Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Zdravotně sociální fakulta SOCIÁLNÍ PRÁCE SE SKUPINOU. (opora pro studenty kombinovaného studia)

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Zdravotně sociální fakulta

SOCIÁLNÍ PRÁCE SE SKUPINOU (opora pro studenty kombinovaného studia) Jana Horská a kol.

Předmět: Sociální práce se skupinou

Opora pro studenty kombinovaného studia

Obsah: 1

Počátky a rozvoj skupinové sociální práce................................................................................................. 7 1.1

Klíčová slova ......................................................................................................................................... 7

1.2

Stěžejní cíle kapitoly .............................................................................................................................. 7

1.3

Doporučená literatura ........................................................................................................................... 7

1.4 Teoretická část kapitoly......................................................................................................................... 7 Počátky skupinové sociální práce................................................................................................................... 7

2

1.5

Shrnutí teorie ......................................................................................................................................... 8

1.6

Místo pro vaše poznámky....................................................................................................................... 8

1.7

Cvičení................................................................................................................................................... 8

1.8

Testové otázky........................................................................................................................................ 8

Skupina jako prostředek služby.................................................................................................................. 9 2.1

Klíčová slova ......................................................................................................................................... 9

2.2

Stěžejní cíle kapitoly .............................................................................................................................. 9

2.3

Doporučená literatura ........................................................................................................................... 9

2.4 Teoretická část kapitoly......................................................................................................................... 9 Pojem skupina: ............................................................................................................................................... 9 Tvorba podskupin......................................................................................................................................... 10 Skupina jako prostředek služby.................................................................................................................... 10

3

2.5

Shrnutí teorie ....................................................................................................................................... 11

2.6

Místo pro vaše poznámky..................................................................................................................... 11

2.7

Cvičení................................................................................................................................................. 11

2.8

Závazný úkol pro studenty ................................................................................................................... 11

2.9

Testové otázky...................................................................................................................................... 12

Cíle a normy skupiny. ................................................................................................................................ 13 3.1

Klíčová slova ....................................................................................................................................... 13

3.2

Stěžejní cíle kapitoly ............................................................................................................................ 13

3.3

Doporučená literatura ......................................................................................................................... 13

3.4 Teoretická část kapitoly....................................................................................................................... 13 Definice a dělení sociální práce:................................................................................................................... 13 5 charakteristik sociální práce se skupinou: ................................................................................................. 13 Cíle terapeutických skupin: .......................................................................................................................... 14 Normy skupiny:............................................................................................................................................ 14

4

3.5

Shrnutí teorie ....................................................................................................................................... 14

3.6


3.7

Cvičení................................................................................................................................................. 15

3.8


3.9

Testové otázky...................................................................................................................................... 16

Význam skupiny pro jedince. .................................................................................................................... 17 4.1

Klíčová slova ....................................................................................................................................... 17

4.2


1

Předmět: Sociální práce se skupinou 4.3



4.4 Teoretická část kapitoly....................................................................................................................... 17 Význam terapeutické skupiny pro jedince.................................................................................................... 17 Terapeutická změna...................................................................................................................................... 17 11 terapeutických faktorů:............................................................................................................................ 17

5

4.5

Shrnutí teorie ....................................................................................................................................... 24

4.6


4.7

Cvičení................................................................................................................................................. 24

4.8

Testové otázky...................................................................................................................................... 25

Skupiny edukativní, pracovní, rekreační, terapeutické; svépomocné a podpůrné............................... 26 5.1

Klíčová slova ....................................................................................................................................... 26

5.2


5.3


5.4 Teoretická část kapitoly....................................................................................................................... 26 Různé typy dělení skupin ............................................................................................................................. 26 Fáze terapeutického procesu: ....................................................................................................................... 27 Vývoj skupiny v čase podle Riegra: ............................................................................................................. 28

6

5.5

Shrnutí teorie ....................................................................................................................................... 31

5.6


5.7

Cvičení................................................................................................................................................. 31

5.8

Testové otázky...................................................................................................................................... 32

Role ve skupině (obecně)............................................................................................................................ 34 6.1

Klíčová slova ....................................................................................................................................... 34

6.2


6.3


6.4 Teoretická část kapitoly....................................................................................................................... 34 Pojem role .................................................................................................................................................... 34 Typy rolí....................................................................................................................................................... 34 Vůdcovství ................................................................................................................................................... 36 Role v tvořivém týmu:.................................................................................................................................. 36 6.5

Shrnutí teorie ....................................................................................................................................... 37

6.6


6.7 Cvičení................................................................................................................................................. 38 Napsáno na čele............................................................................................................................................ 38 6.8 7

Testové otázky...................................................................................................................................... 38

Role skupinového pracovníka; asymetrie a pravidla vztahu profesionál – klient ................................ 39 7.1

Klíčová slova ....................................................................................................................................... 39

7.2


7.3


7.4 Teoretická část kapitoly....................................................................................................................... 39 Role skupinového pracovníka ...................................................................................................................... 39 Pravidla vztahu profesionál – klient: ............................................................................................................ 41 7.5

Shrnutí teorie ....................................................................................................................................... 42

2


8


7.6


7.7

Cvičení................................................................................................................................................. 42

7.8

Testové otázky...................................................................................................................................... 43

Různé přístupy ve skupinové sociální práci – Morenův směr, Analytický směr, Transakční analýza. 44 8.1

Klíčová slova ....................................................................................................................................... 44

8.2


8.3


8.4 Teoretická část kapitoly....................................................................................................................... 44 Morénův směr .............................................................................................................................................. 44 Analytický směr ........................................................................................................................................... 44 Transakční analýza ....................................................................................................................................... 45

9

8.5

Shrnutí teorie ....................................................................................................................................... 46

8.6


8.7

Cvičení................................................................................................................................................. 47

8.8

Testové otázky...................................................................................................................................... 47

Různé přístupy ve skupinové sociální práci – skupiny setkání, Topologický směr, Eklektický směr. 48 9.1

Klíčová slova ....................................................................................................................................... 48

9.2


9.3


9.4 Teoretická část kapitoly....................................................................................................................... 48 Skupiny setkání ............................................................................................................................................ 48 Topologický směr......................................................................................................................................... 49 Eklektický směr............................................................................................................................................ 49 9.5

Shrnutí teorie ....................................................................................................................................... 49

9.6


9.7

Cvičení................................................................................................................................................. 50

9.8

Testové otázky...................................................................................................................................... 50

10

Skupinová psychoterapie....................................................................................................................... 51 10.1

Klíčová slova ....................................................................................................................................... 51

10.2


10.3


10.4 Teoretická část kapitoly....................................................................................................................... 51 Definice pojmu psychoterapie:..................................................................................................................... 51 Formy psychoterapie: ................................................................................................................................... 52 Skupinová psychoterapie.............................................................................................................................. 52 Složení skupiny: ........................................................................................................................................... 52 Uspořádání skupiny:..................................................................................................................................... 52 Časové ohraničení: ....................................................................................................................................... 52 Dělení skupin: .............................................................................................................................................. 53 Rozdělení prostředků psychoterapie:............................................................................................................ 53 10.5

Shrnutí teorie ....................................................................................................................................... 53

10.6


10.7

Testové otázky...................................................................................................................................... 54

3

Předmět: Sociální práce se skupinou 11


Komunikační dovednosti ve skupině, aktivní naslouchání................................................................. 55 11.1

Klíčová slova ....................................................................................................................................... 55

11.2


11.3


11.4 Teoretická část kapitoly....................................................................................................................... 55 Základní pravidla (principy) komunikace: ................................................................................................... 55 Profesionální zásady komunikace s klienty.................................................................................................. 57 Aktivní naslouchání...................................................................................................................................... 57 11.5

Aktivní naslouchání je charakterizováno: ........................................................................................... 58

11.6

Shrnutí teorie ....................................................................................................................................... 60

11.7


11.8 Cvičení................................................................................................................................................. 61 Technika Osa života ..................................................................................................................................... 61 11.9


11.10

Testové otázky ................................................................................................................................. 61

12 Metody skupinového interkulturního vzdělávání – diskuse, brainstorming, skupinové vyučování, kritické myšlení; projektové vyučování; simulační hry a dramatizace; význam kreativity......................... 62 12.1

Klíčová slova ....................................................................................................................................... 62

12.2


12.3


12.4 Teoretická část kapitoly....................................................................................................................... 62 Kreativita...................................................................................................................................................... 62 Diskuse ......................................................................................................................................................... 63 Brainstorming............................................................................................................................................... 63 Skupinové vyučování ................................................................................................................................... 63 Simulační hry a dramatizace ........................................................................................................................ 64 Kritické myšlení ........................................................................................................................................... 64 Projektové vyučování ................................................................................................................................... 64 12.5

Shrnutí teorie ....................................................................................................................................... 64

12.6


12.7 Cvičení................................................................................................................................................. 65 Technika Faraónova hrobka ......................................................................................................................... 65 12.8 13

Testové otázky...................................................................................................................................... 65 Neverbální komunikace ve skupině ...................................................................................................... 66

13.1

Klíčová slova ....................................................................................................................................... 66

13.2


13.3


13.4 Teoretická část kapitoly....................................................................................................................... 66 Signály těla................................................................................................................................................... 67 Signály mimické (mimika) a zrakové (vizika) ............................................................................................. 67 Prostorová (proxemika) a teritoriální komunikace ....................................................................................... 68 Komunikace prostřednictvím předmětů ....................................................................................................... 68 Komunikace dotykem (haptika) ................................................................................................................... 68 Známá zjištění o neverbální komunikaci člověka ........................................................................................ 69 13.5

Shrnutí teorie ....................................................................................................................................... 69

13.6


4



13.7

Cvičení................................................................................................................................................. 70

13.8

Testové otázky...................................................................................................................................... 70

14

Přílohy..................................................................................................................................................... 71 14.1

Příloha 1. Počátky a rozvoj sociální práce.......................................................................................... 71

14.2

Příloha č. 2, Indikace pro skupinovou terapii ..................................................................................... 74

14.3

Příloha č. 3, Struktura zápočtové práce:............................................................................................. 75

14.4 Příloha č. 4, Příklady problémů a poruchy, které lze zpravidla indikovat pro skupinovou sociální práci. 76 14.5

Příloha č. 5, Nejčastější obavy ze skupinové terapie a jejich prevence............................................... 77

14.6

Příloha č. 6, Srovnání významnosti jednotlivých terapeutických faktorů ............................................ 78

14.7

Příloha č. 7, Interpersonální učení...................................................................................................... 80

14.8

Příloha č. 8, Co vedlo k terapeutické změně u Sheily? ........................................................................ 82

14.9

Příloha č. 9: Příklady svépomocných skupin....................................................................................... 83

14.10

Příloha č. 10, Předloha Dohody ..................................................................................................... 86

14.12

Příloha č. 12, Klienti zpravidla nevhodní pro sociální práci se skupinou ...................................... 88

14.13

Příloha č. 13, Pravidla konstruktivní diskuse: ................................................................................ 89

14.14

Příloha č. 14, Brainstorming: ......................................................................................................... 90

14.15

Příloha č. 15, Projektové vyučování - náležitosti............................................................................ 92

5



Jak studijní text používat? Studijní text je rozdělen na kapitoly. Klíčová slova a cíle kapitoly by měli studentovi napomoci k rychlejší orientaci v textu. Vlastní část kapitoly je většinou dělena na teoretickou část a cvičení. Znalosti, jež jsou pro studenty povinné, jsou obsaženy v těchto obou částech. Informace, jež jsou nad rámec povinné znalostní výbavy studenta, jsou označeny poznámkou „informace nad rámec požadovaných znalostí“. Další důležité informace jsou i v přílohách. Cvičení doplňují teoretické části kapitol. Obsahují nejrůznější aktivity, které může student využít i ve vlastní praxi sociálního pracovníka. Cvičení nejsou povinná, ale bylo by vhodné, aby si je student zkusil nejprve sám na sobě, dříve než je bude zkoušet jako sociální pracovník s klienty. U třech kapitol se setkáte s podkapitolou Závazné úkoly pro studenty. Vypracování úloh, které jsou v nich popsány, je povinné. Výstupy z nich budou požadovány u zkoušky. Každá kapitola je na konci shrnuta. Testové otázky slouží k tomu, aby si student ověřil, jak pozorně text nastudoval. Autoři textu budou rádi za každou zpětnou vazbu studentů, která napomůže zkvalitnění tohoto textu.

6



1 Počátky a rozvoj skupinové sociální práce 1.1 Klíčová slova V teoretické části kapitoly – vývoj skupinových terapií, představitelé skupinových terapií. Ve cvičení – metody zážitkového výcviku.

1.2 Stěžejní cíle kapitoly 1. 2. 3. 4. 5.

Přiblížit studentům historii a vývoj skupinových terapií. Přiblížit studentům historii a vývoj sociální práce se skupinou. Seznámit studenty s předními osobnostmi skupinové terapie. Přiblížit studentům historii a vývoj sociální práce jako takové Prohloubit kreativitu myšlení studentů (viz cvičení).

1.3 Doporučená literatura Matoušek, Oldřich. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. Kratochvíl, Stanislav. Úvod do psychoterapie. Praha: Portál, 1997. Pozn. Teoretická část a Příloha č. 1. jsou výtahem z doporučené literatury

1.4 Teoretická část kapitoly Počátky skupinové sociální práce1 Sociální práce nejprve jako individuální sociální práce – sociální pracovník pracoval v rámci jedné intervence (terapeutického působení) vždy pouze s jedním klientem. Ve 20. století rozvoj různých skupinových terapií (zvláště psychoterapie): • Od 40. lét 20. stol. v Americe. • Od 60. lét 20. stol. v Evropě. Čeští průkopníci skupinové psychoterapie: • Skála, Urban, Rubeš. Skupinová terapie v Čechách – dvě pole její působnosti: 1. Skupinová terapie ve zdravotnictví (léčba psychóz, úzkostí, neuróz) – historicky dřívější: • Knobloch – psychoterapie neuróz na psychiatrické klinice a na fakultní poliklinice v Praze, 1954–1968 manželé Knoblochovi – ambulantní a terapeutická komunita v Lobči, 1968 emigrovali • Rubeš – léčba neuróz, později závislostí na alkoholu a drogách, zásluhy o rozšíření psychoterapeutického výcviku a výchova mnoha psychoterapeutů • Hausner – využíval intoxikaci LSD a psilocybinem (látka obsažená např. i v lysohlávkách) k hlubšímu pronikání do potlačených psychotraumatických zážitků z dětství • Urban – psychoterapie pacientů závislých na alkoholu a drogách, s Rubešem a Skálou realizoval systematický výcvik psychoterapeutů ve výcvikových komunitách zážitkovou formou • Skála – pracoval na protialkoholním oddělení pražské psychiatrické kliniky U Apolináře, účinný direktivní režimový systém na principu terapeutické komunity a sociálního učení, věnoval se též psychoterapeutickému výcviku, se spolupracovníky založil Pražský psychoterapeutický institut 2. Skupinová sociální práce mimo zdravotnictví – historicky pozdější: • od začátku 70. let nejprve v manželských a předmanželských poradnách (dnes poradny pro rodinu a mezilidské vztahy), v poradnách pedagogicko psychologických 1

Kratochvíl, Stanislav. Úvod do psychoterapie. Praha: Portál, 1997.

7

Předmět: Sociální práce se skupinou • • •


poradny současně zajišťovaly semináře, školení a výcviky ve skupinové sociální práci později sociální skupinová práce též i v zařízeních pro mládež s poruchami chování, ve vězeňství v současnosti v mnoha oblastech sociální práce (poruchy výživy, deprese, pro oběti nejrůznějších trestných činů, pro pozůstalé po nejrůznějších lidech, pro sirotky, pro lidi po rozvodu, pro HIV nemocné, pro lidi závislé na drogách, pro rodiče dětí s nejrůznějšími sociálními problémy…)

Historie a vývoj sociální práce jako takové (viz Příloha č. 1. Počátky a rozvoj sociální práce)

1.5 Shrnutí teorie Skupinová terapie jako taková se objevila nejprve na americkém kontinentě, a to ve 40. létech 20. stol. V Evropě se začala vyvíjet zhruba o 20 let později. Mezi české průkopníky patří Skála, Urban, Rubeš. Skupinová terapie byla v Čechách využívána z počátku jen ve zdravotnictví (léčba psychóz, neuróz…). Později i mimo zdravotnictví. Zde se jednalo již o klasickou skupinovou sociální práci (předmanželské poradny, zařízení pro delikventní mládež…).

1.6 Místo pro vaše poznámky

1.7 Cvičení •

V kapitole se píše o výcviku psychoterapeutů zážitkovou formou. Jak si takový výcvik představujete? Pokuste se navrhnout nějaké cvičení/hru/metodu, která by pomohla sociálnímu pracovníkovi vžít se do role člověka závislého na drogách, rodiče dítěte s mentálním postižením, adolescentní dívky trpící anorexií. Úkol si usnadníte, když si představíte např., jak probíhá den takového člověka, jaké má pocity, či s jakými obtížemi se setkává.

1.8 Testové otázky • • • •

Které z následujících osobností jsou důležité pro rozvoj české skupinové terapie? Patočka, Urban, Knobloch, Matějček, Matoušek, Purkyně, Kopřiva, Rubeš, Kratochvíl, Hausner. Kdo založil Pražský psychoterapeutický institut? Kdo při terapii využíval LSD a jiné návykové látky? Jmenujte oblasti sociální práce, ve které lze využít skupinovou terapii.

8



2 Skupina jako prostředek služby 2.1 Klíčová slova V teoretické části kapitoly – definice skupiny, dělení skupin, významové rozdíly pojmu skupina, znaky skupin. Ve cvičení – indikace pro skupinovou terapii.

2.2 Stěžejní cíle kapitoly 1. Seznámit studenty s pojmem skupina (definice, dělení, znaky…) 2. Seznámit studenty s indikacemi a kontraindikacemi skupinové terapie.

2.3 Doporučená literatura Řezáč, J. Sociální psychologie. Brno: Paido, 1998.

Pozn. Stačí v rozsahu uvedeném v tomto studijním textu.

2.4 Teoretická část kapitoly Pojem skupina2: Definice: Skupina je suma lidí, kteří jsou navzájem spojeni relativně trvalými vztahy a uvědomují si tuto sounáležitost. • Základní dělení skupin: o Dyáda – skupina o dvou členech. o Malá sociální skupina – zhruba do 40 členů. o Velká sociální skupina – zhruba nad 40 členů (obyvatelé jednoho města, národnostní skupina…). • 4 možnosti významu (pochopení) pojmu skupina: 1) Jakékoliv seskupení lidí, prostorové či logické (národ, lidé na území jednoho státu…), nejširší význam pojmu skupina. 2) Skupina ve významu sociální kategorie (členové mají alespoň 1 společný znak – př. stejná úroveň vzdělání, stejný mateřský jazyk, stejná pracovní uniforma…). 3) Skupina ve významu sociálního agregátu (soubor osob prostorově blízkých či propojených – př. studenti, kteří se sešli na přijímacím pohovoru; lidé bydlící ve stejné ulici…). 4) Skupina, jež má více společných znaků (rodina, zájmový kroužek pro děti stejného věku a pohlaví…), nejužší význam pojmu skupina. • Znaky (vlastnosti) skupiny: (Pozn. Skupina nemusí vykazovat všechny znaky.) o interakce mezi členy skupiny – členové skupiny na sebe vzájemně působí; ovlivňují se vědomě i nevědomě; o komunikační síť – členové skupiny mezi sebou komunikují; komunikace má určitá pravidla; lze vysledovat, kdo s kým komunikuje, jak často a jakým způsobem; o společná činnost – př. sbírání poštovních známek, studium stejného oboru, hraní tenisu… o existence sociálního vztahu – obdobně jako u komunikační sítě lze vysledovat kvantitu i kvalitu sociálních vztahů jednotlivých členů mezi sebou, kdo je komu více sympatický, kdo méně, kdo má koho více či méně rád; o společný cíl – př. sbírat a vyměňovat si poštovní známky, vystudovat určitý obor; naučit se hrát tenis…; o diferenciaci rolí a pozic – vedoucí, „smíšek“, outsider, pozitivní introvert, mluvčí…; diferenciace může být vědomá, nevědomá, řízena přesně danými pravidly či přirozená; 2 typy diferenciace: •

2

Řezáč, J. Sociální psychologie. Brno: Paido, 1998. 272 s. ISBN 80-85931-48-6

9


o

o

o

o


horizontální diferenciace – souvisí s dělbou práce uvnitř skupiny, vertikální diferenciace – vedení ve skupině, vyčlenění vůdce; normativní a hodnotový systém – každá skupina má své určité normy a hodnoty (př. norem – nutnost podat si ruku při pozdravu, nutnost pravidelně se stýkat, nutnost absolutně přijímat vedoucího skupiny jako jedinou autoritu…; př. hodnot – zdraví, finanční obohacení, riskování…); nemusí vždy být v souladu s normami a hodnotami širšího společenství (př. hnutí skinheads, skupina delikventů, některé sekty…); tyto normy a hodnoty si členové dokonce nemusí ani uvědomovat; mohou být více či méně zjevné; více či méně závazné; mohou být přesně definované (př. křesťanské Desatero…) či určeny velice obecně; v rámci jedné skupiny se může objevit i subkultura se specifickým systémem norem a hodnot, které se více či méně odlišují od norem a hodnot celé skupiny; systém sankcí a odměn – pokud někdo nedodržuje, nevyznává či překračuje skupinové normy a hodnoty; mohou být přesně definované či volené náhodně; mohou být členy uvědomované či neuvědomované; př. – „vydědění“ člena skupiny, odepření přístupu na setkání skupiny, nepodání ruky při pozdravu, výsměch, ztráta úcty … vědomí příslušnosti ke skupině – různě silné, různě důležité pro činnost skupiny; platí, že čím silnější vědomí příslušnosti, tím lépe se ve skupině prosazují stejné normy a hodnoty a je možno lépe členy skupiny ovlivňovat (táhnou více za jeden provaz) – toho využívají různé ideologie (př. skinheads, nacisté, komunisté) i náboženství (př. mnišské řády a řády jeptišek…); vědomí příslušnosti je posilováno např. nošením stejného typu oblečení (uniformy), stejným typem účesu (punks) či pokud má skupina hymnu či nějaký vlastní specifický pozdrav apod. vědomí skupinové odlišnosti – více či méně uvědomované rozdíly mezi chováním, jednáním, normami, sankcemi apod. určité skupiny a skupin ostatních; 2 typy představ, které utvářejí vědomí skupinové odlišnosti: autostereotypy – představy, které si vytváří skupina sama o sobě, heterostereotypy – představy, které si skupina vytváří o jiných skupinách;

Tvorba podskupin3 •

V každé terapeutické skupině se objeví tendence vytvořit podskupinu. Dva, tři nebo více členů skupiny na základě vzájemné sympatie nebo společných zájmů začnou k sobě více inklinovat, vzájemně se ve skupině podporují, vyhýbají se společné konfrontaci. Pokud existence podskupiny vytvoří podhoubí pro vznik společných tajemství, stává se podskupina antiterapeutickou silou. V nepořádku není vznik podskupin, ale tajemství a neupřímnost, které mohou vytvářet. Zvláštním případem podskupin jsou tzv. erotické dvojice, které vznikají na základě přitažlivosti a mají tendenci k sexuálnímu sbližování.

Skupina jako prostředek služby • •

•

Skupina jako prostředek služby využívá skupinové síly (znaků skupiny) k motivaci členů k jejich společné práci. 4 Celý sociální život člověka je životem v sociálních skupinách. Sociální skupiny zprostředkovávají interakci člena skupiny se širším sociálním prostředím a zároveň usnadňují uspokojování základních sociálních potřeb. 5 Nejčastěji se jako prostředek služby (pro terapii, pro poskytování pomoci, pro poskytování sociální intervence …) využívá malá sociální skupina (definice malé sociální skupiny viz výše v této kapitole). Je příznačná tím, že vzájemné vztahy mezi jejími členy jsou bezprostřední (tj. nezprostředkované, tváří v tvář). Malá sociální skupina má z hlediska socializace zvláštní význam, protože jde o prostředí s vysokou intimitou vztahů a proto i ovlivnění skupinou je zásadní.

3

MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003 Řezáč, J. Sociální psychologie. Brno: Paido, 1998. 272 s. ISBN 80-85931-48-6 5 Řezáč, J. Sociální psychologie. Brno: Paido, 1998. 272 s. ISBN 80-85931-48-6 4

10

Předmět: Sociální práce se skupinou •


Skupiny, které se využívají jako prostředek služby, umožňují vzájemnou pomoc tím, že členové pracují na společných problémech, podporují se a mají snahu druhým prospět. Skupinový pracovník povzbuzuje a podporuje atmosféru sdílení, emoční angažovanosti a řešení problémů. Každý člen skupiny je posilován prostřednictvím vzájemně výhodných vztahů a stává se částí produktivního celku skupiny.

2.5 Shrnutí teorie Skupina je suma lidí, kteří jsou navzájem spojeni relativně trvalými vztahy a uvědomují si tuto sounáležitost. Skupiny lze dělit podle velikosti na malé a velké sociální skupiny. Mezi znaky (vlastnosti) skupiny patří interakce mezi členy skupiny, komunikační síť, společná činnost, existence sociálního vztahu, společný cíl, diferenciaci rolí a pozic, normativní a hodnotový systém, systém sankcí a odměn, vědomí příslušnosti ke skupině, vědomí skupinové odlišnosti. Na základě těchto vlastností lze skupinového působení využít při zprostředkovávání nejrůznějších sociálních a terapeutických služeb.


2.7 Cvičení •

Pokuste se vyjmenovat jaké typy problémů, poruch či znevýhodnění můžeme úspěšně léčit či ovlivnit působením skupiny (skupinovou terapií)? Správnost vašeho uvažování si můžete ověřit v Příloze č. 2, Indikace pro skupinovou terapii.

2.8 Závazný úkol pro studenty Vyberte si jedno z následujících témat a v průběhu semestru jej zpracujte do podoby odborného pojednání. (Struktura a forma textu viz Příloha č. 3, Struktura zápočtové práce). Vypracování tohoto úkolu je podmínkou pro udělení zápočtu!: 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)

Počátky a rozvoj skupinové sociální práce. Skupina jako prostředek služby. Cíle a normy skupiny. Význam skupiny pro jedince. Skupiny podpůrné, edukativní, pracovní, rekreační, terapeutické. Role skupinového pracovníka. Různé přístupy ve skupinové sociální práci – Morenův směr, Analytický směr, Transakční analýza. 8) Různé přístupy ve skupinové sociální práci – skupiny setkání, Topologický směr, Eklektický směr. 9) Skupinová psychoterapie. 10) Svépomocné a podpůrné skupiny.

11



11) Skupinová sociální práce v zařízeních typu domov důchodců, dům na půli cesty, azylový dům, atd.. 12) Metody skupinového interkulturního vzdělávání – diskuse, brainstorming, skupinové vyučování. 13) Metody skupinového interkulturního vzdělávání – simulační hry a dramatizace, kritické myšlení, projektové vyučování. 14) Význam kreativity, tvořivé činnosti pro skupinovou terapeutickou práci. 15) Profesionalizace skupinové sociální práce – příklady. 16) Skupinová práce se specifickými tématy (např. násilí v rodinách, HIV pozitivita). 17) Eklektické pojetí skupinové sociální práce. 18) Role ve skupině. 19) Asymetrie vztahu – profesionál – klient. 20) Komunikační dovednosti ve skupině, aktivní naslouchání. 21) Neverbální komunikace ve skupině. 22) Skupinová tvořivá práce jako sociální fenomén. 23) Vlastní téma (Nezapomeňte zkonzultovat s vyučujícím, zda jej můžete psát!)

2.9 Testové otázky • • •

Patří organizace ke znakům skupiny? Co je to sociální agregát? Jaký typ skupiny se nejčastěji využívá pro zprostředkování služeb? Proč (k čemu v ní dochází)?

12



3 Cíle a normy skupiny. 3.1 Klíčová slova V teoretické části kapitoly – charakteristiky skupinové sociální práce, cíle a normy terapeutické skupiny. Ve cvičení – obavy klienta ze vstupu do terapeutické skupiny, empatie, brainstorming.

3.2 Stěžejní cíle kapitoly 1. 2. 3. 4. 5.

Seznámit studenty charakteristikami sociální práce se skupinou. Seznámit studenty s cíly sociální práce se skupinou. Seznámit studenty s normami v terapeutické skupině. Prohloubit si schopnost empatie (viz cvičení). Naučit se metodu brainstormingu (viz cvičení).

3.3 Doporučená literatura Kratochvíl, Stanislav. Skupinová psychoterapie v praxi. Praha: Galén, 2001. Kratochvíl, Stanislav. Úvod do psychoterapie. Praha: Portál, 1997 Yalom, I.D.: Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Konfrontace Hradec Králové, 1999 Pozn. Stačí v rozsahu uvedeném v tomto studijním textu.

3.4 Teoretická část kapitoly Definice a dělení sociální práce: • •

•

•

Individuální sociální práce6 – jde v ní o vztah mezi sociálním pracovníkem a jedním klientem. (Př. jeden klient závislý na drogách a sociální pracovník.) Skupinová sociální práce7 – postup, který využívá k léčebným účelům skupinovou dynamiku, tj. vztahy a interakce jak mezi členy a sociálním pracovníkem, tak mezi členy navzájem. (Př. skupina klientů závislých na drogách) Kolektivní či hromadná sociální práce8 – sociální pracovník působí na klienty terapeuticky, ale nevyužívá to, co se děje mezi členy skupiny, k efektu není vyžadována vzájemná interakce členů (relaxace, hypnóza, kolektivní explikace…). (Př. drogově závislý klienti poslouchají výklad o následcích abúzu drog) Komunitní sociální práce – sociální práce většinou na území celé obce či většího území.

5 charakteristik sociální práce se skupinou:9 • • • • •

čím působí – psychologickými prostředky založenými na interakci ve skupině; př. rozhovor, neverbální chování, podněcování emocí, vytvoření terapeutického vztahu, sugesce, učení…; na co působí – cílevědomé působní na duševní procesy, funkce a stavy, na osobnost a její vztahy; na poruchy a na činitele, které poruchy vyvolávají; čeho má dosáhnout – odstranit nebo zmírnit potíže a podle možnosti i odstranit jejich příčiny; co se při ní děje – dochází ke změnám v prožívání a chování klienta; kdo působí – nutnost, aby sociální práci se skupinou prováděla kvalifikovaná osoba.

6

Kratochvíl, Stanislav. Skupinová psychoterapie v praxi. Praha: Galén, 2001. Kratochvíl, Stanislav. Skupinová psychoterapie v praxi. Praha: Galén, 2001. 8 Kratochvíl, Stanislav. Skupinová psychoterapie v praxi. Praha: Galén, 2001. 9 Kratochvíl, Stanislav. Úvod do psychoterapie. Praha: Portál, 1997 7

13



Cíle terapeutických skupin:10 1) dosáhnout – vhledu do problematiky jedinců a pomoci jim pochopit a změnit nesprávné postoje; 2) změnit – maladaptivní vzorce chování ve směru přiměřené sociální adaptace; 3) zprostředkovat – poznatky o zákonitostech interpersonálních a skupinových procesů jako podklad k efektivnějšímu a harmoničtějšímu jednání s lidmi; 4) podpořit – zrání osobnosti ve smyslu rozvinutí vlastního potenciálu a dosažení optimální výkonnosti a pocitu štěstí; 5) odstranit – příznaky a příčiny interpersonálních a intrapsychických konfliktů. Cíle terapeutických skupin (shrnutí předchozího dělení cílů):11 1) odstranění negativních příznaků problémů; 2) reedukace, resocializace, reorganizace, restrukturace, rozvoj či integrace klientovi osobnosti.

