OSTRAVSKÁ
UNIVERZITA
ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ FAKULTA FAKULTA
FILOZOFIE A MODELY OŠETŘOVATELSTVÍ
DOC. PHDR. DARJA JAROŠOVÁ, PH.D.
OSTRAVA 2006
Po prostudování textu budete znát:
-
základní filosofické pojmy ošetřovatelství
-
metaparadigmatické koncepce ošetřovatelství
-
základní součásti a hlavní jednotky ošetřovatelských modelů
-
druhy a rozsah vědeckých teorií s aplikací v ošetřovatelství
Budete schopni: -
vysvětlit vztah filosofie- metaparadigma - koncepční model - teorie
-
kategorizovat základní ošetřovatelské teorie a modely
-
aplikovat vybrané ošetřovatelské teorie a modely v ošetřovatelské praxi Obsah 1. Teorie a koncepce ošetřovatelství 2. Environmentální model - Florence Nightingale 3. Komplementárně-suplementární model - Virginia Henderson 4. Model sebepéče - Dorothea E. Orem
Význam grafických symbolů
průvodce studiem
shrnutí
literatura
pojmy k zapamatování
kontrolní otázky
1. TEORIE A KONCEPCE OŠETŘOVATELSTVÍ
Cíl • • • • •
charakterizovat koncepční modely a popsat způsoby jejich vzniku vysvětlit pojem metaparadigma obecně a specificky v ošetřovatelství specifikovat vztahy mezi metaparadigmou ošetřovatelství, koncepčními modely a teoriemi analyzovat jednotlivé kategorie koncepčních modelů objasnit vznik a typy ošetřovatelských teorií
Osnova • • • • •
metaparadigma ošetřovatelství koncepční modely ošetřovatelství součástí ošetřovatelských modelů ošetřovatelské teorie kategorie ošetřovatelských modelů a teorií
Klíčová slova filosofie, metaparadigma, jedinec, prostředí, zdraví, ošetřovatelská činnost, asumpce, pojmy, tvrzení, ošetřovatelské teorie
Čas k prostudování 60 min.
Ošetřovatelství je profesí, která se neustále rozvíjí. Jeho vývoj byl až do počátku minulého století postaven zpravidla na intuici, tradici a na zkušenostech získaných praktickou činností. Masivní rozvoj teorie ošetřovatelství nastal v 50. letech dvacátého století, a to zejména v USA. V dnešní době má ošetřovatelství svůj vlastní jedinečný soubor vědomostí potřebný pro ošetřovatelskou vědu. Tato vědomostní báze je postavena na specifických ošetřovatelských koncepcích a teoriích a je ovlivňována různými filozofickými směry. Každý obor, jeho pojmy, etické zásady, teoretické modely vycházejí z určité filozofie a příslušného světového názoru. Filozofie je nauka o nejobecnějších zákonitostech vývoje bytí – člověka, přírody, společnosti. Ošetřovatelská filozofie zahrnuje ontologii (povaha ošetřovatelství), epistemologii (povaha ošetřovatelských poznatků) a etiku (povaha ošetřovatelského chování). Pohledy, názory a koncepce jednotlivých teoretiků ošetřovatelství se liší podle filozofických směrů, ze kterých
čerpají. METAPARADIGMA OŠETŘOVATELSTVÍ Každý obor se zabývá svým jedinečným způsobem jistými vyčleněnými jevy. Metaparadigma je nejširší, nejglobálnější pohled určité disciplíny na zkoumání určitého problému, jevu – charakterizuje disciplínu, čím se zabývá, co řeší (předmět disciplíny). Jednotlivé vědní obory se pak od sebe liší podle toho, na které problémy a pojmy se zaměřují. Většina oborů má jediné metaparadigma a více koncepčních modelů . Metaparadigma ošetřovatelství se vyvíjí od doby Florence Nightingalové, která se poprvé v historii zabývala teorii v ošetřovatelství („teorie popisuje a vysvětluje, co je a co není ošetřovatelství“) a neformálně popsala ve svých publikacích čtyři ústřední pojmy ošetřovatelství (člověk, okolí, zdraví, ošetřovatelství). K explicitní definici metaparadigmatu ošetřovatelství však došlo až ve druhé polovině minulého století. Obr.1. Metaparadigma ošetřovatelství (Musilová, M. a kol. Vybrané kapitoly z ošetrovateľstva, 1993)
Metaparadigma (globální pohled, předmět) ošetřovatelství představují čtyři specifické jevy, které jsou definované pojmy [8, 11, 13, 14]: 1. člověk/jedinec – příjemce ošetřovatelské péče; zahrnuje jedince, rodiny, komunity a další skupiny 2. prostředí/okolí – týká se blízkých osob příjemce a fyzického prostředí včetně ošetřovatelských situací 3. zdraví – rozpětí od příjemcova stavu dobré pohody až po nemoc 4. ošetřovatelská činnost – aktivity sester prováděné v zájmu příjemce a ve spolupráci s ním
Tyto čtyři ústřední pojmy metaparadigmatu ošetřovatelství jsou definovány ve všech významných ošetřovatelských modelech a teoriích. Jejich přesná formulace se u různých autorů liší podle filozofie a asumpcí, ze kterých jejich model nebo teorie vychází.
