JIZERKY 2012 ÚVOD Letní dovolená bez návštěvy Jizerských hor je pro mnohé poválečné pamětníky nemyslitelná. Tamní vzduch voní už při ranním otevření okna, line se do údolí ze zelených lesů okolních hor. Oblíbená místa jsou Lázně Libverda, Hejnice a Bílý Potok pod Smrkem. Znám je od roku 1950. Zdejší pováleční horalé mě fascinovali, uměli ruční pilou porazit a rozřezat mohutný strom, zapřáhnout koně a odtáhnout s ním tlustou kládu. Jsem tady tedy pamětník 60 let. Tenkrát jsme chodili na horské túry pěšky, s dřevěnými klacky na podporu chůze. Jinak jsme do hor mohli dojet koňským povozem, ten vyjížděl ještě za tmy, ve čtyři hodiny ráno. Pak už jsme nahoře mohli sníst v lese opečené buřty z údolí. Po tolika letech se dnes vychází s německým mobilem v kapse a japonským fotoaparátem v druhé. Po tolika letech se vše změnilo. Neviditelná ruka trhu tu teď zjevně nefunguje. Stát přestal zaměstnávat obyvatelstvo a tak nemají co vkládat do začátků podnikání. Ti co vložili zásoby ze socialismu už zkrachovali, obyvatelstvo nemá peníze, ani na to nejnutnější. Trh tu drží ještě z minulého režimu dobře placení penzisté. Trochu tu bohatnou i někteří mladší. Kupují si ojetá auta západních značek. Občas tu projedou nová západní auta turistů, motocykly, skútry, sportovní kola. Trabant a Wartburk už nejezdí. I nové domy, na kdysi německých pozemcích jsou na jejich dřívějších základech vystavěny moderně a architektonicky vkusně. Ve dne tu pobíhají místní psi-podvraťáci, ti mají jen jeden mozkový závit-na sex! Turisté s ušlechtilými rasami drahých čubek si je musí držet na řemeni a ochraňovat. Mohla by tak vzniknout vzácná psí odrůda, že by z ní civilizovaný svět užasl! Nedocenitelné plemeno by se pak jmenovalo „pes Libverdský“. Obyvatelstvo je tu k lázeňským hostům a turistům vlídné, nepřepadává je ve dne ani v noci, ani je nezabíjí. Skryté hněvy si vyřizují mezi sebou, pěstními rvačkami před hospodami. Místní občané příliš nevychází z domů, raději doma mačkají počítače, mobilní telefony či sledují televizi.
PŘÍJEZD Opustit rozestavěnou Prahu bylo těžší než ujet dalších sto kilometrů, až k polským hranicím. Město mělo rozkopané vozovky a spoustu objížděk.
BYDLENÍ Do pokoje mě uvedla cikánská servírka. Okna v pokoji byla potažena pavučinami, sotva se dala otevřít. Po otevření mi pavučiny padaly do postele. V noci už tolik neštěkají čubky, neprobouzely tak hosty. Za cenu 170 korun za noc jsem neměl v pokoji ručník ani věšák na něj. Byl tam však funkční televizor, umyvadlo bublalo a špatně odtékalo, chyběl držák na sprchu. Kanalizační stoupačky v noci duněly stékajícím odpadem z vyšších pater. Záchody tu stavěli Ukrajinci. Moc toho neuměli, ani tu řemeslnou práci. Tak se záchodové mísy viklají, usednout na ně je velmi riskantní. Ukrajinci už odjeli, reklamace jsou tak nemožné. Mouchy z pokoje se nenechaly v podvečer zabít, pak mě ráno probouzely šimráním. V budově byla společná lednička o patro níže. Uložil jsem si tam mé potraviny. Další den přijeli noví hosté, nepořádné ženské mé jídlo snědli a naházely si tam vlastní potraviny. Na dotaz ztráty mého jídla se tvářily naivně, hloupě a nechápavě.
