jejich kulturou. A při tom všem ještě navíc objevuje a poznává sám sebe, a to jak po stránce fyzické, tak i duševní. Nejvíce ze starých tradic si

Úvod

Horolezectví, které se v posledních letech stalo velice populárním sportem, se rozvětvilo na spoustu kategorií. Nejde už jen jako dříve o dobývání gigantických himalájských vrcholů, pokrytých hlubokým sněhem s nádechem kouzelného chladu a čistoty, ale i o vytváření a přelézání různých cest na skalách, jenž se stalo hlavním předmětem sportovního lezení. Ve sportovním lezení se hodnotí obtížnost a především styl lezené cesty. Obtížnost se určuje klasifikací, která je upravená dle států a druhů skal. V Evropě je nejrozšířenější francouzská klasifikace. Stylem přelézání cest rozumíme způsoby pohybu po skále. Nejčistějším stylem je styl on sight, což znamená přelez cesty na první pokus bez předchozího nacvičování či sledování lezců, a to v jednom zátahu bez pádu či chycení se jištění. Vrcholem sportovního lezení jsou soutěže na umělých stěnách, které umožňují objektivní bilanci obtížnosti pro všechny lezce. Soutěží se v kategoriích obtížnostního lezení s lanem, boulderingu a v méně upřednostňovaném rychlostním lezení. Nejprestižnější soutěží je Rock master, který se koná každoročně v italském městečku Arco. Nejnovější disciplínou sportovního lezení je bouldering, který se stal pro svou finanční nenáročnost velikou oblibou zejména mladé generace lezců. Anglické slovo boulder, což znamená balvan, napovídá, že se jedná o přelézání menších či větších kamenů nebo úseků skal bez jištění. Jde většinou jen o velice krátké cesty s extrémně silovými kroky. Tato disciplína se ujala velmi dobře při soutěžích na umělých stěnách. Horolezectví se se svou velkou rozmanitostí disciplín stalo nejen sportem, ale mnohými lezci je považováno za životní filozofii a umění. Může se pojmout jako sport, ve kterém hraje hlavní roli výkon, ale i jako harmonická

cesta

lezce,

který

objevuje

přírodní

bohatství

při

navštěvování oblastí, kde se navíc seznamuje se stále novými lidmi a

5

jejich kulturou. A při tom všem ještě navíc objevuje a poznává sám sebe, a to jak po stránce fyzické, tak i duševní. Nejvíce ze starých tradic si zachovalo nejspíše lezení na pískovcových skalách. Se všudypřítomným pokrokem jsou však i u tohoto typu lezení tlaky na změnu a přijmutí nových přístupů. V poslední době vede široká lezecká veřejnost na toto téma vášnivé debaty. Než se člověk pustí do takové debaty, měl by ale znát i historii celého problému a důvody, které vedou k tomu, proč tento druh lezení není tolik otevřen moderním změnám. A právě to se snaží objasnit tato práce.

6

1. Cíl, úkoly a metody práce

1.1 Cíl práce

Cílem této bakalářské práce je shrnutí historie lezení v Adršpašskoteplických skalách, a to jak z hlediska postupného slézání jednotlivých vrcholů a výkonů lezců, tak i co se týče vývoje lezeckého materiálu. Dále si tato práce klade za cíl poukázat na vztah dnešní generace lezců k tradicím pískovcového lezení.

1.2 Úkoly práce

Hlavními úkoly práce je: 1) shrnutí historie lezení

v Adršpašsko-teplických skalách, a to od

počátků lezení v této oblasti až po současnost, 2) popis a vývoj materiálu, který se vztahuje k pískovcovému lezení, 3) charakteristika lezení na pískovcových skalách a srovnání tohoto způsobu lezení s lezením na jiných materiálech.

1.3 Metody práce

Tato práce je prací rešeršního typu. Hlavní metoda byla historická, přičemž bylo použito synteticko – analytické metody k výběru faktů a dat pro syntézu těchto poznatků. Informace byly čerpány převážně z odborné literatury a odborných časopisů o lezení, a to jak dobových, tak i současných. Doplňkové informace byly čerpány také z různých lezeckých webových stránek a osobních zkušeností místních lezců, kteří byli na jednotlivé situace osobně dotazováni.

7

2. Stručná historie horolezectví

Vztah člověka k horám byl od pradávna spojen s touhou poznávat a objevovat kouzlo a krásu neznámé panenské přírody. Hory představovaly sídla bohů, proto si naši předkové vysvětlovali různé přírodní zákony ve spojitosti s náboženstvím a mystikou. Některé přírodní kultury

hory

uctívaly

a neodvažovaly se o jejich objevování a poznávání ze strachu před bohy a jejich následným trestem za opovážlivost člověka. Rozsáhlejší zprávy o působení lidí v horách se zachovaly v popisech vojenských výprav v období před naším letopočtem. Hory však objevovali i lidé, kteří v nich hledali obživu nebo nerostné bohatství. Horníci, lovci, hledači pokladů a spousta dalších lidí se musela naučit v horách žít a orientovat. Nejpřirozenějším motivem z hlediska horolezectví byl však zájem o přírodní krásy a později touha po poznání, která se však spolu s láskou k přírodě navzájem doplňovala a od konce 17. století představovala v celé šíři náplň nejdůležitějšího podnikání v Alpách (Dieška a Širl, 1989). Prvním vážnějším krokem do světa horolezectví se stal výstup na Mont Blanc v roce 1786, který podnikli horolezci Balmat a Paccard. O 70 let později vznikl první horolezecký klub s názvem Alpine club. Vlivem zájmu bylo horolezectví ve druhé polovině 19. století již uznáváno jako sport. Zlepšením technické stránky horolezecké výbavy se ve 20. století posouvaly hranice možností a v roce 1920 byla horolezci Mallorym a Nortonem překročena hranice 8000 m.n.m. bez kyslíku na Mont Everestu. V roce 1950 je dobyta první osmitisícovka a o tři roky později i nejvyšší hora světa Mont Everest, kterou pokořili Edmund Hillary a šerpa Tenzing Norkey.

Postupem

času

bylo

dobyto

i zbývajících 12 osmitisícovek. Velice významnou osobností historie horolezectví je Reinhold Messner, který vystoupil na vrcholy všech osmitisícovek (www.sportovni.net/horolez/historie/, 23.3. 2007).

8

9

3. Vznik a vývoj volného skalního lezení

O skalním lezení mluvíme, pokud jsou skály nevelehorského terénu a jejich výška stěn většinou nepřesahuje 100 metrů. Hlavním předpokladem

pro

vznik

a vývoj nevelehorského skalního lezení se ve druhé polovině 19. století stala příprava orientovaná do horských vyšších stěn v době, kdy se skalní lezení v horách neobešlo bez tréninku. I po 2. světové válce byly skály nejlepším místem tréninku jak pro volné, tak i pro technické lezení po skobách (Janák, 2002). Na přelomu 60. a 70. let nastala v USA renesance volného lezení přinesená německým pískařem Fritzem Wiessnerem. V Evropě se volné lezení prosadilo až v polovině 70. let mladými horolezci ovlivněnými americkou

lezeckou

scénou.

K této generaci průkopníků volného lezení patřil němec Kurt Albert. Pod každým nástupem cesty, kterou dokázal přelézt volným stylem bez chytání se za jištění a bez odpočívání v jistících bodech, namaloval červený bod. Tímto počinem vznikl styl „rotpunkt“, který patří k nejhodnotnějším stylům volného lezení. V současné době se volné lezení stalo vrcholovým sportem a dalo podnět ke vzniku spousty soutěží. Obtížnost lezení se stále zvyšuje. Běžně se přelézají cesty takových obtížností, u kterých se dříve tvrdilo, že je nemožné je někdy v budoucnu přelézt. Nejtěžší potvrzený stupeň je ve francouzské klasifikaci za 9a+, což odpovídá číslu 11+ v klasifikaci UIAA. To však ještě není konečná hranice, protože budoucnost může přinést opravdu netušené možnosti (Glowacz a Pohl, 1999).

10

4. Pískovcové horolezectví

Pískovcové lezení tvoří

zvláštní horolezeckou disciplínu. Hlavní

specifikum tvoří přísně a detailně vypracovaná pravidla, která mají za úkol chránit nejen jedinečné kouzlo pískovcového lezení, ale především pískovec,

který

je

sám

o sobě velice křehkým materiálem. Můžeme je shrnout do základních zásad, které uznávali už klasikové alpského lezení jako např. Paul Preuss. Nejdůležitější

pravidlo,

které

se

preferuje

a

uznává

za

nejhodnotnější, i v různých jiných nepískovcových oblastech horského nebo skalního charakteru, je lezení s využitím pouze vlastní síly. K jištění se smí využívat pouze přírodních útvarů, a to s bezprostřední ohleduplností k povrchu skály, který je v případě pískovce velice křehký, zvláště po dešti. Jedinou povolenou výjimkou je užívání kruhů, které slouží jako jistící body k zabezpečení případného pádu na místech, kde je přírodní jištění nedostatečné. Přírodnímu jištění rozumíme smyčky z lan a popruhů různé délky a síly, které se jako uzly zakládají do skalních trhlin či spár. Mohou se vázat kolem hrotů a výčnělků nebo provazovat skalními hodinami. Používání vklíněnců, friendů či jiných kovových jistících prostředků je zakázáno. Pískovcových oblastí je po celém světě mnoho, ale specifická činnost a rozvoj tohoto horolezeckého odvětví se vztahuje pouze k oblastem v Německu, České republice a v menší míře i v Polsku. Největší oblast tvoří Labské pískovce, které z větší poloviny zasahují do Německa, kde vznikly počátky pískovcového lezení. Tyto počátky daly podnět ke vzniku a vývoji lezení u nás (Dieška a Širl, 1989).

11

5. Charakteristika pískovcových skalních měst V severních a severovýchodních Čechách, v oblasti české křídové pánve,

vystupují

na

mnoha

místech

na

povrch

mocné

vrstvy

svrchnokřídových kvádrových pískovců. V těchto oblastech vznikají pískovcová skalní města. Česká skalní města můžeme rozdělit přibližně do tří oblastí: Český ráj, Broumovsko a Děčínsko. V Českém ráji se nacházejí Prachovské skály, Hruboskalsko, Klokočské skály, Suché skály a vrch Mužský. V Broumovském výběžku leží Adršpašsko-teplické skály, Broumovské stěny,

Křížový

vrch

a Ostaš. Pískovcové skalní formace v Děčínské vrchovině se souhrnně nazývají Českosaské Švýcarsko. To zahrnuje řadu skalních měst: Tiské stěny, skály u Bělé, oblast Prostředního a Dolního Žlebu a Jetřichovické stěny. Většina vrcholů skalních měst leží v jedné rovině. Nasvědčuje to tomu, že zde byla celistvá, vodorovně uložená pískovcová vrstva, dno bývalého druhohorního moře z doby křídové (před 100 milióny let). Vlivem různých horotvorných tlaků a eroze během střídání dob ledových a meziledových získala tato vrstva podobu dnešních pískovcových měst (Kraus a Černík, 1973). Největší celistvé skalní město v České republice i ve střední Evropě jsou Adršpašsko-teplické skály (Spíšek et al., 2002). A právě lezením v této oblasti se zabývá tato bakalářská práce. Adršpašsko-teplické skály leží v severovýchodních Čechách asi 25 km východně od města Trutnov. V oblasti jsou vyvinuta dvě typická skalní města: Teplické skály a Adršpašské skály. Adršpašsko-teplické skály se rozkládají na ploše 18 km2.

