JAK SI HOLUB STAVĚL HNÍZDO

S

DIAMANTOVÁ SEKERA

Chytil sekeru a chtěl utíkat domů. Ale stařík ho nepustil: „Počkej, vem si i tyhle dvě. Když ty nehamoníš, já nebudu taky odpočítávat."

ekal chudák dříví na břehu řeky, a najednou mu sekera vyskočila z topůrka a rovnou do vody.

„No, když je to tak, děkuju ti," řekl chudák. „Nikdy ti to nezapomenu." A šel domů. Na rameni si nesl všechny tři sekery: zlatou, stříbrnou i železnou.

Potopila se, to dá rozum Chudák se dal lítostí do pláče „Ach to je neštěstí! Ach to je bída!" hořekoval. „Jak já budu bez sekery rubat dříví? Jak bez dřeva uživím rodinu?" Najednou v křoví něco zachrastilo, zašustilo, hup a dup hup a dup, z lesa se vybelhal kulhavý dědek. Místo vousů měl šedý mech, místo knírů borové větévky a místo nosu jedlovou šišku. „Proč pláčeš, dobrý člověče? Proč běduješ?" zeptal se. „Jak nemám plakat?" odpověděl chudák. „Upadla mi do vody sekera. Čím budu teď sekat dříví? Čím nakrmím děti?" „Nu, té bídě bude lehká odpomoc," pravil staroch. Shodil ze sebe kožich, zul střevíce a žbluňk do řeky. „Tu máš," řekl. „Je to tvá sekera ?" „Ne, ta není moje," odpověděl chudák. Stařík se ponořil znova. Když vyplaval, podával chudákovi stříbrnou. „A tahle je tvá?"

Uslyšel o chudákově štěstí bohatý soused a popadla ho taková závist, že mu ani nedala usnout. Půjdu taky k řece, řekl si, možná že se to povede i mně. Vzal starou sekeru a vypravil se do lesa. Došel až k tomu místu co chudák. Máchl všehovšudy jednou, sekera sletěla z topůrka a žbluňk do vody. „Oh já nešťastník, já ubožák!" vzkřikl boháč. Najednou v křoví něco zachrastilo, zašustilo, hup a dup, hup a dup, z lesa se vybelhal kulhavý dědek. Místo vousů měl šedý mech, místo knírů borové větévky a místo nosu jedlovou šišku. „Kdo to tu křičí?" ptal se. „Koho potkalo neštěstí v mém lese?" „Já křičím," řekl boháč. „Mě potkalo neštěstí. Sekal jsem dříví, a najednou buch — sekera sletěla z topůrka a rovnou do řeky. Kdo mi ji teď vytáhne?" „Třeba já," řekl stařík. Shodil ze sebe kožich, zul střevíce a hup do řeky. Ještě se kola po vodě nerozběhla, a staroch už byl venku. V rukou držel železnou sekeru.

„Taky ne," odpověděl chudák. Stařík se ponořil potřetí a vytáhl železnou.

„Je tvá?" ptal se boháče.

„A co tahle?" ptal se.

„Ne, ta není má," odpověděl boháč. „Moje byla lepší."

„Ta je má!" vzkřikl chudák.

Stařík zmizel pod vodou. Když vylezl, podával boháči stříbrnou. „A co tahle?" zeptal se. -1-

„Ta taky ne," řekl boháč. „Má byla ještě lepší." Stařík se potopil pod vodu potřetí a vytáhl zlatou sekeru. „A tahle?" zeptal se boháče.

MRÁZ A MRAZIVEC il na světě starý šedivý Mráz, a jak vidíme, žije na něm

„Ta je má!" křičel boháč. „Už z dálky jsem ji poznal. Sem s ní, honem!" Ale stařík nedal. „Nespletl ses?" ptal se. „Na dně leží ještě diamantová. Možná že to bude ta tvoje." „Máš pravdu," řekl boháč. „Tahle se tak nějak zablýskla na slunci, až jsem myslel, že je diamantová." Staroch potřásl vousem a zmizel pod vodou. Zlatou sekeru vzal s sebou. Zmizel pod vodou, ale zpátky se už nevrátil. A boháč sedí na břehu dodnes. Čeká, až mu stařík přinese diamantovou sekeru.

Ž dodnes. A ten Mráz měl syna, mladého Mrazivce.

Starý Mráz chodil po polích a po lesích a spravoval své hospodářství. Kde bylo potřeba, přisypal sněhu, kde se mu zlíbilo, spustil metelici. Ale synek Mrazivec si otcovy práce nic neváží a jen se posmívá: „Jsi už zkrátka v letech, táto! A slabý jako moucha. Kdyby na mně bylo, já bych spustil takovou vánici, až by se stromy ohýbaly! A nametl bych takového sněhu, že by zvíře neprošlo a člověk neprojel." Jednou si vyšel mladý Mrazivec na procházku. A tu vidí, jak jede v saních pán, kulatý jak bečka. Medvědí kožich, na hlavě čepici z lišky, na nohou plstěné boty, na rukou rukavice z té nejhustší a nejměkčí kožešinky, jaká se dá sehnat „Podívejme se, jak se zachumlal!" hvízdl Mrazivec. „Tatík by ho neprofoukl ani za nic. Ale mně, holečku, neutečeš!" A Mrazivec se rozletěl za saněmi. Dohnal pána a pustil se ze vší síly do díla. Pán se všecek schoulil, čepici narazil až na nos a zakutal se do kožichu. Ale nebylo to nic platné. Mrazivec se nepustil, vlezl do všech skulinek, fičel ze všech stran. Pán ztuhl na kost. Domů už živ nedojel, zmrzl po cestě. No, to se Mrazivec radoval! Hned běžel k otci a chlubil se: „Podívej, staroušku, jakého tlustého nádivu v kožichu jsem zmrazil k smrti!" „Opravdu! Jsi chlapík, synku," řekl starý Mráz. „S tlustým nádivou ses vypořádal jen což, ale teď zkus profouknout tamhletoho sedláčka. Vidíš, jak si vykračuje po silnici?"

-2-

Mrazivec se podíval, po silnici jde taková nějaká sušinka kmotříček. Kožíšek mu sotva drží na ramenou, těžko hádat, čeho je na něm víc, jestli záplat, nebo děr. „S tím se vypořádám jedna dvě!" zasmál se Mrazivec. „Fouknu a zmizí jako pára nad hrncem!" Sedláček právě došel na svůj díl, vzal do rukou sekeru a začal rubat smrky a borovice. A tu se na něho Mrazivec vrhl. Zafičel z jedné strany, přiletěl z druhé. Ale sedláček se ani neohlédl, pořád jenom sekal a sekal jako divý. Rozehřál se, až z něho jen lilo. Mrazivec mrazivě běsnil a zuřil, ale kampak na sedláčka! Ten si zatím rozepjal kožíšek a nakonec odhodil i rukavice. Mrazivec se rozlítil. „Počkej, tohle ti nedaruju. Jen se netěš, já tě přece dostanu!" A zalezl do sedláčkových rukavic. Až půjde sedláček domů a začne si navlékat rukavice, lapnu ho za prsty, řekl si. A zmáčknu, že mu ruce upadnou! No dobrá. Sedláček sekal, sekal, narubal hromadu dříví, až ho to nakonec zmohlo. Chtěl si natáhnout rukavice, ale milé rukavice byly ztuhlé na kost, jak skrznaskrz promrzly. Sedláček se dlouho nerozmýšlel. Vzal sekeru a buch, buch topůrkem do rukavic. Mrazivec dostal nepočítaných, taktak že vyvázl životem. Jakžtakž se dovlekl domů. Starý Mráz div neroztál smíchy: „Tak co, dostals? Na vychloubáni máš ještě moc času, synáčku! Až budeš na světě tak dlouho jako já, poznáš, kdo je slabý a kdo ne. Někdo je napohled chudinka, ale zkus si s ním něco začít!“.

-3-

VLK A OVEČKA il jednou jeden vlk a jedna ovce. Ovečka se odtrhla od stáda a

Ž zabloudila v lese. A vlku, tomu je les jako rodný dům. Náhodou se

sešli, slovo dalo slovo a spřátelili se.

Léto prožili dobře: kolem teplo, všeho dosyta, jaképak taky hádky? Na podzim se ještě protloukli jakžtakž, ale když uhodila zima, začalo být zle. Vlkovi mrzly tlapy a ovci se třásl zimou ocásek. Tu ovečka pravila: „Víš co, vlku? Postavíme si chaloupku. Budeme si topit v peci a zimu přečkáme v teple." Ale vlk byl líný. Řekl: „Vy ovce jste si zkrátka zvykly žít u lidí pod střechou. Ale mně to vyhovuje třeba i na mraze." Tak si tedy ovce postavila chaloupku sama. Chaloupku s píckou a u pícky lavici. Teď už se zimy bát nemusela. Ó ta měla teploučko! Vlk pobíhal zatím po lese a slídil sem tam, až pak jednou zavyl žalem. Mráz sílil každým dnem a nebylo kam se schovat. Nic naplat, nějakou tu střechu nad hlavou si přece jenom bude muset schystat. Shrabal sníh na hromadu, udupal ho tlapami, ometl oháňkou a jakžtakž uplácal ledovou chýši. Vtom se ale jako naschvál z mraků usmálo slunce, ledová střecha nad vlkem roztála, sněhové stěny se rozvalily. Vlk byl zase bez domova. Co teď? Vypravil se k ovci, postavil se před chaloupkou a zaškemral: „Ovečko, ovečko, otevři maličko! Venku mrzne, až praští, necítím čenich, necítím slechy! Nech mě, abych si alespoň tlamu u tebe ohřál."

I zželelo se ho ovci a pootevřela dveře. Vlk vstrčil tlamu do skuliny, chvíli okouněl a začal znova: „Ovečko, ovečko, přední tlapy mám celé omrzlé, nech mě stoupnout na práh." Ovečka otevřela dveře trochu víc a nechala vlka stoupnout na práh. Ale šedivcovi to bylo pořád málo. „Slyšíš, ovečko, jak fičí vítr?" řekl. „Boky mám jako kus ledu. Nech mě, abych si je ohřál." „Nu což," odpověděla, „tepla neubude, ohřej si boky." Vlk zalezl do chaloupky až po oháňku: „Děkuji ti, ovečko, teď už je mi úplně dobře. Jenom se bojím, aby mi neumrzla oháňka. Bez oháňky by celá moje vlčí krása přišla vniveč." „Ach vlku," řekla ovce, „umíš ty se ale doprošovat! Ty bys měl chodit po vesnicích s žebradlem. No dobře, tak si ohřej i tu svou oháňku." To právě vlk potřeboval. Skočil do chaloupky, podíval se kolem — a hup na pec! Svinul se do klubka a už se vůbec neměl k odchodu.

V noci se probudil. Uf, to se mu chtělo žrát! Až mu kručelo v břiše. Zašátral tlapou kolem — po ovci ani památky. Seskočil na podlahu a dal se do hledání. Jenže ovečka měla za ušima: schovala se před vlkem do bedničky na smetí, a on ji nenašel. A ráno si z něho ovečka dělala dobrý den: „Pročpak jsi v noci nespal, Šedivce, kohos hledal? Strkals nos do všech koutů, ale ovci jsi nenašel, viď!" Vlk proležel na peci celý den. Kvečeru se mu chuť jak náleží přiostřila, a tak zase začal se zvaním: „Polez, ovečko, na pec. Je tu jako v ráji!" „Počkej, vlku," odpověděla ovce. „Ještě jsem nedala kynout těsto na chléb a nemám naštípané dříví. Až to udělám, vylezu za tebou." Vlk se zase nedočkal a usnul. V noci se probudil zlý a hladový jako ... inu jako vlk. Byl by možná i zavyl, ale bál se, že ovci vyleká. Zašátral tlapou — kolem jako po vymření. Ovce na pec nocovat nešla, znala dobře Šedivcovy spády. Vlk seskočil na podlahu, slídil ve tmě sem a tam, ale ovce nikde. Zato ráno dostal od ovečky svůj díl:

Tak ležel až do večera. Rozehřál se a rozpařil, jak náleží, a dostal chuť na dobré sousto. Povídá ovci:

„Vlku, vlku, co vrčíš po nocích, koho hledáš po koutech? Já pod díží seděla a na tebe, na Šedivce, hleděla!"

„Ovečko, ovečko, není už čas jít na kutě? Polez na pec, já se kousek poposunu, místa budeš mít dost."

Přišel třetí večer. Vlk, toť se ví, znova lákal ovci na pec, ale ovečka se potřetí vymluvila:

Ovce pohlédla na vlka. Hlas měl vlídný, ale oči zlé. Svítily mu hladem.

„Kdepak, vlku! Na spaní je ještě brzy. Nezametla jsem podlahu a nevytřepala jsem rohožky."

„Ne, vlku," odpověděla. „Mám zatím práci, ještě jsem neumyla lžíce, a budu také muset prosít mouku. Půjdu spát, až to udělám."

Vlk usnul. A když se v noci probudil, začal zase hledat ovci. Převrátil bedničku na smetí, zvrhl díži — ale ovce jako by se do země propadla. Dočista vytrávil, až mu zuby cvakaly hladem.

Vlk ležel, čekal a čekal, až usnul.

Ovce viděla, že to dobře neskončí, a tak k ránu vyběhla z chalupy. Chodila po lese a ryla kopýtky ve sněhu, až našla bobule -4-

brusinek. Sebrala je na hromadu a začala se po nich převalovat, dokud si celý kožich nepomazala červenou šťávou. Potom vzala dlouhý prut a běžela zpátky k chaloupce. Zůstala stát pod okénkem, zabušila prutem na rám a zařvala strašlivým hlasem: „Je v téhle chaloupce, je tam na peci Šedivec? Už sedm vlků jsem zadávil a tohohle dostanu taky!" Vlk se podíval okénkem: hu, venku stojí strašné huňaté zvíře, celé pomazané krví — vlkodlak! Polekal se, zdvihl oháňku a upaloval z chalupy ven. Zalezl do hlubokého lesa a nos už z něho nevystrčil. Ovce si sněhem smyla z kožichu červené brusinky a začala spokojeně žít v teplé chaloupce.

JAK SI HOLUB STAVĚL HNÍZDO

V

šichni ptáci mají hnízdo, jak se sluší a patří, jen holub má místo hnízda nějaké divné řešeto, div z něho vejce nevypadnou. Jestli chcete vědět proč, poslouchejte.

Dřív si holub vůbec hnízdo nestavěl. Když přišlo jaro, sedla si holubička na zem a snesla vejce tam. Ale jednou se jako duch přikradla liška a všechna vejce zhltla. Ptačí rodiče zaplakali, holub vylétl na keř a žalostně vrkal: „Půl tuctu vajec jsme měli, a ani jedno nezůstalo. Celý půltucet vajec nám ukradla liška!" Plakal holub, naříkal, vrkal, vrkal, a pak si usmyslil, že postaví hnízdo. Nanosil si proutků, ale jak je splést dohromady nevěděl. Sezval ptáky z celého lesa, aby ho naučili tomu umění. Ptáci se slétli a začali holubovi stavět hnízdo. Sotva spletli větévku s větévkou, dal se holub do křiku: „Já už vím, už vím! Už to umím, už to umím!" No, když umíš, tak co bychom se dál namáhali! Ptáci zahodili větvičky na zem a odletěli. Holub kroužil kolem dokola nad stromem, položil proutek sem a zase tam, ale proutky padaly dolů jeden za druhým, holub ne a ne hnízdo uplést. Co dělat? Znova sezval ptáky. Ptáci přiletěli a pustili se do práce. Ale když upletli polovinu hnízda, holub zase začal křičet: „Já už vím! Už to umím!" „Dobrá. Když umíš, tak si to taky udělej." A ptáci odletěli.

-5-

Holub se dal do díla. Sem strčil proutek, tam strčil proutek — ale nic z toho nevzešlo. I volal ptáky potřetí. Ale ptáci nepřiletěli. Už neměli chuť učit učeného, který všechno ví a všechno umí. Tak zůstalo holubovi nedostavěné hnízdo. A od těch dob v něm žije se svou holubičkou.

TAJNÉ SLOVO

C

izí pocestný poprosil v bohatém statku o nocleh, ale selka ho dovnitř nepustila.

„Jdi, jdi si svou cestou!" řekla. „Kdybych každému měla dávat, co by zbylo na mne?" Cizinec šel dál. Na kraji vesnice uviděl ubohou chaloupku, nejbědnější ze všech. Zaklepal. Hospodyně otevřela dveře. „Pojď dál," řekla. „Místa tu sic nazbyt není, ale když jeden přibude, těsněji nebude." Cizinec vešel dovnitř a uviděl celou hromadu dětí. Košilky měly umleté a rozedrané až běda. „Copak, kmotřičko, že své děti neoblékneš?" ptal se cizinec. „Jak mám já vdova takové hejno ošatit?" odvětila hospodyně. „Víc nezbylo, než pro každého po jedné košiličce. A tak jsem prala a prala, až jsem se doprala do děr." Sesedli se k večeři. Hospodyně pozvala i cizince. „Posaď se," řekla mu, „najíš se s námi." Cizinec se podíval na stůl, kde brambory v misce stačily sotva pro děti, a řekl: „Kmotřičko, cesta mě znavila, ani nemám chuť." Lehl si na lavici a brzy usnul. Ráno vstal a rozloučil se s vdovou: „Děkuju ti za tvou vlídnost. A na rozloučenou ti povím tajné slovo: co ráno začneš, dělej do večera."

-6-

„Ach dobrý člověče," smála se hospodyně, „já se i bez tvého tajného slova ani na chviličku neposadím. Vstávám se slunkem a od rána do noci se točím jako v kole." Cizinec odešel. A hospodyně se podívala na děti a pomyslila si: Pravdu řekl ten pocestný, šatky už mají úplně nadranc. Je to bída! Vždyť nejsou sirotkové, rostou přece u matky. Mám trochu plátna, musím je změřit, možná že aspoň starším vyjde každému na košili. Sběhla k bohaté selce, poprosila o loket a dala se do práce. Rozvinula plátno a chtěla naměřit na košili... Ale jak loktem mávla — div divoucí — na druhém konci hned plátna přibylo zase o loket! Měří, měří a nemůže se doměřit. Stokrát už ovinula plátno kolem lokte, ale plátnu není konec. Už se vinulo po celém stole a padalo na podlahu. Vdova seděla za prací až do samého večera. Tu zaklepala na dveře bohatá selka. Celý den neměla pokoje, pořád jen přemýšlela, k čemu ta chudobná sousedka potřebovala loket. Všechen její majetek by se dal přece třískou změřit! Sotva překročila práh, otevřela údivem ústa na celé kolo. Vdova seděla u stolu a všude kolem hory plátna jako sněžné závěje, ani stoupnout nebylo kam. „Odkud se u tebe vzalo takové bohatství?" ptala se bohatá selka. „Ale sama nevím," odpověděla vdova. „Plátna byl kousíček, ani jej nebylo vidět. Začala jsem měřit a proseděla jsem nad tím celičký den. Ten cizinec nebyl jistě obyčejný člověk, ale čaroděj — věděl, jaké slovo říct!" „Který cizinec?!" vzkřikla bohatá selka. „Copak ti navyprávěl?"

-7-

A tu vdova všechno bohaté sousedce pověděla. Vtom se bohačka upamatovala — vždyť ten pocestný nejdřív přišel k ní! Promeškala svou šťastnou chvíli! Popadla ji pořádná zlost a běžela rychle domů. „Hned zapřáhni koně," křikla na čeledína, „a dožeň pocestného. A to ti povídám, bez něho se nevracej!" Čeledín tedy jel. Dohnal cizince teprve k ránu. „Hospodyně mi poručila, abych tě přivezl zpátky. Jestli se nevrátíš, utrápí mě, řekl. „Nu, když je to tak, pojeďme," odvětil pocestný. Sedl na vůz a jeli nazpátek. Bohatá selka napekla a navařila všeho jako o posvícení. Nakrmila cizince koláči a kuřátky a k spánku ho uložila do měkkých peřin. Cizinec se nechal hostit po tři dny a selka to strpěla, nevyhnala ho. Pravda, koláči ho už nečastovala, ale placku ze žitné mouky mu sem tam podstrčila. Čtvrtého dne se vydal na cestu. Selka ho vyprovázela až k vratům. Cizinec mlčel a ona také. Nakonec to nevydržela a zeptala se: „Co mi popřeješ na rozloučenou?" Cizinec na to: „Co ráno začneš, dělej do večera." Selka běžela rychle domů a vytáhla z truhly nejlepší a největší balík plátna. To si naměřím! říkala si. Od hlavy k patě se obléknu, dceři věno pořídím, a ještě bude stačit na prodej. Plátno je tenké, městské, nestálo málo.

Rozložila plátno na stole, vzala do ruky loket, ale vtom si vzpomněla, že jí kyne těsto na chleba, že stojí už od večera. Ještě by mohlo zkysnout, a čeledín by pak chleba nechtěl. No, řekla si, upeču jedna dvě a potom se do toho dám. Vyválela bochníček a vstrčila do pece. Naložila vrchovatě dříví, aby se chleba rychleji upekl, pícka se rozžhavila do červena a bochník se spálil.

VLK A SEKÁČ

S

eděl sekáč u příkopu vedle cesty a zakusoval chléb. Tu vyběhl z lesa vlk, zamířil k sekáči a ptá se: „Co to jíš, člověče?" „Chleba."

To nic, řekla si selka, druhý bude lepší.

„Dej mi také ochutnat!"

Vyválela druhý a vsadila do pece. I ten se spálil. Pustila se do třetího. A těsta v díži neubývá, vzdouvá se až po okraj, jen taktak že se nevyvalí na podlahu.

Sekáč ulomil ze skrojku a podal vlkovi. Vlk to sousto zhltl, oblízl se a řekl:

Selka pobíhá od stolu k peci jako divá — jeden bochník slepí, druhý posadí do pece a třetí vytáhne. A každý, který vyndá, je černější než uhel.

„Máte ale vy lidé dobroty! Taky bych chtěl mít každý den něco takového na zub."

Všechny police jsou už vyrovnány spáleným chlebem, na lavicích leží hory černých bochníků, na podlaze se vrší hotové hromady, a těsta v díži pořád neubývá.

ráčí."

Selka by byla všeho ráda nechala, znavila se už na smrt, ale jako by ji někdo k díži a k peci přikoval. Ruce samy mísí, samy válejí bochníky, samy je sázejí do pece. Tak se lopotila až do večera. Jak se slunce schovalo za střechami, byla díže prázdná. Sedla si selka na své spálené bochníky a dala se zlostí do pláče.

„A proč ne?" řekl sekáč. „Nasij obilí a můžeš si popřát, co hrdlo „To taky udělám!" zaradoval se vlk. „Poslechni, sekáči, buď tak dobrý, nauč mě, jak se to dělá." A tak začal sekáč vlka poučovat: „Nejdřív musíš zorat zem ..." „A budu mít chleba!" „Ty bys tomu dal!" sekáč na to. „Půdu musíš uvláčet, potom zasít..." „A potom už to bude?" „I kdepak, počkej trochu," řekl sekáč. „Na podzim zasiješ zrno, přes zimu si poleží v zemi, na jaře vzejde žito a v létě ..." „V létě si už budu moct zakousnout!" „I co tě nemá, holečku! Žito musíš posekat, svázat do snopů, postavit do panáků, aby je vítr profoukal a slunce vysušilo, a pak ..."

-8-

„Budu mít chleba!" vykřikl vlk. „To nebudeš," pravil sekáč. „Žito musíš svézt do stodoly, vymlátit, provát, odvézt do mlýna, semlít na mouku ..." „A sníst!" „Ach vlku, vlku," řekl sekáč, „jsi ty ale nedočkavec! Z mouky musíš nejdřív zadělat na těsto, do těsta přidat kvásek, vsadit do pece ..."

A rovnou na kobylu — hop! A kobyla po něm — kop! Až se milý vlk svalil na zem. Chvíli zůstal ležet, ale potom se zdvihl a znova — hop! A kobyla znova — kop! Divže vlkovi všechny kosti v těle nezpřerážela. Vlk se odplížil zpátky k sekáči. „Ne," řekl, „ani na hříbátko už chuť nemám." „Pročpak?" zeptal se sekáč.

„A vytáhnout chleba?" „Ano, pak už vytáhneš chleba a můžeš se do něho dát." Vlk si povzdychl a povídá:

„Ale — ta jeho matka, stará kobyla, má náramně velká a tvrdá kopyta." Sekáč se zamyslil znova a povídá:

„Ne, já chleba nechci. Nějak mě na něj přešla chuť." „A pročpak?" otázal se sekáč „Ale — musí se na něj náramně dlouho čekat," řekl vlk. „Raděj mi poraď, jak bych si co nejrychleji nacpal břicho." Sekáč se zamyslil a řekl: „Dobrá, běž tedy na pastvisko. Pase se tam stará kobyla s hříbátkem. To hříbátko si sežer." Vlk se zaradoval a běžel na pastvisko. Vidí, jak se tam pase velké stádo koní a uprostřed nich stará kobyla s hříbátkem.

„No dobrá. Běž na louku. Pase se tam beran. Ten bude mít kopyta menší." A tak běžel vlk na louku. Uviděl berana a řekl: „Poslouchej, berane, člověk mi rozkázal, abych tě sežral." „No, když tak rozkázal člověk, nedá se nic dělat," odpověděl beran. „Jenom mě prosím tě netrhej na kousky, bratře vlku, nekaz mi kožíšek. Víš co, uděláme to takhle: postav se u plotu, rozevři pěkně tlamu a já se rozběhnu a skočím ti rovnou do chřtánu." Vlk šel k plotu, zeširoka se rozkročil, rozevřel tlamu od ucha k uchu a čekal.

Počkal, až kobyla s hříbátkem přišla trochu blíž, a zavolal:

Tu se beran rozběhl a ze vší síly trkl vlka do hlavy.

„Hej, hříbátko, člověk mi rozkázal, abych tě sežral!"

Vlk se svalil na zem a dvě hodiny o sobě nevěděl.

„No tak pojď!" řeklo hříbátko, horempádem utíkalo k matce a schoulilo se jí pod břicho. Vlk se rozlítil a zaryčel: „Tak ty si budeš se mnou hrát na schovávanou?"

-9-

Beran nebyl hloupý, vzal nohy na ramena a utekl. Konečně se vlk vzpamatoval. Otevřel oči, otočil hlavu napravo, nalevo, dívá se — beran nikde. A tak se vlk zdvihl ze země a povídá: „Sežral jsem ho, nebo ne? Už to tak bude, asi jsem ho sežral!"

JAK SE SOVY UČILY ZPÍVAT

Z

a dávných dob zpívali všichni ptáci stejně. Povstal z toho veliký zmatek. Zaslechl třeba holub krásnou písničku a myslil si, že to cukruje jeho holubička. Vzlétl za hlasem, a dostal se rovnou do drápů supovi. Anebo začal hejl s rudým hrdlem svolávat svá mláďata, a sletěli se šedí vrabčáci... Takovýhle život nakonec ptáky omrzel; rozhodli se, že naskládají všechny zpívánky do veliké truhly a budou po řadě táhnout. Kdo jakou píseň vytáhne, tu bude zpívat celý jeho rod. Ptáci si smluvili den, hodinu i místo a sletěli se ze všech končin lesa k rozdílení. Jen sovy se opozdily. Byly hrozně líné a náramně rády si pospaly. Ptáci, letěli kolem k smluvenému místu, zvali dvě sovy dřímající na větvi, ale ty jen pootevřely své kulaté oči a pravily jedna druhé: „Proč spěchat? Nejlepší písně jsou vždycky nejdelší a nejtěžší, ty se jistě skutálely až na dno a zbudou právě na nás." Sovy se vypravily za svým přídělem teprve k večeru. Nahlédly do truhly, ale ta už byla prázdná. Všechny písně si rozebrali druzí ptáci. A tak na sovy nezbylo nic. Ale copak je možno žít bez písničky? Nevíš ani, jakým hlasem se kamarádovi ozvat. Sovy naříkaly, truchlily, a nakonec řekly: „Vymyslíme si tedy pro sebe nějakou písničku samy." Ale nebylo to nijak snadné. Tu začaly takovou, že se jim z toho vlastní uši rozbolely, tu se zas daly do trylkování a už se radovaly, jak jim to pěkně jde, když najednou zaslechly, jak tentýž kousek, ale mnohem ladněji, notuje nějaký ubohý střízlík. Sovy se načisto znavily. A ptáci kolem dokola štěbetali od rána do večera jim na zlost. - 10 -

Jednou navečer se potkaly dvě sovy kmotřičky v křovině za vsí. Tlachaly o všem možném a rozpovídaly se i o svém smutném osudu. A tu jedna z nich pravila: „Co abychom se přiučily u lidí?" „To je nápad," odpověděla druhá, „zrovna teď jsem slyšela, že se dnes ve vsi strojí svatba. A na svatbách se zpívají nejhezčí písně, to je jistojistá pravda." Co řekly, udělaly. Letěly do vesnice, rovnou do dvora, kde se slavila svatba. Uvelebily se na jabloni poblíž chalupy a napjaly sluch. Ale měly smůlu: nikdo z hostí nezpíval, a sovy už omrzelo sedět na větvi. „Jak je vidět, nedočkáme se pomoci ani od lidí!" posteskly si a už se chystaly, že poletí po svých. Vtom vrzly dveře, hlučně se rozevřely a nějaký rozjařený brach vykřikl z plna hrdla: „Juchúch — uú!" „Slyšíte, dámo, to je moje píseň!" vzkřikla první sova. „Dobrá, buďsi," odvětila druhá. „Máte vy ale štěstí!" V té chvíli se ve stáji probudil kůň a hlasitě zafrkal. „A tohle je zase moje, moje písnička!" zvolala ihned druhá sova. A obě vesele odletěly, aby byly co nejrychleji v rodném lese a mohly se pochlubit ostatním ptákům svými překrásnými písněmi. Kdo se někdy v noci zatoulal do borového, březového nebo jedlového lesa, jistě uslyšel, jak na sebe volají dva ptáci. Jeden křičí: „Húúúú! Húú!" A druhý mu odpovídá: „Rrr ... Rrr ... Chrr-rrý!" To jsou ty sovy, co za starých časů letěly na svatbu, aby se naučily písničkám.

PROČ SE KOCOUR MYJE PO JÍDLE

J

ednou zalétl vrabec na selský dvůr a začal tam klovat zrní.

Poskakoval si po trávě, sbíral zrníčko po zrníčku, a za rohem ho pozoroval hospodářův kocour. A najednou ze všeho dívání hup na vrabce! Lapil ho za křídlo a povídá: „To nebude dnes špatná snídaně!" „Ale, ale, pane kocoure!" zaštěbetal vrabec. „Snad mě nechcete sníst?" „Mám se s tebou snad mazlit či co?" prskl kocour a chystal se ukousnout vrabci hlavu. „Styďte se přece, pane kocoure!" zaštěbetal zase vrabec. „Vždyť jste se zapomněl umýt! Copak nevíte, že váš pán a paní i všichni lidé na světě se nejdřív umyjí a teprve potom jdou snídat?" „To máš pravdu!" řekl kocour a zdvihl tlapku, aby si pěkně umyl tlamičku. Vrabčák se dlouho nerozmýšlel a hop! — uskočil, zatřepetal křídly a uletěl. Kocour se náramně rozzlobil. „No počkej, teď už mě nenapálíš!" řekl, „ať si to lidé dělají, jak chtějí, ale já budu nejdřív snídat a teprve potom se budu mýt." A od těch dob se všichni kocouři na světě myjí po jídle.

JAK BEDNÁŘ PŘELSTIL VLKA, MEDVĚDA A ZAJÍCE

B

ednář sbíjel v lese velikou díži. Už stáhl všechny dužiny a nasadil obruč, zbylo jen tu a tam něco přihoblovat. Vtom uslyšel, jak za ním zapraskaly větve. Ohlédl se a zůstal, jako když ho přimrazí. Rovnou na něho se žene medvěd! Co počít? Vylézt na strom? Medvěd tam vyleze také. Dát se na útěk? Medvěd ho dožene. Bednář ztratil dočista hlavu. A medvěd už lámal křoví pár kroků od něho. V poslední chvilce bednář nadzdvihl díži a vklouzl pod ni. A medvěd byl tu. Co je tohle? Ani seno, ani sláma ... Nakonec se posadil na díži, aby si trochu pohověl. Seděl a odháněl tlapou komáry. Tu běžel kolem vlk po své práci. „Kam tak naspěch?" zavolal na vlka medvěd. „Poseď se mnou, Šedivce, a vypravuj mi něco." Tak seděli medvěd s vlkem a rozprávěli o tom i onom. Tu vyskočil z křoví zajíc a hopkoval po loučce. Medvěd zavolal i na zajíce: „Zastav se, Ušáku! Ještě tě neomrzelo to skákání? Pojď k nám na kus řeči!" Zajíc se nedal dlouho přemlouvat. Posadil se vedle vlka a medvěda a začal repetit o lesních novinkách. Vlk poslouchal, poslouchal, a najednou povídá: ,Já bych ale jedl! Dočista mi kručí v břiše." „Máš pravdu," medvěd na to, „sběhni někam, zubatý vlku, a přivlékni něco k jídlu. Já se také po něčem poohlédnu."

