... Všechny ilustrace byly dokončeny a text knihy byl zásluhou Světlany převeden do digitální podoby, což byl skutečně heroický výkon! Můj rukopis, zvláště když píšu rychle, je prakticky nemožné rozšifrovat ani pro mně samotného! V mém případě nebylo třeba žádného šifrování, protože z mého rukopisu nebyl schopen nikdo nic pochopit. Ale Světlaně se to podařilo, poté, co si osvojila počítač. Jen v samém začátku převodu se mě občas chodila ptát, co jsem na tom či onom místě rukopisu napsal? Musel jsem své „geniální“ písmo dlouze zkoumat a vzpomenout si, o čem jsem psal, abych je byl schopen přečíst. Brzy Světlana uměla číst můj rukopis lépe, než já sám. Postupně se všechny kapitoly mé první knihy ocitly na disketách, z nichž putovaly do mého počítače, kde jsem do již krásného a lehce čitelného textu vnášel potřebné modifikace a vyjasnění. Jakmile jsem měl všechny ilustrace hotové, vznikla nutnost sjednotit s nimi text. Už když jsem nad knihou začal pracovat, rozhodl jsem se nechat popis ilustrací stranou hlavního textu a umístit ho do dodatku na konec knihy. Dle mého hlubokého přesvědčení, popisy ilustrací vložené do samotného textu knihy by ztěžovaly jeho přijetí, i tak nelehkého pro lidi, jejichž světonázor byl zformován na základě odlišného systému znalostí a konceptů. Zároveň byly popisy ilustrací velmi důležité pro snadnější pochopení, pro vytvoření můstků, spojujících stávající koncepty a chápání čitatele s těmi, které jsem přinášel ve své knize. Ne nadarmo se říká, že jeden obrázek vydá za tisíc slov, a někdy i více. V té době jsem se ještě zcela neosvobodil od pseudonázorů o tom, že na objasnění přírodních jevů jsou nutné matematické rovnice. Ale už tehdy rovnice nebyly základem poznání, které jsem v knize předkládal, ale sloužili spíše jinému účelu, svým způsobem byly paralelou k slovním objasněním. Vždyť rovnice – to je jen matematický nástroj, který je možno používat JEN K PRAKTICKÝM ÚČELŮM.
... Itak, vse illjustracii byli gotovy, i těkst rukopisi byl perevedjon v cifru usilijami Svetlany. Vot eto byl voistinu geroičeskim trudom! Moj počerk, osobenno, jesli ja pišu bystro, praktičeski něvozmožno razobrat' daže mně samomu! Vot už dějstvitěl'no, nět nadobnosti v kakoj-libo tajnopisi, i tak nikto i ničego ně smožet ponjat' iz napisannogo mojej rukoj. I vot, osvoiv komp'jutěr, Svetlana soveršila etot trudovoj podvig. Tol'ko v samom načale etoj raboty Svetlana podchodila ko mně s voprosami o tom, čto napisano mnoju v tom ili inom mestě mojej rukopisi? Mně prichodilos' osnovatěl'no vsmatrivat'sja v svoi «genial'nye» karakuli i vspominat', o čjom že ja pisal, čtoby pročitat' napisannoje mnoju. I vskore Svetlana uže naučilas' čitat' moi zapisi lučše menja samogo. Postěpenno vse glavy mojej pervoj knigi okazalis' na disketkach, a s nich popali v moj komp'jutěr, gdě uže v krasivoj i legko čitajemoj forme ja vnosil v těkst nužnye izmeněnija i pojasněnija. A posle togo, kak ja sozdal na komp'jutěre vse illjustracii k etoj knige, voznikla něobchodimost' soglasovat' těkst s etimi illjustracijami. Srazu že, kak tol'ko ja načal rabotat' nad knigoj, ja rešil v osnovnoj těkst knigi ně vnosit' opisanije illjustracij, a vyněsti eto opisanije v priloženije v konce knigi. Po mojemu glubokomu ubežděniju, opisanije illjustracij, vstavlennoje v těkst samoj knigi, mešalo by vosprijatiju samogo těksta knigi, i tak něprostogo dlja ljuděj, mirovozzrenije kotorych bylo sformirovano na soveršenno drugom fundamentě znanij i predstavlenij. V to že samoje vremja, opisanije samich illjustracij bylo očen' važno dlja lučšego ponimanija, dlja sozdanija mostikov, svjazyvajuščich imejuščijesja u čeloveka predstavlenija i ponjatija s těmi, kotorye ja daval v svojej knige. Ved' ně zrja že govorjat, čto odna kartinka stoit TYSJaČI SLOV, a poroj i bol'še. V to vremja ja ješčjo ně polnost'ju osvobodilsja ot psevdoiděi o tom, čto objazatěl'no něobchodimy formuly dlja ob'jasněnija prirodnych javlenij. No uže togda formuly ně javljalis' osnovoj těch znanij, kotorye ja izlagal v svojej knige, a
Vlastně mě vždy udivovalo, s jakou lehkostí manipulují teoretici s fyzikálními zákony přírody. Označí libovolný přírodní jev nějakým písmenem, načež ona písmena umístí do matematických rovnic, a… začnou jimi manipulovat jak se jim zachce, v souladu s abstraktními pravidly a zákony matematiky. Unášeni manipulováním rovnic naprosto zapomínají, že za písmeny stojí skutečné zákony Přírody, které nic „neví“, ani nechtějí „vědět“, o člověkem vymyšlených abstraktních matematických rovnicích. Zapomínají na to, že zákonům přírody je úplně jedno, jaké mylné koncepty se momentálně „procházejí“ v hlavách vědců, jaké vědecké teorie člověk vymyslel, a jaký boj mezi sebou zastánci různých pohledů na Přírodu vedou. Abychom zákony Přírody poznali, NESMÍME JE VYMÝŠLET ZA NI, ALE JEN POZNAT ZÁKONY PŘÍRODY SAMOTNÉ. Kniha „Poslední apel lidstvu“ byla mou první knihou a jak se říká, první krok je vždy nejtěžší. Ale zdá se mi, že se mi v knize podařilo dosáhnout vytčeného cíle – přinést základ principiálně nových konceptů o Přírodě, založených na principu anizotropie (nehomogennosti, nerovnoměrnosti). Tehdy jsem ještě neměl k dispozici příliš mnoho důkazů, potvrzujících správnost mých tvrzení. O některých důkazech jsem ještě nevěděl, jiné se teprve měly objevit v blízké budoucnosti, ale... měl jsem vlastní zkušenost a vlastní důkazy, a to důkazy nevyvratitelné. Nehledě na
služili, skoreje, vtorym planom, svojeobraznoj parallel'ju slovesnomu ob'jasněniju. Ved' formuly — liš' matěmatičeskij instrument, kotoryj možno ispol'zovat' TOL'KO DLJa PRAKTIČESKICh CELEJ, ně boleje. Voobšče-to, menja vsegda udivljalo, s kakoj ljogkost'ju těoretiki manipulirujut fizičeskimi zakonami prirody. Oboznačajut kakoje-libo javlenije prirody kakoj-nibud' bukvoj, posle etogo podstavljajut eti bukvy v matěmatičeskije formuly, i… načinajut manipulirovat' imi kak zablagorassuditsja, v sootvetstvii s abstraktnymi zakonami i pravilami matěmatiki. Uvljokšis' matěmatičeskimi manipuljacijami, oni soveršenno zabyvajut o tom, čto za etimi bukvami stojat real'nye Zakony Prirody, kotorye ničego ně «znajut», da i ně chotjat «znat'» ob etich pridumannych čelovekom abstraktnych matěmatičeskich formulach. Oni zabyvajut o tom, čto Zakonam Prirody nět nikakogo děla do togo, kakije imenno zablužděnija «guljajut» v golovach učjonych, kakije naučnye těorii pridumal čelovek, i kakaja bor'ba vedjotsja meždu storonnikami raznych vzgljadov na Prirodu. Dlja togo čtoby poznat' Prirodu, NĚ NADO PRIDUMYVAT' ZAKONY ZA NĚJo, A NADO POZNAVAT' ZAKONY SAMOJ PRIRODY. Koněčno, moja kniga «Posledněje obraščenije k čelovečestvu» byla mojej pervoj knigoj, i, kak govoritsja, «pervyj blin vsegda komom». Těm ně meněje, mně kažetsja, daže v etoj knige mně udalos' dobit'sja svojej celi — dat' fundament principial'no novych predstavlenij o Prirodě, osnovannych na principe NĚODNORODNOSTI. Togda u menja ješčjo ně bylo mnogich dokazatěl'stv, podtverždajuščich pravil'nost' moich pozicij. O někotorych podtveržděnijach ja ješčjo ně znal, drugim dokazatěl'stvam ješčjo tol'ko predstojalo pojavit'sja v bližajšem
to, že ty důkazy byly většině lidí neznámé (a ti, kterým známé byly, nespěchali mé výsledky potvrdit), byly získány právě díky správnému chápání jak zákonů Přírody, tak metod ovlivňování Přírody. V době, kdy jsem psal svou knihu, jsem ještě měl víru v to, že moderní věda představuje vědu, že drtivá většina lidí, kteří si říkají vědci, má za cíl rozvinout poznání pravdy, že ve vědeckém světě není místo podvod a kariérismus! Tehdy jsem ještě věřil, že většina vědců jsou lidé tvůrčí, otevření novým věcem a osvobození od dogmatizmu, protože dogmatizmus je s vědou neslučitelný! Viděl jsem samozřejmě dostatek příkladů opaku, ale myslel si tehdy, že takový „vědci“ jsou spíše výjimkou než pravidlem. Měl jsem jednoduše štěstí, že za časů svého pobytu na univerzitě, na naší fakultě, jsem se setkával s takovými vědci, kteří doopravdy měli všechny kvality skutečných vědců, jak jsem je tehdy chápal. Je celkem možné, že taková idealizace vědců byla způsobena tím, že jsme my studenti nepovažovali ony byrokraty z vědeckého světa za skutečné vědce, a také tím, že mě hned po ukončení studia poslali do armády, aniž by se mě ptali na můj názor, čehož v nejmenším nelituji a jsem naopak rád, se vše odehrálo právě takto. Proto jsem ani neměl skutečnou zkušenost práce ve „vědeckém“ prostředí, se kterým jsem se setkal až po svém propuštění z armády, kdy jsem nějaký čas pracoval v institutu VNIITE1.
A ještě... opíraje se o „vědecké“ metody, udělal jsem na některých místech knihy pár unáhlených závěrů, které nebyly úplně správné. Namísto toho, abych si vše ověřil sám, svými
1 Charkovský institut průmyslového designu
buduščem, no… u menja byl sobstvennyj opyt i sobstvennye dokazatěl'stva, i dokazatěl'stva ves'ma vesomye. Něsmotrja na to, čto eti dokazatěl'stva ně byli izvestny bol'šinstvu ljuděj (a tě, komu oni byli izvestny, ně spešili podtverždat' moi rezul'taty), oni byli polučeny imenno blagodarja pravil'nomu ponimaniju i Zakonov Prirody, i metodov vozdějstvija na samu Prirodu. V to vremja, kogda ja pisal etu knigu, u menja ješčjo byla vera v to, čto sovremennaja nauka javljaetsja naukoj, čto podavljajuščeje bol'šinstvo ljuděj, nazyvajuščich sebja učjonymi, svojej cel'ju stavjat poznanije istiny, čto v naučnom mire nět mesta obmanu i kar'jerizmu! Togda ja ješčjo veril, čto bol'šinstvo učjonych — ljudi tvorčeskije, otkrytye dlja novogo i svobodnye ot dogmatizma, tak kak dogmatizm něsovmestim s naukoj! Ja, koněčno, viděl dostatočno primerov obratnogo, no sčital togda, čto takije «učjonye» javljajutsja skoreje isključenijem, čem pravilom. Mně prosto povezlo, čto za vremja svojego obučenija v universitětě na našem fakul'tětě ja stalkivalsja s učjonymi, kotorye dějstvitěl'no imeli vse kačestva nastojaščich učjonych, kak ja eto togda ponimal. Vpolně vozmožno, takaja iděalizacija učjonych byla vyzvana těm, čto bjurokratov ot učjonych, my, studěnty, učjonymi ně sčitali, i ješčjo těm, čto menja posle okončanija universitěta, ně sprašivaja mojego na to želanija, otpravili služit' v armiju, o čjom ja niskol'ko ně žaleju, a daže rad, čto vsjo složilos' imenno tak. I poetomu u menja ně bylo real'nogo opyta raboty v «naučnoj» sredě, s kotoroj ja stolknulsja tol'ko posle uvol'něnija iz armii, kogda někotoroje vremja rabotal v VNIITE. I ješčjo… opirajas' na «naučnyj» metod, ja v někotorych mestach etoj knigi dělal něskol'ko pospešnye vyvody, kotorye byli ně sovsem pravil'nymi. Vmesto togo čtoby proverit' vsjo doskonal'no
vlastními metodami, jsem důvěřoval výsledkům druhých. Tak například, uvedl jsem informaci o tom, že civilizaci starověkého Egypta vytvořila nevelká skupina lidí z Marsu, která na Midgardzemi přiletěla v kosmické lodi. Potvrzením toho měly být pyramidy, tvář Sfingy na Marsu i to, že v sovětských časech byly v jedné pyramid nalezeny mumie mimozemšťanů (jinozemců). Všechna tato fakta měla reálný základ, ale… konečný závěr byl špatný, přijal jsem jej naslepo. Jedna z příčin tkvěla v tom, že nám od dětství vnucovali, že civilizace na Midgard-zemi byla tak primitivní, že to jinak být nemohlo. Ale ve skutečnosti se vše odehrálo přesně naopak! Civilizace na Marsu byla vytvořena těmi, kdo vytvořili civilizaci na Midgard-zemi 600 tisíc let nazpět, a centrum této civilizace ve Sluneční soustavě byl právě na Midgardzemi. Takže pyramidy na Marsu (a nejen ty) postavili naši vzdálení předkové, kteří byli přesídlenci z jiných hvězdných systémů. Ale tehdy jsem tím směrem dokonce ani neuvažoval, natolik silné byly mylné představy o naší rodné planetě Zemi, vštípené v dětství. A nyní mohu myslím přejít k tomu, jak jsem svýma vlastníma rukama vytvořil svou první knihu… V roce 1994 už byly barevné tiskárny, ale… za prvé, mohly tisknout jen jednostranně a za druhé, barevný tisk byl realizován voskovou technologií. Měl jsem i tiskárnu, která tiskla ve fotografické kvalitě, ale… byl pro ni nutný speciální papír, navíc poměrně drahý, a k papíru bylo třeba mít i čtyři role speciálních fólií, v souladu se systémem CMYK. Tyto čtyři barevné fólie se přes speciální buben jedna po druhé otiskují na speciální papír, a
samomu, svoimi sobstvennymi metodami, ja doverilsja vyvodam drugich. Tak, naprimer, ja privjol v svojej knige informaciju o tom, čto civilizaciju Drevněgo Jegipta sozdala něbol'šaja gruppa marsian, priletěvšich na Midgard-zemlju s Marsa na kosmičeskom korable. Podtveržděnijem čemu jakoby služili piramidy i lico Sfinksa na Marse i to, čto v Jegiptě v sovetskije vremena v odnoj iz piramid byli najděny mumii inoplanětjan. Vse eti fakty dějstvitěl'no imeli mesto byt', no… okončatěl'nyj vyvod byl sdělan něpravil'no, i ja jego prinjal slepo. I odna iz pričin etomu zaključalas' v tom, čto nam s dětstva vnušali, budto civilizacija Midgard-zemli nastol'ko primitivnaja, čto po-drugomu i byt' ně moglo. A na samom děle vsjo kak raz-to obstojalo s točnost'ju do naoborot! Civilizacija na Marse byla sozdana těmi že, kto sozdal civilizaciju i na Midgard-zemle boleje 600 tysjač let tomu nazad, i centr etoj civilizacii v solněčnoj sistěme byl imenno na Midgard-zemle! Tak čto piramidy na Marse (i ně tol'ko) stroili naši daljokije predki, kotorye byli pereselencami s drugich zvjozd. No togda ja daže i ně dumal v etom napravlenii, nastol'ko sil'noj byla iněrcija vbitych s dětstva ložnych predstavlenij o našej rodnoj planětě Zemle. Vot těper', mně dumajetsja, možno perechodit' k tomu, kak ja, svoimi sobstvennymi rukami, dělal svoju pervuju knigu… V 1994 godu uže byli cvetnye printěry, no… vo-pervych, oni mogli pečatat' tol'ko na odnoj storoně, a vo-vtorych, cvetnaja pečat' byla na voskovoj osnove. Byl u menja ješčjo i printěr, kotoryj pečatal s fotografičeskoj točnost'ju, no… dlja něgo byla nužna special'naja bumaga, k tomu že, očen' dorogaja, i k bumage ješčjo nužno bylo četyre rulona special'nych pljonok v sootvetstvii s sistěmoj CMYK. Eti četyre special'nye pljonki čerez special'nyj baraban
ve výsledku… ve výsledku vznikne požadovaný obraz. Takový způsob tisku byl pro ilustrace ke knize z mnoha příčin velmi nevhodný. Nezbývalo proto nic jiného, než použít barevnou voskovou tiskárnu. Na papír se natavovaly různobarevné vosky a výsledkem byl poměrně kvalitní tisk. Musel jsem ale samostatně vytisknout text knihy na černobílé laserové tiskárně a samostatně vytisknout sto osmdesát dva ilustrací pro každou knihu. Pro začátek jsem se rozhodl vytvořit dvacet pět knih! Nezdá se to moc, ale… práce jako na kostele. Tak jsem na jedné tiskárně tiskl text knihy pro dvacet pět exemplářů, a na druhé – ilustrace. S textem to bylo jednoduché – stiskl jsem tlačítko „tisk“ a výstupem byla celá kniha, vytištěná oboustranným tiskem na laserové tiskárně. Bylo třeba pouze pozorovat spotřebu barvícího prášku (toneru), v případě nutnosti vyměnit tonerovou kazetu a sledovat kvalitu tisku, aby se text tiskl správně na obě strany papíru, nedocházelo ke zkosením papíru apod. Výsledkem této práce jsem získal vytištěný text pro dvacet pět exemplářů knihy. S ilustracemi byla situace trochu složitější. Spustil jsem tisk pětadvaceti kopií každé ilustrace a začal jsem je tisknout od konce, tj. nejprve jsem vytiskl dvacet pět kopií poslední ilustrace, načež jsem je všechny rozložil podél stěny chodby bytu, kde jsme tehdy bydleli. Naštěstí byla chodba dost dlouhá! Poté jsem vytiskl druhou ilustraci od konce, kterou jsem znovu rozložil kolem stěny, na již existující ilustrace, a tak dále, až do první ilustrace! Když byla práce hotová, kolem stěny chodby leželo dvacet pět kupek ilustrací od první do sto osmdesáté druhé! Nyní byl čas na další „tvůrčí“ práci! Bral jsem jednu kupku papírů vytištěného textu, jednu kupku vytištěných ilustrací, a… sedě za svým stolem v
posledovatěl'no nakladyvalis' na special'nuju bumagu, i v rezul'tatě… i v rezul'tatě polučalos' nužnoje izobraženije. Tak čto takoj sposob pečatanija illjustracij ně podchodil po mnogim pričinam. Poetomu ně ostavalos' ničego drugogo, kak vospol'zovat'sja cvetnym printěrom na voskovoj osnove. Raznocvetnyj vosk vplavljalsja v bumagu, i polučalos' vpolně priličnoje izobraženije. Itak, mně predstojalo otděl'no napečatat' těkst knigi na čjorno-belom lazernom printěre i otděl'no otpečatat' po STO VOSEM'DĚSJaT DVE ILLJuSTRACII dlja každoj knigi. A ja rešil dlja načala sdělat' DVADCAT' PJaT' KNIG! Vrodě by němnogo, no… raboty němalo. I vot ja na odnom printěre raspečatal těkst knigi dlja dvadcati pjati ekzempljarov, a na drugom — illjustracii. S těkstom bylo prošče: nažal knopku «pečat'» — i na vychodě vsja kniga, raspečatannaja na dvuch storonach lista bumagi na lazernom printěre. Ostavalos' tol'ko nabljudat' za raschodom krasjaščego poroška dlja printěra, pri něobchodimosti zamenjat' opustěvšuju jomkost' polnoj, i nabljudat' za kačestvom pečati, čtoby těkst pečatalsja pravil'no s obeich storon bumagi, čtoby ně bylo perekosov i t.d. V rezul'tatě etoj raboty ja polučil raspečatannyj těkst dlja dvadcati pjati ekzempljarov mojej knigi. S illjustracijami dělo obstojalo něskol'ko složněje. Ja zapuskal pečat' dvadcati pjati ekzempljarov každoj illjustracii. Ja načal pečatat' illjustracii s konca, t.je. snačala raspečatal dvadcat' pjat' poslednich illjustracij. Posle čego razložil vse eti dvadcat' pjat' ekzempljarov vdol' stěny koridora kvartiry, kotoruju my togda snimali. Blago, čto koridor byl dostatočno dlinnyj! Potom ja pečatal vtoruju illjustraciju s konca, kotoruju vnov' razložil vdol' stěny, poverch predyduščej illjustracii, i tak do pervoj! Kogda eta rabota byla zaveršena, vdol' stěny koridora ležalo dvadcat' pjat' paček
kanceláři, vkládal jsem ilustrace do textu knihy v takovém pořadí, v jakém byly v textu zmiňovány. Výsledkem toho všeho jsem získal jeden exemplář knihy se všemi ilustracemi! A to jsem opakoval pětadvacetkrát. Není to zase tak mnoho, ale… Tím byla první fáze tvorby knihy završena.
