Je užitečnější znát celkový kontext a smysl než exaktní, ale rigidní paměťový otisk?

psychologie

Nepřesná paměť je výhodná Je užitečnější znát celkový kontext a smysl než exaktní, ale rigidní paměťový otisk? Radkin Honzák

MUDr. Radkin Honzák, CSc., (*1939) vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Působí v Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty UK, v psychiatrické ambulanci Institutu klinické a experimentální medicíny.

298

Dnes již klasický Antonioniho film Zvětšenina je výpovědí o  tom, jak vnímáme realitu, či spíše jak si myslíme, že ji vnímáme. Hlavní hrdina vyfotografuje v parku mileneckou dvojici, na snímku však objeví cosi, co by mohlo být mrtvé tělo. Pokus o zvětšení snímku však zrnitou strukturou informaci spíše zamlží. Jde se tedy přesvědčit do parku, kde skutečně leží mrtvé tělo, když se však vrátí s fotoaparátem, už je nenajde… Pro vědu je typické, že to, co umělec uchopil intuitivně a celostně, rozpižlá na detaily. Už samo naše vnímání je nespolehlivé. Naprosto nemůžeme věřit tomu, co jsme viděli na vlastní uši. Ano, na vlastní uši! Pozorujeme-li například sedm záblesků světla a  současně uslyšíme osm kliknutí, budeme přísahat, že záblesků bylo osm. Na úmyslně upraveném zkresleném záznamu promluví z obrazovky osoba, která vysloví slůvko PECH. Vidíte zřetelně rty, jak vytvářejí hlásku P. Ovšem z  reproduktoru zazní jasně DECH. To, čemu dá drtivá většina pozorovatelů přednost, bude odečtení hlásky „P“ z  monitoru. Budou tvrdit, že slyšeli PECH. Podtrhuji: slyšeli. A ještě horší je to s pamětí, a to nejen ve věku seniorském, kdy se s tím počítá, ale prakticky po celý život. Základním kamenem omylů je chybná vzpomínka (false memory), vytvořená většinou z  nesprávně složených fragmentů sledované skutečnosti, nebo dokonce několika různých skutečností. Chybnou vzpomínku lze člověku také podsunout, a to nejen v hypnóze, ale i v plně bdělém stavu a je to docela snadné. James Deese, Henry L. Roediger a  Kath­ leen McDermottová vypracovali v roce 1995 metodu, citovanou dnes běžně jako DRM (Deese – Roediger – McDermott), paradigma, které demonstruje vznik nepřesnosti u  zcela čerstvé vzpomínky. Zkoumanému subjektu je přečten soubor slov, která se vztahují k určitému konkrétnímu předmětu či tématu, např.: doprava, autobus, náklaďák, vozidlo, taxík, sanitka, dodávka, tirák… Mezi nimi však chybí podstatný a do jisté míry klíčový pojem auto, pojem, kterému badatelé v  této oblasti říkají „návnada“. Přesto si osoby při reprodukování přečtených slov tento pojem chybně vybavují s nezvratným přesvědčením, že jej při prezentaci slyšely. Bezprostředně po prezentaci a  nesprávném vyhodnocení jsou někteří jedinci schopni svůj omyl korigovat, pokud je návnada párována se skuteč-

