Jane Austenová ( ): Pýcha a předsudek (1813)

Jane Austenová (1775 – 1817): Pýcha a předsudek (1813) Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky. A přistěhuje-li se někam takovýto mladík, je tento názor tak zakořeněn v myslích sousedních rodin, že jej považují za pravoplatné vlastnictví té které dcery ještě dříve, než mají možnost se obeznámit s jeho vlastními pocity nebo zásadami v tomto ohledu. „Drahý manželi," pravila jednoho dne paní Bennetová onomu pánovi, „zdalipak už víte, že netherfieldské panství dostane konečně nájemce?“ Pan Bennet odvětil, že nikoli. „Už je tomu tak,“ pokračovala, „právě se odtamtud vrátila paní Longová a všechno mi to vypověděla.“ (….) „Jen považte, můj milý, to vás bude zajímat: paní Longová říká, že pánem na Netherfieldu se stane velmi zámožný mladík ze severní Anglie; v pondělí se tam prý přijel podívat v kočáře se čtyřspřežím, a tak se mu to zalíbilo, že se s panem Morrisem okamžitě dohodl; má se prý nastěhovat ještě před Svatým Michalem a část služebnictva přibude prý už koncem příštího týdne.“ „Jak se jmenuje?“ „Bingley.“ „Je ženatý nebo svobodný?“ „Ach, svobodný! Svobodný je, drahý choti! Svobodný mladík, a jak zámožný, má čtyři nebo pět tisíc ročně. To je něco pro naše děvčata!“ (…) Ale není přece vůbec vyloučeno, že by se mohl do některé zamilovat, a proto ho okamžitě, jakmile přijede, musíte navštívit.“ „To bych ani nepovažoval za nutné. Zajeďte tam s děvčaty sama, anebo je pošlete bez doprovodu, což snad bude nejmoudřejší, protože vás žádná půvabem nepředčí, a třeba byste se panu Bingleymu nejlépe líbila vy.“ „I vy lichotníku! Kdysi jsem snad nebývala zrovna ošklivá, avšak nyní si už na nic nedomýšlím. Nehodí se, aby matka pěti dospělých dcer dbala na vlastní krásu.“ (…) „Žádná z nich nestojí za fajfku tabáku," odpověděl. "Jsou hloupé a pošetilé, jako děvčata bývají, ale Lízinka je přece jen trochu čipernější než její sestry.“ „Jak můžete mluvit tak ošklivě o vlastních dětech, choti! Máte radost, když mě můžete pozlobit. Neberete vůbec ohled na mé ubohé nervy!“ „Mýlíte se, drahá. Ctím vaše nervy. Jsem s nimi důvěrné spřátelen. Vždyť mi je ohleduplně připomínáte už dobrých dvacet let.“ (…) Pan Bennet v sobě spojoval pohotový vtip, sarkasmus, uzavřenost i rozmary tak zvláštním způsobem, že ho jeho paní ani za třiadvacet let společného života neměla ještě prokouknutého. Proniknout za její duševní obzor nevyžadovalo takové úsilí. Byla to žena s malým pochopením pro ostatní, s nepatrným vzděláním a náladové povahy. Když jí něco nevyhovovalo, jala se naříkat na pomyslnou neurózu. Jejím životním cílem bylo vyvdat dcery a mezitím se utěšovala návštěvami a novinkami. (…) Literárněhistorický kontext: Místo autorky v tvorbě její doby zejména se zřetelem na pozici ženského živlu. Které umělecké směry se tu setkávají? Jaké místo kniha zaujímá v autorčině tvorbě? Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové a stylistické zvláštnosti; Údaje o autorce ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor. Cival ***: Rád bych šel výš, ale u romance, která mi nerozbušila srdce prostě nemůžu. Pěkná atmosféra a malebná kamera tak akorát na míru, ale Keira mi úplně neseděla, některé holky včetně Imeldy přehrávaly a ty vizuální manýry s dvouminutovými jízdami mi nějak nešly do kupy s literárně rozkecanými dialogy. Asi jsme moc konzervativní a příliš přízemní, když vidím v zamilované slečně na útesu kýčařinu, ale… s tím člověk nic moc nenadělá.  Slohový útvar / Funkční styl / Jaký smysl takové texty mají a kdo jsou jejich adresáti? / Kdo je pravděpodobný autor a jaká je jeho kvalifikace pro tento text? / Příznačné jazykové prostředky / Váš názor. Porovnejte – podle vlastního názoru – možnosti filmového přepisu vystihnout hodnotu literárního díla. V prvním větném celku najděte, objasněte a opravte pravopisnou chybu. Najděte v textu výrazy blízké mluvenému projevu a okomentujte je. Co je to kýč? Uveďte příklady odjinud.

NA CO NEZAPOMENOUT: Epika, próza, román (definice románu). Jane Austenová patří mezi průkopníky realistické literatury (v tom následuje Jonathana Swifta – Gulliverovy cesty – a Daniela Defoea – Robinson Crusoe), v jejím případě je ovšem realismus střižený preromantismem (koncentrace na vnitřní život ženských postav, idealizace prostředí anglického venkovského života vyšší střední třídy). Nadčasový účinek z jejího díla je však utvářen životnými postavami nezávisle uvažujících a samostatně jednajících mladých žen a nadhledem i typicky anglickým stylem humoru (podhánění/understatement, slovní vtip), blízkým (sebe)ironii a satiricky zesměšňujícím omezenost měšťanských paniček (sama Austenová se nikdy nevdala – sňatky z rozumu byly mimo její mentalitu a k jiným nedostala příležitost). Spisovatelkou se stala navzdory dobovým představám, že žena nemůže být úspěšnou literátkou: ukázala cestu sestrám Charlotte a Emily Brontëovým aj. Dnes zájem o Austenovou spíše roste, podněcují ho i filmové přepisy. Další autorčino dílo podobného typu: Opatství Northanger.

Richard Bach (1936): Racek (Jonathan Livingston Racek) (1970) (…) Rozednilo se a svěží slunce zlatě pableskovalo po mírně zvlněném moři. Míli od břehu čeřila vodu rybářská loď a vzduchem se nesl křik svolávající Hejno k snídani; nakonec se tisíc racků slétlo a všichni se začali rvát o kusy potravy, přičemž nevynechali jediný úskok, jak napálit druhého. Začínal další perný den. Ale daleko odtud, úplně sám nad lodí i pobřežím, trénoval Jonathan Livingston Racek. Ve výšce třiceti stop spustil nožičky s plovoucí blánou, zvedl zobáček a celý se vypnul, aby udržel křídla v bolestivě prohnuté křivce. Ta křivka umožňovala létat tak pomalu, až mu vítr začal šeptat do tváře a moře se pod ním zastavilo. Přimhouřil oči soustředěním, zadržel dech a s námahou prohnul křídla o další... jediný... palec. Vtom se mu rozčepýřilo peří, ztratil rychlost a začal se propadat. Rackové, jak jistě víte, nikdy nelétají trhaně a nikdy neztrácejí rychlost. Ztratit rychlost ve vzduchu, to je pro ně veliká hanba a ostuda. Ale Jonathan Livingston Racek se nestyděl, raději znovu rozepjal křídla v té nezvykle ostré křivce – a znovu ztrácel rychlost a propadal se jako kámen. Nebyl to zkrátka obyčejný pták. Většina racků se ani nesnaží naučit víc než základní prvky létání. Stačí jim vědět, jak se mají odlepit od břehu, popadnout něco k jídlu a fr! zpátky. Většině racků totiž nezáleží na létání, ale na jídle. Našemu rackovi však šlo především o létání, a ne o jídlo. Jonathan Livingston Racek nejraději ze všeho létal. Přitom si uvědomil, že mu jeho způsob uvažování nepřináší mezi ostatními ptáky žádnou zvláštní oblibu. (…) „Proč to, Jonathane, děláš?“ vyčítala mu maminka. „Nemůžeš být jako všichni ostatní? Copak je to tak těžké přenechat přízemní létání pelikánům nebo albatrosům? Proč nejíš, Jonathane? Vždyť jsi kost a kůže!“ „Mně to nevadí, mámo. Mně zajímá jen jediné: chci si vyzkoušet, co všechno ve vzduchu dokážu. (…)“ „Podívej, Jonathane,“ domlouval mu otec po dobrém. „Blíží se zima. Rybářská loď se objeví jednou za uherský rok a ryby žijící na povrchu se stáhnou do hlubin. Když už chceš něčemu přijít na kloub, tak se, prosím tě, zajímej o potravu a nauč se ji shánět. Já proti tomu tvému létání nic nemám, ale klouzavého letu se nenajíš, to si zapiš za uši. Pamatuj si, že létáš proto, aby sis sehnal něco do zobáku.“ Jonathan poslušně přikývl. Několik dní se snažil být jako ostatní – snažil se doopravdy, křičel a pral se jako všichni rackové, kteří se kolem lodí a nábřeží potápěli za odpadky z ryby a kousky chleba. Jenže mu to vůbec nešlo. K ničemu to nevede, pomyslel si a schválně upustil obtížně ulovenou ančovičku; vyhladovělý starý racek, který se za ním rozehnal, ji bez řečí popadl. Kdybych se byl radši učil létat! Vždyť neznám skoro nic! A za chvíli už Jonathan zase létal sám, daleko nad mořem. Učil se, byl šťastný. Začal rychlostí a za týden toho o ní věděl víc než nejrychlejší ze všech racků. (…) „Jonathane Livingstone Racku, postav se doprostřed!“ z hlasu Staršího zněl nejpřísnější úřední tón. (…) „…jednoho dne, Jonathane Livingstone Racku, poznáš, že neodpovědnost se vyplácí. Život je neznámo a nepoznatelno; stačí, když víme, že máme na světě jíst a žít co nejdéle.“ Racek Radě nikdy neodmlouvá, ale Jonathan pozvedl hlas: „Jakápak neodpovědnost, bratři? Znáte snad odpovědnějšího racka, než je ten, který objevuje a následuje smysl a vyšší cíle života? Tisíc let jsme se honili za rybími hlavami, ale teď konečně máme proč žít – učit se, objevovat, být svobodní! (…)“ (…) „Bratrství mezi námi pominulo,“ zaskřehotalo Hejno jednohlasně a jakoby na povel ho všichni přestali poslouchat a obrátili se k němu zády. Literárněhistorický kontext: Jak může dílo souviset s dobou svého vzniku na přelomu 60. a 70. let? Která jiná díla na bázi moderní bajky znáte? Pokuste se o porovnání. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy (tj. hlavně racek Jonathan, jeho rodiče, Hejno) a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové a stylistické zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor. Racek chechtavý (Larus ridibundus) je nejhojnějším evropským rackem. Původně žil jen poblíž mořských pobřeží, ale dokáže se během krátké doby přizpůsobit novým životním podmínkám. Je typickým společenským ptákem. Na místech spánku – skalách, ostrovech, polích apod. – se večer shromažďuje i několik tisíc ptáků. Racek je všestranně vynikající letec se schopností plachtění i obratného letu. Ptáci žijící při mořském pobřeží se živí všemi mořskými živočichy, které dokáží polknout, rackové ve vnitrozemí loví sladkovodní ryby plovoucí nehluboko pod hladinou. Racek ovšem sežere téměř vše, co najde.

Slohový útvar / Funkční styl / Jaký smysl takové texty mají a kdo jsou jejich adresáti? / Kdo je pravděpodobný autor a jaká je jeho kvalifikace pro tento text? / Příznačné jazykové prostředky / Objasněte, jaké rysy či

vlastnosti racků byly využity v Bachově příběhu. NA CO NEZAPOMENOUT: Epika, próza, moderní bajka (definice bajky). Richard Bach se celoživotně věnoval létání jako své profesi a posléze i jako svému hobby, ale to pro objasnění závažnosti ani celosvětového úspěchu knihy samozřejmě nestačí. Autor začal tvořit v 60. letech a atmosféra této dekády je v knize zřetelná. 60. léta jsou epochou zásadního generačního konfliktu: do studentských let a na práh dospělosti dorostla generace z poválečného babyboomu, přičemž duchovními guruy této generace se stávají třicátníci, jejichž start do života byl zpožděn Druhou světovou válkou (připomeňme, že Bach je stejný ročník jako Václav Havel). Mladí vytýkají generaci otců konzervativní přístup k životu, preferování konzumního stylu života jako prevenci sociálních konfliktů, pokrytectví v otázkách sexuálních (falešná prudérnost, pod níž se skrývá machistický přístup k rozdělení rolí v manželství), negativní vztah k rozšiřování lidských práv (donedávna pouze občanských a politických) o práva sociální a kulturní, lpění na kolonialismu i diskriminaci menšin (Afroameričanů aj.), udržování společensko-politického statu quo prostřednictvím ohlupování širokých vrstev obyvatelstva pokleslou mediální zábavou, vytváření uniformního masového konzumenta, který slouží zájmům uniformního velkoprůmyslu…

Tyto generační konflikty ovšem mají své viditelné počátky již v 50. letech a v tomto smyslu je Racek Jonathan ideově spřízněn s knihami, jako je Tracyho tygr od Williama Saroyana, Kdo chytá v žitě od Jeroma Salingera nebo 451 stupňů Fahrenheita od Raye Bradburyho. Bachovu knížku také můžeme chápat jako „západní“ variantu moderní bajky Farma zvířat od George Orwella, která si za cíl své kritiky bere „východní“ komunismus.

Honoré de Balzac (1799 – 1850): Otec Goriot (1835) Pařížan, který by se sem zatoulal, viděl by tu jen měšťanské penzionáty nebo ústavy, bídu nebo nudu, živořící stáří, radostnou mládež zapřaženou jen do práce. (…) Penzionát je průčelím obrácen do zahrádky, takže se dům stáčí v pravém úhlu do ulice Neuve-Sainte-Geneviève, kde ho vidíte přeříznutý v jeho hloubce. (…) Za dne můžeme spatřit mřížkami dveří, vyzbrojených drnčivým zvonečkem, na konci malého chodníčku na stěně proti ulici loubí, namalované mramorovou zelení místním umělcem. Pod zdánlivým, jen namalovaným výklenkem stojí socha boha lásky. (…) Mezi oběma bočními alejemi je záhon artyčoků, a po jeho stranách kuželovitě přistřižené ovocné stromy. Je lemován šťovíkem, hlávkovým salátem a petrželí. (…) Tento první pokoj vydechuje pach, pro nějž nemáme v slovníku jména a který by se dal označit jako pach penzionátu. Čpí zatuchlinou, plísní, žluklostí; studí, vlhne tu nos a vlhkost proniká šatstvem; je cítit jako místnost, v níž se obědvalo; čpí nádobím, špižírnou, noclehárnou. (…) Pro Rastignaca však byla paní Anastázie de Restaud žádoucí ženou. Zadal si s ní dva tance v pořádku tanečníků vepsaných na vějíři a mohl s ní promluvit při první čtverylce. „Kde se s vámi mohu příště setkat, milostivá?“ řekl jí náhle s takovou silou vášně, která se ženám tolik líbí. „Nu přece,“ odpověděla, „v Boulogneském lese, u Bouffonů, u mne, všude.“ A dobrodružný jižní temperament přiměl ihned studenta, aby se sblížil s touto rozkošnou hraběnkou, jak jen se mladý muž může sblížit s ženou při čtverylce a valčíku. (…) „Rád byste asi věděl, kdo jsem, co jsem dělal nebo co dělám,“ pokračoval Vautrin. „Jste moc zvědavý, chlapečku. (…) Zde je můj život v několika slovech. Kdo jsem? Vautrin. Co dělám? Co se mi líbí. (…) Hle, stojíte na rozcestí života, mládenče, vyberte si! Už jste si vybral: šel jste k našemu bratranci de Beauséant a tam jste zvětřil přepych. Šel jste k paní de Restaud, dceři otce Goriota, a tam jste zvětřil Pařížanku. Onoho dne, kdy jste se vrátil, měl jste napsáno na čele heslo, jež jsem uměl snadno rozluštit: Prorazit! Prorazit! Prorazit stůj co stůj! ,Výborně!´ řekl jsem, ,ten chlapík se mi líbí.´ Potřeboval jste peníze. Kde je vzít? (…) Budete pracovat? Práce, tak jak vy ji nyní chápete, vynese na stará kolena byt u matky Vauquerové takovým mládencům, jako je Poiret. Jak rychle získat jmění, je otázka, kterou si klade padesát tisíc mladých mužů, kteří jsou v takové situaci jako vy. Vy jste jedním z nich. Mějte na zřeteli úsilí, jež budete musit vynaložit, a dravost boje. Budete muset pozřít jeden druhého, jako se pozřou pavouci vtěsnaní v nějakém kořenáči, protože padesát tisíc dobrých míst není. Víte, jak se z toho vymotat? Geniálním důvtipem nebo chytrou korupcí. Do toho množství lidí se musí vpadnout jako koule z děla, nebo se tam vplížit jako mor. Poctivost není k ničemu. (…) Korupce je v přesile, talent je vzácný. A tak korupce je zbraní prostřednosti, jíž je ažaž, a všude pocítíte její hrot. Literárněhistorický kontext: Na jaké společenské změny a na jakou společensko-historickou situaci reaguje realismus a jakým způsobem? Uveďte několik hlavních představitelů realistické prózy. Jaké žánry v této době vystupují do popředí? Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy (otec Goriot, Evžen de Rastignac, Anastázie a Delfína, Vautrin) a jejich charakteristika (+ je na některých postavách taky něco romantického? objasněte) / Námět a témata; Jazykové a stylistické zvláštnosti (úloha popisných pasáží aj.); Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor. Velmi povedená Lidská komedie Český rozhlas v dubnu 2014 poskytl nejen svým posluchačům jednu z dramatizací cyklu Lidská komedie spisovatele Honoré de Balzaca. Prostřednictvím Radioservisu se na trh dostala nahrávka Otec Goriot z roku 1974. Hru pro rozhlas upravila Zuzana Kočová a režíroval Jiří Hořčička. V archivu prozatím zůstává druhý díl ze tří pilířů Lidské komedie – Ztracené iluze, který v roce 1979 natočil režisér Vladimír Tomeš. (…) V úvodu hry zvládli tvůrci načrtnout charaktery hlavních postav i vztahy uvnitř dramatu. Vše bez vypravěče, jen použitím správných replik a pomocí expresivního vyjadřování herců. Tak například: aniž by Goriot vstoupil na scénu, je posluchači jasné, jak o něm smýšlí ostatní obyvatelé penzionu či personál („...to je mléko otce Goriota,

doleju ho trochu vodou, stejně neví, co pije“). Jednotlivé kapitoly od sebe odděluje hudba linoucí se bezstarostně z flašinetu, aby nenápadně přešla do méně či více dramatické polohy a naznačila tím atmosféru nadcházejícího děje. Perfektně zvládnutý otec Goriot Martina Růžka budí antipatie pro svoji opičí lásku k dcerám, a soucit jako člověk, který dal svým nejbližším vše, aby tak naprosto ztratil jejich zájem. Aleně Vránové sluší role horší z dcer, když odhaluje svou bezcitnost až krutost po zjištění, že otcovy peníze došly. Další z hlavních postav, Evžen Rastignac, prochází v podání Viktora Preisse přerodem. Od počáteční hravosti, čestnosti až naivity, přes bojovné odolávání zlu ke zklamání, ztrátě iluzí až cynismu ke konci hry. Za ostatní vydařené postavy vzpomeňme ještě aspoň Vautrina, jehož předobrazem byl policejní president a bývalý podvodník Eugène-François Vidocq, se kterým se v roce 1834, rok před vydáním díla, Balzac osobně setkal. Tomu vtiskl dobře propracovaný charakter Miloš Nedbal, a Vautrin i přesto, že jízlivě jako ďábel ponouká Rastignaca ke zlému činu, působí téměř sympaticky. (…) Tvůrcům se podařilo do necelých dvou hodin vtěsnat jedno celé dílo francouzského velikána, aniž by se ztratilo to podstatné. Přesto by dramatizace zasloužila delší stopáž. Příběh chvílemi příliš spěchá, posluchač díla neznalý bude zpočátku zahlcen množstvím postav a jmen. Právě proto románu sedne audiozpracování, v němž si posluchač může příběh vychutnat opakovaně. Slohový útvar / Funkční styl / Jaký smysl takové texty mají a kdo jsou jejich adresáti? / Příznačné jazykové prostředky / Objasněte, odkud se Balzac inspiroval při volbě názvu svého cyklu, proč původní vzor pozměnil a v jakém smyslu. Co v obou případech znamená výraz komedie a v čem se liší do svého dnešního významu? NA CO NEZAPOMENOUT: Epika, próza, román (definice románu). Realismus (podobně jako romantismus) reaguje na změny euroamerické společnosti ve století revolucí: jedná se o průmyslovou revoluci i o politické revoluce směřující k emancipaci obyčejného člověka na feudálních a postfeudálních strukturách. Zatímco romantismus si vytváří od současného dění kritický odstup, realismus usiluje o co nejvěrnější vylíčení skutečného stavu věcí, včetně devastujícího vlivu peněžní morálky, a naopak také způsobů a cest, jak těmto negativům čelit. Teprve realismus znamená rozmach románu jako běžného žánru (nezapomeňme, že zakladatelkou českého románu je Karolina Světlá z realistické skupiny májovců). Realistický román líčí společenskou realitu prostřednictvím principu typizace: postavy (prakticky ze všech společenských vrstev), prostředí i zápletky jsou typické (příznačné), člověk je prezentován především jako výsledek prostředí, v němž žije. U Balzaca podobně jako u Flauberta, Tolstého aj. je velká pozornost zaměřena na pozici ženy ze středních a vyšších vrstev: její závislost na muži i snaha o realizaci vlastního štěstí jsou dobrým nástrojem k zobrazení společenských poměrů. Balzac prakticky veškeré své dílo shrnul pod pojem (cyklus) Lidská komedie, jímž ironicky (a protikladně) odkazuje k Dantovi. Recenze rozhlasové dramatizace patří do publicistického stylu, je určena běžnému čtenáři, najdeme ji třeba na webových stránkách určených nejširší veřejnosti, přesto tu jsou výrazy obvyklé právě v tomto žánru.

