JEŠTĚ JEDNOU K OTÁZCE STERILIZACI LIDÍ S POSTIŽENÍM JAKO MEMENTU POHLEDU NA JINAKOST ČLOVĚKA V MODERNÍCH DĚJINÁCH Monika
Mužáková
Anotace: Článek se pokusí vysvětlit celkový postoj vědeckých i společenských elit k otázce eugenické sterilizace i nebezpečí, které ze snadnosti, se kterou se lze vymezit vůči jinakosti, vyplývá pro vědy o výchově, včetně speciální pedagogiky. Klíčová slova: lidská jinakost, eugenické vize, nucená sterilizace v českých zemích i ve světě.
Úvod Jistě každý, kdo si v minulém čísle tohoto časopisu přečetl vynikající, fundovanou stať Michala V. Šimůnka Pro et contra. Debaty o zavedení tzv. eugenické sterilizace v Československu, 1933-1938, si položil mnoho otázek. V prvé řadě, jak je možné, že vědecké ideje, prosazované převážné intelektuální elitou (lékaři, právníky), ve svém důsledku vedly k tomu, že bylo tak hrozným způsobem ubližováno tolika lidským bytostem? Jak se mohlo stát, že věda jako vrcholná nositelka pokroku v lidských dějinách, ve dvacátém století tak fatálně pochybila, na základě zcela mylných postulátů o biologických zákonitostech rozvoje jedince označila některé lidi za „méněcenné" a částečně tím umožnila vykořenit svět? Proč ho pomohla pojímat jako „universum, které chápe válku a právo na ni, likvidaci slabých jako přirozené
54
postoje a mechanismy ve vztazích mezi individui, národy či státy"? (Vojtko 2005, s. 180). A jaký měly tyto eugenické vize konkrétní vliv na utváření oboru speciální pedagogika v českých zemích?
Eugenika jako vize o lepším světě „S jinakostí se lidstvo snaží nejrůznějším způsobem a nejrůznějšími formami vypořádat. Pokouší se ji zapudit, idealizovat, zneužít, zastrašovať, eliminovat, glorifikovat, absorbovat," (Prouzová-Květoňová, 2011). Vždy, když se podíváme do minulosti, vidíme, že se s odlišností snaží také vyrovnat tím, že se ji snaží rozumově pochopit. Fenomén postižení se tak měnil a mění v těsné souvislosti s poznáním, historicky nejdéle s poznáním v oblasti medicíny. Hippokratovský ideál - pomáhat nemocným, trpícím a umírajícím pomocí lékařského
Objevujeme
umění k úzdravé - se ale náhle na konci 19. století přeměnil v ideologii. Medicínský koncept začal být ovlivňován představou, že může léčit nejen nemoc konkrétního trpícího člověka, jak tomu doposud bylo, ale již začít ovlivňovat i zdraví celých budoucích generací. Eugenika se stala novým společným postojem, konkrétním způsobem myšlení, jistým druhem filosofie, ve kterou skoro každý uvěřil. V tomto společenském kontextu se nutné utvořila zcela nová podoba výkladu fenoménu postižení. Ten se začal postupně přeměňovat z určité lidsky omezené, ale postupně se rozvíjející znalosti o postižení v antipatii a skupinový předsudek. Sílila představa možnosti postižení a jeho nositele vědecky eliminovat. Jak napsal významný americký evoluční biolog Stephen Jay Gould: „... inteligence byla abstrahována na jedinou vlastnost, ta byla umístěna do mozku 1 a poté kvantifikována do formy jediného čísla a tato čísla byla užita k řazení lidí podle hodnoty. A to vše se opakovaně dělo jen proto, aby se došlo k závěru, že utlačované a znevýhodněné skupiny jsou vrozeně podřadné a že si své podřadné postavení zaslouží," (Gould, 1997, s. 50). Eugenika podnítila úvahy o tom, zda „méněcenní", ti „druzí", „horší" a mezi nimi zejména osoby slabomyslné, patří vůbec do našeho světa jako takového. Takové názory ve vhodném prostředí uspějí vždy, a 20. století se toho stalo
zapomenuté