Následující fází bylo nechat knihy svázat. To jsem nedělal sám, obrátil jsem se na profesionálního vazače. Setkal jsem se s mistrem ručního vázání knih a vybral materiál a barvu tvrdého obalu.Rozhodl jsem se pro vazbu do pravé kůže pěti barev. Jak vyšlo najevo, pro vázání knih existuje kozí kůže, dobře vydělaná a tenká. Nejlepší pro tento účel se dělá v Anglii. Zaplatil jsem objednávku a zbývalo jen čekat, než kůže z Anglie dorazí, což trvalo asi deset dní. Když byla kůže na přebal k dispozici, mistr přistoupil k práci, a asi o týden později jsem měl svázané knihy doma! Samozřejmě jsem byl velmi šťastný, dá se říct, létal v oblacích, když jsem vzal do svých rukou svou PRVNÍ knihu, navíc vyrobenou svýma vlastníma rukama. Po obrovské práci se má kniha konečně proměnila z myšlenky v realitu! A ačkoliv existovalo jen dvacet pět exemplářů, kniha se stala skutečností. A to bylo to hlavní, přinejmenším pro mě… Když se svázaná kniha ocitla v mých rukou, pečlivě jsem ji změřil, abych získal přesné rozměry pro vnější přebal. Ten jsem udělal už dlouho předtím, zbývalo jen vnést korekci pro dané rozměry, což zabralo nějaký čas – musel jsem jej dokreslit, protože
illjustracij ot pervoj do sto vosem'děsjat vtoroj! A těper' predstojala sledujuščaja «tvorčeskaja» rabota! Ja bral odnu stopku s raspečatannym těkstom knigi i odnu stopku s raspečatannymi illjustracijami, i… sidja za svoim stolom v ofise, vkladyval illjustracii v těkst knigi v toj posledovatěl'nosti, v kakoj oni upomjanuty v knige. V rezul'tatě vsego etogo ja polučal odin ekzempljar knigi so vsemi illjustracijami! I tak — dvadcat' pjat' raz. Ně tak už i mnogo, no... Na etom pervaja faza sozdanija knigi byla zaveršena. Sledujuščej fazoj byl perepljot knigi. Knigu ja sam ně perepletal, a tol'ko obratilsja k professional'nomu perepljotčiku. Vstretivšis' s mastěrom ručnogo perepljota knig, ja vybral matěrial i cvet tvjordogo perepljota. Ja rešil sdělat' perepljoty iz nastojaščej koži pjati cvetov. Kak vyjasnilos', dlja perepljota ispol'zujetsja koz'ja koža, chorošo vydělannaja i tonkaja. Lučšaja koža dlja etogo proizvodilas' v Anglii. Ja oplatil zakaz, i ostavalos' tol'ko ždat', kogda pribudět koža iz Anglii, na čto ušlo okolo děsjati dněj. Kogda koža dlja knig byla dostavlena, mastěr pristupil k rabotě, i primerno čerez nědělju ja polučil svoi knigi uže perepljotěnnymi! Koněčno, ja byl očen' rad, možno skazat', vital v oblakach, kogda vzjal v svoi ruki svoju PERVUJu knigu, da ješčjo i sdělannuju svoimi sobstvennymi rukami. Posle stol'kich trudov moja kniga iz iděi prevratilas' v real'nost'! I chotja ja sdělal vsego dvadcat' pjat' knig, kniga stala real'nost'ju. I eto bylo glavnym, po krajněj mere, dlja menja… Kogda v moich rukach okazalas' perepljotjonnaja kniga, ja tščatěl'no izmeril jejo dlja togo, čtoby opredělit' točnye razmery dlja superobložki. Superobložka byla sdělana mnoju uže davno, ostavalos' tol'ko vněsti korrekciju v razmery, na čto ušlo někotoroje
rozměr přebalu byl na délku o něco větší, vzhledem k tomu, že kniha byla tlustší, než jsem předpokládal. Následně jsem s pomocí George začal hledal firmu, který by mohla přebal daných rozměrů vyrobit. Moje tiskárny se na to nehodily, nebyly schopné tisknout v potřebných rozměrech. Proto jsem se musel obrátit na nevelkou digitální typografickou firmu. V těch dobách se digitální tisk teprve začínal rozvíjet a proto se v principu od offsetového tisku lišil jen málo. Když jsem jim předal disk se souborem pro přebal, za několik dní mi zavolali, abych za nimi přijel. Ukázali mi testovací výtisk a čtyři fólie, s pomocí kterých byl vyroben, což odpovídalo typografickému rozdělení na čtyři barvy – CMYK ( Cyan, Magenta, Yellow, BlacK) – azurová, purpurová, žlutá, černá. A ačkoliv jsem veškerou práci na přebalu dělal sám a už v CMYK formátu, čtyři fólie (vzory) a testovací výtisk mě přišly na tři sta dolarů, ale další výtisky mě stály už jen devadesát dolarů každý, což už bylo přijatelnější. Odsouhlasil jsem testovací výtisk a dohodl se i na laminaci, jinými slovy – vytvoření překrývací plastové vrstvy, což bylo i realizováno. V určený den jsem přijel a vyzvedl si hotové přebaly pro pětadvacet knih! Má první kniha konečně nabyla své finální podoby! Souběžně s tím jsem vyplnil odpovídající formuláře ohledně ošetření autorských práv a poslal je do knihovny Kongresu USA spolu s šekem na dvacet pět dolarů – poplatek za registraci autorských práv. Zhruba za měsíc jsem od nich získal potvrzení o autorských právech. Ale to ještě nebylo vše. Už v létě 1993 jsem se domluvil s Romanem Borinkovem na překladu mé knihy do angličtiny. Jak
vremja — prišlos' dorisovat' jejo, tak kak razmer superobložki něskol'ko uveličilsja v dlinu, v silu togo, čto kniga polučilas' ves'ma tolstoj. Zatěm, s pomošč'ju Džordža, ja načal poisk kompanii, kotoraja mogla by raspečatat' superobložku takogo razmera. Moi printěry dlja etogo ně godilis', oni pečatali na bumage men'šego razmera. Poetomu prišlos' obratit'sja v něbol'šuju cifrovuju tipografiju. V to vremja cifrovaja pečat' tol'ko načinala razvivat'sja i poetomu ona po principu malo otličalas' ot ofsetnoj pečati. Kogda ja otdal disk s fajlom superobložki, to čerez něskol'ko dněj mně pozvonili i poprosili pod'jechat' v firmu. Mně pokazali probnyj otpečatok i četyre pljonki, s kotorych byl sdělan etot otpečatok, čto i sootvetstvovalo tipografskomu razděleniju na četyre cveta — CMYK color (Cyan, Magenta, Yellow, BlacK) — goluboj, bordovyj, žjoltyj i čjornyj. I chotja osnovnaja rabota — fajl superobložki — byl sdělan mnoju samim i uže v sistěme CMYK, četyre pljonki i pervyj probnyj otpečatok obošlis' mně v trista dollarov, zato vse ostal'nye otpečatki dlja menja stoili uže po děvjanosto dollarov každyj, čto bylo uže prijatněj. Ja utverdil probnuju pečat' i dogovorilsja takže o laminirovanii, drugimi slovami — o sozdanii plastikovogo pokrytija, čto i bylo sdělano. V naznačennyj děn' ja prijechal i zabral uže gotovye superobložki na moi pervye dvadcat' pjat' knig! Nakoněc, moja pervaja kniga priobrela svoj okončatěl'nyj vid! Parallel'no ja zapolnil sootvetstvujuščije formy dlja oformlenija avtorskich prav i napravil ich v bibliotěku Kongressa SŠA s mizernym čekom na dvadcat' pjat' dollarov — platoj za oformlenije avtorskich prav. Primerno čerez mesjac ja polučil ot nich podtveržděnije svoich avtorskich prav. No i eto ješčjo bylo ně vsjo. Ješčjo letom 1993 goda ja dogovorilsja s Romanom Borinkovym o
jsem psal dříve, tlumočil mou první školu-seminář a mé setkání s lidmi a vědci. Podepsal jsem s ním kontrakt na překlad knihy a koncem roku 1993 mu poslal na disketách text předmluvy, Třetího apelu lidstvu a první kapitoly. Nejprve vyšlo najevo, že pro práci na překladu nemá počítač, a tehdy jsem mu dal svůj přenosný Apple Macintosh. Roman se ukázal člověkem prakticky neslučitelným s technikou, tím méně s počítači. Musel jsem ho poměrně dlouho učit, jak otevírat a zavírat potřebné počítačové programy, přesněji, jeden z nich – Microsoft Word. Myslel jsem, že tím problémy s překladem skončili, ale, jak se ukázalo, velmi jsem se mýlil. Shodou okolností přinesl Roman překlad mé předmluvy a Třetího apelu lidstvu až v lednu 1994. Byl jsem nevýslovně rád, že držím v rukou první část knihy v anglickém jazyce, ale, jelikož jsem na angličtinu byl „výborný“ specialista, chtěl jsem vědět, jak budou na anglický text mé knihy reagovat rodilí mluvčí – nativní Američané. Proto jsem zavolal Jasonu Reedovi, mladému Američanovi, který navštěvoval mou první školu-seminář a měl představu, o čem bude v knize řeč. Navíc Jason dokonale ovládal literární angličtinu, na což v USA narazíte jen zřídka. On sám byl zvídavým chlapíkem, a k tomu všemu jeho rodiče učili angličtinu a literaturu na Stanfordské univerzitě. Přijel ke mně následující den a vzal si disketu s překladem. Večer toho dne mi zavolal a já jsem byl připraven vyslechnout dobrou zprávu o tom, že text je pochopitelný, přinejmenším, dobře a lehce. Jaké bylo mé překvapení, když mě Jason po telefonu informoval, že si přečetl text mé předmluvy v angličtině a nic nechápal! Něco takového jsem nečekal a byl jsem tou zprávou jednoduše šokován. Byl jsem udiven, co je na mé předmluvě tak nepochopitelného? Proto jsem
perevodě mojej pervoj knigi na anglijskij jazyk. Kak ja pisal raněje, on perevodil moju pervuju školu-seminar i moi vstreči s ljud'mi i učjonymi. Ja podpisal s nim kontrakt na perevod knigi i v konce 1993 goda peredal jemu na disketkach těkst mojego predislovija, Tret'jego obraščenija k čelovečestvu i pervoj glavy. Vskore vyjasnilos', čto u něgo nět komp'jutěra dlja raboty nad perevodom, i togda ja dal jemu svoj perenosnoj personal'nyj komp'jutěr Makintoš firmy «Jabloko» (Apple). Roman okazalsja čelovekom praktičeski něsovmestimym s těchnikoj, těm boleje — s komp'jutěrami. Mně prišlos' jego dovol'no dolgo obučat', kak nužno otkryvat' i zakryvat' nužnye komp'jutěrnye programmy, točněje, odnu — Microsoft Word. Ja dumal, čto na etom problemy s perevodom zakončilis', no okazalos', čto ja očen' sil'no ošibalsja. Tak sovpalo, čto tol'ko v janvare 1994 goda Roman prinjos svoj perevod na anglijskij jazyk mojego predislovija i těksta Tret'jego obraščenija k čelovečestvu. Ja byl něskazanno rad děržat' v svoich rukach pervuju čast' knigi na anglijskom, no, t.k. v anglijskom jazyke ja byl «krutym» specialistom, mně zachotělos' uznat', kak budut reagirovat' na anglijskij těkst mojej knigi korennye nositěli jazyka — amerikanskije aborigeny. Poetomu ja pozvonil Džejsonu Ridu (Jason Reed), molodomu amerikancu, kotoryj proslušal moj pervyj seminarškolu i ponimal, o čjom budět idti reč' v knige. K tomu že, Džejson vladěl v soveršenstve litěraturnym anglijskim, čto něčasto vstretiš' v SŠA. On sam byl ljuboznatěl'nym parněm, i, ko vsemu pročemu, jego roditěli prepodavali v Stěnfordskom universitětě anglijskij jazyk i litěraturu. On prijechal ko mně na sledujuščij děn' i zabral disketku s perevodom. Večerom etogo že dnja on mně pozvonil, i ja byl gotov uslyšat' radostnuju novost' o tom, čto těkst vosprinimajetsja, po
otevřel svou knihu v ruském jazyce a „od boku“ začal překládat text do angličtiny. Jason mi řekl, že můj překlad předmluvy velmi dobře chápal! Ten fakt mě ohromil. Jakým způsobem mohl být můj diletantský překlad textu předmluvy do angličtiny Jasonovi plně srozumitelný, když mu zároveň byl převod mistra jazyka naprosto nesrozumitelný?
