Jaroslav Wykrent Jaroslav Wykrent, * 9.září 1943, zpěvák, textař, básník, hudebník, spisovatel. PŮJČKA ZA OPLÁTKU Jelikoţ jsem uţ dost starý, začal jsem psát memoáry. Jen co dojdu do konce, budu všem za pitomce. UMĚLECKÁ Jednoho dne moji tetu, zapsal někdo do baletu. Jenţe je uţ stoletá, tak tam jenom zametá. Pro představení Jardy jsem pouţil následující materiál: S Jaroslavem Wykrentem si povídala a z jeho kníţky "slušně i hanbatě" vybírala Pavla Pešatová. Byl pouţit materiál z www stránek Senior Klub - Dotýkaní Ostravou. P.P. Dotýkaní Ostravou tentokrát s muţem, který se v Ostravě nenarodil, ani zde, pokud vím, dlouhodobě nebydlel. Přesto se domnívám, ţe s Ostravou je spjatý dost pevně. Vţdyť mu kdosi přisoudil přídomek "Ostravský Suchý" ... J.W. Počkej, počkej... já v Ostravě bydlel a tudíţ ţil skoro rok, coby čerstvý absolvent průmyslovky a nadějný pracovník Vítkovických ţelezáren. A dny, které jsem tady prospal při natáčeních rozhlasových a televizních pořadů (kdyţ v mém rodném Přerově rádio ani TV nebyly) by vydaly na další proţité roky v "ocelovém srdci" republiky. P.P. Teď mohu představit: JAROSLAV WYKRENT, kytarista, zpěvák, textař, skladatel, básník, moderátor TV i rozhlasu, manţel, táta, dědeček, chalupář a letos čerstvý šedesátník. Zapomněla jsem na něco? J.W. Asi ne, znáš mne přece dost dlouho. P.P. Ale zas ne tak dlouho, abych si pamatovala tvé muzikantské začátky... J.W. Byly obvyklé - Liduška, obor piano. Jenţe jsem měl spoluţáka Pavla Petrušku a ten někdy v osmé třídě dorazil na náš závěrečný školní večírek s trumpetou v ruce a zatroubil tehdy velmi populární Třešňové květy. Kdyţ jsem viděl, co to v tom okamţiku dělalo se spoluţačkami, velice rychle jsem pochopil, ţe cesta do jejich srdéček vede jen málokdy přes Duvernoyho etudy, ale spíš přes sborníčky Karla Vlacha. Pavel se brzy stal jedním ze členů mladičkého DIXIELANDU XI.A, pozdějšího a uţ slavného AKADEMIC JAZZ BANDU. Piáno je sice krásný instrument, ovšem podle mého názoru v určitém věku není vţdycky na tom správném místě, např. při romantických chvilkách u vody, či u táboráku. Navíc o slovo se začínal hlásit rock'n'roll a mladík s kytarou, i kdyţ hráčsky vybaven třeba jen třemi akordy, sklízel v těch dobách víc uznání neţ sebelepší hráč na housle či křídlovku. První písničku o tom, jak "mladý švec, slyšel kdes, ţe prý bude slavný ples", při jejímţ zpěvu jsem se vlastnoručně doprovázel, znám ještě dnes. AJB se stal také mým prvním "odběratelem" textů. Naplno nastartovala mou muzikantskou kariéru přerovská beatová skupina SYNKOPA, která
vznikla v době skončení mého vojančení. Stal jsem se doprovodným kytaristou této formace, později zpěvákem a také jsem v ní kapelničil. Byla to nejkrásnější léta mého ţivota, kdy jsem svou civilní profesi pověsil na hřebík a stal se tím, čím jsem byl donedávna. P.P. No právě, i mně ses ztratil z očí, co se s tebou stalo? J.W. 25.1.1999 mne postihla celá série mozkových příhod, která pokračovala celou noc a skončila následujícího dne ráno. Podle příslušného odborníka jsem měl štěstí i smůlu. Štěstí v tom, ţe se poslední vlna zastavila před centrem řeči a smůlu v tom, ţe tahle "pepka" mi přinesla spasma, čili mne poněkud "zkroutila", čehoţ se nemohu zbavit dodnes. P.P. Nedávno kterási TV uvedla pořad, v kterém ses objevil jako host Marie Rottrové. Byl jsi půvabně štíhlý a měl jsi hůlčičku. Takţe uţ po nemoci... J.W. Marijánka byla a vlastně pořád ještě je mým muzikantským osudem. I kdyţ s ní léta vystupoval Petr Němec, díky