Jana Oružinská
OBECNÁ PSYCHOLOGIE
Obecná psychologie Mgr. Jana Oružinská
Foto: stock.xchng Ilustrace: Vojtěch Bartoš, Stanislav Kliment Grafická úprava a sazba: Stanislav Kliment Odpovědný redaktor: Roman Bartoš
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být publikována a šířena žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele.
Copyright © iStudium.cz, 2009
http://www.istudium.cz
2
OBSAH
Kapitola I Podstata a struktura lidské psychiky. Prožívání a chování ................5 1.1
Otázky a úkoly ................................................................................................................................ 6
Kapitola II Poznávací procesy ............................................................................7 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5
2.6
Čití a vnímání .................................................................................................................................. 7 2.1.1 Otázky a úkoly.................................................................................................................... 8 Představivost (představy, fantazie, bdělé snění) ............................................................ 9 2.2.1 Otázky a úkoly................................................................................................................. 10 Pozornost ...................................................................................................................................... 10 2.3.1 Otázky a úkoly................................................................................................................. 11 Paměť.............................................................................................................................................. 11 2.4.1 Otázky a úkoly................................................................................................................. 12 Myšlení a řeč ................................................................................................................................ 13 2.5.1 Inteligence (obecné rozumové schopnosti) ....................................................... 14 2.5.2 Otázky a úkoly................................................................................................................. 15 City ................................................................................................................................................... 16 2.6.1 Otázky a úkoly................................................................................................................. 17
Kapitola III Základní druhy lidské činnosti ........................................................ 18 3.1 3.2 3.3
Hra.................................................................................................................................................... 18 Učení................................................................................................................................................ 19 Práce................................................................................................................................................ 20 3.3.1 Tvořivá činnost............................................................................................................... 21 3.3.2 Otázky a úkoly................................................................................................................. 22
Literatura ....................................................................................... 23
3
4
Kapitola I
PODSTATA A STRUKTURA LIDSKÉ PSYCHIKY. PROŽÍVÁNÍ A CHOVÁNÍ
V
bdělém stavu člověk neustále o něčem přemýšlí, něco pociťuje, má nějakou náladu, je v kontaktu s jinými lidmi a pozoruje, jak se chovají, jaké mají vlastnosti atp. Tyto jevy nazýváme duševními (psychickými) jevy. Dělíme je na dvě velké skupiny, a to na jevy prožívání a jevy chování. Jevy prožívání (neboli prožívání) je to, co si člověk uvědomuje ze svého duševního života. Je to jeho vnitřní svět známý jen jemu samotnému. Někdy tento vnitřní svět nelze vyjádřit slovy, někdy nelze vyjádřit radost či bolest slovy. Je to subjektivní záležitost, neustále však podléhá času. Někdy o prožívání mluvíme i jako o toku vědomí. Psychické jevy prožívání lze rozdělit ještě na tři kategorie, a to na psychické procesy, psychické stavy a psychické vlastnosti. Psychické procesy umožňují člověku poznávat svět. V tomto ohledu se zde uplatňují poznávací procesy. Další kategorií jsou citové procesy, pomocí kterých člověk zaujímá vztah ke svému okolí, a volní procesy, jež umožňují člověku překonávat různé překážky. Psychické stavy jsou celkovým odrazem naší osobnosti, není to však trvalý stav. Patří sem například tréma, nadšení, podrážděnost. Psychické vlastnosti zahrnují charakterové a temperamentové vlastnosti člověka a jsou relativně stálým znakem naší osobnosti. Jevy chování (neboli chování) je taková aktivita jedince, kterou může pozorovat jiná osoba. Je to řada všech vnějších zjistitelných projevů duševního života člověka. Patří sem nepodmíněné reflexy, konání, řeč, řeč těla. Prožívání a chování člověka se vzájemně ovlivňují. Prožívání je příčinou chování člověka, na druhé straně z chování člověka můžeme usuzovat na jeho prožívání popřípadě na jeho vlastnosti.
5
prožívání To, co si člověk uvědomuje ze svého duševního života.
chování Aktivita jedince, kterou může pozorovat jiná osoba.
vědomí Stav psychiky, kdy si člověk uvědomuje své prožívání.
nevědomí Podvědomí. Oblast psychiky, kterou si člověk při svém prožívání neuvědomuje.
Psychické procesy, stavy a vlastnosti tvoří psychiku jedince. Psychiku však nenalézáme pouze u člověka; s některými psychickými procesy, stavy a vlastnostmi se můžeme setkat i u zvířat. Je zde však jeden podstatný rozdíl, jen člověk je schopen si uvědomit své psychické zážitky a dokáže je tlumočit řečí. Vědomím nazýváme ten stav psychiky, kdy si člověk uvědomuje své prožívání. Vědomí je odrazem duševního života a duševního zdraví člověka. Člověk k němu dospívá pomalu postupným uvědomováním si sebe sama, vlastní jedinečnosti. Vědomí nemá ještě kojenec, začíná se formovat kolem třetího roku věku, dále jej nemají lidé na nejnižším stupni inteligence (idioti) a lidé postižení duševní poruchou. Existuje však i oblast, kterou si člověk neuvědomuje při svém prožívání, tuto oblast nazýváme nevědomí (podvědomí). Různí psychologové mají různý náhled na podvědomí. Intenzivně se otázkou podvědomí zabýval i SIGMUND FREUD. Nevědomé tendence k dělání různých věcí, nevysvětlitelný vznik nálad a citů, sympatií či antipatií k různým lidem jsou jasným důkazem existence této části psychiky u člověka. Do této oblasti patří všechny zautomatizované činnosti, různé potlačené touhy, pudy, instinkty, sny. Jsou to záležitosti, které jsme prožili, avšak nyní si je neuvědomujeme.
