Jak ztratit
Další generaci Pokrytectví
ve vzdEˇlávání Cˇeských RomU˚
Jak ztratit
Další generaci Pokrytectví
ve vzdEˇlávání Cˇeských RomU˚
Fotografie: Stephanie Sinclair
ˇ Na 300 tisíc Romu˚ se v Ceské republice setkává s rozsáhlou a neustávající diskriminací, a to ve všech oblastech života.
Zacíná ˇ to ve škole.
V souladu s dlouhodobou praxí jsou romské deˇti posílány do tak zvaných „praktických škol“, což jsou instituce, ze kterých již není návratu. Vzdeˇlání, jehož se jim tam dostane, je omezené a podrˇadné. Absolventi teˇchto škol nemají žádnou kvalifikaci, takže vykonávají jen zcela základní profese; celým generacím Romu˚ se tak nedarˇí dostat ze zacˇarovaného kruhu bídy a beznadeˇje. V roce 1999 tento systém napadlo 18 ostravských deˇtí u Evropského soudu pro lidská práva. Podle tohoto prˇípadu, ˇ známého jako „D.H. a ostatní proti Ceské republice“, jsou romské deˇti diskriminovány a je jim upíráno jejich základní právo, totiž právo na kvalitní vzdeˇlání. Evropský soud pro lidská práva v roce 2007 rozhodl v jejich prospeˇch. V tomto svém prˇelomovém rozhodnutí Soud požaduje, aby cˇeská vláda s touto segregací skoncovala a také aby se vyporˇádala s jejími následky. Jenže víteˇzství u soudu a skutecˇná zmeˇna… - to samozrˇejmeˇ není totéž. Romské deˇti se v rámci cˇeského školství setkávají s diskriminací i nadále: veˇtšina ješteˇ i dnes koncˇí ve zcela nedostatecˇných trˇetirˇadých školách. Deˇti z oné pu˚vodní kauzy podané k Evropskému soudu už jsou dnes dospeˇlí lidé a rodicˇe.
Julius Mika zprvu chodil do beˇžné základní školy. Pak meˇl zápal plic a ve škole chybeˇl neˇkolik týdnu˚. Po uzdravení mu ucˇ itelé se zameškaným ucˇivem nepomohli; místo toho ho poslali do praktické školy.
Neprˇál bych to ani svému nejhoršímu neprˇíteli. Ze vzdeˇlávacího systému jsem vyšel bez vzdeˇlání a neumeˇl jsem ani žádné rˇemeslo.
Prˇi lepším vzdeˇlání bych ted‘ meˇl lepší práci a následneˇ i lepší život – tedy nejen já, ale i moje deˇti. Rád bych se do školy ješteˇ vrátil, ale dnes jsem otcem a musím pracovat, abych uživil deˇti. Vydeˇlávám si kácením a prorˇezáváním stromu˚ v meˇstských parcích. Jsem rád, že kauza skoncˇila v náš prospeˇch – je prˇíjemné dozveˇdeˇt se, že soud, tedy neˇkdo s vyšší mocí, uznal, že je náš vzdeˇlávací systém špatný a že romské deˇti mají právo na stejneˇ kvalitní vzdeˇlání jako všechny ostatní. Ve skutecˇnosti se ale nezmeˇnilo vu˚bec nic. Dnes máme, údajneˇ, na vybranou. Jenže když rodicˇe odmítnou díteˇ posílat do praktické školy a trvají na tom, aby chodilo do beˇžné školy, ucˇitelé mu udeˇlají peklo na zemi. Takové díteˇ pak veˇtšinou v praktické škole skoncˇí tak jako tak. Kdybych se mohl svobodneˇ rozhodnout, usiloval bych v životeˇ o víc. Byl bych právník a zabýval bych se právem, které by skoncovalo s tím, co se deˇje romským deˇtem. Nechci, aby se spolecˇnost na mé deˇti dívala stejneˇ, jako se dívala na meˇ. Julius Mika ve svém byteˇ se synem Julkem.
