Jan Bureš Jakub Charvát Petr Just Martin Štefek ČESKÁ DEMOKRACIE PO ROCE Institucionální základy českého politického systému

politologické analýzy prvního dvacetiletí politického vývoje v České republice. Čtenářům předkládají především syntézu mnoha dílčích studií a prací zabývajících se politickými a ústavněprávními aspekty transformace české společnosti po roce 1989. Využijme proto

Jan Bureš, Jakub Charvát Petr Just, Martin Štefek

Renomovaní čeští autoři zpracovávají odborné

za posledních dvacet let s odstupem času a s příslušným nadhledem. Tuto ojedinělou monografii jistě ocení nejen vysokoškolští studenti, ale i široká veřejnost.

Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401 fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected] www.grada.cz

ČESKÁ DEMOKRACIE PO ROCE 1989

jedinečné šance podívat se na politické dění v naší zemi

Jan Bureš Jakub Charvát Petr Just Martin Štefek

ČESKÁ DEMOKRACIE PO ROCE 1989 Institucionální základy českého politického systému

Jan Bureš Jakub Charvát Petr Just Martin Štefek

ČESKÁ DEMOKRACIE PO ROCE 1989 Institucionální základy českého politického systému

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Tato publikace vychází s finanční podporou Grantové agentury ČR v rámci řešení projektu reg. č. 407/09/1023 „Budování české demokracie v letech 1989–2009. Tato publikace vychází ve spolupráci s Metropolitní univerzitou Praha, o.p.s.

PhDr. Jan Bureš, Ph.D. Mgr. Jakub Charvát PhDr. Petr Just, Ph.D. Mgr. Martin Štefek ČESKÁ DEMOKRACIE PO ROCE 1989 Institucionální základy českého politického systému TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5062. publikaci Odpovědná redaktorka Jana Kubínová Sazba a zlom Vojtěch Kočí Návrh a zpracování obálky Vojtěch Kočí Počet stran 528 Vydání 1., 2012 Recenzovali: prof. Dr. Miroslav Novák doc. PhDr. Adriana Mikulčíková, Ph.D. Vytiskla Tiskárna PROTISK, s.r.o. České Budějovice © Grada Publishing, a.s., 2012 ISBN 978-80-247-4283-0 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-8270-6 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-8273-7 (ve formátu EPUB)

Obsah

Úvod

7

1. 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5 1.6

Konec starého režimu a příčiny jeho pádu Příčiny krize komunistického systému a její projevy Demotivační povaha režimu Stav politické elity komunistického režimu na konci osmdesátých let Opoziční hnutí v Československu v osmdesátých letech Reakce režimu na narůstající opoziční nálady Pozdní fáze komunistického režimu z teoretické perspektivy

13 13 17 20 25 30 36

2. 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7 2.8 2.9 2.10

Přechod k demokracii v Československu 1989–1992 Pád starého režimu (listopad až prosinec 1989) Základy budování demokratického systému (leden až červen 1990) Jak naložit s minulým i současným komunismem? Revoluční horečka: Reformovat musíme všechno a hned! První svobodné volby v červnu 1990 Druhá revoluce. Od voleb 1990 do rozpadu OF v únoru 1991 Hledání tváře nové demokracie: 1991–1992 Volby 1992 Rozdělení Československa Přechod k demokracii v Československu z teoretické perspektivy

41 41 58 88 107 108 114 127 137 141 146

Vývoj ústavních institucí politického systému ČR Moc zákonodárná Moc výkonná Soudní moc Krajská úroveň vládnutí

153 153 165 174 175

3. 3.1 3.2 3.3 3.4

5

ČESK Á DEMOKR ACIE PO ROCE 1989

4. 4.1 4.2 4.3 4.4

6

Volby a volební systémy v České republice Stručný úvod do teorií volebních systémů Volební systém pro Federální shromáždění a Českou národní radu Volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny Volby druhého řádu v České republice

181 185 203 209 215

5. Vývoj hlavních politických stran a stranického systému v České republice 5.1 Kořeny českého stranického systému – kontinuita či diskontinuita? 5.2 Dílčí etapy vývoje hlavních politických stran a jejich systému 5.3 Český stranický systém v teoretické perspektivě 5.4 Shrnutí

231 233 235 347 374

6. 6.1 6.2 6.3 6.4 6.5 6.6 6.7

Praxe demokratického vládnutí a vývoj vládních koalic v ČR Teorie koalic Volební období 1992–1996 Volební období 1996–1998 Volební období 1998–2002 Volební období 2002–2006 Volební období 2006–2010 Volební období po sněmovních volbách 2010

379 381 390 394 403 408 417 424

7. 7.1 7.2 7.3 7.4

Politická kultura v České republice Politická kultura a behaviorální politická věda Kritika konceptu občanské kultury Politická kultura České republiky Shrnutí

427 430 435 442 460

Závěrem

465

Seznam zkratek

471

Summary

475

O autorech

481

Prameny a literatura Noviny, časopisy Příslušné zákony Elektronické zdroje Primární dokumenty

483 514 514 517 518

Věcný rejstřík

523

Úvod Jan Bureš, Jakub Charvát, Petr Just, Martin Štefek

Listopadové události roku 1989 odstartovaly nelehký a dlouhotrvající proces demokratizace československého, respektive českého politického i společenského systému. Tedy proces, v rámci něhož bylo potřeba odstranit instituce a vzorce chování z předchozího nedemokratického období a nahradit je novými, lépe odpovídajícími novým podmínkám (demokratického) společenského uspořádání. V některých svých aspektech se demokratická transformace podařila v České republice úspěšně, v některých (prozatím) méně úspěšně. Nicméně na složitost celého demokratizačního procesu upozorňoval již na začátku devadesátých let Ralf Dahrendorf, který na jedné straně jako by připouštěl relativně nízkou náročnost transformace institucionální, a do jisté míry i ekonomické, ale na druhé straně upozorňoval na dlouhé trvání transformace společenské. Zatímco proces institucionální (ústavní) reformy měl podle Dahrendorfa trvat nejméně šest měsíců a ekonomika se měla stabilizovat nejméně šest let, transformace společenských základů v podobě proměny společenských hodnot a vzorců chování bude – podle Dahrendorfa – potřebovat k ustálení demokratických vzorců nejméně šedesát let (Dahrendorf 1991: 92). Ačkoli tato Dahrendorfova myšlenka není v politologii zcela nová1, zdůraznění této skutečnosti v kontextu probíhající demokratické tranzice v zemích střední Evropy má své opodstatnění. (Nejen) česká společnost vstupovala do procesu demokratizace s vysokými očekáváními, která měla změna režimu přinést. Navíc většina společnosti očekávala, že tyto změny nastanou okamžitě nebo velmi rychle; ty se ale nekonaly, respektive k nim docházelo

1

Logika kulturního zpoždění (cultural lag), tedy předpokladu, že strukturální změna (ať již postupná, či rychlá a radikální) postupuje rychleji než adaptace postojů jedinců (podr. Skovajsa 2006: 49), se objevuje již v dřívějších textech např. Gabriela Almonda, ačkoli Almond nehovoří přímo o „kulturním zpoždění“.

7


(a v některých aspektech stále dochází) postupně. Ale (očekávané) okamžité změny – s ohledem na premisu kulturního zpoždění (podr. Skovajsa 2006: 49) – se ani realizovat nemohly. Ještě dlouho po listopadových událostech zůstává (a ještě nějaký čas zůstane) v české společnosti zakořeněna pozdně-normalizační politická kultura a její projevy (více viz kapitolu 7). Česká společnost má za sebou více než dvacet let vývoje v podmínkách demokratického politického režimu, v důsledku čehož se nabízí prostor pro analýzu procesu demokratizace a následného vývoje v Československu a v České republice po roce 1989. A to obzvláště v situaci, kdy sice existuje řada dílčích studií, které se věnují jednotlivým problémům vývoje českého politického systému po roce 1989, kdy ale současně podrobnější, souhrnná a ucelená politologická kvalitativní analýza vývoje prvních dvaceti let české demokracie zatím (stále) chybí.2 Navíc nelze než souhlasit s Karlem Vodičkou a Ladislavem Cabadou, že monografie (a diskuse) k politickému systému představují nezbytný předpoklad pro sebereflexi každé moderní společnosti (Vodička, Cabada 2011: 13). Kolektivní monografie Česká demokracie po roce 1989 vznikla s ambicí právě tento zatím nevyplněný prostor zaplnit. Předkládaná monografie je určena především studentům politologie, moderních dějin, sociologie, humanitních či mediálních studií a dále oborů právnických či pedagogických. Současně práce Česká demokracie po roce 1989 představuje přehledný zdroj praktických, cenných a užitečných informací pro učitele, novináře a další pracovníky médií, politické komentátory, politické analytiky a pracovníky státní a veřejné správy, kteří mohou tyto informace při své každodenní práci využít. V neposlední řadě nabízí předkládaná analýza množství zajímavých informací pro laickou veřejnost, jež se zajímá o problematiku českého politického systému a jeho polistopadového vývoje. Při zpracovávání textu byla využita řada dílčích, již existujících odborných politologických a sociologických textů a analýz české i zahraniční provenience, které se zabývají problematikou zkoumanou v předkládané publikaci. Česká demokracie po roce 1989 ovšem nepředstavuje pouhou syntézu těchto odborných textů, nýbrž na několika místech s existujícími odbornými pracemi polemizuje, případně je rozšiřuje o nové poznatky. Kniha je strukturována logicky a tematicky, přičemž každé téma představuje jednu samostatnou kapitolu. Jednotlivé kapitoly jsou zpracovány s ohledem na chronologický vývoj sledované problematiky. Celá práce je pak tvořena několika většími podcelky, rozdělenými do jednotlivých kapitol. 2

8

Snad s čestnou výjimkou Vodičkovy a Cabadovy přehledové monografie Politický systém České republiky.

Úvod

Prvním takovýmto podcelkem je problematika konce starého režimu a období přechodu k demokracii v Československu, zejména s ohledem na problematiku institucionální transformace politického systému. Této problematice se věnují první dvě kapitoly. Na ně navazují dvě kapitoly, které se zaměřují na problematiku institucionálního nastavení českého politického systému. A to jednak v podobě kapitoly o hlavních českých ústavních institucích, jednak v podobě kapitoly o volebních systémech užívaných v České republice, které sice nejsou institucemi ústavními, nicméně s ústavními institucemi vytvářejí ústavní rámec, který vymezuje „pravidla hry“ pro demokratický proces vládnutí v České republice. Následující dvě kapitoly analyzují dopad těchto demokratických „pravidel hry“ v politické praxi, tedy na jednotlivé aktéry procesu vládnutí. Nejprve pátá kapitola představuje vývoj hlavních politických stran a stranického systému v České republice, šestá kapitola se pak zaměřuje na problematiku vzniku, podoby a fungování jednotlivých vlád a vládních koalic v České republice. Poslední, sedmá kapitola pak představuje analýzu vývoje české politické kultury po roce 1989 a některá „dědictví“, která si současná politická kultura přináší z období předchozího, nedemokratického. Předkládaná kolektivní monografie je společným dílem týmu vědeckých pracovníků, jejichž výzkum byl realizován díky podpoře Grantové agentury České republiky v rámci standardního projektu Budování české demokracie v letech 1989–2009 (GAČR 407/09/1023) a s významnou materiální a duchovní podporou Metropolitní univerzity Praha. V rámci zpracování tohoto grantu publikovali členové řešitelského týmu více než dvacet dílčích studií, v nichž si postupně teoreticky i prakticky ověřovali platnost jednotlivých tezí i závěrů. V první kapitole se Jan Bureš zamýšlí nad příčinami konce starého režimu a událostmi, které předcházely procesu demokratické tranzice. Analyzuje povahu režimu, jeho krizové projevy a změny, k nimž došlo v rámci politické elity, opozice i celé společnosti ve druhé polovině osmdesátých let. V závěru této části pak Bureš zasazuje charakteristiku poslední fáze československého komunistického režimu do rámce teorií nedemokratických režimů, přičemž vychází zejména z prací J. Linze, A. Stepana, H. Kitschelta, V. Dvořákové, J. Kunce či S. Szomolányiové. Na tuto část navazující druhá kapitola představuje proces přechodu české společnosti k demokracii, zejména z hlediska institucionální transformace politického systému. Kapitola se zaměřuje na období let 1989–1992 a končí okamžikem rozpadu společného československého státu. V této své analýze Jan Bureš využívá jednak poznatků z teorií přechodů k demokracii, které mu poskytují základní obecný rámec pro analýzu, jednak představuje hlavní

9


zlomové okamžiky přechodu české/československé společnosti k demokracii. Kombinace teoretického tranzitologického rámce a historicko-deskriptivního přístupu užitého pro představení hlavních událostí tohoto procesu pak Burešovi poskytuje prostor pro závěrečnou politologickou analýzu československého přechodu k demokracii jako takového. Ve třetí kapitole představuje Petr Just institucionální rámec českého politického systému tak, jak jej vymezuje Ústava ČR platná od 1. ledna 1993, a jeho vývoj od roku 1993 do konce roku 2010. Petr Just popisuje hlavní české ústavní instituce z hlediska jejich postavení v rámci politického systému a z hlediska jejich pravomocí. Tento deskriptivní výklad je pak doplněn o několik postřehů ze samotné praxe vládnutí v České republice. Čtvrtá kapitola zpracovaná Jakubem Charvátem se zaměřuje na představení voleb a volebních systémů užívaných v Československu a České republice po roce 1989. Po teoretickém úvodu, v němž je stručně představena problematika volebních systémů, následují volební pravidla pro jednotlivé instituce volené v Československu a České republice po roce 1989. Vedle problematiky volebních systémů užívaných pro hlavní (celostátní) zastupitelské orgány v ČSFR a České republice (Sněmovna lidu a Sněmovna národů Federálního shromáždění, Česká národní rada a od 1. ledna 1993 pak Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky) se Jakub Charvát zaměřuje i na představení volebních pravidel užívaných v České republice pro takzvané volby druhého řádu – jak na celostátní úrovni (od roku 1996 senátní volby), na nižších úrovních samosprávy (obecní volby a od roku 2000 volby krajské), tak samozřejmě i na úrovni nadnárodní (volby do Evropského parlamentu konané v ČR od roku 2004). V páté kapitole se Jakub Charvát věnuje představení problematiky vývoje hlavních politických stran v České republice a jejich systému. Pátou kapitolu je možné rozdělit do dvou vzájemně navazujících podcelků. V první části páté kapitoly je představen vývoj hlavních politických stran v České republice, přičemž pro potřeby tohoto výkladu je zmíněný vývoj rozdělen do několika fází. Tato deskriptivní analýza pak vytváří prostor pro podrobnější politologickou analýzu české stranicko-politické soustavy jako celku, ke které jsou využity některé koncepty, s nimiž se setkáváme v teorii stranických systémů a jež se běžně (v západní politické vědě) užívají pro analýzu stranických systémů (koncept cleavages v teorii stranických systémů, Sartoriho typologie stranických systémů apod.). Šestá kapitola zpracovaná Petrem Justem představuje proces vládnutí v České republice. S využitím poznatků z teorií koalic – ať již v podobě klasických, nebo inovativních přístupů (např. Mesežnikův koncept apod.) – vytváří

10

Úvod

Petr Just obecný rámec, který mu posléze poslouží k analýze problematiky vzniku, podoby, fungování a (ne)stability vládních koalic v České republice. V sedmé kapitole předkládané práce doplňuje Martin Štefek předchozí poznatky o vývoji české demokracie po roce 1989 o neméně důležitou dimenzi politického systému, o problematiku politické kultury. V první části svého textu se vyrovnává s problémem nejednoznačnosti pojmu politická kultura ve společenských vědách a představuje filozoficko-teoretický rámec, v němž se bude ve své analýze politické kultury v České republice a jejího vývoje pohybovat. Východiskem se mu přitom stává mainstreamový politologický koncept G. A. Almonda a S. Verby, jenž má – přes mnohá omezení – vysokou explanační hodnotu. S jeho pomocí, ale i s využitím jeho kritik, představuje politickou kulturu v České republice a mnohá dědictví, která si s sebou přináší z předchozího, nedemokratického období. Autoři předkládané publikace by na tomto místě rádi poděkovali vedení Metropolitní univerzity Praha za vytvoření příznivých podmínek pro vědeckou práci (nejen) na předkládané publikaci. Za velmi cenné připomínky bychom rádi poděkovali také recenzentům naší práce prof. Dr. Miroslavu Novákovi a doc. PhDr. Adrianě Mikulčíkové, Ph.D. Poděkování rovněž náleží všem našim nejbližším za jejich trpělivost a podporu, které nám v průběhu zpracovávání předkládaného textu poskytovali. Bez potřebného zázemí, jež nám po celou dobu práce na textu Česká demokracie po roce 1989 vytvářeli, by tato publikace vznikala jen velmi obtížně.

11

1. Konec starého režimu a příčiny jeho pádu Jan Bureš

Příčiny pádu komunistického režimu v listopadu roku 1989 nelze pochopit bez analýzy charakteru tohoto systému v jeho závěrečné fázi a bez odpovědí na otázku po příčinách nespokojenosti občanů s tímto režimem. Tato nespokojenost, byť většinou veřejnosti v osmdesátých letech více či méně skrývaná, vyvřela na povrch v okamžiku, když režim překročil meze, které mu občané v Československu na konci osmdesátých let ještě vymezili – když na projev nespokojenosti studentů vysokých škol na řádně povolené demonstraci 17. listopadu 1989 reagoval brutálním užitím násilí. Politické změny, k nimž došlo na podzim roku 1989, byly vyústěním rozsáhlého pohybu, který je možno v české/slovenské společnosti pozorovat přibližně od konce roku 1987, a to jak ve sféře státní moci, tak ve sféře opozičních iniciativ a aktivit.

1.1 Příčiny krize komunistického systému a její projevy Československý komunistický režim se, stejně jako jeho ostatní středoevropští partneři, ocital v polovině osmdesátých let v hluboké krizi.3 Mezi nejzávažnější krizové faktory a tím pádem hlavní příčiny nespokojenosti občanů s komunistickým režimem v polovině osmdesátých let patřily:  absence politických a občanských práv a svobod, vedoucí k apatii, nezájmu a přetvářce obyvatelstva; 3

Tato část studie se opírá zejména o práce následujících autorů: Brod a kol. (1999), Holý (2001), Měchýř (1999a), Možný (1991), Rataj, Houda (2010), Šafaříková a kol. (1996), Vykoukal, Litera, Tejchman (2000), Vaněk (1995, 2005, 2006).

13


 frustrace z nemožnosti změny režimu v důsledku ztráty národní samostatnosti a v důsledku existence studené války;  nemotivační charakter základních stavebních prvků komunistického systému a jeho antimeritokratická podstata (státní vlastnictví výrobních prostředků, centrální plánování, kádrová politika neodrážející schopnosti a znalosti);  absence ekonomických svobod znemožňujících oficiální realizaci soukromých ekonomických aktivit občanů;  byrokraticko-autoritářský styl řízení země úzkou stranickou elitou, jejíž nekompetentnost byla předmětem všeobecného opovržení a posměchu;  všeobecně rozbujelý systém korupce a nepotismu;  neefektivní byrokratické metody řízení hospodářství, technologická zaostalost, energetická náročnost a z toho vyplývající stagnace a postupný úpadek ekonomiky a následná neschopnost uspokojovat zvyšující se materiální potřeby obyvatelstva;  devastace životního prostředí a z ní vyplývající zdravotně-sociální, demografické a psychologické důsledky;  zhoršující se kvalita a dostupnost lékařské péče;  problematické kvazifederální uspořádání státu. Náklady, které s sebou přinášela pookupační snaha normalizačního režimu alespoň materiálně vykompenzovat občanům absenci politických a občanských svobod, začaly v osmdesátých letech výrazně převyšovat možnosti stále více zaostávající československé ekonomiky. Vysoká energetická náročnost výroby, nízká produktivita práce, slabá konkurenceschopnost československých výrobků na zahraničních trzích, levné nájmy, energie, vysoké dotace cen potravin, rozsáhlé výdaje na sociální politiku (vysoké dětské přídavky, relativně vysoké důchody) a masivní investice do dopravní infrastruktury (dálnice, pražské metro) vedly při stále výraznějším nedostatku finančních prostředků, potřebných na modernizaci průmyslu i zemědělství, k hlubokému propadu československého hospodářství a k jeho neschopnosti zajišťovat zásobování občanů již i předměty zcela běžné osobní spotřeby. Ostatně nejvyšší představitelé režimu si těchto skutečností byli dlouhodobě vědomi (srv. Rataj, Houda 2010: 400; Štrougal 2009; Jakeš 1996). Režimu se velkorysou sociální politikou v sedmdesátých letech podařilo vytěsnit většinu občanů mimo zájem o politiku a vůbec věci veřejné. Historiky byl tento fenomén nazván „nepsanou společenskou smlouvou“ (srv. např. Měchýř 1999: 38; Otáhal 2002), ač bylo zřejmé, že občané byli k dodržování této „dohody“ režimem nedobrovolně přinuceni. Z bohužel (vzhledem k výrazně lepšímu stavu a výsledkům bádání o komunistické minulosti např.

14

Konec starého režimu a příčiny jeho pádu

v Polsku či Německu) stále jen nečetných nových vědeckých prací a studií o době normalizace v Československu stále zřetelněji vyplývá, že hledání příčin nespokojenosti občanů s režimem a jeho následného pádu v roce 1989 představuje velmi komplexní problém, který je ze sociologického, politologického, ale i psychologického hlediska mnohem složitější, než se v běžných veřejných diskusích přiznává. Ačkoli zde existovaly výše nastíněné objektivní projevy krize, až do listopadu 1989 nebyly důvodem k propuknutí masových protestů, stávkového hnutí či podobných radikálních projevů nespokojenosti. Nejenom výzkumy, které si režim (samozřejmě za podmínek absence svobodné diskuse či kritiky) nechával zpracovávat (Vaněk 1994), absence masových veřejných protestů proti režimu, ale i fakticky mizivá podpora veřejnosti předlistopadových aktivit protirežimní opozice (a nakonec i velmi opatrné vymezení se opozice vůči režimu) ukazuje, že většina veřejnosti nevnímala předlistopadový režim zásadně odmítavě. Společnost i přes nemožnost svobodného uplatňování občanských a politických práv, právě kvůli silné garanci sociálních jistot a relativně (ve vztahu k situaci ve většině ostatních komunistických zemí i skutečně) vysoké životní úrovni neodmítala socialistické zřízení (srv. Rataj, Houda 2010: 402; Šimečka 1990; Kopeček 2010: 11). Jestliže však většina občanů proti režimu veřejně neprotestovala, znamenalo to z jejich strany tichou a pasivní toleranci, která vzala za své v okamžiku, kdy režim přestával plnit i základní podmínky výše zmíněného sociálního kontraktu. To jasně ukazoval také výrazný nárůst nespokojenosti s režimem na konci osmdesátých let, zejména v Praze (Kopeček 2010: 18–19). Varovné a závažně krizové jevy se však odehrávaly na makroekonomické úrovni. Ačkoli československý stát až do roku 1989 oficiálně hospodařil s vyrovnanými či přebytkovými rozpočty, výrazně narůstal vnitřní dluh v podobě všeobecné zastaralosti výrobních technologií, jež spolu se zcela běžným falšováním mikroekonomických statistik, nepružným centrálním řízením ekonomiky a zastavením růstu HDP vedl ke stále častěji i veřejně se projevujícím krizovým momentům v podobě nedostatku základního spotřebního zboží (Rataj, Houda 2010: 403). Faktem ovšem na druhé straně také zůstává, že Československo, na rozdíl od tehdejšího Maďarska či Polska, stále hospodařilo s formálně vyrovnaným rozpočtem a neupadlo do spirály dluhů, jež byla v těchto dvou sousedních zemích vyvolána masivními půjčkami na Západě (Kopeček 2010: 11). Ve druhé polovině osmdesátých let také trvale stoupal zahraniční dluh, který činil cca 80 miliard dolarů. K dalším projevům krizového stavu hospodářství patřila pokračující dominance těžkého průmyslu, rostoucí objem neprodejných zásob, růst spotřeby a neschopnost investovat do modernizace výroby (Vykoukal, Litera, Tejchman 2000: 591). Nutno ovšem podotknout, že úpadek ekonomiky se v Československu až do

15


roku 1989 neprojevoval nijak fatálně (spíše stále častějšími výpadky v dodávkách spotřebního zboží na trh), rozhodně ne v tak kritické podobě jako v předluženém Polsku či Maďarsku, kde se tyto problémy staly primárním zdrojem otevřené nespokojenosti veřejnosti a ve svém důsledku způsobily pád těchto režimů (Rataj, Houda 2010: 409). Krize československého normalizačního režimu se však neprojevovala pouze ve stavu hospodářství. Již od konce padesátých let, ale zejména pak od poloviny sedmdesátých let se Československo postupně stalo jednou z nejvíce znečištěných zemí Evropy. To bylo v ostrém kontrastu s oficiální interpretací centrálního plánování jako nejlepší záruky pokroku (Vaněk 1999: 134). Ekologická devastace, zapříčiněná extenzivní orientací na těžký průmysl, nesmyslnou exploatací a plýtváním nerostných zdrojů, i neochotou investovat finanční prostředky do technologií, jež by alespoň částečně odvrátily tuto negativní bilanci (např. do odsiřovacích zařízení v severočeských elektrárnách), vedla na konci osmdesátých let k politizaci ekologie, jež se projevila jednak nárůstem počtu ekologických demonstrací a jednak aktivizací ekologických organizací (Vaněk 1996; Rataj, Houda 2010: 406–407). Ochota státu řešit hromadící se ekologické problémy sice od sedmdesátých let nepatrně stoupala, omezovala se nicméně spíše na administrativně-byrokratická opatření, jež se navíc jen málokdy dočkala skutečné realizace v praxi (Vaněk 1999: 135, 152). Do jisté míry tomuto postupu napomáhaly i postoje veřejnosti, jež si jen velmi pozvolna a spíše až v osmdesátých letech začínala uvědomovat závažnost ekologické katastrofy. Zejména v nejvíce postižených oblastech severních Čech a severní Moravy lidé ve stále viditelnější míře zažívali pocity úzkosti, depresí či stresu, které byly důsledkem zhoršující se ekologické, zdravotní a sociální situace (Vaněk 1999: 145). Za určitý přelom v důvěře občanů v informace podávané státem o stavu životního prostředí považují historici především katastrofu v sovětské jaderné elektrárně v Černobylu v dubnu 1986. Manipulace s informacemi, jejich překrucování či zatajování a zlehčování závažnosti této katastrofy režimem vyšly poměrně brzy najevo především ze západních sdělovacích prostředků. Následně již v roce 1987 dochází k častějším veřejným projevům nespokojenosti občanů se stavem životního prostředí (Vaněk 1999: 149). Právě v této době vznikala mnohá ekologická hnutí či nezávislé iniciativy, které poukazovaly na závažné ekologické problémy (už na počátku osmdesátých let vzniklo hnutí Brontosaurus, dále to byly skupiny jako České děti, Pražské matky, Nezávislé mírové sdružení apod.). Nikoli náhodou si mezinárodní věhlas i vysokou pozornost domácího publika získal studentský film Ropáci (1988, režisér J. Svěrák), který divákům přiblížil otřesné důsledky těžby hnědého uhlí v severních Čechách. Těsně před listopadem 1989 se ekologický

16


rozměr krize režimu stával stále významnějším faktorem, v jehož důsledku se k původně spíše profesionálním ochráncům přírody, protestujícím proti její devastaci, připojovalo stále více občanů. Pro režim bylo navíc stále problematičtější proti ekologickým protestům zasahovat, neboť nepolitická, ale o to více závažná zdravotní podstata tohoto problému byla veřejnosti zcela zřejmá. Na potřebu tyto otázky důsledně řešit navíc stále více upozorňovali centrální vedení strany také představitelé místních a okresních stranických sekretariátů z nejvíce postižených oblastí. Režim však nedokázal realizovat skutečně účinná opatření, jakými mohly být například masivní investice do odsiřovacích zařízení v severočeských elektrárnách, a zmohl se pouze na krátkodobá a spíše populistická opatření v podobě zavedení zvláštního příplatku občanům v nejvíce postižených oblastech, které občané velmi rychle přejmenovali na tzv. „pohřebné“. Bylo proto jen logickým důsledkem tohoto postupu státu, že právě poukaz na ekologickou katastrofu byl jedním z nejfrekventovanějších argumentů proti režimu na tribunách a veřejných shromáždění v průběhu převratných událostí listopadu a prosince 1989.

1.2 Demotivační povaha režimu Jedním z vůbec nejzávažnějších rysů komunistického režimu, který vedl zejména v osmdesátých letech ke stále výraznějšímu odcizování občanů celému vládnoucímu systému, byl jeho demotivační charakter. Jak upozornil Karel Vodička, prvky potlačující ekonomickou či kariérní motivaci stály v samotných základech komunistického režimu od doby jeho nastolení v roce 1948 (Vodička, Cabada 2011: 134). Jednalo se zejména o státní vlastnictví výrobních prostředků, skrývající v sobě rozpor mezi zájmem státu po co nejvyšším výkonu a zájmem zaměstnanců po zajištění spíše materiálních výhod, dále pak o systém centrálně plánovaného hospodářství, jehož podstatou byl opět rozpor mezi výše zmíněným zájmem státu a zájmem podniků, které v rámci příprav státního plánu podhodnocovaly své výkony a nastavovaly je tak, aby je bylo možno co nejjednodušeji splnit. To vše bylo pak doplňováno ještě specifickou kádrovou politikou, jež při výběru pracovníků na rozhodující pozice v ekonomické, politické, vzdělávací i kulturní sféře mnohdy (nikoli ovšem vždy a výhradně) upřednostňovala politickou loajalitu před schopnostmi a odbornými znalostmi (Vodička, Cabada 2011: 135). Dlouhodobé uplatňování těchto principů vedlo ke stále výraznější degeneraci systému, který už sám v okamžiku, kdy si čelní státní a straničtí představitelé začali

17

*


vážnost společenské krize uvědomovat, nebyl schopen ani nalézt odvahu k zásadnějšímu přehodnocení některých systémových prvků, ale ani ze svého nitra vygenerovat a do zodpovědných pozic postavit lidi schopné takové změny účinně realizovat. Tato motivační krize se od poloviny sedmdesátých let projevovala nejen v rovině společenské, kde vedla ke stále narůstající apatii, lhostejnosti a nezájmu občanů o cokoli, co přesahovalo rovinu jejich soukromých a rodinných potřeb (Vodička, Cabada 2011: 135; Havel 1999a: 67–109), ale především ve sféře ekonomické, kde vedla k trvalému snižování růstu produktivity práce a všech dalších makroekonomických ukazatelů, jež se postupně (zejména v osmdesátých letech) začaly projevovat ve stále intenzivněji pociťovaném nedostatku hlavně spotřebního zboží a celkového hlubokého zaostávání za vyspělými zeměmi (Machonin, Tuček 1996: 11). Kritický stav společnosti se projevoval také v oblasti kulturní a společenské sféry, kde naopak i některé sousední země (např. Kádárovo Maďarsko) poskytovaly již v této době více svobodného prostoru pro její rozvoj (Kopeček 2010: 13) Již zmíněná podstata kádrové politiky, spočívající v prostém faktu, že stranické orgány rozhodovaly o obsazování vedoucích funkcí na všech úrovních, vedla nakonec k rozšíření „morálky“ všeobecné přetvářky, kdy statisíce občanů držely v rukou stranickou knížku jen z kariérních důvodů. Nicméně vědomí většiny takovýchto členů KSČ, že jsou takto režimem ze strachu o svou kariéru či možnost studia dětí přinuceni projevovat mu svou loajalitu, vedlo k tomu, že stejně lehce, jak do strany s těmito motivy v sedmdesátých a osmdesátých letech vstupovali, ji také v listopadu a prosinci 1989 po desetitisících rychle opouštěli. Vedení KSČ sice v osmdesátých letech stále častěji diskutovalo o různých změnách a reformách (včetně např. mírné reformy volebního systému, jež by umožnila alespoň omezenou míru politické soutěže – srv. Charvát, Štefek 2010), nicméně zásadní změna této kádrové politiky jako jednoho ze základních stavebních kamenů režimu byla zcela vyloučena (Vodička, Cabada 2011: 141). Je však pravda, že stranické vedení připravovalo a nakonec i realizovalo určitou korekci kádrové politiky. Vycházela ze zásad přijatých (pro reformy v SSSR klíčovým) plénem ÚV KSSS v lednu 1987. Tato koncepce změny kádrové politiky předpokládala především jistou pluralizaci výběru kandidátů do zodpovědných vedoucích funkcí ve stranickém i státním aparátu, když navrhovala výběr z většího množství kandidátů, využívání konkurzů a tajných voleb. Ruku v ruce s tím mělo jít také zavádění samosprávných principů do pracovních kolektivů. V roce 1988 pak byla tato politika vedením strany znovu potvrzena a doplněna deklarovaným zrušením principu nomenklatury tajemníků ÚV KSČ (Štefek 2010: 74 a 87).

18


Antimeritokratická podstata komunistického systému, jež přidělovala nezasloužené výhody a sociální privilegia členům stranické nomenklatury, kteří často neměli pro výkon svých funkcí kvalifikační a kompetenční předpoklady, stále více pobuřovala zejména příslušníky mladších generací, kteří – při zvyšující se úrovni svého vzdělání – považovali nejen tyto výhody, ale i samotné držení moci v rukou těchto elit za nadále neospravedlnitelné (Machonin, Tuček 1996: 10). Nicméně právě na konci osmdesátých let se stávalo stále zřejmějším, že už i výše zmíněné základní stavební kameny systému, jež udusávaly motivaci občanů, přestávají fungovat, a to vedlo k další delegitimaci systému. Bylo stále zřejmější, že česká a slovenská společnost zůstávají díky demotivačnímu působení režimu hluboko pozadu za vlastními možnostmi, danými vzdělanostní a kvalifikační strukturou společnosti, technickou i kulturní vyspělostí i (pro)demokratickými tradicemi z nedávné minulosti (první československá republika, pražské jaro 1968). Jestliže sociologové ukázali, že přibližně 20 % dospělé mužské populace v polovině osmdesátých let můžeme považovat přímo za statusově inkonzistenstní občany,4 pak je třeba poznamenat, že ještě mnohem větší skupina občanů spadala do kategorie těch, kteří nemohli svobodně a legálně realizovat své ekonomické zájmy, a tak je uskutečňovali v rámci tzv. černé ekonomiky. Nemáme zde na mysli pouze víceméně pochybné a s kriminální činností hraničící profese, jako byli veksláci (obchodující s tuzexovými poukázkami či západními měnami), ale především deseti- až statisíce občanů, přivydělávajících si nelegálně drobnou řemeslnou činností. V rámci této „druhé společnosti“ tak postupně docházelo k narůstání dosud přísně nivelizované příjmové diferenciace (Machonin, Tuček 1996: 15). Podstatný byl také fakt, že do těchto neoficiálních ekonomických vazeb a sítí byli zapojeni i mnozí funkcionáři vládnoucí strany (Kopeček 2010: 11). Fakticky tak platilo, že na konci osmdesátých let už měly na změně režimu zájem prakticky všechny sociální a profesní skupiny, vyjma úzké nejvyšší stranické a státní elity (Dvořáková, Kunc 1994: 128–129; Možný 1991).

