GRADA Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7, 170 00 Tel.: +420 234 264 420, fax +420 234 264 421 E-mail:
[email protected], www.grada.cz
DIVERZANTI A AGENTI V AKCI Milan Kovář
Jako první se do krkolomného horolezeckého sestupu po nosnících potrubí odhodlal poručík Poulsson, kterému se tvrdý výcvik na britské základně opravdu vyplatil. Za ním slézali další, pak překonali boční vrata železniční vlečky, která byla zajištěna pouze řetězem se zámkem, který ustřihli. Šest mužů se takto dostalo na území střežené továrny a zde se rozdělili na dvě skupiny – Haukelidovu zajišťovací a Ronnebergovu, která se – vybavena výbušninami – vydala k hale na výrobu amoniaku. Zastavily je zevnitř zajištěné dveře, jediná přístupová cesta k novému zařízení na koncentraci těžké vody. Rychle hledali jiné řešení, jak vniknout dovnitř. Nakonec k tomu použili dostatečně široký kabelový kanál, kterým prolezli. Před sebou spatřili záda sedícího muže, který četl knihu. Diverzanti se k němu nepozorovatelně přiblížili a uspali ho chloroformem…
DIVERZANTI A AGENTI V AKCI Speciální operace od první světové války do současnosti
Milan Kovář
DIVERZANTI A AGENTI V AKCI
diverzanti_pokor.indd 1
10/16/14 11:24 AM
DIVERZANTI A AGENTI V AKCI Speciální operace od první světové války do současnosti
Milan Kovář
GRADA PUBLISHING
diverzanti_pokor.indd 3
10/16/14 11:24 AM
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Chránit dobro, potlačovat zlo. S poděkováním mé rodině!
Milan Kovář
Diverzanti a agenti v akci
Speciální operace od první světové války do současnosti Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7
[email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 5698. publikaci Odpovědná redaktorka Danuše Martinová Grafická úprava a sazba Q point Počet stran 344 a 8 stran barevné přílohy První vydání, Praha 2014 Vytiskla Tiskárna Printo, Ostrava © Grada Publishing, a.s., 2014 Cover Design © Q point, 2014 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-247-5103-0 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-9568-3 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9569-0 (elektronická verze ve formátu ePUB)
Obsah 1. ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 2. POČÁTEK DVACÁTÉHO STOLETÍ . . . . . . . . . . . . . . 9 2.1. 2.2. 2.3. 2.4.
Čeští bojovníci za svobodu v cizích službách. . . . . . . . . . 9 Český James Bond – Vladimír Vaněk . . . . . . . . . . . . . . 16 Čeští diverzanti v Itálii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Zkáza bitevní lodi Viribus Unitis . . . . . . . . . . . . . . . . 27
3. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 3. 1. 3. 2. 3. 3. 3. 4. 3. 5. 3. 6. 3. 7. 3. 8. 3. 9. 3. 10. 3. 11. 3. 12. 3. 13.
Britští partyzáni – AUXILIARY UNITS. . . . . . . . . . . . Atentát na centrum Třetí říše. . . . . . . . . . . . . . . . . . Operace FLIPPER – nezdařený únos „Pouštní lišky“ . . . . UNIČTOŽIT GITLERA – sovětské pokusy o atentát na Adolfa Hitlera . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Útok na atol Makin – přepad japonské posádky . . . . . . . Operace FRANKTON – diverzní operace proti německým plavidlům. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Operace SWALLOW – úder na továrnu Norsk Hydro . . . Operace JAYWICK – přepadení japonských plavidel v Singapuru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ALSOS MISSION – hon na německé atomové vědce . . . . Operace FOXLEY a CROSS – plány na zabití Hitlera . . . . Operace JEDBURGH a SUSSEX – podpora invazních sil. . Operace SAARF – spojenecké výsadky na záchranu válečných zajatců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Operace SUNRISE – vyjednávání OSS o separátním míru s Německem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. 33 . 41 . 47 . 54 . 60 . 67 . 73
. 81 . 87 . 99 104 111 118
4. POVÁLEČNÁ LÉTA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 4. 1. 4. 2. 4. 3.
Poslední nacistický plán – werwolfové . . . . . . . . . . . . . 122 Nacistická poválečná síť – ODESSA . . . . . . . . . . . . . . 130 Poválečné účty – židovští mstitelé . . . . . . . . . . . . . . . 134
5. STUDENÁ VÁLKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 5. 1. 5. 2.
diverzanti_pokor.indd 5
Operace STAY BEHIND – budování ilegální sítě pro případ sovětské invaze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Záchrana československých politiků po převratu v roce 1948 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159
10/16/14 11:24 AM
5. 3. 5. 4. 5. 5. 5. 6. 5. 7. 5. 8. 5. 9. 5. 10. 5. 11. 5. 12. 5. 13. 5. 14. 5. 15. 5. 16. 5. 17. 5. 18. 5. 19. 5. 20. 5. 21. 5. 22.
Československá akce DI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . UNPIK – Partyzáni OSN v Koreji . . . . . . . . . . . . . . . Ruské DRG – příprava SSSR na invazi do svobodného světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mokryje děla – atentáty provedené KGB . . . . . . . . . . . Operace CT CIRCUS – tibetští partyzáni. . . . . . . . . . . Operace CLARET – záhadný osud Lionela Crabba . . . . . Operace ATTILA – dopadení Adolfa Eichmanna . . . . . . Operace PLUTO – krach v Zátoce sviní . . . . . . . . . . . Operace DRAGON ROUGE – záchrana rukojmích ve Stanleyville . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Operace BLACK BOX . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tunelové krysy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Korejský prašivý tucet – tajemství ostrova Silmido . . . . . Operace IVORY COAST – osvobozovací úder na Son Tay . Operace CARLOTA – kubánská intervence v Angole . . . . Cíl: Dimona – sovětský plán na zničení izraelského jaderného reaktoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Operace ŠTORM 333 – svržení afghánského prezidenta Amína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Operace SATANIQUE – útok na Greenpeace . . . . . . . . Operace FLAVIUS – smrt teroristů . . . . . . . . . . . . . . Pokusy o záchranu Rona Arada . . . . . . . . . . . . . . . . Konec drogového krále – dopadení Pabla Escobara . . . . .
164 177 184 192 199 207 212 217 227 234 239 243 248 256 261 266 275 282 286 291
6. PŘELOM TISÍCILETÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296 6. 1. 6. 2. 6. 3. 6. 4.
Operace ENDURING FREEDOM – AFGHÁNISTÁN . . Cíl: Saddám Husajn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Operace THALATINE – zásah proti pirátům . . . . . . . Operace NEPTUNŮV TROJZUBEC – dopadení teroristy č. 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6. 5. Operace OCTAVE FUSION – svoboda pro humanitární pracovníky v Somálsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.6. SAS znovu v akci – osvobození rukojmí v Afghánistánu . Slovník zkratek: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
diverzanti_pokor.indd 6
. 296 . 304 . 309 . 314 . . . .
322 325 330 332
10/16/14 11:24 AM
1. ÚVOD V této knize jsou popsány nesporně zajímavé speciální operace v historickém průřezu od období první světové války až do počátku 21. století. Zcela klidně snesou srovnání i s proslulou filmovou sérií MISSION IMPOSSIBLE. Najdete mezi nimi operace uskutečněné v naší vlasti nebo na podporu jejího zrodu. Seznámíte se tak s misemi československých legionářů, které jsou laické veřejnosti bohužel stále málo známé. Dále se tu dozvíte o speciálních operacích zpravodajského charakteru, ale i o operacích na záchranu rukojmích a akcích zvláštních jednotek. Na těchto minipříbězích je zároveň možné sledovat i historii a vývoj zpravodajských služeb a zvláštních sil, ať již armádních nebo policejních po celém světě. Zavedu vás do světa podobného spíše ději špionážního nebo akčního thrilleru. Vše je ale zpracováno na základě pravdivých historických zdrojů s cílem objasnit a ozřejmit některé akce. Také proto je celá kniha rozdělena do chronologických celků, zlepšujících tak orientaci v celém díle. Samozřejmě, že každá uvedená operace by si jistě zasloužila podrobnější zpracování v samostatné publikaci. Ale jelikož je tato kniha určena širší čtenářské veřejnosti, vylíčení mnou vybraných operací je pouze rámcové a nezabíhá do větších detailů. To vše koresponduje s mou snahou zprostředkovat čtenáři řadu napínavých příběhů a získat pro tuto oblast literatury faktu další zájemce, které jistě jednotlivé kapitoly zaujmou. A pevně doufám, že publikaci se zájmem rovněž vezmou do svých rukou i dlouholetí fanoušci literatury faktu a military. Milan Kovář
7
diverzanti_pokor.indd 7
10/16/14 11:24 AM
diverzanti_pokor.indd 8
10/16/14 11:24 AM
2. POČÁTEK DVACÁTÉHO STOLETÍ
2.1. ČEŠTÍ BOJOVNÍCI ZA SVOBODU V CIZÍCH SLUŽBÁCH Československá republika sice vznikla až roku 1918, ale už před tímto datem působily ozbrojené jednotky, dokonce i první zvláštní jednotky, bojující za její budoucí existenci. Až do roku 1918 byli Češi a Slováci jenom malými národy rakousko-uherské říše, kteří se na fronty první světové války dostali v uniformách habsburské monarchie. Již na počátku války se však řada českých vojáků rozhodla služby císařství opustit. Nechávali se zajímat nepřítelem, případně rovnou dezertovali na nepřátelskou stranu. Vedle tohoto živelného a neuvědomělého boje proti císařství se oficiálně začal formovat I. odboj. Dne 14. listopadu 1915 vznikl v Paříži Český zahraniční výbor, který se v únoru následujícího roku proměnil na Národní radu československou, základ příští čs. vlády. Této diplomatické aktivitě ale předcházely akce vojenského charakteru, kdy se nejprve z československých emigrantů a posléze i ze zajatců začaly tvořit zárodky československé armády. A to jak ve Francii, tak i v Rusku a Itálii.
9
diverzanti_pokor.indd 9
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
Počátky v Rusku
V Rusku již 4. srpna 1914 požádaly české spolky o ustavení československé jednotky v ruské armádě, což bylo schváleno ruským ministerstvem války 12. srpna. O týden později vznikla z československých dobrovolníků soustředěných v kyjevském klášteře sv. Michala Česká družina. Ta v počtu 704 Čechů a 16 Slováků složila 28. září 1918 přísahu v Kyjevě. Vojáci byli vybaveni bojovým praporem v českých barvách s korunou svatého Václava, jenž měl na žerdi ruského orla. Jako uniforma jim posloužila klasická ruská uniforma, pouze na čepici měli červeno-bílou stužku. Prvním velitelem tohoto praporu (se třemi rotami) byl ruský plukovník Sozentovič, jeho českým zástupcem a politickým důstojníkem se stal Alois Tuček. Dne 22. října 1914 zamířila Česká družina ke 3. armádě jihozápadního frontu generála Radka Dmitrijeva. Ten rychle upustil od plánovaného nasazení jednotky jako agitátorů a naopak ji se souhlasem ruské vojenské zpravodajské služby pověřil průzkumnými úkoly a akcemi v týlu protivníka, lépe řečeno úkoly hloubkového průzkumu. V rámci tohoto nového uplatnění čeští a slovenští vojáci působili jak v Haliči, tak i v Karpatech, ale i na východním Slovensku. Částečně i ze strachu ruského velení z nespolehlivosti vojáků byla družina rozdělena mezi jednotky 3. armády v Haliči (1. rota u 44. divize, 2. rota převelena k XII. armádnímu sboru a 3. rota u 5. pěší divize). Zde přímo na frontě dosahovali tito čeští a slovenští vojáci výborných výsledků. Vlastně jako první specifikovali metody průzkumu – například prohledávání kapes padlých či vyhledávání kuchařů a proviantních poddůstojníků, kteří znali přesné počty rakouských jednotek. Vzhledem ke znalosti jazyku nepřítele se čeští a slovenští vojáci v přestrojení vydávali i do nepřátelských zákopů, což bylo občas, po odhalení, „odměněno“ popravou. V listopadu 1914 bylo pět dobrovolníků – Vaněk, Nessi, Čižmár, Frühauf a Posker – vysláno přímo do Čech, aby navázali spojení se zdejšími politiky a informovali je o událostech v Rusku. Přinášeli s sebou dokonce plán na protirakouské povstání, jehož autorem byl politický důstojník České družiny A. Tuček, který společně s budoucím proslulým spisovatelem Jaroslavem Haškem navrhoval přeměnit československé legie na teroristické skupiny, určené pro sabotážní akce na území Rakouska-Uherska. 10
diverzanti_pokor.indd 10
10/16/14 11:24 AM
P O Č Á T E K DVA C Á T É H O S TO L E T Í
Po průlomu u Gorlice v květnu 1915 přibyla českým a slovenským vojákům k průzkumným úkolům i role polního četnictva. Zachytávali zběhy, ale ochraňovali i štábní velitelství, což bylo na svou dobu vlastně velkým uznáním jejich schopnosti a důvěryhodnosti. V České družině bylo 484 vojáků oceněno Křížem sv. Jiří, tedy dosti vysokým ruským vyznamenáním, a z jejich řad vzešlo dokonce sedm nositelů Řádu sv. Jiří. Poté, co ruské hlavní velitelství prosadilo 28. května 1917 rezoluci o vytváření zvláštních úderných skupin pod heslem „Za svobodu, za půdu, se zbraní v ruce vpřed!“, českoslovenští delegáti ihned přihlásili celou československou střeleckou brigádu (17. dubna 1916) v čele s ruským velitelem plukovníkem Trojanovem. Ten dostal rozkaz shromáždit doposud rozptýlené československé čety a poločety plnící roli průzkumných rot a zařadit je jako celek k 49. armádnímu sboru generála Selivačeva. Nakonec se od tohoto úmyslu upustilo, ale brigáda alespoň zůstala jako celek u 49. sboru 11. armády. V její sestavě se účastnila tato nová československá brigáda bitvy u Zborova, kde významně přispěla k vítězství, což otevřelo cestu k jejímu dalšímu rozmachu. Ministr války A. F. Kerenskij slíbil čs. představitelům plnou podporu při další organizaci a takřka současně na Ukrajině začal výcvik nových československých jednotek. Po vzniku československého armádního sboru v Rusku (9. října 1917)1 takto rozvinutá rozvědná činnost nejenže nezanikla, ale stále se zlepšovala a poskytovala prozatímní vládě a spojencům strategické informace, dokonce i o podílu německé finanční podpory na bolševickém hnutí. Vedle těchto zpravodajců existovala v československém armádním sboru i další zvláštní jednotka, tzv. garda legie neboli 1. československý samostatný úderný prapor, jenž je velice často spojován se ztraceným ruským pokladem. Historie této elitní jednotky legie započala vznikem samostatných úderných rot v 2. československé střelecké brigádě. Tyto roty byly v podstatě klasické jednotky určené pro zákopovou válku. Jejich výzbroj a výstroj sestávající z karabiny, ručních granátů, bajonetu, útočného nože a revolveru doplňovaly nůžky na drátěné zátarasy. Při bojových akcích 1
V ruských legiích sloužilo 56 459 vojáků a padlo 4112, přičemž jen v 1. čs. samostatném úderném pluku padlo 133 úderníků. 11
diverzanti_pokor.indd 11
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
vojáci nosili francouzskou přilbu Adrian s ruským státním znakem, který byl posléze změněn na znak úderných jednotek – lebku s hnáty. To vše doplňovala ochranná maska. Podle ruského předpisu vojáky odlišovaly černé nárameníky ohraničené tzv. dobrovolnickou šňůrou, uprostřed byl červený husitský kalich. Další kořeny této elity lze vystopovat v květnu 1917, kdy ze 125 českých přeběhlíků vznikla v rámci 1. úderného oddílu 8. armády generála Kornilova rota českých průzkumníků, jež se podílela na bojích u Jamnice. Její příslušníky odlišoval černý stejnokroj včetně nárameníků, polní čepice – furažky s černými okolky a malinovým dýnkem –, vše lemováno bíle, na náramenících bílá lebka s hnáty a písmenem K, na levém nadloktí uniformy černý nebo modrý štítek s lebkou a hnáty, zkříženými meči a hořícím granátem. Po velkých ztrátách byla stažena z fronty a v srpnu 1917 přetvořena na Kornilovský úderný pluk, stále s českými příslušníky, jenž byl určen k ochraně vrchního štábu v Mogilevě. Zde byl počátkem září přejmenován na 1. ruský úderný pluk, který dle pozdější dohody měli z poloviny tvořit Češi a Slováci. Po přesunu této jednotky do Kyjeva došlo v této souvislosti ke změně názvu na 1. slovanský úderný pluk, který byl začleněn do 1. čs. střelecké divize. Po bojích v Kyjevě většina ruských vojáků odešla a zbytek jednotky byl začleněn do 4. čs. střeleckého pluku Prokopa Velikého jako 4. rota. Tím tato jednotka zanikla, zatímco většina jejích příslušníků čs. národnosti se připojila k jednotkám generála Kornilova, v tzv. Dobrovolnické armádě. Dne 28. prosince 1917 byly v Nižněudinsku konečně sloučeny dosavadní samostatné úderné roty do 1. československého samostatného úderného pluku, tvořeného čtyřmi pěšími rotami, kulometnou rotou, zákopnickou minometnou četou a nezbytnou logistickou podporou. Všichni jeho příslušníci se odlišovali nášivkou na levém předloktí – červeným trojúhelníkem s lebkou a hnáty. Patetické heslo znělo: „Není života bez Českého státu, svobodu, nebo smrt.“ Prvním velitelem těchto 800 bojovníků byl ruský důstojník Ušakov, po jeho smrti v roce 1918 ho nahradil štábní kapitán T. Dvořák a poté major R. Hásek. Právě tato jednotka se pokoušela v roce 1918 osvobodit carskou rodinu, drženou v Jekatěrinburgu, a zachránit ji před popravou, bohužel přišla pozdě. Město dobyla až 25. července a našla zde už jen sklep (Ipatěvův dům) plný zaschlé krve. Poté byla jednotka v čele s majorem Háskem vrchním spojeneckým velením 25. prosince 1919 pově12
diverzanti_pokor.indd 12
10/16/14 11:24 AM
P O Č Á T E K DVA C Á T É H O S TO L E T Í
řena ochranou ruského vůdce, generála Kolčaka, cestujícího s carským pokladem, jehož část se při anabázi legionářů (na Sibiři až do roku 1920) ztratila. O podezření, že legionáři, přesněji příslušníci úderného praporu, zcizili část pokladu, svědčí i to, že jim byla v červnu 1920 u příležitosti slavnostní přehlídky v kanadském Vancouveru před generálním guvernérem tajně prohlédnuta zavazadla, samozřejmě bez výsledku. Přesto se dodnes tu a tam objevuje smyšlenka, že část tohoto pokladu mohla být základním kapitálem pro vznik Legiobanky. Na italské frontě
Obdobné zpravodajské úkoly jako na ruské frontě dostali čeští dezertéři i na frontě italské. Již 27. března 1918 se vydalo prvních 157 dobrovolníků pod vedením poručíka C. Nosála k italské III. armádě, kde měli být využíváni k taktickému průzkumu a propagační činnosti mezi českými a slovenskými pluky armády Rakouska-Uherska. Na tomto základě pak vznikly u jednotlivých italských armád výzvědné skupiny čs. rozvědčíků, později označované jako roty Reparto speciale czeco-slovacco x-armata, jež byly k dispozici zpravodajským oddělením armád. Z česko-slovenských esploratori (průzkumníci) se postupně utvořilo devět československých výzvědných rot (reparti esploratori): 1. rota
poručík V. Hanzal
VII. armáda
2. rota Avio
poručík R. Vyčítal
I. armáda
3. rota Astico
podporučík A. Prejda
I. armáda
5. rota
poručík F. Jirsa
VI. armáda
6. rota
podporučík J. Felix
VI. armáda
7. rota
podporučík. J. Nedvěd
IV. armáda
9. rota
podporučík E. Ambrož
VIII. armáda
10. rota
poručík A. Zeman
III. armáda
11. rota
podporučík J. Grác
III. armáda
Tyto výzvědné roty se kromě hloubkového průzkumu účastnily i diverzních akcí v nepřátelském týlu. Příkladem může být akce desátníka V. Vopálenského a střelce R. Petra z 22. září 1918, kdy zničili dělostřelecké skladiště u Monte Erio, sklad benzinu u Cima Manderiolo a strojovnu lanovky u Monte Rover. 13
diverzanti_pokor.indd 13
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
Výstroj těchto průzkumníků na italské frontě byla klasická italská, kromě odznaku českého lva v oválu. Později dostali vojáci klobouky italských horských jednotek, část výstroje převzali od svých italských kolegů (arditi – reparti d’assalto): útočný nůž (pugnale), černý fez se střapcem, na levém nadloktí odznak italských úderných formací – arditi. Po vzniku samostatného československého vojska v Itálii byly výzvědné roty (kromě I. praporu 33. pluku) organizovány od 1. června 1918 v devíti rotách v druhém praporu 31. pluku2. A od 25. září 1918 byly soustředěny ve zvláštním výzvědném pluku – 39. reggimento esploratori czeco-slovacco (39. výzvědný československý pluk), přímo podřízenému diviznímu velitelství –, který byl dotvořen v listopadu 1918 po doplnění čtyřmi kulometnými rotami a dalšími podpůrnými jednotkami. Nadále působil tento 39. pluk vedle 33. střeleckého pluku československých dobrovolníků. Tyto čs. pluky v Itálii se brzy rozrostly na dvě divize3. Dne 28. října 1918 konečně vznikl samostatný stát a tedy i československá armáda. Jejím základem se staly nejen zahraniční jednotky, ale i dosavadní jednotky Rakouska-Uherska s československým mužstvem. Bohužel zanikly zvláštní jednotky, jež tvořily hrot každé armády. To souviselo s celkovou poválečnou situací. Ve svobodné vlasti
Italský 39. výzvědný československý pluk přijel do vlasti 17. a 18. prosince 1918 a byl dislokován v Bratislavě, kde z něj po bojích o samostatnost nové republiky vznikla řadová pěší jednotka, s čestným označením 39. výzvědný pluk generála Grazianiho. Italský generál Rodolfo Graziani byl totiž velitelem Úderného armádního sboru italské armády, pod nějž fakticky spadali i českoslovenští úderníci. Ruský 1. československý úderný prapor se do vlasti vrátil až 23. července 1920 a byl ubytován v posádkách Trutnov a Kutná Hora, kde z něj po demobilizaci a reorganizaci vznikl hraničářský prapor číslo 6, umístěný v Domažlicích. Určen byl pro specifickou službu v pohraničí. Vedle něj vznikl z tzv. útočného praporu Jánošíkových družin, což byla dobro2
K 15. červnu 1918 měl druhý prapor 31. pluku rozmístěno po celé italské frontě 1598 mužů a 78 důstojníků ve výzvědných skupinách.