Vesmír 90, květen 2011 | http://www.vesmir.cz

ně použitými pojmy, ale po týdnu se stávají falešné vzpomínky součástí paměťové databáze a  jsou považovány za pravé.1 Iluzi vnímaného slova je obtížné uniknout, a to i tehdy, jsou-li osoby se smyslem experimentu předem seznámeny. Přes patrné odlišnosti, pokud jde o  vznik a validitu, se pravé i chybné vzpomínky často chovají podobně; například si je ve stejné míře hůře vybavíme, když je pozornost rozptylována jinými podněty a  podáním taneční drogy extáze se dají stejně narušit. Tyto skutečnosti vyvolaly otázku, zda budou také podobným způsobem napomáhat při řešení problémů. McDermottová na konci minulého století zkoumala, jak pomáhají správné a  chybné vzpomínky při rekonstrukci slov, z nichž poskytla buď fragmenty, nebo slovní základ, a zjistila, že jejich pomoc je přínosná a prakticky stejně efektivní.2 Odtud pokračoval výzkum ke složitějším a komplexnějším úkolům. Jedním z nich je experimentální postup označovaný CRAT (compound remote association task), tedy úkol spočívající v  nalezení jednoho společného pojmu na základě vzdálených asociací. Pokusné osoby dostanou k dispozici tři slova – jablko, rodina, dům – a mají určit jeden pojem, ke kterému se všechna mohou vztahovat; v  tomto případě je to strom. Předpokládá se, že má-li člověk dojít k správnému zobecnění a  najít překlenující a  syntetizující pojem, musí aktivovat řadu paměťových okruhů. Pokus badatelů z Lancaster University3 byl uspořádán tak, že při polovině řešení před zadáním CRAT účastníci absolvovali DRM, jehož návnadou byl hledaný výraz, zatímco při druhé polovině tato příprava chyběla. Pokusu se zúčastnilo celkem 40 studentů v průměrném věku 24,6 roku a každý řešil celkem osm úkolů ve zkříženém uspořádání (čtyři s DRM a čtyři bez něj). Stejně jako každý správný román má končit svatbou, má každý článek zaslaný do impaktovaného časopisu končit potvrzením výchozí 1. Weinstein Y., McDermott K. B., Chan J. C.: True and false memories in the DRM paradigm on a forced choice test, Memory 18, 375–384, 2010/4. 2. McDermott K. B.: Priming on perceptual implicit memory tests can be achieved through presentation of associates, Psychonomic Bull. Rev. 4, 582–586, 1997. 3. Howe M. L., Garner S. R., Dewhurst S. A., Ball L. J.: Can false memories prime problem solution? Cognition 117, 179–181, 2010; doi:10.1016/j.cognition.2010.08.009.

genetika hypotézy. Ani citovaní autoři své čtenáře nezklamali: pokusné osoby vystavené DMR vyřešily v případě, že si vytvořily falešnou vzpomínku na slovo, které prezentováno nebylo, CRAT častěji a rychleji. Z toho vyplývá, že na řešení problémů se mohou podílet také chybné vzpomínky, přestože panuje představa, že takové vzpomínky jsou pouze maladaptivní a od správného řešení odvádějí. O  způsobu vzniku nepravých vzpomínek existuje několik teorií. Je možné, že aktivace neuronálních okruhů spojená s prezentací podnětů ve formě konkrétních slov se rozšíří a  zasáhne oblast, v  níž jsou uložena další synonyma, jiný výklad předpokládá, že je aktivován celkový „smysl určitého koncep-

tu“ s následnou nabídkou rozhodující reprezentace. Další je blízká hudebnímu vnímání, kde člověk dopředu „předpokládá“, jak bude skladba pokračovat; ve verbální prezentaci pak očekává, že zazní klíčový pojem. Autoři také zvažují sociální a  etologickou funkci studovaného fenoménu a  domnívají se, že z  hlediska komunikačního i  z  hlediska přežití mají chybné vzpomínky pozitivní hodnotu, ačkoliv se to na první pohled nezdá. Umožňují totiž jedinci bezpečněji se orientovat v  méně strukturovaných oblas­ tech, jako jsou mezilidské vztahy a také přírodní podmínky. V  takových případech je užitečnější znát celkový kontext a smysl než exaktní, ale rigidní paměťový otisk. Ö

