JindŘich Fiala
KUNEŠ S O N N TAG Životní příběh z dvacátého století
Jindřich Fiala
KUNEŠ S O N N TAG Životní příběh z dvacátého století
Nakladatelství P3K Praha 2013
Kniha byla vydána s laskavou podporou Ing. Davida Dostála, generálního ředitele firmy PAPCEL, a. s. Litovel, Jiřího Fritzla, města Litovel, města Uničov, firem Orrero a. s. a Ospap a. s.
© Jindřich Fiala, 2013 © Kuneš Sonntag a dědicové, 2013 © Nakladatelství P3K, 2013 ISBN 978-80-87343-15-9 (tištěná kniha) ISBN 978-80-87343-18-0 (eKniha – PDF)
Předmluva
S JUDr. Kunešem Sonntagem jsem se setkal před lety na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Stalo se tak na historickém semináři docenta Josefa Bartoše, kam byl pan Sonntag přizván jako host. Tento štíhlý muž velmi pokročilého věku a aristokratického vzhledu nás svým vyprávěním doslova zmagnetizoval. Během něj jsem si navíc uvědomil, že jméno pana Sonntaga už znám. Narazil jsem na něj při četbě knihy slovenského historika Jozefa Leikerta A den se vrátil. Po semináři jsem proto za panem Sonntagem zašel s otázkou, zda bych jeho dramatický životní příběh mohl zaznamenat. Byl jsem však zdvořile odmítnut. Uplynuly tři roky, po které jsem se věnoval zapisování jiných životních příběhů. Nedalo mi to a zkusil jsem štěstí znovu. V dopise jsem panu Sonntagovi podrobně vylíčil účel mého počínání. Tentokrát jsem byl přijat, avšak s omluvou, že se během posledních let hodně změnilo. Manželka pana Sonntaga těžce onemocněla, a obtížně proto snášela cizí návštěvy. Ač se panu Sonntagovi blížila devadesátka, o svou ženu se obětavě staral. Pan Sonntag měl obdivuhodnou paměť, poutavě vyprávěl celé hodiny. Od prvního okamžiku mi proto bylo jasné, že zapsat takový životní příběh nebude nic snadného. Dále vyvstávala palčivá otázka, zda naše vyprávění vůbec stihneme dokončit. Péče o nemocnou manželku pana Sonntaga velice vyčerpávala… Příběh pana Sonntaga jsme zpracovávali ve ztížených podmínkách od 26. října 2006 až do počátku roku 2010. Závěrečné nahrávky a opravy byly prováděny už v nemocnici ve Šternberku a v sanatoriu Paseka. Poslední poznámky k textu napsal pan Sonntag krátce před svou smrtí 28. ledna 2010. V závěrečných 5
kapitolách by se jistě dalo jít více do hloubky, avšak čas byl neúprosný – soustředili jsme se zejména na to, abychom dokázali příběh uzavřít. Vydání knihy předcházely tři roky práce v archivech při ověřování správného psaní jmen, časového zařazení a podobně. Do původního textu jsme se snažili zasahovat co nejméně, ale protože někdy i drobné úpravy mohou pozměnit smysl, nechali jsme text kriticky posoudit pamětníkům popisovaných událostí. Text knihy jsme opatřili poznámkovým aparátem, který by měl méně zasvěcenému čtenáři usnadnit orientaci v historických souvislostech a reáliích. Jindřich Fiala
6
I/ Kdo je nejvyšší nad námi?
Pane Sonntagu, Vaše křestní jméno, Kuneš, je dosti neobvyklé. Jmenujete se stejně jako Váš otec, moravský a československý politik. Hádám správně, že jde o rodové jméno? Zdědil jsem ho po svém otci, který se však původně jmenoval Konrád. Narodil se roku 1878, kdy rodiče ještě nechávali děti pokřtít podle svatého, jehož jméno připadlo na den jejich narození. Když otec dospěl, začal být veřejně činný ve straně Radikálně pokrokové1. Jeho spolustraník JUDr. Jan Kříž, adjunkt soudu v Uničově, udělal z otce Kuneše, aby jeho jméno neznělo tak německy. Kuneš z Bělovic byl velitelem husitské jízdy. Politická činnost Vašeho otce je popsána v historické literatuře. Mohl byste nám však nastínit jeho životní pouť z pohledu rodiny? Otec pocházel z Lazců u Uničova, z rodu dědičných rychtářů pod úsovským panstvím. Jeho první předek, který se v Lazcích usadil, byl rolník Jan Sondtag. Narodil se roku 1669, přičemž jeho předchůdci žili v nedalekých Renotách. Celý náš rodokmen 1
Radikálně pokroková strana (1897–1908) usilovala o prosazení českých národních práv v Rakousku-Uhersku.
7
zpracoval za druhé světové války farář z Medlova, pod jehož farní úřad Lazce náležely. Maminka totiž musela na gestapu doložit, že nejsem Žid, když jsem byl zavřený v koncentráku. Otec byl nejmladší z deseti dětí. V pouhých dvanácti letech mu zemřel tatínek, který se ještě stačil zasadit o to, aby otec začal studovat na německém gymnáziu v Uničově. V kvartě však z něj musel odejít, protože se dostal do sporu s učitelem náboženství. Pokračoval pak na gymnáziu v Moravské Třebové, které bylo také německé, jelikož ve zdejším kraji ještě skoro žádná česká gymnázia nebyla. Hned v kvintě se však u otce objevily vážné zdravotní problémy, dostavilo se dokonce i chrlení krve. Musel proto ze studia odejít a vrátit se domů, do Lazců. V sousední obci, v Šumvaldu, měl mlýn jeho bratr Martin. Otec u něj začal pracovat a brzy se uzdravil. Mlynářské řemeslo se mu navíc velice zalíbilo, zapsal se proto na vyhlášené mlynářské technikum v Dippoldiswalde u Drážďan. Po dvou letech studia zůstal v Německu další dva roky na praxi. Pracoval jako úředník ve velkomlýně, přičemž ještě absolvoval odborný zemědělský kurz na Zemědělském institutu univerzity v Halle. Po návratu domů hospodařil otec na statku v Lazcích spolu se svou maminkou. Na její přání si vzal dceru rychtáře ze Střelic, Annu Nemluvilovou. Děti rychtářů si tehdy ještě většinou braly potomky z jiných rychtářských rodů. Například teta Aurelie se provdala za rychtáře Bubeníka z Jevíčka, teta Žofie si vzala rychtáře Ohmachta z Rešova. Jakožto zemědělec se otec postupem času přiblížil k myšlenkám agrární strany2. Spolu s Františkem Staňkem se podílel na jejím založení na Moravě. Šlo o jakousi frakci v tehdy již existující agrární straně. V Čechách se však agrárníci opírali hlavně 2 Česká strana agrární vznikla v roce 1899 za účelem prosazování zájmů českých zemědělců. Moravská agrární strana byla založena roku 1904. Obě strany následujícího roku konaly společný sjezd a zvolily společné vedení, zemské organizace strany si však dlouho udržovaly značnou autonomii.
8
o majitele velkostatků, kdežto v moravské větvi o střední stav – o sedláky. Spolu se Staňkem podnítil můj otec velký boj uvnitř strany, aby se v ní mohli rovnoprávně uplatnit i malí zemědělci. Doma máme dopis od Antonína Švehly, kde se s otcem „udobřil“. Jejich vztah byl a vždycky zůstal velmi přátelský. Postupem času začal otec působit jako redaktor a později i šéfredaktor Selských listů – tiskového orgánu moravskoslezské části agrární strany. O několik let později koupili se Staňkem tiskárnu v Brně, kam přenesli redakci týdeníku Moravský venkov. Olomoucké Selské listy zůstaly orgánem konzervativních agrárníků na Moravě, Moravský venkov se stal tiskem pokrokové části strany. Roku 1913 byl otec zvolen poslancem zemského sněmu v Brně a stal se přísedícím zemského výboru3. Za války působil jako ředitel tamější pobočky válečného obilního ústavu4. Když přišel 28. říjen 1918 a národní výbor5 přejímal moc, otec ve prospěch republiky přebíral Brno. Jednal tehdy přímo s moravským místodržitelem. Otcova první žena zemřela předčasně, přičemž manželství zůstalo bezdětné. Tímto sňatkem otec vyženil rychtu ve Střelicích u Uničova a stal se jejím jediným dědicem a vlastníkem. Po necelých dvou letech od smrti první ženy se otec oženil znovu. Moje maminka, druhá otcova žena, pocházela z Jičína. Část dětství však prožila s rodiči ve Vídni, uměla proto dobře německy. 3 Morava, jakožto samosprávná země v habsburské monarchii, měla vlastní volený zemský sněm. Moravský zemský sněm sídlil v popisované době v Brně a v rámci vymezených kompetencí rozhodoval o záležitostech Moravy. Výkonným orgánem zemského sněmu byl zemský výbor. 4 Státní válečný obilní ústav – státní organizace, jejímž cílem bylo v období první světové války zajistit obilí a další potraviny pro státní potřeby Rakouska-Uherska. Kuneš Sonntag st. vedl jeho moravskou pobočku. Dle svědectví spolupracovníků se snažil v době válečného nedostatku co nejvíce chránit moravské zemědělce a obyvatelstvo omezením vývozu obilí z Moravy na co nejmenší míru. 5 Národní výbor československý vznikl na konci první světové války dohodou nejvlivnějších českých politických stran. Cílem národního výboru bylo převzetí moci po vyhlášení samostatného státu.
