(3)
Jiří Knapík
v naší kulturní politice 1948–1953 Biografický slovník stranických a svazových funkcionářů, státní administrativy, divadelních a fil mových pracovníků, redaktorů…
N A K L A D AT E L S T V Í L I B R I PRAHA 2002
(5) OBSAH
Než slovník otevřete Výběr osob pro slovník Literatura a prameny Struktura hesla Poděkování Seznam zkratek
6 6 7 8 10 11
KULTURNÍ POLITIKA: JEJÍ ORGANIZACE A LIDÉ KOLEM NÍ I. ČLÁNKY KULTURNÍ POLITIKY A JEJICH PŮSOBNOST Centrální aparát KSČ Kulturní resorty vlády ČSR Národní shromáždění Umělecké svazy Ediční politika Tisková politika Film Divadlo Hudební a artistická ústředna Masové organizace II. NOMENKLATURA KULTURNÍ POLITIKY Aktéři kulturní politiky Byrokratizace aparátů a komisí Nomenklaturní řád Napětí mezi stranickými a státními orgány TABULKY SLOVNÍK
15 15 17 18 18 19 21 21 22 23 24 27 27 28 28 31 33 43
Rejstřík (pouze pro období 1948–53) Použitá literatura a prameny Medailon autora
260 271 278
(6) NEŽ SLOVNÍK OTEVŘETE
Mapování poválečného vývoje naší kultury zůstává stále výzvou pro široký okruh badatelů nejrůznějšího zaměření. Speci¤ckou etapu v tomto procesu zaujímají léta 1948–53, v nichž oblast kultury a všechna umělecká odvětví procházela zásadním procesem proměny v poslušný nástroj komunistického totalitního režimu. Toto bezesporu dynamické období s sebou přinášelo vznik pestré palety orgánů přechodného i trvalejšího charakteru, jež se podílely na řízení a ovlivňování kulturní sféry. Zájemce o problematiku vývoje naší poválečné kultury stojí mnohdy před problémem rychlé orientace v personáliích. Právě jemu je určena tato pomůcka, snažící se mj. zachytit šíři angažovanosti kulturněpolitických kádrů, ukázat pestrost tehdejších kulturněpolitických grémií a také nacházet různá propojení a souvislosti. Předkládaný slovník, evidující 1442 biogramy, nese v titulu slovní spojení kulturní politika. Sám komunistický režim manipuloval s tímto pojmem účelově velmi široce, proto bylo nutné tento fakt zohlednit. Zaleží také, na kterou část tohoto slovního spojení klademe důraz. Při vzniku slovníku jsem měl kulturní politikou obecně na mysli proces vytváření prostředí pro uměleckou a kulturní činnost: spadá sem řízení kulturní sféry, modelování teoreticko-ideologických mantinelů a jejich uvádění v praxi či kulturně-osvětová práce. Ve speci¤ckém období 1948–53 bylo těžiště kulturního vývoje výrazně vychýleno ve prospěch státního a stranického aparátu, jež řídily přímo či zprostředkovaně ostatní složky tehdejšího kulturního života. Z tohoto vymezení vyplývá, že se na kulturní politice podílela či spolupodílela široká a značně různorodá skupina osob. Na členy různých orgánů a komisí pak můžeme pohlížet jako na aktivní tvůrce či spolutvůrce nového pojetí kultury, jako na vykonavatele pokynů a direktiv shora a v neposlední řadě jako na úředníky zajišťující chod určité sféry života společnosti bez ohledu na daný režim. Šlo tedy jak o funkcionáře první politické velikosti, tak o dnes již téměř bezejmenné řadové pracovníky nejrůznějších sekretariátů, redakcí apod. S ohledem na tuto skutečnost je tedy přirozené, že podíl všech pracovníků zahrnutých ve slovníku na vývoji kulturní politiky ve sledovaném období byl značně rozdílný. Je třeba také konstatovat, že angažovanost v těchto letech nepředurčovala jednou provždy bezkon˘iktní a nekritický poměr ke komunistickému systému: mnozí radikálové přelomu 40. a 50. let se později upřímně zapojili do reformních snah v letech šedesátých, a naopak „relativní liberálové“ z let 1948–53 tvořili často pevnou oporu režimu nejen v 60. letech, ale i za normalizace. Vývoj „kádrového pořádku“ ve vrcholných kulturních institucích spolu