1
Je děsné horko a prostěradlo na posteli, kde spím, je doslova mokré. Cítím to ještě dřív, než otevřu oči. V tom úmorném vedru se mi špatně dýchá, po krku mi stéká čůrek potu. Vztáhnu ruku a otřu se nad horním rtem, tam, kde pot ulpívá v podobě jemných krůpějí. Otočím se na levou stranu, abych se podíval na nástěnné hodiny nad oknem. Oslepí mě denní světlo, které sem proniká zvenčí, přesto se mi podaří rozeznat ručičky: je teprve půl deváté, ale podle randálu z ulice mám dojem, že den už značně pokročil. Stáhnu ze sebe provlhlý nátělník a zhluboka si povzdechnu; dávám tím najevo své znechucení a mrzutou náladu: budu si muset koupit ventilátor. Mám na sebe vztek, už několikrát jsem totiž požádal máti o peníze, ale místo abych si za ně koupil ventilátor, utratil jsem je za jídlo a za tabák. Rád bych si ještě poležel, a tak si vyleju celou láhev vody na hlavu a nahou hruď, to mě osvěží. Tenhle trik mě naučila Lama. Má ve zvyku namočit ručník a na chvilku mi ho rozprostřít na nahé tělo, dokud neucítím, jak do mě proniká chlad. Potom ho vezme za dva cípy a přejíždí mi s ním po hrudníku, pak po břichu a dál až po nohou. Příjemně mě to osvěžuje, aspoň do té doby, než voda vsáklá do ručníku zas nedostane svou normální teplotu. Tahle metoda mě ale dokáže zároveň vzrušit a na mé vzrušení Lama vždycky pohotově reaguje. Někdy dělám hloupého a před5
stírám, že jsem její léčku nepochopil; když se takhle zdráhám, tím spíš mi pak padne do náruče. Zvuky, které ke mně doléhají zvenčí, jsou dost chaotické. Všeobecnou vřavu protíná třaskavé chrchlání tlampače, ze kterého jakýsi odporný hlas odpaluje salvy slabik oslavných, nesrozumitelných básní, načež se odmlčí a předčítá nařízení vlády. Smysl slov se vytrácí, poněvadž z dalšího tlampače burácejí vlastenecké písně a do toho školáci a studenti skandují svá provolávání slávy. Proč místo toho bílého papíru nalepeného na skle nemám nějaký závěs, který by mě chránil před oslňujícím denním světlem? Máti mi několikrát nabízela, že mi takový ušije, ale prý jí napřed musím dát rozměry okna. Slíbil jsem jí, že koupím pásmový metr a změřím to, ale nenašel jsem nikoho, kdo by mi půjčil ten s pružinou, takový, co se dá po měření zas pouhým stisknutím tlačítka zatáhnout. Vzhledem k té bezvýchodné situaci mi máti doporučila, abych okno změřil pomocí provázku, ale ani na to jsem se nezmohl. Jestli to tak půjde dál, nakonec, abych si ulevil od randálu a světla, si nejspíš postavím před okno knihovnu! Byt Lamy je teplejší než ten můj, protože je tam jen jedno okno, orientované přímo na jih. Zato má širší postel, která tolik nevrže jako ta moje. Koupelna je hned vedle kuchyně, na druhém konci bytu, který sestává ze dvou místností: ložnice – té, co má jen jedno okno –, a pak haly, vlastně takové sotva širší chodbičky, co vede na jednom konci do ložnice a na druhém do kuchyně a do koupelny. To ten můj byt se skládá ze tří oddělených místností: v první spím, ve druhé pracuji a v té třetí přijímám přátele a různé další hosty. Všechny mají okna, dokonce i kuchyň, odkud je francouzským oknem přístup na balkon. Byt je světlý a dostatečně v něm proudí vzduch, ale i tak je mi tu horko a hodně se potím – když se probudím, jsem vždycky celý mokrý. Do bytu proniká světlo 6