Další písmeno epigenetického kódu

aneb Naše DNA obsahuje nejméně šest různých bází

Genetická informace je kódována pořadím deoxyribonukleotidů v dvouřetězcových molekulách DNA. Jednotlivé deoxyribonukleotidy se liší nukleovou bází. Naše DNA obsahuje čtyři základní báze: adenin (A), cytosin (C), guanin (G) a thymin (T). Adenin na jednom řetězci se páruje s thyminem na druhém komplementárním řetězci a obdobně se cytosin páruje s guaninem. Vedle čtyř základních bází obsahuje DNA také chemicky pozměněné základní – tzv. modifikované báze. Některé z  nich mohou vzniknout vlivem působení mutagenů. Pokud tyto změny způsobí chybné párování bází, může dojít k dědičné změně genetické informace. Naštěstí existují opravné mechanismy, které takto změněné báze odstraňují a jejich podíl v DNA tak není velký. Existují však cíleně modifikované báze, které vznikají působením tzv. DNA modifikujících enzymů a kterých může být v DNA i několik procent. Ačkoliv se normálně párují, ovlivňují strukturu DNA a plní určité biologické funkce. Nejvíce typů modifikovaných bází bylo nalezeno především u virů a bakterií. Donedávna jedinou dominantní modifikovanou bází v  naší DNA byl 5-methylcytosin (mC), někdy pro svoji četnost označovaný jako pátá báze. Methylcytosin je pro nás životně důležitý, je nositelem jedné z nejdůležitějších epigenetických informací, které určují aktivitu našich genů, a  tím i  vývoj a  funkci našeho těla. Obecně lze říci, že geny, které Mgr. Jaroslav Fulneček, CSc., (*1972) vystudoval biochemii na Přírodovědecké fakultě MU v Brně. Pracuje v Biofyzikálním ústavu AV ČR, v. v. i., kde se věnuje studiu složení a funkce rostlinného genomu.

ve svých promotorech obsahují methylcytosiny, jsou umlčeny. Heterochromatin, oblast genomu, kde se geny nepoužívají, obsahuje mnohem více mC než euchromatin, oblast genomu s aktivními geny. Změny v methylaci DNA doprovázejí řadu onemocnění včetně nádorových.

Jaroslav Fulneček

SLOVNÍČEK Epigenetická informace – informace rozhodující o aktivitě jednotlivých genů, která je zapsána nezávisle na pořadí nukleotidů (genetické informaci). Může se dědit, ale na rozdíl od genetické informace se zpravidla neřídí Mendelovými zákony dědičnosti. Epigenetická informace je zapisována, vymazávána a čtena řadou speciálních proteinových komplexů a může být ovlivněna vnějším prostředím. Nositeli epigenetické informace jsou například methylcytosiny, modifikované histony a krátké molekuly RNA. Promotor – úsek DNA většinou před genem, který je nezbytný pro jeho transkripci (přepsání do RNA). Hydrogensiřičitanové genomové sekvenování – dosud používaná metoda pro zjištění přesných pozic 5-methylcytosinů v DNA dnes běžně i na celogenomové úrovni. Je založena na specifické reakci cytosinů s hydrogensiřičitanem, která se využívá k převedení (deaminaci) všech cytosinů na uracily. Uracily se v následující polymerázové řetězové reakci (PCR) párují s adeniny, a tak dochází ke změně původní sekvence. To znamená, že všechny původní cytosiny jsou nahrazeny thyminy a původní methylcytosiny, které s hydrogensiřičitanem nereagují, jsou detekovány jako cytosiny (podrobně viz Fulneček J.: Jak zjistit polohu „páté báze“ v DNA?, Živa, 1, 2–4, 1999). Tato metoda bohužel nedokáže odlišit 5-methylcytosiny a 5-hydroxymethylcytosiny. Metody detekce 5-hydroxymethylcytosinu – Pro stanovení celkového množství C, mC a hmC v DNA lze použít již zmíněnou tenkovrstvou chromatografii nebo vysokotlakou kapalinovou chromatografii či hmotnostní spektroskopii. Dnes máme k dispozici specifické protilátky, které lze použít jak pro stanovení celkového množství, tak i pro analýzu lokus specifického výskytu hmC. Hydroxymethylcytosiny lze také označit připojením glukózy na hydroxymethylovou skupinu pomocí beta-glukosyltransferázy z bakteriofága T4 nebo připojením alifatických thiolů pomocí bakteriálních DNA-(cytosin-5)-methyltransferas. Přímé sekvenování DNA vláken pomocí nanopórů, během něhož se jednotlivé báze identifikují měřením fyzikálních veličin při průchodu DNA malým otvorem, pravděpodobně odhalí přesné pozice C, mC a hmC. Tato převratná metoda je však zatím ještě ve fázi vývoje.

