JAK JSEM VYMĚNIL TÁTU ZA DVĚ ZLATÉ RYBKY
volně na motivy příběhu Neila Gaimana The Day I Swapped my Dad for Two Goldfish
Jednoho dne šla máma ven a nechala mě doma s mou malou sestrou a s tátou. Táta seděl před televizí a četl si noviny. Táta si ničeho moc nevšímá, když zrovna čte noviny. Já se sestrou jsme byli na zahradě. Sestřička si hrála se svými barbínami a já se bavil tím, že jsem jí házel bláto za krk.
Na návštěvu k nám přišel můj kamarád Libor. Měl s sebou skleněnou kouli. V té skleněné kouli něco bylo.
„Co to je?“ zeptal jsem se. „Dvě zlaté rybky“ odpověděl. „Jmenují se Pilinka a Lavinka. Nejsou milé?“ Byly docela milé. „Vyměním je s tebou“ , navrhl jsem. „Za co?“ zeptal se Libor. Šli jsme nahoru do mého pokoje. Sestřičku jsme tam odtáhli s sebou.
Ukázal jsem Liborovi své staré transformery a kartičky s hokejistama a své knížky. Ukázal jsem mu starý boxovací pytel a tu plastovou píšťalku, o které máma říkala, že jí z ní jednou praskne hlava. 1
Ukázal jsem mu starou loďku, která už ve vaně nechce plout, a loutku s vytahanými provázky, a dokonce jsem mu ukázal Šášu, plyšového šaška, se kterým spávám.
A pokaždé, když jsem mu něco ukázal, řekl Libor: „Ne.“
Šli jsme dolů. „Není tu něco, za co bys ty rybky vyměnil?“ zeptal jsem se Libora. Ty rybky byly hrozně krásné. Byly červeno-zlaté a plavaly si pořád sem a tam ve své kouli. „Ne“, řekl Libor, „ani transformeři, ani knížky, ani boxovací pytel, ani píšťalka, ze které tvé mámě může prasknout hlava, ani loďka, ani loutka, ani ten Šáša.“ Chvíli jsem přemýšlel.
Někteří lidé mívají tak jednou dvakrát za život úžasné nápady. 2
A pak objeví třeba elektřinu nebo oheň nebo jiný vesmír nebo něco takového. Mám na mysli ty převratné nápady co změní celý svět. No a někteří lidé je nemají vůbec. Já je mívám tak dvakrát třikrát do týdne. „Vyměním je s tebou za svého tátu!“ vyklopil jsem svůj geniální nápad.
„Júúú!“ vykřikla sestřička. „To není férová výměna“, řekl Libor. „Já mám dvě zlaté rybky a ty jen jednoho tátu.“ „Ale je větší než zlatá rybka“, naznačil jsem mu roztaženými pažemi, je velký jako sto zlatých rybek!“ „A umí plavat?“ zeptal se Libor. „Líp než ryba“, odpověděl jsem. „Kecáš“, tvrdila s vážnou tváří sestřička, „v bazénu se jenom čvachtá a plácá a cáká vodu.“
„Tak jo“, uzavřel debatu Libor. Dal mi dvě zlaté rybky ve skleněné kouli a odvedl si s sebou mého tátu. Chvíli jsem ty rybky pozoroval. „To bude průšvih, až se vrátí máma“, strachovala se má malá sestřička. „Nebude.“ „Uvidíš“, trvala na svém ségra. 3
Když se máma vrátila domů, zeptal jsem se jí: „Mami, mohli bychom koupit nějaké krmení pro rybičky?“ „Jestli to musí být“, odpověděla mi máma, „a kde máte tátu?“ „Pojď se podívat na mé zlaté rybky“, odvedl jsem řeč, „nejsou krásné?“
„Nádherné, miláčku“, přitakala máma. „No ale, no ale, no ale“ hlesla sestřička. „S plnou pusou se nemluví“, napomenula ji máma.
Pak volala u schodů do podkroví. Klepala na dveře koupelny. Křičela ven do zahrady. Táta se neozýval. „To je divné“, přemýšlela nahlas máma. „No ale, no ale, no ale“ nedala se odbýt sestřička. „Nevšímej si jí“, pokračoval jsem v zastíracím manévru, „a pojď se radši konečně podívat na mé zlaté rybičky.“
Ale to už máma rozvazovala sestřičku a vytahovala jí ponožku z pusy. 4
„Ty víš, kde je táta?“ zeptala se jí pak.