- 11 -

„Dobrá," odvětil vlk. „Předevčírem jsem uviděl v dědině u bednáře tučného berana. Půjdu a zkusím ho vytáhnout z chléva. A co přineseš ty, medvěde?"

Ale nakonec se i on ukázal mezi stromy. Sotva se vlekl, sotva nohama pletl. Zajíc s medvědem si pomyslili, že to jistě ukořistil velikého berana a že se mu těžko nese.

„Na zakousnutí by byl dobrý med," odpověděl medvěd. „Právě u toho tvého bednáře se teď ve včelíně vydařil náramně sladký."

Konečně se vlk, celý opařený, jakžtakž dobelhal ke kamarádům. Svalil se na zem a dal se do pláče a naříkání.

„A bednářce se letos urodilo zelí — každá hlávka jako tvoje palice, medvěde!" řekl zajíc. „Já zaběhnu do bednářovy zahrádky."

„Co je s tebou, vlku?" ptal se medvěd. „Kde máš berana?"

Bednář seděl pod díží a všechno slyšel. I zatroleně, to mi takhle zničí celé hospodářství, řekl si. Jenomže já nejsem dnešní. Já vás naučím, že budete na bednáře vzpomínat celý život! Kamarádi se smluvili, že se sejdou zase na témž místě, a rozběhli se různými směry. Vlk ke chlévu, zajíc na zahradu a medvěd do včelína. Tu vylezl také bednář z díže a utíkal, co měl síly, přímo ke své chalupě. Běžel nejkratší cestou, aby se tam dostal dřív než vlk. A povedlo se mu to. Berana — od hříchu raději dál — zahnal domů, nakázal ženě svařit hrnec vody a potom se schoval za rohem chléva. A vskutku, zanedlouho přiběhl vlk na bednářův dvůr. Proklouzl vraty a rovnou do chléva. Bednář vpustil vlka dovnitř, zabouchl za ním dveře a křikl na ženu: „Hej, panímámo, vodu!" Ta už měla hrnec připravený. Bednář pootevřel dveře, a sotva vlk s nepořízenou vyskočil z chléva, vychrstla na něho hospodyně vařící vodu. Vlk zavyl a vyrazil na útěk. Bednář taky nezůstal doma. Přeskočil plot a utíkal do lesa na známé místo. Přiběhl ke své díži a zase pod ni pěkně zalezl. Seděl a čekal — a opravdu, po nějaké chvíli se přikolébal medvěd s velkým úlem a za ním přihopkoval majíc s hlávkou zelí. Jenom vlk se opozdil. Jak by ne, po takové lázni se moc pospíchat nedá! - 12 -

„O beranovi mi ani nemluvte. Ach kamarádi, dobře vám radím: S člověkem raději nemějte žádné spolky. A nejvíc se střezte vřelé vody. Jak uslyšíte: Hej, panímámo, vodu!, vemte nohy na ramena a ani se neohlížejte." Sotva to vlk dořekl, zakřičel bednář pod díží, co mu hrdlo stačilo: „Panímámo, panímámo, vodu!" A teď se vám děly věci! Medvěd se skulil po hlavě z díže, zajíc skočil do křoví, vlk zavyl strachem a — kde jen se v něm vzala ta síla? — utíkal jako splašený. V tom okamžení byla louka, jako když ji vymete. Tu vylezl bednář pomaloučku zpod díže, hodil ji na rameno, na druhé posadil úl s medem, sebral hlávku zelí a s veselou písničkou se vydal k domovu.

HOŘE PŘEHOŘE ili kdysi dva sousedé. Jeden byl bohatý a druhý chudák. Ať se boháč pustil do čeho chtěl, ve všem mu přálo štěstí. Kopejka přitahovala kopejku, rubl přivábil sto dalších. A chudák robotil dnem i nocí, ani záda nenarovnal, ale nic se mu nedařilo, všechno mu šlo křížem. Zasil na poli — obilí mu potloukly kroupy; a když koupil za poslední groše bezrohou kozu, vlk mu ji zadávil...

Ž

Jednou se oba sousedé vypravili do města na trh. Boháč naplnil vůz až dovrchu slaninou, sýrem a bečkami s máslem. Chudák hodil na rozeschlý vozíček snopek lnu a jel. Přijeli do města. Boháče hned obstoupili kupci, rozebrali mu v mžiku všechno zboží a nasypali plnou mošnu zlata. Ale na chudákův len se nikdo ani nepodíval. Jen jedna babka se přišourala, obrátila len sem a tam, ohmatala a šla zase pryč. Chudák utíkal za ní: „Kup, prodám lacino!" Babku nedohnal, ale zato přišel o svůj majetek. Len ukradli zloději, a ještě mu odvezli vozík i s koněm. Co si měl chudák počít? Poprosil boháče, aby mu půjčil dva nebo tři groše; chtěl si koupit nové dřeváky, protože staré byly už skrznaskrz prošlapané. Ale boháč se otočil, jako by neslyšel, sedl na vůz a odjel z trhu. I to mu bylo na obtíž, aby souseda svezl. Šel tedy chudák pěšky. Cesta vedla lesem a začalo se už stmívat Chudák se sotva belhal, a tu ještě ke všemu klopýtl o souček. Zastavil se a ztěžka povzdychl: „Ach ty moje hoře přehoře!" Sotva to dořekl, objevila se před ním ženština, ale jaká strašlivá, kostnatá, vlasem zarostlá! Zatarasila celou cestu a hlavu opřela o vrcholek sosny. - 13 -

Chudák se polekal: „Kdo jsi? Odkud ses tu vzala?" „Jsem tvoje Hoře. Volal jsi mě, tak mě teď poneseš na zádech!" „Dobrá, milé Hoře, ale jsi nějak moc veliké! Nemohlo by ses zmenšit aspoň na polovic?" „Proč ne, to mohu," řeklo Hoře, zakolébalo se a zahoupalo, a hned bylo o polovinu menší. Chudák se podíval, podrbal se za uchem a řekl: „Pořád jsi ještě moc veliké, Hoře moje. Neunesu tě." A tak se Hoře zmenšovalo ještě dál, tálo před očima jako sněhová závěj. Už bylo jako obyčejný člověk, jako malé dítě. Ale chudák pořád jen volal: „No tak, ještě! Ještě trošku!" Nakonec už bylo Hoře veliké jako oříšek. Chudák věděl dobře, kam pěnkava nosem sedá, vytáhl tabatěrku, milé Hoře tam strčil a zaklapl víčko. Potom dal tabatěrku do kapsy a vykročil dál. Šel, šel, až došel ke mlýnu. Vesele se točila mlýnská kola, rachotila v ložiskách, až se voda u stavidla pěnila jako ve varu. Chudák se zastavil, vytáhl z kapsy tabatěrku a mrštil jí přímo tam, kde voda kolotala vírem. „Propadni se, Hoře moje, ať po tobě ani dechu, ani slechu nezbude! Odtud se už nedostaneš." Teď bylo chudákovi lehko u srdce! Zanotoval písničku a vykročil k domovu. Hoře a veselí se spolu nesnesou. Jakmile tě hoře opustí, ani se nenaděješ, a usměje se na tebe štěstí. Tak i u našeho chudáka. Neušel ještě ani deset kroků a vidí, jak se mu něco zablýsklo pod nohama. Shýbl se — vždyť je to zlaťák, a ještě k tomu zbrusu nový! I podívejme, to mám na koně, řekl si chudák a zanotoval ještě hlasitěji.

Vykračoval dál, prozpěvoval a přemýšlel si. Kůň je pro sedláka to nejdůležitější, ale bez vozu se také neobejdeš.

„Ach běda, potkalo mě neštěstí! Šel jsem kolem tvé hráze a spadl mi do vody měšec zlata. Měj slitování a vypusť vodu. Možná že ho na dně najdu."

Jen na to pomyslil, když na cestě zase něco zablýsklo. Chudák se shýbl, a věřte nebo nevěřte, zdvihl ještě jeden zlaťák. Šel dál, cinkal zlaťáky a přitom ho napadlo:

Mlynář mu uvěřil a vodu vypustil. Boháč začal hledat chudákovu tabatěrku. Všechny kameny zpřevracel, celý se zmazal blátem, až ji konečně našel.

Ale dobré hospodářství přece potřebuje i krávu! A co byste tomu řekli? Kde se vzal tu se vzal, ležel na cestě třetí dukát. Jako by ho tam schválně někdo pohodil. Chudák ho zdvihl a strčil do kapsy k dvěma ostatním. Vrátil se domů, koupil koně, vůz i krávu a začal pomaloučku hospodařit. Jenomže teď už mu šlo všechno jinak. Čeho se dotkl, všechno se dařilo, na co sáhl, všechno jako květ. No, a lenošení neměl v lásce ani předtím. A tak se mu začalo hospodářství rok od roku spravovat. Chudákovi se nežilo o nic hůř než sousedovi. Bohatým však, jak známo, závist nedá spát. Boháč teď neměl ani chvilku klidnou. Jak to, že dřív byl chudý soused bědnější než žebrák, a teď si žije a žádnou nouzi nezná? Nevězí za tím nějaké tajemství? Zašel boháč k chudákovi, jako by se chtěl poradit o hospodářství, a začal se ho vyptávat a vyzvídat. A chudák mu hned ve své prostotě všecičko pověděl — jak se vypořádal se svým Hořem, jak je utopil pod mlýnským stavidlem. Tak je to tedy, pomyslil si boháč. No dobrá, já ti ukážu, zač je toho loket. Kdyby všichni chudáci takhle shodili hoře ze svých ramen, nebude, kdo by na bohaté pracoval. Hned na druhý den zajel boháč do mlýna. Vpadl k mlynáři a dal se do nářku a do vzdychání:

- 14 -

„No, sousedíčku, teď se drž! Pustím tvoje Hoře ven, ať ti chodí v patách jako zastara." Stiskl zámeček, víčko cvaklo a chudákovo Hoře — hop! — vyskočilo z tabatěrky. Nejdřív nebylo větší než ořech, ale pak vám začalo růst jako z vody! Už bylo veliké jako dítě, pak jako pořádná ženská a ustavičně rostlo a rostlo. Vztyčilo se až nad střechu mlýna. Protáhlo se, otřepalo a řeklo: „Ach jak ti děkuji, boháči, už jsem myslilo, že přišla má poslední hodinka. Za to ti budu teď věrným druhem a nikdy tě neopustím." „Co to povídáš?" polekal se boháč. „Vždyť ty nejsi moje Hoře, patříš přece chudákovi! Běž honem k němu." „To jako k tvému sousedu? Ale co tě vede! Tu lišku podšitou, toho zlosyna nechci už ani vidět. Tys mě zachránil, s tebou také zůstanu." Boháč se celý rozklepal strachy. Umlouval Hoře tak i onak, aby ho nechalo jít, že se spolu rozloučí. Ale Hoře jen potřáslo hlavou a rozplynulo se jako dým. Tu vyskočil boháč na vůz a přetáhl koně bičem. Kůň vyletěl po cestě, jako když mu hlavu zapálí, a boháč ho ještě popoháněl bičem. Švihal ho po hřbetě i po slabinách a říkal si: Možná že mě Hoře nedohoní. Možná že mu ujedu! Sotva na to pomyslil, vzepjal se kůň z posledních sil, ale tak, že boháč vypadl z vozu a zlomil si ruku.

A pak bylo ještě hůř. Boháč se jakžtakž sebral ze země a vlekl se dál po cestě. Ještě nedošel k vesnici, když uviděl, jak celý jeho statek stojí v plamenech, jen kouř se kolem válel. Všechno mu shořelo na prach — peníze, dobytek i dům.

JAK DAL STEPAS PÁNOVI ZA VYUČENOU

P

řed dávnými časy žil na velikém statku jeden bohatý pán.

Všeho měl dostatek: v konírnách koně, ve chlévech krávy, ve stodolách nejlepší zrní. Ale pořád mu to bylo málo. Náramně lakotný a všemi mastmi mazaný byl tenhle pán! Ve dnech, kdy se konal trh, vstával za svítání, vycházel na silnici, a jak uviděl sedláčka, že vede vola nebo koně na prodej, hned ho zastavil s otázkou: „Hej, Jurgisi, tak co, prodáš kočku?" Pán nazýval všechny poddané Jurgisi, jejich ženy Magdami, voly kočkami a koně krysami. Takový už byl jeho zvyk. Nebylo by na tom ještě nic špatného, ale bída byla, že za vola nebo za koně dával pán jen o málo víc než za kocoura nebo za bílou krysu. A přesto mu různí Jurgisové i Magdy svůj dobytek prodávali. Co měli dělat? Kdyby neprodali, vzal by si zadarmo. Našel se však člověk, který byl chytřejší než ten pán. Říkali mu Stepas. Jednou se náš Stepas vypravil, že prodá svého vola. Uvázal ho za rohy na provaz a vedl po silnici na trh. A kde se vzal tu se vzal, z křoví, které rostlo při silnici, vyskočil pán, postavil se doprostřed cesty a povídá Stepasovi: „Hej, Jurgisi, prodej mi svého kocoura!" „Proč ne?" řekl Stepas. „Kup si. Ale mám jednu podmínku: kocour tobě a ocas mně." „Jsi ty ale hlupák," zasmál se pán, „k čemu ti bude ocas bez kocoura?" - 15 -

„To už je moje věc," odpověděl Stepas. Pán odpočítal Stepasovi pár měďáků, Stepas uřízl volovi oháňku a šel svou cestou. Na podzim dolehla na Stepase nouze znova — pánovy grošíky se brzy rozkutálely. Stepas si usmyslil, že prodá koně. I vedl ho po silnici, až došel na známé místo, a tu zase před ním stojí pán, jako by ze země vyrostl. „No, Jurgisi, prodal jsi mi kocoura, prodej i krysu," řekl pán. Stepas se poškrábal za uchem a ztěžka povzdychl.

Co měl ubožák dělat? Prodal pěkná březová polena za cenu, za kterou by nikdo ani slámu nedal. Za nějaký čas pán onemocněl. Co se jen k němu z města najezdilo lékařů! Ale žádný mu nepomohl. Když se o tom Stepas dověděl, přilepil si na bradu černý plnovous, vypůjčil si u souseda nejlepšího koně a s uzlíkem pod paždím cválal na pánův statek. Prohlásil se za lékaře z daleké země a vstoupil do panského domu. Pánova manželka se zaradovala nad příchodem úctyhodného doktora a odvedla ho do ložnice. Lékař prohlédl nemocnému jazyk, poklepal mu na prsa, ohmatal břicho a nařídil zatopit v lázni.

„Co dělat," odpověděl. „Když už prodat musím, tak raději svému pánu než cizímu."

„Těžká choroba postihla nemocného!" pravil. „Jen horká pára a zámořská mast jej může vyléčit."

Pán vyšťáral v kapse pár ošoupaných měďáčků, hodil je Stepasovi a už zdvíhal nohu, aby se posadil na koně.

Když byla lázeň do horka vytopena, odnesli do ní nemocného a nechali jej s lékařem o samotě. Lékař ho svlékl, položil na lavici, potom vytáhl cosi z uzlíku, strčil to pánovi pod nos a zeptal se:

Ale tu povídá Stepas: „Počkej, pane, ty jsi nějak zapomněl na mou podmínku. Dovol, abych nejdřív uřízl kryse ocas." „Pro mne za mne, uřízni," zasmál se pán. „Mně se krysa hodí i bez ocasu." Stepas uřízl koníkovi ohon, a když se vrátil domů, zastrčil jej za trám ve stropě, hned vedle volské oháňky.

„Víš, co to je?" „Volská oháňka," odpověděl pán. „A nevzpomínáš si náhodou na toho kocoura s volskou oháňkou, kterého jsi odkoupil od Jurgise?" řekl Stepas. A začal tou oháňkou sázet pánovi jednu za druhou. „Vzpomínám," křičel pán, „hned jsem si vzpomněl!"

Přišla zima a bída zkrušila Stepase ještě hůř. I narubal březových polen, naložil je do saní, zapřáhl se do nich místo koně a jel dříví prodat.

„To je dobře, že sis vzpomněl. Teď už budeš jistě umět rozeznat kocoura od vola a Jurgise od Stepase," řekl sedláček, přetáhl ještě jednou pána na rozloučenou a vyběhl z lázně.

Ani tentokrát se ale do města nedostal. Pán ho zastavil na starém místě. Stanul před ním uprostřed silnice a povídá:

A pán se rozstonal ještě víc. Sténal a vzdychal, ale o tom, jak ho léčil lékař z daleké země, se nezmínil ani slovíčkem; bránil mu stud.

„Pěkně vítám, Jurgisi! Kampak táhneš tu slámu? Prodej mi ji! Aspoň budu mít čím kravám podestlat."

Za několik dní se dal Stepas na pánově statku vidět znova. Tentokrát si přilepil vousy ryšavé, nasadil si modré brýle a hlavu si ovinul strakatým šátkem na způsob tureckého turbanu.

- 16 -

Pánova čeleď ho přivítala s náležitou úctou. Tenhle lékař je jistě opravdový učenec, vždyť tak podivně vypadá, nerozumí po našem a jenom znameními se domlouvá! Cizince zavedli k nemocnému. Lékař si ho celého prohlédl, proklepal ho po jedné straně, potom po druhé, podíval se do úst a potřásl hlavou. Vážná prý je to choroba a s léčením bude potíž! Vyhnal všechnu pánovu čeleď z pokoje a nakázal, aby nikdo nevstupoval, i kdyby nemocný křičel sebevíc. Jakmile zůstali lékař a nemocný o samotě, vytáhl Stepas cosi ze šosu, ukázal to pánovi a zeptal se:

Cikánka se podívala nemocnému do očí, foukla mu do dlaní, potom potřásla hlavou a řekla: „Vzácný pane, já nejsem zvyklá čarovat mezi čtyřmi stěnami; pojďme raději na zahradu." Pán jakžtakž sebral síly, zdvihl se z postele a šel za cikánkou. Ta ho zavedla do křoví opodál domu a najednou vytáhla ze šátku poleno. „Víš, jaké je to dřevo?" otázala se. „Březové," odvětil pán. „A nevzpomínáš náhodou na březová polena, co se u tebe proměnila v slámu?" řekl Stepas a začal mu milým polenem přeměřovat záda.

„Víš, co to je?“ „Koňský ohon," odpověděl pán. „A není náhodou krysí?" Stepas na to. V ten ráz pán věděl, odkud vítr fouká. Chtěl vyskočit a volat o pomoc, ale Stepas mu koňským ohonem tak vyprášil kožich, že milý nemocný ztratil řeč. Nasolil mu zkrátka, co se do něho vešlo, a ještě to kořenil takovouhle řečí: „Tumáš, abys věděl, že kůň není krysa! Tumáš, abys nekupoval koně za zlámaný pětník!" A když mu tak dal řádně za vyučenou, nechal mu koňský ocas na památku a odešel. Pán neřekl svým služebníkům nic ani tentokrát, nařídil jen, aby hnali všechny lékaře a doktory ke všem čertům. Ale Stepas ho přece jen dostal znova na vějičku. Navlekl si pestrou sukni, na hlavu uvázal šátek, do uší vetkl náušnice — nic naplat, byla z něho opravdová cikánka. A v takovém přestrojení přišel na panský statek. Jak by se mohl pán dovtípit? Rozkázal, aby k němu cikánku pustili; jen ať mi pošeptá do ucha nějaké to zaklínání, pomyslil si, možná že zažene chorobu. - 17 -

„Vzpomínám si, vzpomínám," křičel pán. „Tak si pamatuj, že se kravám polena nepodestýlají!" pravil Stepas, hodil poleno do křoví a šel svou cestou. Pán nevstal celý měsíc z postele, a když se uzdravil, nikdy už od poddaných ani voly, ani koně za měďáky nekupoval.

TŘÍSKA A KŮRA il jednou bohatý sedlák a tak lakomý, že u něho žádný čeledín déle než měsíc dva nevydržel. Z lidí div kůži nesedřel a krmil je tak, že to bylo málem na umření.

Ž

Šla o něm po všem okolí nedobrá pověst. Ať lákal milý sedlák jak chtěl, ať hory doly sliboval, nikdo už mu nevěřil, nikdo se nechtěl k němu dát najmout. A času bylo už věru namále. Druzí už orají a sejou, jen u něho práce stojí. Co počít? Sedlák se rozhodl, že se vypraví do vzdálené vesnice. Tam mě nikdo nezná, říkal si, možná že se mi podaří sehnat někoho za čeledína. Vydal se na cestu před svítáním. Šel zčerstva, ale přesto ho noc zastihla na cestě a zrovna v hlubokém lese. U rozcestí se posadil na pařízek. Seděl a vzdychal. Vtom nablízku něco zašumělo, jako kdyby kovář zatahal za měchy. Sedlák zdvihl hlavu a vidí, jak se mezi stromy něco mihlo, snad veliký pták, snad jen jakýsi stín. A čísi hlas se ptá: „Proč vzdycháš? Stihlo tě neštěstí?" „Takové neštěstí," odpověděl sedlák, „že mi ani starý hospodář, lesní muž, nemůže pomoci." „Ale může. Řekni jen, co potřebuješ." „Potřebuju takového čeledína, který by co nejmíň jedl a pil a hodně pracoval." „Nu, to není nic těžkého. Přijď ve čtvrtek přesně o půlnoci tady na to rozcestí a hlasitě hvízdni. Vyjde k tobě starý hospodář a možná že

- 18 -

se dohodnete. Ale musíš s sebou přinést černého zajíce. Za černého zajíce ti dá, co budeš chtít." Znova zašumělo něco ve větvích, zrovna jako v kovárně, když pomocník stiskne měchy. Poté všechno utichlo. Sedlák zůstal sedět na pařízku až do svítání a pak se vydal k domovu. Konečně se dočkal čtvrtka; pustil se do lesa na známé rozcestí. Kde ale seženu černého zajíce? říkal si v duchu. No nic, přinesu mu místo zajíce černého kocoura. Možná že si toho ve tmě nevšimne. Chytil černého kocoura, strčil ho do pytle a šel. Na rozcestí se zastavil a hvízdl. Nikdo se neozval. Hvízdl ještě jednou, zase nic. Hvízdl potřetí. Tu se za stromem objevil sám starý hospodář. „Jaké máš přání?" zeptal se sedláka. Sedlák pravil: „Přinesl jsem ti na prodej černého zajíce." „A co za něho chceš?" „Chci za něho čeledína a děvečku, kteří by mi pilně sloužili a jídlo nežádali." „Proč ne, můžeš je mít," řekl starý hospodář. „A na kolik let je chceš najmout?" „Kdyby na mně bylo, třeba na celý život," odpověděl sedlák. „Ne, to nepůjde," pravil starý hospodář. „Uzavřeme smlouvu na sedm let. A po sedmi letech mi přines sedminu toho, co ti čeledín s děvečkou vydělají. Přineseš — li, nechám ti je dalších sedm let. Tak co, souhlasíš?" „Souhlasím, pročpak ne! Ale chtěl bych se teď na ty robotníky podívat. Nerad kupuju kocoura v pytli...," řekl sedlák a hned se kousl do rtu: vzpomněl si, kdo v jeho pytli sedí.

„Počkej, počkej," zbystřil sluch starý hospodář, „co sem pleteš kocoura?" „I nic, to já jen tak," odvětil sedlák. „Povídám, bude se mi ten tvůj čeledín s děvečkou líbit? Rád bych se na ně nejdřív podíval..."

Noví služebníci se pustili u sedláka do práce. Od rána do noci robotili na poli i v domě, o jídle nebo pití ani slovíčko, všechno jim v rukou jen hrálo. Jenom za velkého vedra jim začalo v rukou i v nohou jaksi skřípět. Sedlák je polil vodou ze studny a práce šla zase jako dřív.

„Nu, o to nemusíš mít strach," řekl starý hospodář a zmizel za stromem. Za malou chvíli se objevil znova — s pytlem na zádech.

Služebníci pracovali a sedlák bohatl. Každý rok mu v komoře přibyl měšec zlata. Za sedm let sedm měšců.

„Tady máš čeledína," řekl a vytřepal z pytle třísku velikou jako přeslici.

Přišel čas vyrovnat se podle smlouvy. Ale sedlákovi bylo peněz líto. Copak je to žert dát najednou celý měšec zlata? To přece nejde.

Sedlák užuž otvíral ústa: Děláš si ze mne blázny nebo co? Ale vtom spatřil, že před ním stojí chasník jako hora, v ramenou měl jistě dobrý sáh.

Přemýšlel, rozmýšlel — a nakonec na to přišel. Nasypal plný měšec roztlučených střepů a odnesl jej v smluvenou dobu do lesa na rozcestí. Však to nějak dopadne. Starý hospodář nemá bystré oko. Když tenkrát vzal pytel a vůbec se do něho nepodíval, nepodívá se možná ani teď, řekl si.

Starý hospodář zatřepal pytlem podruhé — a na zem vypadl kus kůry veliký jako vřeteno. „A tady máš děvečku!"

Donesl měšec na známé místo. Starý hospodář už tam čekal: „Přišels?" zeptal se.

Dořekl — před sedlákem vyrostla štíhlá, vysoká dívčice. „Takové pracovníky aby pohledal!" pravil starý hospodář. „S těmi můžeš dříví vozit i zemi orat. O jídlo ani o pití jaktěživi nepožádají. Jenom v létě, až budou parna, vychrstni na ně jedno nebo dvě vědérka vody, aby nevyschli — žádnou jinou práci s nimi mít nebudeš. Budou ti dobře sloužit! Tak co, podepíšeme smlouvu?" „Proč ne? Podepíšeme," řekl sedlák.

„Přišel, jak vidíš," odpověděl sedlák. „Neseš?" zeptal se opět starý hospodář. „Nesu," odpověděl sedlák. „A copak jsi přinesl? Kocoura v pytli?" Pod sedlákem se rozklepala kolena, ale nedal na sobě nic znát. „Co sem pleteš kocoura?" zeptal se.

Starý hospodář přistrčil sedlákovi papír, sedlák udělal místo podpisu křížek, protože psát neuměl, dal lesnímu muži pytel s černým kocourem a pospíchal s novými služebníky domů. Teprve na cestě se otočil za hospodářem s otázkou: „A jak jim mám říkat?" „Říkej jim Třísko a Kůro," pravil starý hospodář.

- 19 -

„I nic, to já jen tak," odvětil hospodář. „Dej sem měšec." Vzal měšec, zatřepal, až střípky zachrastily, ale nerozvázal. „Dobrá," pravil sedlákovi, „nikdo z nás zkrátka nepřijde. Když ty ses vyrovnal, já ti taky dlužen nezůstanu." Sedlák doběhl domů, radostí ani nevěděl jak. Tak to tedy prošlo, už podruhé jsem vytřel starému hospodáři zrak!

Nazejtří si vyšel sedlák po ránu do polí, aby se podíval, jak se Tříska s Kůrou činí.

JAK KOHOUT NAPÁLIL LIŠKU

Ale robotníci nikde. „Co je to s nimi?" podivil se sedlák. „To asi dnes zaspali. Půjdu je probudit." Vylezl na seník, kde spávali.

ila jednou jedna stařenka a ta měla kohouta. Měl jenom

Ž jedno oko, celý byl nějak nakřivo, ale takový rváč a

výtržník, že byste mu na celém světě nenašli rovného.

Doma se neměl s kým prát, a proto ustavičně brousil na cizí dvory. Jak uviděl kuřátko, hned za ním. Když se pustil do slepice, peří jen lítalo. A když se potkal s kohoutem, byl z toho boj podle všech kohoutích pravidel.

„Hej, vstávejte, lenoši!" Ale uvnitř ticho jako v hrobě. Sedlák strčil do dveří. Co to má znamenat? Na seníku prázdno, čeledín s děvečkou zmizeli. Jen v koutě ležela shnilá tříska a kousek březové kůry.

Všechny ten jednoočka dopaloval, ale jen si s ním něco zkus! Hned začal na celé hrdlo: „Nesahej na mne, ani se mě nedotýkej! Já nejsem z vašeho dvora. Já nejsem váš kohout. Jsem stařenčin!"

Sedlák se poškrábal za ušima. „Ztropil to ale se mnou ten starý komedii! Už je to tak, dlužen mi nezůstal. Dobrá, ale sedm měšců zlata mi přece jen zbylo!" A hned běžel do komory, žluťáčky zlaťáčky se potěšit, aby duše pookřála. Rozvázal měšce — ale zevnitř se sypala jen zetlelá práchnivina a suché březové listí .

A klidil se zčerstva k stařenčině chalupě. I stařenka už měla kohouta dost. Nebylo dne, aby k ní neběhaly sousedky. „Zkroť toho svého rváče! Div mému kotěti oči nevykloval!" křičí ta první. „Tvůj kohout mi vyplašil kvočnu z vajec!" stěžuje si druhá. A třetí div nepláče: „Přilétl ten tvůj jednoočka, rozehnal mi kuřata, zvrhl krmítko a rozlil vodu!" Nakonec to stařenka už nevydržela a řekla kohoutovi: „Běž si, kam chceš, ať po tobě není ani památky na mém dvoře!" Kohout se urazil. „Tak já tedy půjdu. Myslíš, že bez tebe nebudu živ?"

- 20 -

A začal žít sám pro sebe. Ve dne se potloukal po celé vesnici, kloval zrníčka, a v noci spal ve stohu sena. Jednou na úsvitě si vyšla liška na lov. Uviděla na poli stoh sena a ve stohu kohouta. Zaradovala se náramně, popadla kohouta — a honem s ním do lesa, ke svému brlohu. Stařenčin soused vláčel právě své políčko. Vidí, jak kolem běží liška a nese v zubech kohouta. Soused zdvihl hůl a za liškou. „Pustíš!" křičel. „Pustíš toho kohouta!" Tu stočil vykutálený kohout na lišku své jediné oko a povídá: „Ty to strpíš, liško? Vždyť ten sedláček strká nos do cizích věcí. Já nejsem jeho kohout. Jsem stařenčin." Liška se užuž chtěla zastavit a zavolat na sedláčka, ale rozmyslila si to a běžela dál. Ale stařenčin soused pořád za ní: „Dáš sem toho kohouta, kmotro pálená! Dáš ho sem!" A kohout také nemlčí: „Liško, liško! Nadává ti, a ty jsi zticha! Že on dostal na mne zálusk — na cizího kohouta!" To už liška nevydržela. Otočila se k stařenčinu sousedu a začala mu vyhrávat: „Co ty ses na mne přilepil? Proč se pleteš do cizích věcí? To přece není tvůj kohout! Je stařenčin. Nejdřív se starej o své slepice a kohouty, a pak teprve pokřikuj na nás, poctivé lišky!" Tak se rozpálila ve svém vyhrávání, že se ani nemohla zastavit. A když si konečně vzpomněla na kohouta a ohlédla se po něm, byl už dávno ten tam. Lidé na poli se mohli porhat smíchy: „Vida ho, kohouta, jak si udělal z lišky dobrý den!" - 21 -

Milá liška se urazila. A zapřísáhla se, že už nikdy nebude s lidmi mluvit. Od těch dob, jak liška uvidí člověka, otočí hlavu jinam a utíká pryč.

KŮŇ A KOMÁR

K

ůň se popásal na lučině a komár z blízkého močálu seděl na větvičce na keři.

Kůň uštipoval trávu, až došel k samému keři. Tu komár nadmul hruď a začal svou komáří písničku. Ale kůň ani uchem nepohnul. Komár se urazil:

„Nechvástej se, komáre. Nepřemůžete mě, kdyby vás přilétlo kolik chtělo." „A přemůžeme!" pištěl komár, div se nepotrhal. „Nepře můžete," pravil kůň. Tak se hádali a hádali, až nakonec kůň řekl: „Nač se marně vadit? Změřme síly! Svolej své vojsko!" „Tak dobrá, změříme se," souhlasil komár, vylétl vysoko do vzduchu a vyrazil komáří válečný pokřik.

„Hej, kmotříčku, copak mě nevidíš?" „Teď už tě vidím," řekl kůň. Komár obhlédl koně ze všech stran, podíval se mu na hřívu, na široký hřbet, na silná kopyta a zapištěl údivem: „Tebe je ale pěkný kousek, bratříčku! Vždyť ty jsi dokonce větší než já!"

Ze všech stran se začali slétat komáři: z březového háje, z jedlového lesa, z lučin a z močálů, z rybníků i slatin. Zakroužili nad pastviskem jako černý mrak. „Jste tu všichni?" zeptal se kůň. „Všichni, všichni," odpověděl hádavý komár. „Neztrácejme tedy čas. Zavel do boje!" pravil kůň.

„Trošku větší jsem," odvětil kůň. „To máš také jistě hodně síly?" zeptal se komár. „Rádlo tahám, ani si nepostesknu, a není lehké." „Ty se ani much nebojíš?" „Co bych se jich bál? Mávnu ohonem — a frnk, už jsou pryč."

Komár zamával křídly a pískl z plna hrdla svým komářím hláskem: „Hej, junáci komáři! Vzhůru na nepřítele!" Komáři zabzučeli, obsypali milého koně a vbodli do něho své ostré sosáky.

