Jak jsem nelegálně pracoval, opakovaně říkal Ne šéfovi, nepodepsal daňový formulář, dostal nakonec vyhazov. a při odchodu mě stihli vzít zpátky

Jak jsem nelegálně pracoval, opakovaně říkal “Ne” šéfovi, nepodepsal daňový formulář, dostal nakonec vyhazov a při odchodu mě stihli vzít zpátky. [Sydney, Austrálie]

“Čau Marco!” vcházím s baťohem do luxusní restaurace. “Nazdáár, jak se daří kámo?” přátelsky se na mě hned po ránu směje. “Pohoda jazz, co ty?” pokračuju rychlejším krokem ke schodům. Odpovědi se už ale nedočkám, protože je Marco okřiknut malým Indem, který chce zase něco udělat jinak. Jmenuje se Vishal a je náš malý šéfík. Za chvíli nám začíná ranní snídaně pro papaláše z pojišťoven, bank nebo takových podobných kravaťáků. Musíme to včas všechno připravit. Vishal to má na starosti a dost často vypadá, jako kdyby byl prezidentem zeměkoule. Procházím kolem Vishala, ten si mě vůbec nevšímá. Nezdraví. Nic neobvyklého. Vzpomínám, jak na něj při jedné slovní roztržce Marco vyjel s drsnou otázkou. Vishal, víš, že existuje slovo “děkuji”? Přestože Marco neumí moc dobře anglicky, tohle byla jedna z nejlepších hlášek, kterou se proslavil a sám Vishal na tohle neměl prostě co říct. Totální odzbrojení. Je těžké se dohadovat v angličtině, když člověk neumí dobře anglicky. Hádat se v angličtině a argumentovat je úplně něco jiného než nějaké obědové povídání o tom, co se nám stalo s kámoši a jaká byla včerejší noční jízda. V těhle chvílích platí obecně, že méně je více. Jedna krátká věta dokáže udělat obří vlnu. Tahle Marcova věta jí rozhodně byla! Vyšlapu pár schodů, hodím batoh na zem a začnu se převlékat. Zapnu žehličku, oblíknu kalhoty, tílko a nadám boty. Hodím na zem bílé povlečení, které je původně svatebním přehozem na židle a začnu na něm rychle žehlit svoji košili. Na bytě jsem ji vypral, ale žehlím ji vždy až v práci. Je to rychlovka. Během 2 minut je to hotový. Tohle nemusí být perfektní. Děláme sice byznys snídaně a svatby, máme luxusní restauraci hned pod Harbour Bridgem, o pár desítek metrů stojí Opera House, ale zase tak nóbl tady nejsme. Hrajeme si na to, ale skutečnost, jak vidíte, je jiná. Během hodinky všechno připravíme. Ranní byznys meetingy jsou nejvíc v pohodě. To je práce jednoduchá, je potřeba jen vše dobře připravit. Účastníci nejsou nároční, pijí vodu, džus a dají si zákusek. Během dvou nebo tří hodin skončí a vyklidí prostory. Během volných chvil většinou připravujeme bar na odpolední svatbu. Máme rozpis předem a už víme, kolik skleniček je potřeba vypulírovat. Špinavé sleničky, které nestihla šichta před námi včera večer ošplouchnout, házíme do myčky a pak naučeným grifem čistíme se dvěmi nebo třemi utěrkami do blyštící podoby. Není čas ztrácet čas. Když máme štěstíčko, tak si u k tomu sedneme. To jsme moc rádi, protože víme, že nás čeká dalších 9 hodin běhání ve společenských botech, nošení talířů sem a tam a držení těžkých táců s drinky.

