Stalker Stál jsem u svého auta, jednou rukou jsem se o něj opíral, a druhou jsem třímal dalekohled. Rozhlížel jsem se po zdevastovaném okolí. Hledal jsem 1
jakékoliv známky života, nebo továrny. Moje navigace byla rozbitá, a já bez ní nemohl dokončit svůj úkol. Je totiž velmi obtížné bez navigace, map, nebo alespoň někoho kdo by mi pomohl dokončit úkol. Nejprve jsem se rozhlédl po severní straně, potom jižní a východní, a nakonec jsem si nechal západ. Tam jsem zahlédl karikaturu vesničky. „Konečně civilizace.“ Řekl jsem si nahlas., a nastoupil do auta. Mám sice starou ladu v dezolátním stavu, ale v nouzi si vystačíte s čímkoliv. Nastartoval motor, a rozjel se dál po silnici. Můj radiometr začínal být víc a víc agresivní. Zprvu jsem tomu nevěnoval pozornost, ale pak se začal zvedat vítr. Letmý pohled do zpětného zrcátka mě zděsil. Byla tam nukleární bouře. Přidal 2
jsem plyn, a snažil se ujet, ale marně. Když jsem jel po této hrbolaté silnici, byly slyšet snad všechny součástky v autě. Znělo to, jakoby bylo těsně před rozsypání. Najednou následovala prudká zatáčka. Jelikož jsem byl plně rozjetý, nestačil jsem zareagovat, a prudký smyk mě vymrštil ze silnice. Letěl jsem chvíli nad zemí, a pak jsem se s autem začal kutálet po poli. A protože byla moje Lada celá z kovu, tak přilákala jeden blesk, a ten do mého auta udeřil. V tu chvíli jsem jen matně za pohybu, zmatku, chaosu a pod vlivem otřesu z toho všeho upadl do bezvědomí. Probral jsem se asi v sedm hodin, byl jsem v nějaké místnosti, a ošetřoval mě nějaký člověk. Chvíli jsem děkoval bohu, i když jsem ateista. Všude byl cítit jemný 3
zápach střelného prachu. Vzhlédl jsem ke stropu, tam svítila ostrým světlem lampa, a celá tato místnost vypadala jako slušně zařízená klinika. „Kde to jsem?“ „Jste v bunkru stalkerů.“ Odpověděl medik. „Panebože, co se stalo?“ „Stalo se to, že jste měl nehodu, okolnosti nevíme.“ „Kdo mě našel.“ „Našel vás nás lovec, když byl na hlídce. Měl jste štěstí.“ „Ou, děkuji. Jsem vám vděčný.“ „Nemáte zač. Mimochodem našli jsme u vás tašku, která byla jediná neohořelá kromě vás, samozřejmě.“ Zavtipkoval medik, a začal si balit věci. 4
„Co v té tašce bylo?“ „V té tašce byla lékárnička, nějaké jídlo, nůž a elektronika. A pokud bych dobře hádal tak ruční granát.“ „To souhlasí. A nebyla tam náhodou taková skleněná tuba? Mohla vzdáleně připomínat žárovku, na její spodní části byly tři kovové drátky.“ „Pokud vím, nic takové tam nikde nebylo, prohledali jsme to tam všechno, a to, co se zdálo použitelné, jsme vzali.“ „Sakra! Sakra! Za jak dlouho budu moct jít?“ „Ještě ne zcela úplně, radím vám, abyste se zdržoval pouze v tomto bunkru, zítra vás již pustím, ale dnes tu ještě zůstaňte, v případě sebemenších potíží, ihned jděte sem. Rozumíte?“ 5
„Jistě, a co je tohle za místo?“ „Bývalé jaderné bunkry, teď z toho tady máme ubytovnu, a základnu. Musíme se všichni bránit proti banditům, a zmutovaných zvířat.“ „Zajímavé, a jak to tu funguje? Nechci být za blbečka.“ „Máme tu rozdělené funkce, a kromě ojedinělých případů jsou proměnlivé. Já mám tady ze všech jediný titul doktora, a proto jsem ozbrojen, a tato místnost je střežena. Navíc, já vycházím ven málokdy.“ „Nevím, jestli jste mi pomohl, ale snad mi to postačí.“ Vstal jsem, vyšel jsem na chodbu, rozhlédl jsem se, a šel jsem směrem k baru. Byla tu klimatizace, zdi byly 6
natřené na bílo, a na stropě byly ob dva metry zářivky. Podlaha byla betonová, a celé to tu působilo jako v nějaké videohře. Přišel jsem do baru, kde byl u stolu hlouček chlapů, v koutě byly pověšeny samopaly abyla tu oproti ostatním místnostem větší zima. Prostě takový improvizovaný bar, se slabou výbavou, ale co jiného by se dalo čekat od bývalého podzemního bunkru. Dokonce tu neskladovali alkohol ve skleněných, ale v kovových lahvích. A navíc tu byl cítit střelný prach. Rozhodl jsem se, že zkusím z těch chlapů, kteří byly mírně povzbuzeny alkoholem, něco zjistit. Přišel jsem k nim, a posadil se ke stolu.