12

6. Počátky lezení v Adršpašsko-teplických skalách

6.1 První saští horolezci Podle

písemných

zpráv

byli

prvními

horolezci,

kteří

se

v Adršpašských skalách zasloužili o první výstupy, členové saských klubů K.V. Lössnitz, F.D.K.R. a K.V.B. 18. Do Adršpachu zavítali a strávili

zde

několik

dní

o Svatodušních svátcích v roce 1923. Jejich prvním cílem byla věž Král, kterou nazvali Pfingsturm, což znamená v překladu „Svatodušní“. Věž začali dobývat komínem z náhorní strany. Této dobyvatelské expedice v panenském Adršpachu se tak tehdy zúčastnila skupinka devíti lezců z klubu K.V.Lössnitz, vedená Willy Adamem. Dramatický výstup se samozřejmě neobešel bez pádu prvolezce v nejtěžším místě těsně pod vrcholem. Věž zdolali 20. května 1923 okolo poledne

(Lukavský 1,

2000). Ve stejný den se dva saští lezci z klubu F.D.K.R. Johannes Unger a Wilhelm Fiehl pokusili pokořit věž dnes zvanou Cimbuří. Výstup museli dokončit na západním předvrcholu, asi 5 metrů pod hladkou vrcholovou stavbou, protože postrádali třetího lezce, který by jim pomohl se stavěním na hlavní vrchol. Druhý den zvolili jiný směr výstupu, který jim umožnil zdárně zakončit pokus o zdolání této věže. Cimbuří se tak stalo druhým pokořeným vrcholem v Adršpašských skalách (Lukavský 1, 2000). Dalšími úspěšně pokořenými věžemi saských horolezců se staly Saská hlava a Martinská koruna. S největší pravděpodobností se jim snad podařil i prvovýstup na Tři obry, ale důkazy nejsou přesné. Zápis z vrcholové knížky není a jediným důkazem jsou slaňovací skoby, vyrobené stejným kovářem jako skoby na Králi a Saské hlavě, které používali členové klubu K.V.Lössnitz. 22. 5. 1923 opustili členové klubu K.V. Lössnitz Adršpach a zůstali zde členové klubu F.D.K.R. Johannes Unger a Wilhelm Fiehl, ke kterým se přidali dva lezci z klubu K.V.B. 18, a společně provedli

13

prvovýstup na Orla. Tento prvovýstup zakončil lezení o svatodušních svátcích ve dnech 20. – 22. května 1923 (Sýkora, 2004). Téměř ve všech klubech v Sasku se stal svatodušní zájezd hlavní debatou mezi lezci. Ohlas byl tak veliký, že v červnu 1923 začali přijíždět do Adršpachu další horolezci. Někteří dokonce s plnou výstrojí a výzbrojí na kolech až z Drážďan. Opět se začínaly dobývat panenské adršpašské věže a dne 17.6.1923 vylezli Otto Rülke, Otto Rotheuler a Willy Adam Babiččinu lenošku. Znovu se začíná objevovat Wilhelm Fiehle z klubu F.D.K.R., který byl hlavní hybnou pákou lezeckých zájezdů do Adršpachu. Měl největší účast na prvovýstupech, včetně těch nejtěžších. Spojil se s Otto Rülkem z K.V. Lössnitz a Otto Dietrichem z klubu Wehlsteiner, který byl nejlepším lezcem v Sasku na začátku 20. let. Dne 18. 6. 1923 zdolali nejdominantnější vrchol Adršpašských skal - Milence. Při vedení se střídali. Cesta se na vrchol dolézá závěrečnou spárou, která vyšla na Fiehla. Přes všechny nasbírané zkušenosti ji nezvládl a přenechal vedení Dietrichovi. Další den 19. 6. 1923 tito lezci dobyli i Starostovou, která patří do série nejdominantnějších věží okolo hlavní turistické cesty

(Sýkora,

2004). Fiehl (1982) tento odvážný prvovýstup popisuje slovy: „V takzvané „Krakonošově komoře“ začala pravá horolezecká práce. Obrovské skalní bloky nás oddělovaly od ohromného skalního masivu a naše snaha se soustředila ke zdolání tohoto jádra. Dostali jsme se do komína, který se točil severovýchodním směrem. Na jeho konci zela hluboká a široká rokle, první vážná překážka v cestě. Proti nám se táhla vzhůru namočená spára k mohutnému komínu, který navazoval asi o deset až dvanáct metrů výše, a vycítili jsme, že musí vést k vrcholovému předskalí. To byla v hrubých

tazích

další

cesta,

která

okázale

a jasně ležela před námi. Zde platilo pořádně zabrat a přelstít skalní rozsedlinu, která nás oddělovala. Kluzký, mechem porostlý kámen nechal především ve výši komínu podniknouti prohlídku okolí kamarádu Ottovi. Potom vyzkoušel svoje další umění, vystoupil komínem, ve kterém jsme

14

seděli stěsnáni, tak vysoko, až se zaklínil ve spáře tak, že měla jeho noha pevné držení. Následovalo krátké dorozumění s tím, který jistil. Potom rychlý sklon těla, odvážné bleskurychlé škubnutí a první zkoušku nervů jsme přestáli. Ostrý přepad se poštěstil. O chvilku později vypracoval se prvolezec metr za metrem, z počátku již zmíněnou spárou. Brzy mohli také zbývající následovati a uvnitř věže rychle nabývajíce výšku, dosáhli jsme celého místa ke stání v protilehlém, otevírajícím se komínu. Nyní ještě několik metrů oddělovalo nás od předskalí pod vrcholem. Několik mocných šplhů pomohlo zdolati poslední část úzké spáry a potom jsme stanuli

nahoře

a znovu volněji dýchali na vzdušném předvrcholovém balkoně.“ Dále W. Fiehl popisuje krátký oddych v romantickém pojetí oplývající radosti z překonané části cesty. Na závěr k úplnému vrcholu museli překonat poslední úsek sedmimetrové mírně převislé spáry, což se po zatlučení kruhu povedlo. Druhý výstup na Starostovou se podařil Willy Häntzschelovi a Karlu Hradezkému teprve až v roce 1936. Třetí výstup horolezců z Liberce roku 1947 se stal prvním českým výstupem. Mezitím se o přelezení pokoušelo mnoho německých lezců. Byli ale neúspěšní (Sýkora, 2004). V Teplických skalách byla turistická cesta zpřístupněna o více než jedno století později než v Adršpašském skalním městě. Lezení se zde však opozdilo jen o jeden rok. Do Teplických skal začali přijíždět taktéž Sasové, protože ve 20. letech minulého století nikdo z místních sudetských ani českých obyvatel nelezl. Slavný spárař Erich Neumann se 22. 8. 1924 pokusil o vylezení Hlásky zezadu. Protože doba nebyla pro takto těžké prvovýstupy ještě zralá, byl jeho pokus neúspěšný. Zůstaly po něm ve spáře však 2 kruhy, což byl velice úctyhodný výkon. Po nezdařilém pokusu na Hlásce se Erich Neumann pokusil zdolat jednu špičatou věžičku pod Paprikou, kterou tehdy nazvali Zückerkamin. Při pokusu o tento prvovýstup bylo nataženo postraní jištění zvané „Schwe-be“. Bylo přivázáno z jedné strany na strom, který rostl vpravo od věžičky a z druhé

15

strany vlevo na menší věžičku, kterou museli pravděpodobně před tímto pokusem vylézt. Zückerkamin byl však i přes takové složité zajištění obtížný a Neumann byl opět neúspěšný. Další 3 roky se v Teplických skalách

nelezlo

(www.hudy.cz/article.asp?nArticleID=405&nLanguageID=1,

26.

3.

2007). Cílem nejlepších lezců ze Saska se stal Starosta v Adršpašských skalách. Erich Neumann spolu s W. Fiehlem nastoupil na Starostovi do spáry dnes již známou pod jménem Slunovrat. Svůj pokus však vzdal po zatlučení prvního kruhu a prohlásil, že Starosta je podle tehdejších saských pravidel věží nelezitelnou. V letech 1927 – 1928 zde působil drážďanský klub Empor se svými nejlepšími lezci, ke kterým patřil především legendární Fritz Wiessner (Sýkora, 2004). Fritz Wiessner je jedna z velikých osobností horolezecké klasické éry. Narodil se v roce 1900 v Drážďanech a zemřel roku 1988 ve věku 88 let. Už v šestnácti letech začal objevovat lásku k lezení v Sasku, kde byl odkojen tradiční etikou saského pískovcového volného lezení, která mu byla k užitku po celý další lezecký život (Borkovec, 1989). V červnu 1927 se Fritz Wiessner a Rudolf Kaden rozhodli pro prvovýstup na Velkého konšela. Protože předtím nelezli na Štěpánskou korunu, odkud je krásný výhled na Velkého a Malého konšela, nevěděli přesně kudy mají postupovat a nalezli vnitřním komínem (viděno čelem k Malému konšelu) doprava, což byla chyba a museli se vrátit. Ze země se totiž tyto dvě dominantní věže, které se směrem k vrcholu od sebe rozevírají, nedají odhalit (Sýkora, 2004). Po tomto prohraném boji se přesunuli do Teplických skal a 7. června dobyli imposantní Skalní korunu vyčnívající hned vedle turistické cesty,

kde

osadili

pět

(www.hudy.cz/article.asp?nArticleID=405&nLanguageID=1,

kruhů 26.

3.

2007). V roce 1928 byl klub Empor velice úspěšný. V květnu 1928 byl vylezen Starosta dosti neznámým Sasem Hansem Schlesingerem, který

16

odhalil společně s W. Fiehlem a H. Jäpeltem velice inteligentním způsobem cestu na vrchol. Nadále byl proveden 27. května 1928 G. Richterem a M. Dietrichem prvovýstup na Orla a o tři dny později prvovýstup na Polední, který patří k nejromantičtějším a snad nejhezčím výstupům dodnes. V červenci dorazil do Adršpachu opět Fritz Wiessner, který měl stále zájem o dobytí Velkého konšela. Sólo vylezl na Štěpánskou korunu, odkud konšely důkladně prozkoumal. V následujících dnech se sešel s Herbertem

Lubkem

a dalšími oddílovými druhy a 8. července 1928 provedli výstup na Koberce. Na podzim se Herbert Lubke rozhodl po poradě s Fritzem Wiessnerem pro prvovýstup na Velkého konšela, který se mu také povedlo uskutečnit, avšak bez Wiessnera. Prvovýstup vede přeskokem z plata Malého konšela do stěny Velkého konšela a je ohodnocen stupněm 3. Patří mezi nejklasičtější cesty v Adršpachu (Sýkora, 2004). Teplické skály začaly po tříleté pauze opět ožívat. Další saská esa ve složení

Herbert Lübke a Walter Schneider provedli v roce 1928

prvovýstupy na Kance, Psa a Ledního medvěda, který se tak stal před 2. světovou válkou technicky nejobtížnějším prvovýstupem. Oba saští lezci dodržovali přísné zásady a pravidla pískovcového lezení

písemně

formulované v roce 1911 Arymündem Fehrmannem v kalendářích Berg heil a jeho bratrem Dr. Rüdolfem Fehrmannem v předmluvě k jeho průvodci

z

roku

(www.hudy.cz/article.asp?nArticleID=405&nLanguageID=1,

1913. 26.

3.

2007).

6.2 Předválečné a válečné období

Do začátku 2. světové války byla v Adršpachu vylezena spousta dominantních věží saskými a sudetskými lezci. Výjimkou se stal zájezd Klubu Alpistů Českých

z roku 1935. Zopakovali významné vrcholy

17

Milenců a Štěpánské koruny a jako za svůj jediný prvovýstup si vybrali Džbán nedaleko vstupu do skal. Před začátkem války začínají v Adršpašsko-teplických skalách lézt místní lezci z Teplic nad Metují a Dolního Adršpachu. Kletter Klub Einheimischen z Adršpachu měl v roce 1941 patnáct členů (Lukavský 1, 2000). V Teplických skalách byl aktivní místní sudetský klub A.C.W. (Alpin Club Wekelsdorf). Jeho členové se však zaměřili hlavně na opakování starých saských prvovýstupů. Po 2. světové válce lezli v Teplických skalách hlavně členové skautských oddílů DTJ z Velkého Poříčí. Povedlo se jim zopakovat přelez některých saských cest a uskutečnit

i

několik

vlastních

(www.hudy.cz/article.asp?nArticleID=405&nLanguageID=1,

prvovýstupů 26.

