Iva Pekárková
Postřehy z Londonistánu
M L A D Á F RO N TA
© Iva Pekárková, 2015
První část:
Islám a já
Sedí na turka... První muslim, se kterým jsem se blíž seznámila, byl Turek Abdulláh, a nebudu ani moc přehánět, když řeknu, že mi zachránil život. Byla první polovina 80. let, mně bylo tak devatenáct dvacet a právě jsem strávila skoro tři měsíce v bulharských horách. Přitom jsem si uhnala cosi setsakra podobného dyzentérii a štědře se o tu nemoc podělila s Němkou (východní, samozřejmě), se kterou jsme společně cestovaly. Pak jsme zjistily, že v Bulharsku Němci musejí, na rozdíl od Čechoslováků, za lékařské ošetření platit. Angela ležela ve stanu jak mrtvola, blouznila v horečkách – a já v zoufalství prodala zpáteční jízdenku na vlak, abych ji mohla vzít do nemocnice. Jak už to bývá, za každý dobrý skutek je člověk po zásluze potrestán. Angelu dali dohromady, já ji posadila do vlaku ve směru Berlín... a vzápětí se mi choroba vrátila. Neměla jsem už ani vindru, sotva jsem stála na nohou a Praha byla vzdálená nějakých patnáct set kilometrů. Řešila jsem to jediným způsobem, jaký jsem znala: postavila jsem se k silnici a zdvihla palec. Turek Abdulláh mě v obřím náklaďáku dovezl do Prahy. Cesta nám trvala šest dní – skoro bych věřila, že jsem ho o den dva zdržela já, ale on mi to neprozradil. Ze začátku jsme stavěli v každém lesíku a u každého kukuřičného pole, abych si mohla ulevit. Abdulláh odkudsi vytáhl cizokrajnou roli toaleťáku, hebounkou jako dech, a věnoval mi ji. Nakoupil mi medicínu, věčně mi vařil čaj, a protože tuhle trasu důvěrně znal, povedlo se mu zařídit, abych se nejmíň jednou za den mohla vykoupat – obvykle u babiček, které si takhle přivydělávaly. Málokterá benzínka se honosila sprchou. Předpokládám, že Abdulláh na svých cestách balil děvčata, jak jen to šlo, ale se mnou si teda neužil. Ani si se mnou
moc nepopovídal, aspoň pokud mi neopadla horečka. Když už to bylo lepší, bavili jsme se rudimentární němčinou, z které jsme navíc znali každý jiné fráze, takže ani jako vtipná společnice jsem se neosvědčila. Byla jsem k nepoužití. Až do té doby jsem o Turecku a musulmanských zemích všeobecně měla jen kusé informace, zejména ze zdrojů jako pohádka Alibaba a čtyřicet loupežníků nebo odrhovačka z první světové války, v níž se pěje „mó-ha-mé-hé-dá-níí, tó-ó sou pó-há-níí, kóšílé maj róztrháný, smrrrkaj dó-hó dla-níí-í“. Abdulláh do dlaní nesmrkal, ale i tak se choval exoticky: držel cigarety tak nějak divně všemi prsty, smál se věcem, které by „normálnímu“ člověku na náladě nepřidaly (prasklá pneumatika, žebrající policisté a celníci), jakmile vylezl zpoza volantu, buďto se modlil na koberečku nebo usedal na turka (konečně jsem chápala, proč se tomu tak říká), a když přišel pátek, „Grós táge fýr ich“, jak mi vysvětlil, oholil si koule. Činil tak za pomoci strašidelné zahnuté břitvy, která se spíš podobala kindžálu, vsedě na turka na krajnici, ukrytý za svým kamionem, strašně se u toho chechtal a mě požádal, ať mu na inkriminovaná místa liju tenkým pramínkem vodu z kanystru. Byla jsem ráda, že můžu být užitečná. A celá příhoda ve mně zanechala hluboký, nikoli nepříjemný dojem. V maďarské restauraci (pro něj jistě směšně laciné, i když v mých očích příšerně drahé) předvedl nad jídelním lístkem téměř klasickou komedii – s číšníkem tvořili úžasnou dvojku. Abdulláh položil prst do menu v maďarštině a tázavě zabučel. Číšník se podíval, co má pán na mysli, načež omluvně zachrochtal v odpověď. Abdulláh zavrtěl hlavou. Tak prošli skoro celý jídelníček – nikdy by mě nenapadlo, že se v Maďarsku jí samé vepřové. Konečně oba zabučeli – a Abdulláh si toho dal dvojitou porci. Mně se za pomoci posunků povedlo objednat nemaštěné brambory.
Příhoda s Abdulláhem mi pořádně zamávala světonázorem. Přesněji řečeno: rozšířila mé obzory a tužby daleko za hranice tehdejšího dostupného světa. K neurčitým, ale voňavým snům o Západě přidala právě tak neurčité a snad ještě voňavější sny o Východě (či něčem takovém). Navíc jsem tenkrát ještě věřila, abych tak řekla, ve spolehlivost národního charakteru. Když potkám jednoho Němce, Poláka, Maďara, myslela jsem si, potkala jsem je všechny. Tahle víra se sice nesrovnávala s mými osobními zážitky (východní Němka Angela, s kterou jsme cestovaly, v žádném případě nepředstavovala „typického Němce“, Bulhaři, které jsme právě potkaly na svých toulkách, nebyli nutně „typičtí Bulhaři“), ale pořádnou díru mi do ní udělal až Abdulláh. Jestli jsou Turci vážně takoví dobráci jako on, uvažovala jsem, tak proč se Turků (a mohamedánů vůbec) lidi tolik bojí? Abdulláh byl jistě dobrý muslim a turecký vlastenec – provozoval několikrát denně náboženskou gymnastiku na koberečku (pravda, vesměs ukrytý za náklaďákem) a celou dobu jsme jeli vpřed za tureckou vlaječkou s půlměsícem, připevněnou na předním skle. Prováděl mnoho exotických věcí, ale nic z toho mi nepřipadalo jako dobrý důvod, proč se ho bát. Začala jsem se díky němu víc zajímat o islám (jen akademicky, samozřejmě), ale v tehdejším Československu jsem se nedopátrala pořádných informací, které by mi pomohly vytříbit názor.