nejotřesnéjším důkazem, když zájem o lidský život konkrétního člověka je zastřen deklarovanými zájmy celku. Pak se snadno z ideálu pomoci stane tyranie a regulované zásahy do integrity určitých osob, vedoucí v Německu od 30. let 20. století až k jejich fyzické likvidaci, začnou být považovány za legitimní. Prostřednictvím eugeniky se nalezlo dělítko mezi hodnotným a neplnohodnotným životem, mezi těmi, kteří smějí a nesmějí mít potomky, kteří se smějí a nesmějí narodit. Michael Foucault při svém odsudku těchto postojů popsal takové eugenické myšlení bez příkras: „Čím více podřadných druhů bude mizet, čím více bude odstraněno nenormálních jedinců, tím méně bude degenerovaných lidí v poměru k druhu, tím více já - nikoli jako jedinec, nýbrž jako druh - budu žít, budu silný, zdatný, budu se moci množit. Smrt druhého člověka prostě není můj život, pokud se bude jednat o mé osobní bezpečí, smrt druhého člověka, smrt špatné, podřadné rasy nebo kohosi degenerovaného, nenormálního, to je právě to, co učiní život obecně zdravějším a čistším," (Foucault, 2005, s. 228). V rámci takových ideologicky zbarvených tvrzení se tím jiným, druhým, nestejným může stát snadno kdokoli. „Jasná definice .degenerovaných' nebo .nezpůsobilých' (předurčených kvůli tomu ke sterilizaci, pozn. autorky) neexistovala," (Crichton, 2006, s. 545). S nejasnou definicí o to snadněji sílí předsta-
1 O mozku jakožto místu inteligence v tomto smyslu spor nebyl, šlo o to. zda je inteligence v mozku nékde lokalizovatelná. spojená s konkrétní strukturou - či nikoliv.
55
vy o počtu téch, kteří si represi zaslouží. Někteří němečtí rasoví hygienici považovali za reálné, aby se sterilizace týkaly i všech příbuzných osob s dědičnou chorobou, celkem tedy asi 12 milionů Němců (Scharsach, 2001). Stejné názory jako v Německu panovaly i v USA. „Daleko přestřelují proto návrhy některých amerických eugeniků, jež někteří prohlásili trvalou sterilizaci nejspodnějších desíti ze sta všeho obyvatelstva za nezbytný požadavek národní eugeniky každého národa, vycházeje z předpokladu, že méněcenní tvoří desetinu společnosti. Tento program měl během dvou pokolení zajistit sterilizaci až 15 milionů lidí na základě soudního příkazu," (Růžička, 1923, s. 487).
Eugenika, sterilizace a speciální pedagogika Náš čelný propagátor eugeniky, prof. Vladislav Růžička (1870-1934), již v roce 1923 žádal od české eugeniky, aby se zdržela selektivních metod, působila v souladu s vědeckými poznatky v oblasti biologie a vyvarovala se cesty a praktik německé i americké plemenné hygieny. „Ačkoli myšlenka selektivní hygienou plemennou hlásaná je velmi svůdná a vybízí k napodobení, je přece otázkou, zdali její provádění je skutečné s to, aby zaručilo onu sociálně biologickou zdatnost národa, která je žádoucí," (Růžička, 1923, s. 721). Možná proto, že si Růžička uvědomoval tak zřetelně rizika eugeniky a s nimi spojeného bezpráví - „pocit křivdy, jednotlivci neprávem
56
způsobený, jest zřídlem tolika zla, že kdyby se ho eugenika dopustila, pozbyla by svého oprávnění" (tamtéž, s. 723) se české eugenické hnutí nikdy nepřiklonilo k násilným selektivním metodám, ale profylaktická a preventivní opatření směřovala ke snižování nemocnosti a zlepšení hygienických podmínek, eliminaci škodlivých vlivů na zdraví mládeže apod. Lze se domnívat, že i díky tomu u nás nedošlo k diskreditaci eugenického myšlení jako v jiných zemích, ačkoli od druhé poloviny 30. let se ideje rasové hygieny zřetelněji projevovaly i v českém eugenickém hnutí. „Německé sterilizační zákonodárství je nejblíže eugenickému ideálu provádění sterilizace na základě poznatků o dědičnosti. My Češi musíme žádat alespoň m i n i m u m . Za takové m i n i m u m pokládám nucenou sterilizace slabomyslných," (Veselá, 1937, s. 209). V rámci našeho oboru je nutné si stále připomínat, že „nejlepší ochranou proti šíření eugeniky (a podobných vizí, pozn. autorky) je vzdělaná veřejnost, která si uvědomuje dimenze života s postižením (Wertz, Fletcher, 2 0 0 4 , s. 300). A jsme to my, speciální pedagogové, kdo by měl na prvním místě fundovaně ozřejmovat veřejnosti potřeby lidí s postižením a vydobývat pro ně lepší příští. Násilná sterilizace tzv. zdravotně „nedobrých" je většinou profesionálů z rozvinutých států Evropy a Ameriky považována za jedno z nejhorších zneužití eugeniky. Nucenou sterilizaci osob s postižením dnes považujeme za extrémně násilnou intervenci státu do oblasti jejich rodičovských práv.
