Život loupežníka a loupežnická legenda Adam Votruba

Václav Babinský / Život loupežníka a loupežnická legenda Adam Votruba

Václav Babinský život loupežník a a loupežnick á legenda

Adam Votruba

Nakladatelství Libri / Praha 2009

Obrázek Václava Babinského na obálce je ze sbírek Muzea města Brna. Za poskytnutí snímků z Valdic patří dík Bc. Josefu Witschelovi a za povolení fotografovat v areálu kláštera v Řepích sestře Konsolátě z řádu milosrdných sester sv. Karla Boromejského.

© Adam Votruba, 2009 Illustrations © archiv autora, 2009 Cover photo © Muzeum města Brna, 2009 © Libri, 2009 ISBN 978-80-7277-392-3

Obsah Úvod / 9 Zrození loupežníka / 11 Doba, v níž Babinský žil / 13 Léta učednická / 20 Loupež u starého mlynáře / 25 Loupež v Lysé nad Labem / 33 Tajemná vražda v Kokořínském údolí / 40 Oloupení převozníka / 48 Vražda rychtáře v Maníkovicích / 52 Zatčení v Kuřivodech / 56 Síť se zatahuje / 59 Vražda pláteníka / 62 Začít nový život / 70 Soudní proces / 72 Rozsudek nad zločincem / 83 Na Špilberku a v Kartouzích / 86 Loupežník zahradníkem / 93 Poslední rozloučení / 99 Loupežnictví v době Babinského / 100 Jak se rodí legenda / 106 Vyšetřování po 180 letech aneb závěrem / 119 Babinského život v datech / 123 Babinský v písních a pověstech / 125 Poznámky k přílohám / 154 Literatura a prameny / 156

Úvod Václav Babinský je patrně nejslavnějším českým loupežníkem. Kdysi se o něm říkalo, že bohatým bral a chudým dával. Jak to však bylo s Babinským doopravdy? V této knížce se dozvíte o jeho skutečných životních osudech a činech. Dozvíte se také, jak se z Babinského stala posléze legendární postava, i to, že sám část své slávy ještě zažil. Jediný historicky věrný životopis Babinského v knižní podobě byl vydán roku 1922. Napsal ho novinář Karel Novotný. S touto knihou mám spojenu jednu příhodu. Poprvé jsem si ji půjčoval v Národní knihovně někdy roku 1998 jako student Filozofické fakulty. Objednací lístek se mi však vrátil s nečitelnou poznámkou a kniha nikde. Zašel jsem s lístkem na informace a bylo mi řečeno, že tato kniha je v trezoru. To mi přišlo podivné. Přece na této knize není nic politicky závadného a navíc už máme devět let po revoluci. Zeptal jsem se tedy nechápavě: „V trezoru?“ Knihovnice mi to vysvětlila: „Víte, tahle kniha se hodně kradla, takže ji musíme zamykat i před našimi zaměstnanci.“ Nevím, jestli má Babinský tajemnou moc svádět ke zločinu i po své smrti. Ale možná byste si na tuhle knížku měli dávat pozor.

9

Zrození loupežníka Václav Babinský se narodil 20. srpna 1796 na předměstí Litoměřic v čp. 52. Byl prvorozeným synem Václava Babinského a Kateřiny Babinské, rozené Herrmannové. Syna rodila bába Magdalena Jánská z čp. 207. Křtil ho litoměřický děkan František Xaver Strahl. Mezi jeho kmotry najdeme dvě osoby šlechtického rodu a jednoho místního obchodníka: Byli to Antonín Biener rytíř z Bienenbergu, Marie Anna Swietrocká šlechtična z Czernczicz a litoměřický obchodník Václav Maader. Babinského otec pocházel z Brné nad Labem a do Litoměřic se přestěhoval teprve později. Pracoval jako nádeník a zdá se pravděpodobné, že sloužil u rytíře Bienera jako zahradník a jeho žena tu pomáhala v šlechtické domácnosti. To by vysvětlovalo zvláštní čest, které se dostalo Babinskému při narození, že totiž jeho kmotry byly dvě osoby urozeného původu. Otcovým přáním bylo osamostatnit se a získat vlastní bydlení. Skutečně se mu podařilo zakoupit roku 1800 vlastní domek v nedalekých Pokraticích. V té době už měl dva syny, Václava a Antonína, a krátce po přestěhování se mu narodil třetí syn Vincenc. Všichni tři bratři se shodou okolností narodili ve stejném měsíci – v srpnu. Podle domovské obce Pokratic, kde v dětství žil, býval Václav Babinský později svými kumpány nazýván Pokratický Venca. O  jeho dětství toho ovšem mnoho nevíme. Od šesti do dvanácti let měl absolvovat povinnou školní docházku. Víme, že zejména v nejchudších vrstvách se nařízení o povinné školní docházce vždy nedodržovalo, neboť děti byly nuceny pomáhat svým rodičům doma či v hospodářství. Václav však nejspíš tuto docházku nebo její podstatnou část absolvoval, neboť uměl dobře číst a měl vypsaný rukopis. V pozdějších dobách svého života měl sotva příležitost si tyto dovednosti lépe osvojit. Jakým jazykem se mluvilo u Babinských doma, nevíme. Jeho otec byl patrně Čech a matka Němka. Později mluvil Václav stejně dobře česky jako německy. V kraji, kde rodina žila, se mluvilo především německy a k české konverzaci zde Babinský mnoho příležitostí neměl. Nebudeme tedy asi daleko od pravdy, budeme-li předpokládat, že otec mluvil doma česky a že si tak Václav osvojil v dětství oba zemské jazyky. V době Babinského dětství prošly českou zemí nuzné a hladové roky. Rozhodující podíl na tom měly války s napoleonskou Francií. V roce 1805 (tehdy bylo Václavovi devět let) přišla velká drahota a hlad, který barvitě popisují tehdejší čeští kronikáři: „Jak živ jsem neviděl, ach, takové časy, aby 11

takový hlad byl ve vlasti naší, by lidé trávu jedli, také otruby, šťovík, jako hovada, a hladem mřeli.“ Jak se v té době protloukala Babinského rodina, bohužel opět nevíme. Snad ale nebyla postižena nejhůře, vzhledem k tomu, že žila v jednom z nejúrodnějších českých krajů a otec pracoval jako zemědělský dělník. Přesto však lze očekávat, že to byly pro Václavovy rodiče krušné roky, neboť patřili k těm nejchudším. Otec Babinského pracoval zřejmě jako nádeník v zelinářských a ovocnářských zahradách v okolí Litoměřic. Syn se bezpochyby vydal na tutéž dráhu a nejpozději po absolvování školní docházky pracoval s otcem rovněž jako nádeník. Tak mu uplynul jeho život mezi dvanáctým a dvacátým rokem života. Roku 1816, když bylo Václavovi dvacet let, musel nastoupit vojenskou službu. Stal se vojínem pěšího Wellingtonova pluku v Praze. Vojenský dril mu však nesvědčil, a tak se snažil najít způsob, jak se mu vyhnout. Nakonec se rozhodl předstírat šílenství. Když pak v předstíraných záchvatech začal ohrožovat své spoluvojíny, byl dán na psychiatrické oddělení v garnizonní nemocnici. Zde pobyl delší dobu a až roku 1824 ho propustili z léčebny jako vojenského invalidu. Celkem osm let života tedy strávil na vojně a ve vojenské léčebně pro duševně choré. Když odtud roku 1824 vyšel, bylo mu dvacet osm let. Jaká se před ním rýsovala budoucnost? Jako vojenský vysloužilec byl umístěn v invalidovně v Karlíně, odkud však zanedlouho uprchl. Zamířil ke svému domovu – k Pokraticům. Po tolika letech mimo domov se však nedokázal vrátit k dřívější obživě zemědělského nádeníka a usadit se. Chtěl si užívat konečně nabyté volnosti. Začal se přátelit s tuláky a potloukat se v krajině kolem Litoměřic.

12

Doba, v níž Babinský žil Než budeme mluvit o životě Václava Babinského, přibližme si nejprve dobu, v níž žil. Pokud budete chtít tuto kapitolu přeskočit, nelze nic namítat, ale pokud u ní zůstanete, můžete si udělat posléze obraz jeho života poněkud plastičtější. Větší část Babinského dětství sužovaly Evropu napoleonské války a  s  nimi spojená drahota a  nouze. Teprve roku 1815 byla tato kapitola uzavřena Vídeňským kongresem. Tehdy bylo Babinskému devatenáct let. Kdyby se narodil jen o tři-čtyři roky dříve, musel by se patrně účastnit válečných operací. Po Vídeňském kongresu ovšem nastalo pro Evropu dlouhé období míru, které jen sem tam narušilo nějaké povstání v cizích zemích. Naše země však zůstaly poklidné. Zkušenost z napoleonských válek a z předcházející francouzské revoluce byla pro velkou část politických elit natolik nepříjemná, že se snažily dalším možným revolucím předejít. V mezinárodní politice zavládlo přesvědčení, že panovníci mají mezi sebou zachovávat mír, řešit spory vzájemným jednáním a navzájem si pomáhat – zejména proti těm nebezpečným revolucím. O ustanovení nové mezinárodní rovnováhy se zasloužil velice významně rakouský kancléř kníže Metternich. Rakousku tehdy vládl císař František I. – člověk suchopárný a pedantský, obávající se všech novot. Francouzskou revoluci považoval za důsledek mravní zkázy francouzského národa. Jeho předchůdci Josef II. a Leopold II. byli přesvědčeni, že revoluce je důsledkem nefungujícího systému. Domnívali se, že pokud Rakousko uskuteční pokojnou cestou reformy ku prospěchu svých občanů, bude revoluce zbytečná. František však naopak dospěl k názoru, že reformy jsou předstupněm revoluce, a jejich další provádění zastavil. Rakousko se v jeho době stávalo policejním státem. Byl zaveden přísný dohled nad tiskovinami, byly sledovány osoby s podezřelými názory. František v nových názorech spatřoval rouhání proti božskému řádu světa a vzájemné mezilidské úctě. Svůj postoj vyjádřil jednoznačně ve svém projevu na lublaňském lyceu: „V oběhu jsou teď nové ideje, které neschvaluji a nikdy nebudu schvalovat. Straňte se jich a přidržujte se toho pozitivního, poněvadž já nepotřebuji žádné učence, ale dobré, poslušné občany.“ Tento otec svých poddaných nabádal zdejší učitele, aby učili, jak on přikazuje, se slovy: „Kdo toho není schopen nebo kdo mi přijde s novými myšlenkami, může si jít, nebo ho odstraním sám.“ Jeho dobu dobře charakterizuje jedna vídeňská anekdota. Když František I. roku 1835 zemřel, utěšoval při jeho pohřbu jeden dobromyslný dvo13

řan plačící Vídeňáky slovy: „Neplačte, vždyť vše zůstane při starém.“ Dostalo se mu odpovědi: „My pláčeme právě proto.“ Můžeme na tomto místě podotknout, že zároveň s Františkovou smrtí končí jedno důležité období v Babinského životě – byl definitivně zatčen a na svobodu se znovu dostal až po dlouhých pětadvaceti letech. Mezitím proběhla neúspěšná revoluce 1848 a na rakouském trůně se vystřídali panovníci Ferdinand V. a František Josef I. V době Babinského mládí hrálo zásadní roli v organizaci společnosti tzv. poddanství. Každý člověk byl poddaným svého panovníka a prostý člověk navíc poddaným své vrchnosti – tu nejčastěji představoval nějaký šlechtic. Teoreticky i prakticky tato vazba znamenala vzájemné povinnosti. Poddaný musel poslouchat svou vrchnost a vrchnost měla povinnost se o poddaného „otcovsky“ starat. O zákonech platných v zemi rozhodoval panovník, stejně jako o vyhlášení války, o výši daní apod. Prostý poddaný pochopitelně neměl na politické dění žádný vliv a zajímal se o ně pouze tehdy, když se ho přímo dotýkalo. Dobrou ilustrací vztahu prostého člověka k politice té doby může být kronikářský zápis sedláka Josefa Dlaska k roku 1830. V tomto roce byl revolucí nastolen nový politický režim ve Francii, Belgie si vybojovala nezávislost a v Polsku probíhalo devět měsíců neúspěšné protiruské povstání za samostatný stát. Český písmák shrnul události tohoto roku do jediné věty: „Toho roku velké rebélie v cizích zemích, zde hlemejzi obilí žrali na podzim.“ Ano, přemnožení „hlemejzů“ bylo pro sedláka stejně závažnou, ba možná ještě závažnější zprávou než cizí revoluce. V první polovině 19. století dochází také k průmyslové revoluci. Většina lidí pochopitelně pracuje stále v zemědělství, nastává již ovšem stěhování lidí do měst za prací v továrnách. Nová dělnická vrstva žila tehdy v postavení poměrně nuzném. Dělníky – zbavené připoutání k půdě a vrchnosti – ohrožovala nezaměstnanost, živoření na městské periferii a závislost na továrnících, kteří jim dávají práci. Na rozdíl od vrchnosti neměl továrník ani teoretickou povinnost se postarat o živobytí svých dělníků, pokud se dostali do nouze. Nemusel se o ně postarat v nemoci či po úrazu, mohl je kdykoliv propustit a jejich další osud ho nezajímal. Na městských periferiích tak pomalu pronikal do těla staré stavovské společnosti kapitalismus. Zastavme se ještě u politické mapy střední Evropy, ta totiž sehrála v Babinského životě také svou roli. Německo bylo v té době, přes Napoleonovy zásahy, rozděleno do mnoha států, které dohromady tvořily tzv. Německý spolek. Tento spolek vznikl po napoleonských válkách jako náhrada za někdejší Svatou říši římskou národa německého. Patřily do něj i rakouské a české země, zatímco východní části habsburské říše jako Uhry a Halič součástí spolku nebyly. Čechy sousedily se třemi německými státy – na 14

jiho­západě a na západě s Bavorskem, na severu a severozápadě se Saskem a na severovýchodě s expandujícím Pruskem. Polsko v té době už jako samostatný stát neexistovalo. Po tzv. trojím dělení byla jeho jižní část Halič připojena k Rakousku, západní část k Prusku a východní k Rusku. Napoleon zde svého času zřídil jako loutkový stát tzv. Velkovévodství Varšavské. Tím chtěl získat podporu Poláků pro své výboje. Vídeňský kongres po porážce Napoleona rozhodl, že bude na místě tohoto velkovévodství „obnoveno“ Polské království (odtud Kongresovka). To ovšem ani náhodou neznamenalo naplnění polských tužeb po samostatnosti. Polské království mělo vzhledem k dřívější rozloze Polska jen malé území a polským králem se stal ruský car. Samostatnost tohoto útvaru byla jen iluzorní a po polském povstání v letech 1830–31 car i její formální prvky zrušil. O ruském Polsku se zde zmiňujeme více, protože hrálo v životě Václava Babinského důležitou roli. Dobu Babinského života známe jako české národní obrození. Jeho současníky byli Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben, Josef Jungmann či František Palacký. Jungmann byl oproti Babinskému o generaci starší, Karel Hynek Mácha a Karel Jaromír Erben o čtrnáct, resp. o patnáct let mladší. Věkově nejbližší pak byli Babinskému z našich obrozenců Pavel Josef Šafařík a František Palacký, přičemž Palacký se dožil i podobného věku. Za zvláštní zmínku ale stojí Karel Hynek Mácha. Chybělo jen málo, aby se tito dva muži navzájem potkali. Mácha se totiž toulal s oblibou romantickou krajinou Kokořínska. Hluboké dojmy z této krajiny pak zpracoval ve svém básnickém díle. Byly to navíc právě loupežnické pověsti, které Máchu na tomto kraji lákaly. Nechával si vyprávět různé historky od místních hostinských, poslouchal vyprávění uhlířů u nočních milířů a v těchto historkách hledal básnickou inspiraci. Zdá se, že Mácha do tohoto kraje poprvé zavítal pouhý rok poté, co ho Babinský opustil, aby se sem již nevrátil. Roku 1836 vychází (nákladem vlastním!) Máchovo nejslavnější dílo a vrcholné dílo českého romantismu Máj. Básník v tomto roce bohužel předčasně umírá. V téže době bylo Babinskému čtyřicet let a seděl ve vyšetřovací vazbě. Kromě toulání po Kokořínsku spojuje tyto dva muže symbolicky ještě jedna věc. Mácha se narodil v Praze a zemřel v Litoměřicích, Babinský se narodil v Litoměřicích a zemřel v Řepích, které jsou dnes částí Prahy. Řekli jsme, že Babinského doba byla dobou národního obrození. Národnostní antagonismus mezi Čechy a Němci byl však v té době ještě relativně malý. Pravda, Češi si stěžovali na to, že jejich řeč je opomíjena a že Němci se k nim chovají povýšeně, ale jinak žili v normálním sousedství. Sám Babinský pocházel patrně z česko-německé rodiny. Žili na Litoměřicku, což byl kraj převážně německý, ale Babinský se z domova naučil dobře oba jazyky. 15

Litoměřice – dobový pohled

Stýkal se pak ve svém životě s Čechy i s Němci a v jeho zločinecké bandě najdeme zastoupeny obě národnosti. Žádná nacionální nevraživost mezi loupežníky těchto dvou národů nevládla. Můžeme si to představit i tak, že v té době se cítil člověk v první řadě jako příslušník Českého království a pak teprve rozlišoval, zda mluví česky, nebo německy. Navíc čeští Němci se většinou v té době necítili být součástí velkého německého národa (do sjednocení Německa bylo ještě daleko a i říšští Němci se cítili spíše jako Bavoři či Sasové než jako Němci) – byli především obyvateli Českého království a poddaní rakouského císaře. Nacionální vášně a okázalé oddělování se obou národnostních skupin je záležitostí teprve druhé poloviny 19. století. Zlom v tomto ohledu představoval rok 1848. Dosud jsme mluvili o politice a kultuře. Zastavme se však ještě na chvíli u věcí, které ovlivňovaly bezprostředně všední život a s nimiž se člověk každodenně setkával. Od našeho života se ten tehdejší pochopitelně velmi lišil. Jednou z věcí, které by návštěvník z budoucnosti pocítil nejvíce, je stav tehdejší dopravy. Mnohem více než dnes se chodilo pěšky, a to na vzdálenosti, na které dnes používáme auto, autobus, tramvaj apod. Kdo by šel dnes za nákupem pět kilometrů po svých? Tenkrát to ovšem bylo běžné. Přepravu na delší vzdálenosti v první polovině 19. století zajišťovala převážně koňská síla. O přepravu zboží se starali formani, kteří jezdili na vozech pokrytých plachtou a tažených koňmi. Přepravu osob zajišťovala síť poštovních vozů na pravidelných linkách mezi největšími městy monarchie. Tuto dopravu organizoval stát. Ve dvacátých letech se pak rozšířila i soukromá dostavníková doprava. Dostavníkové spojení fungovalo mezi Prahou a všemi významnými městy v Čechách. 16

V první polovině 19. století se věnovala velká péče výstavbě silnic. Bylo to v zájmu zkvalitnění a zrychlení dopravy. Kamenné silnice lemované příkopem, osázené patníky a  obklopené alejemi ovocných nebo okrasných stromů se budovaly po celé zemi. Napřímením dopravních spojů a vybudováním pevných silnic se dostavníková doprava během necelého půlstoletí značně zrychlila. Toto zrychlení dopravy znamenalo, že cesta z Prahy do Vídně trvala jeden a půl dne a cesta z Brna do Vídně šestnáct hodin. Cesta po silnici tak trvala tenkrát osmkrát až devětkrát déle než dnes ve věku automobilů, kdy je možné dojet z Prahy do Vídně za necelé čtyři hodiny. Tenkrát bychom za tu dobu dojeli sotva do Berouna. Nepřipadaly by nám Čechy v té době podstatně větší než dnes? Každopádně to mějme na paměti, až budeme mluvit o Babinského toulkách, které sahaly od dnešního okraje Prahy až po nejsevernější cíp Čech. Možná vás teď napadla otázka, jak že to bylo se železnicí. Počátky železnice samozřejmě do popisovaného období spadají. První železnici v našich zemích představovala železnice koněspřežní, která vedla z Českých Budějovic do Lince. Její první úseky se otevíraly roku 1828. Parní železnice se začala stavět u nás až roku 1836, vedla z Vídně do Haliče a procházela Moravou. Tehdy bylo Babinskému čtyřicet let a seděl ve vazbě, takže on sám mohl spatřit první železnici nejdříve roku 1861, a to už v Praze. Tzv. Severní státní dráha z Prahy do Olomouce byla otevřena roku 1845 a šlo o první parní železnici v Čechách. Další záležitostí běžného života, o  které se zde chceme zmínit, jsou peníze. Finanční soustava se tehdy podstatně lišila od té dnešní. Nejvyšší peněžní jednotkou byl tolar, který se dělil na dva tzv. zlaté a jeden zlatý se dále dělil na 60 krejcarů. Krejcar bylo ještě možné rozdělit na jeho části – půlkrejcar, čtvrtkrejcar a třetinu krejcaru zvanou grešle. Větší částky se obvykle počítaly na zlaté, menší na krejcary. Pro zlaté se u nás používala zkratka buď zl., nebo fl. (od označení „florenus“). Aby to nebylo tak jednoduché, obíhaly vedle sebe kovové a papírové peníze, jejichž skutečná hodnota se však neshodovala. Mít jeden zlatý jako kovovou minci nebo jeden zlatý jako papírovou poukázku – tzv. bankocetli – byl trochu rozdíl. Bankocetle začal stát vydávat v době sedmileté války (1756–63) kvůli nedostatku státních financí. V důsledku velkého množství papírových peněz v oběhu však klesala jejich kupní hodnota a stát nebyl schopen zajistit jejich stabilitu. Znamenalo to, že kdo měl 100 zlatých v bankocetlích, mohl najednou zjistit, že už za ně dostane pouhých 10 zlatých v mincích. V roce 1811 totiž vyhlásilo Rakousko státní bankrot a zřídilo novou vnitrostátní měnu k nahrazení bankocetlí. Lidově se této měně říkalo šajny (z oficiálního označení Einlösungsscheine). Pět zlatých v bankocetlích 17

se směňovalo za jeden zlatý šajnů a za jeden zlatý v kovu. Jenže brzy začala hodnota papírových šajnů vůči kovovým mincím opět klesat. Stabilním měřítkem tak zůstávala tzv. konvenční měna vyjádřená kovovými mincemi, kterou užívaly vedle Rakouska i některé další německé státy. Hodnota papírových peněz vůči konvenční měně se v průběhu času měnila. Udělat si představu o hodnotě tehdejších platidel není snadné. Historikové se už dnes raději nepokoušejí přepočítávat staré peníze na ty současné, ač by to bylo pro čtenáře nejnázornější. Pokusme se tedy hodnotu tehdejších peněz ilustrovat na příkladech. Jistý emeritní profesor měl v první čtvrtině 19. století roční penzi 300 zlatých (na měsíc to znamenalo 25 zlatých) a za napsání dějepisné učebnice mu nabídl stát honorář 600 zlatých. Dům, který byl v Litoměřicích přebudován roku 1840 na čtyřtřídní školu, měl hodnotu 800 zlatých. Plat plukovníka rakouské armády byl roku 1851 zvýšen na 1 800 zlatých ročně v době míru (tj. 150 zlatých na měsíc). Všechny tyto údaje se uváděly v konvenční měně. Na úplný závěr této kapitoly se zmiňme ještě o povaze tehdejšího soudnictví, neboť to hrálo v životě Babinského roli nepřehlédnutelnou. V první polovině 19. století bylo soudnictví ještě rozděleno mezi správu státní a vrchnostenskou, ač stát postupně vrchnostem jejich pravomoci zkracoval. Nižší soudní pravomoci, které se týkaly menších policejních a trestních přestupků, vykonávali tehdy rychtáři a vrchnostenské úřady. Těžší zločiny pak přicházely před městské hrdelní nebo krajské kriminální soudy. V Čechách mělo kromě Prahy hrdelní pravomoc patnáct kriminálních soudů. Při krajských kriminálních soudech zasedalo obvykle šest radů, u pražského kriminálního soudu pak bylo radů dvanáct. Předseda soudu zpravidla býval zároveň náměstkem starosty (purkmistra) a musel to být zkušený právník. Pražský magistrát tehdy tvořil purkmistr, dva náměstkové a třicet dva radních, kteří u soudu zasedali střídavě. O vině a trestu pak rozhodovali jmenovaní radové hlasováním, přičemž bylo žádoucí, aby mezi nimi zavládla jednomyslná shoda. Kriminální soudy krajské se skládaly z hrdelního soudce a tří přísedících. Všichni měli být prozkoušenými a placenými právníky. Soudcové měli být jmenováni apelačním soudem a museli mít právnické znalosti, přičemž se nezřídka vybírali z řad radních. K apelačnímu soudu pak bylo možné se odvolat od všech soudů první instance. Pražský kriminální soud sídlil v Novoměstské radnici. Nešvarem té doby byla snaha zaopatřit vojenské důstojníky, kteří již nebyli schopni vojenské služby, místem městského radního. Stát tak pro ně mohl ušetřit na penzích, a proto je někdy městům vnucoval. Prostřednictvím různých dvorních dekretů se však zjednávala postupná náprava této 18

praxe tím, že se radním ukládala povinnost znát jazyk lidu a mít alespoň jisté právní zkušenosti. Celkově lze říci, že české a rakouské soudnictví bylo tehdy na výši své doby a postupovalo vůči obžalovaným vesměs humánním způsobem. Torturu již dávno zrušily výnosy Marie Terezie a soudci ctili presumpci neviny. Posledním zbytkem tělesných trestů mohlo být zostření vězení výpraskem. Jednomu společníku Babinského takto trest zostřili čtyřiadvaceti ranami holí, Babinského se však už tato praxe nedotkla. Zde zakončíme tento krátký exkurs do doby, v níž Václav Babinský žil. Tato doba pochopitelně nebyla statická a mnohé se za jeho života změnilo. Ke stáru už zažil počátky demokratického politického života, ačkoliv volební právo se ho pro nedostatek majetku netýkalo. Nastala doba železnice a telegrafu, které ve svém mládí neznal. Zkrátka časy se změnily. Ale my jsme ho opustili roku 1824 v době poddanství, dostavníků a panování Františka I., který nepřál změnám. Vraťme se tedy do tohoto roku zpátky.

19

Léta učednická Život Babinského mezi lety 1824–29 můžeme označit jako „léta učednická“. V těchto letech se pomalu, ale jistě dostával na dráhu loupežnickou, aby se roku 1830 objevil na scéně jako skutečný mistr svého řemesla. Tato doba je pramálo osvětlena prameny. Víme vlastně jen dvě věci – totiž, že roku 1825 a pak znovu v letech 1828–29 byl vyšetřován u krajského soudu v Litoměřicích pro krádeže, které se mu nepodařilo dokázat. Byl tehdy zproštěn viny a spisy z té doby byly později při stěhování archivu krajského soudu skartovány. A to je všechno, co lze z této doby zjistit. Pokusme se však přece jen tyto kusé informace dedukční metodou poněkud rozvést a alespoň hypoteticky vykreslit toto období v životě loupežníka, pro něž ještě nemáme dosti materiálu pramenného. Václav Babinský uprchl z karlínské invalidovny roku 1824 a vypravil se do rodného kraje – zřejmě ke svým rodičům. Bylo mu tehdy dvacet osm let. Zde si nechtěl hledat, anebo si ani nemohl najít poctivou obživu. Raději užíval volnosti a přátelil se s tuláky. Ostatně osm let byl vytržen z normálního života. Přestože mu pro toto období nejsou prokázány žádné zločiny, můžeme předpokládat, že si již počal obstarávat obživu různými krádežemi. Zůstával však v oné šedé zóně mezi podezřelým způsobem života a prokázaným zločinem. Když se roku 1825 dostal do vazby pro krádež a byl později pro nedostatek důkazů propuštěn, nevrátil se již domů a vedl nadále jen tulácký způsob života. Tulácké prostředí mu poskytlo základní školu zločinu. Do té doby nemáme žádné indicie, že by se snažil nezákonným způsobem obohatit, a ani ve vojenské službě nebyl stíhán pro žádný přestupek. Po návratu domů se však brzy seznámil s Fichtelschenkerovou bandou. Byla to loupežnická tlupa, která řádila v okolí Litoměřic a ve druhé polovině dvacátých let se o ní mluvilo po celých Čechách. Sláva této loupežnické bandy přispěla mimochodem k tomu, že básník Karel Hynek Mácha přijal místo v Litoměřicích – chtěl totiž do sebe nasáknout něco z romantické atmosféry tohoto kraje. Jak byla organizována Fichtelschenkerova banda, nevíme. Můžeme si však učinit obecnou představu na základě srovnání s jinými loupežnickými tlupami, o nichž zprávy máme. Pro toto srovnání musíme ovšem sáhnout až do Německa, neboť v české historické literatuře nebyl doposud podrobněji popsán způsob, jakým se loupežnická činnost v Čechách organizovala. Nicméně tato okolnost nevadí, neboť loupežnictví má určité společné rysy na německém i českém území a čeští lupiči jako Grasel (od něhož se odvozuje výraz grázl) či Babinský do tohoto rámce přesně zapadají. 20

V˘stavba bastionového opevnûní do roku 1740

Průčelí Invalidovny v pražském Karlíně

Dientzenhoferovo prÛãelí dokonãené ãásti Invalidovny v dne‰ním Karlínû, která slouÏila jako zaopatfiovací ústav pro invalidní a vyslouÏilé vojáky.

Loupežnické bandy toho druhu jako Fichtelschenkerova získávaly nové členy především z tuláckého prostředí nebo z řad lidí na okraji společnosn˘m zpÛsobem podepsaly na jeho pomûrnû nízké obranné hodnotû. ti – často mezi ně patřili např. rasové, jejichž povolání bylo považováno za Teprve aÏ na samém sklonku v˘stavby praÏského opevnûní se zanepočestné, apod. Každá banda měla své poměrně široce rozprostřené ãala situace mûnit, kdyÏ byla k 1. lednu 1718 ve Vídni zaloÏena InÏezázemí. akademie, Byli to zejména spřátelení hospodští a podomní obchodníci. Tito n˘rská po níÏ brzy následovaly obdobné ústavy v Bruselu komplicové fungovali jednak jako informátoři či zvědové a lupiči od nich a v Praze. V roce 1747 pak byl v habsburské armádû ustaven inÏen˘rzískávali na loupežné přepady. Za druhé pak bylo v možné u nich hledat sk˘ sbor,tipy jehoÏ pfiíslu‰níci byli odbornû vy‰koleni pevnostním staviúkryt pro svou osobu či uloupené věci, anebo konečně jejich prostřednictelství. Tyto skuteãnosti jiÏ ale nemûly na praÏskou fortifikaci témûfi tvím prodat předměty. Ïádn˘ vliv, uloupené protoÏe zde byla v˘stavba hradeb jiÏ kompletnû uskuteãSamotná banda neměla žádnou budování pevnou hierarchii není znám pevpřínûna, v˘znamnû v‰ak ovlivnily nov˘cha ani bastionov˘ch pad žádného vstupního který by jednoznačně oddělovalačleny banností v ãesk˘ch zemíchrituálu, (Hradec Králové, Josefov, Olomouc Terezín). dyPraze od ostatních. Postava loupežnického hejtmana, kterého ostatní poslouV ale na novû vystudované vojenské inÏen˘ry jiÏ zbyla jenom urchajíobãasná na slovo jako svého vojenského velitele, je představa, kterou vytvořily ãitá údrÏba, pfiípadnû pfiestavby. německé loupežnické romány. Taková představa sice dosvědčuje německou PraÏská fortifikace byla pfiedev‰ím vybudována pfiíli‰ jednodu‰e, neboÈ byla v podstatû (aÏdisciplíně, na nûkolik v˘jimek) omezenařemesla pouze té na zálibu v železné vojenské alemálo k realitě loupežnického základní val bastionÛ doby má hodně daleko. a kurtin, a nemûla proto potfiebnou hloubku obrany. Sporadické stfiední prvky opevnûní (raveliny, kle‰tû) byly urJednotné velení nad loupežnickou skupinou bylo ustanoveno jen po ãeny jen k ochranû bran ãi kurtin, a nevytváfiely proto Ïáddobu pfieváÏnû akce. Mimo tento čas si byli všichni v principu rovni. Loupežnická banda se také v mezidobí mezi jednotlivými většími akcemi zásadně nezdr237 21

žovala pohromadě, ale nanejvýš v malých skupinkách, nejlépe pak roztroušena po různých odlehlých místech. Obvyklý prvopočátek akce byl takový, že vůdce nebo někdo jemu blízký získal tip na loupežné přepadení, sešel se s některými z nejbližších spolupracovníků a společně promysleli průběh přepadu. Potom se rozešli a dopravili se každý zvlášť na smluvené místo poblíž plánovaného místa činu. Předtím si sehnali případně další komplice pro připravovanou akci, sháněli se po svých společnících, o nichž měli povědomí, kde se zdržují apod. Bezprostředně po provedení akce došlo k rozdělení kořisti a poté si každý šel po svých. Ti zkušenější věděli, že musí rychle zmizet, a to co možná nejdál od místa zločinu. Při takto organizované zločinné činnosti ani nepřekvapuje, že lupičská banda se neustále obměňovala a u různých přepadů se vyskytovali trochu jiní lidé. Málokdy je také ze soudních protokolů jasné, kdo byl vůdcem celé akce. Popsaný způsob organizace se vytvořil dlouholetou zkušeností několika generací zločinců a poskytoval poměrně dobrou ochranu před policejním stíháním. Byla zde totiž pramalá pravděpodobnost, že se podaří chytit celou zločineckou skupinu pohromadě. Případné chycení jednoho člena nemuselo ještě znamenat ohrožení celé bandy. Dokázat před soudem přítomnost zločince na místě činu šlo jen velmi obtížně, neboť den před akcí i den po akci mohl být o padesát kilometrů dále a tvrdit, že se tam zdržoval i v době, kdy byl zločin spáchán. Německý historik Carsten Küther označuje tento způsob organizace lupičských band jako „Chef-Veteranen-Jungen-Baldover-Prinzip“. Tedy princip, kdy existuje šéf bandy obklopený nejbližšími spolupracovníky, kteří se podílejí na organizaci akcí, k nim se přidávají nováčkové a zázemí tvoří síť pomahačů. V hantýrce jsou starší členové označováni jako „veteráni“, k nim se pak připojují tzv. mladší, kteří se účastní přepadů, ale nejsou zasvěceni do všech tajemství skupiny. V případě chycení tak nováčci nemohou podat spolehlivé informace o loupežnické bandě. Slovo „Baldover“ označuje v německé zločinecké hantýrce síť pomahačů – zvědy a přechovávače kradeného zboží. Na vlastních akcích se neúčastní, ale poskytují informace a zázemí. Ačkoliv banda Fichtelschenkerova pocházela z Čech, víme bezpečně, že v tuláckém prostředí se zločinecké metody a principy snadno šířily přes státní hranice, takže i v její organizaci se nepochybně odráží zločinecká kultura známá ze sousedních zemí. Ostatně většina členů této bandy používala jako mateřský jazyk němčinu a někteří z nich chodili za loupežemi i za hranice do Saska. Nuže v takovém prostředí se Václav Babinský ocitl, aby se zde naučil loupežnickému řemeslu. Co si tedy v těchto svých učňovských letech osvo22

jil? Nebo s jistou dávkou romantiky řečeno: Jaká byla Fichtelschenkerova naučení Babinskému? Babinský především poznal „vhodné“ lidi. Věděl o vetešnících, kramářích a hospodských, u  nichž mohl hledat nocleh a u nichž mohl schovat kradené věci. Hlavní bylo ale to, že díky těmto známostem se mohl kdykoliv přesunout do jiného kraje a setrvat tam, jak dlouho to považoval za vhodné. Věděl také, že tito lidé mohou poskytnout zajímavé informace o tom, kdo má doma ukrytý větší obnos peněz. Naučil se však i technickou stránku přepadu. Uměl vymáčknout okno, aby nezpůsobil hluk, věděl, jak se neslyšně pohybovat po domě, věděl, jak nehlučně otevřít zámek apod. Věděl také, že musí být připraven na střet s obyvateli domu, pokud by se při vloupání probudili a chtěli způsobit poplach. V tom případě je dobré mít u sebe pistoli a pohrozit jim zastřelením, ale zároveň i obušek, kterým lze přepadeného ztlouci a zabránit mu v odporu. Věděl také, že poté, co byla akce smluvena, se mají účastníci rozejít a potkat se až těsně před ní jakoby náhodou. A po rozdělení kořisti je třeba se zase rychle rozejít a hned zmizet. Na konci svého „učňovského období“ se začal považovat za „veterána“, ač toto slovo nejspíš nepoužíval. Věděl však, že „veterán“, je-li chycen, nesmí se k ničemu přiznat. „Mladší“ společníky (můžeme je vojenskou hantýrkou označit za „bažanty“) nepovažoval za sobě rovné. Věděl, že na rozdíl od veteránů začnou ve vazbě často mluvit, a proto by měli vědět co nejméně. Babinský navázal ve Fichtelschenkerově bandě známosti s lidmi, kteří ho pak provázeli po celou jeho zločineckou kariéru a kterým mohl důvěřovat. Byl to František Vatter ze Smržkovky, Josef Ungermann zvaný Schneidersepp z Vidimi a Alois Hoffmann z Krásné Lípy. Členem Fichtelschenkerovy bandy byl bezpochyby Ungermann a  pravděpodobně i  František Vatter. O Hoffmannovi to bohužel nevíme. A pak tu byla Aloisova sestra Apolena Hoffmannová neboli Lény, se kterou se sblížil nejvíce. Stala se jeho milenkou a provázela ho potom na většině jeho cest. S Apolenou se poznal nejpozději na přelomu let 1828 a 1929, kdy společně s ní a Aloisem Hoffmannem seděl ve vazbě. Babinského tehdy vyšetřovali pro jakousi krádež, ale byl nakonec zproštěn viny. Nejednalo se zřejmě o nic velkého. Jeho společníka Františka Vattera pro tutéž krádež či krádež podobného druhu odsoudili pouze na pět dní vězení a pro těžké ublížení na těle na čtrnáct dní. Nejpozději tedy roku 1829 se stala Apolena Babinského milenkou a družkou. Bylo mu tehdy třiatřicet let a ona byla o šest let mladší. Bylo to v téže době, kdy skončila neslavně Fichtelschenkerova banda, ale okolnosti jejího zániku nejsou v seriózní literatuře doposud popsány. 23

Musíme se tak spokojit jen s obecnou informací, že tato banda zanikla, aniž by to Babinského osobně postihlo. V té době již je připraven začít podnikat na vlastní pěst, přestává být tovaryšem a stává se mistrem svého řemesla. Získané znalosti dokáže dobře zúročit a rozvinout.

24

Loupež u starého mlynáře Mlynář Antonín Heine z Mikulášovic žil na stará kolena jako výměnkář. Byl to nemocný člověk, trpěl vodnatelností a bylo mu již třiasedmdesát let. O domácnost se mu starala sedmačtyřicetiletá hospodyně Brigita Rösslerová. V noci z 23. na 24. března ji probudilo bouchání na okno. Vstala, přehodila si přes sebe kabát a šla otevřít. Snad se někde něco stalo – pomyslela si při tom. Když otevřela dveře, spatřila pět neznámých mužů, z nichž jeden držel svítilnu. Muži se na ni ihned vrhli, pěstmi ji tloukli do nohou a tak ji porazili na zem. Pak ji svázali provazy a hodili na ni peřinu. Jeden z nich hrubým hlasem povídá: „Slyšíš, ženská, běda ti, jak budeš křičet. Zabijeme tě.“ Nenadálý hluk však probudil i  starého mlynáře, který vstal ze svého lože. Lupiči se k němu hned vrhli a cloumali s ním: „Kde máš peníze? Mluv, nebo tě podřízneme.“ Mlynář jim řekl: „Nechte mě, ať mohu vydechnout, neberte mi život. Zde jsou klíče, peníze jsou ve skříňce.“ Lupiči si vzali klíče a skříňku, kterou jim mlynář ukázal. Všimli si na stěně dvou pistolí a vzali je též. Poté bez překážky vyšli ven. Brigita Rösslerová poslouchala rozhovor mezi lupiči a starým mlynářem se zatajeným dechem. Snažila se vyprostit své ruce z provazů. Nepokoušela se silou roztáhnout smyčku pout, neboť ji napadlo, že by uzel mohla tím více utáhnout. Ohnula proto svá zápěstí a konečky prstů se pokoušela nahmátnout uzel a zjistit, jak by ho bylo možné uvolnit. Bývala přece zručná v šití. Po chvíli se jí to skutečně podařilo. Pouta povolila natolik, že mohla vytáhnout jednu ruku a pak s její pomocí uvolnit i druhou. Na chvíli se zaposlouchala, ale kromě těžkého a rychlého dechu pana Heineho neslyšela nic. Jsou lupiči pryč? Nebo ještě slídí kolem domu či snad i v domě? Rozhodla se, že zkusí doběhnout pro pomoc. Tiše se vysoukala zpod peřiny a po špičkách doběhla ke dveřím. Otevřela dveře a začala křičet: „Hoří!“ Doufala, že vyburcuje někoho ze sousedů. V tu chvíli se nějaká postava vynořila ze tmy. Na zpáteční cestu bylo pozdě. Lupič přiskočil k ní a obuškem ji udeřil přes ruce. Instinktivně se přikrčila a další rány obuškem dopadly na její záda. Zhroutila se k zemi, ale nepřestávala křičet. Bití přestalo a slyšela kolem mnoho kroků. Neodvažovala se však zvednout. „Paní Rösslerová, paní Rösslerová, stalo se vám něco?“ Byl to známý hlas. Přibíhal k ní soused Antonín Endler a za chvíli se ozval druhý známý hlas: „Co se tu děje?“ Poznala v něm dalšího souseda Josefa Bambacha. 25

Mikulášovice – obytná budova bývalého mlýna. Výměnek z 19. století se do dnešní doby nedochoval (foto autor).