Nabízela se prostá odpověď: buď Roman vůbec neznal anglický jazyk, což nemohla být pravda, protože učil angličtinu na Leningradské univerzitě, měl mnoho studentů a dokonce i přeložil nějaké knihy do ruštiny. Nebo vůbec nepochopil smysl textu, což je těžko představitelné, protože v mé předmluvě nic složitého k pochopení není. Nebo udělal takový překlad na něčí prosbu či zadání, což je plně možné, protože poté, co začal pracovat na mých překladech, mu neočekávaně nabídli práci ve státní správě, a předtím několik let vůbec neměl trvalou práci, živil se příležitostnými pracemi. Od dubna 1992 jsem mu hlavní práci zadával já, nic jiného prakticky neměl, a najednou mu nabídli práci právě v administrativě USA. Náhodná náhoda? Je to plně možné, ale velmi podezřelá „náhodná“ záležitost. Tak či onak, pochopil jsem, že Romanův překlad je dobrý akorát tak do odpadkového koše. Ale jemu samému jsem neřekl nic. Pokud mělo mé podezření o úmyslném zkažení textu knihy při překladu byť i jen částečně reálný základ, nebylo třeba dávat lidem, stojícím za Romanem,
krajněj mere, chorošo i legko. Kakovo že bylo mojo udivlenije, kogda Džejson soobščil mně po tělefonu, čto, pročitav na anglijskom mojo predislovije, on ničego ně ponjal! Takogo ja ně ožidal i byl prosto potrjasjon etoj novost'ju. Ja byl udivljon, čto že takogo něponjatnogo v mojom predislovii? Poetomu ja raskryl svoju knigu na russkom jazyke i «s ljotu» stal perevodit' jejo na anglijskij. Džejson skazal mně, čto on prekrasno ponimajet moj perevod predislovija! Menja etot fakt porazil. Kakim obrazom moj diletantskij perevod těksta predislovija na anglijskij preděl'no jasen i ponjatěn dlja Džejsona, v to vremja kak perevod mastěra jazyka jemu soveršenno ně ponjatěn? Otvet naprašivalsja prostoj: ili Roman soveršenno ně znajet anglijskogo jazyka, čego ně možet byt', tak kak on prepodaval jazyk v leningradskom universitětě, imel mnogich učenikov i daže perevodil kakuju-to knigu na russkij jazyk. Ili on soveršenno ně ponimajet smysla těksta, čto tože somnitěl'no, tak kak v mojom predislovii ničego složnogo dlja ponimanija nět. Ili on sdělal TAKOJ perevod po č'jej-to pros'be ili po zadaniju, čto vpolně verojatno, tak kak tol'ko posle togo, kak on načal rabotu nad perevodom mojej knigi, jego něožidanno priglasili rabotat' na gosudarstvo, a pered etim něskol'ko let u něgo voobšče ně bylo postojannoj raboty, i on perebivalsja slučajnymi zarabotkami. S aprelja 1992 goda osnovnoj zarabotok daval jemu ja, ničego drugogo u něgo praktičeski ně bylo, i tut něožidanno jemu predložili rabotu po special'nosti na gosudarstvo SŠA. Slučajnoje sovpaděnije? Vpolně vozmožno, no očen' už podozritěl'no takoje «slučajnoje» sovpaděnije. Tak ili inače, ja ponjal, čto ves' perevod Romana pridjotsja otpravit' v musornuju korzinu. No jemu samomu ja po etomu povodu ničego ně skazal.
najevo, že něco nejde podle jejich plánu. Proto jsem mu za překlad knihy zaplatil podle naší dohody, ale… nikdy jsem jej nepoužil.
To však neznamenalo, že jsem myšlenku na překlad knihy do angličtiny odložil. Za tím účelem jsem se o něco později rozhodl provést určitý konkurz. V konkurzu přijali účast tři lidé, dva byli imigranti ze Sovětského svazu a třetí byl studentem Stanfordské univerzity původem z Kanady. O studentu z Kanady jsem psal už dříve a nebudu se opakovat, ale o druhých dvou účastnících napíši podrobněji. Jedním z nich byl Alexandr Nudelman, inženýr z Rigy, který emigroval ze Sovětského svazu. Alexandra jsem znal velmi dobře osobně. Jak už jsem psal, poznali jsme se přes jeho ženu, která se mi od samého začátku jako člověk nezdála, což se později plně potvrdilo. Ale Alexandr, nebo Saša, byl výborný chlapík, s dobrým vzděláním, s velmi dobrým smyslem pro humor, nesmírně taktní, atd., což byl přesný opak jeho ženy, národností Lotyšky. Alexandr se velmi silně odlišoval od drtivé většiny imigrantů z bývalého SSSR a tak se stalo, že jsme se s ním spřátelili. Často jsme diskutovali na téma mých poznatků a on o ně projevil velký zájem, lehce a rychle přijímal informaci pro většinu lidí neobyčejnou. Pracoval jako inženýr v jedné americké firmě a celkem plynně ovládal angličtinu, slovem i písmem. Měl jsem za to, že lepšího překladatele z ruštiny do angličtiny najít nemohu, zvláště s ohledem na to, že se do mé tématiky „dostal“ poměrně důkladně. Alexandr si vyslechl mé důvody a s účastí na konkurzu souhlasil.
Jesli mojo podozrenije nasčjot prednamerennogo iskaženija těksta knigi pri perevodě na anglijskij jazyk chotja by častično imejet osnovanije, to ně stoilo razubeždat' ljuděj, stojaščich za Romanom, v tom, čto čto-to idjot ně po ich planu. Poetomu ja oplatil jemu perevod knigi soglasno dogovoru, no… nikogda ně ispol'zoval jego. Těm ně meněje, ja ně ostavil iděju perevesti knigu na anglijskij jazyk. Poetomu něskol'ko pozže ja rešil provesti svojeobraznyj konkurs. V konkurse prinjalo učastije tri čeloveka, dva iz kotorych byli immigrantami iz Sovetskogo Sojuza, a tret'im byl studěnt iz Stenforda rodom iz Kanady. O studěntě iz Kanady ja uže pisal raněje, i ně budu povtorjat'sja, a vot na drugich dvoich konkursantach ostanovljus' boleje podrobno. Odnim konkursantom byl Aleksandr Nuděl'man, inženěr iz Rigi, kotoryj immigriroval iz Sovetskogo Sojuza. Aleksandra ja znal očen' chorošo lično. Kak ja uže pisal, my poznakomilis' čerez jego ženu, kotoraja s samogo načala mně ně nravilas' kak čelovek, čto polučilo polnoje podtveržděnije pozže. No Aleksandr, ili Saša, byl prekrasnym parněm, chorošo obrazovannym, s očen' chorošim čuvstvom jumora, vroždjonnym taktom i t.d., čto polnost'ju otsutstvovalo u jego ženy, latyški po nacional'nosti. Aleksandr ves'ma sil'no otličalsja ot podavljajuščego bol'šinstva immigrantov iz byvšego SSSR, i tak polučilos', čto my s nim podružilis'. My s nim mnogo besedovali na těmu moich znanij, on projavil k nim bol'šoj intěres, legko i bystro vosprinimal něobyčnuju dlja bol'šinstva informaciju. On rabotal togda inženěrom v odnoj amerikanskoj kompanii i dovol'no svobodno vladěl anglijskim jazykom, kak razgovornym, tak i pis'mennym. Ja byl uveren v tom, čto lučšego perevodčika s russkogo na anglijskij mně ně najti, osobenno, jesli učest', čto on
Druhým účastníkem byl také inženýr, také imigrant z bývalého SSSR, se kterým jsem se poznal přes jednoho společného známého ještě v Moskvě, jmenoval se Michail Labulský. Michail měl vyšší technické vzdělání a také v dostatečné míře ovládal anglický jazyk, pracoval v jedné velké počítačové firmě v Silicon Valley. Všem třem jsem dal na překlad stejnou kapitolu knihy – kapitolu 3, „Psí-pole v přírodě a evoluce mysli“. Nejdéle ze všech jsem čekal na překlad od Michaila, a když jsem nakonec získal všechny tři varianty a pročetl je, rozhodl jsem se pro překlad od Alexandra. A ne kvůli tomu, že byl mým přítelem, ale proto, že jeho překlad převáděl významy do angličtiny nejpřesněji, což pro mě byl ze všeho nejdůležitější. Když je pochopena myšlenka, pochopen smysl textu, pak se otevírá možnost nejen udělat překlad, který přesně převede informaci do jiného jazyka, ale udělat ho i tak, aby v jiném jazyce nebyl zachován jen smysl, ale i lehkost a krása jazyka. Alexandr překládal kapitolu za kapitolou, já jsem čekal, až bude přeložena celá kniha, a dával přeložené kapitoly na přečtení jednomu studentu mé druhé školy-semináře, doktoru medicíny Richardu Blasbandovi s tím, aby v textu odhalil místa složitá na pochopení. Když se něco podobného objevilo, Richard, Alexandr i George ke mně přijeli a proběhla diskuse. Já jsem objasnil všechna sporná místa, Alexandr zanesl nutné změny do textu a Richardova žena, Kathreen Ericson, profesionální redaktorka, měla podle domluvy vše uhladit do odpovídající angličtiny. Ale z mně nejasných příčin to nedělala. Když se to stalo pro všechny zůčastněné očividným, rozhodl jsem se
dovol'no-taki osnovatěl'no «v'jechal» v moju těmatiku. Aleksandr vyslušal moi dovody i soglasilsja prinjat' učastije v konkurse. Vtorym konkursantom byl tože inženěr, tože immigrant iz byvšego SSSR, s kotorym ja poznakomilsja čerez odnogo obščego znakomogo ješčjo po Moskve, i jego zvali Michail Labul'skij. Michail imel vysšeje těchničeskoje obrazovanije i tože v dostatočnoj stěpeni vladěl anglijskim jazykom, rabotaja v odnoj krupnoj komp'jutěrnoj kompanii v Silikonovoj dolině. Vsem troim ja dal dlja perevoda odnu i tu že glavu iz svojej knigi — glavu 3, «Psi-polja v prirodě i v evoljucii razuma». Dol'še vsech ja ždal perevod etoj glavy ot Michaila, i kogda ja, nakoněc, polučil vse tri varianta perevoda i pročital vse, ja rešil ostanovit'sja na perevodě, sdělannom Aleksandrom. I ně potomu, čto on byl moim drugom, a potomu, čto jego perevod naiboleje točno peredaval smysl na anglijskom, čto dlja menja bylo važněje vsego. Tak kak, kogda ponjatna iděja, ponjatěn smysl těksta, togda vsegda jest' vozmožnost' sdělat' i sam perevod ně tol'ko točno peredajuščim informaciju s drugogo jazyka, no i sdělat' tak, čtoby i na drugom jazyke prisutstvoval ně tol'ko smysl, no i ljogkost' i krasota etogo jazyka. Aleksandr perevodil glavu za glavoj, i ja ně stal ždat', kogda budět pereveděna na anglijskij vsja kniga, i otdaval perevedjonnye glavy dlja čtěnija slušatělju svojej vtoroj školy-seminara, doktoru mediciny Ričardu Blazbendu (Richard Blasband) s těm, čtoby on vyjavil v těkstě mesta, vyzyvajuščije složnosti dlja ponimanija. Kogda něčto podobnoje vyjavljalos', Ričard, Aleksandr i Džordž prijezžali ko mně, i proischodilo obsužděnije. Ja projasnjal vse něponjatnosti, a Aleksandr vnosil něobchodimye izmeněnija, posle čego žena Ričarda, Jekatěrina Erikson (Kathreen Ericson), professional'nyj redaktor, dolžna byla,
nabídnout korekturu anglického textu Barbaře G. Koopman, která studentkou mé školy-semináře tehdy nebyla. Nehledě na to začala od roku 1994 dojíždět z New Yorku do San Franciska téměř na každý můj seminář a dělala to až do mého odjezdu z USA v červnu 2006, takže byla ohledně tématu v obraze. Barbara s radostí souhlasila stát se redaktorkou anglické verze mé první knihy, což sehrálo v přípravě anglického vydání významnou roli.