Obětovat celý svět První muslim, kterého jsem poznala opravdu důvěrně, byl jistý Sayed Basir Raza – a byl to řidič newyorského žlutého taxíku. Seznámila jsem se s ním hned v prvním týdnu svého taxikaření a okamžitě jsem se zamilovala. Razachán, jak jsem mu mazlivě říkala, byl urostlý, snědý chlap s černýma očima a havraními vlasy, o dva roky starší a světa zkušený: taxíka řídil už rok. Zkejsli jsme na čekacím parkovišti pro taxíky na Kennedyho letišti – a za ty skoro tři hodiny, co jsme čekali, až na nás přijde řada, mi o tomhle džobu pověděl šíleně zajímavých věcí. Byl prostě veterán. A víc než ochotný mě vzít pod křídlo. Za čtrnáct dní jsem se vdávala. Ano, je mi jasné, jak pitomě působí takové prohlášení. Ale já se nenechala opít rohlíkem ani ošálit od sňatkového podvodníka. Raza mě nikdy nezneužil – ani finančně, ani jako šanci, jak se zlegalizovat. Byl v Americe legálně, měl dočasné povolení k pobytu a práci. To už jsem spíš zneužila já jeho: brali jsme se, aby on mohl ve vší počestnosti vyhovět mým karnálním choutkám. Když mi na naší druhé schůzce pohlédl hluboko do očí a vyznal se mi, že nikdy ani nedoufal, že najde tak úžasnou (krásnou, chytrou, samostatnou, zajímavou) dívku jako já, považovala jsem za samozřejmé, že hned hupneme do pelechu. Ale Raza mi zkřížil plány. Něžně mi vysvětlil, že se jako pravověrný muslim nesmí dotknout ženy, která není jeho manželkou (no dobře, vzal mě za ruku, to je taky hřích, ale ne tak strašný), a pokud nesouhlasím se sňatkem, bude mě mít pořád moc rád, ale jen jako... no, ehm, sestru, řekněme. Sice se napoprvé neubránil mému pokusu ho znásilnit (a já jsem měla šanci prožít ten neuvěřitelně euforický pocit, který se ženské zmocní jen tehdy, když potká dospělého, hotového chlapa zkušeného ve všem, jen ne
v posteli), ale napodruhé už si dal pozor. Snad nám projednou Bůh odpustí, svěřoval se mi, ale od téhle chvíle už musí být všechno „halal“ – povolené. Zařídit svatbu bylo jednoduché. Raza domluvil termín s mulláhem v mešitě, koupil mi svatební šaty: klasický pákistánský šalwár-kamíz, dlouhý hábit a pod ním kalhoty na šňůrku, a dupattu, takovou lehkou šálu, kterou mi trochu rozpačitě omotal kolem hlavy – protože já to neuměla a naučit mě to je práce pro ženské –, sám se oděl do dlouhé bílé řízy. A stanuli jsme před mulláhem, který nás oddal. V mešitě bylo vedro, mulláh strašně smrděl a z uší mu lezly dlouhé černé chlupy. V koutcích mi cukalo, když nad námi cosi mručel, protože Razachán se tvářil zároveň vážně, pokorně a blaženě, jako by právě v tuhle chvíli rovnýma nohama vstupoval do nebe. Naše manželství bylo „šádí“ – trvalé, přestože byl Raza muslim šía a tudíž mohl, kdyby na to přišlo, uzavřít i „mutá“, dočasné manželství. „Šádí“ nám vydržela zhruba rok. Pokud jsme byli spolu sami, bylo všechno v nejlepším pořádku, byli jsme doslova opilí štěstím. Ale mí kamarádi Razachána moc v lásce neměli, uznávali sice, že je hezký, ale nechápali, co můžeme mít společného, a jen mě zapřísahali, ať s ním proboha nejedu do Pákistánu, tam mě zavře do harému/prodá do otroctví/ vymění za velblouda/zabije. Razovi kámoši, samí chlapi, se ke mně chovali mile, učili mě urdu, ukazovali mi, jak správně jíst rukama, poučovali mě o náboženských zvyklostech – a Razovi zjevně záviděli, že si našel babu jako já –, ale občas mě mátli poznámkami, které jsem nechápala – třeba jestli nemám mladší sestru, a ať je s ní seznámím. Když se mě na tohle zeptal Zaman, chlapík asi čtyřicetiletý, který s Razachánem a dalšími šesti nebo sedmi souvěrci sdílel holobyt v jižním Queensu, docela jsem se urazila. To jsem v sedmadvaceti moc stará nebo co? Proč nemá zájem o mou starší
sestru? Razachán mi vysvětloval ty obvyklé věci o senioritě v rodině – a že já jsem výš postavená než mladší sourozenci, teda pokud to nejsou muži, a bylo by tudíž nezdvořilé navrhnout, abych –, ale já jsem si v té době už myslela své. Tahle exotická víra, která mi, málo platné, položila k nohám dar v podobě chlapa, se kterým nebylo vůbec nic v nepořádku, a přece byl v devětadvaceti ještě panic, mi připadala čím dál víc svazující. Přestala jsem jíst vepřové (Raza to po mně sice nechtěl, ale zjevně mu vadila představa, že se jeho manželka cpe zakázanou stravou), párkrát jsem zašla do šíitské mešity v Queensu s pečlivě ovázanou hlavou (ale zoufale jsem se tam nudila, s výjimkou jediné příležitosti: měsíce Muharram, kdy se mladí šíité, v bělostných kalhotách a do půl těla nazí, mlátili po vlastních zádech jakýmisi důtkami vyrobenými z nabroušených nožů, hrdí na krev, která jim stékala po zádech na znamení oddanosti Alláhovi a prorokovi Alímu) a pilně jsem se učila urdu, abych se blýskla před jeho maminkou. Jenže když jsme pak volali do Karáčí a já se vytasila s nacvičenými větami (o kterých Razovi krajané přísahali, že je vyslovuju jako „rodilý mluvčí“), Razova maminka řekla jen „Ughh“ a opakovala, že nerozumí. Došlo mi, že jsem v rodině Sayedů persona non grata – a za dalších pár týdnů to pochopil i Raza. Po hodinovém rozhovoru s maminkou, během kterého byl minutu od minuty smutnější a bledší, mě vzal do náruče a oznámil mi, že je nejstarší syn v rodině. „A?“ „A tatínek umřel, to víš.“ „Vím, je mi to líto.“ „A jako nejstarší syn já bych měl... já mám za povinnost... já musím... já...“ A rozbrečel se. V té době v rádiu často hráli píseň „Sacrifice“ Eltona Johna a Raza ji poslouchal pořád dokola. Slyšel v ní úsloví
„sacrifice the whole world“, které tam není, ale to byl detail. Raza v písni viděl jasný návod, jak se musíme zachovat. Zřejmě nic netušil o umělcově sexuální orientaci. „Musíme obětovat celý svět,“ vysvětloval mi. „Proč?“ „Musíme...“ Tak takhle skončila má pákistánská láska. Raza nebyl proradný. Byl to milý, pracovitý, pravdomluvný chlap, dokonce vzdělaný (v Karáčí vystudoval techniku), upřímný a milující. Já jsem si skoro rok mohla užívat jeho lásky a oddanosti. Pak se ukázalo, že je i obětavý – a já byla součástí „celého světa“, který on obětoval pro svou rodinu a pro svou víru. Nějakou dobu se to v něm pralo – totiž rozevlátá touha po svobodném životě ve velkém světě, kde se může skoro všechno, a přísná touha po „správném“ životě ve světě, kde se nesmí skoro nic a kde je většinu potěšení třeba čerpat z vědomí, že konáme svou povinnost a staráme se o rodinu. Bylo jasné, co zvítězí. Vždyť měl Raza na zádech hluboké jizvy od toho, jak se, ještě v Pákistánu, v měsíci Muharram mlátil důtkami vyrobenými z ostrých nožů. Nakonec to přežil bez větších traumat. Vysvětlil mi, že pro něj máma našla nevěstu, a i když mi fotku odmítl ukázat, říkal, že je moc hezká. Měla hluboké černé oči (cosi, co mu na mně po celou dobu chybělo), je jí dvaadvacet a je to panna. „Myslíš?“ „Zaručeně. Je z dobré rodiny. A nikam, ani na střední školu, ji nepouštěli samotnou.“ Teď jsem viděla, co všechno Razovi na mně chybělo. Černé oči by se v krajním případě daly vyřešit kontaktními čočkami, ale blánu panenskou bych si musela dát zašít dřív, než jsme si spolu začali, aby byla co platná. Raza mi nikdy nevyčetl, že zjevně nebyl můj první milenec, nahlížel na to velmi rozumně, vždyť dokonce obdivoval, že jsem procestovala půl
světa – ale teď, když mu tuhle lahůdku položili na talíř, začaly se mu sbíhat sliny. Rozvod byl překvapivě jednoduchý: zašli jsme do mešity za smradlavým mulláhem s dlouhými chlupy v uších a Raza třikrát vyřkl větičku, která se překládá jako „rozvádím se s tebou“ anebo „zapuzuji tě“. Už vím, proč je třeba tu větu vyřknout třikrát, aby byl rozvod definitivní: pravověrným muslimům se povoluje rozvést se s tou samou osobou dvakrát po sobě a pak si ji hned zase vzít. Teprve třetí rozvod další svatbu stejného páru definitivně znemožní. Za Sayeda Basira Razu se už nikdy neprovdám. A myslím, že se nikdy neprovdám za žádného jiného muslima, aspoň ne dobrovolně. Epizoda s Razou mi poskytla rychlokurz islámu (tedy, přesněji, jeho pákistánské verze) a zároveň názorně vysvětlila důvody, proč něco takového pro mě prostě není. Byla jsem zvyklá žít si po svém, řídit po nocích taxíka, zajet na pár týdnů nebo měsíců do Asie, když mě to popadlo – a nemuset se nikomu zodpovídat z každého svého činu, byť byl v mých očích sebenevinnější. Raza sám byl tolerantní – chodil se mnou na mejdany a nestěžoval si, že piju, obdivoval, že mám „drsnou“ práci a dovedu se o sebe postarat. Ale jeho rodina by už tolik tolerance neprojevila. V Pákistánu, ať už bych tam jela jako manželka, anebo kamarádka (vztah, pro který prý v urdu žádné slovo neexistovalo a muselo by se to vysvětlit větou „Tahle žena není ani moje manželka, ani sestra, ani žádná jiná příbuzná, ale přesto jsme si v něčem blízcí – a nebojte se, s hříchem to nemá nic společného“), musela bych všude chodit v doprovodu jeho sester, musela bych jíst, když jedí ostatní, vstávat před rozbřeskem a mazat do mešity, účastnit se nekonečných rodinných sešlostí, a pokud bych si snad chtěla dělat poznámky, musela bych tak činit tajně, aby ostatní nechytil stihomam, a fotit si jen povolené věci... Ufff! Veškerá exotika je na nic, když pořád trčíš v kuchyni.
