Ještě trochu klábosení

Ještě trochu klábosení

Potom co jsem s těmi dvěma profesionálními podvodníky prohrál pět her za sebou, jsem s nimi najednou koukal na televizní zprávy, vysílané v osm večer. Ty na prvním kanále, jak se kdysi říkalo. Už to byly roky, co jsem nebyl nucen protrpět celé zpravodajství od znělky na začátku po sport. Svého času to byla posvátná chvíle, něco jako mše sloužená v jídelních koutech všech italských rodin: otec poslouchal s upřímným zájmem, co se toho dne stalo, matka prostírala s jedním okem sledujícím obrazovku (moje matka samozřejmě ne, myslím obecnou italskou matku) a vy jste zvědavě nahlíželi tím jediným oknem do světa, které vám sdělovalo, co se děje mimo vaše kondominium a školní dvůr. Internet neexistoval, takže opravdu nebyl jiný způsob, jak získat čerstvé zprávy o válkách, nehodách a bulváru, což jsou ostatně tři věci, které nás ještě dnes zajímají nejvíc ze všeho. Moderátor se stal členem rodiny, večeřel s námi stejně jako hlasatelky, které se objevily hned nato a z nevysvětlitelných důvodů vypadaly jako tetky, i když jim bylo stěží třicet let. Dneska, když se zprávy twitují v reálném čase, je televizní zpravodajství nevyhnutelně ohřívaná a zbytečná kaše s informacemi už proběhlými, okomentovanými a často taky zapomenutými. Je to dekadentní a zastaralý symbol minulého století.

Mas_me_vubec_rad.indd 140

30.03.16 12:01

máš mě vůbec rád?

141

Massimiliano mi četl myšlenky. „Jak dlouho už ses nedíval na zprávy a nedělals při tom ještě něco jiného?“ „No, ani se nepamatuju, možná ještě když žili dědeček s babičkou.“ „Chybějí ti?“ „Prarodiče nebo zprávy?“ Řekl jsem to jen pro odlehčení hovoru, moc dobře jsem pochopil, na co se mě ptá, ale pokaždé, když jsem mluvil o prarodičích, skončilo to tím, že jsem se rozbrečel. A nechtěl jsem ronit slzy před dvěma lidmi, které jsem znal tak dvě hodiny. To mi připadalo fakt jako neúměrná důvěrnost. „Tví prarodiče,“ upřesnil Massimiliano. Takže nic, nepodařilo se mi té otázce vyhnout. „Ano, každý den. Vždycky když mi zazvoní telefon, doufám, že tam uvidím jejich jméno. Jo, vím, že to vypadá jako pitomost, ale…“ „… není. A proč jsi je nezařadil mezi věci, které nejvíc miluješ?“ Váhal jsem. „Protože jsou…“ „Protože jsou mrtví? To je podle tebe dostatečný důvod?“ Měl pravdu, nebyl. Když se to tak vezme, tak mí prarodiče ještě dnes pro mě dělají víc než spousta lidí, které mám rád. Za mnoho věcí, které vím a které mám – a které mi umožňují přežívat, vděčím jim. „Já jsem taky měl oboje prarodiče moc rád,“ vmísil se do hovoru Giannandrea. „Ti dva, co jsem je miloval nejvíc, jsou ještě ve vězení. Pustí je za rok a dva měsíce.“ „Aha.“ Nevěděl jsem, co na to říct. Massimiliano, který ten příběh evidentně znal, ani nemrkl.


30.03.16 12:01

142

fau s to b r i z z i

„Statisticky vzato někdo přece musí mít prarodiče ve vězení, to dá rozum,“ upřesnil můj vyzáblý nový přítel. „A… proč vlastně sedí?“ zeptal jsem se nesměle. „Podvod, ozbrojená loupež, padělání dokumentů… takové ty věci.“ „Aha, nic… příliš závažného.“ Na tohle je těžké říct nějakou smysluplnou větu. „A ti druzí dva?“ „Ti jsou na volné noze, přestěhovali se do Argentiny, když mi bylo deset. Myslím, že jsou z nich zemědělci. Vůbec se neozývají.“ Giannandrea měl důvod být smutný. A možná ten manželčin útěk byl jenom onou klasickou poslední kapkou. Teď jsem převzal iniciativu já. „Nemáte chuť zajet si na rybku do Fiumicina?“ Návrh byl přijat jednohlasně. O hodinu později jsme už seděli u venkovního stolu jedné restaurace na molu, zahalení odérem smažených pokrmů, který neodmyslitelně patří k létu. Já jsem si objednal své oblíbené chobotnice alla luciana, což není jméno ženy, která ten pokrm vymyslela, no, taky se nepíše s velkým L. Jmenují se tak proto, že je připravovali rybáři ze Santa Lucie, historické neapolské čtvrti. Jasně, jasně, ale já už odmala byl to otravné dítě, co se ptá na důvod všeho kolem, vím, že si to myslíte a už toho vysvětlování máte po krk. Mezi jídly jsme dál klábosili. „Vybavuješ si, koho jsem ti vyjmenoval?“ zeptal jsem se Massimiliana. „Mám na mysli ten seznam.“ „Hmmm,“ přikývl a polykal chléb namočený do šťávy ze soté ze škeblí.