3
V italských legiích aktivně působilo 19 500 Čechoslováků a padlo, včetně bojů na Slovensku, 626 mužů.
14
diverzanti_pokor.indd 14
10/16/14 11:24 AM
P O Č Á T E K DVA C Á T É H O S TO L E T Í
volnická formace vzniklá ve vlasti v přelomovém roce 1918, 8. hraničářský prapor, dislokovaný v Teranech s čestným názvem „Sibiřští úderníci“. THEODOR DVOŘÁK (1889–???) Narodil se v Jílovci, okres Třeboň. Po absolvování reálného gymnázia a obchodní akademie se stal aktivním důstojníkem rakousko-uherské armády. Zde od 17. září 1909 působil v c. a k. pěším pluku č. 75, s nímž byl už v hodnosti nadporučíka 28. července 1914 nasazen na frontu, kde padl do zajetí 1. července 1917 u Koňuchy. Dne 30. srpna 1917 vstoupil do legií, zařazen byl do 5. čs. střeleckého Pražského pluku T. G. Masaryka. V Borispolu absolvoval důstojnický kurz a byl povýšen do hodnosti štábního kapitána. Díky svým zkušenostem z fronty byl jmenován instruktorem údernictví a dne 6. listopadu 1917 odvelen, aby vedl údernický kurs. Poté byl poslán k II. divizi, přesněji jejímu údernému pluku, jehož se stal velitelem. V jeho řadách se účastnil bojů na Ukrajině a došel až do Vladivostoku. V září 1918 byl kvůli zranění poslán do nemocnice, po vyléčení bojoval na Sibiři. Povýšen byl do hodnosti majora a 12. listopadu 1918 odvelen do štábu Čs. sboru, kde působil jako instruktor údernické taktiky. Následovala služba u II. divize v Krasnojarsku a jmenování atašé u ruské Západní armády. Poté byl přidělen k leteckému oddílu. Dne 8. června 1920 se vrátil do vlasti, kde nadále sloužil v armádě, údajně u Velitelství čs. horského pluku č. 10.
CYRIL NOSÁL (1886–1951) Narodil se jako dvojče (bratr Metoděj) rolníkovi Jakubovi Nosálovi v Mikulečci. Stejně jako bratr i on vystudoval Českou zemskou vyšší reálku v Hodoníně, kde v roce 1906 maturoval. Po maturitě pokračoval ve studiu státního účetnictví na Vysoké škole technické v Hodoníně, poté nastoupil jako revident u Hypoteční a zemědělské banky v Brně. Po vypuknutí I. světové války narukoval k pevnostnímu dělostřeleckému pluku č. 5 v Boce Kotorské. Zde 30. října 1916 přeběhl u Vyšegradu k Srbům, s nimiž bojoval proti rakouským silám. Poté odplul do Itálie, kde byl internován na Sicílii u městečka Cefalu. Po vzniku Československého dobrovolnického pluku v Itálii vstoupil na jaře 1917 do jeho řad. Když italské velení zřídilo ze zajatých Čechů zvláštní průzkumné oddíly, stal se jedním z jeho velitelů. Později působil jako příslušník 39. pěšího výzvědného pluku, kde velel 6. rotě čs. průzkumníků; v jejich čele se vyznamenal v bojích o horský masív Doss Alto, za což byl nejen povýšen do hodnosti nadporučíka,
15
diverzanti_pokor.indd 15
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
ale i vyznamenán italským králem. Po skončení války se v říjnu 1918 vrátil se spolubojovníky do vlasti, kde vstoupil do armády. V březnu 1919 byl povýšen do hodnosti kapitána a brzy obdržel i Československý válečný kříž. Do podzimu 1919 působil jako velitel muniční továrny v Komárně a poté odešel do zálohy. Vrátil se do kanceláře Hypoteční a zemědělské banky v Brně, kde se postupně vypracoval na náměstka ředitele. Této funkce byl po okupaci zbaven a následně perzekvován. Naštěstí se ještě dočkal osvobození své vlasti v roce 1945.
2.2. ČESKÝ JAMES BOND – VLADIMÍR VANĚK Dneska toto jméno asi málokomu něco říká, přitom byl jedním z hrdinů protirakouského odboje a podílel se i na vzniku našeho samostatného státu. Jeho válečné nasazení zčásti připomíná osudy proslulého fiktivního agenta Jamese Bonda. Počátky
Vladimír Vaněk se narodil 27. května 1895 v tehdejší polské Haliči, v Dobré u Limanowy, v rodině českého lesníka. Jeho otec se totiž vydal se svou ženou, pocházející z Českomoravské vysočiny, za výdělkem do jednoho ze zapadlých koutů rakousko-uherského mocnářství. Po rodičích Vladimír zdědil lásku k hudbě, literatuře, dokonce psal povídky a verše. Po přestěhování celé rodiny do vesničky Zdiby u Prahy lesní Vaněk začal prodávat pramenitou vodu. Toto podnikání mu vyneslo menší kapitál, který mu umožnil otevřít si s přítelem v Jindřišské ulici v Praze železářství. Dětem tak mohl poskytnout dobré vzdělání. Syn Vladimír studoval zprvu na obchodní akademii v Karlíně, po maturitě si nadále zdokonaloval své malířské, ale i literární nadání. Nadále jím však zmítala touha po dobrodružství, kombinovaná se zájmem o Indii, kam se nakonec rozhodl odcestovat. Vše urychlilo pozvání od krajanského spolku v Kyjevě na výstavu obrazů, kam se Vaněk vydal na jaře 1914. Jeho konečným cílem ale měla být vytoužená Indie.
16
diverzanti_pokor.indd 16
10/16/14 11:24 AM
P O Č Á T E K DVA C Á T É H O S TO L E T Í
Mezi krajany v Rusku
V Kyjevě devatenáctiletý mladík mezi krajany brzy zapadl a na měsíc se dokonce stal redaktorem časopisu Čechoslovan, stále však myslel na pokračování své cesty. To však nebylo zrovna jednoduché, jeho pokusům o vycestování definitivně učinil konec sarajevský atentát a vypuknutí války. A tak se Vladimír Vaněk 22. srpna 1914 přihlásil mezi prvními dobrovolníky do České družiny. Absolvoval vojenský výcvik a spolu se svými druhy dorazil do Jaroslavi v Polsku, kde je dostihla zpráva o plánu carského armádního velení vyslat do Čech několik dobrovolníků se zpravodajskými, ale i sabotážními úkoly. Spolu s Nessim, Čižmárem, Poskerem a Frühaufem se Vaněk přihlásil u Aloise Tučka, kde dostali civilní oděv, hesla pro přípravu povstání a napojení do protihabsburského odboje. Dne 25. listopadu 1914 poručík J. Vitáček odvezl těchto pět dobrovolníků do přední frontové linie, kde se rozdělili na dvě skupiny. Vaněk pokračoval s Čižmárem, toho však brzy ztratil, a tak se vydal Dukelským průsmykem sám. Další dva jeho kamarádi byli chyceni rakouskými četníky a popraveni, Čižmár byl nezvěstný, Frühauf byl sice rovněž zajat, ale špionáž se mu nepodařilo prokázat. Záhy byl i Vaněk při svém prvním kontaktu s civilistou zatčen a odvezen na vojenský štáb, kde si vymyslel krycí historku o útěku z Ruska. Civilní soud v Bardějově, kam byl odeslán, jej nakonec v panice před blížícími se Rusy propustil. Mladík se nejprve vypravil za strýcem do Vídně, odtud do Prahy za rodiči. Byl to dost riskantní krok, ale vyplatil se. V Praze díky pomoci přátel mohl kontaktovat přední činitele protihabsburského odboje K. Kramáře a A. Rašína. Těm předal cenné poselství z Ruska, které rovněž zaslal i profesorovi T. G. Masarykovi. V mezičase stačil vybudovat ze svých přátel a známých zpravodajskou síť. V březnu 1915 začal Vaněk plánovat návrat přes frontu do Ruska, proto se v dubnu nechal odvést k 99. pluku ve Znojmě. Zde nejprve absolvoval školu pro záložní důstojníky, ale kvůli svému zjevně pročeskému smýšlení nebyl povýšen a v červenci byl s plukem poslán na frontu, kde již 21. srpna dezertoval a zamířil k ruským liniím. Byl však přitom zadržen německými vojáky, naštěstí měl připravenou výmluvu, že hledá ubytování pro svou jednotku. Na čas u Němců zůstal, jakmile se však fronta přiblížila, znovu vyrazil k Rusům. Avšak ruská jednotka, k níž se přidal, 17
diverzanti_pokor.indd 17
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
*
byla pobita, a Vaněk se tak opět dostal na německou stranu. Přeběhnout se mu podařilo až do třetice. Ruským důstojníkům předal cenný zpravodajský materiál, což Rusům umožnilo provést několik úspěšných akcí. Dne 9. září se Vaněk objevil u České družiny. Odtud se vydal na štáb 3. armády, kde byl podrobně vyslýchán. Za své dosavadní aktivity byl 28. září oceněn Křížem svatého Jiřího a povýšen do hodnosti praporčíka. Švýcarská a italská mise
Následovalo přidělení k 5. rotě, jejíž příslušníci působili v roli průzkumníků-rozvědčíků. Když byl Vaněk na dovolené v Kyjevě, bylo mu jako zkušenému zpravodajci nabídnuto, aby řídil zpravodajskou síť ve Švýcarsku, s čímž souhlasil. A 10. května 1916 odjel s pasem na jméno Vladimir Vasiljevič Južin, což byl mimochodem ukrajinský malíř, přes Dánsko do Anglie. Kromě obvyklých úkolů pro Rusy, které měl plnit, s sebou opět přinášel zprávy pro Masaryka a Českou národní radu. V Londýně se setkal s Masarykem, v Paříži pak i s Benešem. Z Paříže zamířil Vaněk, tentokrát s pasem na jméno Victor Bolland, do Itálie. To vše díky podpoře ruských diplomatů, kteří mu na doporučení hlavního štábu ochotně pomáhali. V říjnu 1916 byl Vaněk povýšen do hodnosti poručíka. V té době měl již přímé kontakty s nejvyššími carskými důstojníky, kteří mu pomohli z italského zajetí vysvobodit jeho strýce Veselého. Právě on mu na základě svých kontaktů mezi emigranty pomohl organizovat dobrovolníky nejen pro kurýrní služby, ale i do chystané české legie v Itálii. V Římě bylo Vaňkovo jméno poitalštěno a z dosavadního pana Bollanda se stal Bollandi; ten se pak v březnu 1917 objevil ve švýcarském Lausanne. Zde navázal spojení s menší českou skupinou vedenou Josefem Lavičkou, dále začal spolupracovat s Brity a prohloubil kontakty na italské vojenské diplomaty. To vše mu jeho zpravodajský úkol samozřejmě jen ulehčovalo. Po krvavé ruské revoluci v listopadu 1917, kdy se moci chopili bolševici, Vaněk pracoval již pouze pro Českou národní radu v Paříži se sídlem ve Švýcarsku. V polovině roku 1918 se přestěhoval do Paříže, kde byl v lednu 1919 jmenován zástupcem ministra vojenství a pomáhal při repatriaci italských legionářů. Oficiálně je jeho funkce později v historických análech vojenského zpravodajství nazývána náčelník zpravodajské služby v Národní radě. Stal se tedy prvním náčelníkem vo-
18
diverzanti_pokor.indd 18
10/16/14 11:24 AM
P O Č Á T E K DVA C Á T É H O S TO L E T Í
jenské zpravodajské služby, a v této funkci působil do února 1919. Do vlasti se vrátil 6. března 1919, doprovázen snoubenkou Marii, kterou si 23. března vzal za ženu. V diplomatických službách
Ve své vlasti Vaněk nejprve pomáhal budovat ministerstvo obrany a od 3. února 1920 také armádní zpravodajskou službu. Údajně působil i jako šéf vojenského zpravodajství vrchního velitelství vojsk na Slovensku. V polovině září 1920 odešel v hodnosti kapitána do civilu, a byl tak k 1. říjnu 1920 přeložen do tzv. neaktivity. Poté se nechal zaměstnat ministerstvem zahraničních věcí. V jeho službách trávil čas nejprve ve Stockholmu, poté v Paříži a opět ve Stockholmu, nakonec se vrátil do Prahy. Mezitím stačil vystudovat politické vědy, kromě toho psal a kreslil pro různé pražské listy. V prosinci 1937 se rozvedl, ale vzápětí se opět oženil a to se Švédkou Anne-Elisabeth Johanssonovou. V roce 1938 se stal úředníkem zvláštního vládního úřadu propagandy v Praze, který pak za okupace zajišťoval krytí zpravodajských důstojníků. Dne 17. března 1939 mohl díky tomu, že měl za ženu švédskou občanku, odjet ve vozidle švédského zastupitelstva do Stockholmu. Tam se nejprve živil malováním. V březnu 1939 nabídl své služby jak Benešovi, tak i šéfovi jeho zpravodajství Moravcovi. Jeho nabídka byla přijata a tak započalo organizování československé zpravodajské sítě ve Švédsku. Její první kontaktní adresa zněla na Vaňkovo bydliště u tchána Holmera. Navenek kryl Vaněk svoje aktivity založením dvou firem, a to filmové společnosti Folkfilm a exportní firmy Junek Export AB, které mu měly rovněž pomoci zpravodajsky proniknout do obsazené vlasti. O tom referoval i ve své první zprávě Moravcovi 19. května 1939. Koncem srpna se Vaňkovi narodila dcera Mira, a již v září disponoval vysílačkou pro rádiové spojení s Londýnem pod šifrou Jonas. Bohužel švédská policie Vaňkovu vysílačku brzy odhalila a 20. října byl zatčen. Ve vězení zůstal dva týdny, poté byl na vlivnou přímluvu propuštěn s tím, že bude respektovat neutralitu Švédska. Svůj slib však dlouho nedržel, a brzy začal opět působit zpravodajsky. Když se pak dostal k informacím o chystaném útoku na SSSR, začal předávat zprávy pod krycím jménem Váňa prostřednictvím ruské vyslankyně Kollontajkové i NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennych děl – 19
diverzanti_pokor.indd 19
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
Lidový komisariát vnitřních záležitostí, jenž zastřešoval jak tajnou policii, tak i zpravodajské složky SSSR). Postupem času se jeho síť úctyhodně rozrostla a sahala až do Německa, kde spolupracoval s budoucím politikem, tehdy novinářem, Willy Brandtem. Své zdroje však měl také ve Španělsku, Íránu, Turecku, Švýcarsku, Japonsku, Indii, Maďarsku, Nizozemsku a na Slovensku. Bohužel jeho aktivity se staly trnem v oku Němcům, kteří je zaznamenali. Německé velvyslanectví začalo poukazovat na Vaňkovu činnost ve prospěch Velké Británie a nakonec musely švédské bezpečnostní orgány zasáhnout. V březnu 1942 vydala policie rozkaz Vaňka sledovat a případně i zadržet. Přestože byl Vaněk z vyšších švédských kruhů varován, tohoto nebezpečí nedbal. 27. března 1942 byl zatčen státní policií a 22. dubna spolu se svými spolupracovníky (Taub, Hodin a Doležel) stanul před soudem, který vynesl 25. ledna 1943 pro českého zpravodajce rozsudek – tři a půl roku vězení za špionáž. Ani ve vězení se však Vaněk neztratil a začal mimo jiné psát román zasazený do doby třicetileté války. Po udělení milosti 22. ledna 1944 vyšlo toto dílo – Jorden blöder-jörden blommar (Země krvácí – země kvete) pod pseudonymem Waldemar Van Ek. V dubnu 1944 odletěl Vaněk do Londýna a pracoval tu na exilovém ministerstvu zahraničí. Poté odešel jako generální konzul do Itálie, kde v lednu 1945 povýšil na vyslance. Do svobodné vlasti se vrátil v roce 1946 a opět nastoupil jako přednosta jednoho z oddělení na ministerstvu zahraničí, kde patřil k nejbližším spolupracovníkům Jana Masaryka. Po únorovém převratu byl 31. března 1948 vyhozen z práce, naštěstí se mu díky vlivným konexím podařilo v prosinci 1948 s rodinou vystěhovat do Říma. Zde zastupoval různé švédské firmy, pomáhal českým exulantům a věnoval se literatuře a dramatické tvorbě. V italském exilu zemřel 6. října 1965. FRANTIŠEK MORAVEC (1895–1966) Moravec patří k nejznámějším vedoucím představitelům čs. vojenské zpravodajské služby. Narodil se v Čáslavi jako jedno z deseti dětí úředního zřízence. Po gymnáziu studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterou však nedokončil, protože musel v roce 1915 narukovat do Čáslavi. Absolvoval důstojnickou školu a poté odešel s 12. pěším plukem do Kaniže v Maďarsku. Dne 13. ledna 1916 v hodnosti podporučíka přešel 20
diverzanti_pokor.indd 20
10/16/14 11:24 AM
P O Č Á T E K DVA C Á T É H O S TO L E T Í
v Polsku na ruskou stranu a v květnu 1916 vstoupil do Srbské legie, poté byl zařazen k 22. pěšímu pluku čs. legií ve Francii. Po návratu do vlasti bojoval nejprve proti maďarským revolucionářům a rozhodl se zůstat v armádě. V letech 1925–1928 vystudoval Vysokou válečnou školu, stal se pak v hodnosti majora členem vojenského zpravodajství a nakonec jeho přednostou. Za války působil v této funkci u londýnské exilové vlády, kde se podílel na spojeneckém boji proti zemím Osy. Po návratu do vlasti, 5. června 1945, mu bylo svěřeno bezvýznamné místo a později byl vyšetřován. Za pomoci britské zpravodajské služby 29. června 1948 opustil generál Moravec vlast a zapojil se do III. odboje. Organizoval odbojovou skupinu Okapi, kterou však sledovala StB. Počátkem 60. let 20. století se natrvalo vystěhoval do USA, kde působil jako poradce vojenské rozvědky pro Československo. Zemřel ve Washingtonu na srdeční záchvat.
WILLY BRANDT (1913–1992) Německý politik, v letech 1969–1974 kancléř Spolkové republiky Německo. Narodil se jako Herbert Ernst Karl Frahm v Lübecku svobodné matce. Po škole pracoval v docích, kde se v roce 1929 zapojil do řad socialistické mládeže, po roce se stal členem Sociálně demokratické strany, SDP. Pak přešel k levicovější Sociálně dělnické straně, SAP. Také proto v roce 1933 utekl před nacistickou perzekucí do Norska. Zde vystupoval pod pseudonymem Willy Brandt. V roce 1936 se objevil v Německu jako norský student Gunnar Gaasland a působil zde politicky. V roce 1937 byl ve Španělsku a jako novinář podával zprávy o občanské válce. V roce 1940 uprchl před uvězněním v Norsku do neutrálního Švédska, kde žil do konce války jako norský občan ve Stockholmu. Koncem roku 1946 se vrátil do Berlína a pracoval tady pro norské úřady. V roce 1948 vstoupil do Sociálně demokratické strany Německa, SPD, teď již jako W. Brandt. Postupně se stal vůdčí osobností této strany, před nástupem do funkce spolkového kancléře působil ještě jako starosta Západního Berlína. Poté co byl nucen na svůj úřad rezignovat z důvodu spolupráce jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků s východoněmeckou tajnou službu STASI, vedl Socialistickou internacionálu. V roce 1971 obdržel Nobelovu cenu za mír.