mým písničkám mě s ní lidé spojují daleko víc neţ s ním. Vděčím jí (a stejně tak Jarkovi Nohavicovi, Karlu Plíhalovi a dalším) za mnohé, protoţe kdyby mi někdo při mém vyčerpávajícím loučení s kytarou v lednu 2000 řekl, ţe koncem téhoţ roku podniknu a také přeţiji deset Vánočních koncertů, tak bych mu asi řekl, ţe je blázen. No vidíš, Marie mne k tomu vyhecovala, aniţ jsme oba věděli, jak to dopadne. Mozek je totiţ záhadné zařízení a k tomu, abych si třeba začal přišlapovat jazyk stačí např. změna tlaku, mírná únava, trochu vzrušení apod. Marii jsem při úvodním koncertu zrovna v Praze neviděl nikdy tak nervózní, ale vzhledem k tomu, jak mne přijalo publikum, snad jsem jí ostudu neudělal. Pozvání do televizní Benefice pak byl úplně logickým vyústěním našeho vzájemného vztahu. P.P. Zůstal ti ale rozhlas? J.W. Ten ostravský odešel jako instituce za panování ředitele Prokopa a s přispěním "nové krve" velice úspěšně "veřejně-právně do háje". To, ţe mi nikdo po všech těch letech (ostatně jako celé řadě jiných) neřekl ani "děkuji", jsem uţ tehdy bral jako samozřejmost, protoţe to, co tam tehdy rozhlasově nastupovalo, se naprosto vymykalo mému chápání pojmům slušnost či odbornost. Na štěstí mě tehdy podrţel Český rozhlas Brno a začínající Český rozhlas Olomouc. Oběma těmto institucím jsem neskonale vděčný také za to, ţe mi poskytují prostor i po mé nemoci, dodnes nezvládám práci přímo ve studiu, takţe natáčím své pořady doma. P.P. Nestal jsi se po mozkové příhodě pesimistou ? J.W. Kdyţ jsem při svém léčení ve Velkých Losinách viděl tu hrůzu kolem sebe, pochopil jsem, ţe si nemám vlastně nač stěţovat, neboť MYSLÍM, TUDÍŢ JSEM! A podle toho se snaţím ţít a jednat. Nejsem ani optimista, ani pesimista, ale realista. Nic uţ sice nebude jako dřív, nicméně to neznamená, ţe by nemělo být "vůbec nic" jako takové. Všechno má uţ dál své meze, ale já se budu pořád snaţit dojít nejdál, jak to jenom půjde....
Jaroslav Wykrent
Další text je vybrán z "Dějiny Přerova II". Vzpomínka na hudební život v Přerově, Jaroslav Wykrent Paměť, jak prohlásil kdysi kdosi moudrý, je prý to, čím zapomínáme. Takţe není divu, ţe mé "mládeţnické" vzpomínky na někdejší muzikantské dění v Přerově uţ mají "stařecké" trhliny, které by kdysi (i bez osudného ledovce) dokázaly samy o sobě poslat ke dnu slovutný Titanic, ne tak boţe přísnou historickou pravdivost mých následujících řádků... Pokud se nepletu, tak moje první vědomé seznámení s hudebními kvalitami našeho města mělo podobu pěveckého sdruţení Přerub a pietního vokálního působení některých jeho členů, včetně mé matky, na různých pohřbech. Také mnohé místní dechovky, v čele s Rundem, neunikly brzy mé pozornosti - i kdyţ, pravda, spíš při promenádních koncertech v parku Michalov, neţ při pěnivém posezení na zahradě restaurace Pivovar. Kdyţ to vezmu kolem dokola, víc neţ samotné studium na Lidové škole umění v Přerově (obor piáno) mne asi nejvíc hudebně ovlivnil můj osmiletkový (a později i průmyslovácký) spoluţák Pavel Petruška. V osmé třídě, tedy v době, kdy uţ jsem doma bojoval se svým podstatně starším bratrem o to, co ţe se bude v naší rodině v rádiu poslouchat - zdali jeho oblíbený swing nebo mé milované estrády s Nezbednými bakaláři a podobně - totiţ dorazil na náš závěrečný školní večírek s trumpetou v ruce a tam, rovnou v tělocvičně, zatroubil (dnes uţ vím, ţe poměrně neuměle) tehdy velice populární „Třešňové květy" z repertoáru mambového krále Pereze Prada. Kdyţ jsem viděl, co to v tom okamţiku dělalo s