1.1 Otázky a úkoly 1. 2. 3. 4. 5.
6
Definujte pojem prožívání. Co je jeho obsahem? Popřemýšlejte, jaký je rozdíl mezi vědomím a nevědomím. Proč je psychika jednotou subjektivního a objektivního? Co znamená tvrzení, že psychika je celistvá? Dokažte na příkladech, že psychika se může vyvíjet pouze během činnosti.
Kapitola II
POZNÁVACÍ PROCESY
P
oznávací procesy zaujímají čelní místo mezi psychickými procesy, umožňují člověku poznávat vnější prostředí, které ho obklopuje, a také vnitřní stavy svého organismu. Člověk poznává prostředí pomocí smyslového poznání, které je výsledkem psychického procesu vnímání, a také pomocí abstrakce a představivosti.
2.1 Čití a vnímání Smyslové vnímání nám podává základní informace o světě, jež nás obklopuje. Výsledkem smyslového vnímání jsou vjemy a počitky. Člověk vnímá pomocí svého fyziologického aparátu, tomuto aparátu se říká analyzátor. Analyzátory jsou složeny z receptorů, kterých je patnáct a jsou citlivé na podněty, z dostředivého nervu, který vede informaci, a z mozkového ústředí, tam je vedena informace, řídí se z něj činnost analyzátorů jako celku a vzniká tam vlastní počitek. Činnost analyzátorů se nazývá čití. Při tomto procesu na nás musí předmět bezprostředně působit (vůně jídla, bolest žaludku). Počitek je tedy odraz jednotlivých vlastností předmětů a jevů, které nás obklopují, které na nás musí působit bezprostředně (obr. 2-1). Vnímáme zde pouze jednu vlastnost předmětu, např. barvu, chuť… Vjem je naopak odraz souhrnu vlastností předmětů a jevů, které momentálně působí na naše analyzátory. Na vzniku vjemu se tedy podílí více analyzátorů (vjem jablka – analyzátor chuti, zraku, čichu…). Dominantní postavení má však zrakový analyzátor.
7
Obr. 2-1: Počitek a vjem Počitek je odraz jednotlivých vlastností předmětů a jevů. Vjem je naopak odraz souhrnu vlastností a jevů.
Obr. 2-2: Zákon blízkosti Obrázek nevnímáme jako šest symbolů „X“, ale jako tři dvojice těchto znaků.
Obr. 2-3: Zákon uzavřenosti Pokud schází část tvaru, máme tendenci jej doplnit.
Obr. 2-4: Zákon dobrého tvaru Očekáváme, že předměty mají být uspořádány co možná nejvíce jednoduše.
Obr. 2-5: Iluze o velikosti Kolečka uprostřed jsou stejně velká.
Vnímání je samozřejmě ovlivněno různými faktory, například zkušeností, naší osobností (nálada, hodnoty), zákony tzv. celostní a tvarové psychologie. Tyto zákony obecně tvrdí, že při vnímání organizujeme části do smysluplných celků. Patří sem například: Zákon blízkosti – prvky, které jsou blízko u sebe, vnímáme tak, jako by patřily k sobě (obr. 2-2). Zákon podobnosti – prvky podobné vnímáme tak, jako by patřily k sobě. Zákon uzavřenosti – pokud schází část tvaru, máme tendenci jej doplnit (obr. 2-3). Zákon dobrého tvaru – očekáváme, že předměty mají být uspořádány co možná nejvíce jednoduše (obr. 2-4). Vjemové iluze (smyslové klamy) se také podílejí na našem vnímání. Patří mezi ně například: Iluze o velikosti – naše vnímání určité části je ovlivněno celkem, k němuž daná část patří (obr. 2-5). Iluze o tvaru – umístění předmětu v pozadí může zkreslit naše vnímání (obr. 2-6). Závislosti vnímání na obsahu duševního života říkáme apercepce. Vnímání může být úmyslné, nebo neúmyslné, důležitá je hlavně u dětí ve škole správná motivace. Složité je sociální vnímání, pomocí něhož vnímáme lidi kolem sebe. Lidi samotné dělíme do několika skupin dle toho, jakým způsobem vnímají. Platí však to, že lidé většinou neupřednostňují pouze jeden typ vnímání. Analytický typ se zaměřuje především na detaily, syntetický typ vnímá předměty jako celek, emocionální typ lidí podléhá při vnímání subjektivním emocionálním (citovým) vlivům.
2.1.1 Otázky a úkoly 1. 2. 3. 4. 5. 6.
Co je analyzátor? Co je počitek? Jaké druhy počitků známe? Co odrážejí vjemy? Na obrázku stromu zkuste povědět, jak se uskutečňuje vnímání. Mohou být individuální rozdíly mezi lidmi ve vnímání? Proč? Na příkladech uveďte, jaké jednotlivé funkce mohou plnit v životě člověka různé druhy vnímání. 7. Co jsou smyslové klamy? Čím jsou způsobeny? Lze jich někde využít?