Petr Bezruč (1867 – 1958): Slezské písně (Maryčka Magdonova, Ostrava, Škaredý zjev, Kantor Halfar) (kolem 1900) Maryčka Magdonova Šel starý Magdon z Ostravy domů, v bartovské harendě večer se stavil, s rozbitou lebkou do příkopy pad. Plakala Maryčka Magdonova. Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil. Pod vozem zhasla Magdonova vdova. Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot, nejstarší Maryčka Magdonova. (…) Bez konce jsou lesy markýze Géra. Otcové když v jeho robili dolech, smí si vzít sirotek do klínu drva, co pravíš, Maryčko Magdonova? Maryčko, mrzne a není co jísti... Na horách, na horách plno je dřeva... Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat, má mlčet, Maryčko Magdonova? Cos to za ženicha vybrala sobě? Bodák má k rameni, na čapce peří, drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku, půjdeš s ním, Maryčko Magdonova? Cos to za nevěstu? Schýlená hlava, fěrtoch máš na očích, do něho tekou hořké a ohnivé krůpěje s lící, co je ti, Maryčko Magdonova? (…) V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla, kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba? Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci po cestě, Maryčko Magdonova? Maryčko, po straně ostré jsou skály, podle nich kypí a utíká k Frydku šumivá, divoká Ostravice. Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor? (…) Ostrava Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí, za sto let v rameni bezmasém svaly mi v železo ztuhly. (…) Chléb s uhlím beru si do práce, z roboty jdu na robotu,

při Dunaji strmí paláce z krve mé a z mého potu. Sto roků v kopalně mlčel jsem, kdo mi těch sto roků vrátí? Když jsem jim pohrozil kladivem, kdekdo se začal smáti. (…) Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím, hlubokých páni vy dolů: přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den, zúčtujem spolu! Škaredý zjev F.., to je škaredý fantóm! Tak řeknou konšelé zlatého města, tak řekne věhlasný národa vůdce, zatřepou hlavičkou národní dámy, tak řekne Rothschild a Gutmann, gróf Laryš a Vlček, i jasný Sir-markýz Géro – když jsem se z hromady sedmdesáti tisíců do výše zdvihl. Tak bili mne bičem! Jak vítkovské pece zrak jediný plál, krvavý chalát mi z ramenou vlál, na jednom nesl jsem německou školu, na druhém nesl jsem polský chrám, v pravici těžké jsem kladivo nesl (levou mi urazil uhelný balvan, oko mi vyžehl vyšlehlý plamen) a v srdci sedmdesáti tisíců kletby a zášť. (...) …já Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů, škaredý fantóm a zašlého národa bard. Kantor Halfar

Kantor Halfar byl hoch dobrý, byl hoch tichý, byl hoch hezký, ale škaredou měl chybu: i v Těšíně mluvil česky. Byl to synek jako jedle, byla na něj pyšná máti, ale škaredou měl chybu: tu, že nechtěl poslouchati těch, kdož vládli pod Lipinou. A když tak se kantor spustí... víš, jsou hříchy v katechismu, co se nikdy neodpustí. (…)

Literárněhistorický kontext: zařaďte Petra Bezruče do kontextu umění konce století: v čem se shoduje s jinými tendencemi i představiteli této epochy (uveďte některé její reprezentanty) a v čem se liší? Kde v jiných etapách literárního vývoje bychom našli takto společensky angažovanou tvorbu (zejména básnickou)? Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika: rozlište postavy realistické a metaforické (symbolické). Jazykové a stylistické zvláštnosti (úloha krajových výrazů, refrénu, mytické aluze). Údaje o autorovi ve vztahu k dílu: zvláštní způsob, jak se tato sbírka dostávala na veřejnost, smysl autorova pseudonymu; pojem mystifikace, kde ještě jinde se s ním můžeme setkat / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor. Smog a nezaměstnanost: Ostrava propadla v žebříčku měst

Moravskoslezská metropole je mezi deseti městy Evropy, kde se lidem žije nejhůře. Skepse, která se v posledních letech zmocňuje obyvatel Ostravy, už pronikla i do mezinárodního průzkumu. V čerstvě zveřejněném žebříčku Eurobarometr pro Evropskou komisi se Ostrava propadla mezi deset měst, ve kterých jsou lidé nejméně spokojeni. Na 76. místo v žebříčku, který je sestavován podle nálady obyvatel 83 měst, moravskoslezskou metropoli srazil strach lidí o práci a katastrofální stav ovzduší. Ještě před šesti lety přitom byla se životem v Ostravě spokojená drtivá většina lidí. Se špatným ovzduším se Ostrava potýká už léta. Po dočasném zlepšení v letech 2007 a 2008 opět nastala série zim, kdy pro smog nelze téměř vycházet z domu. Na konci roku 2012, kdy výzkumníci sbírali data, za sebou město mělo 116 dnů s překročenými imisními limity. Ostravané to pak svému městu skutečně spočítali, když mu v otázce na kvalitu ovzduší vystavili vůbec nejhorší hodnocení v celé Evropě. Se stavem vzduchu je podle Eurobarometru nespokojeno rekordních 93 % Ostravanů. Hodnocení Ostravy srazila také vysoká nezaměstnanost, která začala stoupat právě v letech před výzkumem a od roku 2010 se nedostala pod 11 %. K tomu se na konci loňského roku přidala nejistota ohledně budoucnosti jednoho z největších zaměstnavatelů v kraji - těžební společnosti OKD. Slohový útvar / Funkční styl / Smysl a adresáti takových textů? / Příznačné jazykové prostředky / Které jiné novinářské texty by se mohly danou problematikou zabývat a v čem by jejich pohled byl jiný? NA CO NEZAPOMENOUT: Epika (Maryčka Magdonova) nebo lyrickoepické básně (Ostrava), poezie, balady (definice balady). Bezruč představuje naprosto ojedinělý zjev v české poezii. Slezské písně jsou prakticky jediným jeho obecně známým dílem, doplňoval a přepracovával je v průběhu mnoha let. Stylizuje se do role slezského barda (bardi byli keltští profesionální pěvci hrdinských zpěvů), bard v Bezručově podání je mužný, sošný, drsný, životem odřený, zdravě skeptický, ale na druhé straně vzrušeně spravedlivý lidový reprezentant slezského lidu, tedy lidu, který se po staletí musí potýkat s drsnou přírodou, náročnými způsoby obživy (doly, hutě) a s útlakem národnostním a sociálním. Podobnou lidovou autorskou stylizaci jsme našli už u Havlíčka (v Tyrolských elegiích), ale zatímco tam je autor blížencem venkovských chasníků z lidové kapely, Bezručův bard je polomytický blíženec slezských hor. Atmosféru konce století tu najdeme v individualismu hrdinů, v důrazu na sociální problematiku i v mísení žánrů (nechybějí odkazy na antickou hrdinskou mytologii). Odlišuje se v tom, že Bezručovi hrdinové (hrdinky) mají typizační rysy, zatímco klasická kultura konce století byla vůči těmto vlastně realistickým prvkům odtažitá. Frýdeckomístecký poštmistr Vladimír Vašek, vydávající se za lidového pěvce Petra Bezruče, to je příklad umělecké mystifikace: esteticky hodnotného záměrného klamání čtenáře či diváka předstíráním falešné identity apod., v české literatuře se jedná kupodivu o častý jev: RKZ, Haškova Strana mírného pokroku v mezích zákona, Jára Cimrman apod. 2. text je novinová zpráva (publicistický styl), odpovídá na otázky co, kdy, kde, neodpovídá na otázku proč (nejde tedy o rozšířenou zprávu). Dnešní Ostravsko má mnoho problémů stejných jako tehdy, což je mj. způsobeno tím, že tamější doly a hutě patří lidem, kteří v tom kraji nežijí a nejsou s ním osobně spjati, využívají ho jen jako zdroj enormního osobního zisku. Na rozdíl od tehdejších časů se dnes klade důraz také na otázky ekologické. Zpráva by mohla být doplněna komentářem, analýzou apod. (i např. rozhovorem – interview, reportáží…)

Bible: Starý zákon: První kniha Mojžíšova (Genesis) (2. – 1. tisíciletí př. Kr.) 1

2 Na počátku stvořil Bůh nebe a zemia. Země byla pustá a prázdnáb a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. 3 4 5 I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. 6 7 I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“ Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od 8 vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý. 9 10 I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!“ A stalo se tak. Souš nazval 11 Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se 12 semeny!“ A stalo se tak. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité 13 druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den třetí. 14 I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. 15 16 Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“ A stalo se tak. Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: 17 větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou 18 19 klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý. 20 I řekl Bůh: „Hemžete se vody živočišnou havětí a létavcic létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!“ (…) 23 Viděl, že to je dobré. (…) Byl večer a bylo jitro, den pátý. 24 I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!“ A 25 stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré. 26 I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazemd podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ 27 Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (…) 31 Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. Literárněhistorický kontext: Kdy vznikly texty Starého zákona? Proč se tento soubor nazývá Starý zákon (Stará smlouva)? Jaký je rozdíl mezi judaistickým a křesťanským pojetím této části Bible? Jaké jsou půvpdní biblické jazyky? Jak se dál vyvíjela historie biblických překladů: objasněte pojmy Vulgata a Bible kralická. Vysvětlete některou pasáž úryvku: Odkud se vzala 2 světla zmíněná v příběhu o stvoření? Proč je stvoření rostlin předřazeno stvoření slunce, měsíce a hvězd? Jazykové a stylistické zvláštnosti biblického textu: Čím jsou ohraničeny jednotlivé dny stvoření a jak to souvisí s ústním původem biblického textu? Co to znamená např. název První kniha Mojžíšova? Váš vlastní názor na celou Genesi. Bible kralická, první překlad bible z původních jazyků do češtiny (a jeden z prvních překladů tohoto typu ve světě), 1. úplné vydání 1579 – 1594, poslední vydání 1613): pořízený překladateli jednoty bratrské; v r. 1564 první překlad Nového zákona od Jana Blahoslava, 1588 dokončen překlad Starého zákona, který byl doplněn upraveným Blahoslavovým Novým zákonem, s nímž tvoří tzv. šestidílku (4 díly Starého zákona podle palestinského → kánonu, 5. díl vyčleněné deuterokanonické → knihy a 6. díl Nový zákon). Nazývá se podle obce Kralice nad Oslavou na jihozápadní Moravě, neboť právě zde byla vytištěna, dosáhla špičkové kvality po stránce teologické (obsahuje i kvalitní komentující poznámky), jazykové, literární a tiskařské, můžeme ji chápat také jako výtečný

produkt velkého kulturního vzepětí české společnosti v době vlády Rudolfa II. Habsburského. Významná pro rozvoj českého jazyka. Podle posledního vydání své původní podoby je vydávána stále znovu, zůstává nejznámějším, nejrespektovanějším a nejbásnivějším, byť dnes již poněkud archaickým českým překladem. Slohový útvar / Funkční styl. Jaký význam měla a i pro dnešek má Bible kralická? Při odpovědi využijte jméno Josef Dobrovský. Uveďte několik informací o nejnovějších českých překladech Bible (zejména o ČEPu). NA CO NEZAPOMENOUT: Všechny údaje lze najít na MS oddíl Slova – tematický celek Mýtus… Nezapomeňme, že řečtina jako jazyk Nového zákona je výsledkem hellénistické kultury, zrozené z výbojů Alexandra Makedonského do Orientu. 2. text je heslo z encyklopedie, poznáme to z absence členění na odstavce, vynechávání některých sloves, odborné výrazy, ale nesložitá větná stavba. Moderní češtinu obnovoval s využitím kralické češtiny Josef Dobrovský v 1. generaci národního obrození.

Bible: Nový zákon: Evangelium podle Matouše (1. století po Kr.) Narození Ježíše Krista 18Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. (…) 22To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: 23 ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. (…) 3 Jan Křtitel 1Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: 2„Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (…) 4Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. 5Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, 6vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. (…) 4 (…) Počátek Ježíšovy činnosti 12Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. 13Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím… Povolání učedníků 18Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. 19Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ 20Oni hned zanechali sítě a šli za ním. (…) 5 Blahoslavenství 1Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. 2Tu otevřel ústa a učil je: (…) 6 Jak prokazovat dobrodiní „(…) 2Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. (…) 14Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; 15jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. 19 (…) Ježíš a děti 13Tehdy k němu přinášeli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se; ale učedníci jim to zakazovali. 14Ježíš však řekl: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské.“ 15Požehnal jim a šel dál. 21 (…) Očištění chrámu 10Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: „Kdo to je?“ 11Zástupy odpovídaly: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“ 12Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; 13řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby‘, ale vy z něho děláte doupě lupičů.“ (…) Literárněhistorický kontext: Kdy vznikly texty Nového zákona? Proč se tento soubor nazývá Nový zákon (Nová smlouva)? Jaký je rozdíl mezi Starým (křesťansko-judaistickým) a Novým (jen křesťanským) zákonem? Jak je text členěn? Co znamenají číslice u textu? Zmiňte příklady, kdy je pozdější literatura inspirována Novým zákonem. Co to jsou apokryfy? Co to je travestie? Jaký je původní jazyk Nového zákona a proč právě on? Najděte a okomentujte jazykové a stylistické zvláštnosti biblického textu. Co to obecně znamená evangelium? Jací jsou další autoři Nového zákona? Na jaké části se Nový zákon dělí? Milan Machovec (1925 – 2003), český filozof: V psychologickém ohledu je velmi zajímavé – ostatně dodnes živé –, jak Ježíš, schylující se snad až provokativně velkomyslně k prostitutkám, kolaborujícím úředníkům a jiným tradičně opovrhovaným lidem, naopak ostře a místy snad až trochu jednostranně skoro napořád napadá právě ony programově a uvědoměle „zbožné“ své doby, lidi skoro zabydlené v samé uvědomělosti a řádnosti – farizeje. (kniha Ježíš pro moderního člověka) Pokuste se podle svého vlastního názoru reagovat na Machovcův text a odpovědět na otázku naznačenou v úryvku. Inspirujte se také názvem knihy a zkuste zformulovat, čím může být ježíšovské téma moderní – zejména pro dnešní mládež.

NA CO NEZAPOMENOUT: Starý zákon (Stará smlouva) je produktem starověkého kočovnictví: život závisí na prakticky jediném zdroji (voda – oblak – déšť). Bůh – Hospodin – žádá od svého lidu víru v jediného Boha – na rozdíl od polyteismu okolních starověkých civilizací. Největším hříchem je modlářství – klanění se nepravému bohu. Naproti tomu Bůh novozákonní – Ježíš je považován za jeho syna a zároveň za Syna člověka – žádá, aby člověk k Bohu přistupoval skrze nezištnou, sourozeneckou lásku k druhým lidem; jedná se o zcela nový prvek ve světovém náboženském vývoji. Nový zákon je psán řecky, jde tedy o produkt helénistické jazykové kultury, rozšířené výboji Alexandra Makedonského.

Giovanni Boccaccio (1313 – 1375): Dekameron (asi 1349 – 1353)

(…) Dík ctnostem a důvtipu krále Agilulfa se záležitostem Longobardů dařilo a byly v pokoji, ale tu se stalo, že se do svrchu řečené královny zamiloval její podkoní, člověk převelice nízkého původu, pokud se týče rodu, nicméně jinak ducha mnohem ušlechtilejšího, než by se dalo čekat od tak nízkého zaměstnání; měl postavu krásnou a velikou jako sám král a zamiloval se do královny bezměrně. (…) . A třebaže žil bez jakékoliv naděje, že se jí někdy bude moci zalíbit, přece jen se sám před sebou holedbal, jak vysoko povznesl své myšlenky, a protože hořel milostným ohněm, vykonával snaživě všecko, o čem soudil, že bude královně milé, ba předstihoval v tom všechny své druhy. Tak se stávalo, že když si měla královna vyjet na koni, jela raději na oři, kterého opatroval on, než na nějakém jiném, a podkoní, když se toto přihodilo, považoval to za největší projev milosti; nikdy se mu ani nechtělo odstoupit od třmene, neboť se cítil blaženým, když se dotkl třeba jen jejích šatů. (…) Když tohle uviděl a když viděl rovněž, jak se král vrací, napadlo ho, že si musí počínat zrovna tak: a když si opatřil plášť podobný plášti, který viděl na králi, a pochodeň a hůlku a umyl se nejprve pořádně v parní lázni, aby královnu neurazil hnojný pach či aby si nevšimla úskoku, skryl se s těmito věcmi, jako obvykle činil, ve veliké síni. A když pak seznal, že všichni už spí, a když se mu zdálo, že nadešla vhodná doba buď pro splnění jeho přání, nebo k cestě vstříc vytoužené smrti, vykřesal z kamene a ocele, které si přinesl s sebou, trochu ohně, zažehl pochodeň, upjal se a zahalil do pláště, načež šel ke dveřím komnaty a dvakrát do nich hůlkou udeřil. Jedna celá rozespalá komorná otevřela komnatu, vzala od něho světlo a skryla je, načež on beze slova vešel za záclonu, odložil plášť a vstoupil do lože, v němž spala královna. Toužebně ji vzal do náručí a dělaje, že je rozezlený (neboť věděl, že když je král rozezlený, nechce nic slyšet) poznal královnu několikrát tělesně, aniž přitom on a ona promluvili slovo. A třebaže se mu odchod zdál těžký, přece jen se bál, aby příliš dlouhé prodlévání zde neproměnilo jeho slast v zármutek, zdvihl se, vzal svůj plášť a světlo a mlčky odešel a co nejrychleji se vrátil do své postele. Sotva se v ní octl, zdvihl se král a vešel do komnaty ke královně, jež se tomu tuze podivila; a protože vstoupil do jejího lože a zvesela ji pozdravil, dodala si královna, vidouc ho veselého, odvahy a řekla: „Ó pane můj, jaké jsou to dnes v noci novosti? Před chvilkou jste ode mne odešel, když jste si se mnou užil radostí víc než obvykle, a už jste tu zase? Dávejte pozor na to, co děláte!“ Když král zaslechl tato slova, rázem si domyslil, že někdo, kdo má podobné zvyky a postavu jako on, královnu oklamal, ale protože byl moudrý, hned ho napadlo, že by jí to neměl dát znát, zvláště když viděl, že to nepoznala ani královna, ani někdo jiný – což by mnoho jiných hlupáků neudělalo. Právě naopak by říkali: „Já tady přece nebyl. Kdo to tu byl? Jak se sem dostal? Kdo to sem přišel?“ Bylo by z toho povstalo mnoho věcí, jimiž by byl paní neprávem zarmoutil a byl by ji podnítil toužit, aby měla zase to, čeho už okusila. Věděl, že když bude mlčet, že mu z toho nemůže vzejít žádná hanba, bude-li však mluvit, že si tím získá jen pohanu. Pobouřen tedy více v mysli než ve tváři a ve slovech, odpověděl jí: „Paní, nezdá se vám, že jsem takovým mužem, který už tu mohl jednou být a pak se sem znovu vrátit?“ Paní mu odvětila: „Ale ano, pane můj, nicméně vás prosím, abyste dbal o své zdraví.“ Tu pravil král: „Dobrá, budu se řídit vaší radou, odejdu tentokráte a už vás nebudu obtěžovat.“ (…) Král ráno vstal a přikázal, aby se všechna čeleď, ještě než se otevrou brány paláce, shromáždila před ním. Tak se také stalo. A když všichni stáli před ním s nepokrytou hlavou, jal se pátrat po onom, jejž před tím ostříhal; vida však, že týmž způsobem má ustřižené vlasy většina čeledi, podivil se tomu a řekl si sám pro sebe: „Ten, jejž hledám, je sice nízkého stavu, ale přesto je vidět, že je vysoce důvtipný.“ A když takto seznal, že bez rámusu toho, jejž hledal, nedopadne, a ježto se mu také nechtělo utržit si pro malou pomstu velkou hanbu, rozhodl se, že ho napomene pouhým slovem a že mu takto dá najevo, že o všem ví. I obrátil se tedy ke všem a řekl:

„Ten, jenž to učinil, ať tak již nikdy nečiní – a jděte s Bohem.“ 1. Zařaďte Boccacciovo dílo do základních kulturně historických souvislostí. 2. Stručně připomeňte zápletku příběhu. 3. Jakou roli zde hraje téma erotiky? O čem svědčí? 4. V příběhu je ejdna věta, která by mohla být chápána jako definice základní společenské tendence renesanční kultury. Najděte ji.