KONCEPČNÍ MODELY OŠETŘOVATELSTVÍ
Koncepční modely (koncepční rámec, koncepční systém, paradigma) jsou pohledy, názory a poznatky o jevech světa. Zaměřují pozornost na vybrané jevy, mají vliv na naše vnímání reality. Týkají se globálních názorů na jedince, skupiny, situace a události, které souvisejí s oborem. Vznikají cestou indukce (zobecnění pozorovaných jevů) nebo dedukce (vyvozováním z existujících poznatků) nebo jsou přebírány z jiných vědních oborů. Koncepční model je tvořen pojmy (duševní představy a pojmenování jevů) a výpověďmi (tvrzení vysvětlující vztahy mezi pojmy). Pojmy a výpovědi koncepčního modelu jsou obecné a abstraktní - nelze je přímo empiricky pozorovat v reálném světě ani omezit na konkrétní situaci, jedince, skupinu. V každém koncepčním modelu jsou pojmy a tvrzení vyjádřeny odlišně. Stejný pojem může mít v každém modelu různý význam (např. stres v modelu Kingové nebo Neumanové) nebo naopak jev stejného významu může být definován různými pojmy (např. zdraví nebo stav pohody). Koncepční modely ošetřovatelství jsou souborem obecných pojmů a výpovědí, které vytvářejí hlediska hlavních pojmů metaparadigmatu člověk, zdraví a stav dobré pohody, prostředí a ošetřovatelství. [8, 11, 14] Odrážejí také filozofické hodnoty a přesvědčení pro přiblížení praxe a výzkumu. Mají systematickou strukturu a logické zdůvodnění činností, vytyčují směr hledání, ukazují řešení praktických problémů. Koncepční modely se používají jako obecné návody pro exaktní formování poznatků ošetřovatelství, pro plánování a realizaci výzkumných projektů, klinické ošetřovatelské praxe, výchovných programů a řídících systémů. Poskytují rámec pro činnost sestry, formují obsah studia. [8, 11, 14]
Součástí ošetřovatelských modelů I. Asumpce Asumpce jsou předpoklady, které jsou teoretickým podkladem koncepce ošetřovatelství. Odvozují se od vědecké teorie a praxe, jsou ověřitelné v praxi. Liší se u jednotlivých modelů (např. asumpce člověka u Hendersonové, Oremové, Royové, Parseové). II. Hodnotový systém
Hodnotový systém je tvořen základními myšlenkami oboru, které jsou totožné nebo podobné ve všech modelech ošetřovatelství (např. jedinečná úloha sestry; směřování ošetřovatelství na potřeby zdravých osob, rodin, komunit; interpersonální vztah sestra-pacient; respektování lidské bytosti; celostné chápání člověka). III. Hlavní jednotky Na základě asumpcí a hodnot oboru bylo zformováno sedm hlavních jednotek ošetřovatelských modelů. 1. Cíl ošetřovatelství Cílem je to, co se snaží ošetřovatelství dosáhnout. Specifické ošetřovatelské cíle se liší v jednotlivých modelech v závislosti na jejich asumpcích o lidech. 2. Klient/pacient Definuje příjemce ošetřovatelské péče (jedinec, skupina, komunita). Jednotlivé modely se liší ve svém pojetí příjemce. 3. Role sestry Určuje, co je úkolem sestry, co vykonává. Role sestry musí být potřebná a akceptovaná společností. 4. Zdroj potíží Zdroj potíží je v pacientovi, ne u sestry. Příčina pacientových problémů je explicitně vyjádřena v ošetřovatelském plánu v rámci ošetřovatelské diagnózy. 5. Ohnisko zásahu Určuje zaměření ošetřovatelských intervencí. Zpravidla je to neschopnost klienta vykonávat činnosti, které jsou podle jednotlivým modelů stěžejní. 6. Způsoby intervence Specifické způsoby, ošetřovatelskou péči.
prostřednictvím
kterých
sestra
poskytuje
7. Důsledky Obsahují očekávané výsledky ošetřovatelských činností – zlepšení zdravotního stavu příjemce. Koncepční modely jsou konkrétnější než metaparadigma oboru a abstraktnější než teorie.
