Jan Vavřička
„Skokan“ Nemám tělo. Vlastně já mám „svoje“ tělo, ale nenarodil jsem se v něm. Moje původní tělo je mrtvé. Agenti Bezpečnostní informační služby ho rozstříleli na kaši. Používám cizí těla a moje svoboda pohybu je prakticky neomezená. Jediné omezení, které komplikuje výměnu těl je smrtící časový limit pro nalezení vhodného těla a následné vytěsnění ega hostitele. Musím být rychlý a agresivní a moje skrýš musí být dokonalá. Koumáci z ministerstva vnitra v dohledné době určitě sestaví příslušný detektor, aby mohli kontrolovat své nejlepší agenty a případně likvidovat ty cizí. Je hloupost, aby ho vyrobili jen kvůli mně. Já jsem oficiálně mrtvý, mě by hledat neměli. Každopádně se musím pojistit proti odhalení. Nashromáždit peníze, zařídit si domácnost a žít pohodlný život někde v ústraní. Svým vrahům se pomstím, až se naskytne vhodná příležitost. Budu potřebovat trpělivost, velkou politickou moc a spousty peněz. Pravda o vraždění vědců musí vyjít najevo! Současné tělo, které ovládám, mi pomůže zajistit peníze. Padesátiletý muž, úředník. Má ženu a děti. Kdybych se pokusil jeho osobnost zlikvidovat a žít v jeho těle, rodina by to zcela jistě poznala. Pouze využiji jeho zaměstnání, abych získal finanční prostředky. Pracuje v bance jako pokladní. Jsem neviditelně rozprostřen v jeho mozkových hemisférách a můj hostitel vůbec netuší, že dnes provede podivnou finanční operaci. Neví to a je šťastný. Jdeme spolu po ulici a zdravíme známé a kamarády. Je ráno, před sedmou. Od té tragédie v laboratoři se snažím začít nový život. Ještě jsem se ale nenaučil úplně eliminovat hostitele. U těch méně inteligentních to jde snadněji. Potlačím jejich slabé ego do spánkového stavu a tělo zcela ovládám já. Smyslové prožitky jsou stoprocentně moje a osobnost, která v těle žila od narození, je donucena spát. Nevydržím kontrolovat tělo i samotné ego hostitele moc dlouho. Příšerně mě to vysiluje. Absolutní vytěsnění ega původního majitele těla není legrace. Můj rekord je dvacet hodin. Dvacet hodin jsem dokázal naprosto ovládat propůjčené tělo a osobnost hostitele jsem donutil k spánku. Potom jsem sám upadl do bezvědomí. Probral jsem se a ten chlápek, kopáč u stavební firmy, si naštěstí neuvědomil, co se mu stalo a nikomu o tom nevykládal. Jo, s tímhle úředníkem to bude horší. Musím být opatrný. Přes dlouhé, historicky cenné náměstí se blížíme k budově banky. Je lepší pohybovat se ve větším městě, šance na odhalení je menší. Jaroslav Vodička, šedovlasý elegán konečně odemyká dveře a sestupuje o patro níže, do pánské šatny. Výměna obuvi a hurá do práce. Zdravím se s kolegy a usedám za přepážku. Má mysl se smísila s jeho. Ještě ho nechávám rozhodovat o pohybech těla i o tématech hovorů s kolegy. Není první, ve kterém jsem přebýval. Už mám svou osvědčenou strategii. Nesmím se agresivně zmocnit těla, to by vzbudilo podezření. Pomalu nechám prolínat naše duše. Pan Jaroslav ode mne nejprve získá trochu sebevědomí a mládí. Nebude to nepříjemné, naopak. Usmívá se. Cítí se lépe než obvykle. A je tu osmá hodina. Otvíráme. Klienti se hrnou do haly. Čekám na příležitost, na cizince. Hodiny utíkají a nic. Do oběda se mi nepoštěstilo. Nebudu se příliš vysilovat. Nechám pokladníka, ať se v klidu naobědvá a zatím se vyspím. Naučil jsem se totiž báječnou věc, ovládat biologické hodiny hostitele. Pohraji si trochu se sídlem zraku, načasuji pár enzymatických bomb a za šedesát minut se úředník podívá na hodinky. Následná, plánovaná, chemická reakce mě nenásilně probudí. Budík je nastaven, usínám. Pomalu přestávám vnímat
