věřím, že kde je prostor, tam se nakonec bude i lítat

petr král: mluvíme o tomtéž? str. 6 pavel janoušek odpovídá jiřímu brabcovi str. 8 čtenář poezie daniel hradecký str. 11 rozhovor d. ž. bora s veronikou holcovou str. 12 petr janeček: fama universalis str. 15 próza serhije žadana str. 16 verše gustava erharta a bohumila robeše str. 18 a 19 15/05/2008, 25 Kč

www.itvar.cz

08

10

věřím, že kde je prostor, tam se nakonec bude i lítat

rozhovor se štefanem švecem o krizi české literatury Veronika Holcová, Odysseus, 2008, 40 x 50 cm

Obří broskev Bunkr v obývacím pokoji si postavíme bunkr a celej všední den si tam budem hrát na doktory nebo na atomovej útok a v horkým dusným šeru budem si povídat v děloze bytu jako dvojčata budem stulený do sebe a do tmy venku bude úterý a za oknama pršet a uvnitř naše nahý doteky nejde to uhlídat v obývacím pokoji si postavíme bunkr bude tam ticho klid navzájem můžeme se utěšit slzy ti po tváři tečou utěsním mezery polštáři venku čekají vlci ti dva malí uvnitř jim neutečou (z CD Potápěči, 2008)

Každá provokace s  sebou nese zjedno­ dušení, případně vynechávky toho, co se nehodí do krámu; její užitečnost však spočívá v tom, že vyhrocuje do extrému určitý pohled na věc. Za něco takového považuji i  tvůj článek Krize české lite­ ratury v  týdeníku A2 č. 13/2008. Koho jsi jím chtěl vyprovokovat a  k  čemu? Povedlo se? S provokacemi se dneska roztrhl pytel. Je čím dál těžší někoho doopravdy zasáhnout, oslovit, vůbec být v  tom celém obřím kar­ nevalu vidět. Zatímco za mocnářství čítanky vychovávaly k  tomu, že dobrý umělec způ­ sobně sedí, opěvuje krásu přírody a na státní svátek oslaví veršem císaře a jeho rodinu, my všichni jsme v  čítankách měli plejádu pro­ vokatérů a buřičů od Villona přes Wilda po Haška. Máme v krvi, že dobrý umělec i novi­ nář musí být v něčem provokatér. Bohužel se nám to trošku rozplevelilo. Když křičí každý, není slyšet nikoho. Jsou provokace, co se povedou. Když si zadáš do Googlu jméno Guillermo Vargas Habacuc, vypadnou ti celé vagony špíny, pobouřených článků a  petic proti kostaric­ kému výtvarníkovi, který jako umělecký čin utrápil na jakémsi bienále před očima náv­ štěvníků hlady pouličního psa. Internetová

smršť proti němu je globální a stejně kolek­ tivně nenávistná, jako byla u nás smršť proti Janě Bobošíkové za televizní krize a  Petru Zvěřinovi při vysílání VyVolených. Když se prohrabeš hromadami nadávek a návrhů, aby ho taky uhladověli k  smrti, zjistíš, že není vůbec jisté, že ten pes umřel, že byl v té gale­ rii přivázaný déle než tři hodiny a že se vůbec nějaká taková exhibice odehrála (všechny fotky pocházejí z jediné internetové stránky a  neukazují nic než hubeného psa přiváza­ ného u zdi). Jisté není ani to, jestli existuje nějaký Habacuc. Z  celé té bubliny se ale dozvíš, že po světě umírají denně hlady tisíce městských psů, stovky dětí, a  umění v  gale­ riích se vedle toho snaží pracovat s nějakými umělými city. Zjistíš, že petice na internetu podepisují davy pohoršených moralistů, ale na té výstavě, pokud se to skutečně stalo, tak tomu psovi nikdo ze spousty návštěvníků nepodal ani vodu, natož jídlo. Provokace je dneska svébytný umělecký žánr. Jako v každém žánru ale nestačí jenom naplnit nějaké schéma, v  tomhle případě provokovat. Je třeba nést taky nějakou zku­ šenost, vypovídat o  traumatu nebo prostě mít obsah, který by obstál i  bez provokace. U  nás tohle moc nefunguje. Film Český sen i  atomový výbuch Ztohoven byly prázdné,

nepokusily se nic vyslovit, oboje byl vtip pro vtip. Jako provokace, která vyvolá víc než barevný mediální dým, fungovaly snad jenom přetření tanku číslo 23 na růžovo a částečně Havlovo srdce na Hradě. Z literatury nic. Abychom nezamluvili tu Krizi litera­ tury... Koho že měla vyšťourat z teplého pelíšku? Povedlo se? Ehm, promiň. Mě když se zeptáš, kde nakupuju rohlíky, vypadne ze mě esej na téma Stav domácího potravinářství. Problém je, že žádné provokace dělat nechci. Kdysi mi Tvar otiskl Máchův Máj pod mým jménem. Nebyla to provokace, jenom domyšlení všech těch sémiotických konceptů o prolínání čtení a psaní do důsledku. Pak mě na bohemistice právem vyhodili od státnic za anarchistickou diplomku s  přeházeným stránkováním, mizejícím písmem, verši, dětskou malůvkou místo obsahu, samostat­ nou knihou citátů a  CDčkem s  pornografií a  záběry z  poprav jako přílohou. Na obha­ jobu mě nenapadlo nic lepšího, než přijít oblečený jako mušketýr. Ani to nebyla provo­ kace, ale prostě jenom snaha říct, že rozpor ...4

tvar 10/08/

DVAKRÁT VYTÁHNOUT ZE ZAPOMNĚNÍ

1

Necelé dvě stovky stránek a malinký formát do kapsy má kniha sebra­ ných básní, próz a  dopisů Zdeňka Wagnera (1923–1991), autora, který patří k opomíjeným tvůrcům poválečné lite­ ratury. Jeho dílo připravil k vydání původně již v  roce 1993 editor Martin Machovec, ale k  vydání došlo až v  roce 2007. Sotva říct, zda budou Wagnerovy texty nějak víc čteny, ale lze je chápat jako jeden z milých (malých) objevů. S Wagnerem jsme se mohli setkat jen velice letmo v  surrealistické antologii Magnetické pole (1967) a  později v  oficiálním vydání sborníčku Židovská jména (původně samizdat 1949, 1995 – zde ovšem pod pseudonymem Herbert Taussig). A také v poválečných časopisech Blok nebo Mladé archy. To již evokuje jeho blízkost ke skupině Ra, potažmo Ludvíku Kunderovi, který je také adresátem šestnácti dopisů, uveřejněných na závěr knihy. Zdeněk Wagner je svůj, anarchisticky plácavý a  rozverný. Sice koketuje se sur­ realismem, ale svět jeho textů je postaven i  na jiných základech. Nenechává se strh­ nout jen na jednu stranu, inspirován sur­ realismem vychází dál k první vlně českého undergroundu, k  Bondymu, Krejcarové

V  květu magnolie zabalené husí stehno

2

Svazek kapesního formátu Virgule je výborem z  celoživotního  díla Zdeňka Wagnera, autora, kterého zaznamenala jak Tomešova anto­ logie surrealismu Magnetická pole, tak legen­ dární samizdatový sborník Židovská jména. Toto sousedství, toto „určující setkání“ je v  kdečem pro autorovu poetiku příznačné. Ve Wagnerových textech najdeme leccos z  průvodních jevů „trapné“ poezie, jak ji pěstovali ve čtyřicátých letech Egon Bondy s  Ivo  Vodseďálkem, ale najdeme tu i  cosi, a to dokonce zřetelněji, co známe od autorů kolem Vratislava Effenbergera, kteří v šede­ sátých letech podstatně inovovali surrealis­ tickou aktivitu u nás. Knihu tvoří na čtyřicet kratších básní v próze, které z velké většiny mají co dělat právě se surrealismem, dále dvě kratší črty Gidran a Povídka, které se zvláštní popisnou distancí a  zároveň s  těžko definovatelnou účastí nabízejí výjevy ze života koní, potom různé lehce přisprostlé, blbecké, jakoby gymnaziální hříčky, několik básní a jedinou delší prózu Gang aneb smrt básníka Novotnýho, a  ovšem korespondenci s  Ludvíkem Kunderou, ve které se Zdeněk Wagner pro­ jevuje jako pisatel nadaný schopností těžko­ tonážní ironie a potutelné perzifláže nejrůz­ nějších kanonických literárních motivů. To podstatné a živé z Wagnerovy tvorby leží podle mého soudu v  už zmíněných básních v  próze. Jejich pomyslná řada v knize začíná vstupním Usínáním a mohla by končit textem Proroctví. Korespon­ dence i  ostatní další texty mají charakter příležitostný a  v  knize fungují spíše pro dotvoření patřičného kontextu. Básně v próze v sobě skrývají výbušnou imaginaci, maskovanou pod zjitřenou lyrickou pseu­ doromantikou. Například: „Z  varhan stéká kokosové mléko: praménky se rozdělují a obtáčejí voskové figuriny s  tvářemi náměsíčníků (…) zduřelé plodnice prašivek, na které klade smrt své ledové pavučiny.“ Senzibilita zde sice nedosahuje uvolněné brutality jako u Otty Mizery, ani systematické destrukce fenoménů skutečnosti jako u  Stanislava Dvorského, zato však Wagnerovy věty vystřelují jako chobotnice, aby před pře­ kvapené čtenářovo oko nahrnuly změť nejbláznivějších obrazů a  metafor: „pukne bonboniéra s živými blechami a do ručně malovaných ulic se vyhrne proud tekutých těl pod praporem zbabělé hudby“. Vzpomněl jsem si

tvar 10/08/

Zdeněk Wagner: Virgule. Cherm, Praha 2007 a  Vodseďálkovi. Však sám píše v  jednom z  dopisů: „Nejnovější způsob literární tvorby bude rychlá próza. Ne, automatismus ne, ale léky v tabletkách, hořkých více či méně, někdy se podobající židovským anekdotám.“ (dopis Ludvíku Kunderovi z  10. 2. 1947) Wagner se v psaní o „rychlou prózu“ pokouší – viz klíčová prózička Gang aneb Smrt básníka Novotnýho pravděpodobně z druhé poloviny 60. let. Zatímco s poezií Wagner (vlastním povoláním veterinář) víceméně skončil rokem 1949, v této próze, byť vzpomínkové a  místy využívající některé z  předchozích motivů a  postupů, se ukazuje jako autor přinejmenším zajímavý. Už pro jeho nezá­ vazné dělání si legrace, využívající přitom místy trochu přisprostlý slovník (z  mnoha míst lze citovat např.: „Sraní v bukovém lese / Nastávalo jaro. Kukačka vlekla své těžké / tělo větvemi a začínaly smrdět / senkruvny...“ Neu­ stálým inspiračním zdrojem pak je bizarní, zesměšňovaná lidská sexualita, vyloženě oddechově pak působí nejrůznější narážky, parodické střípky („Úporná zácpa nedovolila autorovi dokončit gigantickou práci, již si předsevzal.“). V tomto pojetí lze vzpomenout na daleko známějšího básníka Karla Hynka. Wagner vychází z  podobných kořenů, ale Hynkových eskapád nedosahuje. Zřejmě i proto, že s psaním takřka přestal.

Vydáním Virgule však lze chápat splácení dalšího dluhu české literatuře poválečné. Zdeněk Wagner je exemplárním případem autora, který po roce 1949 (ať již z  důvodů politických nebo zcela osobních) přestal psát, aniž by se v pozdějších letech objevil. Podob­ ných autorů, byť s  ne tak výraznou a  sebe­

až na Lautréamonta, jehož dlouhá, spletitá tek kratšího příběhu jako například v próze souvětí měla podobnou schopnost uvádět Senzace, která v deformované zkratce dává do vytržení. Ve Wagnerových prózách co nahlédnout do kavárny Kritiků, kde je veden chvíli narážíme na děje, jejichž zachycení nad obrazem Krkající Dafné spor mezi sku­ se vyznačuje citem pro neskutečnou, pod­ pinou Dafnistů a  Hygienistů. Skrze tento loudnou atmosféru: „Výpravy školní mládeže a  podobné texty (Epitaf, Myš dobré naděje) budou marně bloudit v  nitru ledovcových jes- můžeme vnímat další fazetu Wagnerových kyň, hledajíce Arbesovo náměstí“ nebo: „Jiří próz, a totiž jejich humor. Ten nejlépe cha­ se vrací domů v převalujících se kotoučích měk- rakterizuje jistá hlučná nestoudnost a záro­ kých, rozkládajících se chobotnic, které padají veň milá naivita, a  pomalu tak můžeme zvolna s orthopedického obchodu.“ dojít k  poznání, že specifičnost tvorby Na první pohled by se mohlo zdát, že se Zdeňka Wagnera spočívá právě v  kombi­ jedná o  dobově zabarvené surrealistické naci poněkud nehorázného humoru, jenž počiny, svým způsobem to tak opravdu se vyznačuje různými potutelnostmi typu: je, většina básní v  próze vročením odpo­ „V  kukuřičném poli počal Richard předčítat vídá konci čtyřicátých let, tento poukaz vlastní báseň nazvanou Průjem“ a  zvlášt­ na dobovost však není myšlen pejorativně. ním prvkem, který bych nazval vytrvalým Je totiž nutné si připomenout, že surrea­ zklamáváním lyrického očekávání. Každá lismus po druhé světové válce má již zcela poetická figura totiž v jeho podání dostává odlišné výrazové prostředky než poněkud špinavý, tělesný, spodní proud. Dobře to apartní meziválečný surrealismus Nezvalův vyjadřuje následující věta: „Baletka, tiskči Bieblův. Ve čtyřicátých letech je básnická noucí k prsům v květu magnólie zabalené husí imaginace kontaminována fantomatickou stehno.“ Motiv květu je zde po surrealistic­ zkušeností války a  pozvolna převažuje od kém způsobu náhodného setkání deštníku romantizujícího oparu náhodných setkání, se šicím strojem kontaminován nepatřičně snových žen a  volné lásky k  imaginativ­ působícím husím stehnem, ale přesto je nímu postihování reality, a to se týká rovněž to výjev stále civilní. Tato lehce „křečovitá“ i Zdeňka Wagnera. V jeho textech najdeme jakousi přízračnou patinu, nasáklou duchem doby. Třeba „princezna noci“ z prózy literární život Hry světla oděna „v  tunice z  proměnlivých par, které stoupaly záměrně přes obličej, aby Bývaly to „Neumannovky“… nebylo vidět jedovaté oči pokryté měděnkou a  rzí (…), která v  levé ruce svírala krvácející 46. ročník Poděbradských dnů poezie se vaječník“, připomene čarodějnici Terrestris s kreténským voletem z stejnojmenné Blat­ uskutečnil ve dnech 24.–27. 4. t. r. Toto ného básně, otištěné zhruba ve stejné době. Fórum přednesu poezie a  prózy organizuje Nebo: „Přesné jehly v japonských kmitech pro- sdružení Slovo a  hlas vedené Vladimírem bodávající všechny tři vrstvy mozkových plen“ Justlem ve spolupráci se Združením divanemohou nepo­ukázat na hrůzný, přesto str­ delníkov Slovenska, městem Poděbrady a  tamějším Kulturním a  informačním cen­ nulý smích vyvolávající stroj, jenž v Kafkově trem. Je určeno českým a slovenským mla­ Kárném táboře tetuje na záda nebohému dým profesionálům do 30 let, posluchačům trestanci obsah jeho trestu. Podívejme se, jaké obrazy jsou u  Wag­ hereckých škol, konzervatoří a  pozvaným předním amatérským recitátorům. Soutěží nera dále frekventovány: „prohnilý misál se se ve dvou věkových kategoriích: 16–19 let zubatým okružím, město roztáhlé do sněhu a 20–30 let. jako mrtvý čáp, labuť s  tmavým,  ošklivě V  rámci PDP proběhlo i  několik mimo­ zaníceným okem, srdce probodené vítězným soutěžních doprovodných programů. Na čuráčkem, rezaví pavouci, vylézající z úst mezi zahajovacím večeru měl svůj recitál jako prsy, mléčné žárovky“. Obrazy tohoto druhu host Vladimír Merta, který kromě vlastních jako by nepřímo zprostředkovávaly neklid písní také improvizoval na texty z publika. a  úzkost, probíjející se ze spodních vrstev vědomí na povrch. Míšení opojných těles­ V dalších dnech uvedla Vyšší odborná škola ných vjemů, i  několikrát zmiňovaná smrt, herecká z Prahy loutkovou pohádku podle to vše patří k jakýmsi úhelným složkám teh­ Charlese Perroulta, konzervatoř Košice scénické zpracování Saroyanovy povídky, dejší poválečné, surrealistické imaginace. 2. ročník herectví DAMU Rilkovu poemu Mezi výše uvedené obrazné miniatury se občas jakoby nedopatřením dostane náčr­ Píseň o  lásce a  smrti korneta Kryštofa Rilka

jistou poetikou, lze z  období 1945 až 1949 vytahovat ještě dost: stačí připomenout stále ještě z  větší části nevydaného J. Zusku, lze připomenout i  rané verše J. Schwertnera, J. Skořepy, ale třeba i první verše M. Kundery nebo samotné nejmladší surrealistické a preundergroundové autory té doby. Otázka je ovšem jiná: pro literárního historika je tako­ váto práce velmi cenná, otvírající mnoho zásadních otázek a odpovědí na ně. Wagner bezesporu patří k  menším autorům konce 40. let. Je však filatelistickým kouskem, bez kterého by žádné správné album nemělo být. Potěší svou nerozvážností a  gestem až rošťáckým, oživí a  provětrá již známé. Pro neliterárního historika a  běžného uživatele, který se už rozhodne číst verše, pak zůstanou místy trochu banální, místy košilaté a naivní ukázky trochu zestárlé literatury. Přesto je třeba pro takové čtenáře podobné věci dělat, aby se nezapomnělo, že literatura v  období, do kterého zaměřujeme ta velká, poválečná a  existenciální dramata se zápachem hiro­ šimského spáleniště a prázdných Sudet, byla i jiná. Rozverně klukovská, tápající, hledající radostně pošklebující se obličeje. Ve stejné době se přece i  ve foglarových Stínadlech objevili ti, se kterými se dalo domluvit, a ne jen figurky kladných nebo záporných hodnot. Michal Jareš

spojení v sobě nemají ani za mák únavnosti, kterou někdy u klasických surrealistických textů pociťujeme. Wagnerovy prózy dých­ nou zjitřenou mladickou lyričností, která je vzápětí o několik řádků níž zničena vpádem brutální, náležitě vykloubené obraznosti, která způsobuje smích: „Nerad to říkám, ale její ňadra se podobají kynutým knedlíkům,“ konstatuje mluvčí v  emblematické črtě Pekelná zadnice. Zdá se že poválečný surrealismus se teprve v  posledních letech jako ponorná řeka vynořuje z  podzemních jeskyň a  štol a  dostává se ke slovu, aby víc než šedesát let od svého vzniku spatřil světlo světa. Přemýšlím, co mohou texty takového Z. Havlíčka, S. Dvorského, J. Heislera, V. Effen­ bergera, O. Mizery nebo právě Zdeňka Wag­ nera do budoucna učinit s možnou literární produkcí. Teprve dnes se totiž dostávají do skutečného kontextu, teprve nyní jsou čteny bez omezení samizdatu, a  možná skrytě narůstá jejich vliv, jejich radiace, byť historicky už jsou zaškatulkovány a určeny, a  zdálo by se, že jednou provždy vyřízeny. Uvidíme za několik let. Jakub Řehák

a pražská konzervatoř pořad o Allenu Gins­ bergovi. Vedle těchto pořadů se v rámci tradičního cyklu Živí a mrtví uskutečnilo setkání s pře­ kladatelem a  básníkem Václavem Daňkem a  v  závěru PDP pak přednáška bratislav­ ského režiséra a  teoretika přednesu Vláda Ruska Metamorfózy slovenského umeleckého prednesu v  zrkadle 45 ročníkov Neumannových Poděbrad a Poděbradských dní poezie. V  kategorii mladších soutěžících získal titul laureáta PDP Matouš Vanča z pražské konzervatoře, mezi staršími zvítězil sloven­ ský recitátor Richard Blumfeld z  konzer­ vatoře v  Košicích. Kromě těchto hlavních oceněných bylo v  rámci patronátů a  spon­ zorské podpory uděleno několik jiných cen i dalším soutěžícím. V  předvečer ukončení PDP byly třem vynikajícím recitátorům uděleny Křišťá­ lové koule – nejvyšší ocenění v oboru před­ nesu poezie a  prózy. Udělují se od roku 1966. Letos je získali Carmen Mayerová, Viktor Preiss a slovenský herec a písničkář Marián Geišberg. Rudolf Kvíz

969

Tereza Boučková: Rok kohouta, Odeon, Praha 2008 Nejnovější kniha Terezy Boučkové – a  řek­ něme hned na začátku kniha literárně pozo­ ruhodná – tematicky navazuje na autorčiny starší práce, zejména na Indiánský běh a scé­ nář k  filmu Smradi. Typově jde o  oblíbený žánr spisovatelského deníku tak, jak jej v  exemplární podobě reprezentuje Vacu­ líkův Český snář, případně tak, jak se o něj později v  knize Báječný rok pokusil napří­ klad Michal Viewegh. „Nejde-li ti psát, piš alespoň jeden rok o svém životě a o tom, že ti nejde psát,“ zní obvyklá výchozí instrukce, která určuje vznik takovýchto děl. K jejich pravidelně se opakujícím rysům pak patří: – prezentace textu jako pravdivé zpovědi, tj. taková její stylizace, které maximálně ruší rozdíl mezi autorem (autorkou) jako fyzickou osobou a interním autorským sub­ jektem textu, – soustředění se na problematiku osob­ ního každodenního života v  rodině i  umě­ lecké tvorbě, – snaha upřímně prezentovat i  skrytou podobu sebe sama, včetně například jinak utajovaných emocí či snů, – reflexe partnerských a  mileneckých vztahů, jakož i vztahů k rodičům a dětem, – popis osobních a pracovních, přátelských i  kolizních kontaktů s  dalšími lidmi, ať již s  kamarády, sousedy nebo spolupracovníky (nejednou spjatými s tzv. uměleckými kruhy), – úvahy o společenské a politické situaci, – úvahy o umělecké tvorbě, obvykle moti­ vované četbou či dnes častěji sledováním filmů, – vylíčení vlastních tvůrčích aktivit, jakož i potíží, které přináší snaha prosadit se, tedy vydat knihu a natočit film. Umělecký úspěch takovýchto próz při­ tom závisí na dvou předpokladech. Autor

(autorka) musí být spisovatel, který život neopisuje, ale je zajímavou osobností schop­ nou bez sebeklamu v proudu všednosti vní­ mat to podstatné a skrze adekvátní jazykový tvar vyslovit autentické. Stejně významný podíl na výsledku má však i  rovina tema­ tická, tedy to, zda daný autor (autorka) sku­ tečně žije natolik zajímavý život, aby bylo o  čem psát a  jeho promluva se neutápěla v banalitě všednodenního pinožení. Vše, co jsme dosud napsali, pro Boučkové prózu beze zbytku platí. Autorka se v ní pro­ střednictvím vypravěčky přesvědčivě pre­ zentuje jako zajímavá osobnost na sklonu čtvrté desítky let, jako matka a  manželka ve vztahu podléhajícím zevšednění, jako žena nemocná i zamilovaná, jejíž jeden rok života je přesně zasazen do času a prostoru teď a tady (počínaje 2. srpnem 2005). Sama sebe představuje také jako příslušnici oné části vlastní generace, jejíž názory jsou dodnes spjaty s  disentem a  jeho vzdorem vůči komunistickému režimu, ale také jako tvůrkyni, která v  současném uměleckém provozu pro sebe s  obtížemi hledá místo a  tvrdohlavě touží prosadit svůj filmový scénář, respektive sama podle něho natočit vlastní film, a to přesně v té podobě, v jaké ho chce mít. Tereza Boučková tu se značnou dávkou hodnověrnosti popisuje svůj život kdesi na samotě, ale také své kontakty a schůzky s  lidmi známými a  slavnými. Prostřednic­ tvím zajímavých historek nahlíží do zákulisí uměleckého dění, na rozdíl od jiných však nechce těžit z  atraktivity celebrit: doku­ mentární povahu vyprávění zčásti potlačuje tím, že mnohé postavy pojmenovává jejich profesí, případně jim dává jiná jména, než nosí jejich předobrazy. Přesto ale o  nich podává dostatek informací, aby jen trochu

C N A C e r

jedna otázka pro Jsi šéfredaktorem časopisu Plav, který má od dubna novou grafickou úpravu. Jde změna grafiky ruku v ruce i se změ­ nami obsahovými? Plav dovršil tři roky existence a  po mém soudu mu vypršel čas, kdy bylo možné omlou­ vat chyby novickou nezkušeností; je třeba začít se k  titulu chovat zodpovědněji. Co si budeme nalhávat, stará grafika vypadala sice pěkně, ale působila jako solidně vypravený samizdatový sborník. Redesign moderního střihu, dílo studia signatura Johany Krato­ chvílové, má napomoci tomu, aby se Plav stal skutečně časopisem, tedy organismem tvoře­ ným nikoli jednotlivými čísly, nýbrž celými ročníky. V neposlední řadě má také usnadňo­ vat práci čtenářům, již by se měli při listování Plavem cítit pohodlně a  příjemně a  snadno se orientovat na stránce. Vstřícnými kroky jsou tak krom jiného dvousloupcová sazba

zvídavý čtenář pocítil potřebu její šifry roz­ klíčovávat – neumím ovšem odpovědět na otázku, jak ji budou číst ti, kterým znalost kontextu chybí a za jmény tudíž nevnímají konkrétní lidi. Nicméně věřím, že ani toto životnost knihy Terezy Boučkové neohrozí, neboť vlastní těžiště této prózy je přece jen někde úplně jinde. Jestliže totiž tato próza v  ně­ čem překračuje standard obdobných spiso­ vatelských autobiografických deníků, tak je to v  tom, že je dána zvláštní, neobvyklou situací, v  níž ji autorka psala a  již do své literární zpovědi naplno promítla. Klíčo­ vým a  čtenářsky velmi atraktivním téma­ tem její knihy je totiž těžká rodinná, osobní a hodnotová krize, kterou vypravěčka a její manžel prožívají tváří v  tvář totální spole­ čenské nepřizpůsobivosti svých adoptiv­ ních synů. Autorka přesvědčivě vykresluje krutou zkušenost matky rodiny, která kdysi s dob­ rým úmyslem přijala za své dvě malé děti z  jiného, romského, etnika, nyní se však dostává do pasti: víra v  možnosti výchovy a  ve význam pozitivních vzorů se uka­ zuje zcela lichá a  jí nezbývá než pozoro­ vat, jak u  obou synů nad výchovou vítězí citová nedostatečnost, genetická výbava a neschopnost rozlišit dobré a špatné. Kniha Boučkové je svědectvím o složitém vnitřním zápase, kterým prochází ta, která se snažila dávat lásku, a nyní se složitě pro­ bírá k poznání, že ji za to nečeká odměna, ale trest. Navzdory složitě vybojovávaným nadějím znovu a  znovu přicházející zkla­ mání ji přivádějí až do těžkých depresí a ke ztrátě chuti žít. A je to jen nutnost zachovat sebe sama a vlastní integritu, co ji nakonec přivádí k  rozhodnutí, že musí ty, kterým chtěla pomoci, ponechat vlastnímu osudu

Lukáše novosada nově i v jednojazyčných textech či odstranění volných pruhů na okrajích stránek, dosud vymezených jen pro medailony autorů a pře­ kladatelů, které nám na ploše každého čísla umožní přidat jeden celý další text, tedy za rok fakticky přichystat jedno číslo navíc. Obsahová inovace naváže na tu vizuální vzá­ pětí; přesněji řečeno, hodláme vyladit nedo­ statky náplně stávající. Za nadále inspirativní považuji nabídku rubrik, byť je třeba přestat se shánět ke každému tématu po někom novém a  vytvořit si okruh pravidelných při­ spěvatelů, díky jejichž práci získá časopis jas­ nější tvář. Jednotlivé oddíly plánujeme také jednoznačněji profilovat, u  portrétu překla­ datele si mohu představit půlroční projekt představující a třídící tvorbu českých překla­ datelů dejme tomu z italštiny do roku 1918. Zásadní otázka však myslím zní, jak nadále vymezovat tematickou část čísla: zda pone­

Historická věda se ubírá stále vpřed také díky hnutí Análů ve Francii, kde již od 40. let 20. století se začala rozvíjet metoda „všední malé historie“, která významně přispěla ke zvnitřnění velkých dějin, prohloubení a  empatii. Literární věda však spí. Proto jsem se zájmem nahlédl na úsilí Norberta Holuba a  jeho psychiatrických inspirací. V tomto smyslu se divím Petru Královi, že bigotně trvá na neporušenosti básnického nimbu. Je to ostatně příznačné, že surrea­ listické hnutí se kdysi psychiatrií inspiro­ valo a nyní se podobnými literárněvědnými přístupy cítí být ohroženo. Na adresu Nor­ berta Holuba musím však podotknout, že i  psychiatrie se vyvíjí. Dílo a  práce Berta Hellingera jde podstatně hlouběji. V  jeho konstelacích se vyjevuje hluboká solida­ rita potomků s  vyloučenými předky (alko­

pozvánka

Srdečně zveme na tradiční

večer Tvaru foto archiv L. N.

chat současný model národních čísel, anebo čísla zakládat nikoli jazykově, nýbrž, jak se při dosavadních pokusech osvědčilo, např. žánrově, tematicky nebo jinak. Je to teprve věc brzké diskuze, v  tuto chvíli se těším z nového designu a „věřím,“ – cituji ze svého úvodníku v prozatím posledním, dubnovém čísle věnujícím se erotické literatuře – „že čtenářům se bude zušlechtěná tvář revue líbit stejně jako nám, když jsme ji připravovali“. miš

Adam El Chaar Petr Král Robert Vlk představí svou tvorbu

ve čtvrtek 22. 5. 2008 od 19.30 hod. v klubu Rybanaruby Mánesova 87, Praha 2 (metro A, stanice Jiřího z Poděbrad)



poznámka Pravda není vznešená

a volbě, ale i k velkým pochybám o samot­ ném smyslu svých činů, o  smyslu podob­ ných adopcí. K pochybám o to drásavějším, že otázky, ke kterým dospívá, neumí při svém programovém odmítání jakýchkoliv forem rasismu řešit podle jednoduchých schémat. Nikoli náhodou je tak próza Boučkové pří­ mou a tematizovanou polemikou s dezinter­ pretací vlastních názorů tak, jak je v  tisku a  na internetu vyvolalo její interview pro nejmenovaný ženský časopis (Marianne), a  také s  tím, jak na něj reagoval nejme­ novaný přítel spisovatel (Jáchym Topol v Reflexu). Empirie je tu autorkou postavena proti modelovým tezím: její osobní prožitek, věcnost faktů a z nich odvozené poznání tu jsou konfrontovány s  požadavky politické korektnosti, které se ve jménu naplnění ideálu brání zevšeobecňování jednotlivostí, ale i s pragmatickými argumenty, podle kte­ rých její slova ohrožují samotný program adopcí a odložené romské děti zbavují jaké­ koliv šance. Nemyslím, že je úkolem literatury tyto složité otázky věcně řešit, autorka ostatně nedospívá k  hotovým závěrům, spíše podává přesvědčivou výpověď o  hloubce krize, do níž za jistých okolností může dojít romantická touha po vylepšování světa. Tváří v  tvář drásavosti této osobité výpo­ vědi bych pak Tereze Boučkové přál, aby svůj deník nemusela vůbec psát, případně aby se dnes čtenářům mohla prezentovat sentimentálním vyprávěním o  tom, jak dvojice opuštěných dítek skrze adopci ke štěstí přišla a svým novým rodičům hodně radosti udělala. A  mohla by to být třeba i próza – oproti knize přítomné – literárně hodně mizerná. Pavel Janoušek

holici, předčasně zemřelí, sebevrazi, emi­ granti, vydědění a také uprchlíci do území „přílišné zahleděnosti“, tzn. vědci ukrytí za svou vědou, workoholici poezie a  další excentrici). Na těchto seminářích se také ukazuje, že svázanost s  rodiči a  prarodiči je příčinou velkého množství psychických poruch a dalších vnitřních nedostatečností. Člověk a  tvůrce se tak ze svého vakua roz­ přahuje titánsky k  tvorbě. Naprostá vět­ šina básníků tak tvoří z  disharmonie a  je na místě vnitřní vhled, neboť pravda o nás je prostá a obyčejná. To jen gloriola kolem Holana či Diviše nedovoluje přijmout jiný obraz – obraz alternativní. Osobně jsem se těchto konstelací účastnil, a co se vyjevilo, předkládám. Neuznání jednoho z rodičů vede k tragic­ kému nazírání na vztahy k druhému pohlaví – vytěsnění otce V. Holana. Neschopnost nechat komunistické angažmá rodičů a pra­

rodičů jenom jejich osudu často vedlo k disi­ dentství. Vytváříme si totiž magické myš­ lení, že je možné působit v  rámci vnitřní sounáležitosti a  „hojit stejné stejným“. Komunisté byli přece za první republiky a protektorátu také disidenty či emigranty. A tak v rámci jejich odsouzení jsme nuceni žít podobně (bez ideologických či etických znamének) a  tím jsme s  nimi svázáni. Dal­ ším zajímavým aspektem je svázání oběti s  pachatelem, jak dobře ilustruje případ P. Placáka. Jeho silové mravokárectví a  zmí­ tání se v  minulosti ukazuje neschopnost přijmout dobu a svůj život v ní jako neděli­ telný svět. Totiž tím, že estébáky přijmeme jako součást nám daného a jedině možného života, se od nich můžeme vydat směrem k  budoucnosti. A  tím také potkávat nová témata a růst. Svázanost Halasova se svou umírající matkou jej navždy připoutala k smrti a jejím tématům a byla také hlavní

příčinou jeho předčasného odchodu. O vlivu psýché na somatiku snad dnes nemusím hovořit. Abych to shrnul: Zákon o  zacho­ vání rovnováhy v rodu působí skrytě a nutí nás napodobovat vyloučení, a to v jevových možnostech té které doby. Harmonické při­ jetí rodičů a předků nasměrovalo Karla Klos­ termanna nikoli do vod proklatých hospod­ ských tvůrců, ale k harmonickému realismu, byť byl občas okořeněn mytologickými prvky. Z tohoto příkladu lze také vysvětlit, proč básníci katoličtí hledají Boha, když jim jejich otec (jako vnitřní, silný a nezpochyb­ něný obraz) chybí. Taktéž je možné tímto empirickým způsobem vysledovat různé motivické a  stylové příklony jednotlivých básníků. Z toho důvodu považuji práci Nor­ berta Holuba za přínosnou a  oceňuji, že se vydal novou cestou, která nám umožní posunout vnímání i na poli literárním. Ondřej Fibich

tvar 10/08/

rozhovor ...1

věřím, že kde je prostor, tam... rozhovor se štefanem švecem o krizi české literatury mezi vším tím z kateder hlásaným stíráním hranic a  upachtěností akademických pravi­ del je příliš velký. Z literatury, která se tehdy na filozofické fakultě považovala za určující, v  důsledku vyplývalo, že by se filozofická fakulta měla rozpustit. Byl to jeden Fish na deset Derridů. No a  ten článek o  krizi české literatury nebyl už vůbec žádná provokace. Snažil se vyslovit jistou pravdu, i když to není jediná pravda na světě a je dobré vymýšlet k ní pro­ tipohledy. Ta jeho pravda zní nějak takhle: jsme vlastní vinou na periferii světa a kolem nás se dějou mnohem zajímavější věci než u nás. Doufám, že to je o něco méně nudné, než provokace bývají. Vyvolal jisté vlny sou­ hlasu a  nesouhlasu. Zajímavé je, že jen dvě reakce šly do médií, jinak se mi většina lidí ozývala osobně. Napsalo mi šest spisovatelů, že právě oni jsou pro českou literaturu řešení (někteří to bohužel mysleli vážně). Ze dvou časopisů mi nabídli, jestli pro ně nechci psát, a  docela dost známým stálo za to mi podě­ kovat nebo se mnou nesouhlasit. Tys mi napsala o  rozhovor. V  souhrnu mě to potě­ šilo, na článek o  literatuře od neopeřeného pisálka je to fajn skóre.

sféry neurčitých osobních frustrací... A  dál – s  přežráním se pojí lenost a  se spoustou lákadel a  hraček nesoustředě­ nost. Navíc spoustu času a energie lidé vyplácají na to, aby si své peněženky zachovali patřičně tlusté, nebo, pokud mají štěstí, se intelektuálně realizují v  práci. Doma se drtivá většina z  nich zcela nekreativně svalí vyčerpáním... Ono je skoro jedno, jestli se svalí vyčerpá­ ním a hladem, nebo vyčerpáním a přežráním. A  spousta se skutečně především svalí. Ale stačí se podívat do dějin. U nás se nejlepší lite­ ratura psala za Veleslavína a v první republice. Shakespeare žil v  bohaté alžbětinské Anglii, Goethe a  Montaigne se měli jako prasata v žitě, za Danta začínala vzkvétat Florencie a nejlepší řecká literatura vznikla v Athénách, když byly na vrcholu. Vergilius a Ovidius žili za Augusta a ruští spisovatelé byli většinou šlechtici. Jasně, existovala i spousta chudých autorů, ale většinou žili v bohaté době nebo zemi. Je rozdíl být chudý v Africe a být chudý ve Francii, proto má Francie proti Africe tolik dobrých spisovatelů. Balzac a Dostojevskij se museli psaním i živit, ale právě ty texty, kte­ rými se živili, nestály za moc. Je to jistě tak, že konflikty a problémy nás inspirují a bičují k vyšším výkonům. Nejlepší víno vydáváme při drcení, že. Ale život je na problémy bohatý i za dostatku. Ten nám navíc dává čas, vzdělání a prostředky na to, jak ty problémy zpracovat. V těžkých dobách se píše výborná agitační literatura, protože je co řešit. No a v dobách klidných je konečně čas řešit věci všelidské a přemýšlet zdánlivě bezúčelně, a z toho pak vzniká literatura opravdu velká. Válka s mloky a Matka jsou pěkné agitky, ale na Čapkovu trilogii už nedosáhly. Když tahle země dostane svých pověstných padesát let klidu, objeví se v ní víc světových spisovatelů než za dvě stě let předtím.