„Pomoc, lupiči,“ křičela ještě v  šoku. Muži jí pomohli na nohy a  to ji uklidnilo. „Přepadli nás lupiči,“ vysvětlovala. Sousedé přišli tři  – Endler, Bambach a Bambachův zeť. Pomohli jí vstát a dovedli ji do světnice, kde ležel na zemi starý mlynář Antonín Heine. „Ublížili vám nějak?“ ptali se ho. „Ne,“ odpověděl Heine. Tři muži ho uložili do postele a vyšli ven, aby zjistili stopy po lupičích. Sotva však vyšli před dům, ozvala se zevnitř temná silná rána. Přiběhli zpátky, aby zjistili, co se stalo. Starý výměnkář spadl z postele. Znovu ho tedy uložili na pohovku. Za čtvrt hodiny poté starý pán zemřel. Tři sousedé se snažili pomoci, jak mohli. Bylo potřeba prohledat okolí a zajistit stopy, ale tma zatím pátrání ztěžovala. Bylo však také nutno zločin oznámit a zavolat úřední osoby. Kolem čtvrté ráno došli pro rychtáře Pietsch­manna a vzbudili pár dalších sousedů. V pět hodin se dostavil rychtář a několik dalších lidí na místo činu, a tak mohlo začít úřední vyšetřování nočního zločinu. Pietschmann rozdělil úlohy. Sám se vydal s několika muži na prohlídku stavení a zahrady. Ostatní odeslal do okolí, zda se jim nepodaří najít stopy po lupičích. Čekalo se ještě na lékaře, který měl prohlédnout mrtvolu pana Heineho a určit příčinu smrti. 26

Při prohlídce stavení zjistil Pietschmann a jeho společníci, že lupiči prohledávali sklep, stáj i zahradu a že pro vloupání do sklepa a do stáje použili páčidel. Věci rozházené po zemi a vylomené okno a dveře dosvědčovaly jejich přítomnost. Po prohlídce zahrady se vrátil Pietschmann do stavení, kam zatím přišel lékař, aby prohlédl mrtvé tělo. Oba muži se pozdravili a rychtář chvíli přihlížel doktorovu počínání. „Na jeho těle žádné zjevné stopy násilí nevidím,“ prohodil lékař jakoby mimochodem. „Abychom však poznali příčinu smrti, bude nutné vykonat pitvu.“ Rychtář přikývl. V tu chvíli se rozletěly dveře do místnosti: „Pane rychtáři, něco jsme našli. Pojďte s námi. Zatím jsme s tím nehýbali.“ Zavedli ho asi 600 kroků od stavení, kde v  ranním pološeru spatřili skříňku, která zřejmě patřila nebohému mlynáři. Ležela otevřená a rozlámaná na zemi, jak ji lupiči při útěku zahodili. Cennosti z ní byly pochopitelně vybrány. Zůstala v ní jen tabatěrka a náboženská knížka proti protestantismu. Tou dobou se už téměř rozednilo. V Mikulášovicích začínal nový den. Zpráva se brzy rozkřikla a vzrušila celé okolí. Hlavním svědkem události byla Brigita Rösslerová. Zranění, jež při přepadu utrpěla, se naštěstí ukázala jako lehká. Rösslerová vypověděla, že v noci přišlo ke stavení pět mužů a zabušili na okno. Když jim otevřela, hned se na ni vrhli, tloukli ji pěstmi do nohou, porazili ji a svázali provazy. Pak ji přikryli peřinou a vyhrožovali jí smrtí, pokud bude křičet. Slyšela, jak se ptají mlynáře, kde má peníze a jak on jim odpovídá: „Nechte mě, ať mohu vydechnout, neberte mi život, zde jsou klíče, peníze jsou ve skříňce.“ Lupiči prý vzali skříňku a dvě pistole ze stěny, které byly prý nabity naslepo pro přivolání pomoci. Potom lupiči odešli. Když se Rösslerové podařilo vyprostit z pout, vyběhla ven a křičela „Hoří!“ Ale jeden lupič k ní přiběhl a ztloukl ji obuškem přes ruce a přes záda. Pak naštěstí přiběhl soused Antonín Endler a po něm i Josef Bambach se zetěm Antonínem Paulem, kteří jí pomohli. Rösslerová dále uvedla, že v uloupené skříňce byly nějaké bezvýznamné listiny a 500 pruských tolarů v různých mincích. K popisu lupičů uvedla, že jeden z nich byl velké postavy a měl tmavý plášť a ruskou čepici. Snad by ho poznala, kdyby ho znovu viděla. První dva dny pátrání nepřinesly kromě této výpovědi žádné další výsledky. Mohutného muže s ruskou čepicí v okolí nikdo neviděl. Pouze lékařská pitva potvrdila, že starý mlynář Heine zemřel na mrtvici v důsledku prožitého úleku. To odpovídalo výpovědím sousedů, kteří jako první přiběhli na místo činu a viděli Antonína Heineho ještě živého. 27

Opusťme nyní na chvíli mikulášovický případ a přenesme se o pár kilometrů dále do městečka Šenov. Den poté, co se po okolí rozšířila zpráva o loupežném přepadení v Mikulášovicích, se zde stalo toto: Jistá Alžběta Gertová vyšla před svůj dům a zadívala se na hromadu prken, která si zde uložila na podzim. Zdálo se jí, že je ta hromada „nějaká menší“. Začala prkna počítat a zjistila, že jich jedenáct schází. Krádež pochopitelně šla ihned oznámit. Jedno prkno bylo po 1 zlatém 30 krejcarech, celkem tedy měla škodu 16 zlatých a 30 krejcarů vídeňské měny. Vyšetřováním se ukázalo, že stopy této krádeže vedou k tesaři Antonínu Marschallovi. Rodina Marschallova byla vůbec po okolí známa tím, že se zabývá nekalými věcmi. Třiadvacetiletý Antonín byl již trestán pro krádež a jeho o čtyři roky starší bratr Mikuláš pro veřejné násilí. Úřední prohlídka v domě rodiny Marschallových objevila kradená prkna na půdě a Antonín Marschall byl na základě tohoto důkazu zatčen. Zřejmě viděl, že nemá smysl krádež zapírat, a tak přiznal, že prkna odnesl v noci na 26. března se svým bratrem Mikulášem. Po jeho výpovědi byl zatčen rovněž Mikuláš Marschall a ke krádeži se také přiznal. Zmínil se, že o ní věděla i jeho milenka Františka Müllerová. Proto byla vzápětí také ona předvolána k výslechu, aby pomohla objasnit události svým svědectvím. Müllerová, která byla původně vyslýchána kvůli krádeži prken, však pověděla úřadům trochu více. Zmínila se totiž, že 23. března k ní přišel Mikuláš Marschall s nebozezem. Večer prý odešel a ve dvě hodiny v noci se vrátil se dvěma společníky. Měli zlaté a stříbrné peníze, o které se rozdělili. Mikuláš jí prý řekl, že peníze jsou z Mikulášovic. Nad touto zprávou se vyšetřovatelé zaradovali. Konečně našli prvního podezřelého. Konečně informace, která by mohla vést k rozpletení onoho případu násilného vloupání z Mikulášovic. Mikuláš Marschall však obvinění odmítl. Důvod byl zřejmý: doznat se k násilnému vloupání by mělo za následek dlouholetý žalář. Bylo to lidově řečeno „trochu jiné kafe“ než krádež několika prken. Proto Mikuláš trval na tom, že Františka Müllerová lže, a snažil se prokázat, že má na inkriminovanou noc alibi. Za zmínku stojí následující epizoda. Psal se 30. březen 1830 a Antonín s Mikulášem byli ve společném vězení. Bylo to jen pár dní po oné násilné loupeži. Mikuláš zapřísahal bratra, aby na něj nic neprozradil. Bál se, že by na něj bratr mohl vypovědět, že se účastnil loupeže u starého mlynáře. Antonín totiž o loupeži leccos věděl, i když se jí sám neúčastnil. „Jestli něco povíš, oběsím se,“ říkal Mikuláš zoufalým hlasem. Antonín mu loupež vyčítal a dodal: „Lepší je si odpykat trest, než stále žít v nejistotě.“ Stál při tom u okna a na zoufalého bratra se ani nedíval. Mikuláš přikrytý pláštěm si v tu chvíli nepozorovaně uřízl ostrým nožem 28

pohlavní úd. Antonín mu v jeho počínání nemohl zabránit. Vzápětí se snažil zburcovat stráže a přivolat pomoc. Přivolaný lékař zastavil krvácení. Za pár dní na to mohl být Mikuláš po částečném zotavení znovu vyslechnut. Není jasné, proč tento zoufalý čin provedl. Snad vztek na zradu Františky Müllerové s pomyšlením na možný až dvacetiletý žalář, kdy nebude mít žádnou ženu? Snad ani nechápal své zoufalství, které ho k tomu dovedlo. Jisto je, že bratra svými výhrůžkami k mlčení nepohnul. Výpověďmi několika svědků (mezi nimi i Františky Müllerové a bratra Antonína) bylo Mikulášovo alibi vyvráceno jako smyšlené. Prokázalo se naopak, že večer před loupeží přišel Mikuláš Marschall domů s malým člověkem, který měl pistoli. Později se k nim připojil sedmadvacetiletý řezník Jan Frindt s dvěma cizími muži a společně se domlouvali na starého mlynáře. Od Antonína Marschalla se soudcům podařilo zjistit, že poté, co od nich v deset večer odešla Müllerová, ulehli dva cizí muži na zem na plášť a Frindt na lavici u kamen. Antonín se podle vlastních slov odmítl loupeže na poslední chvíli účastnit, takže ostatní přítomní včetně bratra Mikuláše odešli na akci bez něj. Ráno se Antonín dozvěděl od bratra, že jich bylo na loupeži dohromady šest. Mikuláš byl schovaný ve sklepě, kam se dostal po vypáčení dveří. Dva z nich prý šli na starého mlynáře a dva na hospodyni. Za vypáčení dveří a hlídání dostal část uloupených peněz. Mikuláš se mu ještě prý zmínil, že dva z těchto mužů pocházeli z nedaleké osady zvané Karlín. Dalším zatčeným byl tedy již zmíněný sedmadvacetiletý řezník Jan Frindt, narozený v Lipové. Tento muž byl rovněž dříve trestán – šestiměsíčním žalářem pro krádež. Nyní byl zatčen pro podezření z loupeže u mlynáře Heineho na základě udání Antonína Marschalla a Františky Müllerové. Při výslechu uvedl, že se loupeže zúčastnily dvě osoby z Fichtelschenkerovy bandy, které pocházejí „aus bihmsche“ – tedy z české krajiny, jak v německém pohraničí zkráceně označovali kraje, kde se hovoří česky. Připomeňme, že Fichtelschenkerova loupežnická banda řádila v té době na Litoměřicku – svorně v ní provozovaly loupežnické řemeslo osoby německé i  české národnosti. Fichtelschenkerova banda byla vyhlášená po celých Čechách a kolovaly o ní mnohé fantastické pověsti. Pouhé vyslovení jména Fichtelschenker tedy něco znamenalo a zde se dovídáme, že dva z členů jeho bandy se podíleli na loupeži v Mikulášovicích. Frindt také prohlásil, že přibral k loupeži ještě bratry Sieberovy z Karlína. Jeden z nich totiž pracoval u mikulášovického lazebníka Pilze hned naproti Heineho mlýnu. Proto prý věděl, že starý mlynář má domek sto kroků od mlýna a má doma ukryty peníze. 29

Můžeme tedy krátce zrekapitulovat dosavadní šetření  – loupežného přepadení se účastnili Jan Frindt, Mikuláš Marschall, bratři Jan a Kristián Sieberovi a dva muži z Fichtelschenkerovy bandy. Čtyři z provinilců měla policie poměrně brzy pod zámkem. Pomohla jim v tom krádež prken, kterou spáchal Antonín Marschall a jeho nešťastný bratr u vdovy Gertové v Šenově. Mikuláš Marschall a Jan Frindt byli z činu usvědčeni. Oba nakonec zemřeli ve vězení. Mikuláš skonal na následky zranění, které si sám způsobil, ale předtím ještě označil Jana Frindta za organizátora celé akce. Bratři Sieberové ovšem obvinění popírali. U Jana byl sice nalezen podezřelý váček s penězi, o nichž se soudilo, že pocházejí z loupeže, on však tvrdil, že mu ho odkázala jeho nedávno zemřelá matka. Kristián vypověděl, že byl celou noc doma, a dovolával se svědectví ženy, rodičů a bratra, který prý přišel o půlnoci domů od své milenky. Zdálo se, že i Jan bude mít pro tuto noc alibi, neboť nejdříve byl u milenky a poté přišel domů, kde ho viděl bratr. Ve skutečnosti však od své milé odešel o několik hodin dříve, než dorazil domů. Nabízela se tedy důležitá otázka, zda za tu dobu mohl dojít do Mikulášovic a vrátit se domů. Když se Jan Sieber ocitl v této svízelné situaci, že nemohl prokázat alibi pro dobu loupeže, přiznal se nakonec, že tu noc kradl v lese dříví. Krádež pak byla potvrzena a škoda odhadnuta na 20 krejcarů. Jan se tak podezření z účasti na přepadení mlynáře Heineho zbavil tím, že se přiznal ke krádeži dříví. Zbývalo ovšem dopadnout ještě další dva lupiče – údajné členy Fichtelschenkerovy bandy. Po nich se ale slehla zem. Do spolku je přivedl řezník Jan Frindt. Podle popisu měl jeden velkou postavu a byl ozbrojený pistolí. Šlo o toho muže, u něhož si hospodyně Rösslerová povšimla, že měl na hlavě ruskou čepici. Druhý měl zmrzačený ukazováček na pravé ruce. Jejich jména nakonec prozradil vyšetřovatelům Jan Frindt. Větší muž se jmenoval Václav Babinský a menší Josef. Pozoruhodné je, že Václava Babinského a onoho Josefa znal pod těmito jmény právě pouze Jan Frindt, Josefovo příjmení však nemohl uvést ani on. Ostatní pachatelé viděli tyto muže pouze krátce před loupeží, a mohli tak podat jen jejich povšechný popis. Svědectví o obou mužích byla schopná doplnit ještě Frindtova teta Alžběta Rösslerová z nedaleké Leopoldky (není zde žádná spojitost s mlynářovou hospodyní Brigitou Rösslerovou), u ní totiž oba muži přenocovali dva dny před loupeží a sešli se zde s Frindtem. Alžběta Rösslerová potvrdila, že větší muž se jmenoval Václav. Dále se ukázalo, že tito dva muži si najali u koňaře Samuela Kadnera povoz a dne 24. března v šest hodin ráno ho žádali, aby je odvezl do České Lípy. S oběma muži se setkali také Kadnerovi čeledínové Müller a Hennig. Müller pak soudcům prohlásil: „Jo, toho muže jsem poznal, je to Václav Babinský, sloužil jsem s ním na vojně.“ Hennig, 30

který oba muže vezl, připojil, že ho Babinský neustále pobízel k rychlejší jízdě a daroval mu za odměnu pěkný šátek. Také si povšiml, že něco ukrývali ve slámě na dně vozu. Pátého muže z tlupy se tedy podařilo identifikovat poměrně bezpečně, s dopadením to však bylo horší. Popis svědků mikulášovické loupeže se shoduje s podobou Babinského. Bezpečně ho přitom poznal čeledín Müller. Jeho identifikace byla tedy spolehlivá. Onoho záhadného Josefa později identifikovali jako Josefa Ungermanna z Horní Vidimi, zvaného též Schneiderbauer nebo Schneidersepp. Nyní můžeme na základě různých svědectví shrnout pravděpodobný průběh zločinu. Dne 21. března nocuje Babinský a Josef Ungermann u Alžběty Rösslerové v Leopoldce nedaleko Mikulášovic a setkávají se zde s řezníkem Janem Frindtem. Není jasné, jak se tito tři seznámili, ale Frindt ví, že Václav a Josef jsou členové pověstné Fichtelschenkerovy bandy, a domlouvá se s nimi na zločinu. Je jasné, že zásadní informaci – tip na dobrou loupež – dodal Jan Frindt. O Heineho úsporách věděl nejspíš od Siebera. Loupež byla naplánována na noc z 23. na 24. března. Václav Babinský a Josef Ungermann si zajistili předem odvoz z místa činu u koňaře Samuela Kadnera. Večer se lupiči sešli u Marschallů. Byl zde přítomen Mikuláš Marschall, Antonín a nějakou dobu také Mikulášova milenka Františka. Dále sem přišel Jan Frindt s dvěma muži. (Pokud předpokládáme, že bratři Sieberové se loupeže neúčastnili, pak muselo jít o Babinského a Ungermanna.) V deset hodin ulehli všichni ve světnici, ale ve dvanáct hodin zase vstali a vypravili se ven. Nejmladší Antonín Marschall se na poslední chvíli odmítl akce účastnit. V půl jedné dorazila celá tlupa ke mlýnu. Za oběť si vybrali Antonína Heineho, který žil jako výměnkář v domku sto kroků od mlýna. Mikuláš Marschall se vloupal do sklepa a ostatních pět mužů zabouchalo na okno. Další události už dobře známe. Otevřela jim hospodyně, lupiči ji svázali a mlynář jim vydal bez odporu klíče od svých úspor. Lupiči sebrali skříňku s úsporami a dvě pistole a utekli. Venku skříňku otevřeli a vybrali z ní peníze. Pohodili ji pak 600 kroků od domu. Jeden z nich ještě chvíli strážil před domem, než druhové skříňku prozkoumali. Není ale celkem jasné to, jakým způsobem došlo k dělení kořisti. Ve dvě hodiny totiž dorazil Mikuláš Marschall s dvěma muži k Františce Müllerové, kde si dělili peníze. Nevíme, kdo byli ti muži. Mohli to být Babinský s Ungermannem nebo Frindt a jeden z těchto dvou. V pět hodin již byl na místě zločinu rychtář a začalo vyšetřování. V té době museli být Babinský a Ungermann na cestě do Lipové, která je vzdálena od Mikulášovic více než sedm kilometrů. Na pěší pochod se museli 31

vydat ve čtyři ráno či krátce po čtvrté, neboť v šest hodin již byli v Lipové u koňaře Kadnera. Na povoze ve slámě ukryli nějakou věc. Čeledín Karel Hennig je pak odvezl do České Lípy a Babinský mu za odvoz daroval pěkný šátek. Všechno bylo dobře připraveno a naplánováno. S jednou věcí však Babinský počítat nemohl, že se totiž u  Kadnera setká se svým známým z vojny. Byl to Antonín Müller, který tu pracoval jako čeledín a Babinského při setkání poznal. Místní pachatele se podařilo záhy dopadnout a navíc se podařilo identifikovat i Babinského jako účastníka loupeže, a mohl tak být na něj vydán v srpnu zatykač (17. 8. 1830). Dopadnout se ho však nepodařilo – alespoň prozatím. Řekli jsme už, že Jan Frindt a Mikuláš Marschall zemřeli během vyšetřování. Frindt 21. března 1832 a Marschall 6. března 1833. Naopak Jana a Kristiána Sieberovy zprostili v tomto případě viny. Josef Ungermann zmizel spolu s Babinským (podle jedné nepotvrzené zprávy se brzy poté společně vypravili do Saska). Jedna věc ovšem zůstala nedořešena. Když Brigita Rösslerová otevřela dveře, stálo před ní pět lupičů. Šestý byl podle vlastních slov tou dobou ve sklepě (Mikuláš Marschall). Z údajných šesti lupičů známe pouze čtyři jména – Marchall, Frindt, Babinský a Ungermann. Nebyli zde nakonec přece jen přítomni ještě bratři Sieberové? Nebo zde byl ještě někdo jiný? To jsou otázky, které nelze zodpovědět se stoprocentní jistotou. Pokud se Sieberové akce účastnili, jak je možné, že prokázali tak spolehlivé alibi? Pokud zde ovšem nebyli, pak by to znamenalo, že dva lupiči nejspíš chybí a navíc že Sieberové mohli být vybráni jako obětní beránci, na něž se mělo obrátit podezření. Totožnost dvou pachatelů zůstává tedy nadále záhadou.

32

Loupež v Lysé nad Labem Je jaro roku 1830. Přenesme se do Brandýsa nad Labem. Pokud máte dosti fantazie, abyste si vykreslili ve své mysli městečko z této doby, pak mě následujte. Půjdeme z náměstí malou uličkou. Po levé straně je židovské město, ale tam naše kroky nemíří. Místo toho zajdeme do jedněch dveří – do hostince u Langera. Pokud jste ještě nebyli v hostinci bez elektrického osvětlení, nyní máte příležitost. V protějším rohu sedí několik mužů. Ti dva hned zkraje hrají ferbla. Jeden z nich – ten tmavší – je jistý Meisel, tulák, podloudník, podomní obchodník. Těmito třemi způsoby ho můžeme nazvat. Chodí od domu k domu a nabízí různé věci na prodej. A občas něco prostě „štípne“. Vedle něj sedí muž s nápadně širokým obličejem. Může mu být něco mezi třicítkou a čtyřicítkou. Všichni jeho známí mu říkají „Venco“, a když o něm mluví s někým dalším, řeknou: „Byl tam Pokratický Venca.“ To ovšem není jeho jméno, které bychom našli v křestním listu – tam je nazýván Václav Babinský. Zatím toto jméno mnoho lidí nezná, za pět let ho však bude znát většina obyvatel Českého království. Ten, co vypadá mladě a je hubenější, je Vatter ze Smržovky, povoláním krejčovský pomocník, ale jehly se už hodně dlouho nedotkl. Déle než šest let se toulá po Čechách a živí se, jak se dá. O počestnosti jeho obživy svědčí skutečnost, že ho již roku 1824 potrestali dvouměsíčním žalářem za krádež. Žalář mu pak byl ještě zostřen nucenou prací a dvaceti ranami holí. Rok nato ho vyšetřovali znovu, ale nakonec byl propuštěn bez trestu, a před rokem si pro podvod odseděl další dva měsíce těžkého žaláře. Vyšetřovatelé o něm tenkrát napsali, že je to „nebezpečný vagabund“. Vedle Vattera sedí jakási holka a drží se ho kolem krku. Jmenuje se Marie Heinzlová. A teď ten, co sedí po jeho pravici. To je Pavel Engel. Pravděpodobně se již dostal trochu do nálady. Chvástá se, že ví o kufru s penězi, který má ve svém pokoji nějaký Jan Paul z Lysé nad Labem. Venca i Meisel ho poslouchají se zdrženlivým zájmem, Meisel se ho dokonce na něco ptá. Ale pak se zase mluví o něčem jiném. Pavel Engel se po nějaké půlhodince zvedl a odešel. Kdybychom chtěli teď slyšet, o čem se u stolu hovoří, museli bychom přijít hodně blízko a dosti nenápadně. Zmínka o Paulově kufru nezapadla, jenom nikdo z přítomných Engelovi nedůvěřuje, a tak se všichni tvářili, že je tato zpráva valně nezajímá. Meisel říká teď potichu ostatním, že už u toho Paula v Lysé byl. Jako podomní obchodník nabízel Paulové nějaké věci na prodej, ale jestli je tam 33

Lysá nad Labem – poklidná atmosféra městečka v době před 1. světovou válkou

něco, co by se dalo odnést, nemůže říci, protože ho Paulová nepustila za dveře. Peníze mu dávala z kapsy, takže netuší, kde by je mohla doma schovávat. Venca si myslí, že ten kufr s penězi Paul určitě má, jen je potřeba se k němu nějak dostat. Nevěří, že by si Engel takovou věc vymyslel. Padá otázka, co s Engelem. Pokud se jim podaří ten kufr získat, může mu vadit, že ho nevzali s sebou jako společníka. Může je „prásknout“, jak se vyjádřil Vatter. Venca o tom chvíli přemýšlí a pak povídá: „Jo, přiberem ho do party. Podělíme se s ním. Dáme mu pár ukradenejch věcí do toho jeho kramářskýho vaku, aby z toho taky něco měl. Jistě bude mít radost.“ Engel o kufru věděl, mluvil o něm a leckdo to dneska slyšel. Pokud se u něj najdou kradené věci, bude četníkům vše jasné a Engel to jen těžko vysvětlí. Muži naklánějí hlavy blíže k sobě a není jim teď dobře rozumět. Ke konci tichého rozhovoru zaznívá slovo „Tuřice“. To je jméno malé vesničky na severozápad od Lysé nad Labem. Teprve tam se všichni těsně před akcí sejdou. Kdyby šli společně, byli by příliš nápadní. Domluveno, ujednáno. Venca s Meiselem si rozdají dalšího ferbla. Franta Vatter k sobě pevně přitiskne zrzavou holku. Každý by je v tu chvíli považoval za normální hospodskou společnost. Jistě se za těmito muži podíváme do Tuřice na místo jejich sjednané schůzky. Ale nejprve si počkáme, nebude-li se ještě něco dít v Brandýse nad Labem. Některého z příštích dní bychom zde totiž mohli Vencu a Fran34

tu Vattera ještě spatřit, jak spolu rozmlouvají na ulici. Venca právě říká: „A nezapomeň, že od teďka pro vás nejsem Venca, ale Malý. Jsem řezník František Malý.“ „A kdo mám být já?“ ptá se Franz Vatter. „Ty buď třeba August.“ Potom už oba kráčejí do hostince U Maxera. Dávají se tu do řeči s jakýmsi mladičkým německým vojákem. Je to Bartoloměj Klopschütz. Venca alias František Malý mu představuje Augusta. Baví se spolu o skvělém plánu na loupežné přepadení. Bude z toho spousta peněz. Klopschütz vyvaluje oči a chce jít do toho s nimi. Venca chvíli naoko váhá, ale nakonec souhlasí. Vezmou ho prý na zkoušku s sebou. Jaký má tahle rozmluva význam? Proč se Venca představuje Klopschützovi jako František Malý a Franz Vatter jako August? Jedná se o pouhou nezbytnou opatrnost? Každopádně tento detail stojí za zaznamenání. Přenesme se nyní o pár dní dopředu. Ráno 1. května 1830 vstoupili do hostince u Marečkových ve Staré Boleslavi dva lidé. Velký mohutný muž s jakousi ženou. Toho muže už známe. Je to Václav Babinský. Žena po jeho boku se jmenuje Apolena Hoffmannová a přátelé ji oslovují Lény. Je to Babinského milenka. Za chvíli se objevují další dva známí – je to František Vatter s Marií Heinzlovou, kterou jsme již také viděli. A brzy se k nim přidává další známý – vojín Bartoloměj Klopschütz. Všech pět si dalo na posilněnou kávu. Chvílemi spolu rozmlouvají o různých věcech. Můžeme zaslechnout, že Fratntišek Vatter oslovuje Václava Babinského „Franto“ a ten mu na oplátku říká „Auguste“, jak se na tom dříve domluvili. V hostinci neposeděli dlouho. Když všichni dopili kávu, zaplatili a odešli pryč. Jejich kroky zamířily směrem na Tuřici na místo sjednané schůzky. V lese u Tuřice se pak zastavili k odpočinku. Zdá se, že nemají příliš naspěch. Venca vyzval Klopschütze, aby si svlékl čáku a odevzdal mu ji. Klopschütz ho poslechl a Babinský uložil čáku do košíku. Pak oblékl Klopschütze do pláště s dlouhým límcem. Prohlédl si ho, jako by se chtěl ujistit, že to Klopschüzovi opravdu „sekne“. Ten byl tímto nečekaným darem polichocen. To ovšem netušil, že Babinský dostal tento plášť od Františka Meisela. Když mu ho Meisel předával, prohodil jen tak mimochodem: „To je ten plášť, co jsem koupil od Engela.“ Další detail, který stojí za zaznamenání. Ve vaku Pavla Engela se má objevit pár kradených věcí. Dopraví je tam nejspíš Engelův známý Meisel. To už jsme slyšeli. Teď se ještě Engelův výrazný plášť má objevit na místě činu, a to na vojínovi Bartoloměji Klopschützovi. Všechny tyto přípra35

vy mají zjevně jediný záměr – zmást stopy. Zdá se, že Babinský chce svést podezření z plánované akce na Pavla Engela. Kromě toho má zřejmě ještě nějaké další úmysly s vojínem Klopschützem. Teprve později večer pokračuje náš spolek v další cestě. Cestou se potkávají s dalšími lidmi. K naší pětici se přidává Alois Hoffmann, což je bratr Lény, a dále Václav Domin z Horní Vidimi, který přivádí do spolku dva česky hovořící muže. Nyní se musíme zastavit u jednoho detailu. Celkový počet přítomných totiž nelze z pramenů spolehlivě doložit. Podle pozdějšího svědectví vojína Klopschütze potkala původní pětice cestou dva muže nedaleko kaple na vršku Na Čihadle, pak ještě na konci lesa dva muže a nakonec dva muže a ženu oblečenou na mužský způsob. Jeho svědectví je trochu zmatečné. Jinde totiž mluví o tom, že se na loupeži podílelo deset osob, což odpovídá i jiným svědectvím. V jeho prvním tvrzení by nám tedy dvě osoby přebývaly. Může to znamenat, že se zde svědek jednou spletl (případně lhal), nebo že dva z lidí, které cestou potkali, se ke skupině nepřidali. K počtu přítomných osob se ještě vrátíme na konci kapitoly. Spokojme se zatím s tím, že se zde sešlo nejspíš devět nebo deset lidí, a pokračujme v líčení událostí. Cesta od Tuřice do Lysé nad Labem trvá pěšky něco ke dvěma hodinám. Loupež se nemůže uskutečnit před půlnocí. Nedaleko před Lysou se proto celá skupina ještě zastavuje. Babinský, Domin a ještě další muži usekávají v lese silné bukové větve. Bezpochyby je hodlají použít jako zbraň. Čekají zde už za tmy na příhodnou dobu. Ve tmě všem utíká čas pomaleji. Teprve po zdánlivě velmi dlouhém čekání se pokračuje dál, ale Marie a Lény zůstávají na místě. Do Lysé již s muži nepůjdou. Cesta do městečka se již nezdá tak dlouhá. Muži procházejí opatrně kolem prvních domů v Lysé. Všude je klid, jen sem tam je slyšet štěkot psa, lidé však už touhle dobou spí. Je po půlnoci, noc je jasná a měsíc osvětluje krajinu. Zastavují se na rohu jednoho domu. Někteří se rozhlížejí kolem. Václav Domin přistupuje k vratům do dvora s dlátem a snaží se je vypáčit. Během několika minut se vrata s drobným vrznutím pootevřou. Všech sedm (či osm) mužů proklouzlo tiše do dvora a přivřeli za sebou dveře. Rozhlížejí se kolem sebe. Je potřeba dostat se do stavení a to je možné jedině oknem. Jeden z mužů si všiml necek a přistavil je pod okno. Další se okamžitě pokusil okno vypáčit. Zde nevíme přesně, jakou techniku použil – v pramenech se objevuje výraz „promáčknout“ okno, je však nepravděpodobné, že by to znamenalo rozbít sklo. Nebylo možné riskovat, že se řinčením skla všichni probudí. Odstranění okna muselo proběhnout tiše – nejspíše tedy jeho vypáčením. 36

Okno je volné a  čtyři temné postavy lezou postupně dovnitř. Jeden z nich – byl to Václav Domin – si rozsvítil příruční svítilnu. Za ním lezou ještě Venca Babinský, vojín Klopschütz a muž, jehož jméno neznáme. Vatter a Hoffmann a ještě další neznámý muž zůstávají držet stráž na dvoře. Informace o  domě, které poskytl Engel, byly správné. Bez problémů našli ložnici manželů. Dva z lupičů přistoupili k posteli pana důchodního, který je též panem domácím. Jmenuje se, jak již bylo řečeno, Jan Paul. Muži vytáhli šňůru, aby ho mohli svázat. Další přistoupil k posteli jeho manželky Františky a jeden ke kolébce s dítětem. Jenom jedna drobná lucerna osvětluje jemně pokoj. Nám, lidem z věku elektřiny, by připadalo takové osvětlení přízračné. Paulová se na posteli pohnula a otevřela oči. Světlo a čtyři cizí postavy, to byl pro ni hrozný šok. Vykřikla. „Jezus, Maria, Jozef!“ a chytla se rukou za srdce. Dva muži k ní přiskočili a zasypali ji ranami obuškem do hlavy. Skácela se k zemi a nehýbala se. Zatím se však výkřikem probudil Jan Paul. Jeden muž stojí u nohou jeho postele. Druhý ho chytil pod krkem a zašeptal mu, že jestli cekne, tak ho zabije. Stejně je už ale přiškrcen tak, že křičet nemůže. Jenomže výkřik Paulové už mohl probudit i další lidi. Nastala vteřina ticha, kdy lupiči naslouchají, zda je v domě klid. Najednou se otevřely dveře a bylo slyšet ženský hlas: „Ó jé, ó jé, co je to za lidi?“ V tu chvíli náhlý průvan zhasil lucernu a pokoj se ponořil do tmy. Z různých míst domu je slyšet také dětský křik a pláč. Domácí pán Jan Paul se vzchopil z prvního úleku. Sevření neznámého lupiče na jeho krku v tuto chvíli povolilo. Vysmekl se mu a přiskočil k oknu. Bez rozmýšlení vyskočil ven a běžel pryč. Musí přece zavolat pomoc, pomyslel si. Utíkal, jak byl – v noční košili, směrem k zámku a volal při tom co nejhlasitěji: „Hoří, hoří!“ V domě nastal obrovský rozruch. Bylo zřejmé, že není již čas na hledání kufru s penězi. Všichni čtyři lupiči se pokusili alespoň potmě nahmátnout něco cenného a pak už se rychle spasit útěkem. Vyskákali z okna. Zdá se, že cesta k útěku je zatím volná, i když různé zvuky a hlasy napovídají, že se už několik sousedů probudilo. Na dvoře si ulevují lupiči klením: „Mordie, sakra!“ Odhazují obušky, které by jim nyní překážely v útěku. Zůstává zde pohozena i svítilna a šňůra, kterou chtěli svázat pana domácího. V tuto chvíli však již utíkají po silnici směrem k Brandýsu. Do jasné noci se rozléhá zvuk klášterního zvonku a probouzí celé městečko. Pan Paul způsobil poplach, jenže lupičům se v tu chvíli již podařilo získat dostatečný náskok na to, aby mohli být pronásledováni. V přepadeném domě nebylo zrovna málo lidí. Kromě Jana Paula a jeho ženy Františky 37

ještě služka Kateřina Herzlichová, chůva Anna Seidlová a nájemnice Josefina Vodičková s dcerami Annou a Ludmilou a ještě malé dítě. Pro všechny to bylo té noci velmi nemilé probuzení. Nejspíše to mohla být chůva Anna Seidlová, která našla svou paní nehybně ležící na zemi, přičemž z úst a hlavy jí tekla krev. Naštěstí se ji podařilo přivést k životu. Paní Paulová ale vypadala hrozně i po umytí. Měla opuchlou tvář a modřiny podlité krví v obličeji a na hlavě. Tu noc už sotva někdo oka zamhouřil. Brzy ráno se začalo pátrat po lupičích a zjišťovaly se stopy i škoda, kterou způsobili. Kufr s penězi, o kterém vyprávěl v hospodě v Brandýse Engel, zůstal na místě. Lupiči odnesli prádlo, umývací potřeby a svazek klíčů. Některé z těchto věcí zahodili ještě na dvoře. Snad nedokázali všechny věci pobrat anebo jim nestálo za to se s nimi vláčet. Celková cena ukradených věcí byla odhadnuta na 15 zlatých 46 krejcarů konvenční měny. Vyslýcháni byli různí svědci – „co kdo viděl, zaslechl a podobně“. Poslední, kdo spatřil té noci lupiče, byl svědek Jan Pavlíček. Ve dvě v noci viděl na silnici k Brandýsu jít šest mužů. Což ovšem znamená, že zde přinejmenším jeden účastník loupeže chyběl. Lesnický pomocník Jan Novotný z Hlavence potkal ráno 2. května v lese jakéhosi vojáka zahaleného do pláště, který nesl různé kusy oděvu a prádla. Novotnému byl ten člověk podezřelý. Zadržel ho a odvedl na vrchnostenský úřad v Brandýse. Zde mu byly odebrány dva balíky prádla, o nichž se vzápětí potvrdilo, že pocházejí z loupeže v Lysé. Dalším šetřením se podařilo zjistit, že muž se jmenuje Bartoloměj Klopschütz a pochází z pluku arciknížete Rainera. Přibližně v téže době, kdy se odehrávaly výslechy vojína Klopschütze, sešli se už Vatter, Babinský, Hoffmann a Domin v Mělníce, aby zhodnotili nepovedenou akci a opět se rozešli. Zadržený vojín Klopschütz byl nucen se přiznat k účasti na loupeži. Šlo o jeho první loupež, přibrali ho na zkoušku a byl hned chycen. Vyprávěl o osobách, s nimiž loupež podnikl. Všechno to vedl František Malý, pak tam byl August, zrzavé děvče, které se jmenovalo Lény. O účasti na loupeži se domluvil s Augustem v Brandýse v hospodě U Maxera. Celkem podle Klop­ schütze se účastnilo loupeže deset lidí, z toho dvě ženy, které před loupeží zůstaly v lese. Vloupání se pak účastnilo osm mužů. Zde se plně projevil záměr Babinského. Dopadený Klopschütz prostě nemohl uvést jediné jméno správně. Dokázal osoby částečně popsat, ale pátrání po Františku Malém a Augustovi skončilo bezvýsledně. Vedle toho přispěl Klopschütz k obvinění Václava Kaplana z Lysé nad Labem. Václav Kaplan byl v Lysé obchodníkem s tabákem a podle přepa38

dené Paulové se mu jeden z lupičů nápadně podobal. Václava Kaplana ještě téže noci nalezli doma svlečeného; tvrdil, že v době loupeže spal doma. Když ho však konfrontovali s Klopschützem, řekl Klopschütz, že ho jasně poznává, že je to ten muž, který se k nim přidal u Tuřic Na Čihadle a že ho tenkrát v měsíčním světle jasně viděl. Ale soudce přesto dospěl k názoru, že Kaplan se loupeže neúčastnil. Všichni přece uprchli z místa činu a jeho nalezli doma a svlečeného. Zdá se, že Kaplan skutečně neměl s událostí nic společného. Na základě Klopschützova udání se prohledala také hospoda U Maxera, aby se zjistilo, zda se majitel nedal do spolku s lupiči. Nic podezřelého se však nepodařilo nalézt. Klopschütz ještě uvedl, že August se domlouval se svou milenkou, že se sejdou ve Slaném. Zde Františka Vattera alias Augusta pak také skutečně dopadli. Další osud Klopschütze nebyl příliš veselý. Přestože se snažil přesvědčit soudce, že byl k účasti na loupeži donucen, že mu hrozili zastřelením a že měl jen donést prádlo do hostince U Maxera, nakonec ho odsoudili na dvacet let těžkého žaláře. Zločin v Lysé nad Labem však skrývá ještě jedno tajemství, které zatím nebylo historiky objasněno. Celkem se na zločinu podílelo devět nebo deset osob, známe jich však pouze sedm. Jsou to dvě ženy – Lény a Marie – a pět mužů – Babinský, Vatter, Domin, Hoffmann a Klopschütz . Víme však, že Klopschütz udal, že jich bylo celkem deset. Z výpovědí přepadených se zase zdá, že na místě bylo lupičů sedm (a dvě ženy čekaly v lese). Šest jich pak bylo viděno cestou na Brandýs a jeden (Klopschütz) byl chycen ráno v lesích. Zbývají tedy dvě nebo tři jména, s nimiž si nevíme rady. Jedním z oněch dalších mohl být František Meisel. Kromě toho Vatter vypověděl, že Domin přivedl s sebou dva Čechy, které neznal jménem. Jenže Františka Meisela znal a u loupeže ho neuvedl. Takže se nabízejí dvě varianty – u loupeže mohl pomáhat ještě Meisel a dva neznámí Češi, nebo u loupeže byli ještě dva Češi a jeden z nich byl Meisel. Tito záhadní podílníci zločinu se ve spisech nevyskytují. Kupodivu zde nefiguruje ani Josef Ungermann, jinak Babinského častý společník u jiných zločinů. Ten ale sotva mohl být jedním ze dvou nejmenovaných Čechů – šlo nejspíše o Němce, o čemž svědčí jeho jméno i původ z Kokořínska. Nejpravděpodobnější se zdá verze, že loupeže se účastnili kromě všech jmenovaných dva Češi, které se nepodařilo odhalit a kteří nejsou totožní ani s Meiselem, ani s Ungermannem. 39

Tajemná vražda v Kokořínském údolí Bylo září roku 1830. Listí na stromech pomalu začínalo žloutnout. 18. dne tohoto měsíce šli v ranních hodinách lesem nedaleko obce Skramouš dva muži. Byl to pastevec František Helbrecht a jistý člověk příjmením Křeček. Povšimli si na jednom místě podivné kupy listí, zpod níž prosvítalo šatstvo. Když přišli blíže a odhrnuli listí, zjistili, že zde leží mrtvola jakéhosi jim neznámého muže. Tak začalo vyšetřování podivné vraždy, která neměla být nikdy plně objasněna. Po oznámení nálezu začaly vraždu vyšetřovat příslušné úřady. Ukázalo se, že mrtvý muž utrpěl několik ran tupým nástrojem, z nichž dvě byly smrtelné. Mrtvola byla identifikována jako Václav Domin z Kokořínského Dolu. Při soudním ohledání ho bezpečně poznala jeho družka Anna Slánská a několik dalších lidí z místa jeho bydliště. O Václavu Dominovi jsme již slyšeli. Jistý Václav Domin se účastnil s Babinským loupeže v Lysé nad Labem. To bylo na počátku května. Byl to týž Domin? Patrně ano, a to i přesto, že ve spise ke zločinu v Lysé nad Labem je označen jako Václav Domin z Horní Vidimi. Horní Vidim a Kokořínský Důl jsou nedaleko od sebe a i další okolnosti nasvědčují tomu, že šlo s největší pravděpodobností o tutéž osobu. Zavražděného Václava Domina totiž široko daleko znali jako šejdíře. Vědělo se, že se stýká s různými zlosyny a sám byl již několikrát vězněn u soudů v kraji mladoboleslavském, nymburském či litoměřickém. Sledujme nyní obvyklý postup vyšetřování. První zásadní otázkou je, kdy byl Václav Domin naposledy viděn. Našli se dva svědkové, kteří ho viděli předchozího dne večer. Šlo o majitele hostince zvaného Na Kačáku Matěje a Annu Steinzovy, kteří ho spatřili ve společnosti několika neznámých mužů. Celá společnost se sešla toho dne v jejich hostinci. K vraždě tedy muselo dojít večer či v noci ze 17. na 18. září. Anna Steinzová vypověděla, že nejprve přišel do hostince Václav Domin sám. Bylo to ještě před polednem. Později za ním přišli dva muži, potom další dva a zakrátko jiní dva. Ke společnosti se potom přidal ještě Dominův syn Jan. Celkem tedy společnost tvořilo vedle otce a syna dalších šest mužů. Hostinská z nich znala ale pouze dva. Jedním byl jistý člověk z Vidimi zvaný Schneiderbauer či Schneidersepp a druhý byl Matěj Dražný zvaný Grottauer – mlynář ze Štambachu. Václav Domin se pak dostal do hádky s jedním z mužů, které hostinská jménem neznala, a začali se navzájem ohrožovat holemi, takže její manžel musel zakročit a oba mírnit. Večer pak 40

odešel nejprve Dražný a mladý Domin. Chvíli po nich odešel starý Domin se dvěma z neznámých mužů. Druhý den přišli tito muži do hostince opět, ale tentokrát bez Domina. Výpověď paní hostinské potvrdili i další svědci – hostinský Matěj Steinz, František Kubovský, učeň Josef Živný a v hostinci zaměstnaná Viktorie Popelková. Nikdo z nich však zbývající muže neznal a ani je v okolí předtím neviděl. Ani Jan Domin nebyl schopen říci nic bližšího. Muži prý byli otcovi známí, ale jménem z nich neznal nikoho. My jsme se však s jedním z těchto mužů již setkali. Schneiderbauer či Schneidersepp z Vidimi, kterého poznala hostinská, se totiž podílel na přepadu mlynáře Heineho v  Mikulášovicích. Vlastním jménem se jmenoval Josef Ungermann. Je to už půl roku, co došlo k loupeži v Mikulášovicích. Ostatní pachatelé jsou již ve vězení, ale on a Babinský se pohybují stále na svobodě. Tenkrát, jak si jistě vzpomínáte, si pronajali povoz a hned ráno odjeli rychle z místa činu do České Lípy a pak dále do Mělníka, a proto nebyli na rozdíl od svých společníků dopadeni. V rámci vyšetřování kokořínského mordu se pochopitelně hledali další svědkové, kteří se vyskytovali blízko místa vraždy a mohli by vypovědět něco o událostech ze 17. září večer. Jedním ze svědků, které se podařilo vypátrat, byl Josef Hons. Vyskytoval se večer osudného večera poblíž místa vraždy a uvedl, že zde zaslechl výkřik: „Ježíš, Maria!“ Hostinská ze Sedlce Anna Rašovcová pak vypověděla, že onoho večera viděla osm mužů jít od Skramouše. Byli mezi nimi i Václav Domin a mlynář Grottauer. Časově to odpovídalo době krátce před spácháním vraždy. Hlavní podezření pochopitelně padlo na Ungermanna alias Schneiderseppa a mlynáře Matěje Dražného, přezdívaného německy Grattauer či česky Grotávek. Problém představovalo, že se nepodařilo identifikovat zbylé čtyři muže, kteří seděli spolu s Dražným, Ungermannem a Dominem v hospodě Na Kačáku. Ani Matěj Dražný, kterého úřady zadržely jako prvního, nevnesl do vyšetřování žádné světlo. Pouze vytrvale svou účast na vraždě popíral a k ostatním se nechtěl znát. Ungermann se zdál nějakou dobu nepolapitelný, ač na něj policie vydala brzy po vraždě zatykač. Posléze byl však přece jen nalezen – tou dobou již seděl ve vězení v Rakovníce pod jménem Karel Treger. Dne 10. února 1831 byli Ungermann alias Schneidersepp a Dražný řečený Grottauer z vraždy podle mínění soudu usvědčeni. Dražný ovšem i poté vše popíral. Zemřel ve vězení roku 1833. Kdo však byli oni zbývající čtyři muži, kteří by mohli vnést do případu světlo? Podle Jana Domina jich ostatně mohlo být i šest. Zmínil se totiž o tom, že toho dne bylo s otcem šest nebo osm lidí, které neznal. Dva z nich, Ungermanna a Dražného, známe. 41

