KAPITOLA 1 Den zaþíná stejnČ jako obvykle. ProstČ jako další stereotypnČ nádherný Ĝíjnový den v Miami s typicky modrou oblohou bez mráþku a teplotou, která se patrnČ k poledni vyšplhá až k sedmadvaceti stupĖĤm. Nic nenaznaþuje, že dnešek, nebo pĜesnČji Ĝeþeno dnešní veþer, zmČní mĤj život navždy. Vstanu v sedm. Dám si sprchu a vezmu si na sebe þernou skládanou sukni a bílou bavlnČnou blĤzu, což je ponČkud formálnČjší než mĤj bČžný repertoár. Uþešu si vlasy, které jsou svČtlehnČdé a ve volných vlnách mi splývají do pĤli zad. Na tváĜe nanesu trochu zdravíþka a na Ĝasy nepatrnČ Ĝasenky. UvaĜím si kávu, zhltnu mufÞn a v pĤl deváté zavolám dolĤ, aby mi nČkdo z obsluhy pĜivezl z podzemní garáže auto. Mohla bych vyjet se svým veteránem stĜíbrným porsche sama, ale personál si užívá jeho Ĝízení i tČch tĜicet vteĜin, které zabere výjezd z mého parkovacího místa po kruhové rampČ pĜed hlavní vchod. Dnes ráno je za volantem Finn. V uniformČ sestávající z khaki kalhot a tmavozelené košile s krátkými rukávy vypadá skoro hezky. „Rušný den, sleþno Carpenterová?“ zeptá se, když si prohodíme místo. „Jen další den v ráji.“ „MČjte se,“ utrousí, když pĜibouchne dvíĜka a zamává na rozlouþenou. ZamíĜím na Biscayne Boulevard do advokátní kanceláĜe Holden, Cunningham a Kravitz, kde jsem skoro dva roky zamČstnaná jako detektiv. Firma, kde sídlí zhruba tĜi sta zamČstnancĤ, z nichž právníkĤ je sto dvacet pČt, zabírá tĜi horní patra impozantního mramorového vČžáku v obchodním centru mČsta. NormálnČ bych si vychutnala ještČ jednu kávu a pĜitom poklábosila 5
JOY FIELDINGOVÁ
s kýmkoliv, kdo se v místnosti pro personál nachomýtne, ale dnes musím k soudu, takže zaparkuji v podzemní garáži, zamknu svou pistoli Glock do pĜihrádky auta a na krátkou jízdu k budovČ okresního soudu pro Miami-Dade na West Flagler Street þíslo 73 si stopnu taxík. Šance zaparkovat na ulici je v této oblasti minimální až nulová a já si nemĤžu dovolit ztrácet drahocenný þas hledáním volného místa. PĜedvolali mČ jako protisvČdka v pĜípadu týkajícím se Þremní špionáže a už se nemĤžu doþkat, až se octnu na svČdecké lavici. Na rozdíl od mnoha profesních kolegĤ, kteĜí zĤstávají radČji neviditelní, si svČdþení užívám. Možná je to proto, že jako detektiv trávím vČtšinu þasu v relativní izolaci. Moje práce zahrnuje shromažćování informací, které obhajoba využívá u soudu, monitorování nevČrných manželĤ nebo manželek a podezĜelých zamČstnancĤ, sledování, fotografování, natáþení tajných schĤzek na video, vyhledávání a vyslýchání eventuálních svČdkĤ, pátrání po nezvČstných dČdicích a obstarávání faktĤ, z nichž nČkteré se u soudu projeví jako pĜimČĜené a pĜípustné, jiné ponČkud lechtivé, ale pĜesto užiteþné. Když mám pohromadČ veškeré potĜebné informace, sednu si a sepíšu zprávu. Obþas – jako dnes – mČ pĜedvolají jako svČdka. Povšechná znalost práva je nezbytná, takže tČch pár let, která jsem strávila na Miamské univerzitČ studiem kriminologie, nebylo naprostou ztrátou þasu, pĜestože jsem odešla, aniž jsem získala diplom. Podle webové stránky, kde jsem získala detektivní licenci, patĜí k popisu mé práce být dobĜe informovaná, bystrá, vytrvalá, peþlivá, pohotová a diskrétní. Snažím se toto vše splĖovat. Když dorazím k soudní budovČ, je u ní dlouhatánská fronta lidí þekajících, až projdou detektorem kovĤ, a hned nato následuje nesnesitelnČ pomalá jízda pĜeplnČným výtahem do jednadvacátého podlaží. Teć je to málem komické, když si þlovČk uvČdomí, že v té dobČ, kdy v roce 1928 stavbu této dvacetiosmipodlažní budovy dokonþili, byla nejvyšší nejen na FloridČ, ale i v celém jižním Ohiu. Její bílý vápencový exteriér kupodivu dosud úspČšnČ vyniká mezi pĜevážnČ od sebe nerozeznatelnými sklenČnými konstrukcemi, které ji obklopují a pĜevyšují. VnitĜek 6
POVÍDEJ, CO VIDÍŠ
budovy je ovšem ponČkud jiná a ménČ líbivá písniþka, protože vstupní hala stále þeká na Þnance, aby se dokonþila její ustaviþnČ oddalovaná rekonstrukce, a vČtšina soudních síní pĤsobí stejnČ zatuchle, jako obþas i páchne. „Uvećte své jméno a povolání,“ vyzve mČ soudní úĜedník, když zaujmu místo pro svČdka a souhlasím, že budu vypovídat pravdu a nic nezamlþovat. „Bailey Carpenterová. Pracuji jako detektiv u Holdena, Cunninghama a Kravitze.“ „Jak se máš, Bailey?