Normy skupiny:12 1. Obecně o normách – jsou ve všech skupinách; jde o soubor psaných i nepsaných pravidel, co je správné a nesprávné; ovlivňují postoje a chování členů ve skupině a zčásti i mimo skupinu; skupina vyvíjí nátlak na členy, aby se normám podřídili; jedinec, který se normám nepodřizuje, nejprve připoutává zájem skupiny a pokud se normám nepodřízuje i nadále, skupina ho vyloučí a sjednotí se proti němu. 2. Normy ve skupinové terapii: • ve skupinové terapii působí: a) normy obecné (viz výše); b) normy terapeutické – projevování emocí, svěřování se s problémy, přijímání a tolerování druhých, aktivita ve skupinové diskusi, poskytování zpětné vazby, zaměřenost na dosažení užitečných změn u sebe i druhých; c) normy antiterapeutické – skrývání skutečných pocitů, vytváření podskupin v rámci skupiny, přehánění emocí, vytváření erotických párů, tabu témata – agresivní či sexuální motivy vůči terapeutovi aj. tabu. Pozn. Základní obecné a terapeutické normy nutno vymezit a objasnit hned na začátku práce skupiny.

3.5 Shrnutí teorie Skupinová sociální práce je postup, který využívá k léčebným účelům skupinovou dynamiku, tj. vztahy a interakce jak mezi členy a sociálním pracovníkem, tak mezi členy navzájem. Charakter skupinové sociální práce je ovlivňován tím, čím působí, na co působí, čeho má dosáhnout, co se při ní děje a osobou terapeuta. Její cíle lze popsat 5 slovesy: dosáhnout (vhledu do problému), změnit (naučené špatné vzorce myšlení, jednání), zprostředkovat (znalosti o tom, jak správně mají fungovat vztahy mezi lidmi), podpořit (osobnostní zrání klienta), odstranit (problémy, s nimiž se klient potýká). Normy ve skupinové terapii můžeme dělit na obecné (takové, které existují i v neterapeutických skupinách), terapeutické (podporují pozitivní změny v klientově myšlení, jednání) a normy antiterapeutické (působí proti pozitivním účinkům terapie, terapii zpomalují či úplně znemožňují).

10

Kratochvíl, Stanislav. Skupinová psychoterapie v praxi. Praha: Galén, 2001. Kratochvíl, Stanislav. Úvod do psychoterapie. Praha: Portál, 1997 12 Kratochvíl, Stanislav. Skupinová psychoterapie v praxi. Praha: Galén, 2001. 11

14




3.7 Cvičení Cílem cvičení: 1. Vžít se do role klienta, který se připravuje na první sezení terapeutické skupiny. 2. Prohloubit si schopnost empatie. 3. Naučit se metodu brainstormingu. Postup: 1. Nejprve si vyberte některý psycho-sociální problém či poruchu, kterou je zpravidla možno terapeuticky ovlivnit skupinovou sociální prácí. Jako vodítko vám může posloužit Příloha č. 4, Příklady problémů a poruch, které lze zpravidla indikovat pro skupinovou sociální práci. 2. Pokuste se si představit, že jste to právě vy, kdo takový problém má či trpí právě takovou poruchou. 3. Představte si, jak vypadá váš fiktivní život – promyslete, jakou máte asi minulost, jak vypadá vaše současnost a jaké výhledy máte do budoucna. Nejdůležitější body si zaznamenejte na papír. K lepšímu vcítění se do vaší fiktivní role vám mohou napomoci některé z následujících otázek v rámečku: Jaká byla moje primární rodina? Kolik sourozenců mám a zda vůbec? Jakého jsou pohlaví, jsou starší či mladší než já? Měl/a jsem oba rodiče či pocházím z rodiny neúplné? V jakých ekonomických a sociálních podmínkách jsme žili? Jakou profesi měli/mají moji rodiče? Měli na mě rodiče dostatek času? Povídali si se mnou rodiče o mých starostech? Uměl/a jsem se jim svěřovat? Důvěřoval/a jsem jim? Měl/a jsem pocit, že mě mají rádi? Používali tělesných trestů a trestů, které mě ponižovali a popuzovali vůči nim? Jaký byl můj vztah k případným sourozencům? Kdo z nás byl u rodičů nejvíce oblíbený, kdo nejméně? Jaký byl můj nejhorší zážitek ve vztahu k mým rodičům? A jaké to bylo ve škole? Líbilo se mi v kolektivu? Měl/a jsem opravdu skutečné přátele? Měli jsme ve třídě dobrou partu, do které jsem patřil/a? V čem jsem byl/a ve škole neúspěšný/á? Chodil/a jsem ráda do školy? Jaké byl můj nejhorší zážitek ze školy? Jaké další špatné zážitky jsem ve škole prožil/a? Patřil/a jsem mezi oblíbené spolužáky? Měl/a jsem nějaké přátele mimo školu? Chodil/a jsem do nějakých kroužků? Byla na kroužcích dobrá parta? Jaký byl můj nejhorší špatný zážitek s vrstevníky mimo školu či na kroužcích? Patřila jsem mezi oblíbené děti? Do jakých škol jsem chodil/a? Jaké bylo období dospívání? Zhoršili se v dospívání nějak moje případné problémy s rodiči? Zhoršili se nějak moje problémy s vrstevníky? Prohloubili se moje problémy, kterými teď nějak trpím, nebo které k těm současným vedli? Cítil/a jsem se fyzicky hezký/á, přitažlivý/á pro ostatní? Jaký byl můj fyzický vzhled? Jaké byly moje zájmy? Jaký obor profese jsem si vybral/a? Jaké je moje dosažené vzdělání? V současnosti studuji či pracuji? Co studuji popř., kde pracuji? Jaká je parta lidí v mém současném studijním či profesním životě? Jsem úspěšný/á ve svém současném studijním či profesním životě? Patřím k oblíbeným studentům či spolupracovníkům? Jaký je můj špatný zážitek ve vztazích k ostatním ze současnosti? Jaké další špatné zkušenosti s ostatními a se sebou mám? Mám v současnosti nějaké dobré přátele? Uměl/a jsem si najít nějakého životního partnera? Mám manžela/manželku? Mám děti (vnoučata)? Jaký pocit mám z mého manželství? Jsem v manželství šťastný/šťastná? Prožívám nějaké problémy ve vztahu k dětem (vnoučatům)? Mají moje děti (vnoučata) nějaké problémy, které mě trápí? Umím mít své děti (vnoučata) dostatečně rád/ráda? Umím jim porozumět, pochopit je? Mám na ně tolik času, kolik bych chtěl? Považuji se za dobrou matku/dobrého otce (prarodiče)? Mám ještě nějaké negativní pocity z nějaké jiné oblasti? V jaké fázi svého života se teď právě nacházím a kolik mi je let?

15



4. Nyní si představte, že jste se rozhodli vyhledat nějakou odbornou pomoc, aby vám pomohla řešit váš fiktivní problém/poruchu. Šlo o následující situaci:

Před měsícem jste telefonicky kontaktovali psycholožku, v telefonu se ozval příjemný hlas ženy středního věku. Krátce jste popsali svůj problém, kterým je pocit méněcennosti. Psycholožka vám navrhla termín na osobní konzultaci, který jste přijali. Minulý týden jste se s psycholožkou osobně na domluveném individuální sezení setkali. Znovu jste krátce popsali svůj problém, kterým trpíte, a psycholožka vám nabídla možnost zařadit se do skupinové terapie, kde budou lidé s podobným problémem. Máte se do dnešního večera rozhodnout, zda skupinovou terapii zkusíte, či nikoliv.

5. Nyní se pokuste vžít do pocitů, které jako fiktivní osoba prožíváte. Rozhodli byste se pro skupinovou terapii či nikoliv? Proč? Pokuste se na papír sepsat všechny pocity, zvláště obavy, které se s vaší možnou účastí na skupinovém sezení pojí. Postupujte obdobně jako při technice brainstormingu. Je popsána v kap. Metody interkulturního vzdělávání a v příloze č. 14, Brainstorming. 6. Následně si můžete ověřit, zda se vaše fiktivní obavy shodují či neshodují s jejich popisem v odborné literatuře (viz Příloha č. 5, Nejčastější obavy ze skupinové terapie a jejich prevence.)

3.8 Závazný úkol pro studenty V tomto studijním textu jsou popsána různá cvičení. Vyzkoušejte si je. Vyberte si z nich 4, zaznamenejte si, jak se vám líbili, zda byli pro vás přínosem a zda byste na nich něco změnili. Tyto poznámky s sebou vezměte ke zkoušce. Neklasifikovaná část zkoušky se bude týkat diskuse zkoušejícího a studenta o prožitcích z těchto cvičení.

3.9 Testové otázky 1. Posuďte správnost následujícího tvrzení: V terapeutické skupině rozlišujeme normy terapeutické, antiterapeutické a postterapeutické. (V případě, že byste s tvrzením nesouhlasili, zformulujte výrok správně). 2. Co je to brainstorming? Pokuste se jej popsat tak, aby mu byly schopny porozumět i děti. 3. Čím je ovlivněn charakter sociální práce se skupinou? 4. Jaké znáte cíle terapeutické skupiny?

16



4 Význam skupiny pro jedince. 4.1 Klíčová slova V teoretické části kapitoly – terapeutická změna, terapeutické faktory, sebepoznání. Ve cvičení – terapeutické faktory.

4.2 Stěžejní cíle kapitoly 1) Seznámit studenty s pojmem terapeutická změna. 2) Seznámit studenty s obsahem a významem terapeutických faktorů. 3) Prohloubit kritické myšlení studentů (viz cvičení).

4.3 Doporučená literatura Yalom, Irvin D.: Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Hradec Králové: Konfrontace, 1999. Pozn.: Stačí v rozsahu uvedeném v teoretické části kapitoly.

4.4 Teoretická část kapitoly Význam terapeutické skupiny pro jedince Jak skupina pomáhá klientovi? • důležitým faktorem skupinové sociální práce je změna (chování, postojů, návyků, myšlenkových pochodů, stereotypů….) → tzv. „terapeutická změna“

Terapeutická změna • •

definice: Výrazně komplexní proces, který se děje skrze vnitřní souhru lidských zážitků, které budeme nazývat terapeutické faktory.13 Srovnání významnosti jednotlivých terapeutických faktorů viz Příloha č. 6, Srovnání jednotlivých terapeutických faktorů.

11 terapeutických faktorů14: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11.

dodávání naděje univerzalita předání informací altruizmus korektivní rekapitulace primární rodiny rozvoj socializace (komunikace) napodobující chování interpersonální učení skupinová soudržnost katarze existenciální faktory

•

Kategorie faktorů a jejich hranice vytvořeny uměle; faktory jsou na sobě závislé; některé se týkají toho, co se kl. učí (univerzalita), jiné spíše podmínkou pro úspěšnou terapeutickou změnu (soudržnost, dodávání naděje) V literatuře existují různá dělení terapeutických faktorů. Z následující teorie o terapeutických faktorech je možno sestavit strategii a taktiku terapeuta (sociálního pracovníka) při skupinových sezeních.

• •

13 14

Yalom, Irvin D.: Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Hradec Králové: Konfrontace, 1999. Yalom, Irvin D.: Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Hradec Králové: Konfrontace, 1999.

17



1. dodávání naděje • velice důležité v mnoha typech skupin Naději dodávají: a) vedoucí skupiny (terapeut, sociální pracovník…) i b) členové skupiny ad a) • posiluje pozitivní očekávání, odstraňuje negativní předpojatost; • nabízí jasná vysvětlení o tom, jak skupina funguje a léčí, objasňuje pravidla; • výzkumy v oblasti významu dodávání naděje dokázaly: pozitivní očekávání výsledků skupinové intervence významně koreluje s pozitivním výsledkem skupinové sociální práce ; • předpokladem na straně vedoucího skupiny: Vedoucí skupiny musí důvěřovat sobě a účinnosti svých metod a technik, které během sezení používá. ad b) • mnozí klienti oceňují, jak důležité bylo pozorovat zlepšení druhých → vedoucí skupiny dostatečně a opakovaně upozorňuje na zlepšení členů skupiny; • ve skupinách, kam mohou noví členové přicházet i v průběhu skupinových sezení, poskytují klienti, kteří se déle zúčastňují skupin, svědectví o svých problémech a zlepšeních členům novým. Síla svědectví – např. některé svépomocné skupiny stojí z velké části právě na svědectví a dodávání naděje (skupina alkoholiků – vedoucím je vyléčený alkoholik; skupina obětí násilí – vedoucím člověk, jenž se s následky násilí vyrovnal a začlenil se zpět do normálního života, apod.) 2. univerzalita • Tzn., pocit, že ve svých vlastnostech, schopnostech, dovednostech i problémech jsem podobný jiným lidem. • Mnoho klientů vstupuje do skupiny s přesvědčením, že jsou jediní ztroskotanci, že oni jediní na celém světě mají určité nepřijatelné a nepřístojné problémy či fantazie, které nemohou v žádném případě sdílet s ostatními, protože by byli od okolí ještě více zatracování či izolováni → hluboký pocit osamocenosti + pocit odlišnosti (černé ovce, bílé vrány) → klienti se uzavírají ještě více do sebe a ve všedním životě mají malou šanci dozvědět se o jiných lidech s podobným problémem (veřejně se mluví jen o problémech, které příliš sociálně nestigmatizují, nezahanbují nebo nejsou tabu – smrt partnera, rozvod…) • Zpochybnění toho, že klient je jediný, kdo takto trpí, přináší velkou úlevu zvláště v úvodní fázi skupinových sezení. • Klienti popisují úlevu slovy „byl jsem přijat mezi lidi“, „všichni jsme na jedné lodi“. • Mnozí klienti si přinášejí obrovská tajemství a možnost odhalit je může přinést velkou úlevu (incest, loupežné přepadení, vražda, pokus o sebevraždu, sadizmus…) – např. katolická zpověď staví právě na této možnosti • Freud říká, že hlavní tabu jsou incest a otcovražda, protože impulsy právě k těmto činům jsou uloženy hluboko v lidské povaze. • Případová studie: Klient trpěl obrovskými potížemi ve vztahu k matce. Byl posedlý přáním, aby matka zemřela, za což se zároveň hluboce styděl. Výraznou úlevu mu přinesla terapeutova poznámka: „Jo, takoví už prostě jsme.“ • 3 nejčastější tabu skupinových setkání: 1. místo: hluboké přesvědčení o vlastní méněcennosti (druzí poznají, že ve skutečnosti nejsem tak dobrý, jak to hraji; poznají, že blafuji) 2. místo: hluboký pocit odcizení (nemohu mít skutečně rád druhého člověka) 3. místo: různá sexuální tajemství • Vysoký důraz na univerzalitu právě u lidí, pro něž je skryté osobní tajemství zvlášť důležitým a izolujícím faktorem: o u takových skupin se už na začátku musí zdůraznit požadavek na otevřenost a upřímnost v citlivých otázkách;

18



Příklady: poruchy příjmu potravin – nutno zdůrazňovat požadavek otevřenosti a upřímnosti v postojích k vlastnímu tělu, popisu rituálů v jídle, způsobu regulace váhy apod.; o sex. zneužívaní – sdílení podrobností o zneužívání a následcích; o multikulturní skupiny – tito klienti často přesvědčeni, že utrpení prožívají jinak než majorita → sdílení podrobností prožívání problémů + zpětná vazba vedoucího skupiny, že utrpení je prožíváno stejně i majoritní společností, prožívání utrpení je transkulturální o HIV, homosexuálové…. Pokud klient zažije svou podobnost s ostatními a sdílení → může vést ke katarzi (viz níže) a naprostému přijetí ostatními (viz níže - skupinová soudržnost) o o

•

3. předání informací • v obecné linii sem řadíme: a) didaktické instrukce b) přímé rady ad a) •

po ukončení celého cyklu skupinových sezení ví většina klientů (členů skupiny) mnohé o psychických procesech, významu symptomů, interpersonální a skupinové dynamice…, a to i přesto, že vedoucí skupin neposkytuje v průběhu sezení žádné didaktické informace (tzn. vysvětlení výše jmenovaných jevů) • zvláště ve svých počátcích bylo mnoho směrů skupinové práce, které využívaly didaktické informace: o př. sezení pro psychiatrické pacienty každý týden obohacováno o tři hodiny přednášek o struktuře a funkcích nervového systému a souvislostech s psychiatrickými symptomy; o třicátá léta, USA, Marsch pořádal odborné přednášky, semináře pro své klienty a zároveň jim zadával domácí úkoly a dokonce je zkoušel; o 50 léta, USA, Klapkán používal dokonce učebnic • v současnosti využívají didaktické instrukce či přímé rady zvláště svépomocné skupiny: o Recovery, Inc. – americký svépomocný program pro psychiatrické pacienty používá jednoduchých pouček k vysvětlení symptomů, které se musí členové skupiny učit nazpaměť, př.: „Neurotický symptom je nepříjemný, ale není nebezpečný, napětí roste a udržuje symptom, a proto je třeba se mu vyhnout; k řešení dilemat neurotického pacienta se užívá svobodná vůle.“; o mnoho dalších svépomocných skupin zve často experty, aby na jejich skupinách promluvili; o vedoucí skupiny pro klienty s panickou hrůzou například věnují pozornost podrobným instrukcím o správném způsobu dýchání a progresivní svalové relaxaci; o HIV pozitivní pacienti – jsou jim často poskytovány informace o onemocnění, zvláště o způsobech přenosu nákazy.

ad b) •

ve většině skupin se přímé rady objevují v začáteční fázi vývoje skupiny; pokud se objeví i v pozdějších fázích vývoje terapeutické skupiny, mohou signalizovat, že se skupina potýká s nějakým problémem, který zpomaluje či zastavuje její vývoj; • člen skupiny obecně nemá příliš velký užitek z přímých rad • někdy dávání či vyžadování přímých rad signalizuje interpersonální patologii: o pokud se klient dožaduje rad, jen proto, aby je mohl vzápětí odmítnout o pokud se klient dožaduje rad k neřešitelným či už vyřešeným problémům (např., když vyžaduje pozornost skupiny) o kl., který jen radí, může předstírat, že je nad věcí, i když tomu tak ve skutečnosti není; • některé skupiny se však výhradně zaměřují na udílení přímých rad a instrukcí: o některé skupiny připravující pacienty na život po návratu z nemocnice; o některé skupiny komunikačních dovedností;

19



anonymní alkoholici používají rady ve formě sloganů: „jeden den je dobrý“ (členové mají za úkol abstinovat vždy jen následujících 24 hodin); nejméně účinnou formou rad je přímé doporučení (musíš, nesmíš, udělej), efektivnější je např. návrh několika alternativních možností, jak dosáhnout určitého cíle (aby měl klient možnost výběru a použití vlastní vůle)

o •

Pozor ale!!!: „Je obvyklé, že klienti si při zpětném hodnocení své skupinové zkušeností didaktických informací a rad nijak zvlášť necení.“ (Yalom) 4. altruizmus (Pozn.: je to výraz Augusta Comta) Def.: Nesobecký charakter mezilidských vztahů, láska pro blaho druhých; projevuje se myšlením, cítěním a jednáním, které bere ohled na ostatní lidi.15 • při skupinových setkáních dostávají klienti i tím, že sami dávají • zážitek toho, že mohu být pro ostatní nějak důležitý • klienti si poskytují podporu, potvrzení, nápady, náhled, sdílí s ostatními stejné problémy • od ostatních členů skupiny přijmou postřehy často lépe než od vedoucího skupiny: vedoucí skupiny je pro mnohé placený profesionál, ale ostatní klienti představují reálný svět (důležité pro sociálního pracovníka si toto uvědomit!!!) • funguje např. i v církvích: modlení se za ostatní • pozitivní účinek altruizmu se objevuje v pozdějších fázích vývoje skupiny • v začáteční fázi někdy pocit: Co můžu dostat od takových, jako jsem já? – ve skutečnosti klient ale říká: Nemám nic, co bych mohl nabídnout ostatním. – V tomto případě je nutné zabývat se příčinami kritického sebehodnocení takového člena skupiny. • více např. Viktor Frankl – logoterapie – „Smysl života se objeví, když přesáhneme sami sebe, když zapomeneme na sebe a staneme se někým (nebo něčím) mimo nás samé.“ 5. korektivní rekapitulace primární rodiny • většina klientů (hlavně s terapeutických skupin, rozhodovacích a úkolově zaměřených) má za sebou neuspokojivou zkušenost se svou první a nedůležitější skupinou – primární rodinou; • terapeutická skupina připomíná v mnohém rodinu (jsou zde autoritativní rodičovské postavy; klienti, kteří naopak mají roli sourozenců; hluboká sdělení; otevřenost; silné emoce; hluboká důvěrnost); • v pokročilejší fázi vývoje skupiny mezi sebou klienti velice pravděpodobně komunikují tak, jak byli naučeni komunikovat a jednat kdysi v primární rodině (tzn. toto má pro sociálního pracovníka obrovskou vypovídací hodnotu o minulosti klienta); • sociálně patologické typy klientů: o bezmocně závislí na terapeutovi; o ostražití před terapeutem, protože jsou přesvědčeni, že se je pokouší připravit o jejich jedinečnost; o bojují s ostatními členy skupiny, aby si získali pozornost terapeuta; o hledají spojence mezi ostatními členy proti terapeutovi; • mnoho klientů je tak nuceno vracet se ke své minulosti a zabývat se neukončenými záležitostmi 6. rozvoj socializace (komunikace) • ve všech skupinách; • některé skupiny kladou hlavní důraz právě na rozvoj socializace (vězni po výkonu trestu, dlouhodobě nezaměstnaní, mladí s pocitem méněcennosti…); • techniky: přehrávání rolí (vyzkouší si situaci konkurzu u zaměstnavatele, jak pozvat někoho na rande, jak obhájit asertivně vlastní názor…), zpětná vazba („když mluvíš, nedíváš se do očí“); 15

Hartl, Hartlová. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000.

20



v pozdější fázi vývoje skupiny začne mnoho členů zvládat složité sociální situace (řešení konfliktů, nepouštět se zbrkle do soudů nad ostatními, vyjádřit odpovídající empatii atd.);

7. napodobující chování • v individuální tp. si můžeme někdy všimnout, že klienti začnou sedět, chodit, mluvit, přemýšlet jako terapeut; • stejné tendence i při skupinových setkání (napodobují nejen vedoucího, ale i ostatní členy); • někdy nazýváno jako „terapie pozorováním“: např. u některých pacientů z fobií z hadů či pavouků pomáhá, pokud se dívají na terapeuta, který hada či pavouka sám drží v rukou; • častěji se objevuje v počátečních fázích vývoje skupiny, kdy členové hledají sami sebe a zjišťují, kdo jsou; 8. interpersonální učení • významný a složitý terapeutický faktor!!! Vlastnosti a znaky interpersonálního učení: • Sociální a psychologické konflikty stojí na porušených mezilidských vztazích – naučit člena vytvářet nezkreslené interpersonální vztahy. • Skupina vytváří sociální mikrosvět – tzn. je odrazem podoby vnitřního světa každého z jejích členů. • Zpětná vazba a pozorování vlastního chování i chování ostatních vede k objevení maladaptivních vzorců chování a klient má šanci je změnit, narovnat • Pokud si toto kl. uvědomí, uvědomí si postupně, že on je autorem svého vlastního interpersonálního světa, přijme osobní zodpovědnost. • Pokud nese osobní zodpovědnost za své vztahy, můžu je také sám měnit. • Čím hlubší afekt prožije, tím hlubší a významnější porozumění získá. • Každý člen postupně riskuje nové způsoby interpersonálních vztahů k ostatním a zjišťuje, že nenásleduje žádná katastrofa. • Sociální mikrosvět má dvě stránky: běžné chování ve světě se projevuje ve skupině a zároveň chování naučené ve skupině klient přenáší i do vnějšího světa • Více viz příloha č. 7, Interpersonální učení. Jsou v ní informace nad rámec požadovaných znalostí. 9. skupinová soudržnost • poměrně těžko definovatelné: výslednice všech sil, které na členy skupiny působí tak, že setrvávají ve skupině (přitažlivost skupiny pro své členy); • je předpokladem pro správnou funkci ostatních terapeutických faktorů; • obecně: členství ve skupině je pro člověka a jeho vývoj velice důležité (dětské party, vrstevnické party, kluby, bratrstva, členské organizace….); • skupinová soudržnost vyvolává řadu příznivých jevů; • členové soudržné skupiny oproti nesoudržné budou: o mít tendenci k tomu, aby ostatní více ovlivňovali, o otevřenější vůči vlivu ostatních, o víc ostatním naslouchat a akceptovat je, o zažívat ve skupině větší bezpečí a úlevu od napětí, o aktivnější na skupinách, o otevřenější, o bránit skupinové normy a vyvíjet tlak na ty, kteří se od nich odchylují o jako skupina méně náchylní k narušení skupinové práce, když nějaký člen předčasně odejde; 10. Katarze • tzn., abreakce, ventilace pocitů a emočních zážitků, vyjadřování afektu; • výroky členů skupin dobře definující katarzi:

21


• • • •

•


o Mohl jsem se otevřít a dostat „to“ ze sebe. o Vyjádřil jsem negativní a/nebo pozitivní pocity k jinému členu skupiny. o Vyjádřil jsem negativní a/nebo pozitivní pocity k terapeutovi. o Naučil jsem se, jak vyjádřit své pocity. o Byl jsem schopen říct, co mi vadí, místo toho, abych to držel v sobě. • v léčbě se již od pradávna používaly nejrůznější formy očišťování pacientů a nemocných od zlých duchů, od jedovatých látek, od zlé mysli či nadbytečné žluči = šlo vlastně o použití katarze; tyto metody se používaly ještě dřív, než nastoupila klasická lékařská věda; • Freud ve své práci o hysterii16 mluví o léčebném přístupu založeném na zbavení se potlačeného afektu (katarzi), sám však dodává, že pouhá katarze nestačí, protože každý z nás zažívá po celý život emocionální zážitky (někdy velmi silné), které ale ke změně vedou jen občas (myšleno ke změně chování, myšlení, jednání, která je hlavním prostředkem sociální terapie) • výzkum: 210 členů třicetihodinové encounterové skupiny (vysvětlení encounterových skupin viz kap. Skupiny edukativní, pracovní, rekreační…) popsali nejdůležitější okamžiky z průběhu skupiny a okamžiky katarze uváděli všichni účastníci bez ohledu na to, zda jim skupina pomohla nebo ne – katarze je tedy nezbytná, nikoliv však sama o sobě dostačující • katarze je spojena s tp. faktorem soudržností a interpersonálním učením • více pomáhá, pokud k ní dochází ve skupině lidí, kteří již mají mezi sebou nějaké emoční vztahy účinky katarze se objevují spíše v pozdějších fázích vývoje skupiny katarze urychluje vývoj soudržnosti skupiny pokud ke katarzi nedochází, terapeutická skupina degeneruje a stává se z ní spíše akademická debata než hybná síla terapeutické změny intenzita emočního výrazu (katarze) je velmi relativní: zdánlivě minimální emoční projev může u velmi uzavřeného člověka představovat velmi intenzivní zážitek (důležité pro vedoucího skupiny, aby byl schopen rozpoznat, jak silně každý člen skupiny prožívá!) v procesu sociální změny však není důležitá jen emoční složka, ale též i složka intelektová – sebepoznání zastupuje v sociální práci se skupinou intelektovou složku (sebepoznání – viz níže)

11. Existenciální faktory • původně 10 terapeutický faktorů, tento dodán až posléze • existencionální faktory se vztahují k tragickým dimenzím existence, jejím omezením a ke konfrontaci s úzkostí a nejistotou nebytí • každý člověk vede boj s danostmi jako je smrt, osamělost, svoboda a nesmyslnost, z každé této oblasti pramení úzkost • výroky členů skupin dobře definující existencionální faktory: o Připustil jsem, že život je někdy nespravedlivý a tvrdý. o Uvědomil jsem si, že z lidské bolesti a smrti není úniku. o Pochopil jsem, že i když mám k ostatním hodně blízko, stejně musím čelit životu sám. o Postavil jsem se tváří v tvář svému životu i smrti a začal jsem tak žít víc upřímně a méně spoután malichernostmi. o Zjistil jsem, že musím převzít odpovědnost za to, jak žiji svůj život bez ohledu na to, jak mnoho podpory a vedení dostávám od ostatních. • výroky obsahují následující témata: odpovědnost, základní osamocení, náhodnost, nevypočitatelnost existence, smíření s naší smrtelností • výrok: „Zjistil jsem, že musím převzít odpovědnost za to, jak žiji svůj život bez ohledu na to, jak mnoho podpory a vedení dostávám od ostatních.“ je klienty často vybírán a umisťován na přední pozice významnosti pro samotnou terapii a terapeutickou změnu

16

Freud, S., Breuer, J.. Sudie o hysterii. In: Vybané spisy II – III. Praha : Avicenum a Universe, 1993.

22


• •

•

•

•

• •

•


existencionální faktory jsou důležité především u následujících skupin klientů: vězni, klienti nejrůznějších stacionářů, psychiatričtí klienti, klienti závislý na návykových látkách, skupiny starších žen a mužů… existuje samostatná terapie, která klade důraz zvláště na existenciální faktory – „existencionální terapie“ s filozofického hlediska se v existencionálních faktorech prolínají filosofická antropologie, která se zabývá podstatou lidské existence a fenomenologie, která se zabývá metodologií (viz přednášky z filosofie) rizika chybné interpretace existencionálních faktorů ve skupině: o někdy skupina zaměňuje sociální osamělost s osamělostí existencionální o bezmoc pramenící z existencionálních témat bývá někdy ostatními členy chybně interpretována jako pocit méněcennosti o terapeut by měl umět odlišovat existencionální strach od strachu a úzkosti z jiných témat; existencionální obavy se nedají totiž léčit, s těmi je nutno se vyrovnat 2 úrovně bytí: o a) „bytí v zapomnění“ (Martin Heidegger) – člověk je zahlcen malichernostmi, ztracen v každodenní rutině, zaujat tím, jak věci jsou a ne tím, že jsou o b) „uvědomované bytí“ – stav, kdy člověk žasne nad tím, že věci jsou a ne nad tím, jak jsou, uvědomuje si své bytí, žije autenticky, zná své možnosti i meze, uvědomuje si svou zodpovědnost za vlastní život (Sartre říká, že být odpovědný znamená být nepopiratelným autorem) o k tomuto tématu blíže také knížka: Erich Fromm – Být či mít existencionální témata tedy mohou být hybnou silou terapeutické změny, klient však existencionální témata hodnotí teprve až ve fázi nějaké existencionální krize, uměle na skupině lze takovou existencionální krizi vyvolat různými technikami konkrétní techniky viz kap. Metody skupinového interkulturního vzdělávání. obavy terapeuta před existenciálními tématy klientů o existenciální témata jsou velice složitá a dotýkají se každého z nás, jelikož na ně neexistuje odpověď, může terapeut pociťovat velkou bezmocnost a neschopnost pomoci, pokud jeho klient řeší nějaké existenciální téma o radou je: být – být s klientem, terapeut nemusí radit, nemusí chlácholit, stáčí, pokud s klientem je (klienti pak zpětně mnohem více než rady či terapeutovi interpretace hodnotí právě to, že v těžkých okamžicích s ním terapeut byl, byl přítomen) blíže o existenciálních krizích též v knihách Láska a její kat a Když Nietzsche plakal, autorem Irvin D. Yalom;

Sebepoznání • je důležitým tématem a prostředkem terapeutické změny, není však samostatným terapeutickým faktorem, prolíná všemi tp. faktory • složitější def.: Proces, ve kterém se ruší vytěsnění a rozvíjí porozumění vztahu mezi minulým a současným. • výroky členů skupiny definující sebepoznání: o Zjistil jsem, že jsou mi někteří lidé sympatičtí nebo nesympatičtí z důvodů, které se vůbec netýkají jich samotných, ale souvisejí spíš s mými problémy s jinými lidmi v minulosti. o Dozvěděl jsem se něco o tom, proč přemýšlím nebo se cítím práva takto (zjistil jsem totiž něco o příčinách a zdrojích mých potíží). o Objevil jsem a také přijal některé své dosud neznámé nebo nepřijatelné vlastnosti. o Zjistil jsem, že na některé lidi nebo situace reaguji neadekvátně (s pocity, které patří spíš minulosti). o Zjistil jsem, že to, jak se cítím a chovám, souvisí s mým dětstvím a vývojem (v mém dětství existuje něco, proč jsem takový, jaký jsem) • výrok „Objevil jsem a také přijal některé své dosud neznámé nebo nepřijatelné vlastnosti.“ volí klienti z těchto pěti výroků nejčastěji a dodávají, že v sobě objevovali hlavně pozitivní aspekty: schopnost starat se o druhého, mít blízký vztah s ostatními, prožít soucit.