www.DigitalniNomadstvi.cz

Pořádně na to skoč “Čus Martine, pořádně na to skoč!” kolumbijským žertíkem mě zdraví Diego, když vidí, jak se peru se sestavováním tanečního parketu. To už byznysmani odešli a my připravujeme sál pro svatbu, tentokrát řeckou. Ty desky parketu jsou už sakra staré a skutečně nejlepší způsob, jak je dostat k sobě, spočívá ve skoku a rychlém přísunu. “Čau Diego, makej, ať už šeš dole a pomůžeš mi s tím.” hned reaguju, aniž bych ho viděl. Diego je nejlepší na stavění parketů, pracuje v restauraci už 2 roky. Poslední dobou parkety stavím ale spíše já. Je to vopruz práce. Vůbec to nejde rychle, člověk se zpotí, unaví, natluče si chodidla a nemá možnost si ani povídat při práci. Pak má běhat po sále, z toho straně bolí nohy. “Martine, jak dlouho?” křičí na mě Vishal z vedlejší místnosti, kde se snaží počítat a organizovat stoly pro hosty. Tahle otázka je jedna z jeho nejčastějších. Chce vědět, jak dlouho mi to ještě bude trvat. To jejich “how long” mi už dost leze na nervy. Někdy si děláme srandičky a řekneme třeba hodinu, jindy to nechceme řešit, tak řekneme “long Vishal” (dlouho Vishale). Chybělo mi už jen pár desek a pak to celé ohraničeit zkosenými obdélníky. “Patnáct!” křičím zpátky. “Tak pak připrav malej bar!” Neodpovídám už, protože další větu, kterou slyším, věnuje někomu jinému. Jakmile dokončím taneční parket, zamířím si to na hlavní bar. Natočím si colu a vypiju skleničku. “Dvě svatby jo?” ptám se Diega. “Jojo. Ale dneska jsi tady. Připravím ti to tu. Kde chceš nechat bedny se skleničkama na víno?” p ovídá Diego a dál vyndavá skleničky z beden do skříní. “Ty máš wedding table? A vedle v baru bude Andreas?” ptám se a usrkuji natočenou kolu. “Jo. James teď kreslí plán. Jsi tu od rána, viď? Jaký to bylo?” “Ráno pohoda. Jen přesouvání stolů. Tahle i vedle místnost. Grrrr. Je tu fofr. Skleničky mi hoď vedle myčky.” “Patricia ještě nepřišla. A Santiago by tu měl být a prej nebude ani na večer.”


“Minus dva lidi? No ještě abysme stíhali...” “Večer je navíc obří svatba přes obě místnosti.” “Tak to si užijte. Já končím v pět.” “Setup s náma uděláš ještě.” “Mno do pěti….” “James si tě tu prej chce nechat.” “Jako na celou svatbu?” “Jo. Je silnej podstav.” “Tak vůbec. Jsem tu od rána!” “Já víííím.” chápavě říká Diego, ale přitom mu vidím na očích, že dneska to nebude jednoduchá situace. Zvednu čelo a pro sebe si řeknu: “Ty vole, to zase bude.”. Je mi jasný, že James něco zkusí. Díky Diegovi mám echo, to je fajn. Vyjebávat se sebou nenechám. Za tyhle peníze tady nebudu od rána do večera. Víc směn, víc peněz. To ale vždycky není ve stejným poměru. Někdy prostě máte dost a raději vezmete volno, přestože byste si mohli vydělat nějaké dolary navíc. Rychlým krokem se přesunu na malej bar a začnu ho připravovat. Je tam tradiční bordel. Je to paradoxní, ale Diego připravuje velkej bar (přestože tam budu na svatbu já), já připravuju malej bar (přestože tam bude Andreas) a Andreas pomáhá s přípravou stolů. K týhle přípravový rošádě dochází ve chvíli, kdy jedeme na doraz a nemáme na nic čas. Je to nejrychlejší možný způsob přípravy, protože Diego má největší zkušenosti s barem. Pak dlouho nic a pak já, kterej sem vyrostl na číšníkovi a dostal se díky svojí všestrannosti a rychlosti na bar. "Martin!!!” slyším řvát Jamese. Hned potom slyším další jména a je mi jasné, že nás svolává na meeting. Tohle je první a poslední chvíle, kdy jsme pospolu všichni, koukáme na rozpis stolů, kdo jakou sekci má, kdo se o co stará. Kdo bude vítat příchozí, kdo nose svatební nůž ke krájení dortu. Říkáme si, v kolik svatba oficiálně začíná, v kolik končí. Mluvíme, jaký chod se servíruje k jídlu. Jaké víno mají objednané. Zda si panáky platí na baru (plošná cena 10 AUD za jeden) nebo je mají included. Padne i pár otázek jako kde jsou extra vína, protože na baru je jenom 10 lahví navíc, a to stačit nebude.... “Martine, zůstaneš i na svatbu potom, jo? Patricia i Santiago tady nejsou, tak jakmile skončí tahle svatba, připrav si hned bar na další. Tam bude 230 lidí, takže se soustřeď na skleničky. Ty musíme rychle otočit, ať je máme včas připravený na stoly.”