http://www.vesmir.cz | Vesmír 90, květen 2011

299

1) Kriaucionis S., Heintz N., Science, 324, 929–930, 2009. 2) Tahiliani M., Koh K. P., Shen Y., Pastor W. A., Bandukwala H., Brudno Y., Agarwal S., Iyer L. M., Liu D. R., Aravind L., Rao A., Science, 324, 930–935, 2009. 3) Ko M., Huang Y., Jankowska A. M., Pape U. J., Tahiliani M., Bandukwala H. S., An J., Lamperti E. D., Koh K. P., Ganetzky R., Liu X.S., Aravind L., Agarwal S., Maciejewski J. P., Rao A., Nature 468, 839–843, 2010. 4) Ito S., D‘Alessio A. C., Taranova O. V., Hong K., Sowers L. C., Zhang Y., Nature 466, 1129–1133, 2010.

V  roce 2009 však Skirmantas Kriaucionis a Nathaniel Heintz přišli s překvapivým objevem.1 Autorům se podařilo oddělit od sebe dva typy myších mozkových buněk lišících se velikostí jádra. Zatímco Purkyňovy buňky mají velká euchromatinová jádra, granulární buňky mají jádra malá, s  typickým rozmístěním heterochromatinu. Pomocí tenkovrstvé chromatografie autoři analyzovali nukleotidové složení jaderných DNA. U  Purkyňových buněk si všimli kromě pěti očekávaných signálů odpovídajících A, C, G, T  a  mC ještě šestého signálu neznámé komponenty. Pomocí řady dalších metod prokázali, že jde o nukleotid obsahující 5-hydroxymethylcytosin (hmC). Doposud byl tento nukleotid zjištěn především v  DNA bakteriofágů označovaných jako T-sudé. Hydroxymethylcytosin může vznikat z  methylcytosinu při oxidativním poškození DNA. Tento původ autoři vyloučili vzhledem ke specifickému a poměrně vysokému obsahu hmC v jádrech Purkyňových buněk. Zde se hmC vyskytuje na úkor mC a jeho množství dosahuje až 40 % celkového množství modifikovaných cytosinů. Obsah mC v jádrech je tedy u Purkyňových buněk nižší než u granulárních buňek. Pokud se prokáže, že se hmC a  mC liší svým vlivem na strukturu chromatinu, mohlo by to vysvětlit větší objem a  euchromatinový charakter jader Purkyňových buněk. Nejvíce hmC obsahuje mozková tkáň, kde se navíc množství hmC s věkem zvyšuje (0,1 až 0,5  % všech nukleotidů v  genomu). Relativně vysoké procento hmC obsahují také tkáně jater, ledvin a  střeva (<0,3  %), méně hmC je obsaženo ve tkáních plic, srdce, placenty a  prsu (<0,1  %) a  nejméně hmC bylo zjištěno v  buněčných liniích včetně kmeno-