našimi spoluţačkami, velice rychle jsem pochopil, ţe cesta do dívčích srdéček vede v muzice jen málokdy před různé Duvernoisovy etudy, ale spíš přes sborníčky Karla Vlacha. Navíc se Pavel stal brzy jedním ze členů mladického Dixielandu XI. A, sklízejícího postupně velké úspěchy nejenom mezi tehdejší přerovskou omladinou, ale i celorepublikově, a tak jsem mohl ve svém "utvrzování se" o kouzelné síle hudby nerušeně pokračovat. Brzy jsem zjistil, ţe Přerov, to je také KRAB, vokální skupina Klokani, Harmokvartet foukacích harmonik, jakoţ i řada všelijakých kavárenských kapel a skupin, hrajících pravidelně v Komuně, Grandu, v Dělnickém domě, Pivovaru, Avionu a kdoví kde všude ještě jinde. Řeknu vám, ţe i kdyţ jsme tehdy byli setsakramentsky mladí, stejně jsme to všechno za ten večer, nebo odpoledne oběhat nestihli. Takţe se tímto omlouvám těm, na které jsem teď (buď z neznalosti nebo vlivem nastupující sklerózy) v tomto směru zapomněl. Dalším mým průmyslováckým spoluţákem (a kamarádem) byl na onom inkriminovaném přelomu padesátých a šedesátých let minulého století (boţe, to zní hrozně, ale je to pravda, vţdyť jsem ročník 1943) Petr Peška. Jeho bratr Vladimír stával v mém vysněném Dixielandu XI. A za basou a coby kytarista-samouk byl na tento nástroj vzorem nejenom pro svého mladšího sourozence, ale velice rychle i pro mne. Piáno je totiţ sice moc krásný instrument, ovšem podle mého názoru v určitém věku lidského ţivota není vţdycky na tom správném místě. Na příklad v parku, u vody, při romantických chvilkách někde na chatě a tak porůznu. Navíc: o slovo se začínal hlásit rock'n roli a mladík s kytarou, i kdyţ hráčsky vybaven třeba pouhými třemi akordy, sklízel v hlubokých očích dívek daleko více uznání neţ ten sebelepší hráč na housle či na křídlovku. A tak nájemníci domů na Ţerotínově náměstí číslo pět byli záhy nuceni trpělivě snášet mé učednické kytarové pokusy. První písničku o tom, jak "mladý švec, slyšel kdes, ţe prý bude slavný ples", při jejímţ zpěvu jsem se vlastnoručně doprovázel, znám málem celou ještě i dnes. Dixieland XI. A (toť v podstatě dnešní AKADEMIC JAZZ BAND) byl také „odběratelem" mých prvních textů. Pro taneční produkce se totiţ, v rámci této kapely, dala dohromady jakási "rytmická skupina", která začala postupně produkovat muziku, jakou jsme onoho času
poslouchali z rakouského rozhlasu. Luxembourg byl pro nás přece jen trochu daleko, chytit se dal jenom večer a nebo v noci (a to ještě bídně), takţe jsme dávali přednost vysílání z Lince nebo z Vídně. Svou první kapelou jsem hráčsky i pěvecky prošel na vojně v Ořechově u Brna. Jak ukázala budoucnost, ještě neţ jsem se z ní stačil vrátit, dokázal Vladislav Peška (s Pavlem Petruškou) ovlivnit mé budoucí „bytí" s definitivní platností. Oba totiţ stáli u kolébky beatové skupiny Synkopa, která vlastně nastartovala mou další ţivotní dráhu. Na prvém přerovském koncertu této grupy, ve velkém sále Městského domu, jsem byl ještě ve vojenském a jako posluchač, nicméně (díky nabídce obou před chvílí jmenovaných) ostatních slavných akcí, zájezdů a koncertů jsem se uţ zúčastnil člensky naplno. Jako doprovodný kytarista této formace jsem začal posléze nejenom pravidelně textovat, ale postupně psát i své první písničky a po různých kapelových změnách (a odchodech) i zpívat a "kapelničit". Byla to nejkrásnější léta mého ţivota. Zvláště pak ta, kdy mými kolegy a spoluhráči byli bratři Hradílkovi, Mirek Šimoník, Emil Krestýn, Mirek Novotný a "synkopácky evergeenový" Zdeněk Blaţek.