Sestřička ukázala na mě a řekla: „Vyměnil ho s Liborem za ty dvě rybky.“ Máma se na mě přísně podívala. „Mladý muži“, pravila pomalu, „je to pravda?“
Mladý muži mi říká jenom když je fakt hodně naštvaná. „Ano“, nezapíral jsem. „Dobrá“, pokračovala vážně máma, zvedla skleněnou kouli s rybkama a podala mi ji. „Okamžitě odnes ty rybky zpátky Liborovi a nevracej se bez táty.“
„Co jsem ti říkala“, rýpla si sestřička. „A ty půjdeš pěkně s ním“, rozhodla máma, „jak můžeš dovolit bráchovi vyměnit tátu za dvě rybky a skleněnou kouli? Co je to za hloupý nápad?“
Tak jsme se vydali k Liborovu domu. Bydlí naproti přes ulici. 5
Zaklepal jsem na dveře. Otevřela Liborova máma.
„Je Libor doma?“ zeptal jsem se. „Kdes vzal ty zlaté rybky?“ odpověděla mi otázkou, „ty dostal Libor od své tety z Moravy!“ „Vyměnil jsem je“, šel jsem s pravdou ven, „a teď je zas musím vyměnit zpátky.“
Pak poslala Libora ven, aby si se mnou promluvil. „Tady máš ty zlaté rybky“, navrhl jsem mu. „Díky“, odpověděl stroze. „No a můžeš mi teď vrátit tátu, prosím?“ „Nó“, pokrčil Libor rameny, „ano i ne“. „Safra, safra, safra“, tušila další lapálii sestřička. „Co to má znamenat?“ udiveně jsem pohlédl Liborovi do tváře. „Pojď se mnou“, zavelel po krátké odmlce.
Šli jsme nahoru do Liborova pokoje. Měl tam ještě větší nepořádek, než mívám já v mém. A byla tam i velká bílá elektrická kytara. „Vyměnil jsem tu kytaru s Fero Rážem“, vysvětlil Libor situaci. „Libore“ , křiknul jsem na něho „co jsi sakra dal Ferovi za to, že ti dal svou elektrickou kytaru?“
„Řeknu ti to, až ze mě slezeš“, zaúpěl. Tak jsem z něho slezl. „Dal jsem mu tvého tátu.“ 6
„Hmm...“, polkl jsem nasucho. „Hmm…“, polkla nasucho sestřička. „Nebyl moc zábavný“, sdělil nám na závěr Libor, „pořád si jenom četl.“
Vzal jsem kytaru a vydali jsme se k Ferovu domu. „Mohl bych být rocková hvězda“, tvdil jsem cestou sestřičce. „Nebo taky idiot“, kontrovala.
Zazvonil jsem na Ferův zvonek.
„Mám pro tebe tvou kytaru“, podával jsem u dveří Ferovi jeho nástroj. Ale Fero se jen chechtal a chechtali se i všichni jeho sourozenci kolem. „Můžeš mi prosím vrátit mého tátu?“ Fero zopakoval známý pohyb rameny a za vytrvalého chichotu tuctu dětí kolem mi poručil: „Počkej tady.“ 7
Vzal si ode mě tu zatracenou kytaru. „Fero, próóósííím!“, zasténala za ním ještě sestřička.
Když se Fero vrátil, měl v ruce opičí masku.
„Nééé!“, vykřikl jsem tuše zradu. „Nééé!“, vykřikla nic netuše strachem sestřička.
„Vyměnil jsem tvého tátu s Drahošem. Drahoš měl úžasnou gorilí masku.“ „Kde bydlí Drahoš?“, zeptal jsem se Fera. Nasměroval nás tam. Vypadalo to na dlouhou cestu. Ale co dělat.
Vydali jsme se na ni. 8
„Můžu si tu masku nasadit?“ zeptala se sestřička. „Nasaď“, opáčil jsem a ona to hned udělala. „Tak kdy si ji konečně nasadíš?“ nezapřel jsem můj vrozený smysl pro humor a smál jsem se, až jsem se za břicho popadal. „Kdy si konečně nasadíš tu gorilí masku?“
Sestřička si naštvaně sundala masku a šli jsme potichu dál.
Pak jsem si ji bezelstně nasadil já. Sestra se okamžitě rozběhla ke kolemjdoucímu policistovi. „Pomozte mi! Rychle“, křičela na něho, „ta opice utekla ze ZOO!“
Policajt dopochodoval ke mně a chytnul mě za flígr. Donutil mě sundat si masku a ještě mi vyhuboval. Správně měl vynadat sestře, jenže ta nasadila takový ten nevinný holčičí výraz a bylo to.
