Jana Javorská VÝMĚNA

1

Jana Javorská

VÝMĚNA

2

Copyright: Autorka: Jana Javorská Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou 2014

ISBN: 978-80-7512-012-0 (ePub) 978-80-7512-013-7 (mobipocket) 978-80-7512-014-4 (pdf)

3

KAPITOLA 1. Nina se probudila do slunečného rána, ale raději by dneska oči ani neotvírala. „Ještě že je sobota.“ Pomyslela si. Vzpomínky na včerejší noc se jí ztrácely v mlhách. „Sakra, musím už přestat s tím chlastem.“ Protřela si oči a hrabala se z postele, aby našla nějakou pilulku, která by zastavila ten rachot tisíců kováříčků tepajících v její hlavě naráz. Pak se podívala na postavu spící vedle sebe a proklela se. Jak to, že to zase udělala, když si už minule přísahala, že to bylo naposledy. Matně si vzpomínala, kde k tomu klukovi vlastně přišla. Dnes ale rozhodně nemá náladu na jakékoli vysvětlování nebo snad nadějné sliby. Neomaleně s dotyčným zatřásla, aby ho co nejrychleji dostala ze své postele a zároveň z bytu. „Vstávej, dělej! Za chvilku přijde manžel!“ Kluk něco rozespale zamumlal. „Tak dělej ksakru!“ Popohnala ho. Kluk se konečně posadil a začal si pomalu navlékat oblečení. Zabralo to. Ačkoli byla Nina svobodná, vždycky to ráno používala, aby se vyhnula nechtěným ranním konverzacím po probdělé noci. Mohla se pak v klidu vrátit do postele, aniž by po ní někdo něco chtěl. Kdyby si dělala na nohách postele zářezy, s kolika mužskými už spala, určitě by už měla všechny nohy postele ohlodané jako od bobra. Ve svých 33 letech byla stále svobodná a nehodlala na tom nic měnit. Dokonce neměla ani žádnou vážnou známost, jen spoustu těch nevážných. Snad jen Igor, automechanik, byl její věrný pejsek, který přiběhl pokaždé, když zapískala. Držela si ho patřičně od těla jako správná mrcha, aby si mohla žít svým vlastním způsobem života a nemusela se nikomu přizpůsobovat. Dávno už jí navrhoval, že si ji vezme, ale ona se mu pokaždé jen vysmála. Vždy mu řekla, že jakmile dostane chuť prát nějakému chlapovi slipy a ponožky, tak mu dá zaručeně vědět jako prvnímu. Samozřejmě věděla, že se to jen tak honem nestane, pokud vůbec někdy. Jakmile se za mladíkem zaklaply dveře, pospíchala na záchod. Pak našla v lékárničce poslední ze dvou prášků na bolest hlavy a řádně ho zapila studenou vodou. Chvilku váhala, zda polknout oba najednou, ale pro jistotu si nechala jeden zbývající na horší časy.

4

Rychle hupsla zpátky do postele a okamžitě znovu usnula. Když se konečně probudila, hlava už jí nebolela a mohla v klidu vylézt z postele a udělat si kafe. Poté si ho odnesla na balkon svého dvoupokojového bytu, zapálila si cigaretu a v klidu si vychutnávala pocit svobody a volnosti. Tohle byla chvíle, kterou jí všechny kolegyně v práci záviděly. Ona jediná byla dosud v kanceláři svobodná a bez jakýchkoli závazků. Práce účetní ji sice moc nebavila, ale naštěstí byla dobře placená, takže si mohla dovolit platit nájem a ještě jí i sem tam zbylo na nějaký ten značkový skvost v obuvi, na což byla ulítlá. Její botník čítal neskutečný počet párů bot, které ani nenosila nebo je měla na nohou jen jednou. Každý, kdo tu její sbírku kdy viděl, žasl nad její mánií. Kamarádka Dana tolikrát žebrala, aby si mohla některé půjčit, ale Nina byla neoblomná. Sice měly obě stejnou velikost nejen nohou, ale i šatníku a mohly si vyměňovat svršky dle potřeby, tak na boty si Nina nikdy nenechala sáhnout. Byly její pýchou a radostí. Najednou ji napadla myšlenka, jak konečně zabránit těm věčným alkoholovým dýchánkům a situacím, se kterými se rozhodně nemohla nikde chlubit. Co kdyby se opravdu už konečně vdala? Jenže kde hledat toho pravého? Přeci nepřistoupí na Igorovi návrhy a neudělá tu blbost, že se uváže do trvalého svazku jen proto, aby sama sobě zabránila dělat spoustu dalších přehmatů? Rychle tuto myšlenku opět vypudila z mysli. Ještě nenastal ten pravý čas. Navíc by po ní určitě Igor chtěl nějakého pokračovatele rodu, což by neodmyslitelně znamenalo konec udržované figury. Žádná posilovna, spinning, či kolečkové brusle by už nenaplňovaly její život adrenalinem. Takže nuda. Kdepak, rodičovství a manželství musí ještě nějaký ten pátek zaručeně počkat. Navíc při posledním potratu jí doktor sdělil, že možná se už dětí ani nedočká, nebude-li tenhle poslední. Možná, kdyby tolik nepila, neselhávala by její antikoncepce. Dokouřila, dopila kafe a spěchala do sprchy. Nejprve si zajde nakoupit a pak se teprve uvidí, co s načatým večerem. Když nandávala zboží zpět do košíku u pokladny, zazvonil jí v kabelce telefon. Nejprve ho ignorovala, věděla, že pokud je to v tuto víkendovou hodinu něco důležitého, dotyčný se ozve znovu. Další zvonění se ozvalo, když vyjížděla z parkoviště u supermarketu. Zastavila tedy na kraji výjezdu a vyhrabala telefon ve změti obsahu kabelky. V seznamu zmeškaných hovorů objevila Igorovo číslo. Chvilku váhala, zda se mu má ozvat, ale nakonec si uvědomila, že nemá na večer žádný program a rozhodně se jí nechce zůstávat večer doma samotné.

5

Alespoň si u něho napraví reputaci. Její autíčko musí příští měsíc na technickou prohlídku a tak je nejvyšší čas, udobřit si Igora. Vytočila tedy jeho číslo a trpělivě poslouchala, jak telefon vyzvání. „Ahoj zlatíčko, vidím, že jsi po mně zatoužil, co se děje?“ „Ahoj pusinko, nechceš si dneska zajít do kina nebo na večeři? Mám volný víkend.“ „A co bys řekl tomu, kdybych se pokusila spáchat večeři sama? Nějak se mi dneska nikam nechce. Právě jsem nakoupila.“ „No když myslíš. Doufám jen, že to zase nebude něco extra zdravého, typu brokolice a podobně. Víš dobře, že na tom si já zrovna moc nepochutnám.“ „No dobrá. Takže zase špagety.“ Povzdechla si Nina nad jeho chutěmi. „A nemohla by ses pokusit třeba o čínu?“ Žadonil Igor ve snaze ukořistit k večeři alespoň nějaké maso. „Pokusit se můžu, ale výsledek nezaručuju.“ „Tak já přinesu raději dvě láhve vína, aby se nám případně spravila chuť.“ „A co kdybys to rovnou uvařil sám, když mi tolik věříš?“ „Já to tušil hned od začátku, že to nebude jen tak. Fakt nechceš jít raději do restaurace?“ „Buď riskneš moji čínu, nebo si vař sám.“ Rozhodla rázně a nebylo pochyb, že o tom více nehodlá diskutovat. Na to už ji Igor moc dobře znal a věděl, jak je paličatá. „OK, v šest jsem u tebe hladovej jako vlk.“ „No jestli máš tak velké oči, tak si dej raději po cestě nějakou rychlovku.“ „Ta bude po večeři.“ „Na rychlovky ti kašlu, to sem raději ani nejezdi.“ „To byl joke, dyť víš, že já to přeci ani odfláknout neumím.“ „To bych ti, chlapečku, ani neradila. A přines portský, mám na něj chuť.“ Bez rozloučení zavěsila. Byla zvyklá chlapům rozkazovat a nikdy neuznávala kompromisy. Buď bude po jejím, nebo šmytec. Tento způsob života jí vyloženě vyhovoval. Nerada s někým diskutovala. Díky svým krásným dlouhým hnědým vlasům, modrým očím a dobře udržované postavě si stále ještě mohla nevybíravě diktovat podmínky. Byla sebevědomá a věděla, jak moc tím chlapy dráždí. Mohla si dovolit módní výstřelky, které by jen tak nějaké ženě neslušely. I když na ramínku vypadaly mnohdy příšerně, Nina v nich byla vždy za modelku. Každý kus oblečení uměla dokonale sladit a přizdobit nějakým osobitým doplňkem, takže se za ní na ulici otáčeli nejen muži, ale mnohdy i ženy. Na obdivné pohledy byla zvyklá, ale její kamarádky s ní nerady chodily na párty, protože věděly, že vždy bude středem pozornosti jen a jen ona. Nejen že byla velmi pohledná, ale byla i chytrá. Tak nějak se v ní skloubily přirozená krása a selský rozum. Jediná Dana se s její konkurencí uměla vždy vyrovnat po svém. Takže když spolu vyrazily do nočních ulic, byly nebezpečný pár. Dana sice nebyla taková krasavice jako Nina, ale měla šarm a dokázala oslnit jinak. Nosila ježatý účes ostřihaný vždy na co nejkratší délku, takže měla až klukovský výraz, ale

6

postavu měla rovněž dokonalou, možná dokonce o malinko zaoblenější než Nina. Byly nerozlučné přítelkyně. Ovšem Dana už byla rozvedená a měla pětiletou holčičku, o kterou se jí pomáhala starat její matka. Pracovala ve stejné firmě jako Nina. Dělala sekretářku nejnepříjemnějšímu šéfovi, jaký se ve firmě vyskytoval. Jakmile už byla se silami v koncích, chodila si postěžovat Nině a ta na jejího šéfa platila. Mohla mu dokonce beztrestně vynadat a vždy jí všechno prošlo. Měl pro ni slabost a stále si na ni dělal zálusk. Nina dokázala být i koketa a tak ho měla obtočeného kolem prstu. Již od malička dokázala svým šarmem získat všechno, na co jen pomyslela. Její sestra Dita, jednovaječné dvojče, jí byla sice podobná k nerozeznání, ale ať dělala, co dělala, nikdy nedokázala tak manipulovat s lidmi, jako Nina. Dokonce v pubertě, když se Ditě líbil nějaký kluk a chtěla s ním chodit, posílala na rande nejprve sestru, aby jí ho oťukala a připravila jí půdu. Vycházelo jim to dokonale a nikdo nikdy neodhalil jejich záměnu. Nejlépe to fungovalo při vyučování. Když některá dostala špatnou známku z určitého předmětu, tak se druhý den za ni přihlásila na opravu sestra, která daný předmět zvládala lépe a obě tak měly vždy na vysvědčení většinou samé jedničky. Jediný člověk, který je bezpečně rozeznal vždy a za jakékoli situace, byla jejich matka. S otcem to dokázaly občas skoulet tak dokonale, že pořádně nevěděl, která je která. Praktikovaly by to snad dodnes, kdyby se ošklivě nerozhádaly při maminčině pohřbu před několika lety. Od té doby si šla každá svou cestou a netušila, jak se daří té druhé. Otec zůstal bydlet sám v domku nedaleko Plzně a Nina se vydala za prací do Prahy. Ačkoli se je snažil párkrát dát znovu dohromady, přesto jeho snažení vždy na něčem ztroskotalo. A tak Nina neměla sebemenší tušení o tom, že se její sestra vdala a žije poklidným životem spokojené manželky se dvěma malými dětmi v rodinném domečku na druhém konci republiky v městečku Kaplice. Dita měla hodného manžela, který jezdil s náklaďákem a jako tirák trávil většinu času v zahraničí. Domů se vracel jen na víkendy a to se sotva stačil rozkoukat, trošku si odpočinout a už zase upaloval vydělávat peníze. Jelikož spláceli hypotéku, tak si Dita nemohla moc stěžovat na to, že je její manžel věčně pryč, protože jinde by tolik peněz sotva vydělal. Navíc byla na mateřské dovolené a občas si zaskakovala přivydělat na svoje bývalé pracoviště do nedaleké restaurace, kde pracovala před mateřskou dovolenou jako provozní. Teď ovšem chodila brigádně pomáhat v kuchyni nebo umývat nádobí, když se v restauraci pořádaly nějaké zvláštní akce a přišlo více lidí než obvykle.

7

Měla plné ruce práce, aby vše v pohodě zvládala bez pomoci manžela. Malý pětiletý Adámek půjde příští rok do školy a tříletá Hanička nastoupila letos do školky na zkoušku na pár dní v měsíci. Až to bude na celou dobu, pak se snad bude moci Dita vrátit do zaměstnání. Už se moc těšila zpátky mezi lidi. Pátým rokem na mateřské už měla pocit, že začíná pomalu degenerovat. Kdyby ji občas nenavštívila kamarádka Šárka a nezpestřila jí všední den mezi úklidem, vařením, žehlením a hraním s dětmi, určitě by se z toho už zbláznila. Každý pátek se tolik těšila, až se manžel Béďa vrátí z cest a bude si chviličku hrát s dětmi, aby si ona mohla alespoň na chvilku odpočinout od jejich věčného štěbetání a hašteření. Ale namísto odpočinku se stejně věnovala Béďovi. Vyndala mu z tašky špinavé prádlo a hned ho naházela do pračky, sbalila mu ihned čisté, aby na nic nezapomněla. Béďa vyžadoval alespoň jeden den víkendu na odpočinek. A jelikož se na cestách moc kvalitně nestravoval, tak mu chystala vždy poctivou domácí stravu. Což obnášelo v pátek nakoupit vše potřebné a začít péct, pak uvařit teplou večeři a vymyslet něco na víkend. Nedej bože, aby bylo potřeba doma něco opravit nebo zařídit. A tak si z plánovaného odpočinku užila sotva chviličku, kdy děti obletovaly tatínka a nedopřály mu ani chvilku odpočinku. V neděli ještě dobalit zbývající věci, zásoby jídla na celý týden a ještě honem něco upéct na cestu. A jak se na víkend vždy těšila, tak byla ráda, že už skončil.

8

KAPITOLA 2. Nina nesnášela vaření, protože jí to nikdy moc nešlo a nebavilo ji to. Ale tentokrát se rozhodla udělat výjimku. „Na špagetách není co zkazit.“ Řekla si a dala se do vaření. Měla natrénováno několik receptů, když vyloženě potřebovala někoho oslnit. Což se ale zase tak často nedělo. Igor už byl zvyklý na její kuchařské umění, a když bylo nejhůř, přiložil ruku k dílu a omáčku dokořenil po svém. Každému jinému by to okamžitě hodila na hlavu a nedělala si s tím žádné starosti, ale pro Igora měla přeci jen slabost. Za odměnu mu pak milostivě dovolila, aby jí opravil vypínač v koupelně nebo vyměnil žárovku v lampě. Přestože byla na ženu celkem manuelně zručná i v technických věcech, ráda ze sebe nechala dělat blondýnu a veškeré opravy v bytě a na autě zadávala některému kamarádovi, který byl zrovna po ruce. Stačil jediný úsměv a psí oči a dotyčný okamžitě naklusal a vše opravil na vlastní náklady. Nina dochutila omáčku, připravila salát a čekala, až Igor zazvoní. Jakmile slila špagety, ozval se zvonek u dveří. Sotva otevřela, strčil Igor do dveří nejprve dvě láhve portského vína a pak si teprve dovolil vstoupit. „No proto!“ Řekla místo poděkování a hned od něho přebírala láhve. „Jdeš právě včas.“ Odložila láhve na kuchyňskou linku a začala nandávat špagety na připravené talíře. „Otevři to víno, zatím.“ Diktovala a vršila omáčku s masem na špagety. Igor postavil skleničky s vínem na stůl a posadil se. „Tak dobrou chuť.“ Popřála mu Nina a pustila se do svojí porce. „Neměla být čína?“ Dovolil si zaprotestovat, ale Nina ho hned zpražila podhledem. „S tím je moc práce. Jez a nemel.“ „Zítra jedu na jih, nechceš jet se mnou?“ Prohodil jen tak a čekal na její reakce. „To víš, kodrcat se v autě dvě hodiny po dálnici, to se mi opravdu nechce.“ „Jedu na motorce.“ „No a?“ „No že bys mohla jet se mnou. Nepojedu po dálnici, neboj. A myslím, že by se ti to třeba mohlo líbit. Uděláme si skvělý výlet. Můžeme se někde zastavit na dobrý oběd.“ „Nemám na to vybavení.“ „Něco ti seženu.“ „Jo, něco po starším bráchovi, to znám.“

9

„Nešil. Helmu mám náhradní, páteřák mi půjčí kámoš a ten zbytek už nějak vymyslíme.“ „To chci vidět jak.“ „Úplně normálně. Koženou bundu máš, pevné boty taky, rukavice půjčím.“ „Když já nevím.“ „Hele když se ti tam bude líbit, můžeme tam přespat a ráno domů, aby toho na tebe teda nebylo tolik, když nejsi zvyklá. Ale já myslím, že to v pohodě dáme.“ „Tak jo. Ukecal jsi mě. Nemám na neděli nic lepšího. Mohl by to být fajn výlet. Ale pojedeš se mnou jako člověk, jasný?!“ „Neboj, však mě znáš.“ „No právě. Když jsem tě viděla minule, letěl jsi jako magor.“ „Ninuško slibuju, že s tebou pojedu jako s vlastní.“ „Běda tobě!“ „Bude to super, už se těším.“ „Kam vlastně pojedeme?“ „Do Kaplic, za kámošem. Koupil nějakou káru a chce, abych mu ji skouknul, jestli je to dobrej kup.“ „A co tam budu dělat já?“ „Hele, zlato, chvilku to vydržíš. Dáme kafe, pokecáme a pak to můžeme vzít třeba až do Rakous. Tam jsou skvělý silnice. Jo a teď mě něco napadlo. Byla jsi někdy na Orlím hnízdě?“ „Co to plácáš? Jaký orlí hnízdo, co bych tam asi tak dělala?“ „Myslím Hitlerovo Orlí hnízdo. Úkryt za druhé světové války. Tam je to super. Je to vysoko v horách, a když se dostaneš až k němu, tak se jede ještě obrovským výtahem ve skále až na vrchol. Je tam restaurace. Dáme si tam něco dobrého. Co ty na to?“ „Zní to docela lákavě. Tak to beru.“ „To jsem moc rád. Bude to paráda.“ „Musím zavolat šéfovi a vzít si volno. Stejně ho tam mám ještě plno nevybranýho od poslední uzávěrky.“ Ráno Ninu probudil šramot v koupelně. Podívala se na budík a zjistila, že je sedm hodin. Igorova strana postele byla prázdná a on se zrovna sprchoval. Otočila se na druhý bok a chystala se opět usnout. Ještě ani nezamhouřila oči a už tu byl Igor ve veselé náladě a tahal jí deku. „Vstávej, ospalče, jede se na výlet.“ „Mně se nikam nechce.“ „Včera jsi mi to slíbila.“ „Ach, jo. Proč já? Vždyť už jdu.“ Štrachala se pomalu z postele. „Na stole máš snídani, za chvilku jsem zpátky, tak ať nemusím dlouho čekat. Znáš se.“ „No jo, porád.“ „Koukej vstávat, ale opravdu.“ Křiknul ještě ode dveří a zmizel. Nina se pomalu loudala do koupelny. Vyčítala si, že kdyby mu nic neslibovala, mohla vesele prolenošit klidně celý den v posteli. Ovšem takový výlet může být celkem zábava a třeba jí v Rakousku někde zastaví, aby si mohla koupit

10

něco na sebe, nebo v bezcelní zóně nakoupí lacino parfémy. Začínala se pomalu těšit. Sotva se stihla nasnídat a už dole zvonil Igor. Rychle naházela připravené věci do batohu a pospíchala za ním. Igor jí podával helmu a připínal jí chránič páteře. Sám už bez něj nikam nejezdil, poté co se mu povedlo položit motorku, když mu nějaký důchodce nedal přednost na křižovatce a on mu přeletěl přes kapotu. Byl tehdy naštěstí jen lehce otřesený, protože zrovna nejel rychle. Ale být to ve větší rychlosti, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Jeden z jeho kamarádů jezdil bez chráničů a stálo ho to život. Proto když jednou zapomněl doma chránič páteře a dojel natankovat, musel se hned pro něj vrátit, protože si připadal jako nahý. Naštěstí byl v tomhle neoblomný, a když někoho vezl, tak jedině pořádně vybaveného. Igor konečně zabočil na benzinku. Nina rychle sundala rukavice a helmu a pelášila na záchod. „Neměla jsem vypít ráno tolik kafe.“ Houkla na Igora a zmizela za dveřmi s nápisem WC. Igor zatím v klidu natankoval a odtlačil motorku stranou od stojanu, aby si ještě mohli chvilku posedět a něco zakousnout a zakouřit si. „Chceš kafe?“ Zeptal se jí Igor, když vyšla ze dveří a on zrovna zaplatil benzín. „Jo, potřebuju cigáro. Jsem nějaká rozlámaná.“ „Chceš i něco k tomu? Oplatku nebo sendvič?“ „Hlad zatím nemám, jen si potřebuju srovnat záda támhle na lavičce.“ Igor natočil v automatu dvě kávy a odnesl je k venkovnímu posezení. „Tak co, jak se ti to líbí?“ „No zatím žádnej zázrak. Už nevím, jak bych si sedla.“ „Přestaň fňukat a kochej se. Copak necítíš tu vůni lesa, rybník ...? V autě to tak neprožiješ.“ „Myslíš tu močůvku, co jsem se jí dusila asi deset kilometrů? No to fakt jen tak v autě nezažiju.“ „Pesimisto.“ „Jakýpak pesimista? Když tak realista.“ „Doufám, že nebudeš kňučet celou cestu.“ „Když mi příště zastavíš dřív, tak ne.“ „Neboj, už tam brzy budeme. Skočíme si někam do hospody na oběd a pak se stavím na chvilku u kámoše a najdeme si nocleh. Znám tam jeden skvělý penzion, kde můžu zaparkovat motorku do dvora.“ „Už jsem se lekla, že budeš chtít přespat u něho. Víš jak je to u mě s tím vstáváním. Když už mám volno, tak si hodlám přispat. S tím teda počítej.“ „Já vím, tady nám ta hodná paní majitelka udělá i snídani, až vstaneme. Už mě zná. Občas jsme tam s klukama přespali, když jsme jeli Rakousko.“ „No hurá. Tak jedeme, začínám mít hlad na pořádnej kus masa.“ Jakmile dorazili do Kaplic, zajel nejprve Igor zjistit, zda je v penzionu volno, aby si tam mohli odložit věci, převléci se a přezout do něčeho pohodlnějšího.

11

Bylo už celkem teplo, přestože byl konec dubna, ale pohybovat se po městě celý den v kožených bundách bylo celkem náročné. Penzion byl sice plný, ale když paní majitelka viděla Igora, dala mu klíče od posledního pokoje, který měla vždy přichystaný pro vnoučata, kdyby přijela na návštěvu. Obvykle tento pokoj nepronajímala, jen opravdu ve zvláštních příležitostech. Když Igor zaparkoval motorku a ubytovali se, vyrazili převlečeni na oběd do nedaleké restaurace. Po cestě měli žízeň a Igor se těšil, že si dá konečně pivo, když už dneska nikam nepojedou. Potom zavolal kamarádovi a domluvil se s ním, že ho tak za hodinu navštíví. Nina z toho nebyla příliš nadšená a tak navrhla Igorovi, aby tam šel sám, že si mají spolu co povídat a ona by tam stejně jen seděla. Raději si zajde do města a pak bude lenošit v penzionu u bazénu. Poté, co Igor odešel za kamarádem, vydala se Nina na prohlídku města. Pomalu obcházela náměstí kolem dokola a prohlížela si výlohy obchodů. Pak si koupila točenou zmrzlinu a sedla si na nedalekou lavičku a pozorovala dění kolem. Sluníčko příjemně hřálo a tak nastavila svoji pokožku slunečním paprskům. „Adame, Haničko!“ Ozvalo se za ní znenadání a dvě děti honící se kolem laviček zastavily přímo před ní a čekaly, až je jejich matka dojde. Děvčátko, zřejmě o několik let mladší než jeho bratr, vylezlo na lavičku vedle Niny a posadilo se. Zkoumavě si Ninu prohlíželo. Za chvilku se před ni postavil i chlapec, ukázal na ni prstem a zavolal na svoji matku: „Mamííí, ta paní vypadá jako ty!“ Nina se otočila směrem, kterým chlapec volal matku a krve by se v ní nedořezal. Několik kroků od ní stála její sestra Dita a zírala na ni s otevřenou pusou. Nina se vzpamatovala jako první. „Panebože, ségra, co tady děláš?“ „Já? Já tady bydlím, ale co tady děláš ty?“ Najednou byly všechny šarvátky zapomenuty a sestry si padly do náručí. Obě děti jen zvědavě přihlížely a čekaly, co se bude dít. „Zlatíčka, tak tohle je vaše teta Nina, pojďte se jí ukázat.“ Adámek vykročil nebojácně první a za ním se schovávala za zády Hanička. „Tak podejte tetě ruku.“ Nina chytila obě děti za ruce. „Máš krásný děti, po mamince.“ Usmála se na ně a mrkla na Ditu. „Nebojte se, já jsem vaše teta.“ „Já se nebojím.“ Špitl Adámek, ale Hanička stále mlčela a bylo na ní vidět, že se stydí. „Nechceš zajít někam na kafe?“ Zeptala se Dita a už pomalu všichni kráčeli k nejbližší kavárně. Sotva si objednaly kávu a už se jedna přes druhou snažily vypovědět, jak se jejich život odvíjel celou tu dobu, co se neviděly. Když si po několika hodinách pověděly to nejdůležitější, slíbily si, že se určitě uvidí, až se bude Nina vracet s Igorem zpátky z Rakouska. Sice měli s Igorem původně jiné plány, ale určitě jí bránit nebude.

12

Když se Igor vrátil do penzionu, Nina ležela v posteli a dívala se na televizi. Všimla si, že Igorovi trochu svítí oči. Sotva promluvil, bylo jisté, že s kamarádem nasávali. „Alespoň brzy usne a nechá mě pro dnešek v klidu vyspat.“ Pomyslela si. „Jak ses měla a co jsi dělala celé odpoledne?“ „Bylo to moc fajn. Nevěřil bys, koho jsem tu potkala.“ „Tady? V Kaplicích? To vážně netuším.“ „Mojí ségru.“ „Cože? Ty máš ségru? Nikdy jsi o ní nemluvila, myslel jsem, že nemáš žádné sourozence.“ „Nějakej čas jsme se neviděly.“ „Aha. Co tu dělala?“ „Bydlí tady. Hele Igorku, vadilo by moc, kdybychom trochu změnili plány a vraceli se zpátky zase přes Kaplice? Slíbila jsem jí, že se ještě uvidíme, až pojedeme zpátky.“ „No mně je to celkem jedno, kudy jedeme. Jak chceš.“ „Super. Tak já jí ještě zavolám. Zatím si dej sprchu a běž si lehnout.“ Igor se osprchoval a sotva zalehl, tak usnul. Přesně tak, jak Nina předpověděla.

13

KAPITOLA 3. Cesta malebnými alpskými údolími byla úchvatná. Jakmile je uvítala cedule s nápisem Berchtesgaden, věděli, že jsou téměř u cíle. Teď už jen najít správnou odbočku a zaparkovat motorku na parkovišti nedaleko stanoviště autobusů, které převáží turisty nahoru na vrchol zvaný Orlí hnízdo, neboli Kehlsteinhaus. Bylo postaveno v roce 1937 na počest Hitlerových 50. narozenin. Zakoupili si jízdenky a počkali, až budou vyzváni k nastoupení do autobusu. Uvelebili se na zadní sedačky, a když se autobus rozjel do kopce, zazněl z reproduktorů hlas průvodkyně, která líčila historii Orlího hnízda. Během čtvrt hodiny vystoupali o 700 m výš. Silnice byla vytesána do skály a místa na ní bylo sotva tak pro jeden autobus. Když se potkávali s dalším jedoucím se shora, museli počkat na odpočívadle, aby se vyhnuli a cesta mohla pokračovat. Nina litovala, že se posadila k okénku. Když se podívala dolů, viděla pod sebou skalnatý sráz posetý lesem. Nebyl to pro ni zrovna dvakrát příjemný pohled. Modlila se, aby už byli nahoře. Zrovna, když si představovala, co by se všechno mohlo stát, uklidnil ji hlas v reproduktoru, který právě popisoval speciální zabezpečení podvozku autobusu dalším brzdným systémem. To už naštěstí přijížděli na parkoviště pod vrcholem. Zde si museli objednat místenky na zpáteční cestu a pak pokračovali dlouhým tunelem vysekaným ve skále, vyloženým mramorem. Jakmile došli nakonec, luxusní dobový výtah je vyvezl dalších 124m. Právě se ocitli na vrcholu 1834 m nad mořem. Měli štěstí, počasí jim přálo, slunce svítilo a všude kolem dokola byl nádherný výhled. Pod nimi se rozléhalo modravé jezero Königsee, kdysi dávno vytvořené ledovcem a sluneční paprsky oslňovaly okolí tisíci drobounkých záblesků. Hornatá krajina kolem jim nabízela pohled daleko široko, a ačkoli tu bylo mnohem chladněji než dole, slunce jim zahřívalo obnažené paže. Pomalu si prohlédli celou budovu. Nina byla trochu zklamaná, neboť očekávala nějaké dobové vybavení a namísto toho, zde bylo jen několik fotek pro představu, jak to zde vypadalo za vlády fašismu. Jakmile se ocitli venku z budovy, vydali se na přilehlý vršek, kde stál velký kříž. Udělali si několik fotek a spěchali se posadit do venkovní restaurace a objednat si něco k jídlu. Vychutnávali si místní kuchařské umění a pozorovali při tom okolí. Několik drzých vran, zřejmě zvyklých na přítomnost lidí, se jim snažilo ukrást z talíře

14

kousek dobroty. Nina dojedla svoji bavorskou roládu s bramborovou kaší a kousek masa nechala odložený na talíři. Vrána okamžitě využila situace, sezobla maso a vítězoslavně odlétala opodál, aby si v klidu pochutnala na svém úlovku. Sotva dojedli, byl nejvyšší čas nasednout do posledního autobusu a vydat se cestou zpátky. Ještě naposledy se rozhlédli po okolí a počasí se pomalu začínalo kazit. Odkudsi přiběhl obrovský mrak a mlha zahalila severní část hor. Nina se už začala těšit do autobusu, protože se do ní dala zima. Naštěstí dole bylo ještě dost teplo, aby v pohodě dojeli do nejbližšího volného penzionu a ubytovali se. Na zpáteční cestě se Nina zastavila u sestry, jak slíbila. Jak manžel Bedřich tak Igor, byli podobností obou sester značně zaskočeni. Nebýt rozlišného oblečení ani by je od sebe nerozeznali. „Teda potkat tě někde samotnou, tak tě táhnu domů, jako svoji manželku.“ Kroutil hlavou nevěřícně Bedřich. „Kdybych vás minule potkal ve městě, tak dám Béďovi přes hubu, že mi dělá do holky.“ Usmíval se Igor. „To bys tomu dal.“ Smála se Dita. Obě děti už se bez ostychu přitočily k tetě Nině a celou dobu se ji snažily zatáhnout do svých her, takže většinu času trávila s nimi na zemi na koberci a stavěla hrady z kostek a hrála si se stavebnicí. Dita se snažila svoje děti mírnit, ale Nina byla jejich pozorností nadšená a měla z toho velkou radost. Najednou zjistila, že by se už také ráda usadila a založila si rodinu. Jenže pořád netušila, zda je právě Igor tím pravým, se kterým by chtěla prožít zbytek života. To už ale Dita neudržela svoji zvědavost na uzdě a zeptala se na plnou pusu: „A co vy dva? Chystáte se na manželství?“ Nina na sestru vytřeštila oči. Ale Igor okamžitě odpověděl místo ní. „My hrajeme takovou hru, já ji pravidelně žádám o ruku a ona dělá mrtvýho brouka. Je tak trošku sadista, asi jí dělá dobře, když mě tím tolik trápí.“ Nina jen zakroutila očima a zaťukala si na čelo. Ovšem děti se toho hned chytily a opakovaly vše po ní. Nina se začala smát. „Vidíš, tady máš odpověď!“ „Že jsem raději nemlčel.“ „Není kam spěchat, Igorku.“ Usmála se na něho, aby si ho udobřila. „Já jen, abych se toho někdy vůbec dožil.“ „Ale když vidím tyhle krásný dětičky,“ pohladila je po vlasech, „ tak o tom možná začnu uvažovat dřív.“ „No hurá. Kam to napsat?“ Do hovoru se vložila Dita. „Jen si to tak růžově nemaluj. Někdy jsou to i pěkní vzteklouni a máš vidět ten rachot, když se perou. Což je téměř na denním pořádku. Jen se divím, že se ještě nepředvedly.“

15

„Vždyť jsou to miláčkové, že jo, děti!“ Adámek i Hanička svorně kývali na souhlas. „Hned bych si je vzala domů. Musíme se vídat častěji.“ „Klidně kdykoli přijeďte, ráda ti je napařím na celý den, alespoň si na chvíli odpočinu.“ Usmívala se Dita. Byla ráda, že se zase daly dohromady. „Příště je řada na vás. Až pojedeš za tátou, tak se mi ozvi. Posedíme. A já vezmu mláďátka do zoo a uděláme si super výlet. Co vy na to?“ Vyprovokovala tím hurónský řev ve znamení souhlasu a děti se na ni vrhly a začaly ji objímat. Takový úžasný pocit nikdy před tím nepoznala. Po návratu domů byla Nina jako vyměněná. Bujaré večírky ji přestaly bavit a pořád měla pocit, že jí něco chybí. Volaly si teď se sestrou skoro každý den, a když u toho byly děti, vždycky si s nimi ráda popovídala. Jenom čas od času si vyhodila z kopýtka s některým ze svých kamarádů nebo sbalila někoho na tahu. Už si je ovšem nevodila domů, jako dřív. Začínala stále častěji přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby měla vlastní děti a rodinu. Jednoho dne, kdy seděly s Ditou v kavárně a vyprávěly si o životě, jí napadla spásná myšlenka. Co kdyby se zkusily na chviličku vyměnit, jako za starých časů, jestli by to vůbec někdo poznal. Dita tvrdila, že je to blbost a že to hned musí každý poznat, ale Nina to brala jako legraci a nakonec Ditu přesvědčila. „Dobrá tedy, ale když to praskne, vezmeš všechno na sebe a Béďovi si to pěkně vysvětlíš sama. Stačí kázání, které od něho dostanu.“ „Neboj, ségra, nikdy to přeci neprasklo, tak proč by mělo teď?“ „No nezapomeň, že už nám není patnáct.“ „No a co? Vždyť je to sranda. Neboj, Béďovi to vysvětlím jedna báseň. Vždyť víš, že to s chlapama umím.“ „Jen aby z toho nebyl nějakej malér.“ „Co se bojíš? Chceš si užít? Chceš. A s dětma na krku to jen tak nepůjde. A víš, že já je mám ráda. Béďa nic nepozná a ty si můžeš celý týden užívat a odpočívat.“ „Mně se to moc nezdá.“ „Nebuď posera. Vezmu si týden dovolenou a až bude Béďa odjíždět, tak se s ním půjdu rozloučit já, převlečená do tvých šatů a schválně jestli to pozná. Kdyby ano, tak řekneme, že to byl vtip.“ „To jsem teda zvědavá.“ „Nezapomeň, že musíš být jako já. Začneš používat make-up a šminky. Bydlet budeš u mě.“ „A co tvoji kamarádi? Co když někoho potkám?“ „Tak jednoduše řekneš, že jsi měla úraz hlavy a máš dočasný výpadek paměti. Hlavně si nikoho moc nepřipouštěj k tělu. Ukážu ti pár fotek a dám několik informací. Igora už znáš, takže kdyby něco, se vším ti pomůže. Hlavně mu neříkej pravdu. Je zvyklej na moje nálady, nebude se ničemu divit. Když budeš chtít někam vyrazit, stačí mu zavolat. Je milej.“ „A co když bude chtít sex?“ „To je jasný, že bude chtít sex. Záleží na tobě.“ „Blázníš? Vždyť je to tvůj přítel. To by ti nevadilo, kdybych se s ním vyspala?“ „Já to tak neprožívám. Stejně si bude myslet, že jsem to já, tak o co jde?“ „Já tě teda nechápu.“

16

„A proč? Kolik jsi měla v životě chlapů?“ „Hm, moc ne. Když nepočítám Béďu, tak asi dva.“ „To je teda bída, děvče.“ „Přeci nechceš, abych zahnula manželovi?“ „Proč bys mu zahýbala? Jeho žena bude poslušně sedět doma a pečovat o děti.“ „Ne abys mi udělala nějakej malér!“ „Ségra, neboj! Mám snad rozum, ne?“ „To si nejsem moc jistá, když tě tak poslouchám. Tohle by přeci rozumnej člověk nemohl vymyslet.“ Nina se jen smála a těšila se, jaké to bude vzrůšo. „Jestli to praskne, tak nás Béďa zabije obě, je ti to doufám jasný?“ Příští neděli, když Bedřich odjížděl večer do práce, byla Dita hrozně nervózní. Všechno mu připravila jako obvykle a pak se na hodinu vypařila, aby se těsně před jeho odjezdem vyměnila s Ninou. Ta přijela nenamalovaná a učesaná stejně, jako chodila Dita. Na sobě měla její halenku a sukni. Najednou by je nerozeznal ani vlastní táta. Dita jí dala potřebné instrukce a Nina se šla s Béďou rozloučit a vyprovodit ho jako jeho vlastní manželka. Dita seděla schovaná v sestřině autě nedaleko od domu a čekala, až oba vyjdou před dům a Nina se bude s manželem loučit přesně tak, jak to dělala ona víkend co víkend. Už už mu chtěla dát Nina vroucí polibek, ale pak si uvědomila, co jí říkala sestra a spokojila se jen s pusou na rozloučenou. Hlavně žádné vylomeniny. Bedřich samozřejmě nic nepoznal, a když se rozloučil s dětmi, spokojeně nasedl do auta a odjel. Dita čekala před domem pro jistotu ještě půl hodiny a pak spěchala domů. Nina zatím v klidu nakrmila děti, vykoupala je a dala je spát. Pak si sedla v kuchyni ke stolu a čekala, až přijde Dita. „Dobrý ne?“ Obrátila se k ní Nina místo pozdravu. „Teda já zírám. Tak nevím, jestli mi z toho má být smutno, že to Béďa nepoznal nebo co si o tom mám myslet?“ „Přestaň to pitvat, ještě mi řekni, co a jak a v klidu můžeš zítra vyrazit ke mně domů.“ „Nemám raději zůstat?“ „Hele nešil, když výměna, tak výměna. Docela mě zajímá, jak se na to bude tvářit Igor.“ „Hele já s ním spát nebudu, určitě by to poznal.“ „No když budeš v posteli jako prkno, tak to pozná určitě. Musíš se trochu odvázat.“ „Tobě se to mluví. Vždyť jsem ti říkala, že nemám s chlapama žádný zkušenosti.“ „Tak se musíš pořádně zmrskat. Alespoň ztratíš zábrany a bude ti to jedno. No a Igor stejně pozná prd, protože já jsem namazaná každou chvíli. Už si zvyknul.“ „Teda ségra, jak můžeš takhle žít?“ „V pohodě. Musíš brát život s nadhledem.“ „Když já moc nepiju, stačí mi sklenička a jsem v náladě.“ „Alespoň Igor ušetří.“ Smála se Nina.