Objevujeme
Nicméně přesvědčení, že ženy a muži s postižením (zejména mentálním) nemohou být úspěšnými rodiči, pokračovalo i po druhé světové válce a nadále zůstává velice kontroverzní. Můžeme říci, že tomu tak není?
Lidská sounáležitost proti d o g m a t u odlišnosti ve speciální pedagogice Společnost na přelomu 19. a 20. století se cítila ohrožena lidskou jinakostí. Usuzuji tak z toho, kolik lidí v USA i severských státech se dokázalo eugenickými sterilizacemi nadchnout, byť mířily na zcela bezbranné a nevinné lidi. A s úspěchy medicíny sílil pocit, že zastánci myšlenky nucené sterilizace lidí s postižením, často z řad lékařů, skutečně dokáží změnit lidskou přirozenost a řád světa. Že se eliminací odlišnosti podaří přispět k idejím o lepším světě, který bude mít touto cestou i blíže ke spravedlnosti. Tato myšlenka se postupem doby ukázala jako jedna z nejnehumánnějších, ve kterou kdy člověk uvěřil a následné ji uvedl do praxe. Eugenické teorie se záhy ukázaly jako zcela falešné. Další, poválečný vývoj prevalence postižení 2 v populaci jenom potvrdil, že ani nucené sterilizace statisíců mužů a žen s odlišnou duševní nebo tělesnou výbavou nevedou k vymýcení postižení, ale - jak prokázaly výzkumy
zapomenuté
teratogeneze - že toto zůstává naopak stálým údělem určitého procenta lidí. Vize selhala. Ostatně jako vždy, když se člověk snaží docílit šťastnějšího, a tedy spravedlivějšího světa a jako prostředek k uskutečnění této své představy je ochoten provádět ty největší nespravedlnosti na jiné lidské bytosti. Eugenika nejlépe ukázala, „že víra v pokrok založený na růstu vědomostí je sama o sobě iracionální" a že „mezi přijetím moderní vědy a uplatněním rozumu v lidských záležitostech není ve skutečnosti žádná pevná souvislost", jak se skepticky vyjádřil anglický filosof a politolog John Gray (2006, s. 26). Jen tak lze vysvětlit, proč tolik vědců poskytlo eugenickým experimentům alibi. Proč v době, kdy představa o lidské dědičnosti byla tak slabá, hereditární teorii o slabomyslnosti jako o vlastnosti nutné se přenášející z rodičů na jejich potomky celý vědecký svět téměř bezezbytku přijal. Stejně jako u jiných forem bezpráví musela nucená separace a sterilizace lidí s postižením nalézt určitý prostor a podporu ve společnosti. Tento fenomén nemohl vzniknout m i m o zorné pole většiny. Crichton správně připomíná, že „při zpětném pohledu na eugeniku je překvapivé, jak málo lidí odporovalo" (Crichton, 2006, s. 544). Za podobou výkladu fenoménu jinakosti, jak se rozvinula v první polovině 20. století, tedy nestál žádný konkrétní vědecký omyl, nýbrž způsob, jakým věd-
Přesnéji: rostoucí výskyt určitých typů vrozených postižení za současného poklesu postiiení vznikajících v důsledku vlivu vnéjSího prostředí. 1
57