OŠETŘOVATELSKÉ TEORIE Teorie je prohlášení, které objasňuje nebo charakterizuje určitý jev. Hlavním cílem teorie je vytváření nových a ověřování starých poznatků. Teorie jsou založeny na předpokladech (asumpcích, premisích) a jsou
tvořeny definicemi, pojmy a výpověďmi. Ty jsou však konkrétnější a specifičtější než pojmy a výpovědi koncepčních modelů. Pojmy a výpovědi jsou úzce vázány na konkrétní jedince, skupiny, situace nebo události (např. tlak kyslíku, úzkost, chování pacienta). Specifickým typem výpovědi je hypotéza, která konstatuje domněnku o empiricky testovatelných pojmech (nejčastěji to bývá hypotéza o výsledku, kterého se dosáhne měřením pojmů). Rozsah teorií [14] •
metateorie – je nejglobálnějším hlediskem vědního oboru, velmi abstraktní, empiricky netestovatelná, pracuje se stěžejními pojmy vědního oboru (člověk, prostředí, zdraví, ošetřovatelství), je to teorie o vývoji teorie
•
velké teorie – skládají se z obecného abstraktního koncepčního rámce, který definuje široká hlediska pro ošetřovatelskou praxi, vysvětlují klíčové pojmy a principy vědní disciplíny, často nemají operačně definované pojmy, nejsou zcela přístupné empirickému testování, z hlediska rozsahu bývají někdy považované za koncepční modely (Neuman, Leininger, Rogers)
•
střední teorie - mají užší záběr, zahrnují omezený počet pojmů a omezený aspekt skutečného světa, lze je přímo empiricky testovat, v ošetřovatelství jsou nejvíce používané (Orlando)
•
dílčí (praktické, mikro, preskriptivní) teorie - mají nejomezenější obsah i použití, zahrnují konstatování izolovaných pozorování, která se zabývají úzkým rozsahem jevů, mají však svou heuristickou hodnotu a mohou se z nich výzkumem vyvinout teorie střední (např. kazuistiky, diplomové práce), poskytují rámec pro ošetřovatelské intervence, často vznikají dedukcí ze středních teorií
Typy teorií [2, 8, 13, 14] •
popisné - popisují charakteristické rysy jedinců, skupin, situací, událostí zobecněním jednotlivých pozorování
•
vysvětlující - specifikují vztahy mezi vlastnostmi jedinců, skupin, situací, událostí
•
predikční - předpovídají vzájemné vztahy mezi jevy a okolnosti, během kterých se jevy objeví
Ošetřovatelská teorie je relativně specifický a konkrétní soubor pojmů a výpovědí, které vysvětlují nebo charakterizují jevy, jež jsou předmětem ošetřovatelství. Jejím hlavním cílem je vytváření nových poznatků v určité oblasti ošetřovatelství. Obr.2. Vztah teorie - koncepční model - metaparadigma (Fawcett, J., 1995)
Ošetřovatelské teorie se liší od ošetřovatelských modelů: •
úrovni abstrakce - teorie je konkrétnější, specifičtější, je přímo aplikovatelná v praxi; koncepční model nemá operační definice, je rozsáhlejší, obecnější
•
účelem – teorie popisuje, vysvětluje, předvídá jevy specifické pro ošetřovatelství; koncepční model vyčleňuje vědomostní bázi pro obor (odlišuje specifika ošetřovatelství od jiných disciplín)
Kategorie ošetřovatelských modelů a teorií Koncepční modely v ošetřovatelství jsou klasifikovány podle filozofie a světového názoru, ze kterých vychází: Humanistické modely – ošetřovatelství chápou jako humanitní vědu a umění (potřeby člověka) Florence Nightingale Virginia Henderson Dorothea E. Orem Madeleine Leininger Rosemarie Rizzo Parse N. Roper, W. Logan, A. Tierney
Environmentální model Komplementárně-suplementární model Model sebepéče Teorie kulturně rozdílné a shodné péče Teorie „jak se stát člověkem“ Model životních aktivit
Interakční modely - zdůrazňují sociální vztahy mezi lidmi (percepce, komunikace, role) Hildegard E. Peplau Ida J. Orlando
Vývojový model Teorie ošetřovatelského procesu
Systémové modely – zdůrazňují funkce systému (systém, prostředí, organizace, vzájemná závislost, integrace) Dorothy E. Johnson Calista Roy Imogene M. King Betty Neuman
Behaviorální systémový model Adaptační model Model otevřených systémů Systémový model
Modely energetického pole – využívají koncepci energie (energetické pole, výměna energie) Martha E. Rogers
Model jednotného energetického pole
Vývojové modely – zdůrazňují procesy růstu, vývoje a zrání (změna) Modely potřeb – hodnotí pacienta a funkce sester z hlediska hierarchie potřeb Modely výsledků – kladou důraz na výsledky ošetřovatelské péče Modely zákroků – zdůrazňují sesterské odborné činnosti, považují pacienta za pasivní předmět ošetřovatelské péče Model náhrady – poskytují náhrady za schopnosti, které pacientovi chybí Modely zachování – zachovávají příznivé aspekty pacienta ohroženého nemocí nebo problémy Modely podpory - pomáhají pacientovi při poškození zdraví a podporují jeho vyrovnání se se situací Modely zlepšení – zaměřují se na zlepšení kvality pacientova života po poškození zdraví Shrnutí Každá vědní disciplína má svoji filozofii zahrnující ontologii, epistemiologii a etiku. Ošetřovatelství jako vědní obor má svou paradigmu definovanou čtyřmi pojmy – člověk, prostředí, zdraví, ošetřovatelství. Koncepční modely jsou tvořeny pojmy a výpověďmi a dávají jasný směr pro praxi, vzdělávání a výzkum. Teorie jsou konkrétnější než koncepční modely a vytváří vědomostní bázi dané oblasti. Podle rozsahu jsou teorie rozděleny na metateorie, velké, střední a dílčí teorie. Ošetřovatelské modely se skládají ze tří základních částí: asumpce, hodnotový systém a hlavní jednotky. Jednotlivé teoretičky ošetřovatelství vyvinuly své vlastní ošetřovatelské teorie nebo modely. Modely jsou klasifikovány podle teorií a světových názorů, ze kterých vychází do kategorií (modely humanistické, interakční, systémové, energetického pole, vývojové, potřeb, výsledků, zákroků, náhrady, zachování, podpory, zlepšení.
Cvičení 1. Vymezte vzájemné vztahy mezi čtyřmi základními metaparadigmatickými koncepcemi ošetřovatelství. 2. Aplikujte obecné součásti ošetřovatelských modelů na vybrané ošetřovatelské teorii nebo modelu podle konkrétní autorky. 3. Pokuste se přiřadit k obecnému členění teorií (metateorie, velké, střední, dílčí teorie) konkrétní ošetřovatelské teorie nebo modely podle vybraných autorek.