a řev tlampačů, protože dům směřuje do dvou ulic, ve kterých se nachází několik mešit, budova úřadu a škola. Pokaždé, když nadávám na ten randál a vedro, máti mi na to řekne, že můžu být rád, že bydlím v tak živé čtvrti. Nikdy jsem nepochopil, proč se tomu říká „živá“. Podle mého názoru tím má máti spíš na mysli, že je to dost vyhledávaná čtvrť, hodně frekventovaná anebo taky že ji protíná několik dopravních tepen. Moje čtvrť není „živá“, nýbrž to v ní burácí, soudě podle množství decibelů, co se mi v jednom kuse zařezávají do uší a nenapravitelně ruší můj klid. Byt Lamy je tišší, dokonce se dá říct, že je „poklidný“. Sotva v něm zaslechnete kroky obyvatel pobřeží. Neprojíždějí tudy žádná auta, v okolí není žádný minaret. Nájemníci v domě osvědčili dobrý vkus, když si nepořídili žádné děti, a dokonce ani Lamina postel nevrže! Zatímco já, abych ten kravál aspoň trochu ztlumil, tady musím zavírat okna a smažit se v žáru letošního léta, které si nezadá s výhní v pouštních oblastech. Přál bych si, aby tu Lama byla vedle mě, mohl bych ji požádat, aby namočila ručník a chytla ho za cípy, jak to umí jen ona, mezi palec a ukazováček, a pak mi s ním přejela po nahém těle. Bohužel je ve své vlastní peci. Když od ní odcházím, snaží se mě celého všemožně osvěžit: ustavičně odbíhá do koupelny, chvilku postojí pod sprchou a pak se vrátí bez osušení do pokoje a tam se o mě otírá, aby na mě přenesla svůj chlad. Při tomhle osvěžovacím rituálu nepřestává pofňukávat: ví moc dobře, že když je mi horko, dokáže mě naštvat každá maličkost a obzvlášť tohle její marnotratné mazlení, kterým na mě v tom pekelném vedru plýtvá. Je jí jasné, že se co nevidět obléknu a diskrétně vypadnu, ani nepočkám na svítání. * * * 7
Pět minut před devátou vstanu. Když už jsem na nohou, najednou si uvědomím, že rámus polevil, bez zjevného důvodu. Mám dojem, že člověk je vnímavější vůči hluku, když je v horizontální poloze. Proto jsem si zvykl vyskočit z postele naráz. A taky, když vstanu, si víc všímám věcí doma. Rozhlížím se, všude samý binec, svršky se povalují na zemi, rozházené po posteli anebo na křesle. Kouknu na sebe do zrcadla ve skříni, pak zamířím do koupelny a zavřu za sebou dveře, takže randál panující venku je tlumenější. Koupelna je v mém bytě nejmíň hlučné místo, skoro jako taková hermeticky uzavřená komora. Když kravál dosáhne vrcholu, utíkám se právě tam. U Lamy slyším leda to, že někdo vedle mě oddechuje, zatímco u mě doma je to naopak: v tom rachotu nejde slyšet dokonce ani vlastní dech. V koupelně rekapituluju, co jsem dělal včera. Už nějakou dobu mě trápí nečinnost a mám smíšený pocit skleslosti a nechuti. Dny jsou si podobné jak vejce vejci a tahle rutina se opakuje měsíc za měsícem. Už nedělám vlastně nic: nepíšu, nečtu, nepřemýšlím. Co horšího, už nějakou dobu se mi vůbec do ničeho nechce, natož do nějaké práce. Takže v koupelně mou dnešní náladu hned zkraje pokazí pomyšlení na to, že jsem včera neudělal zase nic. Dřív jsem se přinutil každý večer si naplánovat nějaký úkol, aby mě druhý den těšilo, že ho splním. K radosti z vymýšlení se tak následně připojila spokojenost ze splnění, jedna radost vedla k druhé, pak k další a tak pořád dál. Jestli mám obnovit tenhle žádoucí řetězec, měl bych se zaměřit na nějaký úkol, jenomže na jaký? Už samotná představa, že se pustím do nějaké práce, je ode mne nahony daleko, někde jsem ji poztrácel, v nějaké jiné době, a už nevím, jak se k ní zas dostat. Moje činorodost už patří minulosti; momentálně ji nahradil setrvalý pocit ochablosti a znechucení sebou samým, pocit, který na mě padne pokaždé, když vejdu do koupelny. Kdybych mohl, 8