Kdo jsou ti zbylí? Podařilo se policejním orgánům vůbec ony další podezřelé muže vypátrat? Světlo do případu mohla vnést následující příhoda. Vězeň mladoboleslavského soudu Konrád Joppel svému soudci řekl, že jeho spoluvězeň ve vazbě Václav Köcher v noci rozčileně běhá po separaci a naříká, že již asi své děti více neuvidí a že má zavražděného Domina stále před očima. Köcher se Jopplovi svěřil, že provedl u Úštěku loupež společně s Václavem a Janem Dominovými, Schneiderseppem z Vidimi, Matějem Štambašským (tedy Matějem Dražným ze Štambachu) a Václavem Babinským. Počet podezřelých osob se nám tedy rozrůstá o  Václava Babinského a Václava Köchera. Víme, že Babinský se s Ungermannem dobře znal už z Fichtelschenkerovy bandy. Jeho přítomnost u tohoto zločinu by nás tedy zvlášť nepřekvapila. A pak je tu Václav Köcher, který se k účasti dobrovolně přiznává. Podívejme se na Köcherovu výpověď podrobněji. Köcher totiž jako jediný ze všech vyslýchaných popsal podrobně průběh vraždy. Společně s Ungermannem i Dominem spáchali loupež u Úštěku. Pak se dělili u Mšena o lup a nepohodli se. (Patrně se to odehrávalo ve zmíněné hospodě Na Kačáku.) Když mladý Domin odešel, šel Babinský s Köcherem a Schneiderseppem za starým Dominem. Schneidersepp udeřil Domina prudce holí do hlavy. Domin klesl k zemi a Schneidersepp podal Köcherovi pistoli se slovy: „Musíš taškáře zastřelit, já jsem mu dal již co proto!“ Köcher se zdráhal vykonat, co mu Schneidersepp přikázal, a tak mu Babinský vytrhl pistoli z ruky a pohrozil, že ho zastřelí, neuposlechne-li. Köcher pak do Domina střelil a Babinský ho druhou ranou dorazil. Předpokládejme, že Köcherovo líčení je pravdivé. V  tom případě bychom mohli celý případ zrekonstruovat takto: Skupina zločinců se dělila v hospodě Na Kačáku o kořist z jakési loupeže a nepohodli se. Václav Domin se dostal do konfliktu s Babinským a Schneiderseppem. V hospodě se kvůli tomu málem porvali – pravděpodobně se zde do sebe pustili Domin s Babinským a začali se ohrožovat holemi. Jenže hostinský Matěj Steinz oba muže uklidnil, a tak spor odložili na později. Venku se opět nemohli dohodnout, a tak – když starý Domin od ostatních odešel – vydali se Köcher, Schneidersepp a Babinský za ním a na osamělém místě ho zavraždili, jak bylo popsáno. Příčiny sporu mohly být v zásadě tři: Domin nesouhlasil s tím, aby Babinský a Ungermann alias Schneidersepp měli větší podíl na kořisti než on, anebo pro sebe žádal podíl větší, případně se odmítal podělit o některé z uloupených věcí, které mu zůstaly po loupeži v rukou. Pravděpodobné je, že měl u sebe část kořisti, která mu podle mínění jiných nepříslušela, 42

případně své nároky podpořil výhrůžkami. Taková situace by nejspíš mohla vysvětlit krajní řešení ze strany Babinského a  Ungermanna. Jsme zde ovšem odkázáni jen na spekulace. Köcherovo svědectví by znamenalo očištění Matěje Dražného, neboť ten se podle Köchera vůbec vraždy neúčastnil. Václav Köcher byl konfrontován s majiteli hostince manžely Steinzovými. Oba potvrdili, že Köchera poznávají. Byl prý u nich také den po vraždě s ostatními muži a měl na kalhotech krvavou skvrnu. Zdálo by se, že Köcherovo svědectví je Steinzovými potvrzeno a  je možné případ uzavřít. Köcherova stopa však brzy zase splaskla. Jacísi dva vězňové v Mladé Boleslavi – jistí Matěj a Tomáš Dandové – přišli s výpovědí, že tvrzení Joppela a Köchera je smluvenou smyšlenkou. Soud jejich výpovědi uvěřil a vyšetřování Köchera zastavil. Případ se pak uzavřel, aniž by bylo možné říci, že je objasněn. Jak již bylo řečeno, soud odsoudil pro tuto vraždu pouze Ungermanna a Dražného. Ostatní přítomní nebyli nikdy usvědčeni ani spolehlivě identifikováni, a tak ani nemohli podat potřebná svědectví. Jenže zůstává otázkou, proč by Köcher takovým způsobem lhal. Jaký mohl mít prospěch z toho, že se přizná ke zločinu vraždy, který nespáchal? Spíše lze předpokládat určitý motiv pro to, že mohli lhát Matěj a Tomáš Dandové, když označili Köcherovo vyprávění za smyšlenku. Pokud by byli ve spojení s někým, komu záleželo na tom, aby se Köcherovo důležité svědectví zpochybnilo (tedy s někým, kdo se vraždy účastnil), mohli toho tímto způsobem dosáhnout. Naprosto však nelze nalézt rozumný motiv pro jednání Köcherovo v případě, že by ve své výpovědi lhal. A druhou okolností je, že ho manželé Steinzovi identifikovali. Mohlo zde samozřejmě dojít k mýlce, leč je to už druhý málo pravděpodobný fakt, který bychom museli přijmout, abychom jeho výpověď zamítli. Je zde ovšem ještě jedna důležitá nesrovnalost, která doposud nebyla zmíněna, ačkoliv si jí vnímavý čtenář mohl povšimnout. Tato nesrovnalost je sice jediným, leč velmi pádným argumentem proti pravdivosti Köcherova příběhu. Pokud si na ni chcete přijít sami, máte na to ještě čtyři odstavce čas, než vám ji prozradím. Co se týče Babinského, soudní orgány nedošly k přesvědčení, že by se na místě vraždy v inkriminovanou dobu nacházel. Podle soudců není dokázáno, že by Babinský meškal v hostinci Steinzových ve společnosti Dominově. Babinský tak může být podezřelý toliko ze vzdálenější účasti na vraždě. (Podle téhož soudního náhledu nelze mít za prokázané ani to, že se Domin účastnil s Babinským loupeže na manželech Paulových v Lysé nad Labem.) 43

Kokořín na kresbě Karla Hynka Máchy

Je vůbec možné se s odstupem téměř dvou staletí dobrat pravdy, které se nedobraly tehdejší vyšetřující orgány? Sotva. Oproti tehdejším vyšetřujícím orgánům máme na své straně veškeré nevýhody. Nemáme k dispozici všechny informace, které znaly ony. Ačkoliv existuje poměrně pečlivá dokumentace, přece jen se do soudních protokolů nezapsalo vše, co bylo při vyšetřování a přelíčení řečeno. Těžko se také najde někdo, kdo by dnes četl veškerou dokumentaci i k vedlejším případům, které tehdejší soudy znaly. Námaha by byla neúměrná hodnotě výsledku. Jednu výhodu však historik oproti soudcům přece jen má. Soudce totiž musí ctít presumpci neviny. Pokud si myslí, že je zločinec na devadesát procent vinen, přece ho musí osvobodit jako nevinného. Historik však může, a dokonce musí vyslovovat i hypotézy pravděpodobné. Pokusme se tedy popsat onen tragický příběh z  Kokořínského údolí z  hlediska pravděpodobnosti. Je totiž nemálo pravděpodobné, že se Babinský na tomto zločinu podílel. Ostatně i soudce tuto možnost naznačil, ačkoliv ho neuznal vinným. Shrňme si tedy fakta tohoto případu a zkusme vybrat tu variantu příběhu, která bude pravděpodobně nejbližší tomu, jak se celý zločin ve skutečnosti odehrál. 44

Zřejmé je, že zde došlo k vraždě, jejímž motivem mohla být neshoda mezi zločinci a vzájemné vyřizování účtů. Zavražděným byl Václav Domin a jedním z vrahů bezpochyby Josef Ungermann. Kdo byli ostatní, to zatím nevíme. Dále lze mít za bezpečně prokázané, že Ungermann se znal z dřívějška dobře s Babinským a účastnil se s ním společně loupežných akcí. (Pouze pravděpodobné je pak to, že se Václav Domin účastnil loupeže v Lysé nad Labem u manželů Paulových, kterou vedl Babinský. Ungermann však u této loupeže nejspíš nebyl.) Již padla zmínka o tom, že Köcherova výpověď, která by mohla na první pohled celou záležitost objasnit, obsahuje jeden závažný rozpor. Touto zásadní nesrovnalostí je to, že Köcher tvrdí, že Domina zastřelil, ale podle soudního nálezu byl Domin ubit tupým předmětem. To jeho výpověď opravdu vážně zpochybňuje. Zdá se nyní, že Köcher skutečně lhal. Zrekapitulujme si proto problematická fakta, která mají být vysvětlena. Jak je možné, že Václav Köcher se přiznává k Dominově vraždě a líčí její průběh, přičemž v jeho líčení je očividný rozpor se způsobem vraždy? Lhal-li, jak je možné, že ho manželé Steinzovi z hospody Na Kačáku poznali? Dále je zde údajná skvrna od krve na Köcherových kalhotách den po vraždě. Má skvrna nějakou souvislost s vraždou, nebo s ní nesouvisí? (Nevíme ovšem, zda Domin krvácel, ale při manipulaci s mrtvolou, ke které bezpochyby došlo, se mohl vrah krví opravdu zamazat.) Na druhou stranu jsou tu dva svědci, kteří tvrdí, že si Köcher vymýšlí. Existuje vůbec způsob, jak tato neslučitelná fakta rozumně vysvětlit? Ano, jedna možnost tu opravdu je. Na první poslech zní ovšem velmi bizarně. Přesto ji zde vyslovíme. Ta možnost zní takto: Köcher střílel na Domina slepými náboji. Tato hypotéza by totiž mohla vysvětlit nesrovnalost mezi Köcherovou výpovědí a uvedeným způsobem smrti. Pistoli se slepými náboji mu podal Schneidersepp a Babinský ho donutil, aby vystřelil. Proč by to ovšem dělali? I to lze hypoteticky vysvětlit. Chtěli přimět Köchera, aby si myslel, že Domina zabil on sám, a o vraždě pak raději mlčel. Pokud by však byl Köcher přece jen přinucen mluvit, uvedl by, že Domin byl zastřelen. Tím by se jeho výpověď zásadně znevěrohodnila a Babinský by mohl v případě potřeby tvrdit, že Köchera nikdy neviděl, natož aby s ním byl někdy v Kokořínském údolí. Také Ungermann alias Schneidersepp, který byl s Babinským v tomto srozuměn, Babinského nikdy neoznačil za účastníka vraždy a přes vězeňskou zpravodajskou síť mohl zkušený Ungermann snadno zajistit, aby Köcherovu výpověď okamžitě jiní vězni zpochybnili. Ano, je to možnost poněkud fantastická, ale jedná se o variantu, která by vysvětlila dostupná fakta. I ta skutečnost, že se záhy skutečně objeví dva noví svědci, kteří dosvědčí, že Köcherovo tvrzení je smluvená smyšlenka, 45

by do tohoto rámce dobře zapadala. Je zde ovšem důležité položit doplňující otázku: Je z psychologického hlediska možné, aby se Babinský a Ungermann k takovému jednání uchýlili? Vzpomeňme si proto, jaké postupy používal Babinský za tím účelem, aby zamaskoval stopy po zločinu. Při loupeži v Lysé nad Labem si vytypoval podomního obchodníka Engela a vojína Klopschütze, aby skrze ně odvedl podezření od své osoby. Zahlazení stop musel přitom plánovat a připravovat dlouho dopředu. Nechal svého komplice koupit od Engela kabát a oblékl do něj vojína Klopschütze těsně před loupeží. Něco z ukradených předmětů plánoval podstrčit později Engelovi do jeho věcí. Klopschütze chytili s balíky prádla, které prý měl donést do hostince v Brandýse nad Labem. Buď si to Klopschütz vymyslel, anebo byl skutečně pověřen nesmyslným úkolem, který měl vést k jeho dopadení a navíc svést podezření ještě na hostinského v Brandýse. Zdánlivě až absurdní jednání Babinského je ve skutečnosti velmi rafinované. Skýtá totiž několik možností, jak odvést pátrání úřadů na falešnou stopu. Položíme-li tedy znovu otázku, zda je z psychologického hlediska možné, aby Babinský přinutil svého společníka střílet do polomrtvého či mrtvého člověka slepými náboji, musíme připustit, že to možné je. (Tím spíše, že už také víme, že z prvního zaregistrovaného Babinského lupu u mlynáře Heineho pocházely dvě pistole opatřené právě slepými náboji!) Podle pravidel, která hlásali největší literární detektivové Sherlock Holmes a Hercule Poirot, by musela být tato hypotéza pravdivá, neboť vysvětluje všechna fakta a odpovídá psychologickému profilu pachatele. Nepůjdeme ovšem tak daleko, abychom tvrdili, že jsme se dobrali nepochybné pravdy. Nabízíme pouze hypotézu s určitou míru pravděpodobnosti, že se události takovým způsobem odehrály. Zkusme tedy ještě naposledy shrnout předpokládaný průběh děje dle této hypotézy. Dohromady se dal spolek mužů – Václav Domin, Václav Köcher, Jan Domin, Matěj Dražný, Josef Ungermann, Václav Babinský a ještě dva muži neznámého jména. Ti provedli v září roku 1830 úspěšnou loupež v Úštěku u Litoměřic. Poté se sešli daleko od místa loupeže – v hostinci ve Skramouši u Mšena. Zde došlo k hádce ohledně dělení kořisti. Možných příčin sporu je více – např. ta, že Domin nechtěl vydat část kořisti, kterou si po loupeži přisvojil. Na závěr mohl také Domin začít vyhrožovat udáním. Domin a Babinský se do sebe málem pustili v hospodě holemi, ale hostinský Steinz je od rvačky odradil. Poté všichni muži z hospody postupně odešli – nejprve Dražný a mladý Domin, pak starý Domin s dvěma muži a nakonec zbývající tři. Venku se však opět sešli na silnici od Skramouše. Na odlehlém místě pak pokračoval spor, který začal v hostinci. K dohodě nedošlo a Václav Domin odešel pryč. 46

Chvíli po něm odešel i Jan Domin a snad ještě další z oněch mužů jinou cestou. Zbylí muži – Babinský, Köcher a Ungermann alias Schneidersepp – se vypravili po cestě za starým Dominem. Když ho rychlou chůzí dostihli, praštil ho Schneidersepp holí do hlavy a několika ranami ho srazil k zemi. Potom podal Köcherovi pistoli, aby Domina zastřelil: „Musíš taškáře zastřelit, já jsem mu již dal co proto!“ Köcher se však zdráhal, a tak mu Babinský vytrhl pistoli a pohrozil mu, že ho zastřelí. Köcher tedy poslechl, aniž by tušil, že v pistoli je jen slepý náboj. Protože už byla tma, neměl ani později možnost si této skutečnosti všimnout. Druhou ránu vystřelil Babinský. Potom odtáhli mrtvolu stranou od cesty a zahrabali ji do listí. Při této činnosti si Köcher zamazal kalhoty od Dominovy krve. Zde pak mrtvolu druhého dne nalezli dva náhodní chodci. Vyšetřování této vraždy se bohužel dostalo do slepých kolejí. Ze šesti mužů, kteří byli viděni naposledy s V. Dominem, se podařilo identifikovat pouze dva – Schneiderseppa a Dražného. Schneidersepp byl ostřílený zločinec a nenechal se přimět k tomu, aby se přiznal či identifikoval další osoby. Dražný tvrdil – zřejmě podle pravdy – že nemá s vraždou nic společného. Přesto jsou oba „usvědčeni“ a  odsouzeni. (Dražný pak ve vězení zemřel roku 1833.) Köchera však trápily výčitky svědomí a rozhodl se promluvit, jenže vzápětí je jeho výpověď zpochybněna dvěma jinými vězni jako smyšlená. Navíc neodpovídá zjištěné realitě, neboť Domin byl ubit, a nikoliv zastřelen. Vyšetřování v tomto směru se tudíž zastavilo. Poslední očitý svědek a spolupachatel vraždy Václav Babinský zůstává na svobodě a nemůže být v této věci vyslýchán. A ani později nikdy neprozradí, co o této záležitosti věděl.

47

Oloupení převozníka Blížil se konec podzimu roku 1830. Pro lidi bez stálého přístřeší – a mezi ně Václav Babinský patřil – přicházela těžká doba. Po vraždě Václava Domina ze Skramouše se rychle vzdálil z kokořínské krajiny. Potuloval se nyní s  Aloisem Hoffmannem a  jeho sestrou Apolenou po kraji litoměřickém. Lény byla Babinskému milenkou a Hoffmann přítelem. Ostatní jejich blízcí kumpáni se dostali tohoto roku do vězení. Ztratil se jim tak František Vatter a Josef Ungermann čili Schneidersepp. Chodili tedy nyní pouze ve třech. V zimě byli nuceni přespávat u známých. Takové měli v severních Čechách leckde. Tu a tam Babinský někomu prodal levně pár věcí získaných krádežemi a pak občas přišel, aby požádal o nocleh. Před Vánocemi roku 1830 se zastavili u cihláře Michala Leitnera. Před nedávnem mu Babinský prodal kabát na splátky a pak si pro ně docházel. Několik nocí tak mohli přespávat v cihelně u Brozan. Za pár dní se zase zvedli a šli dál svou cestou. Apolena se někdy v té době setkala se synem převozníka Krejzy. Starý Krejza měl přívoz v Brozanech u Litoměřic. Jeho syn se kdesi seznámil s Apolenou a vyprávěl jí, že jeho otec má našetřeno mnoho peněz a chce si koupit hostinec. S otcem se prý nepohodl, protože od něj dostal vyplacen menší díl než ostatní bratři. Přál by si, aby se otcovy peníze uloupily a on se tak „zahojil“. Prý ví, kde jsou a jak se k nim dostat a Hoffmannové to prozradí, pokud dostane z těchto peněz svůj podíl. Není jasné, jak a kdy se s mladým Krejzou seznámila a co všechno o ní věděl. Považoval ji a její dva společníky za obyčejné tuláky, nebo věděl, že má co činit s obávaným a hledaným Pokratickým Vencou a jeho milenkou? To lze dnes jen těžko rozhodnout. Počítal však s tím, že Hoffmannová může oloupení jeho otce zařídit, jinak by jí sotva vyprávěl tolik podrobností. Byla to tedy Hoffmannová, kdo přinesl tuto čerstvou zprávu Vencovi a Aloisovi a navrhla jim, aby převozníka Krejzu oloupili. Babinský s Hoffmannem se rozhodli tuto loupež podniknout, neboť slibovala nemalý zisk. Z Brozan tedy odešli, ale s úmyslem, že se sem brzy vrátí. Nejpozději v úterý 11. ledna zabouchali všichni tři opět na okno doksanské cihelny. Leitner je pozval dál. Babinský mu vyprávěl, co slyšela Hoffmannová od mladého Krejzy. Potom Leitnerovi navrhl, aby šel s nimi. Leitner souhlasil a Babinský, kterého Leitner vždy nazýval Pokratický Venca, pak ještě podotkl, že se akce bude účastnit také Fichtelnatz, což byla přezdívka muže jménem Hynek Bittner. Druhý den přišli všichni tři opět za Leitnerem do cihelny a  přespali tam. Stejně tak dalšího dne ve čtvrtek, kdy se dostavil na noc i Fichtelnatz. 48

V pátek pak v deset hodin večer vyrazil celý spolek – Pokratický Venca, Hoffmann, Leitner a Fichtelnatz – na plánovanou akci. Venca a Hoffmann s sebou měli dláta a Hoffmann ještě navíc vak z telecí kůže. Byla větrná noc a na zemi ležel sníh. Čtyři muži zamířili do Brozan k doláneckému přívozu. Když došli k řece, urazil Alois zámek u loďky a všichni do ní nastoupili. Přeplavili se tak snadno na druhou stranu. Fichtelnatz zůstal na místě a hlídal „vypůjčenou“ loďku. Ostatní tři muži se vypravili ke Krejzovu domku, který stál nedaleko. Zde v tichosti rozřízli stěnu od komory. Stěna byla jen z tenké překližky, a tak se mohli vetřelci skrze ni dostat dovnitř. Porozhlédli se po komoře a našli truhlu, o které se zmiňoval mladý Krejza. Sňali se stěny nebozez, aby provrtali a odšroubovali zámek. Konečně nastal okamžik, ke kterému směřovalo jejich úsilí, zámek povolil a  víko se tiše odklopilo. Když posvítili do truhly, spatřili zde pět úhledných váčků s penězi. Vedle nich pak stál džbánek s jakýmisi listinami. Ukázalo se, že jde o slosovací listy. Leitner a Venca si vzali po jednom váčku s penězi, jeden donesli Fichtelnatzovi a dva dostal do úschovy Alois Hoffmann. Opět veslovali na druhou stranu řeky, kde ponechali loďku na původním místě a připevnili uražený zámek zpět, takže vypadal, jako by se s ním nic nestalo… V cihelně na jejich návrat s napětím čekaly Apolena Hoffmannová a Kateřina Leitnerová. S radostí pak zjistily, že loupež proběhla tentokrát naprosto hladce. Zasedli ke stolu a rozdělili kořist na pět dílů – pro všechny čtyři muže po jednom a pátý díl dostala Lény s tím, že má dát část Krejzovi. Leitner později tvrdil, že jeho díl byl menší než podíl ostatních. Celkově však jejich kořist činila 2 500 zlatých konvenční měny, což byla na svou dobu nemalá suma. Venca, Alois a Apolena se po rozdělení peněz zvedli a z cihelny odešli ještě za tmy. Všichni tři tuláci volili osvědčený postup – rychlým pochodem se snažili dostat co nejdále od místa činu. Při tom se jim však stala ještě následující drobná příhoda. Na své cestě či na nějaké své zastávce potkali muže jménem Vavřinec Walter. Nejspíš se ani navzájem neznali, ale Walter věděl, že tito tři lidé nocovali v nedaleké cihelně. A povšiml si zajímavé věci, že ti dva chlápci mají u sebe hodně peněz. Bohužel nevíme bližší podrobnosti o tom, co přesně viděl – mohl si prostě jen všimnout váčků u pasu nebo něčeho jiného. Vavřince Waltera to ovšem zaujalo, neboť nebylo obvyklé, aby tuláci oplývali velkým bohatstvím, a tak si tento fakt dobře zapamatoval. Druhého dne zjistil Jan Krejza, že se mu kdosi vloupal do komory a oloupil ho o všechny úspory. Šel ihned loupež oznámit. Uvedl, že mu bylo odci49

zeno 2 500 zlatých konvenční měny v dukátech, dvacetnících, desetnících, pěti- a tříkrejcarech stříbrných, jeden sous, císařské a holandské dukáty a desítizlatzkové a dvacítizlatkové slosovací listy. Vyšetřování bylo zahájeno téhož dne a hlavní indicií byly stopy čtyř mužů, které zůstaly na sněhu patrné. Stopy směřovaly k řece a prozrazovaly, že lupiči se nejspíš přeplavili přes řeku. V  průběhu dopoledne se zpráva, že byl v  noci vyloupen domek Jana Krejzy, roznesla po okolí. Rychtář s několika pomocníky prohledával okolí domku, aby zjistil nějaké další stopy po zločincích. Vyptávali se, zda si někdo něčeho podezřelého nevšiml apod. Když se o loupeži u převozníka dozvěděl Vavřinec Walter, hned si ji spojil s tím, co spatřil ráno. Bylo mu to jasné, jako že jedna a jedna jsou dvě. Chvíli nad tím přemýšlel, pak se ale rozhodl a zamířil pevným krokem k cihelně. Walter řekl Leitnerovi, co ví, a snad mu byl připraven i začít vyhrožovat. Ale pouhá tato informace stačila, aby Leitner dostal strach. Walter rychle pochopil, že nejen ti tři tuláci, ale i Leitner má v celé věci prsty. Cihlář ho zapřísahal, aby o té věci pomlčel, a nabídl mu peníze. Walter na to přistoupil a peníze si rád vzal. Přátelsky se s Leitnerem rozloučil a spokojeně odešel. Pomyslel si, jak se vyplatí občas si všímat, co se kolem děje. Leitner pochopitelně důvod ke spokojenosti neměl, ani Walterův slib zachovat mlčení ho nezbavil starostí, spíše naopak. Nebyl v těchto věcech zběhlý, a navíc to byl člověk, který se na rozdíl od Babinského a Hoffmanna nedokázal zbavit jistých výčitek svědomí. Vavřinec Walter skutečně mlčel, jak slíbil, ale Leitnerovi to nakonec nepomohlo. Brzy totiž vešlo ve známost, že u něj nocovaly jakési tři podezřelé osoby. Samotné stopy od místa loupeže sice nemohly ukázat na cihelnu, neboť zločinci se přeplavili přes řeku a prošli vesnicí, ale podezření vůči němu bylo i tak silné. Leitnera proto zatkli a  vyslýchali. Zadržený cihlář se brzy ke zločinu přiznal a popsal podrobně jeho průběh. Svou vinu se snažil zmírnit pouze poukazem na to, že ho Pokratický Venca a Hoffmann k loupeži navedli. Brzy po Leitnerovi se podařilo chytit i Hynka Bittnera alias Fichtelnatze. Ten ovšem na rozdíl od Leitnera vše vytrvale popíral, ale nijak mu to nepomohlo. Ze zločinu ho bezpečně usvědčili. Pouze Hoffmanna a Babinského se nepodařilo zadržet a postavit před soud. Před soud se však dostal Vavřinec Walter. Leitner se o něm totiž zmínil ve své výpovědi. Walterovi byla kladena za vinu účast na loupeži, neboť o ní věděl a neoznámil ji, a navíc obdržel část z uloupených peněz. Pochopitelně se před soud dostal i Jan Krejza mladší, který vlastně s celým nápadem přišel. Tři hlavní organizátoři akce ale zmizeli bůhví kam. A tak můžeme celou 50

situaci popsat ustáleným slovním obratem o tom, že „malé ryby uvízly v síti zákona, zatímco ty velké zavčas uplavaly“. Dne 24. prosince 1833 byl Michal Leitner pro účast na krádeži u převozníka Krejzy odsouzen na pět let těžkého žaláře zostřeného veřejnou prací, dále k náhradě 2 500 zlatých in solidum (tedy společně) s ostatními pachateli a k náhradě všech soudních výloh. Podobným způsobem dopadl rozsudek i nad Hynkem Bittnerem. O půl roku později dne 10. července 1834 odsoudili pro účast na loupeži i Vavřince Waltera. Největší štěstí měl Jan Krejza mladší. Osoba, která by mohla potvrdit jeho spojitost s tímto zločinem, byla totiž jen Hoffmannová. Když se ji ovšem po delším čase podařilo zadržet, tak vše popírala a tvrdila, že v době krádeže cestovala po Polsku s komediantem Wetzlauem. Proti mladému Krejzovi tak nebylo k dispozici žádné přímé svědectví a vyšetřování proti němu zastavili pro nedostatek důkazů.

51

Vražda rychtáře v Maníkovicích V září roku 1831 Václav Babinský pobýval na návštěvě u jistého Františka Nedomy. Bylo to snad v obci Bílá Hlína. (Pokud ne přímo v této obci, tak s určitostí v jejím nejbližším okolí.) Babinský se tehdy Františku Nedomovi svěřil, že by rád získal pas na nějaké falešné jméno, kterým by se mohl v případě potřeby prokázat. Věděl, že touto dobou je pod svým pravým jménem hledán. Uplynul již více než rok, co na něj byl vydán zatykač, zatím se mu však nikdo nedostal na kobylku. „Takhle kdybych jim mohl ukázat pas na nějaké jméno,“ vyprávěl Babinský Nedomovi. „Třeba Schmidt – to zní dobře. Tady máte, pane četník, doklady. – Děkuji, pane Schmidt, na shledanou, pane Schmidt, těšilo mě.“ Byl to skvělý nápad, jak se ochránit před dotěrnými úřady. Pod pravým jménem se představovat nemohl a bez dokladů budil zbytečné podezření, ať už se představil jakkoliv. „O něčem bych věděl,“ prohodil nezávazně František Nedoma. Venca zpozorněl: „Znáš někoho, kdo to umí?“ „No možná,“ řekl Nedoma neurčitě. „Zeptám se. Ale bude to něco stát.“ „No jo, takový úřední lejstro, to už holt něco stojí,“ pronesl Venca Babinský. V duchu si pomyslel, že na tohle by peněz nelitoval. „Dobře, přinesu ti zejtra formulář, kterej společně vyplníme a já ho pak zanesu do Hradiště na kancelář.“ A pak ještě z opatrnosti dodal: „Nemůžu zaručit, že to vyjde.“ Nedoma se znal s jedním člověkem z Mnichova Hradiště. Byl to bývalý šikovatel a invalida Antonín Profeld. Nějakou dobu dělal u vrchnostenského úřadu v Hradišti jako pomocný písař, a tak se „v těchhle věcech“ trochu vyznal. Jako invalida navíc nepohrdl žádným přivýdělkem. Profeld s Nedomou se dohodli snadno. Když mu přinesl Nedoma blanket s kolkem, písemnou žádost od jakéhosi Josefa Schmidta a peníze za vyhotovení pasu, Profeld bez zbytečných otázek vyrobil pas. Pak ho odevzdal Františku Nedomovi, aniž by se s nějakým Josefem Schmidtem vůbec setkal. Z pasu měl Babinský nelíčenou radost. Stane se nyní Josefem Schmidtem a nikdo už nemusí zjistit, že on je ten hledaný Václav Babinský. Také si bude dávat mnohem větší pozor, aby ho příště už nikdo neznal pod jeho pravým jménem. Dlouho si ten dokument prohlížel, pak ho složil a pečlivě uložil. Čerstvý pas nesl datum vystavení 1. října 1831. Krátce nato Babinský opustil Františka Nedomu a vypravil se dále. Nedaleko Maníkovic se setkal s několika svými kumpány a s Apolenou Hoffmannovou. (U Nedomy spolu patrně nebyli, protože ten se o její pří52

Maníkovice – na tomto místě stálo v 19. století stavení rychtáře Stránského. Z budovy zůstala dnes zachována jen část obvodového zdiva (foto autor).

tomnost nezmiňuje.) Babinský s Hoffmannovou si našli nocleh u hajného Josefa Vítka, který bydlel v myslivně nedaleko Maníkovic. Babinský se zde rozhodl přepadnout dům rychtáře Jiřího Stránského v  Maníkovicích. Pro tuto akci si vybral několik společníků, o  nichž toho mnoho nevíme, snad jen to, že šlo přinejmenším o čtyři kumpány. Jedním z nich byl snad Alois Hoffmann. Také se mezi nimi určitě nacházel někdo místní, kdo byl dobře obeznámen s  poměry v  domě Stránského a  mohl ostatním popsat vnitřní zařízení. V noci z 8. na 9. října přistoupili ke smluvené akci. Noc byla toho dne velmi tmavá, jako by snad chtěla nadcházející zločin přikrýt. Dva muži se vypravili k domu Jana Hybla, odkud si „vypůjčili“ žebřík. Cestou zpátky potkali jakéhosi cizího muže, ale mohli doufat, že je v takové tmě nedokázal rozpoznat. 53

Konečně došli na smluvené místo nedaleko Stránského domu. Tam se ze tmy vynořili jejich kumpáni a polohlasem je přivítali. Společně pak ušli těch pár kroků, které je dělily od domu. Přistavili žebřík ke střeše a vlezli do domu oknem. O tom, co se zde dělo dále, nejsme zpraveni. Víme jen, že druhého dne stál žebřík stále u domu. Uvnitř pak byli nalezeni Jiří Stránský a jeho manželka Veronika zardoušeni. Druhého dne, když začalo pátrání, přihlásil se svědek, který v noci viděl dva muže se žebříkem. Byl to František Prskavec. Pro velkou tmu ovšem nemohl muže, které v noci potkal, vůbec popsat. Jistý Jan Zimmer se pak zmínil, že viděl dva a pak ještě tři jiné podezřelé muže u myslivny. Z toho důvodu úřady vyslechly i hajného Vítka. Vyšetřujícím orgánům mohl však říci pouze to, že u něj přespal muž s jakousi ženštinou. Onen muž se prý jmenoval Josef Schmidt. To bylo také vše, co se podařilo k tomuto zločinu zjistit. Vražda nebyla nikdy objasněna. Sluší se však pár slov k této události ještě podotknout. Vyprávěli jsme ji tak, jako by ji bezpochyby spáchal Václav Babinský. A to přesto, že ho soud nakonec zprostil viny pro nedostatek důkazů. Je však třeba říci, že zde je důvodné podezření na Václava Babinského jako na pachatele zločinu. Víme, že krátce před vraždou si Babinský pořídil pas na jméno Josef Schmidt (bylo to nedaleko odtud) a jakýsi Josef Schmidt v době vraždy nocoval v hájovně u Maníkovic. Musela by to být skutečně neuvěřitelná náhoda, aby nešlo o Babinského. Večer před vraždou se pak pět podezřelých mužů vyskytovalo pohromadě v blízkosti myslivny. Pár hodin nato se odehrála vražda, načež Josef Schmidt i se svojí přítelkyní kamsi zmizel. Přímé důkazy však chybějí. Z dalších účastníků vraždy se nepodařilo identifikovat nikoho. Můžeme spekulovat nad tím, zda byl přítomen Alois Hoffmann. Václav Babinský krátce předtím navštívil Františka Nedomu kvůli vyhotovení falešného pasu a Nedoma se vůbec nezmiňuje o tom, že by s ním byla nějaká žena. V Maníkovicích byl již s jakousi ženou viděn. Bezpochyby to musela být Apolena Hoffmannová, která byla v té době jeho milenkou a provázela ho na jeho toulkách. Pokud ji Babinský nevzal s sebou do Bílé Hlíny k Nedomovi, komu jinému by ji svěřil než jejímu bratrovi? Téměř jistotu máme také v tom, že se loupeže účastnil někdo místní, jako tomu bylo při všech Babinského zločinech. K tomuto závěru dospěli vyšetřovatelé na základě ohledání místa činu. Pokud bychom předpokládali, že Babinský se na této vraždě skutečně podílel, pak jsou zde další otázky: Jaký byl motiv činu? Šlo o pouhou loupežnou vraždu? Kolik peněz se podařilo lupičům odnést? To bohužel nevíme. Pozoruhodné však je, že Babinský se předtím loupežné vraždy nedopustil. 54

Ani v Mikulášovicích, ani v Lysé nad Labem, kde přepadl v noci obydlený dům. Zde pokaždé nechal obyvatele domu naživu. Proč by tedy najednou vraždil? Otrnulo mu po zavraždění Václava Domina? Nebo snad usoudil, že nebude riskovat takový neúspěch jako v Lysé, kde kvůli poplachu vyvolanému probuzeným pánem domu nemohl loupež dokončit? Anebo šlo o vyřizování účtů jako v případě Václava Domina? O vraždě se pak po okolí dlouho leccos vypravovalo. Nikdo z místních příliš nepochyboval o tom, že ji spáchal Václav Babinský. O Stránském se říkalo, že byl ve spojení s loupežníky a ti si u něj uschovali peníze, které jim pak nechtěl vrátit. Stránský prý v té době přestavoval a zvětšoval svou usedlost a všichni se podivovali, kde najednou vzal tolik peněz. Vyprávělo se také, že v místnosti bylo dítě v kolébce, ale to že loupežníci zabít nedokázali, a tak mu dali do ruky nůž, aby se samo pořezalo. Soudní spisy nám bohužel nedávají odpověď na to, jaký byl motiv vraždy. Místním pověstem zase sotva můžeme věřit. Pravda ovšem je, že spáchaná vražda a její provedení vyvolávají otázku, zda přece jen nebyla motivem spíše msta než loupež. Plnou pravdu se už ovšem nedovíme.

55

Zatčení v Kuřivodech Dne 19. ledna 1832 se kuřivodský rychtář Václav Franke dozvěděl, že v  domku vetešníka Josefa Eichlera se ukrývá nebezpečný muž s  jakousi ženštinou. Byl na něj upozorněn již před časem Antonínem Moeningerem. Tenkrát se tento podezřelý člověk měl ukrývat u Davida Maxe nebo Tobiáše Klingera a měl prý u sebe dvě pistole a dýku. Moeninger soudil, že to bude nejspíše uprchlý trestanec ze Špilberku a mnohonásobný vrah. Když se ale tehdy rychtář vypravil k Maxovi a Klingerovi, žádného cizího muže u nich už nenašel. Nyní je tedy prý onen cizí člověk opět v obci a skrývá se u Eichlera. Václav Franke se vypravil neprodleně do Eichlerova stavení. Nešel tam sám. Moeningerovi se stále v  myšlenkách vracela domněnka, že jde o  vraha a uprchlého trestance ze Špilberku. Nemohl dát najevo přílišný strach, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Vzal si s sebou čtyři další pomocníky – obecního radního Josefa Herrmanna se synem Leopoldem, policejního sluhu Josefa Ullmanna a měšťana jménem Prokop Herrmann. Pět mužů došlo k Eichlerovu domku. Když zabouchali na dveře, zevnitř se nic neozvalo. Bouchali tedy znovu hlasitěji a Frank volal, aby otevřeli, že je zde jako místní rychtář. Teprve po dlouhé době se ozvaly za domovními dveřmi kroky a otevřel jim cizí muž. Představil se jako Josef Schmidt a předložil cestovní průkaz vystavený vrchnostenskou kanceláří v Mnichově Hradišti. Pět úředních osob vešlo dovnitř, ač bylo z výrazu mužovy tváře zřejmé, že by je raději viděl jít opačným směrem. Na peci ležela neznámá ženština. Nenamáhala se ani slézt z pece, když spatřila příchozí. Rychtář ji tedy důrazně vyzval, aby slezla dolů. Žena poslechla a začala sbírat po světnici věci, které byly zjevně majetkem této podivné dvojice. Když pak vzala do ruky jakýsi ranec, vypadly z něj nečekaně dvě pistole. Později se zjistilo, že zbraně byly nabité. V tom okamžiku se na ně upřely zraky všech přítomných. Cizí muž, když to zpozoroval, zaujal okamžitě výhrůžné útočné postavení, zejména proti rychtáři Frankemu. Došlo k tuhému zápasu, při němž se údajný Schmidt bránil s nožem v ruce. Při zápase pokousal rychtáře Frankeho silně na palci. Též radního Herrmanna a jeho syna Leopolda při zápase poranil. Konečně se podařilo přece jen pěti mužům dotyčného Schmidta přemoci, svázat a odvést jako zatčeného. Ženština během rvačky z domu utekla a nepodařilo se ji dostihnout. Zatčeným mužem byl, jak si již čtenář mohl domyslet, Václav Babinský a uprchlou ženou Apolena Hoffmannová. Tentokrát se mu pas na cizí jméno 56

Kuřivody – na místě, kde stávala v 19. století rychta, je dnes motorest (foto autor).

neosvědčil. Babinský zprvu doufal, že rychtář po prohlídce dokladů opět odejde, ale když nešťastnou náhodou vypadly z rance dvě pistole, pochopil, že je zle. Za žádnou cenu se nechtěl dostat do rukou zákona, a tak se bil, seč mu síly stačily. Proti pěti mužům ovšem nic nezmohl. Jedna naděje mu však přece jen i po zatčení zbyla. Nikdo totiž nemohl vědět, že on je hledaným Václavem Babinským. Pro rychtáře Frankeho mělo toto zatčení za následek nepříjemné zranění. Čtrnáct dní o něj pečoval místní ranhojič Josef Jennisch. Na místě bylo po útěku Hoffmannové nalezeno mnoho různých věcí – zejména stuhy, látky, krajky, ale také zlatý prsten, stříbrný pánský řetízek, stříbrný přívěsek k hodinkám, šňůra granátů aj. Pochopitelně se předpokládalo, že tyto věci mohou pocházet z krádeží. Byl zde nalezen též jeden sousrainsdor (mince velké hodnoty), o němž vznikla později domněnka, že by mohl pocházet z krádeže u převozníka Krejzy. Ale Krejza, když nalezený sousraindor viděl, prohlásil, že ten jeho byl větší. Babinský – stále ještě považovaný za Josefa Schmidta – byl dopraven k soudu do Mladé Boleslavi, kde proti němu zahájili soudní řízení. Na otázku, kdo byla ona ženština, která se s ním zdržovala ve vetešnictví Josefa Eichlera, odpovídal, že tuto osobu vůbec nezná a že ji nikdy předtím neviděl. Na otázku, proč se s Frankem a ostatními přítomnými pral, odpovídal, že se vůbec žádného násilí vůči nim nedopustil. „Ale vy jste se přece bránil s nimi dobrovolně odejít. Ohrožoval jste je nožem a museli vás násilím svázat.“ „Nikoliv, žádný nůž jsem v tu chvíli nepoužil. Svázání jsem se také vůbec nebránil.“ 57

„Jsou tady svědkové, kteří to potvrzují.“ „Ti svědkové lžou.“ Přivedli postupně svědky, aby s nimi mohl být Josef Schmidt konfrontován. A tak před ním postupně vypovídali otec a syn Herrmannové, Josef Ullmann, Prokop Herrmann a Václav Franke. Když mu popisovali do očí, jak je ohrožoval nožem a poranil, Schmidt jen stereotypně odpovídal, že se ničeho takového nedopustil a že svědkové nemluví pravdu. Soudce mu namítl: „Ale vy jste přece pana rychtáře Václava Frankeho kousl do prstu.“ Babinský na to odpověděl: „Ano, pana Frankeho jsem kousl do prstu. Ale to jen proto, že jsem mu chtěl zabránit v sebevraždě. On se chtěl totiž sám probodnout.“ Soudce pohlédl tázavě a zároveň trochu útrpně na Frankeho, na kterém bylo vidět, že tváří v tvář takové drzosti stěží ovládá svůj vztek. Opusťme nyní toto vyšetřování, jehož průběh jsme se zde pokusili krátce přiblížit. Osvětluje se nám další povahový rys Babinského. Tváří v tvář justici je schopen zatvrzele popírat vše, čeho se dopustil a co by mu mohlo být ke škodě. Je schopen si briskně vymyslet naprosto absurdní tvrzení. Domníval se snad, že jeho výpověď o tom, jak Franke chtěl spáchat sebevraždu, může někdo byť jen na chvíli považovat za věrohodnou? V tom případě by musel být značně prostoduchý. Jak se to ovšem srovnává s rafinovaností, kterou projevoval při organizování loupežných přepadů? Ponecháme tuto otázku bez odpovědi, zmíněný rys Babinského povahy si však můžeme zapamatovat. Absurdní přelíčení o událostech v Kuřivodech nemohlo být dovedeno do konce. Provinilec totiž z vězení v Mladé Boleslavi uprchl. Spojil se za tím účelem ještě s jiným vězněm příjmením Ehrlich. Jeho společník při nebezpečném útěku přišel o život. O uprchlém vězni Josefu Schmidtovi se nepodařilo zjistit ani to, že je to ve skutečnosti Václav Babinský, stíhaný pro své zločiny v mnoha krajích Čech. Přesněji řečeno – prozatím se to nepodařilo zjistit.

