JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ FAKULTA
DIPLOMOVÁ PRÁCE
2010
Bc. Miroslav Mlejnek
JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ FAKULTA
TESTOVÁNÍ CHEMICKÝCH ZBRANÍ NA LIDECH DIPLOMOVÁ PRÁCE
Autor: Bc. Miroslav Mlejnek Vedoucí práce: doc. Ing. Vladimír Pitschmann, CSc. V Českých Budějovicích dne 25. 5. 2010
Abstrakt: TESTING OF CHEMICAL WEAPONS ON PEOPLE Chemical weapons are justly considered by the human society as the oldest type of weapons of mass destruction. Unfortunately the same human society has continued to apply and further develop the ancient principles of use of combat chemical substances. The current world, despite all the humanistic efforts to terminate the history of this type of weapons, continues to be physically threatened by their abuse. I must say that studies of the history of chemical weapons are very demanding and comprehensive. The whole process of historic development of these combat means is interconnected by multiple relations and circumstances and unfortunately has been the source of a lot of inconceivable human suffering. That is why I decided to take the courage and thread the path leading to a look back at the past, for I believe that such a retrospective not only reveals stories that are already buried in the distant past and are not needed any more, but also leads to understanding the present, learning a lesson from past mistakes and acquiring a humble approach to life. On the basis of studies of the many available resources I tried to submit in my diploma thesis a complex summary of current as well as historic knowledge of combat chemical substances, their research and testing on humans. While the issue of chemical weapons and wars as such is paid a lot of attention, the issue of chemical weapon testing on people has still been a marginal theme. The abovementioned facts inspired this thesis and I believe that my diploma theses might be beneficial for its readers. My greatest desire and aim was to present to the readers the historic path of application and the related research and testing of chemical weapons. I hope I have processed the theme to be better understandable to the reader, both professional and lay. I tried to proceed systematically and make my thesis interesting to enrich not only me but also its readers.
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem svoji diplomovou práci vypracoval samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se zveřejněním své diplomové práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách.
V Českých Budějovicích dne 25. 5. 2010
……………………… Podpis studenta
Poděkování: Na tomto místě bych velice rád poděkoval panu doc. Ing. Vladimíru Pitschmannovi, CSc., za jeho vstřícnost, trpělivost, odborné vedení a rady při vypracování této diplomové práce.
Obsah 1
SOUČASNÝ STAV .................................................................................................. 9 1.1 Základní terminologie z oblasti chemických zbraní ......................................... 9 1.2 Chemické zbraně.............................................................................................. 14 1.3 Bojové chemické látky ..................................................................................... 15 1.3.1 Klasifikace bojových chemických látek ................................................. 17 1.3.2 Interakce bojových chemických látek a organismu............................... 18 1.3.3 Vlastnosti jednotlivých skupin bojových chemických látek ................... 22 1.3.3.1
Nervově paralytické látky....................................................... 22
1.3.3.2
Zpuchýřující látky................................................................... 27
1.3.3.3
Všeobecně jedovaté látky ....................................................... 32
1.3.3.4
Dusivé látky............................................................................ 35
1.3.3.5
Dráždivé látky ........................................................................ 39
1.3.3.6
Psychicky a fyzicky zneschopňující látky ............................... 43
1.3.3.7
Toxiny..................................................................................... 47
1.4 Legislativní aspekty související s danou problematikou................................. 53 1.4.1 Úmluva o zákazu chemických zbraní a o jejich zničení ........................ 53 1.4.2 Přehled základní legislativy České republiky........................................ 57 1.5 Etické aspekty související s danou problematikou ......................................... 59 1.5.1 Zásadní etické principy ......................................................................... 60 1.5.2 Významné etické kodexy ........................................................................ 61 2
CÍLE PRÁCE A HYPOTÉZY .............................................................................. 63 2.1 Cíle práce ......................................................................................................... 63 2.2 Hypotéza........................................................................................................... 63
3
METODIKA ........................................................................................................... 63
5
4
VÝSLEDKY............................................................................................................ 64 4.1 Historická cesta použití chemických zbraní.................................................... 64 4.1.1 Prehistorie, mýty a legendy ................................................................... 64 4.1.2 První vědecké přístupy .......................................................................... 64 4.1.3 Éra moderní chemické války ................................................................. 66 4.1.4 Období mezi světovými válkami ............................................................ 67 4.1.5 Druhá světová válka.............................................................................. 68 4.1.6 Období studené války ............................................................................ 69 4.1.7 Nedávné zkušenosti s chemickým terorismem....................................... 72 4.2 Významná centra výzkumu chemických zbraní.............................................. 74 4.3 Experimenty s chemickými zbraněmi na lidech ............................................. 82 4.3.1 Charakter pokusů z období dávné historie............................................ 82 4.3.2 Charakter pokusů z období počátku 20. století ..................................... 84 4.3.3 Charakter pokusů z období 2. světové války ......................................... 88 4.3.4 Charakter pokusů z období jaderného věku .......................................... 94 4.3.5 Charakter pokusů na prahu 21. století.................................................. 99
5
DISKUSE .............................................................................................................. 101
6
ZÁVĚR.................................................................................................................. 105
7
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ .................................................................... 106
8
KLÍČOVÁ SLOVA .............................................................................................. 113
9
PŘÍLOHY ............................................................................................................. 114 9.1 Seznam zkratek .............................................................................................. 114 9.2 Seznam vyobrazení......................................................................................... 116 9.3 Obrazová příloha ............................................ Chyba! Záložka není definována.
6
ÚVOD Studium dějin chemických zbraní, nejstaršího druhu zbraní hromadného ničení, je nesmírně náročné a rozsáhlé téma. Celý proces historického vývoje těchto bojových prostředků
je
propojen
mnoha
souvislostmi
a
bohužel
se
stal
zdrojem
nepředstavitelného lidského utrpení. Právě proto bych se chtěl ohlédnout zpět do minulosti, protože si myslím, že takové ohlédnutí člověku neukazuje jen dávno minulé a nepotřebné historky, ale pomáhá mu k pochopení své současnosti a především k poučení se z chyb. A také k získání pokory. Cílem diplomové práce je čtenáři prezentovat historickou cestu, kterou použití a s tím spojený výzkum a testování chemických zbraní prošlo. Problematice chemických zbraní a válek jako takových je totiž věnována poměrně vysoká pozornost, avšak problematika testování chemických zbraní na lidech je, jak se ukázalo, spíše okrajovou záležitostí. Velice rád bych zpracoval tuto problematiku tak, aby byla čtenáři, a to nejen laickému, ale i odbornému, lépe srozumitelná, zajímavá a aby jej obohatila. V úvodních kapitolách předkládám nejdůležitější terminologii a výklad pojmů týkajících se tématu. Tímto chci čtenáři přispět k včasnému seznámení s podstatnými termíny, které mu pomohou usnadnit orientaci ve zmiňované problematice. V další
části
podrobně
seznamuji
se
základními skupinami
bojových
chemických látek, s jejich vlastnostmi, charakteristikami a také s možnostmi a principy ochrany. Upozorňuji rovněž na některé velice důležité právní a morální aspekty, které by měly mít v oblasti výzkumu či zacházení s chemickými látkami neustále sílící autoritu. Výsledková část diplomové práce obsahuje výběr některých důležitých historických mezníků chemické války a předkládá jakýsi chronologický přehled použití chemických zbraní. Zařazení zvoleného tématu do historických souvislostí totiž považuji za nezbytné. Následující kapitoly se zabývají významnými světovými centry výzkumu chemických zbraní a vlastní problematikou testování chemických zbraní na lidech. Na základě studia pramenů popisuji technické a organizační metody provádění testů chemických zbraní na lidech v minulosti. Tím chci ověřit, zda platí hypotéza, že rozsah a intenzita testování chemických zbraní na lidech byly přímo
7
úměrné intenzitě příprav jednotlivých zemí na chemickou válku. Bohatou obrazovou přílohou je pak celá diplomová práce zakončena. Při koncepci diplomové práce jsem vycházel především ze studia stěžejní historické, odborné, domácí i světové literatury. Velmi inspirativním studijním materiálem se pro mne staly publikace domácích autorů z oblasti vojenské toxikologie a historie chemických zbraní (například Bajgar, Fusek, Kassa, Patočka, Pitschmann). Jejich odborné, poučné a zároveň zajímavé příspěvky mne oslovily nejen jako pracovníka Integrovaného záchranného systému, ale především jako člověka. Dalším důležitým a velmi cenným zdrojem informací byly kromě internetu i články a stati z novin a odborných časopisů, které se týkaly tématu.
8
1 SOUČASNÝ STAV 1.1
Základní terminologie z oblasti chemických zbraní Acetylcholin – chemická látka (neuromediátor), která zprostředkovává přenos
nervových vzruchů v nervové tkáni1. Acetylcholinesteráza (ACHE) – enzym přítomný v nervové tkáni, který katalytickým štěpením rozkládá acetylcholin a ovlivní tak jeho působení jen na nezbytně krátkou dobu2. Antidotum – protijed, léčivo působící proti otravě3. Atropin – alkaloid obsažený v rostlinách z čeledi lilkovitých (převážně rulík zlomocný, blín černý, durman a mandragora), který se pro svoji schopnost uvolňovat křeče používá v autoinjektorech jako antidotum proti účinkům nervově-paralytických látek4. Autoinjektor – zařízení pro injekční podání antidota svépomocí nebo vzájemnou pomocí5. Binární chemická munice – moderní forma chemické zbraně, kdy náplň nosiče netvoří toxická látka, ale dvě relativně nejedovaté sloučeniny, od sebe oddělené. Teprve při letu na cíl dojde ke styku obou sloučenin (tzv. prekurzorů) a chemickou reakcí se vytvoří vlastní BCHL. Binární systémy jsou známy pro sarin, soman, látku VX, látku se střední těkavostí6 a další.
1
Bajgar, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 31. Bajgar, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 32. 3 Prymula, R. et al.: Biologický a chemický terorismus, s. 10. 4 Brzybohatý, M.; Mika, O. J.: Ochrana před chemickým a biologickým terorismem, s. 109. 5 Tamtéž. 6 Bajgar, J.: Nervově paralytické látky – chemické zbraně současné doby. Vesmír, s. 104. 2
9
Dekontaminace – obecně se jedná o proces odmořování a odstraňování škodlivin různého původu, jehož hlavním smyslem je snížení škodlivého účinku na bezpečnou úroveň. V případě chemických zbraní jde o součást komplexu ochrany proti zbraním hromadného ničení, konkrétně o soubor technických a organizačních opatření, jejichž úkolem je rozklad nebo odstranění otravných látek ze zamořených objektů a materiálů včetně osob s cílem navrátit je k bezrizikovému užívání a u osob uchránit jejich zdraví a životy. Využívá se k tomu řada chemických, fyzikálních i mechanických postupů a metod7. Detekce – zjišťování a odhalování přítomnosti bojových chemických látek v kontrolovaném prostoru nebo vzorku s cílem získat rychlou informaci nezbytnou pro varování před chemickým útokem a jeho následky. Jedná se o důležitou součást chemického průzkumu, chemické kontroly a analýzy8. Zařízení k monitorování přítomnosti škodlivin nazýváme detektory. Expozice – kontakt chemické látky s organismem nebo životním prostředím9. Chemický průzkum – opatření protichemické ochrany ke zjištění chemického útoku a rozsahu zamoření bojovými chemickými látkami10. Prostředky chemického průzkumu jsou např. detekční papíry, chemické průkazníky, automatické signalizátory bojových chemických látek, mobilní laboratoře nebo různé soupravy pro odběr vzorků11.
7
Cabal, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 155. Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 150. 9 Prymula, R. et al.: Biologický a chemický terorismus, s. 11. 10 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 151. 11 Cabal, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 166. 8
10
Chemický terorismus – použití chemických zbraní nebo chemických toxických látek (bojové chemické látky, toxiny, průmyslové toxické látky) proti civilnímu obyvatelstvu, infrastruktuře společnosti nebo jiným součástem společnosti12. Inhibice – proces, který omezuje či zadržuje jiný subjekt nebo jev13. V případě chemických zbraní např. nervově paralytické látky inhibují acetylcholinesterázu. Intoxikace – otrava, tzn. chorobný stav vyvolaný přítomností jedu v organismu14. Otravná látka – každá chemická látka, která způsobí smrt, dočasně zneschopní nebo nezvratně poškodí osoby nebo zvířata prostřednictvím chemického účinku na životní procesy organismu. Taktéž dokáže zničit nebo znehodnotit potraviny, hospodářské plodiny a polní kultury a znemožnit nebo ztížit použití zamořeného materiálu a techniky15. Ve vojenství pojem otravná látka (bojová otravná látka) úzce souvisí s termínem bojová chemická látka. Prekurzory – meziprodukty při výrobě bojových chemických látek, které podléhají kontrole v rámci Úmluvy o zákazu chemických zbraní16. Prostředky individuální ochrany (PIO) – prostředky určené k ochraně dýchacích cest, očí a povrchu těla osob před některými účinky zbraní hromadného ničení a průmyslových škodlivin. Tyto prostředky zahrnují ochranné vaky a kazajky pro děti, ochranné masky pro děti a dospělé, ochranné filtry a ochranné oděvy17. Pro rozdělení PIO existuje řada hledisek. Z hlediska funkčního jsou PIO rozděleny na prostředky ochrany dýchacích cest a povrchu těla; podle způsobu 12
Mika, O. J.; Patočka, J.: Ochrana před chemickým terorismem, s. 12. Dostupné z http://cs.wikipedia.org/wiki/Inhibice. 14 Dostupné z http://cs.wikipedia.org/wiki/Otrava. 15 Fusek, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 22. 16 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 151. 17 Kroupa, M.: Prostředky individuální ochrany, s. 5. 13
11
ochrany je dělíme na izolační a filtrační; z hlediska uživatelského na PIO vojenské (speciální) a civilní (děti, dospělí); a také nelze vynechat hledisko konstrukční (ochranné roušky, čtvrtmasky, polomasky, respirátory, ochranné masky, pláště, pláštěnky, kombinézy, speciální ochranné oděvy, rukavice a holínky) a hledisko použitých konstrukčních materiálů (PIO pryžové, textilní, plastové, kombinované atd.)18. Prostředky kolektivní ochrany – zařízení (úkryty, budovy, atd.) k ochraně skupin před účinky radioaktivních, biologických nebo toxických chemických látek, dále před ničivými faktory jaderného výbuchu a zápalnými látkami19. Protichemická ochrana – komplex opatření zahrnující zejména varování před chemickým
útokem,
chemický
průzkum
a
chemickou
kontrolu,
používání
individuálních a kolektivních ochranných prostředků a dekontaminaci osob, výstroje, výzbroje, bojové techniky a terénu20. Terorismus – předem a záměrně připravené a promyšlené použití násilí nebo hrozba násilím, často zaměřené proti nezúčastněným osobám, s cílem vyvolat strach za účelem dosažení politických, ideologických nebo náboženských požadavků21. Toxicita – také jedovatost, je schopnost některých látek způsobovat po proniknutí do organismu chorobné změny tkání a orgánů nebo smrt22. Toxická dávka – množství toxické chemické látky, které po vniknutí do organismu vyvolá symptomy intoxikace. Toxické dávky mohou být prahové (PD), efektivní (ED), zneschopňující (ID) a smrtelné (LD). Indexem je vyjadřováno procento 18
Valášek, J. et al.: Bojové otravné látky, biologická agens a prostředky individuální ochrany, s. 58-59. Mika, O. J.; Patočka, J.: Ochrana před chemickým terorismem, s. 14. 20 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 151. 21 Mika, O. J.; Patočka, J.: Ochrana před chemickým terorismem, s. 14. 22 Mika, O. J.; Patočka, J.: Ochrana před chemickým terorismem, s. 14. 19
12
zasažených osob z celku. Toxická dávka se vyjadřuje v gramech nebo miligramech na jednotku hmotnosti anebo na hmotnost osoby (70 kg)23. Toxická chemická látka – dle Úmluvy o zákazu chemických zbraní každá chemická látka, která může svým působením na životní procesy zapříčinit smrt, dočasné ochromení nebo trvalou újmu na zdraví lidem nebo zvířatům. Tyto látky jsou pak, spolu s municí a prostředky jejich použití, obsahem pojmu chemická zbraň. Zmíněná Úmluva nepoužívá termínu bojová chemická látka24. Toxiny – látky, které se vyznačují vysokou toxicitou, a které byly vytvořeny buďto živými organismy (rostlinami, mikroorganismy, houbami) nebo byly získané synteticky25. Stojí na rozhraní mezi chemickými biologickými zbraněmi26. Vojenská toxikologie – obor zabývající se toxickými látkami, kterých je možno využít k vedení chemické války pomocí chemických zbraní27. Výzkum – nástroj vědy a také činnost sloužící k získání obecně platných poznatků nebo k jejich rozvoji. Je klinický nebo neklinický28. Zbraně hromadného ničení – souhrnný výraz pro jaderné zbraně, chemické zbraně a biologické zbraně, jejichž použití způsobuje masové ztráty osob, zničení materiálu a rozsáhlé škody v infrastruktuře. Ničivé účinky jednotlivých druhů zbraní hromadného ničení se však významně liší29.
23
Mika, O. J.; Patočka, J.: Ochrana před chemickým terorismem, s. 14. Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 14. 25 Mika, O. J.; Patočka, J.: Ochrana před chemickým terorismem, s. 15. 26 Mika, O. J.; Patočka, J.: Ochrana před chemickým terorismem, s. 36. 27 Patočka, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 21. 28 Komenda, S. v knize Ivanová, K.; Klos, R.: Kapitoly z lékařské etiky, s. 95. 29 Mika, O. J.; Patočka, J.: Ochrana před chemickým terorismem, s. 15. 24
13
1.2
Chemické zbraně Chemické zbraně řadíme mezi tzv. zbraně hromadného ničení, jejichž účinek je
založen na toxických vlastnostech chemických látek30. Chápeme je jako zbraňové systémy, jež zahrnují prostředky dopravy na cíl (houfnice, raketomety, řízené střely, letedla) a chemickou munici (např. dýmovnice, chemické miny, ruční chemické granáty, dělostřelecké a raketometné náboje, hlavice raket, bezpilotní prostředky, letecké pumy, letecká kazetová zařízení, aerosolové generátory, rozstřikovací zařízení), která obsahuje bojové chemické látky31. Tyto vlastní látky pak mají schopnost zasáhnout osoby, zvířata, rostliny i okolní prostředí a jsou tedy nejpodstatnější a hlavní ničivou komponentou chemických zbraní. Chemické zbraně mají relativně vysokou schopnost ničit živou sílu protivníka, případně potlačovat jeho ekonomický a vojenský potenciál v hlubokém zázemí32. Soudobé chemické zbraně se vyznačují specifickým a mnohostranným účinkem, rychle se klinicky projevujícím patofyziologickým efektem, schopností účinně zasáhnout na velké ploše, vysokým počtem zasažených, dlouhodobým působením a značným morálním dopadem na zasažené. Významnými výhodami chemických zbraní jsou také relativně nízké ekonomické náklady na jejich výrobu a snadná dostupnost výchozích surovin, určených pro výrobu bojových chemických látek33. Proto nepřekvapuje, že problematika použití nebo zneužití chemických zbraní, ať již v tradičním válečném modelu nebo v rámci lokálních konfliktů a terorismu, zůstává nadále velmi aktuální34.
30
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 151. Kassa, J.: Základy vojenské toxikologie a ochrany proti bojovým chemickým látkám role 1-4, s. 6. 32 Fusek, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 28. 33 Fusek, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 28-29. 34 Fusek, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 29. 31
14
1.3
Bojové chemické látky Jak již bylo naznačeno, bojové chemické látky (BCHL) jsou nejvýznamnější
součástí chemických zbraní. Jedná se o chemikálie a jejich směsi určené k použití v boji za účelem usmrtit, vážně poranit nebo zneschopnit osoby, kontaminovat životní prostředí, osoby, výzbroj, objekty a další materiál35. Tím dochází k vyvolání návratných nebo nenávratných toxikologických ztrát36. Je tedy evidentní, že hlavní vlastností BCHL musí být jejich vysoká toxicita (letální dávky pro člověka se často počítají v miligramech)37. Nicméně z obrovského množství známých jedů lze jen nepatrný počet využít jako vojensky významné toxické látky. Důvodem je okolnost, že každá taková látka musí kromě své vysoké toxicity splňovat i řadu dalších vojensky výhodných vlastností fyzikálního nebo chemického charakteru, které v boji umožní uplatnit její patofyziologické účinky v širokém měřítku38. Jedná se o vlastnosti, které budou rozebrány v následujících kapitolách. Za zmínku také stojí vysvětlení samotného názvu, protože se v literatuře velice často vyskytují synonyma a dřívější označení pro BCHL jako jsou např. otravné látky nebo bojové otravné látky. Po druhé světové válce byla totiž terminologie členěna tak, že pod pojmem BCHL se zahrnovaly jak látky otravné, zápalné, tak i dýmotvorné. V současnosti se tohoto termínu využívá pouze pro vojensky významné toxické látky39. Pro samotnou definici BCHL a jejich dělení existuje celá řada odlišností a variant. To je dáno především historickým vývojem, úrovní znalostí dané doby40 a v neposlední řadě také velkou různorodostí chemických látek. Jedna z možných variant dělení BCHL je uvedena v tab. 1.
35
Mika, O. J.; Patočka, J.: Ochrana před chemickým terorismem, s. 13. Kassa, J.: Základy vojenské toxikologie a ochrany proti bojovým chemickým látkám role 1-4, s. 6. 37 Brzybohatý, M.; Mika, O. J.: Ochrana před chemickým a biologickým terorismem, s. 27. 38 Fusek, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s.23. 39 Brzybohatý, M.; Mika, O. J.: Ochrana před chemickým a biologickým terorismem, s. 109. 40 Bajgar, J.: Používání chemických zbraní a jednání o jejich zákazu: Od historie k současnosti, s. 125. 36
15
Tab. 1. Základní rozdělení BCHL (jedna z možných variant)41. Typ BCHL
Podskupiny BCHL a jejich hlavní představitelé
BCHL K ZASAŽENÍ ŽIVÉ SÍLY LETÁLNÍ BCHL Nervově paralytické látky
Látky G (tabun, sarin, soman, cyklosin) Látky V (VX, R-33) Látky se střední těkavostí (GP)
Zpuchýřující látky
Yperity (sulfidické, dusíkaté), arsany (lewisit) a jiné (fosgenoxim)
Dusivé látky
Fosgen, difosgen, chlorpikrin
Všeobecně jedovaté látky
Kyanovodík, chlorkyan
Letální toxiny
Živočišné (saxitoxin, tetrodotoxin, palytoxin) Rostlinné (ricin)
ZNESCHOPŇUJÍCÍ BCHL Dráždivé látky
Lakrimátory (CN, CS, CR, kapsaicin) Sternity (Clark-I, Clark-II, adamsit)
Látky psychicky zneschopňující
BZ, LSD-25, fentanyl, fencyklidin
Látky znehybňující
Aziridiny, tremorogeny a lathyrogenní látky
BCHL K ZASAŽENÍ ROSTLINSTVA Herbicidy (fytotoxické látky)
41
Receptury Orange, Purple, White, Blue
Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 15.
16
1.3.1
Klasifikace bojových chemických látek Na dělení BCHL lze nahlížet z různých hledisek, zde budou však nejvíce
rozpracovány klasifikace z hlediska vojensko-toxikologického. Zcela nejzákladnějším kritériem pro dělení BCHL je jejich bojové určení, podle kterého jsou děleny na:
BCHL smrtící – schopné v bojových koncentracích způsobit v krátké době usmrcení živé síly nebo těžké poškození zdraví.
BCHL zneschopňující a oslabující – schopné svými účinky způsobit zneschopnění živé síly k dalšímu vedení bojové činnosti a tím znemožnit nebo podstatně omezit plnění bojových úkolů zasaženými osobami.
BCHL k zasažení rostlinstva – schopné likvidovat zelené části rostlin, ničit úrodu kulturních plodin a určené ke sterilizaci půdy42. Podle povahy poškození exponovaného lidského organismu můžeme BCHL
rozdělit na:
Nervově paralytické látky – tabun (GA), sarin (GB), soman (GD), cyklosin (GF), látka VX – narušení cholinergního přenosu nervového vzruchu cestou nezvratné inhibice acetylcholinesterázy.
Zpuchýřující látky – yperity (HD, T, Q, HN1, HN-2, HN-3), lewisit (L), fosgenoxim (CX) – cytotoxický efekt s následnou nekrózou a vazivovou degenerací tkáně v místě kontaktu.
Všeobecně jedovaté látky – kyanovodík (AC) a jeho soli, chlorkyan (CK) – narušení buněčného dýchání a oxidativních procesů v buňce.
Dusivé látky – fosgen (CG), difosgen (DP), chlorpikrin (PS), perfluorisobuten (PFIB) – poškození dýchacího traktu s následným plicním edémem.
Dráždivé látky – např. CS látka, CR látka, adamsit (DM) – intenzivní dráždění senzitivních zakončení nervů s výraznou bolestí.
42
Fusek, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s.27.
17
Psychicky a fyzicky zneschopňující látky – látka BZ, LSD-25, fenylcyklidin (SN), tremorogeny – narušení nervosvalové koordinace nebo vyšších nervových funkcí43. Podle stálosti v polních podmínkách se BCHL dělí do dvou základních skupin:
BCHL stálé (trvalé, perzistentní) – zamoření terénu je střednědobé.
BCHL nestálé (prchavé,neperzistentní) – zamoření terénu je krátkodobé44. Podle rychlosti nástupu účinku se BCHL rozdělují na:
Látky s okamžitým účinkem – nástup účinku v řádu sekund a minut (např. sarin, soman).
Látky se zpožděným účinkem – nástup účinku v řádu desítek minut nebo až hodin (např. sulfidický yperit a dusíkové yperity)45.
1.3.2
Interakce bojových chemických látek a organismu Na tomto místě je důležité předeslat, že rozsah, stupeň a rychlost poškození
organismu BCHL závisí na mnoha faktorech. Těmi například jsou výše naznačené základní vlastnosti, které platí pro nebezpečné chemické látky obecně, a které značně ovlivňují chování těchto látek v různém prostředí:
Fyzikální vlastnosti – bod tání, tuhnutí a bod varu, tlak nasycených par, těkavost, hutnota par, rozpustnost, povrchové napětí, hustota, tepelná roztažnost, tepelná stabilita atd.
Chemické vlastnosti – odolnost vůči hydrolýze, odolnost vůči chemikáliím a ostatním materiálům, termická stálost apod.
Toxické vlastnosti – toxicita, množství a koncentrace látky, způsob vniknutí látky do organismu, rychlost a délka expozice, mechanismus účinku, odbourání látky v organismu atd.46.
43
Kassa, J.: Základy vojenské toxikologie a ochrany proti bojovým chemickým látkám role 1-4, s. 7-8. Fusek, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s.28. 45 Mika, O. J.; Patočka, J.: Ochrana před chemickým terorismem, s. 36. 46 Fusek, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s.23. 44
18
Každá toxická látka při působení na organismus prochází čtyřmi základními ději:
Penetrací – pronikáním látky z místa kontaktu (brány vstupu) do organismu.
Resorpcí – vstřebáváním do krevního oběhu (transportního systému). Při resorpci vznikají i určité ztráty, např. částečným vydýcháním noxy při inhalaci nebo adsorpcí na potravu atd.
Transportem – kdy je velká část toxických látek navázána na bílkoviny nebo krevní elementy. Některé látky se hromadí ve tkáních, kde vytvářejí depo, z něhož se postupně uvolňují a působí další vlnu otravy.
Metabolickým efektem včetně vylučování a toxickým efektem – metabolický efekt je realizován především v játrech, ale existují i jedy, které jsou metabolizovány v plicích či ledvinách. Ledviny jsou pak současně důležitým systémem pro vyloučení látky močí. Toxický efekt závisí na typu toxické látky47. Důležité je si uvědomit, že významným faktorem, ovlivňujícím konečný toxický
efekt BCHL, jsou tzv. vnější bariéry, označované také jako brány vstupu, které oddělují organismus od vnějšího prostředí. Pronikání BCHL do organismu usnadňuje velký rozdíl koncentrace mezi vnějším a vnitřním prostředím. Brána vstupu podstatným způsobem ovlivňuje i následnou distribuci BCHL v organismu a její metabolismus, taktéž i rychlost jejího vstřebání, míru zasažení a v neposlední řadě i způsob a rychlost detoxikace. Poškození organismu může být nejčastěji způsobeno následujícími mechanismy:
Inhalací – zasažením dýchacího ústrojí u nechráněné živé síly ve formě par a jemných aerosolů.
Kontaminací kůže – tzn. zasažením neporušené, anebo častěji porušené kůže prostřednictvím ran různého původu. Jedná se o tzv. perkutánní intoxikaci.
Kontaminací sliznice – např. značně cévně zásobeného spojivkového vaku.
Ingescí – tj. zasažením zažívacího ústrojí po požití kontaminovaných potravin nebo vypití zamořené vody. Jedná se o tzv. perorální intoxikaci.
47
Fusek, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s.24.