A to není fér. „Cha, cha“, smála se sestra.
„Bacha“, odpověděl jsem jí, „dávej si na mě bacha!“ 9
Drahošův dům byl obrovský. Stoupli jsme si před hlavní vchod a zazvonili. Přišel otevřít komorník. „Můžeme mluvit s Drahošem?“, dotázal jsem se slušně. „Koho mám ohlásit?“, zeptal se s úklonou komorník.
„Mě“, řekl jsem. „A mě“, řekla sestřička.
Drahoš sešel dolů po dlouhých širokých schodech. Měl zjevnou radost, že zase vidí svou opičí masku. „Vracíte ji?“ zeptal se „Jo, vracíme.“, odpověděl jsem. Drahoš nám u komorníka objednal kakao s medem. Chutnalo mi to, i když jsem měl zalepenou celou pusu. Sestřička se samozřejmě okamžitě škodolibě ušklíbla.
„No a“, připomenul jsem důvod naší návštěvy, když jsem dopil kakao, „kde je můj táta?“ „A jo“, reagoval se vztyčeným ukazováčkem Drahoš a zmizel někam za dům. 10
„Tohle je Proutník“, seznamoval nás poté Drahoš s tvorem v jeho dlaních, když se vrátil. Proutník byl bílý tlustý králík s jedním uchem černým. „Vyměnil jsem Proutníka za tvého tátu“, pravil vesele Drahoš a zvedl mi zvíře před obličej.
Dal jsem mu opičí masku, on mi dal výměnou Proutníka a nakreslenou mapku, jak se dostat k Magdině domu. Tak daleko jsem v životě nešel. „Kakao s medem je úplně nejhorší věc na světě“, utrousila si cestou pod nos sestřička. „Horší než vařený netopýr?“ zeptal jsem se jí. „To ne“, uznala, „tak strašný to není.“
Během cesty mi Proutník seděl v náručí a mrskal čumákem. Má ségra se snažila podobně mrskat nosem, ale moc jí to nešlo.
Konečně jsem zaklepal na dveře Magdina domu.
„Proutník!“ vykřikla Magda.
11 „Proutník!“ vykřikli Magdina máma s tátou. „Proutník!“ vykřikli Magdini bráchové. „Proutník!“ vykřikla princezna Mononoke, která tam zrovna přišla jako každý čtvrtek pomoct s úklidem.
Vzali nám králíka a mazlili se s ním a krmili ho salátem. Magda mě vzala za ruku. „Díky, že jsi nám Proutníka přivedl zpět“, řekla, „chyběl nám.“
Šli jsme za dům do zahrady. Byla tam stará králíkárna a kolem králíkárny malý oplocený výběh pro slepice.
Táta seděl na trávě uprostřed toho výběhu. Četl si noviny a pojídal mrkev. Vypadal dost opuštěně a byl celý zelený od trávy. 12
„Tati“, vykřikl jsem údivem a rychle otevřel malá dvířka slepičího výběhu. Táta se po kolenou proplazil ven otevřenou brankou.
„Jako králík nic moc“, vyhodnotila svou zkušenost Magda. „Jako táta celkem ucházející“, zhodnotil jsem svou zkušenost já. „Ať si dojí tu mrkev“, podávala mi okousané zbytky zeleniny, „a díky za Proutníka.“ „Rádo se stalo“, poděkoval jsem, „uvidíme se.“
„Že ty ji máš rád“, sestřička na to, „a to se řékne ve škole.“ Minulý týden namluvila moje milovaná sestřička všem ve škole, že mě naši adoptovali. A týden předtím že jsem mimozemšťan, který se vydává za mě. „Jestli to uděláš“, pohrozil jsem jí, „tak všem prozradím, že jsi vlastně úplně tlustá.“
„No tak děti“, uklidňoval nás táta chroupajíc mrkev a dočítajíc sportovní rubriku oblíbeného deníku dlouhou cestou domů.
A když už jsme byli doma, máma pravila takovým tím svým pohrdavým tónem „No podívejte se na něho...“ 13
Donutila jít tátu okamžitě do sprchy a všechno jeho oblečení hodila ihned do pračky. Zatímco byl táta ve sprše, stihla ještě vynadat mně. A když donadávala, musel jsem jí slíbit na holý pupek, že už nikdy s nikým tátu za nic nevyměním.
Slíbil jsem to.
Takže nevyměním. Ale pokud jde o mou milovanou sestřičku ……………….…
14