“ zeptá se mČ Sean Holden, když se posadím. Sean je nejen mĤj šéf, ale zároveĖ jedním ze zakládajících otcĤ a hlavní hvČzdou Þrmy, pĜestože je mu teprve dvaaþtyĜicet. Dívám se, jak si zapíná knoßíky u modrého saka s jemným proužkem, a pomyslím si, jak okouzlující je to muž. Není hezký v klasickém smyslu, má ponČkud drsné rysy, malé oĜíškovČ hnČdé oþi jsou o nČco víc pronikavé, tmavé vlasy kapku víc vlnité, rty trošku moc plné. ProstČ o malinko víc všeho, což vČtšinou bohatČ staþí k tomu, aby protistranu poĜádnČ znervóznil. Projednávaný pĜípad je relativnČ jednoduchý: Bývalá zamČstnankynČ žaluje našeho klienta, majitele místního ĜetČzce úspČšných pekaĜství, za nezákonné propuštČní z práce. Ten podává protižalobu s odĤvodnČním, že žena byla propuštČna za prozrazení obchodního tajemství jeho nejvČtšímu konkurentovi. Žena pod pĜísahou už vypovČdČla, že její schĤzky s konkurentem byly naprosto nevinné, že ho s manželem znají od dČtství a jejich setkání, která jsou v mé zprávČ všechna podrobnČ popsána a byla uznána jako dĤkaz, se konala výhradnČ za úþelem plánování oslavy s pĜekvapením k manželovČ þtyĜicítce. Dále poznamenala, aniž byla vyzvána, že je þestná osoba, která by vČdomČ nikdy nezradila dĤvČru zamČstnavatele. To byla chyba. SvČdci by nemČli nic dobrovolnČ pĜiznávat. Sean mi položí nČkolik zdánlivČ nepodstatných otázek vztahujících se k práci, než se zamČĜí na dĤvod, proþ tady jsem. „Je vám známo, že Janice Elderová pod pĜísahou vypovČdČla, že je – a nyní cituji – ‚þestná osoba neschopná takové zrady‘?“ 7
JOY FIELDINGOVÁ
„Ano, je.“ „A jste tady proto, abyste toto tvrzení vyvrátila?“ „Mám dĤkazy, které vyvracejí jak její prohlášení o poþestnosti, tak i to, že není schopná zrady.“ Advokát protistrany okamžitČ vyskoþí. „Námitka, Vaše Ctihodnosti.“ „Paní Elderová vyvolala smČr výslechu sama,“ konstatuje Sean a soudce rychle rozhodne v jeho prospČch. „Tvrdíte, že máte dĤkazy, které vyvracejí jak její prohlášení o poþestnosti, tak i to, že není schopná zrady?“ opakuje Sean slovo od slova to, co jsem Ĝekla. „Ano, mám.“ „Uvećte je.“ Odvolávám se na své poznámky, i když je ve skuteþnosti nepotĜebuji. NČkolik dní jsme se Seanem mé svČdectví pilovali a já pĜesnČ vím, co Ĝeknu. „Ten veþer dvanáctého bĜezna dva tisíce tĜináct jsem sledovala paní Elderovou do hotelu Doubleday Hilton ve Fort Lauderdale…“ Koutkem oka zahlédnu, že se Janice Elderová spČšnČ radí se svým právníkem. V jejích oþích vidím zdČšení. „Námitka,“ zopakuje její právník. Znovu je zamítnuta. „Pokraþujte, sleþno Carpenterová.“ „VidČla jsem, jak pĜišla k recepþnímu pultu a vyzvedla si kartu. K pokoji þíslo 214, zapsanému na jistého pana Carla Segrettiho.“ „No to snad ne!“ vykĜikne muž na lavici pĜímo za Elderovou. Je to její manžel Todd Elder. Hned nato se vztyþí a jeho opálená pleĢ záĜí vinou kombinace šoku a vzteku jasnČ rudou barvou, jako by ho nČkdo ožehnul. „Ty se tajnČ slejzáš s Carlem?!“ „Námitka, Vaše Ctihodnosti. To absolutnČ nemá co dČlat s projednávaným pĜípadem.“ „Naopak, Vaše Ctihodnosti…“ „Ty mrĖavá prolhaná mrcho!“ „Klid v soudní síni!“ „To jako že šukáš s tím mizerou mým bráchancem?“ 8
POVÍDEJ, CO VIDÍŠ
„Prosím justiþní stráž, aby toho muže vyvedla.“ Soudce uhodí kladívkem. „Jednání se pĜerušuje na tĜicet minut.“ „Dobrá práce,“ utrousí koutkem úst Sean, když kolem nČj procházím ven ze soudní sínČ, a záda mi propaluje jako kyselina nepĜátelský pohled Elderové. ýekám na chodbČ, jestli mČ znovu zavolají na svČdeckou lavici, a dívám se do mobilu. Mám zprávu od Alissy Dunphyové, která je tĜetím rokem spoleþnicí Þrmy a žádá mČ, abych provČĜila údajný návrat jistého Rolanda Petersona, který jako otec neplatiþ pĜed nČkolika mČsíci radČji utekl z Miami, než by své bývalé manželce zaplatil nČkolik tisíc dolarĤ, které jí zpČtnČ dluží na alimentech. „To tedy bylo nemilé pĜekvapení,“ ozve se za mnou nČjaký hlas, když dávám mobil do velké plátČné kabely. Hlas patĜí advokátovi, který zastupuje Janice Elderovou. Jmenuje se Owen Weaver a mĤže mu být nČco pĜes tĜicet, takže je jen o pár let starší než já. Všimnu si, že má pusu plnou rovných bílých zubĤ, které se tak docela nehodí k jeho podmanivému úsmČvu nakĜivo. „Jen dČlám svou práci,“ Ĝeknu tak trochu omluvnČ. „Musíte ji dČlat tak dobĜe?“ ÚsmČv, který se rozšíĜí z jeho rtĤ k svČtlehnČdým oþím, mi napovídá, že ve skuteþnosti vĤbec nemluvíme o pĜípadu. „Prokažte mi laskavost,“ pronese. „Pokud to pĤjde.“ „Pojćte se mnou na veþeĜi,“ pokraþuje, þímž mé podezĜení potvrdí. „Prosím?“ „Na veþeĜi. Se mnou. Do vaší oblíbené restaurace. V sobotu veþer.“ „Zvete mČ na rande?“ „Vy se divíte?“ „No, za tČchto okolností…“ „Tím myslíte to, že jste právČ potopila mou kauzu?“ „PĜesnČ tak.“ „Jíst se stejnČ musí.“ „To je taky pravda.“ 9
JOY FIELDINGOVÁ
DveĜe soudní sínČ se rozlétnou a Sean Holden ke mnČ míĜí dlouhými ráznými kroky. „Na chvilku mČ omluvte… mĤj šéf…“ „SamozĜejmČ.“ Owen Weaver sáhne do náprsní kapsy tmavomodrého saka a podá mi vizitku. „Zavolejte.“ UsmČje se, nejdĜív na mČ, pak na Seana. „Dejte mi deset minut s mou klientkou,“ požádá ho, než se vzdálí. Sean pĜikývne. „Co to mČlo znamenat?