ŽIVOT JE SVATÝ. Svědkové Jehovovi a otázka krve. kolektiv autorů

ŽIVOT JE SVATÝ Svědkové Jehovovi a otázka krve

kolektiv autorů

Recenzent: Michal M. Malý

2 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Obsah Předmluva: Zdeněk Vojtíšek ............................................................................ 5 Úvod: Petr Dohnal........................................................................................... 7 1. Kapitola KŘESŤANÉ A HLEDÁNÍ ETICKÝCH NOREM ......................................... 11 Petr Dohnal SVĚDKOVÉ JEHOVOVI A KREVNÍ TRANSFÚZE – zamyšlení nad otázkami morálky, etiky a svědomí...................................... 16 PhDr. Lukáš Humpl, psycholog 2. Kapitola UČENÍ STRÁŽNÉ VĚŽE – historie vydává svá svědectví ............................ 32 Mgr. Jana Bartošová 3. Kapitola DUŠE, KREV A ŽIVOT V BIBLI .................................................................. 55 Prof. ThDr. Jan Heller VÝZNAM KRVE V BIBLICKÉM UČENÍ..................................................... 58 Mgr. Jana Bartošová JAK MŮŽE KREV ZACHRÁNIT NÁŠ ŽIVOT? ........................................... 85 Petr Dohnal 4. Kapitola TAJEMSTVÍ KRVE – historie a vývoj používání transfúzí krve v medicíně ................................... 97 Mgr. Marie Dudíková 5. Kapitola CO ODHALILA REGISTRACE? ohlédnutí za registrací Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi ............................................... 119 Petr Dohnal 6. Kapitola PŘÍBĚHY v nichž otázka krve sehrála svou roli .......................................... 142 Úvodní slovo ............................................................................................... 142 Petr Dohnal 1) CHTĚLI SMRT MÉ DCERY – svědectví bývalého pracovníka ústředí svědků Jehovových v Brooklynu, New York, USA........................... 148 Paul Blizard 2) TĚŽKÉ ROZHODNUTÍ – příběh manželů a jejich dospělého syna, který po nehodě ztratil velké množství krve a zůstal v bezvědomí ................ 154 Petr Dohnal

3

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS170872

3) ZMĚNILI JSME SVŮJ POHLED – mladí rodiče po narození dcery změnili svůj pohled na otázku krve..................................................... 160 Jaroslav Čada 4) MARNÁ SBÍRKA – příběh mladého muže, který při havári utrpěl vnitřní zranění a rozsáhlé popáleniny................................................ 164 Petr Dohnal 5) LÉKAŘI VYPRÁVĚJÍ – příběh mladé ženy, která po porodu závažně krvácela................................................................ 173 - Z pořadu České televize „Fakta“ přepsal Petr Dohnal 6) STARŠÍ SBORU VYPRÁVÍ – příběh ženy, kterou srazilo auto .............. 182 Vladimír Stehlík 7) ŽIVOT S TRANSFÚZEMI – příběh zpěvačky Hany Zagorové............... 186 Petr Dohnal 7. Kapitola KREVNÍ TRANSFÚZE a otázka psychické manipulace............................. 189 PhDr. Lukáš Humpl VEDOUCÍ SBOR SVĚDKŮ JEHOVOVÝCH – učitelé pověření Bohem? .......................................................................... 212 Petr Dohnal STRÁŽNÁ VĚŽ – slovo od Boha?............................................................... 226 Petr Dohnal KOLEKTIVNÍ PROROK Z BROOKLYNU – „Jehovou ohleduplně vzbuzený prorok pro národy?“.................................................. 243 Petr Dohnal Závěr ZÁVĚREČNÉ SLOVO a výzva všem svědkům Jehovovým......................... 251 Petr Dohnal Přílohy NÁSLEDOVAT BOHA PRAVDY a ne boha lži – z dopisů Dagmar… ........ 267 SPOJENECTVÍ SVĚDKŮ JEHOVOVÝCH ZA REFORMU V OTÁZCE KRVE ............................................................. 283 Michal Malý VZPOMÍNKA NA MRTVÉ – některá jména obětí Strážné věže ................. 291 OBRÁZKY Z PUBLIKACÍ SPOLEČNOSTI STRÁŽNÁ VĚŽ ................... 302

