KCD/JKULT Veřejný projev, jeho výstavba a prezentace (přednáška) Doc. PhDr. Jana Svobodová, CSc. Z dějin rétoriky: Označení rétorika čili řečnictví pochází z řeckého slova rhesis = řeč. Motto: Jedinečný rétorický projev může být naučen, pokud má mluvčí zájem učit se, ale pro dlouhodobé působení ve společnosti lze být pouze poučen.“ Marie Krčmová Zkusme tedy ono „poučování“ začít v historii: Počátky rétoriky se kladou do roku 427 př. n. l., kdy sicilská obec Leontini vyslala do Atén delegaci se žádostí o pomoc ve sporu se sousedy ze Syrakus. Delegaci vedl pohotový řečník a učitel rétoriky Gorgias z Leontini, znalý sicilských řečnických zásad. Ten svou řečí v Aténách natolik oslnil, že si získal úctu a později i vlídné pohostinství v Řecku (neboť navzdory vybroušené řeči jeho vystoupení Leontiňanům nepomohlo a tři roky poté jejich obec Syrakusané zničili). Gorgias z Leontini pak v Řecku pokračoval přednáškami a vystoupeními a vychoval mnoho žáků-řečníků. Řečnictví se v antickém Řecku považovalo za tvůrčí umění, které má své místo vedle dramatu, eposu, lyriky, hudby, sochařství a stavitelství. Rysy původně sicilského řečnického umění byly: • • •
literárnost, soustředění na estetickou hodnotu řeči, hravost a někdy využívání neobvyklých jazykových prostředků.
Jak je vidět, úloha jazyka a řeči byla už v pojetí Sicilských významná; my se k ní dostaneme později ještě podrobněji. Záleželo tedy nejen na tom, co se v dané chvíli říká, ale i jak se to říká a komu se to říká (= ohled na posluchače). Řečnická cvičení, kterými adepti procházeli, se už na Sicílii soustřeďovala také na přednes řeči, konkrétně na hlasovou kulturu, tělesné pohyby, mimiku obličeje a gestikulaci. Pro řečnické projevy byla stanovena pevná VNITŘNÍ VÝSTAVBA, k té patřily části: •
prooimion (řečník uvádí svůj cíl a okolnosti, které ho vedly k vystoupení),
•
diegesis (znamená „srdce“ projevu, obsahuje nejdůležitější informace),
•
prothesis (upřesnění pro lepší orientaci v projevu, umožňuje pochopit vztahy mezi fakty),
•
prolepsis (předpoklad nebo odpověď anticipující námitky, které by mohly být vzneseny) a
•
epilogos (závěr nebo shrnutí řeči).
V tomto nejstarším období se také zrodilo učení o třech základních předpokladech ovládnutí rétoriky – o přirozeném nadání, o ovládnutí rétorických pravidel a o praktickém cvičení. V Athénách byl po Gorgiasově příchodu o rétoriku značný zájem v důsledku reforem, které přinesly občanům ústavní práva a svobodu projevu. S čím rétorika v antice souvisí? Například Řek Platón se domníval, že rétorika je hodna pozornosti, jen pokud zprostředkuje filozofické poznatky, ale Aristoteles, Platónův žák, ji chápe jako samostatný článek, který je spjat s mnoha vědními obory (zvl. fyzika a biologie) a také s politikou. Rétorika se nemá podle Aristotela zabývat přemlouváním a vnucováním, ale naopak vyhledáváním toho, co je v každé věci přesvědčivé. Aristoteles se o ní vyjadřuje jako o umění, o dovednosti, o návodu, jak se přiblížit a přistupovat k určitému okruhu jevů. Chce-li být člověk dobrým řečníkem, jsou pro něj podle Aristotela důležité: •
přirozené dispozice,
•
důsledné sebevzdělávání v umění a teorii rétoriky a
•
opakované, poctivé procvičování tohoto umění.