vých embryonálních buňek (<0,05 %). V nádorových tkáních byl obsah hmC snížen asi o třetinu až čtvrtinu vzhledem k normálním tkáním. Hydroxymethylcytosin byl zjištěn ještě v rybím zárodku. Zda se vyskytuje také u bezobratlých nebo v rostlinách, zatím není známo. Ve stejném čísle časopisu Science vědci z  laboratoře Anjana Rao publikovali objev savčích TET proteinů, které katalyzují přeměnu mC na hmC.2 U  člověka a  myši byly nalezeny tři geny kódující funkční TET proteiny (TET1 až TET3). Chybná funkce TET proteinů byla popsána u  myeloidních leukémií.3 TET1 protein je nutný také pro správný embryonální vývoj.4 To by mohlo znamenat, že objevené TET proteiny se účastní záhadného a dosud ne zcela popsaného mechanismu aktivní demethylace DNA. Přeměna mC na hmC může být totiž součástí tohoto procesu, i  když reakční krok vedoucí od hmC k C nebyl dosud popsán. Abychom mohli studovat význam a  funkci hmC, potřebujeme vhodné metody jeho detekce spolehlivě odlišující C, mC a hmC. Přitom zásadní jsou metody, které by dokázaly určit polohu hmC v DNA. Zjištění, že hydrogensiřičitanové genomové sekvenování, běžně používané pro detekci mC, neodliší mC od hmC, bylo jistě důvodem mnoha bezesných nocí pro vědce, kteří se věnují analýze rozmístění mC v  genomu. Dosud identifikované pozice mC touto metodou mohou být totiž ve skutečnosti obsazeny jak mC, tak i  hmC. Vzhledem k  tomu, že tyto dvě modifikace s  velkou pravděpodobností neplní stejnou roli, bude nutné řadu výsledků ověřit. Avšak vhodná metoda pro studium pozic dvou modifikovaných cytosinů a  pochopení funkce hmC stále čeká na své objevitele. Ö

Nejstarší český „povodňový“ tisk o dvou katastrofách v roce 1591 Jan Munzar

300

Neobvyklé a extrémní přírodní jevy vnímali lidé již odnepaměti s  obavami. Povodně sužovaly obyvatele měst a vesnic u řek a potoků víceméně stále a  způsobovaly jim nejrůznější škody, protože na přirozených (neregulovaných) tocích byly a jsou normálním, prakticky každoročním jevem. Z  hlediska historické paměti je důležité dokumentovat především velké povodně s poměrně malou četností výskytu. Nejstarší zprávy o  těch mimořádných obsahují rukopisné kroniky. První popsaná katastrofální povodeň v českých zemích je zachycena v  latinsky psa-

Vesmír 90, květen 2011 | http://www.vesmir.cz

né Kosmově kronice: došlo k  ní na Vltavě v Praze v září 1118. Jedním z  dosud málo využitých pozdějších pramenů dobového zpravodajství o povodních jsou účelové staré tisky. Jde o  příležitostné jednolisty, letáky, náboženská kázání i nejrůznější básně obsažené ve sbírkách širšího významu. V  16. století je jazykem „povodňových“ tisků němčina, latina 1. Nejstarší český příležitostný tisk o povodních, který 0 0 se dochoval v Národním muzeu v Praze (rekonstrukce A. Petrová).

antropologie

http://www.vesmir.cz | Vesmír 90, květen 2011

301

a  čeština. Z  dnešního hlediska ovšem mají pochopitelně různou vypovídací hodnotu a dosavadní studium ukázalo, že v nich uváděné informace není vždy možné jednoduše akceptovat, je třeba usilovat o  jejich verifikaci. Nejstarším česky psaným „povodňovým“ tiskem je příležitostný leták o dobové senzaci – dvou katastrofách na Moravě v létě 1591, tedy před 420 lety. Pravdivá a strašlivá novina o veliké povodni 1591