Michelangelo: David Hodnocení pořadu: Počet hlasů: 268 Sdílet | Poslat odkaz Co ještě nevíte o monumentální soše génia renesance. Dokumentární cyklus BBC Soukromí mistrovského díla

Velký renesanční umělec, sochař, malíř, architekt a básník, vlastním jménem Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simone (1475–1564). Po ročním studiu ve Florencii jej Donatellův žák Bertoldo di Giovanni zasvětil do sochařského řemesla, vzápětí vytvořil svá první díla Madona na schodech a Boj kentaurů s Lapithy. Na dvoře Lorenza Mediciho se rozvíjel i jeho básnický talent. Po smrti Lorenza Nádherného v roce 1492 opustil Michelangelo Florencii, nějaký čas pobýval v Bologni a teprve v roce 1496 se na pozvání kardinála Riaria odebral do Říma. V Římě vznikla další jeho díla, Kupido a Opilý Bacchus. V roce 1497 dostal objednávku na Pietu pro baziliku sv. Petra ve Vatikánu. Vybral vhodný mramor v Carraře a v roce 1500 Pietu dokončil. Malíř, architekt a životopisec slavných umělců Giorgio Vasari o Pietě napsal: „Je to socha, v níž se zračí veškerá síla a moc umění, a proto ať si žádný sochař nebo kterýkoli jiný význačný umělec nemyslí, že by někdy mohl vytvořit dílo s podobnou kresbou a s takovým půvabem, nebo že by i při sebe větší námaze uměl opracovat mramor s takovou jemností, uhlazeností a dovedností jako Michelangelo.“ V roce 1501 se Michelangelo vrátil do Florencie, kde byl pověřen vytvořením sochy Davida, která měla symbolizovat republikánské ctnosti, odvahu a statečnost města. Michelangelo pracoval na soše do roku 1504, kdy byla postavena před Palazzo Vecchio. Tento pořad nelze na internetu přehrát z důvodu autorských práv. 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky.

Váš názor na poslední konstatování v článku.

Pierre Boulle (1912 – 1994): Planeta opic (1963) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor. Vzal jsem do ruky řídicí páky a řídím loď co nejpřesněji. Zázrak techniky. Po sedmi stoletích nepřítomnosti přistávám na Orly, které se ani moc nezměnilo, přistávám dost daleko od budov. Museli mě vidět, nezbývá mi než čekat. Nezdá se, že by tady byl provoz. Že by letiště bylo zrušeno? A ne. Tamhle je letadlo. Podobá se ve všem všudy letadlům z mé doby! Od budovy se odlepilo auto a míří k nám. Vypínám rakety a zmocňuje se mě rostoucí nervozita. Co mám říct svým lidským bratrům? Možná že mi nebudou napřed věřit, ale já mám důkazy. Novu a svého syna. Auto se zvětšuje. Je to náklaďák dost starého typu: čtyři kola a výbušný motor. Mechanicky si všímám těchto detailů. Byl bych si spíš myslel, že tahle auta jsou už dávno v muzeích. (…) Jsou dva. Špatně je rozpoznávám, protože od špinavého skla se odrážejí paprsky zapadajícího slunce. Šofér a spolujezdec, ten je v uniformě. Šofér vystoupil. Je ke mně zády. napůl j skrytý ve vysoké trávě, která je mezi námi. Otvírá dveře, aby mohl vystoupit spolujezdec. Nemýlil jsem se, je to důstojník, přinejmenším major, vidím, jak se třpytí spousta hvězdiček. Seskočil na zem. Udělá několik kroků směrem k nám, vyjde z trávy a konečně ho vidím v plném světle. Nova zakřičí, vytrhne mi syna a utíká se schovat do šalupy, zatímco já stojím jako přibitý a nejsem schopen jediného slova nebo pohybu. Je to gorila.

Potravinové ohrožení lidské civilizace PALO ALTO – Lidstvo čelí stále většímu komplexu závažných a silně provázaných ekologických problémů. Patří mezi ně nejen velmi diskutovaná témata typu klimatických změn, ale i stejně vážné nebo dokonce vážnější hrozby pro přežití organismů podporujících naše životy tím, že zajišťují klíčové funkce ekosystému, jako jsou opylování plodin nebo hubení zemědělských škůdců. Kromě toho čelíme i řadě dalších hrozeb: šíření toxických syntetických chemikálií po celém světě, rozsáhlým epidemiím a dramatickému poklesu kvality a dostupnosti nerostných zdrojů, vody a půdy. Války o zdroje jsou již realitou; víme, že kdyby například mezi Indií a Pákistánem vypukla „malá“ jaderná válka o zdroje, pak by samotná tato válka pravděpodobně znamenala konec civilizace. Podle našeho odhadu však bude nejzávažnější hrozbou trvalé globální udržitelnosti v příštích desítkách let hrozba, na níž se všichni shodnou: rostoucí problémy s odvracením rozsáhlých hladomorů.

2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky.

Shrňte obsah článku a porovnejte jej s tím, jaká patrně nejaktuálnější rizika pro lidskou civilizaci byla spatřována v době, kdy Pierre Boulle napsal svůj román. Pokud jste viděli filmový přepis, porovnejte ho s knihou.

Ray Bradbury (1920 – 2012): 451 stupňů Fahrenheita (1953) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

„Co se děje?“ Montag zřídkakdy viděl v domě tolik světel. „Nic, to jenom moje máti, otec a strýček vysedávají a hovoří. Je to skoro jako když někdo chodí pěšky, jenomže je to vzácnější. Strýčka zavřeli ještě jednou — neříkala jsem vám to už? — protože chodil pěšky. My jsme strašně zvláštní rodina.“ „A o čem mluvíte?“ Zasmála se tomu. „Dobrou noc!“ Vykročila k domu. Potom jako by si na něco vzpomněla, vrátila se a zvědavě a udiveně si ho prohlížela. „Jste šťastný?“ zeptala se. „Co jestli jsem?“ zvolal. Ale ona zmizela, odběhla v měsíčním svitu. Domovní dveře se neslyšně zavřely. „Šťastný! Takový nesmysl.“ (…) „Co dávají dnes odpoledne?“ zeptal se unaveně. Podruhé už od listin nevzhlédla. „Za deset minut začne hra ze seriálu ,Hrajte s námi!‘ Poslala jsem jim pár prázdných tubiček a dnes jsem dostala poštou svoji úlohu. Natáčejí hry tak, že jedna role není obsazená. Je to nový nápad. Chybí hospodyně, a to jsem já. Když přijde na řadu vynechávka, všichni se na mě ze stěn podívají a já doplním, co tam není. Tady třeba řekne ten muž: ,Co si o tom nápadu myslíš, Heleno?‘ a koukne se na mě sem, mezi stěny, kde sedím, chápeš? A já řeknu, já řeknu —“ Zarazila se a chvilku jela prstem pod řádkou v textu. ,Myslím, že je to skvělé!‘… Mildred vstala a začala přecházet po pokoji, brala do rukou různé věci a zase je pokládala. Beatty si jí nevšímal a pokračoval: „Pusť ten film rychleji, Montagu, honem! Vezmi jen všechny ty obrázkové magazíny: Click, Pie, Look, Eye, Now, Flick, Here, There, Swift, Páce, Up, Down, In, Out, Why, How, Who, What, Where, Eh?, Uh!, Bang!, Smack!, Wallop, Bing, Bong, Bum! Výtah z výtahu, výtah z výtahu výtahu. Politika? Sloupek, dvě věty, palcový titulek! A pak už jde všechno k čertu! Roztočte lidskou mysl, rozpumpujte ji rukama vydavatelů, literárních zlodějů, rozhlasových podnikatelů tak rychle, aby ta odstředivka odmrštila všechny nepotřebné myšlenky, které jen ukrádají čas!“ (…) „Školní docházka se zkracuje, kázeň se uvolňuje, přestává se učit filozofie, dějepis, cizí jazyky. Angličtina a pravopis se postupně čím dál víc zanedbávají, až se nakonec ignorují skoro úplně. Žije se ze dne na den, lidi se starají jen o výhodné místo a po práci je všude plno zábavy. Nač se učit něco víc než mačkat knoflíky, otáčet vypínačem, utahovat matky a spojovat kontakty?“ Ubavit se k smrti s podtitulem Veřejná komunikace ve věku zábavy je kniha amerického mediálního teoretika Neila Postmana, která vyšla v roce 1985 v USA, v Česku se dočkala dvou vydání (Mladá fronta - 1999[1] a 2010) v překladu Ireny Reifové. Autor ukazuje, že poznání zprostředkované televizí je ve srovnání s epistemologií v éře tisku méněcenné, absurdní, dokonce nebezpečné.[2] Přesto televizi neupírá i pozitivní přínos, např. velký emocionální vliv (např. vyvolání odporu proti Válce ve Vietnamu). Konstatuje, že zatímco éra tištěného slova již vykázala více pozitiv než negativ, u relativně mladší televize zůstává otevřenou otázkou, jaká dlouhodobější pozitiva přinese. Je znechucen mocí televize a televizního zábavního průmyslu; televizní styl zpravodajství podle Postmana přebírají i ostatní média (tisk a rozhlas), zpravodajství, které má hlavně pobavit, ovlivňuje také politiku. Lidé podle Postmana nevolí politiky dle jejich politické vize, ale dle jejich vzhledu a zábavnosti.

Reagujte vlastním názorem na obsah Postmanovy knihy. Odkud je úryvek převzat, co znamenají grafické zvláštnosti v textu?

Friedrich Bridel (1619 - 1619): Co Bůh? Člověk? (1658) Struktura zkoušky: 1. Beletristický text: Zařaďte autora(-ku) do příslušného uměleckého směru či kulturní epochy; charakterizujte daný směr či epochu; uveďte, jaké místo autor a jeho dílo v daném směru či epoše zaujímá a jakým způsobem může oslovit dnešního čtenáře. Uveďte jJazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti;

Co bůh? Člověk? Kdokolivěk? Co já? Co ty? Bože svatý? Já hřích, pych, lest: tys sláva, čest. Já hnis, vřed, puch: tys čistý duch. Tak, jak mohu, o mém Bohu zpívám, vzdychám i pospíchám, k nohám padám, chvály skládám, jak i první, tak v poslední okamžení. PATER e CoeLIs DeVs, MIserere nobIs. Co jest Bůh? Duše odpočinutí. Jaký boj? Jaké hnutí mně vstupují na myšlení? Mám-li snad zahynouti? Čiji mdlé mé přirození. Což to? Věc velmi rychlá, aneb jest-li ňáké zdání,

rostou mně jakás křídla, strojí se všecko k litání. (…)

Tys perla, kment, hedvábí, tys božská, hrozná velebnost, ta k sobě všecko vábí, neobsáhlost, neskončenost. Já pak jáma, sklep, co jsem? Jsem potvora nepravosti. Já kazichléb jen, co jsem? Hra všelijaké marnosti. Já nad peří létavé, i nad vítr jsem marnější, nad ty prášky mihavé, i nad prach jsem vrtkavější; já jsem nadutá pěna, v štěstí jsem nejvyskočnější, potom když je proměna, v neštěstí nejzlobivější. Já nad oteklé vředy, i nad hnůj jsem ohavnější, všecken zapuchlý, bledý, nad jed i mor ohyzdnější. Já jsem samý pouhý vřed, umrlčina zprachnivělá, puch, hnůj, hnis, jizlivý jed pro svrab oplzlého těla.

2. Nebeletristický text: Charakterizujte jeho obsah a účel a objasněte jeho vztah k prvnímu textu. Bezvýhlednost mnohaletého zápasu o obnovu života na českém jihu přinesla s sebou některé psychické momenty, které se dříve nebo později musily výrazně projeviti v utváření vnitřního života tohoto kraje resp. jeho obyvatel. Bylo opravdu nezbytně třeba vystupňovati rezistentní odvahu až do krajnosti, neměl-li býti současník válečného utkání odehrávajícího se na naší půdě v letech 1618–1648 zlomen požáry rozchvacujícími mu znovu a znovu starý i nově vybudovaný krov nad hlavou a zadáven pleny vydírajícími mu z rukou nejenom poslední hotové peníze, ale i poslední zásoby potravin, neměl-li se vzdáti naděje oživující, když viděl výsledky své usilovné práce znovu a znovu pohlcovány přívalem událostí, záplavami vojenských durchcuků a tíhou vojenských ubytování, a neměl-li kapitulovati před silami, které zřejmě převyšovaly jeho možnosti obranné a hrozily jej zničit. Za dané situace to byla především skutečnost, že válka se jevila soudobému člověku ne jako racionálně sledovatelný řetěz událostí, nýbrž jako živel, ba přímo jako osud – kus nezvládnutelného a neuchopitelného fata –

která dodávala těmto heroickým rysům u soudobého člověka zesíleného, až nenormálního patosu. V každé válce – i ve válce moderní – hrál a hraje moment překvapení jistě nemalou roli. Na základě srovnání obou textů vysvětlete, jak atmosféra Třicetileté války ovlivnila vznik a rozvoj barokní kultury v Českých zemích. Co to je (barokní) mystika?

Charlotte Brontëová (1816 – 1855): Jana Eyrová (1847) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor. „Mám dnes večer náladu být družný a sdílný,“ víceméně zopakoval svá předešlá slova, „proto jsem také pro vás poslal. (…) Dnes večer mám ale v úmyslu si s ničím nedělat starosti, nezabývat se tím, co mě obtěžuje, a dopřát si, co mě těší. A právě teď by mě potěšilo něco z vás vytáhnout – dozvědět se o vás víc – tak se do toho pusťte.“ Místo, abych promluvila, jsem se usmála. A ten úsměv nebyl ani moc samolibý, ani přiliš pokorný. „Tak mluvte,“ naléhal. „Ale o čem by to mělo být?“ „O čem chcete. Nechám výběr i námět a způsob, jak o tom budete mluvit, zcela na vás.“ (…) Jestli čeká, že budu mluvit jen kvůli tomu, aby řeč nestála a já se předváděla, pak zjistí, že si vybral nesprávnou osobu, pomyslela jsem si. „Jste snad němá, slečno Eyreová? (…) Paličatá! (…) Aha! (…) Má žádost vyzněla nesmyslně a téměř povýšeně. Omlouvám se, slečno Eyreová. Jednou provždy platí, že nemám v úmyslu s vámi zacházet jako s němkým, kdo je mi podřízený. Tedy“ (opravil sám sebe) „vymiňuji si pouze takovou nadřazenost, jaká nezbytně vyplývá z dvacetiletého rozdílu ve věku mezi námi a z větších zkušeností – vždyť je na rozdíl od vás získávám snad sto let. (…)“ Nemyslím si, že máte právo mi rozkazovat pouze proto, že jste starší než já, nebo proto, že jste procestoval větší kus světa. Jestli si můžete nárokovat nadřazenost, závisí na tom, jak a k čemu jste ten čas a zkušenosti využil.“ „Hmm! Pohotová odpověď. Ale já ji neuznám, protože by se mi to nikdy nehodilo do krámu. … stále je ještě třeba, abyste souhlasila s tím, že tu a tam přijmete mé příkazy, aniž se budete cítit dotčeně či ublíženě mým rozkazovačným tónem. Souhlasíte s tím?“ Usmála jsem se. V duchu jsem si pomyslela, že pan Rochester skutečně je podivín – zdálo se, že zapomíná, že mi platí třicet liber ročně, abych jeho příkazy přijímala. „Ten úsměv se mi sice moc líbí,“ poznamenal, protože okamžitě postřehl letmý výraz na mé tváři. „Ale keště k tomu něco řekněte.“ „Myslela jsem na to, že jen velmi málo pánů by se obtěžovalo dotazy, zda jejich placení podřízení jsou, nebo nejsou dotčení či ublížení kvůli jejich příkazům. „Placení podřízení! (…) Ach ano, zapomněl jsem na plat! (…) A dáte souhlas k tomu, že se obejdeme bez všech společenských formalit a frází, ani si budete myslet, že když je nepoužívám, je to z mé strany neomalenost?“ „Jsem si jistá, pane, že bych si nikdy nespletla neformálnost s neomaleností. Tu první mám dost ráda, a tu druhou by nikdo narozený jako svobodný člověk nestrpěl, dokonce ani kvůli platu ne.“ Magazín Mladé fronty Dnes 15 / 2011: Ránko jsem chvilečku fokusoval, o čem vyprodukuju sloupeček do dnešního magáčku. Stavil jsem se v posce, abych dostal nějakou ideu. Minutku jsem tam čekoval jednoho panáčka, co dělal s železama, a jako docela dobrej džob. „Dobře ty, zabils,“ povídám mu. „Pecka, dneska osobáček,“ odpověděl, a prý jestli dáme večer pivsona. Dobroš. Vedle šli lidičkové na zumbinu. Pročítám postřehy na facebookové skupině lidí, kteří takovouhle komunikaci nesnášejí jako já, a ujišťuju se, že svět blázní: „Taxikář minulý týden: Takže nejdřív dolevíčka, pak dopravíčka a za kolejkama zastavinkujeme?“ „Reakce obchodního partnera na odklad pracovní schůzky z důvodu nemoci: Jejky, tak až budete zdravoučká, písněte mi zprávičku, ju?“ Jsme snad stále infantilnější, tedy dětinští? Bojím se pravdy. „Dobrá otázka,“ zamýšlí se psycholog Zbyněk Vybíral, „ale abychom na ni mohli odpovědět důkladně, museli bychom se zamyslet nad zájmy těch, kdo nás,infantilizujíˇ. (…) Žijeme v době, v níž je na nás v podstatě neustále vykonáván manipulativní nátlak, angličtina má pro to termín „coercion“. Ano, viděno psychologicky: velká část lidí je dne infantilnější než dřív v tom smyslu, že o sebe nechá pečovat druhé, nedospěje k zodpovědnosti, je závislá – jedno na čem… Baví se hloupostmi v mobilech a výherních automatech, nebo i nad stolními hrami, je nedospěle pasivnější. Bohužel, v průměru jsme infantilnější.

2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky. Na základě obou textů srovnejte způsob společenské konverzace v době Jany Eyreové a v dnešní České republice.

Dan Brown (1964): Šifra mistra Leonarda (2003) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor. „Kde je Langdon?“ vyštěkl Fache a než vkročil zpátky na velitelské stanoviště, vyfoukl poslední oblak kouře z cigarety. „Ještě pořád na toaletě, pane kapitáne.“ Poručík Collet tuhle otázku čekal. „Koukám, že si dává na čas,“ zavrčel Fache. Fache proslul schopností zachovat si i pod tlakem chladnou hlavu… Dostat tohohle chlápka do vězení by mu vytrhlo trn z paty. Parlament i média začínaly v poslední době otevřeně kritizovat Facheovy agresivní metody, ostré střety se zahraničními velvyslanectvími a přečerpávání rozpočtu na nákup nejmodernějšího technického vybavení. (…) Fache uháněl Velkou galerií a z vysílačky se k němu nesl Colletův vzrušený hlas, přehlušující vzdálené řinčení poplašného zvonku. „Ten chlap skočil!“ ječel Collet. „(…) A nehýbe se! Ježíšikriste, vypadá to, že se ten Langdon zabil!“ „P. S.?“ Polechtal ji na žebrech. „Princezna Sophie.“ Zahihňala se. „Ale já nejsem princezna.“ „Pro mě ano,“ mrkl na ni. (…) „Ty iniciály,“ připomněl jí Langdon šeptem a zkoumavě se na ni zahleděl. „Viděla jsi je někde?“ (…) Langdon ztišil hlas. „jsem si téměř jistý, že tvůj dědeček byl členem jisté tajné organizace, prastarého utajovaného bratrstva.“ Sophii se napětím stáhl žaludek. Také ona o tom byla přesvědčená. (…) „Jak to všechno víš?“ Sophie se v duchu modlila, aby Langdon sám nebyl členem. Napsal jsem o té skupině pojednání,“ vysvětloval vzrušeně. „Specializuji se na studium symbolů tajných společností. Tihle si říkají Prieuré de Sion – Převorství sionské… Langdon ze sebe chrlil další informace. „K jejich členům patřily nejvýznamnější postavy v dějinách kultury – lidé jako Botticelli, sir Isaac Newton nebo Victor Hugo.“ Hlas se mu třásl vědeckým zápalem. „A Leonardo da Vinci.“ (…) Z Langdonova pohledu sice sálalo nezlomné přesvědčení, ale Sophie se nemohla ubránit vážným pochybnostem. Tajný pohanský kult, kterému svého času předsedal Leonardo da Vinci?

