Je proto třeba zažehnout novou naději. A i kdyby se nakonec ukázala jako marná, je přesto lepší v ní nyní věřit a pokusit se o nemožné

1

Obsah Veliké Poledne................................................................... 3 O nepravosti moderního světa........................................... 6 O technice........................................................................... 11 O vědě ................................................................................ 17 O rozvoji............................................................................. 19 O vesmíru........................................................................... 21 O vzdělání...........................................................................25 O rozumnosti...................................................................... 27 O velkých myslitelích......................................................... 29 O náboženstvích................................................................. 30 O dnešní krajině..................................................................34 O krajině v České zemi.......................................................37 O kráse v krajině.................................................................39 O rozdílu mezi moderní a zaostalou zemí.......................... 41 O zážitcích.......................................................................... 42 O násilí a zločinnosti.......................................................... 44 O nedostatku ...................................................................... 45 O náklonnosti......................................................................46 O lidském a zvířecím chování............................................ 47 O drzosti psů a změkčilosti lidí.......................................... 51 O přelidnění........................................................................ 52 O odpadu............................................................................ 54 O komunismu..................................................................... 56 O nerovnosti....................................................................... 59 O zákonech......................................................................... 61 O možnostech..................................................................... 62 O nudě................................................................................ 63 Co je služba........................................................................ 64 O majetku........................................................................... 66 O mužnosti......................................................................... 67 O umění.............................................................................. 68 O pochopení....................................................................... 73 O poznání hodnoty..............................................................74 O štěstí................................................................................ 75 O smyslu světa....................................................................77 Myšlenky............................................................................ 78

2

Veliké Poledne Historie, jak ji známe doposud, to není nějaké vědomé směřování k budoucnosti. Vytčený cíl mívají nanejvýš jednotlivci, kteří se jej snaží prosadit ve společnosti, nikoli však společnost sama. Lid se rozhoduje především na základě pocitů, domněnek a přání, ne na poznání skutečnosti. Vedle soupeření sil vládly v lidské cestě k zítřku dosud i neúmysl a náhoda. Kdo je odhalí jako dominantní prvek v dějinách, ten se neubrání pocitu, že ze všeho nejvíce na světě dodnes schází vědomé úsilí. Jistě, vše má svou příčinu a své následky, ale bývá to neúmyslná příčina a neúmyslné následky. Vědomé úsilí se objevuje jako výjimka z pravidla náhody. S takovou se není čemu divit, že se lidé mnoha dob pletli i ve svém hodnocení dobra a zla. Je ale přípustné, aby to tak zůstalo i nadále? Když lidé svým jednáním neovlivňovali okolí ve velkém či dokonce světovém měřítku, pak vlastně tolik nezáleželo na tom, co zrovna dělají. Mohli si dovolit zahálku i nevědomost. Dnešní lidstvo se ovšem stalo největší ničivou silou na světě, silou, která se přesto řídí nevěděním. Takové nevědění ve světovém měřítku je nanejvýš nebezpečné. Zahrávat si a nemyslet na důsledky, to se nutně musí vymstít, dříve či později, ale spíš dříve. Všímavému pozorovateli neujde, že naše přítomnost je dobou, kdy se rozhoduje. V minulém století se vše nesmírně zrychlilo, především změny se zrychlily. Není však sporu o tom, že pro Zemi a přírodu jsou to v každém směru změny k horšímu, zkázonosné výchylky od přirozeného a zdravého stavu. Stojíme na pomezí, kdy máme vůbec poslední možnost naše způsoby s úspěchem zvrátit a vydat se lepším směrem. Naši potomci tuto možnost pozbydou, ti budou postaveni před důsledky našeho dnešního rozhodnutí jako před hotovou věc. Bohužel nic nenasvědčuje tomu, že by měla přijít nějaká zásadní změna, která jediná by mohla opravdu pomoci a ne jen zpomalit záhubu. Ještě stále lidstvo zůstává nemocí Země. Co je v takové zásadní chvíli nejvíce potřebné? Nejpotřebnější je, aby se objevili takoví jedinci, kteří dokážou správně rozhodovat díky tomu, že sami již vědí, co je dobré a špatné, jednotlivci, kteří jsou připraveni vtisknout celému lidstvu svou vizi o světě. Vždyť lidé jsou schopni velkých věcí, jen když se někdo postaví do čela a určí směr. Ale kdo z dnešních lidí by toho mohl být schopen, kdo by se odvážil jen pomyslet? Mnozí si všímají, že příroda stále více trpí lidskými ústrky, že původní svět mizí a v moderním světě není zajímavý život možný. Jsou však bezradní, protože nevědí, jak by sami měli žít. A tak se po Zemi bez většího odporu rozrůstá nicota a nenápadně ale rychle získává vládu nad světem. Většina uvědomělých lidí se domnívá, že je to nevyhnutelné a nelze tomu vzdorovat. Z jedněch tak mluví lenost, z jiných zoufalství. A věru, je těžké žít bez naděje a přihlížet, jak před našimi zraky umírá ten nevýslovně krásný Starý svět. Pak člověku nezbývá, než si hledat kout, kde by od toho byl co nejdále. 3

Je proto třeba zažehnout novou naději. A i kdyby se nakonec ukázala jako marná, je přesto lepší v ní nyní věřit a pokusit se o nemožné. Vždyť kolikrát se již nemožné stalo skutečností! Jistě, leckdo by chtěl pomoci, ale pouhá snaha ještě nestačí, musí se spojit s věděním. Lidé se dosud pletli ve svých představách o tom, co je jim prospěšné a co doopravdy chtějí, pletli se i v odhadování, k jakému cíli vede která cesta. Proto bývají vždy zaskočeni neočekávanými a hlavně nechtěnými důsledky svých snah. Má-li někdo určit správný směr, musí mít nejprve v těchto věcech sám jasno. Zanícení a horlivost nejsou všemocné. Aby dobrá věc mohla být učiněna záměrně a ne jen náhodou, k tomu ji musí předcházet poznání o tom, co je vlastně dobré. Aby se v cíli zúročilo úsilí vložené do cesty, potřebujeme umět alespoň odhadnout, co skutečně chceme a jaká cesta k našemu cíli vede. Jenže dříve a snáze se člověk stane velikým, než aby poznal, co opravdu chce. Takové vědění je až pozdním plodem jeho duševní proměny. Na světě není málo lidí, kteří touží být nápomocni, ale nevědí jak, takže jejich snažení vše jen zhoršuje. Dost je i nevědomých „spasitelů“ světa, v nichž se dostávají ke slovu omyly všech předků i současníků. A často se hledají problémy tam, kde je jich právě nejméně, a ty skutečné se přehlíží. Na Zemi už bylo dost špatných samovládců i systémů, spoléhajících se na vůli lidu. Vůle lidu, ta je ještě proměnlivější než počasí, kolísá mezi protiklady podle schopností řečníků a sama od sebe není nijaká. Lid má jen takovou vůli, k jaké ho kdo navede. Proto není na místě očekávat, že by si sám mohl pomoci. Běh dějin vždy určovaly osobnosti a jejich úmyslná či neúmyslná rozhodnutí. Ale pokud jde o vládce, nelze souhlasit s kýmkoli, kdo chce rozhodovat, a zároveň si nárokuje práva na slabosti obyčejných lidí. Právo vládnout naopak vyžaduje nebýt jako ostatní. Politici si ale říkají: „nějak se dohodneme, vždyť jsme jenom lidi.“ Takový přístup není na místě, protože vládnout mají jen ti nejlepší. Kdekoli se rozhoduje co dělat, v malém i velkém měřítku, tam je především nutno domýšlet své chování do důsledků. Pro život s velkými možnostmi je nezbytná velká zodpovědnost. Při tomto slově ovšem většině vytane na mysli ona malá mezilidská zodpovědnost, která radí být ke všem vlídný a po nikom nic nepožadovat. O té já nemluvím, ani o umírněnosti rozumných lidí, která své zastánce akorát tak učiní neškodnými. Mám na mysli vyšší zodpovědnost, kterou máme vůči Zemi. Ta je dnes s velkou oblibou odsouvána na pozadí zájmu do role nutného zla. Dnešní lidé hledí především na svůj okamžitý krátký prospěch. A co hůř, ve skutečnosti jim jejich snažení ani není prospěšné. Generace moderních lidí žije na úkor celé budoucnosti Země a na vrub příštích pokolení se dnes roztahuje. Již nyní lidé začínají platit za svoji bezostyšnost, ale naši potomci zaplatí daleko víc. Tato generace zdědila od svých předků krásou oplývající svět, ale svým dětem by předala svět na pokraji zhroucení. Hlavní zájem dnešních lidí zní: „Co vše lze ještě Zemi sebrat, aby 4

nás za to nezničila?“ Šlechetnost ovšem mluví právě opačně; ta se ptá, jak by mohla Zemi učinit ještě krásnější a takovou ji odkázat svým dětem. Jenomže i v nejdůležitějších kruzích, mezi vládci a politiky, vévodí zájmům ona zlodějská lačnost, která chce nejvíc pro sebe a hned! Jaká je v tom hanebnost, být připraven pro pár desetiletí obětovat to, co vznikalo miliony let. Jestli i nadále bude záležet na nynějších pánech, osud světa je zpečetěn. Lidé samozřejmě nejednají přímo s úmyslem cokoli zničit, jen se nezajímají o důsledky. To ale vůbec není důvod k promíjení. Ti samí lidé se potom příliš pozdě podivují a litují svého jednání. Lítost až po činu už ale nic nezmění, a nikdo neví, jak tomu zabránit předem. V takovém případě všímavým lidem nezbývá, než raději nemyslet na mizející krásu a vzrůstající poušť. Ti ostatní se budou co nejdéle klamat milosrdnou lží a skutečnost by si přiznali teprve tehdy, kdy by před ní již nebylo úniku. Tehdy je ale už dávno na všechno pozdě. Tato doba je dobou rostoucí tísně, jež zachvacuje svět. Lidé jsou z hloubi duše nespokojeni se svými životy. Vytvořili si prostředí, které se obrátilo proti nim, v jejich nitru teď vězí prázdno, které se snaží přehlušit balastem jako je nárůst výroby. Původ největších problémů nehledejme v okolí, nýbrž v lidském nitru, to nutí člověka nějak jednat a něco chtít. Jednání a přání jsou odvoditelným důsledkem povahy. Tam se musí nejvíce upřít pozornost a snaha o změnu. Skutečným problémem není, že by dnešní lidé měli stále málo (naopak mají víc, než je jim prospěšné), problém vězí v jejich chorobné potřebě mít stále víc. Každé jednání i potřeba mají vedle domnělých důvodů i nějaké pravé důvody, ty však lidstvu zůstávají zahaleny tajemstvím. Život je pro leckoho nerozluštitelnou záhadou. Proč ale považovat rovnou za nemožné, co většina nedokáže? Mně se život ukázal jako pochopitelný a poznatelný pro toho, kdo je dost chytrý. Nyní dávám druhým možnost spatřit má vysvětlení. A možná je doba velké nouze i nezbytná, aby probudila lidi z letargie a pasivity a roznítila v nich touhu po novém vzestupu, aby rázným krokem ukončila léta duševního přešlapování a zahálky, v nichž se moderní člověk zapomněl. Vedle falešnosti moderního světa se teprve naplno ukáže, jakou hodnotu má pravá skutečnost. Vedle bídy dnešního člověka naroste vůle k jeho překonání do obřích rozměrů. Nechybí mnoho a lidstvo prohlédne mylnost a nesmyslnost svých dosavadních ideálů. Rozhodnutí k tomu již mezi lidmi dříme jako dynamit, jako kořeny staletého dubu nesmlouvavě ryje a trhá v lidských základech. Ze zpochybnění tisíciletých hodnot pak nezbytně vzplane a zahoří ideál protichůdný ke vší změkčilosti a zbabělosti naší doby. Tak vzejde světu jeho radostná hodina a rozezní se vyzvánění k Velikému Poledni lidstva.

5

O nepravosti moderního světa Lze rozlišovat dva druhy nepravosti. První je nepravost v lidech, která zde byla vždy. Vydávat se za někoho je daleko snazší, než někým být. Lidé chtějí sebe i druhé o sobě obelhávat, aby byli považováni za lepší, než ve skutečnosti jsou. Tato nepravost je problémem osobnosti a na světě může být přítomna, aniž by jej ohrožovala nebo umenšovala jeho krásu. O tomto prvním druhu teď nemám v úmyslu mluvit, byl tu vždy. Ale dnes se k němu přidal ještě druh nový, totiž nepravost moderního světa jako celku. Ano, je to tak, náš slavný moderní svět je od základu prolhaný. Lze dokonce říci, že předstírání je jeho podstatou a základním předpokladem. Vše se jen za něco vydává a nic není pravé. Kdysi byl celý lidský svět tvořen opravdovými výtvory, proto žádná věc nemusela opravdovost předstírat. Byly to věci vyrobené poctivě a z přírodních materiálů, z čehož pramenila i jejich estetická hodnota. Tehdy se také napodobovalo, ale i každá takto vzniklá napodobenina je přinejmenším stejně poctivá, jako to nejpoctivější, co dokáže vyrobit dnešní doba. Pojem náhražky v moderním slova smyslu byl tehdy zcela neznámý. Ale s rozvojem a moderností vše ztratilo na obsahu. Podstatou moderní výroby totiž je, že se vše co nejvíce ošidí, aby to bylo co nejlevnější. Cílem je na vše aplikovat sériovou průmyslovou výrobu a minimalizovat náklady. Tím ale výrobky velice ztratí na své hodnotě, takže skutečné věci nahradí jen ubohé spotřební zboží. To se však zároveň pořád snaží za cosi vydávat. Stále více dnešních věcí předstírá opravdovost a jakoby pokračování původní tradice. Jejich výrobci se tváří, jako by ty věci měly něco společného s dřívějšími poctivými výrobky. Ale zachována byla akorát tak značka a název výrobku. Obchodníci svým moderním náhražkám jen podstrkují zdání čehosi skutečného, přičemž těží ze vzrůstající obliby poctivých výrobků. Jde o reklamní tah za účelem většího odbytu mezi kupujícími. Ale lidé jsou za něj vděční, protože chtějí alespoň tu vidinu opravdovosti a milosrdnou lež. Živí v sobě zdání toho, co už dávno není pravda, aby si uchovali dojem, že stále žijí v opravdovém světě. Nuže, když to víme, proč bychom se s tím měli i nadále spokojovat? Teprve až bude z předstírání stržena maska, může opět vzniknout něco skutečného. Zde je na místě poukázat na pár příkladů onoho klamu. Nejvíce a nejsnáze se klame pomocí obalu a způsobů, kterými je výrobek nabízen, tedy reklamou. Způsob podání rozhoduje o tom, jak bude výrobek vnímán a co si s ním lidé spojí. Zde je největší prostor pro šíření žádaného pocitu a tedy i pro šíření klamu. Pokud jde o jídlo, mnohý dnešní výrobek svým názvem jakoby odkazuje na staré způsoby a tváří se, že s nimi má něco společného. Třeba u pečiva se v názvech objevují slova jako staročeské nebo vesnický. Ale ptejme se, co že má taková vesnická pekárna před sto lety společného se sterilním podnikem, kterým jsou dnešní pekárny? Pečivo z nich je plné náhražek a o nějaké přirozenosti si 6

může nechat zdát. Někdy se o daném jídle říká, že je stejné jako „tenkrát“, jenže o kolik je ono „tenkrát“ lepší než toto „dnes“! Na obalech bývá zobrazena krajina, vesnice nebo náměty z přírody, aby se to lidem více zalíbilo. Vytváří se tak dojem, že výrobky vznikají „v souladu s přírodou“. Jen kdyby to tak byla pravda... Největší nehorázností jsou pak zvířecí velkochovy, protože u nich už nejde jen o otázku opravdovosti. Snahy zmaximalizovat výrobu vedou k tomu, že zvířata jsou držena ve zrůdných podmínkách, čímž nemyslím jen špínu a přeplněnost, ale také sterilitu všech podniků a naprosté odtržení od čehokoli přirozeného. V podmínkách takového zprůmyslnění zvíře jen živoří a bídně čeká na smrt. Lze se podivovat, že něco takového je možné ve společnosti, která žvaní cosi o hodnotě života. Ale překvapivé to není, protože lidé jsou zbabělí a pohodlní a záměrně přehlíží, co nechtějí vidět. Jak vidno, humanita je v mnoha ohledech prázdný pojem. Nyní zpět k výrobě. Dříve se v dílnách vytvářely z přírodních materiálů opravdové věci. Dnes se drtivá většina výroby čehokoli odehrává průmyslově v odporných halách a továrnách. Tím se z výrobků vytratila opravdovost a nahradila ji nicota. To však nebrání majitelům továren a velkovýrobcům, aby se v reklamách neholedbali poctivostí. Jenže poctivost je právě tím vším, čím jejich výrobky nejsou! Právo dovolávat se jí mají jen takové věci, které s ní mají něco společného. Sterilita a předstírání jsou také podstatou všech dnešních staveb. Není tomu dávno, kdy se domy přestaly stavět z prvotních přírodních surovin a přešlo se k náhražkám. Od té doby se lidé dobrovolně obklopují nepřirozeným prostředím. Namísto v opravdových domech se dnes bydlí v kotcích, města jsou plná odporných krabic pro přemnožené lidi. A je mylné tvrdit, že dnešní moderní stavby jsou nějak zásadně lepší než komunistické paneláky. Jejich podstata je stejná. Lidé žijí natěsnaní na malém a zcela umělém prostoru. V dnešním stavitelství spatřuji projev duševního úpadku a protiklad správného směru. Bohužel, čím více se staví moderních budov, tím více se ředí architektonická hodnota měst a vesnic a narůstá v nich prázdnota. Moderním stavbám schází jakákoli skutečná hodnota, dovedou vytvořit jen lež. Proto v člověku se zdravým vkusem vyvolávají odpor a důvodné opovržení. S jakou drzostí je však architekt i prodejce schopen nazývat svou stavbu „skvělým místem pro život“! Lež je to a nic jiného. Když se postaví sterilní budova, pak je snaha vytvořit v ní příjemné prostředí veskrze jen snahou oklamat! Sama budova je už ze své podstaty nepříjemná. A poškodí i vzhled celého okolí. Leckdo si v ní ale koupí byt a spokojí se s vidinou příjemného bydlení. Stejné jako s obytnými domy je to i se všemi ostatními stavbami, zejména s obchody a obchodními centry, velkosklady, betonovými mosty a celou řadou dalších hrůz. Uvedu zcela konkrétní příklad, leckterá hospoda v novostavbě se snaží vypadat jako útulné a zajímavé místo, čímž ale nemůže být, už kvůli 7

budově, ve které se nachází. Ať už si dnes člověk zařídí hospodu jakkoli „stylově“, přece to nikdy nebude ten hostinec kdesi na venkově před mnoha lety. U lidí lze odhalit jasnou snahu směšovat modernost s opravdovostí, ale to dost dobře nelze, navzájem se vylučují. Právě moderní svět způsobuje zánik všeho skutečného! Také tam, kde jsou snahy navázat na staré způsoby, se obvykle zůstává jen u polovičatostí. Když někdo pojme záměr postavit skutečný dům, stejně se nevyhne šizení a kompromisům. Výsledkem pak je, že se dům svojí hodnotou stejně nevyrovná původní zástavbě. I těch pár nově postavených statků a hospodářství je plných umělosti a nelze je srovnávat se statky z předminulého století. Na vině jsou zde jako všude moderní způsoby. Doteď jsem mluvil o materiálních záležitostech – o domech a předmětech, které člověk používá. Jejich plošnou proměnou vzniklo docela nové, nepřirozené prostředí, které už prakticky neumožňuje ani ryzí a hodnotný život. Všechno dnešní se vydává za cosi, čím to není. Tak se i zážitky mnohdy stávají jen představami zážitků. Kam až oko pohlédne, všude vládne dotěrný shon a každodennost. Možná největší potíž tkví v tom, jak je dnes všechno příliš snadné a bezpečné. Na bezpečí si lidé velice zakládají, ale nedošlo jim, že právě kvůli němu se z jejich životů vytratily zážitky. Zůstaly jen drobné povinnosti a nuda všedního dne. Proto byly vytvořeny rafinované způsoby nahrazování zážitků. Když zážitky nejsou, pak nezbývá, než si je představovat a zveličovat kdejakou drobnost. A kdekoli se toto děje, tam to svědčí o nedostatku důležitějších podnětů a událostí. Svět už není tak zajímavý a dobrodružný, jako byl, proto se lidé často musí spokojit s pouhými představami prožitků. Při vycházce do lesa by se leckdo rád cítil jako v divočině, ale kde je dnes konec divoké přírodě? Když se městský člověk vydá na venkov, rád by tam nalezl cosi původního, rád by věděl, že pořád někde je ten starý zapomenutý venkov, kam moderní svět nemůže. Ale kde je dnes konec zapomenutému venkovu? Leckdo sice lidem nabízí zdání opravdovosti, ale co je to platné, když se stále zůstává jen u zdání? Při návštěvě hradu nebo historické krčmy si běžný člověk může na chvíli „připadat historicky“, ale stejně se to v ničem nevyrovná večeru v hostinci před dávnými časy. Dokonce i kdyby se postavila celá historická vesnice, pořád bude obklopena jen moderním světem a hned za kopcem vládne jeho bída. Všechno opravdové a krásné je poznamenáno šířícím se úpadkem. To platí i pro města. Člověk vyzdvihuje na městě jeho starý střed s památkami, obchody, podniky a svébytnou atmosférou. Ale čím že je dnes město? Spíše než historie a svébytnost jej tvoří nové čtvrti s moderními budovami a dokonce i sídliště. Je třeba upozornit na ten obrovský, ale opomíjený a podceňovaný rozdíl mezi historickým a moderním městem. Nelze je srovnávat v žádném ohledu. Zatímco staré město je plné zajímavostí, uliček a všemožných zákoutí, moderní město to vše postrádá, místo toho je přehledné a ekonomicky fungující. Je to místo, které slouží k vydělávání peněz, k životu je však nevhodné. Lidem to v 8

něm nesvědčí a nezbývá, než z něj utíkat, ať už přímo nebo alespoň v představách. Kdokoli chce zážitky, ten musí nutně pryč z města; do přírody, do hor nebo k moři (běžný člověk říká „na dovolenou“). A když člověk vzpomíná na minulost, tak mu vzpomínky vyplňují právě tyto cesty a nikoli ty roky každodenní dřiny. Za jeden ze základních cílů se dnes považuje bezpečnost, proto již několik desetiletí probíhají snahy eliminovat všechny druhy nebezpečí. S tím je ale neoddělitelně spojeno zevšednění života, protože právě nebezpečí nebo alespoň nepohodlí je zajímavé a v jisté míře doprovází většinu opravdových zážitků. V umírněné společnosti se zážitky předstírají a kupují. Lidé dávají peníze za to, aby jim někdo poskytl zdání zajímavého života. Kupříkladu si zaplatí dobrodružný zájezd, kde se jim průvodce bude starat o zábavu a oni si mohou na chvíli představovat, jaké to je být cestovatelem. Jenže kolik je na tom dobrodružství, když je to celé nahrané a za vším jsou peníze, pravidla a zaplacený „příděl“? Většina zážitků je založená na penězích a obyčejní lidé mají jen to, co si zaplatí. Každá poptávka vytvoří nabídku a dohodnou se pravidla a omezení, čímž celá věc pozbyde svou nenucenost a originalitu. To si žádá příklad na vysvětlenou. Před sto lety nebyly penziony a po kraji byly roztroušeny jen zájezdní hostince. Navíc cestování pěšky nebo na koni umožňovalo za den urazit jen omezenou vzdálenost. Proto si člověk domluvil nocleh ve vsi, kam zrovna dorazil, a nebylo nic divného na tom, že se na ubytování ptal po usedlostech. Pohostinnost byla běžnou vlastností. Ale dnes jsou všude penziony, takže se naprostá většina zájemců ubytuje v nich a dřívějšímu způsobu si lidé odvykli. Ztratil vlastně své opodstatnění. Naopak by místní na člověka hleděli jako na blázna nebo na zloděje, kdyby přišel s podobným návrhem. Večer a noc strávená s neznámou rodinou, i kdyby měl člověk spát na seně, byla ovšem mnohem zajímavější než přenocování v penzionu. Obdobné je to i s dalším chováním. Krajina v rozvinutých zemích již není nebezpečná, takže nenutí lidi ke vzájemné vstřícnosti a nápomoci. Všude jsou obchody, takže není třeba pohostinnosti, jídlo si lze koupit. A proč cestovat jinak, když se lze kamkoli dostat autem nebo veřejnou dopravou? Druhá věc je, že jen málokdo by měl o jiné cestování zájem. Dnešní lidé se spokojují s úlohou turisty a netouží být cestovatelem. Ale zdaleka nejde jen o otázku cestování. Peněžní zřetel je hlavní kdekoli, kde jeden chce něco po druhém a nejsou to přátelé. Ono by ani nevadilo, že je třeba platit za prokázanou službu, horší je, že nabízené služby jsou nejčastěji jen náhražkami zážitků pro pohodlné a zbabělé. Celý moderní svět je náhražkou světa pro pohodlné a zbabělé. A každá „zvláštní“ činnost je důkladně omezena dotěrnými pravidly, která hlásají „nesmíš“, nebo „musíš“, takže pro dohodu a vlastní vůli zbývá stále méně prostoru. Zákony určují, co se jak smí dělat, aby to bylo co nejbezpečnější, jenže tím každé jednání ztrácí na hodnotě. Vše se pak dělá, aby to vypadalo jako něco jiného a lepšího. Organizovaná „zábava“ se vydává za dobrodružství a velký zážitek. 9

Řekněme to tedy na rovinu, snahy moderní společnost vedou k nezajímavému životu. Moderní společnost, to je především mnoho lidí, kteří předstírají život. Jak se nám samým vede, to pak záleží na tom, kolik skutečného života jsme schopni si vydobýt. Čím důkladněji tuto společnost a její svět poznáme, tím více klamu a předstírání nalezneme. Dnešní lidé si to ale nechtějí připustit, protože to vlastně zpochybňuje celé jejich dosavadní snažení. Navíc jsou přesvědčováni o opaku kvůli prospěchu, který z toho mnohým plyne. Například politici a podnikatelé chtějí především spokojené a konzumující spotřebitele, kterým namlouvají, že jejich život je velice hodnotný, aby zůstali v klidu. Stejně tak média neustále lžou o skutečnosti a podávají její zkreslený obraz. Zprávy lidem podstrkují zdání, že se stále dějí důležité události, aby ti nenabyli podezření, že se vlastně dlouhodobě nic neděje, minimálně ne tam, kde je pořádek s úspěchem nastolen. Taktéž filmy věnují velké úsilí tomu, aby v lidech vytvářely a podporovaly iluze. Dále jsou to reklamy, co lidem pro vlastní prospěch podstrkuje zdání opravdovosti. Na těch není poctivého vůbec nic. Filmy a fotografie zase lidi klamou o skutečném stavu světa. I v moderním světě lze vytvořit záběry krásné přírody, ale většina krajiny je již lidmi poznamenaná. Avšak fotografie stále ukazují svět, kde jakoby nebylo znát úpadek. Vytváří zdání, že skutečnosti posud není nedostatek. Tím lidem umožňují snáze se oklamávat, lidé si pochopitelně nechtějí připustit, že svět se mění k horšímu. Co tím ale chci říci? Nikoli že by se filmy a fotografie měly držet při zemi a zabývat se všedností. Je ale třeba, aby přestaly maskovat vyprazdňování světa. Že něco ukazuje svět zajímavější, než je, to by nám možná ani nemuselo vadit, kdyby to však nemělo zdrcující důsledky pro tento svět. Ty spočívají v procesu, při kterém jsou lidé klamáni o realitě vylhaným světem, takže věří, že není důvod se znepokojovat. Jejich nečinnost pak umožňuje, že ten jediný opravdový svět stále chudne a plní se prázdnotou. V důsledku toho lidé v realitě kolem sebe už nenachází dostatek zajímavých věcí, takže se nevědomky tím víc uchylují do virtuální lži, která tak dále sílí. Tento jev je rychlý a nenápadný a již se odehrál. V současnosti lidé, zejména ve velkoměstech, živoří v žalostné skutečnosti a uzavírají se do vylhaného světa představ a zdání. Tato touha být někým jiným a někde jinde je na dnešních lidech ještě tím nejlepším. Vyjadřuje jejich propastnou nespokojenost s reálným stavem. Všeobecné předstírání navíc umožňuje i člověku, který opravdu usiluje o změnu, nechat se někdy milosrdně klamat, aby netrpěl více, než je nutné. V lidech je třeba roznítit odpor vůči náhražkám a přežívání i proti jejich původci, tedy modernímu světu, jedině tak může být nalezena dostatečně silná vůle navrátit světu jeho skutečnost.