Čím se necháváš vyprovokovat ty sám? Nevím, jestli ta odpověď bude někoho zajímat, ale sám sebou. Na světě je tolik věcí, kvůli kterým stojí za to ničit si nervy, že kdy­ bychom to měli opravdu s každou udělat, tak je to na sebevraždu. Případy, jako je kulturní politika Prahy, nová národní knihovna, radar v Brdech nebo Czechtek, mají na jedné straně aroganci, nekompetenci, prokorumpovanost a prolhanost moci a na druhé straně mesiáš­ ské komplexy a  nesnášenlivé přesvědčení o vlastní pravdě. Denně se objevují sympatické boje, které by stálo za to podpořit, ale není na to čas, jako je ten Petra Hrušky o zachování aleje v Ostravě. No a pak jsou taky na světě genocidy, hladomory, Kosovo, Guantánamo, „Klid na práci“ by spíš mohl prospívat Putin, izraelsko-palestinský konflikt a  tou­ literární vědě, kterou také kritizu­ laví psi v Kostarice. Nic z toho mě nevzrušuje. ješ – jenže těch 40 let, kdy se věnovala A  pak najednou přijde úplně bezvýznamná spíše své vlastní degeneraci, se asi nějak zpráva, slovo nebo problém a já se vyšroubuju dohnat musí. Nové myšlenky jsou snad do hodinových monologů o  spravedlnosti ale i ve světě dílem nemnoha výrazných a dobru. Naposledy to bylo s Jiřím T. Králem osobností. Osobnosti ale musejí z něčeho o tom, jestli je statečné psát záporné recenze vyrůst – a tady se pořád ještě flikují díry pod pseudonymem. Totální pseudoproblém. v  knihovnách, ale i  ve školách, odkud Když pak vychladnu, je načase začít přemýšlet byli nejvýraznější pedagogové po léta o tom, co mě vlastně nastartovalo doopravdy, systematicky vyháněni v  nejlepším pří­ kde je ta citlivá a bolavá páčka vevnitř, která padě do vrátnic. Bytové semináře mohly to spustila. Většinou je úplně o něčem jiném mít bezva obrozeneckou atmosféru, ale než zdánlivý spor. pořád jen cosi suplovaly, navíc jen pro Myslím, že takhle to funguje ve mně i ve vyvolené. společnosti. Velké kolektivní afekty, které Víš, jak jsi chtěla vědět, co mě provokuje? se spustily kolem televizní krize v  prosinci Tak třeba teď je to moje schopnost vyslovit 2000, případně kolem psího mága Habacuca, názor na cokoliv. V  literární vědě nejsem mají vždycky hluboký společný základ, nevi­ víc než poučený laik. Jenže laik vychovaný ditelnou bolavou páku, která je spouští. a vycepovaný jako novinář, takže o ní dokážu Nechci si hrát na sociálního psychoanaly­ rozšafně, rádoby zasvěceně pohovořit. Kdysi tika jako Jan Stern, ale třeba u té ohromující mi z  Mladé fronty Dnes napsali, jestli bych osobní zášti, kterou vyvolala Jana Boboší­ jim nenapsal komentář o  Googlu, protože ková jako ředitelka zpravodajství Hodačovy se zrovna dohodl s čínskou vládou na nějaké televize a kterou jsme si nedávno v menším cenzuře. Vůbec mě to nepřekvapilo, nepřišlo zopakovali u Barbory Tachecí jako ředitelky mi to divné, prostě jsem dvě hodiny googloval Radiožurnálu, tuším v základu nějaký kolek­ Google, a pak jsem o tom napsal dlouhý text tivní afekt vůči arogantní ženě-vládkyni, ten do rubriky názorů největšího deníku v zemi. samý, který se sublimuje v pohádkách, jako Chápeš to? Neměl jsem o  tom páru, jediná je Sněhurka nebo Ledová královna. Chlapovi moje kvalifikace spočívala ve schopnosti by jejich program i vystupování prošlo mys­ sestavit věty do jakž takž logického, vypoin­ lím mnohem hladčeji. tovaného a možná provokativního celku. Dali na to upoutávku s fotkou na titulce. Nejsi příliš optimistický, když tvrdíš, Nemyslím, že by každý měl mluvit jenom že umění (a  literatuře) se daří, pokud o  tom, o  čem něco ví. To by v  téhle zemi je společnost najedená a  relativně bez­ nastalo veliké mlčení. Redakce novin a časo­ konfliktní? Není to spíš naopak? Právě pisů v  tomhle systému prostě nemůžou proto, že témata nejsou tak na talíři jako existovat bez flexibilních všeználků, kteří v dobách vyhrocenějších, dobývají se ze dokážou hledat formulace a rychle formulo­

tvar 10/08/

vat. Jenom mě už tahle moje kvalifikace tak štve, že nechci psát články na témata, nad kterými zrovna sám nepřemýšlím. Nad literární vědou přemýšlím, je to strašně prima téma. Tvoje otázka o  flikování děr v knihovnách je převlečené klišé o dohánění Evropy a naší možné, leč pokažené historie. Ne že by na tom nebyl kus pravdy, klišé mají vždycky pevný podklad. Jenže Evropu a svět prostě už nikdy nedohoníme a  díry nezafli­ kujeme. Není to možné, děr je moc. Nemají je zaflikované nikde. A svět běží rychleji než my. Nezbývá nám, než najít zkratku a před­ běhnout ho. Nové myšlenky nejsou dílem několika výrazných osobností, jsou dílem prostředí, ve kterém vznikají. V  takovém Oxfordu se rodí vagony nových originálních myšlenek každý den, a jen ty nejlepší z nich se mezi ostatními prosadí a mají šanci získat proslulost. Až naučíme studenty, že je může poslouchat svět a že musejí obstát před ním a  nejenom před domácí grantovou komisí, možná sami začnou studovat jak diví a  pře­ mýšlet, co nového a užitečného ještě vymys­ let a udělat. Nejsme přece tak blbí, abychom museli pořád jenom dojídat zbytky. Musíme se naučit vařit, i  když jsme ještě nesnědli všechno, co se jinde ukuchtilo za padesát let. Mimochodem jde tu víc o literární teorii než historii. Historie je už z  principu víc zakot­ vená v  domácím kontextu a  navíc se v  ní teď u  nás děje spousta zajímavých věcí, od nových akademických dějin přes obrovskou elektronickou knihovnu poezie 19. století po bouřlivé a inspirativní metodologické debaty, inspirované třeba z Českých Budějovic. To je radost sledovat.

foto archiv Š. Š.

Štefan Švec (nar. 28. září 1978) žije v Pra­­­­ze. Vystudoval masovou komunikaci, pokračuje ve studiu na FSV a FF UK. Pracuje jako editor, píše do různých periodik, vede internetový ča­­ sopis Dobrá adresa. skupiny jako Jablkoň, Buty, písničkáři jako Jan Burian, Karel Plíhal, Sestry Steinovy... Ti všichni a  spousta dalších mají výtečné texty. Mám moc rád psanou poezii, ale bojím se, že dnešní básnické knížky jsou proti tomuhle dost mimo. Shakespeare psal sonety a  divadlo, protože sonety a  divadlo byly zrovna v kurzu. Kundera píše romány a eseje, protože to jsou žánry, co se dneska čtou. Kdyby psal Shakespeare eposy a Kun­ dera ohlasy lidové poezie, nikoho by pravdě­ podobně nezajímali. Opravdu dobrý umělec žije ve svojí době a mluví jejím jazykem nebo vyrábí jazyk pro budoucnost. Ale málokdy mluví pro minulost. To neznamená, že bás­ ničky jsou mrtvé. Visí v  metru, sprejeři je stříkají po zdech, lepí se do jedniček a nul na internetové servery. Básničky mají budouc­ nost, zatím těžko říct jakou, ale mají. Určitě ale neleží v tom, co většinově vydává ve své básnické edici Host (abych mluvil o největ­ ším) a co publikujeme my v literárních časo­ pisech. To opravdu bere málokoho. Těžiště poezie je dneska jinde. Na www. okoun.cz třeba vzniká její kolektivní odrůda. Jasně, existují tam diskuzní kluby na témata jako „Ze které strany loupete banán“, ale vznikají tam i zvláštní literární a  výtvarné projekty. Na podkladu jednoho vtipu (klub „Čtverák v zeleném“) nebo jedné poetiky („Sivý čtverák“) vznikají kolektivní variace na původní texty, často tvůrčí a  to i  ve vzájemném dialogu. V  klubu „Chuck Norris“ se obrábí nový specifický žánr – v paradoxních obdivných výkřicích o Chuc­ kovi se reflektuje kultura, společnost i věda. V  klubech jako „Bizarní názvy diplomo­ vých prací“, „Instantní moudra“, „Kuriózní smrti“, „Nadávky trochu jinak“ či „Nomen Omen“ se sbírá materiál s poetickým poten­ ciálem. Kluby jako „Spolek nepřátel vedra a  přátel lehkého vánku“, „Ještírci“ nebo „JUDr. PhDr. Mgr. et Mgr. Henryk Lahola fetišismus“ si vytvořily specifický poetický jazyk atd. atd. Stránky jako www.nomad. bloguje.cz obrábějí češtinu přes hříčky, na www.smilla.bloguje.cz autorka používá sty­ lizovaný básnický zápis na to, aby si psala deníček. Dá se to číst jako čistá poezie. A to jsou všechno jenom věci, ke kterým jsem se náhodou dostal a  které všude opakuju. Je jich spoustakrát víc a  každá má poměrně solidní publikum. Možná ti přijde debilní jmenovat tyhle texty v debatě o poezii, ale tady je možná její nový a  čerstvý zdroj. Odsud možná vyjde poezie, která bude mlu­ vit k budoucnosti místo k minulosti.

Na kterých literárních serverech kvete ta pravá poezie, kterou vzýváš v článku? Na Totemu a Písmáku jsem si toho zatím příliš nevšimla (výjimky se najdou, ale rozhodně nejsou pravidlem) – spíš tam kvetou exhibice a  žvanění bez hranic. A  taky odfláknutost, rychlokvašnost, netrpělivost, spousta básní by mohla být dobrá, kdyby si s  nimi autor dal práci. Jenže nemá čas, protože je závislý na okamžité odezvě a tu je třeba krmit. Funkce těchto serverů je spíš sociální než literární. Ani to ostatní „všude“ (jinde než ve sbírkách současných autorů) nějak nenacházím – pomoz, pokud možno konkrétně... No jo, na Totemu a  Písmáku to opravdu není. Tam totiž píšou lidi, kteří si myslí, že poezie pořád znamená hlavně psát básničky. A ono už to tak není. Hranice opravdu mizí. To neznamená, že už se nepíšou dobré básně. Znamená to, že gró dnešní poezie už je jinde než v básnických sbírkách. Pokud můžu sou­ dit, tak je v písňových textech. Ty jsou, aspoň u dobrých zpěváků a kapel, obecně mnohem sdělnější, chytřejší, poetičtější, zajímavější i  formálně vyspělejší než texty většiny bás­ níků. Neznamená to, že už se nepíšou dobré básně. Vít Slíva má skvělé věci, Viola Fische­ rová taky, tvoje věci jsou moc fajn, obecně píšou ženy a dívky poslední dobou opravdu zajímavou poezii. Ale básnířky i  básníci sta­ rého střihu jsou už dneska na kraji, zajímají jen nás, nostalgické úchyláky. Jestli chceš konkrétní příklad toho, kde se dneska poezie nachází, tak jedna maličká, poměrně neznámá kapela se jmenuje Obří broskev. Mají stránky www.obribroskev. Opravdu si myslíš, že překladová litera­ cz, a  tam když klikneš na diskografii, tak tura, která se nám sem valí pod tlakem, u  každého alba najdeš texty (jejich ukázka je tak úžasná? Opravdu si myslíš, že do­­ je publikována na str. 1 a  18 tohoto čísla mácí básníci a prozaici jsou oproti nim Tvaru). tak mizerní, že by se mezi nimi nenašli Tahle malá kapela má větší publikum než „exportní“ autoři? (I mimo okruhy těch, většina současných básníků. A  pak jsou tu kteří se o export sama sebe usilují, pří­

A  ty si vážně myslíš, že tu kvalitu signali­ zahraniční katedry bohemistiky, nemají dost padně mají v  tomto ohledu průrazné Těžko říct, jestli masově, ale o dost maso­ nakladatele?) Ze současníků namátkou věji než českou produkci si čtenáři myslím zuje nezájem? Na Seiferta se stejně jako na grantů pro překladatele, česká literatura není Václav Kahuda nebo Ivan Matoušek? našli třeba Knihu toužení Leonarda Cohena. Karla Čapka dneska rádo čumí shora. Robert v  cizině vůbec vidět. Přitom každý ví, pro­ Není to spíš záležitostí píár? Agentů, Ale určitě máš pravdu, překlady současné Pynsent a  Karel Brušák dokonce hned po tože na to už existují výzkumy, že tady platí kteří u nás zatím neexistují, protože by, světové poezie se u nás neujímají o moc líp vyhlášení ceny napsali dopis do Timesů, že si stejná zvláštní alchymie jako s dětmi – každá placeni procenty z  honorářů, zemřeli než produkce domácí. Světová poezie má ji Seifert nezaslouží, páč je sentimentální. To koruna zdánlivě vyhozená na ně i na kulturu hlady ještě dříve než autoři samotní? podobný problém jako česká. Nikoho už byla jedna z  těch pitomějších provokací, co se do třiceti let několikanásobně vrátí. Je A  není problém také trochu v  tom, že nezajímá, pokud na sebe nebere nový kabát. se na světě urodí. Seifert opravdu byl velký to pro společnost výnosnější a  spolehlivější „celého světa“ je jaksi objemově víc básník. Ne vším, co napsal, ale mnohým. vklad než investiční fondy. Jenže kdo tady než desetimilionového národa Čechů Leonard Cohen je už několik deseti­ Nobelova ani žádná jiná cena není jenom umí jednat s  třicetiletým předstihem a  bez – tudíž v absolutních součtech z něj asi letí uctíván především jako muzikant. o literatuře, to víme všichni. Ale přinejmen­ ohledu na vlastní kapsu? bude padat více zajímavých knih? Proč Nechci v  žádném případě zpochybňo­ ším to byl důkaz, že se o  českou literaturu tě to ale tolik vzrušuje? vat kvalitu jeho veršů, ale kdybychom někdo zajímá a  že světu stojí za pozornost. V  článku doporučuješ nedohánět a  ne­ Protože chci lítat výš. To je jediný důvod. to brali statisticky, z  domácích veršů Taky tehdy stála. Který jiný domácí autor napodobovat, naopak vycházet ze sebe Protože chci, abych mohl lítat co nejvýš by nejspíš byla nejúspěšnější básnická mohl tu cenu v  roce 1984 dostat? Holan a  z  prožitého. Není to ale přesně to, a moje děti ještě o kus nad to. Ale vezmu to sbírka Hany Zagorové. Mluvíme tady byl mrtvý. Kundera, Diviš a  Škvorecký byli o  co se nemalá část básníků v  Čechách postupně. pořád ještě o  schopnosti poezie pro­ v  exilu – taková politická proklamace by snaží? Rozhodně ne všechna překladová literatura mlouvat k  lidem? Kde vidíš hranici domácí literatuře nijak nepomohla. Fuks psal Pokud ano, tak bohužel neprožívají nic je úžasná. Ale některé její vrcholy rozhodně. mezi literaturou a  tzv. midkultem? Či agitky. Hrabal upravoval texty podle příkazu zajímavého. Ono to skoro vypadá, že se Na průměr překladové literatury čeští autoři rovnou bulvárem? Čím víc mluvíš o kni­ a zároveň vycházel v samizdatu, těžko by se básníci u nás zapškli a trucují. V literárních mají. Ale který z domácích autorů posledních hách, které „nikdo“ nečte v  protikladu rozhodovalo, jakému jeho textu cenu vlastně časopisech se už tisíckrát napsalo, jak lite­ patnácti let dovede začít román jako Orhan s  množstvím publika na koncertech udělit. Havel byl už napůl politik, Klíma ani ratura ztratila své politické funkce a zůstala Pamuk: „Jednoho dne jsem si přečetl knihu a serverech, tím víc bych od tebe potře­ Vaculík při vší úctě na nobelovku neměli. pouhým uměním neužitečným. To je pito­ a celý můj život se změnil. Už na prvních strán- bovala něco o těchto hranicích slyšet. Skácel a  Mikulášek byli výborní, ale Seifert most. Copak se společenská role literatury kách jsem tak pocítil její sílu, že jsem měl dojem, Jo, tohle je těžká otázka. Já ty hranice byl legenda, velikán už od avantgardy, signa­ omezuje na vystupování na sjezdech, psaní jako by mé tělo někam padalo a  vzdalovalo se neumím určit, a přitom bych se nerad dostal tář Charty, kterého si ale ani oficiální místa podvratných veršů a sociálně kritických dra­ od stolu a židle, kde jsem seděl...“ To jsou jed­ do pozice těch bohorovných chytráků, kteří netroufla úplně zakázat. Byla to osobnost mat? Spisovatel společnost oslovuje, dovede noduché věty, které mě donutily vypláznout tvrdí, že nejsou. Jsou, ale kdykoliv se je s velkým O. Ano, myslím si, že v roce 1984 ji očarovat, říká jí to, co nechce slyšet, dává za ten román tři stovky, i  když jsem před­ pokusíš pojmenovat, každý tě nachytá na byl Seifert nejlepším českým kandidátem jí pocítit moc slova. Jako Thomas Bernhardt tím o  Pamukovi slyšel jenom v  televizních švestkách. Asi se tu nedá mluvit jinak než na Nobelovu cenu za literaturu a patřil mezi třeba. Básníkova role je kultivační, prorocká, zprávách a nikdo mi ho nedoporučil. Prostě v metaforách, na přesné kartografické vymě­ pět nejlepších českých žijících spisovatelů, drásací i utěšovací. Může sedět v bytě, nevy­ jsem chtěl vědět, co se stalo a jestli se to s tou ření jsou tyhle hranice moc lidské. Ono totiž, přičemž jejich pořadí si netroufám určovat. táhnout z něj paty a sestupovat do sebe jako knížkou nestane i mně. Jistěže máme dobré i když to tak může z těch mých řečí vypadat, A  teď protiotázka: tehdy jsme spisovatelů do propasti, ale v tom případě musí objevit spisovatele, ale nemáme světové. I  když nejde o počty. Mallarmé, Valéry nebo Holan ocenitelných nobelovkou měli dejme tomu něco nad- nebo podlidského, něco, co ostatní Kahudu a  Matouška nemůžu shazovat, četl se nevyznačují zrovna davy obdivovatelů, pět – znáš dneska nějakého žijícího autora ohromí, byť by to bylo třeba kruté, jako jsem je málo. Vidíš, jak povrchní může být triček s  ušatým Otokarem Březinou by se kromě starců Kundery a  Havla, který by u  Holana. Báseň je komunikace, psaní pro zázemí člověka, který vynáší kategorické moc neprodalo. Jde o  strašně moc dalších potenciálně dokázal svět zaujmout tak, aby sebe není třeba vydávat. Knížky se nevydá­ soudy o literatuře. proměnných, o kvalitu toho publika, o míru se o té ceně vůbec dalo uvažovat? vají pro básníky, nýbrž pro čtenáře. K čemu Ta naše neschopnost oslovit svět ale není jeho zaujetí, o  trvání zájmu v  čase atd. jsou proboha čtenářovi verše jako „»Jsme / záležitost PR agentů. Je to věc doby a  kul­ Nakonec jde vždycky o něco, co se dá hrubě To je právě ono – takových, kteří by pestré údělem« tak se tam držel / mezi sloupy turního vědomí společnosti. Holanďani, popsat jako vyzařování toho textu, jeho dokázali zaujmout svět literárně, by se židlí // N. T. teď Madam / Milankroupa“ nebo Němci a  Francouzi podporují vydávání síla a schopnost přivábit nějaké lidi, měnit pár našlo, o  to se neboj. Vsadila bych „Lidská práva, rozum / angostura i rum, / pravda překladů svých knih v  cizině. Jejich autoři jejich životy, stávat se pro ně významnými. si třeba na zmíněného Ivana Matouška, i svoboda /, chládek, pohoda“ nebo „v sandálech počítají s  tím, že je budou číst lidi s  jinou Já dneska v  české poezii nic moc vyzařo­ Michala Ajvaze nebo na Karla Šiktance, nevzrušení / po kočičích hlavách zlomyslnosti / zkušeností a  v  jiných jazycích. Proto jsou vat a  vábit nevidím, málokdy najdu báseň, Zbyňka Hejdu, Ivana Wernische – to jsou z otevřených dní / jen úzkost: z otevřených dlaní univerzálnější, i  když tím nijak neztrácejí která svítí, která mění a  prohlubuje život, jen první nápady. Ale shodli jsme se na / zpocené ticho: z pootevřených / úst: cizí klokholandskost, německost nebo francouz­ nebo prostě uchvátí a strhne jako voda při tom, že Nobelova cena je taky politikum tání“? skost. Proto je taky u  nás desetkrát tolik povodni. Mám pocit, že v tom nejsem sám, – a s tím je to slabší. K zaujetí světa, ale Jsou vybrané namátkou, jedna z  Protisu, holandských, německých a  francouzských a z toho pramení to mávání publikem, které možná i  toho domácího, jako by nesta­ druhá z  Clinamenu a  třetí z  Petrova blahé knih než u  nich českých. A  to je špatně. provozuju – samozřejmě falešně. Ale když čilo pořádně a  soustředěně psát – je paměti. Poznáš, od koho jsou? A  zajímá tě To, že je nás deset milionů, neznamená, že už dělíme na literaturu a midkult, je myslím k tomu potřeba také statečně cosi pode­ to vůbec? Opravdu se ti zdá, že tihle bás­ u  nás musí být míň dobrých spisovatelů. lepší dobrý midkult než špatná literatura. psat nebo nepodepsat, sedět ve vězení, níci, vycházející ze sebe a z prožitého, někam Když máme světové hokejisty a  fotbalisty, prchat před fatwou nebo alespoň mlu­ došli? A jsou to docela známá jména. Možná proč bychom nemohli mít světové autory? Literatura by prý dnes měla usilovat vit z duše svému strádajícímu národu... je nakonec jedno, z čeho básník vychází, stačí, Židů taky není moc a kolik mají výtečných o  čtenáře, zatímco dříve čtenáři usilo­ Možná buďme rádi, že se na nás nejspíš když dorazí do zajímavých končin. Já můžu spisovatelů. Britů je bůhvíkolikrát míň než vali o ni... Kdo by ale měl o ty čtenáře v nejbližší době žádná Nobelova cena za jenom opakovat, že bez domova, bez vší naší Američanů a mají bůhvíkolikrát víc dobrých usilovat? Autoři? Není právě na litera­ literaturu nechystá... domácí upachtěnosti, kterou máme pod kůží, prozaiků. V počtech to není. tuře hezké, že alespoň její tvrdé jádro Ona literatura je, ať si Milan Kundera scho­ nic nezmůžeme. Ale to neznamená, že se v ní Masaryk říkal, že jestli se česká otázka odjakživa vzdorovalo módám a tržním vává své soukromí před novináři jak chce, musíme utopit. Můžeme najít ten univer­ nestane světovou, tak nebude vůbec. Ptáš praktikám? Nevykope si usilováním vždycky nějak tajemně spjatá se svým auto­ zální klíč, který v ní je, a pak ho sdělit. Anebo se, proč mě to tak vzrušuje? Inu opravdu o  čtenáře hrob v  podobě zpovrchnění rem. Potřebuje ho. Ty krásné intelektuální něco jiného zajímavého. Nejdřív ze všeho se tu všichni plácáme jako v bahně, co nám a efemerizace? Vezmi si např. tzv. žhavé konstrukce o tom, že by se dějiny literatury to ale znamená přestat mluvit jako autisti brání lítat. Odkudkoliv zvenku je to vidět. téma, které rozhýbalo ještě před rokem daly psát bez autorů, jenom podle vztahů jenom proto, aby to vypadalo básnicky. My s  tím vnějškem vůbec nekomuniku­ nejednu intelektuální diskuzi v  tisku textů, se dobře poslouchají a pěkně se o nich jeme, jsme tady mezi horama v  teplíčku – (a)morálnost reality show. Štěkne po přemýšlí, ve skutečnosti ale nikdo nic tako­ Mluvil jsi o  bolavých páčkách, které se a ven radši nevystrkujeme nos, protože by něm dneska pes? vého nechce. Autor je součást svého textu obvykle najdou pod zdánlivým tématem nás ofouklo. Svět je inspirující, budí úžas, Ale kdo tu volal po následování mód a bez něj je text chudší. Francouzští teoretici nějaké celospolečenské debaty anebo ohromuje, ale taky srovnává. Bez vlastní a  tržních praktik? Velká literatura témata by mě umlátili těžkým tupým diskurzem, ale i  tvého vnitřního monologu. Ve svém země se neobejdeme, bez Řípu spadneme přináší, ne kopíruje. Ta témata nemusí být dost velká část síly Foucaultových textů spo­ zoufání nad českou literaturou zdaleka do propasti, ale pro (třeba) Dána je Dánsko žhavá, stačí, když vypovídají o něčem, co je čívá v tom, že je napsal Foucault. Dost velká nejsi sám. Napadá tě, co by tak mohlo můstek, ze kterého se může odrážet a vidět zajímavé pro víc lidí než pro autora. Mimo­ část síly Bible v tom, že ji možná napsal Bůh. být onou bolavou páčkou těchto nářků? kamkoliv. Jeho země mu dává pevnou půdu chodem reality show a to, z jaké kolektivní Velmi optimisticky věřím, že opravdu dobrá K nějaké pohádce – nedalo by se to při­ pod nohama a on díky tomu může vést dia­ touhy pocházely, jsou strašně zajímavé téma literatura se nakonec nějak prosadí i se svým rovnat? log s  tím nejlepším ze světa a  účastnit se doteď. Kdyby to někdo opravdu promyslel, – většinou zajímavým – autorem. Třeba exis­ To je moc fajn námět na přemýšlení. Určitě velkých světových diskuzí po svém, třeba mohl by vzniknout dobrý román. A  úplně tuje hluboký důvod, proč se Nobelova cena je v tom velký kus našich tradičních ukřivdě­ pomocí Mohamedových karikatur. Pro nás natvrdo: důležité věci o reality show pojme­ nedává jen za text, možná je to dobře. ností – toho zmíněného klopýtání za Evro­ je naše českost koule na noze. A  přitom novává Goldingův Pán much (1954) a hlavně Ale abych ti oponoval: ani jeden z  těch pou a  pocitu, že kdybychom mluvili srozu­ (teď vytáhnu jedno z  těch klišé, které má John Fowles v  Mágovi (1965). O  tom to autorů, které jsi zmínila, mi světový nepři­ mitelnějším jazykem, celý svět by nás mohl pravdu) za pár let bude to jediné, v čem se právě je. Ta skutečná literatura přináší velké jde. Možná mám vlčí mlhu jako někteří fil­ poslouchat s  otevřenou pusou. A  možná je budou evropské země vzájemně lišit, jídlo problémy čtyřicet let předtím, než je vytěží moví fandové, kteří se na české filmy dívají ten hlavní důvod všech nás naříkačů obrov­ a  kultura. Když žádnou vlastní konkuren­ televize, ne pět let po tom. Bylo by bezva, už a priori nedůvěřivě, ale Šiktanc s Hejdou ský strach z bezvýznamnosti. Ze smrti. Pocit, ceschopnou kulturu mít nebudeme, není kdyby to po Haškovi, Kafkovi, Kunderovi, podle mě na Seiferta nedosahují a Wernisch že kdyby teď vzal celou současnou českou důvod držet si nějakou svébytnost. Havlovi a  Hrabalovi u  nás dokázal někdo s  Ajvazem k  nám přinesli estetiku postmo­ literaturu čert, vůbec nic se nestane a nikdo další. derny, což je ale furt jenom dohánění. Dal by kromě nás o nic nepřijde. Strach z toho, že Pokud jde o  poezii, ta překračuje hra­ se jmenovat třeba ještě Jiří Drašnar, a kdyby žijeme zbytečně, že chcípneme jako ti kos­ nice mimořádně ztuha – zčásti se ani Vážně si myslíš, že množství čtenářů, byl naživu, tak s velkým podtržítkem Vladi­ taričtí psi, a  nikomu nebudeme stát ani za pořádně přeložit nedá (dokonce čím případně udělení Nobelovy ceny, signa­ mír Macura. to, aby nás donesl zdechnout do galerie. je lepší, tím více je zakleta v  daném lizuje tu nejkvalitnější kvalitu? Ve své Je pravděpodobné, že takové apriorní jed­ Z pohádek to vyslovila ta o Šeherezádě: Kdo jazyce). Víš v  poslední době o  nějakém době dostal Nobelovu cenu Jaroslav Sei­ nověté hodnocení všech zmíněných se straš­ umí vyprávět, žije. Kdo ne, s  tím se život překladu současné světové poezie, který fert. Znamená to tedy, že byl v té době livě plete, ať už chválou či nedoceněním, pro­ jednou vychrápe, za úsvitu mu urazí hlavu by v češtině opravdu vyzněl a čtenáři si opravdu nejlepším básníkem – ať už blém je, že si to nemůžeme ověřit. Držitelé a nikdo už po něm nikdy neštěkne. ho „masově“ našli? z pohledu českého nebo světového? veřejných i soukromých měšců nepodporují Ptala se Božena Správcová

tvar 10/08/

úvaha

mluvíme o tomtéž? Petr Král Každý pro sebe a  ve scénických nebo hudebních „perfor­ O poesii (jiní ji píšou se „z“) se u nás posled­ mancích“. Nezastupitelnost jedinečných sig­ ­ní dobou dost diskutuje; nejpříměji právě nálů a impulsů, které nám předává právě jen na stránkách Tvaru, méně zjevně ale napří­ básnický text – jakkoli může vyvolat i nový klad i  v  březnovém Hostu nebo v  A2, listu pohyb v životě – je v tomto případě opomí­ schopném otisknout v  témž čísle dlouhý jena i s ostentativní neláskou, třebaže autor rozhovor s Petrem Hruškou, kde básník poe­ snad jinak o (psané) poesii dokonce učí. sii vzdává zároveň přesný a rozechvělý hold, Čím méně jsou básníci o  tom, co dělají, a trapně arogantní recenzi na jeho poslední ochotni přemýšlet a  diskutovat, tím víc si sbírku, podle níž jeho básně poesií nejsou... to jistě za ně berou na starost profesionální Při pozornějším čtení vyplývá z  těchto ná­­ komentátoři, od recenzentů po diplomo­ zorových výměn hlavně jedno, aspoň pro vané experty. Bohužel to dnes jsou převážně mne: ti, co se u nás k poesii vyjadřují, k ní neosobně akademičtí, školsky pedantští nejenom nemají stejný vztah, také zřejmě a amúzičtí dozorci, kteří mají k poesii právě poesií a básní myslí něco dost jiného. jen profesionální, účelový vztah, často víc O míru shody ve svých postojích, pravda, podrážděný než chápavý – zřejmě pro mar­ nejde nutně ani básníkům. Před časem jsem ginálnost, kterou s  ní jsou nucení sdílet ze zvědavosti na současný stav jejich úvah – a hodnotí takříkajíc básně a básníky pouze o poesii položil českým básníkům deset otá­ v  intencích cizího, z  vnějšku dodaného zek a prostřednictvím časopisu Host je poslal vězeňského řádu, jejž by podle nich měli asi šedesáti autorům, dokonce dvakrát (tak dodržovat. O zázraku, jejž lze od básně oče­ jsme aspoň s Hostem byli dohodnuti, a tak se kávat, jako by nechtěli ani slyšet, požadují to údajně i stalo). Třebaže se otázky týkaly od básní jen jakési plnění úkolů: vypořádání jak literárních, tak lidských aspektů tvorby, s dobou, s jejími problémy a se školsky poja­ a bylo z nich možné zodpovědět jen některé, tými „tématy“. Málem jako by tu dodnes reagovali na ně všeho všudy tři autoři: přežívalo komunistické pojetí tvorby co Božena Správcová, Jan Štolba a  Milan služby režimu, jeho ideologii, a co žurnalis­ Ohnisko. Místo zprávy o  povaze básnické tické sondy do „žhavé současnosti“. Jsou tu sebereflexe vedla anketa jen ke zjištění její jistě i  ryze soudobá témata, jako feminis­ absence, nebo snad spíš absence chuti ji for­ tická apologie ženství spatřovaného někte­ mulovat – aspoň veřejně a s ochotou podělit rými recenzentkami (spíš než recenzenty) se o své postoje s jinými, vztáhnout je aspoň jen v explicitních zmínkách básnířek o své zkusmo ke společnému obzoru. vagině nebo menstruaci... To se ví, sama idea takového obzoru je Recenzenti se přitom s  autory nemazlí, dnes zpochybněna, a bohatství poesie je jistě to, co od nich čekají, také čím dál víc zostra i v různosti poetik, skrze něž „nabývá těla“; reklamují; a  nevyčítají jim jen odklon od ještě nedávno tu však byla i  představa, že současnosti nebo od příslušných témat, ale právě v konfrontaci odlišných koncepcí spo­ taky jejich marginální postavení ve společ­ čívá to třídění ducha a hodnot, jež lze mít za nosti (dnes jistě čím dál fatálnější) a to, že vlastní smysl tvorby. Nechuť k  takové kon­ se z něj nepokoušejí dostat. Nedorozumění frontaci může zato znamenat pouhou lenost tu ovšem jenom narůstá; na poesii je přece a  úpadek tvůrčích ambicí; nesvědčí také podstatný právě ten zázrak, jímž se může o  tom, že autorům jde víc o  vystoupení na stát, jako naplnění jedinečné lidské mož­ scéně než o to, co na ní ukážou, že je poesie nosti, které jím nepřestane být ani tehdy, nezajímá jako taková, ale je jim jen příležito- když nenajde publikum. Je jistě lépe, když a  v  textu, v  písemném záznamu na papír; stí k sebepředvádění jako kterákoli jiná? tu nějaké je, burcovat ho k životu ale nepří­ původní podněty přitom zcela vsákla, nebo Proto je také zřejmě v současné české poe­ sluší básníkům; ti se nemají co starat o  to, přepodstatnila. Jedinečnost události, jíž sii těžké zjistit výraznější obecnou tendenci, nakolik jsou nebo nejsou marginální, ale jen báseň je, se projevuje její tajemnou mnoho­ až právě na ochotu přizpůsobit báseň každé o to, nakolik jsou jejich básně poesií. Aspoň značností a  nelze ji vyčerpat převodem na anekdotě – tematické, autobiografické –, ti z nich, pro které je nutností jako taková... nic jiného – ani na čistou „hudbu slov“, ani která básníkům umožní se uplatnit a vytvo­ K  utváření publika mohou přispět spíš kri­ na ryzí představu nebo na jednoznačnou řit si potřebný repertoár. Naštěstí jsou tu tici a  recenzenti, když nečtou básně jako myšlenku; natož na moralitu, na osobní pořád i  vyhraněné básnické osobnosti se ve škole a  za trest, ale pro radost, kterou vyznání nebo na literární cvičení, které svým vlastním světem, svým nezaměnitel­ tu mohou najít a kterou pak mohou předat právě tak jako básní mohlo být i  prózou ným viděním a svou schopností přesáhnout i  čtenářům – zatímco básníkům jsou díky a  v  němž se do básně zhustil anekdotický anekdotu jedinečným tvůrčím i  metafysic­ ní schopni nastavit opravdu citlivé zrca­ příběh, více či méně přizdobený obraznými kým gestem: Stanislav Dvorský, Jaroslav dlo. Nemusí je jistě ušetřit otázek a výhrad, příměry. K tajemnému přesažení výchozích Kovanda, Vít Slíva, J. J. Novák, Jan Štolba, žádný z  nich není ani neomylný, ani nedo­ daností, které událost básně charakterizuje, Pavel Kolmačka, Pavel Rajchman, Pavel Petr, tknutelný; ještě však záleží na tom, zda to, může jistě dojít i  na základě vyznání nebo Petr Hrbáč, Petr Hruška, Petr Borkovec, co u  nich hledají, je opravdu poesie – a  ne epické anekdoty, když u  nich ale báseň Petr Motýl... abych jmenoval jen je. Což zda­ třeba pouze radost z vlastního karatelství. zůstane, básní (poesií) pro mne není; to mi leka není málo, ani početně, ani co do míry Opět jsme zkrátka u otázky, o čem kdo nad zvlášť oddaluje tvorbu současných českých obohacení, které to znamená. básněmi vlastně mluví. I když nechám stra­ básnířek, z nichž jen u málokterých prochází nou vysloveně nízké pohnutky a  postranní textem ten příčný tah, který je z anekdoty Bez radosti úmysly (jako tak české „odstřelování“ autorů, posouvá do „nevýslovna“ (jednou z výjimek Z  nedostatku zájmu o  názorovou konfron­ kteří se kritikům nebo jejich blízkým něčím je pro mne Kateřina Bolechová). taci, zdá se mi, plyne i  nedostatek zájmu nehodí do krámu), pochybuji, že se na poe­ S básnickou událostí je podle mne v přík­ o  to, čím je poesie specifická oproti jiným sii – stejně jako na jídle – mohu shodnout rém rozporu i to, když autor v básni předvá­­formám výrazu. Někteří, jako Martin Lan­­ třeba s kritikem, který je programový vege­ dí svůj ostrovtip, svou mazanost a schopnost ger (v  prvním čísle letošního Tvaru), tak tarián. Ten, co od básní čeká „vyrovnání na to vyzrát – na život, na jazyková úskalí hledají obnovu současné poesie v přesunu se současnou společností“, zas asi těžko i  na čtenáře. Kde se blýská autor, je báseň důrazu z  psaného textu na jeho „ústní pochopí, když mu řeknu, že autoři mé gene­ bez záře, pojem brilantní básně je pro mne podání“, bez ohledu na  nebezpečí regrese, race v nich naopak hledali hlavně úlevu od čirý protimluv; nebo se může týkat jen břit­ již tento návrat k oralitě skrývá: zploštění společenských determinací; osvobození od kých epigramů, jimž do pravé básně chybí básně na lineární a  bezprostředně uchopi­ „angažovanosti“, kterou po nás chtěl komu­ ta pokora, kterou předpokládá – a znamená telný „děj“, místo enigmatické sítě vjemů nistický režim, ale i prosté vyvázání z reality – údiv před skutečností. Podobně se básně a znaků. Dnes tak rozšířená autorská čtení tvůrčí obrazností, sublimaci krutosti světa vzpírají zjevným pointám, které v nich hrozí znamenají v tomto směru jen sblížení poesie „absurdním“ humorem a  výpravu za tajem­ zrušit tu neustálenost významů, jíž se rozlé­ s panujícím show-businessem, díky němuž ným rubem ubíjející všednosti. vají přes své vlastní hranice a – trvale nedo­ snad může najít i  nové publikum, jemuž sloveny – pokračují i po tom, co skončily. by však neměla obětovat svou podstatu. Báseň a plnění úkolů Většina toho, co u  nás o  poesii čtu Mladý teoretik poesie Petr Boháč, s  nímž Kdybych měl říci, čím je báseň pro mne, (kromě březnového čísla Hosta, poesii spe­ Tvar (č. 20/2007) otiskl rozsáhlé interview, řekl bych zhruba, že jedinečnou událostí, ciálně věnovaného, k tomu teď mj. přibyly šel v odvratu od básnického textu ještě dál: zároveň slovní, obraznou a  myšlenkovou, i texty věnované v Tvaru nové sbírce Petra vzdor své profesi se pochlubil tím, že dnes která vznikla z  ozvěn skutečných situ­ Hrbáče), se k  mému žalu s  takovým poje­ poesii hledá jen v  soudobém výtvarnictví ací, zážitků, vjemů – ale až právě v  jazyce tím básně čím dál víc míjí. To, jak málo od

