Jdi za svým cílem Michaela Krchová
4
Jdi za svým cílem Michaela Krchová Vydalo nakladatelství Kapress V roce 2012
Ilustrátor Michaela Krchová Vytiskl Krchov a spol.
Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část knihy nesmí být bez souhlasu majitele práv rozšiřována.
e-mail: kapressaspol@kapress internetová adresa: www.kapress.cz
KAPRESS
5
OBSAH
Tak to jsem já
4
Může to být horší
6
Konečně trocha štěstí
9
Největší dávka štěstí v jedné chvíli
11
Tak to jsem já! Jmenuji se Denisa Pokorná a je mi 18 let. Myslím si, že život je krutý a že za moc nestojí. Zažívám totiž hodně zklamání. Myslím si, že život nezměním. Ale zase pravda je taková, že já jsem ta, kdo si celý život řídí a taky ta, která může za většinu toho, co se nepovede. Samozřejmě jsou věci, které neovlivním, ale třeba můžu zmírnit následky. Už když jsem byla malá, toužila jsem se stát slavnou herečkou, modelkou nebo zpěvačkou. Jenže jsem nevěděla jak to zařídit, aby se mě někdo všiml. Je to sice sen snad každé malé holky, ale já jsem to myslela úplně vážně a kdykoliv se mě někdo zeptal, čím bych chtěla být, až vyrostu, odpověď jsem už měla jasnou. Hlavně zpěvačkou. Stát se zpěvačkou byl můj velký sen asi, když mi bylo 7 let. Jenže zpěv, jak jsem později zjistila, nebyla moje silná stránka. Nezpívala jsem falešně, ale spíše mě to přestalo bavit. Nevím, jestli to bylo tím, jakou jsem měla učitelku, že mě ani jednou nepochválila. A dokonce ani tehdy, když jsem vyhrála pěveckou soutěž. Jen mi na to řekla, abych si nemyslela, že jsem „mistr světa“. Nebo tím, že moji rodiče říkali, ať se spíš naučím na nějaký hudební nástroj, když mám ráda hudbu. Říkali mi to často, protože si mysleli, že mě zpěv nikam nedovede, a tak se mi to přestalo líbit. Dlouho jsem se pak nevěnovala ničemu. Zpívala jsem jen, když se mi chtělo a na žádný hudební nástroj jsem se nenaučila. Jelikož jsem doma řekla, že mě buď nechají dělat to, co se mi líbí a hlavně, co mě baví, nebo prostě nebudu dělat nic. Ale asi od 2. třídy jsem chodila na dramatický kroužek. A to mě hodně bavilo a šlo mi to. Když mi bylo asi 15 let, měla jsem hodně kamarádek a byla jsem docela 6
oblíbená. Byla jsem většinou středem pozornosti. Můj kluk se jmenoval Lukáš a moje nejlepší kamarádka byla Kristýna. S Lukášem jsme spolu byli asi půl roku. Bylo by všechno úžasný, kdybych se s Lukášem nerozešla. Snažila jsem se na něj zapomenout, ale jednou mi večer zazvonil telefon…Když jsem to zvedla, zjistila jsem, že je to právě Lukáš. „Ahoj Deniso, tady Lukáš. Hele mám problém a potřebuju pomoc.“ Tohle byla věta, která mě málem zabila! To jsem opravdu nečekala. Lekla jsem se a vykoktala jsem ze sebe akorát: „Ahoj Lukáši, co chceš!“ Ta věta, která následovala, byla dost divná a zároveň strašná. „Už dlouho se mi líbí Kristýna, ale nevím jak jí to říct. Chtěl bych ji pozvat do kina, ale nemám odvahu. No víš, nemůžeš jí to nějak říct a pak nás třeba seznámit víc?“ To, co jsem mu odpověděla, mi málem nešlo vyslovit, protože jsem mu řekla, že mu pomůžu a seznámím ho s Kristýnou. 16.