7
„Kdo jsi? Nikdy jsem tě tu neviděl. Poslali tě snad z levého křídla?“ Promluvil jeden z nich, hlubokým hlasem. „Jmenuju se Gordon. A vůbec sem nepatřím, já jsem měl pouze nehodu, a jsem tu dočasně.“ „Těší mě, já jsem Lev, tohle je Igor, a tenhle v tom plášti je Terenc, je to náš technik, jinak my ostatní jsme Stalkeři.“ „Stalkeři? O nich jsem slyšel, že jsou to samostatné pluky vojáků, kteří mají vlastní sektor, který dohromady chrání.“ „Tak to si slyšel dobře, my si ale pomáháme mezi sektory, většinou nebojuje sektor proti sektoru, ale když dojde k boji, tak většinou proti banditům.“ Řekl Igor, docela hrubým hlasem.
8
„Bandité? O těch jsem neslyšel.“ Chtěl jsem pokračovat dál, ale Lev mě přerušil. „To si děláš srandu?“ Zeptal se s ironickým smíchem Lev. „ Jak dlouho tu jseš? Vždyť …“ „Lve, nemusíš si vylejvat zlost na nováčkovi.“ Pokusil se mě zachránit ten technik. „Já si ji nevylejvám, jen jsem mu musel vynadat.“ Pak chvíli mlčel, rozhlížel se po okolí, a řekl: „No dobře, už mlčím.“ „Je mi líto, ale já si na moc věcí nevzpomínám, vím jen, že musím doručit zásilku.“ „Zásilku?“ zeptal se Igor. „Ano, musím doručit do jedné budovy filtr.“
9
„Můžeme vědět kam přesně, mohly bychom tě za někým poslat.“ Řekl technik „Do továrny Agroprom, nevím co tam je, mým úkolem je to tam pouze donést.“ „Agroprom? Tam se přece vyráběly zbraně, ale ne střelné, ale experimentální. Můžeš nám ten filtr ukázat?“ řekl znovu technik. Vytáhl jsem z tašky skleněný válec, který byl prošpikován součástky, a podal mu jej. Technik si jej prohlížel, potom vytáhl svoje PDA, něco do něj psal, a řekl. „ Má pravdu, je to filtr. Ovšem v tak výkonném provedení, jsem to ještě neviděl.“ Řekl, a podal mi to i s nějakým lístkem. „ Co je to za lístek?“
10
„ Jdi s tímhle o patro níž, na konci chodby najdeš, takový zelený masivní dveře, jdi tam, a ukaž mu tenhle lístek, a řekni mu, že tě posílám.“ „ A ještě, pak se vrať, okolo deváté tu budeme mít další posezení u láhve vodky.“ Řekl Igor s lehkým úsměvem, a já jsem už odcházel. Vyšel jsem s baru, rozhlédl se, a spatřil schody. Sešel jsem ze schodů, prošel kovovými dveřmi, a šel na konec chodby. Tam jsem otevřel ty masivní dveře, a čekalo mě další schodiště dolů. Už jsem si začínal říkat, jestli ten bunkr někde končí. Ale končil, sešel jsem asi o patro níž, a tam byly další dveře. Otevřel jsem je, a tam na mě čekala přepážka jako v obchodě, za improvizovanou sítí seděl v křesle chlapík, 11
který byl prostorově výraznější, a poslouchal rádio. Přišel jsem, a ten chlapík ihned zbystřil. „Kdopak to k nám leze.“ Řekl jemným hlasem. „Posílá mě Terenc, mám vám dát tohle.“ Řekl jsem, a podal mu papírek. Ten chlapík za přepážkou ho rozbalil, a přečetl. „Ukaž mi tu věc.“ Podal jsem mu bez řečí filtr, on si jí vzal, chvíli prohlížel, a zašel někam do vedlejší místnosti. Asi za pět minut se vrátil s bednou, kterou mi podal, a pokynul, abych jí otevřel. Byla to bedna, a v ní byla pistole, malý samopal a munice. Málem bych přehlídl malou elektronickou součástku, kterou jsem vzal do ruky, a