Co si myslím o islámu? Nikdy jsem nežila ve striktní muslimské zemi. Navštívila jsem Turecko, zemi velmi nestriktní, a před pár lety strávila zhruba tři měsíce v Malajsii, zemi, která nejen že není striktně muslimská, je navíc multikulturní. Přesto ve mně tyhle země zanechaly dojem určité stádnosti: V Turecku se každý pátek v čas modliteb prakticky zastavil život, byznys a tak dál, bezvěrec ve městě menším než Istanbul se cítil úplně mimo. (I když musím říct, že jsem se cítila mimo i v některých vesnicích na Slovensku, když v neděli všichni zamířili do kostela a na rozdíl od Turků se divili, proč se nejdu modlit s nimi.) Malajsie si svou muslimskost zajišťuje pozoruhodným způsobem: panuje v ní svoboda vyznání (na což jsou malajsijští vládní představitelé patřičně hrdí), ale když jste etnický Malajec anebo je aspoň jeden z vašich rodičů muslim, jste muslimové a nic s tím nenaděláte. (Světský soud nemá právo vám povolit konvertovat a soud šaría to nepovolí.) Nevím o žádné jiné zemi, která by si tímhle polo-demokratický způsobem zajišťovala, že to „správné“ náboženství zůstane většinové. Ostatně, ať žijete kdekoli na světě – když jste se narodili v muslimské víře, nemůžete se odestat muslimy, když se vám zachce: povolení soudu šaría je jedna z mála možností (další možností, praktikovanou například v Senegalu, je nechat se v tichosti pokřtít a sousedům říct, že máte jiné jméno). Taky vám nikdo, ani mulláh v mešitě, nemůže tvrdit, že nejste muslimové, ať se chováte jakkoli. Lidé, kteří se svépomocí osvobodili od islámské víry, žádná pravidla nedodržují a prohlašují, že na Alláha nevěří, jsou pořád muslimové – v očích zbožnějších muslimů samozřejmě velmi, velmi špatní.
A jak se stanete muslimem? Obvykle se do té víry narodíte. (Mluví se sice občas o tom, že si každé dítě narozené v muslimské rodině může svobodně vybrat, jestli tuhle víru přijme, ale v praxi je na tom podobně jako křesťanské mimino, které kněz právě noří do svěcené vody a ono z vlastní svobodné vůle přijímá svátost křtu.) Konvertovat k islámu je nesmírně snadné: vyřknete větičku Lá illáha illa-l-láh wa Muhammadan Rasúlu-l-láh – a je to. Já jsem ji kupodivu kvůli Razovi nevyřkla nikdy – ani to ode mě nečekal. Stačilo mu, že patřím k „lidem knihy“, mezi které patří kromě muslimů i židé a křesťané a v širším smyslu i všichni monoteisté. Vyřkla jsem ji – napůl v legraci a abych udělala radost kolegům z Afghanistánu – na naší taxikářské základně v jižním Londýně. (Ale radši to nikomu neříkejte...) V posledních letech, když se ve světě zdvihá vlna odporu a leckdy i nenávisti vůči všemu muslimskému, se mě lidi často ptají: „Co si myslíš o islámu? Je nebezpečný? Co se s tím dá dělat?“, případně „Ty snad máš islám ráda?“ Zkouším odpovědět: Ne, nemám ráda islám. Nemám ráda žádnou doktrínu, která mi připadá svazující. Nemám ráda fanatické křesťanství (a Bůh ví, že křesťanských fanatiků, dokonce i křesťanských teroristických skupin najdete třeba v USA jako nastláno). Nemám ráda nejortodoxnější formy judaismu, zejména ty, které se v posledních dvou generacích vyvinuly v USA, protože extrémní judaismus, tak jako mnohé extrémní víry, je ze samotného principu nespravedlivý k ženám. Nemám ráda mnohé z projevů ortodoxního hinduismu (upalování vdov je jen jedním z nich). A věřte tomu nebo ne, v severní Indii jsem se setkala s formami buddhismu, které se mi taky vůbec nelíbily: buddhistická víra, ta nejmírumilovnější ze všech, co jich jen na světě je, se může nechutně zvrhnout. Doslechla jsem se ze spolehlivých zdrojů, že nejméně třetina, možná polovina chlapečků, které odvezou
do kláštera v nějakém ultra-zapadlém koutě Ladaku nebo Zanskaru, se mnichy stávají nedobrovolně, rodina je tam odloží, aby je nemusela živit. (A všechno, co jsem na vlastní oči viděla, potvrzovalo, že na tom něco bude.) Ostatně – i z extremisticky praktikované vědy se může stát náboženská doktrína – sice bez boha, ale o nic méně nebezpečná. Islám nemám zrovna v lásce, ale o to víc si vážím muslimů – tedy mnoha z nich. Poznala jsem celou řadu skvělých muslimů – počínaje Turkem Abdulláhem, který mě svezl stopem z Bulharska do Prahy (a já se pak v Turecku přesvědčila, že pohostinnost a dobrota patří zřejmě k národním povahovým rysům), přes Razu (který byl celý zmatený z rozporů mezi velkým světem a malým rodinným světečkem v Pákistánu, ale ani on nebyl zlý člověk) a spoustu svých pákistánských kolegů v newyorském taxíku až po své kolegy z Afghanistánu a Pákistánu v londýnském taxi. A taky kamaráda z Maroka, který mě naučil mnohé. A svou kolegyni v práci, muslimku původem, ale druhotně zortodoxnělou, vždycky ochotnou odpovědět na mé přidrzlé otázky. V hlavě mi – jak jinak – víří spousta dalších otázek, na které mi nikdo neumí odpovědět, aspoň ne rozumně a promyšleně. Jak si poradit s terorismem? A je možné, že muslimská víra skutečně může vést k terorismu, anebo se jen stala obětí duševně nemocných jedinců a organizací, kteří se ze všech sil snaží si ji přisvojit? Je pravda třeba to, co tvrdí Reza Aslan ve své úžasné knize Není boha kromě Boha – totiž že to, co my Zápaďané vnímáme jako islámský terorismus namířený proti nám, je ve skutečnosti jen nechutný projev vnitroislámských rozbrojů? Jak je možné, že londýnská, birminghamská nebo manchesterská děvčata, vyrostlá v rodinách původně muslimských, ale už dlouho velmi sekulárních, si často k malé radosti rodičů volí ortodoxní přístup k víře, včetně hábitu, z kterého jim koukají jen oči, a sexuální abstinence?
Muslimové, které osobně znám, mi skoro bez výjimky připadají jako lidé s úžasnou silou vůle a schopností si spoustu věcí odpírat – počínaje jídlem a pitím při Ramadánu, přes mnohé jinověrecké potěšení včetně sexu až po šanci se do sytosti vyspat. Čím to je? Pomáhá jim utužit charakter víra, nebo životní těžkosti? A co v jejich povaze je dáno kulturou, co náboženstvím? Takových otázek mi hlavou víří spousta. A ne, v téhle knížce na ně neodpovídám, ani se o to nepokouším. Jen se chci se čtenáři podělit o své zážitky z posledních osmi či devíti let. Přináším příběhy osobně odpozorované a obvykle o dost jiné, než jaké si přečtete v novinách. Názor si, prosím, utvořte vy sami.