3.

2007). Téměř všichni místní sudetští Němci byli po skončení války vyhnáni a písemné záznamy o jejich lezecké činnosti téměř neexistují. O jejich šikovnosti a lezeckém umění mluví jedna zvláštní událost, která se stala po 9. květnu 1945. Na mnoha vrcholcích Adršpašských a Teplických skal se objevily bílé vlajky, jako znamení prohrané války (Lukavský 1, 2000). Pozoruhodné je, že se objevily i na obtížně dosažitelných vrcholcích jako je třeba Lední medvěd v Teplických skalách. Z tohoto vrcholu nebyl vlajku nikdo schopen z tehdejších českých lezců sundat. Nakonec ji shodil až vítr v zimě roku 1947. Velice zajímavá je rychlost rozmístění vlajek. Pokud to byla jejich práce, jednalo se o úctyhodný výkon (Sýkora, 2004).

6.3 Éra 40. let

V Náchodě se někdy v roce 1944 sešli před kinem mladí lidé, kteří se domluvili na společném výletu na kolech za lezeckým účelem. Jejich cílem se staly Ostašské skály. Obce Adršpach a Teplice ležely v té době

18

na území „třetí říše,“ kam se nesmělo. Dokonce i Ostašské skály byly přístupné pouze v části Dolního labyrintu. Z tohoto víkendového výletu se staly každotýdenní zájezdy na Ostašské skály. Z počátku lezli lehké cesty mnohdy i bez lana. Někteří se však postupně propracovali k tehdejším mimořádnějším prvovýstupům. Náchodští lezci založili u KČT lezecký oddíl, ke kterému se přidalo pár šikovných lidí z Police nad Metují. Do skal potom jezdili společně asi dva roky, než si poličtí lezci založili vlastní oddíl při Sokolské jednotě v Polici nad Metují. Oba oddíly mezi sebou soutěžily a předháněly se o první české výstupy nebo opakování starých klasických cest. Nejvýraznější bylo období po 2. světové válce, kdy se mohlo znovu začít jezdit do Adršpašských a Teplických skal. Náchodští lezci Jaroslav Löffelmann a Vladimír Samek zopakovali ve dvoudenním výstupu první české přelezení Velkého konšela (Sýkora, 2004). V srpnu 1947 provedli prvovýstup na Cukrovarský komín. I když ke zvláštnímu stylu jeho provedení byly výhrady. Tento výstup obhajuje slovy v dopise z roku 1962 Vladimír Samek (Lukavský 2, 2000): „Cukrovarský komín byl slezen pomocí lanové techniky, což je, doufám, přípustné. Nebylo použito jediné skoby, ani jinak narušen materiál nějakými umělými stupy a podobně. (…) Pokládám tento výstup za jeden z nejobtížnějších, které jsem kdy absolvoval, a naše vyčerpání bylo tak značné, že jsme vícekrát výstup neopakovali, abychom dodatečně umístili vrcholovou knížku, kterou jsme při našem prvovýstupu zapomněli na úpatí útvaru.“ Samek s Löffelmannem si počínali zkrátka tak, že kolem Cukrovarského komínu omotali nejprve obrovské lano, do kterého se každý z jedné strany věže zavěsil. Potom obhodili kolem věže druhé lano nad sebou, do kterého přesedli.

Spodní

lano

následně

rozvázali

a obhodili opět nad sebou a znovu přesedli. Tímto způsobem se dopracovali až k zaslouženému vrcholu. O dva roky později zopakovala tento výstup se stejnou lanovou technikou jiná trojice lezců. Teprve až na začátku 80. let byl Cukrovarský komín přelezen čistě a bez stavění (Lukavský 2, 2000).

19

Za zmínku stojí prvovýstup na adršpašskou dominantní věž Elišku, který se uskutečnil roku 1947. O tři roky později dobyl František Schejbal společně s Františkem Frankem tuto věž spárou z údolní strany. K jeho nejhezčím cestám patří prvovýstup na Hrad v Adršpachu, který za střídavého vedení se Stanislavem Čepelkou uskutečnili v září 1948. Cesta vede přes tři kruhy a je dodnes velice vábivou linií, která přitahuje kolemjdoucí lezce (Lukavský 1, 2000).

20

7. Vývoj od 50. let po současnost

7.1 50. – 60. léta

V roce 1950 byl v Náchodě proveden nábor nových členů pomocí malých letáků, na kterých bylo napsáno (Sýkora, 2004): „Chceš se státi horolezcem, chceš pěstovati sport, jemuž se dříve říkalo královský?“ Náborová schůze se uskutečnila v hotelu Hron, kde zkušení instruktoři nastiňovali a popisovali vše, co se horolezectví týká. Pro mnohé budoucí členy

se

toto

rozhodnutí

postaralo

o nejkrásnější časy jejich života, jak později tvrdili. Někteří jako například Karel Rada, Karel Dědek a Bohumil Sýkora vytrvali v tomto lezeckém opojení snad téměř po celý život. Velkou výhodou pro novou generaci lezců byla jak slovní, tak materiální podpora starých lezců z Náchoda a Police nad Metují. Zdroje literatury a informace o lezení byly velmi strohé. Nejaktuálnějším zdrojem se staly německé časopisy zasílané od Dietricha Hasseho. Kontakty s ostatními lezeckými lokalitami byly velmi malé a se Saskem žádné. Takže se čerpalo ze zkušeností starších pískařů. Jestli se prováděly prvovýstupy správně podle saských pískařských tradic nebo ne, nikdo na počátku 50. let nevěděl. Všichni se snažili lézt podle logických pravidel a vzhledem k nedostatku

vědomostí

o správném osazování kruhů podle saské technologie vzešlo jedno lezecké pískařské heslo: „Co nejméně skob a co nejvíce lezení!“ (Sýkora, 2004) Kruhy se osazovaly ze smyček založených ve spárách nebo z dřevěných klínů či polínek různých velikostí. Tento styl osazování kruhů byl náročnější oproti Sasku, kde už používali tzv. bórky, což jsou navrtáváky, které se zavrtaly asi zhruba 1 cm do skály a z nichž se pak mohl pohodlným způsobem osadit kruh. Tento způsob prvolezcůlm ulehčoval práci a umožňoval tak tvořit těžší stěnové cesty (Blahna in verb, 2003).

21

Hned na počátku 50. let zavítali do Teplických skal na celostátní sraz roku 1951 špičkoví lezci z Českého ráje a během dvou dnů zde přelezli všechny cesty. V této výpravě byla i Vendula Mašková, která se stala

první

pvolezkyní

těchto

(www.hudy.cz/article.asp?nArticleID=405&nLanguageID=1,

skal 26.

3.

2007). Postupně byly založeny další horolezecké kluby v Teplicích nad Metují a v Hronově. V Teplicích se stal nejlepším lezcem Manfred Rudolf. Přelezl všechny těžké cesty a dokonce provedl šestkrát výstup na Ledního medvěda. Při sedmém výstupu po návratu z vojenské služby, kde po delší čas nelezl, v horních partiích věže spadl. Bohužel dvojité lano špatné kvality nevydrželo, a tak se mu stal tento výstup osudným. I ostatní oddíly měly talentované lezce. V Polici nad Metují se jimi stali Václav Hornych, Vašek Krb, Miroslav Vacek, Jiří Ducháč, Petr a Marcel Holí. Provedli řadu pěkných prvovýstupů a jedním opravdu cenným se stal prvovýstup údolní hranou na Štěpánskou korunu. Trnem v oku se po menších prvovýstupech v Teplických skalách stala

dávno rozdělaná cesta na Hlásku zezadu. Bohumil Sýkora a

Jaroslav Stránský osadili první dva kruhy. Veliký problém nastal při osazení třetího kruhu. To popisuje Bohumil Sýkora (2004): „Dřevěný klín nechtěl držet, kruh jsem tedy osadil vise za koleno v rozšíření ve spáře. Ten den se nedalo myslet na dokončení výstupu a odkulhal jsem na nádraží. Cestu jsem dodělal s mladým lezcem ze Zbečníka, Jardou Hanušem.“ Bohumil Sýkora se narodil v roce 1932 a patří k významným osobnostem adršpašské scény v 50. a 60. letech. Za dobu svého působení vykonal řadu dnes klasických a významných prvovýstupů, které nejsou až tak jednoduché. V roce 1969 odjel na dovolenou do tehdejší Jugoslávie a následující roky poznával řadu lezeckých terénů v Evropě a USA (Sýkora, 1989). Na přelomu 50. a 60. let začíná Adršpach navštěvovat nová generace lezců, která své prvovýstupy zaměřuje jen na dobývání

22

panenských neslezených věží. Lezci se pouštějí do obtížných spár a těžších stěnových výstupů. V roce 1960 už opět mohou do Adršpachu saští lezci. Mezi mnohými přijíždí i Herbert Richter, který byl nejlepším saským lezcem tehdejší éry a začíná zde vytvářet řadu pěkných a velmi vážných prvovýstupů. Herbert Richter dokázal zkombinovat úsporně jištěné morálové spáry s těžkým stěnovým lezením jako například při jeho dodnes vyhlášené cestě Údolní spára na Papouška (Lukavský 1, 2000). V roce 1961 byl B. Sýkorou a J. Stránským rozdělán prvovýstup na Chrámové stěny, kde se podařilo osadit první kruh. Cesta byla dokončena o rok později až s Herbertem Richterem. Dnes je cesta známá pod názvem Muší cesta. Velice významným prvovýstupem Herberta Richtera se stala opět rozdělaná cesta Bohumila Sýkory s podobným názvem Muší spára na Lahvičky. Po tomto dokončení popisuje Bohumil Sýkora (2004) svoje nezdařilé předchozí pokusy slovy: „Jednou večer po lezení jsem s manželkou osadil první kruh. Bylo to na podzim v roce 1960. V květnu 1962 jsem se k cestě vrátil s Jardou. Dolezl jsem na úroveň dnešního druhého kruhu a snažil se tam umístit dřevěný klín. Ten byl však příliš tenký, po dvou ranách kladiva zapadl do vnitřku spáry a byl rukou nedosažitelný. Měl jsem co dělat, abych bez pádu slezl zpět k prvnímu kruhu. Za dva týdny přijel Herbert a za jeho vedení jsme cestu dokončili. Herberta jsme po našem neúspěchu vybavili klínem správných rozměrů; z něj osadil druhý kruh. Můj starý klín se nám nepodařilo vylovit a strašil ve spáře dalších několik roků. Ještě třicet let po prvovýstupu se mezi mladšími lezci objevovaly spekulace, jestli jsme nad druhým kruhem něco nešvindlovali. Nebylo ale co, kónická spára držela a šla tam ještě jistící smyčka. Třetí kruh by byl tedy zbytečný.“ kde dokončil rozdělanou cestu svého předchůdce Ericha Neumanna (Lukavský 2, 2000). Tyto prvovýstupy se staly hlavní polemikou místních lezců, jestli je nebylo lepší nechat pro české lezce. Nebylo ale možné bránit Sasům v prvovýstupech

23

M

a navíc se s nimi u nás urychlil vývoj lezení. Vše ale probíhalo v přátelské atmosféře, i když se čeští lezci snažili zachránit pro sebe, co mohli (Sýkora, 2004). Počínání Němců však v našich skalách touto dobou ostražitě sledovala rozrůstající se skupinka mladých místních lezců. Mezi nimi se stal nejvýznamnější osobností Karel „Kokša“ Hauschke, který v sobě objevil opravdový lezecký talent. Své první cesty udělal již v roce 1959 na Křížovém vrchu. V roce 1962 začíná tvořit těžké a dodnes uznávané prvovýstupy v hladkých a dosud nevylezených stěnách Adršpachu. Kokša měl smysl a cit pro prvovýstupy. Uměl odhalit inteligentním způsobem linii cesty k vrcholu. Mezi jeho velice pěkný prvovýstup, který proťal jednu z mnoha mohutných údolních stěn, patří Údolní cesta na Vévodu. Kokša lezl všechny stěnové cesty bosky, což je v případě některých jeho těžkých prvovýstupů opravdu úctyhodný výkon. Spárám se však též nevyhýbal a 9. 5. 1962 spolu se Z. Malínským udělal Dvoudenní cestu, která

patří

k jedné

z údolních

vyhlášených

spár

na

Pegase.