Postmoderní literaturou zpravidla označujeme literaturu, která je svým způsobem podmíněna dobou, ve které žijeme. Jedná se o to, že končí období vycházející z židovsko-křesťanské tradice, mění se životní styl, který směřuje k pluralismu názorů, a tím dochází k rozvoji filosofických myšlenek postmoderny. Převládá názor, že "umělecko-teoretické koncepty (krása, pravda, autentičnost, genialita, atd.) nejsou transhistoricky platné či transkulturně závazné." [2] (…) To přineslo nové problémy, nový pohled na svět a na tyto vlivy je literatura nucena reagovat. Svět je více komunikativní a divák (resp. čtenář) má větší volbu, výběr a i v jednotlivých dílech si hledá možnost výběru právě svého „úhlu pohledu“ (tzv. point of view). Tento směr má samozřejmě mnohé výhody — zbortila se mnohá tabu, komunikace je stále snadnější i na velké vzdálenosti, ale to způsobuje i jeho nevýhody — komplikovanost textů, někdy nejasnost autorových myšlenek atp. (…)Literatuře konkuruje televize, kina, atd., v poslední době vzniká nová konkurence — tj. počítač a Internet. (…) Film a literatura reflektují zmíněné chápání umění jako pole vhodné k experimentování. (…) V popředí stojí zájem o spolupráci recipient a o hravý rozklad zavedených konceptů a konvencí.[2] Pro postmodernu je také charakteristický všeobecný eklekticismus (slučování různých témat, názorů, prvků, motivů apod., již existujících a nyní vybraných a smísených v objevné kombinaci).

2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky. Na základě 2. textu najděte v Brownově díle postmoderní prvky a okomentujte je.

Otokar Březina (1868 – 1929): Ruce (1901) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

V oslňující bělosti světla ležela země, jako kniha písní otevřená před našimi zraky. A takto jsme pěli: Hle, v této chvíli ruce milionů potkávají se, magický řetěz, jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva a přes mlčenlivé říše všech moří vzpíná se k bratřím: V městech, jež z hlubokých horizontů se tmí, tragická obětiště, a kde slunce, mystická lampa, spuštěná nízko z kleneb azuritových, krvavě doutná v dýmu, valícím se nad nádražími a kathedrálami, paláci králů a vojsk, parlamenty, žaláři, amfiteatry, a kde žár milionů srdcí v soumračná nebesa duchů rozdrážděn sálá, v horečném větru slasti a smrti, zrní žhavého uhlí, železným nástrojem rozrývané; – v zasmušilých mlčeních nížin, v bolestných předtuchách léta, když květem vyvřelé proudy sil jarních jak láva kamení v nepohnutosti, dni, jak dělníci tajemných hutí za sebou plíží se unaveny a v krůpějích potu jiskří se člověk i zvíře, bratrsky sepjati ve jho, pod jedním bičem neviditelným, od východu k západu šlehajícím; – na vlnách moří a duší, kde úzkostné povely plavců, stržené vírem, kolem stožárů krouží, oněmlé jásotem blesků, když nebe a vodstva slily se v jediný element hrůzy a smrti; – u všech výhní, stavů a lisů, v lomech a podzemních štolách, na staveništích faraonů, kde zapřaženi úpí národové a staví hroby gigantické pánům nad nesčíslnými; – v démonickém pohybu kol, pístů a pák a nad hlavami letících kladiv; – na bojištích, ve hvězdárnách, učilištích, lazaretech, laboratořích; – v dílnách mistrů, zamyšlených nad mramorem, kde dříme svět mocnější hrůzy a slávy a z hmoty odvěkých mrákot napolo ozářen vstává v blýskotu dlát a v tvůrčím zjitření zraků; – a tam, kde vášeň na sopečných úpatích smrti nechává kvésti oranžové zahrady touhy a zráti vína a jedy nejohnivější v horečném slunci nikdy nezapadajícím; a kde rozkoš, alchymista otrávený parami svého marného varu, šílí v halucinacích; – v soumracích tajemství a hudby, kde myšlenka blíží se k místům zapovězeným a v orchestrech hřmících snem harmonie ztracené zakvílí kovy a ze strun vane proud písní, jak vítr prvotní země nad únavou duší; – pod gestem panen elektrizujícím, kde jiskří se jara omamující, noc osudu zvoní polibků letem, jako rty řeřaví hvězdy

Laborem exercens: encyklika papeže Jana Pavla II. o lidské práci (1981)

Jdeme-li ve stopách vydaných dokumentů učitelského úřadu církve, musíme uznat, že to byla z hlediska sociální morálky oprávněná reakce na celý systém nespravedlnosti a křivdy, který volal do nebe o odplatu a který doléhal na pracující v době překotné industrializace. Tomuto stavu věcí napomáhalo liberální zřízení sociálně-politické, které podle svých hospodářských zásad podporovalo a zajišťovalo hospodářskou iniciativu pouze majitelům kapitálu a podnikatelům, ale nestaralo se dostatečně o zabezpečení práv dělníků. Tvrdilo totiž, že lidská práce je pouze nástrojem výroby, jejímž základem, tvůrčím činitelem a cílem je sám kapitál. (…) Dělnická solidarita – spolu s tím, jak se vyostřilo uvědomování ostatních, že pracující mají svá práva a že je zapotřebí více se o ně zasazovat – přivodila od té doby v mnoha případech hluboké přeměny. 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky.

Michail Bulgakov (1891 – 1940): Mistr a Markétka (1928 – 1940) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor. Z nejbližšího kříže k nim dolétla chraplavá, nesmyslná písnička Ukřižovaný Gestas po třech hodinách zešílel z much a slunečního žáru a teď tiše prozpěvoval cosi o vinné révě. Občas pohnul hlavou pokrytou čalmou a mouchy líně odlétaly z jeho obličeje, ale hned se zas vracely. Dismas na druhém kříži trpěl víc než druzí dva. Neztratil vědomí a otáčel hlavu hned nalevo, hned napravo a snažil se setřást mouchy. Nejlíp se dařilo Ješuovi. Hned první hodinu ho obestřely mrákoty, upadl do bezvědomí a hlava v rozvázané čalmě poklesla. Mouchy a ovádi ho obsypali tak hustě, až se mu obličej ztrácel pod černou pohyblivou maskou. Ve slabinách, na břiše a pod paždím se usadili vypasení ovádi a vysávali žluté, obnažené tělo. Na pokyn muže v kápi jeden z katů zvedl kopí a druhý přinášel vědro a houbu. První poklepal vztyčeným kopím Ješuovi nejdřív po jedné, pak po druhé ruce, vypjaté a přivázané ke kříži. tělo s vystouplými žebry se zachvělo. Kat mu přejel tupým koncem kopí po břiše. Ješua zvedl hlavu, mouchy s bzukotem odlétly a objevila se tvář opuchlá od tisícerých muších bodnutí, s naběhlými víčky, změněná k nepoznání. Násilím otevřel oči a pohlédl dolů. Jeho obvykle jasné oči byly zkalené. „Ha-Noeri!“ oslovil ho kat. Ješua pohnul odulými rty a otázal se chraplavým, lotrovským hlasem: „Čeho si žádáš? Proč jsi ke mně přistoupil?“ „Pij,“ nařídil kat a zvedl k jeho rtům kopí s namočenou houbou. V Ješuových očích se kmitl radostný záblesk, umírající přitiskl rty k houbě a lačně sál vodu. Ze sousedního kříže se ozval Dismasův hlas: „To je nespravedlnost! Jsem zrovna takový buřič jako on!“

co jsou to apokryfy? Nedávno jsem se setkala s literárním pojmem APOKRYFY a nejsem si zcela jistá jeho významem. Uzamčená otázka – ohodnoťte nejlepší odpověď symbolem palce. 1popelka1 „apokryf“ značí literární žánr, který moderním, někdy spíše parodickým způsobem zpracovává obecně známé příběhy, například biblické či antické, založené na netradiční interpretaci těchto příběhů (srov. Karel Čapek: Kniha apokryfů, Michail Bulgakov: Mistr a Markétka - dějová linie, týkající se Piláta Pontského). Doplňuji: Ještě doplnění z knihy - encyklopedie: apokryf - z řečtiny, znamená utajený 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky. Podle 2. textu najděte v 1. ukázce znaky apokryfu. Nakolik byste v běžném životě dali přednost internetovému rádci?

Albert Camus (1913 – 1960): Mor (1947) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

(…) Nazítří dosáhl Rieux svolání zdravotnické komise na prefektuře, třebaže se tvrdilo, že jeho naléhání je neopodstatněné. „Je pravda, že obyvatelstvo začíná být nespokojené,“ přiznal Richard. „A babské řeči všecko zveličují. Prefekt mi řekl: Jednejme rychle, ale v tichosti. Ostatní je přesvědčen, že jde o planý poplach.“ Bernard Rieux vzal Castela svým autem na prefekturu. „Víte, že na departementu nemají očkovací látku?“ zeptal se ho Castel. „Vím, telefonoval jsem do skladu. Ředitel jako by spadl z nebe. Musí se objednat z Paříže.“ „Doufám, že to nebude dlouho trvat.“ „Už jsem poslal telegram,“ odpověděl Rieux. Prefekt byl milý, ale nervózní. „Tak začněme, pánové. Mám shrnout situaci?“ Richard soudil, že je to zbytečné. Lékaři situaci znají. Je třeba pouze vědět, jaká se mají učinit opatření. „Je třeba vědět, je-li to mor, nebo ne?“ řekl prudce starý Castel. Dva tři lékaři vykřikli údivem. Ostatní jaksi váhali. Prefekt nadskočil a mechanicky se otočil ke dveřím, jako by si chtěl ověřit, že tato nehoráznost nepronikla na chodbu. Richard prohlásil, že podle jeho názoru je zbytečné propadat panice: jde o horečku s tříselnými komplikacemi, to je vše, co se o tom dá říci, a hypotézy jsou vždycky nebezpečné, ve vědě jako v životě. Starý Castel, který si klidně žmoulal zažloutlý knír, zvedl světlé oči k Rieuxovi. potom mírně pohlédl na shromáždění a poznamenal, že ví velmi dobře, je to mor, že ovšem přiznat to oficiálně by znamenalo učinit nelítostná opatření. Ví, že právě kvůli tomu jeho kolegové couvají a že tedy pro jejich klid je ochoten uznat, že to mor není. Prefekt tím byl podrážděn a prohlásil, že tohle rozhodně není správný postup uvažování. „Není důležité, je-li tento způsob správný, důležité je, že nutí k přemýšlení,“ řekl Castel. Protože Rieux mlčel, zeptali se na jeho mínění: „Jde o horečku tyfoidního charakteru, avšak provázenou hlízami a zvracením. Provedl jsem incizi hlíz. Tak jsem získal látku k analýzám a v laboratoři zjistili tlustý bacil moru. Kvůli úplnosti však musím dodat, že některé specifické modifikace mikrobu se neshodují s klasickým popisem.“ Richard zdůraznil, že to opravňuje k váhání a že by bylo třeba vyčkat alespoň statistického výsledku série analýz, která byla zahájena před několika dny. (…) Richard mínil, že je zbytečné dívat se na věc černě a že ostatně nakažlivost není dokázána, neboť rodinní příslušníci nemocných nejsou ještě postiženi. „Ale jiní zemřeli,“ upozornil Rieux. „A samozřejmě nakažlivost není absolutní, jinak by onemocnění stoupalo nekonečnou matematickou řadou a vedlo k zdrcujícímu ubývání obyvatelstva. (…)“ Může snad pan kolega Richard vzít na sebe odpovědnost za tvrzení, že epidemie se zastaví bez přísných profylaktických opatření? Richard zaváhal a pohlédl na Rieuxe: „Řekněte mi upřímně, co si myslíte. jste si jist, že jde o mor?“ „Stavíte špatně problém. Není to otázka slovníku, je to otázka času.“ „Váš názor tedy je, že i kdyby nešlo o mor, měla by být aplikována profylaktická opatření ajo při morové epidemii,“ řekl prefekt. „Jestliže musím nutně mít nějaký názor, pak je to skutečně tento.“ (…)

Rieux odešel uprostřed všeobecného pohoršení. Chvíli nato, v předměstí, které bylo cítit připáleným tukem a močí, se na něj obrátila žena se zakrvavenými slabinami, naříkající k smrti. Český filozof Miroslav Petrusek: Pro Camuse je „stav absurdity“, tedy absurdní existenciální situace současně výzvou, je výzvou ke vzpouře, k rebelii, k tomu, čemu on sám říká „metafyzická revolta“: „Metafyzická revolta je gesto, jímž se člověk bouří proti svému údělu a všemu stvoření. Metafyzická z toho důvodu, že popírá všechno to, k čemu je člověk a všechno stvoření předurčeno. Otrok protestuje proti svému údělu, který je mu vymezen v rámci jeho stavu, metafyzická revolta nutí člověka protestovat proti údělu, který je mu vymezen jakožto člověku. Camus již v Mýtu o Sisyfovi píše, že „být zbaven naděje neznamená zoufat si. Pokud lze označit za moudrého člověka, který žije z toho, co má, a neuvažuje o tom, co nemá, pak takoví lidé jsou moudří. Sisyfos je veliký tím, „že sice naprosto přijímá, ale současně naprosto pohrdá.“ 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky. Co by se dalo ještě říct o povaze existencialismu?

Albert Camus (1913 – 1960): Nedorozumění (1944) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor. Český filozof Miroslav Petrusek: V rané hře Nedorozumění, která je vystavěna téměř na půdorysu antického dramatu, Camus popisuje jakousi „minivzpouru“ proti absurditě: dvě ženy, matka a dcera, žijí v relativní chudobě, touží však po bohatství, uznání – svět se jim jeví jako nespravedlivý a vědomí nespravedlnosti je bází absurdity a motivem ke vzpouře. příběh sám je prostý – do obce přijde mladý muž, syn a bratr hrdinek, nepoznán se ubytuje v jejich hostinci a ony – rozpoznavše, že je zřejmě dosti bohatý (což věru byl a chtěl jim přinést svým bohatstvím štěstí) jej v noci zavraždí a okradou. Matka i dcera nakonec spáchají („metafyzickou“) sebevraždu a příběh se uzavírá, aby doložil absurditu jakéhokoli plánu, jímž bychom chtěli obelstít život: hrej, jak hrej, každá hra vyjde nakonec nastejno. 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky.

Miguel de Cervantes Saavedra (1547 – 1616): Důmyslný rytíř Don Quijote de La Mancha (1605, 1615) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

Nejel dlouho, když se mu náhle zazdálo, že se z hustého háje vpravo ozývá slabé volání, jako by někdo naříkal. Jen to uslyšel, již si řekl: „Vzdávám díky nebesům za to, že mi skýtají milostivě a tak brzy příležitost, abych splnil, co mi můj rytířský stav káže, a sklidil ovoce svých šlechetných záměrů. To jistě běduje nějaký nešťastník nebo nešťastnice, potřebující mé ochrany a pomoci.“ A trhnuv uzdou řídil Rosinanta směrem, odkud podle jeho zdání hlas zazníval. Sotva zajel několik kroků do lesa, uviděl klisnu, přivázanou k jednomu dubu, a k druhému přivázaného asi patnáctiletého chlapce, který byl do půl těla nahý, a ten křičel; měl věru proč, vždyť ho jakýsi hřmotný sedlák bil koženým opaskem, provázeje ještě každou ránu radou a napomenutím: „Jazyk měj za zuby, ale oči na všem.“ A hoch volal: „Už to, pane, opravdu nikdy neudělám. Pro umučení Boží, já to už víckrát neudělám, a slibuji vám, že už si dám na stádo lepší pozor.“ Když don Quijote zhlédl, co se tu děje, křikl zlostně na sedláka: „Že se nestydíte, rytíři drsného mravu, pouštět se takhle do někoho, kdo se vám nemůže bránit. Vsedněte na svého koně, chopte se kopí“ – sedlák je měl totiž opřené o dub, k němuž přivázal svou kobylu – „a já vám ukáži, jaký jste zbabělec, počínáte-li si takto!“ Když nad sebou sedlák náhle uviděl po zuby ozbrojenou postavu a kopí zrovna u obličeje, pomyslil si, že odbila jeho poslední hodinka, a řekl zkroušeně: „Pane rytíři, ten hoch, kterého tady trestám, je můj čeledín a hlídává mi stádo ovcí, které zde v okolí mám. A je vám tak nedbalý, že nemine dne, aby mi nějaká ovečka nechyběla, a když mu teď vyplácím za jeho nedbalost nebo jeho darebáctví, říká, že prý to dělám z lakoty, abych mu nemusel vyplatit, co mu dlužím na mzdě. Ale při Bohu a mé nesmrtelné duši, v hrdlo lže.“ „Že v hrdlo lže, když to řekl přede mnou? Ah, selský troupe!“ rozkřičel se don Quijote. (…) „Zaplaťte mu hned a bez cavyků, co jste mu dlužen. Jestli ne, při Bohu, který řídí svět, na místě vás tu rozdrtím a zničím. Ať už je odvázán!“ (…) „Horší je, pane rytíři, že tu nemám peněz. Ale ať jenom jde Andrés se mnou domů a tam mu vyplatím reály do posledního.“ „Já abych šel s ním? Bůh chraň! Kdepak, pane, ani za živý svět! Až by byl se mnou zase sám, sedřel by se mne kůži jako ze svatého Bartoloměje.“ „To neudělá,“ řekl don Quijote. „Co mu poručím, to z úcty ke mně také splní. A odpřisáhne-li mi to při řádu rytířském, který přijal, propustím ho a ručím, že ti všechno zaplatí.“ (…) „Nic ti, Andrýsku, neupírám. Buď tak hodný a pojď jen se mnou, brachu, a přísahám ti při všech rytířských řádech, co jich je na světě, že ti ty peníze vyplatím do posledního reálu a ještě ti přidám.“ „To od vás nikdo nežádá,“ řekl don Quijote, „dejte mu v reálech mzdu, jež mu náleží, a to mi stačí. Ale dbejte toho, abyste svou přísahu splnil. Ne-li, přísahám vám stejnou přísahou, že se vrátím, vyhledám vás a ztrestám, a neujdete mi, i kdybyste se schoval lépe než ještěrka. A chcete-li vědět, kdo vám to přikazuje, abyste měl splnění svého slibu ještě více na mysli, vězte, že jsem udatný rytíř don Quijote de la Mancha, mstitel křivd i bezpráví!“

frazeologismus, -mu /ř/ lingv. zast. frazém frazém, -u m /ř/ lingv. ustálené spojení slovních tvarů, v němž alespoň jeden tvar má jedinečnou funkci a význam spojení není přímo odvoditelný z významů tvarů, frazeologické spojení slov Na základě těchto slovníkových definic objasněte frazémy boj s větrnými mlýny, rytířské chování, být donkichot(em). 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky.

Karel Čapek (1890 – 1938): R.U.R. (Rossum´s Universal Robots) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

DOMIN (slavnostně): A tehdy, slečno, starý Rossum napsal mezi své chemické vzorce tohleto: „Příroda našla jen jeden způsob, jak organizovat živou hmotu. Je však jiný způsob, jednodušší, tvárnější a rychlejší, na nějž příroda vůbec nenarazila. Tuto druhou cestu, po které se mohl brát vývoj života, jsem dnešního dne objevil.“ (…) A tak se do toho pustil. HELENA: Do čeho? DOMIN: Do napodobení přírody. (…) Mladý Rossum, slečno, to byl nový věk. Věk výroby po věku poznání. Když si okoukl anatomii člověka, viděl hned, že je to příliš složité a že by to dobrý inženýr udělal jednodušeji. Začal tedy předělávat anatomii a zkoušel, co se dá vynechat nebo zjednodušit Zkrátka – slečno Gloryová, nenudí vás to? HELENA: Ne, naopak, je to hrrozně zajímavé. DOMIN: Tak tedy mladý Rossum si řekl: Člověk, to je něco, co dejme tomu cítí radost, hraje na housle, chce jít na procházku a vůbec potřebuje dělat spoustu věcí, které – které jsou vlastně zbytečné. HELENA: Oho! DOMIN: Počkejte. Které jsou zbytečné, když má třeba tkát nebo sčítat. Naftový motor nemá mít třapce a ornamenty, slečno Gloryová. A vyrábět umělé dělníky je stejné jako vyrábět naftové motory. Výroba má být co nejjednodušší a výrobek prakticky nejlepší. Co myslíte, jaký dělník je prakticky nejlepší? HELENA: Nejlepší? Snad ten, který – který – Když je poctivý – a oddaný. DOMIN: Ne, ale ten nejlacinější. Ten, který má nejmíň potřeb. Mladý Rossum vynalezl dělníka s nejmenším počtem potřeb. Musel ho zjednodušit. Vyhodil všechno, co neslouží přímo práci. Tím vlastně vyhodil člověka a udělal Robota. robot m 1. –a (živ.) (pův. v dramatu K. Čapka) automat podobající se člověku a konající lidskou práci; přen. expr. člověk pracující namáhavě, bez odpočinku 2. –u, -a (než./živ. 4. j. i –a) stroj s činností podobnou činnosti člověka, popř. nahrazující lidskou práci v podmínkách nebezpečných zdraví: kuchyňský r.; průmyslový r. Přečtěte a objasněte slovníkové heslo robot.

