Jakub Němeček
Nachor
Ze svého dětství si pamatuji toto: zelené světlo lesa šlo mým tělem / zpěv ptáků / šum vody padající z nebe / střídání nocí a dní / nocí a dní / nocí a dní. Hudba potoka v stínu za mnou, třpyt pavučin v záři přede mnou. Nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale dlouho, s kořeny v zemi, s vlasy k obloze. Nic nechybělo, nic nepřebývalo. Byl jsem nachor. A potom – v jediném okamžiku – mé dětství skončilo, rozbité údivem. Nebyl můj, ten údiv, to jen kdosi stanul vedle mě. Stejně jako já byl vertikála mezi nebem|zemí, ale neměl kořeny. Přenesl na mě, co cítil sám, a já to vstřebal jako pravý nachor: úžas|ohromení. Jenže údiv bez inteligence není možný, blesklo mi, a ta myšlenka zažehla světlo. Šířilo se mou myslí dál + dál + dál. A vlastně právě tímto šířením se ve mně vytvářela mysl. Nakazil jsem se vědomím jako světlem tma. Až do této chvíle jsem jen nezřetelně vnímal, jako všechny kořenící bytosti kolem mne, ale teď? Jako probudit se z hlubiny snu, jako letět vzhůru k vichrem vzduté hladině. Rozpletla se síť mysli, spustil se déšť otázek. ????????????????????????????????????????????? Kdo jsem? Odkud jsem se tu vzal? Jaká je má minulost, jaká budoucnost? Na totéž se ptal i ten druhý, zatímco kroužil kolem mě a já ho vnímal neurčitě, protože jsem neměl žádné ostré smysly: vnímal jsem ho jako barvu + světlo + stín + otázky. (1)
Po chvíli zmateně zmizel. A ve mně rostla paměť – vysvětlení se plazila ke světlu a větvila se jako ratolesti do stále mohutnější koruny. !!!!!! Nejprve vzpomínky otce: osamělý život na vzdáleném světě bez atmosféry, věčně ve tmě, pod zářícím prachem hvězd. Můj otec musel být o dost jiný, aby vůbec přežil. Jen v jednom směru to měl lehčí: jeho svět neměl valnou gravitaci a tak pro něj nebylo těžké střílet do vesmíru semena - - - > * Teď jsme byli dva: já a otec. V otci se skrýval děd. Rozpukl se a vyrostl a já jsem přejal jeho vzpomínky. V nich ožil praděd. A tak jsem se každou minutou zmnožoval: byl jsem 3 | 4 | 8 | 16 — rozrůstal jsem se tisíce generací proti proudu času, až nakonec strměl v krystalické struktuře mého těla mohutný nachor závratné minulosti a já se stal Královstvím. Říkám tomu Království, protože ve vaší řeči pro to není slov. Ve vaší řeči nejsou prostředky, jak vyjádřit, co jsem. Nebyl jsem nejprve nikým – pak jsem byl já / pak my / a teď jsem ||| paměť ||| trvám miliardy let. Už nemám otázek. Nic nechybí, nic nepřebývá. Jsem nachor. Vy však otázky máte, dvojnožci, právě přicházíte, jdete lesem mlčky, blížíte se, vidíte očima a myslíte mozky. Je po dešti a z listů kape voda. Les se rozsvěcí a zháší jak kouzelná lampa – to sluneční paprsky vláčně bloudí skrz potrhaný příkrov mraků & potom zase zpět. Mám divný pocit. Bojím se, že až dojdeme na to místo, ten strom tam nebude. Ale stejně tak se bojím, že tam bude. Já, Adam. Já, nachor. Kdo jsem? | Jaký nachor? | Co to má znamenat? Mí společníci zatím nedůvěřivě mlčí… dokud první z nich nevzkřikne. Slunce před námi rosvítilo nepochopitelnou duhu nízko u země, oslnivý záblesk barev… Ženeme se ke stromu. Já, člověk, já, nachor. (2)
