Jiøí Horák Krásní dnové koloèavští

Jiøí Horák Krásní dnové koloèavští

/1/

Jiøí Horák Filmové literární scénáøe

Jaroslava Jiskrová – Máj, 2012

/2/

/3/

Krásní dnové koloèavští

Fotografie na titulním listì: autor v létì 1971 v Krkonoších pøi natáèení filmu O Snìhurce odpoèívá po noèním psaní svého scénáøe.

© Jiøí Horák – heiress, 2007, 2012 Photography © Miloš Jirsa, Richard Polák a archiv autora, 2007, 2012 Typography ©Miloš Jirsa, 2007, 2012 ISBN 978-80-86643-56-4

/4/

OBSAH Západ slunce (na motivy Isaaka Babela) . . . 7 Liška Bystrouška (na motivy Rudolfa Tìsnohlídka) . . . 49 Marie a zahradník (na motivy Vladimíra Neffa) . . . 119 Krásní dnové koloèavští (pùvodní scénáø) . . . 191 Nahoøe a dole (na motivy Františka Stavinohy) . . . 265 Edièní poznámka . . . 347 Krásní dnové koloèavští (filmová synopse) . . . 349

/5/

/6/

Západ slunce Na motivy povídek Isaaka Babela

Nad vraty visí rozpadlá firma POVOZNICTVÍ – MENDEL KRIK A SYNOkdysi modrá, s vìncem zlatých podkov a dvìma bílými høebci proti sobì s pøedníma nohama ve vzduchu, na které se už nedá pøeèíst jediné slovo. Domovník Anisim otvírá vrata, do dvora vjíždí s rachotícím vozem starý koèí Manas. --V kuchyni u Krikù madame Gorobèiková pøelévá donesené mléko a dává ho svaøit na kamna. Ètyøicetiletá metráková dcera Baska Kriková s ohromnými boky, vyvalenýma oèima a voletem pod bradou od Basedowovy nemoci máchá v èisté vodì právì vyprané zelené šaty. Vyždímá je a odnáší ze svìtnice. --Veliký dvùr je zaplnìn vozy a vypøaženými koòmi. Hospodáø Mendel Krik odvádí do stáje Loupežníka a Milou manželku. Nejmladší z Krikù, Ljovka, odvádí druhý pár, koèí Manas vypøahá Frejlinu a Šalamouna Moudrého. Starší syn, pìtadvacetiletý Beòa Krik, pumpuje vodu do vìder, táhlo pumpy naøíká jako tesknící žena. Baska vyjde ze stavení, pøejde dvùr a povìsí si zelené šaty na šòùru. Ze stáje vyjde hospodáø Mendel Krik a Baska k nìmu zamíøí. „Tatínku, slíbil jste mi jako vìno pár koní a vùz,“ øekne Baska. „Oè jde?“ „Jeden starší vdovec s dospìlými dcerami by si mì s tím vìnem vzal,“ øekne Baska. „Zajdu dnes za ním a na všechno se ho vyptám.“ VÉ,

/7/

„O žádném vdovci nechci slyšet!“ oboøí se Mendel Krik na Basku. „Tatínku, nikdo jiný mì nechce,“ protestuje bezmocnì Baska. „On taky ne! Chce pár koní a pùldruhatunový vùz!“ øekne Mendel Krik, obrátí se a zmizí ve dveøích stáje. Baska vykroèí zpátky ke stavení. Ve dveøích stáje se znovu objeví hospodáø Krik, rozhlédne se a zamíøí rázným krokem pøes dvùr. Strhne mokré zelené šaty ze šòùry a vrací se s nimi do stáje. Mendel Krik zmuchlá šaty do mokrého žvance, dívá se kolem, kam by je dal, a pak je schová pod hromadu øezanky. --Hospodáø Mendel Krik vyjde ze stáje a zaostøí pohled do jednoho místa. Jako hypnotizován jde k Šalamounovi Moudrému a zvedne koni zadní kopyto. „Co to je?“ „Guma, hospodáøi,“ øekne po pravdì starý koèí Manas. „Všichni teï takhle kovají.“ „Ale já nejsem všichni!“ zaøve Mendel Krik, vrhne se na koèího Manase, popadne ho za límec a vleèe ho do stáje. „Guma! Copak jsem Rothschild? Já ti dám gumu!“ --V kuchyni je ticho, v kamnech blýská žírný oheò, madame Gorobèiková kraluje nad hrnci. Ve velkém se vaøí voda a oblévá pìnou snìhobílé taštièky. V nazlátlé polévce se houpá tuèná slepice. V troubì se peèe koláè s tvarohem a rozinkami. Voda se vaøí a v nazlátlých vlnách se houpá slepice. Pot, rùžový jako krev, øine se po tváøích madame Gorobèikové. Baska se vrátí do kuchynì, dá si na plotnu mezi hrnce ohøát žehlièku a vynáší ven oválný škopek s vodou, ve kterém máchala zelené šaty. --Baska vychrstne vodu ze škopku na dvùr a uslyší øev starého koèího Manase. Beòa pumpuje vodu do vìdra, táhlo pumpy naøíká jako tesknící žena. Baska odloží oválný škopek, jde pøes dvùr k natažené šòùøe, ale nedojde k ní. Obrátí bìlmo svých oèí ke dveøím stáje, padne na zem a zmítá se v záchvatu. Její bratøi, Ljovka a Beòa, pøibìhnou ke kvílející Basce a táhnou ji pod pumpu. Ze stáje vybìhne tatínek Mendel Krik a bìží k pumpì. Beòa zaène pumpovat, Ljovka popadne plné vìdro a obrátí ho

/8/

na Basku. Pod mokrými kartounovými šaty, pøilepenými k tìlu, se mocnì dmou obrovské prsy. Ljovka odchází s druhým vìdrem do stáje, tatínek Krik stojí nad Baskou. „Snad mì pánbùh potrestal,“ øekne mrtvì, „abych trpìl za všechny…“ Baska se vzpamatuje, zamžiká oèima a pohne se. Honem si stáhne mokré šaty pøes kolena. Hospodáø Mendel Krik se obrátí a vrací se do stáje. --Zmáèený koèí Manas heká na hromadì slámy vedle pohozeného vìdra a tøe si zápìstí. Na cihlové podlaze leží kus provazu. Mendel Krik popadne oba konce pøeøíznutého provazu, podívá se na železný hák ve zdi a znovu na pøeøízlé konce provazu. „Kdo to udìlal?“ zaøve divoce. „Taková škoda!“ --Zapadající slunce vøe na nebi, západ je hustý jako zavaøenina. Slunce zachází a na blízkém kostele naøíkají zvony. TITULKY

Parádní ložnice u Krikù. Na zdi jsou v jednom rámu podobizny Lva Tolstého a generála Skobeleva. Dvojportrét je ozdoben papírovými rùžemi. Vìtšinu místnosti zaplòuje giganticky široká postel. Kolébka rodiny je zastlána peøinami, nahoøe leží množství vyšívaných podušek, pohozená mandolína. Beòa si obléká novou košili a vystrèí z límce hlavu ještì s vlhkými vlasy. S pohvizdováním pøejde bez kalhot k židli, rozvazuje stuhu na krabici a z hedvábného papíru vytahuje švihácké lakovky. Pøivoní k nim a položí je vedle sebe na postel. Lakýrky záøí novotou. Beòa rozbalí druhý balíèek a rozloží na postel velký pestrý šátek s kvìtinami a tøásnìmi kolem dokola. Z odstupu si jej prohlíží, za stálého pohvizdování jej zase složí, zabalí do hedvábného papíru od bot a pøeváže stuhou. --V zahradì u Krikù je prostøený stùl. Mendel Krik veèeøí. Madame Gorobèiková sedí vedle muže a rozhlíží se jako vrah. „Odejdi, hanebný synu,“ øekne Mendel Krik, když dojde Ljovka ke stolu.

/9/

„Tatínku,“ odpoví Ljovka, „vemte si ladièku a narychtujte si uši.“ „Oè jde?“ „Je jedno dìvèe,“ øekne Ljovka. „Má blond vlasy. Jmenuje se Tabl. Tabl rusky znamená holubièka. Zakoukal jsem se do toho dìvèete.“ „Ljubèina dcera,“ vysvìtlí muži madame Gorobèiková. „Nejstarší.“ „Zakoukal ses do krmièky prasat,“ øekne tatínek Krik, „a její matka drží s banditama.“ „Necitelný otèe,“ vysouká si Ljovka rukávy a vztáhne na otce rouhaèskou ruku, „jak jste mohl øíci, co jste øekl?“ „Mohl jsem!“ rozkøikne se Mendel a vyškubne se mu. Madame Gorobèiková vyskoèí ze svého místa a stoupne si mezi nì. „Mendele,“ zajeèí, „rozbij Ljovkovi ciferník! Snìdl mi jedenáct kotlet!“ „Snìdl jsi matce jedenáct kotlet!“ rozkøikne se Mendel Krik a pøistoupí k synovi. „Vèera,“ zajeèí madame Gorobèiková. „Jedenáct!“ „Vèera! Jedenáct!“ uchopí tatínek Krik Ljovku, ale ten mu vyklouzne a vybìhne ze dvora. --Beòa to vidí a slyší otevøeným oknem z parádní ložnice. Vtáhne hlavu dovnitø, už je obleèen, a s pohvizdováním maèká gumový balonek barevného flakonu voòavky. Pøejde k zrcadlu, odloží flakon, prohlédne se z odstupu zleva i zprava v zrcadle a ještì si pøihladí vlasy. Teï je se svým zevnìjškem spokojen. Do záòadøí si vloží balíèek ovázaný stuhou a odchází. --Beòa vyjde na zápraží a zamíøí v lakovaných šviháckých støevících pøes dvùr k vratùm. Pøed domem sedí na lavièce Ljovka. Spatøí Beòu a vykroèí mu vstøíc. „Benèiku,“ øekne Ljovka a Beòa se pøed ním zastaví, „vezmem to na sebe a lidi nám pøijdou líbat nohy. Zabijeme tatínka, kterému už lidi neøíkají Mendel Krik. Lidi mu øíkají Mendel Pogrom. Zabijeme tatínka, ponìvadž – copak mùžeme ještì èekat?“ „Ještì není èas,“ øekne Beòa, „ale èas se blíží. Poslouchej jeho kroky a nestùj mu v cestì. Uhni stranou, Ljovko!“

/ 10 /

Ljovka ustoupí stranou, aby nestál èasu v cestì, a Beòa vykroèí. Ljovka bratra doprovází dlouhým pohledem. Pak se pohne a loudá se po cestì od vrat za Beòou. --Kuchynì u Krikù. Na oknì s pelargoniemi se páøí mouchy, od cigarety na okraji stolu se vine modrý proužek dýmu. Mendel Krik si krájí na stole tabák. Polonahá Baska se sklání nad škopkem na židli a madame Gorobèiková jí myje hlavu. Náhle se ozve vrzání na housle. Mendel Krik vzhlédne, za oknem stojí starý Golubèik v zprohýbaném cylindru, zavrže na malé houslièky a udìlá pár smìšných grimas svými promodralými ústy. Mendel Krik pøejde ke dveøím a otevøe je. Do kuchynì vpochoduje vyhrávající Golubèik v šosaté chlamidì, z níž vylézá vatýrovaná podšívka, a ve starých køápech na nohou. „Má poklona, madam Gorobèiková, ruèinku líbám madmazel,“ uklání se Golubèik za Baskou, která s ruèníkem pøitisknutým na mohutná prsa mizí ve dveøích pokoje. „Dobrý den, hospodáøi,“ uklání se Golubèik s cylindrem v ruce Mendelovi. „Bùh vede moje kroky a dnes mì pøivedl sem, abyste vyslechl, co si lidé povídají,“ zašklebí se Golubèik a znovu si posadí cylindr na hlavu. „Mluvte a posaïte se k tomu,“ øekne Mendel Krik a zavøe dveøe. „Kdepak máte syny?“ rozhlédne se Golubèik. „Zeptejte se ho na nìco jiného,“ zabruèí madame Gorobèiková a utírá si mokré ruce. „Zeptejte se mì na nìco jiného,“ øekne Mendel Krik hned po madame Gorobèikové a vrátí se ke stolu s tabákem. Golubèik usedne ke stolu a našpulí ústa. Mendel Krik si potáhne z odložené cigarety a krájí tabák. „Beòa je vᚠsyn,“ øekne Golubèik, „a Marusja je v jiném stavu.“ Mendel Krik vzhlédne, oèi mu vylezou z dùlkù, brada spadne. Zírá na Golubèika, který se zavrtí, ošije a udìlá smìšnou grimasu svými promodralými ústy. „V jiném stavu?“ øekne Mendel Krik a rozchechtá se. „Marusja je v jiném stavu!…“ „Kdo je ta Marusja?“ zeptá se madame Gorobèiková, strnulá u škopku jako myš pøed hadem. „Marusja Jevtušenková,“ zakroutí Golubèik oèima a našpulí ústa.

/ 11 /

„Marusja je v jiném stavu,“ smìje se Mendel Krik jak dítì, „bìda celému Izraeli!“ „Bìda, Mendele,“ pøikývne Golubèik, „naši se bojí pogromu.“ „Nevykládejte mi tady hlouposti,“ oboøí se na nìho pøísnì Mendel Krik a otírá si uslzené oèi. „Ta Marusja je Ruska.“ „Aj,“ vyrazí madame Gorobèiková k manželovi, pøevrhne židli i škopek s vodou, rezavì ohnivý kocour vyskoèí od kamen a madame Gorobèiková zaène muži drásat hruï. „Mendele, jaké mᚠsyny? Jaké jsi mi dal syny, šupáku prokletý?! Nestùj, Mendele! Dìlej nìco! Aj, Mendele!…“ Mendel Krik odstrèí madame Gorobèikovou, až se staøena svalí na zem, kde bije hlavou o podlahu; trhne šupletem, rozevøe ohmataný sešit a popadne všechny bankovky, které vykøiknou uvnitø, až vezmou Golubèikovi dech. „Kde ta Marusja bydlí?“ vyrazí Mendel ke dveøím a Golubèik s houslièkama za ním. Náhle se Mendel ve dveøích obrátí, vrátí se ke stolu a znovu vytáhne šuple a z nìho sešit. Golubèik se chytí za krk, aby nevykøikl. Mendel Krik všechny velké bankovky vrátí do sešitu, zavøe sešit i šuple a otoèí klíèkem. „Tøetí domek za kováøem,“ øekne Golubèik. Mendel Krik znovu odemkne šuple, vytáhne sešit, vrátí do nìho ještì polovinu drobných bankovek a staèí plácnout Golubèika pøes dlouhé køivé prsty, které se objevily mezi penìzi. Zamkne šuplík a s klíèkem v kapse vykroèí ke dveøím. --„Já žádnej potrat nechci! Ani doma, ani u doktora!“ rozkøikne se uprostøed prázdného dvora na Beòu Krika pøíští den v pravé poledne Marusja Jevtušenková. „Já jsem tì milovala, Benèiku, a seš prokletej!“ A vmete mu do oblièeje ètyøi pìtirublovky. Beòa se dívá, jak jeho láska odchází. Poledne leží na prázdném dvoøe, ètyøi špinavé pìtirublovky se válejí v horkém prachu. „Miluji ženy, a na té zemi, v tom prachu je moje srdce,“ øekne Beòa Krik a obrátí se na svého mladšího bratra Ljovku: „Zabijeme tatínka.“ Semjonek, sedmiletý syn domovníka Anisima, vyrazí na bosých

/ 12 /

nohách pøes dvùr, otevøenými vraty vyletí na ulici a rozerve polední ticho: „Ženské,“ køièí na všechny strany, „ženské a lidi, Mendel Pogrom bude nebožtík!“ --Slunce zrudne, západ je podpálený ohnivým sluncem, které se øine do mrakù jako krev z rozpáraného kance, a na blízkém kostele naøíkají zvony. „Èas se blíží,“ øekne Beòa na dvoøe Ljovkovi, „nestùj mu v cestì. Uhni stranou, Ljovko.“ Ljovka ustoupí stranou, aby nestál èasu v cestì. Ze smìru, kde stál, pøichází Baska, která vyšla z døevìné budky záchodu. „Dnes veèer,“ øekne jí Beòa, „až uvidíš, že nás dìdek zabil, rozbìhni se a rozraž mu hlavu cedníkem. A je konec s firmou Mendel Krik a synové.“ „Amen a mnoho štìstí,“ øekne Baska a vyjde pøed vrata. --Baska vyjde pøed vrata a vidí, že k nim jde celá Moldavanka na návštìvu. Lidé jdou v houfech, jako se chodí z kostela na jarmareèní rynk. Kováø Pjatirubel s tìhotnou snachou a s vnouèaty, Chaim Drong se svým koèím, starý Bucis s neteøí, Golubèik s houslièkami a kozou, Arje-Lejb, šišlavý Mojsejka, pramáti pøedmìstských banditù Maòka, na šedohnìdém høebci jede Ljubka Kozák, Tabl jde s Rusem, jednooký Froim Graè sám v plátìné kavkazské pláštìnce, jdou i žebráci, belhají se mrzáci a s nimi všichni ostatní. Tìch ostatních je sto nebo dvì stì nebo dva tisíce. --Lidé si posedají v zahradì a vytahují si jídlo. Øemeslníci se vyzují, pošlou si dìti pro pivo a položí hlavy na bøicha svých žen. --„Mendel Pogrom je nᚠotec,“ øekne na dvoøe Ljovka Beòovi, „a madam Gorobèiková je naše matka, ale lidi jsou psi, Benèiku. Pracujeme pro psy.“ „To si musím rozmyslet,“ øekne Beòa a vtom udeøí hrom. Povoz Mendela Krika se øítí s rachotem ulicí. Mendel stojí pevnì rozkroèený na voze, malinový pot se mu øine po tváøích a opilým hlasem si prozpìvuje. Bièem víøí nad zpìnìnými koòmi, kteøí letí zbìsilým cvalem.

/ 13 /

Vtom se Semjonek prosmýkne jako had kolem nìèích nohou, vybìhne na ulici a rozkøikne se z plných plic: „Obrate, strejèku! Synové vás chtìjí vraždit!…“ A uskoèí. --Mendel Krik se vøítí se zpìnìnými koòmi do dvora. Železná ruka sevøe opratì a konì z nejprudšího bìhu stojí na místì. Mendel zvedne biè, otevøe ústa a… zmlkne. Lidé, usazení kolem dokola, na nìho tøeští oèi. Beòa je pøipraven vlevo, Ljovka vpravo. „Lidé, hospodáøi,“ øekne Mendel sotva slyšitelnì a nechá klesnout ruku. S rukou klesne i biè. „Tady vidíte mou krev, jak na mì vztahuje ruku.“ Mendel seskoèí z vozu, vrhne se k Beòovi a pìstí mu zasáhne koøen nosu. Oba se do sebe zuøivì zaklesnou. Vtom zasáhne Ljovka. Zvrátí otci hlavu, pìstmi mu vyráží zuby a rozbíjí nos. Otec zkroutí Ljovkovi ruce a srazí ho na zem vedle bratra. Sedne Ljovkovi na prsa a ženské zavøou oèi, aby nevidìly jeho rozbitou tváø zalitou krví. V té chvíli se s køikem vyøítí z domu Baska. „Za Ljovku,“ žene se od zápraží k místu rvaèky, „za Beòu, za mne, za Basku, a za všechny lidi,“ a rozrazí tatínkovi hlavu cedníkem. Lidé vyskoèí, mávají rukama a rozbìhnou se k nim. Dav sevøe všechny Kriky a stejnì prudce se rozprchne na všechny strany. Uprostøed velkého kruhu zùstane ležet bradou vzhùru jen tatínek Mendel Krik. Skrz kruh se prodere madame Gorobèiková a bokem, vrabèími poskoky se k nìmu pøiblíží. „Nemlè, Mendele,“ øekne šeptem, „vstaò, køiè nìco, Mendele…“ Když ale uslyší ticho na dvoøe, vyøítí se od nìho a zaène bìhat po dvoøe jako tøínohý pes. Z kruhu vystoupí jednooký Graè a pøistoupí k ležícímu Mendelovi. „Je po òom,“ øekne a odvrátí se. Beòa a Ljovka se navracejí od kádì u pumpy, kde se opláchli a dali trochu do poøádku. Odtáhnou Mendela pod pumpu a proudem vody ho omývají jako pøedtím Basku. Táhlo pumpy naøíká jako tesknící žena, krev teèe žlábkem jako voda a voda teèe jako krev. Chaim Drong pøistoupí blíže. „Kaput,“ øekne, ale kováøský mistr Ivan Pjatirubel mu zamává ukazováèkem tìsnì pøed nosem.

