JINÝ SVĚT Kateřina Macháčková
Zárybákov Zvláštní den
Psal se rok 2024 a Majka Prokopová ležela v porodnici. Čekala miminko. Konečně se narodilo. Byla to holčička. Dala jí jméno Sára. Když byly Sáře 3 roky, tak jí Majka začala vyprávět příběh ze svého dětství. Velmi ráda na toto období vzpomínala. „Mami, už jsem v posteli!“ zvolala Sára, aby maminka už šla. Hrozně se těšila, až jí maminka začne vyprávět ten slíbený příběh. Majka tedy přišla do pokoje, lehla si k Sáře a začala vyprávět…
„ Mami, jdu si hrát do pokojíčku,“ zvolala jsem na mamku a šla si hrát. Měla jsem svůj vlastní pokojíček, který byl malý a útulný. Zato ale měl velkou postel a pod ní jsem si vždycky hrála, byl to takový můj koutek. Vždy když jsem si pod ní vlezla, přenesla se do jiného světa. Stalo se to poprvé, když mi bylo 6 let, poté, co mi mamka nedovolila jít ke kamarádce Lence. Rozbrečela jsem se, šla do svého pokojíčku a zalezla si pod postel, protože tam bylo dost místa. Když jsem ale zavřela oči a po chvíli je zase
otevřela, tak už jsem nebyla ve svém pokojíčku, ale někde úplně jinde. Vůbec jsem to tam neznala a nikdy dříve tam nebyla. Bylo tam vše pohádkové, hezké a zajímavé. A nejhezčí na tom bylo to, že tam nebyli lidé. Strašně jsem se bála. Stála jsem tam na zeleném paloučku, celá omámená. Najednou uslyšela strašný dupot, který byl čím dál hlasitější. Otočila jsem se a náhle za mnou stál kentaur. On se bál mě a já zase jeho. Stáli jsme tam a koukali na sebe. Po chvíli promluvil. „Kdo jsi?“ zeptal se a já mu odpověděla, „a kdo jsi zase ty?“ Řekl, že je kentaur a jmenuje se Felix a diví se, co tady dělám. Tady lidé nežijí. Zde žijí jen elfové, kentauři, pegasové a víly. Řekla jsem mu,že se jmenuji Majka a vše jsem mu vylíčila. Vyprávěl mi o jejich zemi a o tom, jak tam žijí. Bylo už hodně hodin a já už musela domů, aby se maminka nezlobila. „Tak já tě doprovodím“ řekl. Byla jsem mu vděčná, protože bych z toho zeleného paloučku sama netrefila… Ani jsem nevěděla, jak jsem se dostala domů. Najednou jsem se probudila doma pod postelí. Někdy jsem tam totiž i spávala. To když jsem se bála nebo mívala noční můry. Když jsem přišla za maminkou do kuchyně, tak mi maminka řekla, jak se u mě v pokojíčku byla podívat a já prý spala, tak
mě nechtěla budit. Byla jsem z toho celá roztržitá, ale na druhou stranu se mi to ohromně líbilo.
