Jak nám Bůh odpouští

Jak nám Bůh odpouští

www.BiblickaKnihovna.cz

Obsah Příval odpuštění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Jsme příliš špatní, než aby nám mohlo být odpuštěno? . . . . . . . . . . Boží láskou se vyrovnává Boží hněv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Božím milosrdenstvím se vyrovnává Boží právo a spravedlnost Božím odpuštěním se vyrovnává naše vina . . . . . . . . . . . . . . . . . Různé druhy odpuštění

3 4 5 7

.................................. 9

Neodpustitelný hřích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Tři mylné představy ohledně odpuštění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Časté otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Dopad viny

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

Biblické příklady lidí, jimž bylo odpuštěno

. . . . . . . . . . . . . . . . . 19

„Mohl by mi Bůh vůbec odpustit?“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

Název: Jak nám Bůh odpouští. Původně: The Forgiveness Of God. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org. Publikační řada: Discovery – Knowing God (Poznáváme Boha). Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 – Bible, překlad 21. století, ČEP – Český ekumenický překlad, KB – Kralická bible. Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová. Sazba provedena typografickým systémem TEX. Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0. Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, ©2012.

Jak nám Bůh odpouští Jak můžeme vědět, zde jsme nezašli příliš daleko? Jak si můžeme být jisti, zda jsme se nedopustili něčeho, co je v Božích očích neodpustitelné? Odpověď nespočívá v naší schopnosti odpouštět sami sobě ani v naší schopnosti odpuštění vnímat či pociťovat. Odpověď je v tom, co vše Bůh učinil a jakou bolest a trest se rozhodl nést místo toho, co si sami zasluhujeme. Modlíme se, abyste na stránkách této krátké publikace našli svobodu svědomí, díky čemuž budete chtít po zbytek svého života říkat dalším o podivuhodném Božím odpuštění. Martin R. De Haan II

Příval odpuštění Niagarské vodopády na hranici mezi Spojenými státy a Kanadou dosahují výšky přes 50 metrů a za minutu vychrlí do řeky Niagary 379 000 tun vody. Nejsou to ale ty největší vodopády na světě. Nejsou jimi ani Viktoriiny vodopády, které dosahují výšky až 120 metrů a jsou tedy dvakrát vyšší a širší než vodopády Niagarské. Nejvyšším vodopádem světa je Salto Ángel ve Venezuele, který je se svou výškou 979 metrů přibližně dvacetkrát vyšší než Niagarské vodopády! Představte si, že spadnete do dunícího přívalu vody těsně nad vodopádem Salto Ángel nebo nad Viktoriinými či Niagarskými vodopády. Velikost těchto vodopádů se sice liší, ale ve vaší svízelné situaci by asi nebyla nijak významná. Voda vás nezadržitelně sune k hřebenu vodopádu a pak. . . již vám mohou pomoci snad jedině nebesa. Podobá se to našemu morálnímu pádu. Velikost našich jednotlivých pádů se sice může mírně lišit, ale není to nijak významné. U Jakuba 2,10 se uvádí: „Kdo by totiž zachoval celý Zákon, ale v jedné věci klopýtl, stal by se vinným ve všech.“ Už po jediném klopýtnutí nám tedy nezbývá, než spoléhat se na pomoc nebes. Nezbývá než doufat ve stejné odpuštění, jaké hledal král David po svém poměru s Bat-šebou (2S 11). Davida svíraly pocity viny za to, že se dopustil nevěry a úkladné vraždy: Smiluj se nade mnou, Bože, podle svého milosrdenství! Podle svého hojného slitování vymaž má přestoupení! Dokonale mě umyj od mého provinění a od mého hříchu mě očisti. Já svá přestoupení uznávám, svůj hřích mám před sebou ustavičně (Ž 51,3–5). 1

Dostal se David do bodu, kdy už nemohl získat odpuštění? Podle Bible nikoli. Davidův příběh nám neustále připomíná, že kajícný člověk může u Boha najít milosrdenství a odpuštění. Bez odpuštění může náš život skončit zoufale. Tak to bylo v případě jednoho stuJaká naděje existuje denta. S přáteli se vydal v zimě na lov do pro ty, kdo nedokáží kanadské divočiny, ale ve sněhové vániodpustit sami sobě? ci se jim ztratil. Podařilo se mu sice najít si útočiště v jednom opuštěném srubu, ale zemřel, než dorazila potřebná pomoc. Záchranná služba u něj našla dopis na rozloučenou, kde mimo jiné stálo: Mami, mám hlad a je mi zima. Bojím se, že zemřu. Mám strach, protože nemám odpověď na otázku, zda mi Bůh odpustí. Byl sice vychováván v křesťanské domácnosti, ale na vysoké škole se stal agnostikem. A když umíral, kladl si otázku, zda mu Bůh odpustí, čeho se dopustil. Lidé někdy chtějí umřít už jen kvůli svým pocitům viny. Například žena, která zastřelila zpěvačku Selenu, pak prosila Boha o odpuštění. Na záznamu z policejního výslechu je patrná její sklíčenost: „Podívejte se, co jsem to udělala. . . Nikdy si to neodpustím. . . Nezasloužím si žít.“ Další příklad zdrcujícího pocitu vinu byl vidět na oné mladé matce, která se v televizi nejprve dožadovala navrácení svých dětí, ale později se doznala, že jim sama vzala život. Existuje nějaká naděje pro ty, kdo se nenávidí za to, čeho se dopustili? Jak daMůže-li Bůh odpustit leko Bůh ve svých projevech milosrdenmnohonásobnému vrahovi, ství půjde? A jak je to třeba s některými snad je nějaká naděje mnohonásobnými vrahy, kteří tvrdí, že za i pro každého z nás. mřížemi našli duchovní pokoj? Zatímco pozůstalí oplakávali ztrátu svých nejbližších, tito vrahové uváděli, že díky své nově nabyté víře v Ježíše Krista mají jistotu o Božím odpuštění. Může Bůh odpustit mnohonásobnému vrahovi? Bylo by to vůbec morální? Nestali by se následkem takového odpuštění oběti z pozůstalých po těch, kdo byli zabiti? Anebo je důležitější, že pokud Bůh může odpustit mnohonásobnému vrahovi, který uvěří v milosrdenství Božího Syna, je zde určitá naděje i pro každého z nás? 2

Co tedy my sami? Jak můžeme najít milosrdenství sami pro sebe? Co když si sami nedokážeme odpustit? Co když sebou natolik pohrdáme, že se cítíme jako bez života? Zašli jsme již příliš daleko? Může nám Bůh vůbec odpustit naši. . .

