J. Král

ŽALOVSKÉ ELEGIE °°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

/ k obrazu Alfonse Muchy/ J. Král V hlubokém tmavém lese, v hor neprostupných klínu, kde v ticho jen pták vzkřikne a plno těká stínů, jak dub, když k zemi skácen, po zápase a řežích, na balvanech a skále rek padlý mrtev leží. Však zdá se, jak tou rukou by dosavad to chvělo, že musí z mrákot vstáti a vypnout směle čelo a o skálu opřít se a s jiskrou v oku žhavou, tím kamenným svým mlatem nad vzdornou mávnout hlavou. Ne, spí a nepohne se a nezahoukne strání. Jen bílá jeho žena se v žalu nad ním sklání, před ptáky sen mu hlídá jen, však nezapláče v muk znoji, to nehodno je reka, když padl v mužném boji. A hrdinové přijdou a tělo jeho spálí, až k nebi bude šlehat zář plamů z mrační skály, jak celý les by hořel se zardí oblak prachu A v zemi bude spáti jen šedá hrstka prachu . . .. Ten obraz mrtvé síly, ten obraz dávných reků tak mocným hnutím, tak jímá mne , dítě svého věku, kdy místo lásky rozmar a chabost místo vzdoru, Ó, stíny našich otců pod temnou klenbou borů ! ; Kdy padnou pro vlasť, dětem již blyskotavou frází, kdy v klín se ruka skládá a zbraň se z ruky hází – Ať starý domov bránil, ať v boj jej hnala víra, hle hrdina ten padl – a ještě mlat svůj svírá -o-o-o-o-o-o-o-o-oZ Levohradecké povídky Václav Beneš Třebízský Vídávám Levý Hradec den co den, i ten Řivnáč, jak se za ním mračí a čelo sterými rýhami rozrytě kaboní, i když slunce svíti nejjasnějí a nad Vltavou klene se modro, jímž vábívají oko naše podél cest rozkvetlé čekanky. Na starodávném hradišti bělá se kostelík už dobrých tisíc let. Za kostelíkem Řivnáč černá se sám Pánbůh ví, jak dlouho. Čeho všeho jsou oba svědkové. – Když se tak v podvečer vracím k svému obydlí a čely okolnícb skal šero se rozestírá, či mlhy šedé zvolna nad vlny Vltaviny se spouštějí, tuť se mi pokaždé zdá, jako bych zřel do pravěké minulosti nejjasněji, i do těch dob, kdy poslední žrec poslední žertvu pálil bohům. . . . …… Když lidé ve středověku dávali našim dědinkám jména , zdá se mi, jako by tušili, co které v příštích letech souzeno. Již tím upozorněn člověk na krajinu , v níž vesnička jako když si vlašťovička hnízdo vystaví, tu rozlehlá podkovou, jinde vinoucí se přítulně ke stráni , tu po obou stranách potoku , ještě jinde na rovinaté výšině, někde přilehlá k vrchům jako staruška a někde také v hluboké údolině, aby ti lidé, když na ně přijdou časy zlé, neviděli nikam jinam než do nebe . . . -o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-

HOSPODINE POMILUJ / žalovská elegie/ Zdeňka Křtěnová- Chalupecká I.

NY

Chalupy v naší vsi jehňátka přikrčená k srstnatým kopcům nad řekou tak zblízka zahleděným ke zbytkům pramoří tak blízko k potokům k pramínkům nejčistším k životu kamenitému Tak blízko ke smrti Odevšad blízko do mé vsi Z dob z mého dětství Z dob dětství dědů mých ze dob dětství dědů dědů mých zejména v pěšinách a nejblíž snad z té nejužší ukryté ve vřesu z té co naslouchá šalmaji vichru v rozkývané osamělé borovici Bývalá cesto knížecí - kterého knížete – Inu tak dávného že se může říkat – byl jednoiu jeden . Tou pěšinou nosili rybáři na knížecí stůl úlovky ze štědré řeky běžící pod strmými kopci a možná – kdoví – i kupci zdaleka plahočili se s kořením solí či jantarovým šperkem Tou pěšinou kráčelo pokolení za pokolením tou nejužší strmou a kamenitou ukrytou ve vřesu Po staletí naslouchající větru Pěšinkou která nezarostla za tisíc let ---- - - - - - - - - Pokolení za pokolením s kopce do údolí k druhému kopci k sídlu bohyně Morany tráva tam dorůstá až k ramenům a za větrných dnů dávný příběh šumí žal žal –žal –Žala dívka žala trávu když nažala ohlédla se – Moranasvým stínem jí slunce cloní Srp vypadl z mroucí dlaně a večer v letním slunovratu naposledy opije se černý balvan dívčí krví anť prý bozi bozi si to přejí V ten čas žreci také zasypali studnu v níž pohřbili zlatou kvočnu II. Dávno potom a dávno před námi tou pěšinou kráčel snad i On k dřevěnému hrádku v průvodu kněží nové víry V kamenné rotundě stanul aby přijal biskupskou hůl Nevím jak zvony ale lid zpíval Svatý Václave a ON jehož lebku za tisíc let přinesli v skleněné schránce opět v tato místa snad se tehdy modlil HOSPODINE POMYLUJ NY VOJTĚCH - SVATÝ SYN TÉTO ZEMĚ A vítr nesl do korun borovic píseň dávných předků našich proplétal se s ní mezi stébly trav a zas k oblakům ji zvedal aby ji posléz ztišil v pěšince ve vřesu kde dodnes slýchám ji kdykoli tudy jdu …. III. Kolikrát tudy asi šel blahoslavený Mikoláš na prahu dvacátého století Mikoláš zaposlouchaný do písní potoků pěšin a skal zahleděný do prchlých obzorů mladosti našeho lidu Tu a tam postál a sebral do skizáře motýla bodlák u cesty i diviznu tu královskou svíci Zvoničku na svažité návsi I starý kostelík Chalupy přilehlé k stráním a nakonec také ji – Bohyni smrti Zrakem možná přelétl řeku až ke kostelíku klecanskému Tam v kaplance do úpadu psával chorý kněz Václav ze vsi Třebíze O zlých i d obrých časech psával pro výstrahu a povznesení lidu psával dokud mu Morana nevytáhla pero z umdlených prstů ….. Ach Mistře Mikoláši to nebyl hrdina opásaný mečem A umřel mladý žel- žel – žal…

-

IV. Vesnický policajt Šindelář s bubínkem před Šebkovic statkem na vědomost se dává že poplatky žebrota a polní pych sáňkování ve vsi a zatemnění a potravinové lístky a poslouchání ciziny a napomáhání rozvratníkům říše a --- - - - ale co my s tím máme společného když je nám deset dvanáct Válka – a babička přesto peče v pátek lívance naučila se opékat je na octu Do školy chodíme hurá jenom třikrát týdně Učíme se v nevytopeném sále hospody u Barnetů až dole u nádraží protože školu nám zabrali němečtí vojáci Ale v žalovské hospodě Na Růžku cinkají v neděli sklenice do klábosení vyšňořených mužských jako dřív Vrátka u naší zahrádky se otevřou – hop a skok – všechno skáče džbánek skáče zvonek na zvoničce skáče Zvonička skáče Kočka skáče na bílé zídce Olizuje si vyhřátý kožíšek -hop a skok –slastně mhouří oči rozechvělá z tolika ptačího zpěvu v rozkvetlých lipách Lípy skáčou Z květů kane med a z polí vane vůně budoucího chleba I vůně skáčou - Planých růží v stráni i té růžové stolisté v naší zahrádce kterou děda zasadil když jsem se narodila – a snad i lučních kvítků – pantoflíčků i slziček a lomikamenu na mezi podél úvozové cesty stoupající ke křížku I zvuky skáčou Bučení krav čiřikání vlaštovek Modré nebe se vzdouvá bílými obláčky I nebe skáče A všecko skáče v tom nedělním poledni když je nám deset dvanáct Hop a skok a raz a dva polkovým skokem z hospody Ze džbánku šplíchá pivo Voní na prstech Děda vytahuje vodu ze studně vědrem Voda skáče po listech rebarbory A všéécko skáče Babička v bílé blůzičce vyskočí z chalupy Volá nás přes záhon zlatých lilií Voní nedělním obědem A všecko krásně voní a pořád všecko skáče v tom nedělním červnovém poledni v dětství Až nad tím tatínek kroutí hlavou – holka ty neuděláš pořádný krok ! Ach tati do školy neskáču Letím Bojím se přijít pozdě Letím vstříc mukám a v letu se u křížku modlím Pane Bože dej ať mě nevyvolá ať stačím před zvoněním opsat úkol . . . Wer reitet so spat durch Nacht und Wind – Včera nás fotografovali jako zločince Anfas Levý i pravý profil a dneska možná bude lékařská prohlídka Pan doktor Tichý nás proklepe a řekne rachitis Rachitis máme všichni tak je nám to jedno …. Jako se usmívá na mě hvězdička líbezně se na mně dívá matička… Nejvíc mě ve škole baví zpívání. Cestička ze školy známě se vine To se loudám někdy v houfu - zvonění u vilek Na Sekyře - chichotání Úprky a také pranice a pláče k zalknutí protože mi zase nadávali chalupajda pajda cukrová panenka aby se nerozmočila ale nejhorší je pávice To cítím jako křivdu --Zas už nemáš žádný domácí úkol diví se denně babička Kdepak babi - hop a skok- Pan čáp ztratil čepičku byla barvy červené Škatulata hejbejte se pletla v kytku rozmarýnu Honzo vstávej Kolik je hodin….. Už se stmívá …. Podzim Zima jaro léto – Modré letní večery

..

Z Brabcovic louky se vracejí napasené krávy My v houfu proti nim a přes louku hop a skok na str áň Říká se tam na vinici ale rostou tam jen ptáčnice o bsypané chrousty a plané růže a tráva a voňavá mateřídouška A také tam kvetou slzičky pantoflíčky a lomikámen n . . . . . Najednou jako když do nás střelí Letíme k domovu protože kdosi vykřikl – chytne tě pérák – Pérák – to podivné válečné strašidlo –Hop a skok No to je dost vítá mě babička a vzápětí mi maže hlavu petrolejem protože už jsem zase chytla ve škole vši …… V. Když nám jde na patnáctý modré letní večery nás vábí vytáhnou nás až za hřbitov na kozinu. Sedáme tam s děvčaty opřeny o zeď za níž všichni spí Ale před námi je celý život s koleny u brady vdechujeme vzduch plný vůní vůní plných sladkých přípovědí Do řeky padají hvězdy i měsíc a nad vrzáním cvrčků vysoko daleko vznáší se a hluboko do našich srdcí zapadá mollová kantiléna - Václav za řekou hraje na hoboj – - Hraje krásně a my ani nedýcháme vždy ť Vždyť už máme srdce dívčí …. Myslíme na kadeř spadající mu k očím Na jeho ústa myslíme až máme horečku. Dohrál a my už nevydržíme sedět Držíce se za ruce pádíme s kopce pěšinkou ve vřesu tou která nezarostla za tisíc let Do staccata dívčího smíchu zaburácí motiv v dur A z hlubiny pod skálou vytryskne gejzír jisker Vlak- Dur a presto – zem pod nohama se nám otřásá Jedna z nás uklouzla na té strmé pěšince nad burácejícím vlakem Ještě že jsme ji držely Vždyť život - celý dlouhý a šťastný život nás teprve čeká --VI. Naše mamička říká že budu mít v životě štěstí protože jsem se narodila v neděli pronáší Hanka kdýž už spolu samy docházíme k domovu Ještě pak sedíme u nich na dvoře pod ořechem Povídej mámí a já která ještě nic nevím o Šeherezádě vymýšlím další díl příběhu lásky úkladů a smrti zatímco oči mé kamarádky - té která se narodila v neděli a umřela při porodu ve věku dvaceti dvou let - - se třpytí jako hvězdy v tom mámení letního večera v té hořké vůni ořechového listí která ve mně už provždy bude probouzet svíravý stesk žal- žal - žal . VII. Svatá Markyta hodila srp do žita Velebné ticho v polích o polednách Žár zaléhá krajinu Spaluje trávu na mezích Panáky obilí div se nevznítí na vyprahlé zemi pukající žízní Uprostřed pole věkovitá hrušeň Až ke kořenům se jí propaluje slunce plihnoucím listovím koruny se prodírá a žhavými paprsky ochutnává sladkosti plodů Sladkostí ve tvaru slzí Foukej foukej větříčku vosy mají posvícení … Polednice obzíravým okem číhá marně

v tom spalujícím žáru srpnového poledne v polích Ve vsi je to jinačí Oběd ve spěchu Oči zdvihané k nebi Jen aby nepřišla bouřka a liják Kráchání kravských postrojů Hrkot žebřiňáků všude plno slámy Po cestách i ve větvoví medonosných lip akátů a jasanů poledne nepoledne motor mlátičky na dvoře u Skrčených naskočil a ženské v šátcích na babku už jsou zase spěchem celé upocené. zatímco starodávný žentour před Brabcovic stodolou obrůstá trávou . . VIII. Babička za domkem rozhodila nasbírané klásky už se chystá plést mi svetr nebo punčochy na zimu Sedíme proti sobě na zahrádce Držím přadeno vlny a babičce jakoby mezi prsty vyrůstalo jablko Vůbec se nelekne se jako já když jí za zády přeletí splašený Vojtěchovských kůň. Dědeček zamkl do kufříku břitvy Ostří vyzkoušel na nehtu Jde za nějakým kunčaftem Holírna je u nás v provozu jen v pátek a o sobotách Mužská sešlost tam vede řeči Bandur Veselý s naducanými červenými tvářemi si mě dobírá když v poledne přináším dědovi polévku vonící pepřem Děda v bílém plášti voní kolínskou. V jiné dny mám holírnu zcela pro sebe Vzhlížím se v zrcadlech tváře poprášené fialovým pudrem – Ale nejraději se na železném křesle točím a tóóčím Jako na kolotoči -Jindy otevřeným okýnkem nahlížím do kamrlíku za krámkem Tatínek obložen barevnými papíry stříhá lepí sešívá čepice masky vějíře pro maškarní plesy v zimě Když nám na sobě výtvory předvádí to se s babičkou a tetičkou Karlou válíme smíchy Lidi se taky smějou a kupujou a to je dobře Máme papírnictví Za pár dní nám začne škola - naše žně Kluk z papírové masy v námořnickém s velikánskou tužkou vystřídal ve výkladu lampióny a obraz Mistra Jana Husa .. Hranice vzplála tam na břehu Rýna - a příští rok vzplane znovu na Řivnáči Koláčově či na Zabitém kde tráva dorůstá až k ramenům Přicházíme tam v průvodu s lampióny a všichni svorně katolíci s protestanty uctíváme památku Mistra Jana Zatímco evangelický pan farář Hůlka velebí mučedníka marně čekám kdy z plamenů vyskočí čarodějnice Mnichulína o níž se v písni zpívá IX.. Nestůjte mládenci pod okny pojte rač do sjetnice… tu mi maminka zpívávala a také tu Hořela lípa hořela pod ní panenka seděla jiskřičky na ni padaly mládenci pro ni plakali… Maminka už s námi není Spí na únětickém hřbitově Loučili jsme se na počátku jara a na počátku války v únětickém kostelíku kde ji křtili kde měla svatbu s tatínkem Kruh se uzavřel - žal – žal- žal …. Tatínek je pohledný vdovec málo přes čtyřicet a nadbíhá mu plno ženských mladších i postarších ba i vdaných X. Bože co my máme krámů vzdychá babička když není děda doma uklízí věci z jeho kchostnu Dává je do zásuvek do krabic a někdy také říká

- že já si nevzala toho Frimla nebo Krepčika - A to já nerada slyším Uklizený kchostn dědu vždy rozčílí a za babiččina lamentování - jednou to všechno vyházím kdo to jaktěživ viděl v kuchyni – v zarputilém mlčení rozkládá na kuchyňském stole lebky hnáty střepy gombíky záušnice Už babičku neslyší uchem jinde zapisuje kostrbatým písmem Nalezeno v hrobě v cihelně Na Hradci, na Řimnáči Už se nemračí Tichounce si prozpěvuje divnou dumavou nekonečnou melodii Snad o tom ani neví kdoví odkud ji má Kdo mu ji našeptal Tráva – borovice - vítr nebo hlína Země naše rodná a popel předků našich .-X.I Odevšad blízko do vsi z dob mého dětství Pěšinkou nejužší skrytou ve vřesu chodívám Tudy nejblíže k srdcím navždy utichlým K nim mě teď vodí pěšinka dávná Stezička zahleděná do plynoucích oblaků – a chorál zpívaný před tisíciletím jakoby mi n y n i zněl vroucnější o hlasy těch které stále miluji . Hos podine pomiluj

-o-o-o-o-o-o-o-o-

n y….