58

Síť se zatahuje Rok 1832 Babinskému nepřál. Změnil si jméno a opatřil falešné doklady, ale přesto byl zatčen v Kuřivodech a dopraven do vězení v Mladé Boleslavi, odkud se mu alespoň podařilo uprchnout. Jenže už v březnu téhož roku byl opět polapen u Bílé Hlíny. Okolnosti tohoto chycení nejsou blíže známy. Podařilo se mu však znovu uprchnout společně s vězněm Tomášem Láskou. Radost Babinského byla po druhém zdařeném útěku obrovská. Vyslýchali ho kvůli loupeži v Lysé nad Labem a tentokrát už dobře věděli, koho mají před sebou. A nyní byl opět volný! Zamířil na sever, kde to znal. Pryč z  kraje mladoboleslavského do kraje litoměřického. Zde znal lesnatou a skalnatou krajinu mezi Mimoní a Českou Kamenicí a věřil, že se v ní skryje. K Láskovi pocítil obrovskou vděčnost, děkoval mu a líbal ho za to, že mu pomohl k útěku: „Člověče zlatá, kdybys mě nezachránil, jistě bych se dostal na Špilberk.“ Putovali pak spolu severočeskou krajinou a vyhýbali se městům a vsím, kde by mohli být spatřeni nežádoucími svědky. Ve chvílích odpočinku v lesním zátiší nebo večer u  ohně vyprávěl Babinský Láskovi o  svém životě. Vzpomínal na nepodařenou loupež v Lysé nad Labem, jak s Hoffmannem a jakýmsi vojákem přepadli místního ředitele, ale průvan jim zhasl svítilnu a dvanáctileté děvče počalo křičet, a tak všichni z okna zase vyskákali. Vojáka, který tam byl s nimi, chytili v lese s uloupeným prádlem a byl pak prý odsouzen na dvacet let. Vyprávěl také Láskovi o tom, jak oloupili převozníka u Doksan a že byl u toho cihlář Leitner z nedaleké cihelny, který byl pak i se ženou zatčen. Při vzpomínce na tuto událost se musel usmát: „A víš, kolik jsem tenkrát vydělal? 1 200 zlatých!“ Zmínil se také, jak provedl úspěšnou loupež v saském Gersdorfu. Měli na tyto rozhovory o svém minulém životě několik dní. Dorazili k České Kamenici a Babinský se zde opět sešel s Lény. V Kuřivodech zachránila jejich peníze a ty mu teď předala. Nebylo to málo peněz – skoro tolik, kolik si Babinský onehdy vydělal při loupeži u převozníka Krejzy. Apolena si vzala z Vency příklad, co se týče falešných jmen. Představovala se teď jako Františka Eiseltová. Bylo to období, kdy jaro začíná přecházet do léta. Období naděje, že všechno bude zase dobré, že teď si budou žít volně a nedopustí, aby se znovu dostali do spárů zákona. Mladoboleslavský soud se ovšem nemínil s útěkem nebezpečného vězně smířit. Zejména kancelista Václav Rozkošný se rozhodl vězně za každou cenu opět polapit. Kam mohl prchnout? Přemýšlel o tom nad mapou Čech. Domníval se, že nejspíše připadá v úvahu sever – tam to přece nejlépe zná, 59

tam se narodil. Navíc na jihu v krajině kolem Labe by se sotva tak dobře ztratil. Bylo však potřeba se vyptávat na mnoha místech – ptát se rychtářů, zda neviděli podezřelého člověka, a popsat jim uprchlého Babinského. Rozkošný měl k dispozici své lidi, a tak nemusel tuto práci provádět celou sám. Nakonec byla jeho snaha korunována úspěchem. Když se dozvěděl, že v kraji mezi Mimoní a Českou Kamenicí se zdržuje podezřelá tlupa tuláků, neváhal a rozjel se tím směrem. Václav Rozkošný se však nebál udělat ještě jednu věc. Sám se oblékl po tuláckém způsobu a předstíral, že se potlouká po této krajině a shání jakoukoli příležitost k obživě. Podařilo se mu seznámit se s Hoffmannovou i s Babinským, a  jelikož nepojali k  němu podezření, řekli mu posléze i  leccos ze svého života. Když tenkrát seděl s Babinským v českolipském hostinci, Babinský mu pověděl o svém útěku s Tomášem Láskou: „Zatkli mě kvůli té loupeži v Lysé, určitě bych se byl dostal na Špilberk, ale Láska mě zachránil.“ Opět zde padlo to zlověstné slovo – Špilberk. Rozkošný nemohl dát na sobě znát své rozrušení, kterému se nemohl tak docela ubránit. Ten Babinský, který u soudu neřekl ani jedno pravdivé slovo, jen stále tvrdil, že je Josef Schmidt a zabývá se podloudnictvím (ačkoli při druhém zatčení v březnu již byla jeho identita odhalena), ten se mu teď v hospodě k loupeži v Lysé docela otevřeně přiznává. Nyní to budu moci dosvědčit před soudem i já, táhlo mu v tu chvíli hlavou. Je však potřeba ještě leccos zařídit. Rozkošný věděl, kde bude celá tlupa nocovat. Měl tam nocovat s nimi. Nyní se musí ovšem nenápadně ztratit a přivolat posily k zatčení nebezpečného zločince. Akci již nelze odkládat. A tak se i stalo. Zanedlouho spolek tuláků, lupičů a vagabundů v jejich ležení překvapila ozbrojená skupina úředních osob. A byl to Babinský, kdo se z překvapení vzchopil nejrychleji, podařilo se mu vytrhnout se z rukou svých pronásledovatelů a dát se na útěk. Chtěli ho pronásledovat. V běhu se otočil a vystřelil po nich a snažil se trefit především jednoho člověka, který se za ním rozběhl jako první – Václava Rozkošného. Minul svůj cíl, ale alespoň zbrzdil postup pronásledovatelů. Zaváhali, jestli mají běžet za člověkem, který bude kolem sebe střílet. Babinskému se podařilo uprchnout jako jedinému z celé tulácké tlupy. Později měl jistě o čem přemýšlet. Jeho radost byla předčasná – je pronásledován na každém kroku. Kam se vrtnout? Kam odejít? Za hranice? Pomalu začínal chápat, že se mu nabízí již jen tato možnost, neboť v Čechách ho budou štvát jako zvěř tak dlouho, dokud ho nedostanou na ten pověstný Špilberk. Musí si opatřit nový pas na nové jméno. Teď už se nemůže představovat jako Josef Schmidt. 60

Nyní přerušme na chvíli sledovaný děj. Omlouvám se čtenáři za drobnou odbočku. Stojíme totiž před jednou z mnoha nesrovnalostí v životě Babinského, kterou se mi nepodařilo na základě použitých podkladů rozřešit, a proto na ni musím v zájmu přesnosti upozornit. Nevíme totiž, kolikrát přesně Babinský z vězení uprchl. Informace o jeho zatčeních a útěcích jsou bohužel velmi nesourodé. Bezpochyby byl chycen v lednu a v březnu 1832. V roce 1832 tedy utekl z vězení přinejmenším dvakrát, ale možná i třikrát. Zmatky působí zejména ta skutečnost, že je zmiňován Babinského útěk v květnu 1832, ale souvislosti tohoto útěku ukazují spíše na rok 1833. Nevíme tedy, zda došlo ke dvěma útěkům rok po sobě, anebo zda jde jen o omyl v letopočtu. I to nám ztěžuje možnost jednoznačného závěru, že nevíme bohužel dost dobře, co dělal Babinský od května 1832 do května 1833. Za tímto bílým místem v jeho životopise se však začíná schylovat k dalšímu dramatu.

61

Vražda pláteníka Přenesme se nyní do letního měsíce července roku 1833 do lesa poblíž vesnice Lísky v Lužických horách. Tenkrát tato vesnice neměla české jméno, ale nazývala se německy Hasel. Je červenec – tedy období dlouhých dní a krátkých nocí. Představte si, jak kopcovitou a zalesněnou krajinu Lužických hor osvětlují první paprsky ranního slunce. Vedle lesa na polní cestě leží jakási postava. Při pohledu zblízka vidíme, že se dotyčný nehýbe a jeho šat i půda pod ním jsou potřísněny krví. Obraz, který se do poklidného oroseného rána vůbec nehodí. Jak dlouho zde mrtvola může ležet? A jak dlouho bude trvat, než ji někdo najde? Od ranního rozbřesku již jen krátce. Po polní cestě přichází jakýsi muž. Teď si všiml mrtvoly a přistoupil k ní. Hledí na tu zvláštní ležící postavu cizího muže a uvědomuje si, že ten muž je patrně mrtvý. Nálezci se hlavou honí různé myšlenky: Co má podniknout? Zalarmovat co nejrychleji rychtáře a četnictvo, musí oznámit nález. Kam dřív? Mohl si vybrat cestu na rychtu do Lísky nebo k soudu do Horní Kamenice. Můžeme předpokládat, že doběhl do Lísky k rychtáři, kam to bylo o trochu blíže, a ten pak poslal někoho dalšího do Kamenice k soudu. O dvě hodiny později je již několik úředních osob a zvědavců na místě. S mrtvolou se zatím nehýbalo. Nálezce opakovaně odpovídá na stejné otázky. Kdy našel mrtvolu? – Bylo to asi tak v pět hodin. Zná toho muže? – Ne, nikdy ho v okolí neviděl. Zná vůbec někdo z přítomných toho muže? Nikdo se neozývá. Na první pohled jsou zřejmé dvě věci. K vraždě neznámého muže muselo dojít tuto noc – tedy ze 4. na 5. července. Přes den projde po této cestě dost lidí, takže mrtvola zde ještě včera večer být nemohla. Více řekne lékař. Na první pohled je vidět, že muž byl dosti brutálním způsobem ubodán. Vražedným nástrojem byl zřejmě nůž. U mrtvoly ležela hůl, dále kus jiné žlutohnědé hole s olovem a útržek kabátu. Mrtvolu naložili na vůz a odvezli do Kamenice k lékařskému ohledání. Hlavně, aby ho někdo poznal. Zřejmě to není zdejší člověk, ale někdo by ho měl předchozího dne aspoň vidět. Je třeba poptat se po hospodách a jinde a rozhlásit popis dotyčného muže. Doktor si mrtvolu pečlivě prohlédl. Šlo o ošklivou záležitost. Do protokolu pak zapsal, že zavražděný měl na těle osm bodných ran, několik ran řezných a dvě bodné rány na krku, z nichž každá by sama o sobě byla smrtelná. Smrt musela nastat předchozího dne večer někdy mezi desátou a jedenáctou hodinou. 62

Přerušme nyní tuto fiktivní reportáž z místa činu. Přidržíme-li se historické reality, pak nevíme jistě, kdy a  jak k  identifikaci mrtvého došlo. Pravda ovšem je, že v místě vraždy oběť nikdo neznal a rovněž není nikde zmíněno, že by u něj byly nalezeny osobní doklady. Proto předpokládejme, že k identifikaci či bezpečné identifikaci došlo nejspíš až později tak, jak o tom bude řeč. Vraždu začal vyšetřovat soud v Kamenici, později se případ dostal k soudu litoměřickému. Nyní můžeme pokračovat zhruba v tom pořadí, jak vycházely jednotlivé skutečnosti najevo. Když přišel před vyšetřující orgány Hynek Schlögel, znamenalo to první zřetelný pokrok. Poznal bezpečně mrtvého. Viděl ho den před tím. Neznámý muž pocházel snad ze Saska. Cestoval prý s jakýmsi mužem jménem Sef z Krásné Lípy do Chřibské. V devět hodin večer se zastavili v hostinci U dvou lip, kde vypili džbánek piva a pak pokračovali dále v cestě. Je tedy potřeba najít Sefa. Hynek Schlögel musel odpovídat na další otázky o onom Sefovi: Co něm ví, jak vypadá apod. Popsal jim tedy Sefa, jak nejlépe uměl, a udal, že je to známý Eleonory Gampeové z Chřibské. Vyšetřující úředník si zavolal Eleonoru Gampeovou. Přiznala, že Sefa zná. Pochází prý z Plottendorfu. Byl u ní dvakrát již dříve. Naposledy v noci ze 4. na 5. července. Přišel k ní v jedenáct hodin večer a přinesl v šátku praženou kávu a kus anglického kartounu. Nechal si uvařit kávu, zaplatil za ni čtyři groše v saských šestácích. Měl prý u sebe peníze, které chtěl u ní nechat v úschově. Nechal si u ní zelený kabát s kapucí a postranními kapsami. Na kabát se šel vyšetřující úředník hned podívat. Ukázalo se, že z kabátu byl kus vytržen. Kus vytrženého kabátu stejné barvy se našel na místě vraždy. To jen zesílilo podezření vůči momentálně nezvěstnému Sefovi. Zajímavé se ukázalo svědectví Josefa Knechtla, který byl známým Eleonory Gampeové a  její svědectví podstatným způsobem doplnil. Podle Knechtla tento Sef přišel do příbytku Gampeové 4. července po půlnoci, zde vysypal ze šátku praženou kávu a prohlásil, že musí jít dále. Povšimněte si prosím jediné drobné nesrovnalosti: Gampeová tvrdí, že k ní Sef přišel v jedenáct hodin, ale podle Knechtla to bylo po půlnoci. Mýlí se jeden z nich, nebo jeden z nich lže? Za jakých časových okolností by se mohl Sef vyskytovat na místě vraždy v době, kdy k ní došlo? Proberme to postupně: Místo vraždy je od hostince U  dvou lip vzdáleno hodinu a  půl cesty. Příbytek Gampeové je odtud vzdálen hodinu a tři čtvrtě. Sef se zavražděným mužem odešli z hostince U dvou lip zhruba v devět hodin. Pokud Sef s ním došel až na místo vraždy, byli by tam kolem půl jedenácté. Pokud by na tomto místě Sef spáchal vraždu (nebo byl jejím svědkem) a odebral se ihned poté ke Gampeové, mohl by tam dojít nejdříve ve čtvrt na jednu či 63

spíše o něco málo později. Je tedy zřejmé, že svědectví Gampeové by mu poskytlo na kritickou dobu alibi, zatímco Knechtel mu svým svědectvím přitěžuje. Nakonec Knechtel uvedl ještě jednu zajímavou informaci. Gampeová se mu prý již dříve přiznala, že se se Sefem seznámila při vyšetřování v Praze, kde jí slíbil, že si ji po propuštění z vazby vezme za manželku. Třetí důležité svědectví podal Bohumil Marschner z Jiřetína pod Jedlovou. Gampeová byla zrovna u něj, když za ní přišel muž, který se dle popisu podobá podezřelému Sefovi. Gampeová prý navíc řekla Marschnerovi, že se dotyčný jmenuje Sef a pochází z Plottendorfu. Vyšetřování se tedy vyvíjelo na jednu stranu nadějně. Byl zde muž, který mohl být velice snadno pachatelem. Problém tkvěl v tom, kde toho muže najít. Zdálo se, že on i zavražděný byli cizinci. „Sas si zavraždí Sasa v Čechách a tak nám přidělávají práci,“ tak by si mohli v Kamenici postěžovat. Bylo však třeba do toho zapojit saské úřady. A tak ze soudu v Kamenici odešel úřední dotaz do Plottendorfu s popisem podezřelého Sefa. A zároveň odešel dotaz do Prahy, zda s Gampeovou ve vazbě neseděl jakýsi Sef z Plottendorfu, který odpovídá přiloženému popisu. Nyní nezbývalo než čekat. Přenesme se nyní do Hirschfeldu – malé vesničky v Sasku nedaleko Žitavy. Marie Alžběta Blumbergová procházela kolem obecního úřadu a všimla si jakési vyhlášky. Když si ji přečetla, viditelně zbledla. Bylo tam napsáno, že v Čechách nedaleko Kamenice byl nalezen zavražděný muž. Jeho popis se přitom hodil na jejího manžela. Zatrnulo jí u srdce. Před pár dny se vypravil do Čech prodat nějaké zboží a od té doby o něm neměla zprávy. Doufala, že by to mohla být mýlka, ale co dělat? Sebrala se a šla za svým švagrem. Vyprávěla mu, co si právě přečetla, a řekla mu, že se obává, že se něco stalo s jejím mužem. Nabídl jí, že se s ní vypraví do Kamenice. Oba se tedy vypravili na delší cestu do Čech. Marii Alžbětě Blumbergové ukázali u soudu v Kamenici věci nalezené u zavražděného. Poznala je. Nebylo už pochyb. Zavražděný byl její manžel Jan Bohumil Blumberg – nebo lépe Johannes Gottlieb Blumberg – pláteník z Hirschfeldu. Jedna záhada, kdo je zavražděným mužem, se tedy bezpečně rozřešila. Dalším šetřením se zjistilo, že Blumbergovi bylo uloupeno nejméně 200 tolarů v dukátech, pruských pokladničních poukázkách, dvě desítizlatkové bankovky, několik pruských tolarů, saských šestáků, čtyři až osm grošů. Také mu bylo odcizeno několik loktů bílého kartounu (druh tkaniny) a něco pražené kávy. Blumberg obdržel peníze ve Varnsdorfu (zřejmě z prodeje plátna) a měl prý původně v úmyslu cestovat až do Teplic. Po několika dnech přišla zpráva z vrchnostenského úřadu v Plottendorfu a Pirksteinu. O žádném Sefovi nemají povědomost a ani v tamní krajině 64

nedopadli žádného člověka, na kterého by se hodil popis vraha. Tato stopa tedy nepřinesla žádný výsledek. Odpověď z Prahy byla trochu jiná. Žádný Sef z Plottendorfu se ve zdejší vazbě nevyskytoval. Popis se však hodí na Václava Babinského, který zde seděl na separaci v čísle 40, zatímco Gampeová byla zavřená v cele č. 37 na stejné chodbě. Gampeovou propustili 17. května a Babinský uprchl 27. května. Je tedy docela dobře možné, že by Babinský byl oním tajemným Sefem. Přerušme ještě jednou toto líčení poznámkou o  jisté historické nesrovnalosti, na niž jsme upozornili již v předchozí kapitole. V literatuře se uvádí, že k útěku Babinského došlo v květnu roku 1832. Z hlediska logiky příběhu by se však pro tento útěk hodil spíše květen roku 1833. Babinský uprchne z vazby a vydá se za Gampeovou. Mohl ji samozřejmě vyhledat až rok po seznámení, ale pak nevíme, co by po celý rok mezi květnem 1832 a červencem 1833 dělal. Není to jediná nesrovnalost, pokud si klademe otázku, co Babinský v roce 1833 vlastně dělal. Z jednoho místa v popisu Karla Novotného by se mohlo např. zdát, že Babinský mohl být ještě téhož roku po vraždě krátce zadržen. Pravděpodobnější však je, že vyšetřování vraždy, které se nyní přeneslo k litoměřickému soudu, se vedlo za jeho nepřítomnosti. Krajský soud v Litoměřicích vyšetřování proti Babinskému nakonec zastavil pro nedostatek důkazů. V té době měl již také v rukou jiného podezřelého muže. Šlo o jistého Josefa Fischera. Podívejme se nyní blíže na to, kdo to byl a co měl s vraždou společného. Josef Fischer byl syn řezníka a  roku 1833 mu bylo devětadvacet let. Vlastní živnost neměl, a tak si vydělával různými způsoby. V poslední době pomáhal při bílení plátna u běličského mistra Kepplera nebo u mistra Münzla. Do okruhu podezřelých se dostal zvláštní cestou. Běliči plátna Antonínu Münzlovi bylo ze sklepa v Krásné Lípě ukradeno sedmdesát kusů domácí příze. Jelikož tou dobou pomáhal u něj při bílení prádla Josef Fischer, padlo podezření i na něj. A při domovní prohlídce se našla v jeho bytě tři motovidla, tři přadena a sedm kusů příze, v nichž poznal Münzel svůj majetek. Ostatní ukradená příze se pak nalezla u pláteníka Krebse a u syna podomního obchodníka Görnera. Zdánlivě šlo jen o obyčejnou krádež. Jenže při domovní prohlídce u Fischerovy sestry Terezie a u pláteníka Krebse se nalezla rovněž jakási příze se skvrnami krvavé barvy. Vzniklo okamžitě podezření, že tato příze mohla patřit zavražděnému pláteníku Blumbergovi. Mohl to být Josef Fischer, kdo zabil Blumberga? Nyní bylo potřeba zjistit, co Josef Fischer v inkriminovanou dobu dělal. 65

Vyptáváním v okolí bylo zjištěno zhruba toto: Fischer se od svatodušních svátků do konce července neustále potuloval. Běličský mistr Josef Keppler, u něhož Fischer občas pracoval, viděl na jeho oděvu i na košili krvavé skvrny. V noci z 5. na 6. července (noc po vraždě) nespal Josef Fischer doma a druhého dne, omlouvaje se tělesnou slabostí, žádal mistra Kepplera o propuštění. Na základě této výpovědi byla na zakrvácenou košili zvláště dotazována Fischerova sestra Terezie. Ta nejdříve zapírala, že by u bratra takovou košili viděla, ale později to byla nucena přiznat. Výslechem Fischerových rodičů se už nezjistilo nic podstatného. Sám Josef Fischer později vysvětloval krvavé skvrny na svém oděvu tím, že předchozího dne porážel v hostinci Jiřího Hüttla tele. (Připomeňme si, že byl synem řezníka.) Vyšetřování proti Josefu Fischerovi se vedlo od 13. listopadu 1833 až do 2. července 1834. Nakonec ho zprostili viny z loupežné vraždy pláteníka Blumberga a uznali vinným pouze ze zločinu krádeže na Münzlovi. Ve spise je však přesto konstatováno, že dle sběhu událostí jest jisto, že Josef Fischer měl jakýs podíl na vraždě, které se, a to se společníkem Gampeové Sefem, zúčastnil, ale vina se nedá prokázati. Pozoruhodným faktem je, že podivný přítel Eleonory Gampeové jménem Sef (jinde je nazýván také Kotter nebo Sep), který se potuloval v okolí Chřibské a České Kamenice, používal rovněž jméno Josef Fischer. S vyšetřovaným synem řezníka Josefem Fischerem pochopitelně totožný nebyl. Jako Sef z Plottendorfu, ale také jako Josef Fischer se totiž představoval skutečně Václav Babinský. Šetření proti němu však bylo nejprve pro nedostatek důkazů zastaveno. Teprve po několika letech se podařilo u soudu bezpečně dokázat, že tajemným Sefem byl právě on. Ale byl také vrahem? Zkusme si tento případ zrekonstruovat podle shromážděných svědectví a dostaneme odpověď na naši otázku. Václav Babinský se seznámil ve vazbě s Eleonorou Gampeovou z Chřibské a nabídl jí sňatek. Gampeovou z vazby propustili a Babinský deset dní poté z vězení uprchl. Po svém útěku se vypravil za Gampeovou (pravděpodobně tak učinil bezprostředně po svém útěku). Znamenalo to pouť z Prahy až na sever Čech, tj. asi 120 km. Zde se jednak sešel s Gampeovou a patrně mezi nimi vznikl intimní vztah. Kromě toho se Babinský potuloval po okolí – snad ve snaze najít nějaký zdroj obživy. V jeho případě lze očekávat, že mu nešlo o poctivý zdroj obživy, ale o rychlý a snadný výdělek. Pojďme ještě dál a předpokládejme následující: Babinský věděl, že se kolem něj síť zákona zatahuje. V minulém roce mnoho jeho společníků pochytali a on sám jen se štěstím vyvázl. Děsila ho představa brněnské pevnosti Špilberk, odkud se prý nikomu nepodařilo uprchnout. Usoudil tedy, 66

Pomníček na místě zavraždění Johanna G. Blumberga (foto Jiří Kühn). 67

že nejlépe bude opustit Čechy a odejít jinam. Za cíl své cesty si vybral Polsko, kde snad podle dosud nepotvrzené historické hypotézy mohli žít nějací jeho příbuzní. Činnost Babinského v  okolí Chřibské a  Krásné Lípy pak nabývá svůj smysl. Nesháněl patrně poctivé zaměstnání, aby se mohl oženit s Eleonorou Gampeovou, ale hledal „rychlé peníze“, aby mohl uprchnout do Polska a začít nový život. Pochopitelně se důsledně střežil toho, aby vyšlo najevo jeho pravé jméno. Představoval se proto jako Sef ze saského Plottendorfu. Na svých cestách se Babinský seznámil s Josefem Fischerem – synem řezníka a drobným zlodějíčkem, který se v té době také potuloval po okolí. To ho přivedlo na myšlenku, že by se sám mohl představovat také jako Josef Fischer. Byl v tom jistý záměr – chystal se spáchat zločin a chtěl tímto způsobem zmást stopu. Tento manévr ovšem nakonec neměl na průběh vyšetřování zjevný účinek. Počátkem července si pak všiml pláteníka Johanna Gottlieba Blumberga, který cestoval z Varnsdorfu do Teplic a měl při sobě značný majetek. Babinský se s ním musel seznámit a získat si jeho důvěru, neboť z Krásné Lípy s ním šel společně směrem na Českou Kamenici. Společně si rovněž v hospodě vypili džbánek piva. Babinský své loupeže plánoval dopředu a snad tomu tak bylo i v tomto případě, ačkoliv času nebylo nazbyt. Není jasné, zda Babinský přizval ke svému zločinu komplice – ať už Josefa Fischera, nebo někoho jiného. Pokud byla akce promyšlena předem, mohl se domluvit s případným komplicem, že na něj v lese počká. Pokud byla improvizací, musel spoléhat sám na sebe. Také nevíme, jak Babinský získal Blumbergovu důvěru a proč byl tak pozdě večer s ním na cestách. Nabídl mu snad Babinský nocleh, nebo mu řekl, že s ním má náhodou společnou cestu? Anebo měl Blumberg tak naspěch, že chtěl ještě večer pokračovat v cestě místo toho, aby hledal nocleh? V devět hodin večer si dali džbánek piva v hospodě a pokračovali v cestě. Kolem půl jedenácté se ocitli na poměrně odlehlém místě na polní ­cestě – u lesa mezi Lískou a Horní Kamenicí. A zde buď čekala Babinského pomoc, nebo se pustil do díla sám. Proč však vražda? Patrně byl Babinský přesvědčen, že tentokrát se musí nepohodlného svědka bezpečně zbavit. Nešel na něj holí, která ho mohla omráčit, ale hned nožem. Když měl jistotu, že je Blumberg mrtev, odebral mu všechny cennosti – peníze, bílý kartoun i praženou kávu – a zašel ke Gampeové. Ke své přítelkyni dorazil po půlnoci – mezi čtvrt na jednu a půl jednou. Nechal si od ní uvařit kávu. Nečekanou nepříjemnost představovalo, že se zde setkal s Josefem Knechtlem. Ten totiž mohl později říci, že zde „Sefa“ 68

viděl, jak se také skutečně stalo. Když Babinský vypil kávu, řekl Gampeové, že musí jít dále, a dal jí čtyři groše. Ptal se jí ještě, jestli by si u ní nemohl nechat nějaké peníze, ale nakonec ten nápad sám zavrhl. Nevěděl, kdy se sem bude moci vrátit. Věděl jen, že teď musí zmizet hodně daleko. Nic nevysvětloval a Gampeová se vzhledem ke Knechtlově přítomnosti na nic nevyptávala.

69

Začít nový život Babinský se tedy definitivně rozhodl uprchnout z Čech. Po vraždě pláteníka Johanna Blumberga se domníval, že má nyní dost peněz, aby takovou cestu podnikl. Nechal si 14. listopadu 1833 (pravděpodobně v Děčíně) zhotovit falešný pas na jméno Antonín Müller – řezník a obchodník s dobytkem. S tímto dokladem odcestoval přes Žitavu a tehdejší Prusko do ruského záboru Polska. Připomeňme si krátce, že Polsko bylo tehdy rozděleno mezi Rakousko, Prusko a Rusko. Jeho hlavní část přináležící Rusku byla po napoleonských válkách a Vídeňském kongresu prohlášena za Polské království (Kongresovka) a ruský car se nechal korunovat polským králem. Po neúspěšném povstání Poláků proti ruské nadvládě v roce 1830 byla jistá formální samostatnost tohoto „zbytkového“ Polska zrušena úplně. Toto byla tedy země, kterou si Babinský vybral jako svůj nový domov. Pobyt v Polsku patří k obdobím v jeho životě, o nichž toho mnoho nevíme. Babinský se pohyboval v okolí Lodže, a vzhledem k tomu, že v této oblasti se často vyskytuje příjmení Babiński, je možné, že zde měl vzdálené příbuzné. Vysvětlovalo by to, proč si vybral raději Polsko než některou zemi německou. (Dalším důvodem mohlo být to, že mu mohlo rusko-polské území též připadat odlehlejší a bezpečnější vzhledem k velkému vlivu rakouské policie na území Německého spolku.) Podle svých vlastních slov si Babinský v Polsku zakoupil hostinec. Je to zpráva důvěryhodná? Podle znalce německého loupežnictví Carstena Küthera se většinou nestávalo, že by si loupežníci našli poctivé zaměstnání a začali nový život. Ovšem k jakýmsi pokusům o usedlejší způsob života mezi nimi docházelo. A nejčastějším způsobem, jakým se o to pokoušeli, bylo podle Küthera právě zakoupení hostince. Ale i v roli hostinských zůstávali bývalí lupiči spjati se starým prostředím. Ze statistického hlediska, které může být samozřejmě zavádějící, by tedy koupě hostince byla nejpravděpodobnějším způsobem, jak by mohl Babinský začínat „nový“ život. Dále se objevily jisté zprávy, že se Babinský v Polsku oženil, ale jistotu v tomto ohledu nemáme. Zmínky o sňatku se zachovaly v pramenech celkem dvě. Jednak na jeho domovském listě vydaném roku 1865 v Pokraticích, kde je udán stav „ženatý“, jednak ve vězeňském protokolu z roku 1841, kde je také uveden tento stav spolu se zmínkou, že ke sňatku došlo v Lodži. Přední Babinského životopisec Karel Novotný se pokoušel najít v matrikách záznam o Babinského sňatku, ale bez úspěchu. Domníval se tedy, že 70

údaj na domovském listě může být nepravdivý. Jenže Novotný neznal druhý z obou dokumentů, v němž se uvádí, že se Babinský oženil v „Lodži v Ruském Polsku“. Případný Babinského sňatek by se tedy musel uskutečnit roku 1834 v Polsku, a proto o něm nebyl v českých matrikách nalezen záznam. Dodejme však, že sám Babinský později nikde o svém sňatku nemluví. Nakonec byl přece jen v Polsku nejspíš zadržen místními úřady pro podezření, že je Václavem Babinským hledaným v Čechách pro různé zločiny. V Polsku byl celý rok držen ve vazbě. Vytrvale přitom popíral, že by byl totožný s Babinským. Tvrdil, že se jmenuje Antonín Müller, a odmítal odpovídat na kladené otázky. Nakonec se přece jen přiznal a omlouval se, že se styděl přiznat ke svému jménu, neboť se tak zostudil, že je jeho jméno i v Polsku všeobecně známo a ví se, že je v Čechách stíhán. Nakonec ho roku 1835 vydaly polské úřady do Čech k trestnímu stíhání. V literatuře se traduje ještě druhá verze toho, jak došlo k jeho zatčení. Podle ní se Babinský roku 1835 přiblížil k rodným Pokraticům a zde byl poznán a zadržen. Pravdivá však bude spíše verze první. Pokud se události seběhly tak, jak se nám to zdá na základě dochovaných pramenů nejpravděpodobnější, pak měl Babinský na provozování hostince a uskutečnění své svatby nanejvýš asi půl roku. V listopadu 1833 byl ještě v Čechách, v dubnu 1835 byl již znovu zpět v Čechách. To je dohromady rok a pět měsíců. Přitom vazba v Polsku trvala asi rok (jde ovšem o zaokrouhlený údaj). Pokud by byl tento údaj přesný, musel by být Babinský zadržen na polském území v dubnu roku 1834. Znamená to tedy, že někdy v listopadu odešel z Čech a již na jaře následujícího roku ho zadrželi v Polsku.

71

Soudní proces Dne 23. dubna 1835 byl již Václav Babinský opět ve vazbě v Čechách a vyšetřování jeho zločinů bylo obnoveno. Táhlo se nakonec plných pět let. Během té doby Babinského obžalovali celkem z dvanácti zločinů: 1. vražda na Václavu Dominovi ze Skramouše, 2. loupežná vražda manželů Stránských v Maníkovicích, 3. vyloupení berní pokladny v Dětenicích, 4. loupež u Anny Krouské v Brodcích, 5. domnělé loupeže v Brně a v mlýně na česko-saských hranicích, 6. poškození vozu v Úpořinách, 7. loupež u výměnkáře Heineho v Mikulášovicích, 8. loupežná krádež u převozníka Krejzy v Brozanech, 9. loupež u důchodního Jana Paula v Lysé na Labem, 10. loupežná vražda na Janu Blumbergovi v Horní Kamenici, 11. násilí při zatýkání v Kuřivodech, 12. falšování cestovních průkazů. Babinský se odmítal ke svým zločinům doznat a vše vytrvale zapíral i při konfrontaci se svědky. Václava Babinského vyšetřoval krajský soud v Praze. V rámci vyšetřování se ovšem vedla čilá korespondence s krajským soudem v Litoměřicích, ale i se soudy v Mladé Boleslavi a Brně. Chtěl bych nyní ilustrovat průběh soudního procesu a ukázat, jak se při něm Babinský choval. Probereme zde stručně jednotlivé body obžaloby – nikoliv ovšem v pořadí, jak byly zločiny vyšetřovány, neboť jejich vyšetřování probíhala paralelně. Zvolili jsme tedy pořadí, jaké se nám zdá vhodné pro vykreslení Babinského chování před soudem a též pro ilustraci chování soudců vůči němu. Pro větší přehlednost jsou jednotlivé případy rozděleny do podkapitol. Lys á na d L abem

Babinský byl obžalován z loupeže v Lysé nad Labem, která se odehrála v květnu roku 1830. Ve svých výpovědích tvrdil, že v té době nemohl být v Lysé, neboť se prý zabýval pašováním na česko-saských hranicích. Vůbec podloudnictví představovalo častou výmluvu Babinského i jeho společníků. Ačkoliv se jednalo o přestupek, nebyl tehdejší společností příliš odsuzován. Že by však Babinský kdy zavadil o pašerácké řemeslo, je krajně pochybné, neboť pašeráci byli většinou lidé, kteří si museli zakládat na své obchodnické poctivosti. Sotva by mezi sebe pustili zloděje. 72

Babinský však tvrdil, že se pašováním živil až do podzimu roku 1830. Pak prý odešel do Polska a teprve roku 1832 se vrátil do Čech. Nebyl ani v Lysé, kde došlo k loupeži, ani v Brandýse, kde se podle svědků údajně domlouval na provedení loupeže. Rovněž Apolena Hoffmannová tvrdila, že byla v letech 1830–31 v Ruském Polsku, kde sloužila u herce Wetzlaua. Ale její tvrzení, že tam cestovala společně s Václavem Babinským, označil on sám za lež. S Hoffmannovou se prý nestýká od té doby, co s ní prodléval roku 1829 ve vazbě v Litoměřicích. Později však svou výpověď změnil a připouštěl, že v Brandýse přece jen pobýval, že tam přinesl pašované zboží a sešel se zde s Hoffmannovou – ovšem pouze náhodou. Pak šli společně přes most ke kostelu ve Staré Boleslavi, kde se setkali s několika lidmi. Potom šel s Hoffmannovou do lesa, kde s ní souložil a předal jí pašované zboží. Potom přišli dva muži, kteří se vydávali za podloudníky a ptali se ho, jestli nemá nějaké zboží, ale on se s nimi na radu Hoffmannové nebavil. Pak Hoffmannová odjela do města. On pak šel do Labského Kostelce (Kostelec nad Labem) a nocoval u Červeného Mlýna. Při konfrontaci s Vatterem a Klopschützem připustil, že tyto muže v Brandýse viděl, ale jejich výpovědi proti sobě označil za zlomyslné obvinění. Situaci vyšetřovatelům zkomplikoval vojín Klopschütz, který nedokázal v roce 1836 Babinského poznat. Prohlásil, že se na osoby Babinského a Hoffmannové více nepamatuje a že mu teď připadají docela cizí, snad proto, že je tenkrát viděl jen krátce. Naopak Tomáš Láska, který kdysi pomohl Babinskému k útěku, a kancelista Václav Rozkošný, který poté po Babinském pátral, vypověděli, co jim Babinský o loupeži v Lysé nad Labem vyprávěl. Rozkošný připomněl Babinskému, že mu v hospodě v České Lípě líčil, jak byl zatčen pro loupež v Lysé a že mu Láska pomohl k útěku, a že tenkrát tvrdil, že by se určitě dostal na Špilberk, kdyby mu Láska nepomohl. Rozkošný to řekl Babinskému do očí pod přísahou. Láska navíc uvedl, že se po jejich společném útěku sešel Babinský s Hoffmannovou, která mu dala mnoho peněz – asi 1 200 zlatých. To vše Babinský ale zapřel. Připustil nakonec jen to, že se sešel s Hoffmannovou a že od ní dostal 30 zlatých. Ve výpovědích Babinského je těžko hledat nějaký systém. Několikrát své výpovědi měnil, a často si tak se svými dřívějšími výpověďmi protiřečil. Uváděl falešná alibi, která musela být prověřována. Někdy pod tíhou důkazů své výpovědi změnil, často naopak popíral jisté skutečnosti i při přímé konfrontaci se svědky. Nikdy ovšem nepřipustil, že by byl vinen některým z uvedených zločinů. 73

M a níkov ice Zdálo se však, že v některých případech bude mít jeho taktika vytrvalého zapírání úspěch. Tak tomu bylo v případě vraždy manželů Stránských v Maníkovicích. Krátce před touto vraždou si nechal Babinský zhotovit pas na jméno Josef Schmidt. Bylo to jen pár dní před zločinem, a to v nedaleké Bílé Hlíně (či jejím okolí). A jakýsi Josef Schmidt, na nějž se hodil popis Babinského, meškal v Maníkovicích u hajného den před vraždou. Podezření proti němu bylo tudíž velmi silné. Jenže Babinský tvrdil, že se tou dobou – tedy v říjnu 1831 – zabýval podloudnictvím přes hranice. (Babinský tedy již tehdy opustil svou výpověď o tom, že by od podzimu 1830 do roku 1832 pobýval v Polsku.) A ejhle, našli se dva svědkové, kteří mu jeho tvrzení potvrdili. Jednalo se o Františka Bitnera a jakéhosi Proksche. Soud si sice poznamenal, že výpověď těchto svědků je třeba bráti s rezervou, ale vyvrátit ji nemohl. Mik ul á š ov ice

Podobně jako při vyšetřování loupeže v Lysé nad Labem počínal si Babinský i při výsleších ohledně loupeže mikulášovické. Zpočátku tvrdil, že v krajině mikulášovické nikdy nebyl. Se svými spolupachateli Mikulášem Marschalem a Janem Frindtem již nemohl být konfrontován, protože oba zemřeli ve vězení v letech 1832 a 1833. Identifikovali ho však jiní. Byl zde bratr Mikuláše Marschala  – Antonín Marschal. Ten poznal v  Babinském muže, který k  nim den před loupeží přišel. Identifikovala ho také Alžběta Rösslerová, teta Jana Frindta, u níž se Babinský s Frindtem sešel krátce před loupeží. Rovněž si ho dobře pamatoval čeledín koňaře Kadnera Antonín Müller. U Kadnera si tehdy Babinský objednal povoz, aby mohli s Ungermannem brzy ráno po loupeži odjet do České Lípy a vzdálit se tak od místa činu. Naneštěstí sloužil Babinský na vojně s Kadnerovým čeledínem Antonínem Müllerem, takže ho Müller znal z dřívějška, a to pod jeho pravým jménem. Při odjezdu si ho tudíž dobře povšiml a zapamatoval. Babinský však při konfrontaci s Marschalem, Rösslerovou a Müllerem prohlásil, že tyto lidi nezná. Při pozdějším výslechu prohlásil, že již se na Müllera z vojny upamatoval. Jeho tvrzení, že ho spatřil po mikulášovické loupeži v Lipové, prohlásil za smyšlenku. Vojáci u pluku ho prý velmi nenáviděli, protože plukovník i nadporučík jemu (tedy Babinskému) velmi přáli a svěřovali mu práci ve svých zahradách. Müller chová k němu zášť také kvůli tomu, že ho neuznal za nemocného ve službě a jednou ho přistihl při 74

podloudnictví. Müller už prý tenkrát Babinskému hrozil, že mu toho nikdy nezapomene. Nakonec se Babinský též „rozpomněl“, kde tou dobou byl. Tvrdil nyní s určitostí, že v kritické době byl v Úštěku na trhu. Dosvědčit mu to může Vincenc Dobsch z Pokratic, v jehož společnosti pobýval v Úštěku od 20. do 25. března (loupež se stala v noci na 24. března), nebo František Gaube, pachtýř v hostinci nedaleko Drm, u něhož v noci na 24. března přespal. Po této výpovědi musel být úřední cestou požádán litoměřický soud, aby získal výpověď od Vincence Dobsche a Františka Gaubeho. V  odpověď přišlo krajskému soudu v  Praze vyjádření zhruba tohoto znění: Vincenc Dobsch zemřel již roku 1832 a nemohl být v této věci dotázán. Jeho syn Jan Dobsch a dcera Anežka, provdaná Schustaková, však uvedli, že jejich otec nikdy v Úštěku nebyl a nikdy se na delší cesty nepouštěl. František Gaube, pachtýř z hostince u Drm, pak prohlásil s určitostí, že Babinský, kterého dobře zná, u něj v kritické době nepobýval. Ostatně v době, kdy míval hostinec v Drmech, u něj Babinský nikdy nebyl a nikdy u něho nespal. Soudce tedy ve svém náhledu dospěl k závěru, že Václav Babinský je z loupeže na mlynáři Heineovi plně usvědčen a jeho dědicům a zraněné hospodyni Brigitě Rösslerové přiznává se právo žádat náhradu. Zdůvodnění bylo následující: Václav Babinský byl spatřen mnohými svědky v okolí místa činu. Na druhý den si objednal povoz a pobízel kočího, aby jel rychle. Je zřejmé, že chtěl z místa zločinu rychle uprchnout a peníze na povoz získal krádeží. Babinský se již dříve účastnil lupičských výprav Fichtelschenkerových, kde se seznámil s druhým obžalovaným Janem Frindtem. Již v letech 1825 a 1829 byl v Litoměřicích vyšetřován, avšak propuštěn. Po svém propuštění z vazby však nepřestal pěstovat styky se zločinnými a podezřelými osobami a také nevyhledával poctivého zaměstnání a výživy. Jeho tvrzení, že v místě nebyl a že tou dobou meškal v Úštěku, jsou falešná, což mnoho svědků potvrdilo. Broz a n y

