Život svaté Dympny
život svaté dympny panny a mučednice1 z ribadineiry přeložil a slovem svým doprovodil jakub deml kněz nákladem vlastním vydáno l. p. 1912
Kniha tato vydána ve 300 ex. na ručním papíře s třemi barevnými přílohami a kresbou obálky od J. Konůpka. Vytiskla Grafia v Praze, Myslíkova ul. 15. Štočky obrázků ze závodu Husník a Häusler, Praha – Žižkov. Štoček na obálce ze závodu J. Šimáně v Praze
Matyldě Demlové
Sestřičko, 26. dubna budou tomu dva roky, co jsi zemřela. Měl jsem v úmyslu, že Ti dám náhrobek, a nikdy jsem nebyl v pochybnosti o tom, jaký by měl býti, a v duchu sám jsem ho nesčetněkrát pracoval… Poněvadž Tvůj hrob jest u zdi, jako hrob naší Matky, bude to možno, a také mám teď kdy… Půjdu do našeho společného rodiště, vyhledám kámen, dobrý, žulový, a začnu zpracovávat jeho tvář: zrnko po zrnku budu vybírati šetrně, až vznikne prohlubenina, kterou vyhladím a upravím tak, aby mohla představovat oblohu, na kterou nejjemnějším dlátkem vyryju hvězdu, která bude míti podobu prstenu, ale dvěma průměry pod pravým úhlem překříženého, tak totiž, aby nevynikal ani kruh, ani kříž, nýbrž aby to tvořilo jeden celek, jeden obraz. A až na pozadí (nevím ještě, jakými látkami, myslím však, že se to musí státi ohněm) vypálím azur nejrannějšího jarního jitra (kdy kvetou hyacinty) a do brázdiček linií zasadím nejryzejšího zlata, tomu, kdo se na tuto hvězdu podívá, bude zjevno, že prsten krouží křížem a kříž prstenem. To bude tajemství mé a Tvojí Eucharistie. Čerstvý trávník v záhlaví Tvého hrobu bude doplňkem tohoto obrazu a bude zastupovati Zemi. Prozatím, prosím Tě, Matyldo, buď protektorkou této mojí knihy. Ty víš mnohem lépe než já, kde jest dobrá a kde nikoli. Slavím však Tvoje Jmeniny i podávám Ti darem, co mám dnes nejlepšího, nikdy nezapomena, že umírajíc 145
v dáli, tak láskyplně ses2 přišla se mnou rozloučit. Vypověz, prosím Tě, moje vzkazy knězi Josefu Š., knězi Josefu P., mojí a Tvojí Matce, Boženě Němcové a Juliu Zeyerovi. Tvůj vděčný bratr JAKUB DEML V den Svaté Matyldy L. P. 1912.
146
Život Svaté Dympny3
O této svaté panně a mučednici zmiňuje se Římské martyriologium slovy těmito: v Zemi brabantské Svaté Dympny panny a mučednice, dcery Krále hibernského, která pro víru Kristovu a pro obranu svého panenství na rozkaz byla sťata. Tak praví Martyriologium, v tom od dějepiscův se lišíc, že se zdá, jako by říkalo, že od někoho jiného nežli od otce sťata byla. Její Život napsal Petr Kameracenský a Surius ve svazku III. jej uvádí. Více o ní má Molanus v Sez. SS. Belg. a v přídatcích k Usuardovi. Žila slavně kolem r. 600 po Kristu.
147
Aby věděli smrtelníci, jakou moc má slepá vášeň a jak strašná jest zatemnělost, jež jako hustá mlha obklopuje nešťastné modloslužebníky, a jakou sílu má milost Kristova, kterou uděluje i útlým pannám, takže z lásky k tomuto Jedinému ochotny jsou i život ztratiti a proliti svou krev: napíšu svaté Dympny Panny a Mučednice život, jak následuje. Jistý Král staré Hibernie, nadmíru mocný, měl manželku, podivuhodnou krásou a ostatními, též přednostmi ducha slynoucí, toliko jemu oddanou, s níž zplodil jedinou dceru, sličností těla Matce zcela podobnou, jménem Dympnu, které se dostalo pečlivé a přísné výchovy. Jakmile dospěla, stala se křesťankou, a pohrdnuvši nádherou světskou, tanci a podobnými marnostmi, zasvětila květ svého panenského těla Synu Panny. Po smrti Královny, když toužil po sňatku druhém, upřel Král zraky na vlastní svou dceru, maje za to, že žádná z žen sličností těla nad ni nevyniká. A proto, puzen slepou vášní, jal se mysl dceřinu vábiti lichocením a sliboval jí všechno, co měl, jestliže by přivolila ke sňatku s ním. Dympna, nad Ulyksa v tom obezřetnější jsouc, šepotům hada jedovatého zavřela čistý svůj sluch a odpověděla, že na žádný způsob nepřivolí k věci tak ohavné a kleté. Když pak stále víc a více naléhal a ona vždy více a více mu odporovala, Král vzplanul konečně hněvem a pravil, ať chce nebo nechce, manželkou jeho že bude. Tu modlitbou nejvroucnější na Boha se obrá148