19
Zasažením jiných orgánů lymfatického a krevního systému – např. po kontaktu se zamořenou technikou a materiálem, následkem poranění střepinami chemické munice atd. Jedná se o tzv. parenterální intoxikaci48. Povaha otravy a její průběh závisí kromě brány vstupu také na druhu jedu a jeho
množství, na době po kterou jed na organismus působí, na stavu organismu, věku i pohlaví zasaženého jedince. Příznaky zasažení organismu se dle rozvoje klinického obrazu otrav projevují buď bezprostředně po vzájemném kontaktu organismu s noxou, nebo s časovým odstupem. Odtud pochází již výše zmíněné dělení BCHL dle rychlosti nástupu účinku na organismus. Podle trvání lze rozeznávat tyto základní otravy:
Akutní – prudké, náhlé otravy, které vznikají po jednorázovém proniknutí BCHL do organismu. Jejich symptomy se mohou objevit okamžitě nebo s časovým odstupem a forma akutních otrav může být lehká až těžká.
Chronické – vleklé intoxikace, které vznikají po opakovaném a dlouhodobém působení jedu na organismus v malých dávkách. Symptomy těchto otrav se objevují pozvolna, přesto mohou mít tyto otravy těžkou až smrtelnou formu49. Pro úplnost lze zmínit i dělení jedů podle účinků na lidský organismus na:
Nespecifické – poškozují základní vitální funkce.
Specifické – poškozují některé orgány.
Systémové – poškozují celé systémy a orgány.
Alergizující – vyvolávají přecitlivělost.
Karcinogenní – vyvolávají zhoubné bujení50.
48
Fusek, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 24-25. Fusek, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 25. 50 Prymula, R. et al.: Biologický a chemický terorismus, s. 102. 49
20
Mimořádný význam mají údaje o toxických vlastnostech BCHL. Jak již bylo několikrát naznačeno, toxicita takových látek je závislá především na cestách vstupu noxy do organismu, rychlosti působení, stavu organismu, prostředí atd.51. Toxické vlastnosti BCHL použitých ve formě par nebo aerosolu bývají charakterizovány těmito toxikologickými konstantami:
Střední prahovou koncentrací ICt50 – tj. koncentrací, která po čase t vyvolá u 50 % zasažených jedinců rozvoj prahových symptomů poškození.
Střední zneschopňující koncentrací ECt50 – tj. koncentrací, která po čase t vyvolá u 50 % zasažených jedinců dočasné zneschopnění.
Střední letální koncentrací LCt50 – tj. koncentrací, která po čase t usmrtí 50 % zasažených osob52. Při použití jedů v kapalném nebo pevném skupenství se účinek charakterizuje
těmito konstantami:
Střední prahovou dávkou ID50 – tj. dávkou, která vyvolá prahové příznaky otravy u 50 % zasažených osob.
Střední zneschopňující dávkou ED50 – tj. dávkou, která vyvolá dočasné zneschopnění u 50 % zasažených jedinců.
Střední letální dávkou LD50 – tj. dávkou, která usmrtí 50 % zasažených osob53.
51
Fusek, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 26. Prymula, R. et al.: Biologický a chemický terorismus, s. 103. 53 Prymula, R. et al.: Biologický a chemický terorismus, s. 103-104. 52
21
1.3.3 1.3.3.1
Vlastnosti jednotlivých skupin bojových chemických látek Nervově paralytické látky
Hlavní zástupci Látky G - tabun (GA), sarin (GB), soman (GD), cyklosin (GF); látky V - látka
VX, látka R-33; látka se střední těkavostí (GP).
Charakteristika Nervově paralytické látky (NPL) patří mezi organické sloučeniny fosforu a
vyznačují se vysokou toxicitou vůči savcům, rychlým nástupem účinku a dále průnikem do organismu všemi branami vstupu. Jsou nejnebezpečnější skupinou BCHL. Sloučeniny podobné základní struktury se používají v průmyslu jako změkčovadla, hydraulické kapaliny, léčiva či jako sloučeniny v humánní i veterinární medicíně za účelem výzkumu funkcí nervové soustavy a nejširšího uplatnění dosáhly v zemědělství jako insekticidy. Odtud pak pramení opodstatněná obava z intoxikací spotřebitelů. NPL se dělí na dvě velké skupiny, které bývají obecně označovány jako G látky a V látky54. Chemická struktura látky R-33 se liší od struktury VX, ale jejich vlastnosti a účinky zůstávají podobné55.
Fyzikálně-chemické vlastnosti Tab. 2 předkládá výběr nejdůležitějších fyzikálně-chemických vlastností dvou
velkých skupin NPL, tj. G látek, pro které je typická vysoká těkavost, a V látek, u kterých je tomu naopak.
54 55
Bajgar, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 30. Mika, O. J.; Patočka, J.: Ochrana před chemickým terorismem, s. 38.
22
Tab. 2. Vybrané fyzikálně-chemické vlastnosti některých NPL56. Parametr
GA
GB
GD
GF
VX
Reg. č. CAS
77-81-6
107-44-8
96-64-0
329-99-7
50782-69-9
Chem. vzorec
C5H11N2O2P
C4H10FO2P
C7H16FO2P
C7H14FO2P
C11H26NO2PS
Běžný název
Tabun
Sarin
Soman
Cyklosarin
VX
Molekul. hm.
162,13
140,10
182,178
180,2
267,38
Skupenství
Kapalina, pára
Kapalina, pára
Kapalina, pára
Kapalina, pára
Olejovitá kap.
Tlak par
0,037 (20°C)
2,10 (20°C)
0,40 (25°C)
0,056 (20°C)
0,0007 (25°C)
610 (25°C)
22,000 (25°C)
3,900 (25°C)
548 (20°C)
10,5 (25°C)
(mm Hg) Těkavost 3
(mg/m ) Hustota kapal.
817 (25°C) 1,073 (25°C)
1,102 (20°C)
1,0222 (25°C)
1,1327 (20°C)
1,006 (20°C)
-50
-56
-42
-30
-39
245
158, 150
198
239
298
Rozpustnost
98g/l (25°C)
Neomezená
21g/l (20°C)
0,37% (20°C)
30 g ze 100g
(ve vodě)
72g/l (20°C)
(g/ml) Bod tuhnutí (°C) Bod varu (°C)
Poločas
8,5 h
(25°C) 39-41; 80 h
hydrolýzy
80-83 h;
42 h
400-1000h
45 h (pH 6.65)
(20°C a pH7) Zápach
Mírně ovocný;
Nevýrazný
Ovocný;
Znatelný;
Nevýrazný
žádný pokud je
pokud je čistý
kafrový pokud
ovocný;
pokud je čistý
čistý
je nečistý
Mechanismus účinku na organismus Základním principem toxického účinku NPL je značně složitý proces inhibice
acetylcholinesterázy (viz terminologie) v centrálním i periferním nervovém systému. Tato inhibice způsobuje narušení cholinergního přenosu nervového vzruchu s nahromaděním acetylcholinu (viz terminologie) na receptorech, což vede k dlouhodobému a nadměrnému dráždění cholinergních receptorů. Klinickým důsledkem nadměrného dráždění cholinergních receptorů jsou v závislosti na jejich 56
Ramesh C. Gupta: Handbook of Toxicology of Chemical Warfare Agents, s. 45.
23
lokalizaci a typu muskarinové, nikotinové nebo centrální klinické příznaky, které jsou charakteristické pro akutní fázi otravy. Spontánní znovuobnovení aktivity (reaktivace) inhibovaného enzymu probíhá velice pomalu, stejně jako syntéza acetylcholinesterázy de novo. Reaktivaci inhibovaného enzymu lze významně podpořit a urychlit látkami, které nazýváme reaktivátory57.
Toxicita Vybrané parametry toxicity NPL pro člověka ukazuje tab. 3.
Tab. 3. Toxicita NPL pro člověka58. Druh NPL
Inhalační toxicita LCt50
Perkutánní toxicita LD50 (mg.kg-1)
po 1 minutové expozici (mg.l-1) G látky
0,03-0,08
0,7-7
V látky
0,036
0,07
Látka se střední těkavostí
-
kolem 1,36
Příznaky akutní intoxikace V klinickém obrazu akutní intoxikace NPL dominují příznaky v důsledku tzv.
akutní cholinergní krize, tedy výše popsané nadměrné stimulace cholinergního nervového systému. Podle druhu a lokalizace rozeznáváme tzv. muskarinové příznaky (zúžení očních zorniček, poruchy vidění, slzení, zvýšená sekrece z nosu, slinění, pocení, dýchací obtíže, kašel, zvýšená střevní peristaltika, pokles tlaku krve a tepové frekvence), nikotinové příznaky (napětí ve svalech, záškuby až křeče svalstva s hrozbou dušnosti a paralýzy dýchacího svalstva) a centrální příznaky (deprese dechového a kardiovaskulárního centra v prodloužené míše, bolesti hlavy, závratě, neklid, úzkost, emoční labilita, deprese, zmatenost, poruchy hybnosti až bezvědomí)59.
57
Bajgar, J. v knize Fusek, J. et al.: Biologický, chemický a jaderný terorismus, s. 33. Bajgar, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 35. 59 Bajgar, J. v knize Fusek, J. et al.: Biologický, chemický a jaderný terorismus, s. 34. 58
24
Principy léčby a ochrany Pro každou závažnější intoxikaci těmito látkami je charakteristický dramatický
průběh provázený velmi vážným narušením základních vitálních funkcí končící bez adekvátní léčby (během 20-30 minut) úmrtím zasaženého. Vzhledem k těmto rizikům má zásadní význam první pomoc, která zahrnuje: podání antidot, zamezení dalšího průniku jedu do organismu (opuštění zamořeného prostoru, nasazení prostředků individuální ochrany, odmoření zasažených míst, v případě perorální otravy výplach žaludku s přísadou živočišného uhlí) a samozřejmě zajištění základních vitálních funkcí organismu60. Antidotní terapie je založena na aplikaci funkčních antidot tzv. anticholinergik (např. atropin, benactyzin, skopolamin), které blokují účinek nahromaděného acetylcholinu na cholinergních receptorech, a na aplikaci kauzálních antidot, tzv. reaktivátorů cholinesteráz (např. pro Armádu České republiky vyvinutý methoxim nebo oxim HI-6), které obnovují aktivitu acetylcholinesterázy. Tato léčba bývá ještě doplněna tzv. antikonvulzivní terapií z důvodů nutnosti zabránění záchvatům v centrální nervové soustavě, které vedou ke generalizovaným tonicko-klonickým křečím. Lékem volby je zde diazepam v dávce 10 mg nitrosvalově61. Pro vojenské účely, tj. svépomoc a vzájemnou pomoc před účinkem NPL, byly pro aplikaci zmiňovaných látek zavedeny tzv. autoinjektory obsahující příslušná antidota62. Vzhledem k vysoké toxicitě NPL proto značně nabývají na významu ochranná a preventivní opatření, která dokáží zabránit průniku jedu do organismu. V Armádě České republiky je ochrana před účinky těchto látek zajištěna protichemickými a zdravotnickými opatřeními, z nichž nedůležitějšími jsou prostředky individuální ochrany (ochranná maska a ochranný oděv), dekontaminace zasažené kůže a farmakologická profylaxe. Včasná a správná aplikace těchto prostředků před očekávanou expozicí dokáže zcela zabránit průniku BCHL do organismu a rozvoji intoxikace63. 60
Bajgar, J. v knize Fusek, J. et al.: Biologický, chemický a jaderný terorismus, s. 36. Bajgar, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 38-41. 62 Bajgar, J.; Szinicz, L.: Úvahy o léčbě organofosforovými sloučeninami. Vojenské zdravotnické listy s. 140. 63 Bajgar, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 42. 61
25
Pokud ovšem k zasažení kůže a očí NPL přece jen dojde, má naše armáda pro každého svého příslušníka připravený tzv. Individuální protichemický balíček vzor 80 (IPB-80) obsahující Desprach, tzn. mikromletý bentonit (valchářská hlinka), který má vynikající sorpční vlastnosti. V případě zasažení očí podobnou službu zajistí co nejrychlejší výplach očí 1-2% roztokem bikarbonátu sodného, fyziologickým roztokem, borovou vodou nebo alespoň nezamořenou čistou vodou64. Vedle popsané chemické profylaxe byla vyvinuta i profylaxe farmakologická, která spočívá ve zvýšení odolnosti organismu vůči této skupině BCHL a současně ve zvýšení účinnosti následné antidotní léčby. Pro účely Armády České republiky bylo vyvinuto originální směsné profylaktické antidotum PANPAL, které obsahuje vedle pyridostigminu dvě anticholinergní látky (parasympatolytika) s převahou centrálního účinku – benactyzin a trihexyfenidyl. Smyslem této kombinace je odstranění rizika nežádoucích účinků samotného pyridostigminu, možnost zvýšení jeho dávky a dále oslabení centrálního účinku NPL cestou ochrany centrálních cholinergních receptorů před nadměrnou stimulací nahromaděným acetylcholinem. Účinnost tohoto směsného profylaktika je podstatně vyšší než účinek samotného pyridostigminu, který je využíván většinou armád světa. Dalším úspěchem českých odborníků je vývoj nového profylaktického a léčebného antidota TRANSANT s obsahem HI-6, pro transdermální náplasťovou aplikaci65. Oběma úspěšným a unikátním preparátům bude ještě v této práci v souvislosti s jejich testováním věnován prostor.
64 65
Bajgar, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 42-43. Bajgar, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 43.
26
1.3.3.2
Zpuchýřující látky
Hlavní zástupci Yperity - sulfidický yperit destilovaný (HD), kyslíkatý yperit (T), seskviyperit
(Q), dusíkaté yperity (HN-3, HN-2, HN-1); zpuchýřující látky obsahující arzén lewisit (L), ethydichlorarsan (ED), methydichlorarsan (MD); fosgenoxim (CX).
Charakteristika Zpuchýřující látky lze charakterizovat jako vysoce toxické látky, pro které je
specifický devastující, špatně se hojící efekt na tkáně, založený na jejich cytotoxicitě. Stejně jako NPL jsou schopné pronikat do organismu všemi branami vstupu. Tyto BCHL byly použity proti člověku již za první světové války, kdy představovaly nejničivější bojové látky té doby. Později byly také několikrát použity v lokálních válečných konfliktech (např. válka Iráku s Iránem v 80. letech 20. století) a dodnes představují z hlediska jejich zneužití značně rizikovou skupinu otravných látek. V běžných bojových koncentracích mají vůči nechráněnému člověku smrtící účinek, který se však projevuje s poměrně dlouhou latencí v závislosti na celkové dávce. Charakteristickým rysem zasažení živé síly je vleklý, zánětlivě nekrotický proces s mnoha klinicky závažnými komplikacemi a následky, které mohou zasaženého v případě přežití vyřadit z běžné činnosti na dlouhou dobu. V místě vstupu zanechávají tyto látky specifické známky jako je zarudnutí, otok a puchýře66.
Fyzikálně-chemické vlastnosti Zpuchýřující látky jsou v terénu mimořádně stálé. Každá z uvedených látek má
svůj specifický zápach. Skupina yperitů zapáchá např. po křenu, hořčici, cibuli či spálené gumě a lewisit (obsahující arzén) po pelargoniích. Ve vodě jsou nepatrně rozpustné, ovšem naopak velice ochotně rozpustné v organických rozpouštědlech67. Vybrané fyzikálně-chemických vlastností některých zpuchýřujících přibližuje tab. 4. 66 67
Kassa, J. v knize Fusek, J. et al.: Biologický, chemický a jaderný terorismus, s. 39. Tamtéž.
27
Tab. 4. Vybrané fyzikálně-chemické vlastnosti některých zpuchýřujících látek68, 69. Parametr
HD
HN-1
HN-2
HN-3
L
Reg.č. CAS
505-60-2
538-07-8
51-75-2
555-77-1
541-25-3
Chem. vz.
C4H8Cl2S
(ClCH2CH2)2NC2H5 (ClCH2CH2)2NCH3 N(CH2CH2Cl)3 ClCH=CHAsCl2
Běžný název
Sirný yper. Dusíkatý yperit
Dusíkatý yperit
Dusíkatý yperit Lewisit
Molek. Hm.
159,08
170,08
156,07
204,54
170,08
Skupenství
Olej. tek.
Olej. tekutina
Olej. tekutina
Olej. tekutina
Žlutá olej. tek.
Tlak par
0,11
0,25
0,43
0,01
0,34
(25°C)
(25°C)
(25°C)
(25°C)
(25°C)
14.5
-34
-60
-3.7
-18
215-217
194
75
220
190
(mm Hg) Bod tuhnutí (°C) Bod varu (°C)
(za rozkladu)
Rozpustnost
Malá
(ve vodě)
0,8g/l
Malá
Malá
Malá
Malá
0,8g/l
0,5g/l
Poločas
cca 5 minut cca 5 minut
Rychlý při
cca 5 minut
hydrolýzy
(20°C)
nízkých teplotách
(20°C)
Zápach
Po česneku
(20°C)
Po aminech
Po pelargoniích
Mechanismus účinku na organismus Mechanismus účinku těchto látek nebyl dosud uspokojivě vysvětlen. Je však
známa úzká souvislost mezi účinkem zpuchýřujících látek, cytostatik a ionizujícího záření, což v minulosti vedlo k využívání některých těchto látek k chemoterapii onkologických onemocnění. Největší pozornost zasluhuje schopnost zpuchýřujících látek zasahovat do metabolismu nukleoproteinů buněčných jader, především pak do metabolismu kyseliny desoxyribonukleové (DNK). Následkem tohoto zásahu může na základě alkylace70 (zpuchýřující látky zde totiž působí jako alkylační činidla) dojít až k rozštěpení či dokonce degradaci struktury DNK, což potom logicky vede k výraznému poklesu proteosyntézy včetně tvorby protilátek a některých významných enzymů. Také schopnost interakce zpuchýřujících látek s některými aminokyselinami a bílkovinami 68
Ramesh C. Gupta: Handbook of Toxicology of Chemical Warfare Agents, s. 94-96. Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 24-26. 70 Alkylace – dle Wikipedie znamená přenos alkylové skupiny (uhlovodíkového zbytku) z jedné molekuly do jiné. 69
28
může vést ke změně některých imunobiologických vlastností bílkovin a tvorbě protilátek proti vlastním bílkovinám organismu71. Jak jsme mohli zaznamenat, pro účinek zpuchýřujících látek na organismus je typická řada zvláštností. Jsou to již zmíněná doba latence72 s vleklým průběhem intoxikace a procesem hojení. Přitom se výše uvedené mechanizmy účinku uplatňují již v latentním období, takže v okamžiku manifestace prvních klinických příznaků je již nezvratné poškození důležitých funkcí organismu dokončeno. Tento zákeřný charakter účinku značně zvyšuje bojový význam zpuchýřujících látek73.
Toxicita Zpuchýřující látky v bojových koncentracích patří mezi jedy se smrtícím
účinkem
na
lidský
organismus.
Jejich
toxicita
sice
nedosahuje
toxicity
nejvýznamnějších BCHL, kterými jsou NPL, ale také není zanedbatelná.74 Přehled některých parametrů toxicity je uveden v tab. 5. Tab. 5. Toxicita vybraných zpuchýřujících látek75. Druh zpuchýřující
LCt50 inhalačně -3
LCt50 perkutánně -3
ICt50 inhalačně -3
LD50 perkutánně
látky
(mg.min.m )
(mg.min.m )
HD
1 500
10 000
1 500
4 500
HN-3
1 500
10 500
200
700
L
1 200
10 000
dráždivý účinek
(mg.min.m )
0,8 mg.m-3
71
Kassa, J. v knize Fusek, J. et al.: Biologický, chemický a jaderný terorismus, s. 40. Doba latence – období skrytých klinických příznaků určité choroby. 73 Kassa, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 48.-49. 74 Kassa, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 49. 75 Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 24-26. 72
29
(mg/osoba)
1 500
Příznaky akutní intoxikace Klinické příznaky akutní otravy zpuchýřujícími látkami se u zasaženého objevují
až po poměrně dlouhé době latence a obvykle převažují příznaky vyvolané lokálním postižením v souvislosti s bránou vstupu76. Pro zasaženou kůži je typické zčervenání a otok, doprovázené pocitem svědění a pálení. Přibližně do 24 hodin začíná na periferii tvorba drobných puchýřků, které se postupně slévají ve stále větší, až se vytvoří veliký puchýř nad místem zasažení. Vzniká tzv. bulózní dermatitida, která je u lehčích forem intoxikace povrchní, u těžších případů zasažení hluboká, projevující se po stržení krytu puchýře bolestivým vředem, zasahujícím až do úrovně podkoží. Kráter vředu je vyplněn nekrózami (odumřelými tkáněmi), který je postupně nahrazován granulační tkání, citlivou na fyzikální a chemické poškození. Hojení defektu může trvat 4-6 týdnů, ale v případě nasednutí druhotné infekce se toto období hojení může významně prodloužit. Celý proces vrcholí tvorbou chabé jizvy s hyperpigmentovým lemem77. Při zasažení očí vyvolávají tyto látky subjektivní obtíže typu pálení, slzení a řezání v očích, doprovázenými mohutným edémem a zarudnutím očních víček. V případě větších koncentrací může dojít i k hlubokému zánětu rohovky, který může skončit vytvořením rohovkového vředu78. V případě inhalačních intoxikací způsobí tyto látky v závislosti na obdržené dávce noxy buďto lehký katar dýchacích cest či katarální až fibrózně nekrotickou bronchopneumonii (zánět průdušinek a okolní plicní tkáně). Zasažený nejprve pociťuje škrábání a tlak za hrudní kostí, má dráždivý kašel, který se může změnit v kašel produktivní. U zasaženého lze pozorovat schvácenost, teploty a nevolnosti. U těžších případů hrozí 3-4. den po intoxikaci úmrtí. U přeživších dochází po 4. dni ke klinickému zlepšení, ovšem 9-10. den po otravě je zasažený ohrožen udušením z důvodů obstrukce (ucpání) drobných bronchů uvolněnými pablánami vytvořenými 76
Kassa, J. v knize Fusek, J. et al.: Biologický, chemický a jaderný terorismus, s. 40. Tamtéž. 78 Tamtéž. 77
30
v místech nekrotické devastace sliznice dýchacích cest, nebo druhotnou bakteriální bronchopneumonií, abscesy (dutiny vyplněné hnisem) či gangrénami plicní tkáně79. Perorální otrava se projeví nevolností, bolestmi v nadbřišku, úporným zvracením a průjmy s příměsí krve. Stav organismu může být v důsledku těžkých průjmů ohrožován rozvratem vnitřního prostředí ze ztráty tekutin a také je zde riziko závažných zánětlivých komplikací v důsledku perforace zažívací trubice80. Mezi celkové příznaky intoxikace zpuchýřujícími látkami patří ztráta zájmu o okolí, depresivní stavy, poruchy motoriky, útlum krvetvorby a funkční porucha kardiovaskulárního aparátu81.
Principy léčby a ochrany Na rozdíl od NPL neexistují specifická profylaktická opatření, která by zvýšila
odolnost organismu vůči účinku zpuchýřujících látek. Ideálním stavem je zabránění kontaminace použitím prostředků individuální ochrany, tj. ochranného oděvu a ochranné masky. Dojde-li k zamoření, je v rámci první pomoci po zasažení zpuchýřujícími látkami nezbytná okamžitá dekontaminace zasažených míst, kůže i sliznic tak, abychom opět zabránili vstupu noxy do vnitřního prostředí organismu. Při zamoření kůže použijeme univerzální odmořovací prostředek IPB-80, případně 1-2 % roztok monochloraminu B nebo 1 % manganistanu draselného. Při zasažení sliznic a očí je nutný okamžitý a masivní výplach zasažených míst 1-2 % bikarbonátem sodným, 0,25-0,5 % monochloraminem B, fyziologickým roztokem nebo alespoň čistou nekontaminovanou vodou. Při zasažení ústrojí trávicího je užitečné vyvolání zvracení, maximálně však do 1 hodiny po požití (později hrozí perforace žaludku)82. V rámci lékařské pomoci je nutné při zasažení nechráněné kůže provést aseptické snesení puchýřů spolu se sterilním krytím kožních defektů a lokálním i systémovým podáváním antibiotik za účelem prevence vzniku infekcí. V případě 79
Kassa, J. v knize Fusek, J. et al.: Biologický, chemický a jaderný terorismus, s. 41. Tamtéž. 81 Tamtéž. 82 Kassa, J. v knize Fusek, J. et al.: Biologický, chemický a jaderný terorismus, s. 41-42. 80
31
perorální otravy je nutné do 1 hodiny provést odsátí žaludečního obsahu a následný výplach žaludku např. 0,05 % manganistanem draselným v objemu maximálně 500 ml a podání adsorpčního uhlí83. V případě otravy lewisitem (má rychlejší nástup příznaků než yperity) je možné podat zasaženému specifické antidotum proti lewisitu dimerkaptopropanol (BAL, Sulfaktin) nebo dimerkaptopropansulfát (DMPS), které eliminují toxický efekt arzénu obsaženého v molekule lewisitu. Antidotum je účinné po dobu 24 hodin po zasažení. Obvyklé dávkování je v případě zasažení lewisitem 3-6 dávek antidota nitrosvalově během prvních 24 hodin84. 1.3.3.3
Všeobecně jedovaté látky
Hlavní zástupci Kyanovodík (AC) a jeho soli; kyanohalogenid - chlorkyan (CK).
Charakteristika Všeobecně jedovaté látky jsou vysoce toxické, rychle působící noxy, které
vyvolávají akutní tkáňovou hypoxii na základě poškození transportu kyslíku krví nebo blokádou oxidačně-redukčních pochodů ve tkáních. Rychlý průběh otravy končí zástavou dechu a selháním krevního oběhu. Po chemické stránce se jedná o jednoduché sloučeniny (kyanovodík, chlorkyan, arsan, oxid uhelnatý atd.), jejichž vojenské použití je limitováno vysokou těkavostí, avšak nelze je podceňovat. Již za druhé světové války bylo prokázáno, že kyanovodík patří v jistém smyslu mezi nejefektivnější chemické zbraně v dějinách. Stal se prostředkem masivního a zrůdného vyhlazování mnoha etnik v plynových komorách německých koncentračních táborů. Jeho relativní dostupnost ve formě kyanidů mu zajišťuje atraktivitu i do budoucnosti85.
83
Kassa, J. v knize Fusek, J. et al.: Biologický, chemický a jaderný terorismus, s. 42. Tamtéž. 85 Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 30. 84
32
Vzhledem k těkavosti těchto látek je výhradní cestou intoxikace inhalace, i když nelze vyloučit, v případě potřísnění všeobecně jedovatou látkou v kapalném stavu a při pobytu v uzavřeném zamořeném prostoru, i otravu perkutánní. Rychlost nástupu účinků těchto látek prakticky znemožňuje zasaženým poskytnout si první pomoc svépomocí. Často je prvním symptomem otravy náhlá ztráta vědomí, která v případě těžké intoxikace nechráněných osob způsobuje smrt do několika minut86.
Fyzikálně-chemické vlastnosti
Tab. 6. Vybrané fyzikálně-chemické vlastnosti kyanovodíku a chlorkyanu87, 88. Parametr
AC
CK
Reg. č. CAS
74-90-8
506-77-4
Chem. vzorec
HCN
ClCN
Běžný název
Kyanovodík
Chlorkyan
Molekulová hmotnost
27,03
61,5
Skupenství
Kapalina
Plyn
Tlak par (MPa)
0,987 (25°C)
1,3 (25°C)
Bod tuhnutí (°C)
-13.4
-7
Bod varu (°C)
25,7
12,8
Rozpustnost (ve vodě)
Absolutní
Dobrá
Zápach
Po hořkých mandlích
Ostrý
Mechanismus účinku na organismus Jak již bylo naznačeno, ne příliš přesný termín „všeobecně jedovatý“ je ve
vojenské toxikologii konvenčně používán pro látky blokující některý ze článků dýchacího řetězce. Toxický zásah bývá často zprostředkován produkcí abnormálního hemoglobinu89, jindy se jedná o přímou inhibici enzymů respiračního řetězce mitochondriálních membrán a narušení vnitřního dýchání. V užším slova smyslu se jedná o látky schopné vyvolat ve větším či menším rozsahu dyshemoglobinémii90. 86
Kassa, J.: Základy vojenské toxikologie a ochrany proti bojovým chemickým látkám role 1-4, s. 29. Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 31-32. 88 Pitschmann, V.: Vojenská chemie kyanovodíku HCN, s. 23 a 43. 89 Hemoglobin – krevní barvivo obsažené v erytrocytech, schopné vázat a uvolňovat krevní plyny. 90 Herink, J. v knize Fusek, J. et al.: Biologický, chemický a jaderný terorismus, s. 48. 87
33
Zástupci této skupiny jsou nejvíce významní v průmyslové toxikologii, toxikologii životního prostředí atd., ale největší nebezpečí z hlediska možného zneužití k teroristickým a vojenským účelům představují kyanovodík a kyanidy91.