9
Poté byl její tatínek, inspektor rakouských drah, přeložen do Olomouce, kde později zastával funkci vrchního inspektora Československých drah na tamějším ředitelství. Většinu mládí proto maminka prožila v Olomouci. Když vystudovala obchodní školu, začala pracovat v Selských listech, v jejichž redakci se s otcem seznámili. Po svatbě se rodiče přestěhovali z Olomouce do Brna, kde jsem se roku 1919 narodil. Na svět jsem přišel nad tiskárnou Moravského venkova ve Starobrněnské ulici 13. Po první světové válce se otec stal poslancem Revolučního národního shromáždění6 v Praze. Tehdejší zákonodárci dojížděli do práce z místa svého bydliště, rodiče tak dál zůstali bydlet v Brně. Nedlouho po mém narození byl však otec jmenován ministrem financí v první Tusarově vládě. Tehdy jsme se už museli do Prahy přestěhovat. O šest let mladší sestra Eva se tak narodila již v Praze. Vlády se po vzniku Československa velice rychle střídaly, protože nově vzniklá republika byla ve velmi těžké politické i hospodářské situaci. Ve funkci ministra financí tak otec vytrval necelý rok. V dalším období byl prezidentem Masarykem pověřen vedením ministerstev zásobování, vnitřního obchodu a zemědělství. Po čtyřech letech ve vrcholné politice se však otec rozhodl vzdát se všech svých politických funkcí včetně poslaneckého mandátu a odešel do bankovního sektoru. Stal se prezidentem správní rady Anglo-československé banky, což byl po Živnobance druhý největší bankovní dům u nás. Proč se Váš otec rozhodl odejít z politiky? Protože se zaměřoval spíše na problematiku hospodářsko-finanční. Prohlašoval také, že nechce okrádat rodinu, ani krást. Ano, odešel i z finančních důvodů. 6
Do prvního parlamentu nově vzniklého Československa nebyli poslanci voleni ve volbách. Zastoupení jednotlivých politických stran odpovídalo výsledkům voleb do říšské rady z roku 1911. Několik poslaneckých míst bylo navíc vyhrazeno zejména pro poslance ze Slovenska.
10
Váš tatínek, poslanec a ministr, odešel z politiky i z finančních důvodů? Za první republiky si ministr nežil nijak nad poměry. Otec dostal služební byt u Písecké brány vyhrazený pro ministry, kteří nebyli z Prahy. Jeho plat činil sto tisíc korun ročně, to je asi desetinásobek platu úředníka. Neplatil se mu ale byt, nebyly žádné příplatky na nějakou reprezentaci, dostal jen služební auto s řidičem. Na druhou stranu, když třeba na Nový rok přišli hasiči, nemohl jim dát sto korun, ale alespoň tisíc. Otec také potřeboval splácet půl milionu na dům, který si v Praze koupil a kam jsme se asi po pěti letech přestěhovali. Musel financovat jeho stavební úpravy, které navrhoval architekt Gočár. Měli jste nějaké služebnictvo? V Praze nám doma vypomáhala kuchařka a služebná, které se říkalo panská. Chodila velmi hezky oblékaná. Ve Střelicích, kam jsme se po smrti otce přestěhovali, jsme měli už jen kuchařku. Tehdy ještě nebyla technická zařízení usnadňující nebo nahrazující práci v domácnosti jako vysavač, pračka či chladnička. První vysavač jsme si pořídili někdy po roce 1927, pračku ještě později. První chladničku jsme měli ve Střelicích až těsně před otcovou smrtí v roce 1931. Ani v Praze, ani ve Střelicích jsme neměli ústřední topení, topilo se v kamnech. Toto všechno nějaké lidi potřebovalo. Pamatujete si z dětských let některé prvorepublikové politiky a osobnosti? Po odchodu otce z politiky jsme v Praze bydleli naproti Kramářově vile. S mým spolužákem Tondou Sumem jsme od ní jako malí kluci jezdili na koloběžce z kopečka dolů do Kounicovy ulice7. Když bývalo hezky a byl zrovna v Praze, jezdil těmi místy na svém koni Hektorovi prezident Masaryk. Rajtoval z hradu přes Kounicovu ulici a Letnou dolů do Stromovky. Míval s sebou jen sluhu, žádnou ochranku. Vzpomínám si na jeho čepici – krásný muž. Jednou jsem na koloběžce vletěl Masarykovi rovnou pod 7
Dnešní Gogolova ulice v Praze.
11
koně. Shýbl se ke mně, začal mě hladit a říkal: „Chlapečku, stalo se ti něco?“ Takto jsem se setkal s panem prezidentem. Otec často přicházel do styku s Brucem Lockhartem, britským obchodním atašé na velvyslanectví Velké Británie v Československu. Předtím Bruce Lockhart působil jako britský generální konzul v Rusku. Byl jedním z mála západních diplomatů, který tam zůstal i po bolševické revoluci. Komunisté ho však nařkli, že se zapojil do atentátu na Lenina, a odsoudili ho k trestu smrti. Pracoval tehdy současně pro britskou tajnou službu a podílel se na některých akcích proti bolševikům. Angličanům se ho naštěstí podařilo vyměnit za Maxima Litvinova, zástupce Ruska ve Velké Británii, kterého internovali v Londýně. Bruce Lockhart se velice přátelil s Janem Masarykem, bývali u nás oba často na návštěvě. V osmi letech jsem musel Janu Masarykovi recitovat. Z význačných osobností k nám ještě chodil například sir Peter Bark, poslední carský ministr financí v Rusku, tehdejší ředitel Anglo-International Bank v Londýně. Jako dítě mě brával na kolena, byl to maličký pán. Měl zlaté hodinky, které mu dala carevna. Když je zmáčkl, začaly hrát Pochod prince Evžena Savojského. Pamatuji si také prvního předsedu československé vlády JUDr. Karla Kramáře. Pokud nejel autem, potkával jsem ho při cestě do školy. Nosil bradku, knír a byl ostříhaný na ježka. Když jsem ho pozdravil, vždycky mi odpověděl „Servus, chlapče“. Po atentátu na ministra Rašína za ním chodil jeden člověk jako ochranka. Z okna jsem vídával Kramářovu ženu, která byla Ruska. Nosívala tradiční ruský šat s dlouhými sukněmi. Vzpomínám si, jak se procházela po jejich skutečně nádherně upravené zahradě. Ze všech politiků jsem nejlépe poznal prof. JUDr. Karla Engliše, ministra financí a prvního rektora Masarykovy univerzity v Brně. Po druhé světové válce se stal Engliš také rektorem Karlovy univerzity, posledním před komunistickým převratem. Engliš mého otce často navštěvoval a jakožto ministr ho brával s sebou na služební cesty. Z jejich společné cesty do Jugoslávie se zachovala úsměvná historka. Dohodli se tehdy spolu, že 12
se budou střídat v placení jídla. Englišovi se ale podařilo, že na něj jednou vyšla snídaně a polední káva, kdežto otec měl platit oběd s večeří. Na tom samozřejmě tatínek prodělával, a tak se rozhodl Engliše vytrestat. Příležitost se mu naskytla, když Engliš platil za kávu. Měl u sebe jen velkou bankovku, tatínek ale řekl číšníkovi, že je to dobré. Engliš mu pak musel nechat vše jako spropitné. Karel Engliš byl zřejmě největší otcův přítel. Dvakrát jsme jej dokonce navštívili v jeho rodném domě v Hrabyni. Otec mu říkal hanácky Kódl, to je Karel. Měli někdy rozličné názory na finanční politiku, ale hlavní zásadou zůstávalo, že rozpočet státu nesmí být deficitní, v tom se naprosto shodovali. Profesor Engliš byl velmi šetrný, v soukromém životě, i jako ministr. Když otec v roce 1931 zemřel, museli jsme prodat náš dům, protože na něm stále lpěl velký dluh u Vršovické záložny. Přestěhovali jsme se potom do bytu v Čechově ulici u Stromovky. Nedaleko bydlel generál Gajda, vůdce českých fašistů. Byl to nesmírně ctižádostivý člověk, ruský legionář, který však neuspěl v politické kariéře. Založil si proto stranu podle Mussoliniho. Chodil v černé košili a měl kolem sebe vždycky černokošilatou bandu jako ochranku. Jak jste prožíval dětství? Čím jste se tehdy bavil ve volném čase? Tatínek nikdy nechtěl, aby se ze mě stalo velkoměstské dítě. Jezdili jsme proto o prázdninách do Střelic, kde jsem měl nejvíce kamarádů. V Praze jsem se kamarádil jen s Tondou Sumem, se kterým jsme hodně jezdili na koloběžce a později na kole. Když mi bylo deset let, naučil mne náš šofér z Anglobanky řídit auto. Anglobanka financovala Fiat v Turíně, používala proto zprvu jen fiaty, šestiválce, které mohly jet až sto dvacet. Nechat desetiletého kluka řídit takový vůz znamenalo značnou odvahu. Vše se muselo ovládat mnohem větší silou než dnes, protože brzdy ani volant neměly posilovače. Velmi obtížně se řadilo, převodovka a motor totiž nebyly synchronizovány. Řídit auto od deseti let však tehdy nepředstavovalo nic nezákonného, ještě 13