Karel Čapek (1890 – 1938): Rekord 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

Objasněte, jak se Čapkův pohled na člověka, společnost i svět odráží v této povídce. „Pane okresní,“ hlásil četník Hejda okresnímu soudci Tučkovi, „tak tu mám jedno těžké ublížení na těle. Himl, to je horko!“ „Jen si, člověče, udělejte pohodlí,“ radil mu pan sudí. Pan Hejda postavil pušku do kouta, hodil přilbu na zem, odepjal řemen a rozepjal si kabát. „Uf,“ řekl. „Zatracený holomek! Pane soudce, takový případ jsem ještě neměl. Tak se podívejte.“ Po těch slovech zvedl něco těžkého, zavázaného v modrém kapesníku, co prve nechal ležet u dveří, rozvázal uzlíky a vybalil kámen veliký jako lidská hlava. „Jen se na to podívejte,“ opakoval důtklivě. „Co má na tom být?“ ptal se pán soudce rýpaje do toho kamene tužkou. „To je buližník, ne?“ „Je, a pořádný kus,“ potvrzoval pan Hejda. „Tak hlásím, pane soudce: Lysický Václav, cihlářský dělník, devatenáct let, bytem v cihelně, máte to? Praštil nebo uhodil přiloženým kamenem, váha pět kilogramů devět set čtyřicet devět gramů, Pudila Františka, statkáře, Dolní Újezd číslo 14, máte to?, do levého ramene, čímž týž utrpěl zlomení kloubu, frakturu ramenní a klíční kosti, krvácející ránu v ramenním svalu, přetržení šlachy a svalového pouzdra, máte to?“ (...) A vtom na něj někdo z druhého břehu volá: Pudile, nechte toho kluka! (…) Pudil si myslel, co ty mně můžeš udělat, a proto jen křičel: Vlez mně někam, ty troubo! Jen to řek, a už ležel na zemi se strašnou bolestí v levém rameni; a ten člověk na druhém břehu povídal: Já ti dám, ty mamlase statecká! Poslouchejte, oni toho Pudila museli odnést, ani vstát nemohl; a vedle něho ležel tenhle kámen. (...) Ten člověk vytrhnul ten kámen z hráze a mohl jej hodit jenom z cestičky, protože ve vodě by nestačil a na hrázi by sklouzl. To tedy znamená, že hodil devatenáct celých dvacet sedm setin metru. (…) „Třeba měl prak,“ mínil soudce nejistě. Pan Hejda na něho vyčítavě pohleděl. „Pane okresní, vy jste nikdy neházel z praku, že jo. (...) „Světový rekord,“ opakoval četník Hejda slavnostně. „(…) Pane okresní, ten chlap by dohodil závodní koulí dobrých šestnáct a čtvrt, a bez tréninku! Ježíšikriste, šestnáct a čtvrt metru! Pane soudce, já jsem starý vrhač; na Sibiři, to vždycky kluci volali: Hejdo, hoď ho tam - totiž ruční granát, víte? A ve Vladivostoku jsem házel s americkými mariňáky; já jsem dohodil závodní koulí čtrnáct, ale jejich kaplan udělal o čtyři body víc. Hergot, my jsme se něco na Sibiři naházeli! (...) Nyní stál mladý obr, jak ho pánbůh stvořil, a třásl se; nejspíš se bál, že bude mučen a že to už patří k věci. „Koukejte, Hejdo, na ten deltoides,“ pravil soudce Tuček. „A ten dvojhlavý sval - co tomu říkáte?“ „No, ten by ušel,“ mínil pan Hejda znalecky. „Ale břišní svaly nejsou dost vypracované. Pane okresní, na vrh koulí je potřeba břišních svalů, víte, jak se otáčí trup. Kdybych vám ukázal své břišní svaly!“ „Člověče,“ bručel soudce, „vždyť to je břicho, koukejte ty hrboly; hergot, to je hrudník,“ řekl píchaje prstem do zlatého chmýří Vaškových prsou. „Ale nohy jsou slabé; tihle venkovani mají vůbec špatné nohy.“ (…) „Tady od ramen to je dobré,“ mínil pan Hejda, „ale dole, to není nic, ten chlap nemá v trupu žádný švunk. Já myslím, pane okresní, že to nehodil.“ „Tak se oblecte,“ utrhl se soudce na cihláře. „Poslouchejte, člověče, poslední slovo: hodil jste ten kámen nebo ne?“ „Hodil,“ mumlal Václav Lysický s berani tvrdohlavostí.

Karel Čapek (1890 – 1938): O pěti chlebích 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

Uznejte, sousede, že tohle si žádný pekař nedá líbit; jak by k tomu přišel, ne? Kdyby se to mělo stát zvykem, že by kdekdo pěti chleby a dvěma rybičkami nasytil pět tisíc lidí, pak aby se šli pekaři pást, nemám pravdu? Co se týče těch rybiček, vem to nešť; ty rostou ve vodě samy a může si je nalovit kdo chce. Ale pekař musí draho kupovat mouku a dříví; musí mít pomocníka a vyplácet mu mzdu; musí si držet krámek, musí platit daně a kdeco, takže nakonec je rád, zbude-li mu nějaký groš na živobytí, aby nemusel žebrat. A on, on jenom vzhlédne k nebi a má dost chleba pro pět nebo kolik tisíc lidí; mouka ho nestojí nic, nemusí si bůhví odkud nechat vozit dříví, žádné výlohy, žádná práce – to se rozumí, pak ty chleby může lidem dávat zadarmo, no ne? A na to nekouká, že tím okolní pekaře připraví o poctivě zasloužený výdělek! Říkám vám, nekalá soutěž je to, a mělo by se mu to zatrhnout. Ať tedy platí daně jako my, chce-li provozovat pekařství! Na nás už chodí lidé a říkají, jak to, takové nekřesťanské peníze chcete za tenhle mizerný bochánek? Zadarmo to máte dávat jako on – a jaký prý to je chlebíček: bílý, křoupavý a voňavý, že by se na něm člověk ujedl. – Už jsme museli snížit cenu pečiva; na mou čest, dáváme je pod výrobní cenou, jen abychom nemuseli zavřít krámy; ale kam to takhle povede, nad tím nám pekařům stojí hlava.

co jsou to apokryfy? Nedávno jsem se setkala s literárním pojmem APOKRYFY a nejsem si zcela jistá jeho významem. Uzamčená otázka – ohodnoťte nejlepší odpověď symbolem palce. 1popelka1 „apokryf“ značí literární žánr, který moderním, někdy spíše parodickým způsobem zpracovává obecně známé příběhy, například biblické či antické, založené na netradiční interpretaci těchto příběhů (srov. Karel Čapek: Kniha apokryfů, Michail Bulgakov: Mistr a Markétka - dějová linie, týkající se Piláta Pontského). Doplňuji: Ještě doplnění z knihy - encyklopedie: apokryf - z řečtiny, znamená utajený 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky. Podle 2. textu najděte v 1. ukázce znaky apokryfu. Nakolik byste v běžném životě dali přednost internetovému rádci?

Karel Čapek (1890 – 1938): Válka s Mloky (1936) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor. Ti učení páni, to byli sir Bertram, D. M., profesor Ebbigham, sir Oliver Dodge, Julian Foxley a jiní. Citujeme část protokol jejich pokusu s Andriasem Scheuchzeri Co víte z anglických dějin? Odp.: Jindřich Osmý. Co o něm víte? Odp.: Nejlepší film posledních let. Báječná výprava. Ohromná podívaná. Viděl jste jej? Odp.: Neviděl. Chcete poznat Anglii? Kupte si Ford Baby. (…) Kolik je dílů světa? Odp.: Pět. Velmi dobře. A které to jsou? Odp.: Anglie a ty ostatní. Které jsou ty ostatní? Odp.: To jsou bolševici a Němci. A Itálie. (2) Poslední řada pokusů se obírala regenerační schopností Mloků. Usekne-li se Mlokovi ocas, doroste mu nový ve čtrnácti dnech; u jednoho Mloka jsme tento pokus opakovali sedmkrát se stejným výsledkem. Jiná pokusná zvířata byla přinucena točit potmě hřídelem ve vysoce suchém prostředí. Po třech hodinách jejich výkonnost počala klesat… při často opětovaném postřiku vydržela zvířata točit klikou hřídele sedmnáct, dvacet a v jednom případě šstadvacet hodin bez přerušení, kdežto kontrolní člověk byl už po pěti hodinách týmž mechanickým výkonem značně vyčerpán. Kdyby aspoň ti Salamandři nebyli tak strašlivě průměrní, vyhrkl X jaksi stísněně. Ano, jsou jakžtakž vzdělaní; ale tím jsou ještě omezenější, neboť si osvojili z lidské civilizace jen to, co v ní je průměrné a užitkové, mechanické a opakovatelné. Stojí po boku lidstva jako fámulus Wagner po boku Faustově; učí se z týchž knih jako lidský Faust, jenom s tím rozdílem, že jim to stačí a že v nich nehlodá žádná pochybnost. To nejhroznější je, že rozmnožili ten učelivý, hlupácký a sufizantní typ civilizované mediokrity ve velkém, v miliónech a miliardách stejných kusů; nebo ne, mýlím se: to nejhroznější je, že mají takový úspěch. U svého žáka a sluhy se bude Faust učit tajemství úspěchu a prostřednosti. „Hallo, vy lidé! Zachovejte klid. Nemáme vůči vám nepřátelských úmyslů. Potřebujeme jenom víc vody, víc břehů, víc mělčin pro svůj život. Je nás příliš mnoho. Už pro nás není dost místa na vašich březích. Proto musíme odbourat vaše pevniny. Uděláme z nich samé zálivy a ostrovy. Tím se dá délka světových břehů zpětinásobit. Budeme stavět nové mělčiny. Nemůžeme žít v hlubokém moři. Budeme potřebovat vašich pevnin jako materiálu k zasypání hlubin. Nemáme proti vám nic, ale je nás příliš mnoho. Můžete se zatím… uchýlit do hor. Hory se budou bourat až na konec. Vy jste nás chtěli. Vy jste nás rozšířili po celém světě. Nyní nás máte. Budete pro nás pracovat. Bez vás bychom nemohli odklidit staré pevniny. Hallo, vy lidé, Chief Salamander vám jménem všech Mloků světa nabízí spolupráci. Budete s námi pracovat na odbourání vašeho světa.“ Karel Čapek o Válce s Mloky: Kritika ji označila jako román utopistický. (…) Není to utopie, nýbrž dnešek. Není to spekulace o čemsi budoucím, nýbrž zrcadlení toho, co jest a prostřed čeho žijeme. (…) Nemohu si pomoci, ale literatura, která se nestará o skutečnost a o to, co se opravdu děje se světem, písemnictví, které na to nechce reagovat tak silně, jak jen je dáno slovu a myšlence, taková literatura není můj případ.

1. Kdo jsou skuteční Mloci našeho světa?2. Proč jsou právě takoví? 3. Co zpráva německého vědce, zkoumajícího Mloky, prozrazuje o vědě moderní doby? 4. Kde jsou paralely mločí vzpoury v moderní historii? Může takový vývoj hrozit i v budoucnu?5. O čem by možná psal Čapek dnes?

Karel Čapek (1890 – 1938): Bílá nemoc (1937) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

MARŠÁL: Sedněte si, Galéne. (Usedne vedle něho.) – Jak vám to mám říci, tvrdohlavý člověče! Podívejte se, mně záleží osobně na baronu Krügovi. Je to vzácný muž a – můj jediný přítel. Nevíte, jaká to je samota, být… diktátorem. Mluvím s vámi… jako člověk. Doktore, zachraňte Krüga! Už jsem… hodně dlouho nikoho neprosil. DR. GALÉN: Bože to je tak těžká věc… Já bych tak rád… Poslyšte, já bych měl taky prosbu. MARŠÁL: To není odpověď. DR. GALÉN: Prosím vás, Vaše Excelence, já jen okamžik… Vy jste takový státník a máte tak nesmírnou moc… Ne že bych vám chtěl lichotit, ale – bohužel je to tak, že ano… Podívejte se, kdybyste vy chtěl nabídnout věčný mír… Bože jak by byli všichni rádi! Vždyť se celý svět bojí jenom vás… všichni zbrojí jen kvůli vám… Kdybyste vy řekl, že chcete mír, bude na celém světě pokoj, že ano… MARŠÁL: – – Mluvil jsem o baronu Krügovi, doktore. DR. GALÉN: Ano, právě… Vy ho můžete zachránit… jeho a všechny malomocné. Řekněte, že chcete světu zajistit trvalý mír… že uzavřete smlouvu se všemi národy… a je to. Podívejte se, Vaše Excelence, vždyť to záleží jenom na vás! Proboha vás prosím, zachraňte ty chudáky malomocné! A co se týče pana barona, mě to tak mrzelo… Prosím vás, už kvůli němu… MARŠÁL: Baron Krüg na vaši podmínku nemůže přistoupit. DR. GALÉN: Ale vy můžete, pane… Vy můžete udělat všechno! MARŠÁL: Nemohu. Copak vám to mám vysvětlovat jako malému dítěti? Myslíte, že válka nebo mír záleží na mé vůli? Musím se řídit tím, co je v zájmu mého národa. Půjde-li jednou můj národ do války, pak je… má povinnost jej pro ten boj vychovat. DR. GALÉN: Jenže… kdyby nebylo vás,… tak by váš národ do žádné výbojné války nešel, že ano. MARŠÁL: Nešel. Nemohl by. Nebyl by tak dobře připraven. Nebyl by si tak vědom své síly – a svých šancí. Dnes o nich bohudík ví; a já plním jen jeho vůli – DR. GALÉN: – kterou jste vy sám vyvolal. MARŠÁL: Ano. Vzbudil jsem v něm vůli žít. Vy věříte, že mír je lepší než válka. Já věřím, že vítězná válka je lepší než mír. A já svůj národ nesmím připravit o jeho vítězství. DR. GALÉN: Ani o jeho padlé, že ano. MARŠÁL: Ani o jeho padlé. Člověče, teprve krev padlých dělá z kusu země vlast. Jenom válka udělá z lidí národ a z mužů hrdiny – DR. GALÉN: – a mrtvé. Já viděl ve válce víc těch mrtvých, víte – MARŠÁL: To dělá vaše řemeslo, doktore. Já jsem při svém řemesle viděl víc těch hrdin. DR. GALÉN: Ano, ti byli vzadu, Vaše Excelence. My v zákopech jsme tak moc stateční nebyli. MARŠÁL: Zač jste vy dostal ten řád? DR. GALÉN: To bylo… jenom za to, že jsem ovázal nějaké raněné. MARŠÁL: Já vím. Bylo to na bojišti mezi zákopy. To nebyla statečnost? DR. GALÉN: Nebyla prosím. To jen… prostě jako lékař. To člověk musí, že ano… MARŠÁL: – – Poslyšte, vy s tím vaším mírem: proč, jakým právem to vlastně děláte? Řekněte, je vám to… uloženo? DR. GALÉN: Já nerozumím prosím. MARŠÁL (tiše): Člověče, máte… vyšší poslání? DR. GALÉN: Ne, vůbec ne. Já jenom jako obyčejný člověk, že ano…

MARŠÁL: Pak to nesmíte dělat, doktore. Musí být vyšší poslání… Musí být vyšší vůle, která nás řídí – DR. GALÉN: Čí vůle? MARŠÁL: Bůh. Já jsem pověřen bohem, člověče; jinak bych nemohl vést… DR. GALÉN: To teda… musíte vést tu válku? MARŠÁL: Ano. Ve jménu národa – DR. GALÉN: – jehož děti padnou v boji – MARŠÁL: – a dobudou vítězství. Ve jménu národa – DR. GALÉN: – jehož otcové a matky zajdou malomocenstvím – MARŠÁL (vstane): Na těch nemám tolik zájmu, doktore. Z těch už vojáci nebudou. Nevím, proč jsem vás ještě nedal zatknout. Karel Čapek: Předmluva ke hře Bílá nemoc: Autor úmyslně navodil celou dramatickou situaci svého konfliktu na motiv vražedné epidemie; neboť člověk nemocný a bědný je nutkavě a typicky předmětem humanity; jeho závislost na laskavém mravním řáduje nejhlubší. Dva velké světové názory se tu utkávají tak říkajíc nad ložem bolesti, a v jejich konfliktu se rozhoduje o životě a smrti malomocného lidstva. Ten, kdo je představitelem vůle k moci, se na své cestě nenechá zastavit soucitem s lidskou bolestí a hrůzou; ten pak, kdo se s ním utkává ve jménu humanity a úcty k životu, odpírá pomoc trpícím, protože sám fatálně přejímá neúprosnou morálku boje. I ve jménu míru a humanity se bude zabíjet a umírat v hekatombách, bude-li se ten spor muset jednou vybojovat. Ve světě války sám Mír musí být tvrdým a neústupným bojovníkem. A naopak představitel moci a síly se stává sám jedním z těch, kdo úpějí o lidskou pomoc, zatímco se přes něho bezcitně převaluje nezadržitelná mašinérie masakru, který rozpoutal. V tom právě spatřoval autor beznadějnou tíhu světového konfliktu, který prožíváme; neutkává se v něm jen tak prostě černé s bílým, zlo s dobrem, bezpráví s právem; srážejí se v něm na obou stranách velké hodnoty i nesmiřitelné tvrdosti; ale co je v tom sporu ohroženo, je všechno dobro a právo a veškeren lidský život. Nakonec je to jen dav bez velikosti i soucitu, který lhostejně ušlape k smrti oba představitele protichůdných vůlí. Hle člověčenstvo, které humanita chtěla zachránit, hle zástupy, které vůle k moci chtěla vést k velikosti a slávě! Tady máš své “všechny lid”, Galéne, tady máte svůj národ, Maršále; a my všichni tu máme své dějinné konflikty, v nichž konečný úspěch je nejistý, ale kde jen jedno je nepochybné: že na ně těžce a bolestně doplatí Člověk. Ať jakkoliv dopadne válka, za jejíhož burácení se uzavírá Bílá nemoc, jisto je, že ve svém utrpení Člověk zůstal nespasen. 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, jazykové prostředky.