Svou účast na loupeži u převozníka Krejzy v Brozanech popíral Babinský podobně jako u loupeže v Lysé s poukazem na to, že tou dobou dlel v  Polsku. Stejnou výmluvu použila i  Hoffmannová. Babinský prý byl ve Varšavě za polského povstání jako nádeník u šlechtice Romovského nebo Dobrovského. Proti tvrzení Babinského a Hoffmannové však stálo svědectví Michala Leitnera, který popsal podrobně průběh loupeže a Babinského a Hoffman75

novou označil za své spolupachatele. Leitnerova manželka Kateřina v průběhu vyšetřování zemřela, takže s ní nemohl být Babinský konfrontován. Leitner vypověděl při svém procesu, že Babinského zná již tři léta, neboť od něho koupil kožich na splátky, pro které si pak Babinský docházel. S Aloisem a Apolenou u nich Václav meškal již před Vánocemi roku 1830 (loupež se odehrála v lednu následujícího roku), takže je dobře znali. Babinský naproti tomu tvrdil, že Leitnera nezná. Později pak připustil, že mu kožich roku 1830 prodal a že mu Leitner zůstal tři dvacetníky dlužen. Dvakrát prý Leitnera upomínal, a když nezaplatil, vzal mu klobouk. Hoffmannová uváděla, že se od vězně Müllera v litoměřické vazbě dověděla, že je Leitner dlužen Müllerovi 200 zlatých. Peníze prý mu měla vyzvednout a 12 zlatých si ponechat. Šla prý k Leitnerovům a poprvé zde dostala čtyři dvacetníky, podruhé tři dvacetníky, potřetí se pohádala s Leitnerovou a ta ji vyhodila. Její výpověď nemohla být ověřena, neboť dotyčný vězeň Müller mezitím zemřel. Michal Leitner pak při přelíčení prohlásil tvrzení Hoffmannové za výmluvu a lež. Sk r amou š

Na případu vraždy Václava Domina u Skramouše je zvláštní ta okolnost, že se objevil svědek, který označil Babinského za pachatele, ale hned poté jiní vězni prohlásili, že tvrzení tohoto svědka je smyšlenka. Zmiňovali jsme se o této epizodě již na jiném místě. Soudce v náhledu k tomuto případu praví, že Babinského nelze z účasti na vraždě vinit a také není dokázáno, že by meškal ve společnosti Dominově v hostinci Steinzově. Není rovněž prokázáno, že by se s ním Václav Domin účastnil loupeže v Lysé nad Labem. Babinský může být toliko podezírán ze vzdálenější účasti na tomto zločinu. K uř i vody

Násilí při zatýkání v Kuřivodech bylo případem poměrně jasným. Babinský napadl a poranil několik osob, které ho přišly legitimovat. Tito lidé samozřejmě mohli podat hodnověrné svědectví. O Babinského výpovědích v Mladé Boleslavi, kam byl po zatčení dopraven, jsme se již zmínili. Zde Babinský například tvrdil, že pokousal rychtáře Frankeho omylem na palci, když mu chtěl zabránit v sebevraždě. Soud v tomto případě konstatoval, že výslechem všech svědků je Babinský z tohoto zločinu plně usvědčen a poraněným se přiznává právo náhrady útrat a bolestného. 76

Fal š ová ní ce s tov ních průkaz ů Babinský byl obviněn i z falšování cestovních průkazů. Nalezly se totiž u něj dva falešné pasy – na jméno Josef Schmidt (pas z 1. října 1831) a na jméno Antonín Müller (ze 14. listopadu 1833). Pas na jméno Josef Schmidt mu odebrali po zatčení v Kuřivodech. S druhým pasem pak odcestoval přes Sasko a Prusko do Polska. O těchto pasech tvrdil, že je získal od dvou neznámých mužů. První mu prý dal na podzim roku 1831 jakýsi muž v hostinci v Bílé Hlíně na Mladoboleslavsku, druhý získal na podzim roku 1833 od neznámého muže v hospodě v Malém Březně u Děčína. Dotyčný muž měl být písařem v Děčíně. V prvním případě bylo zjištěno, že pas zhotovil Babinskému invalida Antonín Profeld a prostředníkem byl František Nedoma. Ve druhém případě nebyl společník, který Babinskému pas zhotovil, zjištěn. Udání Babinského o tom, jak pas získal, však byla dle vyšetřovatelů v obou případech klamná. V r až da u  Lísk y

Asi nejvíce pozornosti bylo věnováno případu vraždy pláteníka Blumberga. V závěru procesu do Prahy předvolali pět svědků z Chřibské, Kamenice a České Lípy. Jejich cesta a ubytování si přitom vyžádaly nemalé náklady. Hlavní podezření se soustředilo na muže, kterého svědkové označovali jménem Sef a který se v inkriminované době stýkal s Eleonorou Gampeovou z Chřibské. Obžaloba se snažila dokázat, že Babinský je totožný s oním Sefem, o  němž vypovídali svědkové. Při závěrečném líčení jimi také byl nakonec spolehlivě identifikován. Obžaloba dovozovala, že Babinský měl po svém útěku z Prahy světlezelený kabát s kapucí a postranními kapsami. Tento kabát nechal u Gampeové stejně jako bílou noční kazajku. Dále u sebe nosil velký nůž, jakým byl Blumberg zavražděn. Později Babinský utekl do Polska a měl u sebe mnoho peněz, které patřily zavražděnému. Babinský se přiznává, že se vyskytoval v Chřibské, ale muže, který byl popsán jako vrah, tam neviděl. Snad onen muž bez jeho vědomí meškal ve stodole, kde mnoho potulných lidí bez vědomí domácích přespávalo. Babinský připouští, že měl 500 zlatých rakouské měny v pruských louisdorech a pokladničních listech, za které si v Polsku koupil hostinec. Tvrdí však, že je získal podloudnictvím. Ke Gampeové se znát nechtěl a prohlašoval, že se mýlí, když tvrdí, že byl u ní. Nemůže prý za to, že všechny okolnosti proti němu svědčí. Nemůže 77

prý být prokázáno, že by byl totožný s mužem, který Blumberga provázel, a s mužem, který Eleonoře Gampeové přinesl kávu a kartoun. Soud však těmto vývodům obžalovaného neuvěřil. Na základě svědectví zmíněné pětice osob z Chřibské, Kamenice a České Lípy, které nechal dopravit do Prahy za účelem svědectví a konfrontace, dospěl soud k přesvědčení, že Babinský je v tomto bodě obžaloby vinen. * * *

Už jsme řekli, že historik je v poněkud jiné pozici než soudce. Zatímco soudce musí zločince zprostit viny, pokud zůstávají o jeho vině jakékoliv pochybnosti, historik může vynášet soudy i tam, kde je vina jen pravděpodobná. Musí ovšem otevřeně přiznat i všechny případné pochybnosti. Soud rozhoduje o trestu a musí mít jistotu. Historik se chce přiblížit pravdě, a proto se nemůže vzdát ani výroků méně jistých. Zločiny Babinského jsou různého druhu – ty, které nepochybně spáchal; ty, které pravděpodobně spáchal; dále ty, kterých se spíše nedopustil, a nakonec ty, kterých se určitě nedopustil, ač z nich byl obžalován. O prvních dvou druzích zločinů jsme podrobně vyprávěli v líčení jeho zločineckého života. O těch, kterých se spíše či určitě nedopustil, se zmiňujeme až nyní. Je zde možná ještě další druh Babinského zločinů – ty, které spáchal, aniž by z nich byl obžalován. Je pochopitelně možné i snadno představitelné, že se Babinský při svém způsobu života takových zločinů dopustil. Protože však tyto zločiny nebyly projednávány u soudu, nevstoupily tím pádem ani do historie, a my je musíme ponechat dávným časům jako jejich tajemství. Dět enice

Babinského vyšetřovali pro vyloupení berní pokladny v Dětenicích v říjnu 1827. Do kanceláře panství v Dětenicích v kraji mladoboleslavském se tehdy vloupali neznámí lupiči a odcizili 962 zlatých a 30 krejcarů vídeňské měny. Podle svědectví jistého Jana Krátkého se měli této loupeže účastnit Dominik Quis z Prahy, František Meisse z Litoměřic, jakýsi Schubert řečený Hofman a muž jménem Josef. Václav Babinský měl být rovněž mezi nimi. Kromě toho prý všichni společně ještě spáchali krádež u  jistého kupce v České Lípě a oloupili jakéhosi šlechtice v Zákupech. Domnělí pachatelé Dominik Quis a  František Meisse byli dopadeni v květnu 1830. Quisovi se ovšem podařilo z vězení uprchnout a Meisseho vyslýchali bezvýsledně. Vyšetřování tehdy zastavili a obnoveno bylo až po 78

roce 1835 v rámci procesu s Babinským. Naděje, že by se podařilo Babinského spojit s tímto zločinem, se však ukázala jako lichá. Od spáchaného zločinu uběhlo více než osm let a k dispozici nebylo žádných spolehlivých svědectví. Babinský tvrdil, že se v té době vyskytoval v Pokraticích u rodičů. Po prověření tohoto svědectví dospěl soud k názoru, že Babinského alibi je v této cause spolehlivě prokázáno. Brod ce na d Jizerou

Další tajemná loupež, kterou připisovali Babinskému, aniž by se jeho účast potvrdila, byla loupež v  Brodcích nad Jizerou. Zde lupiči přepadli v noci z 30. na 31. května 1831 mlýn Anny Krouské. Mlynářka vypověděla, že u ní přespali 29. května dva muži, kteří tvrdili, že jdou do Mladé Boleslavi. Druhého dne přišli opět a zůstali u ní přes noc. V noci prý vyšli několikrát ven. V půl dvanácté přišlo do mlýna šest až sedm mužů. Jeden ji chytil za krk a hrozil jí smrtí. Přítomného čeledína Josefa Baumerta a učně Josef Krouského svázali lupiči provazy. Vystrašená mlynářka jim dala všechny klíče a otevřela své truhly, načež si lupiči vzali a odnesli veškeré cennosti. Škoda byla odhadnuta na 338 zlatých a 52 krejcarů vídeňské měny. Jako podezřelí byli na Mělnicku zatčeni tulák Jan Hudec a  Antonín ­Bäckert, jejich vyšetřování však nevedlo k žádnému výsledku. Bližší popis zločinců totiž nebyl nikdo ze svědků schopen podat. Čeledín Josef Baumert prohlásil, že dva z nich viděl, ale neví, zda by je poznal. Učeň Josef Krouský pak tvrdil, že většina z nich byla židovského původu. Ani to, že byl na cestě z Bělé do Mladé Boleslavi nalezen sáček z uloupeného majetku Anny Krouské, vyšetřovatelům nepomohlo. Případ tak zůstal nedořešen. Znovu ho otevřeli v procesu s Babinským, ale bez úspěchu. V soudním náhledu je konstatováno zhruba toto: Proti Babinskému není v tomto případě vůbec důkazů, chybějí všechna bližší označení pachatelů a není po nich stopy. Úpoř in y

Jestliže nebylo proti Babinskému žádného svědectví v předchozím případě, pak to neplatí o tom následujícím. Dne 16. října 1833 přišlo do hostince Petra Stoje v Úpořinách pět mužů. Muži žádali po hostinském karty, ale on jim nedovolil, aby hráli. Muži tedy vyšli ven a rozřezali nožem plachtu na voze hostinského. Když si čeledín povšiml jejich počínání a chtěl jim v tom zabránit, dvakrát po něm vystřelili. 79

Shodují se zde výpovědi hostinského, jeho manželky, čeledína i služky. Služka Františka Flecková (nebo Hecková – rukopis není zcela čitelný) s určitostí mezi nimi poznala Václava Babinského. Prý se s ním poznala u své sestry Rézy, která slouží u knížete Ypsilantiho v Terezíně, a přesně Babinského popsala. Dále prohlásila, že ji Babinský vybízel k souloži, protože ji znal z dřívější doby a věděl, že bývá svolna žádostem mužů. O hodnověrnosti její výpovědi měl však soud důvodné pochybnosti. Bylo totiž zjištěno, že již na podzim roku 1833 uprchl Babinský z Čech do Polska a jeho přítomnost v Čechách k tomuto datu je tedy těžko vysvětlitelná. S tímto tvrzením se ovšem neshoduje skutečnost, že si Babinský nechal 14. listopadu 1833 zhotovit falešný pas. Tehdy musel být ještě v Čechách, pokud by si nenechal do pasu napsat datum vystavení z budoucnosti. Zdá se, že Karel Novotný ve svém líčení neocitoval ze soudního náhledu některou podstatnou část, nebo došlo k mýlce v datech. Nechce se věřit, že by soudci tuto okolnost přehlédli. Br no a če sko -s a sk é hr a nice

V jistém smyslu jsou velmi kuriózní dva trestné činy, které byly projednávány společně jako jeden případ. Babinský se dostal do podezření, že uskutečnil velkou loupež v Brně u jakéhosi kupce a že na saských hranicích vyloupil se svojí bandou mlýn, přičemž mlynář s čeledí byli zavražděni. Informaci o těchto dvou zločinech podal soudu vězeň Václav Procházka držený v pražské svatováclavské trestnici. Procházka udal dokonce jména členů celé bandy – Babinský, Abt, Dvořák, Nejedlý, Vaněček, Scholz, Wagner, Schlosser a Tucar. Procházka dále vypověděl, že mu o těchto zločinech vypravoval spoluvězeň Josef Rudolf. Procházkovu výpověď úřady pochopitelně prověřovaly. Josef Rudolf prohlásil, že tuto historku slyšel od vězně Kalivody, který to prý slyšel přímo od onoho Jindřicha Abta, jenž se loupeží účastnil a zemřel ve svatováclavské trestnici. Na dotaz pražského soudu ovšem odpověděl trestní soud v Brně, že o podobné loupeži není vůbec ničeho známo. Rovněž podle sdělení policie není nic známo ani o loupeži v Brně, ani ve mlýně na českosaských hranicích. Z toho uzavírá soud, že Procházkova výpověď je bezpodstatná, neboť o udaných zločinech není vůbec zjištěno, že by se staly. Udání je dle náhledu soudce patrně smyšleno. Babinský tak byl poněkud paradoxně obžalován ze zločinů, které se nikdy nestaly. (Zločiny, které se nestaly, nás budou ovšem zajímat později, až budeme pátrat po tom, jak vznikala legenda 80

okolo Babinského. Pokusíme se později tuto historku analyzovat z hlediska mechanismů, jimiž vznikají pověsti a fámy.) * * *

Soudní proces s Babinským se táhl přes pět let a souběžně s ním probíhal i proces s Apolenou Hoffmannovou. Oba svou vinu tvrdošíjně popírali a uváděli různá tvrzení, která jim měla pomoci. Zapírání Babinského se jevilo nezřídka dosti prostoduše, jak jsme viděli v kuřivodském případu. Babinský rovněž své výpovědi často měnil a všelijak kličkoval, ale jeho zapírání bylo natolik houževnaté a přesvědčivé, že někteří ze soudců odmítali do poslední chvíle uvěřit v jeho vinu. Slavný literární detektiv Hercule Poirot byl přesvědčen, že i pečlivým nasloucháním lživých výpovědí je možno dobrat se pravdy. Nuže, z hlediska historikovy práce na tom něco je. Vylíčením Babinského klamných výpovědí se nám nejenom více poodhalují jeho povahové rysy, ale může se nám poodhalit i něco z jeho života. Nevěříte-li mému tvrzení, dokážu vám to na banálním příkladě. Pokud je Babinský nucen lhát, nebude nejspíš tvrdit, že se v době zločinu zabýval malováním Hradčan na Karlově mostě, protože s touto činností nemá žádné zkušenosti. Směle však uvede, že se staral svým důstojníkům o zahradu (a proto ho u pluku nenáviděli atd.). Vymýšlí si tak, jak to odpovídá jeho životní zkušenosti. Z této výpovědi by bylo možné vyvozovat, že se Babinský v zahradnictví vyznal, a je možné, že i na vojně dostal příležitost k zahradnickým pracím. Pokud nám jinde Hoffmannová líčí, jak chodila k Leitnerovým vybírat dluh pro jakéhosi Müllera, přičemž dvakrát obdržela pár krejcarů a potřetí ji vyhodili, vybrala si tuto nepravdivou historku, protože jí samé připadá dostatečně věrohodná. Lze si tedy představit, že občas chodila pod nějakými záminkami vymáhat od lidí peníze či žebrat a že ji občas někde prostě vyhodili. Jedna věc však zůstává v Babinského povaze záhadou. Na jedné straně je zde velká rafinovanost v jeho zločinech a na druhé straně dosti prostoduchý způsob zapírání před soudem. Jak na tom byl s inteligencí? Jestli byl opravdu nadprůměrně inteligentní, proč nezapíral s větším důmyslem? A jestli chytrostí neoplýval, tak jak mohl zorganizovat tak promyšlené zločiny? Možným vysvětlením by bylo, že důvtipná organizace zločinů nesvědčí o inteligenci pachatelově. Lze ji vysvětlit i tak, že Babinský si svou zločinec81

kou metodu nevymyslel, ale byl v ní vyškolen v bandě Fichtelschenkerově a potom ji jen mechanicky aplikoval. Ostatně jsou to zločinecké postupy v tuláckém podsvětí té doby běžné, a to nejen v Čechách. Na druhé straně Babinský mohl před soudem svou prostoduchost také záměrně předstírat. Už jednou na vojně úspěšně simuloval šílenství. Nelze se tedy jednoznačně přiklonit k jedné z variant. Tato stránka jeho osobnosti nám zůstává z větší části skryta.

82

Rozsudek nad zločincem Běžely poslední dny měsíce listopadu roku 1840. Pětiletý proces s Babinským se blížil ke svému konci. Skončily výslechy svědků, soud si již udělal o věci předběžný názor. Naposledy před zahájením závěrečného líčení bylo ještě přivedeno pět osob z Krásné Lípy, Chřibské a Kamenice, aby potvrdili, že Babinský je totožný s oním Sefem, Sepem nebo Kotterem, který je označován za vraha pláteníka Blumberga. Zbývá již posledních pár dnů. Budou přečteny obžaloby a referáty shrnující dosavadní vyšetřování. Bude vyslechnuta obhajoba a  obžalovaný dostane poslední možnost se ke svému případu vyjádřit. Potom se soud odebere k poradě a bude hlasovat o vině obžalovaného u každého jednotlivého bodu obžaloby. Rozsudku by prospělo, aby se mínění soudců shodovala. Jenže názory soudců zatím jednotné nejsou. Někteří jsou přesvědčeni o tom, že Babinský je nebezpečný zločinec, někteří však v určitých bodech obžaloby stále pochybují. Dovolte, abych vám před tímto jednáním představil soudní tribunál. Omlouvám se za další výčet jmen, která každý čtenář ihned vypouští z hlavy, soudím však, že alespoň pro úplnost by zde měla být tato jména zaznamenána. Kriminálnímu soudu kraje pražského předsedá císařský rada a náměstek pražského purkmistra Fanta, referentem je soudní rada Otto, koreferentem rada Erhart, přísedícími v porotě jsou kriminální a magistrátní radové Kidery, Blumentritt, Fischer, Komárek, Novák, Dvorzak, Vätter, Wischin a Stirzanek. Nyní tedy může jednání začít. Václava Babinského k soudu předvedli v okovech. Opakovaně se pokoušel o útěk, a proto byla provedena různá bezpečnostní opatření. Rovněž panoval důvod k obavám, aby se nedopustil násilí. Babinský vyslechl klidně žalobu a referáty. Na položené otázky odpovídal zamítavě nebo vyhýbavě. Po skončení líčení se kriminální soud odebral k poradě. Nejprve se hlasovalo o vraždě Václava Domina u Skramouše a Babinský byl jednomyslně zproštěn viny. Stejně dopadlo i hlasování o vraždě v Maníkovicích, ačkoliv zde bylo konstatováno, že je zde přece jen důvodné podezření, že se na zločinu podílel. Jednomyslně ho soud zprostil viny také ze zločinů krádeže v Dětenicích, loupeže ve mlýně v Brodcích, poškození vozu v Úpořinách a domnělé loupeže v Brně či ve mlýně na saských hranicích. Potom následovala porada o dalších šesti bodech obžalovacího spisu. Soudcové uznali Babinského vinným z  loupeže ve mlýně pana Heineho v  Mikulášovicích. Pro verdikt vinen hlasovalo devět soudců z  dvanácti, 83

přičemž předseda se zdržel hlasování a soudní radové Novák a Vätter hlasovali proti. Dva oponenti své rozhodnutí odůvodnili tím, že podle jejich názoru nestačí svědectví spoluviníků Babinského, aby mohli obžalovaného odsoudit, a jiných hodnověrných důkazů zde není. Když se shrnuly hlavní body ohledně loupeže v Lysé nad Labem a přikročilo se k hlasování, hlasovalo pro vinu sedm soudců, zatímco čtyři byli proti (Novák, Dvorzak, Vätter a Komárek), a to z téhož důvodu jako v případě předchozím. Stejným poměrem dopadlo i hlasování o vině Hoffmannové na této loupeži. V případě loupežné vraždy na pláteníku Blumbergovi, násilí v Kuřivodech a padělání dokladů však Babinského uznali soudci vinným jednomyslně. Zároveň bylo upozorněno na to, že u Babinského je třeba zvážit též přitěžující okolnosti, jimiž jsou: několik zločinů různých druhů, popírání viny, falešná tvrzení k oklamání soudu, opakování téhož zločinu, podněcování a svádění jiných ke zločinu, časté útěky z vězení a další pokusy o útěk. V závěru se konstatuje, že Václav Babinský je pro veřejnost člověk velmi nebezpečný. V  případě Apoleny Hoffmannové lze připočíst pouze tu polehčující okolnost, že byla déle ve vazbě držena poté, co Babinský uprchl. Jinak je označena jako žena zkažená a lstivá, stýkající se s různými zločinci a nevyhledávající poctivé obživy. Vrchní rada František Erhart vypracoval koreferát, kde se pojednává o zločinech, z nichž je Babinský plně usvědčen, a o výši trestu. Konstatuje se zde, že pouze za veřejné násilí a padělání pasů by měl býti odsouzen vzhledem ke své minulosti nejméně na patnáct let těžkého žaláře. Měl by být vlastně odsouzen doživotně, ale dle dvorního dekretu z roku 1818 nemůže mu býti vyměřen delší žalář než dvacetiletý. Následovala porada o rozsudku a o výměře trestu. Proti návrhu na výši trestu hlasovaly v případě Babiského čtyři osoby a v případě Hoffmannové pět přítomných. Opět tedy nebyl výsledek hlasování pro přítomné zcela uspokojivý. Protože šlo o závažný případ a porota nehlasovala o výměře trestu jednomyslně, bylo rozhodnuto předložit případ ke schválení vrchnímu apelačnímu soudu. Byl proto vyhotoven zápis ze závěrečného líčení a vypsány v něm důvody, proč je případ vrchnímu apelačnímu soudu postoupen. V těchto důvodech jsou obšírně vypsány námitky radů Nováka, Dvorzaka, Vättera a Komárka, kteří do poslední chvíle měli pochybnosti o vině Babinského v některých z projednávaných případů a nesouhlasili s výší trestu. Tak skončilo dne 1. prosince 1840 závěrečné líčení v tomto komplikovaném případu. 84

Dne 4. května 1841 potvrdil vrchní apelační soud rozsudek kriminálního soudu pražského. Václav Babinský vulgo Josef Schmidt, František Malý, Josef Fischer a Antonín Müller se odsuzuje na dvacet let do těžkého žaláře a k náhradě soudních útrat, dále k náhradě 2 500 zlatých převozníku Krejzovi in solidum s Hoffmannovou a ostatními pachateli této krádeže, k náhradě škody způsobené dědicům Antonína Heineho, Brigitě Rösslerové, Václavu Frankemu, Leopoldu Herrmannovi a dědicům po Josefu Herrmannovi. Apolena Hoffmannová se odsuzuje do těžkého žaláře na dvanáct let, k náhradě soudních útrat a k náhradě 2 500 zlatých převozníkovi Krejzovi in solidum s ostatními pachateli této krádeže. Takřka šestiletý proces skončil. Václav Babinský alias Wenz aus Pokratitz nebo Pokratitzer Wenz (čili Pokratický Venca) byl definitivně odsouzen na dvacet let žaláře, který si bude odpykávat v pevnosti na Špilberku. Šlo o jeden z nejobávanějších žalářů rakouské monarchie. Ten Špilberk, kterého se Babinský při každém svém zatčení obával, je nyní na dosah ruky.

85

Na Špilberku a v Kartouzích Špilberk je pevnost, která se tyčí na kopci nad Brnem. Do jeho zdí byl Babinský krátce po potvrzení rozsudku dopraven. Těžko si může běžný člověk představit, co znamená dvacet let vězení a jaké pocity člověk zažívá, když do takové pevnosti vstupuje s vědomím, že je to na dvacet let. Babinskému bylo v době, kdy tento trest nastoupil, téměř čtyřicet pět let a posledních pět let prožil ve vazbě. Do poslední chvíle nepřestal doufat v mírný trest. Leč marně. Za Václavem Babinským se vrata pevnosti zavřela. Stejně jako o každém trestanci, byl i v tomto případě krátce po jeho příjezdu vyhotoven ohledací protokol o novém vězni. Stojí v něm: „Václav Babinský, všeobecně zvaný Venca z Pokratic nebo Pokratický Venca, také Josef Schmidt, František Malý, Antonín Müller a Fischer. Z Pokratic, příslušný do města Litoměřic v Čechách, pětačtyřicetiletý, katolík, ženatý, bez zaměstnání, sloužil dříve jako prostý vojín u  Wellingtonova pěšího pluku. Od roku 1830 se zdržoval v Pokraticích, roku 1832 uprchl z pražské trestnice a oženil se v Lodži v Ruském Polsku, odkudž byl vydán. Jako spoluviníci jsou uvedeni: Bartoloměj Klopschitz, František Antonín Vater, Apolena Hoffmannová, Michal Latner a Ignác Bittner.“ Údaje zde uvedené nejsou zcela spolehlivé, respektive mohou být zavádějící, ale to lze u takto stručného zápisu pochopit. Víme přece, že se Babinský po roce 1830 v Pokraticích nezdržoval, nebo že do Ruského Polska se dostal až koncem roku 1833. Pozoruhodný je zejména záznam o jeho svatbě. Vězeňský protokol je vlastně jediný podrobnější zápis o tom, že by se Babinský oženil, jak jsme se o tom zmiňovali v souvislosti s jeho polským pobytem. Bylo by však dobré, kdyby se podařilo ověřit tento údaj v polských matrikách, aby bylo jisto, že nejde o nějakou Babinského kamufláž. V  prosinci roku 1841 zemřela Apolena Hoffmannová. Byla náhle zachvácena chrlením krve a několik dní nato – 28. prosince (?) o šesté hodině ranní – v pražské trestnici zemřela. Karel Novotný sice uvádí jako rok její smrti letopočet 1840, ale to se zdá nemožné vzhledem k tomu, že v květnu roku 1841 potvrdil apelační soud její rozsudek. Zabýval by se apelační soud jejím případem, kdyby byla již po smrti? Hoffmannová zemřela ve věku jedenačtyřiceti let. Nevíme, zda a jak se o tom Babinský dozvěděl, ani jak případně tuto zprávu prožíval. Co v té době cítil k této ženě? Bylo to už devět let, co ji mohl naposledy obejmout a políbit. Pak už se viděli jen u soudu. Babinský také zůstal déle na svobodě 86

Brno – Špilberk na dobové pohlednici po roce 1900

a poznal jiné ženy, Apolena Hoffmannová zvaná „Lény“ nebo „Appi“ s ním však přece jen nejvíce sdílela jeho krušný osud. Václav Babinský se rozsudkem nenechal docela zdeprimovat. Od počátku přemýšlel, jak by se dalo ze střežené pevnosti uprchnout. Zřejmě to, že se upnul na tento cíl, mu pomáhalo vnitřně překonat těžkou situaci. Pokusil se o takový útěk dvakrát hned v prvních letech svého věznění. Žádný z těchto pokusů se však nezdařil. Jako nebezpečného vězně ho pak čekalo zostření podmínek, za nichž byl vězněn. Jeho houževnatost, která ho vedla k tomu, že pět let dokázal před soudem popírat svou vinu a neustále se pokoušel o útěk, mu nedovolila, aby ho vězení docela zlomilo. Vězeňská správa si o něm záhy poznamenala, že trest snáší dobře a chová se podle vězeňského řádu. To však v žádném případě neznamenalo, že by se s trestem smířil, ba právě naopak. Jednoho dne Václav Babinský prohlásil dozorci, že chce učinit důležité udání a žádá o nové vyšetřování. Na základě tohoto jeho prohlášení přijel 20. dubna 1842 do Brna apelační rada David, aby Babinského vyslechl. Ukázalo se však, že Babinský žádné nové informace sdělit nemíní. Prohlásil jen, že je naprosto nevinný a že byl uvězněn omylem. V době, kdy se dopustil loupežné vraždy a loupeže, pro které byl odsouzen, ho prý drželi ve vazbě v Lutomíru a byl opatřen těžkými řetězy. Tato nová varianta alibi na apelačního radu příliš nezapůsobila. Babinského žádost o obnovu vyšetřování se zamítla. 87

Valdice – letecký pohled na areál kartouzy a poté věznice (archiv věznice)

12. června 1842 si zřejmě připravil novou variantu svého příběhu a opět zažádal o nový výslech, přičemž tvrdil, že je úplně nevinen. Apelační soud se však již nechtěl těmito jeho smyšlenými výpověďmi zabývat a jeho pokusy o obnovení soudního řízení byly napříště zamítnuty. Jak Babinský na vězeňskou správu zapůsobil, se můžeme částečně dozvědět z trestanecké kmenové knihy. V rubrice „tělesný a mravní stav“ se o  vězni Babinském píše: „Zdravý, ostatně velmi odvážný, zatvrzelý, vše­ obecně veřejné bezpečnosti velmi nebezpečný člověk. Byl ve spojení s rozšířenou tlupou lupičů a zlodějů, je velmi vychytralý a podnikavý, dvakrát se pokusil nanejvýše smělým, s  nebezpečím života spojeným způsobem o útěk z vězení a svedl k tomu i jiné.“ Babinského tvrzení o tom, že je naprosto nevinen, nikoho nepřesvědčilo, on sám se však své naděje na brzké propuštění nemínil vzdát. Rozhodl se, že vězeňskou správu přesvědčí o své nevinnosti a počestnosti jinak. Rozhodl se, že se bude chovat napříště naprosto vzorně. Opatřil si růženec a neustále ho nosil u sebe, aby ukázal, jak je zbožný člověk. Když se konaly nedělní mše pro vězně, hlásil se, že to bude on, kdo bude vězňům předčítat modlitby – dokázal při tom předčítat česky i německy. Chtěl, aby to byl právě on, kdo bude při kostelním zpěvu ostatním předříkávat verše. 88

Valdice – pohled na část areálu s celami pro samovazbu (archiv věznice)

Tato jeho náboženská horlivost se stávala brzy středem pozornosti a připadala ostatním spoluvězňům přemrštěná a podivná. Na to ale Babinský nedbal. Sledoval svůj cíl – doufal, že vzorným chováním a horlivostí dosáhne prominutí zbytku trestu. Jak léta šla, jeho snaha se sice nesetkávala s úspěchem, ale on v ní neustával. Přivykal postupně přehnanému způsobu pobožnosti a nepozoroval, jak se to ostatním jeví nápadné. A hlavně nepřestával doufat, že dosáhne prominutí alespoň posledního zbytku trestu. V padesátých letech došlo k rozhodnutí zrušit trestnici na Špilberku, a vězňové tak museli být dopraveni jinam. Přes 400 z nich bylo převezeno do tzv. Kartouz, což byla věznice ve Valdicích u Jičína. Mezi těmito vězni najdeme i Václava Babinského. Do kartouz byl údajně převezen 1. 9. 1857, v Babinského životopise se ale setkáváme i s jiným datováním jeho převozu, například v roce 1860. O stěhování vězňů máme k dispozici pozoruhodnou vzpomínku očitého svědka. Šlo o jízdního četníka z Jičína Františka Pěnkavu, který později působil též jako dozorce vězňů v Kartouzích. Jeho syn – rovněž František – zaznamenal otcovo vyprávění takto: „Na Špilberku bylo tenkráte něco přes 400 vězňů, kteří byli do Kartouz dopraveni v několika oddílech. Transporty trvaly od května do srpna a já jsem několik jich provázel. Stěhování bylo velmi zdlouhavé a dálo se na vozích, kde vězňové spoutáni jeden k druhému leželi vedle sebe. Na voze leželi nejvýše čtyři vězňové, a ti, kteří byli zvláště nebezpeční, vezeni byli 89

Valdice – dveře k cele (archiv věznice)

jednotlivě a seděla při každém silná stráž, která sestávala z vojínů, četníků i dozorců vězňů. Kolem transportu, který sestával obyčejně z patnácti až dvaceti vozů, jel kordon vojenské jízdy, nebo četníci na koních. Jelo se i v noci a takový průvod za řinčení zbraní a chřestění řetězů působil ponurým, namnoze i strašným dojmem. Babinský ležel na voze pod plachtou sám a byl zvláště pozorně střežen zesílenou četou. Jízda do Kartouz dála se po erární silnici přes Pardubice a byla velmi zdlouhavá. Počet vězňů v Kartouzích zvýšil se po vystěhování trestnice na Špilberku na 1 100 osob.“ Ani ve věznici kartouzské nepřestal Babinský se svým zbožným a vzorným chováním, jemuž přivykl na Špilberku. Konec jeho trestu se již velmi přiblížil. Měl vypršet dnem 22. května 1861. Jak se ovšem blížil konec trestu, pochopil Babinský, že veškerá jeho snaha uniknout ze spárů zákona byla marná. Radost z očekávaného propuštění se nedostavila, spíše pochybnosti a obavy. Co bude dělat venku? Babinský se již nepohyboval svobodně po této zemi pětadvacet let. A co znal z předchozí doby? Toulání a krádeže, ústav pro choromyslné, invalidovnu. K čemu se může vrátit? Jeho přátelé a známí již nežijí. Má vůbec někoho tam venku? A i kdyby nalezl bratra či některé sousedy, jak na něj 90

budou pohlížet? Kdo o něj vůbec bude stát? Bylo mu čtyřiašedesát let a cítil se náhle jako zlomený člověk. Venku se mnohé změnilo, a to bývá pro řadu vězňů také nelehká zkušenost. Jeho otec byl poddaný knížete Schwarzenberga a později města Litoměřic, jenže po revoluci 1848–49 bylo poddanství zrušeno. Technický pokrok se také nezastavil. Po českých zemích již jezdily parní lokomotivy, které Babinský za svého mládí znát nemohl. Babinský požádal pár dní před propuštěním o přijetí u ředitele kartouzské věznice. Ředitel jeho žádosti vyhověl. A tak mohl Babinský vstoupit do jeho kanceláře. Když ředitel vyzval příchozího, aby mu pověděl, proč přišel, Babinský na chvilku zaváhal a pak vyslovil svou záležitost: „Pane řediteli, já jsem ve vězení zestárl. Chci vás požádat, abych mohl zůstat ve službách zdejší trestnice.“ „Jaký k tomu máte důvod?“ otázal se ředitel. „Víte, já už jsem jen starý kající se kmet. Uznávám nyní, že můj trest byl spravedlivý, přestože mě připravil o nejlepší léta mého života. Po takovém životě, který jsem prožil, se nemohu přece vrátit do společnosti lidské. Nemohl bych již lidem bez zahanbení pohlédnout do tváře.“ Rozhostilo se ticho. Ředitel byl trochu překvapen. Měl na starost 1 100 vězňů, ale tento se nedal přehlédnout. Ano, znal Babinského a věděl o něm více než o většině ostatních. Věděl také, že vězňové, kteří jsou příliš dlouho ve zdech trestnice, často již ven odejít nechtějí. Takže to potkalo i Babinského, přes jeho pověstnou zatvrzelost. Dvacet let od nastoupení trestu tvrdil, že je nevinen, a nyní tu sedí před ním a říká, že jeho trest byl spravedlivý. Ředitel odpověděl vyhýbavě: „Víte, Babinský, já o této věci nemohu sám rozhodnout. Napište dopis na vrchní státní zastupitelstvo a předneste jim svou žádost.“ Babinský se podle této rady zařídil. Čekal na odpověď. Státní zastupitelstvo ho doporučilo kongregaci milosrdných sester v Praze a sestry usoudily, že by Babinského mohly zaměstnat jako zahradníka ve svém klášteře v Řepích. Přišly mu tedy nakonec v odpověď dopisy dva – jeden od státního zastupitelstva a druhý od řádových sester. Dozvěděl se, že bude moci v Řepích vykonávat zahradnické povolání, kterému se kdysi v mládí věnoval. Dne 22. května 1861 opustil zestárlý Babinský brány věznice. Ocitujme ještě jednou, jak na Babinského vzpomínal četník a dozorce František Pěnkava: „Doufal totiž do poslední chvíle, že jeho chování přinese mu přece amnestii a prominutí i posledního zbytku trestu. Ale toho se nedočkal. Přisouzený a zasloužený trest musel si odpykati celý, nejen na den a hodinu, ale i minutu a vteřinu. A tak byl zklamán ve svém očekávání, a proto opouš91

těl Kartouzy, jsa úplně deprimován a kdysi obávaný zlosyn, lstivý jako kočka, odvážný jako šelma, odcházel ze brány kartouzské s hlavou sklopenou, tiše a pokorně jako jehně.“ Byly to však také obavy, rozpaky a tréma ze života „venku“, které Babinský v tu chvíli těžce prožíval.