tvar 10/08/

Veronika Holcová, Jeskyně, 2007, 80 x 55 cm ní recenzenti čekají zázrak jedinečné udá­ losti a  vnitřního objevu, nového a  ve své nepředvídanosti osvobodivého pohledu na svět, a nakolik žádají od básníků jen splnění pomyslných úkolů, čiší většinou z  kritic­ kých textů i tehdy, když se v nich o básních mluví dobře. Recenzentka Hosta, která nové sbírky pro jistotu probírá hned po několika, je s  týmž blahosklonným rovnostářstvím taky hodnotí, od Ivana Wernische po mla­ distvé debutanty: každý dostane známku se stručným zdůvodněním, je-li Wernisch pochválen za to, že ani k  stáru „neztrácí svůj pověstný nadhled a  smysl pro humor a  hru“ (to vypadá rovnou na jedničku), Milan Ohnisko je pokárán za „mnohomluv­ nost a  opakování“, dokonce za „přílišnou jednoduchost“ (nejspíš trojka), zatímco Mirce Slámové je přiznáno, že třeba její poesie „není výrazně převratná“, je z jejích veršů zřejmé „zaujetí a prožitek, který umí autorka podat s básnickou lehkostí“ (jedna minus, ne?). Všechno je napsáno s  touž lhostejnou vážností, jediný trochu zářivější citát, jediné překvapení nad osobitým ver­ šem nezčeří ty bezbarvé, úmorně glajch­ šaltující tahy učitelskou štětkou. Výchova především! V  dubnovém čísle dokonce táž recenzentka pedagogicky spojí shovívavost s  přísností, když sice všem recenzovaným básníkům dá dobré známky, recenzi však uvede výhružným lamentem: česká poesie se čím dál víc „uzavírá do sebe“ a „ocitá (se) na periferii společenského zájmu“. Protože lamento neupřesní jediný konkrétní příklad, je zřejmě míněno co výchovné varování do budoucna: dnes jsem ještě přimhouřila oko, příště si ale dejte pozor, budu přísná! Není to bohužel ojedinělý případ, pouhým učitelským posudkem je právě tak třeba pocta, již v březnovém Hostu vzdává Karel Piorecký Dynkově sbírce Tamponáda. Marně



bez servítků





tu hledáme stopu po kritikově obdivu k bás­ podobné logiky také ptá, zda „uzlovité o jednoznačný dohled: o pouhé krocení špat­ Velkých, neotřelých témat, zajímavých pro níkovým nálezům, text je zas jen pedantský detaily“ Hrbáčových obrazů nejsou básní­ ného žáka. Tím výchovnější, čím amúzičtější umělecké zpracování, ať už hudební, filmové výčet splněných úkolů, z nějž jako by posu­ kovi „cestou, jak se (...) vymanit z požadavku kritik se přitom v recenzi netají tím, že by nebo literární, a  slibujících přinést svým dek měl vyjít kladně sám od sebe, bez kri­ citové otevřenosti“. Další nesplněný úkol? Motýlovi škrtal i  nádherné verše jako hučí tvůrcům nejen vnitřní uspokojení, ale i  slávu tikovy účasti: osobní prožitek má ve sbírce Není to jediné, co lze od básníka žádat, jen peřeje stříbrných schodů / a čekání dýchá jako a  peníze, není zrovna nadbytek. Všechno už i  „rozměr sociální a  mravní“, „paradoxy poesie? Ať už vyrůstá z  otevřenosti nebo velké teplé zvíře (Dva ořechy), v  nichž bůh­ tady bylo, lukrativních námětů a  příběhů se a absurdity“ tu „nejsou výsledkem nadsázky naopak z uzavřenosti, ze sveřepého „zavíjení víproč vidí „barvotiskové obrázky“. Protože a  stylizace, ale vycházejí z  přesného pozo­ do sebe“, jímž lze mimo jiné definovat i sta­ neplní žádné úkoly? Aby o  svém přístupu dávno zmocnili jiní, a  tak my ostatní, kteří rování současné reality a  z  jejího věcného rého autistu Rimbauda? Musí poesie svět k  básním rozptýlil poslední pochybnosti, jsme zaváhali, jen postáváme před snědeným záznamu“, „odkazy k jazyku médií a reklamy nutně „citově otvírat“, nestačí, že ho – na dořekne jej ostatně Piorecký – v témž čísle krámem a sbíráme drobky. Když se přece jen kdesi vzadu na nějaké fungují jako (...) náznaky toho, kde máme základě sebesveřepějších osobních určení Tvaru – v rubrice Čtenář poezie, kde komen­ hledat příčiny“ dnešního „zplošťování – nově přeartikuluje? Lépe: neotevře ho už tář k jedné z ukázek uzavře slovy, že jí „není zaprášené poličce objeví téma, dosud nikým významů (...) a okorávání citů“, atd. Třebaže tím, že ho přeartikuluje? Její výchozí „mate­ téměř co vytknout“. Lze říci jasněji, že čte nepovšimnuté, slétnou se ze všech stran supi Piorecký hojně cituje i básníka samotného, riály“ a  osobní zdroje jistě mohou být víc básně jako školní cvičení, v nichž musí pře­ a  rozcupují ho. Tento osud bohužel potkal dokládá citáty pouhou přítomnost témat, nebo méně sympatické, vůči její objevnosti devším vychytat chyby? Miladu Horákovou, přičemž s  „cupovači“ se za jejichž zpracování ho chválí – ne to, jak a  básnické ceně to ale nutně je podružné. Když se vynoří nový evidentní básník, doslova roztrhl pytel. Tak například režisér objevně se jich Dynka zmocnil. Nebo opravdu natolik vidíme věci jinak? z  těch, jejichž osobitému jazyku (a  vidění) Roman Vávra točí životopisný film Proč jsme Jako posudky oceňující v  básních hlavně je napřed – než jej můžeme soudit – třeba to, že obsahují, co obsahovat mají, vyznívá Pomoc špatným žákům se učit, pospíší si stejně příznačně literární zapomněli na doktorku Horákovou, produi  většina textů zdůvodňujících nominace Další Hrbáčův recenzent (z téhož čísla Tvaru), kritička (je pravda, že zaměřená na prózu, cent David Mrnka z USA zase snímek Milada, básníků na cenu Magnesia Litera (viz A2 Michal Jareš, chce básníkovi v plnění úkolů a že komentuje báseň jen v rámci hravého přičemž na hlavní roli má, nebo měl, hned z  26. března 2008); je-li jeden autor chvá­ sám pomoci a  nezištně mu radí, jak na to. kvízu), aby ho pro jistotu preventivně dis­ čtyři adeptky: Annette Benningovou, Meryl len už za to, že užívá rýmů i volných veršů, Nechce po něm jenom řádné pointy („Hrbáč kvalifikovala. Kdo nevěří, ať si v  8. čísle Streepovou, Emmu Thompsonovou a  Cate u  jiného je vyzdvižen též fakt, že se „svět“ dává mnohé pointy příliš zlehka“), stejně Tvaru přečte, jak se dotazovaná „čtenářka Blanchettovou. Světlo světa spatřila také jeho nové sbírky „protepluje a  prosvětluje, jako je vyžaduje recenzentka Hosta; v  roz­ poesie“ vyjadřuje k básni Miroslava Fišmeis­ divadelní hra Karla Steigerwalda Horáková ubývá expresionistických tónů a motivů tlení boru jedné z  básní navíc ukáže – málem tera; popudil ji dokonce tak, že z něj udělala versus Gottwald a skladatel Aleš Březina pro či zániku“. Tradiční české moralizátorství, v  duchu známého věrozvěsta „příběhu“ odstrašující příklad a  báseň posměšně pře­ které tu problesklo, doprovází dodnes jako Jiřího Trávníčka –, jak odstranit zbytečné vedla na obecný recept na psaní „pseudo­ změnu dokončil a na scéně pražského Divadla věrný stín také posudky kritiků a recenzentů. odbočky a dát nesrozumitelné básni čitelný básní“. Po tom, co na prahu svých úvah upo­ Kolowrat uvedl operu na stejné téma. Dokázal Vynořilo se to i  v  souvislosti s  Hrbáčovou děj, udělat z ní aspoň úspěšnou povídku, ne- zornila, že ji poesie moc nezajímá a že když zhudebnit estébácký telegram z  března 1948, sbírkou Čekali (Weles, Brno 2007). Petr Motýl, li rovnou televizní scénář. má čas, „šáhn(e) po něčem, co má kromě protokol zatčení Horákové, části z její výpovědi v recenzi původně určené Tvaru, ji se vší svou Karel Piorecký, ve zvlášť  zapšklém pocitů a metafor také děj, začátek a konec“, a obhajoby, a složil dokonce i kvintet prokurábásnickou vervou rovnou odmítl považovat posudku na poslední dvojsbírku Petra je to vlastně až patetické; nepohnul jí nako­ torů. Nezaváhal ani před dopisem na rozloučeza poesii; bohužel ne pro vnitřní, básnické Motýla – který vzdor apoštolským recen­ nec Fišmeister víc, než chtěla? Skoro by tím nou, který na smrt odsouzená žena dopisovala nedostatky, ale právě jen z nevlastních, ten­ zím patří k těm vzácným básníkům, u nichž bylo možné skončit: vzdor nelásce, s kterou ještě hodinu a půl před popravou. „Ne, fraška tokrát přímo ideologických důvodů: protože k  zázraku poesie opravdu dochází – jako se setkává, snad poesie pořád nějak působí to rozhodně není,“ uvedl pro Lidové noviny, mu Hrbáčovo vidění nesedí světonázorově, by pak (v  6. čísle Tvaru) uzavřel kruh; od i  mimo indiánskou rezervaci svých skal­ „nedělám si z ničeho legraci. Prvky groteskní filosofickou skepsí, již za ním čte. Kdyby Tvar toporného výčtu chyb, jichž se podle něj ních příznivců. A přesto, že kritické ohlasy, to ovšem má už tím, že se zpívají proto­ nezvolil nejsnazší řešení a jeho recenzi nebyl Motýl dopustil, přejde na závěr rovnou jichž se jí dostává, nakonec – zdá se – vedou koly…“ odmítl, mohla možná dík razantnosti, s níž k požadavku, aby za básníka sbírky pořádal k podobné nelásce autory samé. Nepovažují Jakousi zdravou grotesknost jistě nelze upřít kříží morální a „estetická“ hlediska, vyvolat „přísný redaktor, který by měl volnou ruku někteří z  nich – jako nedávno jistí účast­ aspoň zajímavou polemiku... (sic) ke škrtům a  kompozičním zásahům“. níci francouzsko-českých čtení v  Paříži ani komiksu o MH, který před časem vznikl na Jinou formu moralizování, zároveň sub­ Možnost spolupráce s autorem tu není ani – za nutné skrývat, že jim na básních pořád půdě National Commitee for a free Europe, tilnější a  záludnější, představuje hodnocení pro formu vzata v úvahu, v kritikově pojetí záleží, a číst je jen s pošklebky nebo s ujiště­ a  kdo ví, co nového, ne-li přímo senzačního děl podle osobních vlastností – skutečných nemůže jít o  tvořivý dialog, ale výhradně ním, že je považují za špatné? odhalí filmový dokument, jehož natáčení už nebo jen předpokládaných – jejich autorů, ohlásila režisérka Olga Sommerová. jak to ukazuje i citovaný text k Magnesii Li­­ Kdo ale zaspal, jsou tvůrci muzikálů, a  pak teře: autor má vřelý nebo odtažitý vztah ke zvěd samozřejmě my, literáti. Nepřekvapilo by mě, druhým, je veselá kopa nebo kakabus, jeho kdyby se v  pozůstalosti Karla Svobody našly obrazy a vize jsou zkrátka jen kádrový mate­ téměř dokončené hudební party, čekající na své riál a klíč k jeho povaze, z níž lze – a je třeba – odvodit i jejich vlastní hodnotu. Přístup je nazpívání stálicemi naší popmusic. Ne, nebyla s českým prostředím srostlý natolik fatálně, bych vůbec pohoršena, kdyby se v roli Milady že se k němu dá svést i tak citlivý a přesný Horákové objevila Helena Vondráčková, ani čtenář básní, jakým je Jan Štolba. Ve své kdyby Záviši Kalandrovi propůjčil svůj hlas recenzi na Čekali (Tvar č. 5/2008) nevysloví třeba Michal David. Čím ale pohoršena a zklajen podezření, „že se autor do svých niter­ mána jsem, je to, jak neschopní a  nepružní ných pozorování jen před něčím uchyluje, jsme my, co vládneme perem, a jak málo jdeme než (a)by jejich prostřednictvím za něčím šel“ s  dobou. Čekala bych, že se v  nedávno vyšlé – jako by to něco měnilo na tom, nakolik jsou knize 365 rad Haliny Pawlowské objeví aleta „pozorování“ osobitá; později se v  rámci spoň zmínka o této statečné ženě, ovšemže ve stylu banánově rybičkových mouder: Když ti nedá Milada / zazpívej si dýjada, anebo že EJHLE SLOVO Michal Viewegh přispěchá s rimejkem jednoho ze svých slavných románů a vypustí jej do světa KNARPAT pod názvem Účastníci procesu, leč nestalo se. Nepřispěchal ani Petr Novotný. Jak ráda bych I  pravil Strindberg: Då hördes med en gång si obohatila své kulinářské umění, omezující se ett underligt knarpande, som när änder flyger Plody zemské na triumvirát guláš-řízek-svíčková, nahlížením Louka 1) vydává trávu s kvítím a bylinami, které posekané senem 2) se stávají. Role 3) nese obilí opp... Arp-snarp arp-snarp, men det var ingen do kuchařky Dobroty z 50. let s podtitulem Co sjöfågel, och det flög ingen upp. Pro čtenáře 4) a zeliny. V lesích rostou houby 5), jahody 6), borůvky atd. V zemi kryjí se kovy a kameny. Jana Amosa Komenského Svět v obrazích neznalé švédštiny tu máme překlad z dílny si chytrá horákyně navařila, to si i  snědla. Otakara Franczyka, laureáta překladatelské Zaváhala Irena Obermannová a nejspíš nepraJak zvířata oslavují? anticeny Skřipec za rok 2006: Tu zaznělo cuje na Deníku popravené doktorky a  své Někdy kupodivu dost podobně jako lidé: na kvasící míze vytékající ze stromů se k alko­ fanynky zřejmě nepotěší ani Jaroslav Rudiš. pojednou prazvláštní „knarpání“, jako když holovému sání shromažďují rozmanití denní i  noční motýli a  brouci, sloni si prý nechá­ vzlétají kachny. Arp-snarp, arp-snarp; ale Přitom román v  dopisech Nebe pod Pankrá­ vají v žaludku proběhnout kvašení některých přezrálých plodů, jichž se nacpou. I dlouhé nebyl to mořský pták a  nic nevzlétlo. Letitý a z hlediska konečného efektu nevydatné kolektivní sání některých motýlů, třeba bělásků, cem by přece mohl být tak neskutečně „cool“! svár mezi pranýřovaným překladatelem na blátě (z kaluže vedle by se napili rychleji) má zřejmě povahu našeho mnoho hodin trva­ Zklamal Miloš Zeman, ten jezevec z Vysočiny. a  jeho kritiky se možná jednou zapíše do Třetí kniha jeho autobiografické řady Jak dějin českého překladu jako spor o knarpání. jícího „společenského“ popíjení čaje, kávy či piva, nad nímž by etolog z Marsu jen kroutil jsem se nemýlil v  národních socialistech To je štráchů o  jedno onomatopoium; inu, hlavou s tykadélky. Stanislav Komárek jiný kraj, jiný mrav: u nás se gagoce, ve Skan­ se bohužel nekoná. A  zklamali i  detektivkáři, dinávii knarpá. neboť Největší případ soudce Trudáka nezaV této kauze toho nicméně už bylo naknar- Daří se v přírodě diktatuře? plní trafiky ani novinové stánky. Kde vítěz a poražený, tam i diktatura plodící totáč. Bukové lesy, pěkný příklad. Buk kon­ páno tolik, že ono prazvláštní knarp-knarp Last, but not least, zklamalo také miniskurenčně je nejsilnější strom, všechny ostatní časem vymasí a  vecpe se na jejich místo. lze občas slýchávat i z naší redakce, zvláště terstvo kultury. Nebo jste snad někde na jeho Zároveň je buk jediný strom, jehož semenáče jsou s to růst pod bukem, takže je vůdčí úloha v  době uzávěrky, kdy nervy pochodují. Ba internetových stránkách narazili na grant dědičná. Kdyby se do toho necpal člověk, vyhrál by (v této době meziledové) buk a všude co hůř, od švédských štěbetavců se nám vyhlášený na podporu festivalu mladé literární by byly bučiny. Buk a člověk, dva organismy, které se rvou o dějiny. Právě jsem vám vyložil nakazila už i Zlá ovce. Nestojíme náhodou tvorby Poezie pod šibenicí? teze biologické hereze zvané bukofašismus. u zrodu nové linguy franky ve zvířecí říši? Svatava Antošová Jiří Sádlo Michal Škrabal

tvar 10/08/

polemika

úskalí předneporozumění odpověď jiřímu brabcovi na jeho kritiku dějin české literatury Tento text vznikl pro časopis A2, kde v čísle 16/2008 vyšel článek Jiřího Brabce Krize vědeckého myšlení? Nad Dějinami české literatury. Redakci A2 se však zdál pří­ liš dlouhý a forma dopisu nevhodná. Vážený pane docente, děkuji Vám za pozornost, kterou jste věnoval naší práci. Vaše úvahy a formulace mě ovšem příliš nepřekvapily, neboť my oba dobře víme – a jsou na to četní svědci –, že stejné výhrady jste měl již mnohokrát, řadu let předtím, než jste si z textu našich Dějin přečetl jednu jedinou stránku. Poprvé to bylo snad v roce 2001, když jsem tento pro­ jekt prezentoval na půdě Literárněvědné společnosti, naposledy (v  mé přítomnosti) pak na kolokviu, které se sešlo na jaře 2006 na půdě Filozofické fakulty Jihočeské uni­ verzity. Už tehdy jste celkem jasně vyjádřil své přesvědčení, že jsem nenapravitelný diletant, který maturitu udělal jen omylem a který není s to podobný úkol vést, protože nezná soudobou filozofii a  literární teorii a  o  literatuře není schopen uvažovat jinak než tzv. selským rozumem. Jste v  tomto přesvědčení velmi konzistentní, a  proto bych se dost divil, kdybyste se náhle nechal přesvědčit a  dospěl k  jinému hodnocení, a to jenom proto, že vyšly jakési knihy. Mimochodem můj příspěvek o  obecné problematice psaní dějin, který jste na onom budějovickém zasedání tak kritizoval, stál Jonathanu Boltonovi za překlad a  byl pod titulem Generals always prepare for the previous war. On the new paradigm of Czech literary history publikován internetovým časopisem Eurozine (viz http://www.eurozine.com/arti­ cles/2007-08-02-janousek-en.htlm). Zdá se, že redaktorům tohoto mezinárodního časo­ pisu schází Vaše mínění, že mé myšlení o dějinách je od základu „chorobné“. Nechci Vám tento názor brát. Vím, že se mi to nikdy nepodaří – ostatně míru Vašeho osobního zaujetí zřetelně prozrazuje již Váš jazyk. Jen mám trochu pocit, že se svým předneporozuměním dostáváte do bludného kruhu axiomů a argumentů: Vyjdete z předpokladu, že pod tímto vedením nemohou tito lidé za žád­ ných okolností udělat nic dobrého, abyste pak vyhledal několik dokladů, které podle Vás toto východisko podporují, a  radostně dospěl ke konečnému verdiktu: „Vždyť jsem to říkal, pod tímto vedením tito lidé nemo­ hou udělat nic dobrého!“ Zkusme však odhlédnout od osobních motivací a  podívat se na věcnou podstatu našich sporů. To, co nám, respektive mně jako hlavnímu redaktorovi Dějin vyčítáte, je bezkoncepčnost, respektive bezbřehý empi­ rismus, který má vycházet z  toho, že jsme svůj přístup nepostavili na předem daných formulovaných filozofických základech. Do­­­­­­­­­cela Vám rozumím. Patříte ke generaci, která si skutečně neuměla literární myšlení představit bez předem daného filozofického konceptu, nejprve marxistického, později strukturalistického a později jakéhokoli. Pod­ mínkou bylo, že musel být jasně deklarován předem, nejlépe v  nejdůležitější části dějin (a vlastně jakéhokoli textu), to jest v úvodu. Neboť jen tak se mohl stát správným návo­ dem: navigací, bez níž by autoři nutně zablou­ dili, neboť by nevěděli, jak literaturu správně číst, jak ji členit a hlavně jak hodnotit jednot­ livá díla. Ještě důležitější funkcí této úvodní deklarace pak bylo, že posuzovatelům textu umožňovala a usnadňovala – řečeno s Vámi citovaným Mukařovským – „vědomou kon­ trolu noetických základů“ autora a jeho díla. (Proto bývalo zvykem v úvodech pro jistotu předstírat taková východiska, jaká hodnoti­ telé očekávali.) Netvrdím, že Vámi preferovaný přístup k psaní dějin je chybný, na rozdíl od Vás však nejsem přesvědčen, že je to přístup jediný možný. Abychom si rozuměli, zcela s Vámi

tvar 10/08/

souhlasím, že literárněhistorická práce má svůj filozofický rozměr. A jsem přesvědčen, že kritická četba filozofických a  literár­ něteoretických prací je pro historika velmi důležitá. Osobně jsem se z  nich poučil, že badatel má být opatrný vůči paradigmatům, která sama sebe považují za jedinou správ­ nou vědu, a také ostražitý vůči teoretickým konstrukcím, a  to včetně těch, které radí k  ostražitosti vůči teoretickým konstruk­ cím. Snad je to tím, že mám jinou životní zkušenost: až příliš často jsem se při svém vzdělávání setkával s historickými pracemi, jejichž autoři vůbec nepotřebovali předmět svého zájmu (například literaturu) zkou­ mat, neboť texty, které produkovali, nebyly nic víc než pouhá ilustrace apriorních filozo­ fických či přímo ideologických tezí. A často jsem také viděl, jak historické práce byly na podkladě „kontroly noetických základů autora“ odsuzovány k zatracení. V tomto bodě jsem se shodl také s Vladi­ mírem Macurou, který byl v druhé polovině devadesátých let mým spolupracovníkem při vytváření koncepce práce na našich Dějinách. Ale ano, nebojím se tvrdit, že i  naše Dějiny jsou určitým konstruktem a  jako takové koncepci skutečně mají – trvalo nám to totiž bezmála dva roky, než jsme ji v disku­ zích zformulovali. Jestli dobře nebo špatně, to ať posoudí jiní. Pro nás bylo důležité, že jsme díky této koncepci získali tzv. kom­ plexní (šestiletý) grantový projekt. Ten byl tehdy – na rozdíl od dnešních běžných grantů – schvalován ve zvláštním režimu, včetně přímé prezentace koncepce práce komisí odborníků, v níž mj. seděl profesor František Svejkovský. Na hledání podoby budoucích Dějin se přitom od začátku podí­ lela celá řada spolupracovníků: v jeho rámci jsme například v  roce 1996 v  Brně uspořá­ dali jednodenní sympozium, na němž jsme mj. se slovenskými kolegy konzultovali příčiny toho, proč se jim nepodařilo sjed­ notit rozmanité autorské přístupy a dovést k  publikaci jejich pokus o  dějiny napsané kolektivem autorů. To bylo pro nás velmi důležité, neboť i my jsme projektovali kolektivní dějiny. Naše koncepce vycházela z předpokladu, že nová kulturní a  politická situace vytváří pod­ mínky pro to, abychom se pokusili literaturu doby socialismu znovu „přečíst“ a pojmeno­ vat. Jako cíl svého snažení jsme si vzali vznik faktograficky nasyceného literárněhistoric­ kého textu, který by zachycoval literaturu v  širokém slova smyslu – od špičkových literárních děl až po produkci „poplatnou době“, od větve oficiální přes samizdat až po exil, od prestižních uměleckých žánrů až po literaturu pro děti, literaturu faktu a lite­ raturu populární – a začlenil ji do souřadnic daných společenskými podmínkami a z nich vyrůstajícího myšlení o  literatuře. Věděli jsme přitom, že tento úkol je nad fyzické síly jednotlivce, ale dokonce i nad síly malé skupinky badatelů, a  proto jsme se snažili pro každou oblast Dějin najít odborníka. Netušili jsme sice zprvu, že počet těch, kteří s  námi, respektive – po Vladimírově příliš brzké smrti – se mnou, budou na Dějinách spolupracovat, naroste na pět desítek, avšak bylo nám jasné, že půjde o  vnitřně velmi diferencovanou skupinu: věkem, zku­ šenostmi, ideovými východisky, literárním vzděláním, jazykem, literárněteoretickou orientací, politickou příslušností atd. Kdy­ bychom tehdy chtěli učinit zadost Vaší tezi o prioritě filozofické koncepce a nezbytnosti noetického sjednocení týmu, asi bychom to museli vzdát a spokojit se s konstatováním,

že projektované Dějiny v tomto složení pro­ Na začátku byla více než stostránková, stě napsat nelze. Nebylo by to ostatně tak podrobně diskutovaná maketa, podle níž špatné: po několika odborných článcích na se jednotlivým autorům zadávaly kapitoly, toto téma bych sklidil obecné uznání, že jsem a  která tudíž musela určit základní výchozí na „výši doby“, ušetřil bych více než deset rozvržení látky (jež nepochybně vyžadovalo let odborného života na individuální práci celou řadu velmi koncepčních rozhodnutí). a nemusel bych ani teď psát tento dopis. Srovnání této makety, prvních verzí textů Nicméně my jsme byli tvrdohlaví a  roz­ jednotlivých autorů (které mnozí samo­ hodli jsme se, že Dějiny sice nemohou být statně publikovali) a výsledného textu Dějin obecně platnou pravdou, ale jen prvním by jen velmi zhruba vypovídalo o  promě­ pokusem na pouti za zmapováním pro­ nách, jimiž texty Dějin procházely na cestě blematiky, ale přesto stojí za to se na tuto od autora k jednotlivým redaktorům, již text pouť vydat. A  dokonce jsme si mysleli, že začleňovali do vztahu k jiným textům a revi­ ona vnitřní různorodost týmu se může stát dovali autorské chyby a omyly, a od nich pak metodologickou výhodou. Považovali jsme – a to nikoli naposled – znovu zpět k autorovi. totiž za výhodné například to, že se našimi A  to vše nejednou za ostré výměny názorů. spolupracovníky stanou nejen ti, kteří byli Důležité pro konstituci celku ovšem bylo, že – ať už v té či oné roli – přímými účastníky nakonec vždy došlo k dohodě, byť nejednou popisovaného literárního dění, a kteří je tedy za cenu kompromisních řešení. Výsledný vnímali a hodnotili podle svých vzpomínek, text pak byl konzultován s dalšími odborníky ale také ti mladší, jejichž odstup je dán tím, a  opět korigován a  doplňován; vposledku že čtyřicet let socialismu je pro ně již „pou­ pak byly Dějiny na více než rok předloženy hou“ historií. Aby však tato spolupráce měla na internetu odborné veřejnosti k  diskuzi, vůbec smysl, bylo nutné najít takový způsob k  připomínkám a  opravám (ještě dnes tam organizace práce, takovou metodu, která najdete dosud nevydaný čtvrtý díl). Neza­ by umožnila, aby popsané odlišnosti mezi pírám, že jsem měl poslední slovo, nicméně spoluautory práci neblokovaly, ale naopak všichni autoři s výsledným textem souhlasili. Děsíte se, že nepoznáte, kdo a  co v  Dějivstoupily do dialogu a prostřednictvím kon­ frontace směřovaly ke vzniku cílového textu, nách psal – upřímně řečeno, dnes už to nepo­ přinášejícího relativně jednotnou výpověď znám ani já, neboť ani já nejsem s to odlišit zásahy jednotlivých subjektů – není to však o minulosti české literatury. Pokusím se Vám to opět přiblížit, tento­ ve skutečnosti důkaz, že se nám podařilo krát na příkladu z mého oblíbeného oboru, najít relativně společnou řeč? Pokud tedy z  divadla, neboť jde o  obor lidské činnosti, hledáte odpovědnost za všechny ty hrůzy, který problém, jak odlišné subjekty spo­ které hodláte v našich Dějinách nalézt, mají jit do společné výpovědi, řeší každodenně. ji ti, kdo jsou podepsáni na obálce: tedy Snad mohu Vaši představu, jak psát dějiny, kolektiv a  já jako hlavní redaktor v  roli přirovnat k  situaci, kdy silná režisérská režiséra moderujícího desetiletou diskuzi. osobnost přinese do divadla hotový dra­ Osobně si myslím, že jsme na cestě za matický text nějakého vynikajícího drama­ Dějinami udělali maximum toho, čeho jsme tika a  na základě předem promyšleného byli schopni, možná ale máte pravdu vy, že záměru vede herce ke kýženému účinu. Nic to je strašně málo a úplně špatně. Nechme proti tomu, takto vznikla řada znameni­ to tedy na dnešních a budoucích uživatelích, tých inscenací. Soudobé divadlo však zná aby posoudili, zda se nám náš záměr poda­ i jiné přístupy, které vycházejí z jiné životní řilo splnit v  míře, která z  těch čtyř svazků filozofie, a  přesto mohou přinést stejně Dějin české literatury 1945–1989 udělá kvalitní a  inspirativní výsledky. Hovořím užitečné, ba potřebné knihy. o  inscenacích, které nevyrůstají z  předem Tož tolik můj chorobný selský rozum. daného textu a  z  apriorní režisérovy vůle, S pozdravem navždy Váš ale vznikají kolektivním úsilím na cestě za málo zvídavý středoškolák poznáním sebe sama i okolního světa. Opí­ Pavel Janoušek rají se o  živou komunikaci spoluúčastníků, o aktivní dialog a spoluakci, o společné herní hledání tématu i podoby konečné výpovědi. Tato divadla se nazývají autorskými, pro­ inzerce tože jejich společnými autory jsou všichni, kteří se na inscenaci podílejí. Z praxe je při­ tom současně zřetelné, že adresáty oslovují především ty jejich výkony, na nichž se jako součást kolektivu spolupodílela také nějaká režisérská osobnost, která toto hledání řídí: vybírá, třídí, zamítá, doporučuje, ukotvuje, zafixovává... Můžete logicky položit otázku, zda je podobný přístup použitelný i  v  literární historii. Domnívám se, že ano, a  spolu s kolegyněmi a kolegy jsem se jej pokusil na naší cestě za textem Dějin naplnit. Jestliže se totiž ve své kritice v něčem velmi hrubě mýlíte, tak je to v tvrzení, že si redakce Dějin počínala „značně bezstarostně: rozdala úkoly a autoři odevzdali texty“. Kdyby totiž tomu tak bylo, nemuseli bychom na Dějinách pracovat deset let. Rád bych věřil, že se mýlíte z pouhé neznalosti. Vždyť konec­ konců nemusíte vědět o třech konferencích s mezinárodní účastí, které jsme nad téma­ tem pořádali, ani o  desítkách setkání nad jednotlivými částmi, kapitolami, které se po Mánesova 87, Praha 2 řadu let odehrávaly na půdě Ústavu pro čes­ (metro A, stanice Jiřího z Poděbrad) kou literaturu. A už vůbec nemusíte tušit, že hlavní část našeho hledání Dějin probíhala Otevřeno denně kromě neděle prostřednictvím dialogu nad autorskými od 10 do 22 hodin texty a  prostřednictvím samotné proměny těchto textů.



