IX. České církevní dějiny – Václav IV. – arcibiskup Jan z Jenštejna – sv. Jan Nepomucký Václav IV: Karlův syn a nástupce Václav IV. /1378-1419/, korunovaný jiţ za otcova ţivota za krále českého a německého, se ujal vlády v 18 letech. O povaze a vládě Václava IV. si můţeme učinit představu, kdyţ jej srovnáme s jeho otcem. Chyběla mu především náboţenská a mravní opravdovost, jíţ vynikal jeho otec a která je matkou velkých činů. Václav se stal hříčkou svých nálad a vášní, které se ještě zhoršily, kdyţ se oddal nemírnému pití. Kaţdým rokem ostřeji vynikal hluboký rozdíl mezi Václavem a jeho otcem, který prošel tvrdou školu v mládí a u něhoţ mělo všechno hluboký mravní a náboţenský základ. Syn, kterému spadla koruna do klína příliš brzy, neuzrál v osobnost. Byl od mládí zahrnut vším, po čem jen mohl zatouţit a rychle se vymkl z mravní kázně, ve které jej drţel jeho váţný otec. Ocitl se po jeho smrti rázem v nespoutané svobodě, oddal se poţitkům, zejména lovu, vínu a ţenám a tím pak rychle mizely jeho síly. Nakonec si vyslouţil název kat a čarodějník, protoţe dal utopit sv. Jana Nepomuckého a zabýval se astrologií a magií, k níţ se přiklonil pod vlivem svého dvořana Konráda z Vechty, kterého prosadil na arcibiskupský stolec. Bystrý, nadaný a společensky příjemný mladý Václav se tedy nakonec změnil v sobeckého, lehkomyslného, prchlivého a násilného poţivačníka. Z toho plynula přirozená nechuť k váţným starostem o stát, říši a církev, které nejraději přenechával svým oblíbencům. Zatímco se císař Karel ve svatém týdnu zavíral mezi svaté ostatky v kapli sv. Kateřiny na Karlštejně, Václav miloval karnevaly a křik na honech. – Otec mu dal dobré literární vzdělání, uváděl jej do tajů vladařského umění a vytvořil radu moudrých a zkušených muţů, kteří mu byli oporou v prvních letech vlády. Tito dobří rádci však zestárli či zemřeli a na jejich místo král dosazoval lidi jim málo podobné. Většinou to byli chudší šlechtici a měšťané. Je však obtíţné pochopit, ţe Václavovi oblíbenci byli lidé bez větších mravních rozpaků, hledající ve své sluţbě obohacení, „aniţ dbali zemského řádu a dobra obce království českého“. Lichotili králi a podporovali jej v jeho náklonnostech, aby mohli vládnout místo něho.Václavova vláda v Čechách byla vládou úředníků – úředníků, jako byl pověstný komoří Zikmund Huler a jiní. Noví rádci nebyli církvi příliš nakloněni a nepřáli jejím výsadám, moci a bohatství. Opětovně docházelo jejich vinou ke sráţkám jurisdikcí, třebaţe se jednalo o jasné případy, vyhrazené církevnímu tribunálu, dosud světskými úřady respektované. Zchudlá šlechta a měšťanstvo se chtivě dívali na církevní statky. Uchvácení církevního majetku se stávalo běţným jevem. Zlověstným znamením pro církev byl také rostoucí „kněţský proletariát“. Přebytek kněţí souvisel s oblibou kněţského stavu pro dobré bydlo. Nyní se mu však uţ nedostávalo umístění. Tato kněţská vrstva, která se ţivila všelijak pohlíţela s nevraţivostí na bohaté preláty a byla spíš nebezpečím neţ ozdobou církve. Tyto jevy byly jistě obvyklé i v jiných zemích. Právní řád tím jistě trpěl, ale víra v autoritu a vědomí nutnosti pořádku byl ještě zárukou nápravy a nutné evoluce. Poměry se však zhoršily velkým církevním rozkolem /1378/, kdyţ byly dvě hlavy církve, navzájem se potírající a kdyţ nastalo rozdvojení v říši a proti Václavovi byl zvolen jiný římský král. Tento úpadek v církvi i v říši měl za následek obecný pokles autority a dlouhé trvání církevních i světských zmatků, které bezprostředně zasahovaly do českých poměrů a byly hlavní příčinou české dezorientace a šíření bludných myšlenek. Je smutné, ţe kdyţ se Václavovi vymkla z rukou evropská politika, ţe se nesoustředil alespoň na vládu v Čechách. Královy spory, které měl se stranou panskou a s arcibiskupem Janem z Jenštejna podryly jeho váţnost i ve vlasti. Spory byly zapříčiněny hlavně královou krátkozrakostí, s jakou příliš podléhal svým rádcům, kteří vykládali „zemský řád“ podle libosti. Páni se postavili za zemský řád a arcibiskup ohlásil boj za svobodu církve.
