Je možné, že právě teď spím?

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra výtvarné výchovy

Je možné, že právě teď spím? Diplomová práce Brno 2010 Autor práce: Bc. Tomáš Javůrek Vedoucí práce: Mgr. Petr Kamenický

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně a použil pouze zdroje uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Pdf MU v Brně v knihovně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 17. 4. 2010 Tomáš Javůrek

Děkuji skutečnosti za její neskutečnost a Petru Kamenickému za poskytnutí příležitosti.

Mou cestou je pokrytectví; tajuplnost mým dechem. Chci světu nastavovat jen rovnou, hladkou, srozumitelnou plochu; pro sebe si nechávám spodní prádlo; záměrně chci si zde pohrávat s tímto výrazem, jak mi přišel na jazyk, třebaže ho neužívám v jeho významu odívacím, tam mi připadá směšný. Nicméně oblečená žena je první paralelou záhady. Raymond Queneau, Svatý Bimbas

Hovor s ní

5

V domě, ve kterém se slaví mimořádná sešlost. Dva lidé sedí v průvanu, zřejmě někde mezi dveřmi, ostatní jim nadávají, oni však za dveře nechtějí. Mluví spolu tiše. ZUZANA: Na koho jste tehdy čekal? JÁ: Nevím, zřejmě na Kubu. Nakonec se v připraveném pytli objevila žába. ZUZANA: A překvapilo Vás to? JÁ: Očekával jsem jí. Byl jsem rád, že spí. Že si může odpočinout. Snažil jsem se s ní manipulovat co nejméně. Přesto se mi do toho igelitového pytle trochu zamotala. ZUZANA: To Vás muselo mrzet. JÁ: Chtěl jsem se s tím někomu pochlubit. Někdo přináší snídani. Je ráno, po noční pařbě, všichni jsou ještě opilí a už ospalí. ZUZANA: V domě? JÁ: V jakém? ZUZANA: V tom, co jste byl na návštěvě.

6

JÁ: Myslíte v tom kravíně? Já podává Zuzaně tabák. Balí si cigaretu, kouřit jim ale nejde. Tabák je v gumovém pouzdře, které vypadá jako kovové pouzdro na doutník. Ještě si netykají, ještě se spolu neopili. ZUZANA: Asi. JÁ: Tam jsem měl pronajatý dům v sousedství. Bylo tam hodně lidí. Účastníci kurzu. Všichni byli překvapeni, že jsem mezi nimi. Někoho jsme vyhlíželi. ZUZANA: To bylo desátého? JÁ: Jo a druhý den přijel Honza z Ameriky. Přivezl namalované obrazy. Něco jako Jasper Johnes, ale trochu horší. Americká vlajka. ZUZANA: Taková hloupost! Jak to vypadá? JÁ: Stojíme u něho před domem a snažíme se dozvonit na matku. Mají nový zabezpečovací systém. Matka nás nechce pustit. Že jsme prý přišli v blbou chvíli. Oba jsme byli velmi překvapeni. Odešli jsme a obrazů si neseme víc. Dělají si velkou zásobu cigaret, chtějí si zakouřit společně. Já je začínající kuřák a nemá to pod kontrolou. Na každý mail si posílá cigáro a tak bude muset tu velkou zásobu vykouřit. V domě se očekávají hosté. 7

ZUZANA: Šli jste na výstavu? JÁ: Proč se pořád tak ptáte? ZUZANA: Myslíte, že to dělám pro vás? Je to na zakázku, tak sem hoďte nějaký abstrakce nebo co já vím..., tedy šli jste na tu výstavu? Přichází děti a situaci trochu uklidňují. Prozatím se nerozdělujeme na dva znepřátelené tábory. JÁ: Ne, ne, připravovali jsme projekt pro jednu galerii a tak jsem si šel obhlédnout prostory. Byli daleko menší, než ve skutečnosti. ZUZANA: To byla Vaše jediná věc? To jste měl kupu času! JÁ: Ještě jsem měl navštívit jeden festival. Měl jsem to v kalendáři. Bylo ale jasné, že mám hodně času. Já pije, protože ho trápí jméno, chce ho přepít (smích). ZUZANA: Co ty obrazy? Jaký měli koncept a kdo je hodnotil? Tedy,...kdo to hodnotil?! JÁ: (smích) Koncept byl takový, že vytvořím obrazy jako starý mistr, ale ještě to posunu. Měly být stoprocentně původní.

8

ZUZANA: Myslíte, že jste je dobře umístil? Myslím instalaci. JÁ: Nechtěl jsem, aby to bylo intermediálně moc akční. A aby toho nebylo spousta. ZUZANA: Zajímalo by mě jestli s tím má něco společného ten Měsíc, o kterém jste mi vyprávěl včera při měsíčku. JÁ: Abyste viděla, že Měsíc světlo jenom odráží, ale nevyzařuje, musíte se podívat na jeho okraj přes konvici na čaj. Je to jednoduchý důkaz. Podíváte se do hubice, nasměrujete druhý konec k Měsíci a vidíte vše lépe, než v dalekohledu. Všechno způsobuje horká voda uvnitř. Není to zas tak dávno, co jsem to vysvětloval i někomu, kdo nebyl z naší planety, takže spojitosti to má. Zuzana si navléká igelitové rukavice. ZUZANA: ...a umíte Vy vůbec francouzsky? JÁ: Onehdy jsem byl u kamaráda na návštěvě a bydlela tam nějaká Francouzka. Byla tam asi na studijním pobytu. Spíše jsem jí ignoroval, protože francouzsky vůbec neumím. Co, co chcete dělat s rukavicemi...? A kam táhnete to kolo? Čekají tam lidi..., tam se nevejdete. Dejte ho raději na dvůr, je zastřešený. Zuzana stojí u nějaké neobydlené bytovky. Je to kousek odsud. Já by tam proto nechtěl bydlet. ZUZANA: Takže? Kde jsme to skončili? 9

JÁ: Řešil jsem radši něco ohledně faktur. Byli vytištěny na jehličkové tiskárně a byli dost nepřehledně uspořádané. Kolem prochází Učitel. Ptá se Já jak vystoupí. Zuzana ho odbývá. ZUZANA: Máte pocit, že to bylo kvůli návštěvě Vašeho učitele? Myslím to, že jste s ní nechtěl mluvit. Učitel odchází. JÁ: Když přijel, byl strašně podobný mému otci. Přivezl mi dárek. Svetr s nápisem Tomáš Javůrek, byla zelená, hele. Šli jsme společně s ním, mou mámou a jednou slečnou na výlet. Došli jsme k lesu, kde stála fabrika. Plná montážní pěny a nafukovací. Byli tam všichni ze školy. Na cestě zpátky jsme se trochu rozprchly. Učitel šel s mámou napřed a já čekal na jednu slečnu. Něco si tam totiž zapomněla. Čekal jsem na vratech a když někdo šel, spadl jsem. Nebavilo mě létat a tak jsem se lehce snesl. Přišel ke mě Jára a chtě mi dát pusu. ZUZANA: Pamatujete si z toho něco? JÁ: Bohužel. Osmnáctého jsme přistáli na cizí planetě. Zřejmě na Zemi. Byl to Mejtrix. Nechával jsem si proměňovat místnosti. Venku jedna slečna s ostravským přízvukem někomu vysvětlovala, že místní hrozně málo, ale zato divně pijou. Mejtrix je prý už starý a pomalý. Nechal jsem si v místnosti vyrábět různé tradiční předměty. Měl jsem z nich obrovskou radost. Při vstupu do dalších místností jsem se bál. Venku jsem narazil na hospodu. 10

ZUZANA: Věděl jste přece, že tam nikdo není. JÁ: Věděl a tak jsem tam skočil a křičel jako pako. Bylo plno. Jedna slečna seděla u baru a učila místní pít. V sále objevila někoho se stejnou čepicí, jako mám já. Ukázala na něho a dotčený ihned čapku sundal. Kolem prochází šnek a tak ho popisují. Je to SMS z dvacátého pátého. ZUZANA: Naskytla jsem se tu víceméně náhodou, ale musím nafotit a zdokumentovat debatu. Mluvila jsem před tím i s dalšími lidmi (smích) a pak někdo přišel, že mám jít sem. Potřebuji peníze a tak do toho jdu. Vraťte se na kurz, prosím, abychom se zorientovali. Shromáždění se moc fotit nechce. Někdo vystoupí a chce, abychom my fotografové řekli, jak se nám fotí. Říkáme, že je lepší, když fotíme z vně kruhu. Dostaneme do záběru více lidí, než když jsme uvnitř. JÁ: Pan učitel chtěl, abych odléval stopy nebo tak něco. Zdálo se mi to nepřiměřené mému věku. ZUZANA: Byl jste si stěžovat? Mám pocit, že Vám asi ublížili (smích). Ve 12.12. JÁ: Emm, stěžoval jsem si v kanceláři, že se mi to nezdá, tak se mi Filip snažil nejprve pomoci vhodnými otázkami, ale po chvilce začal vyprávět příhodu o tom, jak se potkal s jinou slečnou. Mluvil o ní, jako o bohaté přítelkyni. 11