17

„Já nikam nejedu.“ „Hele, seber se a koukej mazat, já jsem svůj díl splnila, teď je řada na tobě. Bude se ti to líbit. Neboj.“ A tak Dita brzy ráno vyrazila na sever. V noci ještě dlouho probíraly detaily, co všechno by se mohlo stát a koho by která z nich kde mohla potkat. Každá si udělala poznámky, aby náhodou na něco nezapomněla. Zaparkovala auto před domem a vzrušeně odemykala vchodové dveře. Rozhlédla se kolem dokola, jako kdyby se bála, že ji někdo uvidí a vstoupila dovnitř. Ačkoli jí Nina všechno předem ukázala, raději si prošla znovu celý byt. První, co ji napadlo, bylo to, že by tady měla trochu poklidit. Oproti Nině byla zvyklá denně uklízet a dávat nádobí do myčky a ze sestřina bytu na ni dýchal dojem věčného nepořádku. „Chraň tě pán bůh mi tam dělat ve skříních komínky!“ Varovala ji předem Nina, když viděla, jak má Dita doma vše pečlivě srovnané a uklizené. Když si prošla celý byt a trochu poklidila, lehla si na gauč a pustila si ohromnou televizi, kterou měla Nina téměř přes celou stěnu v obývacím pokoji. Začala prohrabávat hromadu DVD a hledala nějaký film, který by mohla v klidu shlédnout. Nakonec vybrala tři a položila je před sebe na stolek. Přinesla si z ledničky láhev vína a nalila si skleničku. „Hm, ty si teda žiješ, ségra.“ Řekla si, jakmile ochutnala víno. Hned si dolila plnou skleničku. V polovině druhého filmu ji vylekal zvonek u dveří. Naštěstí ji napadlo zeptat se telefonem, kdo se dole nachází. Byl to Igor a neodbytně se cpal dovnitř. Dita začala zděšeně pobíhat po bytě. Honem se zkontrolovala v zrcadle, a když došel Igor až do třetího patra, stála už mezi dveřmi. „Ahoj zlatíčko.“ Snažil se ji políbit, ale Dita rychle ucukla, takže jeho polibek jí sjel po tváři. Rychle odběhla do pokoje, napít se na kuráž. Igor si šel do ledničky pro pivo a posadil se vedle ní na gauč. „Zase koukáš na tu blbost, vždyť jsme to viděli spolu minulý týden.“ Ohodnotil její výběr filmu. Dita se zarazila a rychle vyhrkla: „a.. asi jsem to prospala a moc si z toho nepamatuju.“ „Už zase nasáváš? Neříkala jsi náhodou před pár dny, že už toho máš plný zuby a dáš si na chvíli pauzu?“ „Trochu mě bolela hlava, tak jsem potřebovala asi jenom zvednout tlak a už je to dobrý.“ „Pořád stejný výmluvy. Měli jsme se vsadit.“ Chytil ji kolem ramen, ale Dita se mu vysmekla. „Co je? Provedl jsem něco? Já myslel, že se ti ten výlet líbil, když si o něm tolik básnila. Hlavně o ségře.“ „Jo, ségra je super.“ „Není ti něco? Jsi dneska nějaká divná. Půjdeme ven?“ „A kam?“

18

„No myslel jsem večeře a potom taneček, jak jsi chtěla. Vždyť jsme se tak včera domluvili, že tě dneska vyzvednu.“ „Jo, jo, máš pravdu.“ Přitakala honem Dita, aby nevzbudila podezření. „No tak už se začni oblíkat, ať to stihneme, vždyť víš, jak ti to vždycky trvá.“ „Půjdu takhle.“ „Cože? Žádný šminky a hodina v koupelně? Nevím teda, co se děje, ale beru to. Tak jdeme.“ Dita si v duchu nadávala, že si zapomněla udělat make-up, jak jí sestra kladla na srdce. „Až někam půjdeš, koukej se namalovat, ať mi neděláš ostudu. Všichni by si určitě mysleli, že jsem nemocná.“ Hlavně, že ji ujišťovala, že se bude snažit a hned první den na to zapomene, sakra. Zítra se určitě polepší. Večer byl skvělý. Igor ji vzal do úžasné restaurace, kde jí moc chutnalo. Sice se divil, že si nedala salát, ale bylo vidět, že má z její volby radost. Dokonce to po ní dojedl, když už nemohla. Moc hezky si popovídali. Snažila se mluvit sama o sobě jakoby ústy svojí sestry, která je nadšená z opětovného setkání a Igor ji se zaujetím poslouchal. Navíc jí vyprávěl spoustu zážitků, které měl se svým kamarádem ze školy, když jezdili na motorkách na různé srazy a potom po výletech. Naštěstí se Niny včas optala, o čem se s ním může bavit a dobře tušila, že to musí být něco, co doposud neví pořádně ani její sestra. „V podstatě se ho můžeš ptát na cokoli. Alespoň uvidí, že mám snahu. Nikdy jsem ho moc neposlouchala a on to ví, takže nemáš co zkazit.“ Po večeři zavítali do nedalekého klubu. Dita z toho měla docela strach, protože se bála, že tam potká neznámé lidi, kteří se k ní budou hlásit. Ale na to ji Nina také předem připravila. „Hele neboj, většinou je tam takový kravál, že není možnost konverzace a celý večer protancujeme. No, a když jsem tam s Igorem, tak se ke mně nikdo moc nehlásí, protože on si na mě dělá absolutní nárok, jako kdyby byl můj manžel. Možná, že tam potkáš kámošku Danu. Ta je fajn. Uvidíš sama.“ Přes všechny rady si stejně Dita nebyla příliš jistá. Jestli jí to divadlo za to vůbec stojí? Vzájemně si nastudovaly svoje přátele podle fotek na Facebooku, aby je jen tak někdo nepřekvapil. Nina na tom byla o poznání lépe, neboť skoro všichni její přátelé měli profil na některé ze sociálních sítí. Jenže kolem Dity se pohybovalo až příliš mnoho starších lidí, které musela tajně nafotit telefonem, aby mohla poté předat informace Nině a nebyl z toho nějaký zbytečný malér, neboť Dita měla se všemi ve svém okolí velmi dobré vztahy. Což se samozřejmě hodilo, když nutně potřebovala pohlídat děti. Teď už byla ovšem ve stavu, kdy se při tanci opírala o Igora a začínala cítit, že je nejvyšší čas vypravit se domů. Proto požádal Igora, aby zavolal taxi a vydali se k domovu. Igor ji dopravil do bytu přesně tak, jak byl na to zvyklý od její sestry Niny. Uložil ji do postele, svlékl jí džíny a hodil přes ni deku. Pro jistotu jí dal k posteli kbelík a ustlal si v obýváku. Nina nesnášela, když byla v tomto stavu,

19

aby s ní někdo sdílel postel. Což bylo v případech, kdy si pamatovala svůj návrat domů, ale když na tom byla hůř, vypakovala vetřelce hned, jak toho byla schopná. Protože se chtěl Igor alespoň trochu vyspat, rozložil si gauč v obýváku a pustil si ještě na chvíli televizi. V ten moment už vedle Dita tvrdě spala a nevěděla o světě. Tušil, že jí ráno zase bude zle a určitě bude potřebovat jeho péči, proto se bál nechat ji doma samotnou. Jenže to netušil, že Dita jeho péči zaručeně potřebovat nebude. Byla zvyklá ráno vstávat k dětem za jakýchkoli okolností, i když ji bolela hlava a měla kocovinu. Což se samozřejmě naštěstí moc často nestávalo. Navíc moc nevydržela, takže ji mnohdy stačily spolehlivě dvě skleničky vína na to, aby ji odrovnaly po zbytek večera. Proto také raději vždy víno hodně ředila vodou tak, aby si toho nikdo nevšimnul a ještě si k tomu objednávala další sklenici vody.

Ráno se Dita probudila s nepatrným bolehlavem. Rychle se rozhlédla kolem sebe, a když vedle nenašla Igora, tak se jí ihned ulevilo. Vylezla z postele a šla se do kuchyně napít a najít v lékárně nějaký vitamín nebo prášek na bolest. Domnívala se, že ji Igor jenom přivezl a odjel domů. Ovšem jaké bylo její překvapení, když otevřenými dveřmi do obýváku uviděla Igorovo roztažené tělo a slyšela hlasité chrápání. „Sakra!“ Zaklela a pelášila honem do koupelny, aby se rychle osprchovala a oblékla, než se Igor probudí. Rychle ustlala postele v ložnici a posbírala poházené svršky, které hodila do koše na špinavé prádlo s myšlenkou, že je hned odpoledne vypere. Potom udělala snídani a připravila ji Igorovi na stůl. Sama si udělala jenom kafe s mlékem a šla si sednout na balkon, přesně tak, jako to dělala její sestra, aniž by to vůbec tušila. Sotva dosedla na židli na balkóně, přištrachal se k ní Igor. „Dobré ráno. Chceš udělat snídani?“ Zeptal se. „Já?“ Podivila se Dita. Nebyla na takovýto servis zvyklá. Doma na to byla sama a o víkendech nosívala snídani manželovi do postele. „Aha, je ti zle. No nic.“ Sebral se a odešel na záchod. Za chvíli se ozvalo z kuchyně: „Ty brďo! Ty jsi udělala snídani?“ A za chvilku už se Igor i s talířem přesouval vedle ní na balkon. „Udělám ti k tomu kafe, chceš?“ Zeptala se Dita a hned ji došlo, že to nebyl správný tah. „Nechápej to špatně, ale tobě se včera něco stalo?“ „Mně? A proč by mělo?“ Nechápala Dita. „Co si pamatuju, tak jsi mi nikdy snídani neudělala.“ „To máš za odměnu, žes´ mě včera dotáh´do postele.“ Rychle improvizovala. „Ale to přeci dělám běžně.“ „Já vím, tak si moc nezvykej.“ Obratně nasadila sestřin tón hlasu a Igor se ihned přestal divit. „Už jsem se lek´ že jsi šla do sebe. Včera jsem tě ani neviděl kouřit.“

20

„Na to mám dost času. A s kouřením chci přestat už dlouho, to přeci dobře víš.Ty dneska nejdeš do práce?“ „Jedu pryč. Musím pro šéfa zajet do Brna. Bude se vracet až večer, tak mám ještě čas.“ „ No já mám dneska volno, tak si zajedu po nákupech a musím zařídit pár věcí, tak se asi neuvidíme.“ „Tak to bys mohla jet se mnou.“ „Ne, děkuji. Cestování mám až nad hlavu a to ještě musím v pátek za ségrou, slíbila jsem jí to.“ „Vidíš a to se ti tam nechtělo. Nebýt mě, nikdy bys ji znovu nepotkala.“

21

KAPITOLA 4. Když Nině zazvonil u hlavy budík, převalila se na druhý bok a klidně spala dál. Jen jedním okem zkontrolovala, kolik je hodin a když zjistila, že do práce vstává až za hodinu, vůbec se nějakým zvoněním budíku nevzrušovala. Za chvilku k ní na postel vlezl Adámek a začal ji tahat za ruku. „Maminko, vstávej, už je ráno. Musíme jít do školky.“ Nina si ovšem myslela, že se jí to zdá a ke vstávání se vůbec neměla. Až když jí Adámek začal píchat do očí, aby je otevřela, polekaně se posadila na posteli. „Ježíši, kde to jsem?“ „Mamííí, vstávej, já mám hlad.“ „Sakra!“ zaklela a nehledíc na dítě pelášila do koupelny. Teď musí honem všechno zvládnout, kdyby si alespoň vzpomněla, jak to ta Dita říkala, co musí udělat první. Naštěstí měly děti připravené v pokojíčku hromádky s oblečením a v kuchyni byl lísteček se seznamem věcí, které je třeba po ránu udělat. V duchu svojí sestře děkovala za to, že je tak pečlivá a nenechala ji ve štychu. Kdyby to bylo obráceně, určitě by z toho bylo boží dopuštění. Najednou zjistila, že jí nevadí, jít mezi lidi bez make-upu, jen když jsou děti připravené a cupitají vedle ní poslušně za ruku do školky. Měla ráno kliku, že nepotkala žádnou sousedku, určitě by si v tu chvíli ani nevybavila, o koho jde. Teď si musí dát nejdříve v klidu kafe a cigáro a pak se uvidí, co jí ještě čeká. Když dokouřila, típla cigaretu o okenní parapet a nedopalek odhodila dolů s balkonu. Prolistovala televizní program a zapnula si televizi. Chvíli jen tak líně přepínala kanály, ale když nenašla nic zajímavého, šla se podívat, co že jí to sestra napsala za seznam povinností na dnešní den. „Nevím, na co si ty matky na mateřský furt stěžujou.“ Podivila se nahlas. „Do konce týdne to zmáknu levou zadní.“ Odhodila seznam na stůl a šla se podívat do ledničky, co jí tam zůstalo ke snídani. Namazala si chleba máslem a hledala, čím by si ho zpestřila. Otevřela balíček šunky a celý ho snědla. Přitom jí znovu padl do oka seznam, který se povaloval na stole. Najednou zbystřila a přečetla si poslední položku na seznamu. Stálo tam: POKYNY NA ZBYTEK TÝDNE MÁŠ VE DRUHÉM ŠUPLÍKU V KREDENCI Okamžitě zpozorněla. „Cože? Jaký zbytek?“ rychle se zvedla ze židle a hbitě otevřela šuplík. Byl tam. Sáhodlouhý seznam činností pravidelných i nepravidelných. Jen pátek tam byl napsán červeně jako varování, že se vrací

22

Bedřich a musí být hotovo mnohem více věcí než obvykle. Všechno to musí stihnout ráno, než se vrátí Dita, protože manžel může dorazit nečekaně domů. „No nazdar. To nemůžu v životě stihnout.“ Podívala se na hodiny právě včas. Zjistila, že musí ihned spěchat pro děti do školky a to ještě ani nenakoupila, neuvařila a o úklidu nemůže být ani řeč. Jakmile dorazila s dětmi domů, ihned nastaly problémy. „Mamí, já mám hlad.“ Ozval se okamžitě Adámek, když ho dle instrukcí převlékla. „A co bys chtěl papat?“ „Páreček.“ Nina odešla do kuchyně na průzkum ledničky. „Zlatíčko, páreček nemáme.“ „Tak rohlík.“ Nina se zhrozila, neboť nestihla nakoupit žádné pečivo a po víkendu jsou všechny rohlíky dobré tak leda pro králíky. „Nemám rohlík. Namažu ti chleba.“ „Nechci chleba, chci rohlík.“ „Tak nezlob. Už jsem řekla, že rohlík není.“ „Ale já ho chci.“ „Přestaň se vztekat. Namažu ti chleba marmeládou.“ „Chci čokoládu.“ Nina prohrabala spižírnu a našla balení oplatek. Rozbalila je a dala je na talířek. „Tady máš.“ Podávala je Adámkovi. „Já ci taky.“ Ozvala se Hanička. „Už nemám. Musíte se rozdělit.“ Sotva to dořekla, už svých slov hluboce litovala. Téměř okamžitě propukl nelítostný souboj o talířek s oplatkami. „Tak dost!“ Zakřičela, aby děti utišila. Ty se na ni jen na vteřinu podívaly a ihned tahanice pokračovala. „Přestaňte se prát! Dej to sem!“ Sebrala Adámkovi talířek a odpočítala polovinu oplatek a podala je Haničce. „A bude tady ticho! Nebo vám nasekám na zadek.“ Děti po ní hodily zlostným pohledem, ale za chvilku se z pokojíčku ozývalo jen slastné chroupání. Nina si okamžitě musela zapálit další cigaretu, aby se uklidnila. Pokuřovala na balkoně a vytáčela číslo svojí sestry. „Jak jen to ta ségra zvládne?“ Nechápavě kroutila hlavou. Dita uviděla číslo volajícího a okamžitě se vylekala, že se doma přihodilo něco zlého. „Co se děje?“ Vyhrkla bez pozdravu. „Nazdar. Jsem nějak mimo. Nechápu, jak to můžeš všechno zvládat.“ „Tak jak to jde?“ Zeptala se Dita už o poznání klidněji. „Ani mi nemluv. Zapomněla jsem nakoupit a nevím, co mám dětem uvařit.“ „Našla jsi můj seznam?“ „Jo našla, jenže jsem si myslela, že to co bylo na dnešek, je na celý týden.“ „Vidím, že jsi mě vůbec neposlouchala, když jsem ti to vysvětlovala.“ Kárala ji Dita. „Ale poslouchala, buď v klidu. Zítra už to bude v pohodě. Jen nevím, co jim mám dát k večeři. Adámek chtěl rohlík, ale ty už se nedají jíst.“

23

„Podívej se do mrazáku. Ve spodním fochu mám vždycky nějakou zásobu na horší časy. Když ho necháš chvíli rozmrznout, bude jako čerstvý.“ „No hurá, už jsem se lekla, že dneska budu k večeři já.“ „Hlavně už to nezvorej!“ „Neboj, a co ty? Už sis užila s Igorkem?“ „Co blbneš? Řekla jsem ti jasně, že s ním spát nebudu.“ „No tak to jsem zvědavá, jak dlouho to vydržíš.“ „Jsem zvyklá a nejsem žádná nymfomanka.“ „No ty možná ne, ale Igor tě určitě jen tak na pokoji nenechá, to si buď jistá. Jestli tě nepřefikne dneska, tak do konce týdne určitě aspoň dvakrát. To mi věř.“ „A nemyslíš, že to záleží taky tak trochu na mě?“ „Hahaha.“ Zasmála se Nina, ale už to raději dál nekomentovala. „Náhodou! Včera jsme byli na večeři a potom tancovat v klubu. Trochu jsem to přepískla s pitím a on mě pak hodil domů. Představ si, že se mě ani nedotkl.“ „To se nedivím, nemá to rád, když jsem na šrot. Zastává heslo, že z toho musí mít nejdřív něco ženská a pak teprve on. Jen počkej, až ochutnáš zakázaný ovoce.“ „Dej už s tím pokoj a raději mi řekni, co moje zlatíčka. Už se mi po nich stýská.“ „Co blbneš? Sotva jsi odjela.“ „Už nejsem zvyklá na takovýhle tahy. Ne, že by to nebylo fajn, ale děti jsou děti.“ „Tak to jsi je měla slyšet, když se dneska přetahovaly o oplatky.“ „Perou se často, to už jsem si zvykla, takže to ani nevnímám a oni pak přestanou. Ale večer mi to vynahradí. Vlezeme si spolu do postele a čteme si pohádky. Máš je tam připravený na nočním stolku. Nezapomeň dát každému na dobrou noc tři pusinky, jako to dělám já. Na každou tvářičku a na čelíčko. Jinak tě hned odhalí.“ „Ještě, že jsi mi to řekla.“ „A nezapomeň Haničce medvěda a Adámkovi zajíce. Bez nich neusnou. Nech jim rozsvícenou lampičku, a když usnou, tak je zkontroluj a pak teprve zhasni.“ „To si pamatuju, to jsi říkala.“ „No raději ti to zopakuju, když slyším, jak jsi dneska začala.“ „Hele koncem týdne je ze mě profík, neboj.“ „Jen abych nemusela zítra domů.“ „Zapomeň na to. Já to vydržím a děti taky. Koukej si to užít.“ „Tak jim dej za mě pusu.“ „Spolehni se. A ty za mě dej Igorovi.“ „Pusu?“ „Ne, dej mu.“ Zasmála se Nina. „Ty jsi vážně cvok.“ Na druhý den si už Nina nastudovala instrukce předem, aby vše v pohodě stíhala. Připravila si večer oblečení pro obě děti a kromě budíka si ještě nařídila alarm v telefonu. Musí si udělat nějaký rozvrh, aby nedopadla stejně jako dneska ráno. Kdyby to chudák Dita viděla, jaký je všude kolem nepořádek, určitě by jí pěkně vynadala. Snad to na ni děti nebudou žalovat.

24

Tentokrát se jí podařilo vstát včas a byla to ona, kdo tahal rozespalé děti z postýlek. Sice měla ráno po zazvonění budíku chuť zavolat do školky, že děti dneska nepřijdou, ale když si představila, že by se jim musela věnovat plně celý den, raději si to rychle rozmyslela. Doma pak lehce poklidila a nandala nádobí do myčky. Pak se rozjela do města nakoupit a cestou zpátky vymýšlela, co bude vařit, když to její kuchařské umění není zrovna nic moc. Nakonec rozhodla, že uvaří špagety. Děti je milují a nemůže na nich přeci nic zkazit. Zatímco Nina se pomalu dostávala do role matky a hospodyně, Dita se dala do velkého úklidu, aby nějak zabila čas, než se vrátí Igor z Brna a zajdou si spolu na večeři. Ráno sice oběhla pár obchodů, ale nic si nekoupila. Půjčí si něco ze sestřina šatníku, když jí probírala skříň s tím, že musí vypadat jako ona, narazila na spoustu krásných kousků, které by si sama nikdy nedovolila koupit za takovou nekřesťanskou cenu. Dříve si schválně vypůjčovaly tajně oblečení jedna od druhé, ale teď z toho neměla vůbec dobrý pocit. Sice ji Nina nabádala, ať se neobléká tak nemožně a nosí věci z jejího šatníku, aby jí nedělala ostudu. Ovšem Ditě to bylo trochu proti srsti. Seděla před otevřenou skříní a přemýšlela, který kus oblečení si může půjčit, když v tom ji vytrhl z myšlenek telefon. „Ahoj miláčku,“ cukroval Igor, „ za chvilku jsem u tebe, tak se připrav a vyrazíme do kina, dávají nový film s Jasonem Stathamem. Ten, co jsi chtěla vidět.“ Dita se zarazila. Netušila vůbec, co je to za film, natož kdo je Jason Statham. Ke všemu jediné filmy, které v poslední době viděla v kině, byly pohádky ve 3D a na jiné neměla čas. Nu což, bude si muset rozšířit obzory. „Dobrá, vyzvedneš mě nebo se sejdeme u kina?“ „Od kdy se z tebe stává romantička ze starých časů? Myslel jsem, že tě vyzvednu jako vždycky, ale pokud chceš, rád se přizpůsobím.“ Dita se rychle vzpamatovala. Chovat se jako sestra bylo čím dál tím těžší. Pořád myslet na detaily a chovat se jako mrcha, to snad bylo to nejtěžší na celé té jejich maškarádě. „Moc si nezvykej a vyzvedni mě jako obvykle.“ Vžila se rychle do způsobu sestřina jednání s muži. „Dobrá, jak si přejete, výsosti. Tak pa, za chvilku.“ Když Igor vešel do bytu, začal se kolem sebe rozhlížet, jako by to tam ani nepoznával. Všude čisto a uklizeno. „Vidím, že ta tvoje ségra má na tebe dobrej vliv.“ Dita se vylekala. Nedošlo jí, že právě Igor bude první, kdo to musí odhalit, neboť má její sestru přečtenou do posledního písmenka. Naštěstí ji sám navedl na odpověď.

25

„Však víš, jdu do sebe. Říkala jsem ti to přeci už včera. Nejdřív přestanu s kouřením a pak to ostatní.“ „Hm, to zírám.“ Pokyvoval hlavou Igor, „ tak jdeme?“ „Jo, jen si vezmu kabelku.“ Film byl skvělý a Dita byla blahem bez sebe. Zašli si pak ještě na vínko vedle do baru a na něco malého k snědku, co jim připravil Igorův kamarád, kterému bar patřil a ten večer zrovna vypomáhal s obsluhou. Tentokrát si Dita dávala moc dobrý pozor, aby toho příliš nevypila a nedopadla jako minule. Igor vzal sice ještě jednu láhev s sebou domů, ale to už si byla Dita jistá, že tentokrát si bude z večera pamatovat absolutně všechno. Doma načal Igor láhev a ihned nalil oběma plné sklínky. „Konečně se můžu napít.“ „A proč ses nenapil už v baru? Mohli jsme jet taxíkem.“ „Hele, od kdy ti nevadí, že si dám skleničku venku, když jsme spolu? Pokud vím, tak jsi vždycky zastávala názor, že musím být střízlivej, abych tě mohl v pořádku dopravit až do postele.“ „To je sice pravda, ale přestaň ze mě dělat takovou bezcitnou mrchu.“ „Já? Já se jen snažím dodržovat tvoje pravidla.“ „No dobrá, taky bych pochopila, kdyby sis dal jednu nebo dvě.“ „Fajn, tak jdeme na to.“ Dita se zhrozila. „Na co?“ „No na tu skleničku, teda zatím. Neboj, vím, že se už nemůžeš dočkat jako vždycky, ale víš dobře, že po skleničce ztrácím zábrany.“ Významně na ni zamrkal a Ditě se málem podlomila kolena. „Tak. A je to tady.“ Pomyslela si, „ pane bože, co jen budu dělat?“ Jen se na něho váhavě pousmála. „A pozor? Dneska budeme hrát naivku? A já budu jako drsnej svůdce nebo kdo?“ Ditě začalo docházet, že z téhle situace se jen tak nevykroutí. Igor dopil skleničku a přisedl si k ní blíž. Automaticky si odsedla. „Hm, to se mi začíná líbit.“ Hrál dál domnělou hru. „Sakra! Sakra! Sakra!“ Bušilo Ditě téměř až ve spáncích. Igor jí začal pomalu svlékat a položil ji na gauč. Dita ležela toporně a nevěděla, jak se zachovat. „Ne!“ vykřikla, „to nemůžu, vždyť jsem vdaná!“ Odstrkovala Igora od sebe. „Teda ty ses do toho dneska nějak vžila, kočičko, to tě budu muset pořádně přefiknout!“ Dita už nevěděla, co dělat. Navíc začínala podléhat Igorovu šarmu čím dál víc. Ještě ke všemu ta jeho úžasně svůdná vůně kolínské. Igor zkušenými doteky svůdníka pomalu svlékal poslední části jejího šatstva. Dita se chvěla touhou přesto, že jí v hlavě tepala ta varovná myšlenka, že to není vůbec dobrý nápad a že by s tím měla okamžitě přestat. Ale jak? Když on je tak úžasný!

26

Igor si jazykem něžně vychutnával celé její tělo. Kousek po kousku ji ochutnával od hlavy až ke konečkům prstů. Dita v životě nic podobného nezažila a sotva se začal přibližovat jazykem po stehnech do rozkroku, projela jí tělem první vlna orgasmu. Celá se zachvěla, jako sopka před erupcí. Na okamžik ustal, ale jen aby uvolnil z kalhot svoje mohutné přirození a hluboce do ní vnikl. Jakmile ho ucítila v sobě tak pevného a velikého, další orgasmická exploze s ní zacukala. Igor ještě více přidal na frekvenci svých přírazů a vypustil do ní všechno svoje lepkavé poselství. Chvilku jí tak ležel v náručí a ona ho hebounce hladila po vlasech. Nejraději by mu řekla pravdu, ale bála se jeho reakce. Bylo to tak báječné. Nechtěla sestru připravit o tak skvělého milence. Slastné rozjímání přerušil až Igor. „Tak tuhle hru si musíme zahrát brzy znovu. Málem bych ti to uvěřil.“ Řekl a odkráčel do koupelny. Dita zůstala nevěřícně ležet na gauči a přemýšlela, co má udělat. „Přemýšlej!“ Nutila se, „ co by asi tak udělala teď Nina? Asi by si zapálila cigaretu.“ Došlo jí ale, že Igorovi tvrdila, jak přestane kouřit. Když konečně Igor vyšel z koupelny, rychle vběhla dovnitř a křikla po Igorovi: „Máš cigára? Zapal mi jednu! Včera jsem je dokouřila a nový jsem už nekoupila.“ „Vždyť jsi říkala, že už nebudeš.“ „To nemůžu ani po sexu?“ „Ne, když konec, tak konec a basta. Nebuď měkká!“ „Ale ...“ „Žádné ALE! Takhle by se ti to nikdy nepodařilo.“ „No hurá.“ Ulevila si potichu Dita, když pustila sprchu, aby jí neslyšel. „Tak to bychom měli.“ Vyšla z koupelny zabalená do županu a ručníkem si vysušovala vlasy. Absolutně stejná gesta jako její sestra. Posadila se do křesla a pozorovala Igora. „Miláčku, jsem dneska dost unavený, nebude ti vadit, když budeme pokračovat až ráno?“ Dita na něho vyjeveně pohlédla. Jakmile její pohled zaregistroval, rychle pokračoval: „ slibuju, že ti to ráno plně vynahradím, nemusím brzy vstávat. Jdu až na desátou.“ Nechápala, oč tu vlastně běží. Nina byla zřejmě zvyklá na trochu jiný styl jak v životě, tak v sexu. Ditě tohle milování stačilo minimálně na celý týden a víc by nečekala. Jenže teď jí došlo, že její sestra by se s tím rozhodně neuspokojila a požadovala by po Igorovi další a náročnější výkony. „Tak takhle se to s chlapama musí!“ Pomyslela si, ale nahlas neřekla ani slovo. „Ty se zlobíš?“ Zeptal se Igor opatrně. Vytrhnul tím Ditu z myšlenek. „Co? Ne. Proč?“ „Já jen, že obvykle vyvádíš.“

27

„Dneska jsem nějaká unavená. Copak sis nevšimnul, jak jsem celý den makala? Teď mám rovnou uklizeno na vánoce.“ Improvizovala úspěšně Dita. „Aha. Tak pojďme spát. Nebo se chceš ještě dívat?“ „Ne, jdeme spát.“ Odpověděla. „Dneska jsem toho viděla až dost!“ Pomyslela si vzápětí.

28

KAPITOLA 5. „Teto? Proč nás hlídáš ty a ne naše maminka?“ Zeptala se z nenadání jednoho rána u snídaně Hanička. Nina se překvapením až zakuckala. Najednou neměla slov a hledala takovou výmluvu, aby ji děvčátko pochopilo a bralo jako samozřejmou věc. Myslela si, že si výměny děti vůbec nevšimly. Když Adámek odběhl vedle do pokoje, zeptala se opatrně. „Adámek ví, že nejsem maminka?“ Hanička jen zavrtěla hlavou. „Tak mu to neříkej, bude to naše tajemství. Hrajeme s maminkou takovou hru, na poznávanou. Jestli nás někdo pozná, že jsme se vyměnily.“ „Hm, já jsem to poznala hned.“ Řekla s klidem Hanička a dál nevzrušeně dojídala svoji snídani. „Maminka si potřebovala odpočinout, tak odjela k dědovi, a aby se vám nestýskalo, tak vás hlídám já.“ „Kdy se vrátí?“ „Zítra nebo pozítří, určitě než přijede tatínek, abyste mohli být všichni zase spolu.“ „A ty tu budeš s námi bydlet?“ „Kdepak, musím do práce.“ „Já taky pracuju.“ Pochlubila se Hanička a odběhla do pokojíčku pro obrázek, který namalovala. Byly na něm namalované dvě ženy a dvě děti. „To je moc hezké, moc se ti povedl.“ „To jsi ty a maminka a já a brácha.“ „A kde máš tatínka? Měla bys tam namalovat ještě tatínka.“ „Ten sedí tady v tom náklaďáku.“ Ukázala na autíčko vedle. „Aha, tak co když ten obrázek vystavíme na ledničku?“ Hanička to kývnutím odsouhlasila a Nina ho přichytila magnetkou k ostatním. Hned jak odvedla děti do školky, zavolala Ditě. „Ségra průser!“ „Co se zase proboha stalo?“ Zděsila se Dita, když zvedla telefon. „Hanička nás odhalila.“ „Už jsem se lekla, co hrozného se stalo.“ „Ty neslyšíš, co ti říkám?“ „Ale slyším, ale co je na tom za problém?“ „No u mě v pohodě, ale u tebe. Co by tomu řekl Béďa?“ „Přijedu navečer. Dětem už to nějak vysvětlím.“ „Stačí jenom Haničce. Adámek to prý nepoznal. Řekla jsem jí, že hrajeme takovou hru, kdo nás pozná. Jo a řekla jsem, že sis jela odpočinout k dědovi.“ „Dobrá, tak já už to nějak vymyslím. Raději to tady hned zabalím a přijedu.“ „Nemusíš zase tolik spěchat.“

29

„Bude to tak lepší. Začíná se mi to tady vymykat z rukou.“ „Ale, ale? Že by se Igorek činil?“ „O tom raději až ústně.“ „A sakra. Tak to hejbni zadkem, to mě zajímá. Hlavně jeď opatrně, ať tady nemusím zůstat na furt. To by se Béďa asi divil.“ „To je mi jasný.“ „No neboj, jsem šikovná, určitě by se mu to líbilo.“ „Hele zapomeň na to. Už vidím, jak se ti v hlavě rodí další bláznivej nápad. Tak to ani omylem. Bůh ví, co by po tom po mě chtěl.“ „Jéžiš ségra, nebuď taková puritánka.“ „Jdu balit, za chvíli jsem u tebe.“ „No dobrá. Tak čau.“ Nina byla trochu smutná, že už jí to dobrodružství končí zrovna teď, když se začala dostávat do těch správných kolejí a začalo se jí to líbit. Večerní mazlení s dětmi a pohádky na dobrou noc. Snad se sama také brzy dočká nějaké rodiny. Rozhodně se tomu už nebude bránit, jako předtím. „Tak co, poslouchaly jste tetu?“ Otevřela dveře do pokojíčku Dita. Hanička na ni s rozběhem hned skočila. Adámek se jen nevěřícně podíval na Ninu a zpátky na Ditu a ihned běžel skočit Ditě do náruče. „Maminko, já jsem myslel, že je teta maminka!“ „To vůbec nevadí, nechtěla jsem vám to říkat, aby se vám nestýskalo.“ Chviličku se s nimi pomazlila a pak je zahnala do pokojíčku, aby si mohly s Ninou chvilku popovídat. „No tak to vybal!“ Naléhala Nina, „ co Igor, doufám, že se ti to s ním líbilo.“ Culila se na Ditu spiklenecky. „Nic nebylo.“ Pokusila se Dita o odpor. „Haha, tak to vyprávěj někomu jinýmu. Nevydrží bez toho jeden večer. Takže jestli jsi mu nedala, jak jsem ti radila, tak jsi mi udělala pěknej průšvih a já mu to budu muset nějak rozumně vysvětlit. Tak mluv!“ „Já jsem to ale fakt nechtěla!“ Omlouvala se zoufale Dita. „Co blbneš? Vždyť jsem ti to radila, tak proč se za to stydíš?“ „Jsem vdaná! Pamatuješ?“ „No bóže, ty toho naděláš.“ „Jak se mám teď podívat Béďovi do očí?“ „No snad se mu s tím nechceš pochlubit?! Máš to recht v hlavě?“ „To nemůžu, asi by nás obě zabil.“ „No to si piš. Chlapi jsou na tohle hrozně háklivý.“ „Já vím, ale co když se podřeknu?“ „To vůbec neříkej nahlas, že by se to mohlo stát. Zkrátka budeš držet zobák a hotovo. Přeci nechceš mít doma malér.“ „Tobě se to mluví.“ „Přestaň fňukat. Jsi dospělá ženská, která si v životě prd užila, tak to ber jako vylepšení profilu.“ Usmívala se Nina. „Jsi cvok.“ „Líbilo se ti to aspoň?“ Ditě se zablýskalo toužebně v očích. „Byl úžasnej.“ Špitla.

30

„No vidíš. Tak to má být. Doufám, že ses neprozradila?“ „Neboj, nejsem blbá.“ „Však uvidíme, až se vrátím. Snad si to u něho nebudu muset žehlit.“ „Trochu jsem ti tam uklidila, nechápu, jak můžeš žít v takovém bordelu?“ „Ségra, ty ses zbláznila! A viděl to Igor?“ Dita jenom kývla. „No nazdar. Doufám, že to nějak komentoval.“ „Řekla jsem, že si dělám strejčka na vánoce.“ „Jo, na jaře. Tak to ti určitě sežral.“ „Neboj, to bude v pohodě.“ „ Začínám mít strach, co mě doma čeká.“ Jakmile Nina vyrazila domů, začala Dita honem uklízet a dělat pořádek tak, jak byla její rodina zvyklá. Nina se sice snažila, ale pořád to nebylo jaksi ono. Když dala všechno do pořádku, nakoupila a uvařila, posadila se konečně do křesla a začala přemýšlet. Čekala, že se dostaví výčitky svědomí, že poprvé ve svém životě zhřešila a podvedla svého milovaného manžela. Ale namísto toho se jí kolem žaludku rozlil jen blažený pocit při vzpomínce na sexuální chvilku s Igorem. Po patnáctiletém vztahu s manželem už jí mohlo sotva postihnout něco podobného doma v posteli. Najednou jí vzpomínka na Igora dodávala energii a sílu zvládat rodinu mnohem lépe. Věčné domácí povinnosti ji už tolik nevysilovaly a stále měla v hlavě představu, jaké asi bude další setkání s Igorem a kdy to jen už přijde. Nemohla se zbavit myšlenky na jeho voňavé tělo. Cítila, že se do něho zamilovává stále víc. „Sakra, seber se, holka!“ Pokárala se nahlas, když už hodinu jen tak zírala před sebe a v hlavě jí běžel tisíckrát obehraný film. Tohle přeci nemůže Nině udělat, přeci jí nemůže přebrat přítele. Vždyť je vdaná, co kdyby se to dověděl manžel? A co děti? Ne, takhle to dál nejde. To nemůže udělat. Určitě to bylo naposledy. Byl to přeci jenom úlet. Navíc pro Igora to vůbec nebyla ona, s kým se miloval, ale její sestra. Co teď? Konec, zaručeně to bylo poprvé a naposledy. Nemá na to nervy a co teprve až se vrátí Bedřich. Ne, musí s tím přestat. Myšlenky stále dorážely na její zdravý rozum jako rozzuřené vosy na vetřelce, který jim zničil hnízdo. Čím víc se jim bránila, tím víc jí dělalo dobře utápět se ve slastných představách v Igorově náručí. Byla tak vzrušená, že si musela ještě před spaním sama přivodit orgasmus, jinak by snad ani neusnula. Druhého dne, když odvedla děti do školky a poklidila všechen ranní nepořádek, ji ze sladkého rozjímání probral telefonát její sestry. Naštvaným hlasem na ni bez pozdravu začala ječet. „Teda ségra, můžeš mi říct, co jsi to tu ksakru s Igorem vyváděla? Od rána kolem mě krouží jako satelit a pořád otravuje. To je nějaký divný.“

31

„Nechápu, o čem to mluvíš?“ „Musela jsi mu něco slíbit nebo ho nějak rozrajcovat, protože se chová jako magor.“ „Pokud vím, neudělala jsem nic špatného. A to, abych se s ním vyspala, byl, pokud vím, tvůj vlastní nápad. Jestli ti to teď vadí, tak se teda omlouvám, ale já to nechtěla. Prostě se to tak nějak najednou stalo.“ „Je mi fuk, že se to stalo, ale něco bylo špatně.“ „Jak mám asi tak vědět co?“ „No něco. Nevím. Musíme si o tom ještě promluvit.“ A opět Nina bez rozloučení zavěsila. Dita seděla na židli jako opařená. Jenom samotné Igorovo jméno jí způsobilo stav vrcholného vzrušení. Navíc se mu to s ní muselo extra líbit, když teď doráží na Ninu. Měla z toho moc příjemný pocit. Určitě ho musí co nejdříve znovu vidět, nebo se tady bez něho zblázní. Když se další den vrátil domů Bedřich, snažila se ze všech sil, aby na ní nic nepoznal. Jenže všechno bylo přesně naopak. Jak byla stále v myšlenkách s Igorem, tak byla vzrušená a nadržená a dokonce sama sváděla večer vlastního manžela v posteli. Což obvykle nedělala a čekala, až začne on sám. Ráno po probuzení, když nahmatala Bedřichovu erekci, okamžitě na něho nasedla a přivedla ho k vyvrcholení ještě v polospánku. Ten samozřejmě nechápal, co se to s ní děje, ale jako každý normální chlap, neprotestoval a užíval si její náhlý zájem. Ale stejně mu to nedalo, aby se nezeptal na příčinu té náhlé změny. „Jen se mi po tobě v poslední době nějak víc stýská.“ Zalhala mu a raději se při tom dívala z okna. „Však mně se po tobě taky stýská.“ Objal ji a znovu si ji k sobě přivinul. Nejraději by se s ním znovu pomilovala, ale tušila, že už by to bylo příliš podezřelé a tak šla svoji touhu ukojit pod sprchu do koupelny. Nemůže to takhle přehánět, určitě by to co nejdříve prasklo. Hlavně, aby děti mlčely. Musí honem vymyslet věrohodnou výmluvu, kdyby přeci jen náhodou došlo na dotazy, proč je hlídala v týdnu Nina a kde jen se potulovala přes noc Dita, když měla být v bezpečí domova se svými dětmi. Naštěstí na podobné dotazy nedošlo a Bedřich odjel v pondělí ráno opět bez sebemenšího podezření o tom, že by mu snad jeho žena mohla být nevěrná. „Ségra, přijeď, už jsem z toho tady na palici!“ volala v pondělí po obědě Nina. „Musíme něco vymyslet. Přivez děti a budete u mě, aspoň budu mít od Igora chvíli klid.“ Dita, jakmile slyšelo jméno Igor, nastražila uši a po těle se jí opět rozlil ten slastný pocit. Nic lepšího si ani nemohla přát. Tolik se jí už po něm stýská. „Co tam asi tak budu dělat? Neříkej mi, že zrovna ty si s ním nevíš rady.“ „Čím víc jsem na něj hnusnější, tím víc ho to rajcuje. Dřív stačilo říct NE a byl pokoj, ale teď je to jako červený praporek na býka. Začne dotírat ještě víc. Už nevím, co mám dělat.“

32

„No a zkusila jsi to po dobrém?“ „Když to já nějak neumím či co. Přijeď, prosím. Pohlídám ti děti. Hlavně si od něj musím odpočinout.“ „Já ti mám dělat výmluvu, proč se s ním nemůžeš milovat? Nezdá se ti to trochu blbý?“ „Hele přijeď, pak něco vymyslíme, pospěš si, ať jsi tady co nejdřív.“ Dita rychle sbalila děti a natěšeně vyrazila za sestrou. Trochu se jí třásly ruce při představě, jak se tiskne do jeho náruče. Ale touha byla mnohem silnější než rozum. Jak to jen vysvětlí dětem, až se budou ptát? Co potom řekne Bedřichovi, až se vrátí o víkendu domů? Teď se jí o tom nechce přemýšlet. Jediná myšlenka, která se jí usídlila v hlavě, má jméno Igor. „Tak jsme tady.“ Vydechla unaveně Dita, když konečně dosedla na gauč v obýváku u Niny. „Co uděláme s dětmi?“ ptala se Dita zvědavě na to, jaké má Nina další strategické plány. „Myslela jsem, že bych je vzala na chvíli k tátovi. Bude rád, že má změnu.“ „No dobrá a to mě tu necháš s Igorem klidně samotnou?“ „Ale o to nám jde přeci oběma, tak co řešíš? Už ho mám plný zuby. Mám ho pořád za zadkem a nikam se nemůžu hnout sama. Nemám žádnou volnost. Pořád chce být jenom se mnou a někam chodit. Potřebuju si vydechnout a jít někam sama, pobavit se a pokecat s holkama. Ale copak můžu? Chová se jako stíhač.“ „Vždyť je milej.“ „No právě, až moc. Nemůžu s ním dýchat, jak mě svazuje těma jeho věčnejma plánama o tom, co bude a jak to bude. Úplně jsi ho zblbla.“ „On se jenom snaží, aby ti vyhověl.“ „Neomlouvej ho. Nejraději bych se ho zbavila napořád.“ „Snad mu nechceš dát kopačky? Takovej hodnej a šikovnej kluk!“ „No tak si ho klidně nech. Mně už to stačilo.“ „Teda nebýt vdaná, tak o tom vážně uvažuju.“ „Fajn, máš možnost. Jedu s dětma k tátovi, tak si to tu užij.“ „To chceš jet teď?“ Zhrozila se Dita. „Ne, až ráno. Jen jim připravím spaní v ložnici a my si spolu lehneme tady v obýváku na rozkládacím gauči.“ „A co jim řekneme?“ „Nic, coby.“ „Nejsou hloupoučcí, už dobře vědí, která jsme která.“ „No a, tak je teta vezme k dědovi, co je na tom špatného?“ „Že mě Béďa jednou stejně zabije, až to praskne.“ „Co by praskalo, prosím tě? Přestaň být ze všeho tak strašně vykulená. To je život. Užiješ si a pak zase šupem do rodinného hnízdečka.“ „Nechápu, jak můžeš být takový cynik.“ „Hele, ber to tak: jsi mladá a pořádně sis nic neužila. Máš hodnýho manžela a dvě skvělý děti. Tak to tak zkrátka zůstane. Jen s malým radostným povyražením, o kterým se nikdo nedozví.“ „Jak můžeš být tak v pohodě, když jde o tvýho kluka?“ „Není můj a ani nebude. To si jenom myslí.“