ŽALOV A ROZTOKY V MÝCH VZPOMÍNKÁCH Zdeňka Křtěnová-Chalupecká Narodila jsem se 23.4.193O v pražské porodnici u sv. Apolináře. Bydlili jsme tehdy na Starém Městě, na Anenském náměstí čp.2, kde už předtím od 19. století bydlili moji prapra-rodiče Antonín a Anna Chalupeckých s rodinou s dětmi, tj s.budoucím mým dědečkem a jeho sourozenci. Úzká ulička dělí ten dům od dnešního Divadla na Na Zábradlí , Tehdy , ve třicátých letech dvacátého století, tam pořádala divadelní představení Katolická jednota ,účinkoval v nich i můj tatínek, mám fotografie z jakési hry, v které představoval krále Herodesa . Maminka pokládala léta prožitá v Praze za nejkrásnější své životní období, bohužel trvalo jen krátce, stejně jako její život. . Z Prahy mi utkvělo několik vzpomínek . Třeba, jak jsme s maminkou chodily na Kampu, kde hrnčíři prodávali své zboží, jak jsem toužila po maličkém nádobíčku pro panenky. Na nábřeží do blízkého parku jsme chodily, do kostelů ke Křižovnikům a Dominikánům, v jednom z těchto kostelů mě upoutala velká Pieta.a nevím, v kterém kostele visi vysoko u stropu na řetězu vyschlé předloktí svatokrádežníka .Chodili jsme také s tatínkem na Matějskou pouť, do Chuchle podívat se na koníčky, ti byli i ve vršovickém Edenu, na nějakém jsem se dokonce svezla . Maminka milovala biograf. .Byly mi asi tři roky, když jsem viděla tehdy ještě němý film Král králů.o životě Ježíše Krista. Film na mně hluboce zapůsobil, hlavně ukřižování. Doma v pokoji jsme měly dvě okna, stávala jsem mezi nimi u zdi s rozpaženýma rukama - – hrála si na Ukřižovaného. Do starobylého domu se vcházelo širokým průjezdem, za ním se nacházel dvůr, stála tam nějaká auta a byl tam hydrant na mytí , jednou se mi jej podařilo uvést do provozu, voda tekla a já ji neuměla zastavit. Náš byt byl na levé straně průjezdu / napravo bydlil domovník- sklenář Kunc s manželkou Annou a o dva roky než já mladším Jirkou, mým prvním kamarádem.. .. K našemu bytu vedlo několik schodů, pak byly „ Lítací dveře“ s kulatou hnědou klikou, hned za nimi v dlouhé tmavé chodbě dva byty, až na konci chodby byly dveře do našeho bytu. Proti nim byly dveře na půdu. Žádnou předsíň jsme neměli, jen zádveří, tj. dvoje dveře a mezi nimi cca 6o cm prostor, za ním kuchyně a za ní pokoj.. V kuchyni, hned u dveří na pravé straně byla kamna, uhlák a stolička ./ pamatuji, jak jsem na ní stála a maminka mi oblékala noční košilku / Naproti dveřím okno , uprostřed místnosti stůl, u levé zdi moje postýlka,ve zdi vpravo dveře do pokoje . V paměti kromě zmíněných oken mi utkvěla vysoká kachlová kamna. Zřejmě v domě ještě nebyla zavedena elektřina, pamatuji, že na stole stávala rozsvícená petrolejová lampa s bílým skleněným stínidlem, inspirovalo mě k potrestanému vystříhání podobných motivů na dece, kterou mi přehazovali přes síť postýlky, aby mě světlo nerušilo.. Jednou, když maminka věšela na půdě prádlo, byla jsem s ní a objevila jsem tam dvě starodávné hračky, dřevěná kamna pro panenku a zelený proutěný kočárek, byla jsem jimi doslova uchvácena a hrávala jsem si s nimi i pak v Žalově.. Ještě si pamatuji na vyhrávání potulných muzikantů na dvoře, jak jsem pořád vyžadovala, aby hráli „U Zborova na vršíčku ,je vidět na nebi jedinou hvězdičku, Zdeničko má,…“ Když r. l934 jsme se měli z Prahy stěhovat, jakási hubená paní s dlouhým nosem, měla zájem o náš byt ,podplácela mě oplatkovými kornouty plněnými čokoládovým krémem, zatím co jsem pozorovala kašnu na náměstí, obletovanou ptáčky, snad tehdy hojnými vrabci.. Z vyprávění vím, že nás často navštěvovali jak tatínkovi rodiče a jeho sestra, moje tetička Karla, tak také dědečkova sestra Anna Chaloupecká / darovala mi zlaté náušničky s tyrkysy a zlatý přívěšek mandonku/ , tak také maminčina sestra, teta Anča, bydlící v té době také v Praze, na ni se ale pamatuji jen mlhavě, stejně jako na svoji sestru Helenu. Byla o deset let starší, vyučila se švadlenou a žila později u maminčiných rodičů v Úholičkách , kde se vdala v roce 1938-9 za malíře pokojů Josefa Macka ze Slatiny. Moje nejstarší vzpomínka patří však Žalovu: Bydlili jsme ještě v Praze a vraceli jsme se domů od dědy a babičky už potmě. Šli jsme na nádraží do Roztok, maminka mě nesla na zádech , podívala jsem se vzhůru a užasla jsem :

ve tmě, vysoko nade mnou zářila spousta světélek. Musila jsem být hodně mrňavá, protože jsem nevěděla , že to jsou hvězdy… Když mi bylo asi 17 let zašla jsem se do domu podívat , vše bylo opravdu tak, jak jsem si to zapamatovala, schody, lítací dveře s hnědou klikou, dlouhá chodba…odolala jsem nutkání zaklepat na dveře našeho bývalého bytu.. Tatínek pracoval jako vedoucí v papírnickém velkoobchodě firmy Slavík a Lobl. Byl dobře zápsán, uplatňoval se také jako aranžér,jenže přišla krize a jako mnoho jiných, byl i tatínek propuštěn. Marně hledal jiné místo v Praze, nezbylo než se přestěhovat do Žalova , postavit si co nejlevněji na zahrádce u domku babiččina a dědova malý domek a zařídit si v něm obchod. Rozhodl se pro koloniál, protože naši předpokládali, že jídlo se bude kupovat.stále.i když byla krize. Nakupovalo se, ale hlavně na dluh a kromě toho pár kroků od nás měla zavedenýobchod Kateřina Jednorožcová. Zato papírnictví nebylo v Žalově žádné, tatínek tedy změnil obchod na papírnictví, což byl jeho obor. Nebylo to sice nic moc, ale na velice skrovné živobytí to stačilo.Hlavně také proto, že běžný papírnický sortiment obohacoval svými nápaditými výrobky nejen z papíru , ale i ze sádry a dřeva. Na těchto pracích se samozřejmě podílel též dědeček , po němž fantazii a výtvarnou zručnost tatínek zdědil.Oba si také do pozdního věku kreslili a malovali jen tak pro sebe ...Bohužel , po tatínkovi se dochovalo jen pár kreseb a jediný obraz-olej, plachetnice na moři. Po dědovi něco přes deset olejů, hlavně žalovských motivů / cca dva –tři zakoupilo roztocké muzeum/ Také tetička si ráda kreslila do náčrtníků i já jsem čmárala od chvíle, kdy jsem udržela tužku v ruce, bohužel v levé a tak mně od chvíle, kdy jsem začala chodit do školy neustále převychovávali na pravačku . Také jsem si po celý život malovala či kreslila a nejednou mne napadlo, kdybych zůstala levačkou, mohlo být třeba moje kreslení lepší. Také babička kreslila, obkreslovala pomocí pauzáku různé vzory výšivek, apod.„Umím jenom ornamenty, jak jsme se je učily na průmyslovce“., říkávala. Pro naše malování a různé jiné výtvarné pokusy měla věak velké porozumění , dokonce žádavala dědu či tatínka, aby namaloval to či ono jako dárek k jejímu svátku apod... Vedle tatínkova krámku nechal si děda postavit holírnu . Přepažená vysokou bílou skříní skýtala ještě prostor pro babiččin obchůdek s vlnou .Babička se rozhodla, že využije své aprobace industriální učitelky,bude prodávat vlnu a současně žalovské dívky a ženy učit ručním pracím..Těšila se, že přispěje nějakou korunou na živobytí. Provázela jsem babičku když v Praze nakupovala levnou,velice krásnou, kvalitní vlnu, ale nepodařeně smotanou a zacuchanou v přdenech. Jaké to pak bylo utrpení, když jsme doma vlnu rozmotávali a stáčely do klubek. Já obvykle musila zacuchané přadeno nekonečně dlouho držet, zatím co babička s dědou se střídali ve vymotávaní a vinili jeden druhého, že vlnu ještě více zamotává..Zákaznice už kupovaly vlnu v klubkách, některé učila babička ,ovšem že zdarma od základů, jiným dávala instrukce při pletení složitějších či módních vzorů a když jim něco z vlny zbylo, vracely ji babičce a ta jim zase vrátila nějakou částku z toho co zaplatily. Babička byla dobrá učitelka, ale když pochopila, že obchodního ducha nemá, svoji činnost ukončila a z vlny pletla „jenom“ pro rodinu. . . My, tatínek, maminka a já, jsme se do Žalova přistěhovali někdy zjara roku 1934, do malého domku za Brabcovic statkem.Patřil dceři Brabcových, Anče Hůlkové. Nevím, jestli byla vdova nebo rozvedená/ měla syna Karla o šest let staršího než já/,mám ji v paměti jako veselou , rádo vtipkující ženu s dobrou vyřídilkou, měla jsem ji ráda. Myslím, že Karel po ní veselou povahu zdědil.. Tehdy snad oba bydlili v domku nad námi,později jej pronajali a bydlili ve statku čp.1. kde bylo několik bytů, a kde bydlili její rodiče a bratři s rodinami. Domek, do kterého jsme se nastěhovali, byl zřejmě nedávno postavený, přízemí bylo zvýšené a pod ním v suterénu místnost s předsíní, naše první žalovské obydlí. Dlouho jsme tam však nepobyli, vůbec jsme se ve vsi často stěhovali, ke Kopáčovům , ke Kinským – tam byl byt nad sálem. jejich hospody Na Růžku - pak do p o t o k k Ryndovům a posléze do nově postaveného činžáku, rovněž v potokách.. Byly v něm tři nebo čtyři byty a na rozdíl od předešlých našich bydlišť, byla v něm už zavedena elektřina..Náš byt měl dvě světlé místnosti v poschodí.Naši si koupili nový nábytek do ložnice. Mamince se byt moc líbil, jenže se rapidně začal zhoršovat její zdravotní stav, stále častějšími a delšími se stávaly její pobyty v pražských nemocnicích….. Potoky -.byl pomístní název široké průrvy spadající až k Vltavě od snad nejstarší části obce členité návsi obklopené starobylými statky.- . Jeden potok, snad ten hlavní, vyvěral někde ve vrchu nad dědovým domkem , protékal pod kanálem, pak strží zvanou j a s á n k y „do potok“, a jimi až do Vltavy. Cestou přibíral ještě další potůčky, vyvěrající z vinice a viničky / ale i z levé strany „ kaňonu “ pod l e z a č k o u , stoupala tudy cesta k Levému Hradci, byla tam studánka a

dále pumpa. Na pravé straně, po proudu potoka u stavení Pilařových byla studánka odkud všichni okolní/ Stýbalovi Pilařovi, Tichých, Skálovi, Junkovi , Špačkovi , Soukupovi, Motlovi, Svobodovi, Moravcovi, Ryndovi, Zítkovi a také my v nové“bytovce“ / brali výbornou vodu. Pilařovi měli kravku a pár polí, dceru Janu, která se mnou chodila do školy a o několik let staršího Pepíka. Ten, když převzal hospodářství po rodičích, nechal plácek před domkem vybetonovat, cca kol. r. 1950 a pod betonem zmizela i studánka. V potokách, také po levém úbočí vyschlého, dávného říčního koryta bylo roztroušeno několik chalup,. V paměti mi zůstala ještě jména několika rodin ,které potokách bydlily.: Hořánkovi, měli syna, kamarádil s Miloušem Skrčeným., dále to byli Chrdlovi Jejich syn Květoslav, učitel, nar.1920, působil pak dlouhá léta na škole v Libicích..Shodou okolností tam bydlili další Hůlkovi,- ti měli dceru také jménem Anču, , která se po válce r. 1945 věnovala skautům / nelze si ji plést s Ančou Hůlkovou, rozenou Brabcovou z čp.1, která byla o generaci starší a hrala divadlo s Besedou Havlíček/. Tajůplně na mně působilo starobylé stavení Pecákových, jediné pokryté ještě doškovou střechou. Poblíž domku Ryndových, kde jsme nějaký čas bydlili v přízemí., byl domek Špačkových, jejich Růža patřila do okruhu mých kamarádek..Naproti, výše ve stráni, bydlil pan Motl s dcerou Jarkou. o nějaký rok starší než jsem já.. ŠKOLA v Roztokách. Do školy jsem začala chodit l. září 1936.. do nové budovy v čele rozlehlého náměstí , obklopeného pohlednými vilkami v zahrádkách..Uprostřed náměstí socha legionáře, projev vděku těm, kteří položili životy za naši samostatnost.. Křestní jméno tehdejšího ředitele školy, pana Rosola / míval projev na začátku školního roku a možná, že i k různým státním výročím či událostem/,jsem zapomněla a vůbec jsem zapomněla, jak se jmenoval školník, který nás u vchodu očekával s rákoskou .Přísně dbal na to, abychom si řádně očistily boty o železnou rohož. O svačinách prodával mléko, kakao a rohlíky, ne každý si je však mohl kupovat .Já jsem si jednou koupila kakao, jinak jsem si jako většina dětí nosila svačinu z domova . V první třídě nás učila paní učitelka Marie Zavadilová..S dětmi to uměla, měla jsem ji ráda.Kámen úrazu byl v tom, že jsem levačka, paní učitelka trvala na tom, že musím psát jako ostatní děti pravou rukou . Nastalo mi velké trápení, protože doma se mnou, hlavně tetička Karla / v té době bydlila nedaleko školy v Jungmannově ulici čp.368, chodila jsem k ní na obědy/ a její tchán pan Souček stále tu pravačku se mnou procvičovali , musila jsem kreslit kruhy a různé kliky háky – po půl roce paní učitelka řekla, že bychom to měli vzdát, ale to už zase naši nepovolili. Tak píši pravou , ale jak se toto převychování projevilo na mé psychice, kdoví… Od začátku mě ve škole bavilo čtení. Učili jsme se tzv. globální metodou, nikoliv po slabikách, ale hned po celých slovech, slabikář se neužíval, rovnou čítanka. Na tabuli paní učitelka připínala papíry s natištěnými slovíčky a domů jsme si je k procvičování zmenšené nosili v obálkách. Ve druhé třídě, to už nás učil pan řídící Vacek / byl ostříhaný na ježka a ještě mám v paměti jeho hlas / jsem si přečetla první svoji knížku, jmenovala se Bílá tma a byla o dvou dětech, které zabloudily v mlze. Se psaním se nedalo nic dělat, čmárala, drápala jsem hrozně, zato ale babička dbala o to, abych uměla pravopis a mně také výuka českého jazyka bavila. Rozhodně jsem nebyla pozornou a pilnou žačkou. Často jsem nedávala pozor, co mně nebavilo šlo nějak mimo mne, zvláště na měšťance, kdy jsem úkoly škrábala – opisovala před vyučováním. Přesto jsem se nemusila doma učit. Stačilo mi, co jsem - i když někdy jen napůl ucha slyšela ve škole. Na měšťance mně děsila matematika, rýsování , chemie a fysika. Býval by mne bavil dějepis, zaujal mne Egypt. Dodnes si pamatuji hieroglyfy pro slova tot, ro, lobo / ruka, ústa, lev/.za okupace se přestal tento předmět vyučovat. Také zeměpis by mne byl bavil, jenže jsme se stále dokola učili jen o Velkoněmecké říši. Dědeček zasedal ve školní radě a tak se dovídal o mém lajdáctví, ale také, kdybych prý chtěla, mohla bych být mezi prvními. Neměla jsem tu ctižádost, stačilo mi vědět, že kdybych chtěla… Vycházela jsem školu s několika trojkami. Od první třídy se vyučovalo náboženství, učil nás roztocký pan farář Václav Špaček, vysoký, štíhlý, černá klerika a krásné bílé vlasy podtrhovaly výrazné rysy tváře – byl vlastně mou první dětskou láskou – Dvojnásob mě bolelo klepnutí pravítkem přes prsty, když jsem, místo, abych