• • • • • • • • • • •

bezbožnost, sexuální zvrácenost, násilnost, žárlivost, lež, sebestřednost, nedbalost, nevděčnost, nedodržování slibů, zneužívání alkoholu, rodičovská selhání?

Jsme příliš špatní, než aby nám mohlo být odpuštěno? Naše emoce nás mohou vést k závěru, že jsme zašli příliš daleko. Pohrdáme sebou. Ale je zde určitá naděje. Bůh chce, abychom věřili, že odpouští i takové hříchy, na které my sami nedokážeme zapomenout. Ale co vůbec víme o Božím odpuštění? Co se o něm dozvídáme z Bible? PřicháBůh je schopen odpouštět zí Boží odpuštění automaticky? A dostává více, než my jsme se každému? Naprosto vždy? Podle Bible schopni zapomenout. to tak není. Bůh nabízí odpuštění, ale za určitých podmínek. Bůh je připraven odpustit každému kajícnému hříšníkovi, ale neodpouští automaticky, ani není povinen odpustit. A Boží odpuštění také neznamená, že můžeme opomíjet přirozené zákony příčiny a následku (Ga 6,7). Z Písma je patrné, že Bůh nám naše selhání skutečně odpouští. Na následujících stránkách uvidíme, nakolik Bůh osobně trpěl, takže „je spravedlivý a ospravedlňuje toho,“ kdo si nezaslouží žít (Ř 3,26). Zároveň uvidíme, že:

3

1. Boží láskou se vyrovnává Boží hněv. 2. Božím milosrdenstvím se vyrovnává Boží právo a spravedlnost. 3. Božím odpuštěním se vyrovnává naše vina. Bůh prostřednictvím moudrosti a lásky uspokojuje požadavky svého zákona, díky čemuž nabízí své odpuštění i těm největším hříšníkům. Aby dobré poselství o Božím milosrdenství zaznělo opravdu jednoduše, vypomůžeme si jednoduchým nákresem, na němž si ukážeme jednotlivé problémy a řešení v podobě Božího odpuštění.

Boží láskou se vyrovnává Boží hněv Dne 8. července 1741 přednesl Jonathan Edwards své proslulé kázání „Hříšníci v rukou rozlíceného Boha“. Edwards na vyděšené posluchače naléhal: „Hříšníku, uvažuj, v jakém jsi nebezpečí! Bůh tě drží ve své ruce nad výhní svého hněvu, nad širokou, bezednou propastí sálající ohnivým hněvem; a jeho hněv je proti tobě rozpálen stejně jako proti těm, kdo byli již zatraceni do pekla. Visíš jen na vlásku a plameny Boží zloby jsou již všude kolem a mohou tě každou chvíli sežehnout.“ A Edwards dále říká: „Ani nedokážeš domyslet, čím tě Bůh postihne, aby ti uká„Bojte se toho, který zal svou zlobu. A Bůh má na srdci, aby anmůže duši i tělo zahubit dělům i lidem ukázal, jak hrozný je jeho v pekle.“ Ježíš (Mt 10,28) hněv a zároveň jak úchvatná je jeho láska.“ Způsob, jak Jonathan Edwards klade důraz na Boží hněv, je již naší generaci cizí. Ale jak Edwards hojně citoval biblické texty varující před Božím hněvem, došlo k čemusi úžasnému. Vyděšení muži a ženy se probudili ze svých hříchů a uvědomili si, jak zoufale potřebují Boží odpuštění. Boží hněv neznamená, že nám Bůh odepírá svou lásku. Hněv znamená, že Bohu na nás záleží natolik, že nemůže přehlížet, jak ubližujeme sami sobě i druhým. Bůh miluje natolik, že nenávidí zlo. Natolik se o nás zajímá, aby se hněval na náboženské pobloudilce, kteří bagatelizují svůj vlastní hřích, ale 4

zároveň se separují od těch, kdo potřebují milosrdenství. Natolik se o nás zajímá, aby se hněval na ty, kteří hřích redukují na to, že se údajně jedná jen o přestoupení určitých právních norem, přičemž sami blahosklonně přehlížejí potřeby druhých. Bůh se nám zjevil ve svém Synu (Ko 1,15), a proto v Ježíši nacházíme přesný obraz vyvážené Boží lásky a Božího hněvu. Ježíšovi na lidech záleželo natolik, že se hněval (Mt 21,12). Natolik nás miloval, že nás varoval před nadcházejícím soudem (J 3,36), ale zároveň nás ujišťoval o své lásce (J 3,16). Nemůžeme si dovolit vidět pouze Boží lásku nebo pouze Boží hněv. Ježíš nás neNa Boží zlobě je přišel odsoudit (J 3,17). Přišel nás spasit úchvatné, že Ježíš od našeho hříchu a od své vlastní zloby. nás nepřišel odsoudit. Ježíš řekl: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle“ (Mt 10,28 ČEP). Nemůžeme si tedy dovolit vidět pouze Boží lásku nebo pouze Boží hněv. Boží láskou se totiž vyrovnává Boží hněv. A Bůh díky své lásce projevuje své obrovské milosrdenství.

Božím milosrdenstvím se vyrovnává Boží právo a spravedlnost Společnost neponechává zločin bez trestu. Za vraždu následuje trest. Teroristický čin si na na Středním východě vyžaduje odplatu. Požadavek spravedlnosti je v nás hluboce zakořeněn. Bůh ve Starém zákoně zakotvil zásadu oko za oko, život za život, přičemž bylo požadováno náležité soudní slyšení, k němuž byli předvoláni svědkové (Dt 19,21). Jak by tedy týž Bůh mohl hříšníkovi odpustit? Jak by mohlo být učiněno spravedlnosti za dost nějak jinak než potrestáním viníka? Kdo jiný by mohl nést odpovědnost za náš hřích? Existuje jen jedna další možnost. Kromě nás může nést odpovědnost pouze Ten, kdo nám dal svobodu hřešit. Je to podobné jako u rodiče, který dovolí auto používat svému sotva zletilému dítěti. Bůh nám dal svobodu, dostatečný čas i schopnosti 5