Od toho okamžiku šla práce nad překladem knihy a jeho přípravy k vydání velmi rychle. Alexandr mi přinesl překlad další kapitoly a já jsem jej poslal Barbaře, naštěstí už v té době byl internet a já jsem si ho už zčásti osvojil. Barbara provedla korekturu a poslal mi kapitolu zpět. Tím ale práce ještě nekončila. Četl jsem kapitolu po korektuře Barbary a potom jí zavolal, a procházeli jsme text překladu a měnili ho, aby maximálně odpovídal smyslu ruského originálu. Často jsem Barbaru v jejím úsilí „zlepšit“ text překladu musel brzdit. Když si text překladu četla, tvořilo se u ní vlastní pochopení materiálu a korekturu prováděla z těchto pozic. Když jsem její korektury četl, narazil jsem na úryvky textu, kde se nechala „unést“ a vracel ji z „nebes“ tvůrčích rozletů fantazie na „hříšnou zem“. Zároveň jsem ji musel vysvětlovat, v čem je smysl textu po jejím zásahu odlišný od toho, který měl na daném místě být. Za tím účelem jsem jí musel objasnit mnoho doplňujících věcí, aby u ní vzniklo pochopení, bez kterého není možné správně předat podstatu. Ve výsledku toho
po dogovorjonnosti, dovodit' vsjo do chorošego anglijskogo jazyka. No po něponjatnym mně pričinam ona etogo ně dělala. Kogda eto stalo očevidno vsem, ja rešil priglasit' dlja redaktirovanija anglijskogo těksta mojej knigi Barbaru Kupman (Barbara Koopman), kotoraja ně byla slušatělem mojej školy-seminara. No, něsmotrja na eto, ona s 1994 goda stala prijezžat' iz N'ju-Jorka v San-Francisko praktičeski na každyj moj seminar i dělala eto vplot' do mojego ot'jezda iz SŠA v ijule 2006 goda, i poetomu tože byla v kurse těmy. Barbara s radost'ju soglasilas' stat' redaktorom anglijskoj versii mojej knigi. Jejo soglasije stalo očen' važnym dlja zaveršenija podgotovki mojej pervoj knigi na anglijskom jazyke. S etogo momenta rabota nad perevodom mojej knigi i jejo podgotovka k izdaniju pošla gorazdo bystreje. Aleksandr prinosil mně perevod očerednoj glavy, ja jejo peresylal Barbare, blago v to vremja uže byl Intěrnět, i ja jego uže němnogo osvoil. Barbara redaktirovala polučennuju glavu i posylala jejo mně. No na etom dělo ně zaveršalos'. Ja čital glavu posle redakcii Barbary i potom zvonil jej, i my dovodili těkst perevoda po smyslu maksimal'no blizko k russkomu. Mně často prichodilos' ograničivat' Barbaru v jejo stremlenii «ulučšit'» těkst perevoda. Pročitav těkst perevoda, u nějo skladyvalos' svojo ponimanije matěriala, i ona redaktirovala těkst s etich pozicij. Kogda ja čital jejo redakciju, ja nachodil tě učastki těksta, gdě jejo «uněslo v storonu» i vozvraščal jejo s «něbes» tvorčeskogo poljota mysli na «grešnuju zemlju». Pri etom mně prichodilos' jej ob'jasnjat', v čjom otličije smysla jejo redakcii ot togo, kotoryj dolžen byt' na samom děle. Dlja etogo mně prichodilos' mnogoje jej pojasnjat' dopolnitěl'no, čtoby u nějo složilos' ponimanije, bez kotorogo něvozmožno pravil'no peredat' sut'. V
Barbara, dá se říct, prošla mou individuální školou-seminářem, což jí umožnilo dělat dobrou korekturu anglického vydání. Napříč všemu však Barbara stále na některých místech předávala smysl skrze své pochopení, nehledě na naše dlouhé diskuse a má opakovaná vysvětlení podstaty materiálu. V těch případech, kdy to nebylo principiální, jsem Barbaru už „nemučil“ požadavky na změnu textu do podoby, jaký měla mít. Ale pokud šlo o pro pochopení klíčový moment, trval jsem na úpravách do té doby, dokud smysl překladu neodpovídal smyslu v ruském textu. Setkal jsem se s jevem „redakční úpravy“, kdy se redaktor nestaral o přenesení autorových myšlenek, ale svého vlastního chápání autorových myšlenek, se všemi nevyhnutelnými důsledky, filtrujíc vše skrze své vlastní šablony vnímání. A když vezmete v úvahu, že v mé knize je položen základ principiálně odlišné koncepce vidění světa, tehdy začnete chápat, k čemu mohou takové „filtry“ vnímání vést. S tímto jevem jsem se setkal, když jsem připravoval ruské vydání knihy, ale o tom až za chvíli. Když jsem pochopil, kam vedou redakční zásahy do mých knih a článků, v principu jsem všechny „redakční úpravy“ odmítl. Jsem vděčný každému, kdo poukáže na gramatickou chybu nebo překlep v textu, ale… předělávat mé texty jsem nikomu nedovolil a nedovolím. Několikrát mi dobrovolní „redaktoři“ poslali „opravené“ texty, a… udivilo mě, že nebyli schopni vidět to, že po jejich „opravě“ mé texty pozbyli nejen smysl, ale i duši, přinejmenším, mou duši, kterou jsem do článků či knih při psaní vkládal. Mám důvody myslet si, že to někteří z oněch „pomocníků“ dělali plánovitě. A proto nikomu nic měnit v textech
rezul'tatě etogo Barbara, možno skazat', prošla individual'no moju školu-seminar, čto i pozvolilo jej sdělat' chorošuju redakciju knigi na anglijskom. I vsjo ravno v někotorych mestach Barbara peredavala smysl čerez svojo ponimanije, něsmotrja na naši prodolžitěl'nye besedy i mnogokratnye moi pojasněnija po suti matěriala. V těch slučajach, kogda eto ně bylo principial'no, ja uže ně «mučil» Barbaru trebovanijem izmenit' anglijskij těkst, kak nado. No, jesli eto kasalos' ključevych momentov ponimanija, ja nastaival na izmeněnii do těch por, poka smysl perevoda ně načinal sootvetstvovat' smyslu na russkom. Mně prišlos' stolknut'sja s takim javlenijem, kak «redaktorskaja pravka», kogda redaktor starajetsja doněsti ně avtorskuju mysl', a svojo sobstvennoje ponimanije mysli avtora, so vsemi vytěkajuščimi iz etogo posledstvijami, propuskaja vsjo čerez svoi sobstvennye šablony ponimanija. A jesli učest', čto v mojej knige izložena principial'no drugaja koncepcija miroponimanija, to togda stanovitsja ponjatno, k čemu mogut privesti takije «fil'try» ponimanija. S takim že javlenijem ja stolknulsja, kogda gotovilas' k izdaniju eta kniga na russkom jazyke, no ob etom něskol'ko pozže. Kogda ja ponjal, k čemu privodit redaktorskaja rabota nad moimi knigami i stat'jami, ja v principe otkazalsja ot «redaktirovanija». Ja vsegda priznatělen ljubomu, kto ukažet na najděnnuju v těkstě ošibku ili opisku, no… peredělyvat' svoj těkst ně pozvoljal i ně pozvoljaju nikomu. Něskol'ko raz dobrovol'nye «redaktory» prisylali mně «obrabotannye» imi moi stat'i i… menja udivljalo to, čto oni ně mogli vidět' togo, čto posle ich «redaktirovanija» moi raboty těrjali ně tol'ko smysl, no i dušu, po krajněj mere, moju dušu, kotoruju ja vkladyval pri napisanii knigi ili stat'i. Ja ně bez osnovanija dumaju,
svých knih a článků nedovolím. Netrvám na tom, abych byl nazýván spisovatelem, ale vytvořil jsem si vlastní styl psaní, styl podávání informací, který se pozdává velmi mnoha lidem. Pro mě je hlavní maximálně jednoduše a dostupně přinést čtenáři informaci, a ne pózování, za kterým je nejčastěji prázdno. Dá se popsat i na půl stránky, jak se jeden lístek pohupuje ve vánku v paprscích zapadajícícho slunce, a to tak, že se čitateli zatají dech, ale… potom čtenář z záplavě slov utone a ztratí Ariadninu niť, ztratí smysl, jaký kniha samotná nebo článek nese. Emociální kroky stranou vedou jen k tomu, že se čitatel jednoduše ztratí a nemůže pochopit to hlavní. Vždyť i bez toho je pro čtenáře těžké „spolknout“ principiálně novou (pro většinu lidí) informaci, než aby se vytvářely další doplňkové smyslové či slovní „clony“, skrze které bude pro čitatele těžké pochopit podstatu. Pro mě jsou při psaní knih a článků hlavní jednoduchost a jasnost podání informací. Jistě, nepovedlo se mi všeho dosáhnout hned, rychle a snadno, několikrát jsem se musel zbavovat školou a univerzitou vnucených šablon předávání informací, pseudovědecké cesty používání termínů, za kterými často nic nestojí. Takže, nehledě na určité překážky ze strany Barbary, které neměly dlouhého trvání, podařilo se nám při procesu přípravy anglického vydání najít vzájemné tvůrčí porozumění, jehož základem se nestalo tupé autorské odmítání jakýchkoliv změn ve svém výtvoru, ale to, že jsem Barbaře objasnil, proč to, co ona navrhuje, mění smysl textu. Někdy, aby se Barbara dobrala správného chápání určité důležité nuance, musel jsem jí hodiny vysvětlovat podstatu informace a dávat ohromné množství doplňujících detailů. Věřil jsem a věřím, že pozitivních výsledků prakticky v čemkoliv může být dosaženo
čto někotorye iz etich «pomoščnikov» dělali eto prednamerenno. I poetomu ja nikomu ničego ně pozvoljaju menjat' v těkstach svoich knig i statěj. Ja ně pretěnduju na to, čtoby menja nazyvali pisatělem, no u menja složilsja svoj stil' pis'ma, svoj stil' podači informacii, kotoryj nravitsja očen' mnogim ljudjam. Dlja menja glavnoje — maksimal'no prosto i dostupno doněsti do čitatělja moju informaciju, a ně vyčurnost', za kotoroj, čašče vsego, ničego ně stoit. Možno i na polstranicy raspisat', kak odin listik kolyšetsja na vetru v lučach zachodjaščego Solnca, da tak, čto u čeloveka čto-nibud' joknět v duše, no… togda v etich izverženijach slov čitatěl' utonět i potěrjaet nit' Ariadny, potěrjaet smysl togo, čto něsjot sama kniga ili stat'ja. Emocional'nye uchody v storonu privedut tol'ko k tomu, čto čitatěl' prosto potěrjaetsja i ně smožet ponjat' glavnogo. Ved' i bez togo dlja čitatělja tjaželo «v'jechat'» v soveršenno novuju dlja bol'šinstva informaciju, čtoby ješčjo dlja etogo sozdavat' dopolnitěl'nye smyslovye ili slovesnye zavesy, skvoz' kotorye čitatělju složněje ponjat' sut'. Dlja menja prostota i jasnost' izloženija informacii javljajutsja glavnymi pri napisanii moich knig i statěj. Koněčno, u menja ně vsjo i ně srazu polučalos' prosto i jasno, někotoroje vremja prišlos' izbavljat'sja ot navjazannych v škole i universitětě šablonov podači informacii, ot naukoobraznosti, ot těrminov, za kotorymi často ničego ně stoit… Tak čto, něsmotrja na někotoroje soprotivlenije so storony Barbary, kotoroje ně prodolžalos' očen' dolgo, udalos' najti tvorčeskoje vzaimoponimanije pri podgotovke izdanija na anglijskom jazyke. Osnovoj etogo vzaimoponimanija stalo ně mojo tupoje avtorskoje něželanije čto-libo izmenit' v svojom tvorenii, a to, čto ja ob'jasnjal Barbare, počemu to, čto ona predlagajet, menjaet smysl těksta. Inogda, čtoby dobit'sja pravil'nogo
jen díky pochopení.
Tak či onak, v roce 1997 byl hotov překlad poloviny knihy. Mnoho studentů mých seminářů a známých netrpělivě čekalo na mou knihu v angličtině, proto jsem se rozhodl rozdělit jí na dvě části a v létě 1997 byl první díl „Posledního apelu lidstvu“ v angličtině hotov. V anglické variantě se kniha jmenovala „The Final Appeal to Mankind“. V té době už se objevily barevné laserové tiskárny, pravda, jen s jednostranným tiskem. Nejlepší z nich byla podle mého mínění barevná laserová tiskárna HP „Color LaserJet 5M“, kterou jsem si pořídil. Před tiskem jsem se obrátil na všechny zájemce o knihu, aby si zvolili, v jaké variantě si ji přejí. V jedné variantě se kniha tiskla na křídový papír a byla v kožené vazbě, v druhé variantě byl papír obyčejný, ale výborné kvality, a vazba byla koženková. Určil jsem cenu jedné i druhé verze, načež jsem všem zájemcům, bez ohledu na variantu, navrhl provést plnou úhradu předem. Udělal jsem to proto, abych nedělal nadbytečné množství knih, které stály, i bez započtení mé práce, celkem hodně, hlavně v kožené vazbě. Abych se proto neocitl v situaci, kdy natisknu knihy a potom si je zájemci z těch či oněch důvodů rozmyslí převzít, předložil jsem všem provést stoprocentní úhradu předem. Knih jsem vytiskl mnohem více, ale alespoň jsem si byl jistý, že si každý zájemce svou knihu odebere.
ponimanija kakogo-nibud' važnogo njuansa, mně prichodilos' časami ob'jasnjat' Barbare sut' informacii i davat' ogromnyj ob'jom dopolnitěl'noj informacii. Ja sčital i sčitaju, čto tol'ko čerez ponimanije možno dobit'sja položitěl'nych rezul'tatov praktičeski vo vsjom. Tak ili inače, k 1997 godu byl gotov perevod tol'ko poloviny knigi. Mnogije slušatěli moich seminarov i znakomye s nětěrpen'jem ždali mojej knigi na anglijskom jazyke, i poetomu ja rešil razdělit' knigu na dve časti, i k letu 1997 goda byl gotov pervyj tom «Posledněgo obraščenija k čelovečestvu» na anglijskom jazyke. V anglijskom variantě nazvanije knigi stalo «The Final Appeal to Mankind». K etomu vremeni uže pojavilis' cvetnye lazernye printěry, pečatajuščije, pravda, tol'ko na odnoj storoně bumagi. Lučšij iz nich, po mojemu mněniju, ja i priobrjol, i byl eto cvetnoj lazernyj printěr NR «Color LaserJet 5M». Preždě čem pečatat', ja obratilsja ko vsem želajuščim priobresti knigu, čtoby oni opredělilis', v kakom imenno vidě oni chotjat priobresti moju knigu. V odnom variantě kniga pečatalas' na melovannoj bumage i v kožanom perepljotě, a v drugom variantě bumaga byla očen' chorošego kačestva, no obyčnaja, i perepljot dělalsja iz iskusstvennoj koži. Ja oboznačil cenu kak odnoj, tak i drugoj versii, posle čego predložil vsem, želavšim priobresti moju knigu, vně zavisimosti ot varianta, proizvesti polnuju predoplatu knigi. Ja sdělal eto dlja togo, čtoby ně dělat' izbytočnoje količestvo knig, kotorye stoili, daže bez učjota mojego truda, dovol'no-taki dorogo, osobenno v kožanom perepljotě. Poetomu, čtoby ně okazat'sja v situacii, kogda ja napečataju knigi, a potom želavšije ich priobresti po těm ili inym pričinam peredumajut, ja i predložil vsem sdělat' stoprocentnuju predoplatu. Koněčno, ja
V roce 1999 byl dokončen i druhý díl mé první knihy v anglickém překladu, a byla tedy kompletně dostupná v angličtině. Druhý svazek v angličtině byl vydán mnou, podobným způsobem jako první, podle předběžných objednávek. Udělal jsem po padesáti pěti kopiích obou svazků, a v tomto momentě už mi zůstala jen jedna dvojice, kterou si nechávám pro sebe. A ačkoliv jsem byl opakovaně žádán o prodej, ještě když jsem byl v Americe, a byla mi nabídnuta libovolná částka, jakou bych určil (v rozumných mezích, předpokládám), z plně pochopitelných důvodů jsem ji neprodal – nechal jsem si ji na památku!.. V ruštině byla má první kniha vydána nejen mnou. Přihodilo se, že k nám v létě 1994 zavítal na návštěvu dobrý známý ještě z Moskvy, Andrej Suzdalcev se svou ženou. Diskutovali jsme o mnohém, včetně některých našich skutků. Ale ačkoliv byl Andrej člověkem celkem osvobozeným od šablonového myšlení, mnohé z toho, co jsme mu řekli, pro něj bylo nad rámec chápání. Když se pro vás něco stane obvyklým a přirozeným, často zapomenete, že pro všechny ostatní vaše „obvyklost“ leží za hranicemi chápání. Proto nyní předávám své informace dávkovaně, v souladu s tím, na co je člověk připraven, ale tehdy jsem se ještě občas nechal unést a sdělil více, než byl člověk připraven přijmout. Trochu jsme se se Světlanou nechali „unést“ i v rozhovoru s Andrejem, ale to je příběh na jindy, nyní se vrátím k souvislostem s mou knihou. Když byla má kniha připravena k tisku, Andrej mi nabídl zaplatit její vydání v Rusku. To pro mě bylo velmi neočekávané, v tom čase
napečatal knig gorazdo bol'še, no, po krajněj mere, byl uveren, čto vse želajuščije svoju knigu zaberut navernjaka. V 1999 godu pojavilsja i vtoroj tom pervoj mojej knigi, perevedjonnyj na anglijskij jazyk, i, takim obrazom, moja pervaja kniga byla polnost'ju gotova na anglijskom jazyke. Vtoroj tom byl izdan mnoju na anglijskom jazyke tak že, kak i pervyj, po predvaritěl'nym zakazam. I sdělal ja po pjat'děsjat kopij každogo toma, i na dannyj moment u menja ostalsja tol'ko odin komplekt iz dvuch tomov na anglijskom, kotoryj ja ostavil dlja samogo sebja. I chotja menja něodnokratno prosili prodat' jego, kogda ješčjo ja byl v Amerike, i predlagali ljubye děn'gi (v predělach razumnogo, ja predpolagaju), no ja, po vpolně ponjatnym pričinam, ně prodal — ostavil sebe na pamjat'!.. Na russkom jazyke moja pervaja kniga byla izdana ně tol'ko mnoju. Tak polučilos', čto letom 1994 goda k nam so Svetlanoj v gosti prijezžal chorošij znakomyj po Moskve Andrej Suzdal'cev so svojej ženoj. My o mnogom s nim besedovali, rasskazyvali o někotorych našich dělach. I chotja Andrej byl čelovekom dovol'notaki svobodnym ot šablonov, mnogoje iz togo, čto my jemu rasskazyvali, bylo dlja něgo za gran'ju ponimanija. Kogda dlja těbja čto-to stalo obyděnnym i jestěstvennym, poroj zabyvaješ', čto dlja vsech ostal'nych tvoja «obyděnnost'» ležit za gran'ju ponimanija. Eto sejčas ja děljus' svojej informacijej dozirovano, v sootvetstvii s těm, k čemu uže gotov čelovek, a togda ja inogda ješčjo uvlekalsja i mog vydat' «na-gora» bol'še togo, k čemu byl gotov čelovek. Němnogo my so Svetlanoj «uvleklis'» i v razgovore s Andrejem. No eto zasluživajet otděl'nogo rasskaza, a poka vernus' k tomu, kakoje otnošenije Andrej Suzdal'cev imel k mojej pervoj knige. Kogda moja
jsem předpokládal (a ne bezdůvodně), že mé knize nebude v Rusku dovoleno vyjít, nezávisle na tom, jaká síla je zrovna u moci. Andrej mi řekl, že jsem pozadu, že se v Rusku mnohé změnilo. V Rusku se skutečně mnohé změnilo, o čemž jsem se později ujistil osobně, ale v přístupu k mé osobě ke změně nedošlo… Ale nebudu předbíhat události. Ještě před mým odjezdem do USA jsem se celkem často setkával s Jurijem Jevstafjevičem Sysojevem, který byl v sovětských dobách generálním ředitelem vydavatelského domu „Ruská věž“2. Věděl, že pracuji na knize a řekl mi, že ji ve svém nakladatelství s radostí vydá. V postsovětské době se mnohé změnilo a na vydání knihy byly třeba peníze. Když proto Andrej Suzdalcev nabídl zaplatit vydání mé knihy „Poslední apel lidstvu“ 3 v Rusku, vzpomněl jsem si na Sysojeva a ohledně té věci se s ním spojil. Spojujícím článkem mezi Andrejem Suzdalcevem a Jurijem Jevstafjevičem Sysojevem se stal Lorij Nikolajevič Popov, o kterém jsem psal dříve. A tak jsem skrze Lorije Popova dal dohromady Sysojeva a Suzdalceva v záležitosti vydání mé knihy. Sysojevovi jsem poslal disketu s textem, jeden plný výtisk a všechny ilustrace, vytištěné ve fotografické kvalitě. Za nějaký čas jsem od Jurije Jevstafjeviče získal text po redakční úpravě. Když jsem jej začal číst, pochopil jsem jedno – redaktor vnesl do textu v souladu se svým „pochopením“ takové změny, že se smysl na mnohých místech změnil do protikladu a na jiných vytvořil v hlavě čitatele jen zmatek. Takové úpravy textu jsem přirozeně nemohl přijmout, proto jsem se rozhodl ještě jednou sám projít text knihy a
2 Русский терем 3 Последнее обращение к человечеству
kniga byla gotova k pečati, Andrej predložil mně oplatit' izdanije mojej knigi v Rossii. Eto bylo ves'ma něožidanno dlja menja, i v to vremja ja predpolagal (i ně bez osnovanija), čto moju knigu ně pozvoljat izdat' v Rossii, vně zavisimosti ot togo, kakaja vlast' «stoit na dvore». Andrej govoril mně, čto ja otstal ot žizni, i čto v Rossii mnogoje izmenilos'. V Rossii dějstvitěl'no mnogoje izmenilos', v čjom ja ubedilsja pozže i sam, no v otnošenii menja osobych izmeněnij ně proizošlo… No ně budu operežat' sobytija. Eščjo pered moim ot'jezdom v SŠA ja dovol'no často peresekalsja s Jurijem Jevstaf'jevičem Sysojevym, kotoryj v sovetskije vremena byl geněral'nym direktorom izdatěl'skogo doma «Russkij těrem». Tak vot, on znal, čto ja rabotaju nad svojej pervoj knigoj, i govoril mně, čto on s radost'ju napečatajet moju knigu v svojom izdatěl'stve. V postsovetskije vremena mnogoje izmenilos', i dlja izdanija knigi trebovalis' děn'gi. Poetomu, kogda Andrej Suzdal'cev predložil mně oplatit' izdanije mojej knigi «Posledněje obraščenije k čelovečestvu», ja vspomnil o Sysojeve i svjazalsja s nim po etomu voprosu. Svjazujuščim zvenom meždu Andrejem Suzdal'cevym i Jurijem Jevstaf'jevičem Sysojevym stal Lorij Nikolajevič Popov, o kotorom ja uže pisal raněje. Itak, ja čerez Lorija Popova «zamknul» Sysojeva i Suzdal'ceva v děle izdanija mojej knigi. Sysojevu ja vyslal disketki s těkstom mojej knigi, jejo polnuju raspečatku i vse illjustracii, vypolněnnye na printěre s fotografičeskim kačestvom. Čerez někotoroje vremja ja polučil ot Jurija Jevstaf'jeviča otredaktirovannyj těkst mojej knigi. Kogda ja načal čitat' těkst svojej knigi posle redaktirovanija, to ponjal odno — redaktor těksta vnjos takije izmeněnija v knigu po svojemu «razumeniju», čto smysl mojej knigi vo mnogich mestach izmenilsja
udělat ji jednodušší na pochopení. Na mnohých místech jsem doplnil celkem mnoho vyjasnění a dále rozvinul informaci, abych knihu udělal lepší a jednodušší na pochopení. Rozhodl jsem se, že když musím projít celý text knihy znovu, musí to být k užitku samotné knize. Když jsem s tou prací, která mi zabrala přes měsíc, skončil, poslal jsem Sysojevovi nový text knihy a zplnomocnění na jeho jméno, kde bylo speciálně uvedeno, že dávám svolení k tisku jen pro poslední verzi textu knihy.