měla ruce před sebou na lavici, měla je za zády – jak se vyžadovalo při ostatním vyučování, abychom se nehrbily... Mám takový pocit, že se tehdy v žalovském kostelíku pravidelné mše nekonaly, chodilo se do roztockého kostela a tam také, v sobotu ke svaté zpovědi Vzpomínám, jak jsme si hříchy psali na papírky, dokonce si jeden pamatuji dodnes – nechtěla jít babičce pro brambory do krámu k Jednorožcové! V neděli pak bylo přijímání a po onom prvním, nás pan farář pohostil na faře kakaem, vánočkou a dortem, před přijímáním se nesmí nic jíst. O panu faráři bylo známo, že jako bývalý polní kurát ve světové válce téměř ohluchl, což jsme při zpovědi kvitovali s povděkem. Já se kupř. nikdy pořádně nenaučila modlitbu ke zpovědi. Šuškalo se, že pan farář každý čtvrtek jezdí do Prahy „ za ženskými“ a také to, že se o něj dvě roztocké dámy popraly, jednou z nich měla být paní Marešová, žena nebo matka tehdejšího roztockého velkostatkáře. Vídali jsme ji sedat při mši samotnou v lavici po pravé straně oltáře. Pan farář před hodinou náboženství podle abecedy „odfajfkovával“ každého, zda byl v neděli na mši Nevím, jestli jsem, kromě účasti na zpovědi a přijímání, na nedělní mši někdy šla, babička spíš byla ráda, když jsem si v neděli mohla přispat. Vzpomínám však, že jsem se s ostatními žalovskými dívkami ráda zúčastňovala v Roztokách průvodů o svátku Božího těla. . Pokud jde o další náboženství, do školy jsme chodili kolem Husitského sboru, farářem byl pan Hůlka, chodíval do Žalova a někdy se stavíval i u nás .. Vím také, že některé mé spolužačky byly bez vyznání a od náboženství byly osvobozeny. Židovské víry byla spolužačka, která s námi chodila až na měšťanku, Ivona Steinová, ve válce chodila po Roztokách s otcem, ale nosil-li hvězdu, se nepamatuji. Na konci levé strany Jungmannovy ulice stála v rozlehlé zahradě s tenisovým kurtem impozantní vila bohaté židovské rodiny Preisových, vídávala jsem tam hrát dvě jejich dcery, už dospělé slečny. Nedaleko školy v šedivém přízemním stavení s rovnou střechou bývalo papírníctví Borise Dubinského, byl to prý polský Žid.. Byl snaživý, úslužný , děti si u něj kupovaly, kromě školních potřeb, levný mls - barevné kostičky žužu , deset za deset haléřů. Tetička Karla vyprávěla o židovském čalouníkovi Jajtelesovi, který když si u něj objednala nový potah na otoman , přivezl plný trakař potahových látek, aby si mohla vybrat. Kdoví, jaký byl další osud těchto roztockých občanů .. Na fotografii v průvodu Božího těla cca z roku 1939 je také naše spolužačka, Němka Truda Húblová, bydlila rovněž v Jungmannově ulici jako tetička. Chodívaly jsme spolu, když jsem šla na oběd .Měla jsem Trudu ráda, mluvila česky stejně jako já. Jednoho dne do školy nepřišla, onemocněla, zemřela na spálu….Jaký by byl asi její další osud, když Roztokami pochodovaly za doprovodu píšťal a bubínků šiky Hitlerjugend v hnědých košilích…i jeden náš bývalý spolužák ze Žalova., přestoupil na německou školu..Rodina – jméno jsem zapomněla - měla domek u žalovského nádraží- hned na začátku okupace optovala pro Němce. Na pár řádků teď od školy odbočím, chci zde vypsat osud jiného Němce. Nevím, co ho přimělo k odchodu z Německa již před okupací. Byl pekař, jmenoval se Hluchnik a oženil se s dcerou žalovského pekaře, Marií Trefnou, kamarádkou mojí tetičky ./ Narodil se jim syn- Maxik o několik let mladší než já / Hluchnik pekl chleba, byl stále snášenlivý, ale jako Němec měl snad nějaké výhody, lidé se Hluchnikovům začali vyhýbat Skrčených tam ale stále nechávali péci chleba a Marie s malým Maxem k nám stále chodila, těžce změnu chování některých žalovských zpočátku nesla, ale nakonec resignovala, nevěděla co si počít. Myslím, Hluchnikovi byli přinuceni dát Maxe do německé školy....Pak ale Hluhnik zmizel a říkalo se, že když dostal povolání na vojnu, odmítl jít. Rodina prý uvažovala někde ho skrýt, což bylo smrtelně nebezpečné – a tak že její bratr, aniž by někomu něco řekl, ho pozval do hospody a bez vědomí ostatních členů rodiny -opilého odvezl do Prahy, kde ho předal příslušnému velitelství. Hluchník ve válce padl. Jak se chovali žalovští k jeho vdově a synovi po válce, nevím.. Zpátky ke škole. Ve třetí až páté třídě jsme měli učitele Trojánka. Bydlil ve vilce na Školním náměstí. Dělal ze školy peklo. Řval, mlátil pravítkem přes ruce, tahal za vlasy, uši i bradu, když dostal vztek zrudl a na čele mu naběhla žíla.To on se postaral o jednu z přezdívek a nádávek – cukrová panenka, aby se nerozmočila - jimiž mně někdy žalovské spolužačky častovaly. U křížku jsem se vždy modlila, pane Bože, ať umím ,ať mě nevyvolá, ať se zblázní. Plná strachu jsem se ale v hloubi duše radovala,když se začak vztekat, že už to začíná, že blázní a že se ho tedy snad konečně zbavíme.Nezbavili jsme se ho, ale jak jsem se po mnoha letech dozvěděla, opravdu prý pozbyl zdravého rozumu, když zapomněl heslo vkladní knížky.

Novou školní budovu na počátku okupace obsadili němečtí vojáci a my se učili porůznu, ve staré škole u kostela, také v chudobinci / kam přišli ti chudí?/, po hospodách, kupř. také až u nádraží „ U Barnetů“ . Tam jsme se už nepřezouvali ani v zimě nesvlékali kabáty. Netopilo se. Do školy jsme chodily také jen tři půldny v týdnu, a to ještě bývaly dlouhé uhelné prázdniny. Byla také zkrácena povinná školní docházka – já kupř. „přeskočila“ první ročník měšťanky. Vedle měšťanky byla zavedena také t. zv.pomocná škola., byly do ní zařazeny i některé děti žalovské. Zato o další stupeň byla rozšířena klasifikace, přibyly totiž i šestky. Také jsem jednu dostala od pana učitele Kučery, když mě vyvolal, abych přednesla báseň Baueren Fast und Baueren Geist, neuměla jsem, přihlásím-li se příští hodinu, že mi šestku z notýsku vymaže. Naučila jsem se ji ale neměla jsem odvashu přihlásit se, jenže pan učitel nezapomněl a šestka v notýsku zůstala.Učil němčině po učitelce, Němce, Marii Sixtové /co s tou se asi stalo?/, mohlo jí být kolem pětadvaceti let, černovlasá, nikdy na nás nekřičela, připadala mi velice smutná. Bylo její zásluhou, že mně němčina bavila .. Mívala jsem však z němčiny stále dvojku, stejně jako z češtiny. Za války jsme neměly žádné učebnice, vše jsme si musili zapisovat do velkých sešitů.v černých deskách. Protože jsme měli papírnictví, neměla jsem o školní pomůcky a sešity nouzi. Školní kreslení mne nebavilo – mívala jsem z něj trojku, zato doma jsem si ráda kreslila – i do sešitů, v nichž první stránky byly popsány povinným učivem, nevadí, vzala jsem si na příští hodinu sešit jiný. Kámen úrazu byl, když za určitou dobu učitelé naše zápisy kontrolovali - kam se ale všechny moje poděly ? S vděkem vzpomínám na svou kamarádku, Martu Procházkovou, seděly jsme v jedné lavici. Když se přiblížila „prohlídka“, veškeré zapsané učivo úhledně mi opsala podle svého sešitu. .. Mým zájmům naprosto vzdáleným, matematice, přírodopisu a přírodozpytu /chemie a fyzika/, nás na měšťance učil pan učitel Zdeněk Jodl z Nelahozevsi. Pozdější ředitel školy v Libčicích n/Vlt. Byl skvělý pedagog, dokázal najít cestu a učinit hodiny výuky snesitelnými i takovým lajdákům, jako jsem byla já. Byl oblíbený snad všemi žáky, vzpomínám na něj vděčně s úctou. Měla jsem ho ráda. Do památníku mi napsal : „Kapitál vložený do vzdělání nese největší úroky.“ Další, velice oblíbený učitel se jmenoval Štván, ten mě ale neučil. Žactvo bývalo rozdleno do tříd A, B, C – nevím podle jakého klíče – já pokud si vzpomínám bývala v „Áčku“. Na škole učila také paní učitelka, Hoffmeisterová, říkalo se, že její otec je slavný, dále dvě sestry Brodské. Jedna z nich mne učila češtině. Byla velice oblíbená, také jsem ji měla ráda, ale jednou mně přivedla do velkých zmatků. Jedné své kamarádce jsem se svěřila se svými veršotepeckými pokusy, ona to paní učitelce řekla , musila jsem ji je přinést. Při hodině mi je vrátila s pochvalou a doporučila, abych v psaní pokračovala. Pak ve výkladu mluvila o básnících a vyjádřila se, že to jsou vlastně všichni napůl blázni Byla jsem zmatená. Na měšťance už nás náboženství neučil pan farář´Špaček, vystřídala ho celkem nevýrazná katechetka Marie Karmazínová. Ve třetím a čtvrtém ročníku se pamatuji na paní učitelku Marii Drázdovou , svobodnou slečnu, snad už před důchodem, učila nás vařit a ruční práce. Ta si s námi užila, nic jsme si z ní nedělali Jednou, místo na hodinu ručních prací, jsme šli na zmrzlinu k Petříčkovi., jindy zase místo na náboženství paní katechetky jsme šli pěšky do Zoo. Tuto výpravu za školu vedl Boris Votroubek z Roztok a Zdeněk Fuxa ze Žalova. Ve třídě nás bývalo cca třicet, mnohá jména spolužaček a spolužáků už mi vypadla z paměti, na které se pamatuji to byli AlešEminger bydlil na Školním náměsti, v Jungmannově ulici bydlil Milan Cihlář/jeho otec byl prý advokát/, chodívali jsme spolu ze školy dukud se nám děti nezačaly smát, že se „ namlouváme“. Někde u nádraží bydlili Dědičovi, měli obchod s dřevem a jejich syn chodil se mnou do třídy na obecné škole, pak šel, stejně jako Cihlář a Eminger, na gymnasium. Z dalších kluků roztockých to byl Bilián, Janoušek, Borek Votroubek, ze Žalova si vzpomínám na Zdeňka Fuxu, Pepíka Koubka, Zdeňka Karase, ? Fróhlicha, Zdeňka Hájka, Tondu Kratochvíla, Vaška Studeného, Veverku …. Z roztockých spolužákyň si vzpomínám na Mařenku Velíškovou, Květu Kuchařovou, Vlastu Valešovou, Jiřku Šotolovou, Bohumilu Foersterovou, Vendulku Krásnou, Jitku Kobrovou, Věru Zoufalou, Zdeňku Fejfarovou, Zdeňku Čenovskou, Dagmar Čejkovou, Bělu Říhovou, Věru Jonášovou, sestry Amálku a Božku Tomáškových, Jindru Bubníkovou, Jarmilu Beranovou, Danu Karlovou, Danu Loňskou, Jarku Krejčích, Lídu Poblovou …. Ze Žalova se mnou do třídy chodily Marta Růžičková, Marie Landmannová, Zdeňka Kinská, Zdeňka Neradová, Zdeňka Trpišovská, Zdenka Chvojková, Vlasta Bubníková, Božena Soumarová, Jaroslava Krásná,Eva Dudáková, Máňa Kmochová, Božka Říhová, Míla Slanařová, Marta Procházková, Jarka Freimannová, Jana Pilařová…

Někdy ve válce přibyla na měšťanku Polka nebo Ukrajinka Marie Kurčakievská s bratrem – bydlili v Žalově v činžáku Dobrovolných, kde se říkalo „Dům hrůzy“. Byla krásná, s bohatými hustými, vlnitými, až po pás dlouhými hnědými vlasy, bohužel také plnými vší… Vůbec mým nejslavnějším spolužákem byl Stanislav Jungwiurth. Myslím, že jeho rodina přišla do Roztok po Mnichovu z pohraničí. Standa byl hubený, rusovlasý a pihovatý kluk, nosil krátké kalhoty na kšandách. Hlavně ale mluvil strašně pomalu – učitel vždy netrpělivě říkal, že to z něj leze jak chlupaté deky - ale vyjadřoval se zajímavě a promyšleně ... Když jsem po letech v nějakém časopisu uviděla jeho fotografii, nemohla jsem si srovnat jeho pomalou mluvu s jeho běžeckou rychlostí. Setkali jsme se na třídní sešlosti, to nám bylo 35 let. Při tanci jsme mluvili o jeho atletické kariéře, kterou už ukončil. Řekl, že je vlastně znova na začátku , že začal studovat architekturu a když mu je ouvej, začte se do Jirotkova Saturnina.. Bylo mi moc smutno, když jsem později uviděla Standovo jméno na pomníku na Levohradeckém hřbitově. Vedle vilky kde bydlila tetička , rovněž ve vilce bydlil malíř Herink.V Jungmannově ulici byl konzum ,kde prodával před válkou pan Wagenknecht V ulici bylo také kino a kromě již zmíněného spolužáka tam bydlila spolužačka Dagmar Čejková a další spolužačka, Máňa Vitoušová, její maminka se živila jako pradlena /prala také mé tetičce/ Někde poblíž kina bydlila Jitka Kobrová. V ulici byla také mlékárna a řeznictví. V Roztokách pamatuji také dvoje pekařství – Davídkovo a Bezchlebovo. Nad Kroupkou měla ordinaci zubní lékařka , jméno už nevím / v Ilichovic činžáku. u silnice vedoucí do Žalova, ordinoval vynikající dentista Pulpán. Ve zmíněném domě byl krám se zeleninou, ale ve válce tam žádnou zeleninu neměli, krom velkých salátových okurek v kyselém láku, ty jsme si kupovaly se Zdenkou Neradovou cestou ze školy. Jinou „ pochoutku“nám skýtaly ve válce jakési řezy, nevím už čím plněné, zato si- pamatuji, jak byly cítit amoniakem, prodávaly je na lístky u nádraží v cukrárně slečny nebo paní Niedrovy. Kromě hospody Barnetových, kam jsme ,jak už jsem se zmínila, chodili do školy, měl v „ dolních“ Roztokách ordinaci bodrý a oblíbený MUDr. Tichý a „v hořejších“ Roztokách, ve vilce nad cukrárnou Petříčkovou ordinoval MUDr. Czekely: Tenkrát se k lékaři chodilo jen v nejnutnějším případě. U dr. Czekelyho jsem byla dvakrát, aby mi zašil ránu na předloktí a ošetřil rozbité čelo. Doktora Tichého, kromě toho že nás chodil prohlížet pravidelně do školy, zavolala tetička, když jsem s vysokou horečkou u ní ležela s hnisavou anginou. Pan doktor mi vymazal krk špejlí omotanou vatou a namočenou v jodu. U zubní lékařky jsem byla jednou, uspala mě rajským plynem, protože jsem se bála - a vytrhla mi zub.Nepamatuji, že by naši nebo někdo z okolí vyhledal lékaře.. Přivolávána byla možná častěji vyhlášená porodní asistentka Voborová. Bohužel, byla také u porodu dvojčat mé kamarádky Hany Koktanové, rozené Skrčené ze Žalova. Chtěla rodit v rodném statku, neposlechla, když jí radili, aby šla do porodnice a když se objevily očekávané komplikace, bylo pozdě na převoz. Mezi narozením prvního a druhého chlapečka uplynulo sedmnáct hodin, vykrvácela. Byla to hrozná tragedie, zemřela 7. května 1953, bylo jí 22 let…. CESTIČKA DO ŠKOLY, kterou jsem já chodila a většina žalovských dětí, začínala za statkem Brabcových / čp. 1 / a novějším domkem jejich dcery Anči Hůlkové. Vedla stoupajícím úvozem mezi jejich polem na pravé straně a jejich loukou na straně levé. Za loukou se vzdula stráň zvaná Na vinici., rostly tu však jen tu a tam nějaká třešeň, plané růže, kvetly tu hojně slzičky a voňavá mateřídouška, dole v úvozové cestě lomikámen, „ pantoflíčky“ a v určitém období jsme tu sbíraly do polévky voňavé špičky. Od jara do podzimu se na louce popásaly krávy, měl je na starosti vnuk Brabcových, Karel Hůlka, kamarád stejně starého Milouše Skrčeného. My děti, jsme na louce a na vinici skotačily a nikdo nás nehonil, že pošlapeme trávu.V zimě se „Za Brabcovic“ hlavně saňkovalo, většina na svažitém poli po pravé straně. Odvážlivci, jakými byli právě Karel a Milouš, sjížděli příkrou a vysokou Vinici. Nádherná „sáňkařská dráha“ , od cihelny.až k řece ,vedla hlavní cestou žalovskou , sáňkování na ní bylo přísně zakázáno, hlídal ji – leč neuhlídal - obecní strážník Šindelář. Nosil tmavomodrou uniformu se zlatými knoflíky a když bylo třeba , zastavoval se na různých místech s bubínkem. Vyhlašoval zprávy obecního úřadu. Na úvozovou, mírně stoupající cestičku, se výše napojovala po pravé straně cesta z „ Kocandy“, /odkud chodilo také několik dětí se mnou do třídy – Máňa Kmochová, Pepík Koubek, Marta Procházková, Jarka Freimannová, Máňa Landmannová, do vyšších tříd chodila Jarka, dcera pekaře Bambuly, Zorka Petelínová a další./. Odtud široká už cesta mezi lány polí na náhorní planině

