Jaxme najebali do vozidla před námi. Sebrané spisy Pavla Poliče Pinkavy z jeho pobytu v Burundi.
Upozornění: Následující text může obsahovat prvky nespisovné češtiny, vulgarismy, případně gramatické chyby. Jsi li osoba citlivá na uvedené jevy nečti dál! Pouze k vnitřnímu použití!
Červenec 2010 Granáty teď v noci už nejsou slyšet, opozice dál bojkotuje volby, uvidíme, jak se to vyvrbí. Držte palce. Je tu teď i pár volebních pozorovatelů z CZ a PL, tak brzo šplouchnem pár primusů*. My se teď drobet povalovali na pláži pod Bujumburou, bylo to jak u moře. Majitel luxusních budek se střechou z trávy umí krásně rusky, a to i s moskevským přízvukem. Ania tam potkala i jednoho bejvalýho kolegu z Varšavy. A doma jsme pak měli volebního pozorovatele z Brna, kterej říká, že Burundi je v porovnáni s Kongem Švýcarsko. Takže přijeďte. V neděli dopoledne jsme pak vyrazili na pochůzku do kopců nad městem, jako vždy, tam je strašná bída, ve vesnicích se nás občas malý děti bojí, protože ještě neviděly bělochy. Ale v kostele se hraje na elektrickou kytaru a zpívá, metl** musí bejt! *) „šplouchnout pár primusů“ = vypít několik piv **) „metl“ = heavy metal – hudební styl, „metl musí bejt“ = „show must go on“ ******** Volby pomalu končí, doufám, že srpen bude klidnej. Ale není jasný, jak bude mimoparlamentní opozice dál reagovat (doteď vše bojkotovala). V práci to je docela fajn, v pátek jsem byl u soudu s jedním (politickým) vězněm, docela silnej zážitek. Vězně vozí na korbě náklaďáku jako dobytek v kleci, slyšeni začalo o 3h později, nebylo slyšet skoro nic a navíc jsem tam pak zapomněl tašku s tajnejma zápiskama. Máme tu teď ještě tchyni, běháme s ní po kopcích. O víkendu jsme jeli k hranicím s Tanzánií na vodopády a kaňony. Alicja měla asi docela hrachy*, protože jsme spali v jedný ďíře, kde nebyl proud ani voda ani moskytiéry a jen samý divný černý týpci všude okolo, ale vše se nakonec zařídilo a chrápala jak dřevorubec. *) „mít hrachy“ = mít strach, obávat se ******** Září 2010 Doufám, že jste oslavili začátek školního roku, vzpomněli na 65. výročí začátku 2. sv. války (podle Gruzínu, Rusů a zbytku impéria nezačala válka dřív než napadením Ruska v r.1941) a že se chystáte na babí léto. Tady je, jako ostatně pořád, horký léto, napětí na politický scéně, absurdistán v justici ale i relativní klid. Z dovolený v JAR jsme se vrátili pořádně unavený. Přivezli jsme si hlavně jídlo. A Ania ještě pěknou sračku. Ale bylo i pár příhod. Příroda tam je parádní, prostory nekonečný. Ohromný bohatství, architektura, infrastruktura, agrikultura a obecně kultura (za 500) jako v USA. Všude bílý potomci záp. Evropanů a noví usedlíci z vých. Evropy. Na druhý straně na okrajích měst šílený slumy, kriminalita a strach. Žebráci už často ani nechtěj prachy ale žrádlo. Jezdí se vlevo a noční 40km úprk změtí dálničních nadjezdů a divně značenejch výjezdů z centra Johannesburgu plnýho mrakodrapů na letiště byl slušnej stres. Hlavně pro řidiče jako já. Příště bych si na to dal 2x víc času. Ale takhle jsme aspoň mohli navštívit Cristinu z Barcelony (Richard i Čerf ji znaj). V národních parkách si připlatíte, ale mají je dobře vedený, čistý a zážitek je zaručen. Po cestách i mimo parky se procházej a povalujou paviáni. Žirafy, nosorožci a jiná verbež* je v Krugeru i jinde běžně k vidění. Maj pro život dost dobrý podmínky - samotnej Kruger má 400 km na dýlku, jsou to nekonečný prázdný savany, řeky, jezera, stáda slonů, bůvolů, zeber, antilop…Vzpomínal jsem na Lovy beze zbraní a pozorování ledňáčků v Maršováku. Drakensberg nemá chybu, Červe, hybaj! Fakt obrovský krásný zubatý hory na hranici s divokým Lesothem, teď všude žlutá vysoká tráva jak na podzim pod Hejšovinou. Malej Drakensberg má zase všude kaňony a vodopády, pod kterejma se dá koupat a to i teď v zimě - přes den je 25 stupňů a víc, v noci pod nulou.