s přehledem významných orgánů kulturní politiky se snaží zmapovat úvodní studie nazvaná Kulturní politika: její organizace a lidé kolem ní. Výběr osob pro slovník Chtěl bych zdůraznit, že nebylo mým záměrem hodnotit činnost a působení konkrétních osobností ve sledovaném období. Tyto údaje jsem ve slovníku úmyslně potlačil. Za základní a poměrně široké kritérium jsem zvolil výkon takových funkcí, jež tvořily součást nomenklaturního řádu KSČ v oboru kulturní politiky, popř. podléhaly schválení konkrétního stranického grémia na centrální úrovni (viz úvodní studii). Dále jsem
(7) se snažil sledovat členství v různých dočasných komisích, jejichž činnost měla dopad na kulturní sféru. Nešlo mi tedy např. o zachycení působení tehdejších umělců a jejich angažované tvorby. Přesto je třeba tento slovník považovat za výběrový, neboť nebylo možné postihnout v úplnosti všechny pracovníky institucí – z hlediska věcného i z hlediska nakladatelova. První místo pochopitelně zaujímají funkcionáři KSČ, pracovníci aparátu ÚV KSČ (zvláště Kulturního a propagačního oddělení a jeho nástupců) a pracovníci ministerstva informací a osvěty. Dále jsem se zaměřil na vedoucí funkcionáře Svazu české mládeže (především jeho Kulturního a propagačního oddělení), tvůrčích uměleckých svazů, odborového Svazu zaměstnanců umělecké a kulturní služby, kulturně-propagační a osvětové pracovníky ústředního aparátu ÚRO a pracovníky Československého státního ¤lmu. V této kategorii se nacházejí také spisovatelé, skladatelé, výtvarníci, ¤lmoví umělci, divadelníci, architekti, fotografové atd., pokud byli činní v některých z předmětných vrcholných orgánů. Slovník zachycuje obsazení těchto vrcholných orgánů kulturní politiky: Kulturní rady ÚV KSČ, Filmové rady, Ústřední dramaturgie, tvůrčích kolektivů ČSF, Divadelní a dramaturgické rady (předsednictvo a česká sekce), Národní ediční rady české a jejich komisí, Lektorské rady ÚV KSČ, kulturního výboru Národního shromáždění (členové kulturního a informačního výboru Národního shromáždění z období od března do května 1948 se nacházejí pouze v připojené tabulce). Zvláštní kategorii tvoří ústřední výbory, popř. předsednictva tvůrčích uměleckých svazů (spisovatelé, výtvarníci, skladatelé). Snažil jsem se neopominout ani dočasné komise různých stupňů a zaměření. Druhou skupinu tvoří čelní činitelé „kulturního průmyslu“, tzn. ředitelé a vedoucí pracovníci centrálních podniků Československého státního ¤lmu, Československých polygra¤ckých závodů, Československého rozhlasu, Československých gramofonových závodů a dále ředitelé a šéfredaktoři literárních, hudebních a výtvarných nakladatelství, knihovníci, pracovníci Hudební a artistické ústředny. Početnou skupinu představují redaktoři kulturněpolitického tisku, za který považuji kulturní rubriky deníků, svazové tiskové orgány a kulturní časopisy. Do této kategorie jsem zahrnul i členy redakčních rad těchto periodik; snažil jsem se o uvedení úplných redakčních rad (s rozlišením na měsíce jednotlivých let), byť je možné, že některá jména budou působit nepatřičně. Zvláštní pozornost jsem věnoval členům tzv. akčních výborů obrozené Národní fronty, které působily v období krátce po únoru 1948 na různých úrovních i oborech kulturní činnosti. Slovník eviduje rovněž omezený počet vrcholných představitelů slovenské kulturní politiky. Zřídka jsem zařadil do slovníku osobnosti, které se na formování kulturní politiky po únoru 1948 v podstatě nepodílely (ba dokonce šlo o „nežádoucí osoby“), přesto bylo jejich připomenutí vhodné (např. Jaroslav Seifert). Nebylo také v mých silách sledovat soustavně vysokoškolské pedagogy a akademické hodnostáře. Literatura a prameny Slovník vznikl na základě excerpce řady encyklopedických prací, odborné literatury, dobových tištěných pramenů a archivních pramenů, jejichž seznam je přiložen v závěru. Nemyslitelným podkladem pro slovník byla encyklopedická díla. Využity byly nejen