června Je to blbec. Ale to už je asi jedno. Jak můžu být do Lukáše pořád tak zamilovaná? To je strašný. Vždyť mi tolik ublížil. A co Kristýna? Bude, s ním chodit nebo ne? Nevím, co si o nich mám, myslel. A lhal mi, když říkal, že mě má rád? Je Kristýna opravdu tak necitná, že si ani nevšímá, co mi je? Nemůžu ani spát jak moc jsem naštvaná a bolí mě až hlava z toho, jak brečím. ¨ Vždycky jsem se takovým věcem smála a říkala si, že mně se to nikdy nestane, ale jak vidím, tak jo. A to ze dne na den. Nikdo o tom neví a ani to nikomu nechci říct. Co je taky ostatním do toho!! Už jsem to musela aspoň napsat, abych se z toho nezbláznila. Teď byl totiž můj deník asi ten jediný, čemu a komu jsem věřila. Když jsme se sešli, myslela jsem si, že už to nemůže být horší, ale jak jsem zjistila, tak mohlo a to o hodně. Protože, jen co jsem ho znovu uviděla, zjistila jsem, že jsem do něj stále zamilovaná a že bych ho chtěla zpátky. Já jsem se sním totiž nechtěla rozejít, to on mi napsal takové ty obvyklé řeči. Jakože jsem fajn, že je moc rád, že mě poznal, ale že už to takhle dál nejde…
7
Může to být ještě horší! Nezačali spolu chodit, ale scházeli se spolu až moc často, hodně si rozuměli a k tomu se mi oba dva svěřovali. Takže místo abych na něj zapomněla, jsem se s ním i kvůli Kristýně scházela. Ale jen kvůli ní. „Hele, mě to nebaví dělat, že jsem strašně šťastná z toho, že chodíš s Lukášem. Jsem do něj pořád zamilovaná a strašně mě štve, že se teď schází s tebou,“ řekla jsem jí jednou, když mi zrovna vyprávěla, jak je úžasný, jak se o ni zajímá. Koukala na mě s otevřenou pusou a nechápala. Nakonec jsem se sebrala a odešla jsem. Když jsem seděla doma, jedla jsem čokoládu a prohlížela jsem si časopisy, narazila jsem na obrázek modelky, pod kterým bylo napsáno, že hledají nové tváře. A kdy a kam mají zájemkyně přijít. Tak jsem si prostě řekla, že to musím zkusit. S Kristýnou jsem po tom, co jsem jí řekla, nechtěla mluvit, tak jsem zavolala Lucce. Ta se mi hned nabídla, že sjedeme na nákupy a pak, že mě namaluje, aby mi to slušelo, až se půjdu zeptat, jestli by mě nevzali jako modelku. Nákupy jsme si užily. Tak jsem se už dlouho nezasmála. A pak jsme se dohodly, že půjdeme do kina. Šly jsme na nějaký film, to je jasný, ale už si nepamatuji název. Ale to nevadí, bylo to dobrý a moc jsem si naše holčičí odpoledne užila, a dokonce jsem zapomněla aspoň na chvilku na trápení, které mám. Druhý den jsem šla do modelingové agentury. Strašně jsem se bála toho, co mi řeknou a hlavně, co na to řeknou rodiče, až se to dovědí. Protože o ničem z toho, co jsem prožívala a kam dneska jdu, nevěděli. Dokonce na mě asi ani nic nepoznali, protože jsem se před nimi snažila hrát jako, že je všechno v pořádku. Když jsem tam přišla, ptali se mě, kolik mi je let, kolik vážím a další takové ty běžné věci. Nakonec mi řekli, že mě berou a že jsem hezká, takže se na modelku hodím. A asi za týden jsem měla mít své první „vystoupení“, což bylo v pátek. Rodiče mi strašně vynadali a řekli mi, že jsem jim to měla říct. Sice by mi to možná zakázali, ale měla jsem to říct. A pak mi ještě řekli, že po tom pátku mám na dva týdny domácí vězení. Nezbývalo mi nic jiného, než se s tím smířit. V pondělí jsem měla dramaťák a moc mě to bavilo. Vybrali jsme si konečně to, co chceme hrát a já dostala hlavní roli. Prý se na ni nejvíce hodím. Už jsem se nemohla dočkat pátku, ale ještě jsem musela chodit každý den na kurzy, kde mě učili, jak chodit, jak se usmívat a vůbec celkově se tvářit a jak se dokázat rychle převléct z jednoho oblečení do druhého. Ale čím více se to blížilo, tím jsem měla větší strach a větší tušení, že něco nevyjde. V pátek jsem měla přijít asi o 2 hodiny dříve. Nejdříve mě namalovali, a když už jsem byla skoro hotová, přišel tam nějaký muž a řekl mi, že místo mě našli někoho lepšího, kdo se na to hodí lépe než já.