21
diverzanti_pokor.indd 21
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
2.3. ČEŠTÍ DIVERZANTI V ITÁLII V Itálii bojovali čs. dobrovolníci za první světové války nejprve v hloubkových průzkumných jednotkách pod označením Esploratori Cecoslovacchi (čs. průzkumníci/výzvědčíci). Ty byly často pověřovány diverzními úkoly, které měly rozvrátit rakousko-uherský týl. Na italské frontě bylo zorganizováno pod vedením italských vojenských zpravodajů několik zvláštních misí. S různými výsledky. Nezdařený pokus
Mezi první se řadí mise Karla Mlejnka a Arthura Žáka, kteří byli vysláni do rakousko-uherského týlu 7. června 1918. Všechno ale započalo dříve, 4. června 1918, kdy byl velitel 3. výzvědné roty Astico podporučík Alexandr Prejda povolán k šéfovi zpravodajského oddělení I. armády. Plukovník Tullie Marchetti od podporučíka Prejdy nejprve přijal hlášení o aktivitách jeho roty a poté mu nastínil plán na vyslání jeho příslušníků do nepřátelského týlu s diverzními úkoly. Společně pak probrali detaily plánu, zbývalo jen vybrat dva dobrovolníky, což nebyl problém, neboť na Prejdovu výzvu se přihlásili hned čtyři. Z nich byli vybráni poddůstojník Karel Mlejnek a svobodník Arthur Žák, kteří prodělali zpravodajský rychlokurs. Tito dva legionáři byli posléze vybaveni falešnými doklady a propustkami – stali se z nich důstojničtí sluhové Šebastián Hojda a Josef Lackner na krátké dovolence. Jejich úkolem bylo zničit několik vojenských objektů v okolí Vezzeny a Caldonazza. Jeden z největších problémů celé operace představoval skrytý přechod přes frontu – klíčový bod dalšího osudu celé mise. Za tím účelem budoucí diverzanti dostali italského průvodce, který je měl přes frontu převést. V jeho doprovodu se o to pokusili 7. června u Fordo Val Brenta, ale neprošli a museli se vrátit zpět k jednotce. Zde odevzdali své falešné papíry a výzbroj, jež zahrnovala výbušninu ukrytou v pouzdrech plynových masek a v cestovních holích, dále jed a pistole. Přestože byla akce perfektně připravena a naplánována, ztroskotala na maličkosti – na špatném výběru průvodce. Ten totiž neznal, či nechtěl znát, prostředí plánovaného přechodu, navíc bylo silně obsazeno nepřátelskými jednotkami a hlídkami. 22
diverzanti_pokor.indd 22
10/16/14 11:24 AM
P O Č Á T E K DVA C Á T É H O S TO L E T Í
Druhá diverzní akce
Bohužel i další akce, z července 1918, dopadla špatně, pro její účastníky přímo tragicky. Odehrát se tentokrát měla na italském úseku fronty v prostoru Gardského jezera – Lago di Garda. Ten opět spadal pod velení I. armády a tedy i náčelníka jejího zpravodajského oddělení plukovníka Marchettiho. Stejně jako v předchozí misi také zde byl tento důstojník iniciátorem celé operace. Českoslovenští legionáři ve dvou dvojicích měli nejprve přeplout jezero a poté v řadách českých rakousko-uherských vojáků šířit propagandu a zároveň získávat cenný zpravodajský materiál. Akce se měli zhostit příslušníci 2. roty Avio poručíka Vyčítala, na jehož výzvu se přihlásilo sedmnáct dobrovolníků. Z nich poručík Vyčítal vybral osm mužů, včetně sebe. Náčelník zpravodajského oddělení plukovník Marchetti v souladu s původním plánem zúžil počet na čtyři dobrovolníky – desátníka Aloise Štorcha, svobodníka Františka Tobka, jako velitele obou dvojic, a vojíny Leopolda Jeřábka a Jana Šmerdu. Jezero měli překonat na člunu s tichým elektrickým pohonem. První pokus o vysazení legionářů proběhl v noci z 29. na 30. června, ale kvůli příliš dlouho trvající plavbě k místu vylodění se museli před rozedněním vrátit. Pokus zopakovali o několik dní později, 2. července 1918. V devět hodin večer se ve Val di Sogno čtyři dobrovolníci ve stejném složení jako předtím, oblečení do rakouských uniforem, opět nalodili na italský člun. Ten byl nejprve dovlečen k Cima Piani a poté po hodině plavby na elektrický pohon se jeho posádka dostala k ústí řeky Sarca, kde se vylodila. Nešťastná shoda okolností
Rakousko-uherští velitelé jednotlivých úseků fronty však obdrželi nešťastnou shodou okolností v té době zprávu, že se očekává vylodění uprchlých rakouských námořních důstojníků. – Ti se skutečně vylodili 6. dubna u Ancony se sabotážními úkoly, ale byli zajati. – A tak v místech, kde se chystali vylodit českoslovenští rozvědčíci, byla pohotovost. Číhající rakousko-uherští vojáci zachytili podezřelé zvuky vydávané italským člunem a začali pročesávat pobřeží. Skupinka diverzantů se sice rozdělila, ale ani to pronásledovatele nezmátlo. Tobkovi se jako excelentnímu plavci podařilo ve studené vodě zdolat více než tříkilometrovou vzdálenost 23
diverzanti_pokor.indd 23
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
a dostat se k italským pozicím. Za to byl vyznamenán Válečným křížem a povýšen do hodnosti strážmistra. Jeho kolegové však takové štěstí neměli – Štorch byl z jezerních vod vyloven, Jeřábek plaval chvíli s Tobkem, pak se vydal na břeh, bohužel ještě u rakouských pozic, a přestože se bránil střelbou, při níž zasáhl rakouského šikovatele, byl ve vodě zastřelen. Šmerdu zajali na břehu. Rakušané zahájili se zajatci polní soud. Jejich přidělený obhájce se snažil hájit oba dva obžalované tvrzením, že byli k průzkumným úkolům Italy přinuceni. Jenže Šmerda se snažil všechnu vinu svést na Štorcha, a ten byl nakonec 5. července 1918 v Rivě oběšen. Kvůli tomu nařídil velitel československých legií v Itálii generál A. Graziani dělostřeleckou palbu na Rivu, jako pomstu za smrt kolegy-vojáka. Hrdinnému Štorchovi byl postaven v místě popravy pomník s nápisem: Český desátník Alois Štorch položil život za vlast na rakouské šibenici. Dne 5. července 1918 věnují italští legionáři z Rivy. XXX – III – MCMXIX. Šmerda byl odsouzen k dvacetiletému žaláři v Mollersdorfu, odkud byl po pádu monarchie propuštěn. Dodnes není jasné, jednalo-li se o rakouského špiona, nebo jenom slabocha a zrádce. Jeho další osudy nejsou známy. Diverzní operace do třetice
Nejlepších výsledků dosáhla třetí mise, jíž se zúčastnil desátník Václav Vopálenský a střelec Rudolf Petr. Tito dva legionáři nejprve absolvovali výcvik s výbušninami, ukrytými v obyčejných konzervách s marmeládou, a poté se vydali na diverzně sabotážní misi do rakouského týlu. Velkou zásluhu na jejich úspěchu měl velitel rakouské stráže desátník J. Jelínek, který jim umožnil po kontaktu s československými legionáři nejen přejít frontu, ale nakonec sehnal sabotérům i průvodce. Oba diverzanti se pustili do plnění svých úkolů 22. září 1918. Při dělostřeleckém přepadu rakouských pozic se jim podařilo nepozorovaně umístit časované nálože u dělostřeleckého skladu ve stanici lanové dráhy u hory Monte Erio. Následovalo skladiště benzinu u Cima Manderiolo a vojenská základna ve Vezzeně, kde musel Vopálenský kvůli Petrově rozrušení zpětně zkontrolovat časové nastavení položených náloží. Štěstí jim přálo i nadále, přestože je příslušník vojenského četnictva zprvu nechtěl pustit do frontového pásma. Nakonec ho však přemluvili a druhého dne se jim podařilo položit poslední nálož na vojenském letišti 24
diverzanti_pokor.indd 24
10/16/14 11:24 AM
P O Č Á T E K DVA C Á T É H O S TO L E T Í
v Cire. Všechny cíle byly zničeny a oba odvážné muže čekala strastiplná cesta zpět. Nejprve přenocovali u italského vlastence v Trentu, odkud poslali pohlednici do Švýcarska s kódovaným vzkazem o svém úspěchu, pak se 25. září vydali na zpáteční cestu. Další noc se jim díky tiché likvidaci strážného podařilo překročit frontu v úseku Cima Tre Pezzi. Na samý závěr je čekalo vyznamenání a povýšení, Vopálenského na podporučíka a Petra na strážmistra. Mezinárodní diverzní mise
Také čtvrtá mise v tomto roce, tentokrát v říjnu 1918, dosáhla poměrně dobrých výsledků. Jednalo se o mezinárodní akci, na níž se podíleli příslušník československých legií poručík Rudolf Šárek a italský poručík Bruna. Tato dvojice, samozřejmě v rakouských uniformách, byla vysazena z člunu u Caorle. Zde oba muži organizovali hnutí odporu místního obyvatelstva a získávali zpravodajské informace ve prospěch italského štábu, které předávali na druhou stranu fronty pomocí poštovních holubů. Přestože Šárek onemocněl malárií, účastnil se několika akcí proti rakouským jednotkám a po tvrdém italském úderu přešel k italským jednotkám, kde se setkal se svým bojovým druhem Brunem, který se ke svým krajanům vrátil již dříve. ALOIS ŠTORCH (1893–1918) Narozen v České Lípě. Pracoval jako zámečník v Nové Vsi u Bakova nad Jizerou. Po odvodu byl zařazen jako telefonista k 3. baterii 13. těžkého dělostřelectva v Nagu, kde dosáhl hodnosti desátníka. Na druhou stranu fronty přeběhl 27. května 1918 u Doss Cassina společně s F. Tobkem. Zde se stal příslušníkem 4. výzvědné roty Legionářského pluku č. 39. Z jejích řad byl vybrán společně se svým kamarádem F. Tobkem a dalšími dvěma k výzvědné operaci s cílem proniknout do dělostřelecké posádky v Nagy, kde působil před svým zběhnutím. Po odložení akce byla skupina 3. července 1918 vysazena italským člunem na břehu jezera. Tady však byl kvůli nevhodnému chování italské posádky člunu, která způsobila při odjezdu hluk, zajat. Stejně jako jeho kamarád se pokoušel před zajetím uplavat, byl však neplavcem, a tak byl rakouskou stráží vytažen z jezera skoro polomrtvý. Následovalo ošetření na obvazišti v Rivě, kde byl po degradaci 5. července 1918 přiveden jako vojenský zběh k šibenici. Podle očitých svědků dobrovolně vystoupil na vozík a postavil se na špičky, aby usnadnil katům navlečení popravčí oprátky. Ještě se stačil rozloučit 25
diverzanti_pokor.indd 25
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
s knězem slovy „Děkuji, sbohem.“ A pak byl jako varování všem vojákům české a slovenské národnosti oběšen. Na místě jeho popravy byl později vystavěn pomník a jeho hrob byl prohlášen za čs. výsostné území. Jeho ostatky byly nakonec převezeny na čestné pohřebiště na Olšanech v Praze.
ANDREA GRAZIANI (1864–1931) Italský generál a jeden z nejlépe hodnocených velitelů čs. legií v Itálii se narodil v městečku Bardolino u Gardského jezera. Celý svůj život zasvětil armádě. Bojový křest prodělal při africkém tažení, kde v roce 1885 bojoval v hodnosti poručíka v tehdejší Habeši. Jeho inteligence, rozhodnost a smysl pro povinnost ho před počátkem I. světové války přivedly do funkce velitele pluku lehké pěchoty (bersaglierů). V jejich čele pomáhal odstraňovat škody po zemětřesení v Avezzanu. Po vypuknutí I. první světové války byl povýšen do hodnosti brigádního generála a velel několika brigádám a posléze i divizím. V jejich čele například na podzim 1917 zastavil postup rakouského vojska na řece Piavě. Právě on se ukázal v březnu 1918 jako nejvhodnější kandidát k vybudování divize Čechoslováků, kterými byl pro svoji náklonnost a přímost nazýván „Náš táta“. S divizí čs. vojáků prodělal její veškeré operace a to až do 24. října 1918, kdy byl z této pozice odvolán. V lednu 1919 byl převeden do výslužby, ale nadále se cítil být vojákem a stal se velitelem jednotky milice. Následně působil ve funkci prezidenta zavodňovací společnosti v rodném veronském kraji. Jeho poměrně aktivní život ukončila tragická nehoda, když tento generál, jemuž v srdci utkvěli čs. vojáci a Československo vůbec, vypadl z rychlíku, kterým se vracel z Říma.
VÝZBROJ „ESPLORATORI CECOSLOVACCHI“ Výzbroj a výstroj těchto výzvědných oddílů byla převzata od italských úderných formací „Arditi“, lišila se pouze v několika nepatrných detailech. S tím souviselo i nošení alpínského klobouku M1910 s orlím perem, převzatého od horských myslivců „Alpini“, když nebojovali, zatímco v boji měli černý fez, používaný Arditi, a znaku úderných italských jednotek bojového nože Pugnale. Výzbroj tvořily dlouhé zbraně: pušky Fucile di Fanteria Carcano modello 1891 (ráže 6,5×52 mm Carcano) a jejich dvě další verze Moschetto per Truppe Speciali modello 1891 ve formě krátké karabiny a Moschetto per Cavallerie modello 1891, což byla krátká karabina pro jezdectvo. Další byly krátké zbraně: revolver Glisenti-Bodeo M1889 (ráže 10,35 mm) a samonabíjecí pistole Glisenti 26
diverzanti_pokor.indd 26
10/16/14 11:24 AM
P O Č Á T E K DVA C Á T É H O S TO L E T Í
M1910 (ráže 9 mm Glisenti). Zatímco kulomety byly zastoupeny italským Fiat-Revelli modello 1914 (ráže 6,5×52 Carcano), legionáři dávali často přednost ukořistěným zbraním c. k. armády, například kulometům Schwarzlose MG07/12.
2.4. ZKÁZA BITEVNÍ LODI VIRIBUS UNITIS Prvního listopadu roku 1918, v den, kdy započala jednání o příměří mezi Rakouskem-Uherskem a představiteli Dohody, otřásla přístavem Pula mohutná exploze. Během necelé čtvrthodiny zde klesla ke dnu pýcha rakousko-uherského loďstva, bitevní loď Viribus Unitis.
Viribus Unitis za první světové války kotvila spolu s jinými bitevními loděmi, Tegetthoff a Prinz Eugen, v přístavu Pula na jihu Istrijského poloostrova. Rakousko-uherští námořní velitelé věřili, že tento přístav vybavený takovými prostředky, jako byly protiponorkové sítě, minová pole a dělostřelecké pevnůstky na pobřeží, ochrání bitevníky před italskými útoky. A doufali, že budou mít víc štěstí než Szent István, který byl italským torpédovým člunem MAS-15 potopen 10. června 1918 při společném pokusu všech zmíněných plavidel o prolomení spojenecké blokády Otranské úžiny. – Pro zajímavost: vrak této lodi byl objeven až v roce 1974. – Tyto bitevní lodě spadaly do kategorie dreadnought a jejich výstavba začala již v roce 1910. Ve své době představovaly špičku vojenského námořnictva nejen díky mohutné výzbroji, ale i díky poměrně silnému pancíři a vysoké rychlosti. Ani tyto vlastnosti však Viribus Unitis neuchránily před jejím osudem. Průkopníci námořní diverze
Pulský přístav byl chráněn trojnásobnými protiponorkovými sítěmi, ale i minovým polem a pevnůstkami na břehu, jejichž děla ovládala celý rejd. O nedobytnosti přístavu však nebyl přesvědčen italský námořní poručík Raffaele Paolucci, který po jeho obhlídce v květnu 1918 předložil velení plán, jak na rakousko-uherské lodě zaútočit. Nadšený potápěč Paolucci předpokládal, že se mu podaří nepozorovaně proniknout do přístavu a umístit na nepřátelská plavidla zvláštní nálože. Tento plán schválilo 27
diverzanti_pokor.indd 27
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
italské velení a povolilo jeho autorovi, aby začal tuto speciální misi nacvičovat. V červenci 1918 však došlo ke změně plánu. Poručík Paolucci se totiž setkal s majorem inženýrem Raffaelem Rossettim, autorem řízeného, vzduchem poháněného torpéda Mignatta (Pijavice). To vzniklo úpravou německého torpéda a kromě transportu dvoučlenné posádky mohlo nést dvě stosedmdesátikilogramové výbušné hlavice, které disponovaly časovacím mechanizmem s možností odložit výbuch až o pět hodin. Následovaly tři měsíce nácviku a příprav. Do rukou Jihoslovanů
Italové tehdy právem platili za průkopníky podvodních diverzí. Již v roce 1918 za sebou měli např. konstrukci obojživelného křížence tanku a člunu z dílny A. Pellegriniho. Tento speciální obrněný člun byl pro překonávání překážek vybaven pásy. S dosahem 32 km byl schopen vyvinout rychlost až 8 km/h a vyzbrojen byl dvěma torpédy. Do konce války Italové vyrobili čtyři tyto stroje, z nichž dva byly zničeny při zkouškách a další dva při nasazení v Pule. Blížil se konec světového konfliktu, rakousko-uherské mocnářství se začínalo rozpadat. Jeho poslední panovník Karel I. dal 30. října 1918 celé rakousko-uherské loďstvo k dispozici Národní radě Slovinců, Chorvatů a Srbů v Záhřebu, takže se na jeho stožárech brzy objevily vlajky rodící se Jugoslávie a velení nad plavidly převzal dosavadní velitel Viribus Unitis Janko Vukovič: Národní rada jej povýšila do hodnosti kontradmirála a současně vydala prohlášení o převzetí celé flotily, jež se dostalo na stůl představitelům Dohody. Přestože se v Pule pomalu začalo slavit vítězství a konec války, Italové od realizace svého plánu neustoupili. Proti lodím nového státu
Nikdo neměl tušení, že navečer 31. října vyplul z Benátek směrem k Pule torpédový člun MAS 95 s dosti zvláštním torpédem a dvěma žabími muži – Paoluccim a Rossettim – na palubě. Svůj nezvyklý náklad vyložil několik mil od Puly. Velitel akce Rossetti instruoval posádku člunu, aby se za pět hodin, tedy ve tři hodiny ráno dalšího dne, vrátila a počkala na ně na tom samém místě. Muži si navlékli potápěčský oblek, nasedli do svého zvláštního plavidla a ponořili se do operační hloubky. Posádce upraveného torpéda čněly nad hladinou pouze hlavy v kovových přilbách 28
diverzanti_pokor.indd 28
10/16/14 11:24 AM
P O Č Á T E K DVA C Á T É H O S TO L E T Í
nasazených na přírubu gumového potápěčského obleku. Podle italských záznamů se diverzanti na cestu vydali ve 22.15 hodin. Tou dobou v Pule probíhaly oslavy blížícího se konce světové války. Ve 22.30 se torpédo s lidskou posádkou dostalo k prvním protiponorkovým zátarasům u vstupu do přístaviště. Velitel a konstruktér celého torpéda rozhodl, že překážka bude zdolána na hladině. Spojené rakousko-uherské a jugoslávské hlídky se už příliš nestaraly o to, co se na moři děje. Hluk byl navíc utlumen vyplouvající bývalou rakousko-uherskou ponorkou, a tak se italským žabím mužů nakonec podařilo i s torpédem proniknout do přístaviště dost hluboko, tam se však museli potýkat s dalšími překážkami, mimo jiné i se sílícím přílivovým proudem. V jednu chvíli se dokonce rozmýšleli, zda celou misi neukončí. V jednu hodinu ráno následujícího dne, 1. listopadu, se Italům postavila do cesty další protiponorková síť, jejíž zdolání jim zabralo skoro celé dvě hodiny. Pak ale konečně byla cesta do kotviště volná. Obrněnec jde ke dnu
Ve 4.45 Italové umístili nálože na trup obrněnce a nastavili čas exploze na 6.30. Po splnění úkolu se chystali rychle zmizet, to jim však znemožnila posádka přístavu, která je zpozorovala a nakonec i zajala. Italové přesto ještě stihli nasměrovat svůj dosavadní dopravní prostředek s výbušnou hlavicí na dopravní loď Wien, která byla výbuchem potopena. Oba italští námořníci byli dopraveni na palubu Viribus Unitis, kde se jejich výslechu ujal kontradmirál Vukovič. Rossetti mu prozradil, že jsou na lodi umístěny nálože, a měla by proto začít evakuace posádky. V panice, kterou toto sdělení vyvolalo, se oběma Italům podařilo skočit z paluby zpět do moře. Po chvíli byli ale opět zajati a bezmála lynčováni rozhněvanými námořníky, což naštěstí Vukovič nedopustil. Mezitím pokračovala evakuace lodě, přesto v 6.44, kdy italské nálože vybuchly, na lodi zahynulo 400 námořníků i s Vukovičem. Rossetti a Paolucci v té doby byli na sousedním Tegetthoffu, odkud mohli sledovat dílo zkázy. V zadní části, kde se nacházel uhelný bunkr, se vážně poškozené plavidlo začalo naklánět na pravý bok, protože rozsah poškození znemožňoval využít čerpadla. V sedm hodin ráno se loď obrátila na bok a později dnem vzhůru. Nakonec plavidlo s jugoslávskou vlajkou na stožáru zmizelo v třicetimetrové hloubce. Den po katastrofě vstoupily do Puly italské jednotky, jež si dělaly 29
diverzanti_pokor.indd 29
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
nárok na většinu istrijského pobřeží. Italští potápěči položili do vraku Viribus Unitis nálože, jimiž vrak rozlomili na tři části a umožnili tak plavidlům bezpečně proplouvat do přístavu. Rossetti a Paolucci byli osvobozeni 5. listopadu 1918 a vrátili se do vlasti jako váleční hrdinové, i když někteří lidé jejich čin dodnes považují spíše za zákeřný teroristický útok. Důvody útoku
A proč vlastně Italové na samém konci války usilovali o potopení lodi náležející spojenci? Nechtěli dopustit, aby vznikající Jugoslávie disponovala příliš silnou námořní flotilou a získala tak vliv na Jadranu, který Řím považoval za svoji výlučnou sféru vlivu. O tomto faktu ostatně svědčily tehdejší italské nároky na prakticky celé jaderské pobřeží. Italské aktivity z konce války se podepsaly i na vzniku pozdější proslulé jednotky podvodních diverzantů vedené J. V. Borghesem, která za druhé světové války poměrně úspěšně útočila zejména na válečná plavidla Velké Británie. Řízené torpédo kromě toho roku 1936 posloužilo jako základ pro nové torpédo s lidskou posádkou zvané Maiale. A to zase stálo u zrodu britského obdobného prostředku Chariot… RAFFAELE ROSSETTI (1881–1951) Konstruktér, inženýr a člen italské republikánské strany. Narodil se v Miláně. Dne 1. září 1904 absolvoval Královskou inženýrskou školu v Turíně v oboru průmyslového inženýrství. Poté vstoupil do námořní akademie, kterou absolvoval s hodností poručíka. V roce 1906 tento nadaný strojař získal titul v oboru námořního inženýrství a mechaniky na Polytechnické univerzitě v Miláně. Poté jako aktivní námořní důstojník dostal místo na ředitelství výstavby námořních prostředků v Arsenalu. Dne 1. srpna 1908 byl povýšen do hodnosti kapitána. Od května 1909 do listopadu 1910 sloužil na bitevní lodi Regina Elena a do března 1912 na křižníku Pisa a poté na lodi Vulcano. Na palubě lodi Pisa zasáhl do italsko-tureckého konfliktu. Od dubna 1915 působil na technickém oddělení královského námořnictva v Janově, odkud byl vyslán v květnu 1917 do konstrukční námořní firmy Arsenal La Spezia. Dne 16. června 1917 byl povýšen do hodnosti majora. Celou dobu se věnoval vývoji a konstrukci speciálních bojových námořních prostředků, zejména zmodernizoval torpédo na nový bojový prostředek s větším efektem. Tak vzniklo ve spolupráci s dalším odborníkem, poručíkem R. Paoluccim, řiditelné torpédo s lidskou posádkou Pijavice. S jeho pomocí pronikl společně se svým spolupracovníkem
30
diverzanti_pokor.indd 30
10/16/14 11:24 AM
P O Č Á T E K DVA C Á T É H O S TO L E T Í
do pulského rejdu, kde se jejich cílem stala Viribus Unitis. Byli zajati, ale podařilo se jim při výbuchu náloží uprchnout a vrátit se do Itálie, což oběma vyneslo Zlatou medaili za statečnost. Ke dni 16. listopadu 1919 byl Rossetti povýšen do hodnosti podplukovníka a zařazen do zálohy. V roce 1922 se stal členem republikánské strany a poté v Římě založil antifašistickou stranu Svobodná Itálie. Dne 13. července 1925 byl Rossetti zatčen a tvrdě vyslýchán italskými fašisty, až se musel z výslechů vykřesat v nemocnici, poté emigroval do Francie, kde pracoval jako sazeč. Od roku 1930 se z Paříže podílel na protifašistickém hnutí Mladá Itálie. Poté co se začal orientovat spíše levicově, byl zvolen politickým komisařem Italské republikánské strany. Během občanské války ve Španělsku se přestěhoval do Barcelony, kde pracoval v místní antifašisticky zaměřené rozhlasové stanici. Italská vláda na tuto aktivitu reagovala odebráním Zlaté medaile, která mu byla vrácena až po znovuobnovení svobody jeho vlasti. Po II. světové válce žil v Itálii, zemřel o Vánocích 1951 v Miláně.