10

O technice Lidská víra v technický pokrok se již dlouhá desetiletí prohlubuje. Poslední dobou lidé doufají, že právě s její pomocí naleznou lék na světové i své osobní problémy… Moderní člověk v sobě živí pocit, že přístroje mohou spasit svět. Je to ale právě onen nesmírný technický pokrok a z něj plynoucí důsledky, co vyhrocuje všechny problémy společnosti. Je tedy na místě důkladně se zabývat tím, co se za technikou skrývá, k čemu ve skutečnosti slouží i jaké důsledky přináší světu. Svoboda, nebo chcete-li nezávislost, je výsadou těch nejlepších. Ostatní jsou ze své podstaty závislí, a tedy náchylní k přejímání závislostí ze svého okolí. Právě technika nabízí k závislostem snad vůbec nejvíce příležitostí. Jistě, do určité míry jsou přístroje užitečné, ale dnešní lidská potřeba techniky dalece přesahuje hranici užitečnosti a vhání lidi do úplného otroctví a područí. Příčinu, proč se lidé dobrovolně takto chovají, je třeba vidět v jejich duševní závislosti, kdyby té nebylo, stroje by nevládly světu. Taková řeč se jistě mnohým líbit nebude, protože nechtějí slyšet o svém otroctví, ale co na tom záleží? Mínění většiny nerozhoduje o pravdě. Běžní lidé se pramálo vyznají v prospěchu a škodlivosti a bezelstně je mezi sebou zaměňují. Kvůli tomu s nadšením vítají opatření, která jim z hloubi škodí. Všude je vychvalováno, jak technika zlepšuje (ve smyslu usnadňuje) lidem život. Vedle toho ale přináší dlouhou řadu dalších důsledků. Například nabízí nepřeberně mnoho příležitostí, jak se zabavit. To je vítané zejména pro každého, kdo se chce zbavit volného času, kterého má díky technickému pokroku přespříliš. Zábavní průmysl lidem skrze televizi a počítač stále vnucuje svou produkci, která se jim postará o zábavu, aniž by se sami museli nějak snažit. Velká část populace už ani jinou zábavu nezná, stala se pasivními přihlížejícími ve vlastním životě. Technika tedy na jednu stranu dává lidem více času, ale zároveň jim ho vyplňuje balastem. Především to je podstatou technického světa „nekonečných možností“, člověk si může zvolit, jak promarní svůj čas. Stroje dále skýtají člověku jakési náhražky zážitků. Reagují tak na touhu lidí po událostech a dění, o které vyvstala nouze po přílišném ochočení a zkrocení našeho okolí. Vše je bezpečné a zajištěné, takže se vlastně nic neděje. Za takové situace lidem nezbývá než zveličovat běžné záležitosti. Zde se iniciativy ujímá technika, která propůjčuje zdání dobrodružství a zážitků. Že jde jen o zdání, o tom netřeba pochybovat. Vždyť jaký je to zážitek, sledovat tuctový film nebo trapnou televizní soutěž? Mimo jiné technika nabízí i příležitost být stále ve spojení s ostatními, být propojený se světem. Dříve lidé věděli, co je to samota, znali ten pocit, když je člověk sám a už nikdo kolem něj. Zato dnešní generace má pořád na telefonu nějakého kamaráda, jímž se může rozptylovat od vlastní znuděnosti. Nic jiného než útěk před sebou a svým omrzením to totiž není. Lidé nemohou vystát sami sebe, takže utíkají k jiným. Technika dodává pocit, že člověk nikdy není sám, na 11

čemž se mnozí rychle stanou závislí a jsou celí nervózní, když mají být chvíli sami. Chce snad ještě někdo tvrdit, že jde jen o lepší vzájemnou domluvu? Kde je v dnešní době konec samostatnosti? Kdo ale pozbyl samostatnost, ten pozbyl i schopnost samostatně myslet. Masivním nadužíváním komunikačních zařízení se lidé dobrovolně vzdávají nároku na soukromí. Kdykoli je mohou kontrolovat a nahánět jak jejich blízcí, tak poskytovatelské společnosti i třetí strany. Mohou být také bez obtíží sledováni. Život moderních lidí je především prázdnota a chudoba, není proto divu, že sami sebe nemohou snést a potřebují kolem cítit hemžení bližních. Máme však dobrý důvod cenit proti nim mnohem výš lidi samostatné. Technika znehodnocuje skutečný svět a zároveň jej nahrazuje virtuálním světem. Je to začarovaný kruh, kvůli přístrojům je všechno stále méně zajímavé, jenže před touto obyčejností lidé hledají pomoc opět u techniky, která prázdné místo zaplácne domnělým obsahem. Množství techniky v běžném životě drasticky narůstá a každý nárůst způsobí další vyprázdnění světa a prohloubení nepravosti. Mnohdy ani není chybou lidí, že žijí nezajímavý život, jen se dostali do prostředí, kde je všechno nezajímavé. Toto prostředí vzniká ruku v ruce s šířící se technikou. A potom je najednou zde a není před ním úniku. Mnohý pro změnu používá stroje k tomu, aby se díky nim mohl vydávat za kohosi lepšího, snaží se tedy druhé o sobě oklamat. Rád si kupuje drahé přístroje, aby u ostatních sklidil závist a obdiv. Cenu těch věcí staví mezi sebe a ostatní jako měřítko své výjimečnosti, nebo se chce naopak někomu vyrovnat. Někteří „muži“ si zakládají na drahých vynálezech, pro jejichž vlastnictví si sami sebe více váží. Za ten pocit neobyčejnosti ale vděčí čistě jen dané věci a nikoli svým schopnostem. Hnusí se mi všechna posedlost drahými stroji i radost, že s nimi lze tropit malý hřmot. Není to důkazem silné víry v sebe, nýbrž příznakem touhy po silné víře. Jiní vychvalují bezpečí a pohodlí, jež vynálezy zaručují. Do jisté míry je to příznivý jev, ale tato míra byla už dávno překročena, důsledkem toho je nadvláda nudy v běžném životě. Ti nejzbabělejší jsou za to rádi, ale ostatní si uvnitř zoufají. Přemíra bezpečí a pohodlí není cestou ke štěstí! Život nemá být nekonečně pohodlný. Problémem zde i v každém jiném směru není přímé použití jednoho přístroje, ale důsledek všeobecného nadužívání. Problémem je svět, který technika vytvořila. Téměř nikdo nezpochybňuje jednotlivé příznivé důsledky vynálezů, protože jsou ihned patrné. Jenže za nimi tu stojí opomíjený šedý zástup nepříznivých důsledků, které způsobují, že technický pokrok zabíjí skutečnost a nastoluje vládu nicoty. Kvůli strojům se vytrácí původní způsoby života, krajina je ničena a skutečné věci jsou vytlačovány spotřebními napodobeninami stejně jako skuteční lidé. Lidstvo si vytváří vylhaný svět virtuální reality, který parazituje na opravdovém světě. Před svou nesnesitelnou přítomností lidé prchají do představ vzdálených světů. Tak se mnohý stává snílkem a hledá útěchu ve výmyslech. 12

Představy jsou ale velmi slabým odvarem reality a i ten největší zbabělec si v nich může sám ze sebe vytvořit hrdinu. Ke snění není třeba zvláštní odvahy. Místo snění raději jednejme a budeme většími hrdiny. Onen vylhaný svět je lidem právě zosobněním všeho, co jejich pravý svět není. Kdybychom se však přičinili, může se realita stát zajímavější než všechny jejich výmysly. Při tom ale nespoléhejme na techniku, ta umí jen lhát o skutečnosti. Dosud byla řeč o důsledcích strojů pro ducha, všimněme si ale i fyziologie. Kvůli strojům upadá člověk jako druh a co hůř, s radostí běží svému úpadku v ústrety. Stává se stále slabším a neschopnějším, příliš sám sebe šetří, z čehož mu vznikají mnohé vleklé nemoci. Se vzrůstajícím pohodlím tělo měkne a práchniví, čím méně je využíváno a zatěžováno, tím méně vydrží. Na světě už je tolik změkčilosti. Život v umělém a sterilním prostředí mimo jiné také oslabuje lidskou obranyschopnost. Na dnes dospělých lidech to tolik vidět není, protože ti ještě vyrůstali v relativně přirozeném okolí. Ale dnešní děti jsou na tom tím hůř, čím umělejší je jejich životní prostor. Právě v dětském věku má charakter prostředí největší význam, protože tehdy se zoceluje nebo naopak nezoceluje obranný systém těla. A nedojde-li k zásadní změně, bude se tento problém velmi rychle zhoršovat. Dnes převládající odpovědí je stálé zpřísňování hygienických norem a stupňování sterility, což celý jev akorát posiluje. Lepší volbou je naopak návrat k přirozenému stavu, který vytváří odolnější tělo. Mezi lidmi se drží jakési představy o tom, jak se jednou bude žít ve zcela technickém a umělém prostředí, ale už z výše zmíněného je jasné, proč s tím nemůžeme souhlasit. Rád bych viděl, jak by v takovém prostředí chtěli zabránit celkovému zhroucení lidské imunity. Pominu-li jeho odpornost, zůstává stejně životu krajně nepříznivé. Přirozený svět je k žití nezbytný a také veskrze žádoucí, protože mimo něj je život jen prázdnotou a bídou. A kde se jej nedostává, tam všude se rozmáhá degenerace a slabost. Ovšem stroje nezhoršují jen lidské zdraví, způsobují i úpadek dovedností. Protože mají moderní lidé na všechno přístroje, jejich vynalézavost i zručnost se zmenšuje. Stejně tak jim chybí i naprosto základní znalosti pro život mimo město. Tím se na umělém prostředí a konzumním společnosti stávají bytostně závislými. Dokázat se o sebe v přírodě postarat, to se městskému člověku jeví jako cosi zastaralého a zbytečného. Co dříve uměl každý a bylo považováno za samozřejmost, to je dnes vzácností. Vše dokážou obstarat přístroje, které člověku ještě usnadňují jeho už tak příliš snadné živobytí. Technika je tedy strůjcem neschopnosti. Za vůbec nejodpornější zde považuji snahy vymýšlet „chytré“ přístroje, které by myslely za lidi. K čemu tu lidé ještě jsou, když už nebudou ani myslet? To už se mohou rovnou sami vyškrtnout. Chytré přístroje může chtít jen hlupák. Lidi si takové věci vůbec nekupují proto, že by je potřebovali, ale výhradně proto, aby byli „in“, mám-li použít ten trapný výraz. Pro život jsou takové věci přebytečné a škodlivé a pouze umocňují úpadek lidského druhu. 13

Vzrůst neschopnosti se naštěstí neděje s konečnou platností, neboť zručnost a dovednosti lidé získávají teprve učením během života. Když někdo žije v prostředí, kde je o něj postaráno, pak sám nic neumí a nepotřebuje umět. Ale to jen nevyužil své možnosti a jeho neschopnost neznamená, že takoví budou i jeho potomci. Pokud člověku nikdo nezaručuje snadné živobytí, pak si nemůže dovolit být neschopný. Dnes se žije v nebetyčném nadbytku a pohodlí, ale až zase jednou dojde na lámání chleba, rychle a nesmlouvavě se prosadí právo schopnějšího. Znalosti o pohybu v přírodě a životu mimo město pak opět budou znamenat velkou výhodu. Silným argumentem proti tezi o užitečnosti techniky je také to, že jsou lidé s její pomocí stále více sledováni. Tím ztrácí soukromí i volnost v jednání, protože cokoli udělají nebo řeknou, může být použito proti nim. Vládnoucí systém je může trestat i za malý přečin nebo nesplnění směšného nařízení. Bohužel, špatných a přebytečných nařízení je v moderní společnosti tolik, aby každý myslitelný případ podléhal zákonům a omezením, které rozkazují, co a jak se smí a nesmí dělat. A technika se uplatňuje k vymáhání poslušnosti. Tyto zákony však pochází od lidí, kteří se sami málo vyznají v tom, co je dobré a špatné. Jaké tedy mají právo svá rozhodnutí vyžadovat? Přístroje dnes umožňují, aby lidé byli sledováni velmi snadno a vlastně neustále. Právě k takovému stavu společnost rychle směřuje. Jen pohleďte, jak na každém rohu slídí kamera a kolik se v poslední době provaluje kauz o sledování lidí. Největší drzostí je tvrdit, že se to děje pro lidské dobro. Šířící se kontroly jsou ospravedlňovány větší bezpečností před krádežemi a sociálními problémy, spíše jde ale o to, aby vláda upevnila svou moc a zajistila si poslušnost davu skrze strach z trestání odporu. A často se varuje před drobnými krádežemi s cílem odvést pozornost od velkých zlodějin. Kromě vlád sledují lidi i velké společnosti, které shromažďují osobní data, aby na každého něco věděly. Ale co to vlastně znamená? Před zraky pasivní společnosti se tu odehrává největší zločin proti Člověku. Pod pláštíkem demokracie si vlády a nadnárodní společnosti postupně zabírají právo posuzovat lidské myšlení a dělit jej na vhodné a nevhodné. Jejich kritérii k tomu je ovšem akorát udržet za každou cenu klid, materiální rozvoj a stálý nárůst a vykazovat co nejvyšší zisky. S takovou nikoho nepřekvapí, že za špatné myšlení bude označena právě každá snaha vykročit správným směrem a proti ní bude vyzdvihována zbabělá konzumní morálka. Lidstvo jako celek tak může přijít o svou možnost přehodnotit své dosavadní chybné hodnoty, která je však nyní nejdůležitějším úkolem na světě. Jedině nejvyšší lidé, kteří si vytvořili správnou stupnici hodnot, by mohli označit nějaké smýšlení za nevhodné, dnešní politici třetí kategorie na to nemají pražádné právo. Za takových podmínek si společnost může mnohem lépe dovolit drobnou kriminalitu než to, co proti ní má chránit. Malé problémy nemusí být ani na škodu, protože pomáhají udržet společnost bdělou a obranyschopnou. Bez jistého nebezpečí v běžném životě se lidé stávají zbabělými a učí se bezmezně a otrocky spoléhat na pomoc státu. Zato si ale nelze nechat líbit tento prohlubující 14

se informačně-technologický teror. Ve chvíli, kdy se proti vládnoucím zločincům ostře postaví dostatek lidí, oni nemají možnost vzdorovat. Když politik nadutě říká: „více kamer prostě bude“ a dostatek lidí mu slovem i činem odpoví: „více kamer prostě nebude“, pak se on může sice vztekat, ale nic s tím nenadělá. Nepochybujme, že na to lidé mají právo, protože člověk má především právo nebýt sledován! Už ani nejde jen o tajné a nelegální sledování. Existují i snahy docílit oficiálního sledování, například zdravotními pojišťovnami, údajně samozřejmě pro lidské dobro. Někteří vědci se domnívají, že by lidé měli v budoucnu nosit zařízení sledující jejich stav, a vymýšlí takové nehoráznosti. To ovšem znamená úplnou kontrolu nad jedincem a jeho naprosté zotročení. Někdo by na něj stále dohlížel a určoval mu, co smí jíst a kam smí chodit. Tato pseudodemokratická společnost by tak vyústila ve vrchol nesvobody, který by se samozřejmě ospravedlňoval lidským prospěchem. Oficiálně by se to všechno dělo „v zájmu“ člověka a jeho bezpečí. Jistě, „v zájmu bezpečí“, právě tím dnes celému světu nejvíce lžou všichni přebyteční a krátkozrací. Každá taková snaha musí být nekompromisně odmítnuta, pokradmé zotročování člověka musí přestat. Dnešní lidé hledají v technice řešení různých potíží. Avšak technika dosud vždy problémy především způsobovala. Právě technický pokrok umožnil přemnožení lidského druhu a nesnesitelné zatížení Země. Ale lidé jsou bezradní a nevědoucí, takže pomoc dále hledají ve vědě a strojích. Často někoho slyším mluvit o potížích a dávat návrhy, jak by je technika mohla vyřešit. Většinou ale takový plán stojí na mylných předpokladech. Ovšem stroje dávají lidem větší možnosti, aby mohli své omyly uskutečňovat. Tím se pak každý problém vyhrocuje. Ve skutečném řešení skutečných problémů hraje technika nanejvýš roli nástroje. Ničeho se nedosáhne bez velkých změn ve společnosti a v myšlení lidí, které povedou ke změnám v chování. Proto jsou nejdůležitější psychologie a filosofie – první se ptá, jaké jsou důvody jednání a jak ho lze ovlivnit, druhá se ptá, za jakým vlastně cílem se má jednat. Hluboké pochopení obou dvou teprve dává našemu snažení kloudný směr a konečně umožní i techniku využít smysluplně. Pak se ukáže, že většina potíží je důsledkem lidské nízkosti, takže pozvednutím lidského druhu se vyřeší i některé problémy. Vědci mnohdy za pomoci složitého výzkumu s velkou slávou odhalí cosi, co bystrý člověk může snadno vymyslet. Lidé podceňují sílu intelektu a sázejí na stroje. Avšak vědění stojí mimo dosah techniky. Jedním ze základních problémů je lidská závislost na technice. Stroje se ve velkém rozšířily teprve nedávno, ale vzápětí si mnozí život bez nich už neumí představit. Lidé se houfně a dobrovolně stali otroky techniky, při každodenním životě si navykli používat úplně zbytečné věci. Avšak historie nás učí, že technika není k životu nezbytná. A moderní doba nás zase učí, že se její pomocí zdaleka nedosahuje štěstí a spokojenosti. Co by ti lidé taky chtěli, aby snad už vůbec nemuseli hnout prstem? Jak naivní. 15

Se snadností vše ztrácí na obsahu. Tak kupříkladu cestování. Základní pomůcky jako například mapa, jsou jistě užitečné, ale moderní naváděcí zařízení, které v každém okamžiku ukazuje, kde přesně jsme a kam máme jít, je přebytečné. Jen hlupák potřebuje stálé vedení, rady a rozkazy. A co je nám po hlupácích? Bez moderních přístrojů lze zabloudit, ale na tom není nic špatného, je to vlastně mnohem zajímavější, protože se mohou stát neočekávané věci. Špatné naopak je, že s moderními přístroji se zabloudit nedá, připravuje to o zážitky. Dnešní lidi si navykli považovat moderní vybavení za nezbytnost, předně proto, že se neustále zveličuje ono hrozící ”nebezpečí“. Prodejci navigací a dalších výmyslů stále varují, co všechno by se mohlo stát a že je třeba tomu předcházet používáním jejich vynálezu. Záměrně vydávají současný svět za mnohem nebezpečnější, než opravdu je. Důvod je prostý, chtějí vystrašit a vydělat na strachu nebo na touze blýsknout se nejlepším vybavením. A ti zbabělí dnešní lidé jim ochotně dávají za pravdu. Jenže svět, moderní svět, je naopak příliš bezpečný. V rozvinutých zemích lidem většinou nehrozí vůbec nic. Největší hrozbou takového průměrného turisty je tak akorát to, že se někde o chvíli zdrží. Nic víc obvykle není v sázce. Taková osoba vůbec netuší, co znamená nebezpečí. Lidé nevědomky chtějí, aby jim ve skutečnosti nic nehrozilo, ale zároveň aby mohli mít pocit „dobrodružství“. To je jejich lež bezpečného dobrodružství. Je to vlastně hra, protože neexistuje žádná skutečná hrozba. Člověk to samozřejmě v hloubi ví a také jej to příliš neuspokojuje. Zbabělci chtějí mít své cesty bezpečnější než bezpečné, ovšem potom jsou stejně tajně zklamaní a znudění. Toto přehánění jde tak daleko, že leckdo už dokonce považuje za nebezpečné jít do lesa bez telefonu. Ale ještě před pár lety telefony nebyly a do lesa se chodilo vždy. Dnes se říká: „Můžeš tam uklouznout!…“ jenže jak často se to asi přihodí? I při tom, co je oprávněně považováno za nebezpečné, se skoro nikdy nic nestane a jde jen o lidskou přecitlivělost. Kolem otázky bezpečnosti dnes panuje vyložená hysterie. Když se něco stane, všichni tomu přikládají přílišný význam. Při čemsi se někdo zraní a vláda by to hned v zájmu bezpečí omezovala a zakazovala. Co ale záleží na pár zraněných či dokonce mrtvých? To už se v životě stává, u velkých přírodních katastrof se oběti počítají na tisíce a zde se tropí humbuk kolem jednotlivců. Je třeba vyvrátit jedno hloupé, zato velmi rozšířené nedorozumění. Obyčejní lidé se domnívají, že někdo, nejčastěji vláda, má povinnost odstranit z jejich dosahu vše nebezpečné, tedy například opuštěné stavby, díry v zemi a podobně. Že se musí zařídit, aby oni vůbec neměli příležitost se zranit. A když se to stane, tak že jsou za to majitel nebo stát zodpovědní a oni mají právo domáhat se odškodnění. Ne. Je především na každém, aby sám sebe uhlídal, pokud leze do díry a zřítí se, nemůže za to vinit někoho druhého. Jen pro upřesnění, pochopitelně nemluvím o tom, co ohrožuje nějak nadměrně, ale hlavně o těch malých nehodách, způsobených vlastní chybou nebo smůlou. I z nich si lidé zvykají vinit stát. A co hůř, podobný princip se začíná uplatňovat i 16

na „nebezpečné“ jevy a myšlenky. Ale aby se uspokojily takové požadavky, musel by se svět stát zcela zabezpečeným. O takový svět ale není co stát. I když se dělá něco nebezpečného, jen málokdy se něco stane. Většině nehod lze předcházet zručností a přístroje k tomu nejsou potřebné. Ani v divočině není moderní vybavení nezbytné. Vždyť s ním je i každý zážitek o tolik menší a méně opravdový. Od počátku věků lidé krajinu obývali a obešli se beze všech vymožeností. Moderní lidé jimi jen vynahrazují chybějící odvahu a schopnosti. Už se zde mluvilo dost dlouho, aby se mohlo vědět, že vynálezy zlepšují život jen do určité míry, dokud nezačnou nahrazovat skutečnost. Nejnovější výdobytky doby nejsou potřebné ani užitečné. Pouze něco najde uplatnění a to ostatní slouží jen na zahnání nudy. A v každém případě to má být člověk, kdo diktuje podmínky použití a ne, aby jemu bylo diktováno. Ale vědcům i jiným to stále není dost. Vymýšlí si problémy a následně technická opatření k jejich řešení. Představy vědců o budoucím světě jsou mně osobně nanejvýš odporné. Je to nelidský svět totální zrůdnosti, kde jedinec je rozdrcen a zcela pořízen zlovůli a principům konzumu. Vědci si myslí, že by jejich technika zlepšila svět, ale mýlí se už ve svých domněnkách o tom, co je potřeba zlepšit, před čím chránit a co je vlastně ten lepší svět. Mohou se jen domnívat, jaké by co mělo důsledky. A potom jim nezbývá, než se podivovat nad svými omyly. Celou svou vůlí si máme přát příchod doby, kdy lepší dobrodinci budou společnosti určovat její cíle a hodnoty, příchod prozření a velkého uvědomění lidstva.

O vědě Věda je v moderním světě všudypřítomná, stejně jako vědecký pohled na svět. Dnešní společnost trpí přílišnou vědeckostí a vírou v samospasitelnost vědy. I když věda nepatří mezi zájmy a záliby obyčejných lidí, stejně je jí celý jejich život ovlivněn skrze vynálezy, poznatky a jejich použití. Předpokladem pro vznik moderního světa byl právě velký rozvoj vědy. Její bezhlavé šíření je ale jev negativní, protože s ním dochází k dalekosáhlému vyprázdnění světa. Vědecký člověk chce na vše uplatňovat onen pustý vědecký přístup, domnívá se, že světu lze porozumět jedině pomocí přístrojů, měření a výpočtů. Psychologické a filosofické hledisko, čili ta zdaleka nejdůležitější, odsouvá na pozadí, protože si myslí, že v tomto směru je mu potřebné již známo, že není co dále objevovat. Bez pochybností předpokládá, že již bylo dosaženo správného posuzování hodnot, že lidé dávno vědí, co je dobré a špatné. U některého je to ale naopak, uvědomuje si tu obrovskou nejistotu a tápání lidstva a právě to mu nahání strach, takže se uchyluje k vědě jako k malému koutu bezpečí, kde vystačí s pouhým rozumem. Strnulý vědecký pohled v žádném směru neumožňuje pochopení života. Vědec si říká: „Život, no to je když…“ Jeden jej redukuje na biochemickou 17

úroveň, druhý zase na genetiku a oba jsou realitě na hony vzdáleni. Jejich výklad působí spíš jako parodie a zesměšnění. Jak uboze se jeví život z vědeckého pohledu oproti jeho skutečné nádheře. Věda ve velkém skýtá azyl těm, kteří utíkají před životem. Dává možnost uzavřít se do stereotypu drobné, všední práce. Jak skromný musí člověk být, aby se s tím spokojil! A jak vychrtle a chudokrevně působí vedle odvážných, zajímavých a dobrodružných lidí. Za oblibou takové vědy pochopitelně vězí důvody, celý soubor důvodů, z nichž však vědec většinu sám nechápe a pociťuje je jen v podobě nutkání. Nejprve jde o to, že na vědu se vystačí s pouhou rozumností, ve většině směrů vůbec není nezbytné pouštět se přes hranice osvědčené morálky a „zaručeného“ dobra a zla. Ve vědě není o čem pochybovat, získávají se jen věcná fakta a ta se hodnotí podle zaběhlých způsobů (například, že „prospěšné je to, co člověku usnadňuje život“). S takovou vědce ani nenapadne pochybovat o prospěšnosti jeho snažení. Jenže ta se vůbec nerozumí sama sebou. Leckdo si dokonce dělá ctnost z toho, že se vyhýbá všemu hodnocení a jen předkládá fakta. Ale fakta bez jejich správného chápání a interpretace nejsou vůbec k ničemu. Ve vědeckém výzkumu se často dojde věcných zjištění a objevů, naproti tomu v duchovních otázkách o životě se poznání dospěje jen vzácně a drtivá většina úsilí vyjde nazmar, protože skončí v určité fázi sebeklamu. Ale snažit se poznat pravé důvody jednání i pocitů, správně posoudit hodnotu věcí a na její znalosti postavit přirozenou hierarchii hodnot, to vždy bylo a vždy bude nejcennější snahou na světě. Teprve na základě takového vědění můžeme o nějaké věci říct, jestli je dobrá nebo špatná. Avšak aby mohl být člověk vědcem, nemusí rozumět životu ani sám sobě. A leckdy to bývá tak, že velký vědec nestojí jako člověk za mnoho. Stačí, aby začal mluvit o tom, co by podle něj mělo být, a hned odhalí svou nevědomost. Vědecký člověk se před nejistotami a skutečným životem uzavírá do malého bezpečí vzorců a čísel a vymezených pojmů. Jedině tam si je jist. Život však není vzorcem ani číslem! Jistě, u málokoho je to tak vyhrocené, většina vědců má také nějaký osobní život, ale u každého najdeme určitou míru výše zmíněného. Vybrat si sterilitu laboratoře za svůj denní chleba, to o člověku leccos vypovídá. Vědecké nazírání je v každém případě znehodnocováním reality. Představme si takového historika, který se rozněcuje při představách dávných bojů, řinčení zbraní a vůbec celého tehdejšího světa. Přitom sám nikdy zbraň v ruce nedržel, na koni neseděl a chodí pouze důstojným krokem. Čím je tedy on sám vedle slavného bojovníka? Nebo řádově horší případ: biochemik, pro kterého je život jen jakýmsi sledem chemických reakcí a konkrétní chování by rád interpretoval výhradně jako důsledek genů. V tomto případě už se jedná přímo o urážku života a jeho krásy. Kolik chudoby vězí v takových způsobech! Někteří z těchto vědců ovšem doufají, že se s vědou mohou povznést vzhůru. Tedy, věda je skutečně prosta veškeré nízkosti, ale stejnou měrou je prosta i vší velikosti, protože sama o sobě není nijaká. Nehodí se tedy považovat 18

ji za čistou, možná tak za bezbarvou. Vyhýbá se všemu hodnocení „ano“ a „ne“, jen hromadí informace. Avšak mít pro každou věc správné ano či ne, co by se tomu mohlo vyrovnat? Nepopírám určitou užitečnost vědy, ale jedině jako prostředku, nikoli jako cíle. Je nutné rozlišovat mezi vědou a věděním, znát věcná fakta zdaleka neznamená rozumět životu, vyznat se v hodnotě věcí a vědět, co je třeba. Hodnota vědy spočívá právě v tom, že může svými poznatky zčásti dopomoci k pochopení. Domněnku dokáže postavit na pevnou půdu pomocí důkazů. Stává se tedy nástrojem pro vědění a úmysly poznávajících lidí. Aby mohlo být vědění, musí ovšem být právě těch poznávajících. Vědeckost sama o sobě není žádnou „vyšší formou vědění“, jak to někteří naznačují. A mnoho jejích poznatků nepřináší pro život žádný praktický důsledek, působí jen jako zajímavosti. Je tedy zřejmé, že výzkum nemá být považován za cíl a zálibu společnosti. Pro život je veskrze škodlivé, aby v něm převládla vědeckost, čím méně je život vědou, tím méně je vyprahlý. Pro některého vědce je bádání útěchou (obdobně jako pro jiného bůh) a úkrytem před velkými nejistotami. Kdo má představu o velikosti takových nejistot, ten ví, že jej za to nelze bez rozmyslu odsuzovat. Kde je ale dost síly, tam není zapotřebí podobných skrýší. Byl opomenut ještě jeden zásadní jev. Věda bývá vyjádřením touhy mít co objevovat. Ještě nedávno byl svět plný tajemství, ale na moderním světě nezůstalo nic moc tajemného, takže se mnozí uchylují k bádání, protože tam ještě zůstává nějaké neznámo. Jenže „dobrodružství vědy“ se nemohou měřit se skutečným dobrodružstvím. Představme si zážitky, které lze poznat v divočině, a vedle toho vědce, který učinil nový objev nad mikroskopem nebo vypočtením úlohy. Je snad možné to srovnávat? Jediné skutečné dobrodružství ve vědě se zažívá při expedicích, tedy opět díky divočině. Z toho všeho plyne závěr, že věda není žádným ideálem ani chrámem vznešeného sebepřemáhání, ale v první řadě úkrytem a semeništěm různých lidských nedostatků. Nedoufejme, že nám věda ukáže řešení dnešních problémů. Ta jen dává lidem větší možnosti, jenže ti je neumí využít a vlastně je ani nepotřebují, takže je to celé ke škodě. Že lidé zmohou víc, to znamená předně, že víc uškodí. Teprve vidoucí člověk může prostředky správně uplatnit.

O rozvoji Již nějaké to století vězí lidstvo v předsudku, že rozvoj bude život zlepšovat donekonečna. Veřejnost jej považuje za cíl, který nepotřebuje žádné další opodstatnění, který sám opodstatňuje. Ukažme si osudné omyly tohoto předsudku. Jak už zde zaznělo, technika, věda i rozvoj zlepšují život jen do určité míry; do chvíle, než skutečnost začne být nahrazována nicotou. Přibližně se 19

takové míry dosahuje přirozeně v dějinách, ale na každém místě v jiný čas, který se může lišit i o staletí. Další rozvoj pak už svět spíš ochuzuje o jeho krásu, což se silně projeví zejména s příchodem umělých materiálů a náhražek, s přelidněním a nástupem techniky. Vyvážený stav trvá jen krátce, proto v sobě nese hrozbu, že brzy bude hůř. A v rozvojových zemích se obyčejně přirozený vývoj zcela přeskakuje, protože s příchodem modernity se přejde z nedostatku rovnou do přebytku. Směrem k vyváženému stavu by bylo možno se přiblížit i cíleným úsilím v době, kdy vhodná míra byla již dalece přesažena. Předpokladem proto je, že se rozšíří vědomí o přebytečnosti mnohých vynálezů. Ty užitečné pak bude snaha skloubit s hodnotnými způsoby života, což je do jisté míry možné. V případě úspěchu onoho úsilí se svět opět stane o tolik zajímavějším. Zatím však lidé vidí smysl svého života v překotném rozvoji. Vymysleli si tak cíl a „velký úkol“, tudíž mají o co usilovat. Už si ale neuvědomují, k čemu tento jejich úkol vede, nechtějí vidět, že s šířícím se rozvojem se lidské životy stávají stále nudnějšími. A vlastně jim ani nejde o dosažení cíle, spíš jen o to, aby nějaký cíl vůbec měli a mohli jím vyplnit čas a získat pocit smysluplnosti. Když dosáhnou nějakého „úspěchu“ (a tedy konce snažení), potřebují si ihned hledat jiný úkol. Proto nemohou mít nikdy pocit, že už mají dost. Je pochopitelné, že lidé hledají v životě nějaké cíle. Ale příliš málo se zabývají tou nejdůležitější otázkou, totiž který cíl je hoden usilování. Chtějí hlavně už nějaký mít. Rozvoj však není tou správnou volbou. Jenomže dnes mnozí, zejména politici a ekonomové, nemají ve svých dutých myslích nic jiného, než jak stále zvyšovat výkon a účinnost a „zlepšovat životní úroveň“. Mají přespříliš, ale rádi by měli stále víc a nikdy by neměli dost. Chtějí víc, aby vůbec měli co chtít. Nikdy se vážně nezamysleli nad tím, jestli má právě tohle smysl. Moderní lidé se sice domnívají, že si potřebují ulevovat od potíží, když se jich ale zbaví, nezbývá jim najednou než nějaké jiné hledat. Chtějí ještě více pohodlí, ale z toho jsou jen ještě znuděnější. Pokrok jim nepřinesl lepší a zajímavější život. Rozvoj je hlavním šiřitelem nicoty a v důsledku obklopuje lidi odporným prostředím. Ale nicota se na nich podepisuje, nelze totiž dlouho žít bez skutečnosti. Jak umělost vzrůstá, vzrůstá i lidská tíseň a nespokojenost. Jsem přesvědčen, že v čistě technickém světě by vůbec nebylo možné žít, stal by se svým obyvatelům čímsi nesnesitelným. A to je dobře, protože by to byl nejodpornější svět ze všech. Dnešní dospělí lidé se sice obklopují nicotou, ale vyrůstali ještě v celkem opravdovém světě. K němu se otočili zády, jenže to lze udělat jen na chvíli. Čím bídnější je jejich současnost, tím více v nitru prahnou po opravdovosti. Člověk si ještě pamatuje své mládí a „staré časy“, kdy to bylo docela jinak. Stýská se mu po volné krajině a po opravdovém životě. Ten pocit již dlouho sílí a roste, ale nenašel posud vhodných slov.

20

Na rozvoji lidé vyzdvihují, že umožňuje žít déle, pohodlněji a bezpečněji, ovšem nic z toho neznamená žít lépe. A kdo jednou poznal opravdový život, ten nenalézá již takovou chválu pro bezpečí a bídné pohodlí.