/ 14 /

„Tøi na jednoho,“ øekne Pjatirubel. „Ó, jak jsem mravnì rozhoøèen! Ale ještì není veèer. Ještì jsem nevidìl takového junáka, který oddìlá starého Krika…“ Arje-Lejb usedne vedle tatínka Krika, otøe mu kapesníkem rty, políbí ho na èelo a tiše mu øíká: „Kdysi žil král David, král židovský, který mìl mnoho žen, mnoho polností a pokladù, a umìl plakat v pravou chvíli.“ „Nefòukej nám tady,“ rozkøikne se na nìho Chaim Drong a šouchá Arje-Lejba do zad, „nejseš doma na høbitovì!“ Potom se Chaim Drong obrátí k ležícímu tatínkovi Krikovi a øekne: „Vstávej, špeditére! Vstaò a øekni nìco sprostýho!“ Mendel Krik po chvíli rozevøe oèi, pohne rty a øekne: „Jsem mrtvý, synové mì zabili. A hospodaøí synové.“ Ljovka pohlédne tázavì na Beòu. „Øekni lidem,“ oznámí Beòa, „že zaplatím každému všechno, co jim byl tatínek dlužen, jinak a nemám v životì žádnou radost.“ --Krikùv dvùr se podobá bazaru pøed výprodejem. Povoznické vozy, koòské postroje, chomouty, náøadí, všechno vystavené zboží je samý lesk a blesk. Každé zboží má svou vlastní cenu, mezi vìcmi prochází spousta lidí, prohlížejí, ohmatávají, zkoušejí. Nìmci osadníci pokuøují z dýmek a kouø z jejich zahnutých troubelù se zaplétá do støíbrných strniš neholených staøeckých tváøí. Hospodáøi konkurenèních povoznických firem v èele s Froimem Graèem a Chaimem Drongem se drží stranou v hlouèku. Beòa Krik je usazený za stolkem, od nìhož se táhne až k vratùm fronta dodavatelù. Ljovka Krik v kartounové košili vyvádí vyhøebelcovaného konì, pøedvádí ho v bìhu a s vysoko zvednutou hlavou na dvoøe a vykøikuje: „Šalamoun Moudrý, pìt let starý, okovaný gumou!“ Koèí Manas stojí opodál, po tváøích mu stékají slzy. Chaim Drong pøistoupí ke koni a prohlíží mu zuby. --Polovièní tatínek Mendel Krik leží v posteli se zmalovaným oblièejem, vytluèenými zuby a modøinami. Madame Gorobèiková sedí u mužova lùžka jak zneuctìná vrána na podzimní vìtvi, oèi zapíchnuté do okna. „Mendele,“ zajeèí, „pánbùh nás opustil. Už to zaèalo!“

/ 15 /

Tatínek Mendel Krik se namáhavì nadzvedává na lokty, zahlédne pøes okno výsek dvoru a padne zpátky do peøin. „Snad mì pánbùh potrestal, abych trpìl za všechny.“ Koèí Chaima Dronga vyvádí ze vrat dvora Šalamouna Moudrého v kompletním nablýskaném postroji. Koèí Manas jde s pláèem za nimi jako pes za svým pánem. První èlovìk ve frontì u stolku dává Beòovi tøi potvrzenky o dodávkách: „Jeèmen, øezanka, oves.“ „Kolik?“ podívá se Beòa na lístky a odpoèítává peníze. Ljovka již pøedvádí dalšího konì a vykøikuje: „Klisna Frejlina, šest let, okovaná železem!“ --V kuchyni bzuèí páøící se mouchy, studená kamna jsou plná špinavých hrncù, na podlaze leží hromádka rozšlapaného smetí. Mezi neumytým nádobím a talíøi sedí na stole ohnivì rezavý kocour a pochutnává si na telecím sulcu. --Záøivé oko zapadajícího slunce visí nad obzorem èerveným jako nedìlní datum v kalendáøi a na blízkém kostele naøíkají zvony. Baska v pánských botách, v oranžových šatech a v klobouku s ptáèky sedí na lavièce pøed domem a pøišívá k hedvábnému prádlu krajky. Kolem lavièky se potlouká veèer, Solomon Kaplun projde kolem Basky, nakrucuje se jako dìvèe, které poznalo lásku, a zaène rozpøahovat ruce a ukazuje, jak by Basku objímal. Baska na nìho upírá kravské oèi a pokrývá ji pozvolný, jemný rumìnec. --K veèeru je Krikùv dvùr prázdný, opuštìný stolek uprostøed dvora je jediná vìc, která tu zbyla. Táhlo pumpy naøíká jako tesknící žena, Beòa se myje pod proudem tekoucí vody a cestou do stavení se utírá. Jde pøes dvùr utrmácený víc, než kdyby mìl v tìle patnáct jízd z pøístavu na nákladové nádraží a zpátky. Od otevøených vrat k nìmu spìchá Baska. „Benèiku,“ øekne hromovým hlasem, „podívej se na toho mládeneèka: má nožky jako panenka, objímala bych takové nožky…“ „Solomon Kaplun,“ vysvìtlí bratrovi Ljovka a jde do stavení. Beòa se pootoèí a otevøenými vraty spatøí Basèinu lásku. ---

/ 16 /

Ljovka v kuchyni nahlíží do prázdných hrncù, tøíská poklicemi a nádobím. „Benèiku,“ obrátí se na vcházejícího bratra, „povšimni si zavilého barbarství naší matky madam Gorobèikové. Zanedbává domácnost!“ „Drž ten novomanželskej párek pod mikroskopem, Ljovko,“ odhodí Beòa ruèník a obléká si košili, „ponìvadž se mi zdá, že se proti nám piklujou.“ Ljovka kousne do objevené chlebové kùrky. Seschlá kùrka chrupne, divže mu nevylomí zub. Ljovka s ní praští o zem a jde spát. --Je noc, velkolepý vzduch proudí do okna pokoje a madame Gorobèiková chrápe jako kormidelník. Náhle zmlkne. Tatínek Mendel Krik ztuhne vedle postele. Je napùl obleèený. Madame Gorobèiková se pøevrátí na druhý bok a znovu usne. Mendel se rychle doobléká a zapíná. Zpod polštáøe vytáhne pytlík s mincemi, v druhé ruce sevøe holínky a pøejde po špièkách ke dveøím. Dveøe vrznou, tatínek Krik vystrèí hlavu jak èmuchající myš a vyklouzne ven. --Ljovka vyleze ze stavení hned po otci a spatøí Beòu, jak se plíží u zdi z druhé strany dvora. „Psst,“ pøiloží Beòa prst ke rtùm. Tatínek Mendel Krik neslyšnì pøejde k oknu domovníkova domku. „Anisime,“ øekne tichým hlasem a ukne na okénko, „Anisime, srdce moje, otevøi mi vrata.“ Anisim vyleze z domku rozježený jako seno. „Hospodáøi,“ øekne, „snažnì vás prosím, nedìlejte si ostudu pøede mnou, pøed prostým èlovìkem…“ „Otevøeš mi vrata,“ zašeptá tatínek ještì tišeji, „já to vím, Anisime, srdce moje…“ „Vra se do stavení, Anisime,“ vyjde ze stínu Beòa a položí tatínkovi ruku na rameno, Anisim spatøí pøímo pøed sebou tváø Mendela bílou jak papír a odvrátí se, aby tváø svého hospodáøe takovou nevidìl. „Už mì nebij, Benèiku,“ øekne starý Krik, „já svého otce zbil taky jenom jednou.“ „Hanebný otèe,“ odpoví Beòa zlomenému Mendelovi, „jak jste mohl øíct to, co jste øekl?“

/ 17 /

„Mohl jsem!“ rozkøikne se Mendel a udeøí se pìstí po hlavì. „Mohl jsem, Benèiku!“ rozkøikne se z plných plic a zavrávorá jako epileptik. „Tady mám kolem sebe tenhle dvùr, kde jsem prožil polovinu lidského života. Vidìl mì, jak jsem se stal mužem své ženy, otcem svých dìtí a pánem svých koní. Vidìl mou slávu a moje ruce, ty zlé ruce moje. A teï mi otevøete vrata, synové drazí, a se dneska dìje to, co já chci, a odejdu z tohohle dvora, který vidìl pøíliš mnoho…“ „Tatínku,“ odpoví Beòa a nezvedne oèi, „vrate se ke své manželce.“ Madame Gorobèiková se vyøítí v noèní košili ze stavení mezi nì. „Aj,“ køièí, zaène se válet po zemi a mrskat ve vzduchu starýma žlutýma nohama. „Mendele Pogrome a synové moji, vy fakani moji… Co jste se mnou udìlali, vy fakani, kam jste dali mé vlasy, mé tìlo, kde jsou moje zuby, kde je mé mlád텓 Staøena jeèí, strhává si košili z ramenou, a když se postaví na nohy, zaène se toèit na místì jako pes, který chce kousnout sám sebe do ocasu. Poškrábe synùm tváøe, zlíbá synùm tváøe a drásá jim líèka. „Starý zlodìji,“ øièí madame Gorobèiková a skáèe kolem muže, kroutí mu kníry a tahá ho za nì, „starý zlodìji, mùj starý Mendele…“ Její øev probudí všechny sousedy, ve tmì vzplanou žluté obdélníky oken, košilaté dìti vybíhají první z domù, zaènou pískat na p횝aly a Moldavanka spìchá ke skandálu. Ljovka popadne Benèika za límec a zaène jím tøást jako hruškou. „Benèiku,“ øekne, „tejráme starce… Mnì teèou slzy, Benèiku…“ „Tobì teèou slzy,“ odpoví Beòa, sebere v ústech sliny a plivne Ljovkovi do oblièeje. „Hanebný bratøe,“ zašeptá, „podlý bratøe, nech mi volné roce a neple se mi pod nohama.“ A Beòa popadne hùl a rozbìhne se ke vratùm, na která naléhá nápor sebìhlého davu. „Tatínku,“ vezme Ljovka Mendela Krika a madame Gorobèikovou a odvádí je do stavení, „jdìte s manželkou odpoèívat.“ --Baska v pánských botách, v oranžových šatech a v klobouku s ptáèky sedí na lavièce pøed domem a pøišívá k hedvábnému prádlu krajky. Došije poslední nit, rozpláèe se slabým hláskem, který se je-

/ 18 /

jímu hlasu nepodobá, a jde povìsit prádlo na šòùru. Pak se vydá za Beòou. „Každé dìvèe,“ øekne v slzách nedojatému Beòovi, „má v životì své zájmy, jen já žiju jak noèní hlídaè v prázdném skladišti. Buï se mnou nìco udìláš, Benèiku, nebo skoncuju se životem.“ Beòa vyslechne svou sestru do konce a spatøí na šòùøe šest kalhotek pro Gullivera, obroubených krajkami. „Zítra, Basko,“ øekne Beòa, „promluvím s jeho otcem.“ --Zlatý vývìsní štít záøí nad nejlepším koloniálem na Trhovém rynku. Uvnitø to voní dalekými zemìmi a všemi moøi svìta. Uèedník polévá cementovou podlahu krámu, dírkou v hrnci kreslí èúrkem po zemi sprosté obrázky a hvízdá si písnièku, kterou se sluší hvízdat jen dospìlým. Majitel Kaplun sedí ve vestì na výsluní u secesní tøpytivé pokladny a jí meloun, èervený meloun s èernými jadérky. Pøes sklenìné dveøe uvidí Beòu, jak míøí pøes sluncem vypálený Trhový rynk pøímo k jeho sklenìným dveøím, a meloun mu pøestane chutnat. Zvonek nad dveømi zaklinká. Uèedník ztichne. „Má poklona, Beòo,“ øekne Kaplun a poposedne. „Golubèik mi ohlásil, že si pøijdeš pro èajíèek. Tady jsem ti pøipravil liberku, nìco extra…“ „Naè mlátit prázdnou slámu, mesijé Kaplun,“ øekne Beòa a Kaplun extrovní liberku lisovaného èaje bezmocnì odloží. „Baska je moje sestra a jako o takové mluvím. Má prádlo s krajkama, tøi tisíce vìna a já sám za ni ruèím. A komu je to málo, a jde do pekla!…“ „Proè bysme chodili do pekla,“ zadrmolí pøekotnì Kaplun a nabídne Beòovi pøedem odmítnutý meloun, „proè takhle mluvit, Benèiku, když vím, že jsi èlovìk, který vidí lidi taky kolem sebe, ale… ale je tady ještì madam Kaplunová, madam Kaplunová, velkolepá dáma, o které sám pánbùh neví, co si pøeje…“ „Ale já vím,“ pøeruší Beòa s ohromujícím klidem majitele koloniálu, „já vím, že se Baska chlapci zamlouvá, ale my se nezamlouváme madam Kaplunový…“ „Ne, vy se mi nezamlouváte,“ zvolá v té chvíli madame Kaplunová, poslouchající za dveømi, a vrazí do krámu, celá rozpálená, s dmoucím se poprsím, „nezamlouváte se mi, tak jako se èlovìku

/ 19 /

nezamlouvá smrt. Nezapomínejte, že nᚠnebožtík dìdeèek mìl koloniál, nᚠnebožtík tatínek mìl koloniál a my že se musíme držet své branže…“ „Tak se držte,“ øekne Beòa klidnì rozpálené madame Kaplunové, zvoneèek nad dveømi zacinká a Beòa odchází, jak pøišel. „Jednou by mohl zaèít vyplácet i naše dluhy,“ hrozí se madame Kaplunová a Solomon Kaplun, poslouchající za dveømi, vrazí do krámu: „Já si nìco udìlám!“ zvolá hlasem, který se tragickému hlasu nepodobá. „Proè by sis nìco dìlal,“ øekne odevzdanì tatínek Kaplun, pohladí syna po ruce a dívá se pøes sklo dveøí za vzdalujícím se Beòou, „proè takhle mluvit, chlapèe, když oni nám to udìlají stejnì dobøe bez tebe.“ --Baska se strojí v parádní ložnici u zrcadla do oranžových šatù. „Už jde!“ prosmykne se dveømi tam i zpátky Semjonek, Baska popadne klobouk s ptáèky a vybìhne z ložnice. Baska vybìhne s kloboukem v ruce pøed vrata, ale nikoho nevidí. Usadí se na lavièce s kloboukem položeným vedle sebe a èeká. Když spatøí pøicházet Beòu, nasadí si klobouk s ptáèky, vstane a tøe nohy o sebe. Ale Beòa ji nevidí, projde kolem a vidí nad vraty žalostnou firmu POVOZNICTVÍ – MENDEL KRIK A SYNOVÉ. Ljovka si staví k vratùm donesený žebøík, vylézá k vývìsnímu štítu a poradí se s Beòou: „Mám s tím udìlat konec?“ „Až navìky,“ øekne Beòa a koèí Manas i domovník Anisim se pokøižují, každý jinou rukou. Ljovka strhne vývìsní štít, sleze a odnáší s Beòou žebøík. Baska se zvedne z lavièky a jde za nimi. --Baska jde za Beòou, ale Beòa ji nevidí. „Benèiku, jsi mùj bratr,“ øekne Baska šeptem, který se jejímu šepotu nepodobá, „proè se vyhýbᚠmým oèím, proè mlèíš jak paøez?“ „Basko,“ øekne Beòa s ohromujícím klidem, když uloží s Ljovkou žebøík, „tomu mládenci se zamlouváš, ale my se nezamlouváme madam Kaplunový… Chtìj nìkoho, kdo má koloniál,“ øekne Beòa a jde si po svých.

/ 20 /

„Mluvím s tebou jako s bratrem,“ øekne Baska Ljovkovi. „Ten mládenec mì chtìl, Ljovko, takovou, jaká jsem.“ „Beru si to na starost,“ odvìtí Ljovka, „vytrestáme s pomocí boží všecky ty majitele koloniálù.“ A Ljovka vykroèí ke stavení. --V pokoji otevøe jednu zásuvku, pak druhou a z tøetí vytáhne revolver. Semjonek se prosmykne dveømi ven. --Støapatá hlavièka se mihne dvorem a chlapec na bosých nohou rozøízne øevem pustou ulici. „Ženské,“ rozjeèí se jako siréna, „ženské a lidi, Kaplun bude nebožtík!“ Koèí Manas a domovník Anisim uhnou na dvoøe z cesty Ljovkovi a pokøižují se opaènì než poprvé. --Nad Kaplunovým krámem se tøpytí zlatý vývìsní štít a pøed koloniálem je shromáždìna celá Moldavanka. Mladé dìvèe pøináší Maòce, pramáti pøedmìstských banditù, obrovskou tašku. „Teta Chana si vzpomnìla, že jste šla moc nalehko,“ podává jí tašku. „Trdlo,“ prohlédne Maòka tašku. „Mìlas vzít nùši.“ „Nùši?“ vyplázne dìvèe oèi. „Mᚠpravdu,“ omrkne Maòka vybavení ostatních, „vem dvì.“ Dìvèe odbíhá a na Trhový rynk pøichází Ljovka. „Už jde,“ sdìlují si jeden druhému a všichni, buï sami, nebo navzájem si zavazují oèi. Ljovka pøejde rynk, dav se rozestoupí a Ljovka vejde špalírem do krámu. --Nad dveømi zaklinká zvonek. „Má poklona, Ljovko,“ pøistrèí mu Kaplun na pultì liberku lisovaného èaje, „Beòa si tady zapomnìl liberku èaje,“ a zmlkne, když Ljovka strèí balíèek do kapsy a místo nìho vytáhne revolver. „Nad první láskou vašeho syna se neslitovala madam Kaplunová, ale hlavou rodiny urèil pánbùh muže, a to jste vy, mesijé Kaplun. Když se pokøižujete, zemøete jako køesan.“

/ 21 /

„Proè bych se køižoval,“ rozklepe se Kaplun a usmìje se na pøátelský jícen revolveru, „proè takhle mluvit, Ljovko, když vím…“ Tøeskne výstøel. Kaplun rozhodí ruce a sveze se na podlahu. Ljovka ho vezme za zápìstí, zkusí mu tep, schová revolver a vyjde špalírem davu z krámu. Zvonek zaklinká. „Já nešastná vdova,“ zabìduje madame Kaplunová za dveømi za krámem. --Maòka, už s nùšemi, jedním okem kouká. Hvízdne pronikavì na prsty, všichni si strhnou zavázané kapesníky, šátky a roušky z oèí a celá Moldavanka se hrne ke Kaplunovùm nakupovat zboží všech zemí i plody moøí. Je jich sto nebo dvì stì nebo dva tisíce. --Okénky u stropu praží do kumbálku vinného sklípku Ljubky Kozáka slunce. Dvanáct lupièù pøedmìstského podsvìtí sedí kolem stolu pøi poradì; ti, co nesedí, leží pod lavicemi a pod stolem. „Zahajuji dnešní schùzi,“ øekne Míša Jablíèko a upraví si medaili na prošoupaném kabátì. „Život je špína,“ øekne z podlahy Sávka Bucis a lokne si vína, „svìt bordel, lidi podvodníci.“ „Hanebný èin Ljovky Krika zasluhuje naše rozhodné a všeobecné odsouzení!“ pokraèuje Míša, unesen spravedlivým hnìvem. „Koloniál Kaplunù vzkvétal na kontrabandu, který naše firma nedodávala. Proto to Kaplunùm patøí. Ale to, co Ljovka udìlal, pánové, máme dìlat my. Vzal nám práci. Vzal chléb našim dìtem a uèinil nás nezamìstnanými. A nejen to: potupil nᚠstav, pánové. Každý z nás, komu zbyla špetka hrdosti a cti, aby se nyní stydìl pøijít lidem na oèi!“ „Byla to èistá práce,“ vylézá Bejk zpod stolu zadkem napøed, kalhoty se mu napnou a prasknou. „Když ho vezmem mezi nás, bude to vypadat, že jsme to udìlali my.“ Bejk se rozmáchle otoèí na všechny pøítomné, vykroèí, zakopne o rozhozené nohy Sávky a padne na zem. Katka pøináší víno, pøekroèí Bejka i Sávku, mlèky staví zelené džbánky na stùl a bere si prázdné. „Možná,“ øekne Peršan a podá Katce poslední prázdný džbánek,

