Jiho eská univerzita v eských Bud jovicích Teologická fakulta Katedra praktické teologie. Bakalá ská práce

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Teologická fakulta Katedra praktické teologie

Bakalářská práce POTŘEBY MATEK PO PORODU MRTVÉHO DÍTĚTE

Vedoucí práce:

Mgr. Irena Bublíková

Autor práce:

Hana Šilarová

Studijní obor: Sociální a charitativní práce Ročník:

5

2011

Prohlašuji, že svoji bakalářskou jsem vypracovala samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění, souhlasím se zveřejněním své bakalářské práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách.

V Praze dne 26.3.2011

…………………………………….

Děkuji vedoucí bakalářské práce Mgr. Ireně Bublíkové a své konzultantce Bc. Lucii Kašové, Dis. a Bc. Kláře Borůvkové, Dis. za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.

„Žádný člověk nedokáže uchránit jiného člověka před bolestí, jíž život přináší. Nikdo nedokáže doopravdy utěšit rodiče, který přišel o dítě. Můžeme mu ale pomoci, být mu nablízku a k dispozici. Můžeme být u něj, když si potřebuje povídat, když se potřebuje vyplakat, když stojí před rozhodnutím, které je pro jednoho člověka příliš složité. A mnoha následkům bolestných ztrát můžeme předejít tím, že budeme vůči těmto lidem citlivější a budeme jim pozorněji naslouchat.“ E. Kübler – Rossová, O dětěch a smrti

Tuto práci považuji za svůj dluh matkám, kterým jsem mohla dát víc, než jsem jim dala.

OBSAH Úvod............................................................................................................. 3 1

Teoretická část ..................................................................................... 6

1.1

Vymezení pojmů sociálně-psychologických ........................................... 6

1.1.1

Smrt .............................................................................................. 6

1.1.2

Ztráta ............................................................................................ 8

1.1.3

Krize ........................................................................................... 11

1.2

Medicínské a ošetřovatelské pojmy, které souvisí s tématem úmrtí dítěte

v těhotenství................................................................................................... 13 1.2.1

Porod versus potrat...................................................................... 13

1.2.2

Úmrtí plodu v děloze, příčiny a průběh porodu ............................ 14

1.2.3

Vlastního porod a období po porodu............................................ 15

1.3

Péče o matku rodící mrtvé dítě v ÚPMD .............................................. 17

1.4

Porodní asistentka a její role ................................................................. 18

1.4.1

Porodní asistentka, vymezení profese .......................................... 18

1.4.2

Etické aspekty práce porodní asistentky ...................................... 19

1.4.3

Komunikace v práci porodní asistentky jako nástroj podpory ...... 20

1.4.4

Role porodní asistentky při sdělení o úmrtí dítěte a provázení

matky touto situací ..................................................................................... 21 2

Empirická část .................................................................................... 24

2.1

Téma výzkumu ..................................................................................... 24

2.1.1

Výběr metody ............................................................................. 24

2.1.2

Charakteristika výzkumného vzorku............................................ 25

2.1.3

Etické otázky výzkumu ............................................................... 26

2.1.4

Organizace výzkumu – sběru dat ................................................. 26

2.2

Analýza a interpretace výsledků výzkumu ............................................ 27 1

2.2.1

Analýza dat získaných z rozhovorů s matkami, které porodily

mrtvé dítě v letech 2005 – 2008 (rozhovory Příloha II.) ............................ 27 2.2.2

Analýza dat získaných z rozhovorů s porodními asistentkami ...... 36

2.2.3

Porovnání dílčích analýz výzkumu .............................................. 47

2.2.4

Interpretační výstup ..................................................................... 50

Diskuse ...................................................................................................... 52 Závěr .......................................................................................................... 54 Seznam použité literatury ......................................................................... 57 Seznam příloh ........................................................................................... 60 Přílohy ....................................................................................................... 60

2

Úvod Narození a smrt jsou základní ohraničení života každého člověka, vymezují jej v čase, v lidských i sociálních souvislostech. V historických pramenech, písemných i ústních, je popisován porod i umírání jako nedílná součást života rodiny i širšího společenství. V současné době, uprostřed civilizované Evropy, díky pokrokům na poli medicíny, se mění i náš pohled na rození a umírání. Obě události jsme postupně svěřili do rukou profesionálů, kteří každému poskytnou odbornou, avšak anonymní péči, odsunuli jsme je do nemocničních zařízení, přestali jsme se s nimi běžně setkávat a staly se záležitostí instituce. Na vstup i odchod ze života v domácím prostředí dnes již vzpomíná převážně starší generace. Především smrt je často tabuizována, otevřeně o ní mluvit se příliš nesluší, a pokud se s ní setkáme, býváme zaskočeni. Je tomu tak i se smrtí nenarozeného dítěte, která je dnes vyjímečná, díky pokročilým diagnostickým metodám v porodnictví. Pokud taková situace nastane, bývá obvykle o to větší tragédií pro matku i její rodinu. Ještě v první polovině minulého století, téměř v každé rodině jedno z mnoha dětí zemřelo při porodu nebo v raném věku. Lidé byli více v kontaktu se vším, co se smrtí souvisí, věřili v posmrtný život, uměli smrt přirozeně vnímat i přijímat. Navyklé rituály, kterými se blízcí loučili se zesnulým, vedly obvykle k postupnému zpracování ztráty, které bylo přirozené. Ztráta, jakou je smrt ještě nenarozeného dítěte, se liší od každé jiné ztráty někoho blízkého. Dítě, které ještě nikdo nezná, umírá dříve, než se stačilo narodit. Smrt nastává často bez předchozích varovných známek jinak normálně probíhajícího těhotenství. Je to situace těžká pro celou rodinu a přátele, kteří očekávají příchod dítěte na svět, především však pro samotnou matku.

3

Matka, která musí porodit mrtvé dítě, prochází těžkým a smutným obdobím života. K tomu, jak se vyrovná se ztrátou, jí mohou být oporou lidé, kteří o ní v porodnici pečují - lékaři a porodní asistentky. V kontextu integrace takovéto náročné zkušenosti se domnívám, že jejich úloha je pro matku významná. Ve své práci bych ráda zjistila, jak vnímají matky, které porodily mrtvé dítě, péči poskytovanou porodními asistentkami. Zda tato péče byla dostačující, podporující nebo naopak traumatizující či znesnadňující zvládnutí celé situace. Dále bych se chtěla zaměřit na to, jak porodní asistentky reflektují a popisují péči, kterou matkám, rodícím mrtvé dítě, poskytly. Závěrem bych ráda porovnala, zda nabízená a poskytovaná péče porodních asistentek adekvátně reaguje na potřeby matek. Byla bych ráda, pokud by výsledkem této práce mohly být také konkrétní výstupy, které by mohly porodním asistentkám napomoci dobře porozumět a orientovat se v takovéto situaci, volit adekvátní intervence, což by ve svém důsledku mohlo být velkou pomocí také pro matky samotné. Vzhledem k povaze zkoumaného jevu, jsem se rozhodla pro kvalitativní design výzkumu. Ve své práci se snažím analyzovat a shrnout potřeby matek, jak je samy reflektují a porovnat je s nabízenou péčí ve zdravotnickém zařízení. S ohledem na citlivost tématu, jsem volila metodu polostrukturovaného interview. Všechny matky, které jsem oslovila, porodily v Ústavu péče o matku a dítě v Praze – Podolí (dále ÚPDM). Také všechny dotázané porodní asistentky pracují v této porodnici.

Sledované cíle: · Jak matky se zkušeností porodu mrtvého dítěte hodnotí kvalitu péče poskytnuté zdravotníky v této situaci. · Jakou péči porodní asistentky poskytují, co v této situaci nabízejí.

4

· Nakolik poskytovaná zdravotnická péče koresponduje s potřebami matek, nakolik je reflektuje a zohledňuje. V teoretické části své práce bych se chtěla věnovat tématu smrti, ztráty a truchlení obecně a také specifikům, spojeným se situací ztráty nenarozeného dítěte. Dále bych ráda zmínila etiologii takové komplikace a indikované postupy a popsala roli porodní asistentky. Chtěla bych zmapovat možnosti porodních asistentek, kterými mohou za dané situace matky, procházející tak náročnou životní zkušeností, vhodně podpořit. Druhá,

empirická

část

zahrnuje

kvalitativní

průzkum

pomocí

polostrukturovaného interview mezi matkami, které porodily mrtvé dítě, a také porodními asistentkami, které se o matky staraly. Snažím se zmapovat potřeby matek a porovnat je s aktuálními možnostmi poskytovatelů péče, porodními asistentkami. Ke zpracování tématu, které pojednává o tom, co prožívá matka, která porodila mrtvé dítě, není v českém jazyce dostatek literárních pramenů. O lepší informovanosti jak zdravotníků, tak rodičů v jiných vyspělých zemích, svědčí řada cizojazyčných článků a odkazů na internetu.

Ke zkoumání tématu mě přivedla konkrétní událost (Příloha I.), kdy bezproblémové těhotenství skončilo porodem mrtvého dítěte. Matka se tehdy rozhodla, že nechce dítě po porodu vidět, s odstupem času se však ukázalo, že určitou formu rozloučení potřebovala. Začala jsem se proto o téma více zajímat. Tato matka se díky své zkušenosti stala jednou ze zakladatelek podskupiny Prázdná kolébka při sdružení Dlouhá cesta (o sdružení více v Příloze VIII.)

5

1 Teoretická část V úvodu teoretické části se budu věnovat vymezení a bližším souvislostem sociálně - psychologických pojmů, které mají souvislost se smrtí nenarozeného dítěte - smrt, ztráta a truchlení, krize. Dále se budu snažit zmapovat oblast zdravotnickou, jednak z pohledu etiologie a indikací v případě mrtvého plodu, jednak role a možnosti porodních asistentek v takovéto situaci.

1.1 1.1.1

Vymezení pojmů sociálně-psychologických Smrt

Smrt je konec každého života, je součástí běhu života a čeká každého. Je však spojena s neznámem a nikdo z nás s určitostí neví, co po ní následuje. Je tedy přirozené, že se jí bojíme. „Smrt se ale nedá minout, nelze ji obejít. Přesto ji odmítáme, snažíme se ji ze života vytlačit. Smrt jako skutečnost absolutní a neodvratná konfrontuje člověka s limity jeho možností.“1 Je třeba rozlišovat mezi smrtí přirozenou (u starého člověka), očekávanou (u nemocného), kde se umírající i jeho blízcí mají čas na odchod připravit, smrtí předčasnou (u dětí a mladých lidí), smrtí náhlou (v důsledku nehody nebo neštěstí). Autoři opakovaně uvádějí, že nejtraumatičtější způsob smrti je ztráta v důsledku sebevraždy, vraždy nebo katastrofy. Každá z těchto situací přináší celou řadu problémů, pozůstalé čeká dlouhá smutková práce a záleží na mnoha faktorech, zda a jak, se se ztrátou vyrovnají. „Lidská smrt právě tím, že už je v životě předem přítomná jako vyhlídka, dává životu jeho tvar, napětí, vážnost i dramatickou podobu. Vědomí vlastní 1

VODÁČKOVÁ,D. a kol., Krizová intervence, str.305

6

smrtelnosti a smrtelnosti druhých lidí, hlavně našich nejbližších, a silný citový náboj, který je s tímto vědomím spojen – to je obecná lidská skutečnost. Tuto skutečnost je možno různým způsobem uchopit, ztvárnit, dát jí různou podobu a různý smysl“2 „Doslova každý velký myslitel o smrti hluboce přemýšlel a psal a mnozí došli k závěru, že celoživotní přemýšlení o smrti, život spíše obohacuje, než ochuzuje.“3 Umírání dříve a dnes „Ještě na začátku minulého století lidé žili a umírali jinak. Člověk se smrtí více počítal, stihl si tak dát své věci do pořádku, a když přišly jeho poslední okamžiky, nebyl sám. Rodina byla s ním. Když zemřel, přicházeli sousedé a přátelé poklonit se jeho ostatkům a navštívit rodinu. Při pohřbu se shromáždila celá obec a nebožtíka doprovodila z domu až na hřbitov. Po smutečním obřadu se na čtyřicet dní oblékli jeho blízcí do smutku, jeho památku zvěčňoval náhrobní kámen a jeho hrob byl navštěvován. Rituály měly pro truchlící osoby velký význam, pomáhaly jim projít obdobím smutku. Svým způsobem legitimizovaly všechny těžkosti, spojené s prožíváním ztráty. Rituály související s posledním rozloučením, které byly samozřejmostí na přelomu 19. a 20. století, jsou dnes již vyjímkou.4 S příchodem pokroků ve vědě i medicíně, upustili lidé od tradičních hodnot. V současnosti jsou zásadní okamžiky jednotlivce, jako je narození a smrt vytrženy a izolovány nejen od širší společnosti, ale i od rodiny. Porod i umírání probíhají stranou od nejbližších příbuzných v odosobněném prostředí.

2 3 4

ŘÍČAN, P. Cesta životem, str. .401 YALOM, I. D. Existenciální psychoterapie, str.15 NAVRÁTILOVÁ,A. Narození a smrt v české lidové kultuře, str.32

7

„Kontakt se smrtí vyvolává dnes zmatek a rozpaky, pokud umře někdo náhle doma, nevíme, co dělat, jak k zemřelému přistupovat ani, je-li vhodné, aby ho viděly děti. 5 Nejistota a obavy ze smrti jsou překrývány zaměřením na světský život. „Člověk uvěřil v materii a stal se osamělejším a vykořeněným.“6 Smrt nenarozeného dítěte Ne vždy přichází dítě na svět živé a zdravé. Může se stát, že dítě zemře v děloze, a pak se rodí

mrtvé. „Taková rodička potřebuje speciální péči a

7

pozornost.“ Matku rodící mrtvé dítě čeká nelehké období, v první řadě je to samotný porod, na jehož konci neuslyší pláč svého dítěte, začátek je zároveň koncem jeho života. Bude se dlouho vyrovnávat se ztrátou, zůstane jí prázdná náruč a bude vystavena reakcím příbuzných a okolí, kteří to mohou myslet dobře, ale nemusí s matkou komunikovat vhodným způsobem, i oni jsou zaskočeni. Jakým způsobem o ní bude postaráno na počátku tíživé cesty, může mít do budoucna podstatný vliv na zpracování ztráty. Kübler-Rossová doporučuje:„Buďte ženě nablízku, projevujte jí péči, empatii, buďte při ní ve chvílích osamění a prázdnoty. Bude vám za to vděčná. Vyrovnat se se ztrátou dítěte vyžaduje moře času.8 1.1.2

Ztráta

Ztráta je jeden z uváděných spouštěčů krize, může se jednat o ztrátu zdraví, blízkého člověka, může se však jednat i o nemožnost pokračovat v nějaké činnosti, apod.9 5 6 7 8 9

NAVRÁTILOVÁ,A. Narození a smrt v české lidové kultuře, str.29 VODÁČKOVÁ,D., Krizová intervence, str.305 tamtéž, str.234 KÜBLER- ROSSOVÁ,E.,Otázky a odpovědi o smrti a umírání, str.73 VODÁČKOVÁ,D., Krizová intervence, str.34

8

„Utrpení je osobní zkušenost, která nás může pohltit tak, že na ničem jiném už nezáleží. Utrpení můžeme vysvětlit jako bolest, která upírá životu jakýkoli smysl.“10 „Smrt nebo jiná vážná ztráta způsobují kolaps toho, čemu Marris říká struktura významu. „Strukturu významu a smyslů je pak třeba vybudovat na pevnějších základech. Prostřednictvím přehodnocování a přetváření našeho domnělého světa objevujeme nové struktury významu.“11 „Někteří lidé zůstanou roztrpčeni a uzavřeni do sebe, neschopni vypořádat se se zmatkem zhrouceného světa. Pak dochází k tomu, že jejich smutková reakce se může odchýlit od normálu a dojde k rozvoji závažnější psychické poruchy, která vyžaduje svěřit se do péče odborníka.“12

Reakce na ztrátu – smutek, truchlení „Přirozenou normální reakcí na každou uvědomovanou ztrátu je smutek (resp. truchlení, žal nad ztrátou). Truchlení, začíná obvykle smrtí blízkého člověka, objevuje se však i u jiných ztrát. Čím byla vazba ke ztracenému objektu intenzivnější, tím výraznější, intenzivnější, hlubší a delší jsou projevy smutku a truchlení.“13 Baštecká v knize Klinická psychologie v praxi píše o reakci na ztrátu, že součástí truchlení na základě traumatu bývá šok, vina, hněv, bezmocnost a hledání smyslu. Při běžném truchlení se objevují četné tělesné příznaky, pocity neskutečnosti a bezúčelnosti.

10

CHOPRA, D., Hluboké rány v duši, str.27

11

MARRIS, R. Attachment and society, str.18 PARKES, C. M.; RELFOVÁ, M. COULDRICH, A.; Poradenství pro smrtelně nemocné a pozůstalé, str.23 13 CHOPRA, D., Hluboké rány v duši, str.72 12

9

„Pocity viny někdy vyplývají z nerozloučeného vztahu, jindy skrývají hlubokou reálnou vinu. Pozůstalí, pokud mohou, prožívají bezprostředně po úmrtí smutek. Práce smutku dává proces truchlení do pohybu.“14 Projevy smutku u pozůstalých můžeme sledovat na více úrovních, podrobnější taxonomii uvádí Špatenková: § Projevy smutku na emocionální úrovni. Smutek (resp. truchlení) je konfliktní záplava lidských emocí, které člověk prožívá v souvislosti s každou velkou změnou ve svém životě, např.: šok, zármutek, smutek a žal, touha, pocity viny, úzkost a strach, pocity bezmocnosti a beznaděje apod. § Projevy smutku na kognitivní úrovni zmatek, dezorientace, nedůvěra, zabývání se vzpomínkami na ztracený objekt, poruchy koncentrace pozornosti, halucinace atd. § Projevy smutku na úrovni chování a jednání: pláč, únikové reakce (alkohol, hyperaktivita, denní snění, náboženské zanícení, ale také např. únik do nemoci nebo suicidiální tendence), poruchy spánku, změna stravovacích návyků, apod. § Projevy smutku na tělesné úrovni – tělesný dyskomfort provází smutek velmi často. Nejčastěji se objevují problémy s dýcháním (dušnost, dechová nedostatečnost, ale také psychosomatické reakce – kašel apod.), únava a svalová slabost, senzorická přecitlivělost, nespavost apod“.15 „Velké ztráty staví lidi před nutnost změny mnohého z jejich navyklého způsobu myšlení, což vyžaduje čas a energii. K těmto změnám patří také

14 15

BAŠTECKÁ, B. a kol., Klinická psychologie v praxi, str. 158 ŠPATENKOVÁ, N.. Krizová intervence pro praxi, str.145

10

Wordenovy úkoly zármutku16 - přizpůsobení se prostředí, ve kterém zesnulý již není přítomen a emoční nahrazení zesnulého. Worden popsal ve své knize Grief counselling and grief therapy čtyři úkoly, které má pozůstalý při procesu truchlení naplnit. Jednak přijmout ztrátu jako skutečnost, zažít bolest zármutku, přizpůsobit se situaci a prostředí, ve kterém blízký člověk už není a nakonec ukončit vztah se zemřelým a vložit energii do nových činností a vztahů. 17

1.1.3

Krize

„Krize je zlom v normálním životním průběhu člověka. Je to subjektivně ohrožující situace s velkým dynamickým nábojem, potenciálem změny. Bez ní by nebylo možné dosáhnout životního posunu, zrání. Krize vede obvykle ke změně regulativních způsobů našeho chování (v pozitivním i negativním smyslu). Z toho vyplývá, že je zároveň nebezpečím i příležitostí.18 „Krize vzniká tak, že dosud psychicky vyrovnaný člověk je vystaven nějaké neobvyklé zátěži (spouštěč krize). Traumatické krize vznikají v důsledku nepředvídaných a bolestných událostí, které náhle naruší psychiku jedince.“19 Jako spouštěče krize neboli precipitující faktory uvedl Thom tři aspekty: ztráta objektu (např. smrt, rozchod, přerušení vazby na dřívější zdroj pomoci, zranění) změna ( zdravotního, rodinného, pracovního stavu apod.) volba mezi dvěma stejnými kvalitami.“20

16 17 18 19

WORDEN, J.W, Grief Counselling and Grief Therapy, str.63 BAŠTECKÁ, B. a kol., Klinická psychologie v praxi, str. 158 VODÁČKOVÁ,D., Krizová intervence, str. 31 KLIMPL, P. Psychická krize a intervence v lékařské ordinaci, str. 82

11

„Ztráta blízké osoby vyvolává mimořádnou krizi. Touto ztrátou je otřesena vlastní identita. V procesu truchlení musíme opustit pospolité, společné já, které jsme vytvořili s milovanou osobou, vrátit se ke svému individuálnímu já a nově ho organizovat.“21 Fáze krize po úmrtí člena rodiny popisuje více autorů, například C. Murray uvádí tyto fáze: 1.fáze - náraz – trvá od okamžiku úmrtí člena rodiny do chvíle, než pomine počáteční ochromení, tato fáze trvá obvykle tři týdny. Během první fáze by se o pozůstalého měla starat především širší rodina, přátelé. 2. fáze - přizpůsobování – pokračuje po celý první rok i déle, v závislosti na typu ztráty. Mnoho lidí až v tomto okamžiku začne o celé situaci přemýšlet a u mnohých se dostaví potřeba vnější podpory“.22 D. Chopra popisuje fáze krize po úmrtí člena rodiny takto: 1. fáze - po ztrátě se lidé dostanou do stavu ochromení a šoku, který pak vystřídají slzy. Je to jedno z prvních stadií zármutku a jediné o co se lidé v takových okamžicích snaží, je nastolit alespoň základní pocit bezpečí. 2. fáze - vynáší z hloubky dávno zapomenuté silné emoce. I ty nejobyčejnější věci mohou rozpoutat paniku (bouchnutí dveří, nečekané poklepání na rameno) 3. fáze - utrpení, přichází s pocitem, že musíte něco udělat - léčit se, najít viníka, pomoci lidem s podobným osudem. Nabízí se mnoho možností. Některé z nich jen utrpení prodlužují, některé je pomáhají tlumit.“23

20

VODÁČKOVÁ,D., Krizová intervence, str. 32 KASTOVÁ,V., Krize a tvořivý přístup k ní, str. 72 22 PARKES, C. M.; RELFOVÁ, M. COULDRICH, A.; Poradenství pro smrtelně nemocné a pozůstalé, str. 18 23 CHOPRA, D. Hluboké rány v duši, str. 128 21

12

A dále Kübler-Rossová, která se celý život zabývala individuální konfrontací se smrtí, a to jak z pozice umírajících, tak i z pohledu pozůstalých, rozdělila přijetí zprávy o smrti do 5 fází, které shrnuje ve své knize "O smrti a životě po ní." Fáze přijetí podle Kübler-Rossové: 1. Popírání ("to se mě vůbec netýká, doktor se plete, to není možné, já ne!") 2. Hněv ("kdo za to nese vinu?") 3. Smlouvání (se smrtí, s osudem: "třeba to není pravda“) 4. Deprese (zoufalství, pocit úplné porážky, bezedný smutek, agonie) a konečně 5. Akceptace (přijetí smrti jako nedílné součásti a zároveň zakončení života a smíření se s tím, co je)

1.2

Medicínské a ošetřovatelské pojmy, které souvisí

s tématem úmrtí dítěte v těhotenství 1.2.1

Porod versus potrat

Od roku 1988 je platná národní definice - vyhláška11/1988 Sb.24 Narozením živého dítěte se rozumí jeho úplné vypuzení nebo vynětí z těla matčina, jestliže dítě projevuje alespoň jednu ze známek života a má porodní hmotnost 500g a více, nebo méně než 500g a přežije-li 24 hodin. Známky života jsou dech, srdeční akce, pulsace pupečníku, aktivní pohyb svalstva. Oproti tomu potratem rozumíme situaci, kdy plod, který po vypuzení z matčina těla neprojevuje ani jednu ze známek života a jeho porodní hmotnost je nižší než 1000 g nebo jestliže je těhotenství kratší než 26 týdnů. 24

http:www.demografie.info/?cz_porodnost_definice

13

Plod bez známek života je plod, který nezačal spontánně dýchat, u kterého nebyla po porodu zjištěna srdeční činnost, ani svalový pohyb, i když pupečník byl přerušen, nebo placenta ještě nebyla vypuzena.“25

1.2.2

Úmrtí plodu v děloze, příčiny a průběh porodu

K perinatálnímu úmrtí dochází zřídka, ale i přesto se vyskytuje a je nutné o něm hovořit. Může potkat kohokoli. Není zde žádné vodítko k předurčení, komu se tato událost přihodí, nebo kdo si ji prožije. Úmrtí plodu se vyskytuje u rodin všech ras, náboženství a sociálních poměrů. „Pokud má plod nedostatek kyslíku v krvi, omezuje pohyby končetin a těla, snaží se tak ušetřit dostupnou energii pro funkci svých životně důležitých orgánů. Těhotná žena často sama pozoruje změnu v množství a kvalitě pohybů plodu. Taková změna může být první známkou hypoxie plodu.“26 Právě absence pohybů nejčastěji přivádí ženu do porodnice s pocitem, že s jejím dítětem není něco v pořádku. První kontrola se většinou provádí sondou kardiotokografu. Touto metodou se u živého dítěte zpravidla snadno dá poslechnout srdeční činnost. Zjištění úmrtí se prokazuje ultrazvukem, který dokáže velmi spolehlivě identifikovat odumření plodu. Jinými metodami je stanovení této diagnózy často nejednoznačné.