Druhá část:
Postřehy
z Londonistánu
Alláh a Jasmína (Z deníku londýnské taxikářky) Povím vám příběh o Jasmíně, jedné z mých prvních zákaznic. I když mě celou cestu z nemocnice k sobě domů musela navigovat (byla jsem v práci, tuším, druhý den a nestačila jsem se divit, jak je ten Londýn spletitý), nenechala se tím odradit a od té doby se pokaždé, když volala taxíka, ptala, jestli jsem k mání. Ne že by jí vadili mužští řidiči, ale přece jen byla radši, když ji vozila ženská. Měla z mužů pořád trochu strach. Jasmína chodila oblékaná v šalwár-kamízu (to jsou pohodlné široké kalhoty s tunikou sahající ke kolenům), líbily se jí jasné až křiklavé barvy a porost krátkých vlasů na hlavě si nezakrývala. Myslela jsem, že vozím Indku, dokud mi neřekla, že její rodiče pocházeli z Pákistánu a ona je – přirozeně – muslimka. Máma jí umřela, když byla ještě malá, a jakmile trochu dospěla, nevlastní matka ji provdala za svého příbuzného, aby ho dostala do Anglie. Neodvážila se odporovat... a krom toho prý jí připadalo přirozené, že pro ni rodiče najdou ženicha. Viděla ho před svatbou jen jednou a trochu ji odradilo, že mu z uší lezly dlouhé chlupy, ale nikdo není dokonalý, že? Otěhotněla krátce po svatbě, jak se na muslimskou ženu sluší. Jenže když už chodila s bubnem, něčím si manžela rozzlobila a ten ji zmlátil do bezvědomí. Když se probrala v nemocnici, opuchlá tak, že neviděla, modlila se ne za sebe, ale za svoje dítě. A nějakým zázrakem (teda co to žvaním – zázrakem Alláha Všemohoucího, Vševidoucího a Milostivého) plod přežil. Když se s dítětem vrátila domů, byl manžel ještě pořád ve vězení – nejspíš zapomněl, že tady v Anglii bere policie domácí násilí vážně. Jasmína se s ním okamžitě rozvedla a postarala se, aby ho deportovali. Za to ji macecha proklela
a otec na ni plivl, řekl jí, že není jeho dcera. V mešitě, kam chodila, s ní nikdo nepromluvil a mulláh se prý otevřeně vyjádřil, že není dobrá muslimka a špatně slouží Alláhovi. Jasmína to viděla jinak. Neodvrátila se od víry, Alláha ctila a milovala. Možná si ho vážila víc než mulláhové, už proto, že nikdy nepřipustila, že by mohl být malicherný, krutý a žárlivý. Proč by mu mělo vadit, že chodí s odhalenou hlavou? Proč by mu mělo vadit, že v mešitě nebyla už devatenáct let? Alláh přece ví, že je Jasmína dobrá žena, i když pětkrát denně nemlátí hlavou do země. Jejímu synovi Karimovi ještě nebylo pět let, když Jasmíně našli rakovinu děložního čípku. Nejspíš to byl opožděný dárek od manžela, tenhle typ rakoviny je ve většině případů způsoben papiloma virem, a papiloma virus se ve většině případů přenáší pohlavním stykem. Od nikoho jiného to chytit nemohla – před svatbou byla samozřejmě panna, a po rozvodu zůstala sama, netoužila po mužské společnosti. Teď se modlila k Alláhovi a prosila ho, ať ji uzdraví: musí tu ještě nějakou chvíli zůstat kvůli synovi, kdyby teď umřela, kdo ví, co by s ním bylo. Alláh ji vyslyšel, nebo snad zabrala chemoterapie. Získala kvalifikaci jako sociální pracovnice, pomáhala lidem, kteří neměli zdaleka tolik problémů, co ona, a po celých devět let děkovala Alláhovi, že jí dovolil zůstat na zemi. Pak se rakovina vrátila. Jasmína prosila Alláha, ať ještě jednou udělá zázrak. Alláh ji vyslyšel. Karim se jí smál: je to blbost, uzdravili ji doktoři. Rozhodl se, že bude studovat medicínu, matku miloval k zbláznění a zoufale si přál umět jí pomoct. Taky ji informoval, že je ateista, a změnil si jméno na Cary. Jestli chce matka věřit na bláboly, co negramotný pastevec zapsal na ovčí kůži, je to její problém, on tomu nevěří. Jasmína řekla, že je to v pořádku, ona sama ale věří v Boha jediného a zbožňuje proroka Mohameda, pokoj s ním.
Alláh jí věnoval další čtyři roky. Pak se rakovina vrátila znovu. Doktoři do ní cpali hormony, Jasmína otekla k nepoznání. Cesta do nemocnice pro ni představovala utrpení. Cary teď jezdil všude s ní a nenápadně ji držel za ruku. Bylo vidět, že je mu do breku, ale Jasmína se statečně usmívala a tvrdila, že si nestěžuje, poznala v životě štěstí. Pak si ji v nemocnici nechali a ona věděla, že to je konec. Syn byl dospělý, už ji nepotřebuje, a ona přece nemohla čekat čtvrtý zázrak. Několik řidičů z Caravan Cars jí šlo na pohřeb. Já na pohřby nechodím. A tak jsem vám aspoň vyprávěla příběh o Jasmíně. Pokoj s ní. červen 2008
Hadží Ismael a Francie versus Nizozemí U Caravan Cars to zas jednou vypadalo jako v měsíci Ramadánu. Tentokrát ovšem nebojovali pravověrní muslimové s bezvěrci a odpadlíky (pravda, v naší garáži jen a jen silou vůle). Bojovalo Holandsko s Francií. U Tommyho v kanceláři už hodinu mlčel telefon. A kromě té kulaté věci na obrazovce, za kterou se honili dobře stavění hoši v modrých a – tuším – červených trenýrkách, se zastavil celý svět. Kolegové už zase měli v očích výraz zbožného vytržení, jaký jsem u nich vídávala právě v tom nejposvátnějším muslimském měsíci. Tenkrát celý den nesměli pozřít ani soustíčko a vypít ani kapku vody. V podvečer, krátce před západem slunce a okamžikem, kdy se směli pomodlit a konečně najíst, obvykle vypadali stejně zoufale jako teď. Francie prohrávala a oni přece Francii fandili. Proč fandili právě Francii, když byli z Afghanistánu? Myslím, že proto, že Francii fandil Hadží Ismael. Hadží Ismael je z Ugandy, a tak Frantíkům fandí, protože mají vkusné modré dresy a taky je mezi hráči hodně černochů. Hadží Ismael se mezi šoféry muslimského vyznání těší velké vážnosti. Označení Hadží znamená, že tento svatý muž (no dobře, skoro svatý, do pětatřiceti se mu povedlo vyrobit dvanáct dětí s osmi nebo devíti ženami) doputoval až do Mekky, aby se tam poklonil památce Proroka Mohameda, pokoj s ním. Tuhle pouť by měl aspoň jednou za život podniknout každý dobrý muslim. Mezi Afghánci u Caravan Cars žádný Hadží není – měli moc práce a výdajů s útěkem z Afghanistánu, nemohli si to zatím dovolit, a taky mají většinou jen provizorní statut uprchlíků, takže nesmějí opustit Británii.
A tak všichni s velkou vážností vzhlížejí k Ismaelovi. On navíc vypadá trochu jako prorok – má krásný bílý plnovous a uprostřed čela černý flíček – to od pravidelného modlení. Myslím, že jsem v pátek večer něco pochopila – totiž zoufalou potřebu většiny mých muslimských kolegů, aby je někdo vedl, aby jim ukazoval cestu životem. Nyní se vytouženým světlem v temnotách stal Hadží s dlouhým plnovousem. Radil jim sice jen, kterému mužstvu fotbalistů fandit, ale i tak šli za ním jako jeden muž. Oči se jim leskly temným zápalem. Tak jako jsem za Ramadánu s odporným uspokojením z neštěstí druhých pila na základně čaj či něco požírala zrovna v době, kdy pravověrným zbývala ještě hodina do soumraku, provokovala jsem nyní otázkami, jestli už se hraje poslední třetina, a pokud je u Francie menší číslo, jestli to znamená, že vyhrává. Tak jako za Ramadánu si mě nevšímali, případně smířlivě poznamenali, že holt jsem jen ženská a navíc bezvěrec. Ovládat se rozhodně dovedou... Deset minut před koncem zápasu konečně zazvonil telefon u Tommyho. Jižní Londýn se začal probouzet z fotbalového opojení. Uslyšeli jsme Tommyho úslužný hlas: „Za pár minut jsme u vás, paní!“ V tom okamžiku se deset či dvanáct párů prosebných očí obrátilo k jediné ženské v místnosti. „Ale vždyť nejsem na řadě!“ říkala jsem jim. Odvětilo mi sborové „PROSÍM TĚ, JEĎ!“ „Severní Londýn, pánové – a dámo!“, volal Tommy. „Bratru pětatřicet liber šterlinků...“ Ale kolegové, obvykle ochotní – aspoň symbolicky – vraždit pro pětilibrovku, tentokrát neměli zájem. „Jeď, jeď, jeď, Ivo!“ Myslím, že i kdyby to bylo rito do Mekky, byli by ochotní se vydat tím směrem, jen kdyby tam někdo zakopl fotbalový míč.