/ 22 /

„možná,“ opakuje. „Urèitì nás ale bude pøíštì o jednoho víc pøi dìlení.“ „Svìt je bordel,“ promluví z podlahy Sávka, obrácený s dobráckým úsmìvem opilství na Katku odnášející prázdné džbánky. „Dobrá, Kapluna udìlal on,“ øekne Kolka. „Ale když z toho sám nic nemá, tak je hlupák. A další hlupáky už neberem.“ „Jak víš,“ namítá Kavka, „s èím on chodí pod èepicí, ten Ljovka?“ „Vim,“ hlásí se rukou Bejk a znovu vstává. „Já vim na sto procent, že Ljovka žádnou èepici nenosí.“ „Tím to hasne,“ uzavøe Míša rozpravu. „Teï brnkneme decentnì komisaøi, jelikož naše firma byla s ramenem spravedlnosti vždycky zadobøe. Kdo je pro?“ A sám zvedne ruku. Lupièi hlasují jednomyslnì po nìm, Kavka zvedne ruku ležícímu Sávkovi. „Život je špína,“ opakuje Sávka, „lidi podvodníci…“ --Otevøenými vraty vpochoduje na dvùr Ljubky Kozáka Golubèik, vrže na houslièky a na špagátì za sebou vede kozu. Uprostøed dvora se zastaví, smekne zprohýbaný cylindr a uklání se na všechny strany. Pak pøejde k pøístavku, posadí se na zem pod okénko a pøitáhne si k sobì hlavu kozy za rohy. „Ruèinku líbám, madmazel,“ zašklebí se na kozu. „Našel jste ho?“ ozve se tiše dívèí hlas. „Jsou lidé, kteøí si myjí ruce, a jsou lidé, kteøí všechno splachují dovnitø,“ vytahuje Golubèik ze záòadøí bonboniéru s obrázkem a podá ji do okénka nad sebou. „Tenhle dáreèek nesu z vlastního uvážení.“ „Kde je?“ pøeruší ho netrpìlivý šepot. „Lidé s obchodním duchem by øekli u konkurence,“ zavrtí se Golubèik a udìlá na kozu smìšnou grimasu. „Nalévat mu ráèí osobnì madam Køivoruèka.“ „Míša Jablíèko to ví taky,“ ozve se dívèí hlas. „Když si nepospíšíte, bude to vìdìt i policejní komisaø.“ Golubèik protáhne tváø a našpulí ústa. Pak se vzpamatuje. „Už se práší za koèárem,“ sbírá se polekanì ze zemì a z prázdného okénka si vezme zelenou pìtirublovku, kterou vmžiku spolkne bezedná kapsa jeho vatýrovaného kabátu. „Veèer pøijïte na sklenièku,“ ozve se ještì za ním a Golubèik již

/ 23 /

za sebou táhne kozu spìšnì zpátky pøes dvùr ke vratùm. Když zmizí, vyjde od pøístavku Katka s bonboniérou v ruce a pøechází prázdný dvùr do stavení. --Golubèik jde s kozou na provázku kolem vyrabovaného koloniálu Kaplunových. O kus dál instalují z chodníku do otevøené výkladní skøínì èervený automobil. Kolem je dav èumilù. Golubèik pøejde kolem a na konci rynku zùstane stát. Z hostince madame Køivoruèky právì èetníci vyvádìjí spoutaného Ljovku, jemuž se pletou nohy, a usazují ho do policejní drožky. Ve vetešnickém krámku na protìjším chodníku spustí vystavený gramofon s obrovskou troubou operní árii „Smìj se, paòáco“. Golubèik zamrká víèky a našpulí ústa, jako by se chtìl rozbreèet. Ljovka a policajti se usadí, koèí práskne do koní a drožka se rozjede. --Beòa vyjde ze stavení a svižným krokem míøí pøes dvùr a otevøenými vraty zmizí na ulici. Za ním ze dveøí stavení spìchá Golubèik, na provazu za sebou vede kozu. Golubèik chce bìžet za Beòou, koza se vzpírá, Golubèik ji táhne za rohy, za uši, tlaèí ji zezadu, ale marnì. Golubèik vytáhne z kapsy zelený lupen pìtirublovky a láká kozu na nìj. Koza bankovku ignoruje. Golubèik zùstane bezmocnì stát. Koza k nìmu pokroèí a pìtirublovku mu sežere. --„Míšo, jdu za tebou s vážnou vìcí,“ øekne Beòa mezi dveømi s lahví a nìkolika balíèky a sáèky v ruce, „a vážné vìci nelze øešit mezi dveøma.“ Míša Jablíèko zašilhá po lahvince, olízne se a odloží dýku i brousek, kterým na ní pracoval. „Mám zahradu,“ bere si Míša panamák, „a v té zahradì je èerstvý vzduch i místo pro oba.“ --Pøed domem èeká koèí s drožkou. Konì mají na hlavách pytlíky s ovsem. Koèí jde k plotu a odbývá si malou potøebu. V zahradì za plotem sedí u stolu Beòa s Míšou Jablíèkem. Není slyšet, o èem spolu hovoøí. Koèí se vrátí od plotu ke koním a sundavá jim z hlavy pytlíky s ovsem.

/ 24 /

--„Klaním se, madam Peskinová,“ vstoupí Beòa do svìtnice, kde Míšova manželka myje v neckách svou ètrnáctiletou dceru. „Vzduch je hotová pohádka, ale èlovìk aby se nejdøív kapku ožral, než se dá s vaším manželem do øeèi… Je to tak nudnej patron, že bude lepší, když nebude nudit další.“ „To jste si našel pravýho, komu co vykládat,“ prohlásí madame Peskinová, popadne dceru za vlasy a zbìsile s ní škube na všechny strany. „Kde je, ten dobrodruh?“ „Odpoèívá v zahradì a já se porouèím,“ øekne Beòa, vyjde a madame Peskinová jde za ním. --Beòa usedne pøed domem do drožky, pokyne madame Peskinové a konì vyrazí tryskem ulicí. Madame Peskinová jde na zahradu. --Míša Jablíèko sedí v panamáku u zahradního stolu, hlavu sklonìnou. „Dobrodruhu,“ øekne madame Peskinová, „tak ty spinkᚅ Já dostávám záchvat nad tvou dcerou, která si nechce nechat umejt hlavu… Pojï, pobeseduj si se svou dcerou… Bonabaku!“ Madame Peskinová vrazí štulec do ramene Míši Jablíèka. Ten se zhroutí na stùl, ze zad mu trèí rukoje dýky. „Není živej,“ øekne madame Peskinová po pravdì. „Je mrtvej.“ A dá se do øevu, na který se sbíhají sousedé. --„Smìj se, paòáco“ vyhrává gramofon ve vetešnickém krámku na Trhovém rynku, pøes který se žene drožka s Beòou. Koèí zastaví konì, Beòa si v drožce stoupne, aby vidìl pøes hlavy zevlounù namaèkaných u výkladní skøínì pøekrásný èervený automobil. --Policejní komisaø sedí za stolem ve své pracovnì. „Kdo jsi,“ zeptá se komisaø a škytne, „odkud jsi pøišel a co chceš?“ „Chci mluvit s policejním komisaøem,“ øekne Beòa a zavøe za sebou nohou dveøe. „Jsem Beòa Krik. Bratr vámi zatèeného Ljovky Krika…“ Komisaø se pohne a pootevøe zásuvku stolu. „Jsem èistý, šéfe,“ ukáže Beòa komisaøi ruce dlanìmi dopøedu,

/ 25 /

„v rukou nic nemám, v botách nic nemám a venku na mì nikdo neèeká… Pus mého bratra, šéfe. Øekni si cenu…“ „Raète se posadit,“ zavøe komisaø zásuvku, ze skøíòky vytáhne láhev koòaku, dvì sklenky a vývrtku. „Mùžeme si pohovoøit,“ škytne komisaø, „jako èlovìk s èlovìkem.“ Beòa se posadí, chopí se podané láhve a vývrtky. „Pøinesu k tomu delikatesy,“ øekne komisaø a vyjde do boèních dveøí. --Sotva za sebou komisaø zavøe dveøe, pøiskoèí v sousední místnosti k secesnímu telefonu, zatoèí klièkou a šeptem køièí: „Haló? Okamžitì pøevezte vìznì Krika do mìstské pevnosti. Dejte mu pouta a ètyøi muže eskorty. A vy se za pár minut pøijïte jen tak náhodou na mì podívat!… Ano, ke mnì!“ A zavìsí sluchátko do vidlice. --Beòa s uchem na dveøích z druhé strany všechno slyší. Skokem je vmžiku zase v køesle u koòaku. Pøehlédne pracovnu. Elektrický lustr, secesní telefon s dvojitou šòùrou, akvárium s rybièkami. Láhev koòaku je otevøená, sklenky plné. Z vedlejší místnosti se vrací komisaø, na tácku nese horu sušenek, bonbonù, oèek, okurek a jiných lahùdek. --Chodbou v budovì policejního komisaøství kráèí inspektor Gelèík. Zastaví se pøed polstrovanými dveømi, upraví se a po zaklepání vstoupí. „Pøál jste si, abych se na vás pøišel…“ Gelèík zmlkne a oèi mu vylezou z dùlkù. Tam, kde visel elektrický lustr, visí na dvojité telefonní šòùøe policejní komisaø s vyplazeným jazykem. Pod ním, na psacím stole, stojí prázdné akvárium a v nìm… – je vùbec slušné zveøejnit, co je v nìm? Gelèík se vzpamatuje, ustupuje zpìt ke dveøím a koktá: „Nic jsem nevidìl… já nic nevidìl… já nic…,“ vyklouzne na prázdnou chodbu, otøe kliku kapesníkem a zkontroluje lupou, zda na ní nezanechal nežádoucí otisky prstù. Rozhlédne se a po špièkách ode dveøí uteèe. ---

/ 26 /

V kumbálku vinného sklípku planou svíèky. Peršan a Bejk pøinášejí zcela zpitého desátého a pak i jedenáctého lupièe pøedmìstského podsvìtí na poradu. Uloží je na zem a na lavici a sami usednou ke stolu. Kavka spoèítá i ty, co leží pod lavicemi a pod stolem, a odkašle si: „Dnešní druhou schùzi jsem svolal, abyste mì zvolili za nového šéfa. Pøed zahájením,“ øekne Kavka a setøe si slzu z oka, „navrhuji uctít památku Míši Jablíèka minutou ticha.“ Kavka a tøi další lupièi, kteøí jsou toho schopni – Peršan, Bejk a Kolka –, pietnì povstanou. Sávka leží dál na zemi a strašnì chrápe. „Madam Ljubka mi øekla, kde vás najdu,“ vstoupí do sklípku Beòa a pøehlédne ležící i stojící. „Vemte mì do party.“ Kavka se podívá na každého lupièe zvl᚝ a pak na Beòu. „Moc øeèí nenadìláš,“ øekne Beòovi, „ale èlovìk zrovna prosí, abys ještì nìco øek.“ „Naè mlátit prázdnou slámu,“ øekne Beòa, „zkuste to se mnou.“ Sávka pøestane chrápat, probudí se a posadí. „Nebudeme mlátit slámu,“ øekne Kavka Beòovi. „Musíme se poradit. Poèkej venku.“ Beòa souhlasnì pøikývne a vyjde. --Katka nese zelené džbánky s vínem, do chodby pøed ni vyjde Beòa. „Beòo!“ rozzáøí se Katka. Beòa se ohlédne, ustoupí jí z cesty a povzdechne si: „Kromì vìèné lásky jsou na svìtì ještì peníze, rodièe, dluhy a sourozenci.“ „Pøijï potom nahoru,“ ohlédne se ještì Katka. „A proè ne?“ ozve se za Beòou Arje-Lejb, který se tu objevil neznámo odkud. „Mùžeš se vyspat s Ruskou a ta Ruska s tebou bude spokojená. Je ti pìtadvacet let, Beòo. Vychází tvoje hvìzda. Jsi tygr, jsi lev!“ snaží se Arje-Lejb, ale Beòa se nesmìje, Beòa se ani neusmívá. Strèí mu pomaèkanou bankovku, obrátí se na místì a vstoupí, odkud vyšel. „Prašivé peníze,“ mumlá Arje-Lejb, vykroèí chodbou a oèi mu záøí nad neèekaným darem. --„Vyzkoušíme tì na Tartakovském,“ oznamuje Beòovi zajíkavì Kavka. „Žádný žid nemá tolik drzosti, kolik má ten dobrý

/ 27 /

muž penìz. Ty peníze pøines sem,“ ukáže Kavka nesmìle pøed sebe na stùl. „A dál?“ „Potom budeš pøijatý.“ „Potom už o to asi nebudu stát,“ øekne Beòa. „Tartakovský už byl pøepadený devìtkrát. Vaší firmou, Kavko. Neúspìšnì.“ „Život je špína…,“ øekne Sávka na zemi a lokne si vína. „A ty… ty ho udìláš?“ zeptá se Kavka. „Zítra,“ pøikývne Beòa a otoèí se k odchodu. Kolka ho chytí za rukáv: „Vem mì s sebou!“ Beòa se zarazí a obrátí se k nìmu. Pak pøikývne: „Dobrá.“ „Svìt je bordel…,“ øekne Sávka. „Tak vem i nás! Všechny!“ navrhne okamžitì Peršan, ale Kavka ho hned tiší: „Nebo aspoò nás,“ a naznaèuje, že jen ty z pøítomných, kteøí jsou fit. „Lidi jsou podvodníci,“ ozve se Sávka ze zemì a Beòa na nìm skonèí pohledem. „Dobrá,“ pøikývne. --Kanceláø Tartakovského se podobá kanceláøím v londýnském City z dob Dickense. U hlavního stolu sedí vedoucí Solomon. Anglièan pracuje u svého stolu zahalený kouøem z dýmky. Dáma u kasy poèítá na poèitadle. Písaø Muginštejn podává Solomonovi dopisy k podpisu. Solomon se podepisuje elegantním a rychlým pohybem pera, zálibnì se na podpis podívá a podepisuje další dopis. „Co je tohle?“ Na dalším dopise je kaòka. Solomon vzhlédne k Muginštejnovi, ten sklopí hlavu, odvrátí tváø a provinile si mne prsty od inkoustu. Solomon dopis zmuchlá, hodí jej na podlahu a ještì za ním odplivne: „Tfuj!“ Muginštejn snaživì pøikroèí k odhozenému dopisu a také na nìj plivne: „Tfuj!“ Vtom se ve dveøích a v oknech z ulice objeví ètyøi maskovaní lupièi: „Ruce vzhùru!“ Osazenstvo kanceláøe pøekvapenì vstává a zvedá ruce nad hlavy.

/ 28 /

Kavka, Peršan, Bejk a Kolka skáèou okny do kanceláøe, mávají revolvery a zaujímají východy. Na oblièejích mají smìšné karnevalové masky z barevného kartonu. Všechny lze snadno poznat, zvláštì Kavku, jemuž maska každou chvíli padá. Dveømi vchází Beòa Krik s velkým koženým kufrem a Kolkovi, kterému revolver zbìsile poskakuje v ruce, pøidrží ústí hlavnì. „Jen klid, klid. Pøi práci si odvykni být nervózní.“ Beòa položí kufr na stùl a obrátí se na tøesoucího se Muginštejna, bílého jako smrt. „Je nadžidák v podniku?“ „N-n-není,“ vrtí zápornì hlavou vydìšený Muginštejn. „A kdo ho tady zastupuje?“ pøehlédne Beòa pøítomné. Celé osazenstvo kanceláøe s rukama nad hlavou stoèí oèi na vedoucího Solomona. „Já,“ øekne Solomon, zelený jak tráva. Beòa mu stáhne vzpažené ruce a pøátelsky mu položí ruku na rameno. „Tak se pokøižuj a s pomocí boží nám otevøi trezor.“ Solomon padne zoufale na kolena, vrtí hlavou, spíná ruce a chytá Beòu za nohy. „Ne, prosím, to ne! Pane lupiè, smilujte se! Proboha živého!… Tartakovský mì zítra zabije!…“ Beòa vytáhne z kapsy revolver, pøiloží mu ústí pod ucho a palcem odjistí pojistku. Ta cvakne a Solomon ztuhne. „Zítra,“ øekne Beòa. „Já bych to musel udìlat hned. Tak co?“ Solomon pøikyvuje a leze po ètyøech k trezoru. Z kapsy vytáhne svazek klíèkù, odemyká zámky a masivní dveøe trezoru se otevírají. Uvnitø se objeví bohatství Tartakovského. K pokladu se pøiblíží zkøivený oblièej Peršana, pod èernou klenbou oboèí hoøí jeho rozšíøené oèi. Beòa otevøe kožený kufr a pokyne Solomonovi na pokladnu: „Co je tam, bude tady!“ Zlato, šperky, mince, bankovky, akcie a brilianty se zaènou v rozklepaných rukách Solomona stìhovat do kufru. Anglièan užasle vytøeští oèi: „To být really pržepad? Až budu povídat in my club, nebude vìržit nobody!“ „Drž hubu!“ vrazí Peršan Anglièanovi troubel dýmky, která mu prve vypadla, mezi zuby. „Thank you,“ pøendá si Anglièan dýmku do druhého koutku úst a pukne.