Šel s ní na procházku a ona mu půjčila stovku. Kdo by to prý udělal? ZUZANA: Asi nikdo, ale změnilo by to něco? Uvědomil byste si něco? Zuzana a Já nasedají do kamiónu. Oni a ještě nějací další lidé. Po chvíli zastavují, jelikož řidič se potřebuje vyčůrat. Jdou taky a řeší, jak se dostat zpátky, protože řidič nevypadá, že by se mu moc chtělo. Je zpocený, sprostě nadává a jezdí strašně rychle. Nevěří na náhodu. Zuzana a Já jich teď prožijí deset a pak začnou zase pracovat. Já jde potom s jakousi holkou k ní domů. Je mladá a ne moc hezká, chce se s ní milovat. Když přijdou k ní, jsou tam i jeho kamarádi. Pořád se na ně dívají a hlídají je. Nejde se milovat. ZUZANA: Posílala jsem Vám mail, abyste si připravil plastovou krabičku. Samozřejmě jste zapomněl. Pracoval jste tedy? Zuzana je přehnaně kritická a upjatá, trochu se zdráhá. Myslí si, že je špatný. JÁ: Jo, udělal jsem hodně práce, ale pak jsem ji nemohl najít. Psal jsem, udělal obrázky a všechen text pečlivě zalomil do časopisu. Nikde to ale nebylo. Dostal za to výtku a cítil se opravdu neschopný. Všichni společně odcházejí jako průvod. Já si dělá plány, jak se uživí v Číně. Chce začít kreslit portréty, pak fotit, natáčet atd. Jdou pěšky po prašné cestě. Někoho potkají a ptají se na cestu. Říká jim, že zvolili opačný směr, ale evidentně jim to nevadí. 12

ZUZANA: Líbilo se mi, jak jste tam předváděl, že skáčete přes švihadlo. To už bylo blízko. JÁ: S mámou a bratrem jsme doma na zahradě vytvářeli objekty z bílé hmoty. Tehdy mě to napadlo. Tvoříme, tvoříme, když tu bratr objeví, že na našem jasanu jsou obrovské dubové listy z bílé hmoty. Byla to nádhera. Byli jsme úplně uneseni. Nadšení však vystřídala hádka o to, kdo to objevil. Bratr byl přesvědčený, že to on. Já si myslím, že já. A že je to jenom důsledek naší snahy. Brácha se však autorství nevzdává. Je vidět, že toho ještě moc neudělal. Když něco děláš, tak vždycky začínáš znovu. Od začátku. Když stahuji kalhotky ze šňůry a zjišťuji, že fleky se nevypraly, tak se prostě rozhodnu, že se vypraly. ZUZANA: Jaj, že by? Co se to stalo s Vaším rtem? JÁ: To přeskakujeme. ZUZANA: Já nevěděla, že je podstatný držet se nějaké časové linky. JÁ: Mám pocit, že se stále do něčeho oblékám. Je to vlastně hlavní problém. Něco si obléct. Domluví se, že o tom napíší scénář k divadelnímu představení. ZUZANA: Co si o mě myslíte? Co pro Vás znamenám?

13

JÁ: Žena zabalená do bílé látky, cudně rozhalená, sexy. Muž s bílými dětskými plenkami. Oba v nekonečném prostoru na barevné drapérii. Dokončili dokument o divadle. Teď jednají o výstupech. Uvádějí film do kin a oba tam pracují. ZUZANA: Pracoval jste tedy někdy? (smích) JÁ: Vlastně ano, ale už jsem byl na odchodu. Byla tam jedna slečna a zavolala Romaně aby jí něco ujasnila. Byly doby, kdy jsem tam jezdil. Uvědomil jsem si to a tak se ptám Katky, co na to sousedi? Prý je jednou pozvali na skleničku a chtěli jim ukázat od toho papíry, ale měli mezi nimi i papíry od psa. Jeho šlechtický rod nesmí nikdo vidět, takže to trochu zkrachovalo. Nikdy už nepřišli. Katka měla starost o můj loket. Oba se mi už zahojily. Já jezdí po parku na kole a vybírá od lidí odpadky. Zuzana na něho volá. ZUZANA: Co ten náš projekt? JÁ: Vyprávěl jsem o tom taky kamarádovi, když jsem na něho házel peří. Vyprávěl jsem mu, jakej to byl propadák. On si přidal, že sám dělá sračky. Že se nikomu už nemůže... sakra...ani podívat do ksichtu. ZUZANA: Můžeš nám ho víc popsat?

14

JÁ: Kamaráda? ZUZANA: Neee, ten projekt. JÁ: Je to sníh na stěně a nechce se mu roztát. Dal hodně práce, ale otevřelo to pro mě novou dimenzi. Hledal jsem se a jakmile jsem našel svoje tělo, začal jsem se vybarvovat. Matně si vybavuji, jak váleček navaluje barvu. Myslím, že to byla červená. A nevylučuji možnost, že válečkem jsem byl já. Náhle stojí v čerstvě vymalované místnosti, kterou ještě to ráno vymaloval Učitel. V kapsách pašují vodu a situace již dosáhla určité nepřehlednosti. ZUZANA: Mělo to nějaký vliv na tvůj sexuální život, brouku? JÁ: Vetřel se nám do postele neznámý chlapeček. I s maminkou. Byla moc hezká a nenosila podprsenku. To mě probudilo a ocitl jsem se na hřišti za školou s jednou slečnou. Chlapeček hrozně šišlal, ale občas řekl pěkné „ř“. Pochválil jsem ho za to v domnění, že je vývojově hodně napřed. Bylo mu však už deset a tak jsem závěr přehodnotil... Učitel vyspravil a vymaloval zelí. Je to nápadně podobné. JÁ: ...ještě před tím jsem ale s kamarádem dělal pomůcku na zajištění čelistí. Varoval mě, že když to někdo dělal, neudělal to dostatečně technicky správně, zavěsil si to za nos a ten si potom právě zlomil, tak jsem si lehnul na postel a díval se, jak jiná slečna 15

uklízí. Postel byla dvoupatrová. Všechen nábytek, ale i oblečení měli něco do sebe. Pak přišla na řadu smrt strejdy Franty. JÁ: Někdo se mě na to ptal. Jedl jsem z kbelíku a asi to byly zvratky. Chystala se u nás party, ale Franta nemohl zůstat. Ani nemohl pít. Připravil jsem si kytaru a reproduktor pro vítání nových hostů a společenskou hru. Budu při tom padat na hubu. Franta tedy odchází. Nabízím mu, že ho odvezu, ale říká, že přespí někde v chatrči u rybníka. Asi tam, co jsem já spal tehdy, když se mi změnil život. Franta se ještě podivuje nad tím, že si ho celá společnost vymyslela. Táta už pil. Ke stolu si k nám přisedlo sedm opáječů. Byli to Němci a moc jsem jim nerozuměl. Jedna slečna víc. Ten jeden byl pěkně škaredej. Přisedla si k němu taková stará, seschlá, škaredá ženská. Byla blázen a přinesla si svoje kafíčko. Seděla s námi jen do té chvíle, než si k vedlejšímu stolu přisedl někdo zajímavější. Byl to James Filou. Maminka chlapečka si neustále dělala něco s prsama. Měla je v ruce a pořád s nimi jakoby něco zkoušela. Pak jsem obdivoval její dohladka oholené přirození. Já a Zuzana si dávají doma bahenní koupel. Musí to tajit, protože to dělá bordel a máma by nadávala a chtěla to uklízet. Chtějí nerušený klid, jinak to nebude fungovat. JÁ: Jste přesvědčená o platnosti velkého díla? Odplášťovali vanu a navrstvili hlínu. Vana je teď pouze po stranách tak, aby držela vodu. Pomalu napouštějí a míchají hlínu.

16

ZUZANA: Jsem přesvědčený, ale stále se mi to vyvrací. Je to něco velkého a jednoduchého. Jsem si tím jist. Autora neznám, ale jsou to dva velké formáty a jeden malý. Ten malý je ale velmi vzdálený. Jeho výstavním prostorem je rozlehlý zámecký park, ve kterém teče řeka. Dynamicky ho člení a ta malá věc je někde, někde v meandru. Přichází máma. Snaží se jim vysvětlit, že je nechce rušit, ale stejně tam vleze. Nelíbí se jim to a myslí, že koupel ztratila na účinku. Máma pochopí a za chvíli odejde. Pomalu si tedy rozpouštějí hlínu, dělají kašičku a čachtají se. ZUZANA: A tak se stala ta bouračka? Pověz! No! Dělej, hajzle! JÁ: Probudil jsem se v ložnici. Věděl jsem, že jsem tam už někdy byl. Probuzením jsem zemřel. Bylo mi špatně a musel jsem vypadnout, než mě tam někdo najde... ZUZANA: ...ahaaa? JÁ: ...všude se válely papíry, dokumenty. Ložnice mi trochu připomínala dědův dům v Ústí. Na zemi byl stoh stejných časopisů za jednotnou a nízkou cenu. Člověk, který to sbírá, se jmenuje Tono Stano. ZUZANA: Měl vždycky problémy se zákonem a proto vás taky zabil. Rozjel auto a narazil s vámi do budovy.