O rok později se zaměřil na Milence a s Rudolfem Zeidlerem udělali 9. 6. 1963 nejvyhlášenější a nejslavnější „prásk“ tehdejší doby - Leteckou cestu. Cesta začíná dlouhým traversem v milenecké chodbě a pokračuje těžkým lezením na tření v hladké stěně Milenky (Lukavský 1, 2000). O dva týdny později udělal Kokša s Václavem Hornychem cestu s názvem Dlouhý kout opět na dominantní věž Milenců. V následujících letech patřil Karel Hauschke spolu s další velkou postavou Adršpašských skal Jaroslavem Krecbachem k nejlepším lezcům. Prvovýstupy, které spolu vylezli, mluví pro znalce Adršpašských skal samy za sebe. Nejznámější je Decháč na Krále, Houbařská cesta na Zub nebo Čarokrásná stěna na Kokšovu věž (Lukavský 1, 2000). 9. května 1965 udělal s Antonínem Srbem svou poslední cestu na Tyroláky s názvem Cesta mořských vlků. Název cesty nese Kokšův, jak se později ukázalo, dlouholetý sen. Zanedlouho emigruje do Německa, kde

staví

loď

a vyplouvá na svou první zaoceánskou plavbu. Tím si splnil svůj sen a

24

dodnes jako „mořský vlk“ křižuje se svou ženou oceány všech světadílů (Sýkora, 2004). K významným

postavám

adršpašského

lezení

patří

Zdeněk

Studnička a Ilja Špitálský ze Dvora Králové na Labem. Zdeněk Studnička přezdívaný Študák byl do lezení blázen. Hlavně pokud se jednalo o lezení dobrodružného, objevitelského a nebezpečného charakteru. Nejvíce mu však záleželo na tom, aby si nikdo nemyslel, že je horolezec. Do skal jezdíval

v saku

s jakýmsi

kufrem

a do lezeckého oblečení se převlékal až pod nástupem. Miloval procházení skalním bludištěm, kde hledal a vybíral možné linie prvovýstupů. Než zemřel pod lavinou v roce 1962 na Kavkaze, zanechal po sobě pár prvovýstupů. Studničkův odkaz na Královnu, jak pojmenovali a dokončili po jeho smrti Ilja Špitálský s druhy, byl jeden z jeho rozdělaných prvovýstupů (Sýkora, 2004).

7.2 70. a 80. léta

V tomto období se v Adršpašsko-teplických skalách vystřídala spousta lezců, kteří proměnili zdejší pískovcové skály v nezapomenutelné místo s nesčetným počtem historek a příběhů. Lezců, kteří se zde o něco zasloužili, jsou stovky, proto jsou v této kapitole uvedeny pouze nejvýznamnější osobnosti. Adršpašské skály byly vždy považovány za domov spárařů. Proto ve výčtu špičkových lezců nemůže chybět Ladislav Šolc. Narodil se v Náchodě v roce 1946. Vyučil se zámečníkem a pracoval v náchodském Kovodružstvu. Později se stal profesionálním hasičem. Počátkem šedesátých

let

se

objevil

ve

skalách

a velice brzy na sebe upozornil svým mimořádně jistým a klidným stylem

25

lezení. Lezl všechno možné, ale ve způsobu lezení spár se stal opravdovým mistrem (Sýkora, 2004). Jeho snad nejznámější prvovýstup, který v roce 1968 s Bertholdem Rosenbergem udělali, je Bílá růže na Koberce. Předtím, než se mu v převislé spáře podařilo osadit druhý kruh, absolvoval několik dlouhých pádů. V té době bez pohodlného úvazku pouze navázán na laně, dolezl vždy do místa, kde chtěl zatlouci dřevěný klín, ze kterého by mohl osadit kruh. Každý pokus o zatlučení klínu skončil stejně a Šolc se po zádech zřítil dolů, kde ho Berthold chytal metr nad nástupovou plotnou. Tyto pokusy o osazení druhého kruhu trvaly dva dny. Šolcovu odvahu a jistotu ve spárách dokazují i jeho nejištěné spáry na Věž Jeana Franka nebo Rangers na Studenta (Lukavský 1, 2000). Ve spojitosti s 60. a 70. lety nelze vynechat Václava „Koldu“ Brucknera, který byl určitý čas člen vrcholové komise a své prvovýstupy dělá v Adršpachu již čtyřicátý rok a Milana Rusého s nejznámější cestou Iljův odkaz na Starostovou a s mnoha prvovýstupy, které se vyznačují třicetimetrovými délkami v širokých komínech bez možnosti na zajištění. Dalšími výbornými lezci byli dobrý spárař Jan „Jenny“ Farkaš, Leopold Páleníček s Františkem Půlpánem a Jaroslav „Piki“ Poul s Petrem „Pete“ Blahnou. Tyto ustálené dvojice udělali v Adršpachu řadu krásných prvovýstupů. Další nezapomenutelnou postavou byl Ilja Špitálský, který rozšířil prvovýstupy o slušnou řadu většinou morálových cest

(Lukavský 1,

2000). Mezi jeho pověstné cesty patří třeba Račí na Basu, kde vylezl rajbas, jištěn pouze od spodu, skoro až na vrchol a po sléze ho opět slezl dolů a takhle to celkem třikrát zopakoval. Vše v době, kdy žádná „íbíčka“ (tj. speciální horolezecká obuv) nebyla a spadnout pod vrcholem, znamenalo spadnout až na zem. Podobných cest udělal více a přitom vždycky tvrdil: „Není nejmenší důvod na našich cestách padat!“ (Sýkora, 2004) Mezi nesmazatelné skutky lezců 70. let patří i krásná exponovaná Údolní hrana na Štěpánskou korunu od Václava Hornycha. Výjimečná byla i postava Jaroslava „Piskoře“ Housera, který se stal autorem velmi

26

odvážných a těžkých prvovýstupů jako jsou Bílé myšky na Pegase nebo Zpěvy nové Číny a Pánská jízda na Efendiho (Lukavský 2, 2000). Zvláštní partu vytvořili v těchto letech Vladislav „Ány“ Arnošt, Antonín Umlauf a Aleš Havlíček. Tito gymnasté z náchodské tělocvičny předvedli nezvyklý sportovní přístup k lezení. Podobnou partou byli tzv. „Gerdovci“ ve složení Jaromír „Gerda“ Gereg, Václav Černý, František „Angrešt“

Ostradický

a Stanislav Šafář, kteří mají na svém kontě spoustu pěkných stěnových a rajbasových cest. Mezi nejznámější můžeme zařadit Otisky prstů na Pyramidu a Kampaňovou cestu na Cukrovarský komín (Lukavský 1, 2000). Čtyři polická esa Tomáše Grosse, Miloše Noska, Jaromíra „Jarýka“ Stejskala a Miroslava „Lanče“ Šmída můžeme zařadit mezi skupinku polických lezců, kteří mají pěkné prvovýstupy jak v Adršpašských, tak v Teplických skalách (Sýkora, 2004). Odvážný lezec Jaromír „Jarýk“ Stejskal se jednoho dne zeptal Václava Hornycha, jestli by ho nevzal do oddílu, a tím začal jeho lezecký vývoj. Během studií na strojní průmyslovce přelezl spoustu cest. Po studiích začal jezdit do Tater, kde se stal nosičem. Později se zde i oženil a trvale tu zakotvil. Na svém kontě prvovýstupů má pouze dvě, ale opravdu pěkné a vyhlášené cesty v Teplických skalách, Marihuanu a Hašiš (Piňos, 1989). Jedním z mnoha oblíbených charismatických lezců byl Miroslav „Lanč“ Šmíd, který se narodil v roce 1952 a zemřel roku 1993 na Lost Arrow v Yosemitech. Od mládí běhal na lyžích a věnoval se vytrvalostním sportům. Bydlel v Polici nad Metují, odkud do skal často běhával. Začátky lezení pro něj nebyly těžké. Naučil se vše rychle a dobře, protože byl přece jen zvyklý na větší zátěž oproti ostatním horolezcům. Jednoho dne však bohužel spadl asi zhruba z 10 metrů a zlomil si obě končetiny. Dlouhé měsíce uvést nohy po komplikovaných zlomeninách do provozuschopného stavu byly možná jeho největším bojem. Během svého života lezl a navštěvoval všechny možné oblasti světa. Jako jeden z prvních Čechů začal sólovat v těžkých stěnách.

27

Miroslav Šmíd je zakladatelem Mezinárodního horolezeckého filmového festivalu, který se koná každoročně

koncem srpna v Teplicích nad

Metují. Celý svůj život věnoval lezení, fotografování, psaní a všechny peníze

investoval

do

zájezdů

a dobrodružství (Piňos, 1985). Miroslav Šmíd je společně s Ladislavem Šolcem autorem jedné odvážné cesty v Teplických skalách s názvem Prásknutí biče na Věž Jardy Berana.

Mezi autory novějších cest už léta patří Ivan Kobr,

Karel „Hojba“ Živný, Antonín Rousek, Miloš „Klokan“ Rain, Miloš Pražák, Ivo Wondráček a Jiří „Lalubi“ Rymeš. Jejich stopy jsou vidět na každém kroku Adršpašských skal (Lukavský 1, 2000). Mezi nejznámější lezce adršpašské scény, kteří se zde zasloužili o největší počet prvovýstupů, patří bezesporu Stanislav „Cikán“ Lukavský a Petr „Mocan“ Mocek. Jejich působením vznikly stovky a stovky prvovýstupů, které mluví samy za sebe (Lukavský 1, 2000). Stanislav Lukavský se narodil v Praze roku 1946. Svoji lezeckou kariéru začal na podzim roku 1963, kdy se začlenil Ladislavu Veselému mezi nováčky horolezeckého oddílu. Studoval střední školu mechanizační zemědělky, během které zlehka popolézal na skalách Českého ráje. Jako začátečník si vedl docela dobře. Fyzickou průpravu měl z rychlostní kanoistiky, ke které ho přivedl otec. Protože Standa žil život naplno a ničemu se nevyhýbal, zapadl do party Valeriána Karouška a začal se vší vážností jezdit do Tater. Jeho lezecký vývoj provázely, jako všechny, jednou úspěchy a jednou průšvihy (Piňos, 1988). Od určité doby se však Standa zaměřil na prvovýstupy v našich pískovcových skalách. A protože dokázal spojit svůj lezecký talent a nesmírnou píli s velikým zaujetím a ctižádostí, začala v Adršpachu vznikat spousta nových cest. I když Standa vždycky tvrdil, že nejraději leze stěny a rajbasy, svůj lezecký talent předvedl hlavně ve spárách. Později se ukázalo, že se Standa stal opravdovým mistrem ve stylu lezení spár (Piňos, 1988).