Karel Čapek (1890 – 1938): Ztracený dopis 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

„Boženko,“ řekl pan ministr své choti, nabíraje si důkladnou dávku salátu, „dnes odpoledne jsem dostal dopis, to tě bude zajímat. Musím to předložit ministerské radě. Kdyby to vyšlo ven, byla by jedna politická strana v pořádné bryndě. Na, podívej se na to,“ děl pan ministr, sahaje nejprve do levé náprsní kapsy a potom do pravé. „Počkej, kampak jsem to,“ bručel pan ministr, hmataje znovu do levé náprsní kapsy; načež položil vidličku a začal hrabat oběma rukama ve všech ostatních kapsách. Pozorný divák by při tom shledal, že takový ministr má stejně překvapující počet kapes na všemožných částech a stranách těla jako každý jiný řádný muž; že v nich má klíče, tužky, notesy, večerníky, tobolky, úřední lejstra, hodinky, parátko, nůž, hřeben, staré dopisy, kapesník, sirky, staré vstupenky do kina, plnicí péro a četné jiné předměty denní potřeby; a že, hrabaje se v kapsách, mumlá ,kampak jsem to dal´, ,to jsem blázen´, ,počkejme´, tak, jako by činil každý jiný lidský tvor, hrabající se ve svých vlastních kapsách. Ale ministrova choť nevěnovala mnoho pozornosti tomuto ději, nýbrž řekla, jako by to učinila každá jiná paní: „Prosím tě, kdybys raději jedl; vystydne ti to.“ „Tak se podívejte, pánové,“ vykládal ministr, uváděje sedm nejspolehlivějších mužů do své pracovny, „tady v té místnosti jsem včera nechal ležet jakýsi… eh, velmi důležitý dopis… ve žluté obálce… adresa fialovým inkoustem…“ Jeden z nejschopnějších mužů znalecky hvízdl: „Ten to tu zřídil,“ řekl s odborným obdivem, „zatracený prasák.“ „Kdo totiž?“ děl ministr zaražen. „Ten zloděj,“ mínil detektiv, pohlížeje kriticky na boží dopuštění v pracovně. Pan ministr se slabě zarděl. „Totiž,“ řekl honem, „to jsem to tu tak trochu rozházel já, když jsem to hledal; to je tak, pánové, já… eh, já naprosto nemohu vyloučit, že ten dopis je někde tady… založený nebo zapadlý… (…) Večer toho dne prohlásili první tři z nejschopnějších, že je naprosto vyloučeno, aby ztracený dopis byl v pracovně pana ministra, neboť vyňali i obrazy z rámů, rozdělali nábytek a očíslovali každý list papíru. (…) Tu noc ministr ne a nemohl usnout; ustavičně si opakoval: v pět hodin ten dopis ve žluté obálce došel, četl jsem jej u psacího stolu a neodešel jsem nežli až k večeři; ergo ten dopis tam musel zůstat – a není tam. (…) „Prosím tě,“ povídá paní, „cos to v noci hledal v knihovně?“ Ministr položil lžičku a vykulil oči: „Já? Co tě napadá, já jsem v knihovně nebyl. Já jsem ti spal jako dudek.“ „Ale Vláďo, vždyť jsem tam s tebou mluvila! Listoval jsi v nějaké knize a řekl jsi, že se chceš na něco podívat!“ „Nesmysl,“ řekl ministr nedůvěřivě. „Snad se ti něco zdálo. Já jsem se po celou noc ani neprobudil.“ „Stál jsi u té prostřední skříně,“ tvrdila paní, „a ještě k tomu sis ani nerozsvítil. Listoval jsi v té knize potmě a ještě jsi říkal: Já vidím.“ Ministr zamyšleně míchal lžičkou svůj čaj. „Prosím tě,“ řekl najednou, „ukaž mi, kde to bylo.“ Paní Božena ho dovedla do knihovny: „Stál jsi tadyhle u té skříně a dával jsi nějaký svazek tady do té přihrádky.“

Ministr kroutil rozpačitě hlavou; v té přihrádce byla kompletní a úctyhodná řada ,Sbírky zákonů a nařízení´. „To jsem blázen,“ bručel, škrabaje se na záhlaví a vytáhl téměř mechanicky jeden svazek, který byl zasunut hlavou dolů. Svazek se mu v rukou otevřel: byla v něm vložena žlutá obálka s fialově psanou adresou. „Vidíš, Boženko,“ divil se pan ministr, „já bych byl přísahal, že jsem z pracovny neudělal ani krok; ale teprve teď si tak nejasně vzpomínám, že když jsem si přečetl ten dopis, řekl jsem si: To se musím podívat na jeden zákon z roku třiadvacet. Pak jsem si asi donesl na psací stůl tu knihu a chtěl jsem si napsat poznámku; ale protože se mně ten svazek pořád zavíral, položil jsem tam podle všeho ten dopis – a pak jsem nejspíš knihu sklapl a mechanicky ji odnesl na místo – Ale že jsem se do té knihy šel podvědomě, ze sna podívat, to je, hm; víš, neříkej o tom nikomu. Lidé by si třeba mysleli – Ono to nedělá slušný dojem, tyhlety záhadné psychologické úkazy.“ Karel Čapek: Pragmatismus čili Filosofie praktického života Dvěma základním způsobům lidského myšlení: zkušenosti (empirii) a spekulaci, odpovídají dva obecné typy filozofie: předně filozofie empirická čili založená na (smyslové) zkušenosti, na přímém pozorování světa a koneckonců na empirických vědách; za druhé filozofie spekulativní, jež usiluje poznati realitu nezávisle na (subjektivní a smyslové) zkušenosti nebo aspoň dále a dokonaleji, než sahá tato zkušenost, a sice poznati ji čistě rozumem nebo intuitivním, prostou zkušenost předstihujícím zřením. Ideálem empirického poznání filozofického jsou přírodní vědy, jež pozorují zevní děje a stanoví v nich obecné zákony příčinnosti, — zvláště pak moderní přírodní vědy se svými metodami experimentu a kvantitativního určování. Kritériem pravdy je tu shoda myšlenky se (smyslovou) zkušeností; ve skutečnosti však zkušenost je časově i prostorově příliš omezena a experiment mnohdy zhola neproveditelný, takže takřečené empirické poznání je z převeliké části utkáno z hypotéz, jež platí jen potud, pokud případná nová zkušenost jich nevyvrátí. Tak představuje se empirické poznání jako nutně nedokončené, prozatímní a přechodné; zato však může se vykázati skutečným a neustálým pokrokem. 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky.

Anton Pavlovič Čechov (1860 – 1904): Višňový sad (1900) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

LOPACHIN: Rád bych vám pověděl něco příjemného, veselýho. (Podívá se na hodinky) Ale už mně nejbejvá čas na dlouhý výklady… tak aspoň pár slov. Už víte, že se musí višňový sad prodat, aby bylo na dluhy. Dražba je stanovena na dvaadvacátého srpna. Ale vy se nemusíte zneklidňovat, milostivá, spěte klidně, východisko existuje. Dávejte pozor, co jsem vymyslel. Z města je sem k vám všeho všudy dvacet kilometrů, vede tady dráha, a kdyby se višňový sad rozparceloval a louka podle řeky taky, a kdyby se pak ty parcely pronajaly chatařům, tak mte přinejmenším dvě stě padesát tisíc ročního důchodu zajištěno. GAJEV: Promiňte. Co to melete? RANĚVSKÁ: Já jsem vás asi dobře nepochopila, pane Lopachine. LOPACHIN: Řekněte si za hektar minimálně dvě stovky ročně, když se to bude šikovně inzerovat… No to se rozumí, trochu se to bude muset dát do pucu, řekněme například musí se zbourat všechny starý stavení, tenhle dům, stejně už není k ničemu, vykácet višňový sad… RANĚVSKÁ: Vykácet? Můj milý, odpusťte, ale vy nic nechápete. Jestli je v celém kraji něco pozoruhodného, něco jedinečného, tak je to jenom náš višňový sad. (…) GAJEV: O tomto sadu je zmínka i v Naučném slovníku. LOPACHIN (pohlédne na hodinky): Když nic nevymyslíme a na ničem se nedohodneme, tk se dvaadvacátého srpna panství prodá v dražbě. Tak se rozhodněte! Jiný východisko neexistuje, přísahám. Prostě neexistuje. KOMORNÍK FIRS: Za našich časů, to je tak čtyřicet padesát let, se višně sušily, zavařovaly, nakládaly, dělala se z nich zavařenina, a panečku… GAJEV: Mlč, Farsi. FIRS: A panečku, plný vozy sušenejch višní jezdily do Moskyv a do Charkova. A těch peněz z toho! A sušená višně bejvala tenkrát měkká, šťavnatá, sladká, voňavá… holt tenkrát věděli, jak na to… RANĚVSKÁ: A dneska se to už neví? FIRS: Kdepak. To už se dávno zapomnělo. (…) PIŠČIK (Raněvské): A co v Paříži? Co tam? Jedla jste žáby? RANĚVSKÁ: Krokodýly jsem jedla. (…) LOPACHIN: Doteďka byli na vesnici jenom páni a kmáni, ale dneska přibyli ještě chataři. (…) Zatím se jenom vyvalujou na verandě, ale může se stát, že si na tom svým hektaru něco zasadí, začnou to pěstovat… Pak teprve váš višňový sad přinese štěstí, peníze, blahobyt… (…) RANĚVSKÁ (dívá se oknem do sadu): Dětství! Nevinné dětství! V tomhle pokoji jsem spávala, tady tudy jsem viděla do sadu, a štěstí se probouzelo zároveň se mnou, každé ráno, a sad byl tenkrát právě takový, vůbec se nezměnil. Recenze: Zkáza višňového sadu Sex, násilí, sexuální násilí a násilný sex. Tělesnost, trávení a stravování. Základní pudy jako princip, který hýbe světem, který utváří veškeré naše jednání. Nemůžeme se rozhodnout, prostě podléháme. To je Višňový sad v Huse na provázku. Inscenace divadla Husa na provázku režiséra Jana Mikuláška je krutá, emoce všech aktérů jsou často velmi vyhrocené. Většina situací je řešena přes lidskou pudovost, násilí, sex, tělesnost a stravování (popřípadě následné zvracení). Nízkost a zoufalství čiší ze všech postav. Mikulášek zachovává členění na čtyři jednání, text je ale celkově velmi zkrácený, představením tím získává spád.

2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky.

Charakterizujte vlastními zobecňujícími slovy ráz inscenace.

František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852): Ohlas písní českých (1839) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

Je to chůze po tom světě — kam se noha šine: sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné. Je to život na tom světě — že by člověk utek: ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek. Což je pánům! Ti na voze sedí pěkně v suše, ale chudý, ten za nimi v dešti, blátě kluše. Ej, co já dbám na té cestě na psoty a sloty, jen když já mám zdravé nohy, k tomu dobré boty. Však na pány v krytém voze taky někdy trhne: jednou se jim kolo zláme, jindy vůz se zvrhne. A krom toho — až své pouti přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem. Toman a lesní panna Večer před svatým Janem mluví sestra s Tomanem: „Kam pojedeš, bratře milý, v této pozdní na noc chvíli na koníčku sedlaném, čistě vyšperkovaném?“ „Do Podhájí k myslivci musím ke své děvčici…

Jiskra padla pod koníčkem, sestra volá za bratříčkem: „Slyš, Tománku, radou mou, nedávej se doubravou: objeď dolem k Svaté hoře, ať nemám po tobě hoře… Nejel Toman doubravou, dal se cestičkou pravou; a v Podhájí u myslivce nový domek jedna svíce, hostí mnoho pospolu, jizba plna hovoru. Smutkem Toman obklopen patří s koně do oken děvče láskou jen rozplývá, na ženicha se usmívá… Jedli, pili, rozprávěli, dobrou vůli spolu měli, žádný na to nic nedbal, kůň že venku zařehtal, a mládenec zavzdychal. (…) Sestřička od večeře vyšla rychle za dvéře: „Na věky se, Tomane, milá s tebou rozstane, jinému se dostane. Najezdil jsi se k nám dosti, dnes tu máme bližší hosti, hledej sobě jinde štěstí.“ Toman koněm zatočil, v šíré pole poskočil, zaťal zuby, smračil čelo, kolem všecko neveselo. Půlnoc byla, měsíc zašel, sotva jezdec cestu našel; prudce hned, pak loudavě ubíral se k doubravě.

Jede, jede doubravou, les šumí mu nad hlavou, větřík chladný z noci fouká, nad ouvalem sova houká; koník blýská očima, koník stříhá ušima. Cupy dupy z houštiny letí jelen v mejtiny, na jelínku podkasaná sedí sobě Lesní panna; šaty půl má zelené, půl kadeřmi černěné, a ze svatojanských broučků svítí pásek na kloboučku. Třikrát kolem jak střela v běhu koně objela, pak Tomanovi po boku vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej, jedna-li tě opustila, nahradí to stokrát jiná. Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej!“ To když sladce zpívala, v oči se mu dívala…

Jedou, jedou pospolu měkkým mechem do dolu, panna Tomanu po boku vyrovnává v plavném skoku: "Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň; líbí-li se ti mé líce, dám radostí na tisíce. Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň!" To kdy panna zpívala, v ústa jezdce líbala, v náručí ho objala. Tomanovi srdce plesá, uzdu pouští, s koně klesá pod skalami prostřed lesa. Slunce vyšlo nad horu, skáče koník do dvoru, smutně hrabe podkovou, řehce zprávu nedobrou. Sestra k oknu přiskočila, a rukama zalomila „Bratře můj, bratříčku můj, kde skonal jsi život svůj!“

Pohádky o vílách (z Žena.cz) Pohádky o vílách patří k nejoblíbenějím pohádkám. Víly jsou tajemné postavy, které posouvají děj, pomáhají hrdinovi, nebo naopak děj komplikují. Víly jsou tajemné bájné ženské postavy. Nejstarší zmínky o vílách ve slovanské mytologii pocházejí ze středověku. Druhy víl Horské víly/bílé ženy se vyskytují především u slovanských národů na Balkáně. Často žily v jeskyních a měnily se v hady. Nebo v horách tančily vílí kolo a vstupovaly do života lidí (ve slovinských pohádkách např. Vila pravljica/v češtině Zlatý cop a spousta dalších). Vzdušné víly bývají spojovány s různými druhy větrů, měly na svědomí počasí (bouři, oblačnost). V českých pohádkách máme Meluzínu, která naříká v komínech a na hrobech. Lesní víly, žínky jsou nádherné zlatovlasé dívky v průsvitných šatech, které nejraději tančí v ranní rose a zpívají v lese. Jezdí na jelenu nebo na koni. Mění se v různá zvířata, umějí léčit a věštit. V mnoha pohádkách se lesní víla zamiluje do člověka. Člověk však často vílu zradí a ona mu zmizí (a zanechá dítě), někdy se podaří zradu napravit a získat vílu zpět. Zlé lesní víly jsou jezinky/jeskyňky/bosorky, které byly krásné, ale lidem škodily, sváděly z cest, vyloupávaly jim oči apod. Známe je z pohádek Boženy Němcové (O Smolíčkovi), K. J. Erbena (Jirka s kozou). 2 text: pravděpodobný autor i adresáti, jazykové rysy.

František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852): Ohlas písní ruských (1829) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

Bohatýr Muromec Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými, a za lesy, za hustými Lichvinskými vyletoval jasný, mladý sokol na rychlých křídlech až pod oblaky, a za tím za sokolem tři jestřábi, tři zbojci-jestřábi jsou se hnali; oni sokola obletovali, oni k sokolu doletovali, ostré zobce mu do těla zatínali, až jsou oni sokola k zemi strhli, a strhnuvše tak do smrti ubili. Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými, a za lesy hustými Lichvinskými na koni se ubíral dobrý mládec, on ne kvapem jel, a jen pojížděl křížem ruce složiv, hlavu přikloniv, jak by po šírém poli hoře rozsíval. I vzali se odněkud, přiskákali tři jezdci, všickni sobaky tatarské; a oni dobrého mládce obskočili, ze zad, z boku, ze předu naň doráželi, ostré šavle mu do těla zatínali, až jsou oni mládence s koně strhli, a strhnuvše tak do smrti ubili. Počali Tataré mládce svlíkati z oděvu jeho drahého, stříbrného, tož ze stříbrného i zlatého, a jali se v jeho oděv děliti, ubitému jinochu se posmívati. — A z pod lesa, lesa hustého Blogy / Emil Kalabus | 6. duben 2015 | Emil Kalabus |

vzav se tu odněkud kůň vyjíždí, on nevyjíždí, on větrem letí, a na tom na koni bohatýr Muromec, Muromec ze slavného města Muroma. Jedva Tatary zahlídnul, tři sobaky, on z toulu vynímá kalenou střelu, střelu pustí s tětivy hedvábné, střela ta se zaryla v bílá ňádra, v bílá ňádra prvního Tatařína A Muromec vytasil meč ocelový, mečem tím ocelovým rozpůlil v dvě půle druhého Tatařína. A třetí Tatařín na kůň vyskočiv, utíká maní nemaní v širé pole; i bylo se Muromci čemu smáti, i bylo bohatýru takto mluviti: „Hoj, kdo přede mnou utíká v širé pol na toho já meče netasívám, za tím já střely kalené nepouštívám, a pouštívám tě, můj koni bujný!“ Tomu hlasu kůň bujný porozuměl; on prvním skokem — do půl pole, on druhým skokem — do Tatařína a třetím skokem — Tataru přes hlavu i valí se, padá Tatřín k syré zemi, na kusy lebka jeho roztřepena, tož rázným kopytem koně bujného. A vrátil se Muromec k dobrému mládenci, k mládenci tomu dobrému, ubitému; on vykopal hrob v širém poli, do toho hrobu tělo položil, za duši jeho se pomodlil a schytav a svázav koně tatarské, on s nimi ujížděl ve svatou Rus.

V. Bělohradský napsal výstižně: „Být součástí národa znamená být postavou v příběhu, který mě svazuje s druhými lidmi způsobem hlubším, než je placení daní a respektování ústavy." Se zájmem jsem si přečetl článek pana Ladislava Kašuky s názvem - Mějme na paměti, že nejsme žádní Germáni, ale Slované! Dodám jen, že Germáni nejsme, ale jsme na Germánech ekonomicky závislí a neoddělitelně s jejich ekonomikou spjatí. Musím napsat, že článek mne zaujal. Myšlenky slovanské vzájemnosti jsou mi blízké. Nad článkem bych se rád zamyslel hlouběji a možná také poněkud kriticky, protože představa dosáhnutí slovanské vzájemnosti, například mezi Rusy a Poláky, Rusy a Ukrajinci mi připadá z hlediska minulé i současné historie nemožná..Jde tedy pouze o utopii? V současném globalizovaném světě není idea slovanství či panslavismu podle mého soudu na programu dne. Podle mého je idea panslavismu utopií, ale krásnou utopií. Svůj význam při udržování tradic však tato idea nesporně má. 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky.

Dante Alighieri (1265 – 1321): Božská komedie (asi 1307 – 1321) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

Řekl jsem: „Básníku, jenž vedeš mne, zvaž, mám-li dost sil a dost pevné mysli, než na tu velkou cestu vyjdeme. (…) Dostávám strach, že je to šílené vydat se tam, a ty to musíš chápat, i když to asi říkám zmateně.“ (…) „Chápu-li,“ řekl, když moje rty zmlkly, ten stín velkorysého Vergila, „do zbabělosti se tvá duše kuklí, co ta zahnala lidí od díla, co zvířat od ní bylo krutě bito, a přitom se jen zdáním splašila. A víš, proč přicházím, nu, povím ti to, bylo by zbytečné, aby ses bál, dost o tobě vím a je mi tě líto. Z řad těch, kdo žijí čekáním, jak dál, mě zavolala – co ta měla za líc – tak krásná žena, ach, že jsem si přál sloužit jen jí, nezapomenu na nic, andělským hlasem řekla mi pár vět, oči jí žhnuly jak dvojice stálic: (…)“

ve vašem ohni taky nezahynu. A pak znám tu, jež zmírní tvrdý soud nad pobloudilým, než by se ho zřekla, a proto máš tu cestu podniknout. Ta zavolala Lucii a řekla: ´Tvůj věrný tě má zapotřebí, hle, starej se o něj na hranicích pekla.´ Přiběhla ke mně, to je Lucie, jak vidí krutost, hned se do ní vloží, s Ráchel jsem byla, ta tam taky je. ´Beatrice,´ řekla mi, ´chválo boží, pomáhej tomu, kdo tě měl tak rád, že vyšel z davu. Kam teď hlavu složí? Ty neslyšíš, jak začal naříkat? Nevidíš smrt, tu záplavu, co šplíchá, že nic je před ní moře častokrát? Na světě nikdo na zisk nepospíchá a neprchá tam, kde ho čeká trest, jak já jsem přišla z blaženého ticha, jen zaslechla jsem tuhle hroznou zvěst, já důvěřuji tvé poctivé řeči, říkat i slyšet ji je velká čest.´

(Mluví Beatrice) „Jsem taková, že díky Hospodinu se vaše bída mne nemůže tknout, Renesanční kultura stojí na následujících zásadách: 1. K lidskému poznání vede především cesta rozumu a zkušenosti. 2. Základem studia, bádání i tvorby je svoboda a nezávislost. 3. Ústředním smyslem tvůrčí činnosti i života vůbec je blaho člověka jako jednotlivce. 4. Náboženství je pilířem, ale také přirozenou součástí života; i velké osobnosti křesťanského příběhu byli především skuteční lidé. Doložte alespoň některé z principů renesanční kultury na úryvku z Dantova eposu.

