JAKÉ ÚSILÍ JE POSVÁTNÉ

SLOVO NA CESTU

Obsah Unitářských listů ZÁŘÍ 2013 3 4 5 9 12 14 15 16 17 18 20 26 28 31

Slovo na cestu: Jaké úsilí je posvátné (Petr Samojský) Posvátnost úsilí? (Vlastimil Krejčí) Život v kleci (Jiří Kloboučník) Posvátnost úsilí (Ashley Hills) Dětská stránka (Mína Hosenseidlová) Ako usilovať? (Miloš Mášik) Meditace: O cestě života (Ashley Hills) Pozvánka: Šumava – Váchalovské inspirace Z dopisů čtenářů: Hudební překvapení (Penny Freeman), Pozdrav z Kalifornie (Karen Stoyanoff) Kalendárium: Edith Holdenová (Kristýna Ledererová Kolajová) Letem unitářským světem: Ze zahraničí – Den všech heretiků, Pozvánka na konferenci ICUU, Z pražské Unitarie – Oznámení o změně čtvrté neděle (K. Sofia Kučerová), Z Obce širšího společenství – Země lidí – Ohlédnutí za duchovním setkáním (Kristýna Ledererová Kolajo vá), Z liberecké Unitarie – Užili jsme si příjemných letních dnů (K. Sofia Ku čerová), Z teplické Unitarie – Mozaika letních dní (Jiří Kloboučník), Hostem u Slunečnice – Od září můžete být opět „HOSTEM U SLUNEČNICE“ (Kristýna Ledererová Kolajová), Prague Unitarian English Language Fellowship – Představujeme se (Mark Shiels) Čtení na pokračování: Prvotní unitářství – I. Okolnosti vzniku (Gabriel Fiala) Program v obcích NSČU – září 2013 Humor solí života: I úsilí o dobrou věc má své meze

UNITÁŘSKÉ LISTY vydává měsíčně Pražská obec unitářů pro členy, příznivce a přátele v Pražské obci unitářů, Obci širšího společenství, Místní skupině unitářů v Liberci, Místní skupině unitářů v Teplicích. Názory v příspěvcích nemusí vyjadřovat názor redakce; u autorů neuvádíme akademické tituly. Uzávěrka příspěvků je vždy do 7. dne každého měsíce. Příspěvky do Unitářských listů posílejte e-mailem na [email protected] nebo do kanceláře POU, Karlova 8, 110 00 Praha 1. Redakce: OŠS: Miloš Mášik, Petr Samojský; POU: Jaroslava Dittrichová, K. Sofia Kučerová, Eva Pivcová; MS Liberec: Jasoň Havlín. Odpovědný redaktor: Petr Samojský. Technická redakce: Mirka Kmentová a Marie Pichrtová. Výtvarný doprovod a ilustrace: Jana Hrevušová a archivní zdroje. Grafický návrh a sazba: Jiří Kloboučník. Jazyková korektura: Miloš Hlávka. Registrace: MK ČR E 13407.

JAKÉ ÚSILÍ JE POSVÁTNÉ Asi každý jsme se někdy v životě cítili jako Sisyfos, když jsme tlačili a táhli, dřeli se a namáhali, měli ty nejlepší úmysly a dobrou vůli, a odměnou nám byl neúspěch, zklamání, zrada, prostě cokoliv podobného kameni, který před vrcholem kopce Sisyfovi vyklouzne a padá dolů. Mnoho z těch životních bitev, které se nám v dané době zdály jako zásadní a životně důležité, jsme už třeba zapomněli; v delší perspektivě tak důležité nebyly. Na jiné nezapomeneme nikdy, protože do nás vetkly osudově důležitou zkušenost. Nehodnoťme však své úspěchy a neúspěchy jen prizmatem osobních pocitů a zkušeností. Stejně důležité je hledisko proč, jak a z jakého důvodu to či ono děláme a o co při tom usilujeme. Můžeme v něčem neuspět, ba totálně selhat, a přece naše úsilí lze chápat jako posvátné a na úspěchy nebo neúspěchy nemusíme ani hledět, protože prostě nejsou kritériem. Není to srozumitelné? Snad vám toto číslo Unitářských listů bude inspirací při rozmýšlení nad úsilím, kterým je váš život prostoupen. – Petr Samojský

Unitářské listy • Září 2013

3

ŽIVOT V KLECI

POSVÁTNOST ÚSILÍ? Vlastimil Krejčí

Jiří Kloboučník

Posvátnost úsilí lze spatřit v prostém faktu, že při úsilí má člověk na dění svůj podíl. Není pasivně vláčen událostmi, ale aktivně o něco usiluje – podílí se na svém bytí. Aktivitu oproti pasivitě navíc evokuje i samo slovo „úsilí“, které vyvolává dojem použití síly. Člověk, který usiluje, jako by byl „u síly“, která jej v určitém ohledu posunuje. Úsilím se rozvíjíme. Jak prosté. Ze života ovšem víme, že tak jednoduché to není... Slovo „svatý“, „posvátný“, má v hebrejštině stejný kořen, jako slovo „skrytý“. Posvátné vnímali staří Hebrejci zároveň jako skryté, ne-zjevné. Co je to za skrytou sílu, která „posvěcuje úsilí“? Pro každého z nás to může být něco jiného, jedno je ale společné – jakmile se zarputile uzavřeme, nenese to kýžené ovoce. Vzpomeňme známou historku o dvou dřevorubcích, kteří si dali závod, kdo z nich pokácí za den více stromů. Sešli se tedy na druhý den v lese a začali. První dřevorubec usilovně pracoval, sekal do kmenů a kácel jeden strom za druhým. Druhý pracoval v klídku a každou hodinu si dal pauzu. Sedl si, odpočíval, něco pojedl a hlavně – pískal si a brousil sekeru. První slyšel, jak si každou hodinu jeho kolega sedne, píská a brousí. O to usilovněji sekal, pot se z něj řinul a byl si téměř jistý, že vyhraje. Samozřejmě prohrál. Večer se ukázalo, že častěji broušená sekera byla mnohem účinnější, než tupé úsilí tupou sekerou... Tato historka se většinou dává jako příklad toho, jak je důležité umět na chvíli přestat, umět danou záležitost „pustit“. Jde o umění nevynucovat si věci, v rozšířeném smyslu pak umění „nechat věci k sobě přijít“. Jakmile je úsilí provázeno omezenou urputností, má naše lpění na věci větší hodnotu, než cíl nebo úsilí samo. Náš podíl je vlastně negativní. V tu chvíli totiž nejde o rozvíjející, ale omezující princip. Vtip je v tom mít podíl, účast, ovšem bez lpění. Pak může být naše úsilí opravdu posvátné, protože je založeno na skryté síle rozvíjejícího principu. Tak hodně zdaru!

Stala se mi nedávno taková zvláštní příhoda. Navštívil jsem svého dávného kamaráda, se kterým se občas scházíme na kus řeči. Znáte všichni, taková setkání. Sedí se, popíjí se kafe a povídá se. Probírá se, co komu za poslední čas prošlo životem, neřeší se žádné vážné věci, vlastně jde spíše o setkání samo. Vidět se opět s někým s kým nacházíme společnou řeč, jsme s ním, jak se říká, naladěni na stejnou strunu. A zrovna takový je můj kamarád Radek. A jak tak sedíme, tak najednou, když si Radek odběhl kamsi do kuchyně, přiletěl a sedl si k nám na stůl papoušek kterého u Radka chovají. Přiznám se, že o chovu ptactva toho moc nevím, a tak jsem zcela spontánně zavolal – „Radku, uletěl vám papoušek!“ A myslel jsem že nastane velký ryk a shon, každý popadne nějaký smeták, hadr či co bude zrovna po ruce a všichni budeme nebohého papouška nahánět zpátky do klece. Jenom bude-li mít blízko k druhým Ale Radek nic. Jenom po chvíli od- lidem, přiblíží se člověk sám sobě. pověděl: „To je dobrý, on se jenom – Johannes Robert Becher prolítne po bytě a pak se vrátí do klece“. A skutečně. Papoušek se chvíli promenádoval po stole, pak odlétl na skříň, na lustr a zpátky do klece. Chvíli se mi to všechno honilo hlavou a pak mě najednou napadlo – vždyť vlastně my, lidé, alespoň většina z nás, se chová jako ten papoušek. I my, každý z nás, má nějakou svoji klec ze které občas „vylétneme“, porozhlédneme se po světě a pak se do své klece zase dobrovolně vrátíme. Nemám však na mysli náš byt, dům či jakýkoli jiný příbytek, který čas od času opouštíme z nejrůznějších důvodů a pak se zase do něj vracíme. Mám na mysli klec, kterou si nosíme kolem sebe, kterou jsme si vědomě či nevědomě vybudovali a která nás obklopuje a odděluje od světa. Neříkám, že mít kolem sebe klec je apriori špatné, naopak je to určitá nutnost. Dokud budeme žít v nejrůznějším způsobem diferencovaném světě, vždy bude dostatek důvodů si kolem sebe budovat nějakou klec, nějaký ochranný prostor, kterým „filtrujeme“ okolní svět. A lze snad v tomto kontextu i říct, že naše klec nás definuje vůči ostatnímu světu.

