Jak se žije rodinám v Hradci Králové II. 2014
Zpracoval odbor sociálních věcí a zdravotnictví Magistrátu města Hradec Králové PhDr. Marek Šimůnek, vedoucí odboru, tel.: 495 707 321, e-mail:
[email protected] Autorka reportáží: Dita Kocmanová Design a sazba: FiftyFifty kreativní agentura s.r.o., www.fifty-50.cz Tisk: Garamon, s.r.o., www.garamon.cz Edice Radnice č. 22, 1. vydání, Hradec Králové 2014 ISBN 978-80-87637-13-5
Vážení přátelé, přicházíme k Vám s dalším souborem krátkých vstupů do několika královéhradeckých rodin v rámci projektu s názvem „Jak se žije rodinám v Hradci Králové“. Myšlenka sdílet příběhy a podělit se o životní zkušenosti vznikla v souvislosti s oceněním „Obec přátelská rodině“, které naše město získalo v roce 2013 již podruhé. Medailonky přináší nejenom vyjádření různorodých rodin k podmínkám pro jejich ukotvení a rozvoj v Hradci Králové, ale také inspiraci a příklady, jak se vyrovnat s různými situacemi, které život přináší. Jak přijmout nemoc, stáří, ale také jak udržet a rozvíjet rodinné tradice, založit rodinu. Chci touto cestou poděkovat všem rodinám, které nám otevřely dveře a vpustily nás do svého soukromí. Děkuji rovněž autorce medailonů Ditě Kocmanové a kameramanovi Martinu Přidalovi za citlivý přístup a výstižné zpracování. Je velice těžké vtěsnat historii a bohatství rodin do pár minut. Hradec Králové patří k městům s nejvyšší kvalitou života, s nízkou kriminalitou, s výbornou sociální situací. Je příjemné, že takhle ho vidí hodnotitelé z řad odborníků zvenčí. Naší prioritou je, abychom tento trend udrželi a aby se v něm dobře a bezpečně cítili ti, kteří zde žijí, pracují, studují nebo zavítají pouze příležitostně. Přejeme si, aby naše město bylo městem živým, přátelským, otevřeným, aby se zde dobře žilo všem rodinám. A to se nám může pomoci pouze společně s Vámi. Díky proto za vzájemné sdílení a kreativní spolupráci. Ing. Anna Maclová náměstkyně primátora
—3—
Jak se žije rodinám v Hradci Králové - 2014 1. Bönischovi Mladí manželé se přestěhovali do Hradce Králové teprve před několika lety. Oba pracují ve státní správě a mají dva syny - šestiletého Ondru a malého Honzíka, kterému je dva a půl roku. Mladou rodinu zasáhla nečekaná zpráva – u Honzíka byla více méně náhodou při běžném vyšetření krve diagnostikována cukrovka a musel být ihned hospitalizován. Postupně se vše upravilo na přijatelnou míru, rodiče si opatřili dostupné informace o tomto onemocnění a časem si všichni zvykli na to, že Honzík se bez inzulínových injekcí neobejde. Naučili se aplikovat mu inzulín třeba i venku na hřišti a dělají vše pro to, aby Honzíkovo onemocnění omezovalo rodinu v jejích aktivitách co možná nejméně. Život v Hradci Králové vnímají především z pohledu rodičů malého dítěte nemocného cukrovkou. Paní Bönischová oceňuje hlavně ochotu jeslí i školky přijmout Honzíka do kolektivu, což by, dle jejího názoru, třeba v jiném městě bylo složité. Výhodou je také dostupnost dětského diabetologa přímo v místě bydliště. „Nemusím s Honzíkem nikam jezdit, vše je v místě. To je pro mne velké pozitivum, které Hradec Králové nabízí,“ říká paní Bönischová s úsměvem. 2. Kangasovi Tuto dvojici svedl osud dohromady před osmi léty. Paní Denisa hodně cestovala po světě, avšak se svým americkým manželem Davidem se potkala v Hradci Králové v klubu, kde vystupoval. Pan Kangas je profesionální muzikant - hraje na saxofon, zpívá a koncertuje v ČR i v cizině. Bez hudby si život nedokáže představit. Kangasovi mají dvě děti, šestiletou dceru a čtrnáctiměsíčního syna, s nímž je paní Denisa na mateřské dovolené. Zároveň se věnuje designovému korálkování, kterým si vydělává. Její originální šperky získaly řadu ocenění, především v Americe. David Kangas nehovoří česky (naše řeč se mu zdá příliš obtížná), avšak při rozhodování, kde budou žít, padla volba na Hradec Králové. Město i jeho okolí se jim velmi líbí, hlavně bazény a další místa pro sport. „Je to moc pěkné místo pro život. Jsou zde všechny benefity velkého města a zároveň klid a bezpečí,“ chválí město pan Kangas svou americkou angličtinou. —5—