“ zeptá se mČ. Strþím Owenovu navštívenku do kabely a pokrþím rameny, jako bych tím naznaþovala, že náš rozhovor byl bezvýznamný. Sean se ohlédne k jednací síni. Sleduji jeho pohled. U dveĜí osamČle stojí Elderové manžel s kamenným obliþejem, sevĜenými pČstmi podél bokĤ, svalnaté tČlo má napružené, pĜipravené vyrazit do akce. Zachytí mĤj pohled a nehlasnČ sykne mrcho, když svou zlost na manželku pĜenese na mČ. Není to poprvé, kdy si na mnČ nČkdo vybíjí vztek. Poté, co jednání za pĤl hodiny opČt zaþne, Elderová souhlasí, že stáhne žalobu, pokud náš klient udČlá totéž. Náš klient reptá, ale nakonec to vzdá a nikdo neodchází spokojený, což je prý známka správného kompromisu. AlespoĖ že my se Seanem máme radost. „Musím letČt,“ prohodí, když vyjdeme ze soudní budovy. „Ozvu se ti. A Bailey,“ dodá, když zastaví projíždČjící taxi a nastoupí do nČj. „Gratuluju. Fakt jsi zabodovala.“ Dívám se, jak auto mizí v rušném provozu, pak si zastavím taxík a vrátím se na Biscayne Boulevard. I pĜes naše vítČzství u soudu se cítím trochu zklamaná. ZĜejmČ jsem doufala v nČco víc než jen nespisovnou pochvalu. Bylo by fajn oslavit to u obČda, pomyslím si, když v podzemní garáži najdu své auto, nasednu do nČj, odemknu pĜihrádku a strþím pistoli zpátky do kabely, kde dopadne na vizitku Owena Weavera. Pohrávám si s myšlenkou, že jeho nabídku využiji. Od té doby, co jsem se rozešla s pĜítelem, trávím až pĜíliš mnoho sobotních veþerĤ sama. Asi po dvaceti minutách, kdy na rohu odboþím na Northeast 129 Street v North Miami, poĜád ještČ pĜemýšlím, jestli jeho pozvání pĜijmu. Když zaparkuji auto v klidné rezidenþní ulici, zamíĜím k citronovČ žluté budovČ na konci Ĝady podobnČ zastaralých, níz10
POVÍDEJ, CO VIDÍŠ
kých domĤ v pastelových barvách. Bydlí tady Sara McAllisterová. Sara byla pĜítelkynČ Rolanda Petersona v dobČ, kdy radČji pláchl z mČsta, než aby živil své dČti. Mám tušení, že dĤvodem, proþ se vrátil, je možná Sara McAllisterová, a taky to hodlám zjistit. TémČĜ na konci ulice se nachází oválovitý shluk kĜovin. Je to prostor, který je zároveĖ uzavĜený i odlehlý, pĜestože je blízko silnice. Dokonalejší místo na sledování jsem si nemohla pĜát. BleskovČ se rozhlédnu kolem sebe, abych se ujistila, že mČ nikdo nepozoruje, vyndám z tašky dalekohled a vklouznu mezi keĜe. PĜikrþím se mezi listoví, zvednu triedr k oþím a shodím pĜitom pár korálovČ þervených kvČtĤ. ZamČĜím se na rohovou bytovou jednotku ve tĜetím patĜe þtyĜpodlažní budovy a zaostĜuji þoþky, dokud nesplynou v jeden obraz. ZávČsy v obývacím pokoji Sary McAllisterové jsou roztažené, ale svČtla zhasnutá, takže až na lampu s bílým stínidlem stojící u okna se v interiéru dá jen tČžko nČco rozeznat. Vypadá to, že byt je prázdný, což je divné. Sara pracuje jako prodavaþka v Nordstromu a obvykle dČlá do šesti. Usoudím, že když tady teć budu postávat, nic nevyĜeším. RozumnČjší bude, když se sem vrátím veþer. Na dnešní odpoledne mám domluvené dvČ schĤzky a ještČ musím dodČlat hromadu papírování. RovnČž chci zavolat svému bratru Heathovi. Už týden jsme spolu nemluvili a poĜád si o nČj dČlám starosti. Naposledy vrhnu letmý pohled na starodávnou ulici zmrtvČlou ve sluneþním svitu, nehybnou jako fotograÞe, jako kdyby se zastavila v þase. Už se chci zvednout, když vtom spatĜím, jak se naproti pĜes cestu nČco mihne v oknČ, jako by od nČj právČ kdosi odstoupil. Pozoroval mČ nČkdo? OpČt zvednu dalekohled k oþím, ale nikoho nevidím. Profesionální úchylka, pomyslím si, když se vyprostím z kĜovin, smetu si z ramene bílé halenky odpadlý kvČt ibišku a opráším špínu, která mi ulpČla na kolenou. Rozhodnu se, že se pĜevléknu do vhodnČjšího obleþení, až se sem vrátím veþer, kdy budu moct využít tmu jako obranný štít. BláhovČ se domnívám, že mČ ochrání pĜed slídivým zrakem, jako je ten mĤj. 11
KAPITOLA 2 Pamatuji se na tohle: teplý noþní vzduch, tmu mČkkou a pĜíjemnou jako kašmírový šál, lehký vČtĜík laškovnČ se otírající o vršky sladce vonících keĜĤ, v nichž se schovávám a jejichž korálovČ zbarvené kvČty jsou nyní zavinuté a uzavĜené pĜed temnotou. NejasnČ vnímám jejich slabou vĤni, když dalekohledem pozoruji okno Sary McAllisterové ve tĜetím patĜe, kolena mČ bolí od dlouhého sezení v té samé poloze na bobku a do prstĤ u nohou mČ bere kĜeþ. Blíží se pĤlnoc, jsem tady už nČkolik hodin a podráždČnost ovíjí mé vČdomí jako hladový hroznýš královský. Uvažuji, že pokud nČco – cokoliv – brzy neuvidím, pro dnešní veþer toho nechám. PrávČ v tu chvíli to zaslechnu – snad zapraskání vČtviþky, nejsem si úplnČ jistá, které signalizuje, že za mnou nČkdo je. Ruka v rukavici mi bleskurychle zakryje ústa, aby pĜidusila moje výkĜiky. Ucítím kĤži – starou, zatuchlou, zemitou. A vzápČtí mi ty ruce, které jsou jakoby všude, na mých ramenou, na vlasech, vytrhnou dalekohled z prstĤ, pČsti mČ uhodí do bĜicha a spánku, takže svČt kolem mČ se zamlží a zemČ pod nohama propadne. PĜes obliþej se mi neurvale sesmekne povlak na polštáĜ. NemĤžu dýchat a panikaĜím. Vezmi rozum do hrsti, poruþím si, když se pokouším vzpamatovat a udržet na uzdČ vzrĤstající hrĤzu. AĢ ti neujde nic z toho, co se dČje. Jenomže se to všechno odehrává pĜíliš rychle. Aþkoliv povlak ještČ není docela stažený, bílá bavlna už pohltí noþní temnotu a já nevidím nic než neurþitý obrys. UrþitČ je to muž, ale absolutnČ netuším, jestli je mladý nebo starý, tlustý nebo hubený, þerný, hnČdý þi bílý. TĜeba ten chlap, na nČhož jsem þekala, þíhal na mČ? Zpozoroval, že se skrývám v kĜovinách, a jen si poþkal na pĜíležitost? Tohle je dobrá zpráva, ujišĢuji se. Pokud je to Roland Peter12