O vesmíru Kdysi se věřilo, že Země je středobod světa, pak nás ale věda naučila, jak domýšlivý to byl soud. Od té doby vesmír mnoho lidí uchvacuje svou nepředstavitelnou velikostí a neznámem, upínají k němu své naděje a uctívačské oči. I já rád hledím na půlnoční hvězdné nebe, ale mezi mým a jejich viděním vesmíru je propastný rozdíl. Lidé chtějí mít nějaké neznámo, baví je objevovat a pátrat. Předminulé století však vyhlásilo neznámu válku a v minulém století šlo již jen o to, objevit co nejvíc a co nejrychleji. Neznámo přestalo být chováno v úctě, stal se z něj štvaný soupeř, kterého je třeba pokořit. Kvůli tomu se rychle vytratilo z lidského okolí. Jenže lidé tajemno potřebují, usilovně pátrají, kde ještě zůstalo něco neodhaleného. Ale jakmile je záhada nalezena a rozluštěna, už pro ně ztratí kouzlo a hledají si jinou. Cílem není co nejrychleji zjistit danou věc, ale zažít štěstí při objevování a pociťovat žádost po vědění. Velikost vítězství roste s cenou, která zaň byla zaplacena. Radost tedy nevzniká při vědomí, že všechno už je objevené, ale při zjištění, že se před člověkem rozevřel neprobádaný obzor. Už to tak chodí, že známé a blízké věci připadají běžným lidem obyčejné, ať už jsou jakkoli pozoruhodné. Jako senzace se jim jeví něco cizího a vzdáleného, orient v jakémkoli smyslu. Neznámo ovšem není neomezené. Objevy se dějí jen jednou, pak vejdou ve známost. Jinou věcí je rozšiřování svých vlastních obzorů, s tím začíná každý člověk od znova, ale těžko to může stačit těm, kteří si vlastní obzory vůbec nerozšiřují. Dnešní vědci by si měli vážit té výsady, že ještě mají co objevovat. Za poslední století bádání ve všech směrech daleko pokročilo, takže je o tolik méně věcí ke zkoumání. A zákonitě tím větší je lidská žízeň po neznámu. Kvůli tomu se stále více pohledů upírá k vesmíru, v němž doufají objevit neznámé světy. Velký je na to beze sporu dost, je to poslední oceán neznáma ve vnějším světě. Ale co v něm chtějí tyto pátravé pohledy nalézt? Divukrásné planety s bytostmi vyššími a moudřejšími, než jsme my? Velká dobrodružství a velké vědění? To vše ve vesmíru jistě někde je, ale proč to hledat až tam. Vždyť aby někde bylo velké vědění, musel jej nejprve někdo stvořit. A zajímavý svět byl donedávna i zde. Poznání by lidstvo dokázalo dosáhnout samo, nemusí čekat na učitele z jiné planety. Jen nebuďme tak pohodlní a nechtějme zadarmo to, zač jiní 21

přinášeli oběti. To, co vytvoříme my sami, je nám cennější než to, co jsme někde odkoukali. Smysl života nevězí až někde za hvězdami. Místo pohledů k nebi raději hleďme pozvednout náš vlastní život. Pak se i žízeň napojí z vlastního pramene. Někteří zdůrazňují pranepatrnost našeho světa a mají z toho potutelnou radost. Prý „bezvýznamná planeta v bezvýznamné galaxii v bezvýznamném koutu vesmíru“. Jaký hloupý blábol! Jen planety se otáčí kolem hmoty, veškerý význam se však točí kolem života. Naše planeta je proto jedním z nejvýznamnějších bodů ve vesmíru. Co záleží na všech těch obrovských a neživých planetách, právě ty jsou bezvýznamné. A hledí-li kdo na vesmír, pak především myslí na jiné živé bytosti a ne na kusy kamení. Lze očekávat, že zdaleka ne každá živá planeta by se mohla pochlubit takovou krásou jako ta naše. Kolik pozoruhodných tvorů již chodilo po této Zemi, jen pohleďme kupříkladu na dinosaury. Ale netřeba pouze vzpomínat na dalekou minulost. Až mnohem později se objevil svrchovaně zajímavý tvor, člověk, jímž se teprve počíná historie ve velkém stylu. Vyvinul se do tolika nádherných odrůd a forem, až oči přechází. Krása člověka se ještě umocnila díky koním. Vskutku, bylo snad kdy na světě něco velkolepějšího než útočící jízda? Buďme raději za koně než za tisíce jiných světů. Ještě i dnes jsou na Zemi zajímavá místa, včetně člověkem vytvořené krajiny 19. století. Ve vesmíru jsou jistě miliony světů s živými bytostmi a určitě bychom mezi nimi našli i takové, které se nám budou podobat. I mnohá vybájená zvířata někde pravděpodobně existují. Rozličnost v podobě tvorů neurčuje pouhá náhoda, je omezena výhodností a obecnými principy logiky. Jedny tvary jsou výhodnější než jiné, proto se objevují často a nezávisle na sobě. To platí i pro vytváření nástrojů. Věci jako nůž, oštěp či keramiku si vyráběli lidé všude na Zemi a není důvod si myslet, že by tomu na jiných planetách mělo být úplně jinak. Všechny velmi inteligentní druhy spojuje určitá duševní podobnost. Z logiky věci se ptají na stejné otázky a čelí stejným problémům. V mimozemských společnostech jistě dochází k obdobným jevům jako u nás. Se vzdáleností nekončí podobnost. Tvorovi z jiného světa lze porozumět stejně jako zvířeti nebo člověku. Jen ne pokud je na vyšším stupni, protože pak jeho důvody člověka přesahují. Co vyvolává rozdíly, to jsou hlavně různé výchozí podmínky. Velikost vesmíru dává slovům „možnost“ a „nemožnost“ zcela nový význam. Těžko vypočíst, jak rozdílné mohou podmínky být. I planety skutečně obývané tvory jsou podřízeny různým okolnostem. Na některých jsou podmínky stálé, jinde jsou zase značně proměnlivé. Změny pohánějí vývoj, ale když je jich moc, představují příliš velký tlak. Vznik vyšších forem života vyžaduje určitou minimální stabilitu. Z pohledu vývoje jako posloupnosti událostí se zde otvírá nesmírný počet kombinací. Některé civilizace své planety zničily, jiné se třeba rozšířily do okolí a další se včas naučili vážit si své země. A nepochybně i na jiných planetách už někdo mluvil podobně jako já. Vyvinutý život mohl leckde vzniknout již velmi 22

dávno. Dle tvrzení vědců pomohly vývoji života na naší planetě různé náhody. Ty nebo podobné se na některých planetách udály mnohem dříve a jinde se zas teprve stanou. Vesmír je obrovským dějištěm vznikání a zanikání. Je zde ale jeden problém, vědci posud nenalezli důkazy o vyspělém mimozemském životě. Říká se, že je ve vesmíru „ticho“, protože nebyly zaznamenány žádné elektromagnetické signály jiné civilizace. Jedno z vědeckých vysvětlení je takové, že je vyspělý život mladý a lidstvo stojí na špici vývoje. V určité okolní oblasti jistě, to je jen otázkou měřítka. Ale ve větším prostoru je to nepravděpodobné. Život na Zemi trvá již stovky milionů let, v poměru k tomu je vznik civilizace otázkou okamžiku. Okolnosti vedly k tomu, že se na naší planetě takový záblesk děje právě nyní, ale jak jsem řekl, jinde se tak mohlo stát už před stamiliony let. Nabízím pravděpodobnější vysvětlení, které lze vyvodit z pochopení společenských jevů. Nepřítomnost důkazů může svědčit prostě o tom, že se civilizace neudrží po delší čas. Společnost se vyvíjí určitou dobu, ale jakmile dospěje do technického stavu, rychle vezme za své a často i se svojí planetou. Stav, kdy civilizace může vysílat nějaké signály, je tedy krátký, skutečně jen takový záblesk. Byla by proto náhoda, kdyby se v naší blízkosti zrovna nacházela jiná civilizace na příslušném stupni (nebo kdyby k nám dolétly její signály). K životu je vhodná jen málokterá planeta, ovšem vzhledem k obrovským počtům planet bude těch živých stejnak hodně i v naší „blízkosti“. Vyšší život na planetě existuje dlouhou dobu, ale civilizace jen velmi krátce. Rychle dospěje do nám podobného stavu, a když jej nepřekoná, pak záhy zanikne. Ukažme si to na našem příkladu: je zde obrovský časový nepoměr mezi délkou existence života a objevením techniky v dnešním slova smyslu. To se událo před pár desetiletími. Po tu dobu můžeme vysílat a přijímat signály. Jenže už záhy bude naší civilizaci akutně hrozit sebezničení kvůli přelidnění a nadměrné spotřebě příliš mnohých. Otázkou je, jestli lidstvo vůbec přežije už toto století. Vedle toho je odhadování vývoje pro příštích tisíc let čirým fantazírováním. Stačí se se signály jiné civilisace minout o pouhé století a nikdo o ní nebude vědět. Je zde ještě jiná, vykonstruovanější možnost. Lidé nejprve začali elektromagnetické záření sami vysílat a až později měřit přicházející. Mezitím mohl někdo jiný naše signály zachytit, utlumit vlastní vysílání a teď se zuřivě připravuje na průzkum. Elektromagnetické vlny se šíří rychlostí světla, takže časově by to bylo stihnutelné. Měli bychom být rádi, že blízko nás snad není vyspělejší mimozemský život. Jeho zjištěním by nám rázem vyvstalo nepředstavitelné ohrožení. Kdyby šlo o vyspělejší civilizaci, byli bychom ji vydáni na milost. Pravděpodobně bychom pak skončili jako severoameričtí Indiáni, kteří byli i přes záruky a sliby míru postupně vytlačeni. Silnější národ zavazuje k dodržování slibů jen jeho čest a ta jde obvykle stranou, když se naskýtá možnost zisku. Ona mimozemská společnost by navíc na té naší dnes nenašla skoro nic hodno zachování. Kdyby 23

byla vyspělejší civilizací ta lidská, pak by jí akorát přibyla na kontě další genocida. A to by tak hrálo, vydrancovat a zlikvidovat další planetu jen proto, aby tato společnost zažila dalších 200 let nebetyčného plýtvání. Jen si pěkně sežerme, co jsme si navařili. Ale zpět k vlivu civilizace na planetu. Každá planeta může teoreticky mít určitou mez únosnosti zátěže, kterou je ještě schopna trvale vyrušit. Po překročení této meze vydrží planeta určité zatížení jen určitou dobu. Se zvyšováním zátěže se samozřejmě zkracuje ona doba přežití a zrychluje se nástup zásadních změn. Od průmyslové revoluce zátěž drasticky narůstá, čímž se také drasticky zkracuje doba únosnosti daného stavu. Objevují se globální změny, které se navíc kvůli řadě zpětných vazeb mohou i samovolně dále zesilovat. Celý problém je umocněn tím, že se lidé chtějí obelhávat a jsou pasivní. Důsledků si všímají teprve, když je nelze dál ignorovat, jenže tehdy už je pozdě, protože změny jsou v plném proudu. Kvůli tomu zkáza hrozí již v blízké budoucnosti, čímž je popřeno drzé přání mnohých, aby za jejich dnešní nehoráznost platili až vzdálení potomci. Ovšem i kdyby se tato civilizace na technickém stupni udržela ještě dalších tisíc let, což považuji za nemožné bez přijetí zásadních změn, pak je to z vesmírného hlediska stejně pranepatrná doba. Takových deset tisíc let je z pohledu civilizace nesmírně dlouho, ale z jiného pohledu to není nic. Dokonce i když civilizace překoná zhoubný technicko-konzumní stav, pak jen sníží míru zátěže a udrží se o něco déle. Trvale udržitelný rozvoj vlastně znamená o něco déle udržitelný... Ale to by nás nemělo trápit, nic netrvá věčně a žádný druh nežije navždy, tedy ani člověk. Vznik a zánik technických civilizací je třeba vidět jako krátký jev. V našem okolí se jistě už mnohé vyvinuly a opět zanikly. A dost možná k nám jednou za čas doléhají signály. Vesmír je jistě pln vzdálených světů. Co však je nám po nich? Jsou jistě navýsost zajímavé, ale nemáme v nich hledat smysl našeho života. Moderní lidé se tak usilovně pídí po životě ve vesmíru právě proto, že jsou otráveni sami sebou. Cokoli vzdáleného se jim jeví o tolik zajímavější, ale náš svět by se naopak jevil exoticky mimozemcům. Lidé by se měli snažit sami krásu a hodnoty vytvářet, než aby je chtěli někde okoukat. Náš svět ještě může rozkvést do krásy, ale musíme se o to přičinit. Avšak mnozí jej hází přes palubu a spíše hledí, jak by lidé mohli expandovat. Podle nich je to nezbytnou podmínkou pro přežití lidstva. Rádi by získali zadní vrátka, aby mohli zničit Zem a sami tím nezhynuli. O kolik bezostyšněji by se k ní jistě lidstvo chovalo s vědomím, že má kam prchnout. A prchalo by tím i před svojí vinou a zodpovědností. I kdyby se to mohlo podařit, neřeší se tím ničení samotné a to, že se člověk stal odporným a bídným parazitem světa. Pouze by roznesl své zlodějství dále a postupně by zahubil každou nalezenou planetu. 24

Zničení naší Země není nevyhnutelné a především na to se musíme zaměřit. Lidské snažení se nemá upírat k rozšíření se do vesmíru, ale nejprve k zachování naší planety. Lidstvo samo musí především přestat být nemocí a škůdcem Země. Teprve společnost, která tohle dokáže, by mohla mít právo šířit se dále. A všichni hlasatelé kolonizace podceňují zásadní věc, totiž že Země nám skýtá v širém okolí k životu zdaleka nejpříznivější podmínky. Překypuje bohatstvím a žít na ní lze bez jakékoli techniky. To neplatí pro žádnou planetu v dosahu. Na těch by život byl neporovnatelně nákladnější a zcela závislý na technice. A šlo by tam právě jen živořit v umělém prostředí. Ti, kdož by tam jednou takto živořili, by proklínali dnešní lidi a jejich „zadní vrátka“. Ale i kdyby lidé napřeli veškeré své snažení do kolonizace jiné planety, stejně by ten závod s časem pravděpodobně prohráli. Dříve, než by dosáhli dostatečné technické úrovně, by si učinili tento svět neobyvatelným a sebe tím zahubili. Je tedy jen jedna správná možnost.

O vzdělání Účinek a přínos současného vzdělání se značně přeceňuje. Mnozí mají sklony vzhlížet ke vzdělancům s obdivem jako k lepším lidem, kteří jsou povzneseni nad „obyčejné problémy“. V očích běžných lidí dává titul každému tvrzení patřičnou váhu. Domnívají se, že s učencem se nelze přít, protože on to přece ví lépe. To jsou však notně přehnané představy. Vystudovaná škola není žádnou zárukou vědění a většina vzdělanců se i přes všechny své tituly mýlí v nejzákladnějších věcech. A to platí i o odbornících, u nichž se předpokládá, že ve své oblasti vědí, co je nejlepší. Existuje mnoho názorových směrů, ale všechny nemohou mít zároveň pravdu, tedy se většina ve většině bodů nutně mýlí. Dost už na tom, když se najde jeden správný. Vzdělanec zná věcná fakta, ale druhou a důležitější částí vědění je umět je využít, totiž pochopit příčiny a důsledky a především hodnotu věcí. Dále pak je třeba si uvědomit, co z daných znalostí plyne pro nás, protože to určuje jejich význam. Učit se správně interpretovat a posuzovat, teprve to lze zvát vyšším věděním. Zde už se ovšem nestojí na „pevné půdě vědy“, ale pouštíme se na tenký led duševního hodnocení. V tomto směru je k ničemu každé vědecké bádání. Je to výhradně myslitelská otázka. Právě proto zde vzdělanci selhávají, ti možná ještě tak vědí, co věcně je, ale netuší, co by mělo být. Také oni jsou jenlidé a jednají podle svého předsudku o dobru a zlu, takže se pletou jako kdokoli jiný. Ovšem jejich omyl je tím závažnější, že se dle něho řídí ostatní. Již jsem viděl mnoho mylných názorů odborníků, jichž se jiní dovolávali jako zaručené pravdy. Ale jak bylo řečeno, není vůbec samozřejmostí, že by učenec rozuměl světu. Obvykle je to právě naopak, učenec nemůže rozumět světu, protože je 25

příliš umírněný a zbabělý v poznávání, takže se uchyluje k „zaručeným pravdám“ a vyhýbá se pochybnostem. Rovněž není tak docela pravdou, že současné vzdělání činí lidi lepšími, zejména ne na základních a středních školách, kde se učitelé snaží působit i výchovně. Žáci získávají znalosti, ale s nimi se jim předává i zaběhlý mylný způsob hodnocení. Učí se jásat nad nárůstem spotřeby a výroby, nad stálým zvyšováním životní úrovně a v nejhorších případech dokonce i nad prohlubující se nadvládou techniky. Dále je jim podsouván strach z nebezpečí i další zásady, které z nich dělají správné spotřebitele. Cílem dnešního vzdělávání je nejčastěji dělat z lidí ochočené a neškodné tvory, kteří chtějí hlavně klid a stabilitu, aby se docílilo nerušeného růstu. Chtěno je předně takové vzdělání, které slouží konzumu. Takto vyškolený člověk se stává pasivním zastáncem smířlivosti, avšak na světě je stále více problémů, u nichž smířlivé řešení není na nic. Před žáky se hovoří o rozumu a dospělosti a někteří na to skočí a snaží se být také dospělí a rozumní. Pro samostatně myslícího člověka je nejlepším přístupem k současnému vzdělání brát si z něj právě jen informace bez podsouvaného způsobu hodnocení. Údaje pak přehodnocuje sám. V každém jiném případě je snad nejlépe zůstat vzděláním nepoznamenán. Škola se pokládá za určitou přípravu na život a pomáhá vychovávat „dobré občany“. Tato příprava však trvá příliš dlouho na to, že žáci dostanou jen almužnu. Učitelé prosazují úzkoprsý přístup, že nejdůležitější v životě dítěte má být škola, jenomže případy, kdy to tak je, jasně vyvrací správnost této teze. Mnozí mladí promarní své nejlepší roky učením a úmornou prací. A co se naučí výměnou za své mládí? Dělat, co musí, a ne co by chtěli, a ještě se s tím smířit. A to jen aby následně mohli pokračovat v jiné úmorné práci, jíž se dnes říká život. Leckterý student na školu nadává, ale vlastně neví, co jiného by dělal. Zde má své jistoty, jasně rozvržený čas a doma se o něj starají. Jeho očekávání, že život bude po opuštění školy lepší, se většinou nevyplní, protože nemá žádný vlastní cíl ani úmysly. Je bezradný a nakonec ještě rád vezme zavděk nějakým stereotypem, proti němuž kdysi tak brojil. Jen málokdo dokáže s časem naložit lépe, než jak mu ukazuje společnost. Co se prospěchu týče, „dospělí“ mu přikládají přehnaný význam a hodnotí podle něj dítě. Mnozí rodiče neumí chtít po svých dětech víc, než aby byly poslušné a dobře se učily. Mluvíce o nich vyzdvihují hlavně prospěch jako nezvratný důkaz schopností. Stejnou měrou se na něm ovšem podílí i píle a snaživost. Ale jak já říkám; píle a snaživost je pouze u malých lidí ctnost. Úspěch mnoha skvělých žáků spočívá jen v tom, že se stále učí. Tento způsob trávení času ale vypovídá o jejich životě to, že nemají nic lepšího. Pravdou ale je i to, že žák je podle prospěchu hodnocen a nikdo nechce, aby o něm ostatní měli nízké mínění. Tedy si drží určitou úroveň. Mnohým oprávněně připadá, že leccos na školní docházce je plýtvání časem. A jistě si dokážeme představit lepší způsoby, jak s ním naložit, i kdyby 26

mělo jít přímo o samovzdělávání. Dosahuje-li člověk určitého poznání, pak vidí, že své školní základy musí výrazně přestavět a přehodnotit. Školství by zasluhovalo podstatným způsobem reformovat. Představme si, jaké možnosti duševního vzestupu by se otevřely, kdyby lidé nebyli od nejútlejšího dětství systematicky uváděni v omyl chybnými interpretacemi. Začíná to už v rodině od chvíle, kdy se dítě naučí řeči. Vyptává se rodičů na to či ono a oni si vymýšlí nesmysly, protože odpovědi sami neznají a nechce se jim nad nimi přemýšlet. Nesprávnému hodnocení se děti dále učí v mateřské škole a silně pak od základní školy, protože tam už se hledí především na vzdělávání a nikoli na hru. V otázkách, které se netýkají věcných faktů ale stupnice hodnot a pohledu na svět, se děti učí pramálo správného. Tak si vytvoří polovičaté, konformní chápání světa, které vlastní nedostatky a paradoxy jednoduše přehlíží, a to pak budou předávat i svým dětem. Vzdělávání je pro člověka klíčové a začíná už v raném věku. Učitelky zaměstnávané na základních školách však žáky spíše kazí. Mnoho z nich je vysloveně hloupých a omezených. Donesl se ke mně jeden příklad ze školního výletu do přírody. Holčička snědla sušenku v plastovém obalu a zeptala se učitelky, co s tím obalem má udělat. A ta jí byla schopna říct, že když ten obal schová pod nějaký kámen, bude to v pořádku. Holčičce se to nezdálo, protože pobrala víc rozumu než samotná učitelka, a šla si to ověřit ke druhé učitelce. Ta naštěstí řekla, že schovat plast pod kámen tedy rozhodně nestačí. Holčička to šla oznámit té první, která ihned vydala nové oficiální stanovisko, že to „prý nestačí“. Toto diletantství a nedostatek zdravé soudnosti jsou pro základní školy příznačné. Učitelky věci posuzují tak, jak to jejich omezenému povědomí připadá, a to se vydává za oficiální pravdu. Bylo by velmi vhodné, aby děti byly na místo toho ve vzdělávacích institucích pod vlivem charakterních a uvědomělých osobností, schopných uvést věci na pravou míru. Ty by také chápaly jako přirozené autority. Takových hodnotných vychovatelů je samozřejmě málo a na většinu dětí se jich nedostane. To nás nemusí nijak zvlášť rmoutit. Z většiny dětí totiž vyrostou jen obyčejní lidé a ti nemají potenciál ke skutečnému duševnímu rozletu. Hodnotné myšlenky je zkrátka nezajímají, takže nemá smysl plýtvat na ně výjimečnými učiteli. Nejlepší učitelé patří nejlepším žákům, ve kterých budou rozněcovat touhu po vědění.

O rozumnosti Rozumnost, to dnes znamená chovat se vlídně a poslušně, abychom se vyhnuli problémům, svou bezbrannost vydávat za přednost, hledět si jen svého a od nikoho nechtít víc, než aby byl také takový. Tomu já ale říkám zbabělost. 27

Život rozumných lidí z velké části vyplňuje stereotyp a každodenní povinnost. Žádné nepředloženosti a hlavně nevyčnívat. K umírněnosti lidi nabádají všechny dnešní autority, někdo pro „obecné blaho“, jiný s postranní vidinou vlastního zisku. Ti prví si v dobré víře přejí, aby všichni měli dostatek a dosáhlo se tak „kýženého stavu“, zatímco ti druzí chtějí pasivní společnost, aby mohli nerušeně vykořisťovat. A pasivity se nejlépe docílí, když jsou všichni rozumní a neodporují. Proto skoro všichni, byť s rozdílnými úmysly, hlásají rozumnost. Říkají „být rozumný“, ale myslí tím vlastně „být poslušný“, takto zaměňují slova. Co však přináší tento ideál spořádaného občana? V první řadě úpadek lidského druhu a ztrátu obdivuhodných vlastností. Rozumní lidé zešedli a zestejněli, vyhýbají se všemu nebezpečí a dobrodružství a podobným „nepřístojnostem“, k nimž už nemají odvahu. Hledají střední cestu a přizpůsobují se. Kde vládne rozumnost, tam je život spíše formalitou. Především v míře zajímavosti spočívá hodnota věcí. A o životě to platí dvojnásob! Co je platné pohodlí a bezpečí, když je s nimi spojena nuda a obyčejnost? K čemu je, že se svět stává bezpečným, když se při tom stává také banálním? Podle mě je nesrovnatelně lepší, když je svět nebezpečný a zajímavý, než aby byl bezpečný a nudný. Tyto vlastnosti zároveň nemohou být propojeny obráceně, nelze docílit zajímavého bezpečí, stejně jako nebezpečí nemůže být nudné. Určitá míra nebezpečí je podmínkou zajímavosti. Vidina zajímavého bezpečí je jeden z největších omylů lidstva. Lidé doufají, že jejich životy by mohly být pozoruhodné, i když budou žít v bezpečí. Ale dnešní stav, kdy je bezpečí příliš a Země je přeplněna nudnými lidmi, tomu zjevně odporuje. Ne, je třeba vážit si dobrodružného světa. A bezpečí, co o něm říci? Jen tehdy si lze vůbec vážit bezpečí, když jsme poznali, co je nebezpečenství. Na druhou stranu, obyčejní lidé musí být poněkud umírnění, bez tohoto stabilního základu by se společnost zhroutila. Bylo by ovšem hrubým nedorozuměním stavět umírněnost nad zajímavý život a myslet si, že je cílem pro všechny. Neobyčejný život je už ze své podstaty jen pro výjimečné, ti ostatní ať si jsou třeba rozumní. Ale dnes směřuje k nudě a k nežití všechno, celá moderní společnost. Aby člověk mohl žít opravdu zajímavě, k tomu také potřebuje zajímavý svět, jenže kde tomu je konec? Přesto však rozumnost stále platí za nepochybný ideál a my jsme nabádáni ke klidu. Ovšem jen z vlastního bohatství by měl jeden radit druhému. Vždyť co mohou poradit rozumní? Právě tolik, aby se člověk upnul k pořádku a každodennosti a byl s tím spokojený. Co má být tohle za radu! Ale to samozřejmě nikdy nepřiznají. I rozumní lidé si chtějí připadat, že vedou zajímavý život. Pošilhávají po dobrodružství, jenže se jim líbí hlavně to, co je jen „tak trochu“ divoké, tedy bezpečně divoké. Navíc se jejich zažívání stále více přesouvá z reality do představ. I oni přemítají o dobrodružstvích, ale 28

ani je nenapadne, že by představy měli uskutečnit, proti takovému pokusu by se dokonce postavili. Při pohledu na “nerozumnost” spořádaný člověk prohlašuje: „Nechápu, jak se takhle někdo může chovat“. Říká „nechápu“ a považuje to za námitku. Nezná důvod, to ale svědčí o omezenosti jeho ducha. Je mnoho věcí, které jsou pro rozumného člověka nepochopitelné. Když už se umírnění lidé opravdu rozhodnou něco zažít, chtějí hlavně, aby to bylo bezpečné. Spokojují se s představami dobrodružství a úlohou turisty. Kdyby všichni dbali rad kazatelů umírněnosti, všechno spojené s člověkem by bylo nezajímavé. Vůbec by už nebylo o čem mluvit. A jelikož máme myšlenky hodnotit také podle jejich důsledků, musíme tedy tyto rady důrazně odmítnout.

O velkých myslitelích Obyčejní lidé nevědí nic o velkých věcech. Když už o nich mají mluvit, zpravidla se spoléhají na úsudky slavných myslitelů. A kdo jiný by taky měl něco moudrého vědět? Proto lidé vzhlíží s obdivem k nejuznávanějším mužům lidského rodu. Ovšem posuzují je ze svého malého hlediska a nejvýše cení ty, kteří právě tomuto hledisku připadají nejlepší. Doba zase hodnotí myslitele podle toho, nakolik se jeho myšlenky shodují se stávající podporovanou ideologií. Daná ideologie se stává kritériem správnosti. Demokratická společnost tedy zákonitě nejvýše cení demokratické myslitele. Od nejstarších dob lid velké duchy hodnotí malou optikou a tendenčně. Vzhlíží k nim vzhůru, proto hodnotí tak špatně, jak špatně se hodnotí výška hory od jejího úpatí. Z toho plyne, že domnělá a skutečná velikost osobností se málokdy shodují. Hodnotit správně filosofy i celé epochy, nemýlit se o nich, tato výsada je vyhrazena jen těm nejlepším. Nejvyšší lidé na vše shlíží dolů a s nejlepšími si hledí zpříma do očí. Jak by potom nevěděli, kdo za co stojí... Správně můžeme posuzovat jen to, co je nižší nebo stejné jako my sami. Doba jako celek může hodnotit správně, jen pokud v jejím čele stojí velcí duchové. Dnešní doba je správnému hodnocení vzdálenější než ty předešlé, ale žádná se mu ještě výrazněji nepřiblížila. Proto je většina slavných myslitelů zdaleka přeceněna a někteří jiní jsou naopak zdaleka nedoceněni. Filosofové se často zabývali poznáváním a divili se, proč jim pravda o podstatě věcí stále uniká. Někteří z toho vyvodili, že vůbec není možné se pravdy dopátrat, že ani neexistuje a že svět je jednou provždy nepochopitelný. Ale člověku vždy připadá nemožné právě to, co sám nedokáže. Svět je možná nepoznatelný, ale ne pro všechny. Z neschopnosti dopátrat se skutečných příčin vinili staří mudrci své smysly. Tvrdili, že právě smysly před nimi ukrývají ten „pravý svět“. Poznání by nejraději viděli jako netečné nazírání čistého rozumu. Pravdou ale je, že teprve skrze smysly získává člověk všechen pojem o světě. 29

Neexistuje žádný důvod, proč by nás smysly měly klamat a také nás neklamou. Ukazují pravou tvář světa. Ovšem přenáší jen obraz vnějších dějů a jejich proměňování a teprve myšlení hledá souvislosti mezi změnami. Jestliže tedy člověk není schopen odhalit příčiny nebo následky nějakého dění, pak to není nedostatkem jeho smyslů, nýbrž nedostatky jeho rozumu. Rozum také určuje, na co se smysly mají zaměřit, vkládá do pozorování svůj záměr, čímž zapříčiňuje pokřivené vnímání. Jak věrohodně nebo nesprávně člověk vnímá skutečnost, to záleží výhradně na tom, kým je on sám. Mysl určuje, jak se člověku jeví svět. Proto mudrcové nebyli klamáni smysly, nýbrž právě svým chybujícím rozumem. Pod dojmem pocitu, že jsou svými smysly klamáni, si někteří vymysleli jakýsi jiný „pravý“ svět, oproštěný od nahodilostí, k němuž by se mohli díky rozumu povznést a spočinout v něm beze vší žádosti ve stavu věčného blaženství. Filosofování některých slavných myslitelů bylo přímo odtržené od reality, z nevědění a strasti si stvořili své nezdravé ideály. Nemohli snést svoji přítomnost, tak si vymýšleli, že musí být ještě nějaká jiná a lepší mimo tento svět. Stvořili tak ideu vylhaného onoho světa, k němuž obrátili své zraky. V dějinách filosofie najdeme celé skupiny popíratelů života, kteří se inspirovali starými „mistry“ a rostli na té nejhůře otrávené půdě. Z ní nakonec vyklíčila i ona modla nenávisti k životu: křesťanství, toto evangelium duševní chudoby. Jen kdyby tak jeho stoupenci byli dost důslední a života, který tak nenávidí, se nadobro zřekli. Je-li nebe nekonečněkráte lepší než tento svět, ať si jdou za lepším, kdo tu o ně stojí? Ale to oni ne, bojí se, že by se náhodou mohli mýlit. Života se drží zuby nehty a otravují tu vzduch svým ideálem dlouhého umírání. Ve světě toho opravdu nalezneme mnoho nedokonalého, avšak není toho dost, abychom jej zavrhli jako celek. Příroda krásou a dokonalostí přímo oplývá, v tomto směru se člověk dosud jeví jako její nezdárný syn. Avšak i mezi lidmi se objevují krásní jednotlivci, jimiž se rozjasňují dějiny. My bychom se měli snažit, aby se výjimky staly častějšími, aby se lidé stali hodnými přírody. Svět je takový, jací jsou lidé, obojí lze zlepšit.