2. ENVIRONMENTÁLNÍ MODEL FLORENCE NIGHTINGALE
Osnova • • • • • •
vymezení ošetřovatelství vztah prostředí a ošetřovatelství fyzické prostředí psychologické prostředí sociální prostředí základní pojmy modelu
Klíčová slova ošetřovatelství, prostředí, aktivní pacient, komunikace, kondice pacienta
Čas k prostudování 40 min.
Nightingalová nikdy nevytvořila a ani nezamýšlela vytvořit model nebo teorii. Její vize ošetřovatelství je však nadčasová a má význam i pro dnešní praxi. Ve své době řešila na první pohled jednoduchý problém: co je ošetřovatelství a co není. [6] Důsledek její teoretické práce je hluboký a ovlivňuje mnoho úrovní ošetřovatelské praxe. Domnívala se, že ošetřovatelství je o manipulaci s prostředím, o výživě a o zachování energie pacienta. Určila rovněž, co ošetřovatelství není: ošetřovatelství není vymezováno ani formulováno lékařským rozhodnutím [6]. Definovala a oddělila ošetřovatelské znalosti od lékařských a vymezila sestru jako odborníka ne zcela závislého na lékaři. Chtěla sestru samostatnou, vzdělanou a tvořivou. Předvídala velké možností rozvoje ošetřovatelství jako vědy včetně publikací a výzkumu v oboru. Je proto právem pokládána za zakladatelku ošetřovatelství jako samostatného oboru. „Nejdůležitější praktická příprava je ta, která učí sestry co pozorovat - jak pozorovat – které příznaky ukazují na zlepšení – které na zhoršení – které jsou důležité – které nejsou – jaké jsou známky zanedbání – a jakého druhu je zanedbání… Pokud se tomuto nenaučíš, pak by sis měla uvědomit, že nejsi předurčena k sesterskému povolání, ať jsi sebelaskavější a sebedychtivější, a měla bys se této kariéry vzdát.“ [in 10]
Na základě vlastních zkušeností vytvořila ideu ošetřovatelství, založenou na vztahu člověka, jeho zdraví a prostředí. Základním pojmem objevujícím se nejčastěji v jejích písemnostech je prostředí. Preferovala sice spíše fyzické prostředí než psychické a sociální, specificky je však nerozlišovala a všechny potřeby pacienta viděla v těsných souvislostech. Výsledkem jejího ošetřovatelství je aktivní asistující pacient. Pokud není schopen své potřeby plnit, musí pomoci ošetřovatelství. V jejím podání se jednalo především o zajištění dýchání, čistého vzduchu, vody, čistoty, tepla. Zdraví je naopak narušeno těmito prvky prostředí: nečistota, vlhkost, chlad, zápach, tma. Čistota fyzického prostředí má přímý vztah k prevenci onemocnění a k úmrtnost v sociálním prostředí komunity. Ošetřovatelství patří mezi neléčebnou činnost, která nabízí pacientovi co nejlepší podmínky pro přirozené jednání a chování. Tyto podmínky vylepšují prostředí, a to vede k podpoře zdraví. Medicína (např. chirurgie) slouží k nápravě nemocné části těla, zatímco ošetřovatelství pomáhá pacientovi dosáhnout optimální zdravotní stav. Vzájemný vztah koncepce zdravého prostředí (dýchání, teplo, zápach, hluk a světlo) a praktického ošetřovatelství poskytuje základní teorii ošetřovatelské praxe. Primární je dýchání především čerstvého vzduchu, sekundární je světlo - sluneční světlo. Teplo, hluk a zápach jsou oblasti pro zajištění pozitivního okolí. Při použití této koncepce se musí na pacienta pohlížet v jednotlivých souvislostech. Fyzické prostředí Fyzické komponenty jsou základní součástí prostředí (okolí) pacienta a jejich chování ovlivňuje ostatní aspekty prostředí. Pacientovi musí být zajištěna čistota, čerstvý vzduch, teplo, sucho. Prostředí se má udržovat v takovém stavu, aby mohl pacient sám nebo sestra o něj snadno pečovat. Důležité je i umístění lůžka a poloha pacienta na lůžku. Psychologické prostředí Nightingalová akceptovala vliv psychické pohody na tělesnou stránku pacienta, i když v té době chyběla vědecká zdůvodnění, jak jsou vzájemně ovlivňovány tělesné a psychické stránky člověka. Rozpoznala, že škodlivé prostředí způsobuje psychický stres, a tím negativně působí na citové prožívání člověka. Proto je třeba nabízet různé aktivity pro stimulaci psychiky. Celým psychologickým prostředím se prolíná jako spojovací článek komunikace s pacientem. Sama ve svých publikacích popsala pravidla správné a účelné komunikace. Důraz kladla na komunikaci s lékařem a rodinou. Sociální prostředí Prevence onemocnění souvisí se sociálním prostředím. Proto je důležité, aby sestra sledovala prostředí za pomocí specifických informací a dat, které souvisí s výskytem onemocnění. Komunita a sociální prostředí musí být pojímány spolu s konkrétním pacientem.