Toxicita
Vybrané toxické vlastnosti kyanovodíku a chlorkyanu jsou uvedeny v tab. 7. Tab. 7. Toxicita kyanovodíku a chlorkaynu92, 93. Všeobecně jedovatá látka
LCt50 inhalačně
ICt50 inhalačně
-3
LD50 perkutánně
-3
(mg.min.m )
(mg.kg-1)
(mg.min.m )
AC
2 000
-
100
CK
11 000
7 000
-
Příznaky akutní intoxikace V případě
otravy
kyanovodíkem,
kyanidy
a
sloučeninami
s možností
metabolické konverze na kyanidy – např. nitroprussidem sodným (antihypertenzivum) – je hlavním cílovým místem toxikodynamického účinku enzym cytochromoxidáza s následným přerušením reakcí dýchacího řetězce v mitochondriích, zatímco tvorba tzv. kyanhemoglobinu je pro vlastní průběh intoxikace méně podstatná. Naopak léčebně se podporuje tvorba kyanhemoglobinu, jeho vyšší hladiny mohou nepřímo signalizovat obnovování funkce cytochromoxidázy. Z počátku může dojít ke zrychlené dechové frekvenci, v důsledku stimulace chemoreceptorů, dále dochází k rozšíření zornic, pocitu úzkosti, paradoxně k růžovému zabarvení horké a suché kůže (není narušen samotný přísun O2), později pak ke ztíženému dýchání až dušnosti. Při vysoké koncentraci má tzv. superakutní intoxikace kyanovodíkem dramatický průběh a dochází k okamžité zástavě dechu, křeči hrtanu, pádu na zem a ztrátě vědomí. Smrt nastává do několika málo minut94. Hlavní příčinou úmrtí je anoxie životně důležitých center v prodloužené 91
Herink, J. v knize Fusek, J. et al.: Biologický, chemický a jaderný terorismus, s. 48. Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 31-32. 93 Pitschmann, V.: Vojenská chemie kyanovodíku HCN, s. 28. 94 Herink, J. v knize Fusek, J. et al.: Biologický, chemický a jaderný terorismus, s. 50. 92
34
míše, zejména oblastí regulujících dýchací aktivitu. Lehká otrava probíhá bez ztráty vědomí a projevuje se bolestmi hlavy, závratěmi, pískotem v uších, bolestmi hrdla, mohou se dostavit i přechodné poruchy vidění. Dýchání je také ztíženo, občas může být i záchvatovitého charakteru, ale jedině u této formy otravy je možná spontánní úprava. Obecně lze říci, že mají klinické příznaky otravy svůj původ ve tkáních s největšími nároky na přívod O2, a to především ve tkáni nervové95. Při otravách chlorkyanem jsou symptomy obdobné, ale dochází navíc k intenzivní iritaci sliznice nosu, nosohltanu, dýchacích cest a spojivek. Zasažený kašle, má závratě a výraznou dušnost96.
Principy léčby a ochrany Úspěch léčby akutní otravy těmito látkami závisí ve značné míře na rychlosti
obnovení saturace krve kyslíkem. Postiženému co nejrychleji nasazujeme ochrannou masku a opustíme zamořený prostor. Při zástavě dechu zahajujeme neprodleně umělé dýchání a zajišťujeme inhalaci par amylnitritu (deblokace cytochromoxidázy) a podání thiosíranu sodného (konverze kyanhemoglobinu na méně toxické thiokyanáty)97. 1.3.3.4
Dusivé látky
Hlavní zástupci Fosgen (CG), difosgen (DP), chlorpikrin (PS).
Charakteristika Představitelé této skupiny vyvolávají celkové onemocnění s nejvýznamnějšími
změnami v dýchacích orgánech a za nejzávažnější projev otravy těmito látkami je považován toxický edém plic. Do organismu vstupují dusivé látky dýchacími cestami ve formě plynu nebo aerosolu98. Kromě uvedených zástupců je dalším představitelem 95
Herink, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 89-90. Mika, O. J.; Patočka, J.: Ochrana před chemickým terorismem, s. 40. 97 Prymula, R. et al.: Biologický a chemický terorismus, s. 129. 98 Bajgar, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s.94. 96
35
plynný chlor, který zahájil éru moderní chemické války a spolu s ostatními dusivými BCHL způsobil největší počet ztrát na bojištích první světové války99. Fosgen a difosgen patří v současné době do kategorie záložních BCHL. Z ostatních látek, které za určitých okolností mohou vytvořit nebezpečné koncentrace a vyvolat toxický edém plic, můžeme uvést perfluoroisobuten (PFIB – toxický produkt pyrolýzy umělých hmot na bázi teflonu) a oxidy dusíku jako součást smogu. V současné době se na celém světě vyrábí ročně několik set tisíc tun fosgenu pro průmyslové účely a proto se často s touto otravou lze setkat v chemickém průmyslu100.
Fyzikálně-chemické vlastnosti Dusivé látky jsou bezbarvé plyny a kapaliny s charakteristickým zápachem a
poměrnou nestálostí v terénu. Pro chlorpikrin je navíc charakteristický i dráždivý účinek na oči a dýchací cesty. Více charakteristik těchto látek popisuje tab. 8. Tab. 8. Vybrané fyzikálně-chemické vlastnosti dusivých látek101, 102. Parametr
CG
DP
PS
Reg. č. CAS
75-44-5
503-38-8
76-06-2
Chem. vzorec
COCl2
ClL(O)OCCl3
Cl3CNO2
Běžný název
Fosgen
Difosgen
Chlorpikrin
Molekulová hmotnost
98,9
197,9
113,9
Skupenství
Plyn
Olejovitá kapalina
Olejovitá kapalina
Tlak par (Pa)
156 009 (20°C)
559 (20°C)
2 261 (20°C)
Bod tuhnutí (°C)
-120
-57
-69
Bod varu (°C)
7,6
127
112
Rozpustnost (ve vodě)
Dobrá
Špatná
Téměř žádná
Zápach
Čerstvě pokosené seno
Ovocný
Po myšině
Stálost (léto/zima)
5-10 minut/10-20 minut
1-3 hodiny
4 hodiny/až týden
99
Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 28. Bajgar, J. v knize Fusek, J. et al.: Biologický, chemický a jaderný terorismus, s.44. 101 Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 28-30. 102 Bajgar, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s.94-95. 100
36
Mechanismus účinku na organismus Dusivé látky jsou většinou značně lipofilní a v buněčných membránách stimulují
metabolické procesy, které postupně vedou k vyčerpání zásob buněčné energie. Tím dochází k uvolňování enzymů a k poškození buněčných membrán alveolů (plicních sklípků) a plicních kapilár se změnami jejich permeability (propustnosti). V alveolech se začíná hromadit tekutina, dochází k poruše výměny krevních plynů (stoupá parciální tlak CO2 a snižuje se parciální tlak O2) a ke vzniku toxického otoku plic s rozvojem acidózy organismu. Zvýšení odporu v plicním oběhu má pak za následek i selhání oběhu kardiovaskulárního103.
Toxicita Zde je nezbytné předeslat, že vzhledem k typicky přírodnímu zápachu fosgenu i
difosgenu a jejich schopnosti nemít dráždivý účinek (na rozdíl od chlorpikrinu), lze jejich nebezpečné koncentrace v zevním prostředí přehlédnout.104 Důležité parametry toxicity dusivých látek uvádí tab. 9. Tab. 9. Toxicita dusivých látek105. Dusivá látka
LCt50 inhalačně -3
ICt50 inhalačně
(mg.min.m )
(mg.min.m-3)
CG
3 200
1 600
DP
3 200
1 600
PS
20 000
50
Příznaky intoxikace Při vdechování velmi vysokých koncentrací dusivých látek vzniká tzv.
superakutní intoxikace. Pro ni je charakteristické prudké podráždění dýchacích cest, těžká dušnost, dezorientace, šok a rychlá smrt během několika minut následkem reflexní zástavy dýchání106. 103
Bajgar, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 95. Bajgar, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 94. 105 Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 28-30. 106 Bajgar, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 96. 104
37
V průběhu otravy akutní lze rozlišovat pět klinických období. V období počátečních příznaků se bezprostředně po expozici dostavují nevýrazné subjektivní příznaky jako mírné škrábání v krku a pálení v nosohltanu a za hrudní kostí, pocit tísně na hrudníku, zvracení, podráždění kůže, bolest hlavy a pocit celkové slabosti. Zpravidla do hodiny tyto první symptomy ustupují a jsou vystřídány tzv. obdobím latence, které trvá asi 3-6 hodin, a ve kterém se postižený cítí subjektivně zdráv. Po něm následuje období narůstání klinických příznaků jako jsou zrychlování dechu, dušnost, nevýrazný kašel a cyanóza. Období plného rozvoje toxického edému plic začíná přibližně za 6-12 hodin po otravě a trvá 2-3 dny. Toto období může probíhat dvěma způsoby. V prvním případě mluvíme o tzv. modrém typu hypoxie, jehož prognóza je relativně dobrá. Zasažený je silně dušný, kůže a viditelné sliznice jsou namodralé, povrchové žíly obličeje, krku a hrudníku jsou přeplněny krví a dýchání je zrychlené, povrchní a namáhavé. Otrávený navíc vykašlává značné množství tekutiny s příměsí krve. Ve druhém případě nacházíme u otrávených našedlé zbarvení kůže a rtů, kůže je pokryta studeným a lepkavým potem. Tepová frekvence je velmi rychlá a nepravidelná a klesá systolický tlak krve. V krvi se snižuje hladina O2 a CO2. Dýchání je povrchní, zrychlené a na plicích je typický nález edému, který probíhá za současného selhávání periferního krevního oběhu. Jedná se o tzv. šedý typ hypoxie, kdy většina zasažených končí smrtelně do 24 - 48 hodin. Posledním klinickým stádiem je období regrese patologických změn, ve kterém se u přeživších začíná vstřebávat edémová tekutina, dušnost a cyanóza ustupují a celkový stav se zlepšuje. Prognózu může zásadně zhoršit následná infekce zasaženého terénu, která probíhá pod obrazem bronchopneumonie nebo pneumonie107.
Principy léčby a ochrany Spolehlivou ochranu před zasažením dusivými látkami představují jako vždy
prostředky individuální ochrany, tj. ochranná maska s vysoce účinnými filtry a prostředky ochrany kůže. Po zasažení těmito látkami je rovněž nutné nasadit postiženému ochrannou masku, vynést ho ze zamořeného prostředí a zajistit mu 107
Bajgar, J. v knize Fusek, J. et al.: Biologický, chemický a jaderný terorismus, s.46.
38
absolutní klid a teplo (protišoková opatření). Umělé dýchání poskytujeme až v případě zástavy dechu. Zasaženému je nezbytné odebrat oděv108. Specifická antidota proti dusivým látkám nejsou v současné době bohužel známa a lékařská pomoc je tímto orientována spíše symptomaticky. Jedná se především o bohatý přívod kyslíku (u těžších případů i pod tlakem) až do trvalého vymizení cyanózy, farmakologickou podporu dýchání, infuzní terapii a terapii plicního otoku, prevenci bronchospazmu a prevenci infekce a samozřejmě o resuscitační úkony v případě selhávání základních životních funkcí109. 1.3.3.5
Dráždivé látky
Hlavní zástupci Lakrimátory (slzotvorné dráždivé látky) - chloracetofenon (CN), látka CS,
látka CR, brombenzylkyanid (CA, dříve BBC), kapsaicin (OC); sternity (látky dráždicí horní cesty dýchací) - difenylchlorarsan (DA, Clark I), difenylkyanarsan (DC, Clark II), adamsit (DM).
Charakteristika Dráždivé látky patří mezi látky zneschopňující (oslabující) a účelem jejich
použití je snížit bojeschopnost protivníka, případně ztížit protivníkovi použití prostředků individuální ochrany. Jsou charakteristické svými dráždivými účinky na oči, kůži a sliznice dýchacího ústrojí a zažívacího traktu. Proti těmto účinkům se organizmus brání reflexními reakcemi (slzení, křečovité sevření víček, slinění, kašel, kýchání, zvracení), které brání zasaženým pokračovat v bojové aktivitě. Nástup účinku těchto látek je velice rychlý a taktéž je rychlé i vymizení příznaků po přerušení kontaktu zasaženého s noxou110.
108
Prymula, R. et al.: Biologický a chemický terorismus, s. 134. Kassa, J.: Základy vojenské toxikologie a ochrany proti bojovým chemickým látkám role 1-4, s. 33. 110 Kassa, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 76. 109
39
Poprvé byly dráždivé látky použity v počátku první světové války. Vzhledem k jejich malé toxicitě a možnostem jednoduché obrany však jejich bojové nasazení nezpůsobilo očekávané chemické ztráty protivníka, proto byly ještě v průběhu této války vystřídány látkami toxičtějšími (především zpuchýřujícími a dusivými). Dnes jsou některé typy dráždivých látek běžně využívány v řadě zemí k policejním a výcvikovým účelům (včetně testování těsnosti ochranných prostředků) z důvodu rychlého, efektivního a přitom krátce trvajícího toxického účinku s relativně vysokou bezpečností pro zdraví exponovaného jedince111. Rozsah policejního používání těchto prostředků ve světě je ohromující a dokonce jsou vyvíjeny snahy postavit je mimo zákon. Hlavní vojenské nebezpečí těchto látek spočívá v tom, že jejich nasazení může vyvolat odvetu a iniciovat tak použití chemických zbraní letálních, tak jako tomu bylo dříve v historii, např. v první světové válce112.
Fyzikálně-chemické vlastnosti Dráždivé látky jsou sloučeniny různého chemického složení a nízké toxicity.
Jsou účinné už ve velmi malých dávkách113. Většinou se jedná o bílé až nažloutlé krystalické látky bez zápachu (adamsit), nebo s dráždivým zápachem po pepři (látky CS a CR) či se slabou vůní po fialkách nebo jabloňových květech (např. chloracetofenon). Jsou zpravidla velmi málo rozpustné ve vodě, ale dobře rozpustné v organických rozpouštědlech (kromě adamsitu). Nejdůležitější vlastnosti dráždivých látek uvádí tab. 10.
111
Kassa, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 76. Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 33-37. 113 Mika, O. J.; Patočka, J.: Ochrana před chemickým terorismem, s. 41. 112
40
Tab. 10. Výběr fyzikálně-chemických vlastností některých dráždivých látek114, 115, 116. Parametr
CN
CS
CR
DM
Reg. č. CAS
532-27-4
2698-41-1
257-07-8
578-94-9
Chem. vzorec
C6H5C(O)CH2Cl
ClC6H4CH=C(CN) 2
C6H4(O)(N=CH)C6H4 C6H4(NH)(AsCl)C6H4
Běžný název
Chloracetofenon
Látka CS
Látka CR
Adamsit
188,6
195,2
277,6
Molekul. hmotnost 154,6 Skupenství
Bílá krystalická l.
Nažloutlá krystal. l. Sv. žlutá krystal. l.
Kanár. žlutá kr. l.
Tlak par (mm Hg)
0,0054 (20°C)
0,00034 (20°C)
0,00059 (20°C)
2.10-13 (20°C)
Bod tání (°C)
54
93-95
71
195
Bod varu (°C)
248
310 (za rozkladu)
125
410
Rozpustnost
Téměř žádná
Malá
Nepatrná
Žádná
0,8 g/l
80g/l Po pepři
(ve vodě) Zápach
Slabě po fialkách
Po pepři
Stálost (léto/zima)
Dny/týdny
Dny/týdny
-
Nevýrazný 0.5 – 1 hodina
Mechanismus účinku na organismus Mechanizmus účinku dráždivých látek tkví v jejich působení na receptory
senzorických a senzitivních nervů v rohovce, ve spojivkách, sliznici dýchacích cest, trávicího traktu a v kůži, přičemž lakrimátory působí zejména na receptory senzitivních nervů v rohovce a spojivkách, zatímco sternity působí na zakončení senzitivních nervů ve sliznici dýchacích cest117.
Toxicita Dráždivý efekt těchto látek nastává již při nepatrné koncentraci ve vzduchu,
přičemž lakrimátory jsou z hlediska dráždivého účinku účinnější než sternity. Toxicita dráždivých nox je minimální, na dosažení letálního účinku by bylo nutné dosáhnout asi 100 000krát vyšší koncentrace ve srovnání s dráždivým účinkem118. Více tab. 11.
114
Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 33-37. Ramesh C. Gupta: Handbook of Toxicology of Chemical Warfare Agents, s. 156. 116 Kassa, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 77-78. 117 Kassa, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 79-80. 118 Kassa, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 80. 115
41
Tab. 11. Parametry dráždivosti a letality některých dráždivých látek119. Prahová koncentrace
LCt50 inhalačně
ICt50 inhalačně
(mg.m-3)
(mg.min.m-3)
(mg.min.m-3)
CN (slzotvorný účinek)
0,3
7 000 – 14 000
80
CS (sdružený účinek)
0,1
61 000
10 – 20
CR (sdružený účinek)
0,004
100 000
0,7
DM (sternit)
2,2 - zvracení
Dráždivá látka
15 000
10
Příznaky akutní intoxikace Přes rozdíl v lokalitě převažujícího účinku jsou základní rysy akutní otravy
dráždivými látkami obdobné, bez ohledu na to, zda patří ke skupině lakrimátorů nebo sternitů. Odlišnost spočívá v toxidynamice obou skupin. Lakrimátory spouštějí symptomy zasažení ihned v okamžiku styku exponovaného s látkou a odeznívají do několika minut po přerušení expozice. V případě expozice sternity nastupují příznaky intoxikace s několika minutovým odstupem, zato odeznívají mnohem déle (hodiny) po opuštění zamořené atmosféry120. V klinickém obrazu naprosto dominují lokální symptomy v závislosti na bráně vstupu noxy. Při zasažení očí dochází k silnému pálení, řezání, pocitu cizího tělesa, nadměrnému slzení, zarudnutí a otoku očních víček, a dále pak ke světloplachosti, která může vést až ke křečovitému sevření víček. V případě inhalace obou skupin látek se u zasažených objevuje pálení za hrudní kostí, kýchání, kašel a dochází ke katarálnímu zánětu sliznice dýchacích cest. Po zasažení kůže dochází k pocitům svědění, pálení a zarudnutí kůže v místě kontaminace. Při zasažení trávicího traktu je exponovaný postižen kolikovitými bolestmi břicha doprovázenými zvracením a vodnatými průjmy121. Pro celkové příznaky otravy, zvláště při těžkých intoxikacích, jsou typické bolesti hlavy, nevolnost, zvracení, celkový neklid a pocit strachu, dále i vyšší krevní tlak s tachykardií122. 119
Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 33-37. Kassa, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 80-81. 121 Kassa, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 81. 122 Tamtéž. 120
42
Principy léčby a ochrany Pro tento druh BCHL nejsou známa žádná specifická profylaktická opatření
zvyšující odolnost vůči těmto noxám ani specifická antidota. První pomoc při zasažení dráždivými látkami spočívá v nasazení ochranné masky, urychleném opuštění zamořeného prostředí a v lokální léčbě zaměřené na dekontaminaci zasažených částí organismu. V případě kontaminace očí, nosu a úst je nezbytný důkladný výplach těchto bran vstupu 1-2 % bikarbonátem sodným, borovou vodou, fyziologickým roztokem nebo alespoň čistou nekontaminovanou vodou. Zasaženou kůži dekontaminujeme 1-2 % bikarbonátem sodným, alkohol-etherem, mentolovým lihem, alkoholovým roztokem čpavku, chloraminem nebo alespoň nekontaminovanou vodou s mýdlem123. Dále je možné připojit symptomatickou terapii, která přináší útlum bolesti (analgetika), neklidu (sedativa) a projevů katarálního zánětu sliznic (ATB). V případě těžších intoxikací pak terapie ve zdravotnickém zařízení zahrnuje zejména farmakologickou podporu dýchání a oxygenoterapii124. 1.3.3.6
Psychicky a fyzicky zneschopňující látky
Hlavní zástupci Anticholinergní halucinogeny – látka BZ; CNS stimulancia – deriváty
kyseliny d-lysergové, např. LSD-25; fenylethylaminy – např. meskalin, amfetamin, efedrin; látky fyzicky zneschopňující (dysregulátory) – aziridiny, tremorogeny a lathyrogenní látky.
Charakteristika Látky psychicky a fyzicky zneschopňující jsou schopné vyvolat efekt již
v nízkých koncentracích. Jsou potencionálně použitelné pro vojenské účely a současné dokumenty NATO (STANAG 2463) počítají s reálnou možností použití minimálně 123 124
Kassa, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 82. Kassa, J.: Základy vojenské toxikologie a ochrany proti bojovým chemickým látkám role 1-4, s. 35.
43
jedné takové látky (BZ látka) ve válečných operacích. Ovšem současně je deklarována potřeba vybavit vojska účinným antidotem proti této látce125. Psychicky zneschopňující látky, ve vojenské toxikologii zvané psychomimetika nebo také halucinogeny, lze definovat jako látky, které vyvolávají u psychicky zdravého člověka změny ve sféře emoční a ve sféře vnímání nebo mohou způsobit poruchy myšlení. Tělesné funkce přitom výrazněji neovlivňují126. Toxicita těchto látek je nízká a existuje velké rozpětí mezi dávkami, které vyvolávají ochromení činnosti, a dávkami, které poškozují zdraví, popř. vyvolávají smrt. Po expozici účinným koncentracím dochází k několikahodinovému až několikadennímu zneschopnění exponovaného jedince. Některé z těchto látek jsou zneužívány jako drogy127. Vybrané fyzikálněchemické vlastnosti látek BZ a LSD-25 uvádí tab. 12.
Fyzikálně-chemické vlastnosti
Tab. 12. Výběr fyzikálně chemických vlastností látky BZ 128, 129 a LSD-25. Parametr
BZ
LSD-25*
Reg. č. CAS
6581-06-2
50-37-3
Chem. vzorec
(C6H5)2C(OH)CO2C7H12N
C20H25N3O
Běžný název
Látka BZ
LSD-25
Molekul. hmotnost
337,4
323,43
Skupenství
Bílá krystalická látka
Bílý krystalický prášek
Tlak par (Pa)
3.99 (70°C)
-
Bod tání (°C)
190
83
Bod varu (°C)
412
198
Rozpustnost
Nepatrná
Dobrá
(ve vodě)
Dobrá u hydrochloridu BZ
Zápach
Žádný
Žádný
* Dle více internetových zdrojů
125
Fusek, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 55. Fusek, J.: Látky psychicky zneschopňující. Causa subita, s. 226. 127 Tamtéž. 128 Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 39. 129 Ramesh C. Gupta: Handbook of Toxicology of Chemical Warfare Agents, s. 137. 126
44
Mechanismus účinku na organismus K intoxikaci zneschopňujícími látkami by mohlo dojít inhalací aerosolů, vypitím
zamořené vody nebo požitím zamořených potravin, průnikem látky ve vhodném rozpouštědle přes kůži nebo při poranění střepinami impregnovanými BCHL130. V případě LSD-25 (diethylamidu kyseliny d-lysergové) lze mechanismus účinku vysvětlit jako poruchu rovnováhy integračních homeostatických a neurohumorálních mechanismů. Významnou roli sehrává narušení vzájemně vyvážené hladiny neurohormonů a neuromediátorů v centrální nervové soustavě, což má za následek halucinační efekt131. Látka BZ (3-chinuklidinylbenzilát) má podobný mechanismus účinku jako ostatní látky ze skupiny esterů kyseliny glykolové. Primárně se tato látka váže na tzv. lipidické komponenty cholinergních receptorů nervových synapsí132. Jinak řečeno, látka BZ vazbou na acetylcholinový receptor antagonizuje účinek acetylcholinu a tím ovlivňuje
psychický
i
fyzický
stav
zasaženého133.
Zajímavé
také
je,
že
psychomimetický účinek této látky je několikanásobně vyšší než účinek atropinu134. V tab. 13 je uvedeno porovnání účinnosti některých psychicky zneschopňujících látek. Tab. 13. Porovnání účinnosti nejdůležitějších psychicky zneschopňujících látek (výběr)135. Skupina látek
Účinná dávka u člověka per os
Zástupci
(mg.kg-1) Kyselina d-lysergová
LSD-25
0,0005-0,001
Látka BZ
0,05
Atropin
0,50
Meskalin
4-8
Amfetamin
1-2
a její deriváty Anticholinergika Fenylethylaminy
130
Fusek, J.: Látky psychicky zneschopňující. Causa subita, s. 226. Bajgar, J.: Používání chemických zbraní a jednání o jejich zákazu: Od historie k současnosti, s. 137. 132 Bajgar, J.: Používání chemických zbraní a jednání o jejich zákazu: Od historie k současnosti, s. 139. 133 Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 39. 134 Bajgar, J.: Používání chemických zbraní a jednání o jejich zákazu: Od historie k současnosti, s. 139. 135 Fusek, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 56. 131
45
Příznaky intoxikace Celkový obraz intoxikace LSD-25 se vyznačuje značnou rozmanitostí.
K charakteristickým
příznakům
intoxikace
patří
přechodná
akutní
porucha
myšlenkových procesů, která se projevuje urychlením myšlenek až myšlenkovým tryskem. Dochází k poruchám řeči, vyjadřování a nemotivovanému smíchu. Pro halucinace je typický rychlý, kaleidoskopický sled obrazů. Zasaženým se zdá, že vidí geometrické obrazce, postavy nebo zvířata a navíc je toto spojeno se změnami ve vnímání prostoru i času. V emocionální sféře zasažení prožívají euforii nebo naopak deprese.
Motorické
poruchy
mají
povahu
nekoordinovaných
pohybů,
často
doprovázených svalovými záškuby lýtkových a obličejových svalů. Někdy se vyskytuje i tremor. Z vegetativních symptomů lze zaznamenat tachykardii, vzestup TK, slinění atd.136. Příznaky
intoxikace
BZ
látkou
vyplývají
z ovlivnění
autonomních,
motorických, centrálních, neurologických, behaviorálních a psychologických funkcí. První symptomy začínají asi za 30 minut a vrcholu působení dosahují za 4–8 hodin po expozici. Zasaženým se zrychluje srdeční činnost, zčervená obličej a kůže, sníží se až vymizí slinění, vyskytuje se zácpa a zástava močení, nastává rozšíření zornic, zasažený může mít pocit sucha v ústech a hrdle a pocit tepla. Po 1–2 hodinách po expozici nastává i změna myšlení, nálady, vyskytují se halucinace, časová i místní desorientace, psychomotorický neklid a poruchy rovnováhy a řeči. Po odeznění této fáze, přibližně 12–24 hodin po otravě, pak nastupuje stadium letargie, ve kterém převládá ospalost až hluboký spánek, celková strnulost a únava137. Pro látky fyzicky zneschopňující, tzv. dysregulátory, je společným znakem nízká toxicita a skutečnost, že více postihují funkce fyzické než mentální. Svými účinky ovlivňují centrální nervový systém a tělesnou termoregulaci, vyvolávají zvýšenou únavu až paralýzu, podrážděnost, nevolnost, poruchy pohybové koordinace, poruchy zrakové ostrosti až přechodnou slepotu, poruchy sluchu, tremor, křeče a parkinsonský syndrom138. 136
Fusek, J.: Látky psychicky zneschopňující. Causa subita, s. 226. Fusek, J.: Látky psychicky zneschopňující. Causa subita, s. 226-227. 138 Fusek, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 73. 137
46
Principy léčby a ochrany V případě akutní fáze otravy LSD-25 je zásadním rysem pomoci nepřetržitá
observace zasaženého. Abnormální chování postiženého se může stát zdrojem nebezpečí pro něj samotného i pro jeho okolí. Mezi nejúčinnější antagonisty jak psychických, tak vegetativních příznaků patří chlorpromazin139. Při zasažení BZ látkou zahrnuje první pomoc nasazení ochranné masky, opuštění zamořeného prostoru, izolaci zasažených a jejich případný transport do zdravotnického zařízení. Díky charakteristické alteraci cholinergního systému lze jako účinná antidota podávat reverzibilní inhibitory ACHE (fyzostigmin, tacrin a jeho metoxyderivát)140,
způsobujících
zvýšení
koncentrace
acetylcholinu
v oblasti
centrálních cholinergních receptorů a následné vytěsnění látky BZ z vazebných míst na cholinergních receptorech. K navození útlumu a celkovému zklidnění bývá aplikován diazepam141. Pokud u nemocného během 4 dní nenastane vyléčení, je nutná odborná psychiatrická péče142. 1.3.3.7
Toxiny
Hlavní zástupci Rostlinné toxiny – ricin, abrin, modeccin, viscumim, volkensin; živočišné
toxiny – bungarotoxin, ciguatoxin, conotoxin, saxitoxin, tetrodotoxin; bakteriální toxiny – botulotoxin, choleratoxin, shigatoxin, toxiny Clostridium perfringens a toxiny Staphyloccocus aureus; toxiny sinic – anatoxin a microcystin; toxiny hub – aflatoxiny a trichotheceny.