4



5

Když se narodí člověk, říká se, že jeho život je čistý jako nepopsaný list papíru. A je jenom na něm jak a čím ho popíše. Jak roste a sbírá zkušenosti, koriguje svůj vztah ke světu, lidem, životu, buduje si v průběhu žití i svoji klec. Jde tedy o to jak a z čeho je naše klec udělaná. Jestli nás chrání, osvobozuje nebo omezuje. Zkrátka jestli ony pomyslné příčky naší klece jsou tak hustě vedle sebe, že už k nám skrze ně, ale ani od nás, nepronikne sebemenší paprsek, nebo jestli jsou jen Přátelství je schopen ten, komu lidé tak sem tam někde či tak nějak všeneznechutili člověka; kdo věří a ví, lijak jak se říká halabala. že se v davu vyskytují velkorysí lidé, Vzpomínám si na dva příběhy svrchovaní duchové a dobrá srdce; z mého života. ten, kdo se neunaví jejich hledáním Ten první se stal před mnoha a miluje je ještě dříve, nežli je na- lety. Pracoval jsem tehdy ve firmě, šel. která se v rámci své činnosti zabý– Pierre Bonnard vala exportem. Jeden z mých kolegů měl na starosti kontakty se zeměmi západní Evropy a jezdil často do zahraničí uzavírat obchodní smlouvy. Jednou se vrátil z Norska a vyprávěl nám, co se mu přihodilo. Po celodenním objíždění zákazníků když přijel večer na hotel, si náhle uvědomil, že na nádraží, ze kterého se vracel do místa, kde byl ubytován, zapomněl aktovku s důležitými dokumenty. Byl z toho velice Hodnoty bytí spočívají z veliké části rozmrzen, ale byl už pozdní ve- v tom, jak vroucně jsme je schopni čer, a tak nezbývalo než se vypravit je prožívat. Hodnota našeho človědruhý den znovu do onoho města čího života je závislá na hodnotách, a zeptat se na policii či na ztrátách které jsou v nás. Lidé si stvořují svůj a nálezech, jestli někdo neodevzdal lidský svět; je v něm to, co do něho jeho aktovku. vkládáme. Druhý den časně ráno tedy ode– Josef Čapek jel. Když přijel na zmíněné nádraží a šel po peronu, vyprávěl, najednou nevěřil vlastním očím. Spatřil svoji aktovku na lavičce, kde předešlý den čekal na vlak, jak tam leží, přesně na místě, kde ji zapomněl, nedotčená ve svém obsahu. Druhý příběh se stal před několika lety, kdy jsem pracoval v jednom kulturním zařízení. Shodou okolností protagonisty jsou opět Češi a Norové, ale jde skutečně o pouhou náhodu.

Jednoho dne přijela do města, o kterém bude řeč, početná skupina norských amatérských fotografů se svým lektorem, aby si zde uspořádali tzv. workshop. Ubytovali se zde na tři týdny a v našem kulturním zařízení si pronajali několik místností, kde se scházeli ke konzultacím, vyvolávali a promítali si své práce apod. Po několika dnech za námi při- „Jestli najdeš v životě cestu bez přešel jeden z účastníků a říkal nám, kážek, určitě nikam nevede.“ že minulého dne si zapomněl – Arthur Charles Clarke v místnostech, kde se scházeli, fotoaparát a jestli nám ho tam někdo nepřinesl, abychom ho uschovali. Vzal by si ho, neboť zrovna odcházejí do plenéru fotografovat. Jenomže nikdo z nás o ničem nevěděl. Ptali jsme se každého, volali jsme na městskou policii, jestli tam fotoaparát někdo neodevzdal, stejně tak na městský úřad, ale vše bezvýsledně. Když jsme vyčerpali prakticky všechny možnosti, bylo nutno kousnout do kyselého jablka a sdělit onomu norskému fotografovi, že s největší pravděpodob„Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ností jeho fotoaparát někdo zcizil. ke slunci a všechny stíny padnou za Nikdy nezapomenu na nechápavý tebe.“ výraz v jeho obličeji. – John Lennon Jsou to dva naprosto běžné příběhy, jakých se stávají stovky, tisíce denně na celém světě. Nepochybuji, že každý z vás něco podobného zažil, nebo minimálně o něčem takovém slyšel. Ilustrují ale jednu důležitou věc. Totiž to, jak se naše očekávání až příliš často nekryjí s realitou. Jak až příliš často žijeme podle zavedených šablon a norem. Obchodník nemohl pochopit, že mu někdo něco neukradl, a naopak fotograf zase nemohl pochopit, že mu někdo něco ukradl. Kuriózní situace. Možná si teď říkáte – ale co já s tím? To přece není můj případ. Určitě budete mít pravdu. Jsou to dva protipóly, dva extrémy. V prvém případě klec těsná, ve druhém klec tak nějak halabala. A jsme zase u té naší klece. Kde hledat pravdu? Někde uprostřed, se říká. Hledejme ji, hledejme ji s moudrostí a i naši klec budujme s moudrostí. „Každý jsme z jiného těsta“, praví jedno lidové rčení. Lišíme se vzájemně – vzezřením, vzděláním, profesí, smyslem pro módu, máme různé chutě, záliby a těch rozdílností bychom našli nepočítaně. I naše klece jsou

6



7

různé. Někdo se svojí klecí uzavírá před nepřátelským světem, jiný žije v kleci, která dává pevný rámec jeho životu, pravidla, která sami sobě vytyčujeme. Nebo co třeba taková Zlatá klec, která zdánlivě klecí není. Jsme v ní zabydlení se svým úspěšným životem, máme výnosné zaměstnání, VIP společenské styky, jsme dokonale materiálně zabezpečeni, ale najednou přijde situace a hluboko v duši pocítíme nespokojenost. Něco zásadního, důležitého nám chybí. Naše zlatá klec nás drží ve vyježděných kolejích a my nemáme odvahu ji rozbít. Může to však být klec i z našich zvyků, tradic, jejichž hodnota pominula, ale my je stejně nejsme schopni překročit a žijeme dál v té těsné kleci. Zkusme přemýšlet, jakou všemožnou podobu může mít klec, třeba i ta naše. Vždy je příležitost a důvod zamyslet se nad tím, jak žijeme a co bychom mohli a měli změnit. Udělejme třeba zrovna teď, až dočtete tento příspěvek, takovou symbolickou pomyslnou revizi, v jakém stavu je naše klec, kterou příčku je třeba vyměnit, kterou třeba odstranit, nebo jestli více nepootevřít dvířka do světa vstříc hřejivému slunci. Možná někdo z vás namítne „Dej každému dni příležitost, aby – dnes není doba na to příliš otese stal nejkrásnějším dnem tvého ži- vírat dvířka, spíše se mít na pozoru a dveře spíše přivřít. Možná buvota.“ – Mark Twain dete mít velký kus pravdy. Ale byla někdy ideální doba na to otevřít se světu dokořán? Vždy byla, je a bude nějaká doba – na něco lepší, na něco horší. Zakončeme proto tento příspěvek slovy, která bychom si mohli pomyslně pověsit nad dveře naší klece směrem ven, třeba pro naše vlastní občasné přemýšlení: „I skličující doba je hodna úcty, neboť je dílem nikoli lidí, ale lidstva, tedy tvořivé přírody, která může být krutá, ale není nikdy nesmyslná. Jestliže je doba ve které žijeme, krutá, máme o to větší povinnost ji milovat, pronikat ji svou láskou, až odsuneme těžké masy hmoty, která nám skrývá světlo zářící na druhé straně.“

8


POSVÁTNOST ÚSILÍ Ashley Hills Pane, dej mi práci až do konce mého života; a dej mi život, dokud nebude práce dokonána.