Roku 338 př. n. l. nastaly v postavení a obsahu řecké rétoriky zásadní změny. Zánik republiky,
nástup
císařství
a
počátek
makedonské
hegemonie
(vláda
Alexandra
Makedonského) znamenaly konec politického řečnictví. Ustupuje zájem o veřejné projevy, narůstá počet teoretických spisů o rétorice, pozornost se věnuje zejména stylové dokonalosti řeči a propracovanější péči o formu veřejného projevu. Hlavní metodou vyučování rétorice přestává být vlastní zpracování tématu, ale stává se jím napodobování. V důsledku pozdější nadvlády Říma nad helénistickými státy (ve 3. stol. př. n. l. postupný úpadek, r. 146 př. n. l. rozpad Řecka) se jejich rétorika začíná vzájemně prolínat. Řečtí učitelé přednášejí ve svém jazyce v Římě a římští aristokraté navštěvují Atény za účelem dokončení svého vzdělání. Výuka rétoriky podle řeckých vzorů si získávala širokou oblibu. Největším římským řečníkem i významným teoretikem rétoriky byl Cicero (106 – 43 př. n. l.) . Poukazoval na spjatost rétoriky s dalšími vědami jako filozofie, právo, historie nebo etika. Cicero vyzvedl řečnictví jako nejvyšší formu všech lidských schopností, byla to skutečná ars retorica = umění řečnické. Tvrdil, že v umění řeči a ve stylistickém umění se odráží všechno, čeho lidská civilizace dosáhla. Řečník by si měl podle Cicera klást 3 základní cíle: • • •
dokázat pravdu, získat sympatie a pohnout k jednání.
2
Rétoriku císařského Říma charakterizuje také Seneca (asi 4 př. n. l. – 65 n. l.; sebevražda), který přispěl k rozvoji oblíbeného napodobování a žánru vzorových rétorik, buď převzatých, nebo uměle vytvořených. Antická rétorika měla v oblibě řád a pravidelnost. Jako fáze přípravy řečnického vystoupení požadovala těchto pět momentů: 1. INVENTIO (řecky heuresis): původně se tímto termínem označovala fáze vyhledávání důkazů, později se chápe jako stanovení tématu, sběr materiálu a podkladů, příkladů aj. 2. DISPOSITIO (řecky taxis): nauka o lineárním členění textu na části, tzn. třídění a členění materiálu, hierrarchizace myšlenek. 3. ELOCUTIO (řecky lexis): nauka o jazykovém stylu, o volbě a řazení jazykových prostředků, a to s ohledem na danou situaci a typ projevu. 4. MEMORIA (řecky mneme): zapamatování si textu. 5. ACTIO (řecky hypocritis): učení o vlastním přednesu. Středověk znamenal další obrat ve vývoji rétoriky, neboť nástup a rozšíření křesťanství vedly k odlišnému způsobu myšlení. Vzplály spory o to, zda rétoriku (a tudíž i antickou kulturu) lze využít ve prospěch šíření křesťanské víry. Rétorika se pak uplatňovala zejména v církevní oblasti, kde kazatelé i jejím přičiněním utužovali víru. Rétorika tedy ztrácí původní občanský patos a mění se v normu ovlivňující veškerou komunikaci. Při výuce rétoriky žák napodobuje svůj vzor a přesvědčuje ostatní o správnosti daného názoru, v oblibě jsou prvky ozvláštnění a poetiky nebo také prvky vědy. Rétorika začala být chápána jako teorie výkladu textu (poetického či vědeckého). Postupem doby se středověká rétorika stále více přimyká ke křesťanství hlásanému na základě bible. U nás lze v