Příčiny úmrtí plodu mohou být · Ze strany matky (infekční, horečnatá onemocnění, sepse, preeklampsie, hepatopatie, diabetes)

25 26

ČECH,E. a kol., Porodnictví, str.357 MACKŮ F., MACKŮ J., Průvodce těhotenstvím a porodem, str.224

14

· Ze strany plodu(chromozomální aberace, fetopatie, infekce) „Nejčastějším důvodem je asfyxie plodu – přerušení sycení krve plodu kyslíkem (uzel na pupečníku, utažení pupečníku kolem krku, torze pupečníku, placentární nedostatečnost, předčasné odloučení placenty)“27 „U poloviny úmrtí nenarozených dětí není nalezena příčina, dokonce ani pitvou.“28 Pokud lékař zjistí, že je dítě v děloze mrtvé, pak by měl porod trvat co nejkratší dobu. Vzhledem k tomu, že není nutné ohlížet se na stav dítěte, mělo by se postupovat s co největším ohledem na matku. Souhlasí-li matka, lze použít vhodné medikamenty tlumící bolest, které mohou průběh porodu usnadnit. Porod by měl být odveden s malým, optimálně žádným porodním poraněním.

1.2.3

Vlastního porod a období po porodu

Pokud lékař zjistí, že je dítě mrtvé a žena v té době necítí žádné kontrakce, je nutné co nejdříve zahájit indukci (vyvolání) porodní činnosti. Ať už matka pociťuje děložní činnost, nebo bude porod vyvolán, odvede ji porodní asistentka do porodního pokoje, který je matce po celou dobu porodu k dispozici a je oddělen od ostatních. Rodící žena má zajištěn dostatek soukromí, pokud je to v jejím zájmu, může s ní být její partner nebo někdo blízký. V době již běžícího porodu s matkou komunikuje a pečuje o ní jedna asistentka. Může se stát, že matka čeká na porod dítěte i několik dní, pak většinou nelze zajistit péči pouze jedné porodní asistentky.

27 28

MACKŮ F., MACKŮ J., Průvodce těhotenstvím a porodem, str.378. D´ALTON, M.E., Gross,: Stillbirth after 20 wekks Gross, str. 1,

15

První a druhou dobu porodní provází kontrakce, pravidelná děložní činnost, která je pro rodičku nepříjemná, bolestivá. Je na matce, zda se rozhodne pro některou z možností, jak tlumit bolest. V této době porodní asistentka již pomalu a trpělivě připravuje matku na to, že se bude muset rozhodnout, zda bude chtít své dítě vidět a zda je bude chtít nechat pohřbít. Vysvětluje jí, že je to pro ní dobré. Nejméně dvě hodiny po porodu zůstává matka v porodním pokoji, kde nepřijde do kontaktu s ostatními rodícími matkami. Právě hodiny po porodu jsou vhodné k tomu, aby porodní asistentka znovu nabídla rodičům možnost dítě vidět a nechala jim dost času o této možnosti hovořit. Chtějí-li dítě vidět, rozloučení jim umožní, dá jim dítě v peřince pochovat nebo ho uloží do postýlky. Zeptá se, zda chtějí být s dítětem sami nebo zda má zůstat, nechá jim k rozloučení tolik času, kolik potřebují. Rozhodnou-li se rodiče, že dítě vidět nechtějí, porodní asistentka je informuje o možnosti dítě vidět později. Dítě zůstává na porodním sále do druhého dne a do té doby mohou rodiče přijít a rozloučit se prakticky kdykoliv. Před odchodem z porodního sálu dostane matka seznam kroků, které je třeba udělat k vyřízení úmrtního listu, porodného, apod., je seznámena s tím, že ji může přímo v porodnici navštívit psycholog a dostává letáček s kontaktem na sdružení „Dlouhá cesta“ (Příloha č.VII.) K časné návštěvě psychologa u pozůstalých Kübler - Rossová píše: „Zjistili jsme, že během několika týdnů bezprostředně následujících po smrti nejsou psychologické pohovory a rady nijak smysluplné. Za nejlepší považujeme, když někdo z personálu, kdo byl události přítomen, může kontaktovat rodinu později po smrti. V tuto dobu bude rodina schopna položit otázky, které nedokázala ve stádiu šoku vyslovit.“29

29

KÜBLER- ROSSOVÁ,E.,Otázky a odpovědi o smrti a umírání, str.75

16

V nemocničním ošetření zůstává matka jen tak dlouho, jak je nezbytně nutné. V podolské porodnici leží matka po porodu mrtvého dítěte na jiném oddělení, než matky s dětmi, většinou na samostatném pokoji, kde s ní může být její partner.

1.3

Péče o matku rodící mrtvé dítě v ÚPMD

Kolik dětí se narodí v porodnici ÚPMD za 1 rok a kolik dětí se ve stejné porodnici narodí mrtvých, nám ukazuje statistika za posledních 10 let v tabulce č. 1 Tabulka č.1 rok

počet porodů

počet mrtvorozených dětí

2000

2436

6

2001

2657

9

2002

2952

4

2003

3272

6

2004

3798

4

2005

4189

6

2006

4463

8

2007

4644

8

2008

4681

7

2009

4871

9

2010

5068

9

17

1.4

Porodní asistentka a její role

1.4.1

Porodní asistentka, vymezení profese

Porodní asistentka je nelékařským zdravotnickým pracovníkem, který vykonává povolání bez odborného dohledu. Poskytuje a zajišťuje základní a specializovanou ošetřovatelskou péči ženám během těhotenství, porodu a šestinedělí.

Způsobilost

k výkonu

povolání

získává

v akreditovaných

bakalářských zdravotnických studijních oborech pro přípravu porodních asistentek na vysokých školách, studium trvá nejméně 3 roky. Po úspěšném ukončení studia je porodní asistentka povinna se zaregistrovat v registru zdravotnických pracovníků, které je součástí Národního zdravotního informačního systému MZ. Na základě registrace získává osvědčení o způsobilosti výkonu povolání, které je časově omezené. Celoživotní vzdělávání, tj. prohlubování a doplňování vědomostí a dovedností, je pro porodní asistentky ze zákona povinné. Definice porodní asistentky, jak ji vypracovala Mezinárodní konfederace porodních asistentek: Porodní asistentkou se může stát ten, kdo byl řádně přijat do vzdělávacího programu pro porodní asistentky, uznávaného v zemi, kde je uskutečňován, ukončil řádně všechny předepsané kurzy a dosáhl tak potřebné kvalifikace pro získání licence opravňující jej k provádění práce porodní asistentky. Porodní asistentka musí být schopna poskytnout nezbytný dohled, péči a radu ženám během těhotenství, porodu a v poporodním období, vést sama porody a pečovat o novorozence a kojence. Porodní asistentka může pracovat v nemocnicích, na klinikách, zdravotních střediscích, v domácích podmínkách anebo v jiných zařízení. 30

30

KAMENÍKOVÁ, M., Vedení fyziologického porodu porodní asistentkou, str. 4

18

K činnosti porodních asistentek

byly vydány 21.1.1980 Směrnice Rady

Evropy ( Příloha č.VIII.) 1.4.2

Etické aspekty práce porodní asistentky

V r.1991 na III. Lékařské fakultě v Praze byla přečtena Důvodová zpráva k prohlášení lékařské etiky jako samostatného oboru, autory Důvodové zprávy byli Haškovcová, Špalek a Šimek. „Systematicky pěstovat lékařskou etiku je více než žádoucí. Kauzální léčba nemocného může být neosobní a dokonce musí být emocionálně neutrální. Péče o nemocného však musí být plně osobní. Na této rovině se etická kvalita základního vztahu zdravotník a nemocný zakládá, rozvíjí, kultivuje nebo také tabuizuje.“31 Na základě této žádosti, se stala lékařská etika samostatným oborem. „Jako

zdroje

etického

chování

bývají

nejčastěji uváděny

faktická

informovanost, lidská zkušenost a schopnost tvořivé individuální modelace. Tato základní pravidla tvoří významný předpoklad pro to, aby konkrétní situace byly vyřešeny nejlepším možným způsobem.“32 „Ke zlepšení péče poskytované ženám, dětem a rodinám po celém světě tím, že vhodně využije profesních schopností, dovedností a vzdělání každé porodní asistentky, byl Mezinárodní konfederací porodních asistentek vydán Mezinárodní etický kodex porodních asistentek (ICM – International Confederation of Midwives), Ministerstvo zdravotnictví ČR schválilo kodex 20.3.1991.“33

31 32 33

HAŠKOVCOVÁ, H., GALÉN., Lékařská etika, str. 59 HAŠKOVCOVÁ, H., GALÉN., Lékařská etika, str. 62 KUTNOHRSKÁ, J., Etika v ošetřovatelství, str. 114

19

1.4.3

Komunikace v práci porodní asistentky jako nástroj

podpory

„Komunikace je skutečným nositelem společenského procesu, je prostředkem k vzájemnému ovlivňování osob. Umožňuje sociální interakci, která dělá z člověka společenskou bytost.“34 Komunikace je pro vztah mezi lidmi nevyhnutelná, nelze nekomunikovat. Každé chování, mluvení či mlčení má význam sdělení. Komunikace je velice důležitou a podstatnou součástí ošetřovatelské péče o všechny rodící ženy. Pro ženu rodící mrtvé dítě jsou citlivý přístup a správné komunikační postupy mimořádně důležité. Měla by dodržovat hlavní aspekty verbální komunikace, jak je shrnula Jobánková v knize Kapitoly z psychologie pro zdravotnické pracovníky · schopnost slovně vyjádřit pocity a city · způsob a jasnost vyjadřování · způsob dotazování · jasnost komunikace · schopnost naslouchat · schopnost empaticky reagovat · znát vhodnou míru aktivace v komunikaci Kübler - Rossová o komunikaci s rodiči, kteří ztratili dítě, píše: „Když rodiče prožili ztrátu dítěte, podobné myšlenky jako, že po každém dešti znovu zazáří slunce a že po každé zimě vždycky nadejde jaro, jim příliš nepomohou a je navíc neskonale těžké jim uvěřit. I zdánlivě vlídná a povzbudivá prohlášení typu „ Byla

34

GREISINGER, J., ŠTEFANOVIČ, J., Psychologie, str. 246

20

to boží vůle.“ „Pán Bůh si to tak přál,“ nejenže jsou nevkusná, ale většinu čerstvě truchlících rodičů mohou dovádět k zuřivosti.“35 Haškovcová se v úvodu ke knize O přístupu ke smrti a umírání zmiňuje o tom, jak reagují samotní zdravotníci, jak ani oni nejsou připraveni. „Již při založení svého pravidelného Semináře o umírání a smrti KüblerRossová pochopila, že studenti medicíny jsou tváří v tvář konfrontaci se smrtí poděšení, nervózně strojení nebo velmi akademičtí a strozí, a že je třeba s tím něco udělat.“36

1.4.4

Role porodní asistentky při sdělení o úmrtí dítěte a

provázení matky touto situací

Těhotná žena přichází na porodní sál s podezřením, že její dítě nežije, protože necítí jeho pohyby. Lékař pomocí ultrazvukové sondy zjišťuje úmrtí dítěte a jeho povinností je, ženu o této skutečnosti informovat. „Informace musí být jasné, srozumitelné a dostatečné, musí být trpělivý, nespěchat a nechat matce dost času na to, aby se mohla zeptat na všechno, co jí v tu chvíli přijde na mysl. Lékař je také povinen vysvětlit matce důvod hospitalizace a nutnost vyvolat porod.“37 „Je důležité, aby smutnou zprávu sděloval lékař, protože on nese plnou právní odpovědnost za sdělování důležitých a závažných informací. Neznamená to, že sestra by tuto povinnost nedokázala zastat, někdy by tak učinila dokonce lépe. Pro matku je však důležité, aby věděla, že lékař je přítomen. Není-li lékař k nalezení, může získat dojem, že není na svém místě tehdy, kdy je ho zapotřebí.“38

35 36 37 38

KÜBLER- ROSSOVÁ, E. O dětech a smrti, str.89 KÜBLER- ROSSOVÁ, E. Odpovědi na otázky o smrti a umírání, str.4 MURKOFF, H., EISENBERG, A., Co čekat v radostném očekávání, str. 528 KÜBLER- ROSSOVÁ,E.,Otázky a odpovědi o smrti a umírání, str.78

21

Sdělení informace je v kompetenci lékaře, péče a podpora matky je v plné kompetenci porodní asistentky. Pro sdělování zprávy porodní asistentka zajistí dostatek soukromí, zeptá se matky, zda chce přizvat někoho z příbuzných (partnera), zda na ní za dveřmi příjmové ordinace nečeká někdo, koho by ráda měla u sebe. Porodní asistentka by měla znát specifika dané situace, měla by vědět, jak je pro matku důležitý význam rozloučení a jak matku adekvátně informovat. Měla by být přiměřeně aktivní v komunikaci a umět matku dobře podpořit.

Význam rozloučení

Velký význam pro rodiče má také samotné zacházení s mrtvým tělem. Kübler – Rossová píše, že truchlící rodiče, od nichž byly jejich děti odneseny hned po porodu a oni neměli možnost pochovat je v náručí nebo se jich alespoň dotknout, prožívají žal mnohem déle a často pak i několik let setrvávají ve stádiu částečného popírání. Každé děťátko, ať přijde na svět mrtvé či živé, by vždycky mělo být předáno svým rodičům, aby si je mohli prohlédnout, dotýkat se jej, aby je přijali jako svého potomka. Jedině tak si naplno uvědomí, že skutečně měli opravdové dítě, budou vědět, koho vlastně ztratili, a budou se s touto ztrátou moci vyrovnat s náležitým žalem. „Pokud jim nebyla dopřána možnost takového fyzického prožití skutečnosti, bude období jejich zármutku trvat mnohem déle a rodiče potom mohou existenci tohoto kratičkého života popírat. Jejich představy o „monstru“, které přivedli na svět, jsou obvykle daleko horší než to, co by bývali spatřili, kdyby se na své děťátko směli podívat.“39

39

KÜBLER- ROSSOVÁ, E. O dětech a smrti, str.38

22

„V naší převážně ateistické společnosti bývalo pochování mrtvého dítěte po porodu nepředstavitelné, postupem času se tato zkušenost mění. Ve většině případů však rodičky samy možnost mrtvé dítě si pochovat, nebo se na něj podívat, odmítají. A pokud není tomuto účelu nakloněna porodní asistentka nebo lékař, nebo panující situace ve zdravotnickém zařízení, tak se ani tato možnost nenabízí.“40 V knize „Co čekat v radostném očekávání“ v kapitole o úmrtí dítěte Murkoffová radí matkám:„Podívejte se na své dítě, pochovejte je, nazvěte je jménem. Truchlení je životně důležitým krokem ke smíření se se ztrátou a k možnosti se z ní vzpamatovat, je nesnadné truchlit pro dítě beze jména, které jste nikdy neviděly. I když je dítě znetvořeno, doporučují je odborníci raději ukázat rodičům, protože to, co si představují, obvykle bývá horší než skutečnost. Když dítě pochováte a nazvete jménem, bude pro vás jeho smrt skutečnější a nakonec bude snazší se z ní vzpamatovat. Vypravte pohřeb nebo vzpomínkový obřad, což vám poskytne další příležitost říci sbohem. Bude-li mít dítě hrob, bude to trvalé místo, kde je budete v budoucnu moci navštěvovat.“41

40 41

RASTISLAVOVÁ, K. Aplikovaná psychologie porodnictví, str.74 MURKOFF, H., EISENBERG, A., Co čekat v radostném očekávání, str. 529

23

2 Empirická část 2.1 Téma výzkumu Ve své práci bych ráda zjistila, jak vnímají matky, které porodily mrtvé dítě, péči poskytovanou porodními asistentkami. Zároveň také, jak popisují porodní asistentky péči, kterou matkám poskytly, v čem se tyto dvě skupiny shodují a v čem se rozcházejí. Pro zkoumání problému jsem se zaměřila na respondentky, které porodily mrtvé dítě v Ústavu péče o matku a dítě v Praze – Podolí (dále jen ÚPDM). Porodní asistentky, které mi poskytly rozhovor, pracují ve stejné porodnici. Porodnici v Podolí jsem si vybrala především proto, že zde pracuji jako porodní asistentka, mohla jsem tak průběžně sledovat a podílet se na změnách v péči o matku rodící mrtvé dítě. S ohledem na zvolené téma jsem zvolila kvalitativní výzkum. Získala jsem tak komplexní a detailní informace o studovaném jevu. Jednotlivé případy jsem porovnávala mezi sebou na základě rodících se analýz. „V kvalitativních výzkumných projektech dochází běžně k tomu, že se výzkumník jakoby vrátí zpět a provede určitou změnu.“42 2.1.1 Výběr metody

Pro zjišťování dat takového typu, jako jsou vzpomínky matek na prožité trauma ze smrti nenarozeného dítěte a získávání informací s touto ztrátou souvisejících, se ideální metodou jevil rozhovor, který umožňuje klást doplňující otázky. Rozhovor mi umožnil získat širokou škálu vjemů, pocitů a reakcí respondentek. 42

ŠVAŘÍČEK,R.,ŠEĎOVÁ,K., a kol: Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách,

str.51

24

Měla jsem dopředu připravené dílčí otázky, které tvořily jakousi osnovu a pomáhaly mi přidržet se daného tématu. Často stačilo položit jednu otázku a dostala jsem odpověď i na několik otázek následujících. Občas jsem rekapitulací ověřovala, zda jsem všemu dobře rozuměla, nesrovnalosti mohly být tak okamžitě objasněny. Rozhovor umožňuje oční kontakt, především v případě matek, jsem mohla vyjádřit spoluúčast, porozumění a pochopení pro jejich utrpení. 2.1.2 Charakteristika výzkumného vzorku

První skupinu respondentek tvořily matky, které porodily mrtvé dítě v ÚPMD. Vzhledem k tomu, že jsme hovořily o péči o jejich osobu v době okolo porodu, oslovila jsem matky, které měly od smutné události jistý časový odstup. Matky, které mi poskytly rozhovor, porodily v letech 2005 – 2008. Výzkumné rozhovory s matkami se uskutečnily na přelomu roku 2009 a 2010. Rozhovory s druhou skupinou respondentek - porodními asistentkami, které pečovaly o ženu rodící mrtvé dítě a které pracují na stejném porodním sále, kde dotazované matky porodily, se uskutečnily na přelomu roku 2010 a 2011. Porodní asistentky měly v živé paměti péči o matku rodící mrtvé dítě během posledních čtyř let, tedy v letech 2008 – 2011. Je zde tedy jistý časový posun oproti péči, kterou popisovaly matky. Na podkladě analýzy rozhovorů s matkami a s porodními asistentkami se ukázalo, že během posledních let došlo ke změnám v péči o matku a že služby, které dnes porodní asistentky popisují, odpovídají více představám matek, než před třemi a více lety. Pro získání komplexních dat jsem tedy potřebovala dodatečně doplnit výzkum rozhovory s porodními asistentkami, které popisovaly péči o matku dříve. 25

Získala jsem tak možnost porovnat, jak odpovídala péče potřebám matek dříve a jak odpovídá jejich potřebám dnes. 2.1.3 Etické otázky výzkumu

Téma mého výzkumu je velmi citlivé, bylo proto důležité, především v případě matek, jednání s dostatkem porozumění a empatie. Výzkum musí zaručit respondentkám důvěrnost poskytnutých informací. V duchu vzájemné důvěry byly vedeny všechny rozhovory. V závěru jsem každé respondentce poděkovala za to, že se se mnou podělila o své zážitky a věnovala mi svůj čas. 2.1.4 Organizace výzkumu – sběru dat

S vybranými respondentkami jsem se domluvila na místě a čase setkání, s matkami na místě, které samy určily, s porodními asistentkami přímo na jejich pracovišti, tedy na porodním sále ÚPMD. Od všech respondentek jsem získala souhlas nahrát rozhovor na diktafon a informovala jsem je o tom, jakým způsobem bude rozhovor použit a zpracován. Tři matky zvolily raději formu písemnou, na mé otázky odpovídaly zeširoka a vypsaly mi velmi podrobně své příběhy a s nimi související zážitky. Jednalo se tedy spíš o dopisy sepsané na základě mnou položených otázek. Při srovnání odpovědí a připomínek ze strany matek jsem si připravila základní otázky pro porodní asistentky. Z rozhovorů vyplynulo, co nejvíce matky potřebovaly a co jim scházelo, na to jsem se pak zaměřila v rozhovorech s porodními asistentkami. Jak v případě matek, se kterými jsem se osobně sešla, tak v případě matek, které mi odpověděly písemně, jsem se setkala s velkou ochotou a všechny mi 26

vyjádřily svůj vděk za to, že se touto problematikou zabývám. S velkým pochopením jsem se setkala i ze strany porodních asistentek. Rozhovory jsem ze záznamu doslovně přepisovala. Po dokončení rozhovorů jsem si setřídila vytvořené poznámky, okódovala a utvořila kategorie a subkategorie. Podle subkategorií jsem strukturovala text do jednotlivých kapitol, kde jsem porovnávala jednotlivé výpovědi. Každou respondentku jsem uváděla pod číslem rozhovoru. Matky jsem zařadila do skupiny A, porodní asistentky, které popisovaly péči o matku v letech 2008 – 2011 do skupiny B a porodní asistentky, které popisovaly péči před rokem 2005 do skupiny C. „Data, která máme k dispozici a chystáme se je zpracovávat, jsou ve formě textu – přepisy z rozhovorů. Výzkumník stojí před rozsáhlými korpusy nestrukturovaného materiálu, přičemž jeho úkolem není jen poukázat na zajímavost nasbíraných surových dat, nýbrž materiál podrobit systematické analýze a interpretaci.“43. „Analýza v kvalitativním přístupu je hledáním sémantických vztahů mezi získanými daty a spojování kategorií do logických celků.“44

2.2 Analýza a interpretace výsledků výzkumu 2.2.1 Analýza dat získaných z rozhovorů s matkami, které porodily mrtvé dítě v letech 2005 – 2008 (rozhovory Příloha II.)

43

ŠVAŘÍČEK,R.,ŠEĎOVÁ,K., a kol: Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách,

str.208 44

ŠVAŘÍČEK,R.,ŠEĎOVÁ,K., a kol: Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách,

str.16

27

· Respodentka č.1- v době porodu 33 let, porod v r 2005, ve 35.týden těhotenství (dále t.t.) · Respodentka č.2 - v době porodu 26 let, porod v r 2008, ve 40.t.t. · Respodentka č.3 - v době porodu 31 let, porod v r 2008, ve 39.t.t. · Respodentka č.4 - v době porodu 28 let, porod v r 2007, ve 39. t.t. · Respodentka č.5 - v době porodu 31 let, porod v r 2008, ve 37.t.t. · Respodentka č.6 - v době porodu 30 let, porod v r 2007, ve 42.t.t. · Respodentka č.7 - v době porodu 27 let, porod v r 2006, ve 40.t.t.

1. Co Vás přivedlo do porodnice? Nepřítomnost pohybů - 2 respondentky popisují, že necítily pohyby dítěte, proto přijely do porodnice na kontrolu, kde se jejich obavy potvrdily. Respondentka č.2: „Nemohla jsem si uvědomit, kdy jsem naposledy cítila jeho pohyby. Nikdo mi neřekl, že se to může stát.“ Náhodné zjištění v rámci běžné kontroly - 1 respondentka udává, že se na to, že je dítě mrtvé, přišlo náhodou při běžné kontrole. Intuice, neurčitý pocit, že není něco v pořádku - 4 respondentky měly obavy, protože se jim zdálo, že není něco v pořádku a necítily se dobře, jedna z nich popisuje, „Zdál se mi sen, že si mám nechat porod vyvolat, že už není čas“. Šla tedy na kontrolu, kde jí lékař řekl, že je všechno v pořádku, druhý den bylo dítě mrtvé. Shrnutí: významná část respondentek (celkem 4 ze 7) uváděla neurčitý vnitřní pocit, který je vedl k tomu, že kontaktovaly zdravotnické zařízení. Také nepřítomnost pohybů se zdá být ze strany matek významným a relevantním vodítkem. Dalo by se říci, že velká většina (6 ze 7) vnímala nějaký vnitřní impuls (ať už intuice či reflektování nepřítomnosti pohybů dítěte), který je vedl k návštěvě porodnice. 28

2. Jak Vám sdělili, že je Vaše dítě mrtvé? Citlivé sdělení informace - 4 respondentky uvedly, že jim zprávu o tom, že jejich dítě je mrtvé sdělil lékař citlivě a nijak nespěchal, uvádějí, že v místnosti nebylo zbytečně mnoho lidí. Necitlivé sdělení informace - 3 respondentky si myslí, že sdělení nebylo příliš citlivé, 2 z nich uvedly, že v místnosti bylo příliš mnoho lidí. Respondentka č 3: „Zeptala jsem se, jestli není něco v pořádku a lékař mi odpověděl, že je nám oběma jasný, že není, že neslyšíme a ani nevidíme srdíčko, ani jednou se mi nepodíval do očí. Střídalo se u mě moc doktorů, ptali se na totéž a pro mě to bylo těžké to pořád opakovat.“ Respondentka č.5: „Lékař se zlobil, jak je to těžká práce, když matky takhle zmatkují, to asi proto, že jsem mu nedokázala vysvětlit, proč si myslím, že není něco v pořádku.“ Respondentka č.7: „ Lékař mi řekl, že to vypadá jako by bylo miminko mrtvé už několik dní a řekl to tak, jako bych byla úplný idiot. Já jsem při tom ráno cítila pohyby. Vrací se mi to dodnes a nemám od toho klid. Na jedné straně se cítím vinna, na druhé si myslím, že to od něj bylo neohleduplné.“ Shrnutí: 4 respondetky uvedly, že způsob sdělení byl přijatelný, 3 respondentky popsaly necitlivý způsob sdělení informace. Je patrné, že způsob a okolnosti sdělení informace byly pro tyto respondentky traumatizující.