pokračovala ke k ř íž k u , aby nás, zase mezi lány polí klesající, dovedla kolem Husitského sboru, Dubinského papírnictví k budově nové školy. Po pravé straně křížku, kolem jedné řady vilek, vedla cesta k silnici - „ k rybníčku, odtud vpravo vedla silnice „ k vodárně“ / v polích nad „Ouněticema“/ dále „U váhy“ křižovala se se silnicí do Únětic a pokračovala dále k Úholičkám. Tudy chodily do roztocké školy děti „ouholcké a ounětické“. Silnici lemovaly třešně, měli je od obce pronajaty sadaři, o stromy pečovali a hlavně hlídali ,aby jim nikdo ovoce neočesal. Do roztocké školy jezdily děti také vlakem. Ze žalovských to byla Vlasta Bubníková a Zdeněk Karas, jeho tatínek pracoval na žalovské zastávce, maminka prodávala jízdenky, rodina bydlila v drážním domku. Více dětí dojíždělo z Podmoráně /jméno této prastaré osady zmizelo z mapy, když se stalo osadou Úholiček, stejně jako Žalov po připojení k Roztokům/ a od Prahy – z Jenerálky dojíždělo do měšťanky v Roztokách také několik dívek.. Na jména některých spolužaček z Únětic, Úholiček, Podmoráně a Jenerálky si ještě vzpomínám. Blažena Doudová, Květa Poštolková, Máňa Vopravilová z Úholiček- moje sestřenice, Květa Stolínová. Vzpomínám si, že jsem mívala pocit, že někteří učitelé roztockým nadržují, rozhodně měly lepší prospěch než my, nebo dokonce než děti z Únětic, Podmoráně či Úholiček a nepamatuji, že by se roztocké děti nějak s nimi sblížily.. Roztocké děti seděly v předních lavicích, ve středních my, Žalováci a poslední řady lavic byly obsazeny dětmi ze vzdálenějších vesnic. Z roztockých dětí / mám na mysli hlavně dívky i když jsme po většinu doby školní docházky chodily společně do tříd s chlapci/ se od žalovských izolovaly hlavně premiantky, ostatní se s námi kamarádily, dokonce jsme s nimi seděly v lavicích. Přátelství s některými přetrvalo i školní léta. Se Zdeňkou Fejfarovou jsem se scházela v Roztokách, chodívaly jsme spolu do staré opuštěné zahrady nad Tichým údolím nebo do roztockého háje , v romantickém prostředí jsme si sdělovaly své dívčí sny a tajemství. Ještě déle přetrvalo přátelství s Jarmilou Beranovou, vrátila se s rodiči po válce do Ústí n.L., psaly jsme si, navštěvovaly se a byla mi dokonce za svědka, když jsem se v roce 1951 vdávala.. Z děvčat, s nimiž jsem se v Žalově již v útlém věku skamarádila, první byla Zdeňka Kinská z hospody na Růžku a pak o rok mladší Hanka Skrčená ze statku čp.6. Se Skrčenými se přátelili už moji prarodiče, František Skrčený, sedlák a hostinský, umožnil, aby se na počátku 20. stol. hrálo u něj ochotnické divadlo. Jeho syn Milouš se kamarádil s mým tatínkem a dokonce moje dcery se kamarádily se syny jeho syna, Milouše Skrčeného juniora, Hančina bratra, s nímž jsem navázala přátelství, když se ke mně přihlásil po shlédnutí výstavy „Po stopách lidských osudů“, uspořádané v Roztockém muzeu v roce 1993. Myslím, že přátelství členů rodin čtyř generací je ojedinělé a stojí proto za vzpomínku /Další letité přátelství, z dětství až do konce života spojovalo moji tetičku Karlu s Milčou Šťastnou, rozenou Červenkovou , i její sestrou a bratrem, u jejich rodičů bylo první bydliště když se cca r.1911 přistěhovali naši do Žalova/. V dětství jsem byla u Skrčených „pečená vařená“, stejně jako Hanka u nás – kolikrát mě její maminka vyhodila – už ať tě tu, mrcho zatracená, nevidím. Však také měla důvod, když jsme kupř „z vejmínku“, kde byla střecha jen asi metr nad zemí, na ni vylezly a pokřikovaly shlížejíce s hřebene na dvůr. Letitá střecha se mohla lehce prolomit když jsme po ní skákaly. Jindy jsme se rozhodly, že půjdeme s Hankou žebrat, obličeje jsme si zabílily, abychom vypadaly bledě a hladově. Nejhorší ale bylo, když jsme se s Hankou rozhodly, že si postavíme dům před vraty do stodoly Vykopaly jsme tam velikou a hlubokou díru, do které by zapadlo kolo vozu. Velmi nás také bavilo skákat ve stodole do slámy, nebo v sále, kde se dříve hrálo divadlo, skákat do velikých hromad zrní, paní Skrčená nás hnala…! Znala jsem ještě také Haniny prarodiče, dědečka Františka Skrčeného, už na výminku v domku hned za vraty. Bydlil tam sám, zatímco jeho žena pomáhala v kuchyni snaše / vídala jsem ji jak často pekla karásky či pletené věnce z kynutého těsta a také jak dělala z tvarohu sýr, zvaný čapočoch. Bydlila ve výměnkové chalupě až vzadu se svobodnou dcerou Mařkou. Ta pracovala v Trojské mlékárně.a z práce přinášívala bandu podmásli, které jsme ochutnávali. Byla dříč a v mládí musila být moc hezká, ale zřejmě neměla tolik věna, aby se mohla vdát… Byla tu ještě sestra Helena, nevím zda starší či mladší než Mařka, ta se provdala za Šlapáka, řídícího učitele v Knovízi, měla dceru rovněž Helenu. Do Knovíze jezdíla Hanka občas na prázdniny. Sestřenice Helena v důchodovém věku nějaký čas pobývala v Źalově. To už bylo v době kdy Milouš Skrčený ml.se ze Žalova odstěhoval a všichni ostatní, o nichž píšu, včetně Hany, odpočívali v prastarém rodinném, cca třetím hrobě u zdi po levé straně brány starého hřbitova. Je mi smutno při pomyšlení, že když pro rodinu Šlapákových zakoupila jiný hrob nedaleko, nechala prý do něj pozůstatky všech ze starého hrobu, který prodala, přenést.

Také jsem se kamarádila s Máňou Novákovic, dosud se časem telefonujeme. Bydlila blizoučko, na úbočí kocandy nad námi. Její otec jezdil jako truhlář za prací někam do Kralup. Máňa byla ze tří dětí nejstarší, ale protože se narodila mladší o několik měsíců než já, šla do školy o rok později. Nejmladší z Novákovic dětí byl František, prostřední Bedřich, vyučil se zedníkem a bohužel, bylo mu cca 22 let, když podlehl zápalu slepého střeva. Pamatuji, že celá pětičlenná rodina Novákových bydlila v jedné místnosti dřevěného přístavku, přilepeného ke zdi domku rodičů Mániny matky, Pecháčkových. Přístavek zbudoval Mánin otec a později, kousek dále, na druhé straně silnice, dřevěný domek na svažitém pozemku. Musil se asi velmi ohánět, aby rodinu uživil a nevím, proč mi v paměti utkvělo Mánino radostné sdělení, že tatínek bude mít vyšší plat, tj. 150 korun týdně. Mániny prarodiče, Pecháčkovi /pracovali v žalovské cihelně/, měli ještě syna, bydlil v Roztokách, nevím čím se živil, ale přivydělával si amatérským malováním a prodejem obrázků, nejmladší dcera Pecháčkových, Miluna, i když se vdala, zůstávala v domku s rodiči. Domek Pecháčkových byl mladší něž domek náš a dědeček se nějak zasloužil, nebo přimluvil, aby si jej na onom místrě směli postavit.. Zato o pár metrů výše nacházelo se zajímavě řešené, prastaré obydlí rodiny Fingerhutových, jejich dcera, provdaná Říhová, se do rodného domku vrátila s mužem a rodinou, někdy kolem roku 1940 a já získala nejen spolužačku, ale také věrnou kamarádku v jejich dceři, Božce.. Vyučila se kadeřnicí v Praze Holešovicích, provdala se za horníka a odstěhovala se s ním někam na Oatravsko. V domku zůstal její bratr Pepík s rodinou a sestra, prodvdaná Lorencová s rodinou. Božka prý je čas od času navštívila, ale neměla jsem pak už nikdy štěstí s ní setkat. Zdeňka Kinská, Hanka Skrčená, Máňa Nováková a Božka Říhová, to byly moje nejdůvěrnější kamárádky,pak tu byla ale ještě skupina dětí, včetně kluků, s kterými jsme „lítaly“ venku a hrály všelijaké hry – holky Brabcovic – Libuše, Andula,Marcela, /jejich otec Pavel brzy ovdověl, pracoval jako dělník v pražské kartounce, holčičky byly dány do siročince/ a jejich sestřenice Jarka /dcera Jaroslava Brabce/. Pamatuji si ještě jméno jejich zemřelé maminky, Milada, a dokonce i ještě křestní jméno jejich babičky, jmenovala se Albína, měla vlasy úplně bílé a většina jejich vnuček byla světlovlasá, její synové byly rusovlasí.. Stavení Brabcových, statek s čp. l, kamenný s točitým, tmavým schodištěm do poschodí, kde byly byty, mi připadal tajemný, trošku i strašidelný. Asi také proto, že jsem zažila otřes, když jsem přes dvůr utíkala a pohled mi zabloudil do otevřené „porážky“ právě v okamžiku, kdy řezník praštil obrovskou palící prase a druhý ho píchl nožem do krku! V řeznickém krámku matně pamatuji prodávat Hynka Brabce, jednoho ze synů Brabcových, byl členem čtenářskovzdělávací besedy Havlíček, hrál ochotnické divadlo. Také nejmladší Brabcovic syn Jan vystupoval veřejně, zpíval s nějakou kapelou. Jinak, dvůr, kam jsme lezly přes tlustou, kamennou zeď, třebaže široká vrata na dvou stranách bývala otevřena, vypadal jako všechny dvory okolních hospodářství.… obytné stavení, zděné chlívy, dřevěné kůlny, uprostřed hnojiště a u něj dřevěný záchod. Možná, že tam byl také „krecht“, jako u Skrčených, jáma, do kterých se v kampani navezly řepné řízky. Před Brabcovic stodolou na rozlehlém plácku porostlém trávou starodávný žentour nám dětem sloužil jako kladina, podobně jako další tělocvičné nářadí nám sloužily fasuňky a žebřińáky stojící poblíž na kanále a ke hrám nás také měla krátká alejka jasanů před naším domkem pro oblíbenou hru škatulata, škatulata, hejbejte se. Byly jsme děti vpravdě „venkovské“, jak jsme mohly, byly jsme venku, honily se hrály si na schovávanou, na sochy, na „pán čáp ztratil čepičku“, prováděly nebezpečné kotrmelce přes železné zábradlí „kanálu“ / však jsem také z něj jednou spadla /, probíhaly pod ním a po přívalových deštích, když se vyschlé koryto naplnilo kalnou vodou, brodily jsme se v něm.Byly to hry společné s kluky, výlučně holčičími hrami byly Zlatá brána , Pletla v kytku rozmarýnu, nebo hra na prstýnky či na tichou poštu. . Dvůr protějšího patrového stavení statku Šebkových, se lišil od popsaných snad jen tím, že byl rozlehlejší. V paměti mám ještě jak starého hospodáře , bývalého starostu obce, Tomáše Šebka, tak i jeho syna Václava /který byl o něco starší než můj tatínek/, oba chodili k dědovi nechat se holit či stříhat a od nich jsme dostávali, zřejmě místo peněz, naturálie - zrní, mák apod. Také jsem tam někdy šla pro mléko. Tomáš měl ještě dceru, Miluši, vrstevnici mé tetičky, tu zřejmě, jak bylo zvykem, vyplatili, vdala se a ze Žalova se odstěhovala. Václav se oženil a r. 1937 se mu narodila dcera Jitka. Ještě vystudovala gymnázium, ale pak přišla kolektivizace zemědělství, která ,stejně jako mnoho jiných selských rodin, těžce poznamenala rodinu Šebkových.. Mám jasně před očima selky, paní Skrčenou a paní Šebkovou, obě jen dřely a dřely na dvoře, v chlévě, na polích. Jediným

přepychem paní Skrečné byla některá nedělní odpoledne, kdy Hanka s prstem na ústech šeptala : „Mamička spí..! Třetí statek „za zády“ našeho domku mě nijak nazajímal. Karel Vojtěchovský, jeho tehdejší hospodář, byl dlouho svoodný, domácnost mu vedla hospodyně Márinka, obstarožní slečna „ krev a mléko“, podarovala mě jednou obrovským vdokem s povidly, tvarohem a smetanou. Vojtěchovských statek byl nejbohatším ve vsi, měl prý nejlepší pole, ve stáji i dva páry koní a také v malém deputátním domku bydlila rodina Marhulových, rodiče na statku pracovali. A jejich kluci s námi „lítali“ po vsi. K. Vojtěchovský chodil v mysliveckém s puškou přes rameno, oženil se s matkou mého spolužáka Tondy Kratochvíla. Nevím nic o historii křížku. Mně připadalo, že místo „U křížku“ je rozhraním Žalova a Roztok. Poblíž, už na roztocké straně, rozpínala muhutnou korunu věkovitá lípa, odtud se cesta mírně svažovala mezi poli , zástavba, několik uliček rodinných vilek se zahrádkami, počínala až ulicí u Husitského sboru a pak už - za papírnictvím Borise Dubiňského- bylo do školy pár kroků, ovšem do té doby než začala sloužit jako kasárna německým vojákům….. . Do „dolních Roztok“ , k nádraží, se člověk rozhodl jít podle toho odkud šel. Ze Žalova kolem restauraurace „ Na Vrškách“, pak kolem sokolovny se šlo „ novejma schodama“. Nad nimi, po levé straně, když jsem byla hodně malá, v zahrádce u vilky chovali v kleci opičku a o pár kroků níže vyhrávala na flašinet stará žena, obyvatelka chudobince. A úplně dole, rovněž po levé straně, upozornila mně tetička na staré schody, vysekané ve skále, strmé a očividně nebezpečné, chodilo se jimi ještě za jejího dětství. Je možné, že nové schody byly vybudovány současně se serpentinou, upravené kvůli rozrůstajícímu se automobilismu. Byla to zřejmě rozšířená a vybetonovaná prastará cesta kroutící se skálou, jediná, která umožňovala přístup k cestě podél Vltavy až do Prahy. Za mého dětství mnoho aut ještě nejezdilo a tak jsme serpentinou chodívaly. i když nás dospělí varovali. Pro pěší tu byla ještě příkrá Kroupka / u paty Kroupky měl atelíer fotograf Fyman/a další,klikatá, romantická cestička sbíhala dolů od kostela. Na co si z „ dolejších „ Roztok pamatuju je jakási továrna, která za války vyhořela, pak tam byla kromě zmíněné cukrárny Nýdrových a hospody u Bernetů jetě pošta, lékárna a prodejna obuvi Baťa. Za nádražím u řeky prodávali dříví Dědičovi a uhlí Veliškovi, rodiče mé spolužačky Mařenky. A někde dole také bydlili Jungwirthovi a moje spolužačka Věra Jonášová, která po válce prodávala v prodejně obuvi. Z dospělých si hlavně vzpomínám na některé maminky svých spolužaček..Maminka Mařenky Velíškové byla moc hezká, vysoká, růžolící, černooká a černovlasá, chodívala do Žalova. V potokách měla nějaké příbuzné v prastaré chalupě s doškovou střechou a s plotem z klacíků zapíchaných do země. Říkalo se tam u Pecáků. Mařenka se mamince hodně podobala, černé vlasy měla spleteny do copů sahajících až do pasu. Také Vendulka Krásná se velice podobala své mamince, obě se mi líbily, byly podobný typ jako slavná Lis Taylorová, tmavé vlasy měla moderně nakrátko a na temeni pramen zkroucený do t. zv. kohouta.. Chodívala do školy krásně oblečená a zatím co my ostatní jsme měly většinou polobotky hnědé barvy, Vendulka chodila v modrých, červených střevíčcích, ty jsem jí asi záviděla. Nějaký čas jsme spolu seděly v jedné lavici., ale rozsadili nás, protože jsme si hrály a nedávaly pozor. Vendulka a Mařenka Velíšková mi připadaly nejkrásnější ze spolužaček. Jinou dětskou kráskou byla o rok mladší Stáňa Seimlová, její maminka, kadeřnice, česala ji jako Shirley Temple, blonďaté vlasy naondulované po stranách do lokýnek. Stáňa měla dva strýce, které jsem znala, obtloustého cukráře Petříčka a .jeho hubeného bratra, který byl snad dokonce profesionálním „bavičem“ imitoval Vlastu Buriana. Snad on měl nějaké konexe s filmaři a tak Stáňa hrála v padesátých. letech v nějakých filmech, v jednom měla dokonce hlavní roli .. Do potok však k někomu chodívala také dcera ředitele školy Rosola. Chodívala s mládencem, zamilovaně se drželi za ruce a my, skupina několika rozjívených kluků a holek jsme je stopovali, tj. plížili jsme za nimi, chechtali se a když se ohlédli, schovávali jsme se za keře či padali do trávy. Jednou však se jim podařilo promluvit s námi, přestali jsme se posmívat, už jsme je nestopovali, ale byli jsme šťastni, že je můžeme doprovázet až ke křížku. Vzpomínám si, jak jsme se zastavovali, když nás cestou ze školy mijela subtilní osůbka, filmovou slávou obestřená Zdeňka S u l a n o v á, hrdinka filmů Madla zpívá v Evropě a Lízin let do nebe. Byla dcerou operního pěvce Karla Hrušky, legendárního představitele principála v Prodané nevěstě. Hruška začínal a působil v Plzni za éry ředitele Vendelína Budila. Neměl klavír a tak s ním

role korepetovala sestra mé babičky, Anda, s manželem Bedřichem Krausem, oba z okruhu Budilových plzeňských přátel. Od raného dětství mám léto spojené s koupáním v přírodě, léto bez něj by nebylo létem. Celá naše rodina koupaní holdovala. Chodívala jsem se koupat s babičkou a tetičkou na Maxmiliánku, ale také do Vltavy. Někdy jsme se setkaly, se sochařkou, paní Zaorálkovou a s jejím synem /už nevím byl-li starší, nebo mladší než já/, také se chodili do řeky koupat, ale nevysedávali na břehu jako, my celé odpoledne. Koupávaly jsme se na několika místech, někdy hned kousek od viaduktu pod tratí v Žalově, jindy jsme šli po navigaci do Roztok pod nebo až nad jez proti Klecánkům. Cestou podél řeky po navigaci, bohatě lemované kvetoucím šťovíkem, jsme asi v půli cesty do Roztok přišly ke stavení s hodinami V domě bydlili S r n c o v i, také kamarádka tetičky Karly, Rozárka Srncová. Někdy jsem tam vídala staršího štíhlého pana Srnce v bílém oděvu a s modrou čepicí s kšiltem, snad to byla nějaká uniforma pojezného - a snad to byl dědeček či otec pozdějších zakladatelů proslulého Č e r n é h o d i v a d l a.. Babička plavat neuměla, ale koupala se velice ráda - a plavání předstírala. Zato tetička byla výbornou plavkyní. Dochovala se fotografie asi z doby kolem roku 1920, je na ní skupina Žalováků, dědeček s rodinou a štěnětem Harykem, rodina PhMr. Zimmmera a další, v koupacích úborech stojí v řece….. PhMr. Zimmer si postavil vilku na Kocandě. Vyráběl a prodával jakousi masť Ve r a, podle jména své jeho prostřední dcery Věry, provdané Kohoutové.Bydlila v Žalově a měla syna cca o 10 let mladšího než já. O nejstarší Zimmerově dceři Pavle jsem jen slýchala, Nejmladší dcera Libuše se provdala za krejčího Klimta a bydlila v rodinné vilce na Kocandě..Manželka magistra Zimmera Lorča Sodomová, bývala za svobodna populární zpěvačkou .v pražských zpěvních síních.- šantánech a příbuznou pozdějšího populárního zpěváka Viktora Sodomy... Před válkou ještě nebylo v Žalově stálé kino, tu a tam přijížděli a promítali filmy u Kmochů nějací cestující „podnikatelé“, pamatuji na plakáty vylepené na stromech či telegrafních sloupech, Bílá jachta Splitu, Bílý šejk. … Později pak se promítaly filmy u Kmochů pravidelně, nevím ale jestli některý den v týdnu, určitě však to byla nedělní odpoledne od tří /pro děti/ a další promítání byla od 17 a 20 hodin. Vzpomínám na ještě němé, historické filmy Souboj národů, Pád Kartaga, ale také na filmy s populárním psem Rintitinem, či na film Lajla, dcera severu, za války to byly německé filmy s herci Horbirgrem, Zarah Leandrovou a v Roztokách promítaný barevný revuální film s Marikou Roeckovou.. . ... Rodiče mé spolužačky Máni Kmochové postavili cca ve dvacátých letech na Kocandě moderní budovu v níž byl umístěn hostinec, dále jeviště se sálem, který sloužil nejen s veřejnou knihovnou spolku Čtenářsko-vzdělávací besedy, ale také k pořádání četných tanečních zábav, plesů apod. a posléze za okupace a krátce ještě po válce jako kino. Objekt i se zahradou měli v nájmu manželé Ketnerovi. V roce 1947 se zde v režii mého dědečka sehrála dvě poslední ochotnická představení Besedy Havlíček, Jiráskova Lucerna a Raupachův Mlynář a jeho ditě, v obou jsem s tatínkem /a dědečkem v roli mlynáře / za babiččiny napovědy také účinkovala. Brzy poté pak bylo toto zařízení proměněno na základní školu Promítání filmů se přemístilo ke Kinským, do hostince Na Růžku a jeho stálými a vděčnými návstěvníkybyl můjdědeček s babičkou i tetičkou Karlou. Babička, která jak říkala pamatovala v Praze ještě koňskou dráhu, dožila se i televize.