Na poškozený a obtížně čitelný nejstarší český tisk o  povodni, který vydal v  Olomouci – bez vročení – Valentin Klín, upozornili svého času P. Kneidl a  P. Večeřová, ale podrobněji se jím už nezabývali. Tento jednolist se bohužel nedochoval celý, k  dispozici jsou jen jeho dvě dílčí části. Knihař ho totiž kdysi použil jako výplň do staré vazby a list byl objeven až po druhé světové válce při restaurování poškozené knihy. (Patrně proto není tento dobový leták ve fondu Národního muzea v Praze uveden v Knihopisu československých tisků od doby nejstarší až do konce 18. století.) Jeho doslovný název zní „Prawdivá a  Strasslivá nowina o  welike Powodnie, kteráž se stala w tomto Markrabství Moravském Létha 1591, zwlásstě pak při městech Prostějově a Ssymberka etc.“ (obr. 1). I když má tento příležitostný tisk dobový teologický rámec (popisovaná pohroma je trest Boží za hříchy současníků atp.), měl anonymní autor i  tiskař bezpochyby zájem touto formou informovat o aktuální senzaci na způsob novodobých zpráv bulvárních novin. Přestože název letáku vzbuzuje dojem, že se na Moravě v  roce 1591 jednalo o  jednu katastrofu, z textu vyplývá, že jsou ve skutečnosti zmíněny dva nezávislé případy: jednak povodeň na Prostějovsku od 10. do 14. července, jednak pohroma na Šumpersku 22. července. Povodeň na Prostějovsku

Abstract: The oldest historic „flood“ print on two disasters in 1591 by Jan Munzar. Old prints represent one of valuable historic flood-documenting resources that have been little used so far. The oldest of them is likely to be a single-sheet document describing two natural flood disasters in Moravia that happened in July 1591 and affected the towns of Prostějov and Šumperk. The leaflet was printed in Olomouc possibly in the same year.

302

O  velké vodě v  tomto regionu čteme: „Kteráž to povodně se počala 10. dne měsýce července a  trvala až do dne 14. téhož měsýce. Voda pak tu mnoho rybníkův ztrhala tak že velmi velikú škodu na lidech a na všelikém dobytku podělala. Neb při městě Prostějově do 40. domův podrala, mnoho lidí žalostně se ztopilo, tolikéž rozličného dobytka, stromoví ze vším kořením zvyvrácela, obylí jakéhožkoli postihla, to všechno pobrala. Tolikéž y  vsy blízko vody příležících hrozně ztrhala a  lidí y  dobytka nesčitedlný počet jich ztopilo.“ Pro verifikaci jsme se zajímali, co uvádí o  této katastrofě městská kronika Prostějova. Toto město má pro uvedený rok informace dokonce ze dvou kronik. Autorem první byl městský písař Jan Bělkovský z Ronšova, autorem druhé Pavel Zlypivo. A  tady vzniká záhada: oba kronikáři uvádějí v roce 1591 jen jednu povodeň, a to „v neděli den slavné památky Seslání Ducha svatého“ a  v  „den sv. Ducha“, tedy 2. června! Je přitom málo

Vesmír 90, květen 2011 | http://www.vesmir.cz

pravděpodobné, že by se v  uvedeném roce vyskytly dvě letní povodně takového rozsahu. Při tom ani v  předcházejícím, ani v  následujícím roce není žádná povodeň v  prostějovských kronikách uváděna! Proč se datace dobového tisku a  obou kronik liší přibližně o  40 dní, nelze prozatím uspokojivě vysvětlit. Je možné, že autor textu jednolistu měl informace z druhé ruky a že tisk nevyšel hned v uvedeném roce, ale až s odstupem. Jenže překvapením není konec: rukopisná kronika Marka Bydžovského z  Florentina (1540–1612), který působil většinu svého života na Karlově univerzitě v  Praze, „Rudolphus rex Bohemiae“, také uvádí velikou a  hroznou povodeň v  markrabství moravském ve dnech 10.–13. července 1591, tedy téměř ve stejné dataci jako olomoucký tisk. A Bydžovského záznam je prakticky shodný s líčením povodně v tomto jednolistu (např. „Neb při městečku Prostějově do 40 domův pobrala…“). Jenže stanovit, kdo od koho „opisoval“, je už s odstupem více než čtyř století stěží možné. Pravděpodobnější však je, že Bydžovský získal informaci o této povodni z olomouckého letáku. Povodeň na Šumpersku