28

Protože se naučil dobře zacházet se smyčkami a zajistil jimi prakticky cokoliv, dokázal přelézt i velmi těžké úseky, kde by spousta ostatních lezců osadila kruh (Lukavský 1, 2000). Proto vznikla spousta odvážných cest, které jsou dodnes označovány jako vyhlášené „morálovky“. Standa používal vždycky jednoduchou klasifikaci. Všechny své cesty, převážně spárového charakteru,

označoval

číslem

sedm,

i kdyby byly třeba těžší. Protože se Standa skutečně ničemu nikdy nevyhýbal, naučil se lézt dobře i v horách. Navštívil francouzské a švýcarské Alpy, Dolomity a spoustu lezeckých oblastí ve Španělsku. V roce 1972 dostali s Václavem Širlem „Výstup roku“ za druhý průstup direttissimou severní stěny na Aiguille de Triolet (Piňos, 1988). První Standův prvovýstup v Adršpašských skalách, kde poprvé vlastnoručně osadil kruh, je Cesta rumových pralinek na Mořskou pannu. Potom následovaly další prvovýstupy jako je Řeznická spára na Kojnou, Vlčí spára na Vlka, Přátelství s ďáblem a Těžké okovy na Radnici, Sen Čumilů na Cherubín, Velká Šivova noc na Hidden Peak, Berušky na Brusinku,

Tortura

na

Karlíka

a spousta dalších cest z nepřeberné řady Standových pověstných spár, které jsou na jedné straně vyhlášeným pojmem a jsou vyhledávány dobrými lezci a naopak jsou jinými kritizovány pro nebezpečí, které pro slabší lezce skýtají. Když se Pavel Lisák, autor mnoha prvovýstupů v Adršpašských a Teplických skalách, Standy zeptal, které jeho prvovýstupy jsou pro něho nejdůležitější, dostalo se mu odpovědi: „Všechny! I ta nejposlednější dvojka někde v zastrčené rokli. Myslím, že je důležitější, s kým jsem ty cesty dělal…“ (Sýkora, 2004) Standa strávil ve skalách značnou část svého života. Prvovýstupy dělal se spoustou významných lezců, se kterými prožil ryzí dobrodružství zázračného světa horolezců. Výčet lezců, se kterými lezl, a cesty, ke kterým se vztahují nějaké historky, by byly nad rámec celé bakalářské práce, proto je zde uvedeno jen pár příhod.

29

Významným Standovým spolulezcem byl Jaroslav „Piskoř“ Houser. Spolu udělali vyhlášenou cestu Sen Čumilů na Cherubín. První a zároveň poslední kruh, jak se později ukázalo, osadil Standa pod veliký převis už v dřívější době, kdy se pokoušel touto cestou zdolat věž. Cestu však dokončil až později s Houserem, který ho jistil od tohoto kruhu. Potom, co Standa s úspěchem přelezl převislou spáru, do které založil ještě smyčku a s vítězným pocitem stál asi tři metry nad exponovaným převisem, volal na Housera: „Pošli kovárnu, dám tady kruh“, dostalo se mu stručné odpovědi: „Nedáš!“ Standa totiž zapomněl, že v převisu založil smyčku, kterou se kovárna neprotáhne. Nezbývalo nic jiného, než vylézt zbývající dlouhou délku bez smyček až na vrchol (Sýkora, 2004). Standa lezl nejen spáry, ale i těžké stěny. Důkazem je cesta Šupinky pro štěstí na Rybu, kterou lezl s Karlem Šimkem. Při výlezu na samý vrchol spadl Standa ve chvíli, kdy dořekl: „Jsem na vršku!“ a Karel mohl jen dodat: „No, myslím, že si spíš pode mnou….“ (Sýkora, 2004) Standovým nejlepším spolulezcem, se kterým udělal nejvíce cest, je Petr Mocek. Byli a dodnes jsou přátelé na život a na smrt. Jejich první společný prvovýstup je Kvedlovačka na Prince ze dne 27. 10. roku 1969 (Lukavský 2, 2000). Petr Mocek se narodil roku 1947 v Chrudimi. Vyučil se zedníkem a své řemeslo dělá dosud. Už v dětství se projevil jako všestranně nadaný sportovec a když začal lézt, jeho výkonnostní vzestup byl strmý. Do Adršpachu poprvé přijel v roce 1966. Po zopakování klasických cest svých předchůdců se vrací k činnosti provádění prvovýstupů na Škrovádě a později na Prachově. V Adršpachu na spoustě věží ještě nikdo nebyl a stále byla spousta příležitostí jak si zvolit základní linii budoucí cesty, odhadnout možné problémy a zvažovat jejich řešení, hledat přírodou dané možnosti jištění a rozvrhnout umístění kruhů, a pak vše realizovat. Tato činnost Petra doslova pohltila. Pustil se do vytváření nových cest s pílí a vytrvalostí, která mu vynesla titul „dělník skal“. Petr Mocek ze svých 1650 prvovýstupů udělal asi 1250 ve skalách Polické vrchoviny. Při těchto výstupech

30

postupně vystřídal spoustu

spolulezců. V roce 1967 si při pokusu o novou cestu na Cimbuří zlámal nohu.

Ale

zanedlouho

poté

i s nohou v sádře přelezl za Páleníčkem Starou cestu na Jitřenku. Petr si nejvíce cení Iljova Odkazu na Krasavici z roku 1968, který udělal s tatranským lezcem Petrem Dieškou a který věnovali na památku Ilju Špitálskému. Pro Petra byla 70. – 80. léta velice plodná a jak sám říká, bylo to nejhezčí období jeho lezeckého a i lidského života. Cesty, kterých si nejvíce cenní jsou například Moře chytů na Jitřenku, Kouzelné bačkůrky na

Tyroláky,

Dopijem

a dem na Španělskou stěnu, Optický klam na Večerní, Smetana na Cukrovarský komín, Funébr song na Skalní pevnost a spousta dalších cest (Sýkora, 2004).

7.3 Progresivní a současná generace lezců

Do této kategorie můžeme zařadit lezce, kteří svými vrcholovými výkony posunuli hranici obtížnosti a radikálně prolomili bariéru do světa sportovního lezení. K prvním z progresivních lezců koncem 70. let patřil Igor „Liepak“ Koller spolu se svým lezeckým partnerem Andrejem Belicou. Vytvořili základ dnešní úspěšnosti našeho horolezectví. Jezdili a prováděli spolu prvovýstupy v horách. Později Igor zjistil, že ho zajímají spíše nižší terény a začal s úspěchem čeřit stojaté vody českých pískovců. Mezi jeho nejslavnější

prvovýstupy patří bezesporu Hrana Kalamárky a Notre

Dame v Teplických skalách (Krch, 1985). V 80. letech nesl pochodeň výkonnosti Tomáš Čada, který rovněž lezecky vyrůstal v oblasti morálových cest Adršpašsko-teplických skal. Své cesty dělal často s Bohumilem Sýkorou. Mezi jeho nejslavnější prvovýstupy, které mají charakter sportovních cest, patří Gravitační komplexy na Papriku v Teplických skalách z roku 1982, které dělal s Lubošem Benešem. Tato cesta byla později vyhodnocena jako „Výstup

31

roku“ v pískovcových oblastech. Stejný rok připsal Čada společně s Bohumírem Machem adršpašským skalám Crazy projekt na Čapku a o 5 let později známý rajbas Kitzbőhel na Vinetoua. Tyto prvovýstupy se zapsaly jako krásné exponované cesty sportovního lezení na písku. Tomáš Čada patří k progresivní generaci lezců a na svém kontě má mnoho cest těžkých obtížností (Sýkora, 2004). Jedním z opravdu špičkových lezců naší pískovcové scény se stal Petr „Špek“ Slanina. Měl ke skalám blízko již od dětských let. Narodil se a nějaký čas bydlel v Polici nad Metují. Brzy zjistil, že ho baví drsný život mezi dvěma svislými hranami skal, vzdálenými od sebe od šířky prstů až po rozměr těla. Jedna věta, kterou rád tvrdíval zní: „Teprve ve spáře se ukáže, co v tobě doopravdy je!“ Jako jeden z mála si společně s Vladimírem Sojkou a Honzou Bukvicem časem troufali i na spáry od Standy Lukavského, který si této skupinky velice brzy všiml a postupně je

posílal

na

těžší

a

méně

jištěné

spáry

a byl rád, že se jeho „sedmové“ prvovýstupy dočkaly prvních přelezů. Od doby, kdy poznal kouzlo prvovýstupů, se Špek věnuje převážně této činnosti. Cesty dělá podle pravidel pískovcového lezení. Tvrdí, že na lezení je nejkrásnější objevování neznámého, psychická stránka věci a jistá dávka nebezpečí. Podle této filozofie také dělá své cesty, které jsou většinou ohodnocené velmi tvrdou klasifikací. Některé jeho cesty za IXc nemají dosud opakování (Hejtmánek, 1994). Petr dělal a dělá prvovýstupy hlavně v oblastech Českého ráje a v Labských pískovcích. V Adršpachu, kde začínal s lezením, má na svém kontě hlavně neskutečný počet opakovaných cest a jen několik málo prvovýstupů, jako je například varianta Miss bez na Řepu, která od původní cesty Miss 89 vede od 6. kruhu přímo na vrchol, nebo nejištěná Hadí spára na Sojčí kámen. Petr Slanina patřil po Jindřichu Hudečkovi k největší špičce pískovcového lezení. Spoustu cest později udělal a dělá dodnes i s Petrem Mockem a Stanislavem Lukavským (Lukavský 1, 2000). Nejslavnější legendou českého sportovního lezení je Jindřich Hudeček, který lezl dobře nejen na našich pískovcových skalách, ale

32

v různých oblastech celého světa. Narodil se roku 1964 a jeho první horolezeckou výbavou kolem

břicha,

bylo lano odříznuté z labské lodi a omotané tři

železné

karabiny

od

hasičů

a měkké domácí boty s hladkou podrážkou. Učitelem tohoto mladého talentu, který zdolával nejobtížnější cesty už ve svém prvním roce lezení, se stal přední český horolezec v pískovcových oblastech Zdeněk Weingartl. Od zchátralého lodního lana Jindřich očekával patnácti až dvacetimetrové pády. Měl ale obrovské štěstí. Když staré lodní lano nahradil novým nylonovým lanem, tak staré lano podrobil zkoušce, které se při přetahování s přáteli přetrhlo (Zak, 1996). Zásluhou Jindřicha vznikly opravdu těžké prvovýstupy, které se staly dobrým startem do 90. let. V Teplických skalách je nejznámější Hrana zapadajícího slunce na Tlacháčka a odvážná cesta Klekání na Chrámové

stěny

a v Adršpašských skalách Vzpomínka na Jana Šimona na impozantní Milence (http://lokalka.climbweb.cz/?bcoid=232, 11.4. 2007). V 90. letech byla udělána řada nejtěžších prvovýstupů. Zásluhou Luboše Mázla, Rostislava Tomance, Tomáše Sedláčka, Marcela Tomana, Tomáše Sobotky, Ondry Beneše, Jiřího Koutského, Pavla Hrubého, Bohumíra

Macha

a dalších byly zdejší pískovcové skály obohaceny o extrémní cesty nejvyšších stupňů v klasifikaci. Cesty jako Power metal, Těžká karta, Akumulátor, Vysoké napětí, Vzkříšení a mnoho cest na Měsíčních stěnách

od

Pavla

Hrubého

mluví

samy

(www.hudy.cz/article.asp?nArticleID=405&nLanguageID=1, 2007).

33

za

sebe 26.

3.