„A co ovádi? Ani ovádi s tebou nic nepořídí?"

Kůň si lehl na zem a začal se převalovat po trávě.

„No, s těmi je to horší; jsou dotěraví až běda."

Válel se a převaloval, dokud nerozmačkal celé komáří vojsko.

Tu komár vypjal prsíčka, rozkročil se jako pán a začal se holedbat: „Milý kmotříčku, copak ovádi! Jak je vidět, neznáš ještě naše komáří plémě. Můžeš být veliký a silný jak chceš, my komáři tě přemůžeme jedna dvě." Kůň se podíval po očku na komára, mávl ohonem a řekl: - 22 -

Naživu zůstal jeden jediný komár. Jakžtakž si narovnal pomačkaná křídla, přiletěl k hádavému komáru a hlásil: „Boj probíhal tak a tak... Složili jsme nepřítele na zem! Kdyby byli zůstali po ruce ještě čtyři vojáci, aby drželi koně za nohy, já už bych byl dílo dokonal. Byl bych mu sedřel kůži z těla."

„Výborně, výborně!" pochválil ho hádavý komár a letěl do lesa pochlubit se všem broukům a hmyzí havěti: „Vidíte, jací jsme kabrňáci! I koně jsme povalili na zem. Není na světě silnějšího tvora nad komára!"

PSÍ LEJSTRO

J

ednou zadávili psi zajíčka. Uviděl to zajíc se zaječicí, zavřeštěli pláčem a běželi k medvědovi, lesnímu starostovi, žalovat na psy. Medvěd svolal sudí — vlka a lišku — a začal psy soudit. „Vy lupiči!" zařval. „Jak jste se opovážili zadávit zajíčka?" „Smiluj se nad námi," žadonili psi. „Měli jsme hrozný hlad." Sudí dlouho přemýšleli a potom si řekli: „Jak je máme soudit? Kdo z nás neměl hlad?" Medvěd už by byl málem psy propustil, ale tu všichni zajíci začali sborem naříkat: „Teď bude konec našemu žití. Psi nás všechny zadáví!" I dali sudí znova hlavy dohromady a rozhodli takto: „Především a za prvé, aby se psi k žádné živé tváři ani na krok nepřibližovali; jestli ale zvíře padne, ať si je potom sežerou." Aby nebylo už žádných dalších sporů, zapsali sudí rozsudek na lejstro a vydali je psům. Psi sebrali listinu a na velkém psím sněmu se usnesli, že ji dají do úschovy starému ovčáckému psu Krancisovi. Krancis hlídal lejstro jeden den, hlídal druhý den, a třetího dne se zamyslil: Ne, to lejstro já neuchráním. Musím chodit za stádem na pastvinu, a co když najednou spustí déšť a lejstro promokne? Dám je raději kocourovi, ten bydlí v suché světnici a jen si líhá na teplé peci. No dobrá. Kocour vzal lejstro, zanesl je na půdu a přivázal k trámu v tom nejodlehlejším koutě.

- 23 -

Uplynul nějaký čas. Jednoho dne psi spatřili, jak na louce dovádí hříbátko. Upadlo na zem a převalovalo se po trávě. I vrhli se na hříbě a zadávili je. Tu se ze všech stran seběhli koně, zaržáli, zadupali kopyty a odvedli psy k medvědovi na soud. Medvěd se rozzlobil. „Co jste to udělali?" zařval na psy. „Zase začínáte starou písničku?" „Nezačínáme," odvětili psi, „hříbátko leželo na zemi a soudcové rozhodli, že jestli zvíře padne, mohou je psi sežrat. Vždyť nám na to vydali i lejstro!" „Na to se nějak nepamatuji," řekl medvěd. „Ukažte mi to své lejstro!" Psi se podívali jeden na druhého. Kdepak my jen to lejstro máme? Tu si vzpomněli, že je v úschově u Krancise. A celá smečka letěla ke starému psu. Zavyli: „Kam jsi schoval lejstro? Hned nám je vydej!" Krancis se poškrábal tlapkou za uchem a běžel ke kocourovi: „Kocoure, potřebujeme lejstro. Sem s ním!" Kocour skočil na půdu, dívá se, lejstro nikde, jen provázek se na trámu houpe. Lejstro sežraly myši. Ó teď se ale Krancis rozzlobil! „Pěkně jsi mi opatroval lejstrrro, kocourrre! No počkej, já ti dám!" A skočil na kocoura, až chomáče chlupů lítaly na všechny strany. Ale co to bylo platné? Lejstro tím nevrátil. No, když tedy lejstro zmizelo, rozhodl medvěd takto; - 24 -

„Od nynějška budou psi jenom kosti hlodat." Hm, tohle se psům moc nelíbilo. Ale kdo se bude s bručounem hádat? A tak se museli psi spokojit jenom s kostmi. Kdo měl na tom vinu? Kočičí plemeno, toť se ví. Proto také psi od těch dob na kočky zanevřeli. Ani jeden pořádný pes neprojde kolem kočky, aby se s ní nepopral. Psi vedou vojnu s kočkami a kočky vyhlásily válku myším — proč také myši tenkrát to psí lejstro žraly? Kvůli nim nemohou teď kočky se psy vydržet.

VAZAČ KOŠŤAT

J

ednou, dávno už je tomu, žil starý otec se třemi syny. Mnoho se za svůj život nalopotil, videi, že mu ubývá sil, smrt už klepala na dveře. Stařec rozdělil všechno, co měl, na tři stejné díly, svolal své syny a řekl jim: „Až mne tu nebude, vezměte každý svůj díl a žijte v dobré vůli. Pečujte jeden o druhého, jak se na bratry sluší." Zanedlouho stařík umřel. Starší synové dlouho netruchlili. Odešli od hrobu, sotva otce pochovali, a začali dělit otcovo hospodářství podle svého rozumu. „Tobě půl polí," řekl nejstarší, „a mně půl. Tobě půl chalupy a mně půl chalupy. Tobě jednoho koně a mně druhého, tobě jednu krávu a mně druhou." „To jsme se pěkně podělili," zaradoval se prostřední bratr. Tu se ohlédli a vidí, jak nejmladší bratr ještě sedí u otcova hrobu a pláče. Prostřední bratr řekl: „Jak to, že jsme na něho zapomněli? Ale dělit se na tři díly, to nebude stát za nic." „Jen se neboj," odpověděl starší bratr, „buď pěkně zticha a já už s ním promluvím. To víš, že ani sebe, ani tebe neošidím." Jakmile se nejmladší bratr vrátil domů, řekl mu nejstarší: „Podívej, bratříčku, aby se urodilo obilí, musíš zem třikrát napojit potem. Je nám tě líto, vždyť jsi náš nejmladší, přenech raději své pole nám, budeme se lopotit místo tebe. A ty si vezmi březový hájek. Stromy a tráva rostou samy od sebe. Chalupu má otec jenom jednu, ani bychom se tam všichni tři nevešli. Můžeš zatím bydlit ve staré lázni, tam je místa dost. Krávy ani ovce ti nedáme, je s nimi - 25 -

spousta práce a stejně bys je neměl kde chovat. Vem si starou kobylku, ať se tam v tom tvém mlází pase." Nejmladší bratr se nehádal. Miloval otce nade vše a jeho mysl byla teď docela jinde. Vyvedl z konírny starou kobylku a pustil se s ní k lázni na svahu. Mnoho na mne z otcova dědictví nepřipadlo, přemýšlel. No, nějak živ budu. Jsem snad sám? Chudáků je na světě jako máku. Jakžtakž se v lázni zařídil, pustil kobylku napást se travěnky a šel se podívat na své panství. Byl to háječek jako dlaň, ale jak tam bylo krásně! Tráva hustá, v ní plničko všelijakých květů a na každém stromku zpívala ptáčata. I lehl si nejmladší bratr na tra vičku a poslouchal ptáky. Když se mu chtělo jíst, nasbíral si jahod a hub. Strávil tak den, dva a třetího dne se zamyslil. Jak budu žít dál? Na jahodách a houbách se dlouho neudržím. Co kdybych nadělal březových košťat a odvezl je do města? Možná že nějaký ten groš na chleba stržím. Tak také udělal. Nařezal celou hromadu větévek, očistil je od listí a svázal lýkem do pevných otýpek. Byla z toho pěkná košťata. Potom zapřáhl kobylku, naházel košťata na vůz a jel do města. Uprostřed trhu zastavil koně, vstal na voze v celé výši a začal lákat kupce všelijakými vtipy a zpěvánkami. Košťata jsou sice tovar praobyčejný, ale každý je v hospodářství potřebuje. A k tomu ještě hezký prodavač — než zaplatíš, nasměješ se ažaž. Neuběhla ani hodina, a nejmladší bratr měl vyprodáno. Spočítal výdělek — mnoho toho nebylo, ale na chléb se slaninou to stačilo přec.

A tak začal mládenec hospodařit. Tři dni vázal košťata a čtvrtého dne je vozil do města. Nezbohatl z toho, to ne, ale hlady také neumřel. Jednou potkal na silnici bratry. Podívali se mu na zboží a dali se do smíchu. „Ohó!" zvolali. „Z tebe se teď stal velký kupec. Ani se nenadějeme, a vystavíš si ze svých zisků kamenný dům." „Kdo ví?" odvětil nejmladší, „možná že ano."

Trochu se pohrabal v mošně, vytáhl měďáček a začal peníz leštit popelem. Vyleštil jej tak, že svítil jako zlaťák. Ráno přilepil měďák na dno měřice a zanesl bratřím. Nato se vydal do svého mlází, rozvalil se na travičce a čekal, hvízdaje s drozdem o závod. Nedozpívali spolu ani první písničku, když se objevili na kraji březiny bratři. Posadili se vedle něho na trávu a začali medovým hlasem: „Pamatuješ se, bratře, jak nám otec nakazoval, abychom jeden o druhého pečovali a v dobré vůli spolu žili?"

A popohnal svou kobylku. Jak tak jde po cestě, přemýšlí: No dobře, bratříčkové milí. Však já vás naučím! Uvidíme, jestli se mi pak ještě budete smát! Hned toho dne, když se vrátil z trhu, zašel k bratřím a poprosil je o měřici. „K čemu ji potřebuješ?" ptali se bratři. „Co budeš měřit?" „To už je moje věc," odpověděl nejmladší. „Kdo je zvědavý, bude brzy starý." Starší bratři se na sebe podívali. „Tak dobře," pravili. „Počkej chvilku, hned ti ji přineseme, máme ji ve stodole." Za nějakou chvíli s ní byli zpátky: „Zítra ráno ať ji vrátíš. Musíme měřit oves." Nejmladší bratr poděkoval a vydal se k své lázni. Doma si měřici dobře prohlédl a vidí, že dno je uvnitř vymazáno lepkavou smolou. Ó mám já chytré bratry, to se musí nechat, řekl si. Ale ještě se podíváme, kdo koho přechytračí! - 26 -

„Jak bych se nepamatoval," usmál se nejmladší. „Ale jestlipak vy jste nezapomněli?" ,Jak by sis něco takového mohl myslit?" pravili bratři. „Právě jsme se tě přišli zeptat, nemáme — li ti přivést jalovičku. Doroste, a budeš mít mléka, co hrdlo ráčí." Nejmladší se hned dovtípil, co mají za lubem. „Dobrá, milí bratři, dobrá, řekněte rovnou, co ode mne chcete." Bratři nevěděli chvíli kudy kam, až pak pravili: „Buď tak dobrý, pověz nám, kde jsi získal tolik zlata?" „Proč bych vám to neřekl? Podívejte, co je v tomhle hájku břízek, co větviček je na každé břízce! Z těch větviček vážu košťata a prodávám je na trhu. A víte, co se teď platí za košťata? Za každé koště dávají džbánek zlaťáků." Starším bratřím zasvítily oči. Začali nejmladšího bratra přemlouvat a protít, aby jim březinu prodal. „Neprodal bych ji nikdy," řekl nejmladší, „ale buďsi, vám ji přenechám, když mi za ni dáte plnou měřici stříbrňáků."

Bratři prodali koně a krávy, prodali pole a nakonec i chalupu. Peníze proměnili na stříbrňáky a nasypali do měřice. Ale běda — měřice se napplnila jen do tří čtvrtin.

„Nasypeme my vám zlata — a ještě víc, než si žádáte!" Popadl z vozu koště a začal milé bratry vyplácet po zádech. „Dost, dost, to stačí," žebronili bratři.

I běželi bratři znovu k nejmladšímu. „Poslyš, bratře milý," pravili, „měřice je plná, ale ne až dovrchu. Víc peněz už jsme nesehnali." Nejmladší se podíval na měřici. „Vždyť tu chybí dobrá čtvrtina! Ale nechme to tak. Vy jste se se mnou o otcovské dědictví bratrsky rozdělili, já vás také neošidím. Vezměte si hájek se vším proutím a rozmnožujte majeteček, ať vám slouží ke zdraví!" Přesypal stříbrňáky do měšce, zapřáhl kobylku, hodil měšec na vůz a ujel z rodné vesnice hledat si štěstí jinde. Starší bratři začali v tu chvíli řezat březové větve a vázat je do otýpek. Nadělali plný vůz košťat a vezli je na prodej. Ještě ani do města nedojelii, a už je zastavovali kolemjdoucí: „Zač ty metly, kmotříčkové?" Bratři na to: „Džbánek zlata za kus." „Za to ani vaše vykutálené hlavy nestojí, natož košťata," smáli se lidé. Bratři jeli dál, jako by nic neslyšeli. Dojeli na trh, zastavili se uprostřed náměstí a čekali na kupce. A první už byl tu. Zeptal se, kolik košťata stojí, za ním druhý — zanedlouho se sešel celý zástup. A bratři pořád vedou svou: „Džbánek zlata za kus." Nejdřív se lidé smáli, ale potom je popadl vztek. Vtom nějaký šprýmař vykřikl: - 27 -

„No tak, zač dáte ta košťata?" ptal se šprýmař. „Půl džbánku zlata za kus," řekl nejstarší bratr. Ale když uviděl, že se chápou košťat i další, vykřikl: „Berte třeba zadarmo!" Lidé košťata zadarmo nevzali; skoupili je za peníze, které vždycky platíváli. Starší bratři tedy nezbohatli; ale na chléb se slaninou si vydělali pokaždé.

PÁN A ČERT

„Já bych také bral," čert na to, „ale nemohu. Neřekla to od srdce. Jen se ohlédni!"

ednou si pán vyšel ze svého statku do polí podívat se, jak robotníci pracují. Dohnal ho po cestě čert a přidal se k němu svým kulhavým krokem. Pán se polekal, ale potom si řekl:

Pán se otočil a vidí: matka odhodila srp, vzala synáčka do náruče, hladí ho a celuje. Pán s čertem šli dál. A už tu jsou panská pole. Robotnici sekají pšenici, ani hlavy nezdvihnou. Kosy se jim v rukou jen míhají. Tu kdosi zahlédl pána.

Jen ať jde se mnou. Až robotníci uvidí, že sám čert je mým kamarádem, budou se mě bát ještě víc.

„Podívejte," říká ostatním, „pán se tu plete. Že on nás zase začne popohánět holí! Aby ho čert do horoucího pekla odnes!"

J

Když tak kousek ušli, uviděli chlapce, jak pase prasata. A tu se najednou největší vepř oddělil od stáda, vlezl do brambořiště a začal rozrývat rypákem řádky. Pastuška za ním, co mu nohy stačí, mává dlouhým prutem a div nepláče: „Ďas aby tě vzal. Všechnu nať rozmačkáš!" Pán šťouchl čerta loktem a řekl:

Teď šťouchl do pána čert: „A tohle je na tebe!" „Co to povídáš?" zděsil se pán. „Neposlouchej je. Je to takový pronárod. Tlachají, co jim slina na jazyk přinese, jen aby nemuseli dělat." „Ó ne," pravil čert. „Tohle jim šlo od srdce. A když je to tak, jsi

„Máš štěstí. Sám pasák ti dává nejlepšího vepře. Proč si ho nevezmeš?" „I já bych rád, ale nemohu," odvětil čert. „To nešlo tomu chlapci od srdce, křičel proto, že se tě bál. Vždyť ty mu za každou bramboru přeměříš záda holí." Pán a čert šli dál Když míjeli selské políčko, uslyšeli plakat malé děťátko. Hned vedle žala jeho matka žito. Klasy byly nalité k prasknutí, co nevidět začnou sypat. Však se také žnečka činí! A děťátko pláče, jako by mu k hrdlu sahal. „Ach ty hoře moje!" vyrvalo se matce z prsou. „Táta celý boží týden ohýbá hřbet na panském, sama samotinká se musím o všechno starat, a ty mi tady budeš ještě drásat srdce? Aby tě všichni čerti vzali!" Pán šťouchl znova do čerta. „Slyšíš? Matka ti sama dává dítě. Kdyby na mně bylo, já bych chlapce vzal a vychoval bych z něho čeledína, který by mi zadarmo sloužil." - 28 -

můj." Popadl pána za krk, zkroutil ho jako beraní roh a vstrčil do své mošny. Potom rozvířil vichr až do samého nebe a odletěl s pánem rovnou do pekla.

CHYTRÁ VESNIČANKA

B

yl jednou jeden král, který si pořád nemohl najít ženu podle svého vkusu. A to všechno proto, že králi odmalička tvrdili, že je nejchytřejší člověk na světě. Usmyslil si tedy, že si vyhledá manželku sobě rovnou — nejchytřejší dívku v celém království. Nejdřív si král — jak se také na krále sluší — vybíral nevěstu z dívek nejznamenitějších rodů. Ale brzy se přesvědčil, že urozené dívky mnohem spíš než rozumem září svými brilianty. Výborně tančily a odívaly se do nádherných rouch z hedvábí a aksamitu. Měly ostré jazýčky, které bez ustání soudily a odsuzovaly každého, kdo jim přišel do cesty, ale jakmile král pronesl něco moudřejšího, zacpávaly si ouška a ujišťovaly ho, že urozeným dívkám se takové hovory ani poslouchat nesluší. Tu se král rozhodl, že si bude hledat manželku mezi dcerami statkářů. Statkářské dcerky se také rády blýskly svými šaty, ale hovořit uměly jen sem tam o loveckých psech a o koních s rodokmenem. Statkářským dcerkám bylo, jak je vidět, odměřeno rozumu nepříliš velikou mírou, právě tak jako jejich otcům a matkám. Když došlo k vážnějšímu hovoru, pletla se jim slova na jazyku jako slepičí nožky v koudeli. Co měl král dělat? Teď už mu nezbylo než hledat nevěstu mezi vesnickými dívčicemi. Co na tom, že nosí hrubé šaty a dřeváky, říkal si král. Jen kdyby se mezi nimi nějaká chytrá dívka našla, však by ji už dvorní krejčí a obuvníci ustrojili jako královnu. Král měl, toť se ví, za městem dvorec. I vyjel si tam nadýchat se svěžího vzduchu a přitom se podívat na vesnické dívčiny.

A tu se právě toho dne přihodilo, že kůň jednoho chudého chalupníčka se zatoulal na králova pole a podupal královo osení. Správce královských statků zahnal koně do své stáje a žádal na chalupníkovi veliké výkupné. Chalupník peněz neměl, a jakpak se může v hospodářství obejít bez koně? Šel tedy hledat ochranu ke králi. Král chalupníka vyslechl a v duchu si řekl: Toho sedláčka ke mně přivedla šťastná náhoda. Jistě bude mít doma dceru a říkává se, že jablko daleko od stromu nepadne. Podíváme se, jak je chytrý otec. A král pravil: „Dobrá, buďsi po tvém, od výkupného tě osvobodím. Ale za to mi musíš zodpovědět tři otázky. Odpovíš — li správně, dostaneš svého koně, odpovíš — li špatně, zůstane kůň u mne a ty dostaneš pořádný výprask. Tak co, souhlasíš?" Chalup nik se poškrábal za ušima a otázal se: „A co to bude za otázky?" „Za prvé mi odpověz: Co je na světě ze všeho nejrychlejší? Za druhé: Co je v našem životě nejdražší? A za třetí: Jak veliký je Měsíc? Dávám ti lhůtu dva dny, dobře si všechno rozmysli a přijď si pro to, co zasloužíš." Chalup nik se vrátil domů celý smutný a plný starostí. Dcerka ho přivítala na prahu s otázkou: „Tak jak jsi pořídil, tatínku, vyprosila na králi našeho koně?" „Koně jsem nevyprosil," odpověděl chalup nik, „ale vykoledoval jsem si pěkný výprask. Král bude mít asi sám rozumu potenku, a tak si usmyslil, že si vypůjčí cizí. Dal mi tři otázky a lhůtu dva dny. Odpovím — li na ně, dostanu koníka. Neodpovím — li, zkusím, jak chutná královský karabáč." „A jaké jsou to otázky?" ptala se dcera.

- 29 -

Sedlák je pověděl. „Na tom není přece nic těžkého!" usmála se dcera. „Já ti hned všechny ty tři otázky zodpovím. Jen pěkně poslouchej, dobře si je zapamatuj a potom jdi ke králi pro našeho koně." Sedláček vyslechl dceru a hned nato běžel do královského dvorce. „Oho, ty sis nějak pospíšil," řekl král. ,Jenom nevím pro co, jestli pro koně, nebo pro karabáč." „Pro obojí," odvětil chalupník. „Chci jet nazpátek na koni, a možná že budu potřebovat karabáč k popohánění." Král se usmál a pravil: „Uvidíme, uvidíme. Začněme s první otázkou: Co je na světě ze všeho nejrychlejší?" „Ze všeho nejrychlejší je lidská myšlenka," odvětil chalupník. „Kdo ti to řekl? Nechce se mi věřit, že jsi na to přišel sám." „Moje dcera," přiznal se chalupník. „A vida! No dobře. A teď mi pověz: Co je v našem životě nejdražší?" „Nic není v našem životě dražšího nad spánek," odvětil sedlák. „Ve spánku zapomínáme na všechny bolesti a trampoty. Spánek dodává síly zemdlenému a utěšuje nešťastného." „Kdo ti řekl tohle?" otázal se král. „Moje dcera," odpověděl chalupník. „Podívejme, jakou ty máš chytrou dceru," řekl král. „Obě odpovědi jsou správné. Neřekla ti také, jak veliký je Měsíc?"

Byl velmi udiven. Zatím totiž ještě ani jedna dcerka těch nejurozenějších pánů a nejbohatších statkářů nedokázala na ty otázky odpovědět. Všechny se jenom smály a říkaly, že není takového mudrce na světě, který by na tohle přišel. A najednou to uhodla dcera obyčejného chalupníka! Možná ale, že k tomu nedošla svým rozumem. Bude ji musit ještě jaksepatří prozkoušet. A řekl chalupníkovi: „Splnil jsi podmínku, vezmi svého koně a jdi domů. A dceři dej ode mne dárek za to, že je tak chytrá." Král přinesl z královské kuchyně řešeto, vložil do něho sedm vajec a dal je sedláčkovi. „Řekni své dceři, aby v tomhle řešetě vychovala ze sedmi vajec sedm kuřat a aby mi je zítra poslala." Chalupník odešel, ale za dvě hodiny už byl zase zpátky v králově dvorci. Na zádech nesl veliký pytel s ječmenem. „Tenhle ječmen," řekl chalupník a shodil pytel ke královým nohám, „vám posílá moje dcera. Prosí vás, abyste ho ihned zasil, do východu slunce sklidil úrodu, semlel na krupici a poslal kuřatům v tu dobu, kdy se budou klubat z vajec, aby nezašla hlady." Král se rozesmál z celého srdce. „Tvá dcera je ale opravdu chytré děvče. Chci se s ní oženit. Ale nejdřív bude třeba zhotovit svatební šat. Vezmi tady ten kolovrat a řekni dceři, aby do zítřka napředla tenkých nití a utkala z nich to nejjemnější plátno." Sedlák vzal kolovrat a vydal se k domovu. Ale neuběhla ani hodina, když celý zadýchaný přiběhl ke králi nazpátek. Na zádech mu zase visel veliký pytel. „V tomhle pytli jsou nejvybranější lněná semínka," řekl králi. „Má dcera vás prosí, abyste je zasil, vypěstoval a natrhal len, ale co

„To se ví, že řekla. Čtyři čtvrti." „Zase správně," řekl král. - 30 -

nejrychleji. Jinak nestačí do zítřka napříst a natkat plátno na svatební šaty." Králi se dívčina odpověď velmi zalíbila. „Opravdu vidím, že tvá dcera pro trefné slovo daleko nechodí/Řekni jí, že k ní zítra přijdu na námluvy." Druhý den zaklepal král na dveře chudičké vesnické chaloupky. Chalupníkova dcera ho vpustila dovnitř s uctivou poklonou. „Kdepak je tvůj otec?" otázal se král.

„Kde jinde než na poli! Toť se ví! Je právě nejvyšší čas hnojit, a proto pálí ohně ze spadaného listí a stařiny. A tu si volky nevolky musíš hrát s větrem na schovávanou. Jak se neschováš, hned ti vypálí oči kouřem." „A tvůj bratr, když není ani na zemi, ani na nebi? A jak je možné bavit se s tím, co se ještě nenarodilo?" „To je přece nad slunce jasnější! Samozřejmě že na stromě. Je to takový nezbeda, nenechá na pokoji jediné ptačí hnízdo s vajíčky." Král se opět zasmál a pravil:

„Otec jel tam, kde se voda hněvá, aby z dobrého udělal lepší," odpověděla dcera. „A kde máš matku?" „Matka se sestrou si hrají s větrem na schovávanou." „A bratr?" „Ani na nebi, ani na zemi. Baví se s tím, co se ještě nenarodilo." Král se zasmál a řekl : „Ale ty mi dáváš jednu hádanku za druhou!" „Co na tom," odpovědělo děvče. „Což nemá Vaše Veličenstvo hádanky rádo? Vždyť je samo dávalo otci i mně." „A ty, chytrá hlavičko, jsi všechny moje hádanky uhodla. Jestlipak ale umíš odpovědět také na své vlastní?" „Možná že ano. Vyzkoušejte si mě, je — li vám libo." „Dobrá. Pověz tedy, kde se voda hněvá a jak tvůj otec dělá z dobrého lepší?" „Voda se hněvá ve mlýně: kola jí brání, aby utíkala dál, a tak jimi kroutí a otáčí. Otec tam semílá zrno na mouku a krupici." „Tak je to tedy! No a kde si to tvoje matka se sestrou hrají s větrem na schovávanou?" - 31 -

„Ty ale umíš hádanky dávat i luštit opravdu mistrovsky! Teď je řada na mně. Poslouchej, co ti povím. Přišel jsem k tobě na návštěvu, buď i ty mým hostem. Ale pozor: nechoď ani oblečená, ani svlečená; ani pěšky, ani na koni; ani na saních, ani ve voze; ani po cestě, ani vedle cesty. Až přijdeš, nevcházej do domu, ale nezůstaň ani na ulici. Dárek mi nenos, ale s prázdnýma rukama taky nechoď!" „Dobře," pravilo děvče. „Očekávejte zítra mou návštěvu." Nazítří se dívka ovinula od hlavy k patě hustou rybářskou sítí, vzala do ruky vrabečka, potom přivázala konec sítě ke kozlově šíji a hnala kozla ke královskému dvorci kolejí, kterou vytlačilo na louce kolo vozu. U dveří odvázala síť kozlovi z krku, jednou nohou překročila práh a druhou nechala před prahem. „Tady jsem," pravila králi. „Jak jste si přál, tak jsem udělala. Nepřišla jsem k vám ani oblečená, ani svlečená; ani pěšky, ani na koni; ani po cestě, ani vedle cesty; nevkročila jsem do domu ani jsem nezůstala na ulici. A tady máte dárek." Král už natáhl ruku pro dárek, ale dívka otevřela dlaň, vrabčák zatřepal křídly a uletěl. Tak zůstal král bez dárku, a dívčina přece jen nepřišla s prázdnýma rukama.

„Přiznávám," řekl král, „že jsi mě zase pře chytračila. Žádná královna, žádná statkářská dcerka se s tebou nemůže rozumem měřit. Předčí tě, pravda, krásou a šatem. No, o šaty ostatně nemusíme mít starost."

Král už déle nemeškal a přikázal správci, aby připravil vše, čeho je třeba k svatebnímu hodokvasu. Za týden slavili skvostnou svatbu. Král sezval všechny nevěstiny příbuzné a všechny své dvořany s manželkami a dcerami.

Tu král otevřel hostu dveře do sousední komnaty a požádal dívčinu, aby vstoupila. A v té komnatě byly všude rozloženy takové nádherné šaty, o jakých se dívkám nikdy ani nesnilo. Mladá vesničanka vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře.

Když dcery uslyšely o neobyčejné nevěstině chytrosti, po celou hostinu ani ústa neotevřely, aby před ní neprozradily, jak jsou hloupé.

Král musil čekat hodně dlouho, protože ani pro tak chytrou dívku nebylo nijak snadné vybrat si oděv, když před sebou viděla tolik šatů, a jedny krásnější než druhé. Ale když se zato dveře sousední komnaty zase otevřely a dívka se objevila na prahu, král jen vydechl. Venkovanka byla v nových šatech stokrát spanilejší než nejkrásnější slečna u jeho dvora. Král by si byl vedl dívčinu k oltáři třeba hned, ale včas si vzpomněl, že nehledal ženu krásnou, nýbrž chytrou, a rozhodl se, že ji vyzkouší ještě jednou. „Můžeš mi říct," otázal se, „kde je střed Země?" Dívčina dupla nožkou, obutou do nového střevíčku, o podlahu a pravila: „Tady! Nevěříte — li, račte si to přeměřit." Král se zasmál a pravil: „Opravdu vidím, že jsi velice chytrá a velice krásná." „Vůbec nejsem nijak obzvlášť chytrá," odvětila dívka. „Chtěla bych být stokrát chytřejší." „Myslím, že ti docela stačí to, co máš," pravil král. „A teď mi odpověz na poslední otázku: Chceš být mou ženou?' Dívka sklopila oči a tichounce pravila: „Proč ne, když si to přeje sám král?" - 32 -

A manželky dvořanů byly velmi uraženy, že král pohrdl jejich dcerami a že čest stát se královnou připadla obyčejné venkovance. Potřásaly nad tím hlavami a šeptaly si navzájem: „To nedělá dobrotu, když jsou v domě dvě chytré hlavy! Z toho budou co nevidět jen rozbroje a hádky." A dvořané si taky šeptali ve všech koutech: „Dnes jsme seděli za jedním stolem s obyčejnými sedláky. Jen abychom s nimi zítra nemuseli zasedat v královské radě! Co když si najednou královna vzpomene a udělá svého otce ministrem? Pak nebudou chtít ani ostatní sedláci poslouchat. Kdo potom bude pro nás orat a sít?!" Všechny tyhle hovory se samozřejmě vedly potají. Ale král se o nich přece jen doslechl. A když se hosté rozjeli ze svatební veselice, pravil k své mladé choti: „Víš co, milá ženuško, pohovoříme si spolu raději hned. Především se už nebudeš smět stýkat se svými příbuznými; jsi teď přece královna. Za druhé se nebudeš míchat do mých záležitostí; jsem přece král. A za třetí. . za třetí, porušíš — li naši úmluvu, pošlu tě ihned zpátky k tvému otci." Mladá královna vyslechla muže a nic mu na to neodpověděla. Když muž rozhodl a žena mlčí, znamená to, že s ním souhlasí. I začali spolu šťastně a spokojeně žít. Tak uplynul rok, uplynul druhý, a třetího roku se přihodilo toto:

Královnin otec chodil se svou kobylkou pracovat na králova pole. Kobylka měla překrásné hříbátko. Jednou hříbě omrzelo chodit sem a tam po poli za matkou a uteklo na sousední louku. A na louce se pásly královy krávy s telaty. Hloupé hříbě se zčistajasna spřátelilo s jedním telátkem. Běhalo po louce všude za ním. Kam tele, tam hříbě. Královský správce na to hříbátko dávno zahlížel: náramně mu padlo do oka. Jak uhlídal, že se hříbě přidalo ke královým kravám, rozkázal pastuchovi, aby honem zahnal celé stádo do chléva. Navečer chalupník sháněl hříbátko, ale po hříbátku jako by se země slehla. Chalupník běžel ke správci. „To a to se přihodilo," prosil ho, „mé hříbě se přidalo k vašim kravám, nařiďte, aby mi je vrátili." Ale správce se jen pochechtával.

„Ach dceruško," odpověděl sedlák, „nevím, jak s králem vycházíš ty, ale já se s ním ani s jeho správcem nijak nemohu dohodnout. Říkám jim, že je to černé, a oni říkají ne, je to bílé." „Tak mi, tatínku, pěkně po pořádku vypravuj, co máš s králem za jednání," požádala ho dcera. „Kdybych nemusil s králi jednat, jak je život dlouhý, byl bych nejšťastnější člověk na světě," začal chalupník. „Ale moje kobyla měla moc hezké hříbátko. To hříbátko z ničeho nic napadlo přidat se ke královým kravám. Správce je při tom polapil. A nechce je dát zpátky. Říká: Když se hříbě přidalo ke kravám, tak to není hříbě, ale tele. Šel jsem tedy hledat ochranu ke králi, ale kdepak ten! Prý: Jak řekl správce, tak bude." „Neběduj. Ta věc se dá napravit," řekla dcera. „Naučím tě, jak to udělat, aby z bílého bylo zase bílé a z černého černé." A naučila ho to.