23


• • •

• • •


sebepoznání umožňuje změnu, která člověku může pomoci objevit, integrovat a volně vyjádřit původně disociované části jeho osobnosti (pokud tyto části sebe opět přijmeme, můžeme zažít pocit celistvosti a hlubokého uvolnění) touha po poznávání, tedy i sebepoznávání, stojí na základních psychosociálních potřebách, např. Maslow touhu po poznání označuje za samostatnou potřebu – tzv. potřebu kognitivní psychicky zdravý jedinec je pozitivně přitahován tajemným a nevysvětlitelným zvídavost a naše snaha poznávat okolí i sebe napomáhá procesu terapeutické změny (poznávání zahrnuje vždy nějaký výkon – někam jít, něco si přečíst apod.; dále snahu o bezpečí – nevysvětlitelné může být totiž i nebezpečné – mimo jiné základ pro rasistické a xenofóbní postoje; a poznání samotné – touha po zkoumání a poznání jako taková) – př. pokud ve svém domě, který nezamykáme, slyšíme podezřelé zvuky, máme touhu zjistit, co to je – tzn. jdeme se podívat, co to je (výkon), abychom se znovu mohli cítit bezpečně (snaha o bezpečí) a celá situace v nás vyvolá zájem (poznání samotné) – tento celý proces poznání pak může vést ke změně našeho chování – např. začneme zamykat, obdobně i poznání ve skupinové sociální práci může vést k terapeutické změně (změně v jednání, chování, myšlení klienta) touha po poznání a vábení zakázaného je velice hluboce zakotvena i v mnohých bájích a pohádkách (O sedmé komnatě, O Smolíčkovi, O budulínkovi…) pocit bezpečí (tzn., proces, při kterém jsme schopni poznávat a porozumět všemu cizímu, co nám nahání strach) je v sociální práci s klientem či skupinou klientů velice důležitý Některé teorie tvrdí, že sociální problémy, frustrace či deprivace (a dokonce i některé psychiatrické nemoci), vznikají právě na základě, že člověk není schopen správně vnímat (smyslově – kognitivně) sama sebe i okolí, že má tedy porušenou kognitivní strukturu.

4.5 Shrnutí teorie Význam terapeutické skupiny spočívá zvláště v terapeutické změně. Dochází k ní vlivem terapeutických faktorů. Mezi ně patří dodávání naděje, univerzalita, předání informací, altruizmus, korektivní rekapitulace primární rodiny, rozvoj socializace (komunikace), napodobující chování, interpersonální učení, skupinová soudržnost, katarze, existenciální faktory. Napříč všemi faktory prochází sebepoznání.


4.7 Cvičení Kazuistika Sheila Úkol: 1. Přečtěte si kasuistiku v rámečku.

24



2. Určete, zvláště jaký terapeutický faktor vedl k terapeutické změně u Sheily? Pozn: Správnost odpovědi si můžete ověřit v Příloze č. 8, Co vedlo k terapeutické změně u Sheily?

Pětadvacetileté „věčná“ studentka Sheila si stěžovala na deprese, osamělost, bezúčelnost a vážné žaludeční problémy, které neměly organický původ. V předběžném pohovoru si opakovaně postěžovala: „Já nevím, co se to děje!“ Nezjistil jsem (terapeut), co tím přesně myslela, a protože tento výrok byl součástí dlouhé litanie sebeobvinění, brzy jsem na to zapomněl. Ona však nerozuměla ani tomu, co se dělo na skupině: nechápala, proč se o ni ostatní nezajímají, proč si vytvářela sexuálně masochistické vztahy, a proč si tak idealizovala terapeuta. Ve skupině působila Sheila jako nudná a prázdná a její chování bylo možné zcela předvídat. Před každým výrokem propátrala kruh tváří kolem sebe ve snaze nalézt, co ostatní chtějí a očekávají. Byla ochotna udělat v podstatě cokoli, jen aby se vyhnula tomu, co by druhého urazilo nebo vzdálilo. (Samozřejmě, že ostatní odrazovala, ne hněvem, ale nudností.) Sheila byla na permanentním útěku před životem a skupina se neustále pokoušela ji zastavit, najít Sheilu bez krunýře snah vyhovět, kterým se obrnila. Nic z toho se nedařilo, až skupina přestala Sheilu podporovat, skončila s pokusy donutit ji komunikovat, studovat, psát přednášky, platit účty, kupovat si šaty, pečovat o sebe. Místo toho jí skupina začala připomínat zisky jejího selhávání. Čím je to zhroucení tak svůdné a co přináší? Ukázalo se, že je toho hodně! Mohla být věčně mladá, ochraňovaná a nemusela se rozhodovat. Idealizace terapeuta sloužila podobnému účelu. Tam byla pomoc. On znal odpovědi. Snažila se zničit natolik, aby terapeut musel zasáhnout svým zázračným dotykem. Rozhodující okamžik nastal uprostřed terapie, když se u ní objevilo zduření podpažních mízních uzlin. Nechala si udělat biopsii a vzápětí dorazila na skupinu ve strachu z toho, jaké budou výsledky (které nakonec prokázaly, že nejde o zhoubný nádor.) Nikdy nebyla tak blízko smrti a my jsme jí pomáhali s hrozivou osamělostí, kterou prožívala. Jsou dva druhy osamělosti: prvotní, existenciální osamělost, které Sheila čelila na sezení, a sociální osamělost – neschopnost být s druhými. Se sociální osamělostí se ve skupinové terapii často a snadno pracuje. Základní osamělost je skrytější, bývá zakrývána potížemi všedního dne, méně často jí čelíme přímo. Skupina si někdy tyto dva druhy zamění a snaží se řešit nebo léčit základní osamělost. Tuto osamělost, jak Sheila onoho dne zjistila, není možné odstranit; nelze ji vyléčit; lze ji pouze poznat a definitivně přijmout jako součást naší existence. Poměrně brzy nato se Sheila změnila. Přijala a integrovala části sebe. Začala dělat rozhodnutí a přebírat vládu nad svým životem. Řekla o tom: „Myslím, že vím, co se děje.“ (Což připomnělo její dávno zapomenutou větu.) Celou dobu předtím e více než čemu jinému vyhýbala strašidlu osamělosti. Myslím, že se snažila zrušit ho tím, že zůstane mladá, že se vyhne výběru a rozhodnutím, že si udrží iluzi o tom, že je stále někdo, kdo rozhodne za ni, kdo ji bude provázet, kdo tam bude pro ni. Rozhodování a svoboda vždy znamenají osamělost, a jak před lety napsal Fromm, svoboda vyvolává víc hrůzy než tyranie. (From: Yalom, I. Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Hradec Králové: Konfrontace, 1999. ISBN 80– 86088-05–7, str. 121)

4.8 Testové otázky 1. Je empatie považována podle výše uvedeného členění za samostatný terapeutický faktor? 2. Vyjmenujte terapeutické faktory. 3. Co je to sebepoznání a jaký vztah má k terapeutickým faktorům?

25



5 Skupiny edukativní, pracovní, rekreační, terapeutické; svépomocné a podpůrné 5.1 Klíčová slova V teoretické části kapitoly – dělení skupin, fáze terapeutického procesu, vývoj skupiny. Ve cvičení – terapeutická dohoda.

5.2 Stěžejní cíle kapitoly 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Seznámit studenty s různými typy dělení skupin. Seznámit studenty s fázemi vývoje terapeutických skupin. Seznámit studenty s fázemi terapeutického procesu. Seznámit studenty s podobou terapeutické dohody(viz cvičení). Naučit studenty sepsat dohodu (viz cvičení). Prohloubit schopnost empatie (viz cvičení). Procvičit kreativní a konstruktivní myšlení (viz cvičení).

5.3 Doporučená literatura Matoušek, Oldřich, et.al. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. 2003. Kratochvíl, Stanislav. Úvod do psychoterapie. Praha: Portál, 1997. Rieger, Zdeněk. Loď skupiny; inspirace pro současné i budoucí lodivody ve skupinové terapii; příručka pro odborníky. Hradec Králové: Konfrontace, 1998. Pozn.: Stačí v rozsahu uvedeném v tomto studijním textu.

5.4 Teoretická část kapitoly Různé typy dělení skupin Dělení skupin podle Browna:17 1. homogenní – se stejným sociálním postavením či stejným bio psycho sociálním znevýhodněním (svobodné matky s problémy, delikventi, drogy, týrané ženy…) 2. úkolově zaměřené – řeší konkrétní stejný problém, začlenit se do pracovního procesu, mohou tam být lidé, jak po drogové léčbě, tak lidé po výkonu trestu… 3. psychoterapeutické – využívá metod psychoterapeutických, nutno speciální výcvik, mnoho podob – gestal, transakční analýza, psychoanalýza…) 4. svépomocné – založené na vzájemné pomoci a podpoře, vznik vychází často od lidí, kteří prošli určitým problémem (AA) 5. encounter skupiny – skupiny pro výcvik lidských vztahů, pro výcvik vedoucích pracovníků v efektivním jednání s lidmi 6. dosažení sociálních cílů – práce s mládeží, práce s minoritou… (integrace do společnosti, přijetí různých sociálních rolí…) ad 4: • 5 typů svépomocných skupin podle Levina a Perkinse o 1. lidé diskvalifikování ze skupiny „normálních“ – homosexuálové o 2. druhotně stigmatizovaní (partneři alkoholiků, rodiče toxikomanů…) o 3. sociálně izolovaní, bez stigmatizace (vdovy) o 4. skupiny okolo etnických, náboženských menšin; vzájemná pomoc více zkušenějších méně zkušenějším

17

Matoušek, Oldřich, et.al. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. 2003.

26


•

•


o 5. kvazipolitická linie, sdružuje osoby na ochranu specifických zájmů (sdružení nájemníků, podnikatelů…) oblíbenost svépomocných skupin z důvodů: o všichni prožili, prožívají podobné problémy; příležitost pro zpověď, katarzi; jistota, že ti druzí je pochopí; může vykazovat charakteristiky jako model ideální rodiny příklady svépomocných skupin v ČR: o Liga proti rakovině, Sdružení rodičů a přátel diabetických lidí, Česká unie nevidomých, Iniciativa osamělých rodičů, Dítě v ohrožení, Kardioklub, Česká společnost pro duševní zdraví, Anonymní alkoholici atd. (více k některým svépomocným skupinám viz Příloha č. 9, Příklady svépomocných skupin.)

ad 5:18 • vznik v 60. létech v USA • dva typy: o skupiny setkání – nejsou primárně zaměřeny na terapii poruch, ale na rozvoj, osobní růst, zvyšování vnímavosti v interpersonálních vztazích, umění radovat se ze života; o t-skupiny – výcvik vedoucích pracovníků v obchodě a průmyslu za účelem zlepšit jejich schopnosti kontaktu s lidmi. Dělení podle Řezníčka: 1. rekreační – působí jako prevence, domy dětí a mládeže, střediska volného času…; 2. vzdělávací – cílem rozšířit znalosti, dovednosti (přednášky o životosprávě, škodlivosti kouření apod. pro nejrůznější skupiny lidí); 3. rozhodovací – zaměřené na rozhodovací proces a řešení problémů (skupiny pro odvykání kouření, pro lidi po výkonu trestu – integrace do společnosti, pro lidi po úrazu s trvalými následky…); 4. svépomocné – viz výše a viz Příloha č. 9, Příklady svépomocných skupin; 5. dobrovolnické – založené na bázi dobrovolnictví, vedené dobrovolníky. Dělení skupin podle obsahového zaměření a metod práce 1. biografické – zaměřené na individuální historii jednotlivců – např. anamnéza 2. interakční – zaměřené na vztahy ve skupině, přítomné prožívání 3. tématické – zaměřené na rozebírání zkušeností – např. alkoholismus u rodičů 4. tréninkové – zaměřené na trénink problémů, sociální komunikaci 5. samořídící – samosprávný klientský orgán

Fáze terapeutického procesu:19 1. 2. 3. ad 1.: • •

pré-terapeutická fáze terapeutická fáze postterapeutická fáze problém řeší jedinec nejprve sám či společně se svými blízkými pokud se nedaří problém vyřešit → rozhodnutí vyhledat odborníka pro řešení problému (cílem této fáze)

ad 2.: • doba trvání ohraničena spoluprácí mezi klientem a sociálním pracovníkem • podmíněno: o problémem, kvůli němuž klient přichází o očekáváním klienta o způsobem práce skupinového sociálního pracovníka 18

Kratochvíl, Stanislav. Úvod do psychoterapie. Praha: Portál, 1997. Rieger, Zdeněk. Loď skupiny; inspirace pro současné i budoucí lodivody ve skupinové terapii; příručka pro odborníky. Hradec Králové: Konfrontace, 1998. 19

27



• 5 etap: 1. první kontakt – objednání se, zkontaktování institutu či sociálního pracovníka (trvá většinou několik minut) 2. první konzultace – trvá většinou 1 hodinu, cílem je rozhodnutí zájemce přijmout roli klienta a začít a pokračovat v terapeutickém procesu 3. orientační zmapování problému – cílem je vymezení terapeutické dohody, dohoda stanovuje pravidla spolupráce mezi klientem a psychoterapeutem (dohoda - viz cvičení v této kapitole) 4. vlastní, na změnu zaměřená skupinová terapie – cílem je problém řešit a vyřešit 5. ukončování a ukončení skupinové terapie – nesnadná fáze, klient i psychoterapeut se musí vyvázat ze vztahu, cílem je odchod klienta se žádanou změnou v chování, prožívání, myšlení ad 3.: • v klientovi i sociálním pracovníkovi doznívají a znovu se objevují zážitky z terapie, klient se začleňuje do života se změnami v chování, prožívání, myšlení • pokud byla terapie opravdu kvalitní, stává se terapeut jedním z nejdůležitějších lidí v klientově životě • může vést k frustraci a vyhoření terapeuta (terapeut vložil mnoho úsilí do klientovi terapie, terapie skončila a terapeut, pokud se k němu klient nevrátí, většinou už nemá šanci zjistit, zda jeho působení bylo úspěšné či ne)

Vývoj skupiny v čase podle Riegra20:

•

skupiny jsou otevřené (volný počet členů; členové mohou přicházet a vyvazovat se ze skupin kdykoliv, či za jednodušších podmínek než ve skupinách uzavřených; pravidla nejsou tak přesně daná) – např. svépomocné skupiny, volnočasové skupiny skupiny uzavřené (počet členů je předem dán; členové mohou do skupin přicházet a odcházet z nich jen v počátečních fázích vývoje skupiny; přesně daná pravidla skupiny) – terapeutické skupiny, skupiny rozhodovací… tyto skupiny vedou profesionálové (sociální pracovníci, psychoterapeuti, psychologové, speciální pedagogové…) – jejich cílem je terapeutická změna u jejich členů, a to na základě terapeutických faktorů (viz předchozí dvě přednášky) budeme hovořit o skupinách, která mají minimálně okolo 40 setkání

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

rozhodování orientace sdružování podléhání konfrontace objevování uvolnění

1. • • •

rozhodování etapa trvá zhruba 1. až 4. setkání cílem této etapy: rozhodnutí o přijetí či odmítnutí role člena skupiny skupina se v této fázi považuje za otevřenou – v průběhu prvních setkání skupiny, může některý z jejích členů poznat, že je pro něho skupinová terapie nepřijatelná a ze skupiny může v této fázi odejít, stejně tak (pokud si terapeut neurčí jinak) může v průběhu této fáze do skupiny vstoupit nový člen pro členy je tato etapa etapou chaosu – přicházejí proto, aby zde řešili problémy, a zároveň se zde setkávají s cizími lidmi, kteří také hovoří o svých problémech – pro členy to představuje značnou zátěž a navíc otevřenost a upřímnost některých členů přesahuje u jiných jejich hranici intimit pro tuto etapu jsou typické ambivalentní emoce: zvědavost s rozpaky, strach s nadějí apod.

•

•

•

• 20

Rieger, Zdeněk. Loď skupiny; inspirace pro současné i budoucí lodivody ve skupinové terapii; příručka pro odborníky. Hradec Králové: Konfrontace, 1998.

28


• • •


vztahy ve skupině jsou poznamenány mapováním neznámého teritoria a formováním transakčního prostředí ve skupině – v této etapě jsou nejasné vztahy ve skupině významnější než samotné problémy jednotlivých členů členové jen neradi projevují svou aktivitu – terapeut by se však měl snažit o zapojování do dění všech členů skupiny terapeuti jsou pro skupinu jejím centrem – jedině oni mají zcela jasnou vyhraněnou roli, jsou zárukou pocitu bezpečí úkolem terapeutů je formování transakčního prostředí

2. orientace • přibližně trvá od 5. do 10. setkání • cílem: zmapování teritoria a transakčního prostředí skupiny (každý člen si vytvoří jakousi imaginární mapu sociálních vzdáleností mezi ním a ostatními) • skupina se stává uzavřenou • členové skupiny se aktivně učí společnému jazyku • vynořuje se potřeba být přijat ostatními a tato potřeba se stává zdrojem napětí – členové se snaží napětí vyhnout tím, že se sově navzájem přizpůsobují, slaďují se – děje se tak dvojím způsobem – někteří svou aktivitu zvyšují, jiní naopak tlumí • vztahy ve skupině – členové aktivně navazují vztahy mezi sebou, konveční styl komunikace se pozvolna mění na konverzační, mezi členy narůstá důvěra a začínají se také utvářet funkce a role jednotlivých členů • terapeuti nadále zůstávají autoritami a měli by začít připravovat klienty na možnou diferenciaci (různost rolí, názorů, pohledů, způsobů jednání…), která se mezi nimi začíná objevovat 3. sdružování • začíná zhruba mezi 10. až 15. setkáním • cílem je vytvoření bezpečného prostředí pro odhalování • členové skupiny se již bezpečně orientují ve struktuře skupiny, stejně tak ovládají již společný jazyk, sílí tak pocit bezpečí, utvrzuje se pospolitost skupiny, která přispívá k aktivaci interakcí mezi členy a k jejich pocitu že do skupiny opravdu patří • vytváří se tzv. „duch skupiny“ • každý ve skupině má již ve skupinové hierarchii své místo – díky duchu skupiny a kohezi (soudržnosti) jsou členové v této fázi i více sdílnější • nejvýznamnější částí skupiny je její jádro, které se samovolně vytváří a určuje charakter „ducha skupiny“ • v této etapě se může objevit tzv. fúze, je to většinou několik členů ve skupině, kteří se spojí v koalici a vyjadřují tak svou nespokojenost ke skupině – vytváří si i vlastní normy a tajemství – změněné chování členů fúze ovlivňuje i reakce a chování ostatních členů skupiny • poprvé se v této fázi objevují paraskupinové jevy-jejím příkladem je tzv. parakomunikace (komunikace mimo skupinu o skupině) – členové mohou mít tendenci se setkávat mimo skupiny, ale to není příliš vhodné • v této fázi se může také objevit poprvé nějaký výrazný nesouhlas členů ke skupinové terapii – terapeut může stát vůči těmto tvrzením v opozici – toto může mít do jisté míry aktivizující účinek, ale také paralyzující • dalším nebezpečím je vytvoření koalice terapeuta s části skupiny • úkolem terapeuta je aktivizace všech členů skupiny a vyvažování případných výrazů negace 4. podléhání • probíhá v období kolem 15. až 20. setkání • cílem je možnost prožitku sdílení a bezpečí pospolitosti skupiny

29

Předmět: Sociální práce se skupinou • • • • •

•


vrcholí v ní proces vymezování struktury skupiny a její vnitřní hierarchie členové jsou ve skupině zcela otevření – nemusí se přetvařovat členové přestávají hrát roli, kterou předpokládají, že od nich druzí očekávají členové ale začínají podléhat síle skupiny (mění chování, jednání…- počátek terapeutické změny) vztahy ve skupině jsou velmi blízké – mohou vyvrcholit v „sourozenecký“, platonický či erotický vztah o sourozenecký vztah – rozvíjí se tam, kde členové neztratili kontrolu nad kontaktovou hranicí já (kontaktová hranice – viz 3. přednáška) – většinou se jedná o komplementární vztahy (jednotlivý členové se doplňují) o platonický vztah – rozvine se tam, kde hrozí ztráta kontroly nad kontaktovou hranicí já, je nutné, aby byl tento vztah terapeutem rozebrán – je do jisté míry přirozený a klientovi pomůže, pokud bude mít možnost o tom vztahu mluvit s terapeutem o erotický vztah – je zcela nežádoucí, jedná se o porušení pravidel úkolem terapeuta je zachování kontaktu mezi skupinou a vnějším světem dále pak ochrana, podpora, povzbuzení, případně by měl dát prostor pro konfrontaci, která umožní klientům uvědomit si vlastní kontaktovou hranici já

5. konfrontace • 20. až 25. setkání • cílem je, aby si každý znovu vymezil svou roli ve skupině • je označována za krizi skupiny – objevují se ambivalentní pocity k existenci skupiny, které jsou zcela přirozené a jsou vyvolány touhou po změně – ta se může dít: • trpělivé vyčkávání až ke změně dospějí všichni významní členové skupiny a ostatní se poté vydají v jejich stopách • útěk ze skupiny • přímá konfrontace s aktuální situací (postaví se problémům čelem a řeší je) • ústředním vztahem ve skupině se stává vztah k sobě, který poznamenává vztahy ke skupině (členové se mohou stavět do opozice proti skupině • velmi často se nyní objevují silné emocionální reakce u společných témat, objevují se projevy odporu ke skupině jako k celku i k terapeutovi • úkolem terapeutů v této etapě je to, aby si uhlídali své kontaktové hranice já a nadále zůstali vůči všem členům skupiny v profesionálním vztahu terapeut – klient • terapeuti by také měli dbát, aby některé agresivní konfrontace nebyly příliš zraňující 6. objevování • délka trvání okolo 25. až 35. setkání • cílem etapy je poznání a porozumění zdrojům problémů, které byly příčinou vstupu do skupiny • všichni již vědí, kdo je skutečně kdo a na jaké pozici se kdo ve skupině nachází – stabilizuje se pocit skupinové příslušnosti • z toho, co doposud pouze členové skupiny tušili a cítili, se stává poznané a chápané • vztahy ve skupině jsou jasné, každý má jasné kontaktové hranice • objevy každého člena jsou vítány, protože jsou přínosem pro každého – všichni spolupracují (i terapeut) na řešení problémů 7. uvolnění • začíná zhruba 3. až 5. setkání před plánovaným ukončením skupiny • cílem etapy je rekapitulace členství ve skupině • členové se zabývají tím, co jim skupina dala – začínají si uvědomovat změny, které u nich nastaly (změna nemusí být vždy jen odstranění problémů, ale i schopnost žít s problémy, tj. změna postoje k problému)

30


• •


vztahy ve skupině jsou poznamenány blížícím se koncem práce ve skupině – část členů přechází od osobního stylu komunikace zpět ke konverzačnímu stylu, u některých se však může objevit separační úzkost může dojít k devalvaci smyslu skupiny – je to přirozené a členové se tak zbavují bolestných pocitů z ukončení skupiny úzkostní členové se naopak snaží vršit nová a nová témata, aby tak zabránili konci skupiny – terapeuti se nesmí nechat polapit do jejich sítí

Celkově můžeme rozlišovat: • Dětství skupiny: 1. až 3. etapa • Dospívání skupiny: 4. a 5. etapa • Dospělost skupiny: 6. a 7. etapa

5.5 Shrnutí teorie Existuje několik typů dělení skupin. Mezi ně patří například Brownovo dělení na skupiny homogenní, úkolově zaměřené, psychoterapeutické, svépomocné, encounter skupiny, za účelem dosažení sociálních cílů. V terapeutickém procesu rozlišujeme tři základní fáze vývoje skupiny. Jedná se o fázi préterapeutickou, terapeutickou a postterapeutickou. V terapeutická fázi rozlišujeme fázi prvního kontakt u; první konzultace; orientační zmapování problému; vlastní, na změnu zaměřená skupinová terapie; ukončování a ukončení skupinové terapie. Riegr rozděluje vývoj terapeutické skupiny do sedmi fází: rozhodování, orientace, sdružování, podléhání, konfrontace, objevování, uvolnění.


5.7 Cvičení 1. krok: Přečtěte si následující kasuistiku „Karel“ . 2. krok: Vraťte se ke cvičení v kapitole Cíle a normy skupiny. Vymyslete si fiktivní příběh klienta trpícího nějakou poruchou, tak jak je to ve výše zmiňovaném cvičení popsáno. Sepište novou dohodu, která se bude týkat vámi vymyšleného fiktivního klienta. Předlohu pro dohodu naleznete v Příloze č. 10, Předloha Dohody. (Pozn. Pravidla členství ve skupině mohou být samozřejmě shodná s dohodou týkající se kasuistiky „Karel“) 3. krok: Podívejte se a prostudujte dohodu (viz níže pod testovými otázkami), kterou sepsal Karel se svým skupinovým pracovníkem.

31



Kazuistika „Karel“ Muž se jmenuje Karel. Je mu 29 roků, svobodný. Bydlí sám ve své garsonce. Vystudoval gymnázium, nedostal se na VŠ (ekonomii). Je vedoucí ve skladu v prodejně. Jeho rodiče žijí ve stejném městě, manželství mají podle Karla „až na ten otcův chlast normální“. Vídají se asi tak jednou měsíčně. Má o 1 rok mladší sestru a o 3 roky mladšího bratra. Sestra je vdaná s mírně konfliktním manželem, má 2 děti, je úřednice. Bratr je inženýr ekonomie. Ženatý, otec 1 dítěte a – ač je mu teprve 26 – úspěšný podnikatel. S Karlem se potkávají jen při příležitosti narozenin rodičů a vánočních svátků. Karel se cítí osamělý. Podle matky je „líný si nalézt partnerku.“ Chtěl by mít přítelkyni – a nejen proto, aby měl pokoj od matky. Zlobí se na lidi, aniž by věděl, proč. Přitom v dětství byl oblíbený pro svoji spolehlivost. Coby nejstarší z dětí pomáhal matce, protože otec býval často služebně na delší dobu mimo domov, a když už byl doma, popíjel víno a nadával na socialismus. Trápení Karla přepadlo po maturitě – nedostal se na VŠ a musel na vojnu. Tam dokonce uvažoval o sebevraždě. Po vojně se na VŠ přihlásit už nemohl – jeho bratr začal v té době studovat a rodiče by na studia obou synů neměli peníze. Vyzkoušel různá povolání, našel si byt. Nakonec zakotvil ve skladu prodejny, kde si cení jeho zodpovědnosti a – proč to nepřiznat – svalů. je silný a nedělá mu potíž přenášet těžké kusy zboží. A upřímně řečeno – radši nosí zboží, než aby byl v kontaktu se zákazníky. Dosáhl tak všeho, co chtěl: a přesto cítí, že se něco děje. Karel se nakonec odhodlal a zavolal do Střediska pro mezilidské vztahy. Setkal se se sociálním pracovníkem Střediska a využil nabídky navštěvovat skupinovou terapii.

5.8 Testové otázky 1. Jmenujte alespoň jedno dělení skupin a vysvětlete jeho jednotlivé kategorie. 2. Jak Riegr definuje vývoj terapeutické skupiny? Jaké fáze rozlišuje? 3. Vyjmenujte náležitosti terapeutické dohody.

32



Dohoda o spolupráci mezi Střediskem pro mezilidské vztahy a Karlem Ká Karel Ká a sociální pracovník Es uzavírají Dohodu o členství v terapeutické skupině. Skupina bude probíhat: každé pondělí od 16,00 do 18,00 hod. ve Středisku pro mezilidské vztahy Zahájení skupiny: 26. října 2006 Ukončení skupiny: květen 2007 Pravidla členství ve skupině: 1. pravidlo mlčenlivosti a důvěrnosti: To, o čem se mluví a co se děje ve skupině, je důvěrné, proto o tom mimo skupinu nebudu mluvit – a to ani s ostatními členy skupiny. Pokud si členové skupiny přeci jen něco mezi skupinu sdělí, budou o tom ostatní na následujícím setkání skupiny informovat. Toto pravidlo platí trvale – tedy i v době, co členství ve skupině již pomine. 2. Pravidlo otevřenosti a upřímnosti: Ve skupině budu vyjadřovat pravdivě a bytostně svoje názory a pocity. Skupina umožňuje vyjadřovat i takové názory a pocity, které se v běžném životě nesdělují, které jsou však důležité pro sebe samého anebo pro druhého člena skupin či pro celou skupinu. Je možné kriticky negativně i pozitivně hodnotit sebe i druhé a využít této příležitosti k dosažení svých cílů členství ve skupině. 3. Pravidlo práva říci „Stop“: Nemůže-li některý z členů skupiny něco hned otevřeně a upřímně sdělit, má práva říci „stop“ a nemluvit o tom. Ke sdělení pak využije první příležitosti, kdy sdělení již bude možné. 4. Pravidlo zodpovědnosti k sobě a k ostatním členům skupiny: Členství ve skupině vyžaduje vzájemnou ohleduplnost a respektování základních pravidel společenského soužití. K nim patří respekt k soukromí, k intimitě a autonomii každého člena skupiny ve skupině i mimo skupinu. 5. Pravidlo dodržování organizačních pravidel: Ve skupině budu dodržovat základní organizační pravidla: dochvilnost a včasnou omluvu v případě neúčasti na setkání skupiny, plnění dohodnutých doporučení a zadání (například deníkové záznamy, zadáním, týkající se dalšího setkání skupiny apod.), v průběhu sezení členové skupiny nekouří, potřebují-li se najíst a napít či opustit sezení skupiny, tak jen po oznámení a v případě nutnosti. Individuální cíl účasti ve skupině: - porozumět čím to je, že se nedokáži s nikým seznámit, - získat větší jistotu v jednání s lidmi, - porozumět tomu, jak mě lidé vnímají, - naučit se uvolňovat a cítit se klidný. Případné změny anebo rozšíření terapeutické dohody bude doplněné podle potřeby v průběhu práce skupiny. Jmenovaný klient a jeho terapeut/terapeuté podpisem potvrzují, že klient byl seznáme s „Pravidly členství ve skupině“ a že s nimi souhlasí. Terapeut/terapeuté podpisem potvrzuje/potvrzují, že individuální cíle klienta jsou splnitelné v případě, že bude klient aktivně spolupracovat. Podpisy: sociální pracovník Es

Karel

33



6 Role ve skupině (obecně) 6.1 Klíčová slova V teoretické části – rolové chování, sociální status, typy rolí, vůdcovství a jeho styly. Ve cvičení – rolové chování, nonverbální komunikace, diskuse ve skupině, kritické myšlení

6.2 Stěžejní cíle kapitoly 1. Seznámit studenty se znalostmi týkajícími se teorie a dělení rolí, rolového chování. 2. Seznámit studenty s pojetím vůdcovství a vůdcovských stylů. 3. Vyzkoušet si aktivitu na téma rolového chování a nonverbální komunikace, která rozvíjí kritické myšlení (viz cvičení).