Maj tam ještě nekonečný plantáže borovic a eukalyptů. Fakt šílený. Černoši pro bělochy osázeli hornatý území velikosti Moravy stromama, pak vše postupně vykácej (pěkně efektivně, metodou clear cutting), všechno vypálej, a znovu osázej. Slušná fabrika. Až z toho jde mráz po zádech. Místňáci (bílý) jsou často blonďáci a moc rádi pokecaj (pro fajnšmekry i staroholanštinou, teď afrikaans). Farmáři netroškařej. Pro slušnej život potřebuje rodina prej min. 1800 ha orný půdy (můj děda s babičkou měli u Metuje asi 19.75 ha polí, 0.25 ha osázeli lesem, aby z nich nebyli kulaci). Provincie Free State uprostřed JAR je asi 200 km dlouhá suchá placka, kde po cestě uvidíte jen pár farem uprostřed nekonečnejch polí. Byli jsme jen na malý části JAR, na V a JV od Johannesburgu. Obě pobřeží, Kapský město, Mys dobrý naděje, pouště na západě, vinice na jihu a jiný lákadla si nechám rád popsat od vás, pokud se tam, Červe, Richarde, Honzo...někdy chystáte. *) „jiná verbež“ = jiné živočišné druhy, také ostatní přátelé ******** Doufám, že se vám daří dobře a užíváte si začínajícího podzimu, barevnejch stromů a ranních mrazejků (hlavně cyklisti, zahrádkáři a myslivci). Tady jede vše ve svejch kolejích a novinky se vynořujou postupně. V pátek se zjistilo, že nás zahradník Isaac je marod. Poslali jsme ho do špitálu na test malárie. Našli mu ji. Dostal prachy na léky, těžko říct, jestli to stačilo. Odjel domů. V pondělí nám firma poslala novýho zahradníka, Antoina. Včera se u nás zastavilo několik aut a začali ho vyslýchat. Ukázalo se, že Antoine ve firmě viděl, jak tam už před začátkem voleb přijížďej náklaďáky se zbraněma, měly tam bejt i granáty. S Antoinem jsme se v duchu rozloučili. Volby skončily, opozice, která vše bojkotovala, teď píše generálnímu sekretáři OSN, aby ji pomohl vydobýt nějakou pozici na řízení státu. Novej prezident, vláda, vedení parlamentu a vůbec všichni, kdo maj nějaký to korýtko, se vydali do prezidentova rodnýho města na severu Burundi na povinnou 5denní motlitbu. Správa země musela počkat. Místní novinář Jean-Claude napsal článek, kterej armáda považuje za nactiutrhačnej. Novinář už 2. měsíc bručí v přecpaným lochotíně* a hrozí mu doživotí za zradu (přestože zrada je trestná jen v době války). Vězení jsou obecně v žalostným stavu, doslova se rozpadaj (jedna zeď hlavni věznice už zavalila pár vězňů) a vězni pravidelně a úspěšně zdrhaj. Je běžný, že v noci slyšíme střelbu - to se většinou bachaři pokoušej uprchlíky zastavit (anebo jde o přestřelku s banditama, kdo ví). V omezování svobody projevu je ale daleko lepši sousední Rwanda, během letošního předvolebního období se tam prezidentoj povedlo uzavřít 32 medií. Kolega Pierre loni našel před vratama baráku novorozeně. Zrovna čekali svoje děcko, tak ani neuvažovali, že by si ho vzali. Dali ho do sirotčince. Na malýho Francoise se tam dnes byla podívat Ania s Pierrovou ženou. Po návratu Ania nějak nebyla v náladě. Děcka do 7 let tam žijou v hrůznejch podmínkách. Ty malý, co ještě neuměj vylízt z vysoký postýlky, ale už třeba i choděj, v postýlce trávěj celej den, nemá se jim kdo věnovat. Spousta z nich pak končí na ulici. Pierre a Cristine uvažujou o adopci, Ania o projektu Polský pomoci. U křižovatky pod oknem kanclu je ňák rušno - dohaduje se a strká tam do sebe asi 15 místňáků, nemám páru, o co běží. Križovatka je zacpaná autama, všichni vždycky vjedou až doprostřed a pak se řeší, co dál. Samozřejmě nemůže nikdo tam ani zpátky. Mezi kárkama se proplítaj mototaxíky, na chodníku jim uhejbaj cyklisti. Zjevně vyhrál bosej děda, bere to svižně prostředkem křižovatky a na provázku táhne 3 kozy. Skoro jako u Katapultu. K našemu překvapení se dnes ráno Antoine opět dostavil. *) „lochotín“ = nápravné zařízení (vězení), viz. bručet v lochu
********** V poslední době se tu nějak moc rozmnožily hromadný vraždy. Minulou středu ráno překročila řeku Rusizi, na hranici s Kongem, banda ozbrojenejch chlapů a na poli cukrový třtiny v rezervaci Rukoko chladnokrevně pozabíjela asi 10 vesničanů. Vrátili se pak ještě večer, ve větším počtu, a mačetama zmasakrovali 40 krav. Pole a dobytek patři firmě blízký prezidentoj. Řeka Rusizi, která spojuje parádní jezero Kivu (ve Rwande a Kongu) a jezero Tanganyika, přinesla nedávno k Bujumbure těla 16 chlapů. Vypadá to, že připluly taky z Rukoka. Nedaleko je i nár. park Kibira, tam jsem se chystal na dvoudenní přechod dlouhýho hřebene zarostlýho divokým tropickým pralesem. Teď se tam ale motaj divný týpci, při přestřelkách s poldama vždycky pár lidí zařve. Takže na vejlet musíme jinam. V sobotu kolem 3h v noci nás probudila střelba, která ale byla nějak podezřele blízko, počítám tak několik stovek metrů. Musím uznat, že nám nebylo moc příjemně. Děti spaly, ale klidu mně nedodal fakt, že nemůžu najít vysílačku. V případě nějakýho průseru mobily samozřejmě nefungujou. Střelba po pár minutách ustala, prej šlo jen o nějaký loupežný přepadení. Včera večer měla přiletět pravidelná linka z Bruselu. Čekající rodiny se ale z letiště musely vrátit s prázdnou. Letadlo po pokusu o přistání zase zamířilo vzhůru a vydalo se do Keni. Na bujumburským letišti byl totiž opět výpadek proudu. Radost nejspíš neměl kolega Julien, čekal na rodiče. Navíc ho v sobotu, na vycházce s ženou a adoptovaným ročním děckem, napadla banda výrostků a