Ivan Novák
DOLNÍ MOTYČKY aneb GENERÁLKA V AKCI
Copyright (c) 2013 Ivan Novák ISBN 978-80-7486-126-0 (ePub) ISBN 978-80-7486-127-7 (mobi) ISBN 978-80-7486-128-4 (PDF)
Obsah 1. kapitola ...................................................................................................................... 5 2. kapitola .................................................................................................................... 15 3. kapitola .................................................................................................................... 27 4. kapitola .................................................................................................................... 34 5. kapitola .................................................................................................................... 41 6. kapitola .................................................................................................................... 49 7. kapitola .................................................................................................................... 59 8. kapitola .................................................................................................................... 64 9. kapitola .................................................................................................................... 70 10. kapitola .................................................................................................................. 76 11. kapitola .................................................................................................................. 79 12. kapitola .................................................................................................................. 81
1. kapitola Malebná vesnička Dolní Motyčky se pomalu noří do tmy, poslední okna zhasínají a na nebi září měsíc v úplňku. Hugo Krombach opatrně zavírá dveře do ložnice, aby neprobudil manželku. Potichu odchází do své pracovny, kde za zavřenými dveřmi začne leštit velkou, novou mosaznou ceduli s vygravírovaným nápisem Penzion seniorů. Máme-li v životě učinit dlouhou řadu kroků, které by nám po čase měly přinést užitek, a nebudeme-li při nich moci odbočit z cesty, musíme nejen pečlivě vážit každý budoucí krok, ale především se nesmíme bát učinit krok první. Hugo byl detailním analyzátorem potenciálních následků svých budoucích kroků, ale také byl notorickým oddalovačem kroku prvního a doposud po celý život do všeho musel být postrčen osudem. Osud ho ale zatím postrkoval vpřed výborně až ideálně, takže Hugo nikdy neměl pocit nutnosti vlastní iniciativy. To mu vydrželo až do šedesátky, nyní už však v plánovaných budoucích krocích začal hrát zásadní roli jeho věk. Zrcadlový lesk zlaté tabulky Huga inspiroval k velmi optimistickým úvahám o budoucnosti projektu, kterým chce začít svou novou budoucnost. Mosaz ještě několikrát přeleští a zálibně si v ní prohlíží svůj odraz. Starou, orezlou plechovou tabulku s nápisem Domov důchodců pak hází do koše. Pak Hugo vstává a protahuje se, otvírá okno a kouká na spící vísku, sedá si k počítači, aby znovu prověřil své finanční odhady v plánovaném podnikání. Stará klávesnice s vymačkanými tlačítky a nakřáplá myš už nefungují docela spolehlivě, takže to chvíli trvá, než Hugo doklepe poslední čísla a konečně mu vyjede první barevná tabulka s výpočty ekonomických předpokladů. Tabulka ho ale vyděsí, protože většina okének s čísly je v temně červených barvách. Nakloní se k monitoru a kontroluje jednotlivé položky v tabulce: „A sakra, investice nejdřív za 15 let, inventář možná od 10 let.“ Chce si loknout kávy z velkého hrnku na stole, ale ten je už prázdný. „Hmm, a na kafe nejdřív… tak za tejden.“ Jediný pozitivní Hugův počin tento týden byla dohoda s místním hrobníkem Ferencem o výpomoci s údržbou domu, čímž je aspoň zajištěn základní provoz penzionu. Huga v této souvislosti napadl netradiční reklamní slogan: Hrobníkovy služby v ceně penzionu, ale černý humor ho už také přestává bavit, a tak raději otvírá dlouho připravovaný e-mail se žádostí o finanční půjčku pro svůj podnikatelský záměr a zvyšuje v něm požadovanou výši úvěru. Vyplněný formulář stačí už jen odkliknout. Hugo se houpe na vrzající kancelářské židli s ukazovákem nataženým nad tlačítkem Enter sem a tam, ale pak začíná ztrácet odvahu a nechává formulář otevřený. Vstává od stolu a protahuje si záda, přikulí si veliký červený balon, na který se natáhne a začíná cvičit. Do místnosti se zatím vplíži bílý maltézák Terouš, přes židli vyskočí na stůl, tam očmuchá prázdný hrnek na kávu. Lízne si lógru a skočí na zem. Hugo zrovna leží zády na balonu a překuluje se sem tam. Když se hlavou a rukama dotkne země, Terouš ho chce vyprovokovat ke hře a láskyplně ho kousne do ucha.