Jela jsem. A se zákaznicí jsme poslouchaly klasickou muziku na stanici, která nám každých pár minut radostně oznámila, že jejich vysílání je „football free“. červen 2008
Na velikosti záleží... Jaký zákazník je nejhorší? Je to ten, který se nechá odvézt do severního Londýna a pak uteče bez zaplacení? Ten, který si na vás vyleje vztek a rozčílí vás tak, že pěníte osm hodin v kuse a sami jste protivní, takže vám ani ten největší dobrák nevěnuje libru spropitného? Kdepak. Nejhorší zákazník je ten, který si objedná taxi na cestu dlouhou dvě stě metrů – a v autě se vám pozvrací. Pokud to ještě ke všemu udělá tak v devět nebo v deset večer o páteční či sobotní noci, můžete to rovnou zabalit. Bez profesionálních služeb (v ceně tak 80 liber) nedostanete smrad ze sedaček ani do pondělka. Caravan Cars mají stanovenou taxu za blití – 50 liber na dlaň – ale to bohužel dostanou jen od stálých zákazníků, kteří touží mít možnost v našich autech blít ještě mockrát a nechtějí si to s námi rozházet. Legální způsob, jak vyrazit peníze z těch ostatních, neexistuje. Šofér má prostě smůlu – a Tommy se mu z celého srdce omluví, že mu takového zákazníka do vozu nasadil. Tím to vadne. O téhle sobotní noci už byla dvě auta vyřazena právě tímto způsobem. Ašraf v gumových rukavicích popáté omýval potahy (a jeho auto pořád bylo cítit po natráveném šampusu), Ismael s otevřenými okýnky a zacpaným nosem putoval už dvě hodiny městem jak bludný Holanďan a hledal servis, který mu ještě po jedenácté večer auto odborně vyčistí. My ostatní jsme je hlasitě litovali a tiše doufali, že se to dneska nestane nám. V tom okamžiku vzal Tommy telefon. „Pošli mi taxi, kámo,“ ozval se ryčný bas. „Ano, pane. Kam máme auto přistavit?“ Hlas mu dal adresu.
„Ano. A kam si budete přát odvézt, pane? Hlas mu to řekl. „Počkejte... vážně? Vždyť je to dvě stě metrů.“ „Víte, moje slečna... trošku přebrala. Není opilá, to ne. Jen je jí hrozně špatně. Neušla by to. Je jí zle. Bleje a bleje...“ „Tak pro ni voláte taxíka, pane...,“ poznamenal nevzrušeně Tommy. „No jo.“ „Voláte pro ni taxíka, protože bleje a bleje. Pane.“ Tommy mluvil čím dál tím tišeji a do hlasu se mu vloudil čím dál tím výhrůžnější tón. Tommy každou noc mlátil do boxovacího pytle naplněného pískem a pověšeného na stěně, pokaždé pytel ztřískal do bezvědomí a mluvil u toho právě tímhle hlasem. „Jo.“ „Voláte pro ni taxíka, aby ji odvezl dvě stě metrů, protože bleje a bleje a bleje.“ Tommyho bylo sotva slyšet „Ste taxislužba, tak máte vozit lidi,“ informoval ho hlas. Džan, Tahín a já v zadní místnosti jsme si vyměnili vyděšené pohledy. „Jo, taxislužba sme, pane,“ řekl Tommy. „Akorát máme právo zákazníka odmítnout, že ano. Pokud vaše blijící přítelkyně náhodou není slepeckej pes, můžem jí odmítnout poskytnout tuto službu, a bez udání důvodu.“ „No počkej, kámo...“ „Ty počkej, kámo,“ pronesl Tommy šeptem. „Vydrž chviličku, já se zeptám svých řidičů, jestli má některej o tohle rito zájem.“ Tommy vyběhl z kukaně a ječel: „Pánové – a dámo, má někdo z vás zájem vézt za čtyry libry z Norbury do Norbury vožralou fontánu blivek? No nehlaste se tolik!“ Popadl telefon. „Tak sorry, kámo, žádnej dobrovolník. Buď ji tam odneseš na plecích jak skolenou laň, anebo pro ni zavoláš sanitku. My taková charita nejsme.“
Zavěsil, setřel si pot z čela a mlčky přijal tiché díky, které jsme k němu vyslali Džan, Tahín a já. Pak jsem naštěstí jela do Bromley, takže mi zbytek příhody unikl. Podle vyprávění svědků, kteří přežili, se asi za půl hodiny dostavil na základnu nasraný přítel blijící dívčiny. Nebyl to velký chlap – byl obrovitý. Prý zcela vyplnil okno z neprůstřelného skla, měřící dva krát dva metry, přes které se dispečeři domlouvají se zákazníky. Chtěl si pohovořit s tím onanistou, který se o jeho přítelkyni vyjádřil jako o vožralé fontáně blivek. Rozevřenou dlaní bacil do skla, až se celá základna otřásla. (Dodnes je tam otisk, Mrs. Kelly ho umýt nemůže, protože na něj nedosáhne – a připomíná mamutí šlápotu.) Pak utrhl kliku u dveří, ale dovnitř naštěstí nepronikl. Prchajícímu Tommymu slíbil, že se vrátí a pohovoří si s ním. Potom odešel a země se chvěla. Vracela jsem se z Bromley a jen jsem se divila, proč na rádiové volání nikdo neodpovídá. Základna byla bez dispečera, dokud nepřišel Sherman, který o ničem nic nevěděl a až do rána statečně zvedal telefony. Od té doby dělá dispečera Sherman, Gary a Lofty, občas Anita, která tu kdysi pracovala a teď ji povolali jako posilu. Tommyho jsme už týden neviděli. Zmizel z povrchu zemského. Řidičům, dispečerům i boxovacímu pytli s pískem se po něm už týden stýská. červen 2008
Bílá p**a a krize národní identity v Anglii Když jsem přijela do Anglie a měla sice, teoreticky, povolení k práci a tak dál, ale ještě jsem nestačila projít „procesem“, kterým musí projít každý legální přistěhovalec, aby měl povolení k práci i prakticky, smiloval se nade mnou Nigerijec z kmene Ibo a zaměstnal mě ve svém krámku, ve kterém prodával náplně do tiskáren. Tam jsem dokonale zvládla úsloví „aatu óča“, které v jazyce ibo znamená bílá p**a. Když jsem například v pokladně namarkovala, že má zákazník platit šest liber za náplň, zákazník mi podal desetilibrovku a já mu se zmateným výrazem v očích vracela dvě dvacetilibrové bankovky, přihnal se můj šéf, široce se na něj usmál, všechno napravil a pod vousy si mumlal „aatu óča“. Můj přítel K., taky Nigerijec, i když z jiného kmene, mi vysvětlil, že tohle úsloví nemá nic společného s mou rasou ani pohlavím. Lidé z oblasti nigerijského státu Imo a okolí tak pouze vyjadřují údiv. V situacích, kdy by Čech řekl „do pr...“ nebo „ty vole“ a Polák nepochybně „k**wa”, řeknou „aatu óča.“ Vzhledem k tomu, že každé normální zaměstnání automaticky sníží hodnotu mého IQ zhruba na polovinu, slýchávala jsem tato dvě slůvka z úst rodilého mluvčího mnohokrát denně. Od té doby uplynuly skoro dva roky. Byly asi čtyři hodiny ráno o rozvoněné letní noci, když mě Tommy vyslal nabrat pasažéry, kteří se potřebovali dostat do severního Londýna. Tak jako u každé delší trasy, i v tomhle případě Tommy spočítal, kolik by to mělo stát, a něžně to oznámil zákazníkům. Pak zavěsil a vítězně vyjekl: „Dnes máš fakt štígro! Šestatřicet liber.“