17

Já odešel navštívit duchovního léčitele. Stojí v krásném parku a snaží se interpretovat předchozí události. Samozřejmě pozitivně a tak Já dochází s tím, že léčiteli jde jen a jen o prachy. ZUZANA: R‘n‘b bíbr? JÁ: Dotýkaná maminka se mi snaží pomáhat při tisku. Jsem u toho dost nejistý. Nejistý v rozhodování, jaký papír toužit. Snad průhlednou fólii, na její popisky. ZUZANA: Vraťme se zase na zámek prosím. Už nám to trochu uniká. Přicházejí dělníci. Já na ně čekal, ale už se mu tam nechce být. KAZIMIR: Ano, ano, na zámek. PÁN: Není Vám to trapné? Na zámek, pane! SPECIALISTA: Chtěli bychom slyšet, co si o tom myslí! O zámku! HANA: Jsme tu přeci od toho. Zkoušíme ho, ne? (smích) JÁ: Fungují tam kouzla a žijí bytosti s nadpřirozenými schopnostmi. Hlavním motivem je tu napadení zámku neznámými vetřelci a snaha o útěk kouzelných bytostí. Jsem při tom, jak utíká král a královna. Král je jakýsi jouda a má strach, že ho venku stejně poznají. Utekl podzemní chodbou. Je s ním královna a kouzelná maskérka. 18

Další výjev se odehrává před Předzámkem. Velký strom, celý ohořelý, se snaží vojáci porazit a rozbít s ním vstupní bránu. Uřízne ho nějaký malinký tank rozžhavenou nití. Ještě než strom spadne, pokouší se vojáci na kalkulačce, která umí předpovídat budoucnost, vypočíst procento úspěšnosti. Vychází nula a v tu ránu se strom začíná řítit. Dopadne na druhou stranu. Těsně před velitele zásahu. Strom však, ačkoli u toho někdo byl, nevydá žádný zvuk. ZUZANA: Pro koho ty objekty rozmísťujete? Co si o sobě vlastně myslíte? JÁ: Zřejmě pro Vás, pokud vůbec pro někoho. Já chodí po ulici s velkou obnaženou samolepkou, která by mohla pomoci jeho přátelům a neví, kam ji nalepit. Má obavy, že se mu někde přichytne. Hned, jakmile na to pomyslí, stane se. Naštěstí je to pouze negativ, přesto je mu líto, že je špinavý a snaží se ho slepit dohromady. ZUZANA: Kde teď bydlíte? Zuzanu nezajímá výsledek se zlatými bambulemi. Zajímá ji, jak se materiál na ohňostroj taví. JÁ: Ve starém bytě s novým režimem. Stále umyté nádobí a upečené buchty. Chodívám na přednášky o výtvarném umění a moji spolužáci pouštějí klipy, které udělaly. Fakt vtipný. Pamatuji si obrazy. Vyhřívám se na kameni, přichází ke mě mladík, jestli bych prý neudělal přednášku 19

o videu. Moc toho o tom nevím a tak se snažím v telefonu najít kontakt na někoho, kdo by to udělal za mě. Jsou tam jenom samý holky na přednášce. Naklání se na mě spolužačka, aby viděla na televizi. ZUZANA: A jak to s ní bylo ve skutečnosti? JÁ: Bylo to jenom zrcadlově obrácené. A nebyla to televize, ale projektor. Bylo to vzrušující a překvapivé. Myslím, že jsem se na chvíli zamiloval. ZUZANA: A ve skutečnosti? JÁ: Zase? Kam až chcete zajít? Zuzanu opravdu zajímá jak se materiál na ohňostroj taví. JÁ: Ve skutečnosti jsem to musel celý zničit. Všechno bylo v prdeli. A mělo to tím končit. Bylo to velmi emocionálně vypjaté. Vztekal jsem se, vyhrožoval, plakal, psal básně a sliboval. Ukončil jsem živnost, napsal něco na strusku, chytnul záchvat zoufalství a hysterie, ukončil pracovní poměr. Začal život lepší, pestřejší a světlejší. Poezie života se probouzí. Jsem sám uprostřed všeho. Jedna plus jedna rovná se prý sto. Překvapuje mě, jak je to všechno krásný a romantický a čistý. Jen je škoda, že je třeba to zabít. Budoucnost je otevřená. Zajímavé je, jak některé věci člověk uvidí, až přijde čas. To je naše společná věc, ať zřízená nebo neřízená. Víte, co způsobí spojení krve a sperma? Samozřejmě, čistě symbolicky.

20

Mrazivá noc plná hvězd na roky vzdálených. Bez naděje na setkání. ZUZANA: Sedíte naproti sobě v hospodě a něco si vysvětlujete. Všímáte si svých rysů. Gestikulace a hysterie ve tváři. Vidíte své oči, ale nejsou vaše. Jsou jiné slečny. Když si uvědomíte, že sedíte naproti sobě, řeknete to jiné slečně. Uvědomíte si, že jste propadl přeludu a když se podíváte zpět, už tam nejste. Sedí tam někdo jiný, někdo, kdo zírá, co děláte. Zpanikaříte. Jdete nahoru po schodech a máte na sobě něco jedné slečny. Nemůžete to sundat. Jedna slečna jde za Vámi. Víte, že je to přelud. Přicházíte do prvního pokoje bytu a tam je Jina. Je přikrytá mokrým prostěradlem a zvrací. Odkrýváte prostěradlo. Zvedá se obrovský chlap v bílém tričku. Padáte. Nevidíte mu do tváře, nemá ji. Natahuje pěst, že vás udeří. Všechno důkladně popisujete jiné slečně. Je na Vás velmi hodná. Jste v hospodě se svými rodiči. Chcete jít nahoru za jinou slečnou. Víte, že propadáte přeludu. Matka chce jít za Vámi, ale Vy nechcete. Trochu se vztekáte a trochu odcházíte. Za moment budete u rodičů jiné slečny. V kuchyni. Bude tam maminka, ona a otec. Uvidíte ho prvně. Všimnete si jeho postavy, rysů a pohybu v prostoru. Pokusíte se z toho vyčíst, co se jiné slečně na vás líbí. Otec bude velmi zženštilý, bude mít na sobě hnědý kožich s kožešinou. JÁ: Nahne se přes Vás, aby si podal něco pro vaření a vy uvidíte starou bačkoru. ZUZANA: A ve skutečnosti? (z): Znaky krve na skříni. Znamení krve na šatech. Mnoho krve pro hledání boha. Mnoho slz pro hledání dobra. 21

ZUZANA: Co dál? Jak budeme teď postupovat? Ještě jsme se ani nedotkli. Dráhy snah se uzavírají s nadějí na delší putování, s nadějí na další rozměr. Každé slovo, každou větu volí s nadějí, s odpovědností za prohru. Soustředí se na krok. Je nový. Neznámý, nevyzkoušený. Hned tančí na body, hned se to počítá. JÁ: Vrátíme se do sámošky naproti baráku, abychom se přesvědčili, jestli se tam ještě něco děje. ZUZANA: Vše už končí. Pro průvodčího je to prohra. Neustál to ani když si zavolal městskýho policajta. Přichází, když už se to rozchází. Lidi si myslí, že tam Já byl celou dobu. JÁ: Kláře říkám, že jsem přišel až teď. Vím, že je těhotná. Už jsem to zažil. Nechci jim ale říct, že jsem mrtvej, to vím. Přišel jsem se s nimi rozloučit. Po cestě potkají ženskou, která jim řekne, že s tou pojistkou za raka to dopadlo dobře, že ji tedy doktorka přijme. Jdou se taky podívat na kopec, jestli tam ještě někdo sáňkuje. Je tam pár lidí. Jdou domů a přichází na variantu, že se můžou rozhodnout, jestli umřou nebo ne. Až narazí na současnost, když ji poznají, změní ji. ZUZANA: Nejsou to pirátské kopie skutečnosti?

22

JÁ: Onehdy mě zastavil policajt. Bylo to ve 20.20, jel jsem autem. Nakoukl do okýnka a chtěl vidět doklady. Ptal jsem se, jestli je už v Bruselu rozhodnuto. Neví, jak se bude nakládat s vlastními výtvory, tak mi dovoluje odjet. Pustili se do rvačky v bahně. Kdo a s kým, to nikdo neví. ZUZANA: Jak vnímali lidi náš pobyt ve vaně? JÁ: Obecně velmi pozitivně. Ležel jsem tam dva dny a dvě noci. Hrozně zhulenej. Pak mě nechali hlídat na náměstí kola. Přišel nějakej dědek a opřel si svoje kolo o ostatní. Byl jsem z toho dost v rozpacích. Většinou však nevstávám na první signál, ale poznám až druhý. ZUZANA: Napadá mě, že bychom mohli někde sehnat člověka, rozřezat ho na kaši a naházet do kbelíku. A pak se nad tím pozastavit. HANA: Jste si jistý, že tomu budou rozumět? ZUZANA: Nepřerušujte ho prosím. PÁN: Myslím si, že je to úplná blbost. Nesmysl. Plácání. Pane! ZUZANA: Tak jim ještě řekni o té rostlině. Třeba je to přesvědčí. JÁ: Byl jsem u dědy na baráku. Čekal jsem tam na jednu slečnu. Šel jsem ven a sedl si 23

k potůčku a začal masturbovat. Za chvíli jsem si všiml, že naproti je starý dům a někdo mě z něho může vidět, tak jdu zpátky. Ještě před tím jsem byl vyzvednout malý stromek. Bonsaj, která rostla pod mostem. Je to tůjka s jedním listem buku a jednou větvičkou něčeho jiného. Jak ji nesu na slunci, trochu uvadá. Doma ji přesazuji. Je bílá a strašně křehká. Oplachuji ji a chovám se k ní něžně. Klidně by mi mohla připadat odporná, ale něco k ní cítím. Chci jí přesadit a vyhonit se do ní. PÁN: Vždyť říkám, že je to nesmysl. To ho vážně chcete ještě poslouchat? Vždyť Vy skáčete jako opice, pane! Pán plave na stole. Když doplave na konec, vytáhne z kapsy salám a nabízí ho ostatním. Nemá prý dost peněz na pivo. JÁ: Paměť mi sahá opět do zámku. Do situace, která tak nějak vyžadovala kostýmy. Svůj kostým jsem si ušil a i svůj tanec vymýšlím. Dělám si z toho tak trochu prdel. Ostatní to moc neberou a v jednu chvíli mi to dávají dost najevo. Urazím se a jdu na chvíli pryč. Vybublám a vrátím se. Situace se však opakuje. Teď mi však už sypou popel na hlavu a vytahují vše, co se jim na mě nelíbí. Cítím to jako útok, tak reaguji protiútokem. Kostým ze sebe shazuji a odcházím na chvíli do města. Za nedlouho se ještě jednou vracím. Tentokrát se snažím už po dobrém. Reakce jsou však pořád stejné. Chytám hysterický záchvat a cítím velkou křivdu. Ani si nesbalím svoje věci a s velkým rámusem odcházím s tím, že se už nevrátím a že je už nikdy neuvidím. Chci jít oknem, ale je to moc vysoko. Zkouším další, ale stále je to vysoké. Nakonec odcházím dveřmi. Obsluha zámku je ze mě vyděšená. Ve svém humoru vycházím z předpokladu, že mě 24