POVÍDEJ, CO VIDÍŠ
son, chce mČ jen vydČsit, nechce mČ zabít, a už takhle je v dost velkém prĤšvihu. Možná si se mnou trošku pohraje, nažene mi poĜádný strach, ale potom zmizí. ýím dĜív se pĜestanu bránit, tím dĜív mČ nechá na pokoji. Jenže mČ nenechává. Otoþí mČ a zaþne ze mČ strhávat obleþení. Jeho prsty mi rozervou knoßíky þerné halenky a podprsenku mi vyhrnou nad prsa. „Ne!“ zakĜiþím, když mi dojde, co se dČje. Po dalších úderech pČstí na þelist se mi ústa naplní krví. „PĜestaĖte. Prosím vás. NedČlejte to.“ Ale moje prosby jsou umlþeny, pokud je muž vĤbec slyší, a nijak nepĜispívají k tomu, aby toho nechal, natož aby zmírnil svĤj zuĜivý útok. VzápČtí mi serve džíny a kalhotky pĜes boky. Divoce kopu do vzduchu a mám pocit, že jsem botou zasáhla jeho hruć, ale jistČ to nevím. Je možné, že jsem si jen pĜála, aby se to stalo. Co se dČje? Kde všichni jsou? OdpovČć už znám. Není tady živá duše. Lidem, kteĜí bydlí v téhle þásti mČsta, je povČtšinou pĜes šedesát. Po desáté hodinČ veþer nikdo ven nechodí, natož témČĜ o pĤlnoci. Dokonce i ti nejobČtavČjší venþitelé psĤ už dávno uložili svou FiÞnku ke spánku. Na krku a ramenou ucítím plnou váhu útoþníkovy paže, která mČ pĜimáþkne jako motýla na zeć, zatímco druhou rukou zápolí se svými kalhotami. Ozve se odpudivý zvuk rozepínaného zipu, pak nastane další zápolení, jako by nČco rozbaloval. Nasazuje si kondom, dojde mi, a bleskne mi hlavou, že téhle malé nepozornosti využiji, když vtom dostanu ránu do bĜicha, až skoro nemĤžu dýchat, natož se pokusit utéct. Muž mi rychle roztáhne nohy a prudce do mČ pronikne. Když se do mČ dere a rukama mi sevĜe pĤlky, ucítím náhlý chlad lubrikaþního gelu na kondomu. PĜinutím své tČlo, aby zmrtvČlo, pĜesto stále vnímám každý zuĜivý pĜíraz. Po chvíli, která mi pĜipadá jako vČþnost, je po všem. PĜi vyvrcholení mČ kousne do pravého Ėadra a já vykĜiknu. VzápČtí pĜitiskne rty k mému uchu a jeho dech proniká vlákny tenkého povlaku. Je cítit po ústní vodČ, mátové a svČží. „ěekni, že mČ miluješ,“ zachraptí. Ruka v rukavici mi sevĜe hrdlo. „ěekni, že mČ miluješ.“ 13
JOY FIELDINGOVÁ
OtevĜu pusu a slyším, jak mi ze rtĤ vyklouzne slovo „hajzle“. V tu chvíli stisk jeho ruky zesílí. Nosní dírky se mi pod pevnou bavlnou povlaku rozšíĜí a já vyjeknu hrĤzou, lapám po dechu a polykám krev. UmĜu tady, pomyslím si a netuším, jak dlouho ještČ vydržím pĜi vČdomí. Vybavím si matku a otce a poprvé jsem ráda, že nežijí, aby tomuhle museli þelit. MužĤv palec pevnČ stlaþí mou prĤdušnici. Za oþima mi explodují drobné cévky jako ohĖostroj. A pak mi koneþnČ pod víþka milosrdnČ vklouzne temnota a já už nevidím vĤbec nic.
Když se proberu, útoþník je pryþ. Povlak na polštáĜ z mé hlavy zmizel a tváĜ mi olizuje noþní vzduch jako koþka. NČjaký þas ještČ zĤstávám ležet neschopná se pohnout a snažím se sebrat myšlenky, které jsou roztroušené mezi polámanými kvČty ibišku rámujícími mĤj obliþej. V ústech mám þerstvou pachuĢ krve, mezi nohama mi pulzuje bolest, prsa mám poranČná a rozbolavČlá. Od pasu dolĤ jsem nahá, a pĜestože mám oþi skoro zavĜené, jak jsou napuchlé, rozeznávám potĤþky krve, které mi kĜížem krážem stékají po stehnech. Pomalu si stáhnu podprsenku, seberu halenku a hmatám v polámaném kĜoví po džínách. Scházejí mi kalhotky, stejnČ jako plátČná kabela a s ní i moje pistole se zbrojním pasem, penČženka, mobil, foĢák, prĤkaz totožnosti (jak osobní, tak zamČstnanecký) a klíþe od auta i od bytu, pĜesto se mi povede najít dalekohled. „Pomoc!“ slyším nČkoho volat, protože skoro nepoznávám vlastní hlas. „Pomozte mi prosím nČkdo!“ S námahou si navleþu džíny, pak se pokusím vstát, ale mé nohy mají sotva sílu vaĜených nudlí a podlomí se pode mnou, takže se do ulice, kde parkuji, musím doplazit. StĜíbrné porsche tam jako zázrakem stále stojí. PatrnČ je na krádež až pĜíliš nápadné. Pro þlovČka mé profese není rozhodnČ nejvhodnČjší, ale patĜilo mamince a já se s ním nehodlám rozlouþit. Teć se chytím jeho kliky, jako by to byl záchranný kruh, a snažím se postavit na nohy. DĤmyslný poplašný systém v autČ 14
POVÍDEJ, CO VIDÍŠ
okamžitČ spustí kakofonii houkání, zvonČní a pískání. Svezu se na silnici, záda mám opĜená o dveĜe auta a nohy roztažené pĜed sebou. Kouknu se k bytu, který jsem sledovala, a zahlédnu, jak se u jeho okna objeví muž. InstinktivnČ zvednu dalekohled, ale je pĜíliš tČžký a já pĜíliš slabá. Dopadne vedle mČ a bouchne o beton. Pak už si jen vzpomínám, že se proberu vzadu v sanitce. „To bude dobrý,“ slyším, jak Ĝíká záchranáĜ. „To bude dobrý,“ zní jako ozvČna další hlas. To se pletou.