„Když se tvé hříbě přidalo ke kravám, tak to není hříbě, ale tele. A tele přece nemáš. Hleď, ať už tě mám z očí, než ti vypráším záda býkovcem." Co teď počít? Chalupník se znova vypravil hledat ochranu u

Nazítří ráno se chalupník vypravil do královského parku a přitáhl s sebou velikánskou rybářskou síť. Rozprostřel síť na trávník, sedl si pod strom a čekal.

krále.

Zanedlouho vyšel z dvorce král na malou procházku před zasedáním královské rady.

Ale král nebyl toho dne v dobré náladě — buď se nějak nepohodl se sousedním králem, nebo si pokladník nastrkal z královské pokladny do svých kapes víc než obvykle — nechtěl zkrátka svého tchána ani vyslechnout.

Jak chalupník uhlídal krále, vyskočil a začal ze všech sil táhnout síť, jako by byla vrchovatě naplněna rybami.

„Jak správce rozhodl, tak bude," pravil. Chalupník se nedomohl ničeho ani u krále. Otočil se tedy a šel domů. Kráčel královským parkem a div neplakal. Bylo mu hříbátka k smrti líto. Zrovna v té chvíli si vyšla mladá královna na procházku. Spatřila otce a zeptala se: „Co tě tak zarmoutilo, tatínku?" - 33 -

„Co to děláš?" podivil se král. „Sám vidíte, lovím ryby," odpověděl chalupník. „Jsi ty ale hlupák! Copak ryby žijí v trávě?" „Proč by nežily? Od té doby, co krávy začaly rodit hříbata, je možné všecko." „Jsi ty ale liška podšitá!" řekl král a nařídil vydat chalupníkovi jeho hříbě.

Chalupník vzal síť i hříbátko a vesele kráčel domů. Ale král se zamyslil: Na tohle jsi vlastním rozumem nepřišel, tcháne milý! V tomhle měla jistě prsty moje žena. Když tak chvíli přemýšlel, vydal se co nejrychleji ke dvorci. „Poslyš, pověz mi," zeptal se ženy, „nepotkala jsi včera v parku svého otce?" „Potkala," odpověděla královna. „Tak to ty jsi ho učila dělat si ze mne dobrý den!" „Dělat si z tebe dobrý den jsem ho neučila, ale poradila jsem mu, jak se dostat z neštěstí." „Ať je tomu jak chce," vzkřikl král, „pletla ses do mých záležitostí! Porušila jsi naši úmluvu a já tě ještě dnes pošlu zpátky k tvému otci, navždy. Ale protože jsi mi byla dobrou ženou, dovoluji ti vzít si s sebou to, co je ti nejdražší a nejmilejší v celém království." „Budiž tedy po tvém," odvětila královna. „Hned opustím palác. Ale ráda bych s tebou na rozloučenou vypila víno z jednoho poháru." „Dobrá," pravil král, „dones vína."

To právě královna potřebovala. Zavolala sluhy a rozkázala, aby přenesli spícího krále do kočáru. Posadila se vedle něho a kočár vyjel ze vrat. Neuplynula ani hodina, když kočár přihrčel k sedláčkově chalupě. Královna zavolala na otce, spolu s ním opatrně vynesla krále z kočáru a uložila ho do postele. Král se ráno probudil a udiveně se rozhlížel kolem dokola. Ležel na prosté dřevěné posteli, a nikoli ve své nádherné královské ložnici, ale v chudičké venkovské chaloupce. „Co to znamená?!" vykřikl král. „Asi jsem se ještě neprobudil a vidím to všechno ve snu." „Ne, ty ses probudil a všechno, co vidíš, je skutečnost," pravila královna a přistoupila k posteli. „Ale jak jsem se tu octl?" „Jsi v chalupě mého otce a já jsem tě sem přivezla." „Jak ses mohla něčeho takového opovážit?" vykřikl král. „Nedovolils mi snad vzít s sebou do otcovského domu to, co je mi ze všeho nejdražší a nejmilejší?* otázala se královna. „Dovolil. A co z toho?"

Královna přinesla láhev starého vína a křišťálový pohár. Naplnila pohár až po okraj a nasypala do něho potají uspávací prášek. Potom se dotkla rty nápoje a podala pohár králi. Král vyprázdnil pohár do dna a zvolal: „Jaké to výborné sladké víno! Tak dobré víno jsem ještě nikdy nepil." Chtěl znova naplnit pohár, ale tu ho najednou přepadla taková dřímota, že sklesl zpátky do křesla a tvrdě usnul.

„Posuď sám," řekla královna, „je-li ženě něco milejšího a dražšího nad jejího muže?" „Tak je to tedy!" zvolal král. „Zase jsi mě pře chytračila. Ne, nic naplat, ty jsi vskutku nejchytřejší žena na světě." Král vyskočil z postele, objal manželku a prosil ji, aby se s ním vrátila do dvorce. Ale ona ho od sebe odstrčila a pravila: „Nevím, jsem — li tak chytrá, jak říkáš. Ale jak je vidět, ani toho rozumu, který mám, není v královském paláci zapotřebí. Ty sám

- 34 -

jsi ochoten poslouchat nejhloupější řeči a před rozumnými slovy si zacpáváš uši. Raději zůstanu tady a vyhledám si muže mezi obyčejnými venkovany. Ten se jistě nebude stydět za mé rodiče, a dám — li mu dobrou radu, jistojistě mi nikdy neřekne, že se pletu do jeho věcí. Budeme se společně dělit o žalost, radost i starosti." Marně král žadonil, aby mu odpustila. Žena nechtěla o ničem ani slyšet. A tak se musil vrátit do dvorce sám.

STATEČNÝ VOJÁK

V

oják si odbyl svou službu. Propustili ho do širého světa.

A tak si vykračoval po silnici, kam ho oči vedly. Toť se ví, netrvalo dlouho, dostal chuť na nějaké to sousto. Ale jako na zlost — žádná vesnice v dohledu, ba ani malá dědinka. Voják zesmutněl a pomyslil si: Kdybych alespoň někoho potkal! Možná že by vysloužilce pohostil! Sotva to dořekl, objevil se před ním na silnici stařeček. Když došli k sobě, stařeček se zeptal: „Copak, vojáčku, že tak nevesele kráčíš?" „A jak mám být veselý, když mi kručí v břiše! Mám v kapse tři kopejky, koupil bych si kousek chleba, ale kdo mi ho prodá v takové poušti!" „No, vojáčku, to nemáš proč být smutný. V kapse ti cinkají tři kopejky, a já nemám ani to. Nepodělil by ses se mnou, nedaroval bys mi jednu?" „Tu máš. Lakomý nejsem," odpověděl voják. Stařeček vzal kopejku, vstrčil ji do kapsy a pravil: „Podívejme, něco mi tady zbylo. Nehodí se ti to náhodou?" A vytáhl z kapsy dýmku. „Ohó!" zvolal voják. „To je něco! Dýmka je vojákův nejlepší kamarád. Pěkně ti děkuju, stařečku, buď hodně zdráv!" Voják si zapálil a kráčel dál. Jde, pokuřuje si, a hned mu je nějak veseleji" na duši. Kouří a kouří, ale tabáku v dýmce neubývá.

- 35 -

To jsou mi divy! pomyslil si voják. Jak se zdá, nedostal jsem dýmku jen tak obyčejnou. Takhle ještě kousek chleba — abych z něho jedl a nikdy nedojedl!

„I ne," voják na to, „smutek se k vojákovi nehodí, radost však se mu nepřihodí. Mám dýmku, mám lahvičku vína a ještě k tomu kopejku. Jenom chleba nemám ani kousek, od rána jsem neměl v ústech."

Sotva mu to hlavou blesklo, vidí, jak proti němu kráčí druhý dědeček. Byl už celý šedivý a opíral se o hůl.

„To není ještě tak velké neštěstí, synku! Já nemám ani to. Neslituješ se nad staříkem, nedaruješ mi kopejku?"

„Dobrý den, vojáčku," řekl stařeček. „Nad čím ses tak zamyslil?" „Ale tak si, dědečku, říkám, že by neškodilo něco zakousnout. Dýmku mám, i dvě kopejky by se našly, ale chleba ani kůrku."

„Inu, tady máš, lakomý nejsem." Stařík schoval kopejku do kapsy a pravil: „Děkuju ti, vojáčku. Měl bych tě také něčím obdarovat, jenže nevím čím. Vezmi si aspoň tady tu mošnu."

„To není, synku, ještě žádné neštěstí. Já nemám ani to. Daruj mi alespoň tu jednu kopejku."

Sundal ze zad plátěnou torbu, dal ji vojákovi a ubíral se dál. I voják vykročil svou cestou. Šel a přitom rozvažoval:

„Proč ne?" řekl voják. „Tady máš, mne pro ni hlava bolet nebude." Stařeček vzal kopejku, vstrčil ji do kapsy, a najednou povídá: „Hej, vojáčku, počkej, něco jsem tu nahmátl. Možná že se ti to bude líbit." A stařeček vytáhl z kapsy lahvičku vína. „To je mi dárek!" zvolal voják. „No, tos mi přišel do noty, stařečku! Děkuju ti. Buď zdráv!" A vykročil dál.

To byl ale divný stařík! K čemu je vojákovi dobrá prázdná torba? Sotva se mu to hlavou mihlo, spatřil, jak po silnici jede veliký povoz. A co všechno na něm nebylo! Hory bílých bochníků, pletence klobás, pečené husy v košatinách, pláty slaniny, kola sýra. Vedle vozu vykračoval starosta a bičem popoháněl koně. Vezl zřejmě na trh panské zboží.

Když kousek ušel, řekl si, že se trochu napije. Spolkl doušek, spolkl druhý, podíval se na lahvičku proti světlu — neubylo ani kapky.

Vojákovi se sliny na jazyku jen sbíhaly. Zatřepal svou mošnou a ztěžka povzdychl.

Aha, řekl si, ani ta lahvička není obyčejná. Za celý život ji nevypiju do dna. Teď ještě k tomu vínku dobré sousto k zakousnutí — to by bylo něco!

Ach ty můj smutku, řekl si v duchu. Pán má vůz plný až k prasknutí, a ubohý voják jen prázdnou torbu. Stačil by mi bochník chleba a kousek slaniny!

Jen na to pomyslil, už vidí, jak se mu vstříc belhá třetí stařeček. Když došel blíž, otázal se:

A co byste tomu řekli? Jen na to pomyslil, skutálel se z vozu pěkně kulatý bochník, hned za bochníkem šrůtek slaniny — a obojí hup do vojákovy torby.

„Co jsi takový smutný, vojáčku? Zarmoutilo tě něco?"

To si dám líbit! zaradoval se voják, zavázal pevně mošnu a šel dál, kam ho nohy nesly. - 36 -

Šel a šel, až přišel k panskému zámku. Vyšel ho uvítat sám majitel.

Když uviděli vysloužilce, zavrčeli:

„Kampak, vojáčku, vždyť máš noc na krku! Přespi u mne. Odpočiň si po cestě!"

„Nějaký nanicovatý vojáček. Bude mít jistě zrovna tak tuhé maso jako ten žebrák ze včerejška. Vojenským chlebíčkem se ještě nikdo nevykrmil!"

Vysloužilci to bylo divné. Co se to stalo za zázrak? Kníže pán tady rozpráví s obyčejným vojákem jako s vlastním bratrem.

Vysloužilec se málem polekal. I pozdravbůh, pomyslil si, to jsem se dostal do pěkné kaše! Teď abych trpěl za cizí hříchy.

Postavil se do pozoru a zasalutoval přesně podle předpisu. „Tisíceré díky. Je — li to vaše milostivá vůle, dovolte mi někde v koutku přespat." Pán zavolal sluhu, mrkl na něho a řekl: „Odveď vojáka do kulaté věže, no vždyť víš; ať si pohoví na měkké posteli. Ale dej pozor, nezapomeň zamknout!" K čemu to zamykání? Přece mě nevedou do šatlavy! pomyslil si voják, ale neřekl nic a šel za sluhou. Přišli ke kulaté věži. Sluha vpustil vojáka dovnitř, zabouchl za ním dveře a otočil klíčem. Voják se rozhlédl kolem dokola. Všude pořádek, čistě poklizeno, v koutě stála postel se závěsy. Sáhl na postel — ach ta byla měkounká! Dobré je to, řekl si. Navečeřím se a budu spát až do rána. Rozvázal torbu, rozložil proviant na stole a pustil se do jídla. Vtom zaslechl za dveřmi nějaké šepotání a hlasy. Div se neudávil kouskem slaniny: Kdopak to jde ke mně o půlnoci na návštěvu? V té chviličce se rozlétly dveře a do komnaty se vřítilo dvanáct čertů. Zadní strkají do těch vpředu a ječí: „No tak, kohopak nám to kníže pán dnes přichystal? Kýmpak vyplatil svou kůži?' - 37 -

Ale voják nedřel nadarmo vojan činu celých pětadvacet let. Ech, řekl si v duchu, kolikrát jen mi kulky lítaly kolem hlavy, kolikrát jsem smrti do tváře hleděl, a teď se budu bát nějakých čertů? Však já jim přijdu na kobylku. Postavil se do pozoru, přiložil dlaň k čáce a povídá čertům: „Zdravíčka přeju, vzácní hosté. Račte se prosím posadit za stůl a poslužte si." A čerti v tom okamžení s vyceněnými zuby smečkou kolem vysloužilce a skáčou jako diví! Ten největší, asi jejich náčelník, povídá: „I kdepak, vojáčku, my neradi dojídáme zbytky z cizího stolu. Radši sníme tebe i s celou výzbrojí." Ani teď neztratil voják hlavu. Vytáhl z kapsy dýmku a řekl: „No, to už je vaše věc. Nechcete si ale před jídlem trošku zakouřit? Můj dědeček nikdy nesedl za stůl, dokud si po libosti nezakouřil. A dostal potom takovou chuť k jídlu, že by byl jalovici spořádal. Jen si zapalte, dýmku mám nacpanou." Čerti jsou totiž náramní milovníci tabáku. „I proč ne," řekl náčelník, „zakouříme si. Stejně nám neutečeš." V pořádku. Voják škrtl křesadlem a podal dýmku náčelníkovi. „Dobrý tabáček," řekl, „ale setsakra silný, vojenský! Nejste zvyklí, celou dýmku asi nevykouříte."

„Jak to, že ne!" urazil se náčelník. „Tak, braši, do toho," zavelel čertům, „a nepustit dýmku z ruky, dokud všechen tabák nezmizí!" I posadili se čerti do kruhu a pustili se do kouření. Jeden si bafl, předal dýmku dalšímu a tak to šlo pořád dokola. Nadělali kouře, že se ani nedalo dýchat, voják si musil přikrýt hlavu pláštěm. Kouřili a kouřili, ale tabáku v dýmce neubylo ani o jediný drobínek. Uběhla hodina, druhá, třetí... Tu najednou pod oknem zakokrhal kohout. Náčelník vyskočil, odhodil dýmku a zaječel: „Běda! Svítá!" Čerti povyskákali, jako když do nich hrom uhodí, a za mocného kašlání a vzteklého uplivování upalovali pryč. Vysloužilec si vlezl do postele a spokojeně usnul. Ráno přišel lokaj s velikým košem, aby sebral vojákovy kostičky a někde pod lopuším je zakopal. A podívejme, náš vojáček je celý, bez jedinkého škrábnutí; natáhl se na bílém prostěradle, přikryl se pláštěm a chrápe, jako když pilou řeže. Lokaj pustil koš z rukou a utíkal k pánovi. „Voják je živ," volal, „čerti ho nevzali!" Pán mu neuvěřil, běžel do kulaté věže sám. Opravdu — voják leží na posteli a chrápe jakoby nic! Jen nějak zakouřeno je v komnatě; kouře, až se u stropu válí mrak. Knížepán zakašlal, voják otevřel oči, zívl a vyskočil, jako když střelí. Postavil se před pánem do pozoru přesně podle vojenských předpisů. „Dobrejtro, vojáčku," řekl pán. „Tak co, dobře ses vyspal po cestě?" „Děkuju, jako dub," odvětil voják. „A nic se ti nezdálo ?" zeptal se znova pán.

- 38 -

„Jakpak ne! Zdálo se mi o nějaké nekalotě," odpověděl voják. „Jako kdyby rovnou z pekla přiletěl na návštěvu plný tucet čertů a jako kdybych s nimi celou noc tlachal o všem možném, i o vás byla řeč. Ještě jsem je pohostil dýmkou, ale buď v ní byl silný tabák, anebo mají čerti slabé průdušky — zkrátka a dobře, kouřili, bafali, ale nedokouřili." „Co jen se všechno nenazdá ve spánku!" řekl pán. „Podívej, vojáčku milý, vždyť ty nemáš nikam naspěch. Odpočiň si u mne ještě den!" „Proč ne, když mě nevyháníte," odpověděl vysloužilec. „Nevynatrefí se tak často vojákovi prachová peřina a měkká postel!" Nato kníže pán odešel a voják se znova složil do kanafasu. Prospal celý den, ale navečer vstal, rozložil na stole jídlo a na nejnápadnější místo postavil svou lahvičku s vínem. Dal se do večeře a přitom čekal na hosty. Úderem dvanácté se čerti přihnali, a zle rozzuření, jenjen se vrhnout na vojáčka a roztrhat ho na kousky. Ale ten se jenom usmíval do vousů. Poklonil se čertům jako dobrým známým a povídá: „Buďte vítáni, vzácní hosté! Vím, proč jste mě přišli navštívit. Co dělat, tak si tedy na mně pochutnejte. Ale už můj dědeček říkával, že suché sousto hrdlo rozdírá. Vypiješ — li však doušek dobrého vínka, pak třeba celého býka spořádáš. Mám tu malou lahvičku. Rád vás pohostím. A když už se pije, tak do dna!" Čerti se posadili za stůl a láhev šla kolem dokola. Obešla celý kruh, ale vína neubylo ani hlt. Obešla podruhé, a zase tak; zůstala plná, jako kdyby se jí nikdo ani nedotkl. Čerti pili a pili, dokud se nesvalili pod stůl. Jen ten dvanáctý, ten náčelník, se nevzdal a nahýbal si z lahvičky statně dál. Vtom zakokrhal pod oknem kohout. „Tvoje štěstí, vojáku!" vykřikl náčelník a skočil na čerty, aby je rozehnal.

Knížepán se celou noc převracel na posteli. Sotva vyšlo sluníčko, utíkal do věže. Zastavil se až na prahu komnaty: voják spal jako nemluvně v nejsladším pochopování! Vida, ani čerti tě nechtějí, pomyslil si pán. Třetí noc ale se zdravou kůží nevyvázneš! Třetí noci — to už šly žerty stranou — přilétli čerti tak zběsile, že pouhopouhý pohled na ně naháněl peklo hrůzy. Vystrkovali drápy a skřípali zuby jako divá zvěř. „Dnes se od tebe napálit nedáme!" křičeli. „Roztrháme tě na kousky." „Jak je libo," řekl voják. „Co má přijít, to mě nemine. Dovolte mi jen, abych se postavil uprostřed komnaty. Když už tedy chcete se mnou skoncovat, tak ať je to naráz!"

„Tak je to tedy!" pronesl pomalu voják. Vtom vrzly tichounce dveře a hned se zase zavřely. Voják však stačil uhlídat, kdo to v tak pozdní hodinu nemůže usnout! To pán se přišel podívat, jak se čerti vypořádali s vojákem. Vysloužilec bouchl na torbu a křikl: „I knížepána sem!" Dveře se samy od sebe rozlétly dokořán; pán vletěl střemhlav do komnaty, zakroutil se, zatočil a zmizel. V tom okamžení sebou začala torba házet sem a tam. To se čerti radovali, že jim konečně sám pán padl do drápů. A voják pravil náčelníkovi:

Čerti se rozestoupili, voják se postavil doprostřed, zatřásl torbou

„No tak, svůj dluh jste dostali, přines teď pánovo zlato! Vykoupíš svým kumpánům svobodu."

„Až na jednoho všichni do torby!"

A opravdu: než kohouti na hřadách křídly zatřepotali, ležely před vojákem tři vrchovaté pytle zlata.

a křikl: Komnatou jako by vichr zalomcoval. Čerti se zatočili v kole ... a byli titam. Jen jediný z nich, náčelník, stál před vojákem, jako by ho k podlaze přilepil. Voják znova poplácal po torbě a povídá: „Všichni tvoji přítelíčkové sedí tady a pro tebe tu taky ještě zbylo místo. Přineseš — li tři pytle zlata, nechám tě na pokoji a tu tvou verbež pustím na svobodu." Čert se poškrábal za uchem a povídá: „Tři pytle zlata za tucet čertů, to není tak drahé. Ale je to smůla, všechno zlato vymámil z našeho hospodáře knížepán. Slíbil, že za sedm let zaplatí svou kůží, jenomže už je třikrát sedm let pryč a on pořád uhýbá. Podstrkuje místo sebe jednou žebráka, jednou zas tuláka nějakého ... No a teď ses nachomýtl ty, vojáku ..." - 39 -

„Vymetl jsem pánovy sklepy železným koštětem," řekl čert a odfoukl si. „Ani halířek tam nezůstal. Propusť na svobodu mé bratříčky." „Počkej, počkej ještě," voják na to, „nejdřív se zapřisáhni, že ani ty, ani to tvoje plemeno mi už víc nepřijdete na oči. Ať budu kde budu, kamkoli na zemi ať moje noha vstoupí, aby po vás ani dechu, ani slechu nebylo!" „Jak tě mohlo něco takového „Nepáchneme k tobě, i kdybys nás prosil."

napadnout?" řekl čert.

A tak voják čerty propustil; ti jenom zavrtěli ocasy a jako by se do země propadli. Pána odnesli s sebou. Od těch dob začal voják žít v dostatku. Jedl a pil, co hrdlo ráčilo, a ještě k tomu hostil ostatní.

Ale kdopak ví, jak se to stalo, snad že nebyl zvyklý — zkrátka, milý vojáček se začal brzy nudit. I usmyslil si, že se trochu potoulá po světě, aby se rozhlédl a taky aby se lidem ukázal. Vystavěl si koráb a plavil se po moři. Když odplul trochu dál od břehu, tu moře najednou začalo varem klokotat a bouřit. Čím to je? přemýšlel voják. Bezvětří, a vlny se vzdouvají jako o závod! Podíval se na moře a spatřil, jak se ve vodě cosi černá. „Á, neloví to mí staří známí v kalné voděnce rybky na udici? No počkejte, já vám ukážu!"

MLADÝ KOVÁŘ a dávných časů žil jeden chalupník. Měl tři syny. Starší synové už odmalička otci ve všem pomáhali a vyrostli z nich chasníci jaksepatří. Otec chtěl i nejmladšího práci přiučit, ale žena pořád nechtěla dovolit.

Z

„Je ještě malý. Jen ať se vydovádí," říkala. Tu upekla svému nejmladšímu a nejmilejšímu sladký koláč, tu zase podstrčila pirožek. Tak vyrostl z nejmladšího syna ničema a lenoch, který jen rád jedl a spal. Chalupník to snášel dlouho, ale nakonec si synka zavolal a povídá: „Není už na čase, abys šel do učení? Chtěl bys na koželuha?"

Vytáhl svou čarovnou torbu, naklonil se přes zábradlí a křikl: „Hej, vy plemeno jedno čertovské, copak je to, zapomněli jste na naši dohodu? Zase jste mi přišli na oči?" Čertovský náčelník se vysunul z vody, zahlédl ve vojákových rukou kouzelnou torbu a strachy se roztřásl. „My nic, to my jen tak...," zabrebtal. „Bylo přece řečeno, abychom se před tebou neukazovali na zemi, a tady kolem je voda." „Tak tedy poslouchejte," pravil voják. „Aby po vás od dnešního dne na zemi ani na vodě jediného prášku nezbylo!" Čerti poslechli a zmizeli, jako by se propadli. Nikde je teď už nenajdeš, ani na zemi, ani na vodě, ani pod zemí, ani pod vodou. Jenom v pohádkách se o nich vypravuje.

„To nechci," odpověděl syn. „Celý život kůže vydělávat — ruce bych měl rozežrané na kost." „Tak si vyber krejčovinu!" „Co to říkáš, táto! Až do smrti křivit záda nad vestami a kamizolami — vždyť by mi narostl hrb!" „Jak myslíš, synku. K ničemu tě nenutím. A co bys takhle řekl kovářskému řemeslu? Není muže nad kováře!" „Proč ne," odvětil syn. „Na kovářství bych šel." Otec vyhledal nejdovednějšího kováře v kraji, zaplatil mu předem za vyučení a odvezl syna do kovárny. „No tak, synku, pěkně se dívej, jak dobří lidé pracují, a vyučíš se." Ale matka přivezla synáčkovi potají z domu na vozíku postel s peřinou a s polštáři:

- 40 -

„Zvykl sis u mne spát na měkkém. Až se od té práce unavíš, odpočiň si na peřince, sama jsem ti ji šila. A hlavičkou si pohov na polštáři, nacpala jsem ho prachovým peřím!" Otec s matkou se vrátili domů a synek zůstal u kováře. Postavil postel do kouta kovárny, lehl si na ni a díval se, jak kovář s učedníky buší kladivem do kovadliny. „Co se díváš?" ptá se ho kovář. „Vem do ruky kladivo." „A proč?" sedlákův syn na to. „Táta mi řekl: Dívej se, jak lidé pracují, a vyučíš se." Kovář potřásl hlavou a dal se zase do práce. Nejmladší synek vylehával na měkké posteli a jen se obracel sem a tam, nespouštěje kováře z očí. Nevydržel to kovář a znova povídá: „Co ty se pořád jen válíš? Vždyť si takhle proležíš boky!" „I neproležím," odvětil sedlákův synek. „Mám měkkou peřinu. Bolí mě z toho vašeho rámusu hlava a matička mi nakázala: Až se unavíš, synku, pohov si hlavičkou na prachovém polštáři." Kovář nad ním mávl rukou a víc už si ho nevšímal. Kdo by s tím lenochem ztrácel slova! Tak běžel den za dnem a měsíc za měsícem. Od cizí práce ruce nebolí. A tak si nejmladší syn v duchu říkával: Žádná velká moudrost to není. Klepneš jednou dvakrát kladivem na kovadlinu, a hotovo! I já budu umět vykovat, co kdo bude chtít, a o nic hůř než sám mistr. Uběhly tři roky a za synem přišel chalupník. „Tak co, jakpak se vyučil ten můj chlapec?" ptal se sedlák kováře.

- 41 -

„Kdo to může vědět?" odvětil mistr. „Díval se, to je pravda, ale čemu se naučil, to nám neukázal." „Co ty na to, synku?" „Co bych povídal, až přijde k věci, však to nezkazím." Otec se zaradoval. Zřídil ze staré stodoly kovárnu, opatřil potřebné nářadí a povídá: „No, synku, teď ukaž své umění, ukovej mi k pluhu novou radlici!" Mladý kovář namířil do stodoly a za ním otec se staršími syny. Nejmladší postavil jednoho bratra žhavit uhlí, druhého, aby tahal za měchy, a sám si vyhrnul rukávy a vzal do rukou veliké kladivo. A když se železo rozžhavilo, rozlehly se kovárnou takové rány, že si všichni musili zacpávat uši. Mladý kovář koval a koval, až mu zemdlely ruce, a on poznal, že radlici vykovat nedokáže. Řekl tedy: „K čemu by ti, táto, byla nová radlice? Vždyť ta stará může ještě sloužit. Radši ti vykovám ostrou sekeru." „Dobrá, synku," odpověděl sedlák, „vykovej mi sekeru. Stará se mi už načisto otupila." A nejmladší začal kovat. Bušil kladivem, až viděl, že ani sekera z toho nebude. „Víš, táto," řekl znova, „sekery kovám nerad. Je to hrubá práce. Ale vykovám ti tucet hřebíků tenčích než matiččina jehla." „No co," sedlák na to, „i hřebíky jsou v hospodářství potřeba." Kovář se dal znova do díla. Klepal a klepal, koval a koval, ale nic nevykoval. Všechno železo zkazil, zbyl ho jen maličký kousíček. A tu otec poznal, že se jeho syn ničemu, ale zhola ničemu nenaučil. Vzal ten kousíček železa a mrštil jím do kádě s vodou. Železo zasyčelo — pššš!

„Slyšíš, synku," pravil otec, „výsledek svého učení? Jeden jediný pšouk. Ale dávej pozor, co ti povím: v našem rodě nikdy zahaleči nebyli a nebudou. Jdi mi z domu, běž si, kam tě oči povedou, a nevracej se zpátky, dokud se nevyučíš nějaké řemeslo." Nejmladší syn sklonil hlavu a opustil rodnou chalupu. Vyšel za humna, sedl na pařez a zamyslil se. Jak teď? Co bude dělat? Přemýšlel a rozmýšlel a pak se rozhodl, že půjde pěkně jako beránek zpátky ke kováři. Kovář se mu vysmál, ale přece jen ho vzal znova. „Jenomže teď tě budu učit po svém!" pravil. A začali. Na měkkou peřinu si chlapec už dávno ani nevzpomněl. Kdyby se mohl alespoň na tvrdé slámě dosyta vyspat — ale kdepak! Kovář mu nedal ani vydechnout. Jen pustil mládenec na chvíli kladivo z rukou, aby záda narovnal, už je tu mistr a syčí mu do ucha: „Pššš-šouk!" Hoch se zastyděl, vzchopil a dal se znova do díla. Tak prožil u kováře tři další roky. A když byly ty tři roky u konce, řekl mu mistr: „Teď můžeš, kam se ti zlíbí, a směle se dát do práce!" Mládenec se s kovářem rozloučil a vydal se na vandr. Šel a šel, až došel do velkého města. Tam vstoupil do služby k jednomu kováři jako tovaryš. Hned toho dne přišel do kovárny vznešený pán. „Hej, mistře," řekl pán, „sprav mi tady ten kočár. Ale tak, aby byl jako nový. Namluvil jsem si nevěstu a v tomhle kočáře ji povezu k oltáři." „A kde máte ten vůz?" zeptal se kovář.

na kolech stočené do vývrtky. Jak mohla takováhle rachotina vůbec do kovárny dojet! Mistr se poškrábal za uchem. „Nevím, co bych vám řekl," povídá pánovi. „Kdybych spravoval tři měsíce, tak ho nespravím." „Co, tři měsíce?" zařval pán. „Za tři dni musí být hotov! A jestli ho do té doby nespravíš, rozkážu svým sluhům, aby tvou kovárnu do posledního prkénka rozmetali." Co měl kovář dělat? S pány toho moc nevyhádáš. Pán ještě chvíli huboval a pak odešel. Tu pravil mistr mladému kováři: „No, tovaryši milý, teď si pomoz, jak umíš." „Dobrá," řekl na to tovaryš, „pošli mi dva učedníky a jdi si odpočinout." Mistr odešel domů a v kovárně se už za chviličku točilo všechno jako v kole. Mládenec v mžiku rozebral celý kočár na kousky, učedníky postavil k výhni rozdmýchávat oheň a vzal do ruky kladivo. Uhodil do kovadliny — a jedna obruč byla hotová! Uhodil znova — a měl druhou! A když vykoval obruče, pustil se do per. Tu něco narovnal, tam zas ohnul — neuběhla ani hodina, a celou práci měl za sebou. Učedníci se nestačili divit; mladý kovář ještě vyčistil, přitáhl a poopravil, kde co bylo potřeba, a nařídil zatáhnout hotový kočár pod přístřešek. Nato si vyšli všichni tři na loučku za kovárnou a rozložili se tam v trávě.

„Tady stojí, u vrat." Mistr vyšel s tovaryšem před vrata. Pozdrav bůh, to je ale vypráskaný kočár! Dvířka visí na jedné veřeji, péra zkroucená, obruče - 42 -

V poledne se přišel mistr podívat, jak dílo pokračuje. Vešel do kovárny. Co to má znamenat? Ticho, prázdno, tovaryš nikde, učedníci nikde ... Dokonce vyhasl i oheň ve výhni.

Tři dny a tři noci tovaryš nikoho ke kovárně nepustil a koval a pracoval. Potom vyšel ze dveří s pytlem na zádech a vykročil ven z města.

Mistr se strašlivě rozzlobil a vyrazil hledat své lidi. A tu je uviděl — tovaryše i oba učedníky, jak si vylehávají v trávě.