mají lidi rádi, tak zvoním na Hrdinu. Uvažuji, jestli je to jméno nebo označení hrdinských činů. Neotvírá. ZUZANA: Proč by taky otvíral? Změnilo by to naši situaci? JÁ: Lehnul jsem si před dveře a usnul. Na něco neurčitého jsem čekal. Byl jsem hodně unavený. Kolem prošli dva známí herci se svou dcerkou. Všichni jste z nich byli paf. Hlavně ten jeden herec. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že mě tam někdo hledal. Přišlo mi velmi zvláštní, že mě nenašel. ZUZANA: Tvrdím, že je to celé kultivovaná Bakchálie? JÁ: Pokud jdete po polní cestě a orientujete se ve vzdálenostech podle ptáka straky, tak ne. Co když se s někým chcete doopravdy domluvit? ZUZANA: Když Vám nikdo neotvírá a garážová vrata jsou otevřena, vstoupíte dovnitř. A tam stojí kluk, který nic neví. Je tam jen na práci. Pak ho poznáte a tak ho pozdravíte, ne? Jen tak. Periferně zahlédnete bílou kočku a jste v Číně na výrobní lince a jste opravář. Procházíte ulicemi ze středověku. Malé špinavé uličky, kde je hodně lidí a hodně věcí. Všude je bláto. Na lince pracují muži tak, že v druhé úrovni je řada, která je upevněna provazy a v první úrovni jsou muži, kteří tyto provazy jistí a pomáhají těm nahoře se pohybovat. Ti dole přeskakují nahoru dolu a celé to vypadá jako perfektně nacvičená gymnastická sestava. Něco se porouchá a Vy jste na to samozřejmě povolán. Se strachem lezete na konstruk25

ci, všude je plno vojáků, jste nahoře jištěný lany a přikrytý klecí. Cítíte strach a zjišťujete proč. Začne troubit lesní roh. Vojenská mobilizace. Snažíte se schovat, ne? Někdo dole se za Vás přimlouvá, aby dělali, že tam nejste. Spíše, než přímluva to zní jako rozkaz. Nejsou spokojeni s vaší kreativitou. Chtějí se Vás zbavit. To už by mohlo napovědět. Všichni stojí na chodbě hotelového pokoje nebo nějaké ubytovny. Zkouší létat a daří se. JÁ: Ale ta slečna chce děťátko! ZUZANA: Snažíte se zapojit kabel do vedlejšího ateliéru. Stará paní vystoupí z autobusu, někdo zemře a Vy si uvědomíte sen. Pak se něco zmenší. ZUZANA: Zmenší? JÁ: Sedmadvacátého jsem se ocitl ve velké budově, kde byli dlouhé chodby. Na chodbě zrovna závodím s malým autíčkem. Normálně, jako s angličákem, prostě ho tlačím, jedu časovku. Jsou tu i další lidi, které znám. Učitel závod organizuje. Jedu na plné pecky. Vlasy mi vlajou, mám kabriolet. ZUZANA: Masačo! PÁN: Vždyť Vy si úplně protiřečíte, pane! HANA: Měli bychom se tímto vůbec zabývat? Tím, že mu vlajou vlasy? Vždyť je to přeci jasný, když má kabriolet! 26

JÁ: Jak by se dali poměřovat novinky ve výstavbě? ZUZANA: Ptala jsem se slámy, jestli je možné měřit z velkého nebo z malého – ze vnitřku výšku. Je přesvědčená, že z vnitřku je to lepší. JÁ: Vy tady z toho máte party! ZUZANA: Máme soukromou party v budovách areálu. Jezdí se sem na dovolenou. Společnost je z vesmírné lodi, která sem přistála. Je tu i pár mrtvol. Nezvaných Bytostí z vesmíru. V tuto chvíli, kdy už nemáme tolik strachu z vesmířanů – všechny jsme je postříleli – se na party snaží dostat lidé z areálu. Myslí si, že party je veřejná. Nejde s tím moc dělat a tak převlékáme mrtvoly do kostýmů, zahlazujeme stopy a pomalu lidi vpouštíme, ale sami se dekujem, zahlédli jsme vojáky. JÁ: Vy se mi hrabete v internetových odkazech? ZUZANA: Vidí to všichni. Je to na projektoru, ale jsou tam jenom například pudli. JÁ: Vy chcete, abych zpíval, že? Nechcete chodit do sboru?

ZUZANA: Za chvíli začnu chodit zase do školy a nebudu vůbec ve městě. Platil bych tak zbytečně. JÁ: Vím, že něco bylo, ale nemůžu si vzpomenout. 27

ZUZANA: Jeli jsme z večírku... PÁN: Zase! Pane! JÁ: Nepřerušujte jí, prosím! ZUZANA: ...jeli jsem z večírku a bylo nás docela dost. Měli jsme spát u kamaráda, ale ten se z toho nějak vyvlíknul, tak jsme šli k nám. Nikdo nebyl doma. Překvapilo mě, že na všechny ty lidi naši psi vůbec neštěkali. Z okna vidím, jak přijíždějí v dodávce rodiče. Bratr bere do ruky pistoli a chce zastřelit tátu. Je úplně hysterickej. Strašně mě vyleká, chytám ho za ramena a cloumám s ním a nadávám mu. Pak mu vezmu pistoli, porazím ho na zem a budu ho utěšovat. Oba budeme plakat. Jakmile přijde otec, bude škaredej a my budeme dělat jakoby nic. Pistoli někam zahodím. Táta nic nepozná a bratr bude zoufalej. JÁ: Jak jsme se dostali zpátky zpátky? PÁN: Pane? ZUZANA: Měla jsem být na šestou hodinu zpátky. Tys mi před odjezdem slíbil, že to půjde. Teď kalkuluješ s tím, co by se stalo, kdybych nedorazila. Byl by to průser. Byli by tam děti dvě hodiny sami. JÁ: To tě nikdo nezaskočí?

28

ZUZANA: Zkoušela jsem někoho sehnat ještě před odjezdem, ale nepovedlo se. JÁ: No jo, to je fakt, ale kapela nebude chtít jet tak brzy. Leono, jaké máš příjmení. LEONA: Já nevím, kapela spí. JÁ: Jsem Hrdina. V obchodě jsem ukradl dvě ramínka na oblečení a jedno vrátil. PÁN: Vraťte se na Zámek, pane! HANA: Je to nutné? Naposled chtěl skákat z okna. Ještě, že to bylo tak vysoko a bál se. ZUZANA: Byl jsi někdy na Zámku v pyžamu? Brouku! Na jedné straně domu je světlo a na druhé ještě tma. Na dvorku se odehrává performance a my to z okna fotíme. JÁ: Byl vysoký, hubený, protáhlý obličej, smutné tmavé rty. Něco po mě chtěl, naléhal. Byl možná éterickou bytostí, ale tíhu jeho naléhání jsem pociťoval dost silně. Odmítl jsem mu však jeho požadavek splnit. Rozzuřilo ho to. Slyšel jsem zvuk a muž zmizel. Zůstal ve mě pocit, že jsem to byl já, kdo změnil místo. Byl jsem však stále tamtéž. ZUZANA: Jak je to dlouho, co zavolali, abychom přijeli na sympózium? JÁ: Jsou tomu tři dny. Našel jsem několik čtyřlístků a nějaký pětilístky a pak je v opilos29

ti, hysterii a zoufalství, všechny rozdal. Stačilo pár skleniček vína k tomu, abych znesvětil svatého. Abych na něho vylezl, trošku si s ním zašpásoval, pohladil ho a dal mu pusu a pak, pak z něho spadl pěkně na hubu. Do záhonku, který ho má zkrášlovat a na zábradlí, které ho má chránit. A bylo to na nic! Už svítalo. ZUZANA: Jak je to s tím Měsícem tedy? Tam bychom se mohli chytnout. HANA: Vždyť už to říkal. Máš se koukat přes konvici s čajem nebo tak něco, že? PÁN: No to se mi snad jenom zdá. Vy už mu na tu hru přistupujete nebo co? Chcete nás zase krmit nějakou pitomostí o Měsíci? No, pane jo! JÁ: Světlo bývá trochu chladnější než při zatmění slunce. Měsíc je v úplňku a chladno není. Sedím, možná tak trochu ležím, mám čas, žasnu. Za celý můj život se ještě nestalo, že by se nějaká hvězda někam pohnula, kontroluji to. Přímo na Měsíc letí letadlo. Naráží do něho, Měsíc se rozlétá na miliardy malých, žhnoucích, barevných světýlek. Překvapuje mě tichost, se kterou se to děje. Není slyšet vůbec nic. Temná obloha a nepředstavitelně krásný ohňostroj bez výbuchů. Světýlka pokrývají celou oblohu. Ráno nacházím fotografii v časopise. Myslel jsem, že se mi to zdálo. Zuzana se zajímá o to, jak se materiál na ohňostroj taví. PÁN: Jsem člen mexické nebo multikulturní kapely! Bude se tu se mnou někdo bavit anglicky, než zjistím, že umím česky? 30

ZUZANA: Vím, že jste dobrej. Že se s Vámi dá spát jako s holkou. O tom vím. PÁN: Mám zázemí v dodávce. Je to moje zázemí. Přijela s ním celá kapela. Pamatujete si Mikýska? HANA: V pyžamu na Zámku u kluků na návštěvě, když se oba koupali v kalhotách. Maj je dost podobný a nikdy je nesundávají, že? JÁ: Nasedám do auta svého kamaráda a odjíždím domů. V duchu si říkám, ať mi vleze na hrb celá Maketa. Je mi hrozně těsná spojka a brzda, jsou příliš blízko u sebe. S autem byla asi před tím nějaká honička. Musím ho prodat. Ještě než jsem vyjel, někdo ho naceňoval, hlavně kola. Měla v sobě z té honičky spoustu střepů. Na předním skle byli bílou barvou napsány jakoby digitálně slova. ZUZANA: Nebylo to náhodou Entony Hopkins? (smích) JÁ: To bylo sousoší. Tři si seděli sobě samému za krkem. Všechno Entony Hopkins. Každý z jiného materiálu. První z laminátu, druhý ze dřeva a třetí taky z něčeho jiného. SPECIALISTA: Jste si jisti, že jste svůj život omezili dost na to, abyste mohli žít své sny? Já bere do ruky nůžky. Odstříhává ze sebe staré, ztuchlé a smradlavé hadry se spoustou skvrn. Chce být lehký a lehce tančit. Aby ani vítr nepoznal, že v něm je. Aby ho neviděl, jenom cítil a on mu nepřekážel.