8
22.června Tak to mě asi už úplně odrovnalo. Všechno se mi kazí a sype na hlavu… Že ne? Ukažte mi někdo něco pozitivního na tom všem, co se poslední dobou stalo. Ale zase mě to poučilo o jednom. Budu se zase muset postavit na nohy a začít se snažit. Ještě není pozdě. Za dva měsíce jedeme s dramaťákem na vystoupení a doufám, že se nám to povede a postoupíme. Možná, že všechno nakonec dopadne jinak, než jak to zrovna teďka vypadá. Rodiče mě podporují, ale to domácí vězení mi nechtějí zrušit. Prý si ho zasloužím, abych si uvědomila, že si taky nemůžu dělat, co se mi líbí. Mám ale ze všeho strach. Přijde mi, jako kdybych se neměla ani moc o koho opřít. Chtěla bych mít život jako ve filmu. Tam hlavní hrdina nemusí hnout ani prstem a vše se mu povede. Ach jo, proč jenom já mám takovou smůlu. A moje tušení, že se něco nepovede, se bohužel vyplnilo. Asi ještě týden po té mé nepovedené módní přehlídce jsem byla ještě pořádně naštvaná a s nikým jsem se nechtěla bavit. A kvůli domácímu vězení jsem nikam nesměla. Ale mně to ani tolik nevadilo. Neměla jsem náladu. Na dramaťáku nám to šlo a povedlo se nám zase o velký kus pokročit. Měla jsem strašně moc ráda ty lidi, kteří tam se mnou chodili. Dokázala jsem tam na všechno zapomenout. „Hele, nechceš jít ven? Chtěla bych si s tebou popovídat a slibuji, že o Lukášovi neřeknu ani slovo.“ Řekla mi Kristýna, když mi volala. „Chtěla bych se ti totiž omluvit za to, jak jsem byla sobecká a vůbec si neuvědomovala, jak se cítíš.“ „Tak jo. Takže dneska ve 2 hodiny na náměstí?“ Sice jsem nečekala, že by řekla ne, ale přece jsem si počka a na odpověď. „ Tak jo. A moc se na tebe těším. Ahoj a díky.“ „Hm, tak ahoj.“ Já na ní teda moc ne, ale co se dalo dělat, třeba to myslela vážně. Sedla jsem si ke knížce a četla a zjišťovala jsem, že jsem na tom docela podobně jako hlavní hrdinka knížky. Byla to docela dobrá shoda náhod. Ani jedné z nás se nic nevedlo. Ale ona to už psychicky nevydržela a spáchala sebevraždu. „Tak tohle prostě číst nemůžu. Abych nedopadla stejně,“ řekla jsem si a radši rychle odložila knížku na stůl. „Musím přestat brečet a litovat se a snažit se něčeho dosáhnout.“ Říkala jsem o tom Kristýně a ta se mi jen vysmála a řekla, že stejně nic nezvládnu. Tak to mě teda opravdu naštvalo a odešla jsem od ní. Místo, aby mě jako svou nejlepší kamarádku (přestože nevím, jestli ji můžu brát jako nejlepší kamarádku) podpořila.