– vytesáno na náhrobku Winifreda Moltbyho 1898-1935 v Rudstonu, ve východním Yorkshiru

Velmi pochybuji o tom, že by se na světě v celé historii člověka mohlo něco stát bez vynaložení úsilí. A to od těch největšího úspěchů až po nejmenší drobnosti, které lidé potřebovali k tomu, aby se vyrovnali s životem a přežili. A nebylo by pravdivé říci, že bez nějakého druhu úsilí – s ochotou nabídnutého – byste nikdy nebyli tam, kde jste právě teď právě dnes? Ale úsilí nemusí být vždy vnímáno jako důležité. Historikové nám sdělují, že v noci na 10. srpna roku 410 když ve jménu krále Alarica 100.000 Vizigótů proráželo bronzovými beranidly zdi města Říma, císař Honorius byl v bezpečí svého paláce na pobřeží Jadranu, kde se přebíral ve své velkolepé sbírce vzácné drůbeže. Další den, zatím co Gótové byli zaměstnáni pleněním města a vražděním zděšených obyvatel, dvorní komorník v Raveně si dodal dostatečné odvahy, aby řekl císaři, že Řím podlehl zkáze a je úplně zničený. Honorius přijal tyto strašné zprávy šokován a s nedůvěrou. „Zničený Řím,“ řekl, „vždyť to není ani hodina, co mi zobal z ruky!“ Komorník byl ohromen a koktavě mu vysvětlil, že mluvil o městu Římu a ne o císařově oblíbeném opeřenci stejného jména. Vysvětlení ulevilo císaři od starosti. „Už jsem se lekl,“ řekl, „že jsi myslel mého ptáka nazvaného Řím.“ Pochopitelně ne všechny příběhy končí s takovým absurdním ponaučením, ale během mnoha věků nezřídka zhroucení a pád imperií a mocných národů předcházelo úměrně velkému nedostatku úsilí a pozornosti především u těch mocných a odpovědných. Při věnování pozornosti událostem a vynaloženým úsilím může být jakákoliv kalamitní příhoda předvídána a může se jí předejít. A to je pravda nejen pro císaře, ale platí to rovněž pro


9

všechny náboženské organizace a politiku. A toto úsilí je nejenom vyžadováno od věřících a politiků, ale je vyžadováno od každého z nás. Pro mnohé z nás, jestli ne pro každého z nás, mohou být v životě chvíle, kdy skutečně cítíme, že naše životní úsilí dosáhlo mála. V takový den cítíme neklid a třeba i pocit viny. A přesto je zjevná pravda, že je to právě to všední, každodenní úsilí, které svědomitě konáme každý všední den, může přinést pozoruhodné kýžené výsledky. Povím vám příběh o nečekaném setkání dvou přátel, z nichž jeden byl známým varhaníkem. Patřil ve svém rodném Walesu ke skupině nejskvělejších varhaníků. Při setkání chtěl s přítelem sdílet úžasný zážitek, který ho nedávno potkal. Chytil svého přítele za ruku a povídá: „Koho si myslíš, že jsem slyšel minulý týden?“ A ani okamžik nečekal na odpověď: „Marcela Dupreho!“ „Vážně?“ odpověděl jeho přítel, „no a kdo to vlastně je?“ „Člověče,“ povídá ten pán, „když dohrál, měl jsem pocit, že jsem do té doby nikdy neslyšel opravdovou hru na varhany!“ Protože přítel toho nadšeného varhaníka o Marcelu Dupréovi nic nevěděl, poptával se u těch, kteří ho znali: „Co mně můžete říci o Marcelu Dupréovi? Mám přítele, který byl jeho hrou na varhany naprosto unesený.“ „Já vím jen to,“ řekl ten druhý, „že Dupré prý cvičí na varhany 9 hodin denně.“ Tohle je to tajemství – úsilí! Ralph Waldo Emerson ve svých textech jednou zmínil něco o poměru století a aktuální chvíle, což znamená snažit se vnímat život v perspektivě a netrápit se se špatným dnem, který zrovna přijde, a kdy se z nějakého důvodu věci nedaří, anebo je zkrátka těžké pokračovat v započaté práci. Je nanejvýš potřebné, říká Emerson, vnímat v perspektivě život jako celek a uvědomit si, že to hlavní bylo dosaženo úsilím a snahou. Staletí měřené proti hodinám. Obecně je obtížné vypravit se na zahradu po dlouhotrvající kruté zimě. Možná, že listí pozdního podzimu nebylo ještě shrabáno, nebo úplně shrabáno. Je třeba vytrhat plevel, ostříhat ovocné stromy, rýt záhony, a jakkoliv se těšíme, až zahradu opět uvidíme v jarní slávě, v této době vypadá nevábně. Často je obtížné odhodlat se k napsání dopisu, i když víme, že ho musíme, a skutečně musíme, napsat; možná, že potřebujeme vyjádřit své sympatie svému příteli, kterému se stala nějaká tragická událost, asi cítíme povinnost se mu věnovat. Může být obtížné vyrovnat se s naší chybou, ačkoliv je to jen jednoduchá věc umět říci „lituji“. Na povrchu se to zdá být prosté a my víme, že by to šlo říct zcela jednoduše, a nacházíme k tomu

i vhodná slova. Ale je nutné udělat ten první krok, podívat se na toho druhého, a to je těžké, když se ptáme sebe sama – přijme naši omluvu anebo nás odmítne? Ve všech těchto případech a v mnohých ostatních, které se mohou vyskytnout, je zde vyžadováno úsilí. „Teď! Právě teď to udělám!“ A zpravidla vždycky později zjistíme, že jakmile jsme začali, nebylo to vlastně zase až tak obtížné... Pane dej mi práci až do konce mého života; a dej mi život, dokud nebude práce dokonána. – přeložil Ladislav Pivec

10



11

Dobrý den, milé děti,

prázdniny jsou už jen ve vzpomínce a teď je třeba zase „vyrazit do procesu“, jak říkávala moje maminka. Pro vás to znamená, že budete zase chodit do školy a učit se, na vaše rodiče čeká práce a péče o vás. Tak nějak jednoduše lze vyjádřit, co se tím „procesem“ myslí. Ve skutečnosti je toho v procesu ale mnohem víc. Ten proces je vlastně tak trochu jako hrnec guláše, do kterého se dává úplně všechno. My všichni ho vaříme a potom také i jíme. A z čeho že ho vaříme? Inu ze všech našich skutků, úspěchů i neúspěchů, ze snahy uvařit ten guláš dobrý. Říká se, že úspěch chutná sladce a neúspěch naopak hořce, ale kdo už trochu rozumíte vaření, tak jistě víte, že i hořká chuť je v kulinářství důležitá. A i kdyby nakrásně hrozilo, že všechno zhořkne, stojí za to vydat síly a snažit se to buď napravit, nebo začít nanovo. Právě ta snaha dělat věci pořádně, popřípadě ještě lépe než minule je na tom nejdůležitější. Zeptejte se někdy rodičů, jak moc se museli snažit oni sami, nebo zkuste zjistit, jaké nesnáze a překážky museli ve svých životech překonávat lidé, jejichž snahy pomoci světu jsou dnes široce známé, například Jan Amos Komenský, Matka Tereza... Já vám tady ale dnes připomenu jinou paní, která působila před více než 150 lety, jmenovala se Harriet Beecherová-Stoweová. Narodila se v Americe, v době kdy tam bylo zákonem ustanoveno otroctví. Být otrokem znamenalo pro některé lidi, že o ně bylo postaráno, ale znamenalo to také, že otroci, zpravidla to byli černoši, si nemohli dělat, co chtěli sami. Měli jasně zadanou práci, kterou museli vykonávat. Pracovaly i děti, někdy už od 4-6 let. Do školy tedy rozhodně nemusely jako vy, vlastně ani nesměly, byly – stejně jako dospělí otroci – majetkem vlastníka, který je mohl kdykoliv prodat, a to se také stávalo. Někteří otroci se odhodlali k pokusu se osvobodit a utéci. To byl ale v tehdejší společnosti velký zločin a napomáhání uprchlíkům bylo také trestné. Harriet znala zákon, ale sama také byla maminkou a chápala, jak strašné musí být pro maminku – otrokyni, když jí chtějí její majitelé prodat její 12


vlastní dítě někam jinam... A tak se rozhodla proti tomuto bezpráví páchaném na černoších bojovat. Podařilo se jí takto například dostat do bezpečí Felii s Luciem, maminku se čtyřletým dítětem. Psala články proti otroctví. Redakci novin pak zničili, ale Harriet se nevzdávala a pokračovala s vydáváním Chaloupky strýčka Toma, románu na pokračování, který vycházel v novinách. Psala proti zotročování černého obyvatelstva, a když bylo dílo později vydáno knižně, vyvolalo velký ohlas... Neutuchající snahou dosáhnout lidských práv pro všechny se jí podařilo dostat otázku otroctví do povědomí lidí jako něco, co je třeba přehodnotit, nebo se k tomu postavit. Do té doby o tom jen málokdo byl ochoten přemýšlet a koupit si druhého člověka na práci bylo normální jako dnes jít a koupit si nějaké hospodářské zvíře. Harriet se podařilo svými psanými příběhy vlastně jen to, že se to začalo řešit. Možná víte, že to řešení také nebylo jednoduché a v Americe dokonce kvůli tomu vypukla občanská válka. V ní nakonec vyhráli ti, kteří byli proti otrokářství, a tak byl zákon změněn a otroctví zakázáno. To už ale Harriet bojovala za zrovnoprávnění žen. Felie s Luciem pak pokračovali v jejím odkazu dál, bylo potřeba postavit školy pro osvobozené otroky a otevřít jim tak cestu do budoucna. Věřte, nevěřte, ale mnozí z nich měli opravdovou radost z toho, že mohou chodit do školy, že tak dostanou šanci vzít svůj život do vlastních rukou a budou si moci „vařit guláš“ podle svých schopností. Já vám přeji, aby se vám podařilo zahájit nový školní rok přesně podle vašich snah. Neznamená to být otrokem nějaké své představy, jak budu skvělý. Jde jen o to, dělat co je ve vašich silách, aby se ten „guláš“ povedl a nevzdávat se, když se nedaří. Jen si ještě zkuste vzpomenout, kolikrát jste jako malí upadli, než jste se naučili držet rovnováhu a chodit po dvou. – Mína Hosenseidlová


