Iva Pekárková Šest miliard Amerik
IVA PEKÁRKOVÁ
Šest miliard Amerik
Nakladatelství Petrov Brno 2005
© Iva Pekárková, 2005 Illustrations © Jana Krejčová, 2005 © Petrov, 2005
ISBN 80-7227-240-3
PODĚKOVÁNÍ
Za cenné rady, informace, připomínky a pomoc s odstraňováním chyb, kterých jsem se dopustila, děkuji Renatě Jarošové, Kyovi Krauthamerovi, Pavle Jonssonové, Evě Hauserové, Jiřině Smejkalové, Ladislavu „Denisi" Vereckému, Věře Eliášové, Eleně Sokol, Raymondu Johnstonovi, Pavle Macháčkové a Tomáši Pospíšilovi. Můj dík patří také všem lidem, kteří se se mnou podělili o své americké zážitky a příběhy. I když se to může zdát absurdní, o vznik Šesti miliard Amerik se nejvíc zasloužila Irena Dubská, autorka skoro čtyřicet let staré knihy Americký rok. Nikdy jsem se s ní osobně nesetkala, ale její dílo, které není ani cestopis, ani román, ani filosofické pojednání, ale tak nějak všechno dohromady, na mě zapůsobilo natolik, že od doby, kdy jsem ho četla poprvé, jsem si přála Ameriku dokonale poznat a možná v ní i žít.
Amerika — země neomezených možností a nemožné omezenosti. Jiří Matoušek, matematik
ÚVOD
Jaká je vlastně ta Amerika? Strávila jsem jedenáct let v Americe (přesněji řečeno ve Spojených státech, ale tahle dvě označení jsou přece tak trochu synonyma pro každého s výjimkou puristů, Kanaďanů a tu a tam nějakého vlasteneckého Argentiňana či Brazilce) a vdala jsem se za Američana. Měla bych o Americe hodně vědět. Přesto mě otázka „Poslyš, JAKÁ je vlastně ta Amerika?" znovu a znovu uvádí do rozpaků. A to mi nezbylo, než v odpověď na ni cosi neinteligentního zamručet nejmíň milion-krát. Na nic lepšího se vesměs nevzmůžu. Tahle otázka mě totiž uzemňuje svou bezbřehostí. Pokaždé přede mnou vyvstane Severní Amerika jako kontinent (no dobře, z jihu je z něj od-krojené Mexiko a ze severu dominium britské královny), ale i tak nezřízeně velká. Větší než Evropa — a uznejte: zeptal se vás snad někdy někdo, jaká je vlastně ta Evropa? Dost o tom pochybuju — o Evropě mají lidé tendenci uvažovat jako o východní, západní, jižní; jako o Francii, Británii, Německu a tu a tam ještě pár jiných zemích. Evropa bývá — i v myslích lidí, kteří ji nikdy nenavštívili, třeba většiny Američanů — jaksi strukturovaná, rozdělená na přihrádky ohraničené státní hranicí. V přihrádkách bydlí lidičkové, kteří patří vždy k jednomu nárůdku (jejichž názvy si jsou tak nechutně podobné a člověku se pletou), vyhlížejí víceméně stejně a hovoří — úplně všichni! — s tím stejným srandovním přízvukem v angličtině. Jasně, tohle je značně pomýlená představa. Ale obávám se, že daleko méně pomýlená než ty, které řada z nás chová o Spojených státech amerických. Ameriku prostě nejde rozdělit na úhledné přihrádky s názvem „New York", „Středozápad", „Kalifornie" nebo „Jih". Států je v ní dvakrát víc než v Evropě a hranice mezi nimi znamenají nanejvýš to, že pokud jste v Nevadě překročili povolenou rychlost o čtyřicet mil v hodině a právě teď vás honí policejní lítačka, můžete se spolehnout, že to poldové u návěští s nápisem VÍTEJTE V MONTANĚ elegantně otočí a nechají vás být. V Montaně pak máte úplně stejné právo k pobytu či práci, jaké jste měli v Nevadě, v Texasu nebo v Mainu (a nikoho ani nenapadne tahat z vás nějakou pokutu). Tohle taky mimo jiné znamená, že v Americe muž, kterému se nechce, alimenty na