3. Byl s Vámi v době porodu otec dítěte nebo někdo jiný z Vašich blízkých? Přítomnost otce - 6 respondentek uvedlo, že byl otec dítěte přítomen u porodu a byl velkou oporou. Při sdělení špatné zprávy nebyl u žádné z nich, jak to bylo možné, „pustili ho dovnitř“. Všechny uvedly, že byly rády a partnera potřebovaly. Respondetka č.3: „Hodinu jsem sbírala odvahu a slova na to, jak 29

mám manželovi říct, že budu rodit, ale že naše dcera je mrtvá a že bych si moc přála, aby byl při tom se mnou. Když manžel přijel, bylo to lepší.“ Přítomnost jiné doprovázející osoby (duly) - 1 respondentka uvedla, že manžel nebyl přítomen, protože to nebylo možné, „moc bych ho tam potřebovala“, byla s ní dula a manžel přišel po porodu. Shrnutí: 6 ze 7 respondentek uvádí, že partner byl přítomen u porodu a byl pro ně významnou oporou. Respondentka, která partnera u porodu neměla, ho postrádala.

4. Konzultovala jste s partnerem, jak se zachovat, jestli se rozloučit s dítětem, apod.? Společné rozhodnutí: 3 respondentky uvedly, že partner ovlivnil jejich rozhodnutí. Respondentka č.3: „Manžel mě přesvědčoval o tom, že by bylo lepší na všechno zapomenout, tak jsem ho poslechla. Mám z toho teď pocit vzduchoprázdna.“ Respondentka č.7 na otázku, zda chtěla vědět, co se stane s miminkem později: „Nechtěla, partner mi říkal, že by mě to zbytečně rozrušilo.“ Výrazné stanovisko partnera - 2 z nich dokonce uvedly, že partner rozhodnul některé věci za ně. Respondentka č.6: „Manžel věděl hned, že chce dceru vidět. Vlastně skoro všechno rozhodl manžel.“ Shrnutí: 3 respondentky uvedly, že s partnerem konzultovaly, zda se rozloučit s dítětem. 2 respondentky uvedly, že rozhodnutí učinil partner za ně. V takové situaci jsou ženy velmi křehké, nacházejí se ve fázi šoku a potřebují se o někoho opřít, nejčastěji je to jejich partner, který svým přístupem může ovlivnit jejich rozhodnutí.

30

5. Měla jste možnost rozloučit se se svým dítětem, vidět ho, pochovat si je? Možnost měly, ale nevyužily - 3 respondentky udávají, že jim nabídli možnost dítě vidět a ony odmítly, všechny se shodují v tom, že měly málo času a že „jim to měli víc vysvětlit.“ Respondentka č.2: „Myslím, že nám měli vysvětlit, že mrtvé miminko není žádná obludnost, že vypadá, jako když spí a že proces rozloučení je velmi důležitý, bude mě to mrzet do konce života.“ Možnost měly, využily: 2 respondentky svoje dítě viděly, pochovaly si je, ale byly by rády, kdyby je u sebe měly delší dobu nebo opakovaně. Respondentka č.5: „Nenapadlo mě v tu chvíli požádat porodní asistentku, aby nás nechali o samotě a aby mi mojí dceru nechali déle. Je mi to líto.“ Respondentka č.6 uvedla, že ji velmi podpořil manžel, měla chlapečka u sebe a je za to manželovi velmi vděčná. Možnost neměla: 1 respondentka uvedla, že jí možnost dítě vidět nenabídli, a že se s tím musí smířit. Shrnutí: Všech 7 respondentek se shoduje v tom, že je dobře se s dítětem rozloučit. Pokud respondentky možnost neměly nebo jí měly v nedostatečné míře, zpětně to reflektují jako významný nedostatek.

6. Nabídli Vám možnost vyzvednout si později fotografii, otisky ručičky a nožičky dítěte? Možnost neměly: 6 respondentek uvedlo, že jim takovou možnost nikdo nenabídnul. Jen jedna z nich si myslí, že by službu nevyužila. Respondentka č.2: „Nebylo nám nabídnuto nic, všechno jsme dřív odmítli sami, dala bych všechno za to mít alespoň fotku. Myslím, že by nebylo na škodu vytvořit fotku, otisky ručičky a nožičky, ustřihnout vlásky a uschovat. V cizině je to běžná praxe.“ Respondentka č. 7: „ Nic takového mi nenabídli, ale partner vyjadřoval názor, že

31

čím míň budeme vědět a vidět, tím lépe, takže ani nebyl důvod nám něco nabízet.“ Možnost měly: 1 respondentka dostala otisky i fotografie: „Musel o to manžel požádat. Porodní asistentka dítě vyfotila, otiskla ručičku i nožičku dítěte.“ Shrnutí: Ani jedna z respondentek neuvedla, že by jí byla nabídnuta taková možnost zdravotnickým personálem, v jednom případě bylo toto respondentce umožněno na základě žádosti partnera. Většina respondentek by tuto možnost zpětně velmi uvítala.

7. Informovali Vás o tom, co bude dál s miminkem? Nebyly informovány – informace postrádají: 6 respondentek uvádí, že je nikdo neinformoval, co bude dál s dítětem. Respondentka č.5: „Když jsem se zamyslela nad tím, zda chci své dítě nechat pohřbít, říkala jsem si, že další varianta je, že moje dcera skončí v pytli s biologickým odpadem, a tak jsem radši zvolila pohřeb.“ Respondentka č.2: „Ne nikdo mi nic neřekl, ale bylo by dobré vědět aspoň to, že se musí udělat pitva. “ Respondentka č.3: „Ne, nikdo se mnou o tom nemluvil, ale byla bych ráda.“ Nebyly informovány – informace nepostrádají – 1 respondentka nechtěla nic vědět. Shrnutí: Žádná z respondentek nebyla zdravotnickým personálem informována, jak bude nakládáno s tělem dítěte. 6 ze 7 respondentek tyto informace postrádalo, 3 z nich uvedly, že opakovaně přemýšlely o tom, jak bylo nakládáno s jejich dítětem. Je patrné, že neinformovanost v tomto ohledu způsobovala respondentkám emoční dyskomfort.

32

8. Mluvili s Vámi o tom, zda budete chtít uspořádat pohřeb? Mluvili o uspořádání pohřbu: Všech 7 respondentek odpovědělo, že jim nabídli možnost pohřbu. Respondentka č.4: „Mysleli jsme si, že podepisujeme souhlas s tím, že dítě převezou do pohřebního ústavu, kde nás vyrozumí o pohřbu, ale vyrozuměli nás jen o vyzvednutí urny.“ Respondentka č.7: „Kdybych měla víc času, rozhodla bych se jinak, pořád mě to trápí. V situaci, kdy Vám sdělí, že musíte mrtvé miminko porodit, se dělají taková rozhodnutí těžko.“ Respondentka č.6. „Nechali jsme dceru zpopelnit a rozprášit, chodíme tam a jsme rádi.“ Shrnutí: Všem 7 respondentkám zdravotnický personál nabídl možnost pohřbu. Některé z nich by uvítaly, kdyby na rozhodnutí měly více času.

9. Vysvětlili Vám již v porodnici, že budete možná potřebovat následnou pomoc? Dostala jste nějaké kontakty? Obdržely kontakty: 3 respondentky uvedly, že již v porodnici jim nabídli návštěvu psychologa, nabídku nevyužila ani jedna z nich. Respondentce č.2 „to nikdo moc nevysvětlil“, proto si našla psycholožku sama. Respondentka č.3 tuto možnost nevyužila, ale přemýšlela o tom. Respondentka č.7: „Dostala jsem kontakt. Nikdy jsem tam nezavolala.“ Neobdržely kontakt: 4 respondentky uvedly, že je o možné návštěvě psychologa nikdo neinformoval. Respondentka č.1: „Dostala jsem jen takový seznam, co je třeba zařídit po porodu, to jsem byla ráda, ale nikdo mi nic nevysvětlil. Já sama jsem psychologa nevyhledala.“ Nabídka kontaktu na svépomocná sdružení: Ani jedna respondentka nedostala kontakt na svépomocné sdružení. 6 si vyhledalo internetové stránky 33

samo, jedna dostala kontakt od známé. 2 z respondentek neuvedly jméno svépomocného sdružení, 5 uvádí sdružení Dlouhá cesta – Prázdná kolébka. Respondentka č.1: „Hodně mi pomohlo, když jsem na internetu našla příběhy matek se stejným osudem.“ Respondentka č.4: „Po porodu jsem začala komunikovat s maminkami z „Dlouhé cesty“, hodně mi pomohly.“ Respondentka č.6: Od známé jsem dostala kontakt na „Dlouhou cestu“. Vzájemné sdílení a pochopení mi pomohlo nejvíc. Stala jsem se později dobrovolníkem.“ Respondentka č. 5 dodává: „na jedné straně mi to pomohlo, na druhé se mě bolestně dotýkají i smutné příběhy jiných matek.“ Shrnutí: 4 respondentky neobdržely žádné kontakty na psychologa, 3 respondentky, které kontakt na psychologa obdržely, těchto služeb nevyužily. Žádná respondentka neuvedla, že by obdržela kontakt na jiný, než na psychologický druh pomoci. Všechny respondentky vyhledaly kontakt se svémopomocnými sdruženími, což popisují jako „něco, co hodně pomohlo“.

10. Co Vám nejvíce scházelo z hlediska péče v době porodu a po porodu? Nescházelo nic: 1 respondentka uvedla, že byla překvapená, jak byli zdravotníci milí. Postrádaly více času a trpělivosti ze strany personálu: 6 respondentek uvádí, že by potřebovaly na všechno víc času, trpělivosti. Respondentka č.7: „Někoho, kdo by byl připraven trpělivě odpovídat na otázky, které se mi začaly honit hlavou vlastně až druhý den a bylo jich víc a víc.“ Postrádala pomoc se zvládnutím pocitu viny: 3 respondentky se domnívají, že by jim zdravotníci měli pomoci zvládnout pocit viny.

34

Postrádaly citlivou komunikaci: 2 respondentky se domnívají, že by měli zdravotníci absolvovat školení jak komunikovat s matkou rodící mrtvé dítě. Respondentka č.4: „Zdravotníci by měli být vyškoleni v komunikaci s matkou rodící mrtvé dítě. Potřebovala jsem soucit a porozumění a toho se mi nedostalo tolik, kolik bych potřebovala.“ Postrádaly kontinuální péči: 4 respondentky uvedly, že by byly rády, kdyby je porodní asistentka, která se o ně starala, navštívila později, aby se mohly zeptat, na všechno, co je napadlo později. Respondentka č.3: „Kdyby se mě ujala jedna osoba, citlivě a postupně vysvětlovala, aby se člověk necítil, že obtěžuje. Kdyby mě navštívila i po porodu, mohla bych požádat o radu, o pomoc.“ Postrádaly soukromí: 3 respondentky by uvítaly víc soukromí po porodu na oddělení. Shrnutí: 6 respondentek postrádalo dostatek času a trpělivosti ze strany personálu. Jako významné hledisko se jeví také potřeba kontinuální péče v těchto případech. Důležitým aspektem se zdá být také dostatečná míra soukromí a adekvátně citlivé komunikace.

Dílčí shrnutí analýzy dat z rozhovorů s matkami V analýze rozhovorů jsem sledovala, jaké jsou vlastně potřeby matek, které porodily mrtvé dítě. Je patrné, že už jen necitlivý způsob sdělení informace o úmrtí dítěte se jeví jako výrazně traumatizující. Významnou podporou a pomocí u takovéhoto porodu se zdá být přítomnost otce nebo jiné podporující osoby. Zjištěná data potvrzují koncepty některých autorů jako např. Kübler-Rossová, že možnost adekvátního a citlivého rozloučení se s dítětem ovlivňuje velkou měrou dobré prožití této zkušenosti. Pokud matky tuto možnost neměly, zpětně toho velmi litují. Také je patrné, že matky v situaci porodu nebyly schopné samy aktivně tato opatření vyžadovat, ale pokud jim byla citlivě nabídnuta, využily jich a byly tomu rády. Z výzkumu také vyplývá, že matky by uvítaly větší míru 35

informací o tom, co se bude s dítětem dít, o možnostech pohřbu, uvítaly by také více času na rozloučení, možnost památky v podobě otisku nožky apod. Jako vhodné se jeví také předání informací o následné pomoci a kontaktů, a to nejen na psychologická pracoviště, ale zejména také na svépomocné skupiny (Dlouhá cesta – Příloha č. VII). Nejvíce ženy postrádaly ze strany personálu dostatek času, trpělivosti, soukromí a citlivé komunikace. Uvítaly by také možnost kontinuální péče nebo déletrvajícího kontaktu, umožňujícího sdílení zkušenosti.

2.2.2 Analýza dat získaných z rozhovorů s porodními asistentkami (rozhovory - Příloha č.III) O rozhovor jsem požádala porodní asistentky, které pracují na porodním sále v ÚPMD. Respondentky skupiny B (popisovaly péči o matku rodící mrtvé dítě v období 2008 - 2011) · Respodentka č.1 - 29 let, na porodním sále (dále p.s.) pracuje 7 let, péče o matku v r. 2011 · Respodentka č.2 - 38 let, na p.s. pracuje 13 let, péče o matku v r. 2010 · Respodentka č.3 - 33 let, na p.s. pracuje 8 let, péče o matku v r. 2008 · Respodentka č.4 - 25 let, na p.s. pracuje 2 roky, péče o matku v r. 2011 · Respodentka č.5 - 31 let, na p.s . pracuje 9 let, péče o matku v r. 2009 · Respodentka č.6 - 45 let, na p.s. pracuje 6 let, péče o matku v r. 2010

Respondentky skupiny C (popisovaly péči běžnou před rokem 2005) · Respodentka č.7 - 32 let, na p.s. pracuje 8 let, popisuje běžnou praxi v péči o matky rodící mrtvé dítě před r 2005

36

·

Respodentka č.8 - 55 let, na p.s pracuje 28 let, popisuje praxi před rokem

2005 ·

Respodentka č. - 30 let, na p.s. pracuje 7 let, péče o matku v r 2005

1. Vzpomínáte si na konkrétní matku, která rodila mrtvé dítě a Vy jste se o ni starala? Péče o konkrétní matku: 6 respondentek ze skupiny B a 1 respondentka ze skupiny C popisovaly péči o konkrétní matku rodící mrtvé dítě. Péče obecně: 2 respondentky ze skupiny C popisovaly péči o matku obecně. Shrnutí: 7 respondentek vzpomínalo v rozhovorech na péči o konkrétní matku, 2 respondentky si péči o konkrétní matku nepamatují, odpovídaly na otázky obecně. . 2. Byl u porodu přítomen otec dítěte? Byl přítomen: 5 respondentek ze sk. B odpovědělo, že otec dítěte byl přítomen. Respondentka č.1 je přesvědčená o tom, že matce velmi pomohl. Respondentka č.4 o otci, který skoro celou dobu mlčel, jen hodně telefonoval, na otázku, zda byl matce oporou, odpovídá, že určitě ano. Respondentka č.3: „Ano, byl tam celou dobu, skoro vůbec neodcházel.“ Respondentka č.2 líčí, jak právě otec potřeboval znát odpovědi na své otázky.„Představa mrtvého dítěte byla pro něj nemyslitelná, bylo to jeho první setkání se smrtí. Měl mnoho otázek.“ Nebyl přítomen:: 1 respondentka ze skupiny B uvedla, že otec nebyl přítomen. Všechny 3 respondentky ze skupiny C se shodly, že otec u porodu byl spíš vyjímkou, většinou přišel později.

37

U samotného porodu ženy, o kterou se starala respondentka č. 6 ze sk.B, nebyl otec přítomen, protože dítě bylo vybaveno v narkóze, hned po zákroku byl opět otec přivolán zpět. Respondentka č.8 uvádí „ Nebyl běžně u samotného porodu, spíš před a po porodu.“ Respondentka č. 7: „Neměli jsme tolik pokojů, kde mohl být přítomen otec.“ Respondentka č.9: „Nechtěla to ona, ani on. Otec čekal venku. Až po porodu.“ Shrnutí: 5 respodentek ze sk. B umožnily otcům přítomnost u porodu, pouze 1 respondentka uvedla, že nemohl být otec přítomen, protože to nebylo možné. Respondentky ze skupiny C shodně uvedly, že dřív byl otec u porodu z různých důvodů spíše výjimkou.

3. Nabízela jste matce možnost dítě vidět, pochovat si je? Nabízely: Všech 6 respondentek ze sk. B uvedlo, že matky věděly o možnosti rozloučit se s dítětem. 3 matky byly rozhodnuté ihned, že chtějí dítě vidět. 2 matky se rozhodovaly déle (za jednu z nich pak viděl dítě otec). Respondentka č.3 musela matku seznámit s tím, že bude dítě ještě ten den odvezeno a že nemá dost času, tato matka jako jediná své dítě neviděla. Respondentka č.2, které rodiče oznámili, že hlavně nechtějí dítě vidět, po porodu vysvětlovala: „ Možnost rozloučit se tu stále je a bude až do druhého dne, že se mohou kdykoli rozhodnout, opravdu nemusí mít strach, že by viděli něco hrozného, že je to jako spící miminko.“ „Po hodině otec přišel a řekl, že si to rozmyslel a že by přece chtěl děťátko vidět.“ Respondentka č.4: „ Řekla jsem jim, že bych jim to za sebe chtěla doporučit, že mi před deseti dny umřela babička a ze všeho nejvíc je mi líto, že jsem se s ní nemohla rozloučit. Nechala jsem je pak samotné spolu, možná půl hodiny, když jsem se vrátila, tak mi řekli, že se přeci jen rozhodli se na holčičku podívat.“ 38

Nenabízely: všechny 3 respondentky ze sk. C uvedly, že možnost vidět dítě nenabízely, pokud to matku napadlo, vysvětlily jí, že pro ní bude lepší dítě nevidět. Respondentka č.9: „To jsme vůbec neřešili. Je to 5 let zpátky, co se s ukazováním dětí začínalo.“ Respondentka č.7: „Dřív nám to připadalo morbidní. Od začátku jsme je směrovaly tak, že by to pro ně nebylo moc dobrý. Naopak jsme jim vysvětlovaly, že se nemusí bát, že nic neuvidí.“ Shrnutí: S ohledem na výpovědi respondetek ze sk. B a C je patrné, že v posledních letech dochází v této oblasti k velkému posunu. V současné době je běžnější, že porodní asistentky nabízejí matkám tuto možnost a podporují je v kontaktu s dítětem.

4. Myslíte si, že je pro matku důležité rozloučit se? Vnímají jako důležité: Ve sk. B 2 respondentky odpověděly, že ano. Dvěma jsem přímou otázku nepoložila, ale z rozhovorů vyplývá, že obě respondentky podporují matky v tom, aby se rozloučily. 2 respondentky se shodly, že jsou rády, „jak se to změnilo, že na matky tolik nespěcháme a mají čas se rozmyslet.“ Respondentka č.4: „Řekla jsem jim, že do budoucna to pro ně může být důležitý k vyrovnání se se ztrátou.“ Respondentka č.3: „Myslím, že pro někoho může být lepší dítě vidět, tím, že vidí, že dítě je mrtvý, se to pro ně líp ukončí.“ Ve sk. C: Obě respondentky, kterým jsem otázku položila odpověděly, že je to důležité. Respondentka č.9: „Dneska už vím, že nejdůležitější pro matku je, aby věděla, že když bude chtít, tak může dítě vidět.“

39

Respondentka č.8: „Když se jim dneska dítě ukáže, tak i pochybnosti, jestli je to pravda, že umřelo, tak se tím vyřeší.“ Vnímají jako důležité pro některé matky: 2 respondentky ze sk. B odpověděly, že pro někoho je důležité rozloučit se. Shrnutí: Je patrné, že porodní asistentky vnímají jako důležité rozloučení matky s mrtvým dítětem a reflektují význam tohoto kontaktu v procesu vyrovnávání se se ztrátou.

5. Jak dlouho měla matka dítě u sebe? Možnost neomezeného kontaktu: 5 ze 6 respondentek ze sk.B uvedlo, že matka (případně otec) zůstala s dítětem tak dlouho, jak chtěla. 3 z nich nechaly rodiče s dítětem o samotě a domluvili se, že až budou chtít, ohlásí se sami. Všechny 3 uvedly, že se rodiče loučili asi 10 - 20 minut. Respondentka č.1: „Nejdřív jsem tam s nimi chvíli byla a pak jsem je nechala samotné asi 10 minut. Řekla jsem jim, až budou chtít dítě odnést, tak že si mě mají přivolat zvonkem.“ Respondentka č.2: „Dítě viděl pouze otec. Zeptala jsem se ho, jestli chce s holčičkou zůstat sám, řekl, že ano, domluvili jsme se, že až bude chtít, tak jen vyjde ven. Vzal si děťátko do náručí a strašně plakal, tak asi deset minut. Pak vyšel ven.“ Možnost omezeného kontaktu: 2 respondentky nenechaly rodiče s dítětem samotné – respondentka č. 4 proto, že si to rodiče nepřáli, respondentka č.6 proto, že dítě bylo po obtížném porodu pochroumané. „Do náručí jsem se neodvážila jim ho dát, bylo opravdu hodně naaranžované.“ Nemožnost kontaktu: Respondentky ze sk.C uvedly, že se před rokem 2005 děti matkám neukazovaly. Shrnutí Ze srovnání skupiny B a C je opět patrné, že dnes porodní asistentky umožňují rodičům většinou neomezený kontakt oproti minulým letům.

40

6. Nabídla jste matce možnost vyzvednout si fotky dítěte, otisky ručičky a nožičky? Nabídly: 4 respondentky ze sk. B matku informovaly o možnosti vyzvednout si na porodním sále fotky i otisky. Respondentka č.1 „Je to dobře, za tu dobu, co jsem na sále, je to velká změna a ze začátku mi to přišlo jako nesmysl, když se s tím začalo.“ Na otázku, jak dlouho se děti fotografují, odpověděla, že je to asi rok zpátky. Respondentka č.2: „Řekla jsem jim, že si mohou vyzvednout fotografie kdykoliv. Respondentka č.4 uvedla, že si rodiče vzali fotografii i otisky ještě před odchodem z porodního sálu. Nanabídly: 2 respondentky ze sk. B tuto možnost matce nenabídly. Respondentka č.6: „Fotky jsem neudělala, ani otisky, říkala jsem si, že je dítě moc malé, že to vlastně ani nebyl porod. Do dneška mě to mrzí, protože ta maminka se na to později ptala.“ Všechny 3 respondentky ze sk. C se shodly, že tato možnost v té době nebyla zvykem, ale jsou rády, že se tato služba zavádí do praxe u nás. Respondentka č.7: „Pamatuju se, jak jsem četla asi před pěti lety, že se v Americe připravují pro matky kartičky, kde jsou vlásky a otisky a říkala jsem si: „ To dělají v Americe!“ Respondentka č.8: „Některé matky dítě vidět nechtějí, víc otcové, ale matkám, když se to pak rozleží v hlavě, tak je pro ně s odstupem času cenná zase ta fotka.“ Shrnutí:Vyzvednutí si fotografie a otisků dítěte v minulých letech bylo výjimkou, dnes porodní asistentky uvádějí, že tuto službu nabízejí častěji.