To bylo pĜed dvČma týdny. Teć jsem doma. Ale dobĜe na tom rozhodnČ nejsem. Nespím, aspoĖ tedy ne bez silných práškĤ, a nejím. Když to zkusím, zvracím. Zhubla jsem pČt kilo, které jsem si hlavnČ nemohla dovolit ztratit, protože už pĜedtím jsem mČla podváhu nejménČ pČt kilo. A nehubla jsem úmyslnČ. NepatĜím k ženám, které vyznávají diety, nebo si dokonce hlídají, co snČdí, a nesnáším cviþení. V devČtadvaceti jsem stále pĜirozenČ štíhlá. Kostroune, posmívali se mi na stĜední škole. Ve tĜídČ jsem byla poslední holka, která zaþala nosit podprsenku, aþkoliv když mi prsa koneþnČ vyrašila, kupodivu narostla až podezĜele velká a plná. Jasný silikony, zaslechla jsem, jak zašeptala jedna žena ve skupinČ právniþek u Holdena, Cunninghama a Kravitze, když jsem je minulý mČsíc míjela na chodbČ. AspoĖ myslím, že to bylo v pĜedchozím mČsíci. Nevím to jistČ. Ztrácím pojem o þase. Což je další položka do mého sloupku „ztracených vČcí“. Hned pod „sebedĤvČrou“. PĜímo nad „zdravým rozumem“. Taky jsem pĜišla o svĤj vzhled. PĜedtím jsem byla hezká. Velké modrozelené oþi, vysedlé lícní kosti, nepatrný pĜedkus, díky nČmuž vypadají mé rty plnČjší, než ve skuteþnosti jsou, dlouhé, husté hnČdé vlasy. Teć mám oþi zamžené od nekoneþných slz a lemované modĜinami, tváĜe poškrábané a propadlé, rty popraskané, a dokonce poranČné od toho, jak si je koušu, což je zlozvyk, který jsem mívala v dČtství a teć se obnovil. Moje 15
JOY FIELDINGOVÁ
vlasy, kdysi zdroj velké pýchy a radosti, mi visí zplihle kolem obliþeje, od pĜílišného mytí jsou vysušené stejnČ jako pokožka, která je od ustaviþného sprchování odĜená do masa. Ale ani když se sprchuji tĜikrát i þtyĜikrát dennČ, pocit þistoty nemám. Je to, jako bych se týdny válela v bahnČ a špína mi pronikla tak hluboko do pórĤ, že se inÞltrovala do mého krevního obČhu. Jsem kontaminovaná. Toxická. Nebezpeþná všem, kdo se na mČ podívají. Není divu, že se skoro nepoznávám, když se kouknu do zrcadla. Je ze mČ jedna z tČch politováníhodných ubožaþek, které vídáme na rohu ulice se svČšenými rameny, jak natahují roztĜesené ruce a prosí o pĜebyteþné drobné, taková ta, pĜed níž radČji pĜejdeme na druhou stranu, abychom se jí vyhnuli. A vskrytu jí za její neštČstí dáváme vinu. Z téhle ženy se stala moje spolubydlící a stálá spoleþnice. Pronásleduje mČ z pokoje do pokoje jako Marleyho duch, který se šourá po béžové mramorové podlaze mého prostorného bytu se dvČma ložnicemi. SpoleþnČ žijeme ve tĜiadvacátém podlaží ultramoderní sklenČné budovy v miamské þtvrti Brickell, která bývá þasto nazývána Wall Street Jihu. Je to nejen Þ nanþní centrum Miami, ale okolí je plné luxusních obchodĤ a prvotĜídních hotelĤ, nemluvČ o více než deseti tisících bytech v pĜepychových bytových komplexech s úchvatným výhledem jak na mČsto, tak na moĜe. Z francouzských oken mého obýváku je vidČt na nádhernou Ĝeku Miami, zatímco stejné okno v ložnici má vyhlídku na zadní trakty dalších sklenČných výškových domĤ. Bohužel, plno bytĤ zĤstává prázdných, protože nedávný ekonomický propad zasáhl prodej nemovitostí na FloridČ obzvlášĢ silnČ. I pĜesto pĜímo naproti pĜes ulici vyrĤstá další vysoká budova. Všude jsou jeĜáby. Nový národní pták, slyším maminþin smích. SklenČných vČžákĤ máme pĜece až dost, pomyslím si. Jenže kdo jsem já, abych si stČžovala? Taky jedna ze sklenČného domu… NastČhovala jsem se vloni. Byt mi koupil otec, pĜestože tvrdil, že by byl rád, kdybych zĤstala natrvalo doma. Ale souhlasil, že je patrnČ naþase, abych se osamostatnila. Od maminþiny smrti 16
POVÍDEJ, CO VIDÍŠ
uplynuly dva roky. Pracovala jsem. MČla pĜítele. MČla jsem celý život pĜed sebou. Ovšem to bylo pĜedtím. Tohle je teć. Teć nemám nic. Má práce stagnuje, pĜítel je pryþ, mĤj otec pĜed þtyĜmi mČsíci náhle umĜel na infarkt a nechal mČ tu jako sirotka. Tedy alespoĖ se domnívám, že od otcovy smrti uplynuly þtyĜi mČsíce. Jak už jsem Ĝekla, ztrácím pojem o þase. To se stává, když se þlovČk celý den drží v bytČ, leká se pĜi každém zazvonČní telefonu a opouští postel, jen když se jde osprchovat a na záchod, když jeho výhradními návštČvníky jsou policie a jediný sourozenec, který ho nežaluje kvĤli otcovČ pozĤstalosti. Díkybohu za mého bratra Heathe, pĜestože mi není moc platný. V nemocnici se zhroutil, jakmile mČ po tom napadení uvidČl, vlastnČ omdlel jako špalek a málem se udeĜil o hranu pojízdného lehátka. Bylo to skoro k smíchu. SebČhli se k nČmu doktoĜi i sestry a na mČ se doþasnČ zapomnČlo. Ten je tak hezkej, zaslechla jsem jednu sestru zašeptat. Nezazlívám jí, že se na okamžik nechala unést Heathovým krásným vzhledem. MĤj bratr, který je sotva o jedenáct mČsícĤ starší než já, je z otcových dČtí zdaleka ten nejhezþí. Tmavé vlasy mu neustále padají do oþí zvláštní tmavozelené barvy, lemovaných nechutnČ dlouhými, až dívþími Ĝasami. Do Heathe se pokaždé všechny ženy zamilují. I muži. A Heathovi pokaždé pĜijde zatČžko odolat. Komukoliv. ýemukoliv. V nemocnici mČ dĤkladnČ vyšetĜili a pak prohlásili, že jsem mČla štČstí. Zvláštní volba slov a patrnČ se to projevilo i na mém obliþeji, protože to rychle upĜesnili: tím „štČstím“ mínili, že útoþník použil kondom, takže uvnitĜ nezanechal sperma. Tím pádem jsem nemusela brát žádný z tČch pĜíšerných lékĤ na AIDS nebo užít „pilulku po“. Toho mČ ušetĜil. Takový ohleduplný násilník. SmĤla je, že po sobČ nezanechal žádnou stopu. Do poþítaþĤ kriminálky se nedá zadat žádná DNA. Pokud nesdČlím policii nČco víc, þeho by se mohla chytit, pokud si na nČco nevzpomenu, na cokoliv… ——— 17