vobrali je o prachy. Chapík, co sedí v noci u brány našeho baráku, říká, že rebelové už začali v nejchudších částech města "regrutovat". Není se co divit, že hladoví hoši bez práce, často bez rodiny, analfabeti, lehce a možná i rádi spolknou povídačky o boji za spravedlnost. A když náhodou nebudou dostávat žold a žrádlo, tak si prostě vypleněj nějakou vesnici. Samozřejmě jen takovou, která podporuje současnou vládu. V každý vesnici ale vlajou vlajky několika partají, tak na to asi půjdou statisticky. My jsme už taky spolkli jeden příběh. Pár měsíců jsme přispívali na jeden sirotčinec. Desire přicházel k nám domů, slušně vypadal, mluvil dobře francouzsky, měl dokument s razítkem o práci neziskovky i seznam s podpisama sousedů, co tu jsou dýl než my a taky přispívaj. Teprve nedávno se Ania urvala a jela se na místo podívat. Śílenej domek, jako všude, ale nějak málo místa pro 45 dětí. Navíc všechny děti byly zrovna někde pryč, na žebrotě, v práci… Tak tam jela ještě jednou s 2 burundskejma známejma. Ta samá písnička. To už nám bylo vše jasný. Chtěl jsem to ale vidět na vlastní oči. Poprosili jsme známýho Innocenta, aby tam jel s náma. Cesta se skončila, bylo třeba jít asi 300m pěšky, po trubách přes strž, mezi rozpadajícíma se hliněnejma boudama. Už se za náma táhnul houf špinavejch a často jistě i nemocnejch místních dětí. Zpocenej a nervozní Desire dorazil za chvíli. V sirotčinci nikdo nebyl, přestože se už začínalo smrákat. V ruce seznam 45 dětí, na který připíváme, jsem se s nima chtěl seznámit. Nějak se ale v houfu nevyskytovaly. Nebo některejm Desireho kámoš rychle pošeptal, jak se vlastně jmenujou, a aby se přihlásily. Zakroužkovali jsme si jich 7. Innocentoj během akce ještě sousedka potvrdila, že žádná organizace ani sirotčinec tu nefunguje. Měl jsem sto chutí Desiremu sdělit, že ho navštíví policie. Kámoš policajt ale stál vedle něj. A vlastně ani nemám chuť čekat, jestli nám do zahrady nepřiletí granát. Desire a kumpáni jsou pravděpodobně bejvalí dětský vojáci, co si tady prostě jen zařídili takovej malej sociální byznys. Innocent je prima chlapík, studoval v Itálii, žil rok v Praze. Zítra mu sem přilítá Eva s dcerkou Lisou. Innocent taky zjistil, že Desire z sirotčince kvapíkem vyrábí účetní knihy i potvrzení o existenci organizace. Už se těším, až mně zavolá. ********** Ohledně toho dětskýho domova - ten sirotčinec, co Ania zná a kde to je dost smutný, potřebuje prakticky všecko, počínaje jídlem. Ania to teď pořádně sonduje, zkouší sehnat ňákou větší vatu z PL a přes nějakou PL org. navázat frojdnsaft s nějakou burundskou neziskovkou. A postupně a systematicky jim nějak píchnout. Pokud byste chtěli poslat ňákou vatu, určitě by se upotřebila. I pár set ojro**, který bych mohl odvízt v lednu, by našlo uplatnění. (samozřejmě že ne u našeho kamaráda Desire.) *) „frojdnsaft“ = přátelská spolupráce *) „ojro“ = Euro
*********** Zatím se vracet domů nechystáme, situace je pořád celkem v pohodě, můžu jezdit na kole i na motorce, o víkendech se dá bažit po venkově, na pláži, jen si dáme pokoj s tím Rukoko a Kibirou (škoda, je to jedinej pořádnej prales v okoli). Uvidíme, jak se to bude vyvíjet s těma rebelama. Kdyby mělo jít vážně do tuhýho, tak minimálně Aniu s dětma evakuujou. Ale to teď zatím nehrozí. Spíš to vypadá, že ty případi budou sem tam prudit vládni stranu a přívržence. Uvidíme, jak to bude zvládat policie a armáda. ************ Diplomatická čtvrt Kiriri plná koloniálních vil, velkejch zahrad a bazénů je úvozem rozdělená na 2 části. Úvoz je dost hlubokej, částečně zarostlej a nevede tam žádná cesta. Což se jistě hodilo místním podnikatelům, který si tam nenápadně a samozřejmě načerno otevřeli slepičí farmu. Každý ráno nás tedy kromě křiku ptáků a heků* z mešit v centru města budí i kdákot několika set slípek. Naštěstí nebydlíme úplně nad stržej, jinak bysme to měli určitě i s odérem. Ambasadoři chystali petici na magistrát. Byznys ale jede vesele dál. Údajně to patří někomu z okolí prezidenta. Snad brzo bude i roznáška vajíček do domu. V novinách se občas dočtu, že pokračuje i hon na čarodějnice. Sousedi sem tam někoho zabijou, protože daná osoba údajně přivolala na jejich blízký nějakou nemoc. Pořád se taky najdou lidi, který na ochranu proti začarování (a současně na zvýšení potence) kupujou části těl zavražděnejch albínů. Kurevsky nechutnej a výnosnej kšeft. Zlatý vajíčka…a fakt divná kultura. Těžko takový lidi respektovat. V situaci absolutní chudoby, negramotnosti poloviny obyvatel Burundi, žádný životní perspektivy a lákadla dobrodružství se během téměř 15-letý občanský války k různejm rebelům přidalo (nebo bylo přidáno) odhadem asi 10.000 dětí. Válka skončila, poslední bombardování Bujumbury bylo v létě 2008. Děti vyrostly, vrátily se do mizérie zpustošený země a možná se jim ani moc nechce makat pod pražícím sluncem na políčku ve svahu, když dříve stačilo vytasit kalacha a vzít si, co bylo potřeba (anebo prostě není ani žádný políčko k dispozici). Občas se od nich odvracej i vlastní rodiče. Vláda se o pár set z nich pokusila postarat (i za vaše peníze). Všechny by potřebovaly pomoc psychologa, kromě snah pár neziskovek se ale nic neděje. Zkouším aspoň trochu lobbovat. A všude se mluví o zárodku nový rebelie. Šéf posledních rebelů, Rwasa, se loni transformoval na předsedu politický partaje. Během jarních voleb doufal, že se stane prezidentem. (V únoru jsem se s nim setkal. Pozdějc jsem se dozvěděl, že se Rwasa už dávno přihlásil k útoku na uprchlickej tábor, kde v roce 2004 zabili a upálili přes 150 běženců z Konga. A to bombardování Bujumbury před 2 lety měl taky na svědomí.) Po setkání s R. jsem si bejval měl vomejt ruce roztokem z hypermanganu. Po prvním kole voleb, který pro něj i ostatní opozici skočilo debaklem, začali prakticky všichni další volby bojkotovat. Vládní strana tedy shrábla všecko a opozici navíc pěkně skřípla (demogracie jak cyp). 