tóny barvy vůně

klub obchod čajovna

polemika

kdo, co, jak, proč Mou úvahu (pamflet, chcete-li) o  stavu české literární kritiky (viz týdeník A2 č. 13/2008) se pokusila Božena Správcová odstřelit argumenty ve stylu „vy zase bijete černochy“. Jeden je v  rozpacích, co na její akutní záchvat chestertonitidy říci. Správ­ cová chtěla ukázat, že všechny moje výtky vůči recenzentům lze aplikovat na můj text, ale moc práce si s tím nedala. Napsat třeba na můj odstavec o tom, že se většina recen­ zentů bojí ztrapnit, že se bojím také ztrap­ nit, sice možné je, ale to si podobné invek­ tivy můžeme opakovat do svatého Dyndy. Čekal bych, že Správcová kupříkladu vezme první větu onoho odstavce („V recenzích se zhusta užívá jakési slovní mlhy, která úspěšně zakrývá, co vlastně autor kritického textu chce říci.“) a omlátí mi o hlavu, že dělám totéž. Ale to kdepak, záchvat byl zřejmě příliš slabý. Za zmínku stojí její paradox šestý: má výtka, že recenzenti trpí mesiášským kom­ plexem, se vztahuje i na mne, „protože, jak jinak než přesvědčením, že literaturu (resp. kulturu, svět) zachrání, vysvětlit, proč místo psaní o  recenzentech nedělá něco rozumnějšího“. Buď ovšem stejným komplexem trpí i političtí komentátoři či food kritici, nebo Správcová trochu rychleji psala, než pře­ mýšlela. Ano, b) je správně. Mimochodem, v životě by mne nenapadlo, že je cosi možné zachránit psaným textem, má výtka se týkala duchovního postoje obvyklého v lite­ rárních časopisech: „Recenzenti svými texty ilustrují nepřiznaný povýšenecký postoj: nepíšeš, nečteš, jsi horší než my.“ Božena Správcová zřejmě umí číst ne­­ pěkné věci mezi řádky, když vidí v  mém textu nějaké „mlhavé náznaky“ a  „vědoucí pomrkávání“. Že by tím myslela třeba moje věty „Smysluplnou recenzi na knihu umí u nás napsat maximálně tucet lidí. Protože však počet jejich recenzí neodpovídá počtu státem placených stránek literárních časopisů, pochoduje před čtenářovými zraky armáda průměrných, vedle jejichž textů je ruská tajga kvetoucí zahrada.“? Jeden si dosud myslel, že těžko hledat něco mlhavého (o  pomr­ kávání nemluvě) na názoru, že redakce nemají dostatek kvalitních textů, a  tak tisknou kdejakou pitominu, protože vyjít

se prostě musí. A  k  její výtce, že nikoho redakci křížovkářského časopisu Tvar, až se v  každém případě od nějaké části kon­ nejmenuji, mohu jen říci, že jsem se tak zjistí, že Král je Král. textu. Můžeme se odříznout od rodiny, jejíž Jiří T. Král jméno chceme na veřejnosti před svou lite­ rozhodl záměrně: kritika vůči mému textu by se smrskla do poznámek, že ten a  ten rární či jinou činností chránit, ale můžeme do výčtu nezdárníků nepatří, případně že se také odříznout od odpovědnosti za své jsem nejmenoval toho a  toho. A  přitom Král nechť se laskavě chytí sám minulé i  budoucí (literární) činy a  přečiny. o ony recenzenty zas tak nejde, hlavní potíž Výsosti. Je to hra – od milé a nevinné po zbabělou, Předem mého dopisu je mi poděkovat ba páchnoucí. je totiž v  tom, že redakce jim publikovat umožňují. Nicméně, milí čtenáři, v  něk­ Vám za upozornění, že neumím googlovat. Některé pseudonymy jsou spíše zástěrkou terém z  příštích čísel časopisu A2 budu Jak je vidět, neumím, něco se s  tím budu anonymity. Pod falešnými jmény si lze zaří­ v  nakousnutém pokračovat a  dočkáte se snažit udělat. Podstatou mého článku (ve dit třeba tucet mailových schránek, z nichž Tvaru č. 8/2008) však bylo něco jiného než je možno bezpečně podnikat ledacos, co i řádné porce jmen. Jednoho stále překvapuje, že v literárních googlování, a  dokonce i  něco jiného než známe od tradičních anonymů – radit časopisech je důležitější, KDO něco říká, nějaké Vaše osobní Královské konkrétno. Už a obluzovat, nadávat, žalovat a hrozit. Pro­ než CO vlastně říká. To, co Boženu Sherlock vůbec jsem se nechtěla pouštět do pečlivých blém je v tom, že tyto činnosti jsou vesměs Správcovou skutečně zajímá, je má iden­ analýz Vašeho po mém soudu odfláknutého, mrzké – nestojí-li za nimi na pevných tita. Naznačuje, že jsem zřejmě nějaký pro­ zato hodně přezíravého pamfletu – to bych nohách i nějaké osobní ručení. Pohybujemetřelý šíbr, který se asi pohybuje mezi lite­ byla sama sobě pro smích. Chtělo se mi spíš li se v literatuře, pak je tímto osobním ruče­ ráty, kamarádí s nimi a v nestřežené chvíli na Vašem příkladě poukázat na jistou obec­ ním právě kontext, dosavadní práce, kterou (s  andělským úsměvem na rtech, samo­ nější tendenci, která se mi nelíbí. Zkusím to držitel jména či pseudonymu dává všanc. zřejmě) jim vráží kudlu do zad. A hned má tedy znovu, tentokrát explicitněji: Pokud „nově vzniklý“ borec začne kázat Mýlíte se, myslíte-li si, že je důležité z  kazatelny vyztužené zkušeností v  literár­ pro to i přesvědčivý důkaz: v jednom textu se „blýsknu“ výsměšným citováním dopisu, pouze, CO někdo říká, a nikoli KDO to říká. ním provozu a  publikační činností, která který psal (jako prosbu o  záchranu Tvaru) Důležitý je dokonce i  způsob, JAK to říká. ovšem pod jeho jménem neexistuje, neručí někdejší šéfredaktor Ondřej Horák ministru Je-li mi adresováno sdělení „miluji tě“, pří­ vůbec ničím; signalizuje pouze, že stejně kultury a který nebyl podle znalostí Správ­ padně „jsi hloupá“, je důležitost kontextu rychle, jako se objevil, může i zmizet nebo cové nikde publikován. Jsem snad nectný (tedy onoho KDO a  JAK) nabíledni. V  lite­ se vynořit zase pod nějakým jiným pseudo­ kamarád Horákův, jemuž dopis v  slzách ratuře to platí dvojnásob; nejen že pro lite­ nymem – je na útěku před zodpovědností ukazoval a  jenž tuto znalost pak zneužil? raturu a umění vůbec je práce s kontextem úplně stejně jako „přítel, co to s váma myslí Nebo tajemný ministerský úředník? Nebo denním chlebem, ale shodneme se nejspíš dobře“. A  o  celistvost kůže, nesoucí se na snad (ani nechci pomyslet) samotný Horák? i  na tom, že cennost literární ceny, pří­ „trh“, mi právě, Vaše Povýšenosti, šlo. Emil Anebo se Správcová v  čase googlování pro­ padně radost či žal nad recenzí se do značné Hakl, Václav Kahuda nebo J. H. Krchovský stě jen zatím nenaučila googlovat, neb by míry odvíjí od toho, KDO cenu udělil, resp. zůstávají sami sebou, přestože se pošťačce jinak Horákův dopis našla na stránkách KDO recenzi napsal. Napíše-li Jiří Trávní­ podepisují jinak; jejich literární kůže (ať už ček (jehož jméno je čitelné v dobrém, popř. se komu líbí nebo nelíbí) zůstává celistvá. Pavla Kotrly? Podle Správcové pohrdám literáty, litera­ špatném, protože za ním stojí značná suma Avšak pseudonymy likvidující příliš mnoho turou a nekomerčními časopisy. Oh ano, vše práce, pod tímto jménem dohledatelná), že kontextu (a  tedy i  příliš mnoho odpověd­ je vysvětleno: všechny kritické výtky lze psy­ Joyceův Odysseus je umělecký omyl, bude to nosti za své psaní) tuto kůži trhají na malé chologizovat, a odsunout tak do neškodné určitě zajímavější důvod k  zamyšlení, než bezcenné kousíčky. Je mi protivné doha­ a pošetilé oblasti lásek a nenávistí. Varian­ta, když totéž napíše na literární server jakýsi dovat se s  nějakými nazobanými fantomy, že bych snad kritizoval nějaké konkrétní nick (pod kterým si konkrétní osobu a  její veleodvážnými torzy za bukem, jimiž se zlořády, je úplně bláhová. Na stránkách lite­ dosavadní dílo, je-li jaké, dovedou před­ utěšeně zalidňuje naše slavná internetová rárních časopisů je totiž všechno v pořádku: stavit leda tak dva tři kumpáni) nebo když současnost a jež nyní, jak se zdá, pronikají už dávno nikdo necituje Šaldu, protože to řekne paní s  taškou, které se Odysseus i do papírových časopisů. každý týden, čtrnáct dní, měsíc (doplň si vloudil do ruky v knihkupectví při hledání Přeji Vám, Vaše Polojasnosti, když už jste sám) dostáváme do ruky tolik inspirativ­ „zamilovaného“ románu. se rozhodl být Králem, ať jím jste co nej­ Používání pseudonymu (přestrojení, chce­ důsledněji, tj. pokud možno pokaždé, když ního a  neotřelého čtení, že máme v  lite­ rárních kavárnách dostatek materiálu pro ­te-li) je složitá věc, existuje spousta způsobů, usedáte k  počítači s  literárním úmyslem. zuřivé a  nekonečné diskuze. Přemýšlíme JAK a PROČ to činit. Pseudonym z různých Když to vydržíte, možná začnu brát Vaše o knihách a psaní o nich a nikomu ani nepři­ důvodů používají umělci, skauti, dr. Jekyll, poznámky o  nedostatečnosti recenzentů jde na mysl, že by věnoval energii luštění tajní agenti a d. Začneme-li vystupovat pod a li­­­terárních časopisů vážně. pseudonymů. A jaké bude asi zklamání pro novým, vymyšleným jménem, odřezáváme Po pás se klaní Správcová



Kopání do mrtvoly 2 a ½: chyťte si svého Krále

překlady

letos bez skřipce Překladatelská anticena Skřipec, udělovaná vždy na pražském veletrhu Svět knihy, zůstala letos Obci překladatelů na ocet; porota ve složení Blanka Stárková, Robert Novotný a Vladimír Piskoř shledala, že „navržené tituly nesplňovaly kritérium kom­ plexních závažných prohřešků v překladu beletristického díla s výraznějšími umělec­ kými ambicemi“, a anticenu se rozhodla protentokrát neudělit. V čtrnáctileté historii této ceny je to teprve jsou jejich práce posuzovány. Netřeba dodá­ podruhé (vedle roku 1999), co nebyl Skři­ vat, jak je tento vzor kontraproduktivní: pec udělen. Nabízí se dvojí možný výklad: neumožňuje překladatelům větší volnost, ten první – překladatelé šli do sebe a  ne­ nedává možnost experimentovat, svazuje odevzdávají už zmetky – zavrhněme ihned; je, nutí je k  autocenzuře. Otázkou rovněž při množství překládaných textů a podmín­ zůstává, nakolik byla absence letošního kách překladatelské práce obecně se nelze „vítěze“ ovlivněna hysterickou reakcí loň­ lidem fušujícím do této vysoce specializo­ ského laureáta. vané oblasti ubránit. Spíše bych letošní rozhodnutí poroty chá­ A Skřipeček vyhrává… pal jako taktický, vyčkávací krok ­ – kdyby Tak či tak, letos se natahovalo toliko na Skři­ totiž nakrásně chtěla, leckoho by jistě pra­ peček, pomyslný pranýř za nejhorší nebelet­ nýřovat mohla. Možná si uvědomila, na jak ristický překlad. Byl udělen knize Velké bitvy tenký led se vlastně (opakovaně, rok co rok) historie, kterou z  francouzštiny přefušeřil pouští: hodnocení překladu, zvláště toho Antonín Skalický (neméně odpovědným uměleckého, je vystavěno na dosti vágních za výslednou podobu díla je pak i redaktor kritériích a  je nepříznivě ovlivněno neexis­ Václav Trhal) a  kterou loni vydala nakla­ tencí kvalitní kritiky překladu u nás. A tak datelství Brána a  Deus. Porota překlada­ tu ve vzduchu poletuje jakýsi neurčitý kon­ teli vytkla „katastrofální neznalost historie“, strukt „správného překladu“, který se stává vyznačující se nerespektováním zavedené pro překladatele imperativem a  podle nějž historické terminologie a  překrucováním

l­o se, že rozsáhlou polemikou na stránkách loňského ročníku Tvaru vše utichne – poškor­ pené strany se sice neshodnou a nesmíří, leč uloží svou při k  ledu. Jenže chyba lávky! V  protestu, který Franczyk poslal nedávno Obci překladatelů a  který je k  přečtení na jejích webových stránkách (www.obecpre­ kladatelu.cz – tam také najdete veškeré dis­ kuzní příspěvky všech zúčastněných stran), je celý spor dál rozpitváván. Četné Franczykovy překlepy a  jeho ele­ mentární chyby při psaní čárek by se snad daly připsat rozrušení, ale spor se – jak to tak vypadá – začíná přesouvat z oblasti běž­ né  literární polemiky do dosti odporných bažin. „Chystám se proto upozornit zaměstnavatele D. Hartlové, to je děkanát Filozofické fakulty UK jak na odbornou tak i  na morální úroveň D. Hartlové. Jak bude tento orgán na to reagovat, je už jeho věc,“ vyhrožuje Franczyk oso­­bě, která podle něj stála u počátku jeho ponížení – recenzentce jeho překladu. (Dag­ mar Hartlová recenzovala Franczykův pře­ klad Strindberga ve Tvaru č. 2/2007.) Kde až Kauza Franczyk spor skončí, zda třeba u Evropského soudu Aktuální vítěze překladatelských anticen pro lidská práva, těžko v  tuhle chvíli říct tedy známe, ale ozvuky minulého klání – kdo ví, kam až jej pan překladatel, uchylující zaznívají dodnes. Loňský laureát Otakar se k normalizačním manýrám, dožene. Dou­ Franczyk se ještě po roce bije za svůj překlad fejme jen, že děkanát FF UK zachová zdravý Strindbergova díla Romantický sakristián na rozum a reagovat nebude... Rånö a činí tak s úporností až zarážející. Zdá­ Michal Škrabal a zkreslováním informací. Ruku v ruce s tím jde i neméně trestuhodná neznalost mateř­ štiny: „vysoký podíl stylisticky nezvládnutých, neobratných vět, sledujících francouzskou dikci, (…) četné tiskové i  hrubé gramatické chyby, nerozlišování slovesných vidů, vadné skloňování latinských jmen“. Myslím, že bude dobré demonstrovat tuto komickou nemohouc­ nost překladatelovu na pár příkladech: Najdete zde krásné ukázky bitev, které zbortily krví jiná místa s nebo bez účasti Západu. Předvečer bitvy se dva velcí muži potkali ve stejné vzdálenosti od svých táborů, která činila 6 km od každého. Dva špioni, zajatí blízko tábora, po násilném mučení přiznávají pravdu. Populace hledala potravu, vyhrabávala kořínky a škrábala kůru ze stromů. Texasané, jejichž velitel slíbil zvítězit nebo zemřít, jsou zaplaveny náhlým přílivem Mexičanů. Taky vám tuhne krev v  žilách? Nebo se rovnou bortí?

tvar 10/08/



manuál na pokračování

o psaní (9) Tíha Tíha je při psaní tou největší překážkou – protože se vrací. V  obměnách je vlastně přítomná stále; kecne si hned za startem a  nechce zvednout zadek; podlomí nám kolena ve chvíli, kdy se zdá, že nám to jde hezky od ruky; nechá nás beznadějně uvíz­ nout v  trní a  hloží necesty, odkud lze jen vycouvat, a to jen za cenu ztrát – co s tím? Tíha je jedna a projevy má mnohé: va­rianty na slabost. Únavu. Předstírání. Tíhu v  textu objevíte na první přečtení – hůř se dokazuje. Je třeba nacvičit si schop­ nost „cizích očí“ , tj. čtení svého textu cizíma očima. To můžeme nacvičit ve škole. Použijeme prosté cvičení o  třech částech: buď podle Aristotela: expozice – peripetie – katastrofa; nebo prostě: začátek – prostředek – konec; anebo: otevření – zvraty – uzavření. Víme, že každá z částí má své výrazné kva­ lity, jinak se hrdinové (kvality) chovají na začátku, jinak uprostřed a  jinak na konci – takže začneme: Zasedneme do lavic. Vybereme si kartičku, na níž je slovo. Zastavíme všechno vnitřní mluvení: Naše mysl se zklidnila jako hladina rybníka – vnímáte jen svůj pravidelný dech – minulost neexistuje – budoucnost neexistuje – a  zvolna jako laser se soustředíme do jednoho bodu, jímž je ono slovo. Zadíváte se na ně a  necháte přistoupit všechny obrazy, situace,

INZERCE

Alexandra Berková postavy, které ke slovu jakkoli patří; zvolna mít autor poslední části: on rozhodne, a beze spěchu vše zapíšete – bez ohledu na to, jak vše uzavře a  čím opepří; on (ona) má poslední slovo ohledně posledního vysvět­ jak se text bude dál vyvíjet... Výsledný text bývá soustředěný, bar­ lení… vitý a  nikterak dlouhý, protože když nebu­ dete vědět, jak dál, prostě přestanete. No Nejspolehlivější způsob, jak nedovolit tíze, – a  když mají všichni dopsáno, udělají ten aby zalehla text, je ovšem práce; mít mate­ zázračný pohyb: svůj papír posunou doprava riálu na pět set stran – a  ono bude stačit – a  přijmou papír zleva; kde už je nadepsaná na tři sta; mít připravenou zápletku na expozice. Takže si soustředěně pročtete expo- třístránkovou povídečku po dobrém obědě zici (úvodní situaci) a máte za úkol najít mož- – a ono to vyjde stěží na stránku. Má-li to být nosti k rozvinutí textu. Či děje. Druhá část má k něčemu. Jsou i autoři, kteří si pochvalují, své náležitosti: nebude se chovat jako druhá jak jim materiál pod rukama kypí – ale to se expozice nebo konec; bude se chovat jako ovšem nedá číst. Řeknou, že dá. Nebudeme rozvinutí první situace, jako následný tón, se hádat: někde přebývají čtenáři, kterým barva na obraze nebo chuť na obloženém dělá radost, když uvíznou v  pětinásobném talíři; nebude jako tažený štrúdl, ale jako množství písmen. Oddat se textu má něco komplementární kvalita, která k  celku do sebe; čtenářská rozkoš ovšem bývá auto­ patří, ale přichází z  druhé strany. Pokud rům upřena – podobně jako kouzlo kouzel­ expozici vyrazila karavana, ve střední části níkovi... Další svízel při psaní nastává, když to člo­ musí zabloudit. Aby se události posunuly o  kus dál než jen o  dalších dvacet kilome­ věka najednou přestane bavit. Když ho to trů k  cíli. Podstatné jsou na střední části pořád baví – a už tuší, že píše blbosti, je to zvraty: expozice uvádí na scénu – peripetie problém. Ale dá se to střihnout: něco vyho­ musí najít prvky k  rozvinutí; expozice laš­ kovně naservíruje karty na stůl – peripetie je znovu zamíchá a přidá ještě některé další; inventář tvaru střední část ukazuje, že totéž může vypadat taky úplně jinak. Takže expozice dává, peri­ petie rozehrává – nu a  konec vše uzavírá. Klasickým úkolem konce je najít zakončení buď v  expozici – příjemné spojení začátku s koncem; anebo v předchozích peripetiích, kde hledáme řešení u dějových příběhů; na každý pád poslední ruku na pokličce bude

dit, něco osekat – ale jaksi – se dá. Když uvíznete v  rozdělané práci – v  rozdělané a zálohou podepřené práci – máte problém. Vypadá to na žábu na prameni; vypadá to na příliš dobře připravený – do detailu a  bez průduchu připravený koncept, který nemůže dýchat. Budete se nějakou dobu trápit, než vynaložíte další čas a  energii a všechno to vyhodíte; uděláte líp, když při prvním podezření vyndáte sporné místo celé – a  uložíte třeba na nějakou dobu do krabice pod postel – někam, kam se vrátíte, až zapomenete, jak jste se při opravných pokusech nadřeli – a teprve pak to vyhodíte do sběru. Naše cesty se rozcházejí: ve škole se mohou probírat nejrůznější cvičení, ale to pod­ statné jsme si řekli: Co nemáš rád, nečiň druhému; a Tao, které lze vyslovit, už není Tao. Zbývá ještě jedna věta: Má smysl pouš­ tět se do psaní jedině tehdy, když ta pravá knížka zatím není napsaná… (konec)



foto Tvar

Psejk   Ač nejlepší přítel redakce, nevysloužil si tento plyšový Canis familiaris zatím žádné vlastní jméno. Při volbě jména obecného dovolte mně, abych opustil latinské vědecké označení. Budu toho C. familiaris familiárněji zvát v  jadérném podkérkonošském podřečí psej­ kem. Východní Čechy totiž byly krajem obzvláště úrodným na národní buditele. – A co je řádný hlídací psejk? Vezdybdící kalhotolýtečný trhátor a výstražný maják a bezpečnostní siréna a připomínka vzorce sirovodíku, neb há-dvě-es smrdí jako pes. A v neposlední řadě štěkuel­ní buditel! Psejk sedí v  redakci. Setrvává na pracovní pozici hlídače, přestože jiný hlídač bdí už u  vstupu do budovy ve vrátnici. Na rozdíl od vrátného ale psejk nepije kafe, neběhá na záchod, nečte Rytmus života a nekouká na telku. A nikdy nespí, vždycky bdí aspoň na jedno oko. Na druhém oku má klapku, aby vypadal divočeji. Zřejmě mu to vychází: pokud je mi známo, zatím si nikdo netroufnul vztáhnout ruku na šéfredaktorské poklady, které střeží. (Přitom historie nás učí, že dokud měl Žižka dvě oči, byl to sprostý lapka, teprve když o jedno přišel v Polsku, vrátil se do vlasti a stal se vedoucím husitského mírového vše­obecně pokrokového revolučního i odborového hnutí.) Psejk historii nezná. Ale má ji. Šéfredaktor ho do služby přijímal z rukou zatím poslední ratolesti rodiny Správcových. Před lety hlídával u postýlky Boženiny, ještě před tím hrála si s ním její máť a klapku na očičko vyráběla praprababička Emílie... A to všechno tady vyjme­ novávám jenom proto, abych náhodou neprokecnul, co psejk Kasalovi vlastně hlídá, aby vás to nelákalo loudit se pod nejrůznějšími záminkami do redakce, šukat tam a šmejdit a slídit. I když na psejka, na psejka stejně nemáte. Gabriel Pleska

tvar 10/08/10

F. X. Šalda: Jen kurvy se musí líbit, básně ne.

ČEtba

čtenář poezie v hrobě hemžením červů budem znít jako věčné mumlání – – – Jiří Studený: Lotosové zajetí (Pavel Mervart, 2004)

na vás dva. Ležte, ležte, to jsem já. Fráňa Šrámek: Ještě zní (Fr. Borový, 1937) Šrámek. Něco jako že každý rozliší vrabce od kosa. A  zároveň něco jako že nevěřím, že existuje Borneo, protože jsem tam nikdy nebyl. Krom toho nejsem s  to dešifrovat, kdože to doplakává, prší jako na zahradu na vás dva. Jen klidně ležte dál, já to rozhodně nejsem.

Zde ihned závist: Moje únava a  vyčerpání nejsou totiž nijak ryzí, neboť si tyto půso­ bím sám svým ethylismem a neschopností. Ale to sem nepatří. Hrůzu ve mně budí především močící koně, mající evokovat důstojné a mocné mlčení. Mnohem bližší je mně smělý odkaz dávno vyhynulých roklí, Co jsi protože nic podobného se ve světě nevy­ Máš světlo slunce. Jsi ale jen večerní lampa pro ošálené ptáky. skytuje, a tudíž mne nemůže reálně ohrozit. Celá věc je ale přece jen po čertech dobrá: Slibuješ. Ale tvá odpověď je pláč herce. Pláč jako každé dítě chci se tu a tam bát a věčné herce mumlání červů v  našem společném hrobě – i když je to člověk. A slova lásky, která se drolí se jistě stane pevným základem všech mých z jeho úst – kdo pozná, kde milují a kde budoucích literárně plodných traumat. jsou Jiří Studený? Neznám, ale jsem vždy při­ lhostejnost? praven přijmout jeho sekundanta... Podobáš se. Ah, to je to nejstrašnější. Podobáš se stromu víc než kterýkoli strom. Podobáš se *** tělu Ptáci hovoří tak, že každý, kdo tě jen zahlédl, už žádné zlodějskými hlasy, jiné houkají mlíkaři, nesmí... už si to hasí. Ah, to je to nejhorší. Zdáš se vysvobozením, a jsi též jen lež. Všichni se rozešli, budou v koupelně Jan Vladislav: třískat zrcadly, Fragmenty a jiné básně (Torst, 1998) nechte mě, nechte mě. Mramorová tlama přetéká květy. (1985) Michal Jůza: Jednotlivé básně (Pražská imaginace, 1990)

foto archiv Tvaru

Daniel Hradecký se narodil 21. dubna 1973 v  Mostě, vydal básnickou knihu Muž v  Průlomu (Orpheus, 2004), pub­ likuje v  časopisech, básnické soubory Zasadit dům postavit strom, Chůze po vodách, Marionety a Přibližování dřeva/ Písečné dny má zatím v rukopise. Konec hořkosti Ten horký van jenž vane ze srpnových bran mi smysly svírá hluboko se vtírá do mých ran K hořkosti která zebe do kosti přibývá mrákotný mráz koho to zase zradilas má úzkosti

ochutnávám jen velmi zřídka, ale kopretiny jsou, věřte, trpké jen což. Ke strofě druhé jen tolik, že pokud vím, úzkost ještě nikdy nikoho nezradila. Rovněž dvůr vybudovaný ze sta černých můr stojí někde mimo kraj mé představivosti a  od zlatých šňůr bych rozhodně neprchal, ale pílil jak rád, jak rád směrem, kde se vyskytují. Přesto nepochy­ buji, že se jedná o báseň a nikoli o produkt pracovní terapie parafreniků! František Kožík? Doufám, že až přijde můj čas, setkáme se Na břehu noci a vymě­ níme si nože... DVA dva – – – Důkladně zběhlí v tajném umění mlčet tak důstojně a mocně jako když močí jejich koně

Sta černých můr teď tvořívá můj dvůr po tolik nocí vítr dul jak rád jak rád bych uprchnul od zlatých šňůr

Žhavý proud ticha zazáří rozstřikován prachem

Zahořklý pach mne odvrací a dává strach jak rád jak rád bych zapomněl jak rád bych znovu šel v kopretinách

Zůstávají tu jako smělý odkaz dávno vyhynulých roklí

František Kožík: Na břehu noci (Barvič a Novotný, 1937) Konec hořkosti? Tedy počátek sladkosti? Rád věřím, že (znovu) jít v kopretinách může mít očistný účinek, a přiznávám, že květiny

Nebe je oslněno jejich jasným pohledem

Zběhlí ze svého osudu s úsměvem nás ponoukají k nápodobě Naše únava a vyčerpání jsou však příliš ryzí Dokonce ještě

Zřejmě divoký protirežimní večírek s  pří­ slušnou afterparty na Olšanech, Vyšehradě či dokonce Veleslavíně, u  hrobu básníka – předmětu jistě oprávněného kultu. Pít se asi skutečně nemá, krom vody z horských pra­ menů a v případě skutečné bolesti výhradně Bílá (modrá) dáma. Přesto si těchto deset veršů vštípím do slábnoucí paměti, neboť právě takto se to s námi má, když nevychá­ zíme z údivu, že žijeme. Michale Jůzo, odpusť, že jsem o  tobě v  životě, ve kterém nevycházím z  údivu, neslyšel, aniž co od tebe četl! Vy dva Srst noci pocuchána praská, a vy dva jak dočkáte se rána a jak se dočká láska, probudí vás šťastným trylkem nebo zaštká hluchým vzlykem, v temné kruhy pod očima zazděná? Z chaluh noci vyplovou dvě těla, a vy dva zahalíte ta dvě těla, sejmete jim růže s čela, tiše, tiše, tiše. A vy dva uzříte, co láska píše v čela růží zbavená. – Nebojte se. Neprchla jsem. Já se skryla jen. Bála jsem se. Plakala jsem, když noc bledla v den. Doplakávám. Blíž se kradu, prším jako na zahradu

Vladislav, a  to velmi raný, plný obavy, že nebude možné žít příliš dlouho. Pokus, vlastně zaříkávání, aby tomu bylo jinak, aby bylo možné a dobré žít. Samozřejmě láska. A ono se mu to podařilo! Miluji Vladislava starce. Postával u brány Proběhly kolem mě dvě tretky z hlíny a Jeho dechu. Ani pořádně nevěděli, jsou-li už dvou nebo ještě čtyřnožci, ohlíželi se po mně jak po masce smrtky. Jestli bych je nerozpustil v Nic oba jedním žhavým pomyšlením! Rozkaz zněl: Nechat na pokoji! Já tedy ne, On je k něčemu potřeboval. Proto doteď trvají v úzkostech a nepoctivém neklidu. A jak jsou nadutí, že se umí sami množit. Nemluví o ničem jiném. Kdybych tehdy... nevznikl by věčný mír? I proti příkazu? Jenže Ješua! Jak ho znám, už předem je oplakal vlastní i jejich krví. Proč se Jeho Syn podobá těm mouchám. Proč ne Skvělému mně? Pavel Švanda: Cestou z Kainova pohřbu (Atlantis, 2004) O  čem je řeč, tato řeč? Apokryf jistě. Jan a Maria dožívající v Efesu? Sen, ve kterém se prožívá řecky a mluví aramejsky? Frekvence stěží srozumitelných gnómů v  bludném (bloudit je dobré!) textu mne jednak plní nadšením nad možnostmi šířit a  množit tajemství, jednak mě v zoufalství nad mou insuficiencí interpretace žene do hospody na 200 gramů čiré kořalky. Po čertech dobré. Raport nižších anděl­ ských hierarchií. Pavle Švando, buď dlouho živ, neboť zda­ leka není jisté, že potom se dozvíme víc. Připravila Božena Správcová

tvar 10/08/11

rozhovor

průvodkyně probuzenou pamětí Rozhovor d. Ž. bora s veronikou holcovou Když jsem se byl v roce 1998 podívat v Akademii výtvarných umění na práce studentů Vladimíra Kokolii, znovu mě zaujala Veronika Holcová. Protože jsem chystal výstavu o Františku Antonínu hraběti Šporkovi, zeptal jsem se Veroniky, zda by nechtěla při­ spět nějakou grafikou do Pocty hraběti Šporkovi. Souhlasila – a vytvořila dvě černobílé litografie, které se v sousedství mnohem starších umělců vyjímaly neotřelou nápadi­ tostí. Během studia se Veronika seznámila s mladým mužem, který mi při představo­ vání řekl: „Mám vám vyřídit pozdrav od mé maminky. Ona vás zná, bydlila kdysi ve stejném domě jako vy, jenomže o patro výš.“ Potěšilo mě to. Krátce na to Veronika otě­ hotněla. Když mě pozvala na svou druhou výstavu blízko bývalého Denisova nádraží (ta galerie už dávno zanikla a její jméno mi vypadlo z paměti), visely tam naprosto jiné obrazy než ty, které jsem znal. Převažovala v nich skrytá erotičnost, nečekaný vzrůst vegetativních tvarů a reakce na vnitřní život těla. Když mi později přinesla s dcerou Jůlinkou svoji první ilustrovanou knížku – pohádky, napadlo mě: možná z  ní roste nová Toyenka. Dnes spolu procházíme její novou výstavou... D. Ž. B.: Začnu rozhovor – jak jinak – než Na tu výstavu si vzpomínám rád, tenkrát jsi náhodou: vloni se mi náhodou dostal do ruky mne, stejně jako dnes, provázela – a  já jen časopis Umělec z roku 2001, v němž jsem obje- zíral, jak vegetativní formy v tvých obrazech se vil celostranné vyobrazení z cyklu Sladký život proměnily v  jakési biologické útvary, někdejší a text Tomáše Pospiszyla: „S výstavou Sladký podivnou dekorativnost vystřídala neskrýživot se na naší výtvarné scéně objevuje vaná erotičnost, velkoformátové obrazy mi malířka, jejíž vývoj je nutné pozorně sledo­ připadly kompozičně a  především vnitřně vat. Rozšiřuje malou, ale důležitou skupinu hotovější. Přemýšlel jsem, jestli snadnost, umělců, kteří mají schopnost dohlédnout s  jakou pojednáváš náměty svých obrazů, tě za hranice viditelného světa (K. Malich, V. nezavede k nějakému bravurnímu formalismu, Kokolia) a  navíc svůj alternativní vesmír ale věřil jsem tvé intuici, která tě pokaždé včas přesvědčivě zobrazit. Tento příslib se může před něčím podobným uvaruje. Pak jsi odjela stát jedním z objevů posledních let.“ Jak tě na stáž do Švýcarska a když ses vrátila, k mé potěšila taková předpověď, když dnes předstu- veliké radosti jsi přivezla ilustrace pro knížku puješ před publikum se svou novou výstavou Jiřího Veselského Luna je za vlakem poslední nárazník... Seděli jsme nad návrhy jejího biblio­ Paměť v Galerii Jiří Švestka? V. H.: Tenkrát jsem byla čerstvě dostu­ filského vydání a já jsem se tě pojednou zeptal: dovaná a Tomáš Pospiszyl se zajímal o moji „Poslyš ,Veroniko – Holcová – to není zas tak práci. Jeho zájem mě hodně podpořil. To, že časté příjmení. Měl jsem kdysi kamaráda Holce, tě bude chválit kritik umění, který je zrovna byl mladší než já nejméně o  dvě generace v kurzu, je takový bonus navíc. Ale musím – a tragicky umřel. Zeptalas se: „A neumrzl on se přiznat, že jsem nikdy o své budoucnosti v zimě v Tatrách na skále?“ Tehdy jsem pochonepochybovala. Věděla jsem, co pro mě zna­ pil, odkud znám tvé divoké oči. „Byl to můj nejmená tvořit, malovat. Když jsem poprvé u J. milejší strýček z otcovy strany!“ Řekl jsem: „Nic Š. vystavila své nové obrazy z cyklu Území, se neděje náhodou. Musíš nás brzy navštívit, Tomáš na výstavu sice přišel, ale žádné máme natočenou naši o  celá léta opožděnou reakce či odezvy jsem se od něho nedo­ svatbu, na které mi byl za svědka tvůj strýček!“ Můj strýček se ztratil z mého života, když čkala. Asi se mu výstava nelíbila tak jako ta mi byly čtyři roky, přesto si jej živě vybavuji. v Behemotu.

Veronika Holcová, Paměť, 2008, 160 x 185 cm

Veronika Holcová (nar. 1973), absolventka pražské Akademie výtvarných umění. Stáže: 2000 – Egon Schiele Centrum, Český Krumlov, 2002 – Schwellenmatteli, Bern. Vybrané samostatné výstavy: 2001 – Sladký život, Behemot, Praha; Ruční práce, Atrium Pražákova paláce, Moravská Galerie Brno; 2002 – Kresby, Galerie Pokorný, Prostějov; 2005 – Území, Galerie Jiří Švestka, Praha; 2006 – Territory, Galerie Albrecht, Mnichov; 2007 – Bilder, Galerie Albrecht, Mnichov; 2008 – Paměť, Galerie Jiří Švestka, Praha. Výstava Paměť je otevřena do 24. května 2008, Galerie Jiří Švestka, Biskupský dvůr 6, Praha 1, druhé patro. Informace: www. jirisvestka.com Je to příznačné, že jsem ho více poznala skrze tebe. Z tak raného dětství se mi vepsal do paměti i Zdeněk Burian s jeho monogra­ fií obrazů z pravěku. Tato kniha byla jedním z vánočních dárků. Před spaním jsem se do knihy zcela propadla a po usnutí následoval intenzivní sen, v  němž jsem se procházela Burianovou krajinou; zážitek setkání s pre­ historickým světem, obývaným pravěkými ještěry, působil neuvěřitelně reálně. Sen se mi stal jakousi noční můrou, protože jsem zažila smrt zašlápnutím jedním z  mohut­ ných zvířat, které se podobalo dnešnímu nosorožci. Kromě Buriana se ke mně dostala i monografie Adolfa Kosárka, kterého jsem si zamilovala. Co tě ke Kosárkovi tak přitahovalo? Jeho krajiny! Stále jsem v  nich hledala co – nebo kdo! se skrývá za stromy a za zvl­ něným terénem. Nejraději bych vstoupila do obrazu a šla se tam podívat. Když jsem dostala své první olejové barvy, snažila jsem se udělat kopii jednoho obrazu s mlý­ nem. Kosárek tuto krajinu maloval několi­ krát. Snažila jsem se o  kopii na dřevěnou destičku, která byla stejně veliká jako repro­ dukce. Mořila jsem se s detaily a nechápala, že ve skutečnosti Kosárkova krajina měla jiný formát.

Veronika Holcová, Mezi nebem a zemí, 2008, 140 x 120 cm

tvar 10/08/12

A nezdálo se ti, že Kosárkovy obrazy – jako jeho Osamělá krajina – budí v člověku až úzkost? Cesta, vedoucí oklikou, zakrytý horizont.... Kosárek měl tuberkulózu a věděl, že brzo zemře. To jsi mohla z jeho obrazů vytušit! Ne. O Kosárkově životě jsem tenkrát nevě­ děla nic. Pro mě – v deseti letech – to byly krušné začátky; tušila jsem, že moje cesta nebude snadná. Já chtěla všechno umět rychle a  hned, ale „umění“ si dává načas. Vždy mě zajímalo, v kolika letech jaký malíř co namaloval; to jsem se mučila – anebo si říkala: vždyť mám ještě trochu času, abych se jim mohla vyrovnat.

A jak je to teď? Svou novou výstavu zahajuješ obrazem Paměť: ležící dívka sní reálné výjevy z minulých časů. Vlevo za dívčinými zády sedí na pokraji pekelné propasti maličká postava (ty?) a dívá se do ní; po jejím pravém okraji se pohybují zvířata. Trochu to připomíná obraz Caspara Davida Friedricha, jeho Krajinu z  ostrova Rujány: v  popředí, vyrámovaném jasně bílými skalisky a  větvemi stromů, hledí nevěřícně do neviditelné propasti dva muži a žena: od okraje propasti se do dálky rozkládá ztichlé moře, splývající bez znatelného přechodu s  nebem. Možná že právě tyto obrazy předznamenaly tragický konec jejich autora: šílenství. Podobný motiv rámcování nacházím i  tady ve tvých obrazech Jeskyně I  a  II nebo Společnost a  Cesta. Je možné, že jsi o  tom všem věděla? Romantický Friedrich! Jeho monogra­ fii mi půjčil můj první přítel, když mi bylo sedmnáct let. Byla jsem jako očarovaná! A k tomu jsem dostala Hölderlinovu knihu Hyperion! Měla jsem štěstí. Namalovala jsem malý obrázek, který jsem nazvala Rujána. Váže se jak na Friedrichův obraz s bílými útesy, tak na podivný osud tohoto ostrova za druhé světové války, kdy se na ostrov sváželi vybraní jedinci, kteří měli založit novou, čistou rasu. Na mé Rujáně stojí mladý pár zády k  divákovi. Je tam napětí a bolest. Na první pohled „jen takový barevný obrázek“. Ale v obrazu Paměť je takových odkazů víc! Nejdůležitější je spící Balthusova dívka z obrazu Hory, propojená se snem z dětství, který se mi dlouho vracel: nad mou dívkou se odehrává velice hlučná scéna, ona však zůstává ničím nedotčená. Paměť je velice komplikovaný obraz, potkává se tu Balthus, Friedrich i Burian. A možná i ten Kosárek na horizontu. Obraz jsem umístila při vstupu do výstavního prostoru. Je nejmladší, nej­ čerstvější. Je klíčem ke čtení všech následu­ jících obrazů.