své děti prostě neplatí. (Možná se čtenář dosud rozpomene na trampskou odrhovačku, v níž jakýsi chlápek jakési ženské říká „Nechci tě znát a neměl jsem tě rád, to ti říkám rovnou", k čemuž spokojeně dodává: „Z Kentucky do Tennessee, přes hory a přes lesy, potoka vodou já smejvám stopu svou, to ti říkám rovnou." Jestlipak jsme tehdy u táboráku tušili, že pěvec těmito slovy oznamuje, že se vzdává otcovství a na dítě ani náhodou nehodlá platit? V Americe je to dost snadné — dnes jako před sto lety.) Hranice států, okresů či dokonce měst a městeček představují pouze předěly mezi soubory pravidel, zákonů a nařízení, které by prostý občan měl dodržovat, POKUD TAM JE. Tím pádem se dá říct, že fungují spíš jako omezení moci státního aparátu — znemožňují mu pronásledovat prostého občana, který se dopustil drobnějších prohřešků. Prostý občan tak
může drobně — a leckdy i o něco víc — hřešit, co hrdlo ráčí, pokud je ochoten se občas přestěhovat. Tedy aspoň do té doby, než se dopustí federálního zločinu a začne po něm pátrat FBI. Ale vidíte to, zakecala jsem se a zapomněla, co chci říct. Problém je v tom, že tohle Amerika provádí skoro každému. Skoro všichni se, pokud o ní začneme mluvit, velmi brzo dostaneme do slepé uličky a po ní se — nechtěně, neplánovaně, ale s nepopiratelným nadšením — vydáme až k jejímu zabetonovanému konci (v některých případech je konec navíc opletený žiletkovým drátem, ne obyčejným ostnatým a navíc ještě zrezivělým drátem, jak jsme zvyklí, ne — skvělým, blyštivým, novosvětským drátem z prvotřídní oceli a s navařenými žiletkami, který konec téhle slepé uličky obtáčí elegantními smyčkami... vynálezem tak postmoderně americkým, že se na něj ani železná opona nevzmohla). Dostaneme se do slepých uliček s názvy „globalizace", „macdonaldizace", „americký feminismus", „americký rasismus", „americký antirasismus", „násilí", „TV", „skvěle vyvedené špatné filmy, infikující celý svět", „trest smrti", „osobní svoboda", „ghetta v centrech velkoměst", „geneticky upravené potraviny", „spor o potrat" a tak dál. Snad dokonce zabrousíme i do rozlehlé změti slepých ulic, které jsou označované na filosofické mapě USA tolik nadužívaným slůvkem „demokracie". Zkrátka a dobře se zakecáme a úplně nám vypadne z hlavy otázka, o které jsme se tu chtěli bavit — totiž JAKÁ TA AMERIKA VLASTNĚ JE. Čím upřímněji se na ni snažím odpovědět (přestože jsem žila v USA dost dlouho na to, abych si uvědomovala pomíjivost a bezvýznamnost vlastního názoru na tu zemi), tím urputněji se mi dere na jazyk jediné slovo: VELKÁ. Amerika je taky místem natolik inovátorským a zároveň ukotveným ve vlastní historii, že je těžké si představit jakoukoli jinou zemi schopnou podobně cirkusáckých přemetů v myšlení (můžete jim říkat trendy či snad dokonce módní výstřelky vnitřní i zahraniční politiky), které přitom nemůžete upřít nevídanou historickou a ekonomickou kontinuitu — ve Spojených státech například za celou dobu jejich existence neproběhla jediná plošná peněžní reforma a za pár čtvrťáků z přelomu 18. a 19. století byste si dnes mohli klidně koupit kafe (pokud byste si ale historické mince opatřili v numismatickém krámku 21. století, šálek řídké kávy by vás přišel nejmíň na několik set dolarů). Politické, filosofické i jiné módní trendy se v Americe mění tak rychle, že než si na ně vy — nebo svět — stačíte aspoň trochu zvyknout (ztotožnit se s nimi, nebo je odmítnout; používat je jako argumenty, anebo vypracovat argumentaci, která je jednou provždy vyvrátí), je v Americe všechno úplně jinak a nikoho to už dávno nezajímá, postavte si své dinosaury do muzea, vážený. Nebyla snad Amerika první zemí, která prohlásila, že ode dneška „nová generace" představuje, navzdory všem biologickým možnostem lidstva, věkový rozdíl deseti, nikoli dvaceti let? A teď se na to podívejte ještě jinak: Amerika každého, ale úplně každého člověka nutí mít na ni NÁZOR. Jakýkoli. Všimněte si, že Austrálie, Asie, Afrika, Jižní Amerika, dokonce ani
Evropa takovou sílu nemají. Spojené státy ano. Na ty má názor prostě KAŽDÝ. Studenti, kteří se zoufale snaží sehnat vízum, aby tam mohli strávit prázdniny. Usměvavé dívky, posedávající v minisukních v pražských „amerických" barech a šrotící americkou angličtinu z učebnic, aby si ji pak mohly v praxi zopakovat v náručí nějakého... no nejspíš Australana. Podmračení intelektuálové, kteří v kavárnách o půl bloku dál mnohomluvně vyzdvihují evropskou kulturu uplynulých dvou tisíciletí, přičemž (zejména pokud je nablízku někdo, kdo v USA žil, třeba já) k tomu každých pět minut prohodí, že je nějaká nevzdělaná, nehistorická, rozpínavá rádobymocnost za oceánem prostě nezajímá. Názor na Ameriku projevují číšníci v pařížských kavárnách — kdykoli na ně promluví někdo s americkým přízvukem (ten prý mám ve francouzštině i já, třebaže v angličtině ani náhodou), začnou bryndat kafe na podšálek s dvojnásob povýšeným úšklebkem. Nadržení mladí muslimové v severní Indii si zřejmě Ameriku představují buď jako jakýsi alláhovsky hříšný skoro-ráj, po kterém brouzdají doménami typu www.xxxtreeemsexxx.com, anebo jako prohnilou říši třikrát destilovaného zla, prolezlou bezvěrci, odpadlíky a lidmi, kteří vůbec netuší, že existuje nějaký Kašmír. (V čemž se koneckonců příliš nemýlí.) Pro „horské kmeny" v severním Thajsku — aspoň pokud jsem to v letech 1988 a 1989 správně pochopila — se svět skládá z Thajska, Barmy, Laosu, Sovětského svazu a AM-RIKY-Y. Zatímco o Thajsku věděli své, Barmu a Laos neměli zrovna v lásce a Sovětský svaz je nezajímal, Am-ri-ka-a, země na protilehlém konci světa, je vysloveně fascinovala a každý si o ní myslel aspoň něco. A pak jsem se v roce 1998 proplížila džunglí ostrova Borneo mezi svíjejícími se zelenými zmijemi, chlupatými komáry velikosti mikrobusů a kňourajícími cibetkami až do vesnice kmene Um'bawan, poslední výspy lovců lebek, kteří se dosud své živnosti nevzdali. Muži se rozprchli, když spatřili nezvykle bílou rozložitou ženu, a vydali se do chýší připravit náčiní. Zato ženy a dívky se okamžitě seběhly kolem mě, a zatímco se mi nasliněnými prsty snažily setřít „rýžový pudr" z paží a obličeje, vyprávěly mi jedna přes druhou, jaká ta Amerika vlastně je a co si o ní myslí. No dobře, dobře, teď trochu přeháním, možná dokonce lžu. Ale. copak, pokud jde o Ameriku, nepřehánějí a nelžou skoro všichni? V dnešní době zkrátka na zeměkouli existuje nějakých šest miliard Amerik. (Přesně to neví nikdo, protože nikdo přesně neví, kolik lidských bytostí v tomhle okamžiku na zeměkouli žije, dýchá a myslí.) Každý má svou vlastní Ameriku, ať se mu to líbí, nebo ne. Tahle kniha je pokusem definovat jednu jedinou z nich — tu mou.