13

MEDITACE

AKO USILOVAŤ? Miloš Mášik Eckhart Tolle pri jednej príležitosti použil výrok zenového majstra pozorujúceho športovca, ktorému sa nedarí: „Potreba vyhrať mu vysáva silu.“ Tolle ďalej dodáva medzi iným: „Tí najlepší nepremýšľajú o vyhrávaní. Sú absolútne a totálne prítomní. A ja verím, že tam vzniká majstrovstvo.“ Pekne to vidno napríklad na automobilových pretekároch. Aj drobné odpútanie pozornosti od prítomného okamihu ich môže stáť úspech či dokonca život. Načo opakovane premýšľať o minulosti? Nech už sa udialo čokoľvek, riešiť treba len situáciu tu a teraz. Čo bolo, to bolo a je jedno, či to bol úspech alebo neúsepch. Poučenie je vecou jednoduchej úvahy, okamžitého uvedomienia. Netreba sa v tom hrabať. A myslieť na budúcnosť? Tá se predsa odvíja od toho, čo urobím teraz okamžite. Načo odpútavať svoju pozornosť na čosi, čo v tomto momente vôbec ale vôbec nepotrebujem? Odovzdanie a podvolenie sa prúdu života. Netreba prijať celú situáciu, len ten maličký úsek z nej, ktorému hovoríme prítomný okamih. Veci sa majú tak a tak. No a? No a čo? No čo už... Zrazu sa myseľ môže otočiť k možnostiam, čo sa dá urobiť teraz. Dokonca netreba premýšľať vôbec. Len si objednať riešenie u tej inteligencie, ktorá je za naším myslením. Je nepredstaviteľne veľká a je stále s nami. Každý z nás sa perfektne vyzná v chémii. Pozrime sa do svojho vlastného tela. Milióny presných náročných chemických procesov. Ovládame geniálne matematiku. Čo napríklad stavba kostí? Sme géniovia optiky. Vnímame 3D. Fyziku máme v malíčku. Zvládame stáť na dvoch nohách, vieme nastaviť svalový tonus. Každú sekundu prebiehajú v našom tele ohromné množstvá presných výpočtov. Kde to prebieha? Asi v mozgu. Myslíme na to? Nie, je to kdesi za myslením. No to by dopadlo, keby sme mali myslením počítať koľko kyseliny chlorovodíkovej potrebujeme práve teraz v žalúdku... Prečo nenechať riešenie našich úloh a problémov na našu inteligenciu za myslením? Preto je dobré meditovať. Preto je dobré menej myslieť. Nezaťažovať génia v nás svojimi myšlienkami ako otravný spolujazdec, čo stále kecá niečo k riadeniu auta. Nechajme svoj procesor pracovať. Neblokujme ho. Niekedy menej je viac. Usilujme sa efektívne! 14


O CESTĚ ŽIVOTA Cesta života jde stále dále a přivedla nás v tuto hodinu na toto místo. Díváme se zpět na uplynulé dny a týdny a zjišťujeme, že život je směs radostí a starostí, dobrých nových událostí i událostí takových, o kterých bychom raději ani nechtěli slyšet, směs očekávání a zklamání – taková je typická lidská zkušenost. A tak pokračujeme ve své cestě. Jsme vděční, že se na ní setkáváme s pomocí, která nás podporuje a dává nám podněty. Jsme vděční za jídlo a pití, za odpočinek a spánek, za pěkné knihy ke čtení a za moudrou zkušenost, které si máme všímat a řídit se jí. Jsme vděční za to, že máme přátele, kterým můžeme důvěřovat, které už dlouho známe a s kterými nás pouto důvěry hluboce spojuje. Buďme také vděční za naše vnitřní zdroje. Oceňujme mysl, která je schopna porozumění, neumdlévá v těžkostech, zvažuje různé situace a ukazuje nám lepší cestu vpřed. Oceňujme svědomí, které, hluboké uvnitř, nám říká, co je dobré a co ne. Oceňujme také srdce plná lásky i to, že jsme schopni ji přijímat i poskytovat. Oceňujme schopnost odpouštět – Ježíš řekl „odpusťme těm, kteří nám ubližují“ – a tak poznávat vnitřní úlevu z toho, že jsme se zbavili záští. A tak jdeme dále svou životní cestou a jsme vděční, že nás dovedla na místo, kde teď jsme. Je to místo, které je stranou běžného každodenního zápasu a usilování, je to místo klidu a zátiší. Tady můžeme být na chvilku tiší a oddechnout si, tady můžeme uvažovat o hlubších věcech života a objevit sílu – a možná i vodítko, jak jít vpřed. Jak se zastavíme na naší cestě životem, abychom otevřeli naše hlasy, mysl i srdce písním, slovům meditace i promluvě, kéž objevíme, v co věříme a co potřebujeme, a kéž v tom jdeme dále na celé naší cestě. – Ashley Hills


15

POZVÁNKA

Z DOPISŮ ČTENÁŘŮ

ŠUMAVA – VÁCHALOVSKÉ INSPIRACE

Pozvánka na další z cyklu putování za spiritualitou velkých tvůrců „Z Vašich krajin jest patrno Vaše mistrovství, tj. schopnost projeviti duši krajinou. ...Pochopil jste svým uměleckým instinktem, že krajina nic jiného není, nežli duše...“ Toto napsal v roce 1912 Jakub Deml v dopise Josefu Váchalovi a přesně tak vystihl podstatu jeho tvorby. Všechny Váchalovy rytiny či kresby krajin byly prodchnuty duchovním nábojem – někdy vážně a s velkou pokorou míněným, někdy zase až provokativním –, který z nich vyzařuje dodnes. A to je také důvod, proč jsme si v Obci širšího společenství vybrali právě jeho dílo jako inspiraci k našemu dalšímu putování za významem spirituality v lidské tvořivosti. Máte-li rádi Šumavu, lesy čím hustší, tím lepší, a mystiku v umění, nebo alespoň jednu z těchto věcí, pak Vás srdečně zveme v sobotu 28. září na výlet! Do výchozího bodu naší cesty již tradičně dojedeme z Prahy pronajatým autobusem, tentokrát jím bude Staré Srní. Odtud půjdeme podél Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu (s malou odbočkou k Hauswaldské kapli) až k rokytské hájovně. Celkem ujdeme necelých osm kilometrů, ale profil cesty nebude nijak náročný. Naše putování, pravda, nepovede úplně přesně těmi místy, která obdivujeme na Váchalových dřevorytech, ale ono to dnes již ani dost dobře nejde, mnohá z těch nejkrásnějších a nejdivočejších jsou pro turistiku uzavřena, aby zůstala ve své autentické kráse uchována i pro další generace. Nicméně i trasy vedoucí po okraji těchto nejcennějších koutů Šumavského národního parku stojí za to projít, i ony mají cosi z jedinečného kouzla starých hraničních hvozdů, plných slatí, staletých stromů a bludných kamenů... Zbývá snad jen dodat, že roční doba bude pro takový zážitek naprosto ideální, protože Šumava odrývá nejvíc ze svých mnoha rozmanitých tajemných tváří právě na podzim.