4

Statusově inkonzistentní jsou takoví jedinci, u nichž lze pozorovat nesoulad mezi dílčími charakteristikami jejich sociálního postavení, jakými je např. vzdělání, složitost práce, mocenská pozice, příjem, materiální vybavenost atd. (srv. Machonin, Tuček 1996: 12). Jako ukázkový příklad statusově inkonzistentního jedince v Československu osmdesátých let můžeme uvést kupř. vysokoškolského profesora, který je režimem z politických důvodů přinucen živit se jako řidič tramvaje.

19


1.3 Stav politické elity komunistického režimu na konci osmdesátých let Přestože mnozí intelektuálové ve svých analýzách na krizové jevy systému upozorňovali skrytě (analýza ekonomů z Prognostického ústavu pod vedením Valtra Komárka – srv. Komárek 1990) či otevřeně (článek Miloše Zemana v Technickém magazínu v srpnu 1989, poukazující na „selhání rozhodovací a řídicí sféry společnosti“), politické vedení státu ekonomické problémy sice formálně, i když velmi opatrně přiznávalo, nicméně nebylo schopno a ochotno zajistit nápravu. To se projevilo ve druhé polovině osmdesátých let vlažným (a spíše vnějškově formálním) přijímáním (ve skutečnosti spíše odmítáním) reformních podnětů Gorbačovova sovětského vedení (Civín 2005: 209). Konzervativní vedení KSČ stále více naráželo na bouřlivé změny probíhající v zemích střední a východní Evropy. V podobě procesu přestavby a otevřenosti se oficiálním kánonem Moskvy paradoxně stala reformní politika, velmi podobná reformnímu pokusu pražského jara (Vykoukal, Litera, Tejchman 2000: 589).5 Ačkoliv se uvnitř československé mocenské elity v osmdesátých letech (na rozdíl od situace v Maďarsku či Polsku – srv. Bureš 2007: 26–37; Charvát 2009e) nevytvořilo čitelné reformní křídlo, přesto bylo možné pozorovat víceméně otevřený mocenský boj o reformu. Na jedné straně zde stáli představitelé vládní administrativy premiérů Štrougala a Adamce, kteří více naslouchali odborným expertizám a podporovali snahy o reformy, a na druhé straně vysocí představitelé vedení KSČ, kteří v duchu dvacet let uplatňované normalizační „stability“ odmítali jakékoli reformy, jež by v československé situaci po roce 1968 v jejich očích znamenaly riskovat úplnou erozi systému (Rataj, Houda 2010: 407). Je třeba si uvědomit, že limity československého režimu byly od roku 1968 nastaveny faktickou vojenskou okupací sovětskou armádou. Ke změnám tak mohlo dojít pouze za předpokladu zahájení reforem v samotném Sovětském svazu, což se stalo skutečností po příchodu Gorbačova k moci. Postupná eroze systému i v Československu v letech 1988–1989 byla tedy především důsledkem vnějších vlivů. Gorbačovova reformní politika v Sovětském svazu, nástup reformátorů v Polsku a Maďarsku a následné spuštění procesu liberalizace

5

20

Naznačujeme-li zde, že politika pražského jara byla pro Gorbačova jistou inspirací, pak je však třeba upozornit na to, že československý reformní proces na konci šedesátých let oproti jiným zemím sovětského bloku fakticky začal až s výrazným zpožděním, čili je velmi sporné, že se Československo stalo v šedesátých letech jakýmsi průkopníkem reforem. Za upozornění na tento rozpor děkuji prof. Miroslavu Novákovi.


v těchto zemích však výrazně oslabovalo stávající moc v Československu.6 Jakýkoli příklon k reformám, jež by z povahy věci musely mít liberalizační charakter, však u konzervativních představitelů režimu, jejichž legitimita byla založena na okupaci v roce 1968, nepřipadal v úvahu právě z toho důvodu, že by to vedlo k jejich delegitimaci (Dvořáková, Kunc 1994: 129–130). Také proto se představitelé režimu neustále neobratně pokoušeli zdůrazňovat rozdíly mezi reformním procesem z roku 1968, který interpretovali jako projev pravicového oportunismu, a sovětskou přestavbou (srv. Vykoukal, Litera, Tejchman 2000: 592). Na podzim roku 1987 došlo k personální změně ve vedení komunistické strany. Patrně ve snaze vyvolat ve veřejnosti dojem sebereflexe stranického vedení předhodili konzervativci v předsednictvu ÚV KSČ veřejnosti jako obětního beránka dosavadního generálního tajemníka strany Gustáva Husáka, jehož přinutili k rezignaci. Výběr Husákova nástupce, kterým se stal Miloš Jakeš, však jen potvrzoval formálnost této změny a bezradnost stranického vedení (Rataj, Houda 2010: 408). Pragmatické křídlo kolem federálního premiéra Lubomíra Štrougala upozorňovalo již od počátku osmdesátých let na nutnost zásadnějších změn zejména v hospodářství. Uvědomovalo si, že lpění na odporu proti jakýmkoli reformám s odkazem na pražské jaro 1968 se dávno přežilo a stává se brzdou ekonomického, ale i politického rozvoje společnosti (Štrougal 2009). Pro představitele tohoto pragmatického křídla nebylo primární otázkou ani tak to, zda změnit postoj k pražskému jaru, jako spíše to, jak ze sebe setřást stigma spoluviníků za jeho potlačení (Vykoukal, Litera, Tejchman 2000: 590). Příznivci umírněných reforem ovšem nakonec v roce 1988 ztratili svého hlavního představitele, pragmatického premiéra federální vlády Lubomíra Štrougala. Jeho nástupce, dosavadní český premiér Ladislav Adamec, patřil sice také k oné nevelké skupině politiků, kteří si uvědomovali nutnost změn zkostnatělého politického a hospodářského systému, jeho možnosti však byly (stejně jako předtím možnosti a ambice Štrougala) silně limitovány výraznou pozicí konzervativců v předsednictvu ÚV KSČ (Rataj, Houda 2010: 409). Jakešovo (neo)konzervativní vedení, slibující „nový a svěží vítr,“ „otevřenost vůči kritice a sebekritice“ či návrat k zásadě „čelem k masám!“ nedokázalo najít odvahu k zásadnějšímu přehodnocení dosavadního vývoje, především v oblasti ideologie a vztahu k minulosti vlastního režimu. Nebylo ochotno otevřít debatu o kritických momentech nedávného vývoje, ať už se to týkalo 6

Je ovšem třeba poznamenat, že se tak dělo v podstatě proti vůli Gorbačova, který příliš nepobízel sovětské satelity k následování reforem, neboť se obával destabilizace těchto režimů a v důsledku toho i oslabení své domácí pozice (Kopeček 2010: 16).

21


interpretace okupace z roku 1968, platnosti Poučení z krizového vývoje či pobytu sovětských vojsk v Československu. V době, kdy Michail Gorbačov v Sovětském svazu povoluje otevření debaty o stalinských zločinech, Jakeš v Československu naopak začíná hovořit o potřebě obnovy „gottwaldovské tradice“ (Rataj, Houda 2010: 408), jež byla dále připomínána například při čtyřicátém výročí února v roce 1988 tehdy vznikajícím normalizačním seriálem či veřejnost již vysloveně provokujícím vydáním nové stokoruny s Gottwaldovým portrétem v září 1989 (sic!). Tato gottwaldovská renesance však nebyla náhodná – byla právě jen výrazem vnitrostranického boje o udržení legitimity stávajícího vedení. Konzervativci sáhli ke Gottwaldovi a dalším tématům z dějin strany jako k osvědčenému prostředku legitimace celého režimu od února 1948, protože se obávali, že zpochybněním oficiální interpretace srpnové okupace z roku 1968 dojde k delegitimaci celého režimu. Reformní étos přestavby byl stranickými představiteli využíván pouze jako soubor frází, jež měly legitimovat nárok staronového stranického vedení na další pokračování ve funkcích.7 Jakešovo vedení dávalo jasně najevo, že není ochotno učinit pro úspěch ekonomické reformy nejpodstatnější krok – omezit rozhodovací pravomoci centrálních stranických orgánů. Vládní dokumenty, přijímané v této době, sice hovořily o potřebě „přebudování hospodářského mechanismu“ či o posílení autonomního postavení průmyslových a zemědělských podniků (vzývaným ideálem byl přechod na „samofinancování“, tzv. „chozrasčot“8), nicméně ve skutečnosti zůstávaly tyto projekty více na papíře. Jediným výraznějším pokusem o skutečnou reformu se tak stal zákon o státním podniku, jež předpokládal postavení podnikového hospodaření na reálnější základy, včetně posílení pravomocí podnikových managementů, a zároveň změnu politiky státu spočívající v omezení či ukončení dotací neefektivním podnikům. Poslední, 17. sjezd KSČ v březnu 1986 se odehrával především ve znamení schizofrenní snahy o udržení stability režimu při vědomí nutných reforem (Vykoukal, Litera, Tejchman 2000: 591). Zjevný rozpor mezi oficiálním (režimním) a neoficiálním (soukromým) výkladem reality byl snad nejcharakterističtějším rysem československé společnosti na sklonku osmdesátých let. Projevoval se především v rovině ideologické, kde se hlavním úkolem ideologů v osmdesátých letech stala pouhá obhajoba stávajícího, tzv. reálně socialistického zřízení. Problém byl v tom, že ani veřejnost, a dokonce ani značná část stranické elity již samotné ideologii nedůvěřovala a považovala ji pouze za vnější symbolickou a spíše vynuceně 7

K této problematice viz nejnovější práci M. Pullmana (2011).

8

Smyslem těchto opatření nemělo být v podstatě nic jiného než návrat k normální ekonomické zodpovědnosti každého podniku za stav svého hospodaření.

22


vyznávanou interpretaci současnosti (viz Havlův esej Moc bezmocných, in: Havel 1999a). Legitimační role původní komunistické ideologie klesala úměrně s tím, jak tuto ideologii nahrazovaly pouze prázdné fráze a klišé, jež se navíc v podání generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše často měnily v parodii. Nicméně zejména v důsledku vnějších vlivů začíná v letech 1988–1989 postupná eroze systému i v Československu. Režim sice již nemohl v osmdesátých letech uplatňovat mocenské nástroje kontroly nad občany, typické pro nedemokratický systém, zároveň ale neměl vybudovány mechanismy, jež by mu umožnily přizpůsobit svou politiku vůli občanů (Vodička, Cabada 2011: 141). V důsledku této schizofrenie se poslední léta režimu odehrávala v podivném střídání represí vůči jakýmkoli projevům nesouhlasu s občasnými ústupky, které si veřejnost pochopitelně vykládala jako slabost režimu. Jestliže v prosinci 1988 režim povolí demonstraci opozice u příležitosti Dne lidských práv, pak naopak v lednu 1989 tvrdě potlačí demonstrace, jež se odehrávaly v Praze v rámci tzv. Palachova týdne. I když režim brání vzniku dalších opozičních hnutí, v květnu 1989 ustoupí tlaku veřejnosti a na základě petice propustí Václava Havla z vazby. Nicméně s tím, jak narůstá nervozita československých komunistů z postupující liberalizace režimů v Polsku a Maďarsku, kterou si v Praze správně interpretují jako cestu k záhubě systému, zvyšuje se i snaha vedení KSČ režim za každou cenu ubránit. Již v únoru 1989 jsou jako „poučení“ z lednových protestů přijaty tzv. „pendrekové zákony“, jež dávají více pravomocí policejním složkám při potlačování protestů veřejnosti; na jaře 1989 posiluje stranické vedení své vztahy s představiteli konzervativních režimů v NDR a Rumunsku, kteří jsou podobně znepokojeni změnami v sovětském bloku. Stejně tak se Jakeš vyslovuje v dubnu 1989 proti možnosti politické rehabilitace Alexandra Dubčeka. Což v souvislosti se vznikem Klubu za socialistickou přestavbu – Obroda (únor 1989) znamená jednoznačné odmítnutí možnosti postupné liberalizace režimu cestou spolupráce stávající garnitury s reformátory z roku 1968 (Vykoukal, Litera, Tejchman 2000: 718). To také ukazuje limity reformních možností federálního premiéra Ladislava Adamce a jeho týmu: hlavní překážkou reforem jsou konzervativci ve vedení strany, jejichž legitimita je odvozena od jejich angažovanosti v procesu normalizace společnosti po okupaci ze srpna 1968. Situace se vyostřuje v létě 1989, a to v důsledku pohybů v sousedních zemích: v Polsku v „polosvobodných“ volbách na celé čáře vítězí prodemokratická Solidarita, které komunisté postupně předávají moc, v Maďarsku je tatáž cesta nastoupena nejprve rehabilitací Imreho Nagye a otevřením západních hranic s Rakouskem, tisíce občanů NDR na cestě domů z dovolené od Balatonu využijí tohoto kroku maďarské vlády k zajížďce za svými kdysi

23


násilně odloučenými příbuznými do Německa západního… Jistou nadějí konzervativců se stává čínský příklad: v červnu 1989 brutálně potlačené studentské povstání na pekingském Náměstí nebeského klidu je v Československu opatrně, ale přesto vítáno jako snaha ubránit stabilitu režimu. S tím souvisí také (neúspěšná) snaha zabránit šíření petice Několik vět, žádající otevření dialogu mezi režimem a veřejností (červenec 1989), jakož i mohutná příprava režimu na možné demonstrace v souvislosti s výročím srpna 1968–1969. Vedení KSČ bylo natolik přesvědčeno, že právě toto výročí může být opozicí využito ke spuštění laviny protestů, která by mohla režim v této turbulentní době výrazně destabilizovat, že po potlačení těchto demonstrací paradoxně převládlo jakési uspokojení z toho, že nejhorší nebezpečí bylo zažehnáno a další již nehrozí (Valeš 2005). Bezvýchodnost situace si zejména v září a říjnu 1989, v atmosféře masového exodu východoněmeckých občanů do Prahy a po propuknutí masových demonstrací v NDR, uvědomovali především pragmaticky uvažující představitelé stranické elity kolem Adamce. Ti se ve snaze zabránit otevřenému konfliktu konzervativců s veřejností, hrozícímu v případě inspirace „čínským řešením,“ pokoušeli navázat kontakty s opozicí, respektive s představiteli Obrody, s nimiž by mohli najít společnou řeč ve snaze zachránit, byť v reformované podobě, fundamentální prvky dosavadního systému (Vykoukal, Litera, Tejchman 2000: 722). V podobně bezradné situaci se ovšem nacházela také protirežimní opozice, která se v této době neúspěšně pokoušela překonat svou chronickou roztříštěnost na mnoho nezávislých aktivit sjednocením do jednoho velkého hnutí. Ačkoli došlo k pokusu představitelů iniciativy MOST, napojené na Chartu 77, o navázání kontaktu s federálním premiérem Ladislavem Adamcem, ten nebyl ochoten ohrozit svou pozici jakoukoli komunikací s těmi, které režim považoval za své úhlavní domácí nepřátele. Toto stanovisko ostatně prezentoval i Jakeš na posledním předlistopadovém plenárním zasedání ÚV KSČ v polovině října 1989, když odmítl jakékoli ústupky „antisocialistickým silám“, které v očích stranického vedení představovala hlavně Charta 77. Přestože na přelomu října a listopadu 1989 zraje uvnitř režimu ostrý konflikt mezi konzervativci a pragmatickým křídlem, jež se projeví například kritikou neschopnosti vedení řešit společenskou krizi z úst předsedy ÚV SSM Vasila Mohority či Adamcovým odmítnutím konzervativci předložené (polovičaté) koncepce reformy ekonomiky, ve skutečnosti předváděli vrcholní straničtí a státní představitelé veřejnosti pouze naprostou neschopnost zareagovat na prudké změny, které se již odehrávaly v celém východním bloku (demise E. Honeckera a T. Živkova, pád Berlínské zdi). Impulz ke změně tak logicky přišel zezdola, od nespokojené veřejnosti.

24


1.4 Opoziční hnutí v Československu v osmdesátých letech Sledujeme-li vývoj opozičního hnutí v Československu v éře normalizace, je třeba vzít v úvahu některé – pro formování této opozice zásadní – faktory, které vyplývaly z povahy normalizačního režimu.9 Předně byla podoba opozice ovlivněna vývojem po potlačení reformního hnutí v roce 1968. Mimo oficiální struktury se tehdy ocitlo na šest set tisíc vyloučených členů KSČ a dále řada aktivistů hnutí, vzniklých v průběhu pražského jara (Klub angažovaných nestraníků, K231), jakož i nezávislých intelektuálů a umělců (Rataj, Houda 2010: 411). Mezi zakladateli Charty 77 tak můžeme vysledovat čtyři základní ideové proudy: reformní komunisty, nekomunistické socialisty či sociální demokraty, křesťansky orientované konzervativní intelektuály a konečně liberály (Kopeček 2010: 14). V důsledku přirozených rozporů mezi těmito skupinami, jež vyvěraly z rozdílné historické zkušenosti jednotlivých generací, se opoziční hnutí do značné míry vyvíjelo v roztříštěné podobě. Strach, který ve veřejnosti vyvolaly čistky a politické procesy na počátku sedmdesátých let, a (vcelku úspěšná) snaha režimu orientovat pozornost občanů spíše k realizaci jejich soukromých materiálních zájmů vedly postupně k utlumení jakýchkoli politických aktivit občanů. Tento postoj se v zásadě příliš neměnil ani po vzniku Charty 77, a to také díky postoji, který Charta 77 k režimu zaujala. Deklarovala sama sebe jako hnutí nepolitické, jemuž nejde o to, vytvářet politickou alternativu vůči režimu, ale pouze o otevření dialogu s mocí. Představitelům Charty 77 se nikdy nepodařilo získat širší podporu veřejnosti a lze se domnívat, že o ni ani neusilovali. Jestliže se Charta 77 neprofilovala jako primárně politická opozice, velmi výrazně tím pro občany znejasňovala význam a smyl politické alternativy, kterou vůči režimu fakticky představovala (Kopeček 2010: 15). Toto hnutí zůstávalo víceméně exkluzivním klubem bez jasných pravidel svého fungování a bez širší sociální základny ve společnosti. Charta 77 svou činnost v prvních letech soustředila do vydávání různých prohlášení a analýz problémových jevů ve společnosti, od ekologie přes zdravotnictví a drogovou problematiku. Ústředním tématem jejích prohlášení však byla obhajoba lidských, politických a občanských práv. Většinová společnost však Chartu 77 spíše ignorovala, neboť na ni působila 9

K tématu československé opozice v době normalizace srovnej zejména práce následujících autorů: Blažek (2005); Císařovská, Prečan (2007); Hlušičková, Císařovská (1994); Hlušičková, Otáhal (1993); Jičínský (1995); Kokoška, Kokošková (1996); Otáhal (1994, 1999, 2003, 2005); Prečan (1990a, b); Rataj, Houda (2010); Rupnik (1992); Suk (1999); Tůma (1995); Vaněk (1996); Vaněk (2002); Vaněk, Urbášek (2005); Vaněk (2006).

25


příliš odtažitě, uzavřeně a elitářsky. To bylo ostatně častým předmětem kritik přicházejících od signatářů i těch disidentů, kteří Chartu 77 nepodepsali či nepatřili do vnitřního kruhu nejbližších aktivistů (Rataj, Houda 2010: 416). Jestliže se na základě Havlova textu Moc bezmocných (1978) postupně stala oficiální pozicí Charty 77 tzv. nepolitická politika, byla tato teze vnímána spíše jako přiznání nemožnosti realizovat klasickou opoziční politiku v režimu, který ji fakticky vůbec neumožňoval.10 Právě na začátku osmdesátých let došlo uvnitř Charty 77 k ostrým sporům o její další profilaci a styl opoziční 10

26

Vývoj Havlova chápání vztahu politických stran a demokracie byl i po listopadu 1989 mnohokrát předmětem různých sporů a interpretací. Považujeme za vhodné zde připomenout, že samotný Havel si vztah k tomuto tématu utvářel postupně v průběhu celého tzv. normalizačního období. V roce 1968 v článku Na téma opozice obhajoval schumpeterovský princip konkurence politických stran, když ve specifické atmosféře reforem pražského jara navrhoval existenci dvou vzájemně si konkurujících politických stran (Havel 1968; Havelka 1998: 462). V eseji Moc bezmocných (1978), jejíž ústřední myšlenkou je teze o nepolitické politice jako alternativy především vůči posttotalitnímu režimu, se Havel vymezuje primárně vůči politickým stranám a až ve druhé řadě částečně také vůči liberální demokracii. Ani zde totiž nenajdeme výslovné odmítnutí demokratického systému. Havlova výtka vůči demokratickému systému se omezuje spíše na filozofický rozměr, v němž poukazuje na to, že ani (na soutěži politických stran založená) demokracie neusnadňuje nalezení východiska z „planetární krize lidského postavení“, protože tuto krizi před člověkem spíše skrývá (Havel 1989: 128–129). Z filozofického hlediska ovšem tento nárok není schopen splnit žádný politický systém. Havlovu tezi o nepolitické politice a představu o nutnosti najít odvahu „žít život v pravdě“ je tak třeba podle našeho názoru vnímat prizmatem dobových podmínek: šlo v zásadě o reakci na nemožnost realizovat politiku (v demokracii) obvyklými prostředky a procedurami, které komunistický režim neumožňoval a fakticky v očích Havla a dalších disidentů znemožňoval politiku jako takovou. Tuto situaci velmi precizně vystihuje Pithartovo heslo: „Co můžeme dělat, když nemůžeme nic dělat?“ Prostředky opozičního boje musí být v této situaci podle Havla voleny z oblasti existenciální a „před-politické“. Režim přetvářky a lži mohou nejvíce ohrozit snahy občanů žít skutečný svobodný, pestrobarevný život, který Havel označuje jako život v pravdě. Nejde tedy ani tak o to, vykonávat skutečnou protistátní činnost, jako spíš o to, neustále ukazovat konkrétními příklady lidských a občanských postojů, že takový život v pravdě lze žít. Cíl lidí, kteří se rozhodnou žít „život v pravdě“, je prostý – nebýt nikým veden (Keane 1999: 207). Havel takovou formu opozičního postoje považuje v dané situaci za jedinou možnost, jak účinně působit proti strnulému „samopohybu“ systému. Tento „život v pravdě“ se tak fakticky stává (podobně jako u Masaryka) svého druhu prostředkem socializace a politické výchovy společnosti (Havelka 1998: 463). A právě (a pouze) v tomto smyslu přichází Havel s představou, že takovýto „život v pravdě“ v politické rovině může člověk realizovat prostřednictvím neformálních paralelních struktur, které (jako protipól zformalizovaných a zbyrokratizovaných struktur, mezi něž řadí také politické strany) mohou zaručit jedinci jeho svobodu, autentičnost a nezávislost (Německý 2001: 86n.). Taková společenství občanů budou založena především za účelem obnovy lidských hodnot, jako je důvěra, otevřenost, láska. Nebudou tedy zakládána kvůli boji za získání politické moci, ale jen proto, aby dosáhla vyřešení nějakého konkrétního (byť i politického) cíle. Po jeho dosažení budou opět svévolně zanikat. Budou to struktury malé, dynamické, otevřené, které „ze své podstaty neomezují vznikání struktur jiných“. Nebude jim vlastní snaha o kumulaci moci. Také vůdci takových společenství by měli být obdařeni autoritou, která vyrůstá z jejich osobnosti, a nikoli z jejich „nomenklaturního postavení“. Havel pro tyto vůdce, obdařené vysokou důvěrou, požaduje také velké pravomoci. Tyto struktury budou vlastně výsledkem jakési „samo -organizace“ společnosti, probíhající zdola, která je podle Havla nejlepší obranou proti „plíživé totalizaci“ společnosti (Havel 1989: 129).


práce. Stále trvající vůči veřejnosti uzavřený charakter Charty 77 (charakterizovaný pojmem „paralelní polis“, jenž měl vyjadřovat spíše upřednostění orientace disentu na budování mimo režim existujících paralelních struktur než snahu o změnu režimu zevnitř11) nemohl uspokojit ambice především mladší generace disidentů či stále se rozšiřujícího okruhu občanů, kteří i v důsledku změněné mezinárodní situace po nástupu Gorbačova k moci poukazovali na potřebu aktivnějšího vystupování opozice. V důsledku této (generačními i ideovými spory vyvolané) diferenciace opozičního hnutí na konci osmdesátých let dochází ke vzniku nových nezávislých skupin. Některé z těchto skupin již výrazně tendují k úvahám o potřebě změny celého politického systému a nastolení politické demokracie (Kopeček 2010: 19). V září 1987 vznikla Demokratická iniciativa (DI, od září 1989 ČSDI) vedená E. Mandlerem, který dosud v rámci Charty 77 představoval určitou vnitřní opozici. Demokratická iniciativa ve svých programových východiscích navázala na tzv. realistickou skupinu uvnitř Charty 77, která se již od roku 1986 pokoušela hledat nové metody opoziční práce. Ani ta však, stejně jako Charta 77, nebyla ochotna vstoupit jako klasická politická opozice do otevřené konfrontace se státní mocí. Demokratická iniciativa se především snažila prostřednictvím pravidelně zpracovávaných a formou sborníků vydávaných analýz popisovat hlavní celospolečenské problémy a navrhovat jejich řešení. Základní příčinu stability komunistického režimu v Československu spatřovala v existenci nepsané společenské smlouvy režimu s obyvatelstvem, která zaručovala každému, kdo respektoval daný stav věcí, určitou míru sociálních jistot. V tomto smyslu tedy DI rozuměla krizi československé společnosti jako krizi celého národa. Jako cestu z tohoto „mravního marasmu“ navrhovala politiku všeobecného usmíření a odpuštění, kterou chápala jako odstranění diskriminace politických odpůrců a společenské nerovnoprávnosti občanů. Ve svých dalších prohlášeních DI požadovala radikální a rychlou demokratizaci společnosti. Podobně jako aktivisté DI i další disidenti se pokoušeli nalézt odpověď na společenskou izolovanost Charty 77 v založení dalších nezávislých iniciativ. Dne 15. října 1988 byl zveřejněn manifest Demokracii pro všechny, který jako svůj základní programový dokument vydalo nové Hnutí za občanskou svobodu (HOS). Tato iniciativa již sázela na výrazně političtější prostředky boje proti režimu. Manifest byl prezentován jako politický program vycházející z odmítnutí vedoucí role KSČ v Ústavě, požadoval pluralitu všech forem vlastnictví a upozorňoval na špatný stav životního prostředí (Otáhal 2005: 39). 11

Myšlenku paralelní polis rozvíjel ve svých textech především Václav Benda, který ji ovšem nespojoval úzce pouze s disentem a Chartou 77, ale i s odporem katolíků proti režimu. (Novák 1983: 691–697)

27


Manifest však nijak nenaznačil, jakými metodami může opozice dál pracovat. Postupně jej podepsalo celkem 949 občanů, což však o výraznější podpoře společnosti nijak nesvědčilo. Hutí za občanskou svobodu bylo od počátku hnutím názorově velmi diferencovaným, spíše volným sdružením politických skupin a klubů bez silného vedení. Velmi brzy po založení se jeho aktivisté začali rozdělovat do tří základních proudů: křesťansko-demokratického (vedeného Václavem Bendou), občansko-demokratického (vedeného Danielem Kroupou a Pavlem Bratinkou) a umírněně socialistického (vedeného Rudolfem Battěkem). V listopadu 1988 založil bývalý československý ministr zahraničních věcí Jiří Hájek Československý helsinský výbor, jehož aktivisté požadovali, aby ČSSR začala dodržovat vlastní závazky, vyplývající z podpisu Helsinských dohod z roku 1975. Na přelomu let 1988/1989 také vznikla iniciativa sdružující reformní komunisty, kteří byli politicky aktivní v roce 1968, – Klub za socialistickou přestavbu – Obroda. Její představitelé podporovali Gorbačovovu politiku přestavby a glasnosti, vycházeli z „osmašedesátnické“ ideje „socialismu s lidskou tváří“ a domnívali se, že současné vedení strany a státu by se k této politice mělo vrátit. Zdůrazňovali humanistickou podstatu socialismu, který vnímali jako demokratickou správu svobodného lidu. Podporovali ekonomické i politické reformy, jež podle jejich názoru měly směřovat k „rozvinutí efektivního pluralitního hospodářství, zabezpečení občanské rovnosti, spravedlnosti a sociálních jistot“ (Otáhal 2005: 39). Současnou politickou krizi navrhovali řešit národní dohodou všech společenských vrstev a tříd. Jako jedněm z mála aktivistů nezávislých iniciativ se zástupcům Obrody podařilo již na počátku roku 1989 navázat kontakty s některými představiteli komunistické strany. Pro členy vedení KSČ, které do politických funkcí vynesly sovětské tanky v srpnu roku 1968, však byla jakákoli snaha o návrat k myšlenkám ledna 1968 (Akční program KSČ) tak, jak si jej představovala Obroda, naprosto nepřijatelná. Obroda se tak dokonce pro vrcholné činitele KSČ stala vůbec nejnebezpečnější nezávislou iniciativou, a to tím spíše, že se k ní hlásil také Alexander Dubček, symbol obrodného procesu v KSČ z roku 1968. Přestože se Obroda obracela také přímo na vyloučené komunisty a snažila se navázat kontakty se současnými řadovými komunisty zejména v průmyslových závodech, ani jí se nepodařilo proniknout do širších vrstev obyvatelstva, pro které již zjevně myšlenky roku 1968 a idea socialismu s lidskou tváří nebyly východiskem z tehdejší politické krize. Stále více bylo zřejmé, že snaha navázat na program „obrodného vedení“ KSČ z roku 1968 se už v tuto chvíli zdála být (především pro mladou generaci) naprosto nedostatečným cílem, jenž nemohl vynahradit alternativu přechodu k liberálně demokratickému režimu. Stejně tak „oprášení“ Dubčekovy koncepce nakonec v listopadu

28


a prosinci 1989 odmítla většina nově se rodící prodemokratické politické elity (Kopeček 2010: 9). Každopádně většina z výše jmenovaných iniciativ a hnutí právě v listopadu 1989 dala přednost ochranným křídlům Občanského fóra, protože většinou nebyla personálně dostatečně vybavena na samostatný postup (Kopeček 2010: 20). V průběhu roku 1988 však dochází také k výraznější aktivizaci opozičně naladěné mladé generace. V průběhu tří měsíců dokázali tito aktivisté založit tři nové nezávislé iniciativy, jejichž pole působnosti a politické programy vycházely ze zájmů a představ věkově mladších občanů: Nezávislé mírové sdružení – iniciativa za demilitarizaci společnosti (NMS-IDS), iniciativa České děti (ČD) a Mírový klub Johna Lennona. Jak ukazují M. Otáhal a M. Vaněk, prudký rozvoj těchto „mládežnických“ iniciativ byl jednak důsledkem přirozeného generačního konfliktu (revolta dětí proti rodičům) a jednak důsledkem nedostatečného zaměření „etablovaných“ opozičních hnutí (zejména Charty 77) na problematiku, která zajímala mladší generaci (Otáhal, Vaněk 1999). Tyto nezávislé iniciativy mladší generace se názorově postupně vymezovaly jak proti státnímu vedení, tak například proti Chartě 77. Navíc naplňovaly touhu mladé generace dokázat se vyrovnat s komunistickým režimem samostatně (Otáhal, Vaněk 1999: 18). Iniciativa České děti se zpočátku ostře kriticky vymezovala především proti frázovité a oficiózní rétorice představitelů komunistického režimu a později se ve svých programových dokumentech stále více přibližovala tématům, která byla mládeži dlouhodobě odpírána: náboženství, mystika, orientální náboženské kulty apod. V základním programovém Manifestu, redigovaném P. Placákem, se však tato iniciativa přihlásila k ostře konzervativnímu kurzu, když požadovala obnovení monarchie, navrácení majetku církvím, řádům a šlechtě. Nezávislé mírové sdružení (NMS) i Mírový klub Johna Lennona (MKJL) se zpočátku své existence zaměřily na otázku zachování míru a odzbrojení. Ani takový program v této chvíli však nebyl s to zaujmout širší veřejnost (Otáhal 2005: 40). Přestože se těmto mládežnickým aktivitám v roce 1988 nepodařilo zakotvit hlouběji v československé společnosti, spočíval jejich počáteční přínos opoziční činnosti především v akceschopnosti, s jakou byly s to organizovat různé veřejné protirežimní manifestace, při nichž docházelo k otevřené konfrontaci s politickou mocí. To se projevilo například při organizování manifestace u příležitosti dvacátého výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1988 či při přípravě manifestace pěti nezávislých iniciativ (ČD, HOS, Charta 77, NMS, VONS) u příležitosti Dne lidských práv 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí v Praze (Tůma 1995, 2005). Na této oficiálně povolené demonstraci požadovalo několik tisíc občanů propuštění

29


politických vězňů, zastavení perzekuce aktivistů nezávislých iniciativ, uvedení československého právního řádu do souladu s mezinárodními dohodami o lidských právech, zahájení dialogu režimu s občany atd. Přestože byla manifestace oficiálně povolena, v následujících dnech ji režimem ovládaná média označila za protistátní a městské orgány KSČ v Praze rozhodly, že napříště již takové aktivity povolovány nebudou. To se mělo ukázat zejména na počátku ledna 1989 v době tzv. „Palachova týdne“. V týdnu od 15. do 21. ledna 1989 uspořádaly československé nezávislé iniciativy sérii spontánních protirežimních demonstrací v Praze k uctění památky Jana Palacha, jenž před dvaceti lety šokoval československou veřejnost i státní moc svou dobrovolnou smrtí na protest proti počínající normalizaci. Většina těchto demonstrací byla brutálně potlačena bezpečnostními silami státu. Režim zároveň zahájil ostrou dezinformační kampaň v médiích, namířenou proti opozici.