JOY FIELDINGOVÁ
„PĜemýšlejte,“ pamatuji si, jak mČ policista jemnČ pobízí, abych si pĜipomnČla noc, kdy jsem byla napadena. „Vybaví se vám o tom muži nČco, cokoliv?“ ZavrtČla jsem hlavou a cítila, jak mi v hlavČ kvedlá mozek. Zabolelo to, ale snaha promluvit bolí ještČ víc. „MĤžeme si to celé ještČ jednou projít, sleþno Carpenterová?“ zeptal se další hlas, tentokrát ženský. „Stává se, že þím víc o nČþem mluvíme, tím víc jsme schopní si na nČco vzpomenout. DĤležité mĤže být nČco, co nám ani tak nepĜipadá…“ JasnČ, vybavuji si, že jsem vzpomínala. Na nČco dĤležitého. Na cokoliv. „Jmenujete se Bailey Carpenterová a bydlíte v Northeast First Avenue þíslo dvanáct set dvacet osm. Je to správnČ?“ „Ano, je.“ „To je v centru. Našli vás v Severním Miami.“ „Ano. Jak už jsem Ĝekla, sledovala jsem tam jeden byt. Pracuju jako detektiv u Þrmy Holden, Cunningham a Kravitz.“ „To je advokátní kanceláĜ?“ „Ano. Hledala jsem þlovČka jménem Roland Peterson, který se asi pĜed rokem vypaĜil. Zastupujeme jeho bývalou manželku a doneslo se nám, že Peterson nedávno proklouzl do mČsta, zĜejmČ aby navštívil svoji starou pĜítelkyni.“ „Takže jste sledovala byt té pĜítelkynČ?“ „Ano.“ „Myslíte si, že Peterson je ten muž, který vás napadl?“ „Nevím. Zatknete ho?“ „RozhodnČ si ho provČĜíme.“ MČla jsem podezĜení, že Roland Peterson, aĢ už je to ten, co mČ znásilnil, nebo prostČ jen neplatiþ alimentĤ, je patrnČ od Floridy na hony daleko. „Dovedete popsat muže, který vás napadl?“ OpČt jsem zavrtČla hlavou a ucítila, jak se mi mozek posunul k levému uchu. „PĜemýšlejte chvilku,“ naléhala policistka. Všimla jsem si, že je v civilu, což zĜejmČ znamená, že je detektiv. Detektiv Marxo18
POVÍDEJ, CO VIDÍŠ
vá, myslím, že tak ji kolega oslovoval. „Vím, že to není lehké, ale kdybyste se pokusila vrátit mezi ty keĜe.“ To je detektiv Marxová skuteþnČ tak naivní? pomyslím si. Copak jí nedochází, že v tom kĜoví už budu až do konce svého života? Vypadala pĜíliš drobnČ, pĜíliš kĜehce na to, aby byla policistka, svČtlešedé oþi mČla pĜíliš soucitné, pĜíliš laskavé. „Jenže se to všechno odehrálo tak rychle. Vím, že je to takové klišé. Vím, že jsem si mČla dávat vČtší pozor, víc si hlídat okolí…“ „To nebyla vaše vina,“ pĜerušila mČ. „Ale já chodila na judo a taekwon-do,“ namítla jsem. „Ne že bych se neumČla bránit.“ „Na tohle þlovČk není nikdy pĜipravený. Neslyšela jste naprosto nic?“ „Nevím,“ odpovČdČla jsem ve snaze rozpomenout se a zároveĖ zapomenout. „NČco jsem cítila. Lehounký závan vzduchu. Ne, moment. NČco jsem opravdu zaslechla. Možná nČþí krok, zapraskání vČtviþky. ChtČla jsem se otoþit, když vtom…“ V natažené ruce policistky se najednou objevil papírový kapesníþek. Vzala jsem ho, a než jsem ho donesla k oþím, roztrhala jsem ho na kousky. „Zaþal mČ bít. Dal mi pČstí do bĜicha a do obliþeje. Nedokázala jsem se vzpamatovat. Nasadil mi na hlavu povlak z polštáĜe. NevidČla jsem. Nemohla jsem dýchat. HroznČ jsem se bála.“ „Než vás udeĜil, zaregistrovala jste nČco? Postavu? Výšku?“ Snažila jsem si muže vybavit. Opravdu snažila. Ale vidČla jsem jedinČ noþní temnotu a hned nato dusivou bČlost povlaku. „VidČla jste, co mČl na sobČ?“ Znovu zavrtím hlavou. „Musel mít na sobČ nČco þerného. A džíny. MČl na sobČ džíny.“ V duchu jsem uslyšela rozepínání zipu a chtČlo se mi zakĜiþet, abych ten zvuk pĜehlušila. „VýbornČ. To je vynikající, Bailey. PĜece jen jste si nČþeho všimla. Dokážete si vzpomenout.“ Zaplavil mČ hloupý pocit hrdosti a uvČdomila jsem si, jak moc toužím tuhle ženu s tak soucitnýma šedýma oþima potČšit. 19
JOY FIELDINGOVÁ