Obr.3. Teorie ošetřovatelství podle Nightingalové (George, J., B., 1990)
Základní pojmy modelu [11] Člověk/jedinec Lidé jsou multidimenzionální bytosti, které mají tělesné, psychické, sociální a spirituální potřeby. Člověk je příjemce ošetřovatelské péče. Je fyzickou, intelektuální a metafyzickou jednotkou. Má životní sílu, která mu umožňuje vypořádat se s nemocí a navracet zdraví. Ošetřovatelství Ošetřovatelství je okruh činností poskytující nemocnému co nejvhodnější podmínky pro přirozenou léčbu, využívající přírodních zdrojů a zákonů, aby zásadním způsobem ovlivnilo prostředí. Ošetřovatelská péče respektuje spirituální, tělesné, emocionální, duševní a sociální potřeby pacienta. Zdraví/nemoc Zdraví je stav, kdy se člověk cítí dobře a je schopen využívat všech svých sil a možností. Zdraví je důsledek interakce mezi sestrou (ošetřovatelstvím) a člověkem, mezi sestrou (ošetřovatelstvím) a prostředím, v němž aktivity směřující k úpravě prostředí působí na pacienta. Současně prostředí spolu s nemocným ovlivňují sestru. Nemocný je poněkud pasivně ovlivňován sestrou a prostředím.
Prostředí/společnost Prostředí je ohniskem zaměření ošetřovatelství. Zahrnuje zevní podmínky, které působí na život a vývoj jedince (dýchání, teplo, zápach, hluk, světlo). Každý z těchto aspektů ovlivňuje ostatní. Cílem ošetřovatelství je podporovat schopnost člověka dosáhnout zdraví přímo či nepřímo tím, že sestra upravuje jeho prostředí.
Shrnutí Za zakladatelku oboru ošetřovatelství je pokládána Florence Nightingale, která založila první ošetřovatelskou školu na světě, vytvořila první koncepci ošetřovatelství, napsala první knihu o ošetřovatelství. Definovala a vymezila ošetřovatelské znalosti a oddělila je od lékařských, kladla důraz na vzdělávání sester. Za základ ošetřovatelství pokládala fyzické, psychické a sociálního prostředí a jeho vztah k člověku a zdraví. Preferovala prostředí fyzické (dýchání, vzduch, voda, čisto, teplo). Člověka viděla jako multidimenzionální bytost, podporovala aktivního spolupracujícího pacienta. Mezi prostředím, zdravím, pacientem a sestrou probíhá vzájemná interakce.
Cvičení 1. Proč se hovoří o Florence Nightingale jako o zakladatelce moderního ošetřovatelství? 2. Co považovala autorka za základ pro uzdravování člověka? 3. Definujte hlavní roli sestry v ošetřovatelském procesu environmentálního modelu.
3. KOMPLEMENTÁRNĚ-SUPLEMENTÁRNÍ MODEL VIRGINIA HENDERSON
Osnova • • • •
východiska modelu definice ošetřovatelství základní potřeby člověka základní pojmy modelu
Klíčová slova válka, definice ošetřovatelství, základní lidské potřeby, potenciál jedince
Čas k prostudování 40 min.
O Hendersonové se hovoří jako o Nightingalové dvacátého století. Její zájem o ošetřovatelství se rozvinul během první světové války s přáním pomáhat nemocným a raněným vojákům. Vystudovala vojenskou ošetřovatelskou školu, kde však byly přednášky lékařů zjednodušenou verzí medicíny (nemoc, diagnostika, terapie). Ošetřovatelství bylo představováno pouze jako doplněk lékařské praxe. Důraz se zde kladl především na výkonovou zručnost, která byla primárním měřítkem kvality sestry. Studentky ošetřovatelství neměly v praxi svůj vzor sestry. Klinická praxe ošetřovatelství byla pojímána jako neorganizovaný sebevzdělávací proces probíhající během péče o raněné a nemocné v nemocnici. Za profesionální jednání byl pokládán formální charakter péče a neosobní vztah k nemocným. Hendersonová si přála, aby byl právě pacient středem pozornosti vzdělané sestry i dalších zdravotníků. Hendersonové se nelíbilo, že pacient jako příjemce zdravotnických služeb neměl zajištěnou kvalifikovanou péči a ochranu před poškozením a zneužitím. Domnívala se, že profese, která ovlivňuje lidský život, musí mít jasně vymezené funkce. Prosazovala, aby byla ošetřovatelská praxe regulována licencí, usilovala o právní zajištění ošetřovatelských služeb. Pro dosažení těchto cílů bylo nezbytné explicitně definovat ošetřovatelství a jasně vymezit funkce a úkoly sester. Její definice ošetřovatelství byla postavena na otázkách: Co je ošetřovatelská praxe? Které jsou specifické funkce sester? Které jsou jedinečné činnosti ošetřovatelství? [9]. Při vývoji definice ošetřovatelství stavěla na svých rozsáhlých praktických zkušenostech, které získala jako studentka, učitelka, sestra i aktivní