31

JÁ: Byli jsme v tu dobu s jednou slečnou a dalším párem u nás doma. A Jan sháněl ledničku. A my jsme zrovna jednu měli. Takovou obrovskou. A je úplně nová. Ta, co tu byla před tím, byla taky nová. Jan ji přinesl a porovnává je. Rozvíjí představy, jak si jednu vezme. Snažím se mu vysvětlit, že s ní máma počítá a že byla pěkně drahá. Doporučím mu, aby se podíval na internet, než se začne radovat. Ta starší je plná jídla a Jan jí unese sám. ZUZANA: A na hřebeni hor... Sedí Já s kamarádem u několika kopců, možná na kopečku. Každý z hřebenů patří někomu jinému. Pozoruje ten jeho a všímá si, že se mu v průběhu roku mění jeden strom. Ptá se ho, jak to dělá, jestli ho přesazuje. On ale neví. Něco, co má na sobě, je totiž důležitější. Tak to uklidní. Fotografie nyní pořizujeme ze železné konstrukce, ze stavby mrakodrapu. Je to v parku, kde pracují sochaři. Jeden z nich tu má pěkný fáro. Zlatá metalíza a malými písmenky napsaný sochařství. A v areálu při potřebě... JÁ: ...není kam zajít na záchod. Jediný, co mě nakonec napadne, je zalézt do auta jeepu a vysrat se na podlahu, na noviny. Když už je potřeba téměř vykonána, přichází majitel auta. Zhruba stejně starej kluk, jako já. Potřebuje s tím autem někam přejet. Když mě nachytá, že tam dřepím, strašně se rozzlobí. Že jsem se mu tam vysral, ještě neví. Nějak to ukecám, je tma a myslím, že nabývá dojem, že tam jsem se ženskou. Navrhuji, že přejedu a on souhlasí. Couvám. Dojíždím k dalším lidem. Nechají mě chvíli být, než zastavím, ale jsou pořád poblíž. Vysral jsem se na noviny a tak si je přimáčknu k pr32

deli a rychle vyrážím do blízké řeky. Zapadnu do vody. Oba chlapy přijdou nakonec za mnou, ale nic nezjistí a tak se koupeme v řece všichni. Není to erotické? Je to takový klukovský blbnutí. Skáčeme a jsme jak delfíni. Na splavu si ještě omývám zadek. Na břehu mám pytel malty, který potřebuji zdělat. ZUZANA: Kdy se dostaneme k trestu? PÁN: To bych řekl. Si o něho koledujete celou dobu, pane! HANA: Zalezte si do své dodávky! Můžeme vůbec uvažovat o nějakém trestu? Vždyť má kabriolet. PÁN: Máte k tomu něco, tedy...pane? JÁ: Musím docházet na vojenskou základnu, to je trest. Do války, ale naštěstí zatím nemusím. Vojáci mají zrovna nějaký průšvih, novináři to strašně rozmazávají. Do války jsem jenom tak trochu a nezúčastněně nahlédl. Je to masakr. Spousta kouře, hrozně hluku a je to akční. Všechno a všichni jsou strašně rychlí. Na základně je bordel, měl jsem úlet s Janovou sestrou, zatímco byl Jan v boji. Když se vrátil, řekl jsem mu to. Ví to, že je prostitutka. Musí být. Jdeme k němu do garáže vyhnat vosy. Je jich tam požehnaně. Pokoušíme se přijít na to, čím je vykouřit. Kupované vykuřovadlo je hrozně drahé. Nejdříve blízko garáže zapalujeme pneumatiku. Jakmile chytne plot, zhasíme ji. Moc vos to neodlákalo. Nakonec mě napadne zapálit mokré noviny.

33

PÁN: Tak Vám se nechce bojovat! Pane! JÁ: Nechce! Jsem ve velké jeskyni s kamarády, přicházím sem jakoby na návštěvu. Stojí tu velká skulptura a tak se jí obdivuji. Má velmi organické tvary, ale je vidět, že je to lidský výtvor. Silné a tvarově rozmanité větvě jsou odlity z kovu a dřevotřísky. Jsou zmnoženy, technicky na sebe napojovány. Celá konstrukce je velmi vtipně podepřena. Po chvíli někdo do jeskyně vnikne. Rozhostí se hluk. Bude to přepadení. Cestičky jsou vysypány modrým a žlutým práškem. Zavládne chaos. Kamarádi budou vědět, co dělat, ale Já do svých plánů nějak nezapočítají. Bude mít zbraň. Ve vchodové místnosti někdo někoho zastřelí. Ozve se hysterický křik. Já zkusí na dálku vystřelit na útočníka. Ocitne se uvázaný za nohy, hlavou dolů nad suchým záchodem. Když povolí svaly, spadne do něho. Někdo ho udeří a tak zahučí do sraček. Tekutina ho probere, ale jak se bude snažit dostat ven, udeří se do hlavy a ztratí vědomí. Zřejmě se utopí. ZUZANA: Kdo budou ti kamarádi? JÁ: Máma, táta a Zdeněk. ZUZANA: Co když asfalt začne mít podivuhodně ostrý detail? Je to možné? JÁ: Zapletu se do kola, vyslovím otázku, ale odpověď už neuslyším. Ocitnu se zpátky v kole a na nic si nevzpomenu. Zřejmě jsem už byl v některém z minulých životů zapleten do kola.

34

PÁN: Není to náhodou Javůrek? Vždyť si to celý vymýšlí. Pamatuje si kousek a zbytek domyslí. To je Vám všem podobný, pane! ZUZANA: A Vy jste kdo? PÁN: Pracuji jako kustod v galerii. Jen se ho zeptejte, on ví, jestli si to tedy nějak nepřibarví. Zase! JÁ: To bylo devatenáctého, tím jsem si jist! PÁN: Jen aby... JÁ: ...byl jsem na výstavě obrazů Učitele. Byli to detaily kůží z nějakýho porna a video dvou kamarádů, jak si tak povídají a radují se, že se vidí. Bylo to...vee...větším muzeu... PÁN: ...ani neví, jak se jmenuje, cha! JÁ: Byl jsem tam s mámou. To vím! U vchodu byl obraz Krištofa Kintery a před ním na tyči rozbrušovačka. PÁN: ...se dostáváme k jádru. Teď dávejte pozor! JÁ: ...mamka ho tedy prořízla. To je přece normální, když to tak je nabídnutý, ne? PÁN: Co? To snad nemyslíte vážně pane! 35

JÁ: ...bohužel nás za to obsluha vyhubovala. Že prý v muzeu se to nedělá. Bránili jsme se. Chlápek z personálu tvrdil, že v muzeu to je prostě jinak. PÁN: To bych řek! JÁ: Nakonec jsme se vzdali, chtěli jsme si prohlédnout výstavu, ale kustod nám za to nepustil interaktivní díla. ZUZANA: No? Pane! PÁN: Byl jsem oblafnut. Zjistil jsem to až po probuzení. ZUZANA: A porovnáváte Vy vůbec věci, které se Vám zdají normální s něčím dalším? PÁN: V nádherném francouzském rytířském kroji jsem nesen na piedestalu na kraj země jako významný a vážený host, pane! JÁ: Já Vás vidím ve francouzské vojenské uniformě, jak jdete sám po polňačce, pane! PÁN: Připravuji se na zkoušky do školy, pane! Upravujeme fotografie. Jsou na nich lidi postaveni do kruhu a vyfoceni z vrchu. PÁN: Dávám doprostřed bílý kruh, aby nebyla vidět zem.