4 z 6 předsedů větších pol. stran už vzali kramli. Rwasa zmizel jako první. Asi je v Kongu. Odtamtud posledně přišli trotlové, co zmasakrovali ty vesničany a krávy v Rukoko. Není pořád jasný, kdo a proč to skutečně udělal. Možná to zní všechno dost temně, ale Burundi je jinak prosluněná zelená kopcovitá země, lidi tu maj bělochy rádi, občas mě někdo vezme na stopa, aniž bych zvednul palec, a my místní taky bereme. Janusze vozím do jeslí na kole, Ania chodí běhat do parku a jsou tu pláže skoro jak v Thajsku. Na ulici zastavíte paní s obrovským košem na hlavě a za 12 Kč máte 3 velký avokáda nebo 2 kg banánů. Dobrá zpráva taky je, že máme prima nový sousedy, Mirandu z UK s mužem Burundanem a 2měsíčním klouzkem. A přilítla i Eva s Lisou. Je nás tu tedy už 5 Čechů. A taky aspoň 20 Polek. Ale to jsou převážně jeptišky, takže žádnej velkej vodvaz. *) „heky z mešit“ = zpěv muezínů svolávající věřící k ranní modlitbě
****************** Říjen 2011 Posílám ještě pár heků, pokud by to někoho zajímalo, můžem to pak v listopadu probrat třeba v PK klubu*. Ještě funguje? Jednoho dne přišla Godelive, která nám pomáhá s Majou, s tím, že ji není dobře, že byla u doktora a že má tyfus. A já pak půl dne googloval. Často se to plete s břišním tyfusem. Očkování proti tomu není. A přenášej to z člověka na člověka hlavně vši. A na Januszoj Ania nedávno jednu veš viděla. Ty malý kudrnáči tady je maj dost často. Večer nám sousedka Nathalie řekla, že s tyfusem se taky váže moc dobrej kšeft - když doktor tyfus diagnostikuje, předepíše antibiotikum, lékárna má obrat. Lék ale nejspíš nezabere, je třeba zkusit jinej, atd…může to trvat měsíce. Tak jsme Godelive poslali na novej test do lepší laboratoře a naštěstí potvrdili, že tyfus nemá. Bere tedy nějakej lék, neví na co, a snad už ji je líp. Po setmění radši moc nevycházíme z domu. Jednak začínaj lítat komáři, co přenášej malárii, a jednak se po městě potulujou divný týpci. Večer taky nejezdíme autem mimo město. Na cestách jsou díry, všude se motaj neosvětlený cyklisti i pěší a auto můžou zastavit banditi. Na výjezdech z města jsou taky silniční kontroly, v býv. SSSR tzv. blokposty, často to je nataženej provaz nebo rozmotanej ostnáč. "Hlídá" to pár poldů, co od maršrutkářů vybíraj desátek. Diplomatický auta nechávaj jet. Ale i tak začíná bejt cejtit nervozita. Přes den je normálně klid, můžeme si jezdit, kam chceme, kromě 2 zalesněnejch oblastí, kde teď fungujou ozbrojený bandy. Čím dál tím víc zjišťuju, jak moc je historie a současná politická situace Burundi provázána s Kongem, Rwandou a částečně i s Ugandou. Aby se v tom prase vyznalo. Budu tam muset mrknout. Začal jsem teď aspoň načítat par knížek a je to docela soda. Teď se už i v Evropě mluví o masovejch znásilňováních ženskejch ve východním Kongu, loni to bylo přes 8.000 případů. Běžná praxe je, že znásilněnou ženskou manžel pak vyžene z domu. (Člověk v tísni tam s takovejma ženskejma pracuje.) Dělaj to různý grupy rebelů, ale i vládní vojska a nařčený byli i vojáci OSN, který je tam maj chránit. Moc jim to chránění ale nejde a příští rok pojedou domů. Většina rebelů tam funguje proto, že jim jde o zisky z dolování zlata a diamantů, ale taky koltanu, bauxitu, wolframu a kaseritu. Ty se pak pašujou do Rwandy a odtamtud už legálně prodávaj do EU, USA i jinam, kde se používaj na výrobu notebooků, mobilů a MP3 apod. Takže v tom nepřímo jedem všichni. V Kongu, a hlavně na východě, u hranic s Rwandou, Burundi a Ugandou, se pravidelně bojuje. Většina konfiktů prej často začíná v městečku Uvira, který leží na druhý straně Tanganyiky. Z Bujumbury se tam dá dojet na kole za pár hodin. Tamtudy taky táhli v roce 1996 vojáci ze Rwandy hlavní síla, která v Kongu svrhla režim diktátora Mobutu. Rwanda je velká asi jako Morava a Kongo jako celá západní Evropa. Novej konžskej vůdce, Kabila, nechtěl ale Rwanďany moc poslouchat a v r. 1998 začla v Kongu velká africká válka, která trvala 5 let, bylo do ni zapojenejch 8 zemí (vč. Burundi) a padlo v ní přes 4 miliony lidí. Hlavně civilů - z hladu a na běžný nemoce Nikde se o tom moc nemluvilo. Teď se k tomu vrací OSN a je z toho velkej poprask. *) „PK klub“ = Polický (divadelní) klub
************** V rámci relaxace jsme se rozhodli, že vyjedeme z Burundi a mrknem na chvíli do civilizace a do hor, kde bude chladnějc. Na jaře jsem sehnal průvodce po horách Reunionu, je to sopečnej ostrov za Madagaskarem, kousek Francie v Africe. Netušili jsme, že by bylo mnohem lehčí a zřejmě i levnější doletět tam z Evropy. Když už jsem ale investoval těch 12 eur to toho průvodce… Navíc jsme tam chtěli naočkovat Janusze proti břišnímu tyfusu a koupit zásoby sejra a jablek. Tak teď chvíli nebudu zanášet vaše schránky.