HOSPODY Už první večer nabízeli v restauraci grilovanou krůtu. Zlé jazyky tvrdily, že na zámku se prý dnes ztratil jeden páv!? Český personál pečlivě obsluhoval německé hosty i jejich psy, nápoji i jídly. Servírky tu byly mladé a krásné, ne však místní, ale na sezonu importované. Už se tu v nich už nemluví o těžbě dřeva koňmi. Mluví se ještě ústy (ne mobilem) o premiérách v Národním divadle v Praze, o zážitcích z velehorských výstupů na Mont Blanc apod. V Praze už obyvatelstvo ztratilo zhnusením z demokracie řeč. Pokuřuje se v nich, podle televizní reklamy na elektrické baterie s nikotinovou ampulí ve špičce. Jdou s dobou ale moc jim to nechutná. Prý se zase brzo vrátí ke klasickým cigaretám. Místní v putykách moc nevysedávají, peníze na drahé pivo příliš nemají. Patří tu ke slušnosti uctivě pozdravit protijdoucí, i neznámé. Tupost demokracie a netečnost sem dosud nedorazila. Lidé tu štěstím ze života tančí dvakrát týdně. Mladé rodiny se pohybují po ulicích s dětmi v kočárcích. Jsou na ně dokonce i pyšné. Nedomýšlí, jak a co je v budoucnu uživí, v tamní nezaměstnanosti. Potomky ale dlouho živit nebudou, po vzdělání se tam netouží; tuší že roky promarněné studiem, bez výdělku, už by v následném životě nikdy nedohnali. V bufetu se dá naobědvat za 59 korun, i s polévkou. Mají oběd uvařený už v osm ráno. Ve 12 hodin skoro nic nemají, kdo chce obědvat v poledne, musí si jídlo včas zamluvit. Kuchařky mu rády schovají. Ceny tam vystoupaly, za čtyři piva se platí sto korun. Hospody si pojaly „tržní hospodářství“ po svém. Obědy byly jen do 12-ti hodin, pak už bylo vše „vyžráno“. Kuchaři skončili s vařením, v 15 hodin odcházeli domů, spát. Rekreanti – chcípněte si hlady. Pak už byly jen minutky za 200 korun.
Večeře byly nemožné, jídla už neměli, kdo se chtěl najíst, musel si přes den v krámě nějaké jídlo koupit. K večeři si návštěvníci mohou sami namazat chléb se sádlem! Tak to dopadá, když stát přestává řídit! Někteří nezaměstnaní a nemocní musí jezdit několikrát týdně do nemocnice, třeba na dialýzu. Po domluvě se saniťákem ji řídícím na ni čekají v hospodě. Sanitka je naloží, odveze do města a vrátí po hodinách zpět, do téže putyky. „Ledvinářů“ je tu skoro dost.
POSTAVY Horský fotograf nadměrným vysedáváním u počítače už zchroml. Musí se pohybovat jenom autem.
Horský advokát musí dojíždět ke klientům a k soudu daleko, v zimě po namrzlé silnici. Má mohutné auto a psa jako společníka. Asi mu to vynáší, má na pivo, benzín i už druhou čubku. Moc se asi nenadře, dlouho vysedává v hospodě.
Horská strážkyně kempu je bývalá vězeňská bachařka. V penzi teď hlídá kemp před v něm nebydlícími. Moc se v něm kradlo, tak tam vpouští jenom jeho obyvatele, jiné nemilosrdně vyhání, mává významně rukou, teď už jen bez pendreku.
Horský cukrář v poledne neúprosně na hodinu zavře. Musí vyvenčit čubku. Kdo chce po obědě sladké, musí do katolické horské cukrárny. Když má čuba dobrou stolici, má i on báječnou náladu. Pak už zase ochotně nabízí „hřbitovní směs“; černou kávu, indiánka, věneček a rakvičku. Ženské jsou po ní přímo posedlé.
Horská servírka v určitých časech vůbec neobsluhuje. Vymlouvá se na nutnost kojení svého druhého, nemanželského dítěte.
Horští motoristé V penzi už raději svá auta zrušili. Jsou na ně příliš drahá! Prý by je jízda jednoho kilometru vyšla na deset korun!