9
Ale zase mi to dodalo naději. Prostě jsem si řekla: „ Tak a tohle byla poslední kapka mojí trpělivosti. Teď jsem se rozhodla, že něčeho dokážu a všem ukážu, že nejsem žádná obyčejná holka.“
10
Konečně trocha štěstí! Stáli, jsem v zákulisí a všichni měli strašný strach. Měli jsem sice představení, které bylo vtipné a zároveň i trochu napínavé, ale byli jsme tam teprve 10 minut a už jesm, měli jít na scénu. „Hele jste všichni dobří. Nemějte vůbec strach, jsou to jenom malý prťata, které strčíte do kapsy.“ Tak tohle byla slova naší učitelky dramaťáku těsně před tím, než jsme šli. Když jsme to dohráli, měla jsem z toho takový smíšený pocit. „Sabino, já mám strašný strach. Dramaťák mám strašně ráda a moc ráda hraju divadlo. Ale zkazila jsem to a bojím se toho, že kvůli mně nepostoupíme.“ Řekla jsem kamarádce po tom, co jsme naše představení dohráli. „Hele ne. Vůbec se neboj. Vždyť spousta z nás zapomněla text.“ A pak jsme se začali strašně smát, i když ani pořádně nevím čemu. Když pro nás přišla učitelka, že máme jít s ní do sálu, kde budou vyhlašovat výsledky, oznámila mi, že mám, ale nejdříve dojít za naší porotou, kde je i jeden ředitel divadla a úžasný herec. Že se mnou chtějí mluvit. A hned odešla. „Ale proč? Stalo se něco? Volala jsem za ní, ale už mi neodpověděla, a tak jsem se za ní vydala. „Hele Deniso, nevím, co po tobě chtějí, ale doufám, že to není nic špatného. Tak hodně štěstí,“ řekla mi naše učitelka, když jsem ji konečně doběhla. Jen co jsem došla před porotu, začalo mě bolet břicho z toho, jak jsem se, bála. Takovýhle strach jsem ještě neměla. A že už jsem vystupovala několikrát. „Dobrý den. Paní učitelka Sobotková říkala, že se mnou chcete mluvit.“ Řekla jsem jim jen, co jsem našla trochu odvahy.“ „Dobrý den. Já jsem ředitel divadla a chtěl bych se tě zeptat, jak dlouho hraješ divadlo.“ Zeptal se mě ředitel. A jak jsem zjistila, žel se Kratochvíl. „No od svých 8 let a teď je mi 16. Takže osm let. Moc mě totiž baví takže jsem nechtěla končit.“ „To, že tě to baví, je na tobě vidět. Protože hraješ úžasně. Dokážeš improvizovat a zachraňovat repliky ostatních, když nevědí, co říct. A i když ses někdy zarazila, vůbec nevadí, to k tomu patří.“ „Děkuji moc. To bylo tak poznat, kdy jsem improvizovala?“ „ Trochu ano. Jsem sám divadelní herec, a tak musím vědět, jak to vypadá. Ale proč jsem si tě zavolal. Nechtěla by sis zahrát v divadle? Talent na to máš a věřím, že by tě to bavilo. Hledáme holku asi tak starou jako ty a dost se na ni hodíš.“ Nevěřila jsem svým uším, ale řekla jsem si, že takovou šanci jen tak nezískám, a tak jsem mu na to odpověděla: „Jo, strašně ráda.“ Smála jsem se a měla jsem velkou radost. „Tak přijď zítra do divadla. A můžeš si zkusit zahrát tu roli a pak uvidíme. Dneska večer ještě zavolám tvým rodičům, kam a kdy máš přijít.“ „Ano, děkuji strašně moc. A nashledanou.“ Napsala jsem mu moje jméno, telefon na oba rodiče a naši adresu. Když jsem se vrátila ke své skupině, už všichni stáli připravení, abychom si šli 11
poslechnout, jak jsme dopadli. Jestli jsme postoupili, nebo ne. Všichni se mě ptali, jak jsem dopadla a co po mně chtěli. Všechno jsem jim řekla a učitelka měla velikou radost. Když jsme se posadili na místa v sále, bylo mi už i docela jedno, jak jsme dopadli, protože pro mě byla hlavní výhra už to, že možná budu hrát v divadle. Nakonec jsme byli první, takže jsme samozřejmě postoupili. Měli jsme obrovskou radost a já jsem si říkala, jestli to může být možné, že mám tolik štěstí v jednom dni. A jestli mi to ještě něco zkazí, protože moje babička říkala, že ze své zkušenosti ví, že člověk se nemůže celý den radovat. „Mami, tati! Že neuhodnete, co se stalo?“ Křičela jsem jen, co jsem otevřela dveře. „Postoupili jste?“ Zavolala mamka z kuchyně. „Jo, to taky, ale ještě…“ Všechno jsem jí pověděla a čekala jsem na její reakci. Protože jsem jim to řekla dříve, než jsem to uskutečnila, neměla bych dostat vynadáno. A taky že jsem nedostala. „Tak to je úžasný. Až dneska zavolá, řeknu mu, že jo a zítra tě tam doprovodím. Souhlasíš?“ řekla, mi mamka a já jsme si strašně oddychla, že souhlasí. „Tak to je super. Díky“ Byla jsem šťastná. Pak nám ten Pokorný volal a domluvili jsme se. 22.července Hurá! Konečně se mi povedlo dosáhnou aspoň něčeho. Dneska se mi povedlo získat roli v divadle. A to nemyslím na dramaťáku, ale konečně si pořádně zahraju. Zítra se tam jdu podívat a zkusit si zahrát tu roli. Už mě ani tolik neštve Lukáš a Kristýna, a to i když spolu začali chodit. Už jsem si skoro splnila svůj sen. Mám z toho strašnou radost, ale zároveň se bojím. Bojím se toho, abych tu roli získala. Přece jenom mě Pokorný viděl hrát jenom jednou. Ale zase, když mě viděl jen jednou a hned se mě zeptal, jestli si nechci zahrát v divadle, musí to něco znamenat. Zavolala jsem to Lucce, protože té teď věřím nejvíce.