1.5 Reakce režimu na narůstající opoziční nálady Československý režim se ocitl ve schizofrenní situaci. Na jedné straně se evidentně ukazovalo, že na sílící vliv nezávislých iniciativ a stále ostřeji projevovanou nespokojenost občanů s režimem není možné nadále reagovat pouze represí. Zásah proti demonstrantům v době Palachova týdne znamenal pro československý režim také další ztrátu prestiže v zahraničí, neboť byl ostře kritizován světovým tiskem, řadou významných osobností mezinárodního politického a kulturního života, vládami a parlamenty mnoha zemí, včetně zemí sovětského bloku (např. Polska). Proti zásahu ostře protestoval také pražský arcibiskup František kardinál Tomášek. Československo se navíc právě 15. ledna 1989 podpisem Závěrečného dokumentu vídeňské následné schůzky KBSE znovu a konkrétněji zavázalo k respektování lidských práv a občanských svobod. Samotné základní i vyšší organizace KSČ kritizovaly vedení strany a státu za způsob komunikace moci s veřejností, za brutalitu zásahů proti opozici, a za „špatnou úroveň centrálně řízené propagandy, její bezzubost a zaostávání za reálným vývojem politiky“ (Suk 1999: 49). Na druhé straně se však představitelé režimu v podstatě nebyli ochotni vzdát represivní metody boje s opozičními aktivitami. Vzhledem ke známým okolnostem, za jakých se před dvaceti lety dostali do svých mocenských pozic, ani nemohli reagovat na novou situaci (přestavba, požadavky společenských

30


reforem a dialogu s opozicí) jinak než represí, nechtěli-li přehodnotit svůj pohled na reformní proces v KSČ ze šedesátých let, a především z roku 1968. Brutální potlačení demonstrací v lednu 1989 bylo jen důsledkem této schizofrenie režimu. I nadále tak represe zůstávala základním prostředkem „dialogu“ s opozicí a společností. Předsednictvo ústředního výboru strany v lednu 1989 dokonce vytvořilo „koordinační skupinu pro boj s antisocialistickými silami“, jež měla za úkol „sledovat a vyhodnocovat nepřátelské aktivity nelegálních struktur a navrhovat účinná opatření“ (Otáhal 1999: 42). Důsledkem přesvědčení stranického vedení o nutnosti nadále používat represivní prostředky bylo i rozhodnutí Předsednictva Federálního shromáždění přijmout zákonné opatření k ochraně veřejného pořádku (tzv. pendrekový zákon), které právně legalizovalo zásahy bezpečnostních sil proti demonstrantům. Tato politika však byla doplněna snahou vedení KSČ o účinnější boj propagandistickými prostředky a mediálními kampaněmi. Předsednictvo ÚV KSČ již v lednu 1989 pověřilo nižší stranické složky, aby zvýšeným aktivitám opozice čelily pokud možno politickými prostředky a aby se pokoušely ukazovat veřejnosti pozitivní příklady „socialistické demokracie“. To se mělo dít například zvyšováním podílu pracujících na správě a řízení podniků, ofenzivnější argumentací sdělovacích prostředků proti opozičním aktivitám apod. Součástí tohoto propagandistického boje se již na konci roku 1988, konkrétně 10. prosince 1988, stalo také založení tzv. Výboru československé veřejnosti pro lidská práva a humanitární otázky. Založení této režimní organizace, oficiálně schválené předsednictvem ÚV KSČ dne 2. prosince 1988, bylo reakcí režimu na stále ostřeji formulované kritiky KBSE vůči nedodržování lidských práv v Československu. Komunistický režim usiloval o vytvoření dojmu, že se touto otázkou vážně zabývá. Tato instituce se měla podle instrukcí vedení strany zabývat dodržováním lidských práv v ČSSR, ale také například poukazovat na porušování lidských práv v západoevropských státech. Na jedné straně usilovalo vedení strany o to, aby složení tohoto výboru reprezentovalo celou československou společnost a aby v něm byly zastoupeny některé známé a populární osobnosti (předsedou výboru byl zvolen onkolog prof. Zdeněk Dientsbier), ale na druhé straně výboru jednoznačně zakázalo jakékoliv kontakty, či dokonce spolupráci s Chartou 77 a dalšími nezávislými iniciativami. Mírně se zvyšující angažovanost běžných občanů v opozičních aktivitách se projevovala od počátku roku 1989 v rychle rostoucím množství protestních petic, které byly zasílány československým státním orgánům. Například již na konci roku 1988 podepsalo cca 600 000 občanů petici za náboženské svobody, organizovanou katolíkem Antonínem Navrátilem s podporou praž-

31


ského arcibiskupa. Petiční akce dosahovaly svého úspěchu mimo jiné proto, že (na rozdíl od riskantní účasti na protirežimních veřejných demonstracích) podpis petice neznamenal pro občana tak výrazné osobní riziko či nebezpečí, jaké představovala účast na demonstraci. To se také projevovalo vysokým počtem podpisů pro petici za propuštění Václava Havla anebo později pro petici Několik vět. V lednu 1989 se ustavilo hnutí Iniciativa kulturních pracovníků, jehož prohlášení na protest proti zatčení Václava Havla a proti potlačení lednových demonstrací, zaslané federálnímu premiéru Ladislavu Adamcovi, podepsalo 692 osobností z oblasti oficiální i neoficiální kultury. Tito zástupci tvůrčí inteligence požadovali zahájení dialogu moci s veřejností a za předpoklad takového dialogu označili propuštění „vynikajícího dramatika a čestného člověka“ Václava Havla (Otáhal, Vaněk 1999: 18). Na základě této iniciativy vznikl poté v dubnu 1989 Výbor na podporu žádosti V. Havla o podmínečné propuštění z výkonu trestu. Tento výbor, složený z osobností oficiální kulturní scény, postupně shromáždil na 3 385 podpisů pod tuto petici a dne 17. května 1989 dosáhl Havlova propuštění. Právě tato iniciativa dokázala, že se postupně velmi rozmělňují hranice mezi opozicí a oficiální společností, jež dosud víceméně mlčela (Kopeček 2010: 20). Mezi hlavní aktivity většiny již existujících nezávislých iniciativ i Charty 77 v průběhu roku 1989 patřila série různých programových prohlášení, požadavků a výzev vůči státní moci, zdůrazňujících zejména požadavek na zahájení dialogu moci s veřejností, dále organizování veřejných demonstrací proti režimu a nakonec pořádání petičních akcí. Sem patří několik významných aktivit Charty 77, Demokratické iniciativy („Helsinská iniciativa k demokratizaci a vytvoření právního československého státu“ navrhující časový harmonogram přechodu Československa k demokracii v letech 1989–1992), Hnutí za občanskou svobodu („Cesty k demokracii po lednových událostech“ z 16. února 1989, „Principy nové ústavy“ z 26. června 1989), Československého helsinského výboru (pořádání fór helsinského výboru o stavu lidských práv), Obrody (výzva poslancům FS z 25. března 1989, aby v případě nové volby prezidenta uvažovali o A. Dubčekovi), Nezávislého mírového sdružení (podnět poslancům FS z 30. března 1989 k uzákonění náhradní civilní služby) či společných aktivit těchto a dalších iniciativ (např. Korza za lidská práva, demonstrace za zachování Stromovky, společná výzva premiérům a parlamentům pěti států Varšavské smlouvy z 3. července 1989, v níž byli tito vyzváni, aby se distancovali od vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968). Jedním z vrcholů těchto aktivit byla petiční akce Několik vět. Znění petice poprvé zveřejnila rozhlasová stanice Svobodná Evropa 29. června 1989. Autory textu petice byli V. Havel, J. Křižan, A. Vondra a S. Devátý. Petice,

32


kterou na počátku podepsalo asi 1 800 občanů, požadovala propuštění politických vězňů, neomezenou svobodu shromažďování, legalizaci nezávislých iniciativ, nezávislost médií, respektování náboženské svobody, péči o zlepšení životního prostředí a zahájení svobodné diskuse o hlavních problémech poválečných československých dějin. Petice byla otevřena všem občanům, byla šířena veřejně a byla zaslána představitelům státní moci. Tuto petici jako celospolečenskou akci podpořily všechny významné nezávislé iniciativy. Přestože ji stranické a státní vedení odmítlo a naopak zahájilo perzekuci jejích autorů a signatářů, do konce října 1989 ji podepsalo cca 40 000 občanů. Opozice se také ještě před listopadem 1989 pokusila o sjednocení různých nezávislých iniciativ do jednoho společného opozičního orgánu. Tak se již dne 11. července 1989 shodli v Brně zástupci HOS, DI a NMS na vytvoření Československého občanského výboru, mezi jehož cíle měla patřit další podpora petici Několik vět a v blízké budoucnosti „vytvoření ústavodárného shromáždění a vytváření pozitivního politického programu“ (Suk 1999: 75). Podobný pokus, avšak opět neúspěšně, zopakovaly aktivisté Obrody, NMS, HOS a DI na další schůzce v Brně 11. září 1989. Situace se z hlediska režimu zradikalizovala na počátku léta 1989. Maďarsko odstranilo v květnu 1989 zátarasy na své hranici s Rakouskem, v Polsku znamenaly červnové parlamentní volby katastrofální porážku komunistické strany. V červenci potom došlo k právní rehabilitaci bývalého maďarského premiéra Imre Nagye, vůdce „národní revoluce“ z roku 1956, a občané NDR začali dávat zřetelně najevo vztah ke svému režimu masovým exodem do Maďarska ve snaze dostat se na území Spolkové republiky Německo. Další diskreditaci „světového komunistického hnutí“ znamenal zásah čínské vlády proti studentům na náměstí Nebeského klidu v Pekingu v červnu 1989. Vedení KSČ se ovšem nadále pokoušelo pokračovat v dosavadní praxi zásadního odmítání jakýchkoli pokusů o politické změny. Svědčily o tom reakce čelných představitelů ÚV KSČ na probíhající události. V červnu 1989 například ideologický tajemník ústředního výboru strany J. Fojtík varoval na Slovensku před sílícím vlivem „kontrarevolučních sil“ v Maďarsku. Díky podobným projevům se komunistický režim v ČSSR stále více dostával do izolace nejen od vlastních občanů, ale také od některých partnerských států ve střední a východní Evropě. Během léta 1989 se množily kritické projevy československé veřejnosti na adresu vládnoucího režimu a jeho neochoty zahájit reformy. Pracovníci Prognostického ústavu ČSAV veřejně poukázali na nezbytnost ekonomických reforem. Právě v Prognostickém ústavu ČSAV vznikly ve druhé polovině roku 1989 dvě studie, které obsahovaly návrhy konkrétních ekonomických reforem. Jednalo se o dokumenty Souhrnná prognóza rozvoje ČSSR do roku

33


2010 a Dominanty nového sociálně-ekonomického rozvoje ČSSR. Tento druhý text již představoval koncepci přechodu od centrálně plánovaného hospodářství k tržní ekonomice v konkrétních československých podmínkách (Komárek 1990). Mezi jednotlivými nezávislými iniciativami československé opozice se však v létě 1989 projevily neshody, a to v otázce postoje k případné demonstraci u příležitosti výročí 21. srpna. Zatímco Hnutí za občanskou svobodu, Demokratická iniciativa a Sdružení T. G. Masaryka vydaly (9. srpna 1989) prohlášení vyzývající občany, aby se 21. srpna 1989 přidali k hodinovému protestnímu korzu na pěší zóně v Praze, o den později zveřejnily Charta 77, Nezávislé mírové sdružení, Společnost přátel USA, České děti, Mírový klub J. Lennona a Polsko-československá solidarita prohlášení Slovo k srpnovému výročí, ve kterém vyjádřily obavy z možného brutálního ozbrojeného zásahu státní moci proti účastníkům demonstrací u příležitosti výročí 21. srpna. Tyto iniciativy zároveň doporučily občanům mírnější formu protestu, například v podobě nepoužívání městské hromadné dopravy. Ve svém stanovisku prezentovaném ve Svobodné Evropě 15. srpna 1989 se pak Václav Havel postavil na stranu těch, kteří se obávali represí ze strany státní moci, a prohlásil, že v tuto chvíli ještě nenastala situace, jež si vyžaduje velkých rizik a velkých obětí (Suk 1999: 79). Tento postoj HOS a DI odmítly. Demonstrace, která se pak v Praze na Václavském náměstí a v přilehlých ulicích uskutečnila 21. srpna 1989, se zúčastnilo cca 1 500 občanů. Demonstranti byli bezpečnostními silami rozehnáni. K výraznějším změnám dochází na podzim roku 1989. Díky masivnímu přílivu východoněmeckých občanů do Prahy s úmyslem dostat se přes ČSSR do SRN jsou českoslovenští občané vlastně poprvé konfrontováni s veřejně vyjádřeným odporem obyvatel komunistického státu proti tomuto režimu. Zřejmě na nátlak sovětského vedení, které již v tuto chvíli nepodporovalo Honeckerovo konzervativní vedení, souhlasila nakonec československá vláda s povolením tranzitu občanů NDR přes území ČSSR do SRN. V průběhu dvou následujících měsíců se východoněmecký režim zhroutil. V září 1989 opět dochází k výraznému zesílení činnosti opozičních struktur a nezávislých iniciativ. Představitelé kulturní a vědecké obce založili 6. září 1989 Kruh nezávislé inteligence (KNI), mezi jehož hlavní priority patřila demokratizace ČSAV, novelizace vysokoškolského zákona a obnovení kvalitativní úrovně československého školství. KNI za svůj hlavní úkol považoval „sebeuvědomění inteligence a (probuzení) vědomí její úlohy v současné krizi“ (Otáhal 1999: 92). Zakladatelé KNI v základním komuniké charakterizovali Kruh jako „otevřené společenství, které si klade za cíl přispět k rehabilitaci vzdělanosti a racionality, pravdy a poznání, dialogu a tolerance v době, kdy

34


se Československo ocitlo na křižovatce a rozhoduje o svém dalším vývoji a mezinárodním postavení“ (Otáhal 1999: 93). Mezi hlavní aktivisty KNI patřili: sociolog I. Gabal, matematik M. Katětov, filozof V. Trojan, matematik P. Vopěnka, novinář P. Kučera a informatik V. Žák. Aktivisté KNI se však rozhodně nesoustředili pouze na obhajobu zájmů vědecké obce. Už ve svém základním dokumentu zdůraznili odhodlání bránit ty vědecké a kulturní pracovníky, „kteří jsou postihováni za prosazování akademických a občanských svobod“ (Otáhal 1999: 99). To se projevilo například v dopise, který KNI zaslal 19. října 1989 prezidentu republiky Gustávu Husákovi a v němž aktivisté protestovali proti uvěznění novinářů Lidových novin Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana. Stejně tak KNI protestoval (dopisem premiéru Ladislavu Adamcovi) proti šikanování svého člena Miloše Zemana, který byl tehdy vyhozen ze zaměstnání ve Výzkumném ústavu ekonomiky zemědělství a výživy. Mezi další protestní aktivity patřilo například prohlášení Československé demokratické iniciativy z 15. září 1989, ve kterém vyzvala občany ke stupňování všech možných forem opozičního nátlaku na představitele režimu, od petiční činnosti až po veřejné manifestace. Výzvu k otevření dialogu s protestující veřejností zaslali premiéru Ladislavu Adamcovi i někteří signatáři petice Několik vět. V září 1989 také proběhly významné diskuse o současném postavení a možnostech československé opozice. Ve třetím (zářijovém) čísle samizdatového časopisu Sport vyšel komentář signatáře Charty 77 Jana Rumla, nazvaný Limity současné opozice. Ruml zde kritizoval tzv. nezávislé iniciativy v souvislosti se spory o povahu veřejných protirežimních demonstrací. Poukazoval na absenci koncepce a politického programu v opozičních řadách a upozornil na to, že nezávislé iniciativy mezi sebou nevedou diskusi o místě protirežimních demonstrací v činnosti opozice. Sám Ruml přikládal demonstracím přední význam v „postupném dobývání prostoru“ (Suk 1999: 88). Ve stejném čísle tohoto časopisu vyšel také rozhovor novináře I. Lampera s V. Havlem na téma možné budoucí Havlovy politické angažovanosti. Havel zde vyjevil svou názorovou rozpolcenost, když na jedné straně odmítl hrát roli, kterou od něj v současnosti žádá část veřejnosti, tj. roli politika, ale na druhé straně připustil, že nemůže opustit své dosavadní společenské působení. Jako určité východisko z této rozporné pozice nabídl roli zprostředkovatele společenského dialogu. Havel se také počátkem října 1989 (7. října 1989 v článku v Lidových novinách, nazvaném Hodina mezi zkrachovancem a ztroskotancem) znovu vrátil k diskusi o současné podobě opozice a stavu její činnosti. Konstatoval, že československé nezávislé iniciativy se ještě zdaleka nepřeměnily ve skutečnou politickou opozici. Vyzval je proto k realistickému pohledu na

35


opoziční činnost – to, že lidé chodí na demonstrace, podle něj ještě neznamená záruku budoucího úspěchu. Havel odmítl přeceňování významu protirežimních demonstrací na úkor každodenní drobné opoziční práce, ke které také opozici vyzval (Havel 1999a: 1154–1159). Také v důsledku této Havlovy výzvy směrem k soustředěnější přípravě opozice na možné budoucí politické změny se na přelomu října a listopadu 1989 shodli představitelé některých nezávislých iniciativ (Obroda, HOS, ČSDI) na vytvoření Koordinačního výboru československé politické opozice a nabídli někdejším prvním mluvčím Charty 77 Václavu Havlovi a Jiřímu Hájkovi, aby se stali jeho členy. Zjevně inspirováni myšlenkou polských občanských výborů, soustavně se v letech 1987–1988 připravujících na převzetí podílu na moci, vytkli si zakladatelé tohoto československého výboru za svůj hlavní úkol vybudovat reprezentativní „Národní a občanský výbor“, v rámci něhož by měly týmy odborníků pracovat na návrzích reforem československé společnosti, které by zajistily přechod k demokracii a tržnímu hospodářství. Ani tento pokus o sjednocení nezávislých iniciativ však nenašel širší společenský ohlas. Na podzim roku 1989 však dále narůstala nespokojenost občanů s absencí pozitivní reakce mocenských struktur na volání opozice, nezávislých iniciativ a ekologických sdružení po otevřeném politickém dialogu.12 Skupina veřejně protestujících občanů byla sice nevelká, ovšem pro držitele moci byl z hlediska pozdějších událostí rozhodující postoj „mlčící většiny“, která – jak se později ukázalo – nebyla ochotna stávající režim podpořit.

1.6 Pozdní fáze komunistického režimu z teoretické perspektivy Jestliže jsme výše načrtli charakteristiku posledních let komunistického režimu v Československu, včetně popsání krizových projevů a příčin nespo12 Za povšimnutí stojí rozpor mezi poměrně velkým významem protestních akcí ekologů v procesu nastartování společenské změny v ČSSR v listopadu 1989 a silným nezájmem veřejnosti o tyto akce v osmdesátých letech, na který upozorňovali sami ekologové v odborných časopisech. Jistá změna v postoji veřejnosti zřejmě nastala po lednu 1988, kdy ministr vnitra ČSR odtajnil některé zdravotnické údaje. Tyto zcela konkrétní a silně znepokojivé informace o negativních vlivech životního prostředí na zdravotní stav populace vybudily v nejhůře postižených oblastech obyvatelstvo z letargie a vedly ke zintenzivnění snahy občanů o pozitivní změny v podobě rostoucího počtu demonstrací a petic. Důsledkem zvýšeného přísunu informací byl paradoxně další pokles důvěry obyvatelstva v pravdivost státem poskytovaných údajů (Vaněk 1995).

36


kojenosti veřejnosti s tímto režimem, zbývá ještě pokusit se zařadit československý režim do rámce obecné typologie nedemokratických režimů, což nám umožní lépe pochopit samotný průběh pádu tohoto režimu i charakter československého přechodu k demokracii.13 Vyjdeme-li z klasické teorie totalitarismu Carla J. Friedricha a Zbigniewa Brzezinského14, pak v osmdesátých letech lze z jimi stanovených prvků totalitního režimu v Československu pozorovat přítomnost pouze dvou až tří z nich: úplné kontroly ozbrojené moci a centrálně řízené ekonomiky. Fyzické násilí proti odpůrcům režimu systematicky (tak jako v padesátých letech) rozhodně uplatňováno nebylo, i když také v osmdesátých letech najdeme případy jednotlivců, na nichž byl fyzický teror uplatněn („preventivní“ vyvážení opozičních aktivistů v noci do lesa, tragický případ smrti P. Wonky). Na druhé straně byl v Československu i v osmdesátých letech uplatňován systém psychického a sociálního teroru. Děti z rodin disidentů měly stále v důsledku zhoršeného „kádrového profilu“ ztíženu možnost vysokoškolského studia, v opozici aktivní lidé byli neustále obtěžováni a buzerováni všemožnou byrokracií (opakované zabavování cestovních pasů či řidičských průkazů, odpojování telefonů), byl jim ztěžován přístup k přidělovaným bytům, byli propouštěni ze zaměstnání apod. Ideologie tvořila již jen formální vnější slupku moci, stranický systém vykazoval spíše znaky systému s hegemonní stranou, kde vedle KSČ působily (i když spíše formálně) i další politické subjekty (Sartori 2005: 234–243). KSČ byla vedena skupinou aparátčíků v předsednictvu ÚV a role generálního tajemníka strany neodpovídala vymezení stranického vůdce v klasickém totalitním režimu. Navíc výměna v této funkci, provedená v roce 1987, vedla vzhledem k osobnostním rysům M. Jakeše k dalšímu oslabení role generálního tajemníka strany v celém mocenském systému. Jestliže M. Jakeš sám charakterizoval postavení stranické špičky výrazem „kůl v plotě“, pak takové sebehodnocení rozhodně nemohlo odpovídat klasické představě o všeobjímající moci totalitního režimu. Takový režim už také nebyl schopen plně kontrolovat mimopolitický život občanů (Dvořáková, Kunc 1994: 128). Teorie nedemokratických režimů Juana J. Linze (2000) charakterizuje míru nedemokratičnosti režimu následujícími znaky:  Stupeň politického pluralismu: v tomto smyslu byla míra plurality v Československu minimální. Přestože v zemi existovaly opoziční skupiny, jejich

13

Tato část se opírá zejména o práce následujících autorů: Civín (2005), Dvořáková, Kunc (1994), Friedrich, Brzezinski (1961), Kitschelt (1995), Linz (2000), Linz, Stepan (1996).

14

Stanovují tyto základní znaky totalitního režimu: oficiální povinná ideologie, jediná vládnoucí politická strana v čele s vůdcem, kontrola ozbrojené moci, kontrola sdělovacích prostředků, systém fyzické a psychické kontroly společnosti, centrálně plánovaná a řízená ekonomika (Friedrich, Brzezinski 1961).

37


role byla minimální a začala stoupat až v důsledku uvolňování poměrů v závěru osmdesátých let.  Stupeň reálné politické participace občanů: právě v důsledku nepsané smlouvy mezi občany a režimem většina občanů žádnou politickou aktivitu nevyvíjela, maximálně se účastnila povinných oslav svátků a výročí režimu. Od poloviny osmdesátých let ale můžeme pozorovat narůstající množství veřejných projevů nespokojenosti s režimem, který ztrácel schopnost plnit „svou“ část nepsané dohody s občany.  Stupeň ideologizace: ten, jak jsme ukázali v předchozím textu, byl velmi nízký. Většina společnosti ani představitelů režimu nevnímala oficiální ideologii jako soubor věrohodných argumentů na podporu režimu, ale pouze jako povinně vyznávaný soubor frází.  Charakter vůdcovství: vrcholem mocenské pyramidy v komunistickém Československu bylo spíše předsednictvo ÚV KSČ než osoba generálního tajemníka strany a role kolektivního předsednictva v rozhodovacích procesech stoupala. Toto vedení se ve svém rozhodování chovalo spíše pragmaticky, byrokraticky a předvídatelně, jelikož bylo stále více nuceno pohybovat se ve vymezeném právním rámci (Civín 2005: 213–215). Výše nastíněné charakteristické rysy odpovídají v pojetí Juana J. Linze a Alfreda Stepana typu posttotalitního režimu, což pro československý případ potvrzují i další autoři (Linz, Stepan 1996, Szomolányi 1998, Dvořáková, Kunc 1994, Havel 1999a, Civín 2005). V typologii Linze a Stepana dále najdeme zpřesňující označení fáze, ve které se československý posttotalitní režim v osmdesátých letech nacházel: mluví o posttotalitarismu „zamrzlém“. Takovýto režim je charakteristický omezenou schopností jakkoli reagovat na proměnlivý vývoj a urputnou snahou udržet status quo. Jakešovský režim na konci osmdesátých let připomínal nesmělého provazochodce, který z obavy z pádu odmítá uprostřed lana učinit jakýkoli další krok. Nebyl schopen ani výraznějších reforem, ani vyjednávání s opozicí, ale ani radikálnějšího postupu vůči narůstajícím aktivitám opozice. V letech 1988–1989 vznikají nová protestní hnutí a režim jejich činnost není schopen zastavit. Režim naopak ve snaze udržet si klesající podporu veřejnosti učiní i některé ústupky: přestane rušit příjem vysílání rádia Svobodná Evropa a zjednoduší podmínky pro cesty do „kapitalistické ciziny“. V tomto smyslu však jen dále oslabuje svou legitimitu v očích občanů, ovšem i vlastních represivních složek (Linz, Stepan 1996: 50–51). Zajímavou inovaci do teorie nedemokratických režimů přinesl Herbert Kitschelt, který se svou typologií komunistických režimů pokusil maximálně vystihnout jednak rozdíly mezi jednotlivými režimy střední a východní

38


Evropy a jednak charakteristiky každého z těchto režimů s respektem k jejich dobové realitě. Rozlišil tak tři typy komunistických režimů (patrimoniální, byrokraticko-autoritářské a národně-konsenzuální), přičemž československý normalizační režim řadí mezi typ „byrokraticko-autoritářský“. Mocenský monopol v tomto typu režimu sice drží v rukou úzká stranická elita v předsednictvu ÚV KSČ, ale celý režim je fakticky ovládán mocnou byrokracií na všech úrovních rozhodování, jejíž rozhodovací metody jsou více sofistikované než totalitární (Kitschelt 1995: 452–453). Dokonce i rozhodovací procesy ve vedení KSČ jsou výrazně zbyrokratizovány, což ve svém důsledku moc členů předsednictva do určité míry i omezuje, neboť jsou stále více nuceni respektovat zákonné procedury a postupy, jakož i hlas odborné veřejnosti.15 Shrneme-li snahu definovat charakteristiku komunistického režimu v Československu druhé poloviny osmdesátých let, můžeme konstatovat, že přes vnější slupku nehybnosti, fádnosti a strnulosti procházel i tento režim četnými změnami. Občané pociťovali stále hlubší propast mezi oficiálně hlásanou ideologií a realitou jejich životů ve sféře politické, ekonomické, kulturní či ekologické. Neschopnost režimu účinně potírat opoziční postoje rozšiřovala prostor společenské plurality (Civín 2005: 219). Proměňovala se i atmosféra uvnitř opozice: doposud dominantní postavení Charty 77 stále více narušovaly nově vznikající nezávislé iniciativy, většinou nespokojené s příliš opatrnými postupy chartistů a žádající radikálnější protirežimní vystupování. K opozici se stále častěji přidávali i lidé mimo disent, zejména intelektuálové a představitelé kulturní scény (Civín 2005: 219; Otáhal 1999). I původně nepolitická témata, zejména ochrana životního prostředí či stav zdravotnictví, byla v důsledku nečinnosti režimu výrazně politizována (Civín 2005: 219; Vaněk 1999). Uvnitř stranického vedení probíhal skrytý konflikt pragmatického a konzervativního křídla, který ale neměl jednoznačného vítěze.16 To bylo způsobeno tím, že prakticky celá stranická špička v Československu na konci osmdesátých let byla (v důsledku své instalace po okupaci v roce 1968) spojena jednotným odporem proti jakékoli liberalizaci režimu, jež mohla být jedinou alternativou otevření přechodu k demokracii 15 Například zasedání pléna ÚV KSČ v dubnu 1988 rozhodlo o postupném omezování vlivu strany na činnost vlády a státního aparátu a navrhlo omezení počtu volebních období generálního tajemníka. (Vykoukal, Litera, Tejchman 2000: 593; srv. Štefek 2010) 16

Tyto spory na veřejnost eskalovaly v podobě demise několika odpůrců konzervativců z předsednictva ÚV KSČ na plénu ÚV v dubnu 1988: odstoupili šéf Prahy A. Kapek, J. Haman a J. Havlín; hlavní ideolog strany V. Biľak byl donucen odejít z předsednictva ÚV i z vedení komise ÚV pro zahraniční politiku, kde jej nahradil J. Lenárt. Tyto změny byly dovršeny demisí federálního premiéra Lubomíra Štrougala 10. října 1988, čímž byl tzv. pragmatický proud ve vedení strany minimalizován, nicméně posílil (v osobě nového premiéra Ladislava Adamce a jeho týmu) na úrovni vládní administrativy (Vykoukal, Litera, Tejchman 2000: 593).

39


zevnitř mocenské struktury starého režimu (Dvořáková, Kunc 1994: 129). V důsledku toho nebyl režim schopen měnit kurz, provádět stále žádanější reformy a tlumit tak společenské napětí. Ve společnosti ovšem docházelo k posunům, opozice se stále častěji hlásila o slovo a vtahovala do svých aktivit širší okruh veřejnosti. Stále otevřenější kritiku umožňovala i státem řízená média a film. Tento „tající“ posttotalitní byrokraticko-autoritářský režim pak ve chvíli výbuchu lidové nespokojenosti neměl sílu a vlastně ani ochotu se bránit a poměrně rychle se zhroutil.

40

2. Přechod k demokracii v Československu 1989–1992 Jan Bureš

Zpočátku spontánní lidový odpor vůči násilí spáchanému režimem na studentech nachází svou institucionalizaci dva dny po 17. listopadu 1989 založením Občanského fóra (OF) jako hnutí sjednocujícího většinu dosavadní opozice i zástupce některých oficiálních struktur, které se staví do čela veřejného protestu a formulují základní požadavky vůči státní moci. V podstatě již během jednoho týdne po 17. listopadu se mezi hlavní cíle OF dostal požadavek na uspořádání demokratických voleb jako hlavní předpoklad jakékoliv zásadnější transformace československého politického systému.17

2.1 Pád starého režimu (listopad až prosinec 1989) Vedení KSČ, dosavadní nositelky monopolní politické moci, nebylo schopno na vzniklé masové protesty adekvátně reagovat. S posvěcením stranického vedení se tak role zprostředkovatele jednání a řešitele vzniklé politické krize spíše sólově ujal stávající premiér federální vlády Ladislav Adamec. Ten zahájil jednání se zástupci OF v naději, že se mu podaří současnou politickou krizi vyřešit nejen rychle, ale pokud možno také bez větší ztráty pozic komunistické strany. Občanské fórum však pod tlakem protestující ulice nutně muselo stupňovat své požadavky. Jakmile premiér Adamec dospěl

17

Vzhledem k rozsahu této studie a její spíše analytické povaze zde není prostor pro podrobný historický nástin vývoje událostí listopadu a prosince 1989. Případné zájemce odkazujeme na bohatou pramennou a historickou literaturu k této tematice: Bureš (2007: 38–143), Měchýř (1999a), Otáhal, Vaněk (1999), Suk (2003); k procesům politické změny na regionální úrovni viz Valeš (2005, 2007).

41


k závěru, že další plnění požadavků OF by jej postavilo do pozice hrobaře celého mocenského systému KSČ, odmítl dál tuto roli hrát a podal demisi. Za svého nástupce do funkce předsedy federální vlády doporučil prezidentu republiky mladého slovenského právníka, komunistu Mariána Čalfu. Čalfova role je v dalším procesu přechodu k demokracii naprosto klíčová, neboť to byl právě on, kdo (s víceméně tichým souhlasem KSČ) pokračoval nejen v jednání s opozicí, ale především přistoupil na její hlavní transformační požadavky – cílem řešení stávající krize má být uskutečnění svobodných voleb a budování systému parlamentní demokracie. Marián Čalfa jako nový federální premiér (od 10. prosince 1989) založil svou politiku na kompromisu mezi zájmy nových prodemokratických politických hnutí – českého OF a slovenské Veřejnosti proti násilí (VPN) – a zástupců politických stran odcházející moci starého režimu – KSČ, Československé strany lidové (ČSL) a Československé strany socialistické (ČSS). Všechny hlavní transformační kroky, jež měly být v politické a ekonomické oblasti učiněny v období politického provizoria do prvních svobodných voleb (jejichž termín byl stanoven na začátek června 1990), měly být realizovány na základě všeobecného konsenzu, dojednaného tzv. „rozhodujícími politickými silami“ u kulatých stolů. Tyto kulaté stoly se pak skutečně konaly pravidelně ještě v lednu a únoru 1990 a padla u nich tak zásadní rozhodnutí, jako byla podoba nového zákona o politických stranách či volebních zákonů a nového volebního systému. Výsledkem Čalfovy snahy o kompromis mezi představiteli starého a nového režimu bylo také dojednání podpory většiny komunistických poslanců federálního parlamentu pro zvolení dosavadního vůdce opozice Václava Havla novým československým prezidentem (29. prosince 1989). Od 17. listopadu do konce roku 1989 došlo k několika tak zásadním změnám v dosavadním mocenském systému, že se v povědomí široké veřejnosti pro tento krátký časový úsek vžilo označení „revoluce“: poté, co představitelé komunistické vlády poprvé za celou dobu existence svého režimu oficiálně uznali v podobě OF reálně existující opoziční politické seskupení, začali s jeho zástupci vyjednávat o podmínkách řešení politické krize. Tato jednání pak vyústila v sestavení nové vlády, v níž poprvé od roku 1948 neměli většinu zástupci KSČ. Mezitím byla pod tlakem masové účasti veřejnosti v generální stávce zrušena ústavní záruka monopolní moci KSČ v československém ústavním systému. V důsledku dohod uzavřených mezi týmem nového premiéra Mariána Čalfy a zástupci opozičních hnutí odstoupil nejvyšší ústavní činitel a hlavní představitel normalizačního režimu – prezident Gustáv Husák – a na jeho místo byl na samém konci roku 1989 zvolen neoficiální vůdce opozice Václav Havel.

