Jak jsme se všichni poskládali v našem bytě s rostoucí rodinou? Slýchávám kolem sebe poměrně často nářky na malé bydlení. Proto jsem se zaradovala, když jsem dostala příležitost oslovit pár osob, kterých se záležitost týká, a otevřít jejich téma v časopise Aperio. Dopředu jsem uvažovala, jaké asi jejich příběhy mohou být. A naivně i zjednodušeně jsem si představovala v podstatě jednotný scénář: dětem jsme předali ložnici, sami spíme v obýváku na rozkládacím gauči, máme neustálý problém s úložným prostorem, chybí nám soukromí na práci… Všechny nás to štve a snažíme se najít něco většího. Ale čekalo mě docela velké překvapení už při oslovení potenciálních autorů - několik z nich odmítlo svou zkušenost sdělit hned nebo po úvaze. Ukázalo se, že téma bydlení je intimnější, než jsem si myslela, a může být úzce svázáno s mnoha osobními citlivými místy. Třeba s partnerským vztahem nebo s vnímáním svého sociálního statusu. Zkušenosti těch, kteří přispěli, se také poněkud vymkli z mého očekávání. I když rozhodně nejde o reprezentativní vzorek příběhů, ze kterého by se daly vyvozovat nějaké zákonitosti, dá se asi říci, že náš byt nebo dům znamená mnohem víc než jen prostor. Jeho velikost v m2 je relativní a na naši skutečnou spokojenost s bydlením nemá až tak zásadní vliv. Inu, posuďte sami. *t shromáždila Ilona Mrzílková Susová *f Studio Photon Metry nehrají roli Jsem člověk, který vlastně nikdy neokupoval velké prostory. Jako dítě jsem žila spolu se svými rodiči, dvěma sourozenci a prarodiči v tzv. benešáku. Děda ho postavil na začátku sedmdesátých let pro svou rodinu. Stavba působí jako velké bydlení, ale opak je pravdou. Dvougenerační dům disponuje dvěma bytovými jednotkami o velikosti 2+1. Místnosti jsou prostorné – asi 25 metrů čtverečních. V přízemí žila babička s dědou a v patře my – rodiče a tři děti. Svůj pokoj jsem nikdy neměla, stejně jako moji sourozenci. Veškeré školní povinnosti jsme vypracovávali v kuchyni. Tam se také odehrávaly všechny podstatné události našeho života – tanec s vařečkou na zadnici, vyplňování přihlášek na školy, rozhodování o počtu hostů na svatebních hostinách. S mým nástupem na střední školu nám babička s dědou uvolnili jeden pokoj. Tam jsme se s nadšením a touhou po vlastním prostoru vrhli všichni tři sourozenci. Ačkoli jsme k sobě věkově hodně blízko, naše soužití nebylo jednoduché. Stejné prostředí, téměř stejná výchova, přesto naše náhledy na soužití byly rozdílné. Myslím, že v té době (14-22 let) bych vlastní prostor uvítala asi nejvíc. Podobný pocit mám i u svých sourozenců. Nyní žije moje rodina, manžel, já, šestiletý syn Filip a v květnu nám má přibýt další člen či členka domácnosti, v panelovém bytě 2+kk o rozloze 40 metrů čtverečních. My tři stávající jsme s rozlohou bytu spokojeni. Filip, od září 2007 školák, má vlastní pokoj. Sice malý, ale jeho potřebám dostačující. Z chodby jsme udělali kuchyňku. Kdo nás navštíví poprvé, je překvapen, že ze společných prostor vejde rovnou ke kuchyňskému stolu. Tam se stejně jako v mém dětství odehrává veškeré důležité dění rodiny. Největší obývací pokoj slouží jako místnost pro hosty a odpočinková místnost. To se časem změní, neboť chceme tuto místnost přeměnit na obývací pokoj a ložnici s patrovým spaním zároveň. Naši současnou spací místnost přenecháme jako pokoj druhému dítěti. Nyní vymýšlíme, kam umístit přebalovací pult a kočárek. Jedna, vlastně dvě velké neznámé…