zůstal bych v posteli, a ušetřil bych si tak muka tohohle každodenního zjištění, jenomže vřava panující venku mě nutí vstát. „Vřava“… to slovo jako by bylo křížencem nějaké nadávky a zvukomalby, škaredější neznám. To už se mi mnohem víc líbí slovo „hluk“, třebaže, když ho napíšu, snažím se marně zjistit, proč tenhle výraz u mě vyvolává příznivější ozvěnu než ten první. Ve svém románu budu používat střídavě obě slova. Možná vám dokážu nějak srozumitelněji objasnit smysl, jaký přikládám každému z těch slovíček, když vám vylíčím jeden svůj sen. Stál jsem na divadelním jevišti, na sobě černý oblek a béžovou kravatu. Hudebníci usedli na svá místa a ladili strunné nástroje. Když se ozvaly bicí, dirigent orchestru ještě nebyl v sále. Všechny nástroje se rozezněly současně, bez jakékoliv harmonie. Tenhle ohlušující, příšerný rámus měl trvat do doby, než přijde dirigent a konečně tomu dá nějaký řád. Jenže dirigent nepřicházel a randál se protahoval donekonečna, bez nejmenší pauzy. Když se nástroje sjednotí a hrají nějakou melodii, vzniká harmonický zvuk, kdežto pokud si nástroje ladí každý sám pro sebe, vzniká vřava. Zkoušel jsem zacpat si uši dlaněmi, tlačil si je na spánky tak, až se mi hlava málem rozskočila. Celou noc se mi pak o tom kraválu zdálo, a když jsem se konečně probudil, bolely mě uši a v hlavě mi hučelo, zatímco můj pokoj už tonul v pouliční vřavě. Vyjdu z koupelny, ani jsem se neoholil, a zamířím do kuchyně, kde si vypiju sklenici studeného mléka a při tom olizuju marmeládu, která vytekla z otevřeného kelímku. Dívám se na protější dům. Z oken i balkonů zahalené ženy mlčky sledují dění na ulici. Uvnitř bytů vlastně nezůstal nikdo, ani jediná žena, ani jediné dítě, všichni jsou u oken nebo na balkoně a netečně hledí na to, 9
co se děje dole. Opatrně se přiblížím k francouzskému oknu a nenápadně ho otevřu, jenže z ulice se sem nese takový rachot, že mě ohluší znovu. Neměl jsem kdy se obléct, jsem ještě ve spodkách. Udělám krok na balkon, v ruce prázdnou sklenici od mléka, polonahotu schovávám za zídkou. Jediný pohled na křižovatku pode mnou mi poskytne tenhle neskutečný obraz: obě ulice, které se na rohu našeho domu protínají, jsou doslova hlava na hlavě, v obležení lidským davem, který se vine a zmítá, a nad ním stovky Vůdcových portrétů, vzdouvající se nad těmi hlavami jako mořské vlny. Vrátím se do pokoje, obléknu se a vyjdu z bytu; přitom doufám, že se vyhnu vedru i té vřavě, jenomže venku je to učiněné peklo. Už dole pod schodištěm narazím na scénu jako z hororu: dav zcela ucpal domovní dveře. Chodbami budovy se rozléhá řev, o to mohutnější, že jde o uzavřený prostor. Zůstanu stát na prvním schodu a přemýšlím, jak se prodrat touhle hutnou, zmítající se a hulákající masou a dostat se ven. V podstatě zničehonic zažívám stejný pocit zděšení jako potápěč, když se ocitne tváří v tvář obrovskému žralokovi, který se očividně chystá zaútočit. Na chodbě postává několik mladíků a drží dřevěné tyče s portréty Vůdce. Zapálili si cigarety a opřeni zády o chladné stěny přidrzle vyfukují oblaka dýmu. Evidentně zběhli z průvodu a uchýlili se do stínu nalokat se chladnějšího vzduchu. Sjedou mě posměšným pohledem, viditelně se baví tím, jak tu tak stojím na prvním schodu jako nějaký ťulpas. Troufnu si jít dál, ale když dojdu k nim, do domu se vevalí lidský chumel, nepochybně účastníci manifestace, které sem vmáčkla děsivá tlačenice venku. Pár jich s rámusem skončí na zemi. Událost mladíky zaujme, takže si mě přestanou všímat a raději si tropí posměch z těch, co popadali. 10