Mě hlavně zaujal obraz Nebeské těleso: od všech ostatních se liší svou monumentálností. Vybavuje se mi z  paměti Friedrichův obraz Dva muži pozorují měsíc: z měsíce zbývá jen tenký srpeček. Noční krajina vyzařuje nevysvětlitelnou záhadnost. Obnažené kořeny rostou z  mohutného, napůl vyvráceného kmene, který se opírá o nejasný kamenný útvar. Z  druhé strany ho před dvěma pozorovateli rámcují temná skaliska. Na tvém obrazu měsíc stojí až úplně nahoře na temném kusu nebe – a  je v  úplňku. Pod ním se rudě ozářené tyčí mohutné pohoří, rozčísnuté valícím se vodopádem (je to jen náhoda, že mi připomíná ukřižovaného?), a celá ta zvláštně »utržená« krajina i s temným nebem je strhávána dolů do malého zářícího otvoru ve skále. Mladého muže vpravo, který se zády opírá o proudem strhovaný kmínek stromu, vysává plavá ženská hlava, která se vynořila z  vody a  vtiskla se mu do klína. Často se cituje Friedrichův výrok: „Malíř nemá malovat jen to, co vidí kolem sebe, ale i to, co vidí sám v sobě. Když v sobě nevidí nic, pak ať nemaluje ani to, co vidí před sebou.“ Myslím, že bys to podepsala. Je to i  moje cesta. A  k  tomu ukřižování: ráda poslouchám interpretace svých obrazů, doufám, že každý v  nich může vidět něco jiného. V mých obrazech se lidé dokáží ztra­ tit, ale také nalézt. V  poslední době jsou tvé obrazy plné odkazů na díla jiných malířů: třeba Její příběh! Motiv vraždy, převzatý z  Francisca Goyi, v  sobě skrývá jistou erotickou tendenci, ale ta přechází v záhadný výjev: na zemi leží žena oblečená do jasně červených šatů, jejíž tvář zakrývá červený šátek. Nad ní se sklání muž ve výhrůžném (nebo snad léčivém? – podle záře, která jako by tryskala z jeho levé ruky) gestu; daleko od nich na pobřeží moře, otočené zády k divákům, stojí nejasné postavy a dívají se kamsi k horizontu. Prozradíš, co jsi tímto snovým výjevem, jehož výklad je nesdělitelný, chtěla naznačit? Někdy se mi stává, že téma do obrazu vložím intuitivně, musí to být posedlost. V  tu chvíli ještě nevíš, proč to tam vklá­ dáš. Příběh té ženy je komplikovaný obraz a  vyvolává silné emoce. Je dokonce nepří­ jemný. Není jednoznačný – a  to zneklid­ ňuje. Maluju obrazy, jako bych mapovala svět a situace, které mne obklopují. Někdy se dokonce stává, že si namaluji i  budouc­

užíváš brutálního vrstvení skvrn a  podivných podélných klikatých trhlin, které jako by vypovídaly o silách země – a to samé se odehrává ve vzduchu. Co způsobilo tu pronikavou změnu? Malování se neustále rozvíjí a  samotnou mě překvapuje. Ráda objevuji nové mož­ nosti, jak vyvolat v divákovi iluzi prostoru či dosáhnout určitou emoci. Váže se k tomu i  způsob, jaký nacházím. Pamatuješ se na mé prstové malby, které vznikly v  Českém Krumlově v  E. Schiele centru na mé pod­ zimní stáži? Zkouším stále nové techniky, které vypadají jako náhodné, ale ta náhoda je cíleně řízená. Jako třeba tady ten obraz Rybníček, o němž jsi řekla, že je to tvůj nejdůležitější obraz? Ano. Je nejdůležitější v  Krušnohorském cyklu obrazů. Je to první vrstva, kterou měly původně všechny obrazy z  tohoto cyklu. Ostatní časem získaly barvy – a figury, které určily jejich prostor. Rybníček je obraz, který nepotřebuje žádný další zásah malíře. Tento obraz potřebuje diváka.

Veronika Holcová, Správná volba, 2008 nost. Ukazovala jsem ti svůj veliký diptych Vlna? Namalovala jsem zátopovou vlnu dva měsíce před tsunami. Dodnes nevím, co se stalo s tím pánem, který se do obrazu zami­ loval a koupil ho v Turíně na podzim 2005 – nebo snad šest? Trochu strašidelné, že? Jednou ses mi svěřila, že máš potíže se sluchem; operovali tě, ale potíže se znovu vrátily, tentokrát v druhém uchu. To tě muselo nějak ovlivnit. Promiň mi srovnání, ale když Goya ohluchl, začal malovat fantaskní obrazy, čarodějnické scény a  přízračné obličeje pekelných potvor. Fakt, že maluješ v  jasných, intenzivních barvách, může souviset s tvými poruchami sluchu a tvá jasnovidnost vlastně taky. Obraz, kterémus dala název Naslouchat ticho, je reakcí na tvoje potíže. Na tom obraze je můj portrét, překrytý zlatou vrstvou barvy, která z  určitého úhlu tvář  téměř skryje. A není to jen tento obraz, jsou to i dívky se zavřenýma očima, které jako by spaly a nevnímaly okolní svět. Pocit jisté izolovanosti souvisí právě s mou zkušeností.

Tak protos namalovala obraz Mezi nebem a zemí, zaklínačku se zavřenýma očima, která vidí vše v  minulosti, současnosti i  v  budoucnosti. Aby tě ochránila před každým nebezpečím!? Dá se to tak vysvětlit: šamanka s její letící myslí je pro mě strašně důležitá! A co malý obrázek s názvem Dřevo? Namalovala jsi ho až dlouho poté, co ses rozešla s mladým partnerem, provdala se za vyzrálého muže a  porodila syna. Působí na mne jako nějaké varování. Když mě na něj upozorňuješ, přiznávám, že to má svůj význam. Ta scénka vzadu na obzoru je na první pohled idyla, ale vzápětí tě zmrazí... Budu na ně – na oba – dávat pozor! Od doby, kdy jsi kreslila štětcem originály pro bibliofilii Jiřího Veselského – a od cyklu Sladký život –, se proměnila tvá malířská technika: přestala jsi skládat ornamentální tvary a z teček vytvářet podivuhodné formace. Dnes

Když jsem dostal poštou pozvánku na tvoji výstavu a viděl na ní reprodukovaný obraz Pouť, najednou jsem měl pocit, že tvoje Paměť se prostírá až někam do třetihor. Jenom nechápu, co vypovídá obraz Odysseus; pod sírově žlutým nebem se valí z kopce láva a pračlověk opásaný srstnatou kůží zírá na to zvláštní divadlo poněkud vyjeveně: co si myslí? Odysseus je obraz, který se váže k filmu Vesmírná odysea režiséra Stanleyho Kub­ ricka. Je to prvních sedm minut filmu, kdy se společnost hominidů setkává s jinou civi­ lizací. Je to jedna z  možných interpretací obrazu. Je pravda, že se chystáš citovat Kupkův obraz Antropoides a  vsadit jej do zcela jiného kontextu? Jde o  obraz Františka Kupky, na němž jsou vyobrazeni dva zápasící opičí samci na skále, které sleduje žena-samička a  v  poklidu čeká na vítěze. To samé téma se objevilo už v obrazu Správná volba, ale je to jen ticho před bouří: samci se spouští ze stromů a teprve se chystají k boji. Tak na tento obraz jsem opravdu zvědav! Jsem zvědavá stejně jako ty.

francouzské okno O  AKTUALITÁCH Z  FRANCOUZSKÉHO KULTURNÍHO ŽIVOTA REFERUJE LADISLAVA CHATEAU Paříž: Květen 1968 na knižních pultech Letos slaví Pařížské jaro 1968 své čtyřicáté výročí; jubileum se hlásí i bohatou nabídkou knižních titulů. Všechny připomínají teh­ dejší studentskou vzpouru proti systému, proti světu, ve kterém nastupující generace mladých Francouzů už nechtěla žít. Na roz­ díl od Čechů, kteří se více či méně neradi ke svému Pražskému jaru znají, Francouzi si své Pařížské jaro mohutně prožívají: revoluci mezi intelektuály a dělníky, mezi muži a ženami, ale hlavně mezi generacemi, jak napsal před deseti lety spisovatel a historik Jean-Pierre Le Goff v knize Mai 68, L´Héritage impossible (Květen 68, Obtížné dědictví). Někteří autoři upozorňují, že kontinui­ta myšlenek Května 68 vzala pozdějším vývo­ jem téměř úplně zasvé nebo byla zdefor­ mována; je tu konzumní společnost, pod­ lézání konzumu, trhu a  amerikanizaci. Zatímco Pražské jaro probíhalo ve znamení „socialismu s  lidskou tváří“, leitmotivem Pařížského jara byla „svoboda, která si nic neodpírá“. Druhého května 1968 poprvé v  historii pronikla policie na pařížskou Sorbonnu a během jednoho dne ji evakuovala, aby tak zkrotila vzpurné studenty. O čtyři dny poz­

ději propukly pouliční bitky a  noc z  desá­ tého na jedenáctého května 1968 vešla do dějin pod názvem „noc barikád“ – centrum Paříže se proměnilo v  bitevní pole. Ke stu­ dentům se posléze přidali i dělníci, zejména z továrny Peugeot, při potlačování vzpoury bylo dvě stě lidí zraněno a tři přišli o život. Vzbouřenci požadovali omezení autority, slogan „Nevěř nikomu, komu je přes třicet,“ reagoval na válečnou generaci, která se zkompromitovala s vichystickým režimem; studenti prosazovali „mladou kulturu“, zpřetrhání tradic a  hlavně heslo „Je zakázáno zakazovat“; chtěli „modernizaci studia“, džíny proti konvenci a „rozkoš bez zábran“. Výsledkem bouří byly předčasné volby, omlazení parlamentu, nástup poválečné generace do nejvyšších pozic, změny v sociál­ ním, zdravotním i  vzdělávacím systému; zjednodušení rozvodů, právo na interrupci i antikoncepci – a feminismus… Pařížské nakladatelství Seuil při této pří­ ležitosti vydalo knihu Patricka Rotmana, který ve spolupráci s  dcerou Charlottou, novinářkou z  deníku  Libération, připravil bohatě ilustrované album Les années 68, Léta 68. Rotman u téhož nakladatele vydal letos v  únoru také knihu s  názvem Mai 68 raconté à ceux qui ne l´ont pas vécu (O Květnu 68 s těmi, kdo ho nezažili); autor podrobně popsal tři základní krize, vedoucí k revoltě: ekonomickou, politickou a  mezigenerační. Zároveň se zabývá i  tím, jak hluboko tyto události poznamenaly Francii v  jejím dal­

ším vývoji. Také jeden z  hlavních organi­ zátorů tehdejší vzpoury spisovatel André Glucksmann napsal knihu Mai 68 expliqué à Nicolas Sarkozy (O Květnu 68 s Nicolasem Sarkozym); v  rozhovoru vysvětluje svému synovi události Pařížského jara a  zároveň důvody, proč podporuje Sarkozyho; kniha vyšla v nakladatelství Denoël a autor ji věno­ val synu Raphaëlovi. Spisovatelka Věra Lin­ hartová zvolila stejnou metodu, rozhovor s otcem; její kniha Le jour où mon père s´est tu (Den, kdy se otec odmlčel) je mnohem hlubší, citlivější a výstižnější; vyšla v nakladatelství Seuil. Zajímavou publikaci Mai 68 en revues (Květen 68 v časopisech) od Caroline Hocta­ nové vydalo nakladatelství IMEC; autorka se zabývá pohnutými událostmi před čtyřiceti lety na pozadí známých časopisů jako Tel Quel, La Nouvelle Critique, Esprit, Action nebo Opus International a mnoha dalších, které sehrály významnou roli v průběhu květnových udá­ lostí. A opět Seuil vydává sérii historických studií, analýz a svědectví o Jaru 68. V této edici vychází též kniha enigmatické postavy, hlavního představitele studentského hnutí Daniela Cohn-Bendita s  názvem La Révolte étudiante (Studentská revolta). Pozoru­ hodné svědectví už před časem knižně vydal i  Maurice Grimaud, bývalý pařížský poli­ cejní prefekt, kniha En Mai, fais qu´il te plaît (V Květnu dělej, co chceš) vyšla sice v nakla­ datelství Stock už v roce 1977, ale nad jejími stránkami a před televizní obrazovkou se 3. května večer na TV5 v dobrém rozmaru sešli

dva bývalí úhlavní nepřátelé: Cohn-Bendit a Maurice Grimaud. Přehled o  knižních novinkách k  Pa­říž­ skému jaru lze snad uzavřít knihou známé spisovatelky-historičky Christine Fauréové Mai 68 en France s podtitulem ou la révolte du citoyen disparu (Květen 68 ve Francii neboli revolta zmizelého občana); autorka upozorňuje, že někteří historikové a  všeli­ jací vykladači dějin chtějí dnes znehodnotit výsledky Jara 68, resp. vysvětlovat tehdejší dění v  nepříznivém světle, zároveň připo­ míná předválečné události, období Front populaire, ve kterém nachází jistou paralelu. Fauréová zároveň analyzuje veškeré znaky jarní bouře, včetně art du graffiti. Její kniha tak významně přispěla k současné celospo­ lečenské diskuzi probíhající ve Francii nejen na knižních pultech, ale ve všech médiích. Rozdíl mezi událostmi Pražského a  Pa­ řížského jara však není jen v  ideologii; spočívá i  v  tom, že hlavní představitelé Pařížského května zaujímají významné spo­ lečenské pozice, většina z  nich dnes patří k  respektovaným osobnostem v  kulturním či politickém světě (např. Daniel Cohn-Ben­ dit je poslancem Evropského parlamentu za německé zelené), kdežto většina protago­ nistů Pražského jara patří ke „ztraceným“; diskuze probíhají jen výjimečně, bez valného zájmu, Literární noviny sice uveřejňují kva­ litní příspěvky k Jaru 1968 s názvem Český úděl, nabídka na knižních pultech a  ohlasy v ostatních médiích jsou však jen chabé.

tvar 10/08/13

polské zloto

u našich severních sousedů Ohlédnutí za Křížovou cestou Wojciecha Wencela

rouhače, ty jsi Kaifáš a  nosíš v  hlavě jen politiku, a támhleten – Pontius Pilát – nechce, aby mu přibývaly další problémy. Vyčerpávající pracovní den, běžná procedura: vyslechnout obě strany a vynést spravedlivý rozsudek. Člověk se nemůže angažovat, stojí-li na straně zákona. Ale co dělat, když se chraplavé výkřiky proměňují v  hymnus nenávisti? Na trouch se snáší jiskra a plane les. Nic, jenom umýt ruce a vrátit se domů. Jako holandští žoldáci, kteří o dva tisíce let později budou přihlížet masakru civilního obyvatelstva v Srebrenici.“ Možná to měl autor na mysli, když mlu­ vil o tom, že by dnes napsal Křížovou cestu jinak. Těžko říct. Koneckonců o  samotnou kvalitu díla jde v tomto ohlédnutí kupodivu minimálně. Podstata tohoto projektu totiž nespočívá v kvalitě textu, ale v jeho zpracování. Zpra­ cování natolik jedinečném, že o  tom stojí za to napsat. Zásadní rozměr této nahrávce dávají hlasy. Jsou to hlasy lidí, kteří sami prošli křížovou cestou 20. století. Všichni interpreti narazili buď na zlovůli nacistické, nebo komunistické mašinerie. Většina z nich strávila léta v komunistických krimi­ nálech. Milan Zapletal přežil pobyt v  osvě­ timském koncentračním táboře. Václav Vaško, o jehož osudu byl v rámci relace Příběhy 20. století na Rádiu Česko odvysílán celý pořad, dokonce zakusil zlovůli obou režimů. Nechybí spisovatel Jiří Stránský, signa­ tářka Charty 77 Dana Němcová, duchovní páter František Lízna a  páter Řehoř Mare­ ček, herečka Marie Tomášková či hudebníci spjatí s  undergroundem Ivan M. Jirous a Pavel Zajíček. Dříve jsem si ne­uvědomoval, jak se v lidském hlase odráží morální kredit daných osobností, síla prožitého, vyrovna­ nost se sebou samým. Na setkání v  Polském institutu z  úst pátera Lízny, který si vzal na „chvilku“ slovo a  učinil přítomným kázání na téma křížové cesty, zazněl zajímavý příměr pře­ vzatý z  názvu knihy Tomáše Halíka Co je bez chvění, není pevné. Lízna se zde dotkl obecného principu poznání, známého např. i  z  jazykovědy (Saussurovy pojmy parole a  langue) či literární vědy (hermeneutický kruh). Naše pochyby, naše pády nás for­ mují v naší celistvosti, stabilitě. Bez tohoto chvění by této vnitřní stability nebylo. Naše mravní soudržnost je neustále prověřována různými zkouškami – dříve především poli­ tického rázu, dnes rázu konzumního. Dva­ cáté století lze brát z  tohoto hlediska jako křest ohněm. Hlasy žen a  mužů, kteří si jako jedni z mála Čechů udrželi svou mravní integritu, se nechvějí jen ze své zvukové fyzi­ kální podstaty, ale také morálním kreditem svých nositelů. Doležalova myšlenka spojit hlasy těchto význačných českých osobností s hudbou Arvo Pärta a Plastic People of the Universe u příležitosti Velkého pátku zaslu­ huje poklonu. Výsledek je opravdu závratný! Škoda jen, že se nechvěje i samotný text... Je nicméně strhující sledovat, do jakých výšin jsou lidské hlasy schopny tento průměrný text vynést.

Na Velký pátek odvysílala stanice ČRo 3Vltava pořad Křížová cesta. Velké pátky 20. století Wojciecha Wencela. Text, který byl původně určen pro polskou televizi (zde také v  roce 2007 poprvé inscenován), pře­ ložil Jaroslav Šubrt a v režii Markéty Jaho­ dové se v  Čechách dočkal rozhlasového zpracování. Rozhlasovému pořadu před­ cházelo pondělní setkání s autory projektu v Polském institutu. Přítomni byli jak výše zmínění, včetně polského básníka, tak duše projektu básník Miloš Doležal, a především interpreti daného textu, o  kterých bude řeč níže. Na setkání bylo rovněž uvedeno k  této příležitosti vydané neprodejné CD se zvukovým záznamem později odvysíla­ ného programu. Čtený text zde podkres­ luje hudba Arvo Pärta Passio Domini Nostri Secundum Johannem a  skupiny Plastic Peo­ ple of the Universe Pašijové hry velikonoční. K  nahrávce je připojena i  tištěná verze Křížové cesty. Ve snaze si tento projekt nějak vnitřně zaškatulkovat ve mně vyvstávala jedna neodbytná otázka. Je text Wojciecha Wen­ cela uměleckým dílem? Mám věřit slovům autora na bookletu do ruda zbarveného CD? Ten totiž tvrdí, že „cílem těchto úvah je ukázat působení Spasitelovy oběti v životě současných lidí, a to jak těch, kteří se nejsou schopni vypořádat s vlastní hříšností, tak těch, které zdrtila tíha stáří, ztráty zaměstnání či nepovedeného manželství“. Autorovi je třeba nakonec dát zapravdu. U textu převažují hodnoty misijní nad těmi uměleckými. Posuďte sami: „Vojáci jsou holt vojáci, rádi se povyrazí. Jeden ho přikryl červenou plachtou, druhý upletl korunu z trní a posadil mu ji na hlavu, třetí mu vložil do rukou třtinu. Teď stojí kolem a válí se smíchy. ‚Buď zdráv, židovský králi!‘ Celá země roní slzy před televizními obrazovkami. Neměli mu to dělat. Zbytečně se trápí. Můžou za to zastaralé předpisy a  nedostatek kontroly nad ozbrojenými složkami. Dneska by se to nestalo, protože máme lidská práva. I  odsouzenec má právo na humánnější zacházení. Nejlíp by bylo, kdyby toho kříže nebylo. Kdyby Ježíš zemřel rychle a  bezbolestně na elektrickém křesle nebo na nemocničním lůžku, nad nímž se útrpně sklání doktor smrt. Kdyby z nás tabletky označené křížkem, dostupné bez receptu, snímaly svízele staroby, nezaměstnanosti a  nepovedeného manželství. Kdyby z úst Jana Pavla II. nestékala slina a kdyby se jeho ruka netřásla ve vatikánském okně. Kdo ví? Možná za sto, dvě stě let se všechno vyřeší. Genetikům už zbývají poslední kroky k nápravě světa. Není lehké vzít svůj kříž a vydat se na Golgotu. Ještě těžší je přijmout lásku, která nás chce provést skrze smrt a  skrze zemi do Otcova domu.“ V  podstatě celý text má podobu kázání. Základní kameny – biblické citace či aluze – jsou sice navíc doplněny o citace z vlastní autorovy tvorby a úryvků z básní jeho kra­ janů Świetlického, Herberta či Lieberta, ale na celkovém kazatelském vyznění Křížové cesty to nic nemění. Téměř by se chtělo říct, že text je dalším z projevů polské misijní křesťanské činnosti Polský animovaný film na DVD v Čechách. Svým způsobem je to střet dvou V minulém roce světlo světa spatřil ojedinělý značně rozdílných křesťanských kultur. kulturní počin – Antologia polskiej animacji. Sám Wojciech Wencel na pondělním setkání Marcin Giżycki, autor úvodního textu v  Polském institutu připomněl podstatný a  editor dané kolekce 28 krátkých filmů rozdíl mezi českým křesťanstvím, tedy víry z  let 1958­–2005, se při výběru soustředil jako záležitosti čistě privátní, a  polským na novátorské snímky, které ovlivnily nejen křesťanstvím, spojeným s  celou kulturní vývoj animovaného filmu v Polsku, ale staly tradicí polského národa. se přínosem pro animovaný film vůbec. Text sám dosahuje průměrné estetické Hodnotu těchto filmů koneckonců potvrzují kvality. Nejvíce trpí právě ve vypjaté kaza­ četné ceny z mezinárodních festivalů. telské rétorice (ostré střídání hovorovosti Není snadné letmo – a jistě subjektivně a  knižního výraziva) či při povrchních – vyzdvihnout několik ze zařazených rádoby silných aktualizacích – určených filmů, z  nichž téměř každý představuje zřejmě pro prostý lid: několikaminutový opus srovnatelný – jak „Nad horizontem blýská se a  doléhá lomoz poznamenává sám Giżycki – s Wajdovými železa. Já jsem Annáš a nemám pochopení pro či Kieślowského snímky. Pozoruhodná

tvar 10/08/14

Štěpán Balík

je nejen častá vážná existenciální nota či ných a  chemických procesů vytváří obrazy témata týkající se morálních hodnot, jež přímo na filmový pás. V antologii je zastou­ v  sobě nesou tu méně, tu více zašifrova­ pen jeho antimilitaristický manifest iro­ nou politickou kritiku, ale také originalita nicky nazvaný Hrátky (1962). Ze starších mágů lze uvést tandem ztvárnění. Některé z technických postupů byly právě poprvé použity v Polsku a staly Borowczyk-Lenica, tzn. první polské expe­ se výrazným rukopisem příslušných rimentální animované filmy z  konce 50. tvůrců. Všimněme si tedy alespoň něko­ let, nebo častější jev, řekněme sólisty, kteří lika z nich. v sobě v jedné osobě skloubili roli scenáristy, Musím se přiznat, že osobně mě uhranula výtvarníka i  režiséra (Urbański, Kijowicz, především tvorba Witolda Giersze. Metoda Schabenbeck, Szczechura). Tyto plně autor­ malby na sklo vytváří nezaměnitelný ské snímky společně s filmy Lenici, Czekały autorský styl. Film Červené a  černé (1963) a  řady dalších reprezentují tzv. polskou dokonce obsahuje i  zcizovací efekt. V  pod­ školu animace, označovanou vzhledem ke statě jen naoko (pro oko diváka a  postavi­ svým námětům jako filozofující. ček na tribuně koridy) soupeřící malované V  antologii jsou zastoupeni rovněž sou­ postavičky býka a toreadora v nestřeženém časní tvůrci využívající jak klasické postupy okamžiku totiž kameramanovi a režisérovi (např. Skrobecki a  jeho loutková animace), nastaví zrcadlo a oba se stanou součástí fikč­ tak i počítačovou animaci (Bagiński). Jeho ního světa. Pro Giersze je typická hravost Katedrála (2002), inspirovaná děsivými sno­ a  lehkost. Nicméně později, když se vrací vými vizemi nedávno zemřelého polského k  tématu Divokého západu (poprvé Malý malíře a  fotografa Zdzisława Beksińského western; 1960), přichází ve Starém kovbojovi a zřejmě i Schabenbeckovými Schody (1968), (1973) na řadu i  morální otázky. Oba tyto byla dokonce nominována na Oskara. Skro­ posledně jmenované filmy bohužel součástí becki ve svém patnáctiminutovém opusu uvedeného DVD nejsou. Lze si tedy vytvo­ Ichthys (2005) až sarkasticky navazuje na řit představu, jak těžkou práci měl editor křesťanské tradice. Tento film je rovněž při sestavování uvedené antologie, z kolika důkazem, s  jakou bravurou dokáží tito výtečných polských snímků byl nucen vybí­ tvůrci využít síly zkratky a pointy. rat. Vzhledem k  volbě experimentálních Další z  řady výtečných polských animá­ snímků editor do antologie nezařadil film torů je Piotr Dumała. Film, kterým na sebe pro děti ani samotné počátky polské ani­ upozornil i  v  zahraničí, Černou Karkulku mované tvorby, sahající do druhé poloviny (1983) jeden z mých studentů po promítání čtyřicátých let. Předkládaný výběr je zcela celkem výstižně označil jako „porno pro jistě subjektivní a  jak se ukazuje, otázka chudé“. Dodal bych ještě: notně sadistické. reprezentativnosti tohoto souboru v  pol­ Nejedná se o freudistickou interpretaci Čer­ ském animovaném světě vzbudila rozporu­ vené Karkulky, spíše jde o  neuvěřitelnou plné reakce. Například Antoni Bańkowski, zacyklenost podivuhodných dějů v  duchu scenárista z  lodžského studia Se-ma-for, sadistické grotesky. Jestliže autor v tomto poukazuje na pominutí právě počátků filmu zvolil klasickou, efektně jednodu­ domácí animované tvorby a  absenci četné chou černobílou kresbu, v  následujících řady významných filmařů. Zároveň Giżyc­ filmech (zde Něžná z  roku 1985; inspiro­ kému vytýká, že se ve své antologii sou­ váno povídkou Fjodora Dostojevského) již středí především na produkci varšavského představil svoji originální techniku, která studia a  jeho krakovské pobočky a  pomíjí se stala jeho svérázným rukopisem. (Řeč je výrazné tvůrce z  dalších důležitých center o  snímání záběru ze sádrové desky, jež je polské animace Lodže či Bielsko-Białé. různě rozryta či pomalována.) Jeho Kafka Nedávné vydání souboru tří DVD Pol­ (1991) – zdařilý pokus o animovaný velmi ského animovaného filmu pro děti – rovněž subjektivní dokument – se stejně jako Zlo- z Polského Wydawnictwa Audiowizualného čin a trest (2000) na uvedená DVD nevešel. – však svědčí o vhodnosti zvolené koncepce Naštěstí Dumałovi v Polsku vydali zvláštní vydavatelské řady. Zde se totiž objeví někte­ DVD, na němž najdete všechny tři filmy rými kritiky postrádaný Zenon Wasilewski, věnované jeho vášním – Kafkovi a  Dosto­ a  tedy první polský animovaný snímek jevskému. z  roku 1947 Za krále Kraka. Reprezenta­ Za jeden z  nejlepších animovaných tivně je zde rovněž zastoupeno vedle jiných filmů, který jsem kdy viděl, považuji Ladění studio dětského animovaného filmu v Biel­ nástrojů (2000). Patnáctiminutový dishar­ sko-Białé a  její přední představitel Wła­ monický nářez, využívající zvuků startující dysław Nehrebecki. Je pozitivní, že autoři a  prdlající motorky či zvuků vlaku, nene­ antologie vybírali i méně známá animovaná chává diváka na pochybách, jak důležitým dílka a nepodlehli komerčním požadavkům; prostředkem je pro animovaný film hudba. například Bolka a Lolka má divák možnost Ta zde dokonce zcela přejímá vůdčí úlohu zhlédnout pouze v  jeho filmových počát­ v  místech, kde se obraz na chvíli ztrácí. cích. Stejně jako je zde ne­uchopitelná hudba, tak První ze zmíněných antologií v  pol­ asociativně rozdivočelý je zde i obraz. Sled sko-anglické verzi a  filmy Dumały (včetně výjevů jakoby cestou potkaných v  rozmá­ autorského komentáře provázejícího diváka zlém rychlospádu nelze pravděpodobně během celého snímku) a  Bagińského si uchopit jinak než výsostně emocionálně. lze zapůjčit i  v  Praze v  Polském institutu A právě o to v tomto animovaném filmu pro (Malé nám. 1; knihovna, resp. mediatéka náročného diváka Kuciovi jde, posunout se je otevřena: út 14–18, čt 14–16, pá 11–14; až za hranice verbálního uchopování. podrobnosti viz www.polskyinstitut.cz). Ve výčtu polských animátorů bychom Sami se můžete přesvědčit, že škola pol­ neměli vynechat držitele jediného pol­ ského animovaného filmu je svými tech­ ského Oskara za animovaný film Zbigniewa nickými postupy a  existenciální tematikou Rybczyńského. V  oceněném filmu Tango něčím zcela jiným než kreslenými obrázky (1980) dokázal tento „kouzelník“ ve fázi, pro děti à la Disney. v  níž se na scéně objeví největší počet lidí, exponovat každé z  24 políček za sekundu Antologia polskiej animacji (ed. Mar­ až 27x (sic!). Předem natočené sekvence cin Giżycki). Polskie Wydawnictwo s  jednotlivými herci byly opět rozstříhány Audiowizual­ne, Warszawa 2007. a  znovu rozpohybovány. Výsledkem je neskutečné, do smyček zacyklené míjení se množství roztodivných postav v jednom Tento projekt vzniká díky částečné finanční malém pokoji. podpoře Grantové agentury Jihočeské univerCo se týče zvláštních technických postupů, zity; grantový projekt Polsko-české literární zcela určitě zaujme Kazimierz Urbański, a jazykové vztahy reg. pod číslem 73/2007/Hkterý vlastně neanimuje, ale pomocí tepel­ FF.



fama versus kalliopé

fama universalis Díky slavné sbírce Dětských a  domác­ kých pohádek bra­­tří Jacoba a  Wil­­helma Grim­ mových se ústní slovesnost nejen etab­ lovala jako legitimní inspirační zdroj umělecké literatury, ale dala vzniknout i svébytné vědecké disciplíně. Slovesná folkloristika byla zprvu spojena přede­ vším s osvětově–literární činností, spo­ čívající hlavně v  oživování či dokonce vytváření jednotlivých národních lite­ ratur. Badatelé slovesného folkloru se ale brzy začali věnovat i teoretičtějším otázkám – rekonstrukcemi archaických mytologických soustav počínaje a  ana­ lýzou performančních strategií konče. K  nejzajímavějším folkloristickým teo­ riím bezesporu patří ty, které se věnují povaze lidské slovesnosti obecně. Slo­ vesný folklor tak v  teoriích předních folkloristů vyjevuje narativní univer­ zálie, které jsou vlastní celému lidstvu, uměleckou literární tvorbu nevyjímaje. Legendární bratři Grimmové na počátku 19. století navázali na dobovou oblibu ústní slovesnosti, podpořenou především herde­ rovskými ohlasy, a  stali se tak zakladateli moderní slovesné folkloristiky. Grimmové ale nebyli jen pouhými pasivními sběra­ teli folklorních vyprávění, jak bývá jejich dílo někdy interpretováno. Tvůrci prvních serióz­ních sbírek pohádek a  pověstí byli totiž zároveň i  proponenty první moderní folkloristické teorie, podle které jsou sou­ časná ústně šířená vyprávění pouhými degradovanými pozůstatky archaických mýtů. Grimmovská mytologická teorie měla ve své době značný ohlas a i přes její dobové politické využití (včetně anekdotických detailů typu sporu bratří Grimmů s  Kar­ lem Jaromírem Erbenem ohledně staroger­ mánského či staroslovanského původu jisté pohádky) má na  uvažování o  ústní sloves­ nosti velký vliv dodnes. Pátrání po tom, co vlastně představuje slovesný folklor, se od dob bratří Grimmů plodně rozvíjí. Na rozdíl od 19. století, definovaného národnostními spory, se však pozdější folkloristé velmi často ptali i  na to, co má ústní slovesnost všech národů a  etnik vlastně společného. Odpověď na tuto otázku paradoxně přede­ střeli již samotní bratři Grimmové.

Grimmovská triáda – základní žánry lidské slovesnosti Bratři Grimmové ve svých dílech totiž definovali tři základní žánry slovesného folkloru – pohádky (v  díle Kinder- und Hausmärchen z  roku 1812), pověsti (Deutsche Sagen, vydané v  letech 1816–1818) a mýty (Deutsche Mythologie, vydaná v roce 1835). Grimmovské definice těchto žánrů platí v podstatě dodnes, i když byly s nástu­ pem soudobé ideologie multikulturalismu podrobeny drtivému nařčení z  europocent­ rismu, nacionalismu či dokonce šovinismu. Na otázku, zda jsou tři základní grimmov­ ské žánry – pohádky, pověsti a mýty – rozší­ řené opravdu po celém světě, se v 50. letech 20. století pokusil odpovědět americký folklorista William R. Bascom. Nejdříve precizně definoval zásadní transkulturní vlastnosti těchto žánrů na základě něko­ lika hlavních kritérií – pravdivosti příběhů pro jejich posluchače, času a  místa, kde se odehrává jejich děj, jejich hlavních hrdinů a charakteristik jejich vypravěčských situa­cí. Mýty a pověsti lze na základě kritéria prav­ divosti definovat jako věrohodná „realis­ tická“ vyprávění, pohádky pak jako zcela fiktivní příběhy, vyprávěné čistě pro zábavu. Děj mýtů se odehrává v  době před stvoře­ ním našeho světa v nadpřirozené realitě, děj pověstí v  historické době našeho reálného světa, zatímco děj pohádek v jakémsi fiktiv­

ním bezčasí a  ve fantastickém světě. Hlav­ nebo třem základním typům vyprávění při­ ními hrdiny mýtů jsou vždy nelidé – bohové bírají čtvrtý žánr (nejčastěji to jsou anek­ a nadpřirozené bytosti, hlavními aktéry rea­ doty). Folkloristickou kuriozitu pak před­ listických pověstí jsou vždy pouze obyčejní stavuje indiánský kmen Odžibvejů, který lidé, zatímco hlavním hrdinou pohádky je dle dostupných informací jedinou spo­ může být prakticky kdokoli. Mýty jsou vždy lečností na světě, která nezná ani jedinou považovány za posvátná vyprávění, pověsti pohádku. mohou být sakrální i  sekulární (posvátné pověsti se označují jako legendy), pohádky Vypravěčská témata společná jsou vždy sekulární a ve většině společností celému lidstvu světa jsou navíc spojeny s  konvenčními Otázky po prazákladu lidské slovesnosti úvodními a závěrečnými formulemi vysvět­ si po bratrech Grimmech jiným způso­ lujícími posluchačům, že bude vyprávěn bem položily desítky jejich pokračovatelů. neseriózní příběh (Bylo nebylo, Byl jednou K nejzajímavějším studiím patří srovnávací jeden král, Za devatero horami a  devatero výzkum lidské ústní slovesnosti jako celku, řekami, Starý Kojot chodil okolo a byl hladový; který v  50. letech 20. století provedl ame­ Jestli neumřeli, žijou dodnes, A  žili blaženě rický kulturní antropolog Clyde Kluckhohn. a spokojeně až do smrti, Já na té svatbě také V touze zjistit, zda se mezi myriádami mýtů, byl a  víno pil, Byla tam papírová zem a  já se pověstí a pohádek lidstva vyskytují témata propadl až sem). společná všem lidským kulturám, využil Bascom zjistil, že mnoho jazyků světa precizní etnografický atlas Roberta Mur­ mezi těmito třemi folklorními žánry sku­ docka, obsahující detailní údaje o všech svě­ tečně rozlišuje a má pro ně i specifická ozna­ tových společnostech. Kluckhohnova zjiš­ čení. Například domorodci na Trobriando­ tění byla poměrně překvapivá – na základě vých ostrovech v  Melanésii si při přípravě „tvrdých“ empirických dat zcela vyvrátila náboženských obřadů vyprávějí příběhy spekulace psychoanalytiků a  religionistů o vzniku světa nazývané liliu (mýty), během o  všelidských archetypech a  náboženských obchodní sezony naslouchají vyprávěním univerzáliích. Ukázalo se totiž, že neexis­ o cestování, návštěvách vzdálených ostrovů tuje jediný mýtus společný celému lidstvu a bojích s jinými kmeny označovaným jako – i když celá řada badatelů dodnes tvrdí opak libwogwo (pověsti) a během večerních nevá­ a jako příklady uvádí kosmogonický mýtus zaných posezení se obveselují zábavnými o  stvoření světa (přitom jen mezi indián­ příběhy zvanými kukwanebu (pohádky). skými kmeny Severní Ameriky lze rozeznat Podobně rozlišují tři základní typy vyprávění osm základních typů tohoto mýtu) či mýtus i některé eskymácké a indiánské kmeny. o  potopě světa (typický pouze pro kultury Daleko větší počet kultur ale rozlišuje s  velkými monoteistickými náboženstvími pouze mezi dvěma základními typy vyprá­ a  zemědělské kultury Číny a  jihovýchodní vění – pravdivými příběhy na straně jedné Asie, ale zcela absentující v  subsaharské (mýty a  pověstmi) a  smyšlenými vyprávěn­ Africe). kami na straně druhé (pohádkami). Napří­ Některá témata, podle západních vědců klad indiánské kmeny Dakotů a  Kajovů klíčová pro lidství vůbec, se překvapivě uká­ rozlišují pravdivé příběhy a  lži, Havajané zala jako zcela marginální a  vypovídající vyprávění o bozích zvaná moolelo a pohádky více o  kolektivní mentalitě Evropanů než zvané kaao, afričtí Jorubové vážné příběhy o  lidstvu jako celku – příkladem může být itan, použitelné i u soudu jako právní argu­ mužský strach z  kastrace (přítomný v  pou­ ment, a pohádky alo, které se nesmějí vyprá­ hých čtyřech kulturních areálech z  celko­ vět za denního světla. Fonové z Dahomeje vých 50). Jiné námětové okruhy se naopak zase mají hwenoho – příběhy staré jako sám ukázaly jako téměř univerzální – například čas, vyprávějící o  bozích, osidlování země oidipovské motivy hledání otce, jeho vraždy a genealogii vládnoucí dynastie (tedy mýty a incestu s vlastní matkou, víra v základní a pověsti), a pohádky heho – doslova příběhy principy homeopatické a  kontaktní magie, popsané už Jamesem Georgem Frazerem, či o tom, co nikdy neexistovalo. Grimmovská folklorní trojčlenka není okruh zvířecích povídek, který spojuje ezo­ tedy podle antropologů zcela univerzální; povskou tradici bajek se zvířecími pohád­ některé společnosti navíc k  těmto dvěma kami subsaharské Afriky a  vyprávěními

Narativní téma společné celému lidstvu: strach, podezírání a nenávist Jediným univerzálním vypravěčským motivem, který je společný všem světovým kulturám, je poměrně překvapivě víra v  nadpřirozenou moc zlých čarodějů a  čarodějnic. Tento nečekaný fakt zjistil severoamerický kulturní antropolog Clyde Kluckhohn peč­ livým porovnáním údajů z Murdockova etnografického atlasu lidstva, který zahrnuje mi­­­­nucióz­ní popisy všech známých světových společností. Motiv víry v existenci zlých čarodějů zlomyslně škodících ostatním lidem byl totiž jako jediný přítomný ve všech 50 základních kulturních areálech celého světa. Víra v čarodějnice tedy není výlučná pro evropské čarodějnické procesy, jak někdy sebemrskačsky tvrdí Evropané, ale je pravou antropologickou univerzálií. Společenské procesy, které tato folklorní vyprávění pomá­ hají legitimizovat, jsou ale po celém světě podobné: hledání obětního beránka během společenských krizí, jako je válka, hladomor, epidemie či neúroda, pronásledování urči­ tých marginalizovaných sociálních skupin, cílené zneužívání této víry pro osobní či poli­ tické účely apod. Fantastické čarodějnice mohou být v modernějších formách folkloru, jako jsou fámy či městské pověsti, samozřejmě nahrazeny náboženskými či etnickými skupinami – Židy, Romy apod. Výsledný obrázek o prazákladech lidské slovesnosti je tak přinejmenším znepokojující.