/ 29 /

Beòa vybere mezi šperky briliantovou dámskou brož, pøistoupí k pokladní, která drží vzhùru své tlusté ruce, a pøipevní jí brož na prsa. Mohutné poprsí pokladní se vysoko zvedá, potom opìt klesá. Dáma je zmatená. Pøevalí oèi z Beni na brož. Ruce má vzhùru, v podpaží má tmavé skvrny od potu. Kavka pøistoupí k pokladní, oèichává ji a znechucenì se odvrátí. Maska mu spadne na bradu. Starý úøedník se vzpaženýma rukama pøešlapuje na místì a prosebnì se obrací na Bejka. „Pane lupiè…, už nemohu vydržet, já mám kýlu…“ Bejk velice pozornì ohmatává starcovo bøicho a pak mu dovoluje, aby dal ruce dolù. Staøec pøikroèí k pokladní a závistivì si prohlíží brožku. „Nádherný dvoukarátek,“ šeptá a mlaská jazykem. Odevzdávání drahocenností pokraèuje. Beòa napomene Solomona: „Jen žádný spìch.“ Sedne si do køesla, nohu si pøehodí pøes nohu. Muginštejn pøed ním stojí se zdviženýma rukama, Beòa si zapálí doutník. V oknì se objeví opilý Sávka s natrženou maskou a s revolverem v ruce. „Ho-hu-ho!“ vpadne do kanceláøe a zapotácí se. „Nezlob se, Benèiku, zpozdil jsem se. Ale teï!…“ Sávka zadupe nohama, hvízdne na policejní p횝alku a zaène mávat rukama. Vtom padne výstøel. Muginštejn se chytí za bøicho a klesne na zem. Pokladní zajeèí a skácí se v mdlobách na podlahu. Potom si chytí rukou brož na prsou a køeèovitì ji sevøe v dlani. Beòa je již na nohou. Pøebìhne ke kase a otoèí klikou. Zásuvka s cinknutím vyjede, Beòa ji vezme a pøevrátí do kufru. „Volejte špitál! Všechny doktory sem!“ køikne na Solomona. Ten se pohne k starodávnému telefonu a zaène toèit klièkou. „Mazat pryè!“ „Pane lupiè,“ zaškemrá starý úøedník, „s doutníkem se špatnì utíká.“ Beòa mu ho dá a popadne kufr. Bandité prchají, na podlaze se svíjí Muginštejn. Beòa bìží poslední. Staøec s kýlou èurá na pokladní, která leží pod stolem. Beòa se vrátí od dveøí, vyškubne Sávkovi revolver a øekne: „Jestli zemøe, pøísahám, Sávko, že budeš ležet vedle nìj!“

/ 30 /

Pokladní se probere a staøec postaví na stùl mosaznou konvici na èaj, kterou jsme pøedtím pøes desku stolu nevidìli. Beòa vybìhne ze dveøí. --Na operaèním stole leží Muginštejn, nad jeho otevøeným bøichem se sklání primáø a sekundant s asistenty. Primáø právì vyjme Muginštejnovi kulku z bøicha. „Zašít,“ pokyne sekundantovi a prohlíží si vyjmutou kulku. Kulka pak cinkne do nastavené smaltované misky asistentky, primáø si svléká rukavice a další sestra mu již vzadu rozvazuje tkanièky pláštì. Asistentka nese kulku policejnímu inspektorovi, který èeká u okna v bílém plášti pøes ramena. Inspektor Gelèík se radìji dívá z okna, pøesto se o nìho pokoušejí mdloby. Asistentka odloží misku, kápne pohotovì z lahvièky na tampon èpavek a v poslední chvíli mu ho pøiloží k nosu. Inspektor mocnì vdechne a èpavek ho doslova postaví na nohy. „Dìkuji vám, dìkuji,“ opakuje vdìènì asistentce, „jsem køehká duše, skládám básnì…,“ a vyvalí své roztøesené panenky pøes skla okna. --Pøed nemocnici dorazí èervený automobil. Gramofon spustí „Smìj se, paòáco“ a lupièi vystoupí. Kolka s Bejkem zùstanou u automobilu, Beòa s Peršanem míøí svižným krokem pøímo ke vchodu. --Inspektor hekne. Panenky v jeho oèích vystøídá mléèné bìlmo, nohy se pod ním podlomí a on žuchne na zem. „To nám tady nedìlejte,“ øekne primáø s rukama pod proudem vody z vodovodu. Sekundant udìlá uzlík za posledním stehem na bøiše Muginštejna a odstøihne nit. Asistentka znovu pøikládá ležícímu Gelèíkovi tampon s èpavkem k nosu. Ostatní už pøendávají Muginštejna na pojízdný vozík. Policejní inspektor však na èpavek nezabírá. Primáø si utírá ruce a vykroèí k nìmu. Sestra otevøe dveøe a vyjíždí s Muginštejnem na chodbu. Když vyjede, zaène náhle couvat s vozíkem zpátky. Na operaèní sál vstoupí Beòa. Primáø ztuhne v pùli cesty k ležícímu Gelèíkovi a ostatní znehyb-

/ 31 /

ní. Peršan zùstane u dveøí. Opøen o veøej vhazuje si do úst sluneènicová semínka, každé rozlouskne a slupku vyplivne. Beòa pohlédne na Muginštejna, chce nìco øíci, a spatøí ležícího inspektora a pøejde k nìmu. „Co je tohle?“ obrátí ho nohou z boku na záda. „Jak raète vidìt,“ øekne primáø a zaène fialovìt, „policejní inspektor.“ Beòa se od nìho odtáhne jak od mršiny a pohlédne na Peršana. Ten k nìmu pøejde, skloní se nad ním a dá mu zleva i zprava pár facek. Inspektor se rázem probere a breptá: „Dìkuji, dìkuji vám. Já jsem køehká duše…“ A spatøí Beòu. Takže hekne a složí se znovu. Peršan svùj zákrok zopakuje, a jakmile komisaø zamžiká oèima, ukáže mu palcem na dveøe. „Ano, já… promiòte…,“ koktá, když se zvedá, leze po kolenou, vstává, uklání se a chvatnì couvá ke dveøím, až za nimi zmizí. „Primáø?“ obrátí se Beòa na šéfchirurga. „K službám, prosím,“ pøikývne primáø, fialový jako inkoustová tužka. „Mám interes, aby se pacient Josif Muginštejn uzdravil. Pro všecky pøípady se vám pøedstavuji: Beòa Krik. Kafr, nafukovací polštáøe, extra pokoj – dejte mu bez váhání všecko, co potøebuje. A jestli ne,“ øekne Beòa a zaboøí ruku do vyboulené kapsy béžových kalhot, ale vytáhne ji, „tak si pamatujte, že na každého doktora, a je to tøeba doktor filozofie, staèí tøi lopaty hlíny.“ Sestra vyrazí s vozíèkem ze sálu, fialový primáø zaèíná modrat a horlivì pøikyvuje: „Mùžete být ujištìný, že udìláme naprosto všechno, co je v našich…“ a zmlkne. Beòa štítivì, jako by sahal do záchodu, vezme do dvou prstù v bílé rukavièce z misky kulku, odtáhne okraj své kapsy a kulku spustí do kapsy. Modrý primáø sklapne pusu. Beòa si stáhne jednu i druhou bílou rukavièku a odhodí je na zem. --Automobil záøící èervení a chromem pøejede Trhový rynk a uhání ulicí. Za sebou nechává jen oblaka kouøe, prachu a tázavé pohledy náhodných chodcù.

/ 32 /

Automobil zaboèí do tiché ulice s nízkými domky a zastaví u okraje chodníku, kde èeká Kolka. Gramofon spustí „Smìj se, paòáco“. Beòa v èokoládovém kabátì, béžových kalhotách a malinových botách vyskoèí z auta. Za ním vylézá advokát s aktovkou. „Nadžidák?“ kývne Beòa na protìjší stranu ulice, kde stojí drožka a dav zvìdavcù ze sousedství. „Pøivezl tetì stovku,“ pøikývne Kolka. „Za Josifa?“ Kolka pøikývne a Beòa vykroèí pøes ulici k domku, advokát spìchá za ním. Dav zvìdavcù se pøed nimi rozestoupí. Beòa se u dveøí obrátí na advokáta. „Vy až pak. Tohle ještì úøední nebude.“ A vykroèí sám do domku. --Na stole leží bankovka. Ruvim Tartakovský sedí v kuchyòce na židli a rozkládá rukama. Na podlaze se svíjí drobounká rozcuchaná teta Pesja. Jakmile Beòa vstoupí, Tartakovský vyskoèí ze židle a zaène na nìho køièet: „Ty držko zlodìjská, ty bandito vrahounská, aby ses do zemì propadnul! To sis navyk pìkné móresy – zabíjet živé lidi!“ „Mesijé Tartakovský,“ zaène Beòa tiše, „dva dny a dvì noci už oplakávám drahého zesnulého jako rodného bratra. Je mi ale známo, že vy byste mìl chu vykašlat se na moje mladé slzy. Ale co stud, mesijé Tartakovský, do jaké ohnivzdorné pokladny jste schoval svùj stud? Vy jste mìl to srdce pøivézt matce našeho zesnulého Josifa mizernou stovku? Mozek se mi zježil, když jsem to slyšel…“ Beòa vytrhne z kapsy béžových kalhot revolver: „Dávej!“ zaøve. „Teï hned všechno, co mᚠu sebe, a penzi až do smrti, a si žije sto dvacet let!“ Beòa se pohne, ústí revolveru se k nìmu blíží: „A jestli ne, tak spolu vyjdem z tohohle baráku, mesijé Tartakovský, posadíme se do mého automobilu…“ „Beòo, nedìlej hlouposti, Beòo,“ prosí Tartakovský, vytahuje prkenici a rozklepanými prsty vyndavá bankovky na stùl. „Já jsem jí dával víc, ale ona…“ Beòa palcem odjistí pojistku, ta cvakne, Tartakovský obrátí prkenici a na stùl vypadne všechno, co v ní mìl.

/ 33 /

„Víc nemám. Vidíš sám…“ Beòa mu vytáhne hodinky, odepne øetízek a stáhne prsten. Shrábne bankovky, stlaèí Tartakovského do židle, ústí revolveru mu vtiskne mezi žebra. Pøes ruku s revolverem si pøehodí špinavý ruèník a houkne ke dveøím: „Raète vstoupit!“ Advokát vejde do kuchynì, Beòa kývne na protìjší židli a øekne: „Dohodli jsme se po dobrém, jako pøátelé.“ Advokát ví své, radìji se nedívá vlevo ani vpravo, vmžiku vyloví z aktovky vše potøebné k podpisu smlouvy a vtiskne Tartakovskému namoèené pero do ruky. „Tady prosím,“ ukne prstem na pøíslušné místo. Tartakovský se bezmocnì podepíše. Pak podruhé. A potøetí. „Kolik je to?“ zeptá se hluše. „Hned to bude,“ obrátí advokát lahvièku s inkoustem, èernou zátkou mázne staøence válející se na podlaze palec a obtiskne ho na všechny tøi listiny. Jednu listinu i psací náèiní si hned ukládá do aktovky. „Jsem mrtvý èlovìk,“ øekne Tartakovský. „Jsem starý, nemocný, mrtvý èlovìk.“ Beòa zvedne jednu bankovku a dá ji advokátovi. „Bylo mi ctí, pánové,“ øekne advokát na ústupu a vybìhne. „Jsem mrtvý èlovìk,“ blábolí Tartakovský, „upadl jsem do rukou faraonových…“ Beòa si ho už nevšímá a poklekne k naøíkající staøence. „Teto Pesjo,“ øekne a vezme ji za ruce, „jestli chcete mou hlavu, mùžete ji mít, ale pamatujte, že chyby dìlají všichni, i pánbùh.“ Staøena, vytržená z náøku, spatøí po podlaze rozházené bankovky a zaène je chtivýma rukama sbírat, aniž ustane v pláèi a v kvílení. Beòa se napøímí a pokraèuje: „Stala se strašlivá chyba, teto Pesjo. Ale copak to nebyla od pánaboha chyba usadit Židy v Rusku, aby se trápili jak v pekle? Co by na tom bylo špatného, aby Židi žili ve Švýcarech, uprostøed prvotøídních jezer, horského vzduchu a samých Francouzù? Chyby dìlají všichni, i pánbùh.“ „Jsem starý, nemocný, mrtvý èlovìk,“ opakuje Tartakovský. Beòa vezme listinu s nalepenými kolky, nadvakrát ji pøekládá a podává staøence. „Poslouchejte mì ušima, teto Pesjo. Tady máte èerné na bílém

/ 34 /

zaruèeno sto rublù mìsíènì až do smrti, žijte si sto dvacet let. Josif bude mít pohøeb první tøídy, šest koní jak lvù, dva vozy vìncù, sbor zpìvákù…“ „Upadl jsem do rukou faraonových,“ opakuje Tartakovský. --Po obou stranách ulice jsou rozestaveni strážníci v parádních uniformách. Støedem ulice ujíždí drožka a prudce zastaví, dva policejní sluhové vybìhnou na obì strany k strážníkùm a hned zase bìží zpátky. Vozka práskne bièem, drožka znovu vyrazí vpøed. Oba strážníci si navlékají nitìné rukavièky. Drožka již zastavuje u další dvojice. Za posledním domem drožka prudce zaboèí a zastaví. Oba sluhové se vztyèí, vypnou hrudì s jednou medailí a salutují. Kolem nich míjí pohøební prùvod. Pøed prùvodem jde kantor v slavnostním hábu, za ním šedesát chlapcù v èerných pláštìnkách a vysokých sametových èapkách. Zpìváci jsou chlapci, ale zpívají dívèími hlasy. Tøi páry bílých koní s èernými chocholy na hlavách, nádherný pohøební vùz, funebráci v livrejích a s cylindry. Za vozem s rakví jde staøièká teta Pesja, matka zavraždìného. Ze stran ji podpírají Tartakovský a starosta synagogy. Družièky v bílém jdou jako pøi procesí a za nimi jedou dva nízké vozy vìncù a kvìtin. Pak jdou tichými kroky èlenové sdružení úøedníkù a písaøù, za nimi advokáti, doktoøi medicíny a bohatí kupci. Dámy mají klobouky se závoji, náušnice, v èerných rukavièkách drží bílé kapesníèky. Teprve za nimi jde kapela, pak plaèky, porodní báby andìlíèkáøky, žebráci a mrzáci s berlemi a na invalidních vozících, zamìstnanci Tartakovského, trhovkynì, mlékaøky a za nimi všichni ostatní. Tìch dalších je sto nebo dvì stì nebo dva tisíce. Pohøební vùz zastaví pøed vraty høbitova, funebráci vyndají mládeneckou rakev a položí ji na pøichystané máry. --Èervený automobil vyletí ze zatáèky a øítí se ulicemi mìsta. Vzadu je pøipevnìn obrovský vìnec. Smuteèní stuhy se pøi zbìsilé jízdì divoce tøepotají ve vzduchu jako èerní hadi. --Pøes celé plátno je jen bílá a støíbrná rakev, houpající se na ramenou šesti mužù. Tartakovský, Solomon, Anglièan, staøec s kýlou a další dva kolegové zesnulého nesou rakev høbitovním stromoøa-

/ 35 /

dím. Dojdou k vykopanému hrobu a postaví rakev nad jámu. Smuteèní hosté obklopují hrob, teta Pesja se chvìje jako ptáèek. Kantor spustí panychidu a šedesát zpìvákù se k nìmu pøidá dívèími hlasy. Plaèky zaènou kvílet a naøíkat. Zástupem se urputnì prodírají mrzáci s berlemi i na invalidních vozících ještì blíže k hrobu. Funebráci spouštìjí rakev do jámy. V tom okamžiku vletí až mezi otevøená vrata høbitova èervený automobil. Gramofon zahraje „Smìj se, paòáco“ a ztichne. Lidé od hrobu vzhlédnou a mlèí jako zaøezaní. Mlèí stromy, mlèí žebráci i zpìváci. Z auta vystoupí lupièi a nesou stromoøadím ke hrobu obrovský vìnec z nevídaných rùží. Všichni mají èervené svrchníky s hedvábnými klopami a nové boty, které chrochtají jak podsvinèata v pytli. Pøed nimi jde Beòa v èerném fraku, v cylindru a se španìlkou v ruce. Na rukou má glazé rukavièky a na botách psí deèky stejné barvy. Bandité jdou zachmuøenì, s planoucíma oèima a vypjatou hrudí. Je slyšet jen vrzání bot. Dav se pøed nimi neslyšnì rozestoupí, bandité položí vìnec na rakev a beze slova odcházejí. U hrobu zùstane jen Beòa. Vyškrábe se na kopeèek hlíny a zvedne ruku. „Co chcete dìlat, mladíku?“ pøižene se k nìmu Kofman z pohøebního bratrstva. „Chci pronést øeè,“ øekne Beòa a obrátí se k pøítomným. „Dámy a pánové,“ øekne Beòa a slunce za ním zrudne. „Dámy a pánové,“ øekne a vánek rozševelí listí na stromech. „Pøišli jste vzdát poslední poctu èestnému pracovníkovi, který zahynul pro nic za nic. Jménem svým a jménem všech, kdo zde nejsou pøítomni, vám dìkuji. Dámy a pánové! Co vidìl nᚠdrahý Josif ve svém životì? Vidìl pár hloupostí. Èím se zabýval? Poèítal cizí peníze. Zaè umøel? Umøel za celou dìlnickou tøídu!…“ Beòa udìlá pauzu a setøe si slzu z levého oka. Slunce za ním zbledne a listy na stromech znehybní. „A proto, pánové a dámy, až se pomodlíme za našeho ubohého Josifa, požádám vás, abyste mì doprovodili ke hrobu vám neznámého, ale už zesnulého Sávky Bucise…,“ a Beòa ukáže z kopeèku rukou do míst, kam právì dva hrobaøi nesou neohoblovanou rakev. Beòa se sehne a hodí na Josifovu rakev hrst hlíny. Dámy, advokáti, mrzáci o berlích i s vozíèky, družièky, zpìváci, všichni zaènou

/ 36 /

od Beni ustupovat na všechny strany a po pár krocích se dávají na útìk a prchají nejkratší cestou k východu ze høbitova. Mezi smuteèními hosty nastane panika a nepopsatelný zmatek. Vìtšina z nich si krátí cestu pøelézáním okolních hrobù, jen aby byli co nejdøíve pryè z tohoto místa a co nejdál od høbitova. Beòa sleze z kopeèku, vezme pod paží tetu Pesju, která tu zùstala opuštìná sama jediná, a odvádí ji k druhému hrobu, jako by ten zmatek, paniku a køik kolem sebe vùbec nevnímal. Pøes pomníky z žuly, pøes plaèící andìly, mramorové štíty, náhrobky, køíže, holubièky, keøe a kvìtiny se valí høbitovem zkáza. Ti vpøedu již dobíhají na hlavní cestu se stromoøadím k otevøeným vratùm høbitova. Èervený automobil tam již není. Vtom se mezi nimi objeví ètyøi bandité a zahømí výstøely. Ti vpøedu strnou na místì. „Zpátky!“ zaøve Kavka a znovu vystøelí do vzduchu. Lidé zaènou zdìšenì ustupovat, a když padnou další výstøely, obrátí se zase tam, odkud chtìli prchnout. „Král,“ øekne šišlavý Mojsejka, který sedí na høbitovní zdi vedle Arje-Lejba, „to je král.“ --Obzor je podpálený rudým sluncem, které se øine do mrakù jako krev z rozpáraného kance. Ulicí projíždí nablýskané autíèko a lupièi. Všichni jsou vyšòoøeni jako kolibøíci, v køiklavých kabátech. Oèi mají vykulené, jednu nohu na stupátku, a v ocelové, pozdvižené ruce drží obrovské pugéty, zabalené do hedvábného papíru. Záøící autíèko je ozdobené pentlemi jako ke svatbì. Èumilové sledují auto, staøeny v èepcích, lhostejné ke všemu, línì, mladíci a výrostci závistivì. Autíèko dorazí na dvùr Ljubky Kozáka. --V køišálových stìnách pohárù se perlí šampaòské, vybuchuje ženský smích. Rudý plyš se utápí v záøi koèièího zlata a hru mechanického piana støídají písnì z gramofonu. Naši kolibøíci jsou už ponìkud oškubaní a každého obklopují dvì tøi poloobleèené holky. „Nesmíte mì soudit jen tak povrchnì,“ zastaví se Peršan s holkou v tanci a zaujme øeènickou pózu. „Pøijde noc plná hvìzd s èerným vìjíøem – což duši veršem vyslovíš?“ skloní Peršan hlavu a zaè-

/ 37 /

ne vstoje zvracet. Holka pøiskoèí, pøidrží pøed ním blyštivý kbelík od ledu na chlazení šampaòského a navlékne mu oblouk držadla na šíji. Beòa odloží lžièku, kterou vybíral zrnitý kaviár, holka s punèochami do pùli stehen na èerných podvazkách mu zapálí doutník, Beòa si vyhrne rukáv, vyloví rukou ze sklenice okurku a spatøí na zádech Peršana, tanèícího s kbelíkem na šíji, pøišpendlené kalhotky s krajkami. Beòa vystøízliví a spatøí kalhotky šestkrát. Okurku odloží do popelníku, doutník do sklenice. „Ticho,“ mává Beòa rukou a vstává. „Já se neosmìlím,“ øíká holka, kleèící pøed Bejkem. „A jak jsem ostýchavá, kdybyste vìdìl. Ach!“ øekne a ušmikne nožem jelito trèící Bejkovi z poklopce. „Král chce ticho!“ zaøve Kavka a vše ztichne. „Než užijeme plodù naší nevdìèné práce, chci se vás všech otázat: Kdo je v našem mìstì nejbohatší svobodný mládenec? Madam Ljubko?“ „Svobodný a nejbohatší?“ zapøemýšlí Ljubka Kozák. „Lazar Spielhagen!“ „Zpívejte a radujte se!“ pokraèuje Beòa. „Má rodná sestra Baska, ta høíèka matky pøírody, ho oèekává. Bìžte a zvìstujte tomu chlapci radostnou novinu, že se bude do týdne ženit!“ Všichni øvou, ale zní to jako zpìv andìlù. „Aleluja, gloria.“ --Starý Ejchbaum to vidìl a slyšel. Rozbìhne se za odcházející Ljubkou Kozákem a dostihne ji ve dveøích. „Madam Ljubko,“ chytá ji za loket a odvádí ji stranou do chodby, „vy jste moudrá ženská a já jsem za váma pøišel jak za vlastní matkou. Spoléhám na vás, madam Ljubko, nejdøív na boha a pak hned na vás…“ „Mluv,“ houkne Ljubka Kozák a zastaví se. „Mám už svoje léta, madam Ljubko, a jsem na svou práci sám. Jsem tak sám, jak je sám pánbùh na zemi. Ale mám Cilju, dcerušku jako obrázek, a kdybyste vìdìla, madam Ljubko, ještì o nìjakém takovém ženichovi jako pøed chvilkou…“ „S èím to chcete kšeftovat, vy starej podfukáøi?“ oboøí se na nìj Ljubka.