Obr. 2-6: Iluze o tvaru Na obrázcích jde o čtverec a rovnoběžky.
8
2.2 Představivost (představy, fantazie, bdělé snění) Člověk může mít ve vědomí i obrazy lidí, předmětů či jevů, které právě na jeho receptory nepůsobí. Tomuto procesu říkáme představivost. Výsledkem představivosti jsou představy (asociace). Představa je tedy obraz předmětů či jevů, které v daný okamžik nevnímáme. Existují dva základní druhy představ, představy jedinečné a představy obecné, záleží na míře abstrakce. Představy jedinečné jsou zcela konkrétní – představíme si konkrétního člověka, předmět nebo jev; představy obecné jsou takové, kdy u námi představovaného předmětu chybí konkrétní znaky jedinečnosti, představíme si dům jako takový, stůl jako takový. Obecné představy jsou důležitým mezníkem pro pojmové myšlení. Lidé mívají různou schopnost vyvolávat si představy. Dle toho, jaký druh představy lehce vytvářejí, je dělíme do tří základních kategorií, a to typ zrakový, sluchový a pohybový. Mnozí lidé však patří do tzv. smíšeného typu, tito lidé užívají všech druhů představ. Lidé zrakového (vizuálního) typu vytvářejí lehce zrakové představy – pamatují si vzhled lidí, tváře, oblečení. Těchto schopností mohou využít například malíři. Lidé sluchového (auditivního) typu si lehce vytvářejí sluchové představy, lehce si pamatují melodii, hlasy lidí. To je výhodné zejména pro hudebníky. Lidé pohybového (motorického) typu si dobře pamatují pracovní či taneční pohyby. Převládají mezi nimi tanečníci či sportovci. Naše představy podléhají tzv. asociačním zákonům. K těmto zákonům patří například zákon dotyku v prostoru a čase, kdy si v souvislosti s konkrétním místem
9
představivost Obrazy lidí, předmětů či jevů, které na člověka bezprostředně nepůsobí.
představíme nějakou událost, která se nám tam přihodila. Dalším zákonem může být zákon podobnosti a kontrastu, kdy si v souvislosti s nějakým člověkem, který má určitou vlastnost, představíme jiného s podobnou vlastností či naopak někoho, kdo je úplně jiný. Zákon novosti nám říká, že si představujeme pro nás nové věci, podobně zákon častosti. Fantazie je psychický proces, který nám umožňuje představit si předměty, osoby, jevy v takových souvislostech, v jakých jsme je nikdy nevnímali. Fantazie může být rekonstrukční či naopak tvořivá. Rekonstrukční fantazie nám pomáhá utvářet představy na základě slovního, grafického či symbolického zobrazení. Můžeme si například představit krajinu podle mapy, při čtení románu nějakou situaci. Při tvořivé fantazii vytváříme úplně nové originální obrazy. Tvořivá fantazie je důležitá při jakékoli tvořivé práci. Bdělé snění nám umožňuje vytvářet si určité vize o naší budoucnosti. Může být užitečné, abychom se zamysleli nad naším počínáním, abychom si odpočinuli, ale nesmíme tak pouze unikat z reality.
2.2.1 Otázky a úkoly 1. 2. 3. 4.
Co je představa? Jaký je rozdíl mezi představou a vnímáním? Charakterizujte shodné a odlišné znaky vzpomínkových a fantazijních představ. Co je bdělé snění? Plynou z něj nějaké kladné a záporné důsledky? Jak se uplatní v životě člověka fantazie?
2.3 Pozornost pozornost Psychický stav člověka, pro nějž je typická zaměřenost a soustředěné vědomí.
Pozornost je psychický stav člověka, pro který je typická zaměřenost a soustředěné vědomí. Při vnímaní věcí kolem sebe nemůžeme odrážet všechny předměty, ale pouze některé. Těmto předmětům říkáme předměty pozornosti. Předmětem pozornosti může být jev vnějšího světa (obraz, přednáška) nebo náš vnitřní stav (bolest žaludku). Do pozornosti můžeme zahrnout také vlastní chování a činnost. Pozornost může být úmyslná či neúmyslná, záleží na tom, zda při ní uplatňujeme vlastní vůli. Neúmyslná (mimovolní) pozornost vzniká zvláštností působících předmětů. Může nás zaujmout výstřel, zajímavost (filmu), velikost (hrad), kontrast dvou předmětů. Úmyslná (záměrná) pozornost je taková, kterou člověk udržuje svým volním úsilím. Je náročnější a u dětí se rozvíjí později než neúmyslná pozornost. Pozornost je zcela individuální záležitost – můžeme věnovat různým předmětům různě dlouhou pozornost, rozdělovat pozornost mezi více objektů, pozorovat více objektů najednou, různá může být i intenzita pozornosti. Pokud člověk není schopen koncentrovat se, udržet pozornost, říkáme, že je roztržitý.
10
2.3.1 Otázky a úkoly 1. Charakterizujte podstatu pozornosti. Jaký má vliv na správné poznávání? 2. Jaká je vaše pozornost?