3. Melicharovi Rodina Melicharova je zajímavá už jenom tím, že má jako jedna z mála zpracovaný rodokmen již od roku 1590 do současnosti. Dle slov pana Bohuslava Melichara je na tomto dokumentu 75 let práce, kterou započali již jeho rodiče, a rodokmen se předává z generace na generaci. Paní Viktorii Melicharové je 80 let a stále je nadšenou dobrovolnicí. Již desítky let nezištně pomáhá v Oblastní charitě, zejména azylovému domu pro matky s dětmi, který podporuje jak drobnými dárky, tak i finančně ze svého důchodu. Vedení domova i jeho obyvatelé si váží jejího přístupu, vlídnosti i zkušeností, které dokáže citlivě předávat. Paní Viktorie zažila válku i složité období padesátých let. Toto prostředí v ní zformovalo schopnost ocenit poskytnutou pomoc, ale také schopnost pomáhat. „Ona byla vždycky taková, že pomáhala druhým. Je to její vlastnost; dobrá vlastnost,“ sděluje manžel paní Viktorie, pan Bohuslav Melichar. Melicharovi spolu žijí už 64 let. Paní Viktorie by si přála, aby v budoucnu bylo maminek s dětmi v azylových domech co možná nejméně, aby byla posílena morálka, cit a sociální cítění u mladších generací. Hradec Králové vnímá jako město, které podává pomocnou ruku lidem v těžkých životních situacích. „Myslím si, že v této oblasti je vedení města opravdu velkorysé. Když to člověk srovná s jinými i většími městy, nevím, že by byl třeba v Praze tak vstřícný přístup k lidem bez domova jako tady. Už jen samotné vybudování azylových zařízení – Domu Matky Terezy pro muže a Domova pro matky s dětmi je důkazem toho, že město má srce na pravém místě,“ vyznává se ze svých pocitů paní Melicharová. 4. Novákovi Rodina Novákových je ojedinělá díky mimořádnému hudebnímu nadání jejich šestnáctiletého syna Matyáše, který hraje na klavír od svých pěti let. K hudbě jej přivedli prarodiče tím, že mu koupili na hraní malé piano. Jeho rodiče, přestože nejsou hudebně nadaní, nepřehlédli jeho výjimečný talent a umožnili mu další rozvoj. Matyáš studuje klavírní akademii v Itálii. Často cestuje, vyhrává mezinárodní soutěže a rodiče jej všestranně podporují i přes náročnost životního stylu, kterou jeho talent rodině přináší. Matyáš koncertuje doma i v cizině, naslouchá radám svých pedagogů a neustále umělecky roste. Publikum i světo—6—
ví hudební odborníci hovoří s respektem o jeho technice hry, citlivém chápání hudby starých mistrů i pečlivém a profesionálním podání skladeb. Matyáš již několikrát dirigoval Českou filharmonii a rád by se stal v budoucnu dirigentem. Kromě klavíru hraje také na housle a věnuje se i dalším, mnohdy pro klavíristu netypickým koníčkům, např. chovu slepic. Novákovi se synem hodně cestují a řada lidí se jich ptá, proč se nepřestěhují do Prahy. “Protože bydlíme v Hradci,“ odpovídá s patřičnou hrdostí paní Nováková, která je učitelkou. Matyášovi se v Hradci také líbí. Rád jezdí na kole a hodně využívá síť cyklostezek, líbí se mu také okolní příroda. „líbí se mi nejen město, ale i okolní příroda, Hradec mám moc rád,“ uzavírá rozhovor Matyáš. 5. Spoustovi Neskutečná tolerance, zábava a chuť do života. Tak by se dala ve stručnosti charakterizovat rodina Spoustova. Přestože jsou tito manželé již v seniorském věku – panu Spoustovi je přes osmdesát – jejich přístup k životu by jim mohly mladší generace závidět. Vzájemná láska, porozumění a tolerance. To je jejich recept na spokojené manželství, které trvá již 58 let a za nedlouho oslaví diamantovou svatbu. Pan Stanislav Spousta dodnes pracuje jako soudní znalec ve stavebnictví a jeho celoživotní zálibou je hudba. Spoustovi každým okamžikem vnímají život kolem sebe. Zamýšlejí se i nad tím, že se zcela změnila doba a vytrácí se úcta, pokora a slušné vychování. Spoustovi si užívají každý den. Navštěvují kulturní akce a setkávají se se svými blízkými. Starají se o zahrádku a jak říkají, jsou rádi, že zestárli spolu. Hradec Králové je pro ně ideálním místem k životu. „Jak se může žít rodilému Hradečákovi v královském věnném městě, v salonu republiky, ve statutárním městě a v univerzitním městě? Vždyť je tady všechno,“ konstatuje pan Spousta. 6. Švecovi Švecovi jsou mladá a velmi dynamická rodina. Mají dva syny – čtyřletého Ondřeje a dvou a půl letého Jíříčka. Paní Švecová svého budoucího manžela již znala a také kvůli němu přišla do Hradce Králové studovat pedagogickou fakultu. Pan Zdeněk Švec zde nastoupil po absolvování
—9—
Slavnostní premiéra reportáží proběhla 15. září 2014 v královéhradeckém kině Centrál. V rámci programu vystoupil také americký zpěvák a saxofonista David Wiljo Kangas. Akce se zúčastnili zástupci vedení statutárního města Hradec Králové v čele s primátorem MUDr. Zdeňkem Finkem.