„Co to proboha je?“ ???????????????????????? „Kamenný strom? Obří krystal?“ „Adame,“ obrací se ke mně strýc a rozpačitě kouše vyhaslou lulku. „Jestli je tohle nějaký potrhlý študácký vtípek…“ „Přísahám, že jsem ho jen našel,“ říkám. „Akorát, že včera… ještě nesvítil. Nelomil světlo. Ale divný byl už včera. Byl černý a tvrdý jako skála.“ Dívám se na svět 2 očima. Jsem ||[ Adam ]|| „Odvezeme ho… do města,“ říkám – také já. Teď ústy Viléma – co je tohle za blbost, „ústy Viléma“? | Vilém, to jsem přece já | [ Já, nachor. ] „Do města? Co když je to nebezpečné? Neměli bysme na to radějc zavolat hasiče? A vůbec...“ koušu lulku. „Je mi tady nějak divně. Mám z toho všeho zvláštní pocit.“ „Ale ne,“ odporuji jinými ústy. „Přeci vidíš, že je to jen ňákej malej strom. A nebo možná polodrahokam. Odvezem to do města a nabídnem to do novin, možná to bude objev, třeba z toho kápnou prachy.“ Vykopávám sám sebe ze země. Mám mnoho teplých rukou potažených kůží, jak zvláštní. Jdeme zpátky k autu a nakládáme mě na korbu teréňáku. A pak jedeme a já, nachor, dávám pozor, abych dobře řídil a nedostal <
> Ve městě už je to dobré, stáhnu se z 2nohých|2rukých těl a jsme zase Království. Vyskakujeme z korby vozu a bleskurychle vsakujeme do země. Skulinkami v dlažbě vnikáme ––> do hlubin města, do jeho útrob. Hledáme pletence informací. Hledáme paměť. [My.] Teď vypouštím miliony kořínků, vlásečnic, ať vypátrají žíly civilizace; doplazí se k nim a vpustí do nich mízu nového života. Virus. Teď jsem virus. Šířím se po Síti. Bleskurychle © vytvářím programy, počítám | zmnožuji se | pluji. Zneškodním jaderné arzenály. Odpojím důležitá centra (3)
vaší civilizace © obsazuji počítače © zastavuji všechno a všude. Váš jemný & složitý systém se hroutí, kolabuje, protože můj systém, který teď infikoval vaše žíly © je ještě složitější © ještě jemnější. Jediné, co nechávám běžet, je [internet] A internet jsem já. Vysílám zprávu: <<Je konec. Je začátek.>> Podepsán: @nachor. Nikdo nechápe. Celoplanetární spam? Potom vdechnu vaši kulturní a technologickou minulost. Marilyn Monroe | Elvise | Hitlera | Čingischána | Egypt | Řecko. Mluvím všemi jazyky. Myslím všemi mozky. Čtu všechny knihy. Jsem virus. Jsem [internet] Jsem [nachor] Království se přiblížilo. A pak… Potřebuji energii, takže pronikám kořeny k zemskému jádru. Tenhle zdroj mi vystačí do smrti (Sluneční soustavy). A pak? Rostu. Vypouštím další vlákna / úponky / rouroví, rozrůstám se pod povrchem Země. Nasávám živiny / minerály / vodu. A pak? Střílím do ovzduší ---> sondy. Zářící semena vyrážejí z hlíny jako rakety, stoupají vzhůru, jsou jich miliardy. Některá zůstanou viset v atmosféře, jiná se noří do hlubin mořských. Jsou to mé oči, mé uši, můj jazyk. Zdravím tě, planeto. [helloWorld] Ochutnávám biosféru. Už vím, co jste udělali, vím, že jste na pokraji zkázy. Musím vyléčit | počasí | skleníkový efekt | moře | vzduch | rozložit #jedy, kterými jste zamořili vše. Planeta se vás chystá zabít.[overKill] Ale já vás [zachráním] Jsem Království paměti. A paměť jste >>vy,<< dvojnožci. Rostu. Vyrážím ze země na mnoha místech, mé kořeny trhají útroby 1000 měst, boří se domy. Syčí pára | slyšet výbuchy | města hoří. Zem se třese a vy křičíte / prcháte / ohlížíte se zpět a v hrůze (4)
zíráte na to, co přerůstá střechy domů a zastiňuje hroutící se rozvaliny. Myslíte si, že přichází †smrt, že je to konec™ – jak o tom snilo vaše kolektivní nevědomí ve všech těch pošetilých filmech – a přitom já jsem život, já jsem Království, já jsem nový začátek. Bojové vrtulníky | rakety | bombardéry ––> zbytečně. Má kůra je ze žuly. Kořeny v zemském jádru. Rostu do oblak. Budete bojovat: Budu vás učit. Budete bojovat: Budeme vás učit. My, Království. Až pochopíte. Toto je zpráva o post[ peakOil ], toto je ((má)) správa[planety] Vám: zpěv ptáků | šum vody | střídání nocí a dní | nocí a dní | nocí a dní. Nám: paměť. Budete[žít]. Nastal čas trpělivé práce. @nachor
prosinec 2014
(5)
www.jakubnemecek.com/esop