42

Přechod k demokracii v Československu 1989–1992

Ambicí předkládané kapitoly samozřejmě není podat provždy jasnou a platnou definici československé politické změny, spíše přispět k diskusi nad některými poznámkami a otázkami. Má-li být jakékoliv hledání zobecňujícího označení určitého společenského jevu relevantní, je nutno kromě teoretických konceptů, obecně již v metodologii vědecké disciplíny používaných, vycházet především ze znalosti reálných faktů. V našem případě to znamená pokusit se vyjít z informací, jež máme o průběhu oněch klíčových šesti týdnů v závěru roku 1989, které ukončily v Československu monopolní vládu jedné politické strany a vedly k nakročení na cestu k politickému pluralismu. Způsob, jakým narychlo vzniklé opoziční seskupení (OF) v listopadu a prosinci 1989 vedlo politická jednání s dosavadními držiteli moci, byl pochopitelně také do určité míry ovlivněn předchozím vývojem. Jednak šlo o sociální a názorovou strukturu předlistopadové opozice, ale také o metody činnosti, které tato opozice (zejména v podobě Charty 77) používala v boji proti režimu před listopadem 1989. Samo toto téma je však natolik rozsáhlé, že by vyžadovalo nejednu samostatnou studii. Události, které se odehrávaly v Praze a jejichž vyústěním byla změna politického systému, měly několik center a byly tvořeny několika hlavními procesy, s různou mírou organizovanosti a řízenosti na jedné straně a nahodilosti či chaotičnosti na straně druhé. Za hlavní centra, z nichž byl vývoj určován či alespoň významně ovlivňován, je možno pokládat především nejužší vedení OF, tvořené přibližně deseti stálými členy, kteří se zúčastňovali všech důležitých jednání a akcí,18 a koordinační stávkový výbor vysokoškolských studentů, jenž se ustavil 19. listopadu 1989. Přestože se někteří studentští vůdci v průběhu listopadových událostí pokoušeli o vlastní, na OF nezávislý postup, většina studentů zajišťovala medializační a technicko-organizační fungování OF. Na straně držitelů moci byl nejdůležitějším hybatelem událostí tým poradců a spolupracovníků federálního premiéra Ladislava Adamce a do jisté, spíše jen omezené míry také někteří další členové předsednictva ÚV KSČ. V důsledku dojednání prvních konkrétních politických změn (vypuštění některých článků z Ústavy apod.) bylo do hry od 29. listopadu 1989 vtaženo také Federální shromáždění (FS). Za hlavní procesy určující pohyb událostí je možno označit jednak lidové demonstrace v Praze a dalších velkých městech (počínající „iniciační“ demonstrací studentů 17. listopadu na Národní třídě) a jednak politická jednání, která zahájili zástupci opozice (OF) s držiteli moci prakticky od 21. listopadu. A právě tato jednání byla hlavním prostředkem politické 18 Václav Havel, Jiří Křižan, Alexander Vondra, Michael Kocáb, Michal Horáček, Radim Palouš, Vladimír Hanzel, Petr Pithart, Ivan Havel, Jozef Vavroušek (K vývoji struktury OF blíže: Suk 1995).

43


změny v Československu. Hlavní změny politického systému uskutečněné do konce roku 1989 vzešly právě z dohod mezi zástupci OF/VPN a předsedou federální vlády. Tab. 2.1 Zlomové události průběhu politické změny v Československu Datum

Událost

17. listopad 1989

„Výbuch“ – násilné potlačení studentské demonstrace na Národní třídě, následná medializace tohoto aktu násilí v zahraničních i čs. médiích.

19. listopad 1989

Vznik nového aktéra událostí – opozičního uskupení v podobě OF.

21. listopad 1989

Státní orgány akceptují požadavek opozice na jednání (premiér Ladislav Adamec poprvé přijímá zástupce OF).

22. listopad 1989

Řady opozice (OF) rozšiřují ekonomové z Prognostického ústavu ČSAV, kteří opozici nabízejí vytvoření programu ekonomických reforem.

24. listopad 1989

První vítězství opozice – demise nejužšího vedení ÚV KSČ.

26. listopad 1989

Posun v pozici OF – první oficiální jednání mezi zástupci OF a týmem premiéra Ladislava Adamce.

27. listopad 1989

Veřejnost vyjadřuje v generální stávce masově a veřejně svou nedůvěru vládě komunistické strany.

29. listopad 1989

Federální shromáždění schvaluje změnu Ústavy, která znamená ukončení vlády jedné strany de iure.

3. prosinec 1989

Vláda „16:5“ – opozice ostře odmítá vysoký počet členů KSČ v nové vládě, následuje pád premiéra Ladislava Adamce; vedení OF mění taktiku a přijímá myšlenku přímé účasti zástupců OF v další vládě.

6. prosinec 1989

Nový generální tajemník ÚV KSČ Karel Urbánek odhaluje vratkost svého postavení – ustupuje téměř všem požadavkům OF.

8. prosinec 1989

Nový federální premiér Marián Čalfa vyjadřuje souhlas se všemi významnými požadavky OF/VPN.

10. prosinec 1989

Jmenování vlády s převahou nekomunistů a s ministry delegovanými opozičními hnutími; demise hlavního představitele normalizačního režimu – prezidenta Gustáva Husáka.

15. prosinec 1989

Schůzka opozičního vůdce Václava Havla s premiérem Mariánem Čalfou – ten nabízí scénář a způsob, jakým zvolit V. Havla prezidentem republiky do konce roku 1989.

19. prosinec 1989

Federální shromáždění vyjadřuje důvěru nové vládě Mariána Čalfy.

29. prosinec 1989

Do nejvyšší státní funkce – prezidenta republiky – je zvolen vůdce opozičního hnutí Václav Havel.

Samotná studentská demonstrace 17. listopadu 1989 je zajímavá zejména ve dvou svých aspektech. Jednak proto, že se jí zúčastnilo neobvykle vysoké množství občanů. Pamětníci, kteří se pravidelně účastnili protestních shromáždění, pořádaných opozicí, dosvědčují, že pokud se již na demonstraci sešlo 1 500 – 2 000 lidí, bylo to považováno za veliký úspěch. Na demonstraci 17. listopadu 1989 se však odhadem sešlo přes 50 000 lidí.

44


Důvodů bylo několik: studenti – organizátoři vzpomínkové akce k uctění památky Jana Opletala (zastřeleného nacisty v roce 1939) – měli zájem, aby přišlo co nejvíce lidí. Věděli ovšem, že Pražané se většinou obávají přijít na demonstrace organizované opozicí (např. Chartou 77), neboť takovéto demonstrace byly vždy přímo spojeny s fyzickou represí ze strany policejních orgánů státu. Studenti se tedy dohodli se zástupci opozice, že její představitelé nebudou akci spolupořádat. Navíc se oficiálním pořadatelem akce stal Socialistický svaz mládeže (SSM), tedy vysloveně prorežimní, i když v posledních měsících silně kritická organizace. Druhým, neméně zajímavým aspektem demonstrace je míra brutality policejních orgánů, s jakou byla na Národní třídě potlačena. Zde jsou ovšem důvody méně jasné. Existuje několik více nebo méně ověřených spekulací, které se pohybují od reálných až po fantasmagorické. Realistické teorie říkají, že v rámci vedení KSČ existovalo několik křídel politiků, vzájemně soupeřících o moc. Cílem těch, kteří měli chtít v zájmu upevnění režimu tento režim reformovat, mělo být odstranění těch, kteří se bránili jakýmkoli reformám (tedy především šéfa KSČ M. Jakeše). Tato teorie je založena na tom, že hlavní přívrženec výše zmíněných „reformistů“, šéf Státní bezpečnosti (StB) generál A. Lorenz, měl svým lidem na Národní třídě vydávat pokyny k brutálnímu postupu vůči studentům, s cílem zdiskreditovat současné stranické (jakešovské) vedení. Vysoká míra brutality zásahu vedla k tomu, že hned v sobotu 18. listopadu 1989 se začaly objevovat požadavky studentů na zásadní protest proti komunistickému režimu. Objevila se první protestní prohlášení, zejména herci všech pražských divadel přestali hrát a studenti pražských vysokých škol vyhlásili na 27. listopadu dvouhodinovou generální stávku. V sobotu 18. listopadu se začala aktivovat i opozice – Charta 77 vydala prohlášení, v němž žádala odstoupení osob zodpovědných za policejní zásah a zahájení dialogu o celospolečenských změnách; dále vyzvala občany, aby se podíleli na diskusi o změnách, a státníky světa (zejména M. Gorbačova a G. Bushe), aby přinutili československé vedení k dialogu s veřejností. Vývoj událostí ještě urychlila v sobotu 18. listopadu večer rozhlasem vysílaná „falešná“ zpráva o smrti studenta Martina Šmída, který měl zemřít na následky zranění utrpěných při demonstraci 17. listopadu. Zpráva o smrti Martina Šmída do určité míry zbavila občany strachu z represe, a přestože byla po několika dnech dementována, sehrála roli urychlovače nespokojenosti veřejnosti s režimem.

45


2.1.1 Devatenáctý listopad 1989: Vznik nového aktéra událostí – opozičního uskupení Občanského fóra19 Z hlediska dalšího průběhu listopadové revoluce můžeme za nejvýznamnější událost zcela jistě označit založení OF – skupiny, která usměrnila další vývoj. Občanské fórum vzniklo spojením několika dosavadních opozičních struktur, iniciativ a hnutí a jeho založení bylo koordinováno představiteli Charty 77, zejména Václavem Havlem. Osoba Václava Havla hrála v podstatě od této chvíle ústřední roli a je možno konstatovat, že byl všemi proudy respektovanou autoritou. V jeho bytě se po celý den 19. listopadu 1989 připravovalo založení OF jako hnutí, sjednocujícího hlavní československé opoziční skupiny, připravovala se první prohlášení OF a promýšlely první strategie politického postupu opozice. Rozhodující vliv v OF získali Havlem vybraní disidenti, s nimiž dlouhá léta spolupracoval. Zakladatelům OF šlo však na druhé straně zejména o to, aby OF nebylo založeno pouze jako čistě opoziční hnutí, ale naopak – aby v něm byly zastoupeny co nejširší vrstvy československé společnosti, hlavní sociální skupiny, povolené politické strany (i ty kolaborující s komunisty), církve apod. Hlavním důvodem tohoto postupu byl fakt, že opozice byla v Československu velice slabá, izolovaná a její pozice ve společnosti vratká. Bylo tedy třeba zabránit rozdělení společnosti a naopak bylo nutno usilovat o to, přesvědčit všechny vrstvy československé veřejnosti, že demokratizace politických poměrů v zemi je v zájmu každé z nich. Občanské fórum proto zpočátku zvolilo poměrně umírněnou strategii svého postupu. Odmítlo radikální požadavky některých disidentů na urychlenou realizaci svobodných voleb, vytvoření demokratické ústavy či ustavení přechodné vlády a uskutečnění referenda o ústavě. Václav Havel jako přirozený lídr OF naopak zdůrazňoval zejména potřebu zahájení celospolečenského dialogu o budoucnosti země. Protože státní moc odmítala jednat s nezávislými iniciativami, bylo podle Havla nutno sdružit všechny opoziční skupiny do OF, které „by se nabídlo, že bude operativním partnerem moci při jednání“. Václav Havel považoval za podstatné, že součástí OF se stali i lidé z oficiálních struktur, a prohlásil, že do OF může vstoupit každý, kdo se ztotožní s jeho charakterem a základními požadavky. Prvním vyjádřením programových požadavků OF bylo jeho základní prohlášení k veřejnosti z 19. listopadu 1989. V něm vyjádřilo ochotu ihned zahájit jednání se státní mocí o splnění požadavků „veřejnosti,“ které ovšem byly 19 K problematice založení OF srv. zejména Bureš (2007), Horáček (1990), Otáhal, Sládek (1990), Suk (1995, 2003), Koutská, Ripka, Žáček (2009).

46


formulovány právě v tomto textu. Nejednalo se zde zatím ještě o pozitivní politický program, směřující k uskutečnění zásadních změn politického a ekonomického systému, neboť OF formulovalo své požadavky původně jako podmínky, po jejichž splnění bylo ochotno vstoupit do jednání se státní mocí. Šlo zejména o požadavek na odstoupení nejzkompromitovanějších představitelů vládnoucího režimu, ustavení komise k vyšetření masakru studentů na Národní třídě 17. listopadu 1989 a propuštění politických vězňů. Prvním skutečným pozitivním programovým prohlášením OF bylo až provolání Co chceme z 26. listopadu 1989. Zde OF upozornilo na nespravedlnosti, jichž se po desetiletí dopouštěl nedemokratický režim, historicky odsoudilo režim tím, že jej učinilo zodpovědným za morální, duchovní, ekologickou, sociální, ekonomickou a politickou krizi. Opozice zároveň upozornila, že se nespokojí s pouhou změnou osob v mocenských pozicích, ale že naopak bude usilovat o vytvoření právního a demokratického státu. Za nezbytný předpoklad k tomu považovalo OF uskutečnění svobodných voleb a přijetí nové Ústavy, tedy základní podmínky k zakončení první fáze přechodu k demokratickému systému. Hloubku požadované změny vyjádřila opozice poukazem na nutnost vytvoření „zásadních, důsledných a trvalých změn politického systému společnosti“. To znamenalo vytvořit demokratické instituce a mechanismy, jež umožní důslednou kontrolu občanů nad rozhodováním politiků. Opozice se vyslovila pro rovnost všech politických stran při účasti ve svobodných volbách, čímž nabídla vstřícnou ruku také KSČ, která ovšem podle názoru OF musela nejdříve upustit od své ústavně zajištěné vedoucí role ve společnosti. To byl v dané chvíli požadavek poměrně radikální, ovšem pro opozici v podstatě minimální. Také v oblasti zahraniční politiky požadovala opozice výraznou změnu, a to integraci Československa do evropských struktur. Aby vyvážila tento požadavek a učinila tak stávající moci určitý ústupek, konstatovala, že v evropském domu je místo i pro země dosavadního východního bloku. Nejradikálnější změny ovšem opozice žádala v ekonomické oblasti. Patrně rozhodující vliv ekonomů z Prognostického ústavu Československé akademie věd na sestavení tohoto prohlášení OF se projevil zásadním odmítnutím pouhých dílčích, kosmetických reforem hospodářského systému v Československu. Občanské fórum ve svém prohlášení požadovalo vytvoření „rozvinutého, byrokratickými zásahy nedeformovaného trhu“, rozbití státních monopolů a vytvoření skutečné konkurence, ovšem za současné existence smíšené ekonomiky a otevření se československého trhu světu. Role státu měla být minimalizována do pozice regulátora sociálních vztahů. Tyto základní teze ekonomického programu byly doplněny poukazem na nutnost vytvoření

47


sociálně spravedlivé společnosti, ukončení devastace životního prostředí a následnou nápravu škod, a také odideologizování kultury, vědy a výchovy. Tyto především ekonomické požadavky byly ve své většině velmi odlišné od představ komunistické nomenklatury a během jednání s premiérem Adamcem se několikrát ukázalo, že právě takovéto pojetí reformy bylo pro vládnoucí režim nepřekročitelné, neboť předpokládalo opuštění hlavního pilíře komunistického režimu – společenského (fakticky ovšem státního) vlastnictví výrobních prostředků, obnovení kapitalistické ekonomiky a tím i výraznou proměnu stávající sociální struktury československé společnosti.

2.1.2 Od založení OF k prosazení jeho požadavků Počáteční okamžiky, zejména první týden (od 20. listopadu do 26. listopadu 1989), se vyznačovaly vysokým stupněm nejistoty jak na straně opozice, tak uvnitř vedení státu.20 Již 20. listopadu 1989 vypukly v Praze a následně v dalších velkých městech Československa spontánní demonstrace občanů, požadujících zásadní politické změny. Demonstrace neustávaly, a naopak získávaly na síle i počtu účastníků. Občanskému fóru v Praze a VPN v Bratislavě se již 21. listopadu podařilo tyto demonstrace organizačně ovládnout a od této chvíle formovalo jejich obsah i požadavky právě vedení OF v čele s V. Havlem. Vrcholem veřejného protestu se pak staly dvě pražské demonstrace 25. a 26. listopadu 1989, jichž se zúčastnilo přibližně 750 000 občanů. Takovou sílu protestujících již nebylo možno ani násilně potlačit, ani ignorovat. Komunistické vedení pod tlakem těchto demonstrací přikročilo jednak k prvním personálním změnám (24. listopadu 1989 rezignovala většina konzervativních členů vedení KSČ v čele s generálním tajemníkem Milošem Jakešem) a jednak zahájilo jednání s opozicí – 26. listopadu premiér Ladislav Adamec poprvé vedl oficiální jednání s OF. Adamec jako představitel umírněných reformátorů v mocenské špičce KSČ fakticky akceptoval nutnost zahájení dialogu s opozicí 21. listopadu 1989, kdy se poprvé krátce setkal s delegací OF. Sami představitelé OF však ještě týž den odmítli akceptovat Adamcův požadavek na prozatímní vyloučení V. Havla z jednání. Nicméně Havel sám se – tváří v tvář negativní reakci Adamcových poradců na svou přítomnost – až před budovou Úřadu Předsednictva vlády rozhodl jednání neúčastnit a nekomplikovat tak pro Adamce velmi křehkou a rizikovou situaci. Tento Havlův krok posílil vzájemnou důvěru obou týmů a nepochybně umožnil hladké zahájení dialogu vlády s opozicí i jeho pokračování, které 20 Petr Pithart, jeden z lídrů OF, dokonce v tomto týdnu vyjádřil obavu OF, že státní moc mohla sáhnout ke krveprolití nikoli z pozice síly, ale naopak z důvodu své slabosti.

48


bylo v tuto chvíli do značné míry závislé na kladném či alespoň neutrálním postoji vedení KSČ. Při tomto setkání premiér ostentativně (s poukazem na reformní návrhy připravované jeho vládou) zdůrazňoval svůj distanc od konzervativců ve vedení strany a snažil se opozici přesvědčit, že je jediným umírněným politikem, se kterým může (a měla by) jednat. Zároveň se svými výzvami k delegaci OF, aby se za něj dalších jednání zúčastňovali spíše umírnění představitelé opozice, pokoušel poněkud rozmělnit riziko odmítavé reakce konzervativní většiny vedení KSČ na svou angažovanost v jednáních s opozicí. Pro další vývoj byla velmi podstatná Adamcova záruka, že proti demonstrujícím občanům a hnutím nebude ze strany režimu znova použita síla. Ačkoli v tuto chvíli určitě nemohla panovat absolutní jistota ohledně poměrů ve vedení československé armády a bezpečnostních složek, otevřená neochota premiéra použít násilí byla přeci jenom faktorem, který přispěl k uklidnění situace. Od prvních okamžiků politické krize se tak podařilo zajistit neutralitu domácích ozbrojených složek. Stejně tak dostaly jednotky Sovětské armády z Moskvy příkaz, aby se do československých vnitřních záležitostí v žádném případě nevměšovaly. Adamcovi v tuto chvíli šlo především o vyřešení politické krize, která ve dnech následujících po 17. listopadu 1989 vypukla díky masovým pouličním protestům občanů. Jeho strategií zpočátku byla snaha o kompromisní dohodu s OF, která by se pokud možno obešla bez jakékoliv či případně jen minimální změny personálního složení vlády; o zásadnějších změnách existujícího politického systému však neuvažoval. Takto si situaci vyhodnotili i představitelé OF, kteří se rozhodli pokračovat ve stávkové pohotovosti. Nicméně Adamec svým krokem z 21. listopadu 1989 otevřel proces vyjednávání o přechodu k demokracii, neboť po zahájení dialogu s opozicí již nebyla cesta zpět, pokud režim nechtěl použít násilí. To se ukázalo především na mimořádném zasedání ÚV KSČ 24. listopadu 1989, které bylo svoláno jako reakce vedení KSČ na propuknuvší politickou krizi. Toto jednání bylo jedním z klíčových okamžiků pádu komunistického režimu v Československu, neboť opozice (OF) zde v podobě demise celého předsednictva ÚV KSČ zaznamenala první hmatatelné vítězství nad dosud nedotknutelnou státostranou. Na tomto jednání byla také komunisty jednoznačně zamítnuta možnost použití násilí proti demonstrujícím občanům a naopak byl potvrzen dosavadní postup premiéra Adamce, včetně souhlasu se zahájením dialogu s opozicí (podr. Bureš 2007: 35–40). Přesto premiér Adamec právě na tomto jednání překvapivě odstoupil z funkce člena předsednictva ÚV KSČ, neboť nabyl pocitu, že se

49


zde proti přesile konzervativců ocitá v izolaci.21 Premiér potřeboval volné ruce k dalším jednáním s opozicí, při nichž očekával stupňování požadavků opozice, a nechtěl být proto nadále svazován ohledy na momentální poměry sil v nejistém a rozhádaném stranickém vedení. Nicméně zasedání ÚV KSČ nejenom že odmítlo použití mocenských prostředků, ale vyjádřilo politování nad událostmi 17. listopadu a slíbilo zahájení dialogu se všemi, kdo respektují Ústavu.22 Zdůrazněním respektu k základnímu zákonu státu (a nikoli ideologické podstatě režimu) jako hlavní platformy pro společenský dialog se do jisté míry otevírala cesta k jednáním s V. Havlem a dalšími představiteli Charty 77, jakož i dalších opozičních skupin. Ústřední výbor dokonce doporučil rekonstrukci vlád ČSSR, ČSR a SSR s širší účastí představitelů jiných politických stran a nestraníků. Hlavním motivem tohoto postupu vedení KSČ, včetně demise celého předsednictva strany, byla podle našeho názoru absence jakéhokoli návrhu alternativního postupu. Dalším klíčovým okamžikem v procesu pádu komunistického režimu bylo první skutečně plnohodnotné jednání opozice, vedené již osobně Václavem Havlem, s premiérem Ladislavem Adamcem dne 26. listopadu 1989. Federálnímu premiérovi šlo v tuto chvíli především o uklidnění situace, opozici především o záruku, že státní moc bude v zahájeném dialogu pokračovat. Opozice se v těchto dnech snažila zabránit jakékoliv ostřejší konfrontaci se státní mocí, protože se stále obávala mocenského zvratu ze strany konzervativců ve vedení KSČ. Nicméně pod tlakem veřejnosti musela své požadavky zároveň stupňovat (Jičínský 1993: 37). Z těchto zájmů se také odvíjely další strategie obou aktérů. Adamec sice neochotně, ale přesto vzal na vědomí fakt uskutečnění generální stávky, ohlášené na 27. listopadu 1989. Václav Havel naopak jménem OF pozval premiéra na demonstraci opozice na pražskou Letenskou pláň (26. listopadu 1989) s cílem, aby zde Adamec veřejně demon21 Podle Adamce bylo mimořádné zasedání ÚV KSČ ve dnech 24. a 25. 11. 1989 „dokladem neschopnosti většiny bývalého vedení strany odpovědně se vyrovnat s novou situací a nalézt odpovídající řešení. Proto ani jeho závěry nenalezly podporu ani ve straně, ani ve společnosti… Pochopil jsem, že o osudu země musí rozhodnout demokraticky projevená vůle lidu… Ale protože jsem neměl jistotu o ochotě vedení KSČ provést změny, chtěl jsem odejít z funkcí – zasedání ÚV mou žádost schválilo“ (srv. Otáhal, Sládek 1990: 557). 22 Na základě svých informací z předsednictva ÚV KSČ konstatoval Valtr Komárek pro OF již ve středu 22. 11. 1989, že státní moc už nemá sílu k násilnému zásahu proti veřejnosti, že celá organizace Lidových milicí a dalších bezpečnostních složek se rozpadá a že se představitelé vedení KSČ soustřeďují na jednání ústředního výboru strany dne 24. 11. 1989 (Burian 1997: 497). Milan Otáhal upozorňuje také na to, že násilný zásah čs. policie a armády proti opozici nebyl reálný, neboť by to ohrozilo konání summitu Bush–Gorbačov na Maltě (Otáhal 1995: 13). Také podle zástupce vedoucího mezinárodního oddělení ÚV KSSS Valerije Musatova se po 17. 11. 1989 uskutečnil telefonát z tohoto oddělení do Prahy, v němž bylo řečeno, že Moskva považuje jakýkoli tvrdý postup vůči opozici a demonstracím za nežádoucí (Sládek 1999: 170).

50


stroval svou ochotu pokračovat v jednání s opozicí. Adamec přislíbil nejen svou účast, ale i zmíněné prohlášení, jakož i další opoziční požadavek, totiž aby tuto demonstraci přenášela v přímém přenosu Československá televize. Zástupci opozice požadovali rychlé řešení celé řady vážných společenských problémů, jež se za léta normalizace nahromadily, od definice událostí roku 1968 přes propuštění politických vězňů až po svobodu slova v médiích. Vedle toho se snažili prosadit také několik požadavků, které odrážely postavení OF jako dominantní síly na straně opozice (vlastní budovu a deník, pravidelný vysílací čas v rozhlase a televizi). Premiér Adamec sklidil na demonstraci OF nesouhlasné pokřiky veřejnosti za své prohlášení, že požadavky OF musí konzultovat s ÚV KSČ, a za svůj negativní postoj ke generální stávce. Je třeba si nicméně uvědomit, že premiér pociťoval jen velmi slabou, ba skoro žádnou podporu svého dosavadního postupu v konzervativci ovládaném předsednictvu ÚV KSČ, a proto se snažil vyhnout jakémukoliv konfliktu s tímto orgánem, který dosud považoval za skutečné centrum moci. Tuto jeho úvahu potvrzovalo i stanovisko nejužšího vedení KSČ z 26. listopadu 1989, v němž podle zpráv velvyslance NDR v Praze Helmuta Ziebarta odsouhlasilo pokračování rozhovorů s OF, ovšem s podmínkou, že s OF bude jednat pouze Národní fronta jako celek a osobou fakticky zodpovědnou za tato jednání bude federální premiér. V případě neúspěchu jednání nebo pro KSČ nevýhodného směřování rozhovorů uvažovalo stranické vedení o výměně premiéra (Tůma 1996: 379). Pozice komunistů ve společnosti se ukázala být velmi slabou při generální stávce dne 27. listopadu 1989, které se zúčastnilo na 80 % zaměstnanců v Československu. To znamenalo obrovský úspěch opozice. V tomto kontextu poněkud překvapivé rozhodnutí OF ukončit celostátní stávkové hnutí je vysvětlitelné pouze obavou z toho, že dezorientované a zastrašené vedení KSČ by v případě eskalace vývoje mohlo sáhnout k použití ozbrojených sil. Představitelé OF se nejspíš zalekli síly svého vlivu na veřejnost projevené generální stávkou a chtěli výzvou k ukončení stávek uklidnit radikály ve vedení KSČ, aby jednání mohla pokračovat. Naopak úspěchem generální stávky posílené sebevědomí opozice se projevilo v pohrůžce premiéru Adamcovi, že pokud nedojde ke vzájemné dohodě o řešení politické krize, opozice bude požadovat demisi jeho vlády a navrhne vlastního kandidáta na premiéra (Suk 1998: 33). Opozice se tak nacházela v poněkud schizofrenní situaci: dosavadní spíše úhybné manévry premiéra Adamce už považovala za nepřijatelné a žádala od něj zásadnější personální i programové změny vlády. Zároveň však nebyla jednotná v názoru na to, kdo by měl být „alternativním“ premiérem, neboť návrh na V. Komárka byl smeten ze stolu samotnými členy vedení OF

51


a úvaha o J. Čarnogurském byla předem odsouzena k neúspěchu vzhledem k očekávané ostře odmítavé reakci KSČ. Přitom OF nebylo zároveň připraveno a ani ochotno převzít po případné demisi premiéra výkonnou moc do svých rukou. Vedení OF tedy tuto situaci vyřešilo 27. listopadu 1989 rozhodnutím o reformulaci strategie pro příští dny: ukončit pořádání velkých mítinků (ukončení stávkové pohotovosti odmítli radikální zástupci studentů), prozatím uznat Ladislava Adamce jako představitele státní moci, vedle toho však připravovat půdu pro to, aby OF mohlo veřejnosti nabídnout jako alternativu vlastního premiéra, aniž by však panovala shoda na konkrétní osobě. Dne 29. listopadu 1989 se do řešení politické krize v Československu poprvé zapojil parlament (podr. k roli FS viz Bureš 2011). Federální shromáždění zřídilo komisi pro dohled nad vyšetřováním událostí ze 17. listopadu 1989, složenou kromě zástupců KSČ také z představitelů ostatních politických stran i opozice. Především pak FS schválilo změny Ústavy, které znamenaly ukončení vlády jedné strany de iure (vypuštění z Ústavy čl. 4 o vedoucí úloze KSČ ve společnosti a ve státě a čl. 6 o Národní frontě; v čl. 16 byla provedena změna, jejímž smyslem bylo vypuštění klauzule o marxismu-leninismu jako státní ideologii). Poté, co byla dne 3. prosince 1989 jmenována tzv. vláda 16:5 s pokračující výraznou převahou členů KSČ, změnilo vedení OF po bouřlivých diskusích svou strategii a rozhodlo se vyslat své zástupce přímo do nové federální vlády. Zastánci této změny taktiky si uvědomili, že vývoj jde dopředu rychleji, než očekávali, a že také zodpovědnost, kterou opoziční hnutí nese za další vývoj země, se rapidně zvyšuje. Původní strategie, spočívající víceméně spíše v reakcích na kroky držitelů moci, se stále více dostávala do rozporu s rolí, kterou OF připisovala veřejnost na ulicích – ta chápala OF jako antisystémovou opozici, která musí usilovat nikoli o kosmetické, ale zásadní změny politického režimu (o podobě nutných ekonomických reforem měla veřejnost tehdy zřejmě jen velmi matné představy). Veřejnost, pozorující se zneklidněním rostoucí míru neschopnosti vedení KSČ situaci řešit, požadovala, aby opoziční hnutí postupovalo daleko radikálněji. Vedení OF tedy ke změně taktiky přistoupilo také z důvodu obavy ze ztráty přízně veřejnosti. Navíc nové vedení KSČ v čele s Karlem Urbánkem vycházelo této změně taktiky vstříc jednak odepsáním premiéra Ladislava Adamce po neúspěchu vlády 16:5 a jednak souhlasem s téměř všemi požadavky OF. Toto rozhodnutí OF změnit taktiku a orientovat se na přímou účast na politické moci vedlo později k velkým názorovým střetům a také k vnitřnímu napětí v OF. Skupina radikálů vyčítala umírněným členům vedení OF uzavření kompromisu v podobě koalice s umírněnými představiteli KSČ v nové vládě premiéra Mariána Čalfy. Noví

52


představitelé státu museli proto později neustále vysvětlovat, zdůvodňovat a částečně omlouvat tuto nezbytnou spolupráci s umírněnými autoritáři. Odchod Ladislava Adamce z funkce federálního premiéra (7. prosince 1989) usnadnil realizaci požadavků OF, neboť nový federální premiér Marián Čalfa na jednání „rozhodujících politických sil“ 8. prosince 1989 ochotně souhlasil s drtivou většinou opozičních návrhů. Tak bylo po několika dnech (10. prosince 1989) dosaženo shody na složení nové vlády, tentokrát již s většinou nekomunistických ministrů a přímo se zástupci OF/VPN jako ministry důležitých resortů: vicepremiérem pro ekonomické otázky či ministry zahraničí a financí (Bureš 2007: 121–148). Vláda byla vytvořena jako koalice doposud vládnoucí KSČ s nově zformovanými opozičními hnutími, po jejichž boku do vlády usedli také zástupci dvou politických stran, které s komunisty „spoluvládly“ po celou dobu nedemokratického režimu (1948–1989) a nyní se orientovaly na očištění své pověsti (ČSS a ČSL).23 Obsazení silových resortů bylo rozděleno – ministerstvo národní obrany zůstalo sice v rukou zástupce KSČ, nicméně ministrem se stal generál M. Vacek, který si získal důvěru opozice tím, že v době masových demonstrací v listopadu 1989 udržel armádu mimo politické dění. Komunisté naopak ztratili (jak se ovšem zanedlouho ukázalo, šlo o ztrátu pouze formálně) přímý vliv na řízení ministerstva vnitra, které bylo prozatímně svěřeno pod kolektivní řízení premiéra a jeho náměstků. Ihned po jmenování nové federální vlády 10. prosince 1989 oznámil československý prezident a hlavní představitel komunistického režimu Gustáv Husák dopisem předsednictvu FS, že odstupuje ze své funkce. V tuto chvíli již byla opozice sjednocena na svém návrhu kandidáta na úřad nového československého prezidenta – po rozsáhlých diskusích uvnitř OF a VPN a se souhlasem nového federálního premiéra (stále ještě komunisty) Mariána Čalfy byl do prezidentského úřadu navržen lídr opozice Václav Havel. Dne 19. prosince 1989 získal premiér Čalfa podporu parlamentu pro programové prohlášení své vlády, která se označila za „vládu národního porozumění“. Do tohoto prohlášení zahrnul také pasáž o nutnosti zvolit prezidenta republiky do konce roku 1989 a navrhl zvolit prezidentem Václava Havla. Občanské fórum i Veřejnost proti násilí se na této osobnosti v zásadě shodly již na nočním jednání z 5. prosince na 6. prosince 1989 (podr. Bureš 2007: 98−106). Zásadní neznámou však pro představitele demokratických hnutí představovala otázka, jakým způsobem bude možno zařídit volbu lídra opozice disidenta Václava Havla prezidentem republiky 23 Mocenské poměry v první vládě bez většiny komunistů od roku 1948 byly následující: KSČ 10 členů, ČSL 2 členy, ČSS 2 členy, bezpartijních (tedy zástupců opozice) – 7 členů.