Denisa Holubová a její sestra Sabrina v 90. letech minulého století chodily do beˇžné základní školy. Jejich matka, Alena Lesková, si ve škole posteˇžovala na šikanu a ucˇitelka i rˇeditel ji následneˇ prˇ imeˇli, aby souhlasila s prˇestupem obou dcer do praktické školy. Alena se ovšem vedení školy vzeprˇela a její dcery se prˇ ipojily ke stížnosti na cˇeský vzdeˇlávací systém. Denisa se v kauze podané k Evropskému soudu pro lidská práva stala hlavní žalobkyní. Její iniciály – D.H. – daly celému prˇípadu název.
Chteˇly jsme, aby se v beˇžné škole uplatnily i dívky. Denise to ve škole šlo výborneˇ a vzbuzovala velké nadeˇje. Chteˇla jsem, aby to dcery neˇkam dotáhly, ale praktická škola neotevírá tytéž možnosti jako škola beˇžná. Obeˇ dcery nakonec musely do praktické školy prˇejít. Rˇeditel na tom trval proto, že „se nedokážou ucˇit“. Totéž se beˇžneˇ tvrdívá v prˇípadeˇ mnoha romských deˇtí. Dnes mám ve školním veˇku trˇi deˇti a nezmeˇnilo se vu˚bec nic. Té škole ted‘ rˇíkají „standardní“, tedy beˇžná základní škola, ale ve skutecˇnosti je to porˇád škola „praktická“ neboli „zvláštní“. To je trˇeba zmeˇnit, aby se i romské deˇti mohly „neˇkým stát“. Aby dostaly prˇíležitost svu˚j život promeˇnit.
Alena Lesková s dcerou Denisou Holubovou prˇed svým domkem.
Veronice Šindelárˇ ové ve trˇ etí trˇ ídeˇ ucˇitelka rˇ ekla, že ji pošlou do praktické školy. Její maminka s tím nesouhlasila. Veronika se výborneˇ ucˇila a maminka se domnívala, že po normální základní škole bude mít víc možností. Jenže ucˇitelka si na Veroniku, jediné romské díteˇ ve trˇ ídeˇ, zasedla. Maminka nakonec s prˇestupem do praktické školy souhlasila, protože nechteˇla Veroniku vystavovat nicˇemu neprˇ íjemnému.
V praktické škole je ucˇivo daleko lehcˇí. Všechny deˇti se ucˇily v
jednotrˇídce.
Ráda bych bývala šla na zdravotnickou školu a stala se zdravotní sestrou, ale po praktické škole jsem nemeˇla na vybranou. Jedinou možností bylo ucˇnˇovské strˇedisko, a tak jsem se šla ucˇit cukrárˇkou. Nechci, aby se mým deˇtem stalo to, co tenkrát mneˇ. Chci pro neˇ jen to nejlepší. Ráda bych, aby meˇly víc, než jsem meˇla já. Aby mohly snít. A aby si ty sny také mohly vyplnit.
Veronika Šindeláˇrová doma se syny Fabiánem a Rinaldem a nevlastní sestrou Vanesou.
Tak jako ostatní žalobci v této kauze i Peter Danko už v okamžiku, kdy Evropský soud rozhodl v jeho prospeˇch, do školy nechodil. Po praktické škole se šel ucˇit zedníkem.
Ješteˇ i dnes je teˇžké najít si práci.
Nedávno jsem v novinách našel inzerát, a když jsem tam zavolal, jakýsi muž mi potvrdil, že to místo opravdu nabízejí. Pak jsem tam ale prˇijel a on videˇl, že jsem Rom, a hned mi rˇekl, že už je to místo obsazené. Takže jsem práci zatím nenašel. Mým snem je pracovat. Taky bych rád meˇl vlastní domov. S prˇítelkyní jsme spolu cˇtyrˇi roky. Brzy se nám narodí holcˇicˇka. Bude se jmenovat Katrina. Byl bych moc rád, kdyby jednou studovala na vysoké škole.