(8) dostupné biogra¤cké slovníky, ale také všeobecné a tematicky specializované encyklopedie. Zahrnovaly zvláště oblasti písemnictví, divadla, hudby, výtvarnictví a fotogra¤e. Tuto skupinu funkčně doplňovala bibliogra¤e české knižní tvorby a soupisy pozůstalostí. Vzhledem k tomu, že ohnisko zájmu těchto děl často nespočívalo ve sledovaných letech 1948–53, bylo zapotřebí mnohé údaje doplňovat a porovnávat s řadou současných odborných materiálových prací. Kromě několika souhrnných monogra¤í o poválečném politickém a kulturním vývoji se jednalo především o analytické studie obsahující velké množství biogra¤ckých faktů získaných často na základě studia archivních pramenů. Nelze opomenout také edice dokumentů z produkce Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Okrajově jsem využil také informace z publikovaných pamětí. Pro potřeby tohoto slovníku jsem čerpal i z internetových stránek; k získání údajů o členech kulturního výboru a poslancích Národního shromáždění obecně se dobře hodila Elektronická knihovna Parlamentu ČR. Pomocí tohoto registru jsem mohl korigovat řadu nesprávných údajů uváděných v encyklopediích. Základní biogra¤cká data osobností všech kategorií bylo možné získat ze jmenné databáze Národní knihovny ČR. Jako přínosná se ukázala excerpce dobových tištěných pramenů. Dobová periodika posloužila jako zdroj seznamů členů nejrůznějších redakčních rad, důležitý byl přirozeně i vlastní obsah těchto periodik. Podobně bylo možné využít i tiráží několika desítek dobových publikací. Příležitostně jsem získával informace z různých nekrologů nebo jubilejních článků. Velmi důležitý zdroj pro vznik slovníku představovaly archivní prameny. Vycházel jsem z vlastních výzkumů ve Státním ústředním archivu, Všeodborovém archivu ČMKOS, Archivu Národního muzea a Zemském archivu v Opavě. Archiv ÚV KSČ, nacházející se ve Státním ústředním archivu, uchovává významné písemnosti z činnosti vrcholných kulturněpolitických orgánů a komunistických institucí. Využil jsem z něj především fond Kulturního a propagačního oddělení, jenž obsahuje obsáhlou korespondenci s jinými institucemi, materiály z vlastní činnosti jeho jednotlivých odborů a dále písemnosti orgánů, které měly k tomuto oddělení vztah (Kulturní rada, Lektorská rada, Národní ediční rada česká, ¤lmové orgány apod.). Důležité informace také poskytla korespondence a materiály z osobních fondů (Klement Gottwald, Gustav Bareš, Václav Kopecký). V tomto archivu jsou také uloženy materiálové studie pro potřeby dokončení stranických rehabilitací z let 1968–69. Všeodborový archiv ČMKOS je významný nejen pro zkoumání vlastní činnosti aparátu ÚRO. V tomto archivu je dochována také řada písemností z jiných institucí (např. Svazu československo-sovětského přátelství, Svazu české mládeže). Zvláště jsem však využil fondu Svazu zaměstnanců umělecké a kulturní služby; ten obsahoval také agendu Hudební a artistické ústředny a materiály z činnosti centrálních akčních výborů v kultuře. Struktura hesla Přestože se slovník zaměřuje na působení jednotlivých osobností v letech 1948–53, nebylo možné pominout jejich předešlá i následující působiště. U části osob se podařilo zjistit toliko základní údaje, vztahující se někdy jen ke konkrétní činnosti v dané době. Přes mou snahu nebylo dále možné v úplnosti dohledat data narození, popř. úmrtí některých osobností. V tomto případě je tato absence vyznačena symbolem (?–?).