33

Jakmile uložily děti do postele, nalily si víno a pokračovaly v plánování strategie Ditina vztahu s Igorem. „Určitě mu to brzy dojde.“ Děsila se Dita možných důsledků. „No a? Tak se rozejdeme a hotovo, alespoň to bude jednodušší. Nebudu mu aspoň muset nic vysvětlovat.“ „A co já?“ „A co jako?“ „Víš, já ho mám ráda, je skvělej. Nechápu, proč ho nechceš. Prachy vydělá, za holkama ani do hospody nechodí a miluje tě. Co si víc přát?“ „Prostě mě už nebaví, co ti mám na to říct?“ „Ale život přeci není jenom zábava. Co budeš dělat, až budeš chtít dítě? Budeš hledat a třeba už nenajdeš toho pravýho.“ „Nikoho hledat nebudu. Přinejhorším si zajdu do spermobanky.“ Uculovala se Nina. „Opravdu jsi magor!“ rozčilovala se Dita. Nina se jen pobaveně usmívala. „Hele, neřeš to! Na to je dost času. Teď mám vás a to mi stačí. Prckové jsou fajn, ale napořád bych je zatím nechtěla. Až to přijde, tak to přijde. Ale teď si chci ještě užívat.“ „Jen, abys to nepřepískla.“

34

KAPITOLA 6. Jakmile Nina s dětmi odjela, začala Dita opět rychle uklízet a vařit oběd. Nedokázala jen nečinně sedět a čekat, až večer dorazí Igor. Ačkoli to měla od sestry zakázané, chtěla ho nějak příjemně překvapit a tak upekla ovocný koláč. Tušila, že se bude Igor divit, ale v případě nouze byla rozhodnuta říci, že jí ho přivezla sestra, která se s dětmi zastavila na skok, při cestě za otcem. Celkem věrohodná výmluva. Může i říci, že ji donutila trochu poklidit. Nechápala, jak může někdo žít v takovém chaosu ve skříních a všude kolem. Doma měla vždy perfektně naklizeno, i kdyby neměla celou noc spát. Měla ráda pořádek a vedla k tomu i svoje děti. Proto se pokaždé zděsila, když dorazila do bytu k Nině. Nejraději by hned začala uklízet. Ale nebyl to její život a ona byla nucena to respektovat. Sotva večer Igor otevřel dveře, už se mu vrhala do náručí. Byl tím viditelně překvapen, ale už si u ní začínal zvykat na její podivné nálady. Domníval se, že je tak alespoň z části ovlivněna svojí sestrou a začíná se chovat, jako každá normální ženská. Jenže za pár dní, bylo všechno zase úplně jinak. Odmítala ho a někdy měl pocit, že už ho vůbec nechce. Začal se obávat, že se o ni pokouší schizofrenie a měl by jí donutit, aby zašla na nějaké vyšetření. Ale na druhou stranu, se mu ta její proměna v hodnou domácí ženušku, začínala zamlouvat. Dita byla tak roztoužená, že odhodila zábrany a pod maskou její sestry najednou byla divokou a vášnivou milenkou. Igor ihned využil její přítulnosti a odnesl si ji do ložnice. Na jeho příchod se dokonale připravila. Vyzbrojena svůdným červeným krajkovým spodním prádlem a podvazky, lehce vonící parfémem nastříkaným na hebké kůži promasírované a ošetřené tělovým krémem s vůní leknínů dodávalo jejímu sebevědomí jistotu milovnice z veřejných domů. Náhle v sobě objevila dosud utajené touhy, které se rozhodla okamžitě realizovat bez ostychu na Igorovi. V jedné chvíli ho odstrčila a zadívala se mu zpříma do dychtivých očí. Avšak nepřipustila si ho k tělu a pomalu se začala vysvlékat ze svůdného prádla, až jí na těle zůstaly jen červené podvazky a černé síťované punčochy. To už Igor nevydržel a poté, co se vysvlékl do naha, strhl ji zpátky k sobě na postel a zkušeným chmatem sáhl za hlavu do nočního stolku. Dobře věděl, že tam Nina ukrývá nejrůznější sexuální pomůcky. Rychlým pohybem nahmatal

35

pouta ozdobená růžovou labutěnkou a zkušeně připevnil Ditiny ruce za hlavu k čelu postele. Dita se zprvu trochu vyděsila, ale pak ji hra začala okamžitě vzrušovat. Igor ji spaloval celé tělo horkými doteky svého jazyka. Nevynechal jediné zákoutí jejího těla. Pak jí prudce roztáhl nohy a jazykem ji přivedl k orgasmu. V okamžiku jejího vyvrcholení do ní prudce pronikl, aby jí protáhl vlnu orgasmů do dlouhé série škubání celým tělem. Ještě do ní několikrát vnikl a znovu ji poškádlil jazykem. Když už sám nemohl vydržet vzrušení, vyvrcholil do ní při tom, co ji pevně svíral svými mohutnými pažemi. Nakonec jí uvolnil pouta a zůstal vedle ní ležet bez hnutí, jen s dechem běžce maratonu. Dita si slastně vychutnávala doznívající vlny orgasmů, které ji postupně křečovitě kroutily celým tělem. Po chvilce odpočinku se protáhla a přinesla oběma z kuchyně pití a láhev vychlazeného šampusu. Nikdy na ní neměla větší chuť, než teď. Když se občerstvili, Dita se schoulila k Igorovi a začala ho pomalu zase laskat, dokud nebyl připravený pokračovat v postelových radovánkách. Víkend se blížil a Nina se stále ještě neozvala. Dita začínala být nesvá. Telefon její sestry byl stále nedostupný. Vzhledem k tomu, jak byla Nina nezodpovědná na určité věci, bylo Ditě okamžitě jasné, že si nechala doma nabíječku a užívá si svoji nedostupnost. Proč ale jen nezavolá od táty, aby se nemusela Dita strachovat? Další známka její absolutní bezohlednosti. Jakmile se setkají, určitě jí patřičně vynadá. Vždyť má na starost její děti, tak si přeci nemůže dovolit nedat jí zprávu. S blížícím se pátečním večerem začala ztrácet nervy. Nakonec v obavách vytočila otcovo číslo, aby se konečně dovolala svojí sestry. „Ale Dituško, Ninuška nepřijela. Ani se mi neozvala. Nevěděl jsem, že se tu má zastavit.“ Ditě se v ten moment snad zastavilo srdce strachy. Okamžitě se s otcem opatrně rozloučila s tím, že se asi špatně domluvily a sestra přijede teprve o víkendu. V mysli se jí objevovaly ty nejstrašnější scénáře. Netušila ani kam zavolat, koho se zeptat. Musí ihned něco udělat. Zavolala raději Igorovi, aby měla pro každý případ nějakou oporu. Jen si bude muset dávat velký pozor, aby se nepodřekla. Igor začal obvolávat policejní oddělení a Dita nemocnice, kam by v případě nehody, mohla být Nina odvezena. „Já už nevím, kam zavolat. Obvolal jsem snad už půl republiky. Co když se jen vrátila s dětma domů?“ „Nevrátila, vím to jistě. Říkala, že jede za tátou a už se mi neozvala.“

36

„Třeba ti zavolá zítra, až se vrátí Bedřich. Znáš ji, určitě mu chystá zase deset chodů na přivítanou a nemá čas na nějaké vykecávání po telefonu.“ Dita byla málem vzteky bez sebe. Bezradnost ji sžírala jako kyselina. Nemohla říci pravdu a tak jen mlčky seděla a přemýšlela, kam ještě zavolat. Jakmile viděl Igor její zoufalé oči, pokračoval v hledání. Nakonec zavolal přímo na linku 158 a na dispečera vychrlil svoji žádost. Dispečer mu poradil, ať zavěsí a počká, že mu ihned zpátky zavolá, jakmile se něco dozví. Když telefon zazvonil, Dita nadskočila leknutím na židli. „Tak osoba, kterou hledáte, byla po nehodě převezena do nemocnice v Plzni.“ „A jak je na tom?“ „Bohužel, detaily vám teď říci nemohu. Nehodu zatím šetří místní oddělení. Musíte si zavolat přímo tam nebo do nemocnice, tam už vám určitě někdo poradí.“ „Tak vám děkuji.“ Igor vyděšeně zavěsil. Pomalu přetlumočil informaci Ditě, která okamžitě propukla v pláč. „Neboj se, to bude dobrý. Ihned tam zajedeme.“ „A co děti? Zeptal ses na děti?“ Propichovala ho tázavě zdrcujícím pohledem. „Oblékej se a jedem. Ihned!“ Zavelel Igor a začal si obouvat boty. Sestřička na oddělení JIP jim předala zelené návleky na oblečení a na boty a pomohla jim se do toho správně obléct. Ditě se nervozitou třásly ruce. Jakmile se dověděla, že jsou děti v pořádku, ale jen na pozorování na dětském oddělení, trochu se uklidnila. Teď byla hrůzou bez sebe z toho, v jakém stavu uvidí svojí sestru. Pokoj byl vybaven spoustou přístrojů. Na třech postelích zde leželi pacienti odděleni jen paravány a skrz sklo je bedlivě neustále pozorovaly sestřičky z vedlejší místnosti. Jen tiché pípání některého přístroje a občasné zavrčení měřiče tlaku dokreslovalo už tak dost skličující atmosféru pokoje. Sestřička je odvedla k jednomu lůžku a ukázala na postavu, která měla do úst zavedenou dýchací trubici a byla napojena na plicní ventilaci. „Je zatím v umělém spánku. Její stav je prozatím stabilizovaný. Máte pět minut a pak musíte jít.“ Oznámila jim sestřička a odešla pokračovat v práci do vedlejší místnosti. Dita nevěděla, co dělat. Zda má něco říci, jestli ji sestra vůbec slyší. Jen se proto sehnula k lůžku a tiše zašeptala: „Jsem tady s tebou, zlatíčko. Ničeho se neboj. O všechno se postarám.“ A pohladila ji po ruce. Ale v tom ji zradily nervy a rozplakala se. Raději rychle opustili nemocniční pokoj. „Zavolám vám pana doktora.“ Sdělila jim sestřička a kamsi se vzdálila. Za okamžik se vracela v doprovodu vysokého pohledného doktora. Mohlo mu být tak asi kolem třiceti let. Neustále si postrkoval po nose brýle, které mu padaly.

37

Když přišel, podal jim ruku a představil se. Pak jim vysvětlil nelichotivý stav Ditiny sestry a zase ihned tiše odešel. Dita na nic nečekala a spěchala na vzduch. Venku se zhroutila na lavičku před vchodem a začala žalostně vzlykat. Igor se ji snažil utěšovat, ale veškerá snaha byla marná. Po chvilce se naštěstí trochu uklidnila a spěchala na oddělení za dětmi. Igora poslala do kantýny pro něco k pití a ona sama zatím spěchala, aby mohla co nejdříve obejmout děti. „Maminko! Maminko!“ Vřískaly nahlas, jakmile se objevila ve dveřích. „Miláčkové moji!“ Pevně je objala v náručí. „Jste v pořádku?“ Prohlížela si je pečlivě. „Já mám bouli!“ Ukazoval Adámek na náplast, kterou měl na čele. „Ukaž, já ti to pofoukám.“ Pohladila syna po vláskách a dvakrát lehce foukla na jeho zranění. „A co ty, moje sluníčko? Nemáš žádné bebí?“ Hanička zavrtěla hlavou. „Tak to jsem moc ráda.“ Políbila obě děti. „Tak tady počkejte, zeptám se sestřičky, zda si vás můžu odvézt domů.“ Za chvíli už ujížděli domů do Kaplic. Po cestě děti seděly tiše jako myšky. Bylo vidět, že na nich nehoda zanechala nepříjemné vzpomínky. „Zůstanu tady s nima pár dní, tak mě nehledej.“ Řekla Igorovi. „Jasně, chápu. Brzy se mi ozvi. Přijedu pro tebe.“ Políbil ji a odjel. Dita se rozhlédla po okolí, snad ji nikdo neviděl. Rychle spěchala domů za dětmi, aby se připravila na Bedřichův příjezd a vymyslela věrohodnou výmluvu, proč je její auto nabourané a sestra v nemocnici. Stres způsobil, že nebyla schopna soustředit se na tok myšlenek a stále se jí všechny vracely k sestře. „Bože, ať jen to přežije, ať je brzy zdravá.“ Modlila se v duchu. Najednou se v ní ozvalo jakési černé svědomí. Kdyby se chovala, jak má, nikdy by k tomu zákonitě nemohlo dojít. Ruce se jí třásly, že ani nemohla udržet hrníček s kávou, kterou si uvařila ihned, jak se pomazlila s dětmi a nechala je v pokojíčku v klidu si hrát. „Nechápu, jak jsi ji mohla nechat odjet s dětmi samotnou.“ Rozčiloval se Bedřich, když dorazil domů a Dita mu vylíčila přibarvený příběh o tom, jak se všechno událo. „Byla jsem ráda, že se jich na chvilku ujme a já si v klidu zajdu po obchodech, poklidím jí za to a pak za nimi přijedu. Jsem tu na všechno sama a někdy už mi z toho jde hlava kolem.“ „Nevyšiluj zase, sakra, to už jsme snad probrali stokrát. Sama víš dobře, že to jinak nejde. Taky bych byl raději s vámi doma, ale kdo by vydělával na hypotéku?“ „Já vím, ale taky někdy potřebuju vydechnout. Přijedeš na víkend a sotva se rozkoukáš, už jsi zase na cestě. Kdy jsme byli s dětmi naposledy v zoo nebo na výletě?“ „Přestaň s tím! Nechci se hádat. Jsem utahanej jako pes.“

38

Dita už měla nachystanou další výčitku, ale raději ji rychle spolkla. Také neměla chuť se hádat, aby pak byla tichá domácnost a Bedřich odjížděl naštvaný, to by se jí vůbec nelíbilo. Zavedla proto řeč na jídlo. „Ohřeju ti večeři.“ Chvatem odkráčela do kuchyně a modlila se, aby byl klidný večer. Starostí bude ještě dost a dost. „Zítra zajedeme za Ninou do nemocnice. Půjčím si od kámoše auto. Jak moc je to naše zničené?“ Překvapil ji u večeře Bedřich otázkou. „Vlastně ani nevím. Ale asi hodně. Zaslechla jsem něco o tom, že ji hasiči museli vystříhat ven, že byly dveře nějak zkroucený nebo co.“ Bedřich vyvalil oči. „Cože? To si děláš srandu?!“ „Nestarala jsem se o auto, ale o děti a o ségru. To je snad jasný. Byla jsem strachy bez sebe.“ „Tak to je v háji. A zase se budu honit jako blbec, abych vydělal na jiný.“ „Snad nám něco dá pojišťovna, ne?“ „Tak na to jsem teda zvědavej, to by to nesměla být její vina. Pak možná. Ale jestli za to může Nina, tak jsme namydlený.“ „Neboj se, já to všechno zjistím. Ani nevím, kam to auto odtáhli. Určitě se nám policajti ozvou.“ „No já to řešit nebudu, v pondělí ráno nakládám a jedu Španělsko a na zpáteční mám Rumunsko, tak se mnou teď chvíli nepočítej.“ „Já vím. Nějak to dopadne. Dám ti vědět, až budu mít nějaké informace co a jak. Zítra necháme děti u Šárky a po obědě zajedeme za Ninou. Snad už jí bude líp.“

39

KAPITOLA 7. Dita si prozatím vypůjčila auto od sestry a dojížděla za ní pravidelně téměř obden. Její stav se ovšem zatím vůbec nelepšil. Stále ještě byla v umělém spánku. Vzhledem ke zraněním hlavy doktoři nedoporučovali rychlé probuzení, dokud nebude z nejhoršího venku. A tak Dita odjížděla pokaždé z domova plna očekávání, že tentokrát se jí snad už poštěstí a Nina bude vzhůru. Jakmile se vracela z nemocnice, zajela vždy zkontrolovat sestřin byt, zalít kytky a vybrat poštu ze schránky. Zároveň se při té příležitosti setkala s Igorem, aby se s ním rychle pomilovala a zase spěchala domů. V momentě, kdy s ním ležela v posteli, byla přesvědčena, že mu už konečně poví pravdu. Ale nikdy nenašla v sobě dost sil, aby svůj záměr uskutečnila. Nejhorší bylo, že musela vše oznámit otci. Bála se jeho reakce, ale naštěstí byl její otec optimista a věřil, že se vše v dobré obrátí a jeho holčička bude zase brzy v pořádku. Působil na Ditu jako balzám. I po maminčině smrti ho nikdy neviděla plakat, ačkoli dobře věděla, jak moc se tím trápí a jak těžce její odchod nese. Ale před svými dcerami se statečně držel a byl jim oběma oporou. Dita tušila, jak ho zranění její sestry uvnitř sžírá, ale nemohla proti tomu nic dělat. Vždy raději zavedl řeč na děti. Proto s nimi jezdila za ním tak často, jak jen mohla. Oba potřebovali nějaké rozptýlení, i když to její jí dokonale zaručoval Igor při každé návštěvě. „Ahoj Nino! Už jsem myslela, že ses odstěhovala! Nebereš mi telefony, do práce nechodíš. No holka už jsem měla o tebe strach!“ Dita sebou leknutím trhla. Odcházela zrovna s Igorem ze sestřina bytu a najednou se tu objeví kamarádka Niny. Naštěstí se Igor rychle rozloučil. „Ahoj Dančo! Hele holky, já mažu, musím ještě dodělat jeden kšeft a vy si máte určitě co vyprávět.“ Chvatně políbil vykulenou Ditu a zmizel. „A… ahoj!“ vykoktala chvatně Dita. V hlavě jí to šrotovalo a myšlenky se předháněly jako o závod. Ale to už ji Dana táhla do kavárny na kafe a na kus řeči. Dita za ní kráčela jako v mrákotách. Dana stále něco brebentila, ale Dita ji vůbec nevnímala. Nakonec to nevydržela a zeptala se: „Posloucháš mě vůbec?“ „Co?… Cože?“ „Co to s tebou, holka, dneska je?“ „Promiň, Dani. Ségra měla bouračku. Je to s ní blbý.“ „Ježíši kriste! Dita?? A jak se to stalo?“

40

„Ne Dita, Nina.“ Svěsila hlavu. Už to musí někomu říct. Nedokáže na to být dál sama. A tak se najednou rozpovídala a slzy jí tekly po tvářích a všechen ten nahromaděný stres byl najednou venku. Dana na ni vyjeveně zírala a nestačila se divit. „Ty vole!“ ulevila si Dana, když Dita skončila svoje vyprávění. „A to o tobě Nina říkala, že jsi domácí puťka.“ „Prosím tě, hlavně to nikde neříkej. Bojím se, aby se to nedověděl Igor. Myslí si chudák, jak se Nina změnila. Chce si ji vzít.“ „A co jako chceš dělat? To se snad chceš místo ní vdát?“ „Blázníš?“ „No já myslím, že je nejvyšší čas, abys mu řekla pravdu. Jestli už není pozdě.“ „Když mně je ho líto. Je to moc skvělej kluk. Nechápu, proč ho Nina nechce. Já bych ho brala hned. Jenže to by tu nesměl být Bedřich.“ „Snad se nechceš rozvádět?“ „Chraň bůh. To mě nikdy ani nenapadlo. Bedřich je hodnej manžel, ale je pořád pryč a já jsem na všechno sama. Už mě to nebaví. Jakmile přijede o víkendu domů, tak mi tam tak nějak překáží. Mám ho ráda, ale už nám to spolu neklape jako dřív.“ „No nevím sice, jaký je tvůj manžel, ale být tebou, tak si dávám fakt dobrej pozor, aby to s Igorem neprasklo. Pokud nechceš ten rozvod. Oni chlapy špatně nesou, když jim někdo orá jejich políčko.“ „Já vím. Už jsem se to chystala říct Igorovi tolikrát, ale jsem posera.“ „Jo, holka. Tak s tím ti bohužel nepomůžu.“ „Já vím. Slibuju, že to dám do pořádku, než se ségra vrátí.“ „Hele a pustí mě k ní, když tam zajedu?“ „Já myslím, že jo. Ale nebudeš tam nic platná. Počkej raději, až se probere. Dám ti určitě vědět.“ „Dobrá tedy, ale hned jak se probudí, zavoláš a já tam zajedu.“ „Domluveno. Ale teď už musím domů za dětmi. Hlídá mi je kamarádka. Jsou u ní v poslední době moc často, tak ji nechci zneužívat.“ „Tady máš můj telefon a ihned volej. Jasný?“ „Jasný. A ty pamatuj, že Igorovi ani muk.“ „Mlčím jako hrob, ale jen do té doby než se Nina probere. Pak je to děvče na tobě, aby sis to srovnala.“ Celou cestu domů Dita přemýšlela o svojí zapeklité situaci. Bedřicha má ráda a nerada by trhala rodinu a odcházela od něho, ale vztah s Igorem byl úplně něco jiného. Jako kdyby byla někým jiným. Zase svobodná a volná. Tenhle dvojí život ji stresoval. Milovala svoji rodinu, ale zároveň se stávala závislou na svobodě s Igorem. Tušila, že nemůže takhle žít do nekonečna, že se karta jednou obrátí a její štěstí pomine. Jak jen opatrně připravit Igora na pravdu, která zajisté vyjde brzy najevo? Tolik se ponořila do svých myšlenek, že téměř nevnímala okolí. Na jedné křižovatce skoro přehlédla červenou, a když auto před ní zastavilo, měla co dělat, aby to ubrzdila a nenarazila do něho.

41

„Sakra!“ zaklela nahlas. „Ještě toho trochu. Jakoby jedna nehoda nestačila.“ Pomyslela si a opatrně se rozjela. Musí být ostražitá, co by si její děti bez ní počaly? Najednou jí bylo jasné, jak se rozhodne. „Sbohem Igorku, lásko moje.“ Igor seděl s kamarády v hospodě, ale do hovoru mu moc nebylo. Současná situace se mu ani trochu nelíbila. Nina se mu zdála v poslední době nějaká divná. Věděl, že nehoda její sestry ji dost rozhodila, ale stejně tu bylo něco, co mu dělalo těžkou hlavu. Takový divný pocit, který se nedá popsat, mu našeptával, že je něco špatně. Kdyby jen věděl co. Dopil pivo a chystal se zaplatit, když mu někdo poklepal na rameno. „Jé, ahoj Dani! Co ty tady?“ Rozjasnila se mu tvář úsměvem. „Ahoj Igorku. Byli jsme s pár lidmi z práce posedět, ale teď už jdeme domů.“ „A nedáš si ještě něco se mnou? Jednu skleničku. Taky jsem už na odchodu.“ „No když myslíš, možná, že bych ještě jednu zvládla.“ „A co to bude? Něco ostřejšího?“ Culil se Igor. „Víno stačí, ráno musím do práce a nerada bych měla kocovinu.“ Igor objednal láhev bílého vína a příjemně si spolu povídali. Nakonec se jim ani trochu domů nechtělo a tak přišla na řadu další láhev. A tak se stalo, že ač Dana slíbila, že bude mlčet jako hrob, převyprávěla vše, jak vyslechla od Dity Igorovi. Ten na ni zíral jako na zjevení. Nechápal, jak mohl být tak hloupý a ničeho si nevšimnout, když to bylo na první pohled tak zjevné. Nejraději by se za Ditou ihned vydal. Škoda, že je Nina v umělém spánku. Být v pořádku, podal by si je obě. Chvilku zuřil, ale naštěstí ho Dana za pomoci alkoholu celkem slušně uchlácholila a snažila se mu to vysvětlit tak, jak to dokáže jenom ženská. Sotva se Igor ráno probral z kocoviny, už měl cukání vyrazit za Ninou do nemocnice. Jak rád by si v tom udělal jasno. Kéž by už byla v pořádku. Konečně mu došlo, co byl ten červ, který ho neustále nahlodával. Musí mluvit s Ditou a to hned. Když Ditě zazvonil telefon, úplně se lekla. Byla pohroužená do myšlenek na Igora a na Ninu a nevnímala okolní svět. Při pohledu na telefon se jí roztřásly ruce – volá Igor. Musí mu to říci, teď nebo nikdy. Alespoň to nebude přímo do očí, to by asi nedokázala. „Ahoj Igorku.“ Zapředla opatrně. „Ahoj Dito.“ Dita zkoprněla a nevěděla co říct. Jak to, že to ví? Že by Dana nedodržela svůj slib? Chvíli bylo v telefonu ticho a pak se znovu ozval Igor. „Už se nemusíš přetvařovat. Všechno vím. Chci s tebou mluvit. Jedu za tebou.“

42

Dita se zhrozila. Teď ne, teď nemůže přijet, manžel je na cestě domů, jak by mu to vysvětlila, že je u nich Igor? „Nejezdi, teď to nejde. Dej mi čas a já přijedu. Slibuju. Příští týden.“ „Ale já s tebou musím mluvit hned!“ „Copak to nechápeš? Nemůžu s tebou teď mluvit, za chvilku přijede manžel, a co bych mu tak asi řekla?“ „To je mi srdečně jedno.“ „Ale no tak, Igorku, prosím. Opravdu přijedu hned, jak to bude možné. To ti slibuju.“ „Chci, abys mi to všechno vysvětlila!“ „Vysvětlím, slibuju. Hned v pondělí. Ano?“ Žebrala zoufale Dita. Nakonec se Igor nechal přesvědčit a neochotně souhlasil. „Dobrá, ale jestli nepřijedeš, přijedu já a je mi jedno, kdo to uslyší. Je ti to doufám dost jasný?“ „Určitě. Tak pa.“ Rychle zavěsila. „Panebože, panebože, co teď budu jenom dělat?“ Dita otevřela dveře nemocničního pokoje a spolu s manželem vstoupili dovnitř. Ovšem obraz, který spatřila, ji okamžitě přimrazil k zemi. Igor seděl u postele a držel Ninu za ruku. Nina byla při vědomí. Tázavě se dívala na příchozí. Dita ihned přiskočila k její posteli a začala ji hladit. Na Igora jen vrhla vražedný pohled, pak se rychle obrátila na sestru a usmála se. „Zlatíčko, to jsem ráda, že ses konečně probrala! Měla jsem o tebe takový hrozný strach!“ „Kdo jste?“ Zašeptala Nina téměř neslyšně. „To jsem přece já, tvoje sestra.“ Nina jen zakroutila hlavou a opět usnula. Do dveří vešla sestřička. Zkontrolovala Nině přístroje, vyměnila kapačku a pokynula návštěvě, aby s ní šla ven. Všichni nechápavě čekali na vysvětlení. „Počkejte venku na chodbě, zavolám vám pana doktora. On vám řekne podrobnosti o jejím stavu.“ Jakmile přišel doktor, vrhli se na něho všichni jako vosy na sladké. Ovšem zpráva, kterou vyslechli, se nikomu z nich ani trochu nelíbila. „Pacientka zřejmě nikoho kolem sebe zatím nepoznává. Může jít jen o dočasnou amnézii. Vzhledem k rozsahu jejích zranění hlavy to není nic neobvyklého. Musíte jen doufat a věřit, že se z toho časem dostane. Ztráta paměti může být jen krátkodobá. Opravdu teď ještě nedokážu říci, zda to nebude trvalejšího rázu.“ Všichni na sebe jen vyplašeně pokukovali a poslouchali, jak doktor hovoří o zdravotním stavu Niny. „Čím častěji ji budete navštěvovat a připomínat ji určité události, tím máte větší šanci, že si brzy vzpomene.“ Zakončil doktor proslov a odkráčel temnou chodbou. „No nazdar!“ Povzdechla si Dita nahlas a dosedla na lavici vedle dveří.

43

„Já sem budu chodit každý den, snad mě brzy pozná.“ Řekl rozhodně Igor a rozloučil se s nimi. Ještě se stihl podívat vyčítavě na Ditu a odešel, venku si však zapálil cigaretu a čekal, zda bude mít šanci ještě s Ditou promluvit. „Tak to by chtělo frťana.“ Poznamenal Bedřich a pomalu se vydal do kantýny. „Proč mi nebereš telefony?“ Obořil se Igor na Ditu v momentě, kdy vyšla z nemocnice, a Bedřich zmizel na chvilku z doslechu. Dita upalovala pryč, co jí jen podpatky dovolily. „Sakra počkej chvilku! Chci si s tebou jenom promluvit.“ Chytil ji za rameno, aby ji donutil zastavit. Stáli proti sobě na parkovišti u nemocnice a Dita měla svěšenou hlavu. Nedokázala se mu podívat do očí. „Tak proč mlčíš? Copak mi nemáš k tomu co říci?“ Naléhal Igor dál. Ditě začaly stékat slzy po tváři. „Já to nedokážu.“ Špitla. „Co nedokážeš?“ Nechápal Igor. „Nedokážu se rozhodnout. Nemůžu přeci opustit rodinu.“ „Ale proč jsi se mnou hrála to divadlo? Proč jsi mi neřekla pravdu?“ „Jak asi? Celou dobu jsi mi říkal Ninuško a já se do tebe zamilovala. Bylo to tak úžasný a já jsem se toho nedokázala vzdát. Byla jsem jak v jiným světě. Jako jiný člověk. Zamilovaná. Copak jsi to nepoznal?“ „Musím přiznat, že ta náhlá změna v chování mi byla trochu podezřelá, ale moc se mi to líbilo. Byl jsem konečně rád, že je Nina se mnou šťastná.“ „Tak vidíš, stejně miluješ ji a ne mě!“ „Ale jak se v tom mám sakra vyznat, jestli tebe nebo ji? Vždyť jste úplně stejný!“ „Tak právě proto bude asi lepší, když zůstane všechno při starém, ty s Ninou a já s Bedřichem.“ „Ale já tě miluju!“ „Právě jsi řekl, že miluješ Ninu.“ „Ale tu Ninu, o které jsem si myslel, že jsi to ty. Sakra, jak jsem to měl vědět?!“ „Přeber si to, jak chceš. Já končím. Nina se za chvíli vzpamatuje a zase budete spolu.“ „Když já chci mít i tebe!“ „Copak to jde?“ „Panebože, proč zrovna já, co jsem komu udělal, že mě trestáš těmahle dvěma ženskejma?“ „Jdi už, Bedřich se vrací.“ Rozhodla rázně Dita. Nasedla do auta a čekala na manžela, až přisedne. Igor se za nimi jen smutně díval, když odjížděli z parkoviště. „Kéž bych vás tak mohl mít obě.“ Zasnil se. Pak ale rychle nasedl do auta a odjel.

44

KAPITOLA 8. Návštěvy se střídaly u Niny v nemocničním pokoji stále častěji, ale ona pořád nikoho z nich nepoznávala. Přístroje kolem jejího lůžka vydávaly prapodivné zvuky, ale Nina si připadala, jakoby se náhle ocitla v nějakém jiném neznámém světě. Nechápala, co po ní ti cizí lidé vůbec chtějí. Je opravdu ten člověk, co tvrdí, že je její otec opravdu tím, kým říká, že je? Už aby si konečně vzpomněla alespoň na nějaký detail, na jakoukoli chviličku před tím, než se ocitla na tomto pokoji. Proč jí všichni raději nedají pokoj? Musí si přeci na něco pamatovat, určitě si dokáže vzpomenout. Ale jak? Každý den se jí podařilo zůstat vzhůru o něco déle a povídat si se sestřičkami, které se u ní pravidelně střídaly. Její stav se natolik zlepšil, že jí doktor slíbil, že ji brzy přestěhují na normální pokoj. Ovšem Nině to bylo stále jedno, neboť netušila, kdo vůbec je a proč je tady. Prohlížela si časopisy, které jí přinesla Dita a stále hledala berličku, která by jí pomohla nalézt sebemenší stopu k její vlastní totožnosti a všech ostatních, kteří tvrdí, že jsou její rodina. Každý večer usínala se slzami v očích bezradná a zoufalá. „Kdo jsem?! A co se mi stalo?“ Otázky, které se zjevovaly v její hlavě stále dokola. „Bože, tak už mi, prosím, konečně napověz!“ „Dobré ráno!“ Zahlaholila sestřička mezi dveřmi pokoje a spěchala jí změřit teplotu. „Jak se dneska cítíte? Doufám, že jste se dobře vyspala.“ Nina na ni mžourala ospalýma očima. „Kolik je hodin?“ „Půl šesté. Jenom vás změřím a zase můžete spát.“ Rozsvítila lampičku nad Nininou postelí. Záblesk světla Ninu oslepil. Náhle jí probleskla hlavou nepatrná vzpomínka, jak sedí v autě a svírá pevně volant, vyděšená z toho co přijde. Myšlenka ale rychle zmizela. Nina se vyjeveně posadila na posteli. „Sestři! Sestři!“ vykřikla a sestřička k ní ihned přiběhla. „Stalo se něco?“ „Něco jsem viděla! Na něco jsem si zřejmě vzpomněla!“ „No hurá. Vidíte, já jsem vám to říkala, že si časem vzpomenete.“ „Myslím, že jsem si vybavila tu nehodu.“ „Tak to je moc dobře. Začíná se vám vracet paměť. Řeknu to panu doktorovi, bude mít radost.“ Upravila Nině postel a spěchala do vedlejšího pokoje. „Za chvilku vám přinesu čerstvý čaj.“ Usmála se na ni mezi dveřmi a potichu zavřela. Nina blaženě usnula s nadějí, že vše zase bude v pořádku. Odpoledne přijel na návštěvu do nemocnice Igor. Nina chtěla, aby jí vyprávěl o jejím životě, o práci, o přátelích a o rodině. Doufala, že se brzy dostaví další náznak vzpomínky, kým byla před nehodou a jak se vlastně všechno odehrálo. Igor vyprávěl a příběhy, které spolu zažili, trochu dokresloval, aby ji pobavil.

45

Nina se smála a bylo jí dobře. Ovšem jakmile Igor narazil na téma její sestry, byl najednou nešťastný. Nejprve to nechtěl Nině říci, ale nakonec to potřeboval s někým prodiskutovat. Sice věděl, že ona si z toho nic nepamatuje a veškeré výčitky vůči ní, jsou zbytečné, ale měl pocit, že když to neřekne, určitě praskne, jak toho byl plný. Částečně nahněvaný, částečně zoufalý. „Koukám, že jsem asi pěkná mrcha, viď.“ Zakončila jeho vyprávění Nina. „To jsi byla vždycky, ale tohle bych od tebe vážně nečekal.“ Nina jenom pokrčila rameny a na její tváři se objevil provinilý výraz. „Ráda bych řekla – promiň, ale asi by to nemělo ten správný smysl.“ „To si povíme, až si na to vzpomeneš.“ „Jak tě tak poslouchám, tak by bylo možná lepší, kdybych si na tohle vůbec nepamatovala do smrti.“ „No vidíš, to jsi přesně ty. Začínáš se chovat jako stará Nina. Bez zodpovědnosti, raději zapomenout, než vyřešit.“ „Tak jsem to nemyslela.“ Podívala se na něho smutně. Igor ji chytil za ruku. „ Když já tě tolik miluju, i když vážně nevím, jestli Ditu nebo tebe.“ Rozpačitě se na něho podívala, „ ráda bych řekla totéž, ale já nevím.“ Do toho se ozvalo zaklepání na dveře a do místnosti vstoupila Dita. Vyměnili si s Igorem provinilé pohledy a Igor se raději rychle loučil. Dal Nině pusu na čelo a poznamenal: „ přijdu zase zítra. Opatruj se. Pa.“ A tiše se vytratil. „Co je?“ pokynula Dita směrem k odcházejícímu Igorovi, když už byl za dveřmi. „Právě mi vyprávěl celkem zajímavý příběh.“ „Jo? A o čem.“ „Jakou jsme prý my dvě na něho udělaly hezkou habaďuru. Je to pravda?“ Dita se začervenala. „Tak je to pravda nebo ne?“ Naléhala Nina dál. „Je to pravda.“ Hlesla Dita téměř neslyšně. „A já ho miluju nebo nemiluju? Vysvětli mi to, nějak se v tom ztrácím.“ „Víš Ninuško, s tebou je to dost těžký. To je právě to, co se u tebe vůbec nepozná. Zatím jsi všechny chlapy jenom využívala, a když jsem se ptala na Igora, tvrdila jsi, že je to jenom dobrý kamarád. Jenže on si tě chce vzít.“ „A to chtěl před tím, než jste spolu spali nebo po tom?“ „To chtěl před i po. Dost často o tom mluvil.“ „Takže on to opravdu nepoznal, že jsme se vyměnili?“ „Zřejmě asi ne. Tak v čem je problém?“ „Miluju ho.“ „A on?“ „Plácá se v tom, protože neví. Asi by chtěl nejlépe obě.“ „Hm, tak to je fakt hustý.“ „Tobě se to směje. Jenže co mám dělat já? Bedřicha mám ráda a o rodinu nechci přijít. Co moje děti? Ale zároveň jsem zamilovaná do Igora a taky o něj nechci přijít. Bojím se, že to praskne a přijdu o všechno.“ „To je snad jasný, že se to Bedřich nesmí nikdy dovědět. Pokud teda chceš zůstat s ním.“ „Chci! Jasně, že chci.“ „No, ale co teď s Igorkem, viď?“ Dita se slzami v očích přikývla.

46

„Musíme něco vymyslet. Kdybych si jen už konečně vzpomněla!“ „Už jsem z toho vyřízená, nejraději bych to doma všechno přiznala, ať mě třeba zabije, ale já už chci mít klid. Nespím, pořád na to myslím, už vážně nemůžu takhle dál. Něco musím udělat. Ale co?“ „Hlavně mlč! Nic neříkej, na problémy je vždycky času dost. Copak nevíš, jak těžce tohle chlapi nesou? Nepamatuju se sice, jaký je Bedřich, ale s jistotou ti můžu říct, že bude zuřit.“ „Já to vím. Nejraději bych sebrala děti a Igora a zmizela někam daleko.“ „Tak to udělej, když myslíš, že je to ta správná cesta. Neměla by sis o tom promluvit nejdřív s Igorem?“ „Toho se bojím. Zatím jsme neměli možnost to nějak prodiskutovat. Asi byl v šoku, když to prasklo a určitě se na mě zlobí.“ „No nejásal, jen co je pravda.“ „Já vím, měla jsem mu to říci rovnou. Nechtěla jsem, aby se to dověděl od Dany. Že jsem nedržela hubu!“ „Jak ráda bych ti k tomu něco řekla, jenže já si vážně nic nepamatuju. Ale dneska jsem měla vidění. Jela jsem v autě a pak jsem nabourala. Byl to jen takový záblesk, ale mám radost. Snad už si na všechno konečně brzy vzpomenu.“ „Tak to je báječný!“ Konečně se Dita usmála. „Promiň, jsem sobec. Mluvím tady jenom o sobě a ani jsem se nezeptala, jak ti je.“ „Nevadí. Já to zvládnu. Věřím, že si brzo vzpomenu. Určitě, už to cítím v kostech.“ Usmívala se Nina. Konečně po dlouhé době se necítila ztracená jako dřív. Sotva Dita opustila nemocnici, Igor jí na parkovišti zastoupil cestu. „Musíme si promluvit.“ „Asi máš pravdu, ale já nevím, co bych ti k tomu ještě řekla.“ „Sakra a kdo to má jako vědět? Já se tady v tom plácám a nemůžu na tebe přestat myslet. Do toho se mi plete Nina a už vůbec nevím, čí vlastně jsem a kdy jsem se kterou z vás spal.“ „A není to snad teď jedno?“ „No mě to teda rozhodně jedno není! Jak se v tom mám asi tak vyznat, he?“ Dita nevydržela nápor jeho výčitek a zase jí začaly po tváři stékat slzy. „Sakra nebreč!“ Přistoupil k ní a objal ji. To už Dita začala vzlykat nahlas s nosem zabořeným do jeho ramene. „Sedni si do auta.“ Zavelel opatrně. „Nemusí na nás civět kolemjdoucí.“ Posadili se spolu do auta a Dita hledala v kabelce kapesník. „Mrzí mě to.“ Špitla. „A mě? Já z toho celý noci nespím! Nevím, co mám dělat. Nejraději bych si vás vzal obě dvě. Jenže když teď vím, že ty hezké chvíle jsme trávili spolu a ne s Ninou, tak jak ji mám požádat o ruku? Chtěl bych tebe, ale ji mám taky rád. Vždycky jsem ji měl rád, i když byla někdy pěkná potvora.“ „Nemysli si, že já nemám dilema. Bedřicha mám ráda, ale tebe miluju. A nechci přijít o děti a už nemůžu dál.“ Dita se znovu rozvzlykala a Igor ji objal a hladil ji po vlasech, dokud se neuklidnila. „Co budeme dělat?“ Zeptala se nakonec a zvedla k němu svoje uplakané oči.