Horská holička tam také nezbohatne. Chlupů na hlavě je vzhledem málo četnému obyvatelstvu málo. Musí se živit kočováním za střiháním, do okolních vesnic (jako kdysi kočovní chudí herci). Mě před ostříháním řekla, že vypadám brýlatý a zarostlý jako Einstein.
Horský kněz jezdí za umírajícími a živými věřícími v katolíky darovaném džípu.
Horská Koktavka je má tamní dlouholetá známá, je o 20 let mladší. Měla letos „nové maso“-milence. Vypadal jako neandrtálec; asi kříženec Uhra s Cikánem. Páchnoucí! Platí jí dobře, dostal jednorázové vydání důchodu za minulý rok, bylo to 80 000 korun; po známosti s ní už mu zbývá jen 14 000. Hluboký citový vztah, i v této malé cifře jim stále ještě trvá. Koktavka má ve své penzi spoustu volného času, tak si občas zajede do blázince pro potvrzení na další vyplácení invalidního důchodu. Má ho za koktání, před návštěvou lékaře si to musí večer doma nacvičit. Den tráví pobýváním s 80-ti letou matkou, po obědě si obě schrupnou. Pak se projde po Hejnicích a povečeří jeden suchý rohlík. Vydá se pěšky nebo autobusem do svého bydliště ve vedlejší obci.
Je mu přes 90 let Důchodce Málek
Denně ujde s jídlem a do kostela 12 kilometrů
Katolickému věřícímu už bylo 90 let. Každý den chodí pěšky do kostela, šest kilometrů vzdáleného, vymodlí se, nakoupí potravu, a s taškou s jídlem se vrací pěšky domů, zase šest kilometrů. Je stále poměrně zdráv, duševně čilý, trochu nahrblý, chodí o holi, jen trochu méně slyší. Jde s dobou, nosí teď už amerikánskou čepičku s kšiltem.
Turistky
mají dva typy postav. Obézní-totalitky, jsou stále živené
knedlíky a sladkostmi. Hubené jsou krmeny už amerikánskou stravou, zeleninou a suchými rohlíky.
MLADÍ Živí se pobíráním invalidních důchodů, žádná práce tu není, stát se nepostaral, jak tomu bylo v minulém režimu. Penze berou doživotně, berou třeba invalidní penze za píchání v zádech nebo dloubání v patě. Tak milosrdná byla totalita. Příspěvky na bydlení jim teď vyplácí stát. Mladí horalé, do 35-ti let, mohou občas o zaměstnání zavadit. Jen ze soucitu, zvláště když mají třeba dvě děti. Po tomto věku je nemilosrdně vyhodí na dlažbu, doživotně! Ještě nedávno se razilo heslo: „Kdo nepracuje, ať nejí“! Cikáni ale mají výjimku, za barvu kůže. Nežijí si špatně, ani se nemusí snažit o hledání práce či o vzdělání. Bohužel, někteří nakupují jídlo na „knížku“ u pokladní (viděli jsme tu bídu v černobílých filmech z mocnářství)!
MÍSTNÍ ČERSTVÉ UDÁLOSTI Někteří hosté si někde jinde zaplatili kurz bojového výcviku. Poslední den měli tady výcvik boje ve stísněných prostorách. Vraceli se z něj silně zkrvaveni a při belhající chůzi se museli podpírat. Tak si nechali rozbít „hubu“ za pět tisíc korun! Místní těžká doprava utichla, těžba dřeva, písku a kamení v podstatě skončila a tak těžké náklaďáky už duněním nebudí rekreanty.
BYTÍ Televizní příjem signálu je tam složitý. Střešní anténa nestačí, signál přes hory špatně přeletí. Satelitní příjem při zdejších častých bouřích nefunguje. Dokonalý je jen příjem kabelové televize.