1 Created with novaPDF Printer (www.novaPDF.com). Please register to remove this message.
okolí. Cítím, jak kráčím po dlažbě náměstí, ale nic nevidím. Postupně odchází sluch, hmat, čich a chuť. Stávám se sám sebou. Entitou bez těla, shlukem myšlenek a vzpomínek. Relaxuji. Spím. Hm, paráda, cítím se silnější. Už zase sedím za přepážkou a pozoruji klienty. Jsou dvě odpoledne. Je výhodné prospat se přes den a mít dost energie na případné noční úniky. V těle spícího hostitele bych byl snadno k polapení. Představa odhalení vládními agenty mě stále pronásleduje. Musím být ve střehu a denně opakovat rutinní postup. Spát přes den. S nikým nemluvit sám za sebe. Mít stále dost energie a hlavně - nepřestat v hledání ideálního těla. Žádná stopa nesmí vést k mému dopadení. Mluvím sám se sebou, to je normální. Už jsem si zvykl. Někdy mě napadá, jestli nejsem blázen. Jestli tělo, ve kterém žiji, není skutečně moje první, od narození. Ale ne, důkaz je snadný. Jak tvrdí klasik - myslím, tedy jsem. A já skutečně myslím, uvědomuji si sám sebe a své činy. Určitě existuji. Vzpomínky mi jasně dokazují, že mám pravdu. Pamatuji si všechno. Pár vzpomínek na mateřskou školku, potom základka, gympl, vysoká, vládní výzkumný ústav a pak konec. Kariéra vědce skončila. Masakr v laboratoři jsem si nevymyslel. Pamatuji si i své lásky, mejdany, sportovní akce, plesy, prostě všechno. Bylo mi šestadvacet, když mě přišli popravit. Sérum jsme s kolegou úspěšně otestovali na myších. Důkazy o pravdivosti naší teorie byly nezvratné. Veškerou dokumentaci jsme předali nadřízeným. Ten pokus s myší byl ohromný úspěch. Stalo se to před půl rokem. Uprostřed bíle vymalované místnosti s podlahou ze zelených dlaždic jsme na velkém dřevěném stole měli dvě bludiště. Černá myš jím neuměla projít. Byla znatelně hloupější než její bílá laboratorní kolegyně. Ta prošla labyrintem vždy, i když na ní na konci nečekala sladká odměna. Černá myška byla tupá. Ani elektrošoky ji nedonutily, aby na rozcestích zahnula správně. Vždy se vrátila zpět. Začali jsme nový experiment. Myši byly na startu. Vpíchli jsme bílé myšce náš patentní roztok. Tělíčko znehybnělo. Přesně v tu chvíli, kdy bílá myška upadla do komatu, se černá rozběhla. S naprostou jistotou proběhla labyrint a za rekordně krátký čas našla cíl. Vše jsme natáčeli na video. Pokus jsme několikrát opakovali. Vždy končil tím, že jsme tomu náhle zmoudřelému savci aplikovali Imunon - látku, která ochrání tělo před vpádem cizí osobnosti. V ten okamžik se původně chytřejší jedinec probudil a osobnost našla své originální tělo. Hlupák byl opět hlupákem a nebyl schopen projít bludištěm. Druhý z pokusné dvojice také nejevil žádné změny chování. Důkazy byly nezvratné. Chybělo pouze pokusy opakovat v takovém počtu, aby bylo statistice a laboratornímu řádu učiněno zadost. Na ten osudný večer nikdy nezapomenu. Zářivky jasně osvětlovaly laboratoř. Připravovali jsme další test séra. Devět z deseti černých myší bylo očkováno Imunonem, bílé myšce jsme vpíchli aktivační sérum. Okamžitě se jediná neočkovaná myška rozběhla bludištěm, rozhodná a neomylná. V tu chvíli ozbrojenci v černém rozkopli dveře. Lekl jsem se a rychle se otočil. Štěkání samopalů zaplavilo místnost. Zakopl jsem a upadl na zem. Střelba neustávala. Viděl jsem kolegu, jak sebou škube pod náporem střel. Na jeho bílém plášti se velkou rychlostí šířily rudé skvrny. Měl jsem vteřinu života navíc. Mimoděk, zbrkle, naprosto bez rozmyslu jsem si vpíchl sérum. Ve stejný okamžik jsem ucítil, jak mi střela rozdrtila koleno. Bolest náhle zmizela. Ztratil jsem tělo. Octl jsem se ve zvláštním světě. Nově získaným ekvivalentem zraku jsem novou realitu vnímal jako bílou, hustou mlhu. Příšernou rychlostí mi ubývaly síly. Cítil jsem, jak umírám. Energie osvobozené mysli se ztrácela. Metodicky jsem sondoval okolí. Velmi rychle jsem potřeboval tělo. V těsné blízkosti jsem viděl šest červených, nepřátelských skvrn. Cítil jsem se jako magnet, ke kterému se blíží druhý, stejně polarizovaný. Ty červené skvrny mě přímo fyzicky odpuzovaly. Věděl jsem, že to jsou ozbrojení agenti. Byli očkovaní