6.3 Doporučená literatura Šimíčková - Čížková, J. Přehled sociální psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004. Pozn.: Stačí v rozsahu uvedeném v tomto studijním textu

6.4 Teoretická část kapitoly Pozn: Teoretickou

část zpracovala Bc. Markéta Kaulichová

Pojem role •

•

•

Pojem role v sociální psychologii vyjadřuje očekávání, které na jedince klade jeho sociální okolí z hlediska určité situace a z hlediska jeho základních charakteristik (věku, pohlaví a sociálního statusu)21. Jinými slovy se jedná o způsob chování, které od jedince společnost očekává právě v souvislosti s výkonem dané role. Chování, které je v souladu s očekáváním skupiny, se nazývá rolové chování. Mezi tímto očekáváním skupiny a na druhé straně přáním jednotlivce vždy existuje určité napětí, jedinec totiž musí brát ohled na své okolí, v kterém žije, ale zároveň je na něm, zda-li bude klást větší důraz na své vnitřní snahy nebo na požadavky okolí. Tento vnitřní rozpol také závisí na sociální a kulturní situaci jedince. Aby se společenská role stala součástí osobnosti člověka, musí proběhnout proces jejího zvnitřnění (interiorizace), a to sociálním učením včetně procesu identifikace s rolí. Někteří lidé se do sociálních rolí stylizují nepřirozeně, násilně. 22 Role má také velmi přímou souvislost se sociálním statutem (postavění jedince ve společnosti). Jak se člověk chová v určité pozici, jak dobře v ní „zahraje“ svou roli, takovou vysokou nebo nízkou míru statutu získá ve skupině, kde tuto pozici zastává.23

Typy rolí •

•

Rozlišujeme tedy role vrozené (dcera, sestra, …) nebo získané (matka, manžel, student); krátkodobé (cestující, divák, pacient) či dlouhodobé (dítě, lékař, žena); vynucené (vězeň, školák, nezaměstnaný, pacient), dobrovolné (brigádník, sportovec); dvoupólové (matka – dítě); konfliktní (výborný pracovník – špatný otec); přijaté (které člověk přijímá) nebo naopak odmítnuté (které osoba, jež roli hraje, nechce) apod. V organizovaných skupinách, jako jsou například pracovní skupiny, se uplatňují normy a role dvojího druhu: formální (dané pracovními předpisy a úkoly) a neformální (vyplývající z neformálních spontánních interakcí mezi spolupracovníky).24

21

Šimíčková – Čížková, Jitka. Přehled sociální psychologie, 2. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004.181 s. ISBN 80-244-0929-1 22 Kohoutek Rudolf: Základy sociální psychologie, 1. vydání. Brno : CERM, 1998. 181 s. ISBN 80-7204-064-2 23 Šimíčková – Čížková, Jitka. Přehled sociální psychologie, 2. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004.181 s. ISBN 80-244-0929-1

34



Jedinec má mnoho rolí ve formálních i v neformálních skupinách. Tyto role však mohou být vzájemně neslučitelné (obsahově, časoprostorově či jinak) a dochází tak ke konfliktu rolí, zejména mezi rolemi formálně definovanými a rolemi, které vyžaduje neformální skupina. Příkladem může být požadavek pracovní skupiny na menší tempo práce, než chce zaměstnavatel. Ovšem člověk má role i mimo zaměstnání (manžel, rodič, trenér, sběratel známek) a dochází ke konfliktu kvůli časové náročnosti zvládnout všechny role a příslušné skupiny pak mají pocit, že jedinec svou roli ve jejich skupině zanedbává. Mohou vznikat i složitější konflikty mezi vlivy z několika vztažných skupin (např. u dětí školního věku požadavky, které na ně kladou rodiče, učitelé a spolužáci). Konflikt rolí se tedy projevuje vnější i vnitřní konfliktní situací a oddalování jeho řešení může vyvolávat nežádoucí stres.25 • Zkoumáním vztahů ve skupině se zabývá sociometrie – metoda měření a prezentace sociálních vztahů ve skupině, které pro účely skupinové terapie vyvinul Jacob L. Moreno. Při tzv. sociometrické testu, (zvaném také Morenův test) jsou příslušníci skupiny dotazováni, které členy skupiny mají nejraději a které nemají vůbec rádi, kterým by dali přednost jako partnerům v určitých situacích (práce, dovolená, bydlení, večírek) a s kým ve skutečnosti vstupují do interakcí a s kým ne. Odpovědi jsou označena jako pozitivní nebo negativní volby, nebo jako odmítnutí. Výsledky testu mohou být zachyceny sociogramem nebo sociomatricí. Cílem testu je určení sociometrického statusu. To je postavení jedince ve zkoumané skupině z hlediska jeho oblíbenosti. Na základě takovýchto sociometrických testů zjišťujeme nejrůznější postavení ve skupině: • hvězda – populární osoba, má maximální hodnotu tzv. smíšeného sociometrického statusu, což je suma všech obdržených voleb (tj. rozdíl pozitivních a negativních), největší počet pozitivních voleb • outsider – osoba, která hodně volí, ale je málo volena a vcelku odmítána (málo voleb s převahou negativních) • zavržený (antihvězda) – osoba s minimálním smíšeným sociometrickým statusem • izolát – osoba, která nevolí ani není volena, žije izolovaně "na okraji" skupiny • ambivalentní status – komplikovaná pozice, osoba, která má maximální počet získaných pozitivních i maximální počet negativních hlasů • šedá eminence – osoba v pozadí, která je pozitivně volena leadrem a sama může leadra vybírat, ale jinak je izolovaná Další možné pozice: • moralista – neustále všem předkládá své, povětšinou velice černobílé a povrchní soudy. Jeho problém tkví ponejvíce v nezpracované minulosti, kterou řeší touto svou jednobarevností • oponent – jedinec nejistý si svou osobností, který jedinečnosti musí dodávat neustálou opozicí, byť i proti poměrně rozumným názorům • fackovací panák – slouží pro vylévání vzteku ostatních, často zcela bezdůvodného. Nicméně tuto svou roli přijímá s klidem. Dělení rolí podle moci neboli pozice jejího nositele:26 • role alfa – vůdčí: nemusí ji hrát předseda, ředitel (ve sboru duchovní), nýbrž silná osobnost, která se prosadí svou mimořádnou aktivitou či obětavostí, odbornou nebo osobnostní autoritou apod. Většinou se vyplatí osobnosti tohoto typu svěřit také formální vedoucí roli nebo alespoň co nejvíce pravomocí. • Role beta – pobočnická: přísluší loajálnímu členu skupiny, který si přeje a je schopen získat potřebnou důvěru a respekt alfy i většiny ostatních členů. Může, ale nemusí to být náměstek, místopředseda apod. • Role gama – řádový člen, který se dává vést. • Role delta – opoziční: její nositel využívá svých schopností a sklonů ke kritice alfy a zpravidla by rád převzal její roli, i když je to často možné jen v jeho fantazii. •

24

Nakonečný, Milan. Sociální psychologie organizace, 1. vydání. Praha: Grada, 2005. 28s. http://www.fi.muni.cz/usr/qprokes/socka/maleskupiny.htm 26 http://www.ssvp.wz.cz/Texty/diferenciace%20roli.html 25

35



Role omega – „hromosvodu": vůči nositeli této role se vybíjí agrese skupiny, bývá nejčastěji obviňován za nezdar v dosahování skupinových cílů, za konflikty, k nimž ve skupině dojde, apod. (v psychologii rodiny se mluví spíše o "obětním kozlu" nebo o "černé ovci")

Vůdcovství Pozn. Zpracovala Bc. Markéta Kaulichová • Z hlediska mocenské struktury skupiny vystupuje do popředí tematika vůdcovství v malé skupině – za vůdce (leadera) je považována osoba, která kontroluje aktivity skupiny, podstatně přispívá k její soudružnosti, reprezentuje skupinu, jinými slovy hraje ve skupině významnou dominantní roli spjatou s činností skupiny a jejími cíli. Je zajímavé, že se nakonec v každé skupině objeví někdo, kdo tuto roli vůdce ať už formálně nebo neformálně převezme. Vůdcem je ten, kdo získává autoritu, důvěru, v určitém směru se prosazuje a v sociometrickém testu získává vysoký status. Centrálním znakem je dominance. • A. W. Halpin a B. J. Winer uvádějí faktory vůdcovství: o uznání potřeb členů skupiny a jejich porozumění, o iniciativa, organizační schopnosti a osobní účast na životě skupiny, o výkonnost v motivování členů skupiny o sociální vnímavost vůči dění ve skupině, spojená se starostlivostí o členy skupiny. • V souvislosti s problematikou vůdcovství se rozlišují různé styly vedení: o Patriarchální styl: předobrazem je autoritativní otec rodiny, který rozhoduje o životě své rodiny a vyžaduje poslušnost od svých členů. Ve vedení skupin se projevuje omezováním rozhodování, vyžadováním poslušnosti u členů skupiny a dalšími znaky – s vedenými je zacházeno jako s dětmi, udržuje se distance mezi vůdcem a ostatními členy skupiny. o Charismatický styl: vyznačuje se zázračnými vlastnostmi, je nenahraditelný, jedinečný, může být vyžadován v krizových a nouzových situacích, v nichž je potlačen smysl pro racionální řešení problémů. Charismatický vůdce rezignuje na strukturální opatření a sám věří svému osobnímu vystoupení. o Autokratický styl: objevuje se spíše ve velkých organizacích, jako je stát, armáda nebo velké podniky. Autokrat se obklopuje aparátem spolupracovníků, kteří dbají na provádění jeho nařízení, nemá přímý kontakt s vedenými, stejně jako je tomu u patriarchálního a charismatického stylu řízení. o Byrokratický styl: představuje extrémní formu strukturování způsobů chování množstvím příkazů a směrnic, ale oproti libovůli autokrata se zde uplatňuje věcná kompetence. Přeorganizovanost vede k odlidštění a k dalším negativním důsledkům.27 o Despotický styl: vůdce působí jako ničím neomezený vládce. o Participativní styl: vůdce připouští účast vedených na řízení a rozhodování, uznává hodnotu vedených členů skupiny. o Partnerský styl: vůdce chápe vedené jako partnery, jako skutečné spolu-pracovníky.28

Role v tvořivém týmu: •

•

•

Novátor přichází s něčím novým, stimuluje ostatní, nabízí nový postup, nemá rád návody, udržuje si odstup od ostatních; inovace však mohou být nereálné, je u něj intenzívní reakce na kritiku nebo pochvalu. Je důležitý v první fázi. Vyhledávač zdrojů hledá informace, podklady, způsoby dosažení, příležitosti, kontakty. Rychle a nadšeně reaguje, má dobré komunikační schopnosti, navazuje a rozvádí inovace. Potřebuje podporu a uznání ostatních. Koordinátor směřuje ostatní ke společnému cíli. Je zralý, sebejistý, zkušený. Umí využít individuálních schopnosti jednotlivců, věří ve schopnosti ostatních, má široký rozhled;

27

Nakonečný, Milan: Sociální psychologie, 1. vydání. Praha: Academia, 2000. Šimíčková – Čížková, Jitka. Přehled sociální psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004. 28

36


• •

•

• • •


dostává se do konfliktu s formovačem. Vede dobře tým, kde jsou členové s různými schopnostmi, takže z nich dokáže vytěžit maximum. Formovač srší energií, je velmi motivovaný, cílevědomý. Rád nutí ostatní do akce, je soutěživý, agresivní, hádavý, tvrdohlavý, asertivní, má však málo porozumění pro ostatní. Vyhodnocovatel je seriosní, obezřetný, nedá se hned strhnout. Vše si důkladně promyslí, kriticky uvažuje celkově o týmu → brání unáhlenostem. Hodnotí efektivnost týmu, málokdy se mýlí. Týmový pracovník zapadá do týmu, poslouchá, má zájem o ostatní, chápe názory ostatních, je přátelský, umí se přizpůsobit, je to diplomat, je pružný, vyhýbá se konfliktům a snaží se jim zabránit. V kritických situacích je nerozhodný. Vytváří optimální atmosféru. Udržuje morálku týmu. Realizátor uskutečňuje praxi. Je metodický, postupuje dle harmonogramu. Je zodpovědný, dbá na disciplínu, problémy řeší systematicky. Dokončovatel nezačne nic, co nedokáže dokončit. Soustředí se na detaily. Nejraději si vše udělá sám, je precizní. Trpí, není-li práce dokončena. Specialista je nadšený pro svůj obor, v němž dosahuje mimořádných výsledků. Je špičkový profesionál. Tvrdě brání svou odbornou oblast. Avšak obtížně komunikuje. Významně se podílí na zvyšování prestiže na veřejnosti.

6.5 Shrnutí teorie Rolové chování je způsob chování, které od jedince společnost očekává právě v souvislosti s výkonem dané role. Podle různých kritérií rozlišujeme role vrozené či získané, krátkodobé či dlouhodobé, vynucené či dobrovolně přijaté, dvoupólové či konfliktní, přijaté či odmítnuté, formální či neformální. Postavení ve skupině lze určit pomocí sociometrických testů. Na jejich základě rozlišujeme role jako např. hvězda, outsider, zavržený, izobát či šedá eminence. Mezi další pozice ve skupině patří např. role oponenta či fackovacího panáka. Role můžeme dělit podle moci neboli pozice člena ve skupině na alfa, beta, gama, delta a omega. Charakter skupiny výrazně ovlivňuje osobnost vůdce a jeho vůdcovský styl. Ten může být patriarchální, charismatický, autokratický, byrokratický, despotický, participativní či partnerský. Ve tvořivém týmu můžeme rozlišovat role jako je novátor, vyhledávač, koordinátor, formovač a další.


37



6.7 Cvičení •

• •

Následující cvičení napomáhá rozvoji nonverbální komunikace, a tomu, abychom byli lépe schopni nonverbální komunikaci druhých odečítat. Cvičení napomáhá hráčům uvědomit si, jak se použití nonverbální komunikace mění vzhledem k roli, kterou člověk zastává. Toto cvičení lze hrát jen ve skupině. Pokud by se vám podařilo sehnat ochotné spoluhráče, hru si zahrajte. Toto cvičení může využít v praxi terapeuta skupinové sociální práce.

Napsáno na čele29 •

•

•

•

Moderátor hry napíše na samolepky charaktery a role, tak aby to hráči neviděli. Každému hráči připevní na čelo jednu samolepku, a to opět tak, aby hráč nevěděl, co má na své samolepce napsáno. Skupina by měla mít kolem šesti členů. Hráči tedy vědí, jaké role mají ostatní na čele, nevědí však, co mají oni sami na čele. Aniž by hráči prozradili, co má kdo na čele, začnou diskutovat na nějaké téma, které moderátor určí. K jednotlivým lidem ve skupině se ostatní chovají podle rolí napsaných na čele. V průběhu diskuse si účastníci dělají poznámky o tom, jaké reakce na svou roli zaznamenali a o jakou roli se pravděpodobně jedná. Když všichni členové skupiny tuší, co mají na čele, mohou se na své nálepky podívat a porovnat se svým odhadem. Následuje diskuse a zpětná vazba – jak se cítili, podle čeho usuzovali na svou roli, zda byli s přidělenou rolí spokojeni, do jaké míry odráží cvičení skutečný život, do jaké míry jsou lidé na základě svých rolí zařazování do určitých škatulek, zda je snadné uniknout nálepce, kterou dostali, co mohou udělat pro to, aby se dostali ze zajetí svých skutečných nálepek, o které nestojí… Příklady rolí: Velký šéf, Intelektuál, Studnice nápadů, Sexuální objekt, Nedůvěryhodný, Vzteklý, Chlapák, Agresivní…

6.8 Testové otázky 1. 2. 3. 4.

Co je to konflikt rolí? Jak vzniká? Jaké typy rolí znáte? Jmenujte nějaké a vysvětlete, co znamenají. Vysvětlete pojmy patriarchální vůdce, byrokratický vůdce a vůdce participativní. Je pravdivé následující tvrzení? Novátor prospívá skupině tak, že neustále hledá nové informace, kontakty i příležitosti. 5. Nahlas a co nejjednodušeji popište motivaci a instrukce ke cvičení tak, jak byste je jako terapeut vysvětlovali skupině, se kterou si hodláte tuto aktivitu zahrát.

29

Pike,G., Selby. D. Cvičení a hry pro globální výchovu 1. Praha: Portál, 2000.

38



7 Role skupinového pracovníka; asymetrie a pravidla vztahu profesionál – klient 7.1 Klíčová slova V teoretické části kapitoly – role skupinového pracovníka, typy vztahů mezi skupinovým pracovníkem a klienty, principy vztahu skupinový pracovník – klient. Ve cvičení – rozbor vztahů, sebepoznání, sebereflexe.

7.2 Stěžejní cíle kapitoly 1. 2. 3. 4.

Seznámit studenty s rolemi skupinového pracovníka. Seznámit studenty s definováním vztahů mezi skupinovým pracovníkem a klientem. Seznámit studenty s principy vztahu skupinový pracovník – klient. Přimět studenty, aby zhodnotily vlastní sociální role a vztahy (viz cvičení).

7.3 Doporučená literatura Kopřiva, K. Lidský vztah jako součást profese, Portál, Praha 1997. Kratochvíl, Stanislav. Skupinová psychoterapie v praxi. Praha: Galén, 2001. Pozn.: Stačí v rozsahu uvedeném v tomto studijním textu.

7.4 Teoretická část kapitoly Role skupinového pracovníka30 1. 2. 3. 4. 5.

aktivní vůdce analytik komentátor moderátor a expert autentická osoba

1. Aktivní vůdce • určuje aktivity, usměrňuje dění, vysvětluje, objasňuje, učí ostatní • synonyma aktivního vůdce: učitel, instruktor, režisér, ochránce… • skupina na začátku často očekává, že vedoucí skupiny bude právě zastávat tuto roli – bude jim rozdávat rady, povely, směrnice jejich životů • dvě polohy aktivního vůdce: o 1. mírný, laskavý a ochranitelský o 2. důsledně přímý, náročný a kontrolující o tyto polohy může aktivní vůdce střídat, polohy se různě prolínají • používá se např. u vzdělávacích skupin (viz 1. přednáška, dělení skupin) – vedoucí skupiny vysvětluje, objasňuje, dává rady (např. u klientů s diabetem – co je to za nemoc, zásady životosprávy) • také hojně využíváno např. u encounterových skupin a skupin, v nichž se nacvičují různé sociální dovednosti (sebeprosazení, konstruktivní hádka, taktika nekonfliktního jednání, účinné způsoby vyjednávání…) • též využíváno u klientů psychotických, starých lidí, minorit… 2. Analytik • hojně se využívá ve skupinových sezeních zaměřených na psychoterapii, zvláště pak psychoanalýzu 30

Kratochvíl, Stanislav. Skupinová psychoterapie v praxi. Praha: Galén, 2001.

39

Předmět: Sociální práce se skupinou • • • •


hlavní myšlenkou: klienti přenáší a projikují do vedoucího skupiny své infantilní vztahy k otci a matce, vztahy pozitivní i negativní, a tím dochází k terapeutické změně skupinový pracovník nesmí vyjadřovat svou osobnost, protože pak by již do něj nemohli klienti projikovat a vidět v něm osobnosti svých rodičů skupinový pracovník je indiferentní, pasivně naslouchá, neprojevuje se, neradí, neodsuzuje, nevyjadřuje své pocity ani hodnocení, pro klienty je hádankou a fantazií skupina je vedena sama sebou o nejprve většinou hovoří (tzv. asociuje) o běžných tématech (sport, nákupy, zájmy…), později skupina sama zjistí, že tato „obyčejná“ témata ji nikam neposunují o později začínají někteří členové sami interpretovat chování a reakce svých spolučlenů o v pozdější fázi může skupinový pracovník v roli analytika začít poskytovat sám interpretace, ale jen základní a tak, aby usměrnil jen hlavní proud a směr skupiny

3. Komentátor • podobně jako analytik ponechává skupinovému dění volný průběh, neřídí ji a aktivně neusměrňuje • v určitých intervalech (pravidelných i nepravidelných) podává skupině komentář o tom, co právě na skupině proběhlo; pokud jsou intervaly pravidelné, doporučuje se je zařadit po 15 až 20 minutách • charakter komentářů: o a) pozorování podávané zcela neosobně s rekapitulačním popisem skupinového dění bez vyjadřování vlastních pocitů k tomu a bez hodnocení o b) mohou dění pojmenovávat a klasifikovat, reformulovat je s využitím adekvátnějšího pojmového aparátu o c) mohou přinášet též hypotézy k interpretaci toho, co se ve skupině děje a proč tomu tak je • neosobní charakter komentářů vyvolává ve členech skupiny často agresivní pocity a pochybnosti o účelnosti takového chování terapeuta; posléze se rozvíjí skupinová diskuse i interakce, ale terapeut je ignorován; terapeut řekne svůj komentář, skupina k němu mlčí a navrací se k přerušenému tématu hovoru; později si začne skupina komentářů všímat i toho, co je obsahem komentářů; nakonec se členové skupiny začnou zlepšovat v interakci, ve svém chování i jednání, a to právě na základě diskuze vyvolané komentáři 4. Moderátor a expert • nepřebírá za dění ve skupině plnou zodpovědnost a nechává věcem volný průběh, příležitostně však zasahuje a usměrní dění tak, aby účinněji směřovalo k žádoucímu cíli • příliš nehovoří o svých pocitech, nepodílí se na diskusi, ale navrhuje, co by skupina mohla dělat dál, na co by se mohla zaměřit – např. navrhne začlenění psychodramatické scénky, či vyjádření pocitů pomocí malby apod. • sleduje a koordinuje diskusi: upozorní ostatní, pokud se jeden ze členů nemůže dostat ke slovu; poznámkami napomáhá, aby se téma řešilo z více stran… • skupina ho považuje za experta, který ví, jak problémy řešit, má informace, zná interpretace a techniky, ale členům je nenutí, spíše je nabízí jako jedno z možných řešení • nefrustruje skupinu (jako např. analytik) tím, že jí nechá bezradně ztrácet čas mlčením či napětím z nejistoty, ale ani ji nevede a nedává přímá doporučení (jako např. aktivní vůdce) • podněcuje skupinu, aby si sama navrhovala řešení a další postupy • může využít i interpretací neuvědomovaných souvislostí a vztahů, kterých si na skupině všimne 5. Autentická osoba • skupinový pracovník se projevuje jako jeden z členů skupiny, sám dělá to, co mají dělat jiní, a vyjadřuje své skutečné pocity; stává se tak modelem k nápodobě a ukazuje členům, jak mohou mít ze skupin užitek • všechny techniky dělá spolu s ostatními, pokud zadá úkol nakreslit pocity, kreslí je také apod.

40

Předmět: Sociální práce se skupinou • •


zde je zvýrazněn terapeutický faktor „napodobující chování“ otevřenost a autentičnost terapeuta má však své meze o omezení daná vlastnostmi terapeuta – klienti si musí terapie odnést zkušenost, že terapeut je dobrý člověk, který je má rád, tzn., pokud je terapeut cholerik, musí umět ovládat svůj hněv a prudké reakce natolik, aby u něj i přesto převládal skutečný zájem o druhého, úcta k druhému a empatie o omezení daná cíli skupiny – pokud by terapeut příliš otevřeně hovořil o svých problémech, pravděpodobně by zaujal skupinu natolik, že by začala pracovat více na jeho problémech, než na problémech vlastních; doporučuje se, aby terapeut příliš nerozváděl své problémy, ale ve vyjadřování současných pocitů zůstal autentický o meze dané momentálními potřebami skupiny nebo jejího člena – ve chvíli, kdy budou u členů i terapeuta převládat negativní pocity (antipatie, pohrdání…) vůči jednomu členovi a tento člen bude posunut na nejspodnější pozici ve skupině, měl by terapeut takového člena podpořit a postavit se spíše za něj, i když i on sám prožívá negativní pocity (i zde lze však postupovat podle pravidel autenticity – terapeut by se měl umět vžít do nejrůznějších situací a i do klientů, kteří ostatní odpuzují, tak se terapeut dovede následně za takového klienta lépe postavit)

Pravidla vztahu profesionál – klient: •

•

31

Rozlišujeme následující typy vztahů: o symetrický vztah, který je vztahem rovnocenných bytostí, vyznačuje se podobností chování na obou stranách o komplementární vztah je nerovný, na jedné straně je aktivita, kdežto na druhé pasivita o symetrická eskalace je vztah, kdy se obě strany snaží druhou přemoci o metakomplementární vztah najdeme tam, kde se jedna osoba dobrovolně vzdá své kontroly nad vztahem; to lze najít např. v situaci, kdy se sociální pracovník snaží přimět klienta, aby se rozhodoval samostatně. Pomáhající pracovník by měl vyznávat a dodržovat určité hodnoty, které jsou pro úspěšnost jeho práci s lidmi nezbytné. Americký katolický kněz Felix Biestek v padesátých letech 20. století formuloval následující principy pro práci s klientem31: o Individualizacace – uznání vlastní jedinečné kvality osobnosti klienta a z toho vyplývající individuální přístup bez stereotypů a předsudků. o Vyjadřování pocitů – uznání klientovi potřeby volně vyjádřit svoje pocity, včetně negativních. o Empatie – snažit se o vcítění do pocitů a situace klienta. o Akceptace – vnímat klienta takového, jaký je, včetně jeho slabostí a silných stránek, podporovat u klienta vědomí jeho vnitřní důstojnosti a hodnoty. o Nehodnotící postoj, nemoralizování – nepřipisovat klientovi vinu. Sociální pracovník může hodnotit klientovy postoje nebo jeho jednání, pokud to považuje za vhodné z hlediska práce s klientem – tj. nehodnotí celou osobnost klienta, ale jen jeho jednání, postoje, apod. o Sebeurčení – respektovat klientovo právo a potřebu svobodně se rozhodovat a vybírat si mezi možnostmi. Biestek zdůrazňuje, že klientovo právo na sebeurčení je limitováno úrovní klientovy schopnosti se pozitivně a konstruktivně rozhodovat, právními předpisy, obecně platnou morálkou. o Diskrétnost (důvěrnost sdělení) – zachování důvěrných informací o klientovi. Diskrétnost je nejen základním právem klienta a etickým závazkem sociálního pracovníka, ale i základem efektivní práce s klientem. Toto klientovo právo však není absolutní. Limitem je odpovědnost sociálního pracovníka k sobě, zaměstnavateli a společnosti a také práva ostatních klientů. Uvolnění diskrétních informací by však měl sociální pracovník s klientem vždy prodiskutovat.

Matoušek, O. a kol.: Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003.

41



Jednou z důležitých složek vztahu mezi klientem a pracovníkem je také moc, která je spíše přítěží pro vlastní pomáhání, ale někdy je však nezbytnou. V případě, kdy se pracovník stává důvěrníkem klienta, je dobré když není současně vykonavatelem úředně svěřené pravomoci.

7.5 Shrnutí teorie V literatuře existují různá pojetí rolí skupinového pracovníka. Můžeme rozlišovat 5 typů rolí: aktivní vůdce, analytik, komentátor, moderátor a expert, autentická osoba. Rozeznáváme 4 typy rovnosti vztahů mezi sociálním pracovníkem a klientem. Jedná se o vztah symetrický, komplementární, symetrická eskalace a metakomplementární vztah. Sociální pracovník by měl dodržovat následující principy ve vztahu ke klientovi: Individualizace, empatie, akceptace, nehodnotící postoj, sebeurčení a diskrétnost.


7.7 Cvičení Postup: 1. Seznamte se s následující technikou sociální práce: Existuje řada technik, kterými lze rozpoznat úroveň vztahů a role klienta v různých sociálních skupinách. Ve cvičení je popsána technika, kterou může sociální pracovník použít při skupinové i individuální terapii dětí. Citová blízkost – sociálně ekologická technika32 Věk: 8 let a více Cíl: Získat vhled, jak dítě prožívá vztahy k důležitým lidem ve svém životě. Muže vyústit v rozhovor, proč jsou někteří lidé dítěti méně blízcí než druzí. Pomůcky: Barevné psací potřeby a papír A4. Metoda: Nakreslete několik soustředných kružnic, které mají mezi sebou stejné rozestupy, nejmenší o průměru asi 5 cm, největší asi 18 cm. Většinou stačí čtyři, ale možná bude nutné přidat v průběhu cvičení další. Doprostřed nejmenšího kruhu nakreslete srdce a nechte dítě, aby tam napsalo své jméno. Pak vysvětlete dítěti, že tento diagram pomůže zjistit, kdo je mu nejblíže, kdo je pro ně nejdůležitější nebo koho má nejraději. Vysvětlete mu, že jména pro ně nejdůležitějších lidí má napsat do kruhu, který je nejblíže k srdci. Do dalšího kruhu potom bude psát jména licí, kteří jsou mu méně blízcí, a tak dále. Pro některé děti bude snadnější si nejdříve vytvořit seznam lidí a potom je teprve rozdělovat do kruhů. Proberte s dítětem důvody, které ho vedly, aby umístilo jména do těch kterých pozic. Ujistěte ho, že je v pořádku, když s vámi o svých pocitech hovoří otevřeně a pravdivě. Varianty: Moje srdce, tvoje srdce 32

Převzato z: Hobdayová, Ollierová. Tvořivé činnosti pro terapeutickou práci s dětmi. Praha: Portál, 2000.

42



Z určitých okolností může být užitečné provést tuto techniku dvakrát. Poprvé, stejně jako v „Citové blízkosti“, dítě nebo dospívající vyjadřuje, jak blízko má k druhým lidem, podruhé se rozhoduje, jak by asi pro ně důležití lidé umístili ve vztahu k němu sami sebe. Uspořádání v obou obrázcích se může velmi lišit. Proberte s dítětem, co může být příčinou těchto rozdílů.

pan Jílek (můj učitel) teta Jana

Slávek (mámin přítel) Chůva

máma

Jirka (bratr)

Klára

Dáša (nejlepší kamarádka)

strýc Jan

Romana (starší sestra) Lucie (mámina kamarádka)

táta

Petr (tátův malý syn)

Jitka (tátova přítelkyně)

strýc Richard

2. Techniku lze modifikovat i na dospělé osoby. Pokuste se nyní pomocí této techniky zaznamenat své vlastní vztahy. Vy budete v srdci uprostřed soustředných kruhů. 3. Na základě této techniky se pokuste pojmenovat všechny své sociální role.

7.8 Testové otázky 1. Vyjmenujte a popište 5 rolí skupinového pracovníka? 2. Co je to individualizace a jaký má význam? 3. Je empatie jedním z principů vztahu mezi skupinovým vedoucím a klienty? Proč ano či proč ne?

43



8 Různé přístupy ve skupinové sociální práci – Morenův směr, Analytický směr, Transakční analýza. 8.1 Klíčová slova V teoretické části kapitoly – Morénův směr, analytický směr, transakční analýza, skupinová dynamika, skupinová koheze, přenos. Ve cvičení – kontraindikace pro skupinovou terapii.

8.2 Stěžejní cíle kapitoly 1. Seznámit studenty s různými směry skupinové práce.

8.3 Doporučená literatura Kratochvíl, Stanislav. Základy psychoterapie. 4.vyd.Praha:Portál,2002 Pozn.: Stačí v rozsahu uvedeném v tomto studijním textu.