12
blíže jí prozkoumával. Všiml jsem si, že se mu líbí, že se mi líbí jeho věci. „A kolik za to chcete?“ Zeptal jsem se zvědavě. „Chci za to syntetický uran dvě.“ „Uran dvě?“ „Je to upravený uran, je mnohem reaktivnější než přírodní, a má při výrobě elektrické energie mnohem větší účinnost.“ „Aha, a mohu vědět, kde ho seženu?“ „K tomu budeš potřebovat tyhle zbraně. A potom tuhle elektronickou součástku.“ „A k čemu to slouží?“ „Je to mobilní osobní silové pole, které chrání proti gama a beta záření. Jinak najdeš jej pomocí dozimetru, dozimetry 13
jsou na něj hodně alergické, proto jej poznáš i na deset metrů. Jinak naleziště se pozná podle toho, že tam, není žádná vegetace. Posaď se, bude to ještě na chvíli.“ Řekl, a ukázal na židli. “Já tu jsem jako obchodník, já tu všem zajišťuju zbraně, munici a další věci. Nevím, jestli se tu máš v plánu zdržet, ale prý u tebe nenašli žádné zbraně, a v takových drsných podmínkách je to tato oblast je zbraň podmínkou pro přežití, a si tady. Buď úkol splníš, a já ti dám odměnu, nebo můžeš jít.“ „Já bych šel, ale již nemám žádný způsob dopravy, ani tu nikoho neznám, ale zase nic nevím, o zdejším okolí.“ „Půjčil bych ti jedno PDáčko, co mám skladem, pomocí něj zjistíš svou polohu na 14
mapě, a taky nejbližší stalkery. Dokonce ho používáme jako komunikátor, posíláme si přes něj správy, ale musíš být v dosahu pirátského satelitu.“ „ To je skvělé, ale zaručí mi někdo, že mi potom nevrazíte kudlu do zad?“ „Celé je to na tobě, buď věř, nebo odejdi.“ Řekl s mírným úšklebkem. „Dobrá, zkusím splnit úkol, ale zajímalo by mě, kde si mám vydělávat, je tu něco jako obchod?“ „Obchod? No, dá se tomu tak říkat, ale v dnešní době je tu nejrozšířenější obchod se zbraněmi, a zbraně jsou velmi levné, je jich totiž nadbytek, a sem tam se najde něco speciálního. A taky, pokud bys měl zájem se tady usadit, funguje to tak, že většinou vyměníš zboží s jiným stalkerem, 15
nebo přijdeš ke mně, a já ti můžu některé věci vyměnit za Rubly. : „Zkusím se úkol splnit, ale neslibuji nic. Mohu vám akorát zaručit, že se pokusím vyhnout přímého kontaktu s kýmkoliv.“ „Myslím, že to bude stačit. Můžeš jít tudy.“ Řekl, a ukázal na menší dveře. Nic jsem nenamítal, dal obsah té bedny se zbraněmi do batohu a šel těmito dveřmi. Ty se za mnou zavřely, a já pokračoval v cestě málo osvětlenou chodbou. Všude byly vidět praskliny, a na první pohled to vypadalo, že se tahle chodba moc nepoužívá. Vzduch tu na rozdíl od ostatních částí bunkru byl zatuchlý, a vůbec byl tu nepořádek. Jak jsem se prodíral chodbou, došel jsem na konec, kde byly další dveře, otevřel jsem 16