Hugo se vymrští nohama vzhůru a Terouše odhodí, ten dopadne na stůl a přeběhne po klávesnici, kromě jiných tlačítek zmáčkne i Enter, čímž nechtěně odešle žádost o úvěr. Hugo udělá stojku na balonu, až přistane na sedačce, a začíná ho honit po domě, Terouš je ale rychlejší a zdrhne Hugovi do přízemí. Když ho Hugo následuje, vyběhne zpátky nahoru do pracovny, vyskočí na stůl a očichává novou ceduli. Hugo dobíhá zpět do místnosti, zavře dveře, aby mu Terouš neutekl, a bere ze sedačky dva obrovské polštáře. Každý si dá do jedné ruky a obíhajícího psa přibouchne mezi ně: „A mám tě, vypelichanino!“ Pak Terouše zválcuje na sedačce, ten za chvíli uteče do ložnice, kde si lehne do Hugovy postele. Na monitoru se mezitím s pípnutím objevuje potvrzení příjmu žádosti o půjčku, odeslané elektronickou podatelnou. Hugo vyvalí oči: „No, Terouši, když si na to troufáš ty, tak já do toho jdu s tebou. Pes žádá o úvěr. A podepsat to může papoušek.“ Pak vezme do ruky rydlo a doplní název na tabulce: Penzion seniorů u Terouše. Po přeleštění nemůže být dojem ze zlaté tabulky lepší. Ospalý Hugo pak zamíří k manželské posteli, kde už spí manželka, vyhání Terouše do jeho pelechu a celkem spokojen ulehá. Terouš chvíli počká, až Hugo usne, a skočí zpátky mezi ně. Dolní Motyčky se pomalu probouzejí do slunného jitra. Před lavičkou pod lípou u návsi se potkávají tři důchodkyně. První důchodkyně monitoruje vojenským dalekohledem okolí, druhá vytahuje noviny a třetí pletení. V kravíně na okraji vesnice se pomalu otvírají vrata a z nich vychází velké stádo krav. Jdou pěkně v řadě za sebou, po polní cestě k silnici. V čele jde vedoucí kráva s velkým zvoncem a řídící elektronickou jednotkou s anténou na krku. Po příchodu k silnici se stádo zastaví u sloupu semaforu a první kráva zmáčkne kopytem tlačítko. Jakmile naskočí na semaforu zelená, krávy tak, jak chodí každý den, začínají disciplinovaně po přechodu přecházet silnici. Velká vrata za silnicí, s velkou cedulí se siluetou krávy a s nápisem Laktoplast a. s. – sektor 35/D869, se ale nechtějí otevřít. Mechanismus pohonu vrat hlučně rachotí, začíná se z něj kouřit, ale nezabírá. Krávy, které se zastavily ve vozovce, pomalu začínají trousit na silnici kouřící hromádky, až pod nimi bílé pruhy přechodu pro chodce nejsou moc vidět. Nakonec se vrata přece začínají cukavě a skřípavě otevírat. Kolona krav se pomalu dává do pohybu. Po průchodu poslední krávy brankou se automatická vrata z posledních sil zavřou. Vedoucí kráva se ohlédne, pokývá spokojeně hlavou a jde se pást s ostatními. Po téže silnici se maximální rychlostí řítí z kopce k přechodu pro chodce na kolečkových bruslích Valerián, jeden z místních frajerů. Na sobě má drahé, značkové sportovní oblečení, supersportovní sluneční brýle, hifi sluchátka na uších a MP3 za pasem. Jeho pohyb je něco mezi rychlobruslením a disco tancem, který doprovází vlastním hlasitým falešným zpěvem. Perfektně, bez ztráty rychlosti vybral první
zatáčku a velkým skokem přeskočil nebezpečný kanál na pravé straně silnice. Je vidět, že trasu do práce má perfektně najetu. Jakmile se však přiřítí k přechodu pro chodce, pokrytému hromádkami od krav, začíná ztrácet stabilitu a nakonec se rozplácne jak široký, tak dlouhý na čerstvě pohnojenou silnici. Šokován pomalu vstává a prohlíží si svůj souvisle znečistěný značkový oděv a hromádky na silnici, z kterých se ještě kouří. S vytřeštěnýma očima poskakuje po silnici, mává vztekle rukama a úpí: „Co, co, co to je? Hergot, to je hnus!“ Vytřepává z MP3 zbytky trusu a nakonec s ní naštvaně mrskne o silnici a snaží se ji nakopnout, ale znovu upadne, tentokrát na záda. Po dopadu ihned pocítí, do čeho znovu spadl. I když je to pád do měkkého, Valeriánovi se znechuceně zkroutí obličej. Opatrně se postaví a odjíždí dál, z koleček bruslí a supersportovního oblečení mu odpadává čerstvý kravský trus, který na něm zanechal velké mokré skvrny. Důchodkyně na lavičce se přetahují o dalekohled a smíchy div nepadají na zem. Váňová se plácá do stehen: „Dneska se toho bude drhnout hodně. Nechcete se u nich taky nechat vyrejžákovat? Nebo si objednat tu jejich omlazovací kůru?