8.4 Teoretická část kapitoly Zpracovala Bc. Lada Šípková podle Kratochvíla33:

Morénův směr •

• •

Morénova skupinová psychoterapie podněcuje u člověka spontánnost a tvořivost. Podněcuje jej k tomu, aby setřásl navyklé šablony chování vytvořené konvencemi, aby se nestyděl projevit, najít jiné než obvyklé výrazové formy, aby křičel, hvízdal, skákal, nebo se plazil po zemi, aby dal průchod svým popudům a fantazii a aby cítil radost z tohoto uvolnění sešněrovaných vnitřních zdrojů. Ve vztahu k terapeutovi se uplatňuje princip „téle“ – je to vhled a vcítění se jednoho do druhého, je to cítění ve dvou. Moréno využívá psychodramatu. Začíná rozehříváním (fantazijní a pohybová rozcvička) poté následuje vlastní psychodrama. Závěrečnou fází je sdílení citů a sdělování vlastních podobných zkušeností a pocitů. Další význam pro skupinovou terapii mají Morénem vytvořené sociometrické techniky, které umožňují zachytit vztahy mezi jednici ve skupině, jejich postavení ve skupině, vůdcovství, iniciativu, oblíbenost a neoblíbenost a znázornit dynamiku vztahů graficky v sociogramu. Tyto techniky získaly své místo i v sociální psychologii (Více o sociometrii a rolích v kapitole Role ve skupině).

Analytický směr •

•

•

33

Zdůrazňuje tři skutečnosti: a) ve skupině je usnadněna analýza přenosových tendencí (vysvětlení pojmu přenos viz Příloha č. 11, Pojmy přenos, skupinová koheze a skupinová dynamika), přenos je nejen vůči terapeutovi, ale i vůči dalším osobám skupiny, b) malá skupina aktivizuje problematiku života v rodině a v raném dětství, c) neurotičtí pacienti jsou slepí jen vůči vlastním nevědomým tendencím, na druhých lidech je dovedou objevovat dobře – terapeutovi tedy analýzu usnadňuje práce skupiny. Slavsonova (americký analytik skupinové terapie) metodika pro děti je nazývána činnostní skupinovou terapií. Podstatné pro ni je umožňování neřízeného projevování aktivity dětí v tolerujícím prostředí. Skupiny jsou sestavovány z dětí téhož pohlaví a přibližně stejného věku. Během schůzek se dětem ponechá volné pole působnosti, není dán žádný cíl, odehrávají se většinou v dílnách. Analytická skupinová terapie pro dospělé se řídí analogickými principy jako individuální psychoanalýza. Používá volné asociace, analýzu verbálních projevů, analýzu odporu a snu,

Kratochvíl, Stanislav. Základy psychoterapie. Praha: Portál,2002.

44



interpretace přenosu. Pouze základní pravidlo, říkat vše, co ho napadne, nemůže být dodrženo důsledně. Slavson skupinovou dynamiku (vysvětlení pojmu viz Příloha č. 11, Pojmy přenos, skupinová koheze a skupinová dynamika) považuje za faktor negativní a rušivý. Vzniku skupinových norem, hodnot a cílů se snaží zabránit. Pacient dosahuje katarze a náhledu svým vlastním úsilím a jemu vlastními cestami. Ve skupině má být jen malá skupinová koheze (vysvětlení pojmu viz Příloha č. 11, Pojmy přenos, skupinová koheze a skupinová dynamika). Vytvoří-li se ve skupině koheze, skupinová morálka a pravidla, ztrácí skupina terapeutický význam. Stává se skupinou sociální a ne terapeutickou.

Transakční analýza • •

•

•

Podstatnou součástí je výklad Berneovy koncepce motivace, stavů ega, druhů mezilidské transakce, scénářů a her. Berne zdůrazňuje dva páry základních psychologických potřeb důležitých (krom biologických pudů) pro motivaci člověka: potřebu podnětů a potřebu uznání; potřebu struktury a potřebu vzrušení. Nejdůležitější formou potřebných podnětů je pohlazení (stroke). U dětí se odehrává v podobě přímého tělesného doteku, u dospělých může být nahrazeno i slovními projevy uznání. I negativní kontakt je lepší než žádný kontakt. Potřeba struktury a potřeba vzrušení se týkají smysluplného vyplnění času, které odstraňuje prázdnotu a nudu. Analýza struktury: Podle Berneho existují tři stavy ega (Rodič, Dítě, Dospělý). V Rodiči jsou zaznamenány zákony, pravidla, zákazy a příkazy. Dítěti je vlastní zvědavost, tvořivost, spontánnost, přání vědět, dotýkat se, zkoumat, reaguje bez rozumové kontroly. Třetí stav ega, Dospělý, se odlišuje od stavu Rodiče, který tvoří soudy na základě nápodoby, ale i od stavu Dítěte, které reaguje na základě citů, nedovede diferencovat. Dospělý si dovede uvědomit, jednotlivé stav Já. Dovede odlišit mezi životem, jak mu byl demonstrován (Rodič), jak ho prožíval (Dítě) a jak ho sám svým poznáním objevil (Dospělý). Analýza transakce: Rozlišování stavů ega má zásadní význam pro komunikaci mezi lidmi, které Berne nazývá transakce. Záleží na tom, který stav ega, je u jednotlivých komunikujících osob právě v činnosti. Transakce mohou být rovnoběžné (kdy podnět vyšle otázku a reakce na ni je na stejné rovině) a vzájemně se doplňující. Pak je většinou vše v pořádku. Mohou být zkřížené, a to je zdrojem nepříjemností. (Př. manžel hledá knoflíčky do manžet a ptá se: „Nevíš, kde jsou moje knoflíčky do košile?“ Je to otázka Dospělého odpoví-li však: „Tam, kde sis je nechal“, žena reagovala jako rodič na dítě.). Grafické znázornění transakčních rovin viz níže obrázey č. 1 a 2.

Obrázek č. 1

Obrázek č. 2

45


•

•


Analýza scénáře. Scénář je životní plán založený na rozhodnutí učiněném v dětství, posilovaném rodiči a potvrzovaném následujícími událostmi. Obecný rámec individuálního scénáře tvoří čtyři základní životní postoje: 1. Já jsem dobrý, vy jste dobří; 2. Já nejsem dobrý, vy jste dobří; 3. Já jsem dobrý, vy nejste dobří a 4. Já nejsem dobrý, vy nejste dobří. Specifické scénáře se vytvářejí pod vlivem rodičovských příkazů. Analýza her. Hra je sled na sebe navazujících transakcí, zčásti zjevných a zčásti skrytých s určitými nástrahami. Hrou nazývá Berne takovou interakci mezi lidmi, která brání rozvoji otevřeného, důvěrného a bezpečného vztahu. Analýza her je podstatnou součástí terapeutických sezení. Hru je třeba odhalit a znemožnit tím její pokračování a opakování. Terapeutický postup. V průběhu terapie je výrazně zastoupena složka didaktická. Klient se učí terminologii transakční analýzy, kterou bude používat ke zkoumání svých transakcí a stavu ega. Klient se seznamuje s hrami, učí se je odhalovat a nahradit je důvěrnými autentickými vztahy s otevřeným vyjadřováním postojů a přání. Terapie napomáhá k dosažení životního postoje „Já jsem dobrý, vy jste dobří“.

8.5 Shrnutí teorie Morénův směr je založený na tvořivosti a spontánnosti projevu. Využívá sociometrických testů a psychodramatu. Analytický směr je založen na třech skutečnostech – usnadnění přenosu, téma primární rodiny, objevování nevědomých tendencí. Transakční analýza staví na motivaci, stavech ega, druzích mezilidské transakce, scénářích a hrách. Základní pozice v mezilidských stavech jsou rodič, dítě a dospělý.


46



8.7 Cvičení Z nabízených možností označte ty klienti, kteří podle vašeho názoru nejsou VĚTŠINOU vhodní pro skupinovou terapii. (Pozn. POZOR! Slovo „většinou“ je zdůrazněno schválně, aby bylo dostatečně zřejmé, že kromě typu poruchy či sociálního problémů záleží i na individualitě a osobnosti klienta a na účelu a cíli konkrétní skupinové terapie, kterou by klient mohl využít. Nelze tedy říci, že klienti s určitým typem problému nejsou nikdy vhodní pro skupinovou terapii!!!). Pokuste se u každé z následujících možností zformulovat důvody, proč ten který klient je či není pro skupinovou terapii vhodný. Správnost vašeho uvažování si můžete rámcově ověřit v Příloze č. 12, Klienti zpravidla nevhodní pro sociální práci se skupinou. : klienti s pocitem méněcennosti agresivní, destruktivní a příliš manipulující klienti klienti po sexuálním zneužívání klienti s obezitou mladí lidé z rozpadlých rodin násilníci klienti v akutní krizi rodiče sexuálně zneužívaných dětí klienti s pocitem méněcennosti introverti klienti po sexuálním zneužívání pozůstalí mladí lidé z rozpadlých rodin depresivní klienti v akutní fázi autisté klienti s bulimií AIDS a HIV pozitivní lidé klienti s koronárním onemocněním klienti, kteří už tzv. vše zkusili a nic nepomohlo (tendence stavět se do pozice odborníků)

8.8 Testové otázky 1. Na jakých principech stojí výše popsané směry? 2. Co je to přenos, skupinová dynamika a skupinové koheze?

47



9 Různé přístupy ve skupinové sociální práci – skupiny setkání, Topologický směr, Eklektický směr. 9.1 Klíčová slova V teoretické části – skupiny setkání, topologický směr, eklektický směr. Ve cvičení – význam skupiny.

9.2 Stěžejní cíle kapitoly 1. Seznámit studenty s různými směry skupinové terapie.

9.3 Doporučená literatura Kratochvíl, Stanislav. Základy psychoterapie. 4.vyd.Praha:Portál,2002 Pozn.: Stačí v rozsahu uvedeném v tomto studijním textu.

9.4 Teoretická část kapitoly Pozn.: Zpracovaly Bc. Blanka Pěchotová a Bc. Lenka Šuckrdlová

Skupiny setkání •

Dva typy (proudy skupin setkání): I.

•

Proud – Orientace skupin „ setkání“ usiluje o rozvoj, osobní růst a zvyšování vnímavosti, podněcování sebeaktualizace a umění se radovat ze života. Setkáním je míněn otevřený intenzivní a citově silně zabarvený vztah, postavený na pocitech s prožíváním a verbálním i neverbálním vyjadřováním pocitů. Mluvíme o zážitkové terapii, spočívající v důrazu na emoční složku osobnosti a na prožívání a vyjadřování pocitů „ tady a teď“. II. Proud – jsou tzv. „ t-skupiny“ („t“= trénink) či „ skupiny laboratorního tréninku“ pro výcvik vedoucích pracovníků a ke zlepšení schopnosti kontaktu s lidmi. Cílem je lepší sebepochopení, porozumění podmínkám fungování skupiny a interakcím ve skupině i vytvoření dovednosti chápat lidi a umět s nimi jednat. „ Sensitivity training“ – je speciální forma laboratorního tréninku, postup je zaměřen hlavně na rozvoj osobnostního potenciálu účastníků. Jde o skupiny o 6–12 osobách, které se scházejí jednou nebo vícekrát týdně většinou po dobu jednoho až tří týdnů. Skupinová terapie se dělí na několik částí: 1. Odhození masky – upřímné sebeodhalení. Vyžaduje, aby každý o sobě mluvil zcela otevřeně a upřímně. Například: „ pociťuji vůči tobě zlost a nevím, čím to je. Měli bychom si o tom promluvit“. 2. Naslouchání druhým – pozorné uvědomování si obsahu sdělení mluvícího i pocitů mluvícího. 3. Emoční podpora a) předcházející upřímnému sebeprojevení a vytvoření vhodné atmosféry – skupina zajišťuje bezpečí b) následná podpora – posilující, podporou je úcta a akceptování. Akceptování nemusí znamenat souhlas se vším, ale může být jen vyjádřením pocitu solidarity s lidským údělem. Poskytuje zájem, pochopení, ale ponechává svobodu dělat vlastní rozhodnutí. 4. Konfrontace – k ní dochází, když jedna osoba úmyslně nebo neúmyslně udělá něco, co nutí druhou osobu, aby promyslela, přezkoumala nebo změnila některé aspekty svéh chování.. Konfrontace je důležitou proměnou v procesu růstu ve skupině, ale může také se zvrhnout k tendenci úniku ze skupiny. Například „Kvůli tomu, nemusím chodit do skupiny, abych mohl druhým nadávat nebo abych jim dával příležitost, aby nadávali mně.“

48



Topologický směr • • •

•

vychází z psychologie K. Lewina – reprezentuje ho G. R. Bach Bach zdůrazňuje agresivitu jako významnou lidskou tendenci a obhajuje tvrzení, že „lidé nemají své agresivní tendence potlačovat, nýbrž připustit si je a konstruktivně jich využívat“.34 V knize o tvořivé agresi (Bach a Goldberg 1974) kritizuje životní styl tzv. milého člověka, který se stále usmívá a na nikoho se nezlobí. Jeho neventilované agresivní pocity snadno mění v neurotické nebo se projeví náhlým neadekvátním násilným chováním. „Kopne-li někdo otevřeně nepříjemného sousedova psa, je menší pravděpodobnost, že ho otráví v noci“.35 Agrese zahrnuje přímé vyjadřování zlosti a vzteku, otevřenou komunikaci s projevem konfliktů a schopnost říci“ ne“ se stejnou přímostí a jistotou jako „ano“.

Eklektický směr •

• •

•

•

Eklekticismus je mechanické slučování tezí různých názorových systémů, které nemohou být bez rozporů sjednoceny v jedno učení. Toto je charakteristické zejména pro filozofické myšlení starého Říma (např. Cicero).36 Je to směr, který si vybírá a kombinuje různé i protichůdné názory, předpoklady i hodnocení bez ohledu na případné rozpory.37 Pojem eklektický si lze vyložit jako vlastnost nesourodých systémů posbíraných z různých zdrojů, často nesoudržných, bez společného základu a vůdčí myšlenky.38 Eklektický přístup je snaha využívat více teoretických modelů současně a může mít několik forem. Laura Epsteinová vytvořila typologii eklektických modelů: o Model systematické integrace předpokládá, že se vytvoří integrovaný model s jasnými kritérii pro výběr teorií a poznatků, které mohou být do modelu zahrnuty. o Pragmatický model je takový, který si jednotlivci nebo skupiny vytvářejí jako soubor teorií založený na jejich praktických potřebách a zkušenostech. o Model systematické selekce znamená, že sociální pracovník volí jeden model jako hlavní a ten pak obohacuje dalšími myšlenkami, aniž by narušil konzistenci hlavního modelu. o Model nahodilých aplikací spočívá v tom, že sociální pracovník nahodile sbírá poznatky, které v příhodné chvíli aplikuje. Jako důvody pro eklekticismus se uvádějí následující argumenty: o Klient by měl mít možnost těžit ze všech dostupných poznatků. o Empirické zkušenosti získané v praxi jsou validní a měly by teorii modifikovat. o Teorie pokrývají různé úrovně a oblasti, a proto se mohou vhodně doplňovat. o Řada aspektů různých teorií je shodná nebo obdobná (např. navazování prvního kontaktu s klientem, zakončení práce s klientem). o Lidské bytí je mnohostranné, a lze proto předpokládat, že je není možno vyložit jedinou teorií. Eklekticizmus má samozřejmě i svá rizika. Výsledný efekt eklektické sociální práce odpovídá míře zkušenosti sociálního pracovníka a jeho schopnosti svoji práci s teoriemi promýšlet a organizovat. Ačkoli existuje řada argumentů pro eklektický přístup, nesmíme zapomenout, že neplánované, situační přecházení od jednoho způsobu práce ke druhému může být nebezpečné, a pro klienta dokonce škodlivé.39

9.5 Shrnutí teorie Skupiny setkání mívají dvě formy. Jednak skupiny setkání ve vlastním slova smyslu, které se zaměřují na rozvoj osobnosti člověka jako takového, a jedna T-skupiny, které se využívají zvláště pro výcvik vedoucích pracovníků. Topologický směr se zaměřuje na umění správné ventilace agrese. S tím je spojen i výcvik v umění říkat „ne“. Eklektický směr v sobě propojuje směry jiné. 34 Kratochvíl, Stanislav. Základy psychoterapie. Praha:Portál, 2002. 35 Kratochvíl, Stanislav. Základy psychoterapie. Praha:Portál, 2002. 36 Všeobecná encyklopedie Diderot, Praha 2002. 37 Malá ilustrovaná encyklopedie, Praha 1999. 38 Všeobecná encyklopedie Diderot, Praha 2002. 39 O. Matoušek a kol., Základy sociální práce, Praha 2001.

49




9.7 Cvičení Význam skupiny pro Vás osobně: Pokuste se odpovědět si na následující otázky: 1. Jaké máte obecně pozitivní zkušenosti z práce ve skupině (z týmové spolupráce)? 2. Jaké máte negativní zkušenosti z práce ve skupině? 3. Koho byste si brali s sebou na opuštěný ostrov a proč? 4. Máte nějakou zkušenost s lidmi, kteří jsou silně (extrémisticky) ovlivněni nějakou skupinou (náboženskou, politickou, …)? 5. V případě potřeby, navštěvovali byste nějakou terapeutickou skupinu (jako klienti)? Proč ano, proč ne?

9.8 Testové otázky 1. 2. 3.

Kdo to byl Bach a jaký směr rozvíjel? Na čem staví tento směr? Jaké eklektické modely znáte? Co je to emoční podpora a do jakého směru patří?

50



10 Skupinová psychoterapie. 10.1 Klíčová slova Psychoterapie, psychoterapie.

skupinová

psychoterapie,

vlastnosti

psychoterapeutické

skupiny,

prostředky

10.2 Stěžejní cíle kapitoly 1. Seznámit studenty s oborem psychoterapie. 2. Seznámit studenty s významem skupinové psychoterapie. 3. Seznámit studenty s některými technikami skupinové psychoterapie.

10.3 Doporučená literatura Kratochvíl, Stanislav. Základy psychoterapie. 4.vyd.Praha:Portál,2002

Pozn.: Stačí v rozsahu uvedeném v tomto studijním textu.

10.4 Teoretická část kapitoly Pozn. Zpracovala Bc. Kateřina Hanousková •

Z etymologického hlediska, je slovo psychoterapie složeno ze dvou slov ,,psyché“ a ,,therapón“, pocházejících z řečtiny. Psyché původně znamenala duši ve významu životní síly, později toto označení vyjadřovalo projevy lidské psychiky jako takové, to znamená vědomí, prožívání, chování, myšlení atd. Therapón bylo označení pro služebníka, průvodce a opatrovníka Bohů, sloveso therapeuó znamenalo pečovat o někoho, sloužit a také léčit.

Definice pojmu psychoterapie: Neexistuje pouze jedna univerzální definice. Definice vychází ze dvou možných chápání psychoterapie: psychoterapie jako obor a psychoterapie jako činnost. • Psychoterapie je oborem interdisciplinárním, jelikož zasahuje do různých jiných vědeckých oblastí jako filozofie, medicíny a především psychologie. V současné době nemá jednotnou obecně přijímanou teorii, ale vychází asi z deseti uznávaných přístupů, které jsou v praxi aplikovány. • Psychoterapie jako činnost je léčba psychologickými prostředky, to znamená prostředky komunikační a vztahové povahy. Je to činnost záměrná, vědomá a vědecky podložená. Probíhá mezi pacientem a psychoterapeutem. • Psychoterapie jako činnosti se od jiných činností liší v následujících směrech: 1. Působí pouze psychologickými prostředky jako je rozhovor, slova, neverbální chování, učení, vztahy ve skupině, vlastní terapeutický vztah aj. 2. Působí na nemoc, poruchu nebo anomálii. Je procesem, který má odstranit či upravit narušené činnosti a obtíže pacienta. Cílevědomě působí na procesy, funkce, stavy,osobnost a její vztahy, na poruchy a činitele, které poruchy vyvolávají. 3. V jejím průběhu dochází ke změnám v prožívání a chování pacienta. Zde se uplatňují procesy a vztahy, které vznikají ve skupině. Patří sem vytvoření kladného očekávání a získání naděje, terapeutický vztah s terapeutem, dynamika skupiny, zpětná vazba, sebeexplorace, získání náhledu, učení se chybějícím sociálním dovednostem, nácvik nového chování a zisk nových informací. 4. Provádí ji pouze kvalifikovaný psychoterapeut. Kvalifikace závisí na druhu psychoterapie. Podpůrnou psychoterapii může provádět osoba s ukončeným lékařským nebo psychologickým vzděláním. Při týmové práci ji může provádět také vyškolená zdravotní sestra nebo sociální pracovník. Avšak k provádění odborné a systematické psychoterapie je třeba speciální výcvik, který zpravidla trvá několik let (4-5). • •

51



Formy psychoterapie: -dle délky trvání a) krátkodobá (max. 3 měsíce, do 15 setkání) b) střednědobá ( 3-6 měsíců, do 50 setkání) c) dlouhodobá (déle než 6 měsíců, stovky setkání) - počtu frekventantů a) individuální ( dyadická, to znamená pouze jeden pacient a psychoterapeut) b) skupinová (dva a více pacientů)

Skupinová psychoterapie • •

•

•

Pod tímto pojmem se skrývají dva odlišné přístupy a to terapie ve skupině a terapie skupiny. V prvním případě se určitý počet pacientů setkává za účelem terapie a jsou léčeni jako samostatní jedinci, ostatní lidé ve skupině působí jako pomocníci, například při psychodramatu. Při tomto postupu se pracuje zpravidla s jedním členem skupinyprotagonistou. Taková terapie se užívá u nácvikových skupin a jiných. U druhého pojmu se jedná o kolektivní terapii. Postup, který by psychoterapeut zvolil u jednotlivých pacientů, aplikuje na všechny pacienty ve skupině současně. Výhoda této terapie spočívá v tom, že se účinnost terapie někdy zvyšuje s počtem pacientů a také, že šetří časem. Důležitým pojmem ve skupinové psychoterapii je skupinová dynamika (viz Příloha č. 11, Pojmy přenos, skupinová koheze a skupinová dynamika). Zahrnuje vztahy ve skupině, rozvinutí patologie skupiny, procesy a mechanismy, jež používá pro její zvládnutí a také vývoj směrem k odstranění patologie, to jest k uzdravení skupiny.

Složení skupiny: •

•

• •

• •

Hlavním požadavkem při utváření skupiny je nepřijímat do skupiny jedince, kteří mezi sebou mají nějaké přímé vazby, ať už se jedná o příbuzné, známé, přátele apod. Při nedodržení tohoto pravidla hrozí, že daní jedinci nebudou otevření, budou si mezi sebou řešit staré konflikty a skupina se nebude vyvíjet. Výjimku představuje párová ( případně manželská) terapie a dětská psychoterapie, kde je žádoucí spolupráce s rodiči. Dalším problémem při výběru do skupiny je homogenita a heterogenita. Vyvážená homogenita je žádaná, ale bývá značným problémem takovou skupinu sestavit. Podstatné však je využití principu Noemovy archy, tedy párového výběru. Tzn., v každé skupině jsou alespoň dva pacienti se stejnou problematikou. Dalším kritériem pro výběr do skupiny je pohlaví, věk a osobnostní charakteristika. Výběr do skupin podle pohlaví hraje velmi důležitou roli především v dětské psychoterapii, kde se často setkáme s chlapeckými a dívčími skupinami. Důvodů pro utváření jednopohlavních skupin může být celá řada, ať už se jedná o sociální zralost, specifické téma apod. Podle věku se rozdělují skupiny spíše také v dětské psychoterapii, kde dochází k vývoji s každým přibývajícím rokem. Osobnostní charakteristika je nejvýznamnějším kritériem pro výběr do skupiny. Jedinec musí být připravený k terapii a motivovaný ke změně.

Uspořádání skupiny: •

Pacienti a terapeut, případně terapeuti, obvykle sedí v kruhu. Toto rozestavení je nesmírně důležité, protože každý na každého dobře vidí a tím je umožněna vzájemná interakce.

Časové ohraničení: •

Délka jednoho sezení bývá asi 1,5 hodiny, při ambulantní léčbě se skupina setkává zpravidla jednou (je možné i častěji) týdně, v ostatních případech je frekvence setkání mnohem vyšší.

52



Dělení skupin: •

Skupiny lze rozlišit na otevřené a uzavřené. U otevřených skupin jsou pacienti průběžně přijímáni a jiní naopak odchází. Má to výhodu ve značné pružnosti a flexibilitě, kdy pacient nemusí čekat na otevření nové skupiny a může se zapojit okamžitě. Nevýhoda je, že ve skupině se již vyvíjí různé vztahy a jedinec se musí ihned zapojit a přizpůsobit, což nemusí být snadné. Uzavřené skupiny jsou po celou dobu terapie složeny ze stejných pacientů. Vztahy se vyvíjí od začátku a průběh terapie nenarušuje příchod nového pacienta, jako je tomu u otevřených skupin.

Rozdělení prostředků psychoterapie: • verbální (rozhovor, sugesce) • nonverbální (imaginace, relaxace, uspořádání terapeutické situace) • dále sem řadíme vlastní terapeutický vztah, učení, na tělo zaměřené a expresivní postupy. Rozhovor • Terapeutický rozhovor je komplexní děj, kde se kromě verbálních obsahů objevují i nonverbální (např. mimika) a paraverbální (např. intonace) složky. Imaginace • Rozděluje se na spontánní a záměrnou. Spontánní imaginaci představují především sny, jejichž využití má v psychoterapii dlouhou tradici (Freud, Jung). Záměrná imaginace využívá hlavně techniku katatymního prožívání obrazů (Leuner-německý lékař). Učení • V psychoterapii se jedná především o nácvik určitého chování a dovedností za pomocí různých technik-averzivní podmiňování, negativní nácvik, systematická desenzibilace, kladné zpevňování a modelování a harní role. Relaxační postupy • Do této oblasti patří autogenní trénink, jehož zakladatelem je J. H. Schultz. Mezi pacienty je tato metoda velmi oblíbena, někdy však bývá bohužel přeceňována. Sugestivní postupy • Sem patří především hypnóza. Hypnóza a jiné postupy jsou používány u všech věkových kategorií. Expresivní postupy • Nejznámějším expresivním postupem je psychodrama, dále sem řadíme psychogymnastiku, muzikoterapii, různé formy arteterapie apod. Psychodrama, jehož zakladatelem je J.L.Moreno, je zaměřené na emoční prožitek, znovuprožití traumatické události a také na převedení událostí a situací z pacientova života do terapie a zpřítomnění v ní. Probíhá formou improvizovaného divadla, kde terapeut je režisér a pacient si jako hlavni protagonista volí z ostatních pacientů spoluherce.

10.5 Shrnutí teorie Psychoterapii můžeme chápat buď jako vědní obor, nebo jako terapeutickou činnost. Psychoterapie jako činnost je léčba psychologickými prostředky, to znamená prostředky komunikační a vztahové povahy. Ve smyslu terapeutickém rozlišujeme terapii ve skupině a skupinovou psychoterapii. Důležitým pojmem ve skupinové psychoterapii je skupinová dynamika. V psychoterapii se využívá technik verbálních (rozhovor, sugesce), nonverbálních (imaginace, relaxace, uspořádání terapeutické situace). Dále se využívá vlastní terapeutický vztah, učení, na tělo zaměřené a expresivní postupy.

53




10.7 Testové otázky 1. Definujte psychoterapii. 2. Podle jakých měřítek se utváří skupina? 3. Jaké techniky se v psychoterapii využívají?

54


11 Komunikační naslouchání

dovednosti


ve

skupině,

aktivní

11.1 Klíčová slova V teoretické části kapitoly – komunikace, pravidla profesionální komunikace, aktivní naslouchání, fáze a předpoklady aktivního naslouchání. Ve cvičení – technika Osa života, sebepoznání, sebereflexe

11.2 Stěžejní cíle kapitoly 1. Seznámit studenty s pravidly a principy komunikace ve skupině. 2. Seznámit studenty s pravidly a principy aktivního naslouchání. 3. Sebezkušenostní technikou prohloubit sebepoznání studenta. (viz cvičení)

11.3 Doporučená literatura Chodura,V. Komunikace a duševní poruchy. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 1. vydání, 2000. Křivohlavý, Jaro. Povídej, naslouchám. Praha: Návrat, 1993. Pozn.: Stačí v rozsahu uvedeném v tomto studijním textu.

11.4 Teoretická část kapitoly Pozn.: Teoretickou část zpracovaly Bc. Dominika Krátká a Bc. Michaela Žikešová •

•

Činnost terapeutické předpokládá komunikaci mezi členy skupiny. Ve skupině může jedinec postupně překonávat bariéry v komunikaci a získanou schopnost otevřeně komunikovat pak může přenést do svých osobních vztahů mimo skupinu. Ve skupinách se vytváří komunikační síť, jejíž struktura je determinována řadou činitelů, především pak základními charakteristikami skupiny a jejího vedení. Platí ovšem obecně, že při sdělování informací se mohou vyskytovat komunikační bariéry způsobující ztrátu informace či její sémantickou deformaci.