Věřím, že tohle všechno jsou malichernosti oproti starostem jiných rodin. Vlastníme byt v hlavním městě, který jsme si sami poctivě pořídili a jsme na to patřičně hrdí. Samozřejmě, že touha po domku s malou zahradou se prohání v našich myslích asi stokrát denně. Dokonce jsme se rozhodli i jednat – hypotéka. Brzy z toho ale sešlo. Představa opakující se situcae během mé první mateřské, kdy jsme téměř všechny své finance vynakládali na splátku hypotéky na stávající byt, byla tak děsivá, že jsme si řekli ne! Když větší byt, tak až po mateřské. Třeba se pak i ten domek někde objeví a my si dáme kafíčko na malé vytoužené zahrádce. Závěrem bych chtěla říci, že malý bytový prostor nevidím jako problém pro dobré žití rodiny. O metrech to není, tedy většinou. Vše je o lidech. Jejich společném naladění, souhře, domluvě, snaze po porozumění a toleranci. Pokud tohle vše alespoň trochu funguje, metry nehrají roli! Lenka (30), Karel (31), Filip (6) Žijeme hodně pospolu Mnozí se na nás dívají jako na exoty: se třemi dětmi bydlíme v centru Prahy v bytě dekretovaném jako 1+1. Když někdy mívám pochybnosti, zda je to nejlepší řešení, vzpomenu si na jednoho kamaráda, který nám po návratu z Číny řekl: „Kdybyste bydleli v Číně, tak tady máte na bytě ještě tetičku s manželem a dětský pokoj pronajímáte!“ Takže všechno je relativní. Když jsme se před deseti lety s manželem vzali, měli jsme – hurá! – kde bydlet. Navíc jsme oceňovali, že se do půl hodiny dostaneme bez použití auta kamkoliv, kam jsme v té době potřebovali. Teď si zase jako rodiče dětí se třemi rozdílnými denními programy vážíme toho, že za deset minut jsme pěšky ve škole i ve školce, za pět minut v YWCA na skvělých kroužcích, za dvě minuty v parku Grébovka a na dětském hřišti, za patnáct minut u výborné dětské doktorky. A jak jsme kdysi začínali? V malé místnosti (12 m2) jsme měli kuchyni, ve velké místnosti (26 m2) dvě matrace, knihovnu a počítač. A taneční parket. Na lodžii (4 m2), která k bytu patřila, jsme skladovali krámy a manžel tam kutil. Jak se naše rodina během těch deseti let postupně rozrůstala, nezůstal z původní dispozice kámen na kameni. Než se na svět přihlásil náš první syn Matouš, prohodili jsme funkci pokojů. Z velkého pokoje se stala obytná kuchyně, které vévodil kulatý stůl, základ naší domácnosti; z malého pokoje ložnice. Bylo v ní dost místa pro manželské postele i postýlku. Na lodžii se třepetaly plínky. Protože jsem potřebovala doma překládat, uzrál v mém muži velkolepý plán: „Vybuduji pracovnu!“ Co řekl, to udělal. Lodžii zasklil, vymaloval, zateplil, položil plovoucí podlahu – a pracovna byla na světě. Vecpal do ní dokonce i postel pro hosta, takže to byla pracovna anebo hostinský pokojíček. Když se pak narodila Zuzanka, přibylo do bytu zpočátku jen pár „maličkostí“: skříňka na její šatičky, psací stoleček pro staršího bratra, něco úložných prostor v předsíni. A hák nad vstupními dveřmi, na kterém viselo Matoušovo kolo. Po nějaké době se z ložnice stal dětský pokoj – manželské postele nahradila palanda pro děti, Matouš jako budoucí školák dostal psací stůl, manžel přimontoval ke zdi tři naprosto stejné police na hračky. Vždycky jsme totiž chtěli mít tři děti. Když se měl narodit mladší syn, rozhodli jsme se postavit v rohu obytné kuchyně patro na spaní. Musím říct, že to vypadá, jako by tam stálo odedávna. Patro je prostě naše chlouba. Chvíli jsme na něm spali my, rodiče, a děti spaly v pokojíčku, ale po narození nejmladšího se spací pořádek ustálil na následujícím vzorci: táta a Matouš