Z mně neznámých příčin (mám určité předpoklady, ale chybí důkazy) byla v roce 1997 v Rusku kniha „Poslední apel lidstvu“ vytištěna v nákladu 9000 výtisků právě v té zkreslené variantě, kterou mi poslal Sysojev. Přirozeně jsem to zjistil až tehdy, když mi Andrej Suzdalcev poslal 20 výtisků do San Franciska. Když jsem uchopil do rukou mou první knihu vytištěnou v Rusku, zmocnilo se mě zklamání. První věc, která mě praštila do očí bylo to, že namísto krásného a smysl nesoucího přebalu, který jsem nakreslil a poslal s knihou, jsem na přebalu uviděl nějaké podivné oranžovo-mandlové skvrny na pozadí nějakého neidentifikovaného obrázku! Při pohledu na ty fleky u mě vznikla velmi konkrétní asociace s něčím, co navíc velmi silně zapáchá. Myslím, že jsem naznačil dost, aby se čtenář dovtípil, jaká asociace u mě vznikla! Navíc byl autor tohoto „vysoce uměleckého“ výtvoru označen jako autor ilustrací, bez ohledu na to, že všechny ilustrace byly vytvořeny mnou! Tím bohužel mé rozčarování neskončilo. Když jsem knihu otevřel a začal číst svou vlastní předmluvu, s údivem jsem zjistil, že to není má předmluva, ale ta, kterou mi poslal na
do protivopoložnogo, a v drugich sozdal putanicu v golove u čitatělja. Jestěstvenno, ja prinjat' takoje redaktirovanije ně mog, poetomu ja rešil sam ješčjo raz projti čerez těkst svojej knigi i sdělat' jejo boleje dostupnoj dlja ponimanija. Vo mnogich mestach ja dovol'no-taki mnogo dobavil pojasněnij i boleje razvjornutoj informacii, čtoby sdělat' moju knigu kak možno lučše i prošče dlja ponimanija. Ja rešil, jesli mně nado projti ves' těkst knigi vnov', to eto dolžno byt' s pol'zoj dlja samoj knigi. Kogda ja zakončil etu rabotu, kotoraja zanjala ně meněje mesjaca, ja vyslal Sysojevu Ju.Je. novyj těkst svojej knigi i doverennost' na jego imja, gdě special'no vydělil, čto daju razrešenije na pečat' imenno mojej posledněj versii knigi. Po něponjatnym dlja menja pričinam (u menja jest' moi predpoloženija, no nět dokazatěl'stv) v 1997 godu byla napečatana moja kniga «Posledněje obraščenije k čelovečestvu» tiražom 9000 ekzempljarov imenno v tom iskažjonnom variantě, kotoryj mně prislal Sysojev Ju.Je. Koněčno, ja ponjal eto tol'ko togda, kogda Andrej Suzdal'cev prislal mně v San-Francisko dvadcat' knig. Kogda ja vzjal v ruki napečatannuju v Rossii svoju pervuju knigu, menja ožidalo razočarovanije. Pervoje, čto brosilos' mně v glaza, tak eto to, čto vmesto krasočnoj i něsuščej glubokij smysl obložki, kotoruju ja narisoval i poslal dlja izdanija knigi, na obložke svojej knigi uviděl kakuju-to strannuju, svetlo-koričněvo-oranževuju rossyp' na foně něizvestno čego! Pri vzgljadě na etu rossyp' u menja voznikla ves'ma konkretnaja associacija koje s čem, imejuščim ko vsemu pročemu ves'ma sil'nyj zapach. Dumaju, ja sozdal dostatočno krasočnyj obraz, čtoby čitatěl' sam dogadalsja, kakaja takaja associacija u menja voznikla! I za eto «vysokochudožestvennoje» tvorenije čelovek, sozdavšij eto, byl vněsjon v knigu kak chudožnik! I eto něsmotrja na to, čto vse illjustracii k knige byli narisovany mnoju. K sožaleniju,
schválení Sysojev do San Franciska. A dále… při čtení knihy jsem zjistil, že vytištěna byla zkreslená verze knihy, která mi byla poslána na schválení a kterou jsem odmítl. Místo vylepšené varianty mé knihy spatřila světlo světa zkreslená verze!
Jistě, i v tomto případě kniha přinášela mnoho nového a zajímavého, ale… vše mohlo být úplně jinak. Konala se i prezentace mé knihy, kterou podle nich navštívili novináři, ale… v tisku se o tom neobjevila ani zmínka, až na malou poznámku v nevýznamných novinách, z které nebylo ani úplně jasno, o čem je vůbec řeč! Jurij J. Sysojev mi poslal dopis s onou zmínkou a svým názorem, že má kniha nikoho nezajímá! Ve svém dopise psal o tom, že ji dal číst různým „jasnovidcům“, kteří o její četbu neprojevili zájem, a to byl podle něj dostatečný argument, nebo jeho pohodlná výmluva. Má kniha vydaná za peníze Andreje Suzdalceva (patří mu za to ohromný dík) se tak nikdy neobjevila v knihkupectvích. Stohy knih celou dobu ležely v nějakém skladě a lidé, přející si je koupit, tu možnost neměli. Vím, že mnoho lidí se o mé knize dozvědělo od Lorije Nikolajeviče Popova. V některých případech jsem dával lidem jeho telefon, když mi volali do San Franciska s dotazem na to, kde je možno mou knihu sehnat. Ale všichni ostatní, kteří na mě neměli kontakt, neměli možnost setkat se s Lorijem Popovem, a … kniha, jak jsem předpokládal, byla takovým způsobem prakticky úplně zablokována, nezávisle na tom, že byla vydána! Nakonec jsem tedy měl pravdu v tom, že mé knize v Rusku nebude dovoleno existovat. Podobné se dělo i s mou druhou v Rusku vydanou knihou, „Nehomogenní Vesmír“, která
na etom mojo razočarovanije ně zakončilos'. Otkryv knigu i načav čitat' svojo sobstvennoje predislovije, ja s udivlenijem dlja sebja obnaružil, čto predislovije ně mojo, a to, kotoroje prislal mně dlja utveržděnija Sysojev Ju.Je. v San-Francisko. I daleje… ja obnaružil pri čtěnii svojej knigi, čto napečatana byla iskažjonnaja versija mojej knigi, kotoraja byla prislana na utveržděnije i byla mnoju otkloněna. Vmesto ulučšennogo varianta mojej knigi vyšla v svet iskažjonnaja kniga! Koněčno, daže v takom vidě kniga něsla mnogo intěresnogo i novogo, no… vsjo moglo byt' sovsem po-drugomu. Byla i prezentacija mojej knigi, i vrodě by na prezentacii prisutstvovali žurnalisty, no… v presse ně pojavilos' kakich-libo publikacij po etomu povodu, za isključenijem malen'koj zametki v malen'koj gazetke, iz kotoroj ně sovsem jasno, o čjom idjot reč' voobšče! Jurij Jevstaf'jevič Sysojev prislal mně pis'mo s etoj zametkoj i svoim mněnijem o tom, čto kniga moja nikomu ně intěresna! V svojom pis'me on pisal mně o tom, čto on daval jejo čitat' raznym «jasnovidjaščim», kotorye jejo daže čitat' ně stali, i dlja něgo eto bylo dostatočnym argumentom ili udobnoj otgovorkoj. Izdannaja na děn'gi Andreja Suzdal'ceva (ogromnoje jemu spasibo za eto), moja kniga v knižnye magaziny tak nikogda i ně popala. Pački knig vsjo vremja proležali na kakom-to skladě, i ljudi, želavšije jejo kupit', ně imeli takoj vozmožnosti. Ja znaju, čto mnogije ljudi nachodili moju knigu čerez Lorija Nikolajeviča Popova. V někotorych slučajach ja daval ljudjam jego tělefon, kogda oni zvonili mně v San-Francisko s voprosom o tom, kak i gdě možno najti i kupit' moju knigu. No vse ostal'nye, ně znavšije moj tělefon v San-Francisko, ně imeli vozmožnosti svjazat'sja s Lorijem Popovym, i… kniga, kak ja i predviděl, okazalas', takim obrazom, praktičeski polnost'ju zablokirovannoj, něsmotrja na to, čto ona i byla izdana! Tak čto, v
vyšla v roce 2006. Mé knihy, nezávisle na jejich obsahu, byly v celém Rusku sabotovány. Někdo by mohl poukázat na to, že se nejedná o sabotáž, ale že mé knihy jednoduše nejsou pro nikoho zajímavé! Tento názor má právo na existenci, ale je zde jedno malé "ale"! V únoru 2006 byla na mých stránkách, vytvořených Dmitrijem Bajdou, vystavena k volnému stažení má první kniha, Poslední apel lidstvu. "K volnému stažení" znamená darem, BEZ PLACENÍ. To je pro ty, kteří nerozumí, nebo předstírají, že nerozumí, co znamená termín "k volnému stažení" a tvrdí, že na svých knihách „profituji“. V té době, kdy jsem představil možnost stáhnout libovolnou z mých knih z mých stránek zdarma, v případech, kdy dám svolení k jejich vydání, jsem se zároveň vzdal autorských honorářů za mé knihy, aby vydané knihy byly levnější a aby si je mohlo koupit pokud možno co nejvíce lidí4, zvláště těch, kdo nemají peněz nazbyt. A navzdory tomu, mí zlomyslní kritici stále tvrdí, že na svých knihách vydělávám. Mají přinejmenším zajímavé myšlenkové pochody: já, autor knih, který jsem nejen napsal rukopis knihy, ale i připravil vše potřebné k jejímu vydání, vytvořil všechny ilustrace, přebal, plně je připravil na tisk v tiskárně, vložil do jejich vytvoření ohromné množství práce a mnoho svého času (a prostředků), dávám lidem své knihy zdarma, a oni mě obviní z vydělávání? nějakých peněz! Zatímco ostatní autoři knih často jen předají své rukopisy nakladatelství a získávají autorské honoráře a procenta z prodejů, a nikdo neobviňuje z hrabivosti. Zajímavé, není liž pravda? Dokonce i kdybych dostával své autorské honoráře, bylo by to naprosto normální a spravedlivé! Ale když dáte s otevřenou duší výsledek
koněčnom sčetě, ja okazalsja prav v tom, čto mojej knige v Rossii ně dadut choda. Podobnoje povtorilos' i s mojej drugoj, vtoroj, izdannoj uže v 2006 godu v Rossii knigoj «Něodnorodnaja Vselennaja». Moim knigam, vně zavisimosti ot ich soděržanija, ob'javili sabotaž po vsej Rossii. Kto-to možet vozrazit' na vsjo eto, čto dělo tut ně v sabotaže, a v samich knigach — oni prosto nikomu ně intěresny! Eta versija imejet pravo na suščestvovanije, no suščestvujet odno malen'koje «no»! V fevrale 2006 goda na mojom sajtě, sozdannom Dmitrijem Bajdoj, byla vystavlena dlja svobodnogo skačivanija moja pervaja kniga «Posledněje obraščenije k čelovečestvu». «Dlja svobodnogo skačivanija» označajet darom, BEZVOZMEZDNO. Eto dlja těch, kto ně ponimajet ili dělajet vid, čto ně ponimajet, čto označajet ponjatije «svobodnoje skačivanije», i govorit o tom, čto ja «naživajus'» na svoich knigach. V to vremja, kogda ja predostavljaju vozmožnost' skačat' ljubuju iz moich knig bez(s)platno s mojego sajta, i jesli i daju razrešenije na tipografskoje izdanije svoich knig, to otkazyvajus' ot svoich avtorskich gonorarov, čtoby izdannaja kniga stala děševle, i čtoby jejo moglo kupit' kak možno bol'še ljuděj, osobenno těch, u kogo nět lišnich děněg. I, něsmotrja na eto, moi zlopychatěli prodolžajut utverždat', čto ja naživajus' na svoich knigach. Ljubopytnyj u takich «dějatělej» podchod: ja — avtor knig, kotoryj ně tol'ko napisal rukopis' knigi, no i polnost'ju podgotovil vse svoi knigi k izdaniju, vypolnil vse illjustracii dlja svoich knig, superobložki, sverstal ich polnost'ju dlja pečati v tipografii, vložil v ich sozdanije ogromnyj trud i mnogo svojego vremeni (da i ličnych sredstv), daju ljudjam svoi knigi bez(s)platno, i menja obvinjajut v zagrebanii kakich-to děněg! V to že vremja vse ostal'nye avtory knig, čašče vsego, otdajut v izdatěl'stvo tol'ko svoju rukopis', i polučajut za eto svoi avtorskije procenty s tiraža, i nikto ně obvinjaet ich v stjažatěl'stve. Ně pravda
4 pozn. překl: v roce 2011 vyšly některé jeho knihy v nakl. Mitrakov, a ceny se pohybují okolo 100 - 150 rublů (70 - 120 kč) za několikasetstránkovou knihu...
své práce a potu lidem jen tak, zadarmo, a obviní vás z hrabivosti, vzniká zákonitá otázka: kdo a proč se na vás pokouší házet špínu? Odpověď se nabízí sama – sociální parazité, kterým se moje knihy staly trnem v patě!