vojenské školy k posádkové hudbě. Přestože toto hudební těleso již zaniklo, on v Hradci Králové zůstal a společně s paní Lenkou začali nový život. Nyní oba manželé pracují ve školství. Využívají městská zařízení a velmi si pochvalují existenci jeslí, které navštěvuje jejich mladší syn. S péčí v jeslích jsou spokojeni a sledují pokroky svého syna ve všech směrech. Švecovi ve volném čase využívají společně s dětmi městská hřiště, navštěvují akce pořádané městem, např. Den Labe, Nábřeží paromilů, v letním období pak relaxují na koupališti Flošna. Hradec Králové považují za ideál bydlení a paní Švecová zpřesňuje: „Hradec je krásné historické město. Vždycky se nám líbila zeleň, parky i okolí s řadou možností jezdit na výlety. Je zde také celá řada kulturních příležitostí. Prostě se nám tady líbí.“ 7. Pilařovi Pilařovi jsou slavná houslařská rodina, která posunula věhlas českého houslařství ve světě. Jejich ateliér v Hradci Králové slaví již 90 let a toto umění se předává z generace na generaci. Pocházejí z tak zvané krkonošské houslařské školy. Dědeček pana Tomáše Pilaře, Karel Pilař, pocházel z Nové Paky. Jak už to tehdy bylo zvykem, vydal se „do světa na zkušenou“ a pobýval v Holandsku, v Německu a Francii. V roce 1924 dal však přednost rozvíjejícímu se českému „salonu republiky“ před Paříží. V malé dílničce založil rodinnou tradici, která nemá obdoby. Na jeho práci navázal syn Vladimír, vnuk Tomáš a čtvrtou generaci zastupuje dcera pana Tomáše Pilaře - Šárka. Vůně dřeva, éterických olejů a pryskyřice uchvátila také jejího manžela Pavla Huška. Vzácné dřeviny pro výrobu svých nástrojů si Pilařovi nechávají dovážet z ciziny. Mají je ve sbírce významní houslisté, např. Jaroslav Svěcený, Václav Hudeček i Pavel Šporcl. Královéhradeckou rodinu Pilařů znají muzikanti po celém světě. Pilařovy hudební nástroje jsou považovány experty za dokonalé po tónové, řemeslné i výtvarné stránce. V Hradci Králové je rodina pevně zakotvena již desítky let, přestože se jim nabízely možnosti života a bydlení jinde. “Hradec je příjemné město pro život. Je tady úžasná kultura, filharmonie, divadlo, festivaly a všechno další co potřebujeme. Je to pro mne město tak akorát,“ hodnotí Mistr houslař Tomáš Pilař. — 12 —
8. Bergerovi Oba manželé Bergerovi trpí od narození svalovou dystrofií. Toto zákeřné genetické onemocnění se projevuje postupným ochabováním svalstva. Paní Bergerová se nepohybuje a je nepřetržitě odkázána na dýchací přístroj a pomoc pečovatelky. Pan Berger potřebuje k pohybu invalidní vozík. Ztráta pohyblivosti u nich byla postupná a podle potřeby si také zajišťovali služby – od nákupů a nejrůznějších úkonů pečovatelských služeb až po zdravotnickou ošetřovatelskou péči, když zlá nemoc znemožnila paní Bergerové samostatně dýchat. I přes tuto nelehkou životní situaci ukazují manželé Bergerovi ohromnou sílu jít životem dál, nevzdávat se a zpříjemňovat si společně prožívaný život. Paní Bergerová objevila zálibu v české historii, pan Berger se již od mládí zabývá sběratelstvím materiálů souvisejících s automobily Škoda. Optimismus je motorem, který manžele táhne dál. “Bez něj bychom tu už nebyli,“ říká pan Berger. Oba se snaží být k lidem vlídní, neuzavírat se a jejich přátelé jim to oplácejí. Hluboce smekáme pomyslný klobouk před vnitřní sílou, vůlí a soudržností manželů Bergerových. Hradec Králové je pro ně místem, kde jsou doma a kde se jim líbí. Žijí zde již 35 let. „V minulosti pro nás spousta věcí nebyla dostupná, ale po revoluci se to změnilo. Ve městě se začaly odstraňovat architektonické bariéry, začaly jezdit nízkopodlažní autobusy a ve městě se nám teď žije lépe. Dobré zkušenosti máme s Dopravní službou invalidních osob DOSIO, která nás kdykoliv dopraví tam, kam potřebujeme,“ hodnotí ze svého pohledu život ve městě pan Berger. 