Výsledkem tohoto zápasu, kterému rozváţný panovník měl zabránit, bylo, ţe poraţeni byli všichni a nejvíce tím utrpěl český stát.
Arcibiskup Jan z Jenštejna: Mládí: Jan se narodil r. 1348 jako potomek starého rodu pánů z Vlašimi, který byl jiţ po několik generací v králových sluţbách. Jan Očko z Vlašimi byl jeho strýcem. Měl šťastné a krásné mládí. Se základy vědy jej seznamovali vynikající učitelé. Velký význam měla pro něj léta strávená u kancléře Jana ze Středy. Tam si osvojil vedle praktických zkušenosti také velké stylistické umění. Kdyţ prošel artistickou fakultou Karlovy univerzity, studoval na univerzitách v Bologni, Padově, Montepellieru a v Paříţi. /Tam poslouchal přednášky krajana Vojtěcha Raňkova z Jeţova / a získal v teologii a v kanonickém právu takový rozhled, ţe francouzský král Karel V., který mu byl přátelsky nakloněn jej několikrát vybídl, aby se ucházelo místo profesora a zůstal na paříţské univerzitě. V Itálii a v Paříţi navázal mnoho uţitečných známostí a nabyl širokého rozhledu po světě. V Paříţi se také stýkal s hudebními mistry a osvojil si od nich značné dovednosti, které později vyuţil jako skladatel nádherných eucharistických a mariánských písní. Jako student vedl ţivot dokonalého rytíře a dvořana. Biskupem v Míšni: Po návratu do vlasti byl jmenován r. 1375 míšeňským biskupem. V Míšni Jan dlouho nezůstal. Kdyţ po třech letech jeho strýc Jan Očko v Janův prospěch rezignoval, byl Jan od papeţe Urbana VI. ustanoven praţským arcibiskupem a uveden jako kancléř a rada krále římského a českého, jak si to přál jiţ zesnulý Karel IV. Asketický způsob ţivota: Jakmile přišel Jan jako arcibiskup do Prahy, uvědomil si váţnost svého poslání a chtěl je vykonávat podle své nejlepší vůle, jak o tom svědčí jeho hluboké meditace, které tehdy napsal. Jeho vnitřní proměně přispěla také těţká nemoc, která jej r. 1380 přivedla na pokraj smrti. To jej přivedlo také do roudnického kláštera, aby tam poprosil o duchovní vedení. Tam na něj mocně zapůsobil výjev z dialogů sv. Řehoře Vel., jak hříšník, překvapený smrtí úpěnlivě prosí o jedinou noc, aby mohl vykonat pokání, ale marně. Arcibiskup se pak vzdaluje světskému ruchu, oddává se hodně modlitbě a kajícím skutkům. V této horlivosti byl utvrzen, kdyţ z Magdeburku přišla zpráva, ţe tam o masopustní zábavě vypukl poţár, pod tanečníky se probořila podlaha a s jinými přišel o ţivot i magdeburský arcibiskup. Kromě tvrdých skutků pokání /posty, bičování, spánek v studených místnostech, dlouhé modlitby/, také štědře rozdával almuţny. Stal se horlivým ctitelem P.Marie. Její obraz v Roudnici /Mistr Třeboňský/ měl pro něj takový význam jako pro Arnošta z Pardubic obraz P. Marie v Kladsku. Měl velikou lásku k eucharistii. Po sv. přijímání často upadal do extáze. Občas míval také prorocké sny a vidění. Za důvěrníky si vyvolil roudnické kanovníky, hlavně převora Petra Klarifikátora, který později napsal jeho ţivotopis. Denně rozjímal biblické texty, rád studoval sv. Augustina a sv. Bernarda. Potlačování rozkolu: Jan okamţitě poznal, ţe příčinou bědného stavu církve je papeţský rozkol, a proto se jako kancléř krále Václava dal s veškerou oddaností své rytířské duše do boje za jeho odstranění. Byl přesvědčen o platnosti volby Urbana VI. /Římský papeţ/. A proto se za něj postavil plnou vahou. Vybízel proti schizmatickému papeţi Klementovi a jeho stoupencům. Svůj odpor proti avignonskému papeţi i podporováním myšlenky, která se tehdy objevila, aby paříţská univerzita byla přenesena do Prahy. Některé stoupence si získal Klement i v Čechách. I proti nim Jan vystupoval a získal si tím mnoho nepřátel. I král Václav se brzy odklonil od jeho politiky a r. 1384 jej zbavil úřadu kancléře. Tento rozchod doprovodil násilnostmi a pleněním arcibiskupských statků, coţ způsobilo v zemi velké pohoršení.