hřešit. Je tedy možné, že by sám také zaplatil náhradu škody? A právě to podle Písma Bůh udělal! Sám zaplatil obrovskou cenu za náš hřích. Při zpětném pohledu vidíme, jak mnoho Bůh plánoval zaplatit, když řekl: „Život těla je v krvi a já jsem vám ji dal na oltář k získání smíření pro vás, neboť je to krev, která získává pro člověka smíření“ (Lv 17,11). Mělo se jednat o jakési zahalené doznání Boží viny? Dával tím Bůh prostor určité možnosti, že se vlastně zmýlil, když nám dal svobodnou vůli? Zavedl právě proto systém obětí, který mu nakonec způsobí nevýslovnou bolest? Nikoli. Poslední kniha Bible ukazuje, že nebeské zástupy budou po celou věčnost provolávat, že Bůh je svatý ve všem svém jednání (Zj 4,8). Nebesa budou po celou věčnost dosvědčovat, že Bůh nám dal svobodu hřešit zcela po právu. Po celou věčnost bude patrné, jak je Bůh moudrý, když nás nechal vidět dopad hříchu a hrůzné důsledky naší svévolné neposlušnosti. Nebesa budou po celou věčnost také velebit spravedlnost a milosrdenství Stvořitele, který se ve své lásce rozhodl nést břemeno naší vzpoury. Za náš hřích tedy bolestivě a sebeobětavě zaplatil sám Bůh. Nad propastí našeho hříchu postavil most milosrdenství a spravedlnosti. Na zemi římští popravčí zatloukali hřeby do rukou a nohou Božího jediného syna; v nebesích přitom trpěl Otec tak, jak nikdy netrpěl žádný lidský otec. Bůh pak přijal tuto oběť jako dostatečnou platbu za náš hřích. Spravedlnosti bylo učiněno zadost. Ve chvíli nekonečné bolesti Syna, který zvolal, „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27,46), se sám Stvořitel stal za nás hříchem (2K 5,21). Po třech dnech vstal Kristus ve svém těle z mrtvých. Zázrakem vzkříšení ukázal, že jeho oběť byla pro nebesa přijatelná. Z kříže, na němž zemřel, se spustil nekonečný příval milosrdenství. Byl položen právní základ k ospravedlnění na základě víry. Podle apoštola Pavla je Bůh spravedlivý, když ospravedlňuje (tedy prohlašuje za spravedlivé) všechny ty, kdo přicházejí ke Kristu ve víře. Ve třetí kapitole listu Římanům se uvádí: Ze skutků Zákona nebude před ním ospravedlněn žádný člověk, neboť skrze Zákon je poznání hříchu. Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez Zákona, dosvědčovaná Zákonem i Proroky, Boží spravedlnost skrze víru Ježíše Krista pro všechny a na všechny ty, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a postrádají Boží slávu, ale jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši. Jeho Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v jeho krev, aby ukázal svou spravedlnost s ohledem na prominutí prohřešení, jež byla 6

spáchána již dříve v čase Boží shovívavosti, a aby ukázal svou spravedlnost v nynějším čase, takže sám je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry Ježíšovy (Ř 3,20–26).

Božím odpuštěním se vyrovnává naše vina Nákres v této chvíli dokončíme tím, že si do něj doplníme dvě položky: hřích odpuštěn a vina odstraněna. Kristova smrt má neomezenou účinnost, a díky tomu se nám dostává odpuštění nejen za naše minulé hříchy, ale za všechny hříchy – minulé, současné i budoucí. Bylo ti odpuštěno jednou provždy Jakmile vložíme svou důvěru v Krista jako svého Spasitele, jsme zproštěni trestu. Náš případ je uzavřen a Bůh již náš případ proti nám znovu neotevře. U soudu se respektuje zásada, že člověk není stíhán za stejný přestupek dvakrát, a stejně ani Bůh nebude podruhé soudit ty, jejichž hřích byl potrestán v Kristu. Nebudeme tedy znovu stát před soudem za hříchy, které Kristus nesl za nás. Na ospravedlnění je úžasnou skutečností, že Bůh nás na základě své vlastní autority zprošťuje viny. Bůh sice „nečiní“ nikoho spravedlivým, ale „prohlašuje“ za spravedlivé ty, kdo se odvolávají na smrt Krista, kterou bylo zaplaceno za jejich hřích. „Toho [Krista], který hřích nepoznal, za nás [Bůh] učinil hříchem“ (2K 5,21), takže Bůh sám je „spravedlivý“ a „ospravedlňuje“ ty, kdo přijímají jeho platbu za jejich hřích (Ř 3,26). Znamená to, že za své přestupky již nadále neneseme odpovědnost? Nikoli. Nadále podléháme přirozeným i právním důsledkům svého jednání. Budeme-li žít lehkomyslně a bezzásadově, můžeme tím nadále ohrožovat svou pověst, své zdraví i vztahy. Ale nepřijdeme o život v nebi. Můžeme však přijít o odměny a o pochvalu u soudného stolce Kristova, kde nás bude náš Pán volat k odpovědnosti jako své děti. Ale ti, kdo jsou v Kristu, již nebudou nikdy odsouzeni za hřích. Proto apoštol Pavel mohl napsat: Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy (Ř 5,1–2). 7

Opět je důležité mít na mysli, že výraz ospravedlněni v tomto verši je právním termínem. U tehdejšího soudu popisoval právní statut obviněného, který zaplatil plný trest za svůj přečin a jehož postavení ve společnosti bylo obnoveno. Člověku, který vloží svou důvěru v Krista, Bůh v podstatě říká: „Za tvé hříchy bylo zaplaceno. Zemřel za tebe můj Syn. V něm stojíš přede mnou jako spravedlivý. Veškeré tvé hříchy jsou ti jednou provždy odpuštěny!“