O náboženstvích Základním kamenem víry v boha nebo bohy je předpoklad boží existence. Věřící trpí nouzí, proto si přeje, aby byl kdosi mocný a jemu nakloněný. Jeho víra vychází z přání, aby bůh byl, proto nikdy nemůže být v otázkách víry nestranný a hodnotit nezávisle. Dokonce i když dostane pádné důvody pochybovat o existenci svého boha, veškerou snahu napře do pokusu prokázat opak a oklamat se, má silnou vůli ke slepotě. Věřící doufá v boha, ale každý bůh je jen lidským výmyslem a přáním. Nejde tedy o otázku, jestli bůh existuje, ale proč v něj lidé chtějí věřit. Důvodů k tomu je celá řada, ale za všemi se skrývají lidské nedostatky. 30

Kdyby těch nebylo, nikdo by bohy nepotřeboval. Vidina boha přináší nesamostatnému člověku řadu příhodných důsledků, které mu společně usnadňují život a jsou příčinou jeho víry. Někoho láká domněnka, že vše je určené, čímž by mu bylo odebráno břemeno vlastního rozhodování i zodpovědnosti. Kdyby vše bylo předurčené, znamenalo by to, že člověk nestojí před mnohdy nepříjemnou možností volby, že může učinit cokoli a stejně to nakonec bude právě to, co bylo určené. Pak by člověk vlastně ani nebyl zodpovědný za své jednání, protože jinak jednat nemohl. Pro nesvobodné a závislé je to pohodlná představa, že někdo řídí jejich kroky. Ale předurčenost by mohla být též útěchou prohrávajícímu a posilou tomu, kdo má svoji věc. Prvý věří, že o jeho porážce bylo rozhodnuto, druhý zase, že bylo rozhodnuto o jeho vítězství. Víra v boha může člověku dodávat odvahu, nesmí však ztratit soudnost a sklouznout k bláhovosti. S bohem nemůže nikdo ve svých plánech reálně počítat, jinak bude zklamán. Já ovšem dávám přednost kombinaci víry ve štěstí a v sebe. Nic není určeno, vládne pravděpodobnost a i tu lze porazit pomocí štěstí a silné vůle. Jak často zasahuje do dějin náhoda! Komu nechybí odvaha, tomu se v životě otvírají téměř nekonečné možnosti. Jak krásný je díky tomu život! A jak chudý a suchopárný by naproti tomu byl, kdyby všude tahala za nitky „vyšší moc“. Jen velmi nesvobodnému člověku by se líbila představa, že v celém jeho životě někdo rozhoduje za něj. Jiným důvodem je vidina účelnosti. Věřící doufá, že bůh s ním má nějaký záměr, tudíž nežije nadarmo a jeho život má smysl. Náboženskou představou je, že život každého má smysl, protože jej stvořil bůh. Kdo ví, jak trýznivé jsou pochybnosti o smyslu vlastní existence, ten nebude zlehčovat, že někdo sáhnul po omamném prostředku víry v boha. Je to však právě jen omamný prostředek. Takový smysl by navíc byl příliš laciný a nekladl by nároky na hodnotu člověka, život kohokoli, kdo se podvolil bohu, by pak měl smysl. Smysluplnost je zde vlastně již výchozím předpokladem bytí. Dodejme k tomu celou pravdu. Věřící hledají účel svého bytí u boha proto, že si sami neumí žádný vytvořit. Navíc domněnka, že život každého má nějaký účel, je v přímém rozporu se zjevnou skutečností. Život naprosté většiny lidí nemá pro budoucnost žádný zvláštní důsledek. Jsou libovolně zaměnitelní s kýmkoli podobným. Všechen účel pochází teprve od člověka. Náboženství dává lidem jistoty, k nimž se mohou upnout a pomoci si tak od své bezradnosti. Jasně určuje, co mají dělat, čemu věřit a jak hodnotit svět. Jenže jsou to nepravé a lživé jistoty. Věřící doufá, že bůh bdí nad světem. Doufá, že není osamocen, protože bůh je s ním a odmění jeho zásluhy i potrestá křivdy, jichž se mu dostalo. Proto se snaží jednat tak, aby byl odměněn, co je to ale jiného než vypočítavost? Věřící dělá to, co se po něm požaduje, a očekává za to odměnu. A jak je nenasytný! Za to, že snesl sám sebe zaživa, by chtěl rovnou život věčný! Někteří se dokonce odměnu a trest se snaží vidět ve všem dění. Když udělají něco špatného, tak si první nepříznivou událost, jež se jim přihodí, 31

vykládají jako boží trest a naopak. A téměř vždy lze najít něco, zač by člověk zasloužil potrestat či odměnit. I kdyby ne, může si ještě myslet, že se dopustil něčeho nevědomky, nebo to svést na nevyzpytatelnost božích úmyslů. „Nevyzpytatelné jsou cesty boží,“ jak pohodlná je to výmluva pro nesmyslnost dění. Žádná vyšší moc nedohlíží na rozdělování odměn a trestů. Když je někdo příliš nehorázný, spočítat mu to mohou jen lidé nebo vzácně náhoda. A naopak, leckdo se nedopustil ničeho špatného, ale příkoří se mu stalo stejně. Mnoho zásluh zůstává bez odměny a mnoho špatnosti bez odplaty. Spoléhat na boží pomoc je chyba, která se už mnohému stala osudnou. Když věřící není naivní, pak dobře ví, že bůh bude při něm, jen když on sám si pomůže. I řada dobrodruhů věří v boha. Dělají nebezpečné věci, takže chtějí mít pocit, že nad nimi někdo drží ochrannou ruku a nenechá je přijít k úhoně. Taková víra dodává odvahy, ale ať zkusí být ještě odvážnější a věřit místo toho ve štěstí a své schopnosti. Náhoda bývá životu obvykle nakloněna. A tam, kde není, tam ani bůh nepomůže. Ve dvacátém století můžeme sledovat určité znovuposílení spiritualismu. To je reakce na vyprázdněnost moderního světa, z nějž vědecký přístup a technika odstranily všechno záhadné a zajímavé, všechen obsah. Křesťanský ani jiný bůh mu však obsah nenavrátí, jednak nemá, s čím novým by přišel, a potom, i on sám je suchopárný. Křesťanské (stejně jako muslimské a židovské) „dobro“ je nudné. Kdyby bůh neměl také svého ďábla, nebylo by na světě k vyjití. Svět jako bojiště dobra a zla je mnohem zajímavější než svět, který je ovládán pouze dobrem. To jsou tedy v krátkosti příčiny vedoucí k víře v boha, k nim je ale nutné přičíst cosi zcela zásadního, totiž zvyk. Mnoho lidí věří především ze zvyku. Prostředí, ve kterém člověk vyrůstá, má na něj zásadní vliv, proto lidé obvykle věří, když k tomu byli vychováni. Víra je jim vlastně pohodlná, takže se jí těžko vzdávají, když už si ji jednou osvojili. Jen se ptejme, kolik věřících si víru samo zvolilo bez vlivu prostředí, takových by se našlo jen pár. Společnost, které její morálku dodal některý z „jediných“ bohů, je pro rozvoj a vzestup člověka krajně nepříznivá. Domnívá se, že veškerou pravdu a hodnoty již zná a po lidech požaduje, aby v ně bezmezně věřili. Avšak žádný Hospodin, Alláh ani Jahve nezvěstovali pravdu. Kritické myšlení je náboženstvím považováno za hřích, ale je základem jakéhokoli poznání. Nekritické přijímání náboženských dogmat znamená žít ve lži, která otupuje a potupuje ducha. Lidé potřebují boha, protože se jej naučili potřebovat. A další ho vlastně ani nepotřebují, ale ze zvyku se považují za věřící, protože k tomu byli vychováni, nebo to po nich vyžaduje okolí. Ve skutečnosti jen dělají to, co dělá většina. Přesto se i ten nejpovrchnější z povrchních nezdráhá prohlašovat, jak mnoho mu v životě pomohl bůh. 32

Já jsem nikdy boha nepotřeboval, ani když jsem čelil těm největším nejistotám. Začít věřit v boha pro mě nebylo vůbec myslitelné, protože bych věděl, že sám sebe obelhávám. Na to jsem byl příliš poctivý. V každém případě je víra v boha projevem závislosti. Nejprve je vždy přání, aby bůh byl, z nějž se teprve vyvodí mínění, že opravdu je. Jako všude jinde je i zde přání otcem myšlenky. Kdo boha nepotřebuje, ten naprosto nemá důvod v něj věřit. Na světě není nic, co by při nezávislém pohledu nasvědčovalo boží existenci. Vše se dá vysvětlit mnohem přirozeněji, mnohem pravděpodobněji. Tím je řečeno dost. Lidé již dávno dostali příležitost skoncovat s pobožností, to by ovšem museli chtít. Každopádně ale většina náboženství dlouhodobě ztrácí na významu. V kapitalistické společnosti se lidé spíš věnují honbě za mamonem, než aby rozjímali o bohu. Navíc nic z vulgárního materialismu, na němž moderní společnost stojí, nemá mezi sebou místo pro pojem boha. Víru si lze ponechat nanejvýš formálně, kdyby měl člověk věřit, že bůh opravdu je, a to nejen jeho osobní bůh, který mu slouží k léčení vlastních problémů, ale nějaký skutečný bůh, který stanovil lidem zákony jednání, musel by žít docela jinak. Každý skutečný bůh, kromě boha nekonečného odpuštění, by smetl moderní společnost z povrchu Země. Je to čiré pokrytectví, když tak přízemní a materialistická společnost jako ta ve Spojených státech sebe samu považuje za křesťanskou. Bůh již neřídí běh světa, opratě převzal kapitál. Náboženstvím dochází dech a také se ztrácí jejich jednotnost. Po všeobecném rozšíření neúcty k autoritám si kdekdo připadá povolán kritizovat a zakládat svou odnož. Každý věřící věří z nějakého vlastního důvodu, čili žádné náboženství není stejné pro všechny. Podle svého osobního zájmu se člověk přiklání k tomu či onomu směru a obecné principy ustupují do pozadí. Náboženství si každý upraví k obrazu svému. Jedna víra pak zaštiťuje i zcela odlišné a protichůdné snahy. Běžní lidé dnes mají zájem výhradně jen o to, co jim může každá věc přinést. Z myšlenky boha si vybírají jen tolik, co se jim hodí. Proto si pojem boha stanovujícího závazné zákony zfalšovali na pojem osobního boha, který po člověku nic moc nechce a jen mu pomáhá, aby sám sebe snesl. Dnešní křesťan chce dobrotivého boha, který má strpení s jeho slabostí. Stal se z něj věčně odpouštějící služebník, jen za takových podmínek se o něj ještě stojí. Avšak trestá-li bůh nízkost, a v tom se věřící shodnou, jinak by jeho zákony nebyly závaznými, pak by si mnoho věřících mělo právě nejvíce přát, aby žádný bůh nebyl. Ale jak jsem řekl, berou si jen to, co se jim hodí. Směšují i zjevně protikladné vlastnosti a závěry, aby vyhověli svým potřebám. Vezměme si to na příkladu křesťanství. Bůh je chápán jako vše řídící a všudypřítomný, přesto má prý ale člověk právo volby a možnost vlastního rozhodnutí (a tedy za něj nese vinu). Taková tvrzení si vzájemně odporují. Teologové se mnohdy nakonec uchylují k onomu spásnému ”vysvětlení“, 33

které říká, že bůh je všemocný, tedy může všechno řídit a zároveň ponechat člověku možnost volby. Nebo jiný příklad stejného druhu; bůh je nekonečně dobrý, jak tedy může být na světě „zlo“? Kolik snah bylo vynaloženo na pokus o vysvětlení takového protikladu! Jediné reálně možné vysvětlení zní, že bůh vůbec neexistuje. Právě tomu se však křesťan brání zuby nehty a staví stále znovu své vykonstruované teze. On má dva základní předpoklady: je bůh a je zlo, a ptá se, jak je to možné? Jakmile se ke křesťanství přistupuje kriticky, ihned se ukáže, že je plné protiřečení a protismyslů. Ty si vyžadují nesmírně obsáhlé snahy o vysvětlení, které křesťanství přidávají na nebývalé nudnosti. Jsem přesvědčen, že si lidé mohou přát boha jen pro svou neschopnost domyslet, co by znamenalo, kdyby opravdu byl dle jejich představ. Bůh podle jejich představ může jedině neexistovat. Křesťanství je vlastně mimořádně hanebný počin, protože věřící je pro pomoc od své malé a krátké nouze připraven klidně obětovat svobodu celého světa, ukrást člověku jeho hrdost a vehnat jej do područí dotěrného boha. A potom by měl onu kýženou věčnost, aby se toho naučil pořádně litovat. Naštěstí se podstata světa neřídí vůlí a přáním nějakého věřícího. Když se fungování světa jevilo lidem jako velká záhada, tehdy bylo pochopitelné, že jej vysvětlovali pomocí bohů. Ale dnes stojí celá společnost na vědomí, že duchové ani bozi nejsou. Ne-li dříve, pak nyní rozhodně je nutné považovat nábožnost za svědectví o špatném vkusu, o vůli ke lži a slepotě. A vůbec není samozřejmostí, že alespoň náboženská morálka musí mít hodnotu. Žádné učení nespadlo z nebe, tudíž nepochází od boha, který by s celým svým dobrem a zlem přesahoval lidské domněnky o dobru a zlu. V hodnocení dobrého a špatného se však lidé zatím nejvíce pletli, proto jsou náboženské hodnoty z většiny jen nepochopením. Křesťanskou stupnici hodnot vytvořili lidé, kteří sami sobě nerozuměli a mýlili se i v tom, co opravdu chtějí. Kvůli tomu by ráj vůbec nebyl nejlepším možným místem. A kdo by zase pojem ráje vykládal jako nejlepší možný svět, ten by se pletl ve svých představách o jeho podobě. Oč lépe a zdravěji se jeví našemu vkusu vedle křesťanských představ „pohanská“ mytologie. Skutečný svět ale byl a je mnohem lepší než ráj. A my bychom se měli snažit, aby rozkvetl do větší krásy. Dokázali bychom zde na Zemi stvořit své pozemské království, vedle nějž by i každý ráj byl jen trapnou parodií a útulkem pro chudé duchem.

O dnešní krajině Moderní lidé by chtěli věřit, že svět jako celek se až zas tak nezměnil. Na první pohled by člověk tento dojem mohl získat, zejména když hledí na málo obydlenou podhorskou krajinu, která vypadá podobně jako kdysi. 34

Skutečný rozdíl je naneštěstí obrovský. Nikde na světě není krajina tak krásná, jako bývala. Již naprosto všude se projevuje degradace a úpadek. I dnes jsou sice lesy, vesnice, hory a řeky, jenomže ztratily již velkou část své někdejší krásy a přirozenosti. Zaměřme se například na les. V hospodářském lese je hlavním cílem získávat dřevo a tomu je vše podřízeno. Člověk sází stromy, aby je pokácel, jakmile dorostou. Původní celistvost lesů je roztříštěna na menší plochy, kde se střídají pruhy stromů, mlází a pasek. Skutečná rozloha lesa je podstatně menší než uváděná, protože velkou část zaujímají právě zarůstající paseky a křoví. Stačí se podívat na letecké snímky hospodářského lesa a hned vidíme, kolik uhodilo. Mnohé oblasti jsou na mapách vyznačeny jako souvislý les, ale reálného lesa tam zbývají jen fragmenty. Listnaté lesy kdysi pokrývaly většinu Evropy, z nich se zachovalo úplné minimum. Ve stávajících lesích převládají jehličnany kvůli rychlejšímu nárůstu dřeva. Stromy bývají nanejvýš ve středním věku a les je uniformní, takže ztratil estetickou hodnotu. Takový les pozbyl to nejcennější, svoji krásu a divokost. Dostačovat může nanejvýš turistovi pro jeho procházky. Přirozený listnatý les s mnoha starými stromy je nesrovnatelně krásnější, mění se během roku a na podzim hraje všemi barvami, až se tají dech. Vidět jej v zimě, kdy je každá větévka i skála ukryta pod čerstvým sněhem a mezi kmeny pralesních velikánů se drží mírná mlha, to je nezapomenutelný, povznášející zážitek. Kdo jako první klade své stopy do neporušeného sněhu, připadá si jako objevitel. Takové obrazy se člověku vrývají do mysli a nikdy z ní již nevymizí. Listnatý les má mnoho tváří a je místem, kde k zážitkům není daleko. Jakou svatokrádež, jaký zločin proti Zemi člověk učinil, když něco tak nádherného nahradil smrkovou monokulturou. Ta je stále stejná a stejně obyčejná. Divoký les je podmíněn velkou rozlohou a zachoval-li se někde, pak jen díky nedostupnosti. Jenže dnes je všechno rozdrobené a příliš dostupné. Kousek původního lesa je v dnešní krajině vzácností. Lidé na lesy stále bedlivě dohlíží a dotírají svými pilami, aby z nich měli co největší užitek. Stav dnešních lesů je tragický a navíc se tlak těžařských firem v poslední době ještě stupňuje. V podmaněných oblastech se lesy nadměrně kácí a důsledkem je hospodářský les s malou hodnotou, který je jen moderní náhražkou původního lesa. Pokud jde o tropy, tam se jedná přímo o katastrofu, která si žádá okamžité řešení. Také vesnice už dávno nejsou tím, čím bývaly. V druhé polovině minulého století se jejich tvář rychle změnila a dnes jsou plné nových staveb a umělých věcí. Proces modernizace způsobil, že původní vzhled vesnice přežívá už jen v jednotlivostech, které ještě nebyly nahrazeny. Venkov rychle přejal konzumní systém a stal se plně závislým na městu. Zde je příkrý rozpor oproti původnímu stavu, kdy vesnice byla z většiny samostatně fungující jednotkou. Život v dnešních vesnicích se příliš neliší od města a to je špatně. Všichni nosí nudné novodobé oblečení a mají obdobné záliby jako ve městě. Samovýroba skomírá a dávno zanikla všechna hospodářství i většina statků. Zvířat se chová 35

málo, i když poslední dobou jejich počet vzrůstá. Navíc vzhled venkova byl a je poškozován moderními velkostavbami, jako jsou továrny, sklady a družstevní výrobny z nedávných dob. Důsledkem toho je, že skutečný, původní svět zanikl i na vesnici. Na koňský povoz nebo kroj tam už dávno člověk nenarazí. V Evropě se trocha tradic a venkovského života dochovala jen na východě a na Balkáně, ovšem i tam bere v posledních letech rychle za své, protože se oba regiony hmotně vzmáhají. Je třeba si uvědomit, jak se moderní krajina šíří. Před dvěma sty lety ještě skutečnost vládla všude. Umělost se z měst šířila jen pomalu. Dokonce i v první půli minulého století bylo stále tolik zemí, kde moderní svět zatím nerozhodil své sítě. Kdo jím byl znechucen, ten měl kam odejít, a kdo chtěl dobrodružství, ten měl kam se za ním vydat. Ale dnes již nezbývá jediná země, kde by ještě nebylo nicoty. Nejdéle do poloviny minulého století se rozvoj rozšířil do všech měst, odkud pak prorůstal do okolí. Žádná země nezůstala zachována bez poskvrny. Ale i tak pořád zbývalo mnoho dalekých míst. Avšak s postupujícím rozvojem odlehlost přestala být odlehlou, takže již neskýtá ochranu. Dnes jsou znehodnocena obrovská území a vedou se snahy za zotročení poslední divočiny. Dojde-li však nyní k zásadnímu obratu, pak leckde nebude těžké obnovit skutečnost, protože lidé i zem si ji ještě pamatují. Lidské působení na přírodu a krajinu se nese v duchu poškozování. Rozvoj se snaží Zemi zprůmyslnit; odporný název pro odporný jev. Znamená to všechno co nejvíce zjednodušit a zpřístupnit a převést na masovou výrobu, aby se dosáhlo největších výnosů. A pokud možno zbavit se vší divokosti a nebezpečnosti, které ohrožují „prosperitu“. Ideálem takového přístupu je rovná pláň a čtvercová síť, tedy nekonečná zrůdnost, tedy USA. Rozvoj se pokládá za ospravedlnění mnohých jevů, ve skutečnosti by však on sám teprve musel být ospravedlněn, protože již dávno nezlepšuje život. Dnešní krajina je plna umělých zásahů a nepůvodních prvků, což je špatné. Narovnávají se koryta řek, staví se dálnice a odporné velkosklady, mnohde stojí továrny a stále přibývá všech moderních staveb a umělých materiálů. Proto z krajiny zmizela opravdovost a krása. V důsledku rozvoje je krajina vyprázdněna i z lidského hlediska. Některé národy a kraje jsou zajímavější než jiné, ale bez nadsázky můžeme říci, že kdysi byla krajina zajímavá všude, byť ne stejnou měrou. Lidé se od sebe daleko více lišili, zevnějškem, zvyky i způsobem života. Patřili mezi ně pastevci, lovci, rolníci, řemeslníci, válečníci a mnozí jiní. Zásadní je i to, že nosili zajímavé oblečení. Moderní lidé jsou naproti tomu všichni skoro stejní. Přirozené způsoby života zanikly. Krajina již dávno není taková, jako bývala. Ve své podstatě už je pro dobrodruhy a cestovatele nevhodná, protože je příliš ochočená. S dnešní krajinou se mohou spokojit jen ti líní a ustrašení moderní lidé, turisti, a také jen 36

pro ty je uzpůsobena. Vůbec se nepředpokládá, že by se v ní mohl vyskytnout někdo jiný. Kdo však jsou turisti? Cestovatel zážitky zažívá, turista je tím, kdo si je představuje. Kdysi se v krajině odehrávaly pozoruhodné příběhy, dnes jsou o takových příbězích vyrobeny informační tabule a žádné další se již nedějí. Což by snad nějaký moderní městský člověk byl vhodnou postavou do příběhu? Byl by k tomu dost zajímavý? Ten vystačí právě na to, aby zveličoval drobnosti a dělal si z nich zážitky. Krajina je také příliš propojená. Je snadné se kamkoli dostat, proto jsou taková místa vhodná pro výlet, ale ne pro výpravu. Celý svět je příliš propojený; prý aby se lidé mohli snáze dělit o jeho bohatství. Jenže propojováním se svět vyprazdňuje. Všechno je dostupnější, avšak zmizelo již ono bohatství ke sdílení. Nejlepším přirozeným způsobem pro zachování bohatství je nedostupnost. Oblasti, které jsou dnes nejzajímavější, jsou ty nejvíce odlehlé. Tam ještě je trochu možný skutečný život. Ale v moderní zemi není žádný les dost hluboký a žádné hory nejsou dost vysoké. Nicméně to nebrání lidem, aby kdejaké místo pořád nazývali divočinou. To ovšem bývá jen jejich sebeklam. Dokud to jde, tak si nechtějí připustit změnu, jež se udála. Já chtěl také kdysi věřit, že i v přírodě rozvinuté země lze ještě zažít nějaké velké dobrodružství, je-li člověk sám dost zajímavý. Ale není to tak, již dávno to vím. Tedy si nic nenamlouvejme! V moderní zemi je většina zážitků otázkou přikrašlování představ. Podmínkou velkého dobrodružství je vhodná krajina a správní lidé. Některé jevy ale i dnešní krajinu učiní dočasně daleko zajímavější. Je to například zima se sněhem, mlha, déšť, podzim, večer a noc, tedy vše, co ozvláštňuje a dělá krajinu nedostupnější. Když na les padne mlha, člověk si může připadat, že je kdekoli a že tamhle za stromem by mohl spatřit lovce či dravou zvěř a za kopcem neznámý kraj. A co teprve zima, když zemi pokryje hluboký sníh... Jenomže to vše je jen zdání, usnadňující sebeklam. Takový stav krajiny ovšem není nezvratný, vědomým úsilím jej můžeme změnit.

O krajině v České zemi Čechy můžeme nazvat zemí v přechodu. Nepatří ještě tak docela mezi vyspělé západní země, ale mají k nim rozhodně blíže než k těm „zaostalým“ na východě. Nic si nenamlouvejme; původní krajina, která na východě ještě leckde přežívá, v Čechách nedávno docela zanikla. Nanejvýš tak z ní lze nalézt skrovné zbytky. Zánik opravdovosti je nutno vidět jako postupný děj, jako důsledek překotného rozvoje a nedomyšlené modernizace. Lidé se úporně snaží vyrovnat se bohatším, být moderní, a při tom jejich země ztrácí vše, co je na ní opravdu hodnotné. Velké plošné změny českého venkova se děly od poloviny minulého 37

století dodnes. Krajina je znehodnocena jako celek, zejména v širokém okolí měst a podél velkých silnic. Mnohý však o kdejakém místě prohlašuje, že krajina tam byla jen málo člověkem změněna. To už dávno není pravda, tak mluví spokojující se lidé. V této zemi již delší dobu není žádné místo odlehlé. Kvůli dostatku prostředků již vzdálenost není překážkou, takže neskýtá ochranu. I hory pokrývají smrkové monokultury a i na nejskrytějším místě nás může otrávit moderní hotel. Původní vzhled venkova skomírá, protože ve vesnicích je většina staveb novodobých nebo alespoň přestavěných. K tomu se v poslední době přidala neblahá vlna satelitních náplav, které se ponenáhlu objevují u mnoha vesnic. Kde ještě před nedávnem bylo pole nebo údolí potoka, tam se dnes tísní řady krabic pro rádobyvesničany. Taková seskupení už s vesnicí nemají nic společného, jedná se o přímou infiltraci města na venkov. Problémem není tolik to, že se něco staví, záleží ale na tom, co to je. Tyto parazitní novostavby jsou jednoznačně špatnou volbou. Žádoucí je zlepšovat vzhled venkova stavbou tradičních vesnických domů a experimenty minulého půlstoletí postupně odstraňovat a ne dělat pravý opak. U každého městečka se v posledních letech vystavěly mrzké velkoobchody, tak zvané nákupní zóny, a všude kolem měst i vesnic se množí moderní podniky a odporné haly. Tak se dovršuje znehodnocení krajiny. Navíc se to vše děje skrze úplatky, podvody a tlak stavebních firem. Zákony udávají, že se má zachovávat přírodní a přirozený vzhled krajiny, ale to se neděje ani zdaleka, zůstává to jen slovem na papíře. Stačí nasadit správné páky a prosadí se skoro vše. Je nejvyšší čas učinit znehodnocování krajiny přítrž. Avšak mezi vším tím žalostným lze nalézt i pár chvályhodných jevů, prvních vlaštovek předznamenávajících možnou změnu poměrů. V poslední době se znovu po vesnicích chová více domácích zvířat a velmi se rozmáhá chov koní. Někteří lidé znechucení moderní dobou si staví domy ve starém stylu a záměrně se obklopují poctivými věcmi. Naneštěstí to dobré zatím zůstává zdaleka v menšině, jsou to jen ostrůvky ve vlně úpadku. Navíc mnohá věc, vydávající se za opravdovou, zůstává jen na úrovni napodobeniny. Například na nově postavených roubených domech obvykle bývá leccos ošizené a nedotažené. Česká krajina je ochočená, spoutaná a pošpiněná. O nějaké divočině nemůže být vůbec řeč. Ovšem dnešní lidé jmenují divočinou kdeco, stačí jim vyjít si do lesa a už si připadají náramně divoce. Teprve přiznáním skutečného stavu vyvstává možnost něco změnit. Snad se tak brzy stane a bude lépe. Nyní však Čechy nejsou onou zemí, o níž se zpívá v jedné písni.

38

O kráse v krajině Člověk může svým působením krásu v krajině umocňovat nebo naopak ničit, což se děje už dlouhou dobu. Dnes se při stavbě hledí především na užitkovost a modernost a spojením těchto vlastností vznikají velmi nevzhledné stavby. Lidem naprosto schází dobrý vkus. Kdysi byly lidské stavby daleko hodnotnější a krásnější, protože se používaly přírodní materiály a lidé měli lepší cit pro krásu, ještě nezkažený snahami o modernost. Důsledkem toho byla krajina překrásná svojí opravdovostí. O takové kráse si my dnes můžeme nechat jenom zdát. S takovou roubenou nebo kamennou usedlostí nelze nic dnešního srovnávat! Novodobé domy jsou fádní a bezobsažné. Mnoho zdařilých věcí vznikalo z nutnosti nebo shodou okolností. Lidé měli daleko menší prostředky, což si vyžadovalo spolupracovat při stavbě s přírodou a ne ji ignorovat. V takových podmínkách obvykle nevznikaly přírodě odporující způsoby, jak je tomu dnes. Lidé byli soběstační a dominovala malovýroba, která je klíčová z hlediska krásy krajiny. Jen si to představme: Vesnice v podhůří z kamenných a dřevěných domů, mezi nimiž nechybí hostinec, kovárna ani hrnčířství, okolo vsi políčka jednotlivých rolníků a za nimi louky. Na těch se pasou krávy, koně a další zvířata a stojí roztroušené seníky. Na kopcích kolem bukový les, kde se k nebi tyčí nejeden velikán a kde mají svou skrýš medvěd i rys. Krajinou se klikatí polní cesty a na nich koňské povozy a pocestní, kteří chtějí být do soumraku v hostinci, kde pak budou u krbu sedět s místními a vyprávět si příhody ze života i z cest. Jiní si zase lehnou jen tak v lese k ohni a budou usínat za svitu hvězd a houkání sov. Co víc si přát? A teď si představme přicházející změny: Nejprve se vyasfaltuje cesta a vznikne silnice, po které vesnicí projedou i první auta. Potom se dole u potoka postaví menší továrna na zpracování dřeva, ve které začne pracovat část rolníků. Další vyrazí s pilami a sekerami do lesa. Na vykácených holinách se vysadí smrky, protože rychleji rostou. Medvěd a rys již z lesa zmizeli a jiné druhy jsou na ústupu. Pak se do vesnice zavede elektřina a postaví se kravín, kam se soustředí většina chovu. Na silnici již panuje čilý ruch a staví se nové domy, ještě z kamení a cihel, ale již ne hospodářství. Lidé se už také neoblékají jako dřív, stále více přejímají městské prvky. Mezitím se spojují pozemky a objeví se první traktory. Obchod s městskými výrobky také donutil kováře s hrnčířem skončit s živností. Výrazně ubylo pocestných a povozů a nahradil je autobus přivážející turisty. Kvůli nim se vyznačí první turistické trasy a poukáže se na pamětihodnosti okolí. Před domem kováře hlásá cedule, že zde byla do nedávna místní kovárna. Jiná v lese pod skalou připomíná tragickou smrt jednoho lovce, který tam byl roku 1876 zabit medvědem. Na pozadí těchto změn chátrají mnohé staré domy a jiné se přestavují. Nově budované domy se stále více vzdalují původnímu vzhledu, některé mají dokonce rovnou střechu. Většina obyvatel již jezdí do města za prací i na nákupy. Jen staří lidé ještě udržují původní zvyklosti. A když městský výletník vidí stařenku sedět na zápraží u 39

slepic, říká si: „To je ale venkov.“ Potom si v restauraci „U kováře“ dá zasloužený řízek a spokojeně se vrací domů. To je příklad sestupných změn, vedoucích k zániku skutečného venkova a původní krajiny. Je to měřitelný úbytek krásy a opravdovosti. Dovršení změny přichází v podobě dalších vln výstavby a úplného převládnutí závislosti na městě. Ze svébytné a samostatné jednotky se tak venkov stal jakýmsi přívěskem města, jeho nejvíce přehlíženou periferií. Podstatou je kupení pokažených jednotlivostí, které dají za vznik pokaženému celku. Děje se tak nejprve nenápadně a lidé si toho nevšímají. Jenomže pak se náhle to, co bylo považováno za normální a samozřejmé, stane vzácností. Tehdy lidé pocítí úzkost a v nitru se ptají: „Co se to stalo s mým životem?“ Úpadek se odehrává ve stupních, kdy každý nový stupeň je horší a umělejší než ten předchozí. Proto se to děje skrytě a nenápadně. Lidé si postupně zvykají a umenšují se ve svých nárocích na krásu. Mírná cesta z takového stavu tkví ve znovuvytváření povedených jednotlivostí a v odbourávání těch pokažených. K tomu je nezbytné očištění vkusu, protože vkus určuje, jaké věci se vytváří. Dnešní lidé se usilovně snaží být moderní a mít svůj styl. Touha dokázat si vlastní styl je obsažena ve většině moderních věcí a vidina vlastního stylu je to, za co se platí. S takovým záměrem jsou lidé schopni dělat i ty nejvíce nepřirozené a dekadentní věci. Tak odporné krabice se staví proto, že jsou moderní a někdy i praktické, takže hlupákům připadají zajímavé. Někdo si je dokonce schopný natřít svůj dům křiklavou lacinou barvou, aby na sebe upoutal pozornost. Ve skutečnosti však jen upozorní na vlastní absenci citu a snahu zalíbit se. Moderní styl se dlouhodobě spojuje se snahou o praktičnost. Praktičnost si dává za cíl ještě více lidem ulehčovat život a mít nízké provozní náklady. Výsledkem tohoto spojení bývají zcela umělé krabicovité stavby odtržené od okolí, které však těží z populární nálepky „šetrný k přírodě“. Ta vychází pouze z levného provozu a zcela opomíjí hroznou estetickou stránku stavby a její dopad na krajinu. Právě krásu a estetickou hodnotu je třeba cenit nejvýše. K čemu je věc praktická či moderní, ale s bídnou podstatou? Lidé mají dávno dostatek prostředků, aby si mohli dovolit nedělat jen to nejvýhodnější. O tom jasně svědčí skutečnost, že se tolik prostředků vkládá do vytváření věcí nepotřebných nebo neužitečných, zato však moderních. Mnoho lidí vyhazuje velké částky za to, aby si koupili styl. Není tedy na místě oponovat tím, že spotřební věci jsou přeci praktičtější a levnější. Samozřejmě je vhodné se v rámci estetické hodnoty snažit i o šetrnost k přírodě. Přirozenými původci hodnotných výtvorů jsou vedle vkusu také nutnost a zvyk. Když neexistovaly umělé materiály, lidé stavěli ze dřeva a kamene. U cesty stály kamenné patníky, jako nádrž na vodu posloužil vydlabaný kmen stromu, z klacků a klád byly všechny ploty a ohrady a tak by se dalo pokračovat. 40

Takové výtvory sice nevydrží tolik co umělé materiály, ale jsou daleko vkusnější a opravdovější. Ovšem i po příchodu nových materiálů se dále používaly původní postupy, protože na to lidé byli zvyklí a připadalo jim to přirozené. Nové způsoby se nejprve prosazovaly pomalu a neochotně, jen jako alternativa k těm původním. To se změnilo ve chvíli, kdy někdo přesvědčil lidi, že drátěný plot je lepší než plaňkový, že eternitová střecha je lepší než tašková nebo šindelová a podobně. Tak se rozšířily snahy jít s dobou a vyhradit se proti ”zastaralostem“, na něž se začalo hledět povýšeně. Umělým materiálům samozřejmě nahrála do karet jejich všeobecně větší trvanlivost a při masové výrobě i nižší cena. Tehdy se stalo, že lidé začali krásu krajiny rychle ochuzovat. Dnes nemůžeme těžit ani z jednoho z těchto tří původců krásy. Nutnost i zvyk zanikly a vkus dnešních lidí je krajním nevkusem. Je tedy třeba krásné věci vytvářet úmyslně. K tomu si však nejprve musíme ujasnit, co krásné je a co nikoli. Architekti moderních hrůz své počiny jistě také považují za krásné. Ale až dojde k přehodnocení vkusu a na dnešní pseudostylové obytné krabice a všechny napodobeniny a náhražky se bude hledět s krajním opovržením, zmizí rychleji, než se objevily. V krajině nemá být vše podřízeno výnosům, jak je tomu dnes. Drobné prvky a různorodost tam mají své nezastupitelné místo, jen hlupák je považuje za bezcenné. A zadruhé v krajině mají být volné plochy, které jsou ponechány samy sobě. Je drzostí si myslet, že lidé mají právo využívat všechno beze zbytku. Tím, že se hledí jen na výtěžek, je krajina znehodnocena. Stačí se podívat na kteroukoli nížinu, kde lidský vliv není ničím omezen. Drtivá většina plochy je přeměněna v jednotvárná pole. Míru zajímavosti krajiny z velké části předurčuje její členitost. Ta působí přitažlivě a zároveň tvoří limity možného podrobení. Čím členitější, tím je krajina zajímavější a tím jsou zároveň lidé více omezeni v jejím využívání. Vysočiny a hory jsou pozoruhodnější než roviny. Na planinách a v údolích mají lidé volné pole působnosti, proto se tam soustřeďuje většina činností a prostředí je tam nejvíce přeměněno. Užitkovost navíc tíhne k dělení krajiny pravoúhlou sítí, což je cosi odporného. Nejhorší je způsob, jímž se dnes rozvíjí města. Moderní město se stalo hnusnou nákazou otravující svět. Výrazu znehodnotit dodalo úplně nový rozměr. Budovy jsou jen mrzkými krabicemi z kovu, skla a betonu, jež se rozlézají do všech stran. Ve zrůdnosti se nic nevyrovná velkému městu! Je na čase vytáhnout do boje proti projevům úpadku ve prospěch opravdového a zajímavého světa. Krajina má právo být zajímavá a člověk má právo žít v zajímavé krajině.