Když se zákazníci vypotáceli ze dveří rodinného domku, těžce dosedli na sedačky a oba naráz hlasitě říhli, přestala jsem si svým štěstím být tak jistá. Pravda, bylo už pozdě nad ránem, takže kdyby se mi v taxíku pozvraceli, nepřišla bych o celonoční výdělek. Ale stejně se mi nezamlouvala představa, že strávím hodinu ve společnosti dvou opilců. Byli, od pohledu, ze Západní Afriky, a já jsem v životě viděla jen málo opilých Západoafričanů. Vypadalo to, že si dnes nad ránem rozšířím obzory. Nakonec to nebylo tak hrozné. Hoši se hádali pouze mezi sebou a jen párkrát bylo nutno zastavit z důvodu náhlé nevolnosti. V upovídané chvilce se mě jeden ptal, odkud jsem. Řekla jsem mu to a zeptala se na oplátku, odkud jsou oni. “Z Ghany!“ zněla odpověď. Jenže já jsem moc dobře znala jisté úsloví, které hoši v hojné míře používali... “Z Ghany?“ podivila jsem se. „Já bych přísahala, že hovoříte nářečím jazyka ibo příznačným pro stát Imo v Nigérii...“ Hoši ztuhli, zmlkli, chytli se za hlavu. „Aatu óča, ona zná naši řeč!“ vyjekli oba naráz. Chvíli to vypadalo, že budu muset zavolat záchranku. Pak se vzpamatovali. A vystřízlivěli. „Proč jste mi říkali, že jste z Ghany?“ chtěla jsem vědět. „No... nenapadlo nás, že bys to mohla poznat... A nechtěli jsme, aby sis o Nigerijcích pomyslela něco špatnýho, kdybychom tě třeba něčím urazili...“ Tady to máte. Když chcete v cizině provádět věci, za které byste se měli stydět, a nekazit pověst svému národu, stačí každému namluvit, že jste příslušníci jiného národa. Pokud to uděláte dobře (a nebudete moc často užívat sprostá slova), nejspíš vám to všichni sežerou. Až mě jednou načapáte, jak lezu po čtyřech po chodníku a z plna hrdla volám „Polka jestem!“, zamumlejte si pod vousy: „Aatu óča!“ srpen 2008
To jsou hodný děti! (Zatím nikoho nezavraždily) Bumho! Trefili mě do hlavy. Náraz ztlumila čepice, ale i tak to zabolelo. Ohlédnu se – a bumho! Trefili mě do nosu. „Hergot! Kdo to...“ Zatímco jsem si vytírala z očí slzy a sníh a zjišťovala, jestli mi neteče krev, přiletěla další dávka z artilerie a ozval se řehot. Čtyři nebo pět nebo možná sedm školou povinných dítek, která se dnes ze školy ulila díky tomu, čemu se v Londýně říká sněhová kalamita, si ze mě udělalo cvičný terč. Z okna domku, otevřeného dokořán, i když bylo kolem nuly (fakt by mě zajímalo, kdo platí jejich účty za plyn) se vyklonila žena zhruba v mém věku, předpokládám, že maminka jednoho či několika z těch spratků, a vesele zvolala: „It’s OK! They’re good kids.“ Vyplivla jsem čtvrt kila sněhu s asfaltovou příchutí a chystala se odpovědět něco občansky zdvořilého, jako že je to v pořádku a jen ať si dětičky hrají, tady v Anglii nám sníh moc často nepadá, že – ale zabránila mi v tom další dobře mířená střela. Tentokrát se k výbuchu smíchu připojila i maminka. Zamumlala jsem cosi spisovnou neandrtálštinou a pokračovala v cestě. V rukou mi to cukalo touhou ubalit taky pár sněhových koulí – a taky pěkně do tvrda uplácaných – a trefit se jim do vyceněných zubů. Nejspíš by se mi to povedlo, sotva před hodinou jsem trénovala vrh na neživých objektech v okolí a s radostným překvapením zjistila, že jsem stále ještě schopná z takových čtyř nebo pěti metrů zasáhnout lucernu nebo sloupek dopravní značky. Jenže kdybych se pokusila o pomstu, mamince by zaručeně ztuhl úsměv na rtech a já bych se pak na policii musela zodpovídat z napadení, případně ublížení na zdraví.
Tohle pondělí se po Londýně chodilo pěšky, protože nejezdily autobusy a i ti nejodhodlanější taxikáři po pár mílích zapadli do závěje a vzdali to. Ti, co mohli, zůstali doma. A ti, co nemohli, se procházeli krajinou ukradenou ze zimní pohádky a rozhlíželi se na všechny strany jako plaché laně, to pro případ, že si je vezme na mušku banda moc, moc, moc hodných dětiček. Zdaleka jsem nebyla jediná, do koho se mládež strefovala. Není to tak dávno, co jsem přistihla chlapečka asi tak – co já vím – čtyřletého, jak vytáhl žiletku a soustředěně s ní nařezává bezpečnostní pás, do kterého ho na zadním sedadle mého taxíku podle předpisů připoutala jeho matka. „Má žiletku!“ upozornila jsem ji. Seděla vedle něj a bylo s podivem, že si ničeho nevšimla. „To by ve svém věku asi neměl...“ „Ach,“ povzdechla a žiletku mu zabavila. Kluk se dal do řevu. „Neplač, koupím ti...“ konejšila ho výčtem hraček a pochutin. „Je to moc hodný kluk,“ ujistila mě, „akorát pořád pláče.“ A nařezává mi pás, toužila jsem dodat. Radši jsem neřekla nic, stejně by to nepomohlo. Mimochodem, originální bezpečnostní pás na ford mondeo stojí něco přes dvě stě liber a v taxíku musí být v bezvadném stavu, jinak se řidič dostane do maléru. Jindy zas na parkovišti jistého činžovního domu hráli dvanácti až čtrnáctiletí kluci vlastní verzi baseballu nebo snad kriketu zrovna v době, kdy jsem tam čekala na zákaznici. Jeden se bez zjevného důvodu rozehnal pálkou po mém autě a nechal mi na dvířkách znatelný zub. „Kur*a,“ vykřikl spokojeně, bůhvíproč nakopnul levou přední gumu, načež odběhl a dál si hrál s míčem. Zákaznice, která z okna viděla, co se stalo, sebou mrskla na sedadlo a řekla: „Sorry, máš na autě škrábanec? Jsou to moc hodné děti...“ A to ani nebyla jejich matka, jen sousedka.