V úsilí o odstranění schizmatu pokračoval Jan i po ztrátě kancléřského úřadu. Od římského papeţe se ovšem mnoho vděčnosti nedočkal. R. 1387 jej dal Urban VI.dokonce do klatby, kdyţ ze svých popleněných statků nedal včas dohromady papeţský desátek. Ve svém traktátu proti schismatu Jan píše, ţe příčinou schizmatu je hřích duchovních pastýřů, kteří pásli sebe místo stáda. Všichni rozváţní lidé schizmatem trpěli a přemýšleli, jak jej odstranit. Také mistr Vojtěch Raňkův napsal o schizmatu traktát a poslal je k dobrozdání Jenštejnovi k posouzení. Ten však nebyl s některými formulacemi spokojen a ţádal Vojtěcha, aby se rovněţ soukromě vyjádřil. Vojtěch však prohlásil, ţe neví o ničem bludném ve svém spise a ţe se chce hájit veřejně. Tu proti němu vystoupil Jenštejn dvěma spisy: V prvním hájí papeţský primát a plnost jeho moci, a ve druhém se pokusil o teologický důkaz Urbanovy legitimity. Je třeba říci, ţe Mistr Vojtěch se vyjadřoval pod vlivem názorů anglického minority Viléma Ockhama i kdyţ nepochyboval o papeţském primátu a legitimitě římského papeţe. Svátek Navštívení P.Marie: Nakonec Jenštejn dospěl k přesvědčení, ţe jen nadpřirozený zásah můţe obnovit jednotu v církvi. A protoţe si v tomto směru nejvíce sliboval od Matky Boţí, zavedl r. 1386 svátek jejího Navštívení. Učinil tak na základě svých vidění a po poradě se svými rádci a teology. Během několika dnů sloţil liturgické oficium a rozeslal je domácím i zahraničním církevním hodnostářům k dobrozdání. Zatímco v zahraničí se setkal tento počin s porozuměním, Vojtěch Raňkův na něj reagoval velmi nevrle. Arcibiskup se však nedal zviklat a na červnové synodě r. 1386 svátek zavedl a zároveň vyslal poselstvo k papeţi s prosbou, aby „pro odstranění rozkolu a svornost národů, pro jednotu svaté matky církve, jako díkůvzdání, že Bůh a svatá panna vytrhli papeže častěji z nebezpečenství a proto, aby králové sloužili Bohu“, svátek rozšířil na celou církev. Papeţ ţádosti vyhověl aţ r. 1389. Svátek se pak slavil 2. července. Po II. Vatikánském koncilu byl svátek přemístěn na 31. května. Správa diecéze: Kdyţ byl Jan zbaven kancléřství, mohl se soustředit na správu arcidiecéze a provincie. Chtěl z české církve učinit opravdovou duchovní moc v ţivotě národa. Proto kladl tak velký důraz na princip autority. Vynaloţil celou svou autoritu, aby čelil zesvětšťovacímu procesu, který pronikal do smýšlení kléru. Neměl však vlohy Arnoštovy, který dovedl jednat s lidmi a vládnout jim. Jeho přímočarost a tvrdost, s jakou chtěl obnovit kanonický ţivot duchovenstva a s jakou chtěl uplatnit své představy v řeholních řádech, nad nimiţ neměl pravomoc, jej strhovala do četných správních a disciplinárních sporů s kapitulou, sufragánními biskupy, s cisterciáckým kláštery a značnou částí kléru. Velkou práci však vykonal na synodách, které konával kaţdý rok. Úroveň synod zvýšil výběrem vynikajících kazatelů z řad univerzitních mistrů. Občas se také sám chopil slova a brojil proti pýše, lakotě, rozmařilosti a jiným