účastník mnoha ošetřovatelských konferencí. Její definice ošetřovatelství byla poprvé publikována v roce 1955 [in 9]: „Ošetřovatelství je především asistence jedinci (nemocnému nebo zdravému) při vykonávání činností souvisejících se zdravím nebo s jeho navrácením nebo s klidnou smrtí, které by vykonával bez pomoci, kdyby měl potřebné schopnosti, vůli a vědomosti. Jedinečným přispěním ošetřovatelství je pomoc osobě stát se co nejdříve nezávislou na této asistenci“. O jedenáct let později (1966) byla tato definice revidována a upřesněna [in 11]: „Jedinečnou úlohou sestry je pomáhat nemocnému nebo zdravému jedinci provádět činnosti, které přispívají k jeho zdraví, návratu zdraví nebo ke klidné smrti, které by prováděl bez pomoci, kdyby měl potřebné schopnosti, vůli nebo vědomosti. A dělá to tak, aby mu pomohla co nejrychleji dosáhnout samostatnosti“. Hlavním teoretickým východiskem definice ošetřovatelství Hendersonové jsou základní lidské potřeby. Lidé mají biologické, psychologické, sociální a spirituální komponenty. S těmito součástmi je spojeno čtrnáct základních (elementárních) lidských potřeb, které jsou zaměřeny převážně na aspekty tělesné [2, 9, 11]: 1. normální dýchání 2. adekvátní příjem jídla a tekutin 3. vylučování 4. pohyb a udržování vhodné polohy 5. spánek a odpočinek 6. výběr vhodného oblečení – oblékání a svlékání 7. udržování fyziologické tělesné teploty 8. udržování čistoty a úpravy těla 9. odstraňování rizik z prostředí a vyvarování se poškození jiných 10. komunikace s jinými vyjadřováním emocí, potřeb, strachu, názorů 11. náboženské vyznání 12. smysluplná práce 13. hra nebo účast na různých formách rekreace 14. učení, odhalování nového nebo zvídavost, která vede k normálnímu rozvoji zdraví a k využití vhodných zdravotnických zařízení Lidé se snaží ve zdraví i v nemoci tyto potřeby individuálně uspokojovat různým způsobem. Problémy s uspokojováním těchto základních potřeb se zpravidla objevují v nemoci nebo v některých životních obdobích jako např. dětství, stáří či těhotenství, kdy jedinec potřebuje pomoc druhých. V těchto situacích pomáhá ošetřovatelství, které je zaměřeno na co nejrychlejší znovunabytí nezávislosti člověka. Aktivity sestry jako vykonavatelky ošetřovatelských činností přitom vycházejí z jednotlivých lidských potřeb. Sestra má pouze asistovat jedinci při uspokojování
potřeb, rozhodovat za něj může jen v případech jeho úplné závislosti. Musí brát také v úvahu faktory, které ovlivňují potřeby a zdravotní stav jedince – tělesný a psychický potenciál jedince, jeho schopnosti, prostředí kde žije (např. nemoc, handicap, věk, schopnost učení se, temperament, emoce, strach, samota, kulturní a sociální status).
Základní pojmy modelu [9] Jedinec/člověk Člověk je tvořen čtyřmi základními složkami, které jsou včleněné do čtrnácti elementárních lidských potřeb – biologické (1-9), psychické (10, 14), sociální (12, 13) a spirituální (11). Tyto lidské potřeby jsou uspokojovány u každého jedince různými způsoby. Společnost/prostředí Jedinci jsou ve vzájemném vztahu k jejich rodinám. Soukromá a veřejná zařízení mají podporovat zdraví lidí. Společnost očekává od sester pomoc jedinci, který není schopen samostatných a nezávislých činností. Společnost by měla přispívat ke zkvalitnění sesterského vzdělání, které umožňuje sestrám lépe pochopit pacienta jako příjemce ošetřovatelské péče a faktory z prostředí ovlivňující člověka.
Zdraví Definice zdraví je založena na schopnosti jedince plnit nezávisle a samostatně své funkce ve všech čtrnácti základních složkách. Sestry musí zdůrazňovat podporu zdraví a prevenci a léčbu nemocí. Je vyžadováno dobré zdraví a pohoda (nezávislost). Zdraví je ovlivňováno věkem, kulturním prostředím, fyzickou a intelektuální kapacitou jedince, jeho citovou rovnováhou. Hendersonová usiluje o specifickou funkci sestry jako nezávislého profesionálního zdravotníka. Ošetřovatelství Hlavním cílem ošetřovatelství je udržet člověka maximálně soběstačného, nezávislého na svém okolí tak, aby byl schopen hodnotně žít. V situaci, kdy vlastní potenciál nestačí, nahrazuje úbytek soběstačnosti vhodnou ošetřovatelskou péči sestra. Funkcí sestry je tedy navrátit zdraví lidí nebo maximalizovat jejich dobrou pohodu. Vyjádřením dobrého zdraví a pohody je nezávislost člověka. Přesně formulované ošetřovatelství umožňuje sestře vykonávat samostatné úkoly. Současně plní terapeutický plán lékaře, je členkou zdravotnického týmu, je pacientovým pomocníkem. To vše v zájmu dobra a uzdravení pacienta.
Shrnutí Hendersonová vystudovala vojenskou ošetřovatelskou školu. Svůj model vyvíjela na poznání nedostatečně kvalifikované péče o pacienta. Prosazovala právní a licenční zajištění ošetřovatelství. Jako první v historii explicitně definovala ošetřovatelství a její definice je aktuální dodnes. Hlavním východiskem ošetřovatelského modelu Hendersonové je čtrnáct základních lidských potřeb s preferencí potřeb biologických. Sestra má pomáhat, asistovat případně vykonávat za jedince plnění základních potřeb, není-li ten schopen plnit je sám. Výsledkem ošetřovatelské činnosti je nezávislost pacienta v uspokojování základních lidských potřeb, zvýšení nezávislosti nebo klidná smrt.