Nejrozšířenější folklorní motivy ve vyprávěních světových kultur (v počtech kulturních areálů) Zlí čarodějové nebo čarodějnice škodící společnosti – 50 z 50 Původ nemocí v magii zlých čarodějů – 50 z 50 Zlí čarodějové měnící se ve škodlivá zvířata (lykantropie) – 50 z 50 Explicitní souvislost čarodějnictví s incestem – 50 z 50 Incestní motiv spojený s vysvětlením jeho zákazu – 39 z 50 Souboj hrdiny s nadpřirozenou nestvůrou – 37 z 50 Potopa světa – 34 z 50 Rivalita mezi sourozenci ústící v jejich souboj – 32 z 50

Václav Fiala, ilustrace k ruským lidovým pohádkám, z knihy Krása nesmírná (Lidové nakladatelství, 1965) indiánů Severní Ameriky. Jako zcela uni­ verzální se překvapivě ukázala tematika na první pohled poměrně marginální – totiž víra v existenci zlovolných čarodějnic škodí­ cích lidské společnosti.

Jednoduché folklorní formy jako základ lidské slovesnosti Dalším zajímavým příspěvkem folkloristů k  úvahám o  univerzalitě lidské slovesnosti je teorie (z roku 1929) jednoduchých sloves­ ných forem nizozemského badatele André Jollese. Slovesný folklor podle Jollese dis­ ponuje pouze omezenými formálními mož­ nostmi reflexe reálného světa. Tato nara­ tivní omezení Jolles vysvětluje v modelové rovině žánrů, které nechápe v  jejich sku­ tečně realizovaných formách (konkrétní vyprávění příběhů), ale jako ideální, mor­ fologicky rozpoznatelné a  lingvisticky formální typy. Tyto elementární slovesné formy vznikají spontánně po celém světě na základě identických mentálních postojů lidí a  jejich myšlenkových dispozic. Díky globální stejnorodosti jednoduchých forem najdeme po celém světě identické pohádky, ať už si o jejich národní specifičnosti myslí jednotlivé národy cokoli (na tomto místě je třeba s Jollesem souhlasit, neboť i české pohádky s  jejich údajně unikátní antropo­ morfizovanou a  humanizovanou fantasti­ kou včetně postavy hloupého Honzy jsou shodné s obecným indoevropským repertoá­ rem shodným od Irska po Indii). Jollesův výčet základních jednoduchých forem (legenda, sága, mýtus, hádanka, pří­ sloví, kauza, vzpomínka, pohádka a  anek­ dota) byl a je předmětem vášnivých sporů; jeho obecná idea jakýchsi žánrových arche­ typů, antropologicky konstantních pratvarů lidské verbalizované výpovědi o světě, je ale přinejmenším hodna pozornosti. Jedno­ duché folklorní formy totiž podle Jollese vznikají v  jazyce v  okamžiku, kdy člověk konfrontuje svůj životní postoj s  realitou a spontánně se poddává univerzálním poe­ tickým normám jazyka. Elementární formy tak dodnes tvoří základ všech složitějších uměleckých literárních forem. Každou z jednoduchých forem navíc podle Jollese charakterizuje důraz na nějaký okruh lidského pátrání po povaze světa. Před­ mětem legendy je tak úcta k  významným osobnostem, základ ságy tvoří přemítání nad problematikou rodiny a  příbuzenství, mýtus se zaobírá časovostí a  předpovídá­ ním budoucnosti, hádanka vyjadřuje lidský úžas nad mnohoznačností jazyka, přísloví sumarizuje lidskou zkušenost, kauza před­ vádí modelové situace konkurence práv­ ních norem, vzpomínka popisuje události a konkrétní lidskou zkušenost, v pohádce se zrcadlí naivní morálka a  hledání ideálního světa, a  konečně anekdota pracuje s  komi­ čnem a  neguje společností respektované konvence. Petr Janeček

tvar 10/08/15

BELETRIE

porno Serhij Žadan

úryvek „A pak taky, celou dobu mluvíš jen o porno­ grafii.“ „No jo, mám pornografii rád.“ „Jak může někdo mít rád pornografii?“ „Mít rád můžeš cokoliv. Ty, například, máš ráda Elvise. To je taky pornografie.“ „Ne, Elvis není pornografie.“ „Ale je. Elvis. George W. Bush, Mickey Mouse – všechno to je pornografie.“ „Mickey Mouse?“ „Jo, Mickey Mouse. Mizerná pornografie.“ „Ne, jenom ne Mickey Mouse. George W. Bush, to jo, ale jenom ne Mickey Mouse.“ „Nehádej se.“ „No a ty se na ty filmy díváš?“ „Na jaký filmy?“ „No, na pornofilmy přece.“ „Co máš na mysli?“ „No jako opravdová pornografie, filmy, chápeš?“ „Jo aha. Ne, nedívám se. Kde bych se na ně koukal? Já nemám televizi. Mohl jsem si vybrat: buď si koupim televizi nebo zimní kabát.“ „A?“ „Nic. Řek jsem si: k čemu mi je televize.“ „No, to máš asi pravdu.“ „Taky si myslím.“ „A kabát?“ „Kabát? Ále, pak jsem si řek‘: k  čemu mi je kabát.“ „Jasný, k čemu ti je kabát v létě.“ „Tak vidíš.“ „Takže, na filmy se nedíváš?“ „Nedívám.“ „Divný… No nic, už musím nastupovat. Napiš pak někdy něco o své zálibě v porno­ grafii.“ „Určitě. Dobře doleť.“ „Kup si televizi.“ „Dobře. V příštím životě…“   …Když mi bylo takových jedenáct dvanáct, kamarádil jsem se s  Bobem, svým spolužá­ kem. Bob byl z problémové rodiny, jeho otec seděl v kriminále, někde na Severu, máma pracovala v nádražním bufetu, už ani nevím, co na tom mělo být problémového, Bob byl na hlavu, prostě šílenec, dokonce v  oněch sociálně normalizovaných časech ho chtěli vyhodit ze školy, ale kam by ho vyhodili, když kolem dokola byl Sovětský svaz. V tomhle věku se lidem vždycky líbí všeli­ jaký brak, s člověkem mlátí hormony, obje­ vují se uhry, chceš obrátit celý svět na­ruby, vůbec, právě začínalo krásné období, konec blažených osmdesátých, čas zaplněný slun­ cem, trávou a  družstevnickým hnutím, totální vodvaz, jako kdybychom se všichni ocitli na velkém sjezdu rabující lůzy, která navždy opouští jimi okupovanou zemi, v našem konkrétním případě – Velké Sovět­ ské Impérium, přičemž si toho chce na památku o nebožce vzít co nejvíc: pár drob­ ných suvenýrů, fotky, svícny, co stojí na krbové římse v předpokoji, něco ze šatních skříní, pár zbytečností, zcela bezvýznamné věci, co už nikdo nepotřebuje – nádobí, ozdoby, zlato, diamanty, barevné kovy, uhlí, ropu, půdní zdroje. Rozradostněné a  usmí­ vající se obličeje mých současníků, za časů mého dětství byly přesně takové – rozra­ dostněné a  usmívající se, dokonce i  speku­ lanti, spoutaní lepicí páskou a  polití benzi­ nem, hořeli ve svých družstevních stáncích s  úsměvem a  s  pocitem nekonečného trva­ lého rozletu skrz všechny pomerančové nebeské sféry, co se rozprostíraly nad naší vlastí. S Bobem jsme chodili do stejné třídy, ale do určité doby jsme se skoro nebavili, mě to spíš táhlo za staršíma kamarádama. Tihle blbečci odněkud sháněli pirátské kopie německých pornofilmů a prosili mě jakožto premianta, abych jim překládal, že prej

tvar 10/08/16

tam ne všemu rozuměli, prostě debilové. Kazety byly mizerné, nahrané ze čtvrté až páté kopie, video bylo taky mizerné, sovět­ ské. Nutno říct, že starší přátelé projevovali poněkud neopodstatněnou důvěru k  mým jazykovým schopnostem, ale já jsem se snažil, přece jenom to byli kamarádi. Tlumo­ čil jsem pochopitelně simultánně, popravdě, ani tam toho moc k  tlumočení nebylo, tex­ tový korpus byl tvořen hlavně lakonickými, úsečnými větami typu: Jak chceš, abych ti to udělal?, já jsem všechno komplikoval a překládal: Ptá se jí, jak chce, aby jí to udělal. Kamarádi s pochopením pokyvovali hlavami, jakože dobrý, malej, pohoda, tak to má bejt. Není divu, že od té doby se mi němčina aso­ ciuje s orálním sexem. Největší odměnou za překladatelskou činnost byla pochopitelně pouhá možnost zhlédnout opravdové hard­ corové německé porno, a to tehdy, kdy se mí vrstevníci dozvídali o sexu snad jen z vtipů a prezervativ neviděli ani v reklamách, pro­ tože tehdy takové reklamy prostě nebyly. Tak tedy, zhruba v  té době jsme se s  Bobem dali dohromady, on i  já jsme se zabývali fotografováním, každý z  nás měl doma celou hromadu nejrůznější smradlavé chemie, nějaké ty vývojky, ustalovače, všeli­ jaká sklíčka, kleště, aniž bychom to všechno uměli opravdu používat, ale oboum se nám to líbilo. Nevím, prostě to mělo něco do sebe, nebyly to žádné podělané kodaky, levná jednorázová náhražka, protože když se celé hodiny mácháš ve čpavých roztocích a  směsích, když jen tak, pod tvými prsty začínají prostupovat obličeje kamarádů a známých, sám začínáš chápat, že život je trochu složitější než čínský lehký průmysl a  že všechna ta americká šidítka na způ­ sob vypasených bělozubých surfařů nebo přihlouplých skautíků, kteří se nikdy nedo­ zvědí, co to je komsomol a zubní kaz, celá ta reklamní disharmonie prostě prohrává v  porovnání s  omamnou, vzrušující vůní starého sovětského fotografického papíru. Není o čem debatovat: měli jsme nádherné dětství a impozantní stát, a to se nedá jen tak něčím nahradit. Tak tedy, jednou během kouření na školních záchodcích jsme se dali s  Bobem do řeči o  různých těch baňkách a sklenkách, načež on se vyplašeně rozhlédl a oznámil,  že se dají sehnat hustý filmy s už hotovými negativy a ty pak můžeme sekat dál. A co to je za negativy? – zeptal jsem se, ženský, řekl Bob, nahatý ženský, ty jo, řekl jsem, a  kde je vezmeš? a  Bob na to, mám kámoše Foxe, je to promítač, ten toho má… A to nám to jen tak dá, zapochyboval jsem, jen tak ne, ale za flašku v pohodě.   Život se uskutečňuje přesně tímhle způ­ sobem, samozřejmě, pokud si to sám přeješ, nějakých pár let předtím, ještě jako úplný děti, jsme běhali po letní výpadovce a hulá­ kali na zaprášené náklaďáky, co celé léto uháněly mezi okolními družstevními statky a  neustále něco převážely z  jednoho místa na druhé. Mladí, opálení ulejváci, hrdinové našeho dětství, co sváděli ve svých kabinách zmrzlinářky a žákyně starších tříd a po veče­ rech hráli fotbal a odlévali na autobusových zastávkách benzin za vodku a tabák, po ránu ještě bývali v normálním stavu, proto občas brali nás, děti veliké země a hrdinského lidu, nechávali nás trochu se s nimi projet a my seděli ve vyhřátých, hlučných kabinách se zadrženým dechem, abychom nedej bože nepřekáželi těm pilotům ve sklizni úrody a nevylítli u prvního stánku s pivem. Když vyskakovali z  kabin, aby na kontrole pode­ psali další jízdu, sklápěli jsme zelené slu­ neční štítky, hustě polepené zevnitř černo­ bílým hard pornem, tady to máš – okamžik pravdy, nemusím se zmiňovat o  tom, že jsme všichni toužili stát se přesně takovými meloucháři, mít stejně velké štítky, polepo­

rádio nějakejm násoskám na tržnici, a Coo­ pera jsem v našem městě četl jenom já…  

vat je pornem, šukat zmrzlinářky a  hlavně hrát fotbal stejně jako oni.   No a teď jsme měli možnost vlastnoručně nasekat těch pokladů tolik, kolik jen budeme potřebovat, a  my tuhle příležitost využí­ váme, kupujeme na ulici litr vodky, tam, kde jsme se narodili a  vyrostli, to nikdy nebyl problém, dáváme ho našemu promítači, ten se do něho pouští ještě v naší přítomnosti, dlouze a obšírně vykládá o ženských obecně, obzvláště o  nahatých, vyptává se na školu, prostě debil, nakonec nám dává to, oč jsme prosili, a  valí si to na večerní promítání, zatímco my se už za několik hodin stáváme šťastnými majiteli vlhkého, roztřepeného štosu rozmazaných a  poněkud špinavých (ve smyslu kvality obrazu) fotek, které během několika dnů zdárně rozprodáváme mezi spolužáky za symbolické, ale přece jen peníze. Nejednou jsme pak ještě dělali dotisk z těch svých negativů, ačkoliv všichni naši známí tyhle kartičky už vlastnili, pro­ dávat je někomu jinému jsme se neodvažo­ vali, tak jsme je ještě nějakou dobu rozdá­ vali, a pak začaly letní prázdniny.

Nerad vzpomínám na ten poslední rok, co jsme strávili spolu. Všude kolem bylo nějak moc kompromisů, zasraná společnost číhala někde poblíž, čekala jenom na to, až bude mít na nás všechna práva. Museli jsme dokončit školu a přijmout všechny ty sračky, kterými nás zahlcovali, tehdy mi to přišlo nereálné, dnes na to vzpomínám a je mi z toho stejně blbě, i když zdánlivě šlo jenom o vojenskou správu nebo o  občanský průkaz, myslím si, že to bylo přesně těch několik měsíců, co zlo­ milo Boba, vyhodilo mu to poslední pojistky v jeho palici a už ho nešlo zastavit, dokonce ani s  pomocí všech státních represivních orgánů dohromady. Co k tomu dodat – život do základů rozmrdal naše veselé pionýrské oddíly a  těm, kdo to přežili, nezbývá než s hrůzou obdivovat nesmyslné krvavé orna­ menty na nebi, co jsou k vidění o páté ráno přímo nad našimi hlavami.  

•••

•••

•••

V Bobovi vítězily jeho problémové geny, byl Ještě se ani nerozednilo, někdy mezi čtvrtou to můj nejlepší kámoš, demonstrativně sral a pátou se stavuju u Boba. Rychle se obléká, na školu a neustále nalézal nějaké svinstvo, hází si do kapsy starý otcův boxer, proletář­ do kterého se okamžitě namáčel. Nejdřív ská dynastie, vole, ale najednou vchází jeho vykradl stánek s  kancelářskými potřebami, matka-bufetářka a dělá scénu, kam zas deš? hned ho chytili a uložili pokutu jeho mámě- – křičí, jdi do háje, odpovídá Bob, mám něco bufetářce, Boba to nezastavilo, a  tak mě na práci, co jako na práci? – vyptává se máma, zanedlouho přemluvil, abychom spolu vlezli má ospalou, moc krásnou tvář a  bílé vlasy, do dětské knihovny. Bylo léto, knihovna tedy jasně že ne šedivé, spíš světle žluté, až  voněla barvou a pastou, kterou byla natřená září; vyběhla jenom v županu, pod kterým podlaha; přišli jsme navečer, vyrazili sklo je všechno vidět, hned se mi postavil, páni, a vlezli jsme do čítárny. Bob četl nerad, takže myslím si, ten Bob ale má matku, proč když rychle ztratil zájem o tenhle podnik, našel má takovou matku, tak z něj roste takovej na parapetu rádio a to si odnesl, já jsem vzal pošuk, máma mezitím dál řve na Boba, prej, knížku od Coopera a šlo se domů. V zásadě nikam nepudeš, dost že tvůj praštěnej otec všichni věděli, že to nemohl být nikdo jiný sedí v base, asi tam chceš taky, běž někam, než my, protože Bob už na druhej den střelil beze zloby odsekává Bob, co si to dovoluješ? Serhij Žadan (nar. 1974 v  Starobilsku na Ukrajině), básník, prozaik, esejista, překla­ datel a  performer, od roku 2000 vicepre­ zident Asociace ukrajinských spisovatelů. Debutoval v  roce 1995 básnickou sbírkou Cytatnyk (Výbor citátů), následovalo dalších šest básnických sbírek (poslední s  názvem Maradona vyšla v  roce 2007), díky kterým si získal pověst živého klasika ukrajinské literatury a stanul po boku takových svých starších kolegů, jako Jurij Andruchovyč nebo Oksana Zabužko. Vystudoval germanistiku na Charkov­ ském pedagogickém institutu H. Skovo­ rody, od roku 1996 studoval v aspirantuře, od roku 2000 přednášel na katedře ukrajin­ ské a  světové literatury. Přestal přednášet údajně proto, že po něm studenti vyžado­ vali, aby jim místo přednášek o  literatuře četl své básně. „Vlastně to nemělo nic společného s  pedagogickou činností,“ poznamenal k tomu Žadan. V roce 2003 vydal Serhij Žadan svou prozaickou prvotinu, sbírku povídek Big Mac, která okamžitě získala přízeň ukrajinských čtenářů a  byla oceněna v  celostátní soutěži Kniha roku. Od té doby Žadan napsal a vydal tři romány: Depeche Mode (2004), Anarchy in the Ukr (2005) a Himn demokratyčnoji molodi (Hymna demokratické mládeže, 2006). Ve své tvorbě Serhij Žadan navazuje na poetické koncepce ukrajinské levicové moderny 20. let 20. století, pro kterou se v  ukrajinské literatuře vžilo označení „rozstriljane vidrodžennja“ (tedy „popravené obrození“). Pro jeho básně je příznačná příslovečná rána pěstí a syrový punkový negativismus. Zdatně pracuje s klišé, vlastními ať už socialistickému realismu či současným reklamám, čímž dosahuje ironického relativizujícího nadhledu. Autenticky laděné povídky ze sbírky Big Mac otevírají téma putování Evropou, při kterém se mladí lidé (pocházející často z různých koutů střední a východní Evropy, tedy z býva­ lého východního bloku) v důsledku absence větších kulturních rozdílů a jazykových zábran všude cítí jako doma. S tím kontrastuje vykořeněnost a intenzivní prožívání pocitu cizosti, vyvolané náhodným setkáváním a míjením se v popisovaném světě levných ubytoven na jednu noc, městských industriálních periferií, dálničních odpočívadel, squatů a  nočních nádraží. Alexej Sevruk

Veronika Holcová, Čtenář Murakamiho, 2007, 40x60 cm – rozjíždí se máma, pásek na jejím županu se nakonec rozvazuje úplně, zapni se, řve na ni Bob, co sem lezeš nahatá? ty nedochůdče jedno – na matku to už je trochu moc, ještě seš malej na to, abys mě poučoval, ještě ti ani pořádně nestojí, ale to už je moc i na Boba, tak jí jednu natáhne pravačkou, máma pře­ lítne přes křeslo a ocitá se na podlaze, ještě stihnu zahlédnout její dlouhé nohy s něko­ lika modřinami na stehnech, má na sobě nějaké černé kalhotky, začíná plakat, Boh­ dane, říká, nechoď nikam, zůstaň tu, jdi do piči, říká Bob mentorsky a vychází do rána. ••• Asi nemusím říkat, že jsme ten zápas projeli. Už před přestávkou nám horníci nasoukali šest čistých a po přestávce přidali ještě dva. 8:0! Náš pravý útočník, naše hvězda, vše­ obecný oblíbenec, dvakrát střílel z jedenácti metrů a dvakrát hornický gólman lehce, jako by se vysmíval, odrazil míč. Byli jsme zoufalí. Dobrá polovina z  nás to přehnala s  alkoho­ lem a sotva se držela na nohou, místní benga se na nás dívali s neskrývaným zhnusením; už se nemohli dočkat závěrečného hvizdu a  jak nás odsud pošlou do háje. Ani jsme příliš neodporovali. Celý náš bojovný duch se vytratil asi po třetím gólu do naší branky. Flojdi nás vyvedli za bránu stadionu a dopro­ vodili ještě pár bloků směrem na vlakové nádraží. Tak tedy, řekli pak, nádraží je tam­ hle, vlak přijede za čtyřicet minut, padejte vocaď, posraný cucáci, ať vás tu víckrát nevi­ díme, dobrá, nic jsme na to těm buznám ani neodpověděli. Nic nenaděláme, koneckonců jsme to dneska zmrvili, musíme táhnout z tohohle podělanýho Donbasu, dokud je klid a mír, míříme si to na náměstí před nádraží a vidíme, že tam, přímo na schodech vedou­ cích k nádraží, stojí celá brigáda místních, asi sto lidí, kvalitní hornická brigáda, kousek z boku se hřeje několik čečenských žigulíků, Čečenci seděj na kapotách a finskými noži si čistí špínu pod nehty; policejní gazík se s námi rozloučil veselým troubením za našimi zády, vtipálkové v šedivých buzerantských unifor­ mách odvedli svou práci, upozornili místní, teď se vrátí až za několik hodin, aby posbí­ rali trofeje; stojíme tu a nemůžeme nic dělat: místní nám přehradili východy k nástupištím a teď čekají, co budeme dělat, tak co, zmrdi, řve někdo z nich, pojďte sem, starší z nás si šeptají a dávají povel k ústupu, a tak se obra­ címe a celý zástup se vydává zpět do města, což místní nejspíš nečekali, proto nějaký čas stojí a rozhodují se, co udělají, to nám stačí k  tomu, abychom poodešli na pár stovek kroků, snažíme se neběžet, jsme přece chlapi, nebo ne? ale ti, co jdou vzadu, se celou dobu snaží prodrat dopředu, pořád se vzdalujeme od nádraží, až tu najednou vítězný hornický pokřik roztíná večerní soumrak a  sladký vzduch jarního Donbasu se chvěje stovkami těžkých hornických podrážek, místní se na nás vrhají. Teď začíná to nejzajímavější – půl stovky opilých degenerátů utíká ulicemi ospalého městečka ve snaze nenechat se

zabít stovkou stejných degenerátů, místní nás chytají po jednom, a těm, koho nakonec chytnou, těm teda není co závidět, ještě že Čečenci zůstali na nádraží. Jenom jsem běžel a říkal si, kurva, 8:0!!!  Skoro se nám s  Bobem podařilo utéct. Vběhli jsme do nějaké  boční ulice, kolem byla jakási skladiště, dál začínaly nádražní budovy, kolejnice, dlouhé řetězy prázdných nákladních vagonů, prostě skoro jsme se prodrali, ale najednou nám přehradila cestu trojice horníků. Bob vytáhl svůj přiblblej boxer, ale jeden z horníků ho rychle praštil dřevěnou laťkou po ruce, Bob zavyl a zkusil laťku zadržet, ale jiný horník vytáhl vystře­ lovák a zasunul ho Bobovi přímo do břicha. Bob stihl ještě kopnout horníka nohou, rychle se však zatočil a málem upadl, já jsem ho zachytil a  už jsme utíkali na železniční násep. Horníci se z nějakého důvodu zasta­ vili, ani nevím proč, možná prostě byli líní nás honit, možná že je taky unavilo běhání v  kolejišti, ale za námi už neběželi. To nás zachránilo. Bob se zavěsil na mé rameno, rukou se držel za břicho. Mezi prsty mu sté­ kala krev. Mohlo se jet domů.  

Až najednou mi přišel dopis od jednoho Je půl páté ráno, pomalu se s  Bobem suneme pod teplým květnovým nebem, z mých starých přátel, který přeci jen našel někde na trati Doněck–Moskva, podél mou adresu a  napsal nečitelným písmem železniční koleje, abychom se neztratili několik stránek o všech novinkách a o všech a  mohli se doplahočit do nejbližší stanice, našich společných známých. Všiml jsem si kde si budeme moct sednout na nějaký vlak. ještě, že ten dopis něčím silně připomínal Vlastně nemáme kam pospíchat, doma na nápis na nějakém společném hrobě, vypa­ nás nečekají žádné neodkladné věci, když dalo to, že živých nebo přinejmenším zdra­ nepočítám to, že Bob má v  břiše díru a  už vých  moc nezůstalo. Nakonec na tom není druhou hodinu potichu, ale vytrvale kňučí. nic divného, pomyslel jsem si tehdy, život je Já začínám kňučet spolu s ním, ale nedá se brutální, ovšem, škoda, že to takhle dopadlo, nic dělat, musíme jít na stanici, možná že ale co se dá dělat, už od samého počátku tam bude nemocnice, ještě k tomu se kolem bylo jasné, že nás tady, v téhle konfrontaci nás táhnou haldy, hromady rezavého železa, nic dobrého nečeká, sečteno a  podtrženo: sem tam se skutálíme po náspu dolů, aby­ ten, kdo v  důsledku všech těch pouličních chom uvolnili cestu nekonečným cisternám bitek za své místo pod sluncem vyšel jenom s  ropou a  nákladním vagonům naloženým s  paranoiou nebo pohmožděnými játry, by černým, voňavým uhlím. Bobova rána podle měl ještě poděkovat osudu za jeho přízeň všeho nebyla hluboká, protože by se jinak tak a shovívavost. Až ke konci mi to najednou dlouho neudržel, ale stejně stihl ztratit hodně přepnulo: kupodivu, psal známý, ale náš krve, tekla mu mezi prsty, třísnila jeho staré, starý známý Bob, můj nejlepší přítel Bob to onošené džíny, taky jsem už byl celý od krve, taky přežil, i když už několik let má vážné chtělo se mi spát a žrát, a stanice pořád nikde, problémy s hlavou, dostalo ho delirium tre­ jenom nekonečné nákladní vlaky, kilome­ mens a  teď se léčí na  jedné, v  našich kon­ trové ešelony naložené uhlím a  ropou, jako činách populární, okresní psychiatrické kli­ kdyby za našimi zády někdo sklízel dekorace, nice, pár hodin jízdy od našeho města, a že převážel je někam na sever a nechával v tep­ ho už ani nikdo nenavštěvuje, ani máma ne; lém květnovém příšeří kovové konstrukce, z té je prý také násoska a s hlavou se neka­ marádí o nic víc než její synáček. Příští den holou kostru, donbaskou prázdnotu.       Nakonec sebou Bob plácl o zem a nechtěl jsem vyrazil na nádraží.   nebo nemohl už nikam jít, taky už jsem ho ••• nemohl dál táhnout, v mlze jsme už neviděli ani ty haldy, vůbec nic, jenom souvislá mlha, vepředu i  vzadu, že by nás tu nikdo neuvi­ …Celkem  dost věcí se mi nelíbí; nejsem až děl, ani kdyby chtěl, jak se tu válíme v těch zas tak náročný nebo  vybíravý, spíš naopak, sračkách u trati, na rudém štěrku, pod lhos­ dokážu se dost dobře přizpůsobit celé řadě tejnými nebeskými tělesy, dvojice fanoušků, nepříliš příjemných okolností, ale tady nejde co se vydali vybojovat republikový pohár, ani tak o mě, jde tu o to, že se celou dobu ale místo toho dostali pořádnej nářez se musíš potkávat s takovým množstvím obli­ vším všudy a  teď nepočítají s  žádnou pod­ čejů, že si o ně prostě nemůžeš nedělat sta­ porou, ani ze strany svatých, ani ze strany rosti, nezajímat se o jejich osudy. Asi proto, i když to zní, jako že se vytahuju, jsou pro fotbalové federace. mě v tomto životě tak důležité obličeje mých kamarádů, mých dávných známých, obličeje, ••• které jsem vídal tolik let v  kuse a  které si Uběhlo několik let, už jsem stihl na všechno i teď, budu-li si to přát, můžu snadno připo­ zapomenout, stokrát se zaobírat jinými menout – klidné, radostné a usměvavé. Jak věcmi, doma jsem od té doby nebyl, nic mě to obvykle u nebožtíků bývá.  Z ukrajinštiny přeložil Alexej Sevruk  tam netáhlo.

mezi továrníky 27. 3. 2006 Vás doopravdy baví. Hlavně při protilite­ Vážený Zentivo, nebudu Vás obtěžovat rární akci Cibulka jste mi připadal jako podrobným popisem událostí, k  nimž úplný průkopník. Lze-li Váš postup vůbec došlo v  jisté literární kavárně, kam jsem k  něčemu přirovnat, pak asi jako kdyby se se vloudil v  převleku za Martínka, pro­ špion v nepřátelské zemi stal jejím vůdcem. tože se nemohu zbavit dojmu, že jsem tam Ale i Vaše práce s detaily je neméně obdivu­ v  převleku za Matouška zahlédl i Vaši spa­ hodná. Nic neponecháváte nevyužité. Třeba nilou tvář. Myslím, že to svědčí o  tom, že ty směšné čtyři tisíce jak jste věrohodně před jsme se rozhodli pro podobné strategie, umělci nafoukl, když jste dělal, jako byste je ačkoli Vy jste se rozhodl se ukrýt v publiku, viděl poprvé. Bál jsem se, když jste se o té zatímco já se domníval, že rafinovanější částce zmínil, abyste si vzápětí, jak máte bude vystoupit přímo na scéně, a tak zmást ve zvyku, nezapálil třeba tisícovkou dout­ stopy. V každém případě je už nejvyšší čas, ník. Ale kdepak. Věrohodně jste se radoval abychom porovnali naše dojmy, sjednotili a  ukazoval nám je. Doufám nicméně, že taktiku, zvolili společný postup, protože již jste ocenil, jak jsem Vám já v roli Matouška nyní je zřejmé, že jsme nepřítele podcenili. sekundoval, jak jsem se divil, že se tolik Disponuje mnohem většími prostředky, peněz vůbec vejde do tenké obálky. Taky než jsme se původně domnívali (viz můj jsem navrhoval, abyste nám koupil víno, honorář), a vůbec obecný dopad literatury jak to mezi chudáky v  takových nepravdě­ je mnohem záludnější a  širší, než se nám podobných okamžicích určitě probíhá. Byl zpočátku zdálo. A  to ani nemluvím o  rafi­ to večer velikého poučení z potírání umění. novanosti Martínka, který se tak mazaně Znechutil jste jim ho určitě. Ale ještě bude vetřel do mého podniku a svou hrou získal chvíli trvat, než si místo něho najdou něco moji důvěru. Představte si, že z mých dolů hodnotnějšího, uvážíme-li, jak dlouho v něj udělal kulturní centrum a  železárny pře­ někteří věřili. Těch starců je mi obzvlášť budoval na tiskárnu, kde vydává výhradně líto, protože je nelze při sebelépe míněném knihy! Jedná se sice o  ztrátu pouze něko­ altruismu ani dřít z kůže. No a druhá akce lika málo miliard, ale jde přece o princip! – Šemík Jiránek, tam jste zlikvidoval, trou­ Váš oddaný a na návštěvu se těšící fám si říci, výtvarné umění. Obdivoval jsem, Lubosan von Koyota že jste proti němu vytáhl jeho vlastní zbraní, totiž kýčem. Dokonce i Ti, co na Jiránkovi 31. 3. 2006 nebyli, se o  něm mohli z  úst nejpovolaněj­ Statečný Lubosane, Vaše poslední dvě akce, ších, totiž Vašich, doslechnout, a  sice na které jsem měl čest sledovat v  přestrojení Ranní mozaice na Vltavě. Tento tzv. pořad za Matouška ze zmateného davu umělců poslouchají ti nejzavilejší. Jako bomba, (s  několika jsem se při tom dokonce ska­ přímý zásah na tisíci místech současně marádil – sic!), byly přímo podnikatelskou to muselo to ráno znít. Mnul jsem si ruce virtuozitou. Nikdo by totiž nepoznal, co s  Vámi. Ve středu v  konspirativním bytě

 Matouška minulý týden vyhodnotíme. Ale již teď gratuluji. Váš oddaný pěšák Zentivo dei Cabeli 12. 4. 2006 Vážený kolego, ctěný Zentivo. Ani nevíte, jakou úlevu pociťuji po osobním setkání s Vámi. Nikoli proto, že byste zcela rozehnal chmury, jež mne poslední dobou sužují, ale spíš proto, že jste mi dal jasně najevo, že i Vy, tak úspěšný továrník, na tom nejste po psychické stránce o  mnoho lépe než já. Já, který jsem do své padesátky neměl o nějaké kultuře ani tušení a naivně se domníval, že mé milované lidstvo lze vyvést z temnot usi­ lovnou prací a  zářným příkladem, jsem ke svému velkému údivu zjistil svůj omyl. V této fázi jsem si myslel, že ona kultura, literatura a  umění jsou neškodné záliby, na nichž by se dalo případně něco trhnout a  vrazit to třeba do dobročinné činnosti. Teprve dnes, na pokraji stáří, zjišťuji, o jak nebezpečnou a  zákeřnou věc se jedná. Teprve nyní mi začíná svítat, že je nezbytné se proti ní všemi prostředky bránit a  potlačovat ji, protože zde se bez nadsázky hraje o osud světa! Když jsem z pódia zahlédl Matouška převlečeného za Vás a Martínka převlečeného za mne, jak se nestoudně rozvalují na židlích a pohrdlivě vyjadřují o naší záslužné činnosti, polil mne pot a přeběhl mráz po zádech. Ještě přesně nevím, co udělám, ale čas jednat se nená­ vratně blíží. V tomto boji počítám především s Vámi. Drahý lidumile, čekají nás ještě těžké časy, ale my se nevzdáme. V úctě Váš oddaný Lubosan von Koyota (pokračování příště)

tvar 10/08/17

beletrie

gustav erhart Předtuchy Horror vacui Strach z prázdna jako by vedl ruku Boží tvořící to co z jeho vůle shoří Návěští Z podzimu krvavých úst výkřik zlověstný katův se splétá provaz pro vás pro všechny Pokolikáté už mě líbáš nad propastí Pokolikáté už mě na oprati táhneš Prstenem Sudby pečetíš cos dosud nestihlo a prahneš – mé útlocitné Zlo – se zakuklit pro další Zmárné ––– Jemně se tiskne drápek chlípnosti jemně se vine hádek vilnosti k předpeklí tvého klína Virginum Předhonit mládí než začne svítat železným koštětem zamést co dosud neuzrálo V Ixíónově plamenném kole navždy se točit nazpátek do snu Pro krále Pyrha Rozum lidský. Velkolepě mrazí. Na vlastní svou střechu oheň Prométheův člověk stále hází. Setkání Na onom světě u rajské možná i u pekelné brány setkám se ponejprv a naposled se sebou samým Na vědomí není moc věcí které mám raději než stromy ještě snad kameny... a z nich nejvíce – podiv se světe! oblázek do praku Davidova Opožděné šírání opouštět zvolna všechny vášně kterés mi dala, které dáš mně jen tvoje vlasy barvy rumu miluji dosud bez rozumu

tvar 10/08/18

Vyber si Jsou chvějné touhy lůn horečkou dýchající tůň klatý kůl zaražený do prastaré viny samotou klusající kůň odvěká soužení odvěké kocoviny Sen o Viktoru Braunerovi ležel na břehu moře rudého tak že krev se skoro bála zavolat jméno svého vlkodlaka Dnes Píseň plísní na jepičím bále ve zmatené tísni den ubíhá po dni život – kostohryz

foto archiv Tvaru

Gustav Erhart se narodil 18. února 1951 v Praze, je absolventem dějin umění na Filozofické fakultě UK. Žije v Praze, pracuje jako archivář. Je autorem mnoha esejů o výtvarném umění. Vydal básnické sbírky Purgatorium (Dauphin, 1996), Proudnice nenávratna (Arbor Vitae, 2000), Podvojná znamení (Dauphin, 2005) a Podél Pyriflegethónu (dybbuk, 2006).

do očí si hledí stále více cizí stále více podlí všichni bratři rodní všechen hmyz

navlhlá hlína na rakvi stuha:

Úkaz na obloze nesena touhou po vichřici šla luna mrakům vstříc těhotná smutkem bílé slzy roníc probudit samo velké NIC

Od věčnosti Tohu vavohu Bůh je zkrotil

Survivance (Dobrá rada) Neprat se s mlýny větrnými v kamenech jejich semlít stíny na mouku zmarněného dne Zahodit srdce proťaté žhavými kameny Hekaté obdarovávat bližní Krokem lunatika A znovu do zahrady Tmy kde Měsíc naporcuje dny pro hody příští K tabuli zásnubní kde Šílenství si s Zítřkem prsten mění Merhyně vůně černé rozednění Z vyprávění starého dějepisce Mléčný opál vlastnil varující v přítomnosti jedů Jedy v duši zavařené rozpoznat však nedovedl

smrt nesoudí jen hlavy stíná

cesta z Úpěnic do Nenic se v kruhu točí Natura devorata Strom rachitik a kámen blátivec U kraji cesty bratři dva a já ten třetí

obří broskev Anjel Jednoho podzimního večera Potkal jsem anděla v čistírně peří Dával si vyčistit křídla A tak byl jen tak v tričku Nejdřív se pro jistotu zeptal, Jestli v něj věřím A pak, jestli bych ho nepozval Někam Na skleničku

Kdysi za řecké noci hladíval ňadra sedmi Hesperoven za skytské noci chujný rudohlávek marně jen volal črevo, črevo, črevo Neříkej nikdy Neříkej nikdy „nikdy“. Ba ani v Senegambii své černé duše, když větrné klisny hledají růže převtělení, když jantarová stébla něhy se mění v syrinx smrti a úpění skal chvěje monstrancemi. Tehdy jdi do sebe – a již se nevracej. (Třetí, dosud netištěný oddíl knížky veršů Podél Pyriflegethónu)

Řezníkova žena Řezníkova žena Se každý večer maže husím sádlem Řezník není doma a ona sedí nahá před zrcadlem Tichoučce se usmívá a víčka se jí nervozitou chvějí A Řezník sedí u piva a za chvilku se objeví ten její Řezníkova žena Otevírá dveře do lednice Pro láhev vína a pro dvě prázdné sklenice od hořčice Opatrně nalívá a za záclonou kouří cigaretu A Řezník sedí u piva a Zahradník tam má být s  ním, ale je tu s ní A ruce mu voní po růžích A je tu jen pro ni Je šťastný Že je s ní

Kašpar Hauser vysmíván světem svět mu pro smích z Neznáma meč mu srdce propích

Měl jsem u sebe zrovna prachy Na měsíc žití Na nízkej nájem a na trochu jídla Když jsme se vrátili zpátky červeným zlití Jako dogy Zjistil ten chudák anděl Že mu ukradli křídla

Dech Tartaru noc zlopověstná noc černorudá nebožtík – živáček druh hledá druha noc šavlozubá noc dechutěsná v cypřiších tumba vypadlá ze sna

Pracujem vedle sebe ve spalovně smetí Občas ho v hospodě potkám Řezníkova žena Jak tupě zírá na stůl Je unavená Možná teď v představách někam Unavená (z EP, 2006) A za někým letí Jenže mu chybí ty křídla Pozn. red.: texty Obří broskve se vztahují k roz­ A tak se chytil chlastu hovoru se Štefanem Švecem na str. 1, 4 a 5. (z CD Vybrané scény z dětského snu, 2004)

Řezníkova žena Už slyší jak se venku ve tmě probouzejí ptáci Vedle chrápe Řezník a Zahradník se černou nocí za svou ženou vrací A ona potichu se usmívá a potichu pak do polštáře brečí A stejně potichoučku kouří i když ví, že ji ticho spíš zabíjí, než léčí

bohumil robeš Změny Zapomenutý býkovec v koutě glejt od císaře pána Hašteřivá poštolka na plotě rozkymácí vratké podloubí  Až vyšeptalý staroch v kafe nadrobí spanilý chléb spěchem okoralý i předsny jež se spánku vzdaly to bude skoro ráj Jen pozor na tchoře Čeká až vybobtnalé žně hojností klasů zapřou v srdci přislíbený máj a lapka v šarlatu si k tanci přisedne...