/ 38 /

„Ale ten kšeft dìlám s váma, madam Ljubko,“ opáèí Ejchbaum. „S váma a s nikým jiným.“ „A co Beòa?“ ušklíbne se Ljubka. „Beòa Krik?“ opakuje Ejchbaum celý udivený, „že on je svobodnej, jestli se nemejlim?… Beòa Krik,“ opakuje staøec jako ozvìna, jak daleká ozvìna, „na toho jsem nepomyslel…“ Ljubka se rozbìhne napøed a Ejchbaum se vznáší za ní. Salon bordelu se zatím ponìkud vyprázdnil, oba ho pøejdou a stoupají po schodech. „Nᚠženich je u Katky,“ øekne Ljubka nahoøe, „poèkejte na mne v chodbì,“ a jde do krajního pokoje, kde leží Beòa s Katkou. --„Rozmyslím si to,“ odpoví Beòa a zakryje prostìradlem Katèiny nahé nohy, „rozmyslím si to, a na mne dìda poèkᅓ „Poèkejte na nìho,“ vyjde Ljubka s židlí na chodbu a pøistrèí ji Ejchbaumovi, který zùstal v chodbì, „poèkejte na nìho, on si to rozmysl텓 Ljubka schází po schodech a Ejchbaum se usadí jak mužik v kanceláøi. Za zdí vzdychá Katka a smìje se na celé kolo. Dole zahraje gramofon židovskou píseò a pak zmlkne i on. Staøec klímá u zavøených dveøí. Na chvilku ho probudí nìžná agonie vzdychající Katky a znovu usne. Kdesi zazpívá kohout. Ejchbaum se probudí, je mu chladno, zavrtá hlavu do límce a zavøe oèi. Katka vzdychá za zdí a smìje se na celé kolo. Zvolna, témìø nepozorovanì svítá. Kohout se ozve podruhé. Starý Ejchbaum se zvedne a zaklepá na dveøe. „Chlapèe,“ øekne dveøím, „ty si ze mne dìlᚠšašky?“ Za dveømi je ticho, Ejchbaum si znovu sedne na židli. Kohout zazpívá potøetí a Beòa koneènì otevøe dveøe. Ejchbaum vstoupí do pokoje. „Mesijé Ejchbaum,“ øekne Beòa a obléká se, „když jsme mladí, myslíme si o ženách, že jsou zboží, ale nejsou víc než sláma, která chytne sama od sebe…“ Beòa urovná spící Katce postel a vyjde se starcem z pokoje. --Je èasné jitro, na ztichlém dvoøe se válejí ožralové jako rozlámaný nábytek. „Tobì se to zdá málo?“ ptá se vycházející Ejchbaum. Beòa neod-

/ 39 /

poví, rozhlédne se a nabere do plic bájeèný vzduch. Vykroèí pøes dvùr. „Tak dobøe,“ øekne Ejchbaum. „Dám Cilje deset tisíc vìna. Deset tisíc, dva plnokrevné konì a perlový náhrdelník.“ „K èemu ty konì?“ zeptá se Beòa, když míjejí èervené auto. Ejchbaum pohlédne na Beòu, na auto a znovu na Beòu. „Poslední slovo, Beòo,“ øekne staøec. „Dám Cilje patnáct tisíc, perlový náhrdelník a komplet výbavu.“ „Mesijé Ejchbaum,“ øekne Beòa a otevøe pøed starcem dvíøka ve vratech, „chcete provdat dceru a bùh ví, že ji provdáte. Já chci žít, mesijé Ejchbaum, nic víc než žít a bùh ví, že se mi to nedaøí. V jednom bývalém koloniále na Trhovém rynku najdete ubohého sirotka Solomona Kapluna. Když mu sdìlíte to, co mnì, vìøte, že mnì udìláte radost, pro sebe kšeft a pánubohu dobrý skutek.“ Beòa lehce vystrèí starce ze vrat a zabouchne dvíøka. --Tatínek Mendel Krik, s pozùstatky pohmoždìnin v oblièeji, stojí uprostøed krejèovské dílny jako hadrník a kolem nìho se otáèejí dva muži. „Jefime,“ øekne majitel dílny Bojarský svému hrbatému støihaèi, „raète se nám laskavì trochu snížit a vzít mesjé Krikovi míru na jeden prima švihácký obleèek jak pro našince, osmìlte se k malièkému dotazu, jaký asi materiál by se mu zamlouval – zda anglický námoønický dvouøadový, anglický civilní jednoøadový, lodžský pøevleèník nebo moskevský štrapáèn텓 „Jaký oblek si pøejete?“ zeptá se nato Beòa tatínka Krika. „Pøiznejte se mesjé Bojarskému.“ „Jak mᚠsvého otce rád,“ odpoví tatínek Krik a vyjme si z oka slzu, „takový oblek mu dej ušít.“ „Ponìvadž tatínek vlastnì u námoønictva nebyl,“ rozhodne Beòa, „tak se pro nìj nejvíc bude hodit civilní. Pro zaèátek mu vyberte pøimìøený oblek na každý den.“ --Na Trhovém rynku vyhrává gramofon, trhovkynì vychvalují své zboží, vysokými hlasy lákají zákazníky ke koupi zeleniny, ovoce, koøení, sladkostí, zmrzliny, ryb, drùbeže, králíkù, vajec, másla, èepic, knoflíkù a mnoha dalších užiteèných vìcí. Hospodynì pøebírají zboží, smlouvají a mezi nimi se proplétá madame Gorob-

/ 40 /

èiková s nastávající nevìstou Baskou, vybírají drùbež, ryby, vejce, máslo, koøení a koèí Manas odnáší zakoupené vìci do drožky. Tìhotná cikánka v køápech, roztrhaných sukních a bývalém saku s pøedlouhými rukávy se zastaví u ptáèníka, louská semínka, pár jich hodí pávovi pøivázanému za nohu k židli, zasmìje se a jde dál. Po rynku vykraèují dvì holínky. Zastaví se a vykroèí zase na opaènou stranu. Zastaví se. Strážník se šourá v nose. Náhle se mezi trhovci ozve zmatek a køik. Z chumlu lidí vyrazí cikánka s husou, která mává køídly. Strážník hvízdne na p횝alku a nadbíhá cikánce. Padají klece s holuby, èísi noha šlápne do ošatky vajec, kdosi ve zmatku ukradne pestrý šátek, boty drtí korále a knoflíky na zemi, holubi letí k nebi – a cikánka je lapena. Pustí husu a pøikrèená si chrání jedním loktem oblièej a druhým bøicho pøed oèekávanými ranami. Strážník ji popadne za límec a vleèe pryè. --Z oblakù kouøe a páry prošlehává žírný plamen ohnì. Na plotnì a v troubì se peèou a smaží krùty, slepice, husy, kouøí se z hrncù a pekáèù. Tøi upocené kuchaøky v pruhovaných sukních rozkládají jídla na mísy. Nad nimi vládne madame Gorobèiková, obrovským nožem párá bøicha ryb zmítajících se na stole. Špinaví lokajové s nitìnými rukavièkami a s uletujícími papírovými náprsenkami chytají naplnìné mísy a vybíhají z kuchynì. --Strážníci nastoupeni v chodbì policejního komisaøství hltají oèima nového komisaøe, který se pøed nimi pøedvádí a drží k nim øeè: „Kde je car, nemùže být král! Máme zjištìno, že pan král právì dnes vdává sestru. To je naše velká pøíležitost!…“ Øada vousatých, vykrmených oblièejù, které blednou a vadnou. „Když udìláme zátah,“ pokraèuje nový komisaø, „dostaneme celou bandu!“ --Kolem celého Krikova dvora se táhnou šòùry èínských lampionù, sametem pokryté stoly obsadila celá Moldavanka, uprostøed dvora opékají na ohni sele. Kapela hraje tuš – nic než tuš. Lokajové obíhají s mísami kolem stolu, u nìhož sedí opilí mrzáci a žebráci,

/ 41 /

kteøí se šklebí, bouchají berlemi a tahají lokaje k sobì. Ti se jim vytrhávají, náprsenky jim odpadávají a bìží k hlavnímu stolu, kde právì tatínek Krik zvolá: „Všechno je hoøké!“ A hosté se pøidávají: „Hoøké! Osladit!“ Opilá nevìsta rozkládá svou širokou hruï na stùl, chlastá víno pøímo z láhve, odhodí ji a popadne z hory polštáøkù vedle sebe vzpírajícího se nedomrlého chlapíèka, pøitáhne ho k sobì jak nádeník pytel mouky a muèí ho dlouhým a mokrým zvíøecím polibkem. Hosté rozbíjejí sklenice, chromý žebrák se plíží k novomanželùm a s tupou pozorností se dívá, jak se líbají. Beòa se v malinové vestì a kalhotách barvy nebeské modøi drží se svými kumpány stranou a pøehlíží své království. Od vrat k nìmu pøibíhá mladík a odvádí ho stranou. „Králi, mám vám nìco vyøídit,“ øíká mladík. „Teta Chana vám vzkazuje, že na policejní komisaøství pøišel nový komisaø.“ „To jsem vìdìl už vèera,“ øekne Beòa. „Komisaø svolal strážníky a mìl k nim øe腓 „Nové koštì dobøe mete,“ øekne Beòa. „Co dál?“ „Komisaø chce udìlat šáru,“ øekne mladík. „Víte to, Králi?“ „Kdo ti to øek, chlapeèku?“ obrátí se na nìho Beòa. „Teta Chana. Znáte tetu Chanu?“ „Znám,“ øekne Beòa. „Mùžeš jít.“ „Co mám vyøídit o té šáøe?“ „Øekni: Beòa o té šáøe ví,“ dá Beòa chlapci minci a ten odbìhne. --V cele na policejním komisaøství vybírá stará žena mladému dìvèeti z vlasù vši. Ostatní si již rozebírají plecháèe na èaj. Cikánka s roztaženýma nohama v køápech sedí na podlaze opøená o zeï. „Už roznáší èaj,“ øekne jí stará žena. Cikánka si vyhrne všechny suknì, vzedmuté bøicho se jí oddìlí od tìla a ruce vytáhnou zpod sukní gumový vak. Cikánka se zvedne z podlahy a postaví se vedle dveøí. Kroky, rachocení zámku, dveøe se otevøou a vchází strážník s páøícím hrncem vaøícího èaje. Cikánka se vrhne na hrnec, vyleje vaøící èaj na strážníka, který s øevem padá na zem. Cikánka vybìhne na chodbu, rozøízne gumový vak a polévá petrolejem hromadu døevì-

/ 42 /

ných štandlíkù v rohu chodby. Ostatní ženy již vybíhají z cely, otevírají dveøe sousedních cel a vìzòové prchají. Cikánka škrtne sirkou. --Beòa si zapálí doutník. Svatba vrcholí. Mrzáci do sebe lijí koøalku, cpou se nadívanými rybami, okurkami, pomeranèi. Babièka Maòka drží v ruce revolver a rozpustile støílí do vzduchu. „Maòko, nejste v práci,“ napomíná ji Beòa, „pamatujte se, Maòko…“ Kapela divoce hraje, nevìsta ve svatebních šatech politých vínem padá s chechtotem na stùl, svatebèané zbìsile tanèí, jiní rvou rukama kusy peèeného selete. Opilý tatínek Krik se náhle vzpamatuje, zavìtøí nosem ve vzduchu a táhne Beòu stranou. „Beòo, zdá se mi, že nám nìkde hoøej saze…“ „Tatínku,“ uklidòuje ho Beòa, „prosím vás, jezte a pijte a nenechte se rušit nìjakými hloupostmi…“ A Mendel Krik poslechne. --Hoøící budova policejního komisaøství. Strážníci vyhazují z oken kuføíky, krabice, d隝 papírù letí vzduchem. Pøed budovou se srocuje zástup lidí, všude je zmatek, plameny, kouø a køik. Z druhé strany budovy vyskakují vìzòové z oken a pøelézají zeï dvora. Hasièi letí ulicemi mìsta se støíkaèkou, trubaè troubí signál „hoøí“. Okraje nebe zrùžovìly, na obzoru šlehá do tmy rudý jazyk plamene. Svatebèané vylézají na stoly, natahují krky, Beòa bìhá kolem stolù a šílí: „Chtìjí mi tu svatbu zkazit,“ køièí zoufale, „drazí moji, jezte a pijte, prosím vás…“ Vtom vbìhne do dvora zase ten mladík. „Králi,“ volá, „mám vám nìco vyøídit…“ „Tak mluv,“ øekne Beòa, „ty mi mᚠvždycky nìco vyøídit.“ „Králi,“ rozesmìje se mladík, „musím se smát, policejní komisaøství hoøí jako svíèka…“ Maòka strèí dva prsty do úst a hvízdne, až její sousedé sebou cuknou. „Ètyøicet lidí šlo dìlat šáru,“ otøásá se smíchem mladík, „ušli dvacet krokù a už to chytlo… Pojïte se tam podívat, jestli chcete…“

/ 43 /

Hosté se pohnou, ale Beòa zaøve: „Nikdo ani krok!“ A hosté vidí, že u vrat do zahrady a u všech dalších východù stojí bandité. Beòa pokyne hudbì. Ta spustí, hosté skákají ze stolù a ze židlí. --Hasièi pøišroubují hadici k hydrantu, míøí hadicemi na budovu, která již plápolá jaksepatøí, a zaènou pumpovat. Pár kapek s velikou námahou vyteèe na zem, hasiè v bezmocném vzteku praští tryskou. Ze zatáèky se vyøítí èervený automobil a zastaví. Gramofon spustí „Smìj se, paòáco“. „Nové koštì?“ kývne uvnitø Beòa bradou na protìjší chodník. Mladík pøikývne a Beòa vystoupí. Nový policejní komisaø stojí, ani se nepohne, a hryže si kníry. „Zdravíèko pøeju,“ øekne Beòa. „Co øíkáte tomu neštìstí? To je pøece hrùza…“ Obrátí se, upøe oèi na hoøící budovu, potøásá hlavou a mlaská: „Aj-aj-aj…“ Baska táhne ke dveøím Lazara Spielhagena, který se vší silou vzpírá. Baska ho popadne a v pøedpažených rukách nese chodbou. Kopnutím otevøe dveøe, vejde do ložnice a opìt dveøe nohou zavøe. Pak hodí chlapíèka doprostøed dvojité svatební postele. Zamkne, olízne se a vykroèí ode dveøí jako tygr pøed skokem. --Cikánka otevøe dvíøka ve vratech do Krikova dvora a zùstane mezi nimi stát. Svítá, na šòùrách dosud svítí èínské lampiony. Opilí hosté se válejí po zemi a po stolech jako rozházená hranice polen. Uprostøed dvora stojí opuštìná koza. Na støeše stavení sedí u komína Golubèik a vroucnì lká na houslièky „Harlekýnovy miliony“. Omráèená cikánka smekne paruku a Kolka Pakovský otevøe ústa. --Ejchbaum obrací v prstech dopis, otevøe ho, pøejde k oknu a jeho oèi se rozbìhnou po textu. „Velectìný mesjé Ejchbaum,“ slyšíme hlas Beni, „složte, prosím, zítra naveèer u tøetího køíže za høbitovní zdí dvacet tisíc. S úctou Beòa Král.“ Ejchbaum rozhodí ruce, potácí se, dopis mu padá z ruky. ---

/ 44 /

Èervené autíèko zaboèí ke høbitovu a ujíždí podél høbitovní zdi, nad kterou vyènívají pomníky a køíže. Na konci cesty auto zastaví. Gramofon spustí „Smìj se, paòáco“, Beòa vyskoèí a spìchá podél zdi. Køíž, druhý, pak tøetí a u zdi pod ním je jen netknutá tráva. Beòa se vrací s prázdnýma rukama k autíèku a nasedne. Auto vyrazí zpìt. Požár zapadajícího slunce barví obzor rudou barvou krve. --Ve tmì hoøí pochodnì na klaccích omotaných nasmolenou koudelí. Železná tyè zapáèí visacím zámkem, urazí ho, pak i druhý. Tiše vrznou otvírané dveøe, temné postavy vcházejí do otevøených dveøí a zaènou z nich vyvádìt krávy. Venku èeká výrostek s nožem. Jednou ranou krávu porazí na zem a pohrouží nùž do kravího srdce. Na zemi zalité krví rozkvétají pochodnì jak ohnivé rùže. Krávy padají s pøedsmrtným buèením na zem, telatùm klouzají nohy v krvi matek, pochodnì tanèí jak èernošky. Na dvùr Ejchbauma se sbíhají dìveèky. Beòa støílí do vzduchu a dìveèky se obrátí na útìk. Ejchbaum vybìhne v podvlékaèkách do dvora a ptá se: „Co chceš dìlat, Beòo?“ „Jestli nebudu mít peníze, nebudete vy mít krávy, mesijé Ejchbaum. To je jako dvakrát dvì.“ „Pojï dovnitø, Beòo,“ vyzve ho staøec, ale Beòa mu jen podá kuføík, pro který kdosi odskoèil. „Sem se to vejde,“ podá kuføík starci a ten se rozbìhne do stavení. Výrostek s nožem zatím doráží sedmou krávu, lupièi støílejí do vzduchu, Ejchbaum je už zpátky u Beni s kuføíkem. Beòa pohlédne dovnitø a øekne ostatním: „Konèíme,“ a kývne starci na zmasakrované krávy. „Pro tohle pošlu øezníka.“ Beòa vykroèí za hoøícími pochodnìmi, obchází poražené krávy a do cesty mu vbìhne mladé dìvèe v košili s výstøihem. Beòa ji chytí za ruku, obrátí ji k sobì a posvítí si na ni pochodní. Její oèi podrazí nohy Beòovým oèím, tøpytivé polekané oèi jsou pøímou ranou do srdce. „Kdo jsi?“ vydechne Beòa. „Cilja,“ hlesne dìvèe. Pak se vyprostí a Beòa stojí jako omráèený. ---

/ 45 /

Do kuchynì Ejchbaumù vpochoduje vyhrávající Golubèik. „Má poklona, madam Rejzl, ruèinku líbám, madmazel,“ uklání se Golubèik s cylindrem v ruce matce a dceøi a obrací se na Ejchbauma: „Dobrý den, hospodáøi. Bùh vede moje kroky a dnes mì pøivedl sem, abyste vyslechl, že vás hodlá navštívit Beòa Král,“ zašklebí se Golubèik, posadí si cylindr na hlavu a protáhne tváø. Ejchbaum se naklání do strany, lapá po dechu, oèi mu lezou z dùlkù. Madame Rejzl ho v poslední chvíli zachytí a pøistrkuje mu židli: „Vodu!“ Cilja pøiskoèí s porcelánovou mísou, Rejzl ji vychrstne svému muži do tváøe. Ten se vzpamatuje a zamžiká oèima. Golubèik také zamrká oèima a našpulí tváø k pláèi. Vtom pøed okno dorazí èervený automobil. Zastaví a gramofon spustí „Smìj se, paòáco“. Ejchbaum se sesune z židle na zem. --Z auta vystoupí Beòa v oranžových šatech, se španìlkou, odcvrnkne si z klopy neviditelné smítko, pod manžetou se mu blýskne briliantový náramek. Pak vyndá z auta kuføík a vykroèí ke stavení. Projde kolem Golubèikovy kozy a vstoupí do dveøí. Za okamžik z nich vyletí Golubèik s bankovkou v ruce a rozplácne se na zemi, jen tak tak že zachrání houslièky. Koza natáhne krk a bankovku mu sežere. Beòa otevøe na stole kuføík plný penìz a obrátí se od nìho. „Mesijé Ejchbaum, madam Rejzl, pøišel jsem vás požádat o ruku vaší dcery Cilji.“ Pod Ejchbaumem se podlomí nohy, naštìstí dosedne právì na židli. Cilja vyrazí ze dveøí do chodby, ale tam se zarazí a vrátí se ke dveøím. „Poslyšte, Ejchbaum,“ øíká Beòa chroptícímu starci, „až umøete, pochovám vás na prvním židovském høbitovì hned u vrat. Postavím vám pomník z rùžového mramoru, Ejchbaum. Udìlám vás starostou brodské synagogy. Vykašlu se na své nevdìèné povolání a pùjdu vám dìlat kompaòona. Budete mít dvì stì krav, Ejchbaum,“ pøekonává se Beòa, Rejzl si otírá slzy a Ejchbaum se vzpamatovává. „Znièím všechny mlékaøe, kromì vás. Zlodìj si netroufne ani pøejít po ulici, ve které budete bydlet…“