2.4 Paměť Paměť je psychický proces, který odráží minulé prožívání a chování člověka, a to v jeho vědomí. V případech, kdy je paměť narušena, se vytváří individuální zkušenost nepatrně, což neumožňuje psychický vývoj jedince. Mezi stěžejní teorie paměti patří teorie chemická a teorie fyziologická. Podle fyziologické teorie je nervová soustava plastická, to umožňuje vytváření stop po vzruchu v mozkových buňkách a na synapsích, stejně tak umožňuje vytvářet nervové spoje mezi těmito stopami po nějakou dobu. Vše toto si žádá určitý čas, aby vše dozrálo. Pokud je ho nedostatek (dojde například k šoku či otřesu mozku), k zapamatování nedojde. Proto si člověk, pokud upadne do bezvědomí, nepamatuje, co se odehrálo těsně před událostí. Zapomínání vzniká jako důsledek atrofie (zmenšování), vyhasínání mozkových stop a spojů mezi nimi. Vybavování je oživování mozkových stop a spojů za určitých okolností. Chemické teorie říkají, že v mozkových buňkách dochází k chemickým změnám pod vlivem působení vnějších podnětů. Nositelem individuální paměti je dle ní RNA (kyselina ribonukleová). Pamatování se dělí na tři základní fáze: zapamatování, pamatování a vybavování. Zapamatování je vytvoření stop a dočasných spojů v mozkové kůře na základě působení vnitřních nebo vnějších podnětů. Pamatování neboli udržení v paměti je etapa mezi zapamatováním a vybavováním. Část zapamatovaného setrvává v naší psychice, aniž by bylo v našem vědomí. Pro tuto etapu je příznačné zapomínání, mění se kvantita, kvalita i struktura zapamatovaného (obr. 2-7). Zapomínání má pro člověka kladný i záporný vý-
11
paměť Psychický proces odrážející minulé prožívání a chování člověka. Děje se tak v jeho vědomí.
Obr. 2-7: Křivka zapamatování a zapomínání
znam. Kladný význam má tehdy, pokud chceme zapomenout na traumata, na věci pro nás nemilé. Záporný význam má tehdy, pokud zapomínáme dovednosti, vědomosti, které jsme nabyli. Poslední fází pamatování je vybavení toho, co jsme již kdysi prožili. Obr. 2-8: Schéma a) mechanické paměti b) logické paměti
Paměť dělíme na úmyslnou a neúmyslnou, záleží na tom, zda je vybavování mimovolní, nebo záměrné. Úmyslná paměť se projeví tehdy, pokud si chceme vybavit naučenou básničku, pro neúmyslnou paměť jsou typické zážitky z výletů apod. Dále dělíme paměť na mechanickou (obr. 2-8a) a logickou (obr. 2-8b), a to dle toho, které myšlenkové operace se podílejí na pamatování a vybavování.
Obr. 2-9: Soustavné změny zapamatovaného obsahu během zapomínání
Při mechanickém zapamatování dochází k vytváření spojů přímočaře, to znamená, že si vybavíme informace jen tehdy, vybavímeli si předchozí člen. Při logickém zapamatování se vytvářejí spoje každého spoje s každým spojem zvlášť. Jednotlivé členy si můžeme tedy libovolně vybavit. Podle délky zapamatování rozlišujeme paměť krátkodobou a dlouhodobou. Podle toho, jakým způsobem si zapamatujeme určitý druh podnětů a zážitků, rozlišujeme tři základní typy paměti, a to názorný, slovně-logický a emocionální. Také paměť je velmi individuální, různí lidé si různě rychle zapamatují, různě rychle si vybavují, různě dlouho si pamatují.
Účastníci pokusu měli za úkol namalovat předložený obrázek. Každý však viděl pouze výtvor předcházejícího člověka.
2.4.1 Otázky a úkoly 1. 2. 3. 4.
Které teorie a jakým způsobem charakterizují podstatu paměti? Vyjmenujte jednotlivé fáze paměti. Co je zapomínání? Má pro člověka nějaký kladný či záporný význam? Jaké typy paměti rozeznáváme? Na základě obrázků rozlište mechanickou a logickou paměť. 5. Jak byste sami pracovali na tom, abyste si zlepšili paměť? 6. Říká se, že pod každým pojmem si má člověk představit jeho význam, něco konkrétního. Zkuste si jednou přečíst následující slova a pak je napište. Sami uvidíte, kolik jste si jich zapamatovali. Pořadí nemusíte dodržovat. Švédsko, dub, Jirásek, Hrabal, lípa, Čapek, jedle, javor, Havlíček, Švýcarsko, Norsko, Hašek, jilm, Polsko.
12
2.5 Myšlení a řeč Při poznávání předmětů je nelze pouze smyslově vnímat, některé jejich vlastnosti zjistíme jen zprostředkovaně. Například zánět slepého střeva lékař nemůže přímo vidět, může jej pouze správně diagnostikovat dle různých projevů organismu. Člověk dospívá k poznání i tak, že různé své poznatky zobecňuje – oprostí se od nepodstatných vlastností a soustředí se na to podstatné, obecné a typické. Tak například můžeme definovat, co je to v botanice strom. Takovýto způsob poznání se nazývá abstrahující. Správné poznání předpokládá znalost příčinných vztahů, souvislostí a závislostí. Tyto popsané způsoby poznání umožňuje psychický proces zvaný myšlení. Myšlení je proces abstrahující, zprostředkovaný a zobecňující, při němž poznáváme podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů a hledáme souvislosti mezi nimi. Je to nevyšší forma poznání. Při myšlení používáme myšlenkové postupy, které nazýváme myšlenkovými operacemi. Jsou to analýza, syntéza, indukce, dedukce, konkretizace, abstrakce, zobecňování, srovnání a analogie.