je, ale musel jsem použít násilí. Jak jsem byl v zápalu páčení dveří, tak ty dveře povolily, a mě to doslova odmrštilo na protější zeď. Vstal jsem ze země, sebral věci, a vešel do další části chodby za dveřmi. Tam mě čekala asi pět metrů dlouhá ulička, a na konci byly točité schody. Jenomže ty schody byly rozbité, a bylo tu docela šero, vzal jsem baterku, a šmejdil po zdech po nějakém spínači. Všude byly jen pavučiny, ale nakonec jsem narazil na něco, co se jako spínač tvářilo, přišel jsem k tomu, a stiskl tlačítko. Chvíli se nic nedělo, ale potom se začala probouzet k životu zářivka, a když se rozsvítila, uslyšel jsem divný zvuk. Znělo to jako nějaké skřípání, a potom se zvedl vítr. Ten vítr vál od schodů, přišel jsem blíž, a 17
spatřil otvor do větrací šachty. Řekl jsem si, že na to nemám, a chtěl jsem se vrátit, ale ten vítr způsobil tak silný průvan, který zabouchl dveře. Ta rána mě zděsila, protože jsem věděl, že se dá dělat jediné. Prolézt tou šachtou. Přišel jsem k ní, vyšplhal se po zdi, a zalezl jsem dovnitř. Byla tam tma, a nebýt baterky, byl bych ztracen. Lezl jsem tou šachtou, všude byl slyšet skřípot ventilátoru, a průvan vál, stále silněji. Když jsem prolezl asi padesát metrů spletí větracích šachet, dostal jsem se k většímu tunelu, kde jsem se mohl postavit. Byl tam žebřík, a na konci žebříku, poklop. Začal jsem po něm šplhat. Když jsem vylezl ven, zavřel jsem za sebou poklop, zapnul jsem ochranné pole 18
a šel dál. V ruce mi pípal radiometr, a já se rozhlížel, po okolí. Mému pohledu nemohla uniknout malá osada, sice jsem se měl vyhnout přímého kontaktu, ale bylo to přímo u bunkru, tak se pokusím zjistit nějaké informace. Přišel jsem do osady, a bylo tam celkem živo. Všichni měli stejné oblečení, jako měli stalkeři v bunkru, tak to vypadalo bezpečně. „Co tu chceš, cizinče?“ „Měl jsem havárii, ošetřili mě v bunkru.“ „V tom případě, můžeš projít.“ „Děkuji, mohu se zeptat, co je tohle za místo?“ „Tohle je obranný tábor, nic moc profesionálního, ale v nouzi postačí.“ 19
„Obranný? To bráníte bunkr?“ „Také, tento tábor má za úkol bránit před nájezdy banditů.“ „A nevíte, kde by se zde dal najít uran dvě?“ „Pokud vím, naposledy ho vyděl Šikula, za severní skalou, asi támhle.“ Řekl, a ukázal na menší hůrku. „Díky, podívám se tam.“ „Hodně štěstí při lovu.“ Po rozloučení jsem si vzpomněl, na doktorův slib ohledně nevycházení z bunkru. „Ale ono se to stejně řešit nebude.“ Řekl jsem si, a šel dál se zapnutým dozimetrem. Přišel jsem k hůrce, a začal to tam prohledávat, když jsem narazil na jedno křoví, u kterého mi dozimetr začal 20
agresivně pípat, ihned jsem tam začal prohrabávat hlínu, až jsem na povrchu našel malý zelenkavě svítící kámen. Přiložil jsem k němu dozimetr, a mé mínění se potvrdilo, otevřel jsem speciální tašku, do ní jsem dal veškerý uran dvě, co jsem našel, a začal se vracet stejnou cestou, co jsem se vrátil. Až teprve teď my bylo jasné, co to obnáší být stalkerem.