“Jamesi, já končím v pět podle rozpisu.” říkám. “Posunul jsem ti to. Pustím tě hned jakmile se svatba uvolní. Myslím, že po obědě.” Po obědě, říkám si, to bude sakra někdy v jedenáct večer. Tak to teda ne. “Jamesi, jsem tu od rána. Směnu jsem měl do pěti. Nemůžu zůstat, už něco mám.” “Já tě potřebuju Martine. Prostě tu zůstaneš. Máme podstav.” “Prostě nemůžu, Jamesi.” jsem pevný a odpaluju míčky stejnou rázností, se kterou jsem začal. “Pak si promluvíme, Martine. Všechno všem jinak jasné?” závěrečná otázka Jamese na celý tým. Rozhlédne se a vystřelí rychlým krokem kamsi. Tohle je zahrané na remízu. Dobré, že jsem se nepodvolil. Super echo od Diega. Nemusel jsem na něj koukat jak vejr, anglicky koktat a snažit se z toho nějak vymluvit. Předem jsem měl rozmyšleno, že řeknu, že prostě nemůžu.

Podepiš ten daňový formulář Po chvíli ke mně přijde James na bar a říká: “Martin, potřebujeme podepsat ten daňový dokument, jak jsme posledně mluvili.” “Jamesi, já to nepodepíšu. Nemůžu. Musim platit školu, bydlení a s tímhle platem to není vůbec jednoduchý.” “Chápu. Nemůžeme tady ale mít všechny bez formulářů. Burcu i Santiago podepsal. Jsi na řadě další.” “Ne, Jamesi. Nemůžu si to dovolit.” “Když to podepíšeš, dám ti směny, které budeš chtít. Budeš mít víc směn a vyděláš si víc.” Jasně, víc pracuj, dostaneš víc dolarů. Tohle je prostě základní argument zaměstnavatelů. Neuvěřitelné! Mnoho lidí na to slyší. Dám ti víc práce, budeš mít víc peněz. Tak typický případ toho, jak směňujeme svůj život za peníze. Častokrát si to ani neuvědomíme, ale při zpětné reflexi už máme větší nadhled a jsme schopni to dobře rozpoznat. Není nic horšího než sprostě vyměňovat svůj čas za peníze. Přesčasy vám zaměstnavatel většinou proplatí s nějakým bonusem. Ale pokud nejde o přidanou hodnotu, neděláte práci pro nějaký vyšší účel či smysl, pak tohle odmítám. Peněz je na světě více a více. Pokud se z jakéhokoli důvodu dostáváme do situace, že peníze ve světě chybí, vlády a banky to zařídí tak, aby přitekly nové. To dokázala minulost už několikrát.


Peníze nepřitečou každému. Jsou dostupné a pokud chceme, můžeme tyto nové peníze získat. Velký rozdíl ale vidím v tom, jak tyto “nové peníze” získáváme. Čas je na druhou stranu něco, co si jen tak nenatiskneme. Pokud se podíváme zpátky, zjistíme, že se průměrná délka života prodloužila, a to především díky zdravotnictví. Lékařsky a technologicky jdeme velmi dopředu. Lekářský a technologický pokrok je však o mnoho pomalejší než tisk peněz. Evidentně se nám tu rozvírají nůžky.

Zakletá rovnice: Víc peněz znamená méně času Pro mnoho lidí funguje vzorec, čím víc mám peněz, tím míň mám volného času. Jakoby rovnice s penězi a časem byla zakletá. Tento vzorec odráží starý model práce , kdy jak jsem zmínil výše. Pracuji déle, abych dostav více peněz. Jdu do práce v sobotu, abych dostal zaplaceno za sobotu. Oprostím se od polemiky, zda je to dlouhodobě udržitelný nebo dokonce správný model. Je to model, který se mi nelíbí a který usiluji v mém vlastním životě změnit a nastavit od prvopočátku jinak. Cílem je tedy provést práci, která opakovaně přináší užitek, aniž bych se o ni musel dál starat. Z pojmu práce si zde přibližujeme více termínu investice. Investuji svůj čas a práci, abych něco vytvořil a to něco mi následně bude přinášet pravidelné zisky.