30.03.16 12:01


143

„Jsou to ti samí, které jsem poprosil o pomoc, když jsem na tom začal být zle.“ „A pomohli ti?“ „Ne. Někdo neměl čas, někdo chuť, někdo tu mou chorobu podceňoval. Prostě nechali mě, abych se sesypal sám.“ „To je mi líto.“ „A přesto je mám rád. Fakticky. Udělal bych pro každého z nich cokoliv.“ „Podmiňovací způsob přítomný,“ okomentoval Massimiliano, když rutinovaně vysrkl mimořádně velkou škebli. „Prosím?“ „Říkám podmiňovací způsob přítomný. Ve smyslu, že ‚udělal bych‘ je hodně odlišné od ‚dělám‘ nebo ‚udělal jsem‘.“ Nepochopil jsem ho. Zasáhl Giannandrea se svým praktickým uvažováním. „Massimiliano tím chce říct, že ty máš určité lidi jistě rád, což nezpochybňujeme, ale udělal jsi pro ně někdy něco dobrého?“ „No jasně že jo!“ Cítil jsem se jako v pasti, mezi dvěma vyšetřovateli mé zchátralé duše. „A kdy?“ zeptal se Giannandrea a naléval si víno. „Kdy? No milionkrát!“ „Třeba?“ Ani Massimiliano neustupoval. Bylo to jako výslech v americkém filmu, hodný a zlý policajt. „Třeba… Třeba o své děti se starám už skoro dvacet let.“ „Tohle se nebere. To je povinnost ze zákona,“ odsekl bývalý policajt. „No, tak teda, loni jsem pomohl Loredaně při stěhování, v únoru jsem daroval svůj starý golf taťkovi, a jednou jsem Alessandrovi půjčil padesát tisíc lir a on mi je nikdy nevrátil! Já je po něm ani nepožadoval, abyste pochopili, že takovým věcem nepřikládám žádnou váhu.“


30.03.16 12:01

144


„Nicméně si je pamatuješ ještě minimálně patnáct let, když si vezmeme, že liry už se nepoužívají hezky dlouho,“ upřesnil Giannandrea. „A kromě toho, všiml sis, že zase vypočítáváš předměty?“ navázal Massimiliano. „Předměty nebo peníze. To je špatný zvyk.“ „Nepochopil jsem, kam míříš.“ „Chci tím říct, vzdal ses kvůli nim někdy něčeho? Vynaložil jsi čas jenom a pouze na to, aby byli šťastnější? Opravdu jsi jim pomohl? Nebo je máš jenom rád? Mít někoho rád je moc snadné. Je to zadarmo, někdy nám to přijde úplně přirozené a nemusíme při tom ztrácet čas a peníze. To těžké není mít někoho rád, ale udělat pro něho něco dobrého. V tom je jemný, ale podstatný rozdíl.“ „Říkal to už Ježíš,“ dodal Giannandrea, „kterého si teda vůbec nevážím za to, co udělala jeho firma v následujících staletích, ale pár pravdivých věcí řekl, to mu musím přiznat.“ „Koneckonců, jaký je význam slova ‚dobročinnost‘?“ doplnil Massimiliano. „Je to z latiny, je odvozené od slovesa benefacere, tedy konat dobro, i když dneska je to už skoro synonymum pro ‚darovat peníze někomu, kdo je potřebuje víc‘. Darovat peníze je rychlé a pohodlné. Konat dobro je něco jiného. Vem si ty, co adoptují dítě na dálku, aby si neušpinili ruce. Adoptuj ho doopravdy a uvidíš, že to dítě bude mít daleko lepší život v tvém vyhřátém obývacím pokoji. A, což je neuvěřitelné, ty taky.“ „Ježíš i přes uvedené výhrady přeci nehromadil peníze,“ pokračoval Giannandrea. „A mohl, kdyby chtěl. Rozmnožit ryby je asi mnohem složitější než peníze, co?“ Konat dobro. Dobročinnost. Je to pravda, nikdy jsem o téhle věci neuvažoval, dobro, které jsem konal pro lidi, co je mám rád, se hodně často, řekl bych téměř vždycky, omezilo na něco vyčíslitelného penězi. A dobro se neprodává na kila na místním trhu. Bylo by to moc jednoduché:


30.03.16 12:01


145

„Zabalíte mi dvě deka dobra, prosím?“ „Dvě deka třicet, můžu to nechat?“ Hleděl jsem na své dva spolustolovníky, jako by to byli superhrdinové. Zvláštní věc: je možné se spřátelit v pár hodinách a zůstat si cizí po století stráveném pohromadě. Massimiliano měl ještě chuť se do mě trefit. „Pak si nestěžuj, že nikdo neměl čas poslouchat tvé fňukání a hodit ti kruh, když ses topil.“ „Každý má takový přátele, jaký si zaslouží,“ přisadil si Giannandrea a ještě dodal: „Nedal by si někdo se mnou napůl fritto misto? Ještě bych si něco malého dal.“ Neodpověděl jsem. Ti dva mě během pár minut rozebrali jako kluka. A měli pravdu. Pravdu pravdoucí, jak se říká. Bohužel. Už jsme pili kávu, když jsem vyhlásil své rozhodnutí. Nepromýšlel jsem je dlouho, vynořilo se mi v hlavě téměř bezděčně. „Udělám něco dobrého pro všechny.“ Teď nechápali oni, musel jsem to vysvětlit. „Přesvědčili jste mě. Mám spoustu volného času, dokonce jsem na přechodnou dobu zavřel kancelář. Chci začít konat dobro těm, které mám rád. Ale potají.“ „Proč potají?“ zeptal se Massimiliano. „Protože dobročinnost se nerozhlašuje celému okolí. Dělá se skrytě.“ „To mi přijde správné. Ale nepochopil jsem, co tím myslíš.“ „Ani já ne, kamaráde. Ani já ne. Ale vím, co uděláme.“ „Uděláme?“ vyděsil se Giannandrea. „Uděláme. Vzhledem k tomu, že jste mě na tu myšlenku přivedli vy, považuju vás za schopné a povolané. Přece mě nenecháte samotného v tomhle složitém okamžiku mého života. Jsme přátelé, nebo ne?“


30.03.16 12:01

146


Váhali, určitě nečekali takovou explozi elánu ze strany člověka, který před osmačtyřiceti hodinami napouštěl vanu, aby se utopil mezi bublinami pěny. A já to taky nečekal, upřímně řečeno. „Takže? Co máte na práci?“ „Já nic,“ řekl Giannandrea. „Mám krejčovskou dílnu, ale tam pracují dvě ženy, můžu si dát volno. Ale asi budu v depresi.“ „Já taky, no a co? To není omluva. A ty?“ zeptal jsem se Massimiliana. „Já mám obchod.“ „No to mě podrž! Vsadím se, že nemáš platnou licenci, tím pádem ani otvírací dobu nebo přestávky, které bys měl dodržovat. Nejsi žádná lékárna. Takže domluveno, hned jak si srovnám, odkud začít, sejdeme se na strategické poradě. Massimiliano, podej mi jídelní lístek.“ Dívali se na mě jako na blázna. Od depkaře k šílenci je to pěkný krok vpřed, to každopádně. Expolicista mi podal lístek a já ho obrátil, abych na něj mohl psát. „Před pár dny jsem na internetu četl výrok George Bernarda Shawa: ‚Jediný způsob, jak se nedostat do deprese, je nemít dost času uvažovat, jestli jsi šťastný, nebo ne.‘ Má pravdu, musíme si zaplnit dny.“ „Ale já nejsem v depresi,“ podotkl Massimiliano. „Jsi důchodce, to je stejné! Především musíme dát dohromady seznam cílů.“ „Jako v Kill Billovi,“ okomentoval to Giannandrea. „Přesně tak, ale my je nebudeme vraždit. Takže to chce dva sloupce, se jmény a příslušnými problémy.“ Žádná námitka. Suverénně jsem pokračoval. Problémy mých příbuzných a přátel se mi zdály nad slunce jasnější.


30.03.16 12:01


147

SIMONA A LUCA HROZBA ODLUKY ALESSANDRO UMĚLECKÉ AMBICE PICO ZTRÁTA PANICTVÍ MAMKA MONOTÓNNOST LOREDANA SPŘÍZNĚNÁ DUŠE GIULIA … Já jsem opravdu nevěděl, co napsat pro Giulii. Spíš jsem já měl problémy s ní. A podobaly se bombastickému pocitu viny. Vrátím se k ní později. MARTA APATIE LAURA NEKLID A DALŠÍ PROBLÉMY Moje dcera Laura byla pro mě absolutně nejkomplikovanější, ten vágní termín „další problémy“ zahrnoval mraky souvislostí a nedorozumění. Zůstal poslední člověk, ten, s nímž jsem měl nejkonfliktnější vztah. TÁTA

NESCHOPNOST KOMUNIKOVAT

Zkontroloval jsem schéma napsané na lístku. Připadalo mi jako dobrý bitevní plán. Nudit se nebudeme.


30.03.16 12:01

Ještě trochu klábosení

Recommend Documents