v pokojíčku, máma a menší děti na patře. Bylo to i velmi praktické, protože manžel vodil Matouše do školy a my ostatní jsme nerušeně vyspávali do devíti. K posledním úpravám bytu patří upevnění dalších háků nad dveře do koupelny a na záchod. Celkem nám v předsíni visí ve vzduchu 3 kola. Prostě u nás není hluchého místa. Když se chce, vejdou se všichni a všechno. Poctivě také třídíme odpad, takže máme krabici na starý papír i krabici na plasty. Manžel doma suší ovoce, takže pracovna se občas kromě pokoje pro hosta mění i na sušárnu. Pořádáme pravidelné akce pro kamarády, kdy v bytě hostíme i 20 návštěvníků. Občas si říkám, že by trochu větší byt nebyl k zahození. Čas od času podám inzerát na výměnu, ale doposud se na nás neusmálo štěstí. Takže jsme pořád všichni – chtě nechtě – pohromadě. Někdy je to vysoká škola tolerance. Výsledkem však je to, že si dokážeme vyjít vstříc a umíme se dohodnout. Žijeme hodně pospolu a vyhovuje nám to tak. No, a naše Zuzanka nedávno přišla s tím, že je to nespravedlivé, že kluci jsou dva a ona že je sama a že by chtěla sestřičku. A rovnou nám přednesla svůj plán, jak bychom měli uspořádat byt, aby se do něj sestřička bez problémů vešla… Luboš (39), Petra (39), Matouš (8), Zuzana (5), Tadeáš (2) Je nám na tom našem malém prostoru dobře Já i můj muž jsme se narodili, vyrostli a nakonec i vystudovali v době vlády jedné strany a revoluční doba nás zastihla v okamžiku startu do pracovního a rodinného života. A stejně jako celá naše generace jsme stáli před problémem téměř neřešitelným: pryč byla doba přidělování bytů a ubytoven a doba dosažitelných půjček a hypoték měla přijít až o hodnou řádku let později. A tak jsme prvních šest let našeho společného soužití strávili ve dvoupokojovém vinohradském bytě spolu s úžasnou babičkou mého muže. Náš pokoj měl úctyhodných pětatřicet metrů čtverečních, kam se kromě ložnice, skříní, knihoven a malého obýváčku vešel i obrovský psací stůl. Něco jako studentská kolej ve vinohradském vydání. Po pár letech se babička odstěhovala a do naší rodiny přibyla Anička. Dítko hezké, milé a nespavé. Pomalu ale jistě nás vytěsnila z velkého pokoje do kuchyně. Rozměry bytu byly dostačující, ale chyběla nám místnůstka, kam by bylo možno uložit ke spánku naši dceru, která nelibě nesla jakékoliv hluky. Kdo někdy měnil byt, ví, o co se jedná. Nakonec se celá akce podařila a jednoho červnového dne jsme se i s naší tehdy roční Aničkou přestěhovali do podkrovního bytu v bývalé nájemní vile s velkou zahradou, který nám učaroval i přes to, že byl o dobrých patnáct čtverečních metrů menší, s nizoučkými stropy a jen několika málo rovnými stěnami. Měl však o jednu místnost víc a také úžasnou koupelnu se střešním oknem a balkón s nádherným výhledem. Začátky v novém bytě byly krušné. Z původního nábytku se nehodilo téměř nic a i to málo nebylo pro šikmé stěny kam postavit. Dobře polovina naší domácnosti zůstala zabalená v banánových bednách a uložená v nejúžasnější prostoře našeho bytu, kterou jsme pojmenovali přístěnek – prostora pod střechou, kde se sice nepostavíte, ale uložíte tam nepřeberně věcí. Velmi brzy začala fungovat i jako spíž a o něco později také jako schovávčka našich dětí. Za šest let prošel podkrovní byt o velikosti 48 metrů řadou změn. Přece jen se nám podařilo zvýšit strop v obývacím pokoji, přistavěli jsme malinkou předsíňku, otevřeli jsme co nejvíc prostor pod střechou a těsně před narozením Františka postavili příčku, pomocí které jsme Aničku vlastně vystěhovali do vlastního minipokojíčku, aniž bychom museli pohnout s její postýlkou.