12
Největší dávka štěstí v jedné chvíli Ráno jsem se probudila brzy, protože jsme musela na záchod a pak jsem už nemohla usnout. Nasnídala jsem se rychle, protože jsem se těšila, až tam dorazíme. Oblékla jsem se, ale trvalo mi to dobrou hodinu, protože jsem se stihla několikrát převléct, než jsme konečně byla spokojená. Jen co jsem přišla do divadla, odpadla ze mě všechna nervozita. Přivítali mě, dali mi do ruky text a řekli mi, ať si to přečtu, abych tak přibližně věděla, co budu říkat a s kým budu hrát. Jen co ke mně přišel kluk, který se mi měl představit a s kterým jsem měla hrát, pochopila jsem, co je to „láska na první pohled“. Strašně se mi zalíbil, a když mi tak vysvětloval o čem ta divadelní hra je, byl strašně milý. A strašně hezky se mi s ním povídalo. Zjistila jsem, že se jmenuje Patrik Veselý. Když jsme šli na podium, hráli jsme scénu, kdy se potkáme v parku a musíme se nejdříve seznámit. Moc mě to bavilo a vžila jsem se do mé role tak, že jsme nad tím ani moc nepřemýšlela a hrála, jsem to tak, jak se mi to líbilo. A jen co jsme to dohráli, Pokorný řekl, že mě bere a že se mu to moc líbilo, jak jsem to hrála. A pak mi řekl něco, co mě málem podlomilo kolena. „Mám známého, který je režisér. Chtěla bys hrát ve filmu? Nebude to, kdo ví jaký film, ale i tak je to film a je to velká herecká zkušenost.“ Samozřejmě, že jsem chtěla! „Tak to bych určitě chtěla. Ale proč zrovna já? Vždyť je tolik dobrých lidí.“ Zeptala jsem se ho, protože jsem tomu nechtěla věřit. „Ano hodně dobrých lidí je, ale ty máš něco, co dokáže lidi zaujmout a to je docela důležité pro herce.“ A tak jsem si nakonec splnila svůj velký sen. Stala se ze mě herečka. Sice nijak velká, ale pak jsem si zahrála, ještě i v jiných filmech. S Patrikem jsme se sblížili natolik, že jsme spolu nakonec začali chodit a Lukáše jsem přestala úplně řešit. S Kristýnou se bavím jen podle potřeby, ale už se jí nikdy s ničím nesvěřím. Jako nejlepší kamarádku mám Lucku a to proto, že mi hodně pomohla. Rodiče mě podpořili a řekli mi, že když budu zvládat školu a nic nebudu zanedbávat tak, že mi to nebudou zakazovat. A konečně chápu, že život je úžasný. Ale je to jen na tom, jak si ho udělám. Jestli ho většinu promarním tím, že budu jen brečet nebo, se k němu postavím čelem a konečně zasáhnu. Jsem moc ráda, že jsem to nevzdala. A konečně jsem pochopila, že ten život, přeci jen dokážu zařídit tak, jak chci.
13