21
Bunkr „Úkol jsi splnil. Nezklamal si.“ Říkal chlapík, a překračoval ze strany na stranu. „Ano, mám zde stejně své věci, není důvod vás zklamat.“ „Důvod, proč tě sem náš technik poslal, byl ale jiný.“ „Jaký tedy.“ „Uran dvě, jak jsem zjistil, je součástí toho tvého filtru. Ovšem v tom tvém filtru je něco zvláštního. Je v něm oscilátor, který vytváří anti rentgenové záření.“ „Pokud chápu dobře, ničí to radiové záření?“ „Něco takového, ovšem dělá to způsobem, který neznám.“ „A je na to něco špatně?“ „Teoreticky je to zbraň, která zachrání svět. Díky své oscilaci vytváří kolem sebe pole, které vysokou rychlostí bude šířit mikrovlny. Takže vytvoří mikrovlnnou bouři.“ 22
„Aha, bych podle vás měl udělat?“ „Rozhodně bych tu zásilku doručil, ale když vezmu veškeré plusy a minusy, tak vyjde na stejno, jestli to tam přinesete, nebo ne.“ „Já uvidím, dnes je toho na mě moc, asi se půjdu opít do baru.“ Zavtipkoval jsem. „Už mluvíte, jako pravý stalker. Běžte, zítra vás očekávám, jak jste se rozhodl.“ „Mohu se ještě zeptat, jakou tu vůbec máte funkci?.“ „Jak jsem řekl, jsem obchodník, já určuju, ceny, a zboží, ale mám tu funkci i technickou.“ Rozloučil jsem se s ním, a šel jsem do baru, na hodinách bylo za pět minut devět, tak jsem přidal do kroku. Přišel jsem do baru, a tam byly ti tři stalkeři, se kterými jsem se bavil, a ještě další dva. Přisedl jsem si, a pozdravil. „Kdo to je?“ Promluvil jeden z nich, co se nápadně podobal Rambovi. „To je Gordon.“ Promluvil Lev.“Gordone, tohle je Baxter, a ten vedle něj je Wong.“ 23
„Wong? Nejste ten uprchlík, který sabotoval druhý Černobyl?“ „Ne, to nejsem. Ale i tak, těší mě.“ „Mě taky.“ „Víte, proč tu jsme?.“ Zahájil Igor rozhovor. „Kvůli taktickému programu?“ Pokusil jsem se uhodnout, protože jsem něco slyšel. „No, když tomu tak chceš říkat.“ Řekl Wong. „Jsme tu kvůli tomu, že jeden z nás slaví třetí rok členství v naší sekci.“ Prohlásil Baxter. „A kdopak to je? No přece náš Wong.“ Řekl Igor, a otevřel láhev vodky, překvapivě ve skleněné lahvi, a všem nalil, včetně mě. „Wongu, chceš k tomu něco říct?“ Řekl Lev. „No, snad jen“ Rozhlédl se po místnosti.“ že to oslavíme pořádně.“ Naprosto jsem nečekal, že by si stalkeři takhle užívaly. Asi po hodinové zábavě to začalo být zajímavější. Každý z nás měl nějakého toho panáka v sobě, a někoho napadlo, že každý řekne tu nejhorší věc, kterou zažil při hlídce. 24
Po nějakém tom dohadování, kdo začne, se rozhodl Baxter. Byl jsem tu jednou na hlídce v severní zóně. Všechno probíhalo v pohodě, až do té doby než jsme se vrátily. Naše zbraně byly připevněny vždycky na vnitřní stěně vchodu, a nějak jsem si všiml, že jedna chybí. Zvenčí šly slyšet kroky, tak jsem si myslel, že tu máme vetřelce. Ihned jsem vyběhl ven, schoval jsem se za sudy, a mířil svým samopalem na všechny strany. „Kdo jsi!“ Řval jsem, ale nikdo se neozval. „Já tě slyším.“ Řekl jsem, a uviděl jsem v dálce siluetu. Přikrčil jsem se za vrakem auta, a mířil na ní svou zbraní. Byl to silný adrenalin. S rukou na spoušti jsem se rozmýšlel, jestli mám vystřelit. Jelikož se postava začala pohybovat, a v mém kolimátoru nebyla vidět žádná zbraň, tak jsem se začal přibližovat. Začal jsem v něm rozpoznávat Duka. „Co děláš, nemiř na mě, sem se tě chtěl jenom vystrašit.“ 25