Peter Danko a jeho pˇrítelkyneˇ Milada Horvathová.
Sedm deˇtí Margity Dankové, matky Petera Danka, vychodilo praktickou školu.
Nenechali mé deˇti v normální škole, protože pocházíme ze Slovenska.
Rˇíkali mi: „Je trˇeba, aby deˇti mluvily cˇesky.“ Prˇitom všechny moje deˇti vždycky cˇesky mluvily – v Cˇesku jsme už dvacet let. Do žádného sporu jsem ale nešla, protože jsem nemeˇla na vybranou. Jestliže to tak rozhodli, tak moje deˇti prosteˇ šly do praktické školy. Ke kauze jsem se prˇipojila proto, že jsem chteˇla, aby moje deˇti studovaly. Když psychologové zkoumali, jestli jsou mé deˇti mentálneˇ zaostalé, zjistili, že nejsou.
Margita Danková (vlevo) s deˇ tmi a vnoucˇaty, odleva: Adrian, Sára, Nina chová Santyjaga a Lucie Kristýnku.
Po soudním nálezu zacˇaly neˇkteré praktické školy deˇti zase vracet do beˇžných škol; problém ovšem je, že tyto kroky nemají žádnou oficiální podporu, okolnosti tomu ani nebývají nakloneˇné a mnohé školy fungují v rámci ghet. Rˇeditel školy si Margitu Dankovou nedávno pozval, aby si s ní promluvil o její dcerˇi Sárˇe.
A rˇekl jí: „Mám pro vás skveˇlou zprávu. Vaše dcera mu˚že
chodit do normální školy. Máte možnost si neˇkterou školu vybrat.“
To meˇ rozcˇílilo a rˇekla jsem mu: „A procˇ jste s tímhle rozhodnutím cˇekali, až jí bude dvanáct? Procˇ jste to nerˇekli už drˇív?“ A kam by teda meˇla jít? O jedné z jím navržených škol se rˇíká, že tam romské deˇti bijí. Dcera se rozplakala, do takové školy se jí nechteˇlo.
Sára Danková (uprostrˇed) na cesteˇ do školy.
Helena Kocková ˇ se ke kauze prˇ ipojila v deseti letech. Až do patnácti pak chodila do praktické školy.
Krˇicˇeli na meˇ vždycky, když jsem neˇco neveˇdeˇla. Taky jsme se neˇkdy
ucˇili, ale spíš jsme se jen dívali na video a chodili na procházky.
Kdybych mohla, chodila bych do školy pro kosmeticˇky. Chteˇla jsem být manikérkou. Jenže meˇ na tohle zameˇstnání nenachystalo nejraneˇjší vzdeˇlání.
Helena Kocková ˇ v byteˇ , kde bydlí se svými prˇíbuznými.
Bára Kocková ˇ je neterˇ Heleny Kocˇkové, jedné z 18 žalobcu˚ v kauze. Bára chodí do téže školy jako kdysi Helena. Bárˇe se ve škole líbí, rˇíká, že by se ráda stala ucˇitelkou. Její otec, Roman ˇ to ovšem s jejími vyhlídkami moc dobrˇe nevidí. Tvrdí, že její škola Kocko, (která už dnes oficiálneˇ není škola praktická) zmeˇnila jedineˇ svu˚ j název.
Údajneˇ se jedná o beˇžnou základní školu, ale její úrovenˇ je velice nízká. Moje deˇti dostanou domácí úkol tak jednou do meˇsíce. Opravdu je to normální škola? Do té školy chodí jedineˇ romské deˇti. Chteˇli jsme, aby Bára prˇešla na jinou školu, jenže ted‘ hodneˇ zameškala a my nemáme peníze na doucˇování. Ucˇitelkou se Bára mu˚že stát jedineˇ v prˇípadeˇ, že vystuduje vysokou školu, a já si bohužel myslím, že nemá šanci. Ve škole ji prˇipravují na práci servírky nebo na neˇjakou jinou podrˇadnou profesi.