VIRIBUS UNITIS Rakouská loď typu dreadnought – bitevní loď s větším počtem těžkých děl v pancéřových věžích a vesměs s turbínovým pohonem, označení je odvozeno od britské bitevní lodě Dreadnought, Neohrožený – třídy Tegetthoff. Za I. světové války byla vlajkovou lodí rakousko-uherské flotily. Na její stavbě se podílela řada českých firem, od Škodovky (výzbroj), Vítkovic (pancéřování) po firmu Kolben (elektrická výstroj). Samotné jméno lodi bylo osobním heslem císaře Františka Josefa I. a znamenalo „Spojenými silami“. Její výstavba započala 24. července 1910, postavena byla v italských loděnicích Tecnico Triestino v Terstu, spuštěna na vodu 24. června 1911 a uvedena do služby byla 5. prosince 1912. Výtlak 20 000 tun, délka 151 m, šířka 27, 3 m, ponor 8,85 m. Tomuto kolosu zajišťovalo pohyb 12 kotlů Yarrow spojených se čtyřmi parními turbínami Parsons o výkonu 25 000 hp, které ovládaly čtyři lodní šrouby, umožňující lodi rychlost 20,4 uzlů (38 km/h). Její dosah s maximálním palivem byl při rychlosti deseti uzlů (19 km/h) 4200 námořních mil (7800 km). Pro zajímavost – hmotnost paliva se pohybovala mezi 900 až 2000 t. Pancíř měl na bocích tloušťku 150–280 mm, věže chránil 280mm pancíř, stejně tak můstek, pancíř v kasematech měl 180 mm a paluba byla pokryta pancířem o tloušťce 48 mm. Posádka 1087 mužů vedle klasických námořních činností obsluhovala mohutnou lodní výzbroj tvořenou 12 děly ráže 305 mm v třídělových věžích, 12 kusy 150mm kanonů a 18 kanonů ráže 66 mm. Vedle toho pod čárou ponoru byly umístěny čtyři pevné torpédomety ráže 533 mm.
31
diverzanti_pokor.indd 31
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
SAMOHYBNÉ TORPÉDO ROSSETTI ZVANÉ MIGNATTA Italské torpédo poháněné stlačeným vzduchem, které bylo postaveno 1918 v benátských docích firmy Arsenal. Jeho konstruktér Raffaele Rossetti jako základ použil ukořistěné německé torpédo. Existovaly dva modely, označované S1 a S2. Jejich rychlost dva uzly (3,7 km/h) jim zajišťoval motor poháněný stlačeným vzduchem, samotnou výzbroj tvořily dvě nálože s roznětkou se 175kg náloží TNT. Označení se mu dostalo Mignatta – Pijavice – a jeho délka byla 8 m a průměr 60 cm. Bylo v podstatě vyvinuto s cílem útočit proti rakouským lodím.
32
diverzanti_pokor.indd 32
10/16/14 11:24 AM
3. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA
3. 1. BRITŠTÍ PARTYZÁNI – AUXILIARY UNITS Po porážce Francie zůstala v Evropě Velká Británie v boji proti stále se rozpínajícímu fašismu prakticky osamocena a bylo jen otázkou času, kdy Hitlerovo oko zálibně spočine i na tomto „ostrově svobody“. První opatření
Toho všeho si byli čelní angličtí představitelé, včetně W. Churchilla, dobře vědomi. I toho, že jejich kdysi mocná armáda není na tento okamžik dostatečně připravena, ani vyzbrojena. Přesvědčil se o tom též tehdejší ministr války Anthony Eden při inspekci XII. armádního sboru, jemuž velel generálporučík Andrew Thorne. Právě tento generál se zúčastnil porady u W. Churchilla 30. června 1940, která se stala impulsem pro vznik tajné organizace, která měla v případě nepřátelské invaze na Britské ostrovy organizovat partyzánské jednotky v týlu německých invazních jednotek. Plán byl podložen několika zkušenostmi – první pocházela ještě z dob búrské války o nezávislost, kdy se britským jednotkám celkem úspěšně postavili místní osadníci. Jako další posloužila zkušenost proslulého Lawrence z Arábie (T. E. Lawrence), jenž působil v tureckém týlu v Arábii a využíval partyzánský způsob boje. A nakonec tu byly i poznatky velitele 33
diverzanti_pokor.indd 33
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
XII. armádního sboru generála A. Thorna z dob jeho působení ve funkci vojenského atašé v Berlíně, kde mimo jiné studoval tzv. selské milice, což byly jednotky domobrany založené Fridrichem Velikým na obranu vlastního území. Podle dochovaných materiálů byl Thorne nespokojen se stavem domácích armádních jednotek a stal se iniciátorem celé této grandiózní akce, o jejíž existenci se široká britská veřejnost dozvěděla až několik desítek let po válce. Generál Thorne byl doporučen generálovi Ismayovi, kterého jeho plán velice zaujal, ale zároveň si ho spojil s již probíhajícími aktivitami britských zpravodajců. Aktivity britských zpravodajců
Britské zpravodajské služby, zejména vojenské – tehdy pod označením DMI – Directorate of Military Intelligence –, již delší dobu podobné aktivity totiž připravovaly. Je to celkem logické, vždyť měly pod palcem informační zdroje a na základě analýzy dodávaných zpráv a na základě zkušeností si po nástupu fašismu k moci uvědomovaly nevyhnutelnost střetu. Také proto koncem 30. let vojenská zpravodajská služba vyhledávala prostřednictvím Joany Bright Astleyové v armádě lingvisty, cestovatele a různé odborníky na zahraniční země, podobně jako americká Office of Strategic Service při svém vzniku, jimž nabízela uplatnění ve svých rozšiřujících se řadách. V jejích osidlech mimo jiné uvízl i Peter Fleming, o němž ještě uslyšíme, ale třeba i cestovatel a arktický výzkumník Martin Lindsay. Katalyzátorem všech událostí byl anšlus Rakouska k Německu, kdy za účelem propagandistického ovlivňování budoucího nepřítele vzniklo pod vedením bývalého šéfredaktora Timesů sira Campbella Stuarta na ministerstvu zahraničí (Foreign Office) malé oddělení, označované podle svého sídla Electra House, EH. Koncem března 1938 byla v rámci britské zpravodajské služby SIS (Secret Intelligence Service) založena sekce D, Destruction, pod vedením majora Lawrence D. Granda. Zde mimochodem zahájili svoji hvězdnou kariéru sovětští agenti Guy Burgess a jeho slavnější kolega Kim Philby. O něco později, na podzim 1938, zase v rámci ministerstva války (War Office), vzniklo oddělení GS-R, General Staff-Research, v čele s majorem J. C. F. Hollandem. Nutno dodat, že vznik GS-R se ve skutečnosti datuje do roku 1936, ale do doby, než mu začal velet ženista a Grandův kolega Holland, umírala na úbytě. Na rozdíl od čistě propagandistického oddělení EH se tyto dvě poslední složky 34
diverzanti_pokor.indd 34
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
zabývaly spíše aktivními opatřeními, zejména vývojem a výzkumem sabotážních prostředků a částečně i výcvikem případného zvláštního personálu. Sekce D, představovaná majorem Lawrencem Grandem, a Hollandova GS-R začaly brzy spolupracovat. Mezitím na jaře 1939 došlo k reorganizaci GS-R na MI-R (Military Intelligence-Research). To zde již působil další specialista na způsoby vedení nepravidelného boje, Colin McVean Gubbins, jenž s úkolem rozvinout případný partyzánský boj vydal tři základní příručky, které se na dlouhou dobu staly jakousi biblí pro zvláštní jednotky – Guerrilla Field Service Regulations (Záškodnický bojový řád), Partisan Leaders Handbook (Příručka pro partyzánské vůdce), Art of Guerrilla Warfare (Umění záškodnické války) – a ve spolupráci s ženistou Millisem Jefferisem další příručku How to use High Explosives (Jak pracovat s vysoce účinnými výbušninami). Sekce D SIS zatím začala s technickým vývojem demoličních zařízení – podílela se na vývoji plastické výbušniny, modernizaci polských časových rozbušek a mnoha dalších technických „hračkách“, jež se později objevily v rukách nejen příslušníků SOE, ale i SAS a commandos. Tím došlo k jakémusi rozdělení sfér zájmů, kdy specialisté SIS vyvíjeli prostředky k sabotážím a destrukcím, zatímco armádní zpravodajci studovali a navrhovali taktiku speciálních operací. Kromě toho se muži MI-R objevili i v roli pozorovatelů v tzv. Zimní válce, finsko-ruském konfliktu, kde se zrodily jedny z prvních partyzánských jednotek bojujících proti jednotkám Rudé armády. Část zase sledovala první „blietzkrieg“ (bleskovou válku) v Polsku, což se jim málem stalo osudným, museli totiž před postupujícími jednotkami Wehrmachtu uprchnout do tehdy neutrálního Rumunska. Určitě nyní nebude na škodu trochu předběhnout historii ve faktech – dosavadní tři složky, EH, Sekce D a MI-R, byly nakonec stmeleny do jedné organizace a to SOE, jež byla podřízena Daltonovu ministerstvu pro vedení hospodářské války (MWE). Vznik britských partyzánů
Na čas byl Gubbins odvolán, aby vytvořil samostatné roty, které byly vyslány do Norska, kde se měly pokusit partyzánskou taktikou zpomalit nebo zastavit postup německých okupačních jednotek. Šlo tu o předchůdce proslulých jednotek commandos. Ale ani jejich akce již nemohly zabránit obsazení Norska a stažení Britského expedičního sboru. Po ná35
diverzanti_pokor.indd 35
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
vratu z bojů v Norsku byl Gubbins na základě rozhodnutí velitele domácích sil generála Ironsida pověřen vytvořením nové struktury dobrovolných partyzánských skupin v Británii. V této souvislosti nelze nezmínit Petera Fleminga, dopisovatele britských Timesů a cestovatele, bratra pozdějšího autora Jamese Bonda a nyní také zpravodajce Iana Fleminga. V rámci XII. armádního sboru založil v Garth u Biltingu (Kent) první výcvikové středisko, kde absolvovali speciální výcvik vybraní civilisté tvořící tajnou jednotku XII. Corps Observation Unit, která se stala na tomto poli prakticky průkopníkem. Gubbins se spolu se svým spolupracovníkem Peterem Wilkinsonem, pozdějším spolupracovníkem československých zpravodajců v Londýně, pustil do práce s vervou sobě vlastní. Za pomoci takových osobností, jako byl nám již známý P. Fleming, se mu podařilo v krátké době vybudovat síť novodobých partyzánských jednotek. Jejich utajení bylo velmi zdařilé, jak ještě uvidíme, o jejich existenci se totiž veřejnost dozvěděla až v 90. letech dvacátého století. Jistě tomu napomohl i nic neříkající název Pomocné jednotky (Auxiliary Units – AUXUNITS) a jejich začlenění do tzv. Domácí gardy (Home Guard). Celá tato organizace začala vznikat nejprve za pomoci vybraných zpravodajských důstojníků, jimiž byli v nejvíce ohrožených hrabstvích kapitán Andrew Croft – Kent, kapitán John Gwyn – Sussex, Alan Crick – Somerset, kapitán Anthony Quayle, major George McNichol, kapitán Roy Bradford, plukovník S. Edmunson. Tito zpravodajští důstojníci disponovali vlastní četou (12 příslušníků) určenou pro dohled, distribuci zásob a jiné specializované úkoly, související s udržováním akceschopnosti buněk. Do konce srpna 1940 již existovalo několik samostatných buněk, které vytvořily pásmo obrany táhnoucí se od jižního Walesu přes severní oblasti a východní pobřeží, s převahou jednotek v předpokládaném směru vylodění nepřátel – v Dorsetu, Hampshiru, Sussexu a Kentu. Tato tajná organizace případné britské poslední obrany se skládala ze dvou základních formací: – Special Duty Section, sekce s úkolem získávat a předávat zpravodajské informace; jejími členy byli povětšinou armádní spojaři (Royal Corps of Signals), mající k dispozici tajné vysílačky, údajně 200, obsluhované převážně ženami. V roce 1941 bylo dokonce založeno velitelství těchto „spojovacích“ jednotek v Bochelars Hall v Hundonu v suffolkském hrabství. 36
diverzanti_pokor.indd 36
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
– Operational Patrols, páteře celé organizace, kterou tvořily samostatné hlídky složené ze 4 až 8 členů, jež byly speciálně vycvičeny pro sabotáže a partyzánský způsob boje. Kádr tvořili místní lidé, většinou farmáři, se znalostí svého operačního působiště. Tyto hlídky měly na podporu své činnosti vybudovány úkryty se zásobami v okruhu 11 mil (17,7 km) jejich operačního území. Jednotlivé hlídky/buňky, jejíž členové se navzájem neznali, byly podřízeny skupinovému veliteli v hodnosti poručíka nebo kapitána Home Guard. Posléze byla celá organizace rozdělena do tří praporů, tzv. General Headquarters Special Reserve Battalions – 201. prapor ve Skotsku, 202. prapor pro oblast východní a jihovýchodní Anglie a 203. prapor Home Guard v západní Anglii a Walesu. Opět je nutné připomenout, že celý projekt, kdy vybraní muži odcházeli na víkendové výcviky, při kterých byly často prováděny cvičné akce, probíhal v naprostém utajení. Například v červenci 1940 se hlídce AUXUNITS podařilo proniknout dokonce na Montgomeryho velitelství ve Steyningu v Sussexu a položit tu cvičné nálože. Další smělou akcí byl útok na leteckou základnu RAF v Chivenoru, kde byly i přes silné stráže položeny mezi letadla simulované nálože. Stalo se dokonce, že stráž cílového objektu šlápla na ukrytého příslušníka AUXUNITS, jenž sice strážného omráčil, ale sám pak skončil se zlomeninami žeber v nemocnici! Výcvik a výzbroj dobrovolníků
Vraťme se ale na počátek, kdy Colin McVean Gubbins, tehdy ještě major, řídil celou organizaci ze svého sídla v londýnském Whitehallu č. 7 a každý týden osobně podával zprávy premiéru Churchillovi. Jednotliví muži, většinou příslušníci Home Guard, byli verbováni na základě osobních kontaktů místních zpravodajských důstojníků, pod legendou vstupu do tajné průzkumné jednotky. Souhlasil-li dobrovolník, což bylo údajně ve většině případů, byl zavázán slibem mlčenlivosti a odeslán do centrálního výcvikového střediska. To se nacházelo v Coleshill House u Swindonu nedaleko města Highworth ve Wiltshire; šéfem výcviku zde byl Bill Beyts a správcem Eduard Beddington-Behrensem. Dobrovolník se musel nejprve ohlásit u vedoucí místní pošty v Highworthu, zasvěcené Mabely Strankové, kde dostal další pokyny ohledně místa svozu do výcvikového střediska. Značný důraz se kladl na neozbrojený boj, jako instruktor tu působil jeden z proslulých tvůrců dýky F-S W. E. Fairbairn, další specialitou byly 37
diverzanti_pokor.indd 37
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
destrukční a sabotážní techniky, samozřejmě včetně střelby. Nechybělo seznamování se s novou výzbrojí a výstrojí, kam patřila i plastická trhavina, kterou tu dostali dokonce dřív než pravidelné armádní jednotky. Výzbroj účastníků výcviku byla velmi rozmanitá, disponovali puškami, samopaly Sten nebo Thompson 1941, revolvery Smith & Wesson (ráže .38 s pětipalcovou hlavní) nebo pistolemi Webley (MkVI, ráže .445) a pochopitelně nezbytnou dýkou F-S. Speciálně pro ně byla vyvinuta zvláštní zbraň s tlumičem, mající sloužit k tiché likvidaci psů využívaných okupanty. Jednalo se o upravenou sportovní americkou pušku Winchester 74 ráže .22, vybavenou tlumičem Parker Hale a teleskopem Enfield. Organizace britských partyzánských jednotek
Klasickou operační hlídkou byla šestičlenná buňka v čele se seržantem, která na svém operačním území disponovala několika úkryty (Operational Base), které byly vybudovány Královskými ženijními jednotkami, i zamaskovanými sklady. Tyto podzemní úkryty byly většinou vybaveny pro půlroční tajný pobyt hlídek a jejich vchody byly často umně zamaskovány. Jeden ze zachovalých „opěrných bodů“, jak byly tyto zemljanky nazývány, se nachází v blízkosti dnes již skoro neexistujícího Coleshill House – zrestaurovaný ho můžeme vidět u Britského muzea hnutí odporu. Také na dalších místech je možné ještě najít zbytky tajných úkrytů. Pro zamaskování těchto objektů se dokonce uměle vytvářely zbořeniště, vyhořelé objekty atd. Britští ženisté byli vůbec celosvětově uznávanými odborníky na maskovací práce, což prokázali i v těchto případech. Po namáhavých pracích existovalo v roce 1940 již na tři sta těchto úkrytů a o rok později asi 534. Příslušníci hlídek měli několik stupňů pohotovosti, označených barvami: červený – pohyb invazních nepřátelských jednotek, bílý – přistání nepřátelských sil a modrý – odchod do ilegality; naštěstí bílý poplach nikdy vyhlášen nebyl. Příslušníci proto vždy měli připravenou a sbalenou výstroj a výzbroj, aby se mohli v případě vyhlášení modrého poplachu okamžitě dostavit na určené shromažďovací místo a odtud se nepozorovaně přemístit do zvoleného úkrytu. Z celé vyjmenované struktury asi nejvíce vynikaly hlídky z Bedlingtonu v hrabství Northumberland, skládající se převážně z horníků. Pod heslem „Terror by night“ (Teror v noci) byl jedním z jejích hlavních úkolů v případě nepřátelské invaze ochrana královské rodiny v zámku Balmoral 38
diverzanti_pokor.indd 38
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
v Aberdeenshire ve Skotsku. Jeden ze zdejších zpravodajských důstojníků, kapitán A. Quayle, pozdější příslušník SOE a poválečný herec, vzpomínal s trochou nostalgie na odhodlání příslušníků této jednotky: „Jejich úkol spočíval ve zneškodnění případných nepřátelských aktivit v blízkosti královského azylu na balmoralském zámku. Šlo o dvanáctičlenné hlídky, které se při cvičení pohybovaly v blízkosti královské rodiny, aniž by byly spatřeny. Bohužel právě zde padl jeden z příslušníků AUXUNITS, James Robinson, který byl smrtelně zraněn při výcviku s výbušninami v lomu ve Feltonu 6. června 1941.“ Početní stavy těchto jednotek je dnes těžké zjistit, údajně se počítalo s 5000 příslušníky, podle historiků například jen v somersetském hrabství vzniklo čtyřiačtyřicet hlídek z 287 členů, disponujících padesátkou úkrytů a skladů. Mnoho příslušníků poté, co byly v listopadu 1944 AUXUNITS zrušeny, přešlo do zvláštních jednotek, jak commandos, tak i SAS, aby se účastnili bojů už mimo svou domovinu. Jedním z nich byl kapitán R. Bradford, který padl ve Francii v řadách 1. pluku SAS. Pováleční následovníci
Několik let po válce byla idea těchto bojovníků znovu vzkříšena, když pod dohledem NATO a krycím označením STAY BEHIND vznikla moderní ilegální organizace partyzánů a to z obavy svobodného (západního) světa před možnou invazí vojsk východního bloku, resp. Sovětské armády. Ale to je již jiná historie, s níž se můžeme seznámit v kapitole 5.1. Operace STAY BEHIND. Podrobnější informace o AUXUNITS najdete v knize Davida Lampeho The Last Ditch: Britain‘s Resistance Plans Against the Nazis (Greenhill Books, 2007), v případě návštěvy Velké Británie nezapomeňte navštívit expozici PARHAM Airfield Museum v Suffolku. COLIN McVEAN GUBBINS (1896–1976) Britský důstojník plnící za II. světové války zvláštní úkoly, počínaje vybudováním partyzánské organizace na Britských ostrovech až po vedení SOE. Narodil se v Tokiu a svou vojenskou kariéru zahájil jako dělostřelec v roce 1914 ve Francii. V letech 1918 až 1919 působil v Britském expedičním sboru v Rusku, kde začala jeho zpravodajská kariéra. Následovalo
39
diverzanti_pokor.indd 39
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
Irsko, kde bojoval proti IRA, Indie a posléze práce v ruské sekci vojenského zpravodajství MID. V hodnosti podplukovníka byl zařazen do výzkumného oddělení generálního štábu GS (R), později výzkumného oddělení zpravodajství MI(R), které se zabývalo rozvojem neregulérní (partyzánské, sabotážní, diverzní) taktiky. Po vypuknutí II. světové války byl v Polsku, odkud se vrátil a v březnu 1940 byl jmenován velitelem samostatných rot, prvních předchůdců commandos, s nimiž absolvoval boje v Norsku. Poté se podílel na výstavbě AUXUNITS. V listopadu 1940 byl v hodnosti brigadýra zapojen do SOE a po čase postaven do jejího čela. Za tyto své aktivity byl jmenován sirem a oceněn několika řády. Po válce odešel v hodnosti generálmajora do civilu a pracoval v textilním průmyslu; spoluzaložil Klub příslušníků zvláštních sil, sdružující veterány zvláštních jednotek.