Pokud jde o druhou povodňovou katastrofu na Moravě, je líčení tisku podrobnější: „Kteréž pak ještě hroznější a strašlivější bylo jesti 22. dne téhož měsíce července, ale v hodinu na noc u  města Šymberka tak strašlivé povětří přišlo s velikým hřímáním a hřmotem, až oblak dolů jesti spadl, kteréžto před městí šymberské roztrhala, také do 14. domův z gruntu pryč zaneslo, těch pak domův, kterýchž pozůstalo, škaredě ztrhala. Lidi a  dobytek žalostně ztopila, našlo se pak ztopených mužského pohlaví a  ženského do 60. osob bez těch dítek, kterýchž mnohem větší počet byl. Také každodenně nacházejí se ještě lidí ztopených a  mnoho jich zanešeno, jichž to najíti nemohú…“ V  tomto případě archivní záznamy ze Šumperka zmiňují v  roce 1591 pouze jednu povodeň, spjatou s  nevídanou bouřkou a průtrží mračen (tedy přívalovou) s mimořádnými škodami, jenže v  noci z  21. na 22. června! Takže se u dobového tisku opět jedná o chybu v dataci, a to „měsíční“. Uváděný počet ztrát na lidských životech v  obou zdrojích zhruba odpovídá. Leták zmiňuje, že se utopilo minimálně 60 dospělých a mnoho dětí a další lidé byli nezvěstní, zatímco podle dokladu ze šumperského archivu bylo den po katastrofě pohřbeno 64 utonulých, o čtyři dny později dalších 16. Řada lidí však patrně zůstala nezvěstná, protože v závěru dobového zápisu se konstatuje, že

RNDr. Jan Munzar, CSc. (*1941) vystudoval meteorologii na Matematicko-fyzikální fakultě UK v  Praze, vědeckou výchovu absolvoval v Geografickém ústavu ČSAV v Brně. V oddělení environmentální geografie Ústavu geoniky AV ČR, v. v. i., se zabývá klimatologií, hydrometeorologií, historickou geografií a  environmentální historií.

strašlivá noc si vyžádala „na sto lidských životů“. Možným vysvětlením rozdílů v  dataci výskytu této bleskové povodně by mohlo být to, že nedatovaný olomoucký jednolist nevyšel bezprostředně v roce jejího výskytu, ale později a  autor textu už měl k  dispozici jen nepřesné podklady údajných pamětníků. Závěr

Tato předběžná informace o  „povodňovém“ tisku z konce 16. století je jedním z příspěvků pro dokumentaci historických povodní v českých zemích a  oživování „povodňové paměti“, k jejíž ztrátě ve 20. století došlo. Katastrofální povodeň v červenci 1997 v povodí Odry a Moravy totiž všechny překvapila také proto, že takto ničivý živel se zde nevyskytl více než sto let. Ö

Článek vznikl v  rámci řešení výzkumného záměru Ústavu geoniky AV ČR, v. v. i., AV0Z30860518. Autor děkuje PhDr. Michaele Kokojanové z Muzea Prostějovska za odbornou konzultaci a  kolegyni RNDr. Andrei Petrové, Ph.D., za počítačovou rekonstrukci poškozeného tisku.