Velkou změnou jsme prošli také my. Postupně jsme se rozloučili s různými kusy nábytku a s celou řadou věcí. Zformulovali a aplikovali jsme jednoduchou filozofii: odpočívá-li nějaká věc více než dva roky v banánové bedně a nikdo ji nepostrádá, pak s námi tato věc určitě nemusí bydlet. Naučili jsme se využívat každý centimetr. Za úžasný vynález považuji dodnes knihovnu na záchodě (kdo nevyzkoušel, nepochopí) a malou televizi na kolečkách. Naučili jsme se používat řadu věcí tak, aby plnily více funkcí. A když už jsme měli pocit, že teď je to dobré, usmálo se na nás štěstí v podobě starého domku. A tak se naše rodina stěhovala podruhé a opět do menšího. Původní tři místnůstky předválečného úřednického domku jsme co nejvíce propojili, takže vznikl obývák propojený velkým průchodem s menší kuchyní a dveřmi s dětským pokojem a do rodiny nám přibyli ještě dva kocouři. Po dobrodružném půlroce bez koupelny se náš životní prostor přece jen o něco zvětšil. Zdá se sice, že se budeme muset vzdát pohovky ve prospěch piána a že nás asi nemine investice do bezdrátových sluchátek (jinak se s dětmi přece jen večer rušíme), ale i přes různé praktické obtíže je nám na tom našem malém prostoru dobře a máme k sobě blízko. Časem by měly vzniknout dva dětské pokojíčky a snad i malá pracovna v podkroví. Na tu dobu myslíme já i můj muž s čím dál většími obavami. Konečně sice vznikne v přízemí prostor pro opravdu veliký rodinný stůl, je ale otázka, jestli se u něj budeme potkávat tak často, jako dnes. Michaela 39, Tomáš 40, Anička 8,5, František 5,5. Jak se náš malý byt stal najednou velkým Moje rodina je podle dnešních poměrů přece jen trochu velká a náš byt byl pro ni odjakživa těsný. Doma nás bylo pět. Já s manželem, dva pubertální výrostci na střední škole a mladší dcera. Všichni ve 3+kk, klasických panelákových rozměrů 52 metrů čtverečních. Asi deset let jsme si s manželem stále léčili záda, protože spaní na rozkládací pohovce v obýváku se stalo pro tuto část těla časem velmi nepříjemné. Naši puberťáci obývali společný pokoj a mladší dcera měla sama pro sebe tu nejmenší místnůstku, jakou si jen lze představit. Zvětšování prostoru nastalo ve chvíli, kdy jedno ze starších dětí dospělo k rozhodnutí se osamostatnit a odstěhovalo se. Bohužel, ani tato změna nám rodičům vytouženou ložnici nepřinesla. Děti, které zůstaly doma, se prostě v jednom pokoji nesnesly. V létě loňského roku se u starší dcery nečekaně objevila velice nepříjemná vyrážka. Občas pupínky naskákaly i nám, ale na rozdíl od dcery jen opravdu zřídka. Bylo to divné a nemohli jsme najít příčinu. Čtyři měsíce běhala dcera po vyšetřeních, ale nakonec se nepotvrdila žádná z očekávaných alergií. Už jsme si opravdu nevěděli rady. Až jednou jsme v pokoji odhalili „ošklivého brouka“. A po něm ještě mnoho dalších. Zjištění, že se jedná o štěnici domácí a že naše kožní choroba jsou vlastně kousance mrňavých parazitů, bylo strašné! Co následovalo potom, bylo ještě horší. Vůbec nic totiž proti nim nepomáhalo. Nakonec jsme museli pod dohledem odborníka odstranit z pokoje úplně vše, oškrábat omítky a to nejhorší – pokoj vystříkat a na dva měsíce úplně uzavřít! Byt byl v té době tak malý, že jsme jeden o druhého zakopávali. Připadalo nám, že se to dva měsíce prostě nedá vydržet. Jenže čas plynul a my jsme najednou zjistili, že jsme si zvykli a nová situace už nám nevadí. Vlastně další pokoj ani nepotřebujeme.
