© Jan Bauer © Nakladatelství Petrklíč ISBN (tištěné) 978-80-7229-263-9 ISBN (e-book) 978-80-7229-290-5
PÁR SLOV ÚVODEM Jakkoliv jsme my Češi, Moravané a Slezané (Chodové, Hanáci a Jihočeši samozřejmě také) národem převážně holubičí povahy, nejsou naše dějin jen výčtem krystalicky průzračných charakterů jako byli svatý Václav, svatá Anežka Přemyslovna, Jan Hus, Jan Amos Komenský či Karel Havlíček Borovský (z minulosti poměrně nedávné raději nikoho neuvádím, abych snad neurazil) Také v české historii se objevují různí zloduši, tyrani, na jejichž rukou ulpěla krev, a netvoři (podle Slovníku jazyka českého od Pavla Váši a Františka Trávníčka netvor = obluda, nestvůra, mravní zrůda, zlý člověk). Ba dokonce, jak s údivem zjišťuji, jejich osudy zajímají veřejnost často víc než osudy těch příkladných ryzích charakterů. Asi je to dáno tím, že jsou podstatně barvitější a pestřejší, že se nad nimi můžeme tetelit ošklivostí a odporem a říkat si s morální převahou, že něčeho takového bychom nebyli nikdy schopni. Však ne náhodou se hercům hrají role různých padouchů rozhodně lépe než hrdinů ryze kladných. Jenže ono to s těmi netvory a zlosyny v minulosti bývá někdy na pováženou. Když si například vezmeme vztahy mezi přemyslovskými knížaty v raných českých dějinách, nevycházíme z údivu, jakých hrůzných činů se dopouštěli v rámci své rodiny. A přitom jim nešlo o nic jiného než o dnes dávno neexistující kamenný stolec uprostřed Pražského hradu. Na druhou stranu mnozí panovníci mají díky nejrůznějším pomluvám dobových kronikářů zcela nezaslouženě špatnou pověst a moderní historici jen těžko oddělují zrno od plev, aby se dopátrali toho, jací vlastně ve skutečnosti byli. Takový císař a král Zikmund Lucemburský je toho takřka klasickým případem. V této knize samozřejmě nenajdete jen charakterové zrůdy mez vladaři a panovníky, ale také docela obyčejné lumpy, loupežníky a mordýře, kteří vešli do obecné paměti, a dokonce jako v případě Grasela se jejich příjmení v počeštěné podobě stalo synonymem pro zvlášť vydařené kvítko. A samozřejmě jsem nemohl vynechat ani některé známé osoby, které se svých krvavých činů dopustily jako lidé duševně nemocní, úchylní a pomatení. Naopak jsem po zralé úvaze vynechal jiné známé postavy, které – ať už zaslouženě, nebo nezaslouženě – viníme ze zrady a úkladů. Sami si, milí čtenáři, dosaďte vhodná jména. Nepřipadaly mi totiž adekvátní tomu, abych je mohl s klidným svědomým zařadit mezi netvory. A ještě něco. Knížku jsem doplnil drobnými klípky a glosami o některých dávných zločinech, proslulých popravách, kdysi to oblíbeném divadlu pro veřejnost, o mistrech katech a podobně. Snad se při tom čtení nebudete bát. Spíše než zvrácené potěšení z minulých hrůz jsem vám chtěl přinést trochu poučení, kterého není nikdy dost.