47

„To kdybych věděl.“ Pokrčil rameny a odvrátil hlavu. „Musíme s tím přestat, viď.“ Řekla Dita a byla ráda, že to rozhodnutí neudělal Igor. „Nevím, asi. Neznám jiné řešení, pokud nechceš vzít děti a odstěhovat se ke mně.“ Dita k němu nevěřícně vzhlédla. Měla pocit, že poslední větu přeslechla. Nikdy nedoufala, že by ji snad mohl přijmout i s dětmi. „Myslím to vážně, tak si to rozmysli.“ „Proč necháváš rozhodnutí na mě?“ „Já nejsem ženatej – proto.“ Poplácal ji povzbudivě po ruce, políbil ji na tvář a vystoupil z auta. „Dej mi vědět, jak ses rozhodla.“ Zamával na rozloučenou a odešel. Igor odcházel z parkoviště a v hlavě mu to šrotovalo na plné obrátky. Proč to vlastně řekl? Netušil, že by si kdy něco takového přál. Prostě mu slova najednou přiběhla odněkud a on se sám až zarazil, jaké dokázal najednou udělat rozhodnutí. Ano, chce Ditu a chce ji víc, než Ninu. Možná je to teď od něho sprosté, když je Nina v situaci, kdy se nemůže bránit. Ale ona se z toho určitě otřepe. Je jako toulavá kočka a city nebere moc vážně. Však se ještě uvidí. Teď je rozhodnutí už jen na Ditě. Dita seděla v autě a zírala za odcházejícím Igorem. Co ho to vůbec napadlo? Čekala, že bude chtít, aby se rozešli a místo toho jí nabízí, aby k němu utekla i s dětmi. Vůbec jí situaci neusnadnil. Byla již téměř rozhodnuta s Igorem skončit jednou provždy a zapomenout. Věděla, že to nebude vůbec jednoduché, ale kvůli dětem je ochotna podstoupit cokoli. Jen aby jim zachovala šťastnou rodinu a nepřipravila jim ošklivé dětství plné rodičovských tahanic. Najednou ji postavil před problém, který vůbec nechtěla řešit. Vždycky si myslela, že když to praskne, že ji za to Igor zavrhne a vrátí se k Nině a najednou tohle. Jak se z toho nezbláznit? Večer si musí promluvit se Šárkou, je to jediná kamarádka, která jí opravdu rozumí. Určitě spolu něco vymyslí. Měla jí to říci už dávno, ale pro samého Igora na ni neměla čas. Sakra. Určitě něco tuší a zaručeně ji pochopí. Seděla sklesle nad skleničkou bílého vína a neměla ani zdání, jak nejlépe vylíčit, celý sled událostí, za posledních několik měsíců. Šárka seděla naproti ní a zpytavě se na ni dívala. Vyčkávala, s čím Dita přijde. Už ji za ta léta měla přečtenou a věděla dobře, že ji něco trápí. Dokonce ji několikrát nabízela, že si spolu promluví, ale Dita byla stále v jednom kole. Navíc ta nehoda její sestry a teď je jasné, že už je toho na ni příliš.

48

„Jak dlouho už se známe?“ Položila Dita podivnou otázku a trochu tím vyvedla Šárku z míry. „Nevím, nikdy jsem to nepočítala. Asi od té doby, co jste se sem přistěhovali.“ „Hm, zkrátka dlouho. Víc jak 10 let.“ „Jasně, ale proč se na to teď ptáš?“ „Protože potřebuju poradit s problémem, který jsme spolu my dvě nikdy neřešily.“ Šárka se na ni zkoumavě podívala, jestli mluví vážně nebo přijde výbuch smíchu. Ale bylo vidět, že tentokrát to Dita myslí opravdu vážně. „Dobrá, tak to neobaluj a začni. Začínáš mě celkem slušně děsit.“ „Sama jsem vyděšená z toho, co se vůbec chystám udělat. Proto potřebuju, abys mi řekla svůj názor. Víš, že je to pro mě téměř svaté.“ „No nepřeháněj.“ „Popíšu ti celou situaci a ty mi řekneš, jak moc velkej jsem cvok, platí?“ A Dita začala vyprávět vše od prvního okamžiku, kdy se znovu setkala se svojí sestrou a jak začal vztah s Igorem. Šárka nevěřila vlastním uším. Znala Ditu jako tichou domácí puťku, kterou neustále nabádala, ať si konečně trochu vyhodí z kopýtka. Ovšem, že to vezme takhle od podlahy, to opravdu nečekala. Když Dita domluvila, usrkla ze skleničky a upřela zrak na vyjevenou Šárku, která stále ještě zpracovávala právě nabyté informace. „Ty vole!“ Ulevila si konečně Šárka, „to teda zírám. Jak jsi tohle dokázala?“ „Jsem totálně vyřízená. A nevím, co dělat. Byla jsem pevně rozhodnutá s Igorem skončit a on mi klidně řekne, abych k němu utekla. Asi se zbláznil. A co Nina, až se vrátí? To by se mi asi pěkně poděkovala. Půjčila mi ho jenom na hraní a já bych jí ho sebrala. Nevím, jsem zmatená. Netuším, co dělat. Tak už, sakra, něco řekni!“ „Ale v tomhle si, milá zlatá, musíš poradit sama. Musíš vědět, jak to cítíš. Já ti poradím a ty mi pak vynadáš, že se to nepovedlo. Kdepak. To je tvůj život a tvůj boj.“ „Tak ti teda pěkně děkuju.“ „Přeci bys nechtěla, aby za tebe někdo rozhodoval. Vždyť jde přeci o tvoje štěstí a o tvoje děti. Nechci se Bedřicha nijak zastávat, ale dle mého názoru, nešťastná s ním nejsi a myslím, že ho pořád miluješ. Tak proč honem utíkat?“ „Taky si říkám, jenže Igor je Igor.“ „Hele, už jsi velká holka a dobře víš, že zamilovanost jednou pomine a bude to úplně stejný jako teď s Bedřichem, jenom s tím rozdílem, že tvoje děti tě budou nesnášet za to, žes jim rozbila šťastnou rodinu a zničila dětství. Musíš vědět sama, jestli ti to stojí za ten risk.“ „Ty mi ale vůbec nepomáháš!“ Skuhrala Dita bezradně. „Ale v tom si musíš pomoci sama, já jen říkám svůj názor. Je pravda, že toho tvého Igora vůbec neznám a netuším, jaký by mohl být táta pro tvoje děti. Ale počítej s tím, že bude chtít vlastní. No, a pokud vím, tak jsi kdysi tvrdila, že už další nechceš. Tak laskavě přemejšlej.“ „A co myslíš, že asi celou dobu dělám? Myslím tak moc, že se mi až vaří hlava.“

49

„No asi blbě, když jsi ještě nic rozumnýho nevymyslela.“ „Hele nevtipkuj. Pozvala jsem tě, abys mi poradila a ne, aby ses mi posmívala.“ „Neposmívám se, na to mě snad dobře znáš. Jen se snažím ti otevřít oči. Sundej růžový brýle a prober se.“ „Dobrá vezmeme papír a napíšeme si všechny plusy a mínusy těch dvou a pak se rozhodneš, se kterým strávíš zbytek života.“ „Ale to nejde jen tak napsat na papír. Vždyť znám Igora teprve pár měsíců.“ „No vidíš, právě sis odpověděla na otázku.“ „Sakra Šári, nedělej mi to ještě těžší.“ „Hele zlato, dopijeme flašku, ty se na to vyspíš a ráno uvidíme. Nemá cenu řešit problém tam, kde není.“ „Jak to můžeš takhle říct?“ „Miluješ Bedřicha? Miluješ! Chceš od něho odejít? Nechceš! Tak netlač na pilu a nech věci tak jak jsou. Ono to nějak dopadne.“ „Ale co Igor?“ „A co jako? No tak si s ním dál užívej, dokud to jde a nebuď hloupá. Sama jsi říkala, že až se Nina vrátí, všechno bude jako dřív. Přeci si ji chtěl vzít. No tak to udělá a hotovo. Bude rozhodnuto a ty si nemusíš dělat problémy doma. Hlavně, chraň tě pán bůh, vyslepičit to ve slabý chvilce Béďovi. Když by tě nezabil on, udělám to já. Ničemu a nikomu to zaručeně nepomůže.“ „Mluvíš jako ségra.“ „No tak. Uvažuj.“ „Tak to jsi mi fakt pomohla.“ „Hlavu vzhůru, holka. Nic se nejí tak horký… blabla, vždyť to znáš.“ „A to jsem si tě pozvala, abys mi poradila, to se zase nevyspím.“ „Naopak, ty se koukej vyspat. Zítra přifrčí Béďa a jsi opuchlá jak ropucha, takhle tě nemůže vidět. Obzvlášť, když se ségra lepší.“ Šárka dopila svoji skleničku a rozloučila se. Ještě dala Ditě radu mezi dveřmi:„ až se vyspíš, tak mi přiveď děti a odpočiň si.“ Dita poděkovala, zavřela za ní váhavě dveře a opřela se o ně. Hluboce si vzdychla a šla sklidit nádobí se stolu.

50

KAPITOLA 9. Bedřich seděl nasupeně na gauči a přepínal televizní kanály jako zběsilý. Potřeboval se uklidnit po hádce s Ditou. V poslední době jich bylo nějak víc než kdy před tím. Měl pocit, že se Dita až nad míru věnuje svojí sestře, ačkoli se do nedávna vůbec nestýkaly. Navíc ta Ninina nehoda se mu zdála nějaká podezřelá, ale raději o tom nemluvil, protože tušil, že by narazil jen na další výčitky. Proč se jen Dita najednou tak změnila? Je stále více podrážděná, a ač se Bedřich snaží sebevíc, vždy to skončí hádkou nebo tichou domácností. Nerad si to přiznává, ale začíná mu být lépe na cestách, než v dusné domácí atmosféře. Kdyby mu jen tolik nechyběly děti. Kdykoli se s Ditou pokusí promluvit, vždy přejde k jinému tématu. Připadá si doma, jako by tam už ani nepatřil. Snad ji to časem přejde. Možná je opravdu jen vystresovaná z té nehody její sestry. Vždyť se v poslední době tolik sblížily. Dita vrazila do obývacího pokoje s vysavačem v ruce. Jakmile uviděla Bedřicha sedět u televize, ihned spustila: „V poslední době jenom sedíš u televize místo toho, abys konečně opravil kapající kohoutek u dřezu. Už ti o to říkám skoro měsíc. To ti mám dát kolkovanou žádost? Jestli se na to zase vykašleš, tak už si opravdu zavolám instalatéra a je mi jedno, kolik to bude stát.“ Bedřich se na ni ani nepodíval, vypnul televizi a tiše zmizel z jejího dosahu. Doufal, že když se uklidí do kuchyně a začne opravovat kohoutek, bude doma snad konečně klid. Dita by se vším nejraději hned sekla. Byla nervózní a ještě k tomu věčně naštvaný Bedřich. Nevěděla, co dřív. Do toho neustálé myšlenky na Igora a jeho návrh. Raději si vyhledávala práci, aby nemusela být v blízkosti svého manžela, protože se bála, že už mu všechno řekne jen proto, aby měla konečně klid na duši. V hlavě jí sice doznívala Šárčina slova o tom, jak je nutné o všem za každou cenu pomlčet, ale ono se to hezky řekne, ale hůř udělá. Nutkání přiznat se bylo čím dál tím silnější. Nejraději by někam utekla a počkala, až to přejde a všechno se nějak vyřeší. „Kohoutek jsem opravil. Potřebuješ ode mě ještě něco?“ Stál mezi dveřmi s hasákem v ruce a čekal na další rozkazy. „Ne, děkuju.“ Ani se na něho nepodívala a stírala prach na policích.

51

„Nechceš toho na chvilku nechat a rozumně si promluvit?“ Pokusil se navázat řeč, ale Dita nereagovala. „Sakra, podívej se na mě, když s tebou mluvím! Co jsem provedl tentokrát, že jsi zase naštvaná?“ „Nejsem naštvaná.“ Položila prachovku a sedla si na židli. „To vidím. Člověk přijede na pár dní domů a cítí se tady jako vetřelec. Můžeš mi konečně říct, co se s tebou poslední dobou děje?“ „Vždyť víš, ta nehoda.“ „Nepokoušej se to zase svádět na ségru. Na to už to trvá příliš dlouho. Navíc jsi říkala, že už je jí mnohem líp, tak mi vysvětli, co se to tu děje.“ Dita si hluboce vzdychla a už už se chystala Bedřichovi všechno říct, když do toho vběhl do pokoje Adámek a za ním Hanička a začali se honit. „A dost! Draci, běžte si hrát do pokojíčku, maminka tady uklízí.“ Zahnal děti z pokoje, ale to stačilo Ditě, aby se vzpamatovala a svoje rozhodnutí změnila. „Jsem v poslední době nějaká přetažená, bolí mě záda a v noci špatně spím. Asi to budou nervy. Bylo toho na mě v poslední době nějak moc.“ Vymyslela rychle výmluvu. Bedřich k ní přistoupil a objal ji kolem ramen. „Víš co? Tak já dneska odvezu děti k našim a necháme je tam do neděle. Uděláme si hezkej večer, zajdeme si na véču nebo do kina, jak budeš chtít. Co ty na to? Mě už ta hustá domácí atmosféra fakt nebaví.“ Dita ho objala oběma rukama, zabořila mu nos do ramene a začala tiše vzlykat. Bedřich se vyděsil. „Stalo se něco?“ Odtáhl její tvář a zkoumavě se na ni díval. Dita jen zakroutila hlavou. Pak vytáhla papírový kapesník, vysmrkala se a otřela si oči. „Promiň. Ráda s tebou půjdu, kam budeš chtít.“ Bedřich ji políbil a zmáčknul v objetí, aby věděla, že je vše v pořádku a on je tady pro ni. „Paní Křížová, hledal vás tady večer takovej vysokej mladej fešák.“ Srazila se mezi dveřmi se sousedkou Dita, když vynášela smetí. „Dobrý den, to byl asi švagr.“ „Já nevěděla, že máte švagra.“ „No jo. Moc sem nejezdí, občas něco přiveze manželovi. Tak nashle.“ Dita pelášila z dosahu pavlačové drbny a jen se modlila, aby tutéž informaci nepředala jejímu manželovi. Zaručeně to byl Igor, žádné jiné pánské návštěvy si nikdy přes práh nepustila. Hned mu bude muset vynadat, proč za ní jezdí. Jenom ji dostane do problémů. Raději ihned vytočila jeho číslo a doufala, že bude mít chvilku klidu, než se Bedřich vrátí s dětmi od babičky. „Můžeš mi říct, proč za mnou jezdíš, když víš, že je manžel doma?“ Spustila na něho Dita bez pozdravu. „Ahoj zlatíčko.“ Usadil ji Igor a doufal, že se zklidní. „Na něco jsem se tě ptala!“ Nedala se Dita odbýt. Měla v sobě nahromaděnou energii a musela ji nutně někam vypustit, aby to opět neodnesl Bedřich hned, jak se vrátí. „No doufal jsem, že ses už konečně rozhodla a chtěl jsem ti pomoci promluvit s Bedřichem.“

52

„Blázníš? Zabil by tě, kdyby to zjistil.“ „Tys mu ještě nic neřekla? Myslel jsem, že mě miluješ a začneme spolu znovu od začátku.“ „Vidíš to moc jednoduše. Dej mi čas. Musím na to nějak připravit děti. Sice netuším jak, ale nemůžu je jen tak vytrhnout z jejich domova a odjet pryč jako zločinec.“ „Ale já už jsem nám začal hledat nové bydlení, aby měly děti svůj pokojíček a aby se jim tam líbilo.“ „Vždyť jsem ti ještě neřekla, jestli to chci udělat.“ „Říkala jsi, že mě miluješ. Celou dobu nedokážu myslet na nic jiného. Už jsem se rozhodl. Chci jenom tebe. Jsi úplně jiná než Nina, ale mně se to líbí.“ „Nemůžu se přeci ze dne na den sbalit a zdrhnout z domova. Co Nina? Kdo se o ni postará? Na to už jsi nemyslel? Jak jí vysvětlím, že jsem jí sebrala přítele?“ „No já… myslel jsem, že za ní zajdeme společně a vysvětlíme jí to.“ „Blázníš? Nezdá se ti to trochu nefér? Zrovna teď, když si nic nepamatuje a nemůže na to říct svůj názor?“ „A co chceš tedy dělat?“ „Musíme s tím ještě počkat. Až se z toho dostane a bude zase v pořádku.“ „Ale to může trvat taky věčnost.“ „Já vím.“ Vzdychla Dita. „Stýská se mi a moc.“ Přiznal se Igor. „Mně taky, strašně.“ „Tak se rozveď a budeme spolu.“ „To nejde.“ „Proč ne? Copak mě nechceš? Děti už mě znají, nějak si zvyknou.“ „Nedokážu si představit, co by dělal Bedřich. Vůbec nic netuší. Musela bych mu všechno popravdě říci.“ „Bojíš se, viď.“ „Hrozně. Netuším, jak se zachová, jak zareaguje.“ „Ale musíš se rozhodnout, co vlastně chceš. Jestli já nebo on.“ „Přestaň mi to pořád připomínat. Vím to moc dobře. Ještě chvíli vydrž a já ti slibuju, že mu to řeknu ve správnou chvíli.“ „Nu dobrá, ale dlouho už to bez tebe nevydržím. Chci si tě vzít. Moc jsem si na tebe zvykl.“ „Však já taky. Tak pa.“ Smutně zavěsila. Na prsou ji svírala beznaděj. Takhle to přeci nechce. Nechce nikomu ublížit. Proč to musí vždycky tak bolet? „Sestřičko! Zavolejte pana doktora, já už si vzpomínám!“ Nina se posadila na posteli a radostně vykřikla: „ Jupííí!“ Doktor akorát procházel kolem jejího pokoje a ihned nakoukl, co se to děje. Jakmile ho Nina spatřila, začala se usmívat. „Tady je nějak nebývale veselo, copak se to tu děje?“ vyzvídal doktor s úsměvem na rtech. „Už vím, kdo jsem! Už vím, co se stalo! Sice mám ještě v pár věcech lehce mlhavo, ale myslím, že už se mi začíná vracet paměť kompletně celá!“ „Tak to abych se začal radovat s vámi, co?“ „No nebýt v nemocnici, tak řeknu, že to zapijeme.“ „No koukám, že je nejvyšší čas, udělat vám výstupní vyšetření a uvolnit tohle lůžko pro dalšího pacienta, co vy na to?“

53

„ To by bylo zaručeně skvělý, pane doktore.“ „Dobrá, zjistím, co se s tím dá dělat. Ale ještě to tu pár dní s námi vydržte, a když bude všechno, jak má být, tak nevidím problém v tom, proč vás nepustit domů.“ „Jupííí!“ Zaječela znovu Nina. „Pst!“ Okřikl ji doktor. „ Jste v nemocnici.“ Nina udělala provinilý obličej. Jakmile doktor odešel z pokoje, okamžitě začala štrachat ve stolku, aby našla mobilní telefon, který jí tam dal Igor pro všechny případy. Sice si původně myslela, že ho nikdy nepoužije, jelikož nemá přeci důvod volat cizímu chlapovi i když jí tvrdí, že je její přítel. Ale teď byla moc ráda, že ho konečně vyhrabala. Okamžitě vytočila Igorovo číslo a v duchu se radovala z toho, jak ho překvapí. „Haló!“ Igor zíral nevěřícně na displej telefonu, když uviděl číslo volajícího. Myslel si, že mu dává zprávu nějaká sestřička. Ale proč by k tomu nepoužila služební? „No to jsem já, Nina! Ztratil jsi paměť?“ Pokusila se vtipkovat. Igor stál jako opařený a mlčel. Konečně ze sebe vykoktal. „Ninuško! Jak se ti daří, zlato?“ „Jedu domů! Vrátila se mi paměť!“ „No to je úžasný.“ Snažil se Igor nedat najevo zmatek v hlavě. „Děje se něco?“ Vytušila Nina. „Proč?“ „No, že nejásáš. Zdáš se mi nějakej smutnej.“ „Jsem zmakanej jako pes. Od rána do večera v práci. Docela honička v posledních dnech. Nějak nestíhám. Tak proto. Promiň.“ „Jo jo a do toho sem tam nějakej flám a holky a pak máš být čiloučkej!“ Dobírala si ho Nina. „Kdy tě pustí? Abych věděl, kdy si na to vzít volno.“ „Brzy, ale ještě nevím přesně. Prý mi musí udělat ještě nějaká vyšetření. Už se nemůžu dočkat, až budu doma.“ „Mám se u tebe zítra zastavit?“ „Jo, to by bylo super. A přivez mi nějakou čokošku, mám na ni děsnou chuť!“ Igor ukončil hovor a posmutněle zíral před sebe. Nějak neměl zdání, co vlastně chce. Byl moc rád, že se Nina probrala, pomalu se uzdravuje a vrací se jí paměť. Jenže Ditě nabídl sňatek. Ale s Ninou to myslel úplně stejně. Když vezme v potaz situaci, tak je jasné, že se Dita nemůže stále rozhodnout, protože nechce ublížit dětem. Navíc svého manžela určitě stále miluje a nedovede se jen tak od něho odstěhovat. Jak to tak vypadá, bude nejlepší, když se vrátí zpátky k Nině, jako by se nic nestalo. Začnou od začátku. Napadlo ho, že třeba bude teď Nina opravdu jiná, když si konečně vzpomněla. Možná si bude konečně vážit toho, jak moc ji vždycky miloval. V podstatě ji nezradil on, ale ona jeho, když přistoupila na tu hloupou výměnu. To, že tušil, že není něco v pořádku, ještě neznamená, že si byl vědom, že ji podvádí s vlastní sestrou. Kdo se v těch ženských má, sakra, vyznat?

54

Celou noc se jen převaloval v posteli a nebyl schopen zamhouřit oka. Stále přemýšlel o tom, se kterou z dvojčat by si přál žít a proč. Když si dal vedle sebe všechna pro a proti, stále nemohl udělat rozumné rozhodnutí. „Nějak to dopadne.“ Řekl si nad ránem a konečně usnul. Ovšem Igor nebyl jediný, kdo hodnotil nastalou situaci a nemohl v noci spát. Nina si začala konečně uvědomovat, jaký život až doposud žila a přesto, že zastávala názor svoboda nade vše, musela svoje předchozí postoje přehodnotit. Začala si uvědomovat, co by mohl její pošetilý nápad způsobit její sestře Ditě. Pokud se do Igora natolik zamilovala, že bez něj nemohla být, bude určitě teď problém ututlat vše před Bedřichem. Jen se modlila, aby její sestra neudělala nějakou blbost, jelikož nebyla příliš zdatná, co se týkalo balení chlapů. Když tak přemýšlela o Igorovi a jeho dávné nabídce k sňatku zjistila, že se jí to už nezdá jako vyložená hloupost a že snad jedině Igor by mohl být ten správný chlap pro život ve dvou. Rozhodně si o tom s ním bude muset vážně promluvit. Dita se snažila uklidnit domácí atmosféru, seč mohla, ale příliš se jí to nedařilo. Musela stále myslet na Igora. Ať dělala, co dělala, myšlenky se jí stále vracely k jejich poslednímu milování a ona se nedokázala na nic soustředit. Vydechla si teprve tehdy, když se Bedřich sbalil a odjel nakládat kamion na další cestu. Jenže sotva odjel, už se zase utápěla v zoufalství a nerozhodnosti. Chvilku byla na sto procent rozhodnuta pro Igora, poté zase pro rodinu a Bedřicha. Nejraději by hned vzala telefon a zavolala Bedřichovi a vše mu vyklopila. Sice by se jí možná trochu ulevilo, ale vůbec by si nepomohla. Zuřil by celou dobu, než se dostane domů a pak by to bylo vyloženě peklo. Kdepak, tudy cesta nevede. Ale kdo to má psychicky vydržet? Zavolala raději Šárce, a poprosila ji, zda jí může pohlídat děti. Zajede za Ninou. Teď, když volala, že se jí konečně vrátila paměť, musí s ní celou situaci do detailu rozebrat a poradit se, co má dělat. Dita radostně vrazila do dveří nemocničního pokoje, kde ležela její sestra. Ovšem na místo toho, aby se s ní radostně objala a konečně si poklábosily, spatřila v její náruči Igora, jak ji vášnivě líbá. Zůstala stát na prahu jako opařená. Chtělo se jí křičet a utéct pryč. Nakonec ale sebrala odvahu a hlasitě zakašlala, aby ty dva upozornila na svoji přítomnost. Do Igora jako když střelí. Jakmile spatřil Ditu, ihned od Niny odskočil, jako kdyby dělal něco nezákonného. Jen Nina se radostně usmívala, že sestru vidí a už ví, že je to opravdu její vlastní sestra.

55

„Pojď se posadit.“ Ukazovala Ditě židli a zvala ji k sobě blíž. Dita se nesměle posadila na okraj židle a mlčela. Najednou ztratila v Igorově přítomnosti řeč. Zato Nina byla radostí bez sebe. „Možná, že mě do konce týdne pustí domů!“ Dita se podívala na Igora, ale ten se raději díval nepřítomně z okna. „To je fajn.“ Šeptla Dita. „Co je s tebou? Ty nemáš radost?“ „Ale jo, mám.“ „Igor už si vzal v práci volno a pomůže mi první týden se zase zabydlet a bude se o mě starat. Jsem slabá jako papír. Nemám žádný svaly. Všechny mi ochably, když jsem byla v limbu.“ „No, taky bych ti mohla pomoci. Myslela jsem, že se na pár dní nastěhuješ k nám. Postarala bych se o tebe, než se zase dáš trochu dohromady.“ Zkusila Dita vyžebrat sestru pro sebe, aby měla doma důvod přijít na jiné myšlenky a hlavně, aby s ní mohla za tu dobu vymyslet nějaký strategický tah. Sama to určitě nezvládne a Nina je přeci v tomto směru opravdu zběhlá. „Kdepak, stačí, že se staráš o děti. A vůbec, proč jsi je nevzala s sebou?“ „Zlobily by tady. Brzy je uvidíš, neboj.“ „Doufám, že jsou v pořádku. Moc si toho z té nehody ještě nepamatuju. Na detaily si prý vzpomenu buď časem, nebo nikdy.“ „Byly jen trochu otřesené, ale jsou v pořádku. Pořád se ptají, kdy už se vrátíš.“ „Tak to jsem ráda, že se na mě nezlobí.“ Igor se celou dobu tvářil, jako by tam nebyl. Nakonec se přeci jen zvedl a rozloučil se s nimi. „Zítra mi zavolej.“ Ukázal gestem na Ninu ode dveří a odešel. „O.K.“ mávla na něho Nina a hned se zase věnovala Ditě. „Určitě si to nechceš ještě rozmyslet? Bydlela bys u dětí v pokojíčku, měla bys ho sama pro sebe. Přes týden je stejně Bedřich pryč, tak bych přestěhovala děti do ložnice. V pohodě bychom se tam vešli, i kdyby přijel Bedřich. Měla bych tě alespoň pořád na očích a nebylo by ti smutno.“ „Já vím. Jsi hodná, ale musím si zase začít zvykat, že má o mě nějakej chlap zájem. Asi kejvnu na tu jeho svatební nabídku. Co myslíš?“ Dita se zarazila, málem jí poslední věta vyrazila dech. S tím opravdu nepočítala. „Copak ti nevadí, co jsme mu provedli?“ „Nechápu, proč by mělo?“ „Vždyť to přeci ví.“ „A co má bejt?“ „No já jen myslela, že ses ho chtěla zbavit a proto jsi mi ho přihrála.“ „To je sice pravda, ale když ty máš stejně rodinu a mně je ho nějak líto.“ „Líto? A tobě? Od kdy? No ty ses fakt musela do tý lebky majznout pořádně. Tohle jsem od tebe ještě nikdy neslyšela.“ „Tak si zvykej, změna je život. O lecčem jsem tady měla čas přemýšlet.“ Dita teď cítila, jak ztrácí půdu pod nohama. Přeci se nakonec nezačne přetahovat s vlastní sestrou o jejího snoubence? „Ale já… zamilovala jsem se do něho.“ „Já vím, ale v čem je problém?“

56

„Chvíli jsem uvažovala o tom, že od Bedřicha odejdu.“ „S Igorem? Blázníš? Kvůli posteli rozbít manželství? Ségra, já tě vážně nepoznávám. Jsi to opravdu ty?“ „Je to blbost. Já vím, ale s Igorem jsme o tom mluvili. Chtěl do toho jít se mnou.“ „Vážně? Já myslela, že se chceš jenom povyrazit. To mi ho chceš opravdu sebrat? Teď, když ho potřebuju?“ „Nevím, co mám dělat.“ „A Igor to chce taky?“ „Požádal mě o ruku.“ Odpověděla Dita a nedokázala odtrhnout oči od země. Nina seděla jak zcepenělá. Vše se jí najednou vrátilo. Měla to dokonale vymyšleno, jak se Igora zbavit. Jenže když se jí to povedlo, zjistila, že se ho vlastně vůbec zbavit nechce. Co teď? „A ty jsi mu řekla, že se rozvedeš a vezmeš si ho?“ „Ještě jsem mu to neslíbila.“ „Doma už jsi to Bedřichovi oznámila?“ „Ještě ne.“ „Ale jsi rozhodnutá, vzít si Igora.“ Dita mlčela. V Nině narůstal vztek. „Copak jsi to od začátku nepochopila? Tolikrát jsme o tom mluvili, jak manipulovat s chlapama. Myslela jsem, že Bedřicha nikdy neopustíš, že nechceš, aby to prasklo. Měla sis jenom užít! Kdybych věděla, že to takhle poděláš, v životě bych tě do toho netahala!“ „Ale když on byl takovej…“ „No jakej? Co?“ „Takhle jsem to nechtěla!“ To už Dita slzela na celé kolo. „No, to se ti teda povedlo a ten bastard to teď hraje na dvě strany. Nechceš mi říct, co mám asi tak dělat? Asi jsem se neměla raději vůbec probudit, když vidím, co se tady děje.“ „Takhle nemluv!“ Vzlykala Dita. „Vždyť je to jenom divadlo! Překážím vám tady! Je mi to jasný. Nejsem blbá.“ „To není pravda.“ „Hele víš co, nech si ho! A teď běž, nech mě bejt!“ Nina se otočila na druhou stranu a přitáhla si deku až k očím. Dita se pomalu zvedla a odšourala se z pokoje. „Ale já…“ „Sbohem!“ Ozvalo se zlostně z postele a Dita raději odešla. Všechno spolu proberou, až se Nina uklidní a bude doma. Cestou domů měla Dita smíšené pocity. Takhle si tu návštěvu vůbec nepředstavovala. Musí si přeci vše patřičně vysvětlit. Když se Igor rozhodl, že bude žít s ní, nemá cenu do toho zasahovat a trhat rodinu. Konečně udělal to rozhodnutí za oba. Je dobojováno. Konec. Zase se vše vrátí do starých kolejí. Chce to jen čas. Jakmile zaparkovala auto a odemykala dveře, zazvonil jí v kabelce telefon. Podívala se na displej, ale číslo volajícího neznala. Raději telefon zvedla, kdyby snad Bedřich něco potřeboval na cestách. Občas se stalo, že jí volal některý jeho kamarád, že jí něco veze nebo naopak, že něco potřebuje.

57

„Paní Křížová?“ Ozval se v telefonu cizí hlas. „Ano, u telefonu.“ „Jsem doktor Vávra. Volám kvůli vaší sestře.“ „Stalo se něco? Před chvilkou jsem s ní mluvila. „Je mi moc líto, že vám to musím sdělit takhle po telefonu. Ale vaše sestra právě zemřela.“ Dita se zapotácela a kolena jí selhala. S žuchnutím se posadila na stoličku vedle dveří. Ostatní slova už nevnímala. Zachytávala jen některá, jako embolie, zařídit potřebné, soustrast. Telefon jí vypadl z ruky. Před očima měla mžitky a ihned se nahlas rozplakala. „Neeeee!!!“Hysterický výkřik se jí vydral z hrdla a ohlušil celý dům.

58

KAPITOLA 10. Pohřeb. Jen samotné to slovo v ní vyvolávalo hrůzu. Naposledy viděla, jak se zavírá víko rakve za maminkou, když jí bylo dvacet. Seděla tehdy s Ninou a tatínkem v první řadě před obrovskou haldou květin a věnců. Pevně oba dva držela za ruku. Snažila se neposlouchat toho podivného člověka, který o mamince vyprávěl, ale nikdy se s ní nesetkal. Tak jak jen mohl vědět, jaká maminka opravdu byla? Jak se smála, jak hladila, jak uměla pofoukat bolístku nebo odřené koleno, když byly ještě malé holky? Jak uměla poslouchat a vždycky dobře poradit a jak se na nás usmívala i když jí bolest křivila tvář. Nikdy by nevěřila, že dalším členem rodiny, kterého bude pohřbívat, bude její sestra. Vždyť už byla zdravá. Proč jen se musely pohádat? Jak jen jí má teď říct, jak moc ji má ráda, jak moc jí chybí? Takhle to přeci vůbec nechtěla! Ne! Nyní musela zařídit vše potřebné a bylo jí z toho hrozně úzko. Měla pocit, jako by ona nebyla tou osobou, které se to týká. Její vnitřní já se zakuklilo do bezpečného kokonu, aby vůbec mohla fungovat a komunikovat. Celé noci proplakala a málokdy se vůbec vyspala. Když už zamhouřila oko, tak sotva na hodinku a už zase byla vzhůru a převalovala se na posteli. Ještě ke všemu tu nebyl ani její manžel a ona byla teď na všechno sama. Slíbil jí, že bude do pohřbu doma, ale ona ho potřebovala teď a tady, aby se měla komu vyplakat. Sice jí pomáhala kamarádka Šárka a Dita poprosila Hanku, kamarádku Niny, aby obeznámila všechny přátele a známé. Když konečně nastal den pohřbu, byla Dita utlumená takovou dávkou tišících léků, že sotva vnímala okolí. Opět stejný obrázek, květiny a rakev. Dita se na ten výjev nedokázala ani podívat. Žmoulala v ruce kapesníček a modlila se, ať už to všechno co nejdříve skončí. Poprosila minulý týden Igora, aby vymyslel řeč, kterou by mohl pronést u rakve. Chtěla, aby o Nině promluvili jen ti, co ji opravdu znali a chtěli se s ní od srdce rozloučit. Igor vybral několik písniček, o kterých věděl, že se Nině líbí a v jejím počítači našel několik úžasných fotek rozesmáté Niny a nechal z nich udělat obrovský plakát, který teď visel vedle rakve. Dav se pomalu vecpal do smuteční síně a šum utichl. Igor stál vedle rakve se svěšenou hlavou. Několikrát se zhluboka nadechl a přivítal všechny zúčastněné. Ruce se mu třásly, hlas občas selhal, ale Igor statečně líčil všechny šťastné chvíle strávené společně s Ninou. Vystřídalo se takto celkem pět lidí

59

z řad přátel a při každé veselé příhodě, kterou dotyčný vzdal hold svojí kamarádce, svíral smutek srdce všech přítomných, ačkoli se museli usmívat tomu, co dokázala Nina vymyslet, aby někoho potěšila nebo pozlobila. Dita by nejraději vstala, vykřikla „Dost!“ a běžela k rakvi, aby svoji sestru vyhnala ven, ať se vrátí, vždyť nemůže jen tak odejít, ať přestane vtipkovat, jako vždycky. Čím víc slyšela, tím hůř jí bylo. Najednou si uvědomila, jak moc byla Nina oblíbená a skvělá. Ačkoli si nebrala ve vztazích s muži servítky, všichni ji milovali. Byla úžasná a vstřícná. A když už si někoho pustila do svého srdce, zemřela by pro něho. Vždy byla ve škole tou oblíbenější a vtipnější, ale Dita ji brala, jako svoje lepší já. Najednou cítila, jakoby se všichni kolem ní nechtěli Niny vzdát, nechtěli ji pustit na druhý břeh, tam kde na její duši čeká převozník Charón, aby jí převezl přes řeku Styx. Tam, odkud není návratu. Jak ji teď může nechat jen tak odejít? Téměř v mrákotách vnímala polovinu jejího vlastního těla ležící v té rakvi s Ninou, jakoby jí Nina držela za ruku a nechtěla ji pustit. Vždy Ditu svým způsobem chránila a teď Dita cítila, že má její duše strach, kdo bude dál nad ní bdít a nechce odejít. Něco uvnitř křičelo z plných plic „Nechoď! Prosím, zůstaň!“ V ten moment, kdy se rakev pomalu vzdalovala a opona se zatahovala, všichni kolem začali hlasitě plakat. To už to Dita nevydržela. „Neee! Nechoď! Prosím! Zůstaň!“ vykřikla nahlas a pak se zhroutila do náručí Bedřicha a omdlela. Bedřich ji začal okamžitě křísit a Igor rychle běžel shánět sklenici vody. Jakmile ji probrali k vědomí, ihned ji Bedřich uchopil do náručí a odnášel ji do auta, aby ji odvezl domů a uložil ji do postele. Dita téměř nevnímala okolí. Doma ji prohlédl lékař, kterého Bedřich pro jistotu zavolal a píchnul ji uklidňující injekci. Poté Dita konečně usnula. Proležela v posteli dva dny a Bedřich s ní pro jistotu zůstal doma. Když se Ditě udělalo konečně lépe, odjel za tchánem, aby zjistil, jak je na tom on. Naštěstí se o něho postarala jeho přítelkyně a na nějaký čas se k němu nastěhovala. Dita byla stále mimo. Přesto, že se automaticky starala o děti a o všechny každodenní povinnosti, nedokázala se smířit s realitou. Bylo to dobré jedině k tomu, že úplně zapomněla na Igora. Ovšem Igor přišel o jedinou naději, jak se dostat z problému s Ditou. Čím víc teď trpěl ztrátou Niny, tím častěji myslel na Ditu. Potřeboval se zbavit té bolesti, která mu svírala srdce a tak se vrátil k původnímu plánu, získat pro sebe Ditu. Namlouval si, že kdyby tomu osud tak nechtěl, nezasáhl by tak krutě. A tak jí začal volat.

60

Nejprve byly hovory nevinné a jen se ptal, jak se Ditě daří a zda nepotřebuje s něčím pomoci. Dita nabízenou pomoc stále odmítala a nechtěla se s ním vůbec vidět. Proto začal naléhat, ať se s ním setká. Přes její odmítavé stanovisko trpělivě pravidelně volal a snažil se ji přesvědčit, ať odejde od Bedřicha. Dita nechtěla za žádných okolností o ničem takovém slyšet. Smrt její sestry ležela na jejích bedrech jako žulový balvan. Dávala si neustále za vinu vlastní nezodpovědné chování, jež způsobilo ztrátu tak bolavou pro její srdce. Byla sobecká. Viděla jen samu sebe a touhu po uspokojení jejího chtíče. Bezhlavě dělala věci, které by jí nikdy ani nenapadly, kdyby byla při smyslech. Již po několikáté opakovala Igorovi, ať jí neobtěžuje svými telefonáty a naléháním. Jelikož Igor byl neodbytný, vše se opakovalo každý týden. Dita pohlédla na zvonící telefon a v duchu zaklela. Zase Igor. Jenže tentokrát už s ním definitivně končí. Vynadá mu do bezvědomí a snad bude od něho jednou provždy pokoj. Vzteky popadla telefon. Nejprve se mu snažila po dobrém vysvětlit, že je pevně rozhodnuta. Ovšem když přesto naléhal, rozkřikla se na něho tak, že se to rozléhalo po celém domě: „Přestaň mě už jednou pro vždy otravovat. Řekla jsem ti jasně, že je konec. Jenom díky tobě můžu za smrt svojí sestry. Spát už s tebou nikdy nebudu a od rodiny neodejdu. Sbohem!“ Zlostně mrštila telefonem na křeslo. Bohužel si včas nevšimla Bedřicha stojícího ve dveřích a zírajícího na ni s otevřenými ústy. Když však hodil klíče na poličku, vyděsila se. „Můžeš mi říct, s kým jsi to mluvila?“ Řekl tiše Bedřich. Dita vyděšeně koktala, protože netušila, kolik toho mohl slyšet. „S… s nikým.“ „Naposledy se tě ptám, kdo to byl.“ Dita dál zarytě mlčela. Klesla do křesla a ukryla zoufale hlavu do dlaní. Bedřich k ní přiskočil a popadl její telefon, podíval se na příchozí hovory a bylo mu náhle všechno jasné. „Mrcho jedna! Tak kvůli chlapovi jsem málem přišel o děti?“ Dita už plakala na celé kolo. Všechna bolest světa se jí drala z hrdla. Padla Bedřichovi k nohám a snažila se ho obejmout. Vztekle ji odkopl. „Sbal se a vypadni! Nechci tě už ani vidět!“ Odešel z pokoje a práskl dveřmi tak silně, až praskla skleněná výplň. Sklo se vysypalo na zem, ale nikdo ho neuklízel. Po několikadenním handrkování a dohadování si Bedřich nastěhoval domů svoji matku. Je v důchodu, může se starat o děti. S Ditou už nepromluvil ani slovo. Než odjel za hranice, suše jí oznámil.