zlořádům. Kult mariánský a eucharistický: Jenštejn si byl vědom nedostatečnosti svých sila spoléhal na nadpřirozenou pomoc.Sloţil oficium a básně ke svátku P. Marie Sněţné, obětování Páně, Sedmibolestné P. Marie. Z mariánského kultu nutně vyprýštil kult eucharistický. Eucharistie byla Jenštejnovi „chlebem ţivota“ a proto vyšel vstříc starému příteli Matěji z Janova v jeho snaze prosadit častější přijímání laiků. Zprvu dal souhlas k přijímání jednou měsíčně, ale potom povolil laikům přijímat podle vlastní úvahy v přesvědčení, ţe osobním posvěcením se dojde k reformě církve. Podporoval také horlivě kult Boţího Těla. Konflikt Jana z Jenštejna se světskou mocí: Se stejnou horlivostí, s jakou se snaţil zamezit mravnímu úpadku kléru i laiků, střeţil arcibiskup těţce vydobytou svobodu a práva církve. Na hmotné statky příliš důraz nekladl /zřekl se např.práva odúmrti/, ale tlakem okolností se stalo, ţe musel právě na tomto poli
bránit církev velmi energicky. Nešlo jen o majetek. Stavěl se proti úchvatům církevního majetku také proto, ţe by jejich trpěním šířila neváţnost k církvi i v oblasti, na níţ mu nejvíce záleţelo – v jejím duchovním poslání. Ve svém úsilí se opětovně střetával s Václavovými oblíbenci z královské rady. Ti právem v arcibiskupovi viděli hlavní překáţku své libovůle a proto krále znovu a znovu proti němu podněcovali a králova hněvu vyuţívali k zasahování do věcí duchovních, nedbajíce práva. Docházelo k celé řadě sráţek, provázených pleněním arcibiskupského zboţí. R. 1392 je arcibiskup shrnul v ţalobu a předloţil ji králi a jeho radě, důrazně se domáhaje nápravy. Stěţoval si mezi jiným, ţe královští úředníci nedbají soudního privilegia církve, jímţ jsou duchovní vyňati z pravomoci světských soudů a podléhají soudu církevnímu, ţe církevní soudci jsou často ohroţováni na ţivotě, ţe kněţím se maří uţívání klatby a brání vyhlašovat papeţova nařízení. Církevní úřady jsou obsazovány proti právu královskou radou. Duchovním se zapovídá prodávat církevní statky, královské úřady je však zabírají nebo zastavují, třebaţe jsou vloţeny do zemských desek. Kláštery jsou přetíţeny daněmi a jinými povinnostmi, takţe ţivoří, některé zanikají. Duchovní stav je znevaţován a vede se mu hůře neţli ţidům. Tak si stěţoval arcibiskup a netajil se tím, ţe veškerý ten útlak je dílem králových oblíbenců. Věcí zvláště bolestnou pro Jenštejna bylo, ţe ve svém zápase zůstal aţ na malou hrstku prelátů opuštěn. Členy obou předních kapitul nebyl nikdy chápán ani oblíben, protoţe v povýšení mladého muţe viděli nepotismus Očkův a císařovu slabost pro jeho rod. Mezi kanovníky byla také skupina, usilující o dorozumění s dvorem „dvorští preláti“. Šlo tu jednak o návyk z pohodlnosti udrţet soulad mezi světskou a církevní mocí z doby Karlovy a také působily myšlenky Ockhamovy a Marsillia z Padovy o poměru církve a státu ovlivnily i smýšlení českého kléru. Jenštejn takové názory nesdílel. Zůstal věrný svým povinnostem, a kdyţ křivdy nepřestávaly, uţil církevních trestů