Nikdo neví, jak dlouho putoval přes hory a lesy, ale nakonec přišel k rodné chalupě. Překročil práh, hodil pytel na stůl a pravil otci:

„Ach vy lenoši! Vy ničemové!" vykřikl mistr. „Takhle vy pracujete!" Tovaryš se převalil na druhý bok, zívl a povídá: „Pročpak se zlobíte, pane mistře?" „Jak to — pročpak!" vzkřikl ještě hlasitěji starý kovář. „Kočár má být za tři dny hotov, a vy tady koukáte pánu bohu do oken! Pán mi kvůli vám utrhne hlavu." „Jen buďte klidný, pane mistře. Nelekejte se předčasně," odpověděl tovaryš. „Dokud vám ještě hlava sedí na ramenou, otočte ji dozadu a dobře se podívejte." Mistr se otočil a otevřel údivem ústa: pod kolnou stál spravený kočár. Přiběhl blíž, prohlédl kočár ze všech stran — všechno v pořádku, všechno na svém místě, jen zapřáhnout koně a jet. „No, chlapče," řekl starý kovář mladíkovi, „takovou práci jsem ještě neviděl. Ty už nepotřebuješ jako tovaryš vandrovat, buď v mé kovárně mistrem." „Ne, dobrý člověče," odvětil mladý kovář, „já v tomhle městě dlouho nezůstanu. Chceš — li se mi odměnit, daruj mi kousek nejlepšího železa a dovol mi, abych mohl po tři dny pracovat v tvé kovárně." „Nu co," řekl starý kovář, „buďsi po tvém."

- 43 -

„Podívej se, táto, možná že se tvůj syn přece jen něco vyučil." Rozvázal pytel a vytáhl kovanou krabičku. „To je pro tebe, maminko." Matka otevřela krabičku — uvnitř ležel hřeben s tepaným vzorem a jehelníček s takovými tenounkými jehličkami, že by jimi mohl perly navlékat. „Tohle je pro vás, bratři. Přišijte si je ke svátečním kabátům," řekl mladý kovář a vysypal před bratry na stůl hromádku blýskavých knoflíků. „A ty, otče, vezmi tento pohár. Jestli se ti můj dárek líbí, napij se z něho dobrého vína na to, aby v našem rodu nikdy nebyli lenoši."

PASÁK VEPŘŮ

Z

a dávných časů žil na kraji lesa sedlák. Nežil sám, ale se ženou a třemi syny.

Oba dva starší byli chytří a šikovní, ale nejmladší, to vám byl nešika! Nic mu nešlo od ruky: co promluvil nebo udělal, všechno bylo špatně, všechno jen lidem pro smích. Tak proslul jako hlupáček. Kdopak má hlupáčka v úctě? Bratři obnosili šaty až do cárů, ale přece byla ještě škoda je vyhodit; dali je nejmladšímu: nos je teď ty. Když jim nechutnal nějaký kousek jídla, položili ho na talíř nejmladšímu; tu máš, jez! A zrovna tak s prací: jak se naskytla nějaká špinavá dřina, hned zavolali nejmladšího: udělej to, brachu, buď tak dobrý! Sedlák měl spoustu vepřů. Kdopak je bude pást? Starší bratři nebudou přece běhat s prutem po lese, na to jsou moc chytří! K tomu je tu nejmladší, hlupáček! Tak se stal nejmladší bratr pasákem vepřů. Za svítání vyháněl vepře z chléva a až do samé noci s nimi chodil po lese. Říká se, že pást vepře není žádná práce. Ale zkus to někdy! Na chviličku je pustíš z očí, a už se ti rozběhnou a začnou tropit takovou neplechu, že je nezkrotíš ani prutem. Nejmladší bratr z nich byl načisto utrápený. A oba starší se mu ještě posmívali: „Podívejme, jak ty těm svým pašíkům vládneš, bezmála jako nějaký král! Jen koruna ti na tvé hloupé hlavě chybí." „Jen se smějte," říkával jim na to nejmladší, „ještě nevíte, co koho čeká. Možná že se jednou budu zase smát já vám." No dobře. Nejmladší bratr pásl, popásal, od rána do noci z lesa nevyšel. Byl to hustý les, strom na stromě, keř na keři, travička na travičce.

Tu se jednou pasáček zamyslel: má ten les vůbec nějaký kraj a konec, žijí tam na druhé straně taky lidé? Když někomu něco vleze do hlavy, ani holí mu to z ní nevyženeš. A tak i s milým pasáčkem; jednoho krásného dne nechal vepře na kraji hvozdu a vydal se, aby les přeměřil vlastníma nohama. Šel až do samého večera, ale lesu žádný konec. Sedl na pařízek, vytáhl z mošny snídani a dal se do jídla. Potom se vyšplhal na strom, aby ho neroztrhala divá zvěř, přivázal se pevně k větvím a přenocoval v koruně. A ráno putoval dál. Šel celý den až do samého večera, a lesu pořád nikde konec. Posadil se na kopeček, snědl svůj oběd a zase přenocoval na stromě. Přišel třetí den, a on byl pořád na cestě. Šel až do večera, ale lesu ne a nebylo konce. I posadil se pod keř, vytáhl večeři a snědl ji. A k spánku zase vylezl na strom. Na úsvitě ho probudilo kohoutí kokrhání. No, když tu kokrhají kohouti, nebudou jistě daleko lidé, řekl si. Slezl ze stromu a dal se po kohoutím zpěvu. Šel a šel, až přišel do města. Bylo veliké a nádherné, ale všude vládl smutek. Zvony na zvonicích truchlivě vyzváněly a na domech byly vyvěšeny černé prapory. Pasáček zastavil jednoho kolemjdoucího: „Pročpak jste všude vyvěsili černé plátno? Proč zvoníte hrany?" „Ach dobrý člověče," odpověděl měšťan, „je vidět, žes přišel z dalekých končin. Nevíš nic o našem hoři. Zítra na úsvitě povedou královskou dceru na strašnou smrt, na hroznou popravu. Čeká na ni proklatý drak, už teď si jistě brousí zuby. Sežere krasavici do poslední kostičky." Pasáček se podivil: „A co to, že krmíte všelijaké draky královskými dcerami?"

- 44 -

„Co dělat!" vzdychl měšťan. „Padl na ni letošního roku los. Jestli princeznu nevydáme, drak nás všechny sežere a zničí celé město." „Zabijte draka, a bude všemu konec!" pravil pasáček. „Hrůzou se před ním třeseme. To není jen tak obyčejný drak, to je obrovský netvor! Kdyby se našel takový hrdina, dal by mu král svou dceru za ženu. Dal to už vyhlásit na všech náměstích. Ale takový odvážlivec se asi na světě nenarodil!" „A možná že přece," řekl pasáček. „Odveď mě ke králi." Měšťan ho odvedl ke králi. Král k nim vyšel se všemi svými dvořany. „Zde," pravil měšťan, „vedu ti odvážného muže, který se chce utkat s drakem." Dvořané se podívali na pasáčka a dali se do smíchu. „Hm, prázdný hrnec nejvíc duní," řekli. „Takových chvastounů jsme už viděli!" Ale král řekl: „S tím smíchem počkejte. Vaše dcery drakovi za potravu nedávají!" A rozkázal, aby pasáčkovi přinesli všelikou zbroj — meče, kopí, šavle. Královští sloužící všechno nanosili a složili to před pasáčkem na hromadu.

„Podívejte na toho bulíka, Vyvzpomněl si jít na draka se sekerou. Jiní se na něho neodváží ani v brnění a s mečem!" Nazítří ráno odvedli princeznu do lesa, přivázali ji ke stromu stříbrnými řetězy a nechali o samotě. Po chvíli došel k tomu místu i pasáček vepřů. Jitro bylo studené. Pasáček nasekal větví, nasbíral chrastí a zapálil opodál oheň. Seděl u hranice, ohříval se a čekal na draka. Tu se celým lesem rozlehl praskot a hluk a z houští vylezl příšerný netvor. Hlavu měl jako sud, ocas tlustší než stoletý dub, na tlapách drápy jako železné vidle. Drak vyrazil strašlivý hvizd, rozevřel tlamu a rovnou k princezně. Užuž se zdálo, že ji pohltí. Princezna byla strachy bez sebe. Pasáček však vytrhl z hranice velikánské doutnající poleno, rozběhl se a vrazil je drakovi rovnou doprostřed tlamy. Drak zaryčel a v divém zachroptění rozevřel bolestí tlamu jako vrata. Tu si pasáček ovinul ruce opaskem, shrábl plnou náruč hořících větví a mrštil jimi drakovi do chřtánu jako do otevřené pece. Ó jak hrozně drak zavyl! Zařval tak strašlivě, že se listí ze stromů sypalo a křoví se kymácelo jako stébla trávy. Oči se mu podlily krví, začal se válet a svíjet po trávě sem a tam, bil ocasem na všechny strany a pařáty rozrýval zem. Ale pasáček vyskočil a zamával sekerou.

Ale ten rozhrnul hromadu nohou, vytáhl obyčejnou sekeru a řekl:

Jal se do draka sekat jako do břevna. Sekal, rubal, hlavu mu uťal, ocas na třísky rozštípal, ale drak se jen svíjel, ne a ne zdechnout. Tu pasáček znovu do něho sekerou, až rozsekal draka na kousky. Tak netvor konečně pošel.

„Ostatní inštrumenty jsem neměl v ruce co živ a neumím s nimi zacházet Ale sekera, to je holečku jiná! Na tu jsem zvyklý odmalička"

Pasáček odhodil sekeru, otřel rukávem čelo a vykročil k princezně. Rozmotal stříbrné řetězy a odvázal ji od stromu.

A dvořané si znova začali dělat dobrý den:

- 45 -

Celá se třásla, sotva strachy na nohou stála. Pasáček ji posadil na travěnku a sám se položil stranou. Umdlel, jak by ne, zápasit s drakem není žádná lehká věc!

A byla svatba. Král sezval hosty z celičké země, jen mne a vás, děti, zapomněl pozvat, jinak bychom se i my podívali, jaké strojí králové hostiny.

K večeru přišel král s dvořany podívat se, co se stalo s jeho nešťastnou dcerou. Vidí, že drak je na kousky rozsekán, milovaná dcera sedí na trávě a pastucha spokojeně vyspává pod keříčkem. Sekera vedle něho, celá ztupená, zalitá, dračí krví.

Po krátkém čase pasáček (teď už to vlastně nebyl pasáček, ale králevic — no, to je ostatně jedno) — zkrátka mladý králevic zatoužil spatřit opět rodný kraj. Začal se tedy chystat s manželkou na cestu. Nezapomněl ani na své staré oblečení; zavázal je do uzlíčku a nařídil odnést do kočáru.

To se král zaradoval! Objal dceru, poceloval ji, pak vzbudil pasáčka, vzal ho za ruku, přivedl k dceři a pravil: „Nu, děti, staňte se mužem a ženou. Žijte v míru a svornosti." Potom se obrátil k dvořanům: „Popřejte štěstí ženichovi a nevěstě." Dvořanům to zatroleně nešlo pod nos. Jakýpak je to pořádek, obyčejný pasák vepřů, a najednou je z něho králevic! Přesto ale sňali čapky a poklonili se, nejdřív princezně, potom pasáčkovi. Pravili k němu sladkým hlasem:

„Co s takovými hadry!" zlobila se princezna. „Už dávno jsi je měl vyhodit." „I ne," odpověděl jí muž, „proč rozhazovat majetek? Přivezu ty šaty bratrům jako dárek. Dost jsem se po nich šatů nanosil, ať teď zas nosí oni po mne. A tak sedli do zlatého kočáru a jeli. Jeli a jeli, až přijeli na druhý konec lesa.

„Blahopřejeme Vašemu pasáckému Veličenstvu. Vyřiďte prosím naše blahopřání i svým prasatům. Vždyť i ona teď povýšila — mohou se po právu nazývat prasaty královskými."

A tu králevic spatřil, jak na kraji pobíhají vepři. Zablácení a vyhublí se vrhali jeden na druhého a všelijak se kousali. Dočista zdivočeli, bratři je, jak vidět, ponechali nadobro bez dozoru. Hrdost jim nedovolila vepře pást.

„Děkuju za přání," odvětil pasáček, „obdařím vás za tu gratulaci svou milostivou přízní. Při takovém titulu je mým prasatům nezbytně třeba komonstva, a proto vás jmenuji jejich dvořany."

Králevic nevydržel, vyskočil ze zlatého kočáru, ulomil si dlouhatánský prut a začal shánět vepře dohromady. A zavolal na svou princeznovskou paničku: „Shoď mi uzílek se starým šatstvem a jeď k otcově chalupě. Popros, aby tě tam nechali odpočinout po cestě."

Král se dal do smíchu. „Jsi chlapík," povídá pasáčkovi, „trefně jsi jim odpověděl!" Princezna se ale dala do pláče. „Vysvoboď mě, otče, od takového ženicha," naříkala. „Podívej, jak se mu lidé smějou." „Ne, dceruško," pravil král. „Dal jsem mu své slovo. Hned zítra bude svatba." - 46 -

„Jakže, to mám jet sama?" odvětila. „Vždyť ti vesničtí hromotluci neznají ani řádné způsoby. Nebudou mě umět jak náleží přijmout. Jsem přece princezna, a ne nějaká obyčejná venkovanka." „Že neznají řádné způsoby? Že tě nebudou umět přijmout?" rozhněval se králevic. „Povídám ti, jeď! A měj se na pozoru, o mně se ani slůvkem nezmiňuj."

Princezna tedy jela dál, zatímco on se převlékl do starých šatů a pásl vepře až do večera. časů.

„Šel jsem na druhý konec lesa, podívat se, žijí — li tam lidé. Žijí. Spousta lidí, víc než tady. A přijali mě s úctou, lip než vy. Bratři milí, odnynějška si budete musit pást vepře sami. Já už teď nejsem pasáček, ale králevic."

„Huš, huš, vepříci! Huš, huš, pašíci!" halekal na celý les a zlehounka pošvihoval prasata prutem.

Vysmáli se mu. Co taky od takového trouby čekat? Hlupák vede zas jen hloupé řeči.

Navečer je svedl dohromady a hnal do chléva jako za starých

Otec uslyšel známé volání, vyběhl na zápraží a zalomil rukama: „Kde ses tu vzal, nešťastníku? Tiše buď, naši chalupu oblažil urozený host!" Ale králevic se dal do ještě hlasitějšího křiku:

V té chvíli se v peci dopeklo maso. Matka poprosila otce: „Zanes hostovi oběd — jak já se mám takhle před princeznou ukazovat?" „Ať to tam raděj zanesou starší synové," povídá otec, „jsou mladší, čipernější, lip jí poslouží."

„Huš, huš, vepříci, huš, moji pašíci! Co je mi do vašeho hosta? Vždyť vy jste nechali ta má prasátka úplně zdivočet! Docela se mi vymkla z rukou, nechtějí poslouchat."

„Ale kdepak, my nejsme zvyklí rozmlouvat s princeznami," bránili se oba bratři.

Zahnal vepře do chléva, a když jim dal krmení, vešel do chalupy.

„Já už vidím, že to beze mne nepůjde," povídá nejmladší. „Nechte mě, zanesu to tam. Snad mě ta princezna neukousne."

Ale co se to jen v chalupě děje! Matka se pachtí kolem kamen, hřmotí hrnci a pánvemi, mísí těsto, peče pirohy. Otec s bratry si vyhrnuli rukávy a také se činí jako opravdoví kuchtíci. „Co to chystáte za hostinu?" povídá králevic. „Ale proč se vlastně ptám? Vždyť se vrátil nejmladší syn z dalekých končin, musí být přece uvítán, jak náleží. Tak jen noste na stůl, už jsem se posadil." „To zrovna, kvůli tobě se budeme namáhat!" povídá otec. „Přijel k nám vzácný host, sama princezna nás ráčila navštívit." „A kde ses tak dlouho toulal?" ptá se matka. „Jak ses opovážil utéct od prasat?" křičí starší bratři. „Snad si nemyslíš, že budeme za tebe dřít?"

Matka mu podala okřín s masem a řekla: „Nes to opatrně! A buď hodně zdvořilý." Pasáček vzal mísu a šel do jizby. „Tady ti nesu maso," povídá princezně. „A přeju dobré chuti." Princezna nahlédla do okřínu — maso vypadalo moc pěkně, jenomže nevěděla, jak na ně. „Přines mi prosím tě nůž a vidličku," povídá. „Ještě takové hlouposti!" králevic na to. „Tady nejsi v paláci. Dívej se na mě a jez." Vzal jeden kousek masa do prstů a začal žvýkat. Princezna stiskla rty, ale chuť jí přece jenom nedala.

A nejmladší povídá:

Sebrala maso dvěma prstíky a snědla. - 47 -

„Dobré je," pravila, „o to nic. Chutnější než u mého otce v paláci." Nato přinesl pasáček princezně hrnec polévky. „Tady je polévka," povídá. „Jez, co hrdlo ráčí."

Ale on nic, ke všem se měl vlídně. Jen bratrům řekl: „A přece to dopadlo, jak jsem povídal! Neuhodneš, co na koho v budoucnu čeká!"

„Jak mám jíst polévku bez lžíce a bez talíře?" zeptala se princezna.

Matka vytáhla z truhly drahocenný ubrus, hedvábím vyšívaný, prostřela stůl, rozložila na něm talíře, lžíce, vidličky. Usadila hosty a začala nosit na stůl.

„Polévku jedí u nás takhle," odpověděl muž. Naklonil hrnek a usrkl přes okraj.

Princezna se dala do jídla. Přitáhla k sobě misku, a ťup-ťup, pustila se do snídaně prsty! A tu ji manžel rýpl do žeber.

A tak srkala princezna také. Nakonec jí přinesl horké lívance se smetanou. Teď už se princezna neptala na nic. Brala do ruky jeden lívanec za druhým, omáčela ve smetaně a jedla. Všichni se začali ukládat ke spánku. Tu povídají starší bratři nejmladšímu: „Všem by nám tu bylo v chalupě těsno. Běž nocovat do konírny!" „Dobrá," odpověděl nejmladší. „Není to sice zrovna vhodné místo pro králevice, ale já jsem skromný." „Trouba jsi, a ne králevic!" zasmáli se všichni a šli spát každý do svého kouta. Časně ráno probudil králevic princeznu, oblékli se do hedvábí a do brokátu, a když všichni vstali, vyšli z jizby ruku v ruce. Do všech jako když hrom uhodí. Otec s matkou se klaní div ne až na zem, nevědí, jak a kam syna posadit. Je to sice vlastní syn, ale přece jen také králevic! V bratrech by se byl krve nedořezal, báli se otevřít ústa. A jak by ne, vždyť teď se na ně bratr jistě rozhněvá, vzpomene si, jak mu celý život nadávali hlupáků! - 48 -

„Jsi přece princezna," povídá, „vyrostlas v paláci, a ne ve chlévě!" Princezna se podívala kolem sebe. Všichni způsobně sedí, krájejí maso nožem na malé kousky a vidličkou podávají do úst. Princezna zčervenala jako růže. Tu jí muž přistrčil hrnek mléka a misku se lžičkou potají vzal. Princezna naklonila hrnek a srkala přes okraj. Manžel jí pošeptal do ucha: „Ale princezno, podívej se kolem, jak se správně jí!" Princezna vidí, že všichni nalili mléko na talířky, nalámali do něho chléb a nabírají si lžičkami. Zastyděla se do hloubi duše. Ale manžel se smál. „Tak co," povídá, „kdo tady nezná řádné způsoby?" A pak jedli, pili a hodovali až do večera a večer posadil králevic všechny do zlatého kočáru a vezl je ke královskému tchánu na návštěvu.

A já jel s nimi, přitiskl jsem se vzadu na stupátko! Pil jsem a hodoval v královském paláci, až se hory zelenaly, a když jsem měl dost, sedl jsem na perníkového koně a ujížděl cvalem k domovu.

DIVOTVORNÝ MLÝNEK ilo jednou na světě děvčátko sirotek. Každý ví, jaké mají

Ž sirotkové bídné živobytí. Předhůzky a spílání, k tomu se

lidé najdou vždycky, ale vlídného slova se nedočkáš od nikoho.

Těžko si dívčina dobývala kousek chleba a teplý koutek. Od rána do večera musila mlít selce zrní na ručním mlýnku. A byl to pořádně veliký mlýnek, a těžký jako hrom. Ale děvče neznalo únavy. Chvílemi se zdálo, že už ani ruku neuzdvihne, jak je zemdlené, ale pak si zazpívalo a práce se dařila zas. Jednou navečer točila dívka svým mlýnkem na prahu stodoly a vesele si zpívala, až se to po dvoře rozléhalo. Tu vešel do vrat stařičký dědoušek a posadil se vedle. „Pěkně zpíváš, dívčičko," pravil stařeček, „a ještě lip ti práce hraje v rukou. Nesemlela bys mi taky hrstičku zrní? Dostal jsem je od dobrých lidí, ale nemá mi je kdo semlít." „I proč ne!" odvětila dívčina. „Jen sem, dědoušku, to zrní dejte." Staroch vytáhl z mošny malý uzlíček a nasypal zrní do mlýnku. Dívka je semlela a stařeček poprosil znova: „Neupekla bys starému člověku placku?“ „Ale upeču, dědoušku, upeču." Děvče běželo do stavení, zadělalo, roztopilo pec a upeklo staříkovi placku. „Dobré chuti přeju," řeklo nádavkem. „Ach děvečko milá," odpověděl stařeček. „Suchý chléb leze špatně do krku. Nepřinesla bys mi napít vody?" Děvče vzalo vědro, běželo ke studni, přineslo staříkovi vodu a dalo se znovu do práce. - 49 -

Dědoušek snědl placku, zapil vodou a řekl: „Děkuju ti, děvečko, žes mi pomohla. I já tě podaruju něčím, co tě potěší." Chvíli se přehraboval v mošně a vytáhl odtamtud modrý šáteček. „Ach dědečku," pravila dívčina, „takový krásný šátek jsem ještě nikdy neměla. Ani nevím, kdy jej na sebe vezmu. Vždyť já si nesmím vyjít ze dvora ani ve svátek!" „Na žádný svátek nečekej," odvětil stařík. „Hned dnešní noci, jakmile se uložíš ke spánku, si jej uvaž na hlavu a mysli na to, po čem ze všeho nejvíc na světě toužíš." Tak pravil starý žebrák a odešel. Děvče bylo brzy s prací hotovo a uložilo se ve stodole k spánku. Na hlavu si uvázalo modrý šátek, a než zavřelo oči, pomyslilo si: Co bych si tak měla přát? Ach, ráda bych alespoň ve snu viděla mlýn, který sám mele zrní! A co se nestalo? Dívčině se zdál zvláštní sen. Jako by šla sama dlouhou silnicí a vedle ní běžel pes ze dvora. Jde, jde, a najednou před sebou vidí veliký statek. Vrata jsou otevřena dokořán, nikde živé duše. Děvče vejde do vrat a zůstane stát uprostřed dvora. Tu slyší, jak kdesi klape mlýn. Běží po zvuku a v prázdné stodole, v nejtemnějším koutě, najde velikou pestře malovanou truhlu. Víko truhly je pevně zavřené, ale uvnitř to klape a skřípe, jako kdyby se tam rychle otáčely žernovy. To asi bude ten mlýn, co sám mele! řekla si dívka. Jak to jen udělat, abych si jej mohla vzít domů? Zkusila truhlu pozdvihnout, ale kdepak! Ani pohnout s ní nemohla. Tu pes hlasitě zaštěkal a táhl dívčinu za kraj sukně na druhý konec dvora do veliké stáje. Ve stáji stál bílý kůň a žral z jeslí seno.

Co kdybych přivázala koně k truhle, možná že by mi ji odvezl, pomyslila si dívka. A tak také udělala. Našla provaz, vyvedla koně ze stáje a připřáhla jej k truhle jako k vozu. Sama si sedla nahoru na víko, psa uvelebila vedle, trhla za oprať a křikla: „Jeď, jeď, hyjé!" A kůň se dal do trysku. Húú, jak se rozletěli pustou silnicí! Dívce hvízdal vítr v uších, ani nevěděla, jak dojeli domů. Kůň vběhl rovnou do stodoly, a tu se truhla zachytila o práh. Dívčinou to trhlo tak silně, že se jí modrý šáteček smekl z hlavy... a všechno naráz zmizelo: kůň, divotvorná truhla i starý hlídací pes. Když se dívka ráno probudila, vzpomněla si na svůj divný sen. Ach jaká škoda, že se mi to všecko jenom zdálo! pomyslila si. A vtom vyskočila z postele a hlasitě vykřikla: před ní stála divotvorná truhla. Musím hned vyzkoušet, k čemu bude dobrá, řekla si dívka. Přivlekla k truhle pytel ječmene a vhodila několik hrstí zrna do kulatého otvoru ve víku. V tom okamžení se v truhle začalo něco točit a rachotit a druhým otvorem dole se začala sypat mouka. To se děvče zaradovalo! Přisypávalo hrst za hrstí a vesele si notovalo; a žernovy v truhle tiše povrzávaly, jako kdyby zpívaly spolu s ním. Neuběhla ani hodina a pytel s ječmenem byl prázdný. Zato stál vedle druhý, až do vrchu plný čistě a jemně umleté mouky. Konečně si mohla dívka trochu oddychnout. Kouzelný mlýnek pracoval za ni. Selka si ale hned všimla, že je dívka příliš rychle s prací hotova. Každý den jí začala přidávat po pytli zrní, ale dívčinu ani nenapadlo, aby si stěžovala. Ať jí dávala selka ječmene, pšenice i žita co chtěla, navečer bylo všechno čistě semleté, všechno hotové. Selka mohla být jen ráda, ale místo toho nemohla zvědavostí vydržet. To není jen tak, říkala si v duchu. Té holce jistě někdo pomáhá!

- 50 -

A tak se jednou přikradla ke stodole a nahlédla skulinou dovnitř. Vidí, jak děvče sedí u veliké truhly, hází hrst zrní za hrstí na víko, popěvuje přitom písničky a mouka se sama od sebe sype do pytle. „Tak je to tedy!" zabručela selka. „Ale odkud jen to děvče mohlo získat čarodějnou skříňku? S takovým mlýnkem bych i já sama namlela zrní třeba celý vůz." Hned první neděli zavolala dívčinu k sobě a promluvila sladkým hlasem: „Copak, milá moje, cože pořád sedíš doma jako nějaká babička? Měla by ses jít trochu povyrazit s kamarádkami, dnes je přece svátek." Děvče nevěřilo svým uším. Za všechna ta léta, co žilo u selky, neuslyšelo vlídného slova. A tu s ní najednou selka hovoří jako s vlastní dcerou, a ještě k tomu jí dovolila vyjít si ven! Dívčina se zaradovala, přistrojila se, jak mohla nejlíp, a vyběhla ze dvora. To právě selka potřebovala. Sotva bylo děvče za vraty, běžela ke stodole. No, copak to tam stojí za čarodějného robotníka, který nejí, nepije a pořád jenom pracuje? Selka obešla truhlu ze všech stran, a když našla kulatý otvor ve víku, vhodila do něho několik hrstí zrna. V truhle se něco zatočilo, zaklepalo — a dole se začala, sypat mouka. „To je přece něco!" zaradovala se selka. „Jenomže já nejsem děvečka, abych se tu lopotila celý den. Vsypu tam celý pytel najednou." Přivlekla velikánský pytel ovsa a převrátila jej do otvoru. V truhle zaskřípělo, zachrčelo a žernovy zůstaly stát. „Něco se tam asi polámalo, budu se na to musit podívat," řekla selka a vzala za víko. Ale víko nic. Selka se do něho opřela kolenem, i ramenem se vzpírala, víko se však nepohnulo ani o vlásek, jako kdyby k truhle přirostlo. Selka se dopálila, popadla obrovský sochor a rozmáchla se ze - 51 -

vší síly. Uhodila jednou — sochor odskočil jako od železa, uhodila podruhé — rozlétly se třísky, uhodila potřetí — víko zaskřípělo a odskočilo. Tu vyrazil z truhly plamen, ohnivým jazykem vylétl až k samé střeše. Selka nestačila ani uskočit. Oheň ji pohltil od hlavy až k patám. Shořela jako stará koudel. Když se děvče večer vrátilo domů, nemohlo selku nikde najít. Jen ve stodole ležela před truhlou hrstka popela a vedle ní železný sochor. Víko truhly bylo opět pevně zavřeno. Selka neměla ani muže, ani děti, a tak zůstala dívka v chalupě. S rukama v klíně sedala nerada, a k tomu ještě měla dobré srdce; začala brát od chudobných sousedek zrní a semílala jim je na svém mlýnku. Sousedky si ji nemohly vynachválit, a brzy se roznesla o hodné dívčině a o jejím divotvorném mlýnku pověst po širém kraji. Po letech děvče dorostlo v pěknou nevěstu a tu ji poprosil o ruku jeden hodný mládenec z blízké vsi. Oba pak žili spolu šťastně a spokojeně až do smrti.

ZAPOVĚZENÝ UZEL

V

rybářské osadě se jednou nevydařil rok. Z podzimka šly ryby špatně do sítí a zásobárny zely k jaru prázdnotou. Pro rybáře je ryba jako zrno pro rolníka. Když nejsou ryby, hladoví celá ves. I dali všichni rybáři hlavy dohromady a začali se radit. Jak žít, co si počít? K tomu, aby vyjeli na moře, nebyl ještě vhodný čas; jestli zůstanou doma, bude s nimi konec. Přemýšleli a rozmýšleli, až se rozhodli, že přece jen zkusí štěstí. „Možná že se moře nad námi slituje a přece jen nějakou tu rybku pošle do sítí!" Tu pravil jeden rybář: „Nevím, je — li to pohádka anebo pravda, ale povídá se, že starý Kaarel se kdysi přátelil se samotnou mořskou královnou. Ten jistě ví, jak ryby přilákat." „I mně se něco míhá v paměti," řekl druhý rybář. „Byl jsem ještě maličký, když mi dědeček vypravoval, že Kaarel má očarovanou věcičku, která přiláká ryby v každé době. Co abychom k staříkovi zašli, možná že nám ji daruje pro štěstí!" Kaarel bydlil na samém kraji vesnice. Byl kdysi statečný a na slovo vzatý rybář. Ale čas mu už dávno ohnul záda a stařec přestal vyjíždět na moře. I práh své chatrče zřídka přestupoval. Když však rybáři zaklepali na dveře, Kaarel k nim vyšel a pravil: „Vím, přátelé, proč jste ke mně přišli, a dejte pozor, co vám povím: dobrý rybář nespoléhá na štěstí, ale na svůj um a na sílu svých rukou. Vy jste se však pustili do nesnadné práce. Vyjíždíte na moře předčasně, a to nemá moře rádo. No dobrá, jen směle jeďte, pomohu vám." - 52 -

Tu starý Kaarel sundal šátek, který nosil na krku, a ukázal jej rybářům. „Podívejte — na šátku jsou tři uzly. První uzel vám přinese dobrý vítr. Rozvažte jej, až vztyčíte plachtu. Druhý uzel vám přiláká ryby. Rozvažte jej, až vrhnete sítě. Ale třetí uzel nerozvazujte! Jestli to uděláte, neštěstí vás nemine. A ještě jedno vám povím: buďte spokojení s tím, co vám moře samo pošle. Ať už ulovíte ryb hodně nebo málo, nevrhejte sítě podruhé." „Neboj se, Kaarele," odpověděli rybáři. „Jak jsi řekl, tak uděláme. Dáváme ti své slovo." „Mějte na paměti, že rybářské slovo je poctivé slovo," řekl stařec a dal rybářům šátek. Celou noc vylévali rybáři bárku smolou a spravovali sítě. K ránu bylo všechno hotové. Vskočili do lodice a odrazili od břehu. Vypluli rychle ze zálivu a vztyčili plachtu. Tu vytáhl jejich kapitán šátek starého Kaarela a řekl: „Rozvažme první uzel." Rozvázali uzel, a hned zadul čerstvý větřík, napjal plachtu a hnal lodici kupředu. Plula dobře, sama, bez kormidlování, a rozřezávala vlny jako nožem. Rybáři vyjeli daleko na otevřené moře. Najednou vítr utichl, plachta klesla a lodice se zastavila. „To je jistě to místo, o kterém mluvil stařík!" řekli rybáři. „Tady naklademe sítě." Všichni se dali družně do práce. Na mělčině spustili kotvu, rozložili sítě a vrhli je do moře. „A teď rozvaž druhý uzel!" zvolali rybáři.

Kapitán vytáhl ze záňadří šátek starého Kaarela a rozvázal uzel. A sotva jej rozvázal, v moři něco zapleskalo, po hladině se roztáhla kola a poplavky na sítích se rozkolébaly.

„No, ty jsi už taky dost starý," odvětil kapitán, „a staří lidé se vždycky drží přísloví: Do třetice osud nepokoušej. Jenomže se říkává také jinak: Jen hlupák se odříká štěstí."

Rybáři počkali, až se všechno kolem utišilo, a začali opatrně vytahovat sítě. Ještě nikdy nebyly tak těžké. Rybáři táhli ze všech sil, až se konečně okraje sítí pozdvihly nad vodu. V nevodu se rybami jen hemžilo, stříbřité šupiny blyštěly na slunci, že až oči bolely.

„A je to pravda," pravili rybáři. „Děj se, co se dít má. Rozvaž uzel, kapitáne!"

„Ráz, dva!" velel kapitán.

Kapitán měl šátek už dávno připravený. Škubl posledním uzlem a rozvázal jej. V ten ráz moře zahučelo, za zádí se zdvihly vlny a poplavky na sítích divě zatančily. „Ryby jsou tu!" řekl kapitán. „Nemluvil jsem pravdu?"'