8. Vývoj výstroje, výzbroje a jištění na pískovcových skalách

8.1 Výstroj

Na pískovcových skalách je k lezení potřeba ve srovnání s výbavou do hor méně materiálu. Vývoj se od prvopočátků do dnešní doby změnil nejen v kvalitě a vzhledu materiálu, ale také rozsáhlým sortimentem potřeb. Z výbavy časem zmizel cepín, který se v „pionýrských“ dobách používal při vysekávání stupů či chytů a poměrně brzy přibyly karabiny a smyčky, které první dobyvatelé pískovcových věží neznali (Montana plus, 2002). Úplně první

saští průkopníci pískovcových skal z druhé třetiny

devatenáctého století zdolávali skály ve slušivých společenských oblecích, které s bílými límečky a klobouky sloužily jako maturitní šaty. Tuto eleganci brzy však vystřídalo praktičtější oblečení složené z košile, případně plátěné větrovky s dobře přiléhající kapucí, pumpky, které byly často z měkké kůže a podkolenky. Protože se ze začátku lezly převážně komíny a spáry, ve kterých oblečení trpělo v nadměrné míře, často se při lezení používalo obnošené šatstvo. Zkrátka lezci lezli ve všem, co jim jejich domov mohl v tehdejších dobách poskytnout. A tak se stalo, že po skalách běhali otrhaní lezci ještě v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Rozedrané a roztrhané části oblečení se většinou vyřešily záplatami, kterými se vlastně docílila „funkční optimalizace oblečení“. Výhodou více vrstev látky v rozkroku a na bocích se stalo nutností při používání lana k sestupu slaňováním (předtím se skoro vše slézalo). Záplaty chránily nejen vůči oděru, ale tvořily i vítanou tepelnou izolaci. Málokdo toužil po spáleninách vzniklé rychlou jízdou, protože tenkrát ještě neexistovaly sedáky a slaňující byl omotán přímo lanem a tělo a ruce sloužily jako třecí brzda. Ale jako v každé době se však našli takoví lezci, kteří chtěli za každých okolností působit elegantně a lezli v noblesních kalhotách a bílé košilce. Teprve pestré elastické kalhoty, kraťasy a trika vrhly lezení do náruče současné módy.

34

Obuv provázely z počátku na pískovcových skalách speciálně okované boty, které se již předtím osvědčily v horách. Dr. Oscar Schuster si patrně nejdříve uvědomil, že je tato obuv pro lezce nevhodná a roku 1890 jako první přišel s lehkou obuví s konopnou podešví. Tyto „konopky“ se staly pramatkou současných lezeček a zajistily veliký krok vpřed. Lezci tak mohli začít dobývat vrcholy hodně hladkými komíny, ve kterých boty dobře držely na tření. Kauschka (1923) o těchto lezečkách napsal:„ … jsou bez pochyb nejdůležitější součástí výbavy lezce. Mohou být jako polobotky z plachtoviny s pletenou konopnou podešví nebo jako vyšší boty stejného druhu, jejichž svršek je obložen kůží (tak zvané Scarpetti). Tyto boty jsou zvlášť výhodné pro lezení na pískovci. Ale za mokrého počasí se snadno ušpiní a musí se pak dobře vyčistit.“ Později se na podešve lezeček začalo používat i tuhého filcu a zejména výhodnější měkké gumy, porézní mechovky. Mezi dvěma světovými

válkami

a i dlouhá léta po té druhé se již tehdejší lezečky hodně podobaly těm dnešním. Vzhledově se lišily především absencí obvodového gumového pásu. Hodně rozšířenou alternativou se stalo lezení naboso, které bylo vyhovující spíše ve stěnách než ve spárách, kde se pro přidružené odřeniny raději používaly speciální nákotníky, nejčastěji kožené. Lezečky byly drahé a na trhu jich bylo málo. U nás byly populární obyčejné „kecky“ s měkkou gumovou podešví. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se dostaly do popředí úzké dámské šněrovací „bačkůrky“ se svrškem z filcu a tenkou podešví z mechové gumy. Je těžké vypátrat, kdo je objevil jako první. Ale podle písemných zpráv to byl zřejmě Jirka „Pytlík“ Unger, který je s „Pavoukem“ proslavil i v Tatrách. Pro jejich vynikající schopnosti se jim říkalo „samolezky“ (Procházka, 2002). Na západě se již vyráběly první „íbíčka“ či „firé“, které se staly prvním předchůdcem současných lezeček. Tyto lezečky s vysokým pogumovaným rantlem měly ale špičku příliš baňatou a nehodily se pro jemné stěnové lezení.

35

Když se „bačkůrky“ naneštěstí brzo přestaly vyrábět, začaly se používat

obyčejné

pokojové

kostkaté

bačkory,

u

kterých

se

„plechopřezky“ nahradily tkaničkami. Byly velice pohodlné a pro lezce příjemné. Mezi adršpašskými lezci byly velmi oblíbené (Blahna in verb, 2007). Velice populárními se později staly obyčejné levné „odšpuntované“ kopačky, podlepované doma nebo přímo ve skalách mechovkou a později vynikající tuzemskou lepičkou OMO. Otevření

hranic

způsobilo,

že

moderní

měkké

lezečky

„ponožkovitého“ střihu začaly vyčleňovat bačkory a kopačky, které již nebyly

levné

a s podlepením byly cenově shodné s nejlevnějšími lezečkami. Lezečky jsou pro samotné lezení nejdůležitější výbavou. Každý sebemenší pokrok v jejich přilnavosti ke skále znamenal krok dopředu ve výkonnosti. Někdy povýšil až o několik obtížnostních stupňů. Lezci byli schopni ustát i dříve nemyslitelné sebemenší stupy a málo položené „rajbasy“. Z bezpečnostního hlediska jsou dobré lezečky hlavním „zajišťovacím“ pomocníkem (Procházka, 2002).

8.2 Výzbroj a jištění

Lano bylo od počátku bezprostředně nejdůležitější součástí horolezecké výzbroje. Už starověké písemné doklady vypovídají o používání lana při postupu v horách. Lidé si s jeho pomocí usnadňovali pohyb v obtížných místech, kde jim sloužilo ke šplhání, spouštění nebo vytahování předmětů, lidí či zavazadel. Teprve až tak před 130 lety se však lano stalo nedílnou součástí zajišťovacího řetězce (spolu se skobami, karabinami atd.) a symbolicky hlavním poutem přátelství mezi horolezci (Procházka, 1979). Lanový vývoj na písku byl až do „nylonové revoluce“ po druhé světové válce zastoupen výhradně lany z konopí, buď pružnější pletená

36

(tzv. lützner), nebo kroucená, u kterých se dalo vizuálně kontrolovat opotřebení (Montana plus, 2002). Kaushchka (1923) vyzdvihuje konopná lana z manilského konopí, což je podle něho materiál s nejlepší odolností proti přetržení a oděru. Už i on se zmiňuje o lanech z „uměliny“. Ta však podle něho mají jen slabou duši a plášť, který se lehce prodře. Z jeho slov vyplývá, že už tenkrát, tj. roku 1923, byl založen princip, ze kterého čerpají všechna současná horolana. Z dnešního pohledu byla konopná lana těžká, přitom nedostatečně pevná, trpěla vlhkem, rychle stárla a občas se stalo, že došlo při pádu k přetržení, jako například při pokusu o první český výstup novou cestou na Kapelníka v roce 1928, kdy se „Pir“ Baudys po pádu zřítil až do údolí. Přetrhnutí lana není z dnešního pohledu nijak překvapující, protože se jednalo o pád bez postupového jištění (tenkrát neměli karabiny ani smyčky) přímo do druhého štandovacího kruhu s pádovým faktorem rovným téměř 2, který nesvědčí ani současným lanům. Podivuhodná je spíše chlapská práce jističe V. Náhlovského, který ránu při jištění přes rameno udržel a lano ve spolupráci s padačem přetrhl. Tenkrát ještě neexistovaly jistící osmy nebo jiné prostředky, kterých dnešní doba hojně používá. Jistilo se přes rameno a mnohdy si jističi před jištěním nasazovali rukavice, aby se vyhnuli nepříjemným popáleninám vlivem tření lana. Délka lana většinou určovala vzdálenost mezi štandy při prvovýstupu. Když lezec dospěl při prvovýstupu ke konci lana a neměl možnost zhotovit štand ze smyček, aby mohl dobrat svého spolulezce, většinou zatloukl kruh. Konopná lana však nevymizela ani po nástupu nylonu a používala se ještě dalších 15 až 20 let. Staří klasikové tvrdí, že tomu, kdo spával na turnovské horolezecké chatě v 50. – 60. letech, dodnes nevymizelo z čichové paměti specifické aroma konopných lan. (Montana plus, 2002). Přelom mezi „dobou konopnou“ a „dobou nylonovou“ nastal za druhé světové války, kdy byl vývoj bohužel opět spojen s lidským neštěstím a utrpením. Mariňáci a speciální horské jednotky potřebovali stále více pevných

37

a kvalitnějších lan než nabízelo manilské konopí. Tento důvod se stal podnětem pro objevení nylonu, který si v USA nechal patentovat chemik W.

H.

Carothers

a který v roce 1938 uvedl na trh koncern DuPont deNemours. Byla univerzální,

kroucené

konstrukce,

umožňující

snadnou

kontrolu

opotřebení, s průměrem něco málo přes 11 mm a v poměru ke své nízké váze dosahovala tehdy nevídané nosnosti téměř 1 400 kg. Nylonová lana byla krátce po válce velmi drahá a těžko se sháněla, proto se konopná lana využívala ještě dalších mnoho let (Montana plus, 2000). Protože „nylonová revoluce“ přišla ještě v dobách železné opony, byla o kvalitní moderní lana ze západu nouze až do sametové revoluce. Silonová lana tuzemské produkce byla tuhá a špatně se s nimi manipulovalo. Ale i když téměř netlumily pády, nepraskaly a vyznačovaly se dlouhou životností. Jak se nechal kdysi slyšet jeden z vysokých důstojníků československé továrny na lana: „…jak vidíte, vyrábíme zmetky trvalé hodnoty!“

Protipólem byla příliš „gumová“

pletená dederonová lana z NDR, která se objevila v našich skalách počátkem nylonové éry. Občas se tak stalo, že se lezec při pádu vlivem extrémní pružnosti lana dotkl nohama země a následně byl jako z praku vystřelen zpět do stěny (Montana plus, 2002). Francouzská firma J. B. Rivory – Joanny přišla na trh s prvním speciálním horolezeckým lanem z nylonu. Byla sice ještě kroucená, ale do té doby se v horolezectví používala pouze lodní nylonová lana. Za pět let došlo ve výrobě horolezeckých lan k zásadnímu zvratu, kdy byla poprvé opuštěna technologie kroucení a nastala éra nylonových lan s jádrem a opletem (tzv. kernmantel). Oplet chránil nosné lano před nepříznivými vlivy (sluneční záření, odírání, nečistoty). Této lanové konstrukce

se,

samozřejmě

s různým

vylepšením

a zdokonalením , používá dodnes. O prvenství se přelo více firem, ale doposud se nepodařilo zjistit, která z nich byla opravdu první. Jisté je pouze, že dva hlavní konkurenti

38

té doby, německý Edelrid a rakouský Teufelberger / Edelweiss, uvedli kermantely ve stejném roce 1953 (Montana plus, 2000). Vývojový kalendář

„nylonové éry“ by se dal shrnout v těchto

bodech (Montana plus, 2000): •

1941 – první univerzální nylonové lano DuPont kroucené konstrukce

•

1948 – první kroucené nylonové lano speciálně pro horolezecké účely od firmy J. B. Rivory – Joanny

•

1953 – první nylonová lana konstrukce kermantel s jádrem a opletem firem Edelrid a Teufelberger / Edelweiss

•

1957 – první skutečně dynamické lano, které vyvinul Edelrid

•

1958 – první padostroj firmy Teufelberger / Edelweiss

•

1964 – první oficiální mezinárodní normy UIAA na jednoduchá a poloviční horolana, start udělování schvalovacích známek UIAA

•

1964 – první známka UIAA udělena lanu Mammut – Dynamic firmy Arova

•

1965 – různá vylepšení kermantelových lan

•

1971 – první vodoodpudivá úprava Everdry vyvinuta u firmy Teufelberger/ Edelweiss