proti nejbezohlednějšímu z králových oblíbenců, Zikmundu Hulerovi. To byl muţ povahy násilnické a mravně jistě ne bezúhonný, neboť později byl usvědčen z podvodu a z rozkazu krále byl nakonec sťat. V letech 1392 a 93 dal pro rozličná provinění popravit dvě osoby duchovního stavu. Byl to zřejmý zásah do církevní pravomoci a proto arcibiskupův generální vikář Jan z Pomuka a oficiál Mikuláš Puchník jej obeslali, aby se před arcibiskupovým soudem ze svých činů zodpovídal. Huler s vědomím krále zpupně odpověděl, ţe se dostaví v čele dvou set kopiníků a oba arcibiskupští úředníci na něj vyhlásili klatbu. Aby zasáhli arcibiskupa, zosnovali jeho odpůrci plán odtrhnou značnou část jeho arcidiecéze zřízením nového biskupství v západních Čechách, které by dostal některý z králových oblíbenců z řad kněţí. Toto biskupství mělo dostat majetek bohatého kláštera kladrubského, který by byl zrušen. Čekalo se jen na smrt stařičkého opata Racka, aby uprázdnil místo novému biskupovi. Ale kdyţ opat zemřel, dal Jenštejn provést volbu nového opata a protoţe se v kanonické době neozvaly ţádné námitky, generální vikář volbu potvrdil. Král i jeho rádci tím byli podráţděni na nejvyšší míru a vyvolali kruté pronásledování, jehoţ obětí se stal 20.března 1393 generální vikář Jan. Král se přitom sníţil k úloze kata a Jenštejna nutil pak k ústupkům, jaké by nemohl učinit ţádný biskup dbalý nejzákladnějších povinností svého úřadu. Jenštejn zastavil proces proti Hulerovi projevil i ochotu postoupit moravské statky markraběti Prokopovi, ale kdyţ na něm bylo ţádáno, aby odvolal potvrzení kladrubské volby, a sám vymohl u papeţe splnění tohoto králova přání, ba dokonce aby se vzdal práva obsazovat kostely v Praze a pak i mimo Prahu, vzepřel se a v den sv. Vojtěcha opustil tajně Čechy, aby hledal spravedlnost v Římě. Přišel k papeţskému dvoru s obţalovacím spisem na krále a ţádal, aby proti Václavovi byl zahájen proces. Obtíţné politické poměry však nedovolovaly papeţi, aby vystoupil na obranu arcibiskupa. Kdyţ selhal pokus odstranit Jenštejna úkladem po jeho návratu do vlasti, dal král r. 1395 zabrat arcibiskupské statky a Jenštejnův osud byl zpečetěn. Brutální světská moc zvítězila nad stráţcem spravedlnosti a práva. Arcibiskup se znova vydal do Itálie, ale uţ jen proto, aby sloţil svůj úřad.
Jenštejnova literární činnost a konec ţivota: Po návratu do vlasti vysvětil Jenštejn 2. července 1396 na arcibiskupa svého synovce Olbrama ze Škvorce /1396-1402/ a oddal se zcela asketickému ţivotu. V té době si dal pořídit nádherný iluminovaný sborník svých prací, chovaný dnes ve vatikánské knihovně. Mimo spisy jiţ dříve jmenované zařadilo do něj díla homiletická, liturgická, polemiky s Vojtěchem Raňkův a také práce z posledních let ţivota. R. 1399 se Jenštejn vydal ještě jednou do Říma.Chtěl si vyţádat svolení, aby mohl pokračovat v pastoraci jako misijní biskup. Ale jiţ 17. června 1400 v Římě zemřel, kdyţ jej předtím papeţ vyznamenal hodností latinského patriarchy alexandrijského.