této souvislosti připomenout kazatelské umění Jana Husa, toho lze pokládat za prvního, kdo se zabýval zvukovou kulturou tehdejšího českého jazyka, i když jeho pokyny o správné výslovnosti nejsou ani úplné, ani soustavné, jsou to jen příležitostné zmínky. Pražanům (na konci 14. století) vytýkal zanedbávání rozdílu mezi výslovností i a y a dále mezi běžným (středním) a tvrdým l. Co se rysů Husových kázání týče, mnoho jich má dialogickou, někdy dokonce dramatickou jazykovou formu: Hus se obrací na své posluchače s otázkou, rozvine ji a podchytí jejich pozornost – a krátce nato nabízí svou odpověď. V období humanismu a renesance se zájem o antické zdroje včetně řečnictví opět vrací. Oživují se řecké ideály i římská vzdělanost, neboť jejich prameny poskytovaly bohatou
3
inspiraci. Jazykové vzdělání bylo dovršeno verbální výchovou jako základem pro výuku práva, politiky, ekonomie a přírodních věd. Humanistickými názory na jazyk se vyznačoval Jan Amos Komenský: Jazyk je podle něho nejdůležitějším prostředkem vzájemného vztahu a dorozumění mezi lidmi. Mateřštinu chápal jako nástroj ke vzdělání a učení se cizím jazykům. Zdůrazňoval umění dobře mluvit a zejména využívat pestrou slovní zásobu. Měl proto v úmyslu sepsat úplný slovník češtiny (thesaurus), na něj plných 40 let sbíral materiál, ale ten mu shořel při požáru Lešna. Řečníkům doporučoval zejména stručnost, a to těmito slovy: „Cokoli předkládáš, krátce předlož, bude vděčna práce. (...) Protože co se déle mluví, u vítr se mluví.“ Obnovený zájem o řečnictví v dnešní době = řečový projev je vnímán jako složka IMAGE osobnosti, veřejné (oficiální) projevy mají mít jistou obsahovou i formální úroveň (a to včetně stránky jazykové a kultury přednesu). Ukázka hesla z publikace Na co se nás často ptáte: image „U tohoto slova stále převažuje původní (anglický) způsob psaní; psaní podle výslovnosti imidž/imič může působit jako lehce zesměšňující. Slovo image se používá v rodě ženském (nová image) nebo mužském (nový image). Lze je skloňovat (image, imagi, imagem/imagí), v psaných textech však častěji zůstává nesklonné. Výraz imagemaker [imidžmejkr] označuje člověka, který se stará o úspěšný vzhled a jednání významné osobnosti.“ Jazyková kultura mluvených projevů tkví především v tom, že řečník disponuje znalostí spisovného jazyka, vybírá z něj vhodné prostředky, účelně je kombinuje tak, aby jeho sdělení bylo zřetelné, srozumitelné a přesvědčivé pro adresáta projevu. Bere ohled na adresáty projevu také v prezentaci textu – mluví dostatečně hlasitě (ale ne příliš), dodržuje vhodné tempo (nedrmolí ani neprotahuje pauzy) i sílu hlasu, projev náležitě člení, zřetelně artikuluje (nepolyká konce slov). Rétorický styl je teoreticky vymezován jako součást veřejného styku dvou kvantitativně asymetrických partnerů komunikace, tj. jednotlivce-řečníka a kolektivu. Nejde však o komunikaci čistě jednostrannou. Řečnický monolog bývá vědomě narušován prvky fiktivního dialogu, jako jsou např. oslovování nebo řečnická otázka (jako bylo uvedeno u kazatele Jana Husa).