ani neexistovaly autoškoly. Odpovědnost za případnou nehodu by býval nesl ten, kdo měl řidičské oprávnění, tedy náš šofér. Když jsme se po smrti otce přestěhovali do Střelic, začal jsem dělat modely letadel. Konstrukce se vyráběla ze štípaného bambusu a potahovala se japonským papírem. Sestrojoval jsem nejprve větroně, ale pak i modely poháněné vrtulí, kterou roztáčela namotaná guma. Účastnil jsem se různých soutěží v Uničově, v Šumvaldu a dalších městech. Kde všude jste jako desetiletý chlapec autem jezdil? Jen po Praze. Za vrchol svého řidičského umění jsem považoval, když se mi podařilo vyjet Chotkovu ulici, kde se musela předjíždět tramvaj. Běžně jsem autem začal jezdit až ve Střelicích někdy v patnácti letech. Za mého mládí znamenala cesta automobilem vždy zážitek. Silnice byly prašné, žádný asfalt. Po cestách jezdila spousta koní, kterým vypadávaly z podkov hřeby. Pokud jsme píchli z Prahy do Střelic jen jednou, mohli jsme hovořit o zázraku. V čase zemědělských prací, když se třeba svážela řepa, jsme dostali co chvíli pořádný smyk. Váš tatínek byl zprvu poslancem, ministrem a pak předsedou správní rady předního bankovního domu. Stačil se vám, dětem, věnovat? Přes všechny své povinnosti se mně i sestře hodně věnoval, byl skutečně vzorný otec. V Praze se mnou chodil jezdit na koni – v létě do Stromovky, v zimě do velké jízdárny v Panské ulici. Ve Střelicích jsme spolu hrávali tenis. Když měl tatínek chviličku čas, hned jsme jeli celá rodina někam na výlet. Občas nás s sebou brával i na pracovní cesty. Ve čtyřech letech jsem byl s oběma rodiči v lázních na ostrově Lido u Benátek. Později jsem s tatínkem navštívil továrnu na vozy Fiat v Turíně. Tatínek byl výborný hudebník – měl krásný baryton, hrál na klavír, housle a violoncello. Moje sestra také nádherně zpívala a výborně hrála na klavír. Tento talent jsem však nezdědil. Musel jsem sice chodit do klavíru, ale hraní mi nikdy moc nešlo. Proto 14
mne tatínek alespoň učil recitovat, což se mi později velice hodilo v koncentráku i v komunistickém vězení. V brutalitě, se kterou se člověk denně setkával, zněla poezie jako tóny krásné hudby. Spoustu nádherných chvil jsem zažil se svým soukromým učitelem Karlem Tučkem. Chodívali jsme hodně na výlety kolem Prahy. V Prokopském údolí jsme hledali trilobity, učil mne znát kameny. Z Karla Tučka se později stal významný český mineralog. Pracoval jako správce mineralogických sbírek v Národním muzeu. Proč jste měl soukromého učitele? Vy jste nechodil do školy? Až od druhé třídy. Ve třech letech jsem totiž dostal zánět slepého střeva, které prasklo. Tehdy se ještě nepoužívala antibiotika, a tak jsem málem zemřel. Následky mne provázely celé dětství, několik roků jsem byl velmi zesláblý. Za běžných okolností bych měl nastoupit do cvičné obecné školy při učitelském ústavu v Panské ulici. Učili v ní středoškolští i univerzitní profesoři a na náslechy chodili studenti čtvrtého ročníku učitelského ústavu. Jelikož jsem byl tak nemocný, zašel tatínek za panem ředitelem Švadlenkou, aby mu doporučil vhodného kandidáta učitelství a mohl jsem se místo první třídy připravovat doma. Pan ředitel navrhl Karla Tučka. Slyšel jsem, když tatínek ve své pracovně s Tučkem mluvil. Ptal se ho na prospěch a jestli je bolševik. Tuček odpověděl, že je ze Staré Paky a ačkoliv je chudý, komunista není. Nato mu tatínek řekl, že to je dobře, a přikázal mu, aby byl na mne přísný. Karel Tuček se záhy stal naším rodinným přítelem. Toto přátelství přetrvalo až do jeho smrti v roce 1990. Abych mohl nastoupit do druhé třídy, musel jsem na konci školního roku dělat zkoušky. Jako poslední jsem měl náboženství. Zkoušel mne z něj veliký katecheta, univerzitní profesor Dr. Hora. Ptal se mne: „Chlapečku, kdo je nejvyšší nad námi?“ Coby dítě republiky jsem odpověděl, že pan prezident Masaryk. Profesor Hora vstal ze židle a vletěl na chodbu na chudáka 15
Tučka, který byl bezvěrec, a tak mé přípravě na náboženství vůbec nevěnoval pozornost. Věděl jsem jen, co mi vyprávěla maminka. Zkoušky jsem ale udělal a mohl jsem začít normálně chodit do školy. Cvičná obecná škola se nacházela v bývalém piaristickém klášteře. Byla pouze chlapecká a měla v Praze tu nejlepší pověst. Navštěvovalo ji hodně Židů snad ze všech významných pražských židovských rodin – syn majitele domu s hedvábím Weiss, syn rabína Blocha a další. Každý rok nás měl jiný učitel, všichni byli vynikající pedagogové. Do školy jsem to měl daleko. Musel jsem pěšky z Letné dolů po schodech, po mostě přes Vltavu, přes Staroměstské náměstí až na Příkopy. Jen výjimečně, když například pršelo, jsem jel tramvají jedničkou. Dnes se tomu těžko věří, ale tramvaj tehdy jezdila přes Staroměstské náměstí a podjížděla Prašnou bránu. Ve čtvrté třídě jsem udělal zkoušky na reálné gymnázium na Smíchově. Nechodil jsem tudíž do páté třídy obecné školy, kvůli čemuž jsem později maturoval už v sedmnácti. Na smíchovském gymnáziu jsem poprvé zažil koedukaci, to jest vzdělávání chlapců a dívek dohromady. V naší třídě sice ještě žádná dívka nebyla, ale ve vedlejší jedna ano. Když jsem byl v sekundě, zemřel mi otec. V Praze jsem dochodil ještě tercii, ale pak jsme se s maminkou a sestrou přestěhovali do Střelic. Od kvarty jsem přestoupil na Zemské reálné gymnázium v Litovli. Promiňte mi tu otázku, ale Váš otec zemřel poměrně mlád. Proč? V roce 1926 ho začalo bolet ve spodní části hrudníku. Přičítal to původně následkům úrazu z dětství. Jako dítě totiž skákal ve stodole do kupy slámy, pod kterou byl zasypaný pluh. Zlomil si o něj žebro. Jak se ale ukázalo, příčinou bolestí byl nádor, naštěstí nezhoubný. Tatínek musel na operaci do nemocnice v Podolí. Pro tentokrát se ještě uzdravil. O čtyři roky později jsem s ním hrál 16
v létě ve Střelicích tenis. Udělalo se mu špatně, říkal, že už nemůže. Po řadě vyšetření se ukázalo, že má rakovinu žaludku, která už metastázovala. Musel znovu na operaci, společně jsme ještě strávili Vánoce ve Střelicích, ale na začátku jara, 29. března 1931, zemřel na zápal plic. Dožil se pouhých padesáti tří let. Zůstali jsme sami – maminka, o deset let mladší než tatínek, a dvě děti – mně bylo jedenáct, sestře sotva šest. Maminka dosud neměla jiný příjem než tatínkův plat. Museli jsme proto prodat vilu v Praze a odejít do Střelic. Hospodářství ve Střelicích bylo ale poměrně malé, jen kolem dvaceti hektarů. Tatínek ho proto svěřil najatému správci spolu s třiceti hektary v rodných Lazcích a dalšími asi padesáti hektary, které si pronajímal. Zhruba jednou za měsíc jsme jezdili do Střelic a tatínek vše kontroloval. Střelickou rychtu a ostatní hospodářské budovy nechával přestavovat podle projektu profesora Karla Caivase, významného architekta, který se zabýval problematikou zemědělských staveb. Tatínek trval na tom, že při rekonstrukci musí být zachován původní ráz vesnice a statku. Většina z jeho záměrů, žel, už nikdy nebyla provedena. Statek ve Střelicích měl původně sloužit jako letní sídlo. Trvalo proto asi rok, než se podařilo provést všechny úpravy, abychom v něm mohli normálně bydlet. Maminka, žena z města, poté začala hospodařit. Uměla perfektně účetnictví, ale vedení hospodářství nerozuměla a zprvu se jí moc nedařilo. Pomáhal jí proto náš původní správce, který však za nějaký čas odešel, protože si jako bývalý legionář koupil na Dačicku zbytkový statek8. Poté k nám přišel správce ze zrušeného Baťova velkostatku někde v německé části Slezska. Mamince ho doporučila její známá Marie Baťová, vdova po Tomáši Baťovi. 8
Po vzniku Československa byla soukromým vlastníkům zabrána půda přesahující 150 ha. Cílem tohoto opatření bylo omezit množství půdy vlastněné zejména šlechtou, u níž se předpokládala loajalita k Rakousku-Uhersku. Zabavená půda měla být předána do českých rukou rozparcelováním nebo pronajmutím drobným rolníkům a bezzemkům. Zbylá zabraná zemědělská půda, která většinou náležela samostatně fungujícím částem vrchnostenských dvorů, byla rozprodána jako zbytkové velkostatky.