Svatý Jan Nepomucký: Ţivot: O jeho mladých letech nemáme mnoho zpráv. Jeho otec byl rychtářem v městečku Pomuku, dnešním Nepomuku, jeţ náleţelo cisterciáckému klášteru na úpatí Zelené hory. Začíná ve skromném postavení klerika – písaře v kanceláři Jana Očka z Vlašimi. Měl titul císařského notáře a tento úřad zastával 10 let. Následující desetiletí byl farářem u sv. Havla na starém městě. Zanechal tam zástupce a odebral se na několik let na právnická studia do Padovy, odkud si přinesl doktorát z církevního práva. O jeho schopnostech svědčí, ţe na rok 1386 byl zvolen rektorem záalpských studentů. Po návratu do vlasti byl kanovníkem vyšehradským a arcijáhnem ţateckým, potom jej Jan z Jenštejna ustanovil svým generálním vikářem. Byl to velký projev důvěry. Jan se ukázal této důvěry hodným a v plnění svých povinností přinesl oběť ţivota. Příčina umučení: Mučednická smrt ve sluţbách církve je jistě dostatečný titul Janovy svatosti. Zboţné podání však udává ještě jeden důvod Janova mučednictví: Král Václav trýznil Jana z Pomuku proto, ţe mu nechtěl vyzradit, z čeho se mu zpovídala královna Ţofie. Tato tradice je sice zaznamenána ponejprv r. 1433 profesorem vídeňské univerzity, členem poselstva basilejského koncilu, které navštívilo Prahu, ale to neznamená, ţe by neměla mít opodstatnění. Je snadno pochopitelné, ţe se o této věci nesmělo mluvit a tím méně psát za ţivota krále Václava /+1419/ a ţe nebyla vhodná doba za husitských válek. Pro tuto moţnost hovoří i skutečnost, ţe král vyjednával s avignonským vzdoropapeţem Klementem, který chtěl králi nabídnou za manţelku dceru svého přívrţence, aragonského krále, poněvadţ do Avignonu přišla zpráva, ţe by snad král svou dosavadní manţelku propustil. Král se pak musel snaţit o prohlášení neplatnosti svého dosavadního manţelství. Tomu ovšem musel předcházet proces, při kterém by byla vyslechnuta i královna. K tomu by bylo třeba odborníka z církevního práva. Takovým Jan byl. Bývalo tehdy zvykem, ţe zvláště vdané ţeny se radily o svých manţelských problémech při zpovědi, aby měly jistotu, ţe tajemství nebude vyzrazeno. Je proto moţné, ţe podobně jednala i královna a král Jana proto osobně trýznil. Poměry na Moravě: Po smrti biskupa Petra, chtěla moravská markrabata prosadit na biskupský stolec svého bratra Soběslava, dosavadního biskupa litomyšlského. Papeţ Urban VI. však jmenoval biskupem Mikuláše z Riesenburku a Soběslava povolal za patriarchu do Akvileje. Moravská šlechta v čele s markrabětem Prokopem potom začala plenit a rozkrádat biskupské statky. Biskup se ocitl ve velké hmotné tísni. Za jeho nástupce Jana Mráze se situace ještě zhoršila. Rozkrádání církevního majetku nabylo takového rozsahu, ţe biskupovi nezbylo, neţ se dovolat ochrany papeţe Bonifáce IX. který Prokopa a jeho pomocníky exkomunikoval. Posledním biskupem z doby předhusitské byl cizozemec Konrád z Vechty /1408-1412/, dvořan Václava IV., který postrádal všechny předpoklady pro zastávání svého úřadu. Neutěšené poměry se odrazily i v kázni kléru a náboţenského ţivota vůbec. Nejvýznačnějším reformním činem byla vizitace praţského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Jan Mráz svolal r.
1400 synodu do Kroměříţe. O rozbouřených poměrech svědčí synodální statut, vyhlašující interdikt na místa, kde by zajali kněze, nebo vybili kostel. Jiná ustanovení směřují k pozvednutí kázně kléru a obnovují svěcení svátku sv. Cyrila a Metoděje 9. března. Reformní úsilí v Čechách: Zasahování papeţské stolice do obsazování církevních beneficií vyvrcholilo za papeţe Bonifáce IX. /1389-1404/. Václavovy země byly zaplavovány papeţskými bulami, jimiţ papeţ udílel nebo vyhrazoval církevní obročí, zasahoval do sporů o obročí. Není divu, ţe z toho vznikaly stále nové spory o beneficia. V nastalých zmatcích se nedbalo se dřívějších zákazů kumulace