***************** Měli jsme tu Petera ze San Diega, Ania ho sebrala v letadle, žil tu do svejch 15 let. Poprvé teď po 26 letech navštívil svou rodnou Bujumburu a hned se ho pár vejrostků pokoušelo vobrat. Do řiti je poslal plynnou kirundštinou. My se vydali na malou pochůzku po kopcích a vesnicích nad Bujumburou. Samozřejmě se za náma táhla banda malejch chuligánů a z nosítek se jim podařilo něco málo štípnout. Jiná skupina malejch Bujumburanu mastí pravidelně fočus na hliněným plácku, kde se pasou černý kozy. Klobouk dolů, mlaďáci hrajou líp než my v Bukvici. Míč si vyrobili z několika desítek igelitek pevně svázanej do koule a docela jim i skáče. Ania navštívila další sirotčince - v jednom přežívaj i postižený děti a je to fakt brutus… V dalším zas děcka spěj na udusaný hlíně, bez postelí, matrací nebo dek. Navíc začalo období dešťů a v noci bejvá i drobet chladno. Pokusíme se s tím aspoň trochu něco udělat. ********* Listopad 2010 Dobře, že jste teď v listopadu nepřijeli, docela často tu cáká*, jednou jsem dokonce měl vyplavenej kancl. Hnal jsem to přes majitele budovy a údržbáře v přesvědčení, že je díra ve střeše. Netrvalo dlouho a musel jsem svěsit vocas, páč se ukázalo, že za to mohlo moje otevřený vokno. A teď pár poučení. Burundi je nejkatoličtější zemí Afriky, přes 60% lidí se hlásí k tomudle proudu. Zbytek se přiklání k protestantismu a je tu i muslimská komunita. Jedna nedělní katolická mše tak umožnila týpkům z okolí ukrást dvěma věřícím jejich kola opřený o kostel. Všemohoucí ale stál za svýma ovečkama. Majitele kol totiž za chvíli ukončili organizovanou meditaci a všimli si, že zloději supěj na jejich bicyklech do nedalekýho kopce. Když dav oba chytrolíny dohnal, dostali pořádnou sodu. Pak je křesťani ještě pocákali benzínem, obložili travou a dřevem a zaživa upálili. Boží mlýny melou někdy docela rychle. 1
Lukášoj by se možná líbil i aktivní přístup jiný místní komunity, která se spolehla sama na sebe a ne na pomoc úřadů a policie. Banda zlodějů ozbrojená mačetama a dřevěnejma puškama v noci okradla 6 domácností o radia, mobily a celkem asi 150 EUR. Mezi zlodějima byli i 3 příslušníci etnický menšiny Twa (pygmejové). Okradená komunita nelenila a následně si 3 pygmeje podala - na místě je ukamenovali a ubili klackama. Jako prevenci a lekci do budoucna pak ještě vyplenili a vypálili 32 domů, ve kterých menšina Twa bydlela. Policie nikoho nezadržela. Vláda začla postiženejm rodinám stavět nový příbytky. S důvěrou v úřady a s ochranou lidskejch práv to je asi potíž všude. Tady naštěstí už maj svýho ombudsmana. Uvidíme, zda se u něj místní vesnická populace dočká zastání. Ombudsman totiž prej nezná místní jazyk kirundi. Vyrůstal v kolíbce demogracie a respektu k lidskejm právům - v Saudský Arabii, a už byl asi taky zapletenej do korupčních skandálů. Možná tedy pomůže senátní výbor pro lidský práva. Tomu předsedá pan Ezechiel a ten se vyzná. Je totiž doteď vůdcem skupiny Imbonerakure - tj. mládežnický odnože vládní strany, která ozbrojena kamenama, klackama a mačetama během volebního období terorizovala přívržence jinejch politickejch stran. Od nezávislýho kandidáta parlamentních voleb mně přišla oficiální žádost o audienci. Čekal jsem stížnost na neregulernost volebního procesu. Pan P. se do parlamentu nedostal, volilo ho jen pár kamarádů, od kterejch si vypůjčil prachy na volební kampaň. Teď je samozřejmě bez práce, utapí se v dluhách a skrejvá se před věřitelama v Kongu nebo na burundským venkově. Doufal, že dluhy za něj Delegace EU nebo já sám zatáhnem... no, aspoň to zkusil. A teď ze světa: Na letištích v Bruselu i jinde v Evrope zavedli plynový komory. Kuřáci naběhnou do místnosti cca 3x4m a můžou hulit, až se z nich kouří. Na letišti v Etiopii s takovejhlema kravinama nezdržujou - kouří se normálně v čekací hale. Nekuřáci, těhotný a děti maj pecha. Můžou si jít stěžovat na nádraží, leží nedaleko letiště. Na Etiopii je zajímavý taky to, že to je jediná země Afriky, která nebyla kolonizována, má vlastní písmo (nechápu, jak to je možný, ale podobá se gruzínský abecedě) a obklopena muslimama to je ortodoxně křesťanská země s klášterama a freskama, který se taky moc podobaj těm v Gruzii. A pocházej odtamtud černý Židi. Takže to jsou vlastně skoro naši
bratranci a sestřenice. Škoda jen, že se etiopský letušky chovaj jak burani. Nebo nás to možná víc sbližuje? *) „cákat“ = pršet ********* Podobně jako v Armenii, kde jsou řeky stále využívány jako automyčky, jsou v Burundi řeky zdrojem obživy pro sběrače písku a štěrku. S dobrozdáním radnice vjížděj obrovský rezatý náklaďáky do řeky a s nima i několik desítek černejch chlapíku vybíra cenný bílý suroviny. Vše se děje samozřejmě bez jakýhokoliv plánování, omezení či kontroly, takže čas od času je některá čtvrť odřízlá od zbytku města, kdy se díky prospektorům začne hroutit jedinej most široko daleko. Představitele organizace na ochranu lidskejch práv, kterej o tomhle způsoby obživy chtěl přímo v řece udělat reportáž, se už dělníci chystali "poučit", zachránila ho až policie (která mimochodem před rokem zavraždila jeho zástupce - věděl moc o korupcních skandálech vlády). Život není jen černobílej a i lotr může bejt někdy nápomocnej. Možná to víc osvětlí i další příhoda, taky spojená s vodou. Obchodník s deštěm. Tatík chtěl oženit svého synka, uspořil na věno a obdaroval rodiče nevěsty. Osud ale chtěl jinak a synek zemřel ještě před svatbou. Tatík tedy požádal rodinu nevěsty, aby věno vrátila. Ta o tom nechtěla ani slyšet. Tatík tedy začal vyhrožovat, že když věno zpět nedostane, zařídí, aby dlouho nepršelo. Rodina se trochu vystrašila. Co kdyby… Nebyli ale hňupi a chtěli tedy déšť hned. Tatík se začal pekelně soustředit a vyvolávat všechny síly. Šlo o hodně, věno byla drahá záležitost. Déšť ale ne