(9) Určitým speci¤kem ve slovníku jsou odkazy na archivní prameny, v nichž jsem nalezl záznam o působení jednotlivce v určité funkci. Tyto odkazy se nalézají na konci daného biogramu. Domnívám se, že mohou sloužit jako dobré vodítko pro další badatele při jejich studiu. Značná část hesel obsahuje informace o rodinných příslušnících, pokud byli nějak významní ve svém oboru atd. K některým heslům jsem připojil informaci o existenci pozůstalosti a jejím uložení (popř. stavu) a také o publikovaných pamětech. Pozornost byla také věnována udělení státní ceny v letech 1948–53 nebo titulu národní umělec. Výběrově jsem do slovníku zahrnul údaje o knižních dílech konkrétních osobností. Snažil jsem se zpravidla o to, aby se výčet držel rozmezí let 1948–53, není jej tedy možné považovat za úplný, vyčerpávající, ba dokonce ne ani za charakteristický pro tu či onu osobnost. V případě, že se mi nepodařilo dohledat úplné časové rozmezí, v němž konkrétní osoba působila v určité funkci, je tento údaj označen např. takto „–1949–“, „–1948–50–“ nebo „–1948 až 50–“ (pro případ, že mi bylo známo pouze dílčí funkční období). Zhruba pětileté období, které eviduje tento slovník, je poměrně krátké, proto si vyžadovalo přesnější rozlišení než pouze na celá léta. Pro některé roky (např. 1951) nabývá zvlášť na významu, ve kterém měsíci někdo do funkce nastoupil, nebo ji naopak přestal vykonávat. Pro úsporu místa je toto období vyznačováno římskými číslicemi (září 1951 = IX. 1951; prosinec 1949 – leden 1952 = XII. 1949–I. 1952). Slovník obsahuje velké množství zkratek. Vycházel jsem z obecně užívaných podob, u „novotvarů“ jsem volil nejkratší možné podoby. Vzhledem k tomu, že názvy institucí se v průběhu desetiletí často měnily, zvolil jsem za normu ty, které jsou běžně užívány i dnes. V seznamu zkratek (zahrnuje také často se opakující slova atd.) jsem se proměnu názvů snažil alespoň částečně zachytit. Pravopis názvů orgánů a institucí jsem přizpůsoboval dobovému, mnohdy ovšem nejednotnému úzu. Důležitou pomůckou při používání slovníku jsou přiložené tabulky členů vybraných centrálních institucí či grémií (svazové orgány, ministerstva). V drtivé většině případů jsou v nich zahrnuti pouze činitelé s působností v českých zemích. Nechybí ani předmětový rejstřík orientovaný na obsazení konkrétních kulturněpolitických orgánů pro léta 1948–53. Věřím, že se předkládaný slovník setká se vstřícným zájmem u badatelů i širší veřejnosti a že pomůže více poznat dobu tak přelomovou pro moderní českou kulturu. Chtěl bych také touto cestou požádat čtenáře o spolupráci a poskytnutí dalších zpřesňujících informací. PhDr. Jiří Knapík, Opava 29. 10. 2001
( 15 ) K U LT U R N Í P O L I T I K A : J E J Í O R G A N I Z A C E A LIDÉ KOLEM NÍ I. ČLÁNKY KULTURNÍ POLITIKY A JEJICH PŮSOBNOST