Analýza je myšlenkový proces, při němž členíme celek na části a těch si všímáme. Syntéza je naopak myšlenkové sjednocování. Při indukci vyvozujeme obecné tvrzení z nějakých konkrétních bodů. Při dedukci máme obecné tvrzení a vyvozujeme z něj konkrétní případy. Při abstrakci zobecňujeme, vyvozujeme pouze obecné vlastnosti předmětů a jevů. Opakem abstrakce je konkretizace. Při zobecňování vyvozujeme obecné znaky předmětů a na základě toho je spojujeme. Při srovnání zjišťujeme podobnost či odlišnost znaků předmětů. Při analogii vyvozujeme vlastnosti předmětů na základě jejich podobnosti s jinými.
Myšlenkové operace indukce, dedukce a analogii nazýváme též úsudky. Formami myšlení rozumíme slovní podobu, v níž je zachycen výsledek našeho myšlení. Rozeznáváme tři základní formy myšlení: pojem, soud a úsudek. Pojem je základní kámen našeho myšlení. Je slovním vyjádřením obecných znaků nějakého předmětu či jevu. Stupeň zobecnění se nazývá rozsah pojmu, například pojem „zvíře“ je obecnější než pojem „pes“, má tedy větší rozsah. Pojem obsah
13
myšlení Nejvyšší forma poznání. Proces abstrahující, zprostředkovaný a zobecňující. Poznáváme při něm podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů a hledáme mezi nimi souvislosti.
pojmu značí základní znaky pojmu, například u pojmu „hodinky“ je to znak přístroj a znak určený na měření času. Soud vyjadřuje vztah mezi dvěma pojmy, například „Jan je smělý“ a „Velryba není ryba“. Soudy tedy můžeme něco tvrdit či popírat. Úsudek je vyjádření vztahu mezi dvěma soudy. Soudy, z nichž vycházíme, se nazývají premisy, výsledný soud se nazývá závěr. Máme premisy „Jablka obsahují vitaminy“ a „Pomeranče obsahují vitaminy“. Závěrečný soud zní, že „Ovoce obsahuje vitaminy“. Problémy, jež řešíme, mohou mít různý stupeň konkrétnosti či praktičnosti. Dle toho dělíme myšlení na praktické, konkrétně-názorné a abstraktní. Při praktickém myšlení vycházíme z praxe, úkol řešíme metodou pokus–omyl. Konkrétně-názorné myšlení využívá našich názorných představ, jak by která varianta řešení vypadal ve skutečnosti, například když se potřebujeme někam dopravit. Při abstraktním myšlení pracujeme s abstraktními symboly a značkami. Je typické pro vědecké bádání. Dále ještě dělíme myšlení na konvergentní a divergentní. Konvergentní myšlení je typické pro úlohy, které mají jedno možné řešení, to znamená, že myšlení se ubírá jedním směrem. Divergentní myšlení hledá všechna možná řešení problémů a hledá to nejvhodnější. Říká se mu také sbíhavé. Různí lidé mají různou úroveň myšlení, liší se hloubkou, šířkou, přesností, pružností, kritičností či tvořivostí. Tvořiví lidé nepodléhají ve svém myšlení daným schématům, vyznačují se originalitou a nezávislostí. řeč Nástroj myšlení a forma dorozumívání. Plní komunikativní funkci.
Myšlení se uskutečňuje pomocí řeči. Řeč má komunikativní funkci. Je to nástroj myšlení a forma dorozumívání. Jazyk je materiál, nástroj řeči. Řeč dělíme na vnitřní a vnější. Vnitřní řeč je ta, kdy člověk rozmlouvá sám se sebou. Vnější řeč můžeme dělit na písemnou a mluvenou. Mluvenou řeč můžeme doplnit různými prostředky nonverbální komunikace.
2.5.1 Inteligence (obecné rozumové schopnosti) Obecná rozumová schopnost se projevuje v situacích, které jsou charakteristické svou novostí, obtížností, složitostí, abstraktností, úsporností, nevyhnutelností soustředit energii a nepodléhat emocionálním vlivům. Inteligence se zjišťuje pomocí inteligenčních testů, které začaly být praktikovány ve 20. letech 20. století vědci Simonem a Binetem, kteří měli za úkol oddělit děti, které nestačily ve škole na probíranou látku. Inteligence značí poměr mezi mentálním a chronologickým věkem jedince a vyjadřuje se inteligenčním kvocientem (IQ). Užívají se tyto stupně rozumové vyspělosti (tab. 2-1, s. 15):
14
IQ
Stupeň rozumové vyspělosti
Méně než 20
Idiocie
20–49
Imbecilita
50–69
Debilita
70–79
Hraniční pásmo mezi rozumovou zaostalostí a normou
80–89
Podprůměrná inteligence
90–109
Tab. 2-1: Inteligenční kvocient a stupně rozumové vyspělosti Na obrázcích jde o čtverec a rovnoběžky.