41

7. Řekla jste matce, co bude s dítětem poté, co se odnese z porodního sálu? Informovala: 3 respondentky ze sk. B informovaly matky o tom, co bude s dítětem. 2 z nich řekly matce o tom, že se musí udělat pitva. Respondentka č. 2: „Manželé se mě ptali, kdo děťátko pohřbí, když nechtějí pohřeb. Musela jsem jim vysvětlit, že nic takového se automaticky nedělá.“ Respondentka č.5: „Mysleli si, že když nechtějí pohřeb, že dítě pohřbíme my, tak jsem jim musela říct, že to tělíčko půjde do spalovny s ostatním biologickým odpadem, mysleli, že tu máme rozptylovou loučku.“ Neinformovala: 3 respondentky ze sk. B uvedly, že se matka nezeptala a proto jí nic neřekly. Všechny 3 respondentky ze sk. C uvedly, že s matkami nikdo nemluvil o tom, co bude s dítětem po porodu. Respondentka č.8: „Nikdo to s nima moc nerozebíral, každý se snažil se tomu vyhnout, aby nezabředl do toho, že by se ta paní rozbrečela, to by znamenalo, že něco zvoral.“ Respondentka č.9: „ Ne, to se vůbec neřešilo. Prostě to tak v tý době bylo – vůbec se k tomu nevracet, žádná možnost, jak to odtruchlit, spíš to bylo v duchu – jste mladá, budete mít kupu dětí.“ Shrnutí:

Z výsledků je patrné, že je běžnou praxí porodních asistentek

rodiče spíše neinformovat, pokud se sami nezeptají.

8. Nabídla jste matce možnost nechat dítě pohřbít? Nabídla: 6 respondentek ze sk. B uvedlo, že se rodičů ptaly, zda chtějí nechat dítě pohřbít. 3 matky se rozhodly, že pohřeb nechtějí, 2 věděly hned, že budou chtít nechat dítě pohřbít, 1 se rozhodla až druhý den. Respondentka č.2: „Přáli si, aby se porodem tato kapitola uzavřela.“ Respondentka č.5: „Pohřeb nechtěli, řekli to naprosto striktně.“

42

Matka, o kterou se starala respondentka č.6 se nejprve rozhodla, že pohřeb nechce. Druhý den mi řekla, „že v noci přemýšlela a že se rozmyslela a že by chtěla uspořádat pohřeb, že to je důležité pro ně i pro jejich rodiče.“ Respondentky ze sk. C uvedly, že se na matky spěchalo, musely podepsat formulář již před porodem, po porodu se hned dítě odvezlo a musely být rozhodnuté. Respondentka č.7: „Vždycky psaly, že pohřeb nechtějí. Když se zeptaly, tak jsme jim radily, ať napíšou, že ne. Prostě všechno vytěsnit.“ Shrnutí: Všechny Respondentky z obou skupin nabízely možnost pohřbu. respondentky ze sk.B uvádějí, že nechávají matkám čas na rozmyšlenou do druhého dne, zatímco všechny respondentky ze sk. C vedly matky k tomu, aby se rozhodly o tom, zda chtějí nebo nechtějí pohřeb, ještě před porodem. 9. Mluvila jste s matkou o tom, že bude možná později potřebovat odbornou pomoc? Dala jste jí potřebné kontakty? Nabídla: 5 respondentek ze sk. B uvedlo, že daly matce letáček svépomocného sdružení „Dlouhá cesta“ a vysvětlily jí, že přímo v porodnici je může navštívit psycholog. Respondentka č.2 zavolala psycholožku na porodní sál, „Psycholožka mluvila s oběma rodiči i s maminkou rodičky.“ Respondentka č.6 vysvětlila matce, že je možné, že to nebude schopna zvládnout sama, ať pak vyhledá odbornou pomoc. Nanabídla: 3 respondentky ze sk. C a jedna respondentka ze sk. B uvedly, že matce letáček, ani jiné kontakty nenabídly. Respondentka č. 3. „Matka věděla, že možná bude potřebovat pomoc psychologa, to jsme celkem rozebíraly.“ Respondentka č.7 uvedla, že spíš se dávaly matce uklidňující léky, aby neplakala.

43

Respondentka č.8: To příslušelo lékaři, asistentky v tomhle směru neměly žádné kompetence. Nikdo moc nevěděl, jak na tyhle pacientky, aby nešlápnul do porcelánu, nikdo je nechtěl ranit.“ Respondentka č.9 na otázku, zda nabídla pomoc psychologa odpověděla, že to ji nenapadlo, že řekla, ať myslí na to, že bude mít další děti. Shrnutí: Kontakty na psychology a na svépomocné skupiny standartně nabízejí respondetky ze sk.B. Respondentky ze sk. C popisují praxi, běžnou v předchozích letech,

spíše s tendencí nabídky medikamentů a orientace na

budoucnost.

10. Navštívila jste matku druhý den po porodu nebo později? Navštívila: 1 respondentka ze sk.B uvedla, že matku navštívila. Respondentka č.6: „ Byla opravdu ráda, když mě viděla ve dveřích. Řekla mi, že v noci přemýšlela a že by chtěla uspořádat pohřeb. Nechala jsem jí také svou adresu, pro případ, že by něco potřebovala. Za tři týdny mi od ní přišel dlouhý mail, kde mi mnoho vypsala a moc mi děkovala.“ Náhodné setkání: 2 respondentky ze sk. B se s matkou později potkaly náhodou, obě hodnotí setkání jako pro matku důležité. Respondentka č.4 uvedla, že o tom přemýšlela, pak se rozhodla, že matku nenavštíví, při odchodu domů za ní přišel otec, děkoval jí a poprosil ji o telefonní číslo pro případ, že by se chtěli na něco zeptat. Nenavšívila: 2 respondentky ze sk. B odpověděly jednoznačně, že ne, že už se k tomu nevrací. Žádná z respondetek ze sk. C neuvedla, že by matku později navštívila. Odpověď respondentky č.9: „Dnes bych postupovala jinak, za matkou bych zašla i později a řekla bych jí, jaké má možnosti, asi bych jí dala i na sebe kontakt, aby věděla, že jsem tu pro ní, může to pro ní být důležitý.“

44

Shrnutí: Tendence porodních asistentek vyznívá tak, že aktivní kontakt většinou nenabízejí, ale pokud k dalšímu setkání dojde, je zřejmé, jak je to pro matky významné. 11. Jak vnímáte to, že matka rodící mrtvé dítě vyjde zrovna na Vás? Vadí Vám to? Nevadí, ale je to náročné: 3 respondentky ze sk. B uvedly, že jim péče o matku, která rodí mrtvé dítě nevadí, ale že je to náročnější. Respondentka č.3: „Je to náročnější, jsem ale ráda když jim můžu pomoct .“ Respondentka č.1: „Dřív mi to vadilo, když jsem byla mladší, teď se míň ostýchám s nimi komunikovat.“ Nevadí, jsem ráda: 3 respondentky jsou rády, když vyjde péče o matku zrovna na ně. Respondentka č.2: „ Jsem ráda, když mohu o takovou matku pečovat. Vy jste ten, kdo jim pomohl na těžké cestě, ta práce mě svým způsobem naplňuje.“ Respondentka č.5 je radši, když se o matku stará ona než mladá asistentka, protože ví, jaká byla ona sama v jejím věku „Můžu dát té matce daleko víc než ona.“ Respondentka č.6: „Jsem ráda, když můžu matce zajistit potřebný klid a intimitu pro jednu z nejtěžších chvil v životě, chránit ji od toho, co je kolem, aby si mohla důstojně prožít svou bolest.“ Obtížné, rozporuplné: Respondentka č.8: „Vlastně i ta druhá strana, nejen matka, ale i porodní asistentka to dřív nesla hůř. Nevěděla, jak se k té matce chovat, tak s ní o ničem nemluvila a pak to většinou každá ořvala.“ Respondentka č.9: „Vždycky mi vadilo manipulovat s dítětem, brát do ruky to mrtvý, bezvládný studený tělíčko, paradoxně mám ale potřebu to dítě pochovat, protože už to nikdo neudělá, na rozdíl od těch zdravých dětí, který bude pořád někdo chovat. A s tím mrtvým to mělo přece být taky tak, ale najednou se to zvrtlo a všechno je jinak.“ 45

Shrnutí: Porodní asistentky si uvědomují náročnost situace, zkušenější respondentky vítají péči o matku rodící mrtvé dítě, především proto, že jsou si vědomé možností podpory, kterou mohou matce nabídnout.

12. Máte potřebu si o tom s někým později povídat? Potřeba sdílení: 3 respondentky, které uvedly, že je péče náročnější, mají také potřebu později s někým mluvit. Respondentka č.4 o tom mluví doma s partnerem, respondentka č.1 a č.3 s kolegyněmi v práci. Respondentka č.9: „Já jsem brečela, pamatuju si, že jsem hodně brečela. Hned ten večer jsem to říkala kamarádům.“ Potřeba individuálního zažití zkušenosti: 3 respondentky ze sk. B, které uvedly, že jsou rády, pokud péče o matku vyjde právě na ně, shodně uvedly, že to zpracují samy. Shrnutí: Většina respondentek má potřebu tuto zkušenost sdílet s lidmi blízkými nebo s kolegyněmi, některé respondentky volí individuální způsob zpracování.

Dílčí shrnutí analýzy rozhovorů s porodními asistentkami V analýze rozhovorů s porodními asistentkami jsem se zaměřovala na to, jakou péči porodní asistentky matkám rodícím mrtvé dítě nabízejí, na co se zaměřují, jak reflektují potřeby těchto matek. Pracovala jsem se dvěma skupinami respondentek - ze skupiny B, které pečovaly o ženu rodící mrtvé dítě v letech 2008-2011 a respondentkami ze skupiny C, které popisují péči o matku rodící mrtvé dítě běžnou před rokem 2005. Porodní asistentky se v odpovědích vyjadřovaly většinou ke konkrétním případům ze své praxe, na kterých demonstrovaly své pocity, postoje a chování v dané situaci. 46

Je zřejmé, že porodní asistentky v ÚPDM vnímají, jak je důležitá přítomnost provázející osoby a v tomto matky podporují. Na rozdíl od předchozích let, je aktuálně porodními asistentkami podporován kontakt mezi matkou a mrtvým dítětem. Porodní asistentky aktivně tento kontakt matkám nabízejí, neomezují jeho trvání, nabízejí také možnost vyzvednutí fotografie, otisku nožiček, apod. Porodní asistentky si uvědomují význam tohoto kontaktu v procesu vyrovnávání se se ztrátou. V případě informovanosti o nakládání s tělem dítěte nebývají porodní asistnetky aktivní, informace předávají, pokud se matky ptají.

Při nabízení

možnosti pohřbu porodní asistentky respektují, že matky potřebují pro tato rozhodnutí čas. Matkám jsou standardně nabízeny kontakty na odborníky v psychologické oblasti i na svépomocné skupiny. Kontinuální péči v podobě následných setkání není zvykem nabízet. Porodní asistentky samy si uvědomují náročnost takovéto situace a zkušenější z nich vítají péči o matku rodící mrtvé dítě především proto, že jsou si vědomé možností podpory, kterou mohou matce nabídnout. Jako významný a potěšující výsledek tohoto šetření bych viděla fakt, že na půdě ÚPMD dochází v posledních letech k výraznému posunu v kvalitě péče o tyto klientky směrem k většímu porozumění, citlivosti a respektu k jejich potřebám.

2.2.3 Porovnání dílčích analýz výzkumu - Přítomnost otce dítěte u porodu Z výsledků výzkumu vyplývá, že přítomnost otce u porodu mrtvého dítěte je pro matku zásadní a důležitá. Otec je matce velkou oporou. Shodly se na tom všechny matky i porodní asistentky. Otec má na to, jak se matka rozhoduje

47

podstatný vliv. Některá rozhodnutí dělají rodiče společně. Porodní asistentka by měla komunikovat s oběma rodiči. - Možnost rozloučit se s dítětem Matky i porodní asistentky se shodují v tom, že má mít matka možnost rozloučit se s dítětem, vidět ho a pochovat si ho. Některé matky by uvítaly, kdyby jim byla tato možnost nabízena opakovaně a s odstupem času. Kdyby měly možnost se rozmýšlet a měly delší čas na rozloučení. Matky potřebují, aby je porodní asistentky navedly k tomu, že je dobré dítě vidět, trpělivě a opakovaně jim důvody vysvětlovaly. Porodní asistentky nabízejí matkám rozloučení s dítětem. Před více než pěti lety porodní asistentky matkám vysvětlovaly, že pro ně bude lepší dítě nevidět. - Možnost vyzvednout si fotografie a otisky. Matky by měly rády památku na svoje dítě. Porodní asistentky uvedly, že dnes mají možnost si fotografie a otisky kdykoli vyzvednout. - Možnost vědět, co bude s dítětem dál Matky si dříve či později přejí vědět, co se stane s jejich dítětem. Některé porodní asistentky se matek ptají, zda si přejí vědět, co se stane s jejich dítětem, podle toho je informují. - Možnost nechat dítě pohřbít Některé matky uvedly, že měly málo informací a málo času na to, rozhodnout se, jestli chtějí nechat své dítě pohřbít. Porodní asistentky většinou nechávají matkám čas do druhého dne. Před pěti lety musely matky podepsat, zda chtějí pohřeb již před porodem. - Možnost kontaktovat psychologa a svépomocné sdružení. Většina matek si kontakt na psychologa i svépomocné sdružení vyhledala sama. Porodní asistentky uvedly, že dnes již všechny matky po porodu mrtvého dítěte kontakt a letáčky sdružení obdrží. 48

- Možnost setkat se s porodní asistentkou, která o ženu pečovala, později. Některé z matek uvedly, že jim tato možnost scházela. Měly mnoho dalších otázek a uvítaly by, kdyby je porodní asistentka navštívila. Většina z dotázaných porodních asistentek matky později nenavštěvuje. - Semináře pro porodní asistentky Některé matky uvedly, že by měly být porodní asistentky vyškoleny v péči o matku rodící mrtvé dítě, aby věděly, co jí mají nabídnout a co je pro ní vhodné a dobré. Z výzkumu mezi porodními asistentkami vyplývá, že během posledních pěti let došlo v péči o matku k velkým změnám. Porodní asistentky dnes jsou podstatně lépe informovány o tom, jak pečovat o ženu rodící mrtvé dítě. Některé, častěji mladší porodní asistentky by potřebovaly více zkušeností a uvítaly by i možnost účastnit se seminářů na téma komunikace. - Čas na některá rozhodnutí Některé matky uvedly, že by si přály mít více času a požadují více trpělivosti a empatie, schopnost vysvětlovat a naslouchat ze strany porodních asistentek, které o ně pečovaly. Většina porodních asistentek uvedla, že dnes na matky nespěchají tak, jako dříve, že se jich ptají a vysvětlují opakovaně, že matky mají dost času se rozmyslet. Před pěti lety matce rodící mrtvé dítě porodní asistentky nic nevysvětlovaly. - Pocit viny Některé matky uvedly, že prožívají tíživý pocit viny, který přetrvává ještě dlouho po porodu. Některé matky si myslí, že pocit viny mají také na základě poznámek zdravotníků.

Porodní asistentky se k tomu, že matka cítí vinu,

nevyjádřily. - Péče o matky, které rodily mrtvé dítě z pohledu porodní asistentky Většina porodních asistentek udává, že jim nevadí nebo jsou rády, že mohou o matku rodící mrtvé dítě pečovat. Mají už dostatek informací o tom, co matka 49

potřebuje a srovnáme-li péči dnes a dříve, péče dnes převážně odpovídá tomu, co matky uvedly, že potřebují. - Potřeby porodních asistentek Některé porodní asistentky uvedly, že poté, co se starají o matku rodící mrtvé dítě, potřebují s někým hovořit. Jiné uvedly, že ne.

2.2.4 Interpretační výstup

Z porovnání dílčích analýz mohu označit konkrétní místa, kde by porodní asistentky mohly zefektivňovat přístup k matkám tak, aby lépe reagoval na jejich potřeby. Z předchozího textu vyplývá, že v některých oblastech se přístup porodních asistentek v ÚPMD výrazně zlepšil, přesto bych ráda provedla celkové shrnutí a doporučení pro porodní asistentky, aby při práci postupovaly cíleně a vědomě. Doporučení pro porodní asistentky · Podporovat komplexní bio-psycho-sociální přístup k matce rodící mrtvé dítě · Věnovat se matce s mimořádnou trpělivostí a pochopením · Zajistit matce soukromí. · Informovat matku o všem, co by pro ni mohlo být důležité · Umožnit jí přítomnost partnera nebo jiné blízké osoby · Nabídnout a doporučit jí možnost rozloučit se svým mrtvým dítětem · Umožnit rozloučení s dítětem i dalším členům rodiny · Nabídnout a doporučit jí možnost nechat dítě pohřbít · Mrtvé dítě vyfotografovat, pořídit otisky nohy a ruky a nabídnout jí možnost fotografie si kdykoliv vyzvednout

50

· Zajistit, aby v ideálním případě o rodičku pečovala po celou dobu pouze jedna porodní asistentka · Porodní asistentka, která o matku pečovala, by měla navštívit matku druhý den po porodu · Nabídnout na sebe kontakt, aby měla matka možnost spojit se s osobou, která ji provázela při porodu · Ujistit matku o tom, že to, co se stalo, není její vina · Informovat matku o tom, že důvod úmrtí dítěte se v polovině případů nepodaří zjistit · Zajistit rodičům soukromí i během poporodní péče na oddělení, kde nepřijdou do kontaktu s matkami, které porodily živé dítě · Hospitalizaci po porodu mrtvého dítěte zkrátit na minimum · Dát matce před odchodem z porodnice seznam důležitých informací (čerpání mateřské dovolené, co zařídit kolem pohřbu) kontakt na svépomocné sdružení, kontakt na psychologa · Účastnit se vzdělávacích seminářů v mezilidské komunikaci, o péči o matku rodící mrtvé dítě, apod.

51

Diskuse K výběru tématu mě přivedla konkrétní událost z mé praxe porodní asistentky.

Tehdy matka, která porodila mrtvé dítě neviděla a později toho

litovala. Opakovaně jsem se setkala s tím, že matky, které se dozvěděly, že je dítě v jejich těle mrtvé, odmítaly je vidět. Vyhýbaly se kontaktu s mrtvým tělem a později, kdy už rozloučení nebylo možné, obtížně ztrátu zpracovávaly. Zajímalo mě proto, zda se podobná reakce objevuje u dalších matek, zda nabízené služby ze strany zdravotnického personálu korespondují s tím, co matky s odstupem času hodnotí jako pro ně vhodné. Pro utřídění svých názorů jsem se rozhodla zkoumat také postřehy jiných porodních asistentek, které měly v péči matku rodící mrtvé dítě. Získala jsem tak data potřebná k porovnání poskytované péče a potřeb matek. Téma, které jsem si vybrala je úzce profilované, nemá velkou oporu v literatuře, jak jsem zmínila již v úvodu. O lepší informovanosti jak zdravotníků, tak rodičů, v jiných vyspělých zemích, svědčí řada cizojazyčných článků a odkazů na internetu. Nedostatek literatury a výzkumů se ukázal být výhodou i nevýhodou. Na jedné straně mi to umožňovalo vnést do své práce údaje a zkušenosti ze své praxe, na druhou stranu jsem pro svou práci neměla příliš velkou oporu na odborném poli a neměla jsem možnost porovnávat získané výsledky s jinými výzkumy. Jsem si vědoma toho, že vzorek respondentek je malý, protože zkušenosti matek jsem mapovala výhradně v ÚPMD. Také druhý vzorek respondentek – porodních asistentek jsem zkoumala pouze v této porodnici. Vzhledem k tomuto faktu se výsledky nedají zobecnit a mají výpovědní hodnotu pouze o situaci v ÚPMD. Vzhledem k tomu, že sama jsem v týmu porodních asistentek v ÚPMD

52

vím, že přístup a poskytovaná péče o matku rodící mrtvé dítě se v posledních letech podstatně změnila. Jaká je v tomto směru situace v jiných českých porodnicích mi není příliš známo. Na péči v jiných porodnicích mohu usuzovat pouze z výpovědí několika matek, které měly v anamnéze porod mrtvého dítěte v jiné porodnici a vybraly si pro další porod ÚPMD, a podle toho, jak popisovaly způsob péče, který jim byl v jiné porodnici poskytován během a po porodu mrtvého dítěte. Popisovaná péče poukazuje na to, že by bylo žádoucí provést podobný průzkum i v dalších porodnicích. Všechny respondentky, z obou skupin, ochotně souhlasily s rozhovorem a ochotně odpovídaly na mé otázky. Respondentky ze skupiny matek, mi bez vyjímky vyjádřil svůj vděk nad tím, že se touto problematikou zabývám. Respondentky z řad porodních asistentek (ze skupiny B, které popisovaly péči o konkrétní matku dnes, i ze skupiny C, které vzpomínaly na péči před více než pěti lety) shodně uváděly, že jsou rády, že se způsob péče mění a že získávají stále více informací a zkušeností v tom, jak s matkou rodící mrtvé dítě komunikovat a jaké služby jí nabízet. Některé, převážně mladší, porodní asistentky by uvítaly, kdyby měly možnost účastnit se seminářů na toto a podobná témata.

53

Závěr Péči o matku, které zemřelo dítě před porodem, jsem začala zkoumat před necelými čtyřmi lety. Musím konstatovat, že v ÚPMD, kde jsem průzkum prováděla, se během posledních čtyř let přístup porodních asistentek k matkám podstatně změnil a přiblížil se potřebám matek. Z výzkumu vyplývá, že současný stav péče i poskytovaných služeb je oproti minulým letům na vzestupu. Zdravotníci mohou svým přístupem a způsobem komunikace zásadně ovlivnit, jak dlouhé a jak náročné bude období zpracovávání ztráty. Pokud budou zdravotníci dostatečně vzděláváni v mezilidské komunikaci pro náročné situace, pokud dobře porozumí aspektům péče o jedince procházející náročnou životní zkušeností, budou ve svém chování a jednání o mnoho jistější. Tato jistota by měla mít kladný dopad především na matky, které tyto situace prožívají při porodu a v šestinedělí. Cílem navrhovaného projektu bylo popsat a prozkoumat, zda péči o matku rodící mrtvé dítě hodnotí matka, která takový porod zažila, jako dostačující, přístupy jako vhodné a vyhovující, zda jí v poskytované péči něco scházelo. Na druhou stranu měl průzkum zjistit, do jaké míry potřeby těchto matek korespondují s péčí a přístupy, které nabízí porodní asistentky. Nyní bych ráda zrekapitulovala cíle, které jsem si stanovila v úvodu práce a dívala se na to, jak se je podařilo naplnit. · Jak matky se zkušeností porodu mrtvého dítěte hodnotí kvalitu péče, poskytnuté zdravotníky v této situaci. Při mapování a hodnocení této cílové oblasti jsem vycházela z dílčího shrnutí analýzy dat z rozhovorů s matkami, které porodily mrtvé dítě v ÚPMD. Podařilo se mi zmapovat potřeby matek, které mají tuto zkušenost. Ukazuje se, že mezi jejich zjištěné potřeby patří zejména citlivý způsob sdělení informace o úmrtí 54

dítěte a o tom, co bude následovat. Důležitým momentem je také potřeba dostatečného prostoru a času pro svá rozhodnutí. Matky uváděly, že významnou pomocí jim byla přítomnost otce nebo jiné blízké osoby u porodu. Matky potřebují aktivní přístup v nabízení informací a podporu ze strany porodních asistentek. Ukazuje se, že s nedostatečnou podporou mohou mít matky tendenci vyhýbat se konfrontaci s mrtvým dítětem, čehož později litují. Další důležitou potřebou je předání kontaktu na odbornou pomoc. Některé z matek uvedly, že by měly porodní asistentky být vyškoleny v komunikaci s matkami rodícími mrtvé dítě. · Jakou péči porodní asistentky poskytují, co v této situaci nabízejí. Při mapování a hodnocení této cílové oblasti jsem vycházela z dílčího shrnutí analýzy dat z rozhovorů s porodními asistentkami. Při výzkumu jsem pracovala se dvěma skupinami porodních asistentek s odlišným časovým hlediskem, protože jsem v průběhu výzkumu zjistila, jak se nabídka a přístup ze strany porodních asistentek v této problematice výrazně změnil. Při mapování tohoto cíle budu vycházet z aktuální situace a péče, kterou porodní asistentky v ÚPMD nabízejí. Je zřejmé, že porodní asistentky v ÚPMD vnímají důležitost přítomnosti provázející osoby a v tomto matky podporují. Aktivně nabízejí kontakt s mrtvým dítětem a podporují ho, neomezují jeho trvání, nabízejí také možnost vyzvednutí památky v podobě fotografie dítěte, otisku nožičky apod. V případě předávání informací o nakládání s tělem dítěte reagují až na případné dotazy matek. Při nabízení možnosti pohřbu porodní asistentky respektují, že matky potřebují pro tato rozhodnutí čas. Matkám jsou standardně nabízeny kontakty na odborníky v psychologické oblasti i na svépomocné skupiny.