36

JÁ: Tuším, že to bude těžké, pane! ZUZANA: Nechtěli byste si zajít na oběd? PÁN: Do kostela. Romana bude těhotná, ale do práce bude chodit pořád. Dlouho budeme čekat, než někdo přijde. Jakmile však číšník dorazí, zjistíme, že jsme si ještě nevybrali z lístku. Narychlo si dáme to, co Romana. Smažený žampióny. V kostele bude i pes a budeme řešit, zda může chodit na volno. Někdo se s ním bude procházet, najdou čůrání od jiné fenky. Pán vydal nařízení proti pobíhání psů, ale pokutou je jen Jeho řev. ZUZANA: Pojďte, dáme si závod, pánové! JÁ: Jsi o chloupek lepší, já se ale snažím. Musím zastavit, musím se pro něco vrátit. Otáčím se a vcházím do cesty černochovi, který právě vychází z obchodu. Lekne se a podrží mi dveře. Hodně teatrálně mu sděluji, že do obchodu nejdu. Ty se směješ a pomalu se za mnou plížíš. Máš prázdnou krabici, je moc krásná. PÁN: Jedu na červené motorové čtyřkolce, kterou jsem si sám vyrobil. Nikdo jiný tu nejprve není, ale za chvíli se objevujete. Ty máš červenou babetu a on taky něco. Projíždím čtyřkolku a strašně se směji. Obdivujeme si s ním navzájem své stroje. ZUZANA: Vím, že jsme měli být opět v bedně. JÁ: Dvacátého pátého jsem tam zase byl. Měl jsem v plánu v noci pracovat a přes den 37

spát. Nebudu se tedy s nikým celý výlet vidět. Hned první noc usnu a následující den budu lítat po venku. ZUZANA: Nechtěli byste si zajít na oběd, pánové? Na obědě v nějaké putyce. Moc se spolu nechtějí bavit, protože si z toho utahujete. Ty sarkasticky prohodíš něco o důležitosti. Dnes bude mít Já za úkol prodlužovat šroubky, z toho jsou prý největší peníze. Je naštvaný. V hospodě je děda a možná i babička. Přijde tam soused a babička se za ním hned rozběhne. Chce prý pozdravit starého známého. Dědovi to trošku vadí a jde si přesednout jinam. Tak, aby na ně lépe viděl. Je to trapný, ale babička si z toho nic nedělá. Soused vtipkuje a pokládá svůj talíř do jejího. Všichni jsou čistě oblečeni. Pán sedí a servírka mu přinese oběd, je to svíčková. Dívá se na servírku a poznává v ní tetu. Když ona pozná jeho, omlouvá se, že mu mohla dát víc. Pořádně nandat, tak to říká. Zhodnotí zrakem porci a prohodí, že je to pěkný. Že je toho dost. Alibistka! ZUZANA: Vyprávěj mi o louce, co na ní byli ty továrny, prosím. Třeba se to stane. JÁ: Stáli jsme na louce s Učitelem a dalšími odborníky... ZUZANA: Kdo to byl? JÁ: Cílek, například. JÁ: ...a nafukovali jsme továrnu. 38

ZUZANA: Továrnu! JÁ: Byla přes zimu vyfouknutá, to se rozumí. Byl tam i její majitel. ZUZANA: To byl kdo? JÁ: Dej pokoj! ZUZANA: Obdivovala jsem, jak se pomalu zvedali komíny a vůbec celkově ten technický zázrak. JÁ: Nedaleko je ještě jedna taková, akorát už zničená. Nesmí se tam chodit, je to nebezpečné. ZUZANA: Jů, nebezpečné...! PÁN: Nejlepší bude, když se přijdete na vlastní oči podívat. ZUZANA: Ale jak? SPECIALISTA: V rámci svého výzkumu na poli testování reality docházím k závěru, že realita je tvrdá, nikoli však pevná. JÁ: Je přece těžké bydlet v novém domě. Něco si tam zapomeneš a nemůžeš se pro to vrátit, ačkoli je to ve vedlejším baráku. 39

ZUZANA: Je to ta postel? Z Ikei? Že jo? JÁ: Nemohu se tam už dostat. ZUZANA: Jak to s tím souvisí? JÁ: V novém domě se koná nějaká velká soutěž, asi tělovýchovná. Je tam spolužačka a čeká na svou tetu, ale já nevím, jak sakra vypadá. ZUZANA: Cože? Nerozuměla jsem, promiňte. JÁ: Říkám! Byl jsem s jednou slečnou v poli na stromě. Máme tam takovej zahradní byteček. Někdo jí zavolá, ale ona si nemůže vzpomenout kdo to je. Domluví se s ním, aby přijel a on přijede kluk se třemi dětmi. Jedno je moje a leží samo v poli. Jsem to já jako batole, možná trochu starší. Cítím k tomu silný citový pouto, chci to. Chci se o něho starat. Vím, že bych to dělal strašně rád. Nakonec odjíždějí všichni. PÁN: Snažíte se určitě propracovat model něčeho estetického! Pane?! ZUZANA: Nechal si vyměnit zub, Zubál! Říkám si, že vypadá z vrchu jako kopýtko. JÁ: To mě uráží! ZUZANA: Já to tak nemyslela.

40

JÁ: ...jsem uražený! Mám rovnátka. ZUZANA: Ta puklinka Ti určitě sroste (smích). JÁ: I Duchamp by z toho byl jelen! Udělám mu realistickou bustu s hlavou jelena. ZUZANA: Máte ještě něco ze Zámku? PÁN: ...no to jsem už vážně Duchamp. JÁ: Tentokrát je to spíše škola nebo hotel. Je tam spousta podivných místností. Schovávám se tam před jedním učitelem. Oblékl jsem si bílé oblečení a v kolektivu se neprojevuji. Daří se. Chci něco natočit, ale to se za boha nedaří. Ty holky na pásku jsem prostě pořezal. Nějaká holka si stěžuje na mé rádoby kamarády, že jí chtějí sundat i plakáty a mě je to fuk. ZUZANA: Odjel jste někam? (smích) Zámek to tedy asi nebude... JÁ: Přijel jsem stopem do sídla jedné firmy. Byli to noclehárny pro řidiče a brigádníky, tak jsem si řekl, že tam jen tak z plezíru přespím. Na vrátnici chci svůj klíč, ale nemohou ho najít, tak nás dají dopředu. Klíčník by stál pět set. Přišel by, strčil by šroubovák pod zákryt, speciálním klíčem by chytl hranol kliky a otevřel. Celé by mu to trvalo deset minut (smích). Ozývá se hudba, mění se.

41

HANA: To je přeci pochopitelné, že se hudba mění! Vždyť má kabriolet! (smích) ZUZANA: Ještě k jednomu učiteli. Vy jste se před ním schovával? Proč? (smích) JÁ: Pořádal výstavu a já tam instaloval tři animace. Jednomu učiteli se velmi líbili, ale když jsem mu řekl, že jsem je nedělal já, strašně se urazil. Vzteky zrudl a byl celý bez sebe. Nechtěl se mnou vůbec mluvit. Mě to přišlo nepochopitelný, protože je vlastně jedno kdo to udělal. Důležitý je, kdo to vystavuje, ne? ZUZANA: Co je tu podle Vás nejdůležitější? JÁ: Jedná se mi o způsob instalace. Nejsem si úplně jistý předmětem svého snu, ale nejdůležitější je rozmístění detailů vůči celku. To je hlavní. ZUZANA: Hovno! Vystavovalo vás pět a bylo to v garáži. Díla byla většinou dobrá, závidím ostatním jejich kreativitu, je dobré ale zjistit, že jsem to všechno vlastně udělala já. Na zemi leželo dílo, představené jako péro. Bylo z prken. Taková stříška a z ní čouhala lať. Vypadalo to trochu jako dělo. Na zdi byli garážové redymejdy. Vrtačka stolní a různé jí podobné zařízení. Teď je už nemůžeme identifikovat. Na poslední chvíli Já přibil bordel na zeď. JÁ: Jan to chtěl s Vámi konzultovat, ne?

42

ZUZANA: Jan vytvořil nějaké dílo a chce ho se mnou konzultovat, jo! Inspiroval se Vaší prací. Ukázal mi video, respektive tři videa. Na prvním je záběr, jak se pomalu, zvláštními pohyby pohybuje krásným parkem. Za ním jde, a zvláštní pohyby napodobuje, neskutečně krásná dívka. Nelze se soustředit na nic jiného. Na druhém je průvod. Jde Jan a několik neskutečně krásných dívek tím samým parkem. Je tam krásně zastřižená tráva, vzrostlé stromy a svítí slunce. Celý průvod má jednotné kostýmy. Postavy jsou oděny žlutočerně a občas z nich čouhají takové papírové tyčky. Žlutá barva je příjemná a přesvědčuje mě, abych toto video požehnala. Jan okamžitě ostatní zavrhne. JÁ: Taky Učitel chtěl s Vámi konzultovat. ZUZANA: Vyhověla jsem mu a on projevil velký vděk. Chce mi za to zaplatit. Vybírám si od něho obrázek a představuji si, kam si ho umístím. Nemáte pocit, že není něco úplné? JÁ: Je tu trochu problém s vnímáním času, myslím. SPECIALISTA: Ležím na posteli a představuji si sebe. Místo krve je v mém těle modřina. Nevnímám modřinu jako obyčejně. Je to něco tekutého a špatného. JÁ: Budu někomu na nádraží vyprávět o tomto projektu. Bude trochu pozměněný. Budu psát SMSky a důvod bude taky někde jinde, škoda.

43

SPECIALISTA: Řeším délku, životnost, obsah. Nevím, že je to, ale chápu obsah jako jeden celek. Je jako tělo. Fotíme nějakého chlapa v bytě. Bude tam i jeden učitel. Ten chlap trpí na rýmu a má své oblíbené plastové zvíře. Nebo je možná z gumovací gumy. Je to dědictví po otci a určitě se narodilo. Povíme si něco o jeho estetických kvalitách, ale chlap bude na odchodu. Jeden učitel se bude dívat na televizi. Byt není možné poznat. Fotoaparát školní a fotoaparát domácího jsou kupodivu totožné. SPECIALISTA: Automatizmus a nevědomost do bdělosti. Bdělost do nevědomí. Zjednodušuji, zkracuji, vynechávám, banalizuji. ZUZANA: Proč jste si ji vybral, když ji nechcete pustit dovnitř? Spí a za dveřmi pláče Kotě. Pláče, ječí, naříká. On spí a nechává si to zdát. Ten vysoký tón. Vzlykavá melodie smrti. Dlouho, snad celou noc. Ženský hlas, dokonale doplňuje dějovou linku. Překrásná hudba. On spí a nechává si to zdát. Hlas zpívá. JÁ: Křičí na mě! Kotě křičí na mě! Asi se probouzím, ale nevstávám. Hudba ustala, je ticho. Probouzím se, ale nevstávám. ZUZANA: Jak mě teď vidíte?