ci i intelektuální elity o lidech s postižením (zejména slabomyslných) přemýšleli a - protože to se odráželo v jejich konkrétním jednání - v jakém duchu publikovali výsledky své práce nebo veřejné vysvětlovali své postoje. Byl odrazem jejich přesvědčení, že existenci jednoho člověka lze povýšit nad existenci druhého člověka a že svět lze osvobodit od lidské nedokonalosti. Za nejzákladnéjší předpoklad toho, abychom se v budoucnu podobného bezpráví nedopustili, považuji z pozice speciálního pedagoga umět nejen přispívat vědeckými argumenty k přiblížení a pochopení jinakosti druhého člověka, ale vlastním každodenním počínáním se pokoušet přispět ke zvnitřnění a zdůvěryhodnění přesvědčení, že hodnota života člověka s postižením není menší ani horší než hodnota života člověka bez postižení. Za jednu z podmínek, které nás mohou ochránit před zneužitím kterékoli „spravedlivé vize" ústící v jedinou „morálně správnou ideologii" - ostatně každá ideologie sebe sama považuje za tu jedině morálně správnou - lze stanovit povinnost vědce uvažovat také v dimenzi konkrétních lidských osudů a pochopení odpovědnosti za ně. Může nás povzbuzovat, že vynikající čeští lékaři jako Karel Herfort (1871 až 1940) nebo Rudolf Jedlička (1869-1926), speciální pedagogové František Bakule (1877-1957) nebo Augustin Bartoš (1888-1969) nebo sami lidé nějak znevýhodnění, jako např. nevidomý Karel Emanuel Macan (1858-1925) dokázali právě v době stižené svůdnými sterili-
58
začními vizemi toto uvědomění o jedinečných možnostech člověka s postižením probudit v druhých nanejvýš odvážně a srozumitelné. Žádná vědecká teorie v jejich pojetí vzhledem k lidem s postižením nesloužila k ospravedlnění jejich vyloučení. Tito muži dokázali poznat, že samotná racionalita a pokrok vědění k pochopení druhé lidské bytosti nestačí, a také to, že jedinečnost, rozmanitost a velikost lidského bytí ani šíře lidské svobody se nedají dovodit z limitů našeho těla. Připomeňme si Macanovo pojetí smyslu života člověka s postižením, které zůstává pro nás plným právem trvalou hodnotou i dnes: „O co byl ochuzen život váš ve světě hmotném, co ztratili jste z jeho mizivých radostí a klamů, nahradí vám v nevyčerpatelném bohatství a dosud neznámých ryzejších hodnotách prohloubený život duševní, obrozený, od hmoty osvobozený život s dalekými obzory nových, lepších světů," (Macan, 1917). Za pozornost stojí i Herfortova pokora, když plnou vahou své mimořádné autority, kterou požíval v lékařských i dalších vědeckých kruzích, připomínal: „Dědičné zatížení mohli bychom jen tehdy označit za pravou příčinu slabomyslnosti, kdyby ve všech případech mělo za následek vrozenou slabomyslnost. Působí u našich případů stejná příčina stejné následky jako ve fyzice a chemii? Víme, že ne," (Herfort, 1915, in Zeman, 1932, s. 172). Herfort upozorňoval, že v rodinách se vedle slabomyslných dětí nacházejí i déti bez mentálních deficitů a často i děti velmi nadané.