a ne přijít. To se tedy rodina nevěsty rozzuřila a milého tatíka si vzala do parády. Lynčování udělala konec až intervence posádky místní policie. Poučení - lhát se nemá i když je člověk v právu. Na pochůzce s Januszem a Gromíkem po diplomatický čtvrti Kiriri jsme v příkopě našli zraněnýho zelenýho hada, tak 1m dlouhýho, asi dostal ránu kamenem. Jeden člen ochranky domu se ho chystat dorazil, tak jsme radši šli dál. Ten samej večer nám náš hlídač Emmanuel hlásí, ať si vezmeme Gromíka ze zahrady domu, páč u auta máme hada. Byl stočenej kolem krysy, kterou se snažil zadusit tím, že ji do huby strkal svoji hlavu. Docela mně zatrnulo. Nešlo o neškodnou zelenou užovku banánovou ale o tlustčí černožlutou potvoru. Emmanuel po ni mrsknul šutrem, ale had v mžiku zaplul pod auto. A za chvilku už byl zpátky na stromě, pod kterým parkujeme naši koyotu luční*. Pro uklidnění si můžeme jen říkat, že had snad úder kamenem nerozchodí. I tak ale teď při cestě k autu čumíme, jestli se něco nemotá kolem stromu. Těsně před 18h vyrazím z kanclu domů, na náměstí se snažím ulovit mototaxika. Ne vždy se to povede, motorky maj večer zakázáno jezdit, většinou se ale vždycky někdo najde, kdo si chce přivydělat a riskne to. Je tomu tak i tentokrát. Domlouváme se na ceně 1000 franků (asi 15 kachli) a valíme si to přes město za čínskejma náklaďákama, ze kterejch se valí hustej černej kouř, podél parku, kam chodí Ania s Gromáskem běhat, a už jsme u vjezdu do diplomatický čtvrti. Co ale čert nechtěl, policie tu natáhla přes cestu provázek a řidič motorky 50m před toudle překážkou zastavuje a hlásí, že dál musím pěšky. Začíná pršet. V okamžiku u něj už taky stojí chlapík v civilu, zháší mu motor, zabírá motorku a pádí směrem k provázku. K řidičoj teď sešel policajt a dohadujou se, co dál. Řidič si myslí, že úplatek 10.000 franků pro poldu zatáhnu já. Anebo aspoň polovinu. Na poslední chvíli se mě ještě snaží obrat o litr, ale nezbývá mu, než nakonec vzít dohodnutou tisícovku a "pokutu" zatáhnout ze svýho. Risk je zisk, i když ne vždycky. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Snad si za ten den na tuhle příhodu víc než vydělal. I tak je normální cena pro černý Bujumburany 500. Tak až přijedete, nenechte se vojebat. *) „koyota luční“ = terénní vůz Toyota ********* Moje norská kolegyně Randi si v Bujumbure našla kluka. Říkejme mu Saidi. Ajtak z Pakistánu ji naprosto učaroval. Neztráceli čas randěním a začali spolu hned žít. Saidimu ale končila platnost pasu a musel tedy domů pro novej. A byl v pasti. Jeho rodině se pranic nelíbilo, že si synátor našel děvče sám, že Randi není muslimkou a navíc že sdílej jednu postel. Byl to skandál. Saidi dostal rodinnej zákaz. Rodiče Randi nebyli taky nijak nadšený, ale v Norsku se to jistě nesmí říkat nahlas. Větší překážkou ale byl Schengen a norskej imigrační systém. Párečku tedy nezbylo než doufat, že Saidi nakonec přece jen dostane novej pas, že zdrhne a že Burundi bude opět zemi zaslíbenou, která přeje uprchlíkům.
V Burundi se taky setkáváme s tím, že bohatší rodiny si k sobe berou sirotky z ulice. 15 let občanský války udělalo svoje a potřebnejch dětí je moc. Slušná rodina se o děcko bude starat jako o svoje. O adopci ale nemůže bejt ani řeč. Na co platit zbytečný výlohy, běhat po zkorumpovanejch úřadech a ztrácet čas? Navíc takhle osvojený děcko nemá právo dědit, což je důležitá věc v době, kdy úrodný půdy je sakra málo a hladovejch krků moc. Vychytralá rodina si ale z děcka z ulice udělá domácího sluhu, kterej nechodí do školy, nic si nevydělá a kromě uklízení a vaření se nic nenaučí. Pozdějc zřejmě zase skončí na ulici. A koho si ještě možná vzít domů? Panickej strach z možný žádostí o azyl zachvátil jednoho evropskýho diplomata, když se u něj v ambasádním kanclu objevil známej burundskej novinář, po kterým pase tajná policie. Okamžitě ho vytlačil na chodbu a zabouch' za ním dveře. Diplomat si totiž vzpomněl na peripetii z jejich ambasády v JAR, kde se ještě za apartheidu ukryl jeden evropskej aktivista a ambasáda ho tam musela vydržovat, aby ho uchránila před nevolí jihoafrický policie. Koupili mu postel a knížky a živili ho 13 měsíců, po který chlapík nemohl z baráku ven. Teprve potom se podařilo vyjednat diplomatickej kompromis a aktivista byl potichu a rychle vyvezen do Evropy. Myslím, že podobně jako Béda Trávníček to měl zadarmo. *************** Dojiždím teď jednu prima knížku od Patrice Faye o jeho potulkách a práci lesníka v Zimbabwe, když se ještě jmenovalo Rhodezie a začínaly tam boje za nezávislost (s očekáváním, že nastoupí ráj). Byl rok 1977, Rhodesie byla jedna z nejbohatších zemí Afriky, 1/4 milionu bílejch tam vládlo 5 milionům černochů. Bílý vybudovali ze země zahrádku (přičemž ji samozřejmě pořádně podojili). Moc mi to připomínalo JAR. Už se těším, až si o tom pokecáme přiští léto s Matoušem, kterej tam byl v 90.letech ve špitále půl roku na stáži. Jinak Patricoj F. bylo 19, když vyjel z rodný Francie stopem a pak na kole a pěšky napříč Afrikou. Říká, že když projížděl přes Burundi, tak se mu zkurvilo přední kolo a nemoh ho opravit, tak tam už zůstal. Je tu už přes 30 let a je to největší místní bard. Pobobně jako v knížkách R. Dahla je i Patrice odborník na chytání hadů a krokodýlů. Kromě toho se stará o opuštěný děti, ochranu posledního pralesa, založil školu, různý dílny a divadelní skupinu. Jeho hry jsou vrcholem kulturní sezony v Bujumbure. Kolem jeho baráku je hroznej bordel, motá se tam banda pygmejů, který vyráběj nějaký kamínka a jiný kraviny. Jinak v novinách jsem se pak dočetl např. o tom, že pasovej úřad už několik měsíců nevydává pasy, protože prej jeden chlapík z opoziční partaje zahesloval mašinu a zmizel. A tak studenti, co měli vyjet do ciziny na stýpko, nebo manažeři, co měli rozjednaný velký kšefty