53


v parlamentu, který byl zvolen v roce 1986 a v němž přes 70 % poslanců tvořili členové KSČ. Jednou z cest, která byla zvolena, byla snaha ještě před prezidentskou volbou formou kooptací vyměnit alespoň minimální část poslanců. To však samo o sobě nemohlo kýžený výsledek zaručit, neboť si nikdo nedovedl představit, jak by bylo možno do konce roku 1989 vyměnit alespoň polovinu poslanců FS. Východisko nakonec nabídl především nový premiér federální vlády Marián Čalfa, který Václavu Havlovi 15. prosince 1989 – při jednání mezi čtyřma očima – předestřel plán dosažení jeho zvolení prezidentem republiky ještě do konce roku 1989. Základem jeho plánu byly drobné, ale podstatné změny ústavy, zejména pak pro volbu prezidenta v tomto okamžiku de facto přímo ústavním zákonem nařízená veřejná volba (ústavní zákon č. 161/1989 Sb. přijatý FS dne 19. prosince 1989), která – jak se představitelé OF domnívali – měla zaručit, že poslanci se neodváží před televizními kamerami hlasovat v rozporu s vůlí lidu, projevovanou na statisícových demonstracích po celé republice (podr. k prosazení kandidatury V. Havla na prezidenta viz Suk 1999). Jistou komplikaci pak představoval návrh KSČ na přímou volbu, jenž byl předložen 11. prosince 1989 na druhém jednání u kulatého stolu (Kopeček 2010: 37). Komunisté věděli, že v přímé volbě byly šance V. Havla přinejmenším nejisté. Havlovo zvolení do prezidentské funkce bylo (v duchu požadavku OF, aby se prezidentem republiky stal občan české národnosti a zároveň nestraník) usnadněno i jmenováním představitele slovenského národa a zároveň komunisty M. Čalfy federálním premiérem. Dalším a podle našeho názoru rozhodujícím faktorem byla Čalfova detailní znalost mocenských mechanismů komunistického systému a jeho schopnost využít této znalosti k přesvědčování předáků poslaneckého klubu KSČ ve FS, že zvolením Havla mohou přispět i k uchování svých vlastních pozic – alespoň do svobodných voleb. Jestliže totiž již 19. prosince 1989 – při představování programového prohlášení své nové vlády – premiér Čalfa poslancům FS oznámil, že kandidátem vlády národního porozumění na funkci prezidenta republiky je Václav Havel, musel již v zásadě mít pro tohoto kandidáta vyjednanou podporu, jinak by riskoval politickou blamáž. Volba Václava Havla prezidentem republiky byla uskutečněna na 21. společné schůzi sněmoven FS 29. prosince 1989. Ze 185 přítomných poslanců Sněmovny lidu a 141 poslanců Sněmovny národů hlasovali pro kandidáta Václava Havla všichni poslanci. Nikdo nebyl proti návrhu, nikdo se nezdržel hlasování.24 V zásadě je možno konstatovat, že jedním z hlavních motivů poslanců v tomto hlasování bylo vědomí, že 24

54

http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/021schuz/s021001.htm.


starý režim je nenávratně pryč a v dalším politickém rozhodování je třeba se řídit zejména ohledy na budoucnost, ať již svou osobní, nebo své politické strany. Masová podpora veřejnosti, vyjadřovaná Havlovi na četných mítincích i v médiích, byla fenoménem, proti kterému se zdálo marné stavět se veřejně na odpor. Tato volba se pro většinu představitelů OF stala vrcholem jejich revolučního snažení, čemuž odpovídala veškerá aktivita OF v průběhu prosince 1989. Občanské fórum v rámci kampaně za zvolení V. Havla prezidentem personifikovalo celou „sametovou revoluci“ osobou Václava Havla, která se stala symbolem mnoha nadějných očekávání celé společnosti. Symbolizovala především nezvratnost směřování k demokracii, záruku uskutečnění svobodných parlamentních voleb, pro mnohé (zejména studenty pražských vysokých škol) byla také jakousi hrází proti renesanci reformně komunistické politiky konce šedesátých let, naopak symbolizované (také) populárním A. Dubčekem. Pro ty, kteří se obávali možných sporů mezi Čechy a Slováky, ztělesňoval Václav Havel integrující osobnost pro oba národy. Samotné Havlovo zvolení bylo výsledkem těsné spolupráce Mariána Čalfy jako představitele stávající moci s Václavem Havlem a opozičním hnutím vůbec, při němž zejména Čalfa prokázal schopnost obratného vyjednavače uvnitř komunisty ovládaného FS. To se také mělo stát jeho hlavní předností, kvůli níž se Havel rozhodl s Čalfou úzce spolupracovat i nadále.

2.1.3 Shrnutí Občanské fórum muselo po celou dobu politické krize v listopadu a prosinci 1989 obratně manévrovat, často měnit své strategie a prostředky. Proto nepřekvapuje značná míra improvizace, se kterou přistupovalo k rozhovorům se státní mocí. Rychlost, s jakou se dosavadní disidenti ocitli na vrcholu popularity a moci, jim v prvních dnech revoluce ani neumožňovala plně si uvědomit rozsah jejich zodpovědnosti. Polský disident Bronislaw Geremek dokonce označil rychlost provedených změn v zemích střední a východní Evropy za důkaz tvrzení, že „pravdu měli ‚romantici‘, kteří beznadějně bojovali proti komunistům v jednotlivých zemích, a ne ‚realisté‘, kteří tvrdili, že je nutno dosáhnout kompromisu s komunistickým režimem, aby se zachoval mír a stabilita ve světě“. Opozice v Československu nebyla na případné převzetí politické moci téměř vůbec připravena. Přestože se většina z tzv. předních disidentů vlastně celý život zabývala politikou, jejich zkušenosti s politickým chováním a jednáním v konkrétních situacích byly spíše obecné a abstraktní. Fakt, že se komunistická státní mašinérie rozpadala tak rychle, opozici ovšem více než překvapil a zároveň pomohl. Opozice původně nechtěla převzít vládní

55


zodpovědnost. Byla k ní vlastně přinucena paradoxně svou popularitou, neboť ve chvíli zhroucení státní moci nebylo možné riskovat ztrátu nabytých svobod nečinností opozice. Ač nechtěně, začali tedy představitelé OF a VPN od 3. prosince 1989 uvažovat o převzetí moci. Byli v těchto úvahách posilováni denně se stupňujícími úspěchy. Jednání byla psychicky velmi náročná, provázená vysokým tlakem veřejnosti na stupňování požadavků opozice a uskutečňování těchto požadavků státní mocí. Státní moc komunistického režimu byla v podstatě velmi omezena svou nemohoucností a byrokratičností. Nebyla s to improvizovat na jednáních, jednotliví představitelé KSČ se báli činit významná rozhodnutí na svou osobní zodpovědnost, pokud k nim neměli výslovný souhlas nadřízených. Řadoví komunisté v regionech v podstatě umožnili poměrně klidný průběh sametové revoluce tím, že v drtivé většině odmítli poslouchat své vedení. KSČ ztratila velmi rychle kontrolu nad médii, v průběhu jednoho týdne ji opustily dvě hlavní spojenecké politické strany, členové NF (ČSS a ČSL), všechny represivní složky se v důsledku obavy z rozpoutání násilných střetů do řešení politické situace zcela jasně odmítly zapojit. Opozice proti tomu neměla téměř co ztratit, kromě obrovské popularity. Úspěch postupu OF spočíval především v kombinaci kompromisní vyjednávací taktiky uvnitř s velmi silnou radikalitou na veřejnosti. Za opozicí stála výrazná podpora veřejnosti, kterou komunisté operovat nemohli. Díky radikalitě a stoupajícímu počtu občanů demonstrujících v ulicích se manévrovací prostor opozice stále rozšiřoval. Velmi významnou úlohu v jednáních sehrál komunistický premiér Ladislav Adamec. Již před listopadem 1989 kritizoval příliš strnulé poměry v KSČ a požadoval urychlení reforem. Sám sebe považoval dokonce za jakéhosi československého Gorbačova. Adamec byl v podstatě jediným politikem, který po zásahu proti studentům na Národní třídě 17. listopadu 1989 začal s opozicí komunikovat. Nutno ovšem podotknout, že tak neučinil ze své vlastní iniciativy, ale byl díky své ústavní funkci prvním terčem opozičního hnutí, které právě přijalo strategii vyjednávání se státní mocí. Komunikace s Adamcem byla ovšem obtížná. Neustále měnil své názory a postoje, překrucoval výroky představitelů OF. Nelze mu jistě upřít upřímnou snahu o klidné a nenásilné řešení nastalé politické krize, nicméně je zřejmé, že ani on nepochopil hloubku požadavků veřejnosti. Ani on totiž nebyl ochoten překročit práh a vykročit směrem z ulity komunistického vnímání světa. Nebyl zvyklý na diskusi s opozicí, často vystupoval popudlivě a autoritativně. Snažil se udržet situaci pod svou kontrolou, ale nepovedlo se mu vytvořit si před veřejností obraz důvěryhodného partnera pro jednání o zásadních politických změnách.

56


Hlavní postavou celého protestního hnutí byl Václav Havel. Někteří jeho blízcí spolupracovníci se shodují, že vše vnímal především jako velké drama. Václav Havel byl přirozeným lídrem OF, požíval největší autoritu v disidentském hnutí a také se svými přáteli obklopil v OF. Svou autoritu a respekt si dokázal získat zejména rozhodností a cílevědomostí, s jakou předkládal požadavky OF státní moci. Silnou pozici si zajišťoval i svou schopností ustoupit názorům jiných členů vedení opozičního hnutí. Pokud Havel a ostatní představitelé OF v této chvíli ještě neovládali mocenské praktiky, které používali komunisté, bylo to pro ně v očích veřejnosti spíše výhodou. Průběh událostí roku 1989 v Československu vykazuje klasické znaky revolučních situací, jako je například jistá zbrklost, neujasněnost požadavků opozice, náhlé změny, radikalita mísená se sklonem ke kompromisu. Je nicméně velmi zajímavé, s jakou lehkostí byly změny uskutečněny. Během šesti týdnů přišla dosavadní státní moc o své ústavní zakotvení, došlo k výměně tří nejvyšších ústavních činitelů – předsedy federální vlády, předsedy parlamentu a prezidenta republiky. Úloha posledního komunistického prezidenta Gustáva Husáka byla více než skromná. Patrně nejvýznamnějším důsledkem jeho aktivit v období od 17. listopadu do 10. prosince 1989 bylo jmenování Slováka Mariána Čalfy novým premiérem, čímž zamezil volbě Dubčeka, svého největšího politického rivala, prezidentem republiky. KSČ se v průběhu listopadu a prosince 1989 nedokázala vymanit z defenzivního postupu, většinou pouze reagovala na stupňující se tlak opozice a požadavky protestující veřejnosti. Přesto se komunistům – zejména díky opatrnému přístupu opozice – podařilo uchovat si významné mocenské pozice minimálně do února roku 1990. Také samotné téma případného zákazu KSČ nebylo v listopadových dnech oficiálně nikdy nadneseno, neboť opozice se obávala, že by to vedlo k eskalaci již tak napjaté situace. Námi sledovaný proces je bezpochyby možno nazvat procesem zásadní politické změny. Výše zmíněné faktory a z nich především nepřipravenost opozice k politické změně na jedné straně a neschopnost vedení KSČ reformovat svůj režim na druhé straně nás vede k názoru, že v československém případě se jednalo o přechod v důsledku kolapsu starého režimu, přičemž však významnou roli v procesu přechodu k demokracii sehrála také jednání opozice s dosavadními držiteli moci. V tomto smyslu tedy můžeme hovořit o typu „sjednaného kolapsu“ (podr. viz Szomolányi 1999: 21–22). Důsledkem tohoto kolapsu bylo odstranění autoritativního politického systému a nastartování přechodu k demokratickému uspořádání. Přestože většina československé veřejnosti považovala zvolení Václava Havla prezidentem za vyvrcholení „sametové revoluce“, a tedy dovršení

57


přechodu k demokracii, ve skutečnosti byla tato personální změna posledním faktorem, jež potvrdil teprve zahájení cesty ke skutečné demokratizaci československé společnosti. Realizace hlavních demokratizačních reforem poté trvala ještě celé dva roky – v první polovině roku 1990 se podařilo vytvořit nová demokratická pravidla (volební zákony a zákony o politických stranách, zákony zaručující politické svobody a občanská práva), v červnu 1990 se uskutečnily první svobodné volby (jež vedly k výraznému vítězství prodemokratických sil – 52 % hlasů pro OF a pouze 14 % pro KSČ – a definitivnímu odchodu KSČ do opozice). Již v roce 1990 byly zahájeny přípravy první kroky radikální ekonomické reformy dokončené až na konci devadesátých let.25 Zrušením Varšavské smlouvy jako vojensko-politického paktu sovětského bloku a odchodem sovětských vojsk v roce 1991 byla plně obnovena mezinárodněpolitická suverenita Československa, v roce 1991 došlo k přijetí Listiny základních práv a svobod, jež v dosud nejširší podobě deklarovala v československém právním řádu katalog lidských práv a občanských svobod, které je stát povinen každému občanu garantovat. A nakonec v prosinci 1992 byla přijata nová, zcela demokratická Ústava České republiky.

2.2 Základy budování demokratického systému (leden až červen 1990) První zásadní transformační kroky v politické oblasti byly učiněny již v období do konání svobodných voleb, tedy v první polovině roku 1990. Jednalo se zejména o přijetí sady liberalizačních zákonů zajišťujících základní politická práva a občanské svobody (např. svobodu slova, shromažďování, sdružování, petiční právo) a dále zákona o politických stranách a nových volebních zákonů.

2.2.1 Zákon o politických stranách Významnou součástí obnovy pluralitního stranického systému po roce 1989 bylo schválení zákona o politických stranách a hnutích (zákon č. 15/1990 Sb.) Federálním shromážděním 23. ledna 1990. Nová federální vláda tento zákon připravovala již v závěru roku 1989. Mělo jít o první právní normu tohoto druhu v právních dějinách Československa, a proto původním záměrem 25 K problematice ekonomické reformy srovnej např.: Ježek (2006), Spěváček (2002).

58


vlády bylo připravit rozsáhlý text, který by problematiku politického stranictví řešil komplexně. Velmi záhy se však ukázalo, že praktické stránky organizace prvních politických stran a hnutí působících v Československu nedovolí dojít ke shodě v některých klíčových otázkách. Mezi takové patřila zejména problematika financování politických stran. Problémem totiž byl především rozsáhlý majetek KSČ, který tuto stranu neúměrně zvýhodňoval oproti jiným stranám, ať již existujícím ze starého režimu, nebo subjektům právě vznikajícím. V rámci přijatého principu jednání u kulatých stolů, tedy včetně zástupců KSČ, nebylo možno se ve věci majetku posunout dál. Otázka financování stran byla ožehavá také pro OF, které se těšilo značné přízni štědrých zahraničních sponzorů a dárců. Tu ovšem doprovázel silný organizační zmatek, pokud šlo o evidenci darů a účetních dokladů vůbec. Navrhovaný zákon ve své původní podobě mimo jiné předpokládal zavedení přísné regulace příjmů politických stran, a to nebylo v této chvíli reálně uskutečnitelné. Z těchto důvodů se federální vláda a představitelé KC OF rozhodli přijmout pouze dočasnou právní normu, která by se vyznačovala maximální stručností a která by vyhověla jen základnímu požadavku demokracie – zakládání nových politických stran vůbec umožnit a dát tomuto procesu alespoň minimální právní rámec. Výsledkem tohoto kompromisu byl tzv. malý zákon o politických stranách, schválený Federálním shromážděním 23. ledna 1990. Ten především otevřel možnost realizace jednoho ze základních demokratických práv občanů – sdružovat se v politických stranách. Zákon jednak nastavil velice liberální podmínky pro vznik nových politických stran a jednak přímo vyjmenoval některé politické strany, jež již byly podle tohoto zákona považovány za vzniklé, a tedy nepotřebující dodatečnou registraci. Jednalo se především o dvě nová prodemokratická hnutí (OF a VPN) a dále o strany, jež přešly ze starého režimu do nového (KSČ, ČSL, ČSS, DS a slovenskou Stranu slobody). Tímto zákonem tak byla KSČ de iure akceptována jako přijatelný politický hráč i do nového demokratického režimu. Zákon nově zavedl kategorii „politického hnutí“, jež byla od politických stran odlišena charakteristikou, že jde o právnické osoby, které mohou vznikat „k volebním a jiným politickým účelům“. Tato charakteristika plně odpovídala současné podobě dvou nejvýznamnějších demokratizačních hnutí – OF a VPN, které si chtěly na jedné straně uchovat značnou organizační volnost a na druhé straně ovšem chtěly kandidovat jako politické subjekty ve volbách. Zároveň se úzkostlivě snažily vyhnout označování sebe samých za politické „strany“, jež jako hierarchicky organizované instituce vnímaly spíše negativně. Sebevymezení OF jako politického hnutí prosazoval především Václav Havel, jenž jednak z principu odmítal zařadit OF mezi klasické společenské

59


organizace, které se nemohou vyhnout „svodům manipulace, vlastním všem megastrukturám“ (Suk 2003: 67), a jednak vnímal OF jako hnutí svého druhu jedinečné – s historickým posláním být prostředkem sebevyjádření probuzené občanské společnosti, jehož cíle směřují k hlubší proměně politiky jako takové (Havel 1999a: 224–331). Díky této konstrukci „politického hnutí“ v zákoně mohla posléze vznikat a být uznána řada dalších, politicky amorfních subjektů. Jedinou bariérou vzniku nových stran byla povinnost zakladatelů zajistit alespoň tisíc podpisů občanů, podporujících vznik takové strany. Nové politické strany registrovala republiková ministerstva vnitra.

2.2.2 Specifické rysy obnovy pluralitního stranického systému Nové politické strany začaly vznikat prakticky ihned po 17. listopadu 1989 a přijetí zákona o politických stranách tento proces nejen uvedlo do právního rámce, ale také jej urychlilo. Jen do voleb v červnu 1990 bylo v Československu zaregistrováno šedesát šest politických subjektů. Proces tvorby nového stranického systému byl ovlivněn několika faktory.26 Zaprvé v Československu (zejména v českých zemích) existovala již od poslední třetiny 19. století bohatá tradice stranického života, která se úspěšně rozvíjela také v demokratických poměrech první Československé republiky (1918–1938). Zadruhé i přes tuto bohatou stranicko-politickou minulost neměla česká a slovenská společnost po listopadu 1989 téměř žádnou možnost využít zkušeností demokratických politiků z doby první či třetí republiky (1945–1948). Dlouhá časová vzdálenost od těchto období způsobila, že na tvorbě českých a slovenských politických stran po roce 1989 se (až na nepatrné výjimky) prakticky vůbec nepodílely osobnosti mající přímou osobní zkušenost a prožitek těchto dávných demokratických poměrů. Naopak nová česká a slovenská politická elita byla utvářena především z lidí, kteří doposud ve svém osobním životě neměli žádnou zkušenost s praktickou politikou. Šlo jednak o osobnosti z dosavadní protikomunistické opozice (Charta 77 a další nezávislé skupiny, soustředěné zejména v OF a VPN) a dále o představitele tzv. osmašedesátníků, tedy bývalé politiky KSČ, kteří realizovali či podporovali demokratizační reformy Dubčekova vedení komunistické strany na jaře 1968 (tzv. pražské jaro) a následně byli v době normalizace za tuto svou politiku z KSČ vyloučeni. Dále byla nová politická elita vytvářena také lidmi pocházejícími z tzv. šedé zóny, tedy těmi, kteří nepatřili ani k protikomunistické 26 K problematice tvorby pluralitního stranického systému v Československu/ČR po roce 1989 podrobněji: Balík (2006), Cabada (2005), Fiala (1999), Fiala, Herbut (2003), Fiala, Holzer (2002), Klíma (1998, 2001), Kunc (2000), Malíř, Marek (2005), Pšeja (2005), Vodička, Cabada (2011).

60


opozici, ani ke špičkám komunistické strany, ale byli buď nestraníky, nebo řadovými členy KSČ a nyní se zapojili do politiky. Jen výjimečně se v nových poměrech uplatnili představitelé československého exilu. Stranický systém byl také obnovován důsledně na národním principu, tzn. podobně jako v prvorepublikovém Československu i nyní, po roce 1989 vznikaly vedle sebe vlastně dva autonomní stranické systémy – český a slovenský. Absence silných celofederálních politických stran byla později také vnímána jako jedna z příčin rozpadu Československa v roce 1992. Dosavadní disent, narychlo sjednocený do OF, se považoval spíše za nadstranickou (dokonce antistranickou) občanskou opozici, která se odmítala jednoznačně stranicky vyhranit. Odmítání klasické struktury politické strany Občanským fórem mělo bezpochyby svůj původ v aktuálně přítomném odporu široké veřejnosti k té podobě stranictví, jakou reprezentovalo ztotožnění KSČ se státem v podobě monopolní moci této strany, oficiálně kryté nedemokratickou strukturou Národní fronty. Tento negativní postoj OF k politickému stranictví se však promítal i do představ o budoucím uspořádání celého československého politického systému. Precizně to formuloval Havel 19. prosince 1989: „… osobnosti by měly hrát stále významnější úlohu a politické strany stále méně důležitou. Politické strany by měly pouze hrát roli jakýchsi klubů, kde se politické osobnosti rodí, profilují se, prezentují se, ale neměly by se přímo podílet na moci, protože to vede k jakési anonymizaci moci […] člověk musí být osvobozen od manipulace všech megastruktur“ (Inforum, 1989, č. 4). Tento postoj byl pak v předvolební kampani vyjádřen heslem OF „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“, které mělo podporu OF ze strany veřejnosti udržovat nadále živeným odporem k fenoménu politického stranictví. Stejně tak nepřispívaly k výraznější profilaci vznikajících politických stran prvky „revoluční přímé demokracie“, které byly patrné z denního fungování OF, zejména v jeho pražském Koordinačním centru (KC OF). Také velmi neformální modely komunikace politické elity s veřejností, udržované pomocí častých mítinků na podporu OF a veřejných schůzí ve stavu jakési porevoluční euforie, přispívaly k celkově nepříznivé atmosféře pro normální stranickou práci. Personalizace politiky dosahovala v podobě zdůrazňování osobních dispozic politických vůdců pro výkon jejich funkcí značných rozměrů, a to včetně tendence k morálnímu nadřazování některých hlavních politických vůdců s poukazem na jejich disidentské zásluhy. Tyto a další faktory, hojně přítomné v české politice v období do prvních svobodných voleb, zvýhodňovaly právě tu část politické elity odmítající klasické aspekty stranictví a soutěživé podstaty pluralitní demokracie. Tento „nepolitický charakter“ první fáze tvorby

61


českého stranického systému sice výrazně zeslábl pozdějším rozpadem OF, nicméně v českém politickém prostoru nadále zůstal přítomen (nesen zejména politickým myšlením Václava Havla) jako jistá alternativa vůči standardnímu systému, založenému na soutěži politických stran. Zejména v určitých krizových situacích (vážné politické či vládní krize, pokusy o autoritářské řešení společenských problémů) či v okamžicích eskalace vážných systémových vad (korupce uvnitř politických stran) vliv a popularita této alternativy stoupá a je reprezentována především aktivitami různých nezávislých politických iniciativ (Pšeja 2005: 42). Počet vznikajících politických stran rychle narůstal. Bouřlivý rozvoj politických subjektů sice svědčil o probouzející se politické aktivitě občanů, avšak na druhé straně také znesnadňoval vytvoření stabilních vzorců fungování stranické soutěže, což jen posilovalo dominantní pozici OF (Fiala, Herbut 2003: 16).

2.2.3 Změna volebního systému27 Z hlediska základních prvků demokratického politického systému představovala nejdůležitější systémovou změnu shoda partnerů u kulatého stolu na novém volebním systému. Cílem reformy volebního systému v roce 1990 nebylo pouze nahradit nedemokratický charakter volebního procesu z doby komunistického režimu skutečně demokratickými volbami, ale také nastavit takové parametry volebního systému, které by po 44 letech nedemokratického režimu umožnily postupné vybudování pluralitního stranického systému. Návrh volebního zákona byl připraven ústavněprávními experty OF a jeho podstatou byl návrat k poměrnému volebnímu systému, používanému v době první Československé republiky, jejíž demokratická tradice byla právě po pádu komunistického režimu vzývána jako ideál, na který chce nový demokratický režim navazovat. Ústavněprávní experti OF získali pro svůj návrh většinu rozhodujících politiků OF. Pro obhajobu zavedení poměrného volebního systému argumentovali především potřebou vytvořit příznivé podmínky pro rozvoj pluralitního stranického systému. Byli přesvědčeni, že právě poměrný volební systém, jenž svými parametry nijak výrazně nezkresluje vůli voličů a umí poměrně citlivě reagovat na změny voličských nálad, může takové podmínky vytvořit. A naopak, domnívali se, že pokud by byl zachován většinový volební systém, mohlo by předčasně dojít k zablokování vývoje stranického systému příliš silným vítězstvím jednoho politického subjektu. Rozhodující pro přijetí poměrného volebního 27 Tato část textu je rozšířenou a upravenou verzí článku, publikovaného ve sborníku Krákora (2010) jako dílčí výstup v rámci grantu GAČR 407/09/1023 (Bureš 2010a).

62


systému bylo jeho projednávání u tzv. kulatého stolu. Zde právě zástupci stran, jež přešly do demokratických poměrů ze starého režimu (tedy KSČ, ČSL a ČSS), jednoznačně z vlastních sebezáchovných důvodů preferovali poměrný volební systém, který by jim mohl v době výrazné ztráty prestiže těchto stran u voličů zachránit alespoň nějakou politickou pozici v nově zvolených parlamentech. Spolu s většinou zástupců OF (a také ve shodě s postojem VPN) tedy tyto strany prosadily změnu volebního systému na poměrný (srv. Charvát 2010e: 138). Požadavek na co možná nejrychlejší provedení svobodných voleb tvořil jeden z klíčových cílů prodemokratických hnutí v Československu prakticky od prvního týdne protestů v listopadu 1989. Změna volebního zákonodárství, která by umožnila uskutečnění těchto voleb podle standardních demokratických pravidel, byla proto jedním z nejdůležitějších stavebních kamenů nového demokratického systému. Jedním z nejvážnějších politických úkolů, kterého se politici OF a VPN v roce 1990 chopili, byl pokus o reformu federální ústavy, zejména systému fungování FS. Mnozí politici (mezi nimi nejvíce J. Vavroušek a M. Šútovec) si uvědomovali, že komplikované rozhodovací procesy, platné ve FS, mohou v podmínkách rodícího se demokratického systému způsobovat značné komplikace, ne-li směřovat zemi přímo k ústavním krizím. Jednalo se zde především o problém tzv. zákazu majorizace ve Sněmovně národů FS (SN FS). Ten měl být sice podle autorů federalizačního ústavního zákona č. 143/1968 Sb. zárukou rovnoprávného postavení Slováků v rámci federace, nicméně v prostředí demokratického pluralitního systému mimo jiné vedl k tomu, že naprostá menšina 38 poslanců mohla zablokovat jakékoli usnesení FS. Prvním, kdo na tento problém upozornil, byl Josef Vavroušek, který již na konci roku 1989 vypracoval návrh na restrukturalizaci federativního uspořádání. Upozorňoval na to, že před diskusí o změně volebního systému je třeba provést zásadnější reformu – totiž změnit strukturu zastupitelských sborů. Návrh obsahoval systémové změny federativního uspořádání, včetně návrhu na zavedení smíšeného volebního systému pro volby do federálního parlamentu. Vavroušek upozorňoval, že federální ústavu je nutno změnit co možná nejdříve, aby nedošlo k narušení česko-slovenských vztahů. Podstatou jeho návrhu bylo odlišení významu a role jednotlivých částí zákonodárných sborů tak, aby každá z nich působila jako jedna z částí federativního systému: Sněmovna lidu FS (SL FS) měla reprezentovat československou společnost jako celek, národní rady měly hájit zájmy republik, regionů a obcí. Namísto SN FS i s jejím komplikovaným uplatňováním zákazu majorizace měly podle Vavrouška národní rady společně tvořit druhou komoru federálního parlamentu, která by schvalovala zákony vylučující majorizaci (Suk 2003: 259).

63


Vavroušek si již tehdy povšiml závažného důsledku komplikované struktury federálních orgánů – totiž toho, že důležité problémy státu se řeší odděleně, samostatně na každé úrovni – české, slovenské a federální, a to může vést k odlišným postupům v otázkách, které naopak vyžadují shodu na obou úrovních rozhodování: republikové i federální. Sám Vavroušek navrhoval tři varianty změny volebního systému do FS: jednak poměrný volební systém v intencích návrhu Z. Jičínského (a dalších ústavněprávních expertů OF); jednak volby do FS smíšeným volebním systémem jako v Německu (přičemž pro proporční část voleb měla být zavedena volební klauzule ve výši 4 nebo 5 %); každou sněmovnu FS volit jiným volebním systémem – SL FS poměrně, SN FS většinově (Suk 2003: 258–269). Druhou a třetí variantu Vavroušek preferoval. Podle P. Pitharta vedení OF jeho návrh víceméně akceptovalo. Diskuse o Vavrouškově návrhu zaměstnávala vedoucí politiky OF na samém začátku nového roku 1990. Představitelé OF se však soustředili zejména na problematiku volebního systému a problematiku reformy ústavního uspořádání česko-slovenských vztahů považovali za druhořadou. Při diskusi nad otázkou reformy federativního uspořádání však v Radě KC OF převážil názor „konzervativních“ právníků, především P. Rychetského, který odmítal princip dílčích změn Ústavy a prosazoval naopak cestu vypracování a schválení nové komplexní demokratické Ústavy – ostatně sám byl autorem takového prvního návrhu, který OF předložilo k veřejné diskusi již v prosinci 1989. Už při projednávání Vavrouškova návrhu ve vedení OF se ukazovala stále větší komplikovanost rozhodovacích procesů v OF.28 Návrh původně projednávala Rada a Sněm OF, nicméně velmi brzy se projednávání tohoto a dalších podobných návrhů postupovalo nižším orgánům, víceméně neformálním, které představovaly různé odborné skupiny OF. Vavroušek sám – ač nebyl právník – tento svůj návrh vypracoval nezávisle na skupině ústavně-právních odborníků OF. Tato skupina se ovšem spíše přikláněla k myšlence, že všechny zásadní ústavní změny by měl oficiálně projednávat až nový parlament, zvolený ve svobodných volbách. Také slovenská VPN se k Vavrouškově návrhu postavila spíše negativně. Podle Petra Pitharta byli její vůdci v této otázce „nejistí a méně připravení“. Tato nejistota byla podle Pitharta způsobena obavou lídrů VPN, že čeští partneři se je snaží přelstít a vmanipulovat do postoje, který by se v blízké budoucnosti mohl ukázat jako nevýhodný pro Slovensko; sama VPN však

28 Komplikovanost byla dána také tím, že OF stále více pociťovalo nutnost svůj postup více koordinovat se slovenským demokratickým hnutím – VPN. Od 1. 1. 1990 tak například Pithart prosadil zásadu, že před každým jednáním u tzv. kulatého stolu OF všechny zásadní problémy předjednalo se zástupci VPN (srv. Suk 2003: 261).

64


neměla svou představu o reformě federální Ústavy nikterak ujasněnou. Je možno jistě souhlasit s Jiřím Sukem, když interpretuje odmítavý postoj VPN k Vavrouškovu návrhu jako důsledek obavy, že Slovenská národní rada (SNR) by „ponížením“ na úroveň druhé komory FS ztratila svou výlučnost a samostatnost v rozhodování o ústavním pořádku na území Slovenska a byla by naopak ještě těsněji přivázána k federativnímu československému systému. Navíc bylo zřejmé, že lídři VPN na Slovensku nemají v rukou všechny klíčové orgány a nedisponují takovou politickou silou, aby takto navrhovanou reformu Ústavy vůbec byli schopni prosadit (srv. Suk 2003: 264). Vavrouškův návrh reformy federativního uspořádání byl spolu s návrhem změny volebního systému a systémem kooptací projednáván zástupci všech „rozhodujících politických sil“29 u kulatého stolu 11. ledna 1990, který se konal v pražském Valdštejnském paláci. Prvním limitem tohoto jednání byl postoj politických stran, které do nového systému volně přešly ze starého režimu (KSČ, ČSS, ČSL). Tyto tři strany totiž odmítly zásadní změny Ústavy federace. Ukázalo se, že problematika reformy federativního uspořádání je natolik komplikovaná záležitost, že vyžaduje ještě další, především odborné ústavněprávní diskuse. Proto byla otázka této reformy na jednání kulatého stolu poměrně rychle odsunuta ad acta. Diskuse o reformě volebního systému se odehrávaly jednak na půdě OF, dále pak na jednání u kulatých stolů a nakonec ve FS. Jednání Rady KC OF dne 4. ledna 1990 bylo poměrně bouřlivé – část diskutujících (Jičínský, Kučera, Štindl) jednoznačně prosazovala poměrný volební systém s tím, že v prvních volbách nejde OF o to, získat absolutní většinu, ale vytvořit podmínky pro rozvoj pluralitního politického systému. Naopak jiní politici OF (I. Havel, J. Štern) obhajovali smíšený volební systém. Jako východisko z tohoto sporu navrhl sekretář Rady KC OF I. Fišera předložit sněmu OF 6. ledna 1990 oba dva návrhy s preferencí poměrného volebního systému a s tím, že zastánci smíšeného volebního systému dostanou příležitost svůj návrh vysvětlit. Navíc P. Kučera ve snaze o kompromis tvrdil, že volební systém bude možno později změnit.30 29 Občanské fórum, Veřejnost proti násilí, Komunistická strana Československa, Československá strana socialistická, Československá strana lidová, Demokratická strana, Strana svobody. 30 Několik autorů nezávisle na sobě tvrdí, že poukazování na možnou pozdější změnu volebního systému bylo důležitým argumentem i pro rezignaci prezidenta Václava Havla na obhajobu většinového volebního systému (srv. Elster 1995: 113; Suk 2003: 280–281; Szigeti 1999: 52–53; Charvát 2010b: 45–46; Charvát 2010e: 142–143). Tito autoři odkazují na jednání zástupců OF a VPN s prezidentem Václavem Havlem v únoru 1990, jehož se zúčastnili Marián Čalfa, Zdeněk Jičínský, Ján Langoš, Petr Pithart, Pavel Rychetský, Laco Szigeti a Josef Vavroušek. Zde se objevila také myšlenka o zkrácení volebního období parlamentu i prezidenta na dva roky, což mělo být pro Václava Havla údajně tak pozitivním zjištěním, že byl ochoten kývnout i na poměrný volební systém (Charvát 2010e: 142–143).