Bylo ti odpuštěno úplně Boží odpuštění je úplné a konečné – není platné pouze do dalšího nevyhnutelného hříchu. Proto Pavel v jiném svém dopise mohl citovat Žalm 32,1–2, když napsal: Blahoslavení jsou ti, jejichž nepravosti byly odpuštěny a jejichž hříchy byly přikryty. Blahoslavený je muž, jemuž Pán vůbec nepřipočte hřích (Ř 4,7–8). Podívejme se na tři důležité termíny z tohoto verše, z nichž je vidět, že Boží milosrdenství je úplné. Hřích je nám odpuštěn. Představme si znaveného začínajícího horolezce, který se svým těžkým batohem už dále nemůže. Neustále se zastavuje a skupina jej nechává za sebou. Pak k němu přistoupí jiný, velmi zkušený horolezec, zdvihne mu náklad z ramen a vloží si jej na svá záda. Onen začínající horolezec najednou může pokračovat dále s lehkostí a volností. Výraz přeložený jako „odpustit“ doslova znamená „zdvihnout, odnést“. Právě to se stává s naší vinou, když nám odpustí Bůh. Hřích je přikryt. Když vložíme svou důvěru v Krista, jsou naše hříchy navždy odstraněny. Původní řecký výraz, který v Římanům 4,7 uvádí, že hříchy byly „přikryty“, znamená „úplně přikrýt, zahladit“. Znamená to, že hříchy jsou navždy vymazány. Proto se nemusíme obávat, že s takovými hříchy budeme znovu konfrontováni. Už je neuvidíme, protože jsou naprosto odstraněny. Následující zaslíbení, které bylo dáno Izraeli, se vztahuje i na ty, kdo důvěřují Kristu: Já, já jsem ten, kdo mažu kvůli sobě tvá přestoupení a tvé hříchy připomínat nebudu (Iz 43,25). Hřích nám už není přičítán. Výraz přičítat doslova znamená „přičítat na účet“. Bůh naše hříchy přičítá Kristu a na náš účet přičítá Kristovu spravedlnost. Naše hříchy nepoužije proti nám. Nebudou mít dopad na naše postavení v nebi. Před soudným stolcem Kristovým bude pouze posuzována naše služ8

ba, přičemž můžeme získat určité odměny anebo o ně můžeme přijít. Nebude se zde však jednat o trest za náš hřích. Pokud jste nikdy nepoznali Boží odpuštění, nyní je vám dostupné. Musíte pouze osobně vložit svou důvěru v Toho, kdo pro vás tolik vykonal. Vyhledejte si v Novém zákoně následující pasáže, kde získáte ujištění o Božích zaslíbeních:

• Jan 3,16; 5,24; 6,47; 7,38; 11,25; 20,31. • Skutky 13,48; 16,31. • Římanům 1,16; 4,3; 5,1; 10,11.

Různé druhy odpuštění Jakmile jsme v Boží rodině, je na místě se dozvědět ještě více o Otcově odpuštění. Například se dozvídáme, že v Písmu je uváděno více druhů odpuštění. Odpuštění sice vždy znamená „uvolnění“ či „odstranění“ určité bariéry ve vztahu, ale může se jednat o různé druhy bariér a vztahů.

1. Boží právní odpuštění Jedná se o jednorázové odstranění všech právních bariér, které by člověku bránily v přístupu do nebe. Když Bůh udílí své odpuštění, jedná jako svrchovaný Soudce, který prohlašuje, že za všechny hříchy bylo „plně zaplaceno“. Od této chvíle je naším Zastáncem či Obhájcem Ježíš Kristus (1J 2,1). Společně se svým Otcem nám udílí právní imunitu od jakéhokoli obvinění, které by nás mohlo oddělit od Boží lásky (Ř 8,29–39). Je však třeba mít na mysli, že toto odpuštění se nevztahuje na všechny lidi, ale Lék je třeba si vzít pouze na ty, kteří Boží milosrdenství přia podobně je třeba přijmout jali. Lék je třeba si vzít a podobně je třeba i Boží milosrdenství. přijmout i Boží milosrdenství. 2. Odpuštění pro Boží rodinu K tomuto odpuštění dochází poté, co nám byla právně udělena milost a narodili jsme se do rodiny v nebesích. Bůh tímto milosrdenstvím odstraňuje bariéry, které by bránily blízkému vztahu s ním. V tomto odpuštění Bůh nejedná jako Soudce, ale jako náš nebeský Otec. Když projevujeme neposlušnost a nenapravujeme se, Bůh nás vystavuje bolestivému ukázňování, což slouží k našemu dobru (Žd 12,4–11). Je to od 9

našeho Otce, který rád „zapomíná“ na naše hříchy, když je upřímně vyznáváme a když se ochotně poddáváme vedení jeho Ducha. Jedná se o podobné odpuštění, jaké známe ze své rodiny. Pokud si syn vezme rodinné auto bez povolení a následně ještě lže, rodiče mu neprojeví žádnou zvláštní laskavost, když se budou tvářit, jakoby se nic nestalo. Syn se musí ke všemu přiznat a pak je mu odpuštěno. Není tím pochopitelně ohroženo jeho postavení syna v rodině (to by si vyžadovalo právní odpuštění), ale byl narušen základ k důvěře, a proto je zapotřebí odpuštění ze strany rodiny. Právě o tento druh odpuštění se jedná v následujícím Janově výroku určeném dalším členům Boží rodiny: Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti (1J 1,9).

3. Odpuštění mezi lidmi Máme si navzájem odpouštět podle toho, jak nám odpouští Bůh. Z Božího příkladu vidíme, že i když naše láska k druhým musí být bezpodmínečná, je na místě i podmínečné odpouštění. Skutečnost, zda se určitá záležitost stane „minulostí“, záleží na tom, zda příslušný provinilec je ochoten se ke svému provinění přiznat. Když se snažíme projevovat lásku podle Kristova vzoru, je nutné někdy zadržet odpuštění, dokud provinilec nepřijme svou odpovědnost (Lk 17,1–10). Více viz v části Časté otázky.

Neodpustitelný hřích V Bibli se píše o neodpustitelném hříchu. Ježíš mluvil o rouhání proti Duchu svatému, které nemůže být nikdy odpuštěno (Mt 12,31–32; Mk 3,28–29). Apoštol Jan dále píše o ‚hříchu k smrti‘ (1J 5,16–17). O jaké hříchy se jedná? Mohli jsme se jich dopustit? Jak zjistit, zda jsme nezašli příliš daleko?