Charakteristika Toxiny jsou noxy přirozeného původu, které doprovázejí lidstvo po celou dobu
jeho existence. Mnoho živých organismů produkuje chemické látky, které mohou na ostatní organismy působit negativně nebo dokonce mohou vést k jejich poškození či 139
Fusek, J.: Látky psychicky zneschopňující. Causa subita, s. 226-227. Fusek, J.: Látky psychicky zneschopňující. Causa subita, s. 226-227. 141 Kassa, J.: Základy vojenské toxikologie a ochrany proti bojovým chemickým látkám role 1-4, s. 29. 142 Fusek, J.: Látky psychicky zneschopňující. Causa subita, s. 226-227. 140
47
usmrcení. Můžeme je definovat jako chemickou látku biologického původu, schopnou poškodit živý organismus svým zásahem do biochemismu jeho fyziologických funkcí. V dějinách lidstva se staly nástrojem pro travičství a posléze i pro vedení válek. S ohledem na vědecký pokrok a jejich snadnou výrobu nabývají nového významu a dokonce existují reálné obavy z jejich zneužití143.
Fyzikálně-chemické vlastnosti Fyzikálně-chemické vlastnosti toxinů je vzhledem k jejich značné rozmanitosti
obtížné popsat. Obecně se jedná o pevné látky, některé dobře rozpustné ve vodě, jiné v organických rozpouštědlech. Nejdůležitějším kritériem pro dělení toxinů je jejich chemické složení, které lze považovat také za velmi pestré. Nalezneme mezi nimi dusíkaté sloučeniny typu rostlinných či živočišných alkaloidů, polyaminy i polyiminy, kyslíkaté sloučeniny typu polycyklických etherů, steroidy, terpeny, peptidy, proteiny atd. Dále lze toxiny klasifikovat z hlediska jejich biologického zdroje, mechanismu jejich účinku (např. inhibitory enzymů, inhibitory či aktivátory iontových kanálů, blokátory replikace DNA apod.) nebo podle selektivního působení na jednotlivé orgány (např. hepatotoxické, kardiotoxické, neurotoxické, smíšené atd.)144.
Mechanismus účinku na organismus Mechanismus toxického účinku toxinů je mimořádně pestrý. Zahrnuje pestrou
paletu interakcí těchto látek s různými biomakromolekulami a buněčnými strukturami, které narušují. U celé řady toxinů není mechanismus jejich toxického účinku znám nebo je dosud prozkoumám nedostatečně145.
143
Patočka, J. v knize Fusek, J. et al.: Biologický, chemický a jaderný terorismus, s. 62. Patočka, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 108. 145 Tamtéž. 144
48
Rostlinné toxické proteiny Tab. 14 představuje několik zástupců z bohatého množství rostlinných proteinů,
které mohou znamenat nebezpečí pro možnost zneužití k vojenským nebo teroristickým účelům. Jedná se o ricin, abrin, modeccin, volkesin, viscumin. Všechny tyto toxiny mají podobnou chemickou strukturu, stejný mechanismus účinku a téměř totožný klinický průběh intoxikace. Tab. 14. Vlastnosti vojensky významných rostlinných toxinů146. Toxin
Zdroj
Ricin
Semena
Mechanismus účinku Blokáda syntézy
Skočce obecného
proteinů v buňkách bezpříznakové,
Ricinum communis
Projevy
LD50 myš
Zpočátku
3 – 24 μg.kg-1 (dle způsobu aplikace)
těžká
20 mg. kg-1
gastroenteritida,
(intragastricky)
krvácení do GIT, rozvrat homeostázy Abrin
Modeccin
40 ng.kg-1
Protein rostliny
Blokáda syntézy
Abrus precatorius
proteinů v buňkách
Kořeny sukulentu
Podobný
Podobné
3 μg.kg-1
Podobný
Podobné
1.4 μg.kg-1
Podobné
intravenózně
Adenia digitata Volkesin
Kořeny rostliny
intraperitoneálně
Adenia volkensi Viscumin
Bílé jmelí
Podobný
Podobné
intraperitoneálně
Viscum album
146
2.4 μg.kg-1
Patočka, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 111-115.
49
Živočišné toxiny Za vojensky významné jsou považovány bungarotoxin, ciguatoxin, conotoxin,
saxitoxin a tetrodotoxin. Vlastnosti těchto toxinů znázorňuje tab. 5. Tab. 15. Vlastnosti vojensky významných živočišných toxinů147. Toxin Zdroj Mechanismus Projevy účinku Bungarotoxin Neurologické Hadí jed asijské Blokování
Ciguatoxin
LD50 myš μg.kg-1 Od 10 intravenózně
krajty Bungarus
nervosvalového
poruchy a útlum až 89 nitrosvalově
multicinctus
přenosu
zástava dýchání
Mořští živočichové Blokáda napěťově
Gastrointestinální,
např. bičíkovci
řízených
neurologické a
Gambierdiscus
sodíkových kanálů
kardiovaskulární
toxicus
v membránách
obtíže
0,45
buněk Conotoxin
Jed homolice
Vazba na receptory Postupné ochrnutí
Conus geographus
neuronálních
5-45 podkožně
svalstva a dušení
membrán a blokáda následkem obrny nervosvalového
dýchacích svalů
přenosu Saxitoxin
Mořský plankton
Blokáda
Znecitlivění rtů,
Prvoci rodu
sodíkových kanálů
jazyka, prstů,
Dinoflagellata
v buňkách
končetin a šíje,
vzrušivých
svalová slabost a
membrán
selhávání
0,2 podkožně
dýchacího svalstva Tetrodotoxin
Ryba fugu
Jako u saxitoxinu
Blokáda sodíkových kanálů v buňkách vzrušivých membrán
147
Patočka, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s.110 a s. 119-124.
50
8 podkožně
Bakteriální toxiny Mezi vojensky či teroristicky významné bakteriální toxiny patří botulotoxin,
choleratoxin, shigatoxin a toxiny Clostridium perfringens a Staphyloccocus aureus (tab. 16). Tab. 16. Vlastnosti některých bakteriálních toxinů148. Toxin
Zdroj
Mechanismus
Projevy
LD50 myš μg.kg-1 0,002 podkožně
účinku Botulotoxin
Choleratoxin
Clostridium
Inhibice
Neurologické
botulinum
uvolňování
poruchy - paralýza
acetylcholinu
dýchacího svalstva
Ovlivnění
Masivní průjmy,
Vibrio cholerae
U zvířat asi 200
metabolismu buněk dehydratace a inhibice syntézy proteinů Toxiny Clostridium Clostridium
Toxická
Hemolýza,
perfringens
fosfolipáza
nekrotické
u Alfa-toxinu
změny ve tkáních
perfringens
1
Toxiny sinic
Přehled vlastností dvou významných toxinů sinic uvádí tab. 17. Tab. 17. Vlastnosti toxinů sinic149. Toxin
Zdroj
Mechanismus
Projevy
LD50 μg.kg-1
Jako u NPL
Různá zvířata
účinku Anatoxin-a(s)
Vodní květ
Přenos nervového vzruchu inhibicí
20 – 40
AChE Microcystin
Sinice Microcystis
Inhibice
Žloutenka,
36 – 122 (myš/
proteinfosfatáz
zažívací obtíže
potkan, různé
Hepatotoxicita 148 149
Patočka, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 110 a s. 116-118. Patočka, J. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s. 125-126.
51
způsoby aplikace)
Mykotoxiny – toxiny hub Mykotoxiny jsou toxiny produkované mikroskopickými nebo makroskopickými
houbami. Existuje široká škála těchto látek, ale pro vojenské účely nebo terorismus jsou opět významné pouze některé z nich. Jedná se především o námelové alkaloidy, aflatoxiny, sterigmatocystiny, patulin, citroeviridin, trichotheceny atd. Vzhledem k obsáhlosti tématu jsou v tab. 18 zmíněny vlastnosti pouze dvou představitelů. Tab. 18. Vlastnosti aflatoxinu B1 a T-2 toxinu 150. Toxin
Zdroj
Mechanismus
Projevy
Plísně Asperigillus
Vazba na buněčné
Hemoragie
LD50 mg.kg-1 perorálně Závislost na
flavus
makromolekuly,
nekrózy jater
živočišném druhu
účinku Aflatoxin B1
T-2 toxin
Plísně Fusarium
bílkoviny, RNA,
0,6 (kachna) – 60
DNA*
(myš)
Inhibice proteinové Úbytek krevních syntézy
-
elementů, hemoragie, sepse
* Mechanismus toxického účinku možný až po metabolické přeměně na aktivní metabolit AFB1-8,9-epoxid.
150
Štětina, R. v knize Patočka, J. et al.: Vojenská toxikologie, s.128-133.
52
1.4
Legislativní aspekty související s danou problematikou
1.4.1
Úmluva o zákazu chemických zbraní a o jejich zničení
Historický vývoj Úsilí vyvíjené k zamezení válečného používání jedů a chemických látek má své
kořeny v dávné historii. S neustálým objevováním nových chemických látek se zároveň rodily obavy z jejich nebezpečných účinků a vznikala potřeba jejich zneužívání eliminovat. Na začátku tohoto historického exkurzu lze například vzpomenout již na římské právo, které kladlo důraz na zásadu „armis bella non venenis geri“, tj. „válka se vede bojem nikoli jedem“. Ovšem prvním historicky dochovaným dokumentem v této oblasti je dohoda mezi Německem a Francií podepsaná ve Strassbourgu roku 1675, která zakazuje jakékoli použití jedů, např. při otravování studní, potravin nebo zbraní. Jiným, tentokrát vícestranným dokumentem tohoto druhu je tzv. Petrohradská deklarace o zákazu použití některých střel ve válce (19. 2. 1868), která stanovila, že „…jediný legitimní cíl, který by měly mít státy v průběhu války na zřeteli, je oslabení vojenských sil protivníka. Tento cíl by byl překročen použitím zbraní, které zbytečně zvyšují utrpení lidí vyřazených z boje nebo činí jejich smrt nevyhnutelnou…“151. Dalším navazujícím počinem se stala Bruselská mezinárodní deklarace o zákonech a způsobech vedení války (27. 8. 1874), jejíž článek 13 zakazuje použití jedovatých a otravných zbraní a použití zbraní, střel a látek, které by způsobily nadbytečné útrapy. I když nebyl tento dokument nikdy ratifikován, stal se významným podkladem pro první mezinárodní mírovou konferenci v Haagu. Zde byla 29. 7. 1899 přijata konvence týkající se zákonů a zvyklostí platných v pozemní válce a stanovy ve článku 23 byly zakotveny po vzoru stanov článku 13 Bruselské deklarace152. Intenzivní zesílení snah o vypracování efektivního zákazu dalšího používání bojových chemických prostředků můžeme zaznamenat po jejich hromadném použití během 151 152
první
světové
války.
Tehdy
se
v mírové
smlouvě
s Německem
Bajgar, J.: Používání chemických zbraní a jednání o jejich zákazu: Od historie k současnosti, s. 45. Tamtéž.
53
(28. 6. 1919 – Versailles) uvádí, že „použití dusivých, jedovatých a jiných plynů a všech analogických kapalin, látek a přístrojů se zakazuje, jejich výroba a dovoz do Německa je přísně zakázán…“. Nutno připomenout, že v době podepsání této smlouvy dochází k založení Společnosti národů, která později sehrává důležitou roli v odzbrojovacích iniciativách. Chemické zbraně se díky tomuto dostávají na pořad komise pro kontrolu obchodu se zbraněmi Společnosti národů. Po dlouhotrvajících diskusích bylo dohodnuto znění nejstaršího mnohostranného dokumentu o kontrole zbrojení známého jako Ženevský protokol. Tento protokol dne 17. 6. 1925 podepsalo 38 států včetně tehdejšího Československa, které jej ratifikovalo o dva měsíce později. K 1. 1. 1989 se jeho účastníky stalo 115 států a Ženevský protokol se stal široce uznávanou normou mezinárodního práva a většina zemí dodržuje jeho závazky153. Pokud však dnešním pohledem hodnotíme požadavky ženevského dokumentu, nutno dodat, že vycházel z poznatků své doby a proto nemohl jasně definovat předmět svého zákazu, tedy chemickou zbraň. Nezná ještě moderní typy chemických zbraní (např. NPL a jejich binární formy), nezakazuje však ani vývoj, výrobu a skladování chemických a biologických zbraní, a také neobsahuje důležité kontrolní mechanismy. Tím pádem se jeho požadavky omezují především jen na zákaz prvního použití, avšak vlastnictví zmíněných zbraní pro potencionální odvetné akce zůstalo dovoleno154. Pozitivní přínos Ženevského protokolu je neoddiskutovatelný, ovšem potřeba dokonalejší úmluvy se stávala čím dál tím více potřebná. Nové podmínky a konkrétnější jednání na toto téma nastávají až více než 20 let po druhé světové válce. Problematikou zákazu chemických a biologických zbraní se postupně zabývá tzv. Konference o odzbrojení v Ženevě, která se od roku 1972 soustřeďuje na proces vypracování Úmluvy o všeobecném a úplném zákazu chemických zbraní155. Následujících dvacet let proběhlo ve znamení intenzivní práce a celé řady velice náročných mezinárodních jednání a zasedání (kromě Ženevy např. USA, SSSR, Francie), které byly završeny dokončením návrhu textu budoucí smlouvy.
153
Bajgar, J.: Používání chemických zbraní a jednání o jejich zákazu: Od historie k současnosti, s. 45-46. Bajgar, J.: Používání chemických zbraní a jednání o jejich zákazu: Od historie k současnosti, s. 47. 155 Bajgar, J.: Používání chemických zbraní a jednání o jejich zákazu: Od historie k současnosti, s. 48. 154
54
Význam a obsah Celosvětové snahy vyvíjené proti chemickým zbraním vyvrcholily v lednu 1993
v Paříži, kde byla předložena k podpisu Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení (Úmluva o zákazu chemických zbraní, Úmluva). Tato významná mezinárodní odzbrojovací dohoda vstoupila v platnost dne 29. 4. 1997 a ke stejnému datu ji podepsalo 160 a ratifikovalo více než 80 zemí, včetně velmocí jako Velká Británie, Německo, USA, Čína atd. Rusko přistoupilo k ratifikaci o šest měsíců později156. Dnes je smluvními státy 188 zemí. Země, které se prozatím nestaly členskými, uvádí tab. 9. Tab. 19. Nečlenské země Úmluvy o zákazu chemických zbraní a o jejich zničení157. Země
Podpis Úmluvy
Ratifikace Úmluvy
Izrael
13. 1. 1993
-
Maynmar
14. 1. 1993
-
Angola
-
-
Korejská lidově demokratická r.
-
-
Egypt
-
-
Somálsko
-
-
Syrská arabská republika
-
-
Úmluva obsahuje přibližně 200 stran a je složena z preambulární části, která se odvolává na minulé dvě významné dohody z oblasti zákazu zbraní hromadného ničení (Ženevský protokol a Úmluvu o zákazu vývoje, výroby a skladování bakteriologických a toxinových zbraní a o jejich zničení), a ve které jsou všechny smluvní státy mimo jiné „…rozhodnuty jednat s cílem dosáhnout účinného pokroku na cestě ke všeobecnému a úplnému odzbrojení pod přísnou a účinnou mezinárodní kontrolou, včetně zákazu a odstranění všech druhů zbraní hromadného ničení“158.
156
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 142. Dostupné na: http://www.opcw.org/about-opcw/non-member-states/, dne 12. 3. 2010. 158 Bajgar, J.: Používání chemických zbraní a jednání o jejich zákazu: Od historie k současnosti, s.117. 157
55
Poté Úmluva navazuje s vlastními články (celkem 24), přičemž již ve článku I jsou formulovány tyto všeobecné závazky a cíle: 1. Každý smluvní stát této Úmluvy se zavazuje nikdy za žádných okolností: a) nevyvíjet, nevyrábět, jinak nenabývat, nehromadit ani nepřechovávat chemické zbraně ani přímo nebo nepřímo nikomu chemické zbraně nepřevádět; b) nepoužít chemické zbraně; c) neprovádět žádné vojenské přípravy k použití chemických zbraní; d) žádným způsobem nikomu nepomáhat, ani jej nevyzývat či nepodněcovat k provádění jakékoli činnosti zakázané smluvnímu státu na základě této Úmluvy. 2. Každý smluvní stát se v souladu s ustanoveními této Úmluvy zavazuje zničit chemické zbraně, které vlastní nebo má v držení nebo které jsou umístěny na jakémkoli místě pod jeho jurisdikcí nebo kontrolou. 3. Každý smluvní stát se v souladu s ustanoveními této Úmluvy zavazuje zničit veškeré chemické zbraně, které zanechal na území jiného smluvního státu. 4. Každý smluvní stát se v souladu s ustanoveními této Úmluvy zavazuje zničit veškeré objekty na výrobu chemických zbraní, které vlastní nebo má v držení nebo které jsou umístěny na jakémkoli místě pod jeho jurisdikcí nebo kontrolou. 5. Každý smluvní stát se zavazuje nepoužít látky určené k potlačování nepokojů jako bojové prostředky159. V následujících článcích Úmluva definuje důležité pojmy a kritéria, zabývá se národními
prováděcími
opatřeními,
kontrolními
mechanismy,
konzultacemi,
spoluprací a pomocí při ochraně proti chemickým zbraním, zřizuje Organizaci pro zákaz chemických zbraní (Organisation for the Prohibition of Chemicals Weapons OPCW), Konferenci smluvních států, Výkonnou radu atd.160. Rozsáhlý dokument je zakončen 3 důležitými přílohami, Přílohou o chemických látkách, Přílohou o provádění a kontrole a Přílohou o ochraně důvěrných informací161. 159
Dostupné na http://www.sujb.cz/docs/Umluva_CW.pdf, dne 12. 3. 2010. Tamtéž. 161 Tamtéž. 160
56
1.4.2
Přehled základní legislativy České republiky Národní legislativa spojená s oblastí chemických zbraní a chemických látek
podléhala v posledních dvou desetiletích neustálým změnám. Zprvu v ní bylo nutné aplikovat ustanovení Úmluvy o zákazu chemických zbraní a později ji bylo nutné harmonizovat s ohledem na požadavky četných právních předpisů zakotvených v legislativě Evropského společenství. Jednotlivými a značně rozsáhlými právními normami se tato kapitola zabývat nemůže, proto předkládá alespoň základní přehled a stručnou charakteristiku těch nejzásadnějších norem, které se týkají tématu.
Zákon č. 19/1997 Sb. o některých opatřeních souvisejících se zákazem chemických
zbraní (novelizován zákonem č. 138/2008 Sb.) – zákon aplikuje ustanovení Úmluvy o zákazu chemických zbraní do právních podmínek České republiky. Zakazuje vývoj, výrobu a dovoz chemických zbraní, stanovuje podmínky udělování licencí pro nakládání s vysoce nebezpečnými látkami, řeší povinnosti při nálezu chemických zbraní a vysoce nebezpečných látek, ohlašování stanovených látek, jejich evidenci a stanovuje druhy sankcí za porušování zákona162.
Vyhláška č. 208/2008 Sb., kterou se provádí zákon č. 19/1997 Sb. o některých
opatřeních souvisejících se zákazem chemických zbraní – vyhláška upřesňuje členění stanovených látek, konkretizuje podmínky nakládání s vysoce nebezpečnými látkami, stanovuje množství nebezpečných látek, na které se vztahuje ohlašovací povinnost a uvádí požadavky na členění při evidenci stanovených látek. Rozděluje stanovené látky do seznamů podle jejich nebezpečnosti163.
Zákon č. 356/2003 Sb. o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně
některých zákonů (novelizován zákonem č. 371/2008 Sb.) – zákon respektující právo Evropské unie upravuje práva a povinnosti právnických osob při klasifikaci a zkoušení nebezpečných vlastností, balení a označování, uvádění na trh nebo do oběhu a při 162 163
In Sbírka zákonů České republiky. 1997, částka 5, s. 107-114. In Sbírka zákonů České republiky. 2008, částka 65, s. 2671-2690.
57
vývozu a dovozu chemických látek a chemických přípravků, při oznamování a registraci chemických látek. Vymezuje působnost správních orgánů při zajišťování ochrany zdraví a životního prostředí před škodlivými účinky chemických látek a chemických přípravků. Zákon specifikuje: obecná ustanovení, klasifikaci a správnou laboratorní praxi, registraci, balení, označování a bezpečnostní list, hodnocení rizika látek nebezpečných pro zdraví a životní prostředí, uvádění vybraných nebezpečných látek a přípravků na trh nebo do oběhu, vývoz a dovoz nebezpečných látek a nebezpečných přípravků, oznamování nebezpečných látek a národní seznam prioritních látek, výkon státní zprávy, sankce a nápravná opatření, ustanovení společná, přechodná a závěrečná164.
Některé prováděcí vyhlášky zákona č. 356/2003 Sb., novelizovaného zákonem
č. 371/2008 Sb.: Vyhláška č. 219/2004 Sb. o zásadách správné laboratorní praxe, novelizována vyhláškou č. 279/2005 Sb. – vymezuje soubor pravidel při provádění neklinických studií bezpečnosti chemických látek a přípravků laboratoří, v příloze pak definuje zásady správné laboratorní praxe a náležitosti žádosti o udělení osvědčení165. Vyhláška č. 389/2008 Sb., kterou se mění vyhláška č. 232/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých zákonů, týkající se klasifikace, balení a označování nebezpečných chemických látek a chemických přípravků, ve znění pozdějších předpisů – v souladu s právem Evropských společenství upravuje bezpečnostní klasifikaci chemických látek a přípravků, stejně jako náležitosti označování jejich obalů (např. výstražné grafické symboly informující uživatele o rizicích chemické látky), požadavky kladené na bezpečnost obalů, postupy hodnocení, výpočtové metody a další související pravidla 166. 164
In Sbírka zákonů České republiky. 2003, částka 120, s. 5810-5837. In Sbírka zákonů České republiky. 2004, částka 73, s. 3498-3500. 166 In Sbírka zákonů České republiky. 2008, částka 126, s. 6117-6118. 165
58
1.5
Etické aspekty související s danou problematikou V předešlé kapitole byla popsána nejpodstatnější legislativní regulativa spojená
s oblastí chemických zbraní chemických látek, včetně oblasti zásad správné laboratorní praxe. Dále bude poukázáno na některé důležité morální souvislosti a mravní postuláty z oblasti experimentování za účasti lidských subjektů. Podle odborníků je totiž velmi důležité rozlišovat mezi mravními postuláty a mezi právními zákony. Například Haškovcová uvádí, že zatímco etika respektuje dilematické situace, právní zákon dbá o jednoznačné postuláty. Autorka připomíná, že shoda mravní normy a legislativní zákonné úpravy navozuje legalitu167. Již v průběhu 20. století se objevila stále závažnější a intenzivnější diskuse o povinnostech mravního a právního charakteru, které dokáží zdůvodnit veškeré dění v medicíně, ale i v ostatních vědeckých disciplínách. Tendence směřující k vytvoření norem čestného profesionálního přístupu vlastně existovaly již v dobách antického Řecka a odrážejí se v celém křesťanském humanismu, z něhož tyto moderní vědecké nauky vychází. Nutnost zabývat se stále větším počtem etických otázek vyplývá jednak z neustálého rozmachu techniky, který dokáže zavést výzkum do hraničních oblastí, jednak z hodnotového pluralismu a kulturní rozmanitosti společnosti a v neposlední řadě také z postojů konkrétních jednotlivců168. Nelze pochybovat o tom, že například experimentování v lékařství umožnilo lidstvu neuvěřitelný pokrok, ale historie také jednoznačně dokazuje, že výzkum nemůže mít jen svoji intelektuální, organizační či technickou stránku. Podle Komendy je pro badatele nutné uvažovat i v morální dimenzi, tj. zvažovat etické stránky a důsledky vědeckých postupů, které v žádném případě nesmí ohrožovat pokusné osoby anebo jejich soukromí a integritu169. Ve výzkumu lze rozlišovat tři základní oblasti dotýkající se etiky:
Etika práce s daty – založená na pravdě o zkoumané skutečnosti, objektivním poznání a také na poctivosti badatele při sběru dat a jejich následném zpracování.
167
Haškovcová, H.: Lékařská etika, s. 11. Schott, H.: Kronika medicíny, s. 476. 169 Komenda, S. v knize Ivanová, K.; Klos, R.: Kapitoly z lékařské etiky, s. 89. 168
59
Odpovědnost vůči společnosti - zde se etika dotýká především obav ze zneužití objevu či vědeckých poznatků. Odpovědnost vůči společnosti hraje významnou roli ve výzkumu konaného právě i pro vojenské účely, kde za etické je považováno pouze bádání s cílem prevence a zdokonalení obrany.
Etika zacházení s případnými účastníky výzkumu – zahrnuje co nejšetrnější a nejohleduplnější zacházení s účastníky výzkumu. Ke stanovení hranic a pravidel takového výzkumu slouží tzv. etické kodexy, které usilují o formulaci zásad a požadavků, zabraňujících poškození170. Etický přístup k účastníkům výzkumu se manifestuje ve čtyřech oblastech: 1. Možné poškození subjektu s tomu odpovídajícím základním lidským právem nebýt poškozován. 2. Absence jeho poučeného souhlasu s tomu odpovídajícím základním lidským právem nemuset konat nic proti své vůli. 3. Klamání účastníka s tomu odpovídajícím základním lidským právem nebýt obelháván a podváděn. 4. Narušení soukromí subjektu s tomu odpovídajícím základním lidským právem na ochranu soukromí171.
1.5.1
Zásadní etické principy V souvislosti s problematikou etiky výzkumu zahrnujícího lidské účastníky je
důležité zdůraznit zásadní principy, se kterými by měl být každý podobný výzkum v naprosté shodě, a které lze považovat za základ morálního hodnocení v biomedicínské etice:
Respekt k autonomii zúčastněné osoby – autonomie je základním pravidlem k sebeřízení nebo sebeurčení. Toto pravidlo promyšlené volby a schopnost rozhodovat sám za sebe je pravděpodobně hlavním morálním rysem, který nás odlišuje od zvířat172.
170
Komenda, S. v knize Ivanová, K.; Klos, R.: Kapitoly z lékařské etiky, s. 89-90. Komenda, S. v knize Ivanová, K.; Klos, R.: Kapitoly z lékařské etiky, s. 90. 172 Thomasma, D. a Kushnerová T.: Od narození do smrti etické problémy v lékařství, s. 118-124. 171
60
Prospěšnost – tj. závazek zakazující ublížit a poškodit zúčastněné, maximalizovat užitek a minimalizovat škody a pochybení. Rizika výzkumu musí být přiměřená očekávanému užitku173.
Spravedlnost – v zásadě se jedná o princip, že každá osoba obdrží to, co si zaslouží. Zátěž a užitek výzkumu budou tedy spravedlivě rozděleny174.
1.5.2
Významné etické kodexy Etické kodexy jsou dokumenty nebo standardy, které nás zavazují k určitým
pravidlům profesního chování. Principy a pravidla jednání pro různé profese mají dlouhou historii. Byly zaznamenávány ve formě modliteb, přísah a doporučení. Dnes existuje celá řada kodexů, a lze to považovat za naprosto správné, protože i přes ohromný vývoj společnosti nadále přetrvává relativní riziko zneužití důstojnosti jedince. Následující kodexy jsou významné i z hlediska předmětu této magisterské práce. Nejstarobylejším
a
zároveň
nejuznávanějším
etickým
kodexem
je
Hippokratova přísaha, která byla v průběhu staletí mnohokrát upravována a modifikována, ale základní myšlenku o tom, jak se má lékař chovat ke svému pacientovi, kolegům i společnosti, si uchovala175. Na základě bohatosti vědeckých, kulturních i politických událostí v celém průběhu 20. století můžeme vypozorovat další a tentokrát velmi výrazná nazírání na povinnosti lékaře, ale i ostatních vědeckých pracovníků. Za jeden z nejvýznamnějších kodexů té doby lze označit tzv. Norimberský kodex z roku 1947, který se stává odezvou na zrůdné experimentální činy nacismu. Toto stanovisko, vydané norimberským spojeneckým soudním tribunálem v soudním procesu s dvaadvaceti nacistickými lékaři o přípustnosti lékařských experimentů na člověku, se snaží ochránit budoucnost společnosti před neoprávněnými pokusy na lidech. Jsou v něm zakotveny pravidla176 o absolutním souhlasu a informovanosti účastníka výzkumu, jeho právo 173
Komenda, S. v knize Ivanová, K.; Klos, R.: Kapitoly z lékařské etiky, s. 95. Tamtéž. 175 Haškovcová, H.: Lékařská etika, s. 92. 176 Munzarová, M.: Vybrané kapitoly z lékařské etiky IV, s. 19-20. 174
61
kdykoli odstoupit, dále pravidla o absolutní absenci utrpení, škod, invalidity či smrti a v neposlední řadě je také kladen důraz na kvalifikaci experimentátora. Dále můžeme jmenovat i Ženevskou deklaraci z roku 1948, v níž Světová lékařská asociace definuje povinnosti lékaře v jakési moderní podobě klasické Hippokratovy přísahy, nebo Helsinskou deklaraci z roku 1964, v níž Světová lékařská asociace vyhlašuje etické principy, jimiž se mají řídit lékaři a jiné osoby při medicínském výzkumu prováděném na člověku (text byl naposledy revidován v roce 2002 ve Washingtonu), či Směrnice pro vědecké výzkumy prováděné na lidech z roku 1970, které vydává Švýcarská akademie lékařských věd, a podle kterých musí být projekty plánovaných výzkumů na člověku předloženy etickým komisím177. Nelze opomenout ani Lisabonskou deklaraci o právech pacientů z roku 1981. Z etických kodexů a regulativ pro Českou republiku jsou v odborné literatuře vyzdvihovány např. nové verze Etického kodexu české lékařské komory, Etické principy činnosti a spolupráce oddělení lékařské genetiky, etický kodex Práva pacientů a další. Důležité jsou také etické dokumenty Rady Evropy, ke kterým se připojila v roce 1998 i Česká republika, a to Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (tzv. Štrasburská konvence o bioetice) a Protokol o zákazu klonování lidských bytostí atd.178. Uvedený přehled kodexů umožňuje vytvořit si alespoň obecnou představu o zásadních etických doporučeních, která vznikala v oblasti lékařského výzkumu. Výzkum zůstává nadále nutným nástrojem vědy a v lékařské vědě je nutným nástrojem experimentování za použití lidských účastníků179. Munzarová k tomu uvádí: „Nelítostný pokrok na úkor respektu ke každému individuu a jeho právům by mohl vést k dramatickým následkům, ale na druhé straně by prosazování etických zásad bez dokonalých odborných znalostí mohlo vyústit v pouhou etickou parodii“180.