4
O reálný dialog jde zejména tam, kde je menší přednášková místnost a méně oficiální prostředí, nicméně za dialog je možno pokládat už to, že posluchači přikyvují, usmívají se, dávají neverbálně najevo souhlas či nesouhlas. Náležitosti veřejných mluvených projevů Obsahová stránka: Řečník/mluvčí má své myšlenky formulovat tak, aby jejich obsah byl jednoznačný a jasný. Má zvolit takové jazykové prostředky a jejich uspořádání, aby smysl sdělení nezatemnily nebo neposunuly. K vytyčení podstatných bodů sdělení nejlépe poslouží začínajícím řečníkům předem sestavená podrobná osnova. Postupem času se zkušenější řečník omezuje jen na hrubý obrys svých myšlenek, až dospěje do poslední fáze, kdy dosáhne řečnického mistrovství i bez rámcové osnovy. Ústní podání vybízí, na rozdíl od psaného textu, k používání různých obrazných přirovnání, podání osobních zkušeností, příběhů nebo i anekdot, avšak vždy v únosné míře a únosného typu. Literatura vymezuje TYPY řečnických projevů podle jejich záměru: záměr:
typ projevu:
informovat instruovat
informační
poučit vysvětlit přesvědčit
persuazivní, argumentační
podtrhnout atmosféru
příležitostný
pobavit
zábavný
Typický je informační projev, jehož stavba má respektovat, že: 1. soustředíme se na základní myšlenky, neodbíháme a nepřeskakujeme; 2. vycházíme ze známých poznatků a spojujeme je s novými; 3. podáváme informace v uspořádaných celcích. Vhodné je seskupování informací: do trojic, do pětic nebo po sedmi (jsou to „magická čísla“, souvisí s výzkumy paměti). Slohová stránka: Snahou každého řečníka by mělo být, aby mu posluchači co nejlépe rozuměli a aby jeho projev pochopili. Tomu je podřízen i výběr a uspořádání jazykových prostředků (např. přemíra termínů nebo abstraktních výrazů může vadit, příliš komplikovaná souvětí také ruší). Uváděná fakta by měla být uspořádána do vzájemných souvislostí. 5
Připravený projev mívá promyšlenější strukturu, bývá přesvědčivější jak po obsahové, tak i po formální stránce. Jinými slovy výsledek odpovídá pečlivé přípravě. Fáze tvorby projevu: INVENČNÍ: Nejprve si řečník pro svůj veřejný projev zvolí téma, pak promyslí a seřadí hlavní myšlenky, které bude dokládat nejrůznějšími důkazy a argumenty. Příprava projevu by měla obsahovat také návrhy řešení rozebíraného problému. KOMPOZIČNÍ: Po 1. fázi následuje rozdělení textu na úvod, vlastní projev a závěr řeči. Úvod by měl být krátký, stručný a jednoduchý. Vlastní projev složený z plynulého toku uspořádaných myšlenek tvoří nejrozsáhlejší část sdělení. V závěru řeči dochází mluvčí ke stanovenému cíli a mimořádnou pozornost klade na stručné shrnutí nejdůležitějších myšlenek projevu. STYLIZAČNÍ fáze se prolíná s kompoziční: jde o volbu konkrétních jazykových prostředků. Komunikační stránka – řečník a posluchač: J. Toman hovoří o samozřejmosti a nutnosti doprovázení ústního projevu mluvou těla. Řečník, který zůstává bez pohybu, působí nepřirozeným dojmem. Čím intenzivnější jsou jeho city, tím živější je i mluva jeho těla. Říká se také, že řečník si neustále hledá důvody, proč ho budou posluchači poslouchat. Tím je připomenuta důležitost empatie, vcítění se do postoje lidí, kteří jsou publikem. Nedostatky v řečové přípravě (zanedbaná kultura řeči) typu špatné artikulace, nevhodné síly hlasu nebo parazitních zvuků a slov mohou znamenat komunikační bariéru: posluchač se zaměřuje na vady a nevnímá obsah řečeného. Kompozice vlastního řečnického vystoupení se má opírat o tyto zásady: •