Rouhání proti Duchu svatému Ježíš řekl: „Proto vám pravím: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude. . . tomu, kdo by promluvil proti Duchu Svatému, nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím“ (Mt 12,31–32). Povšimněme si nejprve několika skutečností. Neodpustitelným hříchem je pouze rouhání proti Duchu svatému. Každý jiný hřích může být odpuštěn. To je tedy dobrá zpráva. 10

Také je důležité vidět, v jakém kontextu Ježíš tento výrok uvedl. Varoval zde náboženské vůdce, kteří jej veřejně odmítli. Farizeové jej slyšeli mluvit, viděli jeho zázraky i jeho bezúhonný život. A přesto jeho nadpřirozené skutky přičítali moci Satana. Tím se tedy rouhali Duchu svatému. Z technického hlediska není možné se tohoto hříchu dnes dopustit stejně jako v Ježíšově době, protože Ježíš zde s námi není v těle a nekoná zázraky, které by bylo možné přičítat Satanovi. Ale je možné se dopustit skutkové podstaty tohoto hříchu? Co když bude někdo Dobrá zpráva je, že pronášet neuctivé poznámky ohledně Dukaždý jiný hřích cha svatého? Je možné se dopustit tohoto může být odpuštěn. hříchu, kdy už není cesta nazpět? Nikoli, pokud přestupníkovi záleží na jeho vztahu s Kristem. Člověk, který se dopustí rouhání, jak o tom mluvil Ježíš, nebude chtít s Ježíšem urovnat svůj vztah. Člověk, který je ve stavu neodpustitelného hříchu, nebude toužit po přijetí od Syna Božího ani po jeho odpuštění. Takový přestupník bude jako židovští předáci, kteří kvůli své závistivosti a svéhlavé pýše neustále Ježíše odmítali. Lidé, kteří jsou ve stavu neodpustitelného hříchu, se ve svém stavu zatvrdili. Duch svatý už je nevybízí k víře. Takoví lidé již nikdy nebudou toužit věřit v Ježíše jako svého osobního Spasitele. Nikdy si nebudou dělat starosti s tím, zda jim může být odpuštěno. Pokud si děláme starosti, zda Bůh přijímá naši víru v Krista, nejsme ve stavu neodpustitelného hříchu. Ze skutečnosti, že si děláme starosti, je patrné, že naše srdce je stále ještě tvárné, a že tedy nejsme v situaci, z níž už není cesty zpět. Někteří v této souvislosti poukazují na případ Ezaua, který v slzách usiloval o požehnání, ale „byl odmítnut, neboť nenalezl místo pro pokání“ (Žd 12,16–17). Je třeba vidět celý kontext. Ezau neprosil o odpuštění svých hříchů. Plakal proto, že své rodinné dědictví vyměnil za misku čočky. Když mu došlo, čeho se dopustil, zjistil, že své právo prvorozeného syna již zpátky nedostane.

Hřích k smrti Jedná se o jiný hřích než v případě neodpustitelného hříchu. Hříchu k smrti se mohou dopustit i lidé, kteří patří Pánu. Apoštol Pavel psal věřícím v Korintu, že kvůli své neúctě při Večeři Páně jsou někteří z nich slabí, neduživí a mnozí dokonce zemřeli (1K 11,30). Apoštol Jan také mluví o hříchu, který vede k smrti. Neuvádí sice žádné konkrétní chování, ale jeho popis u Jana 11

5,16–17 se vztahuje například na hřích, jehož se dopustili Ananiáš a Safira (Sk 5,1–11). Co se dozvídáme z 1. Korintským 11,30 a 1. Jana 5,16–17? 1) Hřešící lidé, kteří Hřích k smrti: osoba, zakusili předčasnou smrt, patří Bohu. 2) které bylo odpuštěno, jde Jednalo se o „smrt“ tělesnou, nikoli věčpředčasně domů do nebe. nou. V 1. Korintským 11,31–32 se dále píše: „Kdybychom rozsuzovali sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když jsme však souzeni od Pána, jsme vychováváni, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.“

Tři mylné představy ohledně odpuštění Někteří věřící nesouhlasí s učením, že Boží odpuštění je pouze skrze víru v Krista. Někteří říkají, že odpuštění nelze nalézt bez pokání. Podle jiných je nezbytnou podmínkou křest. A podle dalších je třeba splnit požadavek dobrých skutků. Podívejme se, co o tom všem říká Bible.

Pokání Podle některých lidí nesplňujeme požadavky na odpuštění, dokud nemáme za sebou určité období plné slz, úpěnlivých modliteb a hluboké lítosti za své hříchy. Nový zákon volá věřící k pokání (Mt 3,2; Sk 2,28; 20,21), ale není možné je měČlověk projevuje řit pomocí slz či emocí. Člověk totiž propokání předtím, než jevuje pokání předtím, než vloží svou víru vloží svou víru v Krista. v Krista. Základní význam původní řeckého slova, které překládáme jako „pokání“, je „změna mysli“. Pokání činíme, když měníme své názory na Boha a na sebe. Již si nadále nemyslíme, že se Bohu můžeme sami nějak zalíbit, ale začínáme vidět, že potřebujeme Boží odpuštění. Když jsme uchváceni Boží svatostí, můžeme pociťovat hlubokou lítost za to, jak jsme se provinili proti Bohu a lidem. Když přemýšlíme o tom, jak Kristus trpěl, může nás to přivést k pláči. Ale podstata pokání je změna mysli a změna náhledu na náš hřích a na to, jak potřebujeme Krista – nikoli pocity s tím spojené. 12

Pokud uznáváme svůj hřích proti Bohu a obrátíme se ve víře k Ježíši Kristu, udělali jsme vše potřebné, aby nám bylo odpuštěno. To vše může, ale také nemusí, být doprovázeno hlubokým citovým výlevem. Co se týče pokání, zásadní je tedy změna mysli; hořké slzy a pocit hlubokého smutku zásadní nejsou.

Křest Někteří říkají, že nemůžeme dostat od Boha odpuštění, pokud nejsme pokřtěni správným způsobem a určitými lidmi. Ale podle Bible je křest dokladem spásy, nikoli požadavkem pro spásu. Lidé, kteří trvají na křtu jako požadavku pro spásu, obvykle citují Skutky 2:38, Podle Bible je křest kde se uvádí: „Učiňte pokání a každý z vás dokladem spásy, nikoli ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše požadavkem pro spásu. Mesiáše na odpuštění svých hříchů.“ Pokud se tedy nedáme „pokřtít. . . na odpuštění svých hříchů,“ údajně nám nemůže být odpuštěno. Povšimněme si klíčového výrazu učiňte pokání. Základní podmínkou je, abychom souhlasili s Bohem, že náš hřích je v rozporu s jeho mravním zákonem, a abychom se s vírou obrátili k Ježíši Kristu. Krom toho předložka na [eis] ve slovním spojení „na odpuštění hříchů“ neznamená „aby vám bylo odpuštěno“. Základní význam je „s ohledem na“, „ve vztahu k“ nebo „v souvislosti s“. Když Ježíš uváděl, že lidé v Ninive činili pokání „po [eis] Jonášovu kázání“, říkal tím, že činili pokání „v souvislosti s“ Jonášovým poselstvím. Ve Skutcích 2 tedy Petr lidem v Jeruzalémě řekl, aby činili pokání a dali se poKřest je vnější projev, jímž křtít „v souvislosti s“ odpuštěním svých se veřejně ztotožňujeme hříchů. Jejich křest měl tedy být dokladem s Kristem a jeho církví. toho, že činili pokání a že se jim dostalo odpuštění, nikoli tedy podmínkou k tomu. Krom toho dále vidíme, že křest není nezbytnou podmínkou ke spáse: • Abrahamovi bylo odpuštěno před tím, než bylo obřezán, tedy bez jakéhokoli obřadu (Ř 4,9–10). • Ježíš prohlašoval, že určitým lidem byly odpuštěny hříchy před tím, než byli pokřtěni (Mt 9,1–7; Lk 7,36–50; 18,9–14; 19,1–9; J 8,1–12). 13