Rybáři trhli úvazky a ryby se vysypaly do lodic. „Dobrý lov!" řekl jeden z rybářů. „Díky starému Kaarelovi." „Tak, tak," odpověděl druhý. „My bychom ale potřebovali tři takové úlovky, abychom do tahu ryb všichni měli dostatek. Nehodíme sítě ještě jednou?" „Co to povídáš?" řekl nejmladší rybář. „Jen si vzpomeň, co říkal Kaarel: Buďte spokojení s tím, co vám moře samo pošle." „No, starochňm a chlapcům to, jak vidím, stačí," zasmál se kapitán. „Ale my se budeme červenat studem, až se vrátíme s lodicí, která nebude plná po okraj."

Rybáři se zaradovali. Nemohli se dočkat, až přijde čas vytáhnout sítě. A opět, jako poprvé, se jim sítě zdály velice těžké. Ale rybáři jsou silní lidé. Chopili se družně provazců a vytáhli nevod. Co to! V sítích se tloukla jedna jediná ryba. Byla to napodiv obrovská štika, ale ocas měla tupý, jako kdyby jí ho někdo usekl sekyrou. „Je to ale netvor!" podivili se rybáři a hodili rozmrzele štiku do lodice. Mezitím se už začalo slunce sklánět k vodě. Před západem se vlny uklidnily. A tu se nad ztichlým mořem ozvaly jakési hlasy. Rybáři vyskočili a rozhlíželi se kolem dokola.

A tak vrhli sítě znovu. Tentokrát však jim štěstí nepřálo, vytáhli je prázdné. Nechytili ani rybičku. Rybáři zesmutněli, ale kapitán pravil: „To je proto, že jsme nerozvázali třetí uzel na šátku starého Kaarela. Vidíte sami — to není obyčejný šátek. Každý uzel přitahuje štěstí. Zbyl ještě jeden, rozvážeme ho taky. A pak se naše loďka naplní vrchovatě." „Nevím, kapitáne," řekl nyní nejstarší rybář. „Kaarel nám nakazoval, abychom se toho uzlu nedotýkali."

- 53 -

Kohopak ještě nouze vyhnala na moře v nepravý čas? ptali se v duchu. Ale nikde nebylo vidět ani lodičku. „Možná že to křičel racek," řekl kapitán. Tu zahrála hlasitě a táhle pastýřská píšťala, jako kdyby pastýř ve vesnici svolával stádo. Potom se otázal ženský hlas: „Jsou všichni doma?" A zvučný dívčí hlásek odvětil:

„Všichni. Jen bezocasý kozel chybí." A opět zahrála píšťala. Ještě hlasitěji, ještě táhleji.

„Podívejte, podívejte, bezocasý kozel pluje domů. A jak spěchá, až bubliny vypouští!"

Štika v lodici se najednou zatřepala, rozevřela na celé kolo zubatou tlamu a ze vší síly začala rozrážet ostatní ryby. Ale kapitán ji kopl botou a hlasitě křikl na své druhy:

Víc už nezaslechli. Zdvihl se strašlivý vítr, zahučely a zabouřily vlny, že rybáři neslyšeli ani vlastního slova. Člun byl stržen a nesen po vlnách.

„Zdvihněte kotvu! Nějak se mi to všechno nelíbí. Plujme co nejrychleji odtud." Rybáři vytáhli kotvu a obrátili lodici k domácímu břehu.

Celý den křižovali rybáři po rozbouřeném moři. Lodice chvílemi létala vysoko nahoru, jako kdyby se chtěla vznést k oblakům, chvílemi se propadala do hlubin, snad až na samé mořské dno. Takovou bouři věru ani starci za celý život nepamatovali.

Ale co se to jen dělo! Ať se opírali do vesel jak chtěli, lodice se nehnula z místa. Jako kdyby moře v rosol zhoustlo, jako kdyby dno lodice přirostlo k vodě. Veslovali a veslovali, ale lodice nepopojela kupředu ani o píď.

K večeru přirazila bouře loď ke skalnatému ostrovu. Rybáři vyskočili na břeh a jakžtakž ji vytáhli na suchou zemi.

Tak se plahočili celou noc. Chvílemi odhazovali v zoufalství vesla, a zas znovu se do nich opírali, ale nic to nebylo platné. Zdálo se, že žádná síla na světě nemůže člunem pohnout. A na úsvitě, sotva na východě zaplály červánky, se opět ozvaly podivné hlasy: „Jsou všichni vzhůru, jsou všichni pohromadě?" „Všichni jsou vzhůru, všichni jsou pohromadě, jen bezocasý kozel ne a není k nalezení!" A znovu zazvučela píšťala a tichounce zacinkaly rolničky. Tu se pojednou v loďce pohnula ryba. Až od samého dna se vyplazila ta podivná štika, rozevřela zubatou tlamu a zahýbala žábrami. „Je to ale nepokojná potvora!" zabručel kapitán a najednou ho napadlo: A není to všechno kvůli štice? Neshánějí se to tam po ní? Tu kapitán vyskočil z lavičky, popadl štiku a vyhodil ji přes palubu. A hned kdesi daleko, možná že až na samém dně mořském, někdo zatleskal a vesele zavolal: - 54 -

„Co je to za ostrov?" ptali se druh druha. „Kam nás to zaneslo?" Tu vyšel ze skal maličký staroušek. Záda měl ohnutá do oblouku a bílý vous mu sahal skoro až k zemi. „To je ostrov Chiu Maa," pravil stařeček. „Není divu, že jej neznáte. Sem zřídkakdo z vlastní vůle připluje." Staroch zavedl rybáře do dřevěné chatrče ve skalách, zahřál je, dal jim najíst a potom řekl: „Kdo jste a odkud přicházíte? A proč jste vyjeli tak brzy na lov?" „Co nám zbývalo? Zásobárny se vyprázdnily a v osadě nastal hlad," odpověděli rybáři a vyprávěli staříkovi všechno, co se jim přihodilo. Jen jednu věc mu zamlčeli — to, jak rozvázali třetí, zapovězený uzel na šátku starého Kaarela. Stařík je vyslechl a pravil: „S vaším Kaarelem jsem se kdysi znal. Byl to statečný a moudrý rybář. Moře mu bylo jako rodná chalupa. Víte, kam poslal vaši loďku? Přímo na pastviště mořské královny. Pase tam své ryby. Ale její ryby jsou chytré a rozumné a do sítí se nikdy lapit nedají. Do vašeho nevodu se chytila rybí hejna, která tam zdaleka táhnou, aby se napásla pospolu

se stády mořské královny. Ale jak se dostala do vašich sítí bezocasá štika, tomu nerozumím. Čím jste ji přilákali?"

„Dbejte, aby propříště vaše slovo bylo vždycky tak pevné jako tento uzel."

Tu rybáři pochopili, jakého neštěstí je chtěl Kaarel uchránit, ale nic staříkovi neřekli. Bylo jim těžko u srdce. Bouře na moři neutichala, vítr bez ustání skučel v komíně a veliké kapky deště pleskaly do okénka. Nepohoda se nerozpoutala věru jen na jediný den.

Sotva zatáhl smyčku, vítr za oknem naráz utichl a vlny ulehly do moře, jako kdyby nikdy žádná bouře nebyla.

Staroch uložil rybáře v chatrči do kouta na staré sítě a oni usnuli, jako když je do vody hodí. Na úsvitě stařík rybáře probudil. Za oknem bez ustání zuřila bouře a vlny rachotily o balvany. Rybáři ztratili dočista odvahu. „Co si počneme?' ptali se staříka. „Takhle se odtud nikdy nedostaneme. A doma čekají hladové děti." „Nebojte se," odvětil stařík. „Možná že se vám to přece jen podaří. Dejte sem šátek starého Kaarela." Jen nerad vytáhl stařešina šátek a podal jej staříkovi. „Kdysi jsem ho už viděl. Jenomže tenkrát, vzpomínám si, na něm byly tři uzly. Dva uzly, jak sami říkáte, jste rozvázali, ale kde je ten třetí?" Co rybářům zbývalo? Pověděli všechno, nic už nezamlčovali. Staroch se zachmuřil. „Starého

Kaarela

jste

Rybáři se zastyděli a sklonili hluboko hlavy. „Nu," pravil stařík, „vidím, že jste už i tak dost potrestáni. Kvůli starému Kaarelovi a kvůli vašim hladovým dětem vám pomohu." Tu vzal stařeček šátek, zavázal na něm uzel a pravil:

- 55 -

Stařík je doprovodil až ke břehu, a když zdvihli plachtu, mávl rukou jako na rozloučenou. Tu se vzdula plachta lehkým větříkem a loďka plynula po klidném moři. Ještě téhož dne připluli rybáři ke své osadě. S jakou radostí je vítali přátelé a rodiny! A s úlovkem vystačili až do tahu ryb. Dobrý konec — všechno dobré. Rybáři však nikdy nezapomněli na poučení, jehož se jim dostalo. Od těch dob je slovo námořníků tak pevné jako námořnické uzly, které vážou na lanech. A vy také pamatujte na tuhle pohádku: vždyť to nejsou jenom námořníci, kdo musí držet dané slovo.

Staroch pohlédl na šátek a potřásl hlavou.

„Jste špatní námořníci!" pravil. neposlechli a mne jste chtěli oklamat."

Rybáři stařečkovi poděkovali a vydali se ke své lodici.

Egle vyběhla ze světnice a rychle do komory. Přitiskla se do koutečka a celá se roztřásla strachy. A užovky takto oslovily rodiče:

EGLE ři sestry se jednoho večera koupaly v jezeře. Když se dosyta vyplavaly a vyšplouchaly, vyšly na břeh. Dvě starší se oblékly, ale sotva nejmladší — říkali jí Egle — natáhla ruku po košilce, něco na ni strašně zasyčelo. Egle se podívala — užovka jí vlezla do rukávu!

T

„Jdi pryč!" vykřikla dívčina. „Slib mi, že si mě vezmeš za muže, a půjdu," pravila užovka lidským hlasem. Egle se rozzlobila, ale sestry se daly do smíchu. „To je přece ženich pro tebe," povídají, „řekni ano, sestřičko!" A utíkaly domů. Egle zůstala na břehu sama. Slunce zapadlo, už se úplně setmělo. Egle se bála, ale jakpak se dostane domů bez košile? „Hádečku milý, dej mi košilku!" prosila. Ale užovka vedla svou: „Řekni, že se staneš mou nevěstou." „Tak tedy ano, ano," vzkřikla Egle, „abys už dal pokoj!" Užovka vylezla z rukávu. Egle popadla košili a běžela za sestrami. Druhý den ráno seděla Egle u okénka a předla přízi. Seděla, předla a zpívala si písničku. Na užovku už ani nevzpomněla. Najednou zaslechla, jak na dvoře něco šustí a syčí. Vyhlédla okénkem — a srdce jí přestalo strachy tlouci. Dvůr byl plný užovek! Svíjely se a syčely a tři největší a nejtlustší se doplazily až na práh a skulinou pod dveřmi proklouzly do chalupy. - 56 -

„Přicházíme jako starosvati od vládce jezerních vod. Strojte vaši nejmladší dceru. Slíbila našemu pánu, že se za něho provdá." Co počít? Třeba vládce, ale přece jen je to studená užovka, plazivý had — copak bychom mohli naši milovanou dceru vyvdat za takového tvora? Jenomže odmítnout nemůžeme, děvče mu přece dalo své slovo. Byla u nich právě na návštěvě stařena ze sousedství. A ta stařena řekla potichoučku otci a matce: „Podstrčte místo dcery bílou husu. Užovky to přece nepoznají!" A rodiče to udělali. Přinesli bílou husu a řekli starosvatům: „Tady je naše nejmladší dcera. Odvezte nevěstu k ženichovi." Užovky posadily bílou husu do koryta a vezly ji ze dvora. Sotva však přijely k vratům, zaslechly kukačku, jak kuká: „Ku-ku, ku-ku! Děvuchu schovali a husu vyvdali. Ku-ku!" Užovky se v ten ráz vrátily do chalupy a začaly syčet a pištět, aby jim byla vydána pravá nevěsta. Ale stará sousedka zašeptala otci a matce: „Vyveďte jim bílou ovečku!" Rodiče přivedli bílou ovečku. „Nechtěli jsme dcerušku ztratit," povídají užovkám, „ale co dělat? Tady ji máte, veďte ji k ženichovi." A tak si užovky vedly bílou ovečku. Vedly ji do půli vesnice, ale vtom kukačka zakukala znova:

„Ku-ku, ku-ku! Děvuchu schovali, ovečku vyvdali. Ku-ku!"

„To je ta nevěsta jak jedle urostlá, celá se krásou skví, vlasy má z hedvábí!"

Starosvati se připlazili nazpátek:

Došli k jezeru. Voda v jezeře zapěnila, zaklokotala a odvalila se od břehu. Na pobřežní písčině se objevil statný a krásný jinoch v bohatém oděvu.

„Ne, to není pravá nevěsta." Stará sousedka poradila potřetí: „Dejte užovkám bílou kravku." Přivedli bílou kravku, ovázali jí šíji červenou stuhou a odevzdali staro-svatům. Užovky vedly bílou kravku vesnicí, až ji dovedly na samý kraj. Ale za humny seděla na keři kukačka a volala svou kukaččí řečí: „Ku-ku, ku-ku! Děvuchu schovali a kravku vyvdali. Ku-ku!“

„Jsem tvůj ženich," pravil jinoch Egle. „Říkají mi Žaltis. Pro ostatní lidi jsem užovka, která se po zemi svíjí, ale pro tebe, dívko, jsem shodil hadí kůži, tobě jediné jsem prozradil své jméno. Budeš mě mít ráda, krasavice moje?"„Budu," řekla Egle, „a budu ti věrnou ženou." A šla za ženichem do vodní říše. Devět let uplynulo od té doby. Egle povila svému muži dva syny a dcerušku. Žilo se jí dobře. Děti se také vydařily, byly milé a poslušné, a muž ji miloval a chránil. Ale přece jen se jí zastesklo po rodné chalupě. Zmrzela se jí už vodní říše, zatoužila spatřit otce s matičkou, vlídné slovo s bratry promluvit, se sestrami při kolovrátku písničku zazpívat. I prosila muže: „Pusť mě, Žaltisi, domů na návštěvu, abych mohla rodičům naše děti ukázat."

Starosvati se vrátili potřetí: „Přišli jsme k vám se ctí, a vy takhle? Třikrát jste nás oklamali. Pamatujte, oklamete — li počtvrté, neštěstí vás nemine! Zuby rozhlodáme vaše stromy v sadech, ocasy pobijeme osení na polích!" Když Egle uslyšela ta slova, vyšla z komory k starosvatům. „Dala jsem slib," pravila, „a také za ním budu stát. Veďte mě k ženichovi." Starosvati se plazí vesnicí, za starosvaty kráčí Egle, za Egle se svíjejí v prachu užovky; provázejí nevěstu k ženichovi. A kukačka letí za nimi a volá svou kukaččí řečí:

Ale Žaltis nechtěl o ničem takovém ani slyšet. „Daří se ti snad ve vodní říši zle?" zeptal se. „Ne, je mi tu dobře," řekla Egle. „Ale špatná dcera, která na otce a matku svou navždycky zapomene!" „No, buď tedy po tvém," pravil Žaltis. „Pustím tě, ale dřív mi ještě sepředeš tady tu zlatou koudel." Egle sedla za kolovrátek. Předla den, předla druhý den, ale koudele neubývalo — jako by jí pod rukama rostla! Stařičká chůva, která opatrovala nejmladší dcerku, viděla, jak Egle přede, potřásla hlavou a pravila:

- 57 -

„I kdyby ses mých let dožila, stejně všechnu koudel nesepředeš." „A co mám, stařenko, dělat?" zeptala se Egle. „Rozžhav v ohni jehlici a vbodni ji do koudele." Egle vzala jehlici, do bělá ji rozžhavila, a sotva ji vpíchla do koudele, vyskočila z klubka veliká žába. Ta žába seděla v koudeli a vypouštěla z tlamičky zlaté nitky. Tak Egle z jednoho konce předla přízi a z druhého konce koudele bez ustání přibývalo. Teď však sepředla Egle všechnu koudel za jedinou noc. Ráno přinesla manželovi přízi a řekla: „Co jsi rozkázal, to jsem splnila; splň i ty, co jsi slíbil." „Dobrá," odpověděl Žaltis. „Svých slov se nezříkám. Pustím tě, až roztrháš tyhle střevíce." Žaltis vytáhl zpod lavice železné botky a podal je ženě. Obula si Egle železné botky a od rána do večera klopýtala po ostrých kamenech a šplhala po skalách. Ale na železné podešvi ani škrábnutí. Stařičká chůva se na ni podívala a potřásla hlavou. „Darmo se, dceruško, trápíš, kdybys sto let živa byla, sto let budou botky celé." „Poraď, co mám dělat, stařenko," poprosila Egle. „Odnes je ke kováři a nařiď, ať je vhodí do výhně." Egle tak učinila. Kovář vyžehl železo ve výhni, až zkřehlo a lámalo se jako sklo. Egle roztrhala střevíce za jedinou hodinu.

„Pustím," řekl Žaltis. „Ale jak se chceš objevit v rodné chalupě bez zaječího pirožku? Vždyť tě lidé pomluví, řeknou, že jsi zpyšněla." A tu si Egle vzpomněla. Když byla ještě maličká a rodiče někdy musili odjet z domova, nikdy se nevraceli s prázdnýma rukama. Přivezli piroh, všechny děti podělili kouskem a přitom říkali: „Cestičkou jsme šli, do zaječího domečku zašli, zajíc nám piroh upek, tu máte z něho kousek." Tak bylo zastara zvykem na celé Litvě. Egle se zastyděla, že zapomněla na dávný obyčej, a běžela péci piroh. Ale manžel potají ukryl všechna vědra a hrnce, jenom řešeto jí nechal. Jak měla v řešetě nosit vodu a mísit těsto? Voda přece proteče a mouka propadá. I v tom jí pomohla stará chůva. Vzala měkký žitný chléb a zalepila otvory. Tak mohla Egle v řešetě zadělat a neulít ani kapku vody a neusypat ani hrstku mouky. Upekla piroh a začala, se loučit s mužem. Manžel jí pravil : „Déle než devět dní tam nezůstávej, a až se budeš vracet, hleď, aby tě nikdo nevyprovázel. Zůstaň stát na břehu a takto na mne zavolej Živ — li je můj předrahý, vzduj se, vodo běhutá, a z hlubiny stříkni, pěno, pěno bílá, netknutá! Mrtev-li však můj miláček, temný vír s ním pohrává, nad vlnou nechť zatančí mi pěna rudá, krvavá!

Přišla k muži a pravila: A vy, synové moji, i ty, dcero, dejte mi slovo, že o ničeni, co víte, nebudete lidem vyprávět."

„Pustíš mě nyní?"

Děti slíbily. - 58 -

Tu se Žaltis proměnil v užovku a vynesl ženu s dětmi na jezerní břeh.

Ale starší syn nepověděl. Vyptávali se po dobrém — mlčel. Vynucovali odpověď bitím — jen slzičky mu tekly.

To bylo radosti, když Egle se svými dětmi zaklepala na dveře rodného domu!

„No," povídají bratři, „ten je celý po matce, možná že s mladším se domluvíme lip."

Rodiče se s dcerou a s vnoučaty nemohli dosyta vynatěšit, bratři a sestry s Egle dost vypovídat. Ale sousedé obcházeli jejich chalupu oklikou a šeptali jeden druhému: „Vrátila se užovčice s užovčaty. Dobře ještě, že nechala doma svého muže. Jen aby nepřinesli neštěstí do vrat!" To bratry rozzlobilo. Začali sestru přemlouvat: „Zřekni se muže, zůstaň s námi. Přijde — li muž za tebou, nevydáme tě."

Ráno se vrátili domů. Egle se otázala syna: „Od čeho máš, synáčku, rudé oči?" „To oheň v lese tak dýmal," odvětil syn, „proto mi oči zčervenaly." Příští noc odešli bratři opět do lesa koně pást a vylákali s sebou Eglina mladšího. Ale ani od něho se nic nedověděli. Ráno se vrátili domů. Egle pohlédla na syna a otázala se: „Co to, synáčku, že i ty máš oči rudé? Neubližovali ti?"

Egle odpověděla: „Nepěkně hovoříte, bratři. Jak by se mohla žena živého muže zříct, jak by mohla děti o rodného otce oloupit! Nepřijde-li manžel za mnou, sama si ho, až přijde čas, z vod jezerních vyvolám." „A jak ho budeš vyvolávat?" „Ale bratři!" odvětila Egle. „Vy ho volat nebudete, proč byste to měli vědět? A raději se mě neptejte, stejně vám to nepovím." Stařičká sousedka však bratrům poradila: „Z tohohle konce nezačínejte! Co neřekne matka, vybreptají malé děti." A tak se vypravili bratři v noci do lesa pást koně a vzali s sebou staršího Eglina syna. V lese pustili koně na zelenou trávu, zapálili oheň a začali se chlapce vyptávat, jak se jmenuje otec a na jaké volání se ozývá.

- 59 -

„Neubližovali," odvětil syn. „Celou noc jsem nespal, hlídal jsem koně, proto mi oči zčervenaly." I třetí noc se bratři vypravili do lesa. Vlichotili se maličké neteři a vylákali ji s sebou. Byla matčin a chůvin miláček. Nikdy se jí nikdo ani prstem nedotkl, nikdo jí neřekl zlého slova. A tu se jí najednou začali tihle lidé vyptávat a vyzvídat. Upřela oči do země a jenom potřásala hlavičkou: „Nic nevím." Ale když jí pohrozili ohebným proutkem, celá se zachvěla, zbledla jako plátno a všechno pověděla. Řekla, jaké je otcovo jméno, a vyzradila, na jaké volání se ozývá. To právě strýčkové potřebovali. Ještě jí pohrozili, aby se o tom matce ani slovem nezmiňovala, a odvedli ji domů. Potom vzali kosy a šli k jezeru. Když dokonali zlý čin, otřeli kosy o trávu a vrátili se nazpět. Jak začali kosy v síni věšet, zaslechla Egle železné zvonění a srdce se jí sevřelo.

„Cože jste, bratři, tak časně vyšli do práce?" otázala se. Bratři odpověděli: „Hustá tráva se po ranní rose rovněji pokládá." Ale Eglino srdce nemělo pokoje. Hned toho dne se vydala nazpět k manželovi. Na prahu se rozloučila s otcem a s matkou, ve vratech objala sestry a bratry — nikomu nedovolila, aby ji vyprovázel. Došla s dětmi k jezeru, na břehu zůstala stát. A začala, jak ji muž naučil:

Synáčkové moji rodní! Že jste pevně v slovu stáli, v dub a jasan rozkleňte se, v hrdý dub a jasan rovný! Ty však, dcero, trest svůj měj, ty jsi v zkoušce neobstála! Osikou buď vylekanou, listím věčně třepotej! A ze mne se jedle staň, matka nocí tesklivých. Jantar slzí prolívej, sténej s vichrem ve větvích!"

Živ — li je můj předrahý, vzduj se, vodo běhutá, a z hlubiny stříkni, pěno, pěno bílá, netknutá!

Jak pravila, tak se stalo. Starší syn se proměnil ve vysoký dub, mladší v jasan a dcera v třesoucí se osiku. Egle pak stanula nad jezerem jako temná jedle.

Mrtev-li však můj miláček, temný vír s ním pohrává, nad vlnou nechť zatančí mi pěna rudá, krvavá! Rozvlnily se jezerní vody, pěnou se zapěnily. Ale na vlnách se nehoupe pěna jako mléko bílá, je rudá jako krev! A ze dna je slyšet hlas: „ V čas soumračný, v kalném ránu zlá mě ruka zhubila. Proč jsi, dcero, dcero milá, jméno otce zradila!" Egle hořce zaplakala. Potom se obrátila k dětem a pravila: „Nemáte už laskavého otce, já ztratila muže milovaného. Nikdo nás už nepřivítá ve vodní říši a s ničemnými vrahy pod jednou střechou žít nebudeme. Ať se stane tak, jak řeknu: - 60 -

A od těch časů roste na zemi jedle, dub, jasan a osika. Jako truchlící vdova sklání jedle k zemi své větve. Sotva větérek zavane, chvějí se drobné lístky osiky, jako by se třásly strachem. A dub i jasan mají kmeny silné a pevné jako věrné lidské srdce. Proč tomu tak je, ví jen ten, kdo slýchal od dědů pověst o ubohé Egle a jejích dětech.

O ZLATOHLÁVKOVI A ZLATOVLÁSCE

V

jednom městě žila chudobná dívka. Byla krásná a ztepilá jako jedlička na kraji lesa, veselá jako ptáček na svobodě. Kdo na ni pohlédl, nemohl se dosyta vynadívat. Jenom já jsem ji neviděl a vy dozajista taky ne. Chtěli byste? Budete si muset počkat, až se na světě narodí podruhé taková krasavice. Tu dívku si zamiloval jeden urozený jinoch. Vzali se a začali šťastně žít. Ale jinochova matka, zlá stařena, neměla nevěstu ráda od prvého pohlédnutí. A nebylo na světě zla, které by jí byla nepřála. Za dvanáct měsíců povila mladá žena právě tak krásného syna, jako byla sama. Zlá stařena vzala chlapečka, zavinula jej, uspala a odnesla, jako by ho chtěla uložit do kolébky. Jenomže ho nepoložila do kolébky, ale do truhličky. Zatloukla víko hřebíky, odnesla truhličku k řece a pustila ji po proudu jako loďku. A do kolébky podstrčila plenkami ovinutého kocoura. Když se otec ráno přišel podívat na děťátko, strnul: co to leží v kolébce za chlupatou nestvůru! Mladá matka nevěděla, co říci, a zlá stařena začala synovi našeptávat: „Tvá žena je čarodějnice. Sám vidíš, že ti místo malého chlapečka porodila černého kocoura." Syn stařeně neuvěřil. I když mu bylo hořko, ženy se ani slovem nedotkl. Za rok mu žena povila dcerku. Ale zlá starucha děťátko zase uloupila, vstrčila do truhlice a vhodila do řeky. Do kolébky pak podstrčila černou kočku. - 61 -

Ráno se přišel otec podívat na dceru — co to jenom vidí! V kolébce ležela černá vousatá kočka. Mladý manžel se zasmušil ještě víc, neřekl však ženě nic ani tentokrát. Ale štěstí se už v jejich domě nesmálo jako dřív. Téže noci, kdy se mladé ženě narodilo první děťátko, kladl starý rybář na jezeře sítě. Najednou zaslechl, jak někdo nedaleko pláče. Ale jak žalostně! Rybář se podivil, rozhlédl se kolem dokola a vidí, jak se u samého člunu houpá na vlnách truhlice. Vytáhl ji do loďky, otevřel víko a užasl: uvnitř leží chlapeček, po tvářích mu tečou slzy, ale přitom se usmívá. Rybář se zaradoval a běžel rychle domů, k ženě: „Hádej, milá ženo, co je v té truhlici?" „Kdepak já, muži můj zlatý, kdepak já a luštit hádanky!" odpověděla žena. Tu nadzdvihl rybář víko a ukázal jí děťátko. „I to je štěstí," pravila žena, „žádné vlastní děti nemáme, tak bude náš tenhle nalezeneček!" Začali chlapečka rozbalovat, a tu vidí, jak se mu hned nad čelem stáčejí tři zlaté kučery. A tak pojmenovali nalezeňátko Zlatohlávek. Za rok zase vylovil rybář z vln stejnou truhlici a přinesl ji ženě. Otevřeli truhličku a vidí, že vevnitř leží dívenka. Položili ji do postýlky vedle chlapce a podivili se: děti si byly podobné jako dvě kapky vody. Děvčátko mělo dlouhé vlásky barvy dozrálých klasů. A tak mu rybář s rybářkou dali jméno Zlatovláska. Léta běžela jako voda, a Zlatohlávek a Zlatovláska vyrůstali v rybářské chatě. Rybář a rybářka milovali děti jako své vlastní a děti je měly za své rodiče. Ale jednou přiběhli oba domů a volali jedním hlasem: „Matičko! Tatíčku! Je to pravda? Druhé děti říkají, že nejsme vaši vlastní, smějí se nám, že prý jste nás vylovili z vody jako ryby!"

Co rybářovi a rybářce zbývalo? Pověděli jim celou pravdu. Zlatohlávek se Zlatovláskou všechno vyposlechli a potom řekli: „Děkujeme vám za vaši laskavou péči! Ale my musíme teď do světa, hledat rodného otce a matku." Dlouho putovali bratr se sestrou z kraje do kraje a všude se vyptávali lidí na své rodiče. Nikdo jim neuměl nic povědět. Nakonec přišli do velkého města. To město se jim tak zalíbilo, že si řekli, že v něm zůstanou. Zlatohlávek vystavěl na kraji města malý domeček a Zlatovláska nasázela kolem domečku květiny a ovocné stromky. A musím vám povědět, že to bylo právě to město, v kterém se narodili a žili jejich rodiče. Jenomže oni o tom vůbec nevěděli. Jak by to také mohli vědět! Ale jednou šla kolem jejich domku zlá stařena. Zahlédla dívku se zlatými vlasy, jak trhá v sadě ovoce, a chlapce, jak kope u zápraží rybníček. Hned poznala, co je to za děti. Celý den a celou noc přemýšlela, jak by je připravila o život. A poslouchejte, co si vymyslila: Vešla do jejich domečku a řekla sestře a bratrovi: „Ach jak je v tom vašem domečku hezky, a i vy jste takové pěkné, dětičky moje! Neukázaly byste stařeně svůj sad? Slyšela jsem, že na celém světě není krásnějšího místa." A když ji dovedli do sadu, promluvila ještě sladčeji: „Ó vy moji miláčkové, lidé opravdu nelhali, váš sad je překrásný, kdyby však na každém stromě visely zlaté zvonečky a vesele zvonily, byl by ještě hezčí." „Ale kde takové zvonečky najít?" zeptal se Zlatohlávek. „Vím, synáčku, kde bys je našel. Tamhle na tom vrchu je jich plný sad. A stačí přinést jen jediný zvoneček. Večer ho zavěsíš na - 62 -

strom a do rána vyrostou zvonečky na každé větvi. A pak nebude na celém světě krásnějšího sadu, než je u vás." Tak pravila stařena a s úsměvem odešla. Dobrý člověk má radost z dobré věci, zlý ze zlé. A ta babice poslala děti přímo smrti do chřtánu. Sad na vrchu byl začarovaný, a kdo v něm zůstal déle než hodinu, zpátky se už nevrátil. Hned jak stařena odešla, řekl bratr sestře: „Půjdu na ten vrch a přinesu zvoneček." „Nechoď, nechoď," začala mu to Zlatovláska vymlouvat, „kdo ví, co se ti tam může přihodit!" „Ne, já půjdu, děj se co děj," řekl bratr. „Ničeho se nebojím." „Tak se tedy alespoň hodně brzy vrať," poprosila ho Zlatovláska. „Dobrá!" A Zlatohlávek vyběhl ze vrat. Od poloviny vrchu začínal sad tak veliký, že se zdálo, jako by mu ani konce nebylo. Na každém stromě visely zlaté zvonečky. Pěly krásné písně a zvaly jinocha, aby zůstal v sadu. Ale on si vzpomněl, co mu sestra přikázala, a nepopřál jim sluchu. Utrhl jeden zvoneček a utíkal nazpět, ani se neohlédl. Doma pověsil zvoneček na strom, a příštího jitra zvučel celý sad takovým veselým cinkotem a vyzváněním, že bylo radost poslouchat. Jarní větérek roznesl to nádherné zvonění po celém městě. Uslyšela je i zlá stařena. Celá zezelenala zlostí a znova se šourala k bratrovi a sestře: „Vy moji holoubci siví! Je teď ve vašem sadu přenádherně, kdyby ale u vás v rybníčku plavaly zlaté rybky, bylo by to tam ještě hezčí." „A kde je najdu?" zeptal se Zlatohlávek. „Také tam, chlapečku drahý, také tam! V sadě na kopci," zaskuhrala babice a odbelhala se pryč.

Zlatohlávek utíkal rychle na vrch a vyhledal rybník. V rybníce plavaly zlaté rybky a přívětivě vlnily ploutvemi, jako by chlapce zvaly, aby se s nimi co nejdéle těšil. Jenže on si i tentokrát vzpomněl na svou sestru, lapil jednu rybku a pospíchal domů. Bratr se sestrou pustili rybku do rybníčku ve svém sadu, a ráno celý rybník zářil na slunci jako roztavené zlato. To plavaly ve vodě zlaté rybky od břehu ke břehu a šupiny na hřbetech se jim třpytily, až oči přecházely. Dověděla se o tom zlá stařena a rozvzteklila se ještě víc. „Zatím se nestalo, aby se někdo ze sadu na vrchu živ navrátil, a na to chlapčisko neplatí nic," vrčela. „No, žádný strach, však já na vás vyzraju, holoubkové!" Vypravila se k sestře a k bratrovi potřetí a řekla: „Vy moje květinky voňavé! Teď už vám chybí jenom jedno: pták, který mluví pravdu." „A kde ho najít?" ptal se hned Zlatohlávek.