„UmČla byste Ĝíct, jestli byl bČloch, þernoch nebo Hispánec?“ „BČloch. Snad Hispánec. Myslím, že mČl hnČdé vlasy.“ „Co dál?“ „MČl velké ruce. Na nich kožené rukavice.“ Zase jsem ucítila zatuchlou kĤži a pĜemáhala nutkání na zvracení. „Odhadla byste jeho výšku?“ „Myslím, že tak stĜední.“ „Byl tlustý, hubený nebo svalnatý…?“ „Tak stĜední,“ zopakovala jsem. Horší informace jsem snad ani nemohla poskytnout. Jsem pĜece trénovaná na to, abych si všimla tČch nejpodrobnČjších detailĤ. PĜesto se všechen mĤj výcvik s prvním úderem vytratil. „Byl velmi silný.“ „Zápasila jste s ním.“ „Ano, ale poĜád mČ mlátil, takže jsem se s ním do kontaktu blíž nedostala. VĤbec jsem mu nevidČla do tváĜe. Všechno bylo úplnČ rozmazané. A pak mi pĜes hlavu pĜetáhl ten povlak…“ „Všimla jste si jeho bot?“ „Ne. Ano!“ opravila jsem se, když mi hlavou probleskla typická fajfka znaþky Nike na plátČných pánských teniskách. „MČl na sobČ þerné najky.“ „Odhadla byste velikost?“ „To ne, sakra. Jsem k niþemu. Naprosto k niþemu. Nic nevím.“ „UrþitČ víte,“ pronesla policistka. „VzpomnČla jste si na ty tenisky.“ „Takové má pĤlka obyvatel Miami.“ „Promluvil?“ „Ne.“ „Víte to jistČ?“ „VĤbec nic neĜekl.“ A právČ v tu chvíli jsem ucítila, jak se mužovy rty pĜibližují k mému uchu a jeho hlas proniká povlakem toutéž odpornou silou, jakou vnikl do mČ. ěekni, že mČ miluješ. Celá jsem se roztĜásla. Jak jsem na tohle mohla zapomenout? Jak mi mohlo vypadnout z pamČti nČco tak evidentnČ hroznČ dĤležitého? 20
POVÍDEJ, CO VIDÍŠ
„NaĜídil vám, abyste mu Ĝekla, že ho milujete?“ opáþila detektiv Marxová, neschopná skrýt svĤj údiv þi odpor poté, co jsem jí jeho slova zopakovala. „Ano. Dokonce dvakrát.“ „UdČlala jste to?“ „Co?“ „ěekla jste mu, že ho milujete?“ „Ne. Že je hajzl.“ „SprávnČ!“ vyhrkla a mČ znovu zaplavil pocit hrdosti. „A teć, Bailey. Tohle je moc dĤležité. VzpomnČla byste si, jak mluvil?“ Než jsem staþila odpovČdČt, už to podrobnČ rozvedla. „Byl to Ameriþan? MČl pĜízvuk? Hlas mČl hluboký, nebo vysoký? Šlapal si na jazyk? Byl mladý, nebo starý?“ „Mladý,“ odpovČdČla jsem. „Nebo aspoĖ nebyl starý. Ale teenager to nebyl,“ upĜesnila jsem a lámala si hlavu, jak mluví puberĢáci. „On šeptal – vlastnČ to spíš znČlo jako bruþení. Žádný pĜízvuk ani šišlání jsem nepostĜehla.“ „DobĜe. VýbornČ, Bailey. Vedete si skvČle. Myslíte, že byste ho poznala, kdybyste jeho hlas slyšela znovu?“ Ach bože, pomyslela jsem si a hrĤzou se mi zatoþila hlava. Dej, aĢ ten hlas už nikdy neuslyším. „Nevím. Možná. Jak jsem Ĝekla, šeptal.“ Další nápor strachu. Další pĜíval slz. Další kapesníþek. „Prosím vás. Už chci jít domĤ.“ „Jen ještČ pár otázek.“ „Ne. Už se neptejte. PovČdČla jsem vám všechno.“ Což obnášelo, že muž, který mČ znásilnil, je pravdČpodobnČ bČloch prĤmČrné výšky i váhy, je mu nČco mezi dvaceti až þtyĜiceti, má hnČdé vlasy a zálibu v þerných teniskách znaþky Nike. Jinými slovy jsem jí vĤbec nic neĜekla. „JistČ,“ souhlasila, pĜestože jsem v jejím hlase zaslechla zaváhání. „Nevadí, když se u vás zítra ještČ jednou zastavíme?“ „KvĤli þemu?“ „Pro pĜípad, že byste si na nČco vzpomnČla. Když se þlovČk vyspí, obþas si…“ „Myslíte, že budu spát?“ 21
JOY FIELDINGOVÁ
„DoktoĜi vám snad nČco pĜedepíšou.“ „Podle vás mi to pomĤže?“ „Vím, že vám to zrovna teć tak nepĜipadá,“ zlehka mi položila ruku na paži. PĜemáhala jsem se, abych pĜed jejím dotekem neucukla. „Ale nakonec se z toho urþitČ dostanete. Váš svČt se urþitČ vrátí do normálu.“ Obdivovala jsem její jistotu, stejnČ jako jsem se divila její naivitČ. Kdy byl vĤbec mĤj svČt normální?
Struþná rodinná historie. MĤj otec Eugene Carpenter byl tĜikrát ženatý a zplodil sedm potomkĤ: s první ženou dívku a chlapce, s druhou tĜi kluky a se tĜetí Heathe a mČ. Otec jako úspČšný podnikatel a investor, který své velké bohatství nashromáždil na burze, když pravidelnČ nakupoval levnČ a prodával draze, nČkolikrát pĜitáhl pozornost detektivĤ Státního úĜadu pro vyšetĜování kvĤli tomu, že mu podezĜele pĜálo štČstí. Ale navzdory svému maximálnímu úsilí nepĜišli na nic, co by se jen pĜiblížilo porušení zákona nebo trestnému þinu, což bylo zdrojem tátovy nesmírné pýchy a zároveĖ ohromné frustrace jeho nejstaršího syna, asistenta státního zástupce, který dal k pĤvodnímu vyšetĜování popud. Otec následnČ pĜerušil se svým jmenovcem veškeré styky a pak ho nadobro vyškrtnul ze závČti. Z toho vyplývá i soudní spor kvĤli otcovu majetku, jehož jsme s Heathem hlavní dČdicové. Ostatní nevlastní sourozenci se k žalobČ pĜipojili, aby si nárokovali to, co jim podle nich právem náleží. NemĤžu Ĝíct, že jim to vyþítám. Otec byl jejich matkám nanejvýš mizerným manželem a pro všechny z nich špatným rodiþem. Navíc mČl zvrácený až krutý smysl pro humor. Své tĜi syny, které mČl s druhou manželkou, pojmenoval Thomas, Richard a Harrison, jejichž zevšeobecĖující zdrobnČliny Tom, Dick a Harry jsou synonymem pro kdejakého moulu. PĜestože otec odjakživa tvrdil, že v tom nebyl žádný úmysl, alespoĖ dokud nepĜišel Harry, jedno bylo jisté: neustále štval bratry proti sobČ, 22
POVÍDEJ, CO VIDÍŠ