65


Při jednání u kulatého stolu dne 5. ledna 1990 se většina zástupců hlavních politických subjektů poprvé jasně vyslovila pro upřednostnění poměrného volebního systému. Zástupci OF vyslaní na toto jednání byli prakticky výhradně stoupenci poměrného volebního systému (Z. Jičínský, P. Kučera, K. Štindl, V. Benda, P. Pithart, J. Šabata). Ti při jeho obhajobě kladli důraz na nutnost vytvořit předpoklady pro rozvinutí politické plurality, kterou v této chvíli považovali za významnější než potřebu vytvářet stabilní vládní většinu v parlamentu. Poukazovalo se na to, že v době teprve počínající krystalizace politických stran a stranického systému právě jen poměrný volební systém dokáže zajistit parlamentní zastoupení téměř každé, i výrazně menšinové politické straně (a její voličské skupině) tak, aby se taková strana mohla v parlamentu podílet na formulování základních cílů a strategií transformační politiky. Vycházelo se ze zásady, že v tuto chvíli je klíčové, aby každý politický proud dostal šanci na své uchování v politickém systému. Naopak většinový volební systém by absolutizací moci vítězů tuto přirozenou a žádoucí krystalizaci politických stran mohl zablokovat. Ostatní politické subjekty, zastoupené u tohoto kulatého stolu, měly jasno ve své podpoře poměrného volebního systému. Je proto možno se domnívat, že zde došlo víceméně k uzavření těchto úvah shodou na společném prosazení poměrného volebního systému ve FS. Právě na průběhu jednání sněmu OF, konaného 6. ledna 1990, byla tato shoda více než patrná. Skupina ústavních právníků (Z. Jičínský, P. Rychetský, V. Mikule, J. Boguszak) obhajovala přednosti zavedení poměrného volebního systému, jehož základní parametry charakterizoval Jičínský, který také představil připravenou konkrétní konstrukci takového volebního systému: volit by se mělo ve 12–15 poměrně velkých volebních obvodech, každá politická strana či hnutí by pro vstup do parlamentu potřebovala získat celostátně alespoň 4 % hlasů (Suk 2003: 270; Charvát 2010e: 147). Přestože myšlenka zavedení většinového volebního systému, propagovaná V. Havlem, měla ve vrcholných grémiích OF mnoho příznivců, na tomto sněmu vlastně žádný její zastánce výrazněji nevystoupil. Přesto většina účastníků sněmu odmítala Jičínského argumenty ve prospěch poměrného hlasování. Jičínského kritici argumentovali především myšlenkou, kterou akcentoval i prezident Václav Havel: preference volby nezávislých osobností před stranickými funkcionáři. Vedle toho se však často zmiňovala možnost, aby voliči mohli dávat hlasy kandidátům z různých volebních listin, a také princip odvolatelnosti poslance. Část řečníků preferovala smíšený systém, jiná skupina naopak systém většinový. Kritici vytýkali návrhu absenci preferenčního hlasování, jakož i příliš nízko stanovenou vstupní klauzuli. Zástupci KC OF, kteří si uvědomovali, že s definitivní platností bude o podobě

66


volebního systému rozhodovat dohoda hlavních politických stran u kulatého stolu, a při znalosti postojů zástupců historických politických stran, kteří již na jednání 5. ledna 1990 jednoznačně preferovali poměrný volební systém, upozorňovali delegáty sněmu OF, že právě většinový volební systém není v zájmu ostatních politických subjektů. Nejednoznačné postoje na sněmu OF se podařilo vyjasnit až poté, co se hlavní osobnosti Rady KC OF, kterými v této chvíli byli Pithart, Kučera a Fišera, postavily za Jičínského názor. Fišera poté však poněkud neobratně navrhl ukončení diskuse, což se stalo podnětem k protireakci zástupců regionálních občanských fór, kteří už delší dobu poukazovali na tendenci pražského centra OF přehlížet postoje regionů. Brněnský delegát sněmu se ohradil proti postupu Fišery a požadoval, aby se začalo přihlížet k názorům regionů, které již nehodlají automaticky přijímat všechna rozhodnutí OF. Zde se poprvé veřejně – alespoň tedy na půdě sněmu OF – projevila snaha zástupců místních občanských fór více se podílet na formování celostátní politiky OF. Tváří v tvář tomuto „mírnému odporu“ navrhli zástupci Rady KC OF (6. ledna 1990), aby se v diskusi nad podobou volebního zákona pokračovalo na dalším sněmu OF 20. ledna 1990. Ve stejný den – 6. ledna 1990 – však sněm OF ještě stačil schválit Stanovy OF, ze kterých mimo jiné vyplývalo, že postavení samotného sněmu je spíše formální, nicméně skutečnou moc rozhodovat o základních strategických otázkách dostalo do rukou užší rozhodovací grémium – Rada KC OF. Teoreticky tedy i o stanovisku OF k volebnímu systému mohla rozhodnout Rada.31 Návrh změny volebního systému byl definitivně projednáván zástupci všech „rozhodujících politických sil“ u kulatého stolu dne 11. ledna 1990. Při tomto jednání se drtivá většina zástupců hlavních politických subjektů shodla na preferenci poměrného volebního systému, a to s následujícími základními parametry: dvanáct velkých volebních obvodů, jež odpovídaly krajskému uspořádání (osm v českých zemích, čtyři na Slovensku) a pětiprocentní vstupní klauzule do FS. Jako úlitba zastáncům většinového volebního systému bylo dohodnuto, že voliči dostanou možnost udělovat jednotlivým kandidátům preferenční hlasy. Historické politické strany, disponující rozsáhlou členskou základnou, si navíc prosadily zásadu, že kandidovat do FS mohou pouze subjekty, které mají minimálně deset tisíc členů, anebo které shromáždí alespoň deset tisíc podpisů sympatizantů. Tato druhá možnost se

31

Občanské fórum zároveň v nově přijatých Stanovách samo sebe charakterizovalo jako „spontánně vzniklé politické hnutí“ s neformálním charakterem členství a velmi volnou horizontální strukturou. Podle politologů P. Fialy a M. Strmisky byla organizační struktura OF ve Stanovách popsána tak volně, že se v případě OF vlastně vůbec nemohlo jednat o jednotný politický celek (Pšeja 2005: 47).

67


týkala především dvou největších demokratických hnutí. Je třeba poznamenat, že takto přijatá zásada do značné míry znevýhodňovala malé politické subjekty, protože zákon o politických stranách, přijatý FS rovněž v lednu 1990, požadoval pro registraci politické strany či hnutí (kdy tato registrace obecně měla zaručovat právo kandidovat do zákonodárných sborů) pouze tisíc podpisů sympatizantů politického subjektu. Na tento rozpor pak opakovaně poukazovali někteří slovenští a maďarští poslanci při diskusi ve FS. Delegáti Sněmu OF očekávali, že na jeho třetím jednání – jak bylo slíbeno – bude pokračovat debata o podobě volebního systému. Nemilým překvapením tak pro ně bylo, když na dalším Sněmu KC OF (20. ledna 1990) Petr Kučera pouze ve zprávě o činnosti Rady KC OF zmínil volební systém jako již rozhodnutou věc, která bude předložena v podobě volebního zákona do parlamentu a k veřejné diskusi. Žádný z ústavněprávních expertů OF se tohoto jednání nezúčastnil. Nespokojení delegáti kritizovali praxi, kdy je sněm v takových důležitých rozhodnutích obcházen, a v projevech některých z nich byla cítit stále větší kritika směrem k principu jednání u kulatých stolů, které byly vnímány jako stále více kontroverzní. K této kritice se přidávala i některá média – především Lidové noviny dříve značně nakloněné OF. Petr Pithart hájil myšlenku jednání u kulatých stolů s tím, že v této době není většího cíle OF, než dosahovat kompromisů s ostatními politickými subjekty, aby nedocházelo k revolučním či násilným projevům ulice. Debata o volebním zákonu pokračovala ještě na čtvrtém Sněmu KC OF dne 3. února 1990. Atmosféru, již tak zjitřenou předchozími kritikami postupu vedení OF, ještě zčeřil Stanislav Devátý, který ve zprávě kontrolní komise o činnosti vedení OF poukázal na závažné nedostatky a chyby v organizačních i politických záležitostech: jako příklad takového jednání mu posloužil právě postup na přípravě volebního zákona. Ačkoli se na Sněmu 6. ledna 1990 slíbilo, že definitivní návrh volebního zákona bude schvalovat Sněm 20. ledna, dozvěděli se delegáti Sněmu z tisku (!), že finální verzi již dohodli zástupci politických sil u kulatého stolu (Suk 2003: 274). Návrh volebního zákona obhajoval na sněmech OF ještě v únoru 1990 Zdeněk Jičínský. Ten odmítl nároky sněmu OF na rozhodování o podobě volebního zákona, a to s poukazem na Stanovy OF, podle kterých nejzávažnější politická rozhodnutí může činit Rada KC OF a Sněm nemá v této věci rozhodující slovo. Navíc nabídl, že po celý únor, kdy bude volební zákon projednáván ve FS, může probíhat veřejná debata o jeho podobě. Vzhledem k předchozím slibům, že to bude právě Sněm, kdo rozhodne o definitivní podobě návrhu volebního zákona, však Jičínského argumenty na delegáty příliš důvěryhodně nezapůsobily. Mnoho zejména regionálních zástupců poměrně tvrdě kritizovalo, že OF příliš ustupuje ostatním politickým subjektům. Zdá

68


se, že blízko pravdě může být Jiří Suk, který z celé záležitosti dovozuje, že Jičínský již v této chvíli vystupoval především z pozice místopředsedy FS, kde většina politických subjektů podporovala poměrný volební systém. Poměrný volební systém ve skutečnosti totiž pro Jičínského nebyl v této chvíli tím nejdůležitějším cílem jeho politického konání, ale pouze prostředkem k dosažení základního cíle – a tím byl kompromis všech hlavních politických sil, který by umožnil shodu na základním scénáři a parametrech (včetně těch institucionálních) československé tranzice k demokracii. Tab. 2.2 Chronologie hlavních mezníků na cestě k novému volebnímu zákonu v Československu pro první soutěživé volby konané v červnu 1990 Datum

Událost

29. listopad 1989

Odstranění článku o vedoucí roli KSČ z Ústavy.

8. prosinec 1989

OF se definitivně rozhodlo kandidovat ve volbách jako samostatný politický subjekt.

28. prosinec 1989

První vlna kooptací, týkala se pouze FS; došlo k nahrazení dvaceti tří poslanců, dvě nově vzniklá demokratická hnutí získala dvacet poslanců.

4. leden 1990

Setkání rady OF a diskuse o typu volebního systému; dva rozdílné postoje: proporční (Jičínský, Kučera, Štindl) versus kombinovaný (I. Havel, Nauman, Štern) systém; rozhodnutí delegováno na sněm OF.

5. leden 1990

Setkání u kulatého stolu, delegace OF složena ze stoupenců proporčního systému; pravděpodobně zde vznikla dohoda o tom, že se bude volit podle logiky poměrného volebního systému.

6. leden 1990

Sněm OF má jednat o typu volebního systému: Jičínský představí a obhajuje proporční volební systém, naopak Nauman ani Štern, kteří měli obhajovat návrh kombinovaného systému, na sněmu nevystoupili. Příslib, že diskuse bude pokračovat na dalším zasedání sněmu OF.

11. leden 1990

Jednání u kulatého stolu – definitivní rozhodnutí o přijetí proporčního volebního systému.

20. leden 1990

Sněm OF – oznámeno, že je připravován návrh proporčního volebního systému.

23. leden 1990

Federální shromáždění schválilo zákon o kooptacích.

23. leden 1990

FS schválilo zákon (č. 15/1990 Sb.) o politických stranách a hnutích (tzv. malý zákon o politických stranách).

27. únor 1990

Přijetí nového volebního zákona ve FS jako zákona č. 47/1990 Sb.

8. a 9. červen 1990

Volby do obou komor FS a obou národních rad.

Zdroj: Charvát 2010e: 145–146

Nepochybně platí, že zavedení poměrného volebního systému bylo především v zájmu politických subjektů, přecházejících ze starého režimu, protože se jistě dala očekávat jejich relativně slabá voličská podpora v prvních svobodných volbách. Jičínský si však uvědomoval, že větší cenu než snaha o absolutní

69


vítězství OF ve volbách (pojištěná prostřednictvím většinového volebního systému) má v této rozbouřené době, kdy prakticky kdykoliv hrozí propuknutí nekontrolovatelných procesů (viz níže popisované události v brněnském OF!), právě kompromis a shoda, která může zajistit relativní politický smír a prostor pro realizaci zásadních společenských změn. Zastánci tohoto názoru poukazovali také na to, že jednou ze základních podmínek úspěšného průběhu první fáze demokratického přechodu musí být záruka všem stávajícím politickým silám (a z nich především politické síle starého režimu – KSČ, která představovala stále cca jeden milion členů, občanů Československa), že nebudou z další politické hry vyšachovány. V duchu této filozofie postupovalo celé předsednictvo FS (jehož činnost již v této době jasně určovali představitelé prodemokratického tábora: předseda FS A. Dubček a místopředsedové Z. Jičínský a J. Stank). To prosazovalo pokud možno rychlé provedení všech nestandardních, ale nutných personálních změn (zejména kooptací), aby se FS mohlo co možná nejrychleji stát plnohodnotným parlamentem, který – i při své snížené legitimitě – bude moci zajistit projednání a přijetí řady zásadních legislativních norem, nezbytných nejen pro realizaci svobodných voleb, ale vůbec pro nastartování cesty k demokratickému právnímu státu. Právě z těchto důvodů Jičínský odmítal zásadní proměny ústavního systému v době před volbami, neboť se obával, že by takto prováděné změny mohly vést k destabilizaci celého politického systému. To by prakticky mohlo ohrozit nastartovaný proces demokratizačních reforem. Vnitřní diskuse o podobě volebního systému a dalších ústavních reforem ukazovaly také odlišné pozice jednotlivých lídrů v OF. Dá se říci, že – alespoň pokud jde o tyto otázky – se nejvýraznější postavou stal Zdeněk Jičínský, kterému se podařilo prosadit koncept „ústavního způsobu provádění změn“, jenž v praxi znamenal, že stávající ústava starého režimu bude zpočátku pouze modifikována demokratizačními úpravami. Na rozdíl od něj se například Petr Pithart soustřeďoval spíše na analýzu probíhajících politických procesů, ale jeho slabinou byla malá schopnost prosadit určitá politická rozhodnutí (Suk 2003: 276). Zatímco Jičínský i na sněmech OF vystupoval optimističtěji, nikdy nezpochybňoval ani základní strategie OF, ani přijatá rozhodnutí či postupy, Pithart byl typický svou skepsí a sklonem k často veřejně prezentovaným pochybnostem o základních směrech politiky OF. Byla-li však schopnost neustálého pochybování o vlastních postojích a názorech výhodou v prostředí předlistopadových debat disidentů, nemohla to být dobrá strategie do období rodící se demokratické politiky, vyžadující spíše ofenzivní a politicky rozhodný postup základního nositele demokratizačních tendencí – OF. Pithart později v souvislosti s prosazením poměrného volebního systému hovořil o vůli OF, „vítězů revoluce“ k sebeomezení, které

70


prezentoval jako vůli po skutečném uplatnění i ostatních politických subjektů v nově se rodící demokracii a jako dobrovolné odmítnutí možnosti získat pro vítěze revoluce absolutní většinu politické moci, jež byla obecně v prvních svobodných volbách očekávána. „Mohli jsme (tehdy) bez námitek,“ píše Petr Pithart, „…prosadit systém většinový, volby uspořádat co nejdříve (nikoli až v červnu 1990) a stanovit čtyřleté (nikoli jen dvouleté) volební období. Zaručili bychom tak zcela dominantní vliv na průběh transformace těch sil, které stály u zrodu OF, garantovali bychom stabilitu vlády – ale na druhé straně bychom potlačili, respektive zabrzdili rozvoj politické plurality“ (srv. Pithart 1998: 26).32 Jiří Suk ve snaze objektivně posoudit tehdejší reálné postavení OF dochází k názoru, že tato Pithartova teze byla spíše než znakem velkorysosti „vítězů“ především důsledkem jejich politické slabosti (Suk 2003: 277). Poukazuje tak nepřímo na to, že jestliže byla v zájmu OF maximalizace jeho volebního úspěchu, pak většinový volební systém v tom mohl Občanskému fóru pomoci. Neprosadilo-li však OF tento volební systém, svědčilo to o jeho slabé pozici v jednáních u kulatých stolů. Problémem pro OF však zároveň byla absence politiků, kteří by byli schopni budovat OF jako silnou politickou stranu. Většinový volební systém by mimo jiné vyžadoval velké množství kandidátů OF, kteří by se postavili do soubojů o křesla v jednomandátových obvodech (celkem 376 kandidátů do FS a ČNR). To by paradoxně mohlo výrazně zvýhodnit KSČ a možná i další menší strany bývalé NF (zejména ČSL), jež měly již ze starého režimu vybudovanou solidní organizační strukturu i členskou základnu (srv. Charvát 2010b: 44; Charvát 2010e: 138–140). Nezanedbatelný je také fakt, že OF v sobě v té době zahrnovalo celkem čtrnáct politických subjektů s větší či menší mírou aspirace na samostatnou politickou existenci. Vzhledem k tomu, jak tvrdá byla nakonec diskuse mezi zástupci těchto subjektů a vedením KC OF o obsazení míst na kandidátkách v poměrném volebním systému, lze si jen obtížně představit, že by se obsazování míst lídrů v jednomandátových obvodech obešlo bez výrazných konfliktů (srv. Charvát 2010b: 44; Charvát 2010e: 139–140). Aplikací poměrného volebního systému byl tedy i z hlediska vnitřního uspořádání OF zmírněn počet potenciálních konfliktních situací, i když nebyl zcela eliminován. Jak upozorňoval i Pithart, nikdo z hlavních politiků OF vlastně nepočítal s nějakou delší perspektivou OF. Z tohoto důvodu také s odstupem času charakterizoval

32 Ve vzpomínkách Pitharta a Havla panuje v této otázce určitý rozpor. Havel uvádí, že v roce 1990 s Pithartem a dalšími vystupovali proti Jičínskému ve prospěch většinového volebního systému (srv. Havel 2006: 70, 1991: 40). Nicméně Pithart píše, že již v prosinci 1989 prosazoval poměrný volební systém, a to proti vůli prezidenta Havla, který v této otázce zůstal osamocen (srv. Pithart 1998: 26).

71


výběr poměrného volebního systému jako sice správný z hlediska perspektiv demokracie v Československu, ale nepříznivý pro „všechny existující i myslitelné integrující síly a mechanismy“ (Pithart 1998: 129). Sám si však velmi dobře uvědomoval, že rozhodnutí pro tento volební systém bylo vlastně logickým a téměř neodvratným důsledkem strategie kulatých stolů, založené na zásadě, že základní aspekty politické změny budou vyjednávány představiteli politických subjektů reprezentujících nový i starý režim. Jenomže OF zdaleka nebylo v otázce upřednostnění poměrného volebního systému jednotné. Zejména prezident Václav Havel stál jako hlavní politická osobnost na pozici většinového volebního systému, a to v duchu své představy o ústřední roli nezávislých osobností v politice. Havel chtěl prosazováním většinového volebního systému zabránit tomu, aby se parlament stal arénou pouhých figurek v rukou politických stran a aby byl naopak tvořen nezávislými osobnostmi se silnou autoritou. Havel vycházel z představy, kterou v roce 1978 prezentoval v eseji Moc bezmocných, že přílišný vliv politických stran na politiku vede k byrokratizaci a následné nežádoucí sterilitě politického systému. Přestože můžeme souhlasit s tezí Miloše Havelky, že není možno jednoduše spojovat Havlovy polistopadové politické postoje s jeho koncepcí antipolitické politiky z doby disidentské činnosti (neboť ta se soustředila na otázku možností opoziční práce v politickém systému, v němž normální politická práce není téměř možná), odpor Havla k poměrnému volebnímu systému byl skutečně založen právě na silně negativním vnímání instituce politických stran, umocněné především zkušeností s fungováním komunistické „státostrany“ před listopadem 1989, ale také historickou zkušeností stranického systému první Československé republiky (Havelka 1998: 455–466; Havelka 1999: 14–18). Tento negativní postoj k politickému stranictví však OF částečně převzalo i v probíhající volební kampani v roce 1990. Zajímavé je, že Havel ani další zastánci většinového volebního systému při jeho obhajobě začátkem roku 1990 vůbec nepoužívali nejběžnější argument ve prospěch tohoto systému, který zaznívá v současných politických, mediálních a částečně i odborných debatách – totiž důraz kladený na vládní akceschopnost a stabilitu, jež je prezentována jako hlavní přednost většinového volebního systému (podr. Charvát 2010e). Havlovy argumenty byly částečně normativní (odpor proti svobodu jedince svazující struktuře politických stran) a částečně historické: odkaz na neblahé důsledky partajnictví (a roztříštěnosti parlamentu) v první Československé republice. Nicméně po tvrdých diskusích, probíhajících v OF, také Havel ustoupil realitě dohody u kulatého stolu a již 25. února 1990 ve svém projevu na Staroměstském náměstí se přiklonil k argumentaci zastánců poměrného

72


volebního systému, který dá šance „existujícím i rodícím se politickým stranám“, v nichž se však – jak doufal prezident – budou soustřeďovat „vskutku politicky, tedy globálně myslící lidé“. Prezident Havel zároveň sám sebe ujišťoval, že v návrhu volebního zákona existuje dostatek pojistek proti neomezené vůli stranických aparátů. Nicméně své původní představy o většinovém volebním systému se nevzdal, když v projevu mimo jiné navrhl, aby do dvou let (tedy do konce navrhovaného zkráceného volebního období nových parlamentů) byl volební zákon upraven tak, aby výrazně posiloval šance nezávislých osobností (Havel 1999b: 81–82). Výsledný návrh volebního zákona zavádějící poměrný volební systém byl tedy na začátku února 1990 předložen do FS. Na tiskové konferenci OF dne 1. února 1990 naznačili vůdcové OF Pithart a Vavroušek, že v OF žádné velké nadšení z tohoto návrhu nepanuje, když prohlásili, že tento kompromis „v žádném případě nelze ztotožňovat s našimi představami, jak by měly volby vypadat“ (Suk 2003: 267). Návrh zákona o volbách do FS byl projednáván a schválen na 24. společné schůzi SL a SN FS 27. února 1990. Projednávání zákona probíhalo v atmosféře přímého přenosu Československé televize (ČST), což pochopitelně ovlivňovalo formu parlamentní debaty. Předsedající schůze, předseda SL FS Josef Bartončík dokonce poslancům vyřizoval vzkazy telefonujících diváků, kteří například požadovali, aby poslanci před svými vystoupeními uváděli svou stranickou příslušnost. Když ČST před 19. hodinou přímý přenos z FS ukončila, požádal na jednání FS předsedající schůze Bartončík předsedu SN Jozefa Stanka, aby se spojil s ředitelem ČST a požádal ho o odvysílání záznamu z druhé části jednání FS. Jednání bylo po celou dobu přenášeno také Československým rozhlasem. Někteří poslanci (zejména z řad OF) si v rozpravě stěžovali na neobjektivnost zpravodajství, informujícího veřejnost o jednání FS. Celodenní diskuse, jež skončila hlasováním až v 21.45, se koncentrovala do několika základních témat: zavedení vstupní klauzule v rámci navrhovaného poměrného volebního systému, možnosti hlasování československých občanů v zahraničí, podoby volebních krajů a způsobu projednávání zákona a úrovně diskuse k němu. Hlavní argumenty pro a proti zavedení poměrného volebního systému jsou zmíněny výše. Návrh na zavedení vstupní klauzule do parlamentu byl předmětem nejostřejších výtek poslanců proti volebnímu zákonu. Odpůrci této klauzule poukazovali jednak na to, že zabrání malým a nově vznikajícím stranám se slabou organizační základnou dostat se do parlamentu, a jednak že poškodí strany reprezentující národnostní menšiny. Zároveň návrhu vytýkali, že povede pouze k etablování velkých politických stran, včetně KSČ. V tomto smyslu také někteří řečníci kritizovali ustanovení, podle něhož mohla

73


do FS kandidovat pouze strana, čítající minimálně deset tisíc členů, nebo ta, jež předloží minimálně deset tisíc podpisů sympatizantů. Poslanci maďarské národnosti vystupovali většinově proti tomuto návrhu, i když připouštěli možnost kompromisu; navrhovali v tomto smyslu buď úplné vypuštění klauzule ze zákona, anebo její neuplatňování na strany reprezentující národnostní menšiny. Naopak zástupce polské menšiny vstupní klauzuli neodmítl, ale požadoval zřízení parlamentní komise pro národnostní menšiny. Obhájci návrhu zákona (zejména poslanci OF, VPN, ČSS, ale také někteří komunističtí poslanci) obhajovali vstupní klauzuli s tím, že zabrání atomizaci parlamentu a povede k žádoucímu stavu, který spatřovali v existenci silné vládní většiny i silné opozice. Na výtky poslanců národnostních menšin reagovali buď obecným apelem k potřebě dohody na volebním zákoně, či nabídkami kandidatury zástupců těchto menšin na listinách OF a VPN, anebo (v případě maďarské národnosti) poukazem na dostatečný počet příslušníků takové menšiny na území státu, aby strana takové menšiny mohla překročit vstupní klauzuli do FS. Několik poslanců vzájemně navrhlo také zřízení parlamentní komise, jež by dlouhodobě řešila otázky národnostních menšin. Protože však návrh nebyl procedurálně podán správně, nebylo o něm ani hlasováno. Jako určité zmírnění dopadů poměrného volebního systému na malé strany byla v diskusi vyzdvihována možnost voličů udělovat preferenční hlasy jednotlivým kandidátům, aby se do parlamentu dostaly i výrazné osobnosti. V otázce možnosti hlasování československých občanů v zahraničí navrhovatelé zákona předpokládali, že bude nanejvýš možné, aby v zahraničí žijící českoslovenští občané hlasovali na československých zastupitelských úřadech či lodích. Z technických důvodů považovali za nereálné umožnit všem těmto občanům korespondenční hlasování. V závěrečném hlasování poslanci nakonec zamítli i možnost hlasování voličů na zastupitelských úřadech a lodích. V otázce vymezení volebních krajů původní návrh zákona, projednaný v ústavněprávních výborech FS, počítal s vytvořením speciálních umělých volebních krajů, které by respektovaly zásadu přibližně stejného počtu voličů. Nicméně v poslední verzi návrhu volebního zákona, jež byla poslancům předložena jen několik hodin před hlasováním, se objevil návrh, aby volební kraje byly totožné s územím existujících administrativních krajů. Návrh byl v diskusi obhajován s poukazem na to, že jde o dohodu politických sil u kulatého stolu, či případně spíše se zástupným argumentem, a že takové řešení požadují občané v diskusích s poslanci. Takto předložený návrh byl posléze také schválen. Volební zákon byl projednáván celkem v osmnácti výborech sněmoven FS. Někteří poslanci ve svých vystoupeních poukazovali na to, že projedná-

74


vání tak závažné normy se na půdě FS dostalo pouze omezeného prostoru; neproběhla podle nich ani diskuse odborné veřejnosti. Zaznívaly také hlasy protestující proti tomu, že dohody u kulatého stolu jsou vnímány jako neporušitelné dogma, a upozorňovaly na to, že rozhodujícím suverénem musí být FS. Zástupci OF a VPN však tyto kritiky (většinou z řad maďarských poslanců) mírnili poukazem na nutnost projednání zákona tak, aby bylo možno volby uspořádat co nejdříve. V závěrečném hlasování poslanci odmítli jak již zmiňovanou možnost hlasování československých občanů v zahraničí (pouze tři poslanci pro návrh), tak návrh na snížení vstupní klauzule z 5 na 3 % (pro sedm poslanců), tak i možnost neaplikovat vstupní klauzuli na strany a hnutí národnostních menšin (pro sedmnáct poslanců). Zákon byl pak schválen drtivou většinou 288 poslanců. Zákon byl ve FS schválen (jako zákon č. 47/1990 Sb., o volbách do Federálního shromáždění) v základních intencích dohodnutých u kulatého stolu dne 26. ledna 1990. Kromě toho, že obnovil poměrný volební systém, který se v Národním shromáždění používal v době první republiky, přinesl řadu dalších zásadních změn. Kromě výše zmíněných pravidel pro vstup politických subjektů do volební soutěže (nutnost doložit stanovený počet členů či sympatizantů) a pro samotný způsob hlasování (volič volí kandidátku politické strany, která je předkládána v každém vícemandátovém volebním kraji zvlášť) zaváděl 5% vstupní klauzuli do FS na úrovni každé z republik federace, a to bez ohledu na to, zda jde o jednu kandidující stranu či koalici více stran na jedné listině. Zaváděl také možnost preferenčního hlasování – volič měl maximálně čtyři preferenční hlasy na zvolené stranické listině, pro posunutí kandidáta bylo zapotřebí získat alespoň 10 % všech hlasů pro danou listinu – a přepočet hlasů na mandáty ve dvou skrutiniích prostřednictvím Hagenbach-Bischoffovy metody33 Nový zákon určil také základní pravidlo pro přidělení finančního příspěvku politickým subjektům (podr. viz kap. 4.2). Každá politická strana či hnutí, jež ve volbách získá alespoň 2 % hlasů, obdrží ze státního rozpočtu finanční dotaci za každý jeden hlas. Těmito opatřeními se zákonodárci snažili alespoň do určité míry regulovat hrozící stranickou fragmentaci nového parlamentu, která se – vzhledem k roztříštěnosti voličských zájmů v transformačním období – očekávala. Součástí souboru zákonů, které vymezily rámec pro konání prvních svobodných voleb po čtyřiačtyřiceti letech, byly též další právní normy. Ústavní zákon č. 45/1990 Sb., o zkrácení volebního období zákonodárných 33 Také pro volby do ČNR byl zvolen zcela shodný systém. Naopak SNR si odhlasovala mírnou odlišnost – v prvním skrutiniu se mandáty přidělovaly podle Hareovy metody a až ve druhém skrutiniu podle Hagenbach-Bischoffovy metody. Pro komunální volby v roce 1990 byl použit dělitel Saint-Laguë.

75


sborů stanovil konec volebního období FS, ČNR a SNR, zvolených v roce 1986 na den voleb, které se budou konat v roce 1990. Podle stávající Ústavy bylo totiž volební období zákonodárných sborů pětileté. Zákon dále zkrátil volební období zákonodárných sborů (volených v roce 1990) pouze na dva roky. Mezi hlavní argumenty pro toto opatření patřila potřeba dát určitý časový prostor procesu krystalizace nových politických stran, neboť se vycházelo z představy, že první svobodné volby budou více plebiscitem o minulém režimu, než hledáním konkrétní cesty transformace. To potvrzovala i nápadná podobnost volebních programů všech politických subjektů, kandidujících v nadcházejících volbách. Z tohoto důvodu, tedy aby nedošlo k „zabetonování“ volebního výsledku z června 1990 na celé čtyři roky řádného volebního období, bylo v jednáních u kulatého stolu rozhodnuto, že dva roky by měly být dostatečnou dobou pro jasnější profilaci politických subjektů. Proti tomu se objevovaly nesouhlasné názory, které poukazovaly na to, že příliš krátce vymezeným volebním obdobím se omezuje možnost normální práce zákonodárných sborů nebo že česká a slovenská společnost si budou muset v relativně krátké době projít několika volebními kampaněmi za sebou. Součástí této argumentace byly také hlasy poukazující na to, že za dva roky nebude možné dotáhnout do konce zásadní společenské reformy. Ústavním zákonem č. 46/1990 Sb. byly provedeny změny povahy poslaneckého mandátu, nastavené Ústavou z roku 1960 a zákonem č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Tyto změny spočívaly především v tom, že poslanec nebyl od této chvíle vázán žádnými příkazy a svůj mandát musel vykonávat pouze v souladu se svým svědomím. Důvodem k této změně byla především změna volebního systému z většinového na poměrný, jenž vede k tomu, že volič uděluje svůj hlas v první řadě politické straně, která sama rozhoduje o pořadí kandidátů na volební listině. Přesto však mandát v takto organizovaných volbách získává poslanec v rámci konkrétního (vícemandátového) volebního obvodu, a tento mandát tedy patří pouze poslanci samotnému, nikoli jeho politické straně. Zákon také snížil počet poslanců SL FS z 200 na 150, aby se jejich celkový počet vyrovnal počtu členů SN FS. Schválení volebního zákona v navržené podobě federálním parlamentem je možno vnímat jako jeden z vůbec nejdůležitějších kroků na cestě k vybudování demokratických politických institucí. Přesto v roce 1991 Václav Havel ve své knize Letní přemítání označil rozhodnutí podpořit poměrný volební systém za jednu ze svých velkých politických chyb (Havel 1999b: 440). Od navrhovaného zkrácení volebního období na dva roky si v roce 1990 sliboval především to, že se v československé politice vytvoří reálné pluralitní prostředí, pominou prvky revolučního chaosu, a zejména vstoupí v platnost nové ústavy (federální a republikové). Poukazoval na to, že nic z toho se však

76


do roku 1991 nesplnilo, naopak došlo k rozpadu OF, politika zůstala stále značně chaotická, určována ostrými ideologickými konflikty. Faktem ovšem je, že pokud V. Havel považoval volbu většinového volebního systému za skutečně spásné řešení, pak je třeba konstatovat, že za jeho prosazení v roce 1990 nijak výrazně nebojoval. Nejenže po první pro sebe negativní zkušenosti s FS (nešťastný způsob prezentace návrhu na změny názvu státu a státního znaku ve FS dne 23. ledna 1990) neusiloval o skutečně intenzivní spolupráci s parlamentem, ale navíc se ani nepokusil učinit z OF základnu svého dominantního působení v politickém systému. Ve svých pozdějších reflexích polistopadového vývoje nazvaných Prosím stručně bezděky označil OF za „těleso na jeden úkol: pokojně odstranit předchozí režim a zprostředkovat přechod k demokracii“ (Havel 2006: 59). OF se podle jeho názoru mělo po pár týdnech „rozpustit v normálních politických stranách“. Dokonce tvrdí, že již v lednu 1990 na sněmu KC OF navrhoval přeměnu hnutí na politickou stranu, ale s tímto návrhem neuspěl, neboť „všichni chtěli, abychom vydrželi do svobodných voleb v červnu 1990 a regulérně se jich zúčastnili“. Havel se tak vlastně pozastavuje nad naprosto logickým vývojem, který předpokládali nejen občané, ale i politicky více zkušení lídři OF, totiž že není možné, aby OF jako hlavní nositel demokratizačních aktivit na tuto svou roli rezignovalo a nekandidovalo ve volbách jako jednotná politická síla. Havel tak může ve svých úvahách zajít až ke konstatování, že tím, že se OF samo včas nerozpustilo (na začátku roku 1990), se vlastně samo odsoudilo „k pozdějšímu zániku neplánovanému, nedobrovolnému a značně podivnému“ (Havel 2006: 59). Kdyby V. Havel v lednu 1990 více komunikoval s předáky OF (což po něm ostatně mnozí požadovali), mohl by se ve spolupráci se zastánci většinového volebního systému v OF pokusit formulovat určitou politickou alternativu. Volební zákony se připravovaly v prostředí nehotového stranického systému, politické strany narychlo vznikaly zcela nově, strany bývalé NF se snažily odpoutat od své prokomunistické minulosti. Chyběla zde nejen zkušenost občanů a politiků s demokratickou politikou, ale také absentovala znalost soudobých teoretických modelů a koncepcí, teorii volebních systémů nevyjímaje. Politické preference voličů vykazovaly znaky zmatenosti, nezralosti, nestálosti a neukotvenosti. Společnost byla silně emocionálně nabita jak pozitivně (prodemokratické nadšení), tak negativně (znechucení nad právě odhalovanými zločiny komunistického režimu). Téměř pro všechny generace voličů (střední a nejmladší) mělo jít o první demokratické volby v jejich životě. Cílem reformy volebního systému v roce 1990 nebylo pouze nahradit nedemokratický charakter volebního procesu z doby komunistického režimu skutečně demokratickými volbami, ale především nastavit takové parametry volebního systému, které by po čtyřiačtyřiceti letech nedemokratického

77


režimu umožnily postupné vybudování pluralitního stranického systému. Hlavní změnu oproti volebnímu systému meziválečného a poválečného Československa znamenalo zavedení 5% vstupní klauzule do federálního parlamentu, jež – jak se nakonec ukázalo – měla v prvních svobodných volbách v červnu 1990 spíše většinové účinky.34 Ústavněprávní experti OF získali pro svůj návrh většinu rozhodujících politiků OF. Pro obhajobu zavedení poměrného volebního systému argumentovali především potřebou vytvořit příznivé podmínky pro rozvoj pluralitního stranického systému. V tehdejších představách o důsledcích zvoleného volebního systému dominovala zjednodušená představa, že poměrný volební systém vždy vede voliče k preferenci politických stran, zatímco většinový volební systém je vede pokaždé k preferenci osobností. Zastánci poměrného systému byli přesvědčeni, že pokud by byl zachován většinový volební systém, mohlo by předčasně dojít k zablokování vývoje stranického systému příliš silným vítězstvím jednoho politického subjektu.35 To by také mohlo podle jejich názoru vést k petrifikaci soutěže OF a VPN proti KSČ – a tento systém byl také pro veřejnost nepřijatelný, neboť by opět mohl vést k vládě jedné strany (srv. Charvát 2010e: 139; Proměny politického systému 1995: 96). Vytváření, projednávání a schválení návrhu volebního zákona na půdě kulatých stolů probíhalo zcela v duchu přijatého principu, že všechny hlavní transformační kroky, jež měly být v politické a ekonomické oblasti učiněny v období politického provizoria do prvních svobodných voleb, měly být realizovány na základě všeobecného konsenzu dojednaného mezi (umírněnými) představiteli starého režimu a nově se utvářející politickou elitou režimu nového.