beneficií. Vedle toho se ještě rozmohlo vybírání papeţského desátku z duchovenských důchodů, které bylo časté jiţ za vlády Karla IV. Je pochopitelné, ţe za takových poměrů se v církevním ţivotě vzmáhaly zlořády . Znovu se ozývala i hereze. Vedle valdenských také sekta bratří a sester svobodného ducha. Vzmáhal se však i odpor proti všem úpadkovým jevům, jeţ byl posilován reformním hnutím, které za vlády Karlovy podnítil Waldhauser a hlavně Jan Milíč z Kroměříţe. Vojtěch Raňkův z Jeţova /+1388/: Byl slavným mistrem, který s pýchou ukazoval na své studie a učitelskou činnost v Paříţi i Oxfordu. Ani jeho sebevědomí a jistá nedůslednost v praxi, kdyţ se po letech těkavého ţivota stal skutečně movitým kanovníkem praţským, mu nezabránily, aby se nehlásil k Milíčovi jako ke svému příteli a nevyslovil se v učeném traktátu pro časté svaté přijímání, doporučované Milíčem. Jeho závěť, kterou zřizoval stipendium pro dva české studenty v Paříţi a Oxfordu, usnadnila styk s oběma středisky středověké učenosti, z nichţ zvláště anglické mělo velký vliv na budoucí vývoj českého náboţenského hnutí . Matěj z Janova: Také druhý „paříţský mistr“, Matěj z Janova byl Milíčovým ţákem, i kdyţ teprve neúspěch při snaţení o nějakou tučnější prebendu v něm probudil ducha mistrova. Ve svém velké spise „De regulis Veteris et Novi Testamenti“ukazuje, jak církev,odchylující se od svého základu bible a od prvotního křesťanství se stávala „tělesnou“ a s patosem líčí, jak její „vynálezky“ /přemíra uctívání ostatků, svatých a obrazů/ překryly původní víru a pravdu. Hlásá, ţe všechny zlořády budou z církve vymýceny, vrátí-li se církev k Písmu sv. jako míře všech věcí a ţivot křesťanů bude obrozen častým, ba denním přijímáním svátosti oltářní. Tyto jeho názory narazily na nesouhlas církevních úřadů. /Vyzýval ke spálení obrazů, popíral účinek přímluvy svatých/. Výstřelky odvolal, ale svých názorů se nevzdal. Rozdíl jeho nazírání od Milíčova se projevuje mj. také v tom, ţe nehledá Antikrista v císařství, ale v souvěké církevní praxi. Na jeho myšlení měly patrně vliv i myšlenky středověkého sektářství, především sekty bratří a sester svobodného ducha. V kaţdém případě je velký rozdíl mezi Milíčovým svatým zápalem a reformátorstvím Matějovým. Zemřel jako farář ve Veliké vsi u Mašťova r. 1393. Tomáš Štítný ze Štítného: Posilou laického náboţenského zájmu byly spisy Tomáše ze Štítného. Byl odchovancem praţské univerzity a hojně navštěvoval Milíčova kázání. Později ţil na své tvrzi ve Štítném u Ţirovnice a vedle péče o rodinu se oddával spisování. Svými překlady seznamoval české čtenáře se spisy sv. Augustina, Bernarda, Bonaventury, Tomáše Akvinského a jiných. Kromě toho psal i vlastní díla např. „Řeči besední“ pro své vlastní děti, plné hluboké, opravdu křesťanské ţivotní filozofie. Středem duchovního ţivota je pro něj eucharistie. Pro pouti a procesí má málo porozumění, podobně jako Tomáš Kempenský, na nějţ neustále upomíná. Jeho spisy jsou jakýmisi pokyny pro laiky k následování Krista. Ideál opravdu křesťanského hospodáře je téma, ke kterému se Tomáš stále vrací.Ve všech svých spisech projevuje svou oddanost církvi. Jejímu rozhodnutí a posudku praţské univerzity se vţdy předem podrobuje. To platí i o otázce remanence /blud, který tvrdí, ţe po proměnění zůstává dále i podstata chleba a vína, nejen způsoby, tedy