a co jim skončil starej pas, maj prostě smůlu. A prachy za letenku jim nikdo nevrátí. Podobnýho pecha maj některý politici, který chtěli vzít roha, ale na letišti jim pas jednoduše sebrali policajti. A není dovolaní. Na druhou stranu kliku mělo přes 70.000 burundskejch uprchlíků, kterejm Tanzanie letos nárazově udělila občanství. Je třeba dodat, že tam v táborech i mimo ně přežívali 38 let. Ať pak ale u nás norci* neskuhraj, že ČR přijímá příliš cizinců (loni u nás dostalo azyl 75 lidí). Teď se ještě čeká na výměnu uprchlíků mezi Burundi a Kongem. Jde o tisíce lidí a bude kolem toho horko. Pasy k tomu jistě potřeba nebudou. A ještě 2 příběhy od Ani. Hledá teď vhodnou místní neziskovku, se kterou by rozjela nějakej projekt financovanej z PL. Chodí po kopcích a projektech, čekávaj tam na ni uvítací výbory, jako by přijížděl nějakej papaláš. V jedný vesnici ji místní ženský povídaj, jak si založily asociaci, každá dávala asi 10 Kč měsíčně do fondu, ze kterýho měly financovat různý akce nějakej společnej rozvojovej projekt, aby si vydělaly na nákup jídla, který nevypěstujou. Po dlouhý době našetřily dost na to, aby si mohly nechat postavit klubovnu. Barák teda stojí, jenom že v něm už nemaj co řešit - nezbyly jim žádný prachy, který by mohly investovat do nějakýho toho projektu. Na vesnicích je min. 50% negramotnost a selskej rozum tady nějak nestačil. Líp na tom je např. belgická státní agentura rozvojový pomoci. Má k dispozici miliony eur a dělá spoustu dobrejch rozvojovejch věcí. V jedný vísce se rozhodli podpořit mistní pekárnu, dodali jim elektrickej mlejn a pro místní asociaci dovezli ještě kopírku, aby si z xeroxovaní taky přisla na ňákej šesták. Projekt už "běží" 4 roky. Jen si nějak nevšimli, že ve vesnici není elektrika. Promovaní inženýři. *) „norci“ = Skinheadi – viz. Norek Hauck
Prosinec 2010 Hádej, kde si je válím? V hostelu ve Wroclawi! Dal jsem dnes nedojel, přestože výjezd z NA ve 12h15 směr Klodzko sliboval úspěšnou jízdu až do Lodži. Info z PL webu se ukázalo jako blud. Přímej vlak z Klodzka do Lodži byl fikce. Tak jsem valil busem do Wroclawi. Pěkně jsem si příjezdovou cestu vychutnal, víc než hodina v zácpě byla fakt lahůdka. Doufal jsem, že teda pojedu dál do Lodži busem, ale ejhle, jedinej spoj ve 21h byl už vyprodanej. Takže aspoň noční pochůzka parádním historickým centrem a narvanej pupek. Nejlepší jsou ale v Klodzku - na autobusáku maj infokancelář, super. Ale už tam neposkytujou info o odjezdech busů např. z Wroclawi. Nemaj tam ani počítač, v PL neexistuje ani IDOS, takže každý větší město si jede na svým písečku a co je dál je nezajímá. Na internetovej jízdní řád nemaj v Klodzku přístup ani na vlakáči, prostě Balkán jak cyp. A jak vypadá město, víš sám. Kolem mosto-vlakáče se potulujou vožralý mátohy a somrové, Náchod hadr. Takže kultura za 500 a ať žije Polska! V rádiu jedna paní říkala, že "Polska jest najfajniejsza". Tak jo. Nechápu ale, jak může jejich jižní sudetský pohraničí tak strašně kontrastovat např. s Pojezeřim nebo jinejma regionama, kde to je v pohodě ************* Leden 2011 Joska mně asi před 15 lety daroval krabičku od cigaret s nápisem Ambasador. Jeho předzvěst se teď částečně naplnila - tento týden mám černýho Petra a zastupuju ambasadora na naši delegaci ambasádě EU. Tak držte palce, ať z toho není mezinárodní skandál. Včera si mě už povolala ministryně financí, ale nakonec uznala, že líp bude vyjednávat s novým ambasadorem, kterej má přijet za pár dní a kterej hned 1. tejden fungovaní jistě nepůjde do konfliktu. Jde o dost velkou vatu. Tak jsem si oddech' a vesele valil domů. Burundi je spolu s Rwandou, Tanzanii, Ugandou a Kenou členem Východoafrickýho společenství (EAC). V létě zavedli společnej trh, do 2012 chtěj mít měnovou unii /pův. plán byl 2015/ a pozdějc se chystá i politická federace. Takže pokud nepřijde nějaká pohroma, tak nás v oblasti integrace brzo předběhnou. Burundskej minimální plat 6 USD/měsíc je ale nejnižší v Africe. Prezident nicméně slibuje, že do 10 let už nebude Burundi chudou zemí. Výdaje státního rozpočtu se za posl. 3 roky zdvojnásobily, přes 50% výdajů ale stále hradí zahraniční pomoc, takže my všichni. Počet lidí se za posledních 30 let taky zdvojnásobil a rychle roste dál. Úrodný půdy ubejvá. Celkem neexistujicí ekonomika (funguje tu jen 1 pivovar, jinak zbytek hospodářství je zemědělská malovýroba a nákupprodej) teď sice roste asi 4% ročně, ale dluhy ještě rychlejc. Díky nejistý bezpečnostní situaci, ohromný korupci a silně nepříznivýmu podnikatelskýmu prostředí se nedá čekat, že se sem pohrnou investice. Nějak mně to teda matematicky na rychlej ekonomickej rozvoj ještě nevyšlo. Spíš bych se obával opaku. Ale co může běloch vědět o místních specifikách? Naštěstí v Burundi za 10 let už nebudem. Źádná sláva to asi nebude ani např. v Mauritanii, přestože na tom je ekonomicky líp. Nedávno jsem se dočet', že tam bylo ještě v 2009 18% obyvatel otrokama. Nemaj kam zdrhnout, na Sahaře by hned umřeli z žízně a hladu, jsou tedy odkázány na trochu vody a občasný zbytky jídel svejch pánů. Otroctví je v Mauritanii zakázáno "už" od roku 2007, nicméně ještě za něj nebyl nikdo odsouzenej. Teda kromě několika zástupců neziskovejch organizací, který proti otroctví bojujou. A na konec ještě jeden kvíz. Jedna nejmenovaná rodina jela do Afriky, ve výpravě byli 3 Češi a 3 Poláci a k cestě potřebovali 5 pasů. Kolik bylo učastníků výpravy? Nápověda - Gromásek tentokrát necestoval. Úspěšní řešitelé se mohou dostavit k převzetí věcně odměny na adrese Av. de juin, Kiriri, Bujumbura do konce ledna 2013, možná i trochu dýl, pokud něco nevypukne. (správná odpověď - cestovaly 4 osoby, ale Mája potřebovala 2 pasy (starej pas s vízem ji propadl a v novým vízum ještě nemá). Téměř do černýho se trefil Detektiv.