Objevujeme Závěr Otázka Vladislava Růžičky „Bylo by nasnadě se tázat, zdali tedy celá snaha eugenická není jen výrazem marné touhy po nesplněných ideálech?", publikovaná v jeho stěžejním díle Biologické základy eugeniky z roku 1923 (s. 571), v sobě definovala zásadní pochybnost: „vymýtit chorobnou či asociální dispozici z lidské konstituce značilo by přeměnit lidský d r u h " (tamtéž). Možná i tato pochybnost přispěla k tomu, že se českému eugenickému hnutí jako celku podařilo zdržet se represivních eliminačních forem zásahů motivovaných eugenicky, třebaže v desátých až třicátých letech 20. století mohla poskytnout i české speciální pedagogice určité nástroje pro separaci a exkluzi lidí s postižením. Zůstává inspirující otázkou, zda je tedy náhoda, nebo paradox, že právě v době eugenických vizí a nucených sterilizací v jiných částech Evropy i Ameriky zaznamenala česká speciální pedagogika jeden ze svých vrcholů v hledání etického vztahu k postiženým jedincům, i prosazováním nových edukačních metod v ústavech, které dosahovaly světové úrovně, jak tomu bylo např. v Klárově ústavu pro dospělé slepce, v Jedličkově ústavu pro zmrzačelé děti nebo v Ernestinu pro slabomyslné. Na toto období české speciální pedagogiky (tehdy pedopathologie), které bylo prvotně utvářeno snahou zlepšit lidem s postižením jejich lidský úděl, můžeme být po právu hrdí. Hrdí na našeho Josefa Zemana (1867-1961), který je považován spolu
zapomenuté
s Karlem Herfortem za největší autoritu naší meziválečné speciální pedagogiky. Zeman „účastenství na tvoření člověka" pochopil jako ideál o tom, že vzdělání jako cesta k dobru a sebezdokonalování náleží všem lidem, nikoli jako ideologii. V roce 1930 napsal: „Mění se doba, a s ní i kultura, mění se názory na dítě, vyvíjí se věda pedagogická, v posledních letech zejména pedopatologie. Donedávna byla péče o dítě spíše filantropická a sociální, dnes se stává eminentně otázkou pedagogickou," (Zeman, 1930, s. 5). Toto napsal rok poté, co se podařilo v parlamentu ČSR prosadit na svoji dobu velmi pokrokový zákon č. 86/1929 Sb., o školách (třídách) pomocných. A několik let před tím, než na sterilizační zákony začali umírat první lidé. „V přímé souvislosti s nucenou sterilizací přišlo o život jenom v Německu a Rakousku pět až šest tisíc žen a asi šest set mužů (Scharsach, 2 0 0 0 , s. 33).
Post skriptum „Jedná se o hrůznou kapitolu, před jejímž obsahem nelze zavírat oči. Dodnes se zamýšlíme nad otázkami provinění a odpuštění, diskutujeme o problémech smíření z nejrůznějších úhlů pohledu a vše zaměřujeme do budoucnosti s výzvou „nikdy více" (Munzarová, 2005, s. 28). Stejně jako autor článku, na který reaguji, souhlasím beze zbytku s tím, že „... skutečnost, že se tento návrh (zákona o sterilizaci v ČSR, pozn. autorky) pravděpodobně nedostal ani do paragrafované podoby,
59
svědčí o zásadní důležitosti demokratických poměrů pro nedosažení konsenzu ohledné přijetí klíčových eugenických požadavků, tolik odlišných od situace zejm. v tehdejším Německu" (Šimůnek, 2012). Demokratický systém i lidská práva osob s postižením, postupné deklarovaná na různých úrovních, také vnímám jako zcela nezbytnou podmínku pro to, aby se v budoucnu společnost k podobným eugenickým teoriím neuchýlila. A to jako podmínku základní, ale nikoli postačující. Pokud si nepřiznáme, že některé z podob fenoménu jinakosti, a to jedny z nejkrutějších, vznikly v nedávné minulosti a měly zřetelně regresivní formy i v demokratických společnostech - vždyť jenom ve Spojených státech v první polovině 20. století „nucenou sterilizaci muselo podstoupit přibližně 60 tisíc osob, označených za slabomyslné, sterilizační zákony tam byly zrušeny až kolem roku 1960" (Zuckoff, 2004, s. 258) musejí podle mého mínění speciálněpedagogické priority trvale zahrnovat i snahu přesvědčovat většinovou společnost o tom, že život ve všech svých podobách si zasluhuje největší respekt, že „život člověka je neporovnatelná hodnota", a to i v kontextu postižení, neredukovatelná pouze na jeho případnou slabost nebo bezmocnost. Za nejzákladnější předpoklad považuji zvnitřnéní přesvědčení, že hodnota života člověka s postižením není menší ani horší než hodnota života člověka bez postižení. Můj osobní postoj k výše uvedenému vychází z nazírání na eugeniku jako ideologii, která v moderních dějinách bez-