55

· Nakolik poskytovaná zdravotnická péče koresponduje s potřebami matek, nakolik je reflektuje a zohledňuje. Při mapování a hodnocení této cílové oblasti jsem vycházela z porovnání dílčích analýz výzkumu. Poskytovaná zdravotnická péče porodními asistentkami v ÚMPD dobře koresponduje s potřebami matek, jak je patrné z předchozích kapitol. Přesto stále lze najít některá místa, kdy nabízená péče nereflektuje odpovídajícím způsobem potřeby matek. Rezervy vidím v ještě stále nedostatečně citlivé komunikaci a menší aktivitě porodních asistentek v nabízení některých typů informací. Jako důležité hledisko vnímám pak, aby porodní asistentky dobře rozuměly a orientovaly se v daných sociálně-psychologických aspektech procesu integrace zkušenosti ztráty dítěte. Vzhledem k tomu, že jsem svůj průzkum zaměřila na péči o matky rodící mrtvé dítě v ÚPMD, výzkumný vzorek je malý a nasbíraná data nám ukazují pouze na praxi, která je běžná v této porodnici. Jsem si vědoma toho, že nelze z tak malého vzorku usuzovat na způsob poskytované péče v jiných českých porodnicích. Porovnání péče o matku rodící mrtvé dítě by bylo velmi zajímavé provést i v jiných porodnicích v České republice, zajímavé by bylo i porovnání krajů. Vyhodnocením takto rozsáhlého výzkumu bychom mohli získat data, která by mohla pomoci výrazně zlepšit péči o matky rodící mrtvé dítě. Ráda bych z výsledků získaných dat do budoucna vytvořila doporučení pro vhodné postupy péče o matku rodící mrtvé dítě v jiných porodnicích. Uvažuji o přípravě semináře pro porodní asistentky na toto téma a připravuji data k sepsání příručky pro matky po ztrátě, jakou je narození mrtvého dítěte.

56

Seznam použité literatury 1)

ČECH, E.; HÁJEK, Z.; MARŠÁL, K. Porodnictví. 2. přeprac. Vyd.

Praha: Grada Publishing, 2006 ISBN 80-247-1313-9 2)

DAVIS, D.L. Empty cradle – broken heart. Golden USA: Fulcrum

Publishing, 1996 RG631.D38 3)

DOUGLAS, A. Trying again. Maryland: Taylor trade Publishing:

2000. RG633D69 4)

DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost.Praha: Karolinum.

2000. 5)

HAŠKOVCOVÁ, H. České oštřovatelství 5. Brno: Ediční řada

praktické příručky pro sestry. Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. 2000. ISBN 80-7013-310-4 6)

HÖSCHL, C.; LIBIGER, J.; ŠVESTKA, J. Psychiatrie. Praha:

Tigis, 2002. ISBN 80-900130-1-5 7)

CHOPRA, D. Hluboké rány v duši. Praha: Knižní klub Euromedia,

2005. ISBN 80-242-1440 8)

JOBÁNKOVÁ, M. et al. Kapitoly z psychologie pro zdravotnické

pracovníky. 3. nezměn. vyd. Brno: NCO NZO, 2003. ISBN 80-7013-390-2 9)

KAMENÍKOVÁ, M. Vedení fyziologického porodu porodní

asistentkou. Moderní babictví. Praha: Levret. III. 2005 10)

KASTOVÁ,V. Krize a tvořivý přístup k ní Praha: Portál. 2000.

ISBN 80-7178-365-X) 11)

KLIMPL, P. Psychická krize a intervence v lékařské ordinaci.

Praha: Grada Publishing. 1998 12)

KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. 2. přeprac. vyd. Praha:

Portál, 1998 13)

ISBN 80- 7310-395-7

ISBN 80-7178-280-7

KUBÍČKOVÁ, N. Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha: ISV. 57

2001. ISBN 80-85866-82-X 14)

KÜBLER- ROSSOVÁ, E. O dětech a smrti. Praha. ERMAT, 2003.

ISBN 80-903086-1-9 15)

KÜBLER- ROSSOVÁ, E. O smrti a umírání. Turnov: Arica. 1993.

ISBN 80-900134-6-5 16)

KÜBLER- ROSSOVÁ, E. Odpovědi na otázky o smrti a umírání.

Praha: H&H Jinočany, 1995. ISBN neuvedeno 17)

KUSHNER, H.S. Když se zlé věci stávají dobrým lidem. Praha:

Portál, 1996. ISBN 80-7367-053-4 18)

MACKŮ, F. ; MACKŮ, J. Průvodce těhotenstvím a porodem.

Praha: Grada Publishing, 1998.ISBN 80-7169-589-0 19)

MATOUŠEK, O. et al, Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001.

ISBN 80-7178-473-7 20)

MRZLÍKOVÁ-SUSOVÁ, I. et al. Současnost porodnické péče.

Zpráva o stávajícím stavu porodnické péče v ČR. Praha: Aperio. 2005 21)

MURKOFF, H. EISENBERG, A., Co čekat v radostném očekávání

Praha : Slovart 2004 ISBN 80-7209-457-2 22)

NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. Praha: Akademia, 2000.

ISBN 80-200-0690-7 23)

NAVRÁTILOVÁ, A. Narození a smrt v české kultuře. Praha:

Vyšehrad. 2004 ISBN 80-7021-397-3 24)

NETZER, D. ;BAR, D.; FEIGELSON, F. Narození dítěte s

postižením – jak postupovat. Jeruzalém: Jeruzalémská rada pro děti a mládež. 1988 25)

PARKES, C. M.; RELFOVÁ, M. COULDRICH, A.; Poradenství

pro smrtelně nemocné a pozůstalé. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007. ISBN 80-87029-23-7 26)

RASTISLAVOVÁ, K. Aplikovaná psychologie porodnictví. Praha: 58

Reklamní atelier Area. 2008. ISBN 978-80-254-2186- 4 27)

ROZTOČIL, A. Porodnictví. Brno: Institut pro vzdělávání

pracovníků ve zdravotnictví. 2001 ISBN 80-7013-339-2 28)

ŘÍČAN, P. Cesta životem, Praha: Panorama. 1991 ISBN 80-7038-

078-0 29)

SOKOL, J. Filosofická antropologie. Praha: Portál. 2002

30)

ŠPATENKOVÁ, N. et al. Krizová intervence pro praxi. Praha:

Grada Publishing, 2004.ISBN 978-80-247-1740 31)

VELEBIL, P. Závěrečná zpráva o řešení programového projektu

NR/8890-3 Praha: IGA MZ ČRNR/8890-3. 2009 32)

VODÁČKOVÁ, D. et al.. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002.

ISBN 80-7178-696-9 33)

WORDEN, J.W. Conselling and grief therapy. London:Tavistock.

1982 34)

YALOM, I. D. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, 2006

ISBN 80 7367- 147-6 35)

ZACHAROVÁ, E. Úvod do studia zdravotnické psychologie.

Ostrava: Zdravotně- sociální fakulta Ostravské univerzity. 2002. ISBN 807042-333-1 36)

ZWINGER, A. Porodnictví. Praha: Galén. 2004 ISBN 80-7262-

257-9

59

Seznam příloh Příloha I. Příběh, který určil výběr tématu mé práce Příloha II. Rozhovory s matkami, které porodily mrtvé dítě Příloha III. Rozhovory s porodními asistentkami, které pečovaly matku rodící mrtvé dítě Příloha IV. Desatero pro pozůstalé rodiče Příloha V. Státní sociální podpora Příloha VI. Seznam důležitých informací pro rodiče Příloha VII. Občanské sdružení Dlouhá cesta – Prázdná kolébka Příloha VIII. Směrnice Rady Evropy k činnosti porodních asistentek

Přílohy Příloha I. – Příběh, který určil výběr tématu mé práce Moje kamarádka Denisa byla těhotná. V necelých čtyřiceti letech se jí splnilo to, na co dlouho čekala. Nyní se těšila na své miminko a já její radost sdílela s ní. Občas se na mne obracela o radu. Těhotenství bylo bez problémů a vypadalo to, že není, čeho se obávat. Tak jako jiné nastávající maminky řešila různé celkem fyziologické příznaky, radovala se z pohybů miminka, připravovala se na jeho příchod na svět. Týden před očekávaným termínem porodu přijela do porodnice vystrašená z toho, že necítí pohyby miminka tak, jako dosud. Její obavy se potvrdily. Pomocí kardiotokografu nebyla nalezena žádná srdeční akce plodu a následné ultrazvukové vyšetření potvrdilo, že miminko v děloze zemřelo. Lékaři Denise sdělili, že je třeba těhotenství co nejrychleji ukončit, že pro ni bude nejlepší mrtvé dítě nevidět a na celou špatnou událost co nejrychleji zapomenout. Ještě na porodním sále, dříve než se 60

holčička narodila musela podepsat, zda si přeje pohřeb.V dané chvíli pohřeb odmítla. Odmítla také na své mrtvé dítě se podívat. Porod proběhl celkem rychle a bez komplikací, při odchodu z porodního sálu obdržela od svého porodníka číslo na klinického psychologa, na kterého se může v případě potřeby obrátit. Pro Denisu tak nastalo dlouhé několikaleté období, kdy se s touto ztrátou s pomocí odborníků velmi těžko a pomalu vyrovnávala a dodnes vyrovnává. Až několik týdnů po porodu začala přemýšlet o tom, že by chtěla vědět, jak její holčička vypadala, její smutek se stupňoval, začala hledat na internetu informace o tom, jak se v podobných případech postupuje jinde ve světě, nechala si ze zahraničí poslat literaturu zabývající se úmrtím dětí v těhotenství a během porodu, zasloužila se o překlad knihy na toto téma do českého jazyka. Od smutné události uplynulo již šest let a dodnes velmi lituje, že svou holčičku neviděla, nemohla si ji pochovat, umýt, obléknout a nechat pohřbít, nemá na ni žádnou památku. Lituje, že jí nikdo neposkytnul důležité informace o tom, jak je důležité se s miminkem rozloučit a nikdo se jí neptal na to, co cítí a prožívá. Neudělala jsem to ani já, přestože jsem Denisu při porodu doprovázela, protože jsem o dalším průběhu krize ze ztráty neměla žádné informace. Příloha II – Rozhovory Skupina A - Matky, které porodily mrtvé dítě v letech 2005 – 2008 rozhovor č.1 - v době porodu 33 let, porod ve 35.týdnu, r. 2005, šlo o druhé dítě, - Jak se přišlo na to, že je miminko mrtvé?

61

Přišla jsem do porodnice sama, protože jsem delší dobu necítila pohyby miminka. Lékařka v poradně mi řekla týden před tím, že mám počínající hepatopatii a že to mám oznámit za týden na první návštěvě v poradně v porodnici, protože by to mohlo způsobit komplikace. Jenže v době, kdy jsem měla jít do poradny, tak už bylo děťátko dávno mrtvé. - Potvrdilo se to tedy na porodním sále? Oznámil Vám to lékař? Ano, pomocí ultrazvuku zjistil, že miminko nežije a byl moc hodný, řekl mi to citlivě, byla jsem tam v té době jenom já a porodní asistentka a on. Nijak nespěchal a byla jsem za to vděčná, že tam nejsou davy lidí a tak. Říkal, že důvodem může být právě těhotenská hepatopatie, ale že to nemůže říct s jistotou. - Byl s Vámi po celou dobu porodu otec dítěte nebo někdo jiný? Manžel se mnou nebyl, protože to nebylo možné, moc bych ho tam potřebovala. Ale měla jsem k porodu domluvenou dulu a ta se mnou byla po celou dobu a moc mi pomohla, ona sama taky zažila porod mrtvého dítěte. Po porodu přišel manžel a to nás dula nechala o samotě, vlastně se pak rozloučila. - Nabídli Vám možnost miminko vidět, pochovat? Sama jsem o to požádala a umožnili nám být s miminkem o samotě. Měli jsme tam chlapečka asi 15 minut a já jsem si ho chovala. Porodní asistentka měla starost, abych nezačala krvácet, tak jsem jí řekla, že mi nevadí, když bude uvnitř, přišla mě občas zkontrolovat a já jsem si miminko chovala. Pak mi bylo řečeno, že už ho musí odnést, protože mi museli dělat revizi dělohy. - Když jste se probrala z narkózy, tak jste ještě měla možnost ho znovu vidět? Ne, to mi nikdo nenabídl a já bych to opravdu uvítala ještě jednou si ho pochovat. Byla bych ráda, kdybych ho mohla mít u sebe ještě po zákroku. Vlastně nevím, proč to nešlo.

62

Taky mě mrzí, že nám neřekli, že je dobré, udělat si fotky miminka, nemáme teď na něj žádnou vzpomínku, jenže mě to tenkrát nenapadlo a nikdo mi to neporadil. - Zeptali se Vás, zda budete chtít děťátko nechat pohřbít? Měli jste dost času na rozmyšlenou? Ano, dali mi k vyplnění takový formulář, já jsem moc času nepotřebovala, protože jsem věděla hned, že pohřeb chci. Nechali jsme chlapečka pohřbít a jsem za to moc ráda. Rozhodli jsme se pro zpopelnění, uvažovali jsme, že necháme popel rozprášit, ale zatím jsme to neudělali, urničku máme dosud doma, aspoň částečně mi to nahradilo, že nemám žádnou fotografii. - Na pohřbu jste byli sami dva s manželem nebo jste přizvali i další příbuzné? Ano, byla tam užší rodina a jsem ráda, pro naše rodiče to byla taky velká rána. Pak jsem už ale chtěla být jen s manželem a starším synem a odjet někam daleko. - Byla Vám nabídnuta následná pomoc – návštěva psychologa, možnost kontaktovat sdružení „Dlouhá cesta“ nebo něco podobného? Ne, nenabídli mi vůbec nic, dostala jsem jen takový seznam, co všechno je třeba zařídit po porodu mrtvého dítěte, tak to jsem byla ráda, že to nemusím zjišťovat. Ale jinak za mnou nikdo nepřišel a nic mi nevysvětlili.Já sama jsem psychologa nevyhledala, ale hodně mi pomohlo, když jsem na internetu našla příběhy matek se stejným osudem a s těmi jsem se spojila. Ony dokázaly nejlíp pochopit, co prožívám. - Manžel Vám je v tomto směru oporou? Ne, on na to chce, co nejrychleji zapomenout, zatímco já o tom potřebuju mluvit. - Co si myslíte, že jste postrádala z hlediska péče okolo porodu? Co byste chtěla změnit? 63

Doporučila bych, aby zdravotníci prošli školením, jak se chovat k matce, které zemře dítě. Doporučit jí rozloučení s miminkem, nechat delší dobu pobytu s miminkem, jak dlouho budou rodiče chtít. Nabídnout pomoc psychologa. Dát kontakt na sdružení Dlouhá cesta – Prázdná kolébka, kde fungují laičtí poradci, kteří prošli psychologickým školením a mají za sebou stejnou zkušenost. Miminko vyfotit, udělat otisk ručičky a nožičky. A pokud se rodiče hned nerozhodnou miminko vidět a tyto památky si odnést, uschovat je a nabídnout, že si pro to můžou rodiče později přijít. Po porodu nabídnout samostatný pokoj, kde může spát i blízká osoba. Hodně důležitá je i pomoc v dalším těhotenství. Nabídnout lékaře, který se touto problematikou zabývá a je hodně empatický. Zorganizovat pravidelná setkávání rodičů a těhotných matek, které mají podobný zážitek za sebou. rozhovor č.2 - v době porodu 26 let, porod ve 40.tý, r 2008, první dítě - Jak jste se dozvěděla, že je miminko mrtvé? Do porodnice jsem přišla sama, protože jsem měla obavu, že s miminkem není něco v pořádku, nemohla jsem si uvědomit, kdy jsem naposledy cítila jeho pohyby a začala jsem krvácet. Vlastně mě před tím vůbec nenapadlo, že se na konci těhotenství může něco takového stát. Nikdo mi o tom neřekl a přestože jsem četla všelijakou literaturu, tak o tomhle tam nic nebylo. Asi, aby se nastávající maminky neděsily. Moje obavy se potvrdily hned, jak jsem přišla do porodnice. Lékař mi velmi citlivě sdělil, že je miminko mrtvé. Snažil se mě uklidnit a vysvětlil mi poměrně dost, ale jen z lékařského hlediska. - Byl s Vámi v té chvíli a pak během porodu partner? Ano, hned poté, co mi to sdělili, tak ho ke mně pustili. Byl pak se mnou po celou dobu. Bylo to strašné, prostě strašné, ale nedovedu si vůbec představit, že by tam nebyl že bych tam byla sama mezi lidma, který neznám. 64

- Hovořili s vámi během porodu nebo později o možnosti dítě vidět nebo si ho pochovat? My jsme sami v šoku naprosto odmítli miminko vidět, takže ani neměli možnost nám to nabídnout. Miminko jsem proto neviděla, byla jsem v naprostém šoku, doposud s tím nejsem srovnaná. Bude mě to mrzet do konce života. - Myslíte, že Vám v tom mohla nějak pomoci porodní asistentka, která se o Vás starala? Víte, oni byli moc milí a empatický, ale myslím, že nám měli vysvětlit, jak je důležité miminko vidět, že mrtvé miminko není žádná obludnost, že vypadá jako když spí a že proces rozloučení je velmi důležitý. Přestože jsme to rezolutně odmítli, myslím, že by tu možnost měl personál znovu citlivě nabídnout nebo by to mělo jít i s odstupem času. Já jsem si to až později našla na internetu, jak moc je to důležité a dnes vím, jak moc mi to schází. Ale byla jsem tak zmatená. A personál by tohle měl vědět a být na to připraven. - O tom, co bude s miminkem dál a o tom, zda budete chtít uspožádat pohřeb s Vámi někdo mluvil? Ne, co bude s miminkem nám nikdo nevysvětlil, to si taky myslím, že by bylo dobré, kdybych to věděla, že se musí udělat pitva a že by bylo dobré rozloučení, tedy pohřeb. Tyhle věci pak zařizoval manžel, pak jsme společně vyzvedli urničku. - Takže v kontaktu s pohřební službou manžel byl? Ano, takže jsme dostali aspoň popel. Popel jsme pak rozprášili a jsme moc rádi, že jsme to udělali, mělo to pro nás velký význam. - Přizvali jste i další příbuzné? Ne, byli jsme tam sami, ale rozumím tomu, když někdo pozve úzkou rodinu. - Nabídli Vám po porodu fotografie miminka? Nebylo nám nabídnuto nic, všechno jsme dřív odmítli sami, dala bych všechno za to mít alespoň fotku. Myslím, že by nebylo na škodu, právě pro 65

případy jako jsme my, vytvořit fotku, otisky ručičky a nožičky, ustřihnout vlásky a uschovat. V cizině je to běžná praxe. - Nabídl Vám někdo následnou pomoc a vysvětlil Vám, že ji možná budete potřebovat? Moc se mnou o tom nikdo nemluvil. Nabídli mi pomoc psychologa. Našla jsem si pak psycholožku, ke které jsem docházela do konce šestinedělí. I ostatní jsem si našla sama na internetu i kontakt na svépomocné sdružení matek se stejným osudem a pak texty o tom, co se mi stalo v angličtině. Asi bych to dost uvítala, kdyby za mnou někdo přišel později po porodu na oddělení a všechno mi v klidu vysvětlil. V těch dnech po porodu jsem byla moc ráda, že jsem měla u sebe manžela, měla jsem nadstandartní pokoj na gynekologickém oddělení, takže jsem neležela mezi matkama a nebyla jsem sama. To bych vůbec nezvládala, stačilo, když manžel na chvíli odešel a začala jsem být hysterická. rozhovor č. 3 - v době porodu 31 let, 39.tý, r 2008, druhé dítě - Povězte mi o tom, jak jste se dozvěděla, že je miminko mrtvé? Dva dny před pravidelnou kontrolou jsem se necítila dobře, nedokázala jsem to pojmenovat a nechtěla jsem zbytečně jezdit do porodnice, pohyby miminka jsem už přes dva týdny cítila hůř, ale to bylo i v prvním těhotenství stejné, a tak jsem byla ráda vždycky, když jsem šla na kontrolu, protože jsem pak věděla, že dítě žije. Takže až na pravidelné kontrole sestra nemohla najít ozvy a říkala, že se podívá ultrazvukem, pak mi jen řekla, že tohle je práce pro doktora, ten přišel a jezdil mi po břiše asi deset minut. Zeptala jsem se, jestli není něco v pořádku a on mi odpověděl, že je nám oběma jasný, že není, že neslyšíme a ani nevidíme srdíčko, o moc víc mi toho neřekl a hlavně se mi ani jednou nepodíval do očí. Pak ještě říkal, že se musí vyvolat porod a že už zůstanu na porodním sále. Pak odešel 66

a později ke mně přišla jiná lékařka, vůbec mi připadalo, že se u mě střídalo hrozně moc doktorů a pokaždé se mě ptali na totéž a pro mě to bylo těžké to pořád opakovat. - Byl s Vámi manžel? V době, kdy mi sdělili, že je dítě mrtvé, tak nebyl a byla bych moc ráda, kdyby mohl být. Asi hodinu jsem sbírala odvahu a slova na to, jak mu to mám říct, že budu rodit, ale že naše dcera je mrtvá a že bych si moc přála, aby byl při tom se mnou. Když pak manžel přijel, bylo to lepší. - Mluvil s Vámi někdo o tom, jestli budete chtít miminko vidět? Měla jsem dost náročný porod. Asistentka, která se o mě starala, byla velmi mladá a nezkušená. Po porodu miminko odnesli a pak mi přišli říct, že to byla holčička. Že bych ji mohla vidět, to mi nikdo nenabídnul, možná, kdybych o to sama požádala, tak by mi to umožnili, ale mě to v tu chvíli nenapadlo, byla jsem v šoku. Do dneška se snažím si ji představit. To, že jsem ji neviděla, nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně. Prostě jsem ji neviděla, ani si ji nepochovala a teď se s tím musím smířit. - Nabídli Vám fotografie, otisky nožičky a ručičky miminka? Nikdo mi nic takového nenabídnul. Takže nic nemám, jenom fotku z ultrazvuku a tu nedokážu vyhodit, ale pokaždé, když se na ni podívám, jsem úplně na dně. - O možnosti nechat miminko pohřbít Vás informovali? Ano, zeptali se mě ještě před porodem a to jsme odmítli. Já jsem chvíli váhala, ale manžel mě přesvědčoval o tom, že by bylo lepší na všechno zapomenout, tak jsem ho poslechla. Mám z toho teď takový pocit vzduchoprázdna nebo jak to mám říct. - Nabídli Vám nějaké kontakty, možnost navštívit psychologa nebo jinou následnou pomoc?