PETER FLEMING (1907–1971) Celým jménem Robert Peter Fleming, starší bratr proslulého spisovatele, autora agenta 007 Jamese Bonda, Iana Fleminga. Narodil se v Londýně a bylo mu 10 let, když jeho otec, přítel W. Churchilla, padl v I. světové válce. Absolvoval studia na Etonu. V roce 1932 se zúčastnil expedice do Brazílie, kde získal první cenné cestovatelské zkušenosti. Poté se stal profesionálním cestovatelem a autorem cestopisů. Procestoval mnoho končin, dokonce i Čínu a Rusko. Také proto byl v roce 1938 naverbován do výzkumného oddělení vojenského zpravodajství – MI(R), zabývajícího se rozvojem zvláštní bojové taktiky – partyzánské a diverzní. Nejprve sledoval německou invazi v Norsku a po ústupu Britského expedičního sboru z Norska se vrátil do vlasti. Zde se souhlasem velitele 12. britského sboru, generála Thorna, vytvořil v jeho podřízené složce 27. června 1940 zvláštní zpravodajskou jednotku, jež posloužila jako vzor pro posléze budovanou organizaci AUXUNITS, kde Fleming působil jako instruktor. Poté bojoval v Řecku a Barmě. Byl v čele divize D pro klamné operace. Po válce se věnoval novinařině a působil jako literární editor, vedle svého největšího zájmu – cestování a psaní knih. Zemřel v průběhu expedice ve Skotsku.
WINCHESTER 74 Jednou ze zbraní určených pro AUXUNITS byla modifikace americké pušky Winchester 74 ráže .22. Tato zbraň byla vybavena tlumičem Parker Hale a teleskopem Enfield a byla určena tajným jednotkám britské Domácí gardy (Home Guard) v případě obsazení Britských ostrovů Němci. Podle pozdějšího prohlášení měly tyto zbraně sloužit k tiché likvidaci psů
40
diverzanti_pokor.indd 40
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
nepřátel, ale podle některých příruček i k likvidaci nepřátelských stráží nebo zrádců. Samotná sportovní puška byla samonabíjecí konstrukce, ráže .22LR o délce 1118 mm a s tlumičem 1321 mm, zásobník byl na 14 nábojů. Údajný smrtící účinek byl do 91,4 metrů (100 yardů), přičemž v případě osob bylo nutno přesně mířit na vybraná místa, většinou nosní přepážku.
3. 2. ATENTÁT NA CENTRUM TŘETÍ ŘÍŠE Po okupaci českých zemí a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava se situace pro české obyvatelstvo stala velmi svízelnou. Část národa se snažila bojovat o svoji svobodu v odboji. Do pomyslného čela se mezi prvními postavili vojáci, kteří byli frustrováni nuceným opuštěním pozic bez boje. Brzy se jejich aktivity dotkly i doposud nedosažitelného srdce německé Třetí říše – Berlína, kde díky nim vybuchlo několik náloží. Čs. zpravodajci v boji proti nacismu
Nebezpečí „hnědého moru“ si byli naši zpravodajci vědomi již řadu let před obsazením vlasti, proto se při svých aktivitách zaměřovali především proti němu. Proběhlo několik operací, mj. byl pro spolupráci získán proslulý agent A-54 (P. Thümmel), jehož zprávy se postupem času dostaly nejen do Londýna, ale i do Moskvy. Vraťme se však nyní až do roku 1926, kdy vojenští zpravodajci rozehráli velice troufalou operaci. Tehdy totiž československý důstojník Ctibor Novák (nar. 25. října 1902 v Praze) vstoupil do Národní obce fašistické. Málokdo věděl, že se ve skutečnosti jedná o jednu ze zpravodajských her, jejímž cílem bylo proniknout mezi české fašisty. Netušili to ani jeho blízcí příbuzní, matka se ho dokonce zřekla. Novák byl zpravodajským důstojníkem čs. armády, později i švagrem podplukovníka Josefa Mašína, s nímž on a jeho skupina, Tři králové, po roce 1939 úzce spolupracovali. Záhy si tento navenek velmi ctižádostivý mladík vydobyl mezi českými fašisty čestné místo, které mu otevřelo cestu i mezi německé soukmenovce. Ctibor Novák byl zpravodajcem tělem a duší a věděl, že pro svůj cíl musí hodně obětovat, stejně tak to chápali i vedoucí představitelé Zpravodajského oddělení hlavního štábu, kteří plně podporovali i jeho zdánlivě 41
diverzanti_pokor.indd 41
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
nevázaný způsob života. V roce 1934 se rozvedl a o čtyři roky později se seznámil se sudetskou Němkou Giselou Gräfovou, jejíž otec byl vysokým funkcionářem Sudetoněmecké strany v Liberci. Sňatek, který s ní uzavřel, posunul mladého agenta ještě více ke kýženému cíli – k proniknutí do aktivních složek pronacistického hnutí v naší vlasti. Bohužel, sled událostí ho předstihl. Situaci v Československé republice podstatně změnilo politické rozhodnutí, které mělo zabránit rozpoutání válečného konfliktu – mnichovská dohoda. O to horečnější byly zpravodajské aktivity. Koncem listopadu 1938 na vlastní žádost svlékl tehdy šestatřicetiletý štábní kapitán Ctibor Novák uniformu a v prosinci zažádal o změnu národnosti – stal se z něho Anton Nowak. Tato přeměna nevzbudila u nastupujících nových vládců, nacistů, pozornost, takových lidí bylo i mezi českými občany dost. Aby vše završil, přihlásil se Novák dobrovolně do řad Wehrmachtu. Mladý dobrovolník hlásící se k Německu a ochotný „cedit krev“ za Vůdce, to se hned tak nevidí, toho si nacisti vážili, a tak mu bylo nabídnuto místo tlumočníka v Hlavním říšském bezpečnostním úřadu (RSHA), což náš hrdina s dobře skrývanou radostí a překvapením přijal. Nástup českého odboje a „cukrářů“
Českým odbojářům, reprezentovaným armádní odbojovou organizací Obrana národa (ON), se tak naskytla prostřednictvím Nováka velká šance mít své oči a uši přímo v srdci nacistického bezpečnostního aparátu RSHA, aniž by o tom měli kompetentní úředníci ponětí. Další, o čem neměli ponětí, bylo napojení Nováka na zpravodajsko-sabotážní skupinu ON Tři králové. Tato skupina měla vedle zpravodajství za úkol diverzní operace, mimo jiné obstarávání zbraní a trhavin. Za hybnou sílu diverzních a sabotážních akcí proti okupantům považovali ve skupině Novákova švagra Josefa Mašína. V předválečné čs. armádě a poté i mezi jejími vojenskými odbojáři byly takové sabotážní akce nazývány „cukrářství“. V rámci Obrany národa tak vznikla „cukrářská“ skupina, kterou měli podle plánů čs. vojenských představitelů, prozatím usídlených v tehdy ještě svobodném Polsku, posílit vojáci speciálně vycvičení tamtéž. K tomu nakonec nedošlo, a tak si odboj musel pomoci sám. Obrana národa měla naštěstí k dispozici ty nejlepší odborníky, přičemž přípravu sabotážních akcí dostala na starost skupina Tři králové, která disponovala i tajnými dílnami, z nichž jedna byla u klempíře Josefa Líkaře. A právě tam byly ze surovin dodaných Londýnem sestrojeny dvě časované nálože. 42
diverzanti_pokor.indd 42
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
Koncem léta 1939 dostal horlivý úředník Novák telegram o „nemoci“ matky, a tak se vydal se souhlasem svých nic netušících nadřízených do své „zapřené“ vlasti. Zde se setkal s představiteli Obrany národa, konkrétně s podplukovníky Mašínem a Aloisem Janotkou. Na této tajné schůzce se mimo jiné zrodil plán atentátu, který měl být proveden v srdci Třetí říše, v Berlíně, kde se Novák díky své funkci mohl nerušeně pohybovat. Celému plánu byla věnována velká pozornost, včetně přípravy náloží a nejvhodnějšího místa nasazení. To se již ale Novák musel vrátit zpět do služby v Hlavním říšském bezpečnostním úřadu. Do vlasti se vrátil znovu v září na základě dalšího telegramu s falešným obsahem. Tentokrát se obezřetně kontaktoval s Mašínem, který mu předal dvě nálože, jejichž časovací mechanismy a roznětky byly s důrazem na závažnost útoku vyzkoušeny 14. září u Janotků v Dejvicích. Zkoušky dopadly na výbornou, a tak se Novák vracel zpět ke svým chlebodárcům obtěžkán dvěma kufry, skrývajícími nástražné výbušné zařízení. Z Čech budoucí atentátník odcestoval nočním rychlíkem v kupé 1. třídy. Ani hraniční kontrola v Roudnici nad Labem, stejně jako kontroly u východu z nádraží v Berlíně, nic nezaznamenaly. Berlínský atentát českých odbojářů
Celou akci si Novák naplánoval na neděli 15. září, kdy jeden kufr s výbušným obsahem umístil u policejního ředitelství na Alexanderplatzu a druhý u ministerstva letectví. Jejich explozi pozoroval z bezpečné vzdálenosti, přičemž účinky nástražného výbušného systému byly lepší, než se očekávalo. U ministerstva letectví se zřítila část rohu budovy, byla převrácena okolo jedoucí tramvaj a rozbity výklady u protějšího obchodního domu Wertheim. Oběti nejsou známy, německý dobový tisk, ovládaný Goebbelsovým ministerstvem propagandy, o tomto sabotážním útoku ze zřejmých důvodů pomlčel. Dnes již víme, že celá akce byla bezpečnostními orgány připisována britským agentům, ale to tehdy čeští odbojáři nevěděli a obávali se následků možného vyšetřování. Londýnský rozhlas později ve svém českém vysílání hlásil: „V zářijových dnech roku 1939 byly položeny u budovy říšského ministerstva letectví a do budovy policejního ředitelství v Berlíně časované nálože. Ty způsobily značné škody. Okruh ulic kolem budov byl uzavřen a goebbelsovská propaganda se snaží oba činy utajit.“ Tato krátká zprávička potěšila tři muže skrývající se před Gestapem, Balabána. Mašína a Morávka, natolik, že se dokonce začali objímat. 43
diverzanti_pokor.indd 43
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
Další atentát byl proveden v únoru 1941 na berlínském Anhaltském nádraží. Pokus o likvidaci říšského vůdce SS Heinricha Himmlera však nevyšel. Nálož v kufru, umístěná průvodčím Janem Karlem na nástupišti, sice explodovala správně, ale Himmlerův vlak pro poruchu na trati výjimečně přijel na Fridrichovo nádraží. I tak měl tento čin svůj dopad, neboť mezi říšskými pohlaváry vyvolal mimořádný rozruch a samotný výbuch zdemoloval zvláštní kolejiště pro salónní vlaky. K dalším diverzním akcím Tří králů patřily útoky proti lokomotivám zajišťujícím německé vojenské transporty, přičemž se použila trhavina ve tvaru briket, přidávaná do uhlí v tendrech lokomotiv. Z obav z možného odhalení se úspěšný atentátník Ctibor Novák vrátil do vlasti, odkud se na radu svého švagra snažil utéci do zahraničí. Při přechodu rakousko-jugoslávských hranic však byl zadržen a jako německý úředník deportován do věznice v Praze na Pankráci. Odtud byl po deseti měsících tvrdých výslechů přemístěn do berlínského Moabitu. Spojení s berlínskými atentáty se mu však nepodařilo prokázat, vyšetřovatelům dokonce unikl i jeho příbuzenský vztah s pplk. Mašínem. Přesto byl pro podezření ze špionáže odsouzen k šesti letům káznice. Když si Novák uvědomil, že unikl odhalení, a tím i trestu smrti, nadále pokračoval i ve věznici ve své zpravodajské roli pronacisticky smýšlejícího Čecha. Lepší zacházení ze strany věznitelů mu umožňovalo pomáhat dalším uvězněným krajanům. Poválečné osudy odbojáře Nováka
Po roce 1945, kdy se vrátil plný levicových ideálů, se stal jako člen KSČ a armádní důstojník ve slezském Frývaldově (od 1947 Jeseníku) velitelem internačních táborů. Za dobu tohoto působení byl vyšetřován nejprve pro kruté zacházení s internovanými Němci, několik jich bylo dokonce popraveno. A poté byl vyšetřován v souvislosti se sňatkem s Němkou Janou Hänichovou, roz. Melcherovou, v roce 1946, jejíhož syna Richarda adoptoval jako Vladimíra. Poté Novák znechuceně vystoupil z KSČ. V roce 1949 byl ještě povýšen do hodnosti majora, ale už v roce 1950 byl v rámci očisty armády od „reakčních živlů“ poslán do výslužby. V letech 1951–1953 pracoval jako recepční vojenské zotavovny v Karlových Varech, poté jako trafikant v Jeseníku. Často se stýkal se svými synovci Mašínovými a jejich odbojovou skupinou na Poděbradsku. V roce 1951 byl v této souvislosti poprvé zatčen a vyslýchán StB, nakonec byl 44
diverzanti_pokor.indd 44
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
pro nedostatek důkazů propuštěn. V září 1953 byl poté, co bratři Mašínovi opustili republiku, znovu zatčen a v připravovaném soudním procesu označen jako inspirátor aktivit skupiny. Soudní proces byl nazván „Trestní věc proti Ctiboru Novákovi a spol.“ a po více než rok trvajícím vyšetřování byl Ctibor Novák odsouzen za trestný čin velezrady k trestu smrti, který byl vykonán 2. května 1955. Světlou tečkou nad jeho osudem je povýšení do hodnosti plukovníka in memoriam a plná rehabilitace v roce 1995! Jeho kolegové Balabán, Mašín a Morávek dosáhli generálské hodnosti in memoriam již krátce po válce. ON – OBRANA NÁRODA Tato vojenská protinacistická odbojová organizace vznikla krátce po okupaci v březnu 1939. Dne 19. března 1939 se sešli generálové Sergěj Ingr, Josef Bílý a Sergej Vojcechovský, aby vytvořili koncept skupiny, jejímž cílem bylo vyvolat povstání proti německým okupantům do května 1939. Postupně se začala vytvářet její struktura, kde základ tvořili příslušníci bývalé československé armády. V jejím čele stál od dubna 1939 gen. J. Bílý, reprezentující Hlavní velitelství v Praze, tomu podléhala Zemská vojenská velitelství (ZVV) pro Čechy (gen. H. Vojta), Velkou Prahu (gen. B. Homola) a Moravu (gen. S. Ingr, později gen. B. Všetička). ZVV podléhala Krajská velitelství Hradec Králové, Pardubice, Louny, Plzeň, České Budějovice, Mladá Boleslav, Brno, Olomouc a Moravská Ostrava, která se v případě konfliktu měla přeměnit na štáby divizí; celkově disponovala 200 rámcovými prapory. Přestože organizace byla vybudována skvěle, vojáci se bohužel málo starali o konspiraci, a tak se již koncem srpna 1939 do ní podařilo proniknout Gestapu. Následovaly zásahy německých bezpečnostních sil, jejichž výsledkem byla postupná likvidace první, druhé a třetí garnitury. Ve vedení se tak nuceně vystřídali gen. B. Homola (listopad 1940 – prosince 1941), gen. Z. Novák (leden 1942 – červen 1944), brig. gen. F. Bláha (červen – listopad 1944) a gen. F. Slunečko (listopad 1944 – květen 1945). Na konci války se zbytky vojenského odboje aktivně zapojily do květnového postání (vojenské velitelství ALEX).
TŘI KRÁLOVÉ Zpravodajsko-sabotážní skupina Obrany národa, jejíž celé označení znělo Svatí tři králové, německy Heilige drei Könige. Tvořili ji pplk. Josef Balabán (*5. června 1894), pplk. Josef Mašín (*26. srpna 1896), a št. kpt. Vác45
diverzanti_pokor.indd 45
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
lav Morávek (*8. srpna 1904), zvaný pro své mistrovské střelecké umění a víru v Boha „Pobožný pistolník“, což ilustrovaly jeho dva nerozluční „společníci“, dvě pistole a Bible kralická. Zaměřovali se na sběr zpravodajských informací a na přípravu a provádění sabotážních a diverzních akcí. Skupina se začala formovat po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 v rámci vznikající odbojové organizace Obrana národa pod vedením pplk. Josefa Balabána. I poté, co Němci efektivně zasáhli proti odbojářům, dařilo se Třem králům odhalení unikat, a to díky přísné konspiraci a dalším bezpečnostním opatřením. Spolupracovali s proslulým agentem A-54, příslušníkem Abwehru P. Thümmelem, který měl paradoxně na starosti odhalení této skupiny. Vedle kontaktu s exilovým vedením v Londýně, udržovaném pomocí vysílaček Sparta I. a II. nebo kurýry přes neutrální Švédsko a Jugoslávii, udržovali i kontakt se sovětskými diplomaty, potažmo NKVD. Skupina se rozpadla po zásahu Gestapa v polovině roku 1941. Nejprve byl 22. dubna 1941 pomocí konfidenta dopaden J. Balabán, poté dne 13. května 1941 při vysílání J. Mašín a nakonec v přestřelce s Gestapem 21. března 1942 zahynul V. Morávek. J. Balabán byl popraven 3. října 1941 a J. Mašín 20. června 1942. Všem třem se po válce dostalo významného uznání a povýšení.