“ „Na to by mi důchod nestačil,“ směje se Kulichová. „Musela bych si vzít aspoň hypotéku se státní podporou.“ Váňová se směje a žertem hrozí prstem: „Ale kdyby vás moc omladili, pozor abyste nepřišla o důchod.“ V tom důchodkyně zaregistrují, že někdo v dáli běží po luční cestě směrem ke kraji vesnice. Kulichová ihned tasí dalekohled: „Hele ho, druhej rejžák. Na tebe se budem taky muset mrknout, co to tam tropíte v těch chatrčích, vy bejci.“ Po cestě běží do práce další místní frajer Peťo se dvěma metrovými bagetami v podpaží. Za chvilku zaběhne do chatrče na kraji vesnice. Kulichová ještě chvíli sleduje okolí. Po chvilce se vrací k pletení. Za chvíli se důchodkyně na lavičce opět nudí a začínají se bavit o počasí. Na okraji vesnice, na pozemku s cedulemi Laktoplast a. s., divize Agroturistika/provoz A 888/sektor 66, je několik dřevěných chatrčí s doškovou střechou. Z komína jedné z nich se začíná kouřit. Tyto záhadné chatrče, které vypadají jako obydlí pravěkých Slovanů, byly postaveny současnou akciovou společností Laktoplast, (dříve JZD Rozvoj), pro doplňkový program agroturistiky. V současné době se staly předmětem fantastických spekulací obyvatel vesnice. Dle neověřených informací kolujících po vsi slouží tyto chatrče, kam přijíždějí pouze záhadné a movité cizinky, jako opiová doupata s doplňkovým programem sexuálních orgií, vše samozřejmě maskováno podnikovým programem agroturistiky. V jedné takové chatrči, ozdobené staroslovanskými a antickými motivy, se právě Valerián opatrně svléká a štítivě odhazuje své špinavé oblečení. Pak přikládá dřevo
na oheň, několikrát se sprchuje z konve zavěšené na laně ke krovu a převléká se do bílé tógy vyšívané zlatem. Přitom pobíhá zuřivě po místnosti a naštvaně si mumlá: „Krávy blbý. A celá správní rada taky. Naučej je akorát přepnout si semafor!“ Převleče se, se zuřivým výrazem ve tváři si vyčesává zbytky hnoje z vlasů a pozoruje se v oprýskaném zrcadle. Stále si očichává ruce a různé části těla. Po chvíli začne vařit v chatrči na ohni kávu. Ani její vůně se mu však nějak nezdá a začíná všechno zase znovu očmuchávat. Přibíhá Peťo s bagetami, druhý to pracovník v záhadné chatrči. „Čao, dneska jen jedna koupel,“ hází po Valeriánovi jednu metrovou bagetu. Ten po ní skáče rybičku a očuchává ji. Pak ze zdi sundává zrezlou zahnutou orientální dýku, která zde visí mezi husitským řemdihem, oštěpem a důtkami. Ze sudu vyndává velkou sklenici medu, dýkou usekává špičku bagety, vyvrtává do ní podélně díru a lije do ní asi půl sklenice medu. „Chceš med?“ ptá se Valeriána. Ten kroutí hlavou: „Ne, já si dneska dám párek v rohlíku, puč mi kudlu.“ Peťo mu hází zahnutou dýku, ta se zabodává do trámu pár centimetrů od jeho hlavy. Valerián dýku vytahuje a také usekává špičku své bagety, ale místo medu do ní zastrkuje asi čtvrt metru levného salámu s navlečenými nakládanými feferonkami. Oba muži se cpou. Valerián usilovně žvýká. „Příští týden na agroturistiku nikdo nepřijede.“ „Vypadá to s náma bledě,“ pokyvuje hlavou Peťo, „ještě tak pár měsíců a bude konec. Na příští rok už není agroturistika ve výhledovým plánu. Ale zatím to tajej. Jako by se v týhle díře dalo něco utajit.“ Valerián kroutí hlavou a zaúpí: „Stejně tu přes zimu chcíp pes. Proč já blbec lez do takovýho zapadákova?“ Peťo zastrčil posledních deset centimetrů bagety do pusy a jde s hrnkem ke zlaté vaně plné mléka, pod kterou už hoří oheň. „To je plnotučný?“ Valerián se lekne. „Ne, odstředěný. Dneska je to s příplatkem?“ „Ne, jen si chci udělat kakao.“ Peťo nabere mléko do litrového hrnku, nasype z krabice silnou dávku kakaa a zamíchá hrnek nožem. Valerián uklízí, zametá koštětem podlahu a začíná připravovat proceduru. „Nemáme už do mlíka přidávat bylinky, teď se z úspornejch důvodů budou použitým přikrmovat telata.“ „Už přišly ty nový rejžáky z Pelhřimova,“ otáčí se k němu Peťo. Valerián přikyvuje. „Jo, z Pehřimova jsou nejlepší. Pamatuješ na ty oranžový, s kterejma jsme začínali, jaký nechávaly šrámy?“