92

Loupežník zahradníkem Psal se rok 1861. Na ulicích Starého Města pražského bylo živo. Malý hlouček lidí postával na rohu ulice kolem flašinetáře. Ten rozvážně točil klikou flašinetu a zpíval do jeho zvuků dlouhou výpravnou píseň: „Dlouho želel činu svého, velké činil pokání. Bůh mu dal věku dlouhého, Vystoup’ zas očištěný. Větší božské smilování je než lidské provinění, Bůh nás i jej miluje, nechť ať Babinský žije!“

Muž dozpíval. Jemně se uklonil při potlesku a sáhl po jednom z hromádky sešitků, které měl vedle sebe položeny. Přitom provolával k hloučku lidí: „Babinský žije! Po dvacítiletém vězení čistý zas mezi námi. Kupte si nejnovější píseň s vypsáním příhod ze života jeho. Za pouhé tři krejcary.“ Několik lidí k němu přistupuje a kupuje si sešitek s vytištěnou písní. Ostatní se rozcházejí po skončeném představení. Ten muž s flašinetem se jmenuje František Hais. Živí se jako písničkář. Skládá písně o nových událostech. Když složí novou píseň, nechá si ji natisknout a přestaví flašinet na její melodii. V pražských ulicích pak s flašinetem tuto píseň zpívá a prodává vytištěný text. Je to velmi nuzné živobytí. František Hais nebyl sám, kdo takto reagoval na propuštění loupežníka Václava Babinského po odpykání trestu. I jiní movitější nakladatelé vydávali brožurky k této příležitosti, jako např. B. E. F. Mohrmann – vdova a synové. Babinský byl zkrátka v té době slavný a o jeho propuštění se hodně mluvilo. On sám však o této své slávě nic nevěděl. Byl to starý čtyřiašedesátiletý muž, který posledních pětadvacet let života strávil ve vazbě a vězení. Byl zlomen a deprimován. Obával se okolního světa, v němž už neměl známé a přátele. Styděl se za svou minulost a měl strach, jak ho budou lidé přijímat. Už před propuštěním z  vězení v  něm uzrálo rozhodnutí, že si změní jméno. Nechtěl se představovat jako Babinský, když toto jméno učinil neblaze známým, bude si říkat Adam Müller. A tak se na jaře roku 1861 Václav Babinský dopravil do nalezince v Řepích u Prahy, kde měl dostat zaměstnání jako zahradník. Přivedli ho k mat93

ce představené, které se s velkými rozpaky představil. Ukázali mu zahradu, o niž se bude starat, ukázali mu kůlnu s nářadím. Pak ho dovedli k nedalekému domku čp. 20, kde měl mít byt. Řekli mu, aby si zde složil své věci, kterých s sebou ostatně moc neměl. Už cesta sem byla pro Babinského náročná. Zažíval to, co všichni vězni, kteří strávili dlouhý čas za mřížemi. Vyšel do světa, který byl jiný, než ho kdysi znal. Bude si muset zvyknout na novou módu. Bude překvapen, až uvidí poprvé v životě supící a lomozící lokomotivu přijíždět do nádraží. Nebude chápat, co je to za novou vymoženost, ten telegraf. Nebude chápat, proč se všude mluví o politické svobodě a o konstituci. Jako by se naráz přenesl ze světa dostavníků, poddanství a roboty do věku moderního. Klášter se mu však zalíbil. Panoval tu klid a řád. A na řád si v posledních dvaceti letech zvykl. Pustil se do své zahradnické práce. Občas ho zpovzdálí pozorovaly děti z nalezince. Pak se jeden klučina osmělil a dal se s ním do řeči. Starý zahradník mu vysvětloval svou práci a nechal ho, aby si to také vyzkoušel. Pak za ním přicházely děti pravidelně a on jim rád vysvětloval, jak se starat o který druh zeleniny či květin. Mezi dětmi pookřával a vracela se mu i chuť do života. Jednoho krásného dne si vyšel po nedělní mši – svátečně oblečený – na špacír do Prahy. Bylo to přes hodinku cesty, než došel přes Břevnov na Hradčany a  mohl odtud přehlédnout celé město jako na dlani. Byl na ně zvědavý, doposud znal hlavu království jen zpoza mříží. Zastavil se v hospodě na pivo a příjemně unaven nedělní vycházkou se vrátil zase domů. Propříště zapomene na svůj ostych před lidmi. Jak se rozhodl, tak se stalo. Babinský začal o nedělích chodit do Prahy pravidelně. Oblíbil si hostincec U velkého dvora na Pohořelci a hostinec U zlaté lodi na rohu Letenské a Lužické ulice na Malé Straně. Jednoho dne došlo k tomu, že se Babinský dozvěděl o své slávě. Nevíme ovšem, jak přesně se to odehrálo. Snad zaslechl své jméno v nějakém hospodském rozhoVáclav Babinský v době svého propuštění z Kartouz – dobová fotografie voru, poté se dal s neznámými do 94

Klášter v Řepích – celkový pohled (foto Libri)

řeči a prozradil jim svou pravou totožnost. Třeba byl po překonání počáteční nedůvěřivosti svými spolustolovníky žádán, aby jim vyprávěl něco ze svého života. Pokusil se jim vyhovět a byl překvapen i polichocen zájmem, který jeho vyprávění vzbudilo. Tím to ovšem nemuselo skončit. Spolustolovníci ho totiž vzápětí mohli požádat, aby jim vyprávěl o tom, jak tenkrát přepadl bankéře Wallenfelda. Na to ale Babinský nedokázal odpovědět. Po pravdě řečeno žádného takového bankéře neznal. Namítli mu však, že se to píše v knížkách. A tak si nakonec Adam Müller, někdejší Václav Babinský, přečetl ze zvědavosti nějaký ten román o sobě a přizpůsobil svá vyprávění alespoň zčásti všeobecnému očekávání. Ano, naučil se vyprávět to, co o něm psali v knížkách. Mohlo k tomu ovšem dojít i trochu jinak. Vtipným způsobem zpracoval tyto události autor rozhlasové hry Babinský a Palacký Přemysl Rut: Babinský odhalí v jistém hostinci své inkognito a nechá se pohnout k vyprávění o loupežném přepadu. Hostinský mu za to točí pivo zdarma – jde mu totiž o slávu hospody a tím i o kšeft. Když se pak Babinského historka hostům omrzí a hostinský mu již nechce dále zadarmo nalévat, je Babinský nucen nastudovat si loupežnické romány, aby znovu získal zájem hospodského publika a dostal své pivo zdarma. Jestli to tak bylo, těžko říci. Jisté je to, že Babinský se nechal v hostinci pohnout k tomu, aby vyprávěl o svém loupežnickém životě. O těchto vyprávěních máme několik důvěryhodných zpráv. „Zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch píše, jak Babinský v obou výše zmíněných hostincích (U velkého dvora a U zlaté lodi) „vyprá95

Klášter v Řepích – křídlo s klášterní kaplí (foto Libri)

věl vážně až dojemně, jak přepadal a olupoval v lese kupce na cestách – nebo jiné věci, které se o sobě dočetl v románech“. Karel Novotný dokonce zaznamenal krátký úryvek jednoho takového příběhu, který Babinský údajně vyprávěl jakémusi studentovi: „Byl to tenkráte strašlivý mráz, sněhu leželo až po kolena a já přepadl vrchního v ložnici, vytáhl jsem ho za límec jenom v košili, bez podvlékaček a punčoch do toho mrazu a tam jsem ho nechal stát…“ Toto vyprávění se údajně týkalo skutečného přepadu v Lysé nad Labem, o němž byla v naší knize řeč. Připomeňme si, že k němu došlo v noci z 1. na 2. května. Starý Babinský tedy, jak se dříve říkalo, notně „prášil“, když tvrdil, že nechal stát vrchního na mraze. I Kischova zpráva o tom, že vyprávěl historky, které se dočetl o sobě v románech, je celkem věrohodná. Takových historek se publikum jistě dožadovalo a on si s historickou pravdou příliš těžkou hlavu nedělal. Babinský se tedy v šedesátých letech 19. století stal v Praze známou, populární a dá se říci i „váženou“ postavou. Chodíval do svých oblíbených hospod oblečen vždy v černém obleku. Pod vysokým škrobeným límcem nosil černou biedermeierovskou kravatu. Klenuté čelo a bílé licousy mu dodávaly důstojného vzezření. Mnozí lidé tehdy přicházeli zdaleka ke Zlaté 96

Klášter v Řepích – pohled na část klášterní zahrady (foto Libri)

lodi nebo k Velkému dvoru v naději, že zahlédnou slavného loupežníka, což muselo majitelům těchto hostinců přijít náramně vhod. Mezitím v klášteře v Řepích došlo ke dvěma změnám. Nejprve zde roku 1865 zrušili nalezinec a zřídili místo toho polepšovnu pro ženy a dívky, kterou ale už o dva roky později předělali na ženskou věznici. Babinský tak nyní dělal zahradníka v polepšovně, respektive poté v ženském vězení. Tuto svou práci vykonával svědomitě téměř do své smrti. V době svého věznění přivykl pravidelným modlitbám a tomuto zvyku zůstával věren. Občas se kál ze svého dřívějšího života, jindy se ale radoval z květin, které vypěstoval. O jeho posledních letech jsme zpraveni poměrně dobře díky matce představené Stanislavě Luckerové. Tato žena v něm viděla bezpochyby někoho jiného než jeho dřívější soudci. Na své věznění prý vzpomínal Babinský často s pláčem. Vypravoval, jak byl na rukou i na nohou spoután, že se nemohl ani pohnout ani zbavit hmyzu, který naň dotíral. Stávalo se však, že někdy zcela zapomínal na svůj dřívější život loupežníka a vraha a zlobil se na zkaženost dnešního světa. Když někdo vyprávěl o jakési nepravosti, prohlásil Babinský rozhořčeně: „Ne, to už nelze snést, jak špatný jest dnes svět. Poctivý člověk musí se skoro bát jít po silnici.“ Poslední čtyři roky před smrtí již pro slabost, stáří a úplnou hluchotu nemohl zahradnické práce vykonávat. Pyšnil se však svou prací a vida někdy pěknou květinu, volával na sestru, která šla nedaleko: „Hle, podívejte se, tu jsem já vypěstil!“ Ani v tomto vysokém věku však nechtěl zahálet, a tak ještě pletl košíky a slaměné koberce. Matka představená si poznamenala, že jich napletl na několik let dopředu. 97

Babinský ve stáří trpěl nespavostí, a tak se v noci modlíval celé hodiny ze své modlitební knihy. Jeho oblíbenými modlitbami byly modlitba k Panně Marii a modlitba za duše v očistci. Stanislava Luckerová také vzpomíná, že svou poslední nemoc snášel trpělivě a statečně. Když ho někdo litoval, říkával prý: „Ach, to nic není, já zasloužil daleko více.“ Mohlo to být někdy ve dnech 24. až 26. července 1879. Jednoho večera byl Babinský velmi rozčilen. Milosrdné sestře, která ho ošetřovala, řekl: „Musím se vyzpovídat. Po čtyřicet let přijímal jsem svátostí nehodně, ale nyní musí to ven, ať to dopadá, jak chce. Vidím vše před sebou.“ Zpovědník páter Ferdinand Liška slíbil, že k němu v neděli ráno přijde. Tak se i stalo. Zpráva ta, že Václav Babinský se chce vyzpovídat ze starých hříchů, se mezi sestrami roznesla. A tak onu neděli ráno se sestry řepského kláštera i mateřského kláštera v Praze pod Petřínem modlily za to, aby jeho duše byla zachráněna. Z čeho se asi Babinský tenkrát páteru Liškovi zpovídal? To už se nikdy nedovíme. Zřejmě se mu ve vzpomínkách živě vybavily události z dob dřívějších, jak se to starým lidem stává, a on před sebou znovu viděl zločiny, ke kterým se nikdy nepřiznal. Snad před sebou viděl Blumberga, Stránského nebo Heineho. Nebo se s lítostí doznal k nějakému hříchu, za který ho ani justice nepotrestala? Jisto je, že páteru Liškovi svěřil to, co ho tížilo, a v pondělí přijal svátost. Po dobu obřadu se mu prý podivuhodně vrátil sluch natolik, že rozuměl polohlasně mluvícímu knězi. Po skončení obřadu ale zase upadl do dřívější hluchoty. Sestry to považovaly za dobré znamení toho, že jejich modlitby byly vyslyšeny. Pár dní nato – v pátek 1. srpna 1879 v půl druhé odpoledne – Babinský klidně a při plném vědomí skonal. Stalo se tak ve chvíli, kdy dvě sestry, které ho ošetřovaly, konaly za něj pobožnost křížové cesty. Sestry si pak mezi sebou vyprávěly, že zemřel právě ve chvíli, kdy došly ke dvanáctému zastavení „Ježíš, umírá na kříži“. Všechny to považovaly za dobré znamení a byly naplněny nadějí v milosrdenství Boží, že jeho duše bude zachráněna.

98

Poslední rozloučení Nebožtík ležel v rakvi ve své jizbě, pečlivě upravený v černých šatech a s bílými rukavicemi. Pohřeb se konal v neděli 3. srpna 1879. Pohřeb vykonal libocký farář Karel Hausmann za přítomnosti mnoha lidí z  Prahy. Zpráva o skonu se totiž roznesla a Pražané se přišli se „svým loupežníkem“ rozloučit v opravdu hojném počtu. Václava Babinského pochovali na hřbitově pro trestanky u Řep nalevo od velkého kříže. Jeho ostatky pak byly přemístěny roku 1911 při překopání hřbitova od kříže na druhou stranu. Hřbitov byl rozdělen na tři části – civilní část, hřbitov trestanek a hřbitov sester. Babinský zde na hřbitově trestanek ležel pochován mezi ženami-vražedkyněmi jako jediný muž. Někdy kolem roku 1920 navštívil hrob Babinského soudní referent Karel Novotný – autor prvního reálného životopisu tohoto proslulého loupežníka. Provázel ho Josef Veselý, který byl ještě očitým svědkem slavného pohřbu. V této době už byl ovšem Babinského hrob srovnán se zemí, rostly na něm dva mladé vysoké akáty a naproti nim dva starší jasany. Novotný si nechal od pana Veselého ukázat místo, kde byl Babinský pochován, a poslechl si vyprávění o jeho pohřbu. Jako novinář specializující se na kriminální případy si Novotný se zájmem prohlédl hroby trestankyň, které již zde dnes nestojí. Některá jména pochovaných žen znal, např. Františku Jelínkovou (dceru krčského vraha Aloise Valeše) a  Anežku Slaníčkovou z  Nového Strašecí, matku tří otcovrahů, z nichž dva byli oběšeni na dvoře novoměstské trestnice a jeden po letech skončil sebevraždou v trestnici na Pankráci. To však do našeho příběhu nepatří. Od roku 1920 se místo hrobu loupežníka ještě několikrát změnilo. Byl zde zbudován kamenný náhrobek, který se rozpadl a byl nahrazen v nedávné době náhrobkem novým. Dodnes se sem přicházejí podívat mnozí lidé a na hrobě Václava Babinského se pravidelně objevují čerstvé květiny.

99

Loupežnictví v době Babinského Jak vypadal každodenní život loupežníků? Co si na sebe oblékali, jak bydleli? Jak se bavili? Co si třeba zpívali? Na tyto otázky není jednoduché odpovědět, pokusme se však z několika známých útržků načrtnout alespoň matný obraz jejich života. Jedna německá loupežnická písnička z první poloviny 19. století líčí loupežnický život jako život volný a veselý. Ocitujeme ji zde v nezveršovaném překladu: „Troufalý život vedem, život, který má šmak, za bouřky v noci si to mašírujem, les je náš kvartýr, měsíc je naše slunce.“ Znal Babinský tuhle písničku? Je to možné. V jeho době šlo o písničku dosti rozšířenou a Babinského loupežničtí společníci mluvili přece nejčastěji německy. Původní verzi této písně sepsal sám Friedrich Schiller kultivovanou ušlechtilou němčinou. V tuláckém prostředí pak zlidověla a skuteční zloději a lupiči si ji předělali po svém. Použili při tom výrazy ze zlodějského slangu, kterým by dnes nerozuměl ani zkušený němčinář. Co by této písni Babinský říkal? Troufalý život bezpochyby vedl. Mohl by mu verš „měsíc je naše slunce“ připomenout onu jasnou květnovou noc, kdy se vloupal do domu Jana Paula v Lysé nad Labem? Nevíme. Ve skutečnosti ovšem nebyl loupežnický život ani zdaleka tak romantický, jak ho líčí tato píseň. Byl náročný, nepohodlný a často nuzný. Babinský se prakticky neustále pohyboval na cestách. Ve vrcholném období své zločinecké kariéry chodil nejčastěji ve společnosti své milenky a jejího bratra. Přespával u různých lidí, s nimiž se znal, nebo u cizích dobrých lidí, kteří poskytli poutníkům nocleh. Vidíme ho přespávat u vetešníka Eichlera v Kuřivodech, u hajného Josefa Vítka v myslivně u Maníkovic, v cihlárně za Brozany u Litoměřic u Michala Leitnera apod. Nikde se pochopitelně nezdržuje příliš dlouho, ale na některá místa se vrací. Zločinecké akce, do nichž se pouštěl nejčastěji, byla násilná vloupání. Někdy se pokusil vsadit na to, že domácí obyvatele neprobudí, to se však neukázalo jako příliš spolehlivé. Jindy je se svými komplici násilím svázal či pod pohrůžkou smrti je přinutil vydat domácí úspory. V případě odporu používala jeho banda obušky, které si zhotovili v lese krátce před přepadem (například z bukových větví). Babinský nosil u sebe i pistole, ale používal je většinou jen jako hrozby. Víme pouze o jednom případu, kdy neúspěšně střílel po člověku. Další jeho zbraní byl velký nůž. V posledním období své činnosti měl patrně podíl na několika vraždách, žádná ovšem nebyla spáchána střelnou zbraní – všechny byly provedeny holí, obuškem či nožem. 100

Loupežné přepady vyhlédnutých stavení uskutečňoval zpravidla krátce po půlnoci. Po skončení přepadu následoval rychlý noční pochod, kterým se snažil co možná nejvíce vzdálit od místa činu. Za bílého dne se pak snažil pokračovat v cestě vozem – tj. pronajmout si buď povoz, což ale stálo dost peněz, nebo si vyskočit na nějaký formanský vůz, jak bylo tehdy běžné. Násilná vloupání do lidských příbytků skýtala potenciálně největší výdělek. Lidé byli zvyklí schovávat své úspory doma. Ostatně v těch dobách většinou ani jinou možnost neměli. Přepadat domácnosti poskytovalo rozhodně výnosnější příležitost než přepadat lidi na lesních cestách. Důležité ovšem bylo, aby si loupežníci dokázali dopředu opatřit informace o tom, ve které domácnosti je možné nalézt větší obnos peněz. Řada loupežnických band používala podobnou metodu zločinu jako Babinský a jeho kumpáni. Přepad bylo možné „vylepšit“ o to, že pachatelé měli obličeje začerněné sazemi, aby se zabránilo pozdější identifikaci. U Babinského ovšem nenacházíme žádnou zmínku o tom, že by této techniky použil. Patrně se zcela spoléhal na rychlý přesun na jiné místo. Také nevíme, jak by si poradil s domácími psy. Jiní lupiči používali k jejich odstranění buď ránu obuškem do hlavy, anebo je otrávili vraním okem. Jak chodil Babinský oblečen v dobách svého loupežného řemesla, také v podstatě nevíme. Pouze pro rok 1833 máme doloženo, že měl zelený kabát s kapucí a postranními kapsami a modré soukenné kalhoty, tzv. pantalony. V roce 1830 pak podle jednoho svědectví nosil tzv. ruskou čepici. Ke stáru pak měl na neděli černý oblek, černou biedermeierovskou kravatu a košili s vysokým límcem. To však už nevedl život zločince. Můžeme ještě krátce nahlédnout do toho, jaký majetek měli Babinský s Apolenou Hoffmannovou na svých cestách. Nejpodrobnější soupis jejich osobních věcí máme z ledna roku 1832, kdy Babinského zatkli v Kuřivodech, zatímco Hoffmannová z místa uprchla. Babinský měl tehdy u sebe dvě pistole s chemickým zámkem, růžek na prach, broky a měděné kapslíky, dřevěnou dýmku se stříbrem, pytlík na tabák s vyšíváním, vidličku a nůž ze slonové kosti v pouzdře, dvoje kožené podrážky, vydělanou telecí kůži a kus syrové telecí kůže. Hoffmannová měla u sebe především různé druhy látek a šperky. V jejích věcech se našly i úzké hedvábné stuhy v červené, žluté, zelené a modré barvě v délce od 3 do 10 loktů. (Rakouský loket měřil 0,777 m, to znamená, že stuhy byly délky od 2,3 do 7,8 m.) Dále zde bylo 0,75 lokte černých krajek, kus petinet (jemného švýcarského pletiva na způsob krajek), balíček kartounu (tkanina) o délce 4,5 lokte (tj. 3,5 m), zelená, modrá a šedá levantina (hedvábná tkanina) v délce od 0,25 do 0,75 lokte, dále 2,5 lokte mušelínu, velký ubrus se zeleným třepením a květinovým lemováním, dvě ženské 101

šotyšové zástěry žlutě a bíle proužkované s modrými plamínky, dále pohár, zlatý prsten se sedmi malými a jedním velkým bílým kamínkem zasazeným ve stříbře, stříbrný pánský řetízek se stříbrným pečetítkem a hnědobílým kamenem, stříbrný přívěsek k hodinkám s klíčkem, pruským čtyřgrošem a stříbrnou hvězdou, medailon se šesti velkými a pěti malými modrými kameny, byla zde i příruční vyřezávaná skříňka ze žlutého dřeva s obrázkem Panny Marie a půl lokte dlouhá šňůra malých granátů se spínadlem v podobě srdíčka. Tyto věci patrně pocházely z krádeží a byly asi zčásti určeny k prodeji. Pro člověka z doby, kdy se z hmotných statků kradou nejvíce mobilní telefony a automobily, může být překvapivý vysoký podíl látek mezi kradeným artiklem. V době Babinského však byla hodnota látek a šatstva relativně vyšší než dnes, a proto byl o ně i mezi zloději větší zájem. Zajímavé by bylo vědět, co si Babinský o své loupežné činnosti myslel. Víme, že později ji chápal jako hřích a styděl se za ni. V době, kdy přepadal v noci venkovská stavení, to tak patrně nevnímal. Vzhledem k tomu, že se ke svým zločinům nikdy nepřiznal (s výjimkou zpovědi), nevíme vlastně ani, jak se na svou zločineckou činnost díval. My se ovšem můžeme podívat na to, jak o své činnosti smýšleli jiní loupežníci, kteří žili nedlouho před Babinským. Jan Karásek, jenž působil na česko-saských hranicích, nepovažoval krádež za hřích. Jediným skutečným proviněním byla podle něj vražda. Vyslovil se v tom smyslu, že včely a ptáci také kradou a nikdo jim to nemá za zlé. Někteří loupežníci ospravedlňovali svou činnost nespravedlností společenskou. Obviňovali přitom chudobu, která je k tomuto jednání nutí. Německý loupežník Christoph Pante řekl úředníkovi, který ho chtěl přimět k lítosti nad jeho činy, že by měl jít na ty velké zloděje, kteří hodují a staví si paláce, a je by měl obracet: „Pak byste rád přišel ke mně, já bych byl jen malý zloděj.“ Německý loupežnický vůdce Damián Hessel zase prohlašoval, že zloději a loupežníci jsou seslaní od boha, aby trestali bohaté a lakomé. Máte-li dosti představivosti, můžete si na základě toho, jaký Babinský byl, zkusit představit, jak by se na toto téma vyjádřil. Moje fantazie jakožto autora však na tento úkol nestačí. Jisté je jen to, že Babinský ve svém mládí nepociťoval žádné výčitky svědomí. Ty se dostavily nejspíš až na konci jeho dvacetiletého žaláře. Zastavme se ještě u toho, jak byly organizovány loupežnické bandy na přelomu 18. a 19. století. Mluvili jsme o tom zčásti již ve třetí kapitole, ale snad nebude na škodu tyto informace zopakovat a doplnit. Zároveň provedeme malé srovnání Babinského spolku s ostatními lupičskými tlupami té doby. 102

Běžná loupežnická banda z konce období pozdního feudalismu (tj. ve střední Evropě na přelomu 18. a 19. století) většinou neměla žádnou pevnou strukturu. Tu nabývala pouze na dobu přepadu, kdy někdo ze zkušených kumpánů musel převzít velení. Spolek lupičů tvořil především úzký okruh zasvěcenců, kteří připravovali plány na loupežné akce. Podle okolností se pak přibírali další spolupachatelé, kteří však nebyli zasvěceni do všech tajemství skupiny – ti tvořili okruh jakýchsi řadových členů. Celá tlupa se teprve těsně před akcí shromáždila nedaleko místa plánovaného přepadu. Po uskutečnění akce si rozdělili kořist a opět se rozešli, aby se ukryli v anonymní mase potulného obyvatelstva. Tento osvědčený postup ztěžoval úřadům možnost dopadení a likvidace celé organizace. Jen při samotné akci se vyskytovali její členové pohromadě, jinak vedli tulácký způsob života a na druhý den po loupežném přepadu mohli být již rozeseti po polovině území Čech. Případné dopadení jednoho člena zpravidla nic nevyřešilo. Pokud patřil ke starším zasvěceným členům, pak odmítal cokoliv prozradit, pokud to byl mladší řadový člen (ti se častěji nechali „zlomit“ a vypovídali podle pravdy), pak toho mnoho nevěděl. Tato praxe je dobře doložená a popsaná na území Německa a platila i v českých a rakouských zemích po celé 18. a 19. století. A této praxe se přidržoval i Babinský. Týkala se zejména loupežníků, kteří se rekrutovali z řad tuláků a příslušníků nepočestných povolání. To, co bylo považováno za nepočestné povolání, se v různých zemích a krajích lišilo. Takřka všude to byli rasové a kati (fakticky vyvržení ze společnosti a často i bydlící na okrajových či osamělých místech mimo komunitu), v některých regionech pak pastýři, mlynáři, hospodští aj. Z rasovské rodiny pocházel kupříkladu známý loupežník Jan Jiří Grasel. Tito loupežníci se mohli opřít o rozsáhlou síť pomocníků ze své společenské vrstvy. Mohli se u nich ukrývat, prodat jim kradené zboží a získávat potřebné informace pro další akce. V roli pomocníků, překupníků a zvědů vystupovali hlavně hostinští a podomní obchodníci. Vedle toho se však můžeme setkat s loupežnickými bandami, které se rekrutovaly z řad běžného venkovského obyvatelstva, tedy z řad sedláků a zemědělců. Jejich organizované skupiny bývaly více hierarchicky uspořádány. Jelikož nacházeli zázemí v usedlém venkovském obyvatelstvu, byli více než potulné bandy vázáni na jedno místo. Proto museli být nezřídka připraveni na přímý boj s pořádkovými jednotkami a z důvodu své akceschopnosti přijímali pevnou, někdy až vojenskou strukturu. Loupežníci z řad sedláků a dalšího zemědělsky činného obyvatelstva jsou historiky zpravidla označováni jako zbojníci. Ti, kteří pocházeli z řad tuláků a příslušníků nepočestných povolání, mohou být označeni slovem 103

lupiči. V obecné mluvě je slovo zbojník spojeno s představou loupežníka, který bohatým bere a chudým dává. Je to dáno tím, že v očích venkovanů byli právě loupežníci z jejich řad často idealizováni. Venkované jim stranili a nadržovali proti vrchnosti, poskytovali jim úkryt apod. a zbojníci také proti „svým“ lidem zpravidla nevystupovali. Ovšem tam, kde se takoví zbojníci nevyskytovali, mohl si venkovský lid zidealizovat i obyčejného lupiče, od něhož se v době jeho působení nemohl nadít žádných ohledů. Historická věda tedy nerozlišuje zbojníky a lupiče podle toho, zda bohatým brali a chudým dávali, ale podle jejich sociálního zázemí. Tento způsob pro rozlišení zbojníků zavedl poprvé anglický historik Eric J. Hobsbawm. Právě Hobsbawm vytvořil v  angličtině pro zbojníky termín „social bandits“ a pro lupiče „common robbers“. (V češtině máme tu výhodu, že už zde vhodný výraz pro zbojníky existoval dříve.) Hobsbawm sám se zabýval především zbojníky. Později na něj navázal německý historik Carsten Küther, který se naopak snažil popsat život a zločineckou činnost tzv. obyčejných lupičů. Z toho, co bylo doposud řečeno, jasně vyplývá, že Babinského a  jeho bandu je možné ze sociálně-historického hlediska zařadit k lupičům. Tento typ loupežnictva ostatně na území Čech, Rakouska a Německa převládal. Zbojníci se zde téměř nevyskytovali. Jejich větší množství nalézáme až na východní Moravě a odtud dále směrem na Slovensko, v jižním Polsku či na Podkarpatské Rusi. Možná vás napadla otázka, zda by se přece jen nenašel v Čechách nějaký zbojník – jakási výjimka potvrzující pravidlo. Jednu výjimku tu skutečně najdeme. Byl to na počátku 19. století nejpopulárnější český loupežník Jan Vojta Kovařík. Bohužel jeho soudní spisy nebyly historiky dosud zpracovány, a tak jsme odkázáni jen na poměrně málo věrohodných zpráv, které se možná mísí s prvky legendy. Kovařík byl původně sedlák z Jindic u Uhlířských Janovic. Když ho pro neplnění robotních povinností z jeho statku vyhnali, stal se vůdcem loupežnické tlupy. Roku 1794 byla jeho tlupa pochytána a on sám konečně dopaden v Ratajích a odsouzen k vězení na Špilberku. Odtud ale po třech letech uprchl a vrátil se do rodného kraje, kde opět počal řádit. Úřady vypsaly odměnu na jeho dopadení či zabití. Nakonec byl chycen roku 1799 v  Bohuňovicích u  Krut a  opět dopraven na Špilberk. Kdy zemřel, se v literatuře neuvádí. Jisté atributy zbojnické tlupy má v Čechách ještě banda Karáskova. Jan Karásek (1764–1809) provozoval své řemeslo na česko-saském pomezí v Lužických horách. Na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku bychom pochopitelně našli zbojníků více. Zmiňme alespoň nejslavnějšího slezského zbojníka Ondráše z Janovic (1680–1715). Ondráše je možné z hlediska legendy, 104

která se o něm vytvořila, považovat více než koho jiného za českého (moravskoslezského) Jánošíka. Ze slavných českých předchůdců Babinského bychom ještě měli zmínit alespoň Jana Jiřího Grasela (1790–1818), který loupil na jižní Moravě a v Dolních Rakousích a byl popraven ve Vídni. Ten však stejně jako Babinský patřil mezi tzv. lupiče. Tulácké podsvětí a z něho vystupující lupičské bandy představovaly pro státní aparát velký problém již od konce 17. století. Dlouho se je nedařilo definitivně zlikvidovat. Teprve ve třicátých letech 19. století byl policejní státní systém zefektivněn natolik, že větší organizované bandy loupežníků již neměly žádnou šanci se udržet. Do tohoto období pak spadá i konec loupežnické bandy Václava Babinského. V pozdějších desetiletích se v našich zemích objevují loupežníci už jen ojediněle a nikdy netvoří větší skupiny.

105

Jak se rodí legenda Z  Václava Babinského se stala legenda ještě za jeho života. Byl zcela v  rozporu s  historickou skutečností opředen gloriolou šlechetného loupežníka a mstitele bezpráví, který bohatým bral a chudým dával. Slavnou osobnost z něj také učinila spíše tato legenda než jeho skutečné činy. Má smysl se těmito legendárními smyšlenkami dnes vůbec zabývat? Pochopitelně, že o skutečném Babinském se z nich nic nedovíme, tato legenda je však zajímavá z hlediska kulturního a sociologického. Zprostředkovává nám určitý obraz své doby. Nebylo by tedy dobré ji na tomto místě opominout. Zvu vás proto na závěrečné pátrání po tom, jak vzniká loupežnická legenda. Lze předpokládat, že o slavných osobách se mohou šířit různé fámy, které překrucují a přibarvují skutečné události, až se z nich stává nakonec něco docela jiného. Nejstarším dokladem šíření takových fám o Babinském je udání vězně Václava Procházky, který slyšel od svých spoluvězňů vyprávět o jakýchsi velkých loupežích Babinského v Brně a v blíže neurčeném mlýně na česko-saských hranicích. Procházka o tom vyprávěl už roku 1839. Jím vylíčené loupeže se ovšem nikdy nestaly, což úřady hodnověrně ověřily. Je třeba připomenout, že Babinský žil v době romantismu, který si v loupežnické tematice velmi liboval. Tato loupežnická móda vyplňovala takřka celé 19. století. Proto se Babinský velmi záhy dostal do literatury, což by se mu o sto let dříve stát nemohlo. První lidové vypsání skutků Babinského vydal královéhradecký nakladatel Jan Pospíšil (známe ho jako vydavatele Němcové Babičky) asi roku 1845 – tedy již krátce po jeho odsouzení. Pravý „boom“ fiktivních románových životopisů Babinského však nastal po jeho propuštění v 60. letech. Tehdy vycházejí takové tituly jako Babinský, vůdce loupežníků v českých lesích. Romantická povídka z nedávné minulosti anebo Babinský žije! nebo Po dvacetiletém žalářování, ale také Jan Slavík, odvážný přítel vůdce loupežníků Babinského. Dobrodružný román z nedávné minulosti atd. Všechny tyto romány vycházely paralelně německy i česky a byl o ně velký zájem. Titul Babinský, vůdce loupežníků v českých lesích se dočkal roku 1867 již osmého (!) vydání. Zároveň s propuštěním Babinského na svobodu se objevují dvě kramářské písně složené k jeho poctě. Jejich tisk nese datum 1860, takže se zdá, že autoři a vydavatelé se připravili na propuštění Babinského již předem. První z písní vydaná v Chrudimi nese záhlaví: Veliký loupežník Babinský. Píseň o jeho celém živobytí, jeho skutcích a trestu. 106

Pohled na hřbitov v Řepích (foto autor)

Druhou, o níž jsme už krátce hovořili, napsal pražský písničkář a flašinetář František Hais a nese titul Babinský žije! Po dvacítiletém vězení, čistý zas mezi námi. Píseň pro krajany naše, vyňatá z popsání příhod jeho. Zmiňme na okraj, že nejznámějším dílem flašinetáře Františka Haise je kdysi nesmírně populární vlastenecká píseň Spi, Havlíčku, v svém hrobečku. V roce 1879, kdy Babinský zemřel, pak vyšla publikace reagující na smrt této slavné osoby s titulem Babinský, pověstný vůdce loupežnický, jeho mladý věk mužný, dvacetiletý nepřestálý trest vězení a konečně jeho smrt roku 1879. Ani v dalších letech, desetiletích, ba i staletích se Babinský z literatury české nevytratil. Jestliže byste po přečtení skutečného Babinského životopisu sáhli následně po některém z uvedených románů či kramářských písní, byli byste možná velice překvapeni tím, co se tam lze dočíst. Nemají totiž s reálným životem Václava Babinského prakticky zhola nic společného. Podívejme se nyní krátce, jak zde postava Babinského vypadá. Stručně a výstižně shrnuje obsah těchto románů novinář Egon Ervín Kisch v Pražském pitavalu. Dovolím si zde příslušnou pasáž ocitovat, abychom si o povaze loupežnických románů udělali určitý obrázek: „Ukázalo se: jako voják miloval Babinský nevinnou švadlenu Lídu, která upadla do bídy, a proto měla být s matkou, na smrt nemocnou, vyhozena na 107

ulici, bude-li se nadále zpěčovat úkladům chlípného domácího pána; aby ji zachránil, vyloupil Babinský plukovní pokladnu a přinesl lup Lídě na zaplacení činže. Pozdě! Dívka plačíc seděla na kraji postele… Teď přísahal Babinský pomstu všem boháčům a spásu a pomoc všem chudákům. Prchl do lesů a skryl se ve mlýně, ve kterém se musil dřít chudý mlynář na bohatého majitele. Jedné noci vrazili loupežníci podzemní chodbou do mlýna, Babinský se jim postavil na odpor a přinutil je, aby ušetřili soukromý majetek chudého pachtýře. Nadšeni takovou odvahou a šlechetností, zvolili ho loupežníci vůdcem. Z jeho velikých činů je zvlášť pozoruhodné přepadení lichvářského bankéře Wallenfelda, kterého přinutil, aby upustil od zamýšleného sňatku s krásnou Josefínou a dal ji za ženu jejímu nemajetnému, ale švarnému milenci Adolfu z J. Babinský sám miloval mlynářovu dceru Alžbětu. Když byla za jeho nepřítomnosti zneuctěna Spielbergem (narážka na temnou postavu ze Schillerových Loupežníků – poznámka autora) z jeho tlupy, jistým Krátkým, shodil náčelník surového společníka do bystřiny, zřekl se tlupy a vzdal se četníkům. Do žaláře se k němu vplíží věrný přítel Slavík, přestrojený za kapucína, a snaží se – marně! – přemluvit ho k útěku.“ Takřka všechny romány o Babinském obsahují právě popsané události. Snad žádným bezděčným zkomolením skutečných událostí nemohl vzniknout takový romantický kýč. Byl zde tedy nějaký bujnou fantazií obdařený autor, který tento příběh o Babinském stvořil? Je zde nějaký umělec X, jemuž vděčíme za tuto legendu o Babinském? Byl to snad onen anonymní německy píšící autor, který napsal první „romantickou povídku“ o Babinském? Odpověď není těžké nalézt. A bohužel představy o tom, že legenda o Babinském je mistrným dílem jednoho neznámého autora, se musíme vzdát. Nejde zde ani o zkomolení skutečných událostí, ani o nějaký velký tvůrčí čin. Romány o Babinském jsou ve skutečnosti pustým plagiátem. Jeho údajné příhody jsou převzaty ze starších loupežnických románů o zcela jiných loupežnických vůdcích. Odtud je převzat i košatý jazyk s větami jako: „Vždy temněji a temněji hučelo to nad vrchy a jednotlivé blesky proskakovaly, ozařujíce na okamžení divoké krajiny drsnatých českých hor u N… bledým světlem svým.“ Na skutečnost, že jde vlastně o plagiát, upozornil již zmiňovaný E. E. Kisch, když po vylíčení citovaného obsahu románů o Babinském pokračuje s trefnou ironií: „Tyto údaje jsem pokládal za zaručené, poněvadž se opakovaly. Když jsem však prostudoval jiné loupežnické romány, zjistil jsem, že i v životopisech Schinderhannesa, Caleba Williamse, Abbealina, Lipse Tulliana, Cartouche, Rinalda, Grasela, Jacka Shepparda, bavorského Hiesla se vyskytovaly tytéž činy, ano, dokonce se stejnými jmény. Podvod!“ 108

Hřbitov řádových sester v Řepích; za kapličkou byl původně Babinského hrob, po rozšíření řádového hřbitova se ostatky údajně přenesly na nové místo (foto Libri).

Svou stať pak zakončuje stále v ironickém duchu: „Ve všech spisech o Babinském je jenom jedno místo, které nelze jinak nalézt v žádném z oněch taháků a které chci proto zaznamenat. Pojednává o smrti uprchlého Slavíka a zní: ‚Když totiž na písečné poušti v daleké Arábii, kde daleko široko nebylo lze nalézti kapku vody a kde nemohl zahlédnouti lidskou duši, klesl k zemi, tu pomyslil na trestající spravedlnost boží, která ho, i když pozdě, tak přece jistě dovedla dostihnouti v daleké zemi, a s výkřikem: ‚Babinský!‘ vypustil duši.‘ – To bude asi ověřeno.“ Stojíme tedy před jednoduchou pravdou: Romány o Babinském vznikly jako napodobeniny jiných loupežnických románů. V té době měl již tento žánr v Evropě dlouholetou tradici. Kult smělých, svobodomyslných a šlechetných loupežníků se k nám rozšířil z Německa, kde slavil úspěchy již na konci 18. století. Stálicí na divadelních prknech té doby byla hra vynikajícího německého básníka a dramatika Friedricha Schillera Loupežníci vydaná prvně roku 1781. Zde byl vytvořen typ hrdiny – šlechetného loupežníka v postavě Karla Moora. (Babinský je v literatuře mj. často označován jako „český Karel Moor“.) V oblasti románové se stala jednou z nejčtenějších publikací vůbec kniha o italském loupežníkovi Rinaldo Rinaldinim od Christiana Augusta Vulpia z  roku 1797. Brzy se německá literatura zmocnila 109

i skutečných loupežníků domácích, které ovšem „přepracovala“ k romantickému obrazu. Prvním loupežníkem, kterému se dostalo takové pocty, byl Johannes Bückler alias Schinderhannes, o němž vyšel první román už roku 1802. Pisatelé románů se s historickou realitou příliš netrápili. Zločiny, které jsou Babinskému v románech připisovány, slavný loupežník nikdy nespáchal. Kromě přepadení bankéře Wallenfelda je oblíbenou románovou historkou vyprávění o tom, jak podaruje rolníka, jenž z nouze a pro hrozící exekuci chce prodati svou poslední kravku. Babinský mu dá 200 zlatých a požádá ho, aby pro něj a pro jeho druhy vystrojil hostinu. Muž vystrojí hostinu, a když se rozkřikne, kdo na ni má přijít, chalupu tajně obklíčí vojáci. Hostitel i vojáci však na Babinského čekají marně, za celou noc se nedostaví. Druhého dne ale zjistí, že v tu dobu byla vyloupena zámecká pokladna a v ní zanechán lístek: „Zde byl Babinský, šedivý myslivec.“ Vedle smyšlených odvážných a  šlechetných činů Babinského se tyto loupežnické romány vyznačují dvěma vlastnostmi. S oblibou líčí, jak zvrhlí loupežníci usilují o čest mladým šestnáctiletým či dokonce čtrnáctiletým dívenkám. Jen přísná ruka náčelníka dokáže tyto nehodné kumpány zadržet. A kromě toho jejich autoři s oblibou moralizují. Už tenkrát tito spisovatelé brilantně ovládali taktiku bulváru – nechat čtenáře popást se na násilnostech a erotice a zároveň zaujmout moralizující postoj: „My to odsuzujeme!“ A tak se zde můžeme paradoxně dočíst i o tom, jak jsou loupežnické romány škodlivé, neboť mladému dobrosrdečnému a nadanému Babinskému popletly ve školním věku hlavu. Byl ještě příliš mladý, a tak si neuvědomoval, že činí-li na jedné straně dobře, může se na druhé straně „státi věc nesprávná“. Když se Babinský vzdálí od své tlupy, vypálí jeho společník Krátký mlýn otce Alžbětina (milá Babinského) a ji samotnou znásilní se slovy: „Ty má divoká kočičko se mi nevyrveš, takovýto až k zoufalství se vzpínající tvor jest mi nejmilejší, jest to největší pochoutka, kterou každý den nemám.“ A následuje tato scéna: „Nadarmo prosila, plakala a vzpírala se Alžběta, roztrhali na ní košili na tisíc kusů, byla na to od surových pěstí povalená a od lupičů zprzněná.“ Když Babinský dorazí na místo a zjistí, co se zde stalo, pokusí se v prvním záchvatu zoufalství spáchat sebevraždu, leč přítel Slavík ho zachrání. Nakonec však Slavík uprchne za hranice a Babinský upadne do rukou zákona (podle jedné verze se dobrovolně vzdá četníkům, podle jiné je chycen při útěku). Slavík pak žije v daleké cizině, založí si farmu, ožení se, a to se sličnou Indiánkou, s níž má děti. Jenže pak zemřou všechny děti kromě jedné dcery na mor. Zanedlouho jeho farmu přepadnou Indiáni, znásilní jeho ženu a po110

slední dceru. Slavíkovi se podaří uprchnout, ale v poušti pak umírá žízní. Je tak dostižen trestající spravedlností boží, která ho zasáhne i v daleké zemi. Mezitím si Babinský poctivě odpyká svůj trest, vyjde ven z vězení očištěný a dělá spokojeně zahradníka, což je mimochodem jediný bod, kde se román shoduje se skutečností. Inu, autor nás přesvědčuje o tom, že boží mlýny přece jen melou – byť pomalu. Zastavme se na chvíli u kramářských písní. Ty svým způsobem vycházejí z románů a obsahují podobné motivy. Zejména popisují obdobné důvtipné a smělé Babinského zločiny. Je zde například onen případ s bankéřem a lichvářem Wallenfeldem, který chce přinutit ke sňatku krásnou Josefínu, anebo vyloupení zámecké pokladny v době, kdy vojsko čeká na Babinského u selské chalupy, kam se měl dostavit na hostinu. Příhody Babinského druhů Slavíka a Krátkého kramářské písně pochopitelně nechávají stranou, neboť píseň může při svém krátkém rozsahu sledovat jen nejdůležitější postavu. V romantice ovšem za loupežnickými romány nikterak nepokulhávají. Pozoruhodná je pasáž, kde Babinský chodí v lese přestrojen za strašidlo, aby vystrašil pověrčivý lid a ten pak nechodil do míst, kde si zbudoval své loupežnické doupě. „Tím pak sebe a svou celou rotu chránil dlouho před vyzrazením, neb se sprostý lid bál jíti k místům od obludných příšer zrejděným.“

Samozřejmě se zde zdůrazňuje, že Babinský bral jmění „boháčům a lichvářům“, ale chudým lidem štědře přiděloval. Nakonec si odpykal zasloužený trest, ve vězení činil dlouhé pokání a pak vyšel očištěný na svobodu: „Věčí božské smilování je než lidské provinění, Bůh nás i jej miluje, nechť ať Babinský žije!“