Klidně mi dej míň směn “Jak jsem řekl, prostě nepodepíšu. Dej mi klidně míň směn…” říkám. Trochu se bojím, ale nemám navybranou. Kdybych podepsal pracoval bych po zdanění asi tak za 8 australských dolarů na hodinu. To je v Sydney neudržitelné. “Dobře, jak chceš. Ale dnes zůstáváš. Potřebuju tě tu.” říká zvýšeným hlasem a bez jakéhokoli čekání na mojí reakci odchází. Řekl bych, že nikam vlastně nespěchá. Není zaneprázdněn. Jen to tak dělá naoko, aby vypadal. Nejsem si jistý, ale přijde mi tahle teorie dost možná. Po pár chvílích mi to nedá a jdu za Jamesem osobně. “Jamesi, já dneska nemůžu zůstat. Mám končit ve čtyři a musím odejít na čas.” “Tak to zruš, dneska tě tu potřebuju.”


“To nejde, prostě sem měl napsáno do čtyř. Jsou to dvě směny. Jsem tu od rána.” “Musíš to zrušit, Martin. Promluvíme si později. Přijde Yoshimi. Jsou to velmi důležité svatby. Připrav bar, welcome drinky ať jsou hotové, za chvíli začínáme.” Yoshimi je ještě větší šéf, je to sakra nepříjemný chlapík s obrovskou autoritou. Je s každým strašně rychle hotovej. Pokud řekne, že jste udělali chybu, prostě jste ji udělali. Kdyby řekl, že máte na hlavě slona, prostě ho tam máte, i když ho nevidíte. Mno, to bude skvělý rozhovor, říkal jsem si. S Diegem jsme dokončovali přípravu baru a točili první uvítací drinky. Povídali jsme u toho o tom, co jsem řešil s Jamesem. Když v tom prolítnul James okolo baru se slovy: “Martin, přijď do do skladu, promluvíme si.” Vím, co mě čeká. Procházím kuchyni do našeho skladu a tam vidím Jamese s Yoshimi. Evidentně se Jamesovi hodí Yoshimi, aby na mě zvýšil tlak. James začal zostra: “ Martin, proč nechceš podepsat daňový formulář?” “Nevím, proč bych ho měl podepisovat, když ostatní ho taky nepodepsali. Když ho podepíšu, klesne můj příjem. Budu vydělávat 8 dolarů na hodinu. Platím školné, který je vysoký. Už takhle náš plat není velký…” Není to nijak chytrá argumentace. Ale s mojí angličtinou je to tak tak. Jsem rád, že jsem schopen něco vykouzlit z úst a snažím se hrát ostrého chlapíka. “Postupně podepíšou všichni, už řada z tvých kolegů podepsala.” “Podepsali jenom dva…” “Víš, je pro nás hodně důležité, abychom dodržovali legální pracovní podmínky. Musíme dodržovat zákony jinak nám hrozí pokuty a sankce…Kdybychom to nedělali, nikdo z vás ani nás tady nemůže pracovat. Tenhle podnik by neexistoval….” přidal se do toho Yoshimi. Dál už jsem nevnímal, protože to pro mě bylo hodně prapodivné. Celý tenhle podnik je založený na černý práci a teď tu najednou někdo bude mluvit o zákonech a legálních pracovncíh podmínkách? “Nemůžu to podepsat…” říkám znovu. “Ne nemůžeš, nechceš,” reaguje James.