177
Ivanová, K.; Klos, R.: Kapitoly z lékařské etiky, s.129. Munzarová, M.: Vybrané kapitoly z lékařské etiky III, s. 3-7. 179 Munzarová, M.: Vybrané kapitoly z lékařské etiky IV, s. 8. 180 Munzarová, M.: Lékařský výzkum a etika, s. 11. 178
62
2 CÍLE PRÁCE A HYPOTÉZY 2.1
Cíle práce Popsat a prozkoumat technické a organizační metody provádění testů
chemických zbraní na lidech v minulosti. Poukázat na etické souvislosti testování chemických zbraní na lidech. 2.2
Hypotéza Rozsah a intenzita testování chemických zbraní na lidech byly přímo úměrné
intenzitě příprav jednotlivých zemí na chemickou válku. 3 METODIKA Výzkum dostupných domácích a zahraničních literárních pramenů a jejich kritické zhodnocení. Příprava a zpracování vybrané části diplomové práce ve formě odborného článku.
63
4 VÝSLEDKY 4.1 4.1.1
Historická cesta použití chemických zbraní Prehistorie, mýty a legendy Pokud bychom chemické zbraně spojovali výlučně jen s moderním způsobem
válčení, velice bychom se mýlili. Naopak, princip tohoto bojového prostředku lze považovat za jeden z historicky nejstarších. Již pradávný člověk obracel hořící pochodeň nebo otrávený šíp proti své kořisti nebo proti jinému člověku. Postupem času se tyto primární zbraně staly prostředky dokonalejší obrany či dobývání cizího území. Oheň byl obohacován o různé komponenty (oleje, pryskyřice atd.), které byly velice snadno dostupné a lehce zápalné. Již čínské prameny z období dynastie Sun hovoří o toxických dýmech obsahujících vyluhované extrakty rostlin, které jsou schopné vyvolávat hromadný spánek181. Dále můžeme v tomto historickém exkurzu vzpomenout i na mytologii, kde jedna z legend vypráví o boji Herakla s lernskou Hydrou, ve kterém hrdina zabíjel nestvůru upalováním jejích devíti hlav a také šípy máčenými v jedu z jejího vlastního těla. I když tehdejší antická literatura považovala podobné boje za hanebné – hrdina má vynikat ctí a odvahou – realita na starověkých bitevních polích byla jiná. Začala vítězit lstivost a nekonvenční zbraně182. Podle historických údajů již spartská vojska v období peloponéských válek (431-404 př. n. l.) využívala toxické dýmy a zápalné šípy. Jsou dochovány i údaje o nejznámějším kartáginském vojevůdci Hannibalovi, který navrhoval vrhání košů s jedovatými hady na nepřátelská plavidla183. 4.1.2
První vědecké přístupy Když přeskočíme četné antické legendy a přesuneme se do období středověku,
zjistíme, že se v oblasti chemických látek rodí první vědecké přístupy, které pokládají základy oboru toxikologie. 181
Bajgar, J.: Historické aspekty používání chemických zbraní. Vojenské zdravotnické listy, s. 221. Důmyslné zbraně starověku. 100+1 zahraniční zajímavost, s. 4. 183 Bajgar, J.: Historické aspekty používání chemických zbraní. Vojenské zdravotnické listy, s. 221. 182
64
Známý lékař a alchymista Paracelsus, vlastním jménem Filipus Theophrastus Aureolus Bombastus von Hohenheim, ve svém díle definuje jed prohlášením, že „všechny věci jsou jedem a nic není bez jedu.“ Podle Paracelsa tedy pouze dávka rozhoduje o tom, zda látka je, či není jedem. V této době chemické látky přitahovaly také pozornost řady travičů, „čarodějnic“ a válečníků. Například v roce 1422 při obléhání českého hradu Karlštejn vrhají Pražané pod vedením Zikmunda Korybutoviče na své nepřátele 1822 soudků s obsahem fekálií. Podobně při obléhání Bělehradu Turky v roce 1456 dochází k jeho obraně prostřednictvím jedovatého dýmu, který způsobil zapálený a posypanými krysami roznesený toxický prášek se sloučeninami arzénu184. Od 17. století pak začaly do vojenství intenzivně pronikat moderní vědecké poznatky z oboru chemie. Začaly být publikovány a vydávány první vojenské dělostřelecké příručky (např. v Osnabrücku r. 1650) s vyobrazením zápalných ručních granátů a dokonce byly také představeny i prototypy současných binárních systémů. Slavný alchymista Johann Rudolf Glauber tak například zkonstruoval střelu, která obsahovala v oddělených komorách terpentýnový olej a kyselinu dusičnou, a která vytvářela po explozi dráždivý dým185. Je tedy evidentní, že současně s hledáním stále nových druhů otravných látek byly vyvíjeny i prostředky jejich bojového nasazení, tj. granáty, plynomety atd. Za napoleonských válek a v období krymské války anglický admirál lord Thomas Cochrane Dundonald navrhuje vládě využít proti nepřátelským námořním pevnostem jedovaté plyny. V obdobných iniciativách nezaháleli v době občanské války ani Američané, kteří jsou dokonce považováni za autory myšlenky využít průmyslově vyráběné chemikálie (například chlór) v bojích proti lidské síle. Tato myšlenka však byla realizována až později, na základě doporučení německého profesora fyzikální chemie Fritze Habera, na evropském kontinentě186. Rozvoj vědy, průmyslu a bohaté zkušenosti z oblasti použití toxických látek v 19. století se tak staly významnou základnou pro masové použití chemických zbraní ve 20. století. 184
Bajgar, J.: Historické aspekty používání chemických zbraní. Vojenské zdravotnické listy, s. 221. Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 22. 186 Bajgar, J.: Historické aspekty používání chemických zbraní. Vojenské zdravotnické listy, s. 221-222. 185
65
4.1.3
Éra moderní chemické války Počátek 20. století byl svědkem zrodu moderních chemických zbraní. Za
historický mezník je všeobecně považován útok německých vojsk proti Francouzům uskutečněný dne 22. 4. 1915 s použitím chlóru na několika kilometrovém úseku fronty u belgického města Ypres v západních Flandrech. Během několika minut bylo do vzduchu rozptýleno asi 180 tun chlóru, který zasáhl přibližně 15 000 osob, z nichž asi jedna třetina zemřela. Nutno podotknout, že spojenecká vojska údajně obdržela informace o plánovaném útoku, avšak zprávy tohoto charakteru stejně jako ochranná opatření velice podcenila. Roku 1915 následovaly ještě další útoky, např. proti ruským vojskům u Bolimova, kde bylo vypuštěno 264 tun chlóru a zasaženo 9000 osob, anebo prosincový útok s použitím ještě toxičtějšího plynu fosgenu, který se poté stal nejpoužívanější toxickou látkou. Fosgen má na svědomí celkem 80 % obětí chemické války v letech 1914-1915. V červenci roku 1917, tedy dva roky po prvním útoku u Ypres, použila německá armáda na stejném místě novou otravnou látku se zpuchýřujícím účinkem, nazvanou hořčičný plyn nebo yperit (podle místa použití). Zdravotnické ztráty vzniklé účinkem yperitu převyšovaly za války asi 8krát ztráty způsobené všemi ostatními látkami187. Za celou dobu první světové války bylo použito asi 45 druhů chemických látek, z nichž 18 bylo smrtících a 27 v různé míře dráždivých. Nejnebezpečnějšími byly především chlór, fosgen, difosgen, kyanovodík a yperit. Množství otravných látek na obou válečných stranách se přiblížilo k celkovému množství 110 000-120 000 tun. Otráveno bylo přibližně 1 300 000 osob, z nichž skoro 100 000 zemřelo. Efektivnost chemických zbraní v období první světové války byla tedy ve srovnání s klasickou municí naprosto mimořádná. Vezmeme-li v úvahu, že 1 tuna klasických výbušnin způsobila 4,9 zdravotnických ztrát, pak účinnost 1 tuny otravných látek byla nejméně dvojnásobná188.
187 188
Bajgar, J.: Historické aspekty používání chemických zbraní. Vojenské zdravotnické listy, s. 222. Tamtéž.
66
4.1.4
Období mezi světovými válkami Pro počáteční poválečné období byly charakteristické intenzivní snahy vítězných
zemí nastolit dlouhotrvající mír, upevnit své mocenské pozice a hlavně zamezit budoucímu používání chemických zbraní. Již na konferenci ve Washingtonu v roce 1922 velmoci učinily pokus o uznání zákazu používání chemických zbraní jako součásti mezinárodního práva. O dva roky později byla svolána konference do Ženevy, která vyvrcholila vypracováním příslušné smlouvy, známé pod názvem Ženevský protokol (viz kapitola legislativní aspekty)189. Bohužel bez ohledu a respektu vůči tomuto významnému dokumentu bylo pro období mezi dvěma světovými válkami charakteristické také intenzivní vyhodnocování dosavadních zkušeností s použitím chemických látek se současným hledáním stále nových a účinnějších chemických bojových prostředků. Probíhaly rozsáhlé teoretické výzkumy, ale i praktické laboratorní pokusy v největších chemických závodech. Prvenství v této oblasti je přisuzováno německému koncernu I. G. Farben, jehož chemik Gerhard Schrader v roce 1936 na základě svého výzkumu popsal významné toxické účinky nových insekticidů. Tím byla odstartována syntéza velké řady organofosforových sloučenin, tedy budoucích NPL, nejnebezpečnějších chemických zbraní v dějinách lidstva. Tyto nové organofosforové sloučeniny, které podléhaly přísnému utajení, byly velmi pečlivě farmakologicky testovány a zároveň byly studovány možnosti ochrany proti nim.190. Ve třicátých letech dochází k přípravám na znovurozdělení světa a to se projevilo enormním nárůstem zbrojení. Spouštěcím mechanizmem tohoto procesu se staly vojenské ambice Německa a ostatních fašistických států, které vyhlásily otevřenou přípravu na chemickou válku191. Itálie v Habeši a Japonsko v Číně dokonce přistoupily i k praktickému použití chemických zbraní.
189
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 41. Bajgar, J.: Historické aspekty používání chemických zbraní. Vojenské zdravotnické listy, s. 223. 191 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 41. 190
67
4.1.5
Druhá světová válka Navzdory rozsáhlým fašistickým výzkumům, přípravám a zbrojení v oblasti
chemických zbraní nebyly tyto ničivé prostředky, až na některé výjimky (např. vedlejší fronta čínsko-japonská), během válečných konfliktů druhé světové války prakticky použity. Za hlavní důvod byla označena obava z leteckých odvetných úderů spojenců a možná i osobní zkušenost Adolfa Hitlera, který byl během první světové války zasažen yperitem. Nicméně tato válka začala masovým a neméně ničivým nasazením tanků, letadel a jaderných pum. Podle oficiálních statistik v ní bylo zabito kolem 20 miliónů vojáků a přibližně 40 miliónů civilních osob192. Druhá světová válka měla vyhlazovací charakter, přičemž nelze přehlédnout jeden důležitý moment, ve kterém hlavní roli přeci jen sehrává použití toxických látek. Zejména látky jako „Cyklon B“ (insekticid) a oxid uhelnatý z výfukových plynů byly použity k hromadnému vraždění nevinných zajatců německých koncentračních táborů. Plynové komory byly zřizovány v Buchenwaldu, Osvětimi, Sachsenhausenu, Lublinu, Ravensbrücku i jinde.193. Podle některých údajů bylo tímto způsobem zabito kolem 4 miliónů lidí, což je 8 až 10% z celkového počtu ztrát. Pitschmann poznamenává, že „pokud bereme v úvahu na jedné straně vynaložené materiální a finanční prostředky a na druhé straně počet usmrcených lidí, potom efektivnost tohoto způsobu použití toxických látek nelze s žádnou jinou metodou nebo zbraní, které se ve válce použily, ani srovnávat.“ Podle tohoto autora probíhal v rámci druhé světové války i speciální druh totální války chemické194.
192
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 62. Bajgar, J.: Používání chemických zbraní a jednání o jejich zákazu: Od historie k současnosti, s. 17. 194 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 62. 193
68
4.1.6
Období studené války Výsledky druhé světové války předurčily nové strategické uspořádání světa,
přičemž Spojené státy a Sovětský svaz se v důsledku své mezinárodní prestiže, zeměpisné polohy a značného zbrojního potenciálu staly největšími vojenskými mocnostmi. Pro počátek studené války byl také charakteristický vznik celé řady vojenských koaličních bloků, z nichž nejvýznamnější je Severoatlantická aliance (NATO) a Varšavská smlouva. Studená válka totiž znamenala určitou ideologickou, politickou, ekonomickou a vojenskou konfrontaci, kdy společenské procesy díky neustálým hrozbám z použití zbraní hromadného ničení probíhaly o to složitěji195. S ohledem na chemické zbraně jako takové lze konstatovat, že se v tomto období začala rodit další nová kapitola jejich vývoje, výroby a také použití. Část zásob chemických zbraní a technologií nacistického Německa putovala po druhé světové válce do rukou spojenců. Část jich skončila na území bývalého SSSR, další část ve Spojených státech nebo Velké Británii. Vojenské laboratoře nejsilnějších světových armád tak mohly navázat na utajované a bohaté výzkumy německého koncernu I. G. Farben196, což následně významně přispělo k intenzivní snaze vybudovat mohutný moderní vojenský chemický arzenál s vytvořením předpokladů pro použití chemických zbraní v potencionálních konfliktech. Po rozsáhlých chemických a farmakologických výzkumech se počátkem 50. let objevila
nová
toxikologicky
významná
skupina
organofosforových
esterů,
označovaných jako látky V. Typickým představitelem této skupiny nervových plynů je látka s kódovým označením VX. Bylo odhaleno, že tato látka je velmi stálá a dokonce ještě účinnější než sarin a soman, zejména při průniku přes neporušenou kůži. Její chemická struktura byla dlouho utajována a k jejímu objasnění přispěla až nehoda při jejím testování na zkušebním polygonu amerického chemického vojska Dugway Ground nedaleko Great Salt Lake ve státě Utah. Výroba této látky byla koncem 60. let pozastavena v důsledku změny technologie výroby chemických zbraní. Zavedení tzv. binární munice totiž odstranilo podmínku výroby jedovaté látky v chemickém 195 196
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 86. Kučera, J.: Sarin a jiné nervové látky: nástroj války terorismu. Kontakt, s. 184.
69
koncernu197, ztížilo kontrolu zbrojení a samozřejmě podpořilo napětí v mezinárodních vztazích. Příkladů nebezpečného šíření a použití chemických zbraní v této éře bohužel existuje více než dost. Jednoznačným příkladem používání chemických látek pro bojové účely se stala chemická válka, kterou vedly USA ve Vietnamu v letech 1961-1971. Během těchto deseti let zde Američané spotřebovali 100 000 tun chemických herbicidů, kterými byla zamořena až desetina území Vietnamu. Vznikly rozsáhlé ekologické škody a došlo také k poškození zdraví u více jak miliónu osob (více kapitola o testování chemických zbraní na lidech)198. Ve Vietnamu byly masivně použity i dráždivé látky a experimentálně i některé letální chemikálie. Podle některých údajů došlo k použití chemických zbraní i ve válce v Afgánistánu, která začala koncem 70. let. V průběhu bojů sovětské jednotky údajně nasadily dráždivé látky i některé jiné chemické prostředky. Na základě podobnosti s americkou vojenskou intervencí ve Vietnamu bývá afgánská válka někdy označovaná za tzv. „sovětský Vietnam“199. Pro období studené války charakteristický ještě další důležitý trend, který zájem o chemické zbraně přesunul do rozvojových zemí (např. rizikové oblasti Středního východu), které pro účely zbrojení a válečných příprav investovaly značné finanční prostředky. V tomto jevu daném snahou opatřit si relativně levnou a zároveň vysoce účinnou zbraň lze mimo jiné spatřovat i reakci na vyspělé „nukleární“ mocnosti. Nelze se také divit tomu, že chemické zbraně byly díky své dostupnosti opakovaně použity v ozbrojených konfliktech a bojích proti domácí opozici200. Nejznámějším dokladem zmíněných skutečností je tzv. irácko-íránský konflikt, který 22. září 1980 odstartovala invaze iráckých vojsk namířená proti Íránu. V listopadu roku 1983 Írán informoval Radu bezpečnosti OSN o tom, že Irák použil proti íránskému vojsku chemické zbraně (zejména yperit a NPL). Expertní skupina generálního tajemníka OSN toto následně potvrdila201. 197
Kučera, J.: Sarin a jiné nervové látky: nástroj války terorismu. Kontakt, s. 185. Bajgar, J.: Používání chemických zbraní a jednání o jejich zákazu: Od historie k současnosti, s. 20. 199 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 110. 200 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 87. 201 Bajgar, J.: Používání chemických zbraní a jednání o jejich zákazu: Od historie k současnosti, s. 20. 198
70
V následujícím období používal Irák chemické zbraně proti íránským jednotkám masově. Kromě toho však používal tyto prostředky i k řešení svých vnitropolitických problémů, tedy proti vlastnímu kurdskému obyvatelstvu. Za nejhanebnější chemický útok bývá považováno letecké bombardování města Halabjah v horské oblasti iráckého Kurdistánu, při kterém bylo z celkového počtu 70 000 obyvatel usmrceno 5 000 lidí a dalších 7 000 intoxikováno202. Podobné úvahy a teorie o přítomnosti chemických zbraní byly spojovány i s tzv. druhou válkou v Perském zálivu, která byla počátkem 90. let vedena mezinárodními silami proti Iráku. Jakou roli sehrály v této válce chemické a biologické zbraně bylo předmětem zájmu řady odborníků i laické veřejnosti. U válečných veteránů se totiž po skončení války začaly projevovat různorodé zdravotní poruchy, zvané jako „syndrom války v Perském zálivu“. I když mohly být během této války chemické zbraně v omezeném rozsahu použity, spíše se otravné látky dostaly do ovzduší po bombardování iráckých chemických provozů a skladů. Nebylo tedy jednoznačně prokázáno, že by chemické zbraně byly jedinou etiologií zmíněného chorobného syndromu. Na jeho vzniku se zřejmě podílela řada dalších faktorů203.
202 203
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 130. Kučera, J.: Sarin a jiné nervové látky: nástroj války terorismu. Kontakt, s. 186.
71
4.1.7
Nedávné zkušenosti s chemickým terorismem Jak víme, spojení chemických nebo biologických zbraní s terorismem dosáhlo
v současnosti mimořádně nebezpečného globálního charakteru. Jako potenciální prostředek se nabízí celá řada BCHL, organických i anorganických jedů, přírodních toxinů a nebezpečných infekčních onemocnění204. Za nejzávažnější a nejpůsobivější příklad chemického terorismu lze označit chemické útoky provedené japonskou sektou Óm šinrikjó (Nejvyšší pravda Óm) v horském městě Macumoto (1994) a v tokijském metru (1995)205. Tato sekta vedená Šókou Asaharou byla založena v červenci 1987 a její zájem o chemické a biologické zbraně je datován od roku 1990206. Ve svém sídle v Kamikuišiki vybudovala speciální chemickou laboratoř Satian pro výrobu nejmodernějších typů BCHL, při níž využívala technologií získaných pravděpodobně v Rusku a USA. Pro své cíle pak v obou zmíněných případech z 90. let nakonec zvolila jako útočnou látku těkavý sarin207. Při prvním testovacím útoku v Macumoto (více kapitola o testování chemických zbraní na lidech) bylo zasaženo a následně hospitalizováno okolo 600 lidí a 7 obětí zemřelo. Při následném útoku v Tokiu zemřelo 12 lidí a dalších 5500 bylo zasaženo208. Způsob provedení útoku byl podle odborníků velice primitivní – pět členů sekty, jimž bylo před útokem aplikováno antidotum, umístilo do vlakových souprav v ranní dopravní špičce celkem jedenáct více než půl kilových plastikových obalů s 30% sarinem. Je však jisté, že pokud by byl použit sarin vyšší čistoty a promyšleněji, byly by oběti tohoto útoku nesrovnatelně vyšší209.
204
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 145. Tamtéž. 206 Kučera, J.: Sarin a jiné nervové látky: nástroj války terorismu. Kontakt, s. 186. 207 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 145. 208 Ramesh C. Gupta: Handbook of Toxicology of Chemical Warfare Agents, s. 22. 209 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 145. 205
72
Přehled některých mezníků ve vývoji chemických zbraní a jejich použití uvádí tab. 20. Tab. 20. Výběr významných mezníků v oblasti chemických zbraní210, 211. Období
Událost
2000 př. n. l.
Čína – toxický kouř způsobující uspání
4. století př. n. l.
Sparťané – toxické dýmy a zápalné šípy
184 př. n. l.
Hannibal – koše s jedovatými hady
1422
Karlštejn – útok fekáliemi z pražských žump
1456
Bělehrad – krysy s arzénem
19. století
Admirál Dundonald navrhuje užití chemických zbraní
1914-1918
1. světová válka – počátek chemické války
1918-1939
Vývoj nových chemických zbraní a ochranných prostř.
1925
Ženevský protokol
1936-1944
Syntéza tabunu, sarinu a somanu
1940-1945
Koncentrační tábory – kyanovodík
1943-1945
Syntéza LSD-25
50. léta
Zavedení látky VX a produkce sarinu
1961-1968
Produkce látky VX
1961-1971
Vietnamská válka - herbicidy
1962
Zavedení látky BZ
1987
Výroba binárních forem chemických zbraní
1988
Halabja – užití chemických zbraní proti Kurdům
1991
Válka v Perském zálivu – syndrom Perského zálivu
1992
Destrukce skladů látky BZ v USA
1993
Paříž – podpis Úmluvy o zákazu chemických zbraní
1994
Irák – zničení chemických zbraní
1994
Sekta Óm šinrikjó – sarinový útok v Matsumoto
1995
Sekta Óm šinrikjó – sarinový útok v Tokiu
1997
Úmluva o zákazu chemických zbraní – nabytí platnosti. Haag – založení OPCW
2002
Moskevské divadlo – použití derivátů fentanylu v zásahu proti teroristům
2012
Chemické zbraně smluvních států Úmluvy mají být zničeny
210 211
Ramesh C. Gupta: Handbook of Toxicology of Chemical Warfare Agents, s. 19. Pitschmann, V.: Analýza toxických látek detekčními trubičkami, s. 15-38.
73
4.2
Významná centra výzkumu chemických zbraní Německo Německé vědecké špičky a ozbrojené síly se do dějin výzkumu, vývoje i použití
chemických zbraní zapsaly asi nejvýrazněji. Německá armáda zahájila v roce 1915 éru moderní chemické války a do svých služeb zapojila celý vědecko-technický a průmyslový potenciál země. Hlavním centrem výzkumu chemických zbraní se stal Ústav císaře Viléma pro elektrochemii a fyzikální chemii, který vedl věhlasný chemik Fritz Haber. Po první světové válce bylo Německo chemicky odzbrojeno a jeho chemický průmysl se dostal pod kontrolu mocností. Po nastolení fašistické diktatury však došlo v Německu k obnovení chemického vyzbrojování, kdy došlo k přechodu od laboratorních příprav
otravných
látek
k jejich
intenzivní
průmyslové
produkci.
Německý
velkoprůmysl poskytl na podporu válečných příprav ohromné finanční prostředky.212. V roce 1934 Armádní zbrojní úřad založil speciální zkušební oddělení pro plyny, dýmy a jiné bojové látky. Toto oddělení označované WaPrüf 9 se stalo centrem testování všech otravných látek v německých ozbrojených silách. Oddělení WaPrüf 9 zprovoznilo bývalou chemickou základnu Raubkammer v prostoru Breloh-Munster a založilo nový speciální útvar pro výzkum otravných látek v citadele bývalé pevnosti Spandau213. Úzká spolupráce armády s civilními výzkumnými institucemi a průmyslovými podniky (zejména I.G. Farben) umožnila už koncem 30. let objev nové kategorie chemických zbraní, založené na organofosforových sloučeninách (tabun, sarin), a posléze i jejich zavedení do výzbroje. Tato spolupráce fungovala i v době druhé světové války. Po jejím skončení se obě nově vzniklé německé státy oficiálně zabývaly pouze ochranou proti chemickým zbraním214.
212
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 45. Tamtéž. 214 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 115. 213
74
USA Na základě zkušeností se značně vystupňovanou chemickou válkou v Evropě
zareagoval v jejím závěru americký prezident Woodrow Wilson rozhodnutím o vytvoření nových státních výzkumných a vývojových institucí, které by pomohly řešit požadavky armády. Do programu chemického vyzbrojování byla zapojena celá řada tradičních amerických univerzit a ve státě Maryland nově vzniklo vojensko-technické chemické zařízení výzkumu nazývané Edgewood Arsenal215. Do Edgewoodské zbrojnice byla soustředěna v podstatě celá oblast výzkumu, vývoje, výroby a výcviku. Od počátku 20. let středisko disponovalo kromě chemického, strojního, výrobního a správního oddělení i chemickou školou a speciálními jednotkami, z nichž některé byly umístěny i na Havaji, Filipínách a v oblasti Panamského průplavu. Dalším významným zařízením se stala zkušební základna v Lakehurstu, která disponovala i patologickými laboratořemi a zvířecí farmou pro testování fyziologických účinků vojensky významných sloučenin216. Na základě pozdějších událostí, zejména po japonském útoku na námořní základnu Pearl Harbor a vstupu USA do druhé světové války, došlo k dalšímu rozmachu chemické válečné služby. Výzkum, výcvik, výroba a skladování chemických zbraní doznalo ještě většího rozměru. Od roku 1941 postupně dochází k zakládání nových zbrojnic - Huntsvillle Arsenal v Alabamě, Pine Bluff Arsenal v Arkansasu a Rocky Mountain Arsenal v Coloradu. V roce 1942 byl Edgewood Arsenal transformován na Chemické válečné středisko (Chemical Warfare Center), které nadále zůstává zásadním výzkumným centrem. V poválečných letech došlo k dalšímu rozšíření a modernizaci střediska a v roce 1966 se dokonce vrací ke svému původnímu názvu Egdewood Arsenal. Přibližně na počátku 70. let Edgewood Arsenal zaměstnával kolem 1200 vysoce kvalifikovaných vědců a jeho rozpočet představoval více než 320 miliónů dolarů217. 215
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 38. Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 54. 217 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 88. 216
75
Hlavní americkou základnou pro testování chemických a zápalných zbraní se po druhé světové válce stal Dugway Proving Ground, ležící v poušti u Velkého solného jezera218.