Zajímavé je snad to, že zatímco romány o Babinském vycházely většinou nejprve německy a pak byly teprve do češtiny přeloženy, kramářské písně, pokud je mi známo, vznikly pouze v češtině. Nebyla to však jen braková literatura, která se zmocnila Babinského po svém. Babinskému se věnoval dosti podrobně a se značnou dávkou ironie i „pražský“ německý spisovatel Gustav Meyrink ve svém fantaskním románu Golem (vyšel německy poprvé roku 1915 a dočkal se mnoha vydání, 111

v češtině poprvé 1919) a již zmíněný E. E. Kisch (1885–1947), jehož Pražský pitaval vyšel poprvé roku 1931. Babinskému ve sbírce Radosti života věnoval báseň František Gellner (1881–1914?). Tematika Babinského se objevila dokonce i v opeře – je to opera Švanda dudák od Jaromíra Weinbergera (1896–1967). Babinský zde vystupuje jako mistrný zloděj, který vrátí Švandovi dudy, ukradené mu jistým černokněžníkem. Nakonec též Babinský zachraňuje Švandu z pekla, přičemž čertům ukradne pekelné klenoty. Jeden žánr, který se významně podílel na vytváření legendy kolem Babinského, jsme ovšem ponechali ještě stranou. Jsou to pověsti, které se svou povahou a způsobem vzniku od běžné literatury trochu liší. O Babinském se dochovalo přes dvacet různých pověstí, které původně kolovaly v ústním podání. Bez nich by legenda o Babinském ale nebyla úplná. Dokonce by bylo možné říci, že jsou to spíše pověsti, co z Babinského legendy přetrvává, neboť ony staré šestákové romány už dnes nikdo nečte, zatímco pověsti se znovu objevují v různých časopisech a sbírkách pověstí do dnešní doby. Nejprve, než se pustíme do zkoumání pověstí, je třeba objasnit pojem „pověst“. Samo toto slovo se totiž stává občas zdrojem nedorozumění. Dnes se pod pověstí rozumí vybájený příběh blízký pohádce, který může mít sice historický podklad, ale s realitou nemá zase tolik společného. Pravda je ovšem taková, že v původním prostředí se pověsti chápaly jako zprávy o skutečných událostech. Sběratelé si však vybírali spíše ta vyprávění, o nichž věděli, že se stát nemohla. Knižní zpracování pověstí mnohdy bájnost těchto příběhů ještě zdůraznilo. I pověsti o Babinském byly původně vyprávěny jako skutečné události, i když jen výjimečně měly reálný základ. Za nejstarší pověsti o Babinském bychom proto mohli označit již zmiňované vyprávění vězně Procházky o dvou loupežích Babinského, které se nikdy nestaly. Dozvěděl se je od jiného vězně a ten zase od jiného vězně... Šlo tedy o jakýsi vězeňský folklor tehdejší doby: „Zaručená zpráva, kterou můj známý slyšel od přímého účastníka události, která se nikdy nestala.“ Spíše než vězeňský folklor třicátých let 19. století nás však bude zajímat vyprávění vesnického obyvatelstva. A jak tedy vypadá Babinský v pověstech? Začněme ukázkou: „Jakási babka šla na jarmark pro sukni. Potkala hezkého mysliveckého mládence, který ji doprovodil. Babička byla ráda, že s ní jde: ‚Však jsem moc ráda, že jde člověk s flintou. Kdyby se tady tak natrefil ten Babinský, lotr jeden.‘ – ‚A vy ho znáte, babičko?‘ – zeptal se mládeneček. ‚Kdepak já, panenko mlíkosrbská, setkat se s ním nechci, takový holomek by měl viset na hambálkách a lidi by z něj měli dřít řemeny.‘ – Babka se pokřižovala. Myslivec ji vyprovodil na kraj lesa. Tu si babka zula botky (…) Myslivec 112

Hrob Václava Babinského v Řepích označený kamenem (foto autor)

jí podával dva měďáky, aby prý si zakoupila cvočky do těch botek, vydrží prý dvakrát tak dlouho. Babka peníze lačně shrábla, poděkovala a pelášila k městu. ‚Já tu na vás, babičko, počkám, abyste se zpátky nebála,‘ volal za ní myslivec. Babka byla tomu ráda a vrátila se z jarmarku coby dup. Kanafas na sukni nesla v ranečku a mimo to i plný kornout těch cvočků. ‚Neošidili Vás? To víte, Pán Bůh má všelijakou čeládku na tom světě. Víte co? Sedneme si támhle u pařezu a ty cvočky přepočítáme.‘ Babka souhlasila, sedli do mechu, hrábli do kornoutu a sázeli na pařez cvok vedle cvoku, pěkně špičkami vzhůru, jako když vojáci mašírují. A když je tak pěkně vyrovnali, myslivecký najednou babku popadl a zadnicí ji na ty cvočky posadil. Jen zapištěla. ‚To máte, babko, za to, že jste Babinskému zlořečila. A při tom jste ho ani neznala. Za to budete mít teď proč nadávat, já jsem Babinský.‘ Flintu na bedrech si nahodil a rychle zmizel v lese. Babka se křižovala celou cestu domů a mezitím tiše pohekávala. To místo vzadu ji safra pálilo.“ 113

Položme si otázku, kde se tato pověst vzala. Tuto historku totiž nenajdeme nikde v románech o Babinském a nenajdeme ji ani nikde v soudních protokolech. Odpověď lze získat jedině studiem dalších pověstí. Stejný příběh se totiž vypráví i o jiných českých loupežnících – o Graselovi, Kovaříkovi, zbojníku Ondrášovi – a kromě loupežníků také třeba o Krakonošovi. Zjevně tedy bylo toto anekdotické vyprávění na Babinského přeneseno, a nemá tudíž reálný základ. Tato historka přesahuje dokonce hranice České republiky, najdeme ji na Slovensku, v polském Slezsku či v Korutanech. Tam se pochopitelně váže k jiným loupežníkům než u nás. (Pro zajímavost zmiňuji, že se tato pověst vůbec nevyskytovala na území dnešního Německa, a v Rakousku ji najdeme jen v těch zemích, kde žila silná slovanská menšina.) To nám dává tušit, jak vznikala v ústním podání legenda o Babinském. Možná trochu překvapivě nebylo ústní podání téměř ovlivněno romány, vypravěčské historky se na Babinského nejčastěji přenesly z pověstí o starších loupežnících. I ten typ dobrosrdečného a mazaného loupežníka, kterého Babinský v pověstech ztělesňuje, existoval mnohem dříve, než se stal Babinský proslulým loupežníkem. V Čechách byl svého času takovým oblíbeným loupežníkem Jan Vojta Kovařík z pomezí Kouřimska a Čáslavska, než ho Babinský svou slávou zastínil. Ústně vyprávěné pověsti o Kovaříkovi byly zpracovány neznámým autorem v loutkové hře (dříve připisované Prokopu Konopásovi) patrně ještě dříve, než se stal Babinský vůbec loupežníkem. Již tehdy byla obecně známa ona citovaná příhoda o posazení báby na cvočky, jenže byla připisována jinému loupežníkovi. Karel Novotný ve své knize o Babinském výslovně říká, že Babinský vlastně čerpal z Kovaříkovy slávy. Na Jana Vojtu Kovaříka se ve druhé polovině 19. století začalo zapomínat, a tak ho v pověstech nahradil populární Babinský. Historkám, které se přenášejí z postavy na postavu, se říká ve folkloristice putovní motivy. V ústním podání však dochází k takovému přenosu z postavy na postavu nevědomky. Vypravěč například si není jist, jak to bylo, a tak nahlas zapochybuje: „To se říkalo o nějakém loupežníkovi. Teď nevím, jestli to byl Kovařík, nebo Babinský.“ Mladší posluchač, který už Kovaříka ani nezná, si pak zapamatuje jen toho Babinského. Sám jsem byl při sběru pověstí svědkem toho, jak jeden vypravěč v severních Čechách mi vyprávěl o místním loupežníkovi Karáskovi, že dělal po propuštění z vězení zahradníka, ačkoliv se to týká ve skutečnosti Babinského, a nikoliv Karáska. Nelze zde samozřejmě popsat všechny pověsti, ale zmíníme aspoň ty nejdůležitější. Pozoruhodné je vyprávění, kde Babinský přijde se svojí bandou do hostince nebo na statek a začne přítomným zpívat písničku. Slovy této písně udílí rozkazy kumpánům, kteří se rozlezou po stavení a kradou, 114

na co přijdou. Přítomní si myslí, že je to „jen taková“ písnička, ale po odjezdu Babinského zjistí, že byli skutečně vyloupeni. Existuje i píseň, kterou si měl údajně Babinský zpívat. Ocitujme z ní krátkou ukázku: „V komoře je půl prasete, však ho jeden unesete.

Soudek vína k tomu vemte, pípu tam nezapomeňte.

A ty Janku s dlouhým Kubou, počkej na mě za vrbinou. Co jsem dlužen já zaplatím, pak se taky votaď ztratím.“

Karel Weis, který tuto píseň zaznamenal v okolí Nové Paky, byl přesvědčen, že píseň souvisí se skutečnou událostí a že lupičem, o němž se zde mluví, byl skutečně Babinský. Weis doslova říká: „Je více než pravděpodobné, že tu jde skutečně o Babinského.“ Muselo prý jít o taškáře, který byl známý po celých Čechách, a takovým byl právě Babinský. Tato píseň se totiž zpívala i v jižních Čechách, kde ovšem už zpěváci nevěděli, že má jít o Babinského. Weis se ovšem mýlil. Nejenže o takové loupeži nic nepraví soudní spisy k případu Babinského, ale kdyby sběratel českých lidových písní zabloudil na východní Moravu a na Slovensko, zjistil by, že je tam ta píseň mnohem rozšířenější než v Čechách a že pověst s ní spojená se vypráví o spoustě místních zbojníků, mezi mnoha jinými i  o  Jánošíkovi. Podle folkloristů vznikla tato píseň pravděpodobně v Polsku a odtud se rozšířila na Slovensko, na Moravu a pak i do Čech. Svědčí o tom například četné polonismy v některých moravských verzích. Vzhledem k velkému územnímu rozšíření této písně i její značné variabilitě lze usuzovat na starobylý původ (v řádu staletí), a můžeme tedy považovat za jisté, že píseň vznikla již před narozením Babinského. Abychom však byli k pověstem spravedliví, musíme přiznat, že v některých případech připomínají události, které se skutečně staly. Je to pověst o  vraždě manželů Stránských v  Maníkovicích a  pověst o  oloupení Anny Krouské v Brodcích nad Jizerou. Možná si vzpomenete, že se Babinskému nepodařilo účast na těchto dvou zločinech, které nebyly nikdy objasněny, dokázat. V případě vraždy manželů Stránských je však podezření vůči němu velmi silné. Pověsti kromě toho také pamatují, že Babinský dělal po 115

Další možné místo umístění Babinského ostatků po jeho přenesení z rozšiřujícího se řádového hřbitova, mezi dvěma stromy (foto Libri)

propuštění z vězení zahradníka. Příběh o vraždě manželů Stránských byl přitom pouhým ústním podáním a lidskou pamětí uchováván celých 164 let v historicky poměrně věrné podobě. Zapsal ho Jaromír Jermář až roku 1995, zatímco k popisované události došlo už v roce 1831. Kdybychom chtěli nyní stručně shrnout, jak vypadá Václav Babinský v  pověstech, mohli bychom to učinit asi takto: Babinský byl loupežník, který bohatým bral a chudým dával. Rád chodil v přestrojení za myslivce. Bydlel v lese v jeskyni. Jako loupežník byl přitom velmi mazaný. Vypráví se mnoho historek o tom, jak vtipně dokázal někoho přechytračit. Po propuštění z vězení dělal zahradníka. V mnoha pověstech se také tvrdí, že Babinský nikdy nikoho nezabil. Je to sice v rozporu s pověstí o vraždě manželů Stránských, ale toto vyprávění znalo jen velmi málo lidí. Položme si také otázku, kde se pověsti o Babinském vyprávěly. Najdeme je pochopitelně tam, kde Babinský jako loupežník působil – tedy na Mladoboleslavsku. Ovšem na Litoměřicku či na Děčínsku se žádné pověsti nedochovaly; Babinský asi u sudetoněmeckého obyvatelstva nedosáhl takové popularity jako u Čechů, anebo se sběratelé o tyto pověsti nezajímali. (Tato druhá možnost je poměrně reálná.) Pověsti se však šířily do dalších krajů středních a východních Čech – byly zaznamenány např. v Podkrkonoší, na Pardubicku, na Kladensku či na Berounsku. A v neposlední řadě nesmíme zapomenout na Brno, kde byl Babinský vězněn, a tak se zapsal i do zdejšího městského folkloru. 116

Pamětní kámen označující místo vězeňského hřbitova (foto Libri)

Jak bylo řečeno, pověsti nemají s romány takřka nic společného. Prostí venkované si zjevně nevyprávěli při draní peří obsah posledního „rodokapsového“ vydání Babinského dobrodružství. Jedinou historkou společnou pro romány a pověsti je zmiňovaný příběh o tom, jak Babinský vyloupí zámeckou pokladnu, zatímco vojsko na něj čeká okolo selské chalupy, kam má přijít na hostinu. I celkový charakter pověstí se liší od toho, jak je Babinský zobrazen v románech či kramářských písních. Pověsti nemají vůbec žádné moralizující tendence. Babinský kající se za své zločiny, který vystupuje očištěný z vězení, je v pověstech nemyslitelný. Zkrátka za to, že bohatým bral a chudým dával, se podle lidového mínění Babinský stydět nemusel. V pověstech také docela chybí nevinné dívenky a chlípní boháči a loupežníci usilující o jejich čest, zatímco v románech patří tyto motivy k nejoblíbenějším. Pro pověsti je spíš typický humor a nejvýraznější vlastností oblíbeného loupežníka je jeho mazanost. A najdeme-li už nějakou moralitu, pak o babce potrestané za pomlouvání „ušlechtilého“ loupežníka. O Babinského kultu bychom mohli mluvit ještě dlouho. Mohli bychom zmínit předměty, které se uchovávaly jako památka na Babinského, např. údajný vlastnoruční portrét loupežníka v muzeu knížete Metternicha. Z literárních žánrů jsme ještě nezmínili přísloví. V okolí Semil se o hrubém či neurvalém člověku říkávalo „to je babinský“ nebo „to je babiňák“. V Praze zase svého času kolovalo přísloví: „Lepší Babinský nežli Schmidinger.“ 117

Toto přísloví chtělo říci, že lepší je „poctivý“ zločinec, který se prostě živí zločinem, než člověk, který své zločiny maskuje za společensky úctyhodné postavení. Schmidinger byl totiž pražský policejní komisař, který zneužil své úřední pravomoci, aby okradl polskou hraběnku a nechal ji zavřít do ústavu pro choromyslné. Vraťme se závěrem k otázce, kterou jsme si položili na začátku této kapitoly. Jak vzniká loupežnická legenda? Odpověď je nasnadě: Především vzniká z určité společenské potřeby. Život reálné osoby je jen záminkou. Své rysy čerpá hrdina vždy převážně z jiných podobných legend a málokdy ze skutečného života. Legenda o Babinském se napájela ze dvou hlavních zdrojů – jedním byly romantické loupežnické romány 19. století a tím druhým starší venkovské pověsti o dobrých loupežnících. Loupežnickou legendu musíme chápat především jako kulturní obraz své doby, a nikoliv jako obraz skutečného Babinského. Babinského mýtus rovněž prodělal určitý vývoj, podobně jako legendy o jiných loupežnících, zbojnících a banditech. V první fázi spolu vždy zápasí kladný a záporný obraz hrdiny. Tato fáze byla u Babinského velice krátká. Ve druhé fázi dochází k idealizaci a glorifikaci hrdiny. Tato fáze vrcholila u Babinského ve druhé polovině 19. století a byla symbolicky ukončena rokem 1922, kdy vydal Karel Novotný svou knihu o Babinském, kde skutečně čerpal ze soudních protokolů. Do této doby byla tato loupežnická legenda považována za víceméně pravdivou i mezi vzdělanými lidmi. Poslední fází v životě legendy je tzv. odidealizování. K němu zpravidla dochází paralelně dvojím způsobem – jednak parodizací tradičního příběhu a jednak tím, že jsou do legendárního životopisu přimíchány reálné prvky tak, jak je objevila práce historiků. Příkladem prvého způsobu je písnička Na kopečku v Africe (ale také ironické ztvárnění Babinského osudu ve zmíněném Meyrinkově románu), příkladem druhého přístupu může být kniha Babinský, strašný lesů pán od Dagmar Štětinové. Na pomezí obou způsobů odidealizování stojí rozhlasová hra Babinský a Palacký neboli Báseň a pravda od Přemysla Ruta, kde Babinského ztělesnil herec Jiří Lábus. Můžeme říci, že legenda o Babinském v určité podobě žije dodnes. Dodnes si malé děti zpívají odrhovačku o „Babinském, starém lotru mexickém“. Dodnes vycházejí články, pověsti i knihy o Babinském. Mnoho textů můžeme najít i na internetu. A také hrob Babinského v Řepích je dodnes udržován.

118

Vyšetřování po 180 letech aneb závěrem Od loupežné činnosti Babinského uplynulo téměř 180 let. Některé okolnosti jeho života mohou být už sotva objasněny. Při sestavování životopisu Václava Babinského jsem narazil na mnoho nesrovnalostí. V zájmu uceleného životního příběhu slavného loupežníka jsem se snažil tyto nesrovnalosti přejít nejpravděpodobnějším sledem událostí. Jejich důkladný rozbor by příliš narušil jednotnou dějovou linii. V zájmu vědecké pravdy na ně však chci upozornit alespoň v závěru. Nejprve musím otevřeně přiznat, že hlavním zdrojem informací mi byla kniha Karla Novotného. Jemu vděčím za to, že prostudoval dlouhé fascikly ze soudního procesu s Babinským a  sepsal z nich zprávu pro veřejnost. Sám jsem se k tomu jako plně zaměstnaný člověk neodhodlal, přestože historik, který by tuto práci někdy podnikl, by mohl zjistit mnoho zajímavých informací. I tak jsem však odvedl své. Dal jsem si velkou práci s tím, abych Novotného faktografické a  poněkud narychlo sepsané údaje lépe utřídil a odstranil drobné chyby, kterých se dopustil. A mnohem důkladněji než on či kdokoliv jiný jsem prostudoval a analyzoval vznik legendy o Václavu Babinském. Navíc od roku 1922 žádný faktografický životopis Babinského nevyšel, a tak snad toto vydání čtenáři ocení. Pátrání po historické pravdě není snadné. Literatura faktu je plna různých omylů, které se pak snadno dědí z publikace na publikaci. Mohu to ilustrovat příkladem z knihy Ludvíka Součka Opravník obecně oblíbených omylů, kde je věnována jedna kapitolka našemu loupežníkovi. Souček ve své snaze najít a vyvrátit různé omyly zde nakupil neuvěřitelné množství omylů nových. V kapitole o Babinském se snaží dokázat, že Babinský byl obyčejný bezvýznamný zlodějíček, což snad není třeba po vylíčení jeho zločinů vyvracet. Do protikladu k němu staví Souček prý mnohem většího loupežníka Jana Karáska z Krušných hor, ačkoliv Karásek v Krušných horách nikdy nežil. Tuším, jak k tomuto omylu došlo. Souček čerpal z knihy Egona Ervína Kische Pražský pitaval, která byla původně napsána německy. Zde se píše o Karáskově pobytu v Oberleutersdorfu. Překladatel, který tuto malou saskou vesničku na úpatí Lužických hor neznal, ale věděl, že Leutersdorf je Litvínov, přeložil jméno obce do češtiny a udělal z ní Horní Litvínov. Litvínov, jak známo, leží v Krušných horách, a tak se u Součka Karásek přesunul z Lužických hor do Krušných. Ale i sám Karel Novotný zavdal podnět k řadě nedorozumění. Zejména data, která uvádí ve své publikaci, jsou velice často rozporuplná. Například v kapitole o zatýkání Babinského v Kuřivodech píše, že rychtář byl upozor119

něn na cizího podezřelého muže již o Vánocích roku 1830, pak se 19. ledna o něm dozvěděl znovu a šel ho zkontrolovat. Logicky bychom usoudili, že šlo o 19. leden 1831, jak to například učinil ve svém článku Jiří Svoboda. Jenže v jiných kapitolách, kde se Novotný o tomto zatčení zmiňuje, uvádí

Babinského díra – Vchod do podzemní místnosti v lese nad Rečkovem, kde se podle místní tradice ukrýval Babinský (foto autor). 120

jiná data, a mezi nimi dokonce i duben 1832. Pouze na jednom místě v knize je uvedeno celé správné datum 19. ledna 1832. Při srovnání všech událostí je to jediná možnost. Leden 1831 nepadá v úvahu, neboť Babinský měl při zatčení u sebe falešný pas s datem 1. října 1831. Těžko by se prokazoval pasem vydaným v budoucnosti. Novotný tak tím, že nebyl v kontrole dat dosti pečlivý, zavdal příčinu k omylu dalších autorů. Další problémy způsobilo to, že se od dob Novotného změnily některé místní názvy. Jiří Svoboda třeba převzal starší tvar Kuří Vody místo dnešního Kuřivody a situuje je mylně do Šluknovského výběžku. I já jsem se jen s obtížemi dopátral např. toho, že osada Karolinsthal je dnes Karlín, a dnešní jméno Stambachu na Kokořínsku se mi vůbec zjistit nepodařilo. Rozporných časových údajů je v Novotném velké množství. Je možné, že chybná a rozporná data byla uvedena již v soudním spise; mám vlastní zkušenost, že k tomu docházelo velice snadno. Jindy si Novotný protiřečí v tom, že na jednom místě popisuje definitivní polapení Babinského tak, že byl chycen, když se přiblížil k Pokraticům, jinde mluví o tom, že byl zadržen v Polsku a vydán rakouským úřadům. Co je tedy pravda? Přiklonil jsem se k verzi vydání z Polska, neboť ta se objevuje i u Kische. Kisch při tom navíc cituje zápis o Babinském ze špilberských knih, který Novotný neznal. Jednu věc se mi však rozřešit nepodařilo. Byly to Babinského časté útěky z vazby a vězení. Novotný jim nevěnuje systematickou pozornost, a tak jsem se snažil vysbírat různé zmínky o tom, kdy a kde ho chytili a kdy utekl. Vzhledem k tomu, že Novotný často chybuje v časových údajích a o útěcích mluví velmi málo, nepodařilo se mi dát dohromady kompletní obraz o tom, kolikrát vlastně Babinský pobýval mezi lety 1830 a 1833 ve vazbě s následným útěkem. Bezpochyby byl dočasně ve vazbě v lednu a březnu 1832, potom patrně v květnu 1832 nebo 1833 anebo obojí. V kapitole o vraždě v Haselském lese (vesnice Hasel se dnes jmenuje Líska) je vyšetřování tohoto případu popisováno tak, jako by Babinský pobýval dočasně ve vazbě v Litoměřicích v létě či na podzim 1833, což se nezdá příliš pravděpodobné. Zkrátka některé údaje ještě čekají na to, zda budou někým v budoucnu upřesněny. Některé události, jak již bylo řečeno, jsou v mém popisu vylíčeny pouze na základě pravděpodobnosti. Například popis pátrání Václava Rozkošného po Babinském či identifikace zavražděného Blumberga jeho manželkou. Ke zvolenému popisu událostí jsem dospěl na základě dedukce, neboť není nikde takto explicitně uváděn. Uvedu příklad těchto úvah: Jestliže Babinský se svěřuje Rozkošnému v hospodě se svým zločinem v Lysé, pak počítám s tím, že se Rozkošný musel vydávat za někoho jiného než za policistu ve službě. Jestliže se Blumbergová dozvěděla o smrti manžela z vyhlášky na 121

obecním úřadě, pak nejspíš identifikace nebyla doposud jasná, jinak by to úřady oznámily přímo jí osobně. V zájmu vědecké poctivosti jsem se snažil i v textu upozornit na to, kde se jedná pouze o pravděpodobný průběh událostí, ale méně pravděpodobné varianty příběhu jsem zpravidla neuváděl, aby se text knihy nestal nepřehledným. Takto tedy, milý čtenáři, vypadá „vyšetřování“ historických událostí. Mnohdy je obtížné dobrat se té jediné správné možnosti, a někdy je to dokonce nemožné. Přesto lze složit z dostupných informací poměrně konzistentní a historicky věrný obraz Václava Babinského, a to i přes skutečnost, že v něm zůstává pár bílých míst.

122

Babinského život v datech 20. srpna 1796 – narozen na předměstí Litoměřic v čp. 52, otec Václav Babinský, matka Kateřina rozená Herrmannová; 26. 8. 1798 – narodil se mu bratr Antonín; 1800 – rodina se přestěhovala do Pokratic, kde jeho otec zakoupil domek; 25. 8. 1800 – narodil se mu bratr Vincenc; 1816 – nastoupil vojenskou službu u Wellingtonova pěšího pluku; 1824 – propuštěn z ústavu pro choromyslné a jako invalida umístěn v invalidovně v Karlíně, ještě téhož roku odtud uprchl; 1825 – vyšetřován pro krádež krajským soudem v Litoměřicích, zproštěn obvinění; 1. 2. 1828 – 29. 12. 1829 – vyšetřován v Litoměřicích pro krádež, kterou měl spáchat s Fichtelschenkerem, zproštěn viny, ve vězení s ním byli František Vatter, Alois Hoffmann, Apolena Hoffmannová; 23.–24. 3. 1830 – uskutečnil loupež u mlynáře Antonína Heineho v Mikulášovicích, prokázanými společníky byli Josef Ungermann, Jan Frindt a Mikuláš Marschall; 1.–2. 5. 1830 – uskutečnil loupež u důchodního Jana Paula v Lysé nad Labem, prokázanými společníky byli Bartoloměj Klopschütz, František Vatter, Alois Hoffmann a Apolena Hoffmannová; 17. 9. 1830 – vražda na Václavu Dominovi ze Skramouše, odsouzen za ni Josef Ungermann a Matěj Dražný; nebyla plně objasněna, je zde podezření z Babinského účasti; 14.–15. 1. 1831 – spáchal loupežnou krádež u převozníka Krejzy v Brozanech u Litoměřic, společníci Alois Hoffmann, Apolena Hoffmannová, Michal Laitner, Hynek Bittner; kolem 1. 10. 1831 – nechal si v okolí Mšena zhotovit falešný pas na jméno Josef Schmidt; 8.–9. 10. 1831 – byla spáchána loupežná vražda manželů Stránských v Maníkovicích, Babinský je podezřelý, ale nepodařilo se ho usvědčit; 19. 1. 1832 – zatčen pod vedením Václava Frankeho v Kuřivodech, představoval se jako Josef Schmidt, dopustil se násilí vůči Frankemu a spol.; Apolena Hoffmannová z místa uprchla, Babinský byl dopraven k vyšetřování do Mladé Boleslavi, odkud uprchl s jakýmsi Ehrlichem, který při útěku přišel o život; 27. 3. 1832 – zatčen v Bílé Hlíně; 27.–28. 3. 1832 – držen ve vazbě v Mladé Boleslavi (?), uprchl společně s Tomášem Láskou; 123

květen 1832 nebo 1833 – držen ve vazbě v Praze nebo Litoměřicích, uprchl 27. téhož měsíce; 4.–5. 7. 1833 – spáchal loupežnou vraždu na Janu Blumbergovi v lese mezi Lískou a Horní Kamenicí; kolem 14. 11. 1833 – nechal si v okolí Děčína zhotovit falešný pas na jméno Antonín Müller; koncem 1833 – odešel do Polska; 1834 – možná uzavřel v Lodži sňatek; 1834 – chycen zřejmě polskými úřady jako podezřelá osoba; představoval se jim jako Antonín Müller; 1835 – vydán již pod pravou identitou jako Václav Babinský k trestnímu stíhání do Čech; 23. 4. 1835 – Babinský ve vazbě v Praze (?), obnoveno vyšetřování jeho zločinů; 1. 12. 1840 – vynesen rozsudek krajského kriminálního soudu v Praze pro zločiny loupeže, loupežné vraždy, násilí, falšování cestovních dokladů s trestem dvacet let těžkého žaláře; 4. 5. 1841 – výrok krajského kriminálního soudu v Praze potvrdil vrchní apelační (odvolací) soud; květen 1841 – Babinský nastupuje trest ve věznici na Špilberku v Brně; 20. 4. 1842 – je s ním sepsán protokol na základě jeho tvrzení, že chce učinit nová udání a požádat o revizi případu; 12. 6. 1842 – opět chce podat novou výpověď; 12. 7. 1842 (?) – jeho další žádosti o revizi případu se zapovídají; 1. 9. 1857 – přestěhování Babinského ze Špilberku do Kartouz u Jičína; 22. 5. 1861 – vypršel jeho dvacetiletý trest a Babinský byl propuštěn; 1861 – nastoupil jako zahradník v nalezinci u milosrdných sester v Řepích u Prahy; 1867 – nalezinec v Řepích se přebudoval na ženskou trestnici, Babinský zde i nadále působí jako zahradník; 1876 – trpí stářím a hluchotou, není schopen již zahradnické práce, ale věnuje se stále pletení rohoží a košíků; 1. 8. 1879 – v pátek v půl druhé hodiny odpoledne skonal ve věku nedožitých 83 let; 3. 8. 1879 – byl pohřben na trestaneckém hřbitově v Řepích.

124

Babinský v písních a pověstech Pí sn ě a b á sn ě 1. V elik ý loupež ník Babinsk ý (Píseň o jeho celém ž i voby t í , jeho sk u tcích a t r e s t u)

Před sedmdesáti skoro lety narodil se možným rolníkům outlý synáček a ten když zrostl, brzy opustil otcovský dům. Do Litoměřic šel na študie, kde se učil s velkou pilností, brzy ale povolán byl domů, aby obstarával rolnosti.

Na to když mu rodiče zemřeli, starší bratr statek sobě vzal, hošík ale dosáh vyšší léta, na vojnu se k dělostřelcům dal.

Na vojně si udělal pak známost s hezounkou a hodnou dívčinkou, chudé matičky jedinou dcerou, s dobrou milovanou Lidunkou. 125

Ta když s matkou v nouzi velké byla, chtěl jim jinoch něčím přispěti, a tu nejprv sešel s cesty pravé, které se měl vždycky držeti. Ukradl jest svému setníkovi pokladnici s mnoha penězi, dal jí dívce, aby trestu ušel, uprch’ z vojny, běžel za lesy.

Tu pak jméno Babinský si hned dal, bandu zločinců si zverboval, s kterýmiž pak loupežnické skutky ve vůkolí páchat započal. Boháčům a lichvářům bral jmění, chudého prý vždycky ušetřil, ano peníze, co odňal možným, často s potřebnými rozdělil. Aby skrejš a doupě loupežnické lidu nepřístupné učinil, často za ducha neb za strašidlo přestrojen se v lesích objevil.

Tím pak sebe a svou celou rotu chránil dlouho před vyzrazením, neb se sprostý lid bál jíti k místům od obludných příšer zrejděným. Jednou Babinský dal rolníkovi sumu peněz, aby domů šel a mu v noci hostinu vystrojil, ku které on s bandou přijít chtěl. Ve vesnici hned se rozhlásilo, že tam v noci přijde Babinský; tu hned rolníkův dům obklopila silná stráže a lid zámecký. 126

Babinský však místo k rolníkovi se svou rotou do zámku se vdral, tam co zatím čeleď ve vsi byla, klenoty a pokladnice vzal. Tak to po dlouhá prováděl léta, právům vyhýbal se s chytrostí, konečně se míra dovršila a on propad spravedlnosti.

Za loupežné skutky do žaláře na dvacet let odsouzen jest byl, kterýž trest se na něm na Špilberku a v Kartouzích zcela vyplnil.

Nyní sedmdesát roků starý po přestálém trestu vyšel ven, Bože, dejž, by tímto přísným trestem pro svůj celý věk byl polepšen. (kramářská píseň)

2 . Babinsk ý ž ije! (Po dvacít ilet ém v ě zení , čis t ý za s mezi ná mi)

127

Jaká bouře na tom světě sem tam člověkem zniká, někomu zde štěstí květe, časem i bol proniká; ukrutní jsou osudové, jenž vedou člověka dnové, těžko se protiviti, co má koho potkati.

Babinský byl syn rolníka, od dětinství ctný, mravný, a škola litoměřická dala mu osvětlení, študoval vědy latinské, byl jinoch velmi hrdinský, rád mnoho kněh četl, v kterých svou mysl spletl. Povolán pak k otci svému, který brzyčko zemřel, bratr jeho se jal domu, Babinský díl obdržel, dále nemohl studovati, dal se k vojsku zverbovati, co dělostřelec švarný, byl v setnině vážený. Miloval švarnou Lidunku, která byla chudobná, ta měla starou matinku, nad hrobem nakloněná, Liduška se roznemohla, zásoby žádné neměla, to Babinského hnětlo, do neštěstí ho spletlo.

Láska k dívce, k člověčenstvu, dojala ho velice, věděl, že je naplněna setníka pokladnice, 128

uzmul ji, desentiroval, ubohý, v lesích se skrýval, při hlůze loupežnické vyvolen byl za vůdce. Jeho velká radost byla lidem chudým dávati, bohatým zkáza hrozila, kde mohl koho obrati; jeden zeman svoje jmění měl již celé prodloužený, tomu též chtěl pomoci a buchráře podvésti.

Wallenfeld, bankéř veliký, chtěl mít dceru zemana, činil všeliké námitky, by mu byla oddaná, ona však již milovala svoje srdéčko zavdala Adolfovi chudému, mládenci spanilému.

Babinský je chtěl spojiti, poslal k Wallenfeldovi, aby se nechal viděti, na zámek k zemanovi, by vzal sebou dlužní spisy, že se s ním chce spořádati, dcera, že již svolila, by mu svou ruku dala. Bankéř ještě tohoto dne k zemanovi si vyjel, ale sotva po hodině v jiné doupi se viděl, loupežníci jsou ho jali, a svému vůdci dodali. Babinský mu přikázal, by mu všecky spisy dal. 129

Musel všecko podepsati a pečetí potvrdit, zemanovi vše vrátiti, jeho dcery se odřícti. Ty věci poslal do zámku, jemu pak ještě dal směnku, peněz štyry tisíce, vyplatit do měsíce. Radost velká u zemana byla k nevyslovení, hned byla Pepinka daná Adolfu k zasnoubení, všichni Boha velebili, že jsou se dluhu sprostili, buchrář bolestně vzdychal, Babinský ale plesal.

Jednou kráčel jak myslivec, sedlák tu ved kravičku, byla hotový kostlivec, on s ním postál trošičku, krátce se od něj dozvěděl, že je dvě stě v ouřad dlužen. Babinský mu dvě stě dal, by je ouřadu podal. Při tom mu také přikázal, by vystrojil večeři, kdyby se ho někdo tázal, kdo ho tak obdařil: Byl tu myslivec Babinský, přijde zítra s dvanácti, u mně chce stolovati, se mnou se radovati. To bylo všude hlídání, všady lid ozbrojený, na Babinského čekání, i osoby ouřední. 130

Ale kde pak byl Babinský? Ten si počínal hrdinský, v důchodě kasu vybral, by chudé obdaroval.

Jedenkráte ve své sluji slyšel blízké bouchání, sebral brzy smysle svoji, že to jsou doly horní, vloudil se tam co duch horní, slyšel divné hovoření, jak jeden horník pilný chtěl mít děvče milený. Uschoval 300 tolarů, jak chtěl jeho tchán míti, dostal přesmutnou novinu, když se myslel ženiti, že bratr jeho vyhořel, on svou nevěstu oželel, z pravé lásky bratrské, dal mu peníze všecky.

Babinský jsa citem hnutý nad těmato miláčky, nechal soudek naplniti, do něj zas ty tolárky, do rozpuklin ho schoval tam, kde ten havíř pracoval, na soudku podepsání, že jsou pro něho dány. Babinského heslo bylo: činit blaho chudému, ale zkázou vždycky hrozil každému bohatému. Že byl k lidem dobročinný, dosáhl věku prodloužení, dvacet let ve vězení oplakával své činy. 131

Jako oheň zkouší zlato, by se čistě zaskvělo, tak nyní vyšel na světlo, srdce se jeho chvělo, stařec let sedmdesáte, radostí srdečně pláče, rád by ten svět obejmul, na své srce přivinul.

Dlouho želel činu svého, velké činil pokání, Bůh mu dal věku dlouhého, vystoup’ zas očištěný. Věčí božské smilování je než lidské provinění, Bůh nás i jej miluje, nechť ať Babinský žije! (kramářská píseň)

3 . Aj , v y pá ni muz ika nt i

Aj, vy páni muzikanti, hrejte, já budu zpívati, hejdum-dydlum, hejdum-dydlum, hrejte, já budu zpívati. V maštali dva páry koní, dva kočové u nich spějí. 132

Ty dva páry koní vemte, ty kočové, ty tam nechte. Po dvoře nastelte slámy, aby koně nedupaly.

V chlívě, tam jsou štyry krávy, ale nejsou stejný barvy. Tři krávy si z toho vemte, jen tu černou jim tam nechte. Ve světnici jsou dukáty, netřeba je počítati.

Je tam kožich bisamovej, ten je zrovna letos novej. A ty, Janku, dobře hlídej, ať vás lidi neuviděj.

V komoře je půl prasete, však ho jeden unesete.

Soudek vína k tomu vemte, pípu tam nezapomeňte.

A ty Janku s dlouhým Kubou, počkej na mě za vrbinou. Co jsem dlužen, já zaplatím, pak se taky votaď ztratím.“

(z Podkrkonoší – Poznámka: píseň podle tradice zpíval V. Babinský při údajné loupeži v Ohařicích.)

133

4 . a Na kopečk u v A f r ice

Na kopečku v Africe, stojí stará věznice, ach ouvej. Na kopečku v Africe, stojí stará věznice, ach jo.

Vězňové se tetelí, ve dne v noci v posteli. (varianta: hrají fotbal v posteli) Mezi nima Babinskej, starej lotr mexickej.

„Běž, Babinskej, běž dolů, máš tam dole návštěvu.“ Šel Babinskej šel dolů, milá stála u schodů.

„Běž, má milá, běž domů, já mám zítra popravu.“ Když to milá slyšela, pčikla, prdla, omdlela. Když mu hlavu sekali, třicet seker zlámali.

Když mu hlavu usekli, našli v krku fusekli. 134

Na svatého Řehoře, hlava skáče po dvoře. Na svatého Augusta hlava k tělu přirůstá.

4 . b Na kopečk u v A f r ice Na kopečku v Africe, stojí stará věznice, ach ouvej. Na kopečku v Africe, stojí stará věznice, ach jo. Vězňové se tetelí, že maj ženský v posteli. Mezi nima Bábinskej, starej lotr mexickej.

Běž, Babinskej, běž dolu, máš tam vzácnou návštěvu. Šel Bábinskej, šel dolu, uviděl tam svou ženu.

„Běž, má milá, běž domů, já mám zejtra popravu.“ Jak to milá slyšela, škytla, prdla, omdlela. Když ho vedli uličkou, píchl kata vidličkou.

Když ho vedli na stržku, dal katovi na držku. Když mu hlavu sekali, trenýrky mu skákaly. 135

Když mu hlavu usekli, trenýrky mu utekly.

Když se znovu narodil, vypadal jak krokodýl. Když ho máma umyla, vypadal jak gorila.

Když mu dala čepeček, vypadal jak blbeček.

Když mu byly dva roky, chtěl po mámě Suzuki.

Když mu bylo šestnáct let, chtěl po mámě kulomet. Když mu bylo šedesát, chtěl po mámě celej stát.

Když mu bylo sto roků, chtěl po mámě Škodovku. Škodovka mu ujela, Babinskýho přejela.

Když mu bylo let tisíc, střelili ho na měsíc. Když mu bylo milión, posral celej stadión.

(píseň v současnosti ústně tradovaná v dětském prostředí)

136

5 . Jako kluk nejr a děj ze vš eho František Gellner: Radosti života Jako kluk nejraděj ze všeho, o ruce podepřev hlavu, sedal jsem u Porše starého vzadu na tkalcovském stavu. Páka se hřmotně zvedala, a pro malé člunky v chvatu hrbatá babka soukala cívky na kolovratu. Stroj už starý a špatný byl. A jak se tak někdy stává, když se jeden pokazil, dlouho trvala správa.

Té bídné rachoty pokojně starý Porš nespravoval. Klel při tom hrozně a o vojně mnoho mi vypravoval. Přemáhal poddaných nevěru v Uhrách a v Itálii. A potom dostal choleru a válečnou medalii.

A přišel mír po dobách zlých. Zdraví se vrátilo. Hlídal pak těžké zločince v Kartouzích. I Babinského tam vídal. Tehdy byl Babinský starý muž, měl dlouhé vousy bílé, se šíjí shrbenou chodil už hlavu svou kupředu chýle. 137

Odsouzen byl po svém zatčení k smrti. Však milost mu dána. Byl v doživotním vězení z milosti císaře pána.

Babinský nebyl člověkem zlým. Boháčům peníze brával a chudým lidem a nešťastným štědře všechno zas dával. Na pány zlost měl. – Jaký div?! Řezal jim nosy a uši. – Aby byl pán bůh milostiv jeho nešťastné duši!