Cvičení 1. Z čeho vycházela Hendersonová při vytváření svého ošetřovatelského modelu? 2. Charakterizujte pacienta/klienta v komplementárně-suplementárním modelu. 3. Co je podle Hendersonové zdrojem těžkostí pacienta, které iniciují ošetřovatelské aktivity?
4. MODEL SEBEPÉČE DOROTHEA E. OREM
Osnova • • • • •
východiska a charakteristika modelu teorie sebepéče teorie deficitu sebepéče teorie ošetřovatelských systémů základní pojmy teorie
Klíčová slova sebepéče, prevence, zdravotní výchova, požadavky sebepéče, deficit sebepéče, ošetřovatelské systémy
Čas k prostudování 40 min.
Model je založen na předpokladu, že člověk má vrozenou schopnost sebepéče, je sebekorigující a nezávislý. Zdůrazňuje individuální odpovědnost jedince, prosazuje prevenci a zdravotní výchovu jako klíčové aspekty ošetřovatelského procesu. Podle Oremové by sestry měly sloužit ostatním, starat se o sebe stejně jako o druhých, pomáhat nemocným i zdravým v sebeobsluze. Cílem sesterského povolání je dosáhnout maximálně možnou úroveň sebepéče pacienta – jeho nezávislost.
Obecná teorie ošetřovatelství je rozpracována ve třech souvisejících dílčích teoriích [2, 3, 9, 13]: 1. Teorie sebepéče Předpokladem sebepečujícího se chování je schopnost jedince sebepéče, která je podmíněna správnou funkcí organismu, pocitem zdraví, dobrým zdravotním stavem. Teorie zahrnuje tyto pojmy: • sebepéče Je to osobní péče pro zdravou existenci, kterou je člověk schopen vykonávat nezávisle každý den. Závisí na věku, pohlaví, zdravotním stavu, sociokulturním prostředí, rodině. Sebepéče je výsledkem vztahu mezi
terapeutickými požadavky a působením sebepéče. Při závislé péči jedinec závislý na jiné osobě. • řízení a působení sebepéče Jsou to aktivity pro spuštění sebepečujícího chování jedince. Pacient musí vědět, proč má něco konat. Musí se rozhodnout, jak má vykonávat sebepéči a jak budou činnosti za sebou následovat. • požadavky sebepéče Terapeutickým požadavkem je péče požadovaná v určitém čase pro uspokojení normální funkce organismu a udržení života a zdraví.
Obr.4. Oremové model deficitu sebepéče (Farkašová, D. a kol. Ošetrovatelstvo-teória, 2001)
a. univerzální požadavky (požadavky pro základní životní procesy a funkce) - dostatečný příjem vzduchu, vody, potravy - dobrá funkce vylučování - rovnováha mezi aktivitou a odpočinkem - rovnováha mezi samotou a sociální interakcí - prevence nebezpečí hrozící jedinci (ohrožení zdraví a života) - podpora normálního stavu b. vývojové požadavky (požadavky spojené s růstem a vývojem jedince) - současná životní fáze a její změny do následující fáze (např. novorozenec, adolescent)
-
krizové situace a události narušující růst a vývoj jedince (např. nedostatek vzdělání, ztráta příbuzných)
c. terapeutické požadavky (požadavky při poruchách zdraví) - vědomosti o patologickém stavu - péče související s diagnostickým, terapeutickým a rehabilitačním opatřením - překonání diskomfortu a negativního efektu lékařské péče - adaptace organismu - učit se žít s trvalými vlivy nemoci a terapeutickými opatřeními 2. Teorie deficitu sebepéče Teorie deficitu sebepéče je stěžejní teorií, protože určuje, kdy je zapotřebí ošetřovatelské péče. Deficit sebepéče se objevuje v situaci, kdy vztahy mezi působením sebepéče a terapeutickými požadavky sebepéče jsou neadekvátní, vzniká mezi nimi nerovnováha a požadavky pak nejsou uspokojeny. Ošetřovatelská péče je vyžadována, když je dospělý jedinec omezen nebo není schopen zajišťovat soustavnou, plynulou a účinnou sebepéči. Oremová rozpoznává pět způsobů pomoci jedinci s poruchami sebepéče, které mohou být aplikovány samostatně nebo společně [2]: • zastoupení nebo konání za pacienta • vedení (usměrňování) pacienta • fyzická nebo psychická pomoc a podpora pacienta • zajištění podpůrného prostředí pro rozvoj schopností jedince • učení pacienta 3. Teorie ošetřovatelských systémů Ošetřovatelské činnosti jsou aktivované potřebami osob s deficitem sebepéče. Tvoří je vlastní činnosti a řízení péče. Ošetřovatelský systém plánovaný sestrou vychází z potřeb sebepéče a z možností a schopností pacienta uskutečnit aktivity sebepéče. V teorii byly definovány tři ošetřovatelské systémy: • celkově kompenzační ošetřovatelský systém Je aplikován v situacích, kdy jedinec není schopen vykonávat ošetřovatelskou činnost. Člověk je sociálně závislý na druhých – potřebuje zcela pomoc sestry. • částečný kompenzační ošetřovatelský systém Situace, kdy pacient a sestra vykonávají společně péči na určité úrovni. Některé činnosti je schopen vykonávat sám, na některé potřebuje sestru. • podpůrně-výchovný systém V tomto systému sestra pacienta podporuje a učí sebepečujícím činnostem.