Orkán Předčasné vlaštovky orkán v tmě skolil Na hnízdech stopy po krásy bytařích Sokolík den křidélka v marastu molybdény před bílými koňmi v hospůdce s kytarou paří a paří Který koníček kopyto zvedne udeřit časně po ránu slepce Maskot msty zase z jícnu zápecí vzhlédne pak ránu do čela Zásadně křepce

Odlivy zim V oraništích otisky kopyt drsně se blyští Kdo bude oporou úrodných počasí pro věky příští Vyvěral pramen milostivých zim Čas touží prorokovat lepší čas a neví kým (1974) Staccato (Antiúnor) Znavené slunce na dlani mně skotačí opředené pověstmi o nevyvratitelnu Schoval jsem úsměv Přece se nepopíchám tváří v tvář podepřenému bodláčí Šejdíři teskní hnát proti slunci vykuchanou šelmu Neboj se lvíčátko Letmé zívání postačí odnímat slzičky odstrašenému bělmu... Bruncvíkův stín Kuřecí stehýnko náhodný pane To by se chtělo zakousnout v mlze Potulný šenkýř Zuzanu vábí v haleně vladař přístupné tvrze Našla jsem v přívozu ztracenou kuši Vyplivla perlu lazebnice skrytá Vyhnaná z kvelbu v půlnoci spratků zpocené tolárky v úšklebku sčítá Vykousnout z Luny krajíček hbitě to by se divil toulavý kos I Bruncvík by toužil rozhodit sítě lvíčata kolébat neslyšen bos

foto archiv B. R.

Bohumil Robeš se narodil 1. 8. 1930 v Holu­ bicích u Brna, kde i žije. Pracoval jako sklad­ ník, referent zlepšovacích návrhů, stavební laborant, ekonom-statistik, krátce před zatčením jako loutkoherec. V letech 1953 až 1967 vězněn z politických důvodů. V letech 1990–2002 člen zastupitelstva obce. Nyní je v důchodu, stará se o kroniku obce.

Gulag Stěnko Razine postůj Divoké kleče tisknou šíj bez dechu a vkleče v bahně si skryje rozmarný kšaft pohrobek vysouzených zapřených fantů Mlč Možná se přivlečeš pozvolna k hrantu s pirožkou ledu v zubech na ráhnoví času vabank hrát s vichrem o zbytek vlasů.

Veronika Holcová, Pouť, 2007

Předjaří Nikdy bych neřekl aniž nedoufaje že černá růže voní že symfonie žní a polom vykostěného ráje ozvěnou drsně dojímá v dusotu zděšených koní Nikdy bych neřekl že hrdlička na větvi orlím spárem v nebetyčném sklonu udusí kámej jedů stříbrolistou Potomci ztracených Syrakus – ponuré žertvy vzchopí se a v ulici darmopysků probudí k vůni uteskněnou lísku.... ej! Historikáři zapiš děj předjaří nanečisto...

VÝLOV To je má… / To je tvá… / To je její… To „Snad je to vše příliš / patetické / co tady píšu / je báseň Jiřího Valocha. To je Výlov… ale mám se kvůli tomu / posrat?“ No – to ne... – dnes ostře dvousečný. Básník i  jinde reflektuje muka tvorby, osa­ mělost, své lyrické já. Ale kde ta patetická Sbírku Jiřího Valocha Druhá Kytička (ví­­ poezie je, o které tak mluvně mluví? V tra­ ­ce nebo méně nepřesných haiku) vydalo dici parafráze haiku je Valoch též pozorova­ letos brněnské nakladatelství Vetus via. telem přírody – Mezi kameny / vyrůstá tráva, Název značí, že máme co dělat s  ironikem. / mezi travou vyrůstá kámen. A  tak slova Podtitul vypadá podezřele a  ono taky ano, plynou až na konec, aniž by se cokoliv stalo, kratičké třířádkové básně(?) nemají s haiku aniž se stane nic. Snad je to místy i docela co dělat, a  to ani nepřesně. Z  nijak tenké vtipné, takovým tím brněnským způsobem, sbírky mám pocity zhruba tyto: a) škoda ale co dál? Ba, jedna dobrá báseň: „Beznatoho pěkného papíru – a  že ho tam, toho děj stéká čurůčkem. / Žádné hromy, žádné nepopsaného, zbylo; b) je teoreticky možné, blesky. / Obnažený smutek noci.“ A  příslib že souběžně s  Druhou Kytičkou vznikala do budoucna v  básni na straně 49: „Třeba ještě jedna sbírka mnohem většího účinu mi Jaroslav zase / vydá knížku / aby bylo té a  závažnosti. Nakladatel ale omylem vydal poézie / ještě více (ani na podpal / to už není deníček, kterým autor komentoval vznika­ potřeba).“ jící dílo a který snad k němu přiložil. Jen si vezměte tuto báseň: „Cosi jsem zaznamenal, Sbírka Jiřího Kukaně (nar. 1951) vyšla / i  když to asi nikdo číst / nebude. / Kdo čte loni v  nakladatelství Družstevní práce, spo­ dneska básně?“ Nebo: „Zase píšu skoro haiku. lečném projektu Protisu a  Dauphinu, mají­ / Tentokrát ani pro Ajku. / Jen pro uklidnění / cím za cíl vytáhnout z autorských šuplíků to rozbouřené paměti…“ Ostatně paměť a další cenné, co by tam asi jinak zůstalo nevydáno dvě klíčová slova ticho a  vzpomínka jsou a  neobjeveno. V  tomto případě to určitě vůbec častým námětem: že by to omylem mělo smysl. Knížka se jmenuje Divoký nevydané dílo byly memoáry? Protože: jezdec na černém sarančeti, ale – divoký?

Saranče? V  Kukanově poezii se jich nedo­ hledáte. První oddíl, nazvaný Jak jinak, působí ještě jako osahávání slov, nedůvěra k  nim a  strach z  klišé, který někdy vede k  mini­ malismu na „hranici smyslu“: „Když odnášeli / růžové / černila sis paty / a řekla / Divíš se?“ (b. Paměť). Ale spíš se daří: zachycovat rezonující výseky chvíle, dovést je až k mýtu (pohanskému i  biblickému), načrtnout nepatetický diář míst, lidí a věcí. „Na oknech bez chodby / děti pilují mříže / Nebe je hladké a čisté / Převrací / oblé kameny.“ (b. Podstata točité průzračnosti) Potom oddíl Rok křižovaných, tucet básní-měsíců plus třináctá navíc. Proč ne, ale čeho bylo k počtení před­ tím málo, tady je ještě míň, ostatně básník tu rozjímá s  Bohem – tak co po čtenáři? Zalíbil se mi Listopad: „Páteří klesá slunce / hrob beze dna // Je úzko / kvetou suché trávy // U  cesty stromy visí za hrdla.“ Nejobsáh­ lejší oddíl Až je postaven na jednoduchém schématu krátkých, nesoustavně rýmova­ ných čtyřverší, uvedených vždy slovem Až; míří tedy do daleké budoucnosti, k stáří, ke smrti. Básník to myslí vážně a většinou se mu daří vyhnout se kýči, i když sentimentu

s  dalšími básněmi lehce přibývá. Záleží na apetitu čtenáře – mně to nevadilo; snad jen někdy trochu přestřelil, např.: „Až vystoupím výš než mraky / kde ptáci zadržují dech / za letu spí, já taky / jak děti u svých maminek.“ Frekvence slov bolest, smrt, ticho, slovo, srdce by jinde asociovalo dojetí nad doje­ tím, Kukaň se ale drží jednoduchých obratů, nepřívlastkuje, „nemaluje“; je v tom hodně pokorného odvažování a  cizelérské práce, ovšem bez studeného čumákovství. Na konec sbírky je zařazeno několik krátkých prozaických črt, osvětlujících až nyní název sbírky – kdeže by se autor stylizoval do divokého jezdce, ten ho naopak dohání, předsta­ vuje odchod ze snu/světa. Datované zápisky působí jako záznamy snů a také se řídí jejich logikou, jsou ale – na snář – přece jen příliš propracované a  tematicky homogenní, při­ rozeně doříkávají, co předtím znělo v poezii. Víc než v ní tu zaznívá melancholie po dět­ ství, rozmlouvání s rodiči, se sebou samým coby dítětem. Možná je to vůbec vrchol celé sbírky. Jeden zápisek počíná příznačnou větou: Zase je mi něčeho líto. Vydání téhle sbírky ale rozhodně k lítosti není. Anna Cermanová

tvar 10/08/19

RECENZE NĚHA, FOUSY, SLZY Viola Fischerová: Písečné dítě Agite/Fra, Praha 2007 Této sbírce se dostalo bohaté a  namnoze kladné odezvy, za sebe bych její přínos shr­ nul jako popis neobvyklého vztahu (láska mezi starší a mladou ženou), podaný se zku­ šenou něhou. Objekt citu je idealizován do podoby dítěte-záchranářky, o které se nepo­ chybuje (což by samo o sobě ještě nemuselo být ku škodě). Zamilovanost, stejně jako strach o milovanou osobu jsou tu bez křečo­ vité hysterie, tělesnost bez exhibice. Něha je vkusná, sentiment až na výjimky uvěřitelně únosný. Ovšem těch výjimek je dost na to, aby je šlo přejít bez povšimnutí. I přes titulní metaforu lze jen stěží připus­ tit, že by některá z aktérek byla nevinná jako kojenec, a  tak pasáže sbírky připomínající kvokání nad kočárkem (např. str. 21) jsou hůře stravitelné, když se k tomu vzápětí (na str. 23) přidá ještě neinvenčně pojaté sdě­ lování fousatých pravd o  potenciálu matky v dívce a dívky v matce: „Na staženou kůži / máš lék / jak jitrocel // »Chtěla bych tě teď držet / a houpat v klíně« / pláčeš smíchem // matka? Dítě?“, zkušenější čtenář se poprvé zarazí. Největší propad této knížky ovšem pokra­

V PROPASTI DEZERTÉROVA SMÍCHU Witold Gombrowicz: Trans-Atlantik Přeložila Helena Stachová Společnost pro Revolver Revue, Praha 2007 Historii Gombrowiczova textu přehledně podává Lucie Bartoňová v závěrečné „ediční poznámce“: Gombrowicz jej začal psát v roce 1947 (od roku 1939 žil v Argentině), dokon­ čil v  květnu 1950, v  průběhu roku 1951 otiskl úryvky v  pařížském polském (tedy exilovém) časopise Kultura (srov. nedávnou studii Jiřího Zatloukala Witold Gombrowicz, Jerzy Giedroyc a  pařížská Kultura v  Souvislostech 3/2007), v  roce 1953 text poprvé vyšel jako celek v pařížském nakladatelství Instytut Literacki. V roce 1957 podruhé, ve Varšavě – aniž by vůbec v  průběhu nazna­ čené doby Gombrowiczova noha stanula na evropské půdě; do Evropy se Gombrowicz vrátil teprve v roce 1963. Česky, v překladu Heleny Stachové, se Trans-Atlantik objevuje teprve nyní, ve svazku graficky vypraveném Viktorem Karlíkem. Kniha respektuje varšavskou edici z roku 1957, přebírá také tamější Gombrowiczovu předmluvu. Gombrowicz v  ní svou prózu „vysvětlil“ mimo jiné jako podvratnou satiru, jako pokus zkarikovat určitý obraz (svého) národa, jako „intenzivní zúčtování“ (s. 8). Číst Trans-Atlantik na horizontu takové ambice však pro mě, Nepoláka (a už vůbec ne Poláka po „vítězné“ válce, plné obětí, a  paradoxně dál setrvávajícího v  exilu), může znamenat průběžnou pochybnost o jejím naplnění, o limitech účinnosti textu. Něco, co patrně Gombrowiczův útočný výkon předpokládá, mně – zdá se – chybí: specifická citlivost, živená specifickým pře­ svědčením, (sebe)obrazem, (čtenářskou) zkušeností. Pole bylo podminováno: vní­ mám tu řadu výbuchů, ale jakoby zpoza stěny. Vtip, bujará imaginace, pulzující povrch řeči (zvýrazněná Slova). Kloužu od scény ke scéně a bavím se; můžu být baven, nikoli zraňován. Do té chvíle, než mi dojde jedna věc: série eskapád a  bizarních záple­ tek artikuluje nejen poťouchlost svérázné národní reprezentace v čase války, napadení „vlasti“ a zpráv o porážce (tady se nabízí číst prózu paralelně jako autobiografický stín: incipit „kopíruje“ událost Gombrowiczova nahodilého osiření na argentinské půdě v roce 1939; viz: „Pociťuji potřebu sděliti své

tvar 10/08/20

čuje i  na následujících stranách – str. 24: a pak se lekly, že nejde otevřít, ale jak všichni „pokoj / podlaha pod nohy / a čtyři zdi // Teď víme, každá přestálá lapálie se v dobré spo­ mám dva / Vysoko nad lesem / i se svým psem // lečnosti může změnit v švandu až do rána… Sen / který si obnažila.“ Chápu, že jde patrně Opravdu tuto hotelovou historku stačí opat­ o popis snu vzápětí po probuzení sdíleného řit chabým přesahem v podobě toužebného s milou, ale proč je napsán jako reklama na „ještě jednou“ a tajemně výhružného „z které hypotéku? A hned na protější straně: „Slunce nevyjdeme“, aby se proměnila v poezii? ještě hřeje / ale mrazivý vítr / rve a  sráží // Mám za to, že básník by měl podobné včerejší léto / dnešní podzim // Za den / sahá zážitky ukládat coby rozsáhlé a  vrstevnaté do okna / holá větev // Jak křehké jsou stěny / podhoubí či energii pro impulz a  ne je jen mezi bylo není / a jsem“ – Ach ano, jak ten čas pokrájet jako maso do guláše. Za stranou letí (a někdy se zas vleče, že?), tedy nostalgie třicet jsem si vydechl, abych se opět zarazil nad minulým létem, vlastním stářím a mlá­ až na straně 46: „A zase / úplně světlé nebe dím milé, okořeněná „objevem“ tenkosti / večer // Sníh mokvá / na dně bláto / šlápot hranice mezi minulostí a  současností. Bás­ a stop // Křik ve větvích // A vdech náhle přednické trápení pokračuje na str. 27: „Přivezla jarní / až strach“. No právě „a zase“ – jsem jsi i  laptop / a  vymýšlíš cvičení / pro nesysté- přesvědčen, že čtena bez kontextu, tato movou hlavu // A  já lásko / – jaká úlitba – / báseň by byla vnímána většinou čtenářů za nad nimi potajmu troskotám // znova a znova“ tisíckrát variovanou momentku, navíc poda­ – ano znova, neobratně ilustrovaná „pravda“, nou dosti banálním způsobem. No a zbývají tentokrát o stáří, které se stydí za sníženou poslední dva kameny úrazu k  překonání. schopnost učení. Str. 29: „Ještě jednou být Strana padesát pět přináší další veselou his­ s tebou / za noci v kukani / hotelové sprchy // torku, tentokrát z  butiku, v  němž se nám být s tebou jedno / uvnitř / a nemoci otevřít // dostane ponaučení, že ať má mezilidská chvět se / i v teplé vodě / z které nevyjdeme… // blízkost jakoukoli podobu, je každopádně A potom v peřinách / se smát a smát / a smát / darem. Konečně pak v  předposlední básni až do rána.“ Zřejmě jsme měli procítit něco (str. 66) paní Fischerová tak trochu kazí jako sjednocení v  prenatálním stavu násle­ konec knížky dalším „objevem“, že člověk dované úspěšným porodem, ale vyznívá to sám sebe nejčastěji poznává skrze své bližní. přece spíš tak, že holky se měly rády ve sprše Pochopitelně, pravdy by se měly dotýkat

Rodině, příbuzným a přátelům, jak před deseti lety má dobrodružství v argentinské metropoli začala,“ s. 11). Je to čirá propast. Mluvčího cesta začíná v  přístavu, loď k domovu odplouvá. „I vyšel jsem od sebe sám a  ohlédati se počal, mysle, odkud a  jak začít,“ stojí v  úvodu druhé kapitoly Komenského Labyrintu světa a  ráje srdce; Gombrowiczův poutník shledává postupně řadu osob a dějů „divnými“, ty navíc vznikají v  jeho „vzpo­ mínce“ (archaizovaná syntax: upomínající vedle slovutného staropolského vzletu také k dikci cestovatelů, objevitelů) docela naráz, tj. ve směsi údivu a lakoničnosti, z perspek­ tivy podivuhodně kolísavého charakteru řečníka. Ten se přidává hned na tu, hned na jinou stranu, přebíhá („Maje jejich peníze v  kapse, nemohl jsem jim nepřipíti [...]“, s. 67), schovává se, intrikuje a mizí v náhlém orgias­tickém „rumraji“ všeobecného smí­ chu a  rámusu, i  spolu s  předchozími prů­ běžnými záblesky reflexe prázdnoty, jež vše – včetně prožívání a  reakcí (viz onu straš­ nou „strachu neschopnost“, s. 130) – pro­ stupuje: „A v bezbřehé mé duši prázdné jako by kdosi hrál na flašinet [...]“ (s. 114). Gom­ browiczův text představuje prázdnotu ces­ tou zcizujícího, parodujícího vršení, bujení, hysterizace forem (rituálů, obřadností) „vlastenecké povinnosti“. Jak si ale vůči prázdnotě stojí mluvčího vzývání „rodící se neznámé Synčiny“ (s. 151) na úkor „Otčiny“? Ono  přitakání otcovraždě: „[...] už mám dost toho Starého, nechť přijde něco Nového! Nechte tedy tomu chlapci trochu volnosti, ať si dělá, co Chce! Aťsi třeba tátu zavraždí, aťsi žije Bez něho, ať opustí domov, ať vykročí do Polí, do Polí! Nechme ho hřešiti, nechť se v sobě promění v Co chce [...]“ (s. 151) – je to nárys šance, nebo „nihilistická past“, o níž v sou­ vislosti s  Trans-Atlantikem psal Gombrowi­ czovi v  roce 1953 Czesław Miłosz (Deník I. [1953–1956], přel. Helena Stachová. Praha: Torst, 1994, s. 33)? Ať tak, nebo jinak, Trans-Atlantik lze číst jako manifest možnosti transgresivního textu / života, a tedy i osobnosti, unikající harmonizujícím obřadům. A co na tom, že iniciačním protagonistou takové možnosti je „puto“ Gonzalo, tj. gay (anebo queer, srov. Burroughsovu prózu Queer z  let 1951 až 1953, vydanou v češtině v překladu Josefa Rauvolfa, poprvé v  roce 1991 pod názvem Teplouš), uvádějící v  „zelenožluté pistáciové blůzce“ (s. 112) překvapené, pohoršené hosty ke stolu, přetékajícímu jídlem a pitím? Michal Topor

všechny básně obecně, jde ovšem o způsob, jakým je sdělení formulováno – neboť když na zmíněné straně 66 čtu ve verších otázku: bylas to ty / nebo já / koho jsem poznala, místo přijetí ve mně spíš vyvolává nepěknou odpo­ věď: „nikoho a nic jste nepoznala“. Dojetí a poznání je v uvedených případech dosahováno neuvěřitelně lacino, až příliš se spoléhá na podporu básní okolních a renomé autorky. Samozřejmě, v  literatuře je velmi důležité „kdo to říká“, ale vždy by to mělo být „až“ těsně na druhém místě, za textem samotným, za tím, co a jak se tu říká. Možná se zdá, že má lamentace je příliš obsáhlá, týká se ovšem jen zhruba pětiny textu, jež problematicky přeslazena táhne knížku nebezpečně blízko k  hranici kýče, zbývá ještě téměř padesát básní, které kdyby stály v  samostatném celku, dosáhly by kýženě průzračného holdu síle citů člo­ věka k  člověku. Teprve pak by mělo smysl nastolit otázky okolo nosné síly této prů­ zračnosti kontrastující s  realitou zárodků konfliktů s  rodiči milé, s  jejím bývalým milencem, s  faktem touhy mladé ženy po dětech; zárodky, které zůstaly v nerozvitých náznacích, bez katarze. Ovšem: „I v loďce na řetězu / se dá plout / Smysl je utajen / v pozvolném vzdání vlnám.“ Vladislav Reisinger

Veronika Holcová, Rybníček, 2007, 35x40 cm

Veronika Holcová, Mlha v údolí, 2007, 35x40 cm

Brněnský Dekameron Jiří Kratochvil: Brněnské povídky Druhé město, Brno 2007 Na záložce souborného vydání Kratochvilo­ vých Brněnských povídek se praví, že touto objemnou, náročně vypravenou knihou se autor „bez nadsázky stává Jorgem Luisem Borgesem české literatury“. Toto přirovnání pokulhává podobně jako mé připomenutí Boccaccia v  nadpisu recenze: jsem si příliš dobře vědom, jaká propast oba autory dělí, vždyť v  Dekameronu chybí ještě zcela psy­ chologie postav, hlavní doména moderních povídek. – Je Kratochvil skutečně českým Borgesem? Mnohé svědčí pro to: autor se k  němu sevřeně hlásí, viz povídky Borges 1 a Borges 2 a řada dalších povídek nezapře borgesov­ skou inspiraci. Vezměme např. povídku Puklina; může být něco více borgesovského, než když na závěr gejzíru fantasmagorií spatří vypravěč puklinou ve zdi spisovatele bušícího do počítače a prohlásí, že všechno, o čem vyprávěl, i on sám, je pouhou předsta­ vou onoho pisálka „za zdí“. Nesmíme však přehlédnout ani výrazné odlišnosti: Borges je jihoamerický kos­ mopolita, který své povídky může zasadit kamkoliv, Kratochvil zůstává při vší exotič­ nosti svých příběhů věren rodnému městu Brnu. Ne že by autor a jeho postavy z něho nevytáhli paty; ten vztah je složitější. Kra­ tochvil již po léta žije s  rodinou v  Morav­ ském Krumlově a  do Brna jen čas od času dojíždí, avšak název Brněnské povídky je plně oprávněný. Píše o  tom: „Takže tohle je tedy Moravský Krumlov, městečko, v  němž jsem chtě nechtě zapustil kořeny poté, co jsem přišel v Brně o byt, a nadzvedl si tak stavidla nostalgie a začal od té chvíle psát povídky a romány o Brně.“ Jeho Brno je místem touhy a stesku, je literární kompenzací nepřítomnosti. Autor zná ovšem reálné Brno jako málo­ kdo, nejen že tam od mládí žil, ale pracoval tam i  určitý čas jako památkář. Jeho texty vyrůstají z  důvěrně známé atmosféry kon­ krétních ulic a  domů a  hemží se přesnými místními údaji. Je v  tom přímým protikladem jiného velkého brněnského autora, který např. povídku Sympozium ze Směšných lásek otvírá takto: „Služební pokoj (v libovolné stanici libovolné nemocnice v libovolném městě)…“ Milan Kundera je ve vztahu k prostředí svých poví­ dek a románů daleko neutrálnější. Postavy tvořící centrum jeho prózy nevyrůstají z  určitého prostředí, nýbrž z  univerzálně platných existenciálních problémů člověka. – Kratochvil jde naopak po konkrétně loka­

AARGH! SEZNAMTE SE! Aargh! 7 Analphabet Books o. s., Brno 2007 Comicsová revue Aargh! brněnského občanského sdružení Analphabet Books si s „bublinovým“ médiem – jak naznačují oba názvy – vědomě hraje. Stejně řízeně pracuje na zachycení jeho avantgardní, nezávislé stránky. Pojímá ho v  intelektuální poloze, ale zároveň umělecky vyzdvihuje jeho staré „nešvary“ – comicsy beze slov, formální a  grafické experimenty. Stejně jako chytré, zábavné kousky. Při tom všem si již stihla vydobýt posta­ vení znalce nekomerční scény od Belgie po Ruskou federaci (s  občasným zábleskem Severní a Jižní Ameriky) a studnice skvělé publicistiky. Vychází od roku 2000 v  přes­ ném tempu jednoho čísla za rok a v posled­ ních dvou letech přibyly i  čistě „vizuální“ speciály. Ukažme si, co znamená Aargh! číslo 7. Minulé číslo o  příbězích z  pláže, comic­ sech z  Ukrajiny a  andělech bylo extrémně

lizovaném příběhu, rozvíjí jeho dynamický tu odvolává na inspiraci vídeňskými pró­ průběh a charakter jeho postav je jen lehce zami Petra Altenberga – opět to souhlasí načrtnut. tou zhuštěností a  zkratkovitostí, a  zase Smysl jeho povídek, jejich výpověď nesouhlasí, neboť Kratochvilovy povídky o  našem světě – protektorátním, pováleč­ jsou výrazně dějové, nikoliv pouhé imprese ném i současném – je obsažen v jejich ději jako texty Altenbergovy. a jeho často překvapivém průběhu, je neod­ Nebudu se pouštět do podrobné inter­ lučitelný od jejich hravé vyprávěcí formy pretace jejich tak pestrého a proměnlivého obsahu: jen předesílám, že invence autora i od jejich humoru, obvykle černého. se zdá být nevyčerpatelná. Kratičká povídka Přečtěte si např. znovu závěr úvodní Pasáž Alfa vyrůstá např. zcela z  prostředí povídky Panorama, ty poslední dva odstavce, této brněnské lokality a  není opomenut jak se tu všechno zrcadlově opakuje a jak se ani autorův milovaný architekt, císař tím černý humor příběhu násobí. Druhá bílého mramoru Bohuslav Fuchs. Závěr dlouhá povídka se jmenuje Růže pro Hitchpovídky ovšem „udeří na temnou strunu“. cocka a  připomíná po Borgesovi a  Kunde­ V  povídce Pastýř bytí, ironizující vtipně rovi třetího patrona Kratochvilova povídko­ heideggerovskou ontologii, je připomenut vého světa, v němž jsou obsaženy všechny polohy vyprávění od lyriky, humoru a sexu zneuznaný literát. Jako úplatek za mlčení i  dům U  čtyř mamlasů, fotografie jehož až po tragiku a  horor. Růže pro Hitchcocka o  jeho literárním podvodu předvede Sva­ fasády zdobí obálku knihy. Boccacciovskou je opět fantastická povídka, hlavní postavy tavu vypravěči v zahradě své vily nahou, jen inspiraci nezapře povídka Stavení znamení, jsou odsouzeny k  popravě a  katem má se zelenými lupínky na očích, opalující se v  níž domácí učitel odhalí po opětovném být vypravěč, ale všechno dopadne jinak… na lehátku. Když Ludvík zemře, nastoupí milování, že služebná, paní domu a žačka Povšimněte si však, kolika věrohodnými na jeho místo vypravěč, opět se zelenými (a  dokonce i  doga – pointa jak hrom!) reáliemi je povídka vybavena, např. krátké lupínky na očích, neboť na pointách si dává jedno jsou. V  povídce Kouř nad Ithakou je věta, která by mohla být předznamenáním pojednání o  malíři Karlu Purkyněm je autor záležet. naprosto výstižné a  zmínka o  televizní Povídka Dame de coeur ospravedlňuje naše celé Kratochvilovy knihy: „Nad mým Brnem inscenaci k padesátému výročí úmrtí Vítěz­ připomenutí Boccaccia. Je tu živá vypravěč­ visí dnes kouř jak nad Odysseovou Ithakou, slava Nezvala autentická. Tím silněji působí ská situace, ona a  on v  restauraci a  v  pří­ a když se rozplyne, vidím polomrtvý steskem, záhadné zmizení dvojice Chlupatý a Rezavá běhu hříšné milování školou povinného že už nic není tak, jak pamatuju. A už nikdy a  pointa s  proměnou katovského meče chlapce s  dospělou ženou, jeho učitelkou. nebude.“ U  povídek, jako jsou Vetřelec 4 v růži. Když s ním čeká dítě, což mu ovšem nepro­ a Vetřelec 5, se nedokážu zbavit dojmu, že Nebo Sklípkan: věrohodná atmosféra zradí, zmizí nečekaně v  neznámu. Společ­ autorova invence začíná běžet naprázdno, německé okupace, naivní konspirace továr­ nice vypravěče je vnučkou oné učitelky a na z  tvůrčí fantazie se stává pouhá libovol­ níka Sklípka, výrobce hraček a  napodobe­ důkaz zasvěcení do rodinného příběhu mu nost, která devalvuje závaznost literární nin choulostivých předmětů, a nevěra jeho předá uschlý stonek růže, rekvizitu jejich výpovědi, že hravost se mění v  samoúčel­ mladé a  krásné (jak jinak?) ženy, která se dávného milování. nost. stane příčinou jeho prozrazení a  likvidace. Avšak „šťastný konec vše napraví“: v závě­ Povídka Via mala Brunnensis je klukov­ Továrníkova žena zavřela svého milence při ským snem o cestě po střechách brněnských rečném oddílu Brno – Paříž je autor opět neočekávaném návratu manžela a jeho spo­ domů. Nechybí ani ozvláštněné milování na na výši svého vypravěčského umění. Je tu lečníků do svého šatníku. Milenec Gabriel střeše, vysoko nad třídou Vítězství – jsme přeludná Balada z mlhy, je tu povídka Brno trpí ve skříni přirozenou potřebou, pomočí přece v  brněnském Dekameronu, avšak – Paříž, dokládající suverénně Kratochvilovu se tam a udá spiklence gestapu. Po válce je také v  Tisíci a  jedné noci, neboť milenka hlubokou lásku k  městu básníků a  malířů. za udavačku považována továrníkova žena, Dana přebírá roli Šeherezády a  vypráví na Je tu i  Brno – Moskva, svědectví autorovy která se nakonec utopí ve vaně, v  níž pro­ pokračování o Františkovi a Montgomerym zasvěcené znalosti i  této metropole, jejíž padla čtenářské vášni kombinované s  bar­ – máme tedy co do činění s příběhem v pří­ výpověď o  ruské povaze doplňuje povídka bituráty. Udavač Gabriel si po válce žije běhu. V Dovětku vypravěč „s hrůzou patří na Z  Prahy do Brna, v  níž „na pomezí medvědí spokojeně se svou mladou ženou, jíž však stále se vršící strašlivé plody svých snů“. dobromyslnosti a  výbušné agresivity“ balan­ neprozřetelně vypráví o  svém protektorát­ Raná povídka Hudba pro dávné spolužáky, cují pro změnu zas Ukrajinci. Jak skončit probírku touto nevšední kni­ ním dobrodružství, a ke svému překvapení uzavírající úvodní oddíl knihy, se od ostat­ objeví po skončení příběhu i  on pod šatní­ ních ostře odlišuje. Je to autorův jediný hou? Snad nejlépe tímto citátem z povídky kem své ženy nikoliv sklípkana, nýbrž sku­ lyrický text, nostalgická vzpomínka na Brno – Moskva: „S  jistotou vím jen jedno: tečnou louži. – Jako i další autorovy povídky dny dětství, v jehož závěru nás ujišťuje, že žijeme ve světě, v  němž jsme často jen nevěje i tato vystavěna na šokující pointě. „nikdy nebyl básník, vždy jen sotva vypravěč“. domými prostředníky, zprostředkovateli, jen Za zvláště zdařilou považuji dlouhou To jistě – až na to „sotva“ – souhlasí, i když kurýry pro nás nečitelných, nesrozumitelných povídku Smrt krále Kandaula, pojednávající např. vyprávění o  básnířce Svatavě vyšper­ zpráv, jen články v  řetězu, o  němž vůbec nic o  sexuální deviaci spočívající v  touze před­ koval autor ukázkami její lyriky jako „má nevíme. Žijeme ve světě zázračných příběhů, vést svou milenku nahou cizímu muži. Kra­ studna má stud u  dna“ nebo „do mého lůna jejichž jádro nám zůstává utajeno…“ To platí tochvil učinil hlavní postavou brněnského chodí luny spát“, prozrazující, že ví ledacos i  o  pokusech interpretovat smysl umělec­ kých děl, ať už literárních, výtvarných nebo playboye Ludvíka, který inscenuje svoji o českém poetismu… krásnou partnerku Svatavu jako básnířku Druhý, nejobsáhlejší oddíl má název hudebních. Květoslav Chvatík první velikosti, jejíž básně píše ovšem on, Pasáž Alfa aneb Minutové romány. Autor se

příznivé širší veřejnosti – silné příběhy nebyly avantgardní natolik, aby se pro mnohé staly nesrozumitelnými či nestra­ vitelnými. V  sedmičce ovšem experiment opět zaujímá svoje místo. Jeho doménou je barevná část magazínu. Mnohokrát oceněný Tomáš Kučerovský v  Ptačí perspektivě opět předvádí svoje trademarkové znaky – snové, ale barevně silné pastely podmalovávají surrealistický let ptáka-rostliny. Do něj jsou vklíčovány čtyři mikropříběhy – o osamění, prapodivných „okřídlencích“, živé zarážce u dveří a rase žijící ve stínu putujícího města. Nádherná, málokde viděná vizualita a čistě emocionální vyznění. Nonsens vede i v pol­ ské story Pan Disnej a tuzemských Oblacích. Čistou atmosférou oplývá již černobílý verneovský příběh Pavla Čecha o  klukov­ ských snech v  našem světě. Maximálně využít tradiční sci-fi příběh i  comicsovou formu již poněkolikáté dokázal Slovinec Tomaž Lavrič. Jeho Symfonie krystalů je dal­ ším krutým, melancholickým, zcela neakč­ ním příběhem – tentokrát o  manželském páru ponechaném tři měsíce v  pekle nově se rodící planety.