61

„ Až se vrátím, ať už tady po tobě nezbyde ani smrad. Zažádal jsem o rozvod. Na děti zapomeň.“ A odešel. Dita plakala celou cestu. Odjížděla sestřiným autem do jejího bytu. Jediného možného útočiště. Věděla, že stejně musí nejprve proběhnout dědické řízení a ona nutně potřebuje střechu nad hlavou. Původně chtěla jet za otcem, ale ten i bez jejích problémů měl truchlení po Nině až nad hlavu. Musí si rozmyslet, co bude dál. Se dvěma sbalenými kufry a ještě dvěma taškami, odemykala dveře od bytu svojí sestry. Jakmile vstoupila, měla pocit, jako by ten byt Nina nikdy neopustila. Všechny její věci zůstaly tak, jak si pamatovala, když odjížděla za Ninou do nemocnice. Brala jednu věc po druhé do ruky a pomazlila se s nimi. Musela samu sebe zarazit, jinak by pláč neměl konce. Téměř už neměla žádné slzy. Jen jí pálily oční víčka. Pak se podívala na obrázek rozesmáté Niny nad postelí a padl jí do oka odlesk sebe samé ve skle vitríny. Skoro se až polekala. „A dost!“ Nařídila si. „Začnu nový život. Budu bojovat tak, jak by to udělala Nina. Kvůli dětem a kvůli sobě. Dost bylo lítosti. Teď budu Nina já.“ Vybalila svoje věci do skříní a uklidila kufry a tašky. Vybrala poštu ze schránky a posadila se s hrníčkem voňavé kávy ke stolu. Začala probírat došlé složenky a letáky. Musí to vyřídit. Má toho velkou spoustu k vyřízení a rozhodně tím alespoň přijde na jiné myšlenky. Pečlivě vyřídila všechny pohledávky přes internetové bankovnictví. Věděla, jaká byla její sestra nepořádná na to, že pracovala jako účetní. „Kovářova kobyla.“ Říkala si v duchu Dita, když otevírala poslední obálku. … a tímto zveme všechny spolužáky z našeho ročníku na setkání po patnácti letech od maturity do restaurace Svoboda… Dita pozvánku odhodila na haldu k vyhození a nevěnovala jí už další pozornost. Jenže když odnášela papír do tříděného odpadu, její zrak znovu spočinul na obálce. Vyndala ji tedy a dala ji na poličku. Přemýšlela chviličku, co by asi udělala Nina. Určitě by jí hned zavolala a přemlouvala by ji, aby tam šla s ní. Mohly by ony dvě provést nějakou rošťárnu pro pobavení ostatních, aby se jim lépe vzpomínalo na staré dobré časy. Jenže Nina už tu není a ona sama rozhodně nic provádět nebude, protože zásadně nikam nepojede. Musela by nahlas říci, že je Nina mrtvá a toho se moc bála.

62

Igor se stále snažil nemyslet na Ninu. Její smrt ho bolestně zasáhla. Dával si za vinu, že mohl něco udělat už dávno. Tušil přeci, že se něco děje, že něco není v pořádku. Kdyby byl na Ditu uhodil dřív, kdyby… kdyby… Ať přemýšlel, jak přemýšlel, jediné, co mu z toho vycházelo, byla Dita. Nemůže jen tak na Ninu zapomenout a náhle nevěděl, která ze dvou sester mu více přirostla k srdci. Vyšel si ven, aby si vyčistil hlavu a jen tak se toulal ulicemi. Měl pocit, že Ninu vidí všude. Kamkoli si spolu vyšli, kdekoli se spolu smáli, všude kolem sebe ji viděl. Náhle měl pocit, že má vidiny. Před ním se na chodníku objevila Nina! Rychle ji doběhl a chytil ji za rameno. Dita se vyděšeno otočila. „Igore! Tys mě ale vyděsil!“ „Dito! Co tady děláš?“ Dita svěsila hlavu a nevěděla, jak má začít. „Nechceš si jít někam promluvit?“ Zareagoval jako první Igor. „Tak jo.“ A už se nechala odvádět do nejbližší restaurace. Jakmile se uvelebili a objednali si kávu, Igor okamžitě zaútočil otázkami. „Co tady vůbec děláš? Přijela jsi vyřídit pozůstalost? Jak dlouho se zdržíš?“ „No, zdržím se asi déle, než bych si přála.“ „To je to tak složité? Můžu nějak pomoc?“ Dita měla opět na kraji slzy. Snažila se ovládnout, aby si Igor nemyslel, že neumí nic jiného, než jen kňourat. Chtěla se také ukázat, že dokáže být silná, jako byla její sestra. Hlavně už jen kvůli ní, teď chce být, jako ona. „Bedřich mě vyhodil.“ „Cože? Jak vyhodil?“ „No vyhodil.“ „A co děti?“ „Nechce mi je dát. Nastěhoval si domů maminku, aby se o ně postarala a mně sbalil kufry a vyhodil mě. Prý požádal o rozvod.“ „Proč tak najednou?“ „Víš, jak jsme spolu naposledy telefonovali, tak to slyšel. Byla jsem mimo, řvala jsem na tebe a neslyšela jsem ho přijít.“ „A to se to nedalo nějak zamluvit?“ „Nechtěl se mnou diskutovat. Za všechno prý můžu já. I za smrt svojí sestry.“ „Sakra.“ „Ví, že jsme spolu spali.“ „Tak to je malér.“ „To mi povídej.“ „A co budeš dělat?“ „Zatím pořádně nevím. Sebrala jsem kufry a odjela sem. Bydlím zatím v bytě u sestry. Nemám kam jít. K tátovi teď nemůžu. Tam je jeho přítelkyně a navíc mu to nechci zhoršovat. Víš dobře, jak ho to sebralo.“ „A můžu pro tebe něco udělat?“

63

„Jo to můžeš. Promiň mi, že jsem byla na tebe hnusná. Ale byla jsem zoufalá. Však víš. Bylo toho na mě moc.“ Igor ji uchopil za ruku. Nebránila se. Byla ráda, že opět cítí něčí blízkost. „Myslíš, že bychom mohli začít znovu?“ Zeptal se opatrně. „A ty bys chtěl?“ „Chtěl a moc.“

64

KAPITOLA 11. Díky Igorovi získala Dita novou sílu k životu. Sebrala s hromádky papíru pozvánku na sraz třídy a rozhodla se, že tam zajede. Musí dokázat sama sobě, že i ona dokáže být silná jako její sestra. Mají přeci stejné geny. Když si vzpomněla, jak maminka bojovala statečně do poslední chvíle s rakovinou a dokud mohla, snažila se tvářit, že jí nic není. Musí to také dokázat být statečná, aby její maminka i její sestra na ni mohly být pyšné. Nemůže je zklamat. Ona je teď na řadě. Nejprve si ovšem musí poradit s manželem a tchýní. Bez dětí nemůže být. Naštěstí jí tchýně neodmítala dávat děti k telefonu pokaždé, když jim volala. Nechtěla, aby se jim stýskalo. Dita si domluvila celodenní setkání s dětmi, aby alespoň trochu zklidnila svůj stesk po nich. Dobře věděla, kolika otázkám bude čelit. Ale nebude jim lhát. Ony to poznají. Bude to krutá zkouška, ale slíbila si, že nebude plakat. Vydrží to. Určitě. Setkání naštěstí proběhlo v klidu a tchýně ji dokonce nechala s dětmi samotnou doma a odešla. Dita jí za to byla neskonale vděčná. Mohla si tak s dětmi promluvit v domácím prostředí a ne někde na ulici a vysvětlit jim situaci. Bála se jejich reakce, ale naštěstí to vzaly v klidu. Vysvětlila jim, že se chvíli budou stýkat jen několikrát v týdnu, ale že je má pořád stejně ráda. Hanička sice natahovala, ale Dita ji uklidnila, že je to, jako kdyby byly ve školce v přírodě. Musí tu situaci co nejdříve vyřešit. Nejhorší bude rozhovor s Bedřichem, kterému se zatím vyhýbala, ale věděla, že k němu musí dojít co nejdříve, už kvůli dětem. Jakmile se tchýně vrátila, poděkovala jí a předala dětem dárky, které jim přivezla. Odjížděla ze svého vlastního domova s těžkým srdcem. Naposledy dětem zamávala, zabouchla dveře auta a odjela zpátky do sestřina bytu. „Nedokážu tady bydlet.“ Postěžovala si Dita Igorovi, když za ní přišel. „Proč myslíš?“ „Mám hrozné výčitky. A co tomu řeknou její přátelé, až nás uvidí spolu?“ „Neřeš lidi, je to náš život. Co je komu do toho?“

65

„Já vím, ale raději bych se někam odstěhovala. Jakmile proběhne dědické řízení, prodám tenhle byt, peníze pošlu tátovi, najdu si někde práci a odstěhuju se.“ „Já, já, já! Máš taky v tom svým plánu vůbec nějaký místo pro mě? Nebo mě tady chceš nechat a zbavit se mě?“ „Promiň. Je toho moc, co musím vyřešit. Nejdřív si musím promluvit s Bedřichem. Chci děti. Jsem přeci jejich máma, nemůže mi je jen tak sebrat.“ „To chápu, ale ptal jsem se, jestli se mnou počítáš? Nebo je to jenom dočasný?“ Dita najednou nedokázala odpovědět. Nevěděla, jestli by nebyla raději, kdyby jí její manžel odpustil a vzal zpátky. Byli by zase normální rodina. „ Neboj,“ odpověděla vyhýbavě. Ale moc ho ta odpověď neuspokojila. Igor ji objal, aby ji uklidnil. „Hele, víš dobře, že už jsem si na tvoje děti zvykl. Jsem ochotnej jim dělat toho nejlepšího tátu, jak jen dokážu, ale musíš mi dát šanci. Jinak to nedovedu.“ „Chápej prosím, v jaké jsem situaci. Nejdřív děti. Jsou pro mě vším.“ „To beru. Ale ty se už konečně rozmysli, co vlastně chceš. Jestli Bedřicha nebo mě.“ Dita mlčela. Nedokázala odpovědět a Igor to věděl. Proto raději nenaléhal, aby se náhodou nedověděl něco, co vlastně ani vědět nechtěl. Podíval se na ni. „Dobrá,“ řekl, „ dám ti času, kolik jen budeš chtít, aby sis to mohla srovnat v hlavě. Ale jedno mi slib. Že ze mě nebudeš dělat pitomce, když se rozhodneš pro Bedřicha. Platí?“ Dita přikývla. Rychle ho objala a políbila. Byla šťastná, jak jen v dané situaci vůbec mohla být. Byla sobota a Dita se chystala na sraz spolužáků. Najednou se začala těšit, že se vrátí do svých studentských let a uvidí se s lidmi, které už neviděla celou dobu od maturity. „Odvezu tě a pak pro tebe přijedu, chceš?“ Nabídl se Igor. „Nevím, myslela jsem, že pojedu autem.“ „Jo a budeš na srazu abstinovat. To není vůbec dobrej nápad.“ „Myslíš?“ „Hele, za hodinu budou všichni vožralí a ty tam na ně budeš smutně koukat.“ „Hm, to je fakt.“ „Tak vidíš. Prostě mi zavoláš, až budeš chtít domů a já přijedu.“ „To bys pro mě udělal?“ „Ježíš, vždyť to není na konec světa. Stejně věčně zírám do noci na bednu, tak je to fuk. Holt si místo piva dám nealko.“ „Tak jo. Jsi skvělej, víš to?“ Vlepila mu pusu a běžela se připravit. Otevřela šatník, ale mezi svými věcmi nenašla nic, co by bylo přesně to pravé pro tuto příležitost. Chvíli seděla u otevřené skříně a pak ji napadla spásná myšlenka. Co když si půjčí něco od Niny? Dělaly to tak přeci pokaždé. Jen s tím rozdílem, že ji vždy oblečení pečlivě vybrala Nina.

66

„Udělám z tebe ženskou.“ Říkala vždy s úsměvem a pak měla radost, že jsou od sebe k nerozeznání a že to Ditě opravdu sluší. Oblékla si tedy džíny a halenku, kterou jí naposledy Nina půjčovala, když byly spolu ve víru velkoměsta. Pochvalně se zhodnotila v zrcadle, sebrala kabelku a šla za Igorem, aby jí odvezl. „Nino?“ vyhrkl Igor, když ji uviděl. „Teda, chtěl jsem říci, Dito. Promiň, ale zmátlo mě to oblečení. „Myslíš, že můžu takhle jít?“ „Jasně, sluší ti to. Tak proč bys nemohla.“ „Já jen, půjčila jsem si to bez dovolení.“ Svěsila smutně hlavu a vzdechla. „Hlavu vzhůru, děvče. Bude líp.“ „Jsi zlatíčko. Tak jedeme?“ „OK, jedeme.“ Igor ji doprovodil až do restaurace. Tam jí dal pusu na rozloučenou a odešel. Dita vešla do salónku a zakřičela. „Ahoj bando!“ „Nazdar, ahoj!“ Ozývalo se ze všech stran. „Tady je místo, pojď ke mně.“ Volala na ni spolužačka Petra, která seděla vždy v lavici s Ninou. „Jak jsi tady?“ „Igor mě přivezl.“ „No jasně. Že se tak blbě ptám viď. A kde máš ségru?“ Dita se zarazila, ale nechtělo se jí líčit smutný osud svojí sestry a tak raději řekla jen: „Nepřijede, je nemocná.“ „Hm, to je škoda.“ „Ahoj Nino!“ Křičel na ni spolužák Konopásek, který ji teprve teď zpozoroval. „Pojď si sednout ke mně, kašli na ženský!“ Dita se chtěla ohradit, ale pak si uvědomila, že vlastně nikdo z nich nic neví o nehodě její sestry. Nebude přeci každému vysvětlovat, že už Nina není a že za to může ona. To by ten večer za nic nestál. Přijala tedy roli svojí vlastní sestry a mlčky uvnitř trpěla. Navenek se snažila usmívat, ale moc jí to nešlo. „Teda, ty dneska čumíš.“ Napomenula ji Petra. „Dej si skleničku.“ Dolévala jí šampaňské. „ Kdo tě naštval? Nebo že by nějaký další milenec, o kterém Igor neví. Že je zase ženatej, viď.“ Dita se pousmála a nekomentovala to. „No jestli jsem si to nemyslela.“ „Klídek, babo.“ Napomenula ji Dita přesně tak, jak jí říkala vždy Nina. Po pár skleničkách šampusu už jí role vlastní sestry šla celkem skvěle. Nikdo ze spolužáků ani na chvilku nezapochyboval, že tu s nimi sedí Nina a ne Dita. „Nezklamu tě, Ninuško, neboj.“ Říkala si v duchu. Konopásek s Kučerou seděli u baru a něco si šeptali a občas se podívali směrem k Ditě. Za chvilku si toho všimla i Petra. Křikla na ně od stolu:

67

„Co nás pomlouváte, vy dva? Jste horší než drbny na návsi.“ Konopásek se osmělil a přišel k nim ke stolu. „Hele Ninuš, prej měla tvoje ségra nehodu. Říkalo se, že je mrtvá.“ Dita se zarazila a přeběhl jí mráz po zádech. Petra rychle zareagovala. „Jste voba debilove. Snad jsi slyšel jasně, že je Dita nemocná.“ Šťouchla do Dity a ta se zmohla jen na „Hm, máte zbytečný starosti.“ „Tak sorry, no.“ Odšoural se Konopásek zpátky k baru. Petra se podívala na Ditu. „Chceš o tom mluvit?“ „Ne. Až jindy. Promiň.“ „OK, tak na zdraví.“ Přiťukla si s ní Petra a vmísila se do hovoru ostatních spolužaček. Dita chvíli seděla a tvářila se, že se baví, ale moc jí to nešlo. Rozhodla se, že raději pojede. Už měla v sobě téměř láhev šampusu a bublinky jí začaly pomalu stoupat do hlavy. „Hele, já se vytratím, už mám dost. Začíná mě nějak bolet hlava a zítra mám náročný den.“ „To je škoda. Dám ti vizitku a zavolej mi, skákneme někdy na kafe.“ „Moc ráda. Měj se hezky, ráda jsem tě zase viděla.“ A odporoučela se k baru, aby zaplatila útratu. Ve dveřích už jen křikla. „Tak sbohem bando!“ a rychle zmizela na chodbě, aby se ji nikdo nesnažil zatáhnout zpátky. Venku zavolala Igorovi, aby pro ni přijel. Dita seděla v křesle a popíjela kafe. Pročítala stále dokola rozhodnutí o vypořádání dědictví. Nebyla schopna uvěřit vlastním očím. Její sestra Nina napsala kdysi dávno, když uzavírala úrazovou pojistku, Ditu jako osobu, které má být vyplacena částka v případě její smrti. Dále stavební spoření a další připojištění sjednala ve prospěch Haničky a Adámka. Za těch několik měsíců, co se zase spolu vídaly, si stačila oblíbit obě děti natolik, že se rozhodla do nich investovat? Ditě to bylo divné. Vždyť mohla mít časem vlastní, tak proč? Jedině, že by děti mít nemohla. Ale proč se jí s tím nikdy nesvěřila? Najednou si uvědomila, že i otec vždy mluvil tak, jako by se od Niny dětí neměl nikdy dočkat. Copak to všichni věděli, jen ona jediná ne? Navíc ji otec šokoval rozhodnutím, že se vzdává dědictví ve prospěch Dity a jejích dětí. Teď měla na účtu dva miliony korun. Stále nic nechápala. Ne, že by si nikdy nepřála mít tolik peněz, ale mnohem raději by je vyměnila zpátky za život svojí sestry, i kdyby měla dřít bídu do konce svého života. Ovšem největší strach měla z toho, co bude dál, když řekla tátovi po konci schůzky s advokátkou, že se bude asi rozvádět. Otec zrudl a snažil se jí domlouvat. Nepřál si, aby jeho vnoučata vyrůstala v rozvrácené rodině. Tlačil na ni, ať si to ještě rozmyslí a s Bedřichem si rozumně promluví. Vždyť jde hlavně o děti. Proto mu bude muset tohle přání splnit a s Bedřichem, ač velmi nerada, ještě promluvit.

68

„V žádným případě žádost o rozvod nestáhnu!“ Rozčiloval se Bedřich, když za ním přijel jeho tchán, aby mu domluvil. „Přestaň se chovat jako blbec, jsi dospělej chlap, tak se vykašli na nějakou ješitnost, vždyť jde o tvůj život a o tvoje děti.“ „Vždyť mě podváděla!“ „Slyšíš, co ti říkám?“ Bedřich přecházel po bytě jako vzteklý pes. To Ditě přeci nemůže jen tak odpustit. Taková ostuda. „Já to věděl. Tušil jsem to, když se najednou tolik začala zajímat o svoji sestru.“ „Bedřichu! Takhle nemluv! Nina je přeci mrtvá. Za nic nemůže.“ „Jak to můžeš vědět? Ditu by to samotnou určitě nikdy nenapadlo. Musela ji k tomu dotlačit.“ „A dost! Takhle o mých děvčatech mluvit nebudeš! Koukej se už konečně sebrat. Sám děti vychovávat nemůžeš. Jsi věčně v trapu, a kdo se tady o ně postará? Potřebují mámu jako sůl. Nebo snad se chceš rozvádět kvůli nějaké ženské?“ „Blázníš? Kde bych tak na to vzal čas, honím se jako blbec, abych vydělal peníze a měli jsme se dobře a ona se mi tady zatím kurví.“ „Přestaň už fňukat a sám si sáhni do svědomí. Tys jí nikdy nezahnul?“ Bedřich nevěděl náhle kudy kam. Netušil, jestli tchán ví o jeho záletech z dob, kdy ještě nejezdil s kamionem a raději změnil téma. „Co mám tedy jako dělat?“ „No co asi, mysli trochu, sakra! Zavolej ji zpátky.“ „A co když nebude chtít? Co když je s tím Igorem? Nejraději bych ho zabil, hajzla.“ „Klid, nerozčiluj se. K čemu by ti to bylo. Ničemu bys tím nepomoh´. Ber to takhle, každá máma miluje svoje děti a určitě jí jde jen a jen o jejich blaho. No, a jestli tě miluje nebo aspoň milovala, tak se vrátí. Sakra to jsi tak blbej a opravdu se chceš rozvádět kvůli takový kravině? Snad už jsi dost starej na to, abys jí dokázal odpustit.“ „Když já nevím.“ „Tak mě dobře poslouchej, Bedřichu. Nechtěl jsem ti to říkat, ale Dita zdědila po Nině dva miliony. A jestli nejsi úplně blbej, tak je ti jasný, jak byste si spolu za ty prachy mohli žít. Přeci to nenacpeš do chřtánu nějakýmu pitomci, co ti svedl ženu?“ Bedřich žuchnul do křesla a padla mu čelist. Zíral na tchána jako na zjevení. „Co… cože? Kolik?“ „Slyšel jsi dobře. Ale jestli jí to vykecáš, že jsem ti to řekl, tak si mě nepřej.“ „Jo, jasně, neboj.“ „Takže je ti doufám jasný, co musíš udělat.“ „No, teda nevím.“ „Mazej do květinářství, kup jí pořádnou kytku a zajeď za ní. Bydlí u Niny v bytě. Mimochodem ten taky zdědila. A bez odpuštění se nevracej. Počkám tady, dokud se nevrátíš.“ „Když já nevím.“ „Co sakra nevíš? Chceš ji zpátky? Nebo jsi fakt takovej magor a chceš se rozvést a dělit o majetek?“

69

„Máš pravdu, vždyť já bych ji vlastně musel vyplatit a nevím, kde bych na to vzal. Máme dluhů, že nevím co dřív platit.“ „Tak vidíš. Už přestaň vyvádět a jeď tam. Než ti ji klofne nějaký ucho.“ Dita připravovala večeři, když Igor přišel s myšlenkou, že by se už konečně mohli k sobě přestěhovat. Zaskočilo ji to a nevěděla, jak Igora opatrně odmítnout. V poslední době byl nějaký divný. Několikrát ho dokonce zahlédla s takovými pochybnými chlápky. Viděla z okna, jak se s nimi Igor na ulici dohaduje a dokonce to vypadalo, jako by mu vyhrožovali. Igor pak přišel nějaký vyplašený a vůbec s ním nebyla řeč. Čím víc teď byli spolu, tím častěji myslela na děti a na Bedřicha. Možná by bylo lepší, kdyby za ním přišla s prosíkem, třeba by se chvíli zlobil, ale nakonec by kvůli dětem přeci jenom ustoupil. Bude o tom muset popřemýšlet a zkusit vymyslet nějakou strategii, jak vrátit jejich vztah do původního stavu. Nechtěla se rozvádět a děti jí chyběly čím dál víc. „Proč nic neříkáš? Nemusila bys platit nájem, kdyby ses nastěhovala ke mně. Prodali bychom tenhle byt…“ „Nic se prodávat nebude. Nezapomeň, že není můj, ale Niny.“ „Tak ho snad zdědíš, ne?“ „Pokud vím, tak na dědictví budeme dva. Já a můj táta.“ „No tak stejně. Zbylo by nám víc peněz. Já to sám táhnout nemůžu. A tvoje finance stačí tak s bídou na nájem.“ „Můžeš mi říct, o co ti vlastně jde? Doposud sis nikdy nestěžoval.“ „To po mě ještě nešli vymahači.“ Igor se náhle zarazil. Tohle mělo zůstat tajemstvím. A teď je to venku. Doufal, že díky Ditě se z těch dluhů nějak dostane. Kdyby nekšeftoval s těmi zlodějíčky aut, bylo by ho to nestálo tolik peněz. Stačil jeden podělanej kšeft a přišel o balík peněz, který musí co nejdříve splatit. Jinak mu hrozí, že mu jeho kumpáni zpřeráží všechny kosti v těle. „Tak to byla ta banda pobudů, co ses s nima tuhle vybavoval pod okny?“ „Tys to viděla?“ „Jo viděla. A hned mi bylo jasný, že to nejsou žádní tvoji kamarádi.“ „No tak už víš, že jsem v pěkným průšvihu.“ „A co čekáš ode mě? Že kvůli tobě prodám byt? Blázníš? Jestli ho někdy prodám, tak musím koupit takový, do kterého bych se vešla i s dětmi.“ „Pořád neslyším nic jinýho než děti, děti, ale co já, to tě nezajímá.“ Dita na něho zírala a nevěřila vlastním uším. Ten se tedy pěkně vybarvil. A ona byla tak hloupá, že uvažovala o tom jeho návrhu. Ještě by ji přivedl do pěkného maléru i s dětmi. Ještě že mu neřekla o tom dědictví, bůhví, co by ho napadlo. Musí se ho co nejdříve zbavit. Začíná být nebezpečný. Ještě že to neví Bedřich. „Myslela jsem, že mě chceš i s nimi, najednou jsou ti na obtíž?“ „No dobrá, jak chceš. Já jsem to myslel dobře. Ale když jsou ti děti milejší než já, tak to asi nemá cenu.“ Vyskočil od stolu a odešel. Prásknul za sebou dveřmi, až to zadunělo.

70

KAPITOLA 12. Když se Bedřich objevil u jejích dveří s kyticí, málem jí to vyrazilo dech. Přišel právě včas. Tolik potřebovala jeho náruč a najednou je tu zase naděje, že můžou spolu vést normální rodinný život. Musela mu slíbit, že se to už víckrát nestane a že to bylo jen poblouznění z osamění a že jí to moc mrzí. Ona o něho vůbec nikdy nechtěla přijít a ještě pořád ho moc miluje a hlavně se už nemohla dočkat, až zase budou s dětmi všichni spolu. „Chci, abys odjela se mnou hned domů.“ Dita ani nešpitla a honem pospíchala balit věci. Bedřich seděl na posteli a díval se na ni. Zarazila se, když viděla jeho pohled. „Proč se tak díváš?“ „Protože mi konečně došlo, jakej jsem byl blbec, když jsem tě vyhnal. Vždyť jsem o tebe mohl úplně přijít.“ Dita se k němu posadila a objala ho. Nechtěla mu nikdy říci, jak málo stačilo a navždy by byla bez něho. „Musíme být víc všichni spolu. Pořád tě moc miluju.“ „Však já tebe taky, ty moje divoško.“ Když dorazili domů do Kaplic, Dita se zarazila, že ji přišel kromě dětí přivítat i otec. Když se s nimi objímala, spiklenecky na ni mrknul. „Mám takový pocit, chlapi, že jste se na mě domluvili.“ „A i kdyby, vadí to moc?“ Nedal se otec. Dita ho objala. „Ať už to bylo jakkoli, tati, děkuju.“ A políbila ho. „No, tak já myslím, že zase pojedu. Doma mě čeká Evička a určitě už bude pěkně nervózní, kde jsem tak dlouho.“ „A nechtěl bys nám ji už konečně oficiálně představit? Vím dobře, že už jste spolu dlouho. Znám tě, a pozorovala jsem tě už před několika měsíci, že jsi omládl.“ „Myslíš?“ „No jasně, tati. Jsi pořád fešák.“ „Tak pa, ty moje sedmilhářko. A nezlob!“ Pestrobarevné spadané listí rozfoukával chladný podzimní vítr po parku. Ještě se přes den objevilo několik slunečních paprsků, ale stále více ztrácely na síle. Dita se při cestě z práce posadila na lavičku a vychutnávala si chvilku svobody.

71

Igor se jí pomalu vytrácel z mysli. Nová práce ji zaměstnávala natolik, že neměla čas myslet na cokoli jiného. Měla na starosti recepci v kosmetickém salonu včetně ekonomického zázemí. Nejenže objednávala zákaznice a zákazníky na manikúru, kosmetiku, masáže, k holičce, ale také se starala o to, aby měly masérky potřebné olejíčky a jiné ingredience, holičky – šampony, barvy na vlasy, laky a tužidla, kosmetičky svoje mastičky a krémy a dále aby byl dostatek všech laků na nehty, make-upů, barviček a různých dalších chemikálií, kterými je třeba docílit krásu každé zákaznice dle jejích představ. Práce ji velmi bavila a každý den jí rychle utekl. Jediné, co jí přidělávalo vrásky, byl její manžel Bedřich. Stále ji hlídal a nepouštěl ji samotnou skoro na krok. Dokonce kvůli ní změnil pozici ve firmě a stal se z něho dispečer s tím, že v případě potřeby zaskočil za některého řidiče, když si chtěl vybrat dovolenou. Z peněz, které dostala Dita z pojistky její sestry, teď doplatili hypotéku a ještě jim zbylo na nové auto, protože to staré bylo tak zničené, že muselo jít do šrotu. Navíc bylo prokázáno, že celá havárie byla vina Niny a pojišťovna jim za auto nic nevyplatila. Naštěstí se s tím Bedřich rychle smířil, když zjistil, jak jsou na tom finančně. Naplánovali si hezkou dovolenou u moře, ale protože Dita čerstvě nastoupila do práce, museli to přenechat na příští sezonu. „Nevadí, alespoň se máme na co těšit. Něco vybereme a dáme si to pod stromeček.“ Rozhodla Dita, aby rodina nebyla smutná, že se už letos k moři nedostane. Byla tu ještě otázka, co s bytem v Praze. Zda se prodá nebo pronajme. Otec byl pro pronajmutí, aby měla Dita nějaký jistý pravidelný příjem, i kdyby třeba onemocněla. A tak si založila účet, o kterém nikdo nevěděl, a nechala tam posílat všechny peníze z nájmu. „Jeden nikdy neví. A když to neví Bedřich, nemůže s tím chtít hospodařit a rozhodovat. Jednou za ty peníze budou děti rády.“ Říkala si v duchu. Bedřich měl sice o několik tisíc menší výplatu, ale když teď Dita zase pracovala a nemuseli platit hypotéku, měli se dokonce mnohem líp než dřív. Navíc byl Bedřich spokojený, že je doma a může se věnovat dětem a pohlídat si Ditu. Co kdyby jí zase napadlo něco šíleného? Jenže šílená byla spíš Dita z jeho stihomamu. Stále jí kontroloval telefon, emaily a chodil jí naproti do práce, aby snad nepotkala někoho, kdo by se jí mohl zalíbit. Ale ona neměla na nic podobného ani pomyšlení. Občas měla ještě nějaký ten erotický sen o Igorovi, ale to bylo vše. Párkrát se jí Igor znovu pokusil kontaktovat a poslal jí SMS, ale ona nereagovala a raději si jeho číslo vymazala ze seznamu, aby zbytečně nedráždilo Bedřicha.

72

Nerada se smiřovala s chováním svého manžela, ale doufala, že se časem všechno srovná, když uvidí, že nemá žádný důvod ji podezírat a sledovat. Jenže když už to trvalo několik měsíců a jeho stihomam nepřestával a naopak se stupňoval, zajela Dita na radu za otcem. „Už to nevydržím. Každý den mi prolézá telefon a mám ho pořád za zadkem. Copak takhle se dá žít?“ Stěžovala si Dita smutně. „Třeba chce mít jenom jistotu. Tak ho nech, však ono ho to přejde.“ „Už to trvá moc dlouho. Nebaví mě to. Jsem z toho unavená. Bojím se říct cokoli, aby ho to náhodou nepopudilo. Vždyť už jsem nebyla na kafi se Šárkou ani nepamatuju, a když jedu nakupovat materiál a zásoby do práce, tak jede za mnou. Dvakrát jsem ho takhle přistihla, že jel za mnou až do Prahy.“ „Hm, to už je fakt příliš.“ „Co mám dělat, tati? Nemohl by sis s ním nějak promluvit?“ „Copak o to. Promluvit s ním můžu, ale jestli na mě dá. Je zralej na léčení. To přeci není normální, začíná pěkně magořit.“ „Jenže nemá jediný důvod proč. Jsem opravdu hodná. Navíc nemám na nic jiného než na děti a domácnost čas. Večer přijdu ubitá z práce a makám. Pak mu ještě musím dokazovat, jak moc ho miluju, aby nedělal scény. Už toho začínám mít plný zuby. Pak mi ještě řekne, že se do toho nutím a že si to neužívám. Ale copak můžu? Jsem utahaná jako pes a sotva pomyslím na sex, zvedá se mi žaludek.“ „To není dobré.“ „To mi povídej. Když si s ním chci o tom promluvit, tak se vždycky pohádáme. Neuzná chybu. Myslí si, že je to kvůli Igorovi a je to pořád dokola. Přemýšlím o tom, zda jsem neudělala chybu, když jsem se k němu vrátila.“ „Takhle nemluv, je to tvůj manžel a máte spolu děti.“ „Já vím, tati. Ale když on mi tak neskutečně leze na nervy v poslední době. Kdyby mi alespoň doma trochu pomáhal, ale to se rozvalí na gauč a čučí na bednu a pak se diví, že jsem unavená a nemám na nic náladu.“ „Musíme ho nějak zabavit, aby přišel na jiné myšlenky.“ „To se lehko řekne. Ale jak. Vždyť ho nic kromě televize nebaví.“ „Mohl by třeba chodit hrát fotbal, přeci dřív hrával.“ „Jo před deseti lety a před dvaceti kily.“ „To nemáte nějaké kamarády?“ „Díky němu už ne. Všichni jsou podle něj blbci a nemá si s nimi co říct.“ „Tak to bude, holka, těžký.“ „To mi povídej. Já bych snad byla i ráda, kdyby chodil do hospody. Alespoň by pořád nedřepěl doma jako pecivál.“ „Vidím, že se za ním budu muset vydat a zkusím ho vytáhnout na pivo nebo na fotbal. To snad dokážu, co myslíš.“ „Jsem na to zvědavá. Ale opatrně, prosím tě. Nerada bych měla doma kázání. Už takhle ho mám častěji, než bych si přála.“ Dita si konečně udělala polední pauzu. Uvařila si kafe a šla si sníst oběd, který ji přivezla dovážková služba. Dneska si ještě nestihla ani odskočit na záchod, takový frmol naznačoval, že se blíží plesová sezóna. Sotva dala do úst první sousto, zazvonil jí v kabelce mobil. Ani se nepodívala na displej a hovor přijala.

73

Na druhém konci se ozval vyplašený Igor. Celkem jí to rozhodilo, ale byla zvědavá, co vůbec ještě chce. „Dituško nemám moc času, tak to vezmu stručně. Vím, že se na mě zlobíš, ale jsi poslední člověk, kdo mi ještě může pomoci. Jdou po mně.“ „Počkej, počkej. Kdo jde po tobě a proč?“ Skočila mu do řeči Dita a v duchu si nadávala, že ten hovor brala. „Vždyť víš, ta banda vymahačů. Ty moje kšefty. Potřebuju schrastit do zítřka sto tisíc. Dana říkala, že prý jsi dostala nějaké peníze po Nině. Prosím pomoz mi, do týdne ti je vrátím.“ „Blázníš? Sice jsem dostala peníze, ale zaplatila jsem hypotéku a koupila auto.“ „Zabijou mě. Pomoz mi. Nevím co dělat. Posral jsem to.“ „Igore, kasu drží manžel. I kdybych chtěla, nemůžu.“ „Sakra, jsem totálně v prdeli.“ „Promiň.“ „Zkus to nějak? Jsi moje poslední záchrana.“ „Tak jdi na policii, když ti jde o život.“ „Blázníš? To můžu jít rovnou do kriminálu.“ „Hele Igore, já nechci mít nic s těma tvejma pochybnejma kšeftama společnýho. Mám malý děti.“ „Nikdo se nic nedozví. Přísahám!“ „Dituško!“ „Jdi k čertu, Igore!“ zavěsila. Igor ji ještě několikrát prozváněl, ale ona vypnula zvonění, aby měla klid. Co si o sobě vůbec myslí? Že mu bude dělat dojnou krávu? To se teda chlapeček spletl. Přesto jí to nedalo a nemohla kvůli tomu celou noc spát. Sotva ráno přišla do práce. Připravila si požadavky na materiál a odešla do banky. Vybrala z tajného účtu sto tisíc a zavolala Igorovi. „Jestli ještě chceš ty prachy, za chvilku jedu do Prahy.“ „Právě jsi mi zachránila život.“ „Ale chci podepsat směnku. Nedám ti jen jenom tak. Nejsem blbá.“ „Samozřejmě zlato. Kde se sejdeme?“ „V naší kavárně na rohu. Budu tam tak za dvě hodiny.“ „Dobrá, jsi zlatíčko. Děkuju.“ „Neděkuj, je to kvůli Nině. Kdyby záleželo na mně, tak na tebe kašlu. Ale jí toho moc dlužím.“ „Všechno vrátím, do poslední koruny. Fakt. Slibuju.“ Jakmile Dita vešla do kavárny, Igor už seděl u jejich oblíbeného stolu a netrpělivě na ni čekal. Když ji uviděl, rozzářily se mu oči. „Ahoj zlatíčko. Tak rád tě vidím.“ „No to se nedivím. Raději asi vidíš tuhle obálku. Nemusíš to počítat, je to rovná stovka přímo z banky.“ „Dobrá, věřím ti.“ „Vyberu si to i s úrokama.“ „Klidně. Cokoli budeš chtít. Opravdu jsi mi tím zachránila život. Jsem v hrozným maléru.“

74

„Nic mi neříkej, nechci nic slyšet. Čím míň toho vím, tím líp.“ „Dáš si něco?“ „Ne díky. Nebudu se zdržovat. Nerada bych, aby mě tu někdo s tebou viděl. Navíc nevím, jestli ten můj stíhač zase někde nešmíruje. Mám ho teď pořád za zadkem.“ „No kdybys chtěla nějak pomoc, není problém. Něco už na něho vymyslím.“ „Jo to vidím. Pěkně děkuju za takovou pomoc.“ „Tak se nečerti.“ „Musím běžet. Máš na to dva měsíce. Abys to vrátil. Můžeš klidně po částech, abys neřekl, že jsem pes.“ Předložila před něho směnku a on ji podepsal. „Vidím, že ses na mě připravila.“ „Jestli nechceš, můžu si je zase vzít zpátky.“ „Promiň, jsem rád. Moc děkuju.“ „Bylo to poprvé a naposled. Zruinoval jsi mi účet. Sbohem.“ Než se stačil Igor rozkoukat, byla Dita pryč. Nasedla do auta a rychle spěchala splnit pracovní povinnosti. Ruce se jí třásly, ale byla ráda, že ukázala Igorovi, že není hloupá naivka. „Chovala jsem se jako Nina. Určitě by byla na mě pyšná. Snad jen jsem neudělala blbost a o ty prachy nepřijdu.“ Honily se jí v hlavě pochybné myšlenky. Je to naposledy, co udělala takovou bláznivinu. Slibovala si. Otec udělal, jak slíbil. Vytáhnul Bedřicha na fotbal a potom do hospody. Bedřich se sice snažil vymluvit, ale tchán trval na svém. Vezmou s sebou děti, můžou běhat kolem hřiště a hrát si. Po fotbale je odvedou domů a zajdou s chlapama do hospody. I když se otec v hospodě snažil sebevíc. Bedřich nic nepochopil. Pořád si trval na svém, že ji musí hlídat. Když to udělala jednou, udělá to znovu. „Hele, Béďo. Copak sis jako každej chlap nezaskotačil jinde?“ „To je něco jinýho. Ženský do toho hned tahaj city.“ „Já vím. Ale měl bys jí to konečně odpustit nebo se tím budeš trápit do nekonečna.“ „Já se netrápím. Jenom si ji hlídám. Důvěřuj, ale prověřuj. Vždyť to znáš.“ „No vidím, že to s tebou nemá ta moje holka lehký.“ „Myslím, že si nemá na co stěžovat. Prachy vydělám, za ženskejma ani do hospody nechodím, tak co by chtěla, he?“ „Pomáháš jí doma vůbec?“ „Hlídám děti.“ „A co nějaký výlety, dovolená? Potřebujete taky trochu vysadit. Oba.“ „Už jsme to naplánovali, neboj. Příští rok jedeme k moři.“ „A není to málo? Měl bys jí pomáhat i v týdnu, když teď chodí do práce a dělá do večera.“ „Se nezbláznim. Chtěla do práce, tak to má.“ „Ty seš fakt magor. Ženskou musíš hejčkat.“ „To jsem dělal celou dobu a stejně mi utekla, tak k čemu to bylo?“ „Ale takhle ji stejně neuhlídáš. Akorát bude doma dusno.“

75

„To ji teda uhlídám. To si piš.“ Bedřich vstal a šel zaplatit. Otec se tedy zvedl a pomalu se vydal za ním. Viděl, že se zeťákem není po dobrém žádné pořízení. „Doufám, že ty prachy nejsou kradený.“ Rýpla si Dita do Igora, když jí vracel dluh. „Neboj, jsou čistý.“ „No jen aby. Tady máš tu směnku.“ „Začínáš se chovat tvrdě jako Nina.“ „Doufám, že je to kompliment.“ Igor se jen pousmál. „Co ten tvůj stíhač, ještě tě hlídá?“ „Je to čím dál horší. Už nemůžu ani vytáhnout paty z domu. Jediný únik je, když jedu nakoupit zboží.“ „Věděl bych, jak na něj.“ „No to mi teda řekni.“ „Sežeň mu ženskou.“ „No to je fakt dobrej nápad. To je tvůj vlastní nebo sis ho půjčil?“ „Myslím to vážně. Jestli chceš, můžu vypomoci.“ „Přestaň si ze mě dělat blázny.“ „Tak poslouchej. Jedinej způsob, jak donutit chlapa udělat něco co nechce, je přes ženskou.“ „Ale kde ji mám hledat? Je pravda, že bych byla ráda, kdybych měla od něho na chvíli klid snad i za tu cenu, že by mě podváděl. Už mě sex s ním vůbec nebaví.“ „No, to sme dopadli, paninko.“ „Tobě se to mluví.“ „Hele zařídím to, vážně, na revanš. Za to, žes mi zachránila život. Říkal jsem ti přeci, že to máš u mě.“ „A co chceš jako dělat?“ „To už nech na mě. Jen tě to možná bude nějakou kačku stát.“ „To mu ji mám ještě platit?“ „No zadarmo dneska děvku neseženeš.“ „Děvku? Blázníš? Co když něco chytím?“ „Klídek. To je náhodou náramně čistý zboží.“ „Teda koukám, že jsi pěknej mafián.“ „Haha, snídala jsi vtipnou kaši?“ „Nikdy jsem si nemyslela, že máš takový styky.“ „To je život, děvče. Tak chceš to tak?“ „Musím si to rozmyslet.“ „Mně je to jedno. Až si to rozmyslíš, tak mi dej vědět.“ „To jsi mi zase nasadil brouka do hlavy.“ „Tak na zdraví a na spolupráci.“ Přiťukli si kafem a Dita spěchala domů. Další důvod, proč se zase v noci pořádně nevyspí.