Chvilku nato vpadnou dovnitř dva milicionáři, členové organizačního výboru, oblečení v khaki uniformách a s rudými páskami, a začnou houf surově z baráku vyhánět – mladíci se postaví vedle sebe těsně podél zdi, aby jim úkol usnadnili. Nakonec milicionáři popadnou i je a vystrčí ven taky. Všechno se to odehrává kousíček ode mne. Jeden z těch opáskovaných drábů na mě upře zarudlé oči. Už už se mě chce chopit, když vztáhnu paži, abych ho zadržel. Nejspíš se domnívá, že patřím k těm, co zdrhli z průvodu. Na svůj úmysl nicméně nerezignuje; jenom gesto přeruší, jako by ztuhl. Ani nemusí položit svou otázku, poněvadž jsem si ji přečetl z jeho tváře, a odpovím předem: „Já jsem tady doma.“ „Ty tady bydlíš?“ „Ano.“ „A proč nejseš v průvodu?“ „Nejsem nikde zaměstnaný ani nepatřím k žádným odborům… Jsem Fathi Chinn, spisovatel.“ Tahle informace jeho agresivitu jen umocní. „Průkaz totožnosti!“ vyštěkne stroze. Ukážu doklad, zkoumá ho ze všech stran. Jeho kolega už vyhnal z chodby všechny, kteří se sem uchýlili, a teď zamíří k nám. Vezme tomu druhému z rukou moji průkazku a mlčky si pročítá údaje. Ten první pokračuje stejně útočným tónem: „Zas jedna zrádcovská svině!“ Já na to: „Díky.“ Ten druhý mi vrátí dokument, přičemž mě sjede zhnuseným pohledem, jako by koukal na odpadky. Potom se oba otočí a odcházejí, bezohledně si rozrážejí cestu davem a odstrkují lidi před sebou. Spolknu urážku a mlčky tu postávám dál. Přestože je pro 11
mě pekelný rámus čím dál nesnesitelnější, blížím se k té hutné vřískající mase. Jen překročím práh, pohltí mě dav a unáší daleko od mého domu. O dvě stě metrů dál je na chodníku trochu volněji. Zůstanu stát na prahu lékárny a pozoruju průvod. Stříška apatyky mě chrání před sluncem a jakýsi svěží závan, nevím odkud se tu vzal, mi osušuje pot, takže poklid toho místečka je o to příjemnější. Se zaujetím sleduju jednoho chlápka, který mi připadá obzvlášť v ráži. Vzdor jeho tělnatosti si ho jeho kolegové vyzvedli na ramena, a teď asi sto padesát lidí tleská a opakuje po něm hesla. Prohlížím si jeho brunátnou tvář vystavenou žhavému slunci a zalitou potem, žíly na krku má zduřelé a napjaté, ústa dokořán. Ve skutečnosti mu nestačí hesla skandovat, huláká je z plna hrdla plechovým hlasem, který jako by byl stvořen speciálně k tomuto účelu. Někteří lidé jsou přímo stavění k tomu, aby se přidali ke straně, která je u moci a která doslova zbožňuje pořádání podobného druhu masových akcí – muži fyzicky vybavení k tomu, aby za sebou táhli davy. Tenhle je evidentně ukovaný pro takové využití. Kdybych já takhle řval, není pochyb, že bych za čtvrt hodiny přišel o hlas; hlasivky tohohle soudruha, který, jak předpokládám, haleká takhle bez přestávky od začátku průvodu až doteď, však stále jedou na plný výkon. Pokud jde o jeho kolegu, který ho celou tu dobu nese, i ten má dost solidní fyzičku, která mu dovolí nést bez úmoru, vysoko na zdvižených pažích dobrých pětaosmdesát kilo svého parťáka – ten nejenže povykuje, ale ke všemu kolem sebe šermuje pažemi, aby neztratil balanc. Jeho rozmachování ramenům nosiče ještě nejspíš přitěžuje. A když k tomu přidáte vedro, nedýchatelno a fakt, že ten držák má hlavu jako v kleštích, sevřenou mezi tlustými stehny toho, kterého nese; 12