RSHA – HLAVNÍ ŘÍŠSKÝ BEZPEČNOSTNÍ ÚŘAD (REICHSSICHERHEITSHAUPTAMT) Tento ústřední bezpečnostní úřad Třetí říše vznikl 22. září 1939 na základě nařízení říšského vůdce SS H. Himmlera o sloučení Tajné státní policie (Geheime Staatspolizei), Bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei) a Kriminální policie (Kriminalpolizei), za účelem boje proti všem nepřátelům nacistického Německa uvnitř i za hranicemi. Jeho prvním šéfem byl SS-Obergruppenführer R. Heydrich, po jeho smrti rukou českých vojáků v Praze SS-Obergruppenführer E. Kaltenbrunner. V rámci vítězného tažení dohlížel tento úřad na jednotky Einsatzgruppen, které následovaly německé jednotky do východních oblastí, kde měly „vyčistit“ dobyté území od nežádoucích elementů. Samotnou organizaci tvořilo sedm úřadů (Ämter) – Amt I pro personální věci, Amt II, což byl organizační a právní úřad, Amt III byla vnitřní zpravodajská služba SS, Amt IV neboli pověstné Gestapo se zabývalo pátráním a bojem s nepřítelem (vnitřním), Amt V byla Kriminální policie, Kripo, s úkolem bojovat proti zločinu, Amt VI neboli SD plnil úkoly zahraniční rozvědky SS, Amt VII byl zvláštním referátem zabývajícím se vědeckým zkoumáním organizačních otázek a publikováním, mimo jiné byl odpovědný za ideologické úkoly a propagandu.
46
diverzanti_pokor.indd 46
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
Čtvrtý (Gestapo) a pátý úřad (Kripo) dohromady tvořily Bezpečnostní policii Sipo, podílející se na pronásledování Židů, Cikánů a dalších nepřátel Říše a jejich deportacích do vyhlazovacích táborů. V okupovaných zemích RSHA zastupovali místní šéfové SS a Policie.
3. 3. OPERACE FLIPPER – NEZDAŘENÝ ÚNOS „POUŠTNÍ LIŠKY“ Samozřejmě, že existovaly také operace Spojenců, které i přes nesmírné nasazení účastníků mise úspěchu nedosáhly. Mezi takové patřila i akce FLIPPER, jejímž cílem měl být brilantní vojevůdce německého AFRIKAKORPSU polní maršál Erwin Rommel. Zrod plánu
V roce 1941 byl německý expediční sbor v Africe pod Rommelovým velením na postupu a znamenal pro Spojence vážnou hrozbu. Proto byl na přelomu října a listopadu téhož roku na velitelství 8. britské armády vypracován plán speciální operace v hlubokém nepřátelském týlu, jehož hlavním cílem bylo zajetí nebo i zabití Rommela. Jeho autorem byl údajně syn admirála Keyese, prvního velitele Velitelství kombinovaných operací, podplukovník Geoffrey Keyes. Samotné provedení bylo svěřeno britské jednotce 11. commandos, spadající pod britské velitelství na Středním východě. Tato jednotka vznikla v roce 1940 z příslušníků Skotského komanda a posléze se stala součástí Layforce jako její rota C. Celá operace byla naplánována do nejmenších podrobností, zapojit se do ní měl také zpravodajský důstojník, kapitán J. Haselden, jenž se pohyboval v německém týlu v přestrojení mezi probritsky zaměřenými Araby. Komando vybraných příslušníků bylo rozděleno na tři části. První, pod velením podplukovníka Keyese, měla provést útok na Rommelovo velitelství. Druhé, pod velením poručíka Southerlanda, bylo svěřeno přepadení velitelství italských jednotek v Cirene. A třetí skupina, v čele s kapitánem Haseldenem, dostala za úkol vyřadit telefonní spojení a další nepřátelské komunikace v této oblasti.
47
diverzanti_pokor.indd 47
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
Únosci v akci
Muži z 11. commanda se 10. listopadu večer kolem osmé hodiny nalodili v Alexandrii na ponorky Torbay a Talisman – do první nastoupil pplk. Keyes a čtyřiadvacet commandos, do druhé pplk. Laycock a šestadvacet plně vyzbrojených mužů, vybavených hlavně výbušninami. Bylo to poprvé, co příslušníci britských přepadových jednotek použili pro dopravu na místo akce ponorky, a chválili si jejich poměrný komfort a přepych. Naštěstí plavba netrvala dlouho, takže nezažili pověstnou ponorkovou nemoc. Jejich velitelé jim rovněž připravili milé překvapení v podobě uvítacího přípitku šampaňským, muži si během plavby dokonce i odpočinuli. Po několika dnech se obě ponorky nikým nerušeny dostaly na určené místo výsadku, při následném vynoření je však čekalo rozbouřené moře. V normálních podmínkách by bylo vylodění odloženo, ale jelikož byla celá operace načasována tak, aby na ni navazovala chystaná ofenziva CRUSADER, bylo zahájeno vylodění i za tohoto nepříznivého počasí. V 18.30 dne 14. listopadu se na břehu v oblasti Gazala-Tmini, kterou v předchozích dnech podrobně prozkoumala pouštní jednotka LRDG (Long Range Desert Group), objevil smluvený světelný signál od čekajícího zpravodajce kapitána Haseldena. Námořníci spolu s commandos vytáhli gumové dvoumístné čluny a začali je nafukovat hustilkami. Již po dvaceti minutách od signálu se na břehu objevili první účastníci přepadové akce. I přes vysoké vlny často zalévající gumové čluny se Keyesovým mužům podařilo vylodit. Pak přišla na řadu ponorka Talisman, avšak počasí se mezitím zhoršilo a ještě více znesnadňovalo přepravu příslušníků commandos na břeh. Nakonec se na zem dostalo pouze sedm mužů v čele s Laycockem ze šestadvaceti. S několika dalšími se čluny převrhly a posádky jen taktak doplavaly zpět na ponorku. Jelikož předpověď nevykazovala nějaké zlepšení a neustálými pokusy ztratili značně času, bylo rozhodnuto vylodění prozatím ukončit. Ponorka Talisman se s větší částí commandos na palubě musela potopit a pod hladinou čekat na příznivější povětrnostní podmínky, aby mohla vylodění dokončit. K tomu ale nakonec vůbec nedošlo. Mezitím Keyesovi muži objevili nedaleko břehu jeskyni, kde se schovali a začali se ohřívat a sušit nad obezřetně rozdělaným ohněm. Jejich velitel společně s Laycockem zůstal na pláži, kde až do svítání čekali na výsadek zbytku jednotky. Počasí však vylodění nadále nepřálo, a tak se muži na břehu spolu se svými dvěma veliteli přesunuli do vádí, kde zůstali ukryti celý den. Zatímco většina mužů odpočívala, jejich 48
diverzanti_pokor.indd 48
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
velitelé se rozhodli celý plán změnit a jednotku přerozdělit. K hlavnímu cíli, velitelství Afrika Korpsu v Beda Litorii, který byl vzdálen 18 km od pobřeží, se měl vydat osmnáctičlenný oddíl v čele s Keyesem, sabotáže na spojovací linky na křižovatce jižně od Cirene se měl zhostit poručík R. Cook se šesti muži, a poslední cíl, silnici mezi Slontem a El Fridiou, dostal na starost kapitán Haselden se svými šesti muži. Všichni se dali do pohybu v 19.00 hodin 16. listopadu. Nejprve je vedli arabští průvodci naverbovaní Haseldenem, ale ti brzy jednotce zmizeli, k tomu se ještě více zhoršilo počasí a začala opět bouře s vydatnými dešťovými přívaly, jež zmáčely muže do poslední nitky. Keyes se ale nevzdával a pochodoval v čele své jednotky nehostinným terénem, kde museli překonávat i značné výškové rozdíly. Na místě vylodění zůstal Laycock se třemi muži a nadále čekali na příchod zbytku mužstva, případně měli také bránit vybudovanou základnu se zásobami. Čtvrtou noc ve 22.00 dorazila hlavní skupina mužů, kteří pochodovali celou noc a byli unaveni, do blízkosti cíle. Podplukovník Keyes při namáhavém pochodu bez průvodců naštěstí narazil na členy kmene spřátelených Arabů, kteří mu poskytli důležitou informaci – hlavní velitelství „Pouštní lišky“ bylo přemístěno z Bedy Litorie do Sidi Rafay. Směr pochodu byl proto změněn a s pomocí nových arabských průvodců se Keyes se svými muži konečně dostal ke kýženému cíli své akce. Celý prostor byl podrobně prozkoumán zamaskovanými útočníky a Keyes rozhodl, že přepad německého velitelství provede se dvěma muži. Když toto rozhodnutí Laycock kritizoval, Keyes odpověděl, že: „… ctí tradice britské armády, kdy velitelé vedou své muže do nebezpečí vpředu“. V určenou hodinu H (23.59) velitel akce strategicky rozmístil své zbývající muže tak, aby je nemohli nepřátelští vojáci překvapit. Tři muži měli zničit agregáty dodávající elektrický proud do budovy. Původně Keyes zamýšlel, že do budovy vnikne zadním vchodem, ten však při obhlídce nemohl nalézt, v úvahu nepřipadalo ani okno, jež bylo v nedostupné výšce. Proto se nakonec spolu s kapitánem G. L. Campbellem a seržantem R. A. Terrym začali plížit k hlavnímu vstupu do budovy. Zde Campbell, který uměl německy, zaklepal na dveře a rázně vyzval k otevření. Stráž v budově prosta podezření dveře otevřela, když ale spatřila muže v nepřátelských uniformách, začala se bránit, proto musel Campbell použít revolver. Výstřel sice usmrtil agilního strážného, ale bohužel probudil celý dům, a tak mu49
diverzanti_pokor.indd 49
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
seli útočníci přidat na tempu. Keyes bleskově nařídil seržantu Terrymu, aby obsadil schody a tam svým samopalem Thompson bránil možnému postupu německého osazenstva do přízemí. Bohužel čas utíkal a útočící trojka stále nebyla schopna ovládnout dům, jediným řešením byl rychlý průnik. Palba z Terryho samopalu zesilovala a podplukovník Keyes se opět musel rychle rozhodnout. Věděl, že kdo první otevře dveře do druhé místnosti obsazené Němci, bude smrtelně ohrožen, a tak první krok udělal sám. Pevně sevřel revolver a otevřel dveře, sledován Campbellem, jenž vzápětí dovnitř místnosti vhodil granát. To však byl již Keyes smrtelně postřelen. Oba spolubojovníci uprostřed boje zahlédli, jak jejich velitel padl, a vynesli ho ven z budovy, kde po několika minutách zemřel. Při tomto manévru byl postřelen kapitán Campbell do nohy. Ve vojenském táboře vyvolala střelba poplach, proto raněný Campbell dal seržantovi Terrymu rozkaz, aby ustoupili a jeho tam nechali ležet. Ustupujícímu komandu se podařilo ještě pro jistotu vhodit granáty okny do budovy a pod vedením seržanta Terryho zmizet v libyjské poušti. Vrátili se na operační místo setkání, kde je čekal netrpělivý Laycock, který se vylodění zbytku svých mužů nedočkal. Chvíli zde ještě čekali na návrat jednotky kapitána Haseldena a poručíka Cooka, ale marně. Stažení úderné jednotky
V noci 18. listopadu se podařilo Laycockovým mužům pomocí signální lampy Aldis konečně kontaktovat čekající ponorku Torbay, ale moře bylo bohužel opět velmi neklidné. Další den přinesl nové události, když se několika proněmecky smýšlejícím Arabům a poté i italské hlídce podařilo odhalit tábor britských commandos, kteří čekali na evakuaci v jednom z vádí. Vypukla přestřelka a Laycock s vědomím, že nejsou schopni se efektivně takové přesile ubránit, rozhodl o ústupu do vnitrozemí, přičemž jednotku takticky rozdělil na malé tříčlenné skupiny. Ty se měly vydat na místa, kde by počkaly na postupující britské jednotky při nadcházející operaci CRUSADER. Bohužel, z celé jednotky se podařilo po sedmatřicetidenním putování v nelítostné libyjské poušti dorazit k britským pozicím jen pplk. Laycockovi a seržantu J. Terrymu. Zbývající členové jednotky byli buď zabiti při pronásledování, nebo zajati nepřátelskými arabskými kmeny, což se rovněž rovnalo rozsudku smrti. Zajat byl i kapitán Campbell a v italském zajateckém táboře mu byla amputována noha. Lepší osud potkal kap. J. Haseldena, který se po diverzním útoku na komuni50
diverzanti_pokor.indd 50
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
kaci nakonec vrátil spolu s LRDG. Jednotce poručíka Cooka se sice podařilo jeho sabotážní úkol provést, ale celá jeho šestičlenná jednotka, včetně jeho samotného, nakonec padla. Ke všemu se později ukázalo, že Rommel v místě útoku přítomen vůbec nebyl a že toto stanoviště používal málokdy. Smutný návrat
Pplk. Laycock a seržant Terry se vrátili na velitelství 8. armády 25. prosince, pplk. G. Keyes byl vyznamenán in memoriam Viktoriiným křížem, čímž se stal prvním příslušníkem commandos vyznamenaným tak vysokým řádem. Spolu s dalšími muži ze své jednotky našel věčný klid na libyjském válečném hřbitově v Benghází, vedle vojína Frasera a desátníka L. Macquarrie. Další příslušníci, desátník L. J. Brown a vojín M. Nixon, jsou pohřbeni na tuniském válečném hřbitově Enfidaville, zatímco seržant A. J. Wood je pochován na libyjském válečném hřbitově Knightbridge v Acromě. Celá akce se dočkala literárního zpracování, asi nejlépe v knize M. Ashera „Get Rommel: The Secret British Mission to Kill Hitler‘s Greatest General“, nejnověji vydané nakladatelstvím Phoenix v roce 2004. Rommel byl lákavým cílem i při další spojenecké akci, kdy jej mělo unést několik příslušníků SAS, vysazených v okupované Francii, před nadcházející invazí. Celou rozjetou operaci nakonec přerušil spojenecký stíhač, který vynikajícího německého vojevůdce z průběhu dalšího děje prakticky vyřadil. ERWIN ROMMEL (1891–1944) Nekonvenční německý polní maršál, celým jménem Erwin Johannes Eugen Rommel, byl považován za jednoho z nejlepších polních taktiků II. světové války. Narodil se v Heidenheimu v rodině ředitele místního gymnázia. V dětství se chtěl stát leteckým inženýrem, již ve 14 letech sestrojil s kamarádem letuschopný kluzák, ale otec mu dal na vybranou, buď bude učitelem, nebo důstojníkem. A tak nastoupil jako kadet k 6. württemberskému pěšímu pluku König Wilhelm I. č. 124 ve Weingartenu. Brzy po absolvování důstojnické školy byl povýšen na poručíka a 2. srpna 1914 byl poslán s plukem na západní frontu. Vystřídal postupně západní frontu, Rumunsko a italskou frontu a 18. října 1918 byl za své bojové zásluhy povýšen do hodnosti kapitána. Po válce zůstal v Reichswehru, v roce 1935
51
diverzanti_pokor.indd 51
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
v hodnosti podplukovníka se stal učitelem taktiky na pěchotní škole v Postupimi. Poté co byl 1. srpna povýšen do hodnosti generálmajora, působil jako velitel Vůdcova hlavního stanu, později jako velitel 7. obrněné divize v bitvě o Francii. Následovala hodnost generálporučíka a velení Deutsche Afrika Korps. Pod sílícím tlakem Spojenců chtěl přesvědčit Hitlera o evakuaci jeho armády z Afriky, a proto odjel k Vůdci, ten jej však nevyslyšel. Poté byl postaven do čela Skupiny armád B, následně byl jmenován vrchním velitelem Řecka a nakonec se vrátil k armádní skupině B, aby dohlédl na stavbu Atlantického valu. Po vylodění Spojenců byl ve vozidle 17. července 1944 po náletu raněn, po rekonvalescenci jej podezřívali, že byl zapojen do atentátu na Hitlera 20. července 1944. Rommel, aby zabránil represi vůči své rodině, spáchal 14. října 1944 sebevraždu kyanidem; oficiálně byla jeho smrt označena jako důsledek zranění z náletu.
LRDG – LONG RANGE DESERT GROUP Průzkumná hlídková jednotka britské armády, působící za II. světové války v severní Africe. Vznikla v Egyptě 3. července 1940 jako 1. pouštní dálková hlídková jednotka pod vedením majora R. A. Bagnolda, jednoho z odborníků na Libyjskou poušť. Do své jednotky zpočátku vybíral vojáky z 2. novozélandské divize (A eskadra), poté byla posílena vojáky z britských a rhodeských pluků (B eskadra). Maximální početní stav této jednotky, která název LRDG přijala v listopadu 1940, byl 350 příslušníků. Prováděli výpady, hlídky nebo průzkumné akce na zvlášť upravených nákladních vozidlech typu Chevrolet, Ford anebo později na proslulých Jeepech Willys. Přitom spolupracovali jak s místními jednotkami commandos, tak zpočátku i se vznikajícími Special Air Service. Po ústupu vojsk Osy byla tato jednotka přesunuta v květnu 1943 do oblasti východního Středomoří, kde prováděla operace na řeckých ostrovech, v Itálii a na Balkáně. Po ukončení bojů v Evropě navrhli velitelé LRDG britskému válečnému kabinetu, aby byla jednotka odeslána na Dálný východ a zde operovala proti Japonsku, tato nabídka však byla odmítnuta a jednotka v srpnu 1945 zanikla.
SIR ROBERT EDWARD LAYCOCK (1907–1968) Britský armádní důstojník, příslušník commandos, narozený v Londýně v rodině brigádního generála, což předurčilo jeho budoucí kariéru. Po studiu na elitních britských školách absolvoval Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu. Krátký čas pracoval v továrně, v roce 1927 se stal armádním důstojníkem, v roce 1939 byl jako odborník na chemické 52
diverzanti_pokor.indd 52
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
zbraně součástí Britského expedičního sboru ve Francii. Poté, co se velitelem Velitelství kombinovaných operací stal admirál Keyes, byl Laycock jím osobně povolán do čela 8. commandos. V únoru 1941 již velel v hodnosti plukovníka Layforce neboli jednotkám commandos odeslaných na Střední východ, kde byly začleněny do 6. divize. V jejím rámci bojoval na Krétě a v roce 1941 vedl operaci s cílem zajmout Rommela; po krachu operace se po dvouměsíčním protloukání dostal zpět k britským silám. V roce 1942 se vrátil do Anglie jako velitel brigády speciálních služeb neboli commandos. Bojoval na Sicílii, v říjnu 1943 po povýšení do hodnosti generálmajora se stal velitelem Velitelství kombinovaných operací, kde působil až do roku 1947. Pak odešel z armády, v letech 1954–1959 působil jako guvernér Malty. Tento duší sportovec a voják byl v roce 1962 jmenován Lordem poručíkem Nottinghamshire. Ve volné chvíli se věnoval jezdectví, jachtaření a knihám. Umřel na infarkt během cesty do kostela.
SAMOPAL THOMPSON Americký samopal, proslulý v době prohibice v USA, kdy byl široce používán jak na straně zákona, tak v podsvětí. V roce 1919 jej sestrojil americký generál J. T. Thompson na základě mechanismu J. Blishe (závěr částečně uzamčený bronzovou závorou ve tvaru písmena H) jako automatickou palnou zbraň určenou ke střelbě jednotlivými ranami nebo dávkami s použitím náboje ráže .45 ACP (Thompson M 1921). V americké armádě byl velmi rozšířený a tvořil výzbroj spojeneckých vojsk ve II. světové válce. Používal se ještě ve Vietnamu a několik kusů se dokonce nacházelo v roce 1991 ve skladech jugoslávské armády. Zbraň měla odnímatelnou dřevěnou pažbu i přední pistolovou pažbičku. Používaly se schránkové zásobníky na 20 a 30 nábojů nebo bubnové na 50 a 100 nábojů. Thompson vynikal značně vysokou spolehlivostí a životností díky kvalitnímu zpracování součástí. TTD (pro model M1 A1): délka zbraně – 813 mm, délka hlavně – 266 mm, ráže – 11,43 mm, hmotnost – 4,82 kg, kadence – 700 ran/min, úsťová rychlost – 277 m/s, maximální dostřel – 150 m.