-o-o-o-o-o-o-o-

TAKÉ TAM KVETOU SLZIČKY, PANTOFLÍČKY A LOMIKÁMEN… / Z mého deníku - Zdeńka Chalupecká-Křtěnová /

Prosinec 1944… už asi měsíc pracuju na žalovském obecňáku. To mi zařídíl děda, ale napadlo to asi babičku.Všichni co letos vyšli školu i všechny holky jsou nasazeny do pražských továren, jezdí vlakem a Zdeňka Kinská říká že je ve vlaku legrace s klukama.Také bych ráda jezdila vlakem, ale naši se o mně bojí, protože na Prahu jsou tedˇ často nálety a hlavně na továrny. Tak babička řekla dědovi, aby zabil kuře a poslala ho s nim na pracák a tam ten úředník to hned vyřídil a říkal že ten Moravec by nejradši všechnu mládež zašantročil do říše. Tak jsem na tom obecňáku jako bezplatná praktikantka, ale časem snad nějaký plat brát budu. Na obecňáku teď není starosta, ale komisař Mayer a zůstal tam tajemníkem pan Svoboda, táta Jardy co bydlí v potokách co s nim odedáívna kamarádíme a také kamarádíme s Frantou Stýbalovic také z potok a ještě kamarádíme s klukama Marhoulovic, bydlí ve statku Vojtěchovských , jejich táta je tam čeledínem. Z holek nejvíc kamarádím s Hankou Skrčenejch, Zdeňkou Kinskejch, Máňou Novákovic a taky s holkama Vlastou a Jiřkou Soukupovic a s holkama Lídou, s Andulou a Marcelou Brabcovic jsem také kamarádila, ale když jim umřela maminka jako mně,tak je dali do siročince, třebaže tu maji strejdy a tety i babičku.Ale o tom obecňáku . Pracuje tam paní Olga Andresová a slečna Marie Fuxová a také občas paní Smetanová co má Přemu a ten je o rok starší než já a bere na mně a paní Smetanová mi o něm vždycky povidá a asi by se jí libilo kdybych s nim chodila , ale mně tak moc nebaví. Zato Máňa Novákovic, která dřív milovala Karla Líbla je teď do něj celá pryč a tak když mi řekne Přemek o rande tak beru s sebou Máňu. Na obecňáku pracuje taky „slečna“ Zoubková, tu nemám ráda , je o tři roky starší než já a musím jí vykat a ona mi tyká! Tuhle zapomněla doma kapesník a poslala mě abych jí ho přinesla!!Já sedím v kanceláři sama a někdy je tam se mnou paní Smetanová a každý den je tu se mnou takovej starej děda , má na starosti topení v kancelářích a pořád mu kape z nosu a je celý začerněný od uhlí, ale nemluví,jen sedí, tluče špačky a pak jde přiložit… ……. 2. ledna 1945……. Tak už máme nový rok , je pěkná zima a doma máme taky zimu, okna celá zamrzlá protože áme málo uhlí a babička zatápí až když vaří a pak ten voheň jen tak udržuje a až zas na večer to rozfajruje. Ale jak je trochu teplo tak otevře dveře do ložnice, tam je ledárna a než jdeme spát přes noční košili navlíkneme ještě pletené lajblíky, na hlavu šátek a ještě se klepeme zimou pod ledovou peřinou i když tam babička dává nahřáté pokličky zabalené do hadru. Ještěže na tom obecňáku je teplo,už se mi nechce nic psát tak dobrou noc Pátek , leden 1945. Dnes jsem byla na obecňáku jen chvilku. V poschodí nad obecňákem je mateřská školka , učitelka je tam paní Bohuslavová, její muž je profesorem přírodních věd, ale když jsou všechny školy vysoké i střední zavřené, tak učí v Roztokách na měštˇance, ale mně neučil. Jejich Mirek je asi o dva roky starší než já a také se spolu bavíme, on na mně bere, ale já ne. A paní Bohuslavová musila dnes někam jít ,tak tam paní Andresová poslala mně, abych pomohla hlídat děti paní Hykešové co tam vaří .Paní Hykešová je moc hodná dala mi oběd i svačinu a je s ní legrace a s těmi mrňaty také. Doma zas zima jak v morně a to jsme se s bsbičkou nasmály, když jsme se zas do postele oblíkaly: My se vůbec s babičkou někdy smějeme až nás bolí břicho, tak třeba ta písnička o Babinském - tak mu hlavu usekli až po samou fusekli- to jsme se s babičkou tak řehtaly až jsme se smíchy válely a tekly.nám slzy. A také se tak smějeme s tetičkou Karlou a hrozné je to se Zdeňkou Kinskou , s tou se smějeme i když vůbec nechceme, nesmíme se na sebe vůbec podívat, jako jak byl nedávno nějaký koncert u Dědičů nebo co to bylo . Zpíval tam Karel Novák co bydlí u nádraží, on zpívá krásné arie z oper / kde jste, kde jste , kam odešly jste asi… to je z On ěgina od Čajkovského a Puškina/ a my někdy sedíme s holkama na skalkách a posloucháme ho , je to bratranec Máni Novákovic , ale už je mu asi pětadvacet. No a na tom koncertu také zpíval a všichni zbožně poslouchali a my jsme se Zdeňkou seděly vedle sebe a jak jsme se na sebe podívaly už jsme se začaly dusit, cpaly jsme si kapesníky do pusy, slzy nám tekly, lidi zezadu do nás šťouchali a to bylo ještě horší, myslily jsme že nás to přetrhne…. Neděle únor 1945 Dnes jsem byla v posteli do 10 hodin, protože máme zimu, máme málo uhlí. Pak jsem pomáhala babičce dělat nudle do polévky a pekly jsme buchty s mákem .Máku máme od Šebků dost, asi ho dávájí dědovi místo peněz za holení. Babička jela dvojkou do Prahy, děda si něco četl a já šla ke Zdeňce Kinské a šly jsme spolu k řece. Na druhé straně už čekali kluci Panešovic, Vašek a Tonda.. Zdeňka zapískala „ Toreadóre smělý“, kluci sdli do loďky a přijeli k nám. Zdeňka měla krásnou novou holanďanku , bílou s modrými ozdobami od její tety kloboučnice, také bych takovou chtěla. Biják dnes nehráli tak jsme se u řeky koulovali, všude bylo bílo a také pěkná zima. Dobrou noc. Úterý, únor 1045. Celý den na obecňáku. Přišli tam dnes z Roztok četníci a to se vždycky vybsvujou s a smějou vedle „s dámama“, já na ně vidím, protože mám já i ony do chodby co je mezi

námi veliké okno pro lidi. A „slečna “ Zoubková se protivně směje a pořád kouká na toho co se jmenuje Pytloun, on je opravdu hezký, ale Zoubková se mu asi nelíbí. Babička byla v Praze, sešla se tam s tetičkou Karlou přivezla pralinky a každému nám na noc jednu dala. Zas tak hrozná zima, že nám děda zapálil v pokoji petrolejová kamínka, děda spí na otomanu v kuchyni. Kamínka moc tepla nedají, spíš dost smradu, ale je hezké jak dělají na stropě takový modrý čtvereček a na ten my s babičkou koukáme a babička řekla jak by bylo hezké, kdybychom v tom čtverečku viděly nějaký film, to by bylo. Také u nás byla dneska Božka Říhovic, aby jí babička načala na svetr s norským vzorem, bílý s modrými jeleny, to je teď moc moderní. Tak dobrou noc. Neděle, únor 1945. Odpoledne jsem šla pro Božku Říhovou, že půjdeme od půl páte do bijáku ke Kmochum. Byla hrozná zima a babička řekla, že nikam nepůjdu, jestli si nevezmu klobouk. Ten hrozný černý velurový klobouk co v něm tak strašně vypadám. Vzala jsem si jej, ale věděla jsem, že ho nechám u Božky a pak si ho zase vezmu. Oblíkala se a já koukám, ona má nový klobouk, hnědý a hezký, tak jsem jí řekla jestli si ho můžu zkusit a vid+la jsem že mi sluší, tak jsem řekla, jestli bycchom si ty klobouky nemohly do toho bijáku vyměnit a Božka řekla klidně. Před bijákem už byli lidi a mezi a nimi Václav Paneš, ostatní husinečtí kluci, že ještě přijdou, já byla moc ráda, povídali jsme si o umění, hlavně o hudbě, Vašek že studuje na konservatoři housle, klavír a hoboj, ale hlavním nástrojem, že jsou housle a já jsem povídala, že jednou z něj bude velký umělec, on se smál a říkal že slavným umělcem je jeden z tisíce, ale já říkala, že on jistě bude jedním z tisíce, smál se, ale bylo vidět, že je rád, že tak jeho umění věřím. A říkal že jeho velkým vzorem je Šroubek. Tak jsme se krásně bavili, ale Božku to nebavilo, mlčela a najednou šla pryč. Ale za chvíli se stalo něco strašného. Přišla k nám Božčina sestřenice Blanka, v ruce držela můj klobouk, že jí posílá Bižka , mám jí vrátit ten její klobouk a vzít si svůj. No, to bylo hrozné , moc jsem se před Vaškem styděla i když se díval jinam a dělal že to neslyší. A já jsem řekla Blance, že jí klobouk dám až pak. A pak už začal biják, seděla jsems Hankou a hrozně jsme obě bračely, dávaly Lajla, dcera severu. Vašek s klukama seděl za námi a domů jsme šli všichni společně, chvíli jsme si povídali na kanále, ale přišel děda, ať jdu k večeři. Vaškovi to dneska zase moc slušelo, má krásné vlnité hnědé vlasy a takový zvláštní úsměv, trošku smutný a trošku jako když se všemu posmívá. A také má krásný orlí nos. A ta Božka mi před ním udělá takovou ostudu. A už jdu spát, dobrou noc. Úterý, únor, 1945. Dneska se nestalo nic zvláštního, babička je v Praze, děda šel někam holit a já jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla zapsat jednu důležitou věc. Ale ta se stala už před rokem, když jsem ještě chodila do školy. Poslala jsem tenkrát do soutěže česopisu Dívčí svět jednu svoji básničku a oni mi ji otiskli a dostala jsem uznávací cenu a třicet korun a ještě zdarma mi celý rok posílají ten časopis. Viděla jsem ,jak mi to Růža Staňková závidí, ale také jsem si pomyslila, že kdyby tam ona poslala nějakou svoji básničku, tak by určitě dostala cenu ona, protože ona píše mnohem hezčí básničky než já. Už aby ta zima byla pryč a přišlo jaro. Tak dobrou Neděle, březen, 1945. Dneska bylo krásně, byla jsem na Kocandě u houpaček, u těch co tady byly letos s vozy celou zimu .Mají také holku, jmenuje se Božka Třísková ,docela bych s ní kamarádila, ale ona nemá čas. Akorát si k nám přijde pro krepový papír a hned pospíc,há protože musí dělat růže do střelnice. Pořád jsou teď ty nálety a někdo říkal, že to dostaly Kralupy, viděli jsme nad skálama plno černého kouře. V Kralupech jsem nikdy nebyla . A taky Drážďany v Německu prý jsou úplně vybombardované,ale ty jsou daleko Také bombardují Prahu. Tetí tam šla po náletu do kostela a nejdřív myslila, že ti lidé na podlaze tam spí , bylo jich moc a byli všichni mrtví. A také továrna, kde pracuje Zdeňka Kinská měla zásah a bylo prý to hrozné , měla ale štěstí a ať prý jsem ráda, že nemusím do Prahy jezdit. Jenže oni mě taky někdy do Prahy posílají na Zemský úřad na Smíchově a nedávno, jak jsme jeli vlakem, tak najednou v Bubenči hloubkaři nás začali ostřelovat, vlak zastavil a my se hnali schovat do Stromovky. Mluví se o tom, jak to asi všecko dopadne, ale jenom doma jinak by byli lidi zavřený a babička mi přikazuje ať nikde nepovídám co kde slyším, také by nás mohli zasvřít..Jednou v noci, ale to jsou tři roky, to jsem byla ještě malá , nás probudili četníci a ukazovali nám fotografie nšjakých mužů a nějakých kol a jestli jsme někoho z nich a taková kola neviděli, řekli jsme že ne a to byla pravda a pak jsme se dozvěděli z novin, že byl spáchán atentát na Heydricha. Už aby bylo po válce. Dobrou noc. … Pondělí, březen 1945. Celý den na obecňáku, ale byl nálet na klecanské letiště a my všichni vyšli ven z kanceláří a dívali se ,jak letsdla spolu bojují ve vzduchu a také jak krouží nad Žalovem a najednou jsme viděli, jak jedno letadlo nad fotbalovým hřištěm vypustilo bombu, byla stříbrná.Hned jsme byli v baráku a pořád jsme čekali, kdy to vybuchne. Když se dlouho nic nedělo, tak jsme tam všichni šli – a nebyla to bomba, ale prázdný barel od benzinu, to jsme si oddechli. Bolí mě zub. Dobrou.

Hod Boží velikonoční, duben 1945, Štěrboholy… dvanáctkou jsme jeli k tetičce do Štěrbohol, byl tam také tatínek a říkal ,že kdyby nebyla válka tak se hned rozvede, ale ona mu vyhrožuje, že ho udá gestapu , je to zlá ženská ,už když se v r. 1943 vzali tak hned prohlásila, že se nevdala na žádnýho haranta, že chce hlavně kšeft, proto jsem u babičky a tatínek v Praze má krám s potravinami v Holešovicích , ale radši ani není s ní za pultem, protože ona keťasuje , tak on jen dováží zboží a tahá se s láhvemi a bednami a jak může, tak jde někam pryč.. A tetí řekla, to jsi to dopracoval, děláš jí sluhu a krám je na tvůj živnostenský list, bez něj by ten krám nemohla mít a tatˇka se rozčílil a řekl a co mám dělst, to se mám nechat zavřít?? Pak ale přišla další návštěva strýček Evžen Batěk s Daduškou a tetí Klemča se strýčkem Slávkem a to bylo hned veseleji i když se zase mluvilo o válce, ale všichni se shodovali v tom, že už to brzy musí skončit. Babička vyprávěla, že psala teta Anda z Plzně, jaké jsou tam hrozné nálety. A také mluvili o pohřbech německých vojáků tady ve Štěrboholech na Šverin, jaké to byly dřív parády, nikdo ze vsi nemohl ven, silnice ke Schwerinu byla zašpérovaná a šel průvod a hudba a rakrev byla zahalená do německé vlajky, z okna tetina domku je vidět až na Schwerin, a Deutschland, Deuschland, úber alles a salva z pušek a to byly pohřby jen občas, pak pořád častější a paráda pořád menší a naposled koukala tetí ze zahrádky , jelo nákladní auto , myslila, že veze samé boty a oni to zatím byli samí mrtví vojáci .Pak jí řekl pan Krňanský ,co tam dělá už léta správce,, že už žádné zvláětní hroby, ale společné šachty. Já nevím proč pořád píšu o té válce, bylo hezky teplo a tak jsme se přestěhovali na zahrádku a strýček Slávek mi napsal azbuku, on přišel do Čech z Ruska už dávno a jmenuje se Vjačeslav..Daduška je o čtyři roky mladší než já, ale už ví, čím bude až vyroste, herečkou, půjde prý na konservatoř.Všichni mi napsali do památníku a strýček Evža mi tam nakreslil slunečnici a pod ni napsal:“Po nízkém netoužím.“ A tetí Klemča verš J.S.Machara, který jsem si vybrala. Večer jsme pak šli, babička , tetí, tatínek a já ke Strakovum na divadlo, hrála tam nějaká šmíra a všichni jsme se strašně smáli, jak to bylo hrozné, tatínek se smál až se zakuckal a musel ze sálu odejit. Tak zatím dobrou noc. 5.června l945 No, to už jsem dlouho nepsala, ale tolik se toho stalo, že jsem neměla na deník ani pomyšlení. Je po válce, hurá, hurááá. Hitler je mrtvý a Němci to prohráli a osvobodila nás Rudá armáda. Da zdravstvujeť krasnaja armia!!! V Praze byla revoluce. Začalo to v pátek 4. Května, lidi co přijížděli z Prahy říkali , jak se tam shazují německé nápisy a v sobotu, když jsem přišla do kanceláře, to byla sobota 5. května ráno, poslal mě tajemník Svoboda k nim domů, aby mi jeho žena dala československou vlajku a on ji pak vyvěsil venku na obecňáku a řekl mi ať jdu domů, že tam teď nemusím chodit. Ten komisař Mayer před několika dny odjel a už se nevrátil a na obecňák chodilii žalovětí mužští a měli na rukávech červené pásky s NG , Kříž ,Zrcek , Soumar a pan inženýr Hlaváček a ještě jiní a děda tam také šel , ale babička řekla ať se do toho neplete , je mu přes sedmdesát a že je na to už moc starej, ale děda stejně pořád někam chodil, ale bez pásky. Hned tu sobotu , kdy se začaly v Praze stavět barikády přijel tatínek. Někteří ze žalovských mužských měli pušky a děda vyndal ze studny revolver, který tam měl schovaný přes válku. Babička byl rozčílená,protože nevěděla co je s tetičkou Karlou ve Šterboholech , v Praze to bylo čím dál horší a přes Štěrboholy měla táhnout Schoernerova armáda a rozhlas pořád volal o pomoc.. A také byla babička smutná z toho, že její bratr Jéna z Vinohrad, zrovna v den, kdy se jeho syn Mirek ženil , skočil z okna, protože byl na smrt nemocný a v pondělí měl mít pohřeb,. Všichni babičce říkali, že pohřeb nebude, když je revoluce, ale nevymluvili jí to a že tam pojede. Vlaky nejezdily, to babičce nevadilo, protože častokrát do Prahy šla pěšky a já s ní. Tak šla, musila přes Suchdol , tam ji nechtěli dále pustit, zas jí to rozmlouvali, ale babička stála na svém, tak jí nakonec suchdolská národní garda dala propustku. A babička, zatím co se jí za zády a před ní a nad hlavou střílelo a lidé padali mrtví, tak ona ve zdraví došla až na Vinohrady -a pohřeb samozřejmě nebyl. Tak šla dále až do Štěrbohol a další den se zase vrátila pěšky do Žalova. 11.6.1945 Včera jsme s dědou jeli na smuteční národní tryznu do Lidic. Jel nás ze Žalova plný náklaďák. Před třemi lety byly Lidice vypáleny., protože prý lidé pomáhali těm parašutistům co udělali atentát na Heydricha. A všechny muže mladé i staré Němci zastřelili , ženy a děti odvezli do koncentráků a vesnici srovnali se zemí. Teď tam bylo plno lidí a byly proslovy s modlitby a byl tam obrovský kříž s trnovou korunou. Je to strašné. Vůbec se teď dovídáme hrozné věci, co se všechno dělo. A také, když jsme chtěly i s babičkou koncem dubna do Prahy , šl y jsme do Rozttok, ale vlak nejel . Na kolejích stál vlak s dobytčími vagony. Byl to transport smrti s vězni z koncetračních táborů , které byly v místech, kde už bojovali spojenecké armády a tak Němci ty ubohé vězně nacpali do vagonů a vezli je někam na jih a tam je chtěli všechny postřílet Ale želez ničáři udělali sabotáž, takže vlak nemohl dál jet, zastavil v Roztokách. Plno těch vězňů bylo venku v kolejišti, byli vyhuiblí ve štráfatých šatech a lidé jim odevšad z okolí vozili a nosili jídlo a také tam jednomu