Po dvou „zásadních“ měsících našeho života osídlily zrenovovaný pokoj obě dcery, tentokrát společně. Báječně se v něm snášejí a my s manželem máme konečně vlastní ložnici. Takže díky, štěnice domácí, která jsi k nám přišla bůhví odkud. Sylva (40) Chystáme se založit zahradu a sad Jsme manželé a až do nedávné doby jsme žili v Praze na sídlišti v bytě o velikosti 47 m2. Po svatbě před pěti lety jsme byli vděčni nejprve za pronájem v centru města a poté za nový hypoteční byt. Byli jsme běžní obyvatelé velkoměsta. Ve všední dny jsme pracovali a o víkendech jezdili na výlety do přírody. Večer jsme unaveni uléhali a ráno vstávali za výdělkem. A o víkendech jsme někdy byli tak unavení, že jsme výlety odkládali na příště. Postupně jsme začínali být čím dál víc nespokojeni. Naše představy o způsobu života se měnily a po čtyřech letech jsme uzráli pro změnu. Uvědomili jsme si, že nemáme velké nároky na bydlení a proto nepotřebujeme velké příjmy. Rozhodli jsme se šeď města vyměnit za zeleň přírody a vydali jsme se hledat vhodné místo. Pátrali jsme po pozemku o rozloze jednoho až tří hektarů. V podhůří, neboť máme rádi hory. Blízko většího města, neboť jsme tvorové společenští a oba ke své práci potřebujeme styk s lidmi. Dopravně dostupný vlakem nebo autobusem, neboť nemáme auto a nechceme si jej pořizovat, dokud to nebude nezbytně nutné. S křesťanským společenstvím, do kterého bychom se mohli aktivně zapojit. Trvalo devět měsíců, než se místo narodilo a než jsme koupili pastvinu na okraji města Třebechovice pod Orebem poblíž Hradce Králové. Chystáme se zde založit zahradu a sad a pokusíme se o potravinovou soběstačnost. V současné době přemýšlíme o tom, jak bydlet, nezatěžovat přírodu a nevyčerpávat přírodní zdroje a pomalu se tak stáváme odborníky na kořenové čističky, kompostovací toalety a další hity ekologického bydlení. Jdeme po cestě lemované mnohými diskusemi s blízkými i vzdálenějšími o tom, co je a není normální, jaké jsou společenské standardy a normy a jak těžké je z nich vybočit. Pro představu bychom rádi krátce zmínili střípky z našich úvah, které se týkají bydlení a prostoru. Pohodlí při bydlení je chápáno jako synonymum pro životní úroveň a mnohdy je ztotožňováno s kvalitou života. Způsob bydlení je v naší společnosti pokládán za měřítko společenského úspěchu a postavení. Proto většina lidí věnuje značnou pozornost tomu, jak a kde bydlí. Nekončící množství sil a prostředků investují do svých příbytků, aby se přizpůsobili módním trendům nebo čelili chátrání svých stárnoucích domovů. Vnitřek obydlí je možné společně s východními filozofy chápat jako prázdnotu. Čím větší obydlí, tím větší riziko, že prázdnota pohltí vztahy mezi jednotlivými členy domácnosti. Velký prostor v nás vzbuzuje úctu. Není právě potřeba cizího uznání schovaná za touhou mít velký dům? Z chování většiny lidí je zřejmé, že životní prostor hledají pouze uvnitř vlastního příbytku nebo jen na vlastním pozemku. Ve snaze získat více místa pouze pro sebe dnes lidé obestavují čím dál větší plochy. Pokud by však intenzivně vnímali za svůj životní prostor i okolní krajinu, necítili by se stísněni ani ve velmi malém obydlí, kam by se neschovávali před očima ostatních, ale jen před nepohodou. Pokud by široké okolí bylo přirozenou součástí domova, každý by se staral o krajinu stejně pečlivě jako dnes o svoji kuchyň nebo obývací pokoj. Na naší cestu přichází jaro. Je v nás i okolo nás a pocity jsou nepopsatelné.
Šárka a Tomáš