Vypadá to, že „hodné děti“ v Londýně jsou ty, které zatím nikoho nezavraždily. A pokud skutečně někoho zapíchnou, jsou to pořád ještě „hodné děti“, jen zbloudilé, málo milované nebo naopak dušené rodičovskou láskou, zanedbávané nebo naopak rozmazlované a každopádně narušené čímsi, co vydechuje tahle společnost. Za cenu toho, že teď budu mluvit jako babička nad hrobem, musím říct, že tohle za mých mladých časů fakt nebývalo. Jasně že jsme na dvoře hráli fotbal a občas to odneslo něčí okno. Jasně že jsme se strefovali sněhovými koulemi po kolemjdoucích. Jasně že jsme si hráli se sirkami a žiletkami ve věku, kdy jsme tahle slova neuměli ani pořádně vyslovit. Jenomže po každém prohřešku (teda pokud na něj přišli dospěláci) následoval trest. Prováděli jsme skopičiny a bylo to úžasné už proto, že jsme si svých zločinů byli dobře vědomi a riskovali odhalení. To byla ta pravá dobrodružství! Dnes někomu rozflákáš přední sklo na autě, rozbiješ někomu hubu šutrákem, sprostě vynadáš policajtovi – a výsledek je, že nejbližší dospělý se jen shovívavě (anebo vystrašeně?) usměje a poznamená: „Jsou to hodný děti...“ No řekněte – neměli byste chuť příště někoho odstřelit? Jéje, to by byla mela! Policie, sanitka, psychiatři... konečně by se něco dělo a tu oblíbenou větičku o hodných dětech by do zblbnutí opakovaly jen ty nejnaivnější ze sociálních pracovnic. Málo platné, čím dál víc věřím tomu, že tahle společnost, myslím západní či pozápadnělá, vydechuje nějaké fluidum, co z průměrných dětí vyrábí nedotknutelné grázly bez svědomí. V Nigérii jsem se stala svědkem zajímavé příhody: Šli jsme s přítelem K. po ulici a vidíme dva kluky, jak se s železnou tyčí blíží k mangovníku. Chystali se srazit ze stromu pár plodů, což je jen malý hřích – jenže mangovník se korunou
dotýkal elektrických drátů. Než jsem si stačila uvědomit, co se děje, chytil K. toho většího a začal ho mlátit hlava nehlava. Přitom se ho ptal, jak může bejt tak blbej a jestli mu nevadí, že jakmile se touhle tyčí dotkne drátů, uškvaří se na sračky. Z domku poblíž vylezla maminka – a místo aby K. seřvala, že bije její děti, sama je začala fackovat, K. z celého srdce poděkovala a věnovala nám ananas. Co by se stalo tady v Anglii, kdybyste z jakéhokoli důvodu fyzicky napadli cizí děti, to si vůbec nedovedu představit. Jen si jsem jistá, že by vám jejich rodiče nepoděkovali a na ananas můžete rovnou zapomenout. No nic, přestanu skuhrat. Jdu se podívat z okna, jestli mi nějaké hodné děti nepřišly propíchnout gumy u auta. únor 2009
Černooký otrok z Ilfordu Chlapík, kterého jsem vyzvedla na imigračním úřadě, se jmenoval Tanvir, byl z Bangladéše a nepůsobil na mě jako typický imigrační úředník. I když co já vím – svého času jsem měla soukromého zákazníka Kwabenu, překupníka drog, a ten se jednoho krásného dne v imigračního úředníka proměnil. Pracuje ve stejné budově v Croydonu, ze které se dnes vynořil Tanvir v doprovodu asi tak čtrnáctiletého černookého kluka. Jeli až do Ilfordu v severním Londýně, a navíc v pět odpoledne, takže jsme měli spoustu času na popovídání. Teda... povídal si se mnou jen Tanvir. Kluk seděl na zadním sedadle a neříkal nic. Když jsem ho upozornila, že by si měl zapnout pás, nereagoval. Opakovala jsem svou žádost – a zase nic. A tak mi nezbylo než zastavit a udělat to za něj. Ne, nebyl to jeden ze vzpurných zákazníků, přesvědčených, že pro ně žádná pravidla neplatí. Tenhle kluk to prostě neuměl. Nejspíš ani netušil, že bezpečnostní pás existuje. Měla jsem za úkol ho odvézt do azylového domu. Tanvir, jak říkám, na mě nepůsobil jako imigrační úředník, ale usoudila jsem, že nejspíš bude a že ho vyslali s tímhle klukem jako doprovod, aby se v novém prostředí snáz zorientoval. Jeho svěřenec evidentně neuměl anglicky ani slovo. Do zad se mi propalovaly jeho obrovské, hluboce černé oči. „Kde má rodiče?“ zeptala jsem se Tanvira. Jasně, veškeré informace o imigrantech, zejména neplnoletých, jsou přísně důvěrné a já jsem se neměla co ptát. Naštěstí si ale taxikář může dovolit být trochu drzý a nikdo se nad tím nepozastavuje. „Rodiče?“ zasmál se Tanvir nevesele. „To nikdo neví. V Bangladéši? Snad.“
„On emigroval sám? Bez rodiny?“ Začalo mě to zajímat. „Jak se sem dostal?“ „To taky nikdo neví,“ povzdechl Tanvir. „A on tvrdí, že si to nepamatuje. Už je tu tři nebo čtyři roky... pokud teda dovede odhadnout ten čas.“ „Kolik mu vlastně je?“ „Říká, že třináct nebo čtrnáct. Není si jistý.“ „No moment,“ zarazí se příliš zvědavá taxikářka. „Snad nechcete říct, že se v deseti nebo jedenácti letech sebral a docela sám přijel z Bangladéše do Londýna? To fakt nesedí.“ Tanvir se ohlédl na svého svěřence. Pronesl něco bengálsky, ale kluk na něj pořád nechápavě hleděl. Tanvir tu větu zopakoval, tentokrát pomalu. Kluk přikývl a sklopil zrak. Nechtěla jsem ho sledovat ve zpětném zrcátku, ale nemohla jsem si pomoct. Jeho hluboce černé oči lemované dlouhými řasami mě fascinovaly. Pokoušela jsem se z nich vyčíst, co si myslí, ale nešlo to. Ani z výrazu tváře jsem nic nevyčetla. Tenhle kluk se netvářil. „Ani svou rodnou řeč pořádně neumí!“ rozhořčil se Tanvir. „Musím na něj mluvit hodně pomalu, jinak by nerozuměl.“ „Proč vám ho teda přidělili?“ „Přidělili? Kdo jako?“ Docházelo mi to hodně pomalu. Člověk, i taxikář, si rád zařazuje věci do škatulek, aby se v nich líp vyznal. Tahle situace do škatulky nezapadala. „Vy nejste imigrační úředník? Ani ze sociálky?“ podivila jsem se. Tanvir se zasmál mé naivitě. A vysvětlil mi, co se stalo. Když šel minulý pátek ráno do mešity, našel u vchodu tohohle kluka. Mžoural do světla, jako by celé roky neviděl slunce, k nikomu nepatřil a neuměl se ani správně modlit. Když se ho Tanvir ptal, odkud je, kde bydlí, kde má příbuzné, neuměl odpovědět, opakoval jen, že nemá kam jít. A protože je povinností každého muslima ujmout se člověka v nouzi,
odvedl ho Tanvir domů, napojil ho, nakrmil – a pak se společně s manželkou posadili, vyptali se ho na jeho osud a uvažovali, co s ním. Řekl jim – hodně váhavou bengálštinou –, že se před pár lety v jejich vesnici objevila skupina cizinců, kteří kupovali děti. Platili skvěle, a i když se zajímali spíš o holčičky, měli jeho rodiče štěstí a pánové ho zakoupili. Od té doby cestoval po světě. Nejdřív sloužil kdesi u arabské rodiny. Pak ho propašovali do Anglie. Nemá představu, kdo, proč anebo jak to udělal, ví jen, že všichni seděli namačkaní v páchnoucí tmě, že měli žízeň, hlad a báli se. A potom sloužil u nové rodiny. Byli to Indové, naučil se tam hindí. Vařil a pral a pomáhal v domácnosti. Nebylo to tam zlé, neměl hlad a nebylo mu zima. A najednou už ho nepotřebovali. Snad se chystali někam stěhovat a nemohli si ho vzít s sebou. A tak ho jeho pán odvezl před mešitu. Ten den se poprvé po letech dostal z domu ven. Předtím ven nesměl, vždyť tu byl ilegálně. Nevěděl ani, že je v Londýně. A tak se černooký kluk ocitl na svobodě. Tanvir zavolal policii a chtěl jim ho předat, ale dozvěděl se, že tohle není případ pro ně. Ostatně – je to dost podezřelé, vždyť ten kluk ani nezná adresu, na které údajně bydlel. Doporučili Tanvirovi, ať s ním zajede na imigrační do jižního Londýna, tam budou vědět, co s ním. Nevěděli. S podobným případem neměli zkušenosti. Dost protivně Tanvira vyslýchali, podezírali ho, že je překupník dětí. Kluk si nebyl jistý, jak se jmenuje, a když se ho ptali, odkud je, řekl, že z vesnice, ale jméno neznal. „A nechcete si ho nechat doma?“ navrhla Tanvirovi úřednice. „Je to váš krajan...“ Tanvir vysvětlil, že už má čtyři děti a o tohohle kluka se starat nemůže. „Hm, tak co s ním?“ přála si vědět.