/ 46 /

Cilja stojí pøitisknutá zády o dveøe, za kterými se sváøí vášeò s rozumem. Kolik žen slyšelo takové vyznání? Která žena by nebyla šílená v okamžiku, kdy se rozhoduje o jejím osudu… „Jen si vzpomeòte, Ejchbaum,“ hoøí Beòa v nepøíèetnosti vznešené vášnì, „jen si vzpomeòte, taky jste nebyl rabínem, když jste byl mladý. Kdo padìlal závì, necháme si to pro sebe? A za zetì budete mít Krále, žádného smrkáèe, ale Krále, Ejchbaum…“ --„Taková svatba byla naposled v Káni galilejské,“ šklebí se Golubèik na Ljubku Kozáka, která mu nalévá ze zeleného džbánku víno. „Joj, to bude svatba!“ „Kdopak se to bude ženit?“ zeptá se Katka, jak nese kolem nìho hostùm víno. „Král,“ udìlá Golubèik jednu ze svých grimas. „Sám nᚠKrál, madmazel…“ Katka se zarazí a víno hostùm už nedonese. Obrátí se a vyjde. --Katka si ve svém pokoji vyndá ze skøínì bonboniéru s obrázkem, pak klobouk, rukavièky, šaty na ramínku a zaène se svlékat. --Domovník Anisim otvírá vrata, nad kterými už nestraší rozpadlá firma POVOZNICTVÍ – MENDEL KRIK A SYNOVÉ. Do dvora se vøítí èervené autíèko a zastaví. Gramofon spustí „Smìj se, paòáco“. Beòa vystoupí a zamíøí ke stavení. „Beòo,“ ozve se za ním dívèí hlas. Beòa se otoèí a spatøí Katku v klobouku a v rukavièkách, s bonboniérou v ruce, jak vykroèila od domku Anisima. Na øasách se jí tøpytí slzy a roztøesenými prsty v chùzi otvírá víèko bonboniéry. „To jsi ty?“ podiví se Beòa. „Já, Beòo,“ chvìje se Katce hlas, „já.“ A v její ruce se objeví revolver. Výstøel tøeskne hluše jak tlesknutí dlanìmi. „Ale… ale…,“ protestuje Beòa, chce ještì nìco øíct, ale rozhodí ruce a padne pøed Katkou na kolena. Pak se zhroutí trupem na zem. Na oranžových zádech mu roste rudá skvrna, temnìjší než zapadající slunce. KONEC

/ 47 /

/ 48 /

Liška Bystrouška Na motivy stejnojmenné prózy Rudolfa Tìsnohlídka

JARO

Ještì je šero, ale obloha již bledne a jsou na ní dosud vidìt hvìzdy. Z lesa vyjde do nízkého, tmavého osení na ranní pastvu nádherný jelen. Kdesi vysoko v prostoru nad ním zpívá èasný skøivan. Nad rybníkem se zvedá od hladiny nìžný opar jitøní mlhy, z rákosí se ozve potáplice. Svítá. Nìkde ve dvoøe zakokrhá první kohout. Mìsteèko ještì spí. Nad zubatou hradbou lesa vychází slunce. Jeho mìkké, oranžové paprsky nejprve ozáøí vìž kostela. --Ospalá hostinská opláchne poslední sklenice od piva a zívá na celé kolo. Hostinský Danìk vejde do šenku, také zívá a pak mlèky obrací židle u posledního stolu nohama vzhùru. Hostinská si otøe mokré ruce a zaène zavírat v lokále okenice. --Ze dveøí hospody se vypotácí uèitel v šosatém hopsafráèku a nasadí si èepici. Rozhlédne se po ztichlé jitøní návsi, protáhne se v zádech a zívá. Za ním vychází Bartoš, starý revírník z Jezerní myslivny. Má rajtky, nohy v tuhých holínkách výraznì do O, pøes levé rameno si pøehodí flintu a v pravaèce tøímá nezbytnou jalovcovou fajfku, porcelánku se dvìma jeleny a svatým Hubertem. Má èervený nos, témìø bílý plnovous a nejlepší náladu. Poslední se vybatolí malý kulaouèký faráø v oblém klobouèku. „To bylo posezeníèko!“ pochvaluje si uèitel a vykroèí s pøáteli od hospody. Za nimi se zavírají okenice a pak hostinský zavøe a zamkne i dveøe. Trojice se potácí pøes náves. Uprostøed se rozestaví ko-

/ 49 /

lem sv. Jana. Faráø si musí vyhrnout sutanu. Revírník nad sebou spatøí sklonìnou tváø svìtce se svatozáøí a rozjaøenì hlaholí: „Poslechnite, velebníèku, budeme se mìt takto aji v nebi, tož co myslíte, vy ste teho pøeci znalé?“ Faráø se ohlíží kolem po ztichlých domech a slepých oknech a zapíná se: „Ani oko nevidìlo, ani ucho neslyšelo.“ Uèitel ho zarazí a ukáže mu na otevøené okno v podkroví. Z okna je slyšet chrápání. „Eši tam só roby nebeské, tož to ja. No eši tam só aji také jak moja stará…,“ uchopí revírník faráøe a pokraèuje opìt v chùzi. „Ignoravi et nescivi corpus tuum, mulier,“ pronese vážnì a kazatelsky faráø. „Ty, rechtore, øekni mi to èesky.“ „Nevím a neznám tvého tìla, ženo,“ pøekládá poslušnì uèitel. „E dite mi, velebníèku! Vèíl, tož to ja. Ale tak pøed dvacetima tøicetima roèky, to ste též zpívával jinaèí pìsnièku.“ Faráø se nevrle ožene po komárovi. „Vša, jedeš, zlosynu komáøí,“ hubuje a zaklopýtá. Byl by upadl, kdyby oba vìrní druhové ho spolehlivì nevedli. Ale jak se pøedkloní, škytne a honem si pøidrží ruku pøed ústy a táhne v pøedklonu oba druhy k okraji cesty. Tam se zaène kroutit a dávit. --Kohouti vyvádìjí slépky z kurníkù, kokrhají a peøí jim záøí všemi barvami. Už je bílý den a nad vrchol Báby se vyhoupne oranžové slunce. Rosa se tøpytí v trávì a mezi stébly se již také zaèíná probouzet hmyz. Faráø, jakoby dojat nádherou jitra, zavìšen mezi svými druhy se uklání a bolestnì škytá. „To si mosíte šèuknót prstem až tam,“ radí a ukazuje mu revírník. Faráø ho poslechne a vrazí si prst do krku. Èerný kohout se rozkroèí, natáhne krk a zakokrhá. Faráø se napøímí, otírá si ústa a strašnì se ošklíbá. Když znovu vykroèí, praví odevzdanì: „Nohy naše slabé jsou a ke høíchu bìží. Tak praví Písmo.“ Zatím dojdou až k brance pøed farou, kde je faráø doma. „Pìknì praví,“ souhlasí revírník, pustí koneènì faráøe a obrací se na oba. „Enem nevím, co vèil bude pravit moje stará. A co nadìlám?

/ 50 /

Jak tá spustí, tož se vidím v kraji pekel. Teho ste vy, velebníèku, ušetøené, ale vás to též jednó èeká!“ „No což, já se neodøíkám,“ praví roztouženì rechtor. Faráø jim obìma žehná. „Všeho moc škodí, pravím vám, a bìda tobì, revírníku, usneš-li v lese. Dopoledne se sotva probudíš.“ „Pote,“ vyzve revírník rechtora a oba se vzdalují. Faráø za nimi ještì pokyne. Pohlédne na kovovou møíž branky, pokøižuje se a zaène ji pøelézat. V sutanì mu to jde ztuha a po celou tu dobu pøerývavì odøíkává: „Odøeknouc se všaké zlosti, obžerství, svìtských žádostí, buï živ spravedlivì, šlechetnì, støízlivì, v nadìji božské. V nadìji božské,“ zopakuje, když pøeleze na druhou stranu a zùstane viset za sutanu na møíži. Rozpaženýma rukama se drží po stranách jako Kristus na køíži a volá o pomoc. Z fary vybìhne stará hospodynì v noèním èepci, spráskne ruce a bìží ho sejmout z møíže. --Slunce pálí, žluva žíznivì naøíká, v trávì bzuèí hmyz. Modrá vážka visí nehybnì ve vzduchu a s trhnutím popoletí. V korunách stromù vrká holub doupòák, opodál si zase nosí párek pìnic na hnízdo. Mezi koøeny a trávou opatrnì vyhlédne slídivá kolèavka a kdesi zaène kukat kukaèka. Vtom køikne výstražnì sojka. Kolèava se mihne a zmizí ve vývrati, kukaèka zmlkne a doupòák poplašenì vzlétne. Náhle je ticho. Do svahu Báby se pachtí revírník. Zastaví se a sundá si klobouk. „Dostaneme bóøku,“ vzdychne a utírá si pot z èela. „Ta moja hlava!“ Znovu vykroèí, dusno zaèíná hned po ránu a hlava revírníka bolí a bolí. Hledá v žlebu osvìžující chlad a nepøestává vzdychat. „Koòa by to porazilo. Tuto si na chvileèku spolehnu. Panímámì se øekne, že sme èíhali na poberty. Šak je dobrák a uvìøí.“ Revírník Bartoš si najde pøíhodné místo v hebké trávì pod klokoèím a ukládá se k spánku. „Jak ve svatební noci k ránu tady je,“ brumlá si a pøitahuje si k sobì do náruèe flintu. „Taky sem byl tak zmatrované. A ty, moja flinto, semka patøíš, na staré myslivecké srdce.“

/ 51 /

Sotva ji obejme a pøitiskne k sobì, zaène chrápat, jako by øezal pilou. K jeho chrápání se pøidává cvrèek, kobylka luèní a ostatní hmyz i ptactvo, až splynou v mohutné concerto grosso. TITULKY

Veškerá hudba utichá, zùstanou jen hlasy ptactva a bzuèení hmyzu. Pak utichnou i ty a je slyšet jen revírníkovo chrápání a tenké pištìní komára. Komár ztichne a revírník sebou náhle škubne. Pohodí nohama, zachrèí a pøevalí se na druhý bok. Chrápe a komár piští. Revírník má orosené èelo i nos a po pažbì flinty bìží mravenec. Komár ztichne a revírník se náhle probudí a plácne se po tváøi: „Hrom ti zab, žóželi nièemná!“ posadí se rozzlobenì, a náhle ztichne, jen koulí oèima, nebo opìt slyší pištìt komára. Nehybnì èeká, kam usedne. Komár ztichne a tu si revírník vlepí facku. „Tož tì mám!“ Náhle se komár ozve znova. Piští a revírník se ohání a vstává. „Nemᚠdobetka dos? Ešèe èlovìka budeš žhrat!“ Když si pøehodí flintu pøes rameno, podle slunce, které je již hodnì vysoko, uvìdomí si, že je již blízko k poledni, drbe se ve vlasech a nahlas se upamatovává. „Eném nevím…, aha, už vím. To velebníèek, duša taky høíšná, mòa svedl. On a rechtor. Ó vy faluti!“ Sehne se pro klobouk a postøehne mezi haluzemi uzouèkou stezku. Na zadku mu zasvítí roztržené gatì. „Vida, veksl, o kteréms nevìdìl,“ øekne si spokojenì a nasadí si klobouk na hlavu. „Jakápak zvìø tudyma chodí? Aló, po nìm!“ --Pøed norou se vyhøívá stará liška s pìti mláïaty, která se pod jejím dohledem mezi sebou tahají, perou, pøevalují v trávì, zkoušejí své síly i mladé zoubky. Jedna malá lištièka – Bystrouška – opodál objeví v trávì žábu. Jeden tvor má z druhého strach, ale Bystrouška víc zvìdavosti. Èichá ke skokanovi, postrèí ho tlapkou a vydìšený skokan se snaží spasit útìkem. Revírník Bartoš nahlíží pøes mlází, sleduje nicnetušící lišèí rodinu a opatrnì odsunuje haluz, která mu pøekáží. Ještì jeden skok žáby a revírník se vrhne støemhlav po Bystrouš-

/ 52 /

ce. Chytí ji za prut a hned potom za kùži, zatímco stará liška se zbývajícími mláïaty se dá na divoký útìk do hlubin lesa. Revírník uchopí Bystroušku za límec, vstane, vítìzoslavnì si ji prohlíží a usmívá se. „Tož tak, ty kujóne, vèil se vymluvíme dùma na tebe!“ Zvedá flintu, nasadí si spadlý klobouk a s Bystrouškou pod paží vykroèí. Pøitom si nepøestává spokojenì brumlat: „Škoda že sem vás nemohl pochytat všecky. Beztak nadìláte nepleché nad pytláka. Blech mᚠdost, ale my je máme též. Podržíme si tì hezky a doneseme tì dom, a z tebe majó dìcka radost.“ Strèí si Bystroušku pod paži, vyjde z lesa a vesele si vykraèuje širokou seèí k Jezerské myslivnì. --Celestýn, stále vážný, zamlklý èeledín, rozváže mezi dveømi chlívka pytel a z nìho se vykulí do slámy malé rùžové sele. Revírníková Bartošová, statná panímáma s drdùlkem, se rozzáøí a spráskne ruce. „Pámbù požehnej, aby z nìho byl poøádné krmník! Andulo, tož kde ste?“ obrátí se do dvora. „Šak su hin,“ vejde Andula s vìdrem a naleje do korýtka mléko. Jezevèík Lapák sele oèichává a chce si s ním hrát. Vnuk Jozéfek k nìmu pøiklekne a ptá se: „Babí, možem si ho polaskat?“ „Není vøelé?“ zkouší revírníková mléko rukou, pøistrèí sele blíž a dá Jozéfkovi podržet Lapáka. Celestýn vážnì pøihlíží, skládá pytel, revírníková šimrá sele mezi ušima a to zaène pít. „Vèilka ho budete mìt na starosti,“ øekne Andule a kochá se seletem. „Tož ja,“ praví odevzdanì Andula, a když poodejde zpìt do dvora, dodá si pro sebe: „Ešèe aji s prasetem se muckat, to tak!“ Tu spatøí vejít do dvora revírníka s Bystrouškou, ale jde si s prázdným vìdrem po svých. Jezevèík Lapák a vnuk Jozéfek mu hned vybìhnou vstøíc. Revírník se smìje na celé kolo a obìma ji chlubnì ukazuje. „Kóké, Jozéfku, co máme. Podivé se, máme liške! To èuèíš, Lapáku!“ chechtá se a pøistrkuje ji k èenichu jezevèíka, který se vzpíná na zadní. „Dìdóšku, a nekósne mòa?“ ptá se Jozéfek.

/ 53 /

„To vèil ešèe ne, šak je z teho celá dohukaná. Eném ju nesmíš mocka dožíra jako mòa,“ praví revírník a vchází s Bystrouškou do myslivny. --Kolem sochy svatého Jana vede Harašta ve staré vojenské èepici bicykl a po návsi se táhle rozléhá jeho volání: „Kóóóžééé!… Kóóóžééé!… Kóóóžééé!…“ Na rámu bicyklu má ceduli s firmou: HYPOLIT HARAŠTA, OBCHODNÍK, L͊EÒ, a vzadu na nosièi plnou trávnici kožek. Harašta opìt zavolá a hlas mu ochraptìle vynechá. Odkašle si, zkusí to znovu a dopadne to ještì žalostnìji. Zabloudí oèima na vývìsní štít hospody U Jelínka, ohryzek mu poskoèí a vykroèí pøímo ke dveøím. Opøe bicykl o zeï, pohlédne znovu na štít nad vchodem a zmizí uvnitø. --Ve svìtlounké a svìží trávì èile poskakují kosové. Jsou èerní jako uhel, jen zobáèky mají žluté. Na louce se pase laò s kolouchem, který se s bekotem nemotornì motá kolem. Laò chvílemi pozvedne hlavu a vìtøí. V korunì stromu uká do kmene datel, pøes lesní cestu pøehupkují dva zajíci. Náhle lesem zazní varovný køik sojky. Datel odletí, laò s kolouchem vmžiku zmizí v mlází a do kosù jako když støelí. Po lesní cestì jde revírník Bartoš s puškou a fajfkou. Revírník spìchá tou nejsvìžejší jarní zelení na køivých nohách a už zdálky natahuje krk, aby vidìl, co se dìje vpøedu na okraji paseky. V Janèovské roklinì nakládají lesní dìlníci na povoz zimní klády pod dozorem mladého hajného Špaèka. Bartoš dojde k nim, prohlíží naložené døevo a obrací se na Špaèka. „Trocha sem se zdržál. Už poslední tentom tadyk toto?“ „Mìl ste nechodit,“ pøikývne Špaèek. „Šak sem vám pravil.“ Vozka a dìlníci upínají klády øetìzy. Na zemi vedle cesty zùstal jen dlouhý obdélník slehlé loòské trávy. „Ale ste pohli,“ pochvaluje si revírník a otírá si z èela pot. „No, já se též pøièinil.“ Vozka již drží opratì, pobízí konì a naložený vùz vyjíždí na cestu. Bartoš se sehne pro klacík, aby si vyšoural porcelánku, a na zadku mu zasvítí roztržené gatì. Špaèek na nì zùstane hledìt. Bartoš se napøímí a hlaholí:

/ 54 /

„Tož vèil pote ke mnì!“ vyzve Špaèka. „Tam cosi hoviïáte! Eném takto budete kókat,“ slibuje mu. --Je horký jarní den a bílé husy se zmoženì usadily do trávy po hejnech – každé pìknì zvl᚝. Pøes náves jede Fejtek s trakaèem. Šrák má pøes rameno a veze mladou jetelinu. Jede, jako by mìl v gatích, a kolo mu táhle skøípá. --Z hospody U Jelínka se vypotácí Hypolit Harašta a snaží se vylákat ven i hostinského. Pak se pracnì obrací. „Tož tak. Pane hostinský. Vy se menujete Danìk. Duša dobrá. Ha vaša hospode Hu Jelínka. A tuto máte vy-vymalova-vaného srnca,“ ukazuje na štít nad vchodem. „Tož z teho su jeleò! Aji vy?“ praví Harašta a pohlédne na hostinského, který je na tom stejnì, by støízlivý. „Enem a a neporazí.“ „Keho? Mòa?“ zakymácí se Harašta. Tu po cestì pøibíhá na náves bosý kluk a øve z plných plic. „Mar-tí-nek se vrá-til! Mar-tí-nek tu je!“ A upaluje bez zastavení dál pøes náves. Harašta se chce za chlapcem ohlédnout, zamotá se na nejistých nohou a svalí se na zem. --Kluk probìhne s øevem kolem Fejtka a peláší dál, bosé paty se mu v prachu cesty jen kmitají. Taky Fejtek jede dál, ohlíží se dozadu, tu cosi spatøí, sjede z cesty, porazí faráøi plot a vbìhne i s trakaèem až mezi pivoòky. Malý kulaouèký faráø vybìhne z fary s køížem a kropáèem, aby vandala zažehnal. Za ním spìchá i hospodynì. „Zlosynu, antikristu, neznabohu, pohane!“ soptí faráø, ale Fejtek ho zarazí: „M-M-Martínek se vrátil!“ „Martínek?“ užasne faráø, pokøižuje se, obrátí oèi k nebi a sepne baculaté ruèky: „Deo gratis.“ Okna se pootevírají, hlavy vykukují za ploty a zídkami, odhrnují se záclony, oèi hledí škvírami mezi dveømi i za koøenáèi s muškáty, ale nikdo nevyjde. Pøes námìstí jde èetník s nasazeným bodákem na pušce a krok