Daniel Defoe (1659/1660 – 1731): Život a zvláštní podivuhodná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (1719) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor. Poslední náraz mi mohl být osudný, neboť moře, uchopivši mě, vrhlo mě takovou silou na skalisko, že jsem pozbyl vědomí a zůstal tu ležet bez vlády. Náraz do boku a do prsou mi vyrazil dech a byl bych se jistě utopil, být znovu stažen do vln. Naštěstí však krátce předtím jsem si umínil, že se tentokrát pevně uchytím skály a zadržím dech na tak dlouho, až se vlna přes mne převalí, stékajíc nazpět. To se mi také povedlo, ježto vlnobití nebylo již tak mocné. Poté jsem pospíšil dále ku břehu, takže příchozí vlna, třebaže mě ještě zaplavila, nazpět mě již nesmetla. Utíkal jsem pak dále, až jsem dosáhl pevné půdy. S chutí jsem vyšplhal na pobřežní útes a lehl jsem si do trávy, daleko z dosahu bijících vln a mimo vše nebezpečí. Jsa nyní zachráněn, pozdvihl jsem oči k nebi a děkoval jsem Bohu za spásu svého života, v niž jsem před chvilkou neměl ani nejmenší naděje. (…) DENÍK Dne 30. září 1659. Já ubohý, nešťastný Robinson Crusoe ztroskotal jsem za hrozné bouře a vyvržen jsem na tento pustý, nehostinný ostrov, který jsem pojmenoval Ostrov zoufání. Všichni moji druhové utonuli a já sám byl napolo bez ducha. Ostatek dne strávil jsem sklíčen neštěstím, které mě stihlo, neboť jsem neměl potravu ani úkryt, ani šaty, ani zbraň a zhola nic. Nadobro bez pomoci, neviděl jsem jiného východiska, leč smrt. Buď mě sežere dravá zvěř, nebo mě zabijí divoši, nebo tady zahynu hladem. Když nadešla noc, z bázně před dravou zvěří jsem vylezl na strom a tvrdě usnul, třebaže po celou noc pršelo. Dne 30. června bylo mi tak dobře, že jsem si vyšel na procházku s puškou, avšak z opatrnosti jsem se nevzdaloval příliš od domova. Sestřelil jsem dva mořské ptáky, podobné huse bernešce, a odnesl jsem je domů. Ale poněvadž jsem na ně neměl valnou chuť, spokojil jsem se s několika želvími vejci. Večer jsem si opět připravil lék, který mi znamenitě prospěl, totiž tabák máčený v rumu. (…) Měl jsem teď plné ruce práce, zaměstnán sbíráním plodů a donášením jich domů. Rozhodl jsem se, že se opatřím hojnými zásobami rozinek, pomerančů a citrónů, abych se zajistil na dobu dešťů, která se kvapem přibližovala. Nakupil jsem velkou hromadu hroznů, opodál ještě jednu, poněkud menší, a jinde jsem zas nahromadil pomeranče a citróny. Jak jsem se již zmínil, uchránil jsem několik ječných a několik rýžových klasů, které jako by samy sebou vyrostly za dveřmi mé jeskyně. Bylo to asi dvacet klasů ječných a okolo třiceti rýžových. Bylo po deštích, slunce postupovalo k jihu, a mně se zdálo, že je teď nejpříhodnější čas k setbě. Zkypřil jsem tedy kus půdy, pokud se to mým dřevěným rýčem dalo, rozdělil jsem políčko na dvé a vysil na ně zrní. Ale i tak byla má sklizeň jenom skrovná, poněvadž osevu byla toliko troška, sotva půl měřice od každého druhu. Touto zkušeností jsem zmoudřel. Poznal jsem nyní, kdy je čas k setbě, a zvěděl jsem také, že mohu sít a sklízet dvakrát do roka. (…) Hnus, který jsem pocítil před divošskými bídáky a před jejich nelidskými ohavnostmi, způsobil, že jsem nepřestával být zamyšlen a po dvě léta jsem neopouštěl blízký okruh svého bydliště. V tomto okruhu byla má pevnůstka, má besídka jako letní sídlo a kozí ohrady v lesích, do kterých jsem nevstupoval, leda jen cestou do ohrad, když jsem šel dohlédnout na svá stáda. Hrozil jsem se pekelných divochů tolik, že i pouhého pohledu na ně jsem se varoval jako zjevení ďáblova. Celý ten čas jsem se ani jednou nepodíval ke svému člunu a umínil jsem si, že si raději udělám nový. Nebylo ani pomyšlení, že by se mi podařilo doplout se starým člunem kolem ostrova až sem, aniž bych se přitom nesetkal s těmi ohavníky. Věděl jsem až příliš dobře, co by se mnou udělali, kdybych se jim dostal do rukou.

Robinsonova dobrodružství jsou prokládána mravními a zbožnými úvahami, v nichž hrdina lituje svých mladických nerozvážností a nachází útěchu především v bibli. Jeho mentalita je charakteristická pro drobnou buržoazii v období zostřeného kapitalistického soutěžení. Neuposlechnutí rodičů nebo Boha se jeví jako smrtelný hřích, ale uchvatitelství se považuje za jedinou cestu k přežití. Vždyť Robinson si s cílevědomou houževnatostí upevňuje a rozšiřuje své panství na ostrově, kde nejen plně uplatňuje svou individuální podnikavost, ale navíc obrací pohana Pátka na pravou víru a přitom si ho zcela podmaňuje. V tom smyslu je Robinson Crusoe bezděčným, ale přímo věšteckým mýtem nastupující buržoazie: její nezadržitelné podnikavosti po celém světě, ale i jejího extrémního individualismu, který ničí přirozené lidské vztahy. Zároveň však dlouhé generace čtenářů obdivují v Robinsonovi věkuplatné zobrazení základních procesů lidské existence, v němž drastické zjednodušení společenských vztahů pomáhá proniknout až ke kořenům elementární zkušenosti člověka v boji s nepřátelským prostředím. Zvláště mladí čtenáři pomíjejí Robinsonovo puritánské pokrytectví a měšťáckou vypočítavost a nepřestávají se inspirovat jeho nezlomnou energií, vytrvalostí a vynalézavostí. Z literárněhistorického hlediska zahajuje Robinson Crusoe světovou tradici robinzonád a vůbec dobrodružného čtení, v němž nabývá vrchu romantika všedních dnů, všedních věcí a všedních akcí. /.../ 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky. Tvrzení z literárněteoretické stati doložte konkrétními příklady z Defoeovy knihy.

Charles Dickens (1812 – 1870): Oliver Twist (1838) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

Členové tohoto výboru byli mužové velice moudří, důvtipní a hloubaví, a když se už jednou stalo, že obrátili pozornost k špitálu, rázem objevili, na co by obyčejní lidé nebyli přišli jaktěživi – že se v něm chudým líbí. Že je to učiněný veřejný zábavný podnik pro chudší vrstvy; hostinec, kde se nic nemusí platit, kde se, jak je rok dlouhý, podává bezplatně snídaně, oběd, svačina a večeře; prostě pozemský ráj, kde je jen samá hra a žádná práce. „Oho!“ řekl si výbor s chytráckou tváří. „Od toho jsme tu my, abychom to dali do pořádku – všemu tomu uděláme krátký konec.“ A tak se usnesli na zásadě, že všichni chudí budou mít na vybranou (neboť nikoho nechtějí nutit, kdepak) buďto pomaloučku umřít hlady v ústavě, nebo rychle mimo něj. S tím cílem na mysli si od vodárny zajistili nepřetržitou a neomezenou dodávku vody a od obchodníka s obilím občasnou dodávku malých množství ovesné krupice a vydávali třikrát denně porci řídké kaše, dvakrát v týdnu s přídavkem jedné cibule a v neděli s půlkou žemle. (…) Místnost, kde hoši dostávali jíst, byla kamenná haluzna s velkým měděncem na jednom konci, a z toho kotle rozdílel správce, za tím účelem opásaný zástěrou a za asistence jedné nebo dvou špitálnic, v hodinách jídla sběračkou kaši. Této slavnostní krmě dostal každý hoch polévkový koflík a nic víc – vyjma ve dny velkých veřejných svátků, kdy kromě toho dostal ještě osminku libry chleba. Misky nebylo třeba nikdy mýt. Hoši je vždycky vydřeli lžící, že zas jen svítily, a když je takto vyleštili (což nikdy netrvalo tuze dlouho, neboť lžíce byly bezmála stejně velké jako misky), seděli s očima přilepenýma na měděnec s výrazem tak chtivým, jako by od minuty byli hotovi spolknout nejen kotel, ale i celé jeho cihlové obezdění; přitom se neúnavně zabývali horlivým cucáním prstů ve snaze zachránit kdejakou zbloudilou kapičku kaše, která jim na ně snad náhodou stříkla. (…) Kaše zmizela; chlapci si začali šuškat a mrkali na Olivera, jeho přímí sousedé ho šťouchali loktem. Ačkoli ještě takové dítě, byl hlady zoufalý a z bídy všeho schopen. Vstal od stolu, s miskou a lžící v ruce popošel ke správci a vlastní odvážností poněkud polekaný řekl: „Prosím, pane, já bych chtěl ještě trochu.“ Správce byl tlustý, statný muž – ale zbledl jako stěna. V strnulém úžasu poulil několik vteřin na malého buřiče oči a potom se podepřel o měděnec, aby neupadl. Pomocnice byly zkoprnělé údivem, hoši strachy. „Cože?“ vyrazil ze sebe správce konečně slabým hlasem. „Prosím, pane,“ opakoval Oliver, já bych chtěl ještě trochu.“ (…) Výbor právě vážně rokoval v důvěrném sezení, když se pan Bumble ve velkém rozčilení vřítil do síně a na adresu pána na vysokém křesle vyhrkl: „Pane Limbkins! Odpusťte, prosím, vašnosti, ale Oliver Twist chtěl ještě!“ Všemi to trhlo. Na kdekteré tváři se zračilo zděšení. „Ještě?“ opáčil pan Limbkins. „Vzpamatujte se, Bumble, a odpovězte mi jasně. Rozumím vám dobře, že chtěl ještě, když už snědl večeři vyměřenou stravovacím řádem?“ „Ano, prosím,“ přisvědčil Bumble. „Ten kluk bude viset,“ prohodil pán v bílé vestě. „Ten kluk bude jednou viset, to vím.“ nevíte jaký typ humoru získal označení anglický humor??? moc to potřebuju díky Anglický humor je suchý a kritický. Např. Saturnin – parodie na konvenčnost v jednání lidí. Anglický humor se začal řídit definicí Horace Walpola, podle níž "je život komedií pro ty, kdo myslí, a tragédií pro ty, kdo cítí. Nic jiného jsem nenašla :-)

Kde je v úryvku z Dickense přítomen humor? Upřesněte jeho podoby. Co v konkrétních případech sdělují? Kde se lze setkat s tímto typem (věcného) textu? jaké jsou jeho klady a zápory? 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821 – 1881): Zločin a trest 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

S využitím textu objasněte, jak se v románu odráží autorův názor na ideu dokonalého zločinu. Čím byl tento názor podmíněn? Dveře se stejně jako tehdy maličko pootevřely a uzoučkou škvírkou se na něho ze tmy opět upřely dvě pichlavé a nedůvěřivé oči. V tu chvíli ztratil klid a málem se dopustil těžké chyby. Ze strachu, aby stařenu nepolekalo, že jsou sami, i z pochybnosti, zda jeho vzhled rozptýlí její nedůvěru, vzal za dveře a přitahoval si je, aby ji snad nenapadlo znova se zavřít. „Dobrý den, Aleno Ivanovno,“ spustil co možná nenuceně, ale hlas se mu zadrhl a neposlušně se roztřásl. „(…) Raskolnikov… nesu tady tu zástavu, jak jsem tuhle slíbil…“ A podával jí zástavu. Stařena se na ni letmo podívala, ale vzápětí už zas upřela oči na nezvaného hosta. Dívala se bedlivě, nevraživě a podezíravě. Trvalo to hodnou chvíli, měl při tom dojem, že jí dokonce výsměšně zahrálo v očích, jako by se už byla dokonale dovtípila. Cítil, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama a jak se mu dělá úzko, tak úzko, že kdyby takhle němě zírala ještě půl minuty, byl by možná utekl. „Co se tak díváte, jako byste mě nepoznávala?“ vyhrkl náhle také nevraživým tónem. „Řekněte, jestli to vezmete, když ne, půjdu jinam, spěchám.“ Nic takového si nepřipravil, přišlo mu to náhle na jazyk samo od sebe. Stařena se vzpamatovala, návštěvníkova rezolutní řeč ji zřejmě uklidnila. (…) Natáhla ruku. „A jakpak, že jste tak bledý? Ruce se vám takhle klepou! Jako byste vylezl z vody, mladý pane.“ „Mám horečku,“ vyrážel přerývaně. (…) Jak rozvazovala motouz, natočila se ke světlu (i v tom parnu měla všechna okna zavřená) a při tom ho na několik vteřin úplně spustila z očí a obrátila se k němu zády. Rozepjal si plášť a vyvlekl sekyru z poutka, ale ještě ji docela nevytáhl, nýbrž zatím přidržoval pravou rukou pod kabátem. Ruce mu hrozně ochably, jasně cítil, jak každým okamžikem stále více umdlévají a dřevěnějí. Měl strach, že sekyru neudrží a upustí… najednou se mu zatočila hlava. „Hrůza, jak to omotal!“ vrčela nazlobeně stařena a pohnula se k němu. Nesměl ztratit ani okamžik. Vytáhl sekyru docela, rozmáchl se jí v obou rukou a neznaje se, téměř bez úsilí, téměř mechanicky ji spustil tupým koncem na hlavu. Zdálo se, že vlastní síly na to nevynaložil ani špetku. Ale jakmile sekyru spustil, naráz se v něm síla probudila. Colombo: americký TV seriál detektivních příběhů s Peterem Falkem v hlavní roli (jeho životní filmová postava) se natáčel v 70. – 90. letech. Vnesl do amerického prostředí detektivní styl blízký anglické škole (Christie, Sayersová aj.) a získal světovou popularitu. Základní dějové schéma bylo ovšem převzato z proslulého románu Zločin a Trest od F. M. Dostojevského. 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky.

Charakterizujte postavu pátrače v Dostojevského knize a pokuste se ji porovnat s televizním detektivem.

Arthur Conan Doyle (1859 – 1930): Pes baskervillský (1902) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor. „Myslím,“ řekl jsem a řídil jsem se přitom podle svých možnosti metodou svého přítele, „že doktor Mortimer je zámožný obstarší lékař, požívající značné vážnosti, jak soudím z toho, že mu jeho přátelé projevili uznání právě tímto darem.“ „Výborně!“ řekl Holmes. „Znamenité!“ „Domnívám se dále, že pravděpodobně jde o lékaře venkovského, který mnohé cesty k pacientům konává pěšky.“ „Proč si to myslíte?“ „Protože tato hůl, ačkoliv byla původně velmi elegantní, je nyní tak sešlá, že si nedovedu představit, jak by ji nosil městský lékař. Silný železný bodec je opotřebovaný, je tudíž jasné, že majitel se s holí mnoho nachodil.“ (…) „Ani zmínky o té lovecké společnosti, Watsone,“ řekl Holmes s rozmarným, trošinku zlomyslným úsměvem, „ale je to venkovský lékař, jak jste velmi bystře rozpoznal. Myslím, že mé úsudky jsou celkem potvrzeny. Pokud jde o přídavná jména, jichž jsem užil, řekl jsem, neklame-li mne paměť: přívětivý, prostý ctižádosti a roztržitý. Pokud sahá moje zkušenost, jen přívětivý člověk dostává na tomto světě dárky na památku, jen člověk prostý ctižádosti opustí londýnskou kariéru a jde na venkov a jen roztržitý člověk zanechá po hodině čekání ve vašem pokoji hůl místo navštívenky.“ „A ten pes?“ „Má ve zvyku nosit tuto hůl za pánem. Jelikož je to těžká hůl, pes ji drží pevně za prostředek a stopy jeho zubů jsou velmi zřetelné. Velikost čelistí, jak ji ukazuje mezera mezi těmito stopami, je podle mého názoru příliš značná pro foxteriéra, a ne dosti veliká na buldoka. Mohl by to být – a u všech všudy, je to dlouhosrstý kokršpaněl.“ Raymond Chandler (1888 – 1959): Prosté umění vraždy Realistický spisovatel zabývající se vraždami popisuje svět, v němž gangsteři mohou vládnout národůma téměř vládnou městům; v němž jsou hotely, činžáky a proslulé restaurace majetkem lidí, kteří si nadělali jmění z bordelů; v němž filmová hvězda může být volavkou gangu a slušný pán na konci chodby je šéf nezákonné sázkové kanceláře. (…) není to svět, který voní, nýbrž svět, ve kterém žijeme,.. není nic komického na tom, když někdo někoho zabije, ale někdy je komické, že ho zabije kvůli úplné maličkosti a že jeho smrt má být výrazem toho, co nazýváme civilizací. Na základě obou textů porovnejte anglickou a americkou (drsnou) školu detektivní tvorby.

Jan Drda (1915 – 1970): Vyšší princip (1946) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžklou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce, opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak, jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel. (…) „Vyšší princip... ehm... mravnosti, jejž si musíte osvojiti, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů,“ pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských komposic. (…) „Havelka... Moučka... Ryšánek... pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený rozrušením. Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktandu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil: „Pane řediteli, chystáme se právě k latinské komposici... a tu z vyššího principu... nepřítomnost právě těchto žáků...“ (…) „Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loyality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylisovat...“ (…) „Žáci,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil abych... ehm… včerejší... smutnou událost... uvedl... na pravou míru... S hlediska... vyššího principu mravního...“ V tu vteřinu se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo... S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky: „S hlediska vyššího principu mravního... vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“ Vyšší princip natočil v roce 1960 režisér Jiří Krejčík podle jedné z povídek Jana Drdy ze sbírky Němá barikáda. Příběh, který Jan Drda popsal, se skutečně stal. V tragické době heydrichiády, v červnu 1942, byl šestnáctiletý student příbramského gymnázia Antonín Stočes zatčen. Jeden ze spolužáků ho udal za to, že z časopisu Zdroj vytrhl fotografii Hitlera a hodil ji do koše. 29. června 1942 byl mladík spolu se svým otcem zastřelen. V Drdově povídce se oběťmi fašistické zlovůle stali tři maturanti. Film získal mnohá ocenění doma i ve světě. Jiří Krejčík si v roce 1960 přivezl z mezinárodního filmového festivalu v Locarnu cenu Mezinárodní federace filmového tisku, Jana Brejchová zde dostala Stříbrnou plachtu za nejlepší ženský herecký výkon. A navzdory tomu, že na filmovém festivalu v Benátkách ve stejném roce byl Vyšší princip odsunut do mimosoutěžního předvádění, nebylo možné pominout působivost díla a vynikající mistrovství Františka Smolíka, který zde získal Zlatou medaili za nejlepší mužský herecký výkon. 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky.

Pokuste se vyjádřit, čím může být Drdova povídka zajímavá i pro publikum ze zemí, které heydrichiádu nezažily.

Dřěvo sě listem odievá (14. století) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

Dřěvo sě listem odievá, slavíček v keřku spievá. Máji, žaluji tobě a mécě srdce ve mdlobě. Zvolil sem sobě milú, ta tře mé srdce pilú. Pila řěže, ach bolí, a tvójť budu, kdeť sem koli. Srdéčko, divi sě tobě, jže nechceš dbáci o sobě. Tvá radost, veselé hyne pro tu beze jmene. Ačť bych já ji zmenoval, mnohýť by mě štráfoval a řka: Proč ty tak slúžíš? Čemu sě milostí chlubíš?" Neustavičný milovník jako u cěsty hřěpík: k čemu sě koli přičiní, a tomu všemu uškodí. Kdoť sem, tenž nosímť pílu: jáť mám najkrašší milú, téť nikomu nepoviem, sámť ji s mým srdéčcem viem. Viera vieřě pomáhá: kdeť sú dva sobě věrna, on jí a ona jemu, nepoviedaj třeciemu. Mnohýť sě rád honosí, ten tajemství pronosí. Ach naň! zlýť obyčějť jmá, nepřějtež mu, ktoť jeho zná. Poniž on vás tak hanie, prosímť vás, panny i panie, přězdiec jemu "ruší nás", vyscěrčmež jeho pryč od nás! Dřěvo – strom; mécě – méť je; divi sě – divím se; Ačť bych já ji zmenoval – jestliže bych ji pojmenoval; štráfoval – haněl; čemu – proč; milost – láska; neustavičný – nestálý; hřěpík – lopuch; sě přičiní – přidá se; píla – starost; pronosí – prozrazuje; poniž – protože; vyscěrčmež – vystrčmež.

IX. Literární jazyk 13. a 14. století 2. Český jazyk spisovný Čeština, která se stala od 12. století jazykem domácí kultury feudální a od konce 13. století jazykem spisovným a literárním, se dále ve 14. století rychle rozvíjí v souvislosti s naznačeným hospodářským, politickým i kulturním vzestupem našich zemí. Je to již literární a kulturní jazyk značně jednotný, nářeční rozdíly se v něm projevují nepatrnou měrou: odráží se v něm postupující jednota národnostního jazyka středověkého státu. Spisovná čeština přestává být omezena na kláštery a na duchovenstvo, šíří se na královský dvůr mezi šlechtu a konečně i do života měšťanstva a university (tehdy ovšem latinské), založené r. 1348, takže musí zdolávat mnoho nových úkolů. Od samého začátku se rychle rozvíjí básnictví duchovní i světské, od polovice 14. století próza, nejprve vyprávěcí, potom i odborná, která vrcholí filosofickými spisy Tomáše ze Štítného. Čeština má i úkoly administrativní a právní, ovšem dlouho jen ve styku úředním, zvláště soudním, pro nějž má bohatou terminologii a ustálené formule z dávné doby, jak ukazují zmíněná bohemika. V druhé polovici 14. století pokouší se mistr Klaret (Bartoloměj z Chlumce) ve svých veršovaných slovnících o vybudování českého názvosloví pro všechny obory. V druhé polovici 14. století byl také již hotov staročeský překlad celé bible, první ve slovanských národních jazycích. 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky.