34 Díky tomu, že mnoho hlasů voličů ve volbách propadlo (v celkovém průměru při volbách do FS a ČNR propadlo 18 % hlasů voličů v ČR), blížily se přepočtené výsledky na mandáty spíše výsledkům většinového systému: do ČNR získalo OF 49,5 % hlasů, za něž obdrželo 63,5 % mandátů. 35 Jičínský na 24. společné schůzi SL a SN FS dne 27. 2. 1990 mj. prohlásil: „Zdůraznil bych tady demokratický charakter tohoto zákona proto, že umožňuje vytvářet nový pluralitní systém politické demokracie v Československu, že dává možnost, aby nově se tvořící politická struktura české a slovenské společnosti našla odpovídající výraz úměrný vlivu, síle, těch či oněch politických stran a politických hnutí ve veřejnosti, aby tento výraz měl odpovídající zastoupení v nejvyšších zastupitelských sborech, ve Federálním shromáždění, v České národní radě a Slovenské národní radě. To považuji za základní, rozhodující moment, který mě opravňuje jménem navrhovatelů plně tento návrh zákona doporučit Federálnímu shromáždění ke schválení“ (http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/024schuz/ s024010.htm).

78


2.2.4 Kooptace Jedním z nejzávažnějších rozhodnutí, které FS v období listopadu 1989 až ledna 1990 uskutečnilo, byla personální rekonstrukce tohoto zákonodárného sboru, provedená formou kooptace nových poslanců.36 Odvolávání zkompromitovaných a doplnění (kooptace) nových poslanců do zákonodárných sborů (zejména FS) se stalo jedním z dalších kroků, které měly umožnit hladký průběh počáteční fáze transformace (zvláště v její personální rovině) i přípravy svobodných voleb. OF i VPN si byly vědomy faktu, že právě ovládnutí nejvyšších státních orgánů, včetně parlamentu jim umožní převzít politickou moc a provést politické změny legální cestou (Kudrna 2009: 235). Vycházely zde totiž z principu, že všechny politické změny je možno realizovat pouze přísně v mezích ústavního rámce, nikoliv mimo něj. Metoda kooptací byla v OF prosazena jako relativně nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak dosáhnout alespoň nějakého zastoupení nových demokratických hnutí v parlamentech a zároveň jak učinit reálně platnou změnu Ústavy z 29. listopadu 1989, která odstranila vedoucí roli komunistické strany, jež však v podobě absolutní většiny poslanců FS nadále prakticky trvala. Platný volební zákon vyžadoval, aby se pro odvolání poslance FS vyslovili voliči v jeho (jednomandátovém) volebním obvodu a následně aby byly v takovém obvodu vypsány doplňovací volby. OF požadovalo, aby KSČ odvolala alespoň třetinu svých poslanců ve FS, národních radách i v národních výborech všech stupňů. Realizaci všech zákonem požadovaných procedur však většina politiků OF považovala za nereálnou a v rozjitřené „revoluční“ situaci za nevhodnou. Zdeněk Jičínský proto navrhl nejrychlejší a už jednou (v roce 1969) vyzkoušenou metodu, která veškerý složitý proces odvolání a volby poslanců předala do rukou samotného parlamentu s vyloučením veřejnosti. Historik J. Suk za hlavní důvod Jičínského návrhu považuje jeho touhu po politické mstě a za důkaz pro toto tvrzení považuje výrok P. Pitharta, který na konferenci věnované listopadu 1989 citoval Jičínského slova: „A teď jim vrátíme to, co oni nám udělali tenkrát po srpnu!“ (Proměny politického systému 1995: 86). Tato citace jakoby navozuje dojem, že hlavním faktorem při Jičínského úvaze nad řešením složité otázky nezbytné personální rekonstrukce FS byly jeho nezvládnuté emoce. Přitom pozorujeme-li podrobněji Jičínského vystupování a argumentaci v diskusích vedených v KC OF v listopadu a prosinci 1989, jeví se právě Jičínský jako 36 K problematice rekonstrukce parlamentů a jejich proměn v rámci procesu demokratické tranzice srv. Reschová (1992); Syllová (1992); Reschová, Syllová, Olson (1993); Reschová (1994); Reschová (1997).

79


jeden z těch představitelů opozice, který byl schopen přísně racionálního pohledu na věc, vycházeje ze znalostí nejen československého ústavního práva, ale také moderní české/československé historie. Důvod zvoleného postupu v podobě rychle provedených kooptací byl víceméně prostý: zkrátit na co možná nejkratší dobu situaci, kdy by federální parlament – z důvodu vlastní personální rekonstrukce – nemohl projednat a schválit obrovské množství legislativních norem potřebných pro přípravu svobodných voleb a nastartování cesty k demokracii. Podstatou návrhu OF byl princip, že zkompromitovaní poslanci, kteří „žádali vstup vojsk, zpronevěřili se svému poslaneckému slibu sloužit lidu, nebo jsou případně podezřelí z korupce“, mají buď sami rezignovat, anebo být odvoláni svou politickou stranou či (v případě bezpartijních) orgány NF.37 Na takto uvolněná místa měli být bez konání doplňovacích voleb dosazeni noví poslanci, doporučení orgány NF společně s OF a VPN. Jičínský, jenž byl hlavním autorem takto přijatého postupu, otevřeně přiznával v dokumentech OF, že zvolený postup je inspirován obdobnou metodou z roku 1969, kdy se normalizační moc potřebovala zbavit neposlušných poslanců. Vzorem pro přípravu legislativy umožňující v letech 1989 a 1990 provést kooptace byl ústavní zákon č. 117/1969 Sb. Proces přijímání legislativních změn umožňujících personální rekonstrukci FS byl zahájen již na sedmnácté společné schůzi sněmoven FS zahájené 12. prosince 1989. Již v úvodu schůze byla přijata rezignace několika poslanců (mj. rezignovali V. Biľak, A. Indra, M. Jakeš, J. Janík, M. Kabrhelová, J. Lenárt, V. Šalgovič, M. Zavadil). Rezignace dalších poslanců (většinou členů KSČ) pak následovaly na každé další schůzi FS v průběhu prosince 1989 a ledna 1990. Poslanci následně zvolili nového předsedu FS, kterým se stal S. Kukrál, a dále zvolili prvního místopředsedou FS J. Stanka a dalšími místopředsedy pak J. Bartončíka, A. Blažeje a J. Pampúcha. Posléze oznámil předseda ČSL J. Bartončík záměr iniciovat návrh ústavního zákona, jenž by umožnil odvolání poslanců a kooptace nových poslanců. Na devatenácté společné schůzi sněmoven FS 28. prosince 1989 byl projednán a schválen ústavní zákon č. 183/1989 Sb., o volbě nových poslanců zákonodárných sborů, který formálně (v podstatě za OF a VPN) přednesl předseda ČSL Bartončík. Zákon ve své stručnosti jasně vyjadřoval všechny cíle a záměry nově se rodící politické moci provést změnu v obsazení zákonodárných sborů jednoduše, pragmaticky a rychle. Článek I. tohoto zákona říkal, že „uprázdní-li se funkce poslance Federálního shromáždění, České národní 37

80

„Požadavky OF a VPN při jednání o novou federální vládu na začátku prosince 1989“ (srv. Jičínský 1993: 168).


rady a Slovenské národní rady, doplňovací volby se nekonají. Zákonodárný sbor doplní počet svých členů volbou. Návrhy na nové poslance předkládají politické strany po vzájemné dohodě s Občanským fórem v České socialistické republice a Veřejností proti násilí ve Slovenské socialistické republice“ a že „při volbě poslance Sněmovny národů platí zákaz majorizace“. Podle článku II. pak tento ústavní zákon nabýval účinnosti dnem svého vyhlášení a článek I. pozbýval „účinnosti dnem provedení voleb do zákonodárných sborů, nejpozději dnem 31. prosince 1990“. Návrh, který poslanec Bartončík přednesl, vycházel z konceptu připraveného skupinou ústavních právníků v OF (Z. Jičínský, J. Lžičař, V. Mikule, P. Pithart). Na rozdíl od jejich původní představy však přednesený (a posléze schválený) návrh zákona neobsahoval možnost zákonodárných sborů poslance přímo odvolat. V době podání návrhu již totiž několik nejzkompromitovanějších poslanců FS na své mandáty rezignovalo, a představitelé OF proto sami ustoupili od nutnosti zákonem umožnit přímo i odvolávání poslanců. Na návrh poslance Bartončíka byly z návrhu článku I. tohoto zákona vypuštěny společenské organizace – ty již tedy nadále nemohly navrhovat kandidáty na poslance. Jedinými organizacemi s právem navrhovat poslance na uvolněná místa v zákonodárném sboru tak zůstaly stávající politické strany – a prodemokratická hnutí OF a VPN. Tímto ustanovením se však role zákonodárných sborů v procesu výběru nových poslanců snižovala na čistě formální úroveň, neboť parlament měl pouze vzít na vědomí vůli politických stran a hnutí OF a VPN, jež měly právo vybrat nové poslance (Kudrna 2009: 237). Zákon však na druhé straně ve svém článku II. sám jasně limitoval svou platnost pouze na omezené období, jež bylo vnímáno jako fáze přechodu k demokratickým poměrům, který měl být završen demokratickými volbami. Návrh tohoto ústavního zákona38 podpořila drtivá většina poslanců, pouze devatenáct poslanců hlasovalo proti návrhu a třicet osm poslanců se hlasování zdrželo.39 Následně po přijetí tohoto ústavního zákona si vzal slovo nedávno zvolený předseda FS Stanislav Kukrál a sdělil poslancům FS, že v rámci jednání u tzv. kulatého stolu se zástupci „rozhodujících politických sil“ shodli na kandidaturách Václava Havla na úřad prezidenta ČSSR a Alexandra Dubčeka do funkce předsedy FS. Vzápětí Kukrál a Stank rezignovali na své nedávno získané posty v čele FS, aby umožnili realizaci této politické dohody. Poté 38 Vydání tohoto ústavního zákona ve Sbírce zákonů bylo podle Gronského antedatováno, aby mohli být ještě týž den zvoleni noví poslanci za ty, kteří na své mandáty rezignovali. Gronský to považuje za „projev revoluční účelnosti“ prováděných ústavních změn (srv. Gronský 2007: 79). 39 http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/019schuz/s019002.htm

81


byla devatenáctá společná schůze sněmoven FS ukončena, následně ihned proběhly samostatné schůze sněmoven FS, které na základě právě schváleného úst. zákona č. 183/1989 Sb. zvolily nové poslance na uprázdněná místa. Za nové poslance bylo zvoleno třináct členů SL FS40 (KSČ, ČSL a KDS po jednom novém poslanci a deset bezpartijních) a deset členů SN FS 41 (všichni bezpartijní). Dne 28. prosince 1989 odpoledne pak byla zahájena dvacátá společná schůze sněmoven FS, jež zvolila A. Dubčeka novým předsedou FS, prvním místopředsedou S. Kukrála a dalšími místopředsedy J. Stanka (zároveň zvolen novým předsedou SN FS), J. Jenerála a Z. Jičínského.42 Tato první vlna kooptací byla založena zatím jen na ústavním zákonu č. 183/1989 Sb., který předpokládal pouze jedinou situaci, za níž může být kooptace provedena, totiž že stávající poslanec sám rezignuje na svůj mandát. Tento ústavní zákon tak v zásadě splnil účel, který od něj jeho tvůrci očekávali, tzn. vytvořil podmínky pro alespoň minimální zastoupení opozičních hnutí v zákonodárných sborech. Skrýval však v sobě i jisté riziko spočívající v závislosti OF a VPN na ochotě stávajících poslanců označovaných za zkompromitované k rezignaci na poslanecké mandáty. Přijetí takového zákona však skutečně představovalo revoluční akt, jenž – ostatně jako mnoho dalších takových rozhodnutí učiněných FS v listopadu a prosinci 1989 − znamenal „postupné prolamování prosté právní kontinuity“ (Gronský 2007: 78). Od začátku ledna 1990 pracovala skupina právníků v OF43 na legislativní podobě druhé vlny kooptací, která se jednak měla nově týkat také poslanců národních výborů všech stupňů a jednak měla být založena na možnosti, že politická strana sama dostane právo poslance odvolat de facto i proti jeho vůli. Šlo o to, že v této fázi mělo z FS, národních rad a národních výborů odejít mnohem více představitelů starého režimu, přičemž většina těch, jejichž jména byla v médiích denně zmiňována, dobrovolně odejít nechtěla. Mnozí poslanci v sobě stále chovali naději, že ve svých funkcích přežijí „nejnebezpečnější“ období a zůstanou až do červnových voleb. V listopadu a prosinci 1989 hlasovali pro většinu návrhů, které demokratická hnutí a demonstrující veřejnost požadovaly (včetně volby Václava Havla prezidentem), právě proto, že očekávali odměnu v podobě ponechání jejich mandátů. 40 M. Bartoš, V. Benda, J. Bubeník, T. Hradílek, M. Jansta, M. Kocáb, L. Kudláček, M. Peroutka, J. Šabata, V. Šilhán, R. Harenčár, S. Stračár, K. Viktorín. 41

P. Brodský, J. Glac, Z. Jičínský, L. Lis, V. Mikule, J. Novotný, K. Stome, J. Šolc, A. Dubček, J. Mesík.

42

Dalšími místopředsedy FS zůstávali stávající předsedové stran NF – předseda ČSL J. Bartončík (zároveň nově zvolen předsedou SL FS), předseda ČSS B. Kučera a předseda Strany slobody J. Pampúch.

43 Z. Jičínský, P. Pithart, V. Mikule, P. Rychetský, J. Lžičař

82


Problematičnost zvoleného postupu si samozřejmě většina aktérů tohoto rozhodnutí (včetně jeho autora Z. Jičínského) uvědomovala. Dne 18. ledna 1990 se federální vláda veřejně postavila proti principu kooptací s tím, že takový postup není demokratický. Skutečným důvodem vlády však zřejmě byla zkušenost jejího předsedy Čalfy s fungováním FS. Už během prvních demokratizačních ústavních kroků, jako byly změny Ústavy z 29. listopadu 1989, první kooptace poslanců dne 28. prosince 1989 či jednomyslná(!) volba Václava Havla prezidentem 29. prosince 1989, se ukazovalo, že komunističtí poslanci FS, léta zvyklí poslušně plnit direktivy vyšších stranických orgánů, se této zásady ochotně drželi i ve zmíněných případech. Mohl se tak celkem oprávněně domnívat, že pro federální vládu, která bude chtít do FS předkládat velké množství legislativních norem umožňujících postupné otevírání režimu, bude právě takto poslušný parlament jednoznačně výhodnější. Navíc je také pravděpodobné, že například před volbou prezidenta republiky dostali mnozí poslanci FS slib Čalfy, že až do voleb nebudou odvoláni. Takovýto slib zřejmě nyní premiér nechtěl porušit. Vedení OF však s tímto stanoviskem vlády ostře nesouhlasilo. Celá záležitost se stala hlavní náplní jednání třetího sněmu KC OF dne 20. ledna 1990. Pro představitele OF bylo stanovisko federální vlády nepřijatelné, protože by značně zkomplikovalo v té době již dost napjatý vztah centrálního vedení OF a jeho regionálních struktur, které stále radikálněji požadovaly důsledné odstraňování představitelů starého režimu. Hlavní předáci OF Pithart a Kučera obhajovali na Sněmu KC OF princip kooptací právě s důrazem na organizační obtíže, které by provázely případné doplňovací volby, jež vyplývaly z platných zákonů jako jediná alternativa. Argumentovali komplikovaností organizace takových voleb s tím, že i jejich samotné vyvolání by v jednotlivých volebních obvodech vyžadovalo nutnost mobilizovat občany, kteří by museli nejdříve dosáhnout odvolání jednotlivých poslanců. Hlavním argumentem obhájců kooptací se ale stal fakt, že již 11. ledna 1990 byla u kulatého stolu tato procedura posvěcena zástupci všech rozhodujících politických sil, tedy včetně KSČ. To značně ulehčovalo situaci, neboť tato dohoda mimo jiné slibovala záruku, že KSČ – nechce-li se stát předmětem další veřejné kritiky – sama donutí své poslance k demisi. Kučera ujišťoval Sněm KC OF, že již v této chvíli je na seznamu „dohodnutých“ poslanců KSČ k odvolání osmdesát tři jmen. Navíc bylo více než pravděpodobné, že v případných doplňovacích volbách by OF paradoxně mohlo utrpět ztráty, protože nemělo tak dobře rozvinutou organizační strukturu v regionech a městech, kterou disponovaly etablované politické strany. Pokud jde o stanovisko federální vlády, předáci OF poukazovali na to, že federální vláda sama je „produktem“ jednání u kulatých stolů a neměla by

83


se nad tato jednání povyšovat. Pithart dokonce pohrozil svoláním dalšího jednání u kulatého stolu, kterým by „krátce a přesvědčivě“ upozornil vládu, že dohody uzavřené u kulatého stolu musí akceptovat. Kučera zase poukazoval na to, že ministři vlády nemají dostatek reálných informací, protože vůdci OF „nemají přímý kontakt s ministry“ (Suk 2003: 286). V závěrečném usnesení Sněm KC OF vyzval federální vládu, aby své stanovisko změnila a nebránila přijetí zákona o kooptacích. Vláda tak nakonec dne 21. ledna 1990 skutečně učinila a princip kooptací schválila. Jičínský sám později připouštěl výtky, které se vůči zvolenému principu kooptací objevily. Na svou obhajobu však konstatoval, že „v přelomových obdobích, a k němu to, jež nastalo po 17. listopadu 1989, nesporně patřilo, se nelze účelovým řešením vyhnout. V tomto případě účel světil prostředek“ (Jičínský 1993: 63). Zdůrazňoval přitom, že bez podstatné personální obměny nemohlo být FS schopno realizovat zásadní právní změny, jež si doba přechodu k demokracii vyžadovala, přičemž zároveň platilo, že svobodné volby nemohly být realizovány v krátkém čase.44 Uspěchané volby nebyly možné nejen z ústavního a technického (organizačního) hlediska, ale nebyly ani zcela žádoucí z politických důvodů. Představitelé OF totiž počítali s tím, že je zapotřebí určité minimální doby na to, aby v rodícím se demokratickém prostředí alespoň vykrystalizovaly základní politické strany, a sami ještě neměli ujasněnou pozici OF jako původně protestního hnutí, které stále více poznávalo, že bude muset převzít zodpovědnost za další politický vývoj, a tudíž se také připravovat na volební kampaň. Zároveň se představitelům OF zdálo zjevné, že chtějí-li dosáhnout nahrazení výraznějšího počtu poslanců než jen spíše symbolické menšiny (jako v prosinci 1989), nebude tak možné učinit pouze v rámci platné legislativy. Zejména z toho důvodu se rozhodli použít mechanismus obdobný tomu, který nabízel ústavní zákon 117/1969 Sb. Druhý ústavní zákon o kooptacích (14/1990 Sb.) byl projednán a schválen na dvaadvacáté společné schůzi sněmoven FS dne 23. ledna 1990, tedy na oné schůzi, kterou proslavil prezident Václav Havel svými návrhy na změny názvu státu, armády a státního znaku. Zákon o kooptacích ve své zprávě odůvodňoval komunistický poslanec Jenerál, který se odvolával zejména na shodu politických sil u tzv. kulatého stolu. Jeho hlavním argumentem ve prospěch navrhovaného zákona byla potřeba zohlednit ve složení zákonodárných sborů reálné rozložení politických sil, které aktuálně panovalo ve veřejnosti. Tuto argumentaci také poslanec Jenerál promítl do svého pozměňovacího návrhu, který spočíval v doplnění důvodu pro odvolání poslance 44 Jičínský k tomu dodává: „Jistá politická opatření, která z formálního hlediska nebyla demokratická, byla v té době nevyhnutelná“ (srv. Jičínský 1993: 63).

84


(jenž byl v návrhu definován tak, že daný poslanec neskýtá „záruky rozvoje politické demokracie“) právě o argument potřeby zajistit „vyrovnání rozložení politických sil“.45 To fakticky umožňovalo, jak upozorňuje ústavní právník Jan Kudrna, odvolávat i poslance, kteří se nechovali v rozporu s principy demokracie (Kudrna 2009: 239). Poslanci v diskusi k návrhu zákona především připomínali, že princip odvolávání poslanců politickými stranami odporuje demokracii a že jeho akceptace je v současné době možná jen díky fakticky revolučním poměrům, v nichž je parlament nucen rozhodovat pod tlakem demonstrující veřejnosti. S ostrou kritikou navrhovaného principu vystoupil představitel konzervativního křídla KSČ, bývalý dlouholetý ústřední ředitel Československého rozhlasu, poslanec J. Riško, který prohlásil: „Náš unáhlený postup sa zdôvodňuje mimoriadnosťou doby. Návrh ústavného zákona o odvolávaní poslancov a voľbe nových poslancov − tlač 235 − ktorý máme dnes prerokúvať, naša nová demokracia nikdy nebude môcť vydávať za žiarivú perlu, za šedevr československého parlamentarizmu. Skôr si myslím, že táto metóda, špecificky československá, lebo už bola použitá aj pred 20 rokmi a s rovnakým zámerom, že táto nedemokratická metóda určená na likvidáciu potencionálneho politického protivníka v parlamente, sa dostane do učebníc štátneho a ústavného práva ako rarita pre poučenie, čo všetko sa môže v mene demokracie vydávať za demokraciu. Toto konštatovanie nech nie je iba kritikou tých síl, čo teraz tlačia Komunistickú stranu Československa pri okrúhlom stole do kúta. Je to rovnaké odsúdenie postupu mojej strany − Komunistickej strany Československa − v roku 1969, keď postupovala takýmto istým spôsobom. Občianske fórum a Komunistická strana Československa si iba vymenili scenáre. Oko za oko, zub za zub“.46 Místopředseda FS Jičínský a nový poslanec Šabata Riškovu argumentaci zásadně odmítli s tím, že okolnosti a účel, za kterých byla podobná metoda realizována v roce 1969, se zásadně liší od situace roku 1989. Zatímco v roce 1969 šlo podle jejich názoru o snahu mocenské špičky KSČ zbavit se poslanců, kteří svými postoji skutečně vyjadřovali vůli lidu, nyní jde naopak o to, aby skutečná vůle lidu po demokratických změnách mohla být realizována.47 Na masovou podporu požadavků OF a VPN ze strany veřejnosti poukazoval také předseda ČSL Bartončík.48 Jičínský později uváděl parlamentní vystoupení 45 Ústavní zákon 14/1990 Sb., o odvolávání poslanců zastupitelských sborů a o volbě nových poslanců národních výborů (srv. Gronský 2007: 84). 46 http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/022schuz/s022002.htm. 47

http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/022schuz/s022002.htm.

48 http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/022schuz/s022003.htm.

85


poslance Riška jako příklad představitelů starého režimu, kteří se nechtěli smířit se změnami, které přinášel režim nový (Jičínský 1993: 62). V diskusi také zazněl odkaz poslance J. Jenerála na původně zamítavé stanovisko federální vlády k principům navrhovaného ústavního zákona. Za vládu v této věci promluvil její místopředseda J. Čarnogurský, který osvětlil, že jedním z důvodů změny původně negativního stanoviska vlády byly ohlasy zejména z regionů, kde se lidé stále více ozývali kriticky proti pomalému procesu odstupování poslanců národních výborů.49 Přesto však nebylo hlasování zcela hladké, neboť na první pokus zákon schválen nebyl: slovenská část SN FS zákon nepřijala, a to především kvůli vysokému počtu poslanců, kteří se zdrželi hlasování.50 Byl to vůbec první případ v historii FS, kdy došlo k neshodě při hlasování obou komor FS v důsledku platnosti pravidla zákazu majorizace. Místopředseda FS Jičínský po přestávce navrhl uplatnit postup dle čl. 44 úst. zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci – tedy dohodovací řízení. Dohodovací výbor, složený z rovného počtu zástupců obou sněmoven, se pak pod jeho předsednictvím shodl na tom, že důvodem nepřijetí zákona ve slovenské části SN FS nebyly zásadní, ale spíše organizační otázky. Poté byl v opakovaném hlasování ve SN FS ústavní zákon o kooptacích schválen.51 Je docela možné, že se slovenští poslanci SN FS snažili pouze demonstrovat možnost použití pravidla zákazu majorizace. Nicméně je nesporné, že mnozí poslanci chtěli za každou cenu zabránit přijetí tohoto zákona, neboť se obávali ztráty svých mandátů. Změna stanoviska poslanců v opakovaném hlasování SN FS tak byla nejspíše výsledkem obavy konzervativních poslanců, že by jejich trvání na odporu vůči tomuto zákonu mohlo vést k nepředvídatelným reakcím ze strany veřejnosti a demokratických hnutí, těšících se její vysoké podpoře. Jestliže do schválení tohoto zákona mohl být poslanec odvolán pouze voliči svého volebního obvodu a poslanecký mandát nepatřil politické straně, zákon o kooptacích dával politickým stranám pravomoc odejmout svým poslancům mandát. O případném odvolávání nestraníků musel rozhodnout

49 http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/022schuz/s022003.htm. 50 Ve SL FS hlasovalo pro návrh ústavního zákona 125 poslanců, nikdo nebyl proti, 9 se hlasování zdrželo; v české části SN FS hlasovalo pro návrh 43 poslanců, nikdo nebyl proti, 12 poslanců se hlasování zdrželo; ve slovenské části SN FS hlasovalo pro návrh 31 poslanců, 3 poslanci hlasovali proti, ale 22 poslanců se zdrželo hlasování (viz http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/022schuz/s022004.htm). 51

86

Ve slovenské části SN FS hlasoval 1 poslanec proti návrhu, nikdo se nezdržel hlasování; v české části SN FS hlasovali všichni přítomní poslanci pro návrh – srv. http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/ stenprot-/022schuz/s022012.htm.


orgán NF, a to po dohodě s OF v ČSR a po dohodě s VPN na Slovensku.52 Vedení politických stran tímto zákonem získalo značnou moc nad svými poslanci, ale také vysokou míru zodpovědnosti za výběr osobností do ústavních funkcí nového demokratického režimu. Tato výrazná pravomoc politických stran byla však alespoň částečně omezena krátkým časovým intervalem platnosti pouze po několik měsíců, které zbývaly do parlamentních voleb. Zákonodárný sbor – a v tomto případě dokonce pouze jeho předsednictvo – mohl podle tohoto ústavního zákona opět pouze pasivně vzít na vědomí rozhodnutí politické strany či orgánu NF odvolat poslance. Obsazování takto uvolněných poslaneckých mandátů se dál dělo podle první normy o kooptacích, tedy podle úst. zákona č. 183/1989 Sb. Z hlediska situace v obcích a městech je také zajímavé, že tento ústavní zákon dával národním výborům možnost buď místa odvolaných poslanců obsadit poslanci novými, anebo je nechat neobsazená prakticky až do řádných komunálních voleb.53 Odvolávání poslanců FS, ČNR a SNR bylo podle tohoto zákona možné jen do 31. března 1990. Ústavní zákon č. 183/1989 Sb., jenž upravoval možnost doplnění zákonodárného sboru novým poslancem po rezignaci poslance stávajícího, však zůstával v platnosti, což teoreticky znamenalo, že pokud by i po 31. březnu 1990 (nejdéle však do svobodných voleb) nějaký poslanec sám rezignoval na svůj mandát, mohl být za něj nový poslanec opět kooptován v souladu se zněním ústavního zákona č. 183/1989 Sb. daným zákonodárným sborem. Kromě 23 poslanců FS, kteří na svůj mandát rezignovali do 28. prosince 1989, odstoupilo v období mezi 28. prosincem 1989 a 30. lednem 1990 dalších 99 poslanců a dále bylo na základě ústavního zákona č. 14/1990 Sb. odvoláno celkem 35 poslanců. V drtivé většině rezignujících i odvolaných poslanců se jednalo o členy KSČ. Kooptace tedy do konce ledna 1990 vedly k výměně celkem 157 (tedy 44,8 %) poslanců z třistapadesátičlenného federálního parlamentu.54 V tomto smyslu tedy ústavní zákon č. 14/1990 Sb. vedl k výrazným personálním obměnám federálního parlamentu, národních rad i národních výborů v celé zemi a znamenal tak prolomení právní kontinuity s obdobím před 17. listopadem 1989 (Gronský 2007: 85). 52

Ústavní zákon č. 14/1990 Sb., o odvolávání poslanců zastupitelských sborů a o volbě nových poslanců národních výborů. (srv. Gronský 2007: 84).

53 Čl. II. úst. zák. č. 14/1990 Sb. zněl: „Národní výbor může doplnit počet svých členů volbou na návrh předložený Občanským fórem v České socialistické republice a hnutím Veřejnost proti násilí ve Slovenské socialistické republice po vzájemné dohodě s politickými stranami a s příslušným orgánem Národní fronty“ (srv. Gronský 2007: 84). 54 Všechny údaje pocházejí ze stenoprotokolů 16.–24. společné schůze sněmoven FS (více viz http:// www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/index.htm).

87


Po skončení kooptací nových poslanců (27. února 1990) byl schválen ústavní zákon č. 46/1990 Sb., který zrušil imperativní mandát poslance a s ním i možnost odvolatelnosti poslance voliči. Politické strany tak po prvních svobodných volbách v červnu 1990, v souladu s obecnými principy demokracie, definitivně ztratily právo odnímat svému poslanci jeho poslanecký mandát. Jako pojistku suverénního postavení poslanců obsahoval dále tento zákon povinnost všech poslanců „vykonávat svůj mandát osobně, podle svého svědomí a nejlepšího přesvědčení s tím, že nejsou vázáni příkazy, které se týkají výkonu mandátu.“55 Vedení OF a vlastně celá rodící se prodemokratická politická elita procházeli na počátku roku 1990 složitým obdobím. OF jako nejsilnější politické hnutí požívalo obrovskou společenskou autoritu. Mělo však také velkou zodpovědnost za další vývoj; většina společnosti mu přisuzovala hlavní roli v dynamickém pokračování „revoluce“ a demokratizace. Mezi tyto hlavní úkoly patřila realizace svobodných voleb, vypořádání se s komunistickou minulostí a s jejími institucionálními strukturami, a transformace systému na demokratickou, ekonomicky svobodnou i sociálně spravedlivou společnost. Občanské fórum však značné množství energie spotřebovávalo hledáním své vlastní identity. Navíc bylo oslabováno velmi volnou organizační strukturou, odlivem svých hlavních lídrů do vládních a jiných politických funkcí, formálním odstupem ze strany zakladatele a symbolu OF prezidenta Václava Havla a vnitřními spory. Jako jeden z nejkomplikovanějších problémů přechodného období první poloviny roku 1990 se ukázala otázka „vyrovnávání se“ s dědictvím komunistické minulosti.

2.3 Jak naložit s minulým i současným komunismem? Snahy o vyrovnávání se s dědictvím svrženého režimu se nesly v několika rovinách. Na jedné straně byla pochopitelná touha veřejnosti dozvědět se pravdu o nejzávažnějších a dosud zatajovaných událostech let padesátých, jakož i oprávněná snaha politických vězňů komunistického režimu na spravedlivé odsouzení zločinů jejich věznitelů. Ta však hrála pouze okrajovou roli a političtí vězni se stále více stávali spíše užitečným nástrojem v rukou 55 Ústavní zákon č. 46/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava ČSSR a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci (srv. Gronský 2007: 93).

88


politiků, kteří třímali antikomunistickým praporem nejhlasitěji, často jako náhražkou za absenci vlastního pozitivního programu.56 Jiří Suk však dodává, že „distance od čtyřiceti let ‚reálného socialismu‘ se stala v roce 1990 samozřejmou součástí veřejných debat a polemik i programu většiny stran a hnutí“ (Suk 2009: 282). Víceméně podobně bez vlivu a spíše na okraji dění zůstaly aktivity lidí spojených s disentem a kulturním undergroundem před listopadem 1989, kteří se pokoušeli oslovit veřejnost antikomunistickou rétorikou v podobě žurnalistické (první redakce týdeníku Respekt) či politické (Petr Cibulka). Jinou formou účelového antikomunismu byly aktivity bývalých satelitních stran v Národní frontě – ČSL, ČSS a slovenské Demokratické strany. Tyto strany se (spolu s obnovenou ČSSD) těsně před volbami vyslovily pro zákaz činnosti KSČ v naději na získání politického kapitálu z této aktivity.57 Daleko nejvýraznějšího vlivu dosáhla antikomunistická rétorika představitelů místních podnikových občanských fór. Kromě věrohodné snahy řady místních disidentů po odstranění zkompromitovaných představitelů starého režimu zde totiž často převažovaly zájmy části nových místních elit získat snadnější přístup k ekonomickým a mocenským zdrojům. Antikomunismus byl v tomto případě využíván jako pohodlná zbraň pro odstraňování dosavadních politických a ekonomických elit na místní úrovni. Od počátku roku 1990 se tento typ antikomunismu rozvíjel nejrychleji a jevil se být také nejúčinnějším. Právě na antikomunismu vyrostla radikalita politiků místních občanských fór, jež se stále úspěšněji probojovávala na centrální úroveň KC OF v Praze. Radikalita, kterou si představitelé místních fór vyzkoušeli právě v podobě tohoto antikomunismu, pak slavila úspěchy v podobě bouřlivého rozpadu OF, přispěla k politické polarizaci společnosti, vedla k první (divoké) fázi lustrací a promítla se i do podoby schváleného lustračního zákona v roce 1991. Mluvčí postkomunistického antikomunismu „odmítali realitu historického kompromisu a dožadovali se historické spravedlnosti“ (Suk 2009: 282). Radikální antikomunisté se nevymezovali pouze proti KSČ, nýbrž také proti kompromisní politice Václava Havla, Petra Pithatra, Pavla Rychetského 56 Na druhé straně je samozřejmě nutno připomenout i odlišný, pozitivně laděný přístup politologa a bývalého člena Ústavního soudu prof. Vladimíra Čermáka, který naopak vyzdvihoval (oproti podobným snahám v ostatních zemích bývalého sovětského bloku) relativní úspěšnost vyrovnávání se s dědictvím komunistického režimu v Československu. Čermák hovořil o „konstruktivních prvcích“ tohoto vyrovnávání se s minulostí, a měl přitom na mysli zejména prosazení série zákonů, zmírňujících křivdy komunistického režimu (rehabilitační zákon, lustrační zákon či zákon o protiprávnosti komunistického režimu). 57

Při hodnocení polistopadových antikomunistických postojů strany lidové, socialistické a slovenské demokratické je ovšem třeba brát v potaz i velmi negativní vnímání této jejich nedávné minulosti samotnými politiky těchto stran, neboť ty se po roce 1948 nepochybně staly objektem brutálního útlaku ze strany KSČ a musely se zájmům komunistické strany naprosto podřídit.