Říct či neříct
Druhý den mě maminka budila do školy. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Nejraději bych strávila celý den ve „ SVÉM SVĚTĚ“ , a taky mě zajímalo, jestli se tam zase dostanu, nebo jestli byl včerejší den něčím zvláštní a výjimečný. Ve škole jsem celý den přemýšlela o tom, zda to, co se stalo, mám říci své kamarádce Lence nebo ne. Měla jsem obavy z toho, že by se mi vysmála, a tak jsem si to nakonec nechala pro sebe. Po obědě pro mě přišla maminka. Chtěla jsem o tom říci alespoň jí. Nakonec jsem si to rozmyslela a nechala si to pro sebe. Když jsme přišli domů, tak mi maminka řekla, abych si nejdříve napsala domácí úkoly a pak si můžu jít hrát. Byla jsem sice naštvaná. Těšila jsem se na to, jak zase půjdu do „SVÉHO SVĚTA“. Udělala jsem si tedy úkoly, a poté si mohla jít hrát. Byla jsem tak šťastná a okamžitě zmizela u sebe v pokojíčku. Na druhou stranu jsem se bála, že to nepůjde. Strašně nadšená jsem byla poté, co jsem otevřela oči a objevila se opět na zeleném paloučku. Tam už na mě čekal můj kamarád Felix. Povídá mi: „No, kde jsi? Už jsem se tě nemohl dočkat“. Usmála jsem se a zeptala se ho, jestli se půjdeme někam projít. Tak jsme tedy šli. Felix mi opět vyprávěl o
jejich světě. Hrozně se mi to líbilo, až do té doby, než začal vyprávět o jejich zlém králi. Jmenuje se Fábius a je strašně zlý a pomstychtivý. Proto tady vládne neklid a války. Řekl mi, že je řešení, jak krále zbavit moci. Vyslechla jsem Felixe a byla z toho celá vyděšená. Řekl mi: „ Jen ty nám můžeš pomoci svrhnout krále a zbavit ho jeho moci. A to tím, že sestrojíme armádu s mými kamarády a zaútočíme na Fábiuse a ty nás povedeš“. Dal mi týden na rozmyšlenou. Objevila jsem se zase doma pod postelí. Celý večer jsem o tom přemýšlela a rozhodla se, že o tom řeknu mé kamarádce Lence. Další den ve škole jsem za ní šla a všechno jí řekla. Lenka však nechtěla uvěřit, tak jsme se domluvili, že po škole půjdeme k nám domů a přesvědčí se sama.. Konečně bylo odpoledne, hezký sluneční den. Vzala jsem Lenku k sobě domů. Zalezly jsme si pod postel a já jí řekla, ať zavře oči. Po chvíli jsme je otevřely a seděly pořád pod postelí, tak to zkoušely znovu a znovu a pořád nic. Nakonec se mi Lenka vysmála a řekla mi : “ Jsi pěkná lhářka.“ A odešla.
Celý večer jsem probrečela. Další den ve škole si na mě všichni ukazovali a šeptali si, jaká jsem to lhářka. . Najednou byl jediným mým kamarádem můj spolužák Márk. Byl stejně velký jako já, měl světlé vlasy a hnědé oči. O přestávce za mnou přišel. „Já ti věřím,“ řekl z ničeho nic. V tu chvíli jsem byla tak šťastná, že jsem mu řekla, aby po škole přišel, že mu to dokážu. Odpoledne se to konečně povedlo. Byla jsem překvapená. A on byl šťastný. Objevili jsme se opět na zeleném paloučku. Márk byl tak omámen tou krásou, že tam jen stál a nechtěl věřit svým očím. Řekla jsem mu, ať jde za mnou a šli jsme k Felixovi. Představila jsem mu Marka a všechno mu řekla a vysvětlila. On mi na to odpověděl: „ Tady se ukáže, kdo je pravý a kdo falešný přítel.“ Vysvětlil mi, že sem se jen tak někdo nedostane, jen ten, kdo má rád pohádky, má představivost a je pravý přítel. Večer jsme se opět vrátili a já šla spát. Byla jsem nadšená a plná nových zážitků.
Velké rozhodování Když jsem se probudila, vzpomněla jsem si na to, co mi říkal Felix. Uvědomila jsem si, že bych o tom měla říci Márkovi. A to jsem taky udělala hned po příchodu do školy. Ale Márk tam ještě nebyl. Bylo chvilku před zvoněním a Márk nikde. Najednou vletěl Márk do třídy a mně se ulevilo. Bála jsem se totiž, že se něco stalo. Šla jsem za ním a o všem mu řekla.