Průměrná inteligence
110–119
Nadprůměrná inteligence
120–139
Vysoká inteligence
140 a více
Velmi vysoká inteligence
Rozptyl jednotlivých stupňů inteligence v populaci ve stejném ročníku znázorňuje Gaussova křivka (křivka normálního rozložení). Je z ní patrné, že asi 50 % populace má průměrnou inteligenci; mezní případy (nad 140 bodů a pod 70 bodů) se vyskytují v 1–2 % případů. Podnormální rozumovou výkonnost nazýváme oligofrenií (slabomyslnost). Je výsledkem špatného vývoje mozku (slabší stupeň jako důsledek zanedbané výchovy). Vykonává-li někdo práci, na kterou inteligenčně nestačí, je jeho práce málo kvalitní. Naopak pokud má člověk nadprůměrnou inteligenci vzhledem k vykonávané práci, cítí se vnitřně nespokojený. Emoční inteligence je druh inteligence, o níž se v poslední době hodně mluví. Stojí na schopnosti lidí vcítit se do druhého člověka, na schopnosti vést lidi, jednat s nimi. Může se stát, že člověk má vysokou inteligenci, avšak jeho inteligence emoční je malá, a tudíž není schopen komunikovat s lidmi a nemusí být ani úspěšný ve svém povolání. Proto se dnes nabízejí kurzy pro posílení emoční inteligence.
2.5.2 Otázky a úkoly 1. 2. 3. 4.
Co je podstatou procesu myšlení? Jaké jsou základní myšlenkové operace? Co je inteligence a jaké jsou její stupně? Porovnejte termíny počitek, vjem, představa a pojem a vysvětlete, jaké místo zaujímají v procesu poznávání? 5. Spojte všech devět bodů čtyřmi přímkami, ale jedním tahem. 6. Co rozumíte pod pojmem EQ? Platí pravidlo, že lidé s vysokým IQ mají i vysoké EQ? 7. Uvedeme několik typických příkladů z testu obecných rozumových schopností: Verbální úkoly: Co mají společného: a) pomeranč a jablko, b) slon a fialka? Podtrhněte slovo, jež nepaří na řádek: Nosit, řezat, stříhat, pilovat.
15
Obrázek k úkolu 5
Neverbální úkoly: Doplňte další dvě čísla do číselné řady: 5 – 8 – 11 – 14 – 17 – 20 – … – …
2.6 City city Subjektivní prožívání stavu nebo vztahu k předmětům, osobám, které na nás působí.
City můžeme definovat jako subjektivní prožívání stavu nebo vztahu k předmětům a osobám, které na nás působí. Jejich podstatou je příjemnost či nepříjemnost, přitahování k těmto předmětům (osobám) či odpuzování. City dělíme do několika kategorií, a to na základě zdroje, zaměření, podle povahy či délky trvání na tělesné city, citové reakce, citové stavy a citové vztahy. Tělesné city jsou takové, při nichž prožíváme stav našeho organismu, tedy vnitřní rovnováhu či její narušení. Zdrojem je uspokojení či neuspokojení biologických potřeb a často přecházejí do citových stavů. Citové reakce vznikají při narušení rovnováhy organismu s prostředím, vyvolávají je tedy změny v prostředí, které mohou být vítané i nevítané. Mají různou intenzitu, ty nejintenzivnější nazýváme afekty (afekty strachu, pláče, hanby). Afekty jsou doprovázeny změnami ve stavu vnitřních orgánů i celého organismu (bušení srdce, zrychlený dech, člověk nebývá schopen rozumně uvažovat, zblednutí, křik, pláč). Po afektu dochází k celkovému vyčerpání organismu, citové apatii, ale afekt může také vést ke stresu. Člověk by měl proto afektům předcházet. Citové reakce dělíme na útočné (hněv), obranné (údiv), sociální (city závislosti či nadvlády). Citovou reakcí je i smích, který lze zařadit do každé kategorie. Citové stavy jsou dlouhodobé a ne příliš intenzivní prožívání subjektivních citů. Citové stavy nazýváme také náladami. Citové stavy nás tedy ovlivňují dlouhodobě, a proto mohou být příčinou vzniku různých citových reakcí, například když jsme podráždění, můžeme podlehnout hněvu. Citové vztahy jsou prožívání dlouhodobého subjektivního vztahu k předmětům, osobám či k sobě samému. Citové vztahy se na rozdíl od ostatních druhů citů vytvářejí pouze k podnětům, které mají pro člověka zvláštní hodnotu kladnou či zápornou. Mohou se vytvářet cíleně nebo i nevědomky. (Například nejsme schopni říci, proč nám je někdo sympatický a někdo ne.) Často trvají roky, například rodičovská láska. Velmi intenzivní citový vztah se nazývá vášeň. Mezi nejznámější druhy citových vztahů patří láska/nenávist, přátelství/nepřátelství, sympatie/antipatie, obdiv/pohrdání, pýcha/pokora. Tyto vztahy bývají však také ambivalentní. Intenzivní citové vztahy jsou často silným motivem jednání – například vražda ze žárlivosti. City dělíme ještě do dvou skupin, a to na primární (základní) – sem patří tělesné city, které jsou popsány již výše, a sekundární (vyšší) – sem patří city intelektuální, estetické a etické. Tyto city se vytvářejí během socializace jedince. Intelektuální city člověk prožívá v oblasti poznání, estetické city při hodnocení krásy a etické při dodržování či porušování mravních principů.