44

JÁ: Představuji si, jak sedíme v kavárně a ty hraješ na housle. Cigaretový dým se koulí všude kolem a sklenka Martini je napůl vypitá. Pod stolem mám zbraň, nabitou ostrými. Strach je takřka hmatatelný. Trvá to nekonečně dlouho. ZUZANA: Každej si to může vyfotit po svém! Učitel mi popisoval, jak se v určitých částech Světa, třeba v Austrálii nebo někde v Evropě, lidi schovávali před válkou a kam schovávali zbraně. Hodně u toho gestikuloval a mluvil velmi dlouho. Nechtěl mě vůbec pustit ke slovu. Já věděla, že je to sen. Možná se mi však jenom zdá, že to vím. Bydlím v hotelu, kde jsou i další postavy. Potkávám se s nimi v různých situacích. Konkrétní věci si nevybavuji, ale setkání jsou hrůzostrašná. Nejdříve propadám strachu, ale jakmile si to uvědomím, strach ustoupí a začnu jednat. PÁN: Jak je to s těmi, co odešli? Pane! JÁ: Kuba se nám vrátil! Je na tom dobře. Chodí sice jenom za žrádlem, ale klidně se i pomazlí. Jak jsem mu nasypal do misky a zalil něčím voňavým, přišel, očuchal, obešel dokola, označkoval a odešel. Vrátí se později. HANA: Jedu někam autobusem. JÁ: Cože? Scéna, kterou právě fotíme, je rozhovor u cihlové zdi na zahradě. Vtírá se intenzivní pocit pohybu mezi třemi koulemi. Na obětním kopci stojí stará Praga, na kterou něco nakládají. Bojí se, že do nich uhodí blesk, je bouřka. Vedle jsou větší paneláky. 45

HANA: To ty máš kabriolet, ne já! Jedu autobusem někam do Čech, ale jedu přes Afriku. Až v autobuse se dívám, jestli mám pas. Mám. Na hranicích podávám okýnkem celnici pas, nějaký cédéčko a ještě něco. Něco mi vrátí hned, podiví se nad nápisem na cédéčku a někam odejde. Když přijde, ptá se, jestli jsem to na tom cédéčku dělala sama? Říká, že to ještě neviděla. Blízko mě v autobuse sedí dvě holky a začnou mít o mě zájem. Přemlouvají mě, abych s nimi zašla na pivo. ZUZANA: Jsem performer a dělám akci na naší zahradě. Převážně se pije. Hodně se všichni motají a já se snažím umotat něco smysluplnýho. Moc to nejde a na poslední pokus to vždycky zbořím. Někdo opilý mě nařkne z toho, že jsem zbořila nezkušenýho, že se moc motá. Dotyčný je z těch, co pili z kopce a tak je jeho opice celá nakřivo. I ty jsi nakřivo, tak ti kážu pravdu přímo do očí a měsíční svit vše vykresluje svým chladným zářením. JÁ: Na výstavě vín a asi lidového folklóru s jednou slečnou a kočkou. Koná se v tělocvičně a je tu mnoho nedobrovolných školáků. Čekáme v tělocvičně, abychom si výstavu jen tak rychle prolétly. Ještě před tím si chci však skočit nechat obarvit vlasy. Asi si nechám dvě barvy. Jednu Pantonku. PÁN: Poslední dvojšperk. SPECIALISTA: Jsem na ciferofce a ta se kývá. HANA: Taky se někde postavil hodně vysoký sloup. Je v závětří. Ještě že tak, protože je ze železobetonu a mohl by spadnout. 46

ZUZANA: Proti mě na ulici si to štráduje malej cikán. Dvě partičky kluků se navzájem trefují hlínou. Když jsem mezi nimi, strefí mě. Naseru se a jednoho drapsnu, ostatní utečou. Za chvíli slyším, jak se za mnou žene tlupa dospělých, že mě zabijou. Až na konci ulice zahlédnu, jak se proti mě řítí hrozně moc fašounů. Cikána pustím a zdrhám dál. Za mnou už je mela. Navzájem se vraždí. Vidím, jak jeden skín poskládal na zem skupinu malých, hubených černochů a všem postupně láme vaz. Jedno dítě panikaří a chce se svou matkou spáchat sebevraždu. Snaží se jí zlomit vaz, ale nemá sílu. Je to směšný. JÁ: Kamarádka přijela ze stáže. Všímám si jí až za chvíli. Je ostříhaná a smutná. Lidi se jí pořád na něco vyptávají a prudí ji. Za chvíli spolu tancujeme, padáme na zem a líbáme se. Všechno si útržkovitě zapisuji.

PÁN: Někdo je dobrý malíř, ale je to spíše domněnka, než že by se tento vjem zakládal na realitě. ZUZANA: To je samá obsese. Formátuješ video, upravuješ obrázky, zkoušíš neustále nové varianty, ale spíše z nutnosti. Ne z radosti a tvořivosti. ZUZANA: Já jsem sportovec a fotograf. A japonská žena. Snažím se nafotit své sportovní výkony, ale aparát se zřejmě rozbil. Pohádala jsem se s jednou slečnou. Snažím se to vyfotit, ale vidím pouze vnitřní mechaniku. Fotku to nepořídí. Zoomuju, fotím, vnitřek je osvětlený, ale už to nezafotí. Učitel si dává na čas a něco vysvětluje. Druhý učitel z toho má prdel. Pavla předvádí výklad jako performance. 47

JÁ: Mě se snaží zabít hlavní Hrdina. Je to pěkná mela. Dost bojuji o život. Nakonec ho někdo zneškodní jakýmsi paralyzérem s modrým světlem. Bohužel ho to jenom uspí. Musím přijít do kina zase druhý den a tentokrát tam musím přespat. Bojím se, že mě vrah bude chtít zabít. Bude to pro něj přece tak jednoduchý. Stalo se to, že paralyzér ho nějak napravil a je už hodným člověkem. Snaží se mě o tom přesvědčit, ale moc tomu nevěřím a bojím se. SPECIALISTA: Nevím, jestli jsem to už neříkal nebo se mi to jen zdálo. Zrcadlo je zloděj. V okamžiku, který nejde postřehnout vyrve tě bez bolesti z těla a přemístí na druhou stranu. Tam, kde je lež dokonalá. Nikdy, nikdy se neuvidíš. Zrcadlo nás chce mít. Chce, protože bez nás je mrtvé. Vytváří propast, do které se lehounce padá. Nepostřehnutelně a bez odporu. PÁN: Nastane ticho. Zoufalství dosáhne svého maxima. Pak už přijde jen nový život. Plný život. Plný nadějí. Vidím svou budoucnost. Moře slunce a nalezené kořeny. Vidím v tvých očích úlevu. Těším se. Tenhle duch bude pro Svět a nebude patřit nikomu. JÁ: Plugin na schovávání se do skříně. Hned jak to dořeknu, v jedné jsem. Někdo mě však objeví, protože mě to tam hodilo a dvířka se pootevřely. Nějakej chlap si toho všimnul a chtěl mě zastřelit. Říkám kamarádovi, že jeho kolegové pořád něco instalujou a jeho zajímá jenom, jestli je to legální nebo ne. Vysvětluje mi, že má softvér od Paní. Že prý není tak špatná, že je to jenom náhoda, že jí rostou prsty dozadu. PÁN: My do hospody obyčejně děláme závody v autech. Je velmi důležité, kdo tam bude dřív. Já vozívám plný auto a Aleš vozí druhý. Já mám Sierru a Aleš bílou stodvá48

cu. Právě, když projíždíme kolem bytovek, většinou potkáváme soupeřovo auto. Řídím klávesnicí a tak nemohu moc rychle reagovat a akcelerovat. Často jsme první, ale v cílové rovince nás vždy Aleš někudy podjíždí. Zdávává se mi to jako podvod a rozčiluji se. Chci ho zmlátit. ZUZANA: To bylo sedmnáctého. Mě by však zajímalo, co se stalo dvacátého pátého, pane! Táhnou za sebou tři auta. První je stříbrná Mazda a jede v tom Asiholka. Druhý, to už je tažený, je nějaký luxusní a prostorný fáro s klimatizací. Jede v něm Já. Sedí, a to by se nemělo, na zadním sedadle. Třetí auto je veterán. Škoda M40. Je to takový starý embéčko a řídí ho Vašek, majitel všech třech aut. V prostředním autě jde klimatizace, venku je strašný vedro, tak si Já sedl za volant. ZUZANA: Co tam je? JÁ: Něco kolem mě proudí a je to takový neškodný. Když v tom se mi něco zarazí do hlavy a rozepne ji. Přiznávám, jsem trochu překvapen. PÁN: Bláboly! Zase blábolí! Anglicky, pane! Anglicky! ZUZANA: Vrátil se ještě někdo? Pokud je to vůbec možné. JÁ: Víťa se nám vrátil! Vítám ho doma v koupelně. Hrozně rád ho vidím. Překvapuje mě, že je tak velký. Musel hrozně vyrůst od té doby, co jsme se neviděli. Rozdíl mezi námi je sice stejný, jako tehdy, ale já vyrostl. 49