2 Created with novaPDF Printer (www.novaPDF.com). Please register to remove this message.
Imunonem, a proto jsem nemohl vniknout do jejich těl. Dole pode mnou jsem viděl dva červené body, které rychle ztrácely jas. Umírali dva kolegové, vědci. Jedním z nich bylo moje chladnoucí tělo. Oba jsme byli očkováni, proto ta červená barva. Poznal jsem, jaký svět navštívily pokusné myši. Svět symbolů, husté mlhy, svět zářících bodů, které představují těla. Čím větší tělo, tím bylo v podivném světě symbolizováno větší plochou záře. Viděl jsem deset malých červených teček a jednu modrou. Modrá barva mě velmi přitahovala. V těle myši bych ale dlouho nepřežil. Musel jsem najít větší skvrnu barvy nebe a doufat, že jsou mé domněnky správné. Silou vůle jsem nesl svou entitu někam mimo nepřátelské rudé skvrny. Podařilo se. Blankytně modrý oblak ohromné velikosti mě bleskurychle pohltil. Nedokázal jsem se ubránit, ještě jsem neuměl ovlivnit přesun. Z hlediska lidské reality jsem z laboratoře skočil téměř kilometr na východ. Můj první hostitel byl gymnaziální profesor. Jeho silné ego mě odmrštilo do koutku duše. Pomalinku jsem se rozhlížel, poznával své nové možnosti a schopnosti. Trénoval jsem a po týdnu jsem konečně dokázal, i když jen na pět minut, dostat tělo pod svou kontrolu. Na chmury nebyl čas. Musel jsem najít tělo, které bych lépe ovládal. Měsíce utíkaly a já se postupně zlepšoval v ovládání cizí mysli. Vzpomínám na zastřeleného kolegu, na atleta Milana, kterého jsem znal od základní školy. Musím sehnat důkazy o jeho vraždě. Udělali z něj řešeto. Ty zákeřný svině! Praštil jsem vztekle rukou do stolu, až nadskočila klávesnice počítače. Kolegové a kolegyně na mě udiveně zírají. „To je asi tik, omlouvám se.“, donutil jsem říct bankovního úředníka. Teď musím převzít iniciativu. Pokladník Vodička usnul. Přístupová hesla znám, šou může začít. Omluvil jsem se klientovi. „To víte, je pátek. Už toho mám za celý týden až nad hlavu.“ Chápavě se usmívá a podává mi tři tisíce dolarů. A hele, to přesně potřebuji. Nadlimitní výběr nikomu nehlásím. Dávám mu naší měnu, ale dolary neukládám do určeného boxu. Hotovost putuje do kapsy u kalhot. Ještě hodinku obsluhuji klienty a zavírám pokladnu. Uzávěrku jsem udělal podle svého. Konto pana Vodičky je o sto čtyřicet tisíc korun chudší. Všechno sedí, nikomu nechybí ani pětník. Skvělé. Pan Vodička si přece dolary chtěl opatřit na báječnou dovolenou. Určitě si to bude myslet, až se probere. Jenom zapomněl, kam ty dolary dal, to už zařídím. Zatím ho nechám spát. Na kontě mu zbylo dost na to, aby si dolary koupil znovu. Skleróza ho bude sice hodně mrzet, ale přežije to. Dnes z práce odcházím, jako vždy po úspěšném lupu, na poštu. Do schránky s bezpečnostním, elektronickým kódem ukládám získané dolary. Hm, penízky se hromadí. Podobnými transakcemi jsem už nastřádal pěknou sumičku. Měním těla, sháním peníze, kde se dá, vše ukládám v anonymních post boxech a bývalý hostitel nemá ani tušení o nějakém kódu či ukradených penězích. Peníze sice mám, ale nemám potřebné tělo, se kterým bych je využil na odhalení zločinu. Přemýšlím o variantě ukrást tělo novorozence. Nebude se bránit, velmi lehce bych potlačil jeho teprve rodící se osobnost. Je mi ale odporná představa, že bych musel, dejme tomu, dvacet, třicet let předstírat, že nevím nic o životě. Byl bych miminem a přitom měl své životní zkušenosti a znalosti dospělého muže. Hrozná představa! Navíc je tu velké riziko, že bych původní osobnost nevymazal úplně a že by se někdy mohla vrátit. Nevím, jak by prolnutí ega proběhlo, velmi často se při svých skocích setkávám s deformací osobnosti. Inteligenční a emoční kvocient se různě ohýbá a kroutí. Názory, zážitky, zvyky a vzpomínky se prolínají. Z mého původního já sice zbyl pevný základ, který si bráním, ale nedokáži se ubránit alespoň částečnému získání vlastností hostitelů. Od dělníka, u kterého jsem dosáhl časového rekordu v úplném ovládnutí těla, mám už natrvalo ohromnou chuť na pivo, i když jsem pivo nikdy před tím nepil. Od profesora matematiky mám další zlozvyk, nutkání kouřit. Nevím, co všechno ještě získám a naopak předám inteligencím, se