člověku kdosi přinesl housle a ten vězeň na ně hrál. Vzadu na kolejích stály vagony se zamřížovanými okny a u nich se tísnily samé ženy a mě se zdálo, že jsou všechny napůl šílené z toho co prožily, některé spouštěli na provázku uvázané plechovky. a nám s babičkou bylo hrozně, protože jsme neměly nic, co bychom jim mohly do nich dát. U toho vlaku byly německé stráže , ale nějak moc ho nehlídaly , dokonce jsem viděla, jak jeden voják rozdával těm vězňům cigarety. A spousta těch vězňů také utekla a lidé si je k sobě brali , jako třeba na kocandě u Rušerů je nějaký Rus a u jiných lidí mladý Polák, procházeli jsme spolu po Žalově, ale on moc nemluvil a také jsme si moc nerozuměli.. Několik z těch věňů už ale zemřelo , někteří třeba proto, že byli na smrt nemocní a jiní zase protože se po tom dlouhém hladovění moc najedli a to je moc smutné, když už přečkali válku. Teď je pohřbívají na Hradec. A v revoluci také padl jeden Žalovák, měl stráž na kozině za hřbitovní zdí a zastřelili ho z protějšího břehu. Ale ještě ve válce byli ti, co se narodili v roce 1927 nasazeni někam na Moravu na kopání zákopů a tak taky Žežulka ze Žalova a ten když se vrátil asi za tři měsíce domů, tak byl hubený jako tyčka, pomalu se ploužil, s nikým nemluvil a za pár dní umřel.Žežulkovi bydlí na kocandě a mají asi deset dětí, každý rok se jim narodí dítě..Pořád musím psát o těch smutných a hrozných časech a přitom všude je teď tak veselo a všichni jsme hrozně šťastní, že je konec války a že jsme zase svobodní.., Myslím, že symbolem letošního jara je šeřík, tak brzy letos rozkvetl a lidé ho v kyticích dávali vojákům Rudé armády, která nás osvobodila. A všude se ted´ tancuje, v Praze na ulicích i u nás v Žalově. Najednou se sejdou muzikanti a hned je tam plno lidí a už se tancuje. Celý ten týden co byla revoluce jsem nemusila na obecňák, ale teď už to není obecní úřad , ale národní výbor. Když jsem byla ten týden doma a babička byla v Praze a také ve Štěrboholích., tak jsme hodně byly s Hankou Skrčenou, jedině s tou jsme si ve válce povídaly to co se povídat nesmělo, o tom ,že posloucháme v rádiu cizinu a také různé anekdoty o nacistech , o Moravcvi a dalších. No a v té revoluci jsme se spolu vydaly nshoru na silnici, protože někdo řekl, že od Úholiček mají přijíždět Rusové, tak jsme tam dlouho čekaly, ale marně. Pak ale Rusové byli v Roztokách a, děda chodil s fotoaparátem a některé vyfotil a oni mu za to dali obrovský kus špeku a my jsme ho s dědou jedli s chlebem a ani jsme si neohřívali žádné jídlo, které nám tu nechala babička.. Rozkřiklo se ale, že Rusové mají veliký zájem o hodinky a že jak mohou tak je lidem i seberou. A moc jsme se nasmáli, když se povídalo, že jeden Žalovák šel do Roztok a proti němu z Roztok šel ruský voják a hnal před sebou prase a hned toho Žalováka zastavil a hned „davaj časy“. Ten Žalovák nechtěl, ale nakonec mu je dal a ten voják mu za ně dal to prase, tak s nim a šel a najednou , kde se vzal jiný voják a ten mu to prase zase vzal! Chachacha… A já jsem šla jednou v podvečer s Náňou Novákovou k řece a hned jsk jsme prošly viaduktem, tak jsme slyšely hlasitý křik a smích , v řece se koupala spousta ruských vojáků. Jak nás uviděli, začali na nás volat, někteří v ylézali z vody a byli úplně nahatí. Na nic jsme nečekaly a hnaly jsme pryč. U nádraží, ve stavení co vypadá jako zámeček a ten snad patřil Šembergrovým, tam je teď zřízen internační tábor pro nacisty a kolaboranty a jsou tam i ženské. Rusové si je tam prý jezdí vybírat, pak je vrátí ostříhané dohola. 19.června 1945 Dnes jsem jela zas do Prahy na okres a pak do Břevnova za tetou Ančou. Je to maminčina nejstarší sestra, teprve nedávno se vdala a byl tam taky ten její muž, jmenuje se Přádová. a vesele jsme si všichni povídali ale také jsme vzpomínali na maminku a teta mi také vyprávěla o bratranci Zdeňkovi Součkovi,s kterým jsem si v Ouholičkách kdysi hrávala, je o rok mladší než já a je to syn nejmladší maminčiny sestry Růženy. A teta Anča si ho vzala na nějaký čas do Prahy, aby se mohl učit hrát na trubku a harmoniku , on je asi po svém tátovi, strejdovi Františkovi Součkovi,/ ale ten není vůbec příbuzný se strýčkem Rudou Součkem co si ho zase vzala tatinkova sestra, tetička Karla, ten je z Prahy/ je z Ouholiček , krásně hrál na harmoniku. Já se zase učím v Žalově hrát na klavír u paní Ajbové, žije s matkou nedaleko nové školy a starají se o schovance Ráju, je ještě malý. Vždy ,když mi končí hodina klovíru, tak se přijde učit Přemek Smetana, oba hrajeme z Bayerovky.My piáno nemáme, tak chodim přehrávat do sálu ke Kmochovům. Někdy jezdíme s babičkou na návštěvu na Žižkov do Husovy ulice, kde bydlí dědovy dvě sestry, . Baruška Bělohradská, ta má dceru Aničku, je krásná i když už není mladá,a ta Anička se provdala za bratra známého průkopníka letectví inženýra Kašpara a tan její muž, taky inženýr, zase propagoval a pořádal výlety autokarem po Čechách. Druhá dědova sestra Andula co tam bydlí, je svobodná a byla učitelkoiu v mateřské školce hrála, nebo hraje na klavír a babička si myslí,že by mi ten klavír mohla dát. Ona ale ho chce dát jiné dědově neteři ,Máně Chalupecké, která zpívala v opeře a hrála nebo hraje na harfu. Mně je to jedno - a stejně . kam bychom ho v Žalově asi tak dali?. V rodině máme několik tet - Annen, také babička má sestru Andu, je nejstsrší z jejích sourozenců . Bydlí v Plzni a píše babičce sáhodlouhé dopisy a babička jí také a a často o ní mluví, a hlavně o

tom, jak kdyžt byli malí jak všechny execírovala – a kdybych dala, říká babička – tak by mě execírovala ještě dneska. Amy se za pár dní jedeme za ní do Plzně podívat, ještě jsem ji neviděla, tak jaem zvědavá. Zatím dobrou noc. 22. Června l1945 Zítra mám svátek, dostala jsem blahopřání od Tondy Paneše a ještě pohled s růžemi a ten byl podepsaný V.P. Bože můj, blahopřání od Václava Paneše, toho jsem se ani ve snu nenadála. Večer pro mě přišla Máňa Novákovic, šly jsme k řece. Babička mi nakazovala atˇpřijdu brzy, asi za hodinu, že ohřívá vodu do necek na koupání. Bylo asi sedm hodin. Na husinecké straně seděli v loďce Vašek s Tondou , gratulovali mi a já jim děkovala za pohlednice, Vášek sice říkal ,že nic neposílal, ale tak šelmovsky se usmíval a já nikoho jiného V.P. neznám. Musila jsem se na něj pořád dívat, ale tak, aby to neviděl. Měl bílou košili, rozhalenku ,černé kalhoty s nažehlenými puky, hrozně mu to zase slušelo. Když se trochu naklonil, vlasy mu padaly přes oči. Chtěla bych ho někdy slyšet hrát ns housle nebo na hoboj, sotva se mi to však vyplní po dnešku. U řeky bylo krásně a kluci řekli , ať se s nimi jedeme projet na loďce. Tráva voněla a voda voněla, proud nás unášel skoro až k Podmoráni. Ale když se začalo trošku smrákat, řekly jsme že už musíme domů, oni ale, když mám zítra ten svátek tak snad můžeme být venku trochu déle. Bylo mi blbý říci, že babička ohřívá vodu na koupání. Máňa ale také nesmí být za tmy venku a tak vzala Vaškovi pádlo., měli jen jedno, jako velkou vařečku , Máňa se s ním opřela o vodu, rup – pádlo se zlomilo. No ,to byla pohroma , než jsme se rukama dostrkali proti proudu k Žalovu m byla už tma, asi půl desáté a my věděly,že to doma schytáme.Měsíc svítil nad skalami v úplňku, žáby koncertovaly, ale my už neměly pro krásy přírody smysl a hnaly jsme potokama úzkou pěšinkou, husím pochodem Máňa, já a za námi Vašek s Tondou . Najednou slyším : „Kde je Zdeňka?“ Děda! Obešly jsme ho obloukem a mazaly kupředu. Děda klukům strašně vynadal . Na kanále před našimi přecházel otec Máni s řemenem v ruce.. Babička hrozně hubovasla, rychle jsem se ošplíchla ve studené vodě5 …..Píšu kluci, ale oni to už žádni kluci nejsou Vašek je o pět lest starší než já, narodil se 22.listopadu 1925 a Tonda v roce 1927 a netykáme si 23. Června 1945 Vstaly jsme s babičkou už v šest hodin a sedmičkou jely do Prahy. Babička pořád vykládsla o tom včerejšku, jak jsem ji zklamala. Byla jsem ráda, že už jsme v Praze, čekala na nás tetí s paní Vernerovou, která se chtěla tské podívat do Plzně, protože prý tam Američané rozdávsjí cigarety a čokoládu.a paní Vernerová je prej šikovná kšeftmanka. Babička jim zas řekla, jak jsem ji rozzlobila, už jsem z toho byla úplně otrávená , pěknej svátek !!! Ve vlaku mě už ale nechala být. Byl to rychlík, ještě nikdy jsem rychlíkem nejela, to byla panečku rychlost. Dívala jsem se celou cestu z okna, jeli jsme krásnou krajinou kolem Berounky a také je všude plno lesů,Zastavili jsme v Rokycanech, kde je demarkační čára, tam už byli Američané ne Rusové, byly jsme na ně moc zvědavé. Psala jsem si každou stanici do sešítku, abych to nezapomněla. V Plzni jsme vystoupili a bylo to hrozné, nádraží vybombardované, překračovaly jsme hromady suti, cihel, kamení a já nevím čeho všeho, Musily jme se ptát, kde je ta ulice, kde teta Anda bydlí, babička se po těch letech a také proto, že tam byla místa vybombardovaná nedokázala zorientovat, ale našly jsme to dost brzy. Zazvonily jame a když se dveře otevřely , myslila jsem že zkamením – na prahu stál Hitler s patkou do čela , ve staromódních ženských šatech, no a bez kníru. A to byla teta Anda, nadaná herečka, pozdšji manželka vrchního rady Frídy Krause a tedy milostivá paní radová, jak ji tituloval i pan ředitel Vendelín Budil, který se do ní dokon ce zamiloval, jak vyprávěla babička. A jéje povídá, tak už jste tady, babička do mn ě šťouchla, zamumlala jsem rukulíbám jak jsem měla přikázáno. Anda si mě prohlídla od hlavy k patě a řekla tak tohle je tedy Z d é é n a. Babička si položila v pokoji klobouk na ustlsnou postel, okamžitě letěl na zem, sern mi ten laďouk , Berto, nedávej! Pak Anda rohodla, že já s babičkou o ní zůstaneme na noc, ale tetí s tou paní ať jdou přespat do hotelu a ať už jdou aby něco sehnaly! Odešly Anda uvařila meltu a babička rozbalila růžový dort, který mi upekla k svátku, pořád si s Andou povídaly a mně to tam vůbec nebavilo. Všechno se tam lesklo čistotou, ale bylo to tam ponuré, starý tmavý nábytek a spousta obrazů ve vyřezávaných rámech a kanár v kleci, ten mi připadal smuitný i když zpíval. Bylo krásné odpoledne , slunce svítilo, babička se chtěla projít po městě - v tom vedru nikam nepůjdeme, rozhodla Anda a tak jsme zůstaly doma…24..června 1945 Ráno mě vzbudil hlas tety Andy, ona pořád mluví a mluví, skoro babičku ke slovu nepustí. Po snádani jsme se šly projít do parku na Bory.Po ulicích chodili američtí vojáci, vysocí a upravení, mají mnohem parádnější uniformy než Rusové. Teta Anda, přesto, že nebyl na nebi jediný mráček a bylo vedro už od rána, vzsla si černý deštník a byla oblečena staromódně. A teple. Všimla jsem si, jak ee kolemjdoucí na ni dívají. Vykračovala si jako voják a tím deštníkem nám co chvíli něco ukazovala. V parku na lavičce seděla nějaká paní a měla vedle sebe tašku. Anda si ji změřila, pani dejte tu tašku pryč, nebo vám ji shodím! A paní nato,