17
Náš nový správce pocházel od Loun a mezi místní Hanáky vůbec nezapadl. Neoměl hanácke, nebyl jejich. Vydržel u nás asi tři roky, pak se vrátil do svého rodného kraje. Poté maminka hospodářství pronajala a sama provozovala už jen zahradnictví a ovocné školky. Jak jste zvládl přechod z Prahy na venkov na Moravu? Poměrně dobře, měl jsem ve Střelicích hodně kamarádů. Podařilo se Vám stejně navázat i ve škole? V Československu tehdy byla velká nezaměstnanost, proto nás v Praze učili i bývalí vysokoškolští profesoři, kteří patrně nenašli uplatnění na vysokých školách, ale chtěli zůstat v Praze. Například na přírodopis jsme měli docenta Breindela. Latinu nás učil pozdější univerzitní profesor Kuthan, který napsal středoškolskou učebnici latiny. Mezi další skvělé odborníky patřil dr. Vladimír Ryšavý, autor učebnice matematiky, ze které se učila ještě moje dcera. Profesor Ryšavý pro nás býval trochu postrach, ale učil skvěle. Na zeměpis jsme měli Josefa Brunclíka, autora známého školního atlasu Brunclík-Machát. Němčinu nás učila autorka dívčích románů Jaromíra Hüttlová, která napsala například Táňu z naší oktávy. Když jsem přišel do Litovle, ještě celý školní rok jsem vyžil z toho, co jsem už uměl. V Praze byl však přístup profesorů ke studentům spíše odtažitý, neosobní, kdežto profesoři v Litovli měli k člověku bližší vztah, znali poměry v rodině, což byl velký rozdíl. I v Litovli však byli profesoři kvalitní. Krásně se tehdy studovalo. Kdo Vás z Vašich gymnaziálních profesorů v Litovli nejvíce zaujal? Veliký vliv na můj vztah k historii a umění, hlavně dramatickému, měl náš třídní profesor Bohumil Ondroušek. Učil nás latinu, a tak nám přirozeně vykládal i o antické historii. Byl také hodně činný v Sokole, kde působil jako vzdělavatel. Z řad studentů gymnázia vybíral vhodné herce pro divadelní představení 18
Sokola. Hrálo se v Rolnické záložně na náměstí Přemysla Otakara, kde je dodnes krásný sál. V roce 1935 jsem poprvé veřejně vystupoval v Catullově pomstě, pak ve Snu noci svatojánské. Naposledy jsem hrál v roce 1937 doktora Sigelia v Bílé nemoci. Naší nejoblíbenější profesorkou byla mladá češtinářka a francouzštinářka, asi pětadvacetiletá Marie Vlachová. Velice úzce spolupracovala s profesorem Ondrouškem – dělávala dramaturga našich divadelních představení připravovaných v rámci Sokola. Profesorku Vlachovou jsme měli na češtinu, hodně nás směřovala k poezii. Pod jejím vedením a vedením profesora Sovy, dalšího učitele češtiny, pořádalo gymnázium každý rok výběrovou soutěž v recitaci. V aule gymnázia jsme museli přednést dvě dané básně – jednu epickou a jednu lyrickou. Většinou jsem tuto soutěž vyhrál. Při výročí 28. října, v den narozenin Tomáše Garrigue Masaryka a v jiných významných výročích jsem spolu s dalšími studenty chodil recitovat do Rolnické záložny. Přítomni byli všichni městští zastupitelé, starosta města Ing. Otakar Ledvinka, profesoři gymnázia a další významní lidé z města a okresu, například okresní hejtman Antonín Geisler. Při jedné z těchto recitací jsem se v roce 1934 seznámil se svou paní. Recitoval jsem tehdy Dykovu Země mluví a ona něco od Sládka. Na jaře příštího roku jsme spolu začali chodit. Bylo nám oběma patnáct let. Němčinu nás učil nesmírně náročný profesor Eugen Stoklas. Domnívám se, že měl spíše přednášet na vysoké škole. Naštěstí jsem německy uměl poměrně dobře, protože jsem z Prahy často jezdil do Střelic, v jejichž okolí se německy hodně mluvilo. Před příchodem do Litovle jsem byl navíc asi měsíc u jedné rodiny v Alpách v Rakousku. Litovelské gymnázium navštěvoval i Jan Opletal, znal jste ho osobně? Spíše od vidění, chodil o tři ročníky výš. Byl velký sportovec, dobře stavěný chlapec. Hrál házenou, výborně cvičil. Pocházel ze Lhoty u Nákla, z rodiny chudých zemědělců. Až do kvinty chodil do školy pěšky osm kilometrů – každý den, i v zimě a mrazu. 19
Sám někdy přiznával, že když byla zamrzlá Morava, jel do školy na bruslích. Brusle se tehdy přidělávaly k normálním botám na klíček. V kvintě se mu podařilo získat staré kolo a začal do školy jezdit na kole. Jak jste trávil volný čas mimo školu? Byl jsem hodně činný v Sokole ve Střelicích. Po nástupu na vysokou školu jsem se stal jeho vzdělavatelem. Připravovali jsme různé akademie. V roce 1937 jsme například slavili sto let od smrti Puškina. Nebyla televize, takže lidé na taková představení chodili. Střelický Sokol také pořádal divadelní představení, většinou veselohry. Hráli v nich místní ochotníci. K nim jsem ale nepatřil, protože jsem působil v představeních v Litovli. Divadelní hry režíroval řídící učitel Artuš Mikulášek, starosta Sokola. Jedním z nejvýznamnějších tamějších herců byl holič Josef Trávníček. Měl velice blízko k tuberkulóze, a aby neonemocněl, běhával ke svému zaměstnavateli do Uničova a potom zpátky do Střelic. Vytrénoval se natolik, že se stal přeborníkem olomouckého kraje. Když se v Litovli otevíral nový stadion, vyslala k nám Sparta svého nejlepšího běžce. Trávníček se vedle něj postavil v obyčejných trenýrkách, v sokolském tričku a porazil ho naprosto nevídaným způsobem. Se dvěma dalšími kluky ze Střelic jsme za bratrem Trávníčkem chodili a on nás učil běhat. O prázdninách jsme jednou týdně dělali běh na deset kilometrů. K tomu jsem za střelický Sokol ještě hrával závodně volejbal. V roce 1937 odešel řídící učitel Mikulášek. Na jeho místo a na místo starosty Sokola nastoupil Jan Mlčoch, výborný muzikant, který uměl velmi dobře na housle. Musel jsem ho někdy doprovázet na klavír při divadle, alespoň základní takty. Hrály s námi obvykle ještě jedny housle a klarinet. Když jsme se přestěhovali do Střelic, začal jsem chodit do skautu. Po roce jsem se stal skautským vedoucím v Uničově a za další rok sborovým vůdcem. Vedl jsem tři oddíly v sudetské oblasti, ve Šternberku, Uničově a v Šumvaldu. Mívali jsme úžasné 20
tábory. Na prvním z nich jsem byl v Javoříčku pod Bouzovem. Další dva se konaly v Nízkém Jeseníku a v Paseckém Žlebu – oba jsem už organizoval. Musel jsem nejprve vybrat a zajistit vhodný pozemek, sehnat dodavatele potravin, podsady stanů a opatřit všechna možná povolení od obce, lesů a hygieny. Z našeho statku se pak koňmi dovezla sláma do slamníků. Na tábory jezdilo až čtyřicet dětí od deseti do třinácti let. Býval jsem jedním ze šesti vedoucích. Vůdce táborů dělal student práv František Boreš z Litovle, výborný organizátor. Tábor v Paseckém Žlebu se konal v roce 1937, kdy jsme už museli žádat o ochranu kvůli útokům německých ordnerů9. Měli jsme natažený polní telefon k bytu nejbližšího četníka. S jeho zřízením nám pomohl jeden z uničovských skautů, jehož otec byl tamější vrchní četnický strážmistr. Přepadali nás mladí sudetští Němci, kterým bylo kolem dvaceti let, oproti nám tedy o dosti starší. Většina přepadů se odehrála v noci, kdy se nám ordneři snažili ukrást československou vlajku. Vždy jsme je naštěstí odehnali bez cizí pomoci. Jednou jsem však byl se šumvaldským a uničovským oddílem na kolech na Rabštejně. Projížděli jsme přes německou vesnici a ordneři nás hnali kamením. Ve skautu jsem se mnohému naučil. Vedl člověka k samostatnosti, jisté sebekázni a umění se o sebe postarat. Později mi to hodně pomohlo. Bydlel jste ve Střelicích, studoval v Litovli, vedl skauty ve Šternberku, Uničově a v Šumvaldu. Jak jste se tehdy přepravoval? Jezdil jsem všude na kole. Pokud pršelo a musel jsem ráno do Litovle do školy, odvezl mne někdo ze statku bryčkou. Tou jsme vždy brávali více studentů. Když bylo naléhavě potřeba, vzal jsem si někdy i auto. 9
Ordneři – polovojenské ozbrojené složky organizované Sudetoněmeckou stranou. Jejich fiktivním cílem byla ochrana německého obyvatelstva. Ve skutečnosti šlo ordnerům o vyvolávání nestability v československém pohraničí. Jejich název pochází od Ordnergruppe.
21
Měl jste za Vaši práci ve skautu nebo v Sokole nějakou finanční odměnu? Všechny funkce v Sokole a ve skautu byly čestné, neplacené. Musel jste během studia na gymnáziu pomáhat v hospodářství? Tehdy ještě ne. Dělal jsem jen lehčí práce. Jezdil jsem třeba po žních po poli s hrabačkami slámy, taženými koněm. Bydlel jste v části Československa se silným německým osídlením. Jaký byl z Vašeho pohledu předválečný vztah Čechů a sudetských Němců? Než se stal Hitler německým kancléřem, zdálo se, že naše soužití s německými spoluobčany bude klidné. Nacistické Německo ale začalo finančně podporovat radikální německé strany, které se v roce 1933 sloučily do jediné Sudetendeutsche Partei – Sudetoněmecké strany. Její představitelé začali prohlašovat, že tento prostor je původně německý, že jsme vředem jejich snaze vytvořit celistvou německou říši. Sudetoněmecká strana soustředila naprostou většinu zdejšího německého obyvatelstva a stala se nejsilnější politickou stranou v Čechách a na Moravě. Jedině díky volební aritmetice neměla po volbách do Národního shromáždění v roce 1935 více poslanců než agrárníci – nejsilnější česká strana. Vůdce Sudetoněmecké strany, Konrad Henlein, nabídl Hitlerovi, že sudetští Němci budou podporovat jeho snahu o likvidaci Československa. Začal na naši vládu vznášet stále větší a větší požadavky, včetně územních. Jezdil hodně po světě a získával tak podporu pro svou myšlenku. Henleinovi se na svou stranu podařilo obrátit například řadu anglických aristokratů. V naprostém rozporu se skutečností hlásal, jak Němce utiskujeme a jak se jim u nás špatně daří. Vše vyvrcholilo po připojení Rakouska k Německu v březnu 1938. Na svou obranu jsme od roku 1935 usilovně stavěli pohraniční opevnění, ale nikoliv na hranici s Rakouskem. Po připojení Rakouska k Německu zůstala naše jižní hranice nechráněna. V tomto období se postupně začaly množit útoky ozbrojených sudetoněmeckých skupin proti našim úřadovnám, četnictvu, 22
pohraničním strážím i proti individuálním Čechům. Byly i oběti na životech. Řídící učitel Mlčoch, štábní kapitán v záloze, organizoval ve Střelicích protileteckou obranu, například cvičení v maskách. Měl jsem tehdy čerstvě po maturitě a čekal jsem, než půjdu na vysokou školu. Z popudu pana řídícího jsem v srpnu a v září roku 1937 učil místní mladé lidi řídit auto v rámci branného autoklubu. Naše armáda nutně potřebovala řidiče. Dostal jsem k dispozici starou Tatru, kterou brannému autoklubu darovaly Středomoravské elektrárny Přerov. Střelice byly ryze českou vesnicí, kterou kromě jižně ležící Červenky obklopovaly samé německé obce. Na západ byl zcela německý Benkov – Pinke, na východ Renoty – Einoth. Necelé dva kilometry za nimi se nacházel německý Dětřichov – Dittersdorf. V Renotách i Dětřichově žila česká menšina. Aby se děti z těchto obcí mohly vzdělávat, byla mezi oběma vesnicemi zřízena krásná, moderní obecná škola. Na její stavbu sehnala peníze od různých dárců Národní jednota severomoravská, která sídlila v Olomouci a pomáhala Čechům žijícím v pohraničí. Její okresní tajemník, Adolf Kubis, se zasloužil, že ve zdejších pohraničních obcích vznikla síť českých škol. Kubis býval velkým přítelem mého otce, proto nechal novou školu pojmenovat Sonntagova národní škola. Jejím prvním ředitelem byl spisovatel Josef Koudelák. V době nejvypjatějších národních sporů v roce 1937 jsme tuto školu chodili o prázdninách hlídat, aby ji Němci zejména v noci neponičili. Hlídky tvořili čeští dobrovolníci z obou obcí, pro něž byla škola určena, a také sokolové ze Střelic, které jsem k ní vozil autem. Ve škole nás spávalo asi deset. Byli s námi i myslivci, kteří měli u sebe pušky. K žádnému střetu naštěstí nedošlo. Měl jste na gymnáziu v Litovli německé spolužáky? Němci z Litovle a okolí chodili studovat na německé gymnázium v Uničově, zvaném Mährisch Neustadt. Na gymnáziu v Litovli během mého studia žádný Němec nebyl. 23
Jistě jste však s Němci přicházel do styku… V Benkově byl německý pekař, který dělal výborný chleba, brali jsme ho od něj. Nakupovat jsme jezdívali do Uničova, do něhož je ze Střelic blíže než do Litovle. Snažili jsme se chodit hlavně do českých obchodů, abychom podpořili tamější Čechy žijící v menšině. Náš farní kostel byl v Renotách, kde žila německá většina, místní farář byl ale Čech. Mši sloužil latinsky, kázání vedl střídavě v češtině a v němčině. Většina tehdejších sudetských Němců uměla dobře česky. Náš vztah byl až do nástupu Hitlera k moci korektní.