3 Created with novaPDF Printer (www.novaPDF.com). Please register to remove this message.
kterými se dělím o tělo. Mám strach z deformace vlastní osobnosti. Co kdybych skočil do nově narozeného těla a šmytec, nevědomí. Zanikl bych prostě proto, že bych přijal moc velkou část entity nemluvněte. Tohle riziko neumím odhadnout ani ovlivnit. Budu-li v tísni, skočím kamkoliv. Varianta s nemluvnětem je až na druhém místě. Prioritou je hledání těla, které je biologicky starší. Představuji si muže, maturanta. Odstěhoval bych se od rodičů, začal studovat stejný obor. Zkušenosti už mám. Nesměl bych na sebe moc upozornit, ale pomalu pronikat k místům nejvyšším. Z ukradených peněz bych sponzoroval první reklamní kampaně. Je jasné, že se musím dostat na ministerstvo. Najdu viníky a potrestám je. Na studenta budu jemně působit jako jeho nové, tvůrčí já. Budu se snažit vyvinout prostředek na likvidaci osobnosti, abych mohl nakonec využít tělo studenta pouze pro sebe. Trápí mě ale, že bych toho nevinného chlapce zabil. To nechci. Pokusím se ho vypudit do světa barev, jak říkám tomu zvláštnímu světu bez těl. Pak se naočkuji protilátkou a do mě už nebude moc skočit. Plánuji, že těsně před touto akcí bych ho přesvědčil o své existenci a dal mu potřebné rady, jak se má v budoucnu chovat. Snad to pochopí. Omluvím se mu a vysvětlím své pohnutky. Hm, bude to zajímavá scéna. Ten mladík bude mít sluchové halucinace, které budou přesně říkat, co se stane v příštích okamžicích. Bude při vědomí, ale bude pouze naprosto pasivně sledovat pohyby svého těla, ovládat ho budu já. No nic, plán mám promyšlen. Rozhodně nechci ublížit nikomu jinému než vrahům mého přítele a kolegy, doktora Milana Měděného. Z pošty jdeme domů. Úředník Vodička je stále v komatu. Jeho (moje) žena čeká netrpělivě doma. Za týden mají odjet s manželem na vysněnou cestu kolem světa. Už má vše předem pečlivě zabaleno. Určitě bude zklamaná, až přijdu domů a řeknu jí o penězích. Dolárky jsem sehnal, ale ztratil, milá ženo. Opravdu nevím, kde. Pamatuji si toho cizince, kterému jsem je vyměnil. Pak jsem je koupil od banky, aby mi vyšla uzávěrka. Nechápu, proč jsem to dělal tak komplikovaně. Mohl jsem ty dolary koupit normálně jako každý jiný. Dal jsem je do kapsy a pak tma. Nevím, jak jsem došel domů. Přesně tohle budu povídat. No, ještě asi kilometr a jsem doma. Trochu mi vadí Vodičkovo břicho, zadýchávám se. Světle šedý oblek mi sluší, to je pravda, ale kila navíc zpomalují chůzi. Na konci téhle uličky, tam, jak je květinářství, zahnu do leva a za chvíli budu u rodinného krbu. Vyšlapu schody do obýváku ve druhém patře...hm...už jako bych cítil vůni kávy, se kterou na mě žena čeká. Obejmu ji, pozdravím a sbohem! Opustím tohle zavalité tělo. Stejně už v něm přebývám příliš dlouho. A navíc, domluvená frekvence milostných hrátek manželů a jejich styl, sex každou poslední středu v měsíci s absolutně pasivní manželkou, už mi opravdu nebaví. Nemohl jsem vždycky skočit do náhradního těla, když s tím začali, a tak jsem si musel tenhle rituál vytrpět. Ze zvědavosti jsem během plánovaných sexuálních hrátek navštívil tělo manželky a nechal se ovlivňovat jejími pocity. Stal jsem se ženou. Byla to hrůza. Od narození jsem se víc nenudil. Nemůžu si ale až tak moc stěžovat - naučil jsem se zpaměti recept na koprovku, v klidu jsem si promyslel, komu napíšu přání k narozeninám a svátku, kdy mám jít zaplatit složenky a kdy byl náš pes naposledy očkován. Zítra je středa, třicátého. Kdepak, tady už končím. *** „Kapitáne, detektor funguje. Na základě dokumentace doktorů Měděného a Slámky to byla hračka. Dokážeme zachytit přítomnost egoagenta na sto kilometrů. Právě jsou detektory distribuovány na všechny policejní stanice a vojenské základny. Budeme mít pod kontrolou sto procent území státu. Ovládání je prosté, na displeji přístroje se zobrazuje směr, vzdálenost od sledovaného subjektu a také jeho kondice. Přítomnost subjektu je zaznamenána, i když opustí tělo a pohybuje se v tak zvaném světě barev, jak jsme transportní svět osobnosti pracovně nazvali. Když údaj klesne na nulu, tak agent zemřel, jeho osobnost zanikla.“