67

Vlastně si na nic takového nepamatuju, byla jsem jako ve zlém snu, možná, že nabídli a já o tom dnes nevím, myslím vlastně, že mi říkali, že přímo v porodnici je psycholog, ale o jeho návštěvu jsem sama požádat nedokázala. Později jsem si našla diskuze na internetu s lidmi, které potkalo podobné neštěstí. To mi opravdu pomohlo. - Ani později jste psychologa nevyhledala? Ne, ale často o tom přemýšlím. - Sdíleli s Vámi Váš smutek rodiče nebo někdo jiný z Vašich blízkých? Moje maminka, hned, jak se to dozvěděla, rozhlásila to, kde mohla, aby se mě nikdo na nic neptal, tím mi dost pomohla, ale stejně to nebylo lehké. Toužila jsem hrozně moc být sama, ale to nebylo možné kvůli první dceři. Vztah se mezi námi po porodu hodně zhoršil a trvalo to tři měsíce než se urovnal. Měla jsem pocit, že mě nenechala prožít tu ohromnou bolest, kterou jsem v sobě měla a dodnes mám, taky hrozný neodstranitelný pocit viny. - Z čeho se viníte? Že jsem nepřišla včas a že mou holčičku nemohli kvůli tomu zachránit. Říkali mi, že se to občas stává, ale to mi nestačí. - Myslíte, že Vám to měli víc vysvětlit? Myslím, že mi s tím mohli víc pomoct. Kdyby se mě hned ujala jedna osoba, ale těch lidí tam bylo tolik. Kdyby mi ta osoba citlivě a postupně vysvětlovala, co bude, proč se dělá to a to, aby se člověk necítil, že obtěžuje. A samozřejmě, kdyby člověka navštívila i po porodu, byl by to někdo, s kým rodička mohla navázat vztah a mohla by požádat o radu, o pomoc. Asi by mi pomohl i psycholog..Měla jsem v šestinedělí ošklivé stavy, byly to zvláštní stavy mysli, například, když jsem potkala těhotnou sousedku a měla jsem chuť ji shodit ze schodů, nebo si půjčit cizí miminko a aspoň se k němu přivinout. rozhovor č.4 - v době porodu 28 let, 39.tý, r.2007, první dítě 68

- Jak jste se dozvěděla o tom, že je miminko mrtvé? Přišla jsem do porodnice, protože jsem přestala cítit pohyby. Už jsem vnitřně věděla, že je zle. Lékařka zkontrolovala miminko ultrazvukem a vlastně už jen potvrdila moje obavy, řekla mi, že je děťátko mrtvé. Viděla jsem, že se snaží mi tu zprávu říct citlivě. - Byl s Vámi při tom a později otec dítěte? Vyšetření ultrazvukem dělali za zavřenými dveřmi, manžela pustili dovnitř až když viděli, že je zle, že ho tam chci. Velice mi to pomohlo. Později, během porodu, manžel tam chvíli dělal rozruch, protože se bál, aby nepřišel ještě o mě, tak mu říkali, jestli nechce jít pryč, ale pak se to urovnalo. Prostě se mu zdálo, že moc vyčkávají, měla jsem už vysokou horečku a tak měl strach. Byla to pro něj velká úleva, když jsem porodila. - Nabídli Vám možnost miminko vidět? Ptali se mě, jednou, ale to jsem na to nebyla připravená a odmítla jsem. Nevím, kdyby se mě ptali opakovaně, možná bych si to rozmyslela. V ten moment, kdy se mě ptali, jsem měla pocit, že si chci syna uchovat živého, jak jsem cítila jeho pohyby. - S možností nechat miminko pohřbít Vás seznámili? Moc nám to nikdo nevysvětloval. Jen nám dali podepsat takový formulář, ten jsme vyplnili. Určitě si myslím, že kdyby nám někdo vysvětlil, co a jak máme dělat, jaké máme možnosti, že bychom mnoho věcí udělali jinak. Takhle jsme se jenom později dozvěděli, kde si máme vyzvednout urnu. Mysleli jsme si, že podepisujeme jen souhlas s tím, že dítě převezou do pohřebního ústavu, kde nás vyrozumí o pohřbu, ale vyrozuměli nás jen o vyzvednutí urny. Byla bych ráda, kdybych svému synovi zajistila důstojné rozloučení i s prarodiči a zbytkem rodiny, protože teď mi přijde, že to berou, jako bych nikdy těhotná nebyla. - Nabídli Vám možnost vyzvednout si fotky, otisky ručičky a nožičky miminka? 69

Ne nenabídli. Určitě bych teď byla moc ráda, kdybychom měli na syna nějakou památku. - Nabídli Vám už v porodnici pomoc v dalších dnech po porodu? Například návštěvu nebo kontakt na psychologa? Nenabídli. Asi tak tři týdny po porodu jsem začala komunikovat s maminkami z „Dlouhé cesty“, které mi hodně pomohly si uvědomit, co se teď bude dít, jak ten život bez miminka bude dál probíhat. Jinak jsem odborné rady psychologa nebo psychiatra nevyhledala. Nicméně manžel se sesypal 16 měsíců po porodu a nyní je v péči psychologa, užívá nějaké léky na zklidnění. - Co byste chtěla změnit, myslím ohledně péče o Vás v době porodu? Určitě by měli zdravotníci být vyškoleni v komunikaci s matkou rodící mrtvé dítě, čekala bych, že budou citlivější, vstřícnější a milejší. Potřebovala jsem soucit a porozumění a toho se mi nedostalo tolik, kolik bych potřebovala. rozhovor č.5 - v době porodu 31 let, 37. tý, r. 2008, druhé dítě - Můžete mi říct, jak jste se dozvěděla, že je Vaše dítě mrtvé? Ráno jsem se probudila s pocitem, že něco není v pořádku a začala jsem se bát, jestli dítě není mrtvé. Den před tím bylo všechno v pořádku, ale protože jsem se necítila dobře, šla jsem ke svému lékaři, kam jsem chodila do poradny a řekli mi to tam. Nejprve se lékař zlobil, jak je to těžká práce, když matky takhle zmatkují, to asi proto, že jsem mu nedokázala vysvětlit, proč si myslím, že není něco v pořádku. Když to zjistil, zavolal mi sanitku, aby mě odvezla do nemocnice a nijak moc se se mnou nebavil. Jen mi to oznámil a šel pryč. - Byl s Vámi manžel, když jste se to dozvěděla? Nebyl, přijel za mnou až do porodnice. Sama jsem si nebyla jistá, jestli to na něj není trochu moc. - Vysvětloval Vám někdo během porodu, co Vás čeká,mohla jste se vyptat na to, co jste potřebovala vědět? 70

Moc ne, ale já jsem taky nebyla moc schopná s nikým mluvit, měla jsem pocit, že mi to je jedno. Neměla jsem pocit, že by byli vůči mě necitliví, jen jsem je asi ani nenechala, aby mi něco vysvětlili. - Nabídli Vám možnost miminko vidět? Přála jsem si to hned od příchodu do porodnice. Nechali mi ho na chvilku a pak ho odnesli. Nenapadlo mě v tu chvíli požádat porodní asistentku, aby nás nechali o samotě a aby mi mojí dceru nechali déle. Je mi to líto, ale jsem ráda, že jsem jí aspoň chvilku držela v náručí. - Nabídli Vám hned po porodu nebo později fotografii, otisky ručičky, nožičky miminka? Ne nenapadlo mě to a nikdo mi to nenabídnul. Moc mě to mrzí, že jsme si ji nevyfotili. - Vysvětlili Vám, co se stane s miminkem po porodu? Ne, nikdo nám nic nevysvětloval. Nabídli nám možnost nechat holčičku pohřbít. První můj dojem byl, že je to nesmysl, ale naštěstí mi dali dost času na rozmyšlenou, ze to jsem jim hodně vděčná, protože, kdyby to potřebovali vědět hned, řekla bych, že ne. Když jsem se nad tím zamyslela, říkala jsem si, že další varianta je, že moje dcera skončí v pytli s biologickým odpadem, a tak jsem radši zvolila možnost nechat ji pohřbít. - Přizvali jste k pohřbu další členy rodiny? Ne, nepřizvali. Byli jsme tam jen spolu s manželem, myslím, že nás to sblížilo, období po porodu druhé dcery bylo nejsilnější dobou našeho vztahu. S mojí matkou, která mě navštívila už v porodnici a řekla mi, že sama jsem tím vinna, protože jsem v těhotenství jezdila na kole a spala pod stanem, jsem se dodnes nedokázala úplně smířit a nedokážu si představit, že bychom ji přizvali k pohřbu. - Nabídli Vám již v porodnici pomoc psychologa nebo jiné kontakty, které byste mohla potřebovat? 71

Nenabídli. Později jsem si našla na internetu stránky sdružení „Dlouhá cesta“, na jedné straně mi to pomohlo, na druhé se mě bolestně dotýkají i smutné příběhy jiných matek. - Jak jste po dobu porodu vnímala chování zdravotníků? Byla jsem skutečně překvapená,jak byl personál milý a laskavý. Nelíbilo se mi, že o mojí holčičce mluvili ne jako o dítěti, ale říkali foetus.Taky jsem hodně potřebovala být sama a po porodu jsem ležela na gynekologii s dalšíma pacientkama a nemohla jsem brečet, jak jsem potřebovala, tak myslím, kdyby dokázali zajistit soukromí. rozhovor č.6 - v době porodu 30 let, 42.tý, r. 2007, druhé dítě - Jak jste se dozvěděla, že je Vaše dítě mrtvé? Zdál se mi sen, že si mám nechat porod vyvolat, že už není čas, druhý den jsem jela do porodnice s taškou, řekli mi, že je dítě v pořádku a poslali mě domů. Druhý den na kontrolním monitoru zjistili, že už srdíčko netluče. Lékař mi to sdělil realisticky a snad i celkem citlivě. Byla tam s ním ještě porodní asistentka. Já jsem byla zoufalá, protože jsem tam den před tím byla a to ještě srdíčko bylo slyšet. - Byl s Vámi v době, kdy Vám to oznámili i manžel? Byla jsem tam sama, ale hned jak mi to řekli, tak jsem volala manželovi, který čekal venku s naší dcerou. Byla bych radši, kdyby tam dcera nebyla, ale nebylo to jinak možné. Nebyla jsem ráda, že nás oba vidí brečet. Manžel pak zůstal se mnou po celou dobu a byl mi oporou. - Viděla jste své dítě po porodu? Nabídla Vám tuto možnost porodní asistentka? Vzhledem k tomu, že manžel věděl hned, že chce dceru vidět a řekl jim o tom ještě dřív, než se narodila, tak nám to nenabídli, řekli nám, že je to možné.. Chtěl i přestřihnout šňůru, pochovat si ji. Kdyby nebylo jeho rozhodnutí, nevím, 72

jestli by nám to nabídli a jestli by nám to doporučili. On byl dost rozhodný a tvrdý. Možná, kdyby neměl takovou povahu, tak bychom nikdy dceru neviděli a neměli šanci se s ní rozloučit. Jsem mu za to velmi vděčná. - O jiných možnostech, pořídit fotografie, otisky ručičky a nožičky Vás informovali? Ne, ale my jsme o to požádali a udělali nám otisky, ustřihli vlásky. Jsem ráda. - Mluvil s Vámi někdo o tom, co bude dál s Vaším miminkem? Ne, o tom se mnou nikdo nemluvil, ale já se neptala. Byla bych ráda, kdyby se mne porodní asistentka zeptala, jestli to chci vědět. - Zeptali se Vás, zda budete chtít uspořádat pohřeb? Ano, zase to rozhodl manžel. Nechali jsme dceru zpopelnit a popel rozprášit na pěkném místě. Jsme tomu rádi a chodíme tam. -Když jste rozprášili popel, přizvali jste k tomu

další členy rodiny?

Prarodiče? Ne, stačil mi k tomu manžel. - Informovali Vás už v porodnici o možnosti následné pomoci? Dostala jste kontakt na psychologa, svépomocné sdružení? Od známě jsem dostala kontakt na „Dlouhou cestu“. Podpora a souznění dalších maminek se stejným osudem, vzájemné sdílení a pochopení mi pomohlo nejvíc. Stala jsem se poté dobrovolníkem v tomto sdružení. A dneska vidím, jak je ta práce důležitá. - Chtěla byste něco změnit, myslím ohledně péče kolem porodu? Myslím, že bych byla ráda, kdyby se mě víc ptali a nabízeli mi možné varianty, víc mi všechno vysvětlovali. Byli opravdu moc hodní, ale přišlo mi to, jako že vlastně nevědí, jak se mnou jednat, kdyby jim to někdo řekl nebo prošli nějakým školením, myslím, že by mi rádi poskytli všechno, co mi v tu těžkou dobu mohli dát. Já jsem si to poměrně rychle všechno našla na internetu, co

73

taková maminka potřebuje a oni jako profesionálové, by přece měli být na takovou situaci připravení!!! rozhovor č. 7 - porod ve 27 letech, 40.tý, r. 2006, první dítě - Jak jste se dozvěděla, že je miminko mrtvé? Celé těhotenství jsem se informacím o možných komplikacích vyhýbala. Měla jsem pocit, že miminko je v děloze naprosto v bezpečí. Do porodnice jsem šla na monitor, byla jsem už po termínu, tak mě začali zvát častěji. Ten den jsem od rána pohyby necítila, ale miminko bylo celkově lenoch a tak mě to nijak neznepokojovalo. Na monitoru už sestra srdíčko nenašla, odvedla mě na porodní sál s vysvětlením, že tam mají přesnější přístroje. Lékařka mi udělala ultrazvuk a po té mi sdělila, co se stalo. Bylo vidět, že ani pro ni to není jednoduché. Pak byl přivolán ještě jeden lékař a ten se choval jako kdybych tam nebyla, mluvil jen ke svojí kolegyni. Řekl, že to vypadá jako by bylo miminko mrtvé už několik dní a řekl to tak, jako bych byla úplný idiot. Já jsem při tom ráno cítila pohyby. - Byl s Vámi v té době otec dítěte? V té době, kdy mi to řekli, tak jsem byla sama, ale byla se mnou v porodnici máma, čekala venku. Sestra pro ní hned došla. Byla moc hodná, ptala se mě, jestli mám někoho sebou a jestli chci, aby byl u mě. Byla jsem ráda, že na to nejsem sama. Volala jsem hned partnerovi, chtěla jsem, aby se porod nevyvolával, dokud ho nebudu mít u sebe. Porodní asistentka i lékař moje přání respektovali. Měli jsme pak spoustu dotazů ohledně toho, co se bude dít a na všechny naše dotazy nám ochotně odpověděli. - Bavili jste se i o tom, co bude po porodu, jestli budete chtít vidět miminko? Ano, ptali se nás. Dohodli jsme se s partnerem, že ho nebudeme chtít vidět, že chceme, co nejrychleji zapomenout. Nikdo se k našemu rozhodnutí nevyjadřoval. Nedokážu dnes posoudit, zda to bylo správné rozhodnutí. 74

- Nabídli Vám tu možnost ještě před porodem nebo později? Právě že to bylo ještě před porodem a pak už se o tom nemluvilo, možná bych se, kdybych měla víc času, rozhodla jinak. - Nabídli Vám po porodu fotografie, otisky nožičky a ručičky miminka? Ne, nic takovéhomi nenabídli, ale s partnerem jsme od začátku vyjadřovali názor, že čím míň budeme vědět a vidět, tím lépe, takže ani nebyl důvod nám něco nabízet. - Nechtěli jste vědět ani nic o tom, co se stane s miminkem po porodu? Nechtěli, partner mi říkal, že by mě to zbytečně rozrušilo. - Rozhodli jste se nechat Vaše dítě pohřbít? Mluvil s Vámi někdo o tom, že je ta možnost? Řekli nám o tom a my jsme odmítli. Zpětně musím konstatovat, že rozhodnutí ohledně pohřbu bylo ukvapené. Bylo mi to líto, měla jsem velké výčitky svědomí a pocit, že tato kapitola zůstala otevřená. Možná, kdybych měla víc času a ne pouze hodiny strávené na porodním sále, rozhodla bych se jinak. Mám pocit, že jsem neměla čas si to rozmyslet a pořád mě to trápí. V situaci, kdy Vám sdělí, že Vaše miminko umřelo a že ho musíte mrtvé porodit se opravdu dělají taková rozhodnutí těžko. - Myslíte, že na Vás příliš spěchali? Dnes to tak cítím. Porodní asistentka, která se o mě starala mi ale velmi pomohla. Byla velmi empatická, přesně věděla, kdy nás nechat o samotě a kdy tam být s námi, radila mi i ohledně porodu samotného, jak ulevit bolestem a tak. - Povídali jste si spolu taky o tom, že budete možná potřebovat později nějakou pomoc? Dostala jste kontakt na psychologa nebo na svépomocné sdružení? Dostala jsem seznam, jak si počínat, co je třeba zařídit a kontakt na psychologickou poradnu. Nikdy jsem tam nezavolala, i když jsem o tom několikrát přemýšlela, nakonec mi vždycky pomohl partner. 75

- Co ostatní členové rodiny? Už do porodnice za mnou přijely maminka a sestřenice, obě jsou moje další nejbližší duše, takže mi jejich přítomnost také pomohla a byla jsem ráda, že je ke mně pustili. Na porodním sále byli opravdu skvělí, myslím, že nám to dost ulehčili, opravdu si cením i toho, že nikdo nedělal problém s tím, že za mnou chodí rodina. - Scházelo Vám něco ohledně péče ze strany porodní asistentky a lékaře? Zdravotnící by měli maminku ujistit, že to není její vina, že nijak neselhala. To,co mi řekl ten doktor na začátku, se mi vrací dodnes a nemám od toho klid. Na jedné straně se cítím vinna, na druhé si myslím, že to od něj bylo neohleduplné. Taky by měli dát více času pro zásadní rozhodnutí jako je například pohřeb. Já vím, že je ta porodnice přetížená a že je to jako továrna na děti, nechci je proto nijak vinit z toho, že mi nedali dost času, ale když se tak ptáte, tak bych ho opravdu byla potřebovala. Čas, na to, abych si mohla všechno aspoň trochu urovnat v hlavě, a k tomu někoho, kdo by byl připraven trpělivě odpovídat na otázky, které se mi začaly honit hlavou vlastně až druhý den a bylo jich víc a víc. Příloha III. – Rozhovory s porodními asistentkami

Skupina B - porodní asistentky, které pečovaly o matku rodící mrtvé dítě v letech 2008 - 2011 rozhovor č.1 – porodní asistentka (dále p.a.) 28 let, pracuje na porodním sále ( dále p.s.) 7 let, popisuje porod v r. 2011 - Vzpomínáte si na matku, která rodila mrtvé dítě a vy jste se o ni starala? Ano, dostala jsem jí do péče poté, co se zjistilo, že její dítě je mrtvé. Starala jsem se o ní ještě před tím než jí začaly první kontrakce, musela jsem jí vysvětlit,

76

jak se porod vyvolává a co se s ní bude dít, spíš jsem se snažila na ní mluvit a moc jsem se jí na nic neptala. Ona sama se ptala jen na to, kdy za ní pustíme manžela. - Byl u porodu přítomen otec dítěte? Ano, přijel krátce na to, co matka přišla na porodní sál a my jsme ho samozřejmě hned zavedly k ní, byl tam s ní po celou dobu porodu a myslím, že jí hodně pomohl. - Ptala jste se, jestli chtějí dítě po porodu vidět? Myslíte, že je to důležité? Ano, ptala jsem se, řekla jsem jim, že je ta možnost a že mají dost času si to rozmyslet, protože než se miminko narodí, tak to bude ještě chvíli trvat a že tady pak ještě do druhého dne miminko necháváme. Říkala jsem jim taky, že do druhého dne budeme potřebovat vědět, jestli budou chtít nechat dítě pohřbít a že budeme potřebovat jejich podpis. A to rozhodl otec. Řekl, docela brzy po tom, co jsem se jich ptala, že ho určitě budou chtít vidět, že si ho i vyfotí a že budou chtít i pohřeb. Vypadalo to, že je o mnoho informovanější než matka, ale ta se vším souhlasila. Nepůsobilo to ani dojmem, že by na ni činil nějaký nátlak, spíš jí to všechno celkem hezky, co jsem zastihla, když jsem tam byla s nimi, vysvětlil ten, kdo jí byl nejbližší – totiž její partner a převzal tak na sebe moji úlohu. Matka spíš mlčela. Ptáte se, jestli je to důležité. Myslím, že je to u každého jinak s tím, zda dítě uvidí nebo ne, ale hodně se mi líbí, že na ně nespěcháme a že mají čas si to rozmyslet. Třeba i to, že jim teď nabízíme fotky a otisky a oni můžou pak přijít kdykoliv. Za tu dobu, co jsem na sále, je to velká změna a ze začátku mi to přišlo jako nesmysl, když se s tím začalo. - Kdy se s tím začalo? S fotkama, bych řekla, to není ani rok. A ukazovat dítě, tak možná 4 roky zpátky? Myslím. - Po porodu zůstali sami s miminkem a pochovali si ho?

77

Nejdřív jsem tam s nimi chvíli byla a pak jsem je nechala samotné asi 10 minut. Matka držela miminko v náručí a oba plakali a já jsem jim řekla, až ho budou chtít odnést, tak že si mě mají přivolat zvonkem. Zazvonili, já ho odnesla a oni ho pak ale ještě mohli vidět při pohřbu. - Říkala jste jim, co bude s miminkem potom? Určitě jsem jim říkala, že musí být pitva a protože chtěli pohřeb, tak jim to asi řekli všechno tam. Takže jsme to už detailně nerozebírali. Nevím, jestli je to pro ně důležité. - Nabízela jste jim, jestli chtějí přizvat k rozloučení s miminkem další členy rodiny? Rodiče, sourozence? Ne, o tom jsem jim nic neříkala a oni sami se na to neptali. Kdyby o to požádali, asi by to šlo zařídit a asi bych jim vyhověla, ale přišlo by mi to asi dost zvláštní. Sama nevím, jestli kdyby se mi to stalo, tak bych tady chtěla bráchu a mámu a tak. - Vadí Vám, když péče o matku rodící mrtvé dítě vyjde zrovna na Vás? Ne, nevadí. Dřív mi to vadilo, když jsem byla mladší, taky se čím dál tím míň ostýchám s ní komunikovat. Pak jsem ale dost ráda, když to můžu s někým rozebrat, nejčastěji tady v práci. - Když jste se o tu paní starala dlouho, měla jste pocit, že byste za ní měla ještě jednou zajít? Ne, v tomto případě jsem to neudělala. To jsem udělala jednou, to bylo ale jindy, vzala jsem jí na vozík a jely jsme se ještě jednou na mrtvé dítě podívat a ona plakala a pak mi děkovala, že jsem jí to ještě jednou umožnila. Tak jsem viděla, že je to dobře. Už se mě na nic neptala, já jsem jí ještě nabídla možnost rozhovoru s naším ústavním psychologem, kdyby potřebovala.Taky chtěla mluvit s pediatrem, protože to dítě umřelo až těsně po

78

porodu v době, kdy byla v narkoze, tak to byl pro ní velký šok a potřebovala, aby jí pediatr vysvětlil, co se vlastně stalo. - Myslíte, že byste dnes udělala něco jinak? Myslím, že asi ne. Jen je hodně důležité vědět, jak moc mluvit, aby to nebylo moc, ale jen mlčet se taky nedá, musí toho být tak akorát, aby se paní mohla taky, pokud bude potřebovat, na něco zeptat. Co bylo určitě špatně, že se konkrétně u této matky vystřídalo hodně personálu, nejdřív jsem jí měla já, pak kolegyně a asi tři nebo čtyři doktoři, například mladá stážistka, která měla zašít porodní poranění, z toho všeho byla tak špatná, že toho nebyla schopná a tak musel přijít další doktor a poranění zašít a ten už tam byl jako úplný anonym, ani se nepředstavil, jen si sednul k tomu poranění a zašil ho. Tak jestli se ptáte na změnu, tak určitě míň lidí. rozhovor č.2, p.a. 38 let, na p.s. pracuje 13 let, porod v r. 2010 - Vzpomínáte si na konkrétní matku, která rodila mrtvé dítě a vy jste o ni starala? Můžete mi o ní vyprávět? Ano, byl to pár velmi mladý, paní byla velmi psychicky nevyzrálá a proto měla z porodu o to větší paniku. Představa mrtvého dítěte byla pro ně nemyslitelná, bylo to jejich první setkání se smrtí. Postupně, jak jsme spolu hovořili se odkrývaly různé věci. Přišel za mnou otec dítěte, že chce se mnou mluvit o samotě a líčil mi komplikované rodinné vztahy, že se o sebe musel od 14 let starat sám. A říkal, že rodina nechtěla, aby měli dítě, protože jsou velmi mladí a babička údajně prohlásila, že se to takhle vyřešilo. Postupně se během porodu leccos otvíralo a po celou dobu byli rozhodnutí, že nechtějí děťátko vidět. - Sama jste jim tuto možnost nabízela? Sami od začátku říkali, že hlavně nechtějí dítě vidět. Když se děťátko narodilo, maminka dala hlavu na stranu, aby ho nezahlédla a my jsme ho odnesli. - Znovu jste se neptala? 79

Neptala, jen jsem jim řekla po porodu, že ta možnost rozloučit se tu stále je a že to půjde až do druhého dne a mohou se kdykoli rozhodnout. Mluvili jsme i o tom, že opravdu nemusí mít strach, že by viděli něco hrozného, že je to jako spící miminko. Oni říkali, že v žádném případě. Řekla jsem jim i o tom, že pokud rodiče nechtějí děťátko vidět, máme tady možnost, že si mohou vyzvednout fotografie a to prakticky kdykoliv. Že si pak mohou uchovat vzpomínku. Taky jsem jim nechala čas na rozmyšlenou, zůstali tam spolu sami, aby o tom mohli hovořit. Každý je v tom jiný. Někdo chce, abyste tam byla stále s ním a něco vykládala, někdo potřebuje víc soukromí. Asi po hodině za mnou otec přišel a řekl mi, že si to rozmyslel a že by přece chtěl děťátko vidět.Měly jsme již děťátko připravené na patologii, tak jsem mu řekla, ať chvilku vydrží, zavinuly jsme děťátko do plenek, zavolala jsem ho na dětský box, kde mohl být sám, řekla jsem mu, že je to holčička a vypadala opravdu jako když spí. Zeptala jsem se ho, jestli chce s holčičkou zůstat sám, řekl mi že ano, domluvili jsme se, že až bude chtít, tak jen vyjde ven a já ho vezmu zpět za maminkou. Vzal si děťátko do náručí a strašně plakal, zavřela jsem dveře, ale rozléhalo se to po celém sále. Plakal tak asi deset minut. Pak vyšel ven a řekl mi, že mi moc děkuje. - Mluvili jste spolu i o tom, zda by nechtěli, aby se přišli rozloučit ostatní členové rodiny? Neptala jsem se, ale maminka rodičky byla přítomna po celou dobu, protože rodiče byli velmi mladí i ona byla mladá a s tou jsem velmi dlouho rozmlouvala. Myslím, že po celou dobu působila její přítomnost na rodičku velmi pozitivně. Vypadalo to, že mají velmi hezký a pevný vztah. Ona také nechtěla děťátko vidět. - Říkala jste jim, co s miminkem bude? Pokaždé se jich ptám, jestli o tom chtějí vědět a pokud ano, tak jim to řeknu. Tito manželé byli rozhodnutí, že nechtějí pohřeb a proto se mě ptali, kdo v takovém případě děťátko pohřbí. Musela jsem jim vysvětlit, že nic takového se 80

automaticky nedělá. Vypadalo to, že možná právě proto, že byli tak mladí, přáli si, aby se porodem tato kapitola uzavřela, což samozřejmě není pravdou, ale oni měli ten pocit. - Možnost následné pomoci jste rozebírali? Ano, rozebírali. Nejvíc o to stála maminka rodící ženy. Volala jsem psycholožku a dostali také letáček „Dlouhé cesty“. Psycholožka mluvila už na porodním sále dlouho s oběma rodiči i s maminkou rodičky, s každým zvlášť. Měli možnost hovořit o všem nejen se mnou, ale pak i s psycholožkou. - Zašla jste za nimi i druhý den? To jsem nezašla. Když se sama matka neozve, tak už se k tomu nevracím. - Jste nerada, když na Vás péče o matku rodící mrtvé dítě vyjde? Když to padne zrovna na Vás? Dříve, kdy se toto vůbec neřešilo a zároveň jsem byla mladší, tak jsem nevěděla, co je správné a byla jsem ráda, když taková maminka „vyšla“ na jinou asistentku. Dnes je to jiné. Možná to zní divně, ale jsem ráda, když mohu o takovou matku pečovat. Fyziologický porod, to jde v podstatě samo. V této situaci, kdy ti lidé prožívají opravdu těžké období života, láká mě na tom ta psychologická stránka.Víte, že těm lidem můžete opravdu pomoci a říkáte si – toto je to, co má smysl. Můžete mít pocit naplnění, že jste jim mohla alespoň trochu pomoci na této cestě. Vlastně se od nich stále učím a ta práce mě svým způsobem naplňuje. - Myslíte, že kdybyste matku rodící mrtvé dítě dostala do péče dnes, chtěla byste něco změnit? Momentálně mě nic nenapadá, ale stále je co vylepšovat. Když vzpomenu na dobu, kdy jsme matkám ani pohlaví neříkali a nikdo s nimi o tom, zda chce své dítě vidět nehovořil. Pamatuju si, to bylo ještě ve Zlíně, jedna matka chtěla vidět své mrtvé dítě a já jí to umožnila. A naše společnost opravdu není vychovaná k tomu, že lidé 81

umírají doma a právě proto jsem poté, co jsem matce vložila dítě do náručí, měla problémy. Říkali mi, že matku zbytečně traumatizuju. Vidím tu ženu, jako by to bylo včera, jak to děťátko k sobě přivinula. Ani o tom nemůžu mluvit. Pak mi moc děkovala. Myslím, že vím o možnostech, které ty maminky potřebují a že je to čím dál tím lepší.