•

1975 - první „mnohopádové“ lano s 8 normovými pády

•

1977 – Edelrid vyvinul techniku použití lan jako „dvojčat“

•

1979 – první lano se 13 normovými Edelweiss 8000+

•

1983 – první ucelená řada dynamických lan „Made in America“ se známkou UIAA od firmy Blue Water

•

1983 – první odlehčené lano Edelweiss Ultralight

•

1985 – první lano přežívající pádové zkoušky na skalní hraně Edelweiss Stratos 8000+

•

1985 – vývoj lan dvojčat Edelrid vedl k průlomu (nástupu) techniky dvojčat, respektivě k rozšíření jejího využití

V dnešní době je na trhu nabídka lan nepřehledná a výběr je značně těžší než v dobách, kdy se bralo cokoliv, co bylo k dostání. Dnes se lana

39

zařazují do celé řady kategorií podle jejich pracovní charakteristiky, účelu a dalších kritérií (Montana plus, 2000). Důležitou částí výzbroje jsou bezesporu jistící prostředky sloužící k zabezpečení horolezce při pohybu po skále. Jednou z nejstarších jistících prostředků jsou skoby. Ze začátku se vyráběly pouze z kujné oceli, ale z hlediska pevnosti a lepšího vniknutí do trhlin se začaly vyrábět z legované oceli nebo ze slitin kovů. Také se méně deformovaly a mohly být použity vícekrát než skoby železné. Začátkem 20. století vyrobil Hans Fiechtl poprvé skoby z jednoho kusu železa s kovovým okem. Dnes rozlišujeme dva základní typy skob, vertikální a horizontální, které dodnes nesou Fiechtlovo jméno a v horolezeckém slangu se jim říká „fichtle“. S postupnou vynalézavostí horolezců začaly vznikat různé druhy skob. Ke klasickým typům patřila univerzální skoba s hlavicí otočenou vůči čepeli o 45 stupňů, která zajišťovala díky kroutivému efektu větší spolehlivost ve svislých či vodorovných spárách. Potřeba skob větších a širších rozměrů se postarala o vznik profilu U, V a Z, které však s výjimkou profilu Z mají relativně malé plochy styku se skálou a mohou se při zatížení vytrhnout. Pro slaňovací skoby nebo některé druhy krátkých skob se používaly kroužky provlečené okem skoby, které měly za úkol zmenšit páku. Slabým místem kroužků byl však jejich svár. Problémem jištění se staly široké spáry ve kterých nešlo zajišťovat pomocí skob. Ve třicátých letech začali horolezci používat dřevěné klíny s vyvrtanými otvory a drážky pro zajišťovací smyčku. Klíny se vyráběly z tvrdého dřeva (jasan, buk), pokud sloužily k více použití, nebo z měkkého (borovice), pokud měly ve spáře zůstat a sloužit jako fixní jištění. (Procházka, 1979). Kruhy v ranných začátcích pískovcového lezení horolezci osazovali s natolik velkým průměrem, aby jimi mohli prostrčit ruku až po rameno. Díky této praktice se tak mohli rozvázat, prostrčit lano kruhem a znovu se navázat. Kruhy se začaly zmenšovat teprve až s příchodem karabin. Už od počátků byly kruhy osazovány do předem vyvrtaných děr, ve kterých se

40

utemovaly

olovem,

a betonem se pak zahladily zbývající nerovnosti s povrchem skály. Při kvalitním provedení osazení kruh vydržel dlouho (několik desítek let až do současnosti, kdy je vlivem koroze, která roztáhla dřík kruhu ve vyvrtané díře, ještě pevnější). Někteří prvovýstupci však osazování příliš nerespektovali nebo pro usnadňování a zrychlování postupu používali kruhy s krátkými dříky a kruhy se tak staly nebezpečnými. Dalším nebezpečím se stalo opuštění klasické olovo – betonové technologie při temování kruhů a její nahrazení ferrofixní výplní. Ferrofixní výplň tvoří železné piliny smíchané s betonem, které začnou velmi rychle korodovat a oslabovat tak pevnost dříku. Některé kruhy zapuštěné ve ferrofixu se časem dají vytáhnout i rukou (Montana plus, 2002). Důležitou roli ve vývoji výzbroje začaly hrát karabiny, které se postupně staly součástí jednotlivých elementů zajišťovacího řetězce. Od začátku 20. století se průmyslové karabiny začaly v horolezectví používat skoro stejně jako svého času Fiechtlovy skoby. Velice brzy zaznamenaly veliký vývoj a začaly se postupně a rychle zdokonalovat. Časem se zvýšila jejich pevnost, zmenšila hmotnost a vznikla lepší ovladatelnost. Karabina je při pádu zatížena téměř dvojnásobně. Na jedné straně pádovou silou břemene a na druhé straně protisilou jistícího spolulezce, která je o něco nižší vzhledem k tření v místě ohybu lana na karabině. Z tohoto důvodu by měla mít nosnost nejméně 2200 kp. Proto se začaly používat karabiny ledvinového nebo trojúhelníkového tvaru z pevného a kvalitního materiálu (Procházka, 1979). Nejprve se však vyráběly obyčejné železné karabiny z měkké oceli různých tvarů a velikostí, které byly nevýhodně těžké. Rozšířené byly hlavně hruškové „hasičárny“ a oválná „očka“. Železné karabiny měly nosný zámek s do sebe zapadajícím „labyrintem“ a po deformaci karabiny při zachycení tvrdého pádu docházelo k úplnému nebo jen částečnému otevření. V současnosti jsou zaopatřeny kolíčkem a háčkem. Díky této lepší technologii už k samovolnému otevírání při větším pádu nedochází (Montana plus, 2002).

41

Později se začaly vyrábět z duraluminia a jejich hmotnost se snížila zhruba o 40 procent oproti karabinám železným. Ve vývoji se ale však meze

nekladou

a výroba uvedla na trh karabiny z různých slitin a různých technologií jako například duté (trubkové) karabiny, které dosáhly při použití oceli nosnosti 4000 kp a hmotnosti 75 g nebo z duraluminia o nosnosti přes 2000 kp a hmotnosti 42 g. Je důležité si uvědomit, že nosnou částí karabiny je pouze strana, kde není zámek. Karabiny typované na nosnost 2200 kp mají pevnost této strany 1500 kp, přičemž druhá strana vybavená zámkem má pouze zbývajících 700 kp! Velmi kvalitní karabiny se v jisté době staly duralové Zella Mehlis Ruppberg z NDR, které při zaručené nosnosti 2500 kp udržely podle testů až 3000 kp. Dnes je však vývoj z důvodu kvantity materiálu do velkých stěn a hor zaměřen hlavně na hmotnost (Procházka, 1979). Prvním horolezcem, který použil k jištění karabiny, se údajně stal Georg Christophe roku 1908. Do této doby se horolezci jistili pouze lanem, ze kterého se museli na každém štandu rozvázat, provléci je kruhem

či

jiným

jištěním

a znovu se jím opět navázat. Karabiny se staly velikým pokrokem, díky kterému vzrostla lezecká výkonnost. V některých místech, kde nebylo třeba osadit kruh z důvodu možnosti zajištění smyčkou, karabiny ušetřily práci při dlouhotrvajícím osazování kruhu. Karabiny tak otevřely dimenzi exponovanějších a těžších cest. Přes tyto výhody Kauschka (1923) ještě na přelomu dvacátých a třicátých let použití karabin zpochybňuje: „Kladivo a majzlík, lanové smyčky, skoby s kruhem a karabiny jsou věci, které jsou potřebné jenom někdy, především při těžkých prvovýstupech. Pro lezení v naší domovině jsou nadbytečné.“ (Montana plus, 2002) Mezi další důležité jistící prostředky na pískovcových skalách patří smyčky, které se zde začaly používat s ohledem na strukturu pískovce, který je měkký, a všechny kovové jistící prostředky by ho mohly vážně poškodit a znehodnotit. Už legendární lezec Josef Smítek vyšperkoval svoji smyčkovací techniku téměř k dokonalosti a v praxi potvrdil, že

42

s kvalitními smyčkami se dají zajistit skoro jakékoliv úseky. V dnešní době, kdy je na trhu výběr všemožných pestrobarevných smyček z kevlaru a podobně, není problém při správném výběru a špetkou zkušeností smysluplně smyčkovací techniky využívat. (Růžička, 1998). Smyček se začalo hojně používat až po zavedení karabin. Smyčky se zhotovovaly z kusů lana. Většinou se odřezávaly konce nebo se k jejich zhotovení použilo vyřazené lano. Jejich průměr byl nejčastěji 11 – 14 mm. Nejtenčími smyčkami byly kroucené šňůry „systému Főssen“ s průměrem 8 mm. Slabší šňůry z manilského konopí se nepoužívaly kvůli nedostatečné nosnosti. Jištění v úzkých trhlinách, kde bylo třeba používat velmi úzkých smyček různých druhů, bylo v tehdejších dobách neproveditelné. Převrat ve smyčkovací technice zapříčinil až nástup pevných repšňůr a později i popruhů z nylonu a umožnil tak dobré zajišťování na místech, která se v době konopné, musela z nedostatku tenkých smyček přehlédnout. Tento technologický pokrok prorazil bariéru nejtěžších stěn a postaral se o vznik spousty prvovýstupů. Až do zavedení sedacích úvazků sloužily u štandů jako sedačky obyčejné lanové a později popruhové smyčky, ze kterých se mohlo při troše nešikovnosti vypadnout S příchodem sedacích úvazků se práce lezců značně usnadnila a výrazně vzrostla i její bezpečnost (Montana plus, 2002).

43

9. Faktory ovlivňující vývoj lezení v Adršpašsko-teplických skalách

Počátek lezení byl spjat s touhou dostat se nahoru a vylézt jako první na panenskou pískovcovou věž. Samozřejmě, že prvními objekty byly nejdominantnější nebo nějakým způsobem nejzajímavější vrcholy. Radost spočívala v objevení logické a snadné cesty k vrcholu a o způsobu přelstění a překonání zemské gravitace pomocí lidské vynalézavosti a šikovnosti. Lezení se stalo jakousi hrou k uspokojení emocí a vhodné časové investice do něčeho objevitelského. Neexistovaly žádné lezečky, expresky a různé materiálové vymoženosti dnešní doby. Lezci se vší skromností museli smotat konopné lano, obout se do pohorek, a vyrazit do skal (Šilhán, 2001). Na pískovcových skalách začali lézt Němci, kteří nikdy cesty moc nezajišťovali. Tuto tradici se později naši lezci snažili dodržet a začaly vznikat nejištěné morálové cesty. Je pravda, že před válkou a po válce vládla obrovská chudoba a lezecký materiál nebyl k sehnání. Veškeré jistící prostředky včetně kruhů a skob si lezci museli vyrábět a shánět sami, což bylo časově náročné. Výroba jednoho kruhu u kováře byla drahá, a proto jejich zbytečné plýtvání si při prvovýstupu nemohl nikdo dovolit (Šilhán, 2001). Potom nastoupila lezecká rivalita a frajeřina. Ten, kdo osadil při prvovýstupu nejméně kruhů, byl mezi lezci povyšován a uznáván s velikým respektem. Vznikla tak řada mnoha morálových cest, které jsou dodnes považovány za vyhlášené „pomníky“. Rostislav Tomanec tento termín označuje v jednom ze svých článků (Šilhán, 2000) slovy: „Pomník je prvovýstup s co nejspořejším jištěním ve snaze nemít opakování.“ Proto vedou na spoustu adršpašských věží cesty třeba jen s jedním nebo v horším případě žádným kruhem. Mnozí současní lezci poukazují na jistý egocentrismus tehdejší doby, která byla tímto postižena. Soutěživost se nevztahovala jako dnes k extrémně obtížným cestám, ale hlavně k odvážným. Odvaha hrála hlavní roli a lezci se při lezení přikláněli více