*************** Soudy a lochy. Je to svět sám pro sebe a asi uhodnete, že to ani tady zrovna není příklad oázy bezpečí a spravedlnosti. Možná jsem už psal, že většina věznic je přecpanejch, bejvá tam i 5x víc lidí, než jaká je kapacita. Vetšina vězňů jsou předběžně zadržený chlapíci, který v lochu hnijou dlouhý měsíce, než se dostanou k 1. slyšení u soudu. Soudní úředníci si někdy vezmou dovolenou, aby v době vypršení ofic. povolené lhůty pro zadržení nemuseli bejt konfrontováni s právníkem nelegálně zadrženýho maníka. A když už k první audienci dojde, stává se, že je obratem o pár měsíců odložena, páč prokurátor nedostal podklady k případu. Chyběj psací stroje, takže někdy se čeká třeba 3 měsíce, než je spis připraven. Na spoustě míst není elektřina. Někdy se ale slyšení přece jen koná. A soudce po čase vydá rozsudek. A odsouzenej se odvolá. Na odvolání ale úřad často neodpovídá, protože někdy údajně nemá papír, na kterým by reakci napsal. Další fintou je převedení soudce do jinýho okrsku, takže vše pak musí začínat nanovo. O tom, jak pracujou soudy v bílý JAR se přesvedčil Klaas de Jonge, "chelovek legenda", jak by řekli v gruzinským Tkibuli. Liberální Holanďan Klaas se v 80. letech nemínil smířit se strašnou nespravedlnostěj, kterou představoval brutální režim apartheidu v JAR. Neváhal, vydal se na místo a zapojil se do tajnejch aktivit Mandelova ANC, včetně zajišťování zbraní pro různý sabotáže a útoky. Netrvalo dlouho, režim si ho našel a posadil do lochotína. Po čase ve vězení Klaas změnil taktiku a navrhl vládě spolupráci - zavede ji na místo, kde si lidi z ANC tajně předávaj zprávy. Dovezli ho spoutanýho na rukou i nohou před barák. Klaas vystoupil a vzápětí se malejma ultrarychlejma krůčkama natrénovanejma z vězeňský cely rozběhl přes chodbu a vyběhl na ulici na druhý straně domu. Poslední metry ho dělily od holandský ambasády, tajný těsně za ním. Údajně měl už půl těla na půdě NL, ambasádní zřízenec a policajt se o něj přetahovali. Zatáhli ho nakonec dovnitř. Klaas získal na ambasádě azyl. (Tady musím poopravit předchozí informaci, Klaas na ambasádě nebyl 13 měsíců. Musel tam zůstat přes 2 roky.) Holanďani měli v plánu ambasádu už dříve přestěhovat, teď si museli i tenhle barák ponechat, s 1 zřízencem a Klaasem uvnitř. Ani jednou nevyšel ven, moc se ani nevykláněl z oken, jen vyvěšoval plakáty. Nakonec získal možnost vyjet do NL jen díky politický dohodě o výměně za jinýho vězně z JAR, kterej bručel v Holandsku. Klaase na letišti v Amsterdamu čekaly davy příznivců. Psal se rok 1987 a padesátiletej hipík Klaas byl doma hrdinou. Nicméně jeho tehdejší manželka a spolubojovnice za spravedlnost byla v JAR odsouzena na 10 let a seděla do roku 1989, než ji díky velkýmu mezinárodnímu tlaku a změně politickýho klimatu pustili. Škoda, že jsem todle nevěděl o měsíc dříve, pozval bych Klaase domů na večeři, přednášel nám totiž před Vánocema o modelu přechodný spravedlnosti (justice transitionnelle) ve Rwande. Soudnost byla nakonec minulej tejden vynucena díky odvaze místní neziskovky OLUCOME (a tlaku USA a Belgie) i v případu obrovskýho skandálu v Burundi. Bejvalej ministr plánování loni v březnu nelegálně uzavřel tajnou vládní smlouvu s jednou kalifornskou firmou na dodávky bezpečnostních systémů a služeb v hodnotě 500 milionů dolarů - tj. na částku, která představuje dvojnásobek ročních příjmů Burundi. Když vše vyšlo najevo (a Belgie pohrozila zastavením vládní finanční pomoci Burundi), vláda vycouvala a podařilo se ji smlouvu zrušit. Bejvalej ministr plánování má teď možná staženej konečník, ale je pravděpodobně v bezpečí, pracuje dál jako hlavní ekonomickej poradce prezidenta. ************* Únor 2011 Vzhledem k tomu, že někteří z nás mají blízko k západním kulturám, nechtěl jsem úplně opomenout svátek sv. Valentýna, který je též jistě dobrým prostředkem k podpoře domácí ekonomiky. Takže dnes trochu jemněji a s citem. I když se zpožděním, za které se omlouvám. Z burundského tisku ze 14. února se mj. dozvídám, že počet lidí postižených leprou se v Burundi zvýšil na cca. 400 případů. Další zpráva mě ujišťuje, že žádné mototaxíky v centru Bujumbury už jezdit nebudou. Údajně proto, že nerespektovaly příkazy policie a způsobovaly množství dopravních nehod. To mě dost mrzí, normální tága jsou 3x dražší, takže náš rodinný rozpočet tento zákaz pocítí každý den. Ještě víc ho ale pocítili právě provozovatelé této služby a jejich rodiny. Několik set-tisíc chlapíků bez práce a rodin bez příjmů, nárůst počtu dětí ulice (o které se rodiče už nemůžou starat, táta např. odešel na venkov k prarodičům, kde pro zbytek rodiny už není místo) i dospělých bezdomovců je celkem silným sociálním
otřesem, který by časem teoreticky mohl být i jiskrou ke spuštění vlny nepokojů jako v severní Africe. (Tento zákaz se vztahuje i na velotaxi. Snad mě diplomatická imunita bude chránit, když dál vozím na kole Janusze do školky.) Další novinová zpráva už jde přímo k jádru věci. Sv. Valentýn tu je čím dál tím populárnější a stává se částí místní kultury a údajně i výchovy (jako svátek trtu*). Alespoň tak si to zřejmě vysvětluje určitá skupina učitelů, ředitelů škol a inspektorů, kteří neváhají zatáhnout 14.února do kumbálu nebo k sobě domů mladé žákyně a studentky. Děvčata se často zřejmě ani příliš nebrání, pokud jim za to do žákajdy padne dobrá známka či projdou u zkoušky. Trošku jinak si vše vysvětlila parta 10 koňžských vojáků. Nedávno je odsoudili za hromadné znásilnění, během jedné noci, okolo 60 bezbranných žen a nezletilých dívek. Dostali každý 20 let. Tato opovrženíhodná akce nicméně vyvolává podiv nad tělesnou výkonností Středoafričanů. (Sám jsem spíše názoru, že kromě jídla je často kvalita důležitější než kvantita.) *) „trt“ = pohlavní styk