O rozdílu mezi moderní a zaostalou zemí Jak se dnes podceňuje a bagatelizuje rozdíl mezi starými a novými způsoby! Tedy hlavně v tom směru, že staré způsoby se nedoceňují a ty nové 41

přeceňují. Dnešní způsoby se dokonce považují za srovnatelné následovníky těch starých. Rozvoj a modernizace přicházejí nenápadně, přesto se jejich důsledky mocně přihlásí o slovo ve chvíli, kdy si lidé učiní vlastní život nesnesitelným. Tehdy je společnost jako naložená dynamitem a čeká se jen na rozbušku. Podstatou zaostalé země je to, že se v ní ještě docela hojně vyskytují pozůstatky onoho dřívějšího světa. Skutečnost jako celek tam dosud přežívá. Lidé jí zatím mají stále ještě dostatek, takže si jí neumí vážit. Dnes se k ní obvykle přímo staví zády ve snaze vyrovnat se bohatším zemím. Dělat věci přirozeným způsobem jim najednou připadá zastaralé a stydí se za to. Chtějí všem dokázat, že oni jsou také moderní, přičemž bezmyšlenkovitě napodobují své špatné vzory. Rychle a nesmyslně se snaží skoncovat se vším „zastaralým“. To se jim naneštěstí s použitím moderních a účinných prostředků daří. V zaostalých zemích nyní dochází k masivnímu a bezohlednému ničení přírody i starých způsobů života. Můžeme na vlastní oči vidět, jak lepší je překotně nahrazováno horším, zvláště nápadné jsou výrazné kontrasty. Pastevec žene stádo kolem dálnice a jelen se krmí na hromadě odpadků. Domorodci a původní obyvatelé žebrají ve městech nebo živoří ve zpustošené krajině. A jak nadutě na ně zahlíží dnešní člověk. Tuto destrukci bychom měli co nejrychleji a nejdůrazněji zarazit, jinak ze světa zmizí i poslední divočina a ještě nezkažená místa. Nelze čekat, že to slabé a zkorumpované vlády daných zemí budou dělat dobrovolně, proto je třeba na ně vyvinout tlak a zasahovat do dění. Zaostalé státy vše obětují rozvoji, čímž přicházejí o to nejcennější. Jednorázový zisk je směňován za trvalé zdevastování země. Ochrana přírody se dostává ke slovu často až ve chvíli, kdy už vlastně není co ochraňovat. Naproti tomu ve vyspělých zemích roste zájem o přírodu a staré způsoby, ale ty už náleží minulosti. V zaostalé zemi je v běžné vesnici pár nových domů, ale většina stavení je ještě starých a vesnice si dosud uchovává původní ráz. U vesnice v moderní zemi je to právě obráceně – většina domů je novodobých nebo přestavěných a těch starých zbývá jen pár. A tak je to ve všem.

O zážitcích To, za čím se společnost nejvíce honí, je zároveň tím, co nejvíce postrádá. Dnes jsou to zážitky. V moderním světě totiž není pro zážitky místo, poněvadž vše je desetkrát zajištěno a pojištěno, a proto nudné. Moderní svět odstranil podmínky, za nichž se zážitky dějí. Tím víc si všichni nalhávají, že tomu tak není a za zážitky vydávají naprosté banality. Lidé se obklopují bezpečím a pohodlím, ale je víc než zjevné, že tím nedosáhli lepšího života. Bezpečí vyzdvihují společně všichni, ať už politici, ekonomové, vzdělanci či běžní lidé. I slavní „mudrcové“ nabádali lidi ke smíru a 42

klidu a strachu před nebezpečím. A kdo chce učinit nějaký „zaručeně“ dobrý skutek, ten se snaží jinému dopomoci ke snazšímu živobytí. Při hodnocení důsledků se však ukáže, že tato dosud nezpochybnitelně uznávaná hodnota je velkým omylem lidstva. Vychází se v ní z předpokladu, že životy lidí zůstanou pořád dost zajímavými, i když z nich zmizí nebezpečí a nepohodlí, které tedy lze postrádat. Právě zde vězí chyba, stačí se podívat kamkoli. Životy stále více lidí jsou krajně banální a nezajímavé. Nárůst pohodlí a bezpečí nevyhnutelně vede k nudě a všednosti. Moderní svět vyřešil většinu obav o hmotné zabezpečení, avšak za cenu toho, že se z lidských životů vytratilo vše pozoruhodné. To je cena příliš veliká. Lidé se snaží tomu čelit například předstíraným nezájmem o zážitky. Tváří se povzneseně nad veškeré „nerozumné jednání“ a říkají si: „dnes už máme jiné starosti,“ ale to jen obelhávají sami sebe. V dnešním světě se zažívání přesunulo do sféry představ a virtuální reality, tedy do lži. Tam je neškodné a nebrání prosperitě. Jak obrovský je dnes kontrast mezi lidskými představami a plochou, bezútěšnou skutečností. Moderní lidé si dokonce myslí, že je normální, když si všechno zajímavé už jen představují. Na uskutečnění svých představ jsou příliš zbabělí. Ale kdo si myslí, že by chtěl mít všechno „v pořádku“ a žít bez obtíží, ten jenom neví, co chce. Takový život by se mu rychle zprotivil. Kdyby tak lidé nedej bože nemuseli pracovat! Jednotlivci by se věnovali zajímavým věcem, ale zástupy by vysedávaly u televize nebo chodily do práce i zadarmo. Uvědomme si, čeho si lidé nejvíce váží. Jsou to zážitky a chvíle, kdy nešlo všechno tak hladce. Zážitky jsou v životě nejcennější. Nikdo nebude vzpomínat na průměrné dny a roky svého života, kdy se úspěšně snažil a všechno bylo v klidu. Nebude se jimi ani chlubit, neboť není, co o nich říci. Nikoho by takové vyprávění nezajímalo a není divu. Zato si však každý váží neobyčejných a dobrodružných vzpomínek, ať už to ví či ne. Kdo jednou zakusil dobrodružný život, ten se odučí cenit si malého bezpečí a bídného pohodlí. Také už se natrvalo nespokojí s všedním životem a naučí se říkat, že každodennost je dobrá tak pro jiné. Zajímavé události a dění tvoří bohatství života, kde nejsou, tam je jen chudoba. Lidé se snaží, aby se měli lépe, ale co z toho? Jen dělají každý den to samé a tak jim ubíhají prázdné roky. A čím jsou i všechny představy snílků proti životům hrdinů? Nikdy nemohou vynahradit opravdový život. Jak často si spisovatelé život jen představují a píší o něm, místo aby jej žili. Mnohý stvořil příběhy o hrdinech, málokdo však byl tím hrdinou z příběhů. Představy ovšem odhalují, čemu lidé přikládají skutečnou hodnotu, ukazují, co by chtěli, mít k tomu možnosti. Nikdo nesní o průměrném a bezpečném životě, jedině snad ten, kdo jej nemá. Lidé si představují dobrodružství a hrdinství a to jsou také pravé ideály. Mnohý člověk se tváří, jako by o skutečné zážitky nestál a sám je nevyhledává. Ale i on tajně doufá, že mu náhoda či osud nějaké přivedou do 43

cesty, i on se občas rozvášňuje nad představami velkých činů a nebezpečných míst. Vždyť dobrodružství v hloubi láká i toho největšího zbabělce! Dnes je to právě náhoda, co alespoň trochu ozvláštňuje životy obyčejných lidí. Jenomže ve světě, kde je všechno pojištěné, i náhodných a nezamýšlených zážitků ubývá. Ale ani o tu náhodu není mnohdy proč stát. Události jsou totiž dvojího druhu: zážitek a problém. V přetechnizovaném světě se dějí většinou jen problémy, které žádnou velkou hodnotu nemají a znamenají akorát potíže. Příkladem je třeba autonehoda nebo okradení, za ty nikdo nebude rád. Dobrodružství je opravdu třeba aktivně vyhledávat, protože samo nepřijde. A je na čase, aby k tomu lidé nalezli odvahu. Dobrodružný život není nutně cosi vzdáleného a nemožného, co vůbec nepřipadá v úvahu. Kdo má štěstí i odvahu, ten by mohl zažít život tak pozoruhodný, jako jsou staré báje. K tomu však nejprve bude nutné vytvořit vhodné podmínky.

O násilí a zločinnosti Na jednotlivých případech se ukazuje, k čemu dochází v celé společnosti. Rozumní lidé zděšeně naříkají, že se množí násilnosti a extremismus, a vyzývají všechny „dobré“ lidi, aby tomu čelili. Neznají však důvod toho všeho a už vůbec netuší, jak by se to mělo správně řešit. Nezmiňovaným, ale zásadním důvodem je stupňující se tlak na moderního člověka. Ten cítí stále větší prázdnotu svého života, nudí se, přichází o soukromí v důsledku teroru informačních technologií, je nucen žít v umělém, odporném prostředí a pochybuje o všech dřívějších hodnotách. Jak by jej v takové situaci nepopadal vztek nebo beznaděj? Násilnosti jsou i prostředkem, jak zažít něco intenzivního vedle vší té všednosti. Krást lze nejen pro hmotný zisk, ale i pro vzrušení a nebezpečí. To platí u toho, kdo má dostatek, ale právě z něj je otrávený. Potřeba krást se u někoho změnila v nutkání a závislost, jimž nelze odolat. Lidské závislosti mají hodně podob. Neodsuzujme však potřebu zážitků a dokonce touhu po nebezpečí jako takové, ty jsou ve zdravé podobě zcela správné. Odsuzujme zrůdné prostředí moderního světa, které jim vtisklo podobu choroby. Řada lidí má ale také potutelnou radost, když může ubližovat druhým. Nejčastěji se to děje zneužíváním postavení, situace či pravomocí, ze kterých jim plyne beztrestnost a druhému bezbrannost. Nezřídka to sklouzne až k mučení a různým zvěrstvům. Takové chování je projevem nízké duševní úrovně a nedostatečného sebevědomí. Dotyčný touží pociťovat vlastní moc a záminkou je účelově vyvolané přesvědčení, že ten druhý si to zaslouží. Touha po moci je zde touhou tuto moc si teprve dokázat, aby v ní daný člověk uvěřil. Oduševnělý a sebevědomý člověk se nepotřebuje sám o sobě stále ujišťovat, sílu využívá 44

teprve tehdy, když má k tomu důvod. Terorizování druhých mu proto nebude skýtat potěšení. Moderní svět je ale pro vznik zdravého sebevědomí nepříznivý, stále více lidí o sobě pochybuje a podléhá návalům divokých žádostí. Vlády se snaží snížit zločinnost kontrolami a různými zákazy, čímž sice leckoho od jeho záměru odradí, ale skutečný tlak na lidi jen roste. S šířící se nicotou v lidech vzrůstá zoufalství a ze zoufalství je člověk schopen učinit cokoli. Proto stálé omezování spíše nepřináší očekávaný úspěch a situace se dále vyhrocuje. Na to se odpovídá dalším omezováním a přichází další vzrůst napětí. Ale i v případě, kdy by kontrol bylo tolik, aby vůbec neumožňovaly páchat trestné činy (například by každý musel nosit sledovací zařízení), by se tím nedosáhlo lepší společnosti. Byl by to odporný otrocký život horší než cokoli před ním. Navíc by nespokojenost a vztek byly v lidech vystupňovány na nejvyšší možnou míru a při první příležitosti by se projevily běsněním, jež by rozvrátilo svět. Stav plošné kontroly všech lidí ze strany mylně smýšlející menšiny je vůbec to nejhorší, čeho lze dosáhnout. A všechny dnešní autority smýšlí mylně o tom, co je a není správné. Jak směšné je vedle tohoto nebezpečí například nebezpečí kapesních krádeží a drobných násilností! Zcela bezpečná společnost změkne, otupí a zhloupne. Jistá míra problémů, které je třeba v běžném životě řešit, udržuje lidi odvážné a obranyschopné. Opak vede akorát ke zbabělosti. A nakonec je třeba každý zločin hodnotit i podle jeho důsledků pro Zemi. Pokud z celkového hlediska prospívá, pak jej vůbec nelze jednoznačně zavrhnout. Lze si klidně představit, jak někdo okrádá lidi, aby pomohl Zemi. Je to špatné? Naproti tomu jiný devastuje přírodu, avšak z dnešního pohledu páchá třeba jen přestupek. Dávno již nevystačíme s domněnkou, že zákony a konvenční morálka určují, co je dobré a špatné.

O nedostatku Lidé si něčeho začnou vážit, až když je toho nedostatek, do té doby to považují za samozřejmost. Teprve ve chvíli, kdy se samozřejmost jejich působením stává vzácností, začínají litovat svých činů, ovšem to už bývá pozdě. Lítost pravidelně přichází s křížkem po funuse. V době hojnosti se i vzácnými věcmi bezostyšně plýtvá. Málokdo si připouští, že zdroje nejsou neomezené, a raději se napůl úmyslně udržuje v nevědomosti. Říká si, že ono nebude tak zle a varovné signály ignoruje. Takové jednání je velmi krátkozraké. Když je potom skutečný stav už příliš zřejmý a nelze jej dál opomíjet, musí se chtě nechtě pohlédnout pravdě do očí. To je pak nějakého údivu! Lidé jsou velice schopní v jedné disciplíně, ve všeobecném obelhávání sebe sama, právě sem investují velkou část svého intelektu. To světu přináší 45

velmi neblahý důsledek: problémy se začínají řešit, až když jsou opravdu kritické. Ještě dnes u většiny převládá bezstarostnost. Lidé sice vykonávají drobné úlitby ekologii pro svoje dobré svědomí, ale ve skutečnosti dostatek stále považují za samozřejmost. Uvnitř nevěří, že by se v blízké době něco mohlo zvrtnout. Až opakované velké katastrofy je donutí reálně pociťovat obavy o budoucnost. Kvůli této vlastnosti drtivé většiny lidí se zdá opravdu nevyhnutelné, že lidstvo Zemi úplně zdevastuje. Já osobně tomu však nevěřím. Ano, výraznému úpadku už se vyhnout nelze, ale konečnou zkázu lze dosud odvrátit, pokud dojde k dalekosáhlým změnám společnosti. Mezi nimi stojí na prvním místě přehodnocení všech dosud uznávaných hodnot a cílů lidstva, dále převzetí moci způsobilou elitou a výrazné materiální uskromnění společnosti. Vláda je klíčovým bodem celé společnosti, její působení toho může hodně pokazit nebo hodně vylepšit. Je-li dobrá vláda, pak se jejím prostřednictvím dají nejlépe šířit správné tendence. Naopak špatná vláda posiluje společenský rozvrat a úpadek. A jak špatná je tato dnešní, o sobě pochybující, bezradná, slibující změnu a neschopná změny, a proto všemi opovrhovaná vláda! Zdá se, že nadávat na politickou scénu se zejména v Čechách stalo celonárodním sportem. Jak žádoucí vedle toho je, aby konečně začali rozhodovat ti praví. Otázka každé epochy zní, jestli někdo oprávněný vůbec je. Zatím se nikdo takový neobjevil. Domýšlejme jednání společnosti do konce. Pro nehorázné plýtvání a přebytek jedné či dvou generací je obětován celý svět! Poté si ale lidé nejen že nezachovají svůj „standard“, nýbrž přijdou skoro o vše. Přebytek, na nějž jsme si rychle navykli, není udržitelný. Dnešní Země ještě docela oplývá bohatstvím, ale to rychle skončí kvůli drastickému nárůstu spotřeby všeho. Pak zbyde jen vyloupená a chudá planeta a zmnohonásobí se velikost úsilí, nutného pro získání zdrojů. Jistěže takové důsledky nikdo nechce, tedy se konečně starejme, abychom jim předešli. Uvědomme si, že v zájmu Země vězí i náš zájem. Je třeba vzít na sebe odpovědnost a přestat se vymlouvat, že se stejně chovají i ostatní. Výmluvy typu „moje chování je jen moje věc“ neobstojí. Kdyby každý čelil důsledkům vlastního jednání sám, pak by to skutečně byla jen jeho věc. Ale žijeme všichni v jednom světě a za chyby jedněch zaplatí i druzí. Proto jsou věci, které nelze promíjet. Jako nezbytný předpoklad změny poměrů vyvstává nutnost, aby se lidé naučili vážit si i toho, čeho je ještě relativně dost.

O náklonnosti Lidé o kdečem prohlašují, jak moc to mají rádi, dokonce jak to milují. Ovšem tohle jejich „mít rád“ nemá valné hodnoty. Když před ně něco postavíte, ohodnotí to naivními slovy „to je hezké“. Třeba když se někdo dostane na 46

krásné a zajímavé místo, řekne, že se mu tam líbí. Kdyby mu ale měl z využití a poničení místa vzniknout zisk, často se nebude dvakrát rozmýšlet. Skutečná náklonnost je něco docela jiného. Objekt našeho zájmu úmyslně vyhledáváme a chceme pro něj jen to nejlepší. Když se někdo podívá mimo město jednou za půl roku, a při tom tvrdí, že má rád přírodu, pak máme dobrý důvod pochybovat o jeho slovech. Kdo má k přírodě skutečně nějaký vztah, ten v ní chce trávit čas. V protikladu k němu pak stojí ten, kdo si občas zajde na procházku do lesa a už se považuje za milovníka přírody. Člověk milující skutečnost hledí, aby se jí obklopil, bytostně mu vadí laciné náhražky. Dnešní lidé se však stále více spokojují. Zbytečně snadno kladou hráz mezi to, co se jim líbí, a to, co mohou mít. Říkají si: „Tyto věci jsou tak krásné, ale nejsou pro mě, já si je nemohu dovolit.“ Kdyby jejich potřeba byla hlubší, vymysleli by způsob, jak si je pořídit. Třeba ne hned, ale postupně by jimi obohacovali svůj domov. O velikosti a síle citu nejlépe vypovídá, co všechno jsme ochotni pro danou věc vykonat. Mnozí lidé ale přemýšlí jinak; zpupněji. Ty nejvíce zajímá, co může ona věc vykonat pro ně. Zejména pokud jde o přírodu. Mají rádi neposkvrněnou přírodu, ale stojí pouze o to, co ona jim může nabídnout. Od toho se teprve odvíjí jejich zájem o ni. V případě, že je třeba udělat něco pro přírodu, se jen vymlouvají. Tento druh lidí nechápe, že vztah má vzájemnou podstatu. Takové „mít rád“ já nezvu ani povrchním. Obdivují sice přírodní krásy, ale sami se ve velkém podílí na jejich zániku. Když pošpiní krajinu na jednom místě, přesunou se zas dál a doufají, že vždy bude kam dál jít. Mezi konzumními lidmi panuje takový omyl, že neškodit Zemi znamená strašlivě se omezovat. V jejich způsobu spotřebního života možná, ne ale pro toho, komu na přírodě skutečně záleží. Ten totiž nechce dělat nic, co by jí výrazně ublížilo. Tento beze sporu vyšší druh člověka myslí a cítí jinak než ostatní, protože ty zajímá především, co je příroda ještě schopna snést. Ale pro něj jsou prospěch a zájem Země i jeho vlastním prospěchem a zájmem. Radost mu dodávají úspěšné snahy o nápravu a ke štěstí mu stačí spatřit nějakou přírodní krásu. Naopak hněv v něm rozněcuje každá nehoráznost a drzost člověka vůči přírodě. To je cosi, čemu běžní lidé příliš nerozumí. V jejich představách šetrnost k přírodě znamená nemoci dělat, co chtějí.

O lidském a zvířecím chování Lidé ve všech důležitějších otázkách nerozumí sami sobě ani ostatním lidem. Jejich chápání a znalost pohnutek se omezují na běžné a každodenní situace a ani zde není pochopení zaručeno. V hlubších a složitějších otázkách, které směřují k důvodům jednání, k motivaci, se dalece mýlí. Svůj pojem o světě a o životě staví a rozvíjí na základních omylech. Cokoli dalšího se na takovém základu postaví, je nutně také omylem. Proto se lidé pletou v celkovém pohledu, od nejdůležitějšího k nejobyčejnějšímu. 47

Na samém začátku poznávání jim společnost vtiskne jakési prvotní předsudky, které znemožňují vidět svět takový, jaký je. Svou snahu pak lidé vkládají do toho, aby pozorované neodporovalo oněm předsudkům. S takovou je zřejmé, že člověk nemůže opravdu rozumět sám sobě. Navíc rozumět si by pro většinu osob znamenalo vědět o své nízkosti, takže si předně ani nemohou chtít rozumět. A když někdo nechápe sebe, pak nemůže doopravdy chápat ani ostatní lidi a zvířata. Do snahy vysvětlit zvířecí chování vkládají lidé své nevědění a často i vedlejší úmysly. Někdo se třeba snaží dokázat, že lidé jsou o tolik výše než zvířata, jiný zase, že zvířata jsou hloupá. Svůj úmysl pak podstrkuje do vysvětlení a všechno hodnotí podle něho. Naštěstí existuje etologie a jí podobné vědní obory, kterým se úspěšně daří vymanit se z osidel předsudků a rozvíjet chápání na volné půdě. Obzvláště inteligentní jedinec dokáže předsudky prolomit sám silou intelektu, který odhaluje rozpory. Stačí k tomu zvířata pozorovat. Všem ostatním radím, aby nejprve hleděli informovat se o vědeckých poznatcích, než začnou prohlašovat, že zvířata jsou taková či onaká. Většina běžných lidí tvrdí o zvířecím chování úplné nesmysly a to v míře závislé na jejich vlastní inteligenci. |A takoví zabedněnci se najdou i mezi lidmi, kteří se zvířaty denně pracují. Chování živých tvorů má své příčiny a principy, které jsou obdobné pro všechny. U každého zvířete lze nalézt záměr a pohnutky, které vězí za jeho jednáním. Vše má svůj důvod a nic se neděje bez příčiny. Ovšem pravé příčiny bývají výrazně složitější, než si většina lidí představuje. Mnoho z nich má snahu vysvětlovat život naivním materiálně-rozumovým přístupem. Velmi prostým příkladem tohoto náhledu je tvrzení, že člověk pracuje výhradně proto, aby měl peníze a že by tedy byl úplně spokojený, kdyby peníze měl a pracovat nemusel. Nebo že zvíře dělá jen to, z čeho má hmotný užitek, čili potravu, jinak že by nemělo důvod to dělat. Takový pohled prostoduché „logiky“ značí naprosté sebenepochopení. Vždyť není těžké odhalit, že lidé pracují také proto, aby měli co dělat a hmotný užitek je hlavní jen při nouzi, jinak jde o užitek duševní. Jak ubohý a plochý by byl život, kdyby živé tvory opravdu vedly výhradně tyto prvoplánové materiálně-rozumové pohnutky! Pravé důvody vězí pochopitelně v mnohem hlubší psychologii. Lidské jednání řídí pocity, nutkání a psychologická logika. Mezi lidmi a zvířaty není žádná neprostupná hranice a základní lidské pohnutky nejsou nijak zásadně odlišné od zvířecích. Proto může zvířatům rozumět ten, kdo rozumí lidem. A aby někdo chápal lidi, musí nejprve alespoň do jisté míry porozumět sobě. V přirozeném procesu pozorování a hodnocení ostatních lidí a zvířat nejprve otřese našimi prvotními předsudky a změní naše vnímání sebe sama. Umožní nám i nový pohled, jímž potom lépe hodnotíme ostatní a z toho zase vyvozujeme důsledky i pro sebe. Opravdové porozumění motivaci druhých umožní teprve důkladná znalost sebe sama, sami sobě jsme totiž nejblíže a nejdůvěrnější, proto si můžeme nejsnáze porozumět. Pokud zde ovšem nestojí překážka vyskytující se u většiny lidí, těm by sebepoznání přineslo nepříjemná zjištění, proto jej nemohou chtít. Z 48

toho vyplývá, že možnost opravdového pochopení lidské psychiky je vyhrazena velmi malému počtu lidí, těm, kteří se mohou stát poctivými k sobě. Z porozumění sobě a svému okolí můžeme usuzovat na obecné principy, podle nichž jsme schopni vyložit i většinu dalších situací. Často stačí představit si sebe v daných podmínkách a už rozumíme, proč se člověk nějak zachoval. U zvířat je složitější zhodnotit jejich podmínky, které jsou mnohdy velmi odlišné od lidských. To vychází už ze zcela odlišné stavby těla. Běžní lidé mají sklony hledět na zvířata, jako kdyby jejich obvyklé chování bylo neoddělitelně spjato s jejich druhem. Myslí si například, že jelen, tygr nebo divoké prase se správně chovají tak a tak. Ovšem výsledné chování každého tvora je důsledkem souhry mnoha faktorů. Jsou to podmínky, které mu nabízí prostředí, možnosti, jež mu skýtá vlastní tělo, fyziologické vlivy a vyspělost mysli. Každé zvíře má také nějaký charakter a zkušenosti, které se velmi podílí na jeho rozhodování a chování. Vyspělost mysli podmiňuje, jak správně zvíře hodnotí své okolí a jak dobře dokáže odhadovat a vyvozovat. Konkrétní projevy chování tedy nelze jednoduše oddělit od jejich příčin a zároveň změní-li se podmínky, změní se i chování zvířete. Stačí určitého jedince výrazně zvýhodnit nebo znevýhodnit a vyvolá to podstatnou změnu jeho způsobů a životní strategie. Největší změnu chování vyvolává zasazení zvířete do podmínek lidské společnosti, která znamená diametrálně odlišné prostředí. Toto prostředí je charakterizováno hojností a složitými sociálními vazbami. Vyrůstá-li divoký druh od mala v zajetí, chová se úplně jinak než v přírodě. Lidé se leccos snaží vysvětlit pomocí „instinktů“, v nichž hledají příčiny. Panují představy, že je to jakési nutkání, které zvířata nutí nějak jednat. Jenomže jejich chování lze vysvětlit jinak. Za instinkty se považuje to, co je ve skutečnosti jen okolnost a nutnost, které logicky vyžadují určité chování. Zvíře si uvědomuje základní zákonitosti svého okolí a svoji situaci, takže se podle toho zařídí. Někdo tvrdí, že šelmy loví kvůli „instinktům“ lovce, pravdou ale je, že si to vyžaduje nutnost. Aby mohly žít, musí se naučit lovit. A mnohé se to nenaučí, takže zahynou. Hrou za mlada a později cvičením a zkušenostmi se šelmy naučí, jak se mají na lovu chovat. Výhodné postupy a strategie si vymýšlejí, nejsou jim dané. Zvláštní způsob chování malé skupiny od jednoho druhu vznikl pravděpodobně tak, že někoho napadl. Za příklad může sloužit lovecká metoda některých keporkaků, nazývaná bublinová síť. Předávání znalostí je u zvířat mnohem těžší než u lidí, loveckou techniku musí nováček přímo vidět, takže dobrý nápad může zůstat omezen na malé území, třeba i na jedinou rodinu. Přesto je někdo schopný nám tvrdit, že zvíře se zachovalo tak a tak jenom proto, že má takové či onaké geny. Vliv genetiky a tvorby hormonů se však do jednání promítá skrze pravděpodobnost, zvíře pocítí nějakou potřebu, kterou může následovat nebo jí vzdorovat. Geny významně působí jen v určitých omezených aspektech, to ostatní je problémem psychologie. I nutkání je ve velké většině vysvětlitelnou psychologickou otázkou. Nepřímo se pak geny pochopitelně projevují v celém životě, například vrozenou inteligencí, jež limituje naše duševní možnosti. 49

Celý problém lidského charakteru, povahy a toho, čím jsme, je však mocně psychologickou otázkou. Přímým důkazem toho jsou lidé, kteří zaznamenali ve svém životě podstatný vývoj a ještě mnohem více pak ti, kteří prošli velkou duševní přeměnou. Sám se k takovým lidem přičítám, proto mohu o celé věci podat nejlepší svědectví. Když srovnám svůj stav před a po svém duševním přerodu, svém prozření a přehodnocení všech hodnot, mohu-li to tak nazvat, pak vím, že jsem někdo docela jiný. Mezi mnou tehdy a mnou nyní je stěží nějaká rámcová příbuznost. Dnes chápu všechna svá tehdejší nutkání a motivace. Začal jsem jinak myslet, ale co víc, i jinak cítit a mé myšlenky a pocity jsou opět ve shodě. V tom je rozdíl mezi proměnou skutečnou a zdánlivou. U té druhé člověk sice změní názory, ale cítí pořád podobně, z čehož vzniká rozpor. Člověk mu nějakou dobu vzdoruje, ale pak většinou podlehne a vrátí se do starých kolejí. Za příklad slouží ateisti navrátivší se k víře v boha. Změna cítění však značí mnohem hlubší proměnu. Člověk začne fungovat jinak. Přesto má geny pořád stejné. Taková zkušenost je cosi úplně neznámého pro běžného vědce. U duševně odlišných lidí se zjišťují fyziologické změny, ty však zdaleka nemusí být vždy příčinou duševní odlišnosti, nýbrž jejím důsledkem. Jde tedy o opačné hodnocení jevu, než jak se dosud soudilo; duševní změna vyvolávající změnu fyziologie. Nepodceňujme ani zásadní vliv zkušeností. Jednotlivec se skrze své zážitky vyvíjí a mění se jeho myšlení. V rámci druhu se zkušenostmi zase předávají navyklé způsoby chování. Mláďata se od dospělých učí to, co již odhalil někdo před nimi. Řada zvyklostí je vázána na přímé předání a při jeho přerušení by se zvyklosti ztratily. Původní opodstatnění může vymizet, ale chování jej přetrvá jako zvyk a zažitý způsob. Jiné typické chování druhu zase vzniká tak, že je logickou reakcí na dané prostředí, kterou většina jedinců dokáže vymyslet. Každé zvíře tedy myslí, učí se, pamatuje si i zapomíná. Při svém jednání má pochopitelně vždy nějaké úmysly. Velmi významný je pro něj také odhad, podle nějž se rozhoduje, jak co udělat. Zvířata nejsou ve své podstatě odlišná od lidí, jejich mysl se liší hlavně vyspělostí. A stejně jako u lidí není ani všechno zvířecí chování určováno rozumem, nýbrž i nutkáním. V podstatě tvor rozum používá k dosahování toho, co chce (nebo si alespoň myslí, že to chce), ale nutkání mu určuje právě to, co chce. Podle rozumu jedná v době nedostatku, kdy musí dělat jen to nejvýhodnější. Nutkání se dostane ke slovu ve chvíli nadbytku, kdy si tvor může dovolit také něco chtít. Ale i nutkání mají své důvody, které jsou ukryty hlouběji, takže je tvor sám obvykle nezná. Ovšem neznamená to, že by byly zcela nepoznatelné a nezměnitelné.