SSSR Ve 20. letech 20. století byl v Moskvě založen Chemický institut Rudé armády
(později reorganizovaný a různě nazývaný) a do vojenského chemické programu se zapojila celá řada institutů Akademie věd a ministerstev průmyslu, zemědělství nebo zdravotnictví. V Moskvě vznikl také Státní svazový vědecko-technický institut organické chemie a technologie (GSNIIOCHT), který se postupně stal centrem vědeckého výzkumu a vývoje nových druhů BCHL. Jedna z jeho poboček sídlila v Deržinsku nedaleko města Nižnij Novgorod.219. Praktické testování vyvíjených chemických zbraní probíhalo na několika zkušebních základnách, například na polygonech Kuzminki, Kuncev, Luga, v oblasti Bajkalského jezera, v Astracháni u Kaspického moře, v Sevastopolu, Oděse a Gelendžiku u Černého moře. Speciální testovací program probíhal už ve 20. letech na chemické základně v Šichanech (na břehu Volhy), z níž se později stal Ústřední vojenský chemický polygon Rudé amády.220. Po druhé světové válce se program vývoje chemických zbraní zaměřil na studium a posléze i syntézu NPL, ale také dalších druhů vojensky použitelných chemikálií. Tento program, na němž se podílela vojenská i část civilní vědeckotechnické základny, v podstatě reagoval na zbrojní iniciativy USA, v mnoha ohledech je však překonal.221
218
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 88. Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 55-56. 220 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 56. 221 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 104. 219
76
Velká Británie, Kanada, Austrálie V době první světové války vytvořila Velká Británie organizační strukturu, která
ji umožnila vést velice efektivní chemickou válku. Jedním z nejdůležitějších zařízení na poli výzkumu a testování nových druhů chemických zbraní se stala výzkumná stanice v Porton Downu. I když výroba chemických zbraní po první světové válce ve Velké Británii prakticky skončila, výzkum a vývoj v této oblasti vláda nezastavila. Ústřední chemickou zkušební základnou byla stanice v Porton Down, která po několika transformacích dostala v roce 1930 název Chemical Defence Experimental Station (Experimentální stanice chemické ochrany). Později se názvy stanice ještě změnily. Další chemické zkušební stanice se nacházely i v odlehlých částech britského impéria, zejména v severní Indii, Austrálii nebo na Středním východě222. Orientace příprav na možnou chemickou válkou se však značně změnila, když Velká Británie obdržela zpravodajské informace o invazi italské armády do Etiopie a také o válečných ambicích fašistického Německa. Roční náklady na vojenský chemický výzkum a vývoj vzrostly tak, aby stačily na financování četných projektů na univerzitách, ale také na provoz Experimentální stanice chemické ochrany v Porton Down, Výzkumného zařízení chemické ochrany Sutton Oak a protichemické školy, tzv. Anti-Gas Training School223. V období druhé světové války probíhal výzkum a vývoj chemických zbraní ve Velké Británii v úzké kooperaci s USA. Vznikla společná speciální komise, která měla za úkol koordinovat testování na britských a amerických zkušebních základnách. K provádění těchto zkoušek sloužilo zejména britské zařízení v Porton Down, které disponovalo bohatým profesním stavem, včetně významných vědeckých elit. Kromě střediska v Porton Down byly využívány i britsko-australské zkušební stanice Innisfail a Prosperine, indické Výzkumné zařízení chemické ochrany, kanadské výzkumné a vývojové středisko v Suffieldu a americké zkušební základny na ostrově San José a Bushnell na Floridě224. 222
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 51-52. Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 52. 224 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 73. 223
77
Prioritní poválečné cíle vedly Velkou Británii k obnovení a upevnění jejího mocenského postavení ve světě. Mezi základní stavební prvky pro novou vojenskou koncepci patřilo získání technologie výroby jaderných zbraní, ale i modernizace chemické výzbroje. Hlavním centrem chemického vojenského výzkumu a vývoje nadále zůstávalo zařízení v Porton Downu.225. V roce 1947 Velká Británie, Spojené státy a Kanada podepsaly v Edgewoodu smlouvu o vytvoření tzv. Technického kooperačního programu, který zúčastněné strany zavazoval k výměně vojenských informací. V roce 1965 se ke smlouvě připojila ještě i Austrálie226. Kanadské výzkumné středisko v Suffieldu, vzdálené asi 150 kilometrů od Medicine Hat v provincii Alberta, vzniklo v roce 1941 jako náhrada za francouzskoafrickou základnu obsazenou německou armádou. Kanada tím široce rozvinula svůj vlastní chemický program a zapojila do něho mimo laboratoří kanadské armády i další odborné instituce. Další zařízení se nacházela i v Shirley Bay a v Downsview u Toronta atd.227. Australský výzkum a vývoj z oblasti chemických a biologických zbraní probíhal ve vojenských laboratořích v Maribyrnongu ve státě Victoria s pobočkami v Alexandrii ve státě Nový Jižní Wales a ve Woodville North ve státě Jižní Austrálie. Na stejném výzkumu se podílela i celá řada australských univerzit a průmyslových laboratoří. Pro účely tohoto výzkumu sloužilo zkušební středisko v Innisfailu na břehu Korálového moře v Tichém oceánu228.
225
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 111. Pitschmann, V.: Historie chemické války, s.111-112. 227 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 73. a 114. 228 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 115. 226
78
Japonsko Japonsko se v první světové válce angažovalo pouze symbolicky, tudíž nemělo
téměř žádné zkušenosti s bojovým použitím chemických zbraní. Ačkoli v roce 1918 japonská armáda založila vědeckovýzkumné středisko v Itabashi, první vážné studie a experimenty v Japonsku začaly až v první polovině 20. let. Válečné loďstvo tehdy vybudovalo vlastní výzkumnou základnu s cílem vyhodnocovat možnosti využití yperitu a přibližně ve stejném období armáda zřídila nové výzkumné zařízení v Yodobashiko
v
prefektuře
Tokio.
Na
vojenském
chemickém
programu
spolupracovalo i vojenské letectvo, ale také řada univerzit a vysokých škol229. Přípravy na chemickou válku se zintenzívnily v období invaze japonské armády do Mandžuska v roce 1931. V souvislosti s vojenskými plány proniknout na Dálný východ se japonští odborníci zaměřovali na výzkum a vývoj takových receptur BCHL, které by byly vhodné pro extrémní klimatické sibiřské podmínky. Pro mrazivé počasí této oblasti se jim podařilo vyvinout speciální směs yperitu s lewisitem s nižším bodem tuhnutí230. V roce 1933 obdržel vojensko-chemický průmysl státní prostředky na zavedení válečné produkce. Výroba otravných látek odstartovala na základně válečného loďstva Sagami v prefektuře Kanagawa a na armádní základně Tadanoumi v prefektuře Hirošima. Nové továrny byly zřízeny i v okupovaných oblastech Koreje, Mandžuska a na ostrově Formosa (dnešní Tchaj-wan). Chemické sklady Japonsko umístilo blízko kontinentu,
např.
na
ostrov
Okino-Shima
a
v prefektuře
Fukuoka.
Souběžně s vyzbrojováním probíhal i armádní výcvik, pro který byla zřízena chemická válečná škola v Narashinu u Tokia231. Za zmínku také stojí to, že paralelně s chemickým programem probíhal i intenzivní program biologický. První biologickou laboratoří se stal útvar zvaný Togo, který byl postaven na odlehlém místě ve vesnici Pej-jin-che v provincii Heilongjang. V roce 1936 následovalo založení ještě dvou dalších velkých bakteriologických 229
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 48. Tamtéž. 231 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 49. 230
79
laboratoří v Mandžusku, v prostoru Ping-fan (tzv. útvar Ishii, Kamo nebo 731) a v Changchunu (tzv. útvar Wakamatsu). Po zahájení japonské okupace do Číny vznikl v roce 1939 v Nankingu další biologický útvar, známý jako útvar Tama, který se kromě výzkumu bakteriologických zbraní zabýval i studiem přírodních toxinů. Zcela běžnou praxí těchto japonských bakteriologických zařízení byly i pokusy na lidech, většinou čínských válečných zajatcích (více kapitola o testování chemických zbraních na lidech )232.
Čína Čína koncem 50. let získala od Sovětského svazu technologii výroby řady
otravných látek, zejména yperitu, kyanovodíku, sarinu a somanu. Chemickým zbraním i ochraně proti případnému chemickému i biologickému útoku byla i v Číně věnována velká pozornost. Pokud by bylo toto území napadeno, představovalo by totiž velice příhodný terén pro zahájení chemické nebo biologické války. Významná vojenská chemická výzkumná základna, Ústav farmakologie a toxikologie, jenž je součástí Akademie vojenských lékařských věd čínské lidově osvobozenecké armády, je umístěna v Pekingu. Vznikla v roce 1958 a od té doby se věnuje nejdůležitějším otázkám zdravotnické ochrany proti chemickým zbraním, zejména účinkům nových toxických substancí na organismus a výzkumu v oblasti antidot233. Do komplexu čínské výzkumné i vývojové základny patří také chemická laboratoř Výzkumného ústavu obrany v přístavním městě Zhanjiang v provincii Guangdong u Jihočínského moře. Speciální problematikou ochrany proti biologickým zbraním se zabývá vojenský ústav mikrobiologie ve Qilizhuang Lu234.
232
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 49-50. Pitschmann, V.: Historie chemické války, s.133-134. 234 Tamtéž. 233
80
Izrael Výzkum a vývoj chemických a biologických zbraní ve státě Izrael probíhal již
od samého počátku jeho vzniku v roce 1948. Experimenty probíhaly v Izraelském institutu pro biologický výzkum v Ness-Ziona nedaleko Tel Avivu a na dalších základnách ministerstva obrany. Výzkumnými pracemi z oblasti toxinových zbraní se zabýval Lékařský ústav v Petah Tikwě. Vědecko-výzkumnou základnu ve prospěch ministerstva obrany řídilo Ředitelství obranného výzkumu a vývoje (MAFAT), které disponovalo celou řadou vědeckých a vývojových zařízení, zkušebních základen a výrobních podniků. Ozbrojené síly i civilní obyvatelstvo byly kromě výcviku vybaveni kvalitními prostředky protichemické ochrany235.
Irák První zprávy o přípravách Iráku na chemickou válku pocházejí z roku 1965.
Začátkem 70. let Irák dokonce navázal kontakty s několika zahraničními firmami, ve kterých projevuje zájem o rozvoj vlastního průmyslu organofosforových pesticidů. Na základě této vědomé či nevědomé pomoci více než dvou set světových firem v Iráku vyrůstala mohutná výzkumná, vývojová a výrobní základna. Výzkumná centra vznikla v Salman Pak nedaleko Bagdádu, Saad a Al Kasha. Výroba a plnění BCHL probíhalo v závodě Samarra na řece Tigris, a dále v provozech Badush, Al Quam a Al Muthana. Základnu pro testování chemických zbraní irácká armáda vybudovala v pouštní oblasti Al Fallujah. Výzkum a vývoj postihoval celé spektrum toxických chemikálií, munice a nosičů236.
235 236
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 127. Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 128-129.
81
4.3
Experimenty s chemickými zbraněmi na lidech Následující a klíčová kapitola této diplomové práce si neklade za cíl předložit
pouhý popis historie pokusů na lidech v jednotlivých zemích, ale spíše se snaží postihnout jakési trendy a charaktery pokusů ve významných časových pásmech. 4.3.1
Charakter pokusů z období dávné historie Fakt, že kořeny chemických zbraní sahají až do nejstarší historie lidstva byl již
v této práci zmíněn. V dostupné literatuře se lze dočíst, že inspirací pro dávné civilizace byla směs posvátné úcty a hrůzy, kterou vyvolávaly některé živočišné druhy svými jedovatými zuby či žihadly, a které tak jako například kolonie mravenců vedly mezi sebou nelítostné chemické války. Zcela unikátní výzkumnou a vývojovou základnou se tedy stala sama okolní příroda, ve které se v hojné míře vyskytovaly látky (např. četné výtažky z rostlin atd.), jejichž cílené použití mohlo vést k úspěchu v lovu nebo k vítězství nad nepřítelem237. Za historicky první chemickou zbraň lze považovat otrávený šíp, který patří mezi typicky lovecké prostředky, ale zásadní roli sehrál i v ozbrojených konfliktech a pozdějších válkách. Základní složkou šípových jedů jsou rostlinné výtažky a živočišné toxiny s přídavkem různých dráždivých příměsí či konzervačních a fixačních látek, přičemž přesné receptury na jejich přípravu zůstávaly utajeny a bývaly výsadou kmenových kouzelníků a kněží. Jeden z legendárních šípových jedů nazývaný kurare pochází z povodí Amazonky a Orinoka. Kurare vyvolává ochablost kosterního svalstva tím, že zamezí přenosu vzruchu z nervového zakončení na sval. Detailní popis přípravy kurare podal například německý cestovatel a botanik Richard Schomburgk, který popsal i způsob testování jeho účinnosti: „Třetí den byl jed hotov a spokojený kuchař v mé přítomnosti zkoušel jeho sílu. K tomu účelu chytil několik velkých ještěrek. Potom ponořil špičku jehlice, kterou ode mne dostal, do černé masy, nechal jed na ní zachycený uschnouti, píchl potom ještěrce do prstu zadní nohy a pustil ji. Asi po devíti minutách dostavily se příznaky otravy a za minutu lehce poraněné zvíře bylo mrtvo. 237
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 13.
82
Druhá a třetí píchnuty byly do ocasu a jed projevil své účinky stejně. Ještěrky zvolil k pokusu úmyslně, ježto tvrdil, že účinek je na zvířatech teplokrevných silnější a dostavuje se o polovinu času dříve. Myš, kterou hoch chytil, potvrdila tento výrok. Zahynulať už čtvrtou minutu a kuře k mému obědu určené hned v minutě třetí. Poranění každého ze zvířat bylo sotva znatelné. Indián tvrdil, že jed chová-li se v dobře uzavřeném kelímku, podrží smrtonosnou sílu i léta“238. Pokud přeneseme pozornost od těchto přírodních experimentů k lidskému organismu, i zde lze zájem o něj označit za starý jako lidstvo samo. Zejména požadavky rodící se lékařské vědy stály za potřebou prozkoumat lidské tělo co nejpodrobněji. Nejstarší záznam o vědeckých pokusech na živých lidech pochází již z dob starověkého Egypta, kdy řecký lékař na dvoře Ptolemaiovců a zakladatel anatomie Herophilos z Chalcedonu prováděl vivisekce u vězňů239. Z období 1. stol. př. n. l. zase pochází zmínka o pokusech s toxickými látkami, kdy údajně velký „milovník jedů“ parthský vládce Mithridates VI. s oblibou testoval účinky jedů (např. otrušníku, bolehlavu, oměje) a protilátek na trestancích. Z této legendy pak získanou odolnost vůči jedům – mitridatismus
240
pochází pojmenování pro
.
V alchymistických dílnách křesťanského středověku se sice rodily počátky oboru chemie či toxikologie a dokonce byl vyvinut i střelný prach, který později vedl k vynálezu výbušného granátu plněného otravnou látkou241, ale v oblasti pokusů na lidech můžeme vypozorovat jasně zakořeněnou představu o nedotknutelnosti lidského těla. Teprve až s nástupem renesance se objevují další vědecká zkoumání a s tím spojené experimentování. Renesance byla totiž zlomovým obdobím v oblasti významných vědeckých objevů. Již výše zmiňovaný lékař a alchymista Paracelsus se snažil lékařskou vědu založit na pokusu a pozorování, přičemž studoval účinky chemických látek na lidský organismus. Dokonce existovala i tzv. „Accademia del Cimento“ (Škola pokusů), která si údajně uložila jako závazek každotýdenní demonstraci nového pokusu242. 238
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 13-14. Dostupné na http://zadny.blog.cz/0908/pokusy-na-cloveku-historicky-exkurz. 240 Důmyslné zbraně starověku. 100+1 zahraniční zajímavost, s. 5. 241 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 13. 242 Koch, P. F.: Pokusy na lidech: smrtelné experimenty německých lékařů, s. 24. 239
83
V 18. a 19. století se vědci velmi často uchylovali k trendu výzkumu na vězních, nemocných, sirotcích či chudině. Nezřídka postavili do role zkoumaného objektu i sami sebe, případně členy své rodiny243. Nutno podotknout, že zároveň s vývojem vědy se objevovaly také pokusy o stanovení etických hranic přístupu k člověku. Tak například otec moderní medicíny Avicenna (980-1037) zvažoval tíhu skutečnosti testování léků na člověku, jelikož testování na zvířatech nemusí prokázat vůbec nic o jejich účincích na lidské bytosti. Anebo židovský myslitel a lékař Moses Maimonides (1135-1204) v celém svém učení prosazoval, že k nemocnému je třeba přistupovat jako k cíli v sobě samém a ne jako prostředku k získávání nových pravd244. A v roce 1865 vychází z pera francouzského fyziologa Clauda Bernarda první příručka etiky pro biologický a lékařský výzkum Introduction à l'étude de la médecine expérimentale (Úvod do studia pokusů na lidech), ve které je obsažena jedna ze základních etických norem vědeckého výzkumu: „Nikdy neprováděj pokus, který by mohl být pro pacienta škodlivý nebo bolestivý a to ani tehdy, když by výsledky takovéhoto pokusu byly přínosné pro vědu nebo pro zdraví druhých“245. 4.3.2
Charakter pokusů z období počátku 20. století Na počátku 20. století už mnohé vědecké disciplíny vykročily na cestu svého
moderního období vývoje. I vědecký výzkum na lidech začal v tomto období dosahovat značného rozvoje. Z dnešního pohledu se však často jednalo o pokusy mimořádně neetického charakteru. Obzvláště po zkušenostech z první světové války citelně zaznamenáváme otázku odpovědnosti lidstva za zneužití vědeckých poznatků. Byla bohužel odhalena bolestná závislost vědeckého potenciálu na politické, ideologické a vojenské mašinérii. A i když mezinárodní společenství v Ženevském protokolu uznalo zákaz používání chemických a biologických zbraní, jejich další rozvoj, výzkum a výrobu to ve skutečnosti nijak neovlivnilo. Systematické studium BCHL vedlo k nalezení nových generací 243
Dostupné na http://zadny.blog.cz/0908/pokusy-na-cloveku-historicky-exkurz. Munzarová, M.: Lékařský výzkum a etika, s. 11. 245 Dostupné na http://zadny.blog.cz/0908/pokusy-na-cloveku-historicky-exkurz. 244
84
chemických sloučenin a plánovaným cílem chemického útoku už nebyla jen vojenská uskupení, ale i civilní obyvatelstvo246. Za jasný příklad porušení závazku tehdy vytvořené a uznávané normy mezinárodního práva můžeme považovat italskou agresi proti Etiopii (dříve Habeši) v letech 1935 – 1936. Itálie byla totiž prvním ze signatářů Ženevského protokolu, který jej nedodržel247. Protože se jednalo o první velkou příležitost italských vojenských sil k masovému nasazení chemických zbraní, lze jej podle mého názoru současně označit i za ofenzivní a operační způsob otestování chemických zbraní na zcela nezkušených lidech. Podle literárních pramenů umožňovalo agresivní a rychlý postup italských vojsk vydatné používání BCHL s celkovou spotřebou asi 700 tun při nejméně 30 chemických útocích, z čehož 60% tvořily látky zpuchýřující a 40% látky dusivé a ostatní. Odhadované ztráty na lidských životech představovaly kolem 10 000 vojáků a 5 000 civilistů, ale celkových počet všech zasažených je odhadován až na 250 000 osob. Jedním z nejúčinnějších způsobů chemického útoku se stal letecký postřik yperitem, který způsobil na nechráněné pokožce domorodých etiopských obyvatel mimořádně vysoké zpuchýřující účinky. Navíc se díky tamním klimatickým podmínkám zvýšila i těkavost této látky s následným zamořením atmosféry248. Zkušenosti italské armády s válkou, kterou mezinárodní právo zakazovalo, plně zužitkovaly i japonské ozbrojené síly při vpádu do Číny v roce 1937. Navíc tuto vojenskou teorii i praxi doplnily o efektivní používání dráždivých látek (zejména Clark II), ve formě aerosolu vyvíjeného dýmovnicemi nebo explozí min, dělostřeleckých granátů a leteckých pum. Při sérii experimentálních chemických útoků mělo dojít vedle yperitové a lewisitové munice i k ověření širokého výzbrojního arzenálu, zahrnujícího látky vesměs známé z první světové války. Nutno také připomenout mimořádné přípravy japonské armády na válku biologickou, kdy zcela běžnou praxí japonských bakteriologických zařízení byly další pokusy na lidech, většinou čínských válečných zajatcích a obyvatelích okupovaných měst a vesnic. První polní test biologických zbraní při bojové činnosti japonská armáda provedla v roce 1939 246
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 41. Bajgar, J.: Používání chemických zbraní a jednání o jejich zákazu: Od historie k současnosti, s. 47. 248 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 46-47. 247
85
proti sovětsko-mongolským jednotkám na řece Chalchin-Gol, kterou japonské jednotky zkontaminovaly původci prudkých střevních onemocnění249. Další zmínky o vojenských pokusech na lidech pochází také například z armády Velké Británie na počátku roku 1919. Tehdy britská intervenční armáda nasadila proti Rudé armádě v lesích u Archangelska dráždivé látky s obsahem arsenu, pravděpodobně adamsit. Poprvé tam vyzkoušela i tajnou chemickou zbraň nazývanou „M-device“, v podstatě termogenerátor (dýmovnici) vyvíjející toxický dým. Při hromadném vlnovém útoku vznikla poměrně vysoká koncentrace, která měla za následek početné intoxikace, projevující se bolestmi hlavy a zvracením250. Podobné experimenty uskutečňovaly britské ozbrojené síly ve 20. letech i na Středním východě. Nutno však dodat, že následné britské projekty v oblasti chemické války měly až do roku 1936 charakter obranných studií251. Chemický výzkum USA byl asi do roku 1922 orientován spíše na obranné aktivity, ale již o rok později ministerstvo války připustilo výzkum útočných chemických prostředků. Armáda také spolupracovala s policií na vývoji prostředků k potlačování nepokojů na bázi chloracetofenonu a kapsaicinu, který je významnou složkou cayenského pepře. Dráždivé látky (adamsit) poté americká armáda použila ve Washingtonu proti vlastním lidem, demonstrujícím veteránům z první světové války a jejich rodinným příslušníkům, kteří se v době hospodářské krize v roce 1932 dožadovali vyplacení zvláštní prémie. Obdobným způsobem použily americké jednotky dráždivý adamsit i o dva roky později proti stávkujícím dělníkům v San Francisku. I když tato velmoc ještě do poloviny 20. let zřetelně podporovala zákaz používání chemických zbraní, po nastolení fašistické diktatury v Německu dochází v USA k přehodnocování priorit zahraniční politiky a nástupu nové linie přípravy na obrannou i útočnou chemickou válku. Změna postoje Spojených států k chemické válce se projevila i tím, že dalších padesát let nebyly schopny ratifikovat Ženevský protokol252.
249
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 50-51. Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 51. 251 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 52. 252 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 54. 250
86
Sovětský svaz ratifikoval Ženevský protokol sice již v červenci roku 1925, ovšem s výhradou, že použije chemické zbraně jako odvetu proti případnému chemickému útoku (ostatně jako mnoho jiných zemí). Tím tedy potvrdil svůj záměr intenzivní přípravy na obrannou a útočnou chemickou válku. Rozsáhlé testy chemických zbraní, zejména munice na bázi yperitu a lewisitu, probíhaly v tomto období na mnoha místech sovětského území.253 Důležitou součástí zkoušek bylo zjišťování účinků BCHL na živé organismy, zejména na psech, koních a prasatech. Bohužel se to jevilo jako nedostačující a proto bylo přistoupeno i k experimentům na lidech. Leckdy se tyto experimenty prováděly na celých bojových jednotkách, např. na základně u Černého moře (Očakov), na ostrově Berezan. Dne 2. srpna 1934 blízko Očakova proběhlo cvičení na téma, které se zabývalo provedením chemického úderu z moře na opevnění protivníka s následujícím námořnickým výsadkem a překonání zamořeného prostoru. Po provedeném útoku yperitem se vojáci po stovkách vylodili a překonávali zamořenou lokalitu v ochranných maskách a v papírových pláštěnkách, čímž byli vystaveni parám yperitu. V závěrečné zprávě bylo konstatováno, že papírové pláštěnky nejsou vhodným prostředkem ochrany výsadku. Kolik vojáků bylo při tomto experimentu otráveno, však není přesně známo. Dne 30. srpna 1934 testovalo letectvo v Baltském moři zamořování yperitem, při němž mělo dojít k zasažení několika námořníků minonosky Karel Marx. Cílem experimentu bylo zjištění účinku par na lidskou pokožku. Pro biologickou kontrolu koncentrace par yperitu na vrchní palubě a ke zjištění stupně jeho působení na povrch kůže bylo vybráno několik námořníků. Ti byli tři minuty po přeletu letadel vyvedeni na zamořenou palubu v ochranných oděvech, které měly vyřezané otvory o rozměru 8 x 8 cm v oblasti levého loketního ohybu a levého podkolenního kloubu. Doba expozice trvala od 15 do 25 minut. Po ukončení experimentu následovalo sledování účastníků pokusu v Kronštadtské Námořní nemocnici254. Podle některých zdrojů, např. listu Izvěstija z roku 1992, byly součástí výzkumu BCHL i experimenty prováděné ve Vědecko-výzkumném chemickém institutu Rudé armády v letech 1930 až 1935, kde údajně mělo být ke studiu účinků 253 254
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 56-57. Kubánek, V.: Historie zbraní hromadného ničení a chemického vojska, 212-213.
87
zpuchýřujících látek na pokožku zneužito přibližně 6000 lidí255. Tato kapitola dějin chemických zbraní v Sovětském svazu není dosud dostatečně zhodnocena256. 4.3.3
Charakter pokusů z období 2. světové války Období druhé světové války je jedním z nejsmutnějších mezníků historie lidstva.
Jedná se o hrůzný příběh krutého mučení a vraždění během experimentů, které nacističtí lékaři uskutečňovali na vězních koncentračních táborů bez souhlasu obětí. Podle Munzarové byly na vězních koncentračních táborů (ale i jiných lidech) prováděny pokusy trojího druhu. Některé sloužily především pro účely armády – expozice velice nízkým teplotám vody, zkoumání vlivu vysokých nadmořských výšek s omezeným přívodem kyslíku na zdraví parašutistů, ovlivňování zdravotního stavu při ponořování do slané vody a podobně. Jiné experimenty byly zaměřeny pro účely armády a pro všeobecné lékařské poznání – zkoumání etiologie a léčby infekčních chorob s úmyslným infikováním lidských „subjektů“, léčby fraktur, provádění transplantací končetin atd. Další pokusy potom sloužily k propagaci rasové hygieny a genetiky s cílem zničit nežádoucí skupiny osob – např. zkoumání možností masové sterilizace a podobně257. Svědectví o těchto experimentech na lidech nám například podává očitá svědkyně Vivien Spitzová – soudní zapisovatelka působící v letech
1946 – 1948 při
norimberských procesech s válečnými zločinci, včetně procesů s lékaři. V její knize Ďáblovi doktoři, která se stala významným přínosem k literatuře o druhé světové válce, holocaustu, lékařské etice a lidských právech, můžeme nalézt mimo jiné i zprávy o pokusech z oblasti chemických zbraní. Podle svědectví byly po celou dobu trvání války v koncentračních táborech Sachsenhausenu, Natzweileru a dalších uskutečňovány na objednávku wehrmachtu pokusy s yperitem, v Německu označovaném jako Lost. Německá armáda nutně potřebovala vyvinout prostředek, s jehož pomocí by bylo možné léčit popáleniny způsobované yperitem. Vězňům tak byla záměrně způsobovaná 255
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 56. Kubánek, V.: Historie zbraní hromadného ničení a chemického vojska, 213. 257 Munzarová, M.: Lékařský výzkum a etika, s. 29. 256
88
zranění a vzniklé rány byly vystavovány účinkům jedu. Jiní vězni byli nuceni yperit vdechovat, požívat v kapalné formě nebo si jej nechávat vpichovat. V Natzweileru, kde tyto pokusy vedl August Hirt z univerzity ve Štrasburku, se jich nedobrovolně účastnilo přibližně 220 ruských, polských, českých a německých vězňů. Asi padesát vězňů přitom zemřelo. Při jednom z pokusů byl použit také fosgen. Čtyřicet ruských válečných zajatců bylo vystaveno účinkům tohoto dusivého plynu a poté jim byl aplikován pokusný lék (zřejmě urotropin). Čtyři vězni zemřeli a u zbytku se projevila těžká vyrážka s abnormálně velkým množstvím tekutiny v plicích. Ve zprávě politického vězně Ferdinanda Holla, který pracoval v táborové nemocnici, bylo o těchto experimentech z koncentračního tábora Neungamme uvedeno: „Vězni byli svlečeni donaha. Do laboratoře přicházeli jeden po druhém. Museli pak natáhnout paži a do kůže, přibližně deset centimetrů nad předloktím, jim byla vetřena kapka pokusné kapaliny. Po přibližně deseti hodinách, možná to bylo o něco déle, se jim na celém těle začaly objevovat puchýře. Povrch těla měli popálený všude, kde přišel do styku s výpary pokusné kapaliny. Někteří navíc oslepli. Bolest byla tak strašlivá, že člověk dokázal jen stěží vydržet v blízkosti obětí. Přibližně pátý nebo šestý den jsme zaznamenali první úmrtí“. O průběhu pokusů s fosgenem na vězních koncentračního tábora Natzweiler Holl dále vypověděl: „…Pokusné osoby museli do této komory vstupovat po dvou. Musely přitom rozbít malé ampulky obsahující jedovatou kapalinu. Ta se vypařila a vězeň musel plyn vdechovat. Osoby, na nichž byly pokusy uskutečňovány, zpravidla ztrácely vědomí.“258 Na jiném místě Holl píše: „Dýchací orgány pokusných osob byly podobně poškozeny. Jejich plíce rozežral plyn…“ Důkazy o začátku pokusů s yperitem a fosgenem v roce 1942 (kdy vznikl Ústav pro branněvědecký výzkum v rámci Výzkumné a studijní společnosti SS Ahnenerbe), nám dokládá i politický žurnalista Hans-Henning Scharsach ve své knize Lékaři a nacismus259.
258 259
Spietzová, V.: Ďáblovi doktoři, s. 177-180. Scharsach, H. H.: Lékaři a nacismus, s. 154.