4


Předmluva Tato kniha se soustředí na učení náboženské společnosti svědků Jehovových o krvi. Podle tohoto učení se svědek Jehovův má „zdržovat krve“, což znamená odmítat její požívání ve všech formách. Toto učení se stalo zvláště diskutabilní, když vedení organizace svědků Jehovových na přelomu 40. a 50. let 20. století vztáhlo „zdržování se krve“ i na oblast krevních transfúzí. Od té doby učení o krvi postupně nabývalo na důležitosti, až se stalo jednou z hlavních součástí skupinové identity této náboženské společnosti a také jedním z hlavních důvodů, proč je toto křesťanské společenství dosud tak prudce odmítáno jeho nevěřícím nebo jinak věřícím okolím. Za vznikem tohoto učení snad můžeme tušit snahu tehdejšího vedení svědků Jehovových, aby se jejich společenství výrazně odlišilo od ostatních křesťanů a aby jejich členové zaujali radikální postoje, a tak se prostřednictvím vrcholných obětí stmelili v jednotný a rozhodný elitní křesťanský šik. Tento původní silně opoziční a radikalizační akcent je stále nově oživován: učení o krvi je uprostřed organizace přikládána vrcholná důležitost, zaujímá značnou část teologické literatury svědků, je velmi často vedením náboženské společnosti připomínáno a mezi jednotlivými členy diskutováno. Je navíc častou příčinou sporů svědků Jehovových s jejich okolím, a dokonce sporů uvnitř náboženské společnosti samotné, které obvykle končí vyloučením toho, kdo by se toto učení pokoušel jakkoli revidovat, či snad o něm jen kriticky přemýšlet. A ze všeho nejvíc je toto učení příčinou smrti svědků i jejich nezletilých dětí. Bylo by však chybou čekat v této knize jen pojednání o jednom sporném učení jedné náboženské společnosti. Všude mezi řádky toto dílo vypovídá o svědcích Jehovových samotných. Díky autorům této knihy se nám svědkové představují jinak, než jsme zvyklí – jinak než dogmatickými traktáty a povrchními teologickými pojednáními i jinak než křečovitým misijním úsilím. Můžeme tak vyrozumět, že mezi svědky je řada citlivých, poctivě přemýšlejících lidí, kteří touží být věrní Bohu i prospěšní ostatním lidem. A díky této knize také můžeme tušit, jak velkou bolest těmto lidem působí přežilá doktrína zákazu krevní transfúze, která nemá nic společného s Biblí a je v rozporu s křesťanskou láskou k bližnímu. Tito lidé nalezli odvahu se této nauce vzepřít a učinili to touto knihou. Při jejím čtení je zjev-

5


né, že ji vydávají nikoli proto, že by byli málo zbožní a málo věrní Jehovovi, ale že to naopak činí z lásky k Bohu a ze zájmu o ostatní svědky Jehovovy. Mezi řádky však z této knihy křičí ještě jedna důležitá zvěst. Je jí poselství o slabosti těch, kdo stojí v čele celosvětové organizace svědků Jehovových. Tito vedoucí představitelé jsou mocní v tom smyslu, že rozhodují o víře i důsledcích víry šesti miliónů svědků, ale zároveň jsou příliš slabí na to, aby přiznali teologickou chatrnost a praktickou neudržitelnost nauky o odmítání krevní transfúze. Namísto přiznání omylu předvádějí nedůstojné tance (např. v otázce krevních derivátů) a křiví charakter jednotlivých svědků, kteří se ocitají v bolestném napětí mezi touhou být pravdiví vůči společenství a zároveň vůči svému svědomí. Je ovšem pravděpodobné, že hlas jednotlivých citlivých a přemýšlivých svědků brzy už nebudou moci tito vedoucí představitelé ignorovat. Součástí tohoto sílícího hlasu je ostatně i tato kniha. Jak již bylo řečeno, nechť v ní čtenář nehledá prostý, vědecky odtažitý popis jedné doktríny. Toto dílo je jistě informačně nabité, ale zároveň i plné emocí. Angažovanost autorů činí z této knihy zajímavé a v mnoha ohledech přemáhající svědectví o duchovním životě současného člověka. Zdeněk Vojtíšek