řečnický projev má být uspořádán tak přehledně, aby ho posluchači mohli poměrně snadno zachytit a zapamatovat si jeho hlavní myšlenky;
•
kompozice by měla odrážet vnitřní logiku tématu a měl by z ní být patrný záměr projevu;
•
projev by měl mít vnitřní vývoj od začátku do konce;
•
i kompozice projevu by měla odpovídat situaci a charakteru publika. Kompozice také má respektovat tvrzení psychologických výzkumů, že na počátku
toku informací je naše pozornost vůbec největší. První informace na nás působí nejsilněji. Po jistém čase pak pozornost poklesne na střední hodnotu a kolísá kolem ní, ale i tak je podstatně nižší než na začátku. Jakmile se signalizuje závěr, pozornost zbystříme, ale tak vysoká jako na začátku už není, i když poslední informace obvykle dlouho držíme v mysli = nejdéle si je pamatujeme. Proto je tak důležité SHRNUTÍ. 6
Stylizace vlastního řečnického vystoupení se opírá o spisovnou češtinu. Její současný stav lze sledovat v KODIFIKAČNÍCH příručkách. Obvykle nejvíc známá jsou Pravidla českého pravopisu, vhodné je mít k dispozici také Slovník spisovné češtiny a Slovník cizích slov (jsou také na CD-ROM). Dotazy lze klást také v Jazykové poradně Ústavu pro jazyk český AV ČR. Blíže její webové stránky + knížka Na co se nás často ptáte, kde jsou shrnuty novinky a vývojové tendence současného jazyka (tzv. NORMA), viz např. tato ukázka: internet „Podle školního vydání PČP píšeme: internet (propojené počítačové sítě); Internet vlastní jméno (Celosvětová informační a komunikační síť). Malé písmeno patří do trojice pojmů intranet – extranet – internet. Také ve významu "komunikační médium" se stále častěji píše malé písmeno: informace najdete na internetu; první seznámení s internetem; nabízíme připojení k internetu. Pokud jde o velké písmeno, mělo by vyznačovat vlastní název jedinečného produktu. Počítačoví odborníci však nejsou zajedno v tom, zda internet opravdu vznikl jako jedinečný produkt. Kromě toho i názvy jedinečných produktů časem přecházejí v názvy obecné a píšou se s malým písmenem (sýr Niva – chlebíčky s nivou apod.).“ Je logické, že norma se opožďuje za kodifikací, proto je zapotřebí sledovat už posuny v normě. Prezentace vlastního řečnického vystoupení Pokud řečník přednáší svůj projev, stěží lze rozpoznat, čím upoutá víc: zda textem a informacemi, anebo způsobem prezentace. Obojí je těsně spjato a publikum obě složky vnímá naráz. Kredibilitu (přesvědčivost, důvěryhodnost) řečníka zvyšují: 1. Textově-stylistické vlastnosti přednášené řeči (promyšlená, připravená, jazykově zvládnutá) 2. Osobní vlastnosti řečníka, jako jsou: jistota, vyrovnanost, soustředěnost, vnitřní přesvědčení a identifikace se sdělovaným obsahem. Výhodou jsou společně sdílené hodnoty, názory a postoje mezi publikem a řečníkem. 3. Způsob přednesu, při němž je třeba se vyvarovat zvl.: – špatného postoje a držení těla; – nepřiměřeného vzhledu; – soustavného čtení textu; – ztráty kontaktu s publikem; – nekultivované řeči. Citlivý řečník reaguje na signály z publika, vnímá je jako zpětnou vazbu, bere svůj projev spíše jako delší repliku svého „dialogu“ s publikem. 7