„Co ty se mnou hovoříš jako s maličkým?" křikl bratr nazlobeně, otočil se a běžel na kouzelný vrch. Tentokrát si na sestru ani nevzpomněl. Zastavoval se tu i onde, aby přivoněl ke krásné květince nebo aby si utrhl z větve zralé jablko. Konečně vkročil do domku. A tu zůstal jako omámený, nevěda, kam dřív pohledět. Co jen v tom domě bylo všechno k vidění! Jedna světnice od podlahy ke stropu ověšená meči s rukověťmi z čistého zlata, ostrými kopími a luky, v druhé světnici nádherná roucha, hedvábné pláště, klobouky zdobené péry. V třetí světnici byly stoly a police zastavěny nejrůznějšími poháry, zlatými mísami, malovanými džbány ... A to všechno se tak blyštělo a svítilo, že nebylo možno oči odtrhnout. A čas plynul a plynul... Konečně překročil chlapec práh poslední komnaty a spatřil ptáka, jenž seděl na schůdku u pece. Už natahoval ruku, aby ptáka chytil, vtom však tichounce vykřikl a zmizel. Rozplynul se jako obláček na nebi, a na podlahu — cink! — spadl skleněný střípek.

„Také tam, také tam, na vrchu. V domečku, v poslední světničce tam sedí na peci," řekla stařena a šourala se pryč.

Celý den a celou noc čekala sestra na svého bratříčka. A ráno, sotva slunce vyšlo, běžela na kouzelný vrch.

„No, když ne oba, tak aspoň jeden z nich teď vezme zasvé," bručela si pod nos.

U plotu začarovaného sadu spatřila neznámou starou ženu. Pozdravila ji a už chtěla vběhnout do branky, ale žena pravila:

Sotva zmizela za vraty, chlapec vzkřikl: „Ať to stojí co stojí, toho ptáka musíme mít!" Dlouho mu to sestra vymlouvala, ale jako kdyby hrách na stěnu házel. Příštího rána Zlatohlávek za svítání vstal a chystal se na cestu. „Nechoď," prosila ho znovu sestra a dala se do hořkého pláče. „Mám v srdci zlé tušení."

- 63 -

„Kam pospícháš, děvenko? Na setkanou s neštěstím máš vždycky času dost. Do tohohle sadu vešli už mnozí, ale vrátil se málokdo." „Ach mně je všechno jedno," odpověděla Zlatovláska. „Můj bratr včera odešel pro ptáka, který mluví pravdu, a ještě se nevrátil. Musím ho najít, a nenajdu — li ho, nebude mít pro mne život ceny." „Jdi tedy," pravila žena. „Ale pamatuj: nic neprohlížej, nikde se nezastavuj. Běž pořád kupředu. Jenom v domku na loučce se v poslední komnatě dobře rozhlédni. Leží tam na podlaze skleněné střípky. Všechny je sesbírej, nenech tam ani jediný. To nejsou obyčejné střepy,

ale začarovaní lidé. I můj syn šel kdysi do toho sadu pro kouzelného ptáka a zpátky se už nevrátil. Možná že svého bratra vysvobodíš, slituj se tedy i nade mnou, vzpomeň si také na mého syna." Dívka všechno vyslechla a vkročila do sadu.

Mnoho lidí přišlo do jejich sadu, aby se podívali na zlaté rybky, potěšili se zlatými zvonečky a vyslechli ptáka, který mluví pravdu. Líčili ty divy ostatním — a ti v úžasu vyprávěli o tom zase dál svým známým.

Stromy skláněly před ní své větve, aby si alespoň jeden plod utrhla, křoviny ji chytaly za šaty. Zlatovláska se na nic ani koutkem oka nepodívala, ani na chviličku se nedala zdržet. Běžela pořád kupředu, rovnou k domku na loučce.

O divuplném sadu uslyšeli brzy i chlapcovi a dívčini rodiče. Zatoužili všechny ty divy spatřit, tak se tam na kraj města vypravili. Zlatohlávek a Zlatovláska jim ukázali zlaté rybky v rybníce, zvonečky na stromech a ptáka v kleci. Před ptákem v kleci se matka zastavila a řekla smutně:

Zastavila se až v poslední komnatě. Na schůdku u pece seděl pták, který mluvil pravdu, a celá podlaha byla posypána pestrými skleněnými střípky.

„Ach kdyby to opravdu byl pták, který mluví pravdu, pověděl by mi o mých dětech, které zmizely hned toho dne, kdy se narodily."

Děvče pokleklo a začalo sbírat střípky do zástěry. A tak se zástěra naplnila až do vrchu a na podlaze nezůstal ani prášek. Dívka vyskočila a už chtěla vyběhnout z komnaty, když najednou zaslechla tiché, smutné zacinkání. Ohlédla se a spatřila v nejzazším koutě maličký modrý střípek. Zdvihla jej také. Potom lapila ptáka, který mluví pravdu, a běžela nazpět ještě rychleji, než když běžela tam. A už je tu branka. Strčila do ní, branka se otevřela a ihned zase zaklapla. Dívka však stačila vyběhnout, jen lem šatů jí přiskříply těžké veřeje. Vyrazila kupředu, a tu — cink, cink! — skleněné střepy se jí sypaly ze zástěry jeden za druhým. A jak narážely na zem, měnily se v lidi. Byl mezi nimi i Zlatohlávek. Bratr se sestrou se pevně objali a v té chvíli z dívčiny zástěry vypadl poslední, modrý střípek a rázem se proměnil v junáka. Stará žena se k němu vrhla s voláním plným radosti: byl to její syn! A Zlatovláska vzala bratra za ruku a běžela s ním z kouzelného vrchu dolů. Doma posadili ptáka do klece, pták jim zpíval, oni poslouchali a šťastně a spokojeně žili. - 64 -

A tu pták promluvil. Vypověděl všechno, všecičko — a rodiče poznali děti a děti své rodiče. To bylo radosti! Jenom zlá babice zčernala zlostí na uhel. Šťastní rodiče vystrojili velikou hostinu a sezvali plno hostí. Nezapomněli ani na mě! Obul jsem skleněné střevíce, na hlavu posadil máslový klobouk, navlékl kamizolu z malovaného papíru, natáhl kalhoty z pavučiny a šel jsem. Boty se mi — cink! — rozbily o kámen, kamizola se roztrhla o větvičku, kalhoty rozfoukal vítr, klobouk rozpustilo slunce. A tak jsem na hostinu nedošel. Taktak že jsem dorazil zpátky domů!

O ZLÉ SELCE A CHLUPATÉM HASTROŠI

Č

eledín si našel službu u jedné selky. Byl to chlapec povolný, pracovitý, ale přišel na zlou hospodyni. Oj, ta byla zlá! Nic se jí nelíbilo, nic jí nebylo po chuti. Čeledín si mohl lámat hřbet jak chtěl, mozolit ruce třeba do krve, vedla pořád svou: „Ty lajdáku! Kůže líná! Ty budižkničemu!" A ještě hůř ho uctívala: „Hastroši chlupatý! Šeredo nemytá!" Čeledín by byl dávno sebral svých pět švestek a šel, ale selka ho nechtěla pustit, a přitom mzdu mu také neplatila. Snášel to dlouho, až mu nakonec došla trpělivost. Řekl si, že dá panímámě za vyučenou. Jednou ráno ho selka poslala do lesa na dříví. Čeledín se sebral, vzal sekeru a provaz a povídá: „Dala byste mi, hospodyně, nějaký pytel? Našel jsem včera v lese poklad. Celou hromadu zlata."

A odvedl ji ke staré vyschlé studni. „Tuhle v té studni leží," povídá. „Dva pytle zlata, a možná ještě víc." Selka nakoukla do studně; byla tmavá, hluboká a na samém dně se lesklo bahno. Ale selka si myslela, že je to zlato. „A jak odtamtud ten poklad dostaneme ven?" pravila. „Inu," řekl čeledín, „nejdřív se tam spustím po provaze sám a pak tam vlezete vy." „I ne, spusť tam nejdřív mě." Na to právě čeledín čekal. Spustil selku po provaze do studně. Potom provaz vytáhl, strčil jej do kapsy a utíkal od studny pryč. Chopil se znova sekery a porážel strom za stromem, aby nadarmo neztrácel čas. Selka také neztrácela čas. Šátrala po dnu studně sem a tam, až zapadla po pás do bahna. A zlato nikde, poklad nikde! Tu se dovtípila: čeledín ji napálil! Ach ta hromovala!

Selce zasvítily oči. „Pročpak jsi mlčel?" vzkřikla. „Snad sis nemyslil, ohyzdo jeden, že si všechno zlato necháš pro sebe? Jsi můj čeledín, a zlato je taky moje." „Nehartuste, selko," řekl čeledín, „zlata je tam tolik, že stačí pro nás pro oba. Dejte mi pytel, povídám."

Nepřejte si slyšet, jak toho svého čeledína proklínala, jakou bandurskou mu hrála, jaké belzebuby na něho svolávala! Ale čeledín si z toho nedělal pranic. Rubal daleko v lese sekerou a neslyšel, jak selka ve studni povykuje. Když naklál kupu dříví, řekl si:

„Nedám," odsekla selka, „běž na dříví, povaleči! Pytel přinesu sama."

Teď už toho bude mít selka v studni jistě dost. Schyluje se k večeru, je čas myslet na navrátila.

No dobrá. Čeledín šel do lesa na dříví. A jen se rozmáchl sekerou, selka už tu byla jako na koni.

Šel tedy ke studni. Selka pořád ještě mlela, ale už z posledka; nadobro z toho ochraptěla.

„Tak ukaž," povídá. „Kde je poklad?"

Čeledín hodil do studně konec provazu a zavolal:

„Pojďte, ukážu vám," odvětil čeledín.

„Hej, hospodyně, chytněte se! Vytáhnu vás, povídám!"

- 65 -

„A jakým?" otázal se čeledín.

Zatáhl za provaz — taková tíha! Čím to asi je? přemýšlel. Když jsem selku spouštěl dolů, jako kdyby byla dvakrát lehčí. Nenašla ona nakonec opravdu poklad? Trochu si odpočinul a vzal znova za provaz. Táhl, co měl síly, až se nad roubením objevila hlava. Ale co to jen bylo za hlavu? Taková černá a huňatá! Co se to selce stalo? podivil se čeledín. Vždyť není vůbec sobě podobná! Zatáhl ještě trochu a vydechl úžasem. Ze studně vylezla namísto selky hrozná chlupatá potvora. Hlava jako bečka, ruce jako hrábě, oči jako bochníky. Čeledín div nepustil provaz z ruky, ale ten paskřiva mu povídá: „Nepouštěj provaz, snažně tě prosím. Navěky ti to nezapomenu, nebudeš litovat, uvidíš!" A tak ho tedy čeledín vytáhl na světlo dne. „A co ty jsi zač?" ptá se ho. „Odkud ses tu vzal?" „Odkud pak bych se vzal," odpověděl huňáč. „Ze studně! Žil jsem tam pěknou řádku let a byl bych tam žil dál, kdyby nebylo té baby zlé. Svalila se jako sníh ze střechy, celý den hudruje a vyhoudá, není možná to vydržet. Díky, žes mě od ní vysvobodil. Dám ti za to půl království. Chceš?" „Chci," povídá čeledín. „Půl království, to si dám líbit." „Tak poslouchej. Já žádné království nemám, jen to pod zemí, a odtamtud mě vyhnala ta strašná ženská. Ale v sousední říši žije bohatý car a ten má krásnou dceru. Uděláme to takhle: já se protřu do paláce a přivolám na carovu dceru nemoc. Začne to s ní všelijak kroutit a házet a třást, no a car, jak to bývá zvykem, slíbí půl své říše tomu, kdo ji vyléčí. A tu se hned do toho dáš. Půjdeš rovnou do té říše a řekneš: Veďte mě k carevně, já ji vyléčím. Přivedou tě k ní a ty, jak vejdeš do její komnaty, ze všech sil vykřikni: Běž pryč! a nazvi mě jménem." - 66 -

„Ale nazvi mě třeba chlupatý hastroš. Tak mi nadávala celý den ta zlá ženská ve studni. Jak zavoláš: Běž pryč, hastroši chlupatý!, já hned uteču. Carevna se uzdraví a ty dostaneš polovinu říše. Měj se však na pozoru: tuhle carevnu vyléčíš, ale ke druhé se ani nepřibližuj! Možná že přivolám nemoc ještě na druhou carevnu a že se také rozstůně. Přijdou k tobě, abys ji léčil, ale ty nechoď. Jestli mě neposlechneš a půjdeš, bude s tebou konec. Budu s tebou tak kroutit a zmítat, až tě utrápím k smrti." No dobrá. Chlupatý hastroš se vypravil do sousední říše a čeledín se vrátil na statek. Zlou selku už ze studně nevytáhl: Jen ať si tam dole ještě pěkně pobude! Zanedlouho se po širém světě roznesla zvěst, že v té a v té říši se roznemohla carova dcera. Kdo by ji vyléčil, tomu že dá car půl říše a nazve ho svým zetěm. Jak čeledín o tomhle všem uslyšel, sebral se a pospíchal do sousední říše. Když tam dorazil, šel rovnou do carského paláce a povídá: „Veďte mě k carově dceři, jsem proslulý lékař a v okamžení ji vyléčím." Odvedli ho k carově dceři; ležela v posteli žlutá jak cibule a celá se třásla a svíjela a zmítala, až bylo smutno pohledět. Opravdu, dočista ji ten netvor ze studně umořil. Čeledín přistoupil blíž a z plna hrdla vykřikl: „Hej, hastroši chlupatý, běž pryč!" V tom okamžení se carova dcera utišila, usmála se na poduškách a na tvářičkách jí zahrál ruměnec, jako kdyby ji nikdy žádná nemoc netrápila.

Co carovi zbývalo? Dal čeledínovi půl říše a přidal k tomu

TŘI KONĚ

dceru. Tak se stal čeledín carovým zetěm a žil s ženou v míru a štěstí. Tu se ale hastroš odebral do druhé říše a také tam začal trýznit carovu dceru. Car se zarmoutil. Sezval plno všelijakých lékařů, carovu dceru léčil zámořskými léky, ale nic jí nepomáhalo, nemoc s ní lomcovala čím dál víc. A tu kdosi carovi pověděl o znamenitém doktorovi. Car ihned vyslal rychlé posly do sousední říše. Čeledín však nešel, dobře si pamatoval, co mu hastroš řekl, a bál se. Car vyslal nové posly. Rozkázal jim, aby vyřídili: jestli se znamenitý doktor nedostaví a nevyléčí jeho dceru, vytáhne car na sousední říši polem a všechno do posledního kamínku zničí, všechny do jednoho pobije. Co mel teď čeledín dělat? Půjde — li, znamená to smrt pro něho, a jestli nepůjde, bude z toho zkáza pro celou říši. Přemýšlel, rozvažoval a nakonec se rozhodl: „Než aby zahynuly tisíce, to ať raději zhynu sám." A šel. Car cizí říše ho přivítal se všemi poctami a odvedl ho ihned k nemocné dceři. Čeledín přistoupil k carevně a zvučně rozkázal: „Hej, hastroši chlupatý, běž pryč!" Chlupatec vyskočil a vrhl se na čeledína jako zběsilý. Ale čeledín neztratil hlavu. „Měj se na pozoru, hastroši!" zvolal. „Zlá baba vylezla ze studně. Všude tě hledá. Slyšíš, už se valí po schodech, už je tu!" Huňáč se zachvěl — a vyskočil oknem ven. Jen ještě stačil vykřiknout: „Nikdy mě už k lidem nezlákáš! Uteču do své studně a budu si žít tam." Jak se ale chlupatý hastroš se zlou babou v té studni snášeli, o tom už nevíme nic. - 67 -

evím, v které zemi a za jakých časů, ale žil jednou jeden král. V jeho državách byly husté lesy, širá pole i tučné lučiny. Všechno by bývalo, jak náleží, kdyby se mu nebylo na lukách začalo ztrácet seno. Každé noci jako kdyby se po třech kopkách země slehla. Královští sloužící si mohli nohy uběhat, bděli celé noci, ale všechno nadarmo. Zloděje nechytili a kopky také neuhlídali.

N

Tu král rozkázal vyhlásit po celém království: „Kdo zloděje chytí, tomu — i kdyby to byl ten nejposlednější žebrák — dá král jednu ze svých tří dcer za manželku." Nedaleko královského paláce žil chalupník a tomu právě v té době dorůstali tři synové. Nejstarší syn, který z nich byl nejvykutálenější, uslyšel o králově výzvě a povídá: „Máti moje, otče milý! Půjdu chytat zloděje. Možná že ještě uvidíte, jak si váš syn vede královskou dceru k oltáři!" „Dobrá," řekl otec. „Jdi." Matka neříkala nic, jen napekla bílého chleba, uřízla kus slaniny, navařila vajec a uložila všechno do mošny, aby synovi nebylo teskno, až bude v noci bdít. Byl to její miláček. A tak se nejstarší syn vypravil na královskou louku, sedl si pod kopku, položil před sebe mošnu a dal se do jídla — tloukl vejce za vejcem a přikusoval chléb se slaninou. Tu vyběhla z trávy ještěrka a povídá: „Dej mi také kousek. Mám hlad." „To tak, to by se ti líbilo!" nejstarší syn na to. „Myslíš snad, že matka sháněla pro tebe? Utíkej, dokud jsi celá!"

„Dobře tedy," řekla ještěrka. „Ale pamatuj: co sis předsevzal, to se ti nezdaří." A zmizela, jako kdyby se do země propadla.

„Ne, jsou krásné," odpověděl nejmladší. „Všechny jsou krásné jako slunce, ale nejmladší se mi líbí nejvíc. Vyberu si ji za ženu, až chytím zloděje."

Nejstarší syn se dosyta najedl a vylezl si na kopku.

„Nejdřív ho chyť," řekl král, „a teprv potom vybírej."

Takhle budu mít celou louku před sebou jako na talíři, řekl si.

„Taky že to udělám," řekl nejmladší.

Seděl na kopce a díval se, díval — až usnul. Když se ráno probudil, kopka pod ním byla pryč. A dvě druhé, které stály vedle, zmizely také. Co měl bratr dělat? Šoural se pomaličku domů. Prostřední bratr — ten měl taky za ušima — si z něho začal utahovat:

Smekl čepici, poklonil se princeznám a šel na louku. Uprostřed louky se zastavil a začal rozvažovat: Jak bych to měl udělat? Nejdřív se najíst a potom hlídat? Nebo nejdřív hlídat a potom se najíst? Nakonec si řekl, že se nejdřív nají.

„I když jsi nejstarší, moc ti to platné nebylo. Až půjdu já, mně zloděj neuteče!"

Posadil se pod kopku, vytáhl kůrku chleba, a vtom vidí, jak kolem běží ještěrka. „Dej mi," povídá ještěrka. „Taky bych ráda ochutnala."

A šel. Ale stalo se mu navlas totéž jako nejstaršímu. A tu nejmladší syn, kterého všichni měli za hlupáčka, povídá:

„Moc velké zásoby zrovna nemám," odpověděl nejmladší syn. „Ale půlku toho, co jsem si s sebou vzal, ti dám."

„Tatínku! Maminko! A co kdybych šel já? Možná že toho zloděje chytím!" „Co tě to napadá!" dali se do něho. „Chytří bratři ho nechytili, a tobě, hlupáčku, by se to mělo podařit? Nikam nechoď!" Jenomže nejmladší synek neposlechl. Vzal si s sebou kůrku chleba — matka mu na cestu nic nedala — a šel.

Ještěrka zhltla chleba, než bys řekl švec, a řekla: „Co sis předsevzal, to se ti podaří. Vylez si na kopku a klidně spi. Až přijdou zloději, vzbudím tě, a pak už bude záležet jenom na tobě. O půlnoci se objeví za královým senem tři koně; dva chyť za hřívy a na třetího se posaď. A neboj se ničeho, všechno dobře dopadne."

Šel rovnou do královského paláce a povídá: „Ukažte mi přece ty královské dcerky! Musím se podívat, jestli jsou mladé a hezké. Možná že ani nebudou stát za to, abych se kvůli nim namáhal.

Nejmladší syn udělal, jak ještěrka radila: vylezl si na kopku a usnul.

Král s dvořany se nad tou venkovskou neomaleností dal do smíchu, ale princezny mu přece jenom přivedl:

O půlnoci ho ještěrka škrábla tlapičkou po tváři. Probudil se, protřel si oči a vtom uviděl, jak se přímo z oblaků snášejí k zemi tři koně. Jednomu svítila srst stříbrem, druhému se leskla zlatem a třetímu blyštěla démanty.

„No tak, líbí se ti moje dcery? Možná že se ti budou zdát staré, nebo snad nejsou hezké?"

Koně slétli dolů a rovnou k senu. Tu nejmladší syn vyskočil, dva koně uchopil za hřívy a na třetího se posadil. Co se vám ale teď dělo!

- 68 -

Koně se vznesli do nebe. Nejmladšímu synovi se až dech zatajil. V uších mu hvízdalo, kučery mu poletovaly ve větru.

zatřpytíš, diamantový kůň tě pak obsype od paty k hlavě démanty. A královského sena se už nikdy nedotkneme, neměj strach."

Koně vyletěli až do samých oblaků a zaržáli:

Tak pravili koně a zmizeli, jako by jich nikdy nebylo.

„Slez, člověče! Nebo bude s tebou zle!"

Nejmladší syn vyčkal rána a šel do paláce.

„A neslezu," řekl nejmladší syn. „Já mám ještě chuť se trochu projet."

„A teď mě ožeňte s nejmladší princeznou," povídá králi. „Všechny kopky stojí jako včera."

Koně znovu vyrazili do trysku. Doletěli až k samým hvězdám a

Král se odebral na louku a přepočítal kopky. Opravdu, byly všechny!

„Slez, člověče! Bude s tebou zle!"

Jenomže král nevěděl, jestli se má radovat, nebo truchlit. Ani za mák se mu nechtělo provdat dceru za vesnického chasníka!

zaržáli: „To se ještě podíváme, s kým bude zle," odpověděl nejmladší. „Vy už jste celí pokrytí pěnou, a já nic, já se jen držím." Koně se rozletěli ještě prudčeji než dřív, vznesli se k Měsíci a zaržáli potřetí: „Slez, člověče! Bude s tebou zle!" ,Já bych třeba slezl, ale vylétli jste už moc vysoko," řekl nejmladší, „odtud už nohama na zem nedosáhnu. Až vás ta honička po nebi omrzí, spusťte se na zem a já slezu." Co měli dělat? Řítili se dolů jako balvany z hor. Nejmladší syn nestačil ani oknem mrknout, a už stáli všemi čtyřmi na zemi. „No," pravili koně, „přemohl jsi nás. Takovému junáku jako ty není hanba sloužit. Teď z nás sejmi uzdy a ukryj je do záňadří. A jestli někdy dostaneš chuť projet se na koni, mávni jen kterou chceš uzdou, a my se před tebou v mžiku objevíme. Mávneš — li stříbrnou, přiběhne stříbrný kůň. Mávneš — li zlatou, zjeví se zlatý. Dáš — li znamení diamantovou uzdou, pak čekej diamantového koně. A podle toho, na kterého koně vyskočíš, takový budeš mít i na sobě šat. Sedneš — li na stříbrného koně, stříbrem se oděješ, sedneš — li na zlatého, zlatem se

- 69 -

„Poslouchej," řekl král, „vezmi si sto dukátů a běž, odkud jsi přišel. Dceru ti nedám." „I co," odvětil nejmladší syn, „peněz se zříkají jenom hlupáci. A tvoje dcera, kterou mi teď nechceš dát, si mě stejně jednou vyvolí sama za ženicha. Jsem ještě mladý, mohu počkat." „Chm, to budeš dlouho čekat, chlapče," řekl král a vysázel mu sto dukátů. Nejmladší syn vzal peníze, vstrčil je do kapsy a zamyslil se. Když přinesu dukáty domů, řekl si, bratři mi je seberou. Proto domů nešel. Vypravil se ke královskému zahradníku a poprosil ho, zda by jej nevzal do učení. Jako výučné mu dal předem všechny své peníze. Přesně za rok dal král vyhlásit: „V ten a ten den a v tu a tu hodinu si bude nejstarší královská dcera volit ženicha. Kdo z urozených lidí se chce ucházet o její ruku, ať přijede ke královskému paláci."

Královská dcera byla velice hezká a král jí dával nemalé věno. Jak by se o ni ženiši neucházeli! Ze všech stran se začali k paláci sjíždět princové a careviči. V určený den za svítání natrhal královský zahradník v sadu ty nejkrásnější květiny a nařídil učedníkovi, aby je odnesl nejstarší princezně. Ten vzal kytici, běžel k věži, kde bydlely princezny, a zaklepal na okénko. „Hej, princezno, nesu ti kytici! Zahradník nařídil, abych ti ji odevzdal." Tu všechny tři princezny vyhlédly z okna, nejstarší už i ruku natáhla. Zahradníkův učedník vytrhl z kytice nejhezčí kvítek, hodil jej potají nejmladší princezně a pak odevzdal celou kytici nejstarší. Nejstarší vzala kytici a dala zahradníkovu učni čtyři zlaté peníze. Ten mince schoval a šel nazpátek k zahradníkovi. „Tak co," otázal se zahradník, „odevzdal jsi kytici?" „Odevzdal," odpověděl učedník.

„Ale nějaké knoflíky," odvětil nejmladší syn. „Našel jsem je na cestě. Podívej, jak se blýskají." To je ale hlupák! Nerozezná peníze od knoflíků! pomyslil si zahradník a řekl učedníkovi: „Opravdu, pěkné knoflíky. Dej je sem, schovám ti je. Jestli najdeš ještě nějaké, přišijeme ti je na kazajku." „Dám ti je, až mě pustíš na náměstí," povídá učedník. „Co s tebou mám dělat," odpověděl zahradník. „Běž si, když máš takovou chuť." Na to právě učedník čekal. Dal zahradníkovi peníze a vyběhl za vrata. V poledne se všichni ženichové shromáždili na náměstí a seřadili se jeden vedle druhého. Najednou se vyřítil za rohem jezdec. Měl stříbrný šat, stříbrného koně, i výstroj na koni byla stříbrná. Jezdec přejel přes celé náměstí a postavil se do řady jako poslední. Vtom vyšla z paláce princezna. Kráčela podél řady a prohlížela si ženichy, aby vybrala podle svého srdce. Prošla kolem všech a zastavila se teprve před stříbrným jezdcem: „Tenhle bude mým mužem!" Jen to dořekla, hop a skok! — stříbrný kůň se vznesl s jezdcem do výše a zmizel v oblacích.

„A nic ti princezna nedala?" „Nic, jen mi rozkázala, abych se přišel podívat na náměstí, jak si bude vybírat ženichy."

Co princezně zbývalo? Musela si vybrat jiného. A hned toho dne se slavila svatba.

„Co ty bys dělal na náměstí!" řekl zahradník. „Budou tam všichni princové a careviči a urození hosté ... Ne, jen seď pěkně doma."

Za rok zatoužila i prostřední královská dcera vyvolit si ženicha podle svého srdce. Znovu sezval král ze všech zemí prince a careviče. V nádherných šatech se na vyšňořených koních sjeli v určený den do města.

„Dobrá," řekl učedník, „budu sedět doma." Šel kousek stranou, vytáhl z kapsy zlaté penízky a začal si s nimi pohazovat z ruky do ruky. „Co to máš?" ptal se ho zahradník. - 70 -

Toho dne ráno natrhal zahradník zase květiny a nařídil učedníkovi, aby je odnesl princezně.

A tak je učedník vzal a nesl do paláce. „Hej, princezno," zvolal pod okénkem, „tady máš kytici! Zahradník ji posílá." Prostřední královská dcera se vyklonila z okénka a za sestřiným ramenem vykoukla i nejmladší. Zahradníkův učeň vytrhl také tentokrát nejkrásnější kvítek, hodil jej potají nejmladší a pak podal celou kytici prostřední princezně. Prostřední princezna ji vzala a dala učedníkovi čtyři zlaté peníze. Ten je odnesl zahradníkovi a znova dostal dovolení podívat se na náměstí. Na náměstí byli už dávno všichni ženiši shromážděni v řadě jeden vedle druhého a čekali, až přijde princezna. Vtom zacvakaly na dláždění podkovy a za rohem vyjel jezdec ve zlatém odění a na zlatém koni. Objel kolem náměstí a postavil se do řady jako poslední. V té chvíli vyšla z paláce královská dcera; hned jí padl do oka jezdec na zlatém koni. Šla rovnou k němu a na ostatní ženichy se ani nepodívala. Jakmile pokročila blíž, trhl jezdec zlatými opratěmi a vznesl se do nebes. Co princezně zbývalo? I prostřední královská dcera si musela vybrat jiného. A znova se slavila svatba a bylo veselo jako na posvícení. Za rok přišel čas provdat i nejmladší dceru. Ze všech stran se sjeli princové a careviči. Ti nejkrásnější a nejurozenější, protože i nevěsta byla nejkrásnější a nejmilovanější ze všech tří královských dcer. Toho dne vstal zahradníkův učeň za svítání, natrhal celou náruč květin, svázal je hedvábnou stuhou a nesl nejmladší královské dceři. Princezna vzala kytici, potěšila se s ní, potom vytrhla nejkrásnější rudý kvítek a hodila jej mladému zahradníku. K poledni se postavili ženichové do řady jeden vedle druhého, junák vedle junáka. Jedenáctkrát udeřil už zvon na zvonici; s - 71 -

dvanáctým úderem zacvakají na dláždění podkovy: na náměstí vjíždí jezdec, kůň pod ním hoří démanty a sám jezdec se démanty třpytí, až oči přecházejí. Objel celé náměstí a postavil se do řady jako poslední. V té chvíli vyšla princezna. Prošla kolem všech, ani se na ně nepodívala a zůstala stát před diamantovým jezdcem. Pohlédla mu do tváře a srdce jí zahořelo. „Tenhle bude mým mužem," řekla. Ale jezdec jen zahvízdl a vznesl se do povětří. Zmizel v oblacích jako vidina. Jenom rudý kvítek spadl z nebes k princezniným nohám. Zvedla kvítek a ihned jej poznala. Byl to ten, který darovala ráno mladému zahradníkovi. A jiného ženicha si už nevybírala. „Žádného careviče ani prince nechci," řekla otci. „Chceš — li mě už opravdu provdat, provdej mě za mladého zahradníka, za toho, který dnes ráno přinesl kytici." Král se rozhněval, až nohama zadupal. Přemlouval dceru tak i onak, ale nadarmo. Princezna nikoho jiného nechtěla. Co králi zbývalo? Dal ji za ženu mladému zahradníkovi. Svatbu však nevystrojil a jako věno dal dceři starý mlýn. „Jděte a žijte si, jak chcete," řekl ženichovi a nevěstě, „ale mně už na oči víckrát nechoďte." Šli tedy do svého mlýna a žili tam šťastně tři roky. A byli by tam možná prožili ještě třiatřicet let, kdyby se neroznesla po celé zemi zpráva, že nepřátelské vojsko táhne polem do království. Všichni junáci, když tu zprávu uslyšeli, shromáždili se s kopími a meči v královském městě. Nejmladší zeť přišel také.

„Byl bych vám už víckrát na oči nepřišel," řekl králi. „Ale když vypukne válka, musí jít na nepřítele všichni. Dejte mi koně a nějakou zbraň."

„Hej," smáli se mu, „ty ses dal nějak brzy do boje!" „Na to nedbejte," odpověděl jim, „nejdřív to vyřídím tady, a tam se to beze mne také neobejde."

Dali mu pro smích dlouhatánský, rezavý meč a starou, olysalou, a ještě k tomu chromou kobylu. „Meč je dobrý, o to nic," řekl nejmladší zeť. „Zato ta kobylka pode mnou není zrovna zvlášť bujná, budu musit jet před vámi. Jenom se tu dlouho neochomýtejte, nebo narazím na nepřítele, a pak už nebudete mít s kým bojovat." Potom vyskočil na kobylu a začal ji pobízet. Kobylka se pomalu rozešla. A nohy se jí v té chůzi rozestupují na všechny strany, hlava se jí motá, ohon se klátí sem a tam a nejmladší zeť se nahoře natřásá jako pytel s ovsem.

Všichni se smáli, až se za břicha popadali, a jeli dál. Jeli a jeli, až se střetli tváří v tvář s nepřítelem. Zazvonily meče, kopí třeskla o kopí. Královo vojsko bylo silné, ale nepřítel ještě silnější. Jak ten do nich rubal a sekal! Královo vojsko nevydrželo ten nápor, ztratilo rozvahu, obrátilo se zády k nepříteli a utíkalo, jen se za ním prášilo. Vtom se přímo z nebe spustil stříbrný kůň a na něm jezdec v stříbrném odění. Jezdec vykřikl, zahvízdal, máchl mečem, a už se kutálely nepřátelům hlavy z ramenou dolů. Toho zničil, toho pryč zahnal a vznesl se opět do výše. Zmizel v jediném okamžení, rozplynul se jako obláček.

