JAK TO ZAČALO Na to, že se známe téměř dvacet let, toho o Vás moc nevím: narodil jste se v roce 1938 v Praze, pocházíte z Libně, otec, povoláním právník, zemřel, když Vám bylo dvanáct let. Režisérská dráha přímočará, hned po střední škole začínáte studovat obor režie na pražské FAMU. To jsme tedy ve Vašich osmnácti letech, ale do té doby o Vás vlastně nic nevím, tedy kromě jedné herecké příležitosti… Ale to je právě ta roznětka: film, kde jsem hrál, Olověný chléb. V roce 1952, to mi bylo čtrnáct let, mě Láďa Helge našel jako adepta na filmovou roli, dělal jsem herecký zkoušky, ty jsem udělal, takže jsem v tom filmu nakonec hrál. Seznámení s filmem, když je člověk skoro ještě dítě, je naprosto úžasný. Zaprvé jsme měli volnost od školy, což je vždycky ohromná věc, zadruhé tam byla prima parta a zatřetí, režisér Sequens byl poměrně tyran, takže to nás strašně stmelilo. Cítili jsme, jak s ním bojujeme. Ale mně se v té době strašně líbilo kameraHynek Bočan vzpomíná Jakub Wehrenberg se ptá
6
bocan_vnitrek.indd 6
7.8.12 13:15
manský řemeslo, obdivoval jsem pana Novotného, takzvaného Mulínka, který tam dělal kameru. To se mi strašně líbilo. Pak mám ještě nádhernou vzpomínku a mám ji dodnes. Mně se strašně líbí vůně maskérny, i když teď už to není ono, teď už se používají jiná líčidla, ale v té době mi to strašně vonělo. Se mnou si ještě v maskérně hráli. V té době se líčilo tak, že nános make-upu zakryl pleť. Ale jim se líbilo, že jsem byl pihovatej. Tak mi nejdřív ty pihy zakryli a pak mi je zase namalovali. Taková podivná akce to byla. Ale jako filmová líčidla určitě musela vonět i líčidla divadelní, divadlo Vás nelákalo? Já jsem filmové dítě. Jsem velmi šťastně narozený v tom smyslu, že když mně bylo v roce 1945 sedm let, přišly sem po válce první americké filmy. Válečné – Perutě pomsty, Pět Sullivanů a další, dobrodružné byly dokonce už barevné – jako Kniha džunglí a Tři orlí pera. Všude byly grotesky s Charliem Chaplinem, Laurelem a Hardym a dalšími. Později přišly i ruský filmy – válečný, který nás taky bavily. Kino stálo v té době od šesti do deseti korun, což byl v poválečné měně pakatel. Ani pro malého kluka to nebyly žádný velký peníze. Takže jsem do kina chodil opravdu často. Ale o tom, že bych dělal herectví, o tom jsem neuvažoval nikdy. Když jsem po letech viděl Olověný chléb, tak jsem pochopil, že to bylo správný rozhodnutí. Po herecké stránce ze sebe nadšený nejsem. To je zvláštní, já jsem první hlavní roli ve filmu dostal ve dvanácti letech a byl jsem nadšený z toho, jak mě neustále všichni opečovávali, myslel jsem si, že to tak bude napořád a chtěl jsem být hercem… A Vy jste přemýšlel rovnou o režii… Ta moje role byla jedna ze šesti hlavních rolí, ale dětských. Ještě tam byly velké role dospělých. Takže to s tím hýčkáním nebylo na stejný úrovni, i když se o nás starali, vozili nás auty Tudor i v autobusech. Jak Vás vlastně Ladislav Helge našel? Mě našli na škole vždycky nějací pomocní režiséři, bylo to v roce 1952 stejné? Takhle přesně to bylo. Do třídy přišel pán s velkou bradou, takovej hubenej, vysokej, už měl vysoký čelo, a paní učitelka řekla: „To je pán od filmu a on se na vás bude jenom tak dívat.“ Já jsem nikdy nebyl ctižádostivej a takovej, co by se pořád hlásil, ale přiznám se, že tehdy jsem se hlásil. Prostě jsem se chtěl prosadit. Kde se to ve mně vzalo, ví Bůh. Nevím. To jsou ty nádherný věci mezi nebem a zemí, na které já věřím, že člověk udělá něco, co nikdy předtím neudělal. A ono mu to může změnit život. 7
bocan_vnitrek.indd 7
7.8.12 13:15
Byli jsme vybraní tři nebo čtyři ze třídy, začali jsme chodit do pionýrskýho domu do Karlína, tam jsme dostávali texty a učili se je. Skončilo to tak, že řekli: „Tak a zítra máte filmové zkoušky.“ Ta naše parta si řekla, že půjdeme do kostela na Karlínském náměstí a že se pomodlíme, abychom ty zkoušky udělali. Samozřejmě že jsme se nemodlili, ale šli jsme tam a koukali jsme a byli jsme zticha. Pak jsme dělali herecký zkoušky a tam se stala taková věc, díky které jsem to asi vyhrál. Oni de facto zneužili mého bolavého místa a v jednu chvíli se mě začali ptát na tátu. A já jsem se rozbrečel. A už si řekli: „Chlapec je citlivej, s tím se dá pracovat, ten se nám bude hodit.“ Asi tak nějak to bylo. Využil jste někdy později taky Vy takovýhle, řekněme, podraz? Ne. Musím říct, že práce s dětmi není moje hobby. Ideální je, když to dítě pochopí, že jde o hru a že to je partner, kterýmu člověk může říct, co chce a potřebuje, a ono to tak nějak plus mínus udělá. Ale já prostě nemám nervy na to, abych děti nějakým psychickým způsobem trápil. Když jsme byli na škole, Vlasta Janečková byla ve čtvrtém ročníku, my ve druhém. A točila svůj absolventský film. Já a Jarda Jireš jsme jí jako mladší spolužáci dělali asistenty režie. Vlasta tam měla malýho kluka a potřebovala, aby se rozbrečel. Hučela do něj, ale kluk byl tvrdej. A Jireš řekl: „Já bych si s ním promluvil.“ A vzal si ho stranou. Nikdo nevíme, co mu řekl, ale ten chlapec se S tátou. Byl to laskavý a hodný člověk s velkým smyslem pro humor S maminkou v roce 1981