Víťa se zrovna holí a má taky velkou radost, že mě vidí. Jakmile zmizí, štípne mě do palce u nohy. ZUZANA: To je krásné! A co takhle homosexuální vztah se zahradníkem? JÁ: Jsme spolu v panelákovém bytě. Slečnu jsem však ještě neopustil, chtěl bych, abychom žili všichni společně. Jezdíme výtahem, který má trasu i vodorovně. Hodně mě to překvapuje, neznám to a nemám to rád. Jezdíváme na mejdany do staré, opuštěné, nafukovací továrny. Našli jsme díru, ze které fouká. Jedna holka jí zapaluje, protože je v ní hodně listí. Chytá to vždy velkým plamenem a musíme volat hasiče. Nikdy jim nedokážu do telefonu popsat místo, kde jsme, jsou tam však dříve, než hovor ukončíme. PÁN: Musíte občas mluvit anglicky! Jste na výletě s Učitelem v cizině. Já to moc neumím, ale vy jo. Jste na přehradě a Učitel má telefon, přijeli jste z Prahy. Ty jsi za Učitelem trochu dolejzal, myslím, že chtěl jet sám, ale svedls to na špatnou angličtinu. Komunikujete v angličtině. Učitel je špión a snaží se zjistit něco od bezpečnostní agentury o té nafukovací továrně. SPECIALISTA: Formáty letáků, které se mají lepit. Jeden tak pro zábavu a ten druhý možná taky. Oba by mohli pomoci přátelům. Interiér boháčů padesátých let. Jedna slečna v lehounkých šatech, uprostřed rozepnutých. Pod nimi nahá. Vyjíždí na kole ze dveří, přijíždí ke stolu, vezme si bonbón a mizí do další místnosti. 50

ZUZANA: To jsem byla já. PÁN: Hovínko. Patrně myší, pane! ZUZANA: Špatné světlo a barevnost. Dva homosexuálové na jedné fotografii, klasické rodinné foto, ale obrazy Pikasa jsou ostré, strašný svalovec. Něžný a chlapácký. JÁ: Žádám celkovou rekonstrukci železniční stanice. Začíná se plotem, je-li to možné. PÁN: Na břehu řeky sedí tři chlapci. Vyřezávají do starého prkna půloblouk. Potřebují ho na to, aby zraněnému klukovi přiložili pevně obklad na bouli na hlavě. Číhá tam na ně gladiátor. Co chvíli musí chlapci odrážet jeho útoky. Májí hlad. Je tam taky jeden mrtvý gladiátor. JÁ: Celý proces řídí yellow blue sky, počítač s modrou oblohou. ZUZANA: Jakási trofej ze zvířecí hlavy. Lebka by byla, ale problém je, že rohy může mít pouze živá. Je třeba pomocí onoho počítače vyhledat živou hlavu. Nejenom však, aby byla živá, když se jí budou rohy přidělávat, ale aby zůstala živá i nadále. V okně protějšího domu, v místnosti osvětlené pouze pouličním světlem, dva nazí milenci tančí valčík. Pořizujeme fotografii. Obraz skutečnosti. ZUZANA: Jdu po ulici, zastaví u mě taxík. Nechám se svést. Taxikář je hajzl, tak mu 51

dám spoustu peněz. Nechám si u něho osobní věci. Vysadí mě na druhém konci města. Probouzím se na vrátnici, v kapse mám větvičku a ptám se, kde je adresa, na které bydlím. Nemám tašku. Panikařím. Jsem v obrovském komplexu budov. Nevím, kde to jsem. Hledám tašku, jsou tam klíče od bytu. Poslední věc, kterou jsem ještě neztratila. Poslední věc, kterou bych měla ztratit. Byt je půjčený. Batoh je pod stromkem, asi jsem tam spala. Prší. V bytě se zastavil čas. Je mrtvý. Spím jen chvíli. Ráno odjíždím do města a potkávám taxikáře. Nejradši bych ho zabila, všechno zapře. Jdu si koupit telefon. Jsem bez peněz. Už napořád. PÁN: Zabodla jsi mu nůž do krku. Lekl se a ty se usmíváš. Aha, to byla hra. Trochu morbidní, ale budiž. Vedeš řeči o lásce, řežeš pomalu dolů, trochu propadám panice, ale držím ho. Jsi u srdce a nožem pootočíš, celý se už chvěji a dívám se Ti do očí. Nevěřím tomu. Řežeš. Nic se neděje, říkám si, v břiše nůž už tolik nebolí. Ještě tam nejsi, pořád se mu zdržuješ v srdci. Asi Tě zajímá, to mě těší. Jdou na mě mdloby. Nevím, jestli si ještě budu hrát. Něco z něho vypadlo, vypadá to jako přesvědčení. Bude ho postrádat? Je to přece jenom kus masa, shýbám se pro něho. Vypadávají další věci. Zrovna jsi do toho šlápla. Asi si tomu nevěnovala pozornost. Nevadí. Alespoň to už nebude muset nosit. Někam do něj spadl ten tvůj nůž. Ty odcházíš? To už si nebudeme hrát? Pokouším se v něm najít ten nůž, nemůžeš bez něho přece odejít. Počkej, trochu ho opláchnu. Zrovna telefonuješ, když Ti ho podávám. Na chvíli se zadíváš na jeho hruď. Promiň, je to hnus. Pokusím se ho dát trochu do pořádku. Myslím, že ty věci už tam vracet nebudu. Jak to mám zadělat? Podáváš mi kapesník, ale nechceš se dívat. ZUZANA: Chci řídit debatu! Poslouchejte mě! 52

JÁ: Co je Vaše práce? ZUZANA: ...em... JÁ: ...geniální řešení! PÁN: Plakát! ZUZANA: Ten obsah nikdo nepochopí. PÁN: Anča Ková. ZUZANA: Hurá! Hurá! JÁ: Hurá (smích)! Hurá! PÁN: To je totiž ono! ZUZANA: Další... JÁ: Ty ses úplně zcvokla. To je tou písničkou? ZUZANA: Je přece silvestr. JÁ: Co je to za podivný stav vědomí? 53

ZUZANA: Taková směs. Trochu agresivní, ale ještě jedna skladba to umí. Všichni sedí u zdi a opírají se o sebe. Mirka je s Petrem u přehrávače. Zve ho na silvestrovský večírek. JÁ: Je mi to líto! Zbil ji. Bylo to za odplatu jedné skupince lidí. A on v ní je! Našla ho v knížce a vůbec se nebránil. Na zahradě je tajný vchod do podzemí, kam chodí mladí řádit. Hulí tam a v něčem jezdí. Je to tam neskutečný, nějaký čáry. ZUZANA: Tak co? Jak se těšíš? Jseš pěkně vyjukanej! Vůbec netuší, do čeho jde. Jdou po zahradě, jsou tam dva psi. Jeden je trochu hubenější a ten druhý zčernal. Má jen bílý konec ocasu a nějaký flek na břiše. Maj divadelní spolek. Představení je v hrozné výšce. JÁ: Jsem asi jediný ze spolku, komu to nedělá dobře. Bojím se to přiznat. Náš houslista klidně stojí na hraně pódia, má zavřený oči, divoce se pohybuje a hraje. Dělá se mi z toho nevolno. Dostal novou práci a teď sedí v kanclu a zaučuje se. Dostane oplátku do huby.

54

HANA: Je potřeba to vědět, když má kabriolet? PÁN: Kecy, zase kecy. Pane, vy si z nás už vážně střílíte! Vždyť jsem Vám už přeci říkal, že máte mluvit anglicky. ZUZANA: Náhodou je moc dobrý. Měl výstavu v kulturáku. Sbírka patří jedné slečně, ale galerie ji prodala. Prasklo ucho u brašny a tak nastal zmatek. Autor výstavy zahynul na rodeu. Zabilo ho rozdivočelý prase. JÁ: Jsem na jednu slečnu trochu naštvaný. ZUZANA: Zase se převlékáš? JÁ: Tentokrát jde spíše o striptýz, protože šaty jdou jenom dolů. Nad oblékáním vůbec neuvažuje, jenom přemýšlí, jestli to má fotit.

55

Beckett, Samuel. (Souběž.) : Poemes [Beckett, 1999]. Sadoul, Georges. Dějiny světového filmu : od Lumiera až do současné doby. 2. vyd. Praha : Orbis, 1963. 616 s., 12. Flusser, Vilém. Do universa technických obrazů. 1. vyd. Praha : Občanské sdružení pro podporu výtvarného umění, 2001. 162 s. ISBN 80-238-7569-8. Sadoul, Georges. Georges Mélies. Praha : Orbis, 1966. Švankmajerová, Eva. Jeskyně Baradla. [S.l.] : Sdružení Analogonu, 1995. 98 s. Michaux, Henri. Jistý Plume. Translated by Patrik Ouředník. 1. kniž. vyd. Praha : Volvox Globator, 1995. 43 s. ISBN 80-85769-48-4. Michaux, Henri. Lazar, spíš? Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1968. LaBerge, Stephen. Lucidní snění. Translated by Mikoláš Petrželka. 1. vyd. Praha : Dharma Gaia, 2006. 285 s. ISBN 80-86685-63-2. Strugackij, Arkadij - Strugackij, Boris. Pondělí začíná v sobotu. Praha : Lidové nakladatelství, 1984. Palahniuk, Chuck. Program pro přeživší. Edited by Ivan Adamovič, Translated by Richard Podaný. Vyd. 1. V Praze : Odeon, 2002. 228, v s. ISBN 80-207-1105-8. Foucault, Michel. Sen a obraznost. Edited by Jan Němec, Translated by Jan Sokol. Liberec : Dauphin, 1995. 75 s. ISBN 80-901842-1-9. Queneau, Raymond. Svatý Bimbas [Queneau, 1967]. Praha : Mladá fronta, 1967.

56

Wangyal, Tenzin. Tibetská jóga snu a spánku. Translated by Iva Prokopová - Lenka Fegutová. Praha : DharmaGaia, 2002. 265 s. ISBN 80-85905-89-2. Ruhrberg, Karl. Umění 20. století. Edited by Ingo F. Walther. Praha : Slovart, 2004. 840 s. ISBN 80-7209-521-8. Vacek, Jiří [mystik]. Základy jógy a mystiky. Díl 1, Praktická učebnice vnitřního života. 1. vyd. Praha : Jiří Vacek, 1995.

57