76

KAPITOLA 13. „Tak jsem dneska dostal k ruce nějakou babu.“ Poznamenal Bedřich jen tak mimochodem u večeře. „Jakou babu?“ Divila se Dita a začínala tušit, odkud vítr fouká. „Nevím. Je to prý nějaká šéfova příbuzná a studuje vejšku a tady si přivydělává. Že prej bude psát nějakou práci o dopravě nebo co.“ „A je aspoň hezká?“ „Neříkej, že žárlíš.“ „Já? V týhle rodině jsou na to jiný experti, že?“ Rýpla si Dita statečně a čekala na odezvu. „To už jsme snad probírali, ne?“ „Jo. Probírali. Mockrát a pokaždý zbytečně.“ „Hergot, co furt máš? Holt se o tebe bojím. To je snad normální, ne? Kdybys mi nezahejbala, nemusel jsem si tě začít hlídat.“ „No to je opravdu argument.“ „Hele nezačínej zase. Nemám chuť na nějaký dohadování.“ „To máš pravdu. Ani já ne. Jdu vykoupat děti.“ Uzavřela debatu Dita a rychle se odporoučela do koupelny. Snad to jejich spiknutí s Igorem zabere. Bude to stát pár tisíc, tak by byla moc ráda, kdyby to nebyly vyhozené peníze z okna. Hlavně, aby to už zabralo a měla konečně klid. Zase ta hrozná noční můra. Už několik dní po sobě se jí zdál stejný sen. Pokaždé se vzbudila vyděšená strachy a v propocené noční košili. Ve snu viděla Ninu, jak leží v otevřené rakvi a kývá na ni. Dita přistupuje k rakvi a Nina jí dělá vedle sebe místo. Jakmile Dita přilehne vedle sestry, víko se přiklopí a slyší, jak z venkova zatloukají do rakve hřebíky jeden po druhém. Nina ji pevně objímá, ale Dita křičí a snaží se dostat za každou cenu ven. V tom se vždy probudí, vylekaná vlastním křikem. Stále se snažila vymyslet, jaké poselství jí tím její sestra přináší. Říká se, že sny o mrtvých jsou varováním živým. Určitě to má něco do sebe, protože pokaždé, když se jí zdá o mamince, někomu v rodině se něco ztratí. Jednou měla téměř živý sen, jak s maminkou sbírala jahody. Ten den odjížděli s Bedřichem a dětmi na výlet na Křivoklát. Když Bedřich tankoval, zapomněl si peněženku položenou na střeše auta. Zjistil to až doma a zhrozil se. Měl tam všechny doklady a dost peněz. Rychle přemýšlel, kde ji naposledy vyndával.

77

Nakonec si vzpomněl a uháněl honem zpátky na benzinku. Naštěstí ji odevzdala obsluze nějaká paní, která tankovala po něm u stejného stojanu. V tu chvíli by jí Bedřich nejraději líbal ruce. Ale to už byla dávno pryč. Proto koupil alespoň velkou čokoládu čerpadlářce jako poděkování za ochotu. Stále se nemohla dopídit významu jejího snu. Takový horor se jí ještě nikdy nezdál a navíc opakovaně. Kdyby jen věděla, co tím chce Nina říci. Ditu ze všeho nejvíce trápila situace, že se nestihla se sestrou před smrtí usmířit. Byla to hloupá a zbytečná hádka a teď s tím bude muset celý život žít. Tolik by si přála, aby jí to její sestra odpustila, ale je na všechno pozdě. Zkoušela se i modlit večer před spaním, ale zjistila, že modlitby umí jenom kousíček a Otčenáš není to pravé, když se modlí ke svojí sestře za odpuštění. Dny ubíhaly a její manžel byl doma čím dál víc nasupenější a protivnější. Každé ráno se pečlivě holil, a když odešel do práce, byla cítit koupelna jeho parfémem, který vzal bůhví kde. Dita tu vůni neznala a dobře si pamatovala, že ji ani nekupovala. Navíc její manžel by si sám nic podobného nekoupil. Pojala proto podezření, že Igorův plán zabral a její manžel jí zřejmě zahýbá nebo se o to teprve pokouší. Na jednu stranu byla ráda, že má konečně pokoj od jeho stihomamu, ale na druhou stranu tušila, že to nedopadne dobře. Bála se toho, že když se Bedřich zamiluje, mohl by se chtít rozvádět. A to si Dita rozhodně nepřeje. Chtěla, aby jí Igor pomohl nastražit šlapku, se kterou by je přistihla na smluveném místě. Měla by tak na manžela bič a zase by byl klid v rodině. Přemýšlela, zda se vydat za Igorem a prodiskutovat situaci nebo raději ještě počkat jak se vše vyvine. Raději se vydala do Prahy, aby zjistila, o co jde a na kdy má Igor naplánováno to odhalení. Jenže Igor byl z toho poněkud zmatený. „Rád bych ti pomohl, Ditu. Ale já jsem ještě žádnou šlapku neposlal.“ „Cože? To chceš říct, že se Béďa zbláznil do nějaké dvacítky jen tak a sám od sebe?“ „No nechci tě děsit, ale už to tak asi bude.“ „No potěš voči. Co budeme dělat?“ „To nevím. Maximálně ti můžu poslat pár bouchačů, aby mu srovnali frizúru a dostal rozum.“ „Obávám se, že to by asi nepomohlo.“ „Ale když teď o tebe nemá takový zájem, neměla bys pro změnu ty zase zájem o mě?“ Dita se na něho tázavě podívala, zda opravdu dobře slyší. „Děláš si legraci nebo to myslíš vážně?“ „Smrtelně vážně. Stýská se mi po tobě.“ „To už je snad za námi, ne?“ „Nevím, jak za tebou, ale u mě máš pořád dveře otevřený.“ „Jsi děsnej, já se ti tady svěřuju se svýma starostma s manželem a ty toho hned využiješ ve svůj prospěch. Typickej chlap.“ „Ale no tak. Sama říkáš, že ti to doma neklape. Nám to přeci klapalo náramně.“

78

„Jo, jenže to jsem ještě netušila, co jseš zač.“ „Chceš říct, že jsem nějakej grázl nebo co?“ „Nic takovýho jsem neřekla, ale pokud vím, byl jsi to ty, kdo za mnou přiběhl o pomoc, aby přežil.“ „Hele já vím. Byla to blbost a s těmahle kšeftama jsem už fakt přestal. Bylo to dost vo hubu.“ „To je tvoje věc. Já jen vím, že mám dvě malý děti a ty bych nikdy neohrozila jenom kvůli nějakýmu chlapovi. To mi věř.“ „Ale nedivoč. Tak hrozný to zas není.“ „Igorku, pochop. Je konec. Do stejné řeky dvakrát nevstoupíš.“ „Snažil bych se. Přísahám.“ „Nepřísahej. Raději mi poraď, co mám dělat.“ „Nejsem psycholog, ve vztazích se nevyznám. Ale když ti bude nejhůř, můžeš kdykoli přijet. Vždyť víš, že mám pro tebe slabost. A obzvlášť teď, když už tu není Nina. Moc mi chybí a ty taky. Byli jste moje dvě v jednom.“ „Jo, jenže ty bys měl nejraději jednoho ve dvou, viď.“ Uculovala se Dita svému vtípku. „Jenže to byl váš nápad, dámy. Na to nezapomeň.“ „Já vím. Ale nakonec se ti to líbilo. Tak se nečerti.“ „Škoda, že jsem si tu Ninu nevzal. Proč myslíš, že mě pořád nechtěla?“ „Protože jsi byl na ni moc hodnej. A to byla chyba. Nina potřebovala, aby ji někdo trápil. Musela někoho dobývat, pak byla spokojená. Když měla něco moc snadno a na dosah, tak se jí to nelíbilo. Byla bojovnice.“ „A já blbec se tak snažil.“ „Myslím, že tě stejně měla ráda. A nakonec si tě chtěla vzít. Kvůli tomu jsme se vlastně pohádali ten poslední den. Na to nikdy nezapomenu.“ „Vážně? To jsem nevěděl.“ „No vidíš a teď už se to vrátit nedá.“ Posmutněla Dita. „A co teda budeš dělat s tím tvým Don Juanem?“ „No když jsem teď ušetřila za tu šlapku, tak se asi půjdu ze zoufalství opít.“ „A nepotřebuješ u toho parťáka? Myslím, že v tomhle jsem fakt dobrej.“ Nedělní ráno se probudilo do zasněženého dne. Všude kolem bylo bílo. Děti měly radost, že půjdou sáňkovat. Ovšem o to míň radosti nadělal sníh majitelům domečků. Dita připravila snídani a čekala, až Bedřich vstane, aby šel uklidit ty bílé haldy sněhu. Když se konečně vyštrachal z postele a viděl za okny to nadělení, už byl zase v bojové náladě. „Měl bys to protáhnout alespoň kolem domu, aby se tam dalo chodit a někdo si tam nezlomil nohu. Odpoledne potřebuju zajet nakoupit, tak abych mohla vyndat auto z garáže.“ „Taky by se ti nezkrátily žíly, kdybys to jednou odklidila ty.“ Zabručel nasupeně Bedřich. „Fajn. Není problém, ale uklidíš, uvaříš, zajedeš nakoupit a odpoledne půjdeš s dětmi sáňkovat a já budu klidně celý den dovádět s lopatou. Alespoň si u toho vyčistím hlavu.“ „Ty děláš, jako bych já tady nic nedělal.“

79

„Nechápu, proč se rozčiluješ. Nic takového jsem přeci neřekla.“ „To vidím, pořád mi něco předhazuješ a já si připadám jako budižkničemu. Taky se můžu na všechno vykašlat.“ „Dobrej nápad. Takže já taky nevařím a na oběd si skočte třeba do mekáče, to už je mi jedno.“ „No to snad nemyslíš vážně?“ „Já? Zrovna tak vážně, jako ty. Tak si vyber, buď sníh, nebo domácnost, ale obojí nezvládnu.“ „Tady se člověk nemůže ani v klidu nasnídat.“ Vztekle odstrčil hrnek od kávy, až cinknul o talířek a odešel. Za chvíli už ho Dita viděla z okna, jak vztekle prohazuje cestičku ke vrátkům a plochu před garáží. „Já ti dám milenku, makat budeš.“ Pronesla po tichu. Odpoledne šla Dita s dětmi sáňkovat, jak slíbila. Sotva vytáhla paty z domu, Bedřich už neměl stání. Vzal auto a odjel za Bohunkou, jeho prsatou brunetkou, která mu dělala nejen asistentku, ale i něco mnohem víc, co rozhodně nebylo v náplni práce. Naivně si myslel, že Dita nic netuší. Ale šestý smysl ji včas upozornil, že se v jejich vztahu něco děje v momentě, kdy Bedřichovi vzrostla spotřeba holících krémů, šamponů a deodorantů. Na to nemusí být člověk detektiv, aby si uměl dát dohromady souvislosti. Navíc ta jeho věčná podrážděnost a dokonce se mu na domácím poli i vytratil sexuální apetit. Zpočátku byla Dita ráda, že má od něho klid a jeho stihomam se vytratil stejně rychle jako jeho chuť pobývat večer doma s rodinou. Říkala si, že ho to snad časem přejde, ale když se jeho nálady zhoršovaly a začal se utrhovat už i na děti, rozhodla se Dita vážně si s ním promluvit. Jenže Bedřich tyhle hovory přímo nesnášel, nedokázal rozumně vysvětlit svoji náhlou změnu nálad. Jakmile k diskusi došlo, schválně všechno házel na Ditu a vymlouval se na přepracovanost a vytíženost v práci. Vracel se domů pozdě v noci a několikrát přišel dokonce až ráno. Jako výmluvu si vymyslel, že musel v noci zaskočit za kolegy, co vykládají vagony, aby měl ráno připravený náklad do zahraničí. Dita dobře věděla, že jí lže. Ale jak mu jeho lež prokázat? Bude si asi muset promluvit s tou jeho milenkou, když s ní nechce mluvit on. Ač nerada, vydala se za Bedřichem do práce, ať už se to vyřeší, jednou pro vždy. Takhle přeci nemůžou žít věčně. Jakmile otevřela dveře Bedřichovi kanceláře, strnula. Její manžel vášnivě líbal mladou hnědovlasou holku, která měla rozepnutou halenku až k pupku a z výstřihu se jí drala dobře vyvinutá ňadra. „Teda Bedřichu!“ zakřičela na něho a oba okamžitě ztuhli. Milenka vyběhla kolem Dity ven, aby se nemusela účastnit manželské scény.

80

„Co tady děláš?“ Osopil se na ni. „Já? Snad co to tady děláš ty?“ „Co mě máš co šmírovat v práci?“ „No neboj se, už tě rozhodně šmírovat nebudu. Ani v práci, ani jinde.“ Otočila se na podpatku a vztekle odkráčela pryč. Bedřich se zhroutil do židle. V uších mu dozníval jen rázný klapot jejích podpatků. „A je to.“ Ulevil si nahlas. Jakmile Dita doběhla celá rozzuřená domů, okamžitě mu začala vyhazovat věci ze skříní a balit kufry. Cpala do kufrů věci tak, jak je vyházela ze skříní. Když byla hotova, postavila je do chodby za dveře s cedulkou, kde bylo napsáno: Seber se a vypadni, až se vrátím, ať tady nezbyde po tobě ani smrad! „Jak ty na mě, tak já na tebe!“ řekla si. Doufala, že až se večer s dětmi vrátí, budou kufry pryč. Nerada by jim cokoli vysvětlovala. Sama toho měla až nad hlavu. Bedřichovi se domů ani trochu nechtělo. Nemohl to ale dále odkládat, tak se rozhodl, že bude lepší, udělat to hned. Bohunka nakoukla k němu do kanceláře. „Co chceš dělat?“ Zeptala se ho opatrně. „Nevím.“ „Možná, že je to tak lepší. Nastěhuj se ke mně.“ „Myslíš?“ „No jestli nechceš mít doma peklo.“ „Musím s ní promluvit.“ „Řekla bych, že po tom co viděla, je to asi celkem zbytečný.“ Natáhla se k němu a objala ho. „Asi máš pravdu. Půjdu domů zjistit, co a jak a pak se ti ozvu.“ „Dobrá, budu na tebe čekat.“ Políbila ho a odešla. Bedřich ještě chvíli seděl za stolem a zíral na protější stěnu. Probíral možnosti, které má, ale vždy končil myšlenkami u Bohunky. Potřebuje znovu žít a ne se dusit doma. Chce se zase cítit volný. Promluví si o tom s Ditou. Třeba ho pochopí. Jakmile otevřel domovní dveře, zakopl o kufry. „Sakra, kdo to sem dal? Dito?“ Ale domem se táhlo hrobové ticho, jen ozvěna doznívala ve vzdálených rozích místností. Když nikoho nenašel, vrátil se do chodby a všiml si papíru pohozeného vedle kufrů. Přečetl si vzkaz a sprostě zaklel. „Ta mrcha!“ Dodal. Vztekle sebral kufry, hodil je venku do auta a kvapně odjel k Bohunce.

81

KAPITOLA 14. „Šári, jsem v háji.“ Stěžovala si Dita kamarádce večer nad skleničkou. „Co se stalo, že jsi z toho tak hotová?“ „Sbalila jsem Bedřichovi kufry a vyhodila ho.“ „No super! A co chceš dělat dál?“ „To je ten problém, že nevím.“ „Bylo to nutné, rovnou mu balit kufry?“ „Jo bylo. Šla jsem za ním do práce a načapala jsem ho v kanceláři s tou jeho krasotinkou. Muchlovali se tam, jako by se nechumelilo.“ „Já myslela, že je to jenom poblouznění, že jsi říkala, že si užije a bude klid.“ „To jsem si bohužel, taky naivně myslela. Jenže ten můj trouba se do ní asi zamiloval. Už to pozoruju delší dobu. Kdyby si jen odskočil, tak to nebude brát tak vážně. Ale v poslední době už s ním nebylo doma k vydržení. Věčný hádky a pořád si jen hledal záminku, aby nemusel být s námi doma.“ „No tak to je malér, holka. Chlap když se zamiluje, tak nevidí a neslyší.“ „A já blbec se k němu vrátila.“ „Je fakt, že už jsi mohla mít o starost míň, kdybys požádala tehdy o rozvod.“ „Kdo to mohl tušit? Byla jsem ráda, že se to urovnalo. Hlavně kvůli dětem. Ale ty se ho už začínají bát, jak na ně pořád hudruje. Nepamatuju si, kdy na ně naposledy promluvil vlídné slovo. Mám strach, aby z něho nezačaly mít nějaké trauma.“ „Nestraš.“ „Hanička se mě včera ptala, proč už nás tatínek nemá rád. A když jsem se jí zeptala, jak na to přišla, tak mi řekla, že na ně pořád křičí, ale na tu cizí paní do telefonu je milej.“ „Tak asi nemá cenu to protahovat. Děti to vycítí, že je něco špatně a nemá cenu jim lhát.“ „Ale já se nechci rozvádět, ksakru.“ „Obávám se, že to bude jediný řešení. Stejně se to chvíli potáhne. Máte spolu děti a to prý trvá rozvod i čtyři roky.“ „Z toho se asi zblázním.“ „Hlavně, aby ti sem nechodil prudit.“ „To mám jako vyměnit zámky?“ „Bylo by to nejlepší. Ale dokud jste manželé, tak je to problém.“ „Jen se bojím o Adámka a Haničku. Určitě z toho budou vyplašený, že tatínek odešel.“ „Třeba se vrátí.“ „Jenže já vůbec nevím, jestli to ještě chci. Možná by bylo lepší, kdyby se někam s tou svojí brécou odstěhoval a dal nám navždycky pokoj.“ „Dětem by se stýskalo, pořád je to táta.“ „Já vím a vždycky byl na ně hodnej, až poslední dobou, co si adoptoval tu kočičku.“

82

„Zřejmě druhá míza.“ „Na tu mu kašlu. A pak že do toho chlapi netahaj city. To jsou ale kecy.“ „Hele a co mu ten odchod trochu osladit?“ „Dobrý nápad, ale nevím jak.“ „Nechala bych ho tak tejden tokat a pak bych mu tam nastěhovala děti. Ať ta jeho kočička zjistí, jak se věci mají.“ „Blázníš? Cizí ženský svěřit děti? Na to zapomeň!“ „Klid. Jen si ji trošku vyzkoušíme. Uvidíme, jak dlouho ji bude Bedříšek bavit. Třeba ti ho po pár dnech naservíruje na zlatém podnose i s kuframa.“ „Děti nedám.“ „Prober se. Ty si alespoň odpočineš a tatínek ať se stará. Sama jsi říkala, že na ně byl hodnej. Určitě se nebude chtít před tou jeho princeznou shodit.“ „A jak to chceš teda vymyslet?“ „Řekni mu, že jedeš na tejden do lázní a potřebuješ pohlídat děti a táta zrovna nemůže. A uvidíš, jak se na to bude ta jeho tvářit. Přeci se nevzdáš jen tak bez boje. Pamatuješ, jaký ti dělal scény a jak tě hlídal? Tak tady máš, chlapečku. Sežer si to.“ „Teda Šári, řeknu ti, že bych se s tebou nechtěla dostat do křížku.“ „Viď, já jsem ale mrcha, ale moc se mi to líbí.“ „Na tenhle nápad si musíme připít.“ „Hm, ale koukám, že už nemáme čím.“ Polkla smutně Šárka poslední slzu. „Neboj, skočím do sklepa, přeci tady neumřeme žízní.“ Bedřich dorazil k Bohunce zuřivý vzteky. Co si ta mrcha, jeho manželka, o sobě vůbec myslí? Přeci ho nemůže jen tak vykopnout z jejich společného domu? To se na to tedy ještě podívá. Třísknul s kufry za dveřmi bytu a nasupeně usedl do křesla. „Ale no tak, miláčku, přeci si nenecháme zkazit večer.“ Snažila se ho uchlácholit jeho milenka. Pevně ji objal, ale vztek z něho ne a ne vyprchat. „Přeci mě nemůže jen tak vyhodit?“ „Ber to z té lepší stránky, stejně ses chtěl ke mně nastěhovat.“ Jenže to bohužel Bohunka netušila, že je to jen pohádka, kterou se ji snaží uchlácholit, protože mu domácí servis jeho manželky plně vyhovoval a nehodlal na tom nic měnit. Dobře si byl vědom toho, že jeho milenka není bůhví jaká kuchařka a on se teď bude muset uskrovnit. „Hele, kocourku, ber to z té lepší stránky. Už se nemusíme před tvojí manželkou nikde skrývat a konečně můžeme chodit, kam chceme a kdy chceme.“ „Zlatíčko, ty to vidíš moc jednoduše.“ „Přestaň brblat. Jdeme na večeři.“ Zavelela rázně. Bedřich jen smutně pozvedl oči. „Dneska taky? A nemůžeme být jednou doma? Pomůžu ti uvařit.“ „Pche, vařila jsem v pondělí. Snad si nemyslíš, že budu vařit každý den. Nejsem tvoje manželka. Na to zapomeň.“ Urazila se.

83

A tak Bedřich souhlasil, i když velmi neochotně. Tohle je přesně důvod, proč se mu z domova nechtělo. Když přišel domů z práce, mohl se v klidu rozvalit na gauči, pustit si televizi nebo si přečíst noviny a nikdo ho nikam nenutil. Navíc dostal večeři a nemusel si ji vařit sám. Alespoň že v posteli mu to Bohunka stonásobně vynahradí. Takhle si už neužil ani nepamatuje. Cítí se jako znovuzrozený. Jako by omládl minimálně o deset let. Ani děti mu teď tolik nechybí, když má to svoje zlatíčko. Dokonce mu pomohla vybrat oblečení. Připadá si v něm skvěle. Ne jako s Ditou, když mu ho vybírala, vůbec se ho zeptala, zda se mu to líbí. Ale Bohunka ho vezme pěkně do obchodu a spolu to hned vyzkouší, aby viděl, jak mu to sluší. S tím by se jeho žena samozřejmě vůbec neobtěžovala. Je pravda, že ho nikdy nakupování nebavilo. Ovšem teprve Bohunka tomu dokázala dát ten pravý šmrnc a cokoli dělá ona, najednou baví i jeho. Dlouho se necítil takhle zamilovaný. Jedině Bohunka si ho umí opravdově vážit a nedává mu stupidní úkoly, jako jeho žena, sotva dorazí domů. Nejprve se s ním pomiluje a pak ho teprve o něco požádá a nenaléhá takovým tím rozkazovačným způsobem, jako to dělají drahé polovičky po několika letech manželství. Bez jakéhokoli uznání, či díků. On už nechce být vnímán jako nějaká samozřejmost, on je přeci ještě stále atraktivní muž. Když ho ulovila takováhle krásná mladá holka. Dita byla v situaci, kdy nevěděla, zda se jí stýská po manželovi nebo po Igorovi. Najednou byla sama a ona samotu nesnášela. Potřebovala mít někoho u sebe, komu by si mohla postěžovat nebo se jen opřít o jeho rameno. První noc, kdy vyhodila Bedřicha, sice ještě plakala. Ale za týden už byla celkem v pohodě. Začínala si na samostatný život zvykat. Najednou se nemusela honit s nákupy a s vařením. Děti se najedly ve školce a k večeři jim mohla udělat jakoukoli rychlovku a byly vždy spokojené. Naštěstí nebyly jako Bedřich, který musel mít každý večer teplou večeři a to i v době, kdy začala Dita chodit znovu do práce a měla co dělat, aby vše zvládala jako dřív, kdy byla doma a nikam nechodila. Děti se stále ptaly, kdy přijde tatínek a to ji neustále ještě dojímalo k slzám. Bohužel to byla jediná otázka, na kterou nedokázala rozumně odpovědět. Po týdnu se sice objevil doma, ale v době, kdy byla Dita v práci a děti ve škole a ve školce. Adámek teď začal chodit do první třídy a Ditě nastaly další povinnosti. To ovšem jako kdyby Bedřicha ani nezajímalo. Že byl doma, zjistila až tehdy, když uklízela vyprané prádlo do skříní. Odnesl si všechno. Dokonce i nějaké věci z obýváku a televizi z ložnice. Ditu to vytočilo, že chodí domů jako zloděj, aby ho nikdo neviděl, a bere si tajně svoje věci. Ihned mu zavolala.

84

„Když už jsi musel přijít domů, mohl jsi dát vědět předem.“ Řekla nasupeně místo pozdravu, aniž by čekala, až se ozve ve sluchátku. „Snad mám na svoje věci právo.“ „Tvoje věci ti nikdo nebere. Ale děti se na tebe pořád ptají, tak ses mohl přijít s nimi alespoň pomazlit. Taky by tě neubylo.“ „Nechtěl jsem, abys mi dělala scény.“ „Snad mě znáš natolik dobře, abys věděl, že před dětmi nikdy scény nedělám.“ „Jen jsem si vzal věci na sebe. Nevím, proč se vztekáš.“ „Tak aby bylo jasno. Příště, až se budeš chtít zase vplížit domů, tak mi dej včas vědět, protože já měním zámky.“ „To ale nemůžeš, ještě nejsme rozvedení.“ „To je mi srdečně jedno. Byla bych nerada, kdyby se mi tam něco ztratilo. Jestli něco chceš, napiš si seznam a já ti to připravím, ale nebudeš tam chodit jako vetřelec.“ „Na to nemáš právo. Nebudeš mi diktovat, co má a nemám dělat. Ještě jsem tvůj manžel.“ „Bohužel, ještě jsi můj manžel, tak právě proto.“ „Ten dům je stejně můj jako tvůj, tak si tam můžu chodit, jak chci.“ „Samozřejmě, ale předem se ohlásíš, jinak si můžeš stěžovat třeba na lampárně a koukej si vzít k sobě na víkend děti. Nebudu si pořád dokola vymýšlet, proč je tatínek nechce vidět.“ „Jo, já ti budu hlídat děti, aby ty si se mohla kurvit! Tak na to zapomeň, holčičko!“ „Že to říkáš zrovna ty. Víš co, nehodlám se s tebou dohadovat, jestli tu něco chceš, tak to sepiš a basta. Sbohem.“ Vztekle praštila telefonem na stůl, až zadrnčely hrnečky od čaje. „Panchart jeden! Rozum se mu přesunul mezi nohy. Chudáčci děti.“ Ulevila si nahlas. „Však já ti to ještě osladím, ty bastarde!“ „Představ si, zlatíčko. Ona po mě chce, abych si napsal žádost, když jdu domů. No je to možný? Navíc mi sem chce na víkend nastěhovat děti.“ „Blázníš? Tak na to zapomeň! Žádný dětičky se sem stěhovat nebudou.“ „Ale co mám dělat? Dětem se stýská.“ „No snad si nemyslíš, že jim budu dělat chůvu. Na to teda zapomeň.“ „Zlatíčko to po tobě přeci vůbec nechci. Jen se na pár dní uskromníme.“ „Když se chceš uskrovňovat, tak si je vem třeba do zoo, to je mi jedno.“ „Teď v zimě?“ „Už jsem řekla.“ „To si je mám vzít na hotel nebo co?“ „Co je mi do toho, kde s nima budeš. Já jsem tady doma.“ „Já ti to pak vynahradím. Slibuju. No tak?“ žebral Bedřich. „No jak chceš, ale já tady teda nebudu. Na to zapomeň. Jedu k našim.“ Rozhodla rázně Bohunka a tím byla věc uzavřena. Žádnou macechu jim teda rozhodně dělat nebude. Na to ať zapomene, na to je ještě příliš mladá. Bedřich se najednou cítil jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Z jedné strany děti a manželka z druhé strany jeho miláček. Jak se má sakra zavděčit všem? Je pravda, že děti mu začínají chybět. Dřív je také nevídal zase tak moc často, ale

85

to mělo pádný důvod. Teď by je mohl vídat, jak často chce. Jenže to by si to zase pěkně rozházel u Bohunky. Je to přes dva týdny a on jim ani nezavolal. Trochu se zastyděl. Takhle se milující táta nechová. „Igorku, co ty tady děláš?“ Podivila se Dita, když potkala Igora v obchodě. „Ahoj Dito. Byl jsem tady za kámošem. Chceme jet na vánoce do Alp, tak jsem se zastavil a přivezl jsem mu nějaké vybavení. Nechceš jet s námi?“ „Díky za nabídku, ale nemůžu na vánoce jen tak odložit děti. Obzvlášť teď, když jim zdrhnul tatínek.“ „Cože?“ „Jo přesně tak. Pamatuješ, jak jsme se bavili o té jeho asistentce nebo co tam ta holka dělá?“ „Já myslel, že to bylo jen na sex.“ „No, to já původně taky.“ „Hele, nebudeme to řešit tady na ulici, je celkem zima, pojď si sednout někam na svařák.“ „No snad bych na chvilku mohla. Děti jsou u sousedky.“ Vydali se spolu do nejbližší restaurace a ihned si objednali něco horkého na zahřátí. „Tak povídej, co to ten tvůj manžel vyvádí.“ „Odstěhoval se k ní. Teda abych pravdu řekla, sbalila jsem mu kufry poté, co jsem je spolu načapala v kanceláři. Už se to s ním nedalo vydržet.“ „No vidíš, pořád jsi mu chtěla nacpat do postele nějakou ženskou, abys měla od něho pokoj a jak to dopadlo. Já ti říkal, že to není dobrý nápad.“ „Jenže tuhletu jsem mu tam já necpala. Ta to zvládla vlastními silami.“ „A co teď budeš dělat? Budete se rozvádět?“ „Nevím, ještě jsem s ním o tom nemluvila. Není s ním totiž řeč. Myslí jenom… no však víš čím.“ „Haha, zapomněla jsi dodat: TYPICKEJ CHLAP!“ Posmíval se Igor. „Mockrát děkuju za podporu. Raději mi řekni, co mám dělat.“ „To musíš vědět sama. Však víš, že v tomhle já nejsem ten pravej, kdo by ti uměl poradit. Víš dobře, jak jsem se v tom plácal, když jsem nevěděl, která jste která. Chtěl jsem obě. To snad víš.“ „Ani mi to nepřipomínej.“ „No tak po mně nechtěj nějakou radu. Rozhodně já nejsem ten pravej.“ „Promiň. Asi tě nudím. To jsem nechtěla. Povídej raději něco o sobě. Jak se pořád máš?“ „Nic novýho. Žádná ženská mě nechce. Nina je pryč, ty jsi pryč a já teď furt jenom makám, abych srovnal dluhy, co jsem si nadělal těma blbejma kšeftama.“ „Kolik ještě dlužíš?“ „Raději se ani neptej. Ale nějak to zvládám. Hlavní je, že už mi nejdou po krku lichváři.“ „Jsi blázen. Ale milej.“ „Taky se mi po tobě stýská.“ „Já jsem nic takovýho neřekla.“ „Ale vidím ti to na očích.“ „Přestaň mě svádět.“

86

„Jen se mi tak zastesklo po starejch časech. Vždyť to bylo skvělý, ne?“ „Najednou. Nedávno jsi mluvil jinak.“ „Já vím. Jenže vy dvě jste se mnou pěkně zametly. Tak se nediv. Dovedeš si vůbec představit, jak jsem z toho byl vyplašenej?“ „No já jsem taky nebyla zrovna ve svý kůži.“ „Jenže po mně jsi chtěla, abych si vybral. No, a když jsem si vybral, tak jsi to změnila a pak zase jsem to změnil já a nakonec nám udělala čáru přes rozpočet Nina, klidně si umřela a já už byl konečně rozhodnutej, že tobě nebudu kazit šťastný manželství a o ni jsem se chtěl starat do konce života. Bohužel jsem nevěděl, jak blízko to je.“ „Byla skvělá, viď.“ „No, to byla. Moc mi chybí. V tom autě jsem měla být já a ne ona.“ „Tak bych tady teď vzdychal nad tebou.“ „Máš pravdu, nemá cenu to řešit. Stalo se.“ „A co budeš dělat o Silvestra? To už budu zpátky v Praze a nemám žádnej program.“ „Ještě jsem o tom nepřemýšlela. Myslela jsem, že zajedu k tátovi. Chce si tam vzít po vánocích děti.“ „No vidíš, takže můžeme slavit spolu, co říkáš?“ „Nezní to špatně.“ „Fajn, tak domluveno. Ještě se ti ozvu, až se vrátím z hor.“ „Dobrá, ale raději s tím počítej jen na padesát procent.“

87

KAPITOLA 15. Vánoce se kvapem blížily a tentokrát to bylo poprvé, kdy se na ně Dita ani trochu netěšila. Bála se okamžiku, kdy zůstanou u stolu bez Bedřicha. Navrhovala mu sice, že by si přála, aby přišel alespoň na chvilku. Navečeří se a potom, jakmile děti rozbalí dárky, může zase odejít. Bohužel takhle to vůbec nezapadalo do představ jeho Bohunky. Ta si usmyslila, že jsou to jejich první společné vánoce a že je spolu stráví na horách. Přátelé tam mají chalupu a ona tam s nimi jezdí pravidelně každý rok. Už je to tradice a nemůže ji vynechat. Bedřich měl sice chuť jí říci, ať si tam tedy jede sama, ale příliš se bál její reakce, než aby byl schopen říci to nahlas. Jenže bude muset sdělit Ditě, že nepřijde na vánoce za dětmi. To bude teprve boj. Proč jen se musí pořád v něčem rozhodovat? Už by chtěl mít od toho klid. Dita nakoupila spoustu dárků, aby dětem alespoň nějak vynahradila to strádání po otci v poslední době. Měla z toho černé svědomí, že to vlastně všechno způsobila sama a už to nejde nijak rozumně vzít zpátky. Jak moc by si přála mít zase klidné a šťastné vánoce. Zvonek u dveří zastihl Ditu v plném shonu. Ruce od těsta rychle opláchla a otřela do zástěry. Bytem vonělo čerstvě upečené vánoční cukroví, na stole svítil adventní věnec a rádio hrálo vánoční písničky. Ovšem ani vánoční atmosféra nemohla zachránit situaci, kdy stál za dveřmi Bedřich, v náručí nesl zabalené dárky pro děti a ve tváři výraz, který Dita už dávno dobře znala. Provinění. Ani ho nenechala otevřít pusu a hned spustila: „Nic neříkej. Nepustila tě, co. Víš, jak moc to dětem ublíží?“ Bedřich svěsil hlavu a téměř neslyšně zašeptal: „ Promiň, mrzí mě to.“ „Mně se neomlouvej, já se bez tebe obejdu, ale smutné obličejíky tvých dětí budu muset konejšit já. Tak ti pěkně děkuju.“ „Slibuju, že přijdu hned, jak jen to bude možné.“ „Nenamáhej se. Nebudeme doma. Pokud tolik stojíš o děti, vezmi si je na vánoce. Já si pro ně později večer přijedu.“ „No, víš. To nejde. Jedeme na hory.“ „Aha. A ty už si nepamatuješ, jak děti milují sníh a sáňkování a lyžování, viď. Nějak moc rychle zapomínáš na to hezký.“ Měla hroznou chuť přibouchnout mu nos mezi dveře, aby ho tak alespoň nějak potrestala. „Vynahradím jim to. Slibuju.“ „Neslibuj. Zkažený vánoce se jen tak vynahradit nedají.“

88

„Tak já raději půjdu. Kam mám dát ty dárky? Polož je do chodby, já je pak schovám.“ Dita otevřela naplno dveře a Bedřicha uhodila do nosu libá vůně čerstvého vánočního pečiva. Nejraději by zůstal a uždiboval těsto a ochutnával hotové kousky, zrovna vytažené z trouby, ještě horké. Dita dobře tušila, jak ho to sžírá a přemáhala se, aby ho nepozvala dál a neuvařila mu svařené víno, aby mohl ochutnat čerstvé dobrůtky. Bedřich položil dárky na zem a čekal, co bude dál. „Ještě něco?“ Zeptala se Dita. „Děti nejsou doma?“ Snažil se protahovat svůj odchod. „Ne, nejsou. Šli s Šárkou nakupovat dárky.“ „Hm. Tak já teda jdu.“ Postával mezi dveřmi a neměl se k odchodu. „Tak se teda měj.“ Řekla s rozhodnutím, ani trochu mu to neulehčit. „Šťastný a veselý.“ Podával jí ruku a chtěl ji políbit. Dita mu sice ruku stiskla, ale polibku uhnula. „Taky si užij hezký svátky.“ Když viděl, že nemá šanci ani na chvilku si vychutnat vánoční atmosféru jejich domova, otočil se a raději odešel. Dita za ním zabouchla dveře a rozplakala se. „Hajzle, jeden. To ti teda nedaruju.“ Nadávala mezi vzlyky. Jakmile se trochu uklidnila, posbírala dárky a schovala je do skříně na chodbě za kabáty. Přeci jen ti malí zvědavci by mohli odhalit, co má zůstat skryto až do Štědrého dne. Šárka ihned zjistila, že se něco stalo. Stačil jí na to jediný pohled na Ditu. Raději rychle dětem pomohla z kabátků a nasměrovala je do pokojíčku, aby dárky prozatím někam schovaly, že je potom spolu zabalí tak, aby to maminka neviděla. „Tak mluv, co se stalo.“ „Byl tu Bedřich.“ „To jsem si myslela, ale co se stalo, že máš opuchlý oči?“ „Na vánoce nepřijde.“ „To jako vůbec?“ „Přesně tak. Jede s tou svojí krasotinkou na hory a děti se mu nehodí do krámu.“ „To je ale zmetek. Měli bychom se mu nějak pomstít. Kvůli dětem, aby věděl, jaký to je, mít zkažený vánoce.“ „Já na něj kašlu. Nestojí mi za námahu.“ „Jenže být tebou, tak si to rozmyslím. Nemůžeš mu přeci dovolit, aby s dětmi takhle jednal. Má vůči nim přeci nějaké povinnosti. Je to jejich táta!“ „Přinesl dárky. Jsou v chodbě ve skříni.“ „No, to si děti užijou tatínka.“ „Já vím, ale co můžu dělat?“ „Sice mě nic nenapadá, ale chtělo by to na něho něco vymyslet.“ „Já už nemám sílu. Od rána do večera makám, uklízím, peču, sháním dárky, aby děti měly všechno jako o vánocích. A ten bastard mi to takhle všechno zkazí.“

89

„Právě proto.“ „Přeci nemůžu sebrat děti a hodit mu je na krk.“ „Jo? A to říkal kdo?“ „Blázníš?“ „Ne, to je přesně ono.“ „Na to nemám žaludek.“ „Tak si začni zvykat, milá zlatá. Teď to totiž teprve začne.“ „Nechci do toho tahat děti.“ „Ale ony už jsou toho součástí, ať chceš nebo ne.“ „Mně je to blbý.“ „A jemu není blbý, nechat je o vánocích jen tak? Jestli si myslí, že jim koupí dárky a tím to hasne, tak to se teda setsakramentsky plete.“ Ditě už zase stékala slza po tváři. Snažila se ji nenápadně setřít, ale Šárka jí hned vynadala. „Nebul a koukej něco dělat. Já na tvým místě, bych je pěkně po Štědrým dnu sbalila a sakum prásk bych mu je na tu chatu odvezla. Ať si je hošánek pěkně užije.“ „To nejde. Slíbila jsem tátovi, že přijedeme o první svátek a zůstaneme přes Silvestra.“ „Tátovi to vysvětlíš. Pochopí to.“ „Ale co mu mám říct?“ „Zkus třeba pravdu.“ „Já se z toho zblázním.“ „Ale nezblázníš. Jak dlouho bude Béďa na těch horách?“ „To nevím, asi přes Silvestra.“ „No fajn. Tak mu je tam po Štěpánu odvezeš a hotovo. Děti budou rády.“ „Ale já ani netuším, kam jede. Vím jen, že jede s tou jeho.“ „Myslím, že není problém to zjistit. Nech to na mně. Jsem rozený Sherlock.“ „Hele Sherlocku, načni raději ten vaječný koňak. Potřebuju se trochu probrat.“ „Dobrej nápad. Tak mi udělej kafe a já hned koštnu to tvoje cukroví. Děsně mě to láká.“ „Promiň, ani jsem ti nenabídla. Jen si vezmi. Beztak jsem toho zase napekla, jako kdyby to měl sníst Bedřich.“ „Zítra jedu na jih, přivezu ti dárek.“ Oznámil Ditě Igor, sotva zvedla telefon. „Co blázníš?“ „Budeš doufám doma nebo v práci?“ „Budu doma, mám už dovolenou.“ „No super, tak mě čekej. Zajdeme si spolu na oběd. Nezdržím tě dlouho, nemám moc času. Jen jsem tě chtěl vidět, když jsou ty vánoce.“ „Dobrá, budu tě čekat.“ Jakmile zavěsila, zjistila, že musí honem vymyslet nějaký dárek pro Igora. Vůbec ji nenapadlo, že by ji snad chtěl Igor obdarovat. Myslela si, že už je jejich vztah dávno pryč a že zůstali jen přátelé. „Nu což, přátelé nebo ne, musím honem něco koupit.“ Sedla k počítači a dala se do hledání vhodného dárku. Stále nemohla přijít na nic, co by mohl ocenit a

90

z čeho by měl radost. Nakonec uviděla na stránkách s motooblečením kožený pásek s kovovou přezkou se symbolem motorky. „Jo, to je přesně něco pro Igorka.“ Ihned sedla do auta a vyrazila nakupovat. Sice nesehnala ten samý, ale věděla, že i ten, který koupila, bude mít zaručeně úspěch. „Ale rozbalíš si to až pod stromečkem!“ Nařídil jí Igor, když jí předával dáreček ve zlatém papíře s velikou mašlí. „A co když to nevydržím?“ „No to teda vydržíš. Od toho jsou vánoce. A nezapomeň, dárky nosí Ježíšek. Pokud ho rozbalíš, vypaří se a nebudeš mít nic.“ Utahoval si z ní Igor v restauraci. „Dobrá, ale ty mi v tom případě slíbíš to samé.“ Začala tahat z kabelky její dárek pro Igora. „Ale já…“ zakoktal se překvapeně. „No slib mi to!“ „Nečekal jsem žádný dárek. To jsi mě překvapila.“ „Jsou přeci vánoce a tenhle máš od Ježíška.“ Oplatila mu stejně. „To jsem vážně nečekal. To jsi neměla.“ „Proč? Nemáš snad rád dárky nebo vánoce?“ „Ne to ne. Mám je rád. Samozřejmě. Kdo by neměl. Jen na to nejsem nějak zvyklý.“ „Cože? To mi vysvětli.“ „No víš. Nevím jak to říct. Nina byla úžasná, ale vánoce se mnou nikdy nechtěla slavit. Dával jsem jí dárky den předem, ale ona říkala, že vánoce neslaví a nikdy mi žádný dárek nedala.“ „To mě moc mrzí. Vážně jsem to netušila.“ „Ani jsi nemohla. Proto mě to tolik překvapilo a skoro až dojalo. Nejsem zvyklý na dárky.“ „Tak si rychle zvykni. Je to nutný.“ Culila se na něho. „Víš, já když tě vidím, tak musím myslet na Ninu.“ „Mám nápad, ode dneška budeme slavit vánoce spolu. Třeba jen jako památku na moji sestru.“ „Tak to by bylo moc fajn.“ „Pozvala bych tě ráda na večeři o Štědrý den, ale nevím, jak bych to vysvětlila dětem. Zvlášť když jejich tatínek – ten bastard, je letos nehodlá na vánoce poctít svojí návštěvou.“ „Ale to je samozřejmý. S tím jsem ani nepočítal.“ „Uvidíme, co bude za rok. V každým případě můžeme naše vánoční setkání zavést jako tradici.“ „Bylo by to prima.“ „Super. A tady máš něco na ochutnání.“ Dita vytáhla z tašky úhledně zabalenou mísu v celofánu plnou vánočního cukroví vlastní výroby. „Teda já zírám. Blázníš ženská! Já nečekal žádnej dárek a ty mi jich dáváš hned tolik!“ „Klid. Upekla jsem toho dost, tak snad ti přijde k chuti.“ „Víš o tom, že jsi skvělá?“ „Jinak to přeci ani být nemůže.“ Usmívala se na něho.