Nyní zbývalo jen vyjasnit otázku, zda mé knihy opravdu nejsou pro nikoho zajímavé. Dnes, kdy jsou na internetu mé knihy dostupné všem zájemcům volně ke stažení už čtyři roky, je na tu otázku možno odpovědět jednoznačně! Připomenu, že v dubnu 2006 byla na mých stránkách vystavena má první kniha – Poslední apel lidstvu5! Mé stránky byly vytvořeny v listopadu 2004, nebyly ještě na internetu moc známé, ale navzdory tomu bylo do konce roku 2006 staženo 15.000 kopií knihy! Přitom z nákladu 9000 výtisků, vydaných v roce 1997 za peníze Andreje Suzdalceva se za DESET LET prodalo méně než tisíc knih! Ale to byl jen začátek! V následujícím roce, 2007, bylo staženo už více než 33.000 kopií „Posledního apelu lidstvu“, v roce 2008 to bylo více než 100.000 kopií, v roce 2009 – více než 114.000 kopií, a za pět měsíců roku 2010 – více než 55.000 kopií! Začátkem června roku 2010 bylo staženo celkově více než 319.000 kopií knihy „Poslední apel lidstvu“! A s každým dalším měsícem počet stažených knih rostl! Čísla hovoří samy za sebe a znamenají, že problém nebyl v tom, že by byla moje kniha špatná a nikoho nezajímala, ale v tom, že křížila sociálním parazitům plány a ti její rozšíření sabotovali! Navíc tyto fakta o počtech stažených kopií zdaleka nedávají celkový obraz! Kniha „Poslední apel lidstvu“ byla pro volné stažení umístěna do mnohých elektronických knihoven a také je jí možno stáhnout ze stránek, jejichž vlastníci se ji rozhodli na své
5 České překlady jsou k dispozici zde.
li, ljubopytno? Daže jesli by ja i polučal svojo avtorskoje voznagražděnije, eto bylo by vpolně normal'no i spravedlivo! No kogda ty otdajoš' rezul'tat svojego kropotlivogo truda ljudjam s otkrytoj dušoj i bezvozmezdno, a těbja obvinjajut v stjažatěl'stve, voznikajet vpolně zakonomernyj vopros: a kto i začem pytajetsja vylit' na těbja ušat grjazi? Otvet naprašivajetsja sam soboj — social'nye parazity, kotorym moi knigi stali poperjok gorla! Itak, ostalos' tol'ko prolit' svet na vopros o tom, čto moi knigi jakoby prosto nikomu ně intěresny. Sejčas, kogda v Intěrnětě moi knigi predostavleny vsem želajuščim dlja svobodnogo skačivanija uže četyre goda, na etot vopros možno otvetit' odnoznačno! Napomnju, čto v aprele 2006 goda na mojom sajtě byla vystavlena dlja svobodnogo skačivanija moja pervaja kniga — «Posledněje obraščenije k čelovečestvu»! Moj sajt byl sozdan v nojabre 2004 goda, ješčjo byl malo izvestěn v Intěrnětě, no, těm ně meněje, do konca 2006 goda bylo skačano boleje 15 000 knig! A ved' na děn'gi Andreja Suzdal'ceva bylo izdano v 1997 godu 9 000 tysjač knig, i iz nich razošlos' ně boleje tysjači za DĚSJaT' LET! No eto bylo tol'ko načalom! Za sledujuščij, 2007 god, bylo skačano uže boleje 33 000 knig «Posledněje obraščenije k čelovečestvu», v 2008 godu, sootvetstvenno, boleje 100 000 knig, v 2009 godu — boleje 114 000 knig, a za 5 mesjacev 2010 goda — boleje 55 000 knig! Na načalo ijunja 2010 goda s načala svobodnogo skačivanija etoj knigi bylo skačano boleje 319 000 ekzempljarov knigi «Posledněje obraščenije k čelovečestvu»! I s každym mesjacem čislo skačivajemych knig uveličivajetsja! Eti cifry govorjat sami za sebja i označajut, čto vsjo dělo NĚ v tom, čto kniga plochaja i nikomu ně intěresna, a v tom, čto social'nym parazitam ona očen' sil'no mešala, i oni sabotirovali rasprostraněnije knigi! A ved' eti dannye o skačivanii knigi otražajut daleko ně polnuju informaciju! Ved' knigu «Posledněje obraščenije k
stránky umístit, často i bez mého souhlasu. Z takových stránek žádná data nemám, ale domnívám se, že z nich mohlo být staženo také mnoho knih! A kolik stažených knih bylo následně rozšiřováno na discích, vytištěno individuálně, atd., atp.?! To není jednoduše možno nijak zjistit. Pochopitelně byla na mých stránkách umístěna ta verze knihy, kterou měli vytisknout v roce 1997, ale nevytiskli! V tom ale podstata netkví. Podstata je v tom, že se má kniha ukázala lidmi velmi velmi žádanou a z toho mám radost.
Podobná sabotáž byla zorganizována i proti mé druhé v Rusku vydané knize, „Nehomogenní Vesmír“. Tato kniha vyšla v nakladatelství v Archangelsku. Poslal jsem knihu plně připravenou k publikaci Naděždě Jakovlevně Anšukovové, která její tisk v Rusku iniciovala. Stala se nejen iniciátorkou vydání knihy, ale vložila do ní i své vlastní prostředky, aby se vytisklo pět tisíc knih! Kniha byla vydána v roce 2006, a aby se mohla vydat, musela se Naděžda Jakovlevna Anšukovová docela dobře seznámit s vydavatelskou praxí. Bylo tedy vydáno 5000 kusů knihy „Nehomogenní Vesmír“, a v ten moment se začaly dít velmi zajímavé věci… Nejprve mou knihu neumístili na seznam knižních novinek, a na knižním trhu vůbec se od momentu svého vydání stala neviditelnou! Ale to ještě nebylo vše! Naděžda Jakovlevna mou knihu zanesla do celé řady knihkupectví a umístila ji do internetového obchodu „Ozon“. Všechno vypadalo znamenitě, ale jen na první pohled! Ve skutečnosti začala nejvíce do očí bijící a otevřená sabotáž. Naděžda Jakovlevna dávala do knihkupectví několik exemplářů a periodicky volala a zajímala se, zdali nepotřebují další kusy? Vždy jí odpověděli, že o knihu není zájem,
čelovečestvu» dlja svobodnogo kopirovanija razmestili i mnogije elektronnye bibliotěki, i takže jejo možno skačat' s sajtov, vladěl'cy kotorych sami rešili jejo razmestit' u sebja, daže ně sprašivaja mojego soglasija! Nikakich dannych po etim sajtam ja ně imeju, no dumaju, čto na nich tože bylo skačano predostatočno knig! A skol'ko skačannych knig bylo potom sbrošeno na diski, raspečatano na individual'nych printěrach i t.d., i t.p.?! Na etot vopros otvetit' prosto něvozmožno. I, koněčno že, na mojom sajtě byla vystavlena dlja svobodnogo skačivanija ta versija knigi, kotoruju dolžny byli napečatat' ješčjo v 1997 godu, no ně napečatali! No ně v etom sut'! A sut' v tom, čto kniga okazalas' ves'ma i ves'ma vostrebovannoj ljud'mi, i eto menja radujet. Analogičnyj sabotaž byl organizovan i protiv drugoj izdannoj v Rossii mojej knigi «Něodnorodnaja Vselennaja». Eta kniga byla izdana v archangel'skoj tipografii. Ja vyslal polnost'ju gotovuju knigu Naděždě Jakovlevně Anšukovoj, kotoraja vystupila iniciatorom pečati etoj knigi v Rossii. Eta ženščina ně tol'ko stala iniciatorom izdanija etoj knigi, no i vložila svoi sobstvennye sredstva dlja togo, čtoby izdat' PJaT' TYSJaČ KNIG! Eta kniga byla izdana v 2006 godu, i dlja togo, čtoby jejo izdat', Naděždě Jakovlevně Anšukovoj prišlos' samoj dovol'no-taki něplocho izučit' izdatěl'skoje dělo. Itak, bylo izdano 5000 knig «Něodnorodnaja Vselennaja», i s etogo momenta načalos' samoje intěresnoje… Pervoje, čto proizošlo, tak eto to, čto moju knigu «Něodnorodnaja Vselennaja» ně pomestili v rejestr «novinki», i voobšče na knižnom rynke ona s momenta svojego pojavlenija stala něvidimkoj! No i eto ješčjo ně vsjo! Moju knigu Naděžda Jakovlevna razmestila v celom rjadě knižnych magazinov i v Intěrnět-magazině «Ozon». Vrodě by vsjo zamečatěl'no, no eto tol'ko na pervyj vzgljad! A na samom děle načalsja samyj naglyj i něprikrytyj sabotaž. Naděžda Jakovlevna otdavala na prodažu v eti magaziny po něskol'ko knig, i periodičeski
a hotovo! Informovala mě o tom a řekla, že existuje … mínění, že je ta kniha velmi obtížná na pochopení a právě proto se tak špatně prodává. Mé námitky a promluvy o sabotáži knihy vnímala Naděžda skepticky, odpovídajíc, že každý autor považuje svou knihu za nejlepší atd., a nevidí skutečnost. Nějak jsem nepovažoval svou knihu za nejlepší, ale měl jsem za to, že je v ní obsažena velmi komplexní informace o stavbě světa, popsána jednoduchým a snadno srozumitelným jazykem, a na její pochopení je dostačující středoškolské vzdělání. Pravda, středoškolským vzděláním jsem chápal vzdělání na takové úrovni, jakým bylo, když jsem do školy chodil já, a to byla určitá chyba, ale… klesla snad úroveň středoškolského vzdělání natolik, že lidé nemají elementární klasické představy o atomech a vlnách? Úroveň vzdělání v dnešním Rusku je bohužel velmi žalostná, ale v úrovni vzdělání věc nebyla. Napsal jsem svou knihu tak, aby její obsah mohl pochopit i člověk, který se ve fyzice vůbec nevyzná. Jedinou podmínkou tohoto je ochota vynaložit určité vlastní úsilí, nemnoho potrápit mozek, číst knihu velmi pozorně, pronikat ve smysl a nepokračovat dále, dokud nebude doposud přečtený text plně pochopen… Takže, jak probíhala sabotáž v těch obchodech, kde knihu nějakým způsobem zavedli do prodeje? Naděžda Jakovlevna jim bohužel dávala „Nehomogenní Vesmír“ za cenu 350 rublů za kus, a co se nestalo dále. V internetovém obchodě „Ozon“ mou knihu prodávali za 1080 rublů! Dobrý kšeft, není-liž pravda? Nastavili prodejní cenu třikrát větší, než cenu, za kterou knihu dostali! Ale to ještě není překvapením konec! Když prodali celou svou zásobu dokonce za takovou cenu, informovali o tom, že kniha v daný moment není dostupná, ale čeká se další zásilka v to a to datum, a
zvonila i intěresovalas', nět li nadobnosti podvezti ješčjo knigi? Jej vsegda otvečali, čto kniga ně pol'zujetsja sprosom, i točka! Ona soobščala mně ob etom, i govorila, čto jest'… mněnije, čto eta kniga očen' tjažela dlja vosprijatija ljuděj i imenno poetomu jejo tak plocho pokupajut. Moi vozraženija i razgovory o sabotaže knigi vosprinimalis' Naděždoj Jakovlevnoj skeptičeski, mol, každyj avtor sčitajet svoju knigu samoj lučšej i t.d. i ně vidit real'nosti. Ja kak razto i ně sčital svoju knigu samoj lučšej, a sčital, čto v něj izložena očen' složnaja informacija o miroustrojstve prostym i dostupnym dlja ponimanija jazykom, i dlja togo, čtoby jejo ponjat', dostatočno imet' sredněje obrazovanije. Pravda, ja apriori prinimal sredněje obrazovanije na tom urovně, na kakom ono bylo, kogda ja sam učilsja v škole, i v etom byla někotoraja ošibka, no… ně nastol'ko že opustilas' planka sredněgo obrazovanija, čto ljudi ně imejut elementarnych klassičeskich predstavlenij ob atomach i volnach? K sožaleniju, uroven' obrazovanija v sovremennoj Rossii ves'ma plačevnyj, no ně v etom daže dělo. Svoju knigu ja napisal tak, čtoby daže soveršenno ně znakomyj s fizikoj čelovek, čitaja knigu, smog ponjat' jejo soděržanije. Jedinstvennym uslovijem dlja etogo byla něobchodimost' priložit' svoi umstvennye usilija, němnogo naprjač' svoi mozgi i očen' vnimatěl'no čitat' knigu, vnikaja v smysl, ně idja dal'še, poka ně budět preděl'no ponjatěn uže pročitannyj těkst… Tak vot, kak osuščestvljalsja sabotaž knigi v těch knižnych magazinach, gdě etu knigu vsjo-taki vzjali na prodažu. Kstati, Naděžda Jakovlevna otdavala im knigu «Něodnorodnaja Vselennaja» po ceně 350 rublej za knigu, i vot, čto proischodilo dal'še. V Intěrnět-magazině «Ozon» moju knigu vystavili po ceně v 1080 rublej! Něplochoj gešeft, ně pravda li? Postavili cenu v TRI RAZA BOL'ŠUJu, čem ta za kotoruju im jejo otdali! No eto ješčjo ně vse sjurprizy! Kogda vse knigi byli prodany daže po takoj ceně, na «Ozoně» pojavilos' soobščenije o tom, čto knigi v dannyj moment
že zájemci mohou zadat předobjednávku, uhradit plnou cenu a čekat, až ji v Ozonu dostanou na sklad. Jen, termín očekávané zásilky se stále odkládal a odkládal, a knih se na sklad nedostávalo! Když jsem o tom informoval Naděždu Jakovlevnu, obrátila se na pracovníky Ozonu s nabídkou zajistit jim další knihy, na což jí odpověděli, že, prý, o knihu není zájem a proto ji nepotřebují! Tehdy jsem Naděždu Jakovlevnu požádal, ať trvá na stažení mé knihy z Ozonu, což jim trvalo půl roku! A podobné věci se děly nejen v internetovém obchodě „Ozon“, ale i v klasických knihkupectvích, které „souhlasili“ s prodejem mé knihy, a adresy a telefony kterých byly uvedeny na mých stránkách. Knihkupci Naděždě Jakovlevně tvrdili, že si knihu nikdo nekupuje, a lidem, kteří k nim přijeli speciálně kvůli mé knize, tvrdili, že vydavatel nedodal více knih, a že kniha „Nehomogenní Vesmír“, která je vystavena, je pouze v jednom exempláři, a ten je neprodejný! Potom tu stejnou knihu ukázali Naděždě Jakovlevně a řekli, že kniha „stojí“, nikdo ji nebere! Dobře organizovaná sabotáž, není liž pravda?!
I ona byla přesvědčena, že jí říkají pravdu, zvláště s přihlédnutím k faktu, že prodejci nastavili cenu na 1200 rublů i výše! Zdálo by se, že zisk přes tři sta a více procent musí přitáhnout ke knize jejich zájem, ale ne, ani takový zisk jim nebyl třeba. A znovu, jen díky internetu se mi podařilo sabotáž rozkrýt. Několik čtenářů mých knih mi poslalo na e-mail zprávy, ve kterých psali, že v mnou uvedených knihkupectvích se jim nepodařilo knihu koupit, protože jim prodejci řekli, že jim vydavatel nedodal další knihy, a ve vitríně stojí jednoduše vzorky!