44

k psychické stránce než k fyzické. Hlavním heslem této doby bylo: „Co nejméně železa a co nejvíce odvahy!“ (Mocek in verb., 2006) Všechny tyto věci souvisely také s politikou. V dobách hlubokého totalismu, kdy se nesmělo jezdit za hranice, tvořili lezci uzavřenou komunitu. Doba nenabízela pro mnohé nic lepšího než lezení. Hodně lezců utíkalo do skal hledat svobodu, kterou vlivem režimu pozbyli. Spousta cest také skrývá odpověď na to, co si lidé o komunismu mysleli. V některých

morálových

nebezpečností

cestách

je

vyjádřen

například

svou

nesouhlas

extrémní s životem

v komunistickém režimu (Sýkora, 2004). Dnešní doba 21. století se na lezení dívá spíše jako na sport než na dobrodružství. I psychická stránka lezení je odsouvána u mnoha lezců do pozadí. Dnešní svět extrémně těžkých cest preferuje hlavně fyzickou zdatnost a kondici v nejlepší možné míře. Toto vše se projevilo samozřejmě i ve světě pískovcového lezení. Dnešní prvovýstupy se dělají dobře

zajištěné

a

bezpečné

v porovnání

s dřívější dobou plnou egocentrismu a odvahy (Šilhán, 2001). Nejaktivnější lezec v Teplických skalách Pavel Hrubý konstatuje: „Chci, aby se moje cesty lezly, nechci, aby se tam někdo přerazil.“ (www.hudy.cz/default.asp?nDepartmentID=480&nLanguageID=1, 26. 3. 2007) I když Pavel dělá pěkné a dobře zajištěné cesty, sám si myslí, že budoucnost bude zase přát více morálovým cestám. Technická obtížnost cest už totiž balancuje na krajnici, ale hranice morálových cest zůstává otevřená (Šilhán, 2000).

45

10. Současný pohled na pravidla pískovcového lezení

Po desetiletí se mezi horolezci vedou spory, jestli lézt s magnesiem nebo bez, jestli osazovat kruhy shora nebo odspodu a spousta podobných diskusí. Klasičtí lezci budou na rozdíl od mladé generace vždy více konzervativní, Někteří z mladé generace se snaží jít s dobou a prosadit nějaké změny vzhledem k dnešnímu pokroku a přání lezců. Pravidla pískovcového lezení ale vždy způsob osazování kruhů ze slanění zakazovala. V nepískovcových oblastech se dnes již běžně dělají cesty ze slanění, ale to vše souvisí se sportovním přístupem a extrémností cest, které by odspodu udělat nešly. Na pískovcových skalách se však tato tradice dochovala až dodnes. Co se týče používání magnesia, jedna strana tvrdí, že je používání magnesia pro skálu škodlivé, usnadňuje a zlehčuje lezci prvovýstup a nechává po sobě viditelné stopy na pískovci, a druhá strana tvrdí, že těžké cesty bez magnesia udělat a vylézt nejdou a že magnesium ničemu neškodí. Je to takový začarovaný kruh a jedině budoucnost ukáže, kudy cesta povede dál (Blahna in verb., 2006) Prozatím si ale pískovcové lezení uchovává svoji specifičnost právě díky tradicionalistickému přístupu a ctění pravidel, která jsou v souladu s přírodou a odrážejí lidské možnosti. Petr „Špek“ Slanina má na věčné spory lezců jednoduchou filozofii: „Mistr světa může být jenom jeden, ostatní budou vždy jen horší. Když cestu nevylezu zespodu zrovna já a hned, nevadí. Vyklidím pole a on se určitě někdo lepší najde.“ (Hejtmánek, 1994)

46

11. Ochrana životního prostředí

Adršpaško-teplické skály byly v roce 1933 vyhlášeny rezervací. Od roku 1991 jsou součástí Chráněné krajinné oblasti Broumovsko, která byla zřízena Ministerstvem životního prostředí ČR vyhláškou č. 157. Samotné Adršpašsko-teplické skály jsou však oblastí s vyšším stupněm ochrany než zbývající část CHKO Broumovsko, a to národní přírodní rezervací.

Předmětem

geomorfologicky

ochrany

unikátní

útvary

na

rozloze

kvádrových

1803,43

ha

pískovců

jsou

s relikty

přirozených porostů a rostlinných i živočišných společenstev. Jedná se o největší celistvé skalní město v ČR i ve střední Evropě (SPÍŠEK et al., 2002). Platí zde přísná pravidla jak pro horolezeckou činnost, tak pro pohyb turistů. Mimo značené turistické cesty mohou vstupovat pouze organizovaní horolezci. Těm je toto umožněno Rozhodnutím ve věci vyznačení přístupových cest a vyhrazení míst k provozování horolezectví na území Národní přírodní rezervace Adršpašsko-teplické skály v CHKO Broumovsko, vydavaným Ministerstvem životního prostředí ČR. (www.horosvaz.cz/index.php?cmd=page&type=1&article=143,

20. 4.

2007) Toto rozhodnutí je v pravidelných intervalech aktualizováno. Poslední ze dne 28. 7. 2005 pod číslem jednacím MŽP/16584/04620/2827/04 omezuje lezení v Adršpašsko-teplických skalách na určité roční období. V některých částech této oblasti je lezení povoleno již od 1. 5.,

ve

zbývajících

pak

od

1.

7.

a lezecká sezóna zde končí 30. 11. Nad rámec této vyhlášky je lezení v některých částech omezeno různými okolnostmi. Tato omezení jsou většinou z důvodu hnízdění chráněných druhů ptáků. Všechny takto zakázané sektory jsou označeny přímo v terénu (Lukavský 1, 2000).

47

48

12. Závěr

Lezení na pískovcových skalách je velmi specifickou disciplínou ve světě horolezectví. Dnešní generace lezců se ale spíše věnuje sportovnímu lezení v zahraničních oblastech vápencových skal. Přesto se

ti, kteří

objeví jedinečnost a kouzlo pískovců, budou stále vracet a s oblibou přelézat staré klasické cesty s odvážným charakterem lezení. A možná, že časem opět spousta lezců zjistí, že lezení není jen o sbírání těžkých skalpů s nejvyššími čísly, ale také o prožití krásných chvil s přáteli v romantickém prostředí českých pískovcových skal. Je pravda, že díky dobám, kdy zde vládla rivalita lezců, vznikla spousta cest, vzbuzujících svojí nebezpečností u dnešní generace lezců strach, který je spíše směruje do zahraničních dobře zajištěných a bezpečných oblastí. Ale

pískovcových

skal

je

u nás hodně a díky jejich rozmanitosti se stále nacházejí nové a nové směry a linie pro prvovýstupy. Navíc současná generace, která se věnuje těžkým prvovýstupům, své cesty již dobře zajišťuje. Takže i u nás na pískovcových skalách je spousta možností pro seberealizaci v extrémní výkonnosti.

49

13. Použitá literatura

1) Borkovec, J. Fritz Wiesner. Hotejl, 1989, č. 2. s. 28. 2) Dieška, I., Širl, V. Horolezectví zblízka. 1. vyd. Praha: Olympia, 1989. 444 s. 3) Fiehl, W. Prvovýstup kdysi. Hotejl, 1982, č. 3. s. 22 – 24. 4) Glowacz, S., Pohl, W. Volné lezení. 1. čes. vyd. České Budějovice: KOPP nakladatelství, 1999. 128 s. 5) Hejtmánek, P. Portrét – Petr „Špek“ Slanina. Montana, 1994, č. 3. s. 34. 6) http://lokalka.climbweb.cz/?bcoid=232, 11. 4. 2007 7) Janák, D. Quo vadis, lezení? 1. Montana, 2002, č. 3. s. 19 – 23. 8) Kauschka, R. Wandern und Klettern. 1 vyd. Reichenberg: Paul Sollors Nachfolger, 1923. 279 s. 9) Kraus, A., Černík, A. Skalní města v Čechách. 1. vyd. Praha: Orbis, 1973. 52 s. 10) Krch, J. Igor Liepak Koller. Hotejl, 1985, č. 3. s. 39. 11) Lukavský, S. Adršpašské skály – 1. díl. 1. vyd. Náchod: Juko, 2000. 231 s. 12) Lukavský, S. Adršpašské skály – 2. díl. 1. vyd. Náchod: Juko, 2000. 287 s. 13) Piňos, A. Jaromír Jarýk Stejskal. Hotejl, 1989, č. 3. s. 31. 14) Piňos, A. Miroslav Lanč Šmíd. Hotejl, 1985, č. 2. s 39. 15) Piňos, A. Stanislav Cikán Lukařský. Hotejl, 1988, č. 2. s. 32. 16) Procházka, V. Na provaze. Montana plus, 2000, podzim – zima. s. 6 – 19.

50

17) Procházka, V. Vývoj výbavy a jištění na písku. Montana plus, 2002, podzim-zima. s. 18 – 24. 18) Procházka, V. Základy horolezectví. 2. vyd. Praha: Olympia, 1979. 276 s. 19) Růžička, J. Jištění je jistota. 3. doplněné vyd. Brno: Montana, 1998. 88 s. 20) Spíšek, J., Hájek, A., Kopecký, J. at al. Chráněná území CHKO Broumovsko. In: Faltysová, H., Mackovčin, P., Sedláček, M. (eds.). Chráněná území ČR – Královéhradecko, svazek V. 1. vyd. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, 2002. s. 235 – 272. 21) Sýkora, B. Jak jsme lezli jinde. Hotejl, 1989, č. 4. s. 9 – 12. 22) Sýkora, B. Pískaři. 1. vyd. Náchod: Juko, 2004. 262 s. 23) Šilhán, F. Cesta do hor. 1. vyd. Brno: Montana, 2001. 245 s. 24) Šilhán, F. Tour de Brain. Montana, 2000, č. 4. s. 4 – 9. 25) www.horosvaz.cz/index.php?cmd=page&type=1&article=143, 20. 4. 2007 26) www.hudy.cz/article.asp?nArticleID=405&nLanguageID=1, 26. 3. 2007 27) www.sportovni.net/horolez/historie/, 23. 3. 2007 28) Zak, H. Rock stars. 1. čes. vyd. Vsetín: Trango Publishers s.r.o.,1996. 214 s.

51

Resumé

Tato bakalářská práce se zabývá historií a současným stavem lezení v Adršpašsko-teplických skalách. První část se zabývá historickým vývojem od příchodu německých lezců až po současnou generaci. Značná pozornost je přitom věnována 60., 70. a 80. létům. Ta pro tuto oblast znamenala klíčové období, během kterého si získala věhlas skal plných respektovaného, mnohdy velmi morálového specifického lezení. Ve druhé části je popsán vývoj lezeckého materiálu pro pískovcové lezení, který postupně s nezadržitelným pokrokem zaznamenal výrazné změny. Stále však respektuje přísná tradicionalistická pravidla, což je v porovnání s jinými odvětvími lezení naprosto výjimečné. S touto skutečností souvisí i poslední část této práce, ve které je objasněna příčina specifičnosti pískovcových skal.

52

Summary

The aim of this Bachelor thesis is to focus on history and contemporary state of climbing in the Adršpašsko-teplické rocks. The first part deals with historical evolution since the arrival of German climbers till contemporary generation. The considerable attention is given to 60th, 70th and 80th of 20h century. This period was important for the area of the Adršpašsko-teplické rocks, during which it gained its renown of rocks, full of respected and often very bold specific kind of climbing. The second part describes the development of sand-stone climbing materials, which gradually with unstoppable progress achieved considerable changes. Nevertheless, it still respects strict traditionalistic rules, which is in comparison with other branches of climbing absolutely rare. This reality is connected with the last part of bachelor thesis, which explains the cause of specificity of sand rocks.

53