Bára Kocková ˇ se chystá do školy.
Steˇžovatelkami v kauze D.H. byly i dveˇ dcery Heleny Bandyové, které obeˇ chodily do praktické školy. Po zkušenosti s dcerami usilovala Helena o to, aby do praktické školy nemusel i její syn. Dušan Bandy opravdu vychodil beˇžnou školu, kde se mu dostalo vzdeˇlání jako všem ostatním deˇtem.
Co jsme se my ucˇili v páté trˇídeˇ, to mé sestry probíraly v osmicˇce. Domácí úkoly jsme dostávali skoro každý den. Ucˇitelé nás povzbuzovali a pomáhali nám. Naucˇil jsem se pracovat s pocˇítacˇem a nakonec jsem obeˇ sestry doucˇoval. Lepší vzdeˇlání mi moc pomohlo. Na pracovním úrˇadu ke mneˇ prˇistupují daleko lépe. První otázka, která vždycky padne: „Chodil jste do školy praktické nebo normální? Vzdeˇlání v životeˇ usnadnˇuje skoro všechno.
Dušan Bandy se svou matkou Helenou Bandyovou.
Pro veˇtšinu romských rodin je „úplné vzdeˇlání“ jen velice vzdálený sen. A segregace na školách je výborneˇ zabeˇhnutý systém. Yveta je sestrˇenice Dušana Bandyho. Její syn Dominik chodil do beˇžné základní školy kousek od domova. Jenže v lednu 2012 oznámilo vedení školy Yveteˇ, že je trˇeba Dominika prˇemístit do praktické školy.
Zacˇal chodit do beˇžné školy, ale domu˚ se vrací odrˇený a s modrˇinami. Deˇti ho bodají tužkami a propiskami. A když naštvaná prˇijdu do školy, tak ucˇitelky tvrdí: „Já vu˚bec nic nevideˇla.“ A jedna mi dokonce rˇekla: „My tady na romské deˇti nejsme vu˚bec zvyklí.“ Od ucˇitelky jsem se taky dozveˇdeˇla, že mentálneˇ zaostalé deˇti oni neucˇí. Šli jsme tedy k psychologovi, což byla akce práveˇ té praktické školy. Jenže psycholog pouze zopakuje to, co o deˇtech rˇekne škola. Ted‘ Dominika ze školy vyloucˇili do konce roku. Dominik je inteligentní kluk. Jsem prˇesveˇdcˇena, že bude mít lepší život – pokud se mu ovšem dostane kvalitního vzdeˇlání. Já ale nemu˚žu deˇlat nic jiného, než co mi rˇeknou. Podle meˇ ho k prˇestupu do praktické školy donutí. Musím ho tam dát, protože tady o neˇho prosteˇ nestojí. Asponˇ nebude každý den ze školy chodit s plácˇem.
Dominik Žiga (uprostrˇed) s maminkou Yvetou Gáborovou, starším bratrem Nikolasem a mladší sestrou Jessikou..
Rozhodnutí v kauze „D.H. a ˇ ostatní proti Ceské republice“ je skutecˇným milníkem.