kdybyste si radši pořádně zašila sukni!. Ona měla na sukni obrovskou vytrženou skobu jen tak nití zdrátovanou. Napřáhla deštník, eště slovo a natřu vás tím parazónem! Paní sebrala tašku a odešla. Moc jsem se styděla. Sedly jsme si , dost jsem se otravovala, ale pak tam přišla nějaká holka v mých letech, měla harmoniku ,sedla si na protější lavičku, šla jsem k ní a chvilku jsme si povídaly a najednou, kde se vzal tu se vzal, černoch v americké uniformě, smál se na nás a ta holka mu půjčila tu harmoniku a on na ni hrál, Ale to už jsem zase seděla vedle babičky. V poledne jsme se sešly s tetičkou a paní Vernerovou v restauraci na obědě. Obě byly vyděšené co se jim v noci přihodilo a babička se zlobila na Andu, že je nenechala u sebe a co všechno se mohlo stát! Po obědě teta Anda prohlásila, že ona, babička a já si k ní teď půjdeme lehnout, na to jsem nemusila jezdit do Plzně. Ale tetička řekla, že se jde s paní Vernerovou koupat na Bolevec a že mě vezme s sebou. Babička řekla, že půjde také, už měla asi své drahé sestry dost. Nakonec s námi šla i teta Anda. Bolevec se mi moc líbil, je to velikánský rybník, voda je v něm čistá a teplá, to odpoledne bylo opravdu moc krásné.. 26.6.1945 Zas celý den na obecňáku, škoda krásného dne. . Před večeří jsem šla ke Skrčeným pro láhvové pivo . Hanka si pekla bramborák a div se nepoprala s bráchou, protože jak upekla placku, sebral ji a snědl, Hanka brečela a šla žalovat paní Skrčené , která dojila v chlívě. Milouš dostal vyhubováno. Pak jsme se šly s Hankou podívat na telátko v ohradě, olizovalo nás drsným jazykem , celé nás oslintalo, ale to nevadilo. Slíbila jsem Haně, že k nim přijdu po večeři, ale babička mi vyhubovala, že jdu za tak dlouho. Vymluvila jsem se, že zrovna stáčeli a že jsem musila čekat. To je zajímavé, řekla babička, když jdeš je Skrčeným tak zrovna stáčejí a když jdeš pro pivo ke Kinským zase zrovna narážejí sudy!Nepustila mě nikam a musila jsem vyšívat kabelku. Stejně ale přišla bouřka a lilo jako z konve. Babička mi v posteli vyprávěla jak nějaký hrabě nebo kníže Vronský , strašně krásný, se zamiloval do nějaké Nataši a že se spolu sešli po dlouhé době, když ho ranili ve válce do břicha, on páchnul a umřel., Jmenuje se to Vojna a mír a napsal to, tedy tu knihu Tolstoj. Babičce se moc líbila a mně připadá, že všechny lásky končí nějak smutně.... 27.6.1945. Ráno už zase svítilo slunce a já zas celý den na obecňáku! Po večeři jem šla k Hance a že půjdeme ven. Hančina babička pekla karásky a když viděla že se chystáme odejít, řekla, každá pořádná holka – a Hanka jí skočila do řeči- já vím, babi , má bejt večer doma- to bylo za starejch časů. A už jsme byly venku. Šly jsme za Brabcovic na vinici. Stráň voněla vším možným, nejvíc mateřídouškou. Také tam kvetou pantoflíčky, slzičky a lomikámen a plané růže. Sedly jsme si do trávy , povídaly si a smály se , když jsme si vzpomněly , jak jsme jako malé sbíraly z planých třešní chrousty a jak jsme s jejím bráchou / Miloušovi už je jednadvacet/ a Karlem Hůlkou o kus dále ve skále nad jasánkama vařili polévku. Kluci nám jenom poroučeli, přineste vodu, klacky na oheň , oloupejte brambory! Oni jen seděli, míchali a ochutnávali. Pak nám také dali dvě tři lžíce ochutnat a všechno pak snědli sami!Shodly jsme se s Hankou, že to byla ta nejlepší polívka , jakou jsme jedly, třeba že voda byla z potoka a plavala v ní tráva. A bylo nám najednou smutno, že už je to pryč, že už jsme vyrostly. Tak jsme si raději začaly povídat o knížkách, které jsme v poslední době četly. Hanka také hodně čte a tak si spolu knížky půjčujeme a nejvíc si o nich a nejlíp ze všech holek povídáme Když už jsem nevěděla, o jaké knížce bych povídala, tak jsem si začala vymýšlet takový příběh o dvou milencích, jak on byl veliký umělec, hrál na housle a ona zase psala básně a také byla krásná jako ten umělec, ale její otec nechtěl dovolit aby si ho vzala, vyhodil ho, když přišel požádat o její ruku a on šel do světa a tam byl slavnej a ona zatím byla doma nemocná, jak se jí po něm stýskalo a on také v tom světě myslil jenom na ni, i když ho chtělo plno krásných a bohatých dívek za manžela a tomu jejímu tátovi vyhořel dům a mezitím se ten umělec vrátil a znova šel požádat o její ruku, ale ten táta myslel, že jejich barák zapálil on, zavolal na něj četníky, zavřeli ho a ona se otrávila, ale když se přišlo na to, že je ten umělec nevinnej, tak ho pustili a ona měla zrovna pohřeb a on se zatřelil před očima toho jejího otce, aby si to pamatoval a v tu chvíli, kdy vydechl naposledy, popraskaly na jeho houslích všechny struny. A ten otec se z toho zbláznil a sám zapálil jejich nový dům a uhořel v něm..!! A když jsem to dopovídala, tak Hanka řekla, že je to krásná knížka, že by si ji chtěla také přečíst, tak jsem se přiznala, že jsem si to vymyslila a Hanka řekla, ty máš ale bujnou fyntazii a chce, abych k nim zítra zase přišla a zase si něco vymyslila. Byl to moc prima večer. Tak dobrou noc, Václave. 28.6.1945 Zas celý den na obecňáku. Večer jsem šla ke Skrčeným, ale Hanka ven nesměla., tak jsme si sedly u nich na dvoře pod ořechem. Připadalo mi, že to ořechové listí voní nějak hořce, Hanka se smála, že mám fakt bujnou fantazii a ať už jí zase povídám nějakou vymyšleninu. Tak jsem začala jako druhý díl, oni totiž , ten umělec a ta dívka měli dítě, chlapečka a ten jedinej zůstal na světě, byl sirotek , ale dál už mě to nějak nebavilo, nic mě nenapadalo a pan Skrčená vyšla z chléva a řekla ať koukám jít domů, že Hanka ještě neumyla nádobí a Hanka byla hrozně hubatá a paní

Skrčená popadla koště hnala k nám,už ať mažeš, mrcho jedna zatracená, křičela na Hanku. Tak jsem šla domů. Děda montoval rádio, babička četla noviny,namáčela si do piva chlebové rybičky. Neměla jsem co číst , tak jsem podle kalendáře kreslila Karla Havlíčka Borovského,, dědovi i babičce se to líbilo, říkali, že si je podobnej. Chtěla jsem ještě kreslit Boženu Němcovou, ale babička řekla , už na to nevidíš a přece nebudeme vlétě svítit, škoda elektriky. Tak dobrou noc! 2.září 1945 Zas už jsem dlouho nic nenapsala, nějak mě to nebavilo. Teď začala škola, mně je nějak divně, smutno, že už já z ní vyšla. Děti k nám chodí pro sešity a jiné školní potřeby, už ale žádné zboží nedokupujeme, doprodáváme to co tu zůstalo, kdy tu ještě prodával tatínek. V krámě nejsme,a když někdo něco chce, tak musí zavolat „ Pane Chalupecký „, ale když jsem doma, tak tam musím většinou jít já. A někdy ti uličníci , když vyjdeme, tak zakřičí – máte vohejbák na rohlíky - a utečou. Ani dneska mě to nebaví nic psát. Jen to, že už jsou zase otevřeny střední a vysoké školy a Mirek Bohuslavů a Zdeněk Řezníček jdou na gymnasium a Zdeňka Kinská a Hanka Skrčená budou jezdit do Prahy do Rodinné školy. Já ale musím zůstat na obecňáku, protože nemáme peníze. Všechno , co naši za život ušetřili je na vázaném vkladu a nesmí se z toho nic vybírat, tetí Karla má po atrýčkovi malý důchod, tatínek už není s tou ženskou. Našel si nějakou kloboučnici Julču, bydlí u ní , ona nosí tátovi domů práci, dělá něco na těch kloboucích a tím si vydělává na živobytí, zatím co ta jeho bývalá žena vede krám dál na jeho živnostenský list. A děda toho tím holením také moc nevydělá. Já už beru plat 4OO korun měsíčně a přispívám na živobytí. Ke všemu ještě není nic k dostání, jídlo je pořád na lístky , boty na poukazy, látky a šaty na šatenky…jé, mně to nebaví psát !Dobrou!. 5. Prosinec 1945. Tak dneska je Mikuláš, ale už jsem na něj velká., chci psát o něčem jiném. Chodila jsem do tanečních a bylo to bezvadné, nádherné, hlavně tren konec, ten je nezapomenutelný Taneční hodiny vedli manželé Přibáňovi z Prahy a byly v sále u Dědičů. Babička mi pořídila tmavomodré, klotové šaty , krásně se lesknou a uháčkovala mi na ně bílý límeček.- Dostala jsem poukaz na boty a když jsem zase jela od obecňáku do Prahy, uviděla jsem za výlohou Na Poříčí krásné tmavomodré lodičky na podpatku, byly látkové.Tak jsem si je koupila, protože se mi krásně hodí k těm šatům. Měli jen ten jeden pár číslo třicet šest a já si je koupila i když mě v nich tlačí palce. Babička mi vyhubovala, že jsem si měla koupit pořádnou botu, když poukaz na boty je jen jeden nebo dva v roce. A když začaly taneční, tak to byla legrace, říkali nám dámy a pánové, postavte se vedle sebe, dámy do řady a proti dámám si do řady stoupnou pánové a tak nás napřed učili v řadě kroky polky. Pak začala hrát muzika a mistr Přibáň řekl , aby pán stojící proti dámě ji vyzval k tanci. Proti mně stál kluk kterého jsem neznala, nelíbil se mi a pořád mi šlapal na nohu , tak jsem z toho byla otrávená. Viděla jsem, jak Odon Šísl z Roztok tancuje s nějakou holkou a jak ho to vůbec nebaví, tak jsem se na něj usmála a když jsme si zase měli stoupnout do řady, tak on se postavil proti mně a pak už jsme hodně tancovali spolu a šlo nám to dost dobře. Ale i s jinými kluky jsem tancovala, třeba s bratrem mé spolužačky z Roztok Běly Říhové. Učili jsme se společenskému chování a všechny možné tance, valčík, mazurku, polku, fioxtroit, také walz, ten mi moc nešel- Ale legrace byla, když nás Přibáňovi nechali tančit a odešli do lokálu napít se, tak my jsme hned na všechno začli tacovat bugi-bugi, to je americký tanec a moc moderní. Jak se vrátili, hned jsme začali tančit normálně. Bylo to všecko moc fajn a trvalo to skoro dva měsíce. Většině holek chystaly mámy nové šaty na věneček, Zdeňka Kinská měla dlouhé tylové a mně babička řekla, že na nové šaty nemáme, šatenku, že už mám vybranou, tak ať na věneček nechodím a odjela k tetičce Karle do Štěrbohol a zas mi nakazovala, ne abys chodila! Seděla jsem doma a říkala si teď už asi tancujou, už to začalo a bylo mi do breku. Najednou slyším, jak někdo venku volá a píská, byl to Odon, nakonec mě přemluvil a šla jsem v těch tmavomodrých šatech. Čekal na mne půl hodiny . Když jsme přicházeli k Dědičovum, tak mi najednou připadalo blbé, aby nás viděli, jak přicházíme spolu, řekla jsem, ať tedy jde napřed a on šel. Když jsem pak vstoupila já do předsíně, srdce se mi roztlouklo – stál tam Václav Paneš. Hned mě uviděl a hned mě také vyzval k tanci a tančili jsme spolu až do konce, já byla tak šťastná, toho jsem se nenadála, že ty taneční tak krásně skončí. Ještě, že ten Odon pro mě přišel, on pak také tancoval s jinými holkami a jistě to pochopil, že srdce si nedá poroučet. S Václavem jsme se od té doby neviděli, k řece teď v zimě nechodíme, ani jsem ho neviděla v bijáku, asi musí moc studovat na té konservatoři. Dobrou noc! . Březen 1946. Teď jsou pořád nějaké taneční zábavy a také plesy a maškarfní plesy. Pořádají je různé spolky, Sportovci,Baráčníci ,Sokolové a někdy se stane, že je zároveň ples u Dědičů i u Kmochů. Já byla na maškarním u Kmochů a byla jsem za netopýra, to je maska, kterou si před válkou pořídila tetička Karla, má černé kalhoty a černý živůtek s velkými černými křídly a ty jsou pošité koríálky. Na hlavu je černá kukla, ale tu jsem si nevzala, měla jsem jen škrabošku přes oči a

stejně v tom bylo vedro. Pak byl zase maškarní u Dědičů, půjčila jsem Zdeňce Kinské tu masku toho netopýra a ona si vzala i tu kuklu,.ale vydržela v tom jen do 10 hodin, kuklu sundala , byla pod ní, chudák rudá jako krocan a vlasy jako kdyby zmokla.Na maškarních taťka vždycky prodává papírové čepice a škrabošky, říká, že je to slušnej kšeft.. O půlnoci ke mně přišel, abych s ním šla do lokálu na dršťkovou polévku, máme ji moc rádi, ale nechtěla jsem jít, styděla jsem se , musila jsem a rozhlížela se jestli se na mně nedívá někdo z kluků jak se láduju. U Dědičů byly také Šibřinky od Sokola. Já chodím do Sokola, musím, protože babička Sokol miluje, také do něj jako holka chodila v Praze a také vzpomíná na sokolské slety a těší se až zas teď po válce bude. Do Sokola nechodí už ani Zdeňka Kinská, ani Božka Říhováa, Hanka chodí do Junáka. Do Sokola chodí většinou holky co bydlí poblíž Dědičových, s kterými já nekamarádím, jedině trochu s Růžou Staňkovou. Cvičí nás sestra Hložková a také jsme se my dorostenky před Vánocemi fotoigrafovaly. Na ty Šibřinky jsme nacvičily půlnoční scénu Z pohádky do pohádky, Většina holek tančila sněhové vločky a my co jsme menší jsme tancovaly trpaslíky, a to mě nebavilo, ale Růžena Staňková také tančila trpaslíka. Také se pořádají plesy u Vaňků Na Hradci a v létě se tam pořádají různé taneční zábavy vernku na zahradě, tancuje se na parketu.Tam také hraje Lidové divadlo, Spolek Havlíček hrává divadlo u Kmochů. O těch tanečních zábavách jsme my mladí nejraději , když hraje kapela Venci Krásného od nás ze Žalova, ale on hraje i po celém širokém okolí, kde hraje, je vždycky nabito. Já chodím tancovat jen v Žalově, nebo do Sokolovny v Roztokách. Zdenka Kinská, ta chodí tancovat třeba i do Únětic. Tam se seznámila s bratry Sedláčkovými ze mlýna, s tím mladším teď chodí. Ten starší také chodí tancovat do Žakiova, nemá ruku, přišel o ni právě v tom jejich mlýně. Mirek Bohuslav a Zdeněk Řezníček založili v Žalově AEROKLUB a přemluvili mě, abych se také stala členem. Chodí nás tam asi deset , také Kopecký z Roztok a se mnou chodí Božka Říhová. Mirek pořád vykládá, jak je krásné létat, on létá na kluzáku v Kralupech a už má nalétané céčko.Se Zdeňkem, Řezníčkem nám přednášejí teorii, to prý musí být, než si sednem do letadla.. Nejdřív v něm budeme nacvičovat na zemi balancování a pak teprve nás s instruktorem zapřáhnou do motorového letadla a až budeme mít potřebnou výšku, tak nás z toho lana vyvléknou a my budeme knajpem to letadlo řídit. Mirek mě vzal do těch Kralup a viděla jsem ,jak se tam někteří učí na zemi balancovat a jiné už ve vzduchu Teď nám kluci přednášejí dějiny letectví a teorii o létání, o různých mracích, kumulus, stratokumulus, stratus a také je v tom matematika, třebas vypočítání úhlu letu klouzavého. Kdybych chtěla létat, tak by mi naši musili podepsat revers, protože mi není šestnáct, ale já myslím, že mi to asi nepodepíšou. Kluci vymyslili, abychom uspořádali taneční zábavu. Uspořádali jsme ji u Kmochů . Jarda Junků a já jsme namalovali pro ozdobu na balící papíry všelijaké výjevy, složili jsme se všichni na tombolu, každý do ní něco přinesl a také jsme složili nějaké peníze a potravinové lístky a dali jsme u Petříčka v Roztokách upéci dort jako hlavní cenu. Bohužel, moc lidí na tu zábavu nepřišlo a nám pak bylo toho dortu líto, tak to kluci zašvindlovsali a ten dort jsme vyhráli my, po zábavě jsme jej snědli. 23.4. 1946 Večer na mne čekal na kanále Mirek a šli jsme se projít zs Brsbcovic. Mám dneska narozeniny, ale to si doma a nic nedáváme, jen si přejeme, slavíme hlavně svátky. Mirek mi také blahopřál a podal mi bílou obálku. Byla v ní jeho fotografie s tím letadlem, co v něm létá a také blshopřání k mým narozeninám: Dnes už je ti šestnáct, milá Zdeničko, proto prosím, přijmi skrovné přáíníčko , ať Ti doma ku létání dají svolení, by ti revers podepsali i bez modlení, by jsi brzy áčko nalétání měla, abys byla hodně zdráva, pilná jako včela., to je přání od pilota Miroslava.. .. …… a babička říkala, to že je nejkrásnější věk. Tak dobrou noc! 28.4. 1946 Dnes odpoledne jsme šly s Božkou do Rortok do bijáku, ohlédnu se – a za námi šli husinečtí chlapci, šli jsme pak společně do bia. Po večeři jsem šla se Zdeňkou a Božkou k houpačkám , Zdeňka měla růže, chtěla jsem, aby mi jednu dala a najednou, nějaký chlapec, ani ho neznám ,mi jich dal celou kytici, ale já ji zas z poloviny rozdala.Docela hezký den. 30.4.1946. Dnes jsem byla celý den na obci. Večer se na Řivnáči pálily čarodějnice. Bylo to prima. Dobrou. 9.5.46 Dnes je tomu rok, co jsme opět mohli svobodně vydechnout . Hrozně to utíká. Jely jsme s babičkou a Božkou do Prahy v krojích. Ráno jsme byly na stadionu na vojenské přehlídce,.

