TRITON
Jiří Kocián ALARICH BY MĚL RADOST
Alarich by mûl radost Jifií Kocián
Triton 2000
© Jifií Kocián, 2000 © TRITON, 2000 Cover © Libor ·ejna, 2000 ISBN 80-7254-109-9
Pfiedmluva
Předkládám dnes naší lékařské, ale i ostatní veřejnosti několik humorných příhod, které jsem posbíral během svých studií medicíny a dále ve své více než čtyřicetileté praxi ve zdravotnictví, a to nejpr ve jako lázeňský lékař v Karlových Varech, pak jako závodní a obvodní lékař v Praze 6, jako sekundář 1. interního oddělení Fakultní nemocnice Bulovka, dále jako aspirant v Ústavu pro výzkum výživy lidu v Praze 4, jako asistent katedry interního lékařství ILF (Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů), posléze pak jako přednosta 1. interní kliniky Fakultní Thomayerovy nemocnice a vedoucí katedry interního lékařství IPVZ (Institutu postgraduálního vzdělávání zdravotníků). Prošel jsem tedy nejméně sedm různých prostředí ve zdravotnictví a všude se událo něco úsměvného. I když dnes většinu našich lékařů přešel smích kvůli známým finančním obtížím, přemíře administrativy, kterou neodstranily ani počítače, a neustálým sporům s pojišťovnami, tropí náš medicínský život hlouposti i nadále a veselé situace jej provázejí stále. V našem povolání je hodně příležitostí k tristním zážitkům. Denně jsme konfrontováni s těžkým stavem nemocných, setkáváme se bohužel i se smrtí a lékař i sestra musejí být připraveni pomoci bližním ve dne v noci. („Je to přece vaše poslání,“ slyšíme ze všech stran.) Snad právě proto se uchylujeme k vyprávění těch světlejších okamžiků, které občas zažijeme. V tisku se sice sem tam objeví „risus medicinalis“, ale vše je roztroušeno v podčárnících odborných časopisů. 7
Také proto jsem připravil tuto knížku s názvem „Alarich by měl radost“, neboť se ještě dobře pamatuji, jak jsem jeho „Medicínské historky“ a „Medícinu v županu“ četl ve svém mládí, kdy jsem nabyl přesvědčení, že na zdravotnických pracovištích musí panovat výborná nálada a že studium medicíny musí být zábavné, když o něm koluje tolik rozverných historek. Již v prvním ročníku jsem však nabyl přesvědčení, že biflovat se nazpaměť sedm větví nervus facialis není tou pravou legrací. Naskýtá se otázka, jak se snáší vážnost lékařského stavu s veselými a mnohdy až nevázanými historkami a vtipy? Myslím, že docela dobře. Je dávno známé a prokázané, že smích pomáhá léčit a snižuje stres. Knížce přeji dobrý start do života a čtenářům několik hezkých chvil při četbě a samozřejmě dobré zdraví navíc. Praha 2000
8
Prof. MUDr. Jiří Kocián, DrSc.
Ze studií
Z anatomie Za Alaricha byli zdrojem zábavy u zkoušek Jihoslované, zvaní pro svoje časté rčení „óvajové“. (Óvaj znamená něco jako ten, onen a zmínění studenti si vypomáhali tímto slovem jako výplní při vzpomínání na své prořidlé znalosti.) V naší době tuto skupinu reprezentovali studenti z Bulharska, obdobně nazvaní „čákajové“, neboť jako výplňové slovo používali právě ono „čákaj“. Profesorům, docentům a asistentům většinou tykali, takže výsledný slovní projev vypadal asi takto: „Čákaj, prafésor, to ja snám, čákaj!“ Náš bulharský kolega ke mně přistoupil ve chvíli, kdy jsem složil rigorózní zkoušku z anatomie, a požádal mě: „Tý, mův mně hanatómia.“ Věda, že má přijít na řadu asi za půl hodiny, vysvětlil jsem mu, že celá anatomie je příliš rozsáhlá na tak krátce vymezený čas, a požádal ho, aby svůj dotaz omezil na jeden orgán, maximálně jeden systém. Po chvilce usilovného přemýšlení rezolutně pravil: „Tý, mův mně chepar.“ Já, zbaven stresu po úspěšně vykonané zkoušce, jsem mu vysypal všechny vědomosti o játrech, což on tiše memoroval. Při zkoušce však dostal otázku ovarium (vaječník). Nejprve se strašně zamračil, jak to, že nedostal játra, pak však jako obvykle začal: „Čákaj, prafésor, to ja snám, čákaj. Chovarium mlada šéna švéska, stara šéna sušéna švéska.“ Tím ovšem skončil a dlouho se ještě divil, že ho prafésor vyhodil.