6


Úvod Věnováno všem, kteří nepřestali hledat pravdu. Pokorně a s lítostí také všem zbytečným obětem... Bylo mi 25 let, když jsem se stal členem Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. Ačkoli jsem k víře v Boha veden nebyl, ale vychováván jako ateista, sám jsem v Něho uvěřil a toužil Jej poznat. Naproti tomu byla moje matka, tak jak bylo tehdy ještě zvykem, křtěná v kostele. Nepamatuji si však, že by kdy navštívila některé křesťanské shromáždění. Jediným viditelným aktem její víry, pokud šlo o víru a ne pouhou tradici, bylo pro nás, její děti, každoroční odříkání „Otčenáše“ před vánoční štědrovečerní hostinou. Když jsem se stal křesťanem, jedním ze svědků Jehovových, bylo to pro mé blízké nemilé překvapení. Přestože tehdy, krátce po „sametové revoluci“, kolovaly o svědcích různé hororové a oplzlé pověsti, moje matka jim nevěřila a byla ke mně a k mé víře vždy tolerantní. S čím se však nemohla smířit byl můj odmítavý postoj k život zachraňujícím transfúzím krve. A právě na toto téma proběhl mezi námi vážný rozhovor, který vyvrcholil v hádku. „Ty tomu taky tak věříš jako i jiní svědkové? Taky bys raději zemřel, než abys přijal transfúzi?“, ptala se na mé přesvědčení matka, netušící, že každý člen Náboženské společnosti Svědků Jehovových je plánovaně učen věřit, že Stvořitel používání krve v medicíně zakazuje, a to i v případě život zachraňujících transfúzí. Že každý svědek je cíleně připravován takovou transfúzi i v případě rizika smrti odmítnout a raději zemřít. Máma nemohla vědět, že prostě nemám jinou možnost, jestliže se nechci vystavit hrozbě exkomunikace ze společenství svědků a především, jak jsem byl naučen věřit, upadnout do Boží nelibosti a věčného zatracení. Poté, co jsem pevně vyjádřil svůj odmítavý postoj, mi matka podrážděně řekla: „Kdybys byl v bezvědomí, už by se na tvůj názor nikdo neptal, a já bych přikázala lékařům, aby ti transfúzi dali, ať by se ti to líbilo nebo ne!“ A právě to zase podráždilo mě, a tak věrný biblické zásadě „dříve než propukne hádka, rozluč se“, měl jsem se k odchodu. (Přísloví 17:14) Než jsem však stačil vyběhnout z domu, stačila na mě matka zavolat otázku, která se mi hluboce vryla do mysli: „Když jsem s vámi byla v porodnici (se mnou a