HUDEBNÍ PŘEKVAPENÍ

Při srpnové návštěvě shromáždění Pražské obce unitářů jsem cítila úžas a současně závist nad tím, jak skvělí hudebníci tam hráli. Opakovaně jsem si říkala, jak se pražští unitáři mají, když ve své obci, jakkoliv je malá počtem členů, mohou do shromáždění zapojit tak výbornou hudbu. Musela jsem si připustit, že moje unitářská obec v Hendersonville v Severní Karolíně, která je o hodně větší, nemá k dispozici tak výborné profesionálně působící hudebníky. Dokážete si představit mé překvapení, když jsem po shromáždění při kafi zjistila, že duo „Cricket and Snail“ (cvrček a šnek) žijí v Tennessee, a to jen pár hodin cesty od mého domova! A tak teď doufám, že najdu způsob, jak je pozvat, aby vystoupili při shromáždění i v mé obci. – Penny Freeman

POZDRAV Z KALIFORNIE

Když jsem v létě při svých cestách Evropou zavítala i do Prahy a navštívila pražskou Unitarii, bylo to opravdu báječné najít místo, kde jsem se cítila jako doma, i když jsem byla ve skutečnosti hodně daleko od svého domova v Jižní Kalifornii. Přestože jsem nerozuměla jazyku, s chutí jsem si zazpívala povědomé písně (třebaže nesrozumitelnými slovy), sledovala zapálení kalicha a cítila duchovní propojení, které prostoupilo sál při zapalování svíček. Zejména se mi líbilo, jak v Praze máte tuto část pojatou jako zapálení svíček osobní cesty životem místo svíček pro radosti a starosti, jak to znám ze své kalifornské obce. Hudba byla skvělá, slovo duchovního zjevně oslovilo napjaté posluchače, a třebaže jsem si nemohla popovídat jako ostatní kvůli jazykové bariéře, cítila jsem se mezi vámi vítána. Vážím si tohoto zážitku, pocítila jsem dotyk skutečné univerzálnosti unitářství navzdory rozdílnosti jazyků a obvyklým rozdílnostem v názorech. – Karen Stoyanoff

Pokud byste se chtěli tohoto putování zúčastnit, přihlaste se prosím co nejdříve e-mailem na [email protected], nebo osobně u P. Samojského či K. Ledererové Kolajové, tajemnice obce.

16



17

KALENDÁRIUM

Edith Holdenová narozena 26. září 1871

Unitářka Edith Blackwellová Holdenová byla vynikající anglickou kreslířkou, ilustrátorkou dětských knih a na svou dobu také dost emancipovanou ženou. Dnes je její dílo všeobecně známo nejen v Británii, ovšem proslavilo ji teprve posmrtné vydání Zápisků z přírody, které sestavila o téměř sedmdesát let dříve – roku 1906. O jejich vydání (pod názvem Venkovský deník jedné edwardiánské dámy) se zasloužila její praneteř Rowena Stottová, která rozpoznala hodnotu původního rukopisu knihy a odnesla toto cenné rodinné dědictví nakladateli. Faksimile původních Zápisků měla okamžitě obrovský úspěch. Dodnes je to v Británii velmi oblíbený dárek a do roku 2000 se již prodalo více než šest milionů výtisků. Edith se narodila se nedaleko Birminghamu v unitářské rodině. Její matka byla vychovatelkou a mimo jiné napsala dvě knihy, otec Arthur vlastnil továrnu na výrobu barev, ale byl také městským radním a hodně se věnoval charitě. Edithino prostřední jméno Blackwellová jí bylo rodiči dáno k poctě Elizabeth Blackwellové, lékařce, která se zasloužila o zlepšení postavení žen ve vědě – a také unitářce. Díky poměrně pokrokovým rodičům nebyli Edith ani její další sourozenci (tři sestry a dva bratři) vychováváni v typickém konzervativním duchu viktoriánské doby, ale dostalo se jim jak kvalitního vzdělání, tak dostatku porozumění a prostoru pro rozvíjení vlastních zájmů. Není proto divu, že se všichni poměrně dobře uplatnili. Tři z dívek včetně Edith získaly stipendium na birminghamské škole umění a staly se úspěšnými ilustrátorkami v době, kdy většina žen byla pouze v domácnosti, finančně závislá na otci nebo manželovi. Edith byla již na škole velmi oceňována za volnou kresbu a roku 1890 byly její obrazy přijaty na podzimní výstavu Královské birminghamské společnosti umělců. Pro Její další profesní dráhu lze pak vysledovat další tři zásadní podněty. První je třeba hledat již v dětství, kdy s otcem na venkově často sbírala květiny jako dárky matce, která měla velmi křehké zdraví a květech nacházela velké potěšení. Toto matčino nadšení nakazilo i umělecky založenou dceru. Druhým podnětem pak byl rok strávený po absolvování školy v ateliéru malíře Josepha Adama Denovana. Denovan žil a tvořil na farmě ve Skotsku a Edith, vychovaná v průmyslovém Birminghamu, se tak ve svých dvaceti letech dostala bezprostředně k volně žijí18


cím zvířatům a přírodě. Přičteme-li k tomu ještě vliv hnutí Arts and Crafts, který byl díky úzkému přátelství mezi Williamem Morrisem a birmingramským umělcem Edwardem Burnem-Jonesem v Birminghamu obecně velmi silný, je jasné, kde se vzala Edithino zaujetí pro pozorování a malování flóry i fauny. Po většinu svého života se pak Edith částečně živila ilustrováním časopisů a knih. Během let 1906–1909 navíc učila na dívčí škole v Solihull. Právě tehdy si začala dělat první skicy ptáků, hmyzu a rostlin, začala sbírat lidovou poezii a zapisovala si svá sezonní pozorování přírody. Tento materiál, utříděný do jakéhosi zápisníku po jednotlivých kalendářních měsících, využívala při výuce a vůbec tehdy nepřemýšlela o tom, že by jej mohla vydat jako knihu. Možná právě proto zůstalo v Zápiscích zachováno kouzlo bezprostřednosti záznamů. Je z nich jasně patrné, že vznikaly opravdu přímo v plenéru. Snad právě proto měla o sedm desetiletí později vydaná kniha takový úspěch: věrně zachycovala tehdy již zmizelý svět anglického venkova počátku 20. století a vyvolávala jeho nostalgické připomenutí. Ovšem kromě toho je nutné zdůraznit, že Zápisky Edith Holdenové prokazují autorčiny rozsáhlé znalosti místních ekosystémů a její akvarelové kresby a popisy ptáků, motýlů a květin jsou po biologické stránce velmi přesné. V roce 1911 se provdala (nutno podotknout, že její rodina tento sňatek neschvalovala); vzala si o osm let mladšího sochaře Alfreda Ernesta Smithe. Edith bylo tehdy čtyřicet let a s manželem se přestěhovali do Londýna. Ovšem tvořit nepřestala ani po svatbě. Její olejomalby byly například roku 1917 vystaveny v londýnské Royal Academy of Arts a pokračovala i ve své ilustrátorské práci, navíc pod svým původním jménem – Holdenová. Bohužel jí nebyl dán dlouhý život, zahynula nešťastnou náhodou v devětačtyřiceti letech, když se na procházce komplexem královských zahrad v Kew natahovala pro větvičku kaštanu nad řekou Temží. Tehdy spadla do řeky a utonula. Její manžel se ze smrti milované ženy nikdy zcela nevzpamatoval. Ovšem i tak svým životem a dílem dokázala hodně: pomineme-li výtvarnou a odbornou kvalitu její práce, pak navíc ona a jí podobné dámy, například Beatrix Potterová, její současnice, byly velkými vzory dalším ženám. Dokazovaly, že lze dosáhnout úspěchů srovnatelných s muži. I v tom je odkaz Edith Holdenové cenný. – Kristýna Ledererová Kolajová


19

LETEM UNITÁŘSKÝM SVĚTEM

ZE ZAHRANIČÍ ...

DEN VŠECH HERETIKŮ Již tradiční festival připomínající princip nepokořitelných heretiků organizují unitáři v novozélandském městě Christchurch. Tentokrát je zaměřen na ožehavou a stále aktuální otázku začlenění lidí s tělesným a duševním postižením. Projektem chtějí unitáři otevřít témata místa, statutu, hodnoty lidí s postižením, a především jak by mohli přispět lidské společnosti, pokud ta k nim bude přistupovat bez předsudků a s tolerancí. POZVÁNKA NA KONFERENCI ICUU Mezinárodní rada unitářů univerzalistů pořádá v lednu příštího roku konferenci v New Yorku. Téma nadcházející konference bude, jak či zda vůbec může být pokrokové náboženství spojujícím článkem napříč světovými kulturami a pomoci v nastolování rovnováhy pomocí důrazu na lásku a soucítění. Konference bude sestávat z přednášek a prezentací, bohoslužebných shromáždění v různých stylech, debat v malých skupinách a kulturních programů. Zastoupení bude z mnoha zemí světa, tak se účastníci skutečně budou moci inspirovat unitářskou rozmanitostí.

mu ideálu dokonalého řečníka, jehož byl právě Cicero vzorem. Řečníci se prostřednictvím seminářů postupně seznámí s pravidly rétoriky a kultivací mluveného projevu. A na závěr vše vypovídající slova Cicera: Kdo by nevěděl, že řečníkova síla se pozná především na tom, že dovede dohnat lidská srdce ke zlosti, nenávisti a bolesti, a právě tak je i odvést od těchto hnutí a naladit je ke smířlivosti a soucitu? – K. Sofia Kučerová

Z OBCE ŠIRŠÍHO SPOLEČENSTVÍ ...