nět v naličii, no ožidajetsja jejo postuplenije na sklad takogo-to čisla, i čto želajuščije mogut ostavit' zakaz, polnost'ju oplatit' jego i ožidat', kogda jejo polučat na sklad. Tol'ko ožidajemaja dostavka vsjo otodvigalas' i otodvigalas', a knigi vsjo ně postupali i ně postupali na sklad! Kogda ja soobščil ob etom Naděždě Jakovlevně, ona svjazalas' s rabotnikami Intěrnět-magazina «Ozon» s predloženijem privezti ješčjo knig, na čto jej otvetili, čto, mol, kniga ně pol'zujetsja sprosom, i poetomu im ně nužna eta kniga! Togda ja predložil Naděždě Jakovlevně potrebovat' ubrat' s Intěrnět-magazina moju knigu «Něodnorodnaja Vselennaja», na čto potrebovalos' ješčjo polgoda! I takoje proischodilo ně tol'ko v Intěrnět-magazině «Ozon», no i v obyčnych knižnych magazinach, kotorye «soglasilis'» prodavat' moi knigi, i adresa i tělefony kotorych byli razmeščeny na mojom sajtě. Torgovcy knigami zajavljali Naděždě Jakovlevně, čto knigu nikto ně berjot, a ljudjam, special'no prijechavšim v knižnyj magazin, govorili, čto izdatěl' ně postavljaet bol'še knig, i čto kniga «Něodnorodnaja Vselennaja», kotoraja vystavlena v magazině, imejetsja v odnom ekzempljare, i ona ně prodajotsja! Potom etu že samuju knigu pokazyvali Naděždě Jakovlevně i govorili, čto vot stoit kniga, i nikto jejo ně berjot! Ně pravda li, chorošo organizovannyj sabotaž?! I ona byla tvjordo uverena, čto jej govorjat pravdu, osobenno, jesli učest' tot fakt, čto torgovcy knigami vystavljali «Něodnorodnuju Vselennuju» po ceně 1200 rublej i vyše! Kazalos' by, TRISTA I BOLEJe PROCENTOV PRIBYLI NA ROVNOM MESTĚ DOLŽNY BYLI PRIVLEČ' ICh INTĚRES K KNIGE, tak nět, im daže takaja pribyl' ně byla nužna. I vnov', blagodarja Intěrnětu, udalos' razoblačit' sabotaž. Něskol'ko čitatělej moich knig prislali na moj sajt pis'ma, v kotorych pisali o tom, čto v ukazannych na mojom sajtě knižnych magazinach oni ně smogli kupit' moi knigi, tak kak prodavcy im skazali, čto izdatěl' ně postavljaet im boleje knigi, a na
Ale možná je ta kniha skutečně málokomu zajímavá, a já jednoduše zkouším všude najít konspiraci proti mé osobě, abych na své knihy upozornil? K tomu je možné říct následující: za prvé, do sdělovacích prostředků již dávno nedávají interview se mnou nebo články o mně, a já jsem dokonce ani na svých stránkách o těchto událostech neinformoval, takže jsem na tom pro sebe nevydělal žádný „kapitál“. Za druhé, v únoru 2007 byla kniha „Nehomogenní Vesmír“ umístěna na mé stránky volně ke stažení, a v roce 2007 bylo staženo více než 20.000 kopií! Za méně než rok bylo staženo ČTYŘIKRÁT VÍCE KNIH, NEŽ BYLO VYDÁNO! A vydáno bylo pět tisíc! Ale to byl teprve začátek! V roce 2008 bylo staženo už přes 41.000 kopií, v roce 2009 – více než 66.000 kopií, a za pět měsíců roku 2010 – více než 30.000 kopií! Takovým způsobem byl ke konci května 2010 „Nehomogenní Vesmír“ stažen více než 158.000 krát! Čísla zjevně vyvracejí tvrzení, že o knihy „není zájem“! A to je opět jen informace o kopírování knih ze dvou stránek, které udržují záznamy o počtu stažení. Získat informaci o tom, kolikrát byla kniha stažena z elektronických knihoven jiných stránek, kolikrát byla zkopírována, vytištěna na počítači, atp. je jednoduše nemožné! Bohužel, vytisknout nějakou mou knihu s barevnými ilustracemi na osobních tiskárnách stojí poměrně hodně. Ale i tak je lidé tiskli a rozšiřovali je z jednoho prostého důvodu – zaujaly jejich duši i srdce, a to je pro mě ta největší „platba“ za práci v ony knihy vloženou…
Konečně se vrátím ke své první knize, „Poslední apel lidstvu“. Nepřepracovával jsem text knihy nadarmo. Ačkoliv byla kniha v Rusku vydána ve zkreslené variantě, díky sabotáži se
vitrině stojat prosto obrazcy! No možet byt', dějstvitěl'no eta kniga malo kogo intěresujet, a ja prosto pytajus' vezdě najti zagovor protiv sebja, čtoby privleč' vnimanije k svoim knigam? Na eto možno vozrazit' sledujuščeje: vopervych, v sredstvach massovoj informacii intěrv'ju so mnoj i obo mně uže davno ně pečatajut, i ja daže na svojom sajtě ně soobščal o proischodjaščem, tak čto na etom ja ně zarabatyval sebe nikakogo «kapitala». Vo-vtorych, s fevralja mesjaca 2007 goda kniga «Něodnorodnaja Vselennaja» byla vystavlena na mojom sajtě dlja svobodnogo kopirovanija, i v 2007 godu bylo skačano boleje 20 000 ekzempljarov knigi! Men'še čem za god bylo skačano v ČETYRE RAZA BOL'ŠE KNIG, ČEM BYLO IZDANO! A izdano bylo 5 tysjač! No eto bylo tol'ko načalo! V 2008 godu bylo skačano uže boleje 41 000 knig, v 2009 godu — boleje 66 000 knig, i za pjat' mesjacev 2010 goda — boleje 30 000 knig! Takim obrazom, na koněc maja 2010 goda «Něodnorodnuju Vselennuju» skačali boleje 158 000 raz! Eti cifry javno oprovergajut utveržděnije, čto kniga «ně imejet sprosa»! I eto, opjat'-taki, tol'ko informacija o kopirovanii knigi s dvuch sajtov, po kotorym vedjotsja učjot čisla skačivanij. Polučit' informaciju o tom, skol'ko raz skačali etu knigu iz elektronnych bibliotěk drugich sajtov, skol'ko pereněsli na diski, raspečatali na svoich personal'nych printěrach i t.p., ně predstavljaetsja vozmožnym! Kstati, raspečatat' kakuju-libo moju knigu s cvetnymi illjustracijami na personal'nych printěrach stoit ves'ma nědjoševo. Tak čto ljudi raspečatyvajut knigi i rasprostranjajut ich po odnoj prostoj pričině — oni zatronuli ich duši i serdca, a dlja menja eto samaja vysokaja «oplata» za moj trud, vložennyj v eti knigi… A těper' vernus' k svojej pervoj knige «Posledněje obraščenije k čelovečestvu». Vsjo-taki ně zrja ja pererabotal těkst knigi. I chot' v Rossii kniga byla vypuščena v iskažjonnom variantě, blagodarja
nedočkala většího rozšíření, což je, nejspíše, jediný případ sabotáže, která udělala něco pozitivního! Lidé se seznámili, i když o něco později, s poslední verzí knihy, kterou jsem udělal sám a vyjasnil v ní mnoho momentů i konceptů obtížných na pochopení. V zemi se rozšířila ve statisících kopií správná kniha, což není až tak důležité pro mě, jako spíš pro čitatele. Kniha „Poslední apel lidstvu“ se stala dosud jedinou knihou, kterou jsem vydával sám a dvakrát. V roce 2000 jsem ji vydal ve svém domácím mininakladatelství podruhé! V té době už byla k dispozici barevná laserová tiskárna s oboustranným tiskem! Tu tiskárnu, HP LaserJet 8M, už bylo díky doplňkovému příslušenství doopravdy možno nazvat skutečným mini - nakladatelstvím. S doplňujícím příslušenstvím bylo možno tisknout až deset knih najednou. Za tím účelem stačilo jen nastavit na počítači, kam (do které přihrádky) má tiskárna ukládat první knihu, kam druhou, atd., a vložit 2500 listů papíru a barevné tonery, a… bylo možno jít spát, aby člověk ráno měl deset vytištěných knih. Pravda, aby vše pracovalo bezchybně, bylo nutné celý proces správně odladit, aby se nepokrčil papír a nezasekl se v bubnu, nebo aby se nepřeskočil list. Cestou zkoušení se mi podařilo určit, jaký papír je pro tisk nejlepší, jaké gramáže a kvality. Nakonec se tedy objevila tiskárna, dovolující vyrobit v domácích podmínkách knihu po všech stránkách téměř tiskařské kvality! V té době už jsem se dopracoval ke svým vlastním představám o tom, jak má vypadat ideálně vyrobená kniha, a pokoušel se tento ideál realizovat v praxi. A tak jsem v roce 2000 znovu držel v rukou mnou vyrobenou mou první knihu „Poslední apel lidstvu“! Druhé mnou vyrobené vydání se nelišilo jen kvalitou a objemem informací, ale i svým vnitřním obsahem, protože jsem jej v roce 1995 ještě jednou přepracoval. Jak podivuhodně rychle se digitální publikační technika změnila! Od roku 1994 do roku 2000 digitální barevný tisk poskočil od
sabotažu ona ně polučila širokogo rasprostraněnija, eto, navernoje, jedinstvennyj primer sabotaža, kotoryj srabotal so znakom pljus! Ljudi stali znakomit'sja, pust' i něskol'ko pozže, s posledněj redakcijej knigi, kotoruju ja sdělal sam, projasniv rjad složnych dlja ponimanija momentov i ponjatij. I po straně razošlas' sotnjami tysjač pravil'naja kniga, čto očen' važno ně stol'ko dlja menja, skol'ko dlja čitatělej. Kniga «Posledněje obraščenije k čelovečestvu» stala jedinstvennoj poka knigoj, kotoruju ja sam izdaval dvaždy. V 2000 godu ja napečatal v svojej domašněj mini-tipografii etu knigu vtoroj raz! K etomu vremeni ja uže priobrjol cvetnoj lazernyj printěr s dvuchstoronněj pečat'ju! Etot printěr NR «Color LeaserJet 8M» s dopolnitěl'nymi prisposoblenijami uže dějstvitěl'no možno bylo nazvat' samoj nastojaščej mini-tipografijej. S etimi dopolnitěl'nymi prisposoblenijami možno bylo pečatat' do děsjati knig. Dlja etogo dostatočno bylo tol'ko ukazat' komp'jutěru, v kakoj točno lotok printěr dolžen skladyvat' pervuju raspečatannuju knigu, zatěm vtoruju i t.d., zarjadit' 2500 tysjači listov bumagi i barabany s toněrami, i… možno bylo idti spat', čtoby utrom imet' děsjat' raspečatannych knig. Pravda, dlja togo čtoby vsjo rabotalo bezuprečno, něobchodimo bylo snačala vsjo otladit' iděal'no, čtoby ně voznik perekos bumagi, i jejo ně zaklinilo na barabaně ili ně proizošjol zažim vsjo toj že bumagi. Opytnym putjom udalos' ustanovit', kakaja bumaga lučše dlja pečati, kakoj tolščiny, i kakogo kačestva. Itak, nakoněc-to pojavilsja printěr, pozvoljajuščij sdělat' v domašnich uslovijach knigu ně chuže tipografskoj po vsem parametram! K etomu vremeni ja uže vyrabotal svoi sobstvennye predstavlenija o tom, kakoj dolžna byt' iděal'no izdannaja kniga, i pytalsja realizovat' na praktike etot iděal. I vot v 2000 godu ja vnov' děržal v svoich rukach sdělannuju mnoju že svoju pervuju knigu «Posledněje obraščenije k čelovečestvu»! Vtorično izdannaja mnoju samim kniga otličalas' ně tol'ko kačestvom pečati i podačej
voskové technologie k barevným laserovým tiskárnám s oboustranným tiskem. Stejně tak programové vybavení i samotné počítače. Nejméně každé dva-tři roky jsem si pořizoval nový počítač maximálních parametrů, jaký byl v té době k dostání, a neuběhlo ani půl roku, než se objevil nový model, ještě pokročilejší. Díky tomu jsem při vytváření ilustrací ke svým knihám a při vytváření svých obrazů ušetřil velmi mnoho času.
Nikdy jsem si nemyslel, že se mi přihodí napsat další knihy. Když jsem napsal svou první knihu, s určitou úlevou jsem si vydechl, přemýšleje, že teď už je možné „klidně spát“, ale nějak se stalo, že vznikla nutnost napsat i další knihy. Přesněji řečeno, nutnost napsat další knihy vznikla když jsem viděl, při pořádání mých seminářů, viděl jsem, jak bylo těžké a někdy i nemožné pro většinu mých studentů samostatně vyvozovat závěry, rozvíjet do „šířky a hloubky“ základ vědění, který jsem jim během své školysemináře a následujících seminářů-tříd předal. Viděl jsem, do jaké džungle se dostávali, když se pokoušeli samostatně "prohloubit" a "rozšířit" to, co jsem jim přinášel na svých přednáškách. Je to zvláštní, ale nejsložitějšími na pochopení se pro mé studenty ukázaly jevy svázané s pochopením toho, co je to vědomí, paměť, duch a to, jak se tyto koncepty manifestují. Všichni měli v hlavách „parádní kaši“ složenou z konceptů moderní medicíny a východních „učení“ o duši a vědomí. A tento mix byl tak hutnou bažinou, že se z ní bez „záchranného lana“ nebyli schopni dostat. Tak vznikla naléhavá potřeba napsat ještě jednu knihu, které jsem dal název „Duch a Mysl“. Název hovoří sám za sebe. Otázka pořadí – co bylo dříve, hmota či vědomí – se stala
informacii, no i svoim vnutrennim soděržanijem, posle togo kak ja v 1995 godu povtorno jejo pererabotal. Vsjo-taki udivitěl'no bystro izmenilas' cifrovaja izdatěl'skaja těchnika! S 1994 goda po 2000 god cifrovaja pečat' ot cvetnoj na osnove voska šagnula do cvetnych lazernych printěrov na poroškovoj osnove, pečatajuščich na obeich storonach bumagi. Tak že, kak i programmnoje obespečenije, da i sami komp'jutěry. Ně reže, čem každye dva-tri goda, ja pokupal novyj komp'jutěr s maksimal'nymi vozmožnostjami na to vremja, i ně prochodilo i polgoda, kak pojavljalas' novaja moděl', ješčjo boleje soveršennaja. Blagodarja etomu ja ekonomil očen' mnogo vremeni pri sozdanii illjustracij k svoim knigam i pri sozdanii svoich kartin. Ja nikogda ně dumal, čto mně pridjotsja pisat' novye knigi. Napisav svoju pervuju knigu, ja vzdochnul s někotorym oblegčenijem, podumav, čto už těper' možno «spat' spokojno», no kak-to samo soboju polučilos', čto voznikla něobchodimost' napisat' i drugije knigi. Točněje, něobchodimost' napisanija novych knig voznikla kak sledstvije togo, čto ja viděl, kogda provodil svoi seminary, viděl, kak bylo trudno, a poroj i něvozmožno dlja bol'šinstva moich slušatělej samostojatěl'no dělat' vyvody, razvivat' «všir' i glub'» tot fundament znanij, kotoryj ja im dal vo vremja svojej školy-seminara i posledujuščich seminarov-zanjatij. Ja viděl, v kakije děbri ich zanosilo, kogda oni pytalis' «uglubit'» i «rasširit'» samostojatěl'no to, čto ja daval im na svoich zanjatijach. Naibol'šuju složnost' dlja ponimanija moimi slušatěljami, kak eto ni stranno, sostavili javlenija, svjazannye s ponimanijem togo, čto takoje soznanije, pamjat', suščnost' i to, kak eti ponjatija sebja projavljajut. V golovach u vsech byla «něsuraznaja kaša» iz predstavlenij sovremennoj mediciny i vostočnych «učenij» o duše i soznanii. I eta mešanina byla nastol'ko vjazkoj trjasinoj, čto bez dopolnitěl'noj «spasatěl'noj verjovki» oni iz nějo vybrat'sja ně mogli. Tak voznikla nasuščnaja něobchodimost' napisat' ješčjo odnu knigu, kotoroj ja dal nazvanije «Suščnost' i Razum». Nazvanije samo govorit za sebja. Vopros pervičnosti matěrii i soznanija stal «tremja sosnami», v
kamenem úrazu, o který zakopli nejen všichni takzvaní antičtí filozofové, ale prakticky i všechny soudobé filozofické a „duchovní“ školy. A věc není v tuposti kohokoliv, ale v tom, že sociální parazité, kteří ve středověku kontrolovali vytváření „antických“ učení a „duchovních“ praktik, udělali vše pro to, aby zničili prakticky všechny stopy a důkazy dříve existujících představ o těchto jevech. Zničili miliony lidí, tradic i obyčejů, které v sobě nějakým způsobem nesly byť jen částečku správného chápání oněch jevů. A všude silou a krví implantovali tu nejnelidštější a nejkrvavější doktrínu pro otroky – křesťanství v různých variantách, přesněji, sociálními parazity ve starověkém Egyptě vytvořenou sociální zbraň, která jako chameleón mění svá jména – kult Osirise! Toto pseudoučení, lživě se zahalující do hávu ideí všeobjímající lásky a odpuštění, zalilo řekami krve země, které byly ještě celkem nedávno částí Védické Slovansko-Árijské říše. A jestliže mnohé národy západní Evropy, nesoucí v sobě ve menší či větší míře evoluční úkos6, to náboženství „všeobjímající lásky“ ve svém jménu jen výrazně „ztenčilo“, pak téměř všechny slovanskoárijské národy (žijící v západní Evropě, p.p.) byly zničeny prakticky do kořene, a to tak, že se do našich dní nezachovala většinou ani jejich jména. A nyní, všechny ty pseudovědecké, náboženské a další „duchovní“ učení zaneřádily myšlení a představy lidí do té míry, že bez generálního vyčištění tohoto „Augiášova chléva“ nemohlo být o správném chápání podstaty lidského vědomí a všech věcí s ním spojených ani řeč. Ve starověké Číně existoval zvyk. Aby získali mrzáčky pro císařský dvůr, umísťovali úplně normální děti do speciálních hliněných nádob. Děti v těch nádobách rostly a jejich tělo bylo přinuceno přijmout jejich formu. Když děti vyrostly, hliněné nádoby – vězení rozbili, a… fyzická těla dětí navždy zůstala taková, jaká se zformovala v nádobách. Nuže, všechny ty 6
перекос (perekos) – nerovnováha, úkos, zkreslení, ...