50

O drzosti psů a změkčilosti lidí Pohled na člověka zneužívajícího své postavení k týrání zvířete vyvolává zlost a hluboké opovržení. Nemenší odpor ale budí i změkčilost, s níž moderní člověk jedná se svými domácími mazlíčky. Nebývá lehké vyhnout se surovosti i změkčilosti zároveň, leckdo jedno z toho neumí a mnozí neumí obojí. Když se domácímu zvířeti přílišně povoluje, ihned toho začne zneužívat. Psi si všeobecně dovolují daleko více, než by si mohl dovolit člověk. Bezdůvodný štěkot na kolemjdoucí je obdobou drzého pokřikování u lidí, u těch by ovšem podobné chování přivodilo důsledky. Na psa ale málokdo reaguje a nikdo tak, že by přelezl plot a šel si to s ním vyřídit, takže pes si brzy uvědomí svou beztrestnost. Psi zkouší, co si mohou ke svému okolí dovolit a podle toho se chovají. Nabydou dojmu, že štěkat na kohokoli je jejich právo a když nikde nenarazí, jsou ke svému okolí čím dál tím drzejší. Pes za plotem vyvádí a snaží se vypadat nebezpečně, aby si dokázal, že je nebezpečnější než ve skutečnosti. Chce získat větší sebedůvěru. S tím se pojí podrážděnost z nudy a snaha zabavit se. Ale sebejisté zvíře nebo člověk nepotřebují na každého cenit zuby. Za uštěkaným divadlem zpoza plotu se vlastně skrývá nejistota, která se ukáže ve chvíli, kdy by bylo třeba prokázat odvahu. Některý pes se tváří tak, že jen ten plot mu brání od útoku, ve skutečnosti je ale tak “odvážný” právě proto, že je v bezpečí za plotem. Psi se tváří jako hrdinové, ale často by si neradi zavdali k problémům. Proto nastává i taková na pohled nesmyslná situace, kdy pes sice štěká, ale dívá se úplně jinam. Tím méně provokuje, protože se zdá, že člověk vůbec není objektem jeho zájmu, zároveň ale ostatní psi z ulice slyší, že se nedá zahanbit. Odvaha a iniciativa sílí s počtem, mnohý si sám od sebe nic nedovolí, ale ve smečce překypuje bojovností. Některý pes si zase nejvíce dovoluje, když je s pánem. Ten mu zaručuje bezpečí, protože jen málokdo se po psu ožene před jeho majitelem. Lidé si nechtějí dělat problémy, takže jdou raději dál a tváří se, jako by to neviděli. Nebo se snaží udobřit si psa vstřícností či podlézáním. Psi štěkají také z nudy, jsou stále zavřeni na jednom dvorku, takže se snaží nějak se zabavit. Vytváří si stereotypy, díky nimž nemusí vymýšlet stále nové činnosti. Jedním ze stereotypů je bezmyšlenkovitě a automaticky štěkat na lidi za plotem. U každého psa najdeme celou řadu naučených vzorců chování, jimž se lidé podivují a nechápou je. Důvod onoho jednání vězí v minulosti, v době, kdy vzniklo, a k jeho vyvolání pak stačí navodit podobnou situaci. K lidem se psi chovají podle toho, jak na ně lidé reagují. Při setkání se pes nejprve snaží odhadnout, co si k člověku může dovolit. Projevený strach a nejistota psa povzbudí a dodají mu na drzosti. Podle různé reakce se pes chová k jednotlivým lidem podstatně jinak. U většiny zvířat a lidí platí, že nejsou ani tak nějací sami o sobě, jako spíš nějací podle situace. Nepřemýšlí způsobem „udělám toto“, nýbrž si říkají: „Zkusím, jestli mi tohle projde.“ A když jim prochází mnoho věcí, pak jejich 51

nadutost letí vzhůru. Proto byla doba, kdy jsem byl zhnusen člověkem jako celkem. Moderní lidé jsou zbabělí, proto nejsou schopní obhájit si svá práva ani před psem. Kdo je toho ale schopný, ten není povinen nechat se obtěžovat nějakým psiskem. Tím spíš, že zvíře nemá ke své drzosti jiného důvodu, než právě to, že si ji člověk nechá líbit. Kdejaký městský pecivál chce psa a pak je zcela neschopný jej zvládnout a ukázat mu hranice chování. Takové zvíře si potom dělá, co se mu zlíbí. Některý majitel je na svém psovi citově závislý, promíjí mu cokoli a neumí si vůbec představit, že by jej za něco měl také potrestat. Tím vychová drzého a rozmazleného psa, který je na obtíž celému okolí. Najdou se i lidé, kteří svého psa dokonce přemlouvají a trestem mu vždy jen vyhrožují. Tak se dostanou do situace, kdy je pes má naprosto na háku. Toto chování si právem zasluhuje opovržení. A opovržení patří i dnešní oblibě směšných a degenerovaných ras, které ani nelze považovat za psy. Mezi lidmi a psy najdeme podobnost. I někteří hlupáci se rozkřikují a dovolují si tím víc, čím víc je jim tolerováno. Takovým tlučhubům je obzvláštní chybou cokoli povolovat nebo promíjet.

O přelidnění Městský člověk možná znamená pro přírodu menší zátěž než dnešní venkovan, ale za jakou cenu? Jeho živobytí nelze ani omylem považovat za ideální stav. Žití ve městě představuje největší redukci všeho, co je na životě dobré a hodnotné. Je to přenesení člověka do umělého prostředí, ze kterého se vytratila veškerá přirozenost. V rámci tohoto odporného prostředí městský člověk prožívá svůj příběh všednosti. Ze života běžného člověka se stala nudná práce, spánek, nakupování, sledování televize a podobné způsoby trávení zbylého času a jednou ročně dovolená. Tomu někdo říká život? Já osobně tedy ne. Ale sami lidé s tím nejsou spokojení, mnohý z nich by chtěl být někde jinde, co nejdále od své reality. Obyvatel paneláku považuje za nejlepší bydlení dům kdesi na kraji jezera, na lesním palouku či na návsi staré vesnice. Jenomže jak velká by musela Země být, aby si při velikosti dnešní populace většina lidí mohla dovolit cosi takového? Mít dům na krásném místě je výsada, ale nebylo tomu tak vždy. Bydlet v městské krabici, to znamená nižší nároky a spotřebu, protože se všechno dělá hromadně. A lidí je už dávno příliš na to, aby všichni mohli žít ve skutečných domech. Současný stav je postaven na tom, že mnoho lidí může na život jen myslet. Moderní prostředky umožnily skrze masovost uživit více obyvatel, ale k čemu to je? Život člověka má cenu jen tehdy, když je to opravdový život a ne jen přežívání v závislosti na technice. Je pravda, že skutečnost klade větší 52

nároky, co však je žití bez ní? Města a městský život se staly odpornou nákazou otravující Zemi. Kdo z nás může, ten se jim vyhýbá. Města by se musela hodně proměnit, aby se z nich stala příjemná místa. Přiznejme si to otevřeně, Země je přelidněná. Lidí je výrazně víc, než by mělo být. Některé skupiny, například nadnárodní společnosti, mají z velkého množství lidí užitek, protože to pro ně znamená více spotřebitelů. Z toho důvodu množství vychvalují a podporují. Ale při nezávislém pohledu na věc je přelidnění jednoznačně škodlivé a neopodstatněné. Neexistuje žádná skutečná výhoda tak obrovského počtu, zato najdeme dlouhou řadu jejích nevýhod. Je tedy nutné snažit se lidskou populaci držet na uzdě. Se vzrůstajícím počtem lidí zbývá stále méně prostoru pro přírodu a divočinu, ale i pro každého člověka. Čím více je lidí, tím více se musí každý jedinec uskromnit. Více lidí s většími nároky rychleji spotřebuje omezené zásoby zdrojů na Zemi a vyplodí více znečištění. Přelidnění je nechtěný jev, který tu prostě je. Jeho dopady i řešení se ovšem až dosud braly na lehkou váhu. Lidí je příliš, avšak veškeré předpoklady mluví o tom, že jich bude nadále výrazně přibývat. Každým rokem je lidí o 80 milionů víc. Právě tento trend je nutné v první řadě zastavit, jinak budou dopady přelidnění o to ničivější. Kdyby se to podařilo vládám již ve dvacátém století, byla by dnes situace docela jiná. Tyto vlády však krátkozrace dopustily příchod dnešního stavu, my v jejich omylech ale nesmíme pokračovat. Nesrovnatelně lepší je problému předcházet než se snažit o jeho řešení v nemožné situaci. Za přirozeného stavu uživí krajina určitý počet lidí a při jeho výrazném překročení nutně dojde ke kalamitě a opětovnému snížení stavu. Jenže nástup techniky způsobil, že se s většími ústrky přírody může uživit větší počet. Více lidí má ale více potomků, což si žádá ještě větší mechanizaci a stupňující se tlak na krajinu, aby se předešlo hladu a nedostatku. Když lidé nejsou omezení úživností prostředí, rozhoduje o jejich počtech především jejich sociální chování. Za takových podmínek se obyvatelstvo výrazně rozroste. Pokrýváním zvyšující se spotřeby se ovšem katastrofa jen odsouvá a až přijde, udeří s mnohem větší silou. Vlády a sdružení se v zájmu „humanity“ snaží zlepšovat zdravotní péči, takže lidí přežívá více a žijí déle. V rozvinutých zemích vznikají početné generace přestárlých lidí, kteří ze života stejně už nic nemají, a v rozvojových zemích sledujeme populační exploze v důsledku odstraňování závažných nemocí. Snaha udržet naživu všechny a za každou cenu zjevně podporuje další množení. Považuje se za morální povinnost bohatých zemí, aby v chudých krajích zlepšovaly zdravotnictví, vědomě tím ale splétají na Zemi bič. Zelená revoluce kdysi umožnila nakrmit svět, ale její dlouhodobé důsledky jsou negativní. Lidé si navykli věřit, že technika neomezeně pokryje jejich nároky, takže se mohou rozmnožovat dle libosti. Kdyby ale například před čtyřiceti lety došlo ke kolapsu, pak by dnes na světě bylo mnohem více místa a mnohem méně problémů. 53

Technika bohužel způsobuje to, že lidé mohou své zvyšující se nároky dlouho vyrovnávat na úkor přírody, která už není schopná je přirozeně limitovat. Zdá se, že se na Zemi budou držet zuby nehty do poslední chvíle, takže jejich konec bude i koncem světa. Stroje umožňují přežívat i za stále nepříznivějších podmínek. Rozhodně není žádoucím cílem, aby se všude na světě žilo jako v Americe nebo v západní Evropě. Zátěž by tím ještě několikanásobně narostla. Lze podotknout, že ve vyspělých zemích se prosazují snahy o šetrnost k přírodě a počty lidí se v nich již téměř nezvedají. To je sice pravda, jenže co je to platné, když mají moderní lidé obrovské energetické nároky. Oni již prošli obdobím drastického nárůstu populace i zátěže a setrvali na zvýšené úrovni, kterou nyní považují za standard. Pro zaopatření velkého množství je podmínkou použití strojů a techniky, čímž zaniká hodnotný svět. Místo něj vzniká umělé a falešné prostředí. A k čemu to všechno? Ve jménu čeho je obětováno to nejcennější? Proto, aby více zbytečných spotřebitelů mohlo vést své nudné a beznadějně průměrné životy, aby mohli být otráveni sami sebou. Je tohle opodstatněné? Člověk by se musel stát někým docela jiným, aby jeho život opět získal cenu.

O odpadu Ať už dnešní člověk dělá cokoli, při všem vytváří odpadky. Tak už je to ve spotřební společnosti zařízeno. Odpad se prostě vyhodí, někdo jej odveze a jako by ani neexistoval. A tak všichni s klidným svědomím spotřebovávají a vyhazují. Jenže odpad nikam nemizí a svět je jím již zamořen. Je čas ten problém řešit a nečekat, až se svět ve smetí utopí. Systém je postaven tak, že odpad vytváří každý, i kdyby sebevíc nechtěl. Pokud by se dalo na jedno místo smetí, které vytvoří jediný člověk za rok, byla by toho opravdu velká hromada. Koho z moderních lidí to ale zajímá? Tak masivní produkce si žádá propracovaný systém dalšího nakládání s odpadky. Ten je ovšem výsadou nejvyspělejších zemí a v některých je i tak velmi nedostatečně používán. Je nehorázné, kolik lidí ještě dnes není ochotno ani třídit odpad. Rozvojové země se naproti tomu utápí v odpadcích, které se vyhazují, kde koho napadne. Celá údolí jsou zavezena svinstvem, které vyprodukují hlupáci ve snaze být jako na západě. I další zpracování odpadů však pouze zmírňuje dopady spotřebního systému. Jsou snahy získané suroviny využívat pro výrobu nových předmětů, avšak tyto předměty se často vyrábí jen proto, aby se odpad nějak použil. Jiné materiály by byly vhodnější. Je to samozřejmě chvályhodná snaha, která zasluhuje rozvíjení, ale důležitější je v první řadě snažit se odpadu vytvářet méně. Pak nebude ani tolik problémů s jeho dalším využitím. V dnešní době se zcela zbytečně vyrábí tolik věcí záměrně nekvalitních nebo na jedno použití. Mnohé výrobky jsou přímo konstruovány výrobcem ke 54

krátké životnosti, z čehož pramení nutnost stálého obměňování. Na kvalitní i nekvalitní výtvor je potřeba podobné množství surovin, ale nekvalitní věc se musí vyrábět pořád dokola. Velkovýrobci si mnou ruce, neboť jim z toho plynou stálé zisky. Jejich zájmy jsou ovšem v rozporu se zájmy společnosti, takže je třeba s takovými praktikami bez milosti skoncovat. A když se bude méně rozbíjet, bude se i méně vyhazovat. Dnešní svět je závislost v tisíci podobách. Lidé se unáhleně vzdali domácí výroby a přešli do područí obchodních řetězců. Dnes je na nich drtivá většina lidí plně závislá. Velkovýrobny chrlí zboží v obrovském množství a z nich se rozváží do všech koutů. Avšak na venkově by si lidé leccos mohli obstarávat sami a další věci pak skrze malé podniky a řemeslné dílny, jak tomu bylo dřív. Čím méně závislý je člověk, tím lépe. To by mimo jiné oslabilo i nežádoucí moc obchodních řetězců. Struktura dnešních výrobních a spotřebních systémů vyžaduje zásadní změny, které by zmírnily její umělost a nepřirozenost. Zdá se, že výrobci si přímo libují v tom, být přírodě co nejvíce vzdáleni. Ve městech dospěla situace do stavu, kdy se do popelnic hází dokonce posekaná tráva nebo suché větve. Příklad drzosti nejvyššího kalibru je pak přechlorování pitné vody v USA, které má znemožnit její poživatelnost a nutí lidi kupovat balenou vodu. To je vyděračská metoda obchodních řetězců namířená proti obyvatelstvu i přírodě. Namísto podstatné části umělých materiálů lze používat ty přirozené a rozložitelné, čímž se zmenší množství odpadu. A vytvořený odpad je třeba znovu zpracovávat. Po každém máme právo vyžadovat, aby jej třídil důsledně, ne jen když si náhodou vzpomene. Roztřídit po sobě smetí je to nejmenší a jmenuji to povinností každého člověka. Lidé však nepřemýšlí o tom, co a proč v běžném životě dělají. Bezmyšlenkovitě vyhodí lahev do smíšeného odpadu, i když vyhrazený koš je hned vedle. On jim totiž nikdo neřekl, že odpadky mají třídit, a samostatně neuvažují, takže je to nenapadne. To je příznak duševní lenosti. Podobné chování odráží i lidskou zpupnost. Někteří ubožáci rozhazují svinstvo jen tak po zemi. Úplného tupce možná skutečně nenapadne, že tím dělá cosi špatného, ale další chce spíše činit něco „zakázaného“ a vytáhnout se před sobě podobnými pitomci. Jiný pociťuje k odpadkům nechuť a nechce je s sebou nést. Ale nejhorším druhem osla je ten, který si myslí: „Co je mi po nějakých odpadcích a popelnicích, já jsem přece svobodný, takže si budu dělat, co chci.“ V jeho slovech vězí urážející nadutost nýmanda a nevděčnost vůči Zemi. A beztak je to řeč otroka, který si tu svoji “svobodu” musí teprve dokazovat. Zpupně se domnívá, že je dalece povznesen nad nějaké odpadky a může je odhodit kdekoli. Hůl na takovou chamraď. Ta jen pomocí hole pochopí, kdo je nad koho povznesen. Jednou jsem na vlastní oči viděl, jak se z drahého auta jedoucího po náměstí ve Stříbře vysunul ženský pazour a odhodil jen tak na zem pytlík odpadků. Utnout na místě tu zlovolnou pracku!

55

Lidská drzost nezná mezí. Ještě dnes se občas najdou takoví, kdo odpadky rozhazují po krajině plánovitě v celých pytlích, aby ušetřili pár korun za popelnici nebo skládku. Ti nemají na přírodu pražádné právo. Mezi lidmi se musí silně rozšířit zájem o to, jak bychom mohli méně škodit Zemi, zejména tam, kde je to úplně zbytečné. Jedině tak lze docílit dostatečné vůle ke změnám. Odpadu vzniká příliš, stačilo pár desetiletí, aby zamořil zeměkouli. A jestli se nám podaří velký úklid a očištění světa, nebudeme pak již mnohé chování tolerovat.

O komunismu Jako myšlenkový směr je komunismus vystavěn na základních omylech a lživé interpretaci skutečnosti. Tendenčním výkladem zprohýbal dějiny, až se mnohým podařilo nabulíkovat, že jsou to skutečně jen dějiny třídních bojů a že světovláda internacionály je jejich logickým vyústěním. Do svého středu si komunistická idea vetkla mylné ideály rovnosti a vystavěla na nich celý myšlenkový směr. Komunismus reagoval na výrazné sociální problémy, kterých bylo po celé 19. i 20. století velké množství. Slíbil pomoc vší utlačované a vykořisťované chudině, které nabídl dokonce vidinu vedoucí úlohy v dějinách. Celou zlost a rozhořčení pracujícího lidu nad vlastním stavem obrátil proti vrchnosti a nechal lid opájet se falešnými nadějemi. To nesporně skýtalo potenciál k oslovení širokých mas, které se staly základnou revolučních nálad. V carském Rusku využili bolševičtí vůdci krize státu k převratu a nastolení „diktatury proletariátu“. Jejich úspěch zapříčinil, že si komunismus uloupil významné místo v dějinách. Dnešní lidé soudí, že už dobře chápou, čím byl komunismus špatný, s tím ovšem naprosto nelze souhlasit. Jejich odmítání stojí kdesi na pomezí instinktivního odporu a morálního rozhořčení nad metodami. Ale teprve když opravdu pochopíme, čím je komunismus tak špatný, staneme se jeho neochvějnými nepřáteli. Na takové půdě pak již nikdy nevyklíčí komunistická myšlenka. Tvůrci komunistické ideologie jsou v jádru rovnostáři, a tedy minuli pravou podstatu světa. Centrum jejich zájmu spočívalo v ekonomii, politice a sociálních otázkách, jako by snad ty jediné mohly za problémy společnosti. Ve filosofii se však komunismus může pochlubit málo čím objevným, spíše vychází z odvěkým morálních předsudků, jejichž vládu prosadilo již křesťanství. Psychologie pak komunisty zajímá jen v tom směru, aby si její pomocí naklonili davy. Správný postup je ale právě opačný, teprve filosofické a psychologické pravdy mohou určit ekonomii a politice směr a odhalit, s jakým záměrem by se společnost měla přetvářet. Bez nich všechno lidské snažení tone v předsudcích. 56

Příznakem socialismu, komunismu i starších utopií je psychologická povrchnost, bez níž by je sami autoři museli posléze zamítnout. Jejich interpretace reality je plochá, trapná a znehodnocující. Svět by nestál za mnoho, kdyby byl opravdu takový, za jaký jej pokládají. Ale komunisti se přesto domnívají, že mají právo po každém požadovat nasazení při výstavbě jejich trapného světa a že toto nasazení je měřítkem hodnoty člověka. S jakou neomaleností si přejí, aby se jejich pravidla stala závaznými pro veškerý život! Každý, kdo se takových snah neúčastní, kdo se neangažuje, je považován za zbytečného a bezcenného. Komunisté věnovali obrovské úsilí do šíření směru, který je od počátku chybný, který si vytkl chybné cíle. Vždyť čím jiným je například snaha odstranit nerovnosti mezi lidmi, kteří si z principu nejsou rovni? Jejich rozhořčená agitace páchala pod dojmem spravedlivosti na světě největší zlo. Snaha odstranit nerovnost se však zalíbí masám omezených, přízemních lidí, kteří by rádi věřili, že neexistuje nikdo, kdo by stál nad nimi. Komunistarevolucionář tajně nenávidí svět za to, jak se mu vede, a rád by alespoň zničil štěstí druhých. Útočí na spravedlivé hierarchické uspořádání světa a jak snadno se při tom cítí být v právu. Jak snadno také prohlašuje, co by mělo být a je pro to ochoten zabíjet. Takový člověk se stává největším aktivním blbcem v dějinách. Vedle toho lákají socialistické myšlenky běžnou levici i svou zdánlivou spravedlností a humánností. Dokud komunismus zůstával kritizujícím hnutím bez politické moci, setrvával v idealistické rovině. Tehdy horoval za práva kohokoli a sliboval dokonalý svět. Čím více však komunističtí vůdci politickou moc získávali, tím více přecházeli od idealismu ke krajnímu oportunismu. Jejich ideály byly velmi odtržené od reality, která se podle nich neřídila, takže udržení moci si vyžádalo nahrazení ideálů horšími metodami, než které komunisti předtím tak odsuzovali. Bolševici záhy přešli od idealismu k politickým machinacím a žádný úskok pro ně nebyl příliš podlý. Vědomě klamali dav, který jim předtím projevil důvěru a ideologii používali spíše jako prostředek udržení vlastní moci. Bolševické snahy změnit společnost tvrdě narážely na to, co společnost původně chtěla, i na principy, jimiž se fungování společnosti řídí. Z toho vznikalo stupňující se napětí. Bolševici však nebyli ochotni ustoupit a umanutě prosazovali svoji. To záhy přivedlo společnost ke kolapsu a běsnění, které předčilo nejhorší představy. Odpor se zvedal ze všech stran, ale bolševici ovládající důležité prostředky řízení společnosti (například tisk) soustavně veškeré dění dezinterpretovali a neváhali jednat s krajní brutalitou. Nakonec se podařilo odpor zlomit a bolševickou vládu konsolidovat. Reálné praktiky komunismu byly velmi odlišné, avšak ne o mnoho horší než jeho ideologie. Komunismus nebyl špatný jen kvůli tomu, jak se s ním naložilo, je špatný od samého základu. To si neuvědomuje ten typ lidí, kteří prohlašují, že „myšlenky jsou to dobré, jen lidé pro ně nejsou dost dobří“. Komunismus spočívá celou svou vahou na tendenčním výkladu světa. 57

Tendenční výklad, to znamená mít tezi a všechno dění násilně překrucovat tak, aby jí potvrzovalo. Je to ta největší filosofická zvrhlost. Socialistický ideál světa rovnosti a hojnosti pro všechny, to vůbec není obdivuhodný ideál. Takový stav nemůže nastat, ale my ani nemáme chtít, aby nastal. Je to podobně odporné jako křesťanské nebe. I ona reálná historická podoba komunismu, tedy prolhaný svět zlovůle a duševní perverze, možná byla lepší než jeho ideál. I v reálném socialismu totiž existovali výjimeční jedinci a duševní potenciál. Pravým cílem komunismu je rozdrtit jednotlivce a podrobit jej kolektivu. Je hotov obětovat každého jedince pro domnělé dobro stáda. Avšak teprve skrze dobro jednotlivce může vznikat i dobro skupiny. A pouze jednotlivý nejvyšší tvůrčí duch může dát společnosti její smysl. V socialistickém ráji, kde mají monopol na ”pravdu“, by k tomu však rozhodně nedostal příležitost. Osobitost je pro komunisty nepřítelem, oni jsou zástupem šedivých, duševně impotentních lidí. A tvrdit, že v rámci komunismu zbývá prostor i pro individualitu, to je obyčejný žvást. Proti této vůli ke lži a slepotě tu jasně vyvstává hierarchický princip, který hlásá, že nad masami stojí a mají stát výjimečné osobnosti. Čím větší chytrosti, odvahy, síly, hrdosti a zdařilosti člověk dosáhl, tím větší má cenu. Já a svět, tak myslí ti nejodvážnější. Ale ostatní a hlavně pak zbabělci se schovávají za „my“. Lidé si nejsou rovni a ani se nemají rovnými stát. Toto poznání usvědčuje všechny rovnostářské směry z omylu. Leckdo by chtěl dělat „lepší společnost“, k tomu by ale nejprve musel vědět, jaká společnost je lepší. V době, kdy mnohý dřel bídu s nouzí a svět byl skoro pro každého nebezpečný, bylo přemítání o „spravedlivějším“ rovnostářském uspořádání pochopitelné. Dnes už je to spíše příznakem duševní omezenosti. Komunismus měl velký dopad na podobu východního světa, který jím byl jaksi zpochybněn a pošpiněn. Když se řekne Rusko, skoro každému vytane na mysli rudá hvězda, avšak na Rusi dlouhé věky vládl car. Komunisti se úmyslně otočili zády ke všemu, co bylo na východním světě dobré. Cíleně ničili drobná hospodářství a statky, které nahradili družstvy, spustili masivní industrializaci a na přírodu se vůbec neohlíželi. V žáru hutí chtěli přetavit Starý svět do socialistické podoby. V architektuře se zrůdnost a megalomanie staly standardem. Kolem měst se vyrojila bídná sídliště a vesnice se měly stát co nejpodobnějšími městu. Různé typy lidí byly nahrazeny v zásadě dvěma: dělníkem a kolchozníkem. Život člověka byl redukován v maximální míře a vlastní vůle v něm neměla místo. Avšak neúspěch socialistického hospodářství způsobil prohlubující se nedostatek prostředků, tím pádem nebylo možno uskutečnit přeměnu v zamýšleném rozsahu a mnohé kraje zůstaly mimo pozornost. Díky tomu paradoxně na mnoha místech přetrvaly původní způsoby i skutečnost. Venkov se dochoval v mnohem přirozenějším stavu než na západě. K rozvoji a modernizaci docházelo pomaleji, což byl sice neúmyslný a nechtěný, ale veskrze kladný důsledek. Posud platí, že čím méně mají lidé prostředků, tím méně škodí sobě i Zemi. 58

Ovšem to není důvod komunistům odpouštět zrůdnost jejich myšlení. Jediný přínos komunismu spočívá v tom, o kolik zpomalil rozvoj. Naproti tomu kupříkladu rozhlodal sebevědomí i ducha mnoha národů, které se dnes utápí v krizi.