K dalšímu čtení Kneidl P.: Česká lidová grafika v  ilustracích novin, letáků a písniček, Praha 1983 Kokojanová M.: Katastrofy a  svízele přelomu pernštejnské a  lichtenštejnské éry v  interpretaci prostějovských pamětí. In: Documenta pragensia XVI, 1998 Munzar J., Ondráček S.: Velké povodně na území České republiky – ztráta historické paměti. In: Historická geografie 33, 2005 Večeřová P.: Katastrofy ve starých českých tiscích. In: Documenta pragensia XVI, 1998

Radmil Höschl

Jak léčili staří Egypťané Nakladatelství Academia vydalo na sklonku loňského roku první z plánovaných tří svazků o  staroegyptském lékařství Lékařství starých Egypťanů I. Tento první díl pojednává převážně o chirurgii, traumatologii a o péči o matku a dítě. Trojice autorů patří k  naší i  světové egyptologické špičce. Eugen Strouhal je profesorem historie lékařství na Karlově univerzitě a  jedním ze zakladatelů paleopatologie, oboru na průsečíku lékařství, antropologie a  archeologie. V  posledních 50 letech se zúčastnil mnoha výprav do Egypta, kde se při studiu vykopávek zajímal mimo jiné o  patologické nálezy. Břetislav Vachala a Hana Vymazalová jsou významní čeští egyptologové a  oba se účastnili četných archeologických expedic. Hana Vymazalová studuje kromě jiného hieratické písmo, kurzivní variantu hie­ roglyfů používaných pro monumentální nápisy. Oba se podíleli na českých překladech vybraných staroegyptských papyrů v  hieratickém písmu. Historicky první překlady části textů pořídil již zakladatel české egyptologie František Lexa ve spolupráci s  naším předním chirurgem Arnoldem Jiráskem. Lékařská témata popsaná v papyrech sloužila k  dokumentaci a k  výuce lékařů. Podle textu v  papyru se posuzovalo, zda lékař léčí lege artis čili v souladu s uznávanými a popsanými postupy. Odchýlení se od dané praxe mohlo znamenat i rozsudek smrti. Autoři se rozhodli citovat jednotlivé případy týkající se chirurgie a  traumatologie ze dvou papyrů – Smithova (podle amerického badatele, který jej koupil roku 1862)

a  Ebersova (zakoupeného badatelem Georgem Ebersem roku 1872).* Celkem zahrnuli 64 případů a ty jsou citovány se zachováním zdůrazněných pasáží i v originálu uvedených červenou barvou. Překladatelé v  závorkách doplnili logicky vyplývající ozřejmující údaje a podle svého uvážení také chybějící části. Trochu sebejistě uvádějí, že jde o „doplnění textu, která v  něm skutečně [sic] kdysi byla, ale nedochovala se“. Překládanou část autoři s odkazem na jednotlivé případy komentují v  následujícím segmentu kapitoly s doplňujícími ilustracemi a rentgeny z vykopávek. Pro zpřehlednění by možná někteří čtenáři uvítali komentáře přímo za jednotlivými případy. V kapitole „Péče o matku a dítě“ s celkem 164 případy z osmi různých papyrů by ovšem bezprostřední komentování všech příkladů bylo nepřirozené a rušivé. Následující sekce rozebírá přeložené texty z  hlediska dnešní medicíny a je bohatě ilustrovaná i čtivá. Ucelené části pojednávají o  způsobech léčení, chirurgických pomůckách, péči o ženu před, při a  po porodu, o  péči o  novorozence ad. Staroegyptští léčitelé nebyli jen jakýmisi šamany. Přeložené texty starých papyrů v této knize dokazují, že měli vynikající pozorovací schopnosti, dedukovali povětšinou správné klinické závěry a dokázali aplikovat vhodné, i když jednoduché léčebné metody. Publikace zabývající se medicínou a léčitelstvím od 3. tisíciletí před Kr. obsahuje mnoho zajímavého pro všechny čtenáře, které přitahuje historie těchto oborů. Ö

Eugen Strouhal, Břetislav Vachala, Hana Vymazalová: Lékařství starých Egypťanů I. (Staroegyptská chirurgie, Péče o ženu a dítě) Academia, Praha 2010, 240 stran, IBSN 978-80-200-1865-6

* Viz Vesmír, 90, 100, 2011/2.

http://www.vesmir.cz | Vesmír 90, květen 2011

303