tivši, odpověděla, když tomu tak chce, aby jí dopřál aspoň čtyřicet dní času, by si v té době připravila šaty svatební a všechno ostatní, čeho k takové slavnosti jest potřeba. Domnívaje se, že předsevzetí svoje změnila, rád jí otec všechno povolil. Žil toho času v Staré Hibernii kněz, jménem Gerebern, muž svatý, jenž byl zpovědníkem nebožky Královny a Dympnu křtil. Toho Dympna o radu se tázala, co by se mělo učiniti ve věci tak hrozné a tak nebezpečné. Kněz jí poradil, aby prchnouc od otce a opustíc vlast, vzala ho na útěk s sebou, že jí bude průvodcem. Takto jsouc provázena jím a ještě jistým svého otce služebníkem a jeho ženou, vstoupila na lodici, vyplula tajně z přístavu, přistála řízením Božím u Antverp a odtud po stezkách nejtajnějších zamířila spěšně do sousední vsi, aby snad nebyla poznána. Nedaleko té dědinky vybrali si místo od trní vyčištěné ke stavbě chaloupky, ve které by žili zcela neznámi, ba v níž by bezpečně se skrývali. Mezitím Král dychtivě vyčkával den svatby se svou dcerou, a jakmile se dověděl, že odešla, vínem zvrhlé choutky všecek zpit, ba zuřivostí rozdrážděn, propukl v neslýchaný jekot a strašlivé řvaní, jsa pevně rozhodnut stopovati ji po celém světě a pátrati po ní po všech koutech. Celé království prohledal, Dympny nikde. Valným tedy se obtočiv služebnictvem, moře přeplul, řízením Božím u Antverp přistál a v městě tom několik dní meškaje na všechny strany rozeslal sluhy slídit po dceři. Někteří z nich zamířili k řečené dědince a tam, když v hospodě řád svůj platili a jistou minci své vlasti na stůl sázeli, pravil hospodský: M á m j e š t ě jinou minci, této úplně podobnou, jenže n e z n á m j e j í c e n y. I ptali se ho služebníci královští, od koho by takové peníze měl? Krčmář, nevěda, proč se ho na to ptají, povídá: „Z Hibernie sem přišla přesličná panna, bydlí odtud nedaleko, té dodávám věci k živobytí potřebné a takovými penězi mi platí.“ Oni ihned, nikoli naplano, tušíce, že ta dívka jest královskou dcerou, po níž na tolika 149
cestách, na souši i na moři se sháněli, vydali se na místo označené a spatřivše dívku, poznali ji. A tak jásajíce radostí, pádili ke Králi a jemu zvěstovali, že poklad tak pracně hledaný konečně jest nalezen. Král, nejinak než jako by ho vzkřísili z mrtvých, rázem vydal se na cestu a k nalezené Svaté Panně přelichotivě promlouvaje, prosil, aby ke sňatku s ním přivolila a jeho touhu ukojila. Na ta slova Gerebernus kněz prudce do Krále se pustil, ale přece mírněji, než toho taková bezbožnost a šaškovina zasluhovaly. Krále popadl vztek a rozzuřený se svou družinou od Panny vyšel, Gereberna odvlekl s sebou a rozsekal ho na kusy; potom tím úlisněji na Pannu dorážel, naléhal a všemožně ji nutkal a vybízel, posléze i smrtí vyhrožoval, jestli okamžitě žádosti jeho nevyhoví. Ale když viděl, že všechny tyto prosby a hrozby ani jí nehnuly (a nemaje mezi svými sluhy žádného, jenž by chtěl své ruce potřísniti krví této bezúhonné Panny a býti katem této strašné ukrutnosti), svýma vlastníma rukama otec bohaprázdný svatou přezbožné dcery hlavu sťal, a když na ní, jako na dceři nezdárné, otcovské vůli odbojné, křesťance a nepřítelkyni jeho bohů, trest pomsty vykonal a svou pomstychtivost její krví ukojil, vesele vrátil se domů a svatá Mučedníků těla zůstavil pod širým nebem v tratolištích krve, vydav je napospas ptákům a dravcům. Bůh však uchránil je zvěří netknutá, ač byla zůstala pod širým nebem několik dní. Ba jistí lidé z blízkého okolí odklidili svaté ony zástavy a odklidivše pochovali v blízké sluji, kdež den co den mnoha úžasnými zázraky Bůh své Mučedníky oslavoval. Pohnuti těmito divy, vůkolní kněžstvo a lid se ustanovili svatá těla vynajít a veřejné poctě vystavit. A když vyházeli hlínu nad hrobem, vykopali dva mramorové sarkofágy, bílé jako sníh (neboť v oné zemi vyskytují se jen tmavé odrůdy kamene), a aby zřejmo bylo, že sarkofágy tyto nejsou prací člověka, nýbrž dílem mistra nebeského: stkvěly se přepodivuhodným uměním, takže na nich nebylo nižádné spáry, ale každý sarkofág byl z jednolitého kamene, a bylo viděti, že obsahují těla Svatých, Panny a Kněze. 150