O nerovnosti Podle oficiálních stanovisek moderní společnosti platí, že všichni lidé jsou si rovni. Platí to dokonce za základní předpoklad demokracie, proto není dovoleno o tom na politické úrovni pochybovat. Uznávat rovnost se mezi moderními lidmi pokládá za součást „správného“ myšlení. Proto mluví o rovnosti velmi horlivě všichni, kdo si nedovolí mít vlastní názor. Mají předběžnou obavu, aby je někdo nemohl nařknout z nelidskosti a z povyšování se nad druhé. To je ovšem jen přetvářka a zbabělost. Jiní chtějí díky slovům o rovnosti vypadat ctnostně a moudře. Teze o rovnosti lidí jsou ovšem v přímém rozporu s realitou. Jsou jen přáním a nepochopením skutečného stavu. Pohled nezatížený morálním pojetím vidí, že naopak nerovnost je všudypřítomným principem světa. A nalezne i důvody, proč je to tak správně. Právě proto se mnoho lidí chová při rozmluvě o rovnosti či nerovnosti afektovaně. Zpochybňovat rovnost považují už předem za příznak „vadného“ smýšlení a popuzeně se ohrazují slovy jako: „Jak tohle vůbec můžete říct?“ Bezmyšlenkovité impulzivní odmítnutí je jejich psychologický tah, kterým se snaží rozptýlit vlastní pochybnosti a ubezpečit se. Cítí, že na světě je příliš mnoho rozporů, které jejich pohledu na svět odporují. Kdyby si naproti tomu byli svým názorem jistí, nemuseli by se poplašeně bránit proti každému nesouhlasu a byli by schopni o celé věci hovořit. Rovnost se stala všeobecně uznávaným omylem. Lze nalézt jednotlivce, u kterých je víra v ni součástí uváženého pohledu na svět, to ale ještě vůbec nedokazuje správnost jejich mínění. Spíše je to svědectví o nemístné umírněnosti a nedostatku odvahy v myšlení. Takový člověk třeba měl možnost pohlédnout četbou za obzor obyčejných myšlenek. Nepřinesl si odtamtud však nic, protože se setkal s myšlenkami, které se mu nelíbí, a tak zůstal demokratem a humanistou. V ostatních případech je však víra v rovnost obyčejnou hloupostí. Je příznakem záměrné lži a překrucování skutečnosti. Její zastánci se domnívají, že by svět byl lepší, kdyby si všichni byli rovni. Přál bych jim jednou pohlédnout na takový svět, tím by nejrychleji vystřízlivěli. Ó ano, jak se lidé mýlí ve svých představách typu „jaké by to bylo, kdyby“. Ani kazatelé rovnosti by nechtěli, aby všichni byli stejní. Proto hledají, jak by sloučili rozdílnost s rovností. Jenže kde je rozdílnost, tam není žádná rovnost a naopak. Je ale pravdou, že obyčejní lidé si jsou velmi podobní. Dělají, myslí si a chtějí vesměs to samé a jednoho lze zaměnit s druhým. Dokonce i ti vyspělejší, kteří opravdu přemýšlí, jsou ještě příliš podobní zbytku. Vyšších lidí 59

je málo, zato průměrní jsou vždy skoro všichni, o těch lze říci, že si jsou rovni. Ovšem není to rovnost, jež by byla zásluhou nebo snad dokonce cílem. Je to nechtěný důsledek zchudnutí a zestejnění lidstva. Průměrnost si možná je rovna. Ale Lidé si nejsou rovni, jedině tak zní spravedlnost. Myšlenka rovnosti je v první řadě dílem menších lidí, kteří nechtějí, aby byli také velcí lidé. Ti však nemají pražádný důvod přát si, aby byli postaveni na roveň obyčejnému člověku, aby k němu klesli ze své výše. Všichni lidé se nemají stát sobě rovnými. Proč bychom měli chtít, aby si byli všichni příliš podobní? Pravda, k přirozenému chodu světa je potřeba mnoha obyčejných lidí, kteří pracují a poslouchají a mají své malé živobytí, v němž mohou být spokojení. A většině skutečně vyhovuje poslouchat a je tedy nesmysl nutit je k rozhodování. Ale jako je třeba obyčejných lidí, je přinejmenším stejnou měrou potřebný i vyšší druh. Pro vládnutí a rozhodování je třeba vyšších lidí, kteří si jsou vědomi toho, co je a co má být. Sice by možná s odporem dokázali zastat i práci obyčejného člověka, jenže každému je jasné, že by jich pro ni byla škoda. Zato obyčejný člověk by nemohl dobře hrát jejich úlohu. Je však nutné, aby alespoň ti, kdo rozhodují, opravdu byli vyššími lidmi. Ale že dnes není vyšších lidí, přinejmenším ne tam, kde by mělo být, a že i spodina se může dostat k moci, to je příčinou tolika dnešních problémů. Když nelze říci, že vládci jsou lepší než obyčejní lidé, pak se jim leckdo může stavět na roveň a je zpochybněno učení o nerovnosti a přirozené hierarchii. Vyšším lidem vděčí lidstvo za většinu toho, čeho v duševním světě dosáhlo, zejména nejcennější plody jsou výhradně jejich dílem. Jen někdo nejvíce výjimečný může světu dát lepší stupnici hodnot. Dnes jsou navíc vyšší lidé potřební především proto, aby zabránili lidstvu svět svojí krátkozrakostí zničit. Nad vyšší lidi je ale třeba někoho, kdo dá světu jeho smysl. To však může jedině nadčlověk. Smysl života se dosud hledal na nesprávných místech, nejčastěji u bohů nebo nějakých principů. Lidé si říkají: „Dělám to pro boha,“ nepřipustili si, že by se mohli snažit kvůli člověku, kvůli vyššímu druhu člověka. Bůh zůstává provždy jen pojmem, nadčlověk se může stát skutečností. Při pohledu na něho nikoho ani nenapadne prohlašovat, že si jsme všichni rovni. S ním se nikdo nebude zaměňovat, vždyť kdo druhý by se jen odvážil považovat sám sebe za smysl světa? Lidé si nad sebe hledají nějaký cíl a důvod, pro který by mohli jednat. Tím důvodem má být nadčlověk, díky němu jednou nebude práce pro práci, nýbrž snaha pro něho zušlechtit Zemi. Dnes se ale oblibě těší jen služebníci stáda. Jak už zde zaznělo, je třeba i obyčejných lidí. Obyčejné, to však nemusí nutně znamenat nudné nebo prázdné. I běžní lidé mohou žít zajímavý a smysluplný život. Svou činností v krajině utváří její ráz a patří k ní, mohou ji obohacovat a zároveň se těšit z jejího bohatství. Země bez lidí by byla nehostinná a rozhodně méně zajímavá. I hodnotný život obyčejných lidí ale nic 60

nemění na nerovnosti mezi lidmi. Životy všech nemají stejnou hodnotu a všem nenáleží stejná práva. Jenomže každý by jistě rád věřil, že zrovna on je druhým nadřazen. Nejvíce je právě těch, kteří lepší nejsou, ale pokládají se za takové. V ničem nevynikají, a přesto se opájí pocitem vlastní povýšenosti. Kdejaká chamraď dostala rovná práva, takže její nadutost vstoupá vzhůru. Po všem by chtěla vztahovat ruce a na vše si činit nárok. A za projev nesouhlasu by nejraději trestala smrtí. Lidé si nejsou rovni, ale mnohý se neprávem považuje za lepšího. Nic není pro člověka snazší, než přeceňovat sám sebe. Někdo se dočká chvíle, která mu ukáže, jak dalece se v sobě pletl, jiný to nikdy ani nezjistí. Dnešní doba překypuje nadutostí pranepatrných tvorečků. Kdejaký tlučhuba si navykl, že se smí beztrestně rozkřikovat. Hlupákům se příliš povoluje, kvůli tomu se chovají stále zpupněji. Kdysi se jedni považovali za lepší pro majetek a vliv. Jenže lepšími nebyli, proto bylo oprávněné říkat, že společenské postavení z nich nedělá nikoho víc. Majetek ani postavení nejsou tím, co vytváří rozdílnou hodnotu lidí. Za tu mohou jejich schopnosti, jak duševní, tak tělesné, ale ty prvé více. Odvaha v činu i v myšlení, silná vůle, odůvodněná sebejistota, to, kým lidé jsou, právě tím jsou si nerovní. Mluvit jinak by znamenalo úmyslně lhát. Ti, kteří poprvé začali mluvit o rovnosti, měli vlastně na mysli nesprávnost posuzování hodnoty člověka výhradně podle jeho společenského postavení. Jiní to ale chtěli chápat tak, že všichni jsou si rovni jako lidé. Důsledky té myšlenky zavedli do běžného života a jmenují to slepou spravedlností. Já však hlásám spravedlnost s očima vidoucíma. A taková spravedlnost věčně praví: „Lidé si nejsou rovni!“

O zákonech Pokud si lidé ve skutečnosti nejsou rovni, proč by si měli být rovni před zákonem, proč by všichni měli mít nárok na to samé? Význam této úvahy se dere do popředí v posledních desetiletích, kdy už jen máločeho je dost, aby to mohli mít všichni, takže je třeba volit, kdo k čemu bude mít přístup a kdo nikoli. Rovnostářské právo však zakazuje plošně. Svět je prolezlý množstvím nařízení, zákonů a vyhlášek, které zasahují člověku i do soukromí. Běžně povoleno je v zásadě jen to, co by mohli dělat všichni. Činnosti odlišné od zájmů běžných lidí podléhají zákazům nebo přísným omezením. Zejména se zakazuje cokoli, co by mohlo být nebezpečné. Jak jsou dnešní lidé zbabělí, tak jsou i posedlí otázkou bezpečnosti. Dokonce i skutečný život je v rozporu se zákony. Naproti tomu nudné, prázdné živobytí moderního člověka je všemi prostředky podporováno. 61

Novodobé zákony jsou dílem malých a prostředních lidí, kteří je sestavili podle svých morálních hodnot. Vystupuje zde problém správnosti oněch hodnot a rovněž otázka jejich závaznosti pro vyšší lidi. Proč by měl malý člověk mít právo udílet zákazy člověku, který jeho samého přesahuje? Ale mnoho obyčejných lidí si opravdu myslí, že o právu a spravedlnosti rozhodují takové zákony. S oblibou zaměňují pojmy špatné a zakázané. Jenomže dnešní zákony nejsou spravedlivé. To je dáno už způsobem jejich vzniku, neustavil je nikdo na základě svého hlubšího poznání reality, nýbrž vznikly jako produkt politického smlouvání o moc. Rozhodování o právu má dnes podobu hašteření na trhu. S takovou není divu, že se zákony často ohání právě ta nejsprostší chátra, která se cítí být za všech okolností v právu. „Zákonné“ tedy ještě neznamená správné nebo oprávněné, vždyť mnoho zločinů proti Zemi se děje v souladu se zákonem! Nový problém nastává s explozivním šířením techniky, která umožňuje zákony účinněji prosazovat v běžném životě. Její vylepšování dává větší možnosti jak podvodníkům, tak strážcům zákona. Jedni se s druhými předhánějí, aby byli o krok napřed, ale při tom vzniká prostředí, ve kterém jsou lidé plošně stále více sledováni a kontrolováni. Za takové situace se vyžaduje otrocké dodržování předpisů. Když ale nelze na lidi příliš dohlížet, zůstává prostor pro vlastní rozhodnutí, jehož lze samozřejmě zneužít, ale jiní mohou díky němu dělat věci, které jim zákon zakazuje, ale na něž mají právo. Aby zákony respektovaly skutečné uspořádání světa, k tomu by musely dbát rozdílů mezi lidmi. Každému nenáleží právo na každou věc. Pokud se objeví nový druh lidí, který se rozhodne světu navrátit jeho skutečnost, pak ten se určitě nespokojí s právy a povinnostmi běžného občana. V případě obyčejných lidí jsou však výrazná omezení nutná. Za to může především přelidnění a obrovský vliv lidí na planetu, které jsme my nezpůsobili, ale musíme čelit jejich důsledkům. Když bylo lidí málo a měli mnohem menší prostředky, nepoškozovali své okolí natolik, aby bylo ohroženo zkázou. Ale dnes je lidí příliš a mohou ničit daleko snadněji, proto jsou omezující opatření nezbytná. Pokud se má do zákonů promítnout lidská nerovnost, musí to být dílem nejschopnějších lidí, v podání hlupáků by se tento úkol zvrhl ve velmi nepěknou věc. Každopádně je ale načase převzít právo rozhodování od úředníků a malých lidí, kteří svou nevědomostí přivedli svět do stavu nejvyššího ohrožení. Vedle práva nejvyššího počtu je třeba zavést nové právo, právo Země a nadčlověka.

O možnostech Lidé často naříkají, jak jsou svým okolím omezováni, jak jsou nuceni dělat něco, co vlastně vůbec nechtějí a nemohou uniknout okovům. A skutečně jsou pevně připoutáni řetězem povinností a závazků, ať už k rodině, společnosti, přátelům či k zákonu. Pravdou ale je, že tomu tak sami chtějí, chtějí ty drobné každodenní jistoty, nebo jim přinejmenším nevadí natolik, aby se jim bránili. 62

Jsou sice nespokojení se svým živobytím, ale zároveň neschopní na něm cokoli měnit. Každý pokus o změnu poměrů předem zavrhují jako neuskutečnitelný. Tím pádem mají největší překážky k zajímavějšímu živobytí ve vlastní hlavě, proto pociťují bezradnost a bezvýchodnost. Přemítají sice o lepším životě, ale nenaleznou k němu odhodlání. To však značí, že si takový život ani nezaslouží, ten je vyhrazen smělejším lidem. Nároky a očekávání druhých brání člověku žít po svém, jenže je především jeho chybou, když se jimi nechává upoutat. Všechny ty tíživé závazky si lidé sami nechávají naložit na záda. Stěžují si, jak je těžké tomu vzdorovat, ale je snad jasné, že svobodu si musíme hájit. Nemohou očekávat, že je ostatní budou ještě nutit, aby si žili po svém. Této výsady je třeba si vydobýt. A není ani nezbytné rázným činem zpřetrhat všechny svazky, byť se to trpícímu člověku dlouho jeví jako jediná možnost. Svobodný duch, pokud se dokáže uklidnit, se může začít systematicky vymaňovat z každého područí, až jednou, a nemusí to trvat dlouho, rozlomí poslední řetěz. Pak si může ponechat své vazby k okolí, protože už to nejsou svazky otroctví. Druzí se k němu budou chovat tak, jak on to připustí. Tehdy už ví, že to není nejvíce svět, čím jsou lidé omezováni, jako jejich vlastní závislost. To je sice pravda, jenomže poslední dobou vstupuje na scénu nový aktér, moderní svět, jenž si podrobuje i svobodné duchy. Je nemožné, aby se mu jediný člověk postavil a zvítězil. Stál by proti němu stát i celá společnost, učinili by z něj zločince. Pro boj s takovým kolosem je třeba celého hnutí. Pokud však nastane čas velkých změn, bude to příležitost pro svobodné duchy vydobýt si zpět svou svobodu.

O nudě Nuda se stává stále věrnějším společníkem dnešních lidí. Šíří se jako nemoc a je zakořeněná v samé podstatě moderního světa, který je nudný a nutně musí být nudný. Zatím se to nechce otevřeně přiznat, ale rozvoj hluboce a dalekosáhle poznamenal lidské životy. Lidé to podceňují, ale důsledkům se stejně nevyhnou. Svět se vyprazdňuje a zmenšuje, všude vítězí průměrnost. Člověk se vzdaluje přirozenému prostředí a svůj život tráví uzavřený do čtyř stěn. Tím je oddělen od okolí, z čehož vzniká velký nedostatek vnějších podnětů. Nic se kolem člověka neděje, takže nic neupoutává jeho pozornost a nezaměstnává mysl. Venku je obklopen alespoň minimálním děním, uvnitř se však děje jen to, co dělá on sám. Má tolik volného času, pro nějž si musí sám vymýšlet náplň. Žádná činnost se nenaskytne přirozeně sama od sebe. Člověk má jen tu zábavu, o kterou se sám přičiní. Jenomže který obyčejný člověk by byl schopen vymyslet si kloudný plán na několik hodin každý den? Obdobné je to u zvířat. Zvířata žijící v přírodě jsou obklopena podněty, takže se neustále mají čím zabývat. Naproti tomu, když je uzavřeme na malém 63

prostoru, musí se zákonitě nudit. Z nudy může pramenit zlost, vztek či nebývalá náklonnost ke komukoli, kdo je z nudy vyruší. Nebo dělají na pohled úplně nesmyslné věci, jejichž jediným cílem je zabavit se, často například stále dokola opakují jednu činnost. Zavřený tvor rovněž žízní po dění vně svého příbytku. Zvířata pozorují skrz plot, co se děje na ulici, stejně jako staří lidé vyhlíží za okny. Nudí se a hledí na život, který je tam venku. Mnozí si to sice neuvědomují, ale pro každého tvora je trýznivé zavírat jej na malý prostor, kde má jen pár věcí k zabavení. Nicméně nebuďme přecitlivělí, lidem i zvířatům se dějí i horší věci. A není to tak zlé, když je zvíře samo jen po nějaký čas nebo je-li jich více. Co však je naproti tomu nepřípustné, to jsou dnešní velkochovy, kde jsou zvířata celý život uvězněna na minimálním prostoru ve zrůdném a ubohém prostředí. Dnešní lidé tráví v domech velkou většinu svého života. I proto je mezi nimi tolik úzkosti a depresí. Vděčně přijímají nabídky zábavy, na čemž vznikla celá odvětví zábavního průmyslu. Průměrní lidé dnes očekávají, že se jim někdo postará o zábavu. Ono se sice říká „trávit svůj volný čas“, ale v jejich podání to znamená zabíjet čas. Jak dlouho ti sedí u televizí a počítačů a čemu se věnují krom toho? Leckterá zábava je ve skutečnosti jen převlečenou nudou. Prvotní příčinou znuděnosti běžného člověka je však to, že on sám je nudný a vnitřně prázdný. Chtěl by, aby se mu o skvělý život někdo postaral. Duševně činného člověka naproti tomu přirozeně napadá, co by chtěl dělat a čím by se měl zabývat, má své plány, do nichž může vkládat úsilí. Sám si vytváří zajímavý život. Čím bohatší je člověk na duchu, tím méně je schopen se nudit, protože ve své mysli se neustále něčemu věnuje.

Co je služba V každodenním životě lidé prokazují druhým službu hlavně ze dvou důvodů: chtějí být někomu užiteční a chtějí mít co dělat. To jim ale nebrání vydávat svou službu za laskavost a očekávat za ni i vděk. Mnozí se tváří, jako by jejich pomoc byla obětováním, jenže vpravdě jim skýtá potěšení. Pomáhat se hrnou dobrovolně sami od sebe. Tolik k nesobeckému jednání. Jen z málokteré pomoci nemá prospěch i sám pomáhající, byť důvody se různí. Jedni doufají, že jejich život službou získá smysl. Touto postranní myšlenkou vlastně přesouvají otázku o smyslu svého života na někoho jiného. Předpoklad zní tak, že jejich život má smysl, pokud má smysl jejich služba. To po příjemci pomoci požaduje daleko víc, totiž aby jeho život měl smysl. Jinak je to jen služba dalšímu bez-smyslu. Zde je tedy podstatné především, komu jsou ti lidé prospěšní. Takto ale žádný z nich nepřemýšlí, služba je jim záminkou, aby mohli ve smysl doufat. Někdo chce smysl získat zachraňováním, obvykle tedy lidí. Opět ale záleží především na tom, koho nebo co zachrání. Pomůže-li běžnému 64

spotřebiteli, pak ten akorát dále ničí své okolí. Ovšem uchránit původní kulturu nebo kus skutečného světa, to už je jiná! Další vymýšlí, jak by lidem stále usnadňoval, aby měli snazší životy. Už snad netřeba říkat, v čem zde přestřelil. Ve vyspělých zemích mají lidé zajištěné živobytí a dostatek volného času, což je nutí ptát se po smyslu vlastní existence. Proto mají mnozí takový zájem o dobročinnost. Z pomáhání mají dobrý pocit, ale nevědí, že svojí snahou ve výsledku často uškodí. A jak jsou mnozí dotěrní se svou pomocí bližnímu. Obchází kolem a hýří soucitem, jen aby mohli být se sebou spokojení. Lidé se málo ptají, která služba je smysluplná. Vezmou bez váhání zavděk čímkoli, co posvětila uznávaná morálka, hlavně aby už měli nějaký cíl. Šetří časem na tom nejnesprávnějším místě. Nedivme se tedy, že se páchá tolik zla s dobrými úmysly. Takovými snahami se ovšem smysluplnosti nedosáhne. Nezištnost je skoro u všech pouhým nedorozuměním. Odměnou za službu je lidem pocit vlastní důležitosti a užitečnosti i vděk druhých. Bez tohoto pocitu na oplátku by nikdo „nezištně“ nejednal. Příznačné je, že své služby lidé nejochotněji nabízí, když zrovna nemají co dělat, aby získali životní náplň. Tváří se, jako by prokazovali kdovíjakou službu, a přitom jsou zklamaní, když je nabídka odmítnuta. Jakmile ale mají nějaké vlastní plány, už se do pomáhání druhým tak nehrnou… Pomocí druhým činí lidé i sami sobě radost a mnozí jsou na tom pocitu závislí. A není vlastně důvod jim to mít za zlé, raději bychom měli tento užitečný zdroj vůle a pracovitosti smysluplně využít. Není pro každého hanbou, aby mu jiný zadal úkol. Nemáme s takovými lidmi ovšem ani příliš soucítit a litovat je pro jejich těžkou práci. Sami tomu tak chtěli a jsou s tím vlastně spokojení. Nebudeme si myslet, kdovíjak jsou obětaví a nesobečtí. Právě to by chtěl leckterý morální soumar; tetelit se štěstím ve své službě a k tomu být ještě považován za velkorysého a nesobeckého. Jak dobře známe jeho divadlo! Službu tedy neprokazuje jen ten, který pomoc poskytuje, nýbrž i ten, kdo ji přijímá. A služebnost je ctností pouze u malých lidí, člověku služebnému je vždy nadřazen ten, který neslouží. Ale ať už je to jakkoli, služba může mít smysl nanejvýš jako prostředek, ne jako cíl. Smyslem světa není sloužit! Lidé se liší v míře, jak často zatouží být druhým nápomocní. Někdy se to přihodí skoro každému a není to na škodu. Špatné však je sklouzávat k závislosti. Jsou takoví, kdož nemají v životě nic krom služby. Ctnostně se tomu říká „obětovat svůj život službě bližnímu“, poctivá mluva tomu ale říká závislost. Být zdrženlivý v přijímání i poskytování pomoci, tak tomu chce pravá ctnost. Ale služebníci prahnou se svými malými ctnostmi po malých úkolech.

65

O majetku Většina chudých touží zbohatnout a většina bohatých přílišně lpí na svém majetku. Peníze jsou lidem čímsi, co je vyzdvihuje nad ostatní, stejně jako je to u někoho třeba s titulem nebo veřejnou funkcí. Takové peníze tedy představují samy o sobě cíl. Bohatí se obklopují předraženými věcmi, jejichž cenu staví mezi sebe a „obyčejné lidi“. Nekupují si věci předně proto, že jsou dobré, nýbrž proto, že jsou drahé a propůjčují jim vidinu vlastního stylu. Doufají, že majetek lze použít jako měřítko jejich výjimečnosti. A mnozí „obyčejní lidé“ jim to závidí a nemají většího přání než se stát bohatými. Neviděl jsem však ještě dobu, kdy by velký majetek byl lidem ku prospěchu. S jeho pomocí se vždy obklopovali bídným pohodlím, takže se z jejich života stala jen pustá hra na život. O čem jiném svědčí celé to „dění“ šlechtických dvorů 18. století, tato duševní koketerie? Je to nutnost a nepohodlí, co dělá život všech lidí zajímavějším. Když se někdo vydá do hor, je daleko větším zážitkem přespat v horské chatrči a umýt se v potoce než ubytovat se v luxusním hotelu, kde je dostatek vybraných jídel a měkkých postelí. Jenže většina lidí si zvolí hotel, má-li tu možnost. Obyčejní lidé si volí pohodlnější varianty. Na cestování po způsobu bohatých lidí není pranic zajímavého, protože všude očekávají svůj standard. Čím více má duševně průměrný člověk majetku, tím více svému majetku otročí. Aby majetek sloužil člověku a nikoli člověk majetku, to si již vyžaduje notnou dávku samostatného uvažování. Pak člověk dojde poznatku, že obdiv v očích hodnotných lidí si nevyslouží ani tak bezmezným utrácením, jako spíš odmítáním takových způsobů. Já sám plýtvání penězi vidím velmi nerad. Každé peníze někdo vydělal a když je rozhazujeme, plýtváme jeho prací. Nesmyslné utrácení navíc svědčí o tom, že člověk neumí své prostředky kloudně využít. Každý za ně nakonec chce získat zážitky, přeplácením za služby však zážitky ztrácí na autenticitě. Někomu je dopomoženo ke snadnému výdělku a on toho začne vzápětí zneužívat a šidit, takže brzy poskytuje už jen iluze zážitků. Zbohatlící pak utrácí notné sumy za nic. Nemá také žádný smysl platit za polévku či koženou peněženku dvacetinásobek jejich výrobní ceny. Nebývalý hmotný rozmach společnosti způsobil plošné zpřístupnění krajiny. Když existují auta, silnice a hotely, je cestování snazší ale též nesrovnatelně banálnější, než jaké bylo kdysi. Někdo může namítat, že nikdo není nucen jezdit autem, jenže právě k tomu je dnes všechno uzpůsobeno. Krajina se vyprázdnila, takže musíme urazit dlouhou vzdálenost, abychom vůbec viděli něco zajímavého. A kdybychom chtěli cestovat postaru, museli bychom se v krajině akorát stále něčemu vyhýbat. Peníze jsou dobré jen jako prostředek. Není škoda zaplatit více za poctivé a opravdové věci. Jsou dražší než spotřební smetí, ale v ceně se odráží jejich hodnota. Nesmí však být předražené, cena výrobku by vždy měla odrážet vloženou práci. 66

Majetek v životě prospěje pouze tomu, kdo jej umí využít, to předně znamená dopomoci si jím k hodnotným a zajímavým zážitkům a věcem. Například se s jeho pomocí lze vydávat za dobrodružstvím. Lepšího opodstatnění nemá. Takový dobrodružný život něco stojí, ale víc není potřeba. Já osobně opravdu nevzhlížím s obdivem k obrovským jměním a netoužím po palácích oplývajících pozlátkem. Ale nejsem ani z těch, kdož si činí ctnost z dření bídy s nouzí. Mým dobrým vkusem je obklopit se krásnými a zdařilými věcmi.

O mužnosti Již dlouho se lidé hrubě mýlí ve svých představách o pravé mužnosti a jejich omyly se zrcadlí v dění ve společnosti. Vícero pohledů tu spolu zápolí, ale většina z nich je chybných. Aby tyto chybné pohledy definitivně nepřevládly a muži s konečnou platností nepřestali být muži, musíme dodat správnému pohledu odvahu a sílu se prosadit. Rozumní, nebo chcete-li umírnění, nebo chcete-li zbabělí lidé považují za ideál mužnosti spokojeného, zdravého a hlavně neškodného „moderního muže“, který se s chutí zakousl do své práce a každodenních problémů, má spokojenou rodinu a přiměřené koníčky a na svět hledí optimisticky růžovými brýlemi. Na první pohled by se někdo mohl podivit, co že je na tom špatného? Takový muž je však duševně neplodný, nečekejme od něj nic, jen tak nebudeme zklamáni, jeho zdravý duch páchne blbostí. Je ale také nekonfliktní, předvídatelný a spotřebitelský, čímž se zamlouvá státu, velkovýrobcům i nadnárodním společnostem. V lidské populaci se vyskytuje ve velkém množství a v zásadě to nevadí, ale nesmí být považován za ideální stav. Vedle něho se mezi muži rozmáhá horší jev: slabošství a změkčilost. Vskutku, jen málokomu dnes náleží zvát se mužem. Zato je všude plno žalostných zženštilců, kteří si neprávem činí nárok na mužský rod. Jsou zbabělí a slabí, místo mužnosti se vyžívají ve svých citech a považují se za oduševnělé, ale i jejich citečky jsou bahnem. Něco malého jim přebývá, jinak se podobají ženám. V dnešní rovnostářské a nemístně liberální společnosti se tato ostuda naučila hrdě vypínat svou kuřecí hruď. Je to děsivé a varující; spotřebitel, slaboch, hlupák, zbabělec, fanoušek... Takoví tvorové jsou výsměchem mužnosti. Společnosti jsou však masivně podsouváni skrze média. Ale zdravěji z lidí mluví jejich touhy a přání. V nich vystupuje muž jako hrdina a bojovník a ztělesňuje sílu i odvahu. Zde spíše můžeme hledat ideál než v tom, co se vyskytuje ve společnosti. Je ale žádoucí, aby se tento ideál mezi lidmi fyzicky objevil a projevil. Dnešní poloviční mužové leccos dělají, aby byli více muži, což nejlépe svědčí právě o jejich polovičatosti. Musejí si dokazovat. Zde je potřeba upozornit na jednu potíž protichůdného ideálu. Často a snadno se zaměňuje mužnost s pouhou hrubostí. Pánové se záměrně chovají 67

hrubě, aby byli více muži, ale jsou tím spíš více hlupáky. V hrubosti ani v tupé síle podstata mužnosti nevězí. Muž musí sílu svých svalů ještě předčít silou svého intelektu. Samotná tělesná síla není co platná, protože teprve mysl rozhoduje o smysluplném a správném uplatnění tělesné síly. Na Zemi se nejvzácněji vyskytuje jeden druh. Nejvíce lidí je nepovedených tělem i duchem, méně, ale stále mnoho, je jich relativně zdařilých v jednom ohledu. Nejméně je pak těch, kdo jsou zdařilí v obou směrech zároveň, čím vyšší stupeň zdařilosti, tím jsou vzácnější. Dost už na tom, vydaří-li se jedna vlastnost a s tou se pak lidé spokojují. Problém pohledných lidí je ten, že často usnou na vavřínech. Myslí si, že tělesná krása stačí a duševně se nerozvíjí, zůstávají povrchní. Ten, kdo svůj vzhled nemůže považovat za přednost, se snaží být alespoň vzdělaný a inteligentní. Pravý muž má ale být silný tělem i myslí. Jedno bez druhého je pouze polovičatost. Samotnou sílu lze porazit dovednostmi, bez ní ale také špatně pochodíme.