9
Velké obtíže u zkoušek měl u nás i první student tmavé pleti Olu Smith – ve svém curriculu vitae uváděl ono slavné „otec král, matka v domácnosti“. Z anatomie však znal dopodrobna jen ženský genitál, který studoval denně s různými anatomickými modely, neboť měl jednak zahraniční, jednak naše dosti vysoké stipendium, ostatní anatomie ho nezajímala. U zkoušky mu dal profesor Borovanský jednu z nejlehčích otázek, humerus (pažní kost). Černý student se na pana profesora nedůvěřivě podíval, cože to po něm chce, zavrtěl hlavou a pravil: „Hjůmerus? Nerosumím!“ Týž student při zápočtu z anatomie u asistenta dr. Linze, který později po habilitaci přešel učit anatomii na Fakultu tělesné výchovy a sportu, dostal otázku musculus gastrognemius (trojhlavý lýtkový sval). Olu nevěděl, a tak začal prstem ukazovat na sobě, pohyboval s ním pomalu od hlavy na krk a na trup a přitom zkoumavě hleděl na pana asistenta, postřehne-li v jeho očích záblesk porozumění, až dotyčný sval trefí. Ovšem pan asistent ani nemrkl a s tváří zkušeného hráče pokeru vyčkával. Ani když Olu přešel na horní a pak i dolní končetinu a poté se pomalu vracel zpět, nedal pan asistent na sobě nic znát. Když Olu přejel celé tělo, velmi rozhořčeně vyhrkl: „Kde ta satracená sval je, když vypadá, že nikde!“ Při pitvách přistihl asistent dr. Linz podezřelou osobu, která se mu nezdála, neboť měl výbornou paměť na obličeje a všechny si nás pamatoval. V té době občas ze zvědavosti navštěvovali pitvy i laici – nemedici. V tomto případě však šlo o medika z vyššího ročníku, kterého si pan asistent již nepamatoval a který pitevnu navštívil nikoli ze zájmu o pitvaná těla, ale o tělo naší kolegyně. Na dotaz, je-li medikem, odpověděl po pravdě, že ano. „Tak mi tedy řekněte, odkud a kam se upíná musculus perforatus Gasseri,“ vypálil na něj asistent Linz. Dlužno připomenout, že tyto a jemu podobné svaly jsme v kli10
nických ročnících samozřejmě zapomínali. Medik však neupadl do rozpaků a odvětil: „Tento sval začíná na apexu nosu, upíná se na glans clitoridis a jmenuje se perforatus, protože jím proniká colon transversum“ (sval začíná na špičce nosu, upíná se na poštěváček a jmenuje se perforatus, protože jím proniká tlusté střevo).
Z histologie Profesor Frankenberger při zkoušce rozdal histologické preparáty, posadil nás k mikroskopům a potom přecházel od jednoho kandidáta k druhému. Posadil se ke zkoušenému s otázkou „A kde jsme teď?“ chtěje slyšet odpověď, že v játrech, pankreatu, štítné žláze a podobně. Můj soused nad mikroskopem tiše zašeptal: „Nevím, co mám za preparát, ale naprosto přesně bych řekl, kde teď jsem.“ Pan profesor byl neobyčejně slušný a trpělivý – já sám jsem měl pod mikroskopem něco dlouhého, tenkého a bylo tam několik podélných buněk, váhal jsem mezi nervem a šlachou, a tak jsem při odpovědi na jeho otázku vsadil na nerv. „No-no,“ nato pan profesor. Rychle jsem se opravil: „Pardon, pane profesore, ve šlaše.“ „No proto, máte jedna minus.“ To o patro níže, kde zkoušel přízrak histologie, profesor Wolf, by mi to tak lehce neprošlo. Nejspíš bych s křikem, který doprovázel každého neúspěšného kandidáta, odcválal po schodech.
11
Z biochemie Pan profesor Kácl – jako vždy v elegantních světlých šatech, na nohou semišové boty – se na nás již nemohl při praktikách dívat, jakým způsobem přeléváme tekutiny ze zkumavky do zkumavky, a rozhodl se správný postup předvést sám. Rázně vyňal zkumavku ze stojánku, a než si všiml, že s ní nepatrně zavadil o hranu stolu, začal přelévat kyselinu dusičnou z jedné zkumavky do druhé. S narůstající hrůzou jsem pozoroval, jak u zkumavky naprasklo dno a kyselina kape panu profesorovi na boty, z nichž se začalo lehce kouřit. Usilovně jsem přemýšlel nad nějakým r ychlým a výstižným výrazem, kterým bych pana profesora na malér upozornil. Dostal jsem ze sebe jen něco jako: „É – é, pozor na boty!“ Potřísněny měl i dolní části nohavic vycházkových šatů. „Proč mi tady nikdo nic neřekne!“ zlobil se pan profesor. „Ale já jsem přece říkal É – é!“ * O Olu Smithovi byla již zmínka. Na zkoušku z biochemie šel v termínu naší skupiny, ač k nám nepatřil. A protože Olu Smith byl už pověstný a historky o jeho zkouškách kolovaly po celé fakultě, požádal nás zkoušející profesor Šula, zda bychom mohli být u jeho zkoušky přítomni. Rádi jsme panu profesorovi, který byl znám jako neobyčejně hodný, laskavý a slušný člověk, vyhověli a účastnili jsme se toho. Profesor položil Olu Smithovi velmi lehkou otázku: „kyseliny a jejich použití v medicíně“. Odpovědí bylo obvyklé „nerosumím“, a tak pan profesor nabídl angličtinu.