/ 55 /

dva pøed ním Martínek. Na nohou má šnìrovací škrpále, je oškubaný jako samica a obleèen hùø než hadrník. „Vítaj, Martínku!“ volá na nìho Harašta, zvedá se ze zemì a nasazuje si spadlou èepici. „Martínek, deme, deme, Martínek!“ pobízí ho èetník a Haraštu obdaøí pøísným pohledem. Harašta mu s omluvným gestem zasalutuje. Martínek s èetníkem jdou bez zastavení dál a Martínek se prosebnì obrací dozadu. „Já bych potøeboval toto,“ naznaèuje, že chce na malou. „Šak dondeš, Martínek,“ odbyde ho pøísnì èetník. „Šak se doèkáš.“ „Já už mosím,“ zaúpí Martínek. Èetník mu uvìøí a ukáže stranou do úzké ulièky, kterou oba právì míjejí. „Tož tuto. Enem žádné pochabenosti, Martínek. Trest ti ešèe nevypršal!“ Martínek vbìhne do ulièky mezi husy a postaví se k nízké zdi. Z druhé strany za zdí sedí v klidném zátiší soused Švábenský. „Vítaj,“ pukne z dýmky, když spatøí Martínka. „Jak lotra tì vedó, a byls zavøetej nevinnì. Mìls neutíkat.“ „Co je s Lízó?“ „Puška se nenašla. Eném srnec. Støelené.“ „Co je s Lízó?“ „Ta je u Peškové. Ty nic nevíš! Mìls neutíkat. Slehla a má malé, Martínku!“ Martínek se zjihle usmìje, ale hned se poohlédne, co èetník. Ten èeká, sundá si pøílbu a otírá si barevným kapesníkem pot z èela. Švábenský pokývá hlavou, pukne z fajfky: „Martínku! Tož povídé. Kdes byl vèilka?“ „V Brnì.“ „Neprav! Stará, slyšíš. Až v Brnì bel. Jako pán. Celó tu dobu ale ne?“ „Na Špilberku,“ pøikývne Martínek. „To je v Èechách? Stará, slyšíš? Aji tam bel. Ježišu Kriste, nemít této nohy døevìné, šak bych se tam dostal aji ja!“ Jeho hlas zaslechne èetník, nasadí si pøílbu, pøistoupí blíž a spatøí ve dvorku invalidu Švábenského. Okamžitì ráznì zakroèí:

/ 56 /

„Skonèit! Nedorozumívat se! Pote, Martínek, pote…!“ Martínek se odvrácený zapne a odevzdanì vykroèí. „Potom zandi, Martínku!“ volá za ním ještì invalida. --„Na mòa se nezlob, Martínku! Na mòa ne. Já su též eném èlovìk. Ale spravedlnos mosí bét. Srnec byl støelené a tys mìl na létku kriv.“ Strážmistr Venclík sedí za psacím stolem v kanceláøi na èetnické stanici, nahlíží do kalendáøe a vypisuje zprávu o pøijetí do rodné obce, jak je tøeba. Pøed ním stojí Martínek a chabì se brání. „Ale svoju, pane strážmistr! Eném svoju.“ „No šak,“ vzhlédne strážmistr k Martínkovi. „Chytil ses do želez jak ta škodná.“ „To ten staré revírník všady líèí. Po celym lesi. Že prý na liške,“ stìžuje si Martínek. Strážmistr Venclík nechá psaní, odloží pero a vstane. „Toto nechápu. Právì ty, Martínku, takové staré, zkušené pyt…“ Tu se strážmistr zarazí a pohlédne na stìnu, kde jsou hodiny, nebo se tam dívá i Martínek: „Ehm, co pravím… Tož ešèe pìt minut!“ „Bel sem honìné,“ øekne Martínek. Venclík vrtí nechápavì hlavou, pøechází sem a tam, rozkládá rukama: „Mìls neutíkat, Martínku. Neutíkat. Kdo utíká, je honìné. Kdo je honìné, teho chytijó. Nìkdo být zavøetej mosí. Jináè to nende.“ Martínek znovu pokradmu pohlédne na stìnu. „Šak nic nepravím.“ Strážmistr Venclík se také podívá na stìnu. Hodiny ukazují za tøi minuty ètyøi. „Ešèe tøe minute. Tož vydrž a seš zasi svobodné obèan,“ øekne a znovu usedne k lejstrùm. „Já bech eném…,“ zaène nesmìle Martínek. „Tož copak?“ Martínek nejistì ukáže na stìnu, kam se pokradmu díval: „To je tu nové hajné, toto?“ Na zdi vedle hodin visí portrét T. G. M. Strážmistra Venclíka to nijak nepohorší ani neuvede do rozpakù, jenom neví, jak nejlépe odpovìdìt.

/ 57 /

„Tož jak se to vezme. Aji hajné. Pøes celó republike,“ øekne a pak dodá o poznání dùvìrnìji: „Ale móžeš být klidné, Martínku. Ten podlivá mòa semka nepøinde.“ --Za rohem èetnické stanice si hraje bosý chlapec s huòatým psem. Pes kluka povalí a kluk psa. Chlapec co chvíli vyhlédne za roh a znovu se vrhne na psa. Martínek vyjde z èetnické stanice, míjí jedno hospodáøství za druhým, až mine i to poslední a blíží se ke své chalupì na konci vsi. Pøed chalupou se zastaví a celý namìkko si ji prohlíží. Okna a dveøe chalupy jsou zatluèeny fošnami, cesta ke dveøím je zarostlá kopøivami a lopuchem. Martínek sebere kus klacku, klestí si mezi kopøivami cestièku ke dveøím a zaène z nich odtrhávat prkna. Chlapec nechá hry se psem a znovu vyhlédne za roh. Ale nedá mu to, jde až pod okno a naslouchá. Uvnitø je ticho. Vyleze tedy na sokl ve zdi, nahlédne dovnitø. Kanceláø je prázdná. Chlapec seskoèí, zavolá na psa a rozbìhne se stejnou cestou, kudy odešel Martínek. Martínek zatím strhává prkna z posledního okna a vejde dovnitø. Ve svìtnici je pusto, všude prach, nepoøádek, postel bez peøin a bez slamníku, židle pøekocená, okna holá, dveøe z pantù a nádobí veškeré žádné. Martínek vyjde na dvùr. Také králíkárna, kurník i chlívek zejí prázdnotou a dvorek je zarostlý trávou, býlím a plevelem. Chlapec se psem dobìhne pøed chalupu a volá: „Pane Martínek! Fte tu? Pane Martínek! Kde fte?“ Martínek trochu vylekanì vyhlédne, a i když spatøí malého chlapce, nejistì se zeptá: „Co je?“ „Ftøehl fem váf u fandárou, ale vy fte mi proklouf. Pan faráf váf profíjó. Chtìjó f vámi mlovit.“ „Se mnó? Vèilka?“ podiví se Martínek a nedùvìøivì se dívá do stran, není-li to nìjaká bouda. „Fak mòa pofílajó.“ Martínek uvìøí, pustí, co má právì v ruce, a jde. --Barevnými skly a sklíèky, tvoøícími obrazy svatých v oknech, proudí do nitra májového venkovského chudého kostela šikmé

/ 58 /

duhy z paprskù slunce. Plamínky zapálených svíèek témìø není vidìt a vìèné svìtlo se ztrácí jako bludièka. V lavicích, jako èerné kavky, sedí svíèkové báby, staøenky i pár staøeèkù, ale tu a tam i mladé ženy a dìvèata. Pøed zpovìdnicí právì kleèí jedna z nich, Julinka, dcera krejèího Švehly. Je to už dívka na vdávání, zdravá a pohledná, ale teï se celá rdí a tone v rozpacích. Za møížkou okénka je skryta faráøova tváø. Pøísnì se ptá: „A co ste tam ïáli? Ty a Véna?“ „Eném sme se obtúlali…“ „Eném?“ Julinka uhne pohledem a sklopí oèi: „Tož… tož aji… aji… Véna chcel…“ „Mlè, dušo høíšná! Mlè! Nýèko pudeš a vysmejèíš Martínkovi chalupe! A celó! Rozumìlas?“ „A modlit…?“ diví se Julinka. „Až pak,“ dává jí políbit štólu. „Až pak.“ A požehná jí. Sotva se Julinka zvedne, faráø si lokne z ploské láhve, schová ji, vyhlédne postranním okénkem a pokyne další uchazeèce. Julinka celá rozpaèitá odchází, ohlíží se zpìt, je z toho tak popletená, že u vchodu místo do svìcené vody hrábne rukou do odloženého klobouku kteréhosi staøeèka. U zpovìdnice teï kleèí mladá kyprá selka. „Kolikrát, dcero?“ ptá se faráø. „Eném dyž de do hospode,“ šeptá žena a rdí se studem. „Tož kolikrát?“ „Dyž7 on je tam v jednem kusi,“ rudne selka a šeptem si stìžuje: „Jak donde z pole, už je tam. Já se kaju, velebné pane…“ „Kaješ,“ pøeruší ji faráø a vzplane: „Vydrhneš Martínkovi podlahu!“ Selka vzhlédne, chvíli mlèí, pak navrhne kompromis: „Já bech se radši pomodlela. Otèenᚠaji Zdrávas…“ „Nech tak,“ odbude ji faráø a tu se v selce ozve stavovská hrdost: „Martínkovi? Ale já su selka!“ „Selka, dcero moja, nespává s èeledínem!“ pøistrèí jí faráø štólu k políbení a udìlá nad ní køíž. Selka hrdì pohodí hlavou: „Pošlu Rózu.“ A jde. Tiskne k sobì úzké rty a nese se k východu jako pávice.

/ 59 /

Faráø si opìt lokne z ploské láhve a už má u zpovìdnice další oveèku. „Velebné pane, on dycky muj staré, dyž pøinde v noci z hospode, tož vám po mnì chce eném samé praseèinke. Kde mám zaèa? On dycky najprv rožne…“ „Nic nechcu slyšet!“ zarazí ji faráø. „Umyješ Martínkovi okna!“ „Okna? Martínkovi?“ zalapá po dechu žena, udivena tím, že ji faráø nechce vyslechnout. „Tak. A vyvìsíš aji záclonke. Ešèe dnes!“ „Tož to mohu,“ souhlasí žena a políbí štólu. A právì tehdy vstoupí Martínek do chrámu Pánì. Nejistì se rozhlíží, zøejmì tu nebyl od školních let. A právì tak nejistì proti nìmu kráèí žena od zpovìdnice. Obloukem ho obchází, smoèí si prsty svìcenou vodou, pokøižuje se a vyklouzne ven. To Martínka upamatuje a také pøistoupí blíž. Hrábne do nádobky a v dlani se mu zaène mrskat møenka. Honem ji dá zpátky a jde blíž ke zpovìdnici, kde právì kleèí stará babka. Když ta skonèí, Martínek pokroèí až ke zpovìdnici a zauká na ni. „Pane faráøu…“ Faráø vyletí postranním okénkem jak kukaèka na hodinách, ale vmžiku zajede zase pokornì zpìt. „Co je toto? Deo gratis, Martínku,“ šeptá faráø a je celý jako mílius. „Bel sem za tebe orodovat u všech ouøadù…“ Martínek rozpaèitì pøešlápne, všimne si, jak se všechny babky z lavic pohoršenì otáèejí. „Co pravíte.“ „Na moju dušu!“ zaklíná se faráø. „Ale však víš; orodovat za nevinného, to je jako házet perle sviòám!“ „Jaké perle?“ „Tož sem za tebe aspoò slóžil mšu. Jak za nebožtíka. Aji pøespolòáci došli,“ chlubí se faráø. „Zapla vám pámbù,“ øekne Martínek celý nesvùj. „Zaplatí. Pán zaplatí. Eném aby sis ty spomnìl, Martínku. Pro Boha živého na mòa se nehnìvej! Šak co, co já móžu…?“ bìduje faráø a spíná baculaté ruèièky. „Já už pudu,“ øekne Martínek. „Pán tì provázé, Martínku,“ žehná mu faráø. „Pán s tebó a zlé pryè!“ Martínek ustupuje a hledí, aby už byl venku.

/ 60 /

--Martínek vyjde z kostela, zaboèí vlevo, ale pak se zarazí, obrátí a jde vpravo. A jde stále rychleji a rychleji. Obchází vesnici a míøí k lesu, až se ztratí v zeleni. Tam se zastaví a vyhlíží zpìt ke vsi. Cesta je prázdná, nikdo za ním nejde. Martínek si všimne ptaèího trusu na listech, vìtvích a kmeni a objeví v korunì stromu nad sebou hnízdo strnada s mladými. Tiše na nì zapíská, staøí se vùbec nebojí, poletují kolem a nosí mladým do hnízda potravu. Ještì jednou vyhlédne ke vsi a pak se tiše a ostražitì pøibližuje k místu, kde ústí cesta do lesa. Celý les žije májovým klokotáním ptactva, bzuèením hmyzu a Martínek je okamžitì ve svém živlu, jako by se promìnil. Když vdechuje, chøípí se mu chvìje jako šelmì. V místì, kde se cesta rozdvojuje – jedna podél lesa a druhá do jeho hloubi –, stojí na kamenném podstavci železný køíž s rezivìjícím Kristem. Z køoví za Kristem vystrèí hlavu Martínek. Neslyšnì vyjde, obejde Krista a zepøedu na nìho pohlédne. Nejistì se pokøižuje. Pøitom je stále ve støehu, rozhlíží se na všechny strany a naslouchá. Pak vykroèí ke køíži. Vytáhne železný køíž, sáhne shora do otvoru a zaloví v nìm rukou. Zevnitø vytáhne cosi zabaleného do mastných hadrù a ještì navrch do pytloviny. Chvatnì zasadí opìt železný køíž s Kristem do podstavce a potom, jako se objevil, stejnì neslyšnì zmizí mezi stromy. V skrytu houští pak sundá pytel a odmotá mastné hadry. Na kolenou se mu objeví puška a Martínek si ji šastnì pøitiskne na hruï. Pak se položí na záda. Vysoko na nebi krouží v oblacích dravec. --Øeznický mistr Fárlík vytahuje z kotcù králíky a dává je pod plachtu do dvou košíkù. Vrznou vrátka a na dvorku se objeví soused, zedník Fric, také s košíkem. Fárlík se na nìho ohlédne a jeden ušák mu vyskoèí z košíku a utíká pøes dvorek, Fárlík za ním. Fric postaví svùj košík u vrátek a pomáhá mu ho nadehnat. Koneènì Fárlík ušáka chytí a pøidá ho k ostatním. „Tu strakató samicu ešèe vèilka nemóžu,“ zavírá králíkárnu. „Šak má právì mladé. Tož tak za dvì nedìli.“ „No šak ba,“ souhlasí Fric. Uchopí svùj košík, Fárlík dva a vyjdou ze dvorku.

/ 61 /

Pøes náves jede Fejtek s trakaèem. Šrák má pøes rameno a veze slamník a strakaté peøiny. Jede, jako by mìl v gatích, a kolo mu táhle skøípá. Fárlík a Fric s košíky se k nìmu pøidají. --Martínek zasadí železný køíž s Kristem zpátky do podstavce, prohlédne, je-li vše v poøádku, a opatrnì se vzdaluje. Z lesa vyjde daleko odtud a pøes humna míøí ke vsi. Den se již nachýlil k pozdnímu odpoledni. Z vìže kostela zní vyzvánìní k májové pobožnosti. Martínek jde po mezi, za ním je plocha šavnatì zeleného tmavnoucího ovsa. Martínek dojde k chalupì a zùstane pøekvapením stát. Z komínu se kouøí, v oknech jsou záclonky a muškáty. Martínek vejde do svìtnice a rozhlíží se. Vše je èisté, vydrhnuté, uklizené, na stole pecen voòavého chleba a krajáè s mlékem, na polici hrneèky, talíøe, postel s pruhovanou peøinou je ustlaná a na kamnech se vaøí hrnec polévky. Martínek ji ochutná a popálí si jazyk, ale polévka je dobrá. Pod lavicí pije mléko kotì. Martínek ho zvedne a tu cosi zaslechne. „Je tu nìkdo?“ Ticho. Martínek pøistrèí kotì zpátky k misce a vyjde na dvorek. Náhle se celý rozzáøí. „Lízo!“ bìží ke koze s kùzletem, padne na kolena, obejme ji kolem krku. V králíkárnì dupou králíci a slépky v kurníku se již usazují na høad. LÉTO

V trávì se tøpytí spousty studených perlièek rosy a v místech, kudy kdosi prošel, se táhne v trávì tmavá mokrá stopa. Luèní kvìty jsou ještì pøivøené. Na seèi u hájovny kosí Celestýn louku. Boty má mokré a nohavice do pùli lýtek urousané. Ostrý zvuk kosy øeže rytmicky trávu, Celestýn je jako vždy vážný, dùstojný a práce mu jde pìknì od ruky. Tráva se každým rozmachem pokládá a za Celestýnem zùstávají rovné, dlouhé øady pokosené trávy. Jedno místo, už daleko za ním, je nepokosené a tráva tu zùstala stát jako zapomenutý ostrùvek.

/ 62 /

Když tam nahlédneme zblízka, spatøíme uvnitø hnízdo a v nìm na tucet nahnìdlých vajíèek. O kus dál poplašenì pobíhá hnìdá bažantice, tahá po zemi køídlo, snaží se upoutat na sebe pozornost a pak Celestýna odlákat. Celestýn brousí kosu a komicky vážným pohledem ji sleduje. A dá se znovu do kosení. Vychází slunce a píchá se o jehlièí vzrostlých smrkù. Ptáci v lese už se ozývají. Hmyz se teprve probouzí, a jak slunce postupuje pøes seè, pøidávají se cvrèkové, kobylky a èmeláci do spoleèného koncertu. A v nìm, nad luèními kvìty, tøepotavì poletují dva bìláskové. --Bystrouška a Lapák, každý z jedné strany, pijí mléko, které jim nalila revírníková na misku. Jozéfek se nad nimi sklání a upøenì je sleduje. Oba jen pijí a Jozéfek jim radí: „To mosíte jest aji žemlu,“ vyndá kousek z misky a nabízí jednomu i druhému strávníkovi. Ti ale pijí dál a Jozéfek sní nabízený kousek sám. Nic se nedìje, a tak Jozéfka pøestane podívaná brzy bavit. Ze skrýše za almárkou cosi vytáhne, schová za košili a vybìhne ven. V zahradì už zrají tøešnì a na vìtvích hospodaøí špaèkové. Jozéfek se opatrnì plíží pod stromy a vytáhne ze záòadøí prak. Najde si pìkný oblázek a vystøelí do vìtví. Hejno špaèkù vyletí nad stromy a je pryè. Jozéfek vyleze na nejbližší strom, usadí se na vìtvi a zaène se cpát tøešnìmi. --Bystrouška a Lapák spolu dovádìjí v kuchyni. Chòapají si po oháòkách, tlapkách i uších, válejí se po podlaze, vrèí a kòuèí slastí. Na lavici v hrnci kyne a narùstá tìsto na lívance. Bartošová se toèí kolem kamen, tìsto už je zkynuté, a tak si vymazává kouskem slaniny lívaneèník. Odloží ho na kamna, ale tam jí pøekáží hrnec s bramborami. Když zjistí, že už jsou vaøené, vynese je na zápraží. Hned se k ní zaènou sbíhat slépky a kuøata, a tak jim jde nasypat. Bystrouška zatím vyskoèí na lavici a zaène si pochutnávat na øídkém tìstì. Lapák na ni zdola pøihlouple zírá, vrtí ocáskem a kòuèí. Ale sám se vyskoèit na lavici neodváží. Vtom hrnec sletí na zem a Lapák je celý od øídkého tìsta. Bystrouška je vmžiku pod skøíní. Lapák zprvu uskoèí opodál, ale pak se zaène všude, kam dosáhne, olizovat od øídkého, stékajícího tìsta a zaène ho lízat i z podlahy a povaleného hrnce.