Je-li možné užít takového přirovnání, pak řízení poúnorové české kultury (kulturní politika) představovalo jednoduchý a přehledný stroj. Detailnímu pohledu však jeho útroby odkrývaly poměrně složité mechanismy vztahů a spolupráce mezi jeho jednotlivými částmi. Tato orwellovská paralela mezi světem umění a říší vyprojektované „kulturní“ mašinerie je pro období pro roce 1948 na místě. Koneckonců setkáváme se s ní, přirozeně v odlišném smyslu, i v dobovém žargonu, když jeden vysoký státní úředník tuto společenskou sféru přirovnal k průmyslovému odvětví s tím speci¤kem, že „výroba v tomto sektoru je cele odkázána na tvůrčí schopnost našich literátů, vědců a umělců“.1 Tradičně bývá mechanismus ovládání kultury členěn na tři články: stranický, státní a svazový. Toto hrubé rozvržení, ačkoli v zásadě odpovídá skutečnosti, si zasluhuje jistou korekci alespoň ve dvou základních směrech; ne všechny sféry umělecké činnosti byly organizovány na svazové bázi a současně vztahy mezi zmíněnými třemi články měly u různých uměleckých sfér svůj speci¤cký charakter. Těmto článkům a jejich průmětu do hlavních uměleckých oborů jsou věnovány následující řádky. Centrální aparát KSČ Ústřední stranický aparát reprezentoval páteř mocenského monopolu KSČ. Jeho výkonnou složkou byla jednotlivá oddělení sekretariátu ÚV KSČ. Ta pokrývala všechna odvětví řízení státu, přičemž mezi nimi lze rozlišit tři základní typy – oddělení politická, ideologická, ekonomická. Jednalo se o orgány poměrně samostatné v rozhodování, prakticky šlo o jakási stranická „ministerstva“; za jejich práci odpovídal tajemník ÚV KSČ a vedoucí oddělení (často v jedné osobě).2 Na řízení společenského a kulturního života v širším pojetí se v letech 1948–51 podílelo zvláště Organizační oddělení (Marie Švermová; mj. odborové, ženské a mládežnické hnutí) a Kulturní a propagační oddělení (Gustav Bareš). Po roce 1951 je nahradila Oddělení orgánů ROH a ČSM, Oddělení masových organizací (tělovýchovné hnutí, Československý svaz žen, SČSP, Československý výbor obránců míru aj.), Oddělení propagandy a agitace a Oddělení škol, vědy a umění. Kulturní politiku KSČ v užším smyslu toho slova zabezpečovalo především Kulturní a propagační oddělení sekretariátu ÚV KSČ. Jeho struktura prodělala v letech 1945–47 poměrně složitý vývoj, základní funkce se však ustálila již tehdy: oddělení řídilo stranickou kulturní politiku, dbalo na její jednotný ráz, plánovalo kampaně, pořádalo stranická školení, řídilo a kontrolovalo stranický tisk (zvláště deník Rudé právo, týdeník Tvorba) a agitaci. V dubnu 1946 se jeho podoba ustálila ve čtyřech odborech (propagační, agi1) J. HUŠEK: Kádrová práce v umění a kultuře. Praha 1950, s. 6. 2) Není-li uvedeno jinak, informace o struktuře aparátu ÚV KSČ přebírám z edice K. KAPLAN: Aparát ÚV KSČ v letech 1948–1968. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, sv. 10, Praha 1993.