89
Experimenty s dalšími noxami uskutečňované v koncentračních táborech Buchenwald a Sachsenhausen podle Vivien Spietzové nesledovaly žádný vědecký cíl v tom smyslu, že by na jejich základě bylo možné léčit. Jejich cílem bylo zjišťování stupně bolesti a agonie, které vyvolávají před úmrtím v lidském těle jedy. Němečtí lékaři totiž studovali různé metody zabíjení lidí a čas k nim nezbytný. V prosinci 1943 tak byla provedena první skupina experimentů pod vedením šéfa Hygienického ústavu jednotek zbraní SS Joachima Mrugowského, které měly stanovit množství smrtící dávky některých alkaloidů, jedů obsažených v rostlinách. Jed byl tajně podán čtyřem ruským válečným zajatcům v potravě, přičemž jeho nastupující účinky sledovali němečtí lékaři ukrytí za zástěnou. Celá skupina intoxikovaných zajatců přežila, následně však byli oběšeni, aby jejich těla mohla být pitvána. Průběh tohoto typu experimentu je znám z výpovědi táborového vězně Eugena Kogona, svědka obžaloby v norimberském procesu260. Dalším důkazním materiálem, tentokrát o pokusech s municí naplněnou akonitinem, je zpráva podepsaná Joachimem Mrugowským ze září roku 1944. Dokument obsahuje informace o experimentu na pěti odsouzencích postřelených do stehna kulkami ráže 7,65 mm, které obsahovaly 38 mg krystalického nitrátu akonitinu. U dvou osob se jednalo o hladký průstřel, který neprojevil žádné příznaky intoxikace. U ostatních účastníků pokusu byla způsobena sice nevýrazná zranění, ale přesto přibližně po dvou hodinách nastalo jejich úmrtí. Hlavními projevy otravy, které se dostavily již po 20 až 25 minutách, byly zvýšené slinění, změny na zornicích, vymizení šlachových reflexů, motorický neklid a silné nucení na zvracení261. Experimenty probíhaly v přítomnosti SS-sturmbannführera Ding-Schulera a Wimanna. Ding-Schuler vedl v Buchenwaldu také experimenty se zápalnými bombami, jejichž cílem bylo testování účinků prostředku obsahujícího tetrachlormetan, rozpouštědla označovaného jako R-17, a dalších prostředků sloužících k ošetřování popálenin kůže způsobených zápalnými pumami shozenými na bojiště. Pokud by se pokusy setkaly s úspěchem, prostředky měly být distribuovány do středisek 260 261
Spietzová, V.: Ďáblovi doktoři, s. 250-251. Scharsach, H. H.: Lékaři a nacismus, s. 155-156.
90
protivzdušné ochrany pro potřeby potencionálních oběti těchto bomb. Podle důkazního materiálu obžaloby č. 288 (norimberského procesu) vybral Ding-Schuler v listopadu roku 1943 pět pokusných osob, kterým byly na kůži předloktí způsobeny popáleniny fosforem získaným ze zápalných bomb. Oběti trpěli nesnesitelnými bolestmi a zůstaly jim trvalé následky. Joachim Mrugowsky ve své svědecké výpovědi k tomuto dodal: „Když jsem ani po značně dlouhé době neslyšel od říšského lékaře, zda byl prostředek R-17 dodán střediskům protivzdušné obrany, zeptal jsem se na to na jedné poradě právě jeho. Oznámil mi, že prostředek nebude používán, neboť sice rozpouští fosfor, k léčení ran ale nijak nepřispívá.“262 Zvláštní kapitolou fašistické koncepce vedení chemické války byla záměrná fyzická likvidace válečných zajatců, antifašistů, Židů, Slovanů či ostatních příslušníků „nečistých ras“ v koncentračních táborech Buchenwald, Osvětim, Sachsenhausen, Neuengamm, Lublin, Gross-Rosen, Ravensbrück, Treblinka a dalších. Vyhlazování lidí bylo prováděno s vydatnou pomocí chemických toxických sloučenin. Jednou z forem bylo omezování reprodukce nežádoucí populace263. Výzkumem nechirurgických metod hromadného sterilizování se zabýval Carl Clauberg. Speciálně pro něj byl v koncentračním táboře Osvětim vybudován experimentální „blok 10“. Jeho metoda spočívala v injekční aplikaci leptavých látek do děložního hrdla, s cílem blokovat vejcovody. K experimentům vybíral přednostně ženy, které již rodily, přičemž ještě ověřoval průchodnost jejich vejcovodů pomocí rentgenologického vyšetření s aplikací kontrastní látky. Experimentoval s rozmanitými chemickými substancemi, jejichž složení pečlivě tajil. Dnes se soudí, že se mohlo jednat o formaldehyd264. K okamžitému a podstatně efektivnějšímu způsobu masové likvidace vězňů byla využívána metoda zplynování. Jejímu zavedení předcházely pokusy z počátku roku 1940 v Brandenburgu, při nichž se před vybraným publikem z řad lékařů (stoupenců eutanazie) a státních úředníků porovnávala likvidace lidí pomocí smrticích injekcí morfinu, skopolaminu, šípového jedu kurare a kyanidů s usmrcením plynným oxidem uhelnatým. Někdejší odpůrce zplynování, osobní Hitlerův lékař a pověřenec pro 262
Spietzová, V.: Ďáblovi doktoři, s. 254-258. Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 69. 264 Lifton, R. J.: Nacističtí lékaři: medicínské zabíjení a psychologie genocidy, s. 318-319. 263
91
záležitost eutanazie Karl Brandt
po tomto pokusu označil otravu plynem za
„nejhumánnější způsob usmrcení“. První plynová komora, zkonstruovaná ve zmíněné léčebně v Brandenburgu pod vedením kriminálního komisaře Christiana Wirtha, tak odstartovala stavbu dalších podobných smrticích zařízení, sloužících k masovému odstraňování fyzicky i psychicky nepohodlných osob265. Ke stejným účelům sloužily i tzv. pojízdné plynové komory, které byly později doplněné i stacionárními plynovými komorami umístěnými v koncentračních táborech smrti. První zařízení tohoto typu na oxid uhelnatý z výfukových motorových plynů postavil v koncentračním táboře Chelmno specialista na pojízdné plynové komory Herbert Lange. Protože se později oxid uhelnatý a metoda jeho přípravy ukázaly jako méně efektivní, byla hledána jiná toxická látka, která by splňovala náročné požadavky masového vyhlazování. Nakonec byl vytipován široce používaný insekticidní prostředek na bázi kyanovodíku Cyklon B, který byl poprvé vyzkoušen 3. září 1941 na sovětských zajatcích v koncentračním táboře Osvětim266. Tento prostředek distribuovala německá
společnost
pro
potírání
nákaz
Deutschen
Gesellschaft
für
Schädlingsbekämpfung (DEGESCH), ve které měl 42% podíl koncern I.G. Farben. Prostředek vyrábělo několik závodů a do koncentračních závodů bylo dodáno nejméně 23 200 kusů kilogramových plechovek označených poznámkou „pro speciální použití ve východních oblastech.“ Obsah jedné plechovky stačil na usmrcení 250 lidí, takže celá dodávka v hodnotě 116 000 říšských marek představovala téměř 6 miliónů smrtelných dávek267. Na následky otravy toxickými plyny zahynula podstatná část vězňů koncentračních táborů (odhadují se až 4 milióny lidí)268. Obdobný trend v oblasti experimentování na lidech lze vypozorovat také v Japonsku. I zde se jednalo o pokusy s cílem vyvíjet nové chemické a bakteriologické zbraně, přičemž zároveň šlo opět o pokusy zcela nedobrovolné, nezákonné, uskutečňované zejména na válečných zajatcích.
265
Scharsach, H. H.: Lékaři a nacismus, s. 113-114. Pitschmann, V.: Vojenská chemie kyanovodíku, s. 57-58. 267 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 70. 268 Tamtéž. 266
92
Po vypuknutí války v Evropě totiž vzrostla intenzita přípravy Japonska na další vojenskou expanzi, která vyvrcholila 7. prosince 1941 leteckým útokem na americkou námořní
základnu
Pearl
Harbor
na
Havajských
ostrovech.
Rozsáhlá
síť
bakteriologických laboratoří, vybudovaných na území Mandžuska a Číny, byla doplněna o další zařízení. V těch se kromě mimořádně intenzivního bakteriologického výzkumu
a
experimentování
prováděly
i
pokusy
s BCHL
na
lidech269.
Sheldon Harris, který nazval tato japonská výzkumná zařízení továrnami na smrt, o tom píše: „Útvar Ei 1644 měl vlastní plynovou komoru opatřenou pozorovacím okénkem, ve které se mohly konat pokusy s BCHL, a ta byla dána do provozu krátce poté, co kontingent z Kjú-kenu dorazil do Nankingu. Japonští výzkumníci se nejvíce zajímali o účinky kyanovodíku jako potenciální účinné chemické zbraně, zvláště pro tankové bitvy. K ověření svých teorií přiváděli vězně do plynové komory a připoutávali je do křesel v místnosti. Jeden doktor s nasazenou plynovou maskou pak k nim vešel, sloupl plomby z kontejneru naplněného kyanovodíkem a začal zaznamenávat smrtelnou agonii lidských objektů.“270 Tyto a další biologické experimenty vešly ve známost díky soudnímu procesu s aktéry biologické války, který se konal v prosinci 1949 v Chabarovsku na sovětském Dálném východě271. O přípravách USA na útočnou i obrannou chemickou válku svědčí také rozsáhlé a tajné experimenty s otravnými látkami na lidech, o kterých až v devadesátých letech informuje List New York Times. Ten uvedl, že armáda i námořnictvo použily k těmto pokusům asi 60 000 amerických vojáků, z nichž mnoho mělo i dlouhodobé zdravotní obtíže, způsobené zejména yperitem272.
269
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 77. Harris, S. H.: Japonské továrny na smrt, s. 126. 271 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 77. 272 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 81. 270
93
4.3.4
Charakter pokusů z období jaderného věku Lze souhlasit s tvrzením některých odborníků, že výsledky experimentů
prováděných na lidech z období druhé světové války se staly významným „duševním vlastnictvím“ války studené. Mocnosti, které do ní vstoupily, dokonce začaly provádět i vlastní pokusy s cílem předběhnout potencionálního protivníka ve vývoji ničivých zbraní. Testovaly se zejména nové a dosud méně probádané BCHL. Těmito úkoly často pověřovali německé vědce273. Jedním z předních badatelů nacistického Německa, který od roku 1947 pracoval pro americký chemický sbor, byl chemik Friedrich Hoffmann z Berlína. Hoffmann bezprostředně po příjezdu do Marylandu dostal za úkol analyzovat deset tun tabunu a sarinu ukořistěných Američany a přepravených lodí z Německa do Edgewoodu. Musel kromě vypracovaní toxikologických studií a vyhodnocení zabavených německých dokumentů připravit i pokusy s těmito extrémně jedovatými nervovými plyny na lidech. Hoffmannovy výzkumy v Edgewoodu podléhaly nejvyššímu stupni utajení. Chemický sbor dal pro potřeby Hoffmannových testů s tabunem a dalšími BCHL (např. yperit) instalovat speciální plynové komory. Jeden z vojáků, který se k podobnému pokusu dobrovolně přihlásil, později vzpomínal na to, jak byl uveden do cely asi s desítkou psů, koček, králíků a myší. Během účinků plynu viděl jak zvířata v klecích začala hystericky pobíhat sem a tam, žalostně naříkala a močila na zem. Poté byl vojákovi dán příkaz, aby sejmul plynovou masku. Plyn ho pálil v nose, v hrdle a v plicích. Mnozí účastníci těchto pokusů utrpěli vážné zdravotní škody. Později se směr výzkumu v Edgewoodu změnil. V centru pozornosti již nebyly smrtící NPL, nýbrž chemikálie působící na psychiku274. Další fakta o testování chemických zbraní na lidech tak pochází z programu vývoje psychoaktivních látek. Už na konci 40. let navázala americká zpravodajská služba CIA na válečné studie, týkající se možností ovlivnění lidského myšlení pro operativní a špionážní účely za pomoci drog. Experimenty s výzkumem mezkalinu, navazující na práce německých vědců v koncentračním táboře Dachau, probíhaly 273 274
Pitschmann, V.: Vojenská chemie kyanovodíku, s. 56. Koch, E. R. Wech, M.: Krycí název Artyčok, s. 146-147.
94
v lékařském institutu námořnictva v Bethesdě u Washingtonu (tzv. projekt Chatter). Američanům tehdy poskytl pomoc i známý německý psychiatr Walter von Baeyer, který za války experimentoval s účinky chemických látek na lidský mozek. V roce 1951 pak CIA odstartovala projekt Bluebird (později zvaný Artichoke), který obnášel průzkum zdrojů vhodných přírodních látek. Následně CIA obdržela vzorek látky LSD-25, která se stala hlavní náplní pozdějších tajných výzkumů. Objev této látky, o který se zároveň intenzivně zajímala i americká armáda, tak otevřel zcela nový směr ve vývoji chemických zbraní. Již počátkem 60. let americká armáda využívala LSD-25 jako výslechový prostředek, podobně jako CIA. Ve stejném období bylo testování provedeno nejméně na vzorku 1 500 příslušníků amerického chemického sboru275. Vedle výzkumu LSD-25 byly objeveny i další sloučeniny, kupříkladu vzorek nové látky 3-chinuklidinylbenzilátu (látka BZ), který jako jeden z prvních otestoval sám na sobě Van Sim, vedoucí výzkumného klinického oddělení. V roce 1959 pak začal v Edgewoodu ve spolupráci s Univerzitou Johna Hopkinse systematický výzkum. Do roku 1975 bylo účinkům této látky vystaveno nejméně 2 800 vojáků276. Zajímavá je také skutečnost, že roku 1953 vydal americký ministr obrany Charles Wilson tajnou směrnici, která stanovila přísná kritéria pro pokusy s lidmi při vedení jaderné, biologické a chemické války včetně zákazu využívat v rámci takových experimentů válečné zajatce. Jenomže realizace těchto požadavků poněkud vázla, což dokazuje řada neodpovědných pokusů s lidmi v americké armádě v 60.–70. letech. Na základě vyšetřování senátního výboru mělo právě ve středisku Edgewood docházet k nelegálním experimentům, při kterých byly několika tisícům osob bez jejich vědomí nebo jen s velmi nedostatečnou informovaností podávány drogy jako LSD-25, morfium, mezkalin atd. Navíc byly navzdory Wilsonovu dokumentu a norimberskému kodexu prováděny i testy s dalšími chemikáliemi na univerzitách, v nemocnicích, ve výzkumných zařízeních, na zdravých dospělých, na psychicky nemocných osobách či na trestancích bez jejich vědomí a souhlasu277. 275
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 91-92. Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 92. 277 Koch, E. R. Wech, M.: Krycí název Artyčok, s. 251-252. 276
95
Konečně i historie války v Koreji, jednoho z největších konfliktů studené války. probíhajícího v letech 1950 – 1953, byla spojována s použitím a testováním zbraní hromadného ničení. Americká armáda v Koreji používala ve velkém rozsahu zápalné zbraně, zejména ohňomety a napalmové pumy. Některé zdroje dokládají i použití chemických zbraní. Zpráva komise Mezinárodní asociace demokratických právníků uvádí, že 6. května 1951 byl zaznamenán rozsáhlý chemický útok na celkem 13 oblastí města Nampho u Žlutého moře. Při jednom z náletů došlo k napadení leteckými pumami s obsahem neznámého toxického plynu žlutozelené barvy a chlorového zápachu, který usmrtil 480 osob a dalších 647 otrávil. Zpráva zaznamenala i nejčastější symptomy, které se u zasažených objevily – dušení, popáleniny kůže, výrony pěny a krve, horečka, cyanóza a zvětšení objemu plic nalezené při pitevním vyšetření. Při následujícím útoku proti vesnici Poong Po bylo několik obyvatel dokonce hospitalizováno po zasažení zpuchýřujícími látkami. Při třetím útoku na vesnice Yen Seug a Wen Chol v provincii Hvanghe zemřely na následky otravy žlutozeleným plynem 4 osoby a 40 dalších bylo zasaženo. Cílem posledního útoku byla podle zprávy vesnice Hak Seng, kde došlo k otravě 83 osob se symptomy poukazujícími na použití dusivých BCHL278. Atraktivním polygonem pro testování zcela nových druhů BCHL a prostředků jejich použití se stala v 60. a 70. letech Indočína279. V roce 1961 americký prezident John. F. Kennedy povolil ve Vietnamu otestování herbicidů. Cílem operace bylo primárně zničení lesních porostů, aby se objevily stezky partyzánů a jejich úkryty. K tomuto účelu byla zpočátku vybrána receptura Agent Orange (název podle barevného kódu na přepravních sudech), která obsahovala herbicid používaný na plantážích bavlny a tabáku. Problém tkvěl v tom, že americká vláda se rozhodla použít tento herbicid k vojenským účelům v koncentraci o 20 až 40 % vyšší, než jak byl běžně využíván v zemědělství280. Herbicidy nejrůznějších receptur byly postupně nasazeny do všech oblastí jižního Vietnamu, od demilitarizované zóny až po deltu Mekongu a rovněž do některých oblastí Laosu a Kambodže. Zpočátku bylo cílem zlepšit vertikální 278
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 97-98. Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 98. 280 Tragické následky [války ve Vietnamu]. 100+1 zahraniční zajímavost, s. 10. 279
96
a horizontální vizuální kontrolu, později už se jednalo o systematickou likvidaci zemědělských ploch a lesů. Pro operace byla využívána letadla s nádržemi pro rozprašování s kapacitou několika set až tisíců litrů. V počátečním období podléhaly operační plány použití herbicidů schválení Washingtonu, v roce 1964 pak tyto pravomoci převzal americký velvyslanec v Saigonu a od roku 1966 se použití herbicidů stalo běžnou taktickou metodou, uplatňovanou na základě požadavků jednotlivých útvarů281. První protesty proti používání Agent Orange zazněly v USA v roce 1965, ihned poté, co tisk odhalil existenci vojenského výzkumného střediska ve Fort Detricku ve státě Maryland. V srpnu roku 1966 sedmadvacet harvardských biologů, z nichž sedm bylo nositeli Nobelovy ceny, žádalo tehdejšího prezidenta Lyndona B. Johnsona o zastavení používání Agent Orange k bojovým účelům. Představitel Pentagonu odbyl jejich žádost sdělením pro list Washington Post, že „Agent Orange není nebezpečnější než aspirin.“ Bohužel opak byl pravdou! Časem se zjistilo, že použití herbicidů v Indočíně zanechalo kromě ekologické pohromy i vážné zdravotní následky na značném počtu vietnamských civilistů a veteránů této války. V roce 2005 americká Akademie věd zveřejnila asi dvacet různých chorob (převážně onkologického charakteru) a postižení, které herbicidy způsobily282. Jedním z rizikových faktorů bylo, že technický produkt řady herbicidů používaných ve Vietnamu obsahoval jako příměs vysoce toxický syntetický jed dioxin. Podle oficiálních amerických údajů představovaly výdaje USA na vietnamskou válku v letech 1965 – 1971 celkem 120 miliard dolarů. Americké ztráty činily více než 50 000 mrtvých a 150 000 zraněných vojáků. Ztrátu téměř 1 miliónu vojáků utrpěl protivník. Celkové válečné ztráty, včetně civilního obyvatelstva Indočíny, dosáhly počtu až 3, 6 miliónů osob283. Z období studené války nelze opomenout ani testování chemických zbraní s lidskými účastníky v ústředním středisku výzkumu Velké Británie v Porton Downu. Podle řady pramenů probíhaly v tomto zařízení až do roku 1989 pokusy na lidech s NPL (včetně látky VX) i experimenty s účinky dráždivých látek, například látky CS. 281
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 99. Tragické následky [války ve Vietnamu]. 100+1 zahraniční zajímavost, s. 10-11. 283 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 98. 282
97
Část těchto pokusů prokazatelně nebyla v souladu s vědeckou etikou, protože vojáci, účastníci pokusů, nebyli seznámeni s jejich podstatou ani účelem. Později se tito vojáci dočkali omluvy s finanční kompenzací284. V Sovětském svazu se poválečný program vývoje chemických zbraní, podobně jako ve Spojených státech a Velké Británii, soustředil na studium a následně i výrobu NPL. Taktéž i velké množství studijního materiálu získala sovětská armáda v několika německých ústavech pro výzkum a vývoj zbraní hromadného ničení. Koncem 50. let se Sovětský svaz začal zajímat také o psychoaktivní látky. V 70. letech pak došlo k zesílení chemického zbrojení a s tím spojené výzkumné a rozvojové základny, orientované zejména na vysoce účinné NPL. Testování nové generace otravných látek probíhalo v 80. letech na vojenském polygonu Nukus, který sloužil pro speciální experimenty v extrémních klimatických podmínkách. Jeho význam vzrostl zejména po odtajnění polygonu v Šichanech v roce 1987, ve kterém byly mimo jiné uskutečňovány až do roku 1992 základní testy s binární municí. Skutečností je, že snad žádné zemi na světě (snad vyjma Francie) se nepodařilo tak pečlivě utajit svůj vojenský potenciál v oblasti chemické války, jako právě Sovětskému svazu285.
284 285
Kubánek, V.: Historie zbraní hromadného ničení a chemického vojska, 45. Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 104-106.
98
4.3.5
Charakter pokusů na prahu 21. století Za nejpůsobivější příklad novodobého experimentu s chemickými zbraněmi
proti pravidlům mezinárodního práva lze jednoznačně označit teroristický test provedený na civilních osobách v roce 1994 japonskou sektou Óm šinrikjó ve městě Macumoto v prefektuře
Nagano.
Cílem testu
bylo
za
pomoci
speciálního
rozprašovacího systému zamořit budovu oblastního soudu sarinem286. Vybraní členové sekty si nejprve oblékli ochranné oděvy a navzájem si aplikovali antidota. Poté následovalo spuštění rozprašovacího zařízení287. V důsledku náhlé změny větru však útočníci zpanikařili a tím došlo k úniku částí náplně sarinu do volného prostoru. Výsledkem tohoto testu, na který navazoval generální chemický útok v tokijském metru v roce 1995 (viz kapitola „Nedávné zkušenosti s chemickým terorismem“), bylo 7 mrtvých a několik set zasažených osob288. Zkušenosti z Japonska nám jednoznačně dokazují fakt, že útok BCHL je neustále reálný a že teroristické skupiny absolutně nerespektují žádná legislativní či etická pravidla. Není tedy divu, že NPL zůstávají nadále aktuálními BCHL současné doby a že výzkum týkající se jejich účinku, diagnózy, terapie a profylaxe zůstává ve středu zájmu nejen vojenských, ale i civilních výzkumných ústavů na celém světě289. Je velice potěšující konstatovat, že právě takový výzkum má dlouholetou tradici v České republice. V Armádě České republiky byla na přelomu tisíciletí velice úspěšně řešena otázka unikátní účinné profylaxe proti otravám NPL. V prvním případě došlo k zavedení profylaktického antidota PANPAL, které má tu zvláštnost, že obsahuje vyšší dávku pyridostigminu a dvě parasympatolytika, umožňující lepší profylaxi bez vedlejších účinků a navíc působí při následné intoxikaci jako jedna složka obvykle používaného antidota. Dále bylo prokázáno, že by profylaktický efekt mohl být zlepšen připojením druhé složky antidota, tzv. reaktivátoru cholinesterázy. Výběr takového 286
Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 145. Mika, O. J. Neklapilová, V.: Šest let po sarinovém útoku v tokijském metru. Vojenské zdravotnické listy, s. 199. 288 Pitschmann, V.: Historie chemické války, s. 145. 289 Bajgar, J.: Transant - nové české transdermální profylaktické antidotum proti nervově paralytickým látkám. Česká hlava: svět vědy, s. 8-10. 287
99
reaktivátoru byl pro výzkumný kolektiv údajně jednoduchý. Nejefektivnějším se jevil prostředek HI-6 (preparát ANTIVA, zavedený v armádě pro
lékařskou pomoc při
otravách NPL). Bohužel jeho perorální a parenterální způsob aplikace nezajistil dostatečně vysoké hladiny v krvi po dostatečně dlouhou dobu. Jediným řešením se ukázalo jeho podání přes kůži. Vědcům se tak podařilo vyvinout nové unikátní profylaktické transdermální antidotum TRANSANT290. Nutno dodat, že výzkum těchto významných profylaktických prostředků se také neobešel bez nezbytných experimentů a testování na dobrovolnících. Bylo zejména nutné provést testování v oblasti klinické farmakologie a dermatologie a v neposlední řadě také v oblasti vojskové291. V tomto případě lze však s naprostou jistotou předpokládat, že se jednalo o testy, které jsou zcela ve shodě s pravidly mezinárodního práva, tedy zákonné, etické a se zaměřením na vývoj prostředků protichemické ochrany.
290
Bajgar, J.: Transant - nové české transdermální profylaktické antidotum proti nervově paralytickým látkám. Česká hlava: svět vědy, s. 8-10. 291 Tamtéž.
100
5 DISKUSE Na základě studia a kritického zhodnocení dostupných literárních údajů se domnívám, že problematika historie použití, výzkumu a hlavně testování chemických zbraní na lidech byla dosud zpracována jen z menší části. Poměrně důkladně je zpracované období obou světových válek. Informace z ostatních období jsou pro nás sice částečně dostupné, ale často značně omezené a možná i záměrně zkreslené. Již tato fakta nám ukládají povinnost se tímto tématem zabývat velmi podrobně a kriticky. Ve své diplomové práci jsem se proto snažil shromáždit obecně dostupná data a informace, které by mohly přispět k pochopení některých aspektů vývoje chemických zbraní. Použití těchto zbraní zůstává v dnešní době nadále reálné a to i přesto, že jsou považovány mezinárodním společenstvím za nekonvenční a jejich použití je vždy odsouzeno. Přesto, že většina států mezinárodního společenství se připojila k rezolucím odsuzujícím použití, vývoj a skladování chemických zbraní, je zde i nadále mnoho států, které se dosud nepřipojily. Jedná se hlavně o státy z rizikových teritorií, kde hrozí použití těchto zbraní nejen proti vojenským protivníkům, ale i civilnímu obyvatelstvu často jiného etnika. Typickým příkladem, kde tato možnost hrozí, je neklidná subsaharská Afrika s mnoha státy sužovanými dlouhodobými občanskými válkami. Při účinnosti chemických zbraní a relativně jednoduché výrobě i ve velmi primitivních podmínkách je však dosti překvapující, že příkladů (a zejména důkazů) jejich použití v této oblasti je zatím poskromnu. Mezinárodní společenství by mělo učinit vše pro to, aby se v rizikových oblastech chemické zbraně nevyskytovaly, nepoužívaly a aby suroviny vhodné na jejich výrobu byly pod kontrolou. Další oblastí, kde lze předpokládat použití chemických zbraní, jsou všechny oblasti s problematickými vztahy mezi jednotlivými etniky. Problematické zůstávají i některé státy, které formálně podepsaly a ratifikovaly Úmluvu o zákazu chemických zbraních. Zde se může jednat například o země, které tento mezinárodní dokument přijaly jen z důvodů mezinárodního tlaku, aby se vyvarovaly mezinárodní izolaci, která by jim hrozila, pokud by tak neučinily. Zneužití však nelze vyloučit ani ve státech, které jsou považovány za opory mezinárodního práva. V těchto zemích je dosud vysoká
101
úroveň znalostí o výrobě a používání chemických a vysoce rozvinutý chemický průmysl, který v případě potřeby umožní zahájit chemické vyzbrojování. Tyto země navíc věnují zvláště vysokou pozornost rozvoji prostředků protichemické ochrany. Nelze zapomenout, že prakticky všechny současné mocnosti v minulosti chemické zbraně použily a ještě dlouho po skončení druhé světové války je skladovaly nebo dokonce vyvíjely a testovaly jejich nové a účinnější verze. Ani v současné době si nemůžeme být jisti jejich skutečným postojem, který může být vzhledem k pragmatičnosti jejich zahraniční politiky velmi kontroverzní. Doba utajování vojenských projektů nebo dokumentů týkajících se tématu chemických zbraní a jejich testování na lidech přesahuje desítky let. Zveřejňování těchto dokumentů má zpravidla negativní dopad na mezinárodní pověst daného státu, proto lze očekávat, že budou odtajňovány s minimálním zájmem a jejich publikování bude oddalováno. Může dokonce docházet k cíleným dezinformacím nebo ke skartaci dat. Zejména jedinci, kteří se tohoto výzkumu dobrovolně účastnili (nebo i možná účastní) jsou totiž zpravidla vázáni mlčenlivostí a nelze předpokládat, že zveřejní nějaké citlivé informace s ohledem na vlastní bezpečnost. I tuto okolnost je třeba mít na paměti, pokud jsou nám přístupné informace neúplné a nezbývá nám než kriticky hodnotit zbývající často jednostranné údaje. Ve vztahu chemické zbraně (chemická válka) – experimenty na lidech lze nalézt řadu styčných bodů. Jeden z těchto styčných je však zvláště důležitý. Na řadě příkladů lze totiž doložit, že státy, které neváhaly tyto zbraně nejprve zkoušet na dobrovolnících nebo i dalších civilistech nebo zajatcích jiného státu, měly často i větší tendence tyto zbraně použit a to často bez zhodnocení rizika, které tyto zbraně přinesou nejen nepřátelské armádě, ale i civilnímu obyvatelstvu nepřátelského nebo i vlastního státu. Lze konstatovat, že pragmatické vojenské (průmyslové, finanční atd.) kruhy určitých států skutečně mohly pociťovat potřebu tyto zbraně experimentálně použít na lidech, jak prohlásil jeden z obžalovaných nacistických lékařů Karl Brandt před soudem: „Všeobecná potřeba experimentů na lidech, a pouze ty jsou zde relevantní, byla uznána všemi národy jako vojenská nutnost“292. 292
Spietzová, V.: Ďáblovi doktoři, s. 180.