53
diverzanti_pokor.indd 53
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
3. 4. UNIČTOŽIT GITLERA – SOVĚTSKÉ POKUSY O ATENTÁT NA ADOLFA HITLERA Nejen západní spojenci se snažili zbavit svět nebezpečného německého diktátora, jak později uvidíme, ale určité kroky v tomto směru byly podniknuty i ze strany Sovětského svazu. NKVD v čele diverzního boje
Po útoku Německa na jeho dřívějšího spojence SSSR začaly v německém týlu zpočátku samovolně vznikat partyzánské skupiny. Tvořili je buď vojáci, kteří se při bleskovém postupu Wehrmachtu dostali do jeho týlu, nebo místními komunistickými funkcionáři. Jejich výzbroj a organizace byla dosti chabá, ale nejvyšší velení si brzy uvědomilo jejich možnou kapacitu a efektivitu s ohledem na historické zkušenosti. Zejména poté, co se německá fašistická vojska (podle tehdejší terminologie) nezadržitelně blížila k hlavnímu městu a překvapený Stalin byl tak nucen mobilizovat všechny možné síly. Jedním z opatření bylo i budování a rozvoj partyzánského hnutí, což bylo svěřeno sovětské tajné službě NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennych děl, Lidový komisariát vnitřních záležitostí). Její dosavadní šéf L. Berija proto 5. července 1941 založil Zvláštní skupinu (Osobuju grupu), v čele s předním sovětským diverzantem P. Sudoplatovem, který si vysloužil své bojové ostruhy již při „vyrovnávání účtů“ s odpůrci bolševiků. Současně vznikla (26. června 1941), v podstatě jako kádrová jednotka pro tyto zvláštní účely, Samostatná motostřelecká brigáda zvláštního nasazení OMSBON NKVD SSSR (Otdielnaja Motostrelkovaja Brigada Osobovo Naznačenija). Tu později tvořily dva motostřelecké pluky s několika prapory, složenými převážně z dobrovolníků z řad politických emigrantů (zahraničních komunistů), sportovců, ale i komsomolců. Právě tato jednotka spadala pod Sudoplatova, kterého 30. října 1941 jmenoval L. Berija do čela nově organizovaného 2. oddílu NKVD (po reorganizaci od 18. ledna 1942 4. oddělení NKVD) určeného pro diverzní akce ve světě. Stalinův rozkaz zabít Hitlera
Sovětský vůdce Stalin, veden mylným přesvědčením, že odstraněním Hitlera dojde k pozitivním změnám v expanzivní politice nacistů, 54
diverzanti_pokor.indd 54
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
vydal NKVD rozkaz k zabití Hitlera („uničtožit Gitlera“). Nutno dodat, že STAVKA neboli nejvyšší velení v čele se Stalinem se již smiřovala s pádem hlavního města, které se paradoxně mělo stát hrobem německého vůdce, a současně vytvořili vládní infrastrukturu v Kujbyševu. Berija totiž ve spolupráci se svým podřízeným Sudoplatovem vypracoval plán atentátu na Hitlera, který měl být proveden přímo v Moskvě. Sovětští zpravodajci předpokládali, že si Hitler, stejně jako v případě obsazení Francie, nenechá ujít triumfální návštěvu hlavního města SSSR. A tak vedle tří zpravodajských sítí, jež měly být aktivovány v případě obsazení Moskvy (v čele jedné stál major Drozdov), vznikla autonomní přísně tajná síť s jediným cílem – Vůdcova smrt. Podle Sudoplatových vzpomínek byl vybrán do jejího čela známý skladatel Lev Konstantinovič Knipper (3. prosince 1898, Tbilisi – 30. července 1974, Moskva), dost kontroverzní osobnost, neboť v občanské válce bojoval na straně bílých, po návratu do své vlasti v roce 1921 byl naverbován ruskou zpravodajskou službou. Právě on byl v podstatě nejvhodnějším kandidátem, neboť jeho německý původ a kontakty s Třetí říší zaručovaly, že se nestane po dobytí Moskvy obětí rozpoutaných fašistických perzekucí. Bohužel detaily celého plánu nejsou známy, ale k atentátu mělo údajně dojít v divadle, v proslulém Balšom těatre. Po mohutné sovětské protiofenzivě nakonec k obsazení Moskvy nedošlo. To znamenalo konec nejen Hitlerových šancí na dobytí Ruska, ale možná ho i uchránilo, i když ne na dlouho, před smrtí. Berlínská herečka v ruských službách
Stalinův tajný rozkaz odstranit Hitlera však platil nadále, proto se sovětští zpravodajci-diverzanti obrátili na další svoji agentku. Shodou okolností sestru skladatele Knippera, který měl být hlavní postavou v „prvním dějství našeho dramatu“. Byla jí herečka Olga Čechovová (26. dubna 1887, Alexandropol – 9. března 1980, Mnichov), která byla pro sovětskou zpravodajskou službu4 údajně naverbována svým bratrem. V Německu se okrajově podílela i na činnosti odbojové skupiny německých komuni4
Dodnes se vedou spory o tom, zda Čechovová sloužila NKVD a jejím nástupkyním. Na tento fakt ukazuje, že byla v roce 1945 zadržena orgány ruské kontrarozvědky SMERŠ, odvezena do Moskvy a zprvu obviněna ze spolupráce s fašistickými představiteli, přesto na zásah z Lubjanky byla propuštěna. Poté se vrátila do Německa, kde působila nejen jako herečka, ale i podnikatelka v kosmetice. 55
diverzanti_pokor.indd 55
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
stů (Schulze-Boysen/Harnack), v předválečné Evropě později známé jako Rotte Kapelle. V listopadu 1940 se snad podílela i na plánování schůzky Ribbentropa a Göringa s Molotovovem a Merkulovem, kterou se mělo navázat na předchozí přátelské styky dvou mocných evropských říší, Německa a Ruska. K té naštěstí nedošlo. Tato přední německá herečka, rodným jménem Olga Konstantinova von Knipper a manželka Čechovova synovce Michaila Čechova (Tsechowa), která utekla z „ráje dělníků“, Sovětského svazu, byla přítelkyní nejen samotného Vůdce. Jejími obdivovateli byli Göring a Goebbels, proslulý svou slabostí pro krásné herečky, což mělo být vynikajícím předpokladem pro zamýšlený cíl. Právě blízkost k Vůdci a později i jeho milence Evě Braunové umožňovala Čechovové posílat do Ruska, přímo do Stalinových a Berijových rukou, až intimní detaily z Hitlerova soukromého života. V proslulém společenském salonu Čechovové na Kaiserdamm 74 se v prosinci 1941 na základě doporučení německého boxera Maxe Schmellinga objevil ruský boxer Igor Lvovič Miklaševský, ve skutečnosti sovětský agent, přesněji řečeno kádrový příslušník zvláštní jednotky NKVD OMSBON, který se do Německa dostal pod rouškou dezerce. Zde kontaktoval svůj německý protějšek, boxera Schmellinga, s nímž se v roce 1942 utkal v ringu. Igor Miklaševský byl v podstatě prodlouženou rukou sovětské zpravodajské služby, která měla zlikvidovat samotného Vůdce. Dále bylo jeho úkolem sledovat svého strýce Vsevoloda Blumenthala-Tamarina, jenž stál za organizováním protikomunistické propagandy v Rudé armádě a po napadení Sovětského svazu dezertoval a hnán nenávistí ke komunistům se začlenil do „německého protibolševického výboru za osvobození SSSR“, v jehož žoldu vyzýval na vlnách berlínské stanice ruské bojující vojáky, aby dezertovali. Miklaševský se ve vysokých kruzích německé společnosti brzy aklimatizoval a stal se jejím miláčkem, což ještě více zvýšilo naději na úspěch atentátu na Hitlera. Veškeré jeho přípravy v roce 1943 však nakonec zastavil příkaz z Moskvy, který nařizoval od jakýchkoliv akcí proti Vůdci upustit. Stalin se totiž pod vlivem zpravodajských zpráv z Velké Británie, ale i Berlína obával, že Německo po odstranění Hitlera uzavře mír se západními spojenci a společně potom vybudují protikomunistickou koalici. Miklaševský v Berlíně ale zůstal, neboť byl pověřen jiným úkolem – 56
diverzanti_pokor.indd 56
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
fyzickou likvidací svého nevlastního strýce. Úkol bez výčitek splnil a pak v roce 1944 uprchl do Francie. Odtud se po dvou letech plodné zpravodajské práce vrátil do Moskvy, kde byl za své aktivity vyznamenán Řádem rudé hvězdy. Další sovětské diverzní mise v Berlíně
V říjnu 1944 seskočili na území obsazené jugoslávskými partyzány dva sovětští parašutisté-zpravodajci. Podle pokynů z Moskvy je partyzáni bezpečně doprovodili do blízkosti železniční stanice. Zde se z nich stali dva němečtí důstojníci – váleční korespondenti nadporučík Luftwaffe H. Krujger a poručík P. Leman. Ve skutečnosti to byli němečtí antifašisté, osmadvacetiletý Heinz Müller a Paul Lampe. Müller byl za své aktivity v Německu několikrát vězněn, dokonce se nevyhnul ani později proslulému Dachau, kam byli zavíráni první Vůdcovi političtí protivníci. Jenže v roce 1943 trpěla německá armáda, vlivem ztrát na východě, nedostatkem lidí, a tak došlo i na antifašistu Müllera, jenž se stal po absolvování výcvikového střediska leteckým mechanikem. V hodnosti poddůstojníka byl přidělen nejprve do Francie, odtud putoval na východní frontu. Zde ve službách 1. letecké dopravní eskadry při letu z Krymu do Oděsy 4. ledna 1944 unesl letoun Ju-52 (imatrikulační značka HN-AP) a přistál s ním na území ovládaném Rudou armádou. Tady byl nejprve poslán do internačního tábora a po prověření jej zařadili do tzv. Ústřední antifašistické školy v Krasnogorsku, kde se potkal s budoucím kolegou P. Lampem, jehož válečné osudy bylo obdobné. Samozřejmě jako řada dalších německých antifašistů, i oni byli pod dohledem velitele německého oddělení zpravodajské služby plukovníka NKVD A. Korotkova připravováni pro akce v německém týlu, tentokrát v samotném Berlíně. Podle Korotkovova svědectví aktivní Müller navrhoval, že při svém působení v Berlíně využije získané doklady vysokého příslušníka SS a pronikne do říšského kancléřství, kde zabije Hitlera. Müllerovi alias Krujgerovi a Lampeovi alias Lemanovi se díky perfektním dokladům skutečně podařilo proniknout do Berlína, kde navázali spojení s malou (patnáctičlennou) skupinou dalších antifašisticky smýšlejících Němců. Díky nim dokonce získali materiály nejen o plánované obraně Berlína, ale i akci WERWOLF a dalších opatřeních, kterými nacisté chtěli zabránit neodvratnému konci své „tisícileté“ říše. 57
diverzanti_pokor.indd 57
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
Další fází této operace měly být atentáty na strategické fašistické objekty, především na říšské kancléřství a ústředí RSHA. Velitel skupiny Müller plánoval k tomu použít auto naplněné výbušninou, proto se spolu s Lampem a dvěma místními pomocníky vydal 3. března 1945 na německou dálnici, kde chtěl v přestrojení za německého vojenského četníka ukořistit vojenský vůz. Tento plán se zpočátku dařil, Müller zastavil Opel Admiral se třemi příslušníky SS, kteří pak byli přepadeni ze zálohy. Ve chvíli, kdy se zbavovali těl esesmanů, se však objevil další vůz, tentokrát obsazený třemi příslušníky německé bezpečnostní služby SD. Vypukla přestřelka, a přestože se Müllerově skupině podařilo nepřítele zlikvidovat, byli nuceni rychle z místa zmizet, a celá akce tak ztroskotala. V dalších dnech si oba diverzanti v tisku přečetli, že byli zavražděni tři příslušníci SD a že na jejich vraha byla vypsána odměna 100 000 říšských marek, která byla 12. dubna zvýšena na jeden milion. S ohledem na blížící se jednotky Rudé armády Müller nakonec od svého záměru provést atentát na Hitlera ustoupil a jeho skupina se zaměřila spíše na diverzní akce podporující postup sovětských vojáků. 23. dubna si oba antifašisté konečně mohli svléknout tolik nenáviděné německé uniformy, které by jim přinášely jen problémy, a už o dva dny později se Müller spojil se sovětským důstojníkem. Později štábu jeho jednotky poskytl cenné zpravodajské informace o osobním Hitlerově krytu pod říšským kancléřstvím a o krytu RSHA, které ještě více urychlily poslední fázi bojů o Berlín. Heinz Müller po válce pracoval u dopravního letectva ve vzniklé Německé demokratické republice. PAVEL ANATOLJEVIČ SUDOPLATOV (1907–1996) Sovětský generál a zpravodajec zapletený do vražd mnoha ruských disidentů a za války odpovědný za diverzní operace v nepřátelském týlu. Narodil se v Melitopole a již v roce 1921 se stal příslušníkem tehdejší ruské tajné policie Čeka, od roku 1927 působil jako příslušník nové ruské tajné služby OGPU na Ukrajině, odtud se v roce 1933 dostal do Moskvy. V hodnosti nadporučíka odjel v době španělské občanské války do Španělska, kde působil jako zpravodajec a současně se podílel na přípravě operací tamních partyzánských skupin. Své „ostruhy“ si vysloužil v roce 1938, kdy zavraždil ukrajinského nacionalistického vůdce E. Konovalce. Na sklonku roku 1938 se stal již v hodnosti kapitána členem nejužšího vedení zahra58
diverzanti_pokor.indd 58
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
niční rozvědky NKVD a jen o vlásek unikl Stalinovým čistkám. Po napadení SSSR Německem byl v hodnosti podplukovníka postaven do čela zvláštního oddělení, které se zabývalo diverzními operacemi v německém týlu, s čímž souvisí i vznik OMSBON. Po smrti Stalina a pádu šéfa NKVD Beriji byl 21. srpna 1953 Sudoplatov v hodnosti generálporučíka zatčen a poslán do pracovního lágru. Proces s ním začal až v roce 1958, kdy byl obviněn ze zločinů proti lidskosti a odsouzen k 15 letům vězení. Zde prodělal tři infarkty, oslepl na jedno oko a byl uznán za invalidu. Propuštěn byl v roce 1968, poté krátce pracoval jako překladatel a psal články o své práci za II. světové války. V roce 1992 byl plně rehabilitován, zemřel o čtyři roky později.
IGOR LVOVIČ MIKLAŠEVSKÝ (1918–1990) Boxer, mistr sportu a příslušník NKVD, který vyrůstal v divadelní rodině, matka byla herečkou a otec baletním mistrem. Ve škole se naučil nejen německy, ale našel i zalíbení v boxu. V roce 1938 byl povolán do armády k protiletadlové jednotce v Leningradu, účastnil se sovětsko-finské války, poté boxoval i v armádě. Jako sportovec hovořící plynně německy byl naverbován do NKVD a stal se kádrovým příslušníkem její zvláštní jednotky OMSBON. Byl připravován na akce v Německu, kde propagandisticky působil jeho nevlastní strýc Blumenthal-Tamarin. V prosinci 1942 „přeběhl“ k Němcům a jeho strýc se ho ujal. Miklaševský byl pověřen zvláštním úkolem – zabít s pomocí dalších sovětských agentů v Berlíně Hitlera. Vstoupil do Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády, v Berlíně dokonce boxoval i s Maxem Schmellingem. Poté, co byl atentát na Hitlera odvolán, zabil svého strýce Blumenthala-Tamarina a uprchl s pomocí francouzských partyzánů do Francie, kde byl raněn. V Paříži zpravodajsky působil dva roky. Sledoval zde mj. bývalé příslušníky Vlasovovy armády. Po splnění úkolů se v roce 1947 vrátil zpět do vlasti, kde obdržel Řád rudého praporu. Vrátil se také ke sportu, kvůli válečnému zranění však už nemohl sám boxovat, a tak působil jako trenér boxu. Zemřel ve věku 72 let v Leningradě.
59
diverzanti_pokor.indd 59
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
3. 5. ÚTOK NA ATOL MAKIN – PŘEPAD JAPONSKÉ POSÁDKY Situace na tichomořském bojišti za druhé světové války se v polovině roku 1942 začala vyvíjet příznivě pro Spojence, lépe řečeno Američany, jimž se po bojích v Korálovém moři a u Midwaye podařilo zabránit v postupu japonským okupačním vojskům.
Dalším cílem se staly ostrovy Guadalcanal a Tulagi (7. srpna 1942). Jejich dobytí by Američanům značně pomohlo, na Guadalcanalu pak zvláště obsazení budovaného letiště a na Tulagi zničení základny japonských hydroplánů, které ohrožovaly nejen spojenecké lodě. Chystaná operace však byla vzhledem k početnosti nepřátelských sil náročná. Proto se admirál Nimitz rozhodl provést zastírací manévr, který měl pozornost japonských velitelů od zmíněných ostrovů odvrátit. Cílem klamné operace se měly stát Gilbertovy ostrovy, ležící více než 1600 kilometrů severovýchodně od Šalamounových ostrovů, kde již půl roku probíhaly nelítostné boje mezi americkou námořní pěchotou a japonskými okupačními vojsky. Pozornost se soustředila zejména na bývalou britskou kolonii, atol Makin s jeho největším ostrovem Butaritari, kde byla méně početná japonská posádka. Právě na Butaritari, obsazeném Japonci 10. prosince 1941, se nacházela pomocná základna japonských hydroplánů, které velel seržant Kanemitsu, pod jehož vedení spadalo 73 vojáků z námořnictva a letectva disponujících pouze lehkou výzbrojí. Operací byla pověřena nová jednotka americké námořní pěchoty, jedna z těch, které vznikly přesně k takovým účelům – Marine Raiders Battalion. Američtí „nájezdníci“
Po vstupu USA do války se ukázala potřeba nových zvláštních formací pro malé přepadové akce, obdoba britských commandos. S návrhem na jejich založení přišel šéf zpravodajské služby OSS plukovník W. J. Donovan, ale také major E. F. Carlson. Ten byl člověkem na svém místě – jako zpravodajský důstojník námořní pěchoty studoval čínské zkušenosti s partyzánským vedením boje, ale podílel se i na potlačování povstalců v Nikaragui. 60
diverzanti_pokor.indd 60
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
Na rozkaz prezidenta Franklina D. Roosevelta pak vytvořila jednotky commandos právě americká námořní pěchota. Původně se měly jmenovat Marine Commandos, ale velitel pacifické flotily admirál Nimitz přišel s názvem raiders (nájezdníci). A tak 16. února 1942 vznikl z dobrovolníků 1. prapor raiders a o tři dny později i 2. prapor. Dobrovolníci se rekrutovali rovněž z 1. samostatného praporu, který vznikl z 1. praporu 5. divize, US Marine Corps, USMC; byl určen a vycvičen pro operace s využitím gumových člunů. V čele 2. praporu raiders stanul major Carlson. Ten z něj vytvořil předobraz budoucích jednotek zvláštních sil. Na podzim roku 1942 pak vznikly další dva prapory raiders. Vylodění z ponorek
Pro operaci, která měla posloužit k odvedení japonské pozornosti od hlavního směru amerického úderu na Guadalcanal, si admirál Nimitz vybral 2. prapor – teď již podplukovníka Carlsona –, jemuž se přezdívalo Carlsonovi nájezdníci. Zástupcem velitele byl prezidentův syn kapitán James Roosevelt. Zúčastnit se měly dvě roty 2. praporu s velitelskou skupinou. Plán počítal s jednotkou o síle 211 nájezdníků, kteří budou na místo dopraveni ve dvou ponorkách a na cílovém místě provedou v 03.00 hodin vylodění na dvou místech, čímž dostanou japonskou posádku do kleští a snadno ji zlikvidují. Příslušný nácvik proběhl na Havaji. Protože roty C a D 2. praporu byly nasazeny na Midwayi, pro operaci byly určeny roty A (nadporučík M. C. Plumley) a B (kapitán R. H. Coyt), obě se však vzhledem k omezené přepravní kapacitě ponorek musely obejít bez jednoho družstva. Tato vyčleněná skupina se 9. srpna 1942 i s velitelem Carlsonem nalodila v Pearl Harboru na ponorky SS-166, USS Argonaut (velitelem byl komandér J. R. Pierce) a SS-168, USS Nautilus (komandér W. H. Brockman), tvoříce tak operační skupinu (Task Group) 7.15. Ponorky byly vyrobeny koncem 20. let minulého století, a tak v nich moc místa pro Carlsonovy nájezdníky s jejich výzbrojí nezbylo. Na Argonauta se nalodilo 121 vojáků a na Nautilu jich bylo 90. Cesta ke Gilbertovým ostrovům trvala osm dní a nebyla to zrovna procházka růžovým sadem. Jediné světlé chvilky byly při vynoření, kdy se na palubu, na čerstvý mořský vzduch, ihned vydali mariňáci těžce zkoušení životem na ponorce. Teplo, vlhko a dusno kombinované často s mořskou nemocí dalo zabrat i těm nejotrlejším raiders. 61
diverzanti_pokor.indd 61
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
Cíle dosáhl 16. srpna jako první Nautilus a provedl periskopem průzkum pobřeží. Argonaut připlul po setmění, takže vše zatím vycházelo podle plánu. K vylodění byly použity nafukovací gumové čluny LCR(L), vybavené přívěsnými motory o výkonu 4,5 kW. Kvůli silnému větru a vlnobití však Carlson původní záměr změnil, když rozhodl, aby se všechny čluny vylodily na jediném místě. První z nich se dotkly pevné půdy v 05.13 hodin, tedy skoro po dalších dvou hodinách plavby. Boje na atolu
Japonská posádka byla ovšem v plné pohotovosti, a tak po několika minutách klidu, kdy se nájezdníci tiše dostali až k budovám, vypukla přestřelka. Japonci se snažili útočníky zasáhnout z připravených pozic, několik odstřelovačů dokonce vylezlo na palmy, proto se jednotka dostala do silné palby, která ji prakticky přikovala na jedno místo. Carlson po-
Raiders na člunu LCRL přistávají na ostrově Pavuvu.