12
„English,“ a mimo této řeči však Olu mezareagoval. „Parlez vous fran,cais?“ chtěl se vyvléci Olu, ale na pana profesora si nepřišel: „Oui, vous pouvez parler fran,cais, si vous voulez.“ Olu začal lámat basic francouzštinu, načež mu pan profesor vytkl taktně několik gramatických chyb, ale odpovědi na kyseliny se nedočkal. Po prázdninách pak pan Olu Smith podal protest přes prezidentskou kancelář, že byl perzekvován pro bar vu své pleti. V chemickém ústavu zasedla vyšetřovací komise a nás umístili separátně do jednotlivých kabinetů a poslucháren a vyšetřovali každého zvlášť. Po výslechu nás pak vyváděl zvláštní člen komise ven na ulici, abychom se nemohli domlouvat. Přesto, že jsme všichni vypovídali podle pravdy, jak zkouška probíhala, závěr zněl, že jsme byli všichni domluveni, a profesora Šulu tato událost stála katedru v Praze a byl přeložen do Plzně. Taková to byla doba! Tohoto excelentního studenta nemilovali ani obyvatelé vinohradské koleje 5. května, kterou s ním museli sdílet. Téměř denně si tam přiváděl jednu až dvě dámy, vybral si ve vrátnici libovolný klíč a na onom příslušném pokoji pak s nimi laškoval, a to velmi hlasitě a hlavně dlouho, k nevelké radosti pravých obyvatel pokoje. Ti se nemohli dostat domů, převléci se, ale ani učit. Po třech až čtyřech hodinách Olu s úsměvem pokoj opustil a jakoby na omluvu pravil: „To nyc, já jen vzít klíč!“ Když se ani po domluvách situace nezlepšovala, zhaslo jednoho večera, když se Olu ubíral do umývárny, na chodbě světlo a Olu „dostal deku“. Druhý den musela nastoupit celá kolej do řady a Olu procházel pomalu kolem. K překvapení všech označil čtyři mediky jako pachatele – prý je bezpečně poznal. Dva z nich neměli na onen večer alibi, ale další dva prokazatelně na koleji nebyli, neboť 13
byli doma, jeden v Poděbradech, druhý v Nymburce. Přestože oba měli několik svědků, byli potrestáni: na dva roky přerušené studium a okamžitý nástup na vojnu. Po dvou letech se jim sice oficiálně omluvili, že došlo k přehmatu, a přijali je k dalšímu studiu, ale co jim to bylo platné – dva roky života a studia byly pryč. A Olu Smith? Po dvou letech působení na naší fakultě odešel rozezleně do NDR na univerzitu do Berlína, kde jeho stopa mizí. V nás ovšem zanechal nezapomenutelný dojem.
Z fyziologie Při zkoušce z fyziologie exceloval náš bulharský kolega, v té době již asi 35letý „bulcharski partizan“, jak o sobě prohlašoval. Profesor Laufberger, pozdější akademik, neměl jeho krajany v lásce a hned mu dokázal pravdivost svých slov, když se ho zeptal: „Že nevíte, co dostanete za otázku?“ „No, to něvim,“ odvětil Bulhar. „No tak to vidíte, už od roku 1945 každý Bulhar u mne dostává otázku čtyři fáze srdeční – napište si to už někde na vašem velvyslanectví na zeď. Takže Vy rovněž máte tuto otázku.“ Posadil ho ke stolu, na jehož druhém konci jsme seděli my, takže byl v doslechu naší nápovědy. Chytrému stačí napovědět, ale bulharský kolega neznal zhola nic, a tak si nápovědu „napínání“ převedl na „apikální“, což si také zapsal. My jsme mu ovšem do zápisků neviděli a nemohli je kontrolovat. Když přednesl zkoprnělému panu profesorovi svou verzi, zalezl pan profesor pod stůl, odtud vystrčil obě ruce nad hlavu na znamení, že se vzdává, a pravil: „Nevylezu dřív, dokud ho neodstraníte z místnosti!“ O panu profesorovi kolovala na fakultě historka, za 14