138

P ov ě st i 1. Uk r a den ý bejček To se jednou vracel bohatý a lakomý sedlák z jarmarku domů a vedl si s sebou bejčka, kterého tam koupil. Na cestě uviděl krásnou koženou rukavici. Pomyslil si: „To je krásná rukavice, kdyby tady byla ještě jedna, měl bych do páru.“ Ale takhle ji tam nechal a šel dál. Mezitím Babinský popadl rukavici, přidal do kroku, až ho předhonil, a položil před něj tu rukavici. Když k ní sedlák došel, zaradoval se a uvázal bejčka a že se vrátí pro tu první. A tak šel, až došel na to místo, co ležela rukavice. Ale rukavice nikde. Zlostně a mrzutě se vracel k místu, kde bejčka uvázal. A když došel k tomu místu, nebyla tam rukavice ani bejček, jenom na stromě visel nápis: TO TI UKRADL BABINSKÝ. (z Mladoboleslavska) 2 . Babinsk ého ho s t ina Jednou jel jeden sedlák z Nové Vsi orat pole u lesa. Když byla svačina, hodil volkům seno a sám usedl na mez, aby pojedl. Najednou se před ním objevil chlap velký jako hora. Byl celý zarostlý, oči mu zrovna svítily. Při tom byl po zuby ozbrojen. „Znáš Babinského?“ spustil na zkoprnělého sedláka. „Ne, ne, pane, nikdy jsem ho neviděl, nikdy,“ drkotal sedlák. „Tak se na něj dobře podívej, stojí právě před tebou.“ Potom Babinský nařídil tomu člověku, aby jeho žena připravila na ten den večer hostinu pro dvaatřicet chlapů. Jídla a pití prý musí být, co hrdlo ráčí, žádná žebrota. A nikomu nesmí říci ani muk. Až bude tma, tak prý Babinský se dostaví se svým lidem do chalupy a oslaví narozeniny. Prý ať nechají světlo svítit, kdyby se nějak zdrželi. „Slyšels, všechno ať klapne, jak se patří. Selce se pak odměním. Jazyk ať drží na klíč.“ Ale přitom počítal Babinský s tím, že ta panímáma všechno vybrebtá ještě dříve, než se naoběduje. A taky se stalo. Jakmile se sedlák vrátil s volským potahem domů, ani nečekal, až bude zvonit poledne, hned manželce všechno vypověděl. A ta ani nedojedla a už to svěřila služce, však jí k tomu pohoštění potřebovala, potom sousedce, která se jí dušovala pod hromem zabití, že bude mlčet jako hrob. Jenže za pár minut o tom věděla celá ves i s rychtářem. 139

Rychtář si pomyslil: „To bude něco pro mě, poběžím na zámek, povím tu novinu panu správcovi, jistě se mi odmění. Má z Babinskýho náramnej strach. Takhle ho může dopadnout i s těma jeho chlapama.“ Rozmyšleno, uděláno. Pospíchal se zprávou do Hradiště. Vrchní mu blahosklonně poklepal na rameno: „Dobře’s udělal, rychtáři, dobře. Je vidět, že si hledíš svého úřadu. Babinského dostaneme do pasti a tebe odměna nemine.“ Pak nařídil vrchní zámecké chase, aby se ozbrojila, nechala tu jenom nejnutnější stráž a za soumraku s ní zamířil k Nové Vsi. Dorazili sem už za tmy. Obklíčili vesnici ze všech stran, jenom cestu k lesu Lovotínu nechali volnou. Však jí pak taky zavřou. Počítali s tím, že Babinský a jeho rota vpadnou potmě do té chalupy, začnou hodovat a dají se do pití, až budou jako bečky. Jejich bdělost otupí, síla ochabne a to bude chvíle pro zámecké. Vyřídí tu zlotřilou chásku ráz dva. Ale Babinského musejí dostat živého stůj co stůj. Ten se jim už napil něco krve. „Počkej, lotrase, my ti dáme na hrb,“ těšil se správce a už viděl v duchu, jak mu pan hrabě uznale děkuje. Čekali, čekali, hodina za hodinou ubíhala, v chalupě pořád nic. A když se konečně trochu rozednívalo, hnal vrchní čeleď do útoku. V chalupě skomíralo světlo, sedlák pospával u kamen, ale loupežníci nikde. Jen ty stoly se prohýbaly pod všelijakými dobrotami a sud piva trčel u dveří. Vrchní hned věděl, kolik uhodilo. Zařval na svou chasu, která hladově po stolech pomrkávala, hnal ji z chalupy zpátky na dvůr a co nejkratší cestou, stráň nestráň, do Hradiště. Ale přiběhli sem už s křížkem po funuse. Zámecká stráž je přivítala s pouty na rukou i na nohou a roubíky v ústech. Vrchní si rval vlasy, když viděl tu spoušť. Všechny klenoty i pokladnice byly tytam. Tak Babinský na pány vyzrál a sedlákovi se pak dobře odměnil. (z Mladoboleslavska) 3 . Loupež ve mlý ně Babička vyprávěla o Babinském, jak vyloupil mlýn v Brodcích. K mlynářce Anně Krouské přišli 29. května 1831 dva muži, kteří řekli, že jdou do Mladé Boleslavě. Přišli opět následujícího dne a vyprosili si nocleh. O půlnoci přišlo do mlýna šest nebo sedm mužů, vstoupili do světnice, kde mlynářka spala, a jeden z nich počal ji škrtiti, ostatní jí hrozili smrtí. Vydala jim klíče, zotvírala truhly a musela přihlížeti, jak svazují do uzlů vše, co mělo cenu. Utrpěla škody za více než 300 zl. Pachatelé nebyli dopadeni, ale 140

každý hádal, že lupiče vedl Babinský. Ani tento zločin nebyl Babinskému dokázán. (z Pojizeří – Poznámka: Bohužel Karel Sellner zde zaznamenal spíše to, co o případu napsal Novotný, než to, co mu vyprávěla babička. Vyprávění jeho babičky by pro nás dnes mělo hodnotu větší.) 4 . Babinsk ého da r a poms ta Nač vypočítávat loupežníkovy hříchy, když jich bylo tolik, že mu za ně páni v talárech vyměřili 20 roků temnice… Ale chlapík dlouho císaře pána na Špilberku neojídal, mnoho džbánků tam nevypil. Přepiloval mřížoví klenuté kobky, svezl se po provaze smotaném z košile a zmizel jako voda v koši. Kdepak by ho četníci chytli! Jednou s nimi seděl u patokáře za stolem a proléval si krk chmelovinou, potom zas laškoval s děvečkami u panského dvora nebo přikládal paní fořtové do krbu. Lapni ptáčka, když se natřásá pokaždé na jiné větvičce! Jako štíhlounká sosnička se v mysliveckém rozhlíží z lesa po tom božím světě, hned si zas navlékne husarský mundúr a škádlí městské slečny na rynku nebo si ve žlutých poctivicích vykračuje po hlavní ulici. Až ho jednou, pámbu s námi a zlé pryč, zahlédli před myslivnou U tří šraňků. Byl to on – nebyl, kdo ví. Ale myslivně se začali lidé od té doby vyhýbat jako čert kříži. Takhle o letním jarmarce, brzy po svatém Prokopu, rozběhla se babka Slaninová z Žiželic do Chlumce pro sukni. Nabrala si to rozježděnou cestou přes Vinici, a když byla z dohledu, zula si střevíce, aby ušetřila. Hodila si je přes rameno, nevídáno, když na ni bude někdo pokřikovat, není už žádná mladice, vzal to nešť. V lese pod Mračňovkou se zarazila. Někdo v houští šlápl na větvičku. Babka si honem sáhla na uzlíček pod sukněmi, byl tam a pár šestáků v něm. Kdopak by se opovážil chudou okrást? A tu hle – z houštiny vychází pěkný mládenec v myslivecké kamizole s hraběcími knoflíky. „Koukejme, mysliveček, jako by ho z  kalendáře vystřihl,“ zašveholila babka, ani na pozdravení nečekala; mohla na panáčkovi oči nechat. „Však už jsem se lekla, aby tu tak nebyl ten mordýř Babinský.“ Mládeneček se jen zubil do knírků, opřel se o vyleštěnou dvojku a posunul si klobouček s tetřevím vějířem na ucho. Inu chlapík k pomilování. Škoda, že už babičku tíží šestý křížek… 141

„A kam tak nakvap, babičko?“ zeptal se panáček, když byl předtím křesťansky pozdravil. „Ale na jarmark, dušinko, na jarmark. Kus pytle bych potřebovala na posvícení. Za pár dní máme žně a to je člověk jako v kole. A sotva domlátíme, už budeme péct koláče. Z nového…“ „A s mrkví, babičko?“ „Baže s mrkví, s čímpak jiným než s mrkví…“ Myslivec už rozvazoval kočičák, rozhrnul okraj pytlíčku a nabídl babičce šňupeček. „Pozdrav pámbu. Na jejich zdraví, mládenečku. Hepčí!“ Tabáček babce zachutnal, že si sáhla ještě jednou. „Však jsem ráda, že jsem potkala živého člověka s flintou. Kdyby se tu tak natrefil ten lotr Babinský, nedej bože…“ „Vy ho, babičko, znáte?“ vyzvídal myslivec. „Co je nemá, mladý pane. Panenka Maria mlíkosrbská ať mě toho uchrání. Takový mordýř by měl viset na hambálkách a lidé by z něho měli dřít řemeny zaživa…“ Myslivec už neztratil ani slovo, jen babku pozorně poslouchal a že ji doprovodí na konec lesa. Na posledním pařízku si Slaninka zas obula rozšlapané střevíce, ještě jeden šňupeček na zdraví a na dobré pořízení a tuhle aby si babička vzala dva měďáky. „Na cvočky, babičko, na cvočky, abyste nemusila chodit bosa. Les je samá zmije a kohopak by potom dědeček prováděl při sousedské?“ Babička naděl pámbu, shrábla dva krejcary, poplivala je pro štěstí a zářila blahem, jak hodného človíčka potkala. „Já tu na vás, babičko, počkám, abyste se zpátky nebála,“ volal za Slaninkou myslivecký mládenec. Babka byla z města v cuku letu. Kanafas na sukni v ranečku, kornout naditý cvočky. „Neošidili vás, babičko?“ vyzvídal myslivec. „Pámbu trpí všelijakou holotu pod nebem. Sedněme si tuhle k pařezu a cvočky přepočítejme.“ Babka si netroufala říci ne, když byl k ní panáček tak hodný. Posadili se do mechu, hrábli do kornoutu a sázeli cvoček vedle cvoku, jako když vojáci mašírují. Jedna řada sem, druhá řada tam, pěkně do čtverce, až byl pařez plný a kornout prázdný. Nato myslivec vyskočil, popadl babku do náruče a na cvočky ji posadil. Jen zapištěla. „To máte, babko, za to zlořečení. Nadávala jste Babinskému a ani jste ho neznala. Teď aspoň máte proč…“ (z Chlumce nad Cidlinou) 142

5 . Loupež ník Babinsk ý a s o ci alis t é Bylo to posledního dubna roku 1890. Toho dne kolem desáté hodiny jelo naší obcí oddělení bohdanečských dragounů v plné zbroji. Taková událost na venkovské obci přirozeně vzruší obyvatele, včetně nás kluků. „Kampak asi jedou dragouni v plné zbroji?“ „Kam by jeli. Jedou do Hradce. Zejtra je prvního máje, kotláři budou stávkovat, přijdou tam socialisti a budou se dělit o majetek boháčů.“ „Pámbu s námi!“ – pokřižovala se jedna z žen, která si vzpomněla na řádění prajzkých vojáků ve válce roku 1866. Mě zvláště vzrušila odpověď na otázku, kam dragouni jedou. V naší obci bydlel obuvnický mistr, který v Hradci pracoval několik let jako obuvnický dělník. Ten jistě bude vědět, kdo to jsou a co chtějí socialisti. Za tepla jsem pana mistra navštívil. „Kdo jsou socialisti a co chtějí? Socialisti – to jsou obyčejný lidi, po většině dělníci, kteří hlásají majetkovou rovnost mezi lidem. Učení jejich je teprv v počátcích, proto hodně nejasné, a proto úřady jejich činnost stíhají a trestají. Tak poslouchej: Před mnoha lety žil v severozápadních Čechách muž jménem Babinský. Tento člověk potuloval se po lesích v různém přestrojení, ponejvíce jako myslivec s puškou na rameně. Přepadal bohaté cestující, obíral je o peníze, hodinky a prsteny a prý v celé řadě případů uloupené předměty rozdal potřebným lidem. Nikdy a nikoho prý nezavraždil. Když byl zatčen a provedena prohlídka celé jeho osoby, našli u něho nepatrné množství peněz, puška byla brak, který prý nebylo možno jako střelnou zbraň použít. Byl odsouzen na 20 roků do vězení. Po odpykání trestu prosil správu věznice, aby v ní byl nadosmrti ponechán. Vzhledem k jeho vzornému chování po celou dobu vězení byla jeho žádost splněna. A  tak jako svobodný občan konal u vězeňské správy služby zelinářského zahradníka. O tomto Babinském kolovala po severozápadních Čechách následující pověst: Jedenkrát, když se Babinský v mysliveckém obleku s puškou na rameni procházel na pokraji lesa, šla po cestě starší žena. Když došla k místu, kde stál Babinský opřen o strom, pozdravila jej následovně: ‚Dej Pámbu dobrýtro, pane foršt! To jsem ráda, že se mi nic nestalo. Vědí – von se tady potuluje ten lupič Babinský.‘ ‚Kam vlastně, babičko, jdete?‘ otázal se foršt, jako Babinský. ‚Du do města, pane foršt. Budou se brzo okopávat řepy, mám špatnou motyčku, a tak si chci koupit novou.‘ 143

‚Tak víte co, babičko, tu máte čtyry grejcary a kupte mi za ně cvočky do bot.‘ ‚S radostí, pane foršt!‘ dí babička. … Když šla babička z města, seděl pan foršt – jako Babinský – na pařezu na kraji lesa, pušku měl opřenou o borovici. Babička mu podala kornoutek s cvočky. ‚Tak, babičko, já si musím ty cvočky spočítat, jestli jste mě neošidila.‘ ‚Pámbu chraň, pane foršt!‘ dí babička. Ale pan foršt už cvočky pokládal na pařez, pěkně špičkou vzhůru. Když je všechny takto postavil, chytil bábu, sukně jí vyhrnul a holou zadnicí ji na to posadil. Bába ječela a tu jí pan foršt praví: ‚Bábo, já jsem Babinský a to máš proto, aby sis pamatovala, že já nikdy žádnému chudému člověku neublížil!‘“ Tak skončilo vyprávění pana obuvnického mistra. Socialisti nejsou nic jiného, než pokračovateli Babinského. Chtějí spravedlnost, bohatým brát a chudým dávat. (z Pardubicka) 6 . Loupež nick á písnička I „V Prachovských skalách měl kolem r. 1830 skrýš a dobře zorganizovanou bandu pomocníků pověstný Václav Babinský, jehož osoba byla opředena mnohými bájemi. Vyprávělo se o něm, že bohatým bere a chudým dává; proto široké vrstvy lidu s ním sympatizovaly. To napomáhalo Babinskému, že všechno úsilí úřadů, aby se ho zmocnily, vycházelo z počátku naprázdno, takže bezpečnostní orgány malomocně a rezignovaně sledovaly jeho řádění. V Ohařicích u Sobotky bylo kdysi v neděli posvícení. Domácích i přespolních se všude jen hemžilo. Hospoda, jejíž majitel byl boháč, ale lakomec, byla nabita. Pozdě večer vstoupil do hospody mladý, neznámý muž vysoké postavy v mysliveckém šatě a usadil se mezi hosty. Jal se bavit rozjařené již sousedy vyprávěním všelijakých dobrodružství, takže „culíky“ (copaté dívky) záhy pro něho jen hořely a i u sousedů získal brzy důvěru, která vzrostla ještě více, když poručil několik mázů piva. A pojednou neznámý myslivec překvapil sousedy návrhem, že jim zazpívá písničku, když všichni budou s ním konec každé slohy opakovat. Bylo nadšeně přijato. Myslivec vstal, dal vytroubit sólo, hodil muzikantům na talíř hrst stříbrňáků a spustil: 144

Aj, vy páni muzikanti, hrejte, já budu zpívati,

hejdum-dydlum, hejdum-dydlum, hrejte, já budu zpívati. V maštali dva páry koní, dva kočové u nich spějí.

Ty dva páry koní vemte, ty kočové, ty tam nechte. Po dvoře nastelte slámy, aby koně nedupaly.

V chlívě, tam jsou štyry krávy, ale nejsou stejný barvy. Tři krávy si z toho vemte, jen tu černou jim tam nechte. Ve světnici jsou dukáty, netřeba je počítati.

Je tam kožich bisamovej, ten je zrovna letos novej. A ty, Janku, dobře hlídej, ať vás lidi neuviděj.

V komoře je půl prasete, však ho jeden unesete.

Soudek vína k tomu vemte, pípu tam nezapomeňte.

A ty Janku s dlouhým Kubou, počkej na mě za vrbinou. 145

Co jsem dlužen, já zaplatím, pak se taky votaď ztratím.“

Co se po písni a potom ráno stalo, je souhlasné s tím, co jsem již dříve napsal: honička se zloději všemi směry – bez výsledku!

(z Podkrkonoší – Pozn.: Karel Weis, který publikoval toto vyprávění spolu s textem písně, nám tuto pověst bohužel poněkud zkrátil. Ukáže se, že myslivec je Babinský – vůdce loupežníků, který slovy písně udílel svým druhům pokyny, jak mají krást. Když hostinský zjistil, co se stalo, byli všichni už dávno pryč. Příběh Weisovi vyprávěl Eduard Havel, výměnkář ve Zboží u Nové Paky, narozený 1858, který byl dříve rolníkem a kapelníkem. Weis podává ještě jedno takové vyprávění z Valu u Veselí nad Lužnicí, kde ovšem není vůdce bandy jmenován. Proto také tento druhý příběh nedovyprávěl do konce. Přesto je to však nejdetailnější záznam této pověsti se jménem Babinského. Pověst je ovšem známa i o řadě dalších loupežníků a zbojníků.) 7. Loupež nick á písnička II Jednou si Babinský vyšel za svou milou do Maňkovic. Bylo to na statku. Své kumpány poslal na půdu rabovat. Sám měl milou v objetí a sladce jí zpíval. Ve slovech písničky byly rozkazy, jak si kumpáni mají počínat: aby rozprostřeli na podlahu kožichy a tak mohli nehlučně loupit, až budou hotovi, ať vyvedou koně ze stáje a všichni ujedou. Tak se stalo a milé zůstala jen sladká vzpomínka.  (z Bakovska) 8 . Ok r a dení předno s t y s ta nice Babinskej se pohádal s přednostou na kartách. Von mu řikal: „Za tohle vás zejtra ve tři hodiny Babinskej vokrade.“ Tak von postavil k pokladně chlapa s klackem: „Ne abys sem někoho pustil mimo mě!“ No a přijel vlak a z něj vylez přednosta. Tak von ho pustil a von to byl Babinskej převlečenej za přednostu. A pak přišel ten přednosta a kouká, pokladna je vykradená. Tak křičel na toho chlapa: „Koho si sem pustil!?“ – „Nikoho mimo vás sem nepustil.“ A von byl ten Babinskej převlečenej. To se mělo stát v Lochovicích, to vyprávěl můj děda. Von pak byl zavřenej na Špilberku v Brně, a když mu vypršel trest, tak tam dělal zahradníka ten Babinskej. (z Berounska) 146

9. Nev y dařen ý úno s Vůdce loupežnické bandy Babinský byl před mnoha lety i na Hradišťsku osobou velmi populární. Kdysi jel v kočáře a byl přestrojen za myslivce. Nedaleko malobratřického dvora zastavil a chvíli pozoroval lidi, kteří tu na poli pracovali. Vybral si nejhezčí z dívek a vybídl ji, aby si k němu přisedla. Sliboval, že jí ve městě nakoupí šatů a všeho, co se jí bude líbit. Děvče poslechlo a vystoupilo na kočár domnívajíc se, že je nabídka míněna žertem. Myslivec švihl do koní a chtěl s ní ujet. Dívka se dala do křiku. Lidé s vidlemi v rukou ujíždějícímu kočáru nadběhli a dívku vysvobodili. (z Mladoboleslavska) 10 . Jak Babinsk ého ch y talo voj sko Jedna chudá žena z Maníkovic šla do lesa na dříví. Když se vracela, uslyšela od lidí, že zámecké vojsko hledá po lese Babinského. Jak tak šla, potkala na cestě chudáka, který byl Babinskému podoben jako vejce vejci. Začal se jí na Babinského vyptávat, ale babka neřekla nic. Ten se pak s babičkou rozloučil a ztratil se mezi stromy. Stařena se dovtípila, že to byl přestrojený Babinský. Zámečtí se vyptávali kdekoho, zdali Babinského neviděli. Přišli i na babičku, ale ta dobrá duše nezradila nic. Když se ráno probudila, našla za okny měšec zlaťáků, šaty a ve chlívě krávu.  (z Mladoboleslavska) 11. O  tová r ník u Menzlov i Jednou jel v kočáře do Bakova známý továrník Menzl. Na Rečkově zastavil kočího neznámý pán, s hůlkou v ruce a s tvrďákem na hlavě. A pana továrníka žádal o svezení na Malou Bělou. (Tam prý Babinský chodil za dcerou mlynáře.) Když pan tovární viděl tak vystrojeného mladíka, hned mu vedle sebe udělal místo. „Jen prosím, prosím, mladý pane, jen račte přisednout, poletíme jako vítr,“ šveholil továrník. „Ale proč tak spěcháte?“ vyptával se mladík. „Ale to máte takovou věc, chodí tady teď Babinský se svou bandou, přepadávají povozy a obírají lidi o peníze. Musíme být zpátky na Valše ještě za světla,“ drmolil továrník a ohlížel se, jako by mu už byli loupežníci v patách. Když dorazili k malobělskému mlýnu, požádal mladík továrníka o zastavení. Pak vystoupil na cestu, sáhl do kapsy a kočímu hodil hrst mincí. Pak podal ruku továrníkovi, smekl tvrďák, uklonil se a povídá: „Děkuju za svezení. A toho Babinského se nebojte, právě se s ním loučíte!“ 147

a zmizel ve mlýně. Kočí práskl do koní, kočár se rychle rozjel a milý pan továrník nevěděl, jestli spí, nebo bdí.  (z Podbezdězí) 12 . Babinsk ého c op Pověstný vůdce loupežníků navštěvoval rád známé sedláky. Většinou k nim chodil na kus řeči a odnášel si do lesní skrýše i něco dobrého na zub. Vždycky ho vidívali s dlouhými vlasy, které míval spletené v silný cop. U jednoho takového sedláka byla šikovná služka. Babinského se nikterak nebála, ale zle hartusila: „Mužskej a nosí takovýhle vlasy jako nějaká ženská. Vidět ho v tom nemůžu. Hned bych mu ten cop ustřihla, pandrholovi jednomu. K čemu to je?“ A protože u té holky nebylo nikdy od slov k činům daleko, využila jednou chvíle, kdy Babinský zase přišel do chalupy, usedl za stůl a čekal, až mu hospodyně přinese párek uzeného. Milá holka se ochomejtla tuhle a támhle, popadla na kredenci nůžky, přiskočila zezadu k židli, šmik a šmik! Cop se válel na podlaze. Co tomu říkal Babinský? To víte, láteřil až hrůza. Ale co naplat, musel čekat, až mu ty vlasy zase dorostou. U toho sedláka se prý pak už nikdy neukázal.  (z Mladoboleslavska) 13 . O Havlov ě ho s t inci Uprostřed valdštejnského polesí mezi Dolní Krupou a Bělou pod Bezdězem stával ještě okolo roku 1830 hostinec, jehož majitelem byl Havel (německy Habel). V této chalupě vládla stále dobrá pohoda. V každou denní i noční hodinu mohli jste slyšet pokřikující kočí a zpívající za doprovodu cikánských muzikantů a skřípání zde projíždějících povozů. V této době navštěvovala hospodu také raubířská banda Babinského. Starý Havel byl prohnaný kumpán. Také pašeráci měli u něho útočiště. Co se tam všechno dělo, nebylo v mezích zákona. Dolnokrupský sedlák Peschel, obchodník se lnem a chmelem, byl jednou překvapen průtrží mračen, když se vracel svým prázdným povozem s dvěma čeledíny domů z Trutnova. Protože věděl, že je blízko proslulá Havlova hospoda, zastavil tam, aby také oba čeledíny pohostil, protože pravděpodobně dnes nebude mít Havel žádné hosty. Jak čekali, až špatné počasí přejde, poručili si jídlo a pití. V pečeném mase našel sedlák upečený lidský prst. Vzal jej, zabalil do kapesníku a  odvezl s sebou domů. Chtěl jej ukázat představenému. V následující noci je klepáno na jeho selský dvůr, deset ozbrojených mužů stálo před vraty a jeden z nich, sám Babinský, žádá od něho prst. Sedlák jej musel odevzdat, jinak 148

věděl, že mu jde o život. V roce 1840 Havlova chalupa vyhořela, měla být zapálena četníky. Okolo roku 1850 stály ještě zbytky zdí, které byly potom rozebírány a používány k vylepšování jízdní cesty, takže okolo roku 1856 nezbylo nic než sklep. Havel si zakoupil hospodu v Mladé Boleslavi. Jeho syn přišel o život při pouličních bojích v Praze roku 1848.  (z Mladoboleslavska) 14 . O  v r až dě ma nželů S t r á nsk ých v M a níkov icích I V  Maníkovicích zabil Babinský před mnoha lety sedláka Stránského a jeho manželku. Maminka byla z Maníkovic a říkala mi, co si pa­matovala z vyprávění své chůvy Anny Folprechtové. Ta snad měla tuto událost pamatovat. Sedlák Stránský byl prý ve spojení s loupežníky, a ti si u něho uschovali peníze. On jim je potom odmítl vydat. Něco pravdy na tom být mohlo. Stránský v té době přestavoval usedlost a tvrdil, že bude tak velká jako panská myslivna v Maníkovicích. Kde by jinak vzal tolik peněz? Loupežníci vtrhli do statku, čeleď zavřeli na čeledníku a provedli vraždu. Vlasy selky Stránské byly rozházeny po světnici, jak se bránila. Malé dítě v kolébce loupežníci zabít nedo­kázali, dali mu do rukou nůž a doufali, že se samo pořeže. Ale jemu se nic nestalo. Loupežníci měli mít sídlo v  nedaleké jeskyni Zlodějka, a  tak to tady všechno dobře znali. Vražda Stránských přiměla k zákroku proti loupežníkům. Vojsko obklíčilo les Lovotín a všechny lupiče včetně Babinského pochytalo. Tak to byla poslední Babinského vražda. Po letech vyryla prasnice na zahradě statku plný hrnec zlaťáků. Statek Stránských byl v té době největší v obci, patřilo k němu přes 18 hektarů polí. Teprve za vnuka zavražděných začal statek chátrat. Jeho manželka ho nutila, aby se věnoval povoznictví. Selka sama orala s druhým párem koní třeba i v brokátových sukních, hospodařit neuměla, a tak byli nuceni odprodávat pole a statek pozbyl svého dřívějšího významu.  (z Mladoboleslavska) 15 . O v r až dě ma nželů S t r á nsk ých v M a níkov icích II Babinský se svojí bandou někde zakopali poklad. Tady ten Stránský o tom věděl, tak ho museli sprovodit ze světa. Tak k němu přišli a zamordo149

vali toho Stránskýho i jeho ženu. A malýmu dítěti dali do ruky kudlu, aby si s ní hrálo a podřezalo se. Takovej velkej řeznickej nůž. Vyprávělo se, že tady zakopal nějakej velkej poklad v lese pod bukem. Tady v Lovotíně. Tak tam spousta kopáčů hledalo, ale nic nenašli. O něm se vyprávělo historek, jejej. Třeba jednou, jak šla nějaká ženská v lese a potkala ho. On se jí ptal, co prej se povídá o Babinským. A ona ho nějak haněla, tak ji posadil na střepy. Tam byly střepy a na ně si musela sednout. Ne, to on nechodil sám. Měl celou bandu. On sám neloupil, jenom to řídil. Schovávali se tady v lese v takový podzemní díře. Tam měli tenkrát i komín a kamna. Jako malej jsem tam lez. Je to takhle ve stráni nad Rečkovem. Nevím, jestli to najdete. Hned bych tam šel s váma, ale nohy mi už neslouží. (z Mladoboleslavska) 16 . Babinsk ého z r a dila služebná V jeskyni Zlodějce, kam prý mohl Babinský vjet i s koněm, prý byl kanál. Do tohoto kanálu když nasypali řezanku, tak ta vyplavala na Jizeře. Babinský zde prý měl děvče, které si posílal pro víno a jiné potřeby. Rád se prý přestrojoval, nejčastěji se strojil za lesníka. Rád se vybraně oblékal. Velkou radost měl z toho, když řekl: „Já jsem Babinský“ a když celá vesnice zmrtvěla a nikdo nevyšel. V Rečkově u Poláků (asi 500 metrů od Zlodějky) měli služebnou a ta ho zradila tím, že ukázala, jak odtamtud vychází dým. Mezi Bělou a Krupou v Hoblově chalupě vyslechla služebná z Kláštera, která spala na peci, tlupu Babinského, jak mluvili o lupu. Ráno hned strachy utekla domů na Klášter.  (z Mladoboleslavska) 17. Babinsk ého př i z ná ní Ať byl Babinský mazaný jako liška, přece jen ho jednou dostali. Ptáte se jak? Inu, zradila ho jedna z jeho početných milenek, která měla asi peníze raději než svého drahého loupežníka. Jenže Václav se jen tak nedal! Při výslechu zatvrzele popíral svou totožnost, a dokonce zapřel i vlastního otce, který byl předvolán k soudu, aby svého povedeného syna usvědčil. (…) Jednou zase seděl Václav Babinský proti vyšetřujícímu soudci a drze se šklebil. Úředník se již bezvýsledným výslechem unavil, vytáhl si tedy tabatěrku a počal šňupat. Jak to Babinský uviděl, neudržel se a vykřikl: „Pane rado, smilujte se nade mnou a dejte mi šňupec, moc vás prosím! Už půl roku tady bez tabáku úpím a je mi ho setsakramentsky třeba.“ 150

Soudce se jen ošklivě podíval a tabatěrku bleskurychle schoval zpátky do kapsy. Protože byl však chytrý a dokázal využít příležitosti, mazaně odvětil: „Cože? Vám a šňupec? Pro takového obyčejného zlodějíčka můj tabáček není. Kdybyste ale byl ten slavný Václav Babinský, nu, to by byla jiná!“ Touha po tabáku Vencu zlomila, a proto zvolal: „Ale pane rado, vždyť já jsem ten slavný raubíř! Já vám celou tu dobu lhal. A teď, když jsem se přiznal, dostanu ten šňupec, že?“ Dostal – a jaký! Když pak notně kýchl, spokojeně si povzdechl: „To se mi ale ulehčilo.“ I panu vyšetřujícímu soudci spadl kámen ze srdce. Konečně mohl známého zbojníka poslat do vězení. Napařil tenkrát Václavovi celých dvacet let nejtěžšího žaláře na Špilberku.  (z Brna) 18 . O  proz r azeném pokla du Postrachem pokojných obyvatel byl kdysi bandita Babinský. Často byl pro své nekalé skutky stíhán a pronásledován. I v našem kraji jednou řádil a pak byl stíhán vojskem. To ho zajalo a odvedlo na Křivoklát, kde byl uvězněn a podroben přísnému výslechu. Páni na něm vyzvídali, kam ukryl uloupené peníze. Po dlouhém výslechu přiznal, že peníze zakopal na Prostředním vrchu při cestě z Pecínova na Brejl. Páni poručili ukryté peníze hledat, avšak marně. Poklad se nepodařilo nalézt.  (z Kladenska) 19. O  Babinsk ém na Š pilber k u Už je tomu víc než sto padesát roků, co se do žaláře na Špilberku dostal slavný loupežník Václav Babinský, říkalo se mu taky Venca Pokratický. Narodil prý se v Litoměřicích, měl zámožné rodiče, ale pak se vydal do světa a dal se na vojnu. V té době si našel děvče, měl je moc rád, ale než se vrátil z vojny, ona se mu vdala. Tak jednou v zlosti zabil jejího muže, začal žít jako tulák, schovával se v lesích v okolí Děčína, České Lípy, Sobotky, Brandýsa a Mělníka a někdy se dostal až do Polska – a všude kradl a loupil. Vykládalo se však, že přepadá jen boháče a šlechtice, a co naloupí, to zase rozdá. Jednou prý také vrátil jedné chudé vdově kravku, o kterou ji připravil nějaký lakomý statkář. Až ho přece jenom chytili! Když ho soudili, měli páni strachu, že jim uteče, a tak ho celou dobu při přelíčení drželi v okovech. Nakonec ho za dvanáct zaprotokolovaných zločinů odsoudili na dvacet roků na Špilberk. 151

S Babinským prý měli strážní pořád nějaké starosti. Jak se mu jen naskytla příležitost, už jim z vězení utekl. Jednou prý skočil dolů z věže a zlomil si obě nohy. Teprve ráno ho našla stráž v příkopu pod hradem. Podruhé si zase našel dva pomocníky, ti mu propašovali do kobky lano a hák, a tajným východem, studnou na hradním nádvoří se dostal ven. Ale zase ho chytili. Jindy zase psala jeho milá Apolena do vězení: „Zítra ti donesu do žaláře bochník chleba.“ Když ho Babinský rozlomil, našel v něm tenoučký pilník. Opatrně přepiloval v noci mříže – a zase ho museli hledat a chytat. On prý si v tom vězení dělal na zeď čárky, kolikrát jim utekl a kolikrát ho zase chytili. Až nakonec ho ze Špilberku propustili a Babinský se stal zahradníkem v jednom klášteře až někde u Prahy.  (z Brna) 20 . Pokla d pod hru š kou Babinský měl vyloupit pokladnu na Kosteleckém panství. Peníze měly být výhradně ve zlaté měně. Babinský se v té době pohyboval v okolí obce Husí Lhota. Tam měl být také poklad zakopán pod hruškou sedláka Tichýho v kamenném hrnci s následujícím testamentem: „Kdo se tohoto pokladu zmocní, nechť postaví v Husí Lhotě kapli.“ Když potom hrušku zvrátili, našli plný hrnec zlaťáků. Když byl Babinský odsouzen, měl prý poslední přání, podívat se, kde působil. Vezli ho prý také přes Husí Lhotu. Sedlák Tichý, který se pokladu zmocnil, dal postavit jen malou kapličku, zbytek si nechal. To se Babinskému nelíbilo, že prý měl postavit velký kostel a ještě že by mu zbylo dost, tomu Tichýmu. Svědomí pak Tichýho hryzlo a dal postavit faru a dal 2 korce pole jako zádušní k dispozici stařičkému faráři, který tam denně vykonával v té kapličce bohoslužby. Tichý se potom z Husí Lhoty odstěhoval a koupil si statek v Kosmonosích.  (z Mladoboleslavska) 21. Je sk y ně Z lodějka Nad Novou Vsí směrem k Rečkovu v lesním revíru Lovotín je dodnes v paměti okolních obyvatel místo, jež nazývají Zlodějka. Byla to dosti prostorná jeskyně, která byla sídlem lupičů, a také obájený Babinský zde nalézal přechodný úkryt na svých toulkách krajem. Bylo prý tam nalezeno mnoho zbytků různých zbraní a potřeb k lupičskému řemeslu. Dnes je již vchod do jeskyně zasypán.  (z Bakovska) 152

22 . S t r a š ideln ý dub V lovotínském revíru stával prastarý dub. Vyprávělo se, že pod ním zakopal lupič Babinský naloupené peníze a skvosty. Kolem toho místa prováděly divoženky za teplých jarních nocí své rejdy. Běda muži, kterého dostaly do rukou, zdráv od nich neodešel. V pašijovém týdnu zářilo tam prý světlo.  (z Bakova nad Jizerou)

153

Poznámky k přílohám Písně a bá sně 1. Veliký loupežník Babinský (inc.: Před sedmdesáti skoro lety) / Zíbrt, s. 197–198. Pozn.: V Chrudimi, tisk St. Pospíšila 1860. 2. Babinský žije! (inc.: Jaká bouře po tom světě) / Zíbrt, s. 198–199. Pozn.: V Praze, tisk Jana Spurného v Karlově ulici, 1860. 3. Aj, vy páni muzikanti / Weis, s. 88–89. Spojeno s pověstí č. 6. 4.a Na kopečku v Africe I / Lenka Kapustková (* 1966, Ostrava – Poruba), sběr A. V. v r. 2007. 4.b Na kopečku v Africe II / Anička Vyhnálková (* 1985, Praha 6), sběr A. V. v r. 1998. 6. Jako kluk nejraděj ze všeho / Gellner, František: Radosti života. Pov ě s t i 1. Ukradený bejček / Bakov nad Jizerou, Jermář, s. 25. (Pozn. J. J.: Podle vyprávění svého dědy Josefa Hyky zaznamenala Lenka Burešová z Bakova nad Jizerou, říjen 1995.) 2. Babinského hostina / Bakovsko, Jermář, s. 21–22. (Pozn. J. J.: Bakovsko, roč. VIII, 1966, č. 1, s. 12–13.) 3. Loupež ve mlýně / Brodce v Pojizeří, Sellner, s. 123. Pozn.: Karel Sellner popsal dle vyprávění své babičky (* 1824 v Brodcích) a dle knihy Karla Novotného. 4. Babinského dar a pomsta / Chlumec nad Cidlinou, Horyna (Sluneční střelec), s. 107–109. 5. Loupežník Babinský a socialisté / Bohdaneč na Pardubicku, Karbusický, s. 58–59. (Pozn. V. K.: Podle zápisu a vyprávění Frant. Valenty (* 1876), říjen 1955. Ve svých 14 letech Valenta vstoupil do učení v zadním mlýně v Bohdanči u Pardubic…) 6. Loupežnická písnička I / Zboží u Nové Paky, Weis, s. 88–89. Zapsal K. Weis podle vyprávění výměnkáře Eduarda Havla (* 1858; byl rolníkem a kapelníkem) ze Zboží u N. Paky. 7. Loupežnická písnička II / Nová Ves na Mladoboleslavsku, Jermář, s. 26. (Pozn. J. J.: Zapsal Zdeněk Louda z vyprávění paní Cimrové z Nové Vsi okolo roku 1920. Bakovsko, 1962.) 154

8. Okradení přednosty stanice / Hostomice na Berounsku, Mevaldová, s. 40. Vyprávěl pan J. Soukup (* 1902, Hostomice; bývalý rolník a pracovník JZD), zapsala Hana Mevaldová. 9. Nevydařený únos / Kněžmost na Mladoboleslavsku, Jermář, s. 19–20. (Pozn. J. J.: Podle vyprávění paní Maudrové z Kněžmostu zaznamenal Alois Šimon. Od Ještěda k Troskám, roč. XIV, s. 100.) 10. Jak Babinského chytalo vojsko / Mladoboleslavsko, Jermář, s. 20. (Pozn. J. J.: Z archivu Vlastivědného kroužku v Bakově nad Jizerou.) 11. O továrníku Menzlovi / Podbezdězí, Jermář, s. 24. (Pozn. J. J.: Místní noviny Podbezdězí, roč. V, 1995, č. 9, s. 6.) 12. Babinského cop / Malá Bělá na Mladoboleslavsku, Jermář, s. 24. (Pozn. J. J.: Podle vyprávění paní Švermové z Malé Bělé. Bakovsko, roč. VIII, 1966, č. 2, s. 11.) 13. O Havlově hostinci / Dolní Krupá na Mladoboleslavsku (německé podání), Jermář, s. 25–26. (Pozn. J. J.: Z vyprávění pravnuka sedláka Peschela zazn. Anton Mauder, učitel v Dolní Krupé. Mitteilungen des Nordböhmischen Vereines für Heimatforschung und Wanderpflege, 1919, s. 66–67.) 14. O vraždě manželů Stránských v Maníkovicích I / Ptýrov na Mladoboleslavsku, Jermář, s. 24. Podle vyprávění Ludmily Očenáškové, rozené Šimonové, z Ptýrova zaznamenal Jaromír Jermář, říjen 1995. 15. O vraždě manželů Stránských v Maníkovicích II / Maníkovice na Mladoboleslavsku, podle vyprávění Jaroslava Švermy (* 1917) zapsal A. V. 14. srpna 2008. 16. Babinského zradila služebná / Nová Ves na Mladoboleslavsku, Jermář, s. 23. (Pozn. J. J.: Zaznamenal Antonín Pařík z Nové Vsi v roce 1963. Z archivu Vlastivědného kroužku v Bakově nad Jizerou.) 17. Babinského přiznání / Brno, Radvanová, s. 51–52. 18. O prozrazeném pokladu / Pozdeň na Kladensku, Šalanda, s. 112. Informátor (* 1898), zápis 1981, Pozdeň (okr. Kladno). 19. O Babinském na Špilberku / Brno, Šrámková – Sirovátka, s. 39–40. 20. Poklad pod hruškou / Veselá na Mladoboleslavsku, Jermář, s. 23. (Pozn. J. J.: Podle vyprávění pana Tichého z Veselé, jenž je potomkem onoho sedláka, zaznamenal pan Bachtík, rodák z Horních Strakor, v roce 1966. Z archivu Vlastivědného kroužku v Bakově nad Jizerou.) 21. Jeskyně Zlodějka / Dolánky u Bakova, Jermář, s. 23. (Pozn. J. J.: Zaznamenal Miroslav Činka, Dolánky u Bakova. Zpravodaj Budovcovy župy, roč. XVI, 1980, č. 4.) 22. Strašidelný dub / Bakov nad Jizerou, Jermář, s. 20. (Pozn. J. J.: Podle vyprávění Anny Fidlerové zaznamenal Alois Šimon. Od Ještěda k Troskám, roč. XV, s. 59.) 155

Literatura a prameny Lit er at ur a Danker, Uwe: Die Geschichte der Räuber und Gauner, Düsseldorf und Zürich 2001 Francek, Jindřich: Dějiny loupežnictva. Zloději, loupežníci, lupiči, pytláci a žháři v českých dějinách. Praha 2002 Hobsbawm, Eric J.: Bandits, Worcester, London 1969 Jermář, Jaromír: Pověsti a vyprávění o Václavu Babinském na Mladoboleslavsku, in: Středočeský vlastivědný sborník, 1995 Kisch, Egon Ervín: Pražský pitaval. Praha 1946. (Vůdce loupežníků Babinský, současník své slávy, s. 224–233.) Klímová, Dagmar: K českým folklórním tradicím zbojnickým a loupežnickým, in: Slovenský národopis 2/1983, s. 185–196 Küther, Carsten: Räuber und Gauner in Deutschland. Das organisierte Bandenwesen im 18. und frühen 19. Jahrhundert, 2. dopl. vyd. Göttingen, Zürich 1987 (1. vydání 1976) Novotný, Karel: Babinský, Praha 1922 Sellner, Karel: Václav Babinský v historii našeho kraje, in: Boleslavan – vlastivědný sborník Mladoboleslavska a Benátska, l935–1936/X Svoboda, Jiří: Babinský a Řepy (1), in: Řepy 1999/6, s. 3–4 Svoboda, Jiří: Babinský a Řepy (2), in: Řepy 1999/7, s. 3 Šalanda, Bohuslav: Ústní podání a dějiny, Praha 1988 Votruba, Adam: Loupežník, který se stal legendou. Životní osudy Václava Babinského, in: Dějiny a současnost, 6/2007, s. 14–16 Votruba, Adam: Obraz zbojníka v ústním podání, in: Obraz druhého v historické perspektivě II. Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et historica 5 – 1999. Studia historica LII, Praha 2003 Zíbrt, Čeněk: Švanda a Babinský, in: Český lid, 28, Praha 1928, s. 191–200

156

Pr amen y k t r a dici Babinský, powěstný wůdce loupežnický, geho mládj, wěk mužný, dwacetiletý přestálý trest wězenj a konečně geho smrt roku 1879. Bez uvedení autora, místa, roku a vydavatele, patrně vydáno kolem 1890 Babinský vůdce loupežníků v českých lesích. Králův Hradec 1862 (s poznámkou: „Z německého volně přeložil J. Z.“) Horyna, Václav: Pověsti českého severovýchodu, Hradec Králové 1947 Horyna, Václav: Sluneční střelec. Pověsti a zkazky z kraje Klicperova a Malátova, Havlíčkův Brod 1961 Jermář, Jaromír: Pověsti a vyprávění o Václavu Babinském na Mladoboleslavsku, in: Středočeský vlastivědný sborník, 1995 Karbusický, Vladimír: Dělnické písně, sv. 1–2, Praha 1958 Mevaldová, Helena: Hostomické pověsti, in: 650 let města Hostomice. 1343– 1993. Hostomice 1993, s. 30–45. Musil, F.: Tajemný hlas minulosti; pověsti ze středního Polabí, Praha 2002 Radvanová, Michaela: Špilberk v pověstech, Brno 2001 Scheybal, Josef V.: Senzace pěti století v kramářské písni, Hradec Králové 1990 Štětinová, Dagmar: Babinský, strašný lesů pán, Olomouc 2005 Šrámková, Marta: Pod brněnskými věžemi, Doplněk, Brno 1995 Šrámková, Marta, Sirovátka, Oldřich: Brněnské kolo a drak. Pověsti z Brna, Brno 1981 Weiss, Karel: Český jih a Šumava v písni, Praha 1937 Wolff, Jürgen: Räuber- und Wildschützenlieder, Leipzig 1990 Zíbrt, Čeněk: Švanda a Babinský, in: Český lid, 28, Praha 1928, s. 191–200

157

Adam Votruba

Václav Babinský Život loupežníka a loupežnická legenda První vydání. Vydalo nakladatelství Libri, Hořejší nábřeží 17, Praha 5, [email protected], www.libri.cz, roku 2009 jako svou 461. publikaci v nákladu 1 200 výtisků. Odpovědný redaktor Jan Čadil. Obálka, grafická úprava a sazba z písma Cambria studio Lacerta (www.sazba.cz). Vytiskl PBtisk, Příbram. ISBN 978-80-7277-392-3 Doporučená cena 200 Kč