„Ty debile, jsem tě mohl zabít!“ Vykřikl jsem na něj. A pak jsme šli zpátky do bunkru. „Duke byl strašnej blbec. Pamatuju si, jak na nás vyletěl s tím granátem.“ Řekl Igor. „To si vůbec nepamatuju. Řekni o tom něco víc.“ Řekl Wong. „Tak dobře, to jsme byly u nás na pokoji, a on tam vlítnul, a hodil nám tam maketu granátu. Náš pokoj byl úplně stranou od všech ostatních, tak jsme si mysleli, že nás tam přišli přepadnout banditi. No, a v tom zmatku Franko zapnul alarm.“ „To, měpřipomnělo ten pokus o únos Saši.“ Řekl Lev, a začal mluvit. Byly jsme na obchůzce u jižního bloku, a najednou, a na Sašu vybafl zakuklený chlápek, a mířil na nás kulometem. Jelikož chlapi byly asi deset metrů za skálou, tak měli každou chvíli přijít. „Půjdete se mnou!“ Řekl bandita. „A když ne?“ Odsekl Saša. „Tak vás pozabíjím.“ Reagoval bandita. 26
„Bejt tebou, tak se klidnim, chlapečku.“ Řekl lev. „Já se nezklidním.“ Dostal bandita záchvat, a byl zcela nepříčetný. Netrvalo dlouho, a chlapi přišli zpoza hory, a uviděli, jak na nás nějaký klučina míří kulometem. Jakmile to spatřily, šli blíž, aby se také pobavily. „Co to tu děláš chlapečku?“ Poškádlil ho jeden z chlapů. „Nech mě bejt, nebo tě zastřelím.“ Vyhrožoval. „to bych na tvém místě udělal dávno, ale jaksi nemáš nabitou zbraň.“ Řekl ten menší chlápek, a ukázal na zásobník, který není dostatečně přidělaný ke zbrani. Nakonec jsme se tam s ním hádaly asi půl hodiny, a potom to vzdal. „Pěkný příběh, a co ty,Wongu, taky nějakej znáš?“ zeptal se Igor. „Jistě, honba na prase.“ Řekl, a začal mluvit. 27
No, to jsme byly asi před dvěma lety na noční hlídce, a pořád jsme se drželi u sebe. Bylo to neuvěřitelně strašidelné. Všude ve té mlze, a po tmě jsme nic neviděli, akorát jsme slyšeli praskání větví v dálce. Báli jsme se, to musím uznat. Ještě jsme si cestou vyprávěly hororové příběhy. Byly jsme jak malý. Nikdo nic neříkal, a najednou jsme uslyšeli kvílení, a něco kolem nás prosvištělo. V tu chvíli jsme měli stažené zadky. Všichni jsme mířily samopaly, kam se dalo, a mě napadlo, zapnout si termovizi. Spatřil jsem v červené barvě něco, co připomínalo prase. „Prase! Je to prase!“ Řekl jsem. „Fakt?“ Řekl Igor. V tu chvíli nám vše ulevilo, a dodělaly jsme hlídku. Ovšem, na další příběhy jsme se moc necítily. „A co ty Gordone, taky nám něco řekni.“ „Ale já nic nevím.“ „Prosím tě, stejně tu nejspíš už nikdy nebudeš.“ 28