Prˇedstavuje významný pokrok v deˇjinách práva: nejvyšší evropská instituce v oblasti lidských práv totiž dospeˇla k záveˇru, že pokud mají být dodrženy zásady lidské du˚stojnosti, rovnosti a svobody, tedy hodnot, které jsou základem Evropské úmluvy o ochraneˇ lidských práv, pak romské deˇti musejí procházet beˇžným vzdeˇlávacím systémem. Zmíneˇné zásady jsou ovšem v prˇípadeˇ mnoha romských deˇtí i nadále iluzorní. Velmi mnoho malých ˇ republice uvízne ve vzdeˇlávacím Romu˚ v Ceské systému, který je nestandardní a diskriminacní. ˇ Romské deˇti v podstateˇ nemají možnost využít prˇíležitosti, které veˇtšina ostatních deˇtí považuje za zcela samozrˇejmé. Kauza D.H. je prˇipomínkou toho, že mimo soudní sínˇ si právo stejneˇ žije vlastním životem. Implementace rozhodnutí ve veˇci D.H., tedy v kauze napadající segregacní ˇ praxi, totiž do znacné ˇ míry závisí na politické vu˚li prˇemeˇnit soudní výrok ve skutecné ˇ vylepšení každodenního života deˇtí. ˇ Ceská vláda dnes tvrdí, že hodlá romské deˇti vzdeˇlávat v beˇžných základních školách. Praxe je ovšem zcela
jiná. Zmeˇny zatím jsou opravdu jen kosmetické. Neˇkteré školy se prˇejmenovaly, ale v romských rodinách se moc dobrˇe ví, že ˇ ucitelé, ˇ a osnovy, zu˚stali titíž. Cást legislativy se sice zmeˇnila, ale zatím jde v rámci systému jen o okrajové záležitosti. K zásadním strukturálním zmeˇnám dodnes nedošlo. Vláda prˇišla s plánem na inkluzivní vzdeˇlávání, ale zatím není jasné, jak na neˇco takového najít finance. Podle zprávy evropského komisarˇe pro lidská práva z února 2012 ˇ je v Ceské republice asi trˇicet procent romských deˇtí stále ješteˇ umist’ováno do „škol urcených ˇ pro deˇti s mírnou duševní retardací, prˇicemž ˇ u neromských deˇtí jsou to pouhá dveˇ procenta“. Avšak v inkluzivním prostrˇedí, kde se jim dostává všemožné péce ˇ a podpory, romské deˇti prospívají. Nedávná studie se zabývala romskými deˇtmi ceského ˇ a slovenského pu˚vodu, které dnes navšteˇvují osm anglických škol, a je z ní zcela zrˇejmé, jaký význam nesegregované školství má. Prˇed emigrací totiž 85 procent teˇchto deˇtí chodilo do „praktických“ škol. Autorˇi studie konstatují, že všechny sledované deˇti „v Británii úspeˇšneˇ navšteˇvují beˇžné školy“. Ucitel ˇ Babingtonské strˇední školy v anglickém Leicesteru to vyjádrˇil takto: „Ohledneˇ schopností a potenciálu nevidím vu˚bec žádný rozdíl mezi žáky romskými a neromskými.“ Neˇkteré ceské ˇ základní školy už jsou dnes také otevrˇeneˇjší. Mnohé naprˇíklad zameˇstnávají romské asistenty, kterˇí romským žáku˚m pomáhají s u cením ˇ a adaptací na školní prostrˇedí. I tak mívají romské deˇti pocit, že o neˇ ve škole nestojí. Hodneˇ rozšírˇená je šikana. Mnozí žáci si steˇžují, že v tomto ohledu bývají nejhorší sami uˇcitelé. V této situaci v mnoha romských rodinách tvrdí,