/ 63 /

A tak ho zastihne revírníková. Spráskne ruce a zaène lamentovat. „Mánkote! Ty lato psí, tož ty tak?! Vèil mám po lévancech! Šak doèkaj, dostaneš naliskáno, co se do tebe vejde! Šak tì podruhé chu pøende!“ A popadne nebohého Lapáka, vynáší ho ven a už jsou slyšet jen rány do kožichu a žalostné psí skuèení. Bystrouška vyhlíží koketnì zpod skøínì a ještì se olizuje. --V temnìzelených listech se èernají pøezrálé tøešnì a strom je jimi celý obsypán. A Jozéfek se podle toho èiní. Trhá jednu za druhou, co na tom, když sem tam spolkne i nìjakou tu pecku. Sedí na vìtvi, trhá je obìma rukama vpravo i vlevo a nemusí se ani pøíliš daleko natahovat. Ale náhle v nìm povážlivì zaškruòká. Jozéfek se pøestane cpát a chytí se za bøicho. A bøicho se ozve ještì hlasitìji. „Juj,“ vzdychne Jozéfek a tiskne si bøicho obìma rukama. Ale v zažívacím traktu po mléce a tøešních probìhne rychlá revoluce. Jozéfek úpí a chce dolù. Jakýkoliv pohyb však teï mùže být osudný. Zaène bìdovat a volat o pomoc: „Oj, oj, moj bøuch! Oj, oj! Babí! Dìdóóóškúúú!…“ A pak se to stane. Jozéfek znehybní, zesiná a žbrblavý, nezadržitelný zvuk provází ponižující pohromu. Jozéfek se rozpláèe, slézá ze stromu. Teï už mùže, i když každým pohybem jen dokonává a zhoršuje dílo zkázy, a jde s brekotem domù. --Na dvoøe myslivny zakokrhá barevný kohout a po nìm to zkoušejí mutujícími hlasy i mladí kohoutkové. Revírníková stojí uprostøed dvora a ohlíží se za nimi, jak se postupnì pøidávají, a pak øekne Celestýnovi, který vyváží z chléva od krav hnùj: „Celestýne, tu toho mi zabi!“ „Vèilka?“ „Tož co?“ øekne Bartošová. „K nièemu ta havì beztak néjni.“ A odchází do stavení. Celestýn s hrstí zrní k sobì láká kohoutka, aby ho lapil. Pøitom ale odhání všechnu ostatní drùbež. Dìlá to, jako ostatnì vše, pøíliš vážnì a dùstojnì. Nakonec ho chytí, jde k døevníku, kde je špalek a sekyra. Vezme ji do ruky a položí kohoutovi krk na špalek.

/ 64 /

Vtom vyjde z døevníku s náruèí polínek Andula. Zaène jeèet, polínka jí padají pod nohy, Andula si zacpává uši a bìží do myslivny. „Ne! Ne! Poèké, až tady nebudu!“ Celestýn vážnì a trpìlivì poèká, a když Andula zapadne do stavení, znovu se rozpøáhne a tne. --Pohøební prùvod se ubírá letní krajinou k malému høbitùvku. V èele ministrant s køížkem, za ním se batolí faráø, pak èerní konì se smuteèními chocholy, zasklený pohøební vùz, plaèící pozùstalí, smuteèní hosté, babky a kapela. Za høbitovní zdí opatrnì vyhlédne Martínek. V celém prùvodu ho zajímá jeden jediný èlovìk. Náhle se jeho tváø rozjasní. Revírník Bartoš, tentokrát bez flinty, kráèí také mezi smuteèními hosty. A je tu ovšem i uèitel. Prùvod se blíží ke høbitùvku. Martínek se odlepí ode zdi, ustupuje dozadu, kryje se za hlohem a šípky kvetoucími podél meze, pak se obrátí a bìží sehnutý pryè. --Po dvoøe bìhá rùžové prasátko. Už povyrostlo, zakulatilo se a Celestýn mu vytahuje z chlívka hnùj. Jozéfek to sleduje ode dveøí velkého chléva, pak couvne, zvrátí hlavu k vybílenému stropu, kde jsou u trámu pøilepena vlaštovèí hnízda plná vykukujících hlavièek mladých. Sklopeným oknem i dveømi co chvíli vletí dovnitø staøí a za radostného švitoøení krmí drobotinu. Jozéfek znovu vyhlédne ven. Celestýn jde právì pro otep èisté slámy. Jozéfek toho využije, pøebìhne ke kurníku, popadne žebøík „ostrývku“ a vklouzne s ním zpátky do chléva. Tam opøe žebøík o trám a leze nahoru. Staré vlaštovky s køikem zdìšenì poletují kolem, žebøíèek pro slépky se povážlivì prohýbá, ale Jozéfek leze stále výš. Vtom praskne pøíèka, Jozéfek padá a žebøík s ním. Celestýn s otepí slámy se uprostøed dvora zastaví a obrátí ke chlévu, odkud se ozývá øev a pláè. Jozéfek se hrabe ven z trakaèe-hnojáku, kterým se vyváží hnùj. Kalhoty na zadku i košili má samé hnìdé koláèe. Vychází s pláèem ze chléva. „Zase ses potento toto?“ ptá se udivenì Celestýn. Jozéfek vrtí hlavou, breèí ještì víc a bìží pøes dvùr k myslivnì. --Martínek sklonìný nad studánkou nabere do dlaní chladnou, èistou vodu a žíznivì pije. Otøe si ústa, sebere odloženou pušku

/ 65 /

a krade se bøezovým hájem, oèi a uši napjaté. Od potùèku ho celou cestu vedou otisky srnèích kopýtek. Zaslechne vrkání divokého holuba a odpovídá mu. Doupòák pøiletí blíž a znovu zaène vrkat, ale Martínek jde dál. Najde sojèí pírko a schová si ho pro štìstí. Utrhne v chùzi kousek mateøídoušky a slastnì k ní voní. Usadí se až v samém okraji, kde cíp lesa vybíhá do polí. Na kolena si položí pušku, tesák zapíchne do stromu. Kousek od jeho nohy nerušenì pobíhá èiperná myška. Martínek zaène vábit. Napodobuje bekot srnèího koloucha. A zkouší vítr. Zkusí to znovu a už z lesa vyjde srna a za ní kolouch. Vzrostlé obilí šustí pøi každém kroku. Martínek znovu zabeèí a opatrnì vstává, pušku v ruce. V obilí je už nìkolik srn, odrostlých kolouchù a také srnec. Martínek na nìho zalící, prst stiskne spouš. Tøeskne rána, srny s kolouchy prchají obilím k lesu, srnec klesne. --Nad støechy vyletí hejno holubù, zakrouží kolem kostelní vìže, odkud se ozývá velebné dunìní zvonù. Rakev leží nad hrobem, pøipravená ke spuštìní do zemì, kolem hrobu jsou shromáždìni pozùstalí a smuteèní hosté a faráø v èerném pluviálu táhle spustí rozechvìlým hlasem: „Pane, pøijmi duši služebníka svého, našeho souseda a dobrého køesana, Františka Šalanského…“ Ženské srdceryvnì štkají, revírník Bartoš vymáèkne palcem slzu z oka. Faráø ještì zamává kadidelnicí, pokropí rakev kropenkou a ustoupí, aby pøenechal místo uèiteli, který si pøichystal øeè. „Nᚠsoused, obèan naší obce, František Šalanský zemøel…“ --Bystrouška i Lapák o poznání povyrostli a koèkují se na podlaze, hned u kamen, hned pod stolem, hned u skøínì. Paní revírníková zavaøuje angrešt a rybíz a Bystrouška s Lapákem se jí pletou pod nohama. „Že vás naliskám! Už a se klidíte!“ rozkøikne se na nì. Bystrouška zaleze pod skøíò a ustrašenì vykukuje. Ale za chvilku už je u ní Lapák znovu a vábí ji z jejího útulku. Bystrouška na nìho varovnì zavrèí. Lapák uraženì odejde a lehne si ke kamnùm. K myslivnì míøí Hypolit Harašta a mladý hajný Špaèek. Harašta vede kolo, na nosièi má starou nùši s víkem, z dìr vystrkuje hlavy

/ 66 /

nakoupená drùbež. Dojdou k myslivnì, Harašta opøe kolo o zeï a na zápraží vyjde paní revírníková. „Dobré deò,“ praví Špaèek. „Tu vám vedu trhovca. Kdepa je pan revírník?“ „V Janèovském žlebu. Znaèkuje pré døevo, co se bude svážet.“ Harašta zatím vytáhne z nùše pìknou kachnu a nabízí ji revírníkové ke koupi. „Kópíte ju, panímámo? Akurát speciálnì pro vás. Eném zkuste sama!“ „Kaèenka je pìkná,“ prohlíží ji Bartošová. „A mocli za òu chcete?“ „Tož já se po òom poobhlédnu,“ pokyne jim Špaèek a odchází. „Šak se domluvíme, panímámo. Vy nìco dáte, já nìco slevím a zasi na vás budu pamatovat,“ vemlouvá se Harašta. „Je v Janèovském žlebu,“ zavolá Bartošová za Špaèkem a souhlasí s koupí kachny. „Tož pote. Hned ju aji móžete zaøéznút.“ „Šak sem vìdál, že nepøindu s prázdnó,“ holedbá se Harašta a hrne se dál. Hajný Špaèek ale nedojde daleko. Zastaví se u zahrady a sleduje Andulu, která tam okopává a pleje zeleninu. Pøitom si zpívá, a že zpívá pìknì, bere ten zpìv mladého hajného rovnou za osrdí. Ale jde dál, stále se ohlíží a div nezakopne o zajíce, který mu vyletí pod nohama z pelechu. --Od Martínkovy chalupy na konci vsi jede Fejtek s trakaèem. Šrák má pøes rameno a veze mladou jetelinu. Jede, jako by mìl v gatích, a kolo mu táhle skøípá. Zastaví pøed farou, otøe si pot z èela a zatahá za zvonec. Na zápraží se vybatolí faráø a za ním jeho hospodynì. „Velebné pane, chcete jatelinu?“ ptá se okázale a hlasitì Fejtek. Faráø se celý rozzáøí, žehná mu, zavírá pøed hospodyní a ukazuje Fejtkovi: „Jeï zadem, mùj synu. Zadem!“ V horkém letním dni se na návsi zmoženì usadily do trávy bílé husy po hejnech – každé pìknì zvl᚝. Fejtek pøijíždí s trakaèem k návsi. Zastaví pøed èetnickou stanicí a zavolá do otevøeného okna: „Pane vachmajstr!“ Strážmistr Venclík vyhlédne z okna, spatøí Fejtka s trakaèem, celý se rozzáøí a hned ho zve: „Zajeï s tím do dvora.“ Lípa na návsi již rozkvetla, medovì voní a její koruna je plná bzuèících vèel. Pod lípou sedí na lavièce tøi staøeèkové.

/ 67 /

„Á, jede Joska!“ Pøes náves jede Fejtek s trakaèem. Ve dveøích hospody ho již oèekává hostinský a už zdálky ho diriguje: „Pojeï tuto, zadem!“ Fejtek zajede do dvora. Z jateliny na trakaèi kouká srnèí kopýtko. Hostinský stojí u vrat, vysazuje na nìho zadek, jak vizíruje škvírou na náves, kde sedí tøi staøeèkové, a zapaženou rukou dává Fejtkovi znamení. Fejtek si sundá šrák, vytáhne z jeteliny srnèí kýtu a vbìhne do stavení. Když se vrátí, honem pøiskoèí k trakaèi a zakrývá pøed zvìdavým hostinským srnèí parùžky, které trèí z jeteliny. „Co kókáš? Co…!“ ptá se pøísnì. „Já? Nic sem neviïál,“ dušuje se hostinský. Fejtek se zatváøí varovnì a navlékne si šrák pøes rameno. „Tož tak. Otevøi!“ --Bystrouška a Lapák spí v docela pøátelském objetí pod postelí. Bartošová vytáhne z trouby dozlatova upeèenou kachnu a polévá ji vypeèeným sádlem. Bystrouška se probudí, zvedne hlavu a vìtøí. Na plotnì vzkypí a pøeteèe mléko. Revírníková honem hrnec odtáhne, posype plotnu solí, naleje trochu mléka na otruby do vìdra pro prase a jde s ním ven. Bystrouška je okamžitì na nohou, za ní i Lapák. Vyskoèí k pekáèi s kachnou, Lapák zùstane dole a žalostnì kòuèí. Bystrouška se zakousne do kachny, Lapák kòuèí ještì žalostnìji. Revírníková vyjde na zápraží, kde Andula škrábe nové brambory. Prase v chlívku kvièí hlady. „Dejte to praseti, toto už dodìlám.“ Andula jde s vìdrem k chlívku, revírníková oškrabává poslední brambory. Andula otevøe chlívek, rùžové prasátko, zase již o nìco vìtší, vybìhne na dvùr, aby se trochu probìhlo. Pøecpaná Bystrouška se olízne, seskoèí na zem a zaleze pod postel. Lapák vyskoèí k pekáèi, kde zbyly z celé kachny jen žalostné zbytky. Pustí se do nich, Bystrouška se stoèí do klubíèka a spokojenì zavøe oèi. Andula naleje šlichtu do korýtka, prase to zaslechne a hned bìží do chlívka. Revírníková se zvedne od brambor, zajde do myslivny. Vchází do kuchynì a spatøí Lapáka u prázdného pekáèe. Hrnec jí

/ 68 /

vypadne z ruky, voda a žluté brambory se kutálejí po podlaze na všechny strany a Bartošová se s øevem vrhne na Lapáka. Popadne ho za obojek, mydlí ho hlava nehlava a vynáší ho ven. „Oh ty bestijo psá! Mánkote, on ju celó sežral! No co vèilka dostaneš, teho ani nespoèítam!“ Lapák kòuèí, naøíká a Bystrouška pod postelí jen slastnì pøivírá oèi a staví uši. Do dvora vchází revírník s parádním høibem v ruce a vidí rozbìsnìnou revírníkovou vynášet na zápraží a mlátit Lapáka. „Šak tì druhýkrát chu pøende! Já ti dám kaèenku! Do smrti smrócí si to vícekrát netrófneš!“ „Co uïál?“ „Co uïál? Vèil máme obìd hin. Celó kachnu sežrál. Deset korun sem za òu dala!…“ „Tož nebuï naò jak na cizího. Šak je ešèe malé,“ pøimlouvá se revírník a krèí se, jako by sám dostával. „Malé?“ podiví se revírníková. „Tato, to ti pravím, už mi dom nesmí. Šak už neni štìnì, tož ho uvaž k bódì!“ Pøedává mu Lapáka, revírník souhlasí a podává jí høib. „Šak no ba.“ „O ten si jistì zakopl,“ zavrèí na nìho žena. „Vèilka ešèe nerostó,“ øekne zkroušenì revírník a jde s Lapákem k boudì a tam ho pøiváže. --Martínek sedí na stromì a pøivazuje k vìtvi nit. Pak vyndá z hnízda holoubì divokého holuba a druhý konec mu pøiváže k noze. Opìt dá holoubì do hnízda a hbitì sleze. Vezme obrovský koš do poloviny plný pøekrásných høibù a jde dál. Koruny stromù slabì šumí, ptáci vyvádìjí mladé, celý les žije vrcholem léta a Martínek ho vnímá všemi smysly. Podle toho, jak chodí, je zøejmé, že chodí najisto. A všude, kam vkroèí a sáhne, nachází krásné høiby. Tu odhrne vìtve nízkého smrèku, v proslunìné trávì na nìho èekají kozáci, utrhne tam a sní i pár èervených trávnic, za metrem složeného døeva na nìho èeká poèetná rodina podborovákù. Houby mu rychle pøibývají, koš je témìø plný a stále t잚í. Martínek obhlédne další strom, potøísnìný u paty vápenatým trusem,

/ 69 /

a leze zruènì nahoru. V hnízdì tam pøetéká další holoubì a Martínek opìt zaène vázat nit k nejbližší vìtvi. --Revírník si èistí jalovcovou fajfku. Moc nespìchá a pokukuje po ženì, která se jako vždy toèí kolem kamen a tøíská nazlobenì vším, co jí pøijde do ruky. Jozéfek tøímá v ruce plácaèku a podniká lov na mouchy. Blíží se k masaøce, plácne, a moucha odletí. Bystrouška se plete revírníkové pod nohy a ta ji okøikne: „A ty kdesi zalez! Eném tu pøekážíš!“ Bystrouška zaleze na své místo pod skøíò. Revírník složí fajfku, pokukuje po ženì a napìchuje porcelánku tabákem. Revírníková zkusí, zda jsou brambory vaøené, a vynáší hrnec kouøících zemákù ven. Sotva vyjde, revírník se zvedne také. Pootevøenými dveømi vyhlédne do sínì. Revírníková jde sypat slépkám a Bartoš vklouzne do komory. Jeho pohyby jsou rychlé a vìcné. Vytáhne ukrytou sklenku, z demižonu si naleje slivovici a kapesním nožem odøízne kousek uzeného. Po slivovici se jen otøepe a žvýká uzené. Jozéfek stále bloudí po svìtnici na lovecké výpravì. Dojde až k Bystroušce a obrácenou plácaèkou ji zaène šouchat a dráždit. Bystrouška ustupuje až do kouta a Jozefék za ní. Revírník spoèine oèima na beèièce. Vytáhne z ní krásnou kvašenou okurku, a to je dùvod, aby si nalil ještì sklenku. Naleje si ji a ještì si uøízne kousek uzeného. Bystrouška, zahnaná do kouta, ježí srst, podráždìnì vrèí a cení zuby. Jozéfek ji šouchá rákoskou do èenichu a snaží se jí strèit prut do krku. Bystrouška proti nìmu vyrazí, Jozéfek se lekne a Bystrouška mu chòapne po noze. Revírník ukousne okurku, až chøupne, a sousto mu div nezaskoèí. Z kuchynì se ozve øev a pláè. Revírník vidí škvírou mezi dveømi vycházet z kuchynì Jozéfka, honem do sebe cpe okurku i uzené. „Aáááá, búúúú, to bólí! Ona mnì uhryzla létko. Dìdóšku, kde ste? Babí, pote sem! Ona mì kósla! Babí, pomoz, teèe mi krív! Aáááá, búúúú…“ Sotva Jozefék vyjde ze sínì, vyklouzne revírník z komory a bìží za ním. Ještì honem polyká, co má v ústech, a otírá si vousy. Revírníková se na zápraží sklání k Jozéfkovi, otírá mu krev a utìšuje ho. Sotva se objeví revírník, hned na nìho spustí:

/ 70 /

„Kdes bel? Nemóžeš da naòho pozor? Vèil vidíš sám!“ a pak se obrací na Jozéfka: „A ty nevøéské! Nebo aji ty dostaneš nalískáno! Já ti to umyjó a zafáèujó a bude!“ Odvádí Jozéfka do kuchynì a za nimi revírník. Když otevøe dveøe, vidí Bystroušku s džbánem naraženým na hlavu, jak se motá po podlaze, couvá a potácí se ve snaze zbavit se džbánu, ve kterém uvázla hlavou. Revírníková na ni ukáže a obrátí se na Bartoše: „Zasi byla na mlíku. Ty, tato, tu liške ti vyhodím. Smrdí a zavazí všude, eném škodé a zlos nadìlá. Tož s òó nìco sprav.“ Revírník Bystroušku popadne za kožich, stáhne jí z hlavy džbán a odnáší ji na dvùr k boudì. Odváže Lapáka a místo nìj pøiváže k boudì Bystroušku. „Tož ju uvážu!“ A Lapákovi praví: „Ty už si veliké, tož a zaènu cvièit!“ --Bystrouška sedí na psí boudì, pøivírá oèi a pokukuje po kohoutovi a slépkách, kteøí se procházejí po dvoøe. Kohout se pyšnì nakrucuje, kokrhá a vévodí celému dvoru. Revírník odvádí Lapáka za myslivnu, oba mají nohy do O, a revírník cestou Lapákovi vysvìtluje: „Hnedle a zaènu vodit po lesi, tož abys mi neuïál haòbu, Lapáku. Tam mosíš všecko vidìt, všecko slyšet, všeckýmu rozumìt, v tom mi mosíš byt rovné.“ Za myslivnou pustí Lapáka z vodítka a pøikáže mu: „Vèilka cvike základní. Tu si sedni a seï.“ Lapák si sedne a revírník odchází asi dvacet krokù. Tam se zastaví, obrátí a zírá. Lapák oèichává velký kámen opodál, zvedne zadní nohu, jako by hrál na housle, a moèí. Revírník zvedne ruku a zavelí: „Ke mnì!“ Lapák se poleká a rozbìhne se na køivých nožkách k myslivnì. „Setsakrapes! S tebó si ešèe užiju! Ale já a už nauèím! Po dobrém, ale nauèím!“ nadává revírník a utíká na boèitých nohách za Lapákem. ---

/ 71 /

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.