24
II/ Vám musím dáti sbohem
Kam jste se vydal studovat po maturitě? Měl jsem tehdy stejný vztah k zemědělství, technice i humanitním vědám. Můj otec byl ministrem zemědělství, navíc se ještě jako zemský poslanec podílel na založení Vysoké zemědělské školy v Brně. Říkal jsem si tedy, že by si lidé mohli myslet, že jsem měl při studiu protekci. Chtěl jsem proto jít studovat techniku. Můj poručník, kterého mi otec před smrtí určil, mi však doporučil, abych šel na práva, jelikož s právním vzděláním se lze uplatnit v řadě povolání. Kdo byl Vaším poručníkem? Blízký přítel mého otce, bývalý soudce Nejvyššího správního soudu Josef Tamchyna. Působil jako ministerský rada v době, kdy tatínek spravoval ministerstvo obchodu, takto se poznali. Za svého působení v Anglobance udělal tatínek z Josefa Tamchyny generálního sekretáře Svazu sladařského průmyslu. Náš slad se tehdy vyvážel do celého světa. Pan rada měl už tři vlastní dospělé děti – dceru a dva syny. Přesto se mne ujal a výborně se o mne staral. Zajistil nejprve projednání celého našeho dědictví a pomohl mamince prodat 25
pražský dům. Když jsme se odstěhovali do Střelic, jednou za dva měsíce za námi jezdil. Při studiu práv jsem za ním v Praze často chodil domů na Jiráskovo náměstí. Brával mne někdy na oběd do Metra na Národní třídě, protože měl nedaleko kancelář. Jak Vás studium práv naplňovalo? Docela ano. Mám velký vztah k historii, velice mne proto bavily přednášky z římského práva, které se musí vykládat společně s historií. Přednášel nám ho profesor Otakar Sommer – veliký elegán, který však neměl rád ženy, protože mu ta jeho utekla s kolegou z Brna. Na vysokých školách tehdy studovalo jen velmi málo dívek. V našem prvním ročníku bylo asi tři sta studentů, z toho jen šest děvčat. Pokud nějaká dívka přišla na zkoušku k profesorovi Sommerovi, zeptal se jí nejprve, zda umí vařit. Pokud řekla, že ano, zeptal se jí ještě, čemu novému se chce naučit. Když řekla, že ne, pravil, aby se to honem naučila. Jednou z dívek, se kterou jsem studoval, byla hraběnka Ludmila Lobkowiczová. Vzpomínám si na její krásný německý přízvuk. Nikdy neřekla Casius, ale kchasius. Skvělé děvče! Jak náročné bylo studium práv za první republiky? Bylo nesmírně náročné hlavně na paměť. Hodně studentů proto vypadlo už v prvním ročníku. Kromě předmětů týkajících se práva jsme měli i řadu předmětů nepovinných, například řečnictví. Chodili jsme na náslechy do parlamentu, ve kterém ještě bylo několik dobrých řečníků. Většinou poslanců, kteří před vznikem republiky zasedali v parlamentu ve Vídni. Tehdejší studium na právnické fakultě vyžadovalo dobrou znalost latiny. Kdo ji dostatečně neovládal, potýkal se s velikými potížemi. Při rigorózních zkouškách jsme například dostali texty římských právníků. Museli jsme je přeložit a vysvětlit jejich význam. Chodili jsme proto na přednášky poctivě od pondělí do soboty. Jak jste trávil čas mimo školu? 26
Ve všední dny jsem měl většinou dost studia. Pokud jsem šel za zábavou, tak občas do divadla. V sobotu večer jsme se s kamarády vydávali tancovat někam do vinárny. Chodila s námi i má současná žena, která tehdy pracovala v Praze na generálním ředitelství Škodových závodů jako německá korespondentka. Nejčastěji jsme zamířili do Fénixu na Václavském náměstí. Hrával tam se svým orchestrem Samko Dudík. „Od večera do rána, Samko Dudík vyhrává. A ja pijem, pijem, pijem, pijem, len z plného pohára.“ Nemívali jsme ale nějak velkou útratu. Většinou jsme si všichni dohromady koupili jednu láhev vína. Když jsme však s kamarády scházeli po schodech dolů, Samko už spustil tuš. Do naší společnosti patřila i Milka Rechtorisová, studentka ze Slovenska, která uměla skvěle tancovat čardáš. Vzpomínám si, jak ho jednou tancovala na stole. Milka po komunistickém převratu emigrovala do Spojených států, kde se stala hlasatelkou československé redakce Hlasu Ameriky. Studium práv jste započal na podzim v roce 1937, v době, kdy se nad osudem naší země začínalo smrákat… Bydlel jsem na Švehlově koleji, kterou podporovala agrární strana. Hned na počátku studia jsem vstoupil do Agrárních akademiků a byl za ně delegován do Českého svazu vysokoškolských studentů v Praze. Svaz sídlil ve Strakově akademii, kde se dnes schází vláda. Stal jsem se členem výboru svazu a byl jsem zvolen kulturním referentem. Z toho důvodu jsem měl hned na začátku zimního semestru obejít všechna pražská divadla a sjednávat slevy pro studenty. Musím přiznat, že nejhůře se mi sjednávaly se zástupcem Osvobozeného divadla. Měli pořád plno, a tak nepotřebovali, aby k nim chodili studenti na slevy. Někdy koncem letního semestru začal náš svaz připravovat publikaci ke dvacátému výročí vzniku republiky. Živí politici v ní měli vzpomínat na ty, kteří již zemřeli během dvaceti let jejího trvání. Mezi jinými měl do ní přispět i Andrej Hlinka, tehdejší 27
slovenský poslanec za Ľudovou stranu. Šel jsem jej požádat, zda by napsal příspěvek o Pavolu Blahovi. Přijal mne v poslaneckém klubu, v budově dnešní konzervatoře u Rudolfina, ve kterém tehdy sídlil parlament. Hlinka byl už starší pán, docela korektně jsme se domluvili. Napsal svůj příspěvek asi za měsíc, perem, na šest stránek. Začínal zhruba takto: „Celá ta česko-židovsko-bolševická čeládka, která vládla a vládne Slovensku…“ Až mnohem dále začal psát o Blahovi. Byl jsem velice překvapený, něco takového jsem vůbec nečekal. V roce 1918 podporoval Hlinka vznik Československa, takto se změnil. Rozhodli jsme se ve svazu, že jeho příspěvek nezařadíme. Kvůli politickým událostem, které následovaly, naše publikace ke dvacátému výročí vzniku republiky nikdy nevyšla. Obal k ní měl dělat Ladislav Lakomý, spolužák z gymnázia v Litovli, vynikající malíř a karikaturista. Za války byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen, kde si od něj esesáci nechávali malovat různé obrazy. Láďa do jednoho z nich zakomponoval karikaturu Hitlera. Poslali ho za to na práci do tamějšího lomu. Aby se jí vyhnul, skočil na elektrický plot, kterým byl tábor ohrazen. Nemohl jsem tomu po válce vůbec uvěřit. Láďa byl statný chlap, zvyklý na tvrdou práci. Nikdy bych to do něj neřekl. Vzpomínáte si na období kolem vyhlášení Mnichovské dohody? V polovině září 1938 se naši Němci pokusili o puč, vláda proto zakázala činnost Sudetoněmecké strany. Část jejich poslanců přeběhla do Německa, kde založili polovojenskou organizaci Freikorps, připravující se k převzetí moci v česko-moravském prostoru. Členy Freikorps byli zejména mladí Němci ze Sudet, jichž tehdy hodně přešlo za hranice. Někteří z uprchlých členů Sudetoněmecké strany se tajně vraceli na naše území, aby instruovali a organizovali soukmenovce. Naše tajná policie jejich činnost sledovala. Vyzvala proto Čechy žijící v pohraničí, kteří měli auto a řidičák, aby byli k dispozici. Nový semestr začínal až v říjnu, do té doby jsem byl stále ve Střelicích. Jednoho pozdního večera zazněl telefon, měl jsem přijet do Uničova. Když jsem dorazil na 28
místo setkání, přisedli ke mně dva tajní policisté v civilu. Dali mi velkou pistoli Steyr a řekli, abych zajel do Brníčka, vzdáleného asi kilometr. Dnes je Brníčko součástí Uničova, tehdy však bylo samostatnou, zcela německou vesnicí. Bydlel v ní dokonce člověk, který byl později vyznamenán jako nejlepší zemědělec Třetí říše. Tajní policisté mi cestou vysvětlili, že se do našeho kraje z Německa vrátil poslanec Sebekowsky a v Brníčku se má konat tajná schůze nacistů. Na místo jsme dorazili asi v deset hodin večer. Byla naprostá tma, žádné pouliční osvětlení. Silnici svíral z obou stran živý plot. Dojel jsem ke stavení, ve kterém se měla schůze konat. Vystoupili jsme z auta a oba tajní policisté vběhli dovnitř. Najednou se ze stodoly vyřítil chlap. Rozběhl jsem se za ním mezi živými ploty. Za chvíli ale zmizel v jednom dvoře. Tajní policisté mne zavolali zpět, protože další pronásledování by bylo velmi riskantní. Za dané mezinárodní situace nebylo možné, aby došlo k přestřelce mezi naší policií a poslancem za Sudetoněmeckou stranu… Týden před Mnichovskou dohodou proběhla mobilizace. V jednotlivých obcích ji organizovali starostové. Musel jsem tehdy ze Střelic rychle zajet pro jednoho učitele, který byl u své dívky v Řimicích, aby se stihl dostavit včas. Další den jsem se hlásil jako dobrovolník na velitelství v Litovli. Výzva v rozhlase zněla, že jsou potřeba šoféři. Přišel jsem k odvodu v kanadách a skautské košili. Bylo mi devatenáct let, vzali mne hned. Dostal jsem lžíci, ešus a bez odkladu mne pověřili úkolem. Němcům se tehdy pro potřeby republiky zabavovala nákladní auta. V naší oblasti sloužilo jako jejich shromaždiště fotbalové hřiště za Bruntálem. Musel jsem proto další den zajet vlakem do Olomouce, odkud jsem byl s dalšími přepraven do Bruntálu, abychom zabavená německá auta zavezli na určená místa. Před vyjetím jsme byli upozorněni, že Němci auta často různě poškozovali. Obvykle do nádrží od benzínu sypali cukr, aby se zadřel motor. Na mne připadl velký náklaďák NAG Büssing se vzduchovými brzdami, který jsem měl odvézt do olomouckých kasáren. Sjet s tímto ohromným automobilem serpentiny nad Šternberkem 29