Synkopa v Běs klubu Není tomu zase aţ tak dávno, kdy mi někdo řekl, ţe Synkopa, v dobách své největší slávy, nebyla jenom „bigbítem", nýbrţ ţe byla přímo „ţivotní filozofií". I po Novákově odchodu, většinou do posledního místa obsazený sál Městského domu (a přitom tehdy v Přerově současně hrála Komuna, Elektrárna, Pivovar, kavárna Avion, Bečva a podobně) určitě svědčil sám o sobě o mnohém, nicméně byl tu i "synkopácky" FAN KLUB, BĚS KLUB, polodětská "mládeţnická" skupina stejného jména, fanouškovský časopis HELP, amatérsky (na kovové folii s vinylovým nástřikem) "podloudně" vydané "elpíčko", kapelová "placka" pracně "na koleně" vyráběná kdesi v Meoptě, jakoţ i zájezdy a vystoupení ve všech končinách republiky, na které jsme nikdy nevyráţeli sami, ale vţdycky v příslušné společnosti pro věc zapálených mladíků různého věku.
Časopis Help, pár stránek jednoho čísla Takţe: kdyţ se tehdy, v odborných kruzích, o našem městě mluvilo jako o malém moravském Liverpoolu, kus pravdy na tom bylo... Ale dost nostalgie, ţivot jde přece dál! Nicméně: kdyţ se tak někdy belhám dnešním večerním Přerovem, je mi (jako písničkáři, milujícímu odjakţiva poslední ošumělou venkovskou tancovačku víc, neţ sebenablýskanější diskotéku)
těch dnešních teenagerů tak trochu „hudebně" líto. Uţ třeba proto, ţe většina z nich dává přednost pasivní zábavě před tím, aby se pokusila bavit sama sebe. Chybí mi nadšení pro věc, které měli někdejší "krabáci", kdyţ s baterkou v ruce, v první řadě místního kina, trpělivě opisovali melodie z filmu Zasněţená romance. Chybí mi ctiţádost a zarputilost někdejších studentů přerovské jedenáctiletky, kteří to z třídní kapely dotáhli aţ na evropskou elitu. A v duchu znovu od srdce děkuji všem, kteří uţ pro mne do konce ţivota budou patřit do pestré lidské mozaiky těch, kteří mou maličkost, v dobách dávných i nedávných, dokázali něčím hudebně potěšit a překvapit. Ať uţ se kdysi skrývali (a nebo dodnes skrývají) za pojmy KRAB, MISTRAL, ALFA, MYŠÁCI, Q KLUB, KLOKANI, KLASY, PYTLÁCI, ENTUZIASTÉ, ŠEDIVÁCI, ŠPUNTI, AKADEMIC JAZZ BAND, VOX, JEN TAK nebo za jmény Břetislav Kramář, Rudolf Neuls, Vladimír Hamal, Lubomír Pleva, Pavel Novák, Vladimír Čech, Milan Svozil, Jiří Lakomý, Viktor Kozánek, Jiří Pospíšil, Leopold Pavelka, Zdeněk Flora, Zdeněk Sliţ, Marcela Urbášková a podobně...