ACH TI MORAVANÉ Zajímavé poučení skýtají dějiny nejstaršího státního útvaru na našem území, který nazýváme Velkou Moravou nebo také Velkomoravskou říší. O prvním bezpečně známém moravském vládci Mojmírovi I. se v letopisech poprvé dočítáme, že v roce 832 vypudil z Nitry jakéhosi knížete Pribinu. Stalo se tak pouhý rok poté, co byli zřejmě oba jako zástupci Moravanů pokřtěni pasovským biskupem Reginhardem. Kdo vůbec byl onen Pribina? Většina historiků, včetně Lubomíra E. Havlíka i Dušana Třeštíka, se kloní k představě, že to byl Mojmírův příbuzný, snad dokonce nevlastní bratr. Svědčilo by o tom jeho latinské označení „privignus", tedy levoboček, jímž je ve spise Obrácení Bavorů a Korutanců na víru (Conversio) titulován. Zatímco Mojmír zdědil jádro Velkomoravské říše, tedy území kolem hradišť Mikulčice a Staré Město, Pribina se musel spokojit s východní částí říše až za řekou Váh. Dostal tedy jakési údělné knížectví. Jemu to však zřejmě bylo málo. Dokladem jeho ambicí by mohla být svatba s patrně bavorskou křesťanskou šlechtičnou, pro niž nechal v Nitře postavit kostel, který vysvětil salzburský arcibiskup Adalarm. Už samotná tato skutečnost svěd čila o tom, že se až příliš paktuje s Franky. Mojmír I. proto raději nic neponechal náhodě a milého Pribinu, bratr nebratr, z Nitry vyhnal. Možná tím předešel jeho útoku na sebe. V roce 846 už na něj s vojskem zaútočil východofranský král Ludvík Němec. Ne že by mu nějak záleželo na Pribinovi, jeho vyhnání do exilu ponechal bez povšimnutí. Spíše chtěl Moravanům připomenout, že jejich předkové kdysi slíbili odvádět daň jeho dědečkovi císaři Karlovi Velikému a pak na to zřejmě s chutí zapomněli. Mojmír I. se mohl zavřít na svém hradišti, dnes nazývaném Valy u Mikulčic, tehdy ze všech stran obtékaném řekou Moravou. Seděl by si za mohutnými palisádami z dubových klád, a navíc by byl za vodou a mohl by dělat na franské bojovníky dlouhý nos. Z neznámých důvodů to ale neučinil. Možná to ani udělat nemohl, protože mu to překazil další příbuzný. Mojmírovci byli zkrátka velmi povedená rodinka. Ve Fuldských análech se o tomto válečném tažení na Moravu dočítáme, že Ludvík Němec „uspořádal zde vše dle své libosti" a na knížecí stolec dosadil Mojmírova synovce Rostislava. Co se stalo s Mojmírem, se nikde nepíše. Buď byl zavražděn, nebo skončil nadosmrti zavřený v některém podunajském klášteře. V každém případě musel být Rostislav pěkné kvítko, když svého strýčka tváří v tvář nepříteli klidně zradil. Také Rostislava stihl v tomto ohledu osud velmi krutým způsobem. I on měl totiž jednoho mocichtivého synovce. Jmenoval se Svatopluk, a když dospěl, vyváděl tak, že mu hodný strýček nakonec svěřil vládu nad nitranským knížectvím. Sám už zřejmě na všechno nestačil. Svatopluk se mu zatím začal za zády smlouvat s Karlomannem, synem Ludvíka Němce. Rostislav se to samozřejmě dozvěděl, pořádně se rozzuřil a pokusil se nehodného synovce zabít. Svatopluka však zřejmě kdosi varoval a role se obrátily. Do pasti