( 16 ) tační, kulturní, tiskový). Kulturní odbor se dále členil na referáty či komise (rozhlasový, ¤lmový, školský, kulturní a Lektorskou radu ÚV KSČ). K oddělení byly navíc dočasně přidruženy Zahraniční oddělení, Komise masových organizací a Kulturně-propagační komise.3 Do IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 Kulturně-propagační komise ÚV KSČ pracovala souběžně a skládala se z širšího okruhu významných činitelů kulturní politiky KSČ (vědci, umělci, šéfredaktoři stranického tisku apod.). Obdobná oddělení („kultpropy“) existovala rovněž na krajské a okresní úrovni. Od léta 1946 spadala Lektorská rada ÚV KSČ, Ústav marxismu-leninismu a Ústav dějin KSČ a další útvary pod odbor propagandy. Odbor kultury pak v té době řídil komisi výchovnou (stranické školství, lidovýchova apod.), vědeckou a technickou, komisi organizační a komisi kulturní (ta se dále dělila na subkomisi literární, divadelní, výtvarnickou, hudební, rozhlasovou a ¤lmovou).4 Rostoucímu významu Kulturního a propagačního oddělení odpovídal pozvolný, ale trvalý růst počtu zaměstnanců. Pokud zde v září 1946 působili 44 pracovníci, v roce 1947 již pracovali v 6 odborech (propagační, agitační, kulturní, školský, tiskový, mezinárodní) 63 pracovníci. V srpnu 1949 počet sil dále vzrostl na 67. Do oddělení byl tehdy začleněn i Zvláštní referát pro věci církevní. Stranický aparát představoval základní oporu a realizátora kulturní politiky KSČ, což se projevilo zvláště po únoru 1948. Tehdy bylo jasné, že se musí změnit i role Kulturního a propagačního oddělení. Z instituce úzce stranické se stal nástroj celostátního mocenského monopolu. Do zorného pole působení či spolupůsobení oddělení spadala restrukturalizace kulturních institucí, reorganizace školství a příprava nových učebnic, řízení mládežnických a tělovýchovných organizací (SČM, Junák, Sokol), vydávání marxistické literatury atp. V roce 1948 též organizovalo čistky v tisku, zájmových organizacích a kulturních institucích. Zavedení zásady „přímého stranického řízení“ na podzim 1948 si vynutilo přebudování oddělení k 1. 10. 1948. Nejenže přibralo nové pracovní síly, ale především změnilo svou strukturu tak, aby jednotlivé odbory odpovídaly potřebě a možnostem direktivního řízení všech úseků kulturní politiky.5 Charakteristickým rysem následujícího období bylo posilování pravomocí oddělení. Řízení kultury v užším smyslu toho slova měl na starosti zvláště odbor kultury a osvěty. Významnou změnu prodělal kulturně-propagační aparát na podzim 1951, v období kritiky Rudolfa Slánského, akcelerujících politických čistek a hledání „vnitřního nepřítele“ v řadách KSČ. Reorganizace stranického aparátu v praxi znamenala dočasnou destrukci mocenského postavení Kulturního a propagačního oddělení, kdy mnohé jeho kompetence včetně řídící role „nasála“ administrativa ministerstva informací a osvěty.6 Oddělení se v podstatě rozštěpilo na dvě instituce: Oddělení propagandy a agitace a Oddělení škol, věd a umění. Oddělení propagandy a agitace tvořilo celkem sedm odborů (stranická propaganda, stranické školy, agitačně-masová práce, odbor kulturně-osvětový, tisk, rozhlas, vydavatelství a rozšiřování knih). Dále sem spadala redakce teoretického ča3) SÚA, A ÚV KSČ, f. 19/7, a. j. 3. 4) Tamtéž, a. j. 54. Dopis z 31. 7. 1946. 5) SÚA, A ÚV KSČ, Rehabilitační komise ÚV KSČ 1968–1969, K. JECHOVÁ – J. ŠIMŮNEK: Kulturní fronta v období procesu, s. 18. 6) Ministr Václav Kopecký se v prosinci 1951 stal členem politického sekretariátu ÚV KSČ.