• Kornélius a členové jeho rodiny obdrželi Ducha svatého před tím, než byli pokřtěni (Sk 10,44–48). • Bible ukazuje, že odpuštění a spásu přijímáme vírou (J 3,16; Ř 5,1; 10,1–13; Ef 2,10). Ve světle těchto skutečností bychom se na křest měli dívat jako na určitý vnější projev, jímž se veřejně ztotožňujeme s Kristem a jeho církví. Křest ale není požadavkem ke spáse.

Dobré skutky A co dobré skutky? Nebylo by nesprávné, pokud by Bůh odpouštěl pouze na základě víry? A což Jakub neříká, že víra beze skutků je mrtvá? Dobré skutky jsou nepochybně důležité. Bible nás k dobrým skutkům vybízí, ale nejsou podmínkou k tomu, aby se člověku dostalo odpuštění (viz Ř 3,27–28). Podle Efezským 2,8–10 nejsou dobré skutky základem pro odpuštění hříchů, ale jsou ovocem a přirozeným výsledkem toho, že nám bylo odpuštěno. Jsme spaseni skrze víru a stáváme se Božím dílem, „v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“ (Ef 3,10). A co Jakubův výrok, že „víra beze skutků je mrtvá“? Jakub zde vlastně říká, že Dobré skutky nejsou opravdová víra vede k dobrým skutkům. základem pro odpuštění Když se snažíme jednat po vzoru Krista, hříchů, ale jsou jsme ospravedlňováni neboli prohlašováovocem a přirozeným ni za spravedlivé v očích lidí kolem nás. výsledkem toho, že Tím prokazujeme, že naše víra je skutečnám bylo odpuštěno. ná (Jk 2,14–26). Dobré skutky tedy nejsou základem pro odpuštění, ale jsou přirozeným výsledkem toho, že nám bylo odpuštěno. Shrňme si to: Bible přináší úžasné poselství, že odpuštění se nám dostává pouze skrze víru. Podmínkou odpuštění tedy není pokání, křest ani dobré skutky ani nic dalšího.

14

Časté otázky Nemělo by nás překvapovat, když slyšíme další a další otázky ohledně Božího odpuštění. Nejedná se o žádnou snadnou záležitost, protože se to často týká vztahů a emocí. 1. OTÁZKA: „Co když necítím, že mi Bůh odpustil?“ Mnozí z nás se potýkají s pocity viny a pocity, kdy se stydíme sami za sebe. Vyznali jsme své hříchy Bohu, ale ještě dlouho potom možná zápasíme s pocity, že nám odpuštěno nebylo. Můžeme mít obavy, že nás Bůh zamítl. Když nás pronásledují pocity viny – a stane se to – musíme si opakovaně připomínat, že odpuštění nezávisí na našich pocitech. I lidé, jimž bylo odpuštěno, se mohou cítit, jako když visí na vlásku nad plameny pekla. Mohou být deprimováni žalobcem našich duší (Satanem), který rozněcuje naše city, jako když se rozdmýchávají uhlíky zkomírajícho ohně. Náhle nás spaluje stravující pocit úzkosti a zoufalství. Ale tyto pocity nijak nesouvisí s pravdou, pokud jde o odpuštění, jehož se nám dostává od Boha. Odpuštění nám dává Bůh; není založeno na našich emocích či pocitech. Není závislé na tom, zda si sami odpustíme. Odpuštění se uskutečňuje v nebi, kde Bůh nadobro vymazal záznam o našem hříchu. Je nám odpuštěno, když Bůh prohlásí, že právně byla zrušena naše vina, bez ohledu na to, jak se v dané chvíli právě cítíme. Je tedy naprosto zásadní uvědomovat si, že odpuštění nám dává Bůh. Proto se podívejme na osm příkladů Božího odpuštění ze Starého zákona. Autor David B. Kennedy uvádí: 1. Bůh vkládá naše hříchy do vaku, se kterým je pak vyhodí. „Mé přestoupení je zapečetěno do váčku, mou zvrácenost jsi zastřel“ (Jb 14,17). 2. Bůh nadobro odstraňuje bariéru hříchu. „Setřel jsem jako oblak tvá přestoupení a jako mračno tvé hříchy“ (Iz 44,22). 3. Bůh od nás odnímá naše hříchy. „Jak daleko je východ od západu, tak od nás vzdálil naše přestoupení“ (Ž 103,12). 4. Bůh po našich hříších šlape jako po poraženém nepříteli. „Pošlape naše viny“ (Mi 7,19). 5. Bůh si všechny naše hříchy dává z dohledu. „Všechny moje hříchy jsi odvrhl za svá záda“ (Iz 38,17). 6. Bůh náš hřích cele vypouští ze své mysli. „Na jejich hřích již nevzpomenu“ (Jr 31,34). 15