že nemají na vybranou, a deˇti prosteˇ posílají do praktické školy, protože tam je to pro neˇ bezpecne ˇ ˇ jší; cenou za to je, že deˇti pak mají do života horší dlouhodobé vyhlídky. Pro mnohé romské rodice ˇ není „nesegregované“ školství zarucené ˇ právo, ale spíš neˇco naprosto neprˇedstavitelného. ˇ Diskriminace Romu˚ není problémem jen Ceské republiky. Romským deˇtem jsou upírána lidská práva, univerzální hodnoty, k jejichž dodržování se zavázaly všechny evropské zemeˇ. Evropské i sveˇtové organizace sledující dodržování lidských práv i nadále ˇ upozornˇují na problémy, které Ceská republika v této oblasti má. ■ Thomas Hammarberg, bývalý komisarˇ Rady Evropy pro lidská ˇ práva, se o situaci v Ceské republice zminˇuje ve zpráveˇ nazvané Lidská práva evropských Romu˚ a kocovníku ˇ ˚ , která vyšla v únoru 2012, tedy teˇsneˇ prˇed jeho odchodem z funkce. Hodnocení situace se ovšem nikterak nezmeˇnilo od zprávy o ˇ ˇ Ceské republice z roku 2011: „tisícu˚m romských deˇtí se v Ceské republice zamezuje v prˇístupu k beˇžnému vzdeˇlání, každým rokem se z nich stávají druhorˇadí obcané… ˇ rozhodneˇ je nejvyšší cas ˇ urychlit jejich zapojení do vzdeˇlávacího systému.“ ■ V lednu 2012 Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) ve své zpráveˇ konstatuje, že „v rozporu s rozhodnutím stále více znevýhodneˇné žáky integrovat do beˇžných škol“ jsou dosud „ve znacné ˇ mírˇe“ romští žáci posíláni do „škol praktických“. ■ V zárˇí 2011 vyjádrˇil výbor OSN pro eliminaci rasové diskriminace „obavy týkající se neustávající segregace romských deˇtí v rámci
vzdeˇlávacího systému“ a doporucil ˇ ceské ˇ vládeˇ, aby „provedla konkrétní kroky smeˇrˇující k desegregaci romských žáku˚ a studentu˚ a zarucila, ˇ že nebudou prˇipraveni o právo na vzdeˇlání ru˚zného druhu a na všech úrovních.“ ■ V srpnu 2011 vyjádrˇil Výbor pro práva díteˇte prˇi OSN „hluboké znepokojení z toho, že i když Evropský soud pro lidská práva ˇ v kauze D.H. a ostatní proti Ceské republice rozhodl již v roce 2007, tak k závažným prˇípadu˚m diskriminace v zemi dosud dochází zcela beˇžneˇ, a jedná se zejména o diskriminaci deˇtí z romské menšiny, konkrétneˇ o to, že je systém vyteˇsnˇuje z beˇžných škol“. Výbor vyzývá ceskou ˇ vládu k „prˇijetí veškerých opatrˇení nezbytných k eliminaci jakékoliv a všech forem diskriminace romských deˇtí, zejména ke skoncování s diskriminacní ˇ praxí vzdeˇlávacího systému“. ˇ Ceskou republiku nyní ceká ˇ zkouška – uˇciní koneˇcneˇ to, co Evropský soud požaduje ve svém výroku ke kauze D.H., tedy skoncuje se segregací a diskriminací a zajistí ve vzdeˇlávacím systému rovné prˇíležitosti pro všechny ceské ˇ deˇti? Zkouškou projdou i ostatní zemeˇ, které mohou být prˇi teˇchto zmeˇnách nápomocné, anebo budou jen prˇihlížet, jak se vu˚bec nic nedeˇje. S každým dalším rokem mají další romské deˇti pokažený život.
Rád bych, aby se rodicˇe ozvali a jasneˇ rˇekli, že naše deˇti se dokážou ucˇit a šanci na vzdeˇlání si zaslouží. Lidé by nemeˇli Romy soudit povrchneˇ. Všichni jsme se narodili na této planeteˇ a dýcháme stejný vzduch. Romské deˇti si ve škole zaslouží stejné šance jako všechny ostatní.
Juli u s Mi ka, žal o b c e v kauze „ D. H .“
Credits
Open Society Justice Initiative
Nadace Open Society Fund Praha
400 West 59th Street
Prokopova 9, 13000 Praha 3
New York, NY 10019 USA
Phone: +420 222 540 979
Phone: +1-212-548-0157
Email:
[email protected]
Fax: +1-212-548-4662
www.osf.cz
Email:
[email protected] www.justiceinitiative.org
Photography
© Stephanie Sinclair/VII for the Open Society Foundations Translation
Jirˇí Hrubý Design
Jeanne Criscola | Criscola Design Printing
GHP Media, West Haven, CT
© 2012 Open Society Foundations ISBN 978-80-87725-04-7
Failing