nebylo nic snadného. Když jsem do Olomouce dorazil, přidělili mi osobní vůz Citroën. Měl jsme v něm vozit důstojníky z Olšan u Prostějova, kde bylo sídlo velitelství obrany severní Moravy, do pohraniční pevnosti na Ramzové. Jel jsem ale nakonec asi jen dvakrát. Poprvé jsem vezl nějakého majora. Museli jsme mít vedle sebe pytle s pískem, kdyby po nás někdo střílel. Na noc jsem se vrátil domů do Střelic, kde jsem si na auto vpředu připevnil znak desátého sokolského sletu. Naposledy jsem jel na Ramzovou v den, kdy jsme přijali Mnichovskou dohodu a začali ustupovat. Odvážel jsem z pevnosti naše oficíry, tekly nám slzy. Jeli jsme krokem, nešlo vůbec předjíždět. Před námi pochodovali vojáci a koně táhli děla… Když jsme dorazili do Uničova, Němci už měli všechno vyzdobené dubovými ratolestmi a hakenkrajcy. Stáli v řadách podél ulice, protože za námi už šla německá armáda. Z okénka jsem spatřil svou známou Helgu Langerovou, vedoucí skautského oddílu německých dívek. Když se slavil 28. říjen a nastupovali jsme jako skauti na náměstí v Uničově, stávaly vedle nás. Helga byla hezká blondýnka, dokonce jsme spolu byli jednou tancovat, normálně jsem se s ní zdravil, uměla česky. Teď stála u silnice a čekala na Wehrmacht. Zamával jsem na ni ze staženého okénka a pozdravil: „Servus Helga!“ Ona se ke mně otočila a naplila na mne. Takto se lidé mění… Vztyčil jsem zaťatou pěst jako pozdrav německých komunistů a zakřičel: „Freundschaft Moskau!“ Když jsem přijel domů, vyběhl jsem do svého pokojíku a napsal básničku: Jen dívat se teď na vás smím, na vaši hrdou tvář, jež dál se noří do mraků a ve slunečnou zář. Bývaly Jeseníky severu pevná stráž. Já miloval vás, hory mé, vás lesy se svým vzdorem. 30
Vám skály věkem netknuté, vám musím říci sbohem. Bývala Francie statečná, silná. My milovali Tě jak první čistou lásku. My věřili ve sladkou Francii, když na nás přišel těžký den, tys odhodila masku… Bože, to zklamání! My zřeli Harpyji, jíž zahnívá už maso jak staré nevěstce, jež slizkým hlasem gigolým nám zpívá o lásce. Nuž sbohem, sladká Francie, zradilas národ náš. O mrtvých mluvme dobře jen, sic hroznou vinu máš, tvůj brzo přijde soudný den, modli se otčenáš. Až hyeny tě budou rvát, až bude hostina, až cizák bude šampaň pít a Paříž v sutinách, pak my Ti přijdem zpívat, ať naši vděčnost znáš… Bývaly Jeseníky severu pevná stráž.
31
Vzpomínáte si na okamžik příjezdu německé armády? Stál jsem na rohu návsi ve Střelicích s kamarádem Ryškou – vedoucím skautů ze Šternberka, který ke mně utekl v domnění, že Střelice nebudou zabrány. Když začaly přijíždět první německé sajdkáry, vylezl ze svého domu jeden místní sedlák. Byl ze starobylé rodiny, která se ve Střelicích usídlila jako jedna z prvních. Dotyčný založil místního Orla a stal se předsedou místní organizace Strany lidové. Nyní šel tento muž vítat německé vojáky. Před našimi zraky si na klopu připíchnul odznak s hákovým křížem a zamířil ke třem průzkumníkům, kteří se přijeli podívat, jestli není zaminovaný most. Když k nim dorazil, zvedl nataženou pravici a pozdravil je: „Heil Hitler!“ Bylo to pro mě velké zděšení. Vojákům se dotyčný představil jako místní vůdce. Chvilku s nimi jednal o ubytování. Pak si mne zavolal, ukázal na vitrínu, ve které visely sokolské plakáty, a povídal pěkně hanácky: „Kunešo, teď tade bodo vládnót já a tade te plakáte sokolské dávej dule!“ Dva němečtí oficíři se nakonec ubytovali u nás. Dali jsme je do ložnice vedle místnosti, kam jsem se chodíval učit. Podivovali se, co to mám na stěně, na které visel fez, který mi v roce 1937 daroval na mezinárodním skautském táboře ve Francii spolubydlící ve stanu – Egypťan, který vyučoval angličtinu na gymnáziu v Káhiře. Před několika dny jste se hlásil jako dobrovolník k obraně své vlasti a nyní jste museli u vás doma ubytovat německé vojáky. Jak Vám bylo? Přirozeně jsem k nim necítil žádnou lásku. Chovali se ale slušně, nic se neztratilo. Po jejich příchodu jsem raději rychle utekl ze Střelic do Litovle a bydlel u spolužáka z gymnázia Jaroslava Hlaváčka. Onen občan, který tak hrdě vítal německé vojáky, totiž proti mně dost vystupoval. Vyhrožoval mně i matce. V Litovli jsme s Jardou pracovali společně na žádosti určené pro delimitační komisi. Střelice byly totiž obsazeny v rozporu s Mnichovskou dohodou. Žádost jsme psali ve francouzštině, tehdejší diplomatické řeči. Poté jsem odjel do Prahy. 32
Velikou zásluhu o navrácení Střelic a dalších okupovaných českých obcí k Československé republice měla moje maminka. Pomáhala organizovat v místních obcích petice, ve kterých se obyvatelé vyjadřovali, že jsou Češi a že si připojení k Německu nepřejí. Maminka využívala svých známostí, aby se o případu Střelic jednalo v delimitační komisi, ve které byli další její známí. Psala také na anglické velvyslanectví a na Svatém Kopečku u Olomouce, za kterým nově začínalo Německo, se dokonce setkala s nějakým německým generálem a osobně s ním jednala. Když bylo rozhodnuto o navrácení Střelic a dalších obcí k Československu, volala mi maminka ihned do Prahy, abych přijel domů. Šel jsem pak z Litovle do Střelic s rotou našich vojáků. Všude visely československé vlajky, jen onen člověk, který před pár dny tak vítal Němce, neměl nic. Náš voják, který šel jako první, mu zarazil žerď s vlajkou skrz zavřená okna. Jak se po záboru našeho pohraničí cestovalo mezi Prahou a Střelicemi? Trať Praha – Olomouc nově procházela německým územím. Muselo se z vlaku občas vysednout a jet kvůli zabraným úsekům oklikou autobusem. Jak na nově vzniklou situaci v pohraničí reagovali lidé v Praze? Všichni se nás vyptávali, jak to v Sudetech vypadá. Trochu vzrůstal nacionalismus. Když jsme v Praze potkávali nacisty, strhávali jsme jim jejich bílé punčochy. Na kolejích se vedly veliké horlivé debaty, co a jak bude. Neuplynulo ani půl roku a přišel další zásadní zvrat, okupace zbytku Čech a Moravy německou armádou. Vzpomínáte si ještě na první den okupace? Den před okupací, 14. března 1939, jsem šel večer doprovodit svou dívku a stávající ženu z Paláce Axa, kam se chodila koupat. Cestou jsme potkávali spoustu Němců v civilu, možná už měli nějaké úkoly. Následující den, 15. března, jsem se byl spolu s kamarády z koleje podívat na Příkopech. Od Prašné brány přijížděla 33
německá armáda. Najednou se objevil průvod Svatoplukových gard v černých košilích s červeno-bílou vlajkou. Vedl je Radola Gajda, který se Němcům představil jako vůdce národa a požádal je o předání moci. Na základě této žádosti uspořádal Gajda odpoledne v parlamentu setkání poslanců, různých veřejných činitelů a představitelů významných organizací. Chtěl si od nich nechat potvrdit převzetí moci. Prezident Hácha byl v té době v Berlíně u Hitlera, ministerský předseda Beran se zavřel doma, takže panovalo ohromné mocenské vakuum. Jako zástupce agrárních akademiků jsem byl spolu s dalším kolejním akademikem Pečenkou na Gajdovo shromáždění telefonicky pozván. Gajda měl veliký projev, nikdo se k němu ale naštěstí nepřidal. Všichni mlčeli a hleděli nic nepodepsat. Jeden z nejbližších poradců prezidenta Beneše ve věcech vojenských byl plukovník Emanuel Moravec, československý legionář z první světové války. Pod přezdívkou Stanislav Yester často psával do Lidových novin, kde ve svých článcích hlásal věrnost myšlenkám prezidenta Masaryka. Na Gajdově shromáždění jsem však spatřil, jak se potkal s německým důstojníkem a pozdravil ho se vztyčenou pravicí: „Heil Hitler!“ To byl šok! Kolega Pečenka doučoval děti tehdejšího ministra vnitra Jana Černého, a tak věděl, kde bydlí. Pokusili jsme se rychle odejít, abychom ho informovali o tom, co se děje. Všechny dveře parlamentu však byly zamčené. Nakonec se nám podařilo dostat se ven přes poslanecké kluby. Když jsme dorazili do jeho bytu, byl tam kromě ministra Černého také tajemník agrární strany Jindřich Žilka, lidovec páter Alois Tylínek, národní demokrat František Hodáč a zástupkyně národních socialistů Fráňa Zemínová. Sdělili jsme jim, co se děje. Byli bezradní, úplně bezradní. Pořád říkali, že se musí čekat, čekat, čekat… Jaké vzpomínky se Vám vybaví z prvních dnů a týdnů okupace? Zpočátku se obecně dosti věřilo, že se Francie ozve. Osobně jsem o tom ale hodně pochyboval. V roce 1937 jsem byl na skautském táboře pod Mont Blancem. Strávil jsem několik dní 34
také v Paříži, kde jsem bydlel v hotelu s mladým francouzským poručíkem z Maginotovy linie, který právě přijel na dovolenou. Byl nadšený, říkal, že není možné, aby ji Němci prolomili. Věděl jsem, že se Francouzi spoléhají na svou obrannou linii pevností a nebudou se chtít ničeho účastnit. Během dvou dnů po okupaci se muselo začít jezdit vpravo, jako v Německu. V Praze se kvůli tomu předělávaly všechny výhybky pro tramvaje. Největší nezvyk znamenalo toto opatření pro koně, bylo potřeba dávat si pozor. Někdy v květnu jsme se byli s mou dívkou podívat v Mělníku na soutok Vltavy a Labe. Vedle nás stáli němečtí oficíři, scenérie soutoku se jim nesmírně líbila. V zámecké restauraci si pak naporoučeli všechno možné, ohromně si užívali. V Německu byla kvůli chystané válce dost bída. Cítili jsme beznaděj, nesmírnou beznaděj. Těžko se dá tehdejší nálada vylíčit… Neuvažoval jste o odchodu za hranice? Neuvažoval, nebyl jsem voják, zahraniční rozhlas vyzýval, že jsou třeba letci. O prázdninách roku 1939 jsem pracoval pro ilegální organizaci, která tajně zajišťovala odchod našich letců do zahraničí. Měl jsem v ní přezdívku Božena nebo Lída, podle toho, zda šlo o sudý nebo lichý den. Do práce pro skupinu mne zapojil kamarád z gymnázia Karel Kvapil, v té době už vojenský letec v hodnosti poručíka. Po válce jsem zjistil, že se jednalo o skupinu z Olomouce, které velel kapitán Liška. Podle Karlových pokynů jsem jezdil k určeným osobám domů, abych je přemluvil k odchodu do naší zahraniční armády. Tehdy ještě na silnicích nestály německé kontroly, i benzín se dal sehnat. Byl jsem takto u pěti lidí. Dvakrát jsem potom zajel do Moravskoslezských Beskyd, abych tři letce převezl na hájenku Ropička. Hajného tam dělal starý legionář, který převáděl letce do Polska. Všichni tři, které jsem vezl, ve válce padli – Karel Kvapil, na gymnáziu měl přezdívku Šark, maturoval rok přede mnou, učitel Uvízl ze Střeně, byl jsem u něj doma i s mou současnou paní, jeden člověk z Pňovic, kterého jsem k odchodu do 35
zahraniční armády přemlouval před jeho rodiči… Všichni šli bojovat dobrovolně, ochotně… Nikde jsem o tom dosud nehovořil. Jít po válce za jejich matkami bych neunesl… Co se stalo se třemi dalšími, které jsem přesvědčil, ale které jsem osobně neznal, nevím.