Oba jsme si nevěděli rady. Celý den jsme nad tím přemýšleli. Po škole jsme šli k nám a rovnou pod postel. Když jsme se objevili na onom zeleném paloučku, šli jsme za Félixem a začali vyzvídat o té bitvě. Oba jsme se samozřejmě báli, ale nakonec si řekli, že to zkusíme. Felix byl nadšený a měl ohromnou radost. Byla v něm i naděje, že tato země by konečně mohla dostat volnost a svobodu. Řekl tedy, abychom přišli zítra a on sežene kamarády. Já s Márkem jsme souhlasili. Ale už jsme museli jít. Félix nás doprovodil a nezapomněl nám ještě připomenout, že by ta bitva chtěla promyslet do posledních detailů. My jsme souhlasili a domluvili se, že uděláme plánek. Když jsme se opět ocitli u nás pod postelí, šli jsme udělat plán. Lámali jsme si nad ním hlavy celé odpoledne, ale nic nevymysleli. Márk povídá: „Já už musím domů, podíváme se na to zítra ve škole.“ Souhlasila jsem. Další den ve škole jsme konečně vymysleli ten plán. Byl velmi složitý, ale velmi dobře propracovaný. Oba jsme se už nemohli dočkat, až ho ukážeme Félixovi. Odpoledne nastal čas jít do „MÉHO SVĚTA.“ Tam už na nás čekal Felix. Zavedl nás k sobě domů a
tam byli různé víly, kentauři, pegasové a elfové. Představil je jako své kamarády. Všichni si nás dlouze prohlíželi. Nakonec jsem ukázala Felixovi svůj plán a vše mu vysvětlila. Také ostatním jsem sdělila všechny podrobnosti i to, že si musí někde opatřit zbroje, štíty a meče. Všichni souhlasili. Oznámila jsem, že bitva se bude konat pozítří. Všichni byli velice nadšeni a souhlasili. Poté jsme se rozloučili a šli jsme s Márkem domů. Oba jsme byli šťastní a usínali s dobrým pocitem. Den D U nás doma byla sobota. V „MÉM SVĚTĚ“ však dny ani hodiny neexistovaly. Domluvili se s Márkem, že k nám přijde hned po obědě. Když přišel, oba jsme byli strašně nervózní. Řekla jsem mamince, že si jdeme hrát do pokoje a ať nás neruší. Maminka se jenom smála a souhlasila. U mě v pokojíčku jsme si vzali vše potřebné a nutné k bojování a nezapomněli ani na plán. Poté jsme se opět přenesli do „MÉHO SVĚTA“, tam už na nás všichni čekali, všichni byli už připraveni a já byla ohromena.
Ještě naposledy jsem jim vše dopodrobna vysvětlila. „ Jako dopravní prostředek, budou sloužit pegasové.“ Všichni souhlasili. A šlo se. Vyrazili jsme v ohromném houfu. V čele se mnou a s Márkem. Ostatní nás následovali. A postupovali jsme blíže a blíže k Fábiovu hradu. Čím jsme byli blíže, tím nervozita stoupala. Už už jsme byli u Fábiova hradu, když v tom na nás vyrazila Fábiova armáda. Jako kdyby Fábius věděl a čekal, že na něj zaútočíme. V tom jsem zvolala „útok“ a všichni se rozeběhli kupředu. Jenže Fábiova armáda byla jednou tak větší. Nejhorší na tom bylo, že jsem najednou viděla, že na to nemáme. Viděla jsem, jak moje armáda pomalu řídne a každý padá k zemi. V tom jsem zvolala: „Dáme se na ústup!“ Všichni mě poslechli a běželi zpátky. Fábiova armáda mě byla chvíli v patách, ale nakonec jsme jim s Márkem a se zbytkem armády unikli. Když jsme doběhli na zelený palouček, tak jsem se rozbrečela. Bylo mi velmi líto, že jsme prohráli a k tomu ještě ztratili tolik kamarádů. Felix mě uklidňoval, ať si z toho nic nedělám, že se to prostě nepovedlo a že zase bude dobře. Pozval
mě ještě s Márkem k sobě domů a tam Márkovi ošetřil tržnou ránu, způsobenou v boji. Už bylo pozdě večer a „kouzlo“ na zeleném paloučku již nefungovalo. Tak jsme tam museli přespat. Já jsem však byla neklidná a bála se, že maminka o nás bude mít strach. Druhý den ráno jsme vstali brzy a běželi na zelený palouček. Kouzlo naštěstí už fungovalo, a tak jsme se opět dostali domů. Probudili jsme se, vylezli zpod postele a já běžela za maminkou. Maminka se jen usmívala a pravila: „Konečně jste vzhůru. Takhle dlouho jste nikdy nespali.“ A taky řekla Márkovi, že volala mamince, že usnul a bude tady spát. Když jsem se podívala na hodiny, tak bylo půl 12. V tu chvíli mi došlo, že v „MÉM SVĚTĚ“ jde čas jinak. A když jsem se podívala na Márkovu ruku, tak škrábanec taky zmizel.