PŘÍLET
Vymazaná hlava, rozplesklý auta, odbarvená černoška a brečící Čech Na letišti v New Yorku, kde jsme šest nebo osm hodin čekali na spoj do Bostonu, byla strašná spousta letištního hluku — úplně normální směska dopravních a lidských zvuků, jakou můžete očekávat na každým letišti, ale přece jenom někam posunutá... a já jsem ještě ani náhodou neuměla vyjádřit, KAM posunutá, jen jsem pochopila, ŽE. Ale mozkový závity už jsem měla připravený, napružený, hladový — div že mi ne-prosvítaly na čele (možná že prosvítaly, co já vím), a měla jsem je nějak po americku pročištěný, snad už předem vydrhnutý ajaxem anebo MrCleanem z reklam, který jsem nikdy předtím neviděla, ale nějak jsem tušila, že mi zanedlouho začnou clonit svět. Moje mozkový závity na tom newyorským letišti byly úplně prázdný a nadržený, byly jak vosková destička, která se nemůže dočkat, až do ní jehlou vyrejou nějakou písničku. Nevěděla jsem ani, jakou muziku do sebe nechám nahrát. Snad právě to mě zachraňovalo. Mohlo to bejt cokoliv a moje mozkový rýhy by si nestěžovaly. Jen ne dechovka, to ne, probůh, to NE! ale jinak fakt úplně všechno. Nesnažím se tu říct, že jsem byla klasicky vygumovaná — bylo mi třiadvacet a v tom věku si snad každej připadá zkušenej a trošku starej, někdy trošku dost... Připadala jsem si tak stará, jak je to snad možný jen ve třiadvaceti, a má mozková kůra se necítila, abych tak řekla, nijak mimořádně panensky. Spíš by se dalo říct, že jsem si ji pro tu příležitost pečlivě vyrejžá-kovala. Odjela jsem žít na nový kontinent dokonale smířená s tím, že prostě NEVÍM, CO MĚ ČEKÁ. A to fakt byla záchrana. (Ale teorii o tom, proč je dobrý si přiznat, že o nějaký zemi nic nevíme, když do ní jedeme nadosmrti žít, tady rozvíjet nebudu.) Momentálně jsem — úplně poprvý — na jakýmsi letišti v New Yorku, je tam spousta betonu a zvuků, divnejch, cizo-krajnejch, americkejch zvuků, který se na člověka vyvalej v okamžiku, kdy vyleze z letištní budovy ven do krystalicky čistý novoty. Ta se mu propaluje do mozku jak kokain (kterej pochopitelně dosud nepoznal) a dělá mu tam psí kusy. Jsou tu nezvyklý zvuky. Nezvyklá ozvěna. Nezvyklý auta. Kromě toho, že jsou vesměs žlutý, jsou taky všechny podivně přičaplý, rozložitý a rozpláclý, poctivý americký auta, ve kterejch se dá bydlet, ve kterejch snad všichni Amíci přišli o nevinnost, vřezávaj se mi do mozku, vrážej mi do něj v tisících mikrosko-pickejch autonehod. A u jednoho americkýho bouráku stojí odbarvená černoška, na hlavě má kanárkově žlutý afro a na sobě nic moc, jen pokrčenou rudou minisukni, kterou si oběma rukama stahuje po stehnech dolů, navíjí ji na sebe jak punčochu, jenže opačným směrem, a taky má
obrovský explozivní prsa, co každou chvíli hrozej vybuchnout z podprsenky, a tak je oběma rukama zastrkuje dovnitř, jenomže není kam — a protože už jí ne-zbejvají ruce, opře se kramflekem o okýnko toho americkýho bouráku, ve kterým — zasklenej — sedí bílej frajer a vyděšeně cosi mele, jenže mu není skrz to sklo rozumět. Holka se zapře kramflekem ještě víc, dupne jím do skla, sklo se vysype na frajera a je to nesnesitelně erotický, frajer zoufale hledá správnou polohu toho zařízení, co v Americe slouží za řadicí páku, couvá a rozbitý okno tak zouvá černošce střevíček, ta stojí na obutý noze s tou bosou vysoko ve vzduchu a stahuje si sukni přes stehna a zastrkuje maso do podprdy a říká Shit, shit, shit, shit, shit!, jako by to bylo jediný slovo světa. Shit, shit, shit, shit, shit! Najednou je všude trochu moc betonu — a zákoutí a rohy na mě útočej v podivnejch, nezvyklejch úhlech a logikách, tak vevrávorám zpátky do budovy. Tam sedí kluk o pár let starší než já, taky Čech, co taky prošel uprchlickým lágrem, dokonce tím stejným jako já, i když jsem ho tam nikdy neviděla, a teď letí, zrovna jako já, přes New York do Bostonu. Sedí na takový tý letištní čekací židličce, co má SCHVÁLNĚ zdvižený kraje — jen proto, abyste se přes tři nebo čtyři nemohli natáhnout a trochu si schrupnout, když musíte bůhvíkolik hodin čekat na svůj let, tahle židlička je schválně tak vymyšlená, aby se na ní dalo jen sedět — a tak ten kluk zhrouceně sedí na svý židličce a — je to možný? — brečí. Sere ho, že brečí před vše-ma lidma na letišti, a ještě víc ho sere, že brečí přede mnou, tak předstírám, že jsem si ničeho nevšimla, a on předstírá, že mi to věří, a já řeknu „Už nám to poletí" a je to koneckonců pravda.