Následují „kraťasy“ mimo zavedené ška­ je skutečným profesionálem a  tuto svou tulky. V  zahraničí se prosazující tuzem­ „drobnou“ vadu vytěžuje na maximum. ská kreslířská špička Jiří Grus (album Snad dorazí i  příště, tentokrát se svým Nitro těžkne glycerínem vyšlo již ve čtyřech puritánským králíčkem. Rumunští autoři, zemích) prokázal své scenáristické kvality krom krátké hříčky Bouchni mě! Alexan­ vlastní sérií Voleman. A  protože realistická dra Ciubotaria, rozhovoru s  ním a  sondy linka chce svoje, je nutné – než započne do dějin comicsu v  této zemi, se bohužel sama kresba – nafotit si své přátele jako příliš ne­ukázali. Skóre ale srovnávají předobrazy comicsových postav. Což není tradičně detailní, fundované a  zajímavé vždy jednoduché. To vše uvidíte v  této mnohastránkové články. O  „bublinovém“ nadhledem opatřené ukázce z autorské pece. časopisu Koule z  první republiky, počátku Podobně si stojí Moly a Tomy filozofují Lucie série vhledů do nejstarší domácí historie. Lomové. Autorka známých myšek Anči O  vydavatelství Warren Publishing prosla­ a Pepíka nedávno vydala přímo pro Francii veného novou kvalitativní úrovní „braku“ vytvořené album Anna chce skočit a  zde si a  o  pohnutém osudu jeho majitele, který vtipně a zajímavě pohrála s tématem Boha jako by vzešel ze stránek jeho černobílých ve světě Lego figurek. Plus rozsáhlý rozho­ hororů. A  navíc rozhovor s  Františkem vor s umělkyní. Skálou o  comicsech, životě a  uměleckých Čistě zábavné a  žánrové comicsy tento­ názorech. krát stojí spíše na kresební stránce. Starší Aargh! 7 je dalším z  hrdých čísel v  řadě kousek Práce oblíbence magazínu Poláka tohoto již téměř kultovního magazínu. Przemyslawa Truścińského je brutální, jed­ Jeho profesionalita, hravost a práce na pro­ noduchou akcí s  očekávatelnou pointou. pagaci celoevropského nezávislého comicsu Vizuálně jde ovšem o chytlavou záležitost. je naprosto srovnatelná s tím nejlepším na Naopak Němec Markus „Mawil“ Witzel světovém kolbišti. ve svém autobiografickém příběhu Koktání Vojtěch Čepelák

tvar 10/08/21

RECENZE NOVÁ EDICE MÁCHOVA DENÍKU Z ROKU 1835 Pavel Vašák: Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy Akropolis, Praha 2007 Dávno, dávno již tomu, kdy se máchovská literatura rozrostla do kvantitativní i kvali­ tativní nepřehlednosti. Jen málokteré téma epochy novější české literatury upoutalo tolik pozornosti, aby bylo lze pokládat je v  obojím smyslu za srovnatelné. Přesto se máchovské bádání nezastavuje, ale dále se trvale rozrůstá. Nejnovějším příspěvkem k  němu je Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy, vydaný předním máchologem Pavlem Vašákem. Máchův obraz v literární vědě i mimo ni, jen v národním kulturním povědomí, už dávno nezostřuje jen poznání  básní či próz otiš­ těných za autorova života či po něm, nýbrž se na něm podílejí i  nečetné a  často jen torzovité osobní texty, zápisníky, deníky a dopisy aj., jež se od konce 19. století staly organickou součástí jeho vydávaného díla. Jejich vplynutí a  začlenění do máchovské problematiky přirozeně vygenerovalo nové otázky a  diskuze, v  jejichž důsledku se řešily i  otázky obecného charakteru, např. textologické (O. Králík, B. Havránek, F. Vodička a P. Vašák) aj. Tím, obrazně řečeno, se vyrovnaly hladiny, byla stržena zeď mezi částí díla bez okolků uznávanou a  přijí­ manou a  částí, pokládanou za básníkovo tajeníhodné či publikačně sporné priva­ tissimum. Jeho zveřejnění totiž nehrozilo ničím menším než obrácením Máchy-sym­ bolu v  sutiny. Znamenalo to však i  rozho­ dující krok ke spojení veškerých Máchových textů do jediného, ač zároveň hodnotově nestejnorodého básnického gesta. Od počátku se všem vydavatelům jevil jako nejproblematičtější právě deník z  roku 1835. Vedle zaznamenávání jmen osob, s nimiž se během dne setkal nebo se v  jejich doprovodu účastnil nějaké spole­ čenské události, a stručných charakteristik obsahu hovorů s nimi, dojmů ze setkání či z přírodních a jiných úkazů apod., obsahuje též jistý počet šifrovaných zápisků růz­ ného rozsahu. V nich Mácha skryl převážně záznamy svých sexuálních aktivit a  cho­ vání a reakce jeho milenky Eleonory (Lori) Šomkové (25. února 1817–31. října 1891) během nich, pokud se jí přímo fyzicky týkaly, méně často či vůbec ojediněle akti­

INZERCE

vity anální, dále své duševní a  citové roz­ i  texty autorem k  publikaci určené či pub­ s níž se o ní vyjadřoval, některé racionální, položení ze vztahu k  Lori i  své obhroublé likované) nejhouževnatěji bránil existující jiné naopak pokrytecké a úzkoprsé, a za bez­ žertování s ní, hádku doma, zklamání z pří­ máchovský mýtus a kult. Jeho symbolika se významné nemůžeme považovat ani jeho telova charakterového obratu a  také svůj šířila a už od Máchovy smrti jevila značnou despotické chování vůči Lori. Charakteris­ krejčovský výkon, správku kalhot a  spod­ životaschopnost. (Vašák se touto symboli­ tické pro obsah deníku ovšem je, uvažuje ního prádla. Zájem o  existenci Máchova kou, jejími proměnami i  důsledky zabýval Vašák, že „klíčové jsou nepochybně zápisy deníku z  podzimu roku 1835, resp. toho, už dříve, např. ve studii Realita a  symboly intimní, což byl zřejmě hlavní důvod pro šifroco z  něj zbylo, významně podnítila dešif­ máchovské recepce ve sborníku Prostor vání vůbec. Existence takových deníků nepřerace obsahu dvou lístků Jakubem Arbesem Máchova díla, a její stručnou analýzu přináší kvapuje, je to běžné u romantiků (ba i později), v prosinci 1884. Ten se sice hned také jasně opět Šifrovaný deník.) Dilema, zda zveřejnit kteří ve své filozofii nerozlišovali život a  dílo vyslovil proti uveřejnění „částí, týkajících či nezveřejnit Máchův deník, eventuálně a své umělecké dílo často žili a protrpěli. Jsou se věcí nejdelikátnějších“, ale to už bylo jen i  jiné texty osobní povahy, v  situaci, kdy egocentričtí, problémy světa vidí přes sebe, své čímsi navíc, nad rámec zjištění, že se zacho­ takříkajíc leží na stole, dávno přestalo exis­ já…“ (str. 17) Připouští, že autor předpo­ vala část Máchova soukromého deníku, že tovat. Právě tak otázka, zda vůbec zmíněný kládal četbu deníku druhou osobou. (Něco jeho text je částečně šifrován, ale že šifru deník je vskutku tím „disharmonickým podobného už dříve naznačil i  Oldřich tónem“, tím znesvěcujícím a  svatokrádež­ Králík.) „Je to další důmyslný nápad romanlze překonat. tického tvůrce, nerozlišujícího – zopakujme Předložená publikace však nepřináší, jak ným činem, protože jím jistě není. „Což je vztah mezi lyrikou a  deníkem vzta- – život a dílo, abychom jako možní čtenáři pátby se snad mohlo usuzovat z  jejího titulu, jen Vašákovu edici deníku z  roku 1835 hem mezi Dichtung und Warheit?“ ptal se rali po těch nejhlubších hlubinách jeho života, s  jeho úplnou dešifrací, kterou editor dle počátkem třicátých let Roman Jakobson. bytí a  pravdy? Chceš-li, čtenáři, o  mně vědět vlastního vyjádření založil „na původním „Nikoli,“ odpovídá si, „oba aspekty jsou stejně tu nejpravdivější pravdu, musíš podstoupit prameni“. Přínos jeho edice spočívá dále pravdivé, jsou to jen různé významy nebo, cestu jejího hledání. Ano, musíš šifry rozlušv  tom, že odstranil „chyby v  dosavadní mluvě učeně, různé sémantické plány téhož tit.“ (s. 16) Dovoluji si oponovat: a  tvrdit dešifraci“ a šifrované zápisky zafixoval způ­ předmětu, téhož zážitku… Máchův deník je pravý opak: ten, kdo si píše deník a šifruje stejně básnickým dílem jako Máj a Marinka, v něm, nadto poměrně důmyslně, nevyzývá sobem navlas shodným s  Máchou: pouze majuskulemi, ve víceřádkových zápiscích nemá ani přídechu utilitárního, jest to čistý k  usilovnějšímu pátrání, a  pokud ano, tak střídá konvenční směr jejich psaní zleva l´art pour l´art, je to básnictví pro básníka.“ nezáměrně, v druhém plánu. Mám totiž za doprava s řádkem o změněném směru psaní, (s. 64) Miroslav Červenka pak pokládal to, že především usiluje o utajení, o neprů­ tedy zprava doleva, a nerespektuje pravidla deník za jeden „z  vrcholných textů svého hlednost a  odrazení případného čtenáře ortograficky správného dělení slov. Stala autora“. Všiml si však i  Máchovy sebepre­ vniknout do jeho intimního světa. Dosáhne se ovšem jádrem knihy, středem, z  něhož zentace, vyúsťující v  nelichotivý  obraz tím ovšem zpravidla pravého opaku. Snaha vychází a do nějž se zpátky vrací připojené sociopata. Zesilují jej i dojmy z četby kore­ cokoli tajit se pravidelně mění ve výzvu, neli zrovna provokaci. Deník je útěk z šedivé studie a materiály, které se zabývají komu­ spondence. Problém deníku nespočívá v  pasážích všední existence, ale proto ještě nemusí být nikačními specifiky romantického autora (především Máchy) a  specifickým místem důkazu existence Máchovy sexuality. Zve­ pouhou hrou, tím méně hrou na schováva­ žánru deníku v literární komunikaci a jeho řejnění bránily nejspíš v  prvé řadě určité nou. Petr Hora rolí při komunikaci autora se světem. Pře­ pomíjivé společenské ohledy na otevřenost, tiskuje rovněž dva projevy příznivců zveřej­ nění Máchova deníku v  dešifrované verzi, Jakobsonův (Co je poezie?) a Nezvalův (Máj). INZERCE Nesporným obohacením je i přetisk dalších archiválií, korespondence kolem ve své době známé soudní pře máchovského bada­ tele Karla Janského, v  jehož majetku se nalézal celý dnes známý fragment deníku, který se mu podařilo podle návodu Arbe­ sova dešifrovat, s  Bohuslavem Broukem a pražským nakladatelem Ottou Jirsákem. Důvodem sporu, který nakonec vyzněl do ztracena, byl Broukův požadavek širokého čtenářského zpřístupnění deníku, formu­ lovaný netakticky a  vůči osobě Janského i  netaktně. Čtyřstránková závěrečná kapi­ tolka je věnována Lori. Zveřejnění Máchových psaných osobních projevů (záměrně neužívám výrazu „auto­ biografické texty“, protože za ně pokládám





Weles, Polívkova 2, 621 00 Brno-Medlánky e-mail: [email protected] www.welesrevue.cz tvar 10/08/22

NA STRMÝCH VLNÁCH VĚČNÝCH DRAPeRIÍ Pavel Preiss: Pod Minerviným štítem Triáda, Praha 2007 Koncem loňského roku vydalo pražské nakladatelství Triáda cenný soubor kapitol o rakouském umění ve století osvícenství a jeho vztahu ke Království českému od významného domácího historika umění Pavla Preisse, nazvaný Pod Minerviným štítem. Podobně jako ve svých předcházejících pracích se Preiss i  v  této knize zaměřuje na „teritoria“ naší současnou vědou spíše opomíjená (mám na mysli například jeho zasvěcené monogra­ fie, resp. studie o  české a  rakouské barokní kresbě a o některých umělcích a osobnostech této epochy, např. Jan Petr Molitor nebo František Antonín Špork). Pro svou nejno­ vější publikaci si zvolil období osmnáctého století, pozoruhodnou přechodovou fázi, v  níž se vyhraněné barokové tendence (pře­ devším barevná a morfologická expresivita) svářily s  prosazujícími se projevy klasicist­ ními (vedle antikizující stylizace či důsledné kompozice také s inovovanou ikonografií). Přestože se Preiss primárně koncentruje na osudy a  tvorbu vybraných – především – rakouských umělců působících „v  českých (resp. moravských) službách“, je jeho záběr podstatně širší a  podrobné rekonstrukce biografií doplňují rozbory některých obec­ nějších témat souvisejících s pozdně barok­ ním a  raně klasicistním uměním. Jednot­ livé studie je možné číst samostatně, ale souvislá četba knihy odkrývá autorovu důmyslnou skladbu, v  níž na sebe jednot­

livé kapitoly navazují, postupně rozvíjejí již naznačené či probrané látky a  skládají pře­ svědčivý obraz této epochy, polarizované dvěma protichůdnými estetickými i  filozo­ fickými systémy. „Cesta“ knihy vede od ana­ lýzy k  syntéze: otevírají ji drobnější studie zaměřené na konkrétní témata (byť různou měrou překračovaná a rozšiřovaná), nabyté zkušenosti a poznatky se uplatňují v dalších kapitolách a  celá kniha vrcholí objemnou syntetickou studií, komplexně představující na vybraném tématu klášterních knihoven celou studovanou epochu. Úvodní kapitoly jsou ryze portrétními, biografickými exkurzy, objasňujícími půso­ bení vybraných umělců v českém prostředí (např. Johann Michael Rottmayr, Mar­ tino Altomonte, Daniel Gran či Paul Tro­ ger). Tento kompaktní soubor je na samém počátku knihy předznamenán postupným ohledáním problému národnosti v  habs­ burské říši v  osmnáctém století včetně nastínění několika možných národnost­ ních typologií. Zvláštní akcent také Preiss klade na zaměstnavatele umělců, ať už šlo o  šlechtické rody nebo řeholní řády. V  roz­ sáhlé studii Generační střída v  polovině století, v  níž svou pozornost rozděluje mezi několik malířů (např. Franz Anton Palko a  jeho bratr Franz Karl), Preiss zevrubně odkrývá tehdejší standardní mechanismy, uplatňované při zadávání zakázek na umě­ leckou výzdobu náboženských i  světských staveb. Zasvěcenými interpretacemi před­ stavovaných děl jednotlivých malířů se dotýká i některých námětů, případně obec­ nějších otázek, tehdy diskutovaných. Když například pojednává o  Johannu Wenclovi

Berglovi, důkladně rozebere i  žánr křížové cesty, stěžejní námět tohoto malíře. Klíčovým umělcem svazku je Franz Anton Maulbertsch. Tento dovršitel dvou epoch, jak jej trefně Preiss označuje, ve své tvorbě ne­opakovatelně spojil oba soudobé proti­ chůdné umělecké směry: v  období dozní­ vajícího barokního stylu, v němž realizoval řadu fascinujících, osobitých děl, cílevědomě konvertoval ke klasicistní estetice. Preiss při uvádění do Maulbertschova díla a  jeho souvislostí (např. do dobové kritiky) při­ bližuje čtenáři vedle dobového pojmosloví také různost barokního a raně klasicistního přístupu k alegorii; ta se postupně stává jed­ ním z klíčových témat jeho studií. Téma alegorie dočasně odvádí ústřední badatelův pohled od umělců a  jejich děl k  dobové umělecké teorii a  prosazovaným (resp. zavrhovaným) estetickým principům. Po uvedení do uměleckohistorických okol­ ností tedy následuje podobně důsledné pro­ zkoumání tvůrčích tendencí. Téma alegorie Preissovi zároveň slouží jako prostředník mezi uměleckou tvorbou a osvícenskou poli­ tickou mocí. Představuje nové požadavky kladené na angažované umění politickými objednavateli i  prosazující se nový ikono­ grafický systém, který nezáměrně nahradil domněle příliš hermetický barokní úzus nesrovnatelně temnější, svévolnější džunglí nových znaků. Již zmíněná závěrečná studie Knihovny v  Louce a  na Strahově a  jejich ikonografické programy na svých bezmála sto stranách maximálně zúročuje vše dosud probrané. Sleduje realizace dvou významných barok­ ních knihovních sálů v pohnutých souvislos­

tech josefínského režimu, během něhož byl klášter v  Louce zrušen a  některé knihovní zařízení (skvostné knihovní skříně) nalezlo své uplatnění v  nově budované knihovně strahovského premonstrátského kláštera. Politická situace, umělecký provoz i estetika a  ikonografie se v  této studii harmonicky spojují a  Preissovi se výtečně daří vystih­ nout osmnáctý věk v celé jeho bohatosti. Preissova nejnovější kniha představuje velký přínos pro současné barokistické bádání, a  to nejen pro to kunsthistorické. Díky autorovu vrstevnatému nazírání se čtenář seznamuje jak s  principy výtvarné tvorby ve zvolené epoše, tak s pozicí umělce ve specificky se  proměňující společnosti. Jeho poznatky v oblastech stylistiky a tema­ tiky jsou zároveň užitečné pro širší poznání dobového estetického kontextu. Kniha má ovšem svůj nezanedbatelný význam také pro historiky specializované na tuto fázi: Preiss se vedle vnímavých rozborů studova­ ných výtvarných realizací věnuje také jejich společenské funkci, především v  souvislos­ tech s nastupujícím osvícenstvím a terezián­ skými a  josefínskými reformami. Bedlivé analýzy klasicismem inovovaných ikono­ grafických plánů kompaktně začleňuje do obrazů radikálních společenských přeměn. Závěrem musím podobně jako u  dalších titulů vydaných Triádou ocenit redakční a  výtvarné zpracování knihy, v  níž nechybí rozsáhlý poznámkový aparát, seznam výchozí literatury ani jmenný rejstřík. Objemný, kva­ litně zbrožovaný svazek je bohatě ilustrován dobře čitelnými černobílými i  barevnými reprodukcemi rozebíraných děl. Karel Kolařík

OZNÁMENÍ PARADOX NEKONEČNÉ SVOBODY Per Petterson: Jít krást koně Přeložila Jarka Vrbová Knižní klub, Praha 2007 Román momentální hvězdy norské litera­ tury Pera Pettersona (nar. 1952) Jít krást koně (2003) při prvním přečtení strhne intenzitou vyprávění, všudypřítomnou ryzí melancholií, drásajícím paradoxním stes­ kem po rozporuplné osobní, rodinné i spo­ lečenské minulosti. Zkrátka norský román jak má být, jak si jej zřejmě mnozí předsta­ vujeme, jaký bychom ho chtěli mít, takový a žádný jiný: Zadumaný mlčenlivý postarší muž se stahuje z města do hlubokých lesů, do míst, která se nesmazatelně zapsala do psychologické mapy jeho dětství, v níž však zůstává mnoho slepých i  zaslepených cest, a  v  jednolitém proudu konfrontace i  smí­ ření tváří v tvář vzpomínkám a nečekaným náhodným setkáním prožívá katarzi svého života, katarzi, jež v mohutné vlně zaplaví čtenářovu mysl i jeho city, pohne jím. Vše je tak prosté, skutečné! Jak dojemné, jak hlu­ boce lidské! Anebo ne? Per Petterson debutoval v roce 1987 sbír­ kou povídek Popel v puse, písek v botách, v níž prokázal, že jednak vládne lehkým perem, jednak má oko na neobyčejné detaily každo­ dennosti. Dále na sebe výrazně upozornil v roce 1996 románem Na Sibiř, mj. nomino­ vaném na Cenu Severské rady za literaturu, v  němž sebevědomě prozkoumával vyprá­ vění o jedné konkrétní postavě založené na vzpomínkách z  dětství a  mládí. V  Jít krást



koně obě techniky spojuje, každodennost prokládají nahodilé vzpomínky na dětství. A zatímco současnost je lineární, vzpomínky ji narušují bez ladu a  skladu. Ale zatímco rozsáhlé plochy současné všednosti občas obarvují všemožné cákance událostí různé kvality, vzpomínka je vždy prožitkem inten­ zity, která umožnila věčný otisk v  paměti, jenž čeká na to, aby jej vhodná událost sou­ časnosti opět vyvolala. Po smrti své druhé ženy se Trond stěhuje z  města, chce být sám, jen se svým psem, a  uchýlí se do opuštěného polorozpadlého domku kdesi nedaleko švédských hranic. Chce tu strávit zbytek života, a  tak se jme postupně svépomocí opravovat domek a zabezpečovat vše tak, aby zde v odříznutí mohl přečkat i  dlouhé temné norské zimy. Setkání s  jedním z  mála sousedů z  okolí, s jistým Larsem, však spustí tok vzpomínek, především na léto 1948, kdy v týchž místech s otcem jako kluk pobýval na prázdninách. Co si vzpomíná, snad poprvé si tu tenkrát rozuměli jako chlap s  chlapem. Ale Trond také poprvé odhalil, že otec má poměr s cizí ženou, kamarádovou matkou. A  to zřejmě již od dob války, kdy v těchto místech otec pravidelně pobýval a – jak se později Trond dozvěděl – podílel se na převádění lidí do Švédska. Nakonec otec od rodiny utekl a  Trond se nikdy nezbavil dojmu, že už synem svého otce není, protože jeho místo zaujal někdo jiný. Podstatná jsou pro Pettersona kromě katarzního vzpomínání a  kromě prožitků všednosti dvě témata, dvě strany téže mince, již představuje mužský svět: na straně

panny je to vztah mužů a  žen obecně, na straně orla je to atavistická touha muže po nespoutané svobodě, jak mimo jiné napo­ vídá název románu. Žena stojí v mužském světě i  v  románu na okraji zájmu, zvláště stává-li se matkou, komunikace s ní vázne, protože muži žijí touhou po samotě upro­ střed lesů, uprostřed divočiny. Samo o sobě nic novátorského. Paradox spočívá však v  tom, že vytoužená samota uprostřed lesů, do níž se Trond ve stáří uchyluje, je zhmotněním samoty vnitřní, jež je výsled­ kem nebo spíše důsledkem otcovy naplněné touhy po svobodě. Nekonečná svoboda a vnitřní naplnění tak stojí v přímé opozici. Zvláště z mezigeneračního hlediska. Pettersonův netlustý román, ověnčen mnoha vavříny, mj. norskou Cenou kritiky a britskou Independent Foreign Fiction Prize, upoutá na první přečtení hutným stylem vyprávění a osobitou atmosférou. Svým dílem přispěla jistě i  překladatelka, které se poda­ řilo velmi konzistentně vystihnout stylovou rovinu a podtrhnout tak celkovou ne­otesaně patetickou náladu románu. V  opozici napří­ klad k  nedávnému Modelu Larse Saabye Christensena je zřetelně vidět, že právě texty tohoto ražení jsou jí jako šité na míru. Na druhé přečtení se však na mysl derou čertíci pochybností, poněkud irituje fra­ pantní efektnost vyprávění a  jaksi auto­ matické, ač aktualizované zapojení mnoha výše zmíněných severských literárních stereotypů. Ke třetímu čtení se neodvažuji v obavách před tím, abych tento text nemu­ sel dát do bloku a stisknout delete. Ondřej Vimr

Tvar lze objednat e-mailem, telefonicky nebo poštou [email protected] Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1 tel.: 234 612 398, 234 612 399 cena pro předplatitele 22,– Kč

V Památníku národního písemnictví – přes­ něji v Malé výstavní síni – jsou do 8. 6. 2008 k  vidění Nejkrásnější české knihy roku 2007. Výstava Kam vás nohy donesou (autoři K. Fox, K. Piňosová, S. J. Clark, B. Howe, P. Martinec, J. Kohout, A. Lass) je před­ stavena v Památníku Terezín. Výstava bude k vidění do 31. 7. 2008. Galerie Rakouského kulturního fóra v Praze vystavuje do 18. 6. 2008 ukázky z  Galerie Krobath Wimmer Vídeň (mj. Julian Opie, Dorit Margereiterová nebo Florian Pumhösl). Polský institut v  Praze vystavuje do 15. 7. 2008 díla Elżbiety Grosseové (pod názvem Pocity a intuice a impulsy). V témže insti­ tutu lze zhlédnout do 30. 5. 2008 výstavu z  plenéru fotografů ze zemí Visegrád­ ské skupiny v Horním Slezsku. Výstavu nazvanou Cez oceán 2 / Across the ocean 2 slovensko-kanadského foto­ grafa Yuri Dojce můžete najít v Galerii Slo­ venského inštitútu v Praze. Galerie výtvarného umění v  Chebu před­ stavuje výsledky dětské výtvarné soutěže na téma Herakles. Otevřeno bude do 29. 6. 2008.

 z výstavy Herakles

tvar 10/08/23

PATVAR

EDGAR COLLINS: SAHIR. FIN, PRAHA 1992

„Každý svůj případ prodám jistému spisovateli. Ten prý podle nich zpracovává romány.“ „Vy jste ale šibal, inspektore. Kdo by si pomyslil, že je policejní služba tak výnosná.“ Edgar Collins, to je, jak víme, Zdeněk Vojtěch Peukert (1905/07–1982), nicméně i titulem Sahir (The Green Twilight) imitoval tu překlad z  angličtiny. Brak prvně vydal v  roce 1933 Karel Voleský, jenž Peukerta prohlásil Britem i  na letácích. Oddaný mu autor napsal také Hadí bratrstvo, Černý děs, Hedvábný obličej, Gázové oči, Olověné muže, Ukradený mozek, Dvanáct jaspisů a „střeleckou bibli“ Mrtví střelci; na počátku však stojí jméno kreatury, která „svému“ policejnímu pronásledovateli pošle i  tuto radu: Zaměňte své povolání za chovatele drůbeže. Jedna levná slepičí farma je na prodej v Chertsey a v Hodderově knihkupectví naleznete potřebnou literaturu pro chov wyandotek i  popis umělé líhně pávů. Fór jako z  Edgara Wallace, toho nechtěného humoru však vykopeme ještě víc. Když se inspektorovy oči zavřely a jeho tváře se pokryly smrtelnou zsinalostí, vyrostla ze země ohavná figurka, nachý-

lila se nad tělo a  vpálila mu do prsou náboj z těsné blízkosti. Pak se okolí roztřáslo příšernými steny, které zanikaly až v tichých vodách doků, a  pár lidí překvapených oním běsnícím vytím (jako od pominutého psa) zalezlo do nejbližších dveří. Promiňte, pokud jste to teď pokládali za horor a nikoli humor. Zkusím ještě jednu lekačku: Zbledl, vrhl se k pohovce, za níž leželo mrtvé Sheepyho tělo. Konec kapi­ toly. A ta další? Začíná slovy: „Myslím, že se Sheepy už co nejdřív probere. Rána není zlá.“ Jiné byly horší! Sahir se totiž nezná. Per­ manentně likviduje všechny ty, kdo by vyzradili jeho identitu. Nejméně dvanáctkrát za den si Garrison říkal, jak nadmíru hloupým je nechávat si před očima vraždit lidi potřebné k  objasnění případu. Dvanáctkrát uznal, že vraždění nedokáže zabránit. A  čím vtělený to ďábel Sahir vlastně vítězil, z  čeho těžil? Z  vlastního vzezření dítěte, i  když dítěte s obří, vodnatelnou hlavou. To je celé. Ano, byl tvorem, kterého u  zločinů vídali, ale nepodezírali. A ještě odpudivější bytostí než skřet s  foukačkou z  holmesiády Znamení čtyř! Garrison spatřil dětský kočárek. Sedělo

v něm dítě, plakalo, naříkalo – a bylo ohavně čince, jehož nemohu chytit… A  Garrison byl znetvořené. Na slaboučkém tělíčku a ještě ten- připraven sestoupit do londýnského podzemí. čím krčku klátilo se něco ošklivého a ohromného Sám. Jen kdyby hlídky zpozorovaly vystupoze strany na stranu, do taktu vzlyků. Po obliče- vat z kanálových krytů kouř ve stejnoměrných jíku se řinuly slzy. Vlivem strašlivé choroby byly intervalech, měly vniknout dovnitř. Věru pří­ tahy tváře staré a strhané. Nad nosem se kle- nosná policejní metoda! říkám. Osvědčí nulo vyboulené, průsvitně zažloutlé čelo. Hu! se? Uvidíme! Inspektor, který sestoupil už A teď si připusťte, že tato bytost umí vraždit přede dvěma dny do podzemí Londýna, o sobě cirkusácky vrhanými noži a vyluzuje zvuky, nedával zpráv. A  co zlověstný Sahir? Před­ díky kterým se zrodila Sahirova legenda hazuje bloudícímu přesolenou šunku! Aby (upomínající na baskervillský mýtus): Náhle prý zešílel. To pro změnu malinko kopíruje se zachvěli. Nocí se nesly podivné zvuky, naří- Lerouxova Fantoma opery. Garrisonovy strkavé, děsné. Bylo to jako příšerné vytí vztek- hané rysy byly už špínou začernalé, oči měl lého psa. K  tomu žalostný nářek vražděného. rudé horečkou a jejich zvláštní lesk by upoutal Chvílemi se ale stupňoval v  zuřivý chechtot psychopatologa. Honba za Sahirem, který ho běsnícího šílence. „Bože, to je Sahir. Sahir! vodil po všech stokách, trvala čtyři dny. Šel už Něco se stane, něco hrozného.“ jen v roztrhaných spodcích a špinavé košili bez Ano, už jménem Sahir byl Peukert oči­ rukávů. „Sahire, volám tě!“ A  jestli všechno dobře dopadlo? Ano. To vidně uhranut – podobá se to mytologii Fantomase, který vycházel od roku 1911 (česky dodám i  proto, že Peukert píše o  Sahirovi 1929–1930). Pověst, jež obklopuje Sahira, je také obdivně: Tento postavou vůbec nejmenší výplodem novinářů, kteří hledali senzaci, dočí­ zločinec byl největším tím, co vykonal. Shrnutí? Jedna kuriózní detektivka táme se úvodem. Hlas lidu, hlas boží. I policie na Sahira uvěřila! A on? Je výmluvou pro mou „pověstného“ českého brakopisce, který vlastní neschopnost, kaje se Garrison, český se později umírnil. Až takhle za vlasy při­ to komisař Juve. Sahir, který stále uniká taženou a  do poezie prosakující „věc“ už a  může unikat proto, že in natura neexistuje, totiž nikdy napsat nedokázal. Ivo Fencl je jen slovem zastírajícím obyčejného zlo-

VÝROČÍ

Josef Bartuška

A na zatáčce zapíská Ohnivý vlak od jara do jara

* 28. 5. 1898 Rozov u Týna nad Vltavou †9. 10. 1963 České Budějovice

Zní kolej jako ladička Doprovod má teď kytara

V květnu si připomínáme ještě tato vý­­ ročí: 17. 5. 1868 Rudolf Richard Hofmeister 17. 5. 1878 Vojta Beneš 17. 5. 1938 Alena Vostrá 18. 5. 1918 Josef Pohl 18. 5. 1958 Miloš Hlaváček 21. 5. 1928 Pavel Spunar 23. 5. 1908 Antonín Spálenka 24. 5. 1858 Josef Mudra

byl, nějak pronikl mezi boháče, jimž pak odháněl od prahu démony a navrch jim občas poradil, do čeho investovat, díky čemuž si pomohl ke slušnému jmění. Jednou mne s  ním kdosi seznámil a  Herkulovi okamžitě zasvítil zrak vizionářským plamenem – jsem ten, koho měl v  Čechách potkat, neb naše osudy jsou propojeny „odminula“ a  je načase, abych přestal dělat drahoty a stal se jeho žákem, dokonce mi nabídl slevu na školném. Stejným způsobem jsem byl ovšem lákán do všelijakých kurzů vedených mistry nejen z řad duchovních vůdců – vzpomněl jsem si na pár ezoteriků, psycholožek, jednoho psychiatra, zajímavý byl jistý velmi mladý šiřitel mongolské odnože reiki, který nazřel, že mi musí prodat speciální zasvěcení, a nabízel mi proto slevu na všechna zasvěcení tomuto nutně předcházející – výčet těch, kdo mi ochotně nabízeli citlivé vedení na cestě za sebepoznáním, zdaleka nekončí. To vše mi blesklo hlavou, když jsem se díval na opilého mystika Pierra a ukecaného Tadeáše, který byl právě pasován na mého guru, a došla mi ta obrovská síla žáka, který nehledá učitele, ale učitelé a poučovatelé všeho druhu hledají jej. V tom přece jistě nejsem osamělý – nepochybně

řada z nás vzbuzuje u mnohých pocit, že by je měli poučovat při poznávání spirituality, sama sebe, minulých životů a  dalších užitečných věcí, jejichž hodnotu ovšem v žádném případě nezpochybňuji. Napadlo mne, jestli poučovatelé, vůdci, guruové a  vedoucí nejrůznějších sebepoznávacích ezoterických a  psychologických kurzů nemají problémek s tím, že jich začíná být více než potenciálních žáků. A  ruku na srdce, ve světě poptávky a  nabídky není na čase obrátit nesmyslné pravidlo, že poučovaný platí po­učujícího? Vyzývám k  opačnému přístupu: žáci a klienti, neplaťte, jste vzácné zboží. Odoláte-li, vaši spasitelé si vás nakonec najdou sami. Budete-li charakteři, necháte se řekněme dvakrát do týdne poučovat zdarma, případně za jednu dvě sklenky vína, ale pokud naleznete ve svém žáctví poslání, nic nebrání tomu stát se profesionálem. Za důkaz schůdnosti této cesty považuji i fakt, že při placení Pierre nedal jinak, než že nás i s Tadeášem zve, jen nás poprosil, abychom si určitě přečetli jeho knížku o pravé duchovnosti, kterou jsme vyfasovali jako dar a pěknou vzpomínku na dnešní večer. Václav Bidlo

Vlak Strojvůdce hraje na kytaru V lucerně hvězdy nosí Do světa jede na výpravu má temně modré oči

Michal Jareš

(Vitorazsko, 1927)

FEJETON Žák z povolání Tadeáš miluje New Age. Je ovšem přesvědčen, že vše je relativní, a dokáže slepováním různých druhů argumentů dokonale zhanobit, cokoliv je vám svaté a  milé. Pokud se ovšem necháte vtáhnout do přediva jeho myšlenek a  najdete trpělivost pro vyslechnutí Tadeášova monologu. Nedávno jsme s Tadeášem během podobného rozhovoru plynule vpluli do obrovských sklepů vinárny U  Sudu. Nalévali tam hodně špatné sudové víno, avšak zdaleka nevyhrožovali trapnými hrozbami poslední nabídky. Náš rozhovor ovšem záhy přerušil Pierre, před lety proslulý žák svého rovněž proslulého učitele psychotroniky, který se náhle odněkud vynořil a  díky vycvičené schopnosti koncentrovat se dokázal artikulovaně pozdravit – prý zrovna tenhle týden slaví ve zdejších sklepích padesátiny a rád by se seznámil s mým guru: koukl na Tadeáše a pravil: „Je to přece tvůj guru, ne?“ Vybavil jsem si své první setkání s Pierrem, je tomu asi patnáct let. Nedokázal mluvit o ničem jiném než o svém Mistrovi, o tom, že Mistr vždy přijde, když žák je připraven, a že taky hledám svého učitele, i když o tom ještě nevím, ale on

je ochoten mne učit, protože má pro mne informace, jak pomoci naplnit okultní úděl českého národa, neb to je moje pravé poslání. V té době jsem ovšem zrovna neprahl po dalším zdroji tohoto typu informací, neboť mne již nezištně školil samorost Tonda, který s  velmi poctivým hledačstvím zkoumal smysl bytí člověka, národa i kosmu. Míval pocit, že vždy, když narazil na něco zajímavého, je jediný, kdo to pochopil, a s oblibou pak „vyučoval“ své okolí. Mne, člověka, mezi jehož nectnostmi kupodivu příliš nezbytněla neschopnost naslouchat, si obzvlášť oblíbil a  časem dospěl k  přesvědčení, že jsem jeho žákem. Totéž si ovšem myslel léčitel Fanda, s  kterým jsem v  osmdesátých letech trávil hodiny a hodiny plodných dialogů a mnohé jsem díky němu poznal, později ale nějak usoudil, že mu z  minulých životů něco dlužím, což nějak nekorespondovalo s  mým vlastním bádáním a  podobně jako Tonda i  Fanda mne nakonec začal brát jako zbloudilou ovci, které když není rady, není ani pomoci. Ostatně stejně tomu bylo i  s  Herkulem, ne­uvěřitelným dobrodruhem z Balkánu, který procestoval celou východní Evropu a všude, kde

Ročník XIX. Vydává Klub přátel Tvaru. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky a Nadace Český literární fond. Šéfredaktor Lubor Kasal. Redaktoři: Anna Cermanová, Michal Jareš, Božena Správcová (zástupkyně šéfredaktora), Michal Škrabal. Tajemnice Martina Vavřinová. Korektorka Hana Růžičková. Předseda Klubu přátel Tvaru Pavel Janoušek. Adresa redakce: Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, telefon 234 612 398, 234 612 399. E-mail : [email protected]. Redakcí nevyžádané rukopisy, kresby a fotografie se nevracejí. Grafický návrh Lukáš Pertl. Sazba a zlom programy Adobe® InDesign® CS2 a Adobe® Photoshop® CS2 Lubor Kasal. Tisk Calamarus, s. r. o., Praha. Rozšiřuje A. L. L. Production, spol. s r. o., Mediaservis, a. s., PNS, a. s., Mediaprint-Kapa a redakce. Předplatné ČR: Call Centrum, tel. 234 092 851, fax 234 092 813, e-mail: [email protected], http://www.predplatne.cz; redakce Tvaru. Předplatné SR: L. K. Permanent, s. r. o., P. P. č. 4, 834 14 Bratislava, tel. 00421 7 444 537 11, fax 00421 7 443 733 11. Objednávky do zahraničí: A. L. L. Production, spol. s r. o., Hvožďanská 3-5, Praha 4 a redakce Tvaru. Předplatné může být hrazeno v eurech. Distribuce pro nevidomé: Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR - SONS - Na Harfě 9, P. O. Box 2. 190 05 Praha 9, tel. 266 03 87 14, http://www.braillnet.cz

2008/10 tvar 10/08/24



www.itvar.cz * MK ČR E 5151 * ISSN 0862-657 X * F 5151 46771 * 25,- Kč * 15. kvěrna 2008