Jen tak to nenecháme Vzbudila jsem se a běžela se převléct, abych byla připravená do školy. Už jsem se nemohla dočkat, až můj nápad oznámím Márkovi. Přišla jsem do školy a šla hned k Márkovi, vše jsem mu vylíčila. Řekl, že je to dobrý nápad, „ale tentokrát to budeme muset lépe promyslet. Hned po škole jsme běželi k nám a vlezli si pod postel. Když jsem se přenesli na zelený palouček, tak jsme běželi za Félixem, vše jsme mu řekli a on byl velmi nadšený a souhlasil. Nastaly tedy velké přípravy. Vše jsme dokonale promysleli do posledního puntíku. Nakreslili plán, kterým se budeme řídit. A běželi opět pod postel a na onen zelený palouček. Tam už všichni čekali připraveni. Vyhoupli jsem se tedy s Márkem na pegase, kteří nás vezli a vyjeli na dlouhou a náročnou cestu. Trochu jsem se bála, že bychom opět mohli prohrát, ale když jsem se podívala na Márka, mrkl na mě a tvářil se tak odhodlaně a klidně. Uklidnila jsem se tedy taky. „Ještě kousek, a budeme na místě“, řekla jsem. Najednou Márk zvolal „útok“ a všichni vyrazili kupředu. Byl to dlouhý, náročný a vyčerpávající boj. Ale stál za to. Konečně jsme zvítězili a dobyli Fábiův hrad. Měla jsem ohromnou radost. Všichni
se radovali a dohodli se, že uděláme velkou oslavu na moji a Márkovu počest. Byla jsem šťastná. Poté nás ostatní prohlásili s Márkem za krále a královnu tohoto světa. Byl to úžasný pocit. Od té chvíle jsme do „MÉHO SVĚTA“ chodili každý den a vládli jsme tam a všichni nás měli rádi. Po nějaké době se začalo něco dít. Oba jsme věděli, že něco není v pořádku. Kouzlo nás do „MÉHO SVĚTA“ pouštělo čím dál tím méně. Nevěděli jsme, co se děje, ale nikomu to neřekli. Jednou, když jsme tam přišli, tak tam všichni stáli. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Vtom Félix řekl: „Musím vám něco říct.“ Bála jsem se, co se děje. Najednou nám Félix řekl, že už vypršel čas. Prý jsme vyrostli a už nadále nemůžeme chodit do jejich světa. Toto pravidlo platilo už od začátku. Kdo vyroste, tak do tohoto světa už nemůže. Felix mi to říkal, ale já na to úplně zapomněla. Bylo mi to strašně líto. Stála jsem tam a po tvářích mi tekly slzy. Márk byl taky zaskočen. Všichni nás utěšovali a nakonec jsme se domluvili, že si uděláme oslavu na rozloučenou. Félix nám ještě jednou poděkoval za to, jak jsme jim pomohli svrhnout krále Fábia, za vše, co jsme tam udělali a jak jsme jim vládli. Se všemi jsme se rozloučili a šli jsme.
Večer, než jsem usnula, tak jsem vzpomínala, jaké to bylo pěkné. Byla jsem velmi smutná, ale pak jsem si řekla: „ Byl to úžasný zážitek, a celé moje dětství byla taková velká hezká pohádka“. A tím končí můj příběh. Celý život na něj velmi ráda vzpomínám. A nikdo, kromě mě, Márka a tebe o tom neví, takže mi musíš slíbit, že to nikomu neřekneš. Sára přikývla. „A teď už spi“, popřála jsem Sáře dobrou noc.
Obsah Zvláštní den Říct či neříct Den D Jen tak to nenecháme
Knížka vypráví o dívce, která se jednoho dne teleportovala do jiného světa. Vůbec netušila, jak se tam dostala. Později se jí to začalo líbit, a tak o tom řekla svému kamarádovi Márkovi. Prožili tam jedno velké dobrodružství. Když Majka vyrostla a narodila se jí dcera, všechno jí vyprávěla. Ale nejprve se musela ujistit, že to nikomu neřekne.