když k tomu přidáte i burácení skandovaného potlesku a děsivý řev tryskající současně ze sto padesáti hrdel, rozhodně tomu chlápkovi nezávidím: pro svého Vůdce snáší tu mučednickou kalvárii trpělivěji než to nejneubožejší dobytče na světě. Když se průvod zastaví a hromotluk znehybní přímo kousek ode mne, můžu si ho pořádně prohlédnout; mám sto chutí se mu vysmát přímo do ksichtu, jak ho má zdeformovaný stiskem stehen svého lidského, vytrvale bučícího nákladu. Já se mu můžu klidně posmívat, vždyť sám nenesu na ramenou ani to malinkaté holátko, prostě si tu tak lelkuju na prahu apatyky se založenýma rukama a užívám si stínu přístřešku. Měl bych dodat, že jen zírám, žasnu, anebo snad že jsem dokonce v šoku? Teď jsem si všiml, že povykuje i ten nosič pod ním; nestačí mu, že v tom parnu nadnáší soudruha, ale má za to, že k jeho hulákání musí připojit i svoje vlastní. Jako by Vůdci bylo málo, že hesla skanduje jednotně sto padesát hrdel, jako by nutně potřeboval další hrdlo navíc. Slogany jsou tak umně sestavené, že není problém, aby je všech těch sto padesát nadšenců vytleskávalo unisono jako o život a opakovalo po vyvolávači. Rovněž ti, co třímají žerdě s portréty, jsou hesly tak vyhecovaní, že poskakují v jejich rytmu, takže i obrazy Vůdce vždycky povyskočí ještě výš. Zajímavé je, že v mé zemi se politické slogany sestavují jako rýmovaná poezie. Tipl bych si, že strana má nějaké speciální oddělení, které sumíruje hesla podle aktuální potřeby. U nás je nejširší veřejnost vychována v kultu dobře koncipovaných hesel – no, a každá doba přináší ta svoje… Například před chvílí jsem zaslechl jedno takové: vyzývalo manifestanty, aby děkovali bohu, že se mohli narodit právě v době vlády našeho Vůdce. A vida, soudruh, který trůní na ramenou toho nešťastníka, svého kolegy, zrovna teď skanduje: „Tramtadýjadý, sláva Vůdcovi!“ Ha, co to vlastně je, tenhle slepenec Tramtadýjadý? Dav to papouškuje 13
po něm, celý říčný z toho rádoby rýmu. V mé zemi jsou všichni doslova pobláznění do vydařených rýmů, zvukových hříček a veršovaných hesel. Jen se na ně podívejte, jak skandují ta slova postrádající jakýkoliv smysl, jedině proto, že se to rýmuje. Z toho plyne, že pokud si Vůdce přeje, aby ho jeho lid opravdu miloval, musí zřídit nějaký ústav, jehož jediným posláním bude skládat nová hesla, speciálně určená k velebení jeho osoby. Budou-li se podobat poezii a nebude-li v nich chybět rým a asonance, není co řešit, lid je přijme za své. My, muslimští Arabové, tak velice milujeme poezii, že jsme ochotni ctít cokoliv, co se jí podobá, byť třeba hodně vzdáleně. Těch pár souzvuků k našemu štěstí stačí a na smyslu vůbec nesejde. Neříká se snad, že národy žijí v rytmu své poezie a naopak? Tím pádem i platí, že poezie se obrací k národu, kdežto próza – taková, jakou právě píšu já – se obrací k člověku. A proto taky stoupenci Francouzské revoluce nepsali své proslovy ve verších, přestože mezi ně patřili i takoví básníci jako Mirabeau, nýbrž v próze inspirované Jeanem-Jacquesem Rousseauem. Próza oslovuje rozum a jedince, kdežto poezie je určena davům, s cílem získat je; není tedy nic divného na tom, že poezie zaznamenala svůj úpadek z celého světa nejdřív na Západě. Poezie zažíhá nadšení mas a rozmělňuje individualitu, zatímco próza vyzývá k reflexi a utváří lidskou jedinečnost. A ještě jedna věc: nikdy nezapomínejte, že moje země ještě stále žije v éře zástupů, takže dobře sestavené slogany a rýmované proslovy jsou v našem životě absolutní nutností. Pokud jde o mé knihy a jiné texty psané prózou, není to nic jiného než podvod šířený „zrádcovskou sviní“, jak to zhodnotil před chvílí ten expert v khaki uniformě. Vraťme se však k oněm sto padesáti duším, které za sebou táhne nosič i nošený. Průvod se nakonec opět pohnul vpřed, a tak se hlučící lidská masa postupně vzdaluje od místa, kde stojím, ve 14