kotorych umudrilis' zabludit'sja ně tol'ko tak nazyvajemye antičnye filosofy, no i praktičeski vse sovremennye filosofskije i «duchovnye» školy. I dělo tut ně v tuposti kogo-libo, a v tom, čto social'nye parazity, kotorye kontrolirovali sozdanije «antičnych» učenij i «duchovnych» praktik v srednije veka, sdělali vsjo, čtoby uničtožit' praktičeski vse sledy suščestvovavšich raněje predstavlenij ob etich javlenijach. Millionami uničtožalis' ljudi, tradicii i obyčai, kotorye něsli v sebe chot' kakoj-to namjok na pravil'noje ponimanije etich javlenij. I vezdě siloj i krov'ju nasaždalos' samoje bez(s)čelovečnoje i krovavoje učenije dlja rabov — christianstvo raznych mastěj, a točněje menjajuščeje kak chameleon svoi imena, sozdannoje social'nymi parazitami v Drevněm Jegiptě social'noje oružije — kul't Ozirisa! Eto psevdoučenije, lživo prikryvajas' idějej vselenskoj ljubvi i vseproščenija, zalilo rekami krovi zemli, ješčjo sovsem nědavno byvšije čast'ju Vedičeskoj Slavjano-Arijskoj Imperii. I jesli mnogije narody Zapadnoj Jevropy, něsuščije v sebe bol'šij ili men'šij evoljucionnyj perekos, eta religija «vselenskoj ljubvi» tol'ko osnovatěl'no «proredila» vo imja svojo, to počti vse slavjano-arijskije narody byli uničtoženy praktičeski pod koren', da tak, čto do našich dněj došli imena tol'ko někotorych iz nich. I vot, vse eti psevdonaučnye, religioznye i drugije «duchovnye» učenija do takoj stěpeni zamusorili ponimanije i predstavlenija ljuděj, čto bez kapital'noj pročistki etich «avgijevych konjušen» ně moglo byt' i reči o pravil'nom ponimanii prirody soznanija čeloveka i vsego togo, čto svjazano s nim. V drevněm Kitaje, čtoby polučit' urodcev dlja imperatorskogo dvora, soveršenno normal'nych dětěj pomeščali v special'nye glinjanye sosudy. Děti rosli v etich sosudach, i ich tělo vynužděnno prinimalo formu etich sosudov. Kogda děti vyrastali — glinjanye sosudy, stavšije dlja etich dětěj tjur'moj, razbivali, i… ich fizičeskoje tělo navsegda ostavalos' takim, kakim ono sformirovalos' v etich
pseudovědecké, náboženské a „duchovní“ učení dělají s duší a vědomím normálního člověka prakticky totéž, co se dělo s těly dětí, uvězněných do hliněných nádob! A proto, když člověk začíná získávat pravé (skutečné) vědění, jeho záměrně deformované vědomí není schopno vnímat a správně roztřídit principiálně odlišnou, novou informaci. V závislosti na konkrétním člověku je třeba kratší či delší doba, aby se u něj projevila možnost adekvátně a plnohodnotně přijímat novou informaci. Sociálními parazity záměrně vytvořená deformace vědomí bohužel nezmizí ihned, dokonce i když se rozbije „hliněná nádoba“, do které bylo lidské vědomí násilím vehnáno. Po osvobození lidského vědomí z takového vězení je třeba čas na zotavení a kompenzační vývoj toho, co bylo člověku odepřeno v době vývoje jeho vědomí, jeho osobnosti v takové, pro většinu neviditelné, kleci vědomí. Má zkušenost pozorování toho, jak lidé přijímají informace obecně, plus pozorování reálné nemožnosti ihned a rychle přijmout pro mozek principiálně novou informaci (z výše uvedených příčin) mě přiměla napsat další knihu, „Duch a Mysl“.
Nějak se stalo, že se mi nepodařilo vměstnat vše do jednoho svazku. Když začínám psát knihu, nevím přesně, kam mě moje psaní zanese. Mám v hlavě jen kostru své budoucí knihy. Nedávám si cíle napsat tolik a tolik kapitol, stran, vytvořit tolik a tolik ilustrací. Nikdy nedělám nějaké plány nebo schémata. Vůbec ne! Začínám pracovat nad knihou, a… s prvními údery do klávesnice sleduji “potůček“ svých myšlenek, se kterými se „slévají“ „potůčky“ dalších myšlenek, a ty „potůčky“ se začnou slévat v jeden „potok“, který, postupem času, do sebe nabírá další „proudy“ myšlenek, a další a další, a postupně se „potok“ mění v „říčku“, a
sosudach. Tak vot, vse eti psevdonaučnye, religioznye i «duchovnye» učenija dělajut s dušoj i soznanijem normal'nogo čeloveka praktičeski to že samoje, čto proischodilo s tělami dětěj, pomeščjonnych v glinjanye sosudy! I poetomu, kogda čelovek načinajet polučat' istinnoje znanije, jego prednamerenno iskažjonnoje soznanije ně v sostojanii vosprinjat' i pravil'no razložit' po poločkam principial'no druguju, novuju informaciju. Trebujetsja bol'šeje ili men'šeje vremja, v zavisimosti ot konkretnogo čeloveka, čtoby u něgo pojavilas' vozmožnost' aděkvatno i polnocenno vosprinimat' informaciju. Prednamerenno sozdannaja social'nymi parazitami děformacija soznanija, k sožaleniju, ně isčezajet mgnovenno, daže jesli i razbivajetsja «glinjanyj» sosud, v kotoryj nasil'stvenno bylo zagnano soznanije čeloveka. Posle osvobožděnija soznanija čeloveka iz takogo plena trebujetsja vremja na vosstanovlenije i kompensacionnoje razvitije togo, čto bylo potěrjano čelovekom vo vremja razvitija jego soznanija, jego ličnosti v takom nězrimom dlja bol'šinstva futljare dlja soznanija. Moj opyt nabljuděnija togo, kak ljudi vosprinimajut informaciju voobšče, pljus real'naja něvozmožnost' srazu i bystro vosprinimat' principial'no novuju dlja mozga informaciju po ukazannym vyše pričinam podtolknuli menja na napisanije sledujuščej knigi «Suščnost' i Razum». Kak-to tak vyšlo, čto v odin tom vsjo vložit' ně polučilos'. Kogda ja načinaju pisat' knigu, ja ně znaju točno, vo čto mojo pisanije vyl'jetsja. Ja imeju v svojej golove skelet svojej buduščej knigi — i tol'ko. Ja ně stavlju sebe cel'ju napisat' stol'ko-to glav, stranic, sozdat' stol'ko-to illjustracij. Ja nikogda ně pišu planakonspekta, ně dělaju kakich-to schem. Otnjud' nět! Ja načinaju svoju rabotu nad knigoj, i… s pervoj stroki sleduju za «strujkoj» svojej mysli, v kotoruju «vlivajutsja» «strujki» drugich myslej, i eti «strujki» slivajutsja snačala v odin «ručejok», kotoryj, sleduja dal'še, vbirajet v sebja novye «strujki» myslej, zatěm ješčjo, ješčjo, i
„říčka“ v „horskou bystřinu“, která si najde cestu libovolnými překážkami zkresleného obrazu vesmíru, a, prodírajíc se na svobodu, už mocná „řeka“ nového vědomí nese čtenáře k pochopení pravdy. Čtenář se jen nesmí polekat bouřlivého proudu „horské řeky“ nového poznání, zpočátku, kdy se nové chápání na své cestě střetává s překážkami, vytvořenými pseudovědeckými, náboženskými, nebo různými „duchovními“ naukami. Děti tu informaci přijímají lehce a rychle, o čemž jsem se přesvědčil na příkladech studentů mé mentální školy. U těch dětí se mozek rozvíjí od samého začátku správně, nemusí proto překonávat „horské hřebeny“, vytvořené v jejich vědomí pseudoučeními různého druhu. V ten či onen moment psaní knihy jsem cítil, že je na tom místě třeba ilustrace! Bylo to skoro jako v tom znamenitém sitcomu „Noční“7, kde jeden z protagonistů šestým smyslem vycítí blondýnku! Tak jsem i já jsem, dá se říct, „šestým smyslem“ cítil, že je na tom kterém místě třeba prezentovat barevnou ilustraci, jinak se mysl čtenáře vydá volným letem do labyrintu, ze kterého se bez externí pomoci už nikdy nedostane. A nyní stojí letu do labyrintu v cestě překážka – „bác“, objeví se potřebný obrázek a mysl se sama vrátí na cestu správného chápání! Ilustrace dovoluje předat důležitou informaci nejlehčí a nejpohodlnější formou pro lidské vnímání – vizuální formou. Slova a kombinace může člověk vnímat subjektivně, zvláště, jedná-li se o koncepty a představy, které jsou abstraktní nebo většině lidí nedostupné pomocí smyslových orgánů, které vlastní. Ale vizuální obraz, předávaný formou ilustrace, dovoluje libovolnému člověku, nezávisle na tom, kolika smyslovými orgány disponuje a vládne, spatřit to, co mu bylo dříve skryto! Proto je člověk, který je schopen vidět to, co ostatní nevidí, povinen nalézt formu, pomocí které tu informaci může předat ostatním. Na kvalitě zvolené formy spočívá úspěch 7 «Ночное»
postěpenno «ručejok» prevraščajetsja v «ručej», «ručej» — v «gornuju rečku», kotoraja probivajet sebe ruslo skvoz' ljubye prepjatstvija iskažjonnoj kartiny mirozdanija, i, vyrvavšis' na svobodu, uže moščnoj «rekoj» novogo soznanija něsjot čitatělja k ponimaniju istiny. Čitatělju ostajotsja tol'ko ně ispugat'sja burnogo těčenija «gornoj reki» novogo ponimanija v načale, kogda novoje ponimanije vstrečajet na svojom puti prepjatstvija, sozdannye psevdonaučnymi, religioznymi ili drugimi «duchovnymi» učenijami. Děti etu informaciju vosprinimajut legko i bystro, v čjom ja uspel ubedit'sja na primere učenikov iz mojej mental'noj školy. U etich dětěj mozg s samogo načala razvivalsja pravil'no, i poetomu im ně nado bylo preodolevat' «gornye chrebty», sozdannye psevdoučenijami raznogo tolka v ich soznanii. V tot ili inoj moment napisanija knigi ja čuvstvoval, čto v etom mestě něobchodima illjustracija! Eto počti, kak v toj znamenitoj intěrmedii «Nočnoje», gdě odin iz gerojev spinnym mozgom čuvstvoval blondinku! Tak i ja, možno skazat', «spinnym mozgom» čuvstvoval, čto v etom mestě izloženija něobchodima krasočnaja illjustracija, inače zapuščennaja v svobodnyj poljot mysl' čitatělja zabrosit jego v takije děbri, čto bez postoronněj pomošči on uže ottuda nikogda ně vyberetsja. A tut na puti slepogo poljota mysli čitatělja — «bac», pojavljaetsja nužnaja kartinka, i eta samaja mysl' napravljaetsja v vernoje dlja ponimanija ruslo! Illjustracija pozvoljaet peredat' važnuju informaciju v naiboleje udobnoj i ljogkoj dlja vosprijatija čeloveka forme — v forme zritěl'nogo obraza. Slova i sočetanija slov čelovek možet ponimat' sub'jektivno, osobenno, jesli eto kasajetsja ponjatij i predstavlenij, kotorye abstraktny ili nědostupny bol'šinstvu ljuděj čerez imejuščijesja u nich organy čuvstv. A zritěl'nyj obraz, peredavajemyj kartinkoj, pozvoljaet LJuBOMU ČELOVEKU, vně zavisimosti ot togo, skol'kimi organami čuvstv on sam raspolagajet i upravljaet, uvidět' to, čto bylo dlja něgo raněje zakryto! Dlja etogo tot čelovek, kotoryj možet vidět'
toho, do jaké hloubky a jak správně ostatní informaci přijmou. Právě proto mé knihy obsahují mnoho ilustrací. Věřím, že se mi podařilo nalézt takovou formu kombinace textové a obrazové informace, která dovoluje nezaslepeným lidem proniknout do takových tajemství chápání světa, do jakých jiným způsobem proniknout nelze. To platí samozřejmě pro ty, kteří vidět chtějí, a jestliže si někdo vidět očividné nepřeje, pak nemůžete nic dělat! Každý se musí rozhodnout sám za sebe, o co stojí – zda pokračovat v uvažování, že Země stojí „na třech sloupech“, nebo vzít na vědomí, že je kulatá (přesněji, hruškovitého tvaru), dokonce i v tom případě, že ji takovou zboku neviděl – viděl ji jen přes objektiv družice, nebo se o tom dozvěděl z vyprávění očitých svědků, kteří pobývali na oběžné dráze Země! Ale nejzajímavější na tom je to, že ti, kteří křičí, že Země stojí „na třech sloupech“, to nikdy na vlastní oči neviděli, ani skrz objektiv fotoaparátu, ani na „vlastní“ oči jiných očitých svědků! A bez ohledu na to s pěnou u úst dokazují ostatním, že Země je plochá a stojí „na třech sloupech“! Co pak s takovými lidmi dělat? Pokud své „mínění autority“ nevnucují druhým, pak nechť zůstávájí ve svém pomýlení, jak je jim libo! Ale jestliže vnucují své „pravdy“ druhým, pak je třeba je demaskovat a demaskovat fakty, fakty a ještě jednou fakty! Proto jsem vytvořil svou knihu „Duch a mysl“ takovým způsobem, aby krok za krokem vedla čtenáře, zpočátku třeba i „za ručičku“, k pochopení toho, co je to život, paměť a vědomí! Tehdy, a jen tehdy, nebude mít člověk zapotřebí slepě věřit v život po smrti, protože se pro něj to poznání stane tak samozřejmým, jako že „2 + 2 = 4“! A při tomto pochopení může čtenář dále pochopit, co se ve skutečnosti s člověkem děje v okamžik jakékoliv akce (skutku), a tehdy se člověk stane skutečně svobodným! Protože bude chápat svou vlastní
zakrytoje dlja drugich, dolžen najti formu, s pomošč'ju kotoroj etu informaciju doněsti do ostal'nych. Ot togo, naskol'ko udačnuju formu udastsja najti, zavisit uspech togo, naskol'ko gluboko i pravil'no pojmut jego ostal'nye. Imenno poetomu v moich knigach soděržitsja mnogo illjustracij. I ja uveren, čto mně udalos' najti takuju formu sočetanija těksta i obraznoj informacii, kotoraja pozvoljaet zrjačemu čeloveku proniknut' v takije tajny ponimanija mirozdanija, v kotorye něvozmožno proniknut' drugim putjom. Eto, koněčno, dlja těch, kto chočet uvidět', a jesli kto-to ně želajet vidět' očevidnogo, tut už ničego ně podělaješ'! Každyj volen rešat' sam za sebja, čto jemu dělat' — po-prežněmu sčitat', čto Zemlja «stoit na trjoch kitach» ili prinjat' k sveděniju, čto ona kruglaja (točněje, gruševidnoj formy), daže v tom slučaje, jesli on sam i ně viděl jejo takoju so storony. A viděl tol'ko čerez ob'jektiv kamery sputnika ili uznal ob etom čerez rasskazy očevidcev, kotorye pobyvali na okolozemnoj orbitě! No samoje intěresnoje vo vsjom etom to, čto tě, kto kričat o tom, čto Zemlja stoit «na trjoch kitach», nikogda etogo ně viděli ni svoimi sobstvennymi glazami, ni čerez ob'jektiv kamery, ni čerez glaza očevidcev! I, těm ně meněje, oni s penoj u rta dokazyvajut ostal'nym, čto Zemlja ploskaja i stoit «na trjoch kitach»! Nu čto s takimi ljud'mi dělat'? Jesli oni ně navjazyvajut svojego «avtoritětnogo mněnija» drugim, to pust' ostajutsja pri svoich zablužděnijach, jesli im tak nravitsja! A jesli oni navjazyvajut svojo «istinnoje» ponimanije drugim, to ich nado razoblačat' i razoblačat' faktami, faktami i ješčjo raz faktami! Poetomu ja i vystroil svoju knigu «Suščnost' i razum» takim obrazom, čtoby stupen'ka za stupen'koj provesti svojego čitatělja, puskaj daže vnačale «za ručku», k ponimaniju togo, čto takoje žizn', pamjat' i soznanije! I togda, i tol'ko togda, čeloveku ně nužno budět slepo verit' v žizn' posle smerti, potomu čto dlja čeloveka eto ponjatije stanět takim že očevidnym, kak i «2×2=4»! I, ponjav eto, dal'še čitatěl' smožet ponjat', ČTO NA SAMOM DĚLE PROISChODIT S ČELOVEKOM V MOMENT LJuBOGO
odpovědnost za každý svůj čin a ne slepě plnit příkazy druhých, nechápaje následky svých činů nejen na něho samého, ale i na své potomky!
DĚJSTVIJa, i togda čelovek stanět po-nastojaščemu svobodnym! Tak kak budět ponimat' svoju sobstvennuju OTVETSTVENNOST' ZA KAŽDYJ SVOJ POSTUPOK, a ně slepo vypolnjat' prikazy drugich, ně ponimaja posledstvij svoich dějstvij ně tol'ko dlja sebja samogo, no i dlja svoich potomkov!