Něco nádherného. V poledne jsme se sešly s tetičkou Karlou. Odpoledne bylo všude veselo, tancovalo se na ulicích, hudba hrála, šly jsme s Božkou na Smíchov, tam se všude také na ulicích tancovalo a pak jsme šly tancovat do Národního domu. Na desítku jsme letěly jako divé, ještě jsem v životě takhle neužila 9.5.1946 Dnes nám svobodným děvčatům vystrojili Baráčníci staročeské máje. Bylo to prima Postavili nám před domky májky, ale Zdence Kinské ji někdo ukradl, brečela a kdy jí přišli hrát, ani nevyšla ven tancovat.. Bylo mi jí líto, také nás fotografovali jak tancujeme. Odpoledne jsme byli tančit Na Hradci u Vaňků venku na parketu, Zdeňka tam, také přišla. Bylo to prima. Byl krásný, teplý večer, plno hvězd a měsíc svítil jako rybí oko.Měla jsem kroj. 22.6.1946 Byla jsem s babičkou na popravě K.H.Franka na Pankráci. Šlo tam plno lidí, také nějaký člověk s hlavou celou zafačovanou a jen s pruhledem pro jedno oko. Mne tam nepustili, čekala jsem u drátěného plotu, babička tam šla sama. přišla ke mně nějaká holčička a vzala mě k nim do domu .. Z okna chodby jsme viděli na dvoře šibenici, ale už ho dávali do rakve, kat měl bílé rukavice až k lokti. 25.6.1946, úterý. Dnes bylo zase krásně, ale nic jsem z toho neměla, do večera na obci. Večer pro mě přišla Máňa Novákovic, šly jsme pro Zdeňku a pak na Kozinu. Je tam krásná, vysoká a hebká tráva, sedly jsme si do ní, opřely se o hřbitovní zeď a rozhlížely se . Hluboko pod námi řeka a nad Stříbrňákem zapadalo slunce, bylo takové zvláštní světlo, Stříbrňák jako by byl olemován stříbrem a nebe mělo snad všechny barvy. Zdeňka zapískala „Toread´ore, směeeelý…“ ale v Husinci se nic nepohnulo, loďka byla uvázaná u břehu a byla prázdná. A pak jsme najednou zaslechly hudbu, někdo hrál na nějaký krásný nástroj, znělo to sladce a smutně. Všechny jsme hned věděly, že to hraje Václav a že to bude asi ten hoboj a mně z toho bylo až do breku. Ale holkám taky, protože dobře vím, že jsou do něj zbblé a vůbec všechny holky, které znám za ním blbnou.. Nepřišel Vašek ani Tonda a byl to zrovna takový krásný večer. Domů se nám nechtělo a když jsme se konečně zvedly, svítila už sem tam nějaká hvězda. A po cestě vjela najednou do Máni nějaká bláznivina, poskakovala, nakrucovala se , koulela očima a začala zpívat - Je mi teprv šestnáct let, já bych milovala hned, pojďte , hoši, já to zkusím, krev má horkou, líbat musím..“ Hrají to u houpaček, hnusná písnička , i Máňa mi byla v tu chvíli protivná 26.6.1946. Dnes mě babička poslala ráno k zahradníkovi u nádraží pro hlávkový salát. Nádherné ráno, modro a plno slunce. Zastavila jsem se na skalkách a hleděla do údolí na řeku. Řivnáč a nebe, řeka, krajina měla zase jinou barvu než včera večer a všechno bylo tak nádherně svěží, rosa v trávě a já jsesi řekla, Pane Bože, to jsem ráda, že jsem mladá!. Pak jsem šla na obecňák a celý den jsem měla dobrou náladu, pořád jakoby pod dojmem té ranní krásy. Jinak se nic nepřihodilo.Dobrou noc.! 29.6.1946 – sobota – velký výlet do Vrskmáně. Včera jsme přijely s babičkou do Štěrbohol a dnes jsme vstávaly již před čtvrtou ranní, v pět jsme vyjeli se štěrboholskou KSČ dvěma nákladními auty na cestu do pohraničí, jeli jsme tam plných dvanáct hodin a byly jsme z toho nákladˇáku celé rozlámané: Zajeli jsme si totiž 4O km, ale já byla ráda, aspoň jsem viděla veliký kus Čech. Ještě nikdy jsem tak daleko nebyla. Všude je to nádherné. Ty Hory –Krušnohoří, ta krajina, nemohla jsem se vynadívat. Jeli jsme přes Žatec, kolem Chomutova přes Jirkov do Vrskmáně. Je to malá vesnice, ale všude je tu nádherně. Přijeli jsme až k večeru, trochu jsme se prošli, abychom se protáhli po té cestě, pak jsme šli do hospody…. Začalo se tančit. Byli tam hezcí chlapci, všichni takoví vysocí, chodili pro mně a jeden měl hnědé šaty, ten se mi moc líbil . Je komunista a slyšela jsem ,jak si vyměňoval názory s jedním národním socialistou…. Vyzval mě zas k tanci. Povídali jsme si, byl chytrý a vzdělaný, povídali jsme si o knížkách, ptal se mě, jestli vím, kdo zvítězil u Thermopyl, nevěděla jsem a bylo mi to moc trapné. Chodili pro mne i jiní chlapci i tetička tančila i paní Hrubá.a také babička Až k ránu jsme si všichni zdřímli jen tak s hlavami na stole, nasnídali se a všichni, co jsme přijeli, jsme se pěšky vydali na Červený Hrádek, tam co zaprodal Henlein pohraničí. V tom Hrádku to bylo krásně zařízeno, nábytek, koberce na zemi i po zdech, je to asi půl druhé hodiny od Vrskmáně… / poznámka r. 2013 – v ten čas dojížděl do Žalova veterinář z Prahy MVDr Teodor Hřebík, chodíval na obecní úřed -na MNV- černovlasý tak kolem pětatřiceti, veselý a vzdělaný, toho jsem se zeptala a od něj se dozvěděla, že u Thermopyl zvítězil Leonidas a dokonce mi řekl lv řečtině -a já si poznamenala- nápis na tamní soutězce : O, xein, angelein lakedaimoniois, hoti thede keimetha tois, keinon rhemasi pethomenoi no, možná, že jsem to za ta léta nějak zkomolila – Poutníče, zvěstuj Lakedajmonským, že my tu mrtvi ležíme, jakožto čest a zákony kázaly nám!Když jsem po letech hledala Vrskmáň na mapě, nenalezla jsem ji/

5 července 1946 Včera bylo svatého Prokopa a ten den slaví babička – Berta – svátek, tak jsme to slavili, přijel tatínek . .A dnes máme volno, je svátek Cyrila a Metoděje. Šly jsme se s Božkou koupat do Roztok na Maxu, tam bylo lidí a dětí…Večer jsme pak šly na oslavu Mistra Jana Husa, na Zabijáku se pálila hranice.. 30.7. 1946 Mirek mi poslaL dopis z prázdnin.V poledne, když jsem šla domů z obecňáku na oběd, zastavila mě paní Fořtová a dala mi divadelní knížku. Jmenuje se to „ Naše Zlatá Katy“,mám hrát Cílinku, je to hodně velká úloha a k tomu milovnická, mým partnerem je pan Nerad. Odpoledne jsem si úlohu pročetla a večer šla na Hradec na čtenou zkoušku, ani mě neopravovali, že prý to čtu dobře. Přišla se na nás podívat Růža Staňková, ona tu hrála už několikrát, ale v tomhle kuse nehraje. Už jsem ji dlouho neviděla., změnila se, hodně se maluje, chodí do Prahy na Grafickou školu./Jako Alena Málková, ale ta je starší/ Cestou domů mi povídala, poznala mnoho zajímavých lidí, hlavně umělců, seznámila by mě s jedním básníkem, abych mu ukázala své básničky – to mne odradilo i když bych ráda nějakého básníka poznala. Kdoví ale, jestli je to pravda,ona si Růža vždycky ráda vymýšlela, jako tenkrát, jak se chlubila, že mají kůzlátka a když se to její táta dozvěděl, ta koupil kozu a ona ji musila chodit pást.. Jo, a řekla mi , abych jí neříkala Růžo, ale Rio, že jí teď tak všichni říkají.. Ria- přišlo mi to k smíchu, řekla jsem ať mi tedy ona říká ZDIO a ona řekla, že jí to připadá pitomé.Ona ale fakt krásně kreslí, stokrát líp než já, to musím přiznat. Vzpomínaly jsme, jak jsme spolu chodily zpívat do Roztok k paní Ajbové, R. říkala že má soprán a já mezosoprán ale ona už mě dlouho zpívat neslyšela a já jak jsem sama tak pořád zpívám a pořád si hlas natahuju a teď už zpívám hrozné vejšky, jásej ptáčku a na podzim v ořeší,to už mi vůbec nedělá potíže. Také už R. nechodí do houslí a já také nechodím na klavír, když se paní Pánková odstěhovala do pohraničí. Moje babička také krásně zpívá i když už je jí přes sedmdesát a říká, že už to není ono a když má vztek na dědu tak říká,že já si nevzala toho Frimla, to bych se dneska měla jinak, ale to já nerada slyšim. Ten Friml na babičku bral, když s jeho sestrou, svou nejlepší kamarádkou Zdenkou zpívaly na kůru u Jakuba a on tam hrál na varhany. Děda je také ale moc chytrej, umí krásně malovat, pořád přemejšlí o nějakých vynálezech, pořád něco píše a má obrovskou sbírku vykopávek. A taky byl zavřenej jako omladinář. A kdyby si ho babička nevzala, tak bych třeba nebyla ani na světě a mě se na světě líbí 31.7.1946. Dnes je takový hloupý den. Je krásně, ale celý den na obecňáku. Babička mi zakázala hrát, na milovnickou úlohu, že jsem ještě moc mladá. 1.srpna 1946 – dopis od Mirka, co z toho, kdyby mi tak přišel dopis nrbo pohled od Václava, pořád nemohu uvěřit tomu, že už je konec a navždycky, on teď chodí s Aničkou Švábovou, je to hezká holka to je fakt a taková tichá, je stejně stará jako on. Václav je o pět let starší než já. A nikdy jsme si nezačali tykat a nikdy jsme se nepolíbili - marné volání – Dnes jsem dostala plat. 12. 8. 1946 Dnes tedy zahajuji dovolenou, je krásně, kéž by tak bylo celých čtrnáct dní. Chtěla bych se často chodit koupat. Prala jsem si trochu prádla, protože zítra jedu k tetičce do Štěrbohol… 15.8.46, čtvrtek. Až do včera bylo ošklivo, pršelo, tak jsem jela k tetí až dnes. Ale i dnes je ošklivo a prší. Ve vlaku jsem jela s Erikem co bydlí v roztocké nádražní budově a ještě jeli nějací dva kluci ,které neznám. Erik řekl –závodní rada jednohlasně prohlásila, že máš hezké oči chacha,Erik je vůbec povedený. V Labuti jsem si koupila stuhu do vlasů a myslila jsem že padnu, když jsem platila 4O korun. … škoda, že prší, jsem moc ospalá, dobrou. 16.8.46, Štěrboholy Vstávala jsem až v deset hodin. Tetí už od šesti byla v práci, musila jít do práce , má po strýčkovi malý důchod., pracuje ve Frágnerce v Dolních Měcholupech. Přinesla mi v kastrůlku polovinu oběda, dršťkovou polívku a vepřové s knedlíkem a zelím.Když byla s babičkou ve Stromovce, tak se seznámila s nějakýn Jindřichem Zuranem a dnes od něj dostala dopis. Mně se docela zamlouvá i babičce, ta říká, přece nechceš zůstat sama, jsi.ještě mladá a je krásná, má krásné modré oči takové veselé a také bych chtěla mít tak krásné rty a zuby jako ona. Dnes bylo krásně, tak jsme odpoledne jely do Prahy, svezly nás popeláři, NA Vaclaváku jsme potkaly Růžu Staňkovou – tedy Riu – a šly jasme společně do bíjáku. 17.8.1946 , sobota. Dnes je zase ošklivo, to je mrzuté. Byly jsme celý den doma. Prohlížela jsem si knihu Mánesových obrazů a také Alšův Špalíček a také jsme si s tetí malovaly , pouštěly gramofon a válely jsme se na gauči a Bojar s námi. Moc jsme se nasmály, jak nechtěl ven sám , když prší, aby se vyčůral., Tak si tetí vzala deštník a musila na zahrádku s ním. 18.8.1946 neděle Po obědě jsme se s tetičkou vydaly do Prahy, ve Stromovce jsem se sešli s babičkou a tetí měla rande s tím Jindrou. Babička seděla na zahradě u toho parketu, já šla tančit ,přišel pro mě nějaký chlapec, představil se jako Zdeněk Šambera- nebo Šembera. Prima tančil, prý

tančil v nějaké soutěži a získal II. cenu. Je velký, není moc hezký ale je příjemný. Koupil mi na památku malé srdíčko a zítra s ním mám zase schůzku. Potkala jsem tam také Růžu.Když jsme večer šly s tetí zpátky domů, zastavily jsme se pod okny na Břežance, zase se tam tančilo A jeden z kluků si pro mně přišel ven, tak jsem si s ním zatančila dvakrát a pak už tetí řekla,že jdeme domů. 19.8.1946, pondělí. Šla jsem kolem akcízu, žádný popelář nejel, tak jsem se zase přes hiodinu prošla do Strašnic. Sotva jsem došla k elektrice začalo pršet, deštník jsem neměla. Zdeněk mi dělal kázání,že jsem přišla o něco později. Miniule mi říkal, že se mu nelllíbí, že se maluju a dnes zas povídal, jak to, že jsem se nenamalovala.,pršelo, tak jsm šli do bia na Silnější než smrt, bylo to moc hezké, když jsme vyšli z bijáku, lilo jak z konve, tak mne doprovodil k elektrice. Tetička mi přišla naproti až skoro k elektrice s deštníkem, ale to už přestalo pršet. Moc se mi u ní líbí. 20.8.1946 úterý Dnes jsem, tetičce naproti nešla, kreslila jsem si inkoustem na psacím stole a zvrhla jsem lahvičku, obrovská skvrna na kožené mapě, ničím se nedala vyčistit. Odpoledne jsme šly do Prahy, koupila jsem si u Šoršové tmavomodré šaty s bílými puntíky, mají širokou nabíranou sukni a jsou tenoulinké, moc se mi líbí. 21.8.1946 středa ,Štěrboholy, zase jsem se sešla se Zdeňkem a tetí s tím panem Zuranem .Zdeněk chtěl jít se mnou na lodičky, nechtěla jsem, vzpomněla jsem si na Václava. Zdeněk řekl, já zapomněl, že děti na lodičky nesmí.. Šli jsme zase do bijáku .. Domluvili jsme se až na příští .úterý, protože on jede v sobotu na volejbalový turnaj do Lovosic, je prý sportovec tělem i duší. A za týden v e středu pak prý odjíždí na Moravu do Valašského Meziříčí, kde studuje na průmyslové škole. 27.8.1946 Žalov šla jsem z roztocké pošty, dohonil mě na kole Mirek, chtěl se vybavovat,ale šla jsem domů.. Babička mě nepustila na tu schůzku se Zdeňkem,, ani mi to moc neva. 1.9.46, neděle Žalov byly jsme s babičkou a Božkou ve Stromovce, byly tam Národní dožínky, moc se mi to nelíbilo – ale koho jsem tam uviděla – Zdeňka, měl už být na Moravě, lže! Dobrou noc 4.9.46, Žalov,m středa. Přišel mi pohled od Zdenka – poslední pozdrav před odjezdem na Moravu! Hned jsem jej roztrhala. Kdyby tak věděl, že jsem ho viděla ve Stromovce, asi by nepsal. 8.9.1946, Dnes pořádali Sportovci v Roztokách odpoledne Letní karneval, šly jsme tam se Zdeňkou Kinskou a Božkou, ale naštvaly mě, protože místo na karneval šly pak na fotbal Zdeňka kvůli Slávovi Klustovi a Božce se líbí nějaký fotbalista. Večer jsme ale šly na taneční zábavu ke Kmochům 15. Září 1946 Žalov – dnes přijela tetička a sděllila nám ,že mám místo v kanceláři ve Frágnerce, budu tam mít mnohem větší plat a mohu tam získat větší praxi a pak bych mohla jít třeba do obchodní školy. Rozhodla jsem se , že tam půjdu , bude to ssice těžké loučení s babiřkou a dědou, ale vždyť to není daleko. Hned zítra dám na obecňáku výpověď, to budou koukat! 22.10.1946 Tak jsem dnes naposled s babičkou vařila, odpoledne jsem se rozloučila se Zdeňkou, Hankou a Božkou. Božka a Zdenka brečely a mně nebylo do smíchu. Ale myslím si, že horší to má většinou ten kdo zůstává, ten co odjíždí je také smuný, ale zároveň je zvědavý, co ho čeká. Babička jela do Štěrbohol se mnou a děda nás šel vyprovodit až ke křížku. Byl moc smutný, ale vždyť já tu stejně budu každou chvíli.Vlak jsme jen taktak chytly. Už nepatřím do Žalova..

-o-o-o-o-o-o-o-o-o-

VZPOMÍNKA NA ŽALOV pro maminku 2.5.2008 Zdena Lorencová-Křtěnová

Vlak za zatáčkou mizí z očí na kolejích se slunce točí kaštany v moudrém rozjímání Přivětivé a známé přivítání

Cesta stoupá jak do nebíčka Zavoní tůje a hřbitovní svíčka Přezrálé třešně v podupané trávě U plotu zapomenuté hrábě

S paprskem světla stín pohrává V zahrádkách příbytky schovává Ospalý štěkot kdesi na zápraží Pěšinkou vzhůru od nádraží

Konečně dech se trošku srovná Od návsi vede cesta rovná V údolí jako stuha od nevěsty vine se potok podél cesty

Mravencům pilným v plné polní zacinká marš penízek rolní a blízké řeky tichý zpěv do spánku žene horkou krev

Ve svahu domky uvězněné jsou svědky věků – tiché, němé Borovicemi šumí kopec hrdý o tom že život tady býval tvrdý

Konipáskův skok přes cestu polekal modrou nevěstu čekanku skrytou v ostružinách planých Motýlí vějíř na diviznách plavých

Opojná vůně vzrostlých akátů s útržky starých poutních plakátů Pod hostincem a starou stodolou dvě stavení se stinnou zahradou

Pod nohou skřípne úlomek břidlice přes lýtko šlehne kopřiva mladice Vyprahlá stráň se z dlaní napije slziček smutné Panny Marie

Ze záhonů jak ohně záře lilií zlatých sličné tváře Sehnutá jabloň, starý dětský míč Na sloupku z cihel dosud visí klíč ….

Tam náruč otevřená milá jakoby s námi stále byla Tam velké srdce pořád bije Kde život byl - tam duše žije

-o-o-o-o-o-o-o-