16
City hrají v lidském životě žitou roli a jsou velmi individuální záležitostí. Citlivost značí, jak rychle vznikají u člověka nové city, citovost zase, jaké bohatství citů v sobě člověk má. Může se stát, že je člověk citově deprivován jako dítě a nemá tak dostatek podnětů pro citový rozvoj. Citová labilita (náladovost) je rychlost či míra ovlivňování chování člověka city. Intenzita citů značí jejich hloubku. Citová zralost značí rovnováhu mezi rozumovou a citovou složkou v psychice. Citově nezralí jedinci reagují často právě pouze pod vlivem citů. Stupeň ovladatelnosti citů znamená, jak dokážou ovlivňovat své city, výrazovost, jak se člověk projevuje v mimice, gestech, citový optimismu či pesimismus znamená, zda člověk přistupuje k životu spíše s nadhledem a humorem, či naopak.
2.6.1 Otázky a úkoly 1. 2. 3. 4.
Co jsou city? Charakterizujte jednotlivé druhy citů. Míváte trému? Jak ji překonáváte? Pokuste se charakterizovat individuální zvláštnosti vlastních citů.
17
Kapitola III
ZÁKLADNÍ DRUHY LIDSKÉ ČINNOSTI
L
idská činnost je každá navenek projevená aktivita člověka. Z hlediska obsahu rozlišujeme tři základní činnosti, a to hru, učení a práci.
3.1 Hra hra Individuální nebo kolektivní činnost, která neplní kritérium užitečnosti, ale vykonává se pro vlastní potěšení.
Hra je individuální nebo kolektivní činnost, která neplní kritérium užitečnosti, ale vykonává se pro vlastní potěšení. Základním atributem hry je spontánnost a samoúčelnost. Při hře se podílí fantazie. Hra je typická pro děti, mohou ale si hrát i dospělí. Existuje několik teorií, které vymezují pojem hra. Hra může být dle nich způsob, jak se lidské či zvířecí mládě připravuje na úkoly, jež jej mohou v životě potkat. Dle jiné teorie se při hře uvolňuje u člověka nahromaděná energie, podle jiné zase při hře člověk vykonává činnost, kterou si lidstvo prošlo v historickém vývoji (například hra na pistolníky). Hra také může být náhradou opravdové činnosti, která pomáhá člověku při seberealizaci. Podle jiné teorie přináší člověku libé pocity, a proto si lidé hrají. Nejvýznamnější úlohu hraje hra pro dítě. To získává vědomosti a zručnosti, připravuje jej na práci, přináší mu příjemné pocity, vybití nahromaděné energie. Hry můžeme dělit na:
18
Manipulační hry – dítě si osvojuje činnosti typické pro člověka, například manipulaci s příborem. Rozvíjí se zde motorika rukou i celého těla a jsou typické pro předškolní věk. Pohybové hry – rozvíjejí motoriku, koordinaci, pěstují různé vlastnosti, jako je kooperace, soutěživost atd. Tematické hry – umožňují sehrávat různé scénky (hra na školu, na lékaře). Tyto hry jsou značně tvořivé, člověk hraje svou roli pokaždé jinak dle svých nových zkušeností. Konstruktivní hry – takové, při nichž je výsledkem nějaký výtvor (výtvory ze stavebnic, z písku).
3.2 Učení Pojem učení může mít širší a užší vymezení. Širší vymezení tohoto pojmu znamená každé obohacování individuální zkušenosti během vývoje jednotlivce. Užší vymezení značí cílené nabývání vědomostí, dovedností a návyků. Toto nacházíme pouze u člověka, zatímco učení v širším významu nalezneme i u zvířat. Dále se budeme zabývat pouze učením v užším slova smyslu. Učení má několik fází: motivační, poznávací, výkonovou a kontrolní. Při motivační fázi si člověk uvědomuje pohnutky, které jej vedou k učení. Čím je motivace silnější, tím je větší úsilí učícího se. Při poznávací fázi se učící snaží proniknout do podstaty problému, získává nové informace, prověřuje různé hypotézy. Výkonová fáze značí pochopení dané látky. Kontrolní fáze znamená prověření naučených vědomostí, vzorců či pouček. Učení dělíme na intelektuální, motorické a sociální. Intelektuální učení má ráz memorování (učení se nazpaměť) či pojmového učení. U motorického učení si osvojujeme zručnosti a návyky. Sociálním učením rozumíme učení se typickým projevům společenského chování (pozdravit, chování při jídle). Výsledky učení i jeho průběh ovlivňuje několik faktorů. Je to především tělesný stav, tělesná svěžest nebo únava. Dále to je psychický stav (nálada) i stav pozornosti. Volní vlastnosti nám učení také usnadní, důležitá je vytrvalost, soustavnost, svědomitost, důkladnost. Důležitá je také motivace, která je u různých lidí různá. Kladný subjektivní vztah k látce urychluje učení. Obecně také platí, že čím více analyzátorů je zapojeno do učení, tím je učení dokonalejší. Důležité je i mikroklima, tj. prostředí, v němž se učení odehrává. Měla by být správná teplota, vlhkost, proudění vzduchu či osvětlení. Učení by mělo být i správně rozvržené, při dlouhém učení dochází k tzv. ochrannému útlumu, kdy nová látka není příliš vstřebána nebo jen s velkou námahou. Proto je nutné už při malých známkách únavy zahrnout přestávku, aby se práce
19
učení Obohacování individuální zkušenosti během vývoje jednotlivce. Cílené nabývání vědomostí, dovedností a návyků.