4 Created with novaPDF Printer (www.novaPDF.com). Please register to remove this message.
„Výborně, poručíku. Výzkumné středisko vedete výtečně. A co chemici? Nadporučíku, podejte hlášení.“ „Kapitáne, rozkaz splněn. Máme látku, která vypudí egoagenta z těla hostitele a zároveň mu nedovolí, aby se do něj vrátil. Vyrobili jsme speciální střely, kterými jsou již zásobeny všechny oddíly ostřelovačů. Jsou schopni do tří hodin zasáhnout na celém území republiky, další rozvoz střel podléhá vašemu rozhodnutí.“ „Skvělé, naše vlast je zajištěna proti vetřelcům. Odcházím na poradu s ministrem. Od zítřka spustíme neustálý monitoring. Střely dostanou ještě další vybraná pracoviště, tři hodiny jsou přeci jenom moc. Pánové, děkuji Vám, odvedli jste dobrou práci. Končím zasedání.“ *** Konečně jsem vyšlapal schody do druhého patra. Zhluboka dýchám a vcházím po měkkém koberci do našeho útulného obývacího pokoje. Moje Růženka čeká s kafíčkem, paráda. „Ahoj, lásko, tak už jsem doma. Představ si, že jsem sehnal ty dolary.“ Černovlasé manželce se rozzářili oči. „Ale, víš, nevím, jak bych ti to řekl, bylo mi dneska nějak divně...“ A pryč, tohle už poslouchat nebudu. Snad mu žena odpustí, no spíš ho asi pošle k psychiatrovi. Pohltila mě hustá, mlžná kaše. Chomáče barevných závojů víří všude kolem, jsem jedním z nich. Převažuje bílá barva, kterou občas naruší šedivá. Červenou nikde nevidím, to je fajn, nikdo imunní se v okolí nepohybuje. Přesun je vždy zvláštní zážitek. Ztratil jsem tělo, smysly, lidské pocity, ale získal nové, řečí člověka téměř nepopsatelné. Stávám se mlhou, oparem, nejsem prostorově omezen a rozprostírám se jako neviditelná deka nad vilkou, ze které jsem prchnul. Je mi lehce, doslova neomezeně se mohu rozptýlit nad celým městem a pozorovat pobíhající modré tečky pode mnou. Prostor není můj nepřítel, ale čas mě tlačí jako malá bota. Musím rychle najít nové tělo jinak zahynu. Nedokáži ve světě barevných mlh posoudit plynutí času, ale velmi rychle mi ubývá sil. Odhaduji maximální čas, který bych mohl bez újmy strávit v omamném světě, na jednu minutu. Už vidím svůj další cíl. Hop! Uniforma místního policisty mi poskytuje bezpečí před vnějším světem. Stmívá se, ale otrapové si na mě nedovolí. Sedím ve služebním voze a klábosím s kolegou. Rutinní objížďka městem, nic zvláštního se neděje. Policejní rádio mlčí a vůně kolínské příjemně vyplňuje interiér vozu. Zjistil jsem, že nikdo na oddělení nebyl očkován. Vnitro své lidi zatím nechrání a jak se zdá, po mě také nikdo nepátrá. Po dvaceti minutách projíždíme kolem vlakového nádraží. Vidím, jak se rozjíždí rychlík směrem na Plzeň. Pánové, těšilo mě. Teď se svezu zase s někým jiným. Půl hodiny řídím vlakovou soupravu a po té mě přepadá neskutečná únava. Dnešní skoky mě vyčerpaly. Dozvěděl jsem se, kde všude vlak staví a za jak dlouho dojedu do Stříbra. Z Domažlic se do rodného města přímým spojem nedostanu. Pár hodinek to potrvá než vlak urazí osmdesátikilometrový oblouk. V Plzni budeme určitě hodinu nebo dvě stát. Opouštím tělo vlakvedoucího a rychle se zabydluji v německém turistovi. Lehátkový vůz, zatažené závěsy, ticho. Víc si nemůžu přát. Můj Helmut už spí, nebudu ho rušit. Po čtyřech hodinách vydatného spánku se cítím znatelně silnější. Konečně, spící město mě vítá. Poletuji nad renesanční radnicí a hledám vhodné tělo. Pohled na tisíce modrých teček, obláčků a skvrn mi zvedá náladu. Všechno je v pořádku. I v tomto koutě Čech se můžu beztrestně pohybovat. Kasárna jsou ideální úkryt. Do pěti jsem se prospal v mladém svobodníkovi a hurá na náměstí. Jako každý čtvrtek, i dnes rozkládám svůj stánek s textilem. Vietnamština mi nedělá žádné problémy. Plynně hovořím s kolegou jako bych se narodil v Hanoji. Kdyby ti Čecháčkové věděli, co kupují, jaká je výrobní cena a původ prodávaného zboží, to by se asi divili. Smějeme se těm hlupákům, kteří utrácejí spousty peněz za naše zboží, ale ještě více mě hřeje u srdce, že žádný ze zákazníků nerozumí mojí mateřštině.
5 Created with novaPDF Printer (www.novaPDF.com). Please register to remove this message.