Základní pravidla (principy) komunikace: 1) Komunikační dovednosti jako profesionální nástroj • rozlišovat mezi prostým povídáním, kdy hlavním cílem je udržování mezilidského kontaktu, a profesionálním rozhovorem, který sleduje určitý a konkrétní cíl • každá konverzace, i volné popovídání, má svá nepsaná pravidla – o čem a jak se může mluvit • k profesionálnímu rozhovoru patří i větší důraz na stanovení sociálních rolí – kdo klade otázky, kdo odpovídá atp. • klíčovou roli hraje „obsah” role – styl vystupování (postoj k partnerovi) a kdo je „režisérem” (ovládání času a prostoru) • pozor na mocenskou hierarchizaci rolí – „rodičovské” poučování vyvolává „dětský” vzdor • vědomí cíle „Proč tady jsem” slouží i jako obrana před nežádoucími emocemi – např. výbuchy zlosti • profesionálnímu přístupu k rozhovoru napomáhají i vnější podmínky – např. prostředí, oblečení 2/ Pozitivní přístup, orientace na partnera • používat častěji Ty než Já • ptát se, ptát se, ptát se – většina lidí raději mluví, než naslouchá • umění pozitivní konotace, pozitivního vyjadřování, zdůrazňování výhod • nonverbální podpora – gesta, tón, uspořádání v prostoru (sezení)

55



• respektovat, parafrázovat • pozitivní komunikace jako prevence proti stresu • čím je jazyková formulace negativnější a čím více nahání strach, tím méně je druhý ochotný s ní souhlasit a tím rychleji na ni zapomene, informaci výrazně sycenou hrozbou mozek dokáže zcela odmítnout (nevědomé obranné mechanismy – vytěsňování, popření) 3/ Umění naslouchat • slyšet ještě neznamená naslouchat • podceňování mluvčího a kritický postoj snižují schopnost naslouchat • aktivní naslouchání vyžaduje sebekázeň a koncentraci pozornosti • empatické naslouchání vyžaduje překonávat předsudky, stereotypy a schémata vnímání • pozorné naslouchání napomáhá vytvořit příznivou atmosféru, nepozornost vyvolává v partnerovi dojem devalvace • nepřerušovat, nedokončovat za druhého • posilovat partnera i neverbálními projevy – pokyvování hlavou, dívání se do očí • umění odmlčet se 4/ Umění klást otázky • typy otázek: o otevřené („Povězte mi něco o...”) - mapují situaci, kladou větší nároky na sociální dovednosti o uzavřené („Co více platí, A nebo B?”) - urychlují jednání o shrnující („Rozuměl jsem správně, že...?“) - zpětná vazba, navazují pocit porozumění o reflektivní („Co by se stalo, kdyby…, jak by to vnímal manžel...?”) - překonávají bariéry, pomohou odhalit nové úhly pohledu • klást otevřené otázky vyžadují větší komunikační zdatnost než u uzavřených otázek • dávat překvapivé otevřené otázky – na uzavřené a očekávatelné otázky typu: “Je možné, chcete, souhlasíte apod.?” lze snadno odpovědět “NE”, obtížnější je odmítavá reakce na otázky typu: “Jaký cíl, proč, kdo může apod.?” • otázky můžeme rozlišit na: o přímé (“Pijete hodně?”) o nepřímé (“Co si myslíte o alkoholu”) o projektivní (“Jaký je vztah lidí k alkoholu”) 5/ Umění diskutovat, objasňovat, získávat porozumění • vyrovnané, sebevědomé vystupování bez pocitů sebepochybností usnadňuje vstřícný postoj k ostatním (opakem – arogance jako projev obrany před ostatními, často slouží jako zástěrka vnitřní nejistoty) • vstřícný postoj k ostatním bez podezíravosti (negativní očekávání vede i ke zkreslení vnímání a zároveň podvědomě vyvolává u druhých negativní reakce) • kladení otevřených otázek, např.: „Jaký z toho máte pocit?” (raději než uzavřených typu: „Jste nešťastný?“) • mlčení, vstřícné naslouchání – poskytnout druhému prostor k vyjádření svých myšlenek bez přerušování, pozorně naslouchat • podpora řečníka – nonverbálními i verbálními prostředky dávat najevo svůj zájem (např. pokyvování hlavou, “Ano, to je zajímavé”) • parafrázování – ověřování zda dobře rozumíme, zároveň i podpora řečníka • reflektovat pocity – pojmenovat emoce, vyjádřit porozumění (např. “Chápu, že Vás to podráždilo” • být konkrétní, povzbuzovat konkrétnost i u partnera – vyhýbat se frázím, povzbuzovat: “Co konkrétního pro to můžeme udělat?” • shrnování – vyzdvižení hlavních bodů, které partner uvedl a pocitů, které vyjádřil

56



Profesionální zásady komunikace s klienty 1. Srozumitelnost pro příjemce – naše profesionální sdělení musíme přizpůsobit schopnostem klientů porozumět, všeobecnému rozhledu, úrovni inteligence, zkušenosti, slovní zásobě; snažíme se hovořit jazykem klienta, nepoužíváme cizí slova. 2. Ověřujeme sdělené – zejména při komunikaci v emočně vypjatých situacích, používáme zpětné vazby, neboť klienti mají tendenci slyšet to, co chtějí, očekávají, nebo čeho se obávají, že uslyší. Je profesní chybou, když nepoužijeme zpětnou vazbu, neověříme si obsah sdělení, a když neuvedeme na pravou míru zkreslenou informaci. 3. Pravdivost obsahu komunikace – nikdy by se nemělo klientům, ani nikomu jinému zainteresovanému v zájmu klienta lhát. Neznamená to ovšem říci skutečnost hrubým způsobem, velice záleží na tom, kdo pravdu sděluje, jakým způsobem, komu, případně kde, kdy a za jakých okolností. Používání tzv. milosrdné lži nikam nevede, končí zpravidla ještě větším zklamáním.40 4. Autentičnost, ryzost v komunikaci – je třeba být skutečně identifikován s obsahem sdělovaného. To se týká i stylové formy komunikace, která nám musí být bytostně vlastní. Nelze totiž úspěšně profesionálně komunikovat jen s nasazenou maskou a naučenou rolí, převzatou od někoho jiného, stylem, s nímž jsme se neztotožnili.41 Nebudeme dostatečně přesvědčiví, budeme klienty mást, evokovat v nich nejistotu, podezíravost, úzkost atd. 5. Zásady „pozitivní komunikace“ – naše oceňující výroky, které u klientů vyvolávají kladné emoce a posilují chování z našeho hlediska žádoucí. Užíváme pochvalu, úsměv, zájem. Někdy bývá velmi obtížné uchovat si v komunikaci se skupinou autenticitu, sociální pracovník pociťuje hněv, lítost, zklamání a přitom musí zachovat zásady pozitivní komunikace. V tomto případě je třeba, aby měl profesionál naučenou schopnost zevní projevy emocí ovládnout a vybrat si z klientovy komunikace něco, nač je možno přece jen reagovat kladně. 6. Komunikační styl nevyčerpávající naše emoční portfolio – při hodnocení nepoužívejme slova jako např. strašné, děsné, šílené, hrozné, míníme-li ve skutečnosti prostě „nepříjemné“. Naše levá hemisféra může brát toto přehánění vážně, nadsázce nerozumí, proto je toto zlozvyk pro naši emoční rovnováhu nebezpečný.42 Je třeba komunikovat klidně, uvolněně, bez zevšeobecňování skutečnosti. 7. Komunikace má být dialogem – naším profesním cílem je udržovat symetrii rozhovoru tak, aby vznikl dialog dvou rovnoprávných, kooperujících partnerů. Prakticky to znamená nevnucovat témata, vyváženost v otázkách, nehovořit příliš dlouho ani krátce, vyvarovat se prvkům agresivní či manipulativní komunikace, být přiměřeně stručný a dát druhému prostor, umět aktivně naslouchat, neskákat druhému do řeči, nabízet pomoc… 8. Shrnutí-je vhodné na konci rozhovoru struně shrnout to, co jsme vyposlechli a dát si to od klienta potvrdit, popřípadě doplnit. 9. Prezentujeme-li svůj názor, mluvíme v 1. osobě jednotného čísla – např. myslím si, navrhuji, věřím, že. Slovo já ale užíváme co nejméně. Při sdělování svých pocitů a nálad je vždy otevřeně popisujeme jako své – ne „ty si mě rozzlobil“, ale „já jsem se rozzlobil“. O svých negativních emocích informujeme druhé včas, realisticky, bez přehánění. 10. Jasné ano, jasné ne – při předkládání svého rozhodnutí, říkejme jasné ano či ne. 11. Nepoužívejme při komunikaci, lze-li to, možná, asi, snad apod. 12. Kritizujeme konkrétní skutky, nikoliv lidi. Např. – neužíváme „ty jsi nešikovný“, ale „tohle jsi udělal nešikovně“. Je třeba v první řadě chválit.

Aktivní naslouchání • •

Aktivní naslouchání znamená být vnímavý a pozorný k hovořící osobě, a předkládat vlastní myšlenky a interpretace teprve tehdy, až úplně dokončí, co chce říci. Pro efektivní komunikaci je potřeba mít a zvládat tzv. komunikační dovednosti. Někdo je možná má "již od narození", my ostatní je musíme trénovat. Komunikační dovedností nám

40

Janovský, J. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením. Triton 2001. Chodura,V. Komunikace a duševní poruchy. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2000. 42 Chodura,V. Komunikace a duševní poruchy. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2000. 41

57



pomáhají překonat komunikační bariéry, které zkreslují obsah mluvy a mohou narušit i vztah s komunikujícím partnerem. • Nejdůležitějšími návyky efektivní komunikace jsou: asertivita a aktivní naslouchání. • Aktivní naslouchání nám pomáhá navazovat a udržovat vztahy s druhými. Jestliže druzí vidí, že o ně projevujete upřímný zájem, vzrostete u nich v oblibě. Dobré naslouchání nám pomůže ovlivňovat postoje a chování druhých lidí. Proto se klade velký důraz na aktivní naslouchání především v pomáhajících profesích. Lidé více respektují a následují toho, kdo jim naslouchá a rozumí jim. Aktivní naslouchání vyžaduje: • Oční kontakt • Stejnou rovinu očí • Otevřenou pozici v postoji těla • Pokyvování hlavou • Zvuky souhlasu • Reflexi pocitů • Parafrázování • Pokládání otevřených otázek • Shrnutí, poděkování a důvěru 11.5 Aktivní naslouchání je charakterizováno: • uvolněným držením těla • klidným přerušovaným vizuálním kontaktem • úsměvy a přikyvováním, povzbuzujícími hovořícího • myšlenkovou rekapitulací (nebo zápisem poznámek) hlavních bodů sdělení Další důležité informace: • Partner v rozhovoru by neměl být rušen pohráváním si s předměty či šustění s papíry – tedy opakem uvolnění a bdělosti. Často se mu musíte dívat do očí, aniž byste ho tím ovšem lekali. Přikyvování i úsměvy pobízejí hovořícího, aby pokračoval, ale musíte je rozumě dávkovat. 1. Shrňte si, co bylo řečeno, buď tak, že podstatné v duchu seřadíte do bodů, nebo si uděláte stručné poznámky. 2. Pokračujte uvolněně větou: „Takže navrhujete a), b), c) – je tomu tak?" nebo vybídněte druhou osobu, aby shrnula obsah svého sdělení vybídnutím: „Dobrá, co je pro mne z toho, co jste řekl, nejdůležitější?" 3. Sděluje-li vám někdo něco velmi delikátního se značným váháním, pomozte mu vybídnutím, aby měl prostor říci všechno, co si přeje, slovy: „Chtěl byste ještě něco dodat?“43 • Efektivní naslouchání je jak nezaujaté, tak kritické. Znamená to být přístupný novým informacím a tím si vytvořit předpoklad pro lepší porozumění druhému. Znamená to ovšem také naslouchat kriticky a dojít k hodnocení nebo úsudku. Důležité je především naslouchat nezaujatě. Naslouchání často uvázne díky kritické nebo nepřátelské poznámce druhého člověka. Potom je samozřejmě velice obtížné pokračovat v naslouchání nezaujatě. Nezaujaté prostředí je důležité doplňovat kritickým, a to především v prostředí vysokých škol. Pro studenta je snadné naslouchat přednášejícímu a zapisovat si to, co říká. Je také ovšem dobré hodnotit a kriticky analyzovat, neboť i přednášející jsou ovlivňováni svými předpojatostmi, někdy vědomými, jindy nevědomými, a ty se mohou nevyhnutelně vloudit do teoretických diskusí. • Důležité je naslouchat sdělením v jejich celé úplnosti, aniž byste jakkoli odblokovali nebo odfiltrovali jejich části, které jsou zrovna pro vás problematické. Nezkreslujte sdělení jejich přehnaným zjednodušováním nebo sjednocováním. Nesnažte se odfiltrovat nepříjemná nebo nežádoucí sdělení. Mohlo by dojít k přehlédnutí právě té informace, kterou potřebujete k potvrzení nebo změně svých předpokladů nebo svého jednání. Uvědomte si také své vlastní předsudky, které by mohly být na překážku přesnému naslouchání a mohly by zkreslovat přijímaná sdělení. Stereotypy, předsudky nebo zaujatost mohou vést také k tendenci vytrhávat informace z kontextu, tj. přikládat větší význam jen určité části informací.44 43 44

Příručka naslouchání (web). http://obchod.portal.cz/scripts/detail.asp?id=3066&tmplid=27 De Vito, Joseph A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada publishing , 1999.

58



Fáze aktivního naslouchání:45 A) Povzbuzení (stimulace) – vyšleme pozitivní signály (úsměv, stisk ruky), dáme najevo náš zájem. Musíme vytvořit uvolněnou atmosféru, aby měl partner jistotu a sdělil nám všechny své názory a důvody. (Jsem ráda, že jsme se sešli… Vážím si, že jste si udělal čas…) B) Přeformulování hlavních myšlenek – zopakujeme po partnerovi to hlavní, co nám sdělil. Vyjasníme si tak, zda jsme ho pochopili správně. Také se dotazujeme a informace doplňujeme o detaily, které nás zajímají nebo jsou nějak důležité. (Pokud jsem to správně pochopila, říkal jste… Jestli dovolíte, zopakuji vaše stanovisko…) C) Vyjasnění si toho, čemu nerozumíme – pokud něčemu nerozumíme nebo si nejsme jisti, je potřeba se znovu zeptat a nechat si to od partnera vysvětlit. (Promiňte, ale není mi úplně jasné… Mohl byste prosím zopakovat…) D) Shrnutí – toho, co bylo řečeno + reflexe pocitů vlastních i jak vnímáme druhou stranu. Uznáme také city, pocity a názory druhé strany (neznamená to ale, že je přijmeme). (Když to tedy shrnu… Mám z toho radost… Mám pocit, že tě to rozrušilo…) E) Ocenění – musíme ocenit a sdělit druhé straně, že jsme rádi, že se nám otevřela, něco řekla. F) Pak se role otočí a druhá strana aktivně naslouchá nám. Pokud se k tomu nemá, musíme ji přimět – např. otázkami a povzbuzováním. (Můžete mi věnovat pozornost… Chcete se na něco zeptat… Můžeš to prosím shrnout, ráda bych věděla, zda si správně rozumíme… Fáze aktivního naslouchání popsané jinými pojmy – viz Obrázek č. 3, níže. (Pozn.: Zpracovala Bc. Olga Weigelová)

Pochopení (dešifrování) signálů (sluchového vjemu)

Uložení do paměti

Příjem signálů (sluchový vjem)

Reakce (odpověď, zpětná vazba)

Vyhodnocení

Obrázek č. 3 - Model zobrazuje různé fáze naslouchání. Tento model vychází z řady předešlých, které vytvořili výzkumníci v oboru naslouchání (např. Barker, 1990; Steil, Barker & Watson, 1983; Brownell, 1987; Alessandra, 1986).

45

Aktivní naslouchání (web). http://tbsd-eq.wz.cz/asertivita/aktnasl.php

59



Pravidla aktivního naslouchání:46 1) Hovoříte-li s někým, věnujte mu svou pozornost: Během rozhovoru nedělejte jiné věci. Odpoutejte se od svých problémů a starostí a zcela se soustřeďte na to, co vám partner sděluje a jak to sděluje. To že nasloucháme cizím názorům a pocitům je i zároveň výrazem úcty k našemu partnerovi. 2) Vzbuďte v partnerovi pocit, že se mu snažíte porozumět. Dívejte se na partnera, udržujte s ním oční kontakt. Dávejte najevo, že nasloucháte – pokýváním hlavy, přitakáváním„Ano“, „Rozumím Vám“, „Opravdu?“… Povzbuzujete tím partnera k dalšímu sdělení a také je to prostředek pro vás k udržení pozornosti. Vyvarujte se častého používání slova „Já“ 3) Sledujte neverbální komunikaci. Porovnávejte ji, zda je v souladu se slovním sdělením. Kupříkladu pokud vám někdo řekne, že k vám mluví upřímně a otevřeně a má při tom ruce složené na hrudi a nedívá se vám do očí, pak máte pádný důvod mu nevěřit. 4) Projevujte zájem o to, co si partner myslí a co cítí. K rozvinutí dialogu používejte otevřené otázky „Co to pro vás znamená?“ „Co máte na mysli, když říkáte…?“ Naopak nepoužívejte otázky sugestivní a uzavřené. Vyvarujte se dokončování vět za partnera!!! 5) Přesvědčte se, zda jste správně porozuměli tomu, co vám partner sděluje Po delším sdělení používejte kontrolní otázky „Jestli tomu správně rozumím, tak …“„Myslíte si tedy, že …“ Mluvčího je nezbytné přerušit47 • k ukončení nepřijatelného a urážlivého projevu, • k přerušení někoho, kdo se začíná opakovat (spirála bez jádra problému), • k opětnému přerušení, když přerušili vás. „Musím vás požádat, abyste s tím přestal.“ „To, co říkáte (nebo děláte), je nepřijatelné.“ „Pokračujte bez (sexismu, rasismu, nadávání) a já budu pozorně naslouchat, co mi chcete říci.“ „Dobrá, dovolte mi v tomto okamžiku vás přerušit. Zdá se, že hlavní, co chcete zdůraznit, je a), b) a c). Je to tak?“ – Odpoví-li novým návratem ke spirále, přerušte ji znovu a proveďte sumarizaci: „Ano, takže hlavními body diskuse jsou a), b) a c). Navrhoval bych … " • Umět správně aktivně naslouchat znamená pro většinu naučit se méně často přerušovat mluvčího. Tedy nevstupovat do hovoru se svými nápady, dokud si nejsme jisti, že jsme jasně pochopili sdělení druhé osoby, nerušit hovorem odmlky, v nichž jeden z nás přemýšlí, mít dost vnitřní síly dovolit jinému mluvit a neobávat se, že tak ztratíme kontrolu nad průběhem jednání.

11.6 Shrnutí teorie Mezi základní principy komunikace ve skupině patří: komunikační dovednosti jako profesionální nástroj; pozitivní přístup, orientace na partnera; umění naslouchat; umění klást otázky; umění diskutovat, objasňovat, získávat porozumění. Mezi komunikační dovednosti používané jako profesionální názor řadíme: srozumitelnost pro příjemce; ověřování sděleného; pravdivost obsahu komunikace; autentičnost, ryzost v komunikaci; zásady „pozitivní komunikace“; komunikační styl nevyčerpávající naše emoční portfolio; dovednost dialogu; shrnutí řečeného; prezentování vlastního názoru v 1. osobě jednotného čísla; jasné ano a jasné ne; nepoužívání slov typu možná, snad, asi; kritizování konkrétních skutků a ne celé osobnosti. Fáze aktivního naslouchání jsou: povzbuzení; přeformulování hlavních myšlenek; vyjasnění si toho, čemu nerozumíme; shrnutí; ocenění; otočení rolí. Pravidla aktivního naslouchání jsou: Hovoříte-li s někým, věnujte mu svou pozornost. Vzbuďte v partnerovi pocit, že se mu snažíte porozumět. Sledujte neverbální komunikaci. Projevujte zájem o to, co si partner myslí a co cítí. Přesvědčte se, zda jste správně porozuměli tomu, co vám partner sděluje.

46 47

Prostřední, Pavel. Aktivní naslouchání (web). http://www.businessweek.cz/aktivni-naslouchani.html. Aktivní naslouchání (web). http://tbsd-eq.wz.cz/asertivita/aktnasl.php

60




11.8 Cvičení Technika v tomto cvičení rozvíjí schopnost sebereflexe, kritického myšlení. Je možné ji využít při práci s klientem v individuální i skupinové sociální práci. Technika může posloužit jako podklad pro aktivní naslouchání. Může sociálnímu pracovníkovi pomoci se dozvědět o klientovi skutečně cenné informace. Důležité je samozřejmě techniku zakončit zpětnou vazbou. Techniku si vyzkoušejte sami na sobě.

Technika Osa života o

klient nakreslí přímku, na levou část nakreslí hvězdičku, která označuje jeho narození, pak začne kreslit na přímku vlnovku, a to podle toho, jak se v kterém období svého života cítil, pokud špatně, kreslí linku pod přímkou, pokud dobře, kreslí linku nad přímkou, pak může ještě načrtnout i představu svého budoucího života budoucnost – věřím, že mi sk. terapie pomůže

střední škola

dětsna rození

puberta - rozvod rodičů

nedostal jsem se na VŠ

nemám partnera

současnost

11.9 Závazný úkol pro studenty Téma vaší zápočtové práce (zadání viz úkoly pro studenty v kapitole Skupina jako prostředek služby) zpracujte do powerpointové prezentace. Tuto pak sebou přineste ke zkoušce. Budete ji prezentovat před skupinou spolužáků. Cílem je, aby se student naučil hovořit před skupinou posluchačů. Zároveň se jedná o přípravu na obhajobu bakalářské práce, která studenty čeká ve stejném školním roce, jako je výuka tohoto předmětu. Vyučující je studentům k dispozici pro konzultaci jakýchkoliv problémů, které se při plnění tohoto úkolu vyskytnou, a to v konzultačních hodinách či na e-mailové adrese.

11.10 1. 2. 3. 4.

Testové otázky

Co je to komunikace? Co je to aktivní naslouchání? Jmenujte náležitosti aktivního naslouchání. Popište si nahlas techniku Osa života co nejjednodušeji, aby ji bylo schopno pochopit i dítě či klient s lehkou formou mentální retardace.

61



12 Metody skupinového interkulturního vzdělávání – diskuse, brainstorming, skupinové vyučování, kritické myšlení; projektové vyučování; simulační hry a dramatizace; význam kreativity 12.1 Klíčová slova V teoretické části kapitoly – kreativita; diskuse, brainstorming, skupinové vyučování, kritické myšlení, simulační hry a dramatizace, projektové vyučování. Ve cvičení – sebepoznání, sebereflexe, technika Faraónova hrobka

12.2 Stěžejní cíle kapitoly 1. Informovat studenty o některých technikách interkulturního vzdělávání. 2. Naučit studenty používat techniku Faraónova hrobka (viz cvičení). 3. Sebepoznání a sebereflexe studenta (viz cvičení).

12.3 Doporučená literatura Člověk v tísni, projekt Varianty. Příručka interkulturního vzdělávání. 2002 (dostupné z: http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/a02ikv.pdf) Pozn.: Stačí v rozsahu uvedeném v tomto studijním textu.

12.4 Teoretická část kapitoly Kreativita48 Pokud potřebujeme nalézt řešení na nějaký složitý problém, je velice nápomocné, pokud umíme využívat naši mysl kreativně. V takovém případě se dokážeme podívat na problém z různých úhlů pohledu, dokážeme se otevřít inovačním myšlenkám a jsme schopni vynalézt nové strategie myšlení. Co si ale pod kreativitou představit? Nejlépe asi: • nové nápady, • tvořivost, • bohatost myšlenek a rozhled, • svěžest, • schopnost překračovat konvence, • schopnost kombinovat a vytvořit nové, • optimizmus, • otevřenost novému, • schopnost dát fakta a názory do nových souvislostí, • schopnost inspirovat se vlastními sny, • schopnost vypnout racionalitu, • umění odvázat se, • minimální strach před konflikty a střety, • nezávislost, • vůle a vytrvalost (jinak zůstane kreativní nápad pohřben v hlavě tvůrce), • improvizace, • cílené experimentování, zkoušení nových cest a další.

48

http://magazin.stahuj.cz/aktuality/dejte-svym-myslenkam-rozlet/ Dejte svým myšlenkám rozlet

62



Kreativitu lze velice úspěšně použít při řešení problémů ve skupinové sociální práci. Mezi techniky, které kreativitu využívají, patří např. brainstorming, simulační hry a dramatizace. Své místo si najde i při kritickém myšlení, v diskusích apod.

Diskuse49 Diskusní metody jsou vhodné k vyjasňování vlastních postojů, formulaci názorů, rozvíjení dovednosti racionální argumentace a schopnosti naslouchat. Často slouží jako prostředek reflexe předešlých aktivit. Je prostorem pro vyjádření klientů a zároveň způsobem, jak shrnout či zhodnotit vše, co bylo řečeno během předchozích částí skupinového sezení. Téma diskuse musí být zajímavé, vhodně formulované, adekvátní znalostem a schopnostem klientů. Aby mohl sociální pracovník účinně diskusi vést, měl by si sám uspořádat své znalosti a získat základní informace týkající se diskusního tématu, připravit se na možné reakce klientů, formulovat argumenty pro a proti navrhovaným řešením problému a napsat si sadu dotazů, kterými lze diskusi rozproudit. Před započetím diskuse je vhodné domluvit se s klienty na obecných pravidlech konstruktivní diskuse. Můžete využít pravidla v Příloze č. 13, Pravidla konstruktivní diskuse.

Brainstorming50 Metoda brainstormingu spočívá v rychlém shromáždění a zapsání nápadů, námětů, informací. Cílem je vyprodukovat co nejvíce myšlenek nebo projednat nějaké téma ze všech možných úhlů v minimálním čase. V počáteční fázi brainstormingu je důležité podporovat u účastníků skupiny produkci jakýchkoliv nápadů bez hodnocení, teprve v další fázi se nápady a informace třídí, opravují, hodnotí či vylučují. Podobně jako u diskuse je třeba dbát, aby téma bylo dostatečně jasně formulováno. Brainstorming je možno využít při sestavování strategií pro řešení problémů. Také, pokud sociální pracovník potřebuje rychle zjistit, jaké informace již klienti o tématu vědí, případně jaké zaujímají postoje. Shromážděné údaje se pak stávají východiskem další činnosti, ať už to bude výklad, diskuse či jiná metoda vyučování. Př.: Skupina pomocí brainstormignu navrhne strategii, jak by si mohl Karel (viz kazuistika „Karel“ ve cvičení kap. Skupiny edukativní, pracovní, rekreační, terapeutické; svépomocné a podpůrné) mohl nalézt partnerku Konkrétní pravidla a postup brainstormingu viz Příloha č. 14, Brainstorming.

Skupinové vyučování51 Skupinové vyučování je forma práce ve skupinách menších než třída, která vyžaduje týmové úsilí, kooperaci, vzájemnou pomoc studentů (klientů) a kolektivní řešení problému. Studenti (klienti) společnou prací všech členů skupiny plní určitý úkol – řeší daný problém. Sociální klima skupiny dává lepší možnosti pro uplatnění jednotlivců. Snižují se zábrany, tréma, ostych před velkou skupinou, vědomí přílišné odpovědnosti za projev před větším počtem posluchačů. Malá skupina je prostředím přirozena a podobá se vztahům např. v rodině. Práce ve skupinách umožňuje probrat téma z různých pohledů, když každá skupina dostane odlišné zadání a má za úkol v krátkosti prezentovat výsledky své práce ostatním. Velikost skupiny by neměla přesáhnout 6 členů a moderátor musí dbát na to, aby skupiny byly heterogenní (vhodné použít metody náhodného dělení). Př. Klienti se závislostí na návykových látkách mohou např. v termínu 20 minut vymyslet pojednání na téma Následky zneužívání návykových látek a pak svou práci před ostatními prezentovat.

49

http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/a02ikv.pdf, interkulturní vzdělávání, projekt Varianty, Člověk v tísni, 2002 50 http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/a02ikv.pdf, interkulturní vzdělávání, projekt Varianty, Člověk v tísni, 2002 51 http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/a02ikv.pdf, interkulturní vzdělávání, projekt Varianty, Člověk v tísni, 2002

63



Simulační hry a dramatizace52 Tyto metody podněcují k hravé činnosti, rozvíjejí efektivním způsobem myšlení klienta, jeho tvořivost, volní aktivitu a také estetický a mravní cit. Dramatizace umožňuje klientům zahrát si roli, kterou vyžaduje cíl jejich terapie. Ztotožněním se s novou rolí získává klient schopnost empatie, kterou oživuje dřívější zkušenosti, a může je tak srovnávat s nově získanými zkušenostmi v nové roli. Přehráváním rolí klienti nacvičují situace, do kterých se pravděpodobně budou dostávat v běžné realitě. Moderátor by měl mít na paměti, že smyslem není dokonalé „herecké“ ztvárnění situace, ale vyjadřované postoje, názory a strategie jednání. Př. Klienti, kteří jsou neúspěšní při hledání zaměstnání, mohou trénovat situaci přijímacího pohovoru či prvního kontaktu s potencionálním zaměstnavatelem.

Kritické myšlení53 Kritické myšlení nepředstavuje specifickou metodu práce, jde spíš o ideální kompetenci, kterou chceme u klientů vypěstovat. Klienti by měli být schopni pozorně číst texty či pozorně vyslechnout informace z rozhovoru, roztřídit jednotlivé informace, rozlišit, co jsou fakta, co názory, co interpretace, označit, které informace již znají, a naopak které jsou pro ně nové či překvapivé, které údaje považují za nepravděpodobné, se kterými názory souhlasí a se kterými nikoliv, a na základě takto roztříděných fragmentů si vytvořit kritický názor na celý text, hovor. Př. Klienti se mohou učit vytvářet si vlastní názor na dění kolem nich. Mohou se např. učit rozlišovat fakta od názorů v denním tisku.

Projektové vyučování54 Projektové vyučování je dlouhodobá metoda, při které klient, skupina klientů pracuje na řešení určitého problému či zpracovává zadané téma. Během práce na projektu se klienti učí organizovat složité studijní a pracovní činy. Je vhodné, aby moderátor navrhnul klientům konkrétnější plán a strukturu projektu, aby sledoval vývoj prací a dílčí výsledky s klienty konzultoval. Př. Vězni odsouzení za rasové útoky mohou např. zpracovávat téma Integrace imigrantů do společnosti. Popis postupu viz Příloha 15, Projektové vyučování - náležitosti.

12.5 Shrnutí teorie Kreativita je schopnost otevřít se nekonvečním způsobům myšlení. To přináší do procesů nové nápady, nové přístupy. Kreativita je nezbytnou součástí dalších technik interkulturního vzdělávání. Diskuse vhodné k vyjasňování vlastních postojů, formulaci názorů, rozvíjení dovednosti racionální argumentace a schopnosti naslouchat. Metoda brainstormingu spočívá v rychlém shromáždění a zapsání nápadů, námětů, informací. Cílem je vyprodukovat co nejvíce myšlenek nebo projednat nějaké téma ze všech možných úhlů v minimálním čase. Skupinové vyučování je forma práce ve skupinách menších než třída, která vyžaduje týmové úsilí, kooperaci, vzájemnou pomoc studentů (klientů) a kolektivní řešení problému. Studenti (klienti) společnou prací všech členů skupiny plní určitý úkol – řeší daný problém. Simulační hry a dramatizace metody podněcují k hravé činnosti, rozvíjejí efektivním způsobem myšlení klienta, jeho tvořivost, volní aktivitu a také estetický a mravní cit. Umožňují též zahrát si roli, kterou vyžaduje cíl terapie. Kritické myšlení vede k pozornému studování získávaných informací. Cílem je roztřídit jednotlivé informace, rozlišit, co jsou fakta, co názory, co interpretace.

52

http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/a02ikv.pdf, interkulturní vzdělávání, projekt Varianty, Člověk v tísni, 2002 53 http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/a02ikv.pdf, interkulturní vzdělávání, projekt Varianty, Člověk v tísni, 2002 54 http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/a02ikv.pdf, interkulturní vzdělávání, projekt Varianty, Člověk v tísni, 2002

64



Projektové vyučování je dlouhodobá metoda, při které klient, skupina klientů pracuje na řešení určitého problému či zpracovává zadané téma. Během práce na projektu se klienti učí organizovat složité studijní a pracovní činy.


12.7 Cvičení Ve cvičení je uvedena aktivita, které rozvíjejí techniky popisované v této kapitole. Tuto aktivitu můžete využít v sociální práci individuální i skupinové. Techniku si vyzkoušejte sami na sobě. Techniku lze použít jako podklad pro aktivní naslouchání. Sociální pracovník může na základě této techniky získat skutečně cenné informace o klientovi. Vzhledem k tématu aktivity je nutné ji používat citlivě!!! Klient nesmí být v žádném případě tématem smrti traumatizován!!!

Technika Faraónova hrobka o

o o

o o o o

technika má tři fáze: přemýšlení nad malbami ve vlastní hrobce přemýšlení nad věcmi, které bych si umístil do vlastní hrobky vytvoření vlastního epitafu motivace: každý faraón má svou hrobku, podle kreseb na stěnách, předmětů v ní uložených a epitafu se dá hodně zjistit o životě každého faraóna klienti v první fázi popisují kresby, které by se objevili v jejich hrobce, kdyby teď zemřeli – měli by popisovat silné momenty jejich životů, a to negativní i pozitivní (např. Narodil jsem se jako nechtěný, Udělal jsem maturitu, Zažil jsem velký pocit křivdy, Strávil jsem s rodiči hezkou dovolenou, ….) v druhé fázi mají popsat seznam předmětů z jejich života, které by chtěli mít v hrobce ve třetí fázi napíší svůj vlastní epitaf pak následuje diskuze nad tím, co napsali terapeut může dobře zjistit, jakými silnými zážitky každý prošel a zároveň, jak tyto zážitky subjektivně hodnotí

12.8 Testové otázky 1. Vysvětlete jednotlivé techniky této kapitoly. 2. Popište nahlas co nejjednodušeji techniku Faraónova hrobka.

65



13 Neverbální komunikace ve skupině 13.1 Klíčová slova Signály těla, signály mimické a zrakové, signály prostorové a teritoriální, dotykové a signalizace předměty.