9. Petřikovovi Tvrdá disciplína, sebekázeň a desítky hodin tréninku týdně – to je džudo na vrcholné úrovni. Otec a syn Petřikovovi zasvětili džudu celý svůj život a vůbec toho nelitují. Pavel Petřikov starší začal s tímto sportem spíše náhodou v devíti letech. Náhoda na začátku v kombinaci s neskutečnou dřinou, postupně vynesla tohoto sportovce mezi světovou džudistickou elitu. Účastnil se řady světových soutěží i olympijských her. Patřil však také ke sportovcům, kteří přišli v roce 1984 kvůli politickým rozhodnutím tehdejšího vedení země o možnost startovat na olympijských krách v Los Angeles. I po tolika letech je to pro něj citlivé téma a je rád, že jeho syn již nemusí takové situace zažívat. V současné — 13 —
době především trénuje, a to nejen svého syna Pavla. Přestože otec se synem mají občas různé pohledy na sport i na život, vždy dokáží najít kompromisní řešení. Oba se však shodují v názoru, že Hradec Králové poskytuje velmi dobré podmínky pro rozvoj sportu. Celá rodina upíná své síly k přípravě na olympiádu v Riu de Janeiru v roce 2016, kde se Pavel Petřikov bude pokoušet o co nejlepší výsledek v soutěži džudistů. Pavel Petřikov starší procestoval řadu zemí, ale jak říká: „Hradec je jen jeden.“ Pavel Petřikov mladší dodává: „Hradec Králové mám rád nejen kvůli sportu. Myslím, že město se o své občany hezky stará, je tady hodně kultury – prostě super město.“ 10. Vostrovští Životní příběhy rodiny Vostrovských jsou prodchnuty silným sociálním cítěním a pomocí druhým. Paní Helena Vostrovská už více než 35 let pracuje jako sociální pracovnice na nejrůznějších úrovních. Byla i ředitelkou pečovatelské služby. Přestože je už v důchodu, je v této oblasti stále aktivní. V hradecké obecně prospěšné společnosti Centrum sociální pomoci a služeb se zaměřuje na pomoc seniorům. Životní příběhy lidí, k nimž se sociální pracovnice dostanou, jsou mnohdy velmi neradostné a bolestné. Ale i tady je třeba hledat optimismus. „Člověk se utvrdí v tom, že je to úcta ke stáří, úcta k člověku, úcta k životu. K pomoci však nelze přistupovat pouze emocionálně. Je nezbytná odbornost, aby došlo k nápravě stavu, který je špatný. Bez té odbornosti bychom dlouho pomáhat lidem nevydrželi,“ sděluje své zkušenosti paní Helena. Dar pomáhat druhým a nebýt lhostejný k osudům ostatních si v sobě nese již od mládí. Rodina Vostrovských pochází z Vysočiny a babička Heleny Vostrovské byla známou bylinkářkou a porodní bábou. Ve šlépějích své matky pokračuje i dcera paní Vostrovské, Zuzana, která působí jako sociální pracovnice v manželské a rodinné poradně. Rodina Vostrovských by život ve východočeské metropoli neměnila. „To město je úžasný už jenom svou polohou. Myslím, že je zbytečné rozebírat, jaké tu máme architektonické perly. Jsem ráda, že jsme měli pana Gočára a že se město dále rozvíjí. To je ale jen k tomu, jak město vypadá. Pozornost si zaslouží i dobře fungující sociální služby, které dokáží spolupracovat ve prospěch potřebného člověka. A na to jsem pyšná, že se nám to podařilo. To v ostatních městech není běžné,“ doplňuje paní Helena Vostrovská. — 14 —
ISBN 978-80-87637-13-5