Jaroslav Wykrent se v letech 1964-1970 podílel na zaloţení BES Klubu v Přerově (v prostorách domu v budově Montáţí Přerov (Blahoslavova ul.), dnes bazar Pexeso první dům od náměstí na levé straně). Bes klub se stal i centrem Fan klubu Synkopa. Byly zde pořádány různé kulturní akce na skoro profesionální úrovni, dokonce na tuto dobu v klubu pracoval i 1 zaměstnanec (J. Karas, který dnes pracuje v Městském Domě). V klubu se začal vydávat časopis fan klubu Synkopa Help, pozdější šéfredaktor byl J. Cedidla, dnes známý přerovský konferenciér, u jehoţ prvních krůčků byl i Jaroslav Wykrent. Časopis byl z počátku prací J. Wykrenta, byl autorem skoro všech článků, uváděl zde texty svých písniček pro Synkopu. Klub byl velmi vyhledávaným na programech, kde se ve většině podíleli členové skupiny Synkopa včetně technika Zdeňka Blaţka. Prvním vedoucím Bes klubu byla moje maličkost (Jiří Rosmus). Jaroslav Wykrent v této době organizoval při odpoledních tanečních čajích v Městském domě různé zábavné soutěţe jako "člověče nezlob se" na sále o pytlík desetníků a jiné soutěţe. Sál byl vţdy beznadějně vyprodán a stal se středem setkávání mladých lidí, které končilo mnohdy i svatbou. Svým slovem vţdy dokázal celý sál (kolem 900 osob) vţdy usměrnit. Klub se podílel na soukromém vydání první gramofonové desky Synkopy, v té době to byl od Jaroslava Wykrenta velký organizační úspěch. Deska byla zhotovena jen v počtu 100 kusů, některé skladby byly pak pouţity pro vzpomínkovou desku Synkopy. Jaroslava Wykrenta můţe také slyšet kaţdou neděli v 9:30 na vlnách českého rozhlasu Olomouc v pořadu Hudební vzpomínky. Velmi úspěšný byl i pořad ČT v 10/2004 "Kam zmizel ten starý song" a reportáţ kebelové televize Přerov - "Motýl ze tvé louky" - která popisuje Jaroslava Wykrenta jako chalupáře. Jaroslav Wykrent napsal i několik - jak on říká - poetická dílka, jako "Třikrát jenom tak" ze stejnojmenné a velmi pěkné kníţky.
Dovoluji si ještě na závěr uvést předmluvu k "Třikrát jenom tak" od jeho přítele Jiřího Suchého: Kdyţ mě pan Wykrent poţádal, abych mu napsal předmluvu k jeho poetickým dílkům, slíbil jsem mu to ochotně, protoţe je to slušnej člověk a mám ho rád. Kdyţ jsem si pak přečetl jeho Nádraţní ráj, Sedm deci nostalgie a Ejhle člověk, byl jsem rád, ţe o tu předmluvu poţádal zrovna mě a ne někoho jinýho. Mně se vám to totiţ nesmírně líbilo. Napsat o pěkných verších pěknou předmluvu je sice trochu zbytečná práce - dílo se obvykle chválí samo tím, ţe se povede - ale přesto mi dovolte, abych se zmínil třeba o Večeru klasiků, který jsem si vzápětí
po přečtení dal ještě jednou. Jestliţe Jaroslav Wykrent tu píše, ţe i motýlím křídlem lze dostat facku, tak já právě takovou dostal. Lehoučkou, poetickou, přátelskou, zkrátka veskrze pozitivní facku, která mě probudila z únavy, s níţ jsem si k četbě zasedl. Bylo totiţ uţ k půlnoci a celodenní shon mě vzhledem k mému vysokému věku a nízkému krevnímu tlaku zmáhá víc neţ dřív. A tak jsem si řekl, ţe kdyţ mně, unavenému, dodaly Wykrentovy verše takovou vzpruhu, mohu je doporučit svým citlivým spoluobčanům v naději, ţe na ně zapůsobí obdobně. Necitliví nechť zůstanou i nadále ve své politováníhodné nevědomosti - tahleta kníţka je materiál pouze pro spiknutí citlivých. Takţe - děkuji Jaroslavu Wykrentovi, ţe mě poctil a budu se těšit na další dílka. Jiří Suchý.
Jaroslav Wykrent: Třikrát jenom tak