7


s bratrem, jsme dvojčata), téměř jsem vykrvácela. Zachránila mě jen transfúze. A ty si vážně myslíš, že by Bůh raději viděl, aby dvěma sotva narozeným dětem zemřela máma, než aby si zachránila život transfúzí? Jaký by měl mít zájem na troše té krve, která vám zachránila mámu?“ Bylo to pro mě šokující. Máma se nikdy o svém předešlém životě s námi dětmi nebavila. Ale mnohem více šokující pro mě bylo zjištění, že kdyby tehdy naše máma transfúzi odmítla a skutečně zemřela, byli bychom sirotky. Otec nás totiž, ještě než jsme se narodili, opustil... Děsivá představa, být sirotky. A právě od té chvíle jsem se skutečně musel sám sebe mnohokrát ptát: „To by si opravdu Bůh přál?“ Myslel jsem si, tak jako každý svědek, že díky publikacím Strážné věže mám oproti většině lidí nadprůměrné znalosti o problémech spojených s transfúzemi krve. Co mi však na rozdíl od této většiny scházelo, byl obyčejný selský rozum. Ten však nechyběl mé mámě. Později jsem přemýšlel i nad tímto: Jako jeden ze svědků Jehovových jsem byl Strážnou věží vyučován, že pro Stvořitele je svatá nejen krev, ale svatý je také život, a právě proto, že je život svatý, neměl by se podle Strážné věže udržovat pomocí transfúze krve. V článku „Přijímáme názor Stvořitele“, připraveném Vladimírem Fořtem a otisknutém 4. srpna 1993 v Zemědělských novinách, měli možnost o svatosti života a svatosti krve promluvit dva zástupci svědků Jehovových, starší sboru Trutnov Hans Warzow a František Cestr. Posledně jmenovaný vypověděl: „Někteří lidé věří v Boha pouze po určitou hranici. My jdeme nad onu lidskou mez, protože považujeme život za svatý. Jestliže tedy Bůh zakázal určitý způsob zachování života, mám na mysli právě transfúzi krve, tak jeho názor přijímáme. Pro nás je vztah ke Stvořiteli cennější než samotný život. Není to fanatizmus...“ I Hans Warzow vyjádřil podobný názor: „Ovšem naši bratři a sestry odmítají udržet si život krví ne proto, že by takové jednání bylo nezdravé, ale proto, že je nesvaté, ne proto, že krev je nakažená, nýbrž proto, že je drahocenná.“ Na jedné straně je tu svatý život, na straně druhé svatá krev. Tedy jak krev, tak i život je svatý. Ale v jakém vztahu k sobě navzájem krev a život jsou? Znamená to jejich vzájemné rovnoprávné postavení? Svědkové Jehovovi, tak jako řada jiných křesťanů, odmítají potraty s vysvětlením, že jde o zmaření lidského života, který je svatý. Ale jestliže jsme odmítli podat krevní transfúzi člověku, který po úrazu utrpěl velkou ztrátu


krve a ocitl se v ohrožení života a skutečně také zemřel, nedopustili jsme se i v tomto případě zmaření života, který je svatý? V tomto případě, uvažoval jsem tehdy, jsme respektovali nedotknutelnost krve a zachovali její svatost. Ale na druhou stranu, nedopustili jsme se při tom znesvěcení samotného života? Nepadá na nás podobná vina jako u jeho zmaření při úmyslném potratu? Neupřeli jsme tak životu jeho svatost a nedotknutelnost? Jestliže je pro Stvořitele život svatý, nezavazuje nás to snad k tomu, abychom jej opatrovali a chránili? A jakým lepším způsobem bychom ještě více mohli Bohu dokázat, že život jako svatý uznáváme, než tím, když jej chráníme a zachraňujeme? Tyto nezodpovězené otázky volaly po odpovědi a já se jí také od Boha dožadoval: „Můj Otče, proč je pro tebe krev tak cenná?“ A Bůh mi milostivě odpověděl. Tato odpověď však nebyla tím důvodem, který dal podnět k napsání této knihy. Když jsem četl Písmo svaté, Bůh mě na jeho stránkách vyzýval k tomu, abych poznanou pravdu o krvi odhalil i svým spolukřesťanům. Vědom si toho, o jak těžký úkol jde, a skutečnosti, že mi stejně nebude nikdo z nich ochoten naslouchat, jsem těmto výzvám čelil tak, že jsem na čas Bibli přestal číst. Ale ozvalo se mé svědomí. I to jsem však umlčel. Nakonec ke mně promluvily nesmlouvavé živé sny, které mě vybízely k tomu, abych konečně promluvil. A tak vznikla myšlenka napsat nejprve článek, později brožuru. Ale stále jsem se té práci vyhýbal a v křesťanských knihkupectvích hledal publikaci, která by téma „křesťané a otázka krve v Bibli“ sama rozebírala, jen abych měl omluvu a mohl tak konečně svému svědomí ulehčit. Hledal jsem však marně, a tak jsem si musel říci: „Asi to vážně budu muset udělat sám!“ Jak jsem tak pomalu začal shromažďovat potřebné materiály, začalo mi být jasné, že vše se do jediné brožury nevejde. Také jsem poznal, že úkol v celé své šíři je nad mé síly. Nejsem totiž studovaný teolog, ani lékař, historik či právník a také se nepovažuji za toho, kdo by měl určovat, co je a co není etické. Dobrotivý Bůh však ke mě byl ohleduplný a stavěl mi do cesty právě takové lidi, kteří nechtěli zůstat stranou a sami se autorsky na této knize podíleli. Patří jim mé velké poděkování. Děkuji však i těm, kteří se nebáli vypovědět a svůj příběh uveřejnit. Obdivuji jejich odvahu. Nechci zapomenout na svojí drahou manželku; po celou dobu mě podporovala a pomohla připravit knihu pro tisk. Děkuji i svým dcerám, které se mnou měly tolik trpělivosti a naučily mě zacházet s počítačem, což pro mě znamenalo velké ulehčení práce. Děkuji své tchýni paní učitelce Aleně Hro-