podstata není nahrazena podstatou Těla a Krve Páně/. Doţil se bez jakýchkoli neshod s církevními úřady vysokého věku a zemřel asi r. 1401. Jihočeský okruh: Štítný patřil k jihočeskému okruhu intelektuálnímu a reformnímu, jehoţ prostředí vytvořil augustiniánský klášter v Třeboni i klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově. Vedle Štítného do okruhu náleţeli dva představitelé jihočeského magnátského rodu – Petr II. z Roţmberka, probošt kapituly Všech svatých, mecenáš církevních ústavů a mystický spisovatel a Jindřich z Roţmberka, vzdělaný a umění milovný muţ. Patří zde také Vojtěch Raňkův, který pomáhal Štítnému se sepisováním kniha byl poradcem třeboňských kanovníků v teologických otázkách a také arcibiskup Jan z Jenštejna. Tento jihočeský reformní okruh, do kterého patřily tak vynikající osobnosti byl ovšem aristokratický a bezpečně katolický a vyzařovala z něj „nová zboţnost“ vůní prvních květů obnoveného studia spisů svatých Otců , především sv. Augustina. O provedení reforem v církvi usilovalo ještě mnoho jiných muţů z řad diecézního a řeholního kléru . Menší význam pro širší vrstvy měla kritika pochybných praktik papeţské kurie a vad v církevní správě, kterou prováděli univerzitní mistři, protoţe kritika dolehla jen k malému okruhu vzdělanců. Literatura a umění: Probouzející se nová zboţnost se projevuje i v literatuře. Zajímavá jsou díla Smila z Pardubic, kde dává rady mladému křesťanskému králi, otec dává rady svému synu. Nejvýznamnějším dílem německé literatury je „Ackermann von Bohmen“ notáře Jana ze Ţatce. Je to váţný dialog mezi smrtí a rolníkem, jemuţ s dítětem zemřela ţena. Jeho českou obdobou je česká „Hádka ţalobníka s neštěstím“.Autor se také snaţí postihnout lidský úděl pod úhlem věčnosti. Místo legend díky zájmu o bibli přišly do obliby povídky a romány s biblickými náměty. Církevní zpěv: byla mu věnována velká péče. Oficiálním liturgickým zpěvem byl latinský chorál. Lidové zpěvy nebyly trpěny v kostele, kromě čtyř: „Hospodine pomiluj ny“, „Svatý Václave“, „Buoh všemohúci“ a novější „Jezu Kriste štědrý kněţe“. Mezi skladatele latinských písní patřil i Jan z Jenštejna. Současně se šířily i vánoční , pašijové a velikonoční hry a hry o P.Marii. Výtvarné umění: Ve 14. stol. se vyrovnala česká umělecká tvorba evropskému průměru zásluhou Karla IV. dosáhla úrovně světové, ano ujala se na krátký čas vedení v celé Evropě Vedle velkých staveb v Praze vznikaly četné významné gotické stavby i na venkově, např. katedrála sv. Václava v Olomouci, kostely v Milevsku, sv. Jakuba v Brně, sv. Ducha v Hradci Kr. S rozvojem architektury zaujalo významné místo i monumentální sochařství, podporováno zprvu vlivy francouzskými, pak švábskými. Sochy uţ nejsou závislé na architektuře. Mírné esovité prohnutí těla je vyvaţováno bohatou draperií. Nejde však o přesné napodobování skutečnosti. /To aţ v renesanci/. Jako básník té doby, viděli sochař a malíř člověka celého – tedy zejména jeho hodnoty duchovní, a z tělesných obrysů zejména ty, které vyzařovaly jeho ducha. Ostatní dovedl zanedbat. Sochařům jde o oduševnělou krásu obličeje a rukou. Tak vznikla v Jiţních Čechách řada tzv. „krásných Madon“. Zároveň pracovala i jiná škola, která dávala hmotě plnou tíţi a propracovávala podobu celého člověka. Tento směr k nám uvedl Petr Parléř /Socha sv. Václava v jeho kapli, realistické podoby Přemyslovců, církevních hodnostářů v katedrále sv. Víta/. Českému duchu však byl blízký první způsob, jak svědčí gotické sochy roztroušené po venkově. V míře daleko větší převýšilo středoevropskou tvorbu české malířství. Velmi vysoké úrovně dosáhlo kniţní malířství nejskvělejším dílem z doby Václav IV. je šestidílná bible Václava IV. S největším úspěchem však rozvinula lucemburská gotika malbu na dřevěných deskách. První velký malíř té doby byl mistr vyšebrodský, který namaloval cyklus devíti obrazů ze
ţivota P. Jeţíše pod silným vlivem italského cítění. Po polovině století dvorští umělci Tomáš z Modeny a mistr Teodorik malovali deskové a nástěnné obrazy na Karlštejně. Zvláště Teodorik se vyznačuje ţivým realistickým cítěním. Všechny umělce však předčil mistr třeboňský, pracující uţ za Václava IV. Jeho význam byli schopni ocenit jiţ jeho současníci. O tom svědčí, ţe jeho vliv prostřednictvím jeho ţáků se rozšířil daleko po střední Evropě.