padl místo něj strýček Rostislav. Jeho synovec ho pak jako pěkně zabalený dárek předal Karlomannovi, někdejší mocný moravský kníže se ocitl před soudem Ludvíka Němce, kde samozřejmě neměl žádnou šanci. Nečekala ho sice poprava, ale jakési pomalé umírání. Ludvík Němec dal Rostislava oslepit a zavřít do jednoho kláštera na Dunaji. Moravským knížetem se teď měl stát Svatopluk, jenže Karlomann mu příliš nevěřil. Tušil, že když zradil vlastního strýčka, o to lehčeji zradí jeho. A tak raději svěřil správu Moravy hrabatům Vilémovi a Engišalkovi a Svatopluka preventivně strčil do vězení. Jenže staří Moravané nebyli žádní třasořitkové a hned tak každému se nepodřídili. Vzbouřili se a v domnění, že Svatopluk je mrtev, zvolili novým panovníkem Sklagamara, zřejmě
správně Slavomíra, patrně opět příslušníka povedené rodinky moravských vládců. Podle rodokmenu Mojmírovců vypracovaném Lubomírem E. Havlíkem se mělo dokonce jednat o Rostislavova syna, jenž dal později přednost kněžskému povolání. Karlomannovi nakonec došlo, že se bez Svatopluka neobejde. Pustil ho z vězení, zřejmě se mu omluvil, trochu mu namazal med kolem úst, prý co jsme si, to jsme si, ale teď že mu musí pomoci. A s tím ho postavil do čela franského vojska, které mělo potlačit moravskou vzpouru. Svatopluk sice naoko souhlasil, ale zároveň pomýšlel na to, jak by to tomu domýšlivému cizáku Karlomannovi vrátil i s úroky. Když přitáhl s Franky k „nevýslovné pevnosti Rostislavově", zřejmě se jednalo o už zmíněné hradiště Valy u Mikulčic, přeběhl k Moravanům. Spolu s nimi pak uštědřil východofranskému vojsku krutou porážku. Moravané nešetřili nikoho a v boji zabili i bývalé představitele okupační moci – Viléma a Engišalka. Takovou potupu si samozřejmě Frankové nemohli nechat líbit. Ale když všechny jejich odvetné akce Moravané úspěšně odrazili, došel jim humor. S hrůzou zjistili, že ve východním sousedství jim vyrostla mocná říše, s níž nebylo radno si zahrávat. Tato říše přitom měla ve Svatoplukovi velice schopného, nebojácného, vychytralého, ba přímo mazaného panovníka. Moravský panovník však věděl, že nemá smysl s Franky donekonečna válčit, a tak v roce 874 nabídl Ludvíku Němcovi mírovou dohodu. V jejím rámci se zavázal platit mu roční poplatek výměnou za to, že ho Ludvík ponechá v míru, a navíc mu beztrestně dovolí obsazovat okolní slovanská území. Ludvík Němec byl tím zřejmě polichocen a Svatopluk měl volné ruce, aby si dělal, co se mu zamane. Je zvláštní, že hned podvakrát se na Moravě našel vykutálený synovec, který dokázal svého strýčka svrhnout z trůnu. Napotřetí už to nebyl synovec, ale synové Svatoplukovi, nikoliv tři, jak vypravuje starobylá pověst, ale jen dva, Mojmír II. a Svatopluk II. Že to s nimi nakonec špatně dopadlo a Moravané, ačkoliv se u nich později narodili Komenský, Palacký, Freud i Masaryk, musí už víc než tisíc let poslouchat, co se dohodne v Praze, nemusím snad dodávat. Takřka to vypadá jako boží trest za vzájemnou krutost jejich dávných vladařů.