7. Bůh maže záznam o našem hříchu. „Mažu kvůli sobě tvá přestoupení a tvé hříchy připomínat nebudu“ (Iz 43,25). 8. Bůh odstraňuje skvrnu hříchu a navrací nám čistotu. „Jsou-li vaše hříchy jako šarlat, zbělejí jako sníh“ (Iz 1,18). 2. OTÁZKA: „Není odpuštění cosi pouze mezi mnou a Bohem?“ Ano, z biblického hlediska je odpuštění čímsi velice osobním. Nikdo jiný za nás totiž nemůže rozhodnout, zda máme věřit v Krista na odpuštění svých hříchů. Jde o záležitost osobní, nikoli však soukromou. Ti, kdo byli zbaveni tíže hříchu, mají veškeré důvody dát to veřejně najevo. Člověk, který objeví naleziště zlata, může mít důvody, proč svůj objev nezveřejní. Zato člověk, který objeví lék na AIDS, rakovinu či jinou nemoc by byl z morálního hlediska zločincem, pokud by si takové informace ponechal jen pro sebe. Ti, kdo našli cosi cennějšího než zlato, mají podle Nového zákona o svém objevu říkat těm, kteří takový objev dosud neučinili (Ř 1,14–16). Věčné břemeno viny a hříchu je totiž mnohem nebezpečnější než nějaká nemoc. 3. OTÁZKA: „Proč Bible říká, že nám Bůh neodpustí, pokud si neodpustíme navzájem?“ Ježíš řekl: Jestliže odpustíte lidem jejich provinění, odpustí váš nebeský Otec i vám; jestliže však lidem jejich provinění neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše provinění (Mt 6,14–15). Odpověď plyne přímo z kontextu. Ježíš zde nevyučoval nevěřící lidi, jak dojít ke spáse. Vyučoval své vlastní učedníky, jak zůstat v úzkém vztahu se svým Otcem. 4. OTÁZKA: „Znamená to, že mám vždy druhým odpouštět bezpodmínečně?“ Ne. Podobně jako u jiných biblických zásad, je i v tomto případě čas odpouštět a čas, kdy to není na místě. Druhé máme vždy milovat bezpodmínečně (tím, že usilujeme o jejich dobro, nikoli o něco špatného) a Ježíš sám nás učí, že máme lidem odpouštět, když své provinění uznají (Lk 17,1–10; Mt 18,15–17). Nejedná se tedy o patřičné projevy lásky, pokud svým bratrům a sestrám dovolíme, aby nám působili újmu a aby za to nemuseli nést odpovědnost.

16

5. OTÁZKA: „Ale co Ježíšovo učení, že pokud neodpustíme druhým, nebude odpuštěno ani nám?“ Když tuto pasáž porovnáme s dalšími pasážemi, musíme dojít k závěru, že Ježíš zde mluví o neochotě projevovat lásku vůči těm, kdo se proti nám nějak provinili, a o neochotě odpustit těm, kteří činili pokání za provinění, jehož se dopustili (Lk 17,3–4). Ježíš nám bude mít za zlé naše rozhodnutí zadržovat druhým (v rodinném smyslu slova) laskavost a odpuštění, které nám sám projevil. Jedná se tedy o záležitost v rámci „Boží rodiny“, nejedná se o činitel, který by mohl rozhodovat o našem věčném údělu. 6. OTÁZKA: „Ale neodpouští nám Bůh bezpodmínečně?“ Nemáme tedy i my odpouštět druhým stejně, jako nám odpouští Bůh? Když nám apoštol Pavel napsal, „buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám,“ jasně nás vybídl, abychom odpouštěli, jako i Bůh odpustil nám. Bůh však neodpouští bezpodmínečně. Udílí svou milost těm, kdo splňují podmínku, že uznávají svůj hřích a uvěří v jeho Syna. A pak dává své rodinné odpuštění těm synům a dcerám, kteří se vyznávají ze svého hříchu a usilují o nápravu svého vztahu s nebeským Otcem (1J 1,9). 7. OTÁZKA: „Jestliže nám Bůh odpustil, proč nám lidé nedají zapomenout na naši minulost?“ Bůh nám odpustil, ale tím nejsme zbaveni přirozených důsledků svých hříchů. Zločiny podléhají příslušnému právnímu stíhání ze strany státních orgánů. Přečiny proti jednotlivcům si vyžadují náhradu. Lidem, kteří se dopustili finanční zpronevěry, sice Bůh odpustil, ale neznamená to, že by jim nyní lidé měli svěřovat své peníze. A stejně tak asi nesvěříme své děti do péče někoho, kdo má za sebou zneužívání dětí.

Dopad viny Když zhřešíme a odmítáme si ke Kristu jít o odpuštění, může se naše vina projevit mnoha různými způsoby. Například než David činil pokání ze svých hrozných hříchů, kdy se dopustil cizoložství a vraždy, zakoušel tělesné, citové i duchovní utrpení. O dopadu svého hříchu píše David v Žalmu 23:3–4: Když jsem mlčel, mé kosti chřadly, neboť jsem celé dny naříkal [emocionální utrpení]. Ve dne i v noci na mně těžce ležela tvá ruka [duchovní utrpení]. Morek se mi kazil jako v letním žáru [tělesné utrpení]. 17

Vina na nás může mít následující dopad: 1. Tělesný dopad Nevyřešená vina může zanechat dopad na naší tělesné soustavě. Obvykle se projevuje některým z těchto způsobů:

• • • • •

netečností skutečnou nemocí nemocí, která existuje jen v našich představách bolestmi hlavy, trávicími obtížemi, neurčitými bolestmi vyčerpaností

2. Citový dopad Psychologové a poradci často uvádějí tyto projevy viny:

• • • • •

depresi hněv sebelítost pocity nedostatečnosti odmítání odpovědnosti

3. Duchovní dopad Nevyřešená vina na nás může mít následující dopad:

• • • • •

pocit odcizení od Boha neschopnost modlit se omezení vztahů s dalšími věřícími ztrátu radosti neschopnost číst Bibli

4. Dopad na naše vztahy Nedostatek odpuštění bude mít dopad i na naše vztahy, což se projevuje:

• • • • • • • • 18

podrážděností obviňováním druhých odtahováním se přehnaným omlouváním se neschopností odpočinku sebeospravedlňováním odmítáním pochvaly výbuchy hněvu

Vina měla dopad na celý Davidův život, a to v ohledu tělesném, citovém, duchovním i v oblasti jeho vztahů s dalšími lidmi.

Vina měla dopad na celý Davidův život, a to v ohledu tělesném, citovém, duchovním i v oblasti jeho vztahů s dalšími lidmi. Ale David volal k Bohu, dostalo se mu ujištění, že mu bylo odpuštěno, a opět byl schopen se těšit ze života. Negativním dopadům se ale nevyhnul. Bylo by bývalo čestnější, kdyby David neusiloval o Boží odpuštění? Projevil by lidem, které poškodil, větší úctu, kdy byl odmítl milosrdenství? Bylo by vznešenější, kdyby sebou opovrhoval a skoncoval by se svým životem? Jedině tehdy, pokud smrtí vše končí. A jedině tehdy, pokud by nikdo z nás nikdy nijak nezhřešil. Jedině tehdy, pokud člověk, jemuž bylo odpuštěno, už nemůže nikomu nic sám nabídnout. A jedině tehdy, pokud nás Bůh nemiluje natolik, aby netoužil po našem plném uzdravení. Ale jak vidíme v Písmu, Bůh hříšníkům projevuje nesmírnou lásku.