60
precedentně poškodila takové množství lidí s postižením, převážné mentálním, že nás opravňuje do budoucna už vždy považovat za krajné nebezpečné všechny názory, které připouštějí, že život v některých svých formách může být považován za méně lidský než jiný. „I v jedenadvacátém století může být riskantní, když dovolíme mužům a i ženám dělat si se samým lidským životem, co budou chtít. T í m myslím užívat a zneužívat a měnit životní síly, jako by neexistovaly žádné jiné zákony než ty, které si sami stanovíme," (Johnson, 1997, s. 136). Je totiž těžké odhadnout, jak velkou roli v budoucnu sehrají ve vztahu k lidem s postižením naše předsudky a pocity nadřazenosti. V minulosti se v naší společnosti dosud projevovaly vždycky velmi silné. Ještě těžší je ale odhadnout, nakolik v budoucnu společnost pod vlivem zvyšování respektu k lidským právům změní k lepšímu svůj pohled na jinakost, nebo nakolik bude nadále tuto jinakost odmítat. „Bude záležet na tom, jak intenzivně boudou lidé žít v dimenzi nadosobní a nadstátní, v dimenzi věčných hodnot, k nimž se upíná jejich morální sebeurčení, aby kodifikovaná práva byla živou realitou a nikoli mrtvou literou. Bude záležet na tom, nevymizí-li z lidského vědomí přesvědčení o transcendentním určení jedince a o váze jeho svobodného rozhodování, které je primárnější realitou než sociální podmíněnost, jež na něho doléhá," (Komárková, 1990, s. 79). S vědomím výše uvedeného by tedy speciální pedagogika 21. století měla
Objevujeme
zapomenuté
být védou orientovanou na schopnost každého člověka pochopit svoje povinnosti ve vztahu k druhému člověku s postižením tak, aby tyto povinnosti vnímal stejné naléhavě, j a k o dnes vnímá svoje práva. Jejím hlavním tématem i všelidským ideálem by měla být individuální odpovědnost člověka za jiného k o n k r é t n í h o člověka v intencích jeho znevýhodnění jako záruka pospolitosti a protiváha osamění v současném světě.
MUNZAROVÁ, M. Lékařský výzkum a etika. Praha : Grada, 2005. ISBN 80-2470924-4. PROUZOVÁ-KVÉTOŇOVÁ, R. Význam jinakosti pro speciálněpedagogické myšlení. Praha : Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2011. ISBN 978-807290-534-8. RŮŽIČKA, V. Biologické základy eugeniky. Praha : Fr. Borový, 1923. SCHARSACH, H. Lékaři a nacismus. Praha : Themis, 2001. ISBN 80-85821-90-7.
LITERATURA CRICHTON, M. Říše strachu. Praha: Knižní klub, 2006. ISBN 80-242-1672-8. DUINOVÁ, N. Historie medicíny. Praha :
ŠIMŮNEK, M. Pro et contra. Debaty o zavedení tzv. eugenické sterilizace v Československu, 1933-1938. Speciální pedagogika. 2012, roč. 22, č. 3, s. 224-240. ISSN 1211-2720.
Slovart, 1997. ISBN 80-85871-04-1. FOUCAULT, M. Je třeba bránit společnost. Praha : Filosofia, 2005. ISBN 807007-221-0. GOULD, J.S. Jak neměřit člověka. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-76106-168-9. GRAY, J. Kacířství. Eseje proti pokroku a jiným iluzím. Praha : Dokořán, Argo, 2006. ISBN 80-7363-060-5 (Dokořán), 80-7203-779-X (Argo). JOHNSON, P. Hledání Boha. Osobní pouť. Praha : Panevropa, 1997. ISBN 8085846-08-X. KOMÁRKOVA, B. Původ a význam lidských práv. Praha : SPN, 1990. ISBN 8004-25384-9.
VESELÁ, J. Sterilizace: problém populační, sociální a kriminální politiky. Praha : Mazáč, 1938. VOJTKO, T. Eugenika (aneb) zneužití jednoho očekávání. Speciální pedagogika. 2005, roč. 15, č. 3. ISSN 1211-2720. WERTZ, D.J., FLETCHER, J.C. Genetics and Ethics in Global Perspective. Dordrecht, Boston, London : Kluwer Academie Publishers, 2004. ISBN 1-40201768-5. ZEMAN, J. (Ed.). Soubor prací univ. prof. MUDr. Karla Herforta. Praha : Spolek pro péči o slabomyslné, 1932. ZUCKOFF, M. Naia se smí narodit. Praha : Portál, 2004. ISBN: 80-7178-827-9.