“Ano, nechci to podepsat.” dávám najevo, že jsem se rozhodl pevně. Vím, že James si získal mé první Ano, ale na druhou stránu tohle Ano pro tento souboj nehraje moc velkou roli. Teda alespoň pro teď se mi zdá... Uvnitř však cítím silné napětí. Nechci ztratit práci. Přestože není tenhle job nejlepší, tak jsou tu fajn chvíle. Na druhou stranu bych platem s daňovým formulářem byl tak demotivovaný, že už ani ty fajn chvíle by to nezlepšovaly. James se podíval na Yoshimiho. Ten vteřinku vyčkal. Vzduch by se dal krájet. Koukal jsem na ně dva a zdála se mi ta chvíle věčná. Co bude asi dál? Vosolí mě? Yoshimi se podíval na hodinky a říká: “Je čas, běž na bar, Martin.” Vykopl jsem ze sebe mezinárodní “okey” , otočil se a šel na bar. Hlavou se mi vířily myšlenky, jak teď asi změní schedule na další svatby. Začnou mi dávat shit práci a nepříjemný směny? Hlavní sezóna okolo prosince začíná, bude šrumec, to jsem zvědavej, co nejhoršího může přijít. Budou mě asi posílat do jiných partnerských restaurací. Vzpomínám na jednu italskou, tu fakt nesnáším. Na baru tam určitě nebudu, budu běhat s talířema jako posledně. Kuchyně je v 2.patře a číšníci běhají buď do 3.patra anebo do 1.patra. Fakt nepříjemné místo.

Slovní bitvy jsou jen velké divadélko James si počkal až budu na baru sám, přichází a říká: “Okey, Martin, daně necháme tak, jak jsou. Dělám to nerad, ale okey, ustoupím. Dnes tě ale potřebuju na večerní svatbu.” Kroutím hlavou, do čeho mě to tady zase ukecává. Je to celé připravené, je to jejich taktika? Jakože ustoupí v jednom, abych se já cítil špatně a ustoupil v druhém? “James, ne, já to nedám. Jsem vyčeranej. Včera jsem tady zavíral, jsem tu od rána a viděl jsem plán na zítřejší svatbu, tedy hned dvě svatby.” Každá svatba končí v různou dobu. Přestože máme oficiální zavíračku o půlnoci, je jasné, že hostům chvíli trvá než odejdou. Někdy ta chvíle trvá 20 minut a někdy taky hodinu a 20 minut. Sice už částečně můžeme uklízet, ale s prázdnou místností to jde samozřejmě mnohem lépe, tedy rychleji. Večer se ještě připravují stoly na další den. Někdy tak skončíme v půl třetí ráno na místo ve dvanáct. “Musíme si vyjít vstříc. Jinak to nemůže fungovat. Já pomohl tobě, teď ty pomož mě.” James to zkouší na všechny strany. Tohle mi rozhodně nepřijde jako pomáhání. Tohle je vyjebávání s druhým. “Ne, tohle není fér,” říkám. “Patricia a Santiago nejednají fér. Nechali vás ve štichu. Tohle není fér.” J ames je pevný a hraje s tvrdými ranami. Jasně, má pravdu, Patricia i Santiago nás podělali. Ale i Jamese a jako šéf má zodpovědnost. Žehlit by měl on a ne my, číšníci. Je mi líto kluků a holek, co budou zůstávat na večerní svatbu, bude to peklo. Ale já prostě neměl vypsanou šichtu a tyhle směny nikdo nedává, to je zabíjačka už od pohledu.