Odborná literatura uvádí, že existuje těchto 7 typů řečnického přednesu projevu: 1. Volný přednes připravené řeči bez jakýchkoli pomocných textů (hodné mistrů). 2. Volný přednes připravené řeči, který se opírá o osnovu a napsaný koncept. 3. Volný přednes připravené řeči, který se opírá o osnovu a napsaný koncept, navíc pak částečně i o „definitivní“ napsaný text: odsud řečník čte např. citáty, důležité faktické a číselné údaje, případně ty pasáže, u nichž záleží na přesné stylizaci. Zde platí, že volně by měly být podány úvodní + závěrečné části projevu a také všechny kontaktové části. 4. Kombinovaný přednes, při němž řečník kombinovaně přednáší a čte; připravený psaný text má podávat volně, tvořivě, s jistotou při zrakovém návratu do předlohy. 5. „Blokový“ čtenářský přednes, tzn. takové čtení textu, při němž jde o zachycení obsahu vět a úseků, ne o doslovnou reprodukci textu. 6. Čtenářský přednes = doslovné čtení připraveného textu, a to zvl. tehdy, pokud velice záleží na přesné stylizaci. Čtení má být: – výrazné; – kultivované; – živé; – s perfektním uplatněním intonace a – se snahou o udržování kontaktu s publikem. 7. Deklamační přednes: řečník přednáší zpaměti text, který se naučil doslova; deklamuje ho. Tento typ byl běžný právě v antice, tam po fázi tvorby textu (řeči) následovala část zvaná latinsky memoria (řecky mneme), což bylo zapamatování si, vštípení si textu projevu. Je vidět, že publikum hraje při přednesu textu významnou roli, řečník si ho stále všímá, vlastně je bere jako „komunikačního partnera“ ve zvláštním dialogu řečník – publikum. Také na téma vedení dialogické konverzace vzniká celá řada doporučení a rad. I když to s tématem přímo nesouvisí, zařadím na závěr „osmero“, které stanovil známý americký moderátor CNN Larry King, známý svými talk show. Těchto OSM VLASTNOSTÍ by tedy měl mít dobrý diskutér, moderátor a nakonec i řečník:
8
1. má se umět podívat na věci z netradičního úhlu, zaujímat k věcem i nečekané postoje; 2. má mít široký přehled z různých oborů; 3. má používat oduševnělou, nikoli primitivní řeč a oduševněle se má chovat i ke komunikačnímu partnerovi; 4. nemá mluvit stále o sobě; 5. má být zvědavý, ptát se „proč“; 6. má schopnost empatie (vcítění); 7. má smysl pro humor a umí se smát i sám sobě; 8. má svůj osobitý, a přitom přirozený styl řeči. Všechny řečnické dovednosti a návyky se upevňují pouze PRAXÍ a TRÉNINKEM, čímž jsme se vrátili zase k počátku přednášky a uvedenému mottu! A závěrem ještě jednou návrat k citátu z Komenského: „Cokoli předkládáš, krátce předlož, bude vděčna práce. (...) Protože co se déle mluví, u vítr se mluví.“ Přídavek: jako „nevhodná dráždidla“ v mezilidské komunikaci charakterizuje autor Neckermann v příručce Praktická rétorika pro každého – Zbavte se trémy! tyto „zakázané“ formulace (také řečník by o nich měl vědět): – Ale to jste mě špatně pochopil(i). – Musíte přece připustit... – Jak můžete říct něco takového. – To není možné. – Neposlouchal(i) jste mě. – Měli byste si zapamatovat... – Je mi to jedno. – Dělejte si co chcete. – To vy nemůžete posoudit. – Teď už nemám čas. – Tohle mě nezajímá. Za domácí úkol se pokuste vyjádřit totéž vhodněji, diplomatičtěji. Můžeme to zkusit u předposlední formulace hned: Obávám se, že náš čas už vypršel. K tomuto zajímavému tématu se můžeme vrátit někdy příště. 9
Literatura: ČECHOVÁ, MARIE – CHLOUPEK, JAN – KRČMOVÁ, MARIE – MINÁŘOVÁ, EVA. Stylistika současné češtiny. Praha: ISV nakladatelství, 1997. ČERNÁ, ANNA, aj. Na co se nás často ptáte. Praha : Scientia, 2002. HOFFMANNOVÁ, JANA. Stylistika a ... Praha : Trizonia, 1997. KRAUS, JIŘÍ. Rétorika v dějinách jazykové komunikace. Praha : Academia, 1981. KRAUS, JIŘÍ. Rétorika v evropské kultuře. Praha: Academia, 1998. SLANČOVÁ, DANIELA. Základy praktickej rétoriky. Prešov: Náuka, 2001.
10