Nejpodstatnější je fakt, že vím, kde mám peníze s tržbou. Samozřejmě vím také o ukrytých valutách kolegů prodejců. Je to zvláštní, tihle čtyři trhovci jsou jedna rodina, peníze si střádají do společné kasy. Kovová kasa je uschovaná v zadním kufru blízko zaparkovaného žlutého žigulíku kombi, který je neustále hlídán. Ve voze sedí ozbrojený šéf obchodní skupiny, která je v obchodním rejstříku už osm let zapsána jako Tiao Lung Import, s.r.o. No nevadí, já si nějak poradím. A hop! Kontrola imunních jedinců. Všechno je v pohodě, ve světě barev vládne bílá a všude kolem je spousta pohostinných, modrých ostrůvků. Sedím v nadupané šestnáctistovce, která má zrezlou karoserii a promýšlím si akci. Ze splynutí těl a duší mi není dobře. Převzal jsem část vzpomínek pana Lunga. Ten všivák má na krku několik desítek znásilnění. Do svého erotického klubu získává zboží příšernými metodami. Není co řešit, startuji ladu a vyrážím pod plným plynem vpřed. Stánek za mnou se roztrhl vejpůl. Asi k němu bylo auto pro jistotu přivázáno. Ve zpětném zrcátku vidím spousty košil, svetrů, sukní a kalhot, jak lítají vzduchem. Pár ženských zapištělo. Projíždím oblakem vůně smažených kuřat a zanechávám po sobě pouze namodralý kouř. Drsňák Lung se diví, co právě udělal. Zírá na vyplašené lidi na náměstí a snaží se, aby je nepřejel. Nechápe, co se děje kolem, ruce ani nohy ho neposlouchají. Neboj, „kámo“, jde nám to docela dobře. Ostrá pravá zatáčka mě nezastaví. Ruský divoch vyrobený před dvaceti roky ji bravurně zvládl s typickým hvízdáním pneumatik. Mířím na Plzeň, spousty lidí a hustá doprava mi poskytnou úkryt na nejbližších pár hodin. Občas se prostě stane, že jeden z obchodních partnerů uprchne s tržbou. A tenhle hajzlík si zaslouží, aby ho jeho kolegové chytli. Minuty utíkají. Úsek mezi Heřmanovou Hutí a Nýřany si vychutnávám, Vietnamec valí oči. Řítíme se po silnici stopadesátikilometrovou rychlostí. *** „Pane, v Západních Čechách byla zpozorována přítomnost agenta. Distribuce detektorů byla dokončena dnes ráno. Kolem jedné hodiny odpolední jsme dosáhli úplné kontroly území republiky. V 13:15 nám Plzeň hlásila údaje z detektoru. Subjekt se k nim blíží velkou rychlostí. Odhadují, že maximálně do třiceti minut je v centru města.“ „Nadporučíku, okamžitě zajistěte vrtulník a tým ostřelovačů. Priorita je AAA, kód alfa. Doufám, že očkovací látka k nim dorazila s detektorem a že už ji použili.“ „Rozkaz, pane. Kapitáne, musím vás informovat, že očkování proběhlo dle plánu. Kolegové na všech útvarech jsou již od desáté dopoledne imunní.“ *** Odhaduji, že do půlhodinky budeme projíždět kolem areálu Škodovky. Ve městě pojedu pomalu a opatrně, jen žádné přestupky. Krajina rychle ubývá a už jsme tu. První semafory a tramvaje mi zpestřují dopravní situaci. Suneme se pomalu jako šneci. Doprava je usměrněná pouze do jednoho pruhu, rekonstrukce silnice mě značně zdrží. Pomalu se blížím k autobusovému nádraží a cestou pozoruji řidiče v ostatních vozech. Jsou zklamaní stejně jako já. Chodci jsou dnes ve srovnání s auty ve výhodě. Mnohem rychleji se dostanou, kam potřebují. No nic, hlavně trpělivost a neztrácet nervy. Vietnamce dokážu ovládat ještě několik hodin. Pohodlně se dovezu na parkoviště k bývalému Prioru. *** Manévrovací prostor agenta se zužuje. Formace deseti vrtulníků se maximální rychlostí vzdaluje od Prahy. Pan ministr Václav Kaloun, bývalý člen komanda, které zavraždilo bezbranné vědce, se řítí do západočeské metropole. Ví, že nejde o cizího agenta. Musí zabít jediného svědka svého krvavého činu. Tenkrát v laboratoři našli pouze mrtvé tělo doktora Slámky. V ruce svíral injekci a na předloktí měl čerstvý vpich. Bývalý major Kaloun díky svým známým ze školních lavic, kteří měli významné funkce v armádě a policii, dostal volnou ruku v pronásledování nebezpečného jedince. Doktor Slámka byl totiž prohlášen za nepřítele státu
6 Created with novaPDF Printer (www.novaPDF.com). Please register to remove this message.
číslo jedna. Skrytá laboratorní kamera, jiná než o kterých věděli vědci, totiž zaznamenala, jak si doktor Měděný tajně a protizákonně odnáší domů vzorek aktivačního séra. Bylo tedy velmi pravděpodobné, že kolega Slámka kradl také, i když proto žádné důkazy nebyly. Nebylo také prokázáno, že se doktor Slámka, respektive jeho ego, prohání mimo své tělo a může kdykoliv ovládnout cizí mysli. Na vnitru se taková teorie rovnala možnosti podminování prezidentského paláce, kterému k explozi zbývá pár minut a nikdo z pyrotechniků neví, kde má bombu hledat. Panika na nejvyšších místech umožnila majorovi Kalounovi raketový start k politickému nebi. Přišel s teorií seznamů vybraných lidí a očkování proti infiltraci. Úspěšně prosadil svou variantu obrany státu. Zdůraznil, že cizí mocnosti již mohou disponovat stejnou technologií a zaútočí-li, nemáme proti ním žádnou šanci. Následky zneužití této technologie například v hospodářské nebo průmyslové