mozkových buněk mohla obnovit. Průběh a konečné výsledky učení závisejí na činnosti, která učení předcházela, nebo která následovala (obr. 3-1). Působí zde tzv. proaktivní útlum (útlumový vliv probíhajícího učení na následující) nebo retroaktivní útlum (útlumový vliv probíhajícího učení na předcházející). Tlumeně působí na učení především činnost blízká anebo velmi intenzivní. Proto by při učení neměly po sobě následovat jazyky, popřípadě by po učení neměla následovat například četba detektivky. Nestihnou v tomto případě dozrát dočasné spoje vytvořené při učení. Základem správného naučení by mělo být pravidelné opakování, při němž můžeme také své znalosti obohacovat. Obr. 3-1: Konsolidace (upevnění) učiva Efektivnější je, jestliže po učení ihned následuje spánek. Provádíme-li po učení aktivní činnost, objem zapamatovaného klesá.
3.3 Práce práce Uvědomělá činnost zaměřená na vytváření hmotných či duchovních hodnot.
Práce je uvědomělá činnost zaměřená na vytváření hmotných či duchovních hodnot. Při práci se zdokonalují psychické i fyzické vlastnosti člověka. Základní dělení práce je na tělesnou práci (fyzickou) a duševní (intelektuální). Práci a její výsledky ovlivňují mnozí činitelé. Mezi ty nejdůležitější patří povaha práce, osobnostní předpoklady, motivace, mikroklima (obr. 3-2, s. 21), únava. Mnohé tyto činitele jsme si vysvětlili v předchozí kapitole. Přidáme ještě některé další pojmy, a to pojem úroveň aspirace. Aspirace je touha dosáhnout co nejvyšších hodnot. Pojem únava má mnohé definice, existují různé teorie, jež se jím zabývají. Únava je fyziologický stav, při němž dochází ke snížení výkonnosti člověka. Existuje objektivní únava daná objektivními příčinami a subjektivní únava daná psychickými. Nakumulování únavy nazýváme vyčerpaností a její příčinou může být například prodloužení činnosti, intenzita činnosti, nepřiměřené životní podmínky, nadměrné po-
20
žadavky. Únava se oddálí, pokud se činnost přizpůsobí individuálnímu tempu, zavedou se přestávky, vyloučí se rušivé vlivy, redukuje se monotónnost činnosti, zabezpečí se dobré pracovní podmínky. Práci ovlivňují i mezilidské vztahy na pracovišti. Obr. 3-2: Mikroklima pracovního prostředí
Práce má velký význam pro člověka, a to jak fylogenetický, tak historický a ontogenetický. Fylogenetický význam spočívá v dělbě práce, předávání zkušeností z generace na generaci, historický zase ve zdokonalování pracovních nástrojů a ontogenetický ve zdokonalování psychických vlastností člověka.
3.3.1 Tvořivá činnost Člověk během života vykonává vrozenou činnost nebo činnost naučenou. Zvláštním druhem naučené činnosti je činnost tvořivá. K vrozeným formám činností patří nepodmíněné reflexy, zejména instinkty. Instinkty jsou zaměřeny na uspokojení nejdůležitějších potřeb organismu, které jsou nutné k zachování rodu. Naproti tomu naučená činnost je osvojená během života, může se stát zautomatizovanou. Tvořivá činnost je taková činnost člověka, při níž není řešen úkol na základě zkušeností, ale novým, originálním způsobem. Vzniká tak originální výtvor. Tyto nové výtvory jsou však budovány na základě již známých prvků. Tvořivá činnost předpo-
21
kládá speciální schopnosti, tvořivé myšlení, fantazii, angažování celé osobnosti, některé vlastnosti (nadchnout se pro věc, individualitu). Mezi základní faktory tvořivosti patří především fluence, senzitivita, tvořivá osobnost, flexibilita, originalita. Fluence značí schopnost lehce, pohotově a v určitém časovém úseku vytvářet psychické produkty určitého druhu. Například slovní fluence značí lehké a pohotové tvoření nových slov. Flexibilita je přizpůsobení se novým podmínkám, je to i schopnost vytváření nových nápadů při překonání myšlenkové zaměřenosti. Senzitivita je schopnost všímat si problémů i tam, kde je jiní nevidí. Originalita je vytváření důvtipných, neobyčejných produktů. Tvořivá osobnost je taková, která má silnou potřebu tvořit, má nadprůměrnou inteligenci, odvahu překračovat hranice, odvahu riskovat, víru v úspěch, samostatnost, rozhodnost, zdravé sebevědomí, odvahu překročit konvence. Každá tvořivá činnost posouvá člověka i lidstvo o kousek dál. Bez ní by lidstvo nebylo tam, kde je, neznalo to, co zná.
3.3.2 Otázky a úkoly 1. Posuďte, který úkol pomáhá lépe rozvíjet tvořivost: a) Pětiletý chlapec si hraje s autíčkem na klíček nebo se stavebnicí lego. b) Děvčátko si hraje s mluvicí panenkou nebo s loutkou, místo níž mluví. c) Žák 9. třídy ZŠ se má naučit zpaměti báseň nebo má připravit krátkou úvahu o přečtené knize.
22
LITERATURA
[1] ŠTEFANOVIČ, JOZEF: Psychologie pro gymnázia. 1. vyd. Praha, SPN 1987. 256 s.
23