DRAHOMÍRA: UŠKRŤTE TCHYNI! Z těch nejdávnějších českých dějin se vynořuje neblahá postava Drahomíry, manželky knížete Vratislava I. Pocházela z kmene Stodoranů, Polabských Slovanů sídlících tehdy kolem řek Havoly a Sprévy zhruba v oblasti nynějšího Berlína. Patrně byla knížecí dcerou. Historik Dušan Třeštík ji považuje za tetu knížete Havolanů Tugumíra, kterého v roce 928 zajal saský panovník Jindřich I. Ptáčník. Do Čech přišla v roce 906, zhruba ve svých šestnácti letech, když se provdala za Bořivojova mladšího syna a budoucího knížete Vratislava. S Vratislavem měla tři syny, které známe jménem – Václava, Boleslava, Spytihněva – a čtyři dcery, o nichž písemné prameny mlčí. Údajně měla být jednou z nich Střezislava, manželka mocného východočeského knížete Slavníka a matka sv. Vojtěcha, další pak blahoslavená Přibyslava. Nejstarší syn Václav se narodil rok po svatbě, jeho budoucí nástupce a vrah Boleslav asi o osm let později. Někde mezi nimi musíme hledat rok narození třetího syna Spytihněva, jenž zemřel ještě v dětském věku, a oněch čtyř dcer. Drahomířin čas nastal počátkem roku 921, kdy její manžel, český kníže Vratislav, v pouhých třiatřiceti letech zemřel. Protože Vratislavův nejstarší syn Václav ještě nedosáhl dospělosti, vypukl kon flikt mezi jeho matkou a babičkou Ludmilou o to, kdo bude vládnout zemi. Patrně ještě před Vratislavovou smrtí panovaly mezi oběma dosti energickými a panovačnými ženami vážné neshody ohledně Václavovy výchovy. Ještě kníže Vratislav ho poslal na hradiště Budeč, kde v té době žila také Václavova babička Ludmila, aby ho zdejší kněží naučili číst a psát latinsky. Drahomíra tenkrát vytýkala své tchyni, že z Václava dělá spíše mnicha než knížete.
Budeč, kde pobývala kněžna Ludmila a kam byl později nucena odejít i Drahomíra V dobových představách totiž znalost čtení a psaní byla u vladařů čímsi podružným a svědčila leda o jejich změkčilosti. Spíše se po nich chtělo, aby uměli dovedně zacházet s mečem a jezdit na koni. Po Vratislavově smrti se obě ženy střetly v boji o moc v českém knížectví. Smíme-li věřit Kristiánově legendě, sama Ludmila tento boj dobrovolně vzdala a takto promluvila ke své snaše: „Po žádném podílu na tvé vládě nezatoužila má duše zlákána
zlou žádostivostí, ani nechci panovati nad tebou. Vezmi si své syny, a jak je libo, s nimi vládni, mně však dopřej volnosti, abych sloužila všemohoucímu Kristu, na kterémkoli chceš místě." Pravděpodobnější však je, že žádná taková slova nepadla, ale že si je Kristián prostě vymyslel, aby Ludmiliny činy lépe odpovídaly středověké představě o povaze a charakteru svaté mučednice. Žena urputně bojující o moc by tuto představu rozhodně nesplňovala. Naši úvahu potvrzuje i skutečnost, že Ludmila odjela z Prahy na Tetín, hradiště u dnešního Berouna. Její odjezd byl buď nedobrovolný, nebo to byl doslova útěk. V Kristiánově legendě pak je přinejmenším podivné, že Drahomíře Ludmilin pokorný ústup ze scény nestačil a rozhodla se ji zlikvidovat za každou cenu. Latinská legenda o svaté Ludmile uvádí, že Drahomíra „jala se míti v nenávisti svou tchyni Ludmilu… Po jejím odchodu, poradivši se se zločinnými rádci, vyslala muže, aby ji zahubili. Ti si přibrali veliké vojsko a táhli na hrádek Tetín." Dne 16. září 921 vtrhl oddíl ozbrojenců poslaný kněžnou Drahomírou na tetínské hradiště. O samotné vraždě Kristiánova legenda uvádí: „Když pak nastal večer, napadli řečení násilníci její (rozuměj Ludmily) dům a vylomivše bránu, ostatní své společníky ozbrojené meči a štíty postavili venku a jen náčelníci vrahů Tunna a Gommon s několika málo muži, vyrazivše dveře, vnikli s divokým pokřikem