Obr.5. Základní ošetřovatelské systémy (George, J., B., 1990)
Základní pojmy teorie [9, 13] Člověk Člověk má potenciál osvojovat si znalosti a dovednosti pro sebepéči a péči o závislé členy rodiny včetně motivace ujmout se této péče. Jedná a chová se záměrně (naučené chování) vzhledem k cíli. Učení člověka je ovlivňováno jeho věkem, mentálními schopnostmi, kulturou, společností, a citovým stavem jedince. Nenaučí-li se jedinec určité úrovně sebepéče, musí se ji naučit ostatní a poskytnout mu ji. Zdraví V teorii je akceptována oficiální definice zdraví Světové zdravotnické organizace. Tělesné, psychické, interpersonální a sociální aspekty zdraví jsou u jedince neoddělitelné. Zdraví je prezentováno na koncepci preventivní zdravotní péče zahrnující primární (podpora a zachování zdraví), sekundární (léčba onemocnění) a terciární (prevence komplikací) prevenci.
Ošetřovatelství Ošetřovatelství je specifickou službou lidem, je založeno na svépomoci a pomoci druhým. Je to poskytování profesionální pomoci lidem s deficitem sebepéče - lidem, kteří nejsou schopni splnit požadavky sebepéče nutné pro zdravou existenci. Tato neschopnost je většinou spojená s nemocí nebo handicapem, ale samotná nemoc nebo tělesné postižení nemusí být důvodem k ošetřovatelské péči.
Shrnutí Východiskem pro vznik modelu je předpoklad vrozené schopnosti sebepéče člověka, jeho nezávislost. Teorie je rozpracována do tří dílčích teorií: teorie sebepéče, teorie deficitu sebepéče a teorie ošetřovatelských systémů. Požadavky na sebepéči jsou univerzální, vývojové a terapeutické. Sestra pomáhá pacientovi tím, že ho zastupuje, vede, pomáhá, učí, zajišťuje podpůrné prostředí. Ošetřovatelské systémy v podání Oremové jsou: celkově kompenzační, částečně kompenzační a podpůrně-výchovné. Člověk má potenciál osvojovat si dovednosti pro sebepéči, sestra mu pomáhá. Výsledkem ošetřovatelské činnosti je dosažení optimální úrovně sebepéče pacienta.
Cvičení 1. Definujte pojmy nezávislost pacienta, sebepéče. 2. Vyvětlete rozdíl mezi celkově kompenzačním, částečně kompenzačním a podpůrně-výchovným ošetřovatelským systémem v kontextu s modelem sebepéče Oremové. 3. Vyjmenujte šest univerzálních požadavků sebepéče a vysvětlete jejich souvislost s požadavky vývojovými.
LITERATURA 1. Aggleton, P. and Chalmers, H. (1985) Models and Theories Six: Roper´s Activities of Living Model. Nursing Times 81(13): p.59-61. 2. Aggleton, P. and Chalmers, H. (2000) Nursing Models and Nursing Practise. 2nd ed. Hampshire: Palgrave Publishers. 3. Barnum, B.S. (1998) Nursing Theory: Analysis, Application, Evaluation. 5th ed. Philadelphia-New York: J.B.Lippincott. 4. Barrett, E, A, M. (2000) The Theoretical Matrix for Rogerian Nursing Practice. Theoria: Journal of Nursing Theory 9 (4): p.3-7. 5. Bishop, W.J., Goldie, S. (1962) Bibliography of Florence Nightingale. Cassell: London. 6. Byly, M.E. (1986) Florence Nightingale and the Nursing Legacy. Croom Helm. 7. Creasia, J.C. and Parker, B. (1991) Conceptual Foundations of Professional Nursing Practise. 1st ed. St.Louis: C.V.Mosby. 8. Fawcett, J. (1995) Analysis and Evaluation of Nursing Theories. 2nd ed. Philadelphia: F.A.Davis Company. 9. George, J.B. (1990) Nursing Theories. The Base for Professional Nursing Practise. 3rd ed. New Jersey: Appleton & Lange. 10. Haxley, E. (1975) Florence Nightingale, Illustrated Portrayal of the Founder of Modern Nursing. New York: Putman. 11. Kozier, B., Erb, G., Olivier, R. (1995) Ošetrovateľstvo 1. a 2. díl. Martin: Osveta. 12. Leininger, M. (1995) Transcultural Nursing. 1st ed. USA: Mc GrawHill. 13. Meleis, a.i.(1997) Theoretical Nursing: Development and Progress. 3rd ed. New York: J.B.Lippincott. 14. Parker, M.E. (2001) Nursing Theories and Nursing Practise. 1st ed. Philadelphia: F.A.Davis Company. 15. Parse, R.R. (1997) The Human Becoming Theory and its Practise and Research. 1st International Conference of Nursing Theory. Nürnberg 1997. (nepublikovaná přednáška) 16. Pearson, A.. and Vanghan, B. (1996) Nursing Models for Practise. New York, Aspen Publisher. 17. Polifroni, E.C. and Welch, M. (1999) Perspectives on Philosophy of Science in Nursing. Philadelphia: Lippincott, Williams & Wilkins. 18. Riehl-Sisca, J.P. (1989) Conceptual Models for Nursing Practise. 3rd ed. Norwalk, CT, Appleton & Lange. 19. Riehl-Sisca, J.P. (1998) Nursing Theorist and their Work. 4th ed. St.Louis: C.V.Mosby.