OZNÁMENÍ O ZMĚNĚ ČTVRTÉ NEDĚLE Na počátku byl nápad Ondry Svatoše zkusit nový projekt, který byl nazván „Čtvrtá neděle“. Netrvalo dlouho a v listopadu 2012 bylo odstartováno. Tato neděle je věnovaná našim členům. Ti pak pronášejí řeč na stanovené duchovní či filosofické téma, tedy myšlenky, které nás ostatní obohatí a svoji jinakostí otevřou další obzor poznávání tváře světa. Od září bychom rádi posunuli tzv. „Čtvrtou“ o pár krůčků dál, aby nestála jen tak na místě, ale vyvíjela se, někam směřovala a především se zlepšovala. Nyní plánujeme vytvoření stabilní řečnické skupiny, jejímž patronem a garantem se stal Cicero. Skupina si zvolí každý měsíc ze svého středu řečnický tým. Tento tým si vybere společné téma své nedělní řeči, kterou předtím na společném setkání s duchovním vyladí, neboť jak Cicero správně poznamenává: „Trojího si musí řečník hledět: Co říká, kde to říká a jak to říká.“ Jako se ladí hudební nástroj, musí se vyladit i obsah řeči a samotný projev. Proto budou pro řečnickou skupinu připraveny čtvrtletní „Cicerónské semináře“, kde se chceme společně snažit přiblížit se k humanistické-

ZEMĚ LIDÍ – OHLÉDNUTÍ ZA DUCHOVNÍM SETKÁNÍM Krásné nedělní ráno a v Praze na Smíchově stojí autobus. Postupně se navzájem vítáme s celkem dvaceti sedmi cestujícími, kteří si z nepřeberného množství možností jak strávit srpnovou neděli vybrali právě tenhle autobus a den prožitý ve společnosti dlouholetých i úplně nových přátel, které dočasně spojilo téma tohoto setkání: Země lidí. V OŠS se snažíme hodně programů pro členy a veřejnost zaměřovat na udržitelný život, tedy na šetrné zacházení se životním prostředím a vzájemnou lidskou ohleduplnost, a tohle byl jeden z nich. Tématem nás „provázely“ úryvky z Exupéryho stejnojmenné knihy – Země lidí; každá část programu byla jedním uvedena. A protože nám připadá lepší bavit se o Zemi přímo ve volné krajině než mezi čtyřmi stěnami, odehrála se převážná část programu pod širým nebem. Nejprve jsme se ale museli dostat ven z velkoměsta – cílem bylo Posázaví. Z vesničky Samopše jsme se již „po svých“ vydali na první část našeho výletu, k zajímavé, netradiční a svým způsobem až exotické stavbě Zeměnce. Tento obytný dům vyrostl (přesněji bych asi měla napsat „vrostl do země“) v loňském létě na slunném pahorku nad obcí Sedliště a jeho smysl tkví v tom, že byl postaven z převážné části z odpadových materiálů (staré pneumatiky, plastové i skleněné lahve a hliníkové plechovky) a je energeticky zcela samostatný. Elektrickou energii a teplo získává díky solárním panelům, pitnou i užitkovou vodu pouze z dešťových srážek, má vlastní kořenovou čističku. Ideálem by byla i potravinová soběstačnost jeho obyvatel, ale o tu se Zeměnka zatím nepokouší, neboť není obývána trvale. Nicméně má i několik ovcí, kozu, maličký skleník a nevelký základ permakulturní zahrady – ovšem dvě posledně jmenované věci zatím spíše na ukázku toho, jak se dá tato idea dále rozpracovávat. Navíc je Zeměnka i pohlednou stavbou. Koncepčně spadá do „rodiny“ Zemělodí navržených

20


Z PRAŽSKÉ UNITARIE ...


21

architektem M. Reynoldsem, které jsou na výše podobném principu budovány různě po světě. Bylo nám umožněno Zeměnku po pětičlenných skupinkách postupně navštívit a byl to pochopitelně skvělý zážitek, troufám si tvrdit, že pro všechny z nás. Předtím jsme ovšem ještě na louce u Zeměnky formálně zahájili den duchovní promluvou věnovanou respektu k všem osobitým přístupům k životu, prokládanou hrou na sitár, rozjímáním a četbou pro všechny. Každý také dostal malou hliněnou nádobku (pocházející tedy přímo z těla Země), kterou si mohl během dne podle své fantazie naplnit – a plnilo se vesměs s nadšením! V druhé polovině dne jsme pak podél řeky došli pěšky do města Sázavy. Nebylo to daleko, a tak nám zbylo dost času na ještě jedno delší zastavení. Jako základna pro ně nám posloužila jakási dříve možná vyhlídková dřevěná terasa u řeky, nyní oáza mezi spoustou kopřiv a vzrostlé vegetace říční nivy. Vešli jsme se na ni i přes určitý prostorový diskomfort všichni a chvíli se společně věnovali myšlenkám moudrých i umění – dostalo se nám trochu hudby i divadelní recitace. Tím se v podstatě uzavřel plánovaný program a závěr dne se odvíjel již spíše podle individuálních potřeb a zájmů každého z nás. Někdo navštívil Sázavský klášter, další se těšil na pivo a popovídání o čerstvých zážitcích, jiní (ti nejmenší) třeba na zmrzlinu. Zajímavé na tomto setkání bylo, že ze všech našich putování, jež se v posledních třech letech uskutečnila, poprvé (byť těsně) převážili neunitáři nad našimi členy. Snad to naznačuje, že se pomalu přibližujeme jednomu z od počátku stanovených cílů, totiž oslovovat aktivitami naší obce i zájemce zvenčí – každého, komu je unitářské směřování blízké a má otevřenou mysl bez předsudků. Jen doufám, že s průběhem neděle věnované „zemi lidí“ bylo spokojeno co nejvíce účastníků a že se nám podaří tento příznivý trend našimi dalšími akcemi potvrdit. – Kristýna Ledererová Kolajová

Z TEPLICKÉ UNITARIE ...

UŽILI JSME SI PŘÍJEMNÝCH LETNÍCH DNŮ Liberecká skupina unitářů si užívala příjemných letních dnů prázdninovým odpočinkem a od září se těší na pravidelná setkání vždy první úterý v měsíci. Září otevírá K. Sofia Kučerová přednáškou: Duchovní orientace ve světě dnešních dnů. Srdečně vás všechny zveme! – K. Sofia Kučerová

MOZAIKA LETNÍCH DNÍ Prázdninové měsíce jsou za námi a s nimi i příjemně prožité dny na našich dovolených, výletech, nebo třeba jen setkáních na nejrůznějších akcích společensko-kulturního rázu. Také v Teplicích jsme využili tohoto období, nabízející pestré vyžití, k různorodým aktivitám. V červenci kromě našich pravidelných pondělních duchovních shromáždění jsme uspořádali dvakrát posezení v přírodě u táboráku, vždy s malým programem, který přinesl všem zúčastněným příležitost k osobnímu zamyšlení. Samozřejmě nechyběla ani hudba, zpěv a tradiční opékání a grilování nejrůznějších pochoutek nad otevřeným ohněm. Potkávali jsme se i na již tradiční, letní, hudební akci teplického léta nazvané „Malá Paříž“, kde na otevřené scéně v krásném prostředí Zámecké zahrady, vystupují v průběhu celých prázdnin hudebníci, sólisté i skupiny z Teplic, tuzemska i zahraničí. Mezi naše prázdninové aktivity patřilo i několik výletů do zdejšího okolí. Kupříkladu návštěva historické štoly v Krušných Horách nedaleko Krupky s následnou prohlídkou krupského Růžového hrádku a posezením a pobesedováním v hradní restauraci. Neméně zajímavá byla návštěva historické rozhledny zvané „Erbenova vyhlídka“ umístěné v malebné krajině v bezprostřední blízkosti Ústí nad Labem. Stejně tak návštěva mosteckého hradu Hněvín s krásným panoramatickým rozhledem do dalekého okolí. Zde jsme ještě využili možnosti prohlédnout si celodřevěný kostelík, postavený nedávno bez jediného hřebíku rumunskými řemeslníky k uctění památky vojáků rumunské armády padlých při osvobozování naší země během 2. sv. války. V srpnu několik z nás využilo pozvání do Prahy na setkání a přednášku Sáry Ascher, duchovní z amerického unitářského sboru v Massachusetts. Téma přednášky více než zajímavé a aktuální – Cena za odvahu. Seznámili jsme se s nevšedním příběhem manželů Sharpových z výše jmenovaného sboru, kteří během 2. světové války pomáhali a organizovali emigraci Židů z našeho území do bezpečí. Příběh o to zajímavější, neboť se bezprostředně týká i naší Unitarie, která podle svých možností byla též nápomocná v tomto úsilí. V době přípravy tohoto příspěvku byla před námi ještě jedna akce, plánovaná již od loňského léta. Dostala název s Doubravkou na Doubravku. Loni v létě k nám poprvé přijela na návštěvu rodina Samojských s malou Doubravkou a my jsme pro tuto příležitost zorganizovali procházku měs-

22


Z LIBERECKÉ UNITARIE ...