PRVNÍ DOJMY
Silueta Manhattanu, cíl všech cest, tuberkulóza a svobodné rozhodnutí První dojmy imigranta — to je něco, co rodilí Američani nikdy nezažijí, a spousta si jich na to stěžuje. Není to ještě ani sto let, co tehdejší přistěhovalci, namačkaní (pokud se teda dá věřit knihám, vyprávěním či historizujícím filmům) jak živé sardinky na palubě zaoceánského parníku, spatřili ohromující a výhrůžnou siluetu ostrova Manhattan těsně před přistáním na Ellis Islandu. (Silueta Manhattanu tenkrát zdaleka nebyla tak výhrůžná a falocentricky vertikální jako dnes, ale zato prý tenkrát neměla obdoby: Amerika byla i opticky nejmocnější zemí na světě a New York se pyšnil tou nejúžasnější siluetou, jakou jste mohli spatřit z paluby parníku.) Myslím, že tenhle PRVNÍ POHLED je to, co rodilí Američané přistěhovalcům tak často závidí. Anebo jim možná závidí naděje, které se jim honily hlavou, když připlouvali, anebo možná tu (jednu) NADĚJI, o který jsou rodilí Amíci přesvědčení, že si ji s sebou přivezli všichni přistěhovalci. Anebo jim možná závidí, že jsou ODNĚKUD, že si ze svých vlastních zemiček přivezli podivné zvyky, voňavé vzpomínky a tajnou řeč. Anebo jim možná závidí, že se sem DOSTALI, že sem PŘIŠLI, zatímco oni — jak aspoň říkají — jsou už odmalička v CÍLI VŠECH CEST, a tím pádem teď nevědí, kam se vrtnout. Vnitřní kompas jim přestal fungovat. Každopádně to není ještě ani sto let, co tehdejší imigrační úředníci na Ellis Islandu rozdělovali vykulené čerstvě příchozí na zdravé a nemocné, majetné a nemajetné, s „papíry" a bez nich. Nemocné prý hned poslali zpátky. (Nejeden zoufalý rachi-tický tuberák se vrhl do vln, i v zimě, v naději, že k vysněnému ostrovu doplave. Když měl štěstí, zanesl ho příliv — ať už živého, nebo mrtvého — skutečně k břehům Manhattanu.1 Pokud ne, zanesly ho zrádné mořské proudy Verrazzanskou úžinou na širé moře.) Nemajetné vesměs přijali, zejména pokud už měli ve městě příbuzné. A těm bez papírů věnovali jakýsi doklad totožnosti, se jménem značně zamerikanizovaným a s poznámkou WOP (with/out papers). Protože bez dokladů totožnosti přijížděli nejčastěji Italové, stalo se slůvko wop nadlouho nechvalnou přezdívkou kohokoli, kdo měl nebo mohl mít italské předky. Takhle nějak se to popisuje snad ve všech příbězích z té doby, a tak na tom určitě bude
něco pravdy. Tenkrát si imigrační politika USA mohla dovolit být daleko praktičtější. Taková tuberkulóza, jak už jsem se zmínila, byla dobrým důvodem k odmítnutí. V roce 1986, když jsem do Ameriky přijížděla, už to bylo dávno jinak. Na zdravotní prohlídku jsme museli — ještě v Evropě — hned poté, co nás na konzulátě přijali, a potom znova v Americe, těsně po příletu. Bylo ovšem od začátku jasné, že na jejím výsledku nezáleží — americké azylové úřady se už nesnažily nemocné příchozí eliminovat, snažily se je pouze monitorovat. Jeden z mých známých se po příjezdu musel — zcela dobrovolně! — podrobit léčbě latentní TBC, kterou u něho údajně zjistili jakýmsi kožním testem.2 Ta léčba obnáší brát po celý rok denně