O umění Vývoj umění a umělce probíhá ve dvou ohledech. Jde o prostředek a obsah. Prvním je schopnost vyjádřit zvolený cíl, která určuje, jak dobře dokáže umělec zachytit, co si usmyslel. Druhým ohledem pak je, co se rozhodne zobrazit, tedy námět. Do něj každý promítá své smýšlení. Nejlépe je celá věc patrná v malířství a zjevná zůstává také v sochařství. Malíř či sochař se nejprve učí věrně zobrazovat, tedy ovládnout prostředky. Obdobně to platí i pro malířství a sochařství jako celky. V různých obdobích dějin, například ve starověkém Egyptě, ulpívaly na určitých schematických postupech a kulturních zvyklostech. Vývoj umění tedy po dlouhou dobu spočíval především ve vývoji prostředků. Věrného zobrazení se dosáhlo nejprve v antickém Řecku a pak opět v renesanci. V tomto bodě se umění dostává do určitých potíží, protože dalšího posunu a vývoje se již nedosáhne zpřesněním. To samé platí pro jednotlivce, který je již schopen zobrazovat věrně. Vyvstane otázka co dál? Zdá se, že celé moderní umění je hledáním odpovědí na tuto otázku. Když umělec dokáže zobrazovat podle skutečnosti, pak především závisí na tom, jaký obsah dává svému dílu a co jím vyjadřuje. To se ukazuje jako měřítko velkého díla. Moderní umělci se ale pouze snaží nalézat nové ozvláštňující prostředky, nebo jsou svými tématy plně zabředlí v bídě moderního světa, jež je i bídou jich samých. Nikde žádný silný ideál, jenž by předstoupil před zraky světa. Ale ani ozvláštňující prostředky nelze vymýšlet do nekonečna, proto jsou moderní umělci bezradní. Vše, co by nepřesahovalo jejich obzory, tu již bylo. Když se jim přeci podaří vyplodit něco nového, je to stejně jen krátký výkřik a rychle vytěžený nápad. Náměty se opakují. 68

Jaké zklamání působí, že nikde není vidět žádná vzestupná síla! Samá nerozhodnost, únava, bezradnost, špína. Všude ten až k jádru zkažený a otrávený vkus. Tento stav je však pouze mezidobím a čekáním na nové umělce s novými obzory. Vedle nich nebude nikdo zvát výplody dnešní chronické nouze uměním. Teprve při pohledu na ně se ukáže, jakými jsou dnešní umělci břídily. V umění lze velmi snadno klamat. Jeden malíř může svými obrazy vzdávat hold skutečnosti a kráse světa a jeho díla jsou odrazem jeho duševního bohatství. Zato jiný je jen obyčejným snílkem a za náměty si vybírá to, v čem tuší velikost, aniž by jí sám dosáhl. Ale i ten může vytvořit něco zdařilého. Ovšem nemůže o sobě klamat svými slovy a jednáním. Jedno dílo je vyjádřením velkých citů, zatímco jiné je jen touhou po takových citech. Je tedy otázkou, zda dílo hodnotit samostatně, nebo brát ohled na to, kdo je jeho autorem. Zdá se, že správný postup se bude lišit případ od případu. Když nějaký malíř získá věhlas, často jsou jeho další výtvory uznávané hlavně kvůli jménu. Usne na vavřínech a talent nahradí výdělečností. Těží z toho, že příliš mnoho lidí předstírá, jak chápe jeho uměleckou hodnotu. Mnoho moderních umělců ve zkratce přeskakuje ovládnutí prostředků pod záminkou, že je to zbytečné. Ti pak ani nemohou tvořit jinak než moderně. Původ vzniku moderního umění však leží v době, kdy množství umělců ovládalo věrné vyobrazení a to se považovalo za standard. Byla to zároveň doba, kdy lidé získali více volného času, takže se leckdo mohl stát malířem. Tehdy začaly vznikat záplavy obyčejných obrazů a umění se zaplnilo průměrností. Tyto změny probíhaly souběžně se zásadní proměnou žití i společnosti, způsobenou rozmachem strojů a průmyslu. Lidé se na vlastní oči stali svědky toho, jak zaniká Starý svět a nahrazuje jej „nový“. Někteří tomu přihlíželi s nadšením a mínili, že pro nový svět se nehodí staré umění. Tehdy se rozšířily snahy přijít s něčím novým, jít s dobou, být moderní. Jedni umělci hledali nové formy, druzí se snažili do výtvorů promítnout své rozporuplné pocity a další zase ukrývali smysl svých děl do hádanek a odkazů. Ať se to komu líbí či ne, ti prví vlastně jen chtěli být něčím zajímaví, zahalit svou normálnost do okázalého šatu. Od věrohodnosti se začali stále více odklánět k abstrakci, což je řečeno v jejich neprospěch. I to je ovšem vyčerpatelný postup, na jehož konci stojí jednobarevná plocha. S prohlubující se abstrakcí a odtržeností od reality vznikala stále odpornější díla, ale otázka co dál? je stejnak zpět. Z vyjadřování nejistoty, bezradnosti a nesouhlasu se společností se rychle vyvinulo vyžívání se v takových pocitech. Umělci tohoto druhu se sami stali nositeli a průkopníky duševního úpadku a zdaleka neměli sílu ke zdrcující kritice, která by jediná byla adekvátní. A už vůbec by nedokázali vystavět na hrobech starých hodnot hodnoty nové. Ze špíny moderního světa si učinili přítelkyni, jak to se hnusí čistotným! A pohleďme, čemu se říkalo vyšší umění. Tomu, že námět a záměr výtvoru je jaksi ukrytý a může jej odhalit jen ten, kdo zná souvislosti a narážky. Ale co je na tom vyššího, když celý ten záměr je pouze další nedůležitou narážkou na nedůležitou věc? Musel by v tom být ukrytý nějaký opravdový 69

smysl, nějaká velká myšlenka. Vyšším se má právo nazývat pouze to, co je velké. Moderní umělci se svorně ptají, co je to umění. Nikdo z nich to tak docela neví, zato by jej všichni chtěli o sto šest vytvářet. Při tom si však tito umělci zahrávají s nicotou, vytváří nicotu. Impresionismus začal nevinně, to se ale nedá říct o mnoha následujících směrech. Některé výtvory jsou jen odpudivé, ale další jsou přímo odporné. A jak si jejich původci i obdivovatelé připadali velkodušní. Díla moderních umělců nám vypovídají o nitru svých tvůrců. Jedni se jednoduše snažili být moderní a zajímaví, zatímco jiní nám nechtěně odhalili zkažené útroby a vyprahlost svého ducha. A ještě jiní jen skrývají, že vlastně nic neumí. Všechno to prázdné, vyžilé a umělé se tu nazývá uměním, dokonce i vyšším uměním! Já v tom spatřuji především příznak otráveného vkusu. Mnohé směry moderního umění jsou vším, čím dobrý vkus není. Co může společnost, která v nich vidí pokrok ducha, vědět o hodnotě věcí? Pravda, když postup zjednodušování jednou započal, je jednobarevná plocha jeho logickým závěrem, nicméně umění tomu říkat nebudu, ať už ji sám autor nazve „Černým křížem na černém pozadí“ nebo třeba „Mouřenínem v nočním šeru“. Z umění se zde vlastně stal pouhý nápad, jak přijít s něčím neotřelým, ať už je to cokoli. Umělecká a estetická hodnota přestala být podmínkou. Proč si tedy nové styly 20. století našly tolik zastánců? U většiny je důvod jednoduchý, věří, že modernost je zajímavá, věří, že jde o pokrok. Proto se snaží být moderní a odmítají staré věci, zatímco k novým jsou nemístně nekritičtí. Chtějí, aby se vědělo, jak jsou otevření vůči novinkám a že nemají žádné předsudky. Kvůli tomu si pak připadají velkodušní. Stojí před „slavným dílem“ a předstírají, i sami sobě, že v něm vidí tu slibovanou hodnotu. Slyšel jsem již několikrát, jakými důvody odborníci obhajují moderní umělce. Jejich záměr se však minul účinkem, nepřesvědčili mě o hodnotě moderního umění, nýbrž o nedostatcích svého uměleckého cítění. Jak malé mají nároky! Většinou jim stačí, že daná osoba přišla s něčím novým (novým, nikoli povedeným). Nebo se spokojí s tím, že dílo má alespoň nějaký smysl. Například, že autor vyjádřil nesouhlas se „zkaženou společností“. Ale jaký je to nesmysl, když sám autor je pro nás zkaženou společností. Ovšem demokratické kultuře, která nic velkého nezná, zejména ne velké myšlenky, se toto možná zdá velkodušné. Nemohu číst některá pojednání o moderních umělcích ani si prohlížet jejich díla bez pociťování přímo fyziologického odporu. Na první pohled i po zvážení se mi hodnocení v moderním umění jeví jako velký podvod. Odborníci moderní umělce v jednom kuse přeceňují. Stejně jako se mýlí umělec, mohou se mýlit i oni. Svým uznáním pak ovlivňují mínění zbylých lidí, kteří si řeknou, že na tom přece musí něco být, když to ocenili i „znalci“. Každá nová věc si najde své obdivovatele, zejména když ti ji považují za zajímavou. Především bohatí se často obklopují zvláštnostmi, aby ukázali, že 70

mají styl. Ale i mnozí obyčejní lidé si v tom libují, protože si pak připadají na úrovni. Přitom však nevědí, jaká umělost se v tom skrývá. Bezvýhradná snaha být moderní, právě ta toho na světě nejvíce zkazila. Kvůli ní jsou lidé schopni dělat i ty nejnepřirozenější věci. Velký význam má to, že současné umění je všeobecně přijímáno a nepochybuje se o jeho hodnotě. Mnohý dokonce nadutě staví výplody minulého století nad díla skutečných umělců. Zároveň jsou jasně patrné snahy napadnout a zlehčit nesouhlas. Zastánci moderny při každé příležitosti naznačují, že ti ostatní to jen nechápou. Říkají: „Ty tomu nerozumíš, proto se ti to nelíbí.“ Hlavně nechtějí připustit jedno, totiž že člověk by mohl nesouhlasit také právě proto, že tomu celému rozumí. Tak se stalo, že různí “umělci” získali pověst, již si málokdo dovolí zpochybňovat, a jejich velikost je brána jako dokázaná věc. A přitom je to celé jen bublina nafouknutá do olbřímích rozměrů. Domnívám se, že jako celek je znám příliš dobře, než aby mě o nich ještě někdo obelhal. Závoj marnivé geniality na mě neplatí. Někomu připadají moderní směry jednoduše zajímavé. Zato jiní v nich opravdu najdou něco svého, totiž úzkost, rozhořčení a vyprahlost dnešního člověka. A když taková tvorba promlouvá z nitra, pak to o nitru nevypovídá nic dobrého, je to v každém směru svědectví nouze, nedostatku, chudoby. Současné umění odráží zrůdnost a prázdnotu moderního světa. Některé styly vznikly na základě společenských tendencí. Za příklad stojí uvést futurismus, tuto posedlost vším novým, nevědomou víru v pokrok i naivní domněnku, že technika učiní člověka svobodným. S tím se spojila úmyslná snaha zničit všechno přirozené a opravdové. Jak odporná je ta nadutost individua, které se domnívá, že je nadřazeno přírodě a skutečnosti! Jelikož se všechny tyto tendence hrubě mýlí, musí se nutně mýlit i umělecké směry z nich vycházející. Všechno to opěvování strojů, továren a bezhlavého spěchu, jak se to již lidem zhnusilo. Kdysi se s halasným nadšením ničil Starý svět, dnes každý naopak touží po klidném místečku. Továrny a podobné výtvory se berou přinejlepším jako nutné zlo. Když on lid nejdříve jedná a pak až se pokouší myslet... Jedním z vůbec nejhorších stylů byl socialistický “realismus”, to tupé nadšení vymytých hlav. Opěvovat sídliště či továrnu, to se na ideologické hladině rovná zločinu proti Zemi. Komunisti si ve svých pětiletých plánech rozvrhli, jak budou ničit Zem. Být z toho ještě nadšený, tím už přestává všechno. Jsem nesmiřitelným nepřítelem každé takové drzosti. I pro moderní umění jen stěží nalézám mírného slova. Příčí se mi obě jeho části: odporná forma i předstíraný obsah. V jednom kuse si zahrává s nicotou a nad tím nelze jen tak mávnout rukou, tím spíš, čím více lidí jej obdivuje. Dnešní umění hledá nové cesty, ale jedině z bohatství by měl vzejít nový směr, ne z chudoby. Je ovšem na místě upřesnit, co považuji za úpadkové umění. Pochopitelně neodsuzuji plošně vše, co vzniklo ve 20. století. Odmítám jen to, co v obsahu či ve formě nese nicotu a nevědění. To platí pro většinu abstraktních výtvorů, 71

například pro ty, které redukují svět do nějakých geometrických tvarů. Chtít vyjádřit Život matematikou? To je urážka nevyslovitelné velikosti Života. Jiné abstrakce jsou pro změnu prachsprostými mazanicemi. Dále nesmiřitelně pohrdám tím, co se patologicky vyžívá v nízkosti a má z ní potutelnou radost. Moderní umělci si za častý námět volí špinavou, obscénní vilnost. Říkají o sobě, že boří společenská tabu, ale znamená to, že na papír přenesou kdejakou zvrhlou představu, která se přežene jejich chorými mozky. Se svou vilností jsou dotěrní, snaží se diváka pošpinit a potřísnit sprostotou. Nejvyšším možným cílem umění je předložit světu velký ideál, přiměřeným způsobem vyjádřit velkou myšlenku. Kdo z moderních umělců by však nalezl ve své hlavě velkou myšlenku? Proto musí nenávidět a podrývat tento šlechetný cíl. Lepší než všechny neurčité tvary je zobrazení konkrétních věcí, míst a tvorů. Nejvíce samozřejmě záleží jakých a jak. Jen si srovnejte obraz továrníka v obleku a bojovníka ve zbroji, určitě nemají stejnou hodnotu. A samozřejmě není třeba vytvářet jen obrazy toho, co reálně je. Fantazie je naopak přínosná. Neznamená to ale, že si každý malíř zobrazující skutečné věci uvědomuje, že tento způsob je nejlepší. I abstraktní umělci začínali u krajin a konkrétnosti a pak se k nim s nechutí otočili zády. A jiní se pro změnu nikdy nesetkali se snahami o modernost, takže k ní ani nezaujali žádný postoj. Za uvědomělého lze považovat teprve malíře, který chápe nebo alespoň cítí prázdnotu moderních stylů. Ať o tom přemýšlím, jak dlouho chci, nevidím žádný důvod, proč by se velký umělec měl věnovat abstrakci. Jenomže tvořit konkrétně samo o sobě zdaleka neznamená být dobrým umělcem. Je to pouze základní předpoklad. Hlavní je co a jakým způsobem malíř zachytí. Člověk maluje to, co považuje za zajímavé, tedy již námětem se oslavuje a vzdává holt. Dobrý malíř se vyznačuje tím, že dokáže vybrat správný motiv. Ti zbylí zůstávají průměrní. Za umění se vydává i tolik lacinosti. Jejím příznakem bývá nevhodné přehánění barev a povrchní líbivost. Takový kýč je svědectvím o lacinosti svého tvůrce. Zároveň ale mnozí i o povedeném obrazu řeknou, že je kýčovitý. To je dosti sporná otázka a záležitost vytříbenosti vkusu a schopnosti rozlišovat v hodnotě. Někdy můžeme dokonce váhat, zda je něco tak povrchní, nebo naopak tak hluboké. V podání jednoho to může být hluboké, zatímco v podání druhého povrchní. Jak jsem říkal, u jednoho malíře je dílo svědectvím o jeho velkých citech a u jiného jen touhou po nich. Dvojnásobné znechucení vyvolá ten, kdo si nárokuje věci a prožitky, na něž nemá právo. Měřítkem velkého umělce může být to, jakou míru barev, tónu či vzepětí ducha je schopen do svého díla vložit, aby ještě působilo přirozeně. Nehodlám však předkládat nějaká pravidla, co umělec musí. Na světě není málo krásných obrazů. Ať se umělci snaží a my pak k jejich dílům můžeme říci svoje. Abychom ale byli spravedliví, musíme podotknout, že běžný umělec dnes není v lehké situaci. Očekává se od něj něco nového a výrazného, tak se snaží, ačkoli se mu to samotnému nemusí líbit. Je postaven před volbu, zda být průměrným tradičním umělcem, nebo zkusit něco neotřelého. Jeho jednání je 72

tedy pochopitelné, to ale ještě není důvod k uznání. Každý se pokouší vytvořit nějaký svůj specifický způsob a dlužno dodat, že většinou neúspěšně. A mnohý nemůže tvořit po svém v kladném slova smyslu, tak chce být alespoň dost nehorázný. I ze směru, který je celkově špatný, mohou vynikat jednotlivá povedená díla. Abstrakci neodmítám nutně jako celek, jsou výtvory, které mě nijak neodpuzují, a jiné bych nazval dokonce zajímavými. Zdaleka se ale nedá říci, že bych jim dával přednost. Má-li dílo opravdu nějaký hlubší smysl, ať si forma klidně je podivná. Podivnost může někdy naopak přitahovat. A kdyby se objevilo dle mého názoru hodnotné moderní umění, tak jej jako prvý uznám. Jenže krásná krajina nebo divoký jezdec mi vždy budou milejšími motivy než všechny neurčité tvary.

O pochopení Co všechno člověk dokáže pochopit, to je určováno jedině tím, kdo je on sám. Každý pochopí jen tolik, co sám nějakým způsobem zná a umí si představit, takže to nepřesahuje jeho obzor. Když dva zažijí podobný pocit, jsou schopni porozumět pocitu toho druhého. V každém jiném případě si jen myslí, že rozumí. A tak je to skoro vždy. Každý se domnívá, kdovíjak něco chápe, a svůj omyl pozná teprve ve chvíli, kdy pochopí doopravdy. Pak může srovnat svůj předchozí pocit s novým a vidí v nich jasný rozdíl. Ten z nás, kdo prošel velkou proměnou a skutečným prozřením, vidí posléze pod sebou propast svého někdejšího nevědění, která se rozpíná téměř od obzoru k obzoru. V ní spatřuje všechny své předchozí stupně jako příčky žebříku, na nichž se vždy domníval, že tentokrát už doopravdy rozumí. Pouze takový člověk má představu, jak kolosální je lidské nevědění. Lidská mínění nevznikají z vědění, ale z domněnky o vědění. Ve snaze vysvětlit nějaký jev si lidé vytváří předsudky, totiž mylné pocity, že znají a chápou pravou příčinu. Tak považují namyšleně za pochopené i věci, které je dalece přesahují. Když pak mají příležitost poznat svůj omyl, neznamená to, že s ním rovnou odhalí i pravdu. Lidské „poznávání“ spočívá v tom, že jeden omyl je nahrazován druhým. To z nevědění se dosud skládaly lidské představy o světě. Proto lidé nemají ani tak názory, jako spíš předsudky a přání. Říkají „myslím si“, ale znamená to vlastně „přál bych si“. Všude jsem odhalil přání jako otce myšlenky. Běžní lidé si zdaleka nejsou svými slovy jisti, obvykle na věc názor nemají, takže jen převezmou nějaký z okolí. Kdo pravdu nehledá, nemůže ji nalézt. Ale i ten, kdo ji usilovně hledal, ji většinou nenalezl. Přesto lidé žijí v pocitu, že zhruba tak nějak rozumí světu. Lidé totiž nevědí o svém nevědění. To ovšem neznamená, že by svět byl nepoznatelný. Kdo je dostatečně chytrý a poctivý zároveň, ten může za každou věcí odhalit její příčinu, pozná, že nic se neděje „jen tak“. „Jen tak“, to přenechme těm, kdo neznají pravý důvod. 73

Žádné vědění není pro každého. Pro pochopení mnoha cizích myšlenek je nezbytné, abychom si je předtím sami někdy pomysleli, nebo spíš, aby v nás byl pocit, který lze danou myšlenkou vyjádřit. Proto když jednomu není rozuměno, nemusí to vůbec být jeho chybou, stačí, aby jeho myšlenky ostatní převyšovaly. Potom mluví o věcech, jež nikdo druhý nezná. Je na čase přiznat, že na světě je tolik věcí, o nichž obyčejní lidé nemají ani potuchy. Ve věcech jdoucích hlouběji si lidé navzájem nerozumí, což ale neznamená, že by spolu nemohli vycházet. Jejich neporozumění se projeví jen v určitých chvílích, zejména když se snaží vysvětlit motivaci nějakého chování. Nevědomost vězí rovněž v pokusech vyložit příčiny vlastního chování. Lidé se tváří, jakože jednají logicky a odůvodněně, a přitom vede jejich kroky nutkání. Za nepochopením stojí taktéž nedostatek poctivosti. Lidé hledají jen takové příčiny, které by se zamlouvaly jejich morálním předsudkům. Moralista například vůbec netouží zjistit, jak je to doopravdy s celou nesobeckostí. Není samozřejmě nutné znát úplně vše, stačí vědět tolik, abychom si utvořili správnou celkovou představu o životě. Z ní pak můžeme odvodit jednotlivé příčiny a spatříme odůvodněnost i ve zdánlivě nesmyslném jednání.

O poznání hodnoty Znát skutečnou hodnotu věcí, to se zdaleka nerozumí samo sebou. Je to naopak cíl, který leží daleko vpředu na cestě poznávajícího. Ale i obyčejní lidé se neustále dohadují o ceně toho či onoho a mnohý z nich se v tom směru považuje za znalce. Také se mezi lidmi hojně drží přesvědčení, že nelze stavět jednu věc nad jinou. To vychází z mínění, že hodnota věci je dána vztahem člověka k ní, tedy že je relativní pro každého. Kdyby si všichni byli rovni, tak by to možná platilo. Jenže lidé na různých duševních úrovních oceňují stejnou věc rozdílně a není důvod si myslet, že by jejich hodnocení měla být rovnocenná. Jedna hodnota je závislá na mínění jednotlivce, ale nad ní stojí vyšší typ, který můžeme nazvat skutečnou hodnotou, o té nijak nerozhoduje mínění obyčejných lidí nebo většiny. Jak ji tím pádem posoudit? Hodnotu věci může nejlépe posoudit člověk na nejvyšší duševní úrovni. Co je dobré a špatné, to ví jenom ten, kdo hledí očima vidoucíma. A kdyby se i ten ještě pletl, je jeho slovo stejně pravdě nejblíže. Ostatní lidé jsou příliš zabředlí ve svých nutkáních. Všechno jejich odhadování hodnoty vychází z pohnutek, kterým sami nerozumí. Při posuzování čehokoli člověk cítí libost nebo nelibost a teprve na jejím základě si utváří své mínění a hledá pro něj rozumové důvody. Proto mínění běžného člověka nemůže být závazným měřítkem pravé hodnoty. Často slyším lidi říkat, že něco je nudné nebo obyčejné. Mnohdy za tím ale vězí, že obyčejní jsou oni. Malé lidi a jejich nevidomé, otupělé smysly zaujme jen senzace, co není dost vykřičené, to se jim zdá nezajímavé. Krásu přírody a přirozeného světa, kromě pár líbivých námětů, nedovedou obyčejní lidé vůbec 74

docenit. Co ti mohou vědět o kráse? Bohatství Země zná jenom ten, kdo je sám bohatý na duchu. Názory na hodnotu věcí se různí, avšak nejsou si všechny rovny. Lidem by se jistě hodilo tvrdit opak, tím ale chtějí jen omluvit svůj špatný vkus. Teprve když uznáme, že jedna věc je lepší než druhá, můžeme vůbec mluvit o nějakém dobru a zlu. A všichni, i hlasatelé rovnosti, mluví o dobru a zlu.

O štěstí Kdysi nebylo neobvyklé zasvětit svůj život poslání. Lidé byli připraveni sloužit bohu a vstoupit kvůli tomu i do kláštera, jiní zase hodlali hledat až do krajnosti pravdu a smysl života či bojovat za své ideje. Byli to oni, kdo přinášeli oběť svému poslání, nezřídka i všechno, co měli. Dnes se lidé poněkud umírnili a spíše hledají způsob, jak by pro sebe v životě dosáhli štěstí. O filosofie a náboženství se zajímají jen v tom směru, jestli by jim mohly zajistit spokojenost. Snad každý v životě zažil chvíle, kdy byl šťastný, ale zažil i mnohem více chvil, kdy měl ke štěstí daleko. Kdysi se soudilo, že čím méně hmotné nouze lidé mají, tím musí být spokojenější, dnešní stav ale toto tvrzení značně zpochybňuje. Zdá se, že právě život v blahobytu vůbec neumožňuje vyvarovat se vnitřních muk a dosáhnout štěstí, které by bylo trvalým stavem. A čím jsou lidé oduševnělejší, tím spíše jim štěstí uniká. Kdo poznává a pátravým okem nahlédne pod povrch věcí, ten ze všeho nejdříve přijde o své domnělé jistoty. Všechno, čemu dosud věřil, vidí zpochybněno, tím si přivodí velikou nejistotu a duševní bolest. Mnohý se snažil porozumět životu, ale vzešla mu z toho jen beznaděj, proto mínil, že lepší je nevědět a chtěl sebe sama zapomenout. Žití se mu stalo, stejně jako mnoha jiným, stálým útěkem před sebou. Jeho fixní idea a největší přání zní, aby mohl pro jednou spočinout v klidu a nemusel již prchat. Nejvíce touží po klidu. Lidé si váží vzácných chvil štěstí s vědomím, že může snadno pominout. Pomíjivost lidského štěstí je dána už jeho původem. Velká většina jej pochází ze shody okolností a také ze sebeklamu. Lidé jsou nedokonalí a slabí, proto sami sebe přeceňují a chtějí se považovat za lepší. Když tomu uvěří, jsou šťastní, ale když jim něco příliš jasně dokazuje opak, upadnou do depresí. Jejich spokojenost vězí v tom, když mohou sami sebe vidět takové, jací nejsou. Shoda příznivých okolností zase vytváří štěstí, které je velice pomíjivé, protože nemá žádný vnitřní zdroj. K jeho vymizení stačí změna situace. V nejhorším případě může být člověk sražen z výšin až na samé dno. Ne každý to ustojí. Hledání takového štěstí se soustřeďuje do snahy příznivě uspořádat okolnosti. Pro většinu to znamená být spokojený v rodině i ve vztazích s lidmi, dosahovat úspěchů v zaměstnání a mít dostatek, pro jiné zase například vítězit v soutěžích. Dosáhnout vnitřního štěstí, které by nebylo jen náhodou nebo krátkodobým stavem, to je cíl, na němž si dosud i skoro všichni velcí duchové 75

vylámali zuby. Chytřejší lidé čelí tísnivým nejistotám, jež je nutí ptát se a hledat odpovědi a pátrat po smyslu vlastní existence. A někdy se člověku zdá, že již pochopil a nalezl skutečnou spokojenost, pak ale tíseň udeří s novou silou a všechna jistota se rozplyne jako pára nad hrncem. Čím větší je člověk, tím větší strasti zažívá. Z hořkých slov těchto lidí, kteří o neštěstí vědí nejvíce, se zdá, že nic jako neochvějná blaženost ani neexistuje, že člověku nezbývá než obelhávat se. Má zkušenost ale mluví jinak. I já kdysi na své cestě k poznání zakusil utrpení a velkou nejistotu, které mi hrozily zničením. Bylo to v době, kdy jsem sám sobě nesmlouvavě vyvrátil to, v co jsem doposud věřil. Mé, tehdy tak mladé, uspořádání hodnot se rozpadlo a nové vznikalo jen pozvolna. Byla to krušná doba, beznaděj ale pojednou začala střídat stále delší období spokojenosti, kdy jsem mimo jiné cítil, jak roste vzdálenost mezi mnou a obyčejnými lidmi. Několikrát jsem si bláhově myslel, že již slavím své vítězství, ale tíseň se opět navrátila, když jsem ji už nečekal. Na pozadí tohoto tuhého boje jsem však vstoupal stále výš a své omyly jsem bez ustání nahrazoval promyšlenějšími omyly. A pak jednou mě tíseň opustila naposled. Od té chvíle mi jsou mé vědění a má vnitřní sebejistota zřídly neochvějného a prohlubujícího se štěstí. Člověk a moderní svět mi po dlouhou dobu byli na nejvyšší míru nesnesitelní. Jen s vypětím všech sil jsem vydržel přebývat jim nablízku, a to ještě pro přesvědčení, že je to jen dočasný stav. A pak jsem se proměnil znovu, stal jsem se dost silným i pro ně. Tehdy mi z mého vědění vzešla blaženost. Není vůbec logickým závěrem, že by z vědění mělo pramenit štěstí, nicméně má zkušenost tak mluví. A k čemu by byla moudrost, kdyby i s ní měl život být věčným utrpením? Že poznáním lze alespoň za jistých okolností dosáhnou vidoucího, vědomého štěstí, to je mi jasným důkazem, jak dobře je svět ve svém jádru zařízen. Od doby, kdy tohle vím, mi všechna nenávist k životu platí za pamoudrost a nevědění. Sám pro Zemi a Život nemohu ani nalézt dostatek chvály. Když jsem zbohatl na duchu, objevil jsem i v běžných věcech jejich hlubší rozměr. Příroda je překypujícím zdrojem nevýslovné krásy. Běžný člověk se stává se svým těžkopádným, neohrabaným rozumem a těsnou myslí znesvětitelem už tím, že o ní uvažuje. Jak zločinné je proto moderní lidstvo, když přírodu bez lítosti obětuje svým bídným zájmům. Ani toto vědomí mě ale nepřipravilo o mé štěstí. Od doby, kdy mi vzešla blažená hodina, již netrpím. Jistě, mohou nastat okolnosti, které mě připraví o cosi, co je mi drahé, a na mě dolehne zármutek a strast. V mém nitru jsou však věci, o něž mě připravit nelze. A jako je jiný člověk svou nouzí vždy puzen z krátkého štěstí jakožto výjimky zpět k utrpení, jsem já naopak puzen svou hojností z každého neštěstí a rozmrzení zpět k blaženosti. Krátce jen klopýtnu a brzy již zas pevnýma nohama stojím na pevné zemi. V nitru stále cítím planout svoji jistotu. Jedině kdyby ta jednou vyhasla, nebylo by mi pomoci. Pokud se nemýlím, a nevidím důvod, proč bych se mýlit měl, pak mohu dát člověku velikou naději. Běžnou lidskou spokojenost kol dokola uzavírá 76

strast, ale výš i hloub nad ní sídlí ještě štěstí. To jistě zdaleka není dosažitelné pro každého, ale docela nedosažitelné také není. Co jednou se stalo, to je možné a může se stát nekonečněkrát. Štěstí je hlubší nad všechno utrpení. S vědomím řečeného se nám nabízí zcela nový pohled na všechno, co velebí strast a činí z ní zásluhu. Trpět je možná ctnostné, ale ctnostnější je netrpět. Než abych z hloubi trpěl, to se radši z hloubi raduji. Pro můj druh člověka je chybou hledat a nalézat ve smutku a bolesti zalíbení. A všechno, co říká, že život je třeba vydržet a přestát a že svět je jen slzavým údolím, se najednou stává překážkou života. Svádí to neopatrné ke snění o nesplnitelných žádostech, o nadpozemské blaženosti a životu po životě, čímž se jim jen zošklivuje ten jediný skutečný život. Přestaňme konečně těm velkodušným slovům popřávat sluchu. Jsou řečí travitelů, kteří přislibují cosi, co nemohou dát. Že není ráje, toho ať lituje ten, kdo neumí žít. I jemu by se ale věčný posmrtný život jednou proměnil v přítěž. Jak těžkopádně se nyní mým lehkým nohám a lehkému srdci jeví všechno strádání. Kdysi jsem trpěl, teď je mi všechna strast čímsi příliš těžkým. Má mysl je lehká od základu. Nepříjemné je mi hledět na útrpné tváře mučedníků, na jejich tragické prohrané zápasy. Cesta vzhůru však nevyhnutelně vede skrze strast a nejistotu. Nejprve musí poznávající odhodit a překonat každou domnělou hodnotu a od mládí stavěnou zeď, dokonce vyjít vstříc svým pochybám. Tak dochází stavu nejvyšší nouze, kdy jemu samému hrozí zánik, ale jedině skrze něj a své zmrtvýchvstání mu může jednou vzejít nový úsvit a nová jistota.

O smyslu světa Jedině nadčlověk je smyslem světa. Neznamená to však, že by vše ostatní bylo beze smyslu a bez ceny. Pominu-li moderní svět, pak se mi naopak zdá, že všechno přímo překypuje hodnotou. Tak je tomu u přírody a krásné krajiny i u zdařilých a poctivých věcí. Svrchovanou hodnotu má skutečnost v jakékoli podobě a s ní spojený skutečný život. Skutečnost je cosi, co je smysluplné samo o sobě a co nepotřebuje dalšího ospravedlnění. Sám od sebe ji ale rozpozná a tím i ocení jen velmi výjimečný člověk, ostatní na ni budou hledět a vůbec nic nespatří, přinejlepším ji mohou tušit. Celý Starý svět oplýval skutečností, tehdy na Zemi ještě nebylo nicoty. Teprve člověk, který chápe podstatu minulého světa a umí si představit míru, s jakou onen svět překypoval krásnými věcmi, může minulost docenit. A vedle ní tu stojí ten děsivě zchudlý, až k nicotě vyprázdněný moderní svět. Jak ubohý se nutně jeví tomu, kdo má srovnání. Smysl věcí tkví v jejich kráse a skutečnosti, bez těch nejsou ničím. Proto mají smysl i snahy krásu a skutečnost na světě udržet nebo dokonce rozhojnit. Smysluplné je rovněž to, co je potřebné a užitečné. Do obou těchto kategorií spadají všechna původní lidská řemesla a povolání, není tedy důvod pochybovat o jejich smysluplnosti, zejména ne v porovnání s tím, jaké práce lidé vykonávají 77

dnes. Všechna ta řemesla neúnavně pracují pro větší krásu světa. Dnešní spotřebitelé jsou naproti tomu Zemi ke škodě svým životem i svou prací. Mnoho věcí tedy není beze smyslu, kde však je smysl celého světa? Ten smysl nese jméno nadčlověk! Nadčlověk je tím, kdo dává světu jeho proč. Pouze ten život má nejvyšší hodnotu, který už není jen prostředkem, nýbrž je i cílem. Takový život se žije sám pro sebe a ne pro bližního. Na nic dalšího již neuvaluje a nepřesouvá svou příčinu, je tím, co ospravedlňuje, je nejvyšším hlediskem. Smysl leží tam, kde končí prostředek a začíná cíl. Je to děsivá představa, že by člověk měl dokázat něco takového? Nuže, odvahu přátelé! Mnoho je na světě věcí, jež mají smysl, avšak jedině nadčlověk je smyslem světa.

Myšlenky Nemožným lidé vždy nazývají to, co sami nesvedou. Jen ti nejlepší mají být pány světa. Blahoslaveni jsou bohatí duchem, protože jejich je Království pozemské. Pevnýma nohama stojím na pevné zemi. Mnohý stvořil příběhy o hrdinech, málokdo však byl tím hrdinou z příběhů! Nejdražším dědictvím světa je skutečnost. Klid, bezpečí a pohodlí nejsou cestou ke štěstí. Vždy nejvíce zmůže dobrý příklad. O zemi ”nekonečných možností“ si myslím jen to nejhorší. Bůh, tak sluje nejdelší omyl a největší lež lidstva. Jaký je nejlepší stav? Ten, kdy svět není natolik nebezpečný, aby člověku hrozila každou chvíli smrt, ale kdy je zároveň stále možné dobrodružství ve velkém stylu! Vždyť dobrodružství v hloubi láká i toho největšího zbabělce.

78