což mČlo za následek, že nebýt soudního sporu, pochybuji, že by dneska spolu mluvili. Heath ani já jsme kupodivu otce takhle neznali. Naše dČtství bylo idylické a táta tak laskavý a pozorný, jak si jen dítČ mĤže pĜát. Za to pĜikládám zásluhu mamince. Byla o osmnáct let mladší než táta, který þasto prohlašoval, že to je první ženská, kterou opravdu miluje a která ho nauþila, jak se má chlap chovat. A soudím tak podle toho, že ji i nás miloval. Na tátu vzpomínám jako na velkorysého, nČžného, citlivého a velmi starostlivého þlovČka. Když maminka pĜed tĜemi lety v dost mladém vČku pČtapadesáti let zemĜela na rakovinu dČlohy, byl žalem bez sebe. PĜesto nás neopustil, nikdy nehledal únik v tom muži, jakým býval, nestal se z nČj ten, jakého všichni mí nevlastní sourozenci pamatují. Odjakživa tu byl pro mČ. A pak najednou nebyl. ýlovČk, kterého jsem považovala za nezdolného, umĜel v šestasedmdesáti na masivní infarkt myokardu. To se stalo pĜed þtyĜmi mČsíci. Po jeho smrti jsem se rozešla se svým pĜítelem Travisem a zaþala si románek s ženáþem, což by mnozí lidé považovali za nepĜedloženost. Ne že by jedno nesouviselo s druhým. MĤj vztah s Travisem už nČjakou dobu skĜípal. Vzpamatovávala jsem se z neþekané ztráty otce a znovu se mi vrátily záchvaty panické úzkosti, které mČ sužovaly po matþinČ smrti, období, kdy jsem nedokázala pohnout nohama, kdy jsem nebyla schopná nabrat do plic dostateþné množství vzduchu, abych mohla dýchat. Snažila jsem se tyto ataky pĜede všemi skrývat a vČtšinou se mi to daĜilo, ale vyskytl se muž, kterého nešlo tak snadno obelstít. Povíš mi, co se dČje? zeptal se tehdy. Co se doopravdy stalo? A tak jsem se rozpovídala, zpoþátku váhavČ, pak nezadržitelnČ, jako by jednou puštČný kohoutek už nešlo znovu zavĜít. Rychle se z nČho stal mĤj nejbližší spojenec, dĤvČrník a nakonec, možná nevyhnutelnČ, mĤj milenec. Hned od poþátku jsem vČdČla, že svou ženu nikdy neopustí. Je matkou jeho dČtí a on si nedovede pĜedstavit, že by byl jen táta 23
JOY FIELDINGOVÁ
na poloviþní úvazek, aĢ už je jeho manželství jakkoliv nešĢastné. Tvrdil, že se s manželkou jen zĜídkakdy hádají, ale to je hlavnČ proto, že žijí vČtšinou oddČlenČ, a pĜestože jsou spolu pravidelnČ vídáni na veĜejnosti, pokud jsou sami, každý se vzdálí do opaþného konce domu. NČkolik let se už nemilovali. VČĜím tomu? Jsem opravdu tak naivní? Nevím. Jenom vím, že když jsem s ním, jsem tam, kde a kým chci být. ProstČ tak to je – komplikované, složité a hrozné zároveĖ. Když teć pomyslím na chvíle, kdy jsme se milovali, na nČžnost, s níž jeho prsty prozkoumávaly mé tČlo, jemné pĜejíždČní jeho jazyka a jak mČ zkušenČ pĜivedl k orgasmu, pĜipadá mi nemožné, že akt pĜekypující nČhou a láskou mĤže být za jiných okolností tak plný vzteku a nenávisti, že to, co pĜivodí takovou rozkoš, mĤže zpĤsobit tolik bolesti. Zajímalo by mČ, jestli ještČ nČkdy zažiji potČšení z mužského doteku, nebo jestli pokaždé, když do mČ nČjaký muž pronikne, budu cítit jen násilníka deroucího se do mého tČla, jestli se pokaždé, když se mužské rty pĜiblíží k mým prsĤm, otĜesu hrĤzou a odporem. PĜemítám, zda si vĤbec nČkdy znovu dokážu užívat sex, nebo je to nČco dalšího, o co jsem už natrvalo pĜišla. Když mČ po všech tČch vyšetĜeních a hodinách policejního výslechu pĜivezli domĤ z nemocnice, byl mĤj bratr natolik traumatizovaný, že vykouĜil nejménČ þtyĜi jointy, než se uklidnil. MČli bysme zavolat Travisovi, mumlal stále dokola a pak tvrdČ usnul. Aþkoliv s Travisem dávno nechodím, stále jsou s Heathem kamarádi. PĜátelili se už pĜedtím, než jsme se s Travisem dali dohromady. VlastnČ to byl Heath, kdo nás seznámil. Ten poĜád nechápe, proþ jsme se rozešli, a já mu to neĜekla. Už takhle je dost zniþený.
Takže teć stojím u okna své ložnice v bytČ, z nČhož se ani nehnu, nepĜítomnČ civím na zadní trakty nČkolika stejných prosklených vČžákĤ a na oplátku se na mČ upírají vpadlé oþi mého odrazu ve skle. V prstech svírám všudypĜítomný dalekohled, z nČhož 24
POVÍDEJ, CO VIDÍŠ
se stalo virtuální prodloužení mých rukou. Na jedné stranČ je odštípnuté místo, jak po mém znásilnČní upadl na zem, a já po nČm automaticky hmatám jako po strupu. Zvednu triedr k oþím a uslyším matþin hlas: Povídej, co vidíš. ZamČĜím se na nedaleké staveništČ a pozoruji jednoho dČlníka, jak se hádá s druhým a prsty rozzlobenČ šĢouchá do jeho hrudníku, zatímco jiný stavbaĜ se pokouší do sporu zasáhnout. Pomalu pĜemístím zorné pole jinam. Oba okuláry dalekohledu se plynule spojují a oddČlují, jak se nahodile pĜesouvám z patra do patra a pĜitom neustále zaostĜuji þoþky. Nakonec se zastavím na budovČ pĜímo za tou naší a pohledem pĜejíždím z jednoho okna na druhé, vnikám do životĤ nic netušících a nevČdoucích lidí, sleduji jejich denní zvyky, narušuji jejich soukromí, pĜibližuji si je a pĜitom si je od sebe držím v bezpeþné vzdálenosti. Telefon vedle mé postele zazvoní a já se leknu, ale pĜitom se ani nepohnu, abych ho zvedla. Nechce se mi s nikým mluvit. Unavuje mČ neustále ujišĢovat lidi, že se dám do kupy, že je to den ode dne o nČco lepší. Není a nebude. PĜitisknu si triedr tČsnČji k obliþeji a pozoruji svČt rozprostírající se v dálce. Víc se pĜiblížit k venkovnímu dČní nehodlám.
25