špionáži by byly katastrofální. Kdokoliv, koho by egoagent, psychologický vetřelec, ovládl, by bez problémů vyzradil všechna státní či průmyslová tajemství. Rychlost získávání informací od egoagentů by byla neuvěřitelná. Paralyzování napadeného státu a zhroucení jeho mocenských struktur by bylo záležitostí několika hodin. *** Do teď jsem alespoň popojížděl v dlouhé šňůře aut, ale situace se zhoršila. Stojím se svou ladou před křižovatkou u čerpací stanice. Stále jsem na dohled centrálního autobusového nádrží, za čtyřicet minut jsem neujel ani kilometr. *** Žlutý vůz lada kombi 1600 je už hodinu pečlivě sledován z bezpečné vzdálenosti. Vietnamec řídící vozidlo si jich nemůže všimnout. Policisté v civilu jsou zkušení specialisté, stojí ve stejné frontě aut přímo před sledovaným vozem. Další hlídky jsou rozmístěny ob jeden vůz dozadu. Kdykoliv mohou zasáhnout. Drtivý úder byl precizně nacvičen. Maximální doba trvání zásahu je dvacet vteřin. Rozkaz k útoku však stále nepřichází. *** Hurá, konečně jsme se hnuli. Odbočuji doprava a doufám, že zvolená trasa bude rychlejší. Paráda, řadím dokonce i na trojku a padesátkou se blížím k divadlu. Tady provoz zase houstne. Po deseti minutách projíždím kolem památníku na Americké ulici. Dlažba nedělá mému vozítku dobře. Plechy chrastí jako kdyby měly každou chvíli upadnout. Začínám být unavený. Zvládat Vietnamce mě vysiluje. *** Past vnitra sklapla. Ostřelovači jsou rozmístěni v horních patrech okolních budov. Útvar rychlého nasazení číhá maskován v davu lidí procházejících po tržnici. Upravený vrtulník ministerstva vnitra, vybavený zařízením na postřik a nádržemi s deseti tisíci litry speciálního roztoku, krouží nad určeným sektorem. Vše je připraveno. Manipulace dopravy se vyplatila. Než ukradená lada dojela na parkoviště, měli policisté spoustu času na přípravu. Ministr sedí v jednom z desítek vozů na parkovišti. Právě volá vysílačkou. Mluví se ženou, která sehraje důležitou roli v nadcházející akci. Kaloun nechce nic zanedbat. Dvaatřicetiletá bruneta, lékařka, která má závazky k vládě, musí potvrdit smrt hostitele. Likvidace Slámky musí být stoprocentní, svědek vraždy musí zmizet. Kaloun není v autě sám. Muž vedle něj je kapitán Rázný. Neustále kontroluje displej detektoru. Jde mu o hodně, ministr mu svěřil velení akce a očekává úspěch. Všichni mají jasný výhled na sledovaného. Probíhá poslední debata před vydáním rozkazu. Kapitán zaručuje ministrovi úspěšný výsledek zásahu. Chemici dodali velmi šikovný postřik. Území, které bude z vrtulníku zamořeno chemickým deštěm, se pro Slámku stane klecí bez úniku. Nebude moc vniknout do jiných těl než do lidí nacházejících se v tomto prostoru. Dvě stě padesát z dvě stě devadesáti dvou přítomných jsou imunní příslušníci policie. Ostatní budou při zásahu pod kontrolou. ***
7 Created with novaPDF Printer (www.novaPDF.com). Please register to remove this message.
Vystupuji z auta. Z vrtulníku začíná padat drobný déšť. Kráčím k zadnímu kufru. Kapitán sleduje displej, stav sledovaného je 85%. Beru klíčky z kapsy a odemykám kufr. Vidím železnou kasu. Na hlavu mi dopadají kapky. Že by pršelo? Dívám se nad sebe. Vrtulník visí na jednom místě. Co to má znamenat? Au. Něco mě štíplo do zátylku. Dalších čtyřicet dva lidí pocítilo stejnou bolest. Vietnamec se nestačil ani rozhlédnout. Okamžitě je sražen k zemi a odzbrojen. Ihned se ocitám ve světě barev. Něco mě vypudilo z těla a nemohl jsem to nijak ovlivnit. Rozhlížím se. Kolem mě jsou stovky rudých skvrn. Sakra! Dostali mě. Musím rychle skočit do nějakého těla. Ubývají mi síly. Kapitánův displej ukazuje 65%. Nemám se, kam přesunout. Snažím se co nejrychleji prchnout z nepřátelské oblasti, ale nedaří se mi to. Narážím na hustou bariéru, kterou nemůžu překonat. Připadám si jako moucha, která uvízla ve sklenici medu. Nemůžu se hnout. Cítím, jak se moje osobnost rozpadá. Křehký obal identity se vytrácí. Najednou si nemůžu vybavit své křestní jméno. To snad ne! Připadám si jako ochrnutý. Zhoubná skleróza postupuje, nedokáži si vybavit své rodiče, přátele nebo školy. *** Kapitán je spokojený, hodnota zobrazená na detektoru je stále nižší. 