( 17 ) sopisu Nová mysl a evidence kádrů. Oddělení škol, věd a umění kromě dvou školských odborů spravovalo i odbor umělecké literatury, ¤lmu a umění. To napříště sdružovalo jádro stranických pracovníků, kteří dohlíželi na činnost kulturních institucí, svazů apod. Působnost odboru však již byla oproti původnímu stavu nesrovnatelně menší. Významnou koordinační funkci, alespoň v počátečním období let 1948–49, měla Kulturní rada ÚV KSČ. Její vznik (20. 9. 1948) spadá do období vyhlášení tzv. ostrého kursu proti reakci, tedy do období, kdy komunistická strana přistoupila ke zrychlenému přebudování mechanismů kulturní politiky. Mělo-li Kulturní a propagační oddělení kulturní politiku uskutečňovat prakticky, Kulturní rada koordinovala všechny možnosti, jež monopol KSČ poskytoval, a projednávala základní koncepční strategii kulturní politiky. Měla tedy funkci zastřešující. O jejím významu jasně vypovídá, že se scházela zprvu každý týden, od roku 1950 co dva až tři týdny. Vznik Kulturní rady současně předpokládal vymezení kompetencí mezi ní a Kulturním a propagačním oddělením. Předsednictvo ÚV KSČ dospělo ke konsensu, že Kulturní rada, v jejímž čele zasedli vedle předních stranických funkcionářů řídících kulturu a ideologii také generální ředitelé kulturního průmyslu, není nadřízeným orgánem Kulturnímu a propagačnímu oddělení, proto toto oddělení pracovalo bez přímé závislosti na ní. Kulturní rada projednávala i legislativní iniciativy, opatření ve školství, tisku, ¤lmu, rozhlase atd. Její vedení dále diskutovalo obsazování významných kulturních institucí.7 Kulturní a propagační oddělení v tomto smyslu pracovalo jako její jakýsi výkonný, ale nepodřízený orgán. Časem se ukázalo, že spolupráce ve vedení Kulturní rady vlivem narušených vztahů mezi vedoucími funkcionáři (Kopecký, Bareš) vázla a stávala se i půdou k ventilování vnitrostranických sporů. Na jaře 1950 bylo nutné metody její práce reorganizovat (mimo jiné z důvodu rozšiřující se agendy) a od té doby se odštěpilo předsednictvo sdružující jádro komunistických funkcionářů, kteří připravovali zásadní stanoviska pro jednání pléna Kulturní rady. V létě 1951 tento orgán přestal fakticky existovat. Ústřední výbor KSČ vydával v letech 1945–52 týdeník Tvorba, časopis pro kulturu a politiku, který významným způsobem ovlivňoval kulturněpolitické klima. Kulturní resorty vlády ČSR Za klíčové resorty ovlivňující kulturní politiku je nutné považovat ministerstvo školství, věd a umění (MŠVU), především však ministerstvo informací a osvěty (MIO). V průběhu let se měnil jejich název i působnost. MIO neslo do října 1948 název ministerstvo informací. MŠVU se nazývalo do října 1948 a opět od ledna 1953 ministerstvo školství a osvěty (od září 1953 pouze ministerstvo školství). V lednu 1953 dochází k reorganizaci této struktury; zaniklé MIO nahradily krátce Státní výbor pro věci umění a Výbor pro kulturní styky se zahraničím. Po jejich brzkém zrušení v září 1953 se zrodilo ministerstvo kultury. Na Slovensku působily analogické resorty v rámci Sboru pověřenců. Základní stavební prvky ministerstva informací a osvěty tvořily jednotlivé odbory, kterým dále podléhala oddělení. Tato struktura fungovala bez podstatnějších změn v letech 1945–49 a pro kulturní politiku měly význam zvláště odbor publikační, rozhlasový, 7) SÚA, A ÚV KSČ, f. 02/1, sv. 3, a. j. 133. Zasedání širšího předsednictva ÚV KSČ z 20. 9. 1948. Všechna závažná usnesení Kulturní rady se předkládala předsednictvu ÚV KSČ nebo organizačnímu sekretariátu.