36
III/ Tak vy jste jeden z těch vůdců
Od poloviny března byly Čechy a Morava okupovány. Minulo jaro, uběhly prázdniny, během nichž jste pomáhal našim letcům v odchodu za hranice. Pak přišlo září a po několika týdnech bojů padlo Polsko… Na začátku okupace se hodně dělaly vtipy na německou armádu – přišla nám zaostalá, podivně plechová. Po pádu Polska však bylo jasné, že nás čeká dlouhá válka. Z dnešního pohledu víme, že se jednalo o poslední týdny, které stovky českých vysokoškoláků trávily na svobodě. Vybavujete si, co jste tehdy dělal? Po vyhlášení protektorátu bylo ustaveno Národní souručenství 10, které se stalo jedinou politickou stranou. Do Střelic mi o prázdninách přišel dopis jeho budoucího předsedy Josefa 10
Národní souručenství byla jediná formálně povolená politická strana v Protektorátu Čechy a Morava činná v letech 1939 až 1943. Její předseda Josef Nebeský (1889–1966) ve své funkci tajně podporoval odbojovou organizaci Politické ústředí a vzdoroval snahám o fašizaci strany, pročež byl v roce 1941 odvolán. Po válce byl obviněn z kolaborace s nacisty, ale soud jej tohoto obvinění zcela zprostil. Do vězení jej však na dvanáct let uvrhli komunisté, když se chopili moci v Československu.
37
Nebeského. Jmenoval mne do vedení nového Svazu českého studentstva v Čechách a určil mne finančním referentem. Žádné volby, jen jmenovací systém, žili jsme v totalitě. V novém svazu byla většina dřívějších představitelů Svazu československého studentstva. Na místo původního sídla ve Strakově akademii jsme však dostali přiděleny kanceláře v Hopfenštokově ulici11 12. Do svazu byl nově jmenován i bývalý komunista, nyní fašista, Jaroslav Hošek. Předsedou Svazu českého studentstva v Čechách byl jmenován PhDr. Jan Weinert, do čela zastřešujícího Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě pak JUDr. Jaroslav Klíma. Při první schůzi výboru prohlásil: „Musíme si uvědomit, že studentské koleje jsou vlastně naše kasárna!“ Vysloužil si tím smrt, Hošek ho udal. Jaroslav Hošek se později nejvíce podílel na výběru studentů popravených 17. listopadu. V době, kdy jsme byli vězněni v koncentráku, se z něj stal správce statku na Jihlavsku. Na konci války ho místní lidé zatkli a postavili před lidový soud. Za chování k zaměstnancům statku měl být poslán do pracovního komanda. Hoškovi se ale podařilo uprchnout přes hranice do Rakouska a později až do Austrálie. Když byl po válce obnoven Svaz československého studentstva, pátrali jsme po něm a podali na něj žalobu. Jeho tatínek, bývalý legionář, mi napsal prosebný dopis, že šlo o mladickou nerozvážnost. Hoška se nám před soud dostat nikdy nepodařilo. Popravě studentských funkcionářů a všem událostem 17. listopadu předcházel 28. říjen. Účastnil jste se toho dne protiokupačních demonstrací v Praze? Neúčastnil, protože zemřel náš soused Leopold Hampl – dlouholetý starosta Střelic. Pan Hampl byl významnou místní osobností, předsedal sboru starostů v okrese Litovel. V roce 1929 například vítal prezidenta Masaryka v Litovli. Odjel jsem tedy do Střelic na jeho pohřeb. 11
38
Hopfenštokova ulice je dnešní Navrátilova ulice poblíž Novoměstské radnice.
Kdy jste se dozvěděl, co se v Praze stalo? Už doma ve Střelicích jsem v rádiu slyšel, že v Praze byly velké demonstrace. Vrátil jsem se ale normálně do školy. Když jsem šel za několik dnů z přednášek, spatřil jsem na chodbě shluk studentů. Postávali u parte visícího na nástěnce. Honza Opletal… Neměli jsme do té doby o jeho osudu vůbec tušení. Vyšla najevo až jeho smrt. Ani se nepokouším domýšlet, jaké pohnutky ve Vás smrt spolužáka z gymnázia vyvolala. Jan Opletal odešel po studiu na gymnáziu v Litovli do armády. Chtěl k letectvu, ale nevzali ho údajně kvůli oční vadě. Sloužil pak někde na Slovensku, kde se patrně dostal do sporu se svým slovenským nadřízeným, který ponižoval nějakého Maďara. Opletal se ho zastal, a byl proto degradován. Potom sloužil v Praze v ruzyňských kasárnách. Až po dvou letech od maturity se rozhodl jít na medicínu. Finančně ho na studiích podporovala Marie Vlachová, naše bývalá velmi oblíbená profesorka češtiny na gymnáziu v Litovli. Opletal bydlel v Hlávkově koleji, kam se mohli dostat jen studenti z nemajetných rodin, kteří měli výborný prospěch na střední i na vysoké škole. Opletal splňoval obojí. Na kolejích byl místopředsedou studijní samosprávy. Den před 28. říjnem se z této funkce zasazoval, aby se studenti Hlávkovy koleje zúčastnili protiokupační demonstrace. Vpodvečer ho někdo na rohu Žitné a Mezibranské ulice střelil do břicha. V koncentračním táboře jsem později hovořil s chlapci, kteří Opletala doprovodili na nedalekou kliniku profesora Jiráska na Karlově náměstí. Říkali, že celou dobu zůstal při vědomí a hovořil s nimi. Domníval se prý, že ho zasáhla odražená střela12.
12
Postřelení Jana Opletala (1915–1939) při demonstraci 28. října nebylo jednoznačně vysvětleno. Nedaleko byl při demonstraci zastřelen i mladý dělník Václav Sedláček.