Alexandre Dumas (1802 – 1880): Tři mušketýři (1842) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor.

Jakýs šlechtic, který přijel cestou od Dammartinu, seděl u téže tabule a snídal. Začal rozhovor o dešti a krásném počasí; cestovatelé odpovídali, pil na jejich zdraví, cestovatelé opakovali tuto zdvořilost. Když vstávali od stolu, nabídl cizinec Porthosovi přípitek na zdraví kardinála; Porthos odpověděl, že si nepřje nic lepšího, než když neznámý připije pak na zdraví královo. Cizinec se rozkřikl, že nezná jiného krále než Jeho Eminenci. Porthos nazval jej ochlastou; cizinec tasil svůj meč. „Udělal jste hloupost,“ pravil Athos, „nezáleží na tom, nelze ustoupiti více, zabte toho člověka a pospěšte nás dostihnout co nejrychleji vám bude možná.“ A všichni tři vstoupili na koně y odjeli plným tryskem… V Beauvais zastavili na dvě odiny, jednak by dopřáli oddechu koním, jdnak by dočkali Porthosa. Po dvou hodinách, když Porthos nepřicházel, ani žádná zpráva o něm, dalise opět na cestu. Asi míli za Beauvais, na místě, kde cesta byla stísněna mezi dvěma náspy, potkali as osm nebo deset mužů, kteří kořistíce z toho, že cesta byla strhána v tomto místě, dělali, jakoby tam měli co na práci, prohlubovali jámy a prohrabávali blátivé rýhy. Aramis, obávaje se, že by si pošpinil boty v této umělé maltě, oslovil je hrubě. Athos chtěl jej zadržeti, ale bylo již pozdě. dělníci začli se vysmívati cestujícím aa byli tak drzí, že i chladnokrevný Athos ztratil hlavu a bodl svého koně. Tu každý z mužů couvnul až k příkopu a vytáhl odtud ukrytou mušketu; výsledek byl, že našich sedm cestujících bylo v pravém slova smyslu přinuceno k řeži. Aramisovi vjela koule do ramene a Mousquetonovi umístila se v masitých partiích prodlužujících dolní boky. Ale s koně spadl jediný Mousqueton, ne snad že by byl těžce zasažen, ale jelikož nemohl viděti svou ránu, myslil bezpochyby, že jest raněn mnohem nebezpečněji než vskutku byl. „Tj. záloha,“ pravil d´Artagnan, „nespalme prach na pánvičce a pospěšme dále!“ (…) Ačkoli d´Artagnan neznal královny, rozeznal brzy její hlas od hlasů jiných, zprvu podle lehkého přízvuku cizího, pak podle akcentu nadvlády, jenž přirozeně jest vtlačen každému slovu suverénů. Slyšel přibližovati a vzdalovati se kroky, kol těchto otevřených dveří a dva- až třikrát viděl is tán těla protínati světlo. Konečně najednou ruka a paže, dokonalá tvarem a bělostí, rozhrnula čaloun; d´Artagnan chápal, že je to jeho odměna, vrhl se na kolena, uchopil tuto ruku a přihnul na ni uctivé své rty, pak se tato ruka stáhla zpět, zanechavši v jeho dlani předmět, který odhadl, že je prsten; ihned se pak dvéře zavřely, a d´Artagnan zůstal v nejčiřejší tmě. D´Artagnan strčil si prsten na prst a čekal znovu; bylo zjevno, že nebylo ještě všecko skončeno. Po odměně jeho oddanosti musila přijíti odměna jeho lásky. Mimo to bylo po tanci, ale večeře sotva začala, večeřelo se až o třetí hodině, a orloj u sv. Jana bil před chvílí dvě a tři čtvrti. Vskutku pomalu ruch hlasu se menšil ve vedlejší komnatě, pak bylo slyšeti kroky, jak se vzdalují, pak se dvéře kabinetu, kde byl d´Artagnan, otevřely, a paní Bonacieuxová se vynořila z nich. „Konečně, vy!“ zvolal d´Artagnan. „Ticho!“ pravila mladá žena, kladouc svou ruku na rty mladého muže. „Ticho! a jděte, kudy jste přišel.“

RECENZE: Tři mušketýři na točně znamenají prosmátý večer Jihočeské divadlo hraje do 28. června před otáčivým hledištěm romantickou komedii Tři mušketýři..Autor: Deník/ Jaroslav Sýbek Těžko se najde v žánru historické prózy známější dílo než příběh Dumasových Tří mušketýrů. Každý z nás ho četl, viděl některé z filmových a televizních zpracování nebo přinejmenším zná mušketýrské heslo a ví, že tři jsou ve skutečnosti čtyři. Stejný úspěch jako románová předloha sklízela od svého prvního uvedení v červnu 2001 i divadelní adaptace tohoto románu z pera Martina Glasera a Olgy Šubrtové, napsaná přímo pro zámeckou zahradu s divadelní točnou v Českém Krumlově. A jak se zdá, po letošní obnovené premiéře Jihočeské divadlo svůj úspěch opakuje. V čem spočívá kouzlo krumlovských mušketýrů? Základ tvoří prostředí – povozit se na točně a sledovat herce v kulisách umně osvětlované barokní zahrady s Bellarií je zážitek sám o sobě. Mušketýři navíc mají výborný spád, potřebnou míru akčnosti, vtipu, romantiky, výpravnosti i barev – není v nich takřka žádné hluché místo, kdy by se divák nudil. Poměrně komplikovanou dějovou zápletku s řadou odboček, která v originále vystačila na dvě tlusté knihy, Šubrtová s Glaserem šikovně zrychlili a zjednodušili, mimo jiné i tím, že některé příhody prostě zakomponovali do dialogu. Tyto zkratky, které však nebrání chápání děje, jim umožnily rozvinout zábavné detaily a situační zápletky, kterými podtrhli komické stránky charakteru jednotlivých postav. Lehkou rukou pak napsali i dialogy, které zdařile mísí jazyk klasického překladu Jaroslava Vrchlického se současným výrazivem. Výsledkem je nejen humorné pnutí obsahu a formy, ale i potřebný nadhled nad rétorikou cti, odvahy a ušlechtilosti, dnešní cynické době poněkud vzdálené. Navíc 
v místech, kde Alexandre Dumas pouze naznačil galantní dobrodružství, se tvůrci adaptace nerozpakovali dotáhnout náznak do konce. Lechtivé scény a dvojsmyslná slůvka se však naštěstí podařilo udržet na tenké hraně a zachránit je před pádem do propasti pokleslého humoru. Hodnocení Deníku: 90% 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky.

Umberto Eco (1932): Jméno růže (1980) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor. Mikuláš si vzal přístroj, který mu Vilém podával, s velkým zájmem: „Oculi de vitro eum capsula!“ zvolal. „Slyšel jsem o nich od jistého fra Giordana, s nímž jsem se seznámil v Pise. Říkal, že prý tomu ještě není ani dvacet let, co byly vynalezeny. Ale už je to taky dvacet let, co jsem s ním mluvil.“ „Myslím, že byly vynalezeny o hodně dřív,“ řekl Vilém, „ale těžko se zhotovují, chce to zkušeného skláře. Stojí to čas a práci.“ „Doufám, že si je budu moci prohlédnout, docela rád bych taky jedny vyrobil,“ řekl vzrušeně Mikuláš. „Jistě, svolil Vilém, „měl bys ale vědět, že tloušťka skel se mění podle oka, k němuž budou přiloženy, a je třeba vyrobit jich zkusmo víc a zkoušet je na pacientovi, dokud se nenajdou ta správná.“ „To je nádhera!“ pokračoval Mikuláš. „A přitom by se určitě našel někdo, kdo by v tom viděl magii a ďábelskou manipulaci…“ „U těchto věcí se určitě dá mluvit o magii,“ souhlasil Vilém. „jenže ta má dvě podoby. Jedna je dílem ďábla a chce zničit člověka skrz úskoky, o nichž raději nebudeme mluvit. Existuje však i magie, která je dílem božím, v ní se moudrost boží projevuje skrze znalosti lidí a klade si za cíl přeměnit přírodu a taky prodloužit lidský život.To je magie svatá a té se učenci budou musit stále více věnovat, a to nejenom proto, aby objevovali věci nové, ale také aby znovu odkryli mnoho tajemství přírody, která moudrost boží už dávno vyjevila Židům, Řekům a jiným starověkým národům a ještě dnes je vyjevuje dokonce i nevěřícím. (…) „Proč ale ti, kteří tuto vědu ovládají, ji nepředají veškerému lidu božímu?“ „Protože veškerý lid boží není připraven na tolik tajemství a často se už stalo, že ti, kdož tuto vědu uchovávali, byli považováni za kouzelníky, kteří uzavřeli smlouvu s ďáblem, a životem zaplatili snahu zpřístupnit ostatním poklad svého vědění.

Esoterismus (z řeckého εσωτερικός, esoterikós, „vnitřní“, „uzavřený“) je označení pro souhrn vědomostí určených výhradně pro úzký okruh zasvěcených, intelektuálně vyspělých nebo privilegovaných lidí. Je protikladem exoterismu, který naopak představuje obecně známé vědění. Pod pojem esoterismus může být zahrnuta široká množina nauk nebo „tajných věd“ náboženského i nenáboženského charakteru. Esoterické vědomosti jsou utajovány před nezasvěcenými nebo obecně před veřejností, aby se zachovala výlučnost příslušnosti k nějaké skupině, případně z důvodu ochrany před postihem jehož příčinou by mohly být např. společenské předsudky. 2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky.

Aspoň přibližně vysvětlete příčiny celosvětového úspěchu Ecova románu, včetně odkazů na postmoderně populární prvky spojující různé žánry.

Epos o Gilgamešovi (3. – 2. tisíciletí př. Kr.) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor. Gilgameše, postavou dokonalého, stvořil hrdinský bůh. (…) Hradbu dal vystavět kol Uruku hrazeného, kol svaté Eanny, pokladnice čisté. Pohleď na jeho hradbu, jež vystavěna je jak podle nitě! Hleď na jeho podezdívku, jíž podobnou nikdo nevytvoří! (…) Nepouští Gilgameš syna k otci, ve dne v noci nutí i děti k práci. (…) Šamchat svá ňadra uvolnila, lůno odhalila, její rozkoš vzal, nezdráhala se, ale dech mu vzala. Rozhrnula svůj šat, on lehl si na ni, učinila s ním, s divochem, jak dělá žena. Mužství jeho jí lahodilo. Po šest dní a sedm nocí Enkidu s Šamchatou obcoval bez ustání. A když se nasytil rozkoše její, Svou tvář otočil k zvířatům svým. Jakmile jej spatřily, Enkidua, na útěk se gazely daly. Zvěř stepní daleko od něho pádí. (…) „V lese bydlí Chuvava silný. Ty a já, my jej zabijeme, veškeré zlo země vyhladíme a cedry pokácíme!“ (…)

Hořko je v mysli Enkiduovi. A jak tak sám na loži leží, nitro své za noci vyjeví příteli svému: „Poslyš, příteli můj, sen jsem zřel této noci. Hučela nebesa, ozvěnou odpovídala zem, a mezi nimi stál jsem já! (…) ´Zachraň mne, příteli můj!´ jsem zvolal, ale tys mne nezachránil, neb jsi se bál.“ (…) Přítel můj, jehož jsem miloval, v hlínu se změnil, Enkidu, přítel můj, jehož jsem miloval, v hlínu se změnil. Mám snad i já jako on ulehnout a nevstat na věky věků?“ – I mluví šenkýřka k němu, ke Gilgamešovi: „Kam běžíš, Gilgameši? Život, jejž hledáš, nenalezneš! Když bozi stvořili lidstvo, smrt lidstvu dali v úděl, život však do svých rukou si vzali. Ty, Gilgameši, žaludek si naplň, ve dne v noci buď stále vesel! Denně pořádej slavnosti, tancuj a hraj si ve dne i v noci! Nechť čisté jsou tvé šaty, tvá hlava vymyta, ve vodě se koupej! Na dítko zři, jež držíš na své ruce. Ať manželka se raduje na tvém klíně! Takové je lidské počínání.“

Tematicky lze eposy dělit na několik druhů, z nichž vynikají: a) kosmogonické (o vzniku světa), hrdinské (o starověkých či raně středověkých hrdinech nadaných nadpřirozenými schopnostmi), rytířské (o statečných válečnících vrcholného a pozdního středověku), zvířecí (alegorické příběhy, v nichž jsou lidské postavy představovány zvířaty příznačných lidských vlastností) nebo třeba umělé (vytvořené, nejčastěji až v novověku, profesionálními beletristy, zpravidla ve snaze podat tradičními formálními prostředky aktualizovanou výpověď o přítomnosti). Na základě textu zařaďte Epos o Gilgamešovi. Uveďte příklady některých dalších druhů eposu. Najděte alespoň jedno dílo z novější (18. – 20. století) literatury, které má leccos společného s Eposem o Gilgamešovi.

Karel Jaromír Erben (1811 – 1870): Zlatovláska (asi 1844) Struktura zkoušky: 1. Beletristický text: Zařaďte autora(-ku) do příslušného uměleckého směru či kulturní epochy; charakterizujte daný směr či epochu; uveďte, jaké místo autor a jeho dílo v daném směru či epoše zaujímá a jakým způsobem může oslovit dnešního čtenáře. 2. Nebeletristický text: Charakterizujte jeho obsah a účel a objasněte jeho vztah k prvnímu textu. Potom dal král na cestu své dceři, jak se sluší a patří, výpravu, a Jiřík odvezl ji svému pánu za nevěstu. Starému králi se oči jiskřily a poskakoval radostí, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se přípravy dělaly k svatbě. „Chtěl jsem tě sice dát oběsit pro tvou neposlušnost, aby tě krkavci snědli,“ povídá Jiříkovi; „ale žes mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekyrou hlavu srazit a pak tě dám počestně pochovat.“ – Když Jiříka odpravili, prosila Zlatovláska starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval, a král nemohl toho své zlatovlasé nevěstě nijak odepřít. Potom ona srovnala hlavu Jiříkovi k tělu, pokropila ho mrtvou vodou a tělo srostlo s hlavou, takže po ráně ani památky nezůstalo; pak ho pokropila živou vodou, a Jiřík zase vstal, jako by se byl znovu narodil, čerstvý jako jelen a mladost jen se mu z tváří svítila. „Och, jak jsem to tvrdě spal!“ povídá Jiřík a mnul si oči. – „Ba věru, tvrdě jsi spal,“ řekla Zlatovláska, „a kdyby mne nebývalo, na věky věků bys byl se neprobudil!“ Když starý král viděl, že Jiřík zas ožil a že je mladší a krásnější, než prve byl, rád by byl taky tak ještě zas omládl. Hned poručil, aby ho taky sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou pořád, pořád, až ji všecku vykropili; ale hlava nijak mu nechtěla k tělu přirůst; potom teprv začali mrtvou vodou kropit, a v okamžení přirostla; ale král byl zase mrtev, protože už neměli živé vody, aby ho vzkřísili. A poněvadž království bez krále nemohlo být a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou. Nejstarší pohádky byly určeny dětem i dospělým. Vedl k tomu jejich symbolický charakter i např. skutečnost, že v minulých staletích lidé sociálně (společensky) dospívali dříve než dnes. V existenci nadpřirozených bytostí i jevů původně věřili také dospělí vypravěči i posluchači. Až zhruba v 18. století se hlavními adresáty pohádkového žánru stávají děti. A teprve v této době vznikají ve větší míře písemné záznamy pohádkových vyprávění. Původní podoba pohádek odpovídala převaze dospělého živlu mezi vypravěči i posluchači. Najdeme tu neuhlazené popisy násilí a např. v Tisíci a jedné noci také řadu erotických prvků. Zapisovatelé pohádek v 18. století se snažili texty upravit tak, aby odpovídaly žádoucímu vkusu dětského publika. Začaly také vznikat pohádky umělé, patřičně uhlazené a mravoučné, které pak zpětně ovlivňovaly samotné vypravěče i zapisovatele. Zlatý věk sběratelů lidových pohádek nastal v 19. století. Průmyslová revoluce tehdy vedla ke stěhování mnoha venkovských lidí do měst, což narušovalo rodinné vazby, a pohádky představovaly pouto, které mělo tento trend oslabit. Navíc se profesionální spisovatelé sblížili se světem venkova a získali tak příležitosti k zapisování lidové slovesnosti. Mezi jejími vypravěči však byly často zmiňované selské babičky v zřetelné menšině. Nejhojněji vyprávěli putující řemeslníci, vojáci, tuláci, ale také sečtělí měšťané, kteří se často inspirovali také tištěnými knihami. Definujte folklor a uveďte některé jeho složky. Na základě analýzy textu Zlatovlásky a s využitím informací ve druhém textu určete a doložte, zda Erben preferoval spíše věrnější, syrovější způsob záznamu lidové pohádky, nebo zda lidovou předlohu upravoval podle zásad umělé, profesionální beletrie (porovnejte s postupem Boženy Němcové).

Karel Jaromír Erben (1811 – 1870): Kytice (1853) (Vodník) 1.text: Literárněhistorický kontext: Místo autora ve světové i národní literatuře i v tvorbě své doby. Interpretace: Literární druh – Žánr / Kompozice / Doba a místo / Hlavní postavy a jejich charakteristika / Námět a témata; Jazykové, stylistické a kompoziční zvláštnosti; Údaje o autorovi ve vztahu k dílu / Kulturní souvislosti / Váš vlastní názor. Kytice Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly; i přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly. I zželelo se matce milých dítek; duše její se vrátila a vtělila se v drobnolistý kvítek, jímž mohylu svou pokryla. (…) Ve skrovnou já tě kytici zavážu, ozdobně stužkou ovinu; do šírých zemí cestu ti ukážu, kde příbuznou máš rodinu. Vodník Na topole nad jezerem seděl vodník podvečerem: „Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť. (…) Perly jsem tobě vybírala, bíle jsem tebe oblíkala, v sukničku jako z vodních pěn: nechoď, dceruško, k vodě ven. (…) Vodník sedí mezi vraty, spravuje své sítě a ženuška jeho mladá chová malé dítě. „Hajej, dadej, mé děťátko, můj bezděčný synu! Ty se na mne usmíváš, já žalostí hynu. Ty radostně vypínáš ke mně ručky obě;

a já bych se radš viděla tam na zemi v hrobě. Tam na zemi za kostelem u černého kříže, aby má matička zlatá měla ke mně blíže. (…) Když klekání odzvonili, buch buch! venku na dvéře: „Pojď již domů, ženo moje, nemám ještě večeře.“ — „Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu, a co dřív jsi večeříval, večeř zase v jezeře!“ — O půlnoci buch buch! zase na ty dvéře zpukřelé: „Pojď již domů, ženo moje, pojď mi ustlat postele.“ — „Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu, a kdo tobě prve stlával, ať ti zase ustele!“ — (…) A potřetí buch buch! zase, když se šeřil ranní svit: „Pojď již domů, ženo moje, dítě pláče, dej mu pít!“ „Ach matičko, muka, muka — pro děťátko srdce puká! Matko má, matičko zlatá, nech mne, nech mne zase jít!“ — „Nikam nechoď, dcero moje, zradu kuje vodní vrah; ač že péči máš o dítě, mně o tebe větší strach.

O vině a trestu… Stáhnout práci v souboru (37 kB) Jakub Štingl, R2.A práce z roku 2010 ,palička Počet normostran: 4, slov: 1031, znaků: 6315 O vině a trestu… Jakub Štingl Karel Jaromír Erben ve své sbírce baladických básní Kytice výstižně popisuje průběh mezilidských vztahů a dějů na pozadí několika důležitých motivů. Jedním z nich, asi nejvýraznějším pro Erbena, je motiv, na němž se zakládá příběh většiny balad, motiv viny a trestu. Tyto dva spolu velice úzce související prvky jsou využívány i u jiných typů textu. Vina a trest jsou si velice blízké, ačkoliv ne v bezprostřední návaznosti. Někdy se dokonce nevyskytují najednou, avšak to neplatí u Kytice (alespoň tedy v tom smyslu, že by měl být viník vždy potrestán).

Ve většině balad Erbenovy Kytice se vyskytuje jeden viník. V Kytici vystupují zejména lidé, tedy alespoň hlavní postavy jsou lidé... - a ty jsou právě většinou těmi viníky. . A protože Erben má pouze jednu jasnou hlavní postavu, je viníkem i potrestaným v baladách založených na vině a trestu právě hlavní „hrdina“. Výjimka potvrzuje pravidlo…

2.text: Funkční styl, žánr, obsah, charakteristika pravděpodobného autora a cílové skupiny čtenářů, jazykové prostředky. Z hlediska uváděných názorů posuďte báseň Vodník.