9


nové a Mgr. Branislavu Martinkovi PhD., kteří provedli potřebné korektury. Také Michalovi a Líbě za jejich nedostižnou pečlivost při druhém kole oprav. Ale především děkuji samotnému Bohu, Stvořiteli života a tvůrci krve. Byl to právě On, kdo dal podnět k napsání této knihy. Petr Dohnal, na venkově v českém pohraničí, léta Páně 2005

-------------------------------------------------------------------------------------------Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické verše všech příspěvků (psány tučně kurzívou) převzaty z Bible vydané svědky Jehovovými. (Svaté Písmo – Překlad nového světa. Rev ed. New York: Watchtower Bible and Tract Society; 1999.)

10


1. Kapitola KŘESŤANÉ A HLEDÁNÍ ETICKÝCH NOREM Petr Dohnal Mají-li být mravně normovány určité oblasti praxe, je k tomu třeba dostatečná úroveň informací o skutečnostech, jež jsou pro danou oblast rozhodující. (Arno Anzenbacher) Vztah svědků Jehovových k transfúzím krve je nesporně etickým problémem. Zdaleka se však nejedná o první spornou otázku, která se na křesťanské náboženské půdě řeší. V průběhu své historie musela křesťanská církev řešit celou řadu závažných etických otázek. Je paradoxní, že jedna z prvních mravních otázek se vůbec netýkala lidského života a jeho zdraví, ale naopak smrti, tedy samotného pohřbu mrtvých. Vedle kremace zemřelých se později spornou otázkou stala i pitva mrtvých těl; daleko později vyvstala rovněž nutnost vyrovnat se s možností transplantace lidských orgánů. Podívejme se společně, jak církev tyto etické otázky řešila. Můžeme z toho získat cenné poučení i pokud jde o problematiku krevních transfúzí. Znemožňuje kremace vzkříšení? Ve střední Evropě bylo před příchodem křesťanství spalování mrtvých naprosto běžným způsobem pohřbu. S rozšířením křesťanství však tato praxe úplně vymizela. Již roku 785, za časů Karla Velikého, bylo zpopelnění pod trestem smrti definitivně zakázáno. Bible nám ukazuje obraz tradičního židovského pohřbu, kdy se ostatky zemřelého ukládaly do země nebo hrobky, vytesané do skály. Hlavní roli při takovémto způsobu pohřbu hrála víra ve vzkříšení. Křesťanství, vyrostlé ze židovství, tento zvyk přijalo za svůj, zatímco na spalování pohlíželo jako na pohanský zvyk. Jaké důvody vedly tehdejší náboženské vůdce k tomu, aby pohřeb žehem zakázali? Písmo svaté na mnoha místech používá obrazu ohně jako symbolu věčné zkázy a zatracení. Ohněm byla zničena Sodoma a Gomora i města ko-