91

„Už cítím, jak to voní. Když si vzpomenu na ten koláč, co jsi upekla, když jsi mě vodila za nos u Niny v bytě, tak už se mi sbíhají sliny. Nevím, jestli to cukroví vydrží na vánoční stůl.“ „Klidně ho sněz. Je přeci pro tebe.“ „Ještě jednou moc děkuju.“ Políbil ji na tvář a Dita náhle ucítila závan vzrušení, jako dřív. Snad to bylo jen tou vánoční atmosférou, ale v každém případě jí to v poslední době moc a moc chybělo.

92

KAPITOLA 16. Děti seděly u stolu vymydlené a nastrojené. Nemohly se dočkat, až zazvoní vánoční zvoneček a Ježíšek jim nadělí dárečky. Adámek už sice dávno věděl, jak to s tím Ježíškem doopravdy je, ale měl zakázáno kazit Haničce radost. A kupodivu se choval statečně a nic neprozradil. Ačkoli včera připravila děti na to, že letos budou vánoce bez tatínka, stejně jim to bylo líto a ona dobře viděla na jejich tvářičkách zklamání. Snad jen zvědavost a nedočkavost je v tuto chvíli zastínila. Dojedli večeři a přiťukli si svátečními skleničkami na nožičce naplněnými dětským šampusem. Dita dovolila Adámkovi, aby namísto tatínka, jako nová hlava rodiny, zazvonil na zvoneček a varoval tak Ježíška, že už jdou společně ke stromečku. Děti vystřelily jako blesk a začaly chvatně rozbalovat dárečky a vesele se radovat. Potom Adámek vzal dárek, který sám koupil tatínkovi a podal ho Ditě. „Proč mi to dáváš? Myslela jsem, že je to dárek pro tatínka.“ „Zapomněli jsme říct Ježíškovi, že už u nás tatínek nebydlí.“ Řekl Adámek smutně. „Neboj se, předáš mu dárek osobně. Určitě se s tatínkem brzy uvidíte.“ „Ale Ježíšek chtěl, aby byl s námi tatínek doma. Proto mu sem přinesl ty dárečky.“ Prohlásila Hanička a očíčka se jí zalily slzami. V ten moment by byla Dita schopna Bedřicha zapíchnout. Proč trestá jejich děti o vánocích? Proč nemohou prožít jeden krásný společný večer? Ze všech sil se bránila slzám, aby dětem nepokazila už tak dost zkažený večer ještě víc. Nesmí vidět její slzy. Musí se radovat. Jsou přeci vánoce. „Maminko, nebuď smutná. Já teď budu jako tatínek a budu ti pomáhat, když už nás tatínek nemá rád.“ „To není pravda, zlatíčko. Má vás moc rád.“ „Kdyby nás měl rád, tak je s námi doma a není u té cizí paní.“ Dodala Anička a vrhla se Ditě do náruče. Adámek se k nim ihned přidal. Dita už nedokázala udržet slzy. Hanička ji pohladila po vlasech a snažila se ji ukonejšit. „Maminko, neplakej, my tě teď budeme mít tolik rádi, za všechny tatínky světa.“ A oba ji objali nejpevněji, jak jen dokázali. „Miláčkové moji! Mám vás moc, moc ráda a nikdy se vás nevzdám a nikdy vás neopustím.“ Ještě později téhož večera se zastavila Šárka s manželem, popřát k vánocům. Přesně to Dita nutně potřebovala, aby přišla na jiné myšlenky.

93

„No a tady máš tu adresu, kde bude na chalupě Bedřich.“ Podávala jí složený list papíru Šárka. Dita ho opatrně otevřela a přečetla. „To si musím najít na mapě.“ „Už jsem to udělala za tebe. Máš tam i souřadnice, stačí zadat do navigace.“ „Ty jsi fakt úžasná.“ „Vždyť jsem ti říkala, že jsem Sherlock.“ „Jo, jenže se ti Sherlock zapomněl zmínit, že mě nasadila jako volavku a musel jsem k Béďovi do práce všechno zjistit.“ Dobíral si ji její manžel. „No vidíš, jakej jsme sehranej tým.“ Uculovala se Šárka. „Jste zlatíčka. Hodně jsem o tom přemýšlela. Sice jsem si původně myslela, že se na to vykašlu, ale když jsem dneska viděla, jak to děti sebralo, tak mu to teda jen tak nedaruju. Ten bude koukat, až tam přijedeme a ta jeho kukačka taky!“ Dita zastavila před chalupou. Měla co dělat, aby se pro haldy sněhu všude kolem vůbec vydrápala na parkoviště. Naštěstí byla cesta čerstvě protažená pluhem. Vyndala dětem batůžky z auta a z kufru vytáhla tašku s náhradním oblečením. Už se těšila, jak bude Bedřich vyjeveně zírat, až je tam uvidí. V momentě, kdy vcházela dovnitř, procházela dveřmi proti ní Bohunka. Ani ji nezaregistrovala. Zřejmě by ji tady v tuto dobu vůbec nečekala. O vteřinku později vycházel Bedřich, oblečený na lyže. Jakmile ho děti uviděly, ihned se k němu radostným křikem rozeběhly. Ovšem Bedřich zůstal stát jako zcepenělý. Ten moment si Dita zálibně vychutnávala, než nakonec promluvila. „Tak děti, teď vás tatínek vezme na procházku a odpoledne můžete jít třeba bobovat.“ Bedřich na ni zíral div ne s otevřenou pusou. „Jo a na Silvestra jsem pryč, takže mi je můžeš přivézt až druhého. Užijte si to. Papa miláčkové.“ Otočila se a rychle pelášila z Bedřichova dohledu, než se vzpamatuje. Ten za ní vyběhl rychle ven. „Počkej, sakra! Zastav se! Přeci mi tu nemůžeš nechat děti?“ Dita se prudce otočila, až se lekl. „Tak poslouchej hošánku, to cos jim provedl na vánoce, to ti jen tak nedaruju. Proplakali celý Štědrý večer jenom kvůli tobě, tak se jim to koukej snažit pěkně vynahradit!“ Sykla mu zlostně přímo do obličeje. „To jsem nevěděl.“ Stál tam jako opařený. „Kdybys neměl v makovici jenom tu tvojí kočičku, tak by ti to třeba došlo.“ „Já jsem ale vůl.“ „Jo, tak s tím teda souhlasím. Sbohem.“ „Ale…“ Dita pelášila k autu, co jí nohy stačily. Rychle nastartovala a odjela. Bedřich se jen trpce díval, jak mu v dálce mizí z dohledu. Děti ho rychle probraly.

94

„Tak jdeme sáňkovat, tatí?“ „Jo, půjdeme, jen co vám odnesu věci na pokoj. Posaďte se tady a počkejte na mě, hned jsem zpátky. Nikam nechoďte, jasný?“ Děti přikývly a trpělivě čekaly. Bedřich hodil tašku a batůžky na pokoj a rychle spěchal zpátky. Jak jen tohle vysvětlí Bohunce, to si teda vůbec nedovedl představit. „No kde se couráš? A kde máš lyže?“ Vyzvídala Bohunka, jakmile ho spatřila. „Víš, trochu se to zkomplikovalo.“ Špitl bezradně Bedřich. „Nechápu, co se tady mohlo zkomplikovat.“ Vrčela na něho nechápavě. V ten moment ji přistála na hlavě sněhová koule a uslyšela dětský smích. Jakmile děti zjistily, že se na ně dívá a mračí se jako čert, okamžitě ztichly. „Víš, Dita mi přivezla děti.“ „Cože? No to si děláš ze mě srandu, ne? Snad si nemyslíš, že se ti tady budu starat o tvoje fakany. Tak na to zapomeň. Já mám dovolenou, chlapečku.“ Bedřich nechápal, jak se z laskavé roztoužené milenky mohla změnit ve vteřině v lítou saň. Jen se na ni díval, jak si nasazuje lyže a mizí dolů ze stráně. „Tak pojďte děti, půjčíme si sáně nebo boby.“ „Hurá!“ Ozvalo se za ním a spustila se koulovačka. „Tak si to tu užijeme alespoň spolu.“ Bohunka se vrátila z lyžování, ale s Bedřichem nepromluvila ani slovo. Bedřich vybalil dětem věci a naskládal je do skříně. Když se všichni převlékli do suchého, nabídl jim, že se půjdou najíst do restaurace. To už Bohunka vzteky bublala. „Můžeš mi říct, kde budou spát, já se s nikým o postel dělit nebudu, na to zapomeň.“ „Nic takového po tobě nikdo nechce. Děti se vejdou spolu do postele a já můžu spát tady na gauči.“ „No to snad nemyslíš vážně?“ „A nechceš mi laskavě říci, jak to podle tebe mám udělat?“ „To je tvoje věc.“ Odsekla mu. „Jdeš s námi aspoň na večeři?“ „Ne, půjdu s partou. Myslím, že bych vám tam jenom překážela.“ „Ale Bohu, přestaň trucovat. Kdo to mohl vědět?“ „To mě nezajímá. Já se jdu bavit a ty si tady klidně dělej chůvu.“ Děti seděly ani nešpitly. Jakmile odešla, zeptala se Hanička: „Tatí, proč se ta paní na tebe tolik zlobí? Ona tě nemá ráda?“ „Asi se špatně vyspala.“ Mrknul na ni a vzal ji za ruku, „ tak na co máte chuť? Jenom nechci slyšet, že na hranolky!“ „Hranolky! Hranolky!“ skandovaly děti a Bedřich je musel utišit. „Tak dobrá, ale jenom výjimečně. Platí?“ „Platí.“ „Tak co s tím Silvestrem? Počítáš se mnou?“ Ozval se nečekaně v telefonu Igor. „No myslím, že by to šlo.“ „Tak fajn. Zítra tě vyzvednu.“

95

„A kam pojedeme?“ „Nech se překvapit.“ „Nemám příliš v lásce překvapení podobného typu. Buď mi ihned řekneš, kam pojedeme, nebo si tam jeď sám.“ „A sakra, ty jsi dneska vostrá jako kosa smrtky.“ „Přestaň si ze mě dělat legrácky a koukej to vybalit, nebo nikam nejedu. Nebudu ti to víckrát opakovat.“ „No, no, no. Tak dobrá. Pojedeme ke známým na statek. Bude nás tam asi dvacet. Přes léto to mají jako penzion pro turisty, ale v zimě tam nikdo nejezdí, tak budeme mít dost prostoru.“ „A co si mám vzít s sebou?“ „Jak to mám vědět? Něco na sebe, jako obvykle.“ „Myslela jsem, jak je to tam s jídlem a občerstvením, jestli mám připravit nějaké chuťovky.“ „Klídek, už je vše zařízeno. Jenom řekni, kdy mám přijet a hotovo.“ „Předpokládám, že tam sotva budu někoho znát.“ „No, tak něco.“ „Co je to za odpověď? Buď budu, nebo ne.“ „Ty ne, ale Nina ano.“ „Jak to myslíš?“ „Víš, nechci nikomu kazit večer příběhem o tom, že je Nina mrtvá a my dva jsme spolu. Asi by to nepochopili.“ „To nemůžeš myslet vážně. Tím chceš říci, že mám dělat, že jsem Nina? Tak na to teda předem zapomeň. Nikam nejedu. Myslím, že týhle šaškárny už bylo dost.“ „Ale no tak. Nikdo ji tam nezná důvěrně. Jen mě s ní párkrát viděli. Nina se s nima nechtěla moc kamarádit.“ „Asi měla důvod. A já se mám s nima kamarádit? Co když mě tam nebudou chtít?“ „Ale budou. Říkal jsem, že přijedeme spolu.“ „Spolu jako s Ninou, že?“ „Jo, s Ninou.“ „Promiň, ale to nedám.“ „No tak, Ditu, prosím. Budeš sama za sebe, jenom budeš mít jiný jméno, nic na tom není. Prosím, prosím.“ „Vůbec se mi ta hra nelíbí.“ „Všem jsem říkal, že tě teprve poznají a budeš se jim líbit, že jsi skvělá.“ „Chceš snad říci, že Nina je skvělá.“ „Sakra, nepruď už!“ „Já, že prudím? Ty si na mě vymyslíš takovou komedii a ještě se budeš cítit dotčený?“ „Hele, já se nechci hádat. Pojedeš?“ „Jsi pacholek, víš to?“ „No jasně a ty jsi moje úžasná Dituška. Už se na tebe moc těším.“ „Ráda bych řekla totéž, ale nejsem si tím příliš jistá.“ „Ty se zlobíš?“ „Nezlobím, ale mám strach z toho, když se něco zvrtne a pak to vysvětlování. To bude trapas.“ „Nebude, neboj. A nakonec, však ty lidi už nikdy nemusíš potkat, tak co?“

96

„Vždycky jsi uměl dokonale ukecat ženskou. Že já ti na to pokaždý skočím.“ „Super! Zítra po obědě jsem u tebe. Papa.“ „No nazdar.“ Řekla spíše pro sebe, protože Igor už dávno zavěsil. „Co jsem si to jen na sebe zase upletla za bič?“

97

KAPITOLA 17. Statek byl rozlehlý komplex několika budov, původně venkovských stavení, stodol, chlévů a přístřešků. Novodobá renovace zachovala ráz vesnického stavení s malými okénky, malovanými průčelími a ozdobnými okenicemi. Na ohromném prostranství uprostřed toho všeho prostoru trůnila stará kašna. Opodál stál dřevěný žebřiňák a v jeho čele seděl slaměný panák a v ruce měl hrábě. Vchod do každého stavení hlídaly dřevěné sochy. Tam, kde byl původně kravín, stála ohromná socha naštvaného býka, chystajícího se nabrat nezvané hosty na rohy. U vedlejší budovy se povalovala prasnice se selátky a za nimi na podstavci vévodil kohout a pod ním hejno slepic, všechno dokonale vyřezané ze dřeva. U hlavního vchodu pak stál sedlák s fajfkou a selka s tácem, na kterém měla chléb a misku se solí. Vítali tak příchozí. Nalevo od kašny bylo zbudováno přístřeší pro letní posezení a kamenné zákoutí s velikým grilem. Na zdech byla připevněna ohromná loukoťová kola jako dekorace a spousta dobových předmětů. U vjezdu stály dva koně v životní velikosti. Jeden se pásl a druhý se vztyčenou hlavou se rozhlížel po okolí. Ditě šla z toho hlava kolem. Když jí Igor řekl, že budou na statku, představovala si stavení, jaké vídala v jihočeských vesničkách. Ovšem tohle předčilo veškerou její představivost. Nejprve si musela obejít celý dvůr a prohlídnout si všechny sochy a dekorace. Pak se konečně nechala přemluvit, aby šla dovnitř. V uvítací hale už na ně čekala majitelka s úsměvem na rtech. „Vidím, že se vám tu líbí.“ Řekla na uvítanou. „Máte to tu úžasný.“ Pochválila jí stavení Dita a podávala jí ruku, aby se představila. „A to teprve kdybyste to viděla v létě. Když všechno kvete. Musíte se někdy zastavit. Rádi vás uvítáme.“ „Bude mi potěšením. Mimochodem jsem…“ (už se chystala říci Dita, ale cítila, jak do ní zezadu Igor nepatrně dloubl) „… jsem Nina.“ „Těší mě. Jsem Lída. Doufám, že se vám tu bude oběma líbit. Igorek už tady byl, ale to jsme ještě měli rozestavěno, viď.“ „Udělali jste pořádný kopec práce. Ale je to paráda.“ „Znáš Karla, je to puntičkář. Všechno musí být tip ťop. Ale naštěstí je šikula a téměř všechno jsme zvládli vlastními silami.“ „Hluboce smekám.“ „Tak nešaškuj a pojďte se najíst a připít si na uvítanou s ostatními, všichni už jsou tady.“ Objala je kolem ramen a odváděla do jídelny. „Můžu nějak pomoc s přípravou na večer?“

98

„Většina je hotová, ale budu ráda. Ještě doděláme pár chuťovek a chlebíčky a můžeme začít slavit.“ Jakmile se přivítali s ostatními, odešli se ubytovat a převléknout. Dita se tam necítila příliš ve své kůži. Ani jeden obličej jí nepřipadal známý, ačkoli Igor tvrdil, že některé už musela určitě vidět. Samozřejmě všichni se tvářili, jako že ji dobře znají a tak nasadila široký úsměv, aby nikoho neurazila. Nakonec však zjistila, že to není zapotřebí a že se může celkem přirozeně bavit, aniž by musela moc lhát a vydávat se za svoji sestru, protože nikdo z přítomných neznal Ninu osobně. Přesně jak Igor slíbil. A tak jí brzy spadl kámen ze srdce a začala se cítit opět ve své kůži. Navíc tomu dopomohlo i několik skleniček domácího vína, které jí dala Lída ochutnat. Bylo skvělé, ale tušila, že nemůže mít raketový start, aby neskončila na pokoji dřív, než bude odbíjet půlnoc. „To si jako myslíš, že budu trávit Silvestra s tvejma dětičkama? To jsi na velikým omylu.“ „Ale Bohunko, přeci je nenechám zavřené na pokoji.“ „Hele, já jsem je sem nezvala. A to, že si necháš od svojí ženušky všechno líbit, je tvoje věc. Mě z toho laskavě vynech´. Já se jdu bavit.“ Zabouchla za sebou dveře. Bedřich seděl sklesle na posteli a nevěděl, co má dělat. Miloval svoje děti, ale bez Bohunky si svůj život už nedokázal představit. Kdyby tak jen mohl sehnat někde nahonem chůvu. Jenže o Silvestra se chce každý bavit a ne hlídat děti. Nedá se nic dělat. Bude muset vzít děti s sebou na večeři a zůstat střízlivý, aby se o ně mohl postarat. Ale co, je přeci Silvestr. Vezme je o půlnoci na ohňostroj a pak je uloží do postele. Jakmile usnou, vrátí se do společnosti a pokusí se udobřit s Bohunkou. Snad se mu to povede. Celý večer na něho Bohunka vrhala vražedné pohledy. Byla naštvaná a nechtěla s ním vůbec komunikovat. Naštěstí se dětem chtělo brzy spát a tak je vzal Bedřich na pokoj, pustil jim televizi a slíbil jim, že se na ně bude chodit každou chvilku dívat, aby se tam nebály. Před půlnocí je probudí a půjdou se spolu dívat na ohňostroj. Hanička i Adámek souhlasili a tak Bedřich spěchal zpátky za Bohunkou, aby zachránil, co se dá. Bohunka sice ještě chvilku trucovala, ale nakonec se přeci jen nechala přesvědčit a začala se tvářit mile. Bedřich do ní pro jistotu nalil několik skleniček šampaňského, aby jí ta dobrá nálada zůstala co nejdéle. Jakmile odbila půlnoc, rychle si s ní přiťuknul a popřál všem do Nového roku a honem utíkal na pokoj, aby byl s dětmi, než začne venku ohňostroj.

99

Jenže děti byly tak unavené, že se jim vůbec nechtělo vstávat a tak je Bedřich nechal spát. Jakmile novoroční salvy utichly, spěchal rychle do společnosti, aby si Bohunka nevšimla, že u ní není. Ovšem ta už byla v takové náladě, že sotva vnímala okolí. Proto ji raději odvedl na pokoj a uložil ji do postele. Ani trochu neprotestovala a okamžitě usnula. Bedřich by se také rád prospal, ale vůbec se mu to nedařilo. V hlavě se mu honila spousta myšlenek na Ditu, na děti a na Bohunku. Kdyby tak jen dokázal skloubit vše dohromady bez dalších problémů. Bude si o tom muset co nejdříve promluvit jak s Ditou, tak s Bohunkou. Neboť bylo zjevné, že Bohunka s jeho dětmi ve svém životě ani trochu nepočítá. Moc ho to trápilo, neboť si nedokázal představit život bez nich. Vždyť jsou ještě tak malé.

Pokoj, ve kterém byla Dita s Igorem ubytována, byl zařízen ve starodávném stylu. Měl v půli velikou dřevěnou postel. Čelo postele mělo kované zdobení v podobě tyček a v kombinaci s dřevěným rámem, působilo úchvatně. V podobném stylu byl i ostatní nábytek – dva noční stolky, komoda, skříň a dokonce i stolek a dvě křesla. Dita byla unesena celkovým dojmem jak ze statku, tak z ubytování a zařízení celého interiéru. Byla zde znát na první pohled ruka zkušeného designéra. V duchu si děkovala, že na Igorovu nabídku kývla. Určitě by teď seděla doma a užírala se vzpomínkami na loňský Silvestr, kdy ještě byla celá rodina kompletní. Když pomohla hostitelce připravit vše na oslavu, šla se převléknout a vrátila se do jídelny, aby se přidala k ostatním. Večer příjemně plynul a dokonce se i tančilo, z čehož měla Dita opravdovou radost, neboť poslední příležitost k tanci měla s Igorem, kdy si hrála ještě na Ninu. A teď je tomu tak znovu. Proč jen, když se chce bavit, musí předstírat, že je ve skutečnosti někdo jiný? Bedřich s ní tančit nechodil. Netančil rád a tak neměl potřebu vyhledávat tento druh zábavy, což Ditu moc mrzelo. Sama si vyšla s kamarádkami jen párkrát, ale doma to nemělo příliš dobrou odezvu. Tak raději pro klid v rodině zapomněla na tanec úplně. Půlnoc se chvatem blížila a většina hostů začínala mít špičku. Zrovna tak Igor. Sice spolu celou dobu tančili, ale také se při tom stihl vždy patřičně posílit k dalšímu tanci. Dita sama na sobě cítila, že dávno není střízlivá, ale pořád byla ještě ve stavu příjemné nálady. „… deset, devět, osm, sedm, šest, pět….“ začali všichni společně odpočítávat vteřiny, které zbývaly do půlnoci. „Nula!“ Vykřikli všichni sborem a začaly bouchat špunty od šampusu a cinkat skleničky s přípitky.

100

Nina s Igorem se vrhli s ostatními do kolotoče blahopřání do příštího roku. „Tak na zdraví!“ Cinkla Dita svojí skleničkou o Igorovu a dala mu pusu. Igor toho hned využil a začal ji líbat. Dita se mu vytrhla a začala se smát. „Nepřeháníš to trochu? Jak na Nový rok, tak po celý rok.“ „Právě proto, miláčku.“ Igor ji znovu políbil. Naštěstí přišli ostatní popřát a tak se musel od Dity na chvilku vzdálit. Když si o půlnoci všichni připili na zdraví, vydali se na dvůr vypálit všechen ten arzenál petard, který s sebou chlapi přivezli, aby to všechno odpálili. „Nepůjdeme se projít?“ Zeptala se Dita, když ohňostroj skončil. Viděla, že Igor začíná být poněkud vratký v kolenou a tak ho chtěla donutit, aby alespoň trochu vystřízlivěl. „Dobrá, když myslíš.“ Odložil jejich skleničky na okenní parapet a vydal se poslušně za Ditou. Obešli statek kolem dokola a povídali si. Když se vraceli po cestičce zpátky, Igor se zastavil. „Bylo by to hodně hloupý, kdybych tě tady požádal o ruku?“ řekl z nenadání a Ditu jeho žádost překvapila. Nevěděla najednou, jak reagovat. Sama zůstat rozhodně nechtěla, už kvůli dětem. Bedřich se už možná nevrátí a ona bude vzpomínat na staré dobré časy. „Je to od tebe moc milé Igorku, ale nebylo by lepší, kdyby ses na to pořádně vyspal a pak si vše znovu promyslel?“ „Aha. Ty mě nechceš, viď.“ „Ale no tak. To jsem přeci neřekla.“ „Tak proč nemůžeš odpovědět teď?“ „Protože sama nevím. Je to na mě moc narychlo.“ „Ale já jsem si to rozmyslel už dávno. Jenom jsem se ti to bál říct.“ „Dobrá, tak si o tom popovídáme ráno. Co říkáš, začínají mi mrznout nohy. Nerada bych tady nastydla.“ „Ale zítra chci od tebe jasnou odpověď, platí?“ „To víš, že jo.“ Souhlasila rychle, aby s ním už konečně pohnula a dostali se co nejdříve do tepla. Igorovi procházka opravdu prospěla a zase trochu vystřízlivěl. Už tolik nepil a opět se vrhnul do víru tance. Spát šli až nad ránem příjemně unavení ze skvělého večera a báječné společnosti. Ráno se probudili a oběma jim to připadalo, jako by se vrátili v čase. Igor začal Ditu hladit a ona se vůbec nebránila. Přitáhla si ho k sobě, vyprahlá po milování, kterého se jí poslední dobou vůbec nedostávalo. Když byli v nejlepším, Igor dostal nápad, jak si zpestřit erotické hrátky. Sáhl na noční stolek pro Ditin šátek a vytáhl ze skříně svoji šálu. Potom přivázal Ditě obě ruce k čelu postele a začal ji laskat. Dita měla pocit, že musí každou chvíli vybuchnout jako sopka plná žhavé lávy. Igor ji tak dlouho dráždil, dokud neškemrala o to, aby do ní vnikl a uspokojil ji. Nedokázala potlačit výkřik a Igor spokojeně vyvrcholil. Pak se svalil vedle ní na postel a dýchal, jako by právě uběhl maraton.

101

„Teda Igorku, bylo to úžasný.“ „Jsem rád, že se ti to líbilo.“ „Fakt ses překonal, ale teď už mě odvaž.“ Igor už už natahoval ruku, že Ditu uvolní ze zajetí pout, ale pak ho napadla myšlenka, že ji nejdříve trochu poškádlí. Dita jen zahlédla záblesk v jeho očích a bylo jí jasné, že něco chystá. „Odvážu tě, až slíbíš, že si mě vezmeš.“ „To je vydírání, zlato.“ „Vydírání nebo ne, až to slíbíš, tak tě pustím na svobodu.“ „Nehraj si se mnou, Igore!“ „Slíbíš?“ Vstal z postele a začal se pomalu oblékat. „Varuju tě, hned mě pusť!“ „Kdepak!“ „Igore, ještě krok a jsi mrtvej muž!“ „Vyhrožování ti nepomůže.“ Smál se Igor a odešel z pokoje. Dita ležela nahá na zádech, připoutaná k posteli a nemohla se hnout. Snažila se uvolnit alespoň jednu ruku, ale nedosáhla ústy tak daleko, aby mohla zuby rozvázat uzel. „Sakramenskej chlap.“ Zanadávala. „Igore!“ ale odpověděla ji jen ozvěna. „Igore, vrať se!“ Jenže marnost nad marnost. Igor stále nepřicházel. Půl hodiny pryč a Igor nikde. Začal v ní narůstat vztek. Co si o sobě ten bastard vůbec myslí? Klidně ji tady nechá jen tak ležet nahou a připoutanou k posteli. Uplynula další půlhodina a Dita začala pociťovat tlaky v močovém měchýři. Jestli ji hned neodváže, určitě se tady počůrá a to bude pěkná ostuda. Zavolala znovu z plných plic. „Igore! Vrať se!“ Pořád nic. Zkusila to ještě dvakrát, ale stále se nic nedělo. Propadala stále více zoufalství. Čím víc ji močový měchýř tlačil, tím víc začínala panikařit. „Co když mě tu opravdu nechá?“ „Igore! Ty bastarde jeden, okamžitě mě odvaž!“ Stále nic. Za chvilku zaslechla na chodbě kroky. Už se těšila, že se Igor konečně vrací. Jenže kroky jen minuly její pokoj a dál se vzdalovaly. „Pomoc!“ Zakřičela z plna hrdla. „Pomozte mi někdo!“ Dveře se konečně otevřely a dovnitř nakoukla Lída. Když uviděla svázanou Ditu, začala se smát. „Co to tady provádíš?“ „Prosím tě, rozvaž mě rychle, nebo se počůrám.“ Lída okamžitě přiskočila a začala Ditu rozvazovat. Ta okamžitě popadla tričko, hodila ho přes sebe a pelášila na záchod, aby si konečně ulevila. „Zabiju ho, bastarda.“ Ucedila mezi zuby, když se vrátila na pokoj. Lída seděla v křesle a usmívala se.

102

„Koukám, že jste si to tady pěkně užívali.“ „To mu neraduju. Představ si, že mě tady nechal ležet přes hodinu a klidně si zmizel.“ „Myslím, že to nebyl nejlepší nápad.“ „No můj nápad to rozhodně nebyl.“ Čertila se Dita dál. „Asi to pěkně schytá, viď.“ „To si piš. Moc nechybělo a měla jsi mokrou postel. Hanbou bych se propadla.“ „Vždyť by to nebyla tvoje vina.“ „To je úplně jedno.“ Vztekala se Dita. „Jdu si dát sprchu a pak ho najdu a ten teda uvidí.“ „Klid. Hlavně, že to dobře dopadlo.“ „Hele Lidu, nemáte tady náhodou třeba hladomornu nebo tak něco? Aby si to chlapeček pěkně vychutnal.“ Igor zatím v klidu seděl v jídelně a v pohodě snídal vyprošťovací polévku. Na Ditu úplně zapomněl. Najednou si uvědomil, co udělal. Rychle odložil lžíci a pelášil na pokoj. Kdyby se dole nezakecal s klukama, tak by si určitě vzpomněl. Dita ho určitě přinejmenším zardousí. Přiletěl na pokoj právě v okamžiku, kdy se Dita oblékla a chystala si ho podat, ať je kdekoli. Jakmile ho Lída spatřila ve dveřích pokoje, rychle se po anglicku vytratila. Nechtěla být svědkem toho, až si to ti dva budou spolu vyřizovat. Jakmile ho Dita uviděla, rozhlédla se po pokoji, aby našla něco, čím by ho nejlépe mohla praštit. Jelikož nic nenašla, chňapla po odloženém ručníku, smotala ho a začala s ním Igora ze všech sil mlátit hlava nehlava. Igor na nic nečekal a začal před ní kličkovat, nakonec už neměl kam utéct a tak ji chytil za ruku, zkroutil ji Ditě za záda a snažil se ji zkrotit. Dita se vztekle mrskala a nadávala mu na celé kolo. Igor ji proto přitiskl rty na ústa, aby ji konečně umlčel. Obratně s ní vmanipuloval k posteli a společně na ni padli a začali se líbat. V ten moment už dobře věděl, že má vyhráno a že mu bude brzy odpuštěno. Když jeho stisk konečně trochu povolil, Dita se mu okamžitě vyškubla, vyskočila na něho a začala ho lechtat. On se samozřejmě bránil jen na oko, a jejich kočkování nakonec stejně skončilo sexem. V momentě, kdy leželi oba po sexu a divoké předehře unavení, zopakoval Igor svoji nabídku. „Víš, měli bychom si vážně promluvit o naší budoucnosti.“ Začal opatrně, aby ji nevyplašil. „Myslíš, že máme nějakou společnou? Po tom, co jsi mi tu provedl?“ „Ale no tak, to byla jenom legrace.“ „Jak pro koho. Kdyby nepřišla Lída, tak jsem se tu počurala.“ „Já bych tě za chviličku vysvobodil.“ „Tomu říkáš za chviličku? Hodinu jsem tu ležela a byla mi zima, kdybys mě aspoň přikryl.“

103

„Chtěl jsem se vrátit hned, ale Karel mě pozval na snídani a nějak jsem se tam zapovídal.“ „Takže pán se stačil i nasnídat! No to mě podrž!“ „Tak už mi to konečně odpusť. Bylo to nedopatření.“ „Nemůžu ti odpovědět, když vidím, že nejsi vůbec zodpovědný.“ „Jak můžeš něco takového říct?“ „Právě jsi mě o tom přesvědčil.“ „To není pravda. Nemůžeš z jedné chybičky posoudit celou moji osobnost.“ „S tím na mě nechoď.“ „Tak sakra vezmeš si mě nebo ne?!“ Zavrčel na ni ostře. „Uvidíme.“ „Myslím to vážně.“ „Třeba.“ „Jaký třeba? A kdy?“ „Proč to musíš vědět mermomocí teď hned?“ „Protože se bojím, že už tě nikdy neuvidím.“ „To je přeci hloupost.“ „U Niny jsem taky váhal příliš dlouho, a jak to dopadlo.“ „To nemůžeš přeci srovnávat, to byla nehoda.“ „Jenže váhal jsem dlouho.“ „Kdybys neváhal, byl bys teď vdovec a to by bylo horší.“ „Možná, že máš pravdu. Ale já se bojím, že ztratím i tebe a to už vážně nechci. Jestli někoho máš, tak mi to řekni rovnou.“ Dita udiveně otevřela oči zeširoka. „Blázníš? Kde bych ho vzala?“ „Tak proč mi nechceš odpovědět jasně a zřetelně ano či ne?“ „Protože nejsem jako Nina a mám dvě děti.“ „Ale já je dokážu mít rád, toho se přeci nemusíš bát.“ „Já to vím. Ale prostě potřebuju čas.“ „Čekáš, jestli se vrátí Bedřich, viď.“ Dita mlčela, ani sama nevěděla, jestli to tak náhodou opravdu není. „No dobrá, tak já holt ještě počkám. Ale slib mi jednu věc, jakmile si budeš jistá, dáš mi vědět. Ano?“ „Určitě.“ „Bez vytáček?“ „Slibuju, bez vytáček ti sdělím pravdu, i kdyby byla sebekrutější.“ „Dáš mi alespoň nějakou naději, abych se měl na co těšit?“ „Jak to myslíš, naději?“ „No třeba jestli mám lepší skóre než Bedřich.“ Dita se na něho usmála. „Blázínku, tady se přeci na skóre nehraje. Víš dobře, že moje srdce jsi získal už dávno, ale musím brát ohledy na svoje děti. Nerada bych jim nějak ublížila. Musíme na ně spolu pomalu. Tak mi slib, že už na mě nebudeš tlačit, dokud sám neuvidíš, jak to děti cítí.“ „Bojím se, aby to netrvalo příliš dlouho.“ „Myslím, že tvoje obavy nejsou vůbec na místě.“

104

KAPITOLA 18. „Přestaň mi sem konečně tahat ty svoje pancharty.“ Rozčilovala se Bohunka, když Bedřich dostal již po několikáté na starost děti na víkend. Ne, že by nebyl rád, jenže omezený prostor jejich malého bytu mu nedával moc možností, jak děti na tu dobu ubytovat. Bohunka byla celý týden příjemná až do chvíle, kdy se vrátila domů z práce a zjistila, že Dita přivedla děti. Ihned jí bylo jasné, že se zase bude muset i když nerada, proměnit v domácí puťku a hospodyňku a začít vařit a starat se, aby měli všichni jídlo na celý den. Vyhnala alespoň Bedřicha s dětmi nakoupit a honem si napustila vanu a slastně se do ní položila, aby mohla relaxovat, než jí vypukne ten kolotoč kolem plotny. Budou si muset o tom, co nejdříve promluvit. Nechce se přeci starat o cizí děti. Její volný čas přeci patří jen jí a ona sama si rozhodne, komu ho věnuje a komu ne. K smrti nesnášela, když s ní někdo manipuloval a plánoval jí život. To mohla zůstat bydlet doma u rodičů a poslouchat otcovy rozkazy, zákazy a nařízení. Nakonec v horké a voňavé vaně usnula. Když uslyšela rachotit klíče v zámku, začala se probírat. Jakmile se nad vanou skláněly zvědavě dvě dětské hlavičky, okamžitě se probrala a zaječela. Děti rychle vyběhly z koupelny a začaly se chichotat. Bohunka vyběhla v županu z koupelny a nasupeně vyjela na Bedřicha. „Je mi jedno, jestli jsou to tvoje děti nebo cizí. Nebudu si ve vlastním bytě připadat jako otrok. Ti malí šmíráci jsou všude. Dneska je to naposled a příště si s nima běž třeba na hotel, ale já už je tady rozhodně nechci. Je ti to jasný?“ Bedřich nechápal, proč má takovou averzi vůči dětem. Vždyť mu vyprávěla, když spolu leželi v posteli, jak si nějaké pořídí. Stále více se mu zdálo, že jejich vztah se mu určitě nepodaří udržet, když mu bude Dita dávat děti pravidelně. Bohunka začíná být na jejich přítomnost trochu přecitlivělá a to si on nemůže dovolit. Bůh ví, co pak děti vyprávějí doma Ditě. Kdyby pak došlo na nejhorší a on si musel zažádat u soudu o děti do vlastní péče, těžko by pak soudce přesvědčoval, jaké mají u něho skvělé zázemí. Když děti vracel Ditě, smutně postával na zápraží. Nejraději by vešel dovnitř a ulehl do svojí postele a pořádně si odpočinul. V poslední době měl dojem, že