8
bocan_vnitrek.indd 8
7.8.12 13:15
Rodinné setkání u příležitosti 70. narozenin babičky. Otec i matka byli z devíti dětí. Byli jsme velká rodina, já sedím druhý zleva K mé radosti je i moje vlastní rodina velká – syn a obě dcery se svými rodinami
9
bocan_vnitrek.indd 9
7.8.12 13:15
rozplakal, natočil se ten záběr a pak se mu řeklo: „Tak dobrý, už můžeš přestat brečet.“ Ten den se nenatočilo už vůbec nic, protože on plakal až do večera. A my jsme tomu Jardovi říkali: „Ty blázne, cos mu to řekl?“ No, nedostali jsme to z něj. Měl Ladislav Helge nějaký patent na objevování herců, nebo to byla jenom náhoda? Při téhle příležitosti mimo jiné objevil taky Janu Brejchovou. Ale patent nemá nikdo. On byl prostě poctivej a šikovnej. Jana Brejchová byla mladší asi o dva roky. Bylo na ní vidět, že má talent? Bylo. Na první pohled bylo vidět, že je talentovaná. Z nás byla nejlepší. My jsme měli nádherný přípravy na ten film. Vzali nás na týden na Hořín, což je zámek u Mělníka, v té době školicí středisko Ministerstva kultury nebo školství. Zámek byl prázdný, a teď si představ, že tam je parta dvanácti dětí. Už jsme tak nějak začínali být zamilovaný do těch holek, lezli jsme jim pod postel, že si je poslechneme, co si o nás říkají. No, měli jsme tam takový dětský radovánky. Tam jsme se dali dohromady a já pochopil, že to je výborný systém, který jsem zopakoval, když jsem točil Rychlý šípy, taky jsem ty kluky vzal na týden na hory, aby se seznámili a aby se oťukali. Ale abych se vrátil k natáčení Olověného chleba: Podle scénáře byli oni taková pionýrská parta, já jsem byl jejich protivník – dítě živnostníka, kterého hrál pan Řepa, což byl laskavej člověk a dobrej herec. Mám na něj moc hezkou vzpomínku, přestože jsem od něj dostal asi devadesát facek. Aby se pak použila jenom jedna nebo dvě. Sequens to tak dělal, měl ruskou školu, podle Stanislavského. Patřil jsem do party Edy Cupáka, to byl můj šéf. Zápornej samozřejmě. Mimochodem, na něj mám taky skvělý vzpomínky. Výbornej kamarád, k těm pitomejm dětem, klukům, holkám se choval laskavě, bezvadně. Nebo Míla Besser… Tam byla spousta takových lidí, kteří nám dělali nejbližší okolí, kteří jakoby patřili k nám. Helena Kružíková z Brna, která mi pak hrála v jednom filmu z jižní Moravy, protože jsem si říkal, že se s ní musím ještě aspoň jednou sejít. S Mílou jsem se sešel při Pasťáku, taky jsme byli od té doby takoví, nechci říct kamarádi, ale bylo to strašně příjemný. Vy jste mi vzal otázku, která se nabízí – jestli jste se s těmi lidmi potom pracovně potkal. Třeba s Janou Brejchovou? Nepotkal. S Janou Brejchovou jsem se třeba profesně nikdy nepotkal. A říkat, že mě to mrzí, je hloupost, protože to byla moje volba. Nevím, jak k tomu došlo. Prostě jsem pro ni neměl roli. 10
bocan_vnitrek.indd 10
7.8.12 13:15
Uzavřeme Olověný chléb. Když jste říkal, že byl Sequens pedant, nechal ve Vás třeba myšlenku, až budu režisér, takhle se chovat nikdy nebudu? Samozřejmě, já jsem se tam zamiloval do jedný holky a byla to láska na dlouhý roky. Platonická, ale o to větší. A Sequense jsem nenáviděl, protože Anička měla v jedný scéně plakat a on to dopoledne s ní zkoušel někde v Nuslích a nerozplakal ji. Tak řekl: „Nedejte jí najíst.“ A ve dvě odpoledne už byla tak hladová, že plakala. Příšerně jsem ho nenáviděl. Ale než jsme začali točit, tak s námi chodil na výlety a byl takovej milej a byla s ním i sranda. Bylo to šťastný období, protože například tehdy se ještě při natáčení v Praze braly diety pět korun denně, takže jsme se vždycky složili, koupili jsme si buřty a večer jsme je pekli. Těžko se to vysvětluje, ale byla norma, kdy se denně točilo zhruba čtyřicet dva metrů, což je asi osmdesát čtyři vteřin, čili necelou minutu a půl. Všimni si, že ve starých filmech jsou na obloze krásný mraky. Na ty se vždycky čekalo. Což je dnes možný jen u mimořádných projektů, jinak by produkční zešílel. Když Vás Helge připravoval na film, sám chtěl být režisérem. Jaký byl mezi vámi věkový rozdíl? Asi deset let. V roli Pepíka Olšinky (první zleva), v károvaném saku mladý Eduard Cupák, šéf naší party ve filmu Olověný chléb
11
bocan_vnitrek.indd 11
7.8.12 13:15