11


lem nich. Jejich obyvatelé tak utrpěli soudcovský trest věčného ohně. Spáleni byli buřiči spolu s Korachem, jenž je vedl proti Mojžíšovi. Na Elijášův pokyn sestoupil z nebe oheň a strávil vojáky, kteří jej přišli zatknout. Zatímco věrným Židům se dostalo čestného pohřbu, aby tak ulehli ke svým praotcům, ti, kteří byli Bohu zvláště odporní, zůstali nepohřbeni, aby se tak stali hnojem na povrchu země a potravou zvěři a mrchožravým ptákům. To byl projev Božího zavržení a výstraha druhým. Při náboženské reformě nechal v Betelu král Josijáš vykopat kosti modlářských kněží a spálit je ohněm, zatímco hrob proroka, který tuto událost předpověděl, zakázal otvírat se slovy: „Ať odpočívá. Ať nikdo neruší jeho kosti.“ (2. Královská 23:18) Věčný oheň je připraven pro ďábla a jeho anděly, ale i pro všechny prokleté, zbabělce, nevěrce, vrahy a smilníky, spiritisty, modláře a lháře. (Matouš 25:41, Zjevení 21:8) Obrazu hořícího smetiště, ležícího za branami Jeruzaléma v údolí Hinnom (řecky gehenna), kde byly páleny odpadky a mršiny zvířat, použil Ježíš jako symbolu věčného zničení. Tehdejší církev tedy měla ke svému postoji řadu biblických argumentů, proto pohřbívání zpopelněním zakázala. Teprve v nové době z důvodů hospodářských a hygienických se touto otázkou musela církev zabývat znovu. Z teologického hlediska dnes víme, že oheň v Bibli představuje především symbol – obraz věčného zničení a pohřeb žehem nikterak neodporuje víře ve vzkříšení těla. Tomu brání zpopelnění právě tak málo, jako přirozený rozklad mrtvého těla. Kremaci dodnes odmítají judaisté, z křesťanů Řecká ortodoxní církev. Katolíkům a některým evangelíkům zakázána není, ale doporučuje se pohřeb do země jako zbožná tradice. Jsou pitvy pitváním obrazu Boha? Z dochovaných egyptských pramenů je známo, že se lidské tělo pitvalo již dávno před naším letopočtem. Velký význam pitvy při studiu lidského těla byl uznáván i ve starém Řecku. Naproti tomu judaismus a z něho povstalé křesťanské náboženství pitvu rozhodně odmítaly. Až do nástupu renesance tak medicína vycházela vlastně jen z nedostatečných historických poznatků z doby před naším letopočtem a kolem jeho začátku. Co však vedlo náboženské vůdce k odmítnutí pitvy?

12


Předně to byl výklad Božího zákona, který zohavování lidského těla zakazuje slovy: „A na těle si neuděláte řezné rány kvůli duši, která skonala...“ (3. Mojžíšova 19:28) Je jisté, že zde došlo k chybnému výkladu. Řezné rány si totiž neměli dělat živí pozůstalí, kteří tak projevovali svou bolest nad mrtvým. Křesťanští vůdci ve svém boji proti pitvám poukazovali na výjimečnost člověka, který jako jediný tvor byl stvořen k obrazu Božímu, proto bylo nepřípustné pitvat jeho tělo. To bylo považováno za chrám ducha svatého a sídlo nesmrtelné duše, a i po smrti mu byl přikládán velký význam. Také tu byl zákon kultické čistoty, kdy se mrtvého nesměl nikdo dotýkat, aniž by byl nečistý. Argumenty proti pitvě tedy tehdy byly. Bohužel však tehdejším lazebníkům a ranhojičům svazovaly ruce ke škodě pacientům. Ve znalosti anatomie tak paradoxně vynikali mistři popravčí, kteří různé vykloubeniny a zlomeniny napravovali nejlépe. Později církev poznala, že člověk byl sice stvořen k obrazu Božímu, ne však po tělesné stránce. Bůh je totiž Duch a nepřebývá ve fyzickém těle. Myšlena je zde svobodná vůle, která nás od zvířat odlišuje, ale přibližuje k Bohu. Význam pitvy pro studium lidského těla v rámci studia medicíny je dnes obecně uznáván. Předmětem velké polemiky je však dodnes mezi Židy, a v Izraeli je povolována jen ve zcela výjimečných případech. Mění transplantace orgánů osobnost člověka? První transplantace byla provedena již roku 1936 a provedl ji ruský lékař Sergej Voronov, když nemocné ženě transplantoval ledvinu. V roce 1967 byla poprvé provedena transplantace srdce profesorem Christianem Barnardem. V souvislosti s prvními transplantacemi řešila církev etickou otázku takových postupů a i v tomto případě se na první pohled zdálo, že Bible je proti takové praxi. Písmo svaté mluví o lidském srdci a ledvinách jako o sídle pohnutek, myšlení, citů a svědomí lidské osobnosti. Srdce je i orgánem náboženského, tedy i mravního života, protože je nástrojem ducha a soustřeďuje se v něm veškerý osobní život. Bedra (ledví) jsou podle Skutků 2:30 také sídlem plození.