13.2 Stěžejní cíle kapitoly 1. Seznámit studenty se složkami neverbální komunikace.

13.3 Doporučená literatura Vybíral, Z. Psychologie lidské komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. Devito. Základy mezilidské komunikace. Přel. M. Bartůšek a Ing. J. Rezek. Praha: Grada Publishing, 1999. Pozn.: Stačí v rozsahu uvedeném v tomto studijním textu.

13.4 Teoretická část kapitoly Pozn. Teoretickou část zpracovala Bc. Kylbergerová Radka •

Neverbální komunikace zahrnuje širokou oblast toho, co signalizujeme beze slov či spolu se slovy jako doprovod slovní komunikace. Neverbálně komunikujeme gesty, pohyby hlavou a dalšími pohyby těla, postoji těla, výrazy tváře (mimikou), pohledy očí, vzdáleností a zaujímáním prostorových pozic, tělesným kontaktem, tónem hlasu a dalšími neverbálními aspekty řeči, oblečením, zdobností, fyzickými a jinými aspekty vlastního zjevu. Mezi způsoby neverbálního komunikování patří také chronemika (zacházení jedince s časem) a zacházení s předměty (např. zařízení bytu, pořádek /nepořádek na pracovním stole). Oblečení, upravenost, zdobnost, zařízení interiéru apod. mají podstatný vliv na iniciální „haló efekt“, jímž na nás osoba zapůsobí. Tento účinek může po delší čas zkreslovat náš úsudek o ní.

Kulturní specifika55 • Tak jako si osvojujeme v dětství řeč, tak se učíme i neverbální komunikaci. Kulturní odlišnosti byly důkladně zdokumentovány v případě čtení gest a při jejich dekódování u různých národů a kmenů. Známé jsou rozdíly při zaujímání vzdálenosti v hovoru mezi Jihoameričanem a Evropanem nebo rozdíly v četnosti a obvyklosti objímání a doteků mezi obyvatelem Orientu a Evropanem. Svá kulturní specifika má každá řeč těla: přikyvování na souhlas, výraz díků, respekt, úklona, výraz vděku, vyjádření rezolutního odmítnutí. Tendence dělat se lepším • I když tuto tendenci můžeme pozorovat i při slovním komunikování, z velké části ji člověk zajišťuje mimoslovními reakcemi. Jakožto člen společnosti, v níž je pozorován a posuzován druhými, má podvědomý sklon jevit se před druhými lepším, než jakým ve skutečnosti je. Často signalizuje vyšší sociální status (oblečením), více inteligence (chápavé přikyvování), skrývá, že něčemu nerozumí a má sklon zatajovat a nesignalizovat ty skutečnosti o sobě, za které by se styděl. Kontrola emočních projevů • Jedinec má tendenci kontrolovat své chování a negativní emoce nevyjadřovat. Někteří lidé na sobě nedávají znát ani pozitivní emoce, skrývají i značné potěšení, které jim někdo působí. V pozadí může být úzkost, že by projevením citu dali najevo slabost a ztratili moc nad sebou i nad okolím. Uhlídat všechny oblasti těla je však v případě silné emoce téměř nemožné. 55

Vybíral, Z.. Psychologie lidské komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000.

66



Volní kontrole a potlačení se vzpírá zejména třes rukou, chvění či napětí v hlase, celkový tělesný tonus, změny barvy kůže, některé bezděčné pohyby apod. Navíc neverbální komunikace má tendenci ke konzistenci, mimovolně synchronizovanému vyjádření příslušné zprávy několika kanály zároveň: postojem, gestem, mimikou, tónem, pohledem. Proto vydělit z ní jednu oblast a chtít, aby vyjadřovala něco jiného než ostatní oblasti, je nepřirozené a těžko proveditelné. Přetvářku, založenou na sebeovládání, je ale možné nacvičit.

Signály těla Pohyby těla • Vědci zkoumající neverbální komunikaci rozlišují pět hlavních typů pohybů: gesta, ilustrátory, afektivní projevy, regulátory a adaptéry. • Gesta jsou symboly, které přímo tlumočí slova nebo fráze, například znak O. K. Používáme je záměrně a vědomě ke sdělení stejných významů, jaké mají příslušná slova nebo slovní spojení. Gesta jsou specifická pro určitou kulturu, takže v prostředí jiných kultur je dobré dávat si na jejich používání pozor. • Ilustrátory zesilují verbální signály, které doprovázejí. Když například hovoříme o něčem, co je nalevo od nás, gestikulujeme tím směrem. Nejčastěji k tomu používáme ruce, ilustrovat lze i hlavou nebo celým tělem. Ilustrátory můžeme také použít k naznačení tvaru nebo velikosti předmětů, o kterých mluvíte. • Afektivní projevy jsou mimické projevy (například úsměvy, zamračení), ale také gestikulace rukou nebo pohyby celého těla (například strnulý nebo uvolněný postoj), které vyjadřují emocionální významy. Používáme je k doplnění a posílení slovních projevů a také jako náhradu slov. • Regulátory jsou signály, které monitorují, kontrolují, koordinují nebo udržují řeč druhého. Když například přikývneme, říkáme tím mluvčímu, aby pokračoval v řeči. Když se předkloníme a otevřeme ústa, naznačujeme druhému, že bychom rádi něco řekli. • Adaptéry jsou gesta, která uspokojují nějakou osobní potřebu. Je to například poškrábání, které zbavuje svědění, nebo odhrnutí vlasů spadlých do očí. Adaptéry mohou být zaměřené na vlastní osobu (například tření vlastního nosu), na člověka, se kterým hovoříme (například sebereme druhému smítko ze saka nebo mu narovnáme kravatu nebo před sebou zkřížíme paže, abychom druhého udrželi v dostatečné vzdálenosti). Adaptéry zaměřené na předměty jsou například bezmyšlenkovité mačkání kousku papíru do kuličky apod. Vzhled těla • Celkový vzhled našeho těla také komunikuje. Například výška postavy je prokazatelně významným činitelem v celé řadě situací. Také váha v poměru k výšce a stejně tak i délka, barva a úprava vlasů mohou také vysílat svá sdělení druhým. Rovněž naše celková přitažlivost patří k signálům vysílaným tělem. Atraktivní lidé mají výhody snad ve všech druzích aktivit.

Signály mimické (mimika) a zrakové (vizika)56 • Mimická komunikace: V celém průběhu interakcí s druhými náš obličej komunikuje, a to, co sděluje, jsou zejména naše emoce. Mimika zřejmě jako jediná vyjadřuje míru pocitu potěšení, souhlasu nebo sympatie, zatímco ostatní části těla v tomto směru nepřidávají příliš mnoho informací. Někteří výzkumníci tvrdí, že mimika dokáže vyjádřit nejméně osm následujících emocí: štěstí, překvapení, strach, hněv, smutek, odpor, opovržení a zájem. • Zraková komunikace: Zrak je považován za nejdůležitější systém neverbálních signálů. Signály sdělené očima se liší v závislosti na délce, směru a charakteru pohledu. V každé kultuře existují dost striktní, i když nepsaná pravidla vhodné délky zrakového kontaktu. Při jednom výzkumu prováděném v Anglii bylo zjištěno, že průměrná délka pohledu byla 2,95 vteřiny. Průměrná délka vzájemného zrakového kontaktu byla 1,18 vteřiny. Když zrakový kontakt nedosáhne této délky, lidé mohou mít dojem, že druhý nemá zájem, stydí se nebo je duchem nepřítomný. Když je naopak přiměřená délka pohledu překročena, mohou ho vnímat 56

Devito. Základy mezilidské komunikace. Přel. M. Bartůšek a Ing. J. Rezek. Praha: Grada Publishing, 1999.

67



jako nevhodný projev zájmu nebo dokonce jako nepřátelský. Také směr pohledu komunikuje. Ve evropském prostřeí se pokládá za vhodné během celé konverzace střídat pohledy do obličeje druhého a mimo něj. Řečníkům na veřejnosti se doporučuje., aby se rovnoměrně dívali po celém obecenstvu, nevěnovali větší pozornost některým místům a jiná vynechávali. Charakter pohledu je také důležitý. Rozšířené nebo zúžené zorničky vyjadřují zejména intenzitu zájmu a emoce jako překvapení, strach nebo znechucení.

Prostorová (proxemika) a teritoriální komunikace57 •

•

Prostorové vzdálenosti: Způsob využívání prostoru sděluje obsáhlou řadu signálů. Obecně jsou rozlišovány čtyři vzdálenosti, které definují typ vztahu mezi lidmi. o Intimní vzdálenost představuje odstup 45 cm a méně. V tomto prostoru je přítomnost druhého nepřehlédnutelná. Je slyšet i cítit jeho dech. Intimní vzdálenost je využívána například pro milování, zápas, uklidňování nebo ochranu. o Osobní vzdálenost je rozmezí od 45 do 120 cm. Tato vzdálenost definuje naši ochrannou „bublinu“, kterou se snažíme udržet nenarušenou vniknutím někoho druhého. Dovnitř „bubliny“dovolujeme vstup jen určitým lidem, například těm, které milujeme. o Společenská vzdálenost je rozmezí od 1,2 do 3,7 m. V této vzdálenosti ztrácíme pohled na detaily. Používáme ji k obchodním a společenským komunikacím. Čím větší odstup udržujeme, tím formálněji naše interakce vypadají. o Veřejná vzdálenost je odstup větší než 3,7 m. Tato vzdálenost je základem naší osobní ochrany. Umožňuje nám v případě potřeby podniknout obranné akce. I když již nerozeznáváme jemné detaily obličeje a očí, jsme dostatečně blízko, abychom mohli vidět vše, co se děje. Teritorialita: Teritorialita znamená projev vlastnických vztahů k určitému prostoru nebo předmětu. Velikost a umístění teritoria vypovídají o postavení člověka. Projevem postavení je také nepsaný zákon zaručující výše postaveným právo invaze. V některých kulturách a v některých organizacích výše postavení jedinci mají větší právo narušovat teritoria druhých než naopak.

Komunikace prostřednictvím předmětů •

Jde o signály vyrobené nebo připravené lidskýma rukama. Je to barva, dekorace prostoru, naše oblečení, jsou to šperky, parfémy, které používáme, a dokonce i dárky, které dáváme.

Komunikace dotykem (haptika)58 •

•

57 58

Dotyková komunikace je pravděpodobně nejprimitivnější formou neverbální komunikace. Vzájemné dotyky se liší podle kultur. Některé kultury jako jihoevropské a středovýchodní jsou kontaktní kultury, zatímco jiné, například obyvatelé severní Evropy nebo Japonci, jsou nekontaktní. Příslušníci kontaktních kultur zachovávají mezi sebou malý odstup, dotýkají se navzájem při konverzaci, mnohem více se obracejí k sobě čelem a udržují delší a soustředěnější zrakové kontakty. Příslušníci nekontaktních kultur udržují při interakcích větší vzájemný odstup, dotýkají se jen málokdy nebo vůbec, málokdy se stavějí k sobě čelem a udržují mnohem kratší přímé zrakové kontakty. Stejně jako máme sklony dotýkat se druhých a umožňovat jim, aby se nás dotýkali, máme také sklony vyhýbat se dotykům určitých lidí nebo dotykům za určitých okolností. Starší lidé mívají větší nechuť k dotykům s opačným pohlavím než lidé mladší. Jak stárneme, frekvence našich dotyků s opačným pohlavím se snižuje. Muži se vyhýbají dotykům se stejným pohlavím více než ženy, ženy se dotykům se ženami nevyhýbají, avšak dotykům s opačným pohlavím se vyhýbají více než muži.

Devito. Základy mezilidské komunikace. Přel. M. Bartůšek a Ing. J. Rezek. Praha: Grada Publishing, 1999. Devito. Základy mezilidské komunikace. Přel. M. Bartůšek a Ing. J. Rezek. Praha: Grada Publishing, 1999.

68



Známá zjištění o neverbální komunikaci člověka • • • •

• • • • • • • • • •

Každé chování v přítomnosti druhého člověka má povahu sdělení, určeného tomuto člověku. Produkuje-li člověk nesynchronizovaně řeč a gesta, příjemce to ruší (odvádí to jeho pozornost od řečeného a uvádí ho to ve zmatek). Každý člověk má své vlastní neverbální tempo, rychlost gestikulace, změn postojů, mimických změn atd. - a částečně ho může ovládat. Interpersonální postoj těla, když sedíme nebo stojíme, lze studovat pomocí dvou kritérií: bezprostřední naléhavosti a uvolněnosti. Naléhavost snižuje odstup mezi osobami, bezprostřednější jsme k osobám, které máme rádi. Také ženy jsou údajně postojově bezprostřednější. Uvolněnost postoje se vyskytuje častěji u osob s nižším společenským statusem a při komunikace osob opačného pohlaví. Méně – co do tělesných postojů - je uvolněná komunikace téhož pohlaví. Člověk v napětí má tendenci k neměnné mimice. Člověk s neměnnou mimikou (kamenným obličejem) bývá bedlivým pozorovatelem emočních výrazů druhých lidí. Ti, kdo se nejlépe vyznají v emocích druhých, mají nejrozvinutější schopnosti pro detaily neverbálních projevů a patří k nejoblíbenějším lidem. Sami bývají citliví. Stačí rozšíření či zúžení zorniček, aby muži vnímali jinak zcela totožný ženský obličej rozdílně. Úsměv facilituje chování příjemce již tím., že v něm spouští zpětnou vazbu. Absence úsměvu inhibuje. Usmíváme se ne proto, že se cítíme šťastní, ale abychom si pomohli cítit se šťastně. Ženy se více kontaktují očima, častěji se dívají na toho, kdo k nim hovoří. Při komunikaci osob s nerovným statusem je běžné, že event. komunikaci dotykem iniciuje osoba, která má status vyšší. Opak by byl velmi nezvyklý. Repertoár gest je různě široký v různých kulturách. V 70. letech 20. století sledoval jeden výzkum četnost, s níž se dotýkají návštěvníci kaváren v různých zemích. Během jedné hodiny bylo zaznamenáno u hostů 180 dotyků v San Juanu v Portoriku, 110dotyků v Paříži, jenom 2 dotyky ve floridském městě Gainesville a žádný dotyk nezaznamenal v kavárně v Londýně.

13.5 Shrnutí teorie Při komunikace tvoří její neverbální složka pro posluchače mnohem větší zdroj informací než slova. Neverbální komunikace má několik druhů signálů. Jde o signály těla, signály mimické a zrakové, signály prostorové a teritoriální, dotykové a signalizace předměty. Znalost pravidel a principů neverbální komunikace je v sociální práci velice důležitá při jakémkoliv kontaktu s klientem.


69



13.7 Cvičení Cvičení, které se týká nonverbální komunikace viz kap. Role ve skupině.

13.8 Testové otázky 1. Jaké druhy nonverbální komunikace rozlišujeme? 2. Proč je při naší komunikace důležitá shoda mezi její verbální a neverbální složkou?

70



14 Přílohy 14.1 Příloha 1. Počátky a rozvoj sociální práce59 Pozn.: Jedná se o informace nad rámec požadovaných znalostí

Středověk • • • • • •

nejstarší organizovanou pomoc potřebným poskytovala církev ústavy pro potřebné zakládány při klášterech a kostelech (slepci, sirotci, staří, zmrzačení, postižení hladomory…) nemocnice a chudobince tzv. špitály (sem přijímání zvláště ti, kdo měli tzv. nadační nárok – přispívali zřizovacímu klášteru) později soustava špitálů téměř zrušena husity, zároveň nárůst nemajetných → některá města převzala iniciativu (platila si veřejné lékaře, opatrovníky chudých) síť sociální pomoci nedostatečná → zůstávalo stále nejosvědčenějším prostředkem „prošení almužny od domu k domu“ na sklonku středověku vznikala cechovní sdružení a bratrstva, pečovaly o své řemeslníky a jejich rodiny

Renesance a doba osvícení • • • • • • • •

do popředí nová společenská vrstva – měšťanstvo, částečně přebralo církevní iniciativu v sociální péči 1484 občané Menšího Města Pražského založili první nemocnici – Městský špitál, postupně měšťanstvem zakládány další špitály od 16. stol zakládány sirotčince později městské úřady dělily žebráky na domácí a přespolní, domácím vyčleněn prostor, kde mohli žebrat, přespolní vyháněni, následně vydáváno i povolení žebrat 16. a 17. stol úsilí měšťanstva zbrzděno násilnou rekatolizací země a Habsburky 1620 Ferdinand I. zřídil dosud největší nemocnici - Praha - zde část poskytující zdravotní péči a špitál pro péči sociální, následně zakládal další nemocnice Marie Terezie – školství, chudinská péče pro děti ulice Josef II. zrušil některé hygienicky nevyhovující špitály, místo nich zřídil zařízení nová: o 1781 „Pravidla direktivná“ – určovala řád nově zřizovaných institucí (nalezince, sirotčince, porodnice, nemocnice, chudobince), podporovala rozvoj ústavních forem péče o 1784 nalezinec ve Vídni (péče o děti osiřelé i nemanželské) o 1789 chorobinec na Karlově s oddělením pro duševně nemocné církevní hodnostáře

Rakousko-uherská monarchie •

• • •

59

1868 chudinský zákon upravil povinnost obce pečovat o občana, který se ocitl v nouzi a příslušel do obce domovským zákonem (povinnost poskytnout výživu, ošetření v nemoci, péči a výchovu jejich potomkům) 1811 občanský zákoník zabezpečuje právní postavení dítěte v rodině (nárok na výživu a výchovu, ochranu soudem v případě potřeby) 1883 zřízena první vychovatelna pro chlapce v Praze (tzv. polepšovna) 1902 zřízen Zemský sirotčí fond, poskytoval příspěvek na děti v cizí péči

Matoušek, Oldřich. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001

71



První republika • • • • • • •

•

•

• • • • •

poválečná situace mnoho válečných zmrzačených vysloužilců, pozůstalých, nemajetní nájemníci stát neměl zásobu potravin ani na tři měsíce, financoval drahý dovoz potravin vzrůstala nezaměstnanost, výskyt sociálně patologických jevů i přesto ve srovnání s ostatními zeměmi Evropy vzrůstající blahobyt, ekonomika posilovala zakládány početné dobrovolnické organizace se sociálním zaměřením obecní samospráva zřizovala ústavy, podniky a zařízení pro duševní a tělesný rozvoj obyvatel vznik ministerstva sociální péče, agenda: o sociálněpolitická problematika o péče o mládež o péče o poválečné poškozence o bytová a stavební péče o ochrana spotřebitelů a družstevníků oblasti negarantované státem (velký podíl dobrovolnických aktivit): o taktéž péče o mládež o sociálně-zdravotní poradenství (TBC) o péče rekreační, péče hygienická a zdravotní o péče zaměřená na boj proti sociálně patologickým jevům (alkoholizmus, prostituce, pohlavní choroby) o ochrana ženských zájmů o ochrana matek a dětí o poradenství pro volbu povolání o volnočasové aktivity dětí a mládeže o podpora studentů a chudé školní mládeže vzdělávání sociálních pracovníků a jejich profesionalizace o 1918 Ženská vyšší škola pro sociální péči s ročním studiem VŠSP (absolventky měly zprvu velký problém sehnat zaměstnání, společnost si musela postupně na tuto novou profesi zvyknout) o výkon profesionální sociální práce za mzdu byl pokládán za nadbytečný o proto absolventky VŠSP založily Organizaci absolventek VŠSP o 1927 Organizace intervenovala u všech státních sociálně-zdravotních institucí a ministerstev – k tomu zformulována v našich zemích první definice sociální práce: „Snaha za zlepšení hospodářských, existenčních, právních a zdravotních poměrů lidí, kteří nejsou schopni hájit se samostatně.“ o 1928 mezinárodní konference sociální služby v Paříži, zde již vystoupila i česká sekce o 1935 založena Masarykova státní škola zdravotní a sociální péče v Praze (vyšší škola), vysoká úroveň, výuka dělena: teoretické přednášky, nemocniční praxe, praxe v sociálních a zdravotních institucí; zanikla v padesátých létech s představou nastupujícího totalitního režimu, že v budoucnu nebudou sociální pracovnice potřebné o střední sociální školy (1926 Škola pre sociálno zdravotnú pečlivost, Svätý Martin) 1919 Ústřední sociální ústav – koncipoval a komentoval řadu sociálních zákonů, zakládal ústavy a zařízení pro potřebné 1932 existovali poradny pro volbu povolání, pro duševní zdraví, pro matky a děti, tuberkulózní poradny, venerické poradny… 1930 – 35 vedeny otevřené diskuse o uznání sociální práce za samostatnou profesi stále velký význam dobrovolnictví v sociální péči (až do roku 1948, kdy dobrovolné spolky násilně zrušeny příchodem komunismu) oblasti působnosti prvorepublikových sociálních pracovnic: o zdravotní o sociální o osvětová o státní správa

72



Poválečné období • • • •

• • •

1945 dekretem prezidenta republiky zřízena Vysoká škola politická a sociální (následně přešla pod UK) 1948 znárodněn majetek (včetně soukromých a dobrovolných institucí sociální péče), veškerá zodpovědnost za sociální péči přešla na stát sociální péče v pozadí, v budoucnu nebude sociálních problémů, ve společnosti bez třídních rozdílů nezaměstnanost, prostituce, kriminalita prý nebude existovat sociální práce nežádoucí disciplínou, která upozorňovala na nedostatky komunistické vize o lidech bez sociálních problémů; potlačován výzkum, který by upozorňoval na negativní skutečnosti o sociální a zdravotní situaci obyvatel zrušeno specializované vysokoškolské vzdělávání sociálních pracovníků veškeré sociální problémy skrývány (naproti tomu ale např. vysoký standart zdravotnické péče o děti, snižuje se novorozenecká úmrtnost, propracovaný systém preventivních prohlídek…)

Po roce 1989 • •

• • •

obnova a rozvoj vzdělávání v sociální práci nové sociální problémy (neskrývaná prostituce, potřeba začlenit tisíce vězňů propuštěných po amnestii, bezdomovectví, migrace uprchlíků přes naše území a posléze i k nám, ilegální imigrace, romské rodiny po návratu z emigrace atd.) deinstitucionalizace sociálních služeb příprava na vstup do EU (přizpůsobit legislativu i systém sociálních služeb) vstup do EU a další legislativní změny

73



14.2 Příloha č. 2, Indikace pro skupinovou terapii Indikace pro skupinovou terapii:60 - jedná se především o problémy, které výrazněji ovlivňují interakci klienta s jeho okolím, nebo vznikají zvláště na podkladě sociálních vztahů, nebo lze u nich využít spoluúčasti jiných lidí, či když se klient brání intimitě individuálního vztahu s psychoterapeutem; - můžeme je rodělit do následujících 3 okruhů: 1. klient si neví rady nejen se sebou, ale také s ostatními lidmi kolem sebe (př. problémy s komunikací s ostatními, porozvodová krize, HIV pozitivita, homosexualita…) 2. problémy vyplývající z niterně pociťovaného jedincova problémů, který vzbuzuje napětí ve vztazích s ostatními lidmi (př. poruchy výživy, závislosti na drogách…) 3. problémy, které je vhodné konfrontovat s ostatními, a to nejlépe s těmi, kteří mají problém podobný (př. rodiče dětí závislých na drogách) Pozn. příklady jsou rámcové, záleží na individualitě a prožívání každého klienta. Za určitých okolností by skupinová terapie nemusela být pro výše jmenované okruhy klientů vhodná.

60

Rieger, Zdeněk. Loď skupiny; inspirace pro současné i budoucí lodivody ve skupinové terapii; příručka pro odborníky. Hradec Králové: Konfrontace, 1998.

74



14.3 Příloha č. 3, Struktura zápočtové práce: 3 až 6 stran vlastního textu (počítáno bez úvodní stránky, příloh a citací); formát A4; řádkování 1,5; písmo velikost 12; číslovát stránky Struktura: 1. Úvodní strana (jméno univerzity, fakulty, název práce, Vaše jméno, ročník, datum vypracování) 2. Vlastní text 3. Citace (minimálně 5 citací) 4. Přílohy (nejsou povinné) Zápočtovou práci odevzdejte do termínu, který Vám určí vyučující. Formu a obsah zápočtové práce možno konzultovat v průběhu celého semestru v konzultačních hodinách či e-mailem.

75



14.4 Příloha č. 4, Příklady problémů a poruchy, které lze zpravidla indikovat pro skupinovou sociální práci. • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

pocit méněcennosti po sexuálním zneužívání mladí lidé z rozpadlých rodin obezita bulimie rozvodová situace koronární onemocnění rodiče sexuálně zneužívaných dětí násilníci pozůstalí AIDS a HIV pozitivita sexuální poruchy znásilněné chronické bolesti zdravotně postižení dlouhodobě nezaměstnaní posttraumatický stresový syndrom špatně integrovaní členové národnostních menšin atd.

76



14.5 Příloha č. 5, Nejčastější obavy ze skupinové terapie a jejich prevence Nejčastější obavy ze skupinové terapie a jejich prevence61 tři nejčastější kategorie obav: o skupinová terapie je nepředvídatelná, člověk je v ní často donucen k nechtěnému sebeodhalení se před skupinou o skupinová terapie není tak účinná jako individuální, protože účinnost terapie je přímo úměrná k množství pozornosti, které může terapeut věnovat každému členu o být ve skupině s mnoha lidmi, kteří jsou emočně labilní, může být samo o sobě škodlivé • Prevence zbytečných a mylných představ o sk. terapii: o individuální setkání sociálního pracovníka a budoucího člena skupiny ještě v době, než začne svou činnost skupina; někdy terapeut vybírá klienty do skupiny delší čas, proto je nutné setkávat se s členy individuálně vícekrát, aby neztratili o skupinovou terapii zájem o cíle individuálního setkání budoucího člena s terapeutem: hlavně vytvořit tzv. terapeutické spojenectví (pozitivně klienta naladit a navodit důvěru v terapeuta i celou skupinovou sociální práci; vyjasnit mylné představy, nereálné obavy a očekávání; předjímat a snížit problémy ve skupinové soc. práci; připravit klienta na orientaci se ve skupině) a sebrat anamnestická data (pozn. důležitější je terapeutické spojenectví, pokud převládne sběr anamnézy, klient získá přesvědčení, že anamnéza je pro terapii nejdůležitější); terapeut členy dopředu pozná a může tak předvídat, které problémy se pak na skupině objeví o pokud se o obavách klient v rámci individuální přípravného setkání se sociálním pracovníkem nezmíní, měl by sociální terapeut na ně sám poukázat!!!

•

61

Yalom, I.D.: Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Konfrontace Hradec Králové, 1999

77



14.6 Příloha č. 6, Srovnání významnosti jednotlivých terapeutických faktorů Pozn.: V příloze jsou informace nad rámec požadovaných znalostí. • • •

• •

absolutní pořadí sestavit nelze záleží na typu skupiny, cílech skupiny, na osobnostech členů i terapeutů i na problematice, kterou skupina řeší ambulantní skupina, krátkodobá terapeutická skupina, skupina hospitalizovaných pacientů, skupina ve stacionáři, skupina pacientek s poruchou příjmu jídla…. – každá skupina může upřednostňovat jiné tp. faktory zatím neexistuje žádný objektivní výzkum, který by byl schopen validně vyhodnotit důležitost terapeutických faktorů výzkum (Yalom, Tinklenberg, Gilula) – požádali 20 terapeuticky úspěšných klientů dlouhodobé skupinové terapie, aby ze 60 karet, které popisovaly tp. faktory vybraly ty, které jim podle jejich názoru nejvíce pomohly (výzkum byl pak ještě čtyřikrát zopakován jinými autory, a to s podobnými výsledky), autoři definovali celkem 12 typů tp. faktorů, které ale vycházely z 11 tp. faktorů tak, jak jsme si je říkali my; každému faktoru bylo přiřazeno 5 charakteristik, dohromady 60 charakteristik (část z nich v tbl. níže)

název tp. faktoru

1. Altruizmus

2. Skupinová soudržnost

3. Univerzalita

charakteristiky tp. faktoru 1. Pomoc ostatním mi dodala více sebedůvěry. 2. Dával jsem přednost potřebám druhých před svými. 3. Zapomněl jsem na sebe a přemýšlel jsem o tom, jak pomoci druhým. 4. Dal jsem něco ze sebe ostatním. 5. Pomohl jsem ostatním a byl jsem pro ně důležitý. 6. Patřil jsem ke skupině a ta mě přijala. 7. Měl jsem stálý blízký kontakt s dalšími lidmi. 8. Odhalil jsem o sobě problematické věci a druzí ve skupině mě pořád brali. 9. Už jsem se necítil sám. 10. Patřil jsem ke skupině lidí, kteří mi rozuměli a brali mne. 11. Zjistil jsem, že nejsem s tímto druhem problémů sám. 12. Zjistil jsem, že jsem na tom stejně jako ostatní 13. Zjistil jsem, že ostatní mají stejně „špatné“ myšlenky a pocity jako já. 14. Zjistil jsem, že ostatní mají rodiče a rodinné zázemí také tak nešťastné a zamotané jako já. 15. Dozvěděl jsem se, že se moc neliším od těch, kteří mi umožnili „cítit se zas jako člověk“.

atd. • výsledky výzkumu: o 10 nejčastěji uváděných charakteristik: 1. Objevení a přijetí dosud neznámých a nepřijatých částí sebe sama. 2. Schopnost říct, co mě trápí, místo toho, abych to držel v sobě. 3. Ostatní pacienti otevřeně říkali, co si o mě myslí. 4. Naučil jsem se od skupiny, jaký na ně dělám dojem. 5. Vyjadřoval jsem negativní a/nebo pozitivní pocity k ostatním ve skupině. 6. Dozvěděl jsem se od skupiny, jaký na ně dělám dojem. 7. Dozvěděl jsem se, ž musím přijmout naprostou odpovědnost za to, jak žiji svůj život, bez ohledu na to, kolik vedení a podpory dostávám od ostatních. 8. Dozvěděl jsem se, jak se prosadit mezi ostatními. 9. Viděl jsem, že ostatní mohli otevřeně mluvit o problematických věcech a i jinak riskovat a pomohlo jim to, takže i já jsem to mohl zkusit.

78



10. Cítil jsem, že mohu skupině i jiným lidem více důvěřovat. výsledky převedeny zpět na tp. faktory: 1. místo: Interpersonální učení 2. místo: Katarze 3. místo: Soudržnost • srovnání s dalšími studiemi: o v zásadě se i v dalších studiích objevují na prvním místě katarze, sebepoznání a interpersonální učení, těsně za jsou pak soudržnost a univerzalita o nejméně jsou u všech výzkumů ceněny: znovuodehrávání rodinné situace, vedení a identifikace (POZOR – neznamená, že tyto tp. faktory jsou nedůležité, jsou pouze, podle názoru klientů, v terapeutickém procesu méně důležité) • tyto výzkumy však nejsou dostatečně objektivní a jsou vázány jen na určitý typ skupin a klientů!!! •

79



14.7 Příloha č. 7, Interpersonální učení. Pozn.: V příloze jsou informace nad rámec požadovaných znalostí. Tři oblasti, které je nutno vymezit pro lepší pochopení interpersonálního učení: 1) význam mezilidských vztahů 2) korektivní emoční zkušenost 3) skupina jako sociální mikrosvět ad 1. 1. 2. 3. 4.