UDÁLOSTI OD LOŇSKA Patří k opatrné slušnosti optat se místních na významné příběhy minulého roku. Kdo se oběsil, podřezal, zabil na silnici, koho zabil blesk, kdo probodl manželku, kdo umrzl, kdo se upil k smrti, komu se zřítil po povodni dům, která nezletilá školačka povila nemanželské dítě, kdo je nově ve vězení pro neplacení alimentů, kdo a kolikrát škrtil starostu. Kupodivu od minulého roku k ani jedné z takových událostí nedošlo!? Až ten poslední den pobytu. Paní velkohotelierová byla těžká alkoholička. Proto jí manžel zaplatil komorníka, aby jí přes den hlídal od pití šampaňského. Smlouvu měl jen na pondělí až pátek. Osudný den v páteční podvečer odjel za rodinou. Velkohoteliérová se pak přepila šampaňským a zajedla to komorníkovou bábovkou. Tou se také zardousila, udusila se zvratkami. Bylo jí 61 let. Vesničany na pokraji penzijního věku tu zabíjí rakovina. Pracovali v minulém režimu ve vzdálenějším uranovém průmyslu, za nádherné platy. Těla si ale ozáření pamatovala. Jeden dlouholetý místní občan tu ale přeci jen umřel. Bylo mu teprve 91 let!
PŘÍHODY K jedné došlo na koupališti. Mongoloidní mladík, ve frontě na pivo, štípl před ním stojící paničku do zadku. Moc křičela, že si to nesmí dovolovat, i když je mrzák. Názory ostatních ve frontě byly různorodé, kolik si toho může invalida vůbec dovolovat? Na témže koupališti se pak ozval řev na hladině. Běloši si stěžovali vedoucí bufeťačce na „topinky“ házející trsy trávy do vody. Ta na ně vyštvala své bělošské pomocníky. Ani statní běloši je nedokázali přinutit k úklidu po sobě. Cikánský nepořádek pak muselo poklidit bílé plemeno.
KRÁMY Ceny jsou úměrné příjmům tamních obyvatel – poloviční než v Praze! Výběr zboží mají na úrovni. Sortiment třeba toaletních papírů neznáme ani ve městech. Papíru je přehršle, jednovrstvý, dvouvrstvý, třívrstvý i čtyřvrstvý. Také papír samomazný a vlhčený. Městští jen žasnou, i když to nikdo nekupuje.
Horský lučištník Horský kovář
Na terase Bártlovy boudy
Lučištník při výuce
Živá dechovka zezadu
Cikáňata zatím v pozadí
Cikáňata už vyrazila
Horský kuchař
Kuchař jde pro maso
Kovář rozdmýchal oheň
Hasiči vypouštěli pěnu
Hasiči pěnili i podruhé
Bělošské děti se pomalovávaly
X. BÍLOPOTOCKÁ SLAVNOST Hasiči přijeli na oslavu později. Právě v tuto slavnostní sobotu museli jet k požáru seníku na Českolipsku (také ve zdejším Euroregionu Nisa). Hrála k nim klasická dechovka, prý falešně. Hudebníci byli stařičtí, se stříbrem ve vlasech.
VÝLETY DO BÍLÉHO POTOKA
Grandrestaurant po 22 letech demokracie
Rekonstrukce potoka po povodni
Jeden člověk přehradu nepostaví
NA CHATU HUBERTKA Nesmí se k ní jezdit autem, přesto jsem to riskl a dojel si přes zákaz vjezdu pro borůvkové koláče a na míchaná vajíčka. Neměli nic, koláče borůvkové, ani švestkové, ani jedno vejce. Má, loni oblíbená bufeťačka tam nebyla, prý ty borůvky teprve sbírá!
Kojící bruslařky
NA HORSKOU PŘEHRADU SOUŠ U silnice v roští číhali hejničtí policisté. Neotravovali, ani auta nezastavovali. Při zpáteční cestě začalo „po jizersku“ pršet. Nebe se otevřelo a lilo v tamním létě stejně jako v tropech. Stěrače auta, v nejvyšších otáčkách nestíhaly vodu stírat. Muselo se jet jenom krokem. Po kraji vozovky šli letně oblečení turisté a matky s dětmi v kočárcích. Všichni byli pěkně promoklí.