“Pomož mě a já pomůžu tobě. Zůstaneš na baru, nebudeš muset běhat s talířema…” přidává na bonusu James. “Sorry James,” vidím, že ten rozhovor nikam nevede a trochu se otočím a začnu čistit skleničky. “Martin, tohle je sakra důležitý. Přemýšlej o tom.” James je už rozčílenej. Mluví rychle a je napumpovanej. “Dobře si to rozmysli, protože jestli nezůstaneš, nemusíš už sem chodit vůbec.” Wow, tohle je slušnej vyhazov. Nechceš zabijáckou směnu, tak já tě prostě vyhodim. Jasně, že nemáme žádné smlouvy a všechno běží jenom na slovo a obálky. Takže samozřejmě, že vyhazovy tu jsou okamžité, pokud se zrovna nehodíte do divadélka. “Okey.” řekl jsem stručně a suše. James hned odcházel. Samozřejmě něco zařizovat… Byla to slepá ulička. Moc poslušný jsem nechtěl být, protože by mi to víc vzalo než dalo. Riskoval jsem, ale zároveň jsem si uvědomoval, že můj risk je založený na důležitosti mé role. Hlavní svatební sezóna začíná. Náš podnik neustále bojuje s nedostatkem lidí. Hlavně kvalifikovaných. A já jsem se za těch pár měsíců naučil perfektně nosit talíře, servírovat, být pozorný k hostů, při úklidu talířů jsem tak důležitý, že i když jsem na baru, tak klukům pomáhám. Navíc jsem schopný plně obstarat bar. Když mě potřeují kolem stolů, můžu jít ke stolům. Takovouhle pozici tu nemá nikdo kromě Diega, ten navíc šéfí ještě nevěstu se ženichem. Myslím, že mě potřebují. Svatba proběhla bez větších překvapení. James se mnou akorát po celou svatbu nemluvil. Anebo když už promluvil nějakou větu v kuchyni, když jsme čekali na další talíře k servírování, byla do prostoru a navíc pěkně divná. Při úklidu byl James tradičně rozlítaný a zdálo se mi, že se mou situací nechce zabývat. Resp. nechce to znovu otvírat, protože výsledek by byl stejný, a tak vyčkává, co asi udělám. Sbalím se a prostě odejdu? Anebo za ním dojdu a zeptám se teda, jestli můžu jít. Vždyť každý zaměstnanec potřebuje povolení od šéfa na to, co dělá. V pět hodin ke mně přišel Vishal a říká: “Okey Martin, můžeš jít.” “Yep, okey.” odpovídám. Hezky pěkně, James vyšle Vishala, ale mě propustil. Sám se neodvážil mi to říct. Prohrát tohle lišácký vyjednávání? To radši dělá, že je strašně zaneprázdněný přípravou další svatby, hm... Převlékl jsem se, rozloučil s Diegem, dalšíma na placu a odcházím. James je zrovna (náhodou?) na baru a říká milým hlasem: “Tak zítra Martin, jo?” Cože? Kde je slíbený vyhazov, kde je, že už teda nemám chodit, když nebudu na večerní svatbu? James už hraje dobrýho kamaráda zase, protože ví, že tohle projel, já jsem pevný ve svém rozhodnutí, a tak si chce pohlídat potřebnýho barmana číšníka na další svatby. Jak typické!!


“Sureee.” (překl. Jasněěěě) volám s jemným náznakem ironie, když otevírám dveře a mizím do proudu velkoměstského Sydney. “Fuck this place,” (překl. Do hajzlu s tímhle místem) říkám si pro sebe, jak scházím tři malé schody. Zejtra přijdu, o tom žádná. Jsem zároveň rád, že tohle není práce, kterou budu dělat dlouhodobě. Sydney je jeden z mých experimentů a vím, že potřebuju nyní nasbírat pracovní zkušenosti, abych se mohl posunout dále. Jak si to jdu domů, uvědomuji si, co se dneska vlastně všechno stalo. Ráno pohodová byznys snídaně. Průběh jako kdykoli jindy. A pak přichází vlny stresu kvůli vyjednávání finanční odměny, daní, hodin strávených v práci a dokonce celého působení v práci s uvažováním vyhazovu. Vyjednávat, smlouvat a argumentovat v angličtině je zatraceně těžké. Máte horkou hlavu. Chce si to držet odstup. Přijde nátlak, který není jen od šéfa, ale dokonce od šéfa šéfa. Využívají se páky v postavení. Je to šílený. Tah na brigádníky ze zahraničí? Fouká mi vítr do tváře a já se cítím velmi dobře. “Tohle jsi dal dobře,” chválím se. Jsem spokojený sám se sebou, že jsem to ustál a nepolevil.

Líbí se Ti ukázková kapitola?

Pošli mi svůj email přes tento formulář na DigitalniNomadstvi.cz 1. Budu Ti posílat v průběhu roku další zajímavé pasáže z knihy. 2. Získáš navíc slevový kupon na knihu.


Jak jsem nelegálně pracoval, opakovaně říkal Ne šéfovi, nepodepsal daňový formulář, dostal nakonec vyhazov. a při odchodu mě stihli vzít zpátky

Recommend Documents