•

• •

ad 2. •

• •

•

už z historie vývoje člověka vidíme, že interpersonální chování bylo ve vývojovém smyslu jednoznačně adaptivní (přežili jedinci žijící ve skupinách s dobře vymezenými rolemi); př. důležitost kvalitního raného vztahu mezi matkou a dítětem; zajímavost: úmrtnost u každé z hlavních příčin smrti je vyšší, jedná-li se o jedince osamělé, rozvedené nebo ovdovělé; Sullivanova interpersonální teorie psychiatrie: o „Osobnost je téměř zcela produktem interakce s významnými lidmi. Potřeba úzce se vztahovat ke druhému je stejně tak základní jako biologická potřeba a vzhledem k prodlouženému období bezmoci lidského dítěte je pro přežití stejně nezbytná.“ o Naše sebehodnocení vzniká na základě reflektovaných ocenění. o Interpersonální (parataxická) distorze – znamená, když se jeden člověk k druhému vztahuje nikoli na základě reálných vlastností toho druhého, ale na základě personifikace, existující převážně v jeho vlastní fantazii (Pozor!: v malé míře je tento jev normální); vede k mnoha sociálním problémům! – člověk se sníženým sebehodnocením má tendenci si vysvětlovat reakce druhých velice často chybně (místo úsměvu výsměch, místo prosté chvilkové nepozornosti hluboký nezájem a opovrhování apod.) = tzv. sebenaplňující proroctví lze změnit a odstranit podle Sullivana hlavně porovnáváním našeho vidění s viděním druhých ve druhé polovině vývoje skupiny se někdy cíle členů mění – z původního cíle zmírnění bolesti a utrpení na cíl naučit se lépe komunikovat s ostatními, více důvěřovat, více být otevřený, naučit se mít rád druhé; interpersonální vztahy klíčem k terapeutické síle skupiny; velice důležité u umírajících klientů a u lidí na okraji společnosti (vězni, bezdomovci…) – v terapii se zaměřují právě často na téma interpersonálních vztahů (skupina vězňů při skupinových sezeních velice dlouho nespolupracovala a vyjadřovala nezájem o sebe navzájem, dostali sociometrický test – velice se bránili znát výsledky a hovořit o tom, na kterém místě by si přáli být – tím ukázali, jak velice jim na interpersonálních vztazích ve skupině záleží)

Franz Alexander, 1946, popsal mechanizmus psychoanalytické léčby a přitom zavedl koncept „korektivní emoční zkušenost“ – lze opět vztáhnout na velkou část typů skupin o principem: vystavit klienta emočním situacím, které nedokázal zvládnout v minulosti, a to za vhodnějších podmínek; o samotný intelektuální náhled (vysvětlení) nestačí, musí ho doprovázet emoční prvek a testování reality. testování reality: klient zjistí, že jeho reakce na ostatní nejsou adekvátní není nutno situace simulovat, vzniknout sami z vlastních konfliktů skupiny, v pozdější fázi vývoje skupiny začnou členové používat stejné/podobné vzorce chování a stereotypy jako ve své primární rodině (rivalita sourozenců, soupeření o pozornost terapeutů/rodičů, boj o dominanci a postavení, sexuální napětí, parataxická distorce, rozdíly sociální, ve vzdělání jednotlivých členů…) předpoklady:

80



skupina je pro všechny dostatečně bezpečná a podporující, aby se nikdo nebál vyjádřit své napětí; o dostatečná angažovanost členů ve skupině a zpětná vazba (testování reality) 3 nejčastější typy korektivní emoční zkušenosti: 1. náhlé vyjádření negativních emocí vůči někomu ze skupiny, ale komunikace pokračuje dál, nikdo se neurazil, neodešel, klient zažívá následné uvolnění vnitřních zábran 2. pozitivní afekt, klient někomu výrazně pomůže (zvedne se a obejme ho), následně si uvědomí, jak hluboce pozitivně prožil, že se o někoho může starat, pomoci mu a opět se mu nikdo další neposmívá, nepovažuje ho za „citlivku“ 3. klient odkryje nějaká vnitřní tajemství, skupina jej přijme, klient zjistí, že vztahy ostatních k němu zůstali stejné či se ještě více zintenzívnili podmínkou: o princip „tady a teď“ (zaměřenost na to, co se děje v této místnosti v tomto okamžiku) – tzn. spontánně prožívat vztahy ve skupině, otevřeně vyjadřovat své emoce a podávat zpětnou vazbu ostatním (umožňuje testovat realitu) o

•

•

ad. 3 •

opět se vztahuje k tomu, že se lidé ve skupině po čase začnou chovat stejně jako mimo skupinu – projeví se jejich maladaptivní interpersonální chování (ve výcviku skupinových terapeutů kladen důraz právě na rozpoznávání těchto reakcí a na umění využívat je pro terapii) – terapeutovi pomáhají i ostatní členové, kteří vědomě i nevědomě signalizují maladaptivní chování ostatních

81



14.8 Příloha č. 8, Co vedlo k terapeutické změně u Sheily? (viz kazuistika Sheila v kapitole Význam skupiny pro jedince) K terapeutické změně vedly zvláště existencionální faktory. Sheila se musela na prvním místě smířit s pocitem existencionální osamělosti, který je pro člověka naprosto přirozený a nelze jej odstranit, pouze zmírnit. U Sheily se tento pocit objevil, když prožívala strach, zda zduření mízních uzlin nesignalizuje zhoubnou chorobu.

82



14.9 Příloha č. 9: Příklady svépomocných skupin Pozn.: V rámci výukového tématu svépomocných skupin je vyžadováno, aby byl student schopen uvést příklady některých svépomocných skupin. Postačí, pokud bude umět formulovat náplň jejich činnosti jen několika větami.

Anabell, svépomocná skupina Praha Štefánikova 11, Anděl, Praha 5 – Smíchov • Svépomocná skupina pro lidi potýkající se s anorexií a bulimií v Praze. Tuto skupinu založili členové občanského sdružení Anabell Ondra Stískal a Ria Černá, kteří se s poruchami příjmu potravy setkali u svých blízkých a přátel, a touto problematikou se zabývají. • Nabízí všem, kdo trpí poruchami příjmu potravy, vzájemně si popovídat, podpořit se a hledat možné cesty. • Schází se v klubovně u metra B-Anděl každý týden v úterý večer od 19 do 21 hodin. • V případě zájmu partnerů, rodičů a přátel, nebo v případě krize nabízí po předchozí telefonické dohodě jednorázové setkání i v jiném termínu, dále všem nabízí zprostředkování kontaktů na lékaře, kliniky, poradny, zapůjčení literatury, to vše diskrétně a zdarma.

Svépomocná skupina – Čaje o páté •

•

Nabízí podporu rodinám pečujícím o lidi s demencí. Setkáním svépomocné skupin se říká Čaje o páté, protože tradičně probíhají od pěti hodin vždy jednou za čtrnáct dní ve čtvrtek v Gerocentru v Kobylisích a nabízejí setkávajícím se lidem přátelské posezení u čaje. Rodinní pečovatelé zde nacházejí klid, informace a podporu od lidí, kteří mají stejnou nebo podobnou životní zkušenost. Jednou za čas je pozván odborník (psychiatr, neurolog), se kterým mohou prodiskutovat konkrétní problémy, které jsou spojené se životem s člověkem postiženým syndromem demence.

Svépomocná supina žen po ablaci prsu – JANTAR • •

Pro všechny, které chtějí hovořit o svých problémech a tím se zbavit pocitu izolace a osamělosti a vyjít vstříc směrem ke druhým. Skupina se schází v pondělí jednou za 14 dní v 17.30 hod.v klubu "MLUVME SPOLU" přízemí nebo v mateřském centru v mezipatře budovy YMCA Na Poříčí 12 Praha

Klub Podvečer • •

•

Klub Podvečer nabízí přátelskou a otevřenou atmosféru s posezením u čaje či kávy rodinám těžce nemocných a pozůstalým. Pomáhá v těžké životní situaci nemoci a smrti, poskytuje informace, pomáhá se zorientovat, umožňuje sdílet pocity, obavy a zkušenosti s lidmi, kteří mají stejné starosti, či s těmi, kteří podobně těžké období prožili a přiměřeně zvládli. Pomáhá překonat nejistotu, izolaci a osamělost. Po dohodě nabízí konzultace s psychologem, sociálním pracovníkem a dalšími odborníky

Sdružení SYMPATHEA • • •

Celonárodní sdružení příbuzných a rodičů duševně nemocných pacientů. Mapování, kontaktování a propojování rodičovských aktivit v České republice V místech, kde organizace nejsou či nefungují, pomáhat s jejich vytvářením. Výměna informací se zahraničními rodičovskými hnutími, organizacemi.

83

Předmět: Sociální práce se skupinou • • • • • • • •


Zlepšování informovanosti rodičů v lůžkových i ambulantních zařízeních. Účast příbuzných na odborných akcích (konference, semináře, časopisy atd.). Účast, podpora a vytváření destigmatizačních programů. Pomoc již vzniklým snahám o zlepšení úrovně zaměstnanosti duševně nemocných a pomoci se zlepšením situace dodržování práv duševně nemocných. Od roku 2000 vznikaly pokusy v rámci Asociace pro duševní zdraví vytvořit skupinu odborníků a příbuzných, jež by se věnovala problémům rodin duševně nemocných. V roce 2002 tato skupina požádala o oficiální zaregistrování jako Obecně prospěšná společnost. Spolupracuje s: Česká Asociace pro psychické zdraví, Centrum pro rozvoj komunitní péče, Rodičovské svépomocné organizace (Ondřej, Ozvěna), dále Ostrava (Rovnováha) atd.

Společenství A. A. – Anonymní Alkoholici •

• •

•

•

Anonymní Alkoholici je společenství mužů a žen, kteří spolu vzájemně sdílejí své zkušenosti, sílu a naděje o tom, že mohou vyřešit svůj společný problém a pomoci ostatním k uzdravení z alkoholismu. Jediný požadavek pro členství je touha přestat pít. Členové A. A. neplatí členské příspěvky nebo poplatky za členství. Jejich primárním cílem je zůstat střízliví a pomáhat ostatním alkoholikům dosáhnout střízlivosti. "Společným problémem" je alkoholismus. Muži a ženy, kteří se považují za členy A. A., jsou a vždy budou alkoholici. Oni konečně rozpoznali, že nejsou schopni zvládnout alkohol v žádné formě; a proto se mu nyní zcela vyhýbají. Důležitou věcí je to, že se nesnaží vyřešit tento problém sami o sobě. Oni tento problém vyjevují před ostatními alkoholiky. Toto sdílení "zkušeností, síly a naděje" se zdá být klíčovým elementem, který umožňuje, aby žili bez alkoholu, a ve většině případů, i bez toho, aby se chtěli napít. A. A. nemá úředníky nebo výkonné pracovníky, kteří mají výkonnou moc nebo autoritu nad společenstvím. V A. A. neexistuje "vláda". Je však zřejmé, že i v neformální organizaci musí být vykonávány určité práce. V místních skupinách musí například někdo zařídit vhodné místo na setkání; tato setkání musí mít určené datum a připravený program; musí být zajištěno podávání kávy a občerstvení, což hodně přispívá k atmosféře neformálního kamarádství při setkání A. A. Mnoho skupin také považuje za moudré přidělit někomu zodpovědnost za zajištění kontaktů v oblasti národního a mezinárodního rozvoje A. A. „Dvanáct kroků“: o „Dvanáct kroků“ je základem A. A. programu osobního uzdravení z alkoholismu. Nejsou to abstraktní teorie; jsou založeny na zkušenostech, na základě zkoušek a omylů dřívějších členů A. A. Popisují přístupy a činnosti, o kterých tito členové věří, že byly důležité při pomoci k dosažení střízlivosti. Přijetí "Dvanácti kroků" není v žádném smyslu povinné. Zkušenosti však naznačují, že členové, kteří vynaloží upřímné úsilí dodržovat tyto kroky a aplikovat je v každodenním životě, většinou získají z A. A. daleko více než ti členové, kteří je berou jenom zběžně: 1. krok: Přiznali jsme svoji bezmocnost nad alkoholem – naše životy začaly být neovladatelné. 2. krok: Dospěli jsme k víře, že síla větší než naše obnoví naše duševní zdraví. 3. krok: Rozhodli jsme se předat svoji vůli a svůj život do péče Boha, tak jak ho my sami chápeme. 4. krok: Provedli jsme důkladnou a nebojácnou morální inventuru sami sebe. 5. krok: Přiznali jsme Bohu, sami sobě a jiné lidské bytosti přesnou povahu svých chyb. 6. krok: Byli jsme zcela povolní k tomu, aby Bůh odstranil všechny tyto naše charakterové vady. 7. krok: Pokorně jsme ho požádali, aby naše nedostatky odstranil. 8. krok: Sepsali jsme listinu lidí, kterým jsme ublížili a kterým to chceme nahradit.

84


•


9. krok: Rozhodli jsme se provést všechny tyto nápravy ve všech případech, kdy to situace dovolí, s výjimkou, kdy toto počínání by jim nebo jiným uškodilo. 10. krok: Pokračovali jsme v provádění osobní inventury, a když jsme chybovali, pohotově jsme se přiznali. 11. krok: Pomocí modlitby a meditace jsme zdokonalovali svůj vědomý styk s Bohem, jak jsme ho chápali my, a modlili se pouze za to, aby se nám dostalo poznání jeho vůle a síly ji uskutečnit. 12. krok: Výsledkem těchto kroků bylo, že jsme se spirituálně probudili a v důsledku toho jsme projevili snahu předávat toto poselství ostatním alkoholikům a uplatňovat tyto principy ve všech našich záležitostech. „Dvanáct tradic“: o "Dvanáct tradic" A. A. jsou doporučené principy, které zajišťují přežití a růst tisíců skupin, tvořících společenství A. A. Tyto tradice jsou založeny na zkušenostech samotných skupin během prvních kritických let A. A. Tradice jsou důležité jak pro dlouholeté členy, tak i pro nově příchozí: 1. Naše společné blaho by mělo být na prvním místě; osobní uzdravení závisí na jednotě A. A. 2. Pro účel naší skupiny existuje pouze jedna konečná autorita – milující Bůh, tak jak se sám vyjadřuje v našem skupinovém svědomí. Naši vedoucí jsou pouze spolehliví služebníci, kteří však nevládnou. 3. Jediným požadavkem pro členství v A. A. je touha přestat pít. 4. Každá skupina by měla být autonomní s výjimkou případů, které ovlivňují ostatní skupiny nebo A. A. jako celek. 5. Každá skupina má pouze jediný primární účel – přinášet své poselství alkoholikovi, který stále trpí. 6. Skupina A. A. by nikdy neměla podporovat, financovat nebo propůjčovat jméno A. A. jakémukoliv příbuznému zařízení nebo vnějšímu podnikání, aby nás problémy peněz, majetku a prestiže neodchýlily od našeho primárního účelu. 7. Každá skupina A. A. by měla být finančně plně soběstačná, a odmítat vnější příspěvky. 8. Anonymní alkoholici by se nikdy neměli stát profesionálními, i když naše servisní centra mohou zaměstnávat speciální pracovníky. 9. A. A. jako takové by nikdy nemělo být organizováno; ale my můžeme vytvořit servisní výbory nebo komise, přímo zodpovědní těm, kterým slouží. 10. Anonymní alkoholici nemají názory na vnější otázky; proto by jméno A. A. nemělo být nikdy zataženo do veřejné kontroverze. 11. Naše zásady veřejných vztahů jsou založeny spíše na přitažlivosti než na propagaci; my vždy potřebujeme udržovat osobní anonymitu na úrovni tisku, rozhlasu a filmu. 12. Anonymita je spirituálním základem všech našich tradic, vždy nám připomínající, abychom kladli principy před osobnosti.

85


14.10


Příloha č. 10, Předloha Dohody

Dohoda o spolupráce mezi klientem a střediskem (terapeutem):

(jméno klienta)

..............................................

(jméno terapeuta/terapeutů)

a

…………………………………

(popsat typ skupiny)

uzavírají Dohodu o členství v …………………... skupině. Skupina bude probíhat: (doplnit kde, kdy) Zahájení skupiny: ……………………. Ukončení skupiny: …………………… (pokud je dopředu známo)

Pravidla členství ve skupině: - ……………….. - ……………….. - ……………….. (tato část již předem dána, podle typu skupin)

Individuální cíl účasti ve skupině: - ……………….. - ……………….. - ……………….. (tuto část vyplní každý klient sám podle toho, čeho chce ve skupině dosáhnout)

Závěrečná ustanovení: Případné změny anebo rozšíření terapeutické dohody bude doplněné podle potřeby v průběhu práce skupiny. Jmenovaný klient a jeho terapeut/terapeuté podpisem potvrzují, že klient byl seznáme s „Pravidly členství ve skupině“ a že s nimi souhlasí. Terapeut/terapeuté podpisem potvrzuje/potvrzují, že individuální cíle klienta jsou splnitelné v případě, že bude klient aktivně spolupracovat.

Podpisy: (terapeut/terapeuti)

………………………….

(klient)

……………………………

86



14.11 Příloha č. 11, Pojmy přenos, skupinová koheze a skupinová dynamika Přenos62 •

• •

•

klient do svých současných postojů k terapeutovi promítá i postoje, které měl v minulosti k důležitým postavám v jeho životě; jde o chybné spojení starých postojů s osobou terapeuta; staré impulsy tak znovu vyplouvají napovrch pokud jej terapeut vhodně využije, stává se jedním z nejsilnějších nástrojů terapie klient si může ve vztahu s terapeutem zrekapitulovat a znovu prožít konfliktní vztahy, které měl k důležitým postavám v předchozích fázích svého života; klient znovu prožívá vztek, stud, pocit méněcennosti, osamocení a další emoce a pocity, které prožil v konfliktu s důležitými osobami v minulosti, teď však dostává šanci, prožít tyto konfliktní situace správně; pokud není terapeut schopen dobře klienta provést znovu prožitím konfliktů, může jej poškodit; klientovi naučené nesprávné vzorce chování se tak mohou utvrdit;

Skupinová koheze63 •

•

•

Koheze je soudržnost skupiny, pospolitost a vzájemnost, vytváří atmosféru přátelství a bezpečí. Znamená přitažlivost pro členy skupiny. Je to faktor stabilizující, bez něhož by skupina nemohla nejen pracovat, ale vlastně ani existovat. Naproti tomu tenze je faktorem dynamizujícím, provokujícím ke změně a nutícím členy skupiny pracovat i na nesnadných nebo nepříjemných úkolech. Dynamická rovnováha koheze vede ke stagnaci vývoje skupiny, vede k nemístné spokojenosti a vytváří iluzi, že není třeba se snažit o změnu. Skupina přestává být léčebnou jednotkou a působí jen společensky. Kdyby naopak výrazně převážila tenze, atmosféra ve skupině by nedala prostor vzájemné důvěře a ohleduplnosti a narůstala by ostražitost a agresivita, zanikl by prostor pro otevírání osobně důležitých témat. Sílící tenze vede členy i ke snahám ze skupiny uniknout.

Skupinová dynamiku64 •

•

Skupinové klima a procesy, které toto klima vyvolává, významně ovlivňují výsledky práce skupiny. Stanou-li se skupiny kohezními pozitivními jednotkami, mohou výrazně ovlivňovat své členy. Ulehčují dosahování cílů a podporují rozvoj vzájemně uspokojivých vztahů. Pro udržení „života“ skupiny jsou důležité určité skupinové činnosti iniciované buď skupinovým pracovníkem, nebo samotnými členy. Do této oblasti patří např. to, jak jsou vztahy mezi členy užívány k podpoře a udržení skupiny. Jde o vyjadřování péče a zájmu o druhé, přijímání nových členů nebo překonávání napětí humorem. Cílové činnosti se soustřeďují na aktivity, které vedou k dosažení cílů, jako je vyjasnění individuálních úkolů a společného zaměření, ale také získávání nových dovedností potřebných na cestě k cíli. Skupinová dynamika je souhrnem norem a interakcí, zahrnuje to, co probíhá uvnitř skupiny i co přichází zvenčí. Do skupinové dynamiky jsou zahrnována následující témata: cíle a normy skupiny (viz kapitola Cíle a normy skupiny), koheze a tenze (viz výše), vůdcovství (viz kapitola Role ve skupině), projekce minulých zkušeností a vztahů do aktuálních interakcí (viz pojem přenos, výše), tvorba podskupin (viz kapitola Skupina jako prostředek služby), vztahy jedinců a skupiny (viz např. kapitola, část Transakční analýza)a vývoj skupiny v čase (viz kapitola Skupiny edukativní, pracovní, rekreační, terapeutické; svépomocné a podpůrné).

62

Yalom, Irvin D.: Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Hradec Králové: Konfrontace, 1999 Matoušek, et. al. Metody a řízení sociální práce.1. vyd. Praha : Portál, 2003. 64 Matoušek, et. al. Metody a řízení sociální práce.1. vyd. Praha : Portál, 2003. 63

87



14.12 Příloha č. 12, Klienti zpravidla nevhodní pro sociální práci se skupinou Klienti zpravidla nevhodní pro sociální práci se skupinou: • klienti v akutní krizi • agresivní, destruktivní a příliš manipulující klienti • klienti, kteří už tzv. vše zkusili a nic nepomohlo (tendence stavět se do pozice odborníků) • introverti • depresivní klienti v akutní fázi • autisti • atd. Pozn. Za určitých okolností by mohla být skupinová terapie vhodná i pro tyto kleinty.

88


14.13


Příloha č. 13, Pravidla konstruktivní diskuse65:

Pravidla konstruktivní diskuse • Pozorně poslouchej a respektuj právo všech na to, aby se vyjádřili. • Neskákej ostatním do řeči. • slovo se hlas tehdy, když máš co říct. • Snaž se, aby to, co říkáš, navazovalo na obsah předchozí promluvy. • Na začátku promluvy je užitečné shrnout, co bylo řečeno dřív. • Když dostaneš slovo, mluv stručně, srozumitelně a k věci. • Snaž se rozlišovat mezi fakty a svými názory či přáními. • Nerozčiluj se, hněv ti může jenom uškodit. Zůstaň klidný a soustředěný. • Nikoho neurážej, polemizuješ s názory ostatních, nikoli s jejich osobou. • Pamatuj, že smyslem diskuse je domluvit se – dosáhnout řešení.

65

http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/a02ikv.pdf, interkulturní vzdělávání, projekt Varianty, Člověk v tísni, 2002

89


14.14


Příloha č. 14, Brainstorming:

Brainstorming: Brainstorming66 je technika pro získání co největšího počtu různých myšlenek (divergentní myšlení), ale může být použita i pro zúžení počtu variant směrem k té nejvýhodnější (konvergentní myšlení). Jde o to, že členové týmu mají možnost vyslovit cokoli, co je k tématu napadne. Všechny myšlenky jsou vítány. Přísně je zakázána jakákoliv kritika! Všechny nápady se okamžitě zapisují. K vyhodnocení a diskuzi myšlenek dojde až po ukončení brainstormingu. Výstupem z brainstormingu by tedy měl být široký okruh více či méně ztřeštěných myšlenek, v kterých se však může skrývat kýžené kreativní řešení. 4 základní pravidla brainstormingu: 67 4. Zaměřit se na kvantitu. - Jde o to, aby skupina vyprodukovala co největší počet nápadů a myšlenek (volných asociací k tématu). 5. Nekritizovat. - Myšlenky mohou být i nelogické či hloupé. Nikdo ze skupiny nesmí myšlenky kritizovat a hodnotit. 6. Neobvyklé myšlenky jsou vítány. - Právě často myšlenky, které se zdají na první pohled bizární, přinášejí řešení problému či alespoň mohou k řešení problému nasměrovat. 7. Kombinování a zdokonalování volných asociací. - Myšlenky je vhodné následně řadit, kombinovat a zdokonalovat. Dobré myšlenky se tak mohou stát myšlenkami nejlepšími. Ucelené a na sebe navazující myšlenky, pak mohou vést k vyřešení daného problému. Pomůcky: • tabule či velký kus balicího papíru či flipchartová tabule, psací potřeby (zvýrazňovače) • upravit prostředí pro setkání skupiny lidí (židle, čerstvý vzduch, popř. občerstvení apod.) Postup: 68 1. Setkání skupiny. Vhodné zařadit na začátek nějakou aktivitu, při které se členové skupiny uvolní. Stačí např. nabídnout čaj či kávu a krátce si popovídat na nějaké neutrální společenské téma (jaké je počasí…) 2. Moderátor skupiny vysvětlí pravidla brainstormingu. Pokud je setkání skupiny plánované dopředu, je vhodné, aby moderátor v předstihu sestavil krátký dopis, kde pravidla brainstormingu popíše a také zároveň definuje problém, který bude brainstormingem řešen. Tento dopis předá vše členům skupiny. 3. Moderátor skupiny (vede brainstorming) určí či nechá skupinu, aby si vybrala zapisovače myšlenek. Funkce zapisovače je velice významná. Musí zapisovat všechny myšlenky a asociace. Pokud zapisovač nestíhá zaznamenat všechny myšlenky, je dobré ustanovit ještě dalšího zapisovače. 4. Moderátor skupiny přednese problém, který bude pomocí brainstormingu řešen. 5. Všichni členové včetně moderátora a zapisovače nahlas říkají všechny myšlenky, asociace, které je k danému problému napadají. Důležité, aby nikdo nevyjadřoval své názory, zda s myšlenkami souhlasí či nikoliv a myšlenky nekritizoval. To zastavuje tok volných asociací. Pokud se tomu tak stane. Moderátor brainstorming přeruší a znovu zopakuje pravidla. 6. Pokud začne asociování váznout a myšlenky se zdají být vyčerpány, může moderátor použít nějakou pobídku, kterou znovu rozběhne tok asociací. Např. Můžeme nějak kombinovat tyto myšlenky? nebo Je možno se podívat na problém ještě z jiné perspektivy? nebo Máme 43 myšlenek, zarovnejme jejich počet na 50. 7. Moderátor by neměl opomenout členy skupiny posilovat pochvalou. Zapisovač všechny asociace zapisuje na tabuli, popř. nějako jinou plochu, na kterou všichni členové skupiny vidí. 8. Po té, co skončí tato fáze vymýšlení asociací, zaměří se skupina pod vedením moderátora na seskupení asociací do kategorií. Podobné myšlenky se přiřazují k sobě a definuje se pro ně 66

http://magazin.stahuj.cz/aktuality/dejte-svym-myslenkam-rozlet/ http://en.wikipedia.org/wiki/Brainstorming 68 http://en.wikipedia.org/wiki/Brainstorming 67

90



společný pojem, který je co nejlépe vystihuje. Zapisovač opět vše zapisuje, tak aby všichni členové na zápisky viděli. 9. Poté moderátor znovu přečte všechny kategorie a myšlenky a ujistí se, že všichni členové rozumí všem pojmům stejně. 10. Tyto kategorie myšlenek se pak použijí na vymyšlení strategie, která by řešila problém, jež sloužil pro podklad brainstormingu. 11. Tato strategie lze zaznamenat do podoby myšlenkové mapy či jiných grafických podob. Využití brainstormingu: • při skupinovém setkání (více klientů) • při individuální sociální práci (klient a sociální pracovník) • v běžném životě skupina lidí i jedinec, při řešení jakéhokoliv problému

91


14.15


Příloha č. 15, Projektové vyučování - náležitosti

Projekt - náležitosti69: • •

Vypracovávání projektu je vhodné rozdělit do několika týdnů. Moderátor (vedoucí skupiny) po celou dobu vypracovávání projektu konzultuje se členy skupin problémy, které se v při této aktivitě objeví.

Postup: 1. Moderátor zadá téma projektu, popř. si skupina sama nějaké zvolí. 2. Pokud je skupina větší, je vhodné ji rozdělit na menší podskupiny po zhruba pěti členech. 3. Každá podskupina sepíše Smlouvu o spolupráci. Její náležitosti viz Dodatek A v této příloze. 4. Každá podskupina vypracuje Plán aktivit. Jeho náležitosti viz Dodatek B v této příloze. 5. Následně každá podskupina vypracuje Důvodovou zprávu. V našem příkladě s vězni tedy vlastní text o integraci imigrantů do společnosti. Náležitosti Důvodové zprávy viz Dodatek C v této příloze. 6. Každá podskupina si připraví prezentaci své Důvodové zprávy. Téma pak odprezentují před ostatními podskupinami či jinými subjekty. Náležitosti prezentace viz Dodatek D této přílohy. 7. Moderátor zpětnou vazbou ohodnotí práci každé podskupiny.

Dodatek A Smlouva o spolupráci na projektu (její náležitosti): o Seznam členů pracovní skupiny. o Identifikační údaje členů pracovní skupiny (jméno, adresa, telefon, e-mail….). o Ujednání ohledně času a místa, kdy a kde bude skupina pracovat. o Ujednání ohledně rozdělení rolí v rámci skupiny (kdo bude vedoucím, kdo mluvčím apod.). o Ujednání ohledně případné absence některého ze členů skupiny (sankce, náhrady). o Ujednání ohledně časové investice každého člena skupiny, povinností a práv. o Ujednání o očekáváních vzhledem k pozici vedoucího skupiny, jeho povinnosti a práva.

Dodatek B Plán aktivit o Hlavní cíle projektu. o Popis a rozpis cílů projektu. o Časový plán plnění úkolů projektu. o Bibliografická rešerše zdrojů informací. o Ujednání o povinnostech, které má každý člen skupiny vzhledem ke studiu literatury a zdrojů k projektu. K bibliografické rešerši: Všichni členové jedné podskupiny by měliprostudovat alespoň 5 stejných zdrojů informací (knížky, články, webové stránky…). Počet zdrojů, které nastudují individuálně, určen není. Každý člen by měl přečíst alespoň 200 stran odborné literatury týkající se řešeného problému. Každý klient by měl vytvořit seznam prostudované literatury s krátkým popisem obsahu. Tento seznam slouží mimo jiné i moderátorovi projektu pro kontrolu, jak podskupiny pracují a zda správně plní zadání projektu.

•

69

Horská, J., Pebesma, G., Rothfusz, J., Wekker, Ch. Migration: Possibilities and Problems of Integration In: Teachers' manual of learning programs for social work students.[CD-ROM]. Groningen: Hanzehogeschool Groningen, 2005. Adresář: \documents\teachers_manual\migration_possibilities_and_problems_of_integration.doc

92



Dodatek C Struktura důvodové zprávy o Obsah. o Úvod. o Kapitoly (dělení kapitol podle získaných informací ze studia literatury a vzhledem k problémům v oblasti, které skupina řeší). o Literatura, zdroje a citace. Úprava důvodové zprávy: o Kapitoly vlastního textu důvodové zprávy by měly mít 10 až 15 stran formátu A4. o V práci by měl seznam členů skupiny s následujícími poznámkami o jejich podílu: počet hodin, který strávil na projektu, literatura a počet stran, které přečetl, jakou část textu, kdo napsal. o Měly by být též uvedeny odkazy na podobná témata či problematiku. o Kapitoly by měli být psány vlastními slovy členů skupiny. o Člen skupiny nesmí kopírovat text z žádných jiných dokumentů. Nejdůležitější části takových textů mohou použít jako citace. V tomto případě nesmí zapomenout na citační etiku a zdroje dokumentů v práci uvést!!!

Dodatek D Forma prezentace výsledků Každá skupina nejprve vypracuje plán prezentace podle následující osnovy. Ten předá moderátorovi projektu: o Popis ve zkratce, jaké informace chtějí studenti prezentovat. o Popis, jakým způsobem chtějí informace prezentovat a jak chtějí zapojit publikum, média apod. o Ujednání o rozdělení povinnosti vyplývajících s organizace a průběhu prezentace. Povinnosti by měli být rozděleny mezi všechny členy skupiny. Prezentace jedné skupiny trvá 30 minut, po té následuje 10 minut zhodnocení, diskusi. Každý člen všech skupin, které se projektového vyučování zúčastnili, se po prezentaci k projektu vyjádří, toto zhodnocení může mít ústní či písemnou formu.

93

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Zdravotně sociální fakulta SOCIÁLNÍ PRÁCE SE SKUPINOU. (opora pro studenty kombinovaného studia)

Recommend Documents