105

stále jen pracuje a na odpočinek nemá vůbec čas. Buď musí chodit s Bohunkou na večeře, do kina, do divadla, tančit nebo na výlety. On, který tančil jedině v případě, kdy dostal zásah elektrickým proudem. Kdyby ho tak teď viděla Dita. Nikdy by nevěřil, že se sebou nechá tak manipulovat. Postával mezi dveřmi a doufal, že ho Dita pozve dovnitř. „Chceš ještě něco?“ Zeptala se Dita, když viděla, že se nemá k odchodu. „Já jen, třeba jestli si nechceš promluvit.“ „Myslíš, že my dva máme ještě o čem?“ „Třeba o dětech a tak.“ Dita se lekla, že by snad mohl chtít děti k sobě a že by o ně přišla. Raději ho pozvala dál, aby zjistila, o co mu jde. „Chceš kafe?“ Zeptala se, když usedl v kuchyni ke stolu. „Jestli můžu.“ Postavila vodu na kafe, zakřičela na děti, ať si umyjí ruce a jdou se navečeřet. Když viděla, jak Bedřich pokukuje po talířích s polévkou, kterou dětem nalévala, tak jí to nedalo a vyndala další talíř a nalila mu také. „To jsi nemusela.“ Pronesl taktně, ale radostně se na polévku vrhnul. „Máme rajskou s knedlíkem. Dáš si?“ Zeptala se ho, když viděla, jak s chutí vyjedl talíř. „Můžu?“ „Máme dost.“ „Tak se šesti.“ Mlčky večeřeli, jako kdyby stále patřili všichni dohromady. Jako kdyby byli normální rodina u společné večeře. Jakmile dojedli, Dita sklidila se stolu, zahnala děti do pokojíčku a postavila před Bedřicha jeho kafe. „Tak, a teď chci po pravdě slyšet, o co ti vůbec jde. Protože děti ti nedám, to je ti doufám jasný.“ Bedřich se vyděsil, proč po něm náhle vystartovala, když už to vypadalo, že si zase rozumí. „Já ti je brát nechci. Spíš naopak.“ „Počkej, jak naopak?“ „No prostě naopak.“ „Myslíš, jako že je nechceš?“ „Ale chci je, mám je rád, vždyť jsou moje.“ „Tak je nechce ta tvoje krasotinka, co? Ono je s nimi práce, musí se nakrmit a hlídat, že?“ „No právě. Víš, Dituš, já bych byl rád s nima častěji, ale měl bych s ní děsný peklo.“ „Přeci nedovolíš, aby kvůli ní děti postrádali vlastního otce.“ „Ale tak to není. Je mladá a s dětma to prostě asi neumí.“ „Aha. Takže zkrátka se jí nehodí do toho vašeho ideálního svazku, co?“ „Nemohli bychom se nějak domluvit?“

106

„A to myslíš jak? Že já se tady budu starat o děti, honit se jako blázen, do práce, nakoupit, uvařit, do školky, do školy, úkoly a bůhví co ještě a ty si budeš vesele užívat se svojí milenkou a přijdeš se na děti podívat, jen když ti to ona dovolí?“ Bedřich mlčel. Přesně takhle by si to představoval, ale věděl, že to určitě neprojde. „Tak na to teda zapomeň, chlapečku. Já mám taky život, a když budou děti bez táty, tak jim holt budu muset nějakého obstarat.“ „No to snad nemyslíš vážně?“ „Stejně tak vážně, jako ta tvoje Bohunka, že je nechce.“ „Ale já je přece chci. Jsou moje a nedovolím, aby je vychovával nějakej magor.“ „Jo, to sis měl rozmyslet dřív.“ „To mi přeci nemůžeš udělat.“ „Víš dobře, že můžu. Zkrátka řekni u soudu, že o péči nestojíš a není co řešit.“ „Ale vždyť já pro ně nemám ani vlastní pokojíček.“ „Mě to ale vůbec nezajímá. To je tvoje starost. Na to jsi měl myslet dřív.“ „Chceš mi je sebrat?“ „Já a tobě? Vždyť se ti teď vůbec nehodí do krámu, tak na co si to tady hraješ? Kdybych ti je nepřivezla na hory, tak ti bylo úplně jedno, že proplakaly štědrý večer. To si říkáš táta?“ „Hele, to sem netahej. Vždyť jsem jim přivezl dárky.“ „Jo dobrej pokus. Dárky přeci nosí Ježíšek.“ „Tak jsi jim měla říct, že jsou ode mě.“ „Jo, a všechno zkazit úplně. Ses asi zbláznil. Proč jim brát iluze? Stačí, že si vánoce představovaly úplně jinak.“ „Nechtěly dárky, chtěly tebe.“ „Nevím, co mám dělat.“ „Já ti radit nebudu, ještě bys mě pak osočil, že jsem tě do něčeho navrtala, to je tvůj boj.“ „Hm, tak já raději půjdu. Ale příště mi, prosím, dej vědět předem. Slibuju, že si děti vyzvednu.“ „Nemyslíš si, že je to od tvojí manželky pěkně vyčůraný, vrazit ti děti a sama si užívat?“ Spustila na něho Bohunka ihned, jak se vrátil. „Hm.“ Raději to nekomentoval, bál se, aby nevyvolal zbytečnou hádku. Chtěl mít alespoň dnes večer klid. „No jaký hm? To jí přeci jen tak nedovolíš? Já mám taky právo na zábavu a nezajímají mě její starosti.“ „Já vím.“ „A vůbec, jdeme na večeři, začínám mít hlad.“ „Já nikam nejdu.“ „Cože? To mě jako klidně necháš hladovět nebo co?“ „Tak si něco uvař.“ „Děláš si srandu? A to mám začít teď vařit? Na to tedy zapomeň.“ „Kvůli mně vařit nemusíš. Já už jsem jedl.“ „To jsi byl jako na večeři beze mě?“ „Nebyl. Jen říkám, že už jsem jedl.“ „No to mi nemůžeš říci, co jsi jedl? To sis dal párek v rohlíku nebo co?“ „Jo, tak nějak.“

107

„A jdeš alespoň se mnou?“ „Už jsem řekl, že nikam nejdu. Mám toho dneska jako buchet.“ „No jak myslíš. Ale já tady hlady nechcípnu.“ „Jen klidně jdi.“ „To si piš, že jdu. Sbohem.“ Nazlobeně práskla dveřmi. Bedřich se unaveně rozvalil na gauči a pustil si televizi. Konečně má pro sebe chvíli klidu. Potřeboval strávit večeři, kterou dostal doma. Škoda jen, že si nemohl dát pivo a rozvalit se už tam. To by mu asi Dita nedovolila. Zalitoval. Když se Bohunka vracela domů, bylo už pozdě v noci. Bedřich se podíval na budík a zjistil, že je půl třetí. Zajímalo by ho, kde mohla být tak dlouho. Vrátila se zřejmě opilá, usoudil podle zvuků z kuchyně. Pak uslyšel, jak zadupaly rychlé kroky a otevřely se dveře od záchodu. Nepříjemné zvuky dávení se rozléhaly nočním bytem. Jindy by snad vstal a pomohl jí na nohy, ale měl na ni vztek. Raději bude předstírat, že spí. Alespoň se vyhne zbytečné hádce, kterou si ona ráno stejně nebude pamatovat. Už teď mu bylo jasné, že takhle si svůj nový vztah vůbec nepředstavoval. Bohunka ho sekýrovala čím dál víc. Poroučela mu jako generál a slovíčko: PROSÍM používala jen, když ho potřebovala přinutit udělat nebo koupit něco, s čím zásadně nesouhlasil. Srovnával teď svůj vztah s Bohunkou a manželství s Ditou. A stále mu z toho vycházela lépe Dita. Pravda je, že ho podvedla. Ale na druhou stranu si nemohl být jistý, zda Bohunka nedělá to samé. Dělala si totiž vždy, co chtěla, bez ohledu na ostatní. Když se jí jednou Bedřich zeptal, zda je mu věrná, začala se jen smát a potom dodala: No jasně. Bedřicha to příliš nepřesvědčilo, ale nedovolil si proti tomu nesouhlasit. Několikrát se ji pokusil sledovat, ale kolem ní se stále motalo tolik mužů, že by stěží mohl usoudit, s kým z nich ho podvádí. Byla zvyklá se všemi flirtovat. Když jí to Bedřich vyčetl, osopila se na něho, že ona není žádná šlapka a on jen žárlí na její mládí. Více se tím přestal raději zabývat. Nerad by zjistil něco, co by se mu nelíbilo.

108

KAPITOLA 19. „Myslím, že už jsem se rozmyslela.“ Poznamenala do telefonu Dita, když jí Igor volal, jak se má. Nevěřil vlastním uším a byl blahem bez sebe. „No tak to je úžasný, zlatíčko. Udělala jsi mi velikou radost.“ „A co děti? Už jsi jim to řekla?“ „Na to je ještě času dost. Jen chci, abys věděl, že to myslím vážně.“ „Tak to bychom to měli nějak oslavit, co říkáš?“ „Zatím není co, dokud nejsem rozvedená.“ „No jo, já úplně zapomněl.“ „Vidíš, vidíš. Myslíš jenom na sex.“ „To není žádná pravda. Náhodou jsem celou dobu myslel jen a jen na tebe.“ „No, to znamená na sex. Vždyť to říkám.“ Igor se zasmál. „Ano, sice máš pravdu, jako vždycky, ale je to tím, jak moc se mi stýská.“ „Tak přijeď.“ „Fakt? Můžu a kdy?“ „Co nejdříve, protože mě už se stýská taky tak.“ „Skvělý, tak zítra jsem u tebe.“ „No to je teda fofr.“ „A to už se můžu k tobě nastěhovat?“ „Děláš si legraci? Já podám prst a on je jako piraňa, sežere mi celou ruku až k lokti.“ „To byl vtip. Jen jsem tě zkoušel. A můžu?“ „Blázníš?“ „Tušil jsem to, že to neprojde.“ „Copak ti nestačí, že jsem se konečně rozhodla pro tebe?“ „Ale jo, jsem hrozně rád.“ „No proto. Musím nejdřív děti na tebe pomalu zvykat. To snad chápeš, ne?“ „Jo, s tím jsem počítal, že to nebude honem. Tak nám rezervuj na noc penzion.“ „No snad si nemyslíš, že nechám děti doma a poběžím za tebou?“ „A to je chceš vzít s sebou, aby nám svítily?“ „Sakra, nevtipkuj pořád.“ „No nazdar. Tak já se přiženu za tebou a ani nebude sex?“ „Nic takového jsem neřekla. Neboj, něco vymyslím.“ „No to jsem rád. Už jsem se bál, že mi upadnou obě ruce.“ „Igore!“ „Už mlčím.“ „Takže zítra.“ „Moc se na tebe těším. Tak papa.“ Na druhý den si objednala na večer hlídání a těšila se na Igora. Konečně se může cítit šťastná a svobodná. Jen aby jí zase nevyvedl nějakou skopičinu, to

109

by už asi nepřežil. Usmívala se v duchu při vzpomínce na Silvestr, kdy ležela připoutaná k posteli. Příští týden je na řadě s hlídáním Bedřich, tak si může naplánovat s Igorem báječný víkend ve dvou. Určitě z toho bude nadšený. O to méně se to bude líbit Bohunce. Jo holka, má, co chtěla. Dita si radostně prozpěvovala a plánovala, kam si tak spolu s Igorkem vyrazí. „To snad nemyslíš vážně? Už zase?“ Spustila Bohunka v okamžiku, kdy zjistila, že si Bedřich vezme k sobě na víkend děti. „Ale no tak, miláčku. Nebudeme otravovat, vezmu je plavat do bazénu. Ani o nás nebudeš vědět. Pak s nimi půjdu na pizzu a vařit nebudeš muset.“ Snažil se ji uchlácholit, ale příliš se mu to nedařilo. „Jestli to takhle půjde dál, tak se rovnou můžeš sbalit a odstěhovat. Nejsem žádná služka.“ „Vždyť po tobě nechci skoro nic. Jen tu přespí a zase zmizíme.“ „Jo a nádobí umeje kdo?“ „Já ti ho pak umyju.“ „Vůbec se mi to nelíbí. Už to nějak vymysli, ale já je tady nechci. Chci mít soukromí a nechci, aby mi tady někdo běhal a křičel. Já jsem tady doma.“ „Miláčku, já tě chápu a uvědomuju si to. Jsem moc rád, že jsi taková trpělivá, ale co až se jednou vezmeme?“ „Až se vezmeme, budeme mít vlastní děti.“ „Já vím, ale nemůžu se jich přeci vzdát.“ „Nechápu proč? Takových rodin je. Nechci, aby se moje děti musely dělit o hračky s někým cizím.“ „Jak cizím? Vždyť jsou to moje děti. Budou to jejich nevlastní sourozenci.“ „To na mě vůbec nezkoušej.“ „Ale Bohunko, nebudeme přeci teď řešit takové hlouposti.“ „Tak pro tebe jsou to hlouposti? A já jsem pro tebe co, když naše děti jsou pro tebe hlouposti.“ „Víš, že tě miluju. Tak prosím tě, přestaň vyšilovat.“ „No vidíš, to je pořád dokola. Když si stojím za svým, tak podle tebe vyšiluju. Už mě to takhle přestává bavit.“ Bedřich už začínal mít zlost. Jak může být tak zabedněná? Mluví o dětech, ale o jejich výchově vůbec nic neví. Nakonec mu bude zakazovat stýkat se s vlastními dětmi. To by tak ještě scházelo. Něco takového nemůže nikdy dopustit. „Dobrá tedy, poohlédneme se po větším bytě.“ „Nevím proč, mně tenhle úplně vyhovuje.“ „No abys měla klid a děti tě nerušily, když přijdou na návštěvu.“ „Myslím, že jsem se asi nevyjádřila dost jasně.“ „Chtěla jsi přeci soukromí.“ „Samozřejmě, ale ty jsi vůbec nic nepochopil.“ „To chceš snad říct, že s tebou můžu být, ale jen bez dětí?“ „No vidíš, jak ti to pálí.“ „Zbláznila ses?“

110

„Já? Kdepak! Myslím to smrtelně vážně. Už si laskavě konečně vyber. Buď já, nebo tvoje dětičky, ale dohromady s tím rozhodně nepočítej.“ „Vždyť jsou to děti, nemůžu se jich jen tak zbavit.“ „To mě vůbec nezajímá.“ „Ale vždyť jsi to věděla od samého začátku, že jsem ženatý a že mám děti. Tak proč je to najednou takový problém?“ „Tvoje děti, tvoje rodina, tvůj dům. Můj byt, moje soukromí, moje pravidla. Je tu snad ještě něco k vysvětlování?“ „Ne. Myslím, že jsem to pochopil dostatečně.“ „Tak fajn.“ Prohlásila rozhodně a dál si v klidu pilovala svoje dlouhé nehty. Bedřich začínal tušit, že se ho chce Bohunka pomalu zbavit. Ještě se zkusí domluvit s Ditou a dát Bohunce oddychový čas. Přeci se nerozejdou jen kvůli tomu, že se jí nelíbí jeho děti. Kdyby jen věděl, jak to všechno skloubit dohromady. Igor dorazil k Ditě s kyticí růží. Natěšeně zazvonil a čekal, až mu konečně otevře, aby ji mohl mile překvapit. Rozhodně se jí tentokrát nehodlá vzdát za nic na světě. Jakmile jednou souhlasila, že se za něho provdá, nedovolí, aby zase couvla. Navíc zbývá jen dotáhnout rozvod do zdárného konce, a pokud její manžel bydlí s milenkou, neměl by být zřejmě problém. Dita si celý týden plánovala, kam s Igorem o víkendu vyrazí. Na internetu našla úžasný víkendový pobyt v lázních pro dva za velmi výhodnou cenu a těšila se, jak ho tím překvapí. Nyní už jen čekala, až si Bedřich odveze děti. Hanička i Adámek měly sbalené batůžky a už se těšily, jak půjdou s tatínkem plavat do bazénu. Bedřich měl však už skoro hodinu zpoždění. Dita se mu marně snažila dovolat. Jakmile uslyšela zvonek u dveří, rozběhla se otevřít v domnění, že je to konečně Bedřich a jde si pro děti. „To jsi ty? Pojď dál.“ Řekla zklamaně, když uviděla za dveřmi Igora. Igorovi zamrzl úsměv na rtech. „Čekal jsem veselejší uvítání.“ Postěžoval si. „Promiň, zlato. Jsem vzteky bez sebe. Bedřich si měl vyzvednout děti a už hodinu tady chudinky sedí a čekají, až se jejich tatínkovi laskavě uráčí dorazit.“ „Tak jim vymyslíme vlastní program a užijeme si to všichni. Co ty na to?“ „No to právě nejde. Program už jsem vymyslela. Jenže jenom pro nás dva.“ „Děti jsou přednější, nějak to uděláme.“ „Jenže já jsem nám zaplatila pobyt v lázních a přeci ho nenecháme propadnout. Vidíš, mělo to být překvapení.“ „No ty jsi ale zlatíčko.“ Políbil ji Igor a předal jí kytici, kterou schovával celou dobu za zády. „Tak už se nemrač. Víš, kde bydlí? Zajedeme tam a děti mu předáme.“ „To je to poslední, co jsem chtěla udělat. Ale nevidím jiné východisko.“ „Dobrá. Tak nasedat a jedeme!“

111

Děti naskákaly k Igorovi do auta a všichni společně vyrazili k bytu Bohunky. Poslední, co by si Dita přála, byl výstup s Bohunkou. Neměla ji ráda, protože to byla nafoukaná mladá holka, která si myslela, že už ví o životě úplně všechno a může každému radit. Nerada nechávala děti v její přítomnosti, ale v tuto chvíli nebylo jiného zbytí. Však si to s Bedřichem ještě vyříká za to, že se neobjevil a donutil ji takto potupně žebrat o hlídání. Jakmile zazvonila u domu, kde bydlela Bohunka, ruce se jí začaly třást. Neměla chuť se s ní setkat tváří v tvář. Nu což, bude se muset obrnit trpělivostí. Na zvonění nikdo nešel. Zkusila to tedy ještě několikrát, ale bohužel marně. Opětovně vytáčela mobil svého manžela, ale ten nikdo nebral. Vzteky celá bez sebe se vrátila do auta. „Ten ničema mi nebere telefon a doma nikdo neotvírá.“ „Holt budeme muset změnit plány.“ „Ať si mě nepřeje. Tohle mu jen tak nedaruju. Slíbil dětem plavání a pak se zapírá. To přeci není normální. Copak takhle se chová táta?“ „Maminko, my nepůjdeme s tatínkem plavat?“ Osmělil se Adámek vstoupit do hovoru. „Bohužel, zlatíčko.“ „A co kdybychom vzali děti s sebou? Zkus tam zavolat, že si připlatíme za větší pokoj.“ Poradil jí Igor vyřešit nenadálou situaci. „Myslela jsem spíš, že bych děti odvezla k tátovi.“ „Hele nevíš, jestli se mu to hodí. Pojedou s námi. Že jo, mláďátka, že chcete jet plavat.“ „Ano!“ Ozvalo se téměř jednohlasně ze zadní sedačky. „No vidíš, a je rozhodnuto.“ „Měl to být náš víkend.“ „Ale vždyť přeci bude. Vezmeme prcky někam na tobogány do aquaparku a uděláme si příjemný víkend společně ve čtyřech.“ „Jo, maminko, prosím!“ Ozvalo se Ditě za zády. Usmála se na Igora vděčná, že situaci vyřešil za ní. Nečekala takový podraz od Bedřicha, ale naštěstí to dobře dopadlo. „No tak tedy jedeme domů zabalit věci a pojedeme na výlet.“ „Hurá!“ Zakřičeli všichni tři včetně Igora a Ditě bylo od tohoto okamžiku jasné, že má od této chvíle na krku děti tři. „No jo, ale co nějaké plavky, Igorku?“ „Neboj, něco koupíme po cestě. A jestli mi půjčíš osušku, tak ty ostatní drobnosti můžeme dokoupit.“ Dita se na něho radostně usmála. Konečně chlap, který nevidí problém za každým rohem. Ještě aby si ho oblíbily děti, a bude mít vystaráno.

112

KAPITOLA 20. „Můžeš mi, sakra, říct, proč se přede mnou zapíráš?“ „Nechápu, o čem mluvíš.“ „Jo, tak ty nechápeš? Nehraj si se mnou!“ Dita byla vzteky rozpálená do běla. Jak jen může dělat hloupého? Byli jasně domluveni a on najednou ztratil paměť. Dala by na to krk, že za tím stojí ta jeho Bohunka. „Nevím, proč se tolik vztekáš.“ Pravil s ledovým klidem Bedřich a Ditu to vytáčelo téměř k nepříčetnosti. „O čem asi? Měl sis vzít děti. Byli jsme snad jasně domluveni. Děti se na tebe těšily. Pokud vím, slíbil jsi jim, že půjdete spolu plavat.“ „Asi mi do toho něco vlezlo.“ Odpověděl Bedřich bez zájmu. „Něco?! Já ti řeknu co! Ta tvoje mrcha, co nemá ráda moje děti.“ „Takhle o Bohunce nemluv!“ „Já si budu mluvit, jak budu chtít. Hlavně u soudu. Protože toho už mám po krk.“ „Přestaň na mě štěkat, nejsem žádnej cucák!“ „Ale přesně tak se chováš.“ „Nebudu se s tebou bavit, dokud se neuklidníš.“ „Nikdo se tě o nic neprosí. Takže aby bylo jasno. Ty o děti nestojíš a ta tvoje krasotinka bude moc ráda, že se jich zbaví. Byla bych ráda, abys vzal laskavě na vědomí, že jim pořídím jiného tatínka a ty si je buď budeš pravidelně brát na víkend, nebo podepíšeš souhlas s adopcí.“ „No ty si se asi zbláznila!“ „Jo máš pravdu, už v ten moment, kdy jsem si tě brala!“ Dita za sebou práskla dveřmi od auta a odfrčela ze dvora firmy Bedřichova zaměstnavatele, jak jen nejrychleji uměla. Naštvaná na celý svět. Celou dobu se mu snažila dovolat, ale on jí úmyslně nebral telefon, proto se rozhodla si to s ním vyřídit tváří v tvář. Bedřich seděl v kanceláři jako spráskaný pes. Rád by se s dětmi dále stýkal, ale Bohunka mu sdělila, že jen přes její mrtvolu. Dala mu doslova nůž na krk a on se teď ze zoufalství ukrýval před Ditou, aby jí nemusel říci pravdu. Jenže Dita dávno tušila, co on se bál říci nahlas. On – despota, se nyní bojí vlastní milenky. Nedokáže se jí protivit a odporovat. Raději bude trpět, než aby si prosadil setkání s vlastními dětmi. Začínalo jí ho být trochu líto. Pořád jen to byl jejich táta a měl je rád. To Dita moc dobře věděla. Ale proti téhle sokyni neměla absolutně šanci. Šlo jí hlavně o děti, aby netrpěly tím, že jejich tatínek si nedokáže prosadit svou.

113

Sotva ujela několik metrů od Bedřichovy firmy, musela zastavit a jít se nadýchat čerstvého vzduchu. Ruce se jí vzteky třásly a před očima se jí dělaly mžitky. Když se konečně trochu uklidnila, zavolala Igorovi, aby mu vše povyprávěla. Nutně potřebovala někomu celou situaci sdělit. Igor se ji snažil ze všech sil uklidnit. Byla by snad schopna vraždit. Nesnášela, když se někdo na její děti jen špatně podíval. A teď musela snášet výmysly nějaké ženské, které je úplně jedno, jak její děti trpí nedostatkem otcova citu. Jaké však bylo její překvapení, když se vrátila domů. Před domem seděl v autě Bedřich. Jakmile ho zahlídla, ihned se k němu vydala opět plná odhodlání vyškrábat mu na místě oči. „Co tady k sakru děláš?“ rozkřikla se už z dálky, sotva otevřel dveře od auta a chtěl vystoupit. „Musíme si v klidu promluvit.“ „Já už s tebou o ničem mluvit nehodlám.“ „Uklidni se, prosím tě a nedělej tady před barákem scény.“ „Ty seš teda vtipnej. Tak já dělám scény? A kdo se zapírá a hraje si na nedostupnýho, co?“ „Přestaň už konečně křičet a pojď dovnitř.“ Dita neochotně nasedla k němu do auta. Vztekle podupávala podpatkem a čekala, co z něho tentokrát vypadne za moudro. „Mám návrh.“ Promluvil konečně po chvilce mlčení. Dita nic neříkala a čekala, co bude dál. „Odstěhuju se od Bohunky.“ „No a?“ „Tak jsi to přeci chtěla, ne?“ „Omyl, já jen chtěla, aby ses věnoval svým dětem. Tvůj osobní život mě už dávno nezajímá.“ „Nebuď zlá. Víš dobře, že děti miluju.“ „Jo? A proč se tak nechováš?“ Bedřich sklopil oči a mlčel. „Kdybys je tolik miloval, tak by sis je prosadil třeba proti samotnýmu ďáblovi.“ Řekla už trochu klidněji. „Já je neopustím.“ „No, to už jsi jim předvedl, hlavně o vánoce.“ „Přestaň mi to pořád předhazovat. Byla to blbost, to vím taky.“ „No hlavně, že to víš.“ „Vím. Proto si najdu bydlení, aby mohly být se mnou, kdykoli budou chtít.“ „No fajn.“ „To je všechno, co mi na to řekneš?“ „A co chceš ode mě slyšet? Mám jásat na celý blok?“ „Jen třeba, že jsi ráda, že mi odpouštíš nebo tak něco.“ „Zatím jsi mi ještě nic nepředvedl, za co bych ti měla být vděčná.“ „Udělám to, opravdu. Už jsem se rozhodl.“ „To si řekneme za týden.“ „Nezklamu tě, slibuju.“ „O mě tady vůbec nejde. Ale jestli ještě jednou zklameš moje děti, tak si mě vážně nepřej.“ Ukončila debatu a odešla z auta už o poznání klidnější.

114

S Igorem se domluvila, že bude jezdit každý víkend a když nemá zájem o děti Bedřich, budou spolu pro ně vymýšlet společné akce a výlety, aby se rychleji s Igorem sžily. Ovšem děti už si ho dávno oblíbily a nemusela se ani Dita snažit, dělat kvůli nim sbližovací akce. Igor to zkrátka s dětmi uměl. Věděl, jak se s nimi bavit a jak vykouzlit smích na dětské tváři. Pokaždé, když přijel, přivezl jim nějaký dárek nebo alespoň sladkost. Nejprve si s nimi musel pohrát a potom se teprve věnoval Ditě. Ta mu za to byla v duchu vděčná, že se jim dokáže tak dokonale přizpůsobit, a že ho mají rády. Avšak přeci jen ho jedna otázka, kterou mu položil Adámek, když přijel na víkend, dokonale rozhodila. „A ty teď budeš náš tatínek, když nás ten náš nechce?“ Igor se překvapeně podíval na Ditu a hledal vhodnou odpověď, aby dítěti příliš neublížil její formulací. „Víš, Adámku, tatínek vás má určitě pořád rád. Jakmile bude moci, určitě za vámi přijde. Jenom má asi teď moc práce nebo starostí.“ „Maminka říkala, že potřebujeme mít nějakého tatínka, slyšel jsem ji, když to říkala tetě. Tak jsem si myslel, že bys to mohl být ty. My žádného cizího tatínka nechceme.“ „ A vy byste mě chtěli za tatínka?“ zeptal se zvědavě Igor a čekal na jejich reakci. „Asi jo. Nosíš nám dárky. To tatínkové dělají.“ „Máš pravdu, to asi jo. A už jste se ptali maminky, co na to říká? Co když mě nebude chtít?“ „Maminku přemluvíme. To my s Haničkou umíme, viď Hani.“ Hanička vypadala, že se rozhovoru neúčastní a hrála si s panenkou, kterou ji Igor přivezl. Ale když slyšela, že se jí na něco Adámek ptá, okamžitě souhlasila. „No tak a máme to vyřešený, co ty na to maminko?“ Igor se uculoval a věděl, že má Ditu na lopatě. „No nevím, nevím. Abych toho nelitovala, až mě začnete všichni dohromady zlobit. Takhle ty dva zvládnu, ale tebe už asi sotva ohnu přes koleno a nasekám ti na zadek.“ „My už zlobit nebudeme a na Igora dáme pozor. Neboj, mami.“ „No tak to jste mě opravdu uklidnily, dětičky moje.“ Usmála se na ně Dita a všechny tři srdečně objala. „Bohunko, miláčku, co bys na to řekla, kdybys měla volný víkend?“ „Jak to myslíš, zlato?“ „No, že bych si vzal děti a ty bys mohla zajet třeba k vašim. Odpočineš si ode mě, nebudeš muset uklízet a vařit. A až přijedeš, tak si spolu někam zajedeme a třeba na nákupy, to máš přeci ráda.“ „Chceš snad říct, že si mě koupíš za pár hadříků a budeš se mi tady roztahovat s těmi fakany a já se budu muset nudit u našich? Tak na to zapomeň.“ „Ale víš, že to jinak nejde.“

115

„To bylo řečí, jak si je vezmeš na hotel.“ „Myslel jsem, že si mě chceš vzít, přeci nebudu trávit celý život na hotelu, když budu chtít vidět vlastní děti.“ „Mě to nezajímá. Já jsem jasně řekla, že sem mi je vodit nebudeš a basta.“ „Proč jsi proti nim taková zaujatá?“ „Dej mi s nima už konečně pokoj! Řekla jsem to snad dostatečně jasně. Jestli se ti to nelíbí, tak se klidně sbal a vypadni. Už mě nebaví se pořád dohadovat o tom samém.“ „Myslíš to vážně?“ „Smrtelně vážně. Už mám toho tvého fňukání plný zuby.“ „Dobrá, jak chceš. Jsi bezcitná mrcha a s takovou já teda žít nechci.“ „Tak už se seber a vypadni!“ Bedřich vztekle naházel všechny svoje věci do tašek a práskl za sebou dveřmi. Už měl dost toho věčného komandování a handrkování kvůli dětem. Bude mít alespoň konečně klid a děti si může vzít, kdy bude chtít. Jen ještě najít nějaké bydlení a je to. Prozatím se nastěhuje do kanceláře, má tam gauč, určitě tam nějakou dobu vydrží, než si najde něco vhodného k bydlení i s dětmi. Horší bude to, že musí v práci potkávat Bohunku. Toho se bál nejvíce. Byl do ní zamilovaný a odpustil by jí snad i vraždu, ale nedokázal se smířit s tím, že v jejich společném životě nepočítá s jeho dětmi. Musí na ni co nejrychleji zapomenout. Bohunka zuřila téměř k nepříčetnosti. Co si to ten bastard k ní jenom dovoluje? Ona mu poskytne střechu nad hlavou a on by byl schopen nastěhovat si k ní ty jeho fracky a ona by jim pak všem dělala služku. To zrovna! Nevděk světem vládne, ale ona mu to nedaruje, postará se, aby ho co nejdříve vyhodili z práce. Nepotřebuje se s ním přeci denně potkávat v kanceláři. Bude muset požádat strýčka o laskavost, je to přeci jeho firma, tak co by pro ni neudělal. Takových jako Bedřich určitě najde na každém kroku stovky. „Co je to tu za bordel?“ Zahřímal Bedřichův šéf, jakmile vešel k němu do kanceláře. Bedřich měl ještě rozestláno na gauči a všude kolem se válelo prádlo, krabice od pizzy a plechovky od piva. Bedřich se vše snažil rychle poklidit. „Omlouvám se, šéfe. Jaksi nemám kde bydlet a hledám si podnájem.“ „Osobní problémy zaměstnanců mě nezajímají. Pokud si neumíte udělat pořádek ve vztahu, jak máte odvádět kvalitní práci pro mě.“ „Ale já to dám všechno do pořádku.“ „Nenamáhejte se. Svůj odchod běžte ohlásit na ekonomické. Tady jste skončil. Sbohem.“ Otočil se a vztekle odešel. Bedřich se sesunul na rozestlaný gauč. „Tak to mi ještě scházelo.“ Posbíral si všechny věci, naházel je do kufru auta a jel si hledat bydlení. Ubytoval se v laciném penzionu. Nejdříve musí rychle najít práci. Jinak nemůže

116

mít u sebe děti. Potřebuje prachy, aby mohl najít byt, a potřebuje byt, aby si mohl brát děti. Týdny utíkaly a Bedřich neměl ani práci ani bydlení. Večer co večer se opíjel v penzionu, kde už dlužil několik splátek za nájem. Brzy ho určitě vyhodí. Buď bude muset bydlet pod mostem, nebo poprosit maminku, aby ho vzala k sobě. Jedna varianta horší než druhá. To raději skočí z mostu a se vším skoncuje. Ale co jeho milované děti? Půjde za Ditou, ta mu určitě pomůže. Musí mu pomoci, vždyť je to ještě pořád jeho manželka. „Chci se vrátit domů.“ Vyhrkl na Ditu, když mu přišla otevřít. „Tak na to teda zapomeň. Jednou jsi od nás utekl, tak se starej. My už tě tady nechceme. Nebudeš sem chodit jako do hospody, kdy se ti zlíbí.“ „Ale já nemám kde bydlet a přišel jsem o práci.“ „To je mi tě sice líto, ale tady už domov nemáš.“ „Tak mi dej aspoň ňáký prachy. Jsem úplně švorc.“ „Já nejsem žádná kampelička, abys sem chodil. Na to teda zapomeň. Zatím nemáme hotový soudní vyrovnání. Pak ti zaplatím, co ti patří, do tý doby nedostaneš ani floka. O děti nemáš zájem a já mám mít zájem o tebe? Běž si za tou svojí Bohunkou.“ „Ta mě vyhodila. Nemám kam jít.“ „To je tvůj problém. Běž si k mamince.“ „Víš dobře, že tam jít nemůžu.“ „Ale můžeš, hlavu ti neukousne.“ „A co děti?“ „Co je s nima?“ „Chci je vidět.“ „Nejsou doma.“ „Říkám ti, že je chci vidět.“ Tlačil Ditu dovnitř do domu a z úst mu táhl pivní odér.“ „Okamžitě vypadni!“ Zakřičela Dita. V ten moment přiběhl Igor, který vše sledoval z povzdálí a byl připraven zakročit. Chytil Bedřicha za košili a smýkl s ním ven. Tam do něho strčil, až upadl. „Ještě jednou sem přijď a budeš mít co dělat se mnou. Je ti to jasný?“ Igor nečekal na reakci a zabouchl dveře. Bedřich seděl ve sněhu na cestě a vůbec se mu nechtělo zvedat. Hlavu svěsil do dlaní a potichu zoufale plakal. Bedřich s Ditou ho s obavami sledovali za záclonou. „Musíme si na něho dát pozor. Nerad bych, aby se ti sem vecpal.“ „To se nemusíš bát. Umím se o sebe postarat.“ „Hlavně aby sem nechodil dělat scény, až budou děti doma.“ Když se Bedřich probral, přepadl ho nevýslovný vztek. Tohle si přeci nemůže nechat líbit, aby se mu nějaký hošánek nakýbloval do jeho vlastního domu a roztahoval se tam. V žádném případě tohle nedopustí. To je bude ještě mrzet. Všichni budou hořce litovat, že na něho byli hnusní.

117

Druhého dne si počkal, až Adámek vyzvedne Haničku ze školky a čekal na děti před školou. Naložil je do auta a vezl je do lesa. Dal jim napít džusu s rozdrcenými prášky na spaní, aby se ho zbytečně nevyptávaly. Byl rozhodnutý to všechno skoncovat. Když nemůže mít děti on, nebude je mít nikdo. Nedovolí, aby je vychovával nějaký cizí chlap a oni mu říkali tatínku. Vjel na lesní cestu za městem a začal postupovat podle plánu, který si předchozího večera pečlivě připravil. Hadici z výfuku natáhl do kabiny. Děti už usnuly a on mohl v klidu dokončit svůj vražedný plán. Původně chtěl napsat dopis na rozloučenou, ale nevěděl, co by Ditu zasáhlo dost bolestivě. Přál si, aby byla stejně zoufalá, jako on. Aby na vlastní kůži pocítila tu bezmoc, kdy nemůže mít svoje děti. Napsal tedy dopis, kde vylíčil, jak mu všichni ublížili a proto se rozhodl skoncovat se životem a protože nechce, aby jeho děti musely žít v tomto krutém světě, bere si je s sebou. Hodil ho do schránky těsně před tím, než děti vyzvedl před školou. Věděl, že bude mít dost času, než po něm začnou pátrat a on tak může dokonat to, co si naplánoval. Seděl nyní v kabině auta a tiše sledoval, jak se pomalu začíná plnit kouřem. Naposledy si pořádně nahnul z láhve jeho oblíbené slivovice a čekal, až se jeho osud naplní. Dita přijela ke škole pro děti. Když dlouho nevycházely, vešla do školy a začala je hledat. Pak jí jedna holčička řekla, že je viděla, jak nasedaly do nějakého auta a odjely. Dita div nevykřikla, když tu zprávu uslyšela. Okamžitě volala Bedřichovi, ale ten měl telefon vypnutý. Zavolala ihned na policii a oznámila, co se přihodilo. Pak zavolala Igorovi, aby co nejdříve přijel, že ho bude potřebovat. Sotva dotelefonovala, zabrzdilo u ní prudce policejní auto. Dita jim vše vylíčila a oni ji odvezli na služebnu. Začalo pátrání a zároveň pro Ditu nejhorší chvíle jejího života. Stejný pocit snad měla jen tehdy, když se dověděla, že její sestra bourala i s jejími dětmi. Nemohla nikam jít a musela čekat doma. Policisté jí tvrdili, že by jim stejně nebyla nic platná, když chtěla jet s nimi. Nařídili jí, aby raději čekala doma, kdyby náhodou manžel děti přivezl. Modlila se, aby byli s ním. Myslela si, že on by jim nikdy neublížil. Netušila však, jak hluboce se mýlí. Navíc nemohla vědět, jaký dopis dostane druhého dne do schránky. „Sakra, kterej blbec tady takhle debilně zaparkoval?“ Rozčiloval se hajný Kučera, který vezl seno a bukvice do krmelců, aby tak nasytil prázdné žaludky lesní zvěře. V tuto dobu musel jezdit do lesa pravidelně, protože v poslední době byla půda zmrzlá na kost a těžko se zvěři hledala pod sněhem jakákoli potrava.

118

Vystoupil z auta a šel se podívat, jestli by se nedalo auto objet. Jaké bylo však jeho překvapení, když uviděl, že je kabina plná kouře. Okamžitě otevřel všechny dveře. Naštěstí nebyly zamčené a dým se rychle vyvalil ven a rozplynul se v čerstvém zimním vzduchu. Jakmile uviděl, že v zadu na sedadle leží dvě děti, vytáhl je ven a zjišťoval, jestli dýchají. Naštěstí jim nahmatal tep a rychle zavolal záchranku. Pak šel zjistit, zda je na živu i ten zoufalec, který to všechno spískal. Když zjistil, že ještě žije, ulevilo se mu. Poplácal děti po tvářích a snažil se je probrat. Pak je položil k sobě do auta a čekal, až přijede záchranka. Za chviličku se s kvílením sirén přiřítila nejen záchranka, ale i policie. Než se hajný rozkoukal, byla záchranka i s pacienty pryč. „Tak to sepíšeme, ne?“ Oslovil ho mladý policista a nasměroval ho k nim na služebnu. „Sakramenská práce, takhle budou moje zvířátka dneska o hladu.“ Povzdychl si hajný. „Jen se nebojte, my vás dlouho nezdržíme. Hlavně že to dobře dopadlo. Ještě že jste takovej starostlivej. Nebýt vás, bylo by pozdě.“ Usmíval se na něho mladíček v uniformě a byl rád, že nemusí volat havrany. „Co bude s tím chlápkem?“ vyzvídal hajný. „No co asi, odvezou ho na psychiatrii.“ „Doufám, že ho tam zavřou na pořádně dlouho. Chudinky děti.“

119

KAPITOLA 21. Dita se přihnala do nemocnice vyděšená k smrti. Když zjistila, co se vlastně stalo, málem ji ranila mrtvice. Nikdy by nevěřila, že je Bedřich něčeho takového schopen i v té nejzoufalejší situaci. Měla na něho takový vztek, že by mu nejraději tu hadici od výfuku sama přidržela v ústech, dokud by nedodýchal. Naštěstí byly děti v pořádku a mohla si je odvézt domů. Veliké plus pro ně byla i skutečnost, že si díky práškům na spaní, které jim Bedřich podal v pití, vůbec nic nepamatovaly. Nebyly tak alespoň vystaveny šoku ze zjištění, že je chtěl vlastní otec zabít. Jakmile dorazili všichni domů, přifrčel rychlostí blesku i Igor a ihned se zajímal, zda jsou děti v pořádku. Dita byla tak vystresovaná, že v okamžiku, kdy děti uložila do postýlek, ihned odpadla. Zhroutila se jako domeček z karet. Držela se ze všech sil, aby na ní děti nepoznaly všechny ty hrůzné obavy a stres a s vypětím všech sil se na ně usmívala a hladila je po hlavičkách, když usínaly. Pak se vyplakala Igorovi v náručí. V Igorovi bublal vztek na Bedřicha jako kyselina. Nejraději by ho osobně vlastníma rukama zardousil. Měl štěstí, že ho odvezli do psychiatrické léčebny ihned po ošetření. Jinak by se snad kvůli němu nechal i zavřít. Ráno zůstali oba doma z práce a dokonce nechali spát i děti a dopřáli jim den odpočinku. Dita připravila ke snídani lívance, aby si to ráno jaksepatří vychutnali. „Myslím, že se k tobě asi nastěhuju.“ Poznamenal Igor jen tak mezi řečí. „Já myslela, že se ti k nám nechce, když máš v Praze rozjetou firmu.“ „Snad nebude problém sehnat tady práci. Prodám v Praze byt, až něco seženu.“ „A není to škoda? Tak ho jenom pronajmi. Prodat ho můžeš vždycky.“ „To je pravda, nakonec kdyby tam chtěly děti studovat, tak ať mají kde bydlet.“ „Myslím, že to je ještě trochu předčasné plánovat.“ „No, jeden nikdy neví.“ „Jsi si jistý, že toho nebudeš litovat?“ „Nechápu, proč bych měl. Nechceš se snad zase vykroutit z toho, že jsi mi slíbila sňatek?“ „Kdepak. Vidíš dobře, že tě tady opravdu potřebuju a děti taky.“ „Nebojíš se, že toho budeš litovat?“ „Čeho? Že jsem se od tebe nechala ukecat? Nebo že jsi mě ke sňatku nutil násilím přivázanou k posteli?“ „Tak nějak.“ „Přestaň se bát. Já už nejsem taková nerozhodná, jako jsem bývala kdysi.“ „Taky bych řekl, že už jsi jiná – skoro jako Nina.“

120