40, 30, 20 a rychle klesá. Číslo 15 je podle tvrzení psychologů kritickou hranicí zániku osobnosti. Ministr ale nechce, aby se Slámka ztratil ve světě barev. Nevěří psychologům, že tím bývalého vědce zlikviduje. Chce ho mrtvého a chce jeho smrt vidět na vlastní oči. Ne nějaké číslo na přístroji. Ministrův scénář je nelítostný. Na parkoviště vbíhá určený pes. Malý, vyhublý psík neurčité rasy běží za neodolatelným lákadlem. U žigulíku na něj čeká miska plná masa. *** Jsem troska. Veškerá moje síla vyprchala. Žádnou osobnost už nikdy nepřemůžu. Nemám, kam uniknout. Zemřu v tomhle podivném světě. I kdybych skočil, tak vím, že už v novém těle zůstanu. Pouze bych propůjčeným zrakem sledoval, co se kolem mě děje. Radši tu zůstanu než být mrzákem bez vůle a desítky let pasivně čekat na smrt. Tahle past je bezchybná. Všude jsou jenom červené skvrny, imunní jedinci. Pravda o vraždě bude umlčena. Chcípnu v tomhle duhovým světě. Počkat, to je snad zázrak. Najednou vidím modrou, opravdu modrou barvu. Všechny zbylé síly dávám do posledního skoku. *** „Pane ministře, všechno máme pod kontrolou. Agent se přesunul do toho ratlíka. Vzdálenost i směr souhlasí. Pochybuji ale, že z jeho osobnosti něco zbylo. Přístroj ukazuje nulu. Je po něm.“ „Díky, kapitáne. Víte, co máte dělat. Akce musí být dotáhnuta do úplného závěru.“ „Ano, jistě.“ Odpovídá kapitán a utíká k třesoucímu se psovi. *** Je mi zima. Klepu se strachy. Vím, že přichází konec. Kdo vůbec jsem? Křeče mi nedovolují myslet. Kdysi. Snad ... byl ... jsem ... člověk? Aúú. Bolest je ukrutná. Jas-ně. Ma-so. Bylo otrá-ve-né. Ztrácím zrak. Obklopuje mě tma. Tma...a...ticho. *** *** *** Kapitán Rázný odjistil zbraň. Stojí nad nehybným tělem psa a míří. Šest výstřelů, šest rychlých stisknutí spouště. Akce skončila. Přivolaná lékařka prohlíží ošklivě roztrhané tělo psa. Nechápe postup policistů, ale plní svou absurdní povinnost. Po kontrole životních funkcí ji nezbývá nic jiného než konstatovat smrt. Je po všem. Ministr děkuje veterinářce za odvedenou práci a odváží ji domů. Kdysi podepsala smlouvu s vládou. Občas ji někam zavolají a ona udělá, co jí řeknou. Dnešní akce byla ale hodně neobvyklá. Lékařka zavírá ordinaci, je příliš rozrušená na to, aby mohla pokračovat v práci.
8 Created with novaPDF Printer (www.novaPDF.com). Please register to remove this message.
Hodiny plynou. Unavená lékařka jde po těžkém dni do bazénu. Ten ji vždycky pomohl od pracovních stresů. Fyzická námaha jí přináší osvobození od starostí. Plave jako vždy naplno. Deset bazénů kraulem ji dostatečně vyčerpalo. Následuje sauna. Třída druháků z blízké střední školy má právě dvouhodinovku tělocviku. Doktorka vchází do přeplněné sauny. Na dřevěných lavicích sedí asi pětadvacet nahých dívek. Páteří jako by jí projel elektrický proud. Nechápe, proč je náhle tak vzrušená. Očima hltá těla mladých žen. Děvčata na ní nechápavě koukají. Stojí uprostřed dveří jako solný sloup. Tohle se jí stávalo naposledy, když jí bylo sedmnáct, ale pouze náhodně a vůbec ne s takovou intenzitou. S postupem času vše odeznělo. Má manžela, dvě děti a je spokojená. Cítí touhu, které se však nedá odolat, zmateně utíká ze sauny a dává si ledovou sprchu. *** Ledové kapky bičují mé tělo. Přesto cítím, jak uvnitř hořím. Lokty se opírám o bílou, kachlíčkovanou stěnu. Pozoruji kovové kohoutky sprchy a přemýšlím. Studená voda mě bodá do kůže jako tisíce jehel. Vypínám sprchu. Ta příšerná zima už se nedala vydržet. Skláním hlavu a dívám se na světle hnědé dlaždičky. Vpravo, ani ne metr ode mě, vidím další pár o trochu menších, dívčích nohou. Rychle přejíždím pohledem vedle stojící dívku. Je nádherná, její blonďatý klín a pevná, mladá ňadra mě dohání k šílenství. Chci tu neznámou slečnou objímat a líbat. Vím, že mi studená sprcha nepomůže. Jsem ohromně vzrušená. Jestli se vrátím do sauny, tak vše začne nanovo. Musím odtud okamžitě pryč! Klopím oči a utíkám do šatny. Sedím u své skříňky. Přemýšlím. Co se to se mnou stalo? V okamžiku, kdy jsem vešla do sauny, změnila jsem se. Vzpomínám si, jak mi páteří projel silný výboj. Co to bylo? Cítím se zvláštně. Tuším, že mě ministr podvedl. Viděla jsem, jak jsou před dnešní akcí všichni pečlivě očkováni. Jenom mně nic nedali. Pan ministr mě osobně ujistil, že jsem mimo nebezpečí. Přivolali mě až potom co toho egoagenta zabili, to je pravda, ale teď je mi opravdu divně. Jako bych si najednou vybavila věci, které jsem kdysi zapomněla. Mám úžasné vědomosti z chemie a umím trochu vietnamsky. Přepadla mě chuť na vychlazené pivo. Vím, jak chutná i když jsem ho nikdy nepila. Rychle se oblékám. Asi začínám bláznit. V Domažlicích jsem nikdy nebyla, ale naprosto přesně vím, že na místní poště mám bezpečnostní schránku s velkou sumou peněz. Kód samozřejmě znám.
9 Created with novaPDF Printer (www.novaPDF.com). Please register to remove this message.