„Na to jsem se chtěl zeptat já vás!“ Nakonec rozhodli, že kluka umístí do azylového domu v Ilfordu, v Tanvirově čtvrti. Tanvir se musel zavázat, že ho bude navštěvovat a pečovat o jeho blaho. Imigrační úřad se mezitím pokusí zjistit, jestli nemá v Anglii příbuzné. Tak jako spousta taxikářských příběhů je i tenhle bez konce. Nevím a asi se nikdy nedozvím, jestli se černooký kluk nakonec rozpomněl na svoje pravé jméno, jestli se setká s příbuznými, jestli zůstane v Anglii, anebo ho vrátí do Bangladéše. Nevím, jestli se naučí číst a psát, což samozřejmě nedovede. Nevím, jaký život na něj čeká. Ale vím, že se do mě dlouho budou propalovat hluboké černé oči bez výrazu. Oči čtrnáctiletého otroka, který se netváří. únor 2009
Zarostlé zahrádky a zam-zam (proměny Hadžího Asefa) Nedá se říct, že se řidiče Asifa báli všichni naši zákazníci. To ne. Našlo se pár obzvlášť odvážných, odhodlaných, chrabrých či totálně ožralých pasažérů, kteří se ho nebáli. Ale pro většinu byl postrach. Těžko říct, proč se bossové Caravan Cars Asifa nezbavili – zbavují se obvykle každého, kdo za volantem pije, každého, kdo se popere se zákazníkem, kdo se pokusí zákazníka přejet nebo ho zabít jiným způsobem, každého, kdo se z pasažérů pokouší vyrazit víc peněz, než činí naše oficiální jízdné, každého, kdo je příliš vlezlý nebo pasažérům sahá na kolena. (Já, abych se přiznala, sahala zákazníkům na kolena běžně, zejména v začátcích své kariéry, než jsem se naučila řadit levou rukou. Ale všichni mi to rádi odpustili. Málo platné: ženské mají v tomhle bodě vážně výhodu.) Asif se se zákazníky pral dvakrát či třikrát do týdne (pokaždé tvrdil, že si začali, ale tím bych si nebyla tak jistá). Jednou nacouval do štamgasta, protože prý mu zaplatil o dvě libry míň, než stála cesta, a tvrdil, že víc u sebe nemá. Asif ho přimáčkl na lucernu, uvěznil mu nohu mezi nárazníkem a kandelábrem, a prohlásil, že neodjede, dokud nedostane zbývající dvě libry. Zákazník kvičel bolestí a dvě libry prý skutečně našel. Teda tohle nám vyprávěl Asif a moc se chlubil, že tak se na ně musí. Štamgastovu verzi incidentu jsme neslyšeli, ale věřím, že se od Asifovy výrazně lišila. Asif běžně žádal za svezení o polovinu víc, než měl, a byl postrachem všech dívek a žen, které se mu líbily. Líbily se mu obvykle nejvíc v pozdních hodinách po půlnoci, kdy už měl trochu v hlavě. Bylo veřejným tajemstvím, že Asif skladuje
v kufru svého oře deset nebo patnáct plechovek stelly a každou chvíli se jednou posilní. Jeho dech nemohl nezavát k našemu nočnímu dispečerovi – a přece Tommy Asifa nevyrazil. Bylo zřejmé, že má Asif u Caravan Cars protekci. Možná proto, že jeho tatínek Syed patřil k prvním řidičům, kteří pro naši společnost začátkem osmdesátých let začali jezdit. Teď už byl v důchodu, ale symbolicky nad Asifem držel ochrannou ruku. To by bylo jedno vysvětlení. Druhé vysvětlení bylo, že si na něj stěžoval jen málokdo. Ne že by nechtěli. Ale nevěděli, jak na to. Řidičovo jméno neznali a popsat, jak Asif vypadá, vůbec nebylo snadné. Zejména dívky a ženy, které někdy někam jely s Asifem, se místo stížností začaly dožadovat jediné ženské řidičky, kterou se Caravan Cars mohly chlubit. Takže mi Asif, ač nerad, dohazoval kunčofty. Dlouho jsem ale nevěděla, že je to právě on. Asifa nebylo snadné popsat, nebyl ničím nápadný – a hlavně se jeho vizáž neustále měnila. Kdyby něco – cokoli – provedl třeba Tariq, tělnatý otec mnoha dětí, který chodí zásadně v bílé říze, s bílou čepičkou na hlavě a vousy si barví hennou, myslím, že by postižení do dvou minut volali Tommymu a ječeli, že s tím tlustoprdem v pyžamu a s oranžovým plnovousem už v životě nepojedou. Tommy by okamžitě věděl, s kterým. Ale Asif se popisu vymykal. A tak jsem se od jisté rodilé Angličanky dozvěděla, že ji „jeden šofér od nás“, takový odporný hezounek neurčité národnosti a s nagelovanými vlasy odvezl úplně jinam, než si přála, zastavil v opuštěné uličce a pravil, že jí dá slevu pět liber, když ho orálně uspokojí. Mladá Polka si mi zas postěžovala, že jí „jeden šofér od nás“, takový tmavší, nejspíš Šrílančan, vyprávěl o své zálibě v „huňatých zahrádkách“ a žádal po ní, ať nadzdvihne sukni, že sám ověří, jestli ji má dost
zarostlou. A opulentní dáma z Jamajky tvrdila, že si v kterémkoli taxíku zásadně sedává na zadní sedadlo – od doby, co jí „jeden šofér od nás“, středovýchodní týpek, ale s vlasy odbarvenými na žluto, neustále sahal na koleno a pokusil se ji chytit za prsa. Člověk by věřil, že naše společnost zaměstnává půl tuctu oprsklých sprosťáků a potenciálních násilníků. Ale není tomu tak. Tohle všechno zvládá Asif. Zcela sám. Asif je zkrátka muž mnoha tváří. Jednou má na hlavě černého ježka nagelovaného do špiček a připadá si úžasně sexy. Pak mu háro zázračně doroste až po obočí a získá barvu kvetoucích slunečnic. Asif se narodil v Londýně, takže dovede mluvit anglicky bez přízvuku, ale s oblibou nasazuje dikci typickou pro čerstvé přistěhovalce z Pákistánu, prošpikovanou šťavnatými frázemi jižního Londýna. Je to zkrátka typický představitel první generace Pákistánců narozených v Anglii. Neví, co se sebou, zmítá se mezi tradicemi, které mu vštěpovali rodiče, a vším ostatním. O Ramadánu se hlasitě postí (chci říct: postí se a hlasitě nás o tom informuje, na rozdíl od pravověrnějších muslimských kolegů, kteří se postí potichu), ale k tomu vykládá, jak zrovna začal chodit s jednou holkou, a kdybyste jen tušili, pánové, jak ta je vášnivá... V listopadu Asif zmizel. A když se před Vánoci zase objevil, vůbec bychom ho nepoznali. Tentokrát nebyl navlečený do džínů s pozadím módně odhalujícím zadek a módně nadrozměrné mikiny. Nerázoval ulicí krokem londýnských náctiletých floutků. Ladně se vevlnil do místnosti, oděný do dlouhé temné řízy. Na bradě měl plnovous prokvetlý stříbrem a čerstvě vyholenou hlavu zakrytou přiléhavou černou čepičkou a takovým tím šátkem, který milují stoupenci palestinského osvobozeneckého hnutí, zatímco britští bezvěrci a odpadlíci ho neuctivě nazývají utěrka.
„Seš to ty, Asife? Anebo seš svůj brácha?“ ptali jsme se ho nevěřícně. „Alláhu Všemocný – co se to s tebou stalo?“ Asif prorocky pokýval hlavou a pravil, že se vrátil z pouti do Mekky. Konečně poznal pravou víru a ať se mu neodvažujem říkat Asife, na tenhle poangličtěný patvar svého jména nebude slyšet. Ode dneška je pro nás Hadží Asef. Důstojně usedl na židli a po turecku zkřížil nohy. Hadží Asef nežvanil o ženských. Místo toho vykládal o víře pravé a já jsem se stala hlavním terčem jeho útoků. Šlo o to, že žena nemá co jezdit s taxíkem, má trčet doma a vařit. Manžel by mi měl nařezat, to by mě přešly roupy. Když už jsem toho měla dost a poslala ho, kam patřil, Hadží Asef beze slova vstal a z kufru svého auta přinesl kanystr. Nebylo v něm pivo ani whisky. Byl v něm zam-zam, voda z posvátné studny, která svého času zachránila proroka Mohameda, pokoj s ním, a jeho věrné před smrtí žízní. Pak mě přinutil vyřknout arabskou větičku, která vás oficiálně promění na muslimy, a potom mi dal napít ze skleničky. Pravověrní spokojeně zamručeli a já jsem podle všeho muslimka. Když Tommy poslal Asifa (pardón! Hadžího Asefa) vyzvednout zákazníka, vsázeli jsme se s Afgháncem Mohamedem, jak dlouho mu to vydrží. Já tvrdila, že nejvýš měsíc. Mohamed říkal, že možná dva. Čas plynul. Hadží dál chodil v temné říze, která začala poněkud zapáchat (měl jen tu jednu a nestihl ji prát), a vedl důležité řeči. A potom, přesně po šesti týdnech, zas jednou přišla mizerná noc a telefon zarytě mlčel. Na základně nás sedělo dvanáct nebo patnáct, otráveně jsme přemítali, jestli dnes vyděláme aspoň na benzín, když tu telefon zazvonil a byl to džob jen pro mě. „Zákaznice vyžaduje ženu-řidičku,“ objasnil Tommy. Po cestě k autu mě doprovázelo závistivé mručení kolegů.