13


Ve všech těchto případech používá Bible srdce a ledviny jen jako obrazu a jejich transplantací není osobnost příjemce ovlivněna osobností dárce. V souvislosti s transplantacemi se dnes spíše zvažuje etická stránka získávání potřebných orgánů. Pozitivní přínos transplantací pro život nemocných vyzdvihl papež Jan Pavel II. ve své encyklice „Evangelium Vitae“ a později i ve své řeči k účastníkům Mezinárodního kongresu o transplantacích 29. srpna 2000 v Římě, když řekl: „Transplantace jsou velkým krokem vpřed ve službě vědy člověku a nemálo lidí dnes vděčí za své životy transplantovanému orgánu. Transplantace se postupně ukázaly jako platný prostředek k dosažení prvořadého cíle vší medicíny, jímž je služba lidskému životu. Právě proto jsem ve své encyklice Evangelium Vitae naznačil, že jednou z cest rozvíjení autentické kultury života je darování orgánů provedené eticky přijatelným způsobem proto, aby šanci na zdraví, ba i život samotný, dostali nemocní, kteří někdy již jinou naději nemají.“ Poučení, kterým se křesťané řídí Kremace zemřelých, pitvy lidských mrtvol a transplantace lidských orgánů – to jsou jen některé příklady, kdy na základě jednotlivých biblických veršů můžeme uvedené postupy odmítnout jako nemorální, odporující Božímu zákonu a křesťanské víře, ale v kontextu celé Bible shledáváme, že tyto argumenty neobstojí. Poznali jsme, že přípustnost takových postupů nesmí být řešena na základě jednotlivých biblických výroků, ale na základě zřetele k Písmu jako celku. To je základní poučení, kterým se v podobných etických otázkách křesťané řídí. Církev se správně vypořádala s otázkou potratů, které vždy fakticky hodnotila a odmítala jako vraždu nenarozeného dítěte. Nevyřešená je otázka eutanázie a církev se z pochopitelných důvodů obává jejího možného zneužití. Také pokusy manipulovat s přírodou pomocí genového inženýrství vyvolávají nejen u věřících oprávněné obavy. Je jisté, že etických otázek bude stále přibývat, a to především v souvislosti s medicínským výzkumem, který stále častěji umožňuje využívat postupy, které byly dříve zcela nepředstavitelné. A lékaři, stejně jako jejich pacienti, si budou muset klást otázku – co vlastně je a co není správné?


Literatura: Kronika křesťanství. Praha: Fortuna Print; 1998. Novotný A. Biblický slovník. Praha: Kalich; 1956. Zeman J. Historie transplantace. Mladý svět. 2002 (11). Kmenové buňky – Zašla věda příliš daleko? Probuďte se! 22. listopadu 2002:3– 10. Moštěk M. Řeč Jana Pavla II. k účastníkům Mezinárodního kongresu o transplantacích 29. 8. 2000. Magazín ChristNet.cz. Available at: www.christnet.cz .

15


ŽIVOT JE SVATÝ. Svědkové Jehovovi a otázka krve. kolektiv autorů

Recommend Documents