Jel, až dojel k rybníku. To se mi hodí, řekl si. Budu muset napojit kobylku. Je z toho úplně umořená, chudáček! Slezl z herky a odvedl ji k vodě. Ale v tom rybníku se tenkrát rozmnožila hrozná spousta žab. Vyskákaly z vody a hopkovaly kobyle u samé tlamy, takže se ani napít nemohla. „Rozejděte se, žabí národe!" křikl královský zeť. „Nestrašte mého dobrého koně." Ale žáby ani nenapadlo poslechnout. Skákaly sem tam a kvákaly: „Kvák,kvák!" „Tak vy tak!" rozzlobil se královský zeť. „No dobře! Vy kvák, kvá — a já raz, dva!" Vytáhl meč z pochvy a začal se rozhánět na všechny strany. V té chvíli přijelo královské vojsko.

Královští vojáci se zaradovali, rozvinuli prapory a ujížděli s hudbou do královského města. Nejmladší zeť je přivítal u rybníka a klopýtal na své kobylce za nimi. A v královském městě už vlály prapory a hudba hřímala na náměstí. Sám král vyšel svému vojsku vstříc. Pozval všechny na veselou hostinu. „Statečně jste bojovali," pravil, „teď zas statečně celý týden jezte, pijte a hodujte." Všichni, toť se ví, měli radost, vzdávali královi hold a dík, jenom nejmladší zeť povídá: „No, vy si tady hodujte, ale já půjdu domů. Moje milá ženuška mi slíbila, že až se vrátím z vojny, navaří mi plný kotlík krupičné kaše. Lepší jídlo na světě nenajdeš." Slezl ze své kobylky a vydal se do mlýna.

- 72 -

Král ho ani nepřemlouval. Za takového zetě by se musil jenom stydět. Na druhý rok sebral nepřítel ještě větší vojsko a znovu táhl na královo . sídelní město. Znovu se sešli junáci ze všech končin země a se hřmotem a zvoněním šavlí se chystali na pochod. Přišel i nejmladší zeť. A hned volal: „Kde je můj dobrý kůň? Kde je můj ostrý meč?" Vyvedli mu chromou herku, přinesli rezatý meč. Opásal se, vyskočil na kobylku a hnal ji známou cestou. U rybníka se kobylka sama zastavila a sehnula k vodě. A žáby hopky, hopky, všechny zase vyskákaly z vody na břeh.

všechny by je byl na kousky rozsekal, ale vtom se přímo z nebe spustil zlatý jezdec na zlatém koni. Odění na něm ohněm blyští, kůň pod ním jen hoří a ostrý meč se třpytí jako slunce. Teď se zas polekali nepřátelští vojáci a zase oni obrátili koně nazpět. Ale jezdec je dohonil a pobil. Celé pole posel padlými a vylétl do oblak, jen se za ním prach zdvihl. Královo vojsko se semklo do řad, rozvinulo prapory a jelo ke králi, aby ho zpravilo o vítězství. U rybníka se zastavili, aby napojili koně. „Tak co," smáli se královu zeti, „pořád ještě bojuješ s žábami?" „Bojuju," odpověděl zeť. „Ale já jsem stačil bojovat i proti nepříteli. Kdyby mne nebylo, klovaly by už vrány vaše kosti."

„Kvák, kvák!"

„Haha!" smáli se mu.

A nejmladší zeť na to:

A žáby v močálu:

„Ták, ták! Už jsme se dávno neviděli, braši vykulení!"

„Kvá, kvá!" — a hop a skok! — na královy vojáky.

Vtom se na silnici zdvihl sloup prachu: královské vojsko se dalo na pochod. Nejmladší zeť rychle vytáhl z pochvy meč a jal se jím rozhánět na všechny strany. Královi vojáci se smáli: „To jsi minulý rok všechny nepobil?" „Ne," odpověděl nejmladší zeť. „Pomnožily se letos ještě víc. Jen jeďte dál. Mně nepřítel neuteče, ale jen abyste vy neutekli před ním." A nepřítel už čeká na hranicích říše. Sotva se královští vojáci přiblížili, cizí vojsko namířilo svá kopí, zatroubilo na polnice a řítilo se na ně. Polekali se tak, že ani meče z pochev nestačili vytáhnout. Otočili koně a dali se na útěk. Nepřítel za nimi. Všechny by je byl pobil, - 73 -

Ti se schovávali za štíty, rukama je odstrkovali — ale všechno nadarmo. „Zažeň je!" prosili nejmladšího zetě. „Ó ne," řekl, „já už toho mám dost, abych se za vás bil. Bojovat s nepřítelem, a ještě vás zachraňovat před žábami! Braňte se sami." Sedl na kobylku a jel do královského města. Jak strážní na věžích uviděli kotouč prachu nad silnicí, myslili, že se to vrací vojsko s celou slávou. Zatroubili na trubky a udeřili do bubnů. A sám král vyšel z paláce, aby uvítal své vojáky. Ale namísto nich vidí, jak harcuje na kobylce nejmladší zeť, sám, samotinký. „I podívejme!" povídá král. „To se takového hluku nadělalo kvůli tobě? A kde je moje vojsko?" „U rybníka, bojuje tam s žábami."

„Jak to, s žábami? A co nepřítel?" „Nepřítel zůstal na poli. Právě ho tam pořádají vrány a supi." „Tak proto," řekl král. „Mí kuchaři se tedy nadarmo nepachtili. Tentokrát můžeš přijít i ty. Dva týdny budeme jíst a pít a hodovat." „Co bych u vás dělal," odpověděl nejmladší zeť. „Vy ani neumíte jaksepatří člověka pohostit Ženuška mi slíbila, že navaří krupičnou kaši s máslem! Kdepak, půjdu pěkně domů."

ostruhy a vrhl se vpřed. Kam mečem sáhl, tam nepřítel padal jako pokosená tráva; na koho zrakem blýskl, ten běžel pryč, ani se neohlédl. Královi vojáci se vzpamatovali, znovu se semkli do řad a napřímili kopí. A tu viděli, že už nemají s kým bojovat. Jezdec na démantovém koni všechny pobil, všechny do jednoho rozehnal. Král přijel k němu a hluboko se mu poklonil. „Jak se ti mám odměnit?" otázal se.

Uběhl další rok. A znova sebral nepřítel bezpočet vojska a táhl do královy země.

„Nic nepotřebuji," odpověděl jezdec. „Ale chceš-li mi prokázat pozornost, daruj mi na památku svůj královský kapesníček."

Král rozdal meče a kopí starým i mladým. Všechny posadil na koně a sám stanul v čele vojska.

Král vytáhl svůj hedvábný kapesníček a podal jej jezdci.

Už se chtěli dát na pochod, když spatřili, jak k nim se spěchem běží nejmladší zeť. „Proč jste na mne nepočkali?' volá. „Kde je můj válečný oř? Kde je můj ostrý meč?" Vyvedli mu starou kobylu a dali mu rezatý meč. A tak vpředu jede královské vojsko a on harcuje vzadu na kobyle. Nemohl jejich dobré koně dohonit a brzy zůstal pozadu. Dojel ještě jakžtakž k rybníku, ale tam už zůstal stát nadobro. Slezl z herky, přivázal ji ke stromu, potom vytáhl z kapsy diamantovou uzdu a zamával. V tom okamžení — snad ze země vyskočil, nebo se snesl z nebe — stojí před ním démantový kůň, potřásá démantovou hřívou a dupe trávu démantovými podkovami. Králův zeť vyskočil na démantového koně, trhl démantovými otěžemi a kůň se s ním vznesl do výše. Letěl přes hory, přes lesy, přes jezera, rovnou na to pole, kde bojovalo královo vojsko. Démantový jezdec přijel právě včas. Řady královského vojska už začaly couvat, nepřítel je tlačil k ústupu. Tu jezdec vetkl koni - 74 -

Ten vzal kapesník, poklonil se králi a trhl démantovými otěžemi. Démantový kůň vylétl k nebesům a odnesl jezdce s sebou. Jako by se pod nimi země slehla. A král se svým vojskem jel nazpátek do svého královského města a uspořádal tam na oslavu vítězství hostinu, že se nikomu o takové ani v nejkrásnějším snu nezdálo. Hostí se na tom hodování sešlo bezpočtu, přijeli zvaní i nezvaní. Chyběl jen nejmladší královský zeť se ženou. Ale tentokrát už se král opravdu zastyděl. Přece jen to nemá být! Cizích lidí je dům plný, a vlastní dcera s mužem tu nejsou, řekl si a rozkázal, aby pro ně poslali zlatý kočár. Přivezli je a posadili za stůl. A tak všichni jedli, pili, hodovali, když tu najednou vletí otevřeným oknem včela a rovnou na krále. Poletuje a bzučí mu kolem hlavy, jen bodnout. Tu vyskočil nejmladší zeť ze svého místa a začal odhánět včelu hedvábným kapesníkem. Král zíral jako u vidění, vždyť ten kapesník zná, je to ten, který daroval démantovému jezdci! Král pochopil, kdo ho to třikrát vysvobodil z neštěstí. Objal zetě, políbil ho a pravil:

„Žij teď se mnou v úctě a v bohatství. Budeš mým prvním rádcem."

PROČ JE VODA V MOŘI SLANÁ?

„Ne, králi, když jsi mě nechtěl znát dřív, ani teď nepotřebuji tvé milosti," řekl nejmladší zeť.

ili jednou dva bratři. Ten mladší byl chudák, ale starší zato

Ž náramný bohatec.

Vzal ženu za ruku a šli spolu z paláce pryč.

Přišel velký svátek. Hospodyně na vesnici vaří, pečou, smaží, chudák má však ve spižírně prázdno, ani myšku by tam neuživil. A tak se chudý bratr vypravil k bohatému. „Buď zdráv," povídá. „Buď zdráv," boháč na to. Ale tvář se mu zkřivila, jako kdyby do šťovíku kousl — dovtípil se zřejmě, proč k němu chudý bratr zašel. A ten se opravdu zeptal: „Nedaroval bys mi něco, abych mohl oslavit svátek?" „Proč ne? Dám," povídá boháč. „Ale musíš slíbit, že splníš mé přání." „Co řekneš, všechno udělám," odvětil chudák. „Tak si vezmi uzenou šunku a běž mi co nejdál z očí, třeba do samého pekla." „Půjdu. Svého slibu se nezříkám." Chudý bratr vzal šunku pod paždí a šel. Šel a šel, šel celý den, ale do pekla nedošel. Zatím přišel večer a nadobro se setmělo. Tu spatřil chudý bratr nedaleko malé světýlko. Tam už to možná bude, řekl si a pustil se za světýlkem. A opravdu, neuplynula ani hodina, a chudák stál u vrat samotného pekla. Sotva překročil práh, seběhli se k němu všichni čerti. Tlačili se kolem něho jako na jarmarku, pokukovali po šunce a oblizovali se. Čerti si totiž na vepřovinu přenáramně potrpí! - 75 -

„Prodej nám šunku!" křičeli na něho ze všech stran. „Hm," povídá chudý bratr, „sehnal jsem si šunku na svátky, ale když tak prosíte, prodám. Kolikpak dáte?" Tu jeden z nich, ten nejmenší, olysalý čertík, jej popotáhl za rukáv a zašeptal mu do ucha: „Uřízni mi kousíček a já ti něco povím."

Co přikážeš, to ti mlýnek námele — stačí jenom sbírat. Potom zaťukej třikrát na dno a bude konec." „No, díky tobě, jestli nelžeš," řekl chudý bratr. „Tady máš odměnu." Čertík sebral kousek šunky a chudák pospíchal domů. Třebaže utíkal, jako by mu za patami hořelo, dorazil teprv o půlnoci.

Chudák uřízl kousek šunky a podal mu jej. Čertík potichoučku zarepetil:

„Kde ses potloukal?" spustila na něho žena. „V jiných staveních se stoly pod jídly jen prohýbají, a u nás nevoní ani sváteční polévka."

„Neprodávej tu šunku ani za zlato, ani za stříbro, ale žádej starý mlýnek, co stojí za dveřmi."

„Nezlob se, ženo, měl jsem jednu důležitou věc a musil jsem kvůli ní jít na dalekou cestu, proto jsem se opozdil. Ale podívej, co jsem zato přinesl."

Chudák čertíka poslechl. Čerti mu nanosili zlata i stříbra, ale on se na ně ani nepodíval. „Ne," řekl, „takhle se spolu nedohodneme. Dám vám šunku jen za starý mlýnek, který stojí u vás za dveřmi." Tohle se čertům vůbec nechtělo líbit. Čertovský starosta ho přemlouval tak i onak, ale chudý bratr stál na svém. „Nedáte — li mlýnek," povídá, „uvidíte šunku asi tak jako uši na vlastní hlavě." Pak s ním obchodujte! Čerti si odplivli a mlýnek mu nakonec vydali. Prodal jim tedy šunku, ale nejdřív si potají uřízl nejtučnější kousíček a ukázal ho pod kabátem olysalemu čertíku. Pak popřál všem čertům dobré chuti a vykročil z pekla ven. Ušel jenom kousek, když ho ten plešatec dohnal. Chudý bratr ho chytil za ucho a řekl: „Nenapálil jsi mne, ďasíku? Místo stříbra a zlata jsi mi podstrčil nějaký rezavý krám!" „Co tě nemá!" zapištěl čertík. „Vždyť to je ta nejkouzelnější věc na světě. Stačí jen třikrát zaťukat mlýnku na víko a začne se sám točit. - 76 -

Tu vytáhl chudý bratr zpod šosu svůj mlýnek a začal jej otírat a čistit Vyleštil jej, že se leskl jako sklo, a povídá ženě: „A teď poroučej, co potřebuješ k svátkům." „Jaképak poroučení?" odvětila žena. „Stačil by nám třeba pecen chleba a kousek masa." „Slyšíš, mlýnku, co ti povídají?!" zvolal chudý bratr a zaťukal třikrát na víko. Mlýnek zaskřípal a začal se točit jako o závod. Bochník za bochníkem padal na stůl a potom se vyvalil obrovský kus masa. Do červena upečeného, osoleného, opepřeného, jen zakousnout a pochvalovat. Muž se ženou se posadili za stůl a slavili svátek. Druhého dne namleli zase spoustu dobrých jídel a pozvali na hostinu všechny příbuzné a sousedy. Hosté jedli, pili a nešetřili chválou na hospodáře. Jenom bohatému bratru rostlo sousto v ústech ze samé závisti. „A kde jsi to všechno sehnal?" ptal se chudáka.

„Ale nikde, mám za dveřmi dobrou spíž," bratr na to. K večeru se ale už chudému bratru od sladkého jídla a silného pití zamotala hlava a dostal chuť pochlubit se před lidmi. „No tak se podívejte," řekl, „kdo vás napájí a krmí!" Přinesl mlýnek, postavil jej na stůl a rozkázal mu, aby namlel perníku. Teď už pozbyl bohatý bratr klidu nadobro. Obcházel kolem bratra ze všech stran a loudil a loudil, aby mu mlýnek prodal. Ale chuďas nechtěl ani slyšet. Tu se boháč rozzlobil a řekl: „To nemůže být jinak, než že sis ten kousek ze samého pekla přinesl!" „Máš pravdu," odvětil chudák. „Odkudpak to víš?" „Odkud to vím, do toho ti nic není. Ale teď mi řekni: neposlal jsem tě do pekla já?" „No ano. A co z toho?" „To, že kdyby nebylo mne, tak bys ten mlýnek ani okem nespatřil. Je tedy stejně můj," řekl bohatý bratr, chytil mlýnek a utíkal domů. Druhého dne vstal brzy ráno a povídá ženě: „Jdi s čeledíny obracet seno, dnes se o oběd postarám já." V poledne postavil mlýnek na stůl a rozkázal mu: „Chci slanečky a mléčnou polévku!" Mlýnek se roztočil jako zběsilý. Boháč jenom podstavoval vědra. Všechny kastroly, hrnce i džbery už byly plné, ale mlýnek se točil a točil dál. Boháč jím třásl, nohama do něho kopal, křičel, klel, hromoval. A přece by bylo stačilo jen třikrát zaťukat na dno. A mlýnek mlel a mlel. Mléčná polévka se rozlévala po kuchyni a slanečci plavali v mléčných loužích. Už to nebyla louže, ale jezero, - 77 -

které stoupalo po kolena, po pás, po hrdlo ... ještě chvilku a utonu! Bohatý bratr se dal do křiku: „Pomoc! Topím se!" Vyběhl z chalupy ven. Ale mléčné moře se vyvalilo za ním, rozlilo se po celé vesnici, slanečci jenjen nadskakovali na bílých vlnách. Bohatý bratr přiběhl k chudému. „Zkroť tu čertovskou věc!" prosil ho. „Podívej se, co dělá! Zatopí celou dědinu." Ale chudák řekl: „S cizím majetkem nechci nic mít Kdybys mi jej dal, bylo by to něco jiného." „Vem si ho tedy, prosím tě, jenom ať přestane mlít!" „To už stojí za námahu!" řekl chudák. Vytáhl zpoza pece necky, spustil je oknem, vzal s sebou udici a plavil se v neckách k bratrově chalupě. Chalupa stála už po samou střechu v mléčné polévce. Chudák se zachytil bidlem za korouhvičku, vhodil komínem dovnitř udici a vylovil mlýnek. Pak zaťukal třikrát na dno — a mlýnek se přestal točit, jako když utne. Celé mléčné moře steklo pozvolna do moře opravdového. Jenom slanečci uvázli v trávě a v křovinách, dětem pro radost. Celý den lovily ryby na suchu. Od těch dob žil mladší bratr dobře a spokojeně. Brzy nato si vystavěl novou chalupu, mnohem větší a krásnější, než měl starší bratr. Chalupa stála na pahrbku nad mořem a od sklepa až ke korouhvičce na střeše byla obložena hladkými střípky a pestrobarevnými skly. Jak ta se třpytila za slunečního dne i za měsíčné noci! Rybářům to přišlo náramně vhod: chalupa jim sloužila za maják.

Po celé zemi, a dokonce i v cizích krajích, se šířila slavná zvěst o mladším bratrovi a jeho kouzelném mlýnku. Uslyšel ty zprávy jeden kupec se solí a zatoužil spatřit kouzelný mlýnek. Vystrojil koráb a plavil se k mladšímu bratrovi. Mladší bratr ho uvítal jako hosta. Zaťukal mlýnku třikrát na víko, nařídil mu, aby namlel všelijakých dobrých jídel, a pohostil kupce, že lip ani nebylo možno. Host jedl a pil a přitom se pořád jen ohlížel po mlýnku. „Je to pravda, že tvůj mlýnek může namlít, co jen si kdo přeje?" zeptal se mladšího bratra. „Pravda," odvětil bratr. „Může namlít i sůl?" „I sůl." Tu zasvítily hostovi oči. Vždyť on se musil pro sůl plavit přes moře do cizích zemí! Kupec začal mladšího bratra prosit, aby mu mlýnek prodal. Nabízel mu celou torbu zlata. Ale mladší bratr ani na to nechtěl přistoupit. V noci, když všichni v domě usnuli, kupec potichoučku vstal, sebral mlýnek a vzal do zaječích. Pospíchal tak, že i torbu se zlatem tam zapomněl. Doběhl na svůj koráb a dal ihned zdvihnout plachty. Jakmile koráb vyplul na širé moře, kupec postavil před sebe mlýnek, zaťukal třikrát na víko a řekl: „Mel sůl!" Mlýnek začal mlít. Naplnil celý trup lodi, zasypal celou palubu. Ze začátku si kupec radostí zpíval, potom zmlkl a nakonec začal plakat. Viděl, že koráb se pod takovou tíhou každou chvíli potopí, ale mlýnek mlel a mlel. Jak ho zastavit, to obchodník nevěděl. - 78 -

Koráb se ponořil až po boky a hroužil se do vody hloub a hloub. Vlny ho zavalily a on se potopil až na dno. A mlýnek mlel sůl dál i na dně a točí se tam dodnes. Proto je voda v moři slaná.

HUP DO MOŠNY!

I co, řekl si pasáček, dám mu len. Košili mám ještě pevnou, nějak to v ní přechodím. Natřásl lněný snopek a dal jej žebrákovi.

il jeden staříček se stařenkou a ti měli syna. Byl to hodný hoch — poslušný, přívětivý i pracovitý. Celé stáří by se ti dva mohli z něho těšit a radovat. Ale jakápak radost, když není co jíst! Sami měli hlad a synkovi taky nebylo co dát do úst.

A šel dál. Neušel daleko a potkal žebráka s rezatou bradou. Ten sice neměl tak roztrhané šaty, ale zato byl vyhublý až na kost.

Co počít? Přemýšleli, přemýšleli, a nakonec se rozmyslili, že pošlou syna za pasáka.

„Slituj se nad starcem, synku. Třetí den jsem neměl ani kůrku v ústech."

V sousední vsi potřeboval právě jeden bohatý sedlák robotníka. A tak dovedl staříček syna k tomu sedlákovi. Sedlák vzal chlapce za pasáka a vyměřil mu mzdu: za rok pytel bobů, snopek lnu a tři groše na penězích.

Pasáček chvíli přemýšlel, uvažoval a potom dal žebrákovi boby.

Ž

Tak žil chlapec u bohatého sedláka a pásl mu dobytek. Pásl celé jaro, léto i podzim. Když nastala zima, zahnal pasáček dobytek do chléva a povídá: „A teď půjdu domů, hospodáři." „Běž," odvětil sedlák. „V zimě pasák jen chleba nadarmo ujídá." A dal chlapci, co mu podle úmluvy náleželo. A tak vykračoval pasáček po silnici, na zádech pytel s boby, v ruce snopek lnu a v kapse tři cinkavé grošíky. Dobré je to, říkal si. Navaříme bobů a dosyta se najíme, ze lnu mi matička utká plátno a ušije novou košili, a groše, ty se hodí vždycky. Jen na to pomyslil, když vidí, jak proti němu jde starý žebrák s černou bradou. Oděv měl roztrhaný, sotva mu na ramenou držel. Žebrák s černým vousem ho pozdravil a povídá: „Daruj mi, chlapče, nějakou almužničku."

- 79 -

Žebrák s ryšavým vousem se opřel o hůl a poprosil:

To nic, řekl si v duchu, zbyly mi ještě tři groše. S prázdnýma rukama domů nepřijdu. Ušel kousek a potkal třetího žebráka. Ti první dva byli nuzní až dost, ale tenhle byl ještě ubožejší. Záda měl sehnutá do oblouku, bílý vous mu visel celý roztřepaný až k zemi a na hlavě neměl ani čepici. Žebrák s bílou bradou se zastavil a povídá: „Daruj mi, synku, co můžeš. Slituj se nad mou starobou." „Co ti mám, staříčku, dát?" odpověděl pasáček. „Měl jsem snopek lnu — ten jsem dal žebrákovi s černou bradou. Měl jsem pytel bobů — ty si vyprosil žebrák s ryšavou bradou. A tak mi zůstaly jen tři groše. Když ti je dám, s čím se vrátím k otci a k matce? Vždyť oni jsou také chudí." „Ach synku," řekl stařík, „máš pravdu, ale nikdo není chudší než já. Sám vidíš — ani starou hlavu si nemám čím přikrýt." Slitoval se chlapec nad starcem a tři groše mu dal. Chtěl jít dál, ale stařec pravil: „Počkej, synku. Dal jsi mi své poslední a já ti také nezůstanu dlužen. I u mne se něco pro tebe najde."

A odevzdal pasáčkovi svou vetchou mošnu, sukovatou hůl a housličky se smyčcem. „Prázdná je ta mošna," pravil, „ale cennější nad pytel zlata. Dokud ji budeš u sebe mít, nikdo se k tobě nesmí přiblížit. A jestli to udělá, zaklepej na ni holí a zavolej: Hup do mošny! I kdyby před tebou stál sám král s korunou, i ten tam musí vlézt a nedostane se ven, dokud ty sám nerozkážeš. Ani ty housle nejsou obyčejné; roztancují kdekoho." Pasáček vzal dárky, poděkoval staříkovi a šel domů. Otec s matkou měli ze synka radost, když se však dozvěděli, že se vrátil s prázdnýma rukama, zabědovali. Co se ale dalo dělat? Slzami si z bídy nepomůžeš. Zimu a jaro jakžtakž protloukli a v létě vzal chlapec mošnu, hůl i housličky a šel, kam ho oči vedly. „Půjdu se potoulat po světě," řekl rodičům na rozloučenou, „možná že tentokrát něco přinesu a potěším vás."

„Vy lenoši, vy darmošlapové! Aby vám nohy zchromly! Panské žito se sype, a oni si tady tancují jako na svatbě. Tak pěkně zčerstva do práce!" A začal pobízet robotníky holí. Solil je po zádech jen což. I po chlapci s housličkami se ohnal. Ale ten nebyl hloupý, nastavil mu mošnu, udeřil na ni svou hůlkou a zvolal: „Hup do mošny!" Jen to dořekl, a šafář už se tloukl v mošně. Bučel, jako když vezou dobytek na trh: „Ojojój, pusť mě, chlapče milý!" „A budeš ještě spouštět bandurskou?" zeptal se pasáček. „Už víckrát nebudu!" chroptěl šafář v mošně. „Raděj si jazyk ukousnu." „A budeš se ještě na lidi kasat?"

A šel a šel, až došel na veliké pole. Rostlo tam vysoké, husté žito, klásek na klásku. Sekáči chodili v řadách a sekali úrodu.

„Ale kdež! Ani prstem se už nikoho nedotknu!"

Pasáček si sedl stranou a díval se. Sekáči máchali kosami, ani záda nenarovnali, slovem na sebe nepromluvili, neusmáli se, ani písničku si nezanotovali.

Šafář z ní vypadl, sotva dech popadal.

Co je to s nimi? Jako kdyby k těm kosám přirostli, řekl si pasáček. Zahraju já jim něco na housličky! Ať se poveselí, ať si trochu oddychnou. Vytáhl housličky a začal hrát. V tu chvíli odhodili sekáči kosy na zem a dali se do tancování. Hned ale, jako kdyby ze země vyrostl, vyskočil odněkud šafář s tlustou holí. Začal se rozkřikovat a řvát na celé kolo:

- 80 -

„Tak proto!" řekl pasáček a zatřepal mošnou. A hoch vzal zase housličky do ruky. No, tentokrát se sekáči samou radostí málem utancovali! Pak si pasáček hodil mošnu na záda, strčil housličky pod paždí a šel dál svou cestou. Šel a šel, až přišel do jedné vesnice. Když zahýbal kolem kostela, viděl, jak z protějšího domu vyběhlo děvče. Běželo a plakalo usedavě. „Pročpak pláčeš, děvenko?" zeptal se pasáček. „Jak nemám plakat," odpověděla dívka. „Deset let jsem sloužila u faráře, ani měďáček jsem od něho nespatřila. Dnes jsem ho poprosila,

aby se se mnou vyrovnal, ale on nechce ani slyšet. Vyhnal mě ven, jako kdybych k němu byla přišla pro almužnu. A zítra mám svatbu. Ženich má asi tolik peněz co žába vlasů a já nemám ani groš. Ani přistrojit se nemohu, ani hosty nemám čím uctít."

Hned druhý den se slavila svatba. Takovou veselou svatbu nikdo nepamatoval. Ženich s nevěstou, hosté, ba i stoly se židlemi tancovali při chlapcových housličkách! Pasáček hrál až do bílého rána, potom si hodil mošnu na záda, housličky strčil pod paždí, ťukl hůlkou o zem a šel dál svou cestou.

Pasáčkovi začalo být dívky líto. „Půjdeme spolu k faráři," řekl jí. „Možná že si to rozmyslí a že ti zaplatí." Vzal děvče za ruku a šel s ním na faru. Když farář spatřil dívku, povídá: „Dcero milá, proč ses vrátila? Vždyť jsem už řekl, že Bůh ti na onom světě vše vynahradí." Tu vykročil pasáček kupředu, pozdravil faráře a pravil: „Oj, to není od vás pěkné, pane faráři! Pánaboha nechte Pánembohem, ale dívka vám sloužila na tomto světě, tak se s ní vyrovnejte tady na zemi!" Farář se rozzlobil a popadl sukovici: „A co ty jsi zač, že mne, faráře, poučuješ?" Pasáček vzal svou hůlku, udeřil do mošny a zvolal: „Důstojný pane, račte dovnitř!" Jak řekl, tak se stalo. V tom okamžení se farář převaloval v mošně. „Pusť mě, synu můj!" žadonil. „Děvčeti zaplatím, ani groše mu neupřu!" „Dobrá," odpověděl pasáček, „ale přidejte jí k tomu ještě, pane faráři, koně s krávou a tisíc zlaťáků." „Och, och," sténal farář. „Pusť mě! Ničeho nebudu litovat." A tak pasáček kněze pustil. - 81 -

Šel a šel, až přišel na bohaté panství. Starý knížepán, majitel toho panství, zrovna obědval. Pasáček se přiblížil k oknu panského domu a vidí, že pán sedí za stolem sám. A na stole krmí a nápojů, až se srdce směje! Hoch chvilku pozoroval, jak pánovi bere, a dostal taky chuť. Zaklepal na okno, pozdravil a povídá — tak a tak, že jde zdaleka, že dočista vyhladověl, zda by knížepán nenařídil, aby pocestnému dali v kuchyni něčeho zakousnout. Pán dokonce vzteky upustil vidličku, vyskočil od stolu a křikl: „Ty ničemo jeden, ty vandráku! Podívejme, na cizí by chtěl sahat! Já tě nakrmím, že ti z toho veselo nebude!" Na to pasáček pánovi neodpověděl; sňal ale ze zad mošnu, klepl do ní holí a tiše řekl: „Hup do mošny!" Pána jako by hákem strhl. Proletěl oknem a rovnou do mošny. Pasáček ho ještě nádavkem přetáhl holí: „Pro mne vám bylo, pane milý, líto lžičky kaše, a podívejte, jak já vás slavně uctívám!" „Nech toho, nech toho!" křičel pán z mošny. „Já jen tak žertoval. Posaď se za stůl a jez, co hrdlo ráčí." „I ne," povídá pasáček, „teď už mne, milostivý pane, jedním sladkým kouskem neodbudete. Má mošna není ráda prázdná. Pustím vás, ale vy za to nařiďte, ať se až dovrchu naplní vším možným zbožím."

„Dobrá, dobrá," povídá pán, „mošnu ti naplním." A v duchu si říká: Dobré je to, mnoho-li pak se do ní vejde! Ale příliš brzy se radoval. Do mošny nevlezlo ani moc, ani málo, ale našlo se v ní místo i pro koně s býkem i pro krávu s telátkem. Pět pytlů žita nasypali do mošny a právě tolik ječmene, a pořád ještě nebyla vrchovatá. Rostla, roztáhla se do všech stran, už nakynula skoro až do samých oblaků. Tehdy pasáček pravil: „No, teď už by to mohlo stačit." Hodil si mošnu na záda jako prachovou peřinu a vykročil z boháčova statku, hvízdaje si na cestu veselou písničku. Šel a šel, až přišel domů. Ó, to se otec s matkou zaradovali, když syn vytře pal z mošny pánovo zboží! Od těch dob začali žít jako lidé a nouze už víc nepoznali.

- 82 -

OBSAH DIAMANTOVÁ SEKERA ................................................................. 1 MRÁZ A MRAZIVEC........................................................................ 2 VLK A OVEČKA ............................................................................... 3 JAK SI HOLUB STAVĚL HNÍZDO................................................... 5 TAJNÉ SLOVO .................................................................................. 6 VLK A SEKÁČ................................................................................... 8 JAK SE SOVY UČILY ZPÍVAT ...................................................... 10 PROČ SE KOCOUR MYJE PO JÍDLE ............................................. 11 JAK BEDNÁŘ PŘELSTIL VLKA, MEDVĚDA A ZAJÍCE ............. 11 HOŘE PŘEHOŘE............................................................................. 13 JAK DAL STEPAS PÁNOVI ZA VYUČENOU............................... 15 TŘÍSKA A KŮRA ............................................................................ 18 JAK KOHOUT NAPÁLIL LIŠKU.................................................... 20 KŮŇ A KOMÁR .............................................................................. 22 PSÍ LEJSTRO ................................................................................... 23 VAZAČ KOŠŤAT ............................................................................ 25 PÁN A ČERT.................................................................................... 28 CHYTRÁ VESNIČANKA ................................................................ 29 STATEČNÝ VOJÁK ........................................................................ 35 MLADÝ KOVÁŘ ............................................................................. 40 PASÁK VEPŘŮ................................................................................ 44 DIVOTVORNÝ MLÝNEK............................................................... 49 ZAPOVĚZENÝ UZEL...................................................................... 52 EGLE ................................................................................................ 56 O ZLATOHLÁVKOVI A ZLATOVLÁSCE ..................................... 61 O ZLÉ SELCE A CHLUPATÉM HASTROŠI .................................. 65 TŘI KONĚ ........................................................................................ 67 PROČ JE VODA V MOŘI SLANÁ?................................................. 75 HUP DO MOŠNY! ........................................................................... 79 OBSAH............................................................................................. 82