Biblické příklady lidí, jimž bylo odpuštěno Adam a Eva. První lidský pár, který zhřešil; a také jako první zažili Boží odpuštění (Gn 3). Áron. I když se podílel na vytvoření zlatého telete, byl později ustanoven za velekněze (Ex 32; Lv 8). Áron a Miriam. Stavěli se proti autoritě, kterou Bůh udělil Mojžíšovi. Miriam za to byla postižena malomocenstvím. Když vyznali svůj hřích, byli očištěni (Nu 12). Elífaz, Bildad a Sófar. Neprávem obvinili Jóba a překrucovali Boží jednání s lidmi, a přesto se jim dostalo odpuštění (Jb 42). Rachab. Tato prostitutka z Jericha se obrátila k Hospodinu a stala se součástí Ježíšova rodokmene (Joz 2; Mt 1,5). David. Provinil se cizoložstvím a vraždou, ale činil pokání a svůj hřích vyznal. Píše se o něm jako o muži podle Božího srdce (2S 11–12; Ž 51). Ochrnutý muž. Kristus na tomto muži ukázal svou moc – odpustil mu a uzdravil jej (Mt 9,2–8). Matouš. Tento nechvalně známý výběrčí daní se stal Kristovým učedníkem (Mt 9,9–13). Kající se zločinec. Zločinec, který visel vedle Ježíše na kříži, dostal slib, že bude v ráji (Lk 23,40–43). Petr. Třikrát Krista zapřel, a přesto se stal sloupem a oporou církve (Mk 14,66–72; J 21,15–19). 19

Cizoložnice. Kristus jí odpustil její hříchy a její žalobci museli odejít (J 8,1–11). Zacheus. Tento chamtivý výběrčí daní vylezl na strom, aby viděl Ježíše, od něhož se mu následně dostalo odpuštění (Lk 19,1–10). Nikodém. Patřil ke skupině vládnoucích farizeů, kteří vyvolali Ježíšovo odsouzení. Nikodém rozpoznal, že Ježíš je Spasitel a Mesiáš (J 3,1–21; 19,39). Pavel. Pronásledoval křesťany až na smrt a považoval se za nejhoršího z hříšníků. Pavel je jedním z nejvýraznějších příkladů Boží milosti (SK 9; 1Tm 1,15). Věřící v Korintu. Dříve žili jako modláři, smilníci, cizoložníci, homosexuálové, zloději, chamtivci, opilci, utrhači a lupiči, ale dostalo se jim Božího odpuštění (1K 6,9–11). Hříšnice, která smáčela Ježíšovy nohy svými slzami. Když jeden zbožný farizeus namítl, že Ježíš takové ženě dovolí, aby se jej dotkla, Ježíš mu řekl: „Jakýsi věřitel měl dva dlužníky. Jeden mu dlužil pět set denárů, druhý padesát. Když mu neměli z čeho vrátit, odpustil oběma. Který z nich ho tedy bude více milovat?“ Šimon odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ On mu řekl: „Správně jsi usoudil.“ Pak se obrátil k ženě a říkal Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal; tato žena však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala vroucně líbat mé nohy. Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vonným olejem pomazala mé nohy. Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou odpuštěny, protože mnoho milovala. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy“ (Lk 7,41–48).

„Mohl by mi Bůh vůbec odpustit?“ Tento anonymní příběh je osobním svědectvím od jednoho věřícího, který se potýkal s pocitem, že mu Bůh nemůže odpustit. Byl jsem křesťanem již několik let, ale během té doby jsem měl několik období plných zdrcující úzkosti. Nemohl jsem věřit, že by mi Bůh prostě mohl odpustit. Někdy jsem měl dokonce pochybnosti, že neodpustil ani ženě, které měla za sebou podobné hříchy jako já sám. Živě si vybavuji jeden večer, kdy jsem si prohlížel své fotoalbum. Snímky mě vracely do minulosti a znovu a znovu mě odsuzovaly. V mysli jsem se musel vracet k tomu, jaký život jsem vedl předtím, než jsem se zasvětil Kris20

tu. Jednotlivé fotografie jakoby proti mně mířily prstem a obviňovaly mně. Najednou jsem byl pod mohutnou vlnou odsouzení. Pití (snesl jsem mnohem víc než jiní); kouření; kamarádi, kteří si mezi sebou půjčovali své manželky; hněv na muže, který způsobil mé narození, ale kterého jsem nikdy nepoznal jako svého otce. Zavřel jsem oči, abych ty snímky neviděl. Ale nyní jsem viděl, jak do Kris„V něm máme vykoupení tových rukou byly vráženy hřeby. Pociskrze jeho krev – odpuštění ťoval jsem strašnou úzkost. Všechny mé našich provinění podle hříchy byly nyní přede mnou. Viděl jsem bohatství jeho milosti.“ svou bídnost, hříšnost a svou hroznou viEfezským 1,7 nu. Strašně jsem se styděl před sebou samým. Cítil jsem se naprosto bezcenný a zavržený. Úpěnlivě jsem prosil Otce, aby mi pomohl. Bible se mi stala nezbytným základem mého života, a tak jsem ji v zoufalství otevřel. Byly mi mé hříchy skutečně odpuštěny? Bůh mě vedl k těmto veršům: Nepřipomínejte si dřívější věci a dávnými věcmi se nezabývejte. Hle, činím novou věc a už vzchází, což to nevíte? Ano, učiním v pustině cestu, v pusté krajině řeky. Já, já jsem ten, kdo mažu kvůli sobě tvá přestoupení a tvé hříchy připomínat nebudu (Iz 43,18–19.25). Najednou jsem v hloubi srdce pocítil obrovskou radost. Do tváře se mi vrátil úsměv, protože jsem věděl že mi bylo odpuštěno a že si nemusím připomínat, jak jsem dříve žil. Uvědomil jsem si, že patřím Bohu – k jeho slávě a chvále. Nyní vím, že Satan, žalobce bratří, mě pomocí těchto vzpomínek utlačoval a deptal. Chtěl mě ochromit, chtěl zničit mou službu Bohu. Ale opět zvítězila pravda, která je v Bibli. Když se do svého alba podívám nyní, vidím své „nové já“ – tedy ne člověka, který byl kdysi v zajetí svých hříchů. Nyní na mně už navždy spočívá plášť Kristovy spravedlnosti!