rozhovor č. 3 – p.a. 30 let, na p.s. pracuje 8 let, tč je druhý rok na mateřské dovolené, porod v r. 2008 - Vzpomenete si na nějakou matku, která rodila mrtvé dítě a Vy jste o ni pečovala? Ano, velmi dobře, měla jsme ji na starosti po celou dobu porodu a ještě dvě hodiny po porodu, kdy zůstala na porodním sále. Když jsem ji dostala do péče, trávila už na sále třetí den, protože porod se musel vyvolávat a dlouho se čekalo na první kontrakce. - Byl s ní tatínek dítěte? Ano, byl tam celou dobu, skoro vůbec neodcházel, měl tam i spacák na zemi, aby mohl být stále s ní. Vůbec jí za ty tři dny neopustil. - Chtěli sami dítě vidět? Po porodu nechtěli dítě vidět, ale chtěli znát pohlaví. Mluvila jsem s nimi o tom, že mají možnost dítě vidět, bylo to však v době, kdy se hned ten den dítě odváželo na patologii, dnes je to jinak. - Jak je to dlouho? Myslím asi tři roky. - Myslíte, že je dobře, aby miminko viděli? No, to je těžký. Myslím, že pro někoho to může být pro zpracování takovýho typu traumatu lepší dítě vidět, že se můžou rozloučit, nemyslím rovnou pochovat, 82

ale tím, že vidí, že to dítě je opravdu mrtvý, že se to pro ně líp ukončí. Takže možná pro páry, který tuhle možnost nevyužijou, to má pak daleko delší trvání, myslím, to zpracovat. Myslím, že to může naběhnout i později, touha to dítě vidět, ale to už je pozdě. - Takže myslíte, že má smysl připravit pro rodiče fotky a otisky nožky? Myslíte jako to tady pro ně mít připravený? - Ano, mají možnost si fotky a otisky kdykoli vyzvednout. Fakt jo? Když nad tím tak přemýšlím, tak to asi smysl má pro ty páry, kterým se to později vrátí a pak toho buď využijou nebo ne. No, to je dobrý, no vidíte. - Ptali se Vás, co bude s dítětem po tom, co se odveze z porodního sálu? Neptali, ani jsem jim to neřekla. Ale rozhodli se, že ho chtějí nechat pohřbít, takže vlastně měli možnost ho vidět ještě před pohřbem. Je možný, že ho viděli. - Co si myslíte o tom, zda by měli mít možnost rozloučit se i ostatní členové rodiny? To bych asi nechala na těch rodičích. Samozřejmě, že to zasáhne celou rodinu. Vlastně nevím. - Nabízela jste jim možnost následné pomoci? Letáčky a tak? To tady v té době nebylo. Ale řešili jsme, že to pro ni bude těžký vrátit se do práce, jak se k ní budou chovat a jak to zvládne. Tenhle typ obav měla už na sále. Věděla, že dnem porodu to nekončí a že možná bude potřebovat pomoc psychologa, to jsme celkem rozebíraly, ale tady našeho ústavního psychologa jsem jí nenabízela, měla jsem pocit, že by se asi nechtěla vracet sem do Podolí a že si radši kdyžtak najde někoho jinde. - Navštívila jste jí druhý den nebo později? Potkaly jsme se na chodbě na gynekologii. Byla moc ráda, že leží tam, protože se obávala toho, že bude muset na šestinedělí a že tam bude ležet s matkama, který mají živý děti. Chvíli jsme spolu mluvily, ale myslím, že jí

83

spousta věcí došla až později. I na oddělení s ní mohl být manžel, měli nadstandartní pokoj, takže tam mohli být spolu. Manžel se o ní moc hezky staral. - Jste ráda, když zrovna Vy se staráte o matku rodící mrtvé dítě? Je to samozřejmě emočně náročnější, je to hrozně smutný, že najednou přijde konec radosti z toho, že se narodí zdravý dítě a Vy jste ten, kdo se musí chovat profesionálně. Třeba zrovna ty lidi, který mám v hlavě, byli hodně sympatický, o to to bylo těžší. Na druhý straně jsem ráda, když jim můžu pomoct tu těžkou událost sdílet a že jim můžu pomoct svým přístupem. Myslím, že je špatně nechat v tom ty lidi koupat samotný. Ale musíte vycítit, kdy zase chtějí být sami, tady je to hodně o empatii. Třeba po tomhle porodu,o kterým mluvíme, jsem brečela a musela jsem to rozebrat s kolegyněma. - Změnila byste něco na svém chování, pokud byste dnes dostala do péče matku rodící mrtvé dítě? Konkrétně nevím, ale tím, že mám teď sama dítě, vím, co je cítit pohyby ve vlastním těle a mám zdravý dítě, asi bych to s ní víc prožívala. Teď si myslím ještě víc než dřív, že je to hrozně smutný. Na druhý straně, já jsem už dřív absolvovala několik přednášek na toto téma, tak jsem o tom trochu věděla, třeba doktorka Gabrielová měla hezkou přednášku nebo seminář p. Láškový, nevím, jestli je doktorka. Taky s věkem člověk mění svůj přístup. Takže dneska už vím, že tím, že se to dítě hned odnese, tak ty rodiče neuchráníš od něčeho zlýho, jak jsme si to mysleli dřív. Naopak na ně potom může padnout taková deka, ze který je hrozně těžký se dostat ven.

rozhovor č. 4 - p.a. 25 let, na p.s. pracuje 2 roky, porod v r. 2011 - Starala jste se někdy o matku, která rodila mrtvé dítě?

84

Ano, je to necelý týden. Byla to matka, která rodila podruhé. Měla nového partnera a rodila po 16ti letech. Matka přišla na běžnou kontrolu a zjistilo se na ultrazvuku, že jsou vyhaslé ozvy. Na porodním sále se začal vyvolávat porod a já jsem přišla do služby a matku dostala do péče, když už začínaly kontrakce a porodila poměrně rychle. - Vadí Vám, když vyjde péče o matku rodící mrtvé dítě na Vás? Je to samozřejmě náročnější. Každá žena je jiná a já nemusím zrovna přesně vědět, jak se k ní chovat a jak jí pomoct. To je pro mě nepříjemný. Některá se uzavře do sebe, některá chce držet za ruku, jiná třeba potřebuje o tom mluvit. Každopádně je to všechno jinak, než pokud jde o fyziologický porod. - Byl tam celou dobu otec? Byl tam celou dobu s ní její partner, držel ji za ruku, ale nijak se neprojevoval, ani po porodu miminka, byl dost neutrální. Moc se neúčastnil, hodně telefonoval. - Byla rodička, myslíte, ráda, že tam je? To ano, to určitě. - Byli tam i jiní členové rodiny? Večer, ještě před porodem, přišel její bratr, který tam docela dlouho poseděl. Jinak nepřišel nikdo. Vím, že po porodu psal partner nějaký SMSky. Ani nemyslím, že by to bylo dobrý, aby tam chodila celá rodina. Možná to je dobrý tam, kde chtějí uspořádat pohřeb. - Mluvila jste s nimi před porodem o tom, jak to bude probíhat? Jen minimálně. Působili na mě tak, že vůbec nechtějí moc mluvit, ale když jsem se k matce přiblížila, vypadalo to, jako že mě chce chytit za ruku, tak jsem jí ruku podala a pak mě velmi dlouho, tak aktivně tiskla. Přišlo mi, že ze všeho nejvíc potřebuje tělěsný kontakt. Držela jsem jí za ruku a ona brečela. - Mluvili jste o tom, jestli bude chtít vidět dítě po porodu?

85

Ne, o tom jsme vůbec nemluvili, nebyli rozhodnutí ani co se týče pohřbu. Hned po porodu jsme ji odnesly, byla to holčička, a kolegyně ji zabalily do peřinky. Když matka porodila placentu a ležela už přikrytá v posteli, to bylo tak půl hodiny po porodu, tak jsem se jich zeptala, jestli by se nechtěli s holčičkou rozloučit. Řekli mi nejdřív, že ne, ale protože jsem tam s nima byla celý den, tak jsem jim řekla, že bych jim to za sebe chtěla doporučit, že mi před deseti dny umřela babička a ze všeho nejvíc je mi líto, že jsem nemohla být u ní a rozloučit se s ní. Řekla jsem jim, že chápu jejich bolest a do budoucna, že to pro ně může být důležitý k vyrovnání se s tou ztrátou. Řekli mi, že stejně nechtějí holčičku vidět. Nechala jsem je pak samotné spolu, možná půl hodiny a když jsem se pak vrátila, tak mi řekli, že se přeci jen rozhodli se na holčičku podívat. Přinesla jsem ji v peřince, podívali se na ní, maminka si ji pohladila a začala brečet. Ptala jsem se, jestli chtějí zůstat s holčičkou o samotě, na to mi řekli, že ne a asi po třech minutách jsem holčičku odnesla. Řekla jsem jim taky, že je možné dát jim na památku kartičku s otiskama nožičky a ručičky a ustřižený vlásky a fotku. O to mě tatínek požádal a vzal si to hned, dřív než odjela paní na oddělení. - Řekla jste jim o možnosti vidět miminko druhý den? Ne, neřekla, to jsem si neuvědomila, že bych jim to mohla říct, ale myslím, že by to bylo dobré jim to říct. Sama jsem z toho byla špatná, a tak jsem na to zapomněla. - Řekla jste jim, co bude s dítětem potom? Kam ho odvezou? Ne, to nechtěli vůbec vědět. Pohřeb jsme řešili, ptala jsem se jich a oni řekli, že jo. Nechtěli o tom moc mluvit, ale byli asi celkem rozhodnutí. - Dostali informace o možné následné pomoci? To jim dala už asistentka, co se starala přede mnou. Dala jim letáček „Dlouhé cesty“, kontakt na psychologa a ten informační papír, co je třeba zařídit po porodu. Já jsem jim jen řekla, že máme ústavního psychologa a ať se neostýchají 86

pokud budou chtít, že za nimi jistě přijde. Ona ta maminka měla ještě jeden problém. Týden před porodem měla vysoký horečky a nijak to neřešila, pak si hodně dávala za vinu, že se to mohlo stát proto. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to je nesmysl, ať si to nevyčítá, hlavně ať se neobviňuje, ale zdálo se mi, že by na to potřebovala psychologa. - Byla jste je navštívit druhý den nebo později? Hodně jsem o tom přemýšlela, ale pak jsem se rozhodla, že jim to nebudu připomínat, nicméně když odcházeli domů, pán za mnou přišel a řekl mi, že jsou mi moc vděční, že jsem jim přinesla holčičku ukázat a moc mi děkoval, přišel sám, říkal, že žena čeká dole v autě, že se nechtěla vracet na porodní sál, ale že mi taky moc děkuje. To mě moc potěšilo. Poprosil mě taky o moje telefonní číslo a ptal se, jestli by mohli zavolat, kdyby potřebovali něco vědět. - A zavolali? Zatím ne, ale je to teprve týden. - Když máte za sebou takový smutný zážitek, máte potřebu o tom mluvit? No ano, většinou to odnese můj přítel, třeba to ani moc slyšet nechce, ale já to vyprávím i do detailů, při tom brečím a to mi hodně pomůže. Udržím to až domů, ale pak se potřebuju vybrečet. - Dnes s odstupem, udělala byste něco jinak? Asi bych s ní možná byla víc v kontaktu, víc bych se snažila si s ní povídat. Pro mě to bylo trošku těžký po ztrátě tý mojí babičky, že jsem se musela držet, abych se nerozbrečela. - V naší kultuře se za slzy stydíme.Myslíte, že by to bylo špatně kdybyste se rozbrečela? Máte pravdu, možná by to vůbec nevadilo, asi vím, co myslíte rozhovor č. 5 - p.a. 31 let, na p.s. pracuje 9 let, porod v r. 2009

87

- Pamatujete si na nějakou matku, která rodila mrtvé dítě a byla ve Vaší péči? Ano, pamatuju. Docela dobře, starala jsem se o ni celou dobu. Přijela s tím, že má kontrakce a že necítí pohyby (miminka). A už tušila, že to asi bude špatný. Já jsem s nimi u příjmu ještě nebyla, ale když přišli na porodní pokoj, tak už to věděl i partner, takže patrně s ní byl i na příjmu. Bylo to hrozný. I pro mě. - Vadí Vám, když zrovna na Vás vyjde žena rodící mrtvé dítě? Ne, teď už ne. Protože mám spoustu nových poznatků a vím, co jí mám říkat. Samozřejmě mě to zasáhne, ale jsem daleko radši, když se o ní starám já než nějaká mladá holka, protože vím, jaká jsem byla já v jejich věku a vím, že tý matce můžu dneska dát daleko víc já. - Ta maminka, o které mluvíme, ptala se na to, jaké má možnosti? Ona byla psycholožka a celkem dost věděla. Ona pravděpodobně plánovala přirozený porod, měla sebou nějaké olejíčky. Ten porod byl vlastně překotný, takže jsem jí tak rychle, omlouvala jsem se

jí, že je to mezi kontrakcema,

vysvětlovala, že by bylo dobrý zvážit, jestli to miminko bude chtít vidět. Řešili jsme to v rychlosti a ona říkala, že určitě ano, že ho bude chtít vidět a rozloučit se. Já jsem jí říkala, že času bude mít dost, ale jen aby trochu věděla, ještě dřív než se dítě narodí. Ona celkem jasně řekla, ano, budu všechno chtít, ale pohřeb už ne, chci to tady uzavřít. - Vy jste po porodu miminko zabalila a přinesla? Víceméně jsme se domluvili, že podle toho, jak bude vypadat, protože už to bylo trošku dýl, tak že ho přineseme zabalený nebo rozbalený. Pak jsme ho opravdu balili tak, aby nebylo moc vidět, aby byl vidět jen obličej. Do náruče si ho myslím nevzali, dala jsem ho do postýlky a domluvili jsme se, že až budou chtít, tak ho odnesu. Bylo tam tak dvacet minut. - O pohřbu jste ještě znovu mluvili? 88

Vlastně mě to u ní překvapilo, že pohřeb nechtěla, ale řekla to naprosto striktně. To nebylo žádný přemýšlení. Prostě jsem rozhodnutá, teď se chci rozloučit a tím to uzavřít. Říkala jsem jim taky o možnosti vyzvednout si fotky a otisky, ale myslím, že zrovna tenhle pár toho nevyužil. - Úvahy o tom, jestli by chtěli přizvat další členy rodiny proběhly? Ne, ani já jsem jim to nenabízela. To bych zrovna nechala úplně na nich, jestli by to chtěli. Myslím na tom páru. A vlastně i na těch prarodičích. I když prarodiče by mohli být víc zvyklí se setkávat se smrtí. Ale pohled na malý mrtvý mimino, to je teda drsný. Nevím, jestli by to pro ty prarodiče bylo k něčemu. Když nad tím přemýšlím, tak na to si myslím, že by byl vhodnej ten pohřeb, tam se můžou rozloučit, tam by mohla být ta rodina celá. - Říkala jste rodičům, co bude dál s miminkem? Že musí proběhnout pitva, že se většinou nic nezjistí a že výsledky budou do třech měsíců, to jsem jim říkala. Oni se rozhodli, že pohřeb nechtějí a mysleli si, že ho pohřbíme my tady, tak jsem jim musela říct, že jim nechci dělat iluze, že to tělíčko půjde do spalovny společně s ostatním biologickým materiálem, že to miminko nebude mít nikde hrobeček, že se prostě zlikviduje zpopelněním. Dost se na to začali vyptávat, protože si mysleli, že tu máme rozptylovou loučku. - Mluvila jste s nima o možnosti následné pomoci? Dávala jsem jim letáček „Dlouhý cesty“ a říkala jsem jim, že je může navštívit náš psycholog, matka říkala, že se obrátí na někoho z vlastních zdrojů, oni hlavně chtěli jít prakticky hned domů, rovnou z porodního sálu, to jsme jim rozmluvila a slíbila jsem jim, že se pokusím domluvit, aby mohli být i na oddělení spolu. Paní měla radost, že nemusí být na šestinedělí mezi ostatníma matkama, protože toho se obávala. - Zašla jste za nimi druhý den?

89

Ne, asi by pro mě bylo těžký je druhý den navštívit, asi bych nevěděla, co jim mám říkat. - Vy sama, potřebujete o tom pak s někým mluvit? Asi si to zpracuju sama. - Dělala byste dnes něco jinak? Myslím, že ne. Že už vím, jak k nim přistupovat, ale za ty změny během posledních let jsem ráda. - Kolik je to let? Tak čtyři, pět let zpátky. rozhovor č. 6 - p.a. 45 let, na p.s. pracuje 6 let, porod v r. 2010 - Pamatujete si na matku, která rodila mrtvé dítě a byla ve Vaší péči? Ano, pamatuju si velmi dobře mladou maminku, bylo jí málo přes dvacet a je to asi rok zpátky. Přišla na porodní sál s tím, že má kontrakce a byla teprve ve 25. týdnu, takže to miminko bylo hodně maličké, zjistilo se, že už je mrtvé hned při příjmu, ale podle všeho nebylo mrtvé dlouho, bylo otočené koncem pánevním. Já jsem tu paní dostala na starost. - Byl přítomen otec dítěte? Ano, byl taky hodně mladý, byl to takový sympatický studentský pár. Partner byl stále s ní a moc hezky se k ní choval. Hodně jsme s maminkou mluvily o tom, co bude. Sama mi řekla, že by chtěla miminko vidět, že ho už cítila ve svém břiše, že o sobě dávalo vědět a že ho bere jako svoje dítě a proto, že ví, že ho bude chtít vidět. - Viděla ho hned po porodu? Ten porod byl komplikovaný, nakonec bylo nutné vybavit plod v narkóze a ani tak vybavení nebylo snadné, došlo ke značnému poškození, byla prakticky utržena spodní čelist. Otec v době zákroku čekal venku, miminko jsme odnesli, a když bylo po všem, maminka už spala přikrytá pod dekou, zavolali jsme jejího přítele a byli 90

tam spolu. Nechala jsem je tam o samotě a chodila se občas podívat, zda se paní budí a zkontrolovat ji. Pomalu a opatrně jsem s nimi mluvila o všem, co chtěli vědět. Poměrně rychle byla paní celkem čilá a ptala se po miminku. - Chtěla ho vidět? Ano, její rozhodnutí se nezměnilo. Připravila jsem ji na to, že je miminko pochroumané, protože šlo špatně vybavit. Podařilo se mi celkem pěkně utrženou čelist překrýt ručičkou a pak jsem jim miminko zabalené do plenek přinesla. Do náručí jsem se neodvážila jim ho dát, protože jsem se opravdu bála, že by sklouzla ručička a tak dál. Bylo to opravdu hodně naaranžované a tak jsem byla ráda, že o to paní nepožádala. Seděla jsem tam s miminkem asi 10 minut, mlčeli jsme, oba plakali a paní se občas na něco zeptala. Pak jsem miminko odnesla a řekla jim, že tady bude do zítřka, kdyby se rozhodli ještě jednou ho vidět. Fotky jsem neudělala, ani otisky, říkala jsem si, že je moc malé, že to vlastně skoro ani nebyl porod. Do dneška mě to mrzí. - Bavili jste se také o možnosti pohřbu? Oni nejdřív pohřeb nechtěli, vlastně se s tím miminkem zacházelo jako s potratem. Dala jsem jim ale letáček „Dlouhé cesty“ a bavili jsme se o tom, že to ještě bude pro ně těžké, až se vratí domů, se se vším vyrovnat. - Byli za ní v porodnici a rozloučit se ostatní členové rodiny? Ne, nebyli, ani nikomu, myslím, nevolali, po dobu, co byli na sále. Sdíleli to sami jako pár. - Bavili jste se o možnosti následné pomoci? Říkala jsem mamince, že se může stát, že jí bude moc zle a že to třeba nebude moct zvládnout sama, ať se pak neostýchá a vyhledá pomoc. Pro začátek, že by pro ni mohla být velká pomoc, když si najde stránky „Dlouhé cesty.“ - Navšívila jste maminku později?

91

Ano, navštívila a tenkrát jsem si uvědomila, jak je to důležité. Ležela na jednolůžkovém pokoji na gynekologii a byla opravdu ráda, když mě viděla ve dveřích. Sedla jsem si k ní na postel, řekla jsem jí, že jsem ji chtěla vidět, jak se zotavuje. Řekla mi, že v noci přemýšlela a že se rozmyslela a že by chtěla uspořádat pohřeb, že to je důležité pro ně i pro jejich rodiče. Slíbila jsem jí, že to zařídím a přinesla jsem nový formulář, taky jsem musela zjistit, jak se to dělá v případě,kdy se vlastně jedná o potrat.Nechala jsem jí také svou mailovou adresu, pro případ, že by potřebovala. Řekla jsem jí, že je to pro jistotu, že je to na ní, zda tu možnost využije nebo ne. Asi za tři týdny mi od ní přišel dlouhý mail, ve kterém psala, jak to pro ni bylo důležité, že mohla dítě vidět a jak ji mrzí, že nemá na něj žádnou památku. A moc mi děkovala. Když jsem to četla, tak jsem brečela. Taky psala, že jí hodně pomohlo sdružení „Dlouhá cesta.“ - Vadí vám, když musíte o maminku rodící mrtvé dítě pečovat Vy? Ne, nevadí. Jsem ráda. To doprovázení má smysl a svým způsobem to i mě naplňuje a jsem ráda, když můžu někomu pomoct, zajistit mu potřebný klid a intimitu pro jednu z nejtěžších chvil v životě. Vlastně mám takový pocit, jako by bylo potřeba tu maminku chránit od toho, co je kolem, aby si mohla důstojně prožít svou bolest.