Vrchol hory Paličník
Nový most po povodni
Restaurace a okolí Smědavy
Rozptýlení u Smědavy
Hrátky Smědava
Únava z horského vzduchu
Po dvou řízcích unesla i velkou krosnu
NA HORSKOU SMĚDAVU Dá se tam teď dojet autobusem, jezdí v létě každý den, za dvacku. Letos ho řídil bělošský řidič Tryzna. Ptal jsem se ho, zda není potomek mého z dětství známého hajného? Nebyl, byla to jen shoda jmen. Autobus s přívěsem pro jízdní kola přijel na stanici Hejnice jako obvykle se zpožděním. Pomalu turisté nastoupili a byla naložena horská kola. Všichni cestující pohodlně seděli. Ke zklamání došlo až po příjezdu k restauraci Smědava. Přijeli jsme příliš ráno, hospoda otevírala až za dvě hodiny po dojezdu autobusu. Vydali jsme se tak na putování o hladu a žízni; to vězně v kriminálech nakrmí a napojí dokonce zadarmo! Šlapal jsem pěšky až na vrchol skály hory Paličník. Po vyšplhání na skálu byl výhled dokonalý, posedět tam ale nebylo možné. Rojili se tam na skále mravenci a návštěvník se musel rukama pěkně ohánět. Při slézání skály dolů mi chtěli mladší, ale břichatí chlapi pomoci. Nechtěl jsem, sil jsem měl dost, ale byl jsem jen věkově přehnaně opatrnější.
Jizerka
Anenská pouť na Jizerce
Sluneční polní observatoř
Horský sklář
Deštivý návrat z Jizerky
NA JIZERKU V srpnu tam právě probíhala Anenská sklářská pouť. Vjezd autem do osady byl zakázán. Muselo se tam dojet (několik kilometrů) placeným, přecpaným autobusem. Projížděl kolem Štrougalovy chalupy (bývalého ministerského předsedy). Nebyl ale před ní. V autobusu jely ženské, děti v kočárcích i bez nich a psi. Tísnili jsme se, tělo na tělo. Kočárky stály na výšku a tak mazaly silničním prachem návštěvníkům sváteční oděvy. Teplota léta byla v ten den 27 stupňů. Letos byla v obci Jizerka zimní teplota rekordně vysoká, jenom - 39 stupňů pod nulou! Jindy bývá - 41 pod nulou! Místní si libovali.
Ejchuchu ve Frýdlantu
DO FRÝDLANTU V městském marketu byla tlačenice a rvačka zvláště o potraviny s prošlou záruční lhůtou, s nižší cenou. Ceny u nich tak byly ještě totalitní. Byl u nich nápis – neusmrtí vás!
Hejnické nádraží
Stavební materiál zdarma
HEJNICE Město je teď dvakrát ozvučeno. Kostelní zvon řinčí několikrát denně, i v noci. Budí tak nezaměstnané. Konkurenci mu tvoří řinčení bankomatu u spořitelny. Téměř plynule z něj vytahují další a další peníze nezaměstnaní. Bankomat je ale přeci jen tišší-tlumenější než katolický zvon. V nádražní knajpě je pořád co vidět. Opilci, narkomani a kriminálníci vylučují i vyměšují přímo na železniční koleje. Přijíždějící vlak to pak sotva ubrzdí, strojvedoucí musí ale sypat na koleje brzdný písek!
LÁZNĚ LIBVERDA
NÁVRAT DO PRAHY Nechtělo se mi opustit tamní překrásnou a voňavou přírodu. Letní Praha je nervózní a uspěchaná. Zpáteční cestou jsem se stavil u známých manželů, z mládí. Oba jsou učitelé, už v důchodu. Ve škole jim nabízí suplování za nemocné kolegy. Už nechtějí zastupovat. Zvěsti o současném, amerikanizovaném školství je děsí. Žáci si i tam dělají z kantorů srandičky a různě na učitele útočí. Takový úpadek školství Komenského už nechtějí vidět ani zažívat! Jsem rád, že nejsem a už nikdy nebudu učitelem. Při odjezdu jsem snil o návštěvě Jizerských hor v příštím roce.
Miloš Nekvasil