39
Gestapo Opletalův případ od počátku sledovalo. Krátce po operaci provedené MUDr. Pačesem si gestapáci došli pro vyoperovanou kulku. Opletal měl perforovaná střeva, a tak dostal zánět do dutiny břišní. Jelikož se tehdy ještě nepoužívala antibiotika, znamenalo to veliké nebezpečí. Po dvou týdnech boje o život, 11. listopadu 1939, Opletal v krutých bolestech zemřel. Na koleji se mnou bydlel Oldřich Coufal, s nímž jsem sedával na gymnáziu v lavici. Olda hrával v Litovli s Opletalem házenou. Jeho smrt nás skutečně velice zasáhla. Jak jste na smrt Jana Opletala reagovali ve vedení Svazu českého studentstva? Samospráva Hlávkovy koleje rozhodla, že Opletalovi zorganizuje v Praze pohřeb. Roznesli proto jeho parte po všech vysokých školách, kolejích, ale i středních školách a učilištích. Byl na něm epitaf od Wolkera: Pro spravedlnost světa šel se bít. Dřív než moh srdce k boji vytasit, zemřel, mlád dvacet čtyři let. Opletalovi bylo skutečně čtyřiadvacet. Hned pod epitafem bylo červenou tužkou připsáno 28. 10. 1939. Na svazu studentstva jsme se v užším vedení dohodli, že se k pohřbu připojíme a pořídíme Opletalovi věnec. Náš místopředseda Ladislav Schubert ještě navrhl, aby na něm byla stuha v národních barvách. Do poslední chvíle ale nebylo jasno, jestli bude pohřeb povolen, nebo ne. Když bylo konání pohřbu den předem potvrzeno, dohodli jsme ve Švehlově koleji mezi agrárními akademiky, že za naši kolej také pořídíme věnec, který bude mít rovněž červeno-bílou stuhu. Tehdy jsem agrární akademiky krátce vedl, protože náš předseda Valenta utekl o prázdninách do Anglie. Funkce na mě v podstatě zbyla. Vyrazili jsme ještě s jedním mladším kolegou pro věnec do města. Jenže sežeňte večer za okupace věnec se stuhou v národních barvách. Udělal nám ho nakonec na počkání zahradník pod Vyšehradem. Když se dozvěděl, že je pro Opletala, nic si nevzal. Následující den, 15. listopadu, jsem šel na Opletalův pohřeb. Byl jsem se poklonit v patologickém ústavu u jeho rakve. 40
Procházeli jsme kolem ní jeden za druhým v pomalu plynoucím zástupu. Vše probíhalo v úplném tichu, na pohřbu nesměl zaznít jediný projev. Pořádková služba z Hlávkovy koleje mezitím začala postupně organizovat průvod. Rakev nesli Opletalovi spolubydlící, za nimi šel československý kněz a Opletalova rodina – tatínek, chudák staříček, úplně zlomený, kterého vedli Opletalův bratr a sestra. Kráčel jsem nedaleko za nimi s věncem z naší koleje. Průvod pomalu plynul ulicí Albertov. Všude kolem stály stovky studentů – vysokoškoláků, středoškoláků i učňů. Bylo ticho, naprosté ticho… Dole nad křižovatkou čekal otevřený pohřební vůz, do něhož byla rakev vložena. Dávali jsme věnce dovnitř i na střechu. Zde se s Opletalem naposledy loučil kněz. Když domluvil, začala se zpívat hymna, během níž pohřební vůz pomalu odjížděl. Na levé straně dole nad křižovatkou stála skupina asi třiceti slovenských studentů, kteří neodešli studovat do Bratislavy, ale zůstali v Praze i po vytvoření samostatného Slovenského státu. Jakmile doznělo Kde domov můj, spustili Nad Tatrou se blýska, hromy divo bijú, zakázanou slovenskou část hymny. Bylo to jak jiskra, dav se rozvášnil. Pohřební vůz zatím odjel a celá masa se začala valit do centra. V tu chvíli proti nám vyrazila otevřená aerovka s řidičem a třemi policejními důstojníky. Rozhoupali jsme jejich auto, až policajti museli vyskákat, otočili ho předkem dozadu a hnali se dál. Proti nám stáli pražští strážníci, kteří nás rozdělovali, ovšem takovým způsobem, že jsme se u techniky na Karlově náměstí zase všichni sešli. Máchali nad hlavou pendreky, aby to vypadalo, ale nikoho nebili. Zaslechl jsem dokonce, jak jeden z nich tiše zavolal: „Kluci, do toho!“ Cestou jsme strhávali německé nápisy na tramvajích a jinde. Co se dělo v centru, jsem už neviděl. Na Karlově náměstí jsem se od průvodu odpojil a zašel jsem za Ing. Žilkou, generálním sekretářem bývalé agrární strany, na bývalý stranický sekretariát na Havlíčkově náměstí. Už dříve jsem s ním vyjednával, protože 41
po okupaci začalo velice váznout zásobování. Bylo třeba nějak zajistit potraviny pro naši menzu na koleji. Dosti jsme se sblížili, takže jsem věděl, že má spojení na Londýn, za což nakonec zaplatil životem. Domluvili jsme se spolu za přítomnosti tajemníka Františka Drahokoupila, že celý průběh pohřbu sepíšu a oni mou zprávu pošlou do Londýna, aby ji přečetli v československém vysílání BBC. Mezitím přijel na Národní třídu Karl Hermann Frank, ale studenti ho zastavili. Dal proto příkaz svému řidiči, esesákovi Antonu Uhlovi, aby je rozehnal. Ten však dostal od studentů pár facek a ještě mu rozbili hodinky. Frank hned druhý den naložil Uhla do letadla, aby Hitlerovi ukázal, co mu Češi udělali, že šlo o útok na jeho osobu a na to, co vůdce nařídil. Uhl byl potom za odměnu povýšen. Stal se šéfem SS Kantinengemeinschaft – společnosti, která se starala o zásobování kantýn pro dozorce ve všech koncentračních táborech. Hlavní sídlo této společnosti bylo v hospodářské budově před koncentračním táborem Sachsenhausen. Jednou mi Uhl o všem vyprávěl, když jsem mu jako vězeň uklízel v kanceláři. Jak to dopadlo s Vaší zprávou pro BBC? Ještě toho dne jsem ji napsal u nás na koleji v kanceláři Svazu agrárních akademiků. Vyhotovil jsem ji přes kopírák ve dvou strojopisech. Pro jistotu jsem z našeho hlavičkového papíru odstřihl adresu, ale i tak by se dalo poznat, že šlo o úřední papír Švehlovy koleje. Ve zprávě bylo popsáno, co jsem viděl, jaký odpor kladou studenti proti okupaci a nacismu. Začínala válka, takové vystoupení už nebyla žádná legrace. Další den, 16. listopadu, jsem šel večer do Hopfenštokovy ulice na schůzi Svazu českého studentstva. Poté jsem se měl vydat do vinárny v Palackého ulici a tam předat zprávu pro BBC synovi Ing. Žilky. Schůzi svazu jsme svolali dlouho před všemi vypjatými událostmi kvůli finančním záležitostem spojených s majálesem. Účastnil se jí předseda svazu za Čechy, mladý středoškolský 42
profesor Jan Weinert13, místopředseda Ladislav Schubert, jednatel Bedřich Koula14 a tiskový a kulturní referent Václav Jindra. Tehdejší schůzi jsem jakožto finanční referent vedl. Nejprve jsme samozřejmě debatovali o tom, co se stalo na Opletalově pohřbu, ale pak jsme začali normálně jednat o majálesu. Vtom se ozval telefon. Koula, který seděl nejblíže, se otočil a vzal ho. Volal nějaký Němec, který mluvil česky. Slyšeli jsme, co říká. Představil se jako Osika a žádal Koulu o setkání. Ten se mu omluvil, že nyní nemůže, protože máme schůzi. Volající se ho zeptal, kdo je na ní přítomen. Koula se otočil a bezstarostně nás jednoho po druhém vyjmenoval. Slíbil pak volajícímu, že se s ním sejde později v kavárně hotelu Imperial. Žádné obavy v nás telefonát nevyvolal, normálně jsme pokračovali v jednání. Byl jsem naprosto klidný, jako by se nic nedělo. Asi za půl hodiny, krátce před půl desátou večer, zazvonil zvonek. Koula šel do předsíně otevřít dveře na chodbu. Najednou jsme zaslechli šramot a Koulův výkřik: „Policie!“ Seděl jsem tehdy ve výklenku u okna, za mnou bylo dřevěné ostění, které trochu odstávalo. Uvědomil jsem si, co mám v zadní kapse kalhot, zcela automaticky jsem do ní sáhl a hodil za ostění zprávu připravenou pro BBC. Podařilo se mi ale vytáhnout jen jednu kopii, druhá mi naneštěstí zůstala v kapse. Do místnosti vletělo asi deset chlapů, mířili na nás pistolemi – gestapo i uniformovaní SS. Museli jsme se otočit čelem ke zdi s rukama nahoře, zatímco obraceli skříně a kartotéky vzhůru nohama. Při tom nás začali prošacovávat, jestli nemáme zbraně. Kdo měl u sebe kapesní nůž, tomu ho sebrali, zabavili dokonce 13
PhDr. Jan Weinert (1914–1939) byl absolvent bohemistiky a germanistiky na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Od roku 1937 předsedal Svazu československého studentstva v Praze a od září 1939 Svazu českého studentstva v Čechách. Dva roky vyučoval v Praze na středních školách. 14 JUDr. Bedřich Koula (1913–1939) byl absolvent École libre des sciences politiques v Paříži, student Právnické fakulty Karlovy univerzity. Zastával funkci jednatele Svazu českého studentstva v Čechách.
43
i „loupežnickou“ pušku z roku 1848, která visela na stěně jako dekorace. Potom nám na krk přivázali cedulku z tvrdého papíru, na které bylo fialovou tužkou napsáno číslo – dostal jsem trojku. Nato nás po dvou spoutali želízky. K našemu velkému překvapení vytáhli ze zasedací místnosti JUDr. Jaroslava Klímu15. Měl vedle malou kancelář, ve které byla i jeho dívka. Když ji přivedli, ještě si zapínala perličkové knoflíky od bílé halenky… Nakonec nás odvedli dolů, kde čekala dvě krytá vojenská auta s esesáky, v nichž nás převezli do nedaleké Pečkárny. Petschkův palác byl původně bankovní dům, který po okupaci zabralo gestapo a učinilo z něj své hlavní sídlo v protektorátu. Ve veliké hale, obložené světle hnědým mramorem, jsme se museli postavit hlavou ke zdi. Spatřil jsem na ní rozstříknutou krev… Po chvíli nás začali postupně volat k výslechům. Když přišla řada na mě, odvedl mne esesák do poschodí ke dveřím, u nichž stál další esesák. Vstoupil jsem do dlouhé kanceláře, zařízené krásným leštěným nábytkem. Na stole byl průhledný skleněný globus, který se otáčel a svítil. Za ním stál říšský sekretář Karl Hermann Frank, v ruce držel jezdecký bičík. „Also, Sie sind einer der Anführer der tschechischen Bande, ihrer Pseudointelligenz… Tak, vy jste jeden z těch vůdců té české bandy, té pseudointeligence. Pamatujte si, že jste usilovali o puč proti panu říšskému protektorovi. Usilovali jste o můj život, porušili jste platný řád v Čechách a na Moravě daný Vůdcem, využili jste nepřítomnosti německé posádky v Praze, abyste provedli povstání. Byli jste ve spojení s Židem Benešem a jeho zrádcovskou klikou. Povstání je potlačeno, česká pseudointeligence bude vyhlazena a vy budete ráno zastřeleni!“ Frank byl vzteklý, byl na něj nepříjemný pohled. Chtěl, abych mu dal klíče od kolejí a nakreslil jejich plánek. „Vím, že tam máte ukryté zbraně!“ 15
JUDr. Jaroslav Klíma (1913–1939) byl předseda Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě.
44
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