Skupina C – porodní asistentky, které popisují péči o matku rodící mrtvé dítě před rokem 2005 rozhovor č.7 - p.a. 32 let, pracuje na p.s. 8 let - Můžete mi povědět něco o tom, jaká se věnovala péče matkám, které rodily mrtvé dítě tak před šesti a více lety? Vzpomenete se na nějakou konkrétní paní? 92

Ne, to nevzpomenu. - Býval u porodu otec dítěte? Ne vždycky, protože jsme neměli tolik pokojů, kde mohl být přítomen otec. Porodní sály na to nebyly uzpůsobeny. Byla s ní jen porodní asistentka a o tom, že je dítě mrtvé s matkou mluvil lékař. Porodní asistentka jí pak věnovala náležitou péči, ale moc o tom, co se stalo se dál nemluvilo. - Takže se ani nemluvilo o možnosti vidět dítě? Ona vlastně taková možnost jako by nebyla. Naopak jsme jim vysvětlovaly, že se nemusí bát, že vůbec nic neuvidí, že jí dáme roušku přes nohy a miminko hned odneseme. - A když chtěla matka sama dítě vidět? To se moc nestávalo, a když jí to napadlo, tak jsme jí spíš vysvětlovali, že pro ni bude lepší dítě nevidět, aby na to pak moc nemyslela. Připadalo nám to morbidní, ta představa, že by chtěly dítě vidět. Já si ale sama nepamatuju, že by to některá chtěla. Od začátku jsme je směrovaly tak, že by to pro ně nebylo moc dobrý. - Dávaly se během porodu nějaké tlumící léky? Určitě se jim dávaly léky na uklidnění, hlavně aby neplakaly. I potom někdy na oddělení se jim dávaly léky. - Měla matka nějaký prostor na to zeptat se? Ony se moc neptaly, spíš se o tom mlčelo, to je možná občas trochu i dnes, kdybychom o tom nezačaly mluvit my(porodní asistentky), tak ta matka by pokaždé sama nezačala. - A co souhlas nebo nesouhlas s pohřbem? Ten musely podepisovat, ne? To si už přesně nepamatuju, ale myslím, že jo, že ho podepisovaly, chtěly jsme to po nich ještě před porodem, protože pak se hned dítě odváželo a co si vzpomínám, tak vlastně vždycky tam psaly, že pohřeb nechtějí. A když se nás

93

zeptaly, tak jsme jim radily, ať napíšou, že ne. Prostě všechno vytěsnit. Maximálně jsme jim, když chtěly, řekly pohlaví. Tak se to prostě dělalo. - Pamatujete si, kdy se to začalo měnit? Tak asi těch pět let zpátky. Pamatuju se, jak jsem četla, že se v Americe připravují pro matky kartičky, kde jsou vlásky a otisky nožičky a říkala jsem si: „No jo, tak to dělají v Americe!“ My jsme si myslely, že když se ty matky na nic neptají, tak že je to tak pro ně nejlepší, a když se na něco zaptaly, tak jsme se ještě ujišťovaly: „Opravdu jste si jistá, chcete to vědět?“ rozhovor č.8 - p.a. 55 let, na p.s. pracuje 28 let - Můžete mi říct, jaká péče se věnovala matkám rodícím mrtvé dítě před šesti, sedmi a více lety? Pamatujete si konkrétní matku? Ne, to už si nepamatuju, budu mluvit spíš obecně, jaká byla v tý době běžná praxe. - Mohl být otec s matkou po celou dobu porodu? Před šesti lety jsme se stěhovali na nové porodní sály, takže spíš asi, jak to bylo před tím. Pokud to bylo možné, tak jsme jim to umožňovali. Ne tedy, že by byli přímo u porodu, ale třeba ji tam otec několikrát během porodu navštívil, pak čekal venku a pak jsme ho vzali dovnitř po porodu. Snažili jsme se o to v zájmu psychiky matky, aby tam spolu mohli být, aby je otcové podpořili. Vlastně od tý doby, co začali být otcové u fyziologických porodů, tak začali chodit i po porodu mrtvého dítěte. Začalo to, když měla každá matka svůj pokoj. - Když se zjistilo, že je dítě mrtvé a po dobu, co se vyvolával porod, mluvili jste s matkou o tom, co se stalo? Myslím, že to s nima nikdo moc nerozebíral, bylo ticho po pěšině a každý se snažil se tomu vyhnout, aby nezabředl do toho, že by se ta paní rozbrečela, 94

protože to by znamenalo, že něco zvoral. Proto, když se třeba ptali, už po porodu, řeklo se jim pohlaví, ale dítě se neukazovalo. - Hlavní tedy bylo maminku nerozplakat? Přesně tak. Proto jsme se jich ani moc na nic neptali. - Takže jste se neptali, jestli chce dítě vidět, jestli jí zajímá, co bude s dítětem po porodu? Ne. Neříkali jsme jim ani, jestli chtějí dítě vidět, ani že jde dítě k pitvě. Neřešil se ani pohřeb, to až tak 5 let zpátky se jim dávalo podepsat, zda chtějí pohřeb. - A pokud v té době matka sama požádala o to, že by chtěla dítě vidět, tak jste jí to umožnili? Jestli se dobře pamatuju, tak jsme jim to spíš rozmlouvali, ale pokud o tom byli rozhodnuti, tak jsme jim ho přinesli ukázat, pochovat to rozhodně ne. Ale třeba před 10 lety, to bylo striktní, to se děti neukazovaly, ani když rodiče chtěli. V době, o který mluvíme, už se to začínalo pomalu měnit. - Byl v té době k dispozici psycholog? Byla tady jedna doktorka, nevzpomenu si, jak se jmenovala, ale on ji nikdo moc nevolal. Ona měla spíš na starosti předporodní péči. Pak jsme byli nějaký čas bez psychologa. - Vy, jako porodní asistentky jste s matkou o možné potřebě následné pomoci nemluvily? Ne, to byla spíš lékařská záležitost, lékař informoval o všem. Řekl jim, že je dítě mrtvé, co bude následovat, že se musí vyvolat porod, jaké jsou možné příčiny, že se možná podaří příčinu zjistit a možná taky ne. Vysvětlovat jim spíš tyhle věci. To všechno příslušelo lékaři, porodní asistentky v tomhle směru neměly žádné kompetence. On nikdo moc nevěděl, jak na tyhle pacientky, aby nešlápnul do porcelánu, nikdo je nechtěl ranit. Vlastně i ta druhá strana, nejen

95

matka , ale i porodní asistentka, to nesla hůř. Nevěděla, jak se k té matce chovat, tak s ní o ničem nemluvila a pak to většinou každá venku ořvala. - Myslíte, že dnes je to jinak? Že už jim to tolik nevadí starat se o matku s mrtvým dítětem? Myslím, že jim to vadí vždycky, že jim to je pokaždé líto, ale učí se víc, jak komunikovat, tak to líp zpracujou. - Vy myslíte, že je dobře, jak se to změnilo? Určitě. Je pravda, že některé matky dítě vidět nechtějí, víc otcové, ale matkám, když se to pak rozleží v hlavě, tak je pro ně s odstupem času cenná zase ta fotka. Ono vlastně, když se jim dneska dítě ukáže, tak i takový ty pochybnosti, jestli je to pravda, že opravdu umřelo a tak dál, které někdy byly, tak se tím vyřeší. Tenkrát ta matka pak třeba si i říkala, že to nemusí být pravda, takhle se o tom přesvědčí.

rozhovor č. 9 - p.a. 30 let, na p.s. pracuje 7 let, porod v r 2005 - Můžete si se mnou povídat o nějaké matce, která rodila mrtvé dítě a Vy jste se o ni starala? Ano, ale je to už delší dobu. Je to tak 6 let zpátky. Tu si pamatuju dobře. - Měla jste ji po celou dobu porodu? Já jsem ji sama přijímala na porodní sál, přišla s bolestma, který měla už docela dlouho, chtěla jsem si poslechnout ozvy(pozn. - srdeční ozvy dítěte) a nenašla jsem je, tak jsem volala doktorku a zatím jsem jí nic neříkala. Na ultrazvuku se to potvrdilo, tak jí to doktorka řekla. Pamatuju si, že mi to nějak vůbec nedocházelo, byla jsem dost krátce po škole. Přizvaly jsme otce dítěte, tomu jsme to taky řekly, držel jí za ruku. - Otec s ní zůstal celou dobu? 96

Ne, nechtěla to ani ona, ani on. Otec čekal venku. Ona byla prakticky na konci porodu. Došly jsme na porodní sál a ona chvilku na to porodila. Nebylo tam to dlouhý čekání. Taky ale nebyl čas na nějaký mluvení nebo řešení čehokoliv. Co bylo taky hrozný, že paní byla už starší a bylo to její první dítě. - Bavili jste se o tom, zda budou dítě chtít vidět? Ne, to jsme vůbec neřešili, na nic takovýho jsem se jich neptala a oni taky o nic takovýho nepožádali. Jak říkám, je to 5 let zpátky a to se tady s ukazováním dětí teprve začínalo. Já jsem se s tím sama dřív nikdy nesetkala, byl to vlastně můj první porod mrtvýho dítěte, tak jsem si s tím taky nevěděla moc rady, pomáhala mi starší porodní bába a tu nic takovýho ani nenapadlo, že bychom mohly dítě ukazovat. To tam vůbec nepadlo. - Vy sama si myslíte, že je to důležité. Aby rodiče dítě viděli? Určitě. Ale tenkrát jsem jí to nenabídla. - A co bude s miminkem potom, to jste rozebírali? Ne, to se taky vůbec neřešilo, možná jestli pak na šestinedělí, ale spíš pochybuju. Já jsem v tý době se tyhle věci teprve učila a vytvářela si svůj názor. Jen si pamatuju, že byla po porodu ještě v narkoze, protože nešla porodit placenta a když se pak probudila, tak jsem s ní chvíli mluvila a byla jsem ráda, že byl jasný důvod, proč miminko umřelo a že jsem jí ho mohla říct,že byl utažený uzel na pupečníku a tak to bylo jasný. Ona se po tom důvodu dost ptala, tak jsem jí to řekla. - V té době, když se probírala z narkozy už tam s ní byl manžel? Ano, nechtěl tam být jen na samotný porod. Nechala jsem je tam pak o samotě. Ta maminka vlastně vůbec neplakala. - Bavili jste se o tom, že bude možná potřebovat pomoc odborníka a že má možnost ho kontaktovat? Ne, to mi tenkrát vůbec nenapadlo. Vím, že jsem jí říkala, že se to někdy stane a že může mít další děti a spíš se s ní bavit o tom, co bude do budoucna a 97

nevracet se zpět. Prostě to tak v tý době bylo. Vůbec se nevracet, žádná možnost, jak to odtruchlit, spíš to bylo v tom duchu – jste mladá, budete mít kupu dětí, i když to zrovna tahle paní nebyla. - Měla jste pak potřebu o tom s někým mluvit? Já jsem brečela, pamatuju si, že jsem hodně brečela. Prakticky hned ten večer jsem šla do hospody a tam jsem to říkala kamarádům. Bylo pro mě nejhorší, a to vlastně přetrvalo do dneška, manipulovat s tím dítětem, brát do ruky to mrtvý, bezvládný studený tělíčko. Vlastně ze všeho, co je kolem, myslím tím mluvit s maminkou a zařídit, co je třeba, tak tohle snáším nejhůř, i když paradoxně mám vlastně potřebu to dítě pochovat, jako by to potřebovalo, protože už to možná nikdo neudělá, na rozdíl od těch zdravých dětí, který bude pořád někdo chovat. A s tím mrtvým to mělo přece být taky tak, ale najednou se to zvrtlo a všechno je jinak. No a vždycky to při tom ořvu.

- Viděla jste se s nimi ještě později po porodu? Myslíte, jako jestli jsem za nimi zašla na oddělení? Ne neviděla, ale přišli po krátkém čase a měli zdravé dítě. Snad to nebylo ani po roce. - A pamatovali si Vás? Ano, pamatovali, ale neměla jsem je na starosti, viděli jsme se jen krátce, moc jsme se nebavili, ale měla jsem radost, že se jim tak brzy podařilo zdravý mimino. - Udělala byste dneska něco jinak? Určitě. První věc a nejdůležitější pro matku je, aby věděla, kde to dítě je a že když bude chtít, tak si ho může pochovat a může ho vidět. To už dneska vím. Navést ji, podpořit jí opatrně a citlivě v tom, aby se dokázala rozloučit. Další věc je, že bych za ní určitě zašla později na šestinedělí a řekla bych jí, jaké má možnosti, asi bych jí dala i na sebe kontakt, aby věděla, že jsem tu pro ní a že když bude mít nějaký otázky, tak se budu snažit na ně odpovědět. Já jsem ta, která to s ní prožívala a může to pro ní být důležitý. 98

Příloha IV. - Desatero pro pozůstalé rodiče

PhDr. Naděžda Špatenková, Ph.D 1)

1)Zapojte se do přípravy pohřbu.

2)

Věnujte pozornost tomu, co jíte.

3)

Zachovejte, pokud možno, normální režim.

4)

Posuďte svůj zdravotní stav.

5)

Hovořte o zemřelém dítěti.

6)

Dovolte si truchlit.

7)

Udělejte si čas na truchlení.

8)

Dovolte si zlostné pocity.

9)

Dovolte druhým, aby vám pomáhali.

10)

Nebojte se vyhledat pomoc.

Převzato z: http://www.dlouhacesta.cz/cz/leve-menu/prvni-pomoc/desateropro-pozustale/c243 dostupné dne 12. 8. 2009

Příloha V – Státní sociální podpora HLAVA OSMÁ Porodné §44 99

Podmínky nároku na porodné: 1.Nárok na porodné má žena, která porodila dítě 2.Nárok na porodné má rovněž otec dítěte, jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, a porodné nebylo vyplaceno jí ani jiné osobě. 3.Nárok na porodné vzniká dnem porodu

Komentář k §44: Porodné je dávka státní sociální podpory, na kterou vzniká nárok v souvislosti s porodem dítěte. Nárok na porodné má v prvé ředě žena, která dítě porodila, pouze v případě, že žena, která dítě porodila, zemřela a porodné nebylo vyplaceno jí ani jiné osobě (rozumí se osobě, která převzala dítě do péče nahrazující péči rodičů), vznikne nárok na porodné otci dítěte. Na dávku vznikne nárok, jen jednalo-li se o porod dítěte, nikoli o potrat. Při posouzení, jestli šlo o porod, nebo potrat, je třeba vycházet ze zdravotnické dokumentace. Žádost se zpravidla dokládá rodným listem dítěte, ale ten je vydán jen při narozen í živého dítěte. Pro nárok na porodné však není rozhodné, jestli se dítě narodilo živé nebo mrtvé (nárok na porodné vzniká i při narození mrtvého dítěte). V případě mrtvě narozeného dítěte se skutečnost, že došlo k porodu, dokládá potvrzením matriky, které není rodným listem. Podmínkou nároku na porodné není péče o dítě. Obdobně se nezkoumá, na jaký účel byla dávka použita, ačkoli je jedním z důvodu existence této dávky úmysl přispět rodiči na nákup věcí potřebných pro dítě. Mezi podmínkami nároku na dávku však tyto skutečnosti nejsou uvedeny. Porodné se tedy poskytne např. i ženě, která o dítě po porodu ani nezačala pečovat a dala souhlas k jeho osvojení. Vyloučen není nárok ani v případě, že se žena vůči dítěti dopustila úmyslného trestného činu. 100

Porodné patří mezi dávky poskytované bez ohledu na výši příjmu oprávněné osoby. Nárok vzniká dnem porodu. Oprávněná osoba musí být, stejně jako u ostatních dávek státní sociální podpory, hlášena k trvalému pobytu na území České republiky minimálně po stanovenou dobu (viz blíže §3 zákona). Z hlediska nároku na porodné není rozhodné, jestli je k trvalému pobytu na území České republiky hlášeno též narozené dítě, ani zda takové dítě má vystaven v České republice rodný list; pokud rodný list nemohl být vystaven (dítě zemřelo při porodu nebo není občanem České republiky), prokáže oprávněná osoba narození dítěte jiným způsobem.

§46 Nově od 1. 1. 2011 vzniká ženě nárok na porodné pouze v případě porodu prvního, živě narozeného dítěte. Další důležitou změnou je posuzování příjmu rodiny ( matkám, které porodily mrtvé dítě se od 1.1.2011 porodné nevyplácí)

HLAVA DEVÁTÁ Pohřebné §47

Podmínky nároku na pohřebné 1. Nárok na pohřebné má osoba, která vypravila pohřeb 1)Dítěti, které bylo ke dni smrti nezaopatřeným dítětem, nebo 2)Osobě, která byla ke dni smrti rodičem nezaopatřeného dítěte, jestliže dítě nebo osoba uvedená v písmenu b) měly trvalý pobyt (§3) na území České republiky. 2. Splňuje-li podmínky nároku na pohřebné více osob, náleží tato dávka jen jednou, a to osobě, která uplatní nárok na dávku jako první. Nárok na 101

48a)

pohřebné vzniká dnem pohřbení podle zvláštního právního předpisu

.

48a) Zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

§48 Výše a výplata pohřebného - Výše pohřebného činí 5 000 Kč. - Pohřebné se vyplatí jednorázově. Příloha VI – Seznam důležitých informací pro rodiče Informační leták pro rodiče po porodu mrtvého dítěte ( ÚPMD, Praha 4)

Vážení rodiče, je nám velmi líto, že vás potkala smutná událost, jakou je smrt vašeho dítěte, abychom vám alespoň trochu usnadnili tíživou situaci, připravili jsme pro vás seznam důležitých informací, jak postupovat, pokud se rozhodnete pro pohřeb miminka, jaká jsou vaše práva a možnosti. Jak postupovat 1) V nejbližší možné době ( do 2 dnů) kontaktovat Pohřební službu, dle svého výběru, která zařídí potřebné náležitosti spojené s pohřbem. S pracovníky pohřební služby dojednáte datum a způsob pohřbu, domluvíte se s nimi o možnosti vaše dítě vidět a rozloučit se s ním 102

Kontaktní adresa, kam se odesílá mrtvé dítě k pitvě za účelem zjištění příčiny smrti je FN Thomayerova Krč, odd. Patologie, Vídeňská 800, číslo ústředny 261 081 111 2)pohřební služba bude od vás vyžadovat rodný list , údaje k rodnému listu získáte prostřednictvím našeho zaměstnance v přijímací kanceláři (jméno a příjmení, den a hodinu narození) údaje o rodičích ( občanský průkaz, oddací list), které vyřizuje s matrikou naše pracovnice ve spolupráci s rodiči, vystaví matrika se sídlem v Táborské ul.32/350, Praha 4 3)Jsou-li odeslány všechny potřebné údaje, pošle matrika rodný list poštou na vámi udanou adresu, eventuelně si můžete rodný list vyzvednout osobně ( doklady totožnosti je nutné mít s sebou) 4)Porodné vyřídíte na Správě sociálního zabezpečení dle vašeho trvalého bydliště ( oddělení státní sociální podpory) Jaké doklady vzít s sebou : Doklady totožnosti, rodný list dítěte, formulář pro žádost lze stáhnout na internetu: http.//www.mpsv.cz 5)Nárok na mateřskou dovolenou máte 14 týdnů 6)Výsledky vyšetření krve, která byla odeslána po porodu budou k dispozici asi za 3 měsíce. Ke získání výsledků je nutné se objednat do gynekologické ambulance. Je nám líto, ale po telefonu vám informace nemůžeme podat 103

7)Zdroje a odkazy -Zákon o pohřebnictví a o změně některých zákonů, č.256 novelizovaný v březnu 2006 -Internetové stránky MPSV (http//www.mpsv.cz) -Zákoník práce (§ 157) -internetové stránky www.dlouhacesta.cz Věříme, že vám prostřednictvím tohoto letáku pomůžeme vyřešit alespoň některé nezbytné kroky. Porodní asistentky ÚPMD - Podolí

Příloha VII - sdružení Dlouhá cesta – Prázdná kolébka Při odchodu z porodnice do domácího ošetření by měla být každá matka, které umřelo dítě informována o tom, že je možné kontaktovat svépomocné sdružení Dlouhá cesta, navštívit jejich stránky a přečíst si příběhy jiných matek se stejným osudem nebo využít jiných služeb, které sdružení nabízí. Měla by mít také kontakt na psychologa, přinejmenším by měla vědět, že možná bude potřebovat jeho služby využít Projekt Prázdná kolébka Vznik projektu Prázdná kolébka iniciovala paní Denisa Courné, která před několika lety porodila mrtvou holčičku a zkušenost z porodnice a vlastní prožitky ji dovedly k myšlence věnovat této oblasti větší pozornost.

104

Cílem projektu je podpora a pomoc rodičům dětí, které zemřely ještě před narozením nebo krátce po narození.

Odůvodnění projektu: V současnosti v ČR nepůsobí žádná organizace, která by se zabývala tímto specifickým

problémem.

O

problému

se

neví

a

nemluví

(například

v předporodních kurzech nepadne o této možnosti ani zmínka), dvě třetiny případů zůstanou zcela bez vysvětlení. Pokud k této tragédii dojde, matka se nemá na koho obrátit, ve svém okolí většinou nemá nikoho s podobnou zkušeností, komunikační problémy nastávají i v rodině - kromě matky dítě nikdo neznal, neviděl, ostatní členové rodiny se proto se situací těžko ztotožňují. Porodní asistentky a lékaři nevědí, jak se k matce/rodičům mrtvě narozených dětí chovat a neznají způsoby, jak při této tragédii nejlépe emocionálně pomoci. Zkušenost z ostatních zemí je taková, že matky/rodiče se lépe se ztrátou vyrovnají, mají-li možnost se s miminkem rozloučit, pochovat si ho a popřípadě si uchovat nějakou památku - pramínek vlasů, otisk nožičky, popřípadě fotografii. V ČR toto není zdaleka běžnou praxí a i když každý rodič je jiný, bylo by žádoucí, aby zdravotnický personál uměl poradit, nabídl podporu a výše zmíněné možnosti. Pokud maminky těchto dětí znovu otěhotní, prožívají další těhotenství s velkými obavami. Není to pro ně krásné období tak jako pro většinu žen, ale období plné obav a strachu. Mnoho těchto žen nedokáže komunikovat s ostatními těhotnými ženami a vyžadují také specifický přístup od ošetřujícího lékaře. V rámci Dlouhé cesty se začala vytvářet svépomocná skupinka těchto rodičů, kterou vede jedna z maminek - Lucie Burdová, která je zároveň koordinátorkou projektu. Kontakt: [email protected]. 105

Psychologické poradenství a externí doprovázení pozůstalých rodičů Bezplatné individuální psychologické konzultace (PhDr. Ilona Špaňhelová)

Příloha VIII.

Směrnice Rady Evropy k činnosti porodních asistentek

Směrnice Rady Evropských společenství ze dne 21.1.1980 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti porodních asistentek a jejího výkonu, (80/155/EHS), čl. 4: Členské státy zajistí, že porodní asistentky budou oprávněny zahájit následující činnost a pokračovat v ní: ·

Podávat informace a rady o plánování zdravé rodiny.

·

Určit diagnózu těhotenství a monitorovat normální těhotenství,

provádět vyšetření nutná pro sledování a vývoj normálního těhotenství. ·

Předepisovat nebo poradit vyšetření nezbytná pro co možná

nejčastější diagnózu rizikového těhotenství ·

Zajistit program přípravy na rodičovství a kompletní přípravu na

narození dítěte vč. rad týkajících se hygieny a výživy. ·

Pečovat o matku během porodních bolestí a pomáhat jí, sledovat

podmínky plodu v děloze vhodnými klinickými a technickými prostředky. ·

Řídit spontánní porody včetně podle potřeby epizotomie a

v urgentních případech porodu plodu v poloze koncem pánevním. ·

Rozpoznat varovné známky abnormality u matky nebo dítěte,

vyžadující oznámení lékař, a případně poskytnutí pomoci, učinit 106

neodkladná nezbytná opatření při nepřítomnosti lékaře, zejména manuální vybavení placenty s případnou manuální revizí dělohy. ·

Vyšetřit a postarat se o nově narozené dítě, postupovat

iniciativně podle potřeby v naléhavých případech a uskutečnit, kde je nezbytné, okamžitou resuscitaci. ·

Starat se o stav matky v poporodním období a sledovat ho,

poskytnout všechny potřebné rady matce, pokud jde o novorozence, aby se tak zajistil optimální vývoj nově narozeného dítěte. ·

Provádět léčbu, předepsanou lékařem a vést všechny nutné

záznamy.

107

ABSTRAKT ŠILAROVÁ, H. - Potřeby matek po porodu mrtvého dítěte České Budějovice 2011. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta. Katedra praktické teologie. Vedoucí práce: I. Bublíková

Klíčová slova: porod, mrtvé dítě, ztráta, truchlení, smutek, těhotenství, potřeba, smrt, matka, porodní asistentka, zkušenost, péče

Práce se zabývá potřebami matek, které mají zkušenost s porodem mrtvého dítěte v ÚPMD a péčí, kterou poskytují porodní asistentky v takové situaci matce. Teoretická část se zabývá ztrátou blízkého člověka obecně, tím, co prožívají pozůstalí. Co znamená smutek, truchlení. Jaké mohou být projevy smutku. Teoretická část také obsahuje rozebrání krize a její fáze. Empirická část obsahuje rozhovory s matkami, které mají zkušenost s porodem mrtvého dítěte v Ústavu péče o matku a dítě v Praze a rozhovory s porodními asistentkami, které o rodící ženy pečovaly ve stejné porodnici. Dále obsahuje analýzu a interpretaci dat získaných z polostrukturovaných rozhovorů obou skupin respondentek. Z porovnání z dílčích analýz výzkumu vyplývá, že ve většině momentů potřeby matek korespondují s péčí nabízenou porodními asistentkami. Tato část práce obsahuje diskuzi dosažených výsledku a navrhovaná možná řešení, která by mohla tuto situaci změnit.

108

ABSTRACT Šilarová, H. - The Needs of Mothers After Stillbirth, Czech Budejovice 2011 Bachelors Thesis. University of South Bohemia in Czech Budejovice. Faculty of Theology. Department of Practical Theology. Supervisor: I Bublíková

Key words: birth, child dead, loss, mourning, grief, pregnancy, need, death, mother, midwife, experience, care

This work addresses the needs of mothers who have experienced stillbirth in ÚPMD and care provided by midwives to mothers in such situations. The theoretical part deals with the loss of a loved one in general and what the survivors have experienced. What is sadness, and what is mourning? What are the signs of mourning? The theoretical part also includes the dismantling of the crisis and its phases. The empirical part includes interviews with mothers who have experienced stillbirth at the Institute for Care of Mother and Child in Prague and in interviews with midwives who cared for the woman in the same hospital. It also contains analysis and interpretation of data obtained from semi-structured interviews of both groups of respondents. A comparison of the sub-analysis of research shows that in most of the cases the needs of mothers correspond with the care offered by midwives. This part contains a discussion of results and proposed possible solutions that could change this situation.

109