62
diverzanti_pokor.indd 62
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
žádal ponorky o palebnou podporu, vlivem selhání rádiového spojení se však do akce zapojila pouze děla z Nautila, a to nejprve ostřelováním japonských pozic a poté palbou na japonské hlídkové lodě v laguně, které se podařilo potopit. Bohužel, tato podpora netrvala dlouho, ponorky se musely potopit po příletu dvou japonských průzkumných hydroplánů (13.30 hod), které přivezly Japoncům posilu v počtu pětatřiceti vojáků. Nakonec byly oba letouny zničeny, jeden přímou palbou a další havaroval při vzletu. Mezitím poručík O. Peatross s jedenácti muži z posledního člunu zjistili, že se vlastně omylem objevili v nepřátelském týlu, čehož náležitě využili. V 09.00 se jim podařilo dostat se do zad Japonců na východě. Zde zabili osm nepřátelských vojáků, včetně jejich velitele seržanta Kanemitsu, a zneškodnili většinu nepřátelských kulometných hnízd. Kromě toho zničili vysílací stanici, to vše za cenu ztráty tří mariňáků a dvou zraněných. Poté, co se jim nepodařilo navázat kontakt s Carlsonem, se za soumraku podle plánu stáhli na ponorku. Hlavní síle Carlsonových nájezdníků se podařilo odrazit dva nepřátelské protiútoky a v podstatě zneškodnit většinou japonských jednotek na ostrově. V 17.00 byla svolána porada velitelů, při níž kapitán Roosevelt prosadil stažení z atolu. Američané neměli o počtu japonských obránců přehled a obávali se jejich posílení japonskými loděmi. V 19.30 se Carlson rozhodl k návratu. Moře bylo stále rozbouřené, a tak kvůli vlnobití mariňáci ztratili mnoho člunů a velkou část své výzbroje. Z osmnácti gumových člunů dosáhlo ponorek pouze sedm, ostatní se musely vrátit na pobřeží. Mariňákům se dostalo podpory od několika místních obyvatel, kteří jim nejen nosili zásoby, ale plnili pro ně i průzkumné úkoly. Carlson se po zhodnocení stavu téměř neozbrojených a vyčerpaných mariňáků rozhodl vzdát, ale japonský posel s touto zprávou byl v nastalých bojích zastřelen. Mezitím se i přes neustále vysoké vlnobití podařilo 50 mariňákům včetně kapitána Roosevelta dostat na ponorku. S ranním rozbřeskem 18. srpna zůstávalo na atolu 72 mariňáků, které se jejich spolubojovníci z ponorky Nautilus pokusili evakuovat natažením lana z ponorky na pobřeží. V 09.00 se však na obloze objevilo japonské letadlo, potopilo záchranný člun s lanem a přinutilo ponorku ponořit se. Další akce byly odloženy na večer 18. srpna.
63
diverzanti_pokor.indd 63
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
Stažení jednotek z atolu
Jednotky raiders mezitím na ostrově pátraly po japonských obráncích, avšak ti zmizeli, vyslané hlídky našli pouze těla 83 padlých, a tak zbytek dne se mariňáci věnovali sběru a soustřeďování nepřátelských dokumentů. Po setmění zbylí vojáci pod vedením poručíka C. Lamba přivázali čtyři zbylé čluny ke kánoím domorodců a vytvořili tak provizorní vor poháněný dvěma přívěsnými motory. Na tomto voru se mariňákům konečně podařilo překonat přílivové vlny a dostat se po čtyřech kilometrech plavby k ústí laguny, kde čekala ponorka. Poslední mariňák se nalodil na ponorku Nautilus ve 23.08 hodin. Předpokládalo se, že na ostrově padlo 28 mužů, z nichž první – seržant C. Thomason – byl prvním poddůstojníkem USMC, který posmrtně obdržel Medaili cti za hrdinství v bojích druhé světové války. Velitelé Carlson, Roosevelt a Haines obdrželi Námořní kříž; za podíl na této operaci jich bylo rozdáno 22. Pozdější šetření ukázalo, že devět z domněle padlých mariňáků se během operace ve skutečnosti od hlavní jednotky oddělilo a bylo tak ponecháno na ostrově. 30. srpna se vzdali Japoncům, ti je deportovali na Kwajalein, a tam byli 16. října veřejně popraveni setnutím hlavy. – Po válce byl admirál K. Abe, odpovědný za tyto nelidské zločiny, popraven oběšením v Guamu. – Celkem tedy operace přinesla americké straně ztrátu 19 padlých, 9 zajatých, dva pohřešované a 17 raněných, na straně Japonců 83 padlých, zničení dvou hydroplánů a dvou lodí. Druhý prapor nájezdníků potom operoval v nepřátelském týlu na Guadalcanalu, v misi trvající jednatřicet dní. Japonci, kteří se z atolu Makin stáhli, se na něj později vrátili, definitivně byli „vypuzeni“ 23. listopadu 1943. V letech 1998–1999 byly pozůstatky 19 mariňáků padlých na Makinu vyzdviženy a vrátily se zpět do své vlasti, kde byly důstojně pohřbeny na vojenském hřbitově v Arlingtonu. Bohužel se nepodařilo objevit pozůstatky devíti popravených na ostrově Kwajalein. Celá akce byla popsána v knize „Carlson´s Raid“ od George W. Smithe. Příběh posloužil také jako podklad pro americký válečný film „Gung Ho!“. Kromě toho byly vytvořeny dvě počítačové hry: Medal of Honor: Pacific Assault a All of Duty: World at War. V roce 2006 byla spuštěna na vodu nová americká letadlová loď LHD 8, jíž se na počest operace dostalo pojmenování MAKIN ISLAND.
64
diverzanti_pokor.indd 64
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
EVANS FORDYCE CARLSON (1896–1947) Tento budoucí ryzí voják se narodil v rodině duchovního. V roce 1910 utekl z domova ve Vermontu a o dva roky později, když zapřel svůj skutečný věk, se stal vojákem a záhy dosáhl hodnosti seržanta. Za I. světové války bojoval ve Francii, v prosinci 1917 sloužil již jako kapitán u dělostřelectva v Německu. V roce 1921 byl z armády propuštěn, ale už po roce vstoupil do řad USMC jako vojín; o rok později byl jmenován nadporučíkem. Po službě ve vlasti následovala služba u Tichomořské flotily, s níž se dostal do Číny i Nikaragui, kde bojoval proti povstalcům. Po návratu do USA byl opět vyslán do Číny, celkem navštívil tuto zemi třikrát, naposledy jako pozorovatel u čínských sil a student čínštiny. Mezitím stačil vystudovat mezinárodní právo a politiku na washingtonské univerzitě, a právě zde uzavřel přátelství se synem prezidenta J. Rooseveltem. V roce 1938 ve funkci velitele Asijské flotily upozorňoval na možnost japonské agrese. V roce 1941 dosáhl hodnosti majora a o rok později založil již jako podplukovník jednotky raiders. S nimi jako velitel 2. praporu vedl akci k obsazení atolu Makin, poté se zúčastnil operací na Guadalcanalu a na Saipanu, kde byl raněn. Veškeré tyto aktivity mu vynesly snad všechna myslitelná uznání a vyznamenání. Dosáhl hodnosti brigádního generála a k 1. červenci 1946 z důvodu tělesného postižení ze zranění na Saipanu byl poslán do penze. V roce 1947 tento 51letý veterán zemřel na srdeční onemocnění.
JAMES ROOSEVELT (1907–1991) Nejstarší syn bývalého prezidenta F. D. Roosevelta, absolvent Harvardu, po němž nastoupil studia na Bostonské právnické univerzitě. Při studiu práv pracoval v pojišťovnictví, založil si vlastní firmu a ze školy odešel. Nějaký čas působil v různých funkcích po boku otce v Bílém domě. V roce 1936 byl jmenován podplukovníkem v záloze. V listopadu 1938 z Bílého domu odešel, chvíli podnikal, mj. i v Hollywoodu, nakonec v říjnu 1939 vstoupil v hodnosti kapitána do sboru námořní pěchoty – USMC. Zde působil nejprve jako asistent námořního atašé amerického velvyslanectví v Londýně. Po vstupu USA do války požádal o zařazení k bojové jednotce, načež byl poslán do tábora Elliott, kde vznikaly raiders. Po povýšení do hodnosti majora se zúčastnil operace na atolu Makin, což mu vyneslo Námořní kříž. Po návratu do USA se stal velitelem nového 4. praporu raiders, nasazeného na Nových Hebridách. V říjnu 1942 zastával funkci zpravodajského důstojníka na štábu velitele obojživelných sil Tichomořské flotily. Dobrovolně se hlásil do nejtěžších bojů s nepřítelem, což mu opět vyneslo řadu vyznamenání a také hodnost plukovníka. Bojoval na Okinawě a na Filipínách. Po návratu domů byl ze zdravotních důvodů 28. října 1945 zařazen do zálohy, 65
diverzanti_pokor.indd 65
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
kde v roce 1959 dosáhl hodnosti brigádního generála. Po odchodu z armády se vrátil do své pojišťovací firmy. Současně se zapojil do politiky a v listopadu 1954 byl zvolen do Kongresu za demokraty. Na tuto funkci rezignoval v říjnu 1965, poté byl jmenován zástupcem USA v UNESCO. O rok později odešel do ústraní. Tento skvělý voják, ale i politik, zemřel v důsledku cévní mozkové příhody jako následek Parkinsonovy nemoci.
ČLUN LCR LANDING CRAFT RUBBER Nafukovací člun z černé syntetické gumy, který byl používán od roku 1938 přepadovými, ale i průzkumnými jednotkami. Jeho konstruktérem byl armádní poručík L. Peddicord z Pozorovatelského sboru (předchůdce zvláštních námořních jednotek), jenž své plány předal firmě Goodyear Tire and Rubber Company, která tyto čluny později produkovala. Mohly být doplněny závěsnými motory Evinrude a Johnson, ale ty byly nespolehlivé a dosti hlučné, a tak hlavním pohonem byla pádla. Existovalo několik typů LCR, nejpoužívanější byl LCR (L) – Large (velký), který mohl převážet deset mužů (během II. světové války se vyrobilo 10 125 kusů). Byl 4,5 m dlouhý, příčka měřila 2,4 m, přičemž první modely byly 4,9 m dlouhé a šířka byla 2,4 m. Motor používaný u tohoto typu měl výkon 9,5 HP (7,1 kW). Sedmimístný LCR (S) – Small (malý) byl 3,7 m dlouhý a široký 1,6 m (za II. světové války se vyrobilo 8150 kusů).
PONORKA USS NAUTILUS (SS-168) Americká ponorka třídy Narwhal, třetí loď US Navy nesoucí toto jméno, byla postavena v loděnicích Mare Island Naval. Její výstavbu zahájili 2. srpna 1927 a spuštěna na vodu byla 15. března 1930, přičemž námořnictvu (13. podmořské divizi) byla předána 1. července 1930. Její původní označení bylo V-6 (SF-9); modernizována byla v červenci 1941, kdy byla dovybavena vysílačkou a externími torpédomety. Výtlak 2730 tun (ponořená 3900 tun), délka 113 m, průměr 10,141 m, její pohon byl kombinovaný dieselový/elektrický, což zajišťovaly dva vznětové desetiválcové motory BuEng o výkonu 1750 kW každý, ty dobíjely 2×120 komorové baterie Exide ULS37. Odtud se následně brala elektrická energie pro pohon pod hladinou pro dva elektrické motory Westinghouse (každý s výkonem 600 kW). Tyto motory poháněly dvě vrtule a poskytovaly ponorce rychlost 9 km/h. Maximální ponor byl stanoven na 90 m. Posádku tvořilo 89 mužů a byla vyzbrojena šesti torpédomety ráže 533 mm (čtyři vpředu a dva vzadu), po modernizaci dovyzbrojena čtyřmi externími torpédomety (dva na přídi a dva na zádi) + dvěma děly ráže 152 mm Mark XII Mod. 66
diverzanti_pokor.indd 66
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
Její první bojová plavba se uskutečnila 21. dubna, kdy odplula na Havaj, 24. května 1942 se účastnila bitvy o Midway. Svou poslední plavbu, v pořadí čtrnáctou, absolvovala v okolí australského Darwinu, odkud byla 30. ledna 1945 poslána do Philadelphie, kde byla 25. května deaktivována a o dva měsíce později prodána k likvidaci.
3. 6. OPERACE FRANKTON – DIVERZNÍ OPERACE PROTI NĚMECKÝM PLAVIDLŮM Také další mise, tentokrát britská, využila při své akci k dopravě ponorku. Za druhé světové války trpělo Německo v důsledku spojenecké námořní blokády nedostatkem strategických surovin (guma, cín, ropa atd.), tak potřebných pro válečné hospodářství. Tento problém se snažilo vyřešit na základě spojenectví s Japonskem, odkud se tyto suroviny skutečně pak dovážely. Zásobovacím lodím Osy, přivážejícím tolik žádané suroviny, se přitom stále častěji dařilo prorazit spojeneckou blokádou kanálu La Manche. Velitelství kombinovaných operací (COHQ) proto naplánovalo operaci pod názvem FRANKTON. Zpravodajci totiž zjistili, že zásobovací německé lodě překonávající zmíněnou blokádu kotví ve francouzském vnitrozemském přístavu Bordeaux. To byl lákavý cíl, ale jak zajistit jejich zničení nebo alespoň vážnější poškození? Letecký nálet nepřipadal v úvahu, ani letecký výsadek nebo přímý úder, vzhledem k poloze – cca 80 km směrem do vnitrozemí na řece Gironde. A pak si kdosi na Velitelství kombinovaných operací vzpomněl na kapitána H. G. Haslera a jeho zvláštní jednotku Royal Marine Boom Patrol Detachment, složenou z příslušníků námořní pěchoty (Royal Marine Corps), která používala pro své přepadové akce kajaky. Royal Marine Boom Patrol Detachment
Tato Zvláštní zatarasovací strážní jednotka Královské pěchoty (RMBPD) vznikla vlastně jako reakce premiéra W. Churchilla na útok italských žabích mužů (X. MAS) v alexandrijském přístavu v prosinci 1941, který vážně poškodil křižníky Elizabeth a Valiant. Její vznik měl však svou zvláštní předehru. Již na jaře roku 1941 námořní velitelství odmítlo návrh kapitána H. G. Haslera na organizaci zvláštní bojové jednotky využívající pro své útoky „výbušné“ čluny. Hasler posléze svůj návrh, nezávisle 67
diverzanti_pokor.indd 67
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
na Special Boat Squadron, upravil na využití kajaků, jejichž posádky by tiše pronikaly do nepřátelských přístavů a zde položením náloží ničily zakotvené lodě. A právě tento Haslerův návrh, po Churchillově dotazu, zda existuje podobná jednotka jako italská, oprášil druhý velitel Velitelství kombinovaných operací admirál Mountbatten. Tak 6. července 1942 vznikl RMBPD, který měl vedle svých diverzních úkolů i za cíl chránit portsmouthský přístav. Kapitán Hasler začal vybírat mariňáky nejprve z výcvikového střediska RMC (Royal Marine Small Arms School) v Gosforthu a pomocného praporu (Royal Marine Auxiliary Battalion) v Portsmouthu, kteří pod vedením tohoto zkušeného kajakáře prošli v Southsea u Southamptonu dosti zvláštním výcvikem, samozřejmě s důrazem na ovládání těchto lehkých plavidel. Ta byla v podstatě vyprojektována samotným Haslerem a umožnila vedle dvoučlenné posádky dopravit k cíli i 75 kg nákladu. Nové britské komando proti německým lodím
V září 1942 se tedy k plánovačům na Velitelství kombinovaných operací připojil i velitel RMBPD kapitán H. G. Hasler, který vyrukoval s jednoduchým plánem. Z ponorky u ústí řeky Gironde bude vysazeno komando šesti kajaků (dvanáct vojáků), kteří v noci doplují do přístavu Bordeaux, kde na vybraná plavidla upevní časované nálože, a poté se stáhnou zpět do vnitrozemí. Zde se spojí s francouzským odbojem v Ruffecu, který zabezpečí jejich přechod do Španělska, odkud se vrátí do vlasti. To byl základní náčrt celé akce, kterou nakonec měli přežít pouze dva muži... Po několikaměsíčních přípravách, jejichž prověrkou byl finální nácvik provedený 10. listopadu v portsmouthském přístavu, byla vybrána posádka kajaků – major H. G. Hasler, poručík John MacKinnon, seržant Sam Wallace, kaprálové Albert F. Laver a George J. Sheard a mariňáci W. Sparks, Bill L. Mills, David Moffatt, James Conway, Robert Ewart, B. Ellery a E. Fisher. Dne 7. prosince 1942 krátce před osmou hodinou večerní se obezřetně vynořila u ústí řeky Gironde v Biskajském zálivu ponorka HMS Tuna. Na její palubu vystoupilo mimo určenou skupinu z ponorkové posádky i jmenovaných dvanáct příslušníků RMBPD, kteří se rozdělili do dvou skupin pod velením nejvyšších důstojníků a nastoupili do kajaků (typ Cocle Mark II). Skupinu A tvořil kajak Catfish „Sumec“ (Hasler a Sparks), Crayfish „Rak“ (Laver a Mills), Conger „Mořský úhoř“ (Sheard a Moffatt), skupinu B kajak Cuttlefish „Sépie“ 68
diverzanti_pokor.indd 68
10/16/14 11:24 AM
D R U H Á S V Ě TOVÁ VÁ L K A
(MacKinnon a Conway), Coalfish „Treska“ (Wallace a Ewart) a Cachalot „Vorvaň“ (Ellery a Fisher). Všichni byli vyzbrojeni samopaly Sten Mk I, pistolemi Colt M 1911 A1 a nezbytnou dýkou F-S. Kromě toho každý kajak vezl osm magnetických min typu Limpet. Bohužel poslední kajak (Cachalot) byl poškozen již při vytahování z ponorky, a tak námořníci Ellery a Fisher vypadli ze hry. Proto ve 20.00 hodin vyplulo k ústí řeky pouze pět kajaků, jejichž posádky se dorozumívaly pomocí zvláštních píšťalek vydávajících zvuk připomínající křik racka. Při překonávání přílivových vln byl ztracen druhý kajak, tentokrát Coalfish. Zatížený výzbrojí a trhavinami bouřlivý příliv nepřekonal, což znamenalo další oslabení komanda. Další obětí přílivu se stal kajak Conger, který se převrhl, a na Haslerův rozkaz byl potopen, jeho posádka držící se dvou kajaků byla dopravena do blízkosti břehu u Le Verdonu, aby se zde mohla ukrýt. Tím se počet kajaků opět snížil, tentokrát na tři, s tím i počet mužů na šest. Formace kajaků vedená svým velitelem se musela u Le Verdonu opatrně vyhnout čtyřem zde kotvícím nepřátelským torpédoborcům určených na ochranu přístavu, bohužel se při tomto manévru ztratil další kajak, a to Cuttlefish, a tak byli nuceni pokračovat pouze v páru. S blížícím se ránem v 06.30 hodin po zdolání 42,5 km, v blízkosti St. Vivien, zakotvila v úkrytu ke kýženému odpočinku již dosti unavená čtveřice zbylých mužů. Odpočívající muži však byli posléze objeveni francouzskými rybáři – následovalo několik posuňků a gest a Francouzi pochopili, že mají o svém nenadálém objevu raději mlčet. Naštěstí to nebyli zrádci, jinak mohla celá mise v podstatě skončit v samém jejím počátku. V noci z 8. na 9. prosince námořníci ve své svízelné cestě pokračovali směrem k Port Callonges, sužováni navíc chladným počasím, kdy se na kajacích vytvářela ledová krusta. Kvůli silnému odlivu se však jejich postup zpomalil a oproti časovému plánu měli skluz. Útok měl být proveden v noci z 9. na 10. prosince, ale to muži majora Haslera teprve dorazili na ostrov Île de Cazeau nedaleko přístavu. Zcela vyčerpaní se zde zotavovali celý den. Následující noci, ve 23.00, našli konečně úkryt na malém ostrůvku Bassens a po odpočinku začali chystat smrtonosný náklad magnetických min Limpet, jejichž časovač byl nastaven na 07.00 hodin. Pátou noc, z 11. na 12. prosince, vyrazili v jednadvacet hodin konečně do akce. Posádka Catfishe, která se vydala cestou podél levého břehu, umístila osm min na čtyři lodě, zatímco posádka Crayfishe na dvě – pět 69
diverzanti_pokor.indd 69
10/16/14 11:24 AM
D I V E R Z A NT I A A G E NT I V A KC I
min na velkou nákladní a tři miny na menší. Strážnému na palubě jedné z lodí, Sperrbrecher, se přitom málem podařilo kajak s velitelem akce odhalit. Zaslechl totiž podezřelý zvuk a začal s pomocí baterky pročesávat hladinu, kvůli maskování kajaků si však naštěstí ničeho nevšiml; Hasler se Sparksem přesto zažili perné chvíle. Po ústupu z přístavu se posádky naposledy setkaly na ostrově Île de Cazeau, pak se po půl kilometru společné plavby u Blaye rozdělily a zmizely po svých do vnitrozemí okupované Francie. Výsledek akce
Podle hlášení německého velitelství, OKW, došlo v přístavu Bordeaux k sabotážím, při nichž byl proveden útok na pět lodí: jako první byla poškozena Alabama pěti výbuchy, další Tannenfels vážně poškozena dvěma, stejně jako Dresden, která se potopila, loď Portland byla také vážně poškozena jedním výbuchem a další exploze byly u Sperrbrecher 5, která v podstatě vyvázla bez poškození.
Dýka F-S 70
diverzanti_pokor.indd 70
10/16/14 11:24 AM
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.