89


a dalších čelních představitelů OF. Ústřední linií porevolučního českého antikomunismu byla především snaha nové politické elity zužovat celý složitý problém reflexe minulosti pouze na problém trestněprávního postihu viníků za zločiny komunismu. To se projevilo jak ve snahách o zrušení StB a odhalení jejích tajných spolupracovníků, v návrhu na zákaz činnosti KSČ(M) či alespoň odebrání jejího majetku, tak později v diskusích o lustracích a restitucích a ještě později v přijetí zákona o protiprávnosti komunistického režimu (1993), zřízení Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (1995), přijetí zákona o archivnictví (2004), zákona o vytvoření Ústavu pro studium totalitních režimů (2007) či uznání třetího odboje (2010). Nikdo naopak příliš nezdůrazňoval potřebu objektivního historického poznání minulosti; spíše triumfovala politika zneužívání minulosti.

2.3.1 Spor o federální ministerstvo vnitra a o osud StB Situace na federálním ministerstvu vnitra (FMV) se vyhrotila na začátku roku 1990 v souvislosti s dosti divoce prováděnými lustracemi poslanců, které zahájili právě pracovníci FMV. Stále problematičtěji se jevilo působení Richarda Sachera (ČSL) ve funkci ministra. Ten sice svým nástupem do této funkce v samotném závěru roku 1989 ukončil značně problematické řízení tohoto resortu vícero osobami, jež bylo výsledkem dohod mezi OF a premiérem Čalfou z prosince 1989, ale stále více se svými kroky dostával do rozporu s představami pražského vedení OF. V polovině ledna dosáhly spory mezi členy Rady KC OF a premiérem Čalfou v této věci svého vrcholu. Členové Rady požadovali úplné zrušení StB bez výjimky. Vládní politici to však kategoricky odmítali. Premiér Čalfa pohrozil svým odstoupením z funkce, pokud na něj bude v této záležitosti ze strany OF vykonáván nátlak. Naopak politici Rady KC OF požadovali ofenzivnější postup centrálního OF i místních občanských fór ve věci osudu StB s tím, že je třeba vyžadovat zveřejňování všech informací o činnosti StB apod. Ministr vnitra Sacher byl vyzýván k okamžitému rozpuštění StB. Musíme si však stále být vědomi toho, že tyto vnitřní spory byly často akcelerovány či naopak uměle tlumeny náhle vyvstávajícími politickými problémy, které musela nová politická elita řešit. Mezi takové klíčové otázky patřila také reforma uspořádání mocenských vztahů na federálním ministerstvu vnitra a problematika likvidace StB. V rámci jednání u kulatých stolů v prosinci 1989 byla problematika budoucích poměrů na federálním ministerstvu vnitra a zejména budoucnosti StB jednou z nejkomplikovanějších otázek. Jestliže byl designovaný premiér Marián Čalfa ochoten při klíčovém jednání „rozhodujících politických sil“

90


v pražském Paláci kultury ve dnech 8. a 9. prosince 1989 ustoupit opozici téměř ve všech jejích požadavcích, pak v této otázce rozhodně trval na svém: nešlo mu ani tak o to, aby ministerstvo vnitra zůstalo nadále v rukou komunistů, jako spíše o to, aby se ihned nedostalo do rukou opozice. Tento postoj zdůvodňoval obavou řadových policejních důstojníků i policistů, že bývalí disidenti by mohli ministerstvo vnitra ve svých rukou využívat k politické mstě. Proto premiér navrhl, aby FMV (a stejně tak i StB) bylo prozatím řízeno kolegiem tří členů federální vlády: premiéra Mariána Čalfy a místopředsedů vlády Valtra Komárka a Jána Čarnogurského. Někteří představitelé OF tehdy vyslovili pochybnosti o účelnosti kolektivního řízení ministerstva vnitra (Havel), ale když Čalfa při jednání naznačil, že za měsíc, po uklidnění situace, může být nový ministr vnitra jmenován, nakonec s tímto postupem souhlasili. Toto řešení se však ukázalo jako nejenom nekoncepční, ale dokonce nebezpečné, protože ani jeden ze tří vysokých vládních funkcionářů neměl čas ani chuť se poměry na ministerstvu zabývat, a tak ponechali volné pole působnosti sboru náměstků, kteří na FMV zůstali z doby před listopadem 1989. Paradoxně tak na řízení ministerstva největší vliv uplatňoval jeden z náměstků ministra a současně šéf StB gen. Alojz Lorenc. Především v tomto „mezidobí“ docházelo k nekontrolovanému „čištění“ archivů ministerstva vnitra, občanská fóra z celé země bombardovala KC OF v Praze informacemi o nelegální likvidaci nepohodlných svazků StB v regionech apod. (např. v areálu uranových dolů na Příbramsku). Podle zprávy poslance FS Vladimíra Kolmistra byla 1. prosince 1989 nařízena skartace některých dokumentů StB, a to z popudu prvního náměstka ministra vnitra gen. Alojze Lorence.58 Tyto informace dokládá i podrobná zpráva Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu o průběhu skartací (Tomek, Budský 2000). Tyto skartace probíhaly ve třech etapách. První etapa začala již těsně po 17. listopadu 1989 a týkala se především materiálů kontrarozvědky (StB). Druhá etapa proběhla na základě pokynu gen. Lorence z 1. prosince 1989, kdy měly být ze svazků tajných spolupracovníků StB vybrány a zničeny všechny materiály kromě seznamů osob, zpráv o získání, memorand, závazků (slibů), kompromitujících materiálů, posledních vyhodnocení a návrhů na uložení svazku. Třetí etapa pak probíhala proti pokynu gen. Lorence z 10. prosince 1989, kdy byla nařízena skartace jeho pokynu z 1. prosince 1989 s odůvodněním, že „ničení by mohlo být zneužito proti FMV.“ Kromě faktického zničení – skartace některých dokumentů STB – byly kompromitující údaje začerněny tuší. Na základě těchto i dalších událostí bylo později proti několika zaměstnancům FMV (kromě gen. A. Lorence 58

Stenoprotokol FS ČSFR, Společná schůze SL a SN, 28. schůze, 8. května 1990.

91


i proti J. Procházkovi a K. Cardovi) zahájeno trestní stíhání pro zneužití pravomoci veřejného činitele. Situace na FMV se rychle stala neúnosnou a při jednáních u prezidenta Václava Havla v restauraci Na Vikárce bylo ještě 30. prosince 1989 rozhodnuto obsadit exponovanou funkci federálního ministra vnitra konkrétní politickou autoritou. Prezident vybral do této funkce ústředního tajemníka ČSL Richarda Sachera, který patřil k jeho největším důvěrníkům už od chvíle, kdy dokázal převést ČSL na stranu OF a zařídil ve stranickém deníku Lidová demokracie poskytnutí prostoru pro prezentaci postojů OF v prvních dnech po 17. listopadu 1989. Volba Sachera jako člena ČSL se také zdála být vhodným kompromisem mezi dvěmi krajními variantami obsazení tohoto silového postu – disidentem, z nějž měli strach policejní důstojníci, a komunistou, který byl nepřijatelný pro dosavadní opozici. Problém reformy práce FMV se stal zcela klasickou ukázkou obtížnosti transformačních procesů ve veřejné správě: nová politická elita byla na jedné straně vedena snahou o výraznou proměnu personální struktury úřadu, zejména na vedoucích funkcích, a na druhé straně snahou nejen udržet řádný chod ministerstva, ale především výrazně zkvalitnit výkon státní správy v tomto resortu. Od ministra Sachera OF očekávalo především razantní změny a trvalé řešení problému depolitizace bezpečnostních složek, včetně úplného rozpuštění StB. Prezident Václav Havel Sacherovi důvěřoval téměř bezmezně, a to i ve chvílích, kdy jej již představitelé KC OF upozorňovali, že FMV se pod jeho vedením rozhodně nevyvíjí směrem pro ně žádoucím. Problémem však bylo to, že KC OF nemělo na působení ministra Sachera na FMV téměř žádný vliv. Ministr se cítil být zodpovědný pouze prezidentovi, se kterým spolupracoval dokonce daleko úžeji než s premiérem Čalfou. Pravidelně prezidenta a jeho „bezpečnostního poradce“ J. Křižana informoval o veškerém dění na „vnitru.“ Premiér Čalfa si ovšem částečně tento stav zavinil sám, neboť – jak přiznal historikům – „měl v sobě určitý blok se o tyto věci zajímat, abych nebyl nařčen, že chci do něčeho proniknout, abych pak s něčím manipuloval“ (Suk 2003: 357, pozn. 417). Jakkoli je Čalfova opatrnost v záležitostech tajuplného ministerstva vnitra psychologicky pochopitelná, politicky vedla jednoznačně ke stavu ne nepodobnému situaci před nástupem ministra Sachera: o dění na FMV nikdo kromě Sachera a jeho nejbližších podřízených nadále nic bližšího nevěděl, a to vytvářelo prostor pro spekulace, dohady a pomluvy, které mohly ohrožovat důvěru občanů v nově se rodící režim. To také nahrávalo mnoha populistům, kteří strašili veřejnost tajnými operacemi Státní bezpečnosti (viz aktivity P. Cibulky). Situací na FMV se rozhodující grémia KC OF začala vážně zabývat od začátku roku 1990. Prvním impulsem k tomu se stalo prohlášení krajských

92


a okresních občanských fór na Sněmu KC OF z 6. ledna 1990, v němž se poukazovalo na údajně stále probíhající aktivity StB, jako je odposlouchávání telefonických hovorů a další nelegální činnosti (Suk 2003: 358). Součástí prohlášení byly také požadavky personálních změn na FMV. Představitelé KC OF se radikality tohoto prohlášení regionálních občanských fór zalekli, protože se obávali, že by mohlo ve veřejnosti způsobit paniku. Přesvědčili proto zástupce regionálních OF, aby své stanovisko nezveřejňovali, a slíbili jim, že jej budou brát vážně a zesílí svůj tlak na federální vládu a ministra Sachera, aby ve věci StB začal konečně jednat. Velmi brzy se však ukázalo, že situace je ještě vážnější, neboť zástupci KC OF se s ministrem Sacherem, podporovaným v tomto premiérem, neshodli ani na základní otázce, týkající se budoucnosti StB. Ministr Sacher dal totiž najevo, že nebude souhlasit s úplným rozpuštěním StB, což odůvodnil potřebou mít „nějakou“ kontrarozvědku, aby se stát mohl bránit snahám o průnik cizích rozvědek, mafií a teroristických skupin do země. Sacher postupně prezentoval své další záměry: vytvořit novou kontrarozvědku demokratického státu, a to s využitím těch pracovníků StB, kteří se svou dosavadní činností nezpronevěřili zásadám ochrany lidských práv a svobod a jež prokáží své odborné kvality ve zpravodajské činnosti. Tento přístup však prudce narazil na odpor v Radě KC OF, která o situaci na FMV jednala 16. ledna 1990. Členové Rady byli pobouřeni tím, jak ministr vnitra může vůbec zauvažovat o kontinuitě v činnosti StB. U většiny z nich – někdejších disidentů – jednoznačně převážilo morální zděšení nad pragmatickým přístupem ministra, který si zjevně nechtěl znepřátelit různé zájmové skupiny na ministerstvu, o němž toho stále ještě mnoho nevěděl. Rada se rozhodla zahájit veřejnou vzpouru proti ministru Sacherovi tím, že bude okamžitě zveřejňovat všechny informace, které má (zejména od regionálních občanských fór) o pokračující nelegální činnosti StB či jiných složek FMV. Zároveň členové Rady znovu kategoricky zdůraznili, že jediným systémovým řešením je pro ně úplně rozpuštění StB. Občanské fórum dosáhlo alespoň částečného úspěchu, když se jeho představitelům podařilo (19. ledna 1990) dosadit do funkcí náměstků federálního ministra vnitra své zástupce J. Procházku, A. Sámela a V. Ciklaminiho. Všichni tři patřili k reformně komunistické Obrodě, sdružení tzv. osmašedesátníků. Tito náměstci dosáhli u R. Sachera vydání ministerského rozkazu o zrušení StB (31. března 1990). Zároveň byly položeny základy k vytvoření nové kontrarozvědné služby demokratického režimu, tzv. Úřadu na ochranu Ústavy a demokracie (ÚOÚD). Součástí očisty FMV se stala činnost tzv. prověrkových a občanských komisí. Tyto revoluční orgány byly vytvořeny na základě požadavků KC OF ve spolupráci se studentskými stáv-

93


kovými výbory. Zejména představitelé OF se domnívali, že kádrové změny na tomto nejkontroverznějším ministerstvu nebudou důsledné, pokud nad nimi nebude mít veřejnost (tedy představitelé OF) přímou kontrolu. Navíc po předchozí zkušenosti nedůvěřovali ministru vnitra Richardu Sacherovi, že je ochoten a schopen takovou radikální výměnu provést. O tom, jak KC OF silně důvěřovalo těmto komisím, svědčí fakt, že na jednání vedení OF se problematika ministerstva vnitra téměř měsíc a půl prakticky neobjevovala. Představitelé KC OF zřejmě nabyli dojmu, že dosazením těchto komisí na FMV mají realizaci svých zájmů na tomto úřadu zajištěnou. Občanské komise pojaly svůj úkol velmi agilně a chtěly prověřovat naprosto všechny pracovníky FMV. Ministr Sacher požadoval, aby se prověrky netýkaly zhruba 1 500 příslušníků StB, a to včetně bývalých náměstků ministra. To se stalo předmětem ostrého konfliktu s občanskými komisemi. Ty v zásadě fungovaly jako předsunuté hlídky KC OF uvnitř ministerstva. Velmi úzce spolupracovaly s poslanci branných a bezpečnostních výborů obou sněmoven FS, kteří často upozorňovali na neustávající činnost agenturních pracovníků StB v celé zemi a požadovali radikální nápravu tohoto stavu. Nejaktivnějším poslancem OF ve věcech bezpečnosti a reformy FMV byl předseda branně-bezpečnostního výboru SN FS, disident Ladislav Lis. Na konci března 1990 se problematika neutěšených poměrů na FMV opět dostala na pořad jednání vrcholných grémií KC OF. Na 7. Sněmu KC OF 17. března 1990 vystoupil I. Dejmal se stanoviskem občanských komisí, k němuž se přidalo i KC OF, ve kterém společně požadovali, aby FS okamžitě přijalo zákon, na základě něhož by bylo možno hromadně propustit bývalé příslušníky StB ze státních služeb. Bouři nevole v KC OF vyvolávaly také informace, podle nichž čerstvě propuštění pracovníci StB obdrželi značné sociální výhody. Ministr vnitra na tyto výtky nereagoval, a tak občanské komise 30. března 1990 pohrozily, že nedojde-li k nápravě, podají veřejnosti pravdivý obraz o poměrech na FMV. Představitelé ústředních komisí (občanské a prověrkové) zároveň ostře vytkli Sacherovi, že je stále obklopen množstvím funkcionářů z předlistopadového období, kteří „se jej snaží ovlivnit, blokují a filtrují tok informací, vystupují v roli zrádců a brzdí výměnu zdiskreditovaných osobností minulého režimu“ (Suk 2003: 362). Nečinnost ministra ve věci stížností občanských komisí vedla k tomu, že se celá záležitost brzy dostala až k nejvyšším ústavním činitelům. Neustálé konflikty občanských komisí s ministrem Sacherem hrozily eskalovat do otevřeného konfliktu, který by mohl výrazně zkomplikovat relativně poklidnou přípravu voleb i samotnou volební kampaň.

94


Do celé záležitosti se proto vložil prezident Václav Havel, který si 5. dubna 1990 pozval na zámek do Lán poslance FS Ladislava Lise a lídra OF Jana Urbana a dohodl se s nimi, že otázku důvěryhodnosti ministra Richarda Sachera a jeho postupů na FMV nechá prověřit nezávislou osobou s vysoce morálním kreditem – disidentem a filozofem Ladislavem Hejdánkem. Ten se své funkce zhostil velice zodpovědně, s vědomím, že se od něj očekává přísně neutrální, ale otevřený postoj. Zpráva, kterou předložil prezidentu republiky dne 14. dubna 1990, byla vůči ministrovi Sacherovi velmi kritická. Obvinila jej z hrubých a „nenapravitelných“ chyb, jež by mohly – pokud by se v nich pokračovalo – ohrozit politickou stabilitu, a dokonce „demokratický vývoj země“. Havel ovšem šokoval mnohé představitele KC OF, zjevně stojících na pozicích Hejdánkovy zprávy, když se odmítl Hejdánkovými závěry řídit. Naopak přistoupil k obhajobě ministra Sachera. Tento postoj prezidenta Václava Havla ukazoval, jak malý vliv na dění již v tuto dobu vedení OF mělo, protože nedokázalo prosadit odvolání kontroverzního ministra. Toto stanovisko prezidenta Václava Havla vedlo k další eskalaci konfliktu mezi KC OF (resp. občanskými komisemi) a FMV. Vedení OF se ve snaze prosadit svůj pohled na řízení FMV pokusilo o další protitah: ve dnech 16. a 17. dubna 1990 se konalo jednání KC OF o problematice resortu FMV, a to za účasti prezidenta Václava Havla, ministra Richarda Sachera, předsedy ČSL Josefa Bartončíka a všech dalších vrcholných představitelů OF v ústavních funkcích i vrcholných politiků „zevnitř“ OF.59 Přes poměrně radikální vystupování zástupců KC OF, požadujících Sacherovu demisi, bylo nakonec dohodnuto, že k Sacherovi budou přidáni na FMV další náměstci: radikální zástupce KC OF Jan Ruml a Petr Miller. Tento kompromis však nikdy nebyl uvnitř KC OF jednoznačně akceptován a situace na FMV byla v KC OF i nadále vnímána kriticky. Představitelé OF celý spor chápali jako zásadní střet koncepčních pohledů na budoucnost oblasti vnitra a Jan Urban také na jednání Rady KC OF 19. dubna 1990 varoval, že v této věci nejspíš dojde k dalšímu konfliktu na půdě FS a že KC OF neustoupí od myšlenky radikální očisty FMV. Ještě týž den se celý konflikt ukázal očím občanů sledujících jednání FS v přímém televizním přenosu. Poslanec a předseda branně-bezpečnostního výboru SN FS Ladislav Lis využil na schůzi FS práva interpelací členů vlády k velmi ostré kritice Richarda Sachera. Ministr podle jeho názoru nezastává svůj úřad s dostatečnou pozorností, v důsledku čehož se v reformě práce bezpečnosti téměř nijak nepokročilo, ministr se obklopil představiteli „bývalé 59 Jednání se dále zúčastnili: A. Vondra, J. Křižan, M. Čalfa, P. Pithart, D. Burešová, P. Uhl, J. Urban, P. Kučera, P. Miller.

95


nomenklatury“ a nechá se jí příliš ovlivňovat. Podle Lise ministr Sacher za čtyři měsíce svého působení neučinil téměř žádné kroky pro očistu Sboru národní bezpečnosti, a pokud ano, pak to bylo výsledkem soustředěného tlaku občanských a prověrkových komisí, sněmů OF, postoje veřejnosti a stanovisek branných a bezpečnostních výborů FS. Obvinil ministra, že není ochoten naslouchat kritickým hlasům, a na Sacherovu výtku v rozhovoru pro Lidovou demokracii z 18. dubna 1990, že poměry na FMV připomínají únor 1948, opáčil Lis stejnou mincí – ovšem s opačným znaménkem. Poslanec Lis podrobně popisoval, jaké pobouření veřejnosti vyvolaly informace o vztahu ministra Sachera k bývalému náměstkovi a šéfovi StB gen. Lorencovi – ministr Sacher jej neustále „překládal“ na různé funkce, jen aby se ho nemusel zbavit – a nakonec jej propustil s odstupným ve výši 100 000 Kčs. Poslanec Lis podrobně vyjmenoval jednotlivé případy závažně chybného postupu FMV, na které povětšinou v období února až dubna 1990 upozorňovaly branné a bezpečnostní výbory (BBV) FS. Poukázal na usnesení BBV FS z 9. dubna 1990, v němž se konstatuje, že v důsledku „zaostávání v reorganizaci bezpečnostního sboru a likvidace StB“, které je způsobeno „nedostatečným řízením ministerstva“ nebyla stále provedena dostatečná personální i organizační opatření ve vedení ministerstva vnitra. Lis upozorňoval i na to, že kdyby nebylo nezávislé vyšetřovací komise FS pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989, které se již podařilo prosadit uvalení vazby na některé příslušníky StB, nebyl by dosud k zodpovědnosti za protiprávní činnost pohnán žádný pracovník StB. Lis dále ukazoval, že v oblasti reformy bezpečnosti a problematiky vyrovnávání se zločiny StB zatím veškerou iniciativu projevují pouze poslanci FS a členové občanských a prověrkových komisí. Hlavní vinu na této situaci připisoval „starým strukturám“, jež podle něj ve velké míře stále pracují ve vysokých pozicích na FMV. Poslanec Lis se dotkl také samé podstaty způsobu předávání moci v Československu, založené na spolupráci představitelů starého a nového režimu, když kritizoval ministra Sachera za to, že vládě předkládal chvalozpěvy na jednoho z ředitelů odboru FMV v tom smyslu, že „ministru vnitra poskytuje neocenitelnou pomoc při tvorbě základních koncepcí činnosti resortu v období vlády národního porozumění, při konkretizaci způsobů řešení základních úkolů a poznávání praktických činností a složitých vazeb uvnitř i vně resortu“. Přitom tento funkcionář pracoval v sedmdesátých letech v různých pozicích v StB a podílel se na vyšetřování signatářů Charty 77 Marty Kubišové a Otky Bednářové. Na závěr svého vystoupení obvinil Ladislav Lis ministra vnitra z demagogie, pokud před jednáním FS sděluje před budovou parlamentu novinářům svou obavu, že bude odvolán z funkce – z podnětu komunistů.

96


Ministr vnitra zahájil svou obranu před parlamentním fórem ostrým útokem proti těm, kteří jej kritizovali. Poukazoval na to, že někteří z jeho dnešních kritiků (explicitně zmínil zejména předsedu „Ústřední občanské komise pro očistu FMV“ O. Hromádku) se na počátku padesátých let podíleli na budování struktur totalitního režimu. „Za spolupracovníky jsou mi na ministerstvu vnitra nabízeni a vnucováni takoví lidé, kteří […] se aktivně podíleli na únorovém puči,“ řekl ministr doslova. Argumentoval tím, že v zájmu zachování funkčnosti tak složitého úřadu, jakým je FMV, a v zájmu zachování stability republiky není možné propustit naráz všechny úředníky, z nichž mnozí jsou jako odborníci „zatím nepostradatelní“. „Jde o to,“ pokračoval ministr, „tyto lidi postavit pod dozor a kontrolu, ale nechat vedle nich vyrůstat nové lidi, kteří si osvojí něco z rutiny, nechci říci staré způsoby práce, ale všechno chce nějakou rutinu“. V tomto smyslu tak nenápadně připomněl poslanci Lisovi, že postupuje v duchu nenásilné listopadové revoluce, když se snaží (např. i formou spolupráce s některými lidmi „starého režimu“) zabránit chaosu a ještě větší destabilizaci státu, narušeného bouřlivými politickými zvraty. Ve své reakci však ministr Sacher také objasnil svůj pohled na velmi nestandardní metody, které v jeho resortu nyní používají zejména členové občanských a prověrkových komisí. Obvinil je z toho, že chtějí jeho osobně oddělit od výkonných složek a informací a postupně tak paralyzovat chod úřadu. Osoby, které jsou ministrovi doporučovány ke spolupráci, vedou proti Sacherovi útoky, manipulují poslanci bezpečnostních výborů FS, nutí ministra přijímat „pochybná“ rozhodnutí. Zástupci těchto komisí, jejichž vytvoření si vynutilo KC OF, spolu s „jedním náměstkem“ (nejspíš měl na mysli Jana Rumla) vytvořili podle Sachera „stínové ministerstvo vnitra“, intrikují proti skutečnému ministrovi a kompromitují jej v parlamentních výborech. Obvinil také některé ze svých náměstků z toho, že se jej ve spolupráci s poslancem Ladislavem Lisem a ředitelem ÚODÚ Zdeňkem Formánkem pokusili zdiskreditovat obviněním, že se snažil nezákonně lustrovat poslance FS. Ministr Sacher se snažil obhajovat v této kauze tím, že zveřejnil některé závažné informace z jejího pozadí. Především obvinil ředitele ÚODÚ Formánka, že to byl naopak právě on, kdo se – namísto výstavbě svého úřadu – věnoval pokusům získat tajné svazky, které si na osoby, jež jsou nyní poslanci FS, vedla StB, a že on jako ministr vnitra tento postup přísně zakázal. Jakmile se rozhodl vyřešit věc radikálně, tj. tím, že pro jistotu nechal všechny svazky současných poslanců zavřít do svého ministerského trezoru, byl nespravedlivě nařčen z pokusu o nezákonné lustrace. Své vystoupení zakončil ministr zvoláním: „Vážené dámy a vážení páni poslanci, já skutečně nemám čas ani zájem, ani chuť lustrovat poslance parlamentu. Mně šlo vskutku jen o to, co jsem vyjádřil – zabezpečit tímto opatřením materiály, které by mohly

97


v období, kdy se se státním tajemstvím – s odpuštěním – zachází někdy jako s kusem hadru, by mohlo dojít k jeho zneužití.“60 Přihlédneme-li k výše zmíněným skutečnostem vyjádřeným jak v projevu Ladislava Lise, tak zejména v projevu Richarda Sachera před parlamentem, nezdá se nám interpretace, kterou ve své práci podává Jiří Suk, tak jednoznačná. Podle Sukova názoru byla koncepce kontinuity v nejvyšších patrech hierarchie „nanejvýš sporná a demokratické hnutí ji odmítalo“ (Suk 2003: 365). Suk však nijak nekonkretizuje, proč byla tato strategie sporná. Nebere v potaz mnohé faktory, které objektivně bránily tomu, aby postup politické elity (mezi kterou z hlediska reálného rozložení politické moci vůdci KC OF uzavření „pod Hradem“ vlastně nepatřili – a Suk to sám uznává) byl zásadně odlišný od strategie personální kontinuity. Podle našeho názoru je třeba brát v úvahu zejména tyto faktory:  Politická elita, jež se dostala do nejvyšších ústavních funkcí po listopadu 1989 a často pocházela z prostředí disentu, se před rokem 1989 nijak nepřipravovala na možnost převzetí moci – nemohla se tudíž zcela a okamžitě „odstřihnout“ od spolupráce s lidmi, kteří v jednotlivých centrálních úřadech státní správy znali rutinní úřednické postupy – tedy pokud nechtěla dopustit naprostý chaos. Nezapomínejme, že OF v prvních několika týdnech o skutečnou politickou moc ani neusilovalo, ale bylo k ní více méně dotlačeno ulicí a soustředěným tlakem Ladislava Adamce, Mariána Čalfy a jejich poradců.  Nová politická elita si nejvíce ze všeho cenila poklidnosti prováděného přechodu k demokracii – a ta by jen velmi těžko mohla přetrvat v případě výrazné personální diskontinuity. Nehledě již k tomu, že kus pravdy měl i Richard Sacher, když upozorňoval, že s vaničkou bývalo při prověrkách často vylito i dítě – neboli skuteční odborníci byli z úřadů vyhazováni jen proto, že se nechtěli podrobit proceduře dostatečně poníženého projevování loajality novým – často kontroverzním – ústavním či jen vysoce postaveným činitelům.  Přehoupla-li by se vlna požadavků na absolutní diskontinuitu do celé společnosti, mohlo to vést (a často také vedlo) k mnoha novým křivdám, jež zcela zbytečně diskreditovaly nový režim v očích veřejnosti – a koneckonců i západního světa (viz neustálé kritiky orgánů Evropské unie na způsoby uplatňování lustračních zákonů v postkomunistických zemích, a zejména v České republice).

60 Všechny citace z jednání schůze FS pocházejí ze Stenoprotokolu z 27. společné schůze SL a SNFS, 19. dubna 1990, http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/027schuz/s027031.htm.

98


 A konečně je tu otázka poslední a podle našeho soudu zásadní: Který z ministrů Čalfovy vlády (včetně ministrů za OF) byl opravdu tak odborně zdatným, abychom jej mohli označit za jednoznačně připraveného na takovou funkci? Nedopouštěli se také ostatní ministři podobného amatérismu, jakého jsme byli svědky v případě ministra Sachera? Jiří Suk charakterizuje projev ministra vnitra jako jasný důkaz toho, že na svou funkci nestačil, a mluví o tom, že „vztah vítězů revoluce k mocenské mašinérii FMV na přelomu let 1989/1990 zcela odpovídá politice kompromisu a kontinuity.“ Zároveň nové politické elitě vyčítá, že místo aby měla silnou vůli k odstranění „zločinecké struktury“, projevovala v otázkách FMV a StB spíše nerozhodnost a neopatrnost (Suk 2003: 367). Pak je třeba se ovšem ptát, zda vůbec a případně jak se v období po listopadu 1989 projevovala ona „zločinecká struktura“. To nás potom může vést k další otázce, zda poukazování na „zločinecké struktury, jež stále mezi námi žijí“ nebylo jen vhodným trikem či doplňkem antikomunistické propagandy, součástí šíření spikleneckých teorií, které se velmi hodily vyrůstajícím pravicovým kruhům v rámci OF, a to zejména v době předvolební kampaně. Spor uvnitř OF o vztah ke starému režimu a jeho dědictví se zvlášť ostře projevil na jaře 1990 v brněnském OF. V delší časové perspektivě sice tento konflikt mezi P. Cibulkou a J. Šabatou zapadl jako nepříjemná epizoda, nicméně dobře ukázal některé charakteristické rysy tehdejší doby. Spor vypukl poté, co Rada OF města Brna (vedená Šabatou) uzavřela dohodu s radnicí (vedenou primátorem za KSČ J. Pernicou) o rekonstrukci Národního výboru. Protože brněnské OF v této chvíli nemělo vlastního dostatečně připraveného kandidáta na funkci primátora, stalo se součástí dohody také ujednání, že stávající primátor zůstane ve své funkci až do podzimních komunálních voleb. To ovšem zavdalo příčinu k odporu radikálního vůdce samozvaného „Občanského fóra Informačního a tiskového centra OF“ v Brně disidenta Petra Cibulky. Ten rozpoutal kampaň proti Jaroslavu Šabatovi, ve které se hlavními prostředky komunikace stala radikální antikomunistická rétorika (primátor Pernica byl nejvyšším představitelem starého režimu v Brně), odpor vůči „nemorálním“ dohodám představitelů pražského centra OF se zástupci starého režimu o postupném předávání moci a symbolická snaha udržet původní dynamiku „revoluce.“ Šabata vystupoval jako obhájce dohody se stávající mocí právě z důvodu zamezení anarchii a chaosu. V brněnském OF měl nespornou autoritu, ale v bouřlivé době, kdy OF jak na centrální, tak na místní úrovni nemohlo vždy postupovat v logice striktně demokratických principů, byly Cibulkovy požadavky na radikální demokratizaci poměrů (nejen) v brněnském OF velmi

99


populární. Cibulka označil všechny, kteří přistoupili na dohody se zástupci starého režimu, za zkorumpované kompromisníky spokojující se s částečným ziskem a zapomínající na původní ideály revoluce. Navíc obratně využil „moravské otázky“, když spojil podporu pražského KC OF Šabatovým postupům v Brně s českým pragocentrismem, namířeným proti snaze Moravy uspořádat si své věci demokraticky po svém. Pasoval se do role lidového hrdiny, který bojuje za Moravu proti Praze a za demokracii proti komunistům a všem jejich pomahačům v KC OF i „šabatovském“ OF města Brna. Pro KC OF v Praze byla celá událost především nepříjemným stínem na dosud „neposkvrněném štítu revoluce“ a jeho hlavním zájmem bylo tuto skvrnu co nejrychleji a pokud možno potichu odstranit.61 Když hrozilo, že Cibulkovy aktivity přerostou hranice regionální politické sféry, muselo se KC OF celou záležitostí začít zabývat. Na Sněmu KC OF dne 17. března 1990 prezentovali Šabatovi příznivci Cibulkovo chování jako vysoce nezodpovědné až anarchistické a poukázali na negativní výsledky, které již celá záležitost přinesla: místní orgány KSČ v Brně zpochybnily legitimitu celého brněnského OF a zastavily průběh kooptací do většiny národních výborů jednotlivých městských částí. Sněm KC OF poté rozhodl vyloučit Cibulku ze všech struktur OF, veškeré jeho případné politické akce předem odsoudil jako samostatné kroky, s nimiž OF nebude mít nic společného.

2.3.2 Lustrace S problematikou poměrů na FMV velmi úzce souvisela otázka lustrací. Potřeba očistit veřejný život od lidí, kteří se ve svých funkcích před listopadem 1989 chovali v rozporu s obecnými zásadami lidských a občanských práv, probleskovala veřejností již od prvních dnů revoluce; již na prvních demonstracích bylo požadováno, aby z veřejného života odešli všichni, kdo se tímto způsobem zkompromitovali. Většina představitelů politické elity i občanů se shodovala v tom, že stát by měl být schopen zamezit ve výkonu veřejných funkcí osobám, které spolupracovaly s StB (Měchýř 1999: 232). Jedna rovina věci je politická, kde je určení přímé zodpovědnosti o to jednodušší, že je možno prostě ukázat prstem na všechny, kteří momentálně stojí v čele zkorumpovaného a neúspěšného režimu. Druhou rovinou věci je však konkrétní nastavení pravidel pro posuzování míry zavinění, jehož se

61

100

Podle Šabaty však KC OF v Praze poměrně dlouhou dobu nejevilo žádný zájem o bouřlivé dění v Brně a nijak Šabatovi nepomohlo v boji proti „křiklounům typu Cibulky“ (Šabatova slova). Zásah KC OF přišel až poté, co Cibulka dostal prostor pro svá vyjádření v celostátních médiích (rozhovor autora s Jaroslavem Šabatou, 7. září 2006).

Jan Bureš Jakub Charvát Petr Just Martin Štefek ČESKÁ DEMOKRACIE PO ROCE Institucionální základy českého politického systému

Recommend Documents