102
Podle mého názoru je třeba se dlouhodobě snažit stabilizovat a trvale rozšiřovat mezinárodní společenstvo států, které uznává základní listiny mezinárodního práva, jejichž součástí jsou i ratifikované smlouvy o konvenčních i nekonvenčních zbraních. Vyloučit další rozvoj chemických zbraní a s tím i související testování těchto zbraní na lidech však není možně jenom na základě mezinárodního tlaku, ale také na základě vnitřního přesvědčení společenstva občanů daného státu, které je vyjádřeno například ústavou. Nikoliv pouze dlouhodobý dohled, ale právě stabilizace humánního a demokratického myšlení civilního obyvatelstva a z toho plynoucí postoje přijmout nemožnost použití těchto zbraní vojenskými složkami jejich států mohou přinést jedinou dlouhodobou perspektivu, že tyto zbraně nebudou zneužity v konvečních konfliktech. Tento postoj by měl mít vliv i na omezení nebo zabránění zneužití chemických zbraní v konfliktech typu civilních válek nebo teroristickými organizacemi. Riziko nelegálního výzkumu, vývoje a použití chemických zbraní v těchto oblastech a v těchto případech, včetně „nezbytných“ experimentů na lidech, je dosud relativně vysoké. I s ohledem na tuto skutečnost je součástí této diplomové práce možná klasifikace testování chemických zbraní na lidech (tab. 21). Tato klasifikace by mohla sloužit k vyhledávání dokumentů a informací směřujících k odhalení jejich minulého použití, ale mohla by být i návodem, jak pojmenovat současné nebo budoucí hrozby.
103
Tab. 21. Možná klasifikace testování chemických zbraní na lidech. Hlediska
Experimenty
Příklady
Hledisko legislativní a etické
Zákonné
Testování Panpalu a Transantu
Nezákonné
Italská agrese proti Etiopii Teroristické útoky v Japonsku
Hledisko experimentálního
Dobrovolné
Řada armádních příslušníků
subjektu
Nedobrovolné
Zajatci koncentračních táborů
Hledisko vědeckého záměru
Vývoj prostředků protichemické
Pokusy s yperitem nebo
ochrany
zápalnými bombami v koncentračních táborech
Vývoj ofenzivních prostředků
USA – pokusy s dráždivými a psychoaktivními látkami
Hledisko technicko –
Laboratorní
Japonské laboratoře v Mandžusku
organizační
Operační (polní)
Herbicidy ve Vietnamské válce
104
6 ZÁVĚR Tato diplomová práce si kladla za cíl předložit komplexnější souhrn dostupných současných i historických poznatků z oblasti chemických zbraní, s důrazem na jejich výzkum a testování na lidech. Došlo k prozkoumání technických a organizačních metod provádění testů chemických zbraní na lidech v minulosti a také bylo poukázáno na etické souvislosti testování chemických zbraní na lidech. Domnívám se, že práce splnila stanovené cíle. Na základě studia a kritického zhodnocení literárních pramenů se také podařilo potvrdit hypotézu, že rozsah a intenzita testování chemických zbraní na lidech byly přímo úměrné intenzitě příprav jednotlivých zemí na chemickou válku. Na úplný závěr se nemohu ubránit sdělení ještě několika subjektivních pocitů. Především cítím potřebu říci, že tato diplomová práce byla tvořena s hlubokou úctou a vzpomínkou na oběti chemické války a taktéž i na oběti zrůdných experimentů. Dále považuji za vhodné připomenout, že práce na tomto tématu byla pro mne velmi cenným osobním i studijním přínosem. Jsem velice rád, že mi byl poskytnut způsob, jak se přimět obklopit literaturou, čerpat z ní a přispět tak ke svému i čtenářově dalšímu přehledu. Na druhé straně musím dodat, že toto náročné téma nebylo možné zcela vyčerpat. Je tak nesmírně rozsáhlé a členité, že neustále odkrývá prostor k dalším diskusím. Pevně věřím, že tato diplomová práce bude ve svém rozsahu pro čtenáře dostatečná, přínosná, podnětná či dokonce využitelná jako studijní materiál v oboru toxikologie nebo ochrany proti CBRNE. To by bylo mým velkým závěrečným přáním.
105
7 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Monografie a jejich části 1. BAJGAR, Jiří. Používání chemických zbraní a jednání o jejich zákazu : od historie k současnosti. Hradec Králové : Nucleus HK, 2006. 180 s. ISBN 80-86225-75-5. 2. BLÁHA, František. Medicína na scestí. Praha : Orbis, 1946. 235 s. 3. BRZYBOHATÝ, Marian; MIKA, Otakar J. Ochrana před chemickým a biologickým terorismem. Praha : Vydavatelství PA ČR, 2007. 126 s. ISBN 978-80-7251-271-3 (brož.). 4. FUSEK, Josef a kol. Biologický, chemický a jaderný terorismus. Hradec Králové : Vojenská lékařská akademie J. E. Purkyně, 2003. 75 s. ISBN 80-85109-70-0. 5. GUPTA, Ramesh C. Handbook of toxicology of chemical warfare agents. London ; Burlington, MA : Academic Press, 2009. 1147 s. ISBN 9780123744845; ISBN 0123744849. 6. HALÁMEK, Emil; KOBLIHA, Zbyněk; PITSCHMANN, Vladimír. Analýza bojových chemických látek. Vyškov : Univerzita obrany Brno, Ústav ochrany proti zbraním hromadného ničení 2007. 143 s. ISBN 978-80-7231-258-0. 7. HARRIS, Sheldon H. Japonské továrny na smrt : japonská biologická válka 1932-1945 a její americké utajení. Praha : Goldstein & Goldstein, 1997. 252 s. ISBN 80-86094-06-5. 8. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Lékařská etika. 1. vyd. Praha : Galén, 1994. 232 s. ISBN 80-85824-03-5. 9. HOGG, Ian V. Německé tajné zbraně druhé světové války : střely, rakety, zbraně a nové technologie třetí říše. Praha : I. Železný, 2002. [Kap.] Jaderné a chemické zbraně : chemické zbraně, s. 185-192. ISBN 80-240-2149-8. 10. IVANOVÁ, Kateřina; KLOS, Robert. Kapitoly z lékařské etiky. 2. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 2004. [Kap.] Etika výzkumu, s. 89-98. ISBN 80-244-0892-9. 11. KASSA, Jiří. Základy vojenské toxikologie a ochrany proti bojovým chemickým látkám role 1-4 : učební text pro vysokoškolskou výuku. Hradec Králové : Vojenská lékařská akademie Jana Evangelisty Purkyně, 2003. 50 s. ISBN 80-85109-66-2.
106
12. KASSA, Jiří; KRS, Otakar; CABAL, Jiří. Základy vojenské toxikologie a ochrany proti BCHL pro posluchače VLA JEP farmaceutického směru : učební texty VLA JEP v Hradci Králové. Hradec Králové : Vojenská lékařská akademie Jana Evangelisty Purkyně, 1993. 185 s. 13. KOCH, Peter-Ferdinand. Pokusy na lidech : smrtelné experimenty německých lékařů. Vsetín : Trango, 1997. 312 s. ISBN 80-86053-20-2. 14. KOCHE, Egmont R.; WECH, Michael. Krycí název Artyčok : tajné pokusy CIA na lidech. Praha : Ikar, 2003. 390 s. ISBN 80-249-0280-X. 15. KUBÁNEK, Vladimír. Historie zbraní hromadného ničení a chemického vojska : (Československa, Sovětského svazu, Německa a Polska) = Istorija oružija massovogo
poraženija
i
chimičeskogo
vojska
=
Geschichte
der
Massenvernichtungswaffen und chemischen Truppen = Historia broni masowego rażenia i wojsk chemicznych. Brno : Tribun EU , 2008. [Kap.] Chemické zbraně, s. 17-47. [Kap.] Technika k vedení chemické války a odstraňování následků, s. 105-134. ISBN: 978-80-7399-539-3. 16. LIFTON, Robert Jay. Nacističtí lékaři : medicínské zabíjení a psychologie genocidy. Praha : BB/art, 2008. 636 s. ISBN 978-80-7381-452-6. 17. MIKA, Otakar J.; PATOČKA, Jiří. Ochrana před chemickým terorismem. České Budějovice : Jihočeská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, 2007. 106 s. ISBN: 978-80-7040-934-3. 18. MUNZAROVÁ, Marta. Lékařský výzkum a etika. Praha : Grada, 2005. [Kap.] 4, Pokusy s účastí lidí za nacismu, s. 28-35. ISBN 80-247-0924-4. 19. MUNZAROVÁ, Marta. Zdravotnická etika od A do Z. Praha : Grada, 2005. [Kap.] 11.2, Lékařský výzkum s účastí lidských subjektů, s. 112-121. ISBN 80-247-1024-2. 20. MUNZAROVÁ, Marta. Vybrané kapitoly z lékařské etiky III. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2000. 56 s. ISBN 80-210-2417-8. 21. MUNZAROVÁ, Marta. Vybrané kapitoly z lékařské etiky. Sv. IV, K etické problematice výzkumu za účasti lidských subjektů. Brno : Masarykova univerzita, Lékařská fakulta, 2000. 65 s. ISBN 80-210-2499-2.
107
22. PATOČKA, Jiří a kol. Vojenská toxikologie. Praha : Grada, 2004. 178 s. ISBN 80-247-0608-3. 23. PITSCHMANN, Vladimír. Analýza toxických látek detekčními trubičkami. 2., upr. Vyd. Drahelčice : Econt consulting, 2005. 194 s. ISBN 80-86664-03-1. 24. PITSCHMANN, Vladimír. Historie chemické války. Kounice : Military System Line, ©1999. 172 s. 25. PITSCHMANN, Vladimír. Vojenská chemie kyanovodíku HCN. Brno : Ekoline, 2004. [Kap.] 6, Kyanovodík a genocida, s. 55-61. [Kap.] 7, Kyanovodík a teror, s. 62-67. 110 s. ISBN 80-901899-1-1. 26. PITSCHMANN, Vladimír; HALÁMEK, Emil; KOBLIHA, Zbyněk. Boj ohněm, dýmem a jedy : nejstarší historie vojenského použití chemických a zápalných látek a vznik moderní chemické války. Kounice : Military System Line, [2002?]. 178 s. ISBN 80-902669-2-4. 27. PRYMULA, Roman. Biologický a chemický terorismus : informace pro každého. Praha : Grada Publishing, 2002. 150 s. ISBN 80-247-0288-6. 28. SCHARSACH, Hans-Henning. Lékaři a nacismus. Praha : Themis, 2001. [Kap.] 13., Smrtící experimenty : lidé jako morčata, s. 145-189. ISBN 80-85821-90-7. 29. SCHOTT, Heinz. Kronika medicíny. Praha : Fortuna Print, 1994. 648 s. ISBN 80-85873-16-8. 30. SPITZOVÁ, Vivien. Ďáblovi doktoři : zpráva o hrůzných nacistických experimentech na lidech. Praha : BB/art, 2005. 357 s. ISBN 978-80-7381-530-1. 31. THOMASMA, David, C. a KUSHNEROVÁ, Thomasine. Od narození do smrti etické problémy v lékařství. Přeložila Lucie Motlová. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2000. 389 s. ISBN 80-204-0883-5. 32. TRUCKOVÁ, Betty; TRUCK, Robert-Paul. Lékaři hanby : pravda o lidských morčatech v Osvětimi. Praha : Práce, 1983. 151 s.
108
Články a stati 1. BAJGAR, Jiří. Dusivé otravné látky. Causa subita. 2004, roč. 7, č. 4, s. 163. ISSN 1212-0197. 2. BAJGAR, Jiří. Historické aspekty používání chemických zbraní. Vojenské zdravotnické listy. 2002, roč. 71, č. 5/6, s. 221-225. ISSN 0372-7025. 3. BAJGAR, Jiří. Nervově paralytické látky - chemické zbraně současné doby. Vesmír. 1988, roč. 67, č. 2, s. 103-104. ISSN 0042-4544. 4. BAJGAR, Jiří. Transant - nové české transdermální profylaktické antidotum proti nervově paralytickým látkám. Česká hlava : svět vědy. 2003, roč. 1, č. 7, s. 8-11. ISSN 1214-0902. 5. BAJGAR, Jiří. Ukázka chemických zbraní SSSR a jejich likvidace. Vojenské zdravotnické listy. 1988, roč. 57, č. 1, s. 36-38. ISSN 0372-7025. 6. BAJGAR, Jiří; FUSEK, Josef; ŠEVELOVÁ, Lucie; VACHEK, Josef. Profylaktické antidotum Transant. In Sborník ze 3. konference odborné Společnosti vojenských lékařů a farmaceutů ČLS JEP na téma: "Příprava specialistů pro zahraniční mise", "Péče o zasažené a nemocné v polních podmínkách" : Hradec Králové, 20.-21. listopadu 2003. Hradec Králové : Vojenská lékařská akademie J.E. Purkyně, 2003, s. 65-66. ISBN 80-85109-78-6. 7. CVACHOVÁ, Aneta. Podíl bojových otravných látek na zdravotnických ztrátách v první světové válce. Vojenské zdravotnické listy. 2005, roč. 74, č. 2, s. 69-76. ISSN 0372-7025. 8. Důmyslné zbraně starověku. 100+1 zahraniční zajímavost. 2004, roč. 41, č. 1, s. 46. ISSN 0322-9629. 9. FUSEK, Josef. Látky psychicky zneschopňující. Causa subita. 2004, roč. 7, č. 6, s. 226-227. ISSN 1212-0197. 10. KAVAN, Štěpán. Od války k terorismu : devadesát let od počátků moderní chemické války : smutná výročí - 1. Rescue report. 2005, roč. 8, č. 3, s. 4. ISSN 1212-0456.
109
11. KAVAN, Štěpán. Stručná historie zneužití toxických látek. 112 : odborný časopis požární ochrany, integrovaného záchranného systému a ochrany obyvatelstva. 2004, roč. 3, č. 9, s. 25. ISSN 1213-7057. 12. KUČERA, Jaroslav. Sarin a jiné nervové látky : nástroj války terorismu. Kontakt. 2004, roč. 6, č. 3, s. 183-188. ISSN 1212-4117. 13. MATOUŠEK, Jiří. Devadesáté výročí zrodu chemických zbraní. 112 : odborný časopis požární ochrany, integrovaného záchranného systému a ochrany obyvatelstva. 2005, roč. 4, č. 4, s. 24-25. ISSN 1213-7057. 14. MIKA, Otakar J. Chemické zbraně v první a druhé světové válce. Historie a vojenství. 1993, roč. 42, č. 6, s. 132-151. ISSN 0018-2583. 15. MIKA, Otakar J.; NEKLAPILOVÁ, Vlasta. Smutné japonské výročí. 112 : odborný časopis požární ochrany, integrovaného záchranného systému a ochrany obyvatelstva. 2005, roč. 4, č. 3. ISSN 1213-7057. 16. MIKA, Otakar J.; NEKLAPILOVÁ, Vlasta. Šest let po sarinovém útoku v tokijském metru. Vojenské zdravotnické listy. 2001, roč. 70, č. 5, s. 197-204. ISSN 0372-7025. 17. MUNZAROVÁ, Marta. Nacismus a lékařská etika. Praktické lékařství. 1995, roč. 75, č. 7/8, s. 376-377. ISSN 0032-6739. 18. PITSCHMANN, Vladimír. Chemické zbraně : přírodní a historický fenomén. Rescue report. 2001, roč. 4, č. 6, s. 22-23. ISSN 1212-0456. 19. THAO, Nguyen Phuong; BUCHERT, Viliam. Potomci války [ve Vietnamu]. Magazín Dnes + TV : příloha MF Dnes. 1999, roč. 7, č. 42, s. 58-60. ISSN 12101168. 20. Tragické následky [války ve Vietnamu]. 100+1 zahraniční zajímavost. 2005, roč. 42, č. 14, s. 10-11. ISSN 0322-9629.
110
Legislativa ČR 1. Zákon č. 19 ze dne 24. ledna 1997 o některých opatřeních souvisejících se zákazem chemických zbraní a o změně a doplnění zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. In Sbírka zákonů České republiky. 1997, částka 5, s. 107-114. Dostupné také na WWW:
. ISSN 1211-1244. 2. Zákon č. 356 ze dne 23. září 2003 o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých zákonů. In Sbírka zákonů České republiky. 2003, částka 120, s. 5810-5837. Dostupné také na WWW: . ISSN 1211-1244. 3. Vyhláška č. 219 ze dne 14. dubna 2004 o zásadách správné laboratorní praxe. In Sbírka zákonů České republiky. 2004, částka 73, s. 3498-3500. Dostupné také na WWW: . ISSN 1211-1244. 4. Vyhláška č. 208 ze dne 5. června 2008, kterou se provádí zákon o některých opatřeních souvisejících se zákazem chemických zbraní. In Sbírka zákonů České republiky.
2008,
částka
65,
s.
2671-2690.
Dostupné
také
na
WWW:
. ISSN 1211-1244. 5. Vyhláška č. 389 ze dne 14. října 2008, kterou se mění vyhláška č. 232/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých zákonů, týkající se klasifikace, balení a označování nebezpečných chemických látek a chemických přípravků, ve znění pozdějších předpisů. In Sbírka zákonů České republiky. 2008, částka 126, s. 6117-6118. Dostupné také na WWW:
111
Internetové zdroje 1. Blog.cz [online]. Pokusy na člověku – stručný historický exkurz. Dostupné z: < http://zadny.blog.cz/0908/pokusy-na-cloveku-historicky-exkurz/>. [cit. 2010-04-12]. 2. Organisation for the Prohibition of Chemical Weapons
[online]. Non-Member
States. Dostupné z: . [cit. 2010-03-12]. 3. Státní úřad pro jadernou bezpečnost [online]. Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a o jejich zničení. Dostupné z: < http://www.sujb.cz/docs/Umluva_CW.pdf>. [cit. 2010-03-12]. 4. Wikipedie,
otevřená
encyklopedie
[online].
Inhibice.
Dostupné
z:
Dostupné
z:
. [cit. 2009-12-13]. 5. Wikipedie,
otevřená
encyklopedie
[online].
. [cit. 2009-12-13].
112
Otrava.
8 KLÍČOVÁ SLOVA Bojové chemické látky Etika Experimenty Historie Chemické zbraně Testování
113
9 PŘÍLOHY 9.1
Seznam zkratek
AC
kyanovodík
ACHE
acetylcholinesteráza
ATB
antibiotika
BCHL
bojové chemické látky
BZ
látka BZ
CA
brombenzylkyanid
CBRNE
chemické, biologické, radiační, nukleární, explozivní
CG
fosgen
CK
chlorkyan
CN
chloracetofenon
CR
látka CR
CS
látka CS
CX
fosgenoxim
CVCHP
Centralnyj vojenno-chimičeskij poligon
CWC
Convention on the Prohibition of the Development, Production, Stockpiling and Use of Chemical Weapons and on their Destruction – Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení
DM
adamsit
DP
difosgen
GA
tabun
GB
sarin
GD
soman
GF
cyklosarin, cyklosin
GP (IVA)
látka se střední těkavostí
114
GSNIIOCHT
Gosudarstvennyj sojuznyj naučno-issledovatelskij institut organičeskoj chimiji i technologiji
HD
destilovaný sulfidický (sirný) yperit
HN-1
dusíkový yperit
HN-2
dusíkový yperit
HN-3
dusíkový yperit
CHP-71
chemický průkazník
CHZ
chemické zbraně
IPB-80
individuální ochranný balíček vzor 80
L
lewisit
LSD-25
derivát kyseliny d-lysergové
NICHI
Naučno-issledovatelskij chimičeskij institut
NPL
nervově paralytické látky
OL
otravné látky
OM
ochranná maska
OPCW
Organisation for the Prohibition of Chemicals Weapons – Organizace pro zákaz chemických zbraní
OSN
Organizace spojených národů
PIO
prostředky individuální ochrany
PS
chlorpikrin
T
oxolový (kyslíkatý) yperit
VX
látka VX
115
9.2
Seznam vyobrazení
1. Boj Hérakla s lernskou Hydrou. 2. Paracelsus – Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim. 3. Profesor Fritz Haber. 4. Profesor Fritz Haber a chemické zbraně v první světové válce. 5. Německý liniový útok chlórem během první světové války. 6. Kanadský voják, zasažený kapkami a parami yperitu (1917-1918). 7. Vojáci zasažení yperitem v první světové válce. 8. Japonští vojáci při plynovém útoku v Šanghaji v roce 1937. 9. Továrna IG Farben – Monowitz. 10. Dr. Gerhard Schrader 11. Koncentrační tábor Osvětim. 12. Koncentrační tábor Osvětim – experimentální blok 10. 13. Nacistický lékař dr. Carl Clauberg provádějící pokus. 14. Dr. August Hirt provádějící autopsii v koncentračním táboře. 15. Plynová komora v koncentračním táboře Natzweiler. 16. Plechovky s Cyklonem B. 17. Dr. Joachim Mrugoswsky. 18. Dr. Karl Brandt 19. Norimberský proces. 20. Lavice obžalovaných při norimberském procesu. 21. Vojensko-technické chemické zařízení výzkumu Edgewood Arsenal. 22. Vojensko-technické chemické zařízení výzkumu Edgewood Arsenal. 23. Americká základna pro testování chemických a zápalných zbraní Dugway Proving Ground. 24. Zbrojnice Rocky Mountain Arsenal v Coloradu. 25. Zbrojnice Pine Bluff Arsenal v Arkansasu 26. Testování chemických zbraní nedaleko výzkumného centra Porton Down ve Velké Británii.
116
27. Uznání vydané v roce 2004 kanadským výzkumným a vývojovým střediskem v Suffieldu účastníkovi experimentu. 28. Michael Hawryliw – americký voják a účastník experimentu během druhé světové války. 29. Testování chemických a biologických zbraní v USA. 30. Testování chemických a biologických zbraní v USA. 31. Testování chemických a biologických zbraní v USA. 32. Ruská zařízení s chemickými zbraněmi. 33. Rozprašování defoliantu v deltě Mekongu ve Vietnamské válce. 34. Následky vietnamské války. 35. Kurdové, zasažení nervově paralytickým plynem během útoku na město Halabja. 36. Chemický útok provedený japonskou sektou Óm šinrikjó v tokijském metru. 37. TRANSANT – transdermální profylaktické a terapeutické antidotum. 38. PANPAL – efektivní antidotum proti NPL. 39. Budova OPCW v Haagu. 40. Symbol OPCW.
117
Obrazová příloha Prehistorie
1. Boj Hérakla s lernskou Hydrou. Autor malby: Antonio Pollaiuolo, 1475. Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Antonio_Pollaiuolo_002.jpg
2. Paracelsus – Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493 – 1541), švýcarský alchymista, lékař a astrolog. Autor malby: Quentin Massys Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Paracelsus
Éra moderní chemické války
3. Profesor Fritz Haber (1868 – 1934), ředitel Ústavu císaře Viléma pro fyzikální chemii a elektrochemii a dále vedoucí chemického oddělení na pruském ministerstvu války. Považován za „otce“ moderní chemické války. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Fritz_Haber
4. Profesor Fritz Haber a chemické zbraně v první světové válce. Zdroj: http://www.danielcharles.us/haberphotos.html
5. Německý liniový útok chlórem během první světové války. Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Chemical_warfare
6. Kanadský voják, zasažený kapkami a parami yperitu (1917-1918). Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Chemical_warfare
7. Vojáci zasažení yperitem v první světové válce. Zdroj: http://www.sonicbomb.com
8. Japonští vojáci při plynovém útoku v Šanghaji v roce 1937.
Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Shanghai1937IJA_gas.jpg Období druhé světové války
9. Továrna IG Farben – Monowitz, 1941 (nedaleko Osvětimi). Zdroj: http://www.spiegel.de/wirtschaft/0,1518,grossbild-12648-122331,00.html
10. Dr. Gerhard Schrader (1903 – 1990), vynikající vědecký pracovník německého koncernu IG Farben a objevitel novodobých otravných látek tabunu a sarinu.
Zdroj: http://www.verlag-uwe-krebs.de/Abbildungen_Neu/Dr_Schrader_blue.jpg
11. Koncentrační tábor Osvětim. Zdroj: http://hiphoprepublican.com/general/2010/03/18/cleo-e-brown-no-auschwitz-in-the-usa/
12. Koncentrační tábor Osvětim – experimentální blok 10. Zdroj: http://www.ushmm.org/wlc/en/media_ph.php?ModuleId=10005189&MediaId=752
13. Nacistický lékař dr. Carl Clauberg (vlevo) provádějící pokus. Zdroj: http://www.ushmm.org/wlc/en/article.php?ModuleId=10007061
14. Dr. August Hirt provádějící autopsii v koncentračním táboře. Zdroj: http://www.scrapbookpages.com/Natzweiler/History/GasChamber.html
15. Plynová komora v koncentračním táboře Natzweiler. Zdroj: http://www.scrapbookpages.com/Natzweiler/History/GasChamber.html
16. Plechovky s Cyklonem B.
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyklon_B
17. Dr. Joachim Mrugoswsky (1905 – 1948), odsouzený nacistický lékař. Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Joachim_Mrugoswski_SS-Arzt.jpg
18. Dr. Karl Brandt (1904 – 1948), odsouzený nacistický lékař. Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Karl_Brandt_(physician)
19. Norimberský proces. Zdroj: http://www.ilts.cz/uploads/images/000214_tlumoceni-norimbersky-proces.jpg
20. Lavice obžalovaných – Přední řada: Göring, Hess, von Ribbentrop a Keitel. Druhá řada: Dönitz, Raeder, Schirach a Sauckel. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Norimbersk%C3%BD_proces
Některá centra výzkumu chemických zbraní
21. a 22. Vojensko-technické chemické zařízení výzkumu Edgewood Arsenal. Zdroj: http://www.globalsecurity.org/wmd/facility/edgewood.htm
23. Americká základna pro testování chemických a zápalných zbraní Dugway Proving Ground. Zdroj: http://www.dugway.army.mil/
24. Zbrojnice Rocky Mountain Arsenal v Coloradu. Zdroj: http://www.globalsecurity.org/wmd/facility/images/rocky-nrthpt-p.jpg
25. Zbrojnice Pine Bluff Arsenal v Arkansasu. Zdroj: http://cache2.asset-F09D00800CA97F763FDADC80CD72F16C64B01E70F2B3269972
26. Testování chemických zbraní nedaleko výzkumného centra Porton Down ve Velké Británii (1980). Zdroj: http://news.sky.com/skynews/UK-News
27. Uznání vydané v roce 2004 kanadským výzkumným a vývojovým střediskem v Suffieldu účastníkovi experimentu.
28. Michael Hawryliw – americký voják a účastník experimentu během druhé světové války.
Zdroj: http://www.thememoryproject.com/Stories/VeteranProfile.aspx?itemid=1104&tab=images&image=192
29. – 31. Fotodokumentace testování chemických a biologických zbraní v USA. Zdroj: http://rationalrevolution.net/war/american_testing_of_biological_a.htm
32. Ruská zařízení s chemickými zbraněmi. Zdroj: http://www.fas.org/irp/threat/prolif97/pg45.gif
Nedávná minulost
33. Rozprašování defoliantu v deltě Mekongu ve Vietnamské válce. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Defoliation_agent_spraying.jpg
34. Následky vietnamské války. Zdroj: http://jakking.typepad.com/daily/2004/08/chemical_war_cr.html
35. Kurdové, zasažení nervově paralytickým plynem během útoku na město Halabja v Iráku (1988). Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Chemick%C3%A9_zbran%C4%9B
36. Chemický útok provedený japonskou sektou Óm šinrikjó v tokijském metru (1995). Zdroj: http://www.nrc-cnrc.gc.ca/eng/news/nrc/2006/06/06/triage.html
37. TRANSANT – české profylaktické a terapeutické antidotum nové generace. Zdroj: http://www.vojenskaskola.cz/skola/uo/fvz/struktura/k304/Documents/transant.jpg
38. PANPAL – české efektivní antidotum. Zdroj: http://www.vojenskaskola.cz/skola/uo/fvz/struktura/k304/Documents/panpal.jpg
39. Budova OPCW v Haagu. Zdroj: http://www.rsc.org/images/FEATURE-chem-weapons-280_tcm18-61889.jpg
40. Symbol OPCW. Zdroj: http://www.worldstatesmen.org/International_Organizations2.html