„No dobře, ale bude to blbost.“ Řekl jsem, a začal jsem vyprávět. Pracoval jsem jako zaměstnanec u jedné továrny. Jako bezpečnostní složka, a měl jsem za úkol prověřit jednoho maníka, který nám na černo odbíral elektřinu. A zrovna jsem měl porušený nerv na pravém oku, takže jsem se mohl akorát zesměšnit. „Takto dopadneš, jestli mně nezaplatíš ten účet za elektřinu.“ Řekl jsem, a ukázal mu fotky s exekutorem, co mlátí lidi. On se na to jen podíval, a začal se na mě dívat vyčítavým pohledem. „Gaunere jeden.“ Dodal jsem. „Měl by jste si zajít k doktorovi.“ Na tohle jsem nereagoval. „Všiml jsem si, že máte tik v oku.“ Řekl. Chvíli jsem přemýšlel jak odpovědět, abych se před tím puberťákem nezesměšnil tak jsem narychlo něco zalhal. A to byla chyba! „To není tik, zkoušel jsem si novou řasenku.“ 29
„A co taková řasenka stojí, chtěl bych sem si jednu pořídit.“ „Tady teď nejde o řasenku.“ „A o co teda?“ „O tu naší elektřinu.“ „Já jsem vám žádnou neukrad.“ „To si vyprávěj svojí mikrovlnce.“ „Neznám žádného mikrovlnku.“ To už bylo dost i na mě. „Chceš si ze mě dělat srandu? Dávej si bacha, abych tě nezavezl k tvejm rodičům.“ „Sakra! Ale já sem fakt nic neukradl.“ „Tak až nám příště polezeš do rozvodny, tak si vypni to debilní světlo, co ti svítí na té tvé hlavě. Potom můžeš něco krást. Modroočko.“ Jen se díval, ale já přitlačil na pilu. „Tak co, vrátíš ty prachy, nebo budu muset jít domů pěšky?“ „Půjdete pěšky.“ To už mě rozsekávalo, a poslal jsem toho puberťáka pryč. „Počkej, to mu fakt bylo tak málo?“ „Nevím, bylo mu asi devatenáct.“ 30
„Kdyby mi někdo tohle řekl, tak ho pošlu někam.“ „Já nevím, měl bych už jít.“ Řekl jsem, rozloučil jsem se, a šel jsem spát.
Rozhodnutí Po probuzení, jsem překonal slabou kocovinu, a šel k chlapíkovi. Vzal jsem s sebou věci, zbraň a peníze. Vše jsem dal do batohu, a šel k němu. Když jsem otevřel dveře od jeho kanceláře, tak tam poslouchal rádio, a četl si noviny. Když si mě všiml, ihned se mě začal věnovat. 31
„Tak co? Jak ses rozhodl?“ „Rozmýšlel jsem se hodně dlouho, udělám to následovně, zůstanu zde, ale budu zpočátku žít v bunkru, a plnit úkoly.“ „Zajímavá volba, a takže chceš být stalkerem?“ „Ano, je to hodně zajímavá práce, a životní styl.“ „To ano, ale stejně musíš učinit jedno rozhodnutí. Musíš se rozhodnout, jakej stalker budeš.“ „A co mám za výběr?“ „Jsou pouze tři. První bojuje za frakce, to jsou vlastně sekty, které proti sobě válčej, ale to není náš případ. Druhej je stalker na volné noze, to jsou vichni odsuď, a třetí je stalker bojující za obnovení státu.“ „Já bych asi byl ta druhá možnost. Tento život mi vyhovuje.“ „Nádherná volba. Doufám, že si jí užiješ.“ 32
„Děkuji, co teď mám udělat.“ „Musíš si zasloužit vyznamenání. To uděláš vhodným skutkem. Nejlépe tak, že pomůžeš jinému stalkerovi.“ Tím dnem začala má stalkerovská kariéra. Byl jsem jeden z elity. Byl jsem známí všude, a nakonec se mi podařilo spojit veškeré frakce dohromady a vytvořit jeden obří stát, a to vše během pouhých padesáti let. Pokud by jste se o mě zajímaly mé identifikační číslo je: 10E2544RCS36ROP.
33
Dílo inspirováno hrou S.T.A.L.K.E.R. Poděkování: Mě, za svou podporu. Vydavatelství: ComputePress Dodatek: Veškeré pravopisné chyby jsou schfálně, a já je tam nedal.
34
Obsah:
Stalker……………………………1 Bunkr…………………………………22 Rozhodnutí………………………….32
35