23

ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ tem spojenou s výstupem na horu se středověkým hradem Doubravkou. Zcela spontánně jsme tuto akci nazvali „S Doubravkou na Doubravku“. Všem se naše putování Teplicemi líbilo, a tak již tenkrát jsme se rozhodli je zopakovat a vytvořit tak možná našemu setkání do budoucna tradici. Letos nás tedy čeká druhý ročník a doufáme, že přijedou i další účastníci prohlédnout si naše nejstarší lázeňské město a prožít společně příjemný den. Ale o tom, jak se naše putování s Doubravkou na Doubravku podařilo, si můžeme napsat příště. – Jiří Kloboučník

HOSTEM U SLUNEČNICE ...

OD ZÁŘÍ MŮŽETE BÝT OPĚT „HOSTEM U SLUNEČNICE“ Cyklus vzdělávacích a kulturních pořadů Hostem u slunečnice, který pořádá NSČU v úzké spolupráci s pražskou obcí, bude po prázdninové přestávce od druhého zářijového úterý opět pokračovat, nyní ovšem v poněkud ucelenější koncepci, než tomu bylo dosud. Přednášky i případně kulturní pořady cyklu budou totiž pro každý kalendářní měsíc tematicky spojeny s dalšími, ideálně dvěma úterními programy pražské obce, čímž vznikne prostor pojednat dané téma komplexněji, z více úhlů pohledu, a pro návštěvníky tedy snad i atraktivněji. Září bude věnováno tématu chudoby, v říjnu se pak budeme zabývat otázkou, zdali má v duchovním životě smysl čerpat z minulosti. Konkrétní programy, vždy i s krátkou anotací budete tradičně nalézat jak v Unitářských listech, tak na letáčcích či plakátcích v Unitarii, a nově pak pravidelně i v Přehledu kulturních pořadů v Praze. Těšíme se na Vás! – Kristýna Ledererová Kolajová

PRAGUE UNITARIAN ENGLISH LANGUAGE FELLOWSHIP ...

PŘEDSTAVUJEME SE Naše společenství, které se letos na jaře stalo místní skupinou (zařazenou pod Pražskou obec unitářů) se schází dvakrát měsíčně na shromáždění, které se momentálně konají první a třetí sobotu v měsíci, vždy v 11:30. Rovněž první a třetí týden se v pátek od 19 hodin konají meditace. Všechny programy jsou vedeny v anglickém jazyce a kdo vládnete aspoň základní znalostí angličtiny, jste na nich samozřejmě srdečně vítáni. Naše skupina je aktivní i v osobní rovině mezi programy, protože než jsme byli ustanoveni jako skupina, jsme se scházeli mnoho let. – Mark Shiels 24


PRVOTNÍ UNITÁŘSTVÍ Gabriel Fiala V nadcházejících několika číslech Unitářských listů budete nacházet čtení na pokračování Jiřího Fialy (nyní píšícího pod jménem Gabriel Fiala), který pro nás připravil studii k otázce prvotního unitářství. Je to studie přímo podle zadání psaná pro náš časopis, protože věříme, že hlubší zamyšlení nad touto otázkou prospěje jak našim novým členům, tak v něm ledasco nového a podnětného najdou i ti, kdo se k unitářství hlásí mnoho let. Jiří Fiala byl v letech 1991-95 členem plzeňského unitářského sboru. Jeho duchovní cesta byla formována zen- a šin-buddhismem, který ho dovedl k hlubšímu porozumění a přijetí křesťanství, v jehož rámci nyní působí jako kněz. Právě křesťanská současnost a unitářské kořeny jej přivedly ke zpracování tématu prvotního unitářství.

I. Okolnosti vzniku

Unitářství je v českých zemích obvykle považováno za alternativu ke křesťanství, a proto se může jevit překvapivé, že prvotní, nejstarší forma unitářství měla výrazně křesťanský charakter. Jako první totiž začali používat název „unitář“ sedmihradští 1) křesťané v 16.-17. st. 2), kteří odmítali nauku o trojjediném Bohu a nauku o Boží přirozenosti Ježíše (zároveň však odmítali, že by byl „jen“ člověkem), a od nich jej převzali stejně smýšlející tzv. polští bratří. Tématem tohoto článku o několika částech je právě přiblížení tohoto jevu. Prvotní unitářství má své kořeny v době reformace, což bylo obrodné (reformní) hnutí v 16. století, které reagovalo na úpadek společnosti a náboženských institucí v době vrcholného středověku a zvláště následující renesance požadavkem návratu k původnímu „nezkaženému“ stavu. Vzhledem však k tomu, že nebylo dosaženo jednoty ohledně onoho vzorového období, došlo k rozdělení evropské společnosti na „katolickou“, která viděla řešení v odstranění úpadkových jevů předchozích staletí, a „protestantskou“ či „evangelickou“, jež vnímala hlavní problém již v tzv. konstantinovském obratu ve 4. st., kdy do té doby více či méně pronásledované křesťanství se stalo napřed preferovaným a následně jediným


25

uznaným náboženstvím v římské říši, což s sebou přineslo vedle mnoha dobrého i výrazné negativní rysy. Protestantská reforma, v níž má unitářství svůj původ, je označována jako reformace a katolická reforma, jež měla v mnohém až opačný charakter, jako protireformace. Zatímco si katolictví přes svou vnitřní pluralitu uchovalo organizační jednotu v čele s římským biskupem („papežem“), pro protestanty byla institucionální stránka druhotná, a proto názorové rozdíly mezi nimi měly za následek vznik mnoha dílčích církví, které můžeme zjednodušeně zařadit do dvou křídel: umírněného, jež tvořili stoupenci M. Luthera („luteráni“), a radikálnějšího, představovaného následovníky J. Kalvína („kalvinisté“). Jedním z podstatných rozlišujících znaků mezi nimi byla otázka kritéria, podle něhož by se dalo určit, co je v křesťanství správné a co nikoliv. Protestanté obecně viděli takový určující klíč v „Písmu svatém“ čili Bibli, tedy souboru kanonizovaných textů (textů oficiálně církví přijatých jako směrodatné). Rozdělení mezi nimi však vznikalo ohledně vztahu k „tradici“, tedy naukových a organizačních principů, které nebyly výslovně v Bibli obsaženy (katolíci na rozdíl od protestantů považovali tradici za rovnocennou Písmu). Luteráni přijímali tradici, která nebyla v rozporu s Biblí, zatímco kalvinisté jen takovou, která byla z Bible odvozena 3). A právě v rámci tohoto radikálnějšího, kalvinistického, křídla vznikly první unitářské církve v Sedmihradsku a Polsku. 4) Prvotní unitářství si z reformace odneslo své dvě hlavní charakteristiky, tedy důsledný biblicismus a racionalismus, přičemž v těchto aspektech bylo ještě radikálnější než ostatní protestanté, protože dospělo až k odmítnutí nauky o Boží trojjedinosti a nauky o Boží přirozenosti Ježíše Krista 5), o čemž bude podrobněji pojednáno v následujících částech. Třetím, ojedinělým a pro unitářství tak typickým, charakteristickým bodem pak byla (vnější) tolerantnost 6), tedy zásada svobodného působení církví a svobodného výběru pro věřící mezi nimi. Radikální biblicismus a racionalismus a z nich vyplývající nauka byly vnitřní charakteristikou, která určovala identitu unitáře, tolerantnost pak charakteristikou vnější, ve vztahu k okolí, jak to vyjadřuje následující schéma:

TOLERANCE

BIBLE

+

ROZUM

JEŽÍŠ ANI BŮH ANI JEN ČLOVĚK

+

BŮH POUZE JEDEN

TOLERANCE

Poznámky: 1) Sedmihradsko (lat. Transylvania, současné severozápadní Rumunsko) bylo tehdy autonomním knížectvím v rámci Uher závislým na Turecké říši. Muslimští Turkové pochopitelně upřednostňovali protestanty před katolíky, protože s nimi sdíleli odpor k používání obrazů v náboženské sféře, a unitáři jim byli ještě bližší, protože stejně jako stoupenci islámu vyznávali jednoho jediného Boha. 2) Podle E. M. Wilbura (A History of Unitarianism II, 1952, na serveru: www.sksm.edu, str. 296) byl termín „unitář“ použit poprvé v Sedmihradsku v r. 1568, ale byl původně vnímán jako zkratkovitý či hovorový (oficiálně se používalo „klužského vyznání“ podle tamní metropole Kluže, podobně jako luteráni jsou „augšpurského vyznání“ a kalvinisté „helvetského vyznání“), a jako název církve tamtéž v r. 1600. Sedmihradští studenti tento název učinili známým v Nizozemí, kde žila v exilu část polských bratří a ti jej přijali za svůj (spisy polských bratří byly vydány pod názvem „Knihovna polských bratří, již se nazývají unitáři“). Výraz „prvotní“ vyjadřuje nejen časové prvenství, ale i naukovou soudržnost a hlavně jistou rozdílnost od pozdějšího unitářství, např. od unitářství angloamerického v 18.-19. st. či unitářství současného. 3) Otázka tradice je dodnes v křesťanství důležitým tématem, protože se na jedné straně ukázalo, že je třeba rozlišovat v nosnosti a závaznosti jednotlivých vrstev tradice, a na straně druhé, že Písmo samo je nejstarší tradicí neseno a jí doplňováno. 4) Pro doplnění je ještě možno uvést další protestantské křídlo, které bylo taktéž důležité v pozdější historii unitářství, a to anglikánství, jež však vzniklo kvůli osobním problémům panovníka a své teoretické zdůvodnění hledalo až následně a ne příliš úspěšně. Z téhož důvodu, ač katolíky pronásledovalo nejbrutálněji, bylo katolictví blíže ještě více než luteránství. 5) Odmítnutím nauky o Boží přirozenosti Ježíše Krista se unitáři lišili od některých jiných antitrinitářů, jako byl nejznámější z nich Michael Servet (více o něm v další části). Zároveň odmítnutí názoru, že Ježíš byl pouhý člověk, je odlišovalo od jiných antitrinitářů, jako byli Jakub Palaeolog, Simon Budný či František David (o nich více v příští a dalších částech textu). 6) Důrazem na tolerantnost se unitáři lišili od některých dalších antitrinitářů, jako byl asi nejvýraznější český antitrinitář Jan Kalenec, který proslul svou nesnášenlivostí, kvůli níž se dostal se svým společenstvím do úplné izolace. Literatura: Rudolf Říčan – Dějiny Jednoty bratrské, Praha 1957 (heslo v rejstříku: Kalenec Jan) Wacław Urban – Studia z dziejów antytrynitaryzmu na zemiach czeskich i słowackich w XVI-XVII wieku, Kraków 1966, druhá část „Projevy antitrinitářství v českém pohusitském sektářství“, druhá kapitola „Antitrinitářství v „Malé stránce“ českých bratří“, str. 12-28 tentýž - Jan Kalenec, przywódca radykalnego odlamu Braci Czeskich, v: Zeszyty naukowe uniwersytetu Jagiellonskiego. Prace historyczne 80, Kraków 1985, str. 46-60

26



27

PROGRAM V OBCÍCH NSČU ZÁŘÍ 2013

PRAHA – Pražská obec Unitářů, www.unitaria.cz/praha NEDĚLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ, Anenská 5, 10:30 1. 9. „Naučme se snít, pak pravdu snad nalezneme!“

Petr Samojský Německý badatel August Kekulé vyzýval k pěstění ideálů jako cesty k poznání pravdy. Byl by život bez snů a ideálů skutečně životem anebo jen přežíváním? Po shromáždění se koná Cicerónský seminář zaměřený na umění rétoriky.

8. 9. Pro děti i dospělé: Tři kamínky na cestě člověka

12:30-13:30 zvláštní program 13:30-14:00 Uni-Drámo, čtení na pokračování 14:00-15:00 Uni-Drámo, zkouška 17:00 Setkání mládeže

ZVLÁŠTNÍ PROGRAMY BĚHEM TÝDNE

út 3. 9. Hostem u Slunečnice: Chudoba cti netratí Anenská 5, 18:00, videopřemítání Pro inspiraci k diskusi shlédneme i tematický film.

út 10. 9. Vzpomínkové shromáždění na Zdenku Kotaškovou Anenská 5, 16:30

út 10. 9. Hostem u Slunečnice: Pomoc lidem v hmotné nouzi

Petr Samojský Život člověka je jako cesta. Jdeme odněkud někam. Co si na té cestě vzájemně přát? Promluva je určena dětem, dospělí však z ní jistě mohou také čerpat. Pro zájemce se po shromáždění koná cvičení Velký strom s Honzou Kalousem.

Anenská 5, 18:00, přednáška Henriety Votíkové ze sdružení Maltézská pomoc Lze účinně předcházet tomu, aby se člověk dostal do hmotné nouze? A jaká jsou případně východiska z této nelehké životní situace? Přednáška bude věnována oběma otázkám a doplněna besedou s možností osobní konzultace. Vstupné: 40 Kč, členové, senioři a studenti 30 Kč.

15. 9. Čtvrtá neděle: Bohatství – hmotné či nehmotné?

út 17. 9. Hostem u Slunečnice: sMYsl

Tak zvaná čtvrtá neděle, která patří účastníkům shromáždění a na které se všichni účastníci mohou aktivně podílet. Zamysleme se společně nad hmotnými a nehmotnými potřebami člověka. Po shromáždění se koná foto prezentace ze sněmu amerických unitářů.

Anenská 5, 18:00, autorské čtení Marka Kettnera Nová kniha Marka Kettnera sMYsl zaujme neobvyklou otevřeností a proslovem bez skrupulí.

22. 9. Jsme uchopováni tím, co je neuchopitelné

Anenská 5, 18:00, Petr Samojský a K. Sofia Kučerová Kurs podle stejnojmenné knihy Karla Hašpla zkoumající přirozenou podstatu lidské cesty životem. V rámci kursu je nutno průběžně studovat příslušné kapitoly.

Petr Samojský Proč si jen myslíme, že máme svůj život pod kontrolou? Proč zapomínáme, že prozřetelnost má smysl pro humor? Zpívá pěvecký sbor Uni-Sono. Pro zájemce se po shromáždění koná řízená meditace s Jirkou Šulcem.

29. 9. Moudré srdce: Rozlišování

Laurel Hallman Promluva americké unitářské duchovní Laurel Hallman se dotýká otázky moudrého rozlišování, aby poutník na své cestě zbytečně netápal. Nabídne čtyři konkrétní způsoby rozlišování, které nám mohou pomoci v čase těžkostí. Po shromáždění bude následovat krátký seminář vedený Laurel. Promluva i seminář budou tlumočeny do češtiny.

út 24. 9. Smysl bytí: 1. Poměr těla a duše

Zveme děti na program v neděli 8. 9. s názvem

Tři kamínky na cestu životem

DALŠÍ PROGRAMY V NEDĚLI

9:30-10:15 zpívání pro radost 10:30-11:30 shromáždění 11:30-12:30 občerstvení a setkání u kávy, případně diskuse v Hašplově sále 28



29

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

HUMOR SOLÍ ŽIVOTA

TEPLICE

Potěminova 2938/2b, www.unitaria.cz/teplice

Shromáždění v klubovně se koná každé pondělí od 17:00.

I úsilí o dobrou věc má své meze

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

LIBEREC

Shromáždění se konají od 17:00 v Krajské vědecké knihovně, Rumjancevova 1362/1, www.unitaria.cz/liberec út 3. 9. Duchovní orientace ve světě dnešních dnů

Unitář žije aktivním a tvůrčím způsobem, ale uvědomuje si, že všechno má své meze.

K. Sofia Kučerová

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

PRAGUE UNITARIAN ENGLISH LANGUAGE FELLOWSHIP Karlova 8, www.pragueunitarians.com so: 11:30 shromáždění v angličtině pá: 19:00 meditace, vedena v angličtině

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

OBEC ŠIRŠÍHO SPOLEČENSTVÍ www.sirsispolecenstvi.cz

sobota 28. 9. Putování za spiritualitou velkých tvůrců: Šumava – Váchalovské inspirace ••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

BRNO

Staňkova 18a, telefon: 549 210 854, www.unitaria.cz/brno st: pá:

17:00 unitářský seminář 17:00 přednáška

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

PLZEŇ

Tomanova 3, telefon: 377 442 638, www.unitaria.cz/plzen po: 17:00 duchovní setkávání st a čt: 17:00 vzdělávací podvečer

30


Jste si opravdu jist, že jste udělal, co jste mohl?

JAKÉ ÚSILÍ JE POSVÁTNÉ

Recommend Documents