do ložnice, kde služebnice boží odpočívala. Tu k nim promluvila blahoslavená Ludmila pokorným hlasem: ,Jaké to nenadálé šílenství vás štve? Nestydíte se a nevzpomínáte na to, kterak jsem vás vychovávala jako vlastní syny a kterak jsem vás obdarovávala zlatem, stříbrem a skvostnými šaty? Ale jestliže víte o ně jaké křivdě, kterou jsem na vás spáchala, povězte mi to prosím.' Ale oni, jsouce ve své zuřivosti neoblomnější než skály a nedopřávajíce sluchu jejím slovům, neostýchali se vložit na ni své ruce a stáhnivši ji z lože, hodili ji na zem. Ona řekla jim: „,Nechte mne maličko se pomodliti.' A když jí to dovolili, modlila se s rozepjatýma rukama k Pánu. Potom řekla: ,Jestliže jste mne přišli zabít, snažně vás prosím, abyste mi mečem sťali hlavu.' Toužebně si totiž přála po příkladu svatých mučedníků prolitím své krve Kristu svědectví vydat a palmu mučednictví s nimi na věky přijmout. A také nepochybujeme, že si ji zasloužila, jakž to dosvědčuje Písmo svaté, jež praví: Ať jakoukoli smrtí spravedlivý bude zastižen, duše jeho občerstvena bude. Neblazí katané nedbali tedy jejích prosebných slov a vhodivše provaz na hrdlo její, zbavili ji zardoušením života pozemského…" Badatel Václav Tatíček přišel ve své knize Boleslavské atentáty, vydané v roce 2000, s velmi originálním, byť poněkud kostrba tým zdůvodněním celé vraždy. Ve snaze očistit Drahomíru udělal z jejích zabijáků úřední vykonavatele rozsudku smrti. Údajně to vyčetl z nepřímých narážek v Kristiánově legendě. Protože v ní samozřejmě o nějakém soudu a rozsudku není ani slovo, pomohl si velmi svéráznou myšlenkovou konstrukcí. Popřejme nyní místo Tatíčkovu objasnění: „…Že v případě Ludmilině jde také o rozsudek a trest, je vidět hned z několika narážek Kristiánova textu. Za prvé si byla Ludmila předem jistá, že ji na Tetíně vyhledají vrazi, a čekala smrt ihned, jak se oba vyslanci dostavili, a také ve svých předsmrtných slovech se o tom zmiňuje: ,…jestliže víte o nějaké křivdě, kterou jsem na vás spáchala, povězte mi to prosím.' Musíme ovšem pochopit, že jádrem konfliktu, jak bývá ostatně pravidlem – bylo nedorozumění. Neboť Ludmila si nepochybně nebyla vědoma své viny, popřípadě si ji připouštěla jen trochu, zatímco oba muži viděli záležitost zase svýma očima, podle nichž byli jejím chováním těžce poškozeni. V samotné Kristiánově legendě ovšem odpověď na tuto závažnou Ludmilinu otázku nenalézáme. Místo ní je zde věta o tom, že vrazi ve své zuřivosti nedopřáli jejím slovům sluchu a ihned se ji pokusili zabít. Nejednají však v rozporu s textem, jak by se zdálo, v afektu, nýbrž zcela v souladu se zvyklostmi popravčích jí ještě velkomyslně
dovolí, aby se pomodlila, než zemře. Soudím proto, že v původní Kristiánově verzi byla věta oznamující rozsudek smrti, která však byla ve Vojtěchově (V. Tatíček nepochybně míní druhého pražského biskupa sv. Vojtěcha, jemuž mnich Kristián svoji legendu připsal – pozn. autora) korektuře škrtnuta, neboť vyvracela jeho nový, zkreslující pohled na situaci. Ta chybějící věta patrně – jak se domnívám – vyjadřovala Ludmilinu vinu, za kterou je stanným soudem souzena a za kterou bude ihned na místě popravena pro velezradu. My už dokonce víme, čím naplnila Ludmila trestný čin velezrady. Bylo to pohrdáním rozhodnutí sněmu, aby převzala do své péče následníka a svolila, aby do jeho zletilosti byla v Čechách vykonávána moc jejím jménem…" Svou trochu za vlasy přitaženou hypotézou o údajné Ludmilině velezradě vysvětluje Václav Tatíček i její smrt uškrcením: „Problém škrtidla, který se nám zdá dnes poněkud malicherný, měl ve starší době nepochybně svůj pevný, nezaměnitelný význam.
Vrazi najatí Drahomírou se chystají zavraždit kněžnu Ludmilu
Byla to symbolika, jíž jsme prostě přestali rozumět. Kristián např. ani nemusel výslovně napsat, že šlo v důsledku použití užitého škrtidla o velezradu, a přesto jeho tehdejší čtenáři tomu tak jistě rozuměli. Všechny starší ludmilské legendy včetně latinských mluví o provaze a teprve novější interpretace (Kosmas, Dalimil, Hájek) uvádějí Ludmilin závoj…" Problém Václava Tatíčka spočívá v tom, že bere vyprávění legend jako hodnověrný popis událostí nebo prostě kronikářský záznam. Ve skutečnosti byly legendy náboženským, či chcete-li ideologickým textem. Měly tyto světce především oslavit a zdůvodnit, proč mají být svatořečeni. Jestliže tedy například legenda Fuit in provincia Bohemorum tvrdí, že Ludmila „vědoma si jsouc smrti své, počala se odívati zbraněmi víry…", neznamená to, že by snad nešťastná kněžna předem věděla, že bude zavražděna. Takové pasáže jsou jen běžným legendistickým přístupem, který má celý text vygradovat až do okamžiku smrti světce a následného vyjmenování důvodů, proč by měl být za svatého považován. Ludmila přirozeně vůbec nechtěla zemřít ani se svou smrtí nepočítala. Jinak by přece neutíkala z Prahy na Tetín. Zkrátka a dobře, před texty legend se musíme mít na pozoru a pečlivě rozlišovat mezi tím, kdy zaznamenávají skutečnou událost, a kdy jsou více méně jen oslavou osoby, na jejíž počest byly vytvořeny. Následující jitro po vraždě mohlo vypadat tak, jak ho svým mistrovským perem v Obrazech z dějin národa českého popsal známý spisovatel Vladislav Vančura: „A toho rána, když byl čas k modlitbám, když jáhen čekal a kněžna nepřicházela, vkročil kdosi
do síně vdoví, aby se otázal, proč se Ludmila opožďuje a proč váhá rozmlouvati s Bohem. I šel ten člověk a spatřil, že závora nezapadá a že vítr pohybuje dveřmi světnice. Z té malé příčiny jal ho strach a s dlaní na srdci zvolal kněžnino jméno. Jen ticho znělo mu v odpověď. Po chvíli člověk vešel a rozhlédnuv se spatřil bezduché tělo ležeti uprostřed světnice. Rouška zakrývala tvář a rozhozené ruce svíraly cípek závoje. Tu bědný posel poznal Ludmilu. Poznal, že byla zardoušena, a jal se křičeti strašné jméno vraždy…" Drahomíra se tak definitivně za cenu vraždy ujala vlády v knížectví. Jak o ní praví Legenda o sv. Ludmile z 11. století, „řečená pak paní proradných mužů, uchvátivši veškerý majetek své tchyně, počala s ukrutníky vládnouti, obohativše je i jejich rody i čeleď znamenitým množstvím zlata i stříbra a drahocennými rouchy. I vládli celé zemi české jako velkolepí vévodové, jenomže ne z milosti boží". Drahomíra se však brzy rozhodla odstranit i své spoluspiklence a nařídila jejich zajetí. Tunnovi se sice podařilo uprchnout ze země, ale Gommon se svým bratrem neznámého jména byli chyceni a popraveni. Na Tetíně pak dala zbudovat baziliku sv. Michala a v ní prozatímně pochovat svou oběť Ludmilu. Asi v roce 924 se v Čechách ujal vlády tehdy asi osmnáctiletý Václav. Jedním z jeho prvních činů bylo vyhnání Drahomíry ze země. V Kristián ve své legendě píše, že „vévoda Václav, staraje se o zjednání pokoje, pojal vnuknutím Ducha svatého úmysl matku svou, která byla příčinou veškeré zloby, z vlasti vypuditi, aby vyhnáním jejím a všech jejích bezbožných přívrženců byla utišena zuřivost rozbrojů… Neboť vyhnal svou matku s největší hanbou ze země, a tak ji Bůh všemohoucí stihl zaslouženým trestem za to, že prolila nevinnou krev blahoslavené Ludmily." Jeden z rukopisů první staroslověnské Legendy o sv. Václavovi tvrdí, že místem Drahomířina vyhnanství byla Budeč. Právě v té době zde zřejmě založila už druhý kostel. Po rotundě sv. Petra a Pavla zbudované knížetem Spytihněvem to byl kostelík Narození Panny Marie. Tato skutečnost přesvědčivě vyvrací starší názory, že Drahomíra zůstala tajnou pohankou. Kníže Václav ji později povolal do Prahy zpět. Jak praví první staroslověnská legenda, „byl si vědom, co je to bázeň boží, a ulekl se slova, jež dí: Cti otce svého i matku svou a milovat budeš svého bližního jako sebe samého…" Po návratu na Pražský hrad se zprávy o Drahomíře ztrácejí. Znovu se o ní objevuje zmínka v souvislosti s vraždou knížete Václava, k níž došlo ráno 28. září 935 před vraty boleslavského kostela. Tehdy byla zřejmě i ona ohrožena na životě. V první staroslověnské legendě se dočítáme, že jeden z vrahů knížete, jakýsi Tira, řekl iniciátorovi atentátu, Václavovu mladšímu bratru Boleslavovi: „,Pojďme a zabijme též i vaši matku, tak najednou oželíš bratra i matku.' Boleslav však řekl: ,Nemá, kam by se poděla, dokud nebudeme hotovi s jinými.' A odešli a nechali Václava rozsekaného a neuklizeného…" První staroslověnská Legenda o Drahomíře dále uvádí: „Jakmile uslyšela matka, že její syn byl zavražděn, přišla a hledala jej. A když ho spatřila, s pláčem padla na jeho srdce a posbírala všechny údy jeho těla, neodvážila se však je odnésti k sobě domů, ale umyla je a oblékla v příbytku knězově a pak je zanesla a položila do chrámu. A poněvadž se bála, že bude zavražděna, utekla do Charvát, takže ji tu už Boleslav nezastihl…" Od této chvíle Drahomíra mizí ze scény. Nepropadla se sice kdesi u Černínského paláce na Hradčanech za své hrozné hříchy do pekelné díry, jak o tom vypravuje pověst. Zemřela snad někde u svých příbuzných ve zmiňovaných Charvátech, patrně se jedná o kmen Charvátů sídlící ve východních Čechách. Možná sem byla provdána některá z jejích dcer. Podle jiné verze se vrátila k Havolanům do dnešního Braniborska.
Tiráž Jan Bauer
Netvoři, tyrani a zlosynové českých dějin Vydalo nakladatelství Petrklíč jako svou 363. publikaci v roce 2011 Návrh obálky a grafická úprava Juraj Himal Ilustrace a dokumenty archiv autora Redakční spolupráce Hana Vavrinčíková Studiové zpracování František Kapasný a Martin Janků e-mail:
[email protected] tel.: 604 608 127 ISBN (tištěné) 978-80-7229-263-9 ISBN (e-book) 978-80-7229-290-5 Tato publikace ani žádná její část nemůže být reprodukována nebo přenášena jakýmkoli způsobem včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu bez předchozího souhlasu nakladatelství. Všechny naše knihy najdete na www.petrklic.info