pilulku izoniazidu, po které se vám leckdy rozmazává vidění, je vám špatně od žaludku a odcházejí vám játra. Mnoha lidem by se ji nejspíš brát nechtělo. Americká vláda se omezí na to, že vás pošle k doktorovi, který vám, pokud to uzná za vhodné, pilulky předepíše. Ale dál už je to vaše věc. Přestože je tuberkulóza jednou z nejostřeji sledovaných nakažlivých chorob v Americe, neexistuje žádná moc, která by vás — čerstvého imigranta — přinutila prášky brát. Jakmile vás jednou přijali, záleží všechno na vaší svobodné vůli. V dobách svého okouzlení časopisem Time, o kterém bude řeč v příští kapitole, jsem se v něm dočetla o případu učitelky na základní škole, u níž lékaři objevili urputný případ tuberkulózy. Ona sama byla celkem zdravá, ale při zakašlání uvolňovala do ovzduší nakažlivé zárodky. V každé třídě, kterou kdy učila, prý nakazila dvě nebo tři děti. Až dosud o své nemoci nevěděla, teď o ní ví i její zaměstnavatel — tak co se stane? Článek se zabýval otázkou, zda má škola právo propustit učitelku, která se nikoli vlastní vinou stala pro děti nebezpečnou. (Vypadalo to, že rozhodně ne.) Probíralo se to ze všech stran kromě jediné: Nemá ta žena sama morální povinnost vzdát se učitelského místa, když ví, že děti ohrožuje? Všichni mluvili o právu učitelky udržet si zaměstnání, přestože přenáší tuberkulózu — a nikdo se ani nezmínil o právu dětí nenakazit se. Napsala jsem jim tenkrát svůj názor a oni mi za pár týdnů odpověděli předtištěnou kartičkou, že za něj děkují, ale bohužel jim v listárně nezbývá místo k jeho otištění. Později, v 90. letech, kdy se AIDS v USA stal skutečně velkým problémem, jsem se dozvěděla, že například chirurg, který je HIV pozitivní, kvůli tomu nemůže v žádném případě přijít o místo nebo o licenci. Přitom je pravděpodobnost, že při operaci pacienta nakazí, i při vší opatrnosti dost značná. Pacient nemá právo vědět, jestli chirurg, který na něm bude pracovat, není náhodou nakažený AIDSem. (Na druhé straně je ovšem pravda, že lékaři v žádném případě nesmějí odmítnout operovat nakaženého člověka.)
1 ) Mořské proudy, ač pro většinu Newyorčanů záhadné, jsou ve skutečnosti docela dobře propátrané ještě z dob, kdy zásobování New Yorku, zejména Manhattanu, zcela záviselo na lodní dopravě. V devadesáti případech ze sta prý se dá počítat s tím, že člověka, který poblíž Ellis Islandu skočil do vln, příliv vyvrhl na východním břehu Manhattanu, někde mezi 50. a 80. ulicí. Zoufalce, kteří se pokoušejí spáchat sebevraždu skokem z Brooklynského mostu, to prý obyčejně odnese k pobřeží Green-pointu, nejsevernější oblasti Brooklynu, těsně vedle Queensu.
2) V Československu se už řadu let provádělo plošné očkování proti tuberkulóze, kterému unikl jen málokdo z nás. Jestli je to očkování účinné a bezpečné, to nevím — američtí lékaři, se kterými jsem mluvila, ho vesměs považovali za barbarství. Jedno je ale jisté: očkování vytvářelo v krvi určité množství protilátek proti TBC, takže